Projekt je finančně podpořen Evropskou komisí Publikace vyjadřuje pouze názory autorů, Evropská komise není odpovědná za používání informací obsažených v publikaci
Vysoká škola A
Kvalita a studenti IBAR WP7 (pracovní verze)
Autor: Helena Šebková
1
I. Hodnocení studijních výsledků studentů 1. a) Jaké je institucionální strategie hodnocení studentů ? b)Jak jsou relevantní informace studentů sdělovány ? a) Hodnocení studentů je poměrně podrobně pojednáno na národní úrovni v zákonu o vysokých školách. Téma hodnocení studentů pojednává zákon v kapitola „Studijní program“, v níž určuje, že způsob ověření studijních výsledků musí obsahovat studijní plán jako jedna ze základních (povinných) součástí studijního programu. U jednotlivých stupňů studia dále určuje způsob jeho ukončení (například ukončení prvního stupně studia vyžaduje státní závěrečnou zkoušku a zpravidla obhajobu bakalářské práce). Kapitola Studium na vysoké škole podrobně popisuje státní zkoušku, která se koná před zkušební komisí a její průběh i výsledky jsou veřejné. Právo zkoušet mají pouze profesoři, docenti a odborníci schválení příslušnou vědeckou radou. Ve zkušební komisi zasedají další členové, které z významných odborníků v daném oboru jmenuje MŠMT. Podrobně jsou zde popsány doklady o studiu, které student obdrží po zápisu do matriky studentů (průkaz studenty, výkaz o studiu) a dále doklady o vykonaných zkouškách, a o ukončení studia, včetně dodatku k diplomu, který je studentovi vystaven na jeho žádost. Kapitola „Studenti“ určuje obecná práva studenta a mezi nimi též právo studenta konat zkoušky „za podmínek stanových studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem“. Studentovi je též dáno právo navrhovat téma své bakalářské, diplomové, rigorózní nebo disertační práce. Lze zde nalézt též ustanovení o způsobu povolení mimořádného opravného termínu zkoušky, pokud takou možnost připouští studijní a zkušení řád, které „musí být vyhotoveno písemně, musí obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání a musí být studentovi doručeno do vlastních rukou“. Na rozdíl od zákona, který je ve vymezení hodnocení studentů poměrně podrobný, národní strategické dokumenty se touto záležitostí nezabývají nebo ji pojednávají ve zcela obecné rovině. DZ MŠMT (2011-2015) požaduje udržet vysokou kvalitu v sektoru vysokoškolského vzdělávání, a to jak ve smyslu masifikace studia, tak v zachování jeho tradiční elitní části a pozornost věnuje diversifikaci institucí, která by měla k tomuto požadavku významně přispět. Vlastní hodnocení studentů je tudíž pojednáno pouze implicitně. Strategie DZ VŠ A (2011-2015) se zabývá především úspěšností studentů při stupu na trh práce a spokojeností zaměstnavatelů s kvalitou jejich vzdělání. Systém pravidelného vnitřní hodnocení kvality směřuje zejména k hodnocení kvality pedagogické činnosti a kvality výukového procesu, které se implicitně dotýká též hodnocení znalostí, kterých studenti dosahují. Institucionální strategie uplynulých období vedla k cíli zavést kreditový systém, který se v současné době užívá již běžně (viz také text k otázce č.3část) a tudíž se v současně platném strategickém dokumentu tato záležitost jež neobjevuje. Zmíněno je v něm získání Diploma Supplement Label v roce 2010. Podrobnosti týkající se hodnocení studentů jsou ponechány na „Studijním a zkušebním řádu VŠ A“, který je jedním z vnitřních předpisů této vysoké školy. Studijní a zkušební řád ukládá zveřejňovat seznam akreditovaných studijních programů uskutečňovaných na VŠ A na úřední desce. Tím se zveřejňují náležitosti studijních programů v souladu se zákonem o vysokých školách včetně studijních plánů. Ve stejném článku Studijní a zkušební řád stanovuje, že podmínky studia na zahraniční vysoké škole upravuje smlouva mezi VŠ A a příslušnou zahraniční vysokou školou, upravuje též podmínky studia cizinců a studentů zahraničních vysokých škol. b) Studenti získávají základní informace prostřednictvím úřední desky, na níž jsou zveřejněny všechny akreditované studijní programy, které vysoká škola nabízí (viz též předcházející odstavec).
