VYSOKÁ ŠKOLA FINANČNÍ A SPRÁVNÍ, o.p.s. školící středisko Kladno katedra řízení podniku a podnikové ekonomiky
6 Trvale udržitelný rozvoj, společenská odpovědnost organizace
O b s a h: ÚVOD 1. Realita současnosti 1.1 Dimenze udržitelného rozvoje 1.2 Suroviny energetické zdroje trvale udržitelné 1.3 Ochrana životního prostředí v České republice
2. Význam společenské odpovědnosti organizace 2.1 Pojetí společenské odpovědnosti organizace 2.2 Vývoj společenské odpovědnosti organizace 2.2.1 Pro a proti společenské odpovědnosti organizace 2.3 Měření a reportování společenské odpovědnosti organizace 2.4 Náplň společenské odpovědnosti organizace 2.4.1 Firemní filantropie 2.4.2 Vztahy organizace se zaměstnanci 2.4.3 Vztah organizace k životnímu prostředí
Závěr
ÚVOD Pro formulaci trvale udržitelného rozvoje existuje řada definic. První z nich (dnes považovaná za klasickou a stále nejlepší) byla obsažena ve zprávě Světové komise pro životní prostředí a rozvoj vedenou norskou ministerskou předsedkyní Gro Harlem Brundtlandovou, která vyšla v roce 1987 pod názvem Naše společná budoucnost: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné společnosti, aniž by ohrozil možnost splnění potřeb generací příštích“. Jednoduše řečeno jde o ekonomický rozvoj, který nezničí základnu přírodních zdrojů a životní prostředí. Český termín trvale udržitelný rozvoj je překladem anglického „sustainable development“. Právní řád České republiky definuje pojem „ trvale udržitelný rozvoj, jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitosti přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“.1 Jako příklad lze uvést i další definice, se kterými se lze při výkladu udržitelného rozvoje setkat. Například: „Trvale udržitelná je taková společnost, která může přetrvat generace, ta, která je dostatečně předvídaná, pružná a moudrá na to, aby si nepodkopala jak fyzické, tak sociální systémy, které ji podporují“, „Kritérium trvalé udržitelnosti vyžaduje, aby příští generace neměly horší podmínky, než má stávající“ a konečně i „Setrvalý vývoj je takový, který může dosáhnout trvalého uspokojování lidských potřeb a zlepšení kvality života člověka“. Všechny tyto definice mají jedno společné. Jsou krásnou ideologií, ale je možné je převést do reálného života? Jaké jsou vlastně potřeby současné generace? Jinou odpověď na tuto otázku dostaneme v nejvyspělejších státech a jinou v rozvojových zemích. Podle které potřeby dnešní generace se tedy budeme řídit? A jak si vysvětlíme ideologický cíl zachovat stávající způsob života a podobné podmínky i pro budoucí generace, když víme, že stávající průmyslová výroba a produkce energie jsou založeny na pohodlném a levném využívání fosilních paliv. Koncept udržitelného rozvoje byl přijat světovým společenstvím na konferenci o životním prostředí a rozvoji - Summitu Země v roce 1992 v Riu de Janeiro. Byla vytvořena Agenda 21, jež je rozsáhlý dokument týkajících se cest k udržitelnosti v různých oblastech lidských aktivit. V kapitole 40 zmiňovaného dokumentu se uvádí: „Je třeba vytvořit indikátory trvale udržitelného rozvoje tak, aby se postupně vytvořila pevná základna pro rozhodovací procesy na všech úrovních a aby se přispělo k dosažení trvale udržitelností integrovaných systémů životního prostředí a rozvoje.“2 Následně se myšlenka udržitelného rozvoje stala součástí hospodářské politiky většiny zemí světa. Organizace spojených národů zřídila Komisi pro udržitelný rozvoj (UN Commission on Sustainable Development), která se schází jednou do roka a hodnotí pokrok v tomto směru. I ona věnuje dostatečnou pozornost vývoji indikátorů a v roce 1995 vydává seznam 130 indikátorů trvalé udržitelnosti, které jsou uspořádány podle zavedeného rámce OECD 3. Evropská unie pojala udržitelný rozvoj jako jeden ze svých hlavních cílů a zakotvila jej do úvodních článků Amsterodamské smlouvy o Evropské unii.4
1. REALITA SOUČASNOSTI Tento trend povede v budoucnosti ke snížení množství těchto zdrojů a neúměrnému zdražení. Ropa i zemní plyn se tak stanou velmi vzácnými a velmi drahými přírodními zdroji. Totéž lze stáhnout na těžbu a spotřebu uhlí. Jak tyto zdroje podle základních definic můžeme zajistit trvale udržitelnými a zároveň ekonomicky přijatelnými, když s klesajícím množstvím a s rostoucí vzácností poroste diametrálně i jejich cena? Z výkladu předešlých definic vyplývá, že na naší planetě je koncepce trvale udržitelného rozvoje ve své podstatě nemyslitelná. V souladu s názory řady expertů lze formulovat možné závěry: a)
1
Využívání životně důležitého přírodního bohatství i produkce mnoha druhů znečišťujících látek lidmi již překročilo míru, která je fyzicky udržitelná. Bez výrazného omezení toků materiálů a energie nastane v nadcházejících desetiletích nekontrolovatelný úpadek produkce potravin, využití energie a průmyslové produkce na jednoho člověka.
Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, § 6 Agenda 21. Programový dokument Mezinárodní konference o životním prostředí. Rio de Janeiro, 1992 3 OECD:Environmental Indicators. Paris, 1996 4 Amsterodamská smlouva - článek 2 článek 6. 2
b) Tento úpadek není nevyhnutelný. Aby bylo možné se mu vyhnout, jsou nezbytné dvě změny. První je komplexní revize politiky a praktik, které vedou k trvalému růstu materiální spotřeby a populace. Druhá představuje rychlý, drastický vzrůst efektivity využívání materiálů a energie. c) Trvale udržitelná společnost je dosud technicky a ekonomicky možná. Mohla by být mnohem přitažlivější než společnost, která se pokouší řešit své problémy neustálou expanzí. Přechod k trvale udržitelné společnosti vyžaduje pečlivé vyvážení dlouhodobých i krátkodobých cílů a důraz na přiměřenost, spravedlivost a kvalitu života místo na velikost produktu. Tento přechod vyžaduje více než zvýšenou produktivitu a více než změnu technologie. Vyžaduje zralost, soucit a moudrost. Předpokladem jak zajistit udržitelnost je vědět, jakým směrem se dosavadní vývoj ubírá. Evropská agentura pro životní prostředí používá pro měření tohoto vývoje indikátory udržitelnosti tzv. schéma HZ-S-D-O: Hnací síla, Zátěž prostředí, Stav, Dopad a Odpověď. Termín Hnací síla je označován jako materiální tok potřeb lidské společnosti, který se stává hlavní příčinou ohrožení životního prostředí. Například rozvoj průmyslu, produkce potravin, spotřeba domácností, doprava, rekreační a turistické aktivity. Zátěží prostředí rozumíme negativní vlivy společnosti, které přímo ovlivňují životní prostředí - emise škodlivin do ovzduší či vod, tvorba odpadů. Stav složek prostředí a ekologicky významných jevů jako je například koncentrace škodlivin ve vodě nebo v ovzduší. Termín dopad vyjadřuje negativní důsledky znečištění na člověka a jeho zdraví, ekonomické statky či přírodu. Odpověď zahrnuje instituce a aktivity, které jsou odpovědné za znečištění prostředí.
