Vysoká škola ekonomická v Praze. Diplomová práce Kateřina Nogová

Vysoká škola ekonomická v Praze

Diplomová práce

2008

Kateřina Nogová

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská Hlavní specializace: Podniková ekonomika a management

Název diplomové práce:

Kritéria poskytování bankovních úvěrů v České republice

Vypracovala: Kateřina Nogová Vedoucí diplomové práce: prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc.

Prohlášení Prohlašuji, že diplomovou práci na téma „Kritéria poskytování bankovních úvěrů v České republice“ jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 24. dubna 2008

…….. …….. ………………

1. ÚVOD........................................................................................................................ 3 2. ROLE BANK V TRŽNÍ EKONOMICE ............................................................... 6 2.1. HISTORIE .............................................................................................................. 6 2.2. CHARAKTERISTIKA OBCHODNÍ BANKY ................................................................. 6 2.3. BANKOVNÍ LICENCE ............................................................................................. 8 2.4. BILANCE BANKY A VÝKAZ ZISKU A ZTRÁT ........................................................... 9 2.4.1. Podstata bilance banky ................................................................................ 9 2.4.2. Základní struktura výkazů zisku a ztrát ..................................................... 10 2.5. BANKOVNÍ SYSTÉM ............................................................................................ 11 3. KAPITÁLOVÁ PŘIMĚŘENOST........................................................................ 13 3.1. BANKOVNÍ REGULACE ........................................................................................ 14 3.2. DOHODA BASEL ............................................................................................... 15 3.2.1. Historie ...................................................................................................... 15 3.2.2. BASEL II .................................................................................................... 17 4. MĚŘENÍ RENTABILITY VÝKONŮ BANKY .................................................. 20 4.1. VÝNOSY ZOHLEDŇUJÍCÍ RIZIKO .......................................................................... 20 4.2. EKONOMICKÝ KAPITÁL ...................................................................................... 21 4.3. EKONOMICKÝ PROFIT ......................................................................................... 22 5. ZÁSADY FINANCOVÁNÍ PODNIKU ............................................................... 23 5.1. KAPITÁLOVÁ POTŘEBA PRO OBĚŽNÝ MAJETEK .................................................. 29 5.2. PŘÍSTUPY K FINANCOVÁNÍ OBĚŽNÉHO MAJETKU ................................................ 32 5.2.1. Umírněný přístup ....................................................................................... 32 5.2.2. Agresivní přístup........................................................................................ 32 5.2.3. Konzervativní přístup................................................................................. 32 5.3. NÁSTROJE KRÁTKODOBÉHO FINANCOVÁNÍ ........................................................ 33 5.3.1. Dodavatelský úvěr...................................................................................... 33 5.3.2. Záloha od odběratelů................................................................................. 33 5.3.3. Předčasné inkaso pohledávek .................................................................... 33 5.3.4. Eskont směnek ............................................................................................ 34 5.3.5. Běžný úvěr ................................................................................................. 35 5.3.6. Kontokorent................................................................................................ 35 5.3.7. Postoupení pohledávek .............................................................................. 35 5.3.8. Faktoring a forfaiting ................................................................................ 36 5.3.9. Vzájemné postoupení pohledávek .............................................................. 36 6. PROVOZNÍ ÚVĚRY............................................................................................. 37 6.1. ÚVĚRY NA ZÁSOBY ............................................................................................ 37 6.2. ÚVĚRY NA NÁKLADY ......................................................................................... 38 6.3. ÚVĚRY NA POHLEDÁVKY ................................................................................... 38 6.4. REVOLVINGOVÉ ÚVĚRY...................................................................................... 39 6.5. ÚVĚRY KONTOKORENTNÍ ................................................................................... 39 6.6. SMĚNEČNÉ ÚVĚRY.............................................................................................. 39 6.7. LOMBARDNÍ ÚVĚRY ........................................................................................... 40 6.8. OSTATNÍ DRUHY PROVOZNÍCH ÚVĚRŮ ................................................................ 40 7. ÚVĚROVÁ SMLOUVA ........................................................................................ 41 8. TVORBA CEN BANKOVNÍCH ÚVĚRŮ.......................................................... 44 8.1. VÝNOSY ZOHLEDŇUJÍCÍ RIZIKO .......................................................................... 44

8.1.1. Výnosy z poskytování bankovních produktů............................................... 45 8.1.2. Provozní náklady ....................................................................................... 45 8.1.3. Očekávaná ztráta ....................................................................................... 45 8.2. EKONOMICKÝ KAPITÁL ...................................................................................... 50 8.2.1. Regulatorní přístup .................................................................................... 51 8.2.2. Přístup IRB................................................................................................. 52 8.3. PRAKTICKÝ PŘÍKLAD .......................................................................................... 54 8.3.1. Analýza stávajících poměrových ukazatelů................................................ 57 8.3.2. Výpočet bankovní marže za stávající situace:............................................ 60 8.3.3. Analýza a výpočet marže po úpravě........................................................... 64 9. ZÁVĚR.................................................................................................................... 69 SEZNAM PŘÍLOH A PŘÍLOHY:........................................................................... 72 SEZNAM LITERATURY......................................................................................... 87

2

1. ÚVOD Banky, bankovní produkty a bankovnictví se staly součástí každodenního života většiny firem v moderní společnosti. Efektivní fungování bank, jejich odpovídající regulace, dostupnost bankovních produktů, výběr vhodného úvěru s ohledem na výši úrokových nákladů a rizik s nimi spojených – to jsou oblasti, do kterých je nutno proniknout hlouběji. Tato diplomová práce je určena všem, kteří chtějí očima finančních manažerů firem pochopit souvislosti mezi financováním podnikových aktivit bankovním úvěrem a bankovním systémem pro schvalování těchto úvěrů a nastavování jejich podmínek, přičemž je konkrétně zaměřena na způsoby a nástroje krátkodobého financování.

Jejím hlavním přínosem je objasnění faktorů, které

v současné době ovlivňují získání bankovního úvěru a nastavení jeho podmínek.

K výběru tohoto tématu přispěly hned dvě skutečnosti, které v současné době hýbou finančním světem a jejíž důsledky již zasáhly či zasáhnou i běžné podnikové financování. První z nich je nově zavedený předpis o kapitálové přiměřenosti, tzv. BASEL II, jež vyvolal v bankovní oblasti jednu z nejintenzivnějších diskusí posledních let. Pro někoho tento krok znamenal již dávno potřebný zásah k zajištění stability na finančních trzích, pro jiné zase představoval hrozbu, která kvůli zvýšení nákladů na firemní financování může zasáhnout národní hospodářství. Tato práce pomůže v obecné rovině porozumět pozadí a především dopadům předpisu BASEL II na klienty bank v České republice. Koncept byl převzat do národních pravidel od konce roku 2006 s tím, že nejnáročnější metody začaly být používány až od konce roku 2007. Druhým motivem pro napsání této práce je současná bankovní krize tzv. credit crunch, který probíhá ve Spojených státech a zasahuje i ostatní části světa. Na starém kontinentu tato krize vyvolala vlnu vzájemné nedůvěry mezi bankami. Hmatatelným důsledkem atmosféry strachu a nedůvěry je nedostatek peněz, jež se projevuje růstem úrokových sazeb na mezibankovním trhu, ale také tlakem na utažení úvěrových kohoutků. Jedna banka se bojí půjčit druhé v obavě, že ta nebude schopna úvěr splatit. I proto banky, místo aby své momentálně volné peníze daly na trh, raději je ukládají v centrálních bankách. A která banka si chce na mezibankovním trhu půjčit, musí zaplatit více. Tyto zvýšené náklady budou dříve či později přeneseny na klienty bank čerpající úvěr. To v konečném důsledku pro samotné podniky bude 3

znamenat zvýšení úrokových nákladů. I proto je nutné znát obecná kritéria, jež ovlivňují podmínky pro udělování úvěrů zvláště pak cenu, za kterou jsou tyto služby bankou nabízeny.

Teoretická část práce je rozvržena do tří kapitol. Úvodní kapitola zabíhá do historie bankovnictví. Charakterizuje obchodní banky a připomíná jejich postavení v současné ekonomice. Dotýká se tématu legislativního vymezení bank a vyhlášek, jimiž jsou regulovány. Neopomíjí ani podmínky k získání bankovní licence. Důležitou součástí této kapitoly je také specifikace položek rozvahy a výsledovky banky, jelikož právě struktura rozvahy hraje podstatnou roli při stanovování kapitálové přiměřenosti. Právě pojmy jako kapitálová přiměřenost a bankovní dohled jsou vyloženy v následující kapitole, která také upozorňuje na nutnost bankovní regulace. Dále je možno se v této části blíže seznámit s vývojem a současným stavem regulace finančních rizik, a to při respektování již zmiňovaného konceptu kapitálové přiměřenosti BASEL. Teoretická část práce je uzavřena kapitolou Měření rentability výkonů banky. Rentabilita výkonů je kalkulována na základě ukazatele výnosu v sobě zahrnující riziko, známý jako RAROC - Risk Adjusted Return on Capital. Jelikož se detailním výpočtem zabývá až kapitola 8. praktické části, je zde pouze uveden základní vzorec pro výpočet RAROCu a je vysvětlen jeho význam pro měření rentability bankovních obchodů. Další část práce se zaměřuje na zásady financování podniku, zvláště pak na financování oběžných aktiv. Je zde vysvětleno, kde vzniká kapitálová potřeba pro oběžná aktiva, jaké jsou přístupy k jejich řízení a jaké nástroje mohou být použity pro jejich financování. V 6. kapitole jsou podrobně vysvětleny jednotlivé bankovní produkty. Vztah, který v přímé souvislosti s poskytováním bankovních úvěrů vzniká mezi bankou a klientem, upravuje úvěrová smlouva. Její základní náležitosti jsou popsány v kapitole následující. Kapitola 8. se již věnuje konkrétnímu výpočtu ceny, jinými slovy marže banky, která musí být dostatečně vysoká, aby rentabilita tohoto bankovního obchodu dosáhla či překročila bankou stanovenou hranici výnosnosti. V praktickém příkladu jsou vysvětleny jednotlivé ukazatelé, které vstupují do výpočtu rentability, tj. RAROCu. Na základě zjednodušených předpokladů je vytvořen model pro jeho výpočet. Vybraná firma je následně analyzována a na 4

základě dosažených výsledků hospodaření je dle příslušné metodiky vypočtena marže. Na základě výsledků finanční analýzy jsou podniku navržena nápravná opatření pro efektivnější hospodaření. Jaký efekt tato opatření mají na kalkulaci RAROCu je popsáno v druhém příkladě. Závěr shrnuje nejen výsledky praktického příkladu, ale také navrhuje některá doporučení, která je dle zásad BASEL II dobré ctít. Hlavním cílem této diplomové práce je objasnění obecných principů, na kterých je udělování bankovních úvěrů a jejich cen závislé. Znalost těchto pravidel a dodržování navrhovaných doporučení může přispět k celkovému zlepšení postavení firmy vůči bance, což v konečném důsledku může vést až k úspoře úrokových nákladů, tj. celkovému zlepšení hospodaření firmy. Nejedná se tedy o zaručený návod, jak jednoduše získat u jednotlivých finančních institucí bankovní úvěr, či jak ovlivnit jejich cenu, jelikož konkrétní bankovní procedura k získání úvěru je u všech bank individuální a samozřejmě součástí jejího bankovního know-how, které je pečlivě chráněno.

5

2. ROLE BANK V TRŽNÍ EKONOMICE 2.1. Historie Historie bankovnictví je dlouhá a jeho počátky jsou spojeny s vynálezem peněz. Vznik peněz umožnil nahradit naturální směnu směnou peněžní, což přineslo i možnost oddělení úspor od investic a vznikl tak prostor pro nový typ podnikání bankovnictví. Banky vznikly jako prostředníci či zprostředkovatele mezi těmi, kdo vytvářejí úspory neboli volný kapitál (věřitelé) na straně jedné a na straně druhé těmi, kteří naopak potřebují nejen svůj vlastní kapitál, ale i zdroje cizí (dlužníci). Proces, v rámci kterého dochází přes prostředníky k přesunu kapitálu od věřitelů k dlužníkům, se označuje jako finanční zprostředkování (nebo i nepřímé financování). Pakliže jsou prostředky od věřitelů směřovány přímo k dlužníkům, jedná se o tzv. přímé financování. Prostředníci, jež provádějí toto zprostředkování jsou označováni jako finanční zprostředkovatelé. Dominantní roli v tomto zprostředkování hrají právě banky, z dalších lze uvést např. pojišťovny či různé druhy fondů viz lit. [1].

2.2. Charakteristika obchodní banky Při vymezování obchodní banky, dále jen banky, je potřeba rozlišit dva přístupy. První vychází z ekonomické podstaty banky, druhý z legislativního vymezení. Ekonomická podstata vychází z ekonomických funkcí, které banka plní, při nichž je nutno brát v úvahu jak národohospodářský, tak i podnikohospodářský aspekt. Z národohospodářského hlediska je možné za základní funkci bank považovat zprostředkování pohybu peněžního kapitálu mezi různými subjekty v ekonomice blíže pak: -

finanční zprostředkování: získávání volného kapitálu od věřitelů a jeho poskytování dlužníkům,

-

emise bezhotovostních peněz,

-

zprostředkování platebního a zúčtovacího styku

-

zprostředkování finančního investování na peněžním a kapitálovém trhu.

6

Z pohledu podnikohospodářského jsou banky podniky, které provádějí bankovní obchody neboli jejich výstupem jsou služby označované jako bankovní produkty.1 Banky však mají ve srovnání s jinými odvětvími řadu specifických rysů, jejichž příčiny lze v obecné rovině odvodit z jejich podstaty jako „obchodníků se svěřenými penězi“ viz lit.[1]. Legislativní vymezení banky bývá obvykle definováno ve speciálních zákonech, které upravují oblast bankovnictví. V zemích EU podléhá tato oblast harmonizaci, jejíž základem je Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu. Tato směrnice definuje banku jako: “podnik, jehož činnost spočívá v příjímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet“.

Toto

vymezení respektuje i naše legislativa, Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, který stanovuje, že banky musí splňovat čtyři základní podmínky viz lit [27]: -

jedná se o právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které

-

přijímají vklady od veřejnosti, přičemž vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu. Přijímání vkladů od veřejnosti je vyhrazeno pouze bankám, protože jej nesmí provádět nikdo, kdo nemá bankovní licenci,

-

poskytují úvěry, kterými se rozumí v jakékoli formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky,

-

k výkonu činnost uvedených v předchozích dvou bodech mají bankovní licenci.

Zákon o bankách upravuje podmínky podnikání bank v řadě případů pouze v obecné rovině. Jejich konkretizace do roviny praktického uplatnění je provedena podzákonnými normami, tj. vyhláškami a opatřeními České národní banky, popř. dalších institucí. Kapitálové přiměřenosti, jakožto jednomu ze základních nástrojů bankovní regulace a konceptu měření rizika zvaném Basel bude věnována samostatná kapitola.

1

Bankovní produkty zaměřující se na krátkodobé financování budou blíže popsány v kapitole 6.

7

2.3. Bankovní licence je jednou ze základních podmínek, aby se subjekt stal bankou. Obecný důvod pro toto speciální povolení vyplývá z nutnosti chránit tento sektor před nekvalitními subjekty s nekalými úmysly. Udělování bankovní licence lze považovat za výchozí a

zároveň

jeden

z nejúčinnějších

nástrojů

bankovní

regulace.

Nevpuštění

nedůvěryhodného subjektu do bankovního sektoru, je mnohem efektivnější, nežli řešení následných problémů, které by v důsledku jeho činnosti jako banky mohly vzniknout. Případné problémy určité banky mají obvykle závažný dopad nejen na klienty této banky, ale mohou mít i mnohem širší ekonomické dopady viz. lit. [8]. Podmínky pro udělení bankovní licence v České republice: -

průhledný a nezávadný původ základního kapitálu a dalších finančních zdrojů banky, jejich dostatečnost a vyhovující skladba,

-

splacení základního kapitálu v plné výši s tím, že minimální výše základního kapitálu banky činí 500 000 000,- Kč a minimálně v této výši musí být tvořen peněžitými vklady,

-

způsobilost osob s kvalifikovanou účastí na bance k výkonu práv akcionáře při podnikání banky,

-

odborná způsobilost, důvěryhodnost a zkušenost osob, které jsou na základě pracovní nebo jiné smlouvy navrhovány v bance na výkonné řídící funkce, s nimiž je spojena pravomoc a odpovědnost vymezená stanovami,

-

technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky, funkční řídicí a kontrolní systém banky,

-

obchodní plán vycházející z navrhované strategie činnosti banky podložený reálnými ekonomickými kalkulacemi,

-

průhlednost skupiny osob s úzkým propojením s bankou,

-

úzké propojení v rámci skupiny podle předchozího bodu nebrání výkonu bankovního dohledu,

-

ve státě, na jehož území má skupina úzké propojení, nejsou právní ani faktické zábrany k výkonu bankovního dohledu,

-

sídlo budoucí banky musí být na území České republiky.

8

2.4. Bilance banky a výkaz zisku a ztrát Podobně jako u jiných podniků, podávají základní informaci o obsahu, rozsahu a do jisté míry i kvalitě činnosti banky dva nejdůležitější výkazy – rozvaha a výkaz zisků a ztrát. Vypovídací schopnost údajů v těchto výkazech je do určité míry dána kvalitou účetních pravidel. Údaje jsou závislé na schopnosti banky ocenit svá aktiva a pasiva.

2.4.1. Podstata bilance banky Bilance banky zahrnuje rozvahu a podrozvahu, přičemž jak rozvaha, tak i podrozvaha obsahuje aktiva i pasiva. Rozdíl mezi rozvahou a podrozvahou lze v zásadě charakterizovat takto; rozvaha obsahuje aktuální aktiva a pasiva, zatímco podrozvaha aktiva a pasiva potenciální viz. lit. [1].

Tab. 2-1: Podstata bilance banky

Aktiva

ROZVAHA

Zdroje financování

Majetek banky

AKTIVA Aktiva

Pasiva

=

cizí zdroje (cizí kapitál) vlastní zdroje (kapitál)

PASIVA

PODROZVAHA

Budoucí potenciální či pevné pohledávky

AKTIVA

Pasiva Budoucí potenciální či pevné závazky

=

PASIVA

Každá rozvaha, a nejinak je tomu i u rozvahy banky, nám dává informaci o tom, jaká je struktura majetku daného ekonomického subjektu na jedné straně a z jakých zdrojů je na druhé straně tento majetek financován. V podrozvaze jsou vykazovány relativně různorodé obchody a transakce. Lze je rozdělit do tří základních skupin: -

klasické podrozvahové obchody – představují formu záruky či pevného závazku poskytnout určité plnění,

9

-

derivátové obchody – jsou v hodnotách podkladových instrumentů. Do této kategorie lze zařadit i vykazování sjednaných a dosud nevypořádaných spotových obchodů,

-

ostatní obchody – většinou představují obchody, ze kterých bance mohou vznikat specifické nároky či povinnosti.

Jak na rozvahových, tak na podrozvahových účtech je účtováno na podvojném principu, proto platí, že aktiva se musí rovnat pasivům. Podrobnější rozpis položek struktury bilance se nachází v příloze č. 1.

2.4.2. Základní struktura výkazů zisku a ztrát Výkaz zisku a ztrát ukazuje náklady a výnosy banky neboli hospodaření banky za dané období. Tab. 2-2: Struktura výkazů zisku a ztrát Výkaz zisku a ztrát banky 1 Výnosy z úroků a podobné výnosy 2 Náklady na úroky a podobné náklady 3 Výnosy z akcií a podílů 4 Výnosy z poplatků a provize 5 Náklady na poplatky a provize 6 Zisk nebo ztráta z finančních operací 7 Ostatní provozní výnosy 8 Ostatní provozní náklady 9 Správní náklady 10 Rozpuštění rezerv a opravných položek k dlouhodobému hmotnému a nehmotnému majetku 11 Odpisy, tvorba a použití rezerv a opravných položek k dlouhodobému hmotnému a nehmotnému majetku 12 Rozpouštění opravných položek a rezerv k pohledávkám a zárukám, výnosy z dříve odepsaných pohledávek 13 Odpisy, tvorba a použití opravných položek a rezerv k pohledávkám a zárukám 14 Rozpouštění opravných položek k účastem s rozhodujícím a podstatným vlivem 15 Ztráty z převodu účastí s rozhodujícím s rozhodujícím a podstatným vlivem, tvorba a použití opravných položek k účastem s rozhodujícím a podstatným vlivem. 16 Rozpouštění ostatních rezerv 17 Tvorba a použití ostatních rezerv 18 Podíl na ziscích nebo ztrátách účastí s rozhodujícím nebo podstatným vlivem 19 Zisk nebo ztráta za účetní období z běžné činnosti před zdaněním 20 Mimořádné výnosy 21 Mimořádné náklady 22 Zisk nebo ztráta za účetní období z mimořádné činnosti před zdaněním 23 Daň z příjmu 24 Zisk nebo ztráta za účetní období po zdanění

10

2.5. Bankovní systém V určitém ekonomickém prostoru obvykle působí větší či menší počet bank, které spolu dohromady vytvářejí bankovní systém. Bankovní systém je tedy chápán jako souhrn bank působících v určitém teritoriu, zpravidla v určité zemi. Funkce a způsob fungování bankovního systému jsou determinovány: -

existujícím ekonomickým systémem v zemi, jeho podstatou a rozvinutostí,

-

rozvinutostí finančního trhu,

-

měnovou stabilitou,

-

směnitelností měny,

-

zapojením dané země do nadnárodních struktur,

-

způsobem regulace bank,

-

historickým vývojem a tradicemi.

