Venkovská zemědělská centra, obchod a nezemědělská výroba

Hasil, J. –Řebounová, O. Ústav pro pravěk a RDD UK v Praze – FF Sem. pro střed. období 2006/2007 ZS

Venkovská zemědělská centra, obchod a nezemědělská výroba Kapitola je věnována vesnickým sídlištím jižní Skandinávie a přilehlých oblastí v raném středověku. V centru pozornosti však není jejich zemědělská činnost, ale funkce a aktivity, která tato sídliště rozvíjela mimo zemědělství. K nim patřil především dálkový obchod, řemeslná výroba a činnosti, které vyplývaly z fungování těchto sídlišť jakožto politických, administrativních a náboženských center dané oblasti. Centrálnímu významu místa a vyspělosti ekonomiky odpovídala i složitější sociální struktura. V čele těchto sídlišť stáli velmoži, jejichž přítomnost se projevila jak nálezy luxusního zboží, tak dispozicí vesnice. Představením zemědělských či rurálních sídlišť jako středisek obchodu, výroby a sídel místních elit, tak autorka v příspěvku nabízí jinou představu o vývoji osídlení severních oblastí Evropy v raném středověku. Pro období 4. až 7. století dokládá totiž existenci takových typů sídlišť, jejichž vznik se dříve kladl do vikingského období. Prvním představitelem rurálního sídliště takového typu je Gudme. Jde o lokalitu ležící na dánském ostrově Funen, datovanou do 3. – 11. století. Největšího rozkvětu dosáhla v letech 400-600. Do archeologického povědomí se dostala jako neobyčejně bohatá osada, z níž mj. pocházelo 15 depotů. Depoty byly rozděleny do čtyř typů, obecně lze shrnout, že obsahovaly především římské mince, šperky (brakteáty, zlaté prsteny) nebo luxusní doplňky výzbroje a výstroje (např. zlaté pouzdro pochvy meče). Kromě depotů, lze blahobyt Gudme, posuzovat i na základě dalšího množství objevených římských importů, především skleněných pohárů. Jak Gudme vypadala? Základní stavební jednotkou byla usedlost. Ta zabírala plochu 3000 až 4000 m2 a tvořil ji hlavní dům s přilehlými menšími budovami. Usedlosti byly rozptýleny široko do plochy, jejich počet se pohyboval kolem 50, přičemž celková plocha osídlení zabírala 500 ha. V každé z nich žilo šest až deset lidí, tj. 300 – 500 celkem. Takový počet a hustota populace se považují v daném regionu a období za nadprůměrné. Zvláštností Gudme bylo, že se v ní nepodařilo prokázat přítomnost zahloubených chat, které ovšem byly na jiných sídlištích běžné. Obyvatelstvo tvořili rolníci, řemeslníci a obchodníci, v čele vesnice stála rodina velmožů. Přítomnost této vrstvy dokládají nálezy nápažníků a zlatých mečových kruhů (? - swordrings), které se považují za insignie vévodského postavení. Rezidenci této rodiny se ovšem dosud nepodařilo bezpečně prokázat. V úvahu přichází 50 m dlouhá a 9 m široká budova, odkrytá v Gudme II, v níž nebyly zjištěny žádné stopy chovu dobytka, zato odtud pochází množsvtí luxusního zboží – především zlata a skla. Gudme však nebylo jediným venkovským zemědělským sídlištěm, které se v raně středověké Skandinávii vyznačovalo značným bohatstvím. K dalším patřily dánské lokality: Sorte Muld (o. Bornholm), Neble, Gammel Lejre, Lake Tissø (o. Zaeland), nebo švédské: Gammla, Uppsala a Uppakra.

