Milí profesoři a studenti,

ˇ

´ˇ

ˇ

´ ´

´ˇ ´

1

Milí profesoři a studenti,

jako s létem končí teplo, tak v novém školním roce končí staří redaktoři a nastupuje nová vlna Vašich pisatelů. Doufáme, že s námi budete spokojeni, a pokud ne, neváhejte se na nás s jakýmikoliv radami či připomínkami obrátit. Ba naopak každý příspěvek velmi oceníme. Ale konec vyřizování! Skončily prázdniny a všichni jistě máte spoustu zážitků. Tak jako my. Určitě se o ně s námi rádi podělíte, proto honem usedněte k počítačům a pište, pište! Vaše nejen letní zážitky, ale i jiné rozličné příspěvky přijmeme s povděkem. Také bychom na tomto místě chtěly přivítat všechny nové studenty. Věříme, že se Vám na naší škole bude líbit tak, jako se tu líbí nám, a že se tu seznámíte s celou řadou skvělých lidí. Závěrem Vám nastíníme, co všechno můžete v našem časopise očekávat. Především spoustu zajímavých článků, anket, novinek, a to nejen z domova… Samozřejmě dál budeme zpovídat naše drahé paní profesorky a pány profesory a budeme zjišťovat přesně to, co Vás o nich zajímá. Zkrátka a dobře, máte se opravdu na co těšit. Vaše zbrusu nová REDAKCE

2

Zeptaly jsme se vás: Jaký byl tvůj nejlepší prázdninový zážitek?

Kristýna D. 2. LB: Iva 2. MA: Petra 2. MA: Roman 2. MA:

Patrik 2. ZB:

„Prázdninová oslava s kamarády…“ „Bujaré oslavy na soustředění s klukama…“ „Stanování a bujaré oslavy…“ „Když mě ráno místo mé přítelkyně probudil pes… velmi nezvyklým způsobem.“ „Víkendový výdělek…“

Láďa 4. BL:

„Když jsem dělal reparát.“

Štěpán 2. MB:

„Pivní štafeta na hasičích…“

Petra 1. LA:

„Rock for people“

Míša 1. LB:

„Když jsem dělala pět reparátů.“

Gába 2. LB:

„Kanasta s babičkou…“

Mery 2. LB:

„Dovolená v Háji (pod Klínovcem)…“

3

Milý studenti a učitelé,

od nového školního roku 2011/2012 se změnily na naší škole výchovné poradkyně. Naše jména jsou Alena Tomanová a Šárka Kumbálková. Zatím nemáme tolik zkušeností, ale za to nám nechybí chuť a nadšení do naší práce. Budeme se snažit být nápomocné v řešení Vašich složitých životních situací. Najdete nás v A 605 v časech: Šárka Kumbálková – pondělí 10,45 – 13,10h, Alena Tomanová – lichý týden – úterý 11,35 – 14,00h, sudý týden – středa 8,00 – 10.25h. Mimo tyto hodiny se na nás můžete obrátit na e-mailových adresách: [email protected], [email protected]. Šťastné vykročení do nového školního roku a mnoho úspěchů. Těšíme se na spolupráci.

4

Co se kde děje! Září teprve začíná a už tu máme velmi smutnou událost. Dne 7. 9. 2011 se stala velká letecká nehoda. U ruského města Jaroslavl se zřítilo letadlo. Na palubě bylo 45 lidí, přežili pouze dva pasažéři. Jeden z nich, Alexandr Galimov, však později v nemocnici podlehl rozsáhlým zraněním. Na palubě letounu JAK-42 byl kompletní tým místního hokejového týmu Lokomotiva Jaroslavl, včetně tří českých hráčů, Karla Rachůnka, Jana Marka a Josefa Vašíčka. Pro český hokej je to obrovská ztráta a všichni se s touto tragickou zprávou těžce srovnávají. Proto jsme se rozhodly napsat o nich pro vás všechny, kteří jste je znali, nebo právě naopak neznali, pár slov a uctít tak jejich památku.