Hnací síla
Účinnost odezvy
Odpověď
Odhadované riziko, náklady a užitky z činností / nečinností
Indikátory eko-efektivit Emisní faktory
Zátěž Zá-
Dopad Dopad
Cesty a modely disperze
Stav Stav
Indikátory a vztahy mezi dávkou a odezvou
Obr. 1. Schéma indikátorů: Hnací síla-Zátěž-Stav-Dopad-Odpověď5
5
MOLDAN, B., Ekologická dimenze udržitelného rozvoje, 1. vydání, Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-0246-6, s 19
-
-
Hnací síla Spotřeba fosilních paliv Skládky odpadů Těžba nerostných surovin Zemědělství
Odpověď - Daně z energie - Programy na úsporu energii - Náhrada fosilních paliv - Získání energie ze skládek - Opatření na snížení emisí fluorouhlovodíků
Zátěž Emise skleníkových plynů
-
Stav Atmosférické koncentrace skleníkových plynů Průměrná teplota Stoupání mořské hladiny
Dopad - Vliv na lidské zdraví - Změna hojnosti a geografického rozložení biologických druhů - Dostupnost vody
Obr. 2 Schéma H-Z-S-D-O aplikované na změnu klimatu6
1.1 Dimenze udržitelného rozvoje Výsledkem postupného rozboru koncepce udržitelného rozvoje je identifikace tří základních dimenzí udržitelnosti: ekonomické, sociální a ekologické. Ekonomická dimenze udržitelného rozvoje je rozhodná, protože bez zachování hospodářské činnosti není možné zajistit ekonomický růst. Základním úkolem zdravého hospodaření je udržet minimálně stejnou úroveň kapitálové základny a spotřebovávat pouze vytvořený zisk. Do kapitálové základny se zahrnuje kapitál vyrobený, lidský i přírodní. Zvýšení produktivity těchto kapitálových zdrojů vede ke zvyšující se zátěži prostředí. Sociální dimenze udržitelného rozvoje zajišťuje nejen základní lidské nezbytnosti jako gramotnost, výživu, čistou vodu a bydlení, ale hlavně sociální spokojenost, zdraví, pocit bezpečí, demokracii, ochranu kulturní různorodosti a lidských práv a lidský rozvoj formou vzdělání. Všechny tyto faktory sociální dimenze – zdraví, dobrá výživa a vzdělání působí zpětně pozitivně na ekonomický rozvoj jako takový. Ekologická dimenze udržitelného rozvoje je podstatná, jelikož se lidská společnost a její aktivity nemohou nikdy vymanit z přírody a zůstávají neustále její součástí. Lidstvo je plně závislé na přírodních zdrojích stejně tak i na planetárním ekosystému a biosféře, které nám poskytují statky a služby. Má-li být hospodářský rozvoj trvale udržitelný, je nutno, aby nebyla překročena únosná kapacita prostředí v globálním měřítku, což je podstatou ekologické dimenze udržitelného rozvoje.
1.2 Suroviny a energetické zdroje trvale udržitelné Suroviny a energetické zdroje se rozdělují na zdroje obnovitelné (sluneční energie, voda, vzduch), průběžně obnovující (biomasa) a zdroje neobnovitelné – vyčerpatelné (fosilní paliva). Na zemi existuje i řada dalších látek využitelných jako energetický zdroj, vytěžitelné dosavadní technologií je jen malé množství z nich. Globální spotřeba energie vychází z několika primárních zdrojů: 44% tvoří ropa a ropné produkty, 26% zemní plyn, 25% uhlí, 2,5% vodní elektrárny, 2,4% jaderné elektrárny a 0,2% obnovitelné zdroje. Rostoucí spotřeba energie vždy doprovázela hospodářský růst, který s sebou nesl čerpání přírodních zdrojů a znečišťování prostředí. Snahou udržitelného rozvoje je takové vazbě zabránit, ale zároveň tento růst 6
MOLDAN, B., Ekologická dimenze udržitelného rozvoje, 1vydání, Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-0246-6, s 19
nezastavit. V posledních letech se v některých zemích objevila stagnace spotřeby energetických zdrojů, přestože hospodářství rostlo. Existují příklady, kdy je hospodářský růst doprovázen poklesem zátěže prostředí, což je ve své podstatě hlavním cílem udržitelného rozvoje. Toto jsou ovšem výjimky potvrzující pravidlo, že dnešní společnost je spíše neudržitelná. Neudržitelná v tom smyslu, že vytváří obrovský tlak na přírodu, přírodní zdroje a životní prostředí jen proto, aby dosahovala růstu. Tato situace je rozdílná ve vyspělých státech a rozvojových ekonomikách. Ve vyspělých státech dochází k poklesu spotřeby energetických zdrojů. Průmyslová odvětví již nepatří mezi hlavní spotřebitele energie, do popředí se dostávají domácnosti, služby a doprava. Naopak v rozvojových zemích spotřeba energie neustále roste, ačkoliv se snižuje tempo ekonomického růstu. S tím samozřejmě roste celková světová spotřeba energetických zdrojů. Kvantifikovat únosnou mez nerostných surovin jako hlavních nositelů energie, lze teoretickým odhadem počtu let, jež zbývají do jejich vyčerpání. Tento údaj je zjistitelný, pokud známe současný objem zásob a jejich současnou spotřebu. Tímto způsobem bychom ovšem dostali velmi nespolehlivý výsledek, stejně jako tomu bylo v knize Meze růstu z roku 1972, kde odhadovali vyčerpání nerostných surovin do několika desítek let. Do výpočtu už ale nezahrnuli ostatní faktory technické a sociální. Největší obava byla o vyčerpání zásob ropy (1 bilion barelů ropy) jako základního zdroje energie. Ta se ovšem nenaplnila. Přesto stále někteří odborníci tvrdí, že k tomuto vyčerpání dojde do 60 let. Jejich odpůrci jim oponují, že světových zásob je dostatek. Přitom ropa patří mezi nejnižší zásoby energetických surovin na světě. Těmi relativně nejvyššími jsou zásoby zemního plynu (150 bilionů m3) a uhlí (1 bilion tun). Při zachování stávajícího trendu by se zásoby zemního plynu měly vyčerpat za 70 let a uhlí za 200 let. Vysoká spotřeba energie obvykle znamená vysokou zátěž prostředí, proto je snahou snižovat energetickou náročnost a co nejefektivněji využívat stávajících zdrojů energie. Elektrická energie by se měla vyrábět s podstatně větší účinností, měly by se zdokonalit metody jejího uchovávání a přenosu. V současnosti je nejméně ekologicky škodlivým zdrojem zemní plyn. Předpokladem je, že se do 30 let stane plyn dominantním energetickým zdrojem, a to ještě dříve než fosilní paliva budou nahrazena obnovitelnými zdroji. Nelze zapomenout na jadernou energii, energii pro naši veřejnost nejméně přijatelnou, alespoň v její současné podobě. Nedořešený způsob zajištění bezpečnosti a následné nakládání s vyhořelým radioaktivním odpadem je neustálou hrozbou, proto se tento způsob energie neřadí mezi perspektivní. Nastupujícím trendem je využití obnovitelných zdrojů energie, které ovšem dosáhnou podstatného podílu na celkové spotřebě energie až za 30-50 let. Nejvíce se využívá energie vodní, založené na vodních elektrárnách či přehradách, ale i energie mořských vln a proudů, přílivů a odlivů. K dalším rychle se rozvíjejícím zdrojům patří větrné elektrárny, které se pomalu vyrovnávají s levnými fosilními palivy. Velký budoucí potenciál má rozvoj biomasy a využití sluneční energie ať už pro ohřev vody či přeměnu na elektrickou energii. Jedinými problémy ve využívání alternativních zdrojů energie je vysoká cena investičních nákladů a neexistence možnosti jejího uchování. Budoucnost by se měla ubírat směrem od energetiky po udržitelnou energetiku, tedy energetiku, která nebude zatěžovat životní prostřední alespoň nad únosnou míru. Ovšem určit hranici únosné míry zátěže prostředí není vůbec snadné. Fosilní paliva jsou klasickým příkladem neuzavřeného průmyslového procesu, jsou dobývána, spalována a odpad ukládán do životního prostředí. Výsledkem je znečištění vzduchu, kyselé deště ovlivňující regiony a vznik skleníkových plynů jako možné příčiny změny klimatu.7 Současný objem emisí skleníkových plynů přesahuje schopnosti Země je absorbovat. Snahou koncepce udržitelného rozvoje je právě omezení těchto emisí a stabilizace jejich koncentrace v atmosféře. Výrazný vliv mají správné ceny zdrojů, které přímo ovlivňují udržitelný rozvoj. Pokud jsou na přírodní zdroje poskytovány dotace, vede to jen k jejich nepřiměřené spotřebě. Jestli špatně oceníme čistý vzduch a vodu, můžeme tak nepřímo podpořit jejích znečištění. Ačkoli zákonné předpisy tato chování omezují, efektivněji mohou působit přímé daně ze znečišťování založené na principu „znečišťovatel platí“. Příkladem je energetická daň z obsahu uhlíku v palivu za účelem snížení emisí CO2. Udržitelný rozvoj nelze prosazovat bez příslušných programů za
7
JENÍČEK V.: Globální diskontinuity a trvale udržitelný rozvoj, Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. ISBN 80-7079-251-5, s 12
pomoci ekonomických nástrojů a paralelní legislativy.8 Proto je nutné integrovat životní prostředí do ekonomického systému reformou daní, jež zahrnuje: Platby za narušení přírody a životadárných procesů Zdanění energie a zdrojů Zpoplatnění emisí a forem znečištění životního prostředí Stát by se ovšem neměl angažovat jen ve formě daňové reformy, ale jeho snahou by mělo být i omezení závislosti na dovozu energetických surovin (ropy a zemního plynu), změna dotačních politik, podpora výzkumu a vývoje technologií na úsporu obnovitelných zdrojů.