2
Za poskytování dalších informací je odpovědný vedoucí ústavu nebo katedry, který podle Studijního a zkušebního řádu zajistí, aby byly před zahájením semestru zveřejněny sylaby studijních předmětů, podmínky průběžné kontroly, požadavky ke zkoušce, klasifikovanému zápočtu nebo zápočtu a zajistí zpracování dokumentace o studiu podle vnitřních předpisů. Dále vedoucí zajistí vypsání termínů zkoušek i obou typů zápočtů tak, aby studenti měli možnost všechny požadované kontroly studia absolvovat, a to včetně možnosti využití opravných termínů. Současně s tím specifikuje způsob přihlašování ke zkoušce, důsledky plynoucí z odstoupení od zkoušky, z nesložení části částí zkoušky nebo z neomluvené neúčasti u zkoušky. Za velmi důležitý informační zdroj považují studenti nepovinný předmět Úvod do studia, který je nabízen studentům prvního ročníku. Obsahem 5-6 přednášek z tohoto předmětu je souhrn všeho, co by měl student vědět – výklad konceptu strukturovaného studia, shrnutí povinností, které je nutno splnit během studia, rozbor požadavků na studenty, prezentace jednotlivých kateder apod. Z hlediska absolvování předmětu jde o formální záležitost, každý student dostává 1 kredit bez ohledu na to, zda a kolika přednášek se zúčastnil. Studenti také kladně zhodnotili informaci o jednotlivých předmětech, kterou jim příslušný akademický pracovník podá na první přednášce. Shrne všechny povinnosti, které se v daném předmětu od studentů vyžadují, uvede požadavky ke zkoušce a termíny, které je nutné dodržet. Studenti připomněli též možné využití www stránky, kde lze najít informace o každém předmětu. Webovou stránku považují za velmi užitečnou, i když se jim její současné uspořádání nezdá příliš přehledné a doporučují v tomto smyslu www stránku upravit. Obecně se studenti shodují na tom, že se škola stará, aby se k nim dostaly všechny potřebné informace a jsou s současným stavem spokojeni. V naprostém souladu se studenty se také akademičtí pracovníci domnívají, že záměry vysoké školy týkající se hodnocení studentů jsou jasně a dostatečně zpracovány především ve Studijním a zkušebním řádu, resp. v některých dalších doplňujících vnitřních předpisech, které jsou veřejně dostupné. Komunikace se studenty je podle nich dostatečná, především prostřednictvím úvodních hodin v jednotlivých předmětech, ale též konzultací a dalších formálních i neformálních kontaktů učitelů se studenty. 2. Jak jsou procedury hodnocení studentů přizpůsobeny jejich účelu ? (diagnostické, formativní, summativní)? • předběžné testování schopností, dovedností a kompetencí (pro jaký účel); • strategie pro rozvoj schopností, dovedností a kompetencí (formativní hodnocení); • měření výkonu studentů (summativní hodnocení). Pokud existují metody vlastního hodnocení studentů, mohou být uvedeny příklady dobré praxe. Testování schopností studentů může být součástí přijímacího řízení, které upravuje vnitřní předpis „Přijímání ke studiu a přijímací řízení na VŠ A“. Tento předpis opět navazuje na zákon a stanovuje nutné podmínky, které musí student splnit, aby mohl být přijat ke studiu do jednotlivých stupňů studia. V případě bakalářského studia se jedná o ukončení středoškolského vzdělání, k čemuž vnitřní předpis doplňuje podmínku „potřebné způsobilosti“. Potřebnou způsobilost ověřuje VŠ A v rámci dalších podmínek přijetí ke studiu, které se týkají určitých znalostí, schopností a prospěchu ze střední školy, popřípadě vyšší odborné školy. Potřebnou způsobilostí je též prokazatelná znalost českého jazyka v případě studentů cizinců (vykonání zkoušky z českého jazyka), kteří studují ve studijních programech akreditovaných v českém jazyce.
