vstupu do EU ČERVNOVÝ GRAF CEPU ČERVEN 2003 Jak hlasovali občané ČR v referendu o vstupu do EU Petr Mach: Reforma veřejných financí a náklady

ČERVEN 2003

Reforma veřejných financí a náklady vstupu do EU Petr Mach autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku

Petr Mach: Reforma veřejných financí a náklady vstupu do EU Robert Holman: Smith a Keynes – dva světy ekonomického myšlení Marek Loužek: Rozšíření EU není zadarmo Václav Klaus: Jak je to s evropským antiamerikanismem?

CEP – Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024

Hořká realita Vláda chce během let 2004 až 2006 zvýšit daně o 71 miliard a zkrátit výdaje o 199 miliard. Na pomalejší valorizaci důchodů chce vláda ušetřit 10 miliard, na nemocenských dávkách 22,2 miliardy, na sociálních dávkách 4,2 miliardy, na pomalejším růstu platů na vysokých školách 4,1 miliardy, na pomalejším růstu platů státních zaměstnanců 47,4 miliardy. Na tom, kde ušetří dalších 80 miliard, se hodlá vláda ještě dohodnout. Celkové břemeno reformy má dosáhnout 270 miliard. V návrhu reformy veřejných financí se přitom počítá v letech 2004-2006 s celkovými náklady souvisejícími s členstvím ČR v EU ve výši 138 miliard korun, což je více než polovina plánovaného objemu reformy. Jedná se zejména o pravidelný každoroční příspěvek České republiky do rozpočtu EU,

o náklady na spolufinancování prostředků přidělovaných Evropskou unií ze strukturálních fondů, kohezních fondů a ze systému společné zemědělské

V návrhu reformy veřejných financí se počítá v letech 2004–2006 s celkovými náklady souvisejícími s členstvím ČR v EU ve výši 138 miliard korun, což je více než polovina plánovaného objemu reformy. politiky EU, dále o náklady na „předfinancování“ přímých plateb a náklady navýšení přímých plateb na úroveň 55 % dotací farmářů ze starých zemí EU. Tyto náklady mají dosahovat v letech 2004-06 částek 30,1 miliardy, 50,5 miliardy a 56,6

▲

Politických vězňů 10 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 192 406 e-mail: [email protected] www.cepin.cz

Po vstupu České republiky do EU se hlavním mediálním tématem stává vládou předkládaná reforma veřejných financí. Obě témata však spolu souvisí více, než si možná většina lidí myslí. Z vládního návrhu „Koncepce reformy veřejných rozpočtů“ (k dispozici na www.mfcr.cz) vyplývá, že polovina objemu příjmových a výdajových opatření v letech 2004–2006 má být prováděna jako důsledek výdajů státního rozpočtu v souvislosti se členstvím naší země v Evropské unii.

miliardy Kč. Celkem tedy půjde o výdaje ve výši 137,2 miliardy korun. Jako „rozpočtové kompenzace“ vrátí EU do státního rozpočtu v letech 2004–2006 celkem 22 miliard korun. Dále se ve vládním materiálu počítá s tím, že v důsledku odstranění cel na dovoz evropského zboží přijde český rozpočet v letech 2004-2006 o 5,4 miliardy, 8 miliard a o 7,9 miliardy, celkem za celé období o 21,3 miliardy korun. Cla, která budou placena občany v cenách zboží dováženého z neevropských zemí, půjdou přímo do rozpočtu EU. Kromě toho vláda v letech 2004-06 počítá se splátkami kapitálu Evropské investiční bance, ke kterým jsme se ve Smlouvě o přistoupení k EU také zavázali, a pro rok 2004 se navíc počítá s výdajovou položkou na volby do Evropského parlamentu a s tím spojenou úhradou volebních nákladů politickým stranám ve výši 0,9 miliardy Kč. Tyto „evropské“ výdaje jsou

ČERVNOVÝ GRAF CEPU Jak hlasovali občané ČR v referendu o vstupu do EU (podíly z oprávněných voličů) NEHLASOVALI – 45 % ANO – 42 %

NEPLATNÉ – 1 %

NE – 12 %

NEWSLETTER – červen / 2003 dané, a na rozdíl od sociálních výdajů, které jsou v české kompetenci, se na nich šetřit nedá. CEP varoval Informace CEPu z květnového newsletteru, které se v odhadu dopadu vstupu do EU na státní rozpočet s vládním materiálem takřka shodují, byly vládními představiteli před referendem bagatelizovány. Jak ukazuje tabulka, CEP rozpočtový dopad vstupu do EU mírně podcenil (viz tabulka). Proč jsou náklady očekávané vládou vyšší než odhadoval

CEP? Za prvé, odhad CEPu byl maximálně konzervativní. Neměli jsme podrobné odhady o teritoriální struktuře výnosu z cel, proto jsme podcenili především tento faktor. Druhý důvod podcenění spočívá v tom, že jsme nepoužívali princip cash flow, ale akruální princip. Platby vztahující se k danému roku jsme započítávali do daného roku, ačkoliv přijdou se zpožděním. Vláda vychází z cash flow principu, proto v této souvislosti počítá s náklady na „předfinancování,“ které souvisí

s principem plateb EU, že příspěvek do EU odchází v daném roce, zatímco dotace z EU přichází až později.