1.3 Ochrana životního prostředí v České republice V České republice státní správu v oblasti životního prostředí zajišťuje Ministerstvo životního prostředí ČR, do jehož koncepce patří: ochrana přirozené akumulace vod, ochrana vodních zdrojů a ochrana jakosti povrchových a podzemních vod ochrana ovzduší ochrana přírody a krajiny ochrana zemědělského půdního fondu odpadové hospodářství nakládání s obaly a odpady z obalů výkon státní geologické služby včetně ochrany nerostných zdrojů a podzemních vod, geologických prací a ekologického dohledu nad těžbou posuzování vlivu činností a jejich důsledků na životní prostřed problematika geneticky modifikovaných organismů a produktů státní ekologická politika myslivost, rybářství a lesní hospodářství v národních parcích Česká inspekce životního prostředí a Státní fond životního prostředí jsou dalšími zvláštními orgány zabývajícími se životním prostředím. Česká inspekce životního prostředí vykonává zejména dozor a kontrolu dodržování zákonů i rozhodnutí vydaných na jejich základě a uděluje opatření a sankce. Státní fond životního prostředí naproti tomu shromažďuje finanční prostředky na financování opatření k ochraně životního prostředí. Další kompetence má: Ministerstvo zemědělství ČR (vodní hospodářství, zemědělství, lesy, rybářství a myslivost), Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (územní plánování), Ministerstvo zdravotnictví ČR (otázky hygieny, ochrany veřejného zdraví – hluk, vibrace, záření), Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (využívání nerostného bohatství, těžba, úprava ropy, zemního plynu, tuhých paliv, radioaktivních surovin, rud), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (ekologická výchova a vzdělání) a Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Vedle státní kontroly dodržování zákonných předpisů o životním prostředí, existuje i možnost tzv. samoregulace či dobrovolnosti ze strany podnikatelů. Samoregulaci lze definovat jako proces regulace environmentálního chování firem. Jsou stanovena jasná pravidla a standardy, jejichž dodržování kontroluje firma sama. Tento systém je mnohem flexibilnější a rychlejší než administrativní řízení. Bohužel postrádá transparentnost, důvěryhodnost, odpovědnost, závaznost pro všechny a hlavně uplatnění účinných sankcí. Tato forma kontroly se v České republice doposud neuplatnila. Dobrovolnost je další formou kontroly odpovědnosti podniku k životnímu prostředí. Podnik „znečišťovatel“ má možnost zapojit se do systému řízení organizací a auditu9 formou veřejnoprávní smlouvy. Tento systém zahrnuje celistvou podnikovou politiku ochrany životního prostředí – přezkoumává stav životního prostředí a vliv všech jednotek podniku na něj, následně vypracuje program řízení ochrany životního prostředí, který pravidelně ve stanovených lhůtách kontroluje. V případě porušení předpisů o 8
JENÍČEK V., Globální diskontinuity a trvale udržitelný rozvoj, Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. ISBN 80-7079-251-5, s 16 9 Environmental management and auditing systém - dle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 761/2001
ochraně životního prostředí následují pokuty formou sankcí. Je-li toto porušení závažné, uplatňuje se trestní odpovědnost a „znečišťovateli“ hrozí i odnětí svobody. Díky kontrole a monitoringu lze tato porušení předpisů včas odhalovat. Tato odhalení probíhají formou: automonitoringu – „znečišťovatel“ sám provádí měření svého vlivu na životní prostředí kontroly a dozoru prováděná orgány veřejné správy upozornění formou stížnosti či oznámení občanů a občanských sdružení informací od sdělovacích prostředků statistických údajů shromážděných úřady veřejné správy. V případě ekologické újmy se „znečišťovateli“ ukládá povinnost tzv. primární obnovy, jejímž cílem je poškozenou půdu, biodiverzitu či vodní zdroj uvést do původního stavu. Musí být proto zajištěny takové podmínky přírody, které by přirozeně existovaly, pokud by nedošlo k ekologické újmě. Náklady s tím spojené nese samozřejmě „znečišťovatel“. Tato nápravná opatření ukládá orgán příslušný ve správním řízení o ochraně životního prostředí. Snahou odpovědných orgánů by ovšem měla být zejména podpora prevence než následné řešení vzniklé biologické újmy. Existuje termín tzv. únosného zatížení prostředí. Jedná se o takové zatížení, při kterém nedochází k ohrožení životního prostředí. Stav životního prostředí by měly zajistit standardy zahrnující zejména emisní limity, imisní limity a technické parametry. Emisní limity představují maximální množství znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší a imisní limity představují maximální hmotnostní koncentraci znečištění v prostředí. Všechna tato opatření sebou nesou určité náklady. Například náklady na zachycování znečištění (odlučovače, čistírny odpadních vod), náklady na omezení produkce znečištění (zavádění málo odpadových technologií) a náklady na kontrolu znečištění (měření emisí a imisí). V České republice se za znečišťování ovzduší platí poplatky s 50% přirážkou, pokud „znečišťovatel“ emisní limity nedodržuje. Výnosy z těchto poplatků plynou od rozpočtů obcí a Státního fondu životního prostředí. „Znečišťovatel“ je dále povinen platit poplatky za znečištění a objemu vypouštěných odpadních vod. Tato povinnost vzniká při překročení 30 tisíc m3 vypuštěných odpadních vod za rok. V oblasti odpadového hospodářství se platí základní poplatky za uložení odpadů na skládce s příplatkem za nebezpečný odpad. Poplatky za hluk platí pouze letiště Praha - Ruzyně a jeho výše závisí na hmotnosti letadla a jeho hlučnosti. Významnou skupinu poplatků tvoří poplatky za využívání přírodních zdrojů (neobnovitelných i obnovitelných), surovin a energie. Ochrana a využití nerostného bohatství je zajištěna dvěma platbami. První z nich je úhrada z dobývacího prostoru dle jeho plochy stanovená báňským úřadem, na jejímž území se dobývací prostor nachází. Druhou platbou je úhrada z vydobytých nerostů, která činí 10% z jejich tržní ceny.
