Úprava styku dítěte s rodičem a jinými osobami ve srovnání se zahraničními právními úpravami

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra občanského práva

Diplomová práce

Úprava styku dítěte s rodičem a jinými osobami ve srovnání se zahraničními právními úpravami

Zdeňka Zdražilová 2007

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Úprava styku dítěte s rodičem a jinými osobami ve srovnání se zahraničními právními úpravami“ zpracovala sama, pouze s využitím pramenů v práci uvedených. ……………………………………………….

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí diplomové práce prof. JUDr. M. Hrušákové, CSc., za odborné vedení, cenné připomínky a rady, které mi pomohly při zpracování dané problematiky.

2

OBSAH 1. Úvod ..................................................................................................................5 2. Stručná charakteristika jednotlivých rodinně-právních úprav ......................7 2.1. České rodinné právo .............................................................................7 2.2. Slovenské rodinné právo.......................................................................9 2.3. Německé rodinné právo........................................................................10 3. Styk rodiče s dítětem.........................................................................................12 3.1. Obecné vymezení..................................................................................12 3.2. Styk rodiče dítětem podle českého ZOR ..............................................14 3.3. Slovenská úprava styku rodiče s dítětem..............................................17 3.4. Styk rodiče s dítětem v německém právu .............................................19 4. Bránění ve styku...............................................................................................23 4.1. Obecný výklad ......................................................................................23 4.2. Česká úprava.........................................................................................24 4.3. Slovenská úprava ..................................................................................28 4.4. Německá úprava ...................................................................................31 4.5. Syndrom zavrženého rodiče .................................................................32 5. Omezení a zákaz styku .....................................................................................34 5.1. Obecná charakteristika..........................................................................34 5.2. Česká úprava omezení a zákazu styku..................................................36 5.3. Slovenská úprava .................................................................................36 5.4. Německá úprava ..................................................................................37 6. Změna poměrů .................................................................................................38 7. Styk se sourozenci, prarodiči a jinými osobami ..............................................40 7.1. Obecná charakteristika styku dítěte s dalšími osobami ........................40 7.2. Styk s prarodiči a sourozenci................................................................41 7.3. Česká úprava.........................................................................................43 7.4. Slovenská úprava ..................................................................................46 7.5. Německá úprava ...................................................................................48 8. Mezinárodní aspekty úpravy styku s dítětem...................................................51 8.1. Styk s dítětem v evropském kontextu...................................................51 8.2. Úmluva o styku s dětmi ........................................................................54 9. Stručné srovnání jednotlivých právních úprav ...............................................57

3

10. Závěr ...............................................................................................................60 11. Resumé............................................................................................................62 12. Seznam použitých pramenů ...........................................................................64 12.1. Právní předpisy ...................................................................................64 12.2. Judikatura............................................................................................64 12.3. Odborné publikace..............................................................................65 12.4. Odborná periodika ..............................................................................65 12.5. Internetové zdroje ...............................................................................67

4

1. Úvod Cílem této práce je zabývat se právní úpravou styku rodiče s dítětem, se kterým trvale nežije. Právo na pravidelný kontakt se svými rodiči, je oprávněním, které přísluší každému dítěti a které mu přiznávají, jak vnitrostátní právní řády, tak některé mezinárodní dokumenty například Úmluva o právech dítěte, nebo Úmluva o styku s dětmi. V souvislosti se vzrůstajícím počtem rozvodů nabývá institut styku rodiče s dítětem na významu. Hromadící se žaloby otců na Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva vyvolávají diskuze odborné i laické veřejnosti ohledně porozvodového uspořádání vztahů mezi rodiči a dítětem, a praxí soudů rozhodujících v opatrovnických řízeních.Vyvstávají otázky, týkající se vynutitelnosti soudních rozhodnutí, v případech kdy jeden z rodičů nebo dítě samo se dodržování uložených povinností brání. Dalšími neméně důležitým aspektem je míra intervence státu do těchto rodinných vztahů, jaké by měly být její meze a zda stát vůbec disponuje dostatečnými prostředky, aby zajistil výkon soudních rozhodnutí v rodinných věcech. Rodiče, kterým je bráněno vídat se se svým dítětem, se dovolávají změny současné právní úpravy1. Jak zajistit dítěti možnost pravidelně se stýkat se svým rodičem, pokud druhý rodič kontaktu brání nebo jej neumožňuje je problémem, se kterým se samozřejmě potýkají i jiné státy. Ve své práci jsem se kromě právní úpravy České republiky, zaměřila na právní řády našich nejbližších sousedních státu, tedy Německa a Slovenska. Je známo, že na Slovensku byl přijat nový zákon o rodině teprve nedávno, zatímco v Německu je rodinné právo součástí jednoho z nejstarších evropských civilních kodexů, proto mě zajímá jak se v kontextu s českou úpravou jednotlivé státy vypořádaly s institutem styku s dítětem. Soustředím se především na hmotněprávní úpravu dané problematiky, zajímá mě jakým způsobem je zakotven tento institut v právním řádu, jaký prostor je ponechán dohodám rodičů, zda právní úprava zahrnuje všechny

1 www.iustin.cz ze dne 5. února 2007, 17:30

5

aspekty kontaktu, jaké jsou možnosti soudu intervenovat do rodinných vztahů a jak je zajištěna vynutitelnost práva na styk. V neposlední řadě bych se chtěla zabývat i otázkou jak je upraveno právo na kontakt dítěte s dalšími osobami. Je totiž nepochybné, že pro dítě je prospěšné, aby se pravidelně stýkalo i s jinými osobami, ke kterým má citové vazby. Soustředím se na vymezení okruhu osob, které jsou oprávněny ke kontaktu v jednotlivých právních řádech, jaké jsou jejich možnosti při domáhání se kontaktu s dítětem, jaké jsou podmínky tohoto kontaktu, a zda je vynutitelný. Cílem mé práce je poukázat nejen na odlišnosti sledované právní úpravy v jednotlivých státech, ale i na styčné body, které jednotlivé právní úpravy spojují. V současné době již není možné opominout i širší evropský kontext právních úprav a jednotlivé platné mezinárodní dokumenty, proto jsem zařadila do své práce i kapitolu, věnovanou mezinárodněprávním aspektům styku dítěte s rodičem. V poslední části práce bych se chtěla zamyslet nad stávající českou právní úpravou a úvahou nad případnými změnami de lege ferenda. Při zpracování práce jsem využila veškeré základní hermeneutické metody, jejichž aplikace mi pomohla k porozumění a výkladu zákonného textu. Využila jsem především metodu komparativní v její dynamické podobě, použito bylo i metody abstrakce a metody kriticky- analytické.

6

2. Stručná charakteristika jednotlivých rodinně-právních úprav 2. 1 České rodinné právo Základním právním pramenem na našem území je Ústava (z. č. 1/1993 Sb.), která poskytuje ochranu nejen všem jedincům, především v podobě základních lidských práv a svobod, ale také vymezuje základ ochrany rodiny jako celku, zvláštní ochranu zaručuje dětem a mladistvým, přiznává stejná práva dětem narozeným v manželství i mimo ně, zakotvuje právo dětí na rodičovskou výchovu, právo rodičů na výchovu a péči o dítě, možnost omezení rodičovské zodpovědnosti a možnost odebrání dítěte z rodiny jen na základě zákona a rozhodnutím soudu. Rodinné právo je na území našeho státu upraveno především zákonem o rodině č. 94/1963 ( dále ZOR), který nabyl účinnosti 1. dubna 1964. Tento zákon je do jisté míry stále poplatný době, které vznikal. Podle původní koncepce mělo být rodinné právo oproštěno od majetkových prvků, proto byla úprava osobních rodinných vztahů vyčleněna z občanského kodexu a zahrnuta do samostatných zákonů, odborná literatura hovoří o tzv. atomizaci právního řádu2. Tato dualizace právních pramenů v rodinných vztazích zůstala zachována dodnes3. Majetkové vztahy v rodině jsou tak upraveny v občanském zákoníku a osobní v zákoně o rodině. Po roce 1989 v prošel zákon o rodině rozsáhlou novelizací. Nejprve byla zakotvena možnost uzavření církevního sňatku (č. 234/1992 Sb.). Daleko výrazněji do podoby zákona zasáhla tzv. velká novela z roku 1998 (č. 91/1998 Sb.). Tato novela reagovala na změny ve společnosti, ale reflektovala i mezinárodní dokumenty a závazky z nich vyplývající. Jednalo se především o Úmluvu o právech dítěte ( z. č. 104/1991 Sb.), ke které tehdejší Československo přistoupilo už na konci roku 19894. Úmluva sama

2

Haderka, J.F: Základní rysy úpravy rodinného práva v posttotalitních státech střední a východní Evropy. Právní

praxe. 1999, č. 2-3, s. 71 3 4

Haderka, J. F.: Aktuální otázky rodinného práva, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 1993, s. 12 Machová, J.: Účast České republiky v signatářském systému mezinárodní organizace týkající se úmluv o

rodinném právu. Právní praxe. 1999, č. 2-3, s. 154

7

požaduje ve čl. 2 po smluvních stranách, aby učinily potřebná opatření k realizaci práv obsažených v Úmluvě. V souladu s touto povinností bylo v zákoně o rodině zakotveno např. právo dítěte být slyšeno v řízeních, které se ho týkají- čl. 12, respektive § 31, odst. 3, a další. Výše zmíněná novela dále modifikovala úpravu rozvodu, nově byl zaveden institut rodičovské zodpovědnosti,

který

nahradil

rodičovská

práva

povinnosti,

došlo

k modernizaci manželského majetkového práva, bylo zakotveno tzv. sankční výživné pro dobu po rozvodu, novela se dotkla i osvojení, vrátila do našeho právního řádu poručnictví. Po velké novele zákona o rodině následoval nový zákon o sociálně-právní ochraně dětí (z.č. 359/1999 Sb.), který zahrnuje především veřejnoprávní aspekty ochrany nezletilých. I přesto se dá říct, že současný legislativní stav je jakýmsi provizoriem a je otázkou, jak se bude právní úprava rodinného práva dál vyvíjet. V rámci příprav rekodifikace občanského práva se uvažuje o začlenění rodinného práva do nového občanského zákoníku5. Proti této koncepci se však staví část odborné veřejnosti, která preferuje zachování samostatné úpravy rodinných vztahů. Hlavním argumentem odpůrců je, že část rodinněprávních vztahů je nutno regulovat veřejnoprávními normami, a tudíž není možné celou problematiku zařadit do občanského zákoníku. Nutno podotknout, že ani v zemích s tradičními tzv. velkými civilními kodexy není „vše“ upraveno v těchto pramenech práva6. I při zahrnutí rodinného práva do občanského zákoníku, by veřejnoprávní část této problematiky mohla být upravena v samostatných zákonech. Přesto se však domnívám, že rodinné právo, při nejmenším tedy jeho soukromoprávní část, bude nakonec začleněno do nového občanského zákoníku, který se tak stane hlavním pramenem českého soukromého práva. Otázkou je, v jakém časovém horizontu k tomu dojde, i přes věcný záměr ministerstva spravedlnosti7 zatím nebyl zákoník předložen k projednání Poslanecké sněmovně v žádném z navrhovaných termínů. Ať už bude zvoleno jedno či druhé

5

Eliáš, K. – Zuklínová, M.: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, 1. vydání, Praha, Linde,

2001, s. 12 an. 6

Králíčková, Z.:Sbližování a vzdalování slovenského a českého rodinného práva. Právník. 2005, č. 2, s. 157

7

Věcný záměr Ministerstva spravedlnosti č.j. 2623/00- L ze dne 29.1. 2001

8

legislativní řešení, bude nutně muset reflektovat i vývoj rodinného práva v rámci Evropského společenství, je totiž nepochybné, že právní normy Evropské unie budou i do úpravy rodinných poměrů zasahovat stále častěji.

2.2 Slovenské rodinné právo Základní

právní

rámec

pro

úpravu

rodinných

vztahů

poskytuje

i na Slovensku Ústava (z.č. 460/1992 Zb.). Ochrana rodiny, dětí a mladistvých je zakotvena v čl. 41, je zde zahrnuto i základní omezení pro zásah do rodičovských práv, který je možný jen na základě zákona a rozhodnutí soudu. Po rozdělení Československa byl na slovenském území recepčními normami převzat původní právní řád, v platnosti tak zůstal i československý zákon o rodině (z.č. 94/1964 Sb.). Stejně jako v České republice byl i na Slovensku tento zákon několikrát novelizován, byla zrušena socialistická preambule zákona a některé jeho základní zásady poplatné době svého vzniku8, nově byla upravena vyživovací povinnost rodičů k dětem, vznikla i nová úprava v souvislosti s domácím násilím a další. Od poloviny devadesátých let probíhaly rozsáhlé rekodifikační práce, jejichž výsledkem by

mělo být přijetí nového občanského zákoníku.

Původním záměrem bylo začlenit úpravu rodinných vztahů do tohoto nového kodexu9. Takovéto legislativní řešení odůvodňuje především fakt, že rodinné vztahy jsou vztahy především soukromoprávní. Nakonec ale byla zvolena odlišná koncepce a byl přijat nový samostatný zákon o rodině z.č. 36/2005 Zb., účinnost nabyl 1. dubna 2005. Tímto zákonem byl zrušen československý zákon o rodině v plném rozsahu. Potřeba nové úpravy rodinných poměrů byla odůvodněna faktem, že stávající zákon o rodině nedostatečně reagoval na vývoj a změny ve společnosti. Nový zákon reflektuje i mezinárodní závazky Slovenské republiky, vyplývající z mezinárodních dokumentů, které Slovensko přijalo. Zákon o rodině by tak měl být v souladu s Úmluvou o právech dítěte (č. 104/1991 Z.z.), Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních

8

Králíčková, Z.:Sbližování a vzdalování slovenského a českého rodinného práva. Právník . 2005, č. 2, s. 157 Chmelková, J.: Stav kodifikácie rodinného práva v Slovenskej republike. Právní praxe. 1999,č. 2-3, s. 148

9

9

únosů dětí (č. 119/ 2001 Z.z) a dalšími10. Zákonodárci museli vzít v úvahu i předpisy Evropských společenství a to především nařízení Rady č. 2201/ 2003 o pravomoci, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech rodičovských práv a povinností a úmluvy Rady Evropy, ke kterým Slovensko přistoupilo. Přijetím nového zákona o rodině došlo k výrazným systémovým změnám v oblasti rodinného práva. Oddělila se soukromoprávní a veřejnoprávní část tohoto odvětví, přičemž zákon o rodině se stal jediným zdrojem soukromoprávní úpravy. Přestože došlo ke změně prakticky všech ustanovení, rodinné právo si zachovalo na Slovensku svůj charakter, je postaveno na podobných principech jako původní úprava, např. ochrana rodičovství, manželství je stále svazkem muže a ženy, jehož hlavním účelem je založení rodiny a výchova dětí. Nový zákon se netají tím, že inspiračním zdrojem byly právní úpravy rodinných vztahů okolních států, např. současná legislativní podoba osvojení vychází z německé úpravy, vymezení kvalifikovaného nezájmu je inspirováno českou úpravou, jako předloha k úpravě náhradního výživného zase posloužila úprava rakouská11. Dá se předpokládat, že současný slovenský zákon o rodině není úpravou definitivní, v budoucnosti bude rodinné právo pravděpodobně skutečně začleněno do nového občanského zákoníku, jako jediného kodexu soukromého práva12. Další perspektivy vývoje slovenského rodinného práva se otvírají v souvislosti s případnou unifikací rodinného práva v rámci Evropské unie13.

2.3 Německé rodinné právo Ochrana rodiny, dítěte a mladistvých je zahrnuta v německé ústavě z 1. dubna

1990 (Grundgesetzt) a to v článku 6 části I, kromě výše

zmíněné zvláštní ochrany rodiny a dětí, v ústavě nalezneme i základní právní rámec pro zásahy do rodičovských práv, které jsou

podobně

10

www. justice. gov.sk, ze dne 5.února 2007, 12:30

11

Pavelková B.- Kubíčková M.: Zákon o rodine s komentárom. 1. vydání. Heuréka. 2006, s. 7 Arnoldová, M.: Rodinné právo a jeho miesto v systéme právného poriadku. Justičná revue. 2001, č. 10, s. 34

12 13

Králíčková, Z.: Nové slovenské rodinné právo. Bulletin advokacie. 2005, č. 7-8, s. 46

10

jako ve dvou sledovaných státech možné pouze na základě zákona a rozhodnutím soudu. Německé rodinné právo je upraveno jako součást občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetztbuch - dále BGB) a to v knize čtvrté. BGB byl vyhlášen 24. srpna 1896, v platnost vstoupil 1. ledna 1900, jeho přijetí předcházelo skoro 20 let legislativních prací. BGB byl do jisté míry poplatný době, ve které vznikal. Původní manželské a rodinné právo bylo patriarchálně konzervativní14. Otec rodiny měl rozhodující vliv prakticky ve všech manželských záležitostech i v rodičovské péči o děti. Přesto i zde lze nalézt několik poměrné liberálních institutů jako je možnost občanského sňatku nebo rozvod15. Vlivem vývoje společnost prodělal BGB v oblasti rodinného práva hluboké změny. Pomineme-li období nacismu, kdy byla z BGB vyčleněna problematika uzavírání manželství a závěti a zahrnuta do dvou samostatných zákonů, zasáhly do podoby BGB nejvýrazněji dva principy a to zákaz diskriminace na základě pohlaví a zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí, které byly nově zakotveny v ústavě v roce 1957, respektive 1969 (jedná se o čl. 3 hlavy II ústavy a čl. 6 hlavy V ústavy). Tyto principy musela reflektovat i úprava rodinného práva a tak byla v tomto období čtvrtá kniha BGB rozsáhle novelizována. Na zmiňovanou novelizaci měl nemalý vliv i ústavní soud, který ve svých výrocích opakovaně kritizoval především postavení nemanželských dětí v německém právu, kdy ani po zakotvení zákazu diskriminace v ústavě a přijetí zvláštního zákona o právním postavení nemanželských dětí v roce 1969

k úplnému

zrovnoprávnění

nedošlo.

Nemanželské

děti

byly

diskriminovány především v oblasti dědického práva, kde až do roku 1998 neměly tyto děti zákonný nárok na dědický podíl po otci. Na okraj je k německému rodinnému právu třeba podotknout, že jeho vývoj je poměrně netypický a to především v důsledku rozdělení země na dva rozdílné celky a následné znovusjednocení ve Spolkovou republiku Německo. Na území NDR se rodinné právo vyvíjelo odlišně. V roce 1965 byl přijat samostatný rodinný kodex Familiengesetzbuch, který mnohé instituty upravoval jiným

14

Schanbacher, D. : O německém občanském zákoníku. Právní praxe. 1997. č.3, s. 171

15

Zipppelius,R.: Einfuhrung in das deutsche Recht. 1. vydání. Berlin. BaG. 2003, s. 126

11

způsobem než BGB16 . Největší rozdíly vznikly především v majetkovém právu manželů, ale také například ve výše zmíněné problematice nemanželských dětí Familiengesetzbuch zaručoval těmto dětem stejné dědické nároky jako dětem narozeným v manželství. Po sjednocení se původně předpokládalo, že pro území NDR zůstane výše zmíněný samostatný zákon o rodině v platnosti, to se ovšem nakonec nestalo a pro celé území Německa byl zaveden BGB jako jediný kodex, upravující rodinné právo17. V praxi vznikly mnohé problémy spojené s inkorporací BGB na území bývalé NDR18, tato problematika se však dotýká tématu mé práce jen okrajově.

