Podnikové strategie a mezinárodní obchod

Rozvoj ústeckého regionu RUR, o. s.

Podnikové strategie a mezinárodní obchod název projektu: „Strategie pro řešení recese z pohledu zaměstnanců“ reg. číslo: CZ.1.07/3.2.06/03.0027

autor: Klub E. S.

[email protected]

OBSAH

ANOTACE .............................................................................................................................................. 4 SEZNAM JEDNOTLIVÝCH KAPITOL, VČ. ČASOVÉ DOTACE ..................................................... 6 ÚVOD ..................................................................................................................................................... 7 ŠETŘENÍ A STUDIE ............................................................................................................................. 8 HYPOTÉZY ............................................................................................................................................ 9 STUDIE A ŠETŘENÍ POTŘEB CS NA PODKLADĚ POŽADAVKŮ DANÝCH TRHEM PRÁCE V ÚSTECKÉM KRAJI U MALÝCH A STŘEDNÍCH PODNIKŮ ..................................................... 10 1. MĚNOVÉ A OBCHODNÍ ZNALOSTI, EKONOMICKÉ PROSTŘEDÍ, PODNIKOVÝ MANAGEMENT, MANAŽERSKÁ EKONOMIE A FINANCE ........................................................ 19 1.1 MĚNOVÉ A OBCHODNÍ ZNALOSTI ..................................................................................... 19 1.2 EKONOMICKÉ PROSTŘEDÍ ................................................................................................... 23 1.3 PODNIKOVÝ MANAGEMENT ............................................................................................... 37 1.4 MANAŽERSKÁ EKONOMIE A FINANCE ............................................................................. 58 2. PLATEBNÍ NÁSTROJE V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ, DOKUMENTÁRNÍ AKREDITIV, BANKOVNÍ PŘEZKUM, MEZINÁRODNÍ INSTITUCE, MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ KOMORA ............................................................................................................................................................... 72 2.1 PLATEBNÍ NÁSTROJE V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ A DOKUMENTÁRNÍ AKREDITIV ..................................................................................................................................... 72 2.2 SCHÉMA AKREDITIVNÍ OPERACE ...................................................................................... 78 2.3 PŘÍPADOVÁ STUDIE Č. 1 - PŘÍKLAD DOKUMENTÁRNÍHO AKREDITIVU ZASLANÉHO VE FORMĚ SWIFTOVÉ ZPRÁVY ........................................................................ 80 2.4 BANKOVNÍ PŘEZKUM............................................................................................................ 88 2.5 MEZINÁRODNÍ INSTITUCE – MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ KOMORA .......................... 89 3. ODPOVĚDNOST V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ, INCOTERMS 2010 V PRAXI FIREM..... 95 3.1 ODPOVĚDNOST V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ, INCOTERMS 2010 V PRAXI FIREM95 3.2 ŘÍMSKÁ ÚMLUVA – ÚMLUVA OSN O SMLOUVÁCH O MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ ........................................................................................................................................................... 98 3.3 JEDNOTLIVÉ DOLOŽKY (PRAVIDLA) INCOTERMS 2010 .............................................. 105 3.4 PŘÍKLAD MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY................................................................... 119 4. MINIMALIZACE RIZIK PŘI UZAVÍRANÍ SMLUV, BANKOVNÍ ZÁRUKY, PRAVIDLA ZÁRUK PLATNÝCH NA POŽÁDÁNÍ, PODMÍNKY MEZINÁRODNÍCH SMLUV, ŘEŠENÍ SPORŮ ................................................................................................................................................ 126 4.1 MINIMALIZACE RIZIK - BANKOVNÍ ZÁRUKY ............................................................... 126

2

4.2 PRAVIDLA ZÁRUK PLATNÝCH NA POŽÁDÁNÍ.............................................................. 130 4.3 VLASTNOSTI ZÁRUK VYPLATITELNÝCH NA POŽÁDÁNÍ ........................................... 132 4.4 NĚKTERÉ ZNAKY ZÁRUK URDG POUŽITELNÉ V OBCHODNÍ PRAXI....................... 134 4.5 KOMENTÁŘE K VYBRANÝM ČLÁNKŮM PRO POUŽITÍ URDG ................................... 136 4.6 PŘÍPADOVÁ STUDIE Č. 2 - VZORY ZÁRUKY A PROTIZÁRUKY.................................. 145 4.7 PODMÍNKY MEZINÁRODNÍCH SMLUV ............................................................................ 150 4.8 ŘEŠENÍ SPORŮ - OBLIGATORNÍ NÁLEŽITOSTI ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ .................... 155 PŘÍLOHA Č. 1 .................................................................................................................................... 173 ZÁVĚR ŠETŘENÍ A STUDIE, KONEČNÉ CÍLE PRÁCE .............................................................. 187 SLOVNÍČEK ZÁKLADNÍCH POJMŮ ............................................................................................. 188 KORESPONDENČNÍ ÚKOLY .......................................................................................................... 191 ZÁVĚREČNÝ TEST .......................................................................................................................... 192

3

ANOTACE

Studijní opora byla rozdělena na základě šetření potřeb cílových skupin (CS) u malých a středních podniků (MSP) v Ústeckém kraji (ÚK) na 4 základní. V první kapitole se věnujeme měnovým a obchodním znalostem, ekonomickému prostředí, podnikovému managementu a manažerské ekonomii a financím z pohledu a potřeb mezinárodního obchodu. V podkapitole 1.1 Měnové a obchodní znalosti se zabýváme měnovou suverenitou, evropským měnovým právem a zásadou loajality. V podkapitole 1.2 Ekonomické prostředí se zabýváme otázkami mezinárodního dvojího zdanění a daňovou problematikou z hlediska optimalizace základu daně a daňových úniků. V podkapitole 1.3 Podnikový management