Nebýt vstupu do EU, mohl být rozsah reformy poloviční. Vláda by měla najít odvahu – alespoň po referendu – přiznat, že reforma souvisí (z poloviny) s naším vstupem do EU. Vláda tedy předpokládá placení jakýchsi záloh potenciálním příjemcům evropských

Tabulka: Dopady vstupu do EU na státní rozpočet Odhad CEPu (květnový Newsletter)

platby do EU plus náklady na spolufinancování ztráta cel celkový dopad včetně ztráty z cel

2004

2005

2006

–31 –3 –34

–43 –5 –48

–45 –5 –50

–30,1 –5,4 –35,5

–50,5 –8 –58,5

–56,6 –7,9 –64,5

Očekávání vlády (Koncepce reformy veřejných financí) platby do EU plus náklady na spolufinancování ztráta cel celkový dopad

Pozn.: Ve srovnání nejsou zahrnuty „rozpočtové kompenzace“, splátky kapitálového vkladu do EIB a některé další položky. NABÍZÍME

fondů. Konkrétně v případě zemědělství se počítá v rozpočtu s výdaji nejen na dorovnání plateb zemědělcům z 25 % na úroveň 55 % dotací farmářů ve starých zemích EU, ale s platbou celých 55 %, protože v roce 2004 nepřijde ani těch 25 % a v roce 2005 přijde oněch 25 % maximálně za polovinu roku 2004. De facto to znamená, že Česká republika poskytuje Evropské unii jakoby bezúročný úvěr, který pokrývá časový rozdíl mezi skutečným čerpáním evropských dotací domácím příjemcem a zpožděnou platbou z EU. Lze konstatovat, že každé navrhované zvýšení daní má z poloviny pokrýt náklady vstupu České republiky do EU. Rovněž každé krácení valorizace důchodů a životního minima či krácení nemocenských dávek má z 50 % ušetřit státu, aby měl na výdaje související se vstupem do EU. Jinými slovy, nebýt vstupu do EU, mohl být rozsah reformy poloviční. Vláda by měla najít odvahu alespoň po referendu - přiznat, že reforma souvisí s naším vstupem do EU. ■

NABÍZÍME

PŘEDPLATNÉ CEPU NA ROK 2003

V únoru 2003 CEP vydal druhé, doplněné vydání knihy Úskalí evropské integrace, jejímž autorem je Petr Mach. Probíhající evropslá integrace má přínosy i náklady, přičemž nklady mohou převážit. Polovina knihy se zabývá důsledky zavádění jednotné evropské měny eura a polovina dalšími aspekty politického a ekonomického sjednocování Evropy. Autor se mimo jiné věnuje finančním tokům mezi členskými zeměni a Bruselem či možnosti vystoupení z Evropské unie. Cena na dobírku: 89 Kč, 96 stran

Předplatné CEPu je nejjednodušší způsob, jak za výhodnou cenu být po celý rok v kontaktu s příznivci svobodné společnosti a tržního hospodářství a pravidelně získávat zajímavé publikace zabývající se aktuálními problémy ekonomiky a politiky

Co zahrnuje předplatné? Předplatné zahrnuje zasílání pozvánek opravňujících k účasti na seminářích, zasílání měsíčního newsletteru, sborníků a dalších publikací vydávaných Centrem pro ekonomiku a politiku

Kolik stojí předplatné? Cena předplatného je 500 Kč Zvýhodněná cena pro studenty je 250 Kč

Jak se stát předplatitelem CEPu? Oslovte nás na tel. 222 192 406, emailu [email protected] nebo se zaregistrujte prostřednictvím www.cepin.cz

objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406, e-mail: [email protected] 2

NEWSLETTER – červen / 2003

Smith a Keynes - dva světy ekonomického myšlení Robert Holman autor je profesor Vysoké školy ekonomické V letošním roce (a vzácnou shodou okolností ve stejný den - 5. června) si připomínáme narození dvou velikánů ekonomie: před 280 lety se narodil Adam Smith a před 120 lety se narodil John Maynard Keynes. Oba byli zcela rozdílnými osobnostmi a každý z nich vtiskl ekonomii odlišnou peče. Jedno mají ale společné - každý z nich byl pro ekonomickou vědu průkopníkem nového stylu myšlení a každý z nich je a zůstane pro nás pojmem. A. Smith Adam Smith (1723–1790) byl jedním z představitelů skotského osvícenství, které vytvářelo nejlepší tradice liberalismu. Byl průkopníkem filosofie laissez faire v době, kdy politika a obchod byly stále ještě v zajetí merkantilistických intervencionistických doktrín a kdy křesanská morálka odsuzovala honbu za ziskem. Smith spojoval v jedné osobě morálního filosofa a politického ekonoma, který dokázal své současníky přesvědčit o tom, že honba za ziskem je nejen hybnou silou hospodářského

Vliv Bohatství národů na společenské myšlení byl tak silný, že přežil všechny revoluce v ekonomické vědě (jako byla marginalistická revoluce v 19. století nebo keynesiánská revoluce ve 20. století). Snad nás to opravňuje věřit, že dílo Adama Smithe je vskutku nesmrtelné. růstu, ale je také slučitelná s dobrou morálkou. Ve své první knize Teorie morálních sentimentů (1759) napsal, že mravním základem společnosti je solidarita a láska k bližnímu. Ve své druhé, největší a nejslavnější knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776) napsal, že bohatství národa se může zvětšovat jen v systému přirozené svobody, kde každý člověk může sledovat svůj vlastní zájem. Na první pohled se zdá, že

každá z obou knih spočívá na odlišné morální filosofii. Při bližším pohledu však pochopíme, že ve velké společnosti jako je národ, kde se lidé osobně neznají, se jejich vzájemná spolupráce může prosadit jen tržní směnou. Smithovo poselství říká, že svoboda a volný obchod jsou tím společenským prostředím, ve kterém jedině může růst bohatství národů. I když každý člověk sleduje jen vlastní zájem, neviditelná ruka trhu ho vede k takovému jednání, které v konečném důsledku prospívá nejen jemu samotnému, ale nám všem. Ačkoli se nám trhy jeví pouze jako ztělesnění honby za ziskem, ve skutečnosti se na nich naplňuje neosobní spolupráce lidí ve velké společnosti. Díky obchodu může i ten nejjednodušší výrobek vzniknout jako výsledek činností milionů lidí kteří se navzájem neznají a nikdy se nepotkají. Historikové ekonomického myšlení líčí Adama Smithe jako zakladatele anglické klasické školy. Ale Smith daleko přesahuje rámec klasické ekonomie. Je otcem-zakladatelem ekonomické vědy jako takové. Proč je Smith pro ekonomii tím, čím je Newton pro fyziku nebo Darwin pro biologii? Proč je jeho Bohatství národů stále pokládáno za „bibli“ ekonoma? Vždy, jak napsal J. A. Schumpeter: „. v Bohatství národů není jediná analytická myšlenka, princip nebo metoda, která by byla v roce 1776 zcela nová.“ Význam Smithova Bohatství národů spočívá v tom, že bylo prvním syntetickým dílem, které spojilo ekonomické poznatky v organický celek a odhalilo zdravé principy robustního ekonomického myšlení. Nikdo nebyl schopen obhájit systém laissez faire tak přesvědčivě jako Smith. Nikdo před ním si tak plně a jasně neuvědomoval význam cenového systému jako nepostradatelného koordinátora mezilidských vztahů. Smith požadoval vládu malou (nízké daně a nízké státní výdaje) ale silnou, která se nebude vměšo-