3. Styk rodiče s dítětem 3. 1 Obecné vymezení Styk rodiče s dítětem můžeme definovat jako pobyt dítěte u rodiče, se kterým obvykle nežije, tento pobyt trvá omezenou dobu a je přesné časově ohraničený. Úmluva o styku s dětmi (z.č. 91/2005 Sb. m.s.) pod pojem styk zahrnuje i jakoukoliv formu komunikace mezi dítětem a rodičem, a také poskytování informací rodiči o dítěti. V jednotlivých vnitrostátních právních úpravách je pojem styk rodiče

s dítětem vnímán úžeji, právo

na informaci o dítěti, je zakotveno jako samostatné oprávnění rodiče, který s dítětem trvale nežije, stejně tak za styk není považována komunikace dítěte s rodičem. Pod pojmem styk tak vnitrostátní právo i judikatura chápe jen osobní kontakt rodiče s dítětem. Při užití široké definice z Úmluvy o styku s dětmi, by se podle mě mohly vyskytnout případy, kdy by styk s dítětem byl redukován například jen na telefonický hovor s rodičem. Domnívám se, že z tohoto důvodu jednotlivé sledované země nepoužívají ve svých právních řádech ani v praxi tuto příliš širokou definici styku. Ve své práci tak zůstanu u užšího chápání pojmu styk, tedy jako osobního kontaktu s dítětem.

16

Gernbauer- Waltjen- Coester: Lehrbuch des Familienrechts, 4. vydání. Mnichov, C.H. Beck. 1999, s. 37

17

Haderka, J.F: Základní rysy úpravy rodinného práva v posttotalitních státech střední a východní Evropy. Právní praxe. 1999. č. 2-3, s. 71 18 Medicus, D.: Grundwissen zum Burgerlichen Recht. 1. vydání Mnichov.Grada. 1996, s. 108

12

Rodič obecně má vůči dětem práva a povinnosti, souhrn těchto práv označujeme jako rodičovskou zodpovědnost, nebo jako práva a povinnosti rodiče, což používá slovenský zákon, v německé terminologii můžeme hovořit o rodičovské péči. Nositelem této odpovědnosti je každý rodič bez ohledu na to, zda jsou rodiče oddáni nebo zda spolu žijí a to do 18 let věku dítěte. Rodiče mají při výchově zásadně stejná práva a povinnosti. I rodič, který s dítětem nežije ve společné domácnosti není zbaven odpovědnosti vůči dítěti a to přesto, že je převážně vyloučen ze soustavného výkonu svých rodičovských práv19. Rodič, který nežije s dítětem musí však mít zachovánu možnost působit na výchovu dítěte a rozhodovat o jeho záležitostech. Za tímto účelem má právo stýkat se s dítětem20. Právo na styk je právem ryze osobním, které nelze přenášet na jiné osoby. Pouze osoba, které právní řád přiznává právo na styk s dítětem se úpravy tohoto styku může legálně domáhat. Ve všech sledovaných právních úpravách je poskytnut prostor pro dohodu rodičů. Rodiče jako nositelé práv a

povinností

ke

společnému

dítěti

jsou

povinni

se

dohodnout

na záležitostech, týkajících se dítěte, ani právo na styk není výjimkou. V jednotlivých právních řádech je úprava na styk, buď ponechána zcela na dohodě rodičů, a soud zasahuje až ve chvíli, kdy se rodiče nejsou schopni domluvit, nebo o styku musí soud rozhodnout vždy a pokud rodiče uzavřeli dohodu, zahrne ji do svého rozhodnutí. Právo do značné míry preferuje dohody rodičů, neboť lze předpokládat, že rodiče budou spíše ochotni respektovat styk, který je výsledkem jejich domluvy a tudíž by měl vyhovovat všem zúčastněným stranám, než autoritativní rozhodnutí soudu, které není vždy schopno reagovat na všechny aspekty styku.

Úprava styku rodiče s dítětem nachází své uplatnění po rozvodu rodičů, ale také u nesezdaných rodičů, nebo v případech, kdy je dítě umístěno do náhradní rodinné péče - pěstounské péče, do výchovy třetí osoby a podobně, o možnosti úpravě styku dítěte s rodičem lze podle mě uvažovat prakticky ve všech situacích, kdy dítě žije odděleně od rodiče.

19 20

Stanovisko Cpj 228/81 Fiala, J. a kol. : Meritum občanského práva. 1.vydání. Praha.Aspi. 2006 , s. 864

13

3.2 Úprava styku rodiče s dítětem podle českého ZOR Úprava styku rodiče s dítětem je zakotvena v § 27 ZOR. Zákon vychází z předpokladu, rodiče jsou schopni se na styku s dítětem dohodnout. Tato dohoda nepodléhá schválení soudu. Soud tedy do těchto vztahů neintervenuje. To znamená, že ti rodiče, kteří jsou schopni se na úpravě styku spolu dohodnout, nemusí vůbec žádat soud o spolupráci a mohou se dohodnout zcela volně a svobodně na rozsahu i způsobu styku21. Pokud by soud měl povinnost o styku rozhodovat vždy, když rodiče nežijí spolu, bylo by to možné považovat za přílišné zasahování státní moci do rodinných poměrů. Soud rozhoduje o styku s dítětem v případě, kdy rodiče nejsou schopni se o styku dohodnout, nebo vyžaduje-li to zájem dítěte, tedy v situacích, kdy rodiče uzavřeli dohodu o styku, která je v rozporu se zájmy a potřebami dítěte. V řízeních o porozvodové péči o děti tedy soud o styku s dítětem nemusí rozhodnout. Soudci by měli rodiče poučit, že pokud budou schopni se na styku s dítětem dohodnout nemusí být tento problém předmětem řízení22. Zákon však nebrání tomu, aby bylo řízení o úpravě styku spojeno s řízením o úpravě výchovy a výživy k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu. Úprava styku může být i samostatným a jediným předmětem řízení, souvisí to se skutečností, že právo na styk s dítětem má každý rodič, tedy nezávisle na tom, zda sdílí společnou domácnost s dítětem, anebo s ním nežil nikdy. Nejčastěji však přesto bude rozhodováno o styku, když se rodiče rozvádějí a to v rámci úpravy poměrů k nezletilým dětem23. Řízení o úpravě poměrů k dětem prošlo velkou novelou zákona podstatnými změnami, před rokem 1998 bylo řízení o porozvodové péči o dítě a styku s ním součástí řízení o rozvodu. V praxi se často stávalo, že zatímco rozsudek o rozvodu dávno nabyl právní moci, řízení o péči o dítě trvalo dál, někdy se táhlo i několik let, dítě tak žilo v právní nejistotě, v permanentní „válce“ rodičů. Teorie i praxe dospěla k závěru, že je třeba zvýšit ochranu 21

Radvanová, S. – Zuklínová, M.: Kurs občanského práva, Instituty rodinného práva, 1. vydání, Praha,

C.H.Beck, 1999, s. 67 22 23

Kovářová, B.: Styk rodičů s nezletilými dětmi. Právo a rodina. 2006, č. 3, s. 1 an. Veselá Samková K.: Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dětí do péče jednoho z rodičů. Právo a

rodina. 2004, č. 3, s. 7

14

dítěte v době rozvodu, řízení o rozvod a o péči o dítě byla oddělena. Vstoupilo v platnost nové ustanovení § 25, dle kterého již nelze rozvést manželství předtím, než nabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Součástí rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem, může být i právě úprava styku dítěte s rodičem, který nebude mít dítě v trvalé péči. V praxi se mohou vyskytnout případy, kdy rodiče žádají úpravu styku soudem, v průběhu řízení se však na styku dohodnou, soud pak jejich dohodu pouze schválí. Takto schválená dohoda je soudně vynutitelná. Při rozhodování o úpravě styku s dítětem bere soud v úvahu věk dítěte, jeho zdravotní stav, prostředí, v němž rodiče žijí, denní režim dítěte, citovou vazbu na rodiče. Soud jinak upraví styk rodiče s batoletem a jinak s dítětem na prahu dospělosti. U rodiče se přihlíží k tomu, zda je schopen se v době styku o dítě postarat, svou roli hraje i prostředí, ve kterém rodič žije, vzdálenost jeho bydliště od bydliště dítěte, zda o dítě projevuje zájem, zda o něj měl zájem i před rozvodem a podobně. Četnost styku není zákonem předepsána. Z praxe soudů je možné vysledovat, že se ve většině případů jedná zhruba o polovinu volného času dítěte, myšleno víkendů, prázdnin, svátků24. Nejčastěji bývá styk realizován každých 14 dní o víkendech. Tato praxe byla kritizována Ústavním soudem v nálezu II ÚS 554/ 04, ve kterém soud konstatoval, že styk jednou za 14 dní o víkendech nenaplňuje právo rodičů podílet se na výchově svých dětí a je tedy porušením čl. 32 Listiny. Ústavní soud dále judikoval, že obecné soudy jsou při stanovení rozsahu styku povinny přihlížet k individuálním okolnostem případu a k zájmu dítěte, které jsou přednější než obecně zažité modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a dětmi. Stejně jako četnost i rozsah styku může soud upravit individuálně, v úvahu by měl vzít především denní režim dítěte, například u dítěte ve věku batolete či kojeného nebude vhodné, aby trávilo u druhého rodiče celý víkend, zde by se soud měl přiklonit ke kratšímu časovému intervalu, vliv na úpravu styku bude jistě mít i školní docházka a mimoškolní aktivity dítěte. 24

Novotná, V.: Lze zakázat styk dítěte s rodiči a příbuznými. Právo a rodina. 2006, č. 9, s. 15

15

Na druhou stranu ústavní soud ve svém rozhodnutí

II ÚS 363/03

konstatoval, že samotný fakt, že dítě začalo svou školní docházku, ještě není důvodem, k výraznému omezení styku dítěte s rodičem. Průběh styku není zákonem předepsán, jediným normativem je, že rodič nesmí ohrozit dítě, tedy musí dbát na jeho zdraví, citový a mravní vývoj. Jinak může dobu styku s dítětem naplnit jakoukoliv činností, jakou uzná za vhodné. Domnívám se, že by ale na druhou stranu měl brát rodič v potaz, že je jeho povinností na dítě i výchovně působit, a tomu přizpůsobit program pro společně strávený čas, množství dárků předané dítěti a podobně, také by měl aspoň částečně zohlednit přání dítěte, jak chce trávit společný čas. Z rozsudků našich soudů je patrné, že otec si v drtivé většině případů vyzvedává dítě v bydlišti matky25 ( za předpokladu, že dítě žije s matkou ve společné domácnosti, v opačném případě se role rodičů a s tím spojená práva a povinnosti obracejí.). Soudu ale nic nebrání v tom, aby místo k předání dítěte zvolil odlišně, např. pokud předpokládá, že by v místě bydliště matky mohlo při předávání dítěte docházet ke konfliktům. Na toto určené místo je otec povinen se ve stanovenou dobu dostavit a také dítě po uplynutí času, vyhrazeného pro styk, dítě matce vrátit. V praxi může dojít k tomu, že rodič dítě ve stanovenou dobu nevrátí. Rodiči, který má dítě svěřeno do své péče, přísluší právo obrátit se na soud s návrhem na výkon rozhodnutí26. Dále by mohl kontaktovat orgán sociálně - právní ochrany dětí a požádat o provedení šetření v místě bydliště druhého rodiče, nicméně tento orgán nemá oprávnění dítě odebrat, k výkonu rozhodnutí je příslušný pouze soud. Oprávněný rodič si může dítě kdykoliv dítě převzít zpět do své péče, v případě, že se obává útoku ze strany druhého rodiče, může požádat o pomoc Policii ČR, ale dítě musí převzít sám, k tomu není policie oprávněna27. Matka je povinna dítě ( popřípadě otec- rodič, se kterým dítě žije ve společné domácnosti) na styk připravit28. Pod pojmem přípravy na styk se 25 26

Kovářová, B.: Styk rodičů s neletilými dětmi. Právo a rodina. 2006, č. 3, s. 1 Mašek, D.: Bránění ve styku. Právo a rodina, 1999, č. 1, s. 20

27

Patera, L. : Rozvodová patologie je řešitelná aneb také něco k rovným příležitostem, Právo a rodina, 2000, č. 12, s. 13 28 Novák, T.- Pokorná,A: Jak dalece lze vynutit přípravu dítěte ke styku. Právo a rodina, 2004, č. 5 , s. 8

16

obvykle rozumí vybavení dítěte potřebnými věcmi (oblečení a podobně), ale měla by být zahrnuta i psychická příprava dítěte, tedy dítě by mělo být srozuměno s tím, že stráví čas s otcem. Otázkou je jak by ona příprava ze strany povinného rodiče měla probíhat např. u pubertálních dětí, nebo dětí na hranici dospělosti29. Styk rodiče s dítětem je v našem právním řádu koncipován jako oprávnění rodiče, pokud tedy rodič má o dítě zájem, právo mu poskytuje možnosti, jak se styku domoci, na druhou stranu, pokud rodič, ale zájem o kontakt s dítětem nejeví, nelze jej k tomu přinutit žádnou legální cestou. Na rozdíl od placení výživného rodič nemá povinnost udržovat s dítětem pravidelný kontakt. Úprava styku s dítětem soudním rozhodnutím není vázána jen na rozvod rodičů, § 50 ZOR rozšiřuje aplikační možnosti úpravy styku rodiče s dítětem i na situace, kdy rodiče nežijí spolu, a nejsou schopni se na styku dohodnout, nebo je- li to v zájmu dítěte. Řízení o úpravě styku rodiče s dítětem se zahajuje na návrh jednoho z rodičů, vyžaduje- li to zájem dítěte může být navrhovatelem i orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo může být řízení zahájeno i bez návrhu. Soud rozhoduje rozsudkem.

3.3 Slovenská úprava styku rodiče s dítětem Nový slovenský zákon upravuje styk rodiče s dítětem v § 25. Právní úprava vychází ze stejného předpokladu jako ta česká a to, že rodiče jsou schopni se na styku dohodnout. Pokud by soud rozhodoval o styku, aniž by se aspoň pokusil přimět rodiče k dohodě, mohlo by to být považováno za přílišné vměšování soudu do rodinných vztahů. Zákon explicitně zakotvuje, že rodiče jsou povinni se na styku s dítětem dohodnout ještě před vydáním rozsudku o rozvodu. Tato dohoda se pak stává součástí rozhodnutí o rozvodu. Pouze v případech, kdy rodiče k dohodě nedospějí, je povinen rozhodnout o styku soud. Podotýkám, že na Slovensku nedošlo k oddělení řízení o rozvodu a o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tudíž i problematika styku s dětmi pro dobu po rozvodu bude zahrnuta 29

www.viaiuris.cz, ze dne 18. února. 2007, 15:00

17

v rozhodnutí o rozvodu. Nicméně, ať už rodiče dospěli k dohodě o styku, nebo autoritativně rozhodl soud, až v momentě, kdy rozhodnutí soudu nabude právní moci, je možné, aby se stal exekučním titulem, tedy aby dodržování stanovené úpravy styku bylo vynutitelné. Pokud by k dohodě o styku mezi rodiči nedošlo v rozsudku o rozvodu, soud může vydat i samostatné rozhodnutí o úpravě styku rodiče s dítětem. Styk s dítětem lze upravit nejen pokud se rodiče rozvádějí, ale i pokud rodiče dítěte neuzavřeli manželství a nežijí spolu, nebo pokud uzavřeli manželství, ale přestali spolu žít, aniž by se rozvedli. Na tyto případy se vztahuje § 36 zákona o rodině. Podle tohoto ustanovení lze mimo jiné upravit i styk dítěte s rodičem. Naplnění podmínky, zda spolu rodiče dítěte žijí či nikoliv, nezávisí na tom, zda jsou rodiče manželé, ani na okolnosti, zda spolu bydlí či ne. To že obývají společný prostor nemusí ještě nutně znamenat, že spolu skutečné žijí, tedy že mají společnou domácnost a společně uhrazují své potřeby. I v tomto případě zákon upřednostňuje dohodu rodičů o styku s dítětem. Až pokud rodiče takovéto dohody nejsou schopni, nastupuje rozhodovací činnost soudu. Podle citovaného ustanovení lze upravit také výživné a svěření dítěte do osobní péče jednoho z rodičů, součástí takového rozsudku může být i úprava styku s dítětem, ale nic nebrání tomu, aby soud rozhodl o styku i samostatně. V případě, že rozhoduje soud, platí obdobně to, co bylo řečeno o úpravě styku s dítětem po rozvodu, v případě, že se rodiče v průběhu řízení na styku dohodnou, bude tato jejich dohoda zahrnuta do rozhodnutí. Na soudní řízení o poměrech k nezletilým dětem se samozřejmě vztahuje občanský soudní řád, respektive § 176 a následující. Toto ustanovení zavedlo novou lhůtu pro řízení o poměrech nezletilých ( novela č. 613/ 2005 Z.z.). Účelem této novely bylo především zrychlit toto řízení, aby již nedocházelo k situacím, kdy dítě žije i několik let v právní nejistotě. Podle novelizovaného znění § 176, odst. 3 z.č. 99/1963 Zb. je soud povinen rozhodnout ve věcech bez zbytečného odkladu, nejpozději do šesti měsíců od začátku řízení. Tuto lhůtu lze prodloužit jen, pokud z vážných důvodů a objektivních příčin není možné vykonat důkazy. Soud vždy rozhoduje rozsudkem.

Styk samotný není stejně jako v ostatních

právních úpravách podrobně upraven. Rozsah i četnost je na uvážení soudu, který samozřejmě bere v úvahu věk dítěte, jeho denní program, citové vazby 18

k rodiči, vzdálenost jejich bydlišť a podobně. Náplň a program v průběhu času věnovanému kontaktu s dítětem je zcela na vůli rodiče, oprávněného ke styku, za předpokladu, že dítě neohrožuje. Na druhou stranu je v zájmu samotného rodiče o bezproblémový styk, aby bral v potaz i přání dítěte. Je nepochybné, že čím je dítě starší, tím má jasnější představu jak chce trávit svůj čas i čas strávený s rodiči. Slovenská úprava styku, podobně jako česká poskytuje soudům, poměrně velký prostor pro individuální stanovení četnosti i rozsahu styku v souladu s konkrétními potřebami dítěte, jeho časovými možnostmi i možnostmi rodiče a to tak, aby styk byl upraven v souladu se zájmy všech zúčastněných stran. Je tedy věcí aplikační praxe soudu, jak bude přistupovat ke konkrétním případům, zda bude rozhodovat stereotypně v duchu stávající judikatury i společenské praxe, nebo individuálně upraví styk v každém konkrétním případě.