Karel Rachůnek • narodil se 27. srpna roku 1979 ve Zlíně • v roce 1997 hrál svůj první zápas v extraligovém Zlíně • za ruský tým Jaroslavl hrál v sezoně 2002/2003 a potom znovu od roku 2010 • na MS 2010 se v českém dresu stal mistrem světa • v semifinále proti Švédsku vstřelil branku pouhých osm sekund před koncem základní hrací doby • v loňském roce získal s českým týmem bronz na MS v Bratislavě

5

Jan Marek • • • •

narodil se 31. prosince roku 1979 v Jindřichově Hradci v roce 2003 získal v dresu pražské Sparty extraligový titul do Lokomotivu Jaroslavl přestoupil před sezonou z Atlantu Mytišči s českou reprezentací získal na MS zlatou medaili, o rok později v Bratislavě pak bronz • na zisku obou medailí se podílel důležitými brankami

Jan Marek

Josef Vašíček

Josef Vašíček • narodil se 12. září roku 1980 v Havlíčkově Brodě • V KHL za klub Lokomotiv Jaroslavl hrál od sezony 2008/2009 • v době přerušení NHL v sezoně 2004/2005 hrál českou extraligu za pražskou Slavii • v následující sezoně získal s týmem NHL Carolina Hurricanes slavný Stanleyův pohár • byl také mistrem světa roku 2005 Kristýna Veinlichová, 2. LB 6

Prázdninové ohlasy… I. Letní brigáda Ještě zdaleka prázdniny nezačaly, ale já už měla brigádu vyjednanou a byla jsem ráda, že to nemusím honit zase až na poslední chvíli. Myslím, že tento typ brigády je zcela výjimečný a mnoho lidí by zrovna po této práci nepátralo a ani pátrat nechtělo, protože je tak neobvyklá, že by je ani nenapadlo ji hledat. Co to tedy je za originalitu? Celý měsíc jsem strávila v archeologickém ústavu, kde jsem myla lidské kosti. Mnoho z vás jistě právě pokrčilo nosem, nebo povytáhlo obočí. Říkala jsem, že by vás tohle ani ve snu nenapadlo. Ale je to tak a musím říct, že to pro mě byla úžasná zkušenost, už jen z toho důvodu, že si člověk uvědomí, jaké různé druhy kostí má v těle. Nikdy jsem si nemyslela, že v předloktí je tolik malinkých kůstek, anebo že stehenní kost je tak dlouhá. Tyto kosti byly vykopány z hromadného hrobu v Lysé nad Labem. Pocházejí ze 13. a 14. století, ale i přes své stáří byly ve velmi zachovalém stavu. Raritou tu byl objev tzv. porodu v hrobě, kdy prý těhotná matka nestačila porodit svého potomka, zemřela a on zůstal uvězněn v jejím těle. Na tyto kosti jsme museli dávat obzvlášť velký pozor, protože byly velmi křehké a nebylo by těžké je zlomit. Náš tým se skládal ze čtyř umývačů. Každý z nás měl vždy jeden lavor, kam jsme vysypali obsah pytlíků, kde byly kosti uložené, a druhý lavor, kde jsme kosti myli. Obsah každého pytlíku byl latinsky pojmenován. A to je další důkaz toho, že se mi tato brigáda opravdu velmi hodila. Ihned jsem totiž věděla, že zrovna pytlík s označením „cranium“ skrývá jednu z lebek. Ano, i lebka se tady někdy objevila. Samozřejmě, že se všichni štítili na ni sáhnout, natož pak ji umýt. Proto mi nezbylo nic jiného, než se jí ujmout. Používali jsme různé druhy nástrojů. Například zubní kartáček, kartáč, ale i síto na malé úlomky. Umyté kosti jsme vždy ukládali na tzv. postýlky, kde jsme je nechali asi 2-3 dny sušit. Někdy se nám také stalo, že když jsme ráno do té místnosti přišli, lehce to tam zapáchalo. Byly tu všechny možné druhy kostí, které vás jen napadnou. Žebra, loketní a vřetenní kost, kost lýtková, hrudní, prsní. Opravdu všechny. Musím říct, že mě to moc bavilo, a doufám, že příští rok budu zase v gumových rukavicích poznávat tajemství lidského těla. Lucie Fendrychová, 2. LB 7

Srovnání stehenní kosti dospělého člověka s kostí nenarozeného dítěte

Srovnání žebra dospělého člověka s kostí nenarozeného dítěte

Pracovní pomůcky Pracovní místo

Postýlky, na kterých se kosti sušily… 8

II. Finsko – země tisíce jezer Když se řekne Finsko, co vás jako první napadne? Nejspíše pustina pokrytá sněhem, jezera, velká zima, nekonečné lesy, hokej a snad možná ještě sobi. To není zrovna moc. Ráda bych vás blíže seznámila s touto zemí, kterou jsem o prázdninách poznala na vlastní kůži. Finsko je jedna z nejseverněji ležících zemí světa, 1/3 se rozkládá za polárním kruhem (Laponsko). 75% souše tvoří rozsáhlé převážně jehličnaté lesy. Rozlohou je 4krát větší než Česká republika, a přesto tam žije o polovinu méně lidí než u nás. Jejich školní systém je druhý nejlepší a taky nejtěžší na světě. To je možná i důvod, proč tato země má nejvyšší počet sebevražd, obzvlášť mezi studenty.