Ze všech těchto lokalit, které vznikaly od 4. do 7. století, pochází kromě luxusních předmětů (šperků, zbraní), přímé doklady specializované výroby, distribuce a dálkového obchodu. O výrobě a distribuci svědčí přítomnost závaží, výrobních matric, ingotů kovů, slitků a nedokončených výrobků. Dálkový obchod dokládají importy různé provenience – především franské importy z 8. a 9. století (např. franské sklo z Lake Tissø), arabské mince (Neble), byzantské pečetě z 9. století (Lake Tissø). Zvláštním nálezem jsou tzv. Goldgubbery. Zhruba 95 jich bylo objeveno na o. Funnen, jednak v Gudme, jednak v poblíž ležícím Lundborgu, sezónní obchodní a výrobní stanici, dalších 2 300 jich pochází z lokality Sorte Muld na dánském o. Bornholm. Z výkopů v Neble pochází matrice na jejich výrobu. Jako Goldugebbery se označují zlaté plechové plaketky, jejichž vznik se klade do 6. a 7. století. Nesly vyobrazení ženských či mužských postav, často v páru – o objetí, s adoračními gesty, a s meči, náramky, nápažníky a nákrčníky, tedy odznaky elitního postavení. Soudí se, že sloužily ke kultovním účelům, patrně jako chrámové peníze. Jejich přítomnost zřejmě dokládá funkci sídliště, jakožto místa soustředění politické organizace a kultu. (Zrod nových sakrálních míst, vzniklých přenesením kultu z bažin do sídlišť, mj. naznačuje vnitřní změnu raně středověké skandinávské společnosti, která se daleko více než dříve začala orientovat na zemědělství.) Politicko-náboženský charakter místa dokládá patrně též přítomnost brakteátů. Tyto šperky, jejichž vzorem byly římské mince, zobrazovaly zpravidla mužskou hlavu z profilu s diadémem a dalšími insigniemi moci. Předpokládá se, že šlo o portréty místních „božských“ králů. Lze tedy konstatovat, že politické, administrativní, a v některých případech, též náboženské funkce, jsou dalším rysem, který tato bohatá zemědělská sídliště spojuje, a zároveň je odlišuje od jiných zemědělských lokalit, jakými byly např. Vorbasse, Flögeln či Wijster. Většina bohatých rurálních sídlišť zaujímala poměrně velkou rozlohu (Gudme 500 ha, Lake Tissø 50 ha, Gammel Lejre 20 ha)1, nacházela ve strategicky obchodně výhodných oblastech – zpravidla do 5 km od moře, vykazovala stejné typy staveb, a v některých případech i obdobnou dispozici zástavby. Ta se vyznačovala rozdělením sídliště na dvě funkčně odlišné zóny. Příkladem může být Lake Lake Tissø, lokalita ze 7. až 11. století, situovaná na západním pobřeží dánského o. Zealandu. Sídlištní prostor Lake Tissø o celkové rozloze 50 ha byl rozdělen na oblast panství a oblast trhu. Panství tvořilo několik dlouhých trámových budov halového typu, které společně s dalšími stavbami tvořily uzavřený dvůr. Stejně jako v Gudme, se zde nenašly žádné stopy zemědělské výroby, resp. chovu dobytka, zato množství luxusního zboží včetně šperků, stříbrných mincí (sceatta), zbraní a franských importů. Zástavbu tržní části Lake Tissø tvořily téměř výhradně zahloubené budovy a pochází odtud rovněž doklady zpracování železa, barevných kovů, závaží a byzantské pečetě. Přes vyspělost ekonomiky i sociální struktury se však žádné z těchto venkovských zemědělských sídlišť nepřeměnilo ve skutečné město a nenabylo takového rázu jako tzv. proto-města - Hedeby (Šlesvicko-Holštýnsko), Ipswich (Suffolk) či Dorestadt (Nizozemí). U typu budov „velmožských“ agrárních sídlištích stále přetrvával vesnický charakter, v sídlištním schématu se stále zachovávala značná rozdrobenost. Svou dispozicí izolovaných

1

Existovala však i menší – např. Dankirke v JZ Jutsku.

