VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2007
Martina Trejtnarová
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní obchod
Turecko: ekonomický vývoj a integrace do EU
Bakalářská práce Vypracovala: Martina Trejtnarová Vedoucí bakalářské práce: Ing. Josef Abrhám, Ph.D.
2
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma „Turecko: ekonomický vývoj a integrace do EU“ vypracovala samostatně. Veškerou pouţitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloţeném seznamu literatury.
V Praze dne ………..…..
………...……………….. Podpis
3
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce, panu Ing. Josefu Abrhámovi, Ph.D., za ochotný přístup a poskytnutí cenných námětů a připomínek při zpracování této bakalářské práce.
4
Obsah Úvod……………………………………………………………………………………………………6 1
2
Základní charakteristika Turecka ..................................................................................8 1.1
Moderní historie Turecka .............................................................................................9
1.2
Politické strany ...........................................................................................................12
1.3
Vztahy se sousedními státy ........................................................................................13
Ekonomický profil Turecka ...........................................................................................15 2.1
3
Vývoj turecké ekonomiky ..........................................................................................15
2.1.1
Od vzniku republiky do druhé světové války ................................................................. 15
2.1.2
Liberalismus v 50. letech............................................................................................... 15
2.1.3
Plánovaná industrializace v 60. letech ......................................................................... 17
2.1.4
70. léta - vzestup a pád ekonomiky............................................................................... 19
2.1.5
Období reforem v 80. letech .......................................................................................... 21
2.1.6
90. léta – krize a nestabilita .......................................................................................... 22
2.2
Současná makroekonomická situace ..........................................................................24
2.3
Zahraniční ekonomické vztahy ..................................................................................26
Turecko a Evropská unie ...............................................................................................28 3.1
Vývoj vztahů mezi Tureckem a EU ...........................................................................28
3.1.1
Uzavření Asociační dohody a podání oficiální žádosti ................................................. 28
3.1.2
Vznik celní unie a výsledky jednotlivých summitů ......................................................... 29
3.1.3
Zahájení přístupových jednání ...................................................................................... 30
3.2
Současný stav příprav ................................................................................................31
3.3
Veřejné mínění ...........................................................................................................32
3.4
Perspektivy vstupu Turecka do EU ............................................................................32
3.4.1
Argumenty proti vstupu ................................................................................................. 32
3.4.2
Přínosy vstupu ............................................................................................................... 36
Závěr………………………………………………………………………………………………….40 Použitá literatura a zdroje………………………………………………………………………...42 Seznam grafů, tabulek a obrázků………………………………………………………………..45 5
Úvod Evropská unie stojí v procesu rozšiřování před jedním ze svých nejsloţitějších úkolů – přijmout Turecko do klubu evropských zemí, nebo ho nechat přede dveřmi. Uţ přes čtyřicet let se vedou mezi zástupci evropského společenství a Turecké republiky jednání, přesto zatím zůstává islámská země pouhým oficiálním kandidátem. U ţádné jiné země, která se kdy ucházela o vstup do Evropské unie, jednání nevyvolala takové bouřlivé reakce. Je Turecko připraveno vstoupit do Evropské unie? Odpověď na tuto otázku je základním cílem bakalářské práce. Snaţím se zmapovat politický a ekonomický vývoj tureckého státu od jeho zaloţení po současnost. Dále posuzuji stav připravenosti na začlenění do EU, jaké jsou perspektivy vstupu a jaké výhody a nevýhody to přinese oběma zúčastněným stranám. Bakalářská práce je rozdělena do tří hlavních částí – „Základní charakteristika Turecka“, „Ekonomický profil Turecka“ a „Turecko a Evropská unie“. Při členění vycházím z toho, ţe nejprve je třeba pochopit základní historické, politické a geografické souvislosti, následně zmapovat jednotlivé fáze vývoje turecké ekonomiky a současnou makroekonomickou situaci. Za pomoci pochopení všech faktů a souvislostí analyzuji vztahy mezi Evropskou unií a Tureckem, v jaké fázi se vzájemná jednání nacházejí a jak se k tomu všemu staví evropská a turecká veřejnost. První kapitola zahrnuje historický vývoj Turecka od vzniku republiky ve 20. letech minulého století po nejnovější události v roce 2007. Analyzována jsou i dvě současně nejvýznamnější politická uskupení, jakoţ i vztahy se sousedními státy, abychom docílili obecného rámce pro pochopení celkového profilu Turecka. Druhá kapitola se úzce věnuje ekonomice, neboť ekonomická vyspělost dané země je jedním z nejdůleţitějších kritérií pro vstup do EU. Poslední část práce zachycuje vývoj vztahů mezi Evropskou unií a Tureckem – od uzavření asociační dohody v roce 1963, přes vznik celní unie v polovině 90. let aţ po přístupová jednání zahájená koncem roku 2005. Záměrem práce je také pojmenovat všechny výhody a nevýhody, které jsou s případným vstupem Turecka do unie spojeny.
6
Při zpracování bakalářské práce budu analyzovat jak domácí, tak zahraniční odborné publikace. V ekonomické části práce vyuţiji analýzu statistických i jiných dat z internetových zdrojů tureckých úřadů, jako například Státní statistický institut, Centrální banka Turecka nebo Státní plánovací komise. Otázka Turecka a Evropské unie je velmi aktuální a rychle se měnící téma, proto nejnovější informace pochází z internetových zdrojů. V práci pouţiji i metodu komparace, která bude potřeba pro srovnání jednotlivých období ve vývoji turecké ekonomiky.
7
1
Základní charakteristika Turecka
Republika Turecko je zemí dvou kontinentů. Převáţná část území leţí na poloostrově Malá Asie, zbytek je situován v jihovýchodní Evropě. Mezi evropskou částí, nazývanou Thrákie, a asijskou částí, Anatólií, je úţina Bospor a Dardanely. Na severovýchodě hraničí Thrákie s Bulharskem a Řeckem. Anatólii ze tří stan obklopuje Černé, Středozemní a Egejské moře. Na východě hraničí Turecko s Arménií, Ázerbájdţánem, Gruzií a Íránem, na jihu s Irákem a Sýrií. Celková rozloha země je 780 580 km2. Obrázek 1 – Turecko
Zdroj: CIA – The Word Factbook
S počtem obyvatel 71 158 6471 se Turecko řadí na 19. místo na světě. Etnické sloţení obyvatelstva je různorodé. Většinu populace tvoří Turci (kolem 80%), nejpočetnější menšinou jsou pak Kurdové, následováni Araby, Albánci, Armény, Řeky aj. Statistiky uvádí, ţe asi 99% obyvatel jsou muslimové. Oficiálně jsou v zemi uznávány pouze tři minority. Jedná se o ortodoxní Řeky, Armény a Ţidy. Tyto menšiny jsou uvedeny v mírové smlouvě z Lausanne z roku 1923.
1
Údaj je z července 2007. Převzato z CIA – The World Factbook. [online]. [cit. 2007-10-24]. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/tu.html.
8
1.1 Moderní historie Turecka Předchůdcem dnešního Turecka byla Osmanská říše. V letech 1919 aţ 1922 se uskutečnila řecko-turecká válka. Vůdcem tureckého národního shromáţdění byl Mustafa Kemal (později nazývaný Atatürk2). Válka skončila vítězstvím Turecka a Osmanské impérium bylo definitivně zrušeno. V roce 1923 byla vyhlášena Turecká republika, přičemţ se jednalo o první republikánskou formu v islámském světě. Hlavním městem nového státu se stala Ankara, prezidentem byl zvolen Atatürk. V témţe roce podepsaná Lausannská smlouva uznala Turecko jako suverénní stát a stanovila jeho pevné hranice. Atatürk se snaţil vytvořit moderní proevropský stát, a proto zaváděl kontroverzní reformy ve všech oblastech společenského ţivota. Podařilo se mu oddělit církev od státu, posílit práva ţen, zvýšit gramotnost. Prezident byl zároveň předsedou jediné parlamentní strany a tím byla veškerá moc v zemi soustředěna do jeho rukou. Ačkoliv byly reformy úspešné a přiblíţily Turecko k Evropě, nikdy se za vlády Atatürka nepodařilo vytvořit demokratický stát, protoţe vládl velmi autoritářsky. Po jeho smrti v roce 1938 se stal novým prezidentem Ismed Inönü. Po většinu druhé světové války zůstalo Turecko neutrální. Aţ v březnu 1945 vyhlásilo válku Německu, čímţ se zařadilo mezi zakládající členy OSN. Po válce bylo Turecko pod velkým tlakem Sovětského svazu, ale nakonec se přiklonilo na stranu USA. V roce 1947 přijalo tzv. Trumanovu doktrínu, s níţ v rámci hospodářské pomoci proudil do turecké ekonomiky americký kapitál. O rok později byl vyhlášen Marshallův plán, který poskytoval finanční podporu evropským státům, včetně Turecka. Jako jediná muslimská země se roku 1952 Turecko stalo členem NATO. „V průběhu studené války tak Turecko plnilo úlohu důležité předsunuté základny NATO podél jihozápadních hranic SSSR.“3 Turecko se v roce 1955 připojilo k Bagdádskému paktu, mezi jehoţ zakládajícími členy patřil Irák, Írán, Pákistán a Velká Británie. Po vystoupení Iráku v roce 1959 se pakt přejmenoval na CENTO (Central Treaty Organization).4 Na začátku 60. let 20. století se poprvé do vývoje turecké republiky zapojila armáda a jak se později ukázalo, nebyl to zásah poslední. V květnu 1960 svrhla tehdejší vládu a jako důvod si našla zdánlivost: vláda prý neposkytovala dostatečný prostor a váhu opozici. Armádní
2
Atatürk znamená v překladu Otec Turků. Soulejmanov, E. Turecko, země na pomezí dvou světů – Geopolitické postavení Turecka. [online]. [cit. 200710-17]. http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=532. 4 Existenci paktu ukončila íránská revoluce v roce 1979. 3
9