Z hlediska historického vývoje můžeme klasifikovat bankovní systémy na jednostupňové a dvoustupňové. Základ jednostupňového bankovního systému tvoří plně universální banky, které mohou provádět veškeré bankovní obchody, tj. včetně emise bankovek. Neboli v těchto systémech chybí institucionálně oddělená centrální banka se standardními makroekonomickými funkcemi2. Dvoustupňová bankovní soustava je založena na oddělení makroekonomické funkce, kterou zabezpečuje centrální banka a mikroekonomické funkce, která je doménou sítě komerčních bank. Dále můžeme banky členit podle rozsahu oprávnění jednotlivých bank k provádění bankovních obchodů na universální a oddělené bankovní systémy. Podstatou odděleného bankovního systému je institucionální oddělení komerčního a investičního bankovnictví. Universální bankovní systémy tvoří na jedné straně centrální banka se svými specifickými úkoly včetně výhradního práva emise bankovek, na straně druhé potom síť universálních bank, které mohou provádět prakticky veškeré bankovní činnosti (s výjimkou emise bankovek). Český bankovní systém lze označit jako dvoustupňový systém universálního bankovnictví se specializovaným druhem bank – stavebními spořitelnami, hypotečními bankami a některými dalšími specializovanými bankami, který je dále doplněn spořitelními a úvěrovými družstvy viz lit. [1]. 2

S jednostupňovým bankovním systémem se můžeme setkat ve třech variantách: 1. v počátečních obdobích rozvoje bankovnictví, 2. v zemích s centrálně plánovanou ekonomikou, 3. systém založený na plně universálních bankách, tzv. svobodné bankovnictví

11

Banky v českém bankovním systému se obvykle člení podle velikosti viz lit [16]: -

Velké banky (bilanční suma nad 150 mld. Kč) Česká spořitelna, Čs. obchodní banka, Unicredit Bank, Komerční banka

-

Střední banky (bilanční suma 50 až 150 mld. Kč) Citibank, Českomoravská záruční a rozvojová banka, GE Money Bank, Hypoteční banka, Raiffeisenbank, Živnostenská banka

-

Malé banky (bilanční suma pod 50 mld. Kč) BAWAG Bank CZ, Česká exportní banka, IC banka, J&T banka, PPF banka, Volksbank, Wüstenrot hypotéční banka

-

Pobočky zahraničních bank ABN AMRO Bank, CALYON S.A., Commerzbank, Deutsche Bank, Fortis Bank, ING Bank, HSBC Bank, Oberbank, Privat Bank, Raiffeisenbank im Stiftland, Bank of Tokyo-Mitsubishi UFJ, Všeobecná úvěrová banka, Waldviertel Sparkasse

-

Stavební spořitelny Českomoravská stavební spořitelna, Stavební spořitelna České spořitelny, HYPO stavební spořitelna, Modrá pyramida stavební spořitelna, Raiffeisen stavební spořitelna, Wüstenrot - stavební spořitelna.

Graf. 2-3: Podíl jednotlivých skupin bank na celkové bilanční sumě, k 31.12.2007

Pobočky zahraničních banka 9%

Stavební spořitelny 11%

Malé banky 5%

Střední banky 14%

Velké banky 61%

12

3. KAPITÁLOVÁ PŘIMĚŘENOST Jak již bylo zmíněno v 2. kapitole Zákon o bankách v mnoha případech upravuje podmínky podnikání bank pouze v obecné rovině a praktická uplatnění jsou prováděna pomocí vyhlášek a opatření. Kapitálová přiměřenost dnes představuje jeden ze základních nástrojů bankovní regulace. Základní myšlenka spočívá v tom, že stanovuje bankám určitou minimální výši kapitálu, který banka musí vzhledem k objemu a rizikovosti svých obchodů udržovat. Zabezpečení dostatečné výše kapitálu vzhledem k rozsahu obchodů banky a jejich rizikovosti je základem řízení kapitálového rizika, jež spočívá v tom, že tržní hodnota závazků banky převýší tržní hodnotu veškerých aktiv3 - banka se stává nesolventní. Jinými slovy banka musí udržovat takovou výši vlastního kapitálu, který zamezí této situaci. Význam kapitálu z hlediska stability banky je třeba vidět ještě v jednom směru. Čím vyšší kapitál vloží akcionáři do banky, tím větší a odpovědnější zájem na efektivním fungování banky budou mít. Ovšem ani kapitálová přiměřenost nemůže stoprocentně zabezpečit, že se některá z bank nestane insolventní. Je to dáno tím, že propočet kapitálové přiměřenosti nemusí přesně zohledňovat všechna rizika podstupovaná bankou. Rovněž požadovaná minimální úroveň kapitálové přiměřenosti (8%), nemusí být ve všech případech dostatečnou zárukou udržení solventnosti viz lit. [7]. V roce 2007 vstoupil v platnost nový předpis o kapitálové přiměřenosti pro peněžní ústavy známý jako směrnice „BASEL II“. V posledních letech neprobíhala o žádném tématu ve finančním světě tak intenzivní a kontroverzní diskuse jako právě BASEL II. Pro někoho toto znamená další potřebný krok k zajištění stability na finančních trzích, pro jiné zase hrozba, která kvůli zvýšení nákladů na firemní financování ohrožuje národní hospodářství. Ať již jsou hlavním adresátem této dohody banky, vzhledem k dopadům především na úvěrovou oblast, je vhodné seznámit s hlavními pilíři tohoto konceptu i širokou finanční veřejnost viz lit. [17]. Proto bude této problematice věnována celá kapitola.

3

Bilance banky viz příloha č. 1

13

3.1. Bankovní regulace Regulace finančních rizik znamená, že regulátor předepisuje způsob měření finančních rizik a limity na tato rizika, aby byla zajištěna bezpečnost finančního systému a ochrana uživatelů finančních služeb. Kolaps bank může mít vážné ekonomické a sociální dopady, přičemž právě banky jsou podstatou své činnosti náchylné k některým finančním problémům, např. problémům s likviditou: obvykle totiž na základě likvidních vkladů poskytují méně likvidní úvěry a v důsledku snahy rychle dosáhnout potřebnou likviditu mohou být lehko donuceny k podhodnocení bankovních aktiv. Potřeba bankovní regulace by zdánlivě měla být zmírněna nebo dokonce eliminována pojištěním vkladů, kdy stát běžně ručí za všechny bankovní vklady do určité výše. Pojištění vkladů je však spojeno s morálním rizikem, neboť by při absenci regulace zvýhodňovalo banky, které by snížily výši nákladů právě na úkor dostatečné bezpečnosti svých aktiv. Stát se tak navíc dostává do role největšího nepojištěného věřitele bank a má sám eminentní zájem regulovat rizikové aktivity bank. Účinným řešením se zde jeví vyžadovat od každé banky udržování určitého „kapitálového polštáře“ vytvořeného výslovně z vlastních zdrojů banky, resp. z vlastních prostředků akcionářů banky, z něhož by se financovaly případné neúspěchy rizikových bankovních operací. Při stanovování tzv. kapitálových požadavků se prolínají dva zájmy: (1) při příliš nízkých kapitálových požadavcích se ztrácí zájem akcionářů na bezproblémovém chodu instituce, neboť v případě krachu nemohou příliš ztratit; (2) regulace však naopak nemůže znamenat přílišné náklady regulované instituce, kdy by vysoké kapitálové požadavky snížily výnosnost z jednotky kapitálu pod únosnou mez.4 Je také nutné nalézt kompromis mezi náklady spojenými se zavedením a dodržováním kapitálových požadavků na jedné straně a náklady spojenými s případným selháním banky viz lit. [7]. Předepsání minimální výše takového regulačního kapitálu je právě úkolem bankovního dohledu, který by měl správně odhadnout případné budoucí ztráty banky při daném stupni rizikovosti jejích aktivit. V oblasti financí je regulace obvykle

4

V praxi se skutečná kapitálová vybavenost bank pohybuje nad požadovanou výši, což na druhé straně zvyšuje jejich rating a dovoluje jim např. získat levnější zdroje financování.

14

prováděna v každém vyspělém státě bankovním dohledem a komisí pro cenné papíry. Bankovní dohled by měl profesionálně reprezentovat masu bankovních vkladatelů, kteří vzhledem k nedostatku informací a potřebných znalostí nemohou fundovaně ohodnotit rizikovost bank. Bankovní dohled České národní banky zavedl kapitálovou přiměřenost k úvěrovému riziku již v roce 1993. Vývoj regulace finančních rizik či v bankovnictví ekvivalentně vývoj kapitálové přiměřenosti probíhal historicky na základě doporučení basilejského výboru, tzv. dohody BASEL a direktiv EU. Příslušné materiály obou těchto institucí byly vytvářeny téměř paralelně a příliš se od sebe neliší. Materiály basilejského výboru jsou praktičtěji zaměřeny, neboť byly vytvořeny odborníky z praxe. Direktivy EU jsou formulovány těžkopádněji avšak více nestranně, neboť nejsou ovlivněny zájmy a lobováním velkých světových bank viz lit. [6].

3.2. Dohoda BASEL 3.2.1. Historie Až do počátku devadesátých let se adekvátnost kapitálové vybavenosti měřila dle jednoduchého ukazatele zadluženosti (leverage ratio):

Ukazatel zadluženosti = Kapitál / Celková aktiva

Čím vyšší byl tento ukazatel, tím větší byl polštář proti defaltu. Problém tohoto ukazatele se však ukázal v tom, že nerozlišuje aktiva, tj poskytnuté úvěry, dle jejich rizikovosti. Riziko aktiv banky tak může vzrůst, avšak ukazatel zadluženosti zůstane stejný. Jinými slovy ukazatel zadluženosti nastavuje minimální kapitálový požadavek, ne však maximální hranici možnosti insolvence. Počátky snahy zavést jednotná pravidla pro kapitálovou přiměřenost bank s ohledem na jeho rizika spadají do poloviny osmdesátých let minulého století. Jedním z hlavních impulsů pro rozvoj a implementaci konceptu kapitálové přiměřenosti byla obava centrálních bank a regulátorů nejvyspělejších zemí z nebezpečně klesající kapitálové vybavenosti nejrůznějších bank. Existovala zde jistá hrozba, že vlivem globalizace a tím i rostoucí konkurence by se mohl kapitál bank snížit natolik, že by 15

nebyl schopen kompenzovat ani menší ztráty způsobené hospodařením banky nebo extrémními vlivy. Výsledky těchto úvah vedly k tomu, že ve švýcarském městě Basel (Basilej), kde se nachází sídlo Banky pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements) jehož součástí je také Výbor pro bankovní dohled (The Basel Commitee on Banking Supervision) 5, byla v roce 1988 přijata Basilejská kapitálová dohoda (Basle Capital Accord) označována jako BASEL I. Dohoda či předpis BASEL I podepsaný guvernéry centrálních bank zemí G-10 s účinnosti od roku 1993 byl první mezinárodní předpis týkající se regulace finančních rizik, a to pouze úvěrových rizik v bankách. Společná míra kapitálové přiměřenosti pro úvěrové riziko byla stanovena: poměr regulačního kapitálu k rizikově váženým aktivům banky by měl dosahovat minimálně 8%. Přitom regulační kapitál v čitateli musí být minimálně z 50% tvořen kvalitním jádrovým kapitálem ve formě splaceného akciového kapitálu a zveřejněných rezervních fondů, zbytek pak může tvořit dodatkový kapitál např. ve formě nezveřejněných, přeceňovacích a obecných rezerv nebo dlouhodobých a krátkodobých podřízených dluhů, tj. v případě bankrotu má prioritu splacení jakýkoli obyčejný dluh regulované instituce, jinými slovy věřitel obdrží platby až po splacení všech obyčejných dluhů. Podřízený dluh nesmí překročit 50% základního kapitálu. Rizikově vážená aktiva ve jmenovateli se vypočítají jako součet účetních hodnot přes jednotlivé třídy aktiv banky, přičemž každý sčítanec je opatřen předepsanou rizikovou váhou z intervalu mezi nulou a jedničkou. Jedná se o tzv. standardní metodu založenou na blokovém přístupu (building block approach): Výpočet kapitálové přiměřenosti:

Kapitálová přiměřenost =

Kapitál (z toho min. 50% jádrový kapitál)

dle BASEL 8%

Rizikově vážená aktiva

Velice zjednodušeně to znamenalo, že pokud chtěla banka půjčit klientovi například 100 tis. USD, musela půjčit nejméně 8 tis.USD z vlastního kapitálu a 92 tis.USD z cizích zdrojů. Rozlišení příjemců úvěrů podle bonity se nepředpokládalo. Pokud by však půjčovala stejný objem peněz nějaké jiné bance, musela půjčit ze svého pouze 5

Toto grémium bylo založeno v roce 1974 centrálními bankami G-10 a skládá se ze zástupců centrálních bank a orgánů bankovního dohledu Německa, Francie, Velké Británie, Belgie, Lucemburska, Nizozemí, Švýcarska, Itálie, Španělska, Švédska, Japonska, USA a Kanady.

16

1,6 tis. USD. Pokud půjčila některé členské zemi OECD nebo její centrální bance, nemusela mít na takové „bezrizikové“ půjčky žádný kapitál. Tato takzvaná dohoda BASEL I dosáhla sjednocení předpisů o kapitálovém požadavku a představovala tak důležitý milník na cestě k posílení struktury mezinárodního finančního systému. Přestože původní návrh podepsaly jen země G-10, stala se brzy takto definovaná kapitálová přiměřenost celosvětově uznávaným standardem a akceptovaným indikátorem finanční síly banky. Jak již bylo jednou zmíněno Bankovní dohled České národní banky přijal tyto pravidla již v roce 1993. Časem se stala mezinárodně akceptovanou a její zásady byly aplikovány do bankovních systémů ve více než 100 zemích viz lit. [6] a [7].

3.2.2. BASEL II Je nutné si uvědomit, že banky jsou subjekty, které operují a fungují ve stavu permanentní předluženosti ve smyslu, jak jej normálně vnímáme u jiných oborů. To je právě důvodem, proč se regulatorní autority tak soustředí na zdokonalování systému supervize. Zvláště pokud za posledních patnáct let došlo k nejrůznějším změnám na finančních trzích, jež se vyvinuly nejen v objemech, ale i ve vyspělosti instrumentů. Poskytované produkty se zkomplikovaly. Praktikují se moderní techniky zajištění rizika, což v sobě skrývá to, že tyto instrumenty mohou být zároveň použitelné ke spekulativním účelům. Rozvoj derivátů je rovněž velkou komplikací pro regulátora. Původní předpis dále nepokrýval metodiku pro retailová úvěrová portfolia, tj. nezohledňoval portfolia aktiv, s nimiž se zacházelo na skupinovém základě. Jednou z dalších oblastí jež nebyla pokryta dohodou BASEL I je spotřebitelské úvěrování, které v posledních letech zaznamenalo značný rozvoj i v České republice. Všechny výše zmíněné změny vedly k tomu, že existující opatření již nestačila k tomu, aby byl zajištěn ekonomicky žádoucí poměr mezi rizikem neplacení při poskytnutí úvěru a kapitálem, který je pro tento úvěr nutné preventivně držet v rezervě. Na jedné straně BASEL I reguluje, kolik mohou banky půjčovat na základě rizikovosti příjemce úvěru, na druhé straně – a to byl hlavní zdroj kritiky – rizika, jimž je banka vystavena, neměří dostatečně dobře. Nakonec banky samy přišly s tím, že jsou dnes již dál a jsou schopné tato rizika měřit daleko přesněji a bylo by vhodné, aby na to regulace reagovala viz lit [20] a [21]. 17

Nový koncept kapitálové přiměřenosti, který bývá označován jako Nová basilejská kapitálová dohoda (The new Basel Capital Accord, NBCA) nebo BASEL II, přináší oproti dřívější metodice několik zásadních změn, které jsou soustředěny do tří pilířů viz. lit [20]: -

pilíř 1 – minimální kapitálové požadavky,

-

pilíř 2 – proces dohledu,

-

pilíř 3 – tržní disciplína.

1. pilíř: Kapitálový požadavek: Největší pozornost je věnována především prvnímu pilíři, který upravuje metodiku výpočtu kapitálových požadavků k jednotlivým druhům rizik. Oproti BASEL I nedochází ke změně v metodice výpočtu kapitálových požadavků k tržním rizikům. V tomto směru umožňují již dříve zavedená pravidla za určitých podmínek využití. Velkou změnou je však zavedení pokročilých metod v oblasti úvěrového rizika založených na interním ratingu a zejména pak zcela nový kapitálový požadavek na krytí operačního rizika. -

Úvěrové riziko a jeho měření se bezprostředně týká klientů a jejich financování.

-

Tržní rizika vznikají v důsledku kolísání úrokových sazeb, směnných kurzů, kurzů akcií nebo komodit. Týkají se jak obchodních transakcí s denní tvorbou kurzu (obchodní kniha), tak i tradičního bankovního obchodu (bankovní kniha).

-

Operační riziko je podle BASEL II definováno jako „riziko ztrát, ke kterým dochází v důsledku nepřiměřenosti nebo selhání interních mechanismů, lidí a systémů nebo externích událostí“. Kapitálový požadavek banky se vypočítává na základě součtu těchto tří kategorií rizik.

Navržená opatření na pokrytí provozních rizik jsou zpravidla prezentována ve struktuře ISO/IEC 17799 a přímo namapována na požadavky BASEL II. Na první pohled by se mohlo zdát, že zavedení nového kapitálového požadavku k operačnímu riziku automaticky zvýší celkový požadavek na kapitálovou vybavenost banky (podíl kapitálového požadavku k operačnímu riziku na celkových kapitálových požadavcích se pohybuje přibližně mezi 12% až 20 %). Ve skutečnosti však tento požadavek není nový, pouze byl dosud implicitně zahrnut v rámci kalkulace 18

kapitálového požadavku k úvěrovému riziku, který by se tedy měl v důsledku osamostatnění kalkulace operačního rizika částečně snížit. Základní parametry a rozdíly jednotlivých metod kalkulace kapitálových požadavků k úvěrovému a operačnímu riziku jsou uvedeny v tabulce (viz. příloha č. 2). 2. pilíř: Aktivity bankovního dohledu Tato úprava definuje práva a povinnosti národních regulátorů (úřadů pro dohled). V České republice to je Česká národní banka, která je vybavena množstvím informačních práv, regulačních a sankčních pravomocí. Jedním z nejdůležitějších úkolů bankovního dohledu je kontrola spolehlivosti a prediktivní účinnosti interních bankovních metod měření rizika. 3. pilíř : Tržní disciplína Tržní disciplínou se rozumí zveřejňování relevantních ukazatelů rizik. Každá banka je povinna informovat a dokumentovat, jak měří své riziko, jak její rizikový profil detailně vypadá a kolik vlastního kapitálu v poměru k přijatým rizikům drží v rezervě. Tato požadovaná transparentnost by se ve střednědobém výhledu měla projevit i v oblasti hospodářské soutěže. Úvěrové instituce budou nuceny implementovat moderní systémy řízení rizik, resp. aby je stále více vylepšovat a zpřesňovat. Úvěrové portfolio, které je řízeno moderními metodami a jehož rizikovost je pro pozorovatele jasně poznatelná, bude v konečném důsledku oceněno také trhem (akcionáři, klienty). Obr. 3-1.: Schéma struktury BASEL II

BASEL II minimální kapitálový požadavek

úvěrové riziko

aktivity bankovního dohledu

operační riziko

tržní riziko

19

tržní disciplína

4. MĚŘENÍ RENTABILITY VÝKONŮ BANKY Pro oblast řízení obchodu banky je velmi důležitá rentabilita, která je měřena pomocí Risk Adjusted Return on Capital (dále jen RAROC) nebo-li výnosů v sobě zahrnující riziko. Tento ukazatel vypovídá managementu o míře výkonů v obchodní sféře, tj. o výnosech, jež zohledňují rizika, které banka musí podstoupit, aby těchto výkonů dosáhla viz lit. [2]. Výpočet RAROC:

Risk adjusted return (výnosy zohledňující riziko) RAROC = Economic capital (ekonomický kapitál)

RAROC je moderní, perspektivní měřítko, které pokud je nastaveno dobře, spolehlivě nahradí ukazatel Návratnost vlastního kapitálu (Return on Equity) navíc s tím, že ve svém výsledku zahrnuje i realitu ekonomiky. RAROC je také brán jako ukazatel, který měří, zda obchodní aktivity přinášejí přidanou hodnotu pro akcionáře či naopak tuto hodnotu ničí. Bankovní instituce si pro produkty, které poskytují klientům, nastaví jednu pevnou minimální hranici tohoto ukazatele. Pokud je tato hranice překročena, tak z obchodního hlediska, resp. z hlediska rentability obchodu, již nebrání nic k tomu, aby byla mezi bankou a klientem uzavřena dohoda.

4.1. Výnosy zohledňující riziko Výnosy zohledňující riziko neboli Risk Adjusted Return (dále jen RAR) v sobě zahrnuje výnosy, které plynou z části úroků, jež klient zaplatí za poskytnutí úvěru. Úrok z úvěru pro klienta se skládá: -

z úroku, které banka zaplatí za vypůjčení peněz na mezibankovním trhu6

-

z úroku nebo také marže, kterou si stanoví banka za poskytnutí služby klientovi. A právě tato marže tvoří výnosy banky.