se zabýváme

problematikou managementu mezinárodního

zaměstnávání, problematikou daňového rezidenta, vysílání a pronájmu pracovníka a managementem neziskových organizací v praxi mezinárodního obchodu. Podkapitolu 1.4 Manažerské ekonomie a finance řešíme z pohledu mezinárodní obchodně celní problematiky. Ve druhé kapitole, která se zabývá platebními nástroji v mezinárodním obchodě, dokumentárním akreditivem, mezinárodními institucemi a bankovním přezkumem, jsme se zaměřili hlavně v podkapitole první na vyjmenování základních plateb v mezinárodním obchodě, popis dokumentárního akreditivu a dokumentárního inkasa. V další podkapitole jsme se zabývali schématem akreditivní operace a přidali jsme případovou studii dokumentárního akreditivu zaslaného ve formě swiftové zprávy z ČR na Srí Lanku (Kolombo). V případové studii jsme se také zabývali důkladným rozborem jednotlivých částí swiftové zprávy. Jako hlavní mezinárodní instituci zabývající se mezinárodním obchodem jsme v další kapitole zařadili Mezinárodní obchodní komoru v Paříži. Dále jsme zařadili informace o bankovním přezkumu. Ve třetí kapitole - Odpovědnost v mezinárodním obchodě, INCOTERMS 2010 v praxi firem, jsme se v podkapitolách věnovali samotnému INCOTERMS 2010. Seznamujeme CS s hlavními novinkami těchto pravidel, základním značením povinnosti při provedení nakládky

4

nebo vykládky zboží. Rozboru byly podrobeny také jednotlivé doložky (pravidla) INCOTERMS 2010. Dále rozebíráme Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Římská úmluva). V poslední podkapitole uvádíme příklad mezinárodní kupní smlouvy vč. příkladu této smlouvy a teoretických základů nutných pro sepsání takové smlouvy. Ve čtvrté kapitole Minimalizace rizik při uzavírání smluv bankovní záruky, pravidla záruk platných na požádání, podmínky mezinárodních smluv, řešení sporů se zabýváme minimalizací rizik z pohledu bankovních záruk a pravidly záruk platných na požádání. Důležité jsou zásady těchto záruk, které rozebíráme v komentářích k některým článkům pro použití URDG. V podkapitole 4.5 Komentáře k vybraným článkům pro použití URDG uvádíme případovou studii č. 2 - Vzory záruky a protizáruky v teoretickém rozboru. Předposlední podkapitola 4.6 Podmínky mezinárodních smluv navazuje na podkapitolu 3.4 Příklad mezinárodní kupní smlouvy. V poslední podkapitole 4.7 se věnujeme obligatorním náležitostem rozhodčího řízení, jako jsou například rozhodčí doložky, jmenování rozhodců a platnost rozhodčích doložek. 5

SEZNAM JEDNOTLIVÝCH KAPITOL, VČ. ČASOVÉ DOTACE

1. Měnové a obchodní znalosti, ekonomické prostředí, podnikový management, manažerská ekonomie a finance 15 hodin 2. Platební nástroje v mezinárodním obchodě, dokumentární akreditiv, bankovní přezkum, mezinárodní instituce, Mezinárodní obchodní komora 20 hodin 3. Odpovědnost v mezinárodním obchodě, INCOTERMS 2010 v praxi firem 25 hodin 4. Minimalizace rizik při uzavíraní smluv, bankovní záruky, pravidla záruk platných na požádání, podmínky mezinárodních smluv, řešení sporů 25 hodin

6

ÚVOD

Studijní opora podnikové strategie a mezinárodní obchod by měla sloužit cílové skupině (CS), která pochází z jednotlivých malých a středních podniků v Ústeckém kraji (MSP v ÚK), které mají zájem rozvinout portfolio svých činností směrem do zahraničí a začít provozovat mezinárodní obchod. Druhý typ zástupců cílové skupiny pochází v podstatě z totožných firem, ovšem jsou to firmy, které mají již alespoň minimální zkušenosti s mezinárodním obchodem. Během šetření jsme také zjistili u některých zástupců cílové skupiny (cca 5 %) velký odpor k mezinárodní spolupráci. Tento pocit byl dán dvěma faktory. Prvním faktorem je špatná zkušenost, a to hlavně z období počátečního kapitalismu v 90. letech. Druhým faktorem, který se jen velmi těžko přiznává, ale hraje také často rozhodující roli, je faktor jazykové bariéry. Ve studijní opoře se věnujeme základnímu managementu z pohledu mezinárodního obchodu a prezentujeme některé nejdůležitější obchodní zvyklosti tak, jak jsou definovány Mezinárodní obchodní komorou v Paříži a Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Autoři pocházejí z velké části z neziskového sektoru a díky tomu se také věnují použití neziskového sektoru k mezinárodnímu obchodu v jeho vedlejší výdělečné činnosti. I o tuto problematiku projevili zástupci CS během šetření zájem. Vzhledem k tomu, že souhlasíme s tvrzením, že dobrá smlouva se pozná až v problémové situaci, velkou část závěrečné kapitoly věnujeme řešení sporů pomocí rozhodčího soudu určeným rozhodcem na základě ve smlouvě obsažené rozhodčí doložky. Více k obsahu uvádíme dále v anotaci.

7

ŠETŘENÍ A STUDIE

U šetření patřili zástupci cílové skupiny (CS) z MSP v ÚK mezi ty zástupce, kteří již mají prvotní zkušenost s mezinárodním obchodem, anebo s tímto obchodem chtějí na základě ekonomické situace v jejich firmách začít. Šetření a studie této studijní opory probíhalo ve stejných zásadách a principech jako šetření a studie pro studijní oporu č. 1 (Dynamické strategie pro zlepšení konkurenceschopnosti). Z toho důvodu je následující popis tématu šetření a studie obdobný. Studie a šetření se skládá ze dvou částí. V první části autoři vytvořili základní hypotézy pro budoucí oporu, a to na základě svých dlouholetých zkušeností v oblasti poradenství pro MSP. Tyto hypotézy byly v druhé části, a to v části šetření, ověřovány na cca 75 respondentech z řad (CS) v Ústeckém kraji (ÚK). Samotné šetření se skládalo ze čtyř kroků, kterými byly přípravná fáze, práce v terénu, zpracování dat a jejich interpretace. Sběr dat byl proveden s využitím kvalifikovaných tazatelů, což je zřejmě nejlepší metoda při získávání kvalitních reprezentativních dat. Šetření bylo provedeno tedy metodou osobního dotazování, face to face dotazování (metoda PAPI). Tato metoda patří mezi nejpřesnější a zároveň nejdražší. Obavy respondentů ze ztráty anonymity, a z této ztráty vyplývající možné zábrany byly eliminovány příslibem anonymity v šetření. Tímto byl eliminován zřejmě jediný negativní faktor metody PAPI. Zhruba v polovině případů bylo navíc prováděno šetření za pomocí počítače metodou CAPI. Obě metody patří mezi nejvíce spolehlivé z hlediska reprezentativnosti vzorku, vysoké míry pravdivých odpovědí a dobrého poměru cena/výkon. U cca 20 % respondentů bylo z důvodu jejich časové vytíženosti použito při šetření metody CATI, tzn. metody telefonického dotazování. Výsledky šetření byly v procentuálním měřítku pro lepší přehlednost zaokrouhleny.