vat do tržních vztahů a soustředí se na ochranu majetku a bezpečí lidí. Zdůrazňoval vyrovnaný státní rozpočet jako jeden ze základních principů zdravé ekonomiky a politiky. Vliv Bohatství národů na společenské myšlení byl tak silný, že přežil všechny revoluce v ekonomické vědě (jako byla marginalistická revoluce v 19. století nebo keynesiánská revoluce ve 20. století). Snad nás to opravňuje věřit, že dílo Adama Smithe je vskutku nesmrtelné. J. M. Keynes John Maynard Keynes (1883–1946), syn slavného otce (Johna Nevilla Keynese) a žák slavného učitele (Alfreda Marshalla), se brzy stal nejvýznamnější osobností anglické Cambridge. Byl uznávaným finančním ekonomem - teoretikem i burzovním obchodníkem. Jeho hvězda začala stoupat krátce po první světové válce, když na konferenci ve Versailles odmítal zatížení Německa válečnými reparacemi a správně předpovídal, že to rozvrátí německé hospodářství. V roce 1925 se postavil proti obnovení zlatého standardu libry a opět správně předpověděl jeho deflační důsledky. Tím však Keynes své prorocké nadání vyčerpal, velký krach na burze v roce 1929 ani hospodářskou depresi 30. let již nepředvídal. V roce 1936 vyšla jeho nejslavnější kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, která znamenala začátek „keynesiánské revoluce“ v ekonomickém myšlení. Ta měla následující půlstoletí pro světovou ekonomiku dalekosáhlé důsledky. Keynes nejprve odmítl tehdy vládnoucí neoklasickou ekonomii jako zastaralou a neadekvátní podmínkám moderního kapitalismu. Zapomeňte na Smithe, Saye a Marshalla, vyzval Keynes ekonomickou obec, nechcete-li být svědky konce kapitalismu. Místo myšlení „klasiků“ nabídl Keynes vlastní makroekonomickou teorii, založenou na určující úloze agregátní poptávky. Přijetí Keynesových teorií se ukázalo být generační otáz-

kou. Zatímco starší generace ekonomů se bránila odvrhnout osvědčené, staletími prověřené tradice ekonomického myšlení, mladší ekonomové Keynesovy revoluční myšlenky nadšeně vítali. Hospodářská deprese neměla konce a socialismy všech barev od rudé až ke hnědé hledaly viníka v kapitalistickém systému samotném. A zatímco stoupenci laissez faire nenacházeli žádný lék a radili nedělat nic a čekat, Keynes nabídl lék i diagnózu: moderní kapitalismus strádá nedostatečnou poptávkou, a tak vše, co stát musí udělat, je potřebnou poptávku vytvořit. Inflační měno-

I když je keynesiánství v akademických kruzích považováno za překonanou doktrínu, i když se ekonomický svět po krizi keynesiánství v 80. letech začal vracet zpět k myšlenkám Smithe, Saye a Marshalla, „učebnicové keynesiánství“ má tuhý kořen. vá politika, vysoké vládní výdaje a deficitní financování státního rozpočtu skoncují s hospodářskou depresí a do budoucna jednou provždy zabrání vzniku depresí dalších. Není divu, že tehdejší akademická i politická veřejnost začala ke Keynesovi vzhlížet jako k zachránci kapitalismu. Zpočátku si málokdo uvědomoval, že Keynesova ekonomie přináší též novou filosofii státního dluhu, která říká: „nebojte se růstu státního dluhu, jediné, na čem záleží, je plná zaměstnanost“. Válečná konjunktura 40. let rovněž jakoby dávala Keynesovi zapravdu - vždy to byly vládní výdaje, které znovu roztočily kola světové ekonomiky. Po válce se velká část ekonomické obce začala shromažovat pod Keynesovým praporem poptávkové ekonomie. Keynesovo ekonomické učení bylo přitažlivé hlavně pro ekonomy, kteří již nechtěli jen vyučovat na universitách, ale chtěli uskutečňovat hospodářskou politiku. Ti nejvíce volali „pryč ▲

3

NEWSLETTER – červen / 2003 s laissez faire“, nenáviděnou doktrínou, která velela „nedělat nic“, zatímco oni se cítili povoláni „dělat něco“, něco řídit (když nic jiného, tak alespoň agregátní poptávku). Zřejmě nejslavnějším z těch, kteří po Keynesově smrti dále šířili jeho myšlenky, byl Američan Paul A. Samuelson. Ačkoli se Samuelson (na rozdíl od mnoha jiných) nikdy nenazval keynesiáncem, a ačkoli se poctivě snažil skloubit Keynesovu ekonomii s neoklasickou, ve

skutečnosti právě Samuelsonovi více než komu jinému vděčí keynesiánství za své vítězné tažení světem. Přesně řečeno – vděčí za to Samuelsonově učebnici Ekonomie, v níž se už od prvního vydání v roce 1948 objevil „keynesiánský kříž“, výdajový multiplikátor a další nástroje keynesiánské makroekonomie. Studenti na celém světě se je od té doby učí – dodnes. I když je keynesiánství v akademických kruzích považová-

no za překonanou doktrínu, i když se ekonomický svět po krizi keynesiánství v 80. letech začal vracet zpět k myšlenkám Smithe, Saye a Marshalla, „učebnicové keynesiánství“ má tuhý kořen. A s ním mají neméně tuhý kořen i doktríny vycházející z Keynesova odkazu, doktríny, podle nichž je stát kormidelníkem, který dokáže prostřednictvím úrokových sazeb a vládních výdajů „řídit ekonomiku“ v živelných a rozbouřených vodách trhů.