2. VÝZNAM SPOLEČENSKÉ ODPOVĚDNOSTI Počátkem dvacátého století měly obchodní firmy jediné poslání – ekonomické, tj. dosahovat co nejvyššího zisku. V současnosti tlakem společnosti vzrůstá sociální odpovědnost podniků. Jak tuto odpovědnost ovšem definovat? Co si pod tímto termínem představit? Při průzkumu 439 vedoucích 68% z nich souhlasilo s definicí10: „Sociální odpovědnost firmy představuje vážné zvažování vlivu podnikových aktivit na společnost.“ Snahou je vzbudit v podnikatelích zájem o sociální důsledky svých rozhodnutí. Neměli by být zaměřeni pouze na to co je prospěšné pro podnik, ale i pro společnost. Evropská unie definuje společenskou odpovědnost takto: „ Dobrovolné integrování sociálních a ekologických hledisek do každodenních firemních operací a interakcí se stakeholders.“11 Ve své podstatě není přímo definováno, co by mělo být pro manažerské rozhodování společensky odpovědné. Základní odpovědnost by firma měli mít vůči legislativě, tedy dodržovat zákony a řídit firmu tak, aby dosahovala zisku. Pokud těmto odpovědnostem nedostojí, ohrožuje životnost podniku. Při jejich plnění ovšem nesmí zapomínat i na ostatní zainteresované skupiny, vůči kterým by měla být společensky
10
KNOONTZ H.,WEIHRICH H., Management, 10. vydání, Praha: East publishing, 1998. ISBN 80-7219- 014-8, s 72 11 PUTNOVÁ A., SEKNIČKA P., Etické řízení ve firmě, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1621-3, s 125
odpovědná. Společenská odpovědnost znamená tedy víc než jen dodržování základních ekonomických a právních norem. Firma by se měla snažit pracovat ve prospěch společnosti, tedy dělat to, co je dobré, protože za to pociťuje odpovědnost. Přesto musí být zodpovědné chování pro firmu užitečné – musí se vyplácet. Pokud je CSR chápáno firmou jen jako výdaj a ne jako investice do budoucna, pak stojí na nejistých základech a takové projekty jsou neefektivním vynakládáním firemních prostředků. Kde je ovšem zaručeno, že se CSR bude vyplácet? Odpověď na tuto otázku by měli mít v rukou zákazníci - spotřebitelé. Právě oni by měli ocenit firmy společensky odpovědné koupí jejich výrobků a naopak firmy nezodpovědné nezájmem o jejich zboží trestat. Bohužel tomu tak v praxi není. Zákazníky více zajímá férová cena výrobku, reklama, komunikace, péče o ně, zda firma určuje určitý trend, přichází s novinkami, je úspěšná a silná, a ne že se angažuje v CSR – tedy že je sociálně odpovědná vůči zaměstnancům, životnímu prostředí a společnosti. Společenská odpovědnost podnikání je tak chápána jako dobrovolný závazek, ke kterému se firmy mohou, ale nemusí přihlásit. I v České republice by se v budoucnu měla stát běžnou součástí firemních procesů a začlenit se do strategického plánování, kontroly a hodnocení. Problém může být pouze v komunikaci CSR. Mohlo by se zdát, že nejlepší formou komunikace CSR jsou média. Avšak prvním místem kam se podívají stakeholders, pokud si budou chtít ověřit nějaké informace, budou webové stránky. Další příležitostí je i interní komunikace – firemní časopisy, intranety, nástěnky, prezentace CSR pro zaměstnance apod. Pro odbornou veřejnost zabývající se CSR je samozřejmostí přečíst si o CSR aktivitách výroční zprávě.
2.1 Pojetí společenské odpovědnosti firem Společenskou odpovědnost je možno chápat v trojím pojetí. Za hlavního představitele prvního pojetí společenské odpovědnosti je považován nositel Nobelovy ceny Milton Friedman, který prezentoval jako hlavní cíl firmy maximalizaci zisku a nezabýval se etikou, motivací ani sociálními problémy. Podle Friedmana: „ Existuje jedna a jediná společenská odpovědnost podnikání – používání zdrojů a vytváření aktivit vedoucích ke zvýšení zisku vlastníků, pokud se stále pohybujeme v pravidlech hry“12. Tento výrok je jasným důkazem toho, že Friedman se ve své podstatě zabýval společenskou odpovědností firem, jen jí chápal pouze ve smyslu odpovědnosti manažerům, tj. podnikat v zájmu akcionářů. Druhým pojetím je etika „ participujících skupin“, při kterém dochází ke znevýhodnění jedné skupiny (vlastníků) před ostatními skupinami (manažerů, zaměstnanců, obchodních partnerů, státní správy a samosprávy, zákazníků, dodavatelů a místní komunity). Prvními autory, kteří se zabývali touto teorií, byli Evan a Freemen v článku „ Stakeholder teorie moderní společnosti, kantovský kapitalismus“.13 V této práci byla poprvé navržena teorie tzv. Stakeholders14, tedy osob či skupin osob, které mají vliv na chod podniku nebo jsou jeho činností ovlivněny. Podle tohoto přístupu je odpovědností manažerů nejen maximalizace zisku, ale i ochrana a zvyšování blahobytu společnosti. Akciové společnosti tak nejsou odpovědné jen vůči svým akcionářům, ale stejnou odpovědnost mají vůči širší společnosti. Takováto odpovědnost znamená, že manažeři aktivně podporují sociální spravedlnost, chrání životní prostředí a podporují společenské a kulturní aktivity, dokonce i když negativně ovlivňují zisk. Posledním – třetím pojetím společenské odpovědnosti firem je tzv. „triple-bottom-line business“15 strategie. Přijmutí této strategie, která zohledňuje všechny tři aspekty podnikání ve společnosti, je podmínkou pro uznání vážnosti aplikované CSR ve firmě.
12
PUTNOVÁ A., SEKNIČKA P., Etické řízení ve firmě, 1. vydání, Praha: GradaPpublishing, 2007. ISBN 978-80-247-1621-3, s 128 13 PUTNOVÁ, A., Sociální odpovědnost a etika podnikání, 1. vydání, Brno: CERM - Učební text ČVÚT, 2004. ISBN 80-214-2784-1, s17 14 Stakeholders jsou akcionáři, zákazníci, dodavatelé, vlastníci, zaměstnanci a místní komunita. Do češtiny je tento výraz překládán jako participující skupiny nebo zainteresované skupiny. 15 Termín použit poprvé v roce 1996 Johnem Elkingtonem z britské nevládní organizace Sustainability.