Dále v sobě RAR zahrnuje náklady, které slouží k pokrytí poskytnutých služeb, pod čímž si můžeme představit např. mzdy pracovníků banky, pronájem budov apod. Tyto náklady většinou bývají stanovena jako určitá procenta z výnosu. 6

Stanovování sazeb ČNB blíže popsáno v příloze č. 5

20

Neméně významnou položkou RAR odečítající se od výnosů je očekávaná ztráta kalkulovaná na základě pravděpodobnosti selhání pro každého klienta. Plusovou položkou tvoří ostatní příjmy, jež netvoří úvěrové produkty, nýbrž produkty ostatních služeb např. ze zajišťování cizích měn proti kurzovým ztrátám, poplatky za vedení platebního styku apod. Samozřejmě od těchto výnosů musí být také odečtena daň.

4.2. Ekonomický kapitál U jednotlivých případů, resp. úvěrů představuje ekonomický kapitál právě onen finanční polštář, který je schopen absorbovat konkrétní pravděpodobnou ztrátu tohoto bankovního obchodu. Skládá se v souladu s BASEL II, pilíře 1, (viz kapitola 3.2.2) z následujících rizik: -

úvěrového,

-

tržního,

-

operačního.

Za takto striktně nastavených podmínek se provádí kalkulace RAROC před každým uzavřením smlouvy. Pokud klient a jemu poskytnuté služby splní podmínky tohoto ukazatele, tj. překročí minimální hranici, může se z obchodního hlediska uzavřít kontrakt.7 Tato kalkulace se však také provádí při každoroční revizi úvěrových limitů u stávajících klientů. Pakliže se rentabilita klienta prokáže jako nedostačující, a to tak, že RAROC bude dosahovat nižšího procenta než minimální hranice, může tento fakt vést až ke skončení spolupráce s klientem8.

7

Je však nutné upozornit, že obchodní případy se posuzují komplexně a hodnotí se všechna rizika, která mohou nastat, ne pouze ta komerční. 8 Podrobné kalkulace ukazatele rentability, tj. RAROC a faktory, které jej ovlivňují, budou detailně provedeny a vysvětleny v praktické části.

21

4.3. Ekonomický profit V posledních letech finanční instituce představily management řízení na základě přidané hodnoty. To odpovídá tomu, že každé rozhodnutí musí vést k tvorbě přidané hodnoty. Obchodní aktivity tvoří přidanou hodnotu pro společnost pouze tehdy, pokud jejich absolutní výnos převyšuje náklady na kapitál, a proto se začal počítat ekonomický profit. Výpočet ekonomického profitu:

EKONOMICKÝ PROFIT = RAR – NÁKLADY NA EKONOMICKÝ KAPITÁL

nebo EKONOMICKÝ PROFIT = (RAROC % - NÁKLADY NA KAPITÁL %) * EKONOMICKÝ KAPITÁL

22

5. ZÁSADY FINANCOVÁNÍ PODNIKU Veškerá činnost podniku má dvě stánky – věcnou a finanční. Při založení podniku je nejprve upsán vlastní kapitál a ze získaných prostředků jsou pořízena stálá aktiva– budovy, stroje, zařízení apod. Obvykle je potřeba investovat i do dalšího zařízení, k čemuž společnosti čerpají nejčastěji určitou formu dlouhodobého úvěru. Pro zahájení výroby a prodeje je třeba nakoupit zásoby materiálu a než jsou inkasovány první platby za dodávky výrobků, jsou evidovány pohledávky. Tento krátkodobý majetek je také nutno financovat. V průběhu života podniku se investuje do obnovy výrobních prostředků, zvyšují se tržby, což vyžaduje investice do zvýšení pracovního kapitálu. Obstarání finančních zdrojů označujeme jako financování. Řízení financování se v posledních letech stalo hlavní složkou řízení podniku. Mezi jeho cíle patří zajištění růstu tržní hodnoty podniku, průběžné platební schopnosti a průběžné likvidity majetku. Abychom se dostali blíže k jednotlivým druhům financování je nutné porozumět majetkové struktuře podniku. Majetek podniku, tj. věcná stránka činnosti podniku, je dle českého obchodního zákoníku definována jako souhrn věcí, peněz, pohledávek a jiných majetkových hodnot, které patří podnikateli a slouží k jeho podnikání. Tvoří jej dvě základní skupiny prostředků, které se liší dobou, po kterou jsou užívány k podnikání. Dělí se na dlouhodobý (neoběžný) majetek, v rozvaze označován jako stálá (fixní) aktiva, a oběžný majetek, v rozvaze označován jako oběžná aktiva. Majetkovou strukturu podniku zachycuje levá strana rozvahy, tj. aktiva podniku. Detailní struktura majetku je uvedena v příloze č. 3: Struktura majetku – rozvaha, strana aktiv. Majetková struktura podniku je jednak dána odvětvím a typem podniku9, jednak finanční politikou. Převažuje-li v podniku dlouhodobý majetek, hovoříme o podnicích investičně intenzivních, v opačném případě, tj. převládá-li oběžný majetek, hovoříme o podnicích provozně intenzivních. Jedním s důležitých úkolů řízení podniku je stanovení optimální výše oběžného majetku, jež je taková, která zabezpečuje

normální

chod

podniku

9

s co

nejnižšími

náklady.

v obchodních firmách převládají zásoby zboží, v podnicích těžkého průmyslu zase dlouhodobý majetek

23

Kapitálovou strukturou podniku rozumíme strukturu zdrojů z nichž majetek vznikl. Vloží-li kapitál do podniku sám podnikatel nebo skupina podnikatelů, hovoříme o vlastním majetku. Vloží-li do podniku kapitál věřitelé např. banky, hovoříme o cizím kapitálu. Dalším zdrojem financování je samofinancování. Jedná se o financování ziskem, odpisy, popř. dalšími vnitřními zdroji např. financováním z rezerv (to je samofinancování v širším pojetí; v užším pojetí zahrnujeme jen financování ze zisku). Kapitálovou strukturu zachycuje pravá strana rozvahy – pasiva viz lit. [3] a [11]. Detailní pohled na pasivní položky rozvahy jsou uvedeny v příloze č. 4.

Existuje několik hledisek, podle kterých můžeme druhy financování klasifikovat: -

financování běžné

-

financování mimořádné.

Běžné financování spočívá v zajišťování a vynakládání peněz na běžný provoz podniku, tj. nákup materiálu, paliva, energie, peníze na výplatu mezd, placení nájemného, daní, splácení krátkodobých závazků včetně krátkodobých bankovních úvěrů a úhrada jiných výdajů. Toto financování se převážně týká oběžných aktiv, jejichž souhrn se nazývá hrubým pracovním kapitálem.

Financování mimořádné je financování při zakládání podniku, tj. zajištění peněz na pořízení pozemků, budov a strojů, zásob surovin, materiálů a mezd do doby, než začne příliv peněz ve formě tržeb. Dále je to pak financování při rozšiřování podniku a jeho aktivit – alokace volných fondů do věcných a finančních investic, tj. nákupu dalšího výrobního zařízení aj. věcných aktivit, nákup akcií jiných podniků, státních a podnikových obligací aj. Zvláštní případy mimořádného financování jsou pak financování při spojování, sanaci podniku nebo při likvidaci podniku.

Dalším vhodným kritériem k rozlišení druhů financování je doba, po kterou je kapitál podniku k dispozici: -

dlouhodobé financování

-

krátkodobé financování 24

Zdrojem dlouhodobého financování je obvykle vlastní kapitál nebo dlouhodobý cizí kapitál, např. dlouhodobé bankovní úvěry. Zdrojem krátkodobého financování jsou krátkodobé bankovní úvěry – jimiž se budeme zabývat podrobněji v této kapitole dodavatelský úvěr, nevyplacené mzdy a neodvedené daně atd. Použitý kapitál pro financování majetku by měl také odpovídat stupni likvidity jednotlivých druhů majetku. Nyní si rozviňme určitá pravidla financování podrobněji v tzv. bilančních pravidel viz lit. [3]:

Zlaté bilanční pravidlo financování : vychází, jak již bylo zmíněno výše, z potřeby sladit časový horizont používání aktiv v podniku s časovým horizontem zdrojů, pasiv, kterými je financováno. V praxi se pak jedná o to, aby byl dlouhodobý majetek financován dlouhodobým kapitálem, tj. vlastním kapitálem a dlouhodobými cizími zdroji. Naopak oběžná aktiva by se měla financovat krátkodobými zdroji. V úvahu se samozřejmě musí vzít cena jednotlivých zdrojů. Co by se stalo, pokud by byl krátkodobý majetek financován dlouhodobými zdroji vlastním kapitálem? Využití kapitálu by bylo nehospodárné; říkáme, že podnik je překapitalizován. To např. u akciové společnosti znamená, že bylo emitováno více akciového kapitálu, než může být efektivně využito. Výsledkem je potom to, že akciová společnost není s to vytvořit takový zisk, aby akcionáři dostali požadovanou míru dividend. Obvyklým ukazatelem překapitalizování podniku je poměr vlastního kapitálu nad dlouhodobým majetkem. Je-li tento poměr větší než 1, hovoříme o překapitalizování. Co by se naopak stalo, kdyby se dlouhodobý majetek financoval krátkodobými zdroji? Tato varianta je příliš riskantní. Má-li totiž podnik kapitálu tak málo, že způsobuje poruchy v chodu podniku, říkáme, že podnik je podkapitalizován. K tomu často dochází v době expanze podniku, kdy se prudce rozšiřuje výroba a prodej, čímž spontánně rostou jeho aktiva, která nejsou kryta potřebnými finančními zdroji. Podnik se zadlužuje u svých dodavatelů a tímto krátkodobým cizím kapitálem je kryt i dlouhodobý majetek. Podnik se dostává do platební neschopnosti, což bývá počátkem 25

konce.

Ukazatelem

podkapitalizovanosti

je

poměr

dlouhodobého

majetku

k dlouhodobým zdrojům: je-li jeho hodnota vyšší než 1, jsou stálá aktiva kryta krátkodobými závazky – podnik je podkapitalizován.

Zlaté bilanční pravidlo vyrovnání rizika: se zabývá poměrem mezi vlastním a cizím kapitálem. Doporučuje se maximální poměr 1:1 s konstatováním, že záleží na oboru, v němž firma podniká. Samozřejmě zcela jiný poměr bude mít firma zabývající se poradenskou činností a zcela jiný poměr bude mít strojírenský podnik. Je však vhodné si provést benchmarking a tedy porovnat, zda zrovna ta naše firma výrazně nevybočuje z průměru v daném průmyslu a dané zemi či lokalitě. Poměr vlastního kapitálu k cizímu 1:1 vyjadřuje filozofii, že vklad majitelů firmy do jejich podniku by měl být alespoň tak velký jako vklad věřitelů, tj. cizích zdrojů. Jedná se tedy o stupeň zadlužení firmy. Je vhodné si uvědomit, že s růstem zadluženosti podniku roste riziko věřitele. Tím obtížněji lze shánět dodatečné zdroje financování. Ocitne-li se podnik v horší situaci, např. vývojem na trhu, musí splatit úroky a splácet jistinu, což jej pochopitelně existenčně neohrožuje, má-li však dostatek vlastního kapitálu. Vlastní kapitál není podnik nucen nikdy splatit, a v České republice není ani předepsaná povinnost vyplácet dividendy – záleží pouze a jen na rozhodnutí valné hromady podniků.

Zlaté bilanční pari pravidlo: předpokládá převahu vlastních zdrojů v rámci celkových zdrojů potřebných ke krytí dlouhodobého majetku, resp. sladění velikosti vlastních zdrojů s velikostí typických dlouhodobých aktiv přítomných v podniku. Vlastního kapitálu by podle daného pravidla nemělo být příliš málo, ale ani příliš mnoho v porovnání s dlouhodobým majetkem jako celkem a typickými položkami dlouhodobého majetku.

Zlaté poměrové pravidlo: se zaměřuje na otázky vztahu vývoje investic a tržeb v podniku. Jde o to, aby tempo růstu investic nepředbíhalo tempo růstu tržeb. Tento požadavek se jeví jako logický; příliš vysoké investice by firmu do budoucna zatěžovaly hned z několika důvodů: snížení rentability, problém likvidity, ztráta konkurenceschopnosti, nevyužití kapacit. 26

Všechna tato pravidla nelze brát dogmaticky; chápeme je spíš jako oblasti, na které bychom měli zaměřit svoji pozornost při finančním řízení firmy, pro uhlídání jeho finančního zdraví. Těžko můžeme po firmě vyžadovat, aby její tempo růstu investic nepředběhlo tempo růstu jejích tržeb, pouští-li se do nového lukrativního oboru podnikání, což vyžaduje růst investic, nebo čeká-li na svém současném trhu boom. Pak by jistě nebylo moudré lpět na dodržování tohoto pravidla.

Další nezodpovězenou otázkou zůstává: proč se málokterý podnik obejde bez cizího kapitálu? Cizí kapitál je přece dluhem podniku, který musí do určité doby splatit a to i s úroky, které tvoří cenu za zapůjčení peněz. Použití kapitálu má několik příčin: -

podnikatel nedisponuje dostatečně velkým vlastním kapitálem nezbytným k založení podniku,

-

podnikatel také nedisponuje potřebným kapitálem v době, kdy jej potřebuje (např. při nákupu strojů, surovin apod.), cizí kapitál také umožní akce, které jinak uskutečnit nelze,

-

použitím cizího kapitálu nevznikají jeho poskytovateli žádná práva v přímém řízení podniku, zatímco přibíráním nových společníků rozřeďuje vlastní kapitál i řídící pravomoci,

-

cizí kapitál je většinou levnější než kapitál vlastní a jeho použití tedy zvyšuje rentabilitu, resp. výnosnost vlastního kapitálu,

-

využití tzv. daňového efektu; úroky cizího kapitálu jsou součástí daňově uznatelných nákladů a snižují tím tak zisk, resp. základ pro výpočet daně z příjmu,

-

pokud je úroková míra nižší než výnosnost aktiv, hovoříme o tzv. finanční páce, která zvedá rentabilitu vlastního kapitálu podobně jako páka zvedá břemeno. Je však nutno podotknout, že s růstem zadluženosti roste i úroková míra, neboť roste riziko pro věřitele (např. banky) – větší riziko vyžaduje větší výnosnost. Tato skutečnost je také úzce spojena s výplatou dividend. Pokud podnik vstupuje do většího rizika i jeho akcionáři požadují výplatu vyšších dividend. Z toho vyplývá, že substituce vlastního kapitálu dluhem přináší zlevnění nákladů na celkový kapitál, ale pouze do určité míry zadlužení. Po 27

překročení této míry, náklady na kapitál začnou růst progresivněji a naopak substituce vlastního kapitálu dluhem se začne nevyplácet .

Dalším důležitým faktorem financování je finanční volnost podniku, která spočívá ve schopnosti včas si opatřit finanční prostředky, jakmile se objeví investiční příležitost. Jde tedy o problém likvidnosti majetkové struktury podniku. Podniky by měly preferovat tzv. vnitřní zdroje financování, tj. ty, které jsou výsledkem jejich předchozí činnosti. Teprve v tomto kontextu je vhodné se rozhodovat o kombinaci vlastního a cizího kapitálu.

Lze doporučit následující hierarchii při volbě kapitálu:

-

vnitřní zdroje vlastní (samofinancování s využitím vytvořeného zisku)

-

vnitřní zdroje cizí (využívání stálých pasiv)

-

vnější zdroje cizí (nové úvěry)

-

vnější zdroje vlastní (emise nových akcií)

Z uvedeného vyplývá, že u vnitřních zdrojů dominují vlastní zdroje (nerozdělený zisk), zatímco vnější vlastní zdroje (nově emitované akcie) jsou naopak na konci podnikového zájmu. Podniky tedy používají k financování převážně vnitřní vlastní zdroje (nikoliv vlastní zdroje všeobecně), použití cizích zdrojů není tak časté, ale na druhou stranu jsou cizí zdroje preferovány před vnějšími vlastními zdroji.

28

5.1. Kapitálová potřeba pro oběžný majetek Kapitálovou potřebu pro investice lze v podstatě zjistit jako sumu pořizovacích cen investic a všech ostatních nákladů na jejich pořízení a uvedení do provozu. Zjištění kapitálové potřeby pro oběžný majetek a její financování, jinými slovy řízení pracovního kapitálu, je obtížnější. Právě proto se budou tomuto tématu věnovány následující dvě podkapitoly viz lit. [3] a [11]. Nejprve bude vysvětlen pojem pracovní kapitál (working capital). Tento kapitál ustavičně obíhá - z peněz se mění ve výrobní zásoby atd. Až se koloběh vrátí zpět opět ve formě peněz viz Obr. 5-1. Obr. 5-1.: Koloběh oběžných aktiv

peněžní prostředky

nákup materiál

inkaso inkaso

výroba

pohledávky prodej dokončená výroba

výroba

29

nedokončená výroba

Pracovní kapitál je dále rozlišován jako hrubý pracovní kapitál (gross working capital), který představuje hodnotu veškerých oběžných aktiv používaných v podniku, a čistý pracovní kapitál (net working capital), který je dán rozdílem mezi sumou oběžných aktiv a sumou krátkodobých pasiv (krátkodobých závazků).

Čistý pracovní kapitál = oběžná aktiva – krátkodobá pasiva jinak Čistý pracovní kapitál = dlouhodobý kapitál – stálá aktiva Dlouhodobý kapitál = vlastní kapitál + dlouhodobý cizí kapitál

Jak se určuje výše oběžného majetku? Podnik by měl mít právě tolik oběžného majetku10, kolik hospodárný provoz podniku vyžaduje. Má-li jej méně, pak je investiční majetek podniku11 nevyužit – např. stroje nevyužívají svou plnou kapacitu, jelikož není dostatek materiálu na zpracování, což je nehospodárné a celkový rozvoj podniku je zbržděn. Má-li oběžného majetku víc, pak je jeho část v nečinnosti, což vyvolává zbytečné náklady (především úrokové náklady z vázaného majetku). Jedním z úkolů řízení je proto stanovení optimální výše oběžného majetku. Za jeho optimální výši se považuje taková výše, která zabezpečuje normální chod podniku s co nejnižšími celkovými náklady. Nejde tedy o minimální výši, která je dána celou řadou technických činitelů např. typem výroby, délkou výrobního cyklu, možnostmi zásobování, druhem zpracovávaných materiálů, šíří vyráběného sortimentu, ale i požadavky odběratelů na dodávky výrobků, nezbytností mít pohotové peněžní prostředky k úhradě splatných závazků a mimořádných nákupů materiálů nebo nepředvídaných výdajů apod. Při stanovování výše oběžného majetku se postupuje dvěma způsoby - globálním postupem, který vychází z délky obratového cyklu peněz a výše jednotlivých nákladů, nebo analytickým postupem podle dílčích položek oběžného majetku, tj. jednotlivých druhů zásob, pohledávek apod., přičemž se dají využít různé optimalizační metody. V praxi se oba přístupy kombinují. Podívejme se podrobněji na stanovení výše oběžného majetku pomocí obratového cyklu peněz. 10 11

oběžný majetek - zásoby surovin, materiálů, hotových peněz, pohledávek investiční majetek - budovy, stroje, výrobní zařízení apod.

30

Obratový cyklus peněz (OCP) je doba mezi platbou za nakoupený materiál a přijetím inkasa z prodeje výrobků. Charakterizuje dobu, po kterou jsou fondy podniku vázány v oběžném majetku. Skládá se viz lit. [3]: -

z dobu obratu zásob (DOZ), což je průměrná doba od nákupu materiálu do prodeje výrobků (zahrnuje tzv. dodávkový a výrobní cyklus). Vypočte se podle vzorce: průměrná zásoba DOZ = tržby/360

-

z doby obratu pohledávek nebo inkasa (DI), což je doba, která uplyne od fakturace výrobků do dne inkasa. Vypočteme ji takto: pohledávky

DI =

-

tržby/360

z doby odkladu plateb (DOP), což je doba mezi nákupem materiálu a práce a platbou za ně. Tato doba snižuje dobu obratového cyklu peněz. Zjistíme ji z operativní evidence nebo podle vzorce: DOP =

dluhy dodavatelů tržby / 360

Obratový cyklus peněz (OCP) se vypočte jako součet doby obratu zásob a doby inkasa a odečte se doba odkladu plateb: OCP = DOZ + DI – DOP Obratový cyklus peněz je tedy prvním činitelem, který určuje kapitálovou potřebu peněz pro financování oběžného majetku. Druhým činitelem jsou jednodenní náklady (výdaje) na prodané zboží. Ty jsou vypočítány z celkových nákladů, které jsou zjištěny jako součet nákladových položek ve výsledovce a vyděleno 360.

Jednodenní náklady =

celkové náklady 360

Kapitálová potřeba na oběžný majetek je vypočítána jako součin obratového cyklu peněz a celkových jednodenních nákladů. Kapitálová potřeba = obratový cyklus x jednodenní náklady. 31

5.2. Přístupy k financování oběžného majetku Jak výroba, tak i prodej nejsou v průběhu procesu rovnoměrné a kolísají vlivem sezónnosti, nerovnoměrnosti odbytu a zásobování, fází hospodářského cyklu apod. Existuje část zásob, která nekolísá a je v podstatě v podniku trvale vázána, tzv. trvale vázaný oběžný majetek – je stejně vázán jako stálá aktiva, zatímco druhá část kolísá – kolísající oběžný majetek, někdy označovaný jako přechodná aktiva. Podle toho kolísá i potřeba fondů k jejich financování. Podle přístupu podnikového managementu ke způsobu financování trvale vázaného oběžného majetku a kolísajících oběžných aktiv se rozlišují tři přístupy k financování pracovního kapitálu viz lit. [3]: -

umírněný (moderate approach)

-

agresivní (aggressive approach)

-

konzervativní (conservative approach)

5.2.1. Umírněný přístup Slaďuje životnost aktiv s životností pasiv, tj. dobou jejich splatnosti. Znamená to, že trvalá

aktiva

jsou

financována

dlouhodobými

zdroji

(vlastním

kapitálem,

dlouhodobým úvěrem, stálými pasivy), kolísající aktiva krátkodobými závazky. Podstata tohoto přístupu spočívá v tom, že cash flow plynoucí z aktiv hradí půjčky na ně získané a ty se tedy samy likvidují (self-liquidating).