8

HYPOTÉZY

Při šetření potřeb CS se zástupci dotazovali na požadavky zaměstnavatelů a na základě těchto požadavků zjišťovali úroveň CS a její potřeby pro uplatnění na trhu práce v ÚK u MSP. 1. CS má malé teoretické znalosti o mezinárodním obchodu, mezi které patří například měnová politika, celní problematika, problematika dvojího zdanění a daňových úniků. 2. CS má malé zkušenosti s využíváním možností neziskového sektoru. 3. CS vidí velký potenciál v získání nových trhů v zahraničí. 4. CS nemá znalosti v oblasti managementu mezinárodního zaměstnávání. 5. CS nemá znalosti v manažerském řízení a teorii cel a celní problematiky. 6. CS má malé znalosti o mezinárodních platebních znalostech. 7. Velká část CS si uvědomuje možnosti spolupráce s hospodářskými komorami. 8. Velká část CS si uvědomuje možnosti spolupráce s Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. 9. CS má malé znalosti o pravidlech INCOTERMS a o bankovních zárukách. 10. Malá část CS používá ve svých smlouvách rozhodčí doložky a má malé povědomí o teoretických základech rozhodčího řízení. Definování problémů a struktura kapitol Definovaný problém u zástupců CS z MSP v ÚK jsou nedostatečné teoretické znalosti v měnovém a obchodním prostředí a managementu mezinárodního obchodu a problémů v něm vystávajících. Dále nedostatečné teoretické a praktické znalosti při platbách v mezinárodním obchodě a používáním nejčastěji chtěného dokumentárního akreditivu, vč. neznalosti mezinárodní obchodní komory a dokumentů, které vydává pro usnadnění mezinárodního obchodu. Posledním definovaným problémem je malá znalost řešení sporů za pomoci rozhodčího soudu. Na tyto definované problémy reaguje studijní opora strukturou svých 4 kapitol.

9

STUDIE A ŠETŘENÍ POTŘEB CS NA PODKLADĚ POŽADAVKŮ DANÝCH TRHEM PRÁCE V ÚSTECKÉM KRAJI U MALÝCH A STŘEDNÍCH PODNIKŮ 1. Zabýváte se teoretickými znalostmi měnové politiky u mezinárodního obchodu?  Ano

15 %

 Pouze někdy

15 %

 Předpokládáme tyto znalosti již u nových zaměstnanců

40 %

 Ne, nemáme vlastní zdroje

30 %

Komentář: Teoretické znalosti měnové politiky pokládáme u mezinárodního obchodu za poměrně významné dovednosti ve smyslu lepšího pochopení měnových rizik. Na tomto principu se sice shodla většina respondentů, ale většina z nich přesto předpokládá tyto znalosti již u přicházejících zaměstnanců. Hodně respondentů také uvádělo, že teprve v průběhu zaměstnání si musí zaměstnanci některé teoretické znalosti doplnit. Téměř třetina respondentů uvedla, že nemá čas ani finanční prostředky získávat teoretické znalosti pro své zaměstnance svými silami a uvítala by základní informace o této problematice.

2. V oblasti ekonomického prostředí různých zemí se vaše firma zabývá vzděláváním o problematice dvojího zdanění daňových úniků atd.?  Ano

20 %

 Pouze někdy

10 %

 Předpokládáme tyto znalosti již u nových zaměstnanců

25 %

 Ne, nemáme vlastní zdroje

45 %

10

Komentář: V oblasti vzdělávání se u firem v problematice ekonomického a celního prostředí v různých zemí je situace o něco lepší (než v problematice u otázky č. 1), alespoň, co se týká často mylných předpokladů o úrovni kvality nových zaměstnanců. V tomto okruhu téměř 50 % uvedlo, že nemají ani vlastní zdroje, ani čas řešit problematiku vlastními silami. V obou dvou zkoumaných otázkách vyplynulo, že oproti předpokladům většina nových zaměstnanců si nenese do zaměstnání tyto znalosti.

3. Využíváte v zahraničním obchodě možnosti využít neziskový sektor v rámci jeho vedlejší výdělečné činnosti?  Ano

10 %

 Zajímavé, ale myslíme si, že to nejde

35 %

 Zatím ne, možná v budoucnu

25 %

 Nemáme žádné informace, ale jedná se zřejmě o možnou perspektivu

30 %

Komentář: Většina respondentů měla pouze minimální informace o této možnosti. Poté, co byli seznámeni v rámci osobního dotazování s některými základními vstupními informacemi o této možnosti, projevila většina z nich zájem o danou problematiku. Více jak 50 % ji označilo za perspektivní, a to buď v okamžiku, kdy již měli alespoň základní informace, anebo v okamžiku, kdy ještě žádné informace neměli a byli s nimi posléze v rámci osobního dotazování seznámeni.

11

4. Máte v současné ekonomické situaci zájem získat práci pro vaši firmu v zahraničí?  Ano

45 %

 Přemýšlíme o této možnosti 20 %  Zatím nevíme  Nemáme zájem

15 % 5%

Komentář: Většina respondentů projevila zájem o získání nových trhů v zahraničí, přičemž zhruba třetina respondentů, která odpověděla ano, již má některé prvotní zkušenosti. Respondenti, kteří nemají zájem, většinou tento nezájem odůvodnili negativní zkušeností z minulosti a špatnou platební morálkou některého zahraničního partnera.