Zájmové Zájmoskupiny
Média Média
vzzzzzzzjaljZaměstnanci
Zákazníci
FIRMA Zákazníci
Místní komunita
Orgány státOrgány ní správy státní sprá-
Akcionáři
Dodavatelé
Konkurence Konkkkkurence
vy Obr.1.2 Participující skupiny – Stakeholders16
a) Ekonomická oblast
vypracování etického kodexu upravujícího chování firmy přijetí principů Corporate Governance (řízení a správa organizací dle směrnic OECD) transparentní chování trvalý dialog s akcionáři protikorupční politika ochrana duševního vlastnictví definování vztahů k zákazníkům, investorů a dodavatelům kvalita a bezpečnost produktů a služeb
b) Sociální oblast
trvalý dialog a spolupráce se stakeholders zaměstnanecká politika s ohledem na zdraví a bezpečnost zaměstnanců péči o vyvážený pracovní a osobní život zaměstnanců rovné příležitosti (nejen mezi muži a ženami, ale i jinými skupinami obyvatelstva např. handicapovanými ) dodržování lidských práv na pracovišti zákaz dětské práce rozvoj lidského kapitálu (vzdělání a rekvalifikace) firemní filantropie a dobročinnost
c) Enviromentální oblast
16
vytvoření ekologické politiky firmy investice do ekologické výroby produktů a služeb ochrana přírodních zdrojů
FERRELL, O. C., FRIEDRICH, J., FERRELL, J.: Business Ethics, Boston: Houghton Mifflin Comapany, 2005. s 33
aktivita vedoucí ke snižování negativních dopadů na životní prostředí = ekologická firemní kultura (recyklace, úspory energie apod.)
Působení CSR lze klasifikovat i jiným způsobem, a to dle vnějšího a vnitřního zaměření ve firmě, což je uvedeno v příloze A v přehledné tabulce. 17 2.2 Vývoj společenské odpovědnosti firem Pojem Corporate Social Responsibility (CSR), který překládáme jako sociální (společenská) odpovědnost firmy (SOF), se v podnikové terminologii stává stále používanějším. Ačkoliv se jedná o relativně nový nástroj řízení, který klade důraz zejména na šetrnější přístup k životnímu prostředí, dodržování lidských práv a na jiné zásady trvale udržitelného rozvoje společnosti. Historie společenské odpovědnosti se začala psát v padesátých letech minulého století. V této době pronikly naplno myšlenky společenské odpovědnosti do odborné literatury. V roce 1953 Howard R. Bowen v knize Social Responsibilities of Businessman napsal: „Společenská odpovědnost představuje závazek podnikatelů usilovat o takovou strategii, dělat taková rozhodnutí a nebo vykonávat takové aktivity, které jsou žádoucí z pohledu cílů a hodnot naší společnosti“18. Bowen se tak považuje za prvního teoretika společensky odpovědného podnikání. V roce 1960 Keith Davis a Robert Bloomstrom v knize Bussines and its Environment definovali společenskou odpovědnost jako „závazek jedince zvážit dopad svých rozhodnutí a činů na celý společenský systém.“ Podnikatelé uplatňující společenskou odpovědnost, pokud zvažují potřeby a zájmy ostatních lidí, které mohou jejich podnikatelské aktivity zasáhnout. Pokud se takto chovají, potom dokáží i věci, které jsou mimo úzce definovaných ekonomických a technických zájmů firmy.19 Přístup k sociální odpovědnosti firem je v podstatě dobrovolný. V některých zemích bývá částečně podpořen zákonnou povinností. Zajímavý je rozdíl mezi anglosaským a kontinentálním přístupem k této problematice. Teoretická základna společenské odpovědnosti firem je mnohem více rozpracována v USA oproti Evropě. Avšak Evropa je více zaměřena na solidaritu a sociální soudržnost v porovnání s USA. Například v USA má velice silnou tradici podpora neziskových organizací. Evropa je zase více zaměřena na charitativní činnosti a podporu regionálního rozvoje. V Evropské unii je vývoj společenské odpovědnosti firem spojen s Manifestem podniků proti sociálnímu vyloučení z roku 1995 a následným založením evropské odborné centrály pro sociální odpovědnost firem s názvem CRS Europe. Jde o neziskovou organizaci se sídlem v Bruselu sdružující asi 65 firem a řadu partnerských organizací. V každé členské zemi existuje její partnerská organizace – v České republice je jejím partnerem Business Leader Forum. CRS Europe si klade za cíl20: propagovat koncept Corporate Social Responsibility a etiky podnikání prohlubovat dialog mezi podnikáním, investory, evropskými vládami, sociálními skupinami a občanskou společností stát se nezávislou autoritou ve věcech CSR nabízet poradenství a školení podporovat legislativní změny usnadňující implementaci principů CRS vzdělávat experty pro oblast CRS V červnu roku 2001 byla vydána Evropskou komisí tzv. Zelená kniha, nazvaná Promoting a European Framework for Corporate Social Responsibility, která propaguje Evropský rámec společenské odpovědnosti firem a vyzývá všechny členské státy, aby zahrnuly principy CSR do svých národních strategií.
17
PUTNOVÁ A., SEKNIČKA P., Etické řízení ve firmě, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978- 80-247-1621-3, s 134-5 18 Citované podle Archie B. Carrol: Corporate Sociál Responsibillity. Evolution of the Definitional Construct, in BUSINNES & SOCIETY, Vol 38 No. 3, September 1999 19 Citované podle Archie B. Carrol: Corporate Sociál Responsibillity. Evolution of the Definitional Construct, in BUSINNES & SOCIETY, Vol 38 No. 3, September 1999 20 TRNKOVÁ, J.: Společenská odpovědnost firem a mezisektorové vlastnictví, In: Lobbyismus versus korupce II, s 81-96. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2004, s 85.
Leaderem v oblasti CSR je v rámci Evropy Velká Británie, kde se vláda aktivně angažuje v rozvoji a propagaci principů CSR a to i prostřednictvím ministra pro CSR. Zabývá se zejména sledováním firem v rámci sociálních, ekonomických a environmentálních dopadů jejich fungování a zvyšováním povědomí o CSR. Nejen Velká Británie, ale i jiné země Evropské unie se snaží začlenit CSR do vládních aktivit. Příkladem může být Itálie, kde bylo v roce 2002 založeno Ministerstvo sociálních věcí a veřejné prospěšnosti v rámci propagování společenské odpovědnosti. Rok 2004 byl dokonce vyhlášen „Rokem společenské odpovědnosti.“ V současné době se v Evropské unii hledá model, který by sice respektoval společenskou odpovědnost, ale současně nebyl brzdou konkurenceschopnosti. Leaderem v oblasti CSR v rámci Evropské unie je Velká Británie, kde se vláda od roku 2000 angažuje aktivně v rozvoji a propagaci principů CSR prostřednictvím ministra pro CSR. V Itálii jsou tyto aktivity realizovány Ministerstvem sociálních věcí a veřejné prospěšnosti od roku 2002. Toto ministerstvo spolupracuje s významnými partnery jak v ziskové tak i v neziskové oblasti. Poskytuje určitá zvýhodnění či daňové benefity právě těm firmám, které se zavázaly etickým chováním a sociálním začleněním svých projektů. V Nizozemí vláda aktivně podporuje finančním i nefinančním způsobem networking mezi firmami za účelem rozvoje CSR. Nejčastěji v oblasti zaměstnanecké politiky, urbanistické obnově a prevenci kriminality. V roce 2001 vydala nizozemská vláda první oficiální dokument o CSR. Co se týče nových členských zemí do podpory CSR se zapojilo zejména Maďarsko. Zaměřilo se na oblast zaměstnanecké politiky, sociálního dialogu, celoživotního vzdělávání, zdraví, bezpečnosti na pracovišti a rovných šancí na pracovním trhu. Maďarská vláda oceňuje společenský odpovědné firmy například cenou Family Friendly Employment Price, která se uděluje ve čtyřech kategoriích – malé, střední, velké firmy a veřejné instituce. V České republice firmy věnují podle údajů Ministerstva financí každoročně částku ve výši 1,5 miliardy do veřejně prospěšných projektů a CSR. I tak většina firem vnímá překážky v dalším rozvoji CSR u nás, zejména v nízkých daňových odpisech a nedostatečném uznání. Spolu s tím schází v České republice celospolečenská diskuse o roli CSR. Zbývá jen doufat v takový vliv Evropské unie, aby dokázal zvýšit zájem o CSR jak v komerčním tak i v nekomerčním sektoru. Důvody pro přijetí společenské odpovědnosti se dají shrnout do tří bodů: 1. Jako snaha vyhnout se vládním zásahům. Pro firmy je mnohem výhodnější stanovit si vlastní sebeomezení a rámec svého chování, než autoritativně přijmout vládní regulaci, která by byla reakcí na nevhodné chování firem. 2. Potřeba seberegulace podnikání jako odpovědi na jeho vzrůstající ekonomickou moc. Firmy, které dosáhnou vysoké ekonomické moci, mají nemalý vliv na chování menších subjektů. Jsou totiž tvůrci a nositeli určitého rámce chování, které se stává příkladem pro ostatní firmy, které se toto chování snaží napodobit ve snaze dosáhnout stejné ekonomické síly. 3. Proměňující se vnímání podnikání ze strany veřejnosti V dnešní době roste zájem veřejnosti o transparentnost a určitou formu kontroly podnikání s důrazem na ekologické a sociální přístupy dané firmy. Žijeme v informační společnosti s moderním životním stylem, kde se společenská odpovědnost firem vnímá mnohem intenzivněji než dříve.