Ačkoli se ekonomové postupně vracejí k myšlenkám Adama Smithe, ekonomický svět už nikdy nebude stejný jako před Keynesem. Na jedné straně budou stát ti, kdo věří ve Smithovu „neviditelnou ruku trhu“ a vyznávají filosofii laissez faire, na druhé straně ti, kdo chtějí ekonomiky řídit, když už ničím jiným, tak alespoň „keynesiánskou rukou“ regulace agregátní poptávky. ■

Centrum pro ekonomiku a politiku si Vás dovoluje pozvat na přednášku

Britain and its Role in the World kterou přednese předseda britské Konzervativní strany

Iain Duncan Smith Čtvrtek 10. července 2003, 16.00 hodin, palác Žofín, Slovanský ostrov, Praha 1 Přednáška proběhne v angličtině a nebude tlumočena NABÍZÍME Kniha „Transformace české ekonomiky“ renomovaného profesora VŠE Roberta Holmana nabízí originální vhled do problematiky české transformace v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. Po úvodní kapitole o socialistické ekonomice rozebírá autor strategie transformace a základní reformy – liberalizaci, stabilizaci a privatizaci. V další části knihy je zkoumán vztah nezaměstnanosti a inflace, běžný účet platební bilance a rozpočtová a měnová politika.

CEP v květnu vydal speciální sborník „Českoslovenští a čeští prezidenti“ s předmluvou Václava Klause. Publikace obsahuje životopisná data všech našich prezidentů vybrané projevy prezidentů, ústavní vymezení jejich postavení podle pěti ústav a záznam ze semináře „Čeští prezidenti“ (14. ledna 2003), na němž vystoupili Miloslav Bednář, Věra Olivová, Jiří Pernes, Marie L. Neudorflová. Editorem sborníku je Marek Loužek.

Cena na dobírku: 89 Kč, 106 stran

Cena na dobírku: 139 Kč, 152 stran

NOVINKA

V červnu CEP vydal sborník č. 24/2003 „Alois Rašín - český politik, právník a národohospodář“. Obsahuje texty ze semináře z 19. února 2003, na němž vystoupili Václav Klaus, Marta Ehlová, Jana Čechurová a Robert Holman, a doplňkové texty Petra Macha a Ilony Bažantové (editorky sborníku). Do publikace jsou dále zařazeny výňatky z díla Aloise Rašína - politické a státoprávní úvahy, texty k měnové odluce a pasáže z knihy „Národní hospodářství“. Cena na dobírku: 89 Kč, 100 stran.

objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406, e-mail: [email protected] 4

NEWSLETTER – červen / 2003

Rozšíření EU není zadarmo Marek Loužek analytik Centra pro ekonomiku a politiku Ačkoli rozšíření EU stála loni v cestě řada nástrah, byla nakonec uzavřena přístupová jednání s deseti kandidátskými zeměmi. V devíti z nich se letos konalo či bude konat referendum, na Kypru schvaluje vstup do unie parlament. Pokud vstup do EU schválí v září ještě Estonsko a Lotyšsko, mohlo by se 1. května 2004 stát členy unie deset zemí, což znamená největší rozšíření unie v historii. Co má společného a čím se liší východní rozšíření EU od ostatních rozšíření Evropského společenství? Proč se nekonají referenda o rozšíření v současných členských státech EU? Jak bude rozšíření unie financováno? A jaká je vlastně cílová stanice evropského integračního procesu? Historie rozšiřování Tzv. východní rozšíření EU je v dějinách Evropských společenství již čtvrtým rozšířením. První rozšíření ES, mezi jehož původní členy patřily Francie, SRN, Itálie a země Beneluxu, zahrnovalo v 70. letech 20. století Velkou Británii, Irsko

a Dánsko. V Irsku a Dánsku rozhodovali o vstupu do ES občané v referendu, ve Velké Británii schválil vstup parlament. Vstup Británie do ES byl

Rozšíření EU se zdá být více zájmem politických elit než samotných občanů. v 60. letech blokován Francií, kde se dokonce o rozšíření konalo referendum (viz tabulka). Ačkoli britská konzervativní vláda získala při schvalování vstupu do ES parlamentní většinu, labouristé nebyli s vyjednanými podmínkami spokojeni. Premiér Wilson dokonce inicioval lidové hlasování o setrvání britského členství v ES. Referendum se konalo v červnu 1975 a dopadlo 67:33 pro setrvání v ES. Významnou součástí debaty o vystoupení byly rozpočtové aspekty členství (v roce 1984 vyjednala premiérka Margaret Thatcherová tzv. britský rabat, který zaručoval, že se Británie ve společenství nestane čistým plátcem).

Za druhé rozšíření - tzv. jižní vlnu - bývá označován vstup Řecka, Španělska a Portugalska v 80. letech. Ve všech třech zemích rozhodoval o vstupu do ES parlament. V roce 1982 se však konalo referendum v Grónsku jako samosprávném území Dánska - o setrvání v ES. Referendum se vyslovilo 52:48 proti setrvání v ES. Dánská vláda zahájila jednání o podmínkách vystoupení Grónska z ES, které vstoupilo v platnost 1. února 1985. Třetí vlna rozšiřování - tentokrát již Evropské unie - přišla v devadesátých letech. O vstupu tehdy rozhodovalo Rakousko, Finsko, Švédsko a Norsko. Ve všech těchto zemích se ke vstupu vyslovili občané v referendu. S výjimkou Rakouska šlo o velmi těsné výsledky (viz tabulka). Zatímco Rakousko, Finsko a Švédsko do EU vstoupilo, Norsko se rozhodlo proti (podobně jako v roce 1972). Negativně rovněž dopadla referenda o podání kandidatury do EU ve Švýcarsku. Čtvrté rozšíření ES/EU, které se koná dnes, je největším aktem rozšíření v dějinách Evropských společenství. Smlou-

Referenda o členství v ES/EU Stát Francie Irsko Norsko Dánsko Velká Británie Grónsko Rakousko Finsko Švédsko Norsko Švýcarsko Švýcarsko Malta Litva Slovinsko Maarsko Slovensko Polsko ČR Estonsko Lotyšsko

Datum 23.4.1972 10.5.1972 25.9.1972 2.10.1972 5.6.1975 23.2.1982 12.6.1994 16.10.1994 13.11.1994 28.11.1994 8.6.1997 4.5.2001 8.3.2003 10.-11.3.2003 23.3.2003 12.4.2003 16.-17.5.2003 6.-8.3.2003 13.-14.6.2003 14.9.2003 20.9.2003

Předmět referenda Rozšíření ES o Británii, Irsko, Dánsko a Norsko Vstup do ES Vstup do ES Vstup do ES Setrvání v ES Setrvání v ES Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU Kandidatura do EU Kandidatura do EU Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU Vstup do EU

Pro v%

Proti v%

Účast v%

68 83 47 63 67 48 66 57 52 48 26 23 54 91 90 84 93 77 77 ? ?