5. Máte znalosti v managementu mezinárodního zaměstnávání?  Ano

10 %

 Máme částečné znalosti týkající se pouze naší činnosti

30 %

 Ne, hledáme možnosti managementu v této oblasti

55 %

 Ne

5% Komentář: Velká část respondentů má pouze malé znalosti managementu mezinárodního zaměstnávání, a to i přes jejich zájem získat práci pro svoji firmu v zahraničí. Respondentům chybí informace v oblastech, jako jsou vyslání zaměstnance, mezinárodní pronájem pracovní síly, zamezení dvojího zdanění ve vztahu k mezinárodnímu zaměstnávání, vymezení daňového rezidenta, atd.

12

6. Máte znalosti v manažerské ekonomice a financích v oblastech cel a celní problematiky?  Ano

15 %

 Máme částečné znalosti týkající se pouze naší činnosti

25 %

 Ne, hledáme možnosti managementu v této oblasti

55 %

 Ne

5% Komentář: Velká část respondentů má pouze malé znalosti v manažerské ekonomice a financích v oblastech cel a celní problematiky, a to i přes jejich zájem získat práci pro svoji firmu v zahraničí. Respondentům chybí informace v oblastech, jako jsou dohody o clech a obchodu, o doložce nejvyšších výhod, Světové obchodní organizaci, druzích celních sazeb, atd. 13

7. Máte znalosti o mezinárodních platebních možnostech včetně dokumentárního akreditivu?  Ano

15 %

 Máme částečné znalosti týkající se pouze naší činnosti

25 %

 Ne, hledáme možnosti managementu v této oblasti

50 %

 Ne

10 % Komentář: Respondenti projevili velmi malé znalosti o možnostech platby v mezinárodním obchodu a projevili také velký zájem o informace o dokumentárním akreditivu, vč. praktických příkladů schématu akreditivní operace. Velký zájem byl také o praktický příklad dokumentárního akreditivu zaslaného ve formě swiftové zprávy.

8. Znáte, nebo spolupracujete s hospodářskými komorami ve vašem regionu v oblasti mezinárodního obchodu?  Známe, ale zatím nespolupracujeme

35 %

 Známe a spolupracujeme

15 %

 Nemáme informace o těchto možnostech

40 %

 Ne, problematiku řešíme s jinými institucemi (CzechTrade, atd.) 10 %

Komentář: Otázka znalosti a spolupráce s místní Hospodářskou komorou byla předvstupní otázkou, která směřuje k znalostem o Mezinárodní obchodní komoře v Paříži. Velká část respondentů sice zná hospodářské komory, ale spíše s nimi nespolupracuje. Možná spolupráce se většinou týká certifikátů o původu zboží, vyhledávání zahraničního partnera, nebo pořádání obchodních misí. 40 % respondentů nemá informace o možnostech hospodářských komor, což je samozřejmě spíše marketingová chyba těchto komor a ne chyba samotných firem. V případě firem, které již mají prvotní zkušenosti se zahraničním obchodem, se dělí jejich spolupráce s různými institucemi zhruba půl na půl mezi hospodářské komory a jiné.

14

9. Umíte vyjmenovat oblasti práce v mezinárodním obchodě, kterými se zabývá Mezinárodní obchodní komora v Paříži?  Žádnou oblast

40 %

 Jednu oblast

40 %

 2 – 3 oblasti

15 %

 4 a více oblastí

5%

Komentář: Mezinárodní obchodní komora v Paříži patří mezi nejvýznamnější světové obchodní organizace, která vydává většinu podstatných regulí pro zahraniční obchod. Neznalost této problematiky mezi MSP, které mají zájem o mezinárodní spolupráci je alarmující. 10. Umíte vyjmenovat typy pravidel INCOTERMS pro nakládku a vykládku zboží? 15

 Žádný typ

30 %

 1 – 4 typy

40 %

 5 – 8 typů

15 %

 9 – 11 typů

15 % Komentář: Pravidla INCOTERMS přímo souvisí se znalostmi o Mezinárodní obchodní komoře v Paříži. I zde tedy platí to, co u otázky č. 9, že jejich značná neznalost je pro firmy hledající své uplatnění v zahraničí a v mezinárodním obchodě alarmující.

11. Umíte vyjmenovat vlastnosti záruk vyplatitelných na požádání?  Žádnou vlastnost

15 %

 1 – 2 vlastnosti

50 %

 3 – 4 vlastnosti

30 %

 5 – 6 vlastností

5%

Komentář: U vlastností záruk vyplatitelných na požádání je u znalosti respondentů o něco málo lepší situace, a to vzhledem k tomu, že se s těmito zárukami mohou setkat i v domácím obchodním styku. Přesto situace, kdy maximálně dvě vlastnosti umí vyjmenovat 65 % firem, je tristní a doporučuje ji zařadit tímto do vzdělávacího modulu, vč. další problematiky záruk vyplatitelných na požádání. Respondenti také požadovali možnost zařazení určitého vzoru záruky a protizáruky. Většinou jediným typem záruky, který respondenti byli schopni určit, byla záruka jednoznačnosti

12. Používáte v mezinárodních obchodních smlouvách rozhodčí doložky?  Ano

20 %

 Přemýšlíme o této možnosti 40 %  Zatím nevíme

25 %

 Ne, nemáme zájem

10 %

Komentář: I když většina respondentů již má buď první zkušenosti s mezinárodním obchodem, nebo o tomto obchodu přemýšlí, mají tito respondenti velmi malé znalosti o možnostech a výhodách používání rozhodčí doložky. Z tohoto důvodu jsme zařadili některé důležité partie o rozhodčích smlouvách rozhodčím řízení a rozhodčích sporech do textu modulu.

16

13. Znáte podmínky jmenování rozhodců v rozhodčím sporu?  Ne, chybí nám informace

70 %

 Neznáme, platili bychom si právníka

15 %

 Rozhodce jmenuje soud

10 %

 Ne, nemáme zájem

5%

Komentář: Tato otázka navazuje na otázku 12 a potvrzuje její výsledky. V podstatě jednou z nejdůležitějších znalostí v rozhodčím řízení je správné jmenování rozhodce, resp. rozhodců. V případě, špatného jmenování těchto rozhodců může být zneplatněná celá rozhodčí doložka. I závěrečná otázka ověřila důležitost zařazení rozboru možností rozhodčího řízení do studijní opory.