2.2.1 Pro a proti společenské odpovědnosti Společenské chování má pro firmy jím se zabývající svá pro a proti. Mezi hlavní přínosy aktivního přístupu firem ke společenské odpovědnosti patří zejména:
Očekávání veřejnosti = veřejnost očekává odpovědnost podnikatelských subjektů za potřeby společnosti. Tím se mění její názor na podnik a podporu podnikání při realizaci jeho ekonomických a společenských cílů. Dlouhodobý zisk = společensky odpovědné firmy mají zpravidla mnohem jistější dlouhodobý zisk. Položky, které mohou být pro firmu chápány jako odpad, se díky společenské odpovědnosti, například vůči životnímu prostředí, stávají jejich dalším zpracováním ziskové. Etické závazky = podnikatelské subjekty by měly být společensky odpovědné, protože je to správné. Měly by se pokoušet řešit problémy, které nejsou schopné řešit ostatní organizace.
Veřejná image = podnikatelské subjekty mohou budovat příznivou veřejnou image, protože realizují společenské cíle. Tak mohou více přitahovat zákazníky, zaměstnance i investory. Lepší životní prostředí = podnikatelské subjekty mohou podpořit řešení a prevenci vzniku problémů v životním prostředí i vývoj a uplatnění nových technologií šetrných k životnímu prostředí. Omezení dalších vládních regulací = protože jsou podnikatelské subjekty společensky odpovědné, mohou předpokládat méně vládních regulací, jejímž výsledkem by měla být větší pružnost a svoboda při rozhodování podniků. Rovnováha moci a odpovědnosti = podnikatelské subjekty mají mnoho moci a společenská odpovědnost by k tomu měla být protiváhou. Zájmy akcionářů = společenská odpovědnost může v dlouhodobém měřítku zvýšit ceny akcií. Vlastnictví zdrojů = podnikatelské subjekty vlastní zdroje na podporu veřejných charitativních projektů, proto by mělo být snahou tyto kapitálové zdroje využít na řešení některých sociálních problémů. Nadřízenost prevence nad „ léčbou“ = podnikatelské subjekty mohou řešit společenské problémy dříve, než budou závažné a finančně náročné. Aktivní přístup ke společenské odpovědnosti je však spojen i s některými negativy. Zejména se jedná
o: Omezení maximalizace zisku = podnikatelské subjekty budou společensky odpovědné pouze tehdy, pokud to neohrozí jejich ekonomické zájmy. Jejich snahou je maximalizovat zisk a zavedení společenské odpovědnosti ve firmě sebou přináší vyšší náklady a nejistou ekonomickou výkonnost v budoucnu. Rozmělňování účelu podnikání = realizace společenských cílů rozmělňuje hlavní účel podnikání – ekonomickou produktivitu. Vyšší náklady = mnoho aktivit v oblasti společenské odpovědnosti nepokrývá jejich náklady, proto za to společnost musí zaplatit v podobě vyšších cen. Příliš mnoho moci v rukou podnikatelů = podnikatelské subjekty mají již tak dostatek moci, není třeba jejich vliv dále zvyšovat sociálním zapojením. Nedostatek dovedností = představitelé podnikání nemají dostatek dovedností pro řešení společenských problémů. Mají vysoké zkušenosti s řešením ekonomických problémů souvisejících s hlavním předmětem podnikání Nedostatečná přehlednost = neexistuje přímá přehlednost společenských aktivit.
2.2.2 Společenská odpovědnost versus ekonomická výkonnost Na toto téma se zaměřilo již mnoho výzkumů, které došly k několika zajímavým závěrům. V podstatě většina z nich prokázala pozitivní vztah mezi společenskou odpovědností a ekonomickou výkonností v rámci současných i budoucích výsledků firmy. Problémem těchto výzkumů je objektivnost, protože se zaměřují pouze na měření krátkodobých výsledků, ale společenská odpovědnost se projevuje zejména na změně výše zisku až v dlouhodobějším horizontu. Příkladem mohou být výsledky výzkumu provedeného Institute of Business Ethics v roce 200321, které zjistily, že společnosti praktikující CSR mají o 18% vyšší zisk. Tento výsledek může souviset s faktem, že pro 70% západoevropských spotřebitelů je velice důležitá reputace firmy, u které si výrobky kupují. Jeden z pěti spotřebitelů dokonce zaplatí více za výrobky společnosti chovající se společensky odpovědně. Existuje ovšem ještě jeden problém ovlivňující výsledky těchto výzkumů, a to vztah mezi příčinou a následkem. Není možné přímo dokázat příčinný vliv společenské odpovědnosti na ekonomickou výkonnost a naopak vyšší zisk firmy může ovlivnit její investici do společenské odpovědnosti. Podle závěrů zpracovaných evropským Fórem stakeholders – European Multistakeholder Forum se odpovědné chování shoduje v následujících oblastech: 21
Firemní reputace – budování a ochrana reputace a zvyšování hodnoty PUTNOVÁ A., SEKNIČKA P., Etické řízení ve firmě, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1621-3, s139
Odlišení od konkurence – získání konkurenční výhody Posílení firemní kultury Zlepšení vztahů se stakeholders - vytvoření zázemí pro dlouhodobou podporu firmy místní komunitou Přilákání a udržení kvalitních zaměstnanců Snížení nákladů na risk management – předvídání rizik, zlepšení schopnosti vyhnout se rizikovým faktorům Větší přitažlivost firmy pro investory Posílení loajality zákazníků Příležitost pro inovace, učení se a kontinuální zlepšení firmy Přímé úspory spojené s ekologickou praxí Přímé úspory plynoucí z kvalitnějšího managamentu
Firmy, které se rozhodly přijmout společensky odpovědnou strategii, v budoucnu vykázaly zlepšení reputace i vnitřního fungování, snížení rizik a nárůst loajality. Příkladem může být britská firma BT, která v roce 2004 změřila, že 49% zaměstnanců je díky CSR orientaci své firmy na možnost pracovat u BT více pyšných. Vedle toho se BT díky ekologicky odpovědné firemní politice podařilo za deset let ušetřit přes 600 miliónů liber.22
2.3 Měření a reportování společenské odpovědnosti Pokud firma začlení do strategického řízení společenskou odpovědnost, bude v jejím zájmu měřit a následně reportovat její výsledky. Proto musí být mechanismy měření CSR ve firmě správně nastaveny a oblasti sledování přesně definovány, a to zejména s ohledem na dlouhodobost sledování výsledků v rámci společenské odpovědnosti. Vymezení a efektivní měření těchto oblastí není snadné, jde-li firmě o zjištění relevantních výsledků. Stejně jako není přesně vymezena společenská odpovědnost, neexistují ani žádná jednoznačná a obecně platná kritéria v oblasti jejího měření a vše je v podstatě ponecháno na rozhodnutí jednotlivých firem. Jako určité vodítko může firmám sloužit kategorie a indikátory, které definovala iniciativa Global Reporting Initiative (GRI). Iniciativa GRI je určitým mezinárodním standardem v oblasti měření a reportování společenské odpovědnosti firem. GRI vznikla v roce 1997, kdy byla ještě napojená na program UNEP Organizace Spojených národů. Až v roce 2002 se GRI osamostatnila a stala se nezávislou institucí se sídlem v Amsterodamu. Cílem této instituce je ustanovit mezinárodní standardizovaný model měření a reportování ekonomických, environmentálních a sociálních aspektů podnikání. V roce 2006 byla připravena nová verze GRI, která byla označena G3, podle tří oblastí, na které se zaměřuje. Ve všech těchto oblastech stanovuje tzv. „core indicators“ (základní indikátory), kterých by se firmy měly závazně držet, popřípadě vysvětlit, proč byl některý z indikátorů vynechán. Tyto indikátory jsou jak kvantitativní tak i kvalitativní. Vedle G3 existuje i řada dalších národních a mezinárodních iniciativ a standardů. V příloze B jsem uvedla přehled čtyř nejdominantnějších iniciativ.23 Pokud firma dospěje k určení oblastí, které bude sledovat, může přejít k nastavení konkrétních kritérii a způsobů měření – tzv. Key Performance Indicators (KPIs). V případě kvantitativních dat jsou výsledky jednoznačné a opakovatelné například: emise skleníkových plynů, množství odpadu, spotřeba vody, objem finančních darů a podobně. Jedná-li se však o data kvalitativní už to tak jednoznačné není. Příkladem může být spokojenost zaměstnanců, zákazníků, firemní kultura a podobně. Obecně by mělo platit, že určené měřící indikátory, by měly být co nejjednoznačnější a relevantní pro stakeholders dané firmy. V rámci měření společenské odpovědnosti firmy je nutné rozlišit ještě dva typy tohoto měření:
22
Měření výkonu firmy (Measuring Performance).