Základní informace o Finsku: hlavní město: Helsinky státní útvar: parlamentní republika (hlava státu: prezidentka - Tarja Halonen) úřední jazyky: finština, švédština měna: euro 187 888 jezer

HELSINKY Město bylo založeno v roce 1550 a bylo dlouhá léta pod nadvládou Ruska a Švédska, což se promítlo do architektury města. Například Dóm Alexandra II. (horní obrázek). Zajímavým místem je přístavní trh Kauppatori, kde můžete koupit vše od suvenýrů po čerstvé ryby a typická finská jídla až po pravé sobí kožešiny. Přibližně půl hodiny chůze od trhu se nachází skalní kostel (Temppeliaukio Kirkko), který byl roku 1969 vytesán do skály dvěma studenty architektury Timo a Tuomo Suomalainen (obrázek dole).

9

Lidé ve Finsku Velmi mě překvapilo, jak přátelští jsou Finové. Jednoho večera jsem si s kolegou vyšla do jedné z hospod (pivnice Helsinky) a po 15 minutách si k nám přisedli dva starší páni a začali se s námi bavit, jako bychom se znali už léta. Na nedalekém ostrově Suomenlinna se s námi dal do řeči tamní rybář a nabídl nám pivo KARHU (což znamená medvěd) a vyprávěl mnoho příběhů o tom, jak to chodí na moři. Bylo moc zajímavé s ním pohovořit, protože každý den se taková příležitost nenaskýtá. Jen co jsme dorazili do kempu v Lahti (103km severně od Helsinek), jedna finská rodina nás ochotně pohostila svým tradičním pokrmem Karjalan paisti, když viděli, jak si v ešusu na ohni vaříme těstoviny ze sáčku. Poté nás pozvali na pár Karhu a domácí finskou kořalku. Další den nás vzali do centra Lahti (známé středisko zimních sportů) na výlet na skokanské můstky. Opravdu jsem nečekala, že Finové budou tak pohostinní k úplně cizím lidem.

Jídlo

Sobí masové kuličky s pečeným bramborem a brusinkami Karjalan paisti – směs telecího a vepřového masa vařeného ve štávě Hernekeito – hrachová polévka s buřtem Piva: v každé finské hospodě si můžete pochutnat na českém pivu (Krušovice, Plzeň, Budvar …ale i finské Karhu a Karjala jsou tu velmi oblíbené

Anna-Maria Bartels, 2. LB

10

10 otázek pro.... .....paní profesorku Mgr. Adélu Býmovou

1. Narodila se ve městě Nový Jičín. 2. Vystudovala Gymnázium Nový Jičín a poté studovala na Přírodovědecké fakultě University Karlovy v Praze. 3. Po studiu začala učit na naší střední škole. 4. Děti zatím nemá. 5. Zvířata nemá, za své mazlíčky považuje svého synovce a neteř. 6. Mezi její koníčky patří především sport. Hlavně cyklo, indoorové sporty, jako spinning a veškeré druhy cvičení. Také ráda čte. 7. V televizi ráda sleduje přírodovědné filmy, dokumenty a dobré komedie, u kterých se zasměje. :) 8. Při otázce na nejoblíbenější jídlo odpověděla : "Takže to by bylo na celou stránku, ale asi nejradši mám nějakou flákotu masa, jako steak s přelivem, ale také zeleninu." 9. Její nejoblíbenější knihou je Norské dřevo od autora Murakamiho a její nejoblíbenější film je komedie Láska nebeská od režiséra Richarda Curtise. 10. Jejím dětským snem bylo stát se lékařkou nebo učitelkou. :) Velmi děkujeme paní profesorce za její ochotu odpovídat na naše otázky a také za to, že si na nás udělala čas. A příště se můžete těšit na odpovědi paní profesorky Bc. Pavlíny Vočkové.