32 32 53 37 33 52 34 43 48 52 74 77 46 9 10 16 7 23 23 ? ?

61 70 78 90 65 75 81 74 83 89 35 55 91 63 60 46 52 59 55 ? ?

Pramen: Fiala, P. - Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování ES/EU: Brno, Masarykova univerzita Mezinárodní politologický ústav 2001 + www.euroskop.cz

va z Nice z prosince 2000 předpokládala první vlnu rozšíření o Polsko, ČR, Maarsko, Slovinsko, Estonsko a Kypr. Dnes k nim přibylo i Slovensko, Litva, Lotyšsko a Malta. Stranou tedy zůstává Bulharsko, Rumunsko a balkánské státy, s nimiž se počítá na vlnu další předběžně v roce 2007. Ve většině zemí střední a východní Evropy existuje pro vstup silná politická podpora. České referendum přineslo rovněž výsledky, které málokoho překvapily. 77 % pro ano a účast kolem 55 % odpovídá očekávaní, které signalizovaly sociologické agentury. Napínavější budou referenda v Estonsku a Lotyšsku, kde se očekávají těsnější výsledky. Referendum na Maltě dopadlo rovněž poměrně těsně. Lze upřímně pochybovat o tom, zda by politické elity ve střední a východní Evropě dopustily referendum o vstupu do EU, kdyby nálada veřejnosti nebyla rozšíření nakloněná. Není náhodou, že referenda o vstupu do NATO se nekonala téměř nikde. Také je signifikantní, že žádný ze stávajících členů neschvaloval rozšíření EU v referendu (s výjimkou Irska, kde však lidé hlasovali o celé smlouvě z Nice, nikoli o samotném rozšíření). Rozšíření EU se tak zdá být více zájmem politických elit než samotných občanů. Nálada uvnitř unie Loni patřily mezi hlavní problémy rozšíření pokus zahájit zásadní reformu zemědělské politiky, prezidentské a parlamentní volby ve Francii, parlamentní volby v Německu, referendum v Irsku a váhání po zavedení jednotné měny. Přístupovou smlouvu ratifikují národní parlamenty. Všechny tyto překážky se nakonec podařilo překonat, takže je pravděpodobné, že v roce 2004 skutečně k rozšíření EU dojde. Za důvod rozšíření EU se oficiálně označují posílení demokracie a stability, větší jednotný vnitřní trh, více investic, podpora dalších reforem ve střední a východní Evropě či podpora strukturálních reforem v západní Evropě. Mince má však ▲

5

NEWSLETTER – červen / 2003 i druhou stranu: poškození některých výrobců a zemědělců, pomalejší rozhodovací proces, vyostření rozpočtových problémů, olej do ohně pravicového populismu v západní Evropě i komplikace ve vztazích EU s Ruskem a Tureckem. Jak se blíží datum vstupu nových členů, objevuje se v západním tisku stále více článků upozorňujících na uspěchanost

Bylo by chybné vyčítat obyvatelům unie, že jsou zdrženliví k rozšíření společenství na východ. Náklady a výnosy pro politiky jsou totiž něco jiného než náklady a výnosy pro prosté občany. a nedomyšlenost celého procesu rozšíření. Západoevropané uznávají výhody rozšíření EU pro mír, bezpečnost a stabilitu, obávají se ho však kvůli zločinnosti, migraci a zaměstnanosti. Rozšíření EU je riskantní podnik, nejen pro kandidátské země ale i pro EU. Na otázku Eurobarometru, zda je EU připravena na rozšíření, odpovědělo 39 % dotázaných v EU, že ano, zatímco 54 % nikoli. K největším skeptikům ohledně rozšíření patří Francouzi, Portugalci, Řekové a Italové, relativně optimističtí zůstávají Švédové, Irové a Dánové. Většina dotázaných souhlasí, že po rozšíření bude mít EU silnější hlas na mezinárodní scéně, bude však obtížnější rozhodování uvnitř unie a rozšíření bude pro stávající členy drahé. Bylo by chybné vyčítat obyvatelům unie, že jsou zdrženliví k rozšíření společenství na východ. Náklady a výnosy pro politiky jsou totiž něco jiného než náklady a výnosy pro prosté občany. Zatímco politici, zejména ti zasedající v evropských institucích, zpravidla vítají rozšíření unie, nebo tak stoupá jejich status a politická moc, řezník z Marseille či švadlena ze Salcburku bezprostředně žádné efekty neprožijí. Financování rozšíření K nejobtížnějším tématům, která souvisejí s rozšířením, je otázka financování. Relativně velkorysý výklad finančního