a přesto navzájem propojených ostrůvků osídlení, připomínaly spíše oppida britských Keltů doby železné (Verulamium, Camuldolum). A jaké faktory vznik těchto velmožských rurálních center v jižní Skandinávii ovlivnily? Značný význam se přidává politickému a obchodnímu styku s tehdejší římskou říší, který je v Dánsku doložen již ve 3. století. Tento styk podpořil koncentraci bohatství a moci v rukou úzké vrstvy velmožů, kteří ovládli obchod a výrobu. Důležitým faktorem byl též čilý obchodní a politický styk s prostředím Francké říše, resp. franckých elit. A konečně, velký podíl mělo též kvalitní zemědělství. Tím jsou myšleny především dlouhodobě dobré výnosy, které vytvářely přebytek a dokázaly tak společnosti zajistit blahobyt i v případě, že se dálkový obchod a na něj napojená výroba s distribucí ocitly v krizi. Jak bylo řečeno v úvodu, výrazným rysem velmožských rurálních center bylo provozování aktivit, které tato centra rozvíjela mimo zemědělství. Zabývala se dálkovým obchodem, výrobou i distribucí svého zboží. Právě tyto „nezemědělské“ stránky agrárních sídlišť se v následujícím přehledu pokusíme krátce představit. Činnost, která měla v ekonomice a rozvoji těchto sídlišť roli více než důležitou, byl dálkový obchod. S ním se jižní Skandinávie setkala poměrně brzy. Importované zboží sem přicházelo z různých oblastí již v pozdní době římské a období stěhování národů. Sortiment dováženého zboží však byl celkem úzký. Šlo o poměrně malé množství luxusních předmětů (šperky, sklo, nádoby), jimiž si Římané zavazovali vysoce postavené osoby, popř. sloužily jako protihodnota za skandinávské obilí, otroky, jantar a jiné komodity. V 6. století a staletích následujících se obchodní aktivity místních obyvatel přeorientovaly na anglosaská království a Franckou říši. Příliv zejména franckého luxusního zboží patrně souvisel s politikou skandinávských velmožů a jejich touhou napodobit životní styl franckých králů a šlechticů. Tyto tendence severských elit dokládá mj. i převzetí některých symbolů moci - kruhových mečů (ring-swords) a helem. K další výrazné změně v trendu skandinávského dálkového obchodu došlo v 8. století. Týkala se jak objemu dováženého zboží, tak jeho provenience a kvality. Již se nedovážely pouze luxusní věci. Sortiment se rozšířil o brousky, žernovy a keramiku, tedy o běžné zboží nepříliš vysoké hodnoty. Importy přicházely z různých koutů Skandinávie (brousky a mastkové nádoby z Norska), i z mnohem vzdálenějších destinací (v případě žernovů dokonce z Porýní, u keramiky ze slovansko-baltských oblastí). Se vzrůstajícím objemem dálkového obchodu souvisel též vznik tržních center (emporií), která se na tento druh činnosti přímo specializovala. Objevují se na konci 7. a v průběhu 8. století a patřilo k nim např. Ribe, Åhus, především však šlesvicko-holštýnské Hedeby. Množství skandinávských agrárních sídlišť se do mezinárodního obchodu zapojilo prostřednictvím jejich působení. Opět se jednalo spíše o ta agrární sídliště, které se větší míře zabývala řemeslem, především zpracováním železa, barevných kovů, jantaru a textilnictvím (např. Shuby či Kosel v okolí Hedeby). Na rozdíl od čistě agrárních typů sídlišť (Elisenhof), měla pochopitelně za importované zboží co nabídnout. Venkovská sídliště sice byla napojena na obchodní síť emporií, nelze však jednoznačně říct, do jaké míry na nich byla obchodně závislé. U Hedeby a vesnic v jeho okolí se zdá, že na rozdíl od městského emporia, které bylo na dodávkách zemědělských výrobků z přilehlého okolí, obzvláště masa, závislé, si venkovská sídliště dokázala importované zboží opatřit sama.