3
Ověření schopností se často provádí u studentů ucházejících se o studium v doktorském stupni v rámci neformálního pohovoru. Také v případě zkoušky mezi bakalářským a magisterským studiem, kterou konají studenti s horším prospěchem, než jakého je potřeba dosáhnout k možnosti přímého pokračovaní a navazujícím magisterském programu, může být kromě jiného sledována motivace studentů k dalšímu studiu (uvádějí studenti). Plnění studijních povinností v průběhu studia se ověřuje získáním zápočtu, klasifikovaného zápočtu nebo úspěšné složení zkoušky podle studijního plánu. (Studijní povinností se podle Studijního a zkušebního řádu rozumí jednosemestrální studijní předmět zakončený zápočtem, klasifikovaným zápočtem, zkouškou nebo též zápočtem a zkouškou.) Studijní a zkušební řád stanovuje, že zkoušky mohou být písemné, ústní nebo písemné a ústní. Klasifikované zápočty mohou být písemné, praktické nebo písemné a praktické. Na VŠ A se při zkoušce většinou využívá jak písemná část, tak část ústní (akademičtí pracovníci). V souladu s ustanovením Studijního a zkušební řádu je však možné, aby vedoucí ústavu nebo katedry rozhodl jinak, tj. že zkouška bude například pouze písemná. Řada ústavů hodnotí znalosti studentů průběžně, prostřednictvím 3-4 testů organizovaných v průběhu semestru. Výsledky testů se obvykle sčítají, někdy nikoliv jen mechanicky, ale s různou váhou a nakonec „přičtou“ k výsledné známce obsahující především výsledek hlavního zkouškového testu. Hlavní zkouškový test má obvykle také hlavní váhu ve výsledném hodnocení a většinou může neúspěch průběžných testů (případně neúspěch všech těchto testů) opravit. Neúspěšné průběžné testy většinou nejsou důvodem odmítnutí složit zkoušku, v některých případech však mohou sloužit jako síto. Často je ale možné si neúspěch v průběžných testech opravit testem opravným. V každém případě jsou testy typem sumativního zkoušení, které rozhoduje o výsledku zkoušky v případě, kdy není její součástí zkoušení ústní. Ústní zkouška má typicky formativní charakter, tj. diskuse učitele se studentem. Někdy je téma diskuse písemná práce, kdy je snahou učitele zjistit, proč (je-li tomu tak) udělal v písemné zkoušce chyby a zda příslušné tématice rozumí a je tedy možné chyby opravit. Akademičtí pracovníci shodně ústní zkoušky hodnotí pozitivně. Jejich argumentace je především v tom, že prostřednictvím rozhovoru je možné skutečně zjistit, zda student požadované znalosti má a že je možné ho motivovat/psychicky povzbudit, resp. mu pomoci dojít k žádaným výsledkům. Argumentují také tím, že je potřeba, aby se studenti naučili dobře formulovat myšlenky, aby byli schopni položit otázku, vysvětlit problém a jasně předložit jeho řešení. Zkušenosti se studenty jsou v tomto ohledu spíš špatné a proto považují ústní zkoušku za možnost, resp. nutnost se daným obecným dovednostem nevyhýbat a postupně se je naučit. Jako přínos uváděli studentskou vědeckou činnost nebo jejich účast na projektech, které se projeví velkým pokrokem v prezentaci vědomostí. Studenti na základě svých zkušeností potvrzují, že zkoušky jsou téměř výhradně složeny jak z písemného, tak z ústního zkoušení, je tedy kombinací sumativního a formativního přístupu. Zcela se shodují s akademickými pracovníky v tom, že při ústním zkoušení většinou pedagog ověřuje výsledky písemky a se studentem hovoří a na základě rozhovoru může hodnotit schopnosti, dovednosti a kompetence. Podle studentů není běžné, aby bylo rozhodnuto o konečné známce bez rozhovoru o dané tématice. Ústní zkouška může podle nich ověřit skutečné znalosti a je proto důležitější než zkouška písemná. Zdůrazňují některé problémy písemné zkoušky, například možnost rychle zjistit obsah testů z předcházejícího dne/zkoušky a připravit se jen na daný typ příkladů apod. Potvrzují též, že u některých předmětů je písemka „síto“, nejde však o obecné pravidlo. Shodují se s akademickými pracovníky i v tom, že ústní zkouška výsledek písemné práce „upraví“, obvykle o jeden stupeň zhorší nebo zlepší.