5.2.2. Agresivní přístup K financování trvalých oběžných aktiv se využívá krátkodobý kapitál, který je levnější než kapitál dlouhodobý, je toto financování levnější, avšak podstatně rizikovější, zvláště pokud jsou krátkodobými zdroji kryta fixní aktiva.

5.2.3. Konzervativní přístup Tento přístup využívá dlouhodobý kapitál nejen k financování trvalých aktiv (fixních a trvale vázaných oběžných aktiv), ale i pro dočasná (sezónní) oběžná aktiva. Krátkodobý kapitál používá jen pro špičkové požadavky. Tento způsob financování je dražší, ale nejméně rizikový. 32

5.3. Nástroje krátkodobého financování Pro financování existuje celá řada způsobů a instrumentů. Tato kapitola přiblíží možnosti krátkodobého financování s tím, že krátkodobým provozním úvěrům poskytovaných bankou a jejich podmínkám bude vyhrazena samostatná kapitola viz lit. [4].

5.3.1. Dodavatelský úvěr Dodavatel poskytuje odklad splatnosti za dodávky. Tím, že nepožaduje úhradu okamžitě, umožňuje společnosti, aby využila své finanční zdroje jinak, nebo aby si je nemusela opatřovat jiným způsobem. Protože dodavatelských úvěrů využívají v podstatě všechny společnosti, jedná se o nejrozšířenější způsob financování. Dodavatelský úvěr není explicitně úročený zdroj financování. Dlužník (odběratel) neplatí dodavateli žádný zvláštní poplatek, který by byl pokládán z účetního pohledu za finanční náklad. Avšak pro dodavatele je jeho pohledávka za odběratelem aktivum, které on sám musí financovat. Přesto je v ceně dodávky skryta určitá odměna za poskytnutí splatnosti. Tu lze odhalit, pokud dodavatel poskytuje skonto za včasnější úhradu.

5.3.2. Záloha od odběratelů Dodavateli se může podařit vyjednat, že odběratel spolu s objednávkou uhradí zálohu na budoucí plnění. Tím má dodavatel k dispozici zdroje nejčastěji na financování zásob. Zálohy od odběratelů nebývají úročené.

5.3.3. Předčasné inkaso pohledávek Pokud zákazníci zaplatí dříve, než jsou standardní podmínky splatnosti, společnost má opět více finančních zdrojů k dispozici. Avšak musí své odběratele k dřívějšímu placení dostatečně stimulovat. Pro mnoho, zejména menších firem, je odklad splatnosti od dodavatele jedním z mála zdrojů financování, proto stimuly musí být velmi významné. Přepočítání výše skonta, které firma na roční bázi získá, potom často vychází jako velmi drahý zdroj financování. Nicméně dřívější inkaso má řadu dalších

33

výhod – nižší objem pohledávek, pokud se odběratel dostane do insolvence, nižší administrativní náklady spojené s evidencí a případným vymáháním.

5.3.4. Eskont směnek V některých obchodních vztazích mohou být dohodnuté relativně dlouhé doby splatnosti pohledávek. Potom může odběratel vystavit dodavateli směnku, kterou lze eskontovat u banky. Běžná pohledávka za zboží se změní na směnečnou pohledávku. Eskont znamená, že banka dodavatele odkoupí směnku (směnečnou pohledávku) a strhne si tzv. diskont. Jeho výše odpovídá ceně peněz s určitou marží banky. Tento typ financování již sebou přináší přímé finanční náklady ve výši diskontu. Ten je závislý na tržních úrokových sazbách, marži banky a době splatnosti. Než společnost příjme směnku, kterou chce eskontovat u banky, měla by si prověřit, zda má banka vůbec zájem o nabízené směnky. Obchod musí být pro banku zajímavý z hlediska objemu a splatnosti. Riziko emitenta nehraje takovou roli, neboť obvykle je směnka eskontována s možností postihu všech směnečných dlužníků a indosamentů (písemný projev vůle na cenném papíru nebo jeho přívěsku, kterým dosavadní majitel projevuje vůli převést cenný papír na jiného). Často uváděnou výhodou směnek je jejich obchodovatelnost, což skýtá jednoduchý a časově flexibilní zdroj financování. Je třeba vždy prověřit, zda je banka skutečně schopna směnky eskontovat. Vedle diskontu si banky někdy účtují také poplatky za administrativní zpracování eskontu a případnou úschovu směnky. Obr. 5-2.: Schéma eskontu směnek 1. výrobek

ODBĚRATEL

DODAVATEL 2. platba směnkou 3. eskont směnky

4. úhrada s diskontem

5. prezentace směnky při splatnosti

BANKA

6. úhrada plné hodnoty směnky

34

5.3.5. Běžný úvěr Ve smlouvě o úvěru je dohodnuta částka, kterou banka dlužníkovi půjčuje, doba splatnosti nebo termíny splátek a úroková sazba spolu se způsobem výpočtu úrokových plateb. Banka obvykle požaduje nějaké formy zajištění pro případ neplacení a další smluvní závazky dlužníka.

5.3.6. Kontokorent Kontokorentní úvěr je běžný účet s možností přečerpání do určitého limitu. Čerpání probíhá jednoduše tím, že společnost zadá platební příkaz na úhradu ze svého účtu, ke kterému je napojen kontokorent, aniž by na něm měla dostatečný zůstatek. Tím se dostane do povoleného debetu, který je úročen dohodnutou sazbou. Kontokorent je tak značně flexibilním nástrojem. Je však flexibilní i ze strany banky, která může požádat o jeho okamžité splacení.

Běžný úvěr a kontokorent od banky jsou nejčastějším externím zdrojem financování, proto se k nim vrátíme podrobněji v následující kapitole.

5.3.7. Postoupení pohledávek Postoupení pohledávky je obecně prodej majetku společnosti, který má svá specifika plynoucí z charakteru tohoto majetku. Postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, přičemž není třeba, aby s tím dlužník souhlasil, pokud postoupení nebylo dohodou obou stran vyloučeno nebo jinak omezeno. Po postoupení musí věřitel neprodleně dlužníka o převodu informovat. Spolu s touto transakcí jsou převáděny také veškeré zástavy a jiná související práva. Pokud se jedná o bonitní pohledávku, nový věřitel starému věřiteli zaplatí dohodnutou cenu, a tak lze tímto způsobem získat potřebné zdroje. Ve smlouvě o postoupení je třeba pečlivě ošetřit situaci, kdy dlužník nezaplatí svůj závazek v termínu. Původní věřitel může ručit za dobytnost pohledávky novému věřiteli.

35

5.3.8. Faktoring a forfaiting Podstatou těchto forem financování je postoupení pohledávek. Předmětem faktoringu je pravidelný odkup krátkodobých pohledávek faktoringovou společností. Faktoring je dále rozlišován na pravý, tzv. bezregresní a nepravý, tzv. regresní. U pravého faktoringu nese riziko nezaplacení pohledávky faktoringová společnost, která tedy nemá možnost zpětného postihu (regrese) prodávajícího v případě, že kupující pohledávku nezaplatí. U nepravého faktoringu nese riziko nezaplacení pohledávky nadále prodávající. Dodavatel obvykle inkasuje zálohu ve výši 80% až 90% nominální částky a doplatek při jejím zaplacení odběratelem. Faktoringová společnost si účtuje odměnu v podobě provize a úroku. Provize má pokrýt především administrativní náklady na zpracování případu a zohlednit přebírané riziko, přičemž se určuje jako procento z objemu pohledávek (okolo 0,2 až 3%). Úrok odpovídá ceně peněz na trhu s obdobnou splatností jako postupované pohledávky. Spodní hranicí pro vytvoření faktoringové vztahu s českou společností bývá roční objem postoupených pohledávek ve výši alespoň 30 mil. Kč. Podstatou forfaitingu je odkup středně a dlouhodobých pohledávek forfaitérem bez možnosti zpětného postihu prodávajícího. Pohledávku i její postoupení přitom doprovází směnka vystavená odběratelem. Schéma faktoringu je obdobné jako schéma eskontu směnky na obr. 5-2. Rozdíl je pouze v tom, že poskytovatelem služby nemusí být pouze banka, ale obecně faktoringová společnost. Nepřevádí se směnka, ale dodavatel pouze postupuje pohledávku.

5.3.9. Vzájemné postoupení pohledávek V případě, že ve vzájemném vztahu dvou osob se dlužník stane zároveň věřitelem pro jiný dluh, pak je možné uvažovat o započtení vzájemných pohledávek - tedy zjednodušeně řečeno o možnosti, že by z těchto vzájemných pohledávek vznikla pohledávka jedna, ve výši rozdílu mezi těmito dvěma původními pohledávkami. Existují však určitá omezení, které pohledávky lze započíst a které nikoliv, případně i některá časová omezení, kdy pohledávku započíst (už nebo ještě) nejde.

36

6. PROVOZNÍ ÚVĚRY Provozní úvěry jsou úvěry, jejichž pomocí podniky financují běžný provoz, nákup, výrobu nebo prodej svých výrobků, jinými slovy jsou základem pro financování výše zmíněného oběžného majetku. Ve většině případů se jedná o krátkodobé úvěry viz. lit. [14].

Provozní úvěry banky se ještě dále člení z následujících hledisek: Z hlediska metody poskytování: -

úvěry případové (jednorázové), které jsou posuzovány jednorázově na základě jednotlivých žádostí

-

úvěry kontinuální (průběžné), které jsou dlužníkem průběžně čerpány podle jeho potřeb a průběžně spláceny podle jeho možností.

Z hlediska účelu: -

účelové, u nichž je možné určit, na co byly použity, např. úvěr na zásoby,

-

neúčelové, u nichž nelze jednoznačně říci, na co byly použity, např. kontokorentní úvěr.

Z hlediska způsobu zajištění: -

zajištěné, které jsou zajištěny konkrétní zajišťovací hodnotou,

-

kryté, jejichž návratnost je zajištěna kvalitou hospodaření dlužníka,

-

nekryté, což jsou zejména úvěry typu úvěrových výpomocí.

6.1. Úvěry na zásoby Pomocí úvěrů na zásoby se financují nákupy výrobních zásob, surovin a energie určených ke spotřebě ve výrobě nebo při poskytování služeb. Dále na financování nákladů vložených do nedokončené výroby nebo na financování zásob hotových výrobků vlastní výroby před jejich prodejem. Specifičnost jejich zajištění spočívá v tom, že zásoby zůstávají v podniku a banka má k jejich kontrole relativně obtížnější přístup, a proto provádí tzv. dohlídky na místě, tj. kontroluje stav zásob přímo v prostorách klienta.

37

Další problém zajištění úvěrů na zásoby spočívá v oceňování zásob, tedy ve stanovení maximální výše, do které by byl úvěr poskytnut. Pro financování nákupu se používá tzv. cena pořízení, u zásob k prodeji cena prodejní, u výrobních zásob se používají tzv. nákladové ceny, které zahrnují veškeré vynaložené náklady. Jde o pojetí cen v podobě tzv. prix de revient, tedy reprodukční ceny, která výrobci zajišťuje, že dostane zpět alespoň to, co do nákupu vložil.

Zásoby jsou úvěrovány jednou z následujících metod: -

metodou úvěrování podle stavu – úvěr je poskytován tehdy, když stav zásob roste, splácen je tehdy, když stav zásob klesá. Úvěr je poskytován až následně, po vzniku potřeby,

-

metodou úvěrování podle obratu – banka z úvěrového účtu proplácí za podnik všechny faktury, které souvisejí s úvěrovanými zásobami, a dlužník splácí úvěr tak, že dohodnutou část svých tržeb průběžně odvádí zpět na úvěrový účet, tj. ve prospěch úvěrového účtu.

6.2. Úvěry na náklady Úvěr na náklady se používá ke krytí finančních potřeb, které jsou vyvolány sezónními změnami, např. v cenách surovin nebo energií.

6.3. Úvěry na pohledávky Jedná se o úvěry na pohledávky za odběrateli, na pohledávky za již prodané zboží nebo za poskytnuté služby. Pokud nejsou tyto pohledávky splaceny, jedná se o úvěry na pohledávky po lhůtě splatnosti – jsou to rizikové úvěry a patří do skupiny úvěrových výpomocí. Úvěr na pohledávky bývá obvykle zajištěn tzv. cesí nebo-li postoupením pohledávky bance. Tím se přibližuje z hlediska techniky klasickému eskontnímu úvěru, kdy úvěr bance nesplácí její hlavní dlužník, který bance pohledávky postoupil, ale odběratel, což je dlužník přímého dlužníka, tedy dlužník vedlejší. Při otevřené cesi oznamuje dlužník svým odběratelům (poddlužníkům) a ti jsou povinni od okamžiku oznámení hradit přímo úvěrující bance. Při skryté cesi je postoupení pohledávek oznámeno 38

poddlužníkům až v případě, kdy hlavní dlužník, tj. postupitel pohledávek, není schopen svůj úvěr bance splatit.

6.4. Revolvingové úvěry Revolvingový úvěr je úvěr, u kterého banka stanovuje maximální výši jejího čerpání, tzv. úvěrový rámec a termín, k němuž bude úvěr po splnění předem dohodnutých podmínek opět obnoven. Úvěrový rámec je neustále obnovován ve stejné výši. Proměnlivý úvěrový rámec banky používá především tam, kde má výrobní cyklus daného klienta výrazně proměnlivý charakter. Revolvingový úvěr je obvykle poskytován na dobu kratší než jeden rok.

6.5. Úvěry kontokorentní Na rozdíl od ostatních úvěrů, které jsou poskytovány na úvěrových účtech, jsou kontokorentní úvěry poskytovány na běžném nebo kontokorentním účtu – banka umožňuje jít klientovi na tomto účtu do debetu. Vyčerpaný úvěr je často nutné splatit nejpozději do jednoho roku.

6.6. Směnečné úvěry Jejich návratnost je zajišťována směnkou

jako

rozhodujícím zajišťovacím

instrumentem. Dělí se na eskontní a akceptační. Při eskontním úvěru banka odkupuje od jejich majitele směnku a umožňuje mu tak, aby získal hotové peníze před dobou splatnosti směnky. Banka zde vystupuje jako věřitel, který směnku v době splatnosti předloží výstavci vlastní směnky nebo směnečníkovi u cizí směnky, ne tedy majiteli směnky, od něhož jí odkoupil. Akceptační úvěr je spojen výhradně s cizími směnkami – úvěrující banka přebírá roli směnečníka, který je ochoten zaplatit směnku. Základní rozdíl mezi eskontním a akceptačním úvěrem spočívá v tom, že u eskontu poskytuje banka úvěr majiteli směnky, tj. směnečnému věřiteli, ale u akceptace směnky banka poskytuje úvěr výstavci směnky, tj. vedlejšímu dlužníkovi. 39

Pokud je eskontní úvěr používán při mezinárodních operacích, jedná se o úvěr negociační. Pokud je akceptační úvěr používán při mezinárodních operacích, jedná se o úvěr remboursní. Banky obvykle stanoví jednotlivým dlužníkům maximální limity, do nichž od nich směnky odkupují.

6.7. Lombardní úvěry Lombardní úvěry jsou úvěry, poskytované na základě zástavy cenných papírů. Sloužíli jako zástava směnka, jedná se o lombardní úvěr směnečný. Dlužník o tento úvěr žádá, pokud potřebuje hotovost, ale nechce prodat svoje cenné papíry. Banky poskytují lombardní úvěry do 40% až 60% tržní hodnoty zastavených cenných papírů.

6.8. Ostatní druhy provozních úvěrů Úvěrový příslib neboli úvěrová facilita je v podstatě závazek banky, že za určitých podmínek poskytne svému klientovi úvěr na pokrytí jeho dočasných potřeb. Používá se zejména při zahraničněobchodních operacích. Příslib blokuje bance disponibilní zdroje, a proto si za úvěrový příslib účtuje poplatek, i když klient úvěr reálně nečerpá.

Úvěrové výpomoci jsou úvěry, které banka poskytuje svému klientovi, aby mu tak umožnila překonat nepříznivou finanční situaci. Je to poměrně rizikový druh úvěru.

40

7. ÚVĚROVÁ SMLOUVA Úvěrová smlouva figuruje jako základ úvěrového vztahu mezi bankou a klientem. Výchozím bodem úvěrového vztahu mezi bankou a klientem, který předchází uzavření úvěrové smlouvy, je žádost o úvěr, kterou předkládá žadatel v pobočce banky, u které zamýšlí čerpat úvěr. K tomuto účelu mají banky většinou speciální formuláře, které usnadňují klientovi sestavit žádost tak, aby obsahovala včetně příloh veškeré podstatné údaje, které banka požaduje viz lit. [4] a [14]. I když je zřejmé, že požadované náležitosti se mohou u jednotlivých bank a různých druhů úvěrů lišit, za základní náležitosti žádosti o úvěr lze považovat: -

osobní údaje o žadateli – fyzické či právnické osobě,

-

předmět podnikatelské činnosti, doklad o oprávnění k podnikatelské činnosti,

-

údaje o dosavadní podnikatelské činnosti (zejména rozvaha a výkazy zisku a ztrát) za několik posledních let a aktuální majetková situace s potřebnými komentáři,

-

účel, na jaký je úvěr požadován,

-

návrh předpokládaného režimu čerpání a splácení úvěru

-

podrobná prognóza vývoje finanční situace klienta na celé období trvání úvěrového vztahu,

-

údaje o možných zajišťovacích instrumentech.

Vzhledem k tomu, že sestavení kvalitní žádosti o úvěr, která je jedním z předpokladů získání úvěru, nemusí být snadnou záležitostí, je obvykle vhodné s bankou předem konzultovat, zda-li vůbec poskytnutí požadovaného úvěru přichází v úvahu. Banky mají totiž obvykle stanoveny

určité pevné zásady své úvěrové politiky např.

z hlediska účelu úvěru, maximální či minimální výše, zajištění aj.) a pokud do nich požadovaný úvěr nezapadá, naděje na jeho poskytnutí je velmi malá a pro klienty je vhodnější již v této fázi se zkusit obrátit na jinou banku. Při úvahách o využití bankovního úvěru jako formy financování by měl klient pamatovat předem i na to, že jednou z podmínek pro poskytnutí úvěru bankou bývá i to, že klient musí mít po určitou dobu veden účet u této banky. Vývoj na běžném účtu je totiž pro banku důležitým a spolehlivým indikátorem bonity klienta. 41

V případě, že klient vyhoví podmínkám banky a ta posoudí žádost kladně, dohodne s klientem podrobné podmínky úvěru, které jsou zakotveny v úvěrové smlouvě.

Smlouvu o úvěru uzavírá banka jako věřitel a klient – příjemce úvěru, dlužník. Její podstatou je závazek banky, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a na druhé straně závazek klienta – dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky. Základní náležitosti smlouvy: -

určení smluvních stran, kterými jsou banka jako věřitel na jedné straně a klient banky – příjemce úvěru, dlužník, na straně druhé,

-

výše úvěru a měna, ve které je úvěr poskytnut. V této měně, pokud není uvedeno jinak, je úvěr včetně úroků i splaný,

-

lhůta, ve které může dlužník úvěr čerpat. Není-li tato lhůta ve smlouvě stanovena, může dlužník tento nárok uplatnit, dokud poskytnutí úvěru některá strana nevypoví. Nestanoví-li smlouva jinou výpovědní lhůtu, může poskytnutí úvěru vypovědět dlužník s okamžitou účinností a banka ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena dlužníku. Banka je povinna poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky, jestliže o to v souladu s úvěrovou smlouvou byla dlužníkem požádána, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu. Banka může za svůj závazek – poskytnout na požádání peněžní prostředky – sjednat úplatu,

-

účel úvěru je sjednáván pouze u účelových úvěrů. Pokud je ve smlouvě vymezen, potom banka může omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Pokud by je dlužník v rozporu se smlouvou použil k jinému účelu nebo jestliže jejich použití k smluvenému účelu je nemožné, je banka oprávněna od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky i s úroky,

-

doba splatnosti a způsob splácení úvěru stanovuje, jakým způsobem bude úvěr splácen i konečný termín, do kterého musí být splacen celý včetně úroků. Pokud by eventuelně doba splatnosti nebyla sjednána, potom je úvěr splatný do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení dlužník bankou požádán. 42

Dlužník je oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou splatnosti stanovenou ve smlouvě. Úroky je povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Způsobu splácení úvěru se podrobněji popsán v příloze č.6, -

výše a způsob stanovení úrokové sazby určuje, kdy a v jaké výši bude dlužník platit úrok z úvěru. Úroková sazba je obvykle stanovena v % na roční bázi, tj. p.a.. Pokud není ve smlouvě stanoven režim placení úroků, jsou úroky splatné spolu se závazkem splatit úvěr. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatné i úroky, které se ho týkají. Je-li úvěr splácen ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatné i úroky z této splátky. Problematice stanovení marže banky za poskytnutý úvěr je věnována příloha č. 5.