3.3 Styk rodiče s dítětem v německém právu Styk rodiče s dítětem je v německém právu zakotven v § 1684 BGB v knize čtvrté. Dle tohoto ustanovení má každé dítě právo na styk s oběma rodiči a každý rodič je oprávněn a zároveň povinen stýkat se svým dítětem. Toto ustanovení stejně jako v české úpravě nachází své uplatnění především v situacích, kdy se rodiče rozvádějí, žijí odděleně, nebo v separaci. Pokud se rodiče chtějí odloučit, právo jim ukládá, aby dbali na to, aby neohrozili příznivý citový vývoj svých nezletilých dětí, dále jsou povinni uspořádat své vzájemné vztahy tak, aby děti mohly udržovat pravidelný osobní kontakt s oběma rodiči Tato povinnost vyplývá z § 1628, odst. 2 BGB. Zároveň je možno aplikovat citované ustanovení i pokud se rodiče dítěte rozešli ještě před jeho narozením, nebo nikdy nežili spolu. V těchto případech bude jistě mnohem složitější vytvořit mezi dítětem a rodičem, se kterým dítě nikdy nežilo, citovou vazbu, k tomuto účelu by mohl sloužit právě institut styku rodiče s dítětem. I pokud existuje pochybnost o otcovství, má domnělý otec právo stýkat se s dítětem. Ovšem na vztahy mezi dítětem a nevlastním rodičem ustanovení o styku s rodičem použít nelze, k řešení těchto situací může za splnění dalších podmínek sloužit § 1685 BGB, o kterém bude pojednáno níže. Německá judikatura se zabývala i případy, kdy se dítě narodilo po umělém oplodnění a biologický otec (dárce spermií) se domáhal 19

práva styku, toto právo mu však nebylo soudem přiznáno, a to s odůvodněním, že dárce spermatu nelze považovat za otce v pravém slova smyslu, neboť daroval svůj genetický materiál za jiným účelem, než stát se rodičem30. Na okraj podotýkám, že stejně jako v českém právu adopcí zanikají vztahy k původní rodině a tak právo na styk nesvědčí biologickým rodičům dítěte. I v německé úpravě lze nalézt prostor pro uplatnění dohod rodičů, ohledně jejich dětí. Právo na osobní kontakt je součástí rodičovské zodpovědnosti (německé právo užívá pojem „elterliche Sorge“- rodičovská starost nebo péče). Podle § 1628 je možné, aby se rodiče dohodli, ohledně jednotlivých složek rodičovské zodpovědnosti, je tedy beze zbytku akceptovatelné, aby se takovéto dohody uzavíraly i ohledně styku rodiče s dítětem. Také nauka31 se kloní k názoru, že takovéto dohody jsou pro dítě i rodiče nejvýhodnější, neboť právě jen sami rodiče jsou nejkompetentnější k tomu, aby posoudili potřeby dítěte, své časové možnosti a sladili své představy o styku s dítětem a jeho řádné výchově.

Soud rozhoduje v případech, kdy rodiče nejsou

schopni dohody, základním cílem rozhodnutí je zaručit právo na kontakt. Soudní úprava styku by také měla předcházet konfliktům mezi rodiči, a pokud vzniknou, tak by je mohla zmírňovat32. I když je styk upraven soudním rozhodnutím, zpravidla v něm nejsou obsaženy všechny aspekty styku, i na tomto místě se otvírá prostor pro dohodu rodičů, kteří jsou schopni pružněji reagovat na vzniklé situace. Soudní rozhodnutí samozřejmě nemůže obsahovat reakci na každou situaci, ke které může dojít. Na druhou stranu může působit preventivně, pokud by jeden z rodičů měl v úmyslu styku druhého rodiče s dítětem bránit, zároveň tvoří soudní rozhodnutí základní donucovací prostředek k vynucení styku s dítětem. Stejně jako v české úpravě není ani v Německu předepsáno místo, kde by ke styku mělo docházet. Nejčastějším místem zřejmě bude bydliště rodiče oprávněného ke kontaktu nicméně styk může být realizován prakticky na jakémkoliv místě, na kterém se rodiče dohodnou. V čase pro kontakt 30

31 32

Rozsudek BMJ 9311/2001 ze dne 13.3. 2001 Rauscher,T.: Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000, s. 329 bundesrecht.juris.de ze dne 15.2. 2007

20

vymezeném může rodič s dítětem i cestovat a to i do zahraničí, judikatura k tomuto podotýká, že rodič je v tomto případě povinen informovat druhého rodiče, kde se bude s dítětem v zahraničí zdržovat33. Nauka i literatura34 považují za nevhodné, aby styk s dítětem probíhal v bytě rodiče, se kterým dítě trvale žije, mohlo by tak docházet ke zbytečným konfliktům, navíc by tak druhý rodič byl neustále „pod kontrolou“ svého bývalého partnera. Dítě i rodič mají právo na vzájemný kontakt bez přítomnosti další osoby a to ani druhého rodiče. Osobně si ale myslím, že pokud by se jednalo o dítě ve věku kojence či batolete, bydliště druhého rodiče by mohlo být nejvhodnějším místem pro styk, obdobně u tak malého dítěte nelze podle mě mít zásadní výhrady proti tomu, aby byl přítomen druhý rodič, který má dítě v péči. Právo na styk zahrnuje především právo na vzájemný osobní kontakt mezi rodičem a dítětem, nelze jej nahradit telefonickým spojením, nebo dopisy, stejně tak nemůže dojít k redukci kontaktu na pouhé zaslání fotografií dítěte druhému ke kontaktu oprávněnému rodiči35. Pokud ke styku nemůže dojít, například v důsledku nemoci dítěte, rodič je povinen informovat druhého partnera, a dohodnout se s ním na jiném termínu nebo jiné alternativě, aby bylo zachováno právo dítěte na styk s rodičem. Právo nepředepisuje jaká má být náplň v časovém období určeném ke styku, rodič s dítětem tedy může strávit čas jakoukoliv činností, jakou uzná za vhodné. Ani toto oprávnění samozřejmě není absolutní, rodič nesmí ohrozit zdraví ani mravní a citový vývoj dítěte. Německé soudy se už zabývaly i otázkou, zda rodič, který má dítě trvale ve své péči, může žádat, aby bylo v době styku dítě možno nepřetržitě telefonicky kontaktovat. Soud dospěl k závěru, že tento požadavek je neopodstatněný. Druhý rodič nemůže určovat další zvláštní podmínky kontaktu nad rámec soudního rozhodnutí36. Četnost

kontaktů

závisí

na

individuálních

okolnostech

každého

posuzovaného případu, soud bere v úvahu věk dítěte, jeho školní či mimoškolní aktivity, citové vazby k druhému rodiči a podobně. Také 33 34

Rozsudek NJW č. 8411/1980 ze dne 26.2. 1980 Munchener Komentar zum Burgerlicher Gesetzbuch-Band 8- Familierecht II. Beck. 2002, str. 1071

35

Gernbauer- Waltjen- Coester: Lehrbuch des Familienrechts, 4. vydání. Mnichov, C.H. Beck. 1999, s. 124

36

Rozsudek BMJ 9311/2001 ze dne 13.3. 2001

21

v německé literatuře je kritizován rozsah styku, který soudy ve svých rozhodnutích stanovují37. Nejčastěji se soudy také uchylují k zakotvení práva na styk v rozsahu každého druhého víkendu v měsíci, což se jeví jako nedostatečné, pokud se rodič, který trvale nežije s dítětem, chce podílet na jeho výchově. Nauka se kloní k názoru, že by pro dítě bylo prospěšnější, kdyby byl styk realizován v kratších časových intervalech, a to především u menších dětí38. Je možné upravit styk i v delších časových úsecích, ale v takovém případě, pokud by dítě mělo trávit u rodiče například každý druhý týden v kuse do jisté míry by se stíraly rozdíly mezi stykem a střídavou výchovou. Soudní rozhodnutí se snaží reagovat i na prázdniny a svátky, a většinou zakotvuje i právo dítěte trávit část této doby i s rodičem, se kterým dítě trvale nežije. Na druhou stranu soud nemůže autoritativně určit, s kým má dítě trávit své narozeniny, jmeniny, a další jubilea, s kým má dítě jít poprvé do školy a podobně. Zákon neumožňuje tak podrobnou úpravu styku, v opačném případě by soudy byly kladeny nesmyslně vysoké nároky, musely by ve svých rozsudcích předvídat každý důležitý den v životě dítěte, navíc by nezbýval prakticky žádný prostor pro dohodu rodičů. Pokud se oprávněný rodič z nejrůznějších důvodů nemůže dostavit, nemá nárok na „ náhradní“ termín styku, to se ovšem týká jen rodičů, kteří mají právo na styk v kratších časových intervalech, např. každých 14 dní. Pokud má být styk realizován v delších časových úsecích, například jen 1 měsíc o prázdninách, tak by se rodič určení náhradního termínu zřejmě dovolávat mohl39. Obdobná situace nastane, pokud by byl oprávněný rodič dlouhodobě nemocný a nemohl se tak s dítětem kontaktovat, nebo pokud by bylo jeho bydliště velmi vzdálené od dítěte a na cestu za ním by musel vynaložit nemalé náklady. I v Německu je rodič, který má dítě ve své péči povinen dítě na styk připravit, tedy vybavit ho potřebným oblečením, školními pomůckami, popřípadě léky40 a psychicky na dítě působit, aby bylo srozuměno s tím, že stráví čas se svým druhým rodičem. Není vyloučeno,

37 38 39 40

Rauscher,T. Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000, s. 329 Gernbauer- Waltjen- Coester: Lehrbuch des Familienrechts. 4. vydání. Mnichov, C.H. Beck. 1999, s. 124 Rauscher,T. Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000, s. 330 Munchener Komentar zum Burgerlicher Gesetzbuch-Band 8- Familierecht II. Beck. 2002,s. 1076

22

aby se v průběhu kontaktu dítě setkávalo i s dalšími osobami, jako jsou sourozenci, prarodiče, ale například i nový partner rodiče. Nehraje roli, zda si to druhý rodič přeje či nikoliv. Rodič oprávněný ke styku je povinen pouze dbát, aby bylo chráněno zdraví a citový vývoj dítěte, pokud tedy kontakt s dalšími osobami není v rozporu se zájmem dítěte, nelze proti němu nic namítat. Soud také může v odůvodněných případech stanovit, že kontakt může být realizován jen v přítomnosti orgánu ochrany dětí, o této problematice bude pojednáno níže. Co se týká nákladů na styk, nese je rodič oprávněný ke kontaktu, nemá nárok je požadovat po druhém rodiči. V německé úpravě je explicitně zakotveno, že rodič je ke styku s dítětem povinen. Tuto povinnost je třeba chápat tak, že rodič se ve stanovenou dobu musí dostavit, dítě převzít a strávit s ním určenou dobu41. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že stýkat se s dítětem je povinnost, i rodič, který má dítě trvale ve své péči se může obrátit na soud, aby stanovil druhému rodiči, kdy a za jakých podmínek je povinen stýkat se s dítětem a to i za předpokladu, že dříve o kontakt s dítětem nejevil zájem. Řízení o úpravě styku lze zahájit na návrh, ale může být zahájeno i bez návrhu, pokud to vyžaduje zájem dítěte. Soud rozhoduje rozsudkem.

4. Bránění ve styku 4.1 Obecný výklad Bránění ve styku ze strany rodiče, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy je bohužel poměrně častým jevem. Týká se ho i většina kauz proti České republice u Evropského soudního dvora42. Bránění ve styku je patologickým projevem trvajícího konfliktu mezi rodiči. Rodič, který má dítě ve své péči se jej tímto způsobem většinou snaží připoutat k sobě, někdy se objevuje termín, že vytváří společnou koalici s dítětem, koalici tzv. „ ublížených a opuštěných“43. Dalším motivem rodiče bránícího ve styku může být snaha dítě chránit před bývalým partnerem. Stranou nechávám případy, kdy rodič 41 42

43

Rauscher,T. Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000, s. 259 Tyl, J. : Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti. Právo a rodina. 2006. č. 4,s. 20 an. Hrušáková, H. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2000, s. 64

23

v době společného soužití projevoval násilnické sklony, fyzicky partnera či dítě napadal, nebo jim psychicky ubližoval, tady by byla snaha rodiče zamezit kontaktu s dítětem oprávněná. I když i v těchto situacích by bylo vhodnější řešit věc legální cestou a užít ochranných mechanismů, které zakotvuje právo, ne jen bránit rodiči ve styku nedodržováním stanovených dohod či soudních rozhodnutí. Ve sledovaných právních řádech je však za bránění ve styku považováno jen bezdůvodné jednání, za výše zmíněných okolností by znemožňování kontaktu s rodičem snad bylo ospravedlnitelné, neboť rodič je povinen chránit zájmy dítěte. Bránění ve styku je jistě nežádoucím jevem, právo by oprávněnému rodiči mělo poskytnout možnosti, jak se takovému jednání bránit a domoci se nerušeného kontaktu se svým dítětem. Právní řády zakotvují ustanovení, které postihují rodiče, bránící ve styku, nejenže se jedná o sankce vůči těmto rodičům, ale tyto normy by zároveň měly působit preventivně ve vztahu k rodiči, který by snad měl v úmyslu neumožňovat kontakt s dítětem.

4.2 Česká úprava V českém zákoně o rodině dlouho chybělo ustanovení, které by umožnilo postihnout rodiče, kteří brání styku dítěte s druhým rodičem. Novelou zákona o rodině

č.91/1998 byl zakotven v § 27 odst. 2

sankční

mechanismus, který reaguje na situace bezdůvodného bránění ve styku. Citované ustanovení zní „bránění oprávněnému rodiči ve styku, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí“. Jedná se o nevyvratitelnou právní domněnku, že bránění ve styku s dítětem se považuje za podstatnou změnu poměrů44, je zde patrná vazba na ustanovení § 28 ZOR, které umožňuje soudům, v případě, že dojde ke změně poměrů změnit rozhodnutí o úpravě výchovného prostředí nezletilého dítěte. O změně poměrů bude pojednáno v samostatné části mé práce. Je nutno ještě zmínit, že výše zmíněné ustanovení o bránění ve styku by mělo plnit i preventivní funkci. Ustanovení § 27 odst. 2 lze aplikovat pouze tehdy, pokud došlo ke znemožnění styku rodiče s dítětem a toto bránění bylo způsobeno 44

Holub, M. – Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící, 6. vydání, Praha, Linde, 2004.s 88

24

opakovanou,

bezdůvodnou,

vědomou

činností

druhého

rodiče.

Zda jsou výše zmíněné podmínky splněny by mělo být předmětem dokazování v řízení. Bránění ve styku není zákonem přesně definováno, půjde o situace , kdy rodič dítě ve stanovenou dobu druhému rodiči nepředá vůbec, nebo nedodržuje ostatní podmínky styku, např. zkracuje dobu stanovenou pro kontakt, nebo vyžaduje, aby byl přítomen styku apod.. Bránění může být realizováno jak aktivním tak pasivním jednáním rodiče. Další podmínkou aplikace § 27 odst. 2 je opakovanost bezdůvodného bránění ve styku. Zákon však neříká nic o tom, v jakém časovém horizontu by se opakované jednání mělo realizovat. Pokud by šlo například jen o několik neuskutečněných styků v rámci několika let, jen stěží by se toto jednání dalo charakterizovat jako natolik závažné, aby bylo nutné rozhodnout o změně výchovných poměrů. Stejně tak není přesně stanoveno, kolikrát musí být styk znemožněn, to bude na posouzení soudu v dalších širších souvislostech. Paušálně se nedá stanovit, zda za opakované bránění můžeme považovat každé jednání, kdy dojde nejméně ke dvěma neuskutečněným stykům. Další podmínkou je, že bránění ve styku musí být bezdůvodné. Za bezdůvodné bránění nelze považovat jednání, kdy ke styku nedošlo v důsledku onemocnění dítěte, nebo jeho pobytu ve škole v přírodě a podobně. Nicméně v těchto případech by bylo jistě vhodné informovat druhého rodiče, že ke styku nemůže dojít. Podle stávající judikatury je rodič, který má dítě ve své péči, odpovědný za škodu vzniklou druhému rodiči v důsledku neuskutečněného styku a to i za situace, že styk nebyl možný kvůli objektivní překážce (nemoc dítěte) a rodič mající dítě ve své péči na tuto překážku včas neupozornil (R 12/1990)45. Může však nastat i situace, kdy rodič nejeví o styk s dítětem zájem a styk nerealizuje. V případě, že by se po delší době, kdy dítě vůbec nekontaktoval, domáhal styku a dítě nebylo na styk připraveno, jen stěží by

45

Králík, M. : Náhrada škody vzniklé zbytečnou cestou rodiče ke styku se svým nezletilým dítětem. Právní

rádce 1995. č. 5, s. 13

25

se chování druhého rodiče dalo posoudit jako bránění ve styku46. Náš právní řád nemá žádné ustanovení, které by rodiče přimělo zajímat se o své dítě a udržovat s ním kontakt. Je tedy třeba vycházet z toho, že rodič má právo stýkat se s dítětem, nikoliv povinnost. Jestliže se však rodič chce stýkat se svým dítětem a je mu v tom opakovaně bráněno, umožňuje zákon, aby soud vyslovil rozhodnutí o změně výchovných poměrů. Takovéto rozhodnutí by nemělo být vydáno automaticky u každého zjištěného bránění ve styku. Je nutné, aby soud přihlédl ke kritériím pro svěření dítěte do výchovy, uvedených v § 26 odst. 4 ZOR47. Před tím, než je změněno výchovné prostředí by také mělo být slyšeno dítě, kterého se tato změna dotýká. Mělo by být přihlédnuto k citovým vazbám dítěte a k jeho stávajícímu výchovnému prostředí. Domnívám se, že při rozhodování soudů by mělo být dodržováno, že změna výchovných poměrů je jen posledním krajním řešením, jak zajistit řádnou výchovu dítěte a jeho právo na styk s druhým rodičem. Hlavním kritériem pro rozhodování o úpravě poměrů k nezletilému dítěti nadále zůstává zájem dítěte. Pokud tedy rodič sice prokazatelně bránil dítěti ve styku, ale u druhého rodiče nejsou vhodné podmínky pro řádnou výchovu dítěte, například má natolik časově náročné zaměstnání, které by mu neumožnilo se dítěti věnovat, ke změně výchovného prostředí nedojde. Podle literatury48 je ustanovení o bránění ve styku možné použít, jen pokud byl styk mezi rodičem a dítětem upraven soudním rozhodnutím. Jen v případě, kdy byl styk upraven autoritativním rozhodnutím soudu, může jako sankce za jeho neplnění následovat změna rozhodnutí o výchovném prostředí. Co se týká mimosoudních dohod o styku s dítětem, je někdy obsah těchto dohod mezi rodiči těžko prokazatelný. Z tohoto důvodu je také sporné, zda na nedodržování těchto dohod dopadají níže zmíněné další sankční nástroje, které obsahuje náš právní řád. V situacích, kdy dohoda o styku není ze strany rodiče, který o dítě pečuje dodržována, má druhý rodič oprávnění podat soudu návrh na nařízení 46

Králík, M.: De verbum significatione aneb zamyšlení nad novelizovaným ustanovením § 27 Zor. Právní

rádce.1999, č. 7, s. 419 47 48

Holub, M. – Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící, 6. vydání, Praha, Linde, 2004.s. 89 Králík, M. : Problémy styku nezletilých dětí s rozvedenými rodiči. Právní rádce. 1995, č. 3, s. 12

26

a provedení výkonu rozhodnutí. Tento návrh může rodič podat u každého nerealizovaného styku a to i opakovaně49. Opatrovnický soud má několik alternativ jak problém řešit. Před tím, než soud nařídí výkon rozhodnutí, obrátí se na rodiče, který neplní dohodu a vyzve ho k plnění povinnosti, zároveň rodiče upozorní na důsledky neplnění . Přestože OSŘ hovoří o písemné výzvě, soudní praxe i literatura akceptují i osobní předvolání k soudu50. Soud k výzvě nepřistoupí, pokud je zjevné, že by se minula účinkem a rodič by stejně dobrovolně neplnil. Dále se soud může obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí a žádat od něj součinnost při výkonu rozhodnutí o styku.