Jinými slovy, co se dálkového obchodu týče, bylo Hedeby i přilehlé vsi napojeny na stejnou obchodní síť, což dokládá přítomnost stejných druhů výrobků, venkovské osady je však mohly získávat vlastní obchodní činností, bez přímé závislosti na Hedeby. Tento závěr potvrzují nálezy vah, závaží a mincí ve venkovském prostředí. Druhou významnou složku nezemědělských aktivit skandinávských vesnic raného středověku představuje řemeslná výroba. Vyrábět zboží nad vlastní potřebu a dále ho distribuovat byly některé tamní zemědělské obce schopné již v 5. století. Do spektra jejich výrobních odvětví patřilo v první řadě železářství, zpracování barevných kovů, dále keramická výroba, zpracování dřeva, kamene a textilnictví. Železářství Železo čerpaly jižní Skandinávie a Šlesvicko-Holštýnsko především z bahenních rud. Jeho těžba a zpracování se výrazně zvýšily v době stěhování národů, v souvislosti s pronikáním Dánů do Jutska. To si vynutilo větší poptávku po zbraních, a železářství se tudíž začala věnovat řada tamních obcí. Průvodními jevy a doklady jejich výroby, jdoucí nad rámec vlastní spotřeby, je odlesnění krajiny, především však přítomnost železářských pecí, zvýšená četnost a velikost železných nástrojů, stovky depotů ingotů železa a zvýšená koncentrace železářského odpadu – strusky. Např. v Joldelundu, lokalitě na severu Fríska, pokrýval struskový odpad plochu 8 ha. Mimoto, zde byla objevena vesnice s usedlostmi, dlouhými domy a stálou zemědělskou produkcí, jejímuž typicky zemědělskému rázu se vymykalo pouze 500 zjištěných šachtových pecí, další hromady železářského opadu a čtyři až pět objektů, interpretovaných jako kovárny. Z toho vyplývá, že se Joldelundští věnovali kromě zemědělství také výrobě železa, a to značně intenzivně. S přebytkem vesnice s největší pravděpodobností obchodovala. Obchod takového druhu byl zjištěn např. mezi Dankirke, Lundeborgem a dalším železářským zemědělským střediskem Snorup. Důkaz spočívá v tom, že jak v Dankirke, tak v Lundeborgu byly objeveny tytéž železné ingoty, jaké se vyráběly ve Snorupu. Lokality Joldelund a Snorup, které lze jinak pokládat za obyčejná agrárními sídliště, boří též představu o tom, že by železářskou produkci musely v době stěhování národů kontrolovat pouze místa s velmožskou elitou, jakými byly Gudme nebo Sorte Muld. V podstatě stačilo, mít zajištěný přístup k dostatečnému množství základních surovin – rudě, hlíně, vodě a dříví. Změna v intenzitě a téměř masovém rozšíření železovýroby nastala po opadnutí poptávky po zbraních, v 6. století, v souvislosti s usazováním Dánů. Od této doby, a zejména v období Vikingů, se výroba a distribuce železa staly záležitostí pouze několika specializovaných míst (např. Shuby). Zpracování barevných kovů Oproti zpracování železa bylo zpracování barevných kovů již od počátku středověku, tedy 5. století, spojeno výhradně s elitami. Proč si nad ním udržovaly kontrolu je jasné. Šperkařská výroba, honosně zdobené zbraně a součásti výzbroje totiž nebyly běžným obchodním artiklem, protože jejich šíření často podléhalo politickým zájmům. Obzvláště některé druhy šperků (zlaté a grantové spony) se stávaly předmětem politicky motivovaných darů, využívaly se k utvrzování loajality příslušníků knížecí družiny a staly se odznakem společenského a mocenského postavení vládce a jeho rodiny. Monopol horních vrstev společnosti na prestižní zboží, potvrzují nálezy jeho výroby a distribuce z jejich sídlišť. Ty přitom pochází nejen ze sídel spojených s římskou říší (např. Gennep) a opevněných výšinných sídlišť franckých a alamanských vládců, ale též z agrárních sídlišť skandinávských velmožů, jakým byla např. Gudme.