17

Ověřené hypotézy 1. CS má malé teoretické znalosti o mezinárodním obchodu, mezi které patří například měnová politika, celní problematika, problematika dvojího zdanění a daňových úniků. 2. CS má malé zkušenosti s využíváním možností neziskového sektoru. 3. CS vidí velký potenciál v získání nových trhů v zahraničí. 6. CS má malé znalosti o mezinárodních platebních znalostech. 9. CS má malé znalosti o pravidlech INCOTERMS a o bankovních zárukách. 10. Malá část CS používá ve svých smlouvách rozhodčí doložky a má malé povědomí o teoretických základech rozhodčího řízení Částečně ověřené hypotézy 4. CS nemá znalosti v oblasti managementu mezinárodního zaměstnávání. 5. CS nemá znalosti v manažerském řízení a teorii cel a celní problematiky. Neověřené hypotézy 7. Velká část CS si uvědomuje možnosti spolupráce s hospodářskými komorami. 8. Velká část CS si uvědomuje možnosti spolupráce s Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.

18

1.

1. MĚNOVÉ A OBCHODNÍ ZNALOSTI, EKONOMICKÉ PROSTŘEDÍ, PODNIKOVÝ MANAGEMENT, MANAŽERSKÁ EKONOMIE A FINANCE 1.1 MĚNOVÉ A OBCHODNÍ ZNALOSTI Měnová suverenita Měnová suverenita je vykonávána v rámci suverenity určitého státu a souvisí s měnou a penězi, jakož to její materializovanou formou. Měnová suverenita vč. finanční politiky podstatně ovlivňuje chování subjektů při výkonu jejich základních práv, ukazatelem jsou např. ceny, úvěry nebo hospodářské ocenění majetku. Měnovou suverenitu lze v tradičním pojetí také definovat jako výkon nezadatelných práv nad měnou a nad měnovou politikou. Další definici si zaslouží termín měna. Pod tímto pojmem se skrývá soustava peněžních prostředků, neboli peněz, a prostředků bezhotovostních plateb, jako jsou např. šeky a platební karty, které reálně obíhají na konkrétním území a které se používají při plnění závazků na tomto území. Takovýmto územím se rozumí zpravidla území určitého státu, který svou legislativou určuje měnu, zavazuje subjekty na svém státním území operovat s danou měnou k plnění závazků a dále určuje pravidla peněžního oběhu. Vedle těchto kompetencí disponuje stát rovněž prostředky k ochraně proti padělání a pozměňování peněz. Měna a peníze představují také symbol státu. Z předešlého textu jasně vyplývá, že měnová suverenita je předpokladem existence stabilizovaného státu neboli společenství. Projevy měnové suverenity Měnová suverenita se fakticky projevuje zejména v mincovním právu, které představuje soubor nejvyšších nařízení k zavedení, organizaci a udržení peněz. Mincovní právo rozhoduje o tom, který předmět je jako peníz všeobecným měřítkem cen a také zákonným platidlem; dále jako právo stanovuje, jakou má mít příslušný předmět velikost a jak jej lze dělit, jakou

19

má mít nominální hodnotu v celku i ve svých dílech. Zde mluvíme o právu měny, s kterým úzce souvisí právo rázu (rozhoduje o tom, jakou má mít příslušný předmět podobu a jakými značkami se ručí za jeho hodnotu). Další je právo ražby, které rozhoduje o tom, jak má být mincovní předmět vyroben a jakého zisku lze z jeho výroby dosáhnout. S projevy měnové suverenity úzce souvisí Evropská měnová unie. Současná Evropská měnová unie je výsledkem nadstátního sjednocení Evropy a představuje zatím nejvyšší stádium evropské integrace. Evropská unie díky tomu disponuje pravomocemi, které byly dříve typické pouze pro orgány států. Nositelem těchto pravomocí je zejména Evropská centrální banka jako orgán jednotné měnové politiky Evropské unie. Měnová unie Měnová unie znamená přesah měnové suverenity z účastnických států měnové unie na celé společenství, které takovou měnovou unii tvoří, jako je tomu v případě Evropské unie, kde měnová suverenita států je překonána právě díky skutečnosti, že více států přejalo jednu měnu, a tím byly otázky měnové suverenity přeneseny z jednotlivých členských států na EU. Měna a evropské komunitární právo Evropské měnové právo v systému komunitárního práva V roce 1999 byla zahájena tzv. třetí etapa hospodářské a měnové unie, jejím hlavním a charakterizujícím přínosem a znakem bylo zavedení jednotné měny euro. V této etapě přijalo novou měnu jedenáct států a tento počet se postupně rozrůstal o nové členy. V současnosti z 28 států Evropské unie jich 18 používá euro jako svou měnu. Tento proces bývá označován také jako evropská měnová unie, nebo jen krátce měnová unie. Smlouva o Evropském společenství (ES), ale důsledně používá termín „hospodářská měnová unie“ – „economic and monetary union“.

20

Pojem hospodářské unie a pojem unie měnové Tyto dva termíny se značně liší. Hospodářská unie usiluje o decentralizaci struktury Evropského společenství, vedle toho měnová unie je založená na centralizačním úsilí, vyjadřujícím snahu o přenesení měnových pravomocí z úrovně členských států a jejich centrálních bank na unijní úroveň, do kompetence Evropské centrální banky (ECB). Tyto pojmy jsou do značné míry odlišně komponovány a nezlepšila to ani snaha Smlouvy o ES cílenou a koordinovanou dělbou pravomocí mezi členské státy a orgány EU. Hospodářská a měnová unie je přesto označována a vnímána jako největší přelom v moderních ekonomických dějinách. Klíčové je zejména to, že měnová suverenita je přenesena ze státu jako jejího tradičního nositele, na nadstátní společenství, tedy ES. Dochází tak v měnové oblasti k úplnému transferu kompetencí členského státu Evropské unie na orgány EU. Tímto procesem se měnová suverenita ocitá v roli výlučné pravomoci Společenství. Sjednocujícími znaky měnové unie jsou pak jednotná měna (euro), jednotná centrální banka (Evropská Centrální banka) a jednotná měnová politika. Komunitární právo Komunitární právo je charakterizováno jako soubor právních norem, které upravují vztahy v členských státech při vytváření a fungování jednotného vnitřního trhu, hospodářské a měnové unie; zároveň i při dosahování cílů jednotlivých komunitárních politik (politiky zemědělské, dopravní apod.). Toto právo se odvozuje z pravomocí předaných členskými státy na ES. Měnové právo je tak nedílnou součástí komunitárního práva. Evropské měnové právo Pokud budeme evropské měnové právo definovat v rámci finančního práva, lze jej charakterizovat slovy M. Bakeše (Finanční právo, 3. vyd. Praha: Linde, 2003) jako souhrn právních norem, upravujících právní vztahy, jež vznikají v procesu tvorby, rozdělování a používání peněžní masy a jejich částí. Pokud se zorným úhlem stane komunitární právo, není