11

Naši přispěvatelé… Přežít jako vrah, nebo umřít jako bezdomovec? Jdeme si takhle ulicí, v pravé ruce plnou nákupní tašku, v levé mobilní telefon a na uchu člověka, který je nám přítelem. Jak si to tak kráčíme, očkem pokukujeme do přezdobených výloh, tu a tam se někomu vyhneme, támhle zase leží na lavičce bezdomovec. Klepe se zimou, leje do sebe ten svůj krabicák a život jde nějak tak dál. Město se zabalí do svého černého závoje noci, teplota klesá a bezdomovec nespí. Nespí, protože je mu zima. Možná má i hlad. Ale to už není náš problém. My sedíme pěkně doma, nalepení na televizi, v ruce svařák a užíváme si ten teplý pocit střechy nad hlavou, plného žaludku a přítomné toalety či sprchy. Vzpomínka na špinavého pobudu se zatím vytratila jak pára nad hrncem. Možná si na něj zítra vzpomeneme, až nás zase začne jemu podobný otravovat o nějaký ten drobák. A my mu ho nedáme. Nedáme mu ho proto, že my pro ten drobák musíme chodit do práce a nemůžeme pít ten svůj krabicák... Zatímco my pokračujeme v cestě do práce, paralelně se odehrává osud v nápravném zařízení. Člověk, který někomu vědomě ublížil, právě vstává, aby dostal svůj ranní díl kalorií a vitamínů. Probudí se v teple, projde koupelnou, trochu zapracuje, jde na teplej obídek, pokecá pěkně u televize při polední siestě se spoluvězni, zvolna něco odpracuje a pomalu se chystá na večeři. Mezitím si dojde párkrát na toaletu, utře se papírem za naše daně, převlíkne si povlečení, zajde do místní vězeňské knihovny. Má možnost se sebevzdělávat, má teplou večeři a s relativně blaženým pocitem jde pak zase na kutě. Hrajeme si tady na velké humanisty, ale paradoxně je jedním z největších morálních opor právě onen bezdomovec, který namísto vraždy či loupežného přepadení raději trpí mrazem a absencí veškerých požitků novodobého světa. Je to jeho morální problém, že nevztáhne ruku na bližního svého a tím si nezajistí svou porci luxusu. Jenže my se druhý den ráno opět probudíme a namísto toho, abychom tomu opilému bezdomovci poděkovali, že pro trochu luxusu nezabil našeho kamaráda, raději na něj ještě zvýšíme hlas a pošleme ho ke všem čertům. Nejsem zastáncem bezdomovců, ale jsem zastáncem zdravého rozumu, který v tomto případě jednoznačně chybí. Hlavně mi, prosím, neoponujte slovem svoboda. Svoboda je to, co bezdomovec sice má, ale nic si za ní nekoupí. Nevezmou ho k pohovoru, velmi pravděpodobně nezaujme svou životní lásku, ba se ani nepřevlékne do čistého a suchého. Jestli by nakonec přeci jen nebylo lepší někoho zabít…

Tomáš Toman

12

Literatura za hranicemi kánonu… V této rubrice Vám budeme pravidelně přinášet informace o vybraných spisovatelích a zároveň vždy i tip na jednu z knih, která neměla to štěstí a neprobojovala se do našeho školního literárního kánonu. Totiž i takováto díla stojí za pozornost a mohou být kolikrát velmi zajímavá. A tak skromným cílem této stránky budiž podepřít výše uvedené tvrzení konkrétními příklady ze světa literatury. Ale dost již bylo řečí. Nezbývá než popřát příjemné čtenářské zážitky.

Sylvia Plathová aneb spletité cesty k sebevraždě (1932 – 1963) Sylvia Plathová byla americká básnířka, ale i prozaička. Narodila se v malém městě poblíž Bostonu ve Spojených státech v rodině rakouských emigrantů. Podstatně ji ovlivnila smrt jejího otce, významného profesora biologie, v roce 1940. S touto ztrátou se se střídavými úspěchy vyrovnávala po celý svůj život. Na střední škole se v předposledním roce studia nervově zhroutila a během studia vysokoškolského se dokonce pokusila o sebevraždu. A to přesto všechno, že byla velmi atraktivní dívkou a nadanou studentkou. Proto také získala stipendium na největší dívčí vysokou školu v Northamptonu ve státě Massachusetts. Kritické léto a podzim roku 1953, kdy na tom byla tak špatně, že se musela léčit na psychiatrii a podrobit se šokové terapii, autenticky zachytila ve svém jediném románu Pod skleněným zvonem (The Bell Jar; 1963, česky 1996). Román byl natolik autobiografický, že si Plathová při jeho prvním vydání raději zvolila pseudonym. Své psychické problémy nakonec překonala a vrátila se do školy. V roce 1955 ji úspěšně dokončila a odjela do Anglie na univerzitu v Cambridge, kde se seznámila se svým budoucím manželem, známým básníkem Tedem Hughesem. V roce 1960 jí pak vychází první sbírka básní. Manželství však už v roce 1962 skončilo krachem a opuštěná Plathová se se s dvěma dětmi na krku snažila usilovně psát. Od rozchodu s Hughesem napsala obrovské množství básní, které vytvořily základ její nejslavnější sbírky Ariel (1965; česky 1984 v překladu Jana Zábrany). Román Pod skleněným zvonem vyšel v lednu 1963. Plathová byla deprimovaná kritikami, které ovšem objektivnímu čtenáři připadaly veskrze příznivé. Začaly se jí vracet psychické problémy a 11. února téhož roku, v jedné z nejchladnějších zim jaké pamatuje nedávná britská historie, spáchala sebevraždu.