Zpracování mědi, zlata a stříbra bývá doloženo přítomností hotových výrobků, výrobků nehotových či přímo zkažených (např. zlomené spony2 z Gennepu), pracovními nástroji, výrobními pomůckami (tyglíky, odlévací formy (Gennep, výšinná sídliště), prubířský kámen k testování ryzosti), anebo zbytky kovového a skleněného odpadu (výšinná sídl.) O distribuci produktů přímo v místě výroby svědčí přítomnost vah a závaží. Z výšinných franských a alamanských sídlišť např. pochází váhy a závaží domácího i byzantského původu. Keramická produkce Pro severozápadní Evropu doby stěhování národů byla typická ročně vyráběná keramika, k níž patřilo hladké i poměrně hrubé zboží. Keramika se vypalovala v jednoduchých venkovních pecích, a jak napovídá její silně individuální charakter, nešlo o žádnou centralizovanou výrobu. Mezi tvary převažovaly zásobní nádoby na ukládání potravin a hrnce. Ze sídlišť, ale především pohřebišť jsou známy též nálezy tenkostěnných zdobených nádob, z nichž nejkvalitnější pochází z 5. a 6. století. Ručně vyráběná keramika se udržela od doby stěhování národů až do vikingského období. V průběhu této doby se však objevila i keramika vytáčená na kruhu, která převládla v 9. až 12. století. Vyráběla se masově, pomocí dřevěných forem a rotující desky (turntable). Od předešlé výroby se lišila tvrdším výpalem, morfologií i výzdobou. Z tvarů převládaly vejčité, které se občas zdobily kolečkem či kolky, zpravidla však, na rozdíl od ručně vyráběného zboží, zůstávala vytáčená keramika nezdobená. Keramika byla místním zbožím, které si každé sídliště dokázalo zajistit samo, a tudíž se zpravidla nestávala předmětem dálkového obchodu. Dokladem je Např. Hedeby, kde z celkového počtu keramických nádob, pocházejících z 8. století, činil podíl importované keramiky pouhých 5-7%. (mohla se tam dostat se zbožím, jako schránka) Kamenářství Obchodním artiklem nadregionálního významu byly narozdíl od keramiky žernovy. V případě čedičových žernovů šlo o import ze severozápadního Německa, který se do jižní Skandinávie a Anglie dostával přes rýnský přístav Andernach. S žernovy se však obchodovalo i na místní úrovni, přičemž materiálem byla žula. Textilnictví Co se textilní výroby týče, provozovala se zpravidla po domácku. Doklady specializace, tj. textilních dílen, jsou teprve z Vikingkého a Otonského období. Jako příklad lze uvést otonský palác v Tiledě (Harz), kde se v řemeslnické čtvrti podařilo odkrýt dlouhé domy se zahloubenou podlahou, u nichž se předpokládá, že v nich stály tkalcovské stavy.

2

Šperky, typickými pro výrobu tohoto období, jsou lité esovité či ptačí spony vyrobené ze slitin mědi. V osmém století lze ve šperkařské produkci pozorovat jistou standardizaci, která patrně souvisí s masovou výrobou pro velkoobchod se zbožím každodenní potřeby