usnesení berlínského summitu z roku 1999 (Agenda 2000) zůstal zachován, došlo však ke zvětšení původně plánovaného počtu zemí pro vstup. Vstup deseti nových členů znamená více, než se pro první vlnu rozšíření počítalo v Nice (šest kandidátů). Na kandidátské země tak zůstane vcelku méně prostředků. Čisté náklady východního rozšíření pro unii činí přibližně 10 miliard eur. Některé kandidátské země, mezi něž bohužel patří i Česká republika, mohou fakticky na členství v unii prodělat, tj. jejich členské vklady mohou být vyšší než rozpočtová kompenzace a dotace ze strukturálních a zemědělských fondů (viz květnový newsletter). To je v rozporu s idealistickými představami politiků a veřejnosti v kandidátských zemích, že na členství v unii musí nutně vydělat. Polsko má dostat nanejvýš polovinu toho, co dnes získává Španělsko, ačkoli mají obě země přibližně stejný počet obyvatel. Pokud jde o limity (které v realitě nemusí být naplněny), Polsko dostane z Bruselu maximálně 67 eur na osobu, Maarsko 49, Slovinsko 41 a ČR 29 eur. To ostře kontrastuje s s dotacemi, které čerpají stávající členové (Řecko 437 eur na osobu, Irsko 418, Portugalsko 211, Španělsko 126). Tyto sumy budou dnešní členové čerpat až do roku 2007, kdy končí rozpočtové období. I kdyby byla pravda, že strukturální fondy výrazně urychlily hospodářský růst v Irsku, Španělsku či Portugalsku (o čemž lze pochybovat), pro země střední a východní Evropy tato teze nemůže platit vůbec. Navyšování strukturálních fondů při zachování dosavadních pravidel by zcela znechutilo bohatší státy. Vyčlenění určité částky na nově přicházející země, která nemusí být v harmonii s tím, co ze strukturálních a jiných fondů dostávaly v polovině 80. let jiné státy, je tak krutým řešením, s nímž se politici a občané ve střední a východní Evropě museli smířit, pokud do unie chtěli.

plyn, někdy se brzdí. Celý proces je nastartovaný a nikdo neví, jak z něj vyskočit. Rozšiřování však je - a na to bychom neměli zapomínat - jen jedním momentem vývoje současné EU. Druhým momentem je pohyb uvnitř samotné EU. Ačkoli kandidátské země dnes zajímá akt rozšiřování, dotýká se jich i otázka uspořádání evropských institucí. Někdy slýcháme, že rozšiřování unie a prohlubování integrace uvnitř jdou proti sobě: čím širší společenství, tím menší šance na prohlubování integrace v něm. Ve skutečnosti jsme však svědky pozoruhodného pohybu EU směrem ke stále silnější centralizaci, která je zdůvodňována právě aktem rozšíření: aby evropské institu-

Federální model, který by udělal z naší země spolkovou zemi či bruselskou provincii, není v zájmu České republiky. ce byly akceschopné, je třeba jednohlasná rozhodnutí stále více nahrazovat většinovým rozhodováním. Kdo má pravdu? Je rozšiřování brzdou prohlubování integrace, nebo je naopak podporuje? Zdá se rozumné předpokládat, že kdyby neexistovalo rozšiřování, integrace uvnitř EU by probíhala ještě rychleji

než dosud. Rozšiřování EU je tak skutečně účinnou brzdou integrace. Je však současně vděčnou záminkou pro stoupence centralistického modelu, aby dále tlačili na pilu. Demokratický deficit evropských institucí se podle nich nejlépe odstraní nikoli jejich oslabením, nýbrž posílením. České politické strany by měly nalézt společnou řeč ve věci hájení národních zájmů v unii. Evropská unie se dnes dělí na země, které zavedly euro, z nichž některé směřují více či méně rychleji k politické unii včetně společné obrany a zahraniční politiky, a na země, které s přijetím eura váhají a více jim vyhovuje mezivládní přístup. Tady je skutečná křižovatka evropského integračního procesu, tady se štěpí či budou štěpit politické reprezentace národních států. Federální model, který by udělal z naší země spolkovou zemi či bruselskou provincii, není v zájmu České republiky. Je možné argumentovat, že v silné Evropské unii se bude ČR cítit bezpečněji. Silnou však Evropská unie může zůstat i bez vymýšlení stále dalších a mocnějších evropských institucí a bez omezování suverenity národních států. Mezivládní přístup je účinnější k obhajobě zájmů českých občanů. ■

NABÍZÍME Bezprostředně po referendu došlo k oživení diskuse o Benešových dekretech. CEP nabízí zájemcům speciální sborník „Benešovy dekrety“ č. 18/2003. Obsahuje předmluvu Václava Klause, přednášky Václava Pavlíčka, Jindřicha Dejmka a Jiřího Weigla a rozsáhlou dokumentární přílohu: I. mnichovská dohoda a její následky, II. mezinárodní smlouvy o poválečném uspořádání, III. dekrety prezidenta republiky, IV. mezistátní smlouvy po druhé světové válce a V. nález českého Ústavního soudu k dekretům. Editoři sborníku jsou Ilona Bažantová a Marek Loužek. Cena na dobírku 89 Kč, 183 stran.

Konečná stanice? Rozšiřování EU připomíná jízdu v autě: někdy se přidává

objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406, e-mail: [email protected]

6

NEWSLETTER – červen / 2003

ZPRÁVY ZE SEMINÁŘŮ CEPu

50 let od měnové reformy 1953 Seminář „Padesát let od měnové reformy 1953“, který CEP uspořádal 20. května 2003, připomněl kulaté výročí jednoho krutého opatření centrálně plánované ekonomiky ze stalinského období. Na panel zasedli čtyři profesoři - Zdeněk Jirásek, Miroslav Tuček, František Vencovský a Václav Klaus, který seminář moderoval. Byla nastolena otázka, zda měnová reforma byla vynuceným krokem pro léčení makroekonomické nerovnováhy, či pokus řešit sociální či politickou otázku. Rektor Slezské univerzity v Opavě Zdeněk Jirásek označil za hlavní motiv měnové reformy řešení nekryté kupní síly obyvatelstva. Odlišil čtyři roviny měnové reformy 1953: finanční, ekonomickou, sociální a politickou. Popsal řa-

du detailů: reforma byla připravována od listopadu 1952 až do června 1953. Staženo bylo 53 miliard korun, zůstalo 1,4 miliardy nového oběživa. Autor nezapomněl ani na sociální a politické dopady reformy - stávky, demonstrace, perzekuce apod. Profesor Miroslav Tuček z Vysoké školy ekonomické zasadil měnovou reformu do mezinárodního kontextu. Zdůraznil, že měnové reformy probíhaly po válce jak v západním tak východním bloku. Měnová reforma byla podle Tučka prováděna s cílem vyřešit makroekonomickou nerovnováhu, zavést pokladní plánování SBČS a přejít k sovětskému modelu centrálního plánování. Na otázku, zda Antonín Zápotocký o měnové reformě dopředu vě-