Rodič sám může spolupracovat s orgánem sociálně-

právní ochrany dětí, např. sdělovat mu každý neuskutečněný styk. Sociální pracovník je také oprávněn poučit rodiče, nedodržujícího dohodu o styku, o následcích jeho jednání. Rodič, kterému je bráněno ve styku má další možnost a to podat návrh na uložení výchovného opatření (podle § 43 ZOR). Výchovné opatření vedle soudu, může ukládat i orgán sociálněprávní ochrany dětí, respektive obecní úřad (§ 13 zák. o sociálně- právní ochraně dětí). Další možností postihu rodiče, ke kterému je oprávněn soud, je ukládání pokut podle § 273 OSŘ, pokuty mohou být ukládány i opakovaně, neměly by však přesáhnout částku 50 000 Kč. Řízení o uložení pokuty je možno uložit i bez návrhu. Uložení pokuty by mohlo být použito jako důkazní prostředek, že skutečně došlo k bránění ve styku, v následném řízení o změně výchovného prostředí. Jako další alternativa postihu rodiče, bránícího ve styku, by v úvahu přicházel i postih podle trestního zákona, konkrétně by jednání rodiče mohlo naplnit znaky skutkové podstaty o maření výkonu úředního rozhodnutí o výchově nezletilých dětí - § 171/ odst. 3 TZ51. Posledním krajním prostředkem k zajištění řádné výchovy a styku s dítětem je výše zmíněné rozhodnutí o změně výchovného prostředí.

Vzájemná

propojenost mezi těmito jednotlivými postihy ze zákona nevyplývá, není 49 50 51

Bureš.J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C.H. Beck, 2005, s. 189 Králík, M. : Úprava styku s nezletilým dítětem, Právní rádce 1999, č.5, s. 10 Patera,L.: Stíhat či nestíhat. Právo a rodina. 2001, č. 10, s. 12

27

tedy nutné, aby byl rodič bránící ve styku nejprve postihován pokutou podle OSŘ, soud by mohl rovnou přistoupit k rozhodnutí o změně výchovného prostředí. Osobně se však domnívám, že soudy se častěji přikloní nejprve k výzvě, či uložení pokuty jako k mírnějšímu prostředku. Navíc pokud je rodič nejdříve upozorněn na protiprávnost svého jednání, má ještě možnost své chování změnit a následujícím stykům s druhým rodičem již neklást překážky. Na stránkách literatury52 se objevuje i názor, že bránění ve styku je možno postihnout i jako zásah do osobnostních práv druhého rodiče. Protiprávní chování rodiče, bránícího ve styku, má za následek nemožnost realizace nemajetkového rodičovského práva druhého rodiče, tím vlastně dochází k nemajetkové újmě na straně oprávněného rodiče. Vzhledem k tomu, že výčet statků, které je možno chránit v rámci ochrany osobnosti (§ 11 Obč. z.), stejně jako nároky fyzických osob,

je pouze demonstrativní, bylo by

snad možné bránění ve styku podřadit pod některé z těchto ustanovení. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo v judikatuře dohledat žádný případ, kdy by bránění ve styku bylo posuzováno jako zásah do osobnostních práv, domnívám se, že se jedná pouze o teoretickou alternativu postihu bránění ve styku, která se v praxi neužívá. Na okraj problematiky bránění ve styku podotýkám, že ani opakované neumožňování styku s dítětem, ještě není důvodem, aby rodič, který s dítětem trvale nežije, přestal platit výživné. A to i přesto, že právě neumožňováním styku povinní rodiče zdůvodňují, proč přestali platit výživné53. Právo na styk a povinnost platit výživné spolu vzájemně nesouvisí, jedná se o dva samostatné nároky, z nichž jeden přísluší rodiči a druhý dítěti.

4.3 Slovenská úprava Nový zákon o rodině reagoval na výtky praxe a zakotvil možnost postihnout rodiče, který nedodržuje dohodu o úpravě styku. Zákonodárce se nechal inspirovat českým zákonem o rodině a pro případ, kdy rodič opakovaně, 52

Králík, M. : Úprava styku s nezletilým dítětem, Právní rádce 1999, č.5, s. 10 an.

53

Nová, H. : Poznatky z praktické aplikace zákona o rodině.Právní praxe, 1999, č. 4, str. 439 an.

28

bezdůvodně a záměrně brání druhému rodiči ve styku, zakotvuje jako sankci možnost změny výchovného prostředí - § 25, odst. 4. Pod pojmem opakování literatura chápe, že k bránění musí dojít minimálně třikrát54. Zákon explicitně zakotvuje, že k bránění styku musí dojít záměrně, tedy určitou vědomou činností druhého rodiče. O bezdůvodné a záměrné bránění ve styku, tak půjde např. pokud rodič odmítne dítě v době určené pro kontakt vydat a podobně. Ale můžeme sem zahrnout i případy, kdy je dítě například nemocné a rodič proto dítě nepustí s druhým rodičem a podobně. Pokud ke kontaktu nemůže dojít z objektivních příčin na straně dítěte, rodič, který má dítě trvale ve své péči je povinen o tom informovat druhého rodiče, jinak mu odpovídá za škodu, kterou rodiči způsobila například zbytečná cesta za dítětem55. Na druhou stranu pokud se rodič oprávněný ke kontaktu nemůže dostavit, měl by informovat dítě či bývalého partnera, jinak by se těžko mohl domáhat náhradního termínu pro kontakt. Obecně se dá říct, že rodič nemá nárok na náhradní termín styku s dítětem, literatura však doporučuje v rámci udržení dobrých vztahů s dítětem, aby se rodiče dohodli na jiném kontaktu56. Soubor opatření, které lze užít v případě opakovaného bránění ve styku, je do jisté míry stejný jako v českém právním řádu. Rodič má poměrně širokou škálu možností, jak se domáhat dodržování stanoveného styku s dítětem. Oprávněný rodič může podat návrh na výkon soudního rozhodnutí podle § 272 z.č. 99/1963 Z.z. Ve slovenském právu má soudce povinnost před nařízením výkonu rozhodnutí písemně vyzvat rodiče, který znemožňuje styk, aby

dobrovolně plnil uzavřenou dohodu o styku

s dítětem, nebo, aby se podrobil výkonu rozhodnutí. Součástí této výzvy je i upozornění na následky neplnění stanovených povinností. Soudce dále většinou zároveň požádá orgán péče o děti o spolupráci. Orgán péče o děti může rodiče nabádat k plnění dohody o styku, může se i účastnit předání dítěte, nebo může doporučit, aby se styk odehrával na půdě jejich sídla. V případě, že se výzva mine účinkem a rodič dále nedodržuje pravidla 54 55

56

Pavelková B.- Kubíčková,M.: Zákon o rodine s komentárom. 1. vydání. Heuréka. 2006,s. 63 Rozsudek Nejvyššího soudu R 12/1990 Šamorín,V.: Zákon o rodine-komentár. 3. vydání Bratislava.. Heureka. 2005, s. 124

29

určená pro kontakt s dítětem, může soud uložit pokutu a to i opakovaně, pokuta však nesmí přesáhnout dva tisíce korun. Pokud ani poté ke styku nedojde lze nařídit výkon rozhodnutí, předání dítěte ke styku pak zpravidla probíhá za asistence orgánu péče o děti, nebo příslušného orgánu obce. Další variantou postihu bránění ve styku je rozhodnutí o změně výchovného prostředí. Stejně jako v české úpravě je bránění ve styku koncipováno jako speciální úprava ve vztahu k ustanovení o změně poměrů podle § 26. Změna výchovného prostředí by však i na Slovensku měla být krajním řešením, které by rozhodně nemělo být používáno paušálně57. Je důležité, aby soud vzal v úvahu i další okolnosti každého posuzovaného případu, je nutné, aby přihlédl především k zájmu dítěte, k citovým vazbám dítěte k rodiči, k jeho potřebám atd.. Jistě by nebylo v zájmu dítěte, aby soud rozhodl o změně výchovného prostředí pokaždé, když je rodiči třikrát zabráněno vidět se s dítětem. V praxi by se tak mohlo stát, že v rodinách, kde probíhá konflikt rodičů i po rozvodu a je k tomu zneužíváno i dítě, by takovéto dítě měnilo výchovné prostředí i několikrát za sebou. Bránění ve styku by mohlo být považováno za trestný čin a postihováno jako maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 349 z.č. 300/ 2005 Z.z.. Jednání rodiče bránícího ve styku by mohlo naplnit znaky skutkové podstaty uvedené v tomto ustanovení. Rodič by mohl být potrestán odnětím svobody až na pět let, pokud by mařil výkon soudního rozhodnutí, v tomto případě rozhodnutí o styku s dítětem, a byly proti němu neúspěšně použity opatření obsažené v občanském soudním řádu. Úprava bránění ve styku na Slovensku je velice podobná té české, stejně jako naše zatím však neobsahuje explicitní úpravu postihu bránění ve styku dítěte a dalších osob, které jsou oprávněny ke styku s dítětem, otázkou je jak se k danému problému postaví soudy a zda za pomoci analogie bude možno postihnout bránícího rodiče například výkonem rozhodnutí, nebo pokutou podobně jako u rodičů, neboť podle stávající úpravy v občanském soudním řádu se výkonu rozhodnutí mohou domáhat pouze rodiče dítěte. Zda se úprava změní nebo zda budou aplikována zmíněná ustanovení i na situace,

57

Pavelková B.- Kubíčková. Zákon o rodine s komentárom. 1. vydání. Heuréka. 2006,s. 65

30

kdy se dodržování stanovené úpravy styku budou dovolávat i blízké osoby, je otázkou dalšího vývoje právní úpravy a soudní praxe.

4.4 Německá úprava Bránění, znemožňování nebo ztěžování kontaktu s dítětem je problém, kterému se nevyhnula ani společnost v Německu. BGB na tyto situace reagovalo zakotvením prevenční klauzule v § 1684, odst. 2, v ní zákonodárce nabádá rodiče, aby se ve vztahu k dítěti vyvarovali jednání, které by narušilo vztah k druhému rodiči a ztížilo výchovu dítěte. Tuto povinnost mají rodiče dodržovat i pokud je dítě v náhradní rodinné péči. Zmíněné ustanovení má chránit dítě především v rozvodové situaci, nebo pokud dochází k separaci rodičů, má zabránit, aby dítě bylo vtahováno do konfliktu rodičů. Bohužel situace, kdy se společné dítě stává jakousi „zbraní“ v rukou bývalých partnerů nejsou výjimečné. Ani soudní rozhodnutí o úpravě styku s dítětem, není stoprocentní zárukou, že se dítě bude moci pravidelně stýkat i s rodičem, se kterým trvale nežije. Styk s dítětem však do jisté míry vyžaduje, jak bylo naznačeno výše, spolupráci mezi rodiči. Bránění ve styku je často průvodním jevem trvajícího sporu mezi rodiči. Rodič, který má dítě ve své péči je povinen dítě v dobu určenou pro kontakt předat, pokud k tomuto nedojde, má druhý rodič právo obrátit se na orgán péče o dítě, aby mu asistoval při přebírání dítěte. Tento orgán je povinen upozornit rodiče na následky jeho jednání, dále sleduje situaci v rodině a pokud se mu to jeví jako účelné, může navrhnout terapii. S tímto návrhem je oprávněn obrátit se i na soud. Soud může nařídit nejen terapii, ale i stanovit, že k předání dítěte bude docházet v terapeutickém centru, nebo že na tomto místě bude probíhat celý kontakt s dítětem, popřípadě, že přebírání dítěte bude probíhat za stálé asistence orgánu péče o dítě, na tomto místě podotýká, že takovýmto orgánem je nejen sociální pracovník, ale může jim být i farář. Pokud při kontaktu dochází ke konfliktům a rodič bránící ve styku používá různé záminky proto, aby nepředal dítě, soud ve svém rozhodnutí upraví pravidla pro kontakt podrobněji, aby předešel vznikajícím třenicím mezi rodiči, například rodiči

31

přímo stanoví povinnost dítě vybavit oblečením tak, aby mohlo odejít s druhým rodičem, dát mu potřebné léky, pomůcky do školy a podobně. Také německý soud judikoval58, že nemoc dítěte není sama o sobě důvodem pro odepření kontaktu s dítětem, rodič by měl informovat bývalého partnera, že dítě je nemocné a že styk se odehraje v jiných podmínkách, nebo se domluvit na náhradním termínu kontaktu. Rodič oprávněný ke kontaktu může žádat výkon rozhodnutí, podmínku opakovaného bránění ve styku zákon neobsahuje, ale literatura59 se kloní k názoru, že k neumožnění kontaktu musí dojít minimálně dvakrát. Žádat o výkon při prvním zabránění se nedoporučuje, v těchto případech se jeví účelnější obrátit se na sociálního pracovníka, pokud není dohoda s druhým rodičem možná. Dále se rodič může obrátit na soud s návrhem na změnu rozhodnutí o styku. V odůvodněných případech může dojít i ke změně výchovného prostředí, ale soud by měl upřednostňovat stabilitu poměrů k dítěti, bránění ve styku ještě nemusí být samo o sobě důvodem k tak radikálnímu kroku60. Soud zpravidla navrhne rodinnou terapii. Další sankcí za bránění ve styku je pokuta, kterou nalezneme i v německém právním řádu, lze ji uložit nejen když rodič brání ve styku, ale také pokud nespolupracuje s terapeuty, nedodržuje jejich doporučení, nebo se úmyslně nedostavuje k soudnímu jednání. Na rozdíl od české či slovenské úpravy má rodinná mediace, či terapie, stálé místo při řešení rodinných konfliktů. Soudy se k doporučení na terapeutickou péči poměrně často uchylují61.

4.5 Syndrom zavrženého rodiče V souvislosti s problematikou bránění a znemožňování styku dítěte s rodičem, se kterým trvale nežije, nelze nezmínit syndrom zavrženého rodiče. Tento termín zavedl americký psycholog R. A. Gardner v 80. letech. Syndrom zavrženého rodiče definoval jako proces, kdy je dítěti rodičem vůči druhému rodiči vštěpován odpor a kritika, které jsou neoprávněné a přehnané. Gardner ve své práci tento syndrom označuje jako chorobu, 58

59

Rozsudek BMJ 9311/29-2-133397/2001 ze dne 13.3. 2001 Rauscher,T. Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000,s. 284

60

Gernbauer- Waltjen- Coester: Lehrbuch des Familienrechts, 4. vydání. Mnichov, C.H. Beck. 1999, s. 139

61

Rauscher,T. Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000, s.284

32

proti tomuto pojetí se však už dnes objevují výhrady, neboť nejde o medicínskou diagnózu, ale spíše o popis nežádoucího jevu v rodinách62. Gardner označuje rodiče, který popuzuje dítě proti svému bývalému partnerovi jako programujícího. Programující rodič dítě vědomě popouzí proti druhému rodiči. Dítě si pod jeho vlivem začíná vytvářet negativní postoje vůči svému druhému rodiči nakonec jej úplně zavrhne. Dítě se přikloní k programujícímu rodiči jako k tomu „dobrému“ milovanému, zároveň nekompromisně odmítá toho druhého. Zavrženého rodiče vnímá dítě jako zlého nebo nebezpečného, avšak není schopno racionálně vysvětlit důvody svého postoje. Každé programování dítěte může způsobit závažné narušení psychosociálního vývoje dítěte, dítě ztrácí citovou vazbu ke druhému rodiči, ale i druhého rodiče jako určitý životní vzor, nemůže přebrat nic z jeho modelu chování, ztrácí významné informace pro vytvoření své identity, je narušen i jeho vztah k autoritám, druhý rodič nemůže uplatnit žádné výchovné prostředky na dítě ani ne něj jinak působit. Syndrom zavrženého rodiče může dítě poznamenat na celý život. Psychologové rozlišují tři typy tohoto syndromu - lehký, střední, a těžký, vzájemně je od sebe odlišuje především intenzita, s jakou působí programující rodič63. Každému tomuto typu přísluší jiná terapie, nutno však podotknout, že každá terapie musí být komplexní, musí spolupracovat celá rodina, nejen její jednotliví členové. Jedná se o dlouhodobý proces, v literatuře se doporučuje při vzniku tohoto syndromu předat dítě druhému rodiči64. Tento názor osobně považuji za extrémní. Pokud jsou vazby dítěte k rodiči narušeny tak závažným způsobem, těžko by bylo v zájmu dítěte, aby tato situace byla řešena natolik radikálním způsobem. Vztahy v takovéto rodině mohou být deformované do té míry, že může být v rozporu se zájmy dítěte, aby se nadále stýkalo s rodičem, kterého důsledně odmítá či nenávidí, styk může být například na určitou dobu podmíněn přítomností další osoby - sociální pracovnice (samozřejmě ne za přítomnosti druhého programujícího rodiče), nebo se může odehrávat na půdě

62

Gjuričová, Š.: Syndrom zavrženého rodiče?. Právo a rodina. 2005. č. 10¸s. 5 an.

63

Černá. P.: Rozvod, otcové a děti, 1. vydání, Praha, Eurolex Bohemia, 2001.s. 47

64

Novák, T.- Pokorná,A.: Jak dalece lze vynutit přípravu dítěte ke styku. Právo a rodina, 2004, č. 1, s. 13

33

terapeutického centra a podobně. Soudy by při úpravě styku dítěte s rodičem měly problém syndromu zavrženého rodiče zohledňovat65. Ovšem na druhou stranu je třeba konstatovat, že rozpoznat syndrom zavrženého rodiče nemusí být jednoduché ani pro psychology66, pokud má dítě některé projevy tohoto syndromu nutně to ještě neznamená, že tímto syndromem skutečně trpí, k dočasnému odmítání rodiče může dojít i bez iniciativy jeho bývalého partnera, může se jednat pouze o jeden z pokusů dítěte, jak se vyrovnat s novou „porozvodovou“ situací v rodině. Na závěr podotýkám, že o syndromu zavrženého rodiče můžeme hovořit pouze tehdy, pokud druhý rodič nezavdal dítěti žádnou příčinu k nenávisti či odmítání. V praxi se totiž samozřejmě budou vyskytovat i případy, kdy se rodič, který se odvolává na tento syndrom, sám podílí na deformaci vztahů v rodině a vzniku takovéto patologické situace.