Sociální postavení řemeslníků, od kovářů po tkalce, bylo různé. Existovali řemeslníci svobodní i nesvobodní, přičemž o jejich sociálním statusu nerozhodovala, zdá se, profese, ale to, v jakém postavení se narodili. Svoboda či nesvoboda řemeslníků byla tedy otázkou jejich osobního původu. Výroba, směna a rurální centra v anglosaské Anglii Pro páté a šesté století jsou doklady o rurálních, sekulárních center, řemeslné výrobě a obchodu v anglosaské Anglii téměř zanedbatelné. Ojedinělým příkladem řemeslné produkce tohoto období je např. forma na výrobu brože pocházející z Muckingu v Essexu. V Anglii sedmého až devátého století, tj. v průběhu středosaského období, je situace o něco lepší. Předpokládá se, že se zde v zázemí viků nacházela centra, která se vyznačovala nejen zemědělskou, ale též intenzivní řemeslnou výrobou. Doklady výrobních míst jsou zatím sice vzácné3, mnohem úspěšněji, především na základě importů, se však podařilo zachytit obchodní síť. Lze tak konstatovat, že dalším významným rysem těchto sídlišť bylo napojení na trasy regionálního i nadregionálního obchodu. Ačkoliv se předpokládalo a stále předpokládá, že si účast na dálkovém obchodě a intenzivní řemeslné produkci hájila města, královský stav a kláštery, přesto jisté prvky naznačují, že ekonomická integrace anglosaského venkova dosáhla již v průběhu středosaského období poměrně vysoké úrovně. Východiskem tohto tvrzení je značně rozšířená distribuce a rychlá cirkulace peněz, které se rozvinuly již v období do osmého století. Sídelní kontext této činnosti se však dosud nepodařilo podchytit. Důvodem je především fakt, že většina mincí nepochází z archeologických výzkumů, nýbrž z nálezů detektorů kovů. Zůstává proto otázkou, zda se tyto aktivity odehrávaly na běžných zemědělských sídlištich, na speciálních trzích, panských sídlech, či na všech třech. Otázkou též je, zda se kontinentální zboží šířilo do zázemí emporií, skrze něž sem patrně přicházelo, anebo nikoliv. Počet dokladů šíření tohoto zboží ve venkovském prostředí je totiž zatím minimální, což však může být ovlivněno i nedostatečným stavem výzkumu. Ze studie o distribuci rýnských lávových žernovů do anglosaských sídlišť kupříkladu víme, že zde toto zboží bylo velmi rozšířené. Do Anglie, respective do Londýna, kde byla objevena hromada s více než dvěma stovkami fragmentů, se žernovy patrně dovážely v podobě polotovarů. Odtud se transportovaly dál po řece Temži nahoru, do vnitrozemí. Z osídlení v Yarntonu, datovaného do konce sedmého až desátého století, tak i přes jeho vnitrozemskou polohu, známe fragmenty osmi až čtrnácti takovýchto žernovů. Další hypotézou je, že si Yarnton žernovy obstarával prostřednictvím blízkého kláštera v Eynshamu, odkud pochází nález obdobného počtu fragmentů stejného zboží. Možnost, že se mohly i obyčejné vesnice napojit na obchodní síť po Temži a samy si tak opatřit přísun žernovů, by však neměla být podle autorky přehlížena. A zač se zde žernovy směňovaly? Patrně za zemědělské zboží či lasturovou keramiku, které se do Londýna exportovaly z horního údolí Temže (Upper Thames Valley). Nahlédnout do ekonomiky obcí v zázemí anglických viků pak umožňují dvě místa ležící přibližně ve vzdálenosti max. 10 km od Ipswichu. Z obou pochází velký počet mincí a dalších kovových nálezů, především importů. Jedním z nich je Barham (asi 7 km severozápadně od Ipswichu), druhým Coddenham, ležící zhruba 2,5 km severozápadně od Barhamu. Na úvod je

3

Jedním z mála příkladů produkce středosaského období je tzv. ipswichské zboží – typu keramiky, který se vyráběl především od osmého do poloviny devátého století. Doklady výroby pochází jak přímo z Ipswichu, tak z osad, kam se zboží vyváželo. V Ipswichu to jsou keramické pece a velké množství keramického odpadu, v osadách východní Anglie zboží ipswichského původu. Jeho přítomnost zde svědčí mj. o dobře fungujícím systému distribuce a obchodu.