-

zajištění úvěru určuje bance možnosti, jak může uhradit svoji pohledávku z poskytnutého úvěru v případě, že dlužník úvěr nesplatí. Zanikne-li nebo zhorší-li se za trvání smlouvy zajištění závazku, dlužník je povinen původní rozsah zajištění doplnit. Instrumenty zajištění jsou podrobně popsány v příloze č. 8,

-

ostatní závazky a prohlášení, které mají bance zajistit určitou minimální kvalitu pohledávek o prohlášení o pravosti předaných dokladů, o pari passu klauzule (zachování stejných práv banky vůči dalším věřitelům), o negative pledge (závazek, že klient nezastaví svůj majetek), o prohlášení o tom, že přijetí úvěru nekoliduje s jinými jeho závazky a že je oprávněn úvěr přijmout, o závazek udržovat vlastní kapitál v minimální absolutní výši, o závazek udržovat další ukazatele na určité minimální výši (pracovní kapitál, zadluženost) o pravidelně předkládat finanční výkazy aj.

43

8. TVORBA CEN BANKOVNÍCH ÚVĚRŮ Jelikož je výpočet rentability bankovních obchodů záležitostí poměrně složitou, bude jí věnována celá následující kapitola. Na úvod budou vysvětleny základní pojmy a na zjednodušeném praktickém příkladu si předvedeme, jaké faktory ovlivňují utváření cen za bankovní produkty, konkrétně pak krátkodobé úvěry. Celá tato kalkulace bude postavena na určených předpokladech při respektování zásad BASEL II viz lit. [2], [6], [7], [19] a [20]. Rentabilita bankovních obchodů je měřena pomocí ukazatele Risk Adjusted Return on Capital (dále jen RAROC) nebo-li výnosů z kapitálu, které v sobě zahrnují riziko. Tento ukazatel vypovídá managementu o míře výkonů v obchodní sféře, tj. o výnosech, jež zohledňují rizika, které banka musí podstoupit, aby těchto výnosů dosáhla. Bankovní instituce si pro produkty, které poskytují klientům, nastaví jednu pevnou minimální hranici tohoto ukazatele. Pokud je tato hranice překročena, tak z obchodního hlediska, resp. z hlediska rentability obchodu, již nebrání nic k tomu, aby byla mezi bankou a klientem uzavřena dohoda. Pro náš praktický příklad zvolme hranici 20% a pro celý příklad nezohledňujme daně. Výpočet RAROC:

Risk adjusted return (výnosy zohledňující riziko) RAROC = Economic capital (ekonomický kapitál)

8.1. Výnosy zohledňující riziko Výnosy, které ve svém výpočtu zahrnují riziko, jsou dány těmito parametry:

Výnosy zohledňující riziko = výnosy z poskytování bankovních úvěrů – provozní náklady – očekávaná ztráta

44

8.1.1. Výnosy z poskytování bankovních produktů Tyto výnosy se vypočítávají na základě marže, kterou si banka účtuje za poskytnutí služby, tj za půjčení peněz včetně kompletního servisu. Marže, jak již bylo zmíněno, se udává nad sazbu PRIBOR (pro české koruny), za kterou si naopak banka půjčuje peníze pro komerční účely od centrální banky. Způsoby stanovování sazeb PRIBOR viz příloha č.5.

8.1.2. Provozní náklady Zohledňují náklady vynaložené k provádění služeb např. mzdy zaměstnanců bank, pronájem budov apod. Pro kalkulaci bývá použita jednotná sazba např. 20% z výnosů.

8.1.3. Očekávaná ztráta Na očekávanou ztrátu se díváme jako na predikovanou průměrnou ztrátu v průběhu určitého času, která souvisí s neochotou či neschopností klienta dostát svým závazkům vůči bance. Obsahuje dva druhy ztrát – jeden vycházející z kreditního rizika a druhý z rizika transferu.

Očekávaná ztráta z transferu je dodatečné riziko způsobené prováděním obchodu v cizí měně namísto měny místní. Pro zjednodušení toto riziko nebudeme zahrnovat do našeho modelu pro výpočet RAROCu.

Očekávaná kreditní ztráta obsahuje riziko nesplacení peněz vypůjčených od banky. Na tuto ztrátu by mělo být pohlíženo jako na náklady z provádění obchodů. Je obvykle vyjádřeno jako roční číslo. Je důležité poznamenat, že očekávaná kreditní ztráta není ve výši ztráty predikované na další rok nebo nějaké specifické období. Jde spíše o dlouhodobou průměrnou ztrátu způsobenou ekonomickými podmínkami.

45

Vzorec pro výpočet očekávané kreditní ztráty

Očekávaná kreditní ztráta (Expected Credit Loss)

Pravděpodobnost selhání

*

(Probability of Default - PD)

Expozice při selhání (Exposure at Default - EAD)

*

Odhad ztráty dané selháním (Loss Given Default – LGD)

Pravděpodobnost selhání (PD): Znamená parametr, který se používá pro zachycení procentuální pravděpodobnosti, že do určité specifické doby se dlužník dostane do stádia, ve kterém nebude schopen splácet své závazky bance. Tento parametr se stanovuje na základě hodnocení bonity klienta. Základním a stále také nejpoužívanějším systémem hodnocení bonity je finanční analýza podniku spojená s kvalitativní analýzou provedenou úvěrovým pracovníkem nebo risk manažerem. Finanční analýza je zpravidla založena na účetních datech, a pokud tato data věrně zobrazují majetek a závazky společnosti, potom může být tato analýza objektivní. Neobjektivní však může být výběr kritérií, podle kterých jsou přednostně finanční data vyhodnocována. Otázkou je, které finanční údaje a poměrové ukazatele nebo jejich kombinace nejlépe reflektují bonitu klienta. Na tuto otázku se snažil již v šedesátých letech minulého století odpovědět americký ekonom Edward I. Altman se svým Z-score. Toto skóre se postupem doby stále vyvíjí a má již několik modifikací. Výsledkem Altmanova skóre je číslo, jež odhalí, zda analyzovaný podnik v daném časovém úseku zkrachuje, nebo ne. Pokud je skóre dostatečně vysoké podnik by neměl zkrachovat. Pokud je nízké, firma s velkou pravděpodobností zkrachuje. Altmanovo skóre je typickým příkladem defaultních modelů, neboť jeho hlavním cílem je odlišit „zdravé“ podniky od těch, které se během roku dostanou do stavu „defaultu“, tj. neschopnosti dostát svým závazkům. I proto byl tento ratingový model (index) vybrán pro naši kalkulaci RAROCu.

46

Nyní se vraťme k realitě a přibližme si současné možnosti posuzování bonity klienta, jež následně udává PD. Jak již bylo naznačeno v kapitole třetí, významný rozdíl mezi konceptem BASEL I a BASEL II je v pohledu na měření úvěrového rizika. BASEL I vyžadoval držet určitou míru vlastního kapitálu oproti poskytnutému úvěru. Tato míra vlastního kapitálu sloužila jako rezerva pro pokrytí potenciálních ztrát v případě krachu společnosti. Byla stanovena fixně, podle druhů společnosti, např. pokud půjčila banka některé členské zemi OECD nebo její centrální bance, nemusela mít na takové bezrizikové půjčky žádný kapitál, nižší kapitál vyžadovala také na půjčky jiným bankám. Tato dohoda však nepředpokládala rozlišení příjemce úvěrů podle jeho bonity. Proto se také mohlo stát, že některá bonitní korporátní společnost mohla dosáhnout sice i lepšího ratingu než některá z bank, tj. nesla tak menší riziko selhání, ale přesto na ní banka, která jí poskytla úvěr, musela vázat více vlastního kapitálu než na onu banku. Z těchto důvodů, na základě iniciativy bank, přišel koncept BASEL II se změnou vnímání úvěrového rizika a kapitálové požadavky přizpůsobil rizikům odpovídajícím jednotlivým klientům. Nyní podle předpisu BASEL II lze kapitálový požadavek vypočítat buď podle standardního přístupu, tj. definovaného BASELem nebo podle tzv. přístupů IRB. Tato metodika měření rizika založená na interních ratinzích byla vyvinuta a je stále zdokonalována samotnými bankami na základě statistických dat o rizicích. Uznává dva přístupy, základní a pokročilý. Oba dovolují bankám, které jsou schopny statisticky změřit příslušné riziko financování, aby svou kapitálovou vybavenost upravovaly adekvátně dle svého individuálního rizika. Za předpokladu dobrého úvěrového portfolia (kvalitní bonita klienta a dostatečné zajištění) může banka – ve srovnání se standardním přístupem – vyžadovat nižší kapitálový požadavek. Jaký je rozdíl mezi externím a interním ratingem? Externí ratingy jsou udělovány mezinárodními ratingovými agenturami - Standard & Poor’s, Moody’s, Fitch raing atd. a agentury jsou zásadně prověřovány samotnými podniky, které mají být ohodnoceny. S udělením externího ratingu jsou spojeny vysoké požadavky a zároveň vysoké náklady pro podnik. Účelem externího ratingu je většinou přání podniku získat přístup na kapitálový trh. Ve srovnání s tím, jsou interní ratingy přidělovány bankami u příležitosti poskytnutí úvěru a při pravidelných kontrolách či revizích úvěrových linek. Proto je nutné bance předkládat finanční výkazy a poskytovat doplňující informace, aby sama banka mohla na základě svých ratingů provést co nejlepší ohodnocení rizika. 47

Vysvětlili jsme si, co je interní a externí rating a jak vstupuje do výpočtu PD. Z výše zmíněných důvodů, proto není možné výpočet PD považovat za universální. Altmanův index byl pro účely našeho modelu vybrán vzhledem ke své obecné, dlouhodobě respektované kvalitě. Žádný z konkrétních bankovních metodologií hodnocení bonity klienta nemohl být použit, neboť je toto know-how přísně chráněno bankovním tajemstvím. Další možné ukazatele, které banky mohou pro výpočet PD používat jsou uvedeny v příloze č 7. Altmanův index:

x1 x2 x3 x4 x5

Ukazatel zisk před úroky a zdaněním / aktiva tržby / aktiva vlastní kapitál / cizí zdroje zadržené zisky*/aktiva čistý pracovní kapitál / aktiva Z FAKOR

Váha 3,3 1 0,6 1,4 1,2

* zadržené zisky – hosp. výsledek za účet.období + výsledek hospodaření min. let + fondy ze zisku

Výsledná tabulka - interpretace hodnoty Z FAKTOR > 2,99 uspokojivá finanční situace 1,8 < Z FAKTOR > 2,99 šédá zóna nevyhraněných výsledků Z FAKTOR < 1,8 firma je ohrožena vážnými finančními problémy

Výsledek Z FAKTOR Rating > 3,74 AAA 3,73 - 3,35 AA 3,36 - 2,99 A 2,98 - 2,62 BBB 2,61 - 2,25 BB 2,24 - 1,88 B 1,87 - 1,5 CCC 1,49 - 1,12 CC 1,11 - 0,74 C < 0,73

D

48

PD

0,00% 0,00% 0,20% 0,56% 1,96% 2,23% 4,01% 6,08% 10,78% 20,00%

Expozice při selhání/defaultu (EAD) Expozice při selhání (Exposure at Defautl – EAD) je očekávaná velikost úvěru v době selhání a později, jinými slovy kolik bude mít společnost vypůjčeno peněz u banky v době, kdy už nebude schopna dostát svým závazkům. Většinou je tento objem větší než současné čerpání. Expozice při selhání = g-faktor * [čerpání + k-faktor* (limit – čerpání)] (Exposure at default EAD)

g-faktor – se váže pouze k produktům z podrozvahy, tj. např. k vystaveným garancím. Je to parametr, který odhaduje pravděpodobnost, že klient bude nárokovat vydání garance v době defaultu. Tento parametr je stanoven na základě statistických dat. Pro náš model předpokládejme, že g-faktor je 50%, tj. 0,5. V případě výpočtu pouze bankovních úvěrů, tj. v portfoliu nebudou zahrnuty žádné garance, předpokládejme hodnotu tohoto ukazatele za 1, jinými slovy nebude žádným způsobem ovlivňovat výpočet EAD. k-faktor – je částka zatím nevyčerpaného schváleného limitu bankovního úvěru, který může být načerpán v době defaultu. Stejně jako u g-faktoru je jeho výše určena ze statistických dat vedených bankou, proto předpokládejme pro náš model hodnotu 40%, tj. 0,4. Odhad ztráty dané selháním /defaultem (LGD) Odhad ztráty dané defaultem (Loss Given Default - LGD) je měřítkem předpokládaných ztrát z daného obchodu v době, kdy společnost upadne do defaultu. Je to ztráta vyjádřena jako procento z expozice při selhání. Pokud dlužník upadne do defaultu, banka automaticky neztrácí celou částku, kterou poskytla jako úvěr. LGD je převážně funkcí záruk a zajištění. Poskytnuté úvěrové linky bez záruk (kolateralu) či zajištění mají značně vyšší podíl ztrát než linky kolaterizované či zajištěné. Každá banka přistupuje k zárukám či zajišťovacím instrumentům úvěrů jinak, proto do našeho modelu vytvoříme opět zjednodušené předpoklady pro výpočet LGD.

49

Výpočet LGD: Typ zajištění Míra zajištění krytí hotovostí 100% zástava pohledávkami 30% zástava pohledávkami 50% zástava pohledávkami 100% zástava movitými věcmi (zásoby) 30% zástava movitými věcmi (zásoby) 50% zástava movitými věcmi (zásoby) 100% depotní směnka 100% ručení (garantor rating AAA-A) 100% ručení (garantor rating BBB-B) 100% ručení (garantor rating CCC-C) 100% bez zajištění 100%

LGD 0% 25% 18% 12% 32% 25% 20% 40% 17% 25% 38% 40%

Jednotlivé typy zajištění a jejich stručný popis je uveden příloze č. 8.

Výsledná tabulka - interpretace hodnoty Zástava pohledávkami Znamená, že pokud banka získá zástavu pohledávek ve výši 50% schváleného 50% úvěru, v době defaultu společnosti bude jeho ztráta 18% z čerpané částky úvěru.

8.2. Ekonomický kapitál Ekonomický kapitál představuje odhad bankovních manažerů o výši kapitálu, který je nutno udržovat pro případ neočekávaných ztrát z bankovních obchodů. Výše regulatorního kapitálu je určována příslušnými regulátory na takové úrovni, aby byla udržena stabilita bankovního sektoru jako celku. Potenciální konvergence regulatorního kapitálu směrem k ekonomickému je postavena na implicitním předpokladu, že odhady ekonomického kapitálu jsou dostatečně důvěryhodné a nevedou ve svých důsledcích ke snížení celkové stability bankovního systému. V posledním desetiletí byly zdokonalovány také konstrukce modelů, které by vhodně podchycovaly riziko spojené s úvěrovými aktivitami bank a poskytovaly dobré odhady výše ekonomického kapitálu. Své modely zveřejnily renomované finanční instituce, například JP Morgan: Credit Metrics/Credit Manager, Credit Suisse Financial Products: CreditRisk+, KMV Corporation: KMV model. 50

Kapitálový požadavek (ekonomický kapitál) je tedy vyžadován k tomu, aby ochránil banku před neočekávanou ztrátou. Z tohoto důvodu musí být v bance udržována tato finanční rezerva, aby byla schopna absorbovat ztráty. Jak již bylo zmíněno v části věnované hodnocení bonity klienta, dle nového konceptu BASEL II byly do praxe uvedeny nové přístupy k řízení rizika. Tyto nové přístupy v sobě také zahrnují nový pohled jak na ekonomický tak regulatorní kapitál. Již bylo zmíněno, že existuje standardní (regulatorní) přístup a IRB přístup, který má dvě fáze základní a pokročilou.

8.2.1. Regulatorní přístup Nové basilejské regulatorní přístupy podstatně revidují a doplňují přístupy dosavadní. Poměr kapitálové přiměřenosti zůstává zachován a musí být nadále větší nebo roven 8 %, navíc je do něj však zahrnut kapitálový požadavek na operační riziko. Pro ekonomický kapitál řízený regulatorní metodologií není podstatný interní rating, jak je tomu u přístupu IRB, ale řídí se výhradně ratingem uznávaných ratingových agentur – Standard & Poor’s, Moody’s, Fitch raing atd. Expozice jsou podle dosaženého ratingu zařazovány do pěti rizikových tříd a na základě toho jsou jim přiřazeny rizikové váhy. Příjemcům úvěru, kteří nedisponují externím ratingovým ohodnocením, se jednotně přiděluje riziková váha 100%, což odpovídá kapitálovému požadavku 8%. Kapitálový požadavek se pak vypočítá následovně:

Kapitálový požadavek = výše úvěru * riziková váha * kapitálová přiměřenost =8%

V české republice existuje jen velmi málo firem, které mají externí rating pro převážnou část klientů bank z podnikové sféry, to znamená jednotnou rizikovou váhu 100%. A tím se dostáváme ke slabině tohoto přístupu: kvůli nedostatečnému rozlišení bonity příjemců úvěrů prakticky nelze vypočítat adekvátní kapitálovou rezervu, odpovídající individuálnímu rizikovému profilu klienta. Ve výsledku se výpočet pro kapitálový požadavek na klienta od přístupu BASEL I příliš neliší.

51

8.2.2. Přístup IRB Jak již bylo zmíněno IRB přístup je založen na systému ratingu, který si banka interně vypracuje podle zásad stanovených regulátorem. Expozice se v rámci IRB přístupu třídí do šesti kategorií: podniky, suverenity (státy, jejich centrální banky, veřejnoprávní instituce a multilaterální banky), banky a ostatní finanční instituce, drobná klientela, specializované úvěrové expozice, akcie a majetkové účasti. Základními rizikovými prvky, s nimiž IRB přístup pracuje, jsou:

-

Pravděpodobnost selhání (Probability of Default, PD)

-

Expozice při selhání (Exposure at Default, EAD)

-

Odhad ztráty dané selháním (Loss Given Default, LGD)

-

Doba splatnosti (Maturity, M) - zpravidla nominální doba splatnosti (roky)

IRB přístup je navržen ve dvou variantách: - Základní přístup (foundation approach) - banky provádějí interní odhady pouze pro PD, odhady ostatních prvků jsou založeny na pravidlech stanovených regulačními orgány. - Zdokonalený přístup (advanced approach) - banky mohou použít vnitřní odhady pro všechny prvky, ale zároveň musí splnit přísnější minimální regulatorní požadavky než u základního přístupu. Obr. 8-1.: Možné přístupy podle BASEL II

pokročilý přístup - interní zjištění parametrů dané instituce

nové

nové

základní přístup IRB – zadávání parametrů bankovním dohledem -interní rating

standardní přístup – modifikace dosavadního přístupu Možné snižování kapitálového požadavku

52

Ekonomický kapitál pro kreditní riziko: Ekonomický kapital (Economic capital)

na klienta =

kontribuce risku (Risk Contribution)

neočekávaná kreditní ztráta (unexpected credit loss UCL)

korelační faktor (correlation factor)

Neočekávaná kreditní ztráta – je standardní odchylka od skutečných ztrát odvíjejících se z úrovně očekávané ztráty, tj. ze součinu PD, EAD a LGD.

Neočekávaná kreditní ztráta =

PD LGD(1-LGD)

EAD

+ LGD2 PD (1-PD)

4

Korelační faktor – defaultní korelace mezi jednou bankovní transakcí

a všemi

ostatními v portfoliu. Indikuje, jaká část ratingu z jednotlivé transakce se ponechá, když se tato transakce zahrne do portfolia. V praxi se tento faktor získává pomocí statistických dat. V našem modelu použijeme korelační faktor ve výši 80%.

53

8.3. Praktický příklad Praktický příklad bude demonstrován na firmě S Factor , která má dvouletou historii a v obou letech dosáhla pozitivního hospodářského výsledku. Jejím hlavním předmětem činnosti je: koupě zboží v oboru stavebnin za účelem jeho dalšího prodeje a prodej (80%), zprostředkovatelská činnost (10%), ostatní (10%). Za pozitivním výsledkem hospodaření, jež tato společnost dosáhla ve svých prvních dvou letech existence, určitě stojí boom ve stavebnictví, tj. vysoká poptávka po stavebních materiálech. Nyní nahlédneme podrobněji do finančních výkazů a na základě stručné finanční analýzy zhodnotíme hospodaření firmy.