5. Omezení a zákaz styku 5.1 Obecná charakteristika omezení a zákazu styku Omezení a zákaz styku jsou opatření, jejichž cílem je ochrana dítěte a to v nejširším slova smyslu, chráněno je jeho zdraví, fyzický i duševní, citový i mravní vývoj. Jednotlivé zákonné úpravy vycházejí z předpokladu, že dítě musí být chráněno za všech okolností a před všemi negativními vlivy a to i před vlastními rodiči. Základním kritériem pro posuzování, zda má být omezen či zakázán styk s rodičem je zájem dítěte, to je respektováno ve všech zmíněných úpravách a to v naprostém souladu s Úmluvou o právech dítěte, respektive jejím čl. 3. Omezení a zejména zákaz styku patří k nejvýraznějším zásahům do rodičovských práv, z tohoto důvodu je nutné, aby stát stanovil přesná pravidla a limity, kdy je možné k těmto opatřením přistoupit. Obecně platí, že zákaz styku může vyslovit jen soud a to na základě zákonné úpravy. Takto je to zakotveno i ve všech třech ústavách, o kterých bylo pojednáno výše. Než soud přistoupí k tak radikálnímu kroku jako je zákaz styku, měl by pečlivě zkoumat všechny 65

Bakalář, E.- Novák, D.: Syndrom zavrženého rodiče v České republice. Právo a rodina.1999, č.4, s. 11

66

Bakalář, E.- Novák, D.: Styk dítěte s druhým rodičem: nový pohled na starý problém. Právo a rodina, 2003,

č. 11,s.7

34

okolnosti posuzovaného případu a provést podrobné dokazování. Pokud by se zákazu styku domáhal rodič, která má dítě trvale ve své péči a to jen jako způsob „potrestání“ partnera, který ho opustil, a soud takovému návrhu vyhověl, mohl by trvale poškodit vývoj dítěte, které by ztratilo kontakt se svým druhým rodičem. Na druhou stranu každý rodič je povinen dítě chránit, pokud by se tedy důvodně obával, že rodič oprávněný ke kontaktu dítě ohrozí nebo mu nějakým způsobem ublíží, měl by se obrátit na příslušný soud a žádat zákaz či omezení styku. Návrh na zákaz styku či jeho omezení může podat i orgán sociálně-právní ochrany dětí, respektive péče o dítě, či úřad pro mládež, soud může zahájit řízení i z vlastního podnětu. Při rozhodování o zákazu styku by mělo být respektováno, že se jedná o krajní prostředek řešení situace v rodině, soud by měl pečlivě zvážit, zda by nebylo možné situaci řešit například podmíněním kontaktu s dítětem přítomností další osoby, druhého rodiče, či sociálního pracovníka, psychologa apod., či zda by nevyřešilo situaci jen prosté omezení časového rozsahu kontaktu. Za omezení kontaktu je považováno nejen snížení časového intervalu jednotlivých setkání s rodičem, ale i četnosti kontaktů, nebo uložení povinnosti stýkat se s dítětem za účasti třetí osoby, nebo na určitém konkrétním místě. Za omezení styku je považováno i nařízení soudu podrobit se i s dítětem rodinné terapii67. V praxi může dojít i k situacím, kdy je styk s dítětem omezen i faktickými okolnostmi, jako je například změna bydliště dítěte či rodiče na vzdálenější místo, nebo jiný časový harmonogram dítěte, dlouhodobá nemoc a podobně. V těchto případech by se rodiče mohli dohodnout na jiném rozsahu nebo času kontaktu, pokud však dohody nejsou schopni a jedná se o okolnosti dlouhodobějšího charakteru, jak na straně oprávněného rodiče či dítěte, bylo by vhodné obrátit se na soud, aby kontakt upravil nově a to tak, aby vyhovoval všem zmíněným stranám. Jestliže by soud vyslovil nové rozhodnutí o styku, nemuselo by dojít ani k omezení kontaktu, stačí, že by rodiče za pomoci soudu sladili své představy a potřeby dítěte.

67

Munchener Komentar zum Burgerlicher Gesetzbuch-Band 8- Familierecht II. Beck. 2002, s. 1077

35

5.1 Česká úprava zákazu a omezení styku Omezení styku a zákaz styku jsou zakotveny v § 27, odst. 3 ZOR, těmito instituty je omezován výkon rodičovských práv. O omezení nebo zákazu rozhoduje soud, vyžaduje-li to zájem dítěte. Omezení styku znamená, že je zúžen rozsah styku, buď je zkrácen čas, po který je rodič oprávněn se stýkat s dítětem, nebo je prodloužen interval jednotlivých setkání68. Původně zákon o rodině umožňoval omezit styk rodiče s dítětem jen, pokud to bylo nutné v zájmu zdraví dítěte. Judikatura za zdraví dítěte považovala, jak zdraví fyzické, tak psychické. Tzv. velkou novelou zákona o rodině č. 91/1998 byl legislativní stav změněn a pojem zdraví byl ze zákona vypuštěn. Hlavním hlediskem pro omezení nebo zákaz styku se tak stal zájem dítěte. Styk rodiče s dítětem je tak možno omezit, pokud se prokáže negativní vliv rodiče na dítě a to v nejširším slova smyslu. Citovanou novelou tak došlo k podstatnému zvýšení ochrany nezletilých dětí. Jako omezení styku označujeme i případy, kdy soud podmíní styk rodiče s dítětem přítomností další osoby, může se jednat o druhého rodiče, nebo psychologa či orgán sociálně-právní ochrany dětí. Jinému občanovi než rodiči nelze soudním rozhodnutím uložit, aby byl přítomen styku rodiče s nezletilým dítětem, neboť tato povinnost pro něj z hmotného práva nevyplývá69. Omezit styk rodiče s dítětem lze na dobu určitou i neurčitou. Zákaz styku je krajním řešením rodinné situace, jedná se o nejvýraznější zásah do rodičovských práv. Zákaz styku v praxi znamená, že rodič ztrácí právo jakéhokoliv kontaktu s dítětem. Stejně jako omezení tak i zákaz lze uložit na dobu určitou i neurčitou.

5. 2 Slovenská úprava Zákaz a omezení styku je zakotveno v § 25, odst. 3 zákona o rodine. Znění této úpravy je převzato z původního československého zákona o rodině, pouze zde byl obdobně jako v české úpravě vypuštěn termín zdraví, rozšířily se tedy aplikační možnosti

citovaného ustanovení, zákaz

či omezení již není vázán pouze na ohrožení zdraví dítěte. Základním 68

69

Holub, M. – Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící, 6. vydání, Praha, Linde, 2004,s 90 Hrušáková, H. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2000, s. 62

36

kritériem pro tento zásah do rodičovských práv se tak stal zájem dítěte, v nejširším slova smyslu, budou sem zahrnuty i případy, kdy rodič například ohrožuje mravnost dítěte nebo není svým způsobem života vhodným příkladem pro dítě, nevhodně na něj výchovně působí, a podobně. Zákaz styku je zpravidla vyslovován na dobu neurčitou a to se zřetelem na

závažnost

důvodů,

které

k tomuto

opatření

vedly70.

U omezení styku může dojít, jak k snížení intervalu návštěv nebo také k omezení časového rozsahu styku. Stejně jako česká nauka i slovenská chápe omezení a především zákaz styku za nejvýraznější zásah do rodičovských práv, proto by měly soudy pečlivě zvažovat, zda jsou naplněny podmínky pro vyslovení těchto opatření, na druhou stranu tato opatření slouží především ke zvýšení ochraně dítěte a tak by také měla být aplikována.

5.3 Německá úprava V německém právu se umožňuje omezit či zakázat styk § 1684 odst. 4 BGB. Hlavním kritériem, kdy se k takovýmto opatření přistupuje je stejně jako v dalších právních řádech, zájem dítěte. Omezení styku nebo zákaz

styku musí být časově omezen, na rozdíl

od české úpravy nelze v Německu vyslovit zákaz či omezení na dobu neurčitou. Soud tedy musí tyto opatření přesně časově ohraničit, ovšem délku trvání lze i opakovaně prodloužit, pokud nepominulo nebezpečí pro zdravý vývoj dítěte. V jednom rozhodnutí lze vyslovit zákaz styku pro oba rodiče. Pokud by dítě bylo stále v péči takovýchto rodičů, bylo by pravděpodobné, že rozhodnutí o zákazu styku by bylo součástí rozsudku o změně výchovného prostředí, respektive o umístění dítěte do náhradní rodinné péče. Zákaz či omezení styku je možné vyslovit i jako předběžné opatření, vyžaduje-li to zájem dítěte. Zákaz styku je až krajním řešením patologického vztahu mezi rodičem a dítětem, musí být objektivně prokázáno, že kontakt natolik ohrožuje dítě, že jiná varianta řešení vzájemných vztahů by dítě mohla poškodit. V případě, že styk s dítětem by bylo možné podmínit přítomností třetí osoby, nebo že by se vztah s dítětem 70

Pavelková B.- Kubíčková,M.: Zákon o rodine s komentárom. 1. vydání. Heuréka. 2006 s. 63

37

mohl zlepšit za pomoci rodinné terapie, neměl by být zákaz styku vysloven71. Judikatura naproti tomu vymezila i důvody, pro které je účelné zakázat styk s dítětem, jsou to případy, kdy rodič ohrožuje život dítěte, fyzicky dítě napadá, sexuálně dítě zneužívá, nebo existuje podezření, že došlo k sexuálnímu zneužití, dále rodič ohrožuje mravní výchovu dítěte, sem jsou zařazeny situace, kdy rodič propadl alkoholismu anebo provozuje prostituci, popřípadě je drogově závislý. Na druhou stranu homosexuální orientace rodiče, sama o sobě ještě není důvodem pro zákaz styku72. I při opakovaném rozhodování o trvání zákazu styku je soud povinen pečlivě zkoumat, zda důvody pro zákaz stále trvají, zda se poměry nezměnily, či zda nelze vyslovit jen omezené právo kontaktovat dítě. Omezení styku jako takové může nastat i faktickými okolnostmi, například rodič dítěte se odstěhuje na vzdálené místo, na tyto skutečnosti nemá soud vliv, přesto je musí při úpravě styku zohledňovat. Na rozdíl od platné české úpravy lze vyslovit zákaz a omezení styku i u prarodičů či sourozenců, vyžaduje-li to zájem dítěte.

6. Změna poměrů Změna poměrů je zakotvena jak v českém, tak slovenském zákoně o rodině a to konkrétně v § 28, respektive § 26. Jedná se o ustanovení, která umožňují soudům upravit poměry nezletilých dětí

i bez návrhu

a bez vyslovení nového rozhodnutí. V době rozhodování o úpravě práv a povinností k dětem vychází soud ze skutkového stavu, jaký byl v daném okamžiku. Nicméně rodinné vztahy nejsou konstantní a v průběhu času se mění, nejen v důsledku toho, že dítě roste a jeho potřeby se mění, ale může mít na ně vliv celá řada okolností. Právě zmíněná právní úprava změny poměrů reflektuje do značné míry dynamiku rodinných vztahů. V podstatě můžeme říct, že se jedná o zakotvení procesně-právního institutu tzv. clausula rebus sic stantibus73. Citovaná ustanovení lze aplikovat nejen

71 72 73

Munchener Komentar zum Burgerlicher Gesetzbuch-Band 8- Familierecht II. Beck. 2002 s. 1083 Munchener Komentar zum Burgerlicher Gesetzbuch-Band 8- Familierecht II. Beck. 2002 s. 1083 Králík, M. : Úprava styku s nezletilým dítětem, Právní rádce 1999, č.5, s. 10

38

při rozhodování o styku s dítětem, ale i na jakoukoliv dohodu či rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Změna poměrů musí být natolik závažného charakteru, aby vyžadovala novou úpravu.

Ke změnám dochází na straně dítěte vzhledem k jeho

vyššímu věku nebo vzhledem ke změnám jeho zdravotního stavu, nebo na straně rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno do výchovy, vzhledem ke změnám bydliště, zaměstnání, zdravotního stavu nebo osobních a rodinných poměrů, nebo konečně na straně rodičů i dítěte vzhledem ke změnám v jejich citových vztazích apod.74 Domnívám se, že za takovouto podstatnou změnu by bylo v některých případech možné považovat i názor dítěte. Dítě jako takové má právo vyjádřit se ke všem řízením, které se ho týkají, toto právo mu přiznává hned několik právních předpisů, kromě vnitrostátních úprav rodinného práva, také Úmluva o právech dítěte čl. 12, nebo Úmluva o styku s dětmi čl. 6. Soud by na názor dítěte měl brát zřetel. Samozřejmě se musí jednat o dítě, které je natolik duševně vyspělé, aby bylo schopné se samostatně rozhodnout o věcech, které se ho týkají, včetně styku s rodičem, jeho frekvenci či rozsahu. Nelze to však aplikovat paušálně, jen názor dítěte ještě nemusí být důvodem pro změnu úpravy styku s dítětem. Je nepochybné, že mladší dítě je sugestibilní, do značné míry i nevědomky přebírá postoje rodičů, může být rodičem popouzeno proti druhému rodiči nebo programováno. Rozhodně se také nelze ztotožnit s názorem, který vyslovil německý Nejvyšší zemský soud75, že i tříleté dítě je schopno formulovat své názory a být tak vyslechnuto před soudem v řízení, které se ho týká. Takovéto zatahování dětí do soudních sporů osobně považuji spíše za škodlivé, než by sloužilo ku prospěchu dítěte, ovšem ještě problematičtější by bylo, jak potom volají někteří odborníci76, stanovit spodní hranici, od které by se dítě mohlo vyjádřit v soudním řízením, neboť intelektuální vývoj dítěte je poměrně individuální záležitostí, a je tedy na soudu, jakou váhu přizná názoru dítěte. Na druhou stranu, pokud se jedná o dítě ve věku adolescenta či na prahu dospělosti, tedy takové dítě, 74 75 76

Stanovisko Cpj 33/ 78 Hug. B.: Státní zásahy do rodinného života. Právní rádce. 1995. č. 2 , s. 157 Hug. B.: Státní zásahy do rodinného života. Právní rádce. 1995. č. 2 , s. 157

39

kterému už právo přiznává řadu oprávnění a povinností, včetně trestní odpovědnosti, nevidím důvod, proč by se nemohlo samostatně rozhodnout, kdy a za jakých podmínek se bude stýkat se svým rodičem. Soud by tak měl jeho názor na daný problém rozhodně zohlednit. Ustanovení o změně poměrů by mělo sloužit k flexibilnějšímu rozhodování soudů, které tak nejsou povinny upravovat poměry v rodině novým rozsudkem. Řízení o změně poměrů se tak může odehrávat i v podstatně méně formálním duchu i tato skutečnost by tak měla přispět k rychlejšímu rozhodování soudů a zvýšení možností reagovat na individuální problémy a okolnosti, které se mohou vyskytovat v rodinných vztazích. Na okraj podotýkám, že v německém právu se podobné ustanovení o změně poměrů nevyskytuje.

7. Styk se sourozenci, prarodiči a dalšími osobami 7.1 Obecná charakteristika styku dítěte s dalšími osobami Právní

úpravy

styku

prarodičů

a

sourozenců

s dítětem

vychází

z předpokladu, že je v zájmu dítěte, aby se stýkalo se svou širší rodinou. Kontakt s rodinnými příslušníky je přínosný pro vývoj dítěte, rozvíjí jeho sociální schopnosti, přispívá k poznání sociálních rolí ve společnosti, má jistě vliv i na psychiku dítěte , pro které je vhodné vytvářet si citové vazby k členům širší rodiny a tedy stýkat se s rodinnými příslušníky, ke kterým má citový vztah. V právu se tak uplatňuje zásada, že je-li pro dítě prospěšné, aby se stýkalo se všemi členy rodiny, ke kterým má vytvořený citový vztah, je třeba to dítěti legálně umožnit77 . Právní řády zemí sledovaných v mé práci pokrývají jen některé aspekty příbuzenských vztahů. Ve srovnání s komplexními úpravami vztahů mezi rodiči a dětmi se ustanovení o poměru dětí k dalším příbuzným jeví jako kusá, styku dětí s příbuznými se dotýkají jen okrajově. Vnitrostátní právo ovšem není výjimkou, i v mezinárodním právu najdeme jen pár ustanovení o příbuzenských vztazích. Úmluva o právech dítěte pojímá dítě 77

Burešová, E.: Právní postavení prarodičů v našem rodinném právu, Právo a rodina. 2000, č. 2, s. 12

40

jako jedince, ochranu příbuzenským vztahům neposkytuje, nanejvýš nepřímo prostřednictvím ochrany rodiny - čl. 9 a 10. Stejně tak Evropská úmluva o ochraně lidských práv (z.č. 209/1992 Sb.) v čl. 8 chrání rodinu jako celek. Úmluva o styku s dětmi (z.č. 91/2005 Sb.m.s.), o které bude pojednáno níže, se vztahuje nejen na rodiče s dětmi, ale umožňuje i upravit styk dětí s osobami, které mají s dítětem rodinná pouta. Sama Úmluva definuje pojem rodinná pouta v čl. 2 - "rodinná pouta" znamená úzký vztah jako vztah mezi dítětem a jeho prarodiči nebo sourozenci založený na právu nebo na faktických rodinných vztazích. V tomto článku Úmluva do značné míry reflektuje současný vývoj ve společnosti, kdy se zvyšuje počet jedinců, kteří v průběhu života vstupují do více vztahů, mají děti s více partnery nebo sdílejí domácnost s dětmi, které má partner z předchozích svazků. Vznikají tak faktické citové vazby mezi dětmi a nevlastními rodiči či sourozenci, kteří však na poli právním mezi sebou nemají žádný vztah. Poměrně široká definice rodinných pout tak dává státům možnost aplikovat Úmluvu i na vztahy mezi jedinci, kteří nejsou v pokrevním svazku. Úmluva přiznává smluvním státům v čl. 5 odst. 2 oprávnění upravit ve svých vnitrostátních právních řádech styk dítěte i s dalšími osobami a aplikovat na ně zásady pro rozhodování styku obsažené v Úmluvě. Domnívám se, že se bude jednat např. o styk dítěte, které strávilo jistou část života v náhradní rodinné péči s těmito náhradními rodiči a podobně. Z výše uvedeného je viditelné, že Úmluva je při vymezení rodinných vztahů poměrně flexibilní a je dokumentem, který může být aplikován na široké spektrum vztahů, které v praxi v rámci rodiny i mimo ni vznikají. Trend rozšiřování osob, oprávněných ke styku s dítětem lze vysledovat i v jednotlivých vnitrostátních úpravách rodinných poměrů78.

7.2 Styk dítěte s prarodiči a sourozenci Role prarodiče se v historii velmi výrazně proměnila, zatímco ještě v polovině 19. století prarodiče stáli v centru pozornosti rodinného práva, v současném zákoně o rodině až do roku 1998 pojem prarodiče vůbec 78

Novotná, V.: Úmluva o styku s dětmi. Právo a rodina. 2003, č. 4, s. 12 an.

41

neobsahoval79. Vzhledem k tomu, že právo reaguje na společenskou realitu, můžeme z toho vyvodit, že role prarodičů se v moderní rodině velice výrazně oslabila80. Za prarodiče považujme osoby, které jsou příbuzní dítěte v přímé vzestupné linii. Můžeme rozlišovat prarodičovství z hlediska biologického i právního, při čemž tyto pojmy mohou splývat, ale nemusí. Do prvé skupiny řadíme prarodiče a děti, jejichž vztah je založen na společném biologickém původu, druhá skupina zahrnuje prarodiče, kteří splňují zákonem dané kritéria. Dále může vzniknout i prarodičovství nevlastní. Toto prarodičovství vzniká na základě vztahu syna nebo dcery, který není rodičem dítěte, ale sdílí s ním společnou domácnost a podílí se na jeho výchově, nebo může jít o prarodiče, jejichž potomek plní ve vztahu k dítěti funkci poručníka nebo pěstouna. Nevlastí prarodiče, však nemají k dítěti žádná práva ani povinnosti. Teorie rozlišuje i prarodičovství založené na přirozeném příbuzenství nebo prarodičovství založené na osvojení. Nutno podotknout, že oba typy prarodičovství si nemohou konkurovat, navzájem se vylučují. Jestliže dojde k osvojení dítěte, právní vztahy k původní rodině zanikají. Snad jen v pokud

by právní řád

umožňoval tzv. neúplné osvojení, původním prarodičům by zůstala zachována práva a povinnosti, to však není případ ani jednoho ze sledovaných států. Z hlediska psychologického řádíme sourozenecké vztahy mezi nejdůležitější interpersonální

vztahy

uvnitř

rodiny81.