4
Zajímavou diskusi otevřeli studenti na téma zkoušení prostřednictvím testů. Názory byly výrazně diversifikované a shoda byla dosažena pouze v tom, že pro akademického pracovníka může být příprava dobrého testu velmi náročná. K ověření skutečných znalostí je potřeba test dobře sestavit, avšak není možné ponechat stejné testovací otázky delší dobu, protože studenti si je předají a zaměří pak svoji přípravu na zkoušku pouze na zvládnutí testu, jak už bylo uvedeno výše. Odezněl názor, že pro některé studenty může být test psychicky tak náročný, že i po dobré přípravě ho nezvládnou. Naproti tomu byl postaven jiný názor, a sice že vysokoškolský student by se měl umět s testem vyrovnat, i když to pro něho není vhodný způsob zkoušení. Vysoká škola by měla člověka „utvářet“ i psychicky a požadovat, aby zvládal i velkou zátěž, podobnou takové, s jakou se může běžně v životě setkat. 3. Jakým způsobem procedury hodnocení studentů „měří“ naplnění zamýšlených výstupů z učení a dalších cílů studijního programu. (Zmínit souvislost s QF EHEA, případně vybrat příklad dobré praxe) Organizací ověření studijních výsledků je v pravomoci vedoucího ústavu nebo katedry, které zajišťují studium daného předmětu. Způsoby ověření, jak už bylo výše uvedeno, jsou zkouška, klasifikovaný zápočet a zápočet. Vedoucí katedry nebo ústavu může určit písemným způsobem i jiné podmínky ověření studijních výsledků v případě studia podle individuálního studijního plánu. V souvislosti s tím může upravit i účast na přednáškách, cvičeních a seminářích. (Studijní a zkušební řád) Zkoušky a klasifikované zápočty jsou hodnoceny písmeny podle ECTS - A (výborně) až F (nedostatečně). K tomu existují numerické ekvivalenty klasifikace (1,0; 1,5; 2,0, 2,5; 3,0 a 4,0) a ekvivalenty v bodovém rozpětí (100-90; 89-80); 79-70); 69-60; 59-50; méně než 50). Jednotlivé studijní předměty jsou ohodnoceny počtem kreditů, který vyjadřuje relativní míru studijní zátěže studenta v daném předmětu. Celkový součet kreditů v jednom studijním programu slouží ke kontrole studia. Minimální počty kreditů za semestr a minimální počty kreditů pro postup do studia v dalším ročníku, resp. další podmínky pro kontrolu studia jsou stanoveny ve výnosu rektora „Upřesnění kreditního systému VŠ A pro daný akademický rok“ (Studijní a zkušební řád). Studijní a zkušební řád požaduje zachování návaznosti studijních předmětů a laboratoří podle pravidel, která stanoví vedoucí ústavů nebo kateder. Studenti k tomu poznamenali, že kumulace kreditů umožňuje obcházet zkoušky z některých obtížných předmětů a nechávat je až do krizové situace, kdy je už zkouška nezvládnutelná. Na druhé straně je však v chemii jako v řadě jiných technických oborů návaznost předmětů potřebná a tato situace kromě ustanovení Studijního a zkušebního řádu studenty přirozeně nutí studenty, aby včas skládali zkoušky (včas) také z předmětů obtížných. Každý z předmětů je opatřen sylabem, který jasně uvádí, jaké jsou předpokládané vzdělávací výstupy a na co by se měl student ke zkoušce připravit (akademičtí pracovníci). Sylabus je do velké míry závazný též pro akademické pracovníky, i když sami připouštějí, že výjimečně některé části sylabu z přednášek vypadnou a pak se tato část ani nezkouší.¨ Na některých fakultách a/nebo ústavech a katedrách je zavedeno, že i zkoušky zkouší ten akademický pracovník, který přednáší. Zdůrazněno byly výhody tohoto přístupu – zkoušející se ptá způsobem, který odpovídá stylu jeho přednášek a studentovi to pomáhá jak věcně, tak psychicky. Tato situace však není všude stejná, na jiných ústavech nebo katedrách zkouší zároveň víc akademických pracovníků a tudíž ne vždy zkoušejí ty studenty, kterým přednášejí. Studenti mají možnost, resp. spíše jsou schopni si vybrat zkoušejícího vhodnou vlastní organizací času u zkoušky tak, aby ho sladily s časem vybraného zkoušejícího.