Tab. 8-2.: Rozvaha – S Faktor

ROZVAHA

2007

Aktiva celkem A Pohled. za upsaný vlastní kapitál B Dlouhodobý majetek B.I dlouhodobý nehmotný majetek B.II dlouhodobý hmotný majetek B.III dlouhodobý finanční majetek C Oběžná aktiva C.I zásoby C.II dlouhodobé pohledávky C.III krátkodobé pohledávky12 C.IV krátkodobý finanční majetek D Ostatní aktiva - přechodné účty aktiv Pasiva celkem A Vlastní kapitál A.I základní kapitál A.II kapitálové fondy A.III rezervní fondy, ned.fond a ost.fondy ze zisku A.IV výsledek hospodaření minulých let A.V výsledek hospodaření běžného účetního B Cizí zdroje B.I. rezervy B.II dlouhodobé závazky B.III krátkodobé závazky13 B.IV bankovní úvěry a výpomoci14 C Ostatní pasíva 12

z toho pohledávky z obchodního styku 7 635 tis. Kč, z tohoto závazky z obchodního styku 11 548 tis. Kč, 14 z toho krátkodobé bankovní úvěry 99 tis. Kč 13

54

Marže

29 065

100%

3 433

12%

3 303 130 24 909 16 168

11% 0,4% 86% 56%

8 435 306 723

29% 1% 2%

29 065 2 209 100

100% 8% 0,3%

1 070 1 039 26 557

4% 4% 91%

26 458 99 299

91% 0% 1%

Tab. 8-3.: Výkaz zisků a ztrát – S Faktor

VÝKAZ ZISKŮ A ZTRÁT Tržby za prodej zboží Náklady vynaložené na prodej zboží Obchodní marže Výkony Tržby za prodej vlast. výrobků a služeb Výkonová spotřeba Spotřeba materiálu a energie Služby Přidaná hodnota Osobní náklady Daně a poplatky Odpisy majetku Tržby z prodeje DM a materiálu Zůstatková cena prodaného DM a mat. Změna stavu rezerv a opravných položek v prov. oblasti a kompl.nákladů příštích obd. Tvorba rezerv a čas. rozlišení Zúčtování opravných položek do provozních výnosů Zúčtování opravných položek do provozních nákladů Ostatní provozní výnosy Ostatní provozní náklady Provozní HV Tržby z prodeje cenných papírů a podílů Prodané cenné papíry a podíly Výnosy z dlouhodobého fin. majetku Výnosy z krátkodob.fin. majetku

2007 Marže 35 125 100% 22 789 65% 12 336 35% 0 0

12 336 9 829 42 316 520 2

35% 28% 0,1% 1% 1% 0,0%

165 124 2 708

0,5% 0,4% 7%

0 450 151 1045 -1 344 325 1 039

0,0% 1% 12% -4% 1% 3%

0 1 039 1 364

3% 4%

Náklady z přecenění cenných papírů a derivátů Změna stavu rezerv a opr.pol.ve fin.oblasti Výnosové úroky Nákladové úroky Ostatní finanční výnosy Ostatní finanční náklady Finanční výsledek hospodaření Daň z příjmů za běžnou činnost HV za běžnou činnost Mimořádné výnosy Mimořádné náklady Daň z příjmů z mimořádné činnosti Mimořádný výsledek hospodaření HV za účetní období HV za účetní období před zdaněním

55

Tab. 8-4.: Cash Flow – S Faktor CASH FLOW

2007

Počáteční stav HV běžného roku Odpisy Změna stavu pohledávek Změna stavu zásob Změna stavu kr. závazků +bank, úvěrů

409 1 039 316 869 4 302 3 713

Operativní CF Poříz. Inv. majektu bez odpisů dl. bank. úvěr

306

Investiční CF

0

Cekem CF

306

Tab. 8-5.: Poměrové ukazatelé – S Faktor POMĚROVÉ UKAZATELÉ FINANČNÍ ANALÝZY Ukazatelé rentability ROA = zisk / celková aktiva ROE = zisk / vlastní kapitál Rentabilita tržeb = zisk/ tržby Ukazatelé aktivity Obrat pohl. =Tržby/pohl. z obchod styku Obrat záv. = Tržby/ záv. z obchod. styku Obrat zásob = Tržby/ zásoby Doba obratu pohl.=365/ obrat pohledávek Doba obratu záv.=365/ obrat závazků Doba obratu zásob =365/ obrat zásob Ukazatelé zadluženosti Poměr = vlastní kap. / celková aktiva Poměr = cizí zdroje / vlastní kap. Ukazatelé likvidity Běžná likvidita zás.+ kr. pohl.+ fin. maj./kr. pasiva Ukazatel podkapitalizování vlast. kapitál + dl. cizí kap./ stálá aktiva Krytí fin. potřeb peněžními příjmy doba splácení =cizí zdroje celk / cash flow doba splácení = kr. bank. úvěry / cash flow

56

2007

3,57% 47,03% 2,96% 4,60 3,04 2,17 79 120 168 7,60% 1 202,22%

0,94 0,64 35 0,13

8.3.1. Analýza stávajících poměrových ukazatelů Hodnoty ukazatelů rentability je vhodné porovnávat s odvětvovým průměrem. Až na základě tohoto srovnání pak můžeme posuzovat úroveň cen dosahovaných podnikem a výši výrobních nákladů. Na první pohled je však patrné, že vysoká návratnost vlastního kapitálu je způsobena jeho nízkým stavem (pouze 9% z celkových pasiv). ROA – renatabilita aktiv – ukazatel měří podíl čistého zisku připadajícího na 1,- Kč vložených aktiv. Jinými slovy 1,- Kč vložených aktiv vydělala 3,57 % čistého zisku. ROE – rentabilita vlastního kapitálu – ukazatel měří podíl čistého zisku připadajícího na 1,- Kč vlastního kapitálu. Jinými slovy 1,- Kč vlastního kapitálu vydělala 47% čistého zisku. Rentabilita tržeb – ukazatel měří podíl čistého zisku připadajícího na 1,- Kč tržeb. Jinými slovy 1,- Kč tržeb vygenerovala 2,96% zisku. Tomuto ukazateli můžeme také říkat marže čistého zisku

Obrátka pohledávek / závazků / zásob – ukazatel udává počet obrátek pohledávek (4,6) / závazků (3,04) / zásob (2,17) za sledované období, tj. za 1 rok. Dělíme-li 360 počtem obrátek, dostaneme dobu obratu pohledávek a závazků. Z toho vyplývá, že doba inkasa pohledávek je 79 dnů a závazky firma uhradí do 120 dnů, zásoby přemění v tržby do 168 dní.

Hodnoty ukazatelů aktivity je opět vhodné porovnávat se stejným sektorem. Dá se však z praxe předpokládat, že běžná doba splatnosti faktur se nastavuje na 30 a 60 dní. Z toho vyplývá, že doba inkasa pohledávek je nadprůměrně dlouhá. Závazky z obchodního styku (11 548 tis. Kč) tvoří 51% všech vynaložených nákladů na prodej zboží (22 789 tis. Kč). Podnik tedy uhradil pouze 49% těchto nákladů. Doba, do které je firma schopna splatit své závazky z obchodních vztahů, činí 120 dní, což je při nejmenším alarmující zjištění. Ani doba obratu zásob, 168 dní, není příliš pozitivní. Ukazatele aktivity měří, jak efektivně podnik hospodaří se svými oběžnými aktivy: má-li jich více než je účelné, vznikají mu zbytečné náklady a tím nízký zisk, má-li jich málo, přichází o tržby, které by mohl získat. Firma by měla mít zájem na zvyšování počtu obrátek a tím na zkracování doby obratu, protože to obvykle vede ke zvyšování zisku, resp. k snižování potřebného kapitálu při dosahování stejného zisku. 57

Zadluženost společnosti je velmi vysoká. Jak již bylo zmíněno výše – pouze 8% z celkových pasiv je tvořeno vlastním kapitálem. Cizí kapitál ( 92%) je převážně tvořen právě závazky z obchodních vztahů (43%) – hovoříme o tzv. dodavatelském financování.

Ukazatel likvidity měří schopnost firmy uspokojit své splatné závazky. Mají odpovědět na otázku, zda firma bude schopna vyrovnat své dluhy, když nastane doba jejich splatnosti. Ukazatel běžné likvidity měří platební schopnost podniku z hlediska kratšího období. V čitateli se uvádějí veškerá oběžná aktiva a ve jmenovateli všechny peněžní závazky splatné do 1 roku. Je to poměrně hrubý ukazatel platební schopnosti, ale pro svou jednoduchost je v praxi velmi rozšířený. Ve světě se za jeho přijatelnou hodnotu považují hodnoty v intervalu 1,5 – 2,5. Čím je hodnota vyšší, tím menší je riziko platební neschopnosti vyvolané tím, že jednak podnik své výrobky neprodá (realizační riziko), nebo že odběratelé nezaplatí všechny pohledávky (inkasní riziko). Nesmí se však zapomínat, že příliš velká hodnota oběžného majetku snižuje výnosnost podniku, neboť jejich výnosnost je téměř nulová. V našem případě se určitě nebude jednat o vysokou úroveň oběžných aktiv, jelikož ta jsou menší než krátkodobá pasiva a ukazatel likvidity dosuje hodnoty 0,94. Z toho lze usoudit, že schopnost firmy uspokojit závazky je slabá, zvláště pokud zásoby - jakožto nejméně likvidní oběžné aktivum – tvoří 65% z oběžného majetku.

Ukazatel podkapitalizování, tj. poměr dlouhodobého majetku k dlouhodobým zdrojům (vlastní kapitál a dlouhodobý cizí kapitál =dlouhodobé bankovní úvěry). Tento ukazatel by měl být přibližně roven 1. V našem případě tvoří dlouhodobý majetek 12% celkových aktiv a jeho hodnota je 3 433 tis. Kč. Dlouhodobé zdroje tvoří pouze vlastní kapitál ve výši 2 209 tis. Kč. Ukazatel podkapitalizování (0,64) reflektuje stav, kdy jsou dlouhodobá aktiva financována kromě dlouhodobých zdrojů (vlastním kapitálem) také krátkodobými zdroji, což je velice riskantní situace. Jak již bylo zmíněno v tzv. bilančních pravidlech: má-li podnik kapitálu málo, může to způsobit poruchy v chodu podniku. K tomu často dochází právě v době expanze podniku, kdy se prudce rozšiřuje výroba a prodej, čímž spontánně rostou jeho aktiva, 58

která nejsou kryta potřebnými finančními zdroji. V našem případě se podnik evidentně zadlužuje u svých dodavatelů a tímto krátkodobým cizím kapitálem je kryt i dlouhodobý majetek. Podniku tedy hrozí, že se dostane do platební neschopnosti, která by v konečném důsledku mohla způsobit samotný konec existence společnosti.

Ukazatel krytí finančních potřeb peněžními příjmy – podnik během roku vytvořil dle výkazu Cash Flow hotovostní příjmy v hodnotě 306 tis. Kč, které v rozvaze reflektuje položka Krátkodobý finanční majetek. Z těchto prostředků by byl schopen okamžitě uhradit krátkodobý bankovní úvěr. Na dobu splacení všech cizích zdrojů by firma potřebovala 35 dní.

Závěr finanční analýzy: Podnik, ač vykazuje pozitivní hospodářský výsledek a generuje dostatek hotovosti k pokrytí krátkodobého bankovního úvěru, vykazuje velké nedostatky v řízení oběžného majetku. Zásoby (16 168 tis. Kč) jsou drženy ve výši 46% celkových ročních tržeb (35 125 tis. Kč), pohledávky (7 635 tis. Kč) tvoří 21% celkových ročních tržeb a doba jejich inkasa je 79 dní, což přesahuje obecný standard okolo 60 dnů. Závazky z obchodních vztahů (11 548 tis. Kč), kterými jsou velmi riskantně financovány také fixní aktiva, dosahují 51% z celkových nákladů vynaložených na prodej zboží (22 789 tis. Kč). Doba splacení závazků je kritických 120 dní. Ukazatel běžné likvidity (0,94) poukazuje, že firma není ani schopna pokrýt krátkodobé závazky svými oběžnými aktivy, přičemž by bylo ideální, aby oběžná aktiva byla pokryta krátkodobými pasivy dvakrát. Obecně je firma ve vysokém zadlužení, jelikož disponuje vlastním kapitálem ve výši pouze 8%. Rentabilita vzhledem k nemožnosti porovnání s odvětvovým sektorem nebyla hodnocena.

59

8.3.2. Výpočet bankovní marže za stávající situace: Předpokládejme, že společnost má v bance schválenou úvěrovou linku ve formě kontokorentu ve výši 200 tis. Kč, která byla ke konci roku čerpaná ve výši 99 tis. Kč, jak je uvedeno v Rozvaze pod položkou

Bankovní úvěry a výpomoci.

Předpokládejme, že tato úvěrová linka byla v průběhu roku čerpána z 50%, tj. 100 tis. Kč a je zajištěna pohledávkami ve výši 50%. A nyní přejdeme k výpočtu jednotlivých ukazatelů, jež vstupují do kalkulace RAROCu. VÝNOSY ZOHLEDŇUJÍCÍ RIZIKO

Pravděpodobnost selhání:

Vychází z ratingů dle Altmanova Indexu: Ukazatel zisk před úroky a zdaněním / aktiva tržby / aktiva vlastní kapitál / cizí zdroje zadržené zisky / aktiva čistý pracovní kapitál / aktiva Z FAKOR Výsledek Z FAKTOR > 3,74 3,73 - 3,35 3,36 - 2,99 2,98 - 2,62 2,61 - 2,25 2,24 - 1,88 1,87 - 1,5 1,49 - 1,12 1,11 - 0,74 < 0,73

Čitatel Jmenovatel Váha 2 708 29 065 3,3 35 125 29 065 1 2 209 26 557 0,6 2 109 29 065 1,4 -1 549 29 065 1,2

Rating AAA AA A BBB BB B CCC CC C D

Ukazatel 0,31 1,21 0,05 0,10 -0,06 1,60

PD 0,00% 0,00% 0,20% 0,56% 1,96% 2,23% 4,01% 6,08% 10,78% 20,00%

Jedná se o rating spadající do ratingové skupiny CCC, která tvoří již rizikovou zónu. PD je 4,01%.

60

Expozice při selhání/defaultu (EAD) Expozice při selhání = g-faktor * [čerpání + k-faktor* (limit – čerpání)] Expozice při selhání = 1 * [100 000+ 0,4 *(100 000)] Expozice při selhání = 140 000 Kč

Odhad ztráty dané selháním /defaultem (LGD) Typ zajištění Míra zajištění krytí hotovostí 100% zástava pohledávkami 30% zástava pohledávkami 50% zástava pohledávkami 100% zástava movitými věcmi (zásoby) 30% zástava movitými věcmi (zásoby) 50% zástava movitými věcmi (zásoby) 100% depotní směnka 100% ručení (garantor rating AAA-A) 100% ručení (garantor rating BBB-B) 100% ručení (garantor rating CCC-C) 100% bez zajištění 0%

LGD 0% 25% 18% 12% 32% 25% 20% 40% 17% 25% 32% 40%

Míra LGD bez jakéhokoli zajištění je rovna 18%

Očekávaná kreditní ztráta Pravděpodobnost selhání * Expozice při selhání * Odhad ztráty dané selháním Očekávaná kreditní ztráta = PD * EAD *LGD Očekávaná kreditní ztráta = 0,04*140 000*0,18 Očekávaná kreditní ztráta= 1 008 Kč

61

VÝNOSY ZOHLEDŇUJÍCÍ RIZIKO

Bankovní služba je poskytována za 300 bps

15

(tj. 3% nad sazbu PRIBOR), provozní

náklady tvoří 20% z výnosů.

výnosy z poskytování bankovních úvěrů – provozní náklady – očekávaná ztráta (100 000 * 0,0300) – (3 000 * 0,2)- 1 008 3 000 – 600 – 1 008 výnosy zohledňující riziko = 1 392 Kč

EKONOMICKÝ KAPITÁL

Neočekávaná kreditní ztráta

PD* LGD*(1-LGD)

EAD*

+ LGD2* PD* (1-PD)

4

0,04* 0,18*(1-0,18)

140 000*

+ 0,182*0,04* (1-0,04)

4

Neočekávaná kreditní ztráta = 7 280 Kč

Korelační faktor 80%

15

bps – basis points (procentní body), marže - část úroku nad sazbou PRIBOR.

62

EKONOMICKÝ KAPITÁL Neočekávaná ztráta * korelační faktor 7 280* 0,8 Ekonomický kapitál = 5 824 Kč

RAROC = VÝNOSY ZOHLEDŇUJÍCÍ RIZIKO / EKONOMICKÝ KAPITÁL 1 392 / 5 824 RAROC = 23,9% Hranice rentability byla splněna

63

8.3.3. Analýza a výpočet marže po úpravě Nyní se vrátíme k podkapitole 8.3.1. a pokusíme se napravit nedostatky v řízení oběžných

aktiv,

které

jsme

vyvodili

z

analýzy

poměrových

ukazatelů.

Předpokládejme, že společnost nehodlá výrazně expandovat a v dalších letech plánuje růst tržeb cca o 10%. Zásoby jsou jednou ze tří nejvýznamnějších složek oběžného majetku. Jejich množství nesmí klesnout pod hladinu, která by mohla narušit chod firmy, ale zároveň nesmí být příliš vysoká, aby tak zbytečně nevázala volné prostředky firmy, jež by mohly být využity efektivněji. Výše zásob společnosti S Faktor se pohybuje na úrovni 46% celkových ročních tržeb. Vzhledem k tomu, že velkoobchodní prodejna se stavebními materiály neplánuje výrazně expandovat, je tento stav zásob nadbytečný a je proto nutné ho analyzovat – zjistit, které zboží leží na skladech delší dobu, kterého je naopak nedostatek, které z položek se prodávají nejvíce, a které naopak pouze okrajově. Je vhodné vytvořit si kategorie zásob dle obratu a pečlivě je evidovat. Pokud např. leží na skladě zboží 120 dní a více, je potřebné nalézt příčinu tohoto stavu. Nabízí se možnosti a zároveň i řešení: příliš vysoká cena ve srovnání s konkurencí nebo nízká poptávka obecně. Nezbývá než snížit cenu za toto zboží a vyčkat, zda se prodá. V opačném případě se musí tento druh materiálu zařadit k položkám okrajově prodávaným, což vede k nižší potřebě držby tohoto druhu zboží. Naopak nejfrekventovaněji prodávanému zboží se musí věnovat největší pozornost. Musí se zjistit doby jejich obratu a nastavit, jak minimální hladina stavu zásob, kdy je na místě provést novou objednávku, tak maximální hladinu, která by se neměla být překročena. Je také vhodné se zamyslet nad systémem slevy při větších odběrech. Závazky z obchodních vztahů jsou na úrovni 51% všech ročních vynaložených nákladů na prodej zboží, z toho jednoznačně vyplývá, že velká část závazků musí být po lhůtě splatnosti. Vyšší úroveň závazku snižuje pracovní kapitál a zhoršuje likviditu společnosti, ale to není pouze jediný problém, který se nám tím otevírá. Zpožďování plateb dodavatelům může vést ke zhoršení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Některý z dodavatelů se pak může rozhodnout nedodat žádné zboží na fakturu a bude vyžadovat pouze platby v hotovosti, což by společnosti způsobilo ještě hlubší problémy s likviditou. Vybudování kvalitního vztahu s dodavateli nám naopak může 64

výrazně přispět k vytvoření flexibilnějšího systému pořizování zásob, tzn. nebudeme nuceni držet vysoký stav zásob, ale můžeme pružněji reagovat na poptávku, jelikož za námi stojí spolehlivý dodavatel. Je proto nutné pravidelně sledovat evidenci závazků, ale také zároveň pohledávek. Vytvořit si systém, který nás bude jednak informovat o splatných závazcích, a jednak o příjmech, které nám plynou ze splatných pohledávek. Pohledávky společnosti S Factor jsou dle ukazatele Doby obratu pohledávek splatné do 79 dnů, což není optimální. Doporučuje se proto revize pohledávek. Ty, jež jsou po lhůtě splatnosti, je potřeba urgovat u odběratelů. Pravidelným monitoringem a urgencemi se jistě podaří vydobýt úhradu většího množství pohledávek než pouhým pasivním čekání na jejich zaplacení. Nyní předpokládejme, že se nám díky výše zmiňovaným opatřením, podařilo udělat tyto úpravy: Tab. 8-6.: Rozvaha po úpravě – S Faktor

ROZVAHA A B B.I B.II B.III C C.I C.II C.III C.IV D

2007

Marže

Úpravy

Aktiva celkem Pohled. za upsaný vlastní kapitál Dlouhodobý majetek dlouhodobý nehmotný majetek dlouhodobý hmotný majetek dlouhodobý finanční majetek Oběžná aktiva zásoby dlouhodobé pohledávky krátkodobé pohledávky krátkodobý finanční majetek Ostatní aktiva - přechodné účty aktiv

24 067

100%

3 433

14%

3 303 130 19 911 12 126

14% 0,5% 83% 50%

7 760 25 723

32% 0% 3%

-8% -76%

Pasiva celkem

24 067 2 209 100

100% 9% 0,4%

- 21%

1 070 1 039 21 559

4% 4% 90%

21 166 393 299

88% 2% 1%

A Vlastní kapitál A.I základní kapitál A.II kapitálové fondy A.III rezervní fondy, ned.fond a ost.fondy ze zisku A.IV výsledek hospodaření minulých let A.V výsledek hospodaření běžného účetního B Cizí zdroje B.I. rezervy B.II dlouhodobé závazky B.III krátkodobé závazky

B.IV bankovní úvěry a výpomoci C Ostatní pasíva

65

- 21%

-25%

-20% 396%

Tab. 8-7.: Poměrové ukazatelé po úpravě – S Faktor POMĚROVÉ UKAZATELÉ FINANČNÍ ANALÝZY Ukazatele aktivity Obrat pohl. =Tržby/pohl. z obchod styku Obrat záv. = Tržby/ záv. z obchod. styku Obrat zásbo = Tržby/ zásoby Doba obratu pohl.=365/ obrat pohl. Doba obratu záv.=365/ obrat záv. Doba obratu zásob = 365/ obrat zásob

2007

5,59 5,61 2,90 65,31 65,01 126,01

Podařilo se snížit dobu obratu zásob z původních 168 dní na 126, doba obratu pohledávek ze 79 na 65 a doba obratu zásob ze 120 na 65 dní. Celkově se nám podařilo snížit objem aktiv o 21%. A jaký to má vliv za jinak stejných podmínek na konečnou kalkulaci RAROCu? Ukazatel zisk před úroky a zdaněním / aktiva tržby / aktiva vlastní kapitál / cizí zdroje zadržené zisky / aktiva čistý pracovní kapitál / aktiva Z FAKOR

Výsledek Z FAKTOR > 3,74 3,73 - 3,35 3,36 - 2,99 2,98 - 2,62 2,61 - 2,25 2,24 - 1,88 1,87 - 1,5 1,49 - 1,12 1,11 - 0,74 < 0,73

Čitatel Jmenovatel 2 708 24 067 35 125 24 067 2 209 21 559 2 109 24 067 -1 255 24 067

Rating AAA AA A BBB BB B CCC CC C D

Váha 3,3 1 0,6 1,4 1,2

Ukazatel 0,37 1,46 0,06 0,12 -0,06 1,95

PD 0,00% 0,00% 0,20% 0,56% 1,96% 2,23% 4,01% 6,08% 10,78% 20,00%

Došlo k vylepšení ratingu z kategorie CCC na B. Pravděpodobnost selhání (PD) klesla

z 4,01% na 2,23% .