Přesto

je

na

poli

práva

sourozeneckým vztahům věnována poměrně malá pozornost a to jak v právu vnitrostátním, tak mezinárodním. Mnou sledované tři právní řády obsahují jen kusá ustanovení o sourozeneckých v vztazích. Ani Úmluva o právech dítěte není výjimkou, dítě zde vystupuje jako jedinec, a ochrana je poskytována rodině jako celku, tedy sourozeneckých vztahů se dotýká jen nepřímo.

79

80

Haderka, J.F.: Právní postavení prarodičů vůči vnukům v osobní oblasti. Právní rozhledy. 1999,č. 10, s. 520 Veselá, R. a kol.: Rodina a rodinné právo - historie, současnost a perspektivy, 1. vydání, Praha, EUROLEX

BOHEMIA, 2003. s. 96 81

Šamorín,V.: Zákon o rodine-komentár. 3. vydání Bratislava.. Heureka. 2005, s. 123

42

Úpravu sourozeneckých vztahů ovlivňuje také to, že samotný pojem sourozenectví můžeme chápat odlišně a

to z hlediska biologického,

sociologického i právního, v ideálním případě se tyto pojmy budou krýt, ovšem nemusí to být nutně pravidlem. V realitě dnešních dnů je možné si představit, že existují rodiny, kde jsou sourozenecké vztahy velmi silné, ale mohou být i sourozenci, kteří navzájem o své existenci ani nevědí. Souvisí to s faktem, že vzrůstá počet lidí, kteří mají děti z různých vztahů, tedy klesá počet sourozenců, kteří mají oba stejné rodiče82. S vývojem reprodukční medicíny - dárcovstvím ova nebo spermií a jiných genetických materiálů, se dá předpokládat, že sourozenecké vztahy budoucnosti budou ještě mnohem složitější než dnes, otázkou je jakým způsobem bude na vznikající problémy reagovat právo. Právo rozlišuje sourozence plnorodé, tedy ty, kteří mají oba stejné rodiče a sourozence polorodé, kteří mají společnou buď matku nebo otce. V historii právo rozlišovalo i děti narozené v manželství a mimo ně, vztahy mezi legitimními dětmi a „levobočky“ vykazovaly určitá specifika, ale v současné době toto rozlišení zcela ztratilo na významu. Jen na okraj nastíněné problematiky podotýkám, že mezi nevlastními sourozenci, tedy sourozenci, kteří nemají stejný biologický původ, ani od otce ani od matky, neexistuje žádný právní vztah, tedy nemají vůči sobě žádná práva ani povinnosti.

7.3 Česká úprava Velká novela zákona o rodině zakotvila v § 27, odst. 4 možnost úpravy styku dítěte s prarodiči a sourozenci. Toto ustanovení neváže úpravu styku s prarodičem na okolnost, zda rodiče dítěte žijí nebo nežijí spolu a to přesto, že je zařazeno mezi normy, týkající se práv a povinností rodičů pro dobu po rozvodu. Ohledně možnosti aplikace tohoto ustanovení a v případech, kdy je dítě svěřeno do výchovy jiné fyzické osobě než rodiči nebo do pěstounské péče, popřípadě do ústavní výchovy, existují dva protichůdné názory. Část nauky zaujímá postoj, že § 27, odst. 4 je koncipován natolik široce, že se může týkat i situací, kdy nezletilec není svěřen žádnému z rodičů a kdy byl 82

Haderka, J. F.: Právní úprava sourozeneckých vztahů v zákonu o rodině. Právní rozhledy. 2000, č. 1, s. 12

43

umístěn v ústavní výchově nebo u jiné osoby odlišné od prarodičů83. Druhá část odborníků dospěla k závěru, že ve výše uvedených případech ze zákona nelze dovodit právo prarodičů na styk se svými vnuky84. Osobně se domnívám, že systematické zařazení ustanovení o úpravě styku s prarodiči a sourozenci nasvědčuje spíš tomu, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit úpravu styku jen v situacích, kdy dítě žije u jednoho ze svých rodičů a to i s přihlédnutím k § 50, který do jisté míry rozšiřuje aplikační možnosti § 27, odst. 4, ale i tady váže úpravu styku na fakt, že rodiče nežijí spolu a o dítěti se nedohodnou. O případech, kdy dítě není ve výchově žádného rodičů, zákon v souvislosti se stykem mlčí a tak zřejmě skutečně ze zákona nevyplývá, že by se ustanovení o styku mělo vztahovat i na tyto situace. Zákon uvádí dvě podmínky, které musí být splněny, aby styk dítěte s prarodičem mohl být upraven. Jedná se o zájem dítěte a vyžadují-li to poměry v rodině. U zájmu nestačí pouze, že existuje, ale je nutné, aby tento zájem vyžadoval úpravu styku soudem85. Pod podmínkou vyžadují-li to poměry v rodině je třeba chápat situace, kdy není možné dosáhnout mimosoudní dohody mezi rodiči a prarodiči. Při úpravě styku s prarodiči bude soud přihlížet i k tomu, zda mají o dítě zájem, zda jsou schopni se o něj postarat, vliv na úpravu styku budou mít i citové vazby dítěte na prarodiče a jejich výchovné působení na dítě. Na rozdíl od styku dítěte s rodičem, zákon neupravuje možnost dohody o styku mezi rodiči a prarodiči. Myslím si, že takováto dohoda je v praxi možná a velmi pravděpodobně k uzavření podobných dohod i dochází, ale těžko by tato dohoda byla soudně vynutitelná. V právní úpravě styku prarodiče a sourozenců s dítětem není ustanovení o zákazu nebo omezení styku, v praxi jej není potřeba. Soud přistupuje k úpravě styku s prarodiči i sourozenci jen v odůvodněných případech, navíc dikce zákona hovoří jasně o tom, že soud může upravit styk, tedy je na uvážení soudu, zda návrhu na úpravu styku vyhoví. Pokud nevyhoví není zákonná možnost jak se domoci styku s dítětem, a logicky, styk, který 83

Haderka, J.F.: Právní postavení prarodičů vůči vnukům v osobní oblasti v současném českém rodinném právu. Právní rozhledy .1999, č. 10, s. 520 84 Králíčková, Z.: Vztahy mezi prarodiči a vnuky. Právo a rodina. 1999, č. 8, s. 1 85 Haderka, J. F.: Právní postavení prarodičů vůči vnukům v osobní oblasti v současném českém rodinném právu. Právní rozhledy. 1999, č. 10, s. 520

44

neprobíhá, není třeba ani zakazovat. Ustanovení o bránění ve styku aplikovat na styk s prarodiči nelze, neboť se podle dikce zákona týká jen rodičů. Nepřichází tak v úvahu ani rozhodnutí o změně výchovných poměrů. Soud rozhoduje rozsudkem. Řízení je možné zahájit i ex offo podle § 81 OSŘ, v případě že jsou kumulativně splněny výše zmíněné podmínky. Účastníky řízení jsou prarodiče a samozřejmě dítě, které má také právo vyjádřit svůj názor a být slyšeno v řízení. Styk se sourozenci je upraven ve stejném ustanovení jako styk s prarodiči tedy v § 27, odst. 4 ZOR. Toto ustanovení se vztahuje jak na sourozence plnorodé, tak polorodé. Tuto právní úpravu lze aplikovat, pokud jsou sourozenci nezletilí, ale také v situacích, kdy je jeden ze sourozenců zletilý. Pokud by každé dítě bylo svěřeno do výchovy jinému rodiči bylo by v zásadě možné řešit styk se sourozencem v rámci styku s druhým rodičem. Pro situace, kdy je jeden ze sourozenců v náhradní rodinné péči nebo v ústavní výchově platí to, co bylo u dané problematiky řečeno výše u úpravy styku s prarodiči. Tedy úpravy styku s takovýmto sourozencem se zřejmě není možno legálně domoci. Podmínky pro úpravu styku jsou totožné jako u styku s prarodiči, tedy zájem dítěte a poměry v rodině. Při úpravě styku soud vymezí nejen rozsah, místo styku, ale také práva povinnosti rodičů, popřípadě jiných osob, které mají dítě svěřeno. Pokud bych se měla dotknout procesní problematiky této úpravy, tak bych zmínila, že řízení o úpravě styku lze také jako u styku s prarodiči zahájit na návrh, ale také ex offo, vyžadují- li to poměry v rodině. Účastníky tohoto řízení jsou sourozenci a rodiče, nebo osoby, které mají dítě svěřeno do výchovy. Nezletilý sourozenec bude zastoupen kolizním opatrovníkem, zletilý pak může vystupovat sám za sebe. Stejně jako u styku s prarodiči soud rozhoduje usnesením. V praxi se vyskytuje otázka, zda je možné upravit styk dítěte i s dalšími osobami. Na stránkách literatury se objevují dva protichůdné názory. Jeden z nich říká, že zákon upravit kontakt dítěte s dalšími osobami neumožňuje a to ani za pomoci analogie, jediným možným řešením by bylo omezení rodičovské zodpovědnosti a to na základě § 44, odst. 2, tedy byla by omezena rodičovská zodpovědnost rodiče, který by styku dítěte s těmito 45

osobami bránil. Takové rozhodnutí by, ale muselo být odůvodněno zvláštním zájmem dítěte, který by vyžadoval takto výrazný zásah do rodičovské zodpovědnosti86. Druhá část odborné veřejnosti zastává opačný názor87. Podle tohoto stanoviska prostor pro úpravu styku dítěte s dalšími osobami poskytuje Úmluva o právech dítěte, respektive čl. 3. Je totiž nepochybné, že je v zájmu dítěte, aby se stýkalo s osobami, ke kterým má hluboký citový vztah. Podmínkou pro takovou úpravu je však, aby se jednalo o osobu, která se už dříve podílela na výchově dítěte a aby měla k dítěti citovou vazbu. Osobně se přikláním spíše ke druhému zde uvedenému postoji, dítě by mělo mít právo udržovat pravidelný kontakt s osobami, se kterými ho váží citová pouta. Zájem dítěte je navíc určujícím kritériem i pro úpravu styku s rodiči, prarodiči i sourozenci, v kombinaci s Úmluvou o právech dítěte a za pomoci analogie, neexistuje podle mě překážka, proč by neměl být styk v odůvodněných případech upraven.

7.4 Slovenská úprava Do přijetí nového zákona o rodině v dubnu 2005 zákon na Slovensku úpravu styku mezi dítětem, prarodiči a sourozenci neumožňoval. Současný zákon o rodině č. 36/2005 Zb. zakotvil v § 25, odst.5 úpravu styku dítěte s blízkými osobami. Slovenský zákonodárce vymezil okruh osob, které jsou oprávněny domáhat se úpravy kontaktu s dítětem odlišně od obou sledovaných právních řádů, tedy jak německého, tak českého. Zákon vychází z pojmu blízká osoba, ta je definována v občanském zákoníku v § 116 a 117 z.č. 40/1964 Zb.. Jako

blízké osoby jsou

označováni příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel a jiné osoby v rodinném nebo obdobném poměru. Posledně zmíněná skupina osob je považována

za

blízké,

jen

pokud

splňují

další

podmínky.

Těmito podmínkami jsou: tyto osoby jsou v rodinném nebo obdobném poměru a jestliže by újmu, kterou utrpěla jejich blízká osoba pociťovaly jako újmu vlastní. Obdobným poměrem jako rodinným je vztah mezi druhem 86

87

a družkou, osoby zešvagřené, příbuzní v řadě pobočné

Holub, M. – Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící, 6. vydání, Praha, Linde, 2004,s.91 Hrušáková, H. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2000, s. 63

46

ve třetím a dalším stupni. Příbuzní v pobočné řadě jsou osoby, které mají společného předka, stupeň příbuzenství se pak určuje podle počtu zrození od nejbližšího společného předka. V pobočné řadě jsou tak ve druhém stupni příbuzní sourozenci, ve třetím strýcové a tety se synovci a neteřemi a ve čtvrtém bratranci a sestřenice. Druhou podmínkou je, že újmu kterou by utrpěla blízká osoba by pociťovala jako újmu vlastní. Zda bude újmu jiné osoby skutečně pociťovat jako újmu vlastní, tedy důvodně, je na uvážení soudu, přičemž nestačí subjektivní hodnocení dané osoby o míře jejího spolucítění,

ale

soud

by

měl

vycházet

z

objektivního

hlediska

a ne z duševního stavu posuzovaného jedince88. Při posuzování, zda se jedná o blízkou osobu či nikoliv nehraje žádnou roli okolnost, zda spolu blízké osoby žijí ve společné domácnosti či nikoliv. Styk s dalšími osobami nad rámec osob uvedených v citovaném ustanovení není možno upravit, neboť právo na pravidelný kontakt jiným osobám nesvědčí. V důvodové zprávě k novému zákonu o rodině se uvádí, že okruh osob oprávněných ke styku s dítětem je koncipován natolik široce, aby pokryl veškeré možné osoby, ke kterým může mít dítě citový vztah, proto tedy není nutné, aby byl styk upravován i s dalšími jedinci, a to ani za pomoci analogie či v odůvodněných případech. Slovenský zákonodárce se netají tím, že zvolil kritérium blízkých osob, aby se vyhnul problémům, které se vyskytují na stránkách české odborné literatury a to zda právo na kontakt svědčí i třetím osobám či nikoliv. Tedy podle nového slovenského zákona může úpravu kontaktu požadovat poměrně široké spektrum příbuzných, ale například osoby, které měly dítě v náhradní rodinné péči, jako to najdeme v německé úpravě, nikoliv. K samotné úpravě styku dítěte s výše definovanými blízkými osobami se přistupuje, pokud jsou splněny následující podmínky, tedy musí to být v zájmu dítěte a musí to vyžadovat poměry v rodině. V tomto ustanovení se slovenský zákonodárce nechal inspirovat českou úpravou a tyto podmínky koncipoval stejným způsobem jako český zákon o rodině. Tyto podmínky tedy budou interpretovány obdobným způsobem jako u české úpravy. Nový

88

Pavelková B.- Kubíčková,M.: Zákon o rodine s komentárom. 1. vydání. Heuréka. 2006, s. 106

47

slovenský zákon obsahuje ještě jednu speciální úpravu styku dítěte a blízkých osob a to v § 36 odst. 2, vztahuje se na situace, kdy manželství zaniklo smrtí nebo prohlášením za mrtvého, v této situaci je umožněno, aby byl upraven styk s nezletilými dětmi z tohoto manželství s blízkými osobami zemřelého manžela, respektive manžela, který byl prohlášen za mrtvého. Další podmínky aplikace zůstávají stejné, přihlíží se k zájmům dítěte a styk se upravuje, pokud to vyžadují poměry v rodině. Možnost úpravy styku s blízkými osobami se podle slovenského zákona váže pouze k případům, kdy došlo k rozvodu manželství rodičů89. V zájmu dítěte tedy bylo nutné speciálně upravit i situace, kdy rodič zemřel, další podmínkou nutnou k tomu, aby blízké osoby mohly žádat úpravu styku s dítětem, je, že v době smrti trvalo manželství rodičů, jinak by se totiž museli domáhat styku podle § 25, odst. 5. Stejně jako v českém právním řádu bude i na Slovensku řízení o úpravě styku s dítětem zpravidla zahájeno na návrh, v odůvodněných případech může být zahájeno i ex offo. Soud rozhoduje rozsudkem. Podle novelizovaného znění § 176, odst. 3 z.č. 99/1963 Zb. je soud povinen rozhodnout ve věcech bez zbytečného odkladu, nejpozději do šesti měsíců od začátku řízení. Tuto lhůtu lze prodloužit jen, pokud z vážných důvodů a objektivních příčin není možné vykonat důkazy.

7.5 Německá úprava Styk dítěte s prarodiči a sourozenci je upraven v § 1685 BGB. Toto ustanovení

poskytuje

možnost

kontaktu

nejen

těchto

příbuzných,

ale i dalších osob, které mají citové vazby k dítěti. Základním předpokladem pro úpravu styku je, že je tento kontakt v zájmu dítěte. Pokud však dítě nejeví o styk s těmito osobami zájem, právně nelze takovýto styk vynutit. Na druhou stranu na rozdíl od rodičů, není v právním řádu stanovena prarodičům povinnost ke kontaktu s dítětem. Tato úprava styku tedy v zásadě stojí na oboustranném zájmu zúčastněných stran. Právo při tomto druhu kontaktu nedělá rozdíl mezi manželskými a nemanželskými dětmi, ani mezi polorodými a plnorodými sourozenci, žádný vliv na styk nemá ani

89

Pavelková B.- Kubíčková. Zákon o rodine s komentárom. 1. vydání. Heuréka. 2006, s. 107 an.

48

skutečnost, zda je příbuzenství dotčených osob založeno na pokrevním svazku nebo zda vzniklo adopcí, právo nevylučuje možnost úpravy kontaktu i mezi osobami, jejichž vzájemný vztah byl založen osvojením. Stejně tak je pro úpravu styku s dítětem nerozhodné, zda jsou prarodiče manželé či nikoliv90. Není ani vyloučeno, aby úpravu kontaktu s dítětem žádal každý prarodič zvlášť a to i jednotlivě každý prarodič z obou stran. Osobně se sice nedomnívám, že by k této situaci docházelo často, ale v tomto případě by soud musel pečlivě zvážit především časové možnosti dítěte. Na druhou stranu se však v literatuře91 objevuje i názor, že z dikce zákona, který pro prarodiče v citovaném ustanovení použil množné číslo vyplývá, že právo na styk svědčí pouze oběma prarodičům současně a že tedy jednotlivě úpravu styku žádat nemohou. Osobně se ale přikláním, spíše k prvnímu názoru, neboť i pro sourozence použil zákonodárce množné číslo, a bylo by podle mě absurdní argumentovat, že v případě, že dítě nemá více sourozenců nelze upravit styk, protože právo na kontakt svědčí jen sourozenecké skupině jako celku a styk s jednotlivým sourozencem nebo s každým sourozencem zvlášť proto upravit nelze. Na rozdíl od dalších osob, se kterými může být upraven styk s dítětem, je pro prarodiče či sourozence nerozhodné, zda někdy s dítětem sdíleli společnou domácnost či nikoliv. Německé právo umožňuje, aby byl styk s prarodiči nebo sourozenci zakázán. Stejně tak může být styk také omezen, hlavním kritériem je zde stále zájem dítěte. Pro zákaz či omezení styku platí přiměřeně ustanovení § 1684, odst. 4 o zákazu či omezení styku dítěte s rodičem. Na další příbuzné se § 1685, odst. 1 o úpravě styku dítěte s prarodiči a sourozenci nevztahuje a ani za pomocí analogie styk s těmito dalšími osobami

podle

tohoto

článku

upravit

nelze.