generálové se postavili do čela země a přivedli ji v říjnu 1961 k volbám. V tomtéţ roce byla vyhlášena ústava, která prohlásila Turecko za „sociální stát“. Následovalo období nestabilních koaličních vlád, aţ v roce 1965 zvítězila Strana spravedlnosti a rozvoje5 (AKP) vedená Süleymanem Demirelem. Jeho vláda byla u moci šest let, jenţe skončila dalším pučem. V březnu 1971 se kvůli rostoucím teroristickým hrozbám opět přihlásila ke slovu turecká armáda a dosadila technokratickou vládu, která měla vyvést zemi z krize. To se ovšem zcela nepovedlo a v následujících letech se u moci střídaly nestabilní koalice vzešlé z nerozhodných voleb. Slabé a zranitelné koaliční vlády zapříčinily postupný úpadek turecké společnosti a hospodářství, který na konci sedmdesátých let vyústil v další, ale tentokrát hlubší politickou krizi. Ta stála ţivoty stovky Turků, kteří zahynuli při nepokojích. V září 1980 musela potřetí zasáhnout armáda a nastolila vládu pětičlenné vojenské junty. Přesně tři roky po puči se konaly parlamentní volby, v nichţ zvítězila a většinu získala strana Vlast (Anap)6. Za války v Zálivu se strana přiklonila na stranu Západu a taţení proti Saddamu Husajnovi podpořila. U moci se udrţela do roku 1991. Devadesátá léta byla lemována nejen hospodářskými a politickými úspěchy, ale také váţným střetem s kurdskými povstalci. V roce 1993 se do čela země dostala poprvé ţena, Tansu Cillerová, které se podařilo dohodnout s Evropskou unií na podmínkách a fungování celní unie. Její zahraniční politika byla úspěšnější na rozdíl od té domácí, kde často byla ve sporu s koaličním partnerem Denizem Baykalem. V tomto období se do popředí dostal konflikt mezi Turky a Kurdy, který během devadesátých let stál tisíce ţivotů.7 V polovině devadesátých let rostla síla Strany blahobytu8. Mezi ostatními stranami ale byla její popularita nízká, a proto při jejím vítězství ve volbách v roce 1995 raději její soupeři utvořili nestabilní koalici s jediným cílem: udrţet Stranu blahobytu od moci. Nestabilní koalice trvala pouze krátkou dobu a nakonec se strana bývalé premiérky Cillerové musela spojit s Erbakanovou Stranou blahobytu. Díky tomu se Erbakan stal premiérem první islamistické vlády. Od počátku se ovšem i jeho vládní koalice potýkala s problémy. Nejenţe se objevovaly neshody mezi koaličními stranami, ale rovněţ byly odhaleny určité vazby politiků Erbakanovy strany s policejními sloţkami a organizovaným zločinem. Aby premiér
5
Překlad z anglického názvu the Justice and Development Party. Překlad z anglického názvu the Motherland Party. 7 Více o turecko-kurdský vztazích v kapitole 1.3 Vztahy se sousedními státy. 8 Překlad z anglického názvu the Welfare Party. 6
10
odvrátil pozornost od vlastních problémů, vrhl se na islamizaci školství a dalších sloţek společnosti, coţ v tradičně sekulární Turecku nemohlo projít bez povšimnutí. Především se proti islamizaci postavili armádní generálové a Erbakan po nátlaku v roce 1997 odstoupil. Po kratším období nestabilních vlád se ve volbách v roce 1999 dostala k moci koalice Strany demokratické levice9, vedené Bulentem Ecevitem, s nacionalistickou stranou vedenou Devletem Bahcelim. Podařilo se jí především docílit některých dohod s Evropskou unií a uzavřít dohodu s Mezinárodním měnovým fondem. Rok 2001 znamenal pro Turecko nepříjemné období, kdy ostré spory mezi prezidentem a premiérem poškozovaly reputaci země v zahraničí. Neudrţitelnou situaci změnilo aţ dosazení mezinárodně respektovaného ekonoma Kemala Dervise na post ministra hospodářství. Dervis se postaral o prosazení programu reforem, pro které navíc získal podporu Mezinárodního měnového fondu. V říjnu 2001 a v srpnu 2002 pak parlament přijal balíček
konstitučních
změn,
které
vycházely vstříc
poţadavkům
Evropské
unie
a mezinárodních institucí. Jednalo se především o zrušení trestu smrti a také zlepšení postavení kurdské menšiny. Volby, konající se 3. listopadu 2002, pak znamenaly v turecké politice nevídanou změnu. Nejenţe strana AKP získala pohodlné vítězství a 363 křesel, ale také se do parlamentu nedostaly aţ na Lidově republikánskou stranu10 (CHP) jiné strany. Nepřehouply se totiţ přes 10% hranici volitelnosti. Podle všeho lidé vyjádřili svou nespokojenost s dosavadní politickou reprezentací a zvolili si nový směr, který jim AKP slibovala. Premiérem se na dočasnou dobu stal Abdullah Gül, protoţe předseda strany Recep Erdogan jím na základě rozhodnutí soudu z roku 1998 být nemohl. K výměně pak došlo v březnu 2003. Vládu AKP je moţné povaţovat za velmi úspěšnou, neboť právě na hospodářském poli se jí podařilo implementovat reformní program zaloţený na doporučeních Mezinárodního měnového fondu. I díky tomu je dnešní turecké hospodářství daleko více odolné vnějším tlakům a kaţdoročně roste vysokým tempem. Vládnoucí strana AKP zaznamenala úspěch i v předčasných volbách konajících se 22. července roku 2007. Získala výraznou převahu (46,7% hlasů), čímţ si zajistila, ţe po
9
Překlad z anglického názvu the Democratic Left Party. Překlad z anglického názvu the Republican People´s Party.
10
11
dalších pět let bude vládnout bez koaličního partnera. Oproti minulým volbám si ale pohoršila, protoţe získala méně křesel v parlamentu neţ před pěti lety. Desetiprocentní hranici pro vstup do parlamentu překonala opoziční strana CHP (20,2%) a také nacionalistická Strana národní koalice (14,5%). Předseda vlády Erdogan přislíbil, ţe bude nadále pokračovat v demokratických reformách. V květnu 2007 vypršelo sedmileté funkční období prezidenta Ahmeta Sezera, a proto bylo hlavním úkolem nového parlamentu a vlády připravit prezidentské volby. Jediným kandidátem byl ministr zahraničních věci Abdüllah Gül, kterého navrhla strana AKP. První kolo voleb se konalo uţ v dubnu, ale ústavní soud prohlásil kolo za neplatné, protoţe se ho nezúčastnila dvoutřetinová většina všech zvolených poslanců. Opoziční strany totiţ volbu bojkotovaly. Gül uspěl aţ ve třetím kole 28. srpna 2007, kde potřeboval a také získal nadpoloviční většinu hlasů, a stal se prezidentem. S výsledky prezidentských i parlamentních voleb byla spokojená Evropská unie. Komise chválila Turecko za to, ţe vyřešilo komplikovanou politickou situaci demokratickým způsobem.
1.2 Politické strany V současné době se v Turecku ucházejí o hlasy voličů především dvě politické síly – Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a Lidová republikánská strana (CHP). Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) se zformovala před volbami v roce 2001 z části členské základny Strany ctnosti, kterou zakázal ústavní soud.
Na politickém spektru se řadí
k středopravým stranám, podporuje liberalizaci v hospodářství, ale její zástupci jsou povaţováni za umírněné konzervativní islamisty. Právě kvůli tomu si strana vyslouţila zpočátku své vlády nedůvěru jak uvnitř Turecka, tak i na mezinárodní úrovni. Aţ ekonomické a politické úspěchy tuto nedůvěru oslabily a v současné době se strana těší vysoké oblibě. V čele strany je Recep Erdogan, současný premiér. Druhou nejsilnější stranou je Lidová republikánská strana, která se profiluje jako středolevá politická strana s nacionalistickými sklony a podporou sekularismu. Předsedou strany je autoritativní Deniz Baykal. V současném parlamentu je stranou opoziční. „Současná vládní strana AKP i opoziční CHP […] reprezentují velmi dlouhý konflikt mezi dvěma mocenskými bloky turecké společnosti. Na jedné straně nacionálně lidová CHP, 12
svázaná s vojensko-byrokratickou státní elitou, soudní mocí a důsledným sekularismem […], na straně druhé konzervativní AKP, odpovědná tradiční islámské kulturní entitě a jejím ekonomicky liberálním zájmům […]. Podle Dogu Ergila, tureckého sociologa, se nám tu přímo před očima odehrává konflikt mezi starým a novým centrem.“ 11 Další politické strany, které se podílely ve 20. století na tvarování turecké politiky, uţ z větší části neexistují, v lepším případě se staly součástí jiných stran, v horším pak úplně zanikly. Tureckou politiku rovněţ ovlivňují strany orientující se na kurdskou menšinu, islamisté a ultranacionalisté a také armáda, která především v šedesátých letech několikrát zasáhla do politického dění.
1.3 Vztahy se sousedními státy Sýrie Turecko má se Sýrií velmi napjaté vztahy. Příčinou je území Hatay, které se nachází na jiţním okraji Turecka podél hranic se Sýrií u pobřeţí Středozemního moře. Hatay bylo původně součástí Sýrie, ale ve 30. letech 20. století získalo nezávislost. Krátce na to bylo anektováno Tureckem. Sýrie poţaduje navrácení tohoto území. Dalším důvodem sporu je dodávka vody. Turecko vybudovalo na řece Eufrat zavlaţovací systém a vodní elektrárnu, která zhoršuje kvalitu a objem vody tekoucí do Sýrie. Arménie Rovněţ vztah s Arménií je ovlivněn historickými událostmi. Arménie poţaduje odškodnění pro oběti genocidy, ke které došlo v letech 1915 aţ 1916. Ankara ale odmítá genocidu uznat. Írán Další stát, se kterým vede Turecko komplikovaný spor, je Írán. Obě země usilovaly o vliv na Kavkaze a na Středním Východě a vedly spolu války uţ v 16. a 17. století. V 90. letech 20. století se napětí vyhrotila a náboţensky motivované soupeření panuje dodnes. Řecko Vzájemné vztahy Turecka a Řecka negativně ovlivňují události týkající se rozdělení Kypru 12 a dále problémy v Egejském moři. „Jádrem tohoto sporu je otázka přesného vymezení hranice
11
Tiosavljevičová, J. Parlamentní volby v Turecku přinesly očekávaného vítěze. In: Mezinárodní politika č. 9, 2007, s. 4. 12 Kyperský problém je podrobněji popsán v kapitole 3.4 Perspektivy vstupu Turecka do EU.
13
v Egejském moři mezi tureckou pevninou a řeckými ostrovy, otázka kontinentálního šelfu, problém teritoriálních vod a vzdušného prostoru nad Egejským mořem.“13 Irák Vzhledem ke geopolitickému rozloţení sil v oblasti byly historicky vtahy mezi oběma zeměmi poměrně přátelské. Vše pokazila aţ první válka v Perském zálivu, kdy se Turecko přidalo na stranu USA a jeho spojenců. V současné době jsou turecko-irácké vztahy napjaté kvůli separatistům z Kurdské strany pracujících, která má některé své základy na iráckém území. Irácká vláda zatím těţko hledá řešení, coţ způsobuje zmíněné třenice mezi zeměmi. “Napětí mezi Turky a Kurdy bylo přibližně do poloviny 20. století v podstatě konfliktem moderního tureckého státu se zaostalými a nejednotnými kurdskými kmeny, [...]”14. Později se ale Kurdové pokusili formulovat národní program a určitou formu samostatnosti. Velmi radikální podobou snah o emancipaci představovala Strana kurdských pracujích, zaloţená roku 1978. Kurdští povstalci zahájili ozbrojené taţení za nezávislost svého území o šest let později. V otevřených střetech s tureckou armádou zahynuly desetitisíce lidí. Turkové se snaţili několika ofenzívami povstalce zlikvidovat, nikdy se jim to ale úplně nepodařilo. Naposledy kurdští povstalci zahájili vojenskou kampaň na podzim roku 2007. Při střetech zahynuly desítky lidí.
13
Laně, T. Spíš partner než kandidát – Turecko a Evropská unie. [online]. [cit. 2007-10-17]. http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=533. 14 Pirický, G. Turecko – stručná historie států. 2006, s. 129.
14
2
Ekonomický profil Turecka
2.1 Vývoj turecké ekonomiky 2.1.1 Od vzniku republiky do druhé světové války V období vzniku Turecké republiky bylo hospodářství země v ţalostném stavu. Prezident Atatürk si špatnou situaci uvědomoval a snaţil se pozvednout ekonomiku zaváděním různých reforem. Přístup státu k ekonomice byl v průběhu 20. let poměrně liberální, ačkoliv docházelo i ke státním intervencím. Vláda podporovala soukromé vlastnictví a podnikání. V zahraniční politice byl kladen důraz na izolacionismus a hospodářskou soběstačnost. Principem ekonomické autarkie bylo zvýhodnění vlastních výrobků, omezení úlohy zahraničního kapitálu a redukce dovozu. Celosvětová hospodářská krize v letech 1929 aţ 1932 výrazně zasáhla i Turecko. Vláda proto změnila svůj ekonomický přístup a uchýlila se k silným intervencím. Novým směrem hospodářské politiky se stal v roce 1931 etatismus. Politika etatismu předpokládala aktivní zásahy státu do ţivota společnosti. „Nešlo ovšem o sovětský typ socialismu, neboť soukromé vlastnictví zůstalo páteří celé turecké ekonomiky, ale spíše o odpovědnost státu za vytváření nových průmyslových podniků, na které soukromý sektor neměl potřebný kapitál.“15 Ekonomika Turecka ve druhé polovině 30. let posílila a to zejména díky pětiletému plánu, podle kterého vláda během let 1934 aţ 1938 postupovala. Mezi roky 1935 a 1939 se roční růst HDP pohyboval kolem 6%. Během druhé světové války se Turecko snaţilo zachovávat svou neutralitu. K uskutečnění tohoto cíle však bylo nutné posílit obranu. Náklady spojené s rozšířením armády zapříčinily stagnaci ekonomiky. Situaci také komplikovala inflace dosahující aţ 500%, jakoţ i nedostatek zboţí.