66

Expozice při selhání/defaultu (EAD) Expozice při selhání = 140 000 Kč

Očekávaná kreditní ztráta Pravděpodobnost selhání * Expozice při selhání * Odhad ztráty dané selháním Očekávaná kreditní ztráta = PD * EAD *LGD Očekávaná kreditní ztráta = 0,02*140 000*0,18 Očekávaná kreditní ztráta= 504 Kč Odhad ztráty dané selháním /defaultem (LGD) LGD = 18%16

VÝNOSY ZOHLEDŇUJÍCÍ RIZIKO

Bankovní služba je poskytována za 200 bps, provozní náklady tvoří 20% z výnosů.

výnosy z poskytování bankovních úvěrů – provozní náklady – očekávaná ztráta (100 000 * 0,0200) – (2 000 *0,2 ) - 504 2000 – 400 – 504 výnosy zohledňující riziko = 1 096 Kč

16

LGD – zůstává sejné jako v prvním případě, krytí pohledávkami ve výši 50% čerpané částky.

67

Neočekávaná kreditní ztráta

PD* LGD*(1-LGD)

EAD*

+ LGD2* PD* (1-PD)

4

0,02* 0,18*(1-0,18)

140 000*

+ 0,182*0,02* (1-0,02)

4

Neočekávaná kreditní ztráta = 5 600 Kč

EKONOMICKÝ KAPITÁL Neočekávaná ztráta * korelační faktor 5 600* 0,8 Ekonomický kapitál = 4 480 Kč

RAROC = VÝNOSY ZOHLEDŇUJÍCÍ RIZIKO / EKONOMICKÝ KAPITÁL 1 096/ 4 480 RAROC = 24,46% Hranice rentability (20%) byla splněna

I přesto, že banka může nabídnout, díky zlepšenému ratingu - konkrétně ukazateli PD, firmě S Faktor snížení marže z 300 bps na 200 bps, rentabilita této služby poskytované klientovi by se nesnížila, ale naopak mírně zlepšila. Pro klienta toto snížení marže banky znamená snížení úrokových nákladů za tuto službu na kontokorent o 33%.

68

9. ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo objasnit faktory, které v současné době ovlivňují získání bankovního úvěru při respektování nového konceptu pro měření kapitálové přiměřenosti BASEL II. Dalším cílem bylo propojit souvislosti mezi bankovním systémem a podnikovým financováním. V první části práce byla vysvětlena nutnost regulace finančních rizik bank. Spočívá v tom, že regulátor - národní banka - předepisuje způsob měření rizik a určuje jejich limity tak, aby tak zajistila bezpečnost finančního systému. Tato regulace se jednak řídí direktivy EU a jednak Basilejskou kapitálovou dohodou označovanou jako BASEL. Jedná se o dohodu určující míru kapitálové přiměřenosti, tj. minimální výši kapitálu, kterou banka musí vzhledem k objemu a rizikovosti svých obchodů udržovat. Vytváří si tím rezervu pro případnou ztrátu, která jí pomůže zachovat finanční stabilitu. Jeho poslední verze, tzv. BASEL II, byl převzat do národních pravidel od konce roku 2006 a jeho nejnáročnější metody začaly být užívány koncem roku 2007. Hlavním rozdílem mezi jeho původní verzí –

BASEL I – je ve

zpřesnění pohledu na měření rizika. BASEL II ustoupil od blokového přístupu posuzování rizika klientů bank. A naopak umožnil bankám vytvořit si vlastní metodiku měření rizika založenou na interních ratinzích, tzv. IRB přístup. Bylo vyjasněno, že za předpokladu dobrého úvěrového portfolia, tj. kvalitní bonity klienta a dostatečného zajištění, může banka – ve srovnání s původním přístupem – udržovat nižší úroveň kapitálu. Následně byl popsán způsob hodnocení rentability jednotlivých bankovních obchodů pomocí ukazatele RAROC17. Tento ukazatel hodnotí výnosy zohledňující riziko. Každá banka si pak sama stanoví akceptovatelnou hranici rentability bankovních obchodů. V další části práce byly připomenuty způsoby a nástroje financování podniků s bližším zaměřením na krátkodobé financování. Zvláštní kapitola byla věnována právě produktům krátkodobého financování, jež nabízí banky. Praktický příklad výpočtu rentability bankovního obchodu vychází ze zjednodušené metodiky respektující zásady konceptu BASEL II. Model byl postaven na jednoduchých předpokladech a jeho hlavním cílem bylo názorně předvést, jak jednotlivé rizikové prvky, tj. 17

RAROC – Risk Adjusted Revenues on Capital

69

pravděpodobnost selhání, expozice při selhání a odhad ztráty dané selháním, ovlivňují tuto kalkulaci. Konkrétní sofistikovaný bankovní systém pro výpočet ukazatele RAROC zde nemohl být použit nejen z důvodu své složitosti, ale také proto že se nejedná o žádný universální model. Každá banka respektující výše zmíněný přístup IRB si tento systém hodnotící výnosy s ohledem na podstupované riziko vytváří sama, a proto si své „know-how“ pečlivě chrání. Tímto praktickým příkladem bylo dokázáno, jak zefektivněním řízení oběžného majetku došlo ke zlepšení ratingu analyzované společnosti, což mělo vliv na snížení pravděpodobnosti selhání této firmy. Konečným důsledkem zlepšení tohoto rizikového prvku bylo stanovení nižší marže, kterou podnik zaplatí bance za poskytnutí úvěru. Banka, i když účtuje tomuto klientovi nižší marži, neztrácí na rentabilitě tohoto obchodu, jelikož díky snížení rizika selhání této firmy, smí držet v rezervě nižší kapitál . Tím snižuje náklady a zvyšuje rentabilitu.

Z výše uvedeného vyplývá, že z nové regulace bank založené na interním řízení rizik benefitují především firmy s vyspělou úrovní managementu rizika. Čím vyššího ratingu společnost dosáhne, tím nižší budou kapitálové požadavky a tím nižší bude požadovaná marže banky. Proto je vhodné ze zásad konceptu BASEL II vyvodit doporučení, která je vhodná ctít při přípravě dokumentace pro úvěrová jednání s bankou: - důkladné plánování finanční potřeby organizace – řada podniků se dostává do nesnází, neboť včas nedokáže rozeznat budoucí nedostatky v likviditě. Dokonalé plánování spojené s dobrým odhadem úvěrových potřeb založeném na kvalitním obchodním a rozpočtovém plánu vytváří příznivé předpoklady pro následná jednání s bankou, - výkonné účetnictví a nástroje controllingu – rozdíly v rozsahu a kvalitě účetnictví mají svůj vztah k velikosti společnosti. Banka by měla průběžně dostávat informace, které dokonale popisují ekonomický vývoj a případné další potřeby společnosti týkající se finančních prostředků. V každém případě by však firma měla mít k dispozici takové účetnictví, výkaznictví a způsob plánování, které průkazně, stručně a rychle umožní poskytovateli úvěru získat co nejrychlejší přehled o jejím skutečném ekonomickém stavu, 70

- otevřená komunikace s bankou – je vhodné banku pravidelně informovat co nejpodrobněji o aktuálním stavu podniku, prezentovat svou strategii, organizační strukturu, vývoj podnikání , - stabilizace vlastního kapitálu – v mezinárodní srovnání české podniky až na výjimky disponují malou vybaveností vlastním kapitálem. Každý poskytovatel úvěru však zaměří v prvé řadě svou pozornost na disponibilní vlastní kapitál. Podíl vlastního kapitálu na celkové bilanční sumě představuje důležitý ukazatel. Vylepšit svou kapitálovou vybavenost lze jednak prodejem majetku, který není pro podnik nezbytný nebo také soukromými půjčkami, jež mají často charakter soukromého kapitálu. Vlastní kapitál pro firmy v zárodečném stádiu vývoje, či ve stádiu růstu však mohou představovat také různé alternativní zdroje financování, jako např. rizikový kapitál (venture kapital), či financování formou soukromého jmění (private equity - business angels), - péče o dodavatelsko-odběratelské vztahy – doporučuje se sledovat a dodržovat splatnost pohledávek a závazků a to nejen z důvodu lepší likvidity společnosti, ale také kvůli zkvalitnění vztahů se zákazníky, kteří se tak mohou stát flexibilnějšími, spolehlivějšími a loajálnějšími. - správná struktura financování - krátkodobé výkyvy v platbách můžete úspěšně překonat důsledným plánováním své likvidity a průběžným informováním banky o jejich případných nedostatcích. Struktura financování společnosti by měla být průběžně optimalizována. Jinými slovy, dlouhodobě vázaný kapitál by měl být financován dlouhodobými zdroji a krátkodobě vázaný kapitál krátkodobými zdroji. - zlepšení zajištění - zajištění principiálně snižuje riziko poskytovatele úvěru, což také snižuje kapitálový požadavek na toto financování. BASEL II uznává určitá zajištění v závislosti na použité metodě měření rizika. Pro Vaši firmu to může znamenat výhodnější podmínky úvěru, - prezentace firmy na veřejnosti - Prezentace podniku, představení managementu firmy, pravidelné informování o činnosti vytváří určitý obraz (image) o společnosti a zvyšuje její důvěryhodnost. Ta je ve vztahu "věřitel - dlužník" velice důležitá.

71

SEZNAM PŘÍLOH A PŘÍLOHY: 1.

Struktura bilance banky

2.

Základní parametry a rozdíly jednotlivých metod stanovení kapitálových požadavků k operačnímu riziku dle Basel II

3.

Struktura majetku – rozvaha, strana aktiv

4.

Kapitálová struktura – rozvaha, strana pasiv

5.

Způsoby úročení úvěrů

6.

Způsoby splácení úvěrů

7.

Ukazatelé finančního zdraví podniku

8.

Druhy zajištění

72

Příloha č. 1

Struktura bilance banky Aktiva Pokladní hotovost a vklady u centrální 1 banky Státní bezkupónové dluhopisy a ostatní 2 CP přijímané centrální bankou k refinancování. Pohledávky za bankami a družstevními 3 záložnami 4 Pohledávky za klienty 5 Dluhové cenné papíry 6 Akcie, podílové listy a ostatní podíly 7 Účasti s podstatným vlivem 8 Dlouhodobý nehmotný majetek 9 Dlouhodobý hmotný majetek 10 Ostatní aktiva 11 Pohledávky za upsaný základní kapitál 12 Náklady a příjmy příštích období

Aktiva celkem Podrozvahová aktiva 1 Poskytnuté přísliby a záruky 2 Poskytnuté zástavy 3 Pohledávky ze spotových operací Pohledávky z pevných termínových 4 operací 5 Pohledávky z opcí

Pasiva Závazky vůči bankám a družstevním 1 záložnám 2 3

Závazky vůči klientům Závazky z dluhových cenných papírů

4

Ostatní pasiva Výnosy a výdaje příštích období Rezervy Podřízené závazky Základní kapitál Emisní ažio Rezervní fondy a ostatní fondy ze zisku Rezervní fond na nové ocenění Kapitálový fond Oceňovací rozdíly Nerozdělený zisk nebo neuhrazená ztráta 14 min. let 15 Zisk nebo ztráta za účetní období Pasiva celkem Podrozvahová pasiva 1 Přijaté přísliby a záruky 2 Přijaté zástavy 3 Závazky ze spotových operací Závazky z pevných termínových 4 operací 5 Závazky z opcí Hodnoty předané do úschovy, do 6 správy, k uložení 5 6 7 8 9 10 11 12 13

Odepsané pohledávky Hodnoty předané do úschovy, do správy, 7 Hodnoty předané k obhospodaření 7 k uložení 8 Hodnoty předané k obhospodaření Podrozvahová aktiva celkem Podrozvahová pasiva celkem 6

Zdroj: viz lit. [1]

73

Příloha č. 2 Základní parametry a rozdíly jednotlivých metod stanovení kapitálových požadavků k operačnímu riziku dle Basel II

Zjednodušený přístup

Výpočet kapitálového požadavku

Vychází se z indikátoru, kterým je průměrný roční hrubý příjem za předchozí tři roky Kapitálový požadavek se rovná 15 % tohoto indikátoru

Standardní přístup

Indikátorem jsou hrubé příjmy za jednotlivé regulatorně stanovené obchodní linie Kapitálový požadavek představuje v závislosti na obchodním linii 12 %, 15 % nebo 18 % hodnoty tohoto indikátoru Celkový kapitálový požadavek je tvořen součtem kapitálových požadavků za jednotlivé obchodní linie

Pokročilé přístupy měření Kapitálový požadavek je stanoven na základě interní kalkulace založené na: - interních údajích o ztrátách - externích údajích o ztrátách - analýzách rizikových scénářů - faktorech obchodního prostředí a vnitřních kontrol Lze využít přístupy ke snížení rizika (až o 20 %)

Žádná kritéria nejsou stanovena Kritéria pro uplatnění

Doporučuje se soulad se "Sound Practices for the Management and Supervision of Operational Risk“ vydanými Basilejským výborem

Aktivní zapojení představenstva a vyššího managementu · Existence funkce řízení operačního rizika · Řádný systém řízení operačního rizika

metody · Systematické sledování údajů o ztrátách

Stejná jako pro standardní přístup, a navíc: · měření je integrováno do každodenního procesu řízení rizik · procesy řízení a měření provozního rizika jsou kontrolovány interním a externím auditorem · mnoho kvantitativních požadavků – především na historická data (3–5 let zpátky)

Zdroj: KPMG, BIS 74

Příloha č. 3 Struktura majetku – rozvaha, strana aktiv AKTIVA CELKEM Pohledávky za upsaný základní kapitál

OBĚŽNÁ AKTIVA

DLOUHODOBÝ MAJETEK

Zásoby Materiál

Dlouhodobý nehmotný majetek Zřizovací výdaje

Nedokončená výroba a polotovary

Nehmotné výsledky výzkumu a vývoje

Výrobky

Software

Zvířata

Ocenitelná práva

Zboží

Goodwill

Poskytnuté zálohy na zásoby

Jiný dlouhodobý nehmotný majetek

Dlouhodobé pohledávky

Nedokončený dlouhodobý nehmotný majetek

Pohledávky z obchodních vztahů

Poskytnuté zálohy na dlouhodobý nehmotný majetek

Pohledávky - ovládající a řídící osoba Pohledávky - podstatný vliv

Dlouhodobý hmotný majetek Pozemky

Pohledávky za společníky, členy družstva a za účastníky sdružení

Stavby

Dlouhodobé poskytnuté zálohy

Samostatné movité věci a soubory movitých věcí

Dohadné účty aktivní

Pěsitelské celky trvalých porostů

Jiné pohledávky

Základní stádo a tažná zvířata

Odložená daňová pohledávka

Jiný dlouhodobý hmotný majetek

Krátkodobé pohledávky

Nedokončený dlouhodobý hmotný majetek

Pohledávky z obchodních vztahů

Poskytnuté zálohy na dlouhodobý hmotný majetek

Pohledávky - ovládající a řídící osoba

Oceňovací rozdíl k nabytému majetku

Pohledávky - podstatný vliv Pohledávky za společníky, členy družstva a za účastníky sdružení

Dlouhodobý finanční majetek Podíly v ovládaných a řízených osobách

Sociální zabezpečení a zdravotní pojištění

Podíly v účetních jednotkách pod podstatným vlivem

Stát - daňové pohledávky

Ostatní dlouhodobé cenné papíry a podíly

Krátkodobé poskytnuté zálohy

Půjčky a úvěry - ovládající a řídící osoba, podstatný vliv

Dohadné účty aktivní

Jiný dlouhodobý finanční majetek

Jiné pohledávky

Pořizovaný dlouhodobý finanční majetek

Krátkodobý finanční majetek

Poskytnuté zálohy na dlouhodobý finanční majetek

Peníze Účty v bankách Krátkodobé cenné papíry a podíly Pořizovaný krátkodobý finanční majetek Časové rozlišení Náklady/Komplexní náklady - příštích období Příjmy příštích období

Zdroj: viz lit. [5] 75

Příloha č. 4 Kapitálová struktura – rozvaha, strana pasiv PASIVA CELKEM VLASTNÍ KAPITÁL

CIZÍ ZDROJE

Základní kapitál

Rezervy

Základní kapitál

Rezervy podle zvláštních předpisů

Vlastní akcie a vlastní obchodní podíly (-)

Rezerva na důchody a podobné závazky

Změny základního kapitálu

Rezerva na daň z příjmů

Kapitálové fondy

Ostatní rezervy

Emisní ážio

Dlouhodobé závazky

Ostatní kapitálové fondy

Závazky z obchodních vztahů

Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků

Závazky - ovládající a řídící osoba

Oceňovací rozdíly z přecenění při přeměnách

Závazky - podstatný vliv

Rezervní fondy, nedělitelné a ostatní fondy ze zisku

Závazky ke společníkům, členům družstva a k účastníkům sdružení

Zákonný rezervní fond / Nedělitelný fond

Dlouhodobé přijaté zálohy

Statutární a ostatní fondy

Vydané dluhopisy

Výsledek hospodaření minulých let

Dlouhodobé směnky k úhradě

Nerozdělený zisk minulých let

Dohadné účty pasivní

Neuhrazená ztráta minulých let (-)

Jiné závazky

Výsledek hospodaření běžného účetního období

Odložný daňový závazek Krátkodobé závazky Závazky z obchodních vztahů Závazky - ovládající a řídící osoba Závazky - podstatný vliv Závazky ke společníkům, členům družstva a k účastníkům sdružení Závazky k zaměstnancům Závazky ze sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění Stát - daňové závazky a dotace Krátkodobé přijaté zálohy Vydané dluhopisy Dohadné účty pasivní Jiné závazky Bankovní úvěry a výpomoci Bankovní úvěry dlouhodobé Krátkodobé bankovní úvěry Krátkodobé finanční výpomoci Časové rozlišení Výdaje/Výnosy příštích období

Zdroj: viz lit. [5] 76

Příloha č. 5 Způsoby úročení úvěrů Z hlediska banky je způsob úročení úvěrů jednou z determinant úrokového rizika banky, klientovi – dlužníkovi předurčuje jeho úrokové náklady a jejich citlivost na vývoj tržních úrokových sazeb během trvání úvěrového vztahu. Fixní (pevná) úroková sazba je stanovena fixně na celou dobu splatnosti úvěru.. Banka ani klient nemá možnost ji jednostranně změnit. Pohyblivá úroková sazba se mění během splatnosti úvěru. Způsob změn úrokových sazeb může být koncipován následujícím způsobem. -

bezprostřední vazba na určitou úrokovou sazbu tak, že ke změnám úrokové sazby z úvěru dochází současně se změnou sazby, na kterou je vázána. Znamená to, že při sjednání úvěrové smlouvy nejsou předem dány termíny přizpůsobovací úrokové sazby z úvěru, ale vyplývají ze změn v základě ležící sazby. úrokovou sazbou , na kterou je úročení úvěru vázáno, bývá obvykle samotnou bankou vyhlašovaná základní sazby, může se však jednat i např. o prime rate, tj. úroková sazba pro nejlepší klienty banky, či jinou sazbu v pravomoci dané banky. Může se případně jednat o diskontní sazbu centrální banky. V tomto případě je však zásadní odlišnost v tom, že tato sazba( a tedy i změny v úrokových sazbách z poskytnutých úvěrů) je mimo vliv banky poskytující úvěr. Takto koncipovaná úroková sazba bývá označována jako floating rate.