Na druhou stranu v § 1685, odst. 2 rozšiřuje okruh osob, které mají právo stýkat se s dítětem. jedná se o manžela ( manželku) nebo životního partnera rodiče, se kterým dítě žilo delší dobu v jedné domácnosti a dále je právo na styk přiznáno osobám, které měly dítě delší čas v náhradní rodinné péči. 90 91

Munchener Komentar zum Burgerlicher Gesetzbuch-Band 8- Familierecht II. Beck. 2002 s. 1092 Rauscher,T.: Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000, s. 366

49

Právní úprava tak reflektuje stav, kdy si dítě vytvořilo za určitý společně strávený čas faktický citový vztah k osobám, které nejsou jeho příbuznými a zároveň reaguje na současný vývoj ve společnosti, kdy někteří rodiče dítěte za život vstoupí i do několika dlouhodobých svazků a sdílejí společnou domácnost postupně s více partnery. Nutno podotknout, že právo na styk mají i dřívější manželé či partneři rodiče dítěte. Právo kontaktovat se s dítětem, je tedy nezávislé na faktu, zda partnerský svazek s rodičem dítěte trvá či nikoliv. Časový úsek, po který musí tyto osoby sdílet s dítětem společnou domácnost není přesně vymezen, z dikce zákona vyplývá pouze, že se musí jednat o delší časové období, tedy aspoň v řádech měsíců92. Soudy tuto podmínku posuzují individuálně případ od případu. I osobám, které měly dítě v náhradní rodinné péči svědčí právo na styk. Vychází se zde z obecného předpokladu, že pro citový vývoj dítěte je přínosné zachovat si kontakt s náhradními rodiči. V náhradní rodinné péči mohou mít dítě i ostatní příbuzní, jako jsou strýcově, tety a podobně, v tomto případě by tedy i takovéto osoby měly právo na kontakt s dítětem. Pro úpravu styku se všemi těmito osobami platí stále jako základní kritérium zájem dítěte, jen pokud je to v zájmu dítěte, je na místě o možnosti upravit styk vůbec uvažovat. Pro styk samotný jsou určující stejná pravidla jako pro styk s rodiči. Náplň tohoto času není zákonem stanovena, jediným omezením je, že oprávněné osoby musí dbát na zdraví, citový a mravní vývoj dítěte. Stejně tak rozsah styku není právem předepsán, ani četnost jednotlivých kontaktů. Při úpravě tohoto styku bude záležet i na dohodě oprávněných osob s rodiči dítěte, kteří se mohou domluvit o všech aspektech a podrobnostech kontaktu s dítětem, například o průběhu styku, kde dojde k předání dítěte a podobně. Styk dítěte s dalšími osobami nad rámec zákonných ustanovení už upravit nelze a to ani za pomoci analogie. Výčet osob, které se mohou domoci úpravy styku s dítětem je v německém zákoně taxativní. Domnívám se, že německá úprava se snaží reagovat prakticky na všechny opakující se

92

Rauscher,T.: Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000,s. 366

50

situace, ve kterých se dítě může nacházet a vytvořila prostor, aby se dítě mohlo setkávat s těmi, ke kterým si vytvořilo citové vazby.

8. Mezinárodní aspekty úpravy styku s dítětem 8.1 Styk s dítětem v evropském kontextu Rodinné právo bylo tradičně považováno za odvětví, kde je jednotná kodifikace neuskutečnitelná a to z mnoha důvodů, bývají uváděny např. rozdílné náboženské tradice, společenské zvyklosti, kulturní, politické a jiné odlišnosti. Přesto společenský vývoj ukazuje, že rodina již není výlučnou záležitosti vnitrostátní, ale v souvislosti se stále se zvyšující migrací obyvatelstva

je

třeba

zakotvit

některé

instituty

rodinného

práva

na mezinárodní úrovni. K tomuto řešení dospělo například i Evropské společenství, které vzniklo jako uskupení států s výlučně hospodářskými cíly. Situace v polovině devadesátých let však ukázala, že je nutné, aby unifikace zasáhla i rodinné právo. Byla vytvořena Komise pro rodinné právo (CEFL), tato Komise je složena z akademiků, kteří komparují právní řády jednotlivých členských zemí a vyvozují z ní základní principy, na kterých bude postaveno nové evropské rodinné právo. Z těch, které se dotýkají problematiky nastíněné v této práci, bych zmínila především princip nejvyššího blaha dítěte, který se stal zásadním při úpravě právního postavení dětí v jednotlivých právních řádech. S tímto principem souvisí i právo dítěte vyrůstat ve své rodině, znát své rodiče a stýkat se s nimi, dále sem můžeme zahrnout i právo na náhradní rodinnou péči, vždy jako subsidiární k péči zajišťované vlastní rodinou a pojímané jako služba dítěti93. Harmonizace či unifikace je zřejmě směr, jakým se bude rodinné právo v budoucnosti ubírat. Na poli mezinárodním však o unifikaci nemůžeme hovořit, v celosvětovém měřítku se zatím rodinně-právní úpravy příliš nepřibližují, i činnost OSN je v tomto směru zdrženlivá a úspěchy jen dílčí. Na druhou stranu ze současného vývoje je zřejmé, že na regionální

93

Králíčková, Z.: České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie, Právní rozhledy, 2005,

č. 21, s.769 an.

51

evropské úrovni, že k postupné unifikaci a harmonizaci rodinného práva postupem času pravděpodobně dojde.

Další organizací, která na poli rodinného práva vyvíjí významné aktivity je i Rada Evropy. Její roli nelze přehlédnout zejména při přerodu tradičního rodinného práva v demokratických zemích v moderní pojetí rodinně-právní úpravy94. Tato instituce vydává jak doporučení, které obsahují směrnice určené vládám členských států, jednak sjednává úmluvy, které pak zavazují členské státy. Některé její normy nemají sice právní závaznost, ale bývají zohledňovány při legislativních změnách jednotlivých vnitrostátních úprav. Z nejvýznamnějších dokumentů Rady Evropy v problematice ochrany dětí bych zmínila Úmluvu o styku s dítětem (sděleni č. 91/2005 Sb.m.s.), o které bude pojednáno níže, dále např. Úmluva o výkonu práv dítěte (č. 54/2001 Sb.m.s.), a další. Rada Evropy tak hraje významnou úlohu při harmonizaci rodinného práva na evropské úrovni. Její normy obsahově často navazují na mezinárodní úpravu jako je například Charta základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte a další. V této souvislosti je třeba zmínit i činnost Evropského soudu pro lidská práva, který se ve své rozhodovací praxi zabýval i problematikou styku rodiče s dětmi a to ve vztahu k čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (z.č. 209/1992 Sb.). V tomto článku je zakotveno právo na respektování rodinného a soukromého života. Judikatura ESLP95 vykládá pojem rodina a rodinné vztahy poměrně široce, nejedná se pouze o rodiny založené manželstvím nebo příbuzenstvím, ale za rodiny jsou považovány i svazky založené faktickým spolužitím, i těm je poskytnuta ochrana podle čl. 8. Pokud jde o existenci rodinného vztahu k dítěti, už samotným narozením se dítě stává součástí rodiny s vazbami na rodiče a ostatní rodinné příslušníky. Stát je povinen jednat tak, aby se tyto vazby mohly tyto dále rozvíjet96.

94

Haderka, J. F.: Dopad norem Rady Evropy na moderní rodinné právo. Právní praxe. 1994,č. 9, s. 506

95

Keegan vs. Irsko č. 16/ 1993 ze dne 26.5. 1994 Haderka, J.F.: Případ Keegan versus Irsko. Právní rozhledy. 1995. č. 8. s. 311

96

52

Zmiňovaný čl. 8 Úmluvy chrání rodiny a rodinný život před svévolí státních orgánů. Úmluva zakotvuje omezení státních orgánů při zasahování do práva na soukromý a rodinný život. Státní orgány tak mohou intervenovat do rodinných vztahů, jen pokud je to v souladu se zákonem, je to nezbytné v demokratické společnosti, je to v zájmu národní bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předchází to nepokojům a zločinnosti, je to v zájmu zdraví, morálky, nebo ochrany práv a svobod jiných. Z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva bych zmínila případ Sahin proti Německu (RoESLP č. 5/258, ze dne 8. 7. 2003). Sahin poukazoval na diskriminační ustanovení § 1711 BGB (byl zrušen ústavním soudem 6.5.1998). Tento článek se vztahoval na otce dětí, které se narodily mimo manželství. U dětí manželských se při úpravě styku postupovalo podle § 1634, odst. 1 BGB, o kterém bylo blíže pojednáno výše. Toto ustanovení zaručuje otcům zákonné právo na styk se svým dítětem pro dobu po rozvodu nebo pokud žije odloučeně od manželky, toto právo pak může být omezeno nebo pozastaveno pouze v zájmu dítěte. U dětí nemanželských se postupovalo podle již zmíněného čl. 1711 BGB, otec nemanželského dítěte se s ním mohl stýkat, pouze za předpokladu, že s tím matka dítěte souhlasí, nebo pokud prokázal u soudu, že styk dítěte s ním je pro dítě prospěšný. Evropský soud konstatoval, že toto ustanovení má výrazně diskriminační charakter a je neslučitelné jak s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (vedle čl. 8 shledal soud i porušení čl. 14 této Úmluvy), tak je zde rozpor i s Úmluvou o právech dítěte. Soud nepřistoupil ani na argumentaci německé vlády, že v minulosti otcové nemanželských dětí neprojevovali o tyto děti zájem a doporučil německé straně změnu právní úpravy, což se nakonec i stalo. Dále bych zmínila případ Zawadka proti Polsku ( RoESLP č. 5/286 ze dne 23. 6. 2005 ) . Soud v tomto případě konstatoval, že právo na respektování rodinného života obsahuje i právo rodiče na znovusetkání s dítětem, pokud druhý rodič pečující o dítě s dítětem žije v zahraničí. ( V této kauze matka dítěte odvezla dítě do Londýna a otec, který zůstal v Polsku se marně domáhal styku s dítětem). Dále se Soud vyjádřil, že v respektování rodinného života jsou obsaženy i pozitivní povinnosti ze strany státu, rodič má právo žádat, aby byla přijata taková opatření, která by mu zajistila styk 53

se synem, vnitrostátní úřady jsou pak povinny taková opatření přijmout. Toto vyjádření je obrazem poměrně konstantní judikatury štrasburského soudu, který opakovaně konstatuje, že čl. 8 nemá jen negatorní povahu, ale obsahuje i pozitivní povinnosti státu, který musí garantovat svým občanům, práva obsažená v tomto článku. Jedinec se dále může těchto garancí dovolávat a zároveň je odůvodněné jeho očekávání, že stát své povinnosti skutečně splní a jeho práva mu ve svém vnitrostátním právním řádu zaručí. Pokud bych měla zmínit i judikaturu soudu ve vztahu k České republice v drtivé většině případů soud konstatoval, že v rodinných sporech nebylo dodrženo právo stěžovatelů na řízení v přiměřené lhůtě97. V drtivé většině se zatím jedná o případy, kdy řízení o úpravě poměrů k dítěti a o styku s ním bylo zahájeno ještě před tzv. velkou novelou zákona o rodině, kdy rozhodnutí o rozvodu ještě nebylo podmíněno ukončeným řízením o úpravě poměrů k nezletilým dětem, docházelo tak poměrně často k situacím, kdy manželství bylo dávno rozvedeno, ale řízení o dětech se táhlo dokonce roky, někdy až do dospělosti dítěte98.

8.2 Úmluva o styku s dětmi Úmluva o styku s dětmi je dokument, který vypracovala Rada Evropy a je po Doporučení Výboru ministrů č. R (98)1 druhým předpisem, který se zabývá problematikou styku rodiče s dětmi. Výše zmíněné Doporučení Rady se zabývá především rodinným zprostředkováním a ostatními procesy rozhodování sporů ve vztahu k záležitostem rodiny99. Rada Evropy se domnívá, že mediace je daleko vhodnější pro urovnávání rodinných sporů než klasické soudní řízení, mediace vede ke snadnější navázání spolupráce mezi rozvádějícími se rodiči, především podněcuje rodiče k uzavření dohody o udržení kontaktů mezi dítětem a oběma rodiči.

97

Např. Cambal proti ČR RoESLP 7/223 ze dne 21. 1. 2006. Viz.Voleský proti ČR, RoESLP, 5/253 ze dne 29.6. 2004 99 Requena, M. : Aktivity Rady Evropy v oblasti rodinného práva. Právní praxe. 1999. č. 2-3,s. 132 98

54

Úmluva o styku s dětmi byla přijata Výborem ministrů

3.5. 2002

ve Vilniusu. Česká republika Úmluvu ratifikovala, v platnost vstoupila 1. září 2005, Úmluvu přijalo i Slovensko a Německá spolková republika. Rada Evropy přistoupila k vypracování úmluvy, zabývající se touto problematikou, v důsledku existujících potíží se zajištěním styku obou rodičů s dětmi to zejména v případech, kdy děti žijí v jiném státě, než rodič, který má právo se s dítětem stýkat. Rada Evropy dále upozorňovala na fakt, že stávající mezinárodní dokumenty se styku rodiče s dětmi dotýkají jen okrajově. Tato úprava se jevila jako nedostatečná a často také naprosto neúčinná, zejména v případech, kdy jeden rodič dohodu o styku nedodržoval. Stávající úmluvy navíc měly omezený rozsah aplikace nebo neobsahovaly zásady a normy, které by státy rozhodující o styku mohly jednotně využít

100

. Podle Rady

Evropy bylo nutné přijmout na úrovni jednotlivých států společné zásady pro rozhodování o styku s dětmi, které by byly aplikovatelné vždy, tedy v každém řízení o úpravě styku rodičů s dětmi. Rada dále považovala za účelné zavést

ochranné

nástroje a záruky, že děti budou vráceny

i po skončení styku. Úmluva navazuje na řadu mezinárodních dokumentů z oblasti ochrany dětí, jedná se o Úmluvu o právech dítěte, Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, Úmluvu o výkonu práv dětí a další. Co se týká samotného obsahu Úmluvy zakotvuje jak hmotněprávní, tak procesní ustanovení, Předmětem Úmluvy je stanovení všeobecných zásad pro vydávání rozhodnutí o styku, dále zakotvení vhodných ochranných nástrojů a záruk k zajištění řádného uplatňování styku a okamžitého vrácení dětí po uplynutí styku a v neposlední řadě si Úmluva klade za cíl zavést spolupráci mezi ústředními orgány, soudními orgány a jinými orgány, které by měly prosazovat a zlepšovat vymahatelnost práva na styk mezi dětmi s jejich rodiči, popřípadě s dalšími osobami majícími rodinná pouta s dětmi. Základní zásadou, ze které Úmluva vychází je, že dítě má právo navázat a udržovat styk s oběma rodiči - čl. 4. Úmluva stanovuje smluvním stranám povinnost zavést taková legislativní opatření, která jsou nezbytná k zajištění 100

Requena, M. : Aktivity Rady Evropy v oblasti rodinného práva. Právní praxe. 1999. č. 2-3,s. 132 an.

55

styku rodičů a dětí. Tato úprava vychází z Úmluvy o právech dítěte čl. 18, který ukládá státům povinnost vytvořit podmínky pro udržování vzájemných vztahů mezi dítětem a oběma jeho rodiči.

Další klíčovou

zásadou Úmluvy je zásada omezení nebo úplný zákaz styku jen, pokud to vyžaduje nejlepší zájem dítěte. Státy, které přijaly Úmluvu jsou dále povinny zajistit odborný dohled nad stykem s rodičem, je-li takové řešení v zájmu dítěte, pravděpodobně se bude jednat o dohled psychologa nebo sociálního pracovníka. Třetí zásadou, na které je Úmluva postavena je právo rodiče, se kterým dítě nežije na pravidelné informace o dítěti. Úmluva se vztahuje nejen na rodiče, ale zakotvuje i možnost upravit styk dítěte s prarodiči, sourozenci, popřípadě jinými osobami, se kterými je dítě vázáno rodinnými pouty. Úmluva nebrání ani tomu, aby stát rozšířil možnosti styku i na další osoby za předpokladu, že stanoví další podmínky pro tyto osoby ve vnitrostátním právu. Úmluva je dalším z právních dokumentů, který zakotvuje právo dítěte na vyjádření vlastního názoru - čl.6. Dítě tak má zároveň právo dostávat všechny informace, které se ho týkají, a musí být konzultováno. Co se týká dohod rodičů upravujících styk, Úmluva upřednostňuje písemné dohody101. Soudy by pak měly povzbuzovat rodiče, aby při uzavírání a pozměňování dohod dodržovali výše zmíněné zásady, na kterých je postavena celá Úmluva. Úmluva zakotvuje dvě skupiny ochranných nástrojů a záruk. První skupina slouží k zajištění řádného výkonu rozhodnutí o styku, sem řadíme např. dohled nad stykem, pokutu, kterou lze uložit osobě, která odmítá plnit rozhodnutí a další. Druhá skupina zahrnuje nástroje k zajištění vrácení dítěte a k prevenci nepatřičného odvlečení dítěte, jedná se např. o finanční záruku, prohlášení před soudem, zástava majetku atd.. Výčet obou typů nástrojů je pouze demonstrativní, nic tedy státům nebrání, aby do svých právních řádů zakotvily i jiná opatření v Úmluvě nezmíněné, aniž by se dostaly do rozporu s Úmluvou o styku s dětmi. Podle Úmluvy je stát povinen určit ústřední orgán, který bude plnit funkce a úkoly v oblasti přeshraniční styku. V České republice je ústředním orgánem 101

Novotná, V.: Úmluva o styku s dětmi. Právo a rodina. 2003, č. 4, s. 12 an.

56

Úřad pro mezinárodně-právní ochranu dítěte se sídlem v Brně. Ústřední orgány jednotlivých státu by pak měly spolupracovat mezi sebou, vzájemně se informovat o případných potížích při aplikaci úmluvy a odstraňovat překážky při její aplikaci. V otázkách vykonatelnosti rozhodnutí o úpravě styku v jiných státech navazuje na Evropskou úmluvu o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí, podotýkám, že všechny tři státy zmiňované v této práci, včetně České republiky jsou stranami této Úmluvy.