5
Student má podle Studijního a zkušebního řádu právo konat dvě opravné zkoušky. Studenti k tomu dodávají, že někdy může učitel udělat výjimku (povolit další opravnou zkoušku), pokud to uzná za vhodné. Studenti zhodnotili zkoušky jako dobře zorganizované a nemají k nim prakticky žádné výhrady. Pokus diskutovat o výstupech z učení v souvislosti se zaváděním Národní soustavy kvalifikací nemělo v případě studentů smysl, protože je jim tato „novinka“ zatím zcela cizí. Akademičtí pracovníci, kteří se z různých důvodů k přípravě národního kvalifikačního rámce dostali (především prostřednictvím individuálního projektu národního v rámci OPVK), se vyjadřovali spíše velmi opatrně a skepticky, aktivita se jim nezdá dobře připravená a obávají se velkých a zcela zbytečných podrobností a nárůstu byrokracie. 4. a) Jsou procedury hodnocení studentů používány kvalifikovanými pracovníky v souladu s oficiálními pravidly? b) Do jaké jsou procedura ovlivněny osobou (jednou) zkoušejícího? a)Za průběh zkoušek v souladu s oficiálními předpisy, kterými jsou v tomto případě zákon o vysokých školách (ověření výsledků studia probíhá podle studijního plánu, který je součástí studijního programu) a Studijní a zkušební řád, podle něhož je za průběh zkoušek odpovědný vedoucí ústavu nebo katedry. Vedoucí je též povinen „pověřit zkoušením nebo udělováním klasifikovaných zápočtů a zápočtů učitele a zajistit jednotnou míru uplatňování požadavků na všechny studenty“ (Studijní a zkušební řád). Studenti i akademičtí pracovníci se shodují na tom, že zkoušky probíhají v souladu s oficiálními předpisy a nevidí zde žádné problémy. b) Studenti uvádějí, že závislost na rozhodnutí jedné osoby je velmi dobře možná. Přestože je písemka i ústní zkouška ohodnocena (bodována) a body se pak sčítají a v řadě předmětů se body získávají (a načítají) již v průběhu studia, může zkoušející u ústní zkoušky konečnou známku jako jednotlivec ovlivnit. Přesto se domnívají, že odosobnění (student dostává známku na základě písemného projevu, aniž by s někým hovořil) není dobře. Navíc ani písemná zkouška nemusí obsahovat být jenom příklady, u kterých je možné zkontrolovat jen výsledek, ale často jde o požadavek komplexnějšího řešení, takže je možné, že student považuje známku za nespravedlivou. Studenti však soudí, že se tak stává jen zcela výjimečně. Akademičtí pracovníci jsou přesvědčeni, že neúspěšného studenta jsou schopni skutečně přesvědčit o tom, že nebyl dostatečně připraven a že tudíž jejich neúspěch nezávisí na jejich osobním přístupu, resp. nespravedlivém hodnocení. Výjimkou jsou státní zkoušky, kde se zkouší z více předmětů a výsledná známka hodnotí celkové znalosti. Studenti považují tento způsob zkoušení za vhodný a obecně se shodují na tom, že ze zkoušení mají dobrý pocit. Obdobně se akademičtí pracovníci domnívají, že u zkoušek ani u státních zkoušek dochází k problémům jen výjimečně a z vlastní dlouholeté zkušenosti nacházeli jen ojedinělé případy, kdy se student cítil ohodnocen nespravedlivě. 5. Jsou kritéria pro hodnotící procedura jasná a veřejná ? (známkování, absence (nemoc nebo jiné záležitosti), informace o typech, metodách a kritériích hodnocení, účast na prezenčním studiu, účast na zkouškách) Klasifikace studenta písemnou zkratkou v souladu s ECTS nebo tomu odpovídající známkou, případně klasifikace bodová je přesně popsána ve Studijním a zkušebním řádu, stejně tak jako způsob ověření studijních výsledků i typ zkoušky a možnosti opravy při
6
neúspěchu. Studijní a zkušební řád též upravuje účast studentů na výuce i na odborných exkurzích a praxích a upozorňuje, jaké důsledky může mít neomluvená neúčast studenta na výuce, která je povinná. Z toho lze odvodit, že omluva z důvodu nemoci nebo jiných závažných důvodů je akceptovatelná. Jasně je také stanovena odpovědnost vedoucího ústavu nebo katedry za vypsání termínů zkoušek, klasifikovaných zápočtů a zápočtů tak, aby všichni studenti měli možnost tuto kontrolu studia absolvovat a mohli využít i opravných termínů. Akademičtí pracovníci dodávali, že existuje Výnos o akademickém roku, podle kterého jsou všechny ústavy a katedry povinny zveřejnit všechny relevantní informace o studiu. Dostupné jsou též s webových stránek těchto součástí fakult. První ročníky dostávají písemné „návody“, kde studenti najdou všechny informace. K možnosti omluvy poznamenali, že akceptují i omluvy zcela neformální, ale omluvit se je bezpodmínečné, jinak termín zkoušky, případně termíny jiné bez náhrady propadají. Studenti jsou přesvědčeni, že všechno je jasné, akademičtí pracovníci studenty seznamují s povinnostmi naprosto dostatečně. Důležitá je komunikace, kterou studenti mohou bez problémů využívat, každý akademický pracovník jasně oznámí konzultační hodiny. Konzultační hodiny mají i externisté. 6.