13

„Pod skleněným zvonem“ (Svědectví člověka, který se zbláznil.) Jistá čtenářská zkušenost mě přivedla k neoddiskutovatelnému poznání, že s odstupem času si člověk z přečtených knih pamatuje především okolnosti, za nichž knihu četl. Místo, roční období, rozpoložení mysli. A samozřejmě pak několik podstatných pasáží, z nichž si pro sebe odnesl (nebo neodnesl) jistá ponaučení, a jež se mu zaryla hluboko do paměti. Po románu Sylvie Plathové Pod skleněným zvonem jsem po letech znovu sáhla zkraje letošního roku, kdy mě schvátilo v té době už několikáté onemocnění v řadě. Bylo to jen několik týdnů před čtyřicátým osmým výročím Sylviiny smrti. Krátké lednové dny lemované vtíravou zimou, nevlídně zachmuřenou oblohou a tichým šerým pokojem byly jako stvořené pro místy až mrazivé příběhy hlavní hrdinky s churavou duší Esther Greenwoodové. Pokusím se tedy v hrubých obrysech nastínit dějovou linii této knihy. S pohlednou dívkou a úspěšnou studentkou Esther se setkáváme v New Yorku, kam se spolu s dalšími slečnami dostala na celý měsíc zadarmo poté, co vyhrála soutěž jednoho módního časopisu. Ovšem namísto toho, aby si stejně jako ostatní bezstarostně užívala módní přehlídky, návštěvy drahých salonů krásy a noční párty s neznámými kluky, neustále s jistou dávkou ironie, někdy až cynismu, analyzuje sebe, své okolí a situace, v nichž se vyskytne. „Měla jsem pocit, že se mezi všemi těmi červenými a bílými přehozy (…) scvrkávám, až ze mě nezbývá nic než malá černá tečka. Připadala jsem si jako škvíra v podlaze.“ (…) „To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normálního ticha. Bylo to moje vlastní ticho.“ Jejím základním problémem je, že takzvaně neví, co se sebou. Neví, jaký má mít cíl a proč by měla dělat to, co dělá. Vlastně vůbec neví, co má dělat. Řeší i své první milostné vztahy. „Myslela jsem si, že je to ten nejbáječnější kluk, jakého jsem kdy potkala. Pět let jsem ho zpovzdálí zbožňovala, než si mě vůbec všiml, a pak nastala ta krásná doba (…) on si mě začal všímat, jenže jak si mě pak všímal pořád víc a víc, úplnou náhodou jsem poznala, co je to za strašného pokrytce, a teď chtěl, abych se za něj vdala, a já ho přitom zoufale nenáviděla.“ Její pokusy o navázání kontaktů s muži zpravidla končí fiaskem. Z této série mizérií nevybočuje ani její první milostná zkušenost, která má s romantikou jen pramálo společného a která jen příznačně dokresluje hrdinčin pokřivený pohled na svět. Po měsíčním newyorském pobytu se Esther vrací domů, kde naplno propukne její již dříve se ohlašující psychická nemoc. Touží napsat román, ale nedaří se jí to. Začne navštěvovat psychiatra. „Pořád jsem měla na sobě Betsinu blůzu a nabíranou sukni. Už byly trochu zplihlé, protože jsem je za celé ty tři neděle doma ani jednou nevyprala. Propocená bavlna vydávala nakyslý…zápach. Celé tři týdny jsem si neumyla vlasy.“ Promýšlí nejrůznější varianty, jak si vzít život. (Tato část knihy by směle mohla posloužit jako ucelená příručka sebevrahova.) Nakonec spolyká prášky a končí v léčebném zařízení. Zde podstupuje šokovou terapii. Pasáže z léčebny poskytují velmi poučný, a vzhledem k autenticitě až sugestivně reportážní, vhled do prostředí soukromé psychiatrické kliniky, jejího fungování a lékařských metod. Zda-li nitro 14

naší hrdinky nakonec obstojí před přísnou lékařskou komisí, na tomto místě prozrazovat nebudu. Nicméně po přečtení této knihy si chtě nechtě uvědomíme, že pod skleněným zvonem se tak trochu alespoň jednou v životě ocitnul každý z nás. Jana Königsmarková