21

každá součást finančního práva předanou pravomocí členského státu na úroveň ES. Na orgány ES totiž nebyla předána ani právní úprava rozpočtů a státních fondů v rámci rozpočtového práva, ale ani právní úprava daní, tedy daňové právo. Vedle toho právo bankovní a pojišťovací dosáhlo jistého sladění s EU. V naprosté kompetenci EU je ale právní úprava cel v rámci společné celní politiky a celní unie, dále právo devizové a pro účastníky třetí hospodářské a měnové unie i právní úprava měny a peněžního oběhu, tedy měnové právo. Zásada loajality Zásada loajality bezprostředně souvisí s cenovou a měnovou stabilitou. V tomto ohledu se evropské měnové právo do značné míry inspirovalo právem německým a jeho hlavním cílem měnové politiky, jímž je zajištění cenové stability. Jednotlivé členské státy mají možnost se iniciativně podílet na vývoji smluvních vztahů v rámci EU, ale zároveň jsou jednotlivé členské státy zavázány spoluprací dle Smlouvy o ES. Hospodářská a měnová unie se proto uskutečňuje vzájemnou podmíněností smluvně zakotvené měnové unie a předvídané unie hospodářské, a to stálou a vážně míněnou připraveností členských států k provádění této Smlouvy. Tím vzniká postačující povinnost ECB k zajišťování hlavního cíle jednotné měnové politiky EU, neboli cenové stability, k odůvodnění skutečnosti, že tak vlastně vzniká ústavní povinnost členských států a jejich centrálních bank podílet se na této politice, ať už je v jednotlivých členských státech tato povinnost ústavně zakotvena nebo není. Ačkoliv většina členských států ústavní zakotvení takového typu nemá, tuto ústavní povinnost respektuje, vzhledem ke skutečnosti, že ES je právním společenstvím, v jehož rámci je naplňována zásada loajality dle článku 10 Smlouvy o ES. Na základě tohoto článku mají členské státy učinit veškerá opatření k plnění závazku ze Smlouvy ES a zároveň se zdržet jakýchkoliv opatření, jež by mohla ohrozit uskutečnění cílů této Smlouvy. Uvedená zásada zavazuje kromě členských států také orgány Společenství, např. včetně ECB k loajální spolupráci se členskými státy. Ústavní postavení centrální banky tedy není ve většině členských států EU výslovně zakotveno. Existuje totiž Smlouva o ES, v které se upravuje postavení ECB, Evropského systému centrálních bank, zároveň i národních centrálních bank, které pozbyly autonomních působností a staly se součástí eurosystému.

22

1.2 EKONOMICKÉ PROSTŘEDÍ Ochrana proti mezinárodnímu dvojímu zdanění Vzhledem k zaměření studijní opory se v kapitole Ekonomické prostředí zabýváme hlavně mezinárodní daňovou problematikou tak, jak vyplynulo z potřeb CS. Mezinárodní dvojí zdanění příjmů Stát podrobuje zdanění mimo příjmy svých občanů, společností a jiných právnických osob také příjmy cizích státních příslušníků a zahraničních firem, jestliže ze zdrojů na území daného státu pobírají zdanitelné příjmy. Suverénním právem každého státu je ukládat v rámci svého teritoria daňové povinnosti daňovým subjektům, fyzickým a právnickým osobám, bez jakéhokoliv omezení a bez ohledu na to, jaké jsou daňové systémy jiných států. V případě České republiky na to nemá vliv ani její vstoupení do Evropské unie a harmonizace daní v rámci EU. Vznik dvojího zdanění O dvojí zdanění se jedná v případě, jestliže tentýž předmět daně, tzn. příjem nebo majetek, je více než jednou podroben zdanění stejnou nebo obdobnou daní. Dvojí zdanění lze rozdělit na: 

Vnitrostátní - dochází k němu zásadně v rámci jednoho státu a jeho daňových předpisů. V České republice je vnitrostátní dvojí zdanění u jednoho poplatníka vyloučeno zákonem.



Mezinárodní dvojí zdanění - dochází k němu, jestliže fyzická nebo právnická osoba, jakožto rezident jednoho státu, pobírá zdanitelné příjmy ze zdrojů v jiném státě. Takové zdroje pak mohou podléhat zdanění v obou státech. V prvním státě vzhledem k tomu, že je osoba jeho rezidentem, ve druhém, protože zdroj příjmů je v tomto státě.

23

Ve vztahu k příjmům téže osoby pak může v důsledku těchto podmínek dojít k jisté kolizi daňových zákonů dvou, ale i více států. Riziko dvojího zdanění příjmů je reálné, pokud se obchodní aktivity fyzického či právnického subjektu nebo jeho investice týkají více jak jednoho státu. Tato situace je ovšem značně nevýhodná jak pro podnikatele, tak nakonec i pro jednotlivé státy. Nepříznivé podnikatelské prostředí totiž rozhodně nezvyšuje zájem investovat. 

Jedním ze znaků globalizace je i růst mezinárodního obchodu. Existuje tedy zájem na tom, aby byla komplexně vyřešena problematika dvojího zdanění. Zájem na tom má řada zemí, v čele s OECD, USA, také OSN a v neposlední řadě i EU. Existují dvě vzorové konvence, které jsou základem pro vyjednávání různých zemí, které usilují o to zabránit dvojímu zdanění:



Modelová smlouva OECD v oboru daní z příjmů a majetku (OECD Model Tax Convention on Income and Capital) – upravuje vztahy zejména mezi vyspělými zeměmi OECD,



Modelová smlouva OSN (United Nations Model Double Taxation Cionvention between Developed and Developing Countries) – upravuje vztahy mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi.