2.1.2 Liberalismus v 50. letech 50. léta jsou charakterizována nástupem nové hospodářské politiky. Ve volbách v roce 1950 zvítězila Demokratická strana, která podporovala rozvoj soukromého podnikání. Vláda se
15
Pirický, G. Turecko – stručná historie států. 2006, s. 91.
15
proto zaměřila na odbourání izolacionismu v hospodářství a liberalizaci zahraničního obchodu. Velká pozornost byla věnována sektoru zemědělství, který v prvních letech velmi prosperoval. Byla zaváděna mechanizace, zemědělcům byly poskytovány úvěry. Díky prudkému růstu zemědělské produkce se v tomto období roční přírůstky HDP pohybovaly kolem 11%.16 Kromě zemědělství se rozvíjel rovněţ potravinářský a stavební průmysl. Nová politika byla nakonec úspěšná pouze v první polovině 50. let. V roce 1954 postihla zemi těţká neúroda, zemědělské výnosy náhle poklesly a míra růstu HDP činila pouze 4%. Názorně je to vidět v tabulce 1. Tabulka 1 – Míra růstu HDP v 50. letech
Celkové HDP HDP podle původu zemědělství průmysl ostatní
Míra růstu HDP (v %) 1950-53 1953-60 11,5 4,1 11,5 8,8 12,8
4,4 6,0 3,9
Zdroj: Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey
Zpomalení ekonomiky bylo navíc doprovázeno finanční nestabilitou. Státní podniky pokrývaly své deficity úvěry od centrální banky, a tak docházelo k růstu peněţní nabídky a následně ke zvyšování inflace. Turecko se stále více zadluţovalo v zahraničí, protoţe exporty vykazovaly rychlejší pokles neţ importy a deficit obchodní bilance se prohluboval. Objem exportů klesl z 7,6% HDP v roce 1951 na 2% HDP v roce 1958 a importy se sníţily z 9,7% HDP na 2,5% HDP.17 V srpnu 1958 byla vláda nucena přijmout stabilizační program, který měl obnovit makroekonomickou stabilitu. Mezi hlavní cíle patřila devalvace měny a liberalizace importu a exportu. Výsledky byly příznivé, neboť se podařilo oţivit tureckou ekonomiku. Největším úspěchem byl jednoznačně pokles míry inflace. Výše uvedený program však nepřispěl k politické stabilitě. Špatná hospodářská situace v polovině 50. let vyvolala nedůvěru obyvatelstva. Činnost demokratické strany byla ukončena vojenským převratem v roce 1960.
16
Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey. 1993, s. 11. Turecký statistický úřad, Statistické údaje 1923 – 2004. [online]. http://www.die.gov.tr/ENGLISH/kit_ing_1.pdf. 17
16
[cit.
2007-11-02]
2.1.3 Plánovaná industrializace v 60. letech Nová ústava z roku 1961 přinesla celou řadu změn. Mezi ty hlavní patřilo zřízení Státní plánovací organizace. S jejím vznikem byla zároveň vytvořena nová strategie hospodářského růstu. Turecko si zvolilo cestu substituce dovozů. V praxi to znamenalo, ţe se podnik spojil s některou zahraniční společností, která obstarala know-how, potřebné licence a značnou část surovin. Naproti tomu turecká strana poskytla levnou pracovní sílu, distribuční síť a část kapitálu. Státní plánovací komise vytvářela pětileté plány pro hospodářství. V rámci prvního pětiletého plánu (1963 – 1967) se hospodářská politika zaměřila na silnou úlohu veřejného sektoru a vládní intervence. Druhý pětiletý plán (1968 – 1973) naopak upřednostňoval důvěru v cenové pobídky a soukromý sektor. Cílem obou těchto plánů bylo dosaţení 7% míry hospodářského růstu a sníţení závislosti ekonomiky na vnějším financování. Turecké hospodářství zaznamenalo uspokojivé výsledky, zejména v oblasti industrializace. Podíl průmyslu na HDP vzrostl z 16,2% v roce 1963 na 22,6% roku 1972.18 Tabulka 2 – Vládní výdaje a daňové příjmy: 1963-72 Transfery*
Daňové příjmy*
Deficit*
Deficit jako % HDP
4,08
-
8,89
3,28
5,10
3,30
3,63
9,82
4,14
6,00
7,64
3,56
3,82
10,91
4,10
5,50
8,68
4,50
4,56
13,23
4,50
5,10
21,01
9,79
6,10
5,12
15,78
5,23
5,30
1968
22,67
11,06
6,43
5,19
16,88
5,79
5,30
1969
26,17
12,15
6,93
7,09
19,84
6,33
5,20
1970
32,82
14,70
7,00
10,20
23,89
8,93
6,30
1971
47,97
22,17
7,89
17,30
32,59
10,38
8,40
1972
50,39
24,04
7,66
18,51
29,88
10,51
4,70
Rok
Celkem*
Běžné výdaje*
Kapitál*
1963
12,17
8,09
1964
13,96
7,03
1965
15,01
1966
17,73
1967
* v miliardách USD Zdroj: Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey
Výše uvedená tabulka popisuje vývoj vládních výdajů a daňových příjmů mezi lety 1963 a 1972. Do roku 1970 udrţovaly výdaje víceméně stejné tempo jako příjmy. Podle údajů Světové banky si tak vláda v tomto období udrţovala schodek státního rozpočtu kolem 5%.
18
Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey. 1993, s. 18.
17
Situace se však změnila počátkem roku 1970. Důvodem byl jednak nový zákon garantující vyšší platy státním zaměstnancům a také narůstající deficity státních podniků. Stabilizační program z konce 50. let výrazně napomohl zlepšení inflace a Turecku se téměř po celou následující dekádu dařilo udrţovat průměrnou roční míru inflace kolem 5%. Váţným problémem tohoto období byl růst nezaměstnanosti. Nejvíce se zvyšovala v městských oblastech, protoţe venkovské obyvatelstvo migrovalo do měst za prací. Přesné údaje nejsou známé, nicméně Světová banka odhaduje, ţe poptávka po práci rostla téměř dvakrát rychleji neţ nabídka práce. Situace se částečně vyřešila odlivem tureckých pracovníků do západní Evropy. „V roce 1961 byla podepsána smlouva se Spolkovou republikou Německo, která umožnila tisícům Turků pracovat v německém průmyslu.“19 Nevýhodou odchodu pracovníků byl ale fakt, ţe Turecko ztratilo velký počet vysoce kvalifikované pracovní síly. V mezinárodním obchodě vláda uplatňovala politiku substituce importu ve snaze ochránit domácí průmysl. Importní reţim specifikoval dvě skupiny přípustných dovozů, na které se vztahovaly nejrůznější kvóty a licence. Výrobky, které nebyly uvedeny ani v jedné skupině, se dováţet nesměly. Navíc na veškeré dováţené zboţí byly uvaleny vysoké celní poplatky a kolkovné. V roce 1969 bylo zřejmé, ţe se Turecko blíţí podobné ekonomické situaci jako na konci 50. let. Rostla poptávka po úvěrech od centrální banky, aby byl vyrovnán rostoucí vládní deficit, měna byla nadhodnocena a vláda nebyla schopna splácet zahraniční dluh. V zemi byla špatná i politická situace. Vládnoucí strana (AKP) čelila sílící opozici a navíc se musela potýkat s občanskými nepokoji. Politický antagonismus pramenil z rostoucí sociální nerovnosti mezi zemědělským a průmyslovým sektorem. Politické neshody zabraňovaly vládě, aby se vyrovnávala s ekonomickými problémy. Devalvace turecké liry byla odloţena aţ na rok 1970 a na rozdíl od té předešlé z konce 50. let nebyla doprovázena ţádným stabilizačním programem. Změny ve fiskální police se neuskutečnily. Státním zaměstnancům bylo schváleno zvýšení platů a zemědělcům byly poskytovány dotace. Vláda totiţ chtěla získat na svou stranu přízeň voličů.
19
Pirický, G. Turecko – stručná historie států. 2006, s. 114.
18
Zmíněná devalvace nicméně pomohla odvrátit hrozící ekonomickou krizi. Nejvíce na změnu zareagovaly exporty, které v roce 1971 vzrostly o 15% a o rok později dokonce o 30%.20 Devalvace také podpořila příliv peněz od dělníků, kteří v té době pracovali v zahraničí. Tyto převody pomohly vylepšit běţný účet platební bilance, který se díky tomu mezi lety 1971 a 1972 dostal do přebytku. Navíc posílení platební bilance pozvedlo důvěru zahraničních věřitelů, kteří začali znovu poskytovat úvěry. Ačkoliv se ekonomická situace částečně zlepšila, nepodařilo se zabránit politickým nepokojům. V březnu 1971 zasáhla do dění opět armáda a donutila předsedu vlády k rezignaci.
2.1.4 70. léta - vzestup a pád ekonomiky Vyhlídky Turecka byly počátkem 70. let optimistické. Na období 1973 – 1977 byl vypracován třetí pětiletý plán, díky kterému došlo k vysokému ekonomickému růstu, zejména v průmyslovém sektoru. Hlavním stimulem tohoto růstu bylo zvýšení objemu investic. Ropná a energetická krize, jeţ vypukla v roce 1973, však významně postihla tureckou ekonomiku. Turecko, země závislá na dovozu ropy, nedokázalo zareagovat na rostoucí cenu této suroviny. Její spotřeba v zemi se i nadále zvyšovala a tím docházelo k rostoucímu deficitu obchodní bilance. Zadluţenost Turecka se stále více prohlubovala, neboť vláda vyuţívala na zaplacení ropy úvěry od zahraničních věřitelů. Ti se ale postupem času zalekli rostoucího tureckého dluhu a v roce 1977 půjčky omezili. Nejvíce tím utrpěl průmysl, protoţe v následujícím období musela vláda omezit investice. V grafu 1 je názorně vidět, jak nepříznivé okolnosti ovlivnily růst HDP v 70. letech. Graf 1 – Růst HDP v letech 1970-1980 10,0 8,0 6,0 % 4,0 2,0 0,0 -2,0 -4,0
Míra růstu HDP (konstantní ceny)
Roky Zdroj: Turecký statistický institut
20
Ӧnis, Z., Riedel, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey. 1993, s. 26.