a) Jsou procedury hodnocení studentů administrativně ověřovány ? b) Pokud ano, jak se ověřování provádí? Výsledky zkoušky a klasifikovaného zápočtu zapisuje zkoušející do studentova výkazu o studiu (velkým tiskacím písmenem podle klasifikace ECTS) a zapíše i informaci o získání zápočtu. Výsledky zkoušející zapíše též do informačního systému, který evidují děkanáty (Studijní a zkušební řád). DZ VŠ A 2011-2015 uvádí, že sofistikovaný informační systém přispívá k administrativní verifikaci činností školy. „Studijní informační systém a s nim spojené softwarové systémy zavedené na VŠ A umožňují velmi efektivně organizovat studium, vést studijní evidenci a jsou účinným nástrojem komunikace mezi studenty, děkanáty fakult a vyučujícími …“ (DZ VŠ A 2011-2015). Akademičtí pracovníci potvrzují, že administrativní ověření hodnotících procedur je dostatečné a mnohdy si ho zkoušející doplňují vlastními způsoby – ukládají si diplomové práce, zápisy o zkouškách a vedou si vlastní historii zkoušení různými způsoby. Některé katedry ještě zachovávají studijní karty, na nichž je také zachycena „historie“ studenta na dané katedře/ústavu. Shoda je tudíž na tom, že administrativní ověření je dostatečné a nedochází k žádným problémům. Názory studentů jsou obdobné. Také oni se domnívají, že zkušební procedura je dobře zajištěna vědí, že zápis v indexu je na některých katedrách kopírován do karty a prostřednictvím děkanátu zapsán do elektronického systému. Také oni potvrzují, že nedochází k žádným problémům. 7. Promítají se do hodnocení studentů nějak znalosti a dovednosti získané na střední škole ? Znalosti získané na střední škole se projevují především v prvním semestru/ročníku, kde dělají problém především znalosti z matematiky a chemie. Studenti píší testy, které mají jak akademickým pracovníkům, tak studentům samotným posloužit jako zpětná vazba o středoškolských znalostech (podrobnější informace lze najít v případové studii „Kvalita a přístup ke studiu na VŠ A“). Studenti i akademičtí pracovníci se shodují na tom, že technické studium lze absolvovat především v návaznosti jednoho předmětu na druhý, proto se už ve vyšších ročnících znalosti ze střední školy příliš neprojevují a není potřeba je proto nějak v úvahu.
7
8. Jaká je role externích odborníků v procedurách hodnocení studentů (včetně agentur pro zajišťování kvality) ? Na zkoušení se za normálních okolností žádní externí odborníci nepodílejí. Zkouška se může konat před komisí v případě, kdy tak určí děkan na základě žádosti studenta nebo zkoušejícího (Studijní a zkušební řád). Studenti se k tomu z vlastní zkušenosti nevyjadřovali, akademičtí pracovníci uvedli, že se to ve výjimečných případech stát může a byli schopní spíše nelézt příklad, kdy o komisionální zkoušení požádat zkoušející. Externí odborníci jsou přítomni u státních zkoušek (povinnost ze zákona). Některé chemické obory jsou nabízeny jen na dvou vysokých školách (Praha, Pardubice) a tudíž je přítomnost externisty někdy problémem. Studenti se domnívají, že obecně je přítomnost někoho cizího u státní zkoušky vhodná, akademičtí pracovníci mají zkušenost, že externí odborník někdy neformuluje otázky dostatečně jasně a může tak studenta uvést do rozpaků. 9. a) Byly v poslední době procedury hodnocení studentů nějak měněny tak, aby se zlepšila jejich efektivita? b) Lze najít nějakou specifickou z měnu (příklad dobré praxe ?