Existují dva základní druhy mezinárodního dvojího zdanění: 

Právní dvojí zdanění (dle definice OECD) – jedná se o vymáhání srovnatelných daní od jednoho daňového poplatníka ze stejného předmětu zdanění a za stejného období ve dvou a více daňových jurisdikcích. Tento typ zdanění se uplatňuje tam, kde dva státy zdaňují u téhož daňového subjektu stejný zisk, popřípadě příjem.



Ekonomické dvojí zdanění – jedná se o případ, kdy různé státy uvalují daň na různé poplatníky, avšak na základě stejného předmětu zdanění. Ekonomické dvojí zdanění vzniká, když daňové úřady různých států zdaňují stejný zisk, popřípadě příjem, avšak k tomuto zdanění dochází prostřednictvím různých daňových subjektů.

24

Oblast mezinárodního dvojího zdanění není bezkonfliktní. Zdrojem různých konfliktů mezi státy mohou být kupříkladu převody zisků, tzv. zdanění dividend mezi společnostmi, kdy stát odkud je platba prováděna, zdaní dividendy podle zásady zdroje, zatímco stát, ve kterém je přijata, ji zdaní na základě rezidence příjemce. Dalším příkladem konfliktu může být situace, kdy při obchodování mezi podniky patřícími do nadnárodní společnosti mohou mít v různých státech rozdílné názory na to, jakou správnou, tedy obvyklou cenou mají být oceněny převody zboží, služeb nebo nehmotného majetku. Dvojí zdanění a daňové úniky jako jeho důsledek Daňové úniky a vyhýbání se plnění daňové povinnosti je bohužel také jedním z doprovodných jevů mezinárodního dvojího zdanění. Konkrétně daňový únik představuje jednu z nejzkoumanějších oblastí daňového práva. Daňový únik (tax evasion) je vykládán jako porušení zákona. Na rozdíl od něj tax avoidance, vyhýbání se daňové povinnosti, je charakterizováno jako šikovné využití možností, které zákon nabízí. V souvislosti s tímto je užíván termín „legální daňový únik“, který označuje právní postupy umožňující se vyhnout daňové povinnosti bez porušení zákona, používá tedy prostředků, jak zákon v podstatě nenápadně obejít, a to na hranici zákona. „Nezákonný daňový únik“ na druhé straně představuje přímé a otevřené porušení daňových zákonů. Daňové subjekty mají plné právo se vyhýbat daňové povinnosti tím, že sníží daňovou povinnost, ale pouze v intenci zákona. Stanovit přesnou hranici mezi zákonným a nezákonným může být v jistých případech komplikované. Některé kroky mohou zavést daňového poplatníka postupně od zákonných praktik až nakonec k daňovému podvodu. Legislativy zemí se liší, např. evropské státy jako Německo a Nizozemí hodnotí jako porušení zákona každý čin, který „jde“ proti záměru zákona. Jsou však i takové státy, jejichž legislativa hodnotí využití mezer v daňových zákonech jako legální. Zvláště v oblasti zdanění zisků z mezinárodního obchodu je řada situací, kde kvalifikace toho, co lze považovat stále za zákonné a co je už mimo rámec zákonnosti, je značně sporná a relativní.

25

Zneužití práva u daňových subjektů definoval i soudní dvůr Evropských společenství, a to jako činnost, z které ze všech objektivních okolností vyplývá, že jejím hlavním účelem a zároveň výsledkem je, i přes formální dodržení podmínek vyplývajících z příslušných právních předpisů, získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným daňovou právní úpravou. Daňový únik Tímto pojmem lze v širším slova smyslu označit neplacení daní v rozporu se zákonem (např. utajování příjmů, zfalšované účetnictví apod.) na rozdíl od obcházení daní, kdy je daňové břemeno stáhnuto na minimum. Daňové úniky vznikají jen díky tomu, že je umožňuje samotné daňové právo některých států. Výjimkou není ani Česká republika, kde je daňové právo značně komplikované a nejednoznačné. Příčinnou je vysoká frekvence, s jakou se české daňové právo mění. To vytváří prostředí pro jejich nedotažení a nestálost a tyto faktory jsou posléze příčinnou jejich složitosti a posléze neurčitosti, tím se dost komplikuje i jejich výklad. I Ministerstvo financí není s to, podat takové informace, z kterých jednoznačně vyplývá, na co má daňový subjekt právo a současně, jaké jsou jeho povinnosti. Výsledkem těchto okolností je skutečnost, že české daňové zákony přišly o část své legitimity, a tak někteří daňoví poplatníci v reakci na tento stav tyto zákony nerespektují. Daňové úniky jsou mimo jiné doménou a v podstatě i „obchodním“ artiklem tzv. daňových rájů, jakými jsou např. exotické Bahamy, Bermudy, Kajmanské ostrovy, Panama nebo evropské Lichtenštejnsko, Monako, San Marino a Andora. Známe dvě hlavní metody mezinárodních daňových úniků, a to: 

Manipulace s převodní cenou (transfer pricing) – jedná se o převod zisku do země s nízkým zdaněním mezi sdruženými podniky pomocí tzv. převodních cen. S touto praktikou se setkáváme zejména ve vztazích mezi mateřskou společností a jejími spřízněnými podniky, které působí v různých zemích.



Manipulace s náklady – spočívá v tom, že náklady vynaložené na služby v zahraničí jsou buď fakturovány, aniž by ale vůbec existovaly, nebo jsou fakturovány na mnohem vyšší částky, než jaké byly ve skutečnosti. Fiktivní společnosti specializující