19
Dalším negativním důsledkem energetické krize byla rostoucí inflace. Během první poloviny 70. let dosahovala průměrná roční míra inflace kolem 20%, tedy byla čtyřikrát vyšší neţ v předchozím období. Ovšem ekonomický úpadek v roce 1977 způsobil růst cen a inflace akcelerovala natolik, ţe v roce 1980 dosáhla úrovně 100%. Zdrojem růstu peněţní nabídky a následně inflace byl jako v předchozím období deficit veřejného sektoru. Z velké části byl rozpočtový schodek financován centrální bankou. Vláda se snaţila realizovat stabilizační program, který by napomohl ekonomické situaci. Mezi hlavní opatření patřila devalvace měny. Směnný kurz vzrostl v roce 1977 z 19 tureckých lir za americký dolar na 25.21 Plán dále zahrnoval odloţení splátek zahraničního dluhu, pobídky zahraničních investic a úpravu cen. Nicméně k ţádnému viditelnému zlepšení nedošlo, spíše naopak. Inflace nadále akcelerovala, průmyslová produkce poklesla a zvyšoval se počet nezaměstnaných. Navíc se v zemi rozvíjel černý trh. Uvádí se, ţe počet vývozů leţících mimo rámec zákona převyšoval legální exporty. Turecko se snaţilo řešit dluhovou krizi a poţádalo o pomoc mezinárodní instituce. V březnu 1978 podepsalo smlouvu s Mezinárodním měnovým fondem na 45 milionů amerických dolarů. Avšak Fond byl nespokojený s tureckou hospodářskou politikou a uvolnil pouze část peněz. O rok později byla podepsána druhá dohoda, tentokrát na 300 milionů dolarů. Ta byla ale blokována do doby, neţ se k moci dostala nová vláda a v lednu 1980 uvedla nový stabilizační program. V 70. letech se Turecko potýkalo s politickou nestabilitou. To byl také důvod, proč se nepodařilo vyřešit ekonomické problémy. Během tohoto období se konaly volby celkem pětkrát, ale ţádná strana nezískala parlamentní většinu. Kaţdá strana, která se dostala k moci, se velmi málo starala o dlouhodobé důsledky své politiky, protoţe dobře věděla, ţe je zdědí v příštích volbách opoziční strana. Politici se chovali spíš populisticky, neţ aby zaváděli přísné reformy. Není se tedy čemu divit, ţe obyvatelé postupně ztráceli důvěru ve vládu a v zemi narůstaly nepokoje. Situace vyvrcholila v září 1980, kdy proběhl třetí poválečný vojenský převrat.
21
Krueger, A. O., Aktan, O. H. Turkey: Trade Reforms in the 1980s. 1992, s. 16.
20
2.1.5 Období reforem v 80. letech Ve vývoji turecké ekonomiky byl zlomový rok 1980. Byl totiţ obdobím velkých změn, neboť byly navrţeny reformy mající za úkol přeměnit celou strukturu hospodářství. Krize na konci 70. let totiţ poukázaly na fakt, ţe pro zlepšení situace nestačí jen ekonomická stabilizace, nýbrţ zcela nový přístup k hospodářské politice. Dosavadní uzavřená ekonomika se měla transformovat na ekonomiku otevřenou, svobodnou, průhlednou a přístupnější světovému hospodářství. Pokus o stabilizaci a strukturální změnu významně podporovaly instituce, jako je Mezinárodní měnový fond a Světová banka. V první reformní fázi se vláda odklonila od politiky substituce importu a zahájila podporu exportu. Jedním krokem k posílení exportu byla reálná devalvace turecké liry a druhým zavedení flexibilnější politiky směnného kurzu. Obě opatření měla příznivý dopad na růst vývozu, coţ je patrné z tabulky 3. Tabulka 3 – Vývoj exportu a importu Turecka v 80. letech Rok 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989
Hodnota exportu a importu (v milionech USD) export 2 261 2 910 4 703 5 746 5 728 7 134 7 958 7 457 10 190 11 662 11 625
import 5 069 7 909 8 933 8 843 9 235 10 757 11 343 11 105 14 158 14 335 15 792
Podíl exportu a importu na HDP (v %) export 2,8 4,3 6,6 8,9 9,5 12,1 11,9 9,9 11,9 12,9 10,8
import 6,2 11,6 12,5 13,8 15,3 18,2 17,0 14,8 16,5 15,8 14,7
Zdroj: Turecký statistický institut
Graf 2 – Vývoj exportu a importu v 80. letech
Miliony USD
20000 15000 10000 export
5000
import 0
Roky Zdroj: Turecký statistický institut
21
Součástí reformy byla také liberalizace importu. V roce 1983 byl změněn dovozní systém, který umoţnil volný dovoz jakéhokoli zboţí, jeţ nebylo předmětem speciálních omezení nebo licencí. Zároveň poklesla průměrná celní sazba z 19% na 12%. V rámci stabilizačního procesu se podařilo sníţit míru inflace ze 107% v roce 1980 na 27% v roce 1982. Tabulka 4 – Meziroční růst inflace v 80. letech 1980
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
Míra inflace (v %) 107,2
36,8
27
30,5
50,3
43,2
29,6
32,1
68,3
63,9
Rok
Zdroj: Turecký statistický institut
Pokud celkově zhodnotíme výsledky liberalizace, pak byl turecký reformní proces úspěšný. Turecku se podařilo integrovat do mezinárodní ekonomiky a vypracovat se na jednu z nejsilnějších ekonomik na Středním východě.22 Hlavního pokroku bylo dosaţeno v oblasti liberalizace kapitálového účtu a směnného kurzu. Méně úspěšná však byla privatizace státem vlastněných podniků.
2.1.6 90. léta – krize a nestabilita Devadesátá léta v turecké ekonomice byla obdobím velkých výkyvů. Na počátku se průměrný růst HDP pohyboval kolem 6% a inflace si udrţovala od konce 80. let hladinu 60%. V zemi se ale postupem času prohluboval fiskální deficit. Vláda totiţ navyšovala mzdy státním zaměstnancům, poskytovala subvence zemědělskému sektoru a navíc se zhoršovala výkonnost státních podniků. Růst rozpočtových výdajů přiměl vládu k dluhovému financování. Většinu úvěrů tvořily krátkodobé domácí půjčky s vysokými úrokovými mírami. Postupem času se ministerstvo financí obrátilo na zahraniční investory a centrální banku. Ta začala ztrácet kontrolu nad nabídkou peněz, coţ mělo za následek zvyšování inflace. Turecko navíc suţovala politická nestabilita. Všechny zmíněné faktory způsobily neudrţitelnou fiskální nerovnováhu, která vyústila v roce 1994 v ekonomickou krizi. Graf na následující straně znázorňuje, ţe inflace překročila v tomto období stoprocentní hranici.
22
Ӧnis, Z. The turkish economy at the turn of a new century: critical and comparative perspectives. 2000, s. 3. [online]. [cit. 2007-10-25]. http://portal.ku.edu.tr/~zonis/turkecon.PDF.
22
Graf 3 – Vývoj inflace v 90. letech 120 100 80 % 60 40 20 0
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 Roky Zdroj: Mezinárodní měnový fond
Jako reakce na ekonomickou nestabilitu vytvořila vláda ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem stabilizační program. Ten byl vyhlášen 5. dubna 1994 a Turecko se v něm zavázalo sníţit inflaci a vylepšit vnější bilanci. Podstatou programu bylo jednak sníţení vládních výdajů a dále modernizace daňového systému. Současně mělo dojít ke strukturálním změnám, reformě zemědělského sektoru a privatizaci státních podniků. Program byl ovšem úspěšný jen částečně. Podařilo se nastartovat hospodářský růst (v roce 1995 dosahovala míra růstu HDP 7,2%), ale inflace výrazně nepoklesla. Mezi lety 1995 a 1998 stále zůstávala na 80% hladině. V závěru 90. let se Turecko opět ponořilo do velkých problémů. Tentokrát byl ale příčinou negativní vliv ze zahraničí. V roce 1997 vypukla asijská finanční krize, o rok později to byla krize v Rusku. Obě události způsobily odliv kapitálu zahraničních investorů. Situaci navíc zhoršila dvě ničivá zemětřesení v severozápadních oblastech Anatólie během roku 1999. Ekonomika se ocitla v hluboké recesi. V prosinci 1999 podepsala turecká vláda tříletý stabilizační program, opět za podpory MMF. Cílem bylo sníţení míry inflace, redukce státního dluhu, zpřísnění fiskální politiky a zavedení strukturálních reforem. Program byl přijat v lednu následujícího roku, ale pozitivní výsledky přinesl jen na krátkou dobu. V roce 2001 totiţ Turecko postihla další ekonomická krize.
23
2.2 Současná makroekonomická situace Od hospodářské krize počátkem 21. století turecké hospodářství nepřetrţitě posiluje a očekává se podobný trend i v nadcházejících letech. V současné době je Turecko z globálního hlediska osmnáctou největší ekonomikou světa. V letech 2002 – 2005 dosáhl průměrný roční přírůstek HDP 7,5%. Reálný růst HDP v roce 2006 byl 6,1%, coţ ve srovnání s průměrem EU činí více neţ dvojnásobek (viz tabulka 5). Tabulka 5 – Reální růst HDP v letech 2005-2009 Reálný růst HDP
2005
2006
2007
2008
2009
Turecko
7,4
6,1
5,1*
5,8*
6,5*
EU 27
1,8
3,0
2,9*
2,4*
2,4*
*prognóza Zdroj: Eurostat
V říjnu 2006 vydala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zprávu, ve které konstatuje, ţe od hospodářské krize v roce 2001 zaznamenalo Turecko prudký růst a stalo se nejrychleji rostoucí ekonomikou v rámci OECD. Turecko prošlo za posledních pár let větším počtem politických a ekonomických reforem, čímţ se sníţila rizikovost pro zahraniční investory. Přesto nelze ještě tureckou ekonomiku z dlouhodobého hlediska povaţovat za plně stabilní. „Růst tureckého hospodářství je do značné míry závislý na miliardových půjčkách od Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky, což potvrzuje i poměr zadluženosti veřejných financí k HDP ve výši 70%.“23 Míra nezaměstnanosti činila v červnu 2007 8,8%. V porovnání se stejným obdobím loňského roku se úroveň nezměnila. Vysoká míra nezaměstnanosti je ovšem mezi mladými absolventy, tam dosahuje aţ 20%. Varovný je také ukazatel dlouhodobé nezaměstnanosti, která se podílí na celkovém počtu nezaměstnaných téměř polovinou. Za jednu z příčin lze povaţovat rigidní trh práce, protoţe v zemi prakticky nefunguje aktivní politika zaměstnanosti. Navíc existují vysoké nemzdové náklady na pracovní sílu, které omezují tvorbu nových pracovních míst. Turecká centrální banka stanovila na rok 2006 maximální míru inflace na 5%. Hlavním nástrojem byla krátkodobá úroková sazba. V průběhu roku však inflace v důsledku růstu cen ropy a slabší turecké liře stoupala daleko vyšším tempem a dosáhla 9,8%. V roce 2007 se centrální banka pokusila sníţit inflaci výhledově na úroveň 4%, a proto zpřísnila monetární politiku. Inflace spotřebitelských cen (CPI) dosáhla v červnu a v červenci záporných hodnot 23
Studničná, Z. Turecký pochod za lepšími časy. In: Mezinárodní politika č. 9, 2007, s. 15.
24
a sníţila tak meziroční index na 7,39 %. Inflační cíl pro rok 2007 byl dosaţen, protoţe ke konci srpna činil index 3,13 % v porovnání s koncem roku 2006.24 Graf 4 – Růst cen v letech 2000-2007 90 80 70 60 50 % 40 30 20 10 0
Index spotřebitelských cen (CPI) Index výrobních cen (PPI)
2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007* Roky
*období leden aţ srpen Zdroj: Státní plánovací komise
Významnou součástí tureckého hospodářství je zemědělský sektor. Téměř třetina celého území je obdělávaná a vyuţívaná. Turecko je soběstačné ve většině základních produktů a část produkce vyváţí. Přestoţe podíl zaměstnaných v zemědělství rok od roku klesá, stále je zaměstnanost v tomto odvětví vysoká (v roce 2006 to bylo 27%), přičemţ podíl zemědělství na celkovém HDP je 9,2%.25 Ve srovnání s evropským průměrem zaměstnává agrární sektor příliš mnoho pracovních sil. Dalším problémem je nízká výnosnost, produktivita práce a celková zaostalost. V souvislosti s přijetím pravidel společné zemědělské politiky EU je zapotřebí podstatně sníţit počet pracovníků, modernizovat technologie, zvýšit hektarovou výnosnost a produktivitu práce. V poslední době se Turecko potýká i s ekonomickými rozdíly mezi jednotlivými regiony. V tabulce 6 lze pozorovat, ţe téměř 80% celkové produkce je vytvářeno v západní části. Tím se Turecko stává zemí, jeţ má největší regionální disproporce v Evropě. Bohuţel se nedaří tento negativní jev zmírnit ani s pomocí regionálních a strukturálních programů EU. S existujícími regionálními rozdíly souvisí i nadměrný odliv ekonomicky aktivního obyvatelstva z východu na západ.