Studenti i akademičtí pracovníci se shodli na tom, že změny nastaly se zavedením strukturovaného studia a byly daleko rozsáhlejší, než jen nové státní zkoušky při ukončení bakalářského studia a případně přijímací zkoušky do navazujícího studia magisterského. Změny přineslo i zavedení kreditního systému s rozlišením pěti klasifikačních stupňů oproti dřívějším třem. Akademičtí pracovníci k tomu připomněli, že v navazujícím magisterském studiu se dodnes všech pět klasifikačních stupňů nevyužívá a známkuje se v podstatě podle staré, zavedené tradice. Studenti zmiňovali rozdělené zkoušky v některých předmětech na základní část a „nadstavbu“, která je obtížnější. Dobří studenti jsou často schopní obtížnější část zvládnout lépe, než část základní, ale nejsou zcela přesvědčeni o tom, že jim rozdělená zkouška přináší užitek. Diskuse s akademickými pracovníky se dostala k tématice změn ve znalosti českého jazyka a vyjadřovacích schopností studentů. To jsou ale změny postupné a mají mnoho různých důvodů. Především však způsob vyjadřování používaný v e-mailové komunikaci nebo v komunikaci prostřednictvím sms zpráv, kde se na pravopis nehledí vůbec a vyjadřování je pokud možno co nejúspornější a pomalu se rozšiřuje do běžného jazyka a psaní textů, včetně těch, které jsou součástí zkoušky. Téma diskuse se proto vrátilo ke způsobu zkoušení a akademičtí pracovníci opět potvrdili význam ústní zkoušky. Jako příznivý jev označili stoupající počet možností různých studentských prezentací v průběhu studia, které výše negativní vlivy alespoň částečně eliminují. Za změnu je možné považovat i stále se rozvíjející a vylepšující hodnocení vzdělávací činnosti studenty (část vnitřního systému hodnocení kvality), kde mají studenti možnost komentovat zkoušky a formulovat svoje stížnosti. Akademičtí pracovníci informovali o tom, že komentářů (v otevřených otázkách ankety) není mnoho a je proto prakticky nemožné udělat jakékoliv zobecnění. Jako typický příklad uváděli stížnost na to, že se zkoušející otázal na něco, co nebylo přednášeno, vyskytly se (zcela ojediněle) stížnosti dívek na akademické pracovnice, které jsou na ženy-studentky přísnější. Obecně je stížností velmi málo a potvrzují to jak akademičtí pracovníci, tak studenti. Pokud by se ve studentských anketách podařilo získat zobecnitelné názory studentů k typu, způsobu nebo dalším aspektům zkoušek, mohlo by to zkoušení a případně i jeho efektivitu do budoucna ovlivňovat.
8
II Závěrečná syntéza Na VŠ A je Standard 1.3 ESG Part 1 uplatňován prakticky bez výjimek, tj. „Studenti jsou hodnocení podle veřejně dostupných kritérií, předpisů a procedur, které jsou důsledně uplatňovány.“ Standard je součástí strategie hodnocení studentů dlouhodobě, to znamená, že hodnocení studentů tímto způsobem probíhalo již dříve, než byly ESG publikovány a v rámci aktivit Boloňského procesu nabídnuty k využívání za účelem harmonizace zajišťování kvality v zemích EHEA. Ani v současné době se ve strategii hodnocení studentů nehovoří o ESG, přestože „vlastní“ strategie vysoké školy v této oblasti je s nimi zcela v souladu. Podobně lze nahlížet na návod ke Standardu 1.3. Ani ten není ve strategických dokumentech ani ve vnitřních předpisech VŠ A zmíněn, ale ve skutečnosti je využíván. Akademičtí pracovníci hovoří o hodnocení studentů s velkým zájmem a v realitě uplatňují nejen rozsáhlé zkušenosti, ale velmi lidský přístup ke studentům. Implicitně z toho vyplývá, že si uvědomují důležitost hodnocení studenta pro jeho další studium a následně i pro jeho kariéru. Diskuse o ústních zkouškách, že je akademičtí pracovníci vnímají nejen jako velmi dobrou možnost ověřit skutečné studentovy znalosti, ale v rozhovoru studenty motivovat ke zlepšování jejich schopností znalosti dobře prezentovat, která nepochybně může ovlivnit jejich budoucí kariéru, jak uvádí návod ke Standardu 1.3. Na zajištění profesionality zkoušeních dbají v souladu s ustanovením Studijního a zkušebního řádu vedoucí ústavů a kateder a názory studentů, kteří zkoušky považují za spravedlivé a dobře organizované, lze usoudit, že i v této oblasti je návod naplňován. Formální organizace zkoušek je také velmi podrobně upravena vnitřním předpisem, který dbá na i na to, aby studenti měli možnost využít opravných termínů. Opět je možné citovat názory studentů, v nichž se nevyskytovaly žádné negativní postřehy týkající se zkoušek