KOLEKTIV AUTORŮ, Napříč společenskou odpovědností firem, 1. vydání, Kladno: ASIS Publishing, 2005. ISBN 80-239-6111-X, s 33 23 Napříč společenskou odpovědností firem, Kladno: AISIS Publishing, 2005. ISBN 80-239-6111-X
Takto je sledováno, jakým způsobem se firmě daří splnit cíle, které si stanovila
v jednotlivých oblastech
Měření přínosů CSR ( Measuring Benefits ) tímto způsobem by firma měla zjistit, jak ze společenské odpovědnosti profituje tento způsob měření je mnohem obtížnější z hlediska vazby příčiny a následku, které jsem již vysvětlovala a také z hlediska dopadu do výsledků až v dlouhodobém horizontu.
2.4 Náplň společenské odpovědnosti 2.4.1 Firemní filantropie24 V oblasti firemní filantropie lze rozlišit tři základní přístupy a uznávané způsoby angažovanosti firem. a)
Dobročinná podpora ze strany firmy jedná se o dárcovství, kterým se firmy snaží přispívat na dobré účely nejrůznějšího druhu (dary potřebným, seniorům, handicapovaným, nemocným, životnímu prostředí a podobně). b) Sociální investice jde o dlouhodobý strategický zájem firmy zlepšit ekonomické i společenské prostředí, v kterém firmy pracují. Příkladem je podpora vzdělanosti a výzkumu, kulturních projektů apod. c) Komerčně orientované projekty ve spolupráci s neziskovými organizacemi podporou neziskových organizací se firma snaží propagovat a podporovat komerční zájmy firmy. tyto projekty přináší benefity i neziskovým organizacím, ať už finanční či v podobě zvýšení zájmu veřejnosti o neziskové aktivity Významné firmy v České republice se zabývají dárcovskou strategií. Avšak jediné, co jim doposud chybí je možnost srovnání s ostatními firmami, ale nejen to, i kontrola vhodného rozložení a zaměření peněz. Proto se fórum dárců u nás rozhodlo zavést „Standard odpovědná firma“. Jde o komplexní, jednotný a standardizovaný systém měření, který je založený na mezinárodní metodice London Benchmarking Group, která oblast firemní filantropie měří, reportuje a srovnává i v mezinárodním měřítku. Partnerem této metodiky je jeden z nejvýznamnějších firemních dárců v České republice, Skupina ČEZ. Tento standard zavádí i některé jiné významné společnosti: Citibank, Česká spořitelna, Eurotel Praha, Johnson&Johnson, Philip Morfia ČR, Plzeňský Prazdroj, Pfizer, Siemens a Tesco Stores.
Firemní
Dary Charitativní
Podpora veřejně prospěšných projektů a potřebných oblastí prostřednictvím peněžních darů nebo věcných darů a služeb.
filantropie
Společenské investice
Komerční aktivity ve společnosti Poslání firmy - komerční činnost -
Strategická angažovanost firem – dlouhodobý strategický zájem firem a jejich angažovanost v problematice, která je jim blízká a má pozitivní vliv na reputaci firmy (vzdělání, výzkum).
Spojení filantropických aktivit s komerčními, propagace firemní značky prostřednictvím partnerství s neziskovými organizacemi . Firma provozuje svou komerční činnost efektivně s cílem dosáhnout co největšího zisku. Zároveň dodržuje veškeré etické, společenské a enviromentální normy. Obr. 1.5.1a – Oblasti metodiky Standard odpovědná firma25
24
Filantropie - akt darování peněz, zboží, času nebo úsilí pro podporu obecně prospěšného účelu, zpravidla v delším časovém horizontu a s jasně definovanými cíli. (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Filantropie )
Tato metodika zahrnuje specifikaci nákladů, dlouhodobých i krátkodobých účinků konkrétních investic firmy do veřejně prospěšných projektů a možnost srovnání těchto výsledků s jinými firmami aktivními v oblasti firemní filantropie a společenské odpovědnosti. Získaná data se zpracují společně s náklady na management CSR a vypočte se tak celková částka, kterou firma investuje do veřejně prospěšných projektů. Výstupy z měření jsou součástí výročních zpráv a PR materiálů. Tyto údaje se pak využívají pro sestavení žebříků dárců tzv. Giving Lists. V České republice je tento žebříček také vyhlašován jako Top firemní filantrop.