24
Businessinfo. Turecko: Ekonomická charakteristika země. [online]. http://www.businessinfo.cz/cz/sti/turecko-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000802/. 25 Country profile. Turkey [elektronický zdroj]. 2007, s. 47.
25
[cit.
2007-11-11].
Tabulka 6 – Rozdíly východu a západu země Podíl na populaci
Podíl na HDP
HDP na jednoho obyvatele
Východ
37%
22%
60%
Západ
63%
78%
123%
Zdroj: Issue Arising from Turkey´s membership perspective
Turecko je v současné době povaţováno za fungující trţní ekonomiku, ale i nadále musí pokračovat v započatých ekonomických a sociálních reformách. Zejména pokud chce převzít závazky vyplývající ze členství v EU.
2.3 Zahraniční ekonomické vztahy Turecko nabízí díky své geografické poloze, levné pracovní síle a přírodním zdrojům zajímavé podmínky pro zahraniční investory. Zájem o investování roste i v souvislosti s relativně nízkým daňovým zatíţením, stabilním ekonomickým růstem, rozsáhlou privatizací a pokračujícími reformami. Podle oficiální statistiky UNCTAD26 přijalo v roce 2005 Turecko 9,7 miliard dolarů přímých zahraničních investic a obsadilo tak 22. místo na světě.27 O rok později byl počet investic téměř dvojnásobný. Jednoznačně nejdůleţitějším partnerem Turecka je západní Evropa. Teritoriální strukturu, která je popsaná v tabulce na straně 27, určují zejména dva prvky. Prvním je Dohoda o volném obchodu s EU, týkající se vzájemného obchodu se zemědělskými produkty, uhlím a ocelářskými produkty, a pak je to uzavřená celní unie s EU, která zahrnuje zejména průmyslové výrobky.28 Ve vzájemném obchodě s EU jsou nejvíce zastoupeny strojírenské výrobky a dopravní zařízení. Více jak 72 % hodnoty dovozu Turecka činí suroviny, zejména ropa a spotřební zboţí.
26
Konference OSN pro obchod a rozvoj. Businessinfo. Turecko na 22. místě v objemu zahraničních přímých investic. [online]. [cit. 2007-11-12]. http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/turecko/turecko-22-miste-zahranicnich-investic/1000802/43342/. 28 Více o celní unii v kapitole 3.1 Vývoj vztahů mezi Tureckem a EU. 27
26
Tabulka 7 – Teritoriální struktura vývozu a dovozu mil. USD
%
Vývoz celkem 1. Německo
85 141,00 9 778,20
11,5
2. V. Britanie
6 791,40
8
3. Itálie
6 853,70
8,1
4. USA
5 221,40
6,1
5. Francie
4 653,80
5,5
137 932,90
Dovoz celkem 2. Německo 3. Ruská federace
14 635,60
10,7
17 016,90
12,4
4. Itálie
8 496,70
6,2
5. Čína
9 452,60
6,9
5. Francie
6 811,90
5
Zdroj: www.businessinfo.cz
Přestoţe se turecký vývoz v první polovině roku 2007 zvýšil o 24,6% a dovoz jen o 18,6%, potýká se vláda kaţdoročně se záporným saldem obchodní bilance, jak je patrné z tabulky 8. Hlavním důvodem prohlubování deficitu je nadhodnocení turecké liry (zhruba o 40%), dále pak špatná struktura průmyslové a zemědělské výroby a v neposlední řadě i oslabování dříve nosných exportních sektorů, jako je textilní a oděvní průmysl. Tabulka 8 – Vývoj obchodní bilance: 2000 - 2007 2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
1-7/2007
Vývoz
27 775
31 334
35 081
46 878
63 017
73 275
85 141
58 413
Dovoz
54 503
41 399
50 832
68 734
97 341
116 352
137 032
92 512
Obrat
82 278
72 733
85 922
115 612
160 358
189 627
222 173
150 925
Saldo
-26 728
-10 065
-15 751
-21 856
-34 324
-43 077
-51 890
-34 099
Zdroj: www.businessinfo.cz
27
3
Turecko a Evropská unie
3.1 Vývoj vztahů mezi Tureckem a EU 3.1.1 Uzavření Asociační dohody a podání oficiální žádosti Turecko poţádalo o přidruţení k Evropskému hospodářskému společenství v červenci 1959. Asociační dohoda byla uzavřena 2. září 1963 v Ankaře. „Dohoda se orientovala na harmonizaci
tureckých
právních
předpisů
v hospodářské
oblasti
s právem
EHS
a odstraňování obchodních bariér.“29 O sedm let později byl podepsán dodatečný protokol k Ankarské smlouvě, který vstoupil v platnost v roce 1973. Cílem mělo být vytvoření celní unie mezi EHS a Tureckem nejpozději do roku 1995. V průběhu 70. let se ale nedařilo plnit podmínky smlouvy. „V Turecku existovala vůči liberalizaci trhu etatistická a protekcionistická opozice původního nacionalistického establishmentu a také sílícího islamistického hnutí. Pravicová vláda premiéra Demirela sice považovala členství Turecka ve Společenství za žádoucí, stěžovala si však na překážky, které EHS stavělo vývozu tureckého bavlněného vlákna a textilu. Nedošlo ani ke smluvně předpokládanému uvolnění pohybu osob.“ 30 V roce 1980 převzala v Turecku moc armáda, coţ mělo za následek další zpomalování integračního procesu. Rada Evropy tento vojenský převrat kritizovala a suspendovala členství Turecka. Postoj Rady Evropy přispěl k vypsání všeobecných voleb, ve kterých překvapivě vyhrála strana liberálního ekonoma Turguta Ӧzala. Ten významně ovlivnil ekonomickou orientaci země, neboť do nevýkonného etatistického systému zaváděl liberální prvky. Oficiální ţádost o vstup do EHS podalo Turecko v roce 1987. Evropská komise ţádost prozkoumala a v roce 1989 vydala zprávu, ve které konstatovala, ţe nelze přístupová jednání zahájit. Důvodem byla nepřipravenost obou stran, zejména ekonomická situace Turecka.
29
Štěrba, V. Evropská unie a Turecko. [online]. [cit. 2007-10-21]. http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-3055.pdf. 30 op. cit. č. 13.
28
3.1.2 Vznik celní unie a výsledky jednotlivých summitů Na počátku 90. let vystřídala liberální stranu konkurenční pravicová formace. Premiérkou se stala Tansu Cillerová, během jejíhoţ funkčního období byl dokončen projekt celní unie mezi EU a Tureckem. Dohoda o celní unii byla podepsána 6. března 1995, v platnost vstoupila 1. ledna 1996. Turecko tím odstartovalo demokratické reformy, které směřovaly k plnění kodaňských kritérií. Lucemburský summit EU konaný v prosinci 1997 byl pro tureckou vládu velkým zklamáním. Evropská rada rozhodla o kandidátském statutu pro osm postkomunistických zemí, Kypr a Maltu, ale Turecko zůstalo mimo tuto skupinu a bylo označeno jen jako způsobilé ke kandidatuře. Ankara na toto odmítnutí reagovala přerušením politických styků s Bruselem. Evropská unie změnila svůj rezervovaný postoj vůči Turecku na summitu v Helsinkách v prosinci 1999. Turecko bylo uznáno jako kandidátský stát, ale termín zahájení přístupových rozhovorů zatím nebyl stanoven. „V dubnu 2001 přijala vláda tzv. Turecký národní program, který stanovuje postup harmonizace tureckého právního systému s právním rámcem ES/EU.“31 Během tohoto roku bylo přijato několik ústavních změn, které se příznivě odrazily v hodnotící zprávě za rok 2001, jeţ Evropská komise pravidelně vydává. Na kodaňském summitu v roce 2002 bylo rozhodnuto, ţe Turecko zůstane oficiálním kandidátem a pevné datum zahájení přístupových rozhovorů bude oznámeno v roce 2004. Podmínkou bylo splnění kodaňských kritérií do konce roku 2004. Výsledek summitu byl pro Turecko zklamáním, přesto se nadále snaţilo pokračovat v hospodářských reformách. Evropská komise vydala na podzim roku 2004 zprávu o pokroku Turecka. Na základě této zprávy pak Evropská rada na bruselském summitu rozhodla, ţe s Tureckem zahájí přístupová jednání 3. října 2005.
31
Turecko a EU. [online]. [cit. 2007-10-20]. http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/link-dossier/turecko-a-eu.
29
3.1.3 Zahájení přístupových jednání V červnu 2005 byl zveřejněn návrh vyjednávacího rámce, ve kterém Evropská komise stanovila postupy přístupového vyjednávání a který byl pro Turecko přísný, neboť ho musely schválit všechny členské státy. Evropská unie poţadovala, aby Turecko přijalo šest důleţitých právních předpisů. Další nezbytnou podmínkou pro zahájení přístupových jednání bylo podepsání dodatkového protokolu, který rozšiřuje působnost Ankarské dohody32 na deset nových členů. Avšak Turecko připojilo k podpisu prohlášení, ve kterém neuznává Kyperskou republiku. Členské země EU trvaly na tom, aby Ankara uznala Kypr před zahájením vstupních jednání. Turecko bylo v této otázce neústupné, přesto jednání nakonec začala podle původního plánu, tedy 3. října 2005. Hlavním vyjednavačem Turecka byl jmenován ministr hospodářství Ali Babacan. Během října zahájila Evropská komise screening, který předchází faktickým přístupovým jednáním. V rámci této analytické prověrky byla hodnocena kompatibilita tureckého práva s legislativou EU. Proces screeningu byl rozdělen do 35 kapitol a doba jeho trvání byla odhadována na deset aţ jedenáct měsíců. První kapitola byla naplánována na červen roku 2006. Jednání o dalších kapitolách byla velmi nejasná a komplikovaná, neboť kyperská otázka stále blokovala vyjednávání. K uzavření kaţdé kapitoly byl nutný souhlas všech členských států, ty se ale nedokázaly shodnout. V listopadu zveřejnila komise zprávu, ve které označila Turecko za fungující trţní ekonomiku, která je schopná ustát konkurenční tlaky trhu EU. Nicméně proces politických reforem, které jsou pro vstup do EU také nezbytné, se zpomalil. Během roku 2006 byla stále častějším tématem jednání problematika Kypru. Turecký předseda vlády Erdogan ale argumentoval tím, ţe uznání Kyperské republiky nebylo součástí politických kritérií pro vstup do EU. První krok ke členství byl učiněn 13. června 2006, kdy byla uzavřena kapitola věda a výzkum. Zároveň ministři zahraničí členských zemí připomněli, aby Ankara otevřela své přístavy a letiště pro kyperské lodě a letadla, ale Turecko svůj slib nesplnilo. Od té doby se vyhlídky Turecka v rozhovorech o členství nijak nezlepšovaly. V listopadu navíc Evropská komise
32
Dohoda o celní unii.
30
doporučila pozastavit jednání v několika kapitolách do té doby, neţ bude nalezeno řešení v turecko-kyperském sporu. Komise současně zhodnotila proces příprav Turecka na členství v EU za rok 2006 a předala tuto zprávu Radě EU a Evropskému parlamentu. Ve zprávě došla k závěru, ţe Turecko nadále pokračuje v reformách, ale celkové tempo reformního procesu se zpomaluje. Týkalo se to zejména oblastí svobody projevu, práv ţen, práv menšin a nezávislosti soudnictví. O měsíc později se sešli ministři zahraničí na pravidelném zasedání Rady pro obecné záleţitosti a vnější vztahy a podpořili doporučení Komise zastavit jednání v oblastech obchodu, dopravy, finančních sluţeb a zemědělství. Zmrazení se týkalo osmi ze třiceti pěti kapitol. Kaţdá z nich můţe být znovuotevřena v případě, ţe se členské státy EU rozhodnou jednomyslně.