-

vazba na určitou tržní referenční úrokovou sazbu,kterou je vybraná tržní úroková sazba, s předem danými termíny přizpůsobování. Úroková sazba z úvěru semeníc pravidelných intervalech a přizpůsobuje se výši referenční sazby platné na počátku sjednaného intervalu. Referenčními sazbami jsou obvykle tržní úrokové sazby typu PRIBOR, LIBOR, atd. Způsob stanovování PRIBOR viz níže této přílohy. Takto koncipovaná úroková sazba bývá označována jako variable rate

-

za pohyblivý způsob úročení lze označit i způsob, kdy banka sice dohodne pevnou úrokovou sazbu, nicméně si vyhradí právo její úpravy (oběma směry) během doby splatnosti, pokud dojde k výraznějším změnám v tržních úrokových sazbách. 77

Stanovení úrokových sazeb PRIBOR a PRIBID Sazba PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate) je fixing úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit, který vypočítává Česká národní banka z kotací referenčních bank pro prodej depozit (sazba, za jakou jsou banky ochotny poskytnout mezibankovní depozitum), sazba PRIBID (Prague Interbank Bid Rate) je obdobně fixing úrokových sazeb pro nákup depozit (sazba, za jakou jsou banky ochotny přijmout mezibankovní depozitum). Stanovení těchto sazeb vychází z následujících principů: 1. Pro výpočet se vychází z kotací sazeb referenčních bank. Status referenční banky uděluje na základě žádosti banky a při splnění stanovených podmínek České národní banky. 2. Pro výpočet se vychází z kotací v 11 hodin daného dne zveřejněných na jejich kontribučních stránkách systému Reuters. Sazby musí být kotovány v pořadí bid-ask a na dvě desetinná místa. 3. Sazba PRIBOR se počítá z kotací sazeb prodej referenčních bank následujícím způsobem, který se liší dle počtu bank kotujících pro danou splatnost sazby:

Počet referenčních

Způsob výpočtu

bank kotujících sazbu

více než 5

odstraní se nejvyšší kotace (popř. jedna z nejvyšších) a nejnižší kotace (popř. jedna z nejnižších) a PRIBOR se vypočte jako aritmetický průměr ze zbylých kotací zaokrouhlený na dvě desetinná místa

4 nebo 5

PRIBOR se vypočte ze všech kotací zaokrouhlený na dvě desetinná místa

méně než 4

PRIBOR se pro danou splatnost nestanoví

4. Sazba PRIBID se počítá z kotací sazeb nákup obdobným způsobem. 5. PRIBOR a PRIBID se stanovují pro splatnosti 1 den (O/N), 1 a 2 týdny, 1,2,3,6,9 a 12. měsíců. Zdroj: viz lit. [1] 78

Příloha č. 6 Způsoby splácení úvěrů

Způsob splácení úvěru je sjednán v úvěrovém smlouvě. Splácení úvěru může být v konkrétních případech přizpůsobeno potřebám klienta i podmínkám banky poskytující úvěr. Základní způsoby splácení můžeme shrnout do následujících variant: -

najednou v době splatnosti – takový úvěr se poskytuje na předem pevně sjednanou dobu splatnosti a po ní je najednou splacena celková částka úvěru. Úroky jsou však splatné na konci sjednaných period zpravidla 3, 6 nebo 12 měsíců.

-

po uplynutí výpovědní lhůty – tento druh úvěru je poskytován na předem neurčitou dobu. Současně je dohodnuta výpovědní lhůta pro jeho vypovězení. Zpravidla je sjednána i určitá minimální lhůta splatnosti, to znamená doba, po kterou nesmí být úvěr vypovězen. Úvěr je splatný najednou po uplynutí výpovědní lhůty od vypovězení úvěru.

-

průběžné splácení – takový způsob splácení úvěrů, kdy klient úvěr splácí průběžně, ale nepravidelně ze svých příjmů. Jedná se o různé typy kontokorentních úvěrů spojených s běžným účtem, které klient čerpá platbou z účtu a splácí došlými úhradami na běžný účet.

-

v pravidelných splátkách – úvěr splacený v pravidelných splátkách nesplácí v pravidelných měsíčních, čtvrt-, půl- nebo ročních splátkách. Přitom je předem sjednána pevná částka (absolutně nebo procentem z původní výše úvěru) jako výše ročního úmoru úvěru. Zároveň se splátkami úvěru jsou splatné i úroky. Princip je zřejmý s následující tabulky.

Tab. 1, přílohy č. 6 Rok

Úvěr na počátku

Úroky

Úmor

Splátka

Úvěr na konci roku

roku

(8%)

1

100 000,-

8 000

20 000,-

28 000,-

80 000,-

2

80 000,-

6 400,-

20 000,-

26 400,-

60 000,-

3

60 000,-

4 800,-

20 000,-

24 800,-

40 000,-

4

40 000,-

3 200,-

20 000,-

23 200,-

20 000,-

5

20 000,-

1 600,-

20 000,-

21 600,-

0

79

-

v pravidelných konstantních anuitách – úvěr splácený pravidelnými konstantními anuitami je splácen v pravidelných splátkách – anuitách, které jsou po celou dobu splácení ve stejné výši, mění se pouze jejich struktura z hlediska podílu úmoru a úroku. Vyjdeme-li ze shodných údajů jako předchozím případě, vypadá plán splácení daného úvěru formou anuit tak, jak to ukazuje následující tabulka.

Tab. 2., přílohy 6 Rok

Úvěr na počátku

Úroky

Úmor

Anuita

Úvěr na konci roku

roku

(8%)

1

100 000,-

8 000,-

17 045,-

25 045,-

80 000,-

2

82 955,-

6 636,-

18 409,-

25 045,-,-

60 000,-

3

64 546,-

5 163,-

19 882,-

25 045,-,-

40 000,-

4

44 664,-

3 573,-

21 472,-

25 045,-,-

20 000,-

5

23 192,-

1 855,-

23 192,-

25 045,-,-

0

Zdroj: viz lit. [1]

80

Příloha č. 7 Ukazatelé finančního zdraví podniku UKAZATELÉ Z ROZVAHY A VÝKAZU ZISKU A ZTRÁT Ukazatelé

Co sleduje Slabiny ukazatele nastavením jeho minimální výše se dá ochránit před nekontroluje úroveň externího financování a položky z vlastní kapitál snižováním (zhoršování) aktiv, vysokými rezervami a před podrozvahy bez nehmotného majetku (NM) vyplácením vysokých dividend sledováním tohoto ukazatele se může zabánit nadměrnému nebere v úvahu podrozvahové položky, pokud nejsou vlastní kapitál bez NM / celková aktiva zadlužování z externích zdrojů zahrnuty do celkových aktiv sledováním tohoto ukazatele se může zabánit nadměrnému nekontroluje celkovou výši aktiv nebo podrozvahových úročené dluhy / vlastní kapitál bez NM zadlužování z externích zdrojů položek kontroluje, zda dodatečný dluh přidává hodnotu k celkovým nepraktické pro cyklické odvětví - volatilita EBITDA, dále aktivitám, nepřímo kontroluje úroveň operačního leasingu, EBITDA neudává, zda bude dostatek hotovosti . dluh / EBITDA protože ten snižuje EBITDA chrání profitabilitu proti zvýšené úrovni zadlužení a volatilitě EBITDA však neudává, zda bude dostatek hotovosti k úrokové sazby, poukazuje na propad v profitabilitě, nepřímo pokrytí všech závazků. EBITDA / úrokové náklady kontroluje úroveň operativního leasingu, protože to snižuje EBITDA

UKAZATELÉ CASH FLOW (CF) Ukazatelé Operativní CF (bez úrokových nákladů)/ úrokovými náklady

Co sleduje prokazuje, zda společnost vygenerovala dostatek hotovosti, aby uhradila své úroky

Operativní CF (bez úrokových nákladů)/ úrokovými náklady + splátkami dlouhodobých úvěrů

prokazuje, zda společnost vygenerovala dostatek hotovosti, aby uhradila své úroky a ještě byla schopna uhradit splátky svých dlouhodobých dluhů

Operativní CF (bez úrokových nákladů)/ úrokovými náklady + splátky dlouhodobých úvěrů+ splátka dividend

prokazuje, zda společnost vygenerovala dostatek hotovosti, aby uhradila své úroky a ještě byla schopna uhradit splátky svých dlouhodobých dluhů a měla dostatek prostředků na výplatu dividend.

Příloha č. 8/1 Druhy zajištění Druh zajištění úvěru Ručení

Popis Podstatou ručení je jednostranné písemné prohlášení právnické či fyzické osoby – ručitele vůči bance, že uspokojí její určitou pohledávku ( splatí poskytnutý úvěr ) v případě, neučiní-li tak dlužník. Ručení je zajišťovacím vztahem nikoliv mezi dlužníkem a věřitelem, nýbrž mezi věřitelem a třetí osobou – ručitelem. Základní princip ručení je patrný z obr. spoluurčení, tj. za jeden závazek se solidárně zaručilo více ručitelů, přičemž každý z nich ručí za celý závazek. Toho vyplývá, že věřitel je oprávněn (při splnění zákonem stanovených podmínek) požadovat uhrazení své pohledávky po kterémkoliv z ručitelů. Ručitel má vůči ostatním ručitelům postavení spoludlužníka. Postavení spoludlužníka znamená (není-li sjednáno nic jiného)že na každého připadá alikvotní část uplatněného nároku věřitelem. Pokud tedy některý z ručitelů uhradil vyšší než poměrnou část, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů.

Formy ručení

částečné ručení, znamená, že více ručitelů ručí vedle sebe za určitý závazek vůči bance, avšak každý pouze za určitou smluvně vymezenou část závazku. Banka tedy může požadovat po jednotlivých ručitelích plnění pouze do výše částky, za kterou se zaručili. Pokud dojde k částečnému splacení závazku, nemá to vliv na výši jednotlivých ručitelů (výše zaručených částek se tím nekrátí). Ke krácení ručení dochází až v tom případě, že závazek se sníží pod ručitelem zaručenou částku. následné ručení je založeno na tom, že vedle hlavního ručitele, který ručí bance za závazek dlužníka, existuje ještě další – následný ručitel, který ručí bance za hlavního ručitele. To znamená, že pokud banka nedosáhne (při splnění zákonných podmínek) uspokojení své pohledávky na dlužníkovi a poté ani na hlavním ručiteli, může se obrátit na následného ručitele. následné ručení je založeno na tom, že vedle hlavního ručitele, který ručí bance za závazek dlužníka, existuje ještě další – následný ručitel, který ručí bance za hlavního ručitele. To znamená, že pokud banka nedosáhne (při splnění zákonných podmínek) uspokojení své pohledávky na dlužníkovi a poté ani na hlavním ručiteli, může se obrátit na následného ručitele. zpětné ručení znamená, že hlavnímu ručiteli, ručícímu za závazek dlužníka bance, současně ručí zpětný ručitel za dlužníka. Pokud tedy dojde k tomu, že banka uplatní své oprávněné nároky vůči hlavnímu ručiteli a ten je splní, může hlavní ručitel následně požadovat náhradu na dlužníkovi. Jestliže ten těmto nárokům nevyhoví, může se hlavní ručitel obrátit na zpětného ručitele.

Příloha č. 8/2 Druhy zajištění

DLUŽNÍK

poskytnutí úvěru

Závazek splatit úvěr včetně

Závazek splatit úvěr včetně úroků, pokud tak neučiní dlužník

RUČITEL

83

BANKA

Příloha č. 8/3 Druhy zajištění Druh zajištění úvěru Bankovní záruka

Popis Jako zajištění úvěru může sloužit jakákoli bankovní záruka. V tuzemských úvěrových vztazích obvykle nemají bankovní záruky jako zajištění větší význam. Důvod je v tom, že pokud banka již přebírá úvěrové riziko (k čemuž při vystavení záruky dochází), nechce přijít o úrokový výnos a má zájem poskytnout úvěr sama. Z tohoto důvodu mají praktický význam v tuzemských úvěrových vztazích bankovní záruky poskytované specializovanými bankami jakou je u nás Českomoravská záruční banka. záruka na investiční úvěr je poskytována na dobu až 12 let, v závislosti na typu záruky může ručení ze strany banky dosáhnout až 70% jistiny úvěru.

Formy bankovních záruk záruka na provozní úvěr je určena k zajištění zejména provozního úvěru, úvěru však může být částečně použit i na financování investic. Doba ručení nepřesahuje 4 roky, výše záruky může činit maximálně 50% jistiny úvěru, nejvýš však 5 mil. Kč. záruka na leasing je poskytována k ručení za leasingové splátky klienta. Výše záruky je omezena na 50% tzv. konečné pohledávky, odvozené od nesplacených leasingových splátek.

Depotní směnka

je finanční směnka, kterou zpravidla jako bianco směnkou (tj. na směnce v době vystavení nebývá vyplněna částka a splatnost) vystavuje / akceptuje příjemce úvěru ve prospěch banky a deponuje ji u ní jako zajištění přijatého úvěru. Depotní směnka nevzniká tedy jako instrument platební či úvěrový, ale výhradně jako instrument zajišťovací. Depotní směnky nebývají úváděny do oběhu, ale zůstávají deponovány u banky. Banka je oprávněna v případě, že dlužník nesplní včas a řádně své závazky - doplnit na směnku dosud nesplacenou dlužnou částku včetně úroků a předložit jí k proplacení. V případě řádného splácení úvěru včetně úroků banka vrací směnku zpět dlužníkovi. vlastní směnka, kterou vystavuje ve prospěch banky dlužník - příjemce úvěru

Formy depotních směnek

cizí směnka, kterou vystavuje banka a dlužník - příjemce úvěru - ji akceptuje ve prospěch banky. Tyto dva případy fakticky neznamenají pro banku žádné další záruky, toliko jednoznačně osvědčují bance její pohledávku a díky přísným směnečným pravidlům umožňují sanžší a rychlejší vymáhání svých pohledávek.

84

Příloha č. 8/4 Druhy zajištění Druh zajištění úvěru Převzetí dluhu

Popis spočívá v dohodě třetí osoby s dlužníkem, že přejímá jeho dluh a nastupuje na jeho místo, pokud k tomu dá věřitel souhlas. Pokud se tak stane bez dohody s dlužníkem na základě smlouvy s věřitelem, stane se třetí osoba dlužníkem vedle původního dlužníka.

Přistoupení k závazku je založeno na tom, že třetí osoba se bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se tak dlužníkem vedle původního dlužníka. Pokud se dohodne s dlužníkem, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevzniká. Zástava cenných papírů

je jednou z nejužívanějších zástav, které banky při zajištění úvěru zástavním právem využívají. K jejich hlavním přednostem patří především snadná převoditelnost, vysoká likvidita i snadné ocenění (u sekundárně obchodovatelných papírů). Podmínky pro zástavu cenných papírů se řídí přednostně speciální úpravou obsaženou v zákoně o cenných papírech (Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, pro šeky a směnky v zákoně šekovém a směnečném, obecná úprava v občanském a obchodním zákoníku platí tehdy, pokud uvedené speciální normy nestanoví jinak. Technika zastavení je rozdílná pro cenné papíry zaknihované a pro cenné papíry v listinné formě.

pro zástavu listinných cenných papírů platí následující hlavní principy: zástavní právo se zřizuje na základě písemné zástavní smlouvy a k jeho vzniku Formy zástavy cenných je zapotřebí i fyzické předání cenného papíru zástavnímu věřiteli. papírů zástava zaknihovaných cenných papírů: (i) zástavní právo vzniká registrací ve středisku cenných papírů, (ii) příkaz k registraci může dát zástavní věřitel, dlužník nebo zástavce (iii) příkaz k registraci zániku tohoto práva může opět podat zástavní věřitel, dlužník nebo zástavce. Musí k němu být přiložen doklad prokazující zánik pohledávky nebo zástavního práva. Druhy cenných papírů Teoreticky lze jako zástavu využít jakýkoli cenný papír, v praxi při zajištění úvěru přicházejí v úvahu pouze některé druhy cenných papírů: (i) akcie (ii) dluhopisy (iii) směnky (iv) dispoziční cenné papíry, tj. dávající majiteli právo disponovat s vymezeným zbožím. Zajišťovací převod práva

Může se jednat o jakékoli převoditelné právo dlužníka (kromě pohledávek). V bankovní praxi se nejčastěji jedná o právo vlastnické - je využíváno podobně jako zástavní právo, je mezi nimi však podstatný rozdíl: v případě zástavního práva se nemění majitel - zůstává jím dlužník, naproti tomu při převodu práva se novým majitelem stává banka.

85

Příloha č. 8/4 Druhy zajištění Druh zajištění úvěru

Zástavní právo

Druhy zástav

Popis slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) tím, že v případě, kdy klient (dlužník) včas nesplní své závazky vůči bance, má banka právo uspokojit svoje pohledávky z výtěžku zpeněžnění zástavy včetně jejího příslušenství (to znamená např. úroku plynoucího ze zástavy). Totéž právo má zástavní věřitel, pokud pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně, nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky. Zástavní věřitel - banka se nestává majitelem zástavy, ale má právo hojit se z ní. zástava movitých věcí k zajištění úvěru od banky lze použít pouze takové movité věci, které splňují zejm. následující požadavky: (i) relativně stabilní hodnota (ii) možnost jednoznačné specifikace (iii) možnost fyzického předání (iv) snadno zpeněžitelné. Zástava movitých věcí bývají využívány k zajištění výhradně krátkodobých úvěrů (3 a 6 měsíců). Banky obvykle poskytují úvěr pouze do výše 50% až 60% tržní hodnoty zastaveného zboží. Banky současně požadují, aby zboží bylo pojištěno a případné pohledávky z toho vyplývající i na banku převedeny. Zastavení movitých věcí se v praxi velmi často provádí prostřednictvím dokumentu majících formu cenných papírů, které osvědčují vlastnictví k daným věcem a umožňují nakládání s nimi. V případě, že zastavený majetek zůstává v objektu dlužníka (zástavce), požaduje banka jejich oddělené uskladnění tak, aby disponování s tímto majetkem mohlo nastává pouze se svolením banky. zástavní právo k nemovitostem (pozemkům, budovám a bytům) patří k jednomu z nejrozšířenějších zajišťovacích instrumentů využívaných k zajištění prakticky všech druhů bankovních úvěrů, jako jedině možný druh zajištění v případě hypotečního úvěru. Váže se tedy spíše k úvěrům dlouhodobým.

Zákon připouští, že zastavit lze i pohledávku za předpokladu, že předmětem jejího plnění je věc, právo nebo jiná majetková hodnota. Zástavní právo k pohledávce vzniká na základě písemné zástavní smlouvy, přičemž vůči poddlužníkovi (v postavení dlužníka zastavované pohledávky) je účinné pouze v tom případě, že je o tom písemně vyrozuměn zástavcem nebo je mu vznik zástavního práva prokázán zástavním věřitelem (zpravidla zástavní smlouvou). Zástava pohledávek Potom je povinen plnit svůj závazek zástavnímu věřiteli. O plnění je zástavní věřitel povinen informovat zástavce (majitele pohledávky). Pro zastavení pohledávky je charakteristické to, že se může banka jako zástavní věřitel domáhat uspokojení své zajišťované pohledávky ze zástavy - zastavené pohledávky pouze v tom případě, že zajišťovaná pohledávka nebyla dlužníkem řádně a včas plněna. Znamená to, že banka si nemůže inkasovanou pohledávku od poddlužníka automaticky ponechat. Pro bezproblémové řešení je nejvhodnější smluvně se zástavcem upraví, kdy je banka oprávněna si inkasovanou pohldávku od poddlužníka ponechat.

Zdroj: viz lit. [1] 86

SEZNAM LITERATURY [1] DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2005. ISBN 80-7201-515-X. [2] ESCHENBACH, R. a kolektiv: Controlling. Praha: ASPI, 2004. ISBN 80-73570351. [3] SYNEK, M. a kolektiv: Manažerská ekonomika. 3. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing a.s., 2003. ISBN 80-237-0515-X. [4] KISLINGEROVÁ, E. a kolektiv: Manažerské finance. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-903-0. [5] KISLINGEROVÁ, E. a HNILICA, J.: Finanční analýza krok za krokem. Praha: C.H. Beck, 2005. ISBN 80-7179-321-3. [6] BLAHA, Z.S.: Řízení rizika a finanční inženýrství. Praha: Management Press, 2004. ISBN 80- 7261-113-5. [7] CIPRA, T.: Kapitálová přiměřenost ve financích a solventnost pojišťoven. Praha: Ekopress, s.r.o., 2002. ISBN 80-86119-54-8. [8] DVOŘÁK, P. a kol.: Peněžní ekonomie a bankovnictví. Praha: Management Press, 2005. ISBN 80-7261-132-1. [9] VEBER, J. a kol.: Management – základy, prosperita, globalizace. Praha: Management Press, 2005. ISBN 80-7261-029-5. [10] BLAHA, Z.S. a JINDŘICHOVSKÁ.: Jak posoudit finanční zdraví firmy. Praha: Management Press, 2005. ISBN 80-7261-145-3. [11] SYNEK, M.: Podniková ekonomika. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: Management Press, 2006. ISBN 80-717-989-24. [12] SYNEK, M.: Ekonomická analýza. Praha: Nakladatelství ekonomia, 2006. ISBN 80-245-0603-3. [13] BLAHA, Z.S. a JINDŘICHOVSKÁ.: Podnikové finance. Praha: Management Press, 2005. ISBN 80-7261-025-2. [14] KALABIS, Z.: Bankovní služby v praxi. Brno: Computer Press, 2005. ISBN 80-251-0882-1 [15] ROSS, A. S. a kol.: Corporate Finance. 7. vydání. New York: Mc Graw Hill. ISBN 007-123937-5. [16] www.cnb.cz [17] www.csas.cz, BASEL II – prezentace České spořitelny

[18] www.cba.cz [19] www.stern.nyu.edu/fin/fac/altman, Effects on the New Basel Capital Accord on Bank Capital Requirements for SMEs. [20] www. bis.org, BASEL II [21] www.mesec.cz, Nová pravidla bank pro poskytování úvěrů [22] www.vokac.cz, Co znamená BASEL II? Mělo by to vůbec malé a střední podniky zajímat? [23] Kohout, P.: Krize hypoték a její důsledky, Praha: Lidové noviny, 8.8.2007 [24] Ivana, P. a kol.: Peníze už nejsou ani v Evropě, Praha: Ekonom, 3/2008 [25] Bauerová, J.: BASEL II – obezřetnostní pravidla regulace bank, Praha: Hospodářské noviny, 18.11.2004 [26] Hasar, M. : The significance of BASEL I and BASEL II for the future of the banking industry, Central Bank of Jordan, 2002 [27] Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách

88