děl či nevěděl, si netroufl jednoznačně odpovědět. Profesor Vysoké školy ekonomické František Vencovský srovnal tři československé měnové reformy - z roku 1919, 1945 a 1953. Zatímco reforma z roku 1919 pocházela z jedné myšlenkové dílny (ministra financí Aloise Rašína), reforma 1945 již byla poznamenána spory mezi londýnskou a moskevskou emigrací. Reforma z roku 1953 zpečetila sovětský model, který peníze používal jen jako kontrolní systém státního plánu. Poučením z měnových reforem je podle Vencovského neefektivnost majetkových přiznání. Tradičně aktivně moderoval seminář prezident Václav Klaus. Připomněl vlastní zkušenosti ministra financí po roce 1989, kdy k měnové reformě

nedošlo, ačkoli makroekonomická nerovnováha byla rovněž značná. ČSR v 50. letech podle něj nebyla vyloučena za měnovou reformu z Mezinárodního měnového fondu, jak naznačovali někteří řečníci, nýbrž vystoupila z IMF po dohodě až v roce 1954. Panelisté se shodli, že hlavní motiv pro měnovou reformu 1953 byl ekonomický - řešení makroekonomické nerovnováhy. Neopominuli však ani sociální a politické aspekty. Dr. Richard Salzmann zavzpomínal na měnovou reformu 1953, jak ji zažil na Plzeňsku, kde došlo k největším demonstracím. Dozvuky reformy podle něj žijí dodnes, nebo slovo „měna“ mnozí používají jako synonymum právě pro měnovou reformu. ML

Daňová reforma na Slovensku 26. května 2003 uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku seminář „Daňová reforma na Slovensku“, který tradičně moderoval prezident Václav Klaus. Vystoupili na něm ministr financí a místopředseda vlády Slovenské republiky Ivan Mikloš a místopředseda Rozpočtového výboru Parlamentu ČR Vlastimil Tlustý. Ivan Mikloš načrtl svůj návrh daňové reformy na Slovensku. Za základní problém současné daňové soustavy označil nesrozumitelnost, složitost a její zaplevelení různými výjimkami - ministr jich napočítal ve slovenském zákoně 212. Cílem návrhu rovné daně je zjednodušit daňový systém, snížit daňové úniky a poskytnout impulz pro rozvoj ekonomiky. Plán počítal s rovnou 20procentní sazbou daně z příjmu právnických i fyzických osob (zrušení progresivity zdanění) a 20procentní sazbou u DPH. Odpočitatelnou položku jednotlivců navrhl slovenský ministr zvýšit na úroveň 84 000,- slovenských korun ročně (z dneš-

ních 38 000,-). Daňová reforma by měla zůstat fiskálně neutrální, respektive vytvořit jen mírný nárůst daňových příjmů. Miklošův návrh daňové reformy nadšeně chválil stínový ministr financí ODS Vlastimil Tlustý. Rovná daň je podle něj v dnešní ČR ještě aktuálnější než před dvěma lety. Rovná daň na úrovni 20 % se zdá Tlustému příliš vysoká, osobně by v ČR doporučoval 15 % (poznamenejme, že den na to se slovenské vládní strany dohodly na rovné dani ve výši 19 %). Daňovou optimalizaci a daňový únik označil za business, který má své výnosy (ušetřené daně) a náklady (na poradce a rizika). Rovná daň je podle něj jedinou možnou cestou, jak tento business učinit nevýhodným. Odlišil dvojí efekt rovné daně: ekonomický (stimulace podnikání) a morálně-podnikatelský (lidé začnou více přiznávat daně). Zavedení nižší daně na Slovensku Tlustý uvítal také proto, že daňovou konkurenci vnímá jako prospěšnou. Po obou referátech se rozvi-

nula bohatá diskuse. Václav Klaus si posteskl, že v ČR není ministrem financí ekonom a Miklošovu daňovou reformu podpořil. Profesor Tuček upozornil na problém mezinárodního daňového přesunu. Na otázku Karla Dyby, zda slovenský ministr počítá se zrušením daňových pobídek pro investory, odpověděl Mikloš, že poskytování nových daňových prázdnin by již v novém systému nepřicházelo v úvahu. Stejný záměr potvrdil i Vlastimil Tlustý.

Objevila se otázka, zda se Slováci inspirovali návrhy rovné daně z ČR. Slovenský ministr prohlásil, že se díval hlavně na Estonsko, kde daňová reforma nastartovala poměrně svižný hospodářský růst. Vlastimil Tlustý poznamenal, že nacházejí-li se dvě země ve velmi podobné situaci, je přirozené, že nacházejí i podobná východiska. Účastníci se shodli, že rovná daň je plodný koncept, který právem zavádí stále více zemí na světě.

NABÍZÍME Sborník obsahuje texty vystoupení na semináři věnovaném tématu rovné daně. Poslanec Vlastimil Tlustý ve svém vystoupení vysvětluje pojem rovné daně, Petr Mach z CEPu a Ladislav Minčič z MF ČR se zaměřují na konkrétní efekty zavedení rovné daně. Sborník je doplněn textem přednášky, kterou přednesl Alvin Rabushka, jeden z autorů myšlenky rovné daně, v roce 2000 na konferenci Progress Foundation v Curychu. Sborník je vybaven i souborem otázek a odpovědí o rovné dani. Cena na dobírku 89 Kč, 92 stran. objednávky na www.cepin.cz • tel. 222 192 406 e-mail: [email protected]

7

JAK JE TO S EVROPSKÝM ANTIAMERIKANISMEM?