třeba poznamenat, že ani jedno z těchto center se stejně, jako tomu bylo ve Skandinávii, nepřeměnilo v město. U lokality Barnham není bohužel z dosud provedeného výzkumu jasné, zda se jednalo o sídliště, nebo pouze o místo trhu či jakéhosi shromaždiště na volném prostranství. Nálezy importů pochází především ze sedmého až poloviny devátého století, ze západofranských a fríských oblastí.4 Druhé centrum, Coddenham, je bývalé římské městečko. Leží na hlavní řece a též odsud, opět především z detektorových nálezů, pochází množství mincí, datovaných zpravidla do poloviny sedmého až počátku osmého století. Ze sedmého a osmého století pochází též většina kovových předmětů. Obzvláštní pozornost tu zasluhuje několik kovových artefaktů, které, jak se zdá, byly rozbity, aby je bylo možné „recyklovat“, tedy znovu použít. Spolu s nedokončenou jehlicí, zhotovenou ze slitiny mědi, dvěma nedokončenými přezkami a odřezky plechového a jiného kovového odpadu, tak tyto kusy naznačují intenzivní kovodělnou výrobu. Též lze konstatovat, že rozsah importů společně s doklady zpracování kovů a skutečnost, že dolní Gipping valley bylo hlavní komunikační a obchodní trasou v pozdním prehistorickém období a době římské, poukazují na existenci center zpracování kovů a redistribuce, která Ipswichu časově předcházela. Oproti stoupajícímu počtu důkazů o zapojení rurálních sídlišť sedmého až devátého století do dálkového i regionálnímu obchodu, jsou svědectví o jejich výrobní činnosti řídká. Žádné z dosud zkoumaných rurálních anglosaských sídlišť z raně či středosaského období se, jak se zdá, nezabývalo neagrární produkcí na úrovni srovnatelnou s lokalitami Gennep či Joldelund. Několik málo dokladů neželezářské výroby, které byly dosud zjištěny, zatím naznačuje, že se téměř výlučně co do rozsahu jednalo o malou, rozptýlenou výrobu, která sloužila potřebám místních obcí. U železářské produkce pak platí, že z regionů, které v římském a středověkém období bývaly centry tavby železa, např. Weald v Sussexu, chybí v anglo-saském období o provozování této činnosti jakýkoliv doklad. Velké nejsou ani doklady o kovářství. Výjimkami jsou např. lokality Little Totham v Essexu či Ramsbury ve Wiltshire. Přesto se autorka domnívá, že výroba a zpracování železa byly v Anglii během pátého až sedmého století běžnou součástí agrárních ekonomik, a že se na jejích provozování podíleli v první řadě farmáři, nikoliv specializovaní odborníci. Totéž platí pro výrobu keramiky nebo textilní produkci. Autorka tudíž upozorňuje, že současné interpretační paradigma, které předpokládá, že v středo- až pozdně saské období byly dálkový obchod a intenzivní řemeslná výroba výsadou viků, církve a královského stavu, narušuje existence rurálních center jakými byly Yarnton, Barnaham a Coddeham, která se svým charakterem blížila typu sídlišť známému z jižní Skandinávie a severního Německa. Nedostatek srovnatelných dokladů intenzivní produkce, stejně jako větších koncentrací odpadu po tavení a kovářské výrobě, tyglíků a odlévacích forem, se dosud nepodařilo rozluštit. Jako možné vysvětlení se nabízí chybně stanovené cíle výzkumu, tedy, že archeologové hledali na špatných místech. Železářské řemeslo mohlo být totiž, ať už pro svou nebezpečnost či z magických důvodů, situováno mimo osídlení. Pokud tam navíc bylo provozováno 4

Zahrnují zlaté tremissy ražené v Quentovic kol. r. 640, několik fríských sceattas, dvě rovnoramenné (equalarmed) spony datované do poloviny osmého až poloviny devátého století, glazované svaté spony z poloviny devátého až počátku desátého století, zlatý knoflík zdobený granáty (technikou cloisonné) či stříbrnou jehlici s diskovitou hlavicí, což byl sortiment na rozdíl od současného osídlení v Deben značně bohatý.

dlouhodobě, je v množství nakupené strusky na první pohled těžké rozpoznat, kam sahají jeho počátky.