3.2 Současný stav příprav Rok 2007 znamenal pro Turecko velký posun ve vývoji přístupových jednání. EU otevřela v březnu druhou kapitolu týkající se podnikání a průmyslové politiky a tím v podstatě obnovila rozhovory, jeţ byly v prosinci 2006 pozastaveny. Hlavní turecký vyjednavač Ali Babacan oznámil, ţe bude usilovat o otevření dalších kapitol. Zároveň zdůraznil, ţe bude Turecko nadále pokračovat v reformách bez ohledu na vývoj ve vyjednáváních. V listopadu 2007 zveřejnila Evropská komise zprávu, která hodnotí státy ucházející se o členství
v Unii.
Turecko bylo
pochváleno zejména za průběh parlamentních
a prezidentských voleb, které proběhly demokraticky. Komise apelovala na Ankaru, aby zintenzivnila reformy, neboť nebylo doposud učiněno zlepšení v otázkách svobody projevu a svobody náboţenského vyznání. „Přístupová jednání zůstávají zmrazena v 8 ze 35 kapitol, nicméně pokud Turecko uvede v soulad paragraf 301 trestního zákona […] s Evropskou úmluvou o lidských právech, bude možně otevřít jednání v kapitolách ochrana zdraví a spotřebitele a evropské dopravní sítě.“33 Další zádrhel, který brání otevření osmi kapitol, je stále nevyřešená otázka Kypru. Na hodnotící zprávu zareagoval turecký ministr hospodářství, který ve svém projevu 7. listopadu 2007 sdělil, ţe je Turecko připraveno odstranit nedostatky a přijmout celé acquis do konce roku 2014.
33
Budoucnost EU. [online]. [cit. 2007-11-19]. http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/komise-zverejnilazpravu-o-pokroku-turecka-a-zemi-zapadniho-balkanu-na-ceste-do-eu.
31
3.3 Veřejné mínění Názory na vstup Turecka do EU se velmi liší a jednotlivé státy zaujímají rozdílná stanoviska. Obecně by se dalo říct, ţe turecké členství je negativně vnímáno zejména v zemích bývalé patnáctky. Tradičně nejniţší podpora je v Rakousku. Podle posledního průzkumu Eurobarometru z července 2006 nesouhlasilo se vstupem 81% obyvatel. Mezi další velké odpůrce patří Německo a Lucembursko. I v České republice převládá názor, ţe by se Turecko členem EU stát nemělo. Největší oporu získalo naopak Turecko ve Španělsku. Průzkum ukázal, ţe názory jsou ovlivněny hlavně tím, jak jsou občané EU v otázce rozšiřování informováni. Velkou překáţkou pro rozšíření Unie jsou ekonomické obavy, zejména obavy z imigrace pracovních sil. Ani turečtí obyvatelé nejsou v názorech jednotní a podpora vstupu rok od roku klesá. V roce 2004 se pro vstup vyslovilo 75% obyvatel, ale o dva roky později to bylo jen 50%. „Ze socioekonomického hlediska byla podpora vstupu do EU vyšší mezi vzdělanými, finančně zabezpečenými a méně nábožensky smýšlejícími segmenty tureckého obyvatelstva.“34 Jedním z důvodů euroskepticismu mohou být prohlášení některých evropských představitelů, dále pak postoj Evropy k arménské a kyperské otázce a špatná informovanost obyvatelstva o mechanismech EU.
3.4 Perspektivy vstupu Turecka do EU Otázka vstupu Turecka do Evropské unie je velmi sloţitá a lze na ni pohlíţet z mnoha hledisek. Existuje mnoho názorů, které v sobě promítají ekonomické, politické i kulturní důsledky.
3.4.1 Argumenty proti vstupu Obyvatelstvo Důleţitým argumentem hovořícím proti vstupu Turecka do EU je rozloha země a s ní související počet obyvatel. Turecko je velké přibliţně jako dva největší státy EU, Německo a Francie, dohromady. Počet obyvatel je v současné době 71 miliónů, ale odhaduje se, ţe v roce 2015 by se měla populace zvýšit na 82 miliónů. Turecko by se tak stalo nejlidnatějším
34
Domanic, S. Vstup Turecka do Evropské unie: Výhodný pro obě strany? Možný pro obě strany? [online]. [cit. 2007-11-25]. http://www.europeum.org/doc/pdf/864.pdf.
32
státem Evropy. Vstup Turecka by zvýšil celkovou populaci EU o 17%, zatímco její hospodářská výkonnost by vzrostla pouze o 2% HDP.35 Velké obavy panují z přílivu imigrantů. Tento problém totiţ úzce souvisí s vnitřní migrací obyvatel z východu země na západ. Sociálně slabé obyvatelstvo se stěhuje do západních měst kvůli lepším podmínkám pro ţivot a předpokládá se, ţe v souvislosti s otevřením hranic budou hledat útočiště v Evropě. Jiţ dnes ţijí v zemích západní Evropy téměř 4 milióny Turků (nejvíce v Německu) a s přílivem další levné pracovní síly by vzrostla nezaměstnanost v EU. V souvislosti se vstupem Turecka do EU dojde k novému rozvrţení sil v Radě EU a v Evropském parlamentu. Počet obyvatel členských států je určující kritérium pro rozdělení mandátů. Bude-li se v Radě při rozhodování kvalifikovanou většinou pouţívat systém dvojí většiny, získá Turecko stejný počet hlasů jako Německo (14,5%). 36 Obě země se stanou při rozhodování silnými a významnými hráči a k přijetí či zablokování návrhu jim bude stačit spojit se s jednou velkou zemí. Rozdílné názory zemí budou zřejmě komplikovat nalezení kompromisu. K přerozdělení křesel dojde i v Evropském parlamentu. Turecku by, stejně jako Německu, mělo podle odhadu připadnout 11,2% křesel. Pro představu je počet mandátů vybraných zemí znázorněn v tabulce 9. Tabulka 9 - Počet křesel v Evropském parlamentu Země Německo Francie Velká Británie Itálie Španělsko Turecko
EU 27 (2007) % počet křesel 99 13,5 78 10,6 78 10,6 78 10,6 54 7,3 -
EU 28 (2015) počet křesel % 82 64 64 64 44 82
11,2 8,7 8,7 8,7 6,0 11,2
Zdroj: Hughes, K. Turecko a Evropská unie: rozšíření jako každé jiné?
Geografická poloha Dalším důvodem proti je geografická poloha. Turecko se rozkládá na dvou kontinentech, ale pouze 3% území a 11% populace se nachází na evropském kontinentu. To sice není překáţkou vstupu, neboť hranice EU nejsou nijak vymezeny, ale obava je spojena se skutečností, ţe EU bude hraničit s problematickými státy Blízkého východu, jako jsou Irák,
35
Kadlecová, A. Turecko na cestě do EU: Proces s otevřeným koncem. [online]. [cit. 2007-11-25]. http://www.ods.cz/eu/prispevek.phd?ID=3700&page=33. 36 Hughes, K. Turecko a Evropská unie: rozšíření jako každé jiné? [online]. [cit. 2007-10-12]. http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=737.
33
Írán, Arménie nebo Sýrie. Unie bude muset rozšířit své zájmy v těchto oblastech a částečně vytvořit novou zahraniční politiku. Náboženské rozdíly K výhradám vůči odlišnostem Turecka patří bezesporu charakter islámské země. Tyto obavy jsou rozšířené spíše mezi běţnými lidmi neţ politiky a souvisí se strachem z islámu, který je často spojován s terorismem. Turecko je sice sekulární stát, ve kterém je náboţenství podle ústavy přísně odděleno od veřejného ţivota, ale na druhou stranu je náboţenství zakotveno ve společnosti pevněji neţ v evropských státech. Islamisté mají v zemi širokou základnu sympatizantů (k islámu se hlásí téměř 99% obyvatel), a proto nelze islámský radikalismus nijak podceňovat. Kyperský konflikt a řecko-turecké vztahy Kyperský konflikt je jedním z nejčastěji zmiňovaných témat v rámci diskuze o připojení Turecka do EU. Situace na Kypru výrazně ovlivňuje řecko-turecké vztahy a snahu Turecka o přistoupení do EU. Dosud nevyřešený spor brání otevření osmi kapitol, které musí být před vstupem projednány. Kypr byl od nepaměti díky své strategické poloze místem střetu mnoha národů a jejich zájmů. V roce 1571 se stal součástí Osmanské říše. Turci drţeli území Kypru pod svou kontrolou aţ do roku 1878, kdy podepsali dohodu s Velkou Británií. V roce 1925 se stal Kypr oficiální britskou korunní kolonií. Po druhé světové válce začaly sílit hlasy poţadující samostatnost, které vyvrcholily v osvobozenecký boj vedoucí k vyhlášení nezávislé Kyperské republiky v roce 1960 jako společného státu kyperských Řeků a kyperských Turků. Nová ústava upravovala rozdělení moci mezi oběma národy a jejím garantem bylo Řecko, Turecko a Velká Británie. Tyto státy získaly moţnost ponechat si na Kypru své vojenské jednotky a intervenovat v případě porušení ústavy. Samostatnost republiky ale ţádné urovnání vztahů mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky nepřinesla. Ani jedna komunita neprojevila vůli ke společnému souţití zaloţeného na vzájemném respektu. První konflikt vypukl v roce 1963, kdyţ vůdce kyperských Řeků a prezident republiky Makarios předloţil změny k ústavě, ale kyperští Turci odmítli spolupracovat. Prezident na to reagoval zrušením těch článků ústavy, které garantovaly Turkům politické jistoty. Kyperští Řekové zahájili koncem roku násilné akce proti Turkům. Občanská válka vedla v roce 1964 k vyslání mírových sil OSN, které měly za úkol udrţovat příměří. 34
Další spor vyvrcholil v roce 1974. Aténská vojenská junta zorganizovala na Kypru vojenský převrat s cílem svrhnout prezidenta Makariose a vytvořit enosis37. Turecko proti tomu protestovalo a zahájilo invazi na sever ostrova. OSN poţadovala zastavení bojů, staţení cizích jednotek z ostrova a zahájení rozhovorů mezi oběma komunitami. K dohodě ale nedošlo a turecká armáda pokračovala v intervenci, která skončila obsazením 37% kyperského území. Následoval odchod kyperských Řeků do jiţní a kyperských Turků do severní části ostrova. Hromadné přesuny byly často doprovázeny porušováním lidských práv. Od roku 1974 je Kypr národnostně rozdělen na řeckou a tureckou část, které se vyvíjí zcela samostatně. Oficiální Kyperská republika se stala součástí evropského integračního procesu a je mezinárodně uznávaná, zatímco Severokyperská turecká republika (vyhlášená roku 1983) je povaţovaná za protiprávní. „Z hlediska politického i ekonomického to pro ni znamená naprostou závislost na Turecku, jediném státě, který uznává její legalitu a zároveň se tím staví do konfliktu s mezinárodním společenstvím.“38 Obrázek 2 - Kypr
Zdroj: CIA – The Word Factbook
V 70. letech se rozhořel nový spor o vymezení teritoriálních vod a kontinentálního šelfu v Egejském moři. U ostrova Thasos byla objevena nová naleziště ropy, o které projevily zájem obě strany. V této době probíhala navíc celosvětová ropná krize a země byly na dovozu suroviny závislé. Turecko tvrdilo, ţe východoegejská oblast je součástí anatolského kontinentálního šelfu a ţe právo těţby přísluší jemu. Atény ale na turecký argument nepřistoupily. Konflikt pokračoval, neboť státy nebyly schopné najít kompromis. Situace se vyhrotila v roce 1987, kdyţ se turecká průzkumná loď přiblíţila k řeckému ostrovu Thasos
37
Myšlenka sjednocení Kypru a Řecka (v řeckém překladu „unie“). Pokludová, M. Kypr – Achillova pata Evropy. http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=596. 38
35
[online].
[cit.