Václav Klaus V závěru června se v americkém lyžařském středisku Beaver Creek konalo každoroční Světové fórum, jehož jsem se - již poněkolikáté - jako jediný český a jeden ze šesti evropských zástupců zúčastnil. Tématy těchto tří dnů byly „Stará a nová Evropa a nový antiamerikanismus“, „Světová ekonomika“ a „Poučení z irácké války“. Byl jsem shodou okolností prvním řečníkem celé konference a to k prvnímu z těchto témat. Vycházel jsem z pevného přesvědčení, že je právě dnes seriózní dialog mezi Evropou a Amerikou mimořádně důležitý. To byl můj apriorní názor, který však byl zážitky na konferenci nesmírně posílen. Ještě více než dříve proto považuji za nezbytné přispět k rozbíjení různých mýtů a nepochopení, které v minulosti, ale o to více v průběhu posledních dvou let, vznikly. Jedním z těchto mýtů je rozdíl mezi starou a novou Evropou, který nedovedu dobře vysvětlit. Různé země Evropy samozřejmě mají různé zájmy, různé priority, různé loajality, různé historické zkušenosti, vzpomínky a obavy, ale zařadit celou tuto různost do slov stará a nová Evropa neumím a myslím, že to ani nejde. Evropské země se nepochybně liší svou historickou zkušeností. Liší se zejména tím, že některé z nich mají dobré důvody nepovažovat svobodu za samozřejmou věc. Proto si jsou dobře vědomy její zranitelnosti a jejich nepřátel. Vědí, že svoboda není ani dar, ani exportovatelné zboží a jsou citlivé na jakékoli známky jejího porušování. Zdůrazňují proto právo na vlastní názor a právo tento názor zastávat. Tuto důležitou zkušenost mají zejména bývalé komunistické země, ve kterých debata o svobodě a jejích důsledcích v minulosti nebyla nezávaznou

akademickou diskusí. Svoboda vyžadovala odvahu přicházet s nekonformními názory, vyžadovala schopnost naslouchat odlišným názorům a vyžadovala ochotu k otevřenému dialogu. Některé jiné evropské země tuto zkušenost nemají, ale ani to - podle mého názoru - nerozděluje Evropu v jejím pohledu na iráckou válku. Některé evropské země nedávno prodělaly hlubokou systémovou změnu - transformovaly komunistický režim v pluralistickou parlamentní demokracii a v tržní ekonomiku. Vědí proto své o relativním významu vnějšího tlaku a domácích faktorů při iniciování a provádění této změny. Výsledkem toho je, že kladou důraz na faktory domácí. Jsou však loajální a vědí, že pád berlínské zdi a naši sametovou revoluci neumožnila německá Ostpolitik, ale postoje Ronalda Raegana a Margarety Thatcherové. Vědí i to, kdo zajistil jejich vstup do NATO. Tato loajalita jim pro jejich další cestu dává jasný koridor, ale nedělá z nich provazochodce, kteří mají zcela nulovou volnost volby jednotlivých kroků své cesty. Tytéž země byly v minulosti nuceny zapomenout na své národní zájmy a místo toho měly prosazovat zájmy světového proletariátu (nebo spíše sovětského politbyra). Nyní ale chtějí své zájmy prosazovat, což je podle mého názoru - navíc velmi americké. Dnešní spory však v jednom ohledu považuji za logické. V minulosti bylo daleko snadnější sjednotit se proti Sovětskému svazu než dnes proti méně jasnému nepříteli. Konec studené války způsobil, že se zájmy jednotlivých zemí začínají rozcházet a tomu se zabránit nedá. To, samo o sobě, však není antiamerikanismem. Nedávno se objevil termín nový antiamerikanismus, který auto-

maticky nabízí přijít se slovem starý antiamerikanismus a já musím trvat na tom, že jsem byl vždy jedním z neúprosných kritiků onoho starého antiamerikanismu. Vždy jsem obdivoval americký politický, ekonomický a sociální systém. Vždy jsem protestoval proti neoprávněné trivializaci americké kultury. Vždy jsem byl pilným studentem americké ekonomie a dalších společenských věd. Vždy jsem oceňoval americký způsob života, individualismus, racionalismus, pragmatismus, pracovitost a optimismus Američanů. Velmi ostře jsem odmítal názory těch evropských intelektuálů, kteří vysvětlovali tragédii 11. září jako reakci na americký kapitalismus a na macdonaldizaci celého světa (který by jinak žil v Rousseauově idylickém ráji a nevinnosti).

Přesto adjektivu nový u slova antiamerikanismus nerozumím. Různé racionální pochybnosti o účelu irácké války a jen podmíněná nebo částečná účast v ní není antiamerikanismem a to ani starým, ani novým. Musíme pozorně rozlišovat mezi přátelskou a konstruktivní kritikou a explicitním a zjevným nepřátelstvím. V Evropě je určitě daleko víc toho prvního než druhého. Prosil jsem americké kolegy a přátele, aby to vzali na vědomí. Obávám se totiž, že směšování těchto věcí vede k fenoménu, který bych označil za supernový či nově nový antiamerikanismus, do něhož jsou dnes tlačeni i odpůrci starého antiamerikanismu, dosavadní hlavní zastánci Ameriky v Evropě. To považuji za velkou ■ škodu.

NABÍZÍME Kniha Evropa pohledem politika – pohledem ekonoma je nejkompletnějším souhrnem textů Václava Klause, které na téma evropské integrace napsal od roku 1993 do roku 2001. V knize čtenář najde jak autorovy názory na otázky národní suverenity a identity, tak i texty zabývající se složitými vztahy monetární a fiskální integrace. Klausův přístup lze shrnout jedním slovem – eurorealismus. Kniha může být cenným zdrojem informací nejen pro politology a ekonomy, ale pro všechny občany, kteří jsou ochotni vnímat problémy v celé jejich šíři, realisticky. Cena na dobírku: 139 Kč, 224 stran CEP nabízí knihu Václava Klause „Občan a obrana jeho státu“. Jde o soubor uveřejněných autorových textů, které jsou rozčleněny do čtyř tematických bloků: Demokracie versus občanská společnost, ideová východiska a programové zásady, volby a zodpovědnost politika, o posvátnosti práva a problematičnosti jeho vytváření. Předmluvu napsal a texty sestavil Jiří Weigl. Knihu doplňují dva rozhovory Petra Hájka s Václavem Klausem z knihy „Narovinu“. Vydal CEP v květnu 2002. Cena na dobírku: 139 Kč, 326 stran.

objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406, e-mail: [email protected]