nebo klasifikovaných zápočtů. Studenti, ale i akademičtí pracovníci hodnotí kladně průběžná hodnocení studentů v průběhu semestru, která jsou na většině kateder organizována jako testy. Studenti možnost využít opravných testů, pokud se jim v průběhu semestru z různých důvodů nedaří získat dobré hodnocení, což znamená, že jsou limitovány možné nespravedlivosti, nastanou-.li vážné důvody, proč student nemůže průběžné testy zvládnout. Obvyklá kombinace ústní a písemné zkoušky zajišťuje, že způsob zkoušení je prakticky vždy vhodný ke svému účelu. Administrativní zajištění a ověření výsledků hodnocení studentů považují jak akademičtí pracovníci tak studenti za vhodné a dostatečné. Informace o hodnocení znalostí, dovedností a kompetencí se studentům dostává mnoha různými způsoby. Studenti sami oceňovali především speciální předmět prvního semestru, který je zevrubně informuje o všem, co je při studiu na VŠ A očekává. Za velmi přínosné považují také informace o všech předmětech, které se jim dostávají na úvodních přednáškách. Samozřejmě využívají i všech dalších možností informací, včetně webové stránky, kterou po stránce věcné považují za velmi dobrou, avšak mají připomínky k její organizaci a přehlednosti, kterou by doporučili změnit. Jedinou výjimkou může být návod doporučující, aby hodnocení studenta nebylo pokud možno závislé na rozhodnutí jednoho zkoušejícího. Na českých vysokých školách není kromě státních zkoušek běžné, aby se na zkoušení podílelo více akademických pracovníků, případně externistů. Stejně je tomu na VŠ A, ale vnitřní předpis umožňuje, aby na žádost studenty či akademického pracovníka určil děkan vykonání zkoušky před komisí. Z vyjádření studentů i akademických pracovníků vyplývá, že se toto opatření používá jen zcela výjimečně a tudíž je patrné, že rozhodování jednoho akademického pracovníka je plně akceptovatelné. Závěrem tedy lze konstatovat, že Standard 1.3 ESG Part 1 i k němu připojený návod je na VŠ A téměř beze zbytku naplňován. Děje se tak dlouhodobě, aniž by byly ve strategických dokumentech ESG jako celek nějak zmiňovány a konkrétně využity ve vnitřních předpisech.
9
III. Identifikace bariér Na VŠ A nebyly identifikovány žádné bariéry, které by bránily implementaci ESG Part 1 v oblasti hodnocení studentů. Je proto na zvážení vedení této školy, zda v budoucnu do strategických dokumentů ESG formálně implementuje a případně strukturuje příslušné vnitřní předpisy tak, aby i formálně (strukturou) odpovídaly jednotlivým standardům a příslušným návodům. V současné chvíli je otázkou naplňování dalších standardů v oblasti vnitřního zajišťování kvality a možná doporučení je potřeba proto formulovat později. IV Příklady dobré praxe. Příkladem dobré praxe z VŠ A může být obvyklá forma zkouška, která je kombinací zkoušky písemné a ústní (tj. kombinace sumativního a formativního přístupu). Tato kombinace dovoluje prověřit schopnost studenta zvládnout test a prověřit tímto způsobem jeho znalosti. Neúspěch testu není konečným výsledkem a zkoušející akademický pracovník má možnost ověřit skutečné studentovy znalosti vhodně položenými otázkami a rozhovorem týkajícím se širších souvislostí daného předmětu. Ústní zkouška přináší vhodnou zpětnou vazbu pro akademické pracovníky a může pomoci při zlepšování výuky na základě rozboru zkoušek. Svědčí o tom například i to, že někteří zkoušející si vedou vlastní záznamy o zkouškách, případně shromažďují dokumentaci ze zkoušek a jsou pak schopni za další časové období problémy studentů zhodnotit a je-li to možné, vyvodit závěry jak ke zlepšení/zefektivnění vlastního zkoušení, tak k úpravě výuky. Z tohoto pohledu nevadí, ale je spíš užitečné, vede-li zkoušku pouze jeden zkoušející a jak studenti i akademičtí pracovníci potvrdili, nepřináší to nespravedlivost a problémy se vyskytují zcela výjimečně. Příkladem dobré praxe mohou být též vnitřní předpisy VŠ A, které velmi podrobně a velmi jasně stanovují všechna pravidla, která se hodnocení studentů týkají. Příklad dobré praxe doplňuje strategie informovat studenty na začátku semestru o všem, co od nich škola/příslušný předmět očekává a o všech souvisejících skutečnostech. Studenti to velmi oceňují a považují informace za jasné a dostatečné. V. Respondenti Rozhovory byly vedeny celkem s 11 respondenty, mezi nimiž byl prorektor, dva proděkani, tři akademičtí pracovníci a pět studentů
10