Ukázka poezie Sylvie Plathové ze sbírky „Ariel“ Slova Sekery, po jejichž úderu zvoní les, a ty ozvěny! Ozvěny prchající z jednoho středu jak koně. Míza tryská jak slzy, jak voda toužící znova scelit své zrcadlo nad skálou, která se drobí a mění, bílá lebka, pozřená zeleným plevelem. Po letech je potkávám na silnici - slova vyprahlá a bez jezdců, neúnavný klapot kopyt. Zatímco ze dna tůně životu vládnou utkvělé hvězdy. (Ariel, Sylvia Plathová, nakl. Jota, Brno 2000) Sylvia Plathová a Ted Hughes Zdroje: Sylvia Plathová: Pod skleněným zvonem. Argo, Praha 1996 Iliteratura.cz 15

Trocha literárního experimentu… BOLEST Z BLBOSTI Blbé básně vznikají z potřeby uchopit pocit Dobré básně vznikají z potřeby uchopit pocit Dobré i blbé básně bývají psány pro bolest Gesta samozvanců násilně vťaté ve svět litery Touha Gesta slyšet znovu slyšet Tlukot toho srdce jež v pravidelném rytmu tluče slova pro bolest I toho jež tlouklo (tluče) pro toto srdce které bylo vzdáleno jen na několik kroků A bilo neslyšeno pro tupou bolest z míst kde kdysi bylo srdce Byla to bolest ztraceného srdce Bolest z nalezeného srdce Bolest toho srdce Tepe tupě Tepe Tupě Tepe tepe I Blbé básně se nerýmují I Dobré básně se rýmují I osobnosti píšou blbé básně Blbé básně se píší pro bolest Pro bolest je blbost trpěna Za blbost se trpí Pro bolest Trpím Trpíš Trpíme

(Muriel) 16

…poezie a humoru na závěr Křik citu zabitého Láska je zlomocný dar, nenávist je skrytý žal. Slzy jsou krve kapky ze srdce zlomeného, pláč, křik citu zabitého. Milovat nám dává sílu, nenávist nám bere víru. Láska usadí se uvnitř hrudi, kde přebývá, dokud nezastudí. Hluboko do duše se zaryje, zklamání náhlé neskryje. Tolik to v srdci i duši bolí, když láska jinou cestu si zvolí. Dívat se, jak opouští místo své, přichází období mdlé, kde pomalu nic nezbývá, než hledět, jak vše se rozplývá. A mizí.

Veronika Andělová 4. E Obraz minulosti Barvy okolo mne jen linou se a září, jedinečný okamžik je třeba zvěčnit, jak slunko, příroda se tváří, stačí jen věčnost uskutečnit. Vznikne tak obraz nehybný, leč krásný, jako když zastaví se okolí čas, zdá se tak prchlivý a vzácný, je vnitřní duše hlas. Chvíle jednou pomine, vzpomínky vyblednou, fotografie jako když si vzpomene, jak vypadal život, nikdy neblednouc.

Veronika Andělová 4. E

Podle něj prý krásná jsem, říkával mi hvězdičko. Pro mě to byl sladký sen, pro něj povyrazit si maličko? Na motorce si to jede, nevím, možná se mi trochu směje. Byla jsem tak naivní, ale! Nikdo není bezchybný! Truchlit pro něj nebudu, tohle nemám v povaze. Už se tomu jenom směju, však jiného mám v záloze!

Lucie Fendrychová 2. LB

Už je to tu zase, uteklo mi prase! Co teďkon mám dělat? Uteklo pár selat. Měla to být zabíjačka, teď je z toho pobíhačka. Tak chytněte je někdo! Není tu už ani jedno! Lucie Fendrychová 2. LB

REDAKCE:

Lucie Fendrychová Kristýna Veinlichová Jana Königsmarková

(obálka: Gabriela Chyská, 2. LB) 17