2.4.2 Vztahy firmy se zaměstnanci V dnešní společnosti založené na znalostech je každý výkonný zaměstnanec kritickým faktorem úspěchu každé firmy. Proto jsou vzájemné vztahy mezi nimi těmi nejdůležitějšími. Zaměstnavatel musí vytvářet vhodné podmínky k práci nejen v rámci zaměstnanecké politiky dané zákony, ale i samotnou filosofií firmy. Zaměstnanec naopak musí využívat svého potenciálu důležitého pro svou práci. Koncept společenské odpovědnosti firem v oblasti zaměstnavatelsko-zaměstnaneckých vztahů se v České republice teprve rozvíjí, ale nejčastěji je tento pojem spojován s:
Podmínkami práce na pracovišti a podmínkami zaměstnání Podmínkami hodnocení práce zaměstnanců Bezpečností, ochranou práce a zdraví zaměstnance Školením a odborným rozvojem zaměstnanců (investice do vzdělání) Respektování principu rovných příležitostí Nalezení rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem
Vzhledem k novodobému pojetí učících se organizací je nutné podporovat zaměstnance v přijetí celoživotního vzdělávání do běžného životního stylu. Kdy by mělo dojít ke sladění pracovního, soukromého a studijního života, pro který by firma měla vytvořit příznivé a motivující prostředí. Jakákoliv péče nad rámec zákona26 je považována za součást společenské odpovědnosti firem. Tato „nadstandardní“ péče by měla být zakotvena již v kolektivní smlouvě uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, samozřejmě v závislosti na dohodě vedení firmy s odbory. Příkladem může být poskytování příspěvku na penzijní připojištění, odměny k životnímu výročí či zmírňování dopadů organizačních změn. Řízení lidských zdrojů firmy je v České republice podporováno státem zejména ve formě mezinárodně uznávaného standardu tzv. Investor in People (IIP). 27 Tento standard sleduje využití a rozvoj zaměstnanců v podnicích. Kvalitní partnerství mezi zaměstnance a zaměstnavatelem vede k vyšší produktivitě práce, loajalitě zaměstnanců vůči firmě a snížení fluktuace čímž dochází ke snižování transakčních nákladů na získání nových pracovních sil a k růstu ekonomické efektivity. Nejdůležitějším prvkem společensky odpovědného chování firmy vůči zaměstnancům zůstane podpora jeho vzdělávání - zaškolení, zaučení, zvýšení a prohloubení jeho kvalifikace nezbytné k jeho práci v dané pozici. Spolu s tím by ovšem firma měla nabídnout i jinou formu vzdělání, která by vedla k jeho osobnímu rozvoji a která by přímo nesouvisela s podnikatelským záměrem firmy. Jelikož i taková forma vzdělání může například v konečném důsledku přispět k využití nových tržních příležitostí firmy a jejímu samotnému rozvoji. Vedle vzdělání ovšem existují i jiné možnosti společenské odpovědnosti. Příkladem může být projekt s názvem: „Podmínky pro slaďování profesního a rodinného života – partnerství v rodině“, který byl hrazen z prostředků EQUAL. Podniky se v rámci tohoto projektu mohly zapojit zavedením flexibility zaměstnání (práce z domova, částečný úvazek, pružná pracovní doba) nebo udržení kontaktu se zaměstnankyněmi na mateřské dovolené, aby neztratily vazbu na dění v oboru apod. Těchto programů, které se snaží sladit profesní a osobní život zaměstnanců či ohodnotit způsob této formy společenské odpovědnosti, je celá řada.
2.4.3 Vztah firmy k životnímu prostředí Ekologický rozměr společenské odpovědnosti má význam zejména u výrobních či stavebních podniků, které přímo ovlivňují životní prostředí emisemi, prašností, toxickými látkami, odpadními vodami, hlu25
Napříč společenskou odpovědností firem, Kladno: AISIS Publishing, 2005. ISBN 80-239-6111-X, s 44 Sb. 26 Základní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatele jsou v České republice určeny zákonem č.65/1965 Sb. 27 Zdroj: www.czechInvest.org
kem, prachem, dopravou a dalšími vlivy. Dnešní svět je na tyto problémy velmi citlivý a firma, která se jen jednou prohřešila, zůstává pro veřejnost znečišťovatelem a neodpovědným podnikatelem po dlouhá léta, ačkoliv od té doby své chování absolutně změnila či dokonce započala masivně investovat do oblasti životního prostředí. Neměli bychom ovšem zapomínat, že nejen tyto firmy se podílejí na stavu životního prostředí. Velký vliv mají i „zprostředkovatelé“ např. bankovní sektor, který poskytuje úvěry na rozvoj projektů, které mohou mít v konečném důsledku významný vliv na ekologické dopady. Stejně tak ekologii ovlivňuje i provoz administrativních budov všech podniků bez ohledu na obor, v kterém působí. Je zde možnost úspory energie, recyklace odpadů či používání ekologicky příznivějších materiálů. V podstatě každá firma by se měla zamyslet, jestli je její chování společensky odpovědné vůči životnímu prostředí, a to i nad rámec legislativy. Jde o dlouhodobé závazky, které v sobě nesou především budoucí význam dobrého jména firmy a zvýšení její konkurence schopnosti zejména na mezinárodních trzích. Mezi Severní Amerikou a Evropou je podstatný rozdíl v prosazování společenské odpovědnosti firem vůči životnímu prostředí. USA a Kanada se rozhodly prosadit právo na informace (Right to Know), které zavazuje americké firmy poskytovat informace o znečištění a toxických látkách veřejnosti. Tím veřejnost sama vytváří tlak na případná odstranění škodlivých provozů, investice do lepších technologií a tím širší odpovědnost firem vůči komunitám. Tamní Agentura pro životní prostředí (EPA) vytvořila veřejně přístupnou databázi tzv. Toxics Release Inventory (TRI) o vypouštění toxických látek a odpadů amerických firem. Evropa se naopak rozhodla zpřísnit normy a státní dohled nad jejich dodržováním. Postupem času přijala i osvědčený americký koncept a vydala protokol o únicích a přenosech znečišťujících látek (PRTR) k Arthurské úmluvě o přístupu k informacím. Nad rámec zákonů vzniklo několik celosvětově uznávaných iniciativ: ISO 14001, EMAS, CERES principles, Responsible Care či Forest Stewardship Council i netradiční indikátory sloužící k porovnání vlivu na životní prostředí tzv. Ekologická stopa (Ekological Footprint). Tento koncept umožňuje porovnání, kolik plochy země svou činností spotřebuje jednotlivec, město i podnik. Odpovědnost k životnímu prostředí je třeba uplatňovat jak uvnitř tak i vně firmy: a)
Uvnitř firmy je snahou minimalizovat dopady na životní prostředí při výrobě a provozu spolu se zajištěním zdravého pracovního prostředí a bezpečnosti zaměstnanců nad rámec povinného dodržování zákonů (ISO 14001). Z toho vyplývá snižování spotřeby energie a vody, recyklace odpadů, striktní dodržování bezpečnostních zásad při manipulaci s rizikovými látkami, ale i zavádění nejlepších technologií. Investice do těchto opatření jsou dosti finančně náročné, ale zajistí podniku bezpečné dodržení ekologických norem a zlepší jeho konkurenceschopnost.
b) Vně firmy působí odpovědnost k životnímu prostředí zejména na okolní komunity. Každá výroba a provoz nepříznivě ovlivňuje své okolí. Zabírá prostor, odčerpává zdroje, zvyšuje emise, hluk či dopravní zatížení a podstata společenské odpovědnosti tkví právě v eliminaci těchto nepříznivých vlivů. Každá firma by měla vycházet vstříc potřebám obyvatel v jejím okolí nejen prostřednictvím zastupitelstva, ale hlavně přímou komunikací s občany.
Závěr Větší odpovědnost firem k životnímu prostředí je především otázkou motivace, stejně jako je tomu u nás občanů. Velice dobře působí dobré příklady, chování konkurence, tlak zákazníků a v neposlední řádě hraje jistě určitou roli i podpora státu. Bohužel v České republice je tato podpora ojedinělá, příkladem může být označení ekologicky šetrný výrobek udělovaný Ministerstvem životního prostředí. Většinu norem přebírá ČR z Evropské unie, která definuje společenskou odpovědnost jako dobrovolné integrování sociálních a ekologických hledisek do každodenních firemních operací a interakcí s firemními stakeholders. 28 Společenská odpovědnost firem je tak shodná s principy udržitelného rozvoje, který vyvažuje ekonomické, sociální a ekologické hledisko. Definice OSN udržitelný rozvoj charakterizuje jako rozvoj, který „naplňuje potřeby současných generací, aniž by ohrozil zdroje pro potřeby generací příštích“.
28
KOLEKTIV AUTORŮ, Napříč společenskou odpovědností firem, Kladno: AISIS Publishing, 2005. ISBN 80-239-6111-X, s 65