9. Stručné srovnání jednotlivých právních úprav Ve všech sledovaných právních řádech je zakotveno právo rodiče na pravidelný osobní styk s dítětem, se kterým trvale nežije. Toto právo je pojímáno jako oprávnění rodiče ke kontaktu s dítětem a na druhé straně je povinností rodiče, pečujícího o dítě, styk umožnit. Pouze v německé úpravě se setkáváme s tím, že rodič má právo na styk a zároveň povinnost stýkat se s dítětem ze stanovených podmínek. V žádném z právních řádů však nenajdeme ustanovení, které by rodiče donutilo ke styku s dítětem, pokud o ně nejeví zájem. Dokonce i německé literatuře je upozorňováno na to, že povinnost stýkat se s dítětem nelze paušálně uplatňovat v každém rodinném sporu a nutit rodiče k tomu, aby se s dítětem stýkal, i když o něj neprojevuje zájem. Povinnost stýkat se s dítětem je proto interpretována spíše jako povinnost dodržovat podmínky styku, tedy domáhat se styku jen v časovém období, které je ohraničeno v rozhodnutí a neobtěžovat nadmíru druhého rodiče opakovaným nedostavením se ke styku, nevyzvednutím dítěte v určeném čase atd., navíc je nepochybné, že by podobné chováni oprávněného rodiče dítě značně frustrovalo, tím pádem zmíněné zakotvení povinnosti ke styku plní i funkci ochrannou vzhledem k dítěti. Myslím si, že vnímat styk rodiče s dítětem jako bezpodmínečnou povinnost rodiče by nebylo úplně šťastné, je nepochybné, že být v kontaktu s oběma rodiči je dítěti prospěšné, na druhou stranu pokud by byl rodič právem nucen ke styku s dítětem, nemuselo by to být nutně v zájmu dítěte. Jak by asi vypadal čas strávený společně s rodičem, který se o dítě v podstatě vůbec

57

nezajímá, nestará a ani o něj nestojí? Ovšem povinnost stýkat se s dítětem můžeme vnímat i v rovině morální, což je však otázkou spíše mimoprávní, závislou jednak na rodičích samotných, ale i toho, jak se staví celá společnost k rodičům, kteří o své vlastní děti neprojevují zájem. Jednotlivé hmotně právní úpravy styku rodiče s dítětem jsou poměrně stručné, zakotvují oprávnění ke styku a podmínky, za kterých bude rozhodovat soud. Právo preferuje dohody rodičů, pokud k dohodě o styku s dítětem dojde, soud do těchto vztahů vůbec neintervenuje, jako v české úpravě, nebo dohodu zahrne do svého rozhodování, jako na Slovensku. Právní úpravy vycházejí především z předpokladu, že rodiče jsou schopni a ochotni se domluvit se na záležitostech, týkajících se společného dítěte. Pro samotný průběh styku, rozsah, četnost a další aspekty úpravu v zákonech nenajdeme. Otevírá se tu poměrně široký prostor pro rodiče i rozhodování soudu, kteří se mohou dohodnout či autoritativně upravit podrobnosti styku podle svého uvážení individuálně pro jednotlivé případy a to tak, aby byl kontakt v souladu se zájmy a potřebami dítěte a zároveň respektoval časové i jiné možnosti rodiče . Speciální problematikou je otázka vynutitelnosti styku a postihů rodiče, který znemožňuje kontakt s dítětem. I tady můžeme konstatovat, že právní úpravy se až tolik neliší, ve všech sledovaných státech se dá situace řešit domluvou soudu, nebo pokutou rodiči, či nařízením výkonu rozhodnutí, popřípadě změnou rozhodnutí o úpravě styku. U soustavného bránění ve styku lze ve všech státech vyslovit i rozhodnutí o změně výchovného prostředí, ale v žádném státě to nelze učinit bez zkoumání, zda jsou splněny další podmínky pro získání dítěte do trvalé péče. V německé judikatuře najdeme mnohem častější využívání mediace a rodinné terapie k řešení a urovnávání rodinných sporů. Dá se říct, že ve všech právních úpravách je zakotven dostatečný počet sankcí pro rodiče bránícího ve styku, stejně tak právní řády obsahují instituty, sloužící k vymáhání práva na kontakt. Zároveň však můžeme konstatovat, že ve všech sledovaných zemích existují četné výhrady k tomu, jak jsou daná ustanovení aplikována a užívána v praxi. Problematika omezení a zákazu styku je upravena prakticky totožně ve všech úpravách. Liší se jen v některých procesních aspektech. Obecně je 58

však možné přistoupit k zákazu či omezení styku jen v odůvodněných případech, pokud to vyžaduje zájem dítěte. Co se týče styku dítěte s dalšími osobami, tady se právní úpravy jednotlivých států liší asi nejvíce. Každý z právních řádů vymezil okruh osob, které jsou oprávněny ke styku s dítětem odlišně. Společné je, že žádat o úpravu styku mohou prarodiče a sourozenci, u dalších osob je však úprava zcela rozdílná. Zatímco v české úpravě je sporné, zda mohou o úpravu styku žádat další osoby, zákon o nich mlčí, na Slovensku zvolili termín blízké osoby, takže kontakt je možno stanovit i například tetám a strýcům, v Německu zakotvili možnost styku i pro bývalé partnery rodičů, pokud s nimi dítě sdílelo společnou domácnost, a také pro osoby, které měly dítě v náhradní rodinné péči, ale další vzdálenější příbuzní už ke kontaktu oprávněni nejsou. Liší se i okruh situací, kdy může být styk upraven, v české úpravě kdykoliv za splnění dvou výše zmíněných podmínek, ve slovenské, jen pokud se rodiče dítěte rozvedli nebo nežijí spolu, v německé úpravě nezávisle na tom, zda rodiče vůbec kdy žili spolu.

59

10. Závěr Obecně můžeme říct, že úpravy styku dítěte s rodičem se příliš neliší, je to dáno jednak společnou minulostí, včetně společného zákona, dále nespornou inspirací u sousedních států při tvoření nových právních úprav, ke které se zákonodárci uchylují, ale v neposlední řadě i vlivem mezinárodních dokumentů na vnitrostátní právní řády. Všechny sledované státy jsou členy Evropské unie, také stranami zmiňovaných mezinárodních úmluv, které implementovali do svých právních řádů. Do jisté míry to tak vysvětluje, proč se hmotněprávní úpravy dané problematiky liší jen v některých aspektech. Nejpalčivějším problémem sledovaného tématu je otázka vymahatelnosti práva na styk, pokud je druhým rodičem styk znemožňován. I v této oblasti jsou právní úpravy podobné. Ovšem žádné z nich se nepodařilo najít řešení, jak zamezit těmto patologickým jevům. Právo rodičům poskytuje sice škálu prostředků k zaručení pravidelného osobního kontaktu, ale v praxi je ve všech zemích problematické toto právo skutečně vymoci. Stejně tak, právo obsahuje sankce pro rodiče bránícího ve styku, které by měly působit preventivně, ale ani tak se nepodařilo vymýtit problémy spojené s manipulací dítěte jedním rodičem, popuzení ho proti druhému rodiči a záměrným znemožňováním kontaktu. Nejvýraznější odlišnosti jsem zaznamenala v úpravách práva na styk dítěte s dalšími osobami. Domnívám se, že je to důsledkem také toho, že možnost styku dítěte s těmito osobami byla do jednotlivých právních řádů zakotvena poměrně nedávno, např. na Slovensku až v roce 2006. Právo se tak snažilo reagovat

na

nově

vzniklé

situace

v rodinách

a

umožnit

dítěti,

aby se setkávalo se všemi osobami, ke kterým ho váží citové vazby. Myslím si, že úprava dané problematiky se ještě bude dále vyvíjet a je možné, že okruh oprávněných osob se bude nadále rozšiřovat. A co říci závěrem k české právní úpravě? Je nepochybné, že české rodinné právo stojí na křižovatce, je otázkou jakým směrem se bude dále vyvíjet, zda bude začleněno do nového občanského zákoníku, či zůstane zachována koncepce samostatného zákona, ale bude upraven nově, nebo zákonodárce zvolí další novelizaci současného zákona o rodině. Ať už bude zvoleno jakékoliv řešení je jasné, že rodinné právo

60

potřebuje rekodifikaci, aby odpovídalo současnému vývoji společnosti a zároveň reflektovalo i závazky, vyplývající z mezinárodních smluv. Současná hmotně-právní úprava styku dítěte s rodičem podle mého názoru odpovídá mezinárodním standardům a je srovnatelná se zahraničními úpravami. Hlavní problém leží v rovině aplikační, jednak soudy i dotčené orgány rozhodují stereotypně, nedostatečně přihlížejí k individuálním okolnostem posuzovaných případů, a zároveň vyvíjejí nedostatečnou aktivitu při vymáhání práva na styk. Tuto otázku je však třeba vnímat v širším kontextu, problém vymáhání práva a výkonu rozhodnutí v České republice je problémem všeobecným, který se dotýká všech právních odvětví, nejen rozhodnutí soudů v rodinných věcech. Dále by měla být posílena role mediace v řešení rodinných sporů. Možná že, kdyby bylo s rodinami terapeuticky pracováno, ubylo by případů, kdy konflikt mezi rodiči trvá i po rozvodu rodičů a dítě je užíváno jako zbraň proti druhému rodiči, projevem tohoto konfliktu je i soustavné záměrné bránění ve styku. Možná, že by pak ubylo i těchto případů. Domnívám se, že v budoucí kodifikaci rodinného práva by měl být rozšířen okruh osob, které budou oprávněny ke styku s dítětem tak, aby umožňovaly i osobám, které nejsou nejbližšími pokrevními příbuznými dítěte, ale mají k dítěti citový vztah, aby se s ním stýkaly. Takovýto kontakt by totiž jistě odpovídal zájmům dítěte.

61

11. Resumé The topic of my thesis is “Regulation of contacts between children, their parents and other people in the Czech Republic, compared with regulations in foreign countries.” National and international laws protect natural family and rights of individual family members and also determine their duties. The right of being in touch with ones parents is one of the basic human rights that belongs to every child. It is not important whether the parents live with child in common household or not, whether the parents are married or divorced or whether a child lives in substitute care. Every parent, who lives separately, has a right to be in contact with his children. The right of contact is based on the national laws and on the international documents, too. Among them, the most important is the Convention on the Rights of the Child and the second most important document is the European Convention on contacts with children. In my work, I have focused on regulation of contact with children in the Czech family law, Slovak law and German law. Czech regulation of contacts with children is included in the Family Code. This regulation corresponds with international documents. The law presumes, that parents are able to agree on affairs touching their child, these agreements involve also the personal contacts. Law can only intervene the family relationships, when parents are unable to agree on frequency, extent and other details of contact. The enactment of contact with children enables parents to take a legal action of regulation of contact. The court can adjust in its decrees every aspect of contact with children. I have been interested especially in restriction of contact and prohibition of contact. The legal limits and conditions of state interventions in family life are similar in all the laws I have seen. The main principle for these interventions is affluence of child.

62

In this aspect, the Czech law is similar to Slovak and German law. Regulation of contact is included in the new Slovak Family Code and in German law it can be found in the Civil Code, part four. There are no extensive details concerning regulations of contacts with children in any of these Codes. Courts can regulate contact in accordance with interests and requirements of children. In the next part of my thesis, I have focused on contacts between child and the people different from parents. In this point, I have found a lot of dissimilarities in particular regulations. In the Czech republic, only the grandparents and brothers and sisters have right to keep the contact with child. In Slovakia, every person close to child has this right. In Germany, a parent, who has child in substitute care for a longer time, or a stepparent, who lives with child in one household for a long time, can keep regular contact with child, too. Law determines some another conditions for arrangement of child’s relationships with other people. The last part of my work is dedicated to international aspects of right of contact and it includes not only the Convention on the Rights of the Child, but also all the European influences. It means activities of Council of Europe in the segment of family law and the regulations of European Union too.

63

12. Seznam použitých pramenů

12.1. Právní předpisy

1.

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

2.

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

3.

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

4.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

5.

Zákon č. 1/ 1993 Sb.Ústava , ve znění pozdějších předpisů

6.

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů

7.

Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte

8.

Sdělení MZV č. 91/ 2005 Sb.m.s. Úmluva o styku s dětmi

9.

Zákon č. 460/ 1992 Zb. Ústava Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů

10. Zákon č. 36/2005 Zb. O rodine 11. Zákon č. 99/1963 Zb. Občansky súdny poriadok, ve znění pozdějších předpisů 12. z. č. 1/ 1990, Grundgesetz, ústava spolkové republiky Německo 13. Bürgrliches Gesetztbuch

64

17. Věcný záměr Ministerstva spravedlnosti č.j. 2623/00- L ze dne 29.1. 2001

12.2. Judikatura 1. Nález ústavního soudu II ÚS 554/ 04 2. Nález ústavního soudu II ÚS 363/03 3. Stanovisko Cpj 228/ 81 4. Stanovisko Cpj 33/ 78 5. Rozsudek Nejvyššího soudu R 12/ 1990 6. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Zawadka proti Polsku , RoESLP č. 5/286 ze dne 23. 6. 2005 7. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Sahin proti Německu, RoESLP č. 5/ 258, ze dne 8. 7. 2003 8. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Cambal proti ČR,RoESLP 7/ 223 ze dne 21. 1. 2006. 9. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Voleský proti ČR, RoESLP, 5/ 253 ze dne 29.6. 2004 10. Rozsudek NJW č. 8411/1980 ze dne 26.2. 1980 11. Rozsudek BMJ 9311/2001 ze dne 13.3. 2001

12.3. Odborné publikace

1.

Bureš.J. a kol. :Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C.H. Beck, 2005

2.

Černá. P. :Rozvod, otcové a děti, 1. vydání, Praha, Eurolex Bohemia, 2001.

3.

Eliáš, K. – Zuklínová, M.: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, 1. vydání, Praha, Linde, 2001

4.

Fiala, J. a kol.: Meritum občanského práva. 1.vydání. Praha.Aspi. 2006

5.

Gernbauer, P.- Waltjen,N.- Coester,L.: Lehrbuch des Familienrechts, 4. vydání. Mnichov, C.H. Beck. 1999

6.

Haderka, J. F.: Aktuální otázky rodinného práva, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 1993

7.

Holub, M. – Nová, H.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící, 6. vydání, Praha, Linde, 2004

8.

Hrušáková, H. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2000,

9.

Medicus, D.: Grundwissen zum Burgerlichen Recht. 1. vydání Mnichov.Grada. 1996

10. Munchener Komentar zum Burgerlicher Gesetzbuch-Band 8- Familierecht II. Beck. 2002 11. Pavelková B.- Kubíčková M.: Zákon o rodine s komentárom. 1. vydání. Heuréka. 2006 12. Radvanová, S. – Zuklínová, M.: Kurs občanského práva, Instituty rodinného práva, 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 1999 13. Šamorín,V.: Zákon o rodine-komentár. 3. vydání Bratislava.. Heureka. 2005 14. Rauscher,T.: Familienrecht. 5. vydání. Berlin. BaG. 2000 15. Veselá, R. a kol.: Rodina a rodinné právo - historie, současnost a perspektivy, 1. vydání, Praha, EUROLEX BOHEMIA, 2003. 16. Zipppelius,R.: Einfuhrung in das deutsche Recht. 1. vydání. Berlin. BaG. 2003

65

12.4. Odborná periodika

1.

Arnoldová, M.: Rodinné právo a jeho miesto v systéme právného poriadku. Justičná revue. 2001, č. 10,s. 34

2.

Bakalář, E.- Novák, D.: Syndrom zavrženého rodiče v České republice. Právo a rodina.1999, č.4, s. 11 an.

3.

Bakalář, E.- Novák, D.: Styk dítěte s druhým rodičem: nový pohled na starý problém. Právo a rodina, 2003, č. 11,s.7 an.

4.

Burešová, E.: Právní postavení prarodičů v našem rodinném právu, Právo a rodina. 2000, č. 2, s. 12 an.

5.

Gjuričová, Š.: Syndrom zavrženého rodiče?. Právo a rodina. 2005, č. 10¸s. 5 an.

6.

Haderka, J. F.: Dopad norem Rady Evropy na moderní rodinné právo. Právní praxe. 1994,č. 9, s. 506 an.

7.

Haderka, J.F.: Základní rysy úpravy rodinného práva v posttotalitních státech střední a východní Evropy. Právní praxe. 1999. č. 2-3, s. 71 an.

8.

Haderka, J.F.: Případ Keegan versus Irsko, Právní rozhledy, 1995, č. 8, s. 311 an.

9.

Haderka, J. F.: Právní úprava sourozeneckých vztahů v zákonu o rodině. Právní rozhledy. 2000,č. 1, s. 12 an.

10. Haderka, J.F.: Právní postavení prarodičů vůči vnukům v osobní oblasti. Právní rozhledy. 1999,č. 10, s. 520 an. 11. Hug. B.: Státní zásahy do rodinného života. Právní rádce. 1995. č. 2 , s. 157 an. 12. Chmelková, J.: Stav kodifikácie rodinného práva v Slovenskej republike. Právní praxe. 1999,č. 2-3, s. 148 an. 13. Kovářová, B.: Styk rodičů s nezletilými dětmi. Právo a rodina. 2006, č. 3, s. 1 an. 14. Králík, M. : Úprava styku s nezletilým dítětem. Právní rádce. 1999, č.5, s. 10 an. 15. Králík, M. : Problémy styku nezletilých dětí s rozvedenými rodiči. Právní rádce. 1995, č. 3, s. 12 an 16. Králík, M. : Náhrada škody vzniklé zbytečnou cestou rodiče ke styku se svým nezletilým dítětem. Právní rádce 1995, č. 5, s. 13 an. 17. Králík, M. : De verbum significatione aneb zamyšlení nad novelizovaným ustanovením § 27 Zor. Právní rádce.1999, č. 7, s. 419 an. 18. Králíčková, Z.: České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. Právní rozhledy. 2005, č. 21, s. 769 an. 19. Králíčková, Z.: Nové slovenské rodinné právo. Bulletin advokacie. 2005, č. 7-8, s. 46 an. 20. Králíčková, Z.:Sbližování a vzdalování slovenského a českého rodinného práva. Právník . 2005. č. 2, s. 157 an. 21. Králíčková, Z.: Vztahy mezi rodiči a vnuky. Právo a rodina. 1999,č. 8, s. 1 an. 22. Machová, J.: Účast České republiky v signatářském systému mezinárodní organizace týkající se úmluv o rodinném právu. Právní praxe. 1999, č. 2-3, s. 154 an. 23. Mašek, D.: Bránění ve styku. Právo a rodina. 1999, č. 1, s. 20 an. 24. Novák, T.- Pokorná,A.: Jak dalece lze vynutit přípravu dítěte ke styku. Právo a rodina, 2004, č. 5 , s. 8 25. Nová, H. : Poznatky z praktické aplikace zákona o rodině. Právní praxe. 1999, č. 4, str. 439 an.

66

26. Novotná, V.: Úmluva o styku s dětmi. Právo a rodina. 2003, č. 4, s. 12 an. 27. Novotná, V.: Lze zakázat styk dítěte s rodiči a příbuznými. Právo a rodina. 2006, č. 9, s. 15 an. 28. Patera,L.: Stíhat či nestíhat. Právo a rodina. 2001, č. 10, s. 12 an. 29. Patera, L. : Rozvodová patologie je řešitelná aneb také něco k rovným příležitostem, Právo a rodina, 2000,

č. 12, s. 13

30. Requena, M. : Aktivity Rady Evropy v oblasti rodinného práva. Právní praxe. 1999. č. 2-3,s. 132 an. 31. Schanbacher, D.: O německém občanském zákoníku. Právní praxe. 1997. č.3, s. 171 an. 32. Tyl, J.: Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti. Právo a rodina. 2006. č. 4, s. 20 an. 33. Veselá Samková K.: Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dětí do péče jednoho z rodičů. Právo a rodina, 2004, č. 3, s. 7 an.

12.6. Internetové zdroje

1.

www.bundesrecht.juris.de ze dne ze dne 15.2. 2007

2.

www.viaiuris.cz, ze dne 18. února. 2007, 15:00

3.

www.iustin.cz ze dne 5. února 2007, 17:30

4.

www. justice. gov.sk, ze dne 5.února 2007, 12:30

67