2007-11-25].
a tím došlo téměř k válečnému konfliktu. Státy se nakonec rozhodly k nalezení mírového řešení. Situace se načas zlepšila, ale v 90. letech se egejský spor opět prohloubil a rozšířil se i do dalších oblastí. Dodnes se nepodařilo konflikt zcela urovnat, ale řecko-turecké vztahy se pomalu vylepšují. Řecko změnilo svůj postoj k Turecku a podporuje jeho integraci k EU. Podmínkou podpory ale stále zůstává uznání řecké části Kypru. Postavení menšin Hodnotící zprávy Evropské komise byly za poslední dva roky v celku pozitivní, ale doposud nedošlo ke zlepšení v oblasti práv menšin, svobody projevu a náboţenského vyznání. V zemi se stále objevují případy porušování občanských práv, týrání vězňů nebo násilí na ţenách. Přitom zákon na ochranu menšin je jedním ze stěţejních zákonů států EU. Obtížný partner při vyjednávání Pokud se Turecko stane členskou zemí EU, existuje riziko, ţe bude při jednáních obtíţným partnerem, tvrdě prosazujícím své zájmy. To se projevilo uţ v průběhu negociací, při kterých se narazilo na řadu citlivých témat. Šlo zejména o poţadavky na uznání arménské genocidy, otázku autonomie kurdské menšiny nebo kyperský konflikt. Turecko bylo ve všech případech neústupné, ačkoliv se jednotlivé členské státy a představitelé EU snaţili dojít ke kompromisu. Turecká veřejnost a politická reprezentace zřejmě vnímá jakékoli nátlaky jako zásah do národní identity. Nízká ekonomická úroveň Turecký hospodářský výkon a prosperita nejsou zanedbatelné. Od roku 2001 učinilo Turecko velký pokrok v oblasti hospodářského růstu a makroekonomické stability. Nicméně je potřeba brát v úvahu, ţe existují velké rozdíly mezi jednotlivými regiony. V zemědělství, které je poměrně zastaralé, je zaměstnána téměř třetina pracovní síly. Zemědělské a sociální dotace do chudého tureckého venkova by značně zatíţily evropský rozpočet. Vstup Turecka do Unie by ovlivnil současnou společnou zemědělskou a strukturální politiku EU.
3.4.2 Přínosy vstupu Globální bezpečnost Z bezpečnostního hlediska by členství Turecka v EU přineslo pozitiva. Turecko se nachází v nestabilním regionu a mohlo by tak plnit funkci „mostu“ mezi Evropou a Blízkým východem. Vzhledem ke strategické poloze Turecka a jeho dlouholetým vztahům se svými sousedy by bylo moţné kontrolovat a ovlivňovat řadu válečných nepokojů. Turecko se jako 36
spolehlivý spojenec osvědčilo uţ během více neţ padesátiletého členství v NATO. Zároveň přispívá Turecko k bezpečnosti prostřednictvím Evropské bezpečnostní obranné politiky (ESDP). Tato dohoda umoţňuje účast spojenců NATO na vojenských operacích vedených EU, i přestoţe nejsou členy EU. Energetický význam Jedním z nejdůleţitějších argumentů hovořících ve prospěch vstupu Turecka do EU je budování úzké spolupráce v oblasti energetiky, zejména v diverzifikaci zdrojů a přístupu k nim. Turecko představuje energetický koridor, který distribuuje z oblasti Kaspického moře a Středního východu do Evropy a na světové trhy. Pozice Turecka jako tranzitní země pro přepravu ropy a zemního plynu nabývá na významu, zejména z důvodu snah zajištění energetické bezpečnosti. Navíc se jeví přeprava přes jeho území jako nejekonomičtější, protoţe je blízko velkým zásobám zemního plynu na Středním východě a ve Střední Asii. Evropa je závislá na dodávkách energie z Ruska, které vyuţívá své energetické bohatství jako zahraničně politický nástroj. Turecko je proto příleţitostí, jak se částečně vyhnout ruským dodávkám. Pokud se Turecko stane členem EU, nebude moci reexportovat suroviny za méně výhodných podmínek, ale bude se ohlíţet na evropské zájmy. Velkou událostí bylo otevření ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC), neboť má strategický význam jak pro region samotný, tak pro diverzifikaci dodávek ropy do EU. Provoz ropovodu byl spuštěn 13. července 2006. Podle původního plánu mělo dojít ke spuštění uţ ve druhé polovině roku 2005, ale pomalé postupy stavebních prací v Turecku projekt pozdrţely. 1 760 kilometrů dlouhé potrubí přivádí surovou ropu z ázerbájdţánského hlavního města Baku, přes území Gruzie a Turecka aţ do středomořského přístavu Ceyhan. Většina dodávek směřuje do Evropy. Z celkové délky ropovodu se nachází 1 070 kilometrů na území Turecka. Po dosaţení maximální transportní kapacity by denní kapacita ropovodu měla postupně dosáhnout hodnoty 1 miliónu barelů denně, coţ představuje 8% světového obchodu s ropou.39 Ţivotnost ropovodu se odhaduje na 40 let a Turecko očekává, ţe z něho získá roční příjem přibliţně 300 miliónů USD.40 Představitelé Gruzie a Ázerbájdţánu věří, ţe projekt přispěje k regionální stabilitě a posílí nezávislost jejich území. „Dalším významným rysem BTC je fakt,
39
Generální konzulát ČR Istanbul. Turecko – ekonomický vývoj v roce 2006. [online]. [cit. 2007-11-27]. http://www.mzv.cz/wwwo/default.asp?id=46999&ido=5867&idj=1&amb=116&ParentIDO=1970. 40 Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan byl oficiálně spuštěn. [online]. [cit. 2007-11-27]. http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/clanek/ropovod-bakutbilisiceyhan-byl-oficiln-sputn.
37
že se nachází zcela mimo kontrolu zemí OPEC a Ruska.“41 Trasa ropovodu BTC je znázorněna v následující mapě. Obrázek 3 – Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan
Zdroj: assembly.coe.int
V současné době probíhají jednání o dalších mezinárodních projektech, které by vyuţily potenciál kaspického regionu. Jedním z nich je plynovod Nabucco, který by měl distribuovat plyn z oblasti Kaspického moře do Evropy přes Turecko. Stavbu 3 300 kilometrů dlouhého plynovodu odsouhlasila Evropská unie a ministři energetiky Rakouska, Rumunska, Maďarska, Bulharska a Turecka. Měl by být uveden do provozu v roce 2012 a předpokládá se, ţe jeho kapacita bude 31 miliard m3 ročně. Budoucnost výstavby je ale nejistá, protoţe se vyskytly problémy s financováním. Plán na výstavbu sponzoruje EU a financuje ho Evropská investiční banka. Realizaci navíc ohroţují i jiné faktory, a sice konkurenční projekt ruského státního monopolu Gazprom. Ten investuje do prodlouţení fungujícího ropovodu Blue Stream, který přivádí ruský zemní plyn podmořským potrubím do tureckého Samsunu. V rámci tohoto projektu by měly být dodávky prodlouţeny do Řecka, Itálie a Francie a uvaţuje se i o stavbě paralelního ropovodu do Izraele. Někteří odborníci se domnívají, ţe by realizace ruského plánu mohla znamenat konec projektu Nabucco. Ať uţ bude dokončen projekt Evropské unie nebo ruského Gazpromu, stane se z Turecka významný přístav pro přepravu energetických zdrojů na světové trhy. A v případě jeho členství v EU tak napomůţe energetické bezpečnosti Evropy.
41
Domanic, S. Vstup Turecka do Evropské unie: Výhodný pro obě strany? Možný pro obě strany? [online]. [cit. 2007-11-25]. http://www.europeum.org/doc/pdf/864.pdf.
38
Islám Členství islámské země můţe mít i pozitivní dopady. Vyvrátilo by se tak tvrzení, ţe demokracie a islám nejdou dohromady. „EU by přijetím Turecka dala najevo, že je schopna integrovat muslimskou zemi a ukázat ji cestu k liberální demokracii a ekonomické prosperitě.“42 V současné době ţije na území EU aţ 18 miliónů muslimů (z toho 3,8 miliónů Turků) a jejich počet se stále zvyšuje. Připojením Turecka by EU vyjádřila názor, ţe kulturní hodnoty muslimů jsou slučitelné s evropskými. Ekonomický potenciál a demografická struktura Vstupem Turecka do EU se Evropě otevírá nový trh a moţnost vyuţití jeho ekonomického potenciálu (nerostné bohatství a pracovní síla). Přibliţně 20% tureckého obyvatelstva je mladší 10 let. „Demografické trendy naznačují, že do roku 2020 by poměr pracujících ke zbytku obyvatelstva měl dosáhnout optimální úrovně.“43 Pokud se vládě podaří tento potenciál podpořit, stane se z lidského kapitálu hnací síla hospodářského rozvoje. Turecko má velkou komparativní výhodu v demografické struktuře. Vysoký přirozený přírůstek obyvatelstva by mohl zlepšit nepříznivý demografický trend v Evropě.
42
Pachta, L. Proč musí Turecko vstoupit do EU? [online]. [cit. 2007-10-12]. http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=41. 43 Domanic, S. Vstup Turecka do Evropské unie: Výhodný pro obě strany? Možný pro obě strany? [online]. [cit. 2007-11-25]. http://www.europeum.org/doc/pdf/864.pdf.
39
Závěr Evropská unie během svého fungování prošla několika rozšiřovacími procesy. Doposud za své členy ale přijímala pouze evropské státy. V současné době před ní stojí daleko sloţitější úkol – integrovat mezi sebe islámskou zemi. Otázky týkající se vstupu Turecka do Evropské unie tudíţ nejsou pouze o ekonomické a politické připravenosti jako v případě předchozích adeptů, ale také o kulturních a náboţenských rozdílech. Z výše uvedených faktů je tedy zřejmé, ţe častěji neţ v předešlých přístupových procesech u jiných zemí se objevuje otázka: Je Turecko připravené vstoupit do Evropské unie, anebo bude lepší, aby tato muslimská země raději zůstala mimo evropské společenství? A právě odpověď na tuto otázku byla základním cílem mé práce. Snaţila jsem se posoudit stav připravenosti a zhodnotit perspektivy vstupu Turecka do EU. Přestoţe Turecko většinou svého území leţí v Malé Asii, vţdy mělo velmi blízko k Evropě. Uţ od vyhlášení republiky roku 1923 prezident Atatürk chtěl vytvořit moderní proevropský stát. Jako jediná muslimská země se taky v roce 1952 připojilo k Severoatlantické alianci. O sedm let později se Turecko začalo zajímat i o přidruţení k Evropskému hospodářskému společenství. Oficiálně poţádalo o vstup před dvaceti lety, ale Evropská komise tehdy návrh zamítla.
Důleţitý
posun
ve
vztazích
zaznamenaly
obě
strany
v polovině 90. let, kdy podepsaly dohodu o celní unii. K dalšímu přiblíţení došlo v prosinci 1999, kdy členské státy uznaly Turecko jako kandidátský stát. Přístupová jednání pak začala v říjnu 2005 a v současné době stále probíhají. V kapitole “Perspektivy vstupu Turecka do EU” jsem předloţila spektrum argumentů, které podporují vstup a které jsou proti němu. Je mi jasné, ţe se nemusí jednat o vyčerpávající přehled, ale pokusila jsem se zachytit ty argumenty a názory, které jsem našla v české i anglické odborné literatuře. Pokud se na argumenty podporující vstup podíváme podrobněji, pak je zřejmé, ţe případné členství Turecka by unii přineslo několik pozitiv. V prvé řadě by se EU naskytla moţnost přiblíţit se Blízkému Východu a díky postavení Turecka v oblasti lépe ovlivňovat řadu problematických situací. Neméně důleţitým faktem je skutečnost, ţe Turecko představuje tranzitní zemi pro ropu a zemní plyn. Členství Turecka by pro EU znamenalo lepší vyjednávací pozici a určitou jistotu, ţe se bude ohlíţet na unijní zájmy. 40
Vstup islámské země do unie by rovněţ naznačil, ţe muslimské a evropské kulturní hodnoty jsou navzájem slučitelné. To by se mohlo v budoucnu promítnout do řešení mezinárodních a interkulturních krizí. Evropská unie by tím, jaká ekonomická a politická kritéria přenáší na své členy, mohla Turecku naznačit cestu k prosperitě, protoţe potenciál této země je obrovský. Na druhou stranu tu je ale mnoho důvodů, proč by se Turecko nemělo začlenit do evropských struktur. Zejména pak fakt, ţe vstup Turecka by se významně projevil na velikosti populace, ale uţ o mnoho méně na výkonnosti unijní ekonomiky. Turecko uţ při současných jednání vystupovalo jako velmi komplikovaný partner, se kterým je obtíţné najít kompromis. I toho se členové EU obávají, protoţe je mnohdy problémem se dohodnout na dnešní úrovni 27 států. Nemenší komplikací je i přístup turecké politické scény k porušování občanských práv, týrání vězňů nebo jednání s menšinami. Sice se v poslední době situace mění, ale stále je daleko od evropských standardů. Pochopitelné jsou jisté náboţenské a kulturní rozdíly mezi oběma stranami, které mohou při strategických rozhodnutích hrát jistou roli, a to i přesto, ţe je Turecko sekularizovaný stát. Stále totiţ zůstává islám mezi lidmi populární a velice rozšířený. Nejproblematičtějším bodem současných jednání však zůstává kyperský konflikt a řecko-turecké vztahy. Na základě analýzy dostupných zdrojů v mé bakalářské práci se přikláním k obecnému závěru, ţe Turecko by se za současné situace nemělo stát členem Evropské unie. Prozatím, jak vyplývá z výše uvedených argumentů, jsou silnější argumenty proti vstupu. Nicméně se nedomnívám, ţe by se evropské společenství mělo úplně vůči Turecku uzavřít. Jde o to, ţe se jednak vţdy snaţilo být více proevropské neţ proasijské a muslimské a jednak ţe v blízké budoucnosti můţe překonat dosavadní překáţky a upravit politické a společenské prostředí do podoby, kterou vyţaduje EU. Za největší překáţky v současné době povaţuji nízkou ekonomickou úroveň, porušování občanských práv a práv menšin a také kyperskou otázku. Pokud se Turecku v budoucnu podaří tyto nedostatky vyřešit a více se tím přiblíţit k evropským standardům, potom je moţné ho přijmout za členskou zemi Evropské unie.
41
Použitá literatura a zdroje Knihy: [1]
MOGHAMAD, R., a kol. Turkey at the Crossroad From Crisis Resolution to EU Accession. Washington: International Monetary Fund, 2005. ISBN 1-58906-386-4
[2]
ӦNIS, Z., RIEDEL, J. Economic crisis and long-term growth in Turkey. Washington: The World Bank, 1993. ISBN 0-8213-2298-2
[3]
VESELÁ, Z. Turecká republika.Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984.
[4]
PIRICKÝ, G. Turecko - Stručná historie států. Praha: Nakladatelství Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2
[5]
OECD economic survey (1989-1990): Turkey. Paris: Organisation for Economic Co-operation and Development, 199). ISBN 92-64-13322-4
[6]
OECD economic survey (1990-1991): Turkey. Paris: Organisation for Economic Co-operation and Development, 1991. ISBN 92-64-13470-0
[7]
OECD economic survey (1992-1993): Turkey. Paris: Organisation for Economic Co-operation and Development, 1993. ISBN 92-64-13847-1
[8]
Highlights of the Turkish Economy: Turkey-EU Trade and Investment Relations. Ankara: Ministry of Foreign Affairs of The Republic of Turkey, 2000
[9]
KRUEGER, A. O., AKTAN, O. H. Turkey: Trade Reforms in the 1980s. San Francisco: ICS Press, 1992. ISBN 1-55815-145-1
[10]
Country profile. Turkey [elektronický zdroj]. London: EIU, the Economist Intelligence Unit, 2007
Články z periodik: [1]
PETRÁČEK, Z. Turecko na evropské cestě. Mezinárodní politika, 2007, roč. XXXI, č. 9, s. 20.
[2]
STUDNIČNÁ, Z. „Turecký pochod“za lepšími časy. Mezinárodní politika, 2007, roč. XXXI, č. 9, s. 18.
[3]
TIOSAVLJEVIČOVÁ, J. Parlamentní volby v Turecku přinesly očekávaného vítěze. Mezinárodní politika, 2007, roč. XXXI, č. 9, s. 4.
Internetové zdroje: [1]
DOMANIC, S. Vstup Turecka do Evropské unie: Výhodný pro obě strany? Možný pro obě strany? [online]. [cit. 2007-11-25] ( http://www.europeum.org/doc/pdf/864.pdf.)
[2]
HUGHES, K. Turecko a Evropská unie: rozšíření jako každé jiné? [online]. [cit. 2007-10-12] ( http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=737)
[3]
SOULEJMANOV, E. Turecko, země na pomezí dvou světů – Geopolitické postavení Turecka. [online]. [cit. 2007-10-17] (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=532)
[4]
SOULEJMANOV, E. Ekonomický vývoj v Turecku. [online]. [cit. 2007-10-12]
(http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=535) [5]
LAŇE, T. Spíš partner než kandidát – Turecko a Evropská unie. [online]. [cit. 2007-10-17] ( http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=533)
42
[6]
PACHTA, L. Proč musí Turecko vstoupit do EU? [online]. [cit. 2007-10-12]
(http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=41) [7]
TIOSAVLJEVIČOVÁ, J. Proměny tureckého politického systému v devadesátých letech a jejich vliv na vztahy s EU. [online]. [cit. 2007-10-12] (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=534)
[8]
TIOSAVLJEVIČOVÁ, J. Kodaňský summit EU a Turecko, znovu odložené rozhodnutí. [online]. [cit. 2007-10-12] (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=603)
[9]
ŠTĚRBA, V. Evropská unie a Turecko. [online]. [cit. 2007-10-21] (http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-3-055.pdf)
[10]
KADLECOVÁ, A. Turecko na cestě do EU: Proces s otevřeným koncem. [online]. [cit. 2007-11-25] (http://www.ods.cz/eu/prispevek.phd?ID=3700&page=33)
[11]
POKLUDOVÁ, M. Kypr – Achillova pata Evropy. [online]. [cit. 2007-11-12] (http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=596)
[12]
ӦNIS, Z. The turkish economy at the turn of a new century: critical and comparative perspectives. [online]. [cit. 2007-10-25] (http://portal.ku.edu.tr/~zonis/turkecon.PDF)
[13]
Businessinfo - Oficiální portál pro podnikání a export. Turecko: Ekonomická charakteristika země. [online]. [cit. 2007-11-11] (http://www.businessinfo.cz/cz/sti/turecko-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000802/)
[14]
Businessinfo - Oficiální portál pro podnikání a export. Turecko na 22. místě v objemu zahraničních přímých investic. [online]. [cit. 2007-11-12] (http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/turecko/turecko-22-miste-zahranicnichinvestic/1000802/43342/)
[15]
Businessinfo - Oficiální portál pro podnikání a export. Turecko: Zahraničně-politická orientace. [online]. [cit. 2007-10-21] (http://www.businessinfo.cz/cz/sti/turecko-zahranicne-politicka-orientace/3/1000802/
[16]
Euractiv – Internetová brána do Evropy. Turecko a EU. [online]. [cit. 2007-10-20] (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/link-dossier/turecko-a-eu)
[17]
Euractiv – Internetová brána do Evropy. Budoucnost EU. [online]. [cit. 2007-11-19]. (http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/komise-zverejnila-zpravu-o-pokroku-turecka-azemi-zapadniho-balkanu-na-ceste-do-eu)
[18]
Euractiv – Internetová brána do Evropy. Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan byl oficiálně spuštěn. [online]. [cit. 2007-11-27] (http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/clanek/ropovod-bakutbilisiceyhan-byloficiln-sputn)
[19]
Euractiv – Internetová brána do Evropy. Unie zahájila screening Chorvatska a Turecka. [online]. [cit. 2007-10-23] (http://www.euractiv.cz/evropa-dnes0/interview/unie-zahjila-screening-chorvatska-a-turecka)
[20]
Generální konzulát ČR Istanbul. Turecko – ekonomický vývoj v roce 2006. [online]. [cit. 200711-27] (http://www.mzv.cz/wwwo/default.asp?id=46999&ido=5867&idj=1&amb=116&ParentIDO= 1970)
[21]
Europa – Portál Evropské unie. Evropa jako světový partner. [online]. [cit. 2007-11-27] (http://europa.eu/generalreport/cs/2005/rg92.htm#fn12)
43
[22]
QUAISSER, W., WOOD, S. EU Member Turkey? Preconditions, Consequences and Integration Alternatives. [online]. [cit. 2007-11-25] (http://www.forost.lmu.de/fo_library/forost_Arbeitspapier_25.pdf)
[23]
Euroskop – Vše o Evropské unii. Turecko: Most, nebo zeď? [online]. [cit. 2007-11-25] (http://www.euroskop.cz/18390680/clanek-zpravodajstvi/)
[24]
CzechTrade – Česká agentura na podporu obchodu. Investice Turecka do stavby ropovodů a plynovodů přináší ovoce. [online]. [cit. 2007-11-27] (http://www.czechtrade.cz/Global?xml=/sluzby/vstupuji_na_novy_trh/novinky/novinka_detail .xml&id_novinka=12759)
[25]
SOULEJMANOV, E. Bezpečnostní aspekty případného členství Turecka v Evropské unii. [online]. [cit. 2007-11-25] (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=282)
[26]
ČÁSTEK, M. Současný stav ekonomiky Turecké republiky. [online]. [cit. 2007-10-24] (http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-2-086.pdf)
Další internetové zdroje: Státní statistický institut (www.die.gov.tr) Státní plánovací komise (www.dpt.gov.tr) Centrální banka Turecka (www.tcmb.gov.tr) Asociace pro mezinárodní otázky (www.amo.cz/cz) Euractiv – Internetová brána do Evropy (www.euractiv.cz) Europeum – Institut pro evropskou politiku (www.europeum) Euroskop – Vše o Evropské unii (www.euroskop.cz) Eurostat (http://epp.eurostat.cec.eu.int) Mezinárodní měnový fond (www.imf.org) Světová obchodní organizace (www.wto.org)
44
Seznam grafů, tabulek a obrázků Tabulka 1 – Míra růstu HDP v 50. letech ................................................................. str.16 Tabulka 2 – Vládní výdaje a daňové příjmy: 1963 – 1972 ...................................... str.17 Tabulka 3 – Vývoj exportu a importu Turecka v 80. letech ..................................... str.21 Tabulka 4 – Meziroční růst inflace v 80. letech ....................................................... str.22 Tabulka 5 – Reálný růst HDP v letech 2005 – 2009 ................................................ str.24 Tabulka 6 – Rozdíly východu a západu země .......................................................... str.26 Tabulka 7 – Teritoriální struktura vývozu a dovozu ................................................ str.27 Tabulka 8 – Vývoj obchodní bilance: 2000 – 2007 ................................................. str.27 Tabulka 9 – Počet křesel v Evropském parlamentu ................................................. str.33
Graf 1 – Růst HDP v letech 1970 – 1980 ................................................................. str.19 Graf 2 – Vývoj exportu a importu v 80. letech ......................................................... str.21 Graf 3 – Vývoj inflace v 90. letech ........................................................................... str.23 Graf 4 – Růst cen v letech 2000 – 2007 .................................................................... str.25
Obrázek 1 – Turecko ................................................................................................ str.8 Obrázek 2 – Kypr ..................................................................................................... str.35 Obrázek 3 – Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan ............................................................ str.38
45