26

se na vyrábění faktur poskytují firmám potřebné dokumenty, čímž jim značně snižují zisk z jejich ekonomické aktivity. Na základě neexistujících nákladů tedy dochází ke snižování zisků. Výklad smluv o zamezení dvojího zdanění Daňové smlouvy jsou zpravidla uzavírány mezi dvěma stranami a spíše výjimečně jich je více. Nejčastěji jsou používány dvě smlouvy, které jsou uplatňovány dle situace resp. potřeby. Smlouvy týkající se daně z příjmu nebo majetku jsou uzavírány na základě modelové smlouvy OECD o zamezení dvojího zdanění a majetku nebo dle modelové smlouvy OSN. Tato smlouva (Model Tax Convention) představuje velmi významný dokument a společně s Komentářem ke smlouvě je podrobným návodem k sjednáním mezinárodních smluv i k jejich výkladu a neopomíjí ani i doporučení Rady OECD. Modelová smlouva včetně Komentáře je průběžně novelizována. Cílem EU je, aby se právě tyto modelové smlouvy staly předlohou pro uzavírání nových daňových smluv. Existuje celá řada důvodů k uzavírání daňových smluv. Jedním z nich je právě snaha zamezit dvojímu zdanění příjmů daňových rezidentů smluvních států. Jedná se o případ, kdy jsou firmy rezidenty jednoho státu, ale plyne jim příjem ze státu druhého. Cílem mezinárodních dvoustranných daňových smluv spočívá i v rozdělení podílu obou smluvních států na daňových výnosech. Z hlediska mezinárodního daňového výnosu mezi oběma státy jde o neutralizaci a objektivizaci tohoto výnosu. Zásadním důvodem je rovněž úsilí o zabránění daňových úniků spolu s vyhýbáním se plnění daňových povinností. Výměna informací mezi smluvními státy Cílem smluv je jednak zamezení dvojího zdanění a současně zdanění veškerého zisku jedním ze zainteresovaných států. K reálnému zdanění zisků slouží vzájemná výměna informací mezi smluvními státy. Tato informační výměna je v kompetenci každého státu a je záležitostí vnitřního zákonodárství. Zákonodárství jednotlivých států je rozdílné. Na věci nic nemění ani okolnost, kdy se státy řídí mezinárodními daňovými zásadami zakotvenými v bilaterálních nebo multilaterálních konvencích. Výměna informací je často přímo zakotvena ve smlouvě,

27

což v praxi znamená, že žádná smluvní strana nemůže odmítnout poskytnutí informací druhému státu. Existují tři formy výměny informací: 

na dožádání - jedná se o výměnu informací uskutečněnou v případech, kdy daňová správa žádá odpověď na specifické otázky tykající se jednoho určitého případu, a to až po té, co žádající stát vyčerpal všechny národní informační zdroje,



automatická (pravidelná) – jedná se o systematické zasílání všeobecných informací, které se týkají specifických položek příjmu,



spontánní (poskytnutí informací z vlastního podnětu) – tato výměna informací vzniká během kontroly daňových záležitostí daňového subjektu prováděné v jednom státě, které jsou považovány za zajímavé. Tyto informace sděluje jeden stát druhému bez vyžádání. Jednotlivé formy se mohou přirozeně kombinovat, na druhou stranu existují i další způsoby spolupráce daňových správ různých zemí, jako je např. tzv. simultánní daňové šetření, které můžeme charakterizovat jako dohodu dvou a více zemí současně a nezávisle na sobě přešetřit daňové záležitosti určitého daňového subjektu, na kterém mají společný nebo obdobný zájem.

Problematika osobní daňové příslušnosti Určení rezidence podle ZDP Kritéria pro stanovení neomezené daňové povinnosti uvedená v zákoně se vztahují jak na zahraniční osoby, jež přicházejí ze států, se kterými není v účinnosti smlouva o zamezení dvojího zdanění, tak na zahraniční osoby, které přicházejí ze smluvních států. Bez dalšího posuzování je však lze aplikovat pouze na rezidenty nesmluvních států.

28

Fyzické osoby Zákon říká, že rezidentem je fyzická osoba, která má na našem území bydliště nebo se zde obvykle zdržuje. Daňové zákony většiny států vnímají bydliště jako kritérium pro určení daňového rezidentství. Nyní je na řadě si definovat pojem „bydliště“. Pro účely ZDP se bydlištěm rozumí místo, kde má fyzická osoba stálý byt. Podmínkou je, že tato osoba má úmysl se trvale v bytě zdržovat. Byt může být užíván různými formami. Není podstatné, zda se jedná o byt ve vlastnictví, v nájmu nebo o dům. Zásadní je, že toto „místo“ lze využívat trvale, nepřetržitě, naopak od míst určených pouze ke krátkodobému užívání. Upřesněme si pro jistotu ještě trochu terminologii – možnost trvalého užívání bytu ovšem není totéž jako nepřetržitá fyzická přítomnost v takovém bytě. Dalším znakem, který charakterizuje úmysl se v „bydlišti“ zdržovat trvale, je povaha osobního a rodinného stavu dané osoby. V konkrétním případě se jedná o to, zda se daná osoba v České republice přihlásila k trvalému pobytu, zda získala povolení k dlouhodobému pobytu a další okolnosti. Může nastat situace, kdy po určitou část zdaňovacího období je fyzická osoba daňovým rezidentem jednoho státu a v další části téhož období je rezidentem druhého státu. Tato skutečnost je umožněna možností v průběhu kalendářního roku změnit v rámci států bydliště. Neomezená daňová povinnost se vztahuje rovněž na osoby, které se v ČR „obvykle zdržují“. Takto se označuje pobyt, který splní hranici alespoň 183 dnů v příslušném kalendářním roce, a to bez ohledu na to, zda je tato podmínka splněna v jednom období nebo v několika. Právnické osoby Právnická osoba je rovněž daňovým rezidentem, pokud má na území České republiky své sídlo nebo místo svého vedení (§ 17 odst. 3 ZDP), které podléhá registrační povinnosti. Údaje o sídle jsou navíc v České republice veřejně přístupné, prokazatelnost sídla tedy nečiní žádný problém.

29

Dalším kritériem pro určení rezidentství je místo vedení, kterým se podle zákona rozumí adresa místa, ze kterého je právnická osoba řízena. Podle Ministerstva financí ČR se jedná o místo, kde jsou skutečně prováděna nezbytná klíčová rozhodnutí společnosti, ať už řídící nebo obchodní, a to která nemohou být na nižších úrovních řízení měněna. Ještě obecněji lze místo vedení definovat jako místo, kde je formována a odkud je nařizována praktická politika podniku s konečným účinkem. Určení rezidence v souladu s mezinárodními smlouvami Určujícími v těchto případech jsou mezinárodní smlouvy. Zákon o daních z příjmu zcela jednoznačně stanoví, že kritéria pro určení rezidentství tak, jak jsou stanovena zákonem, se použijí jen tehdy, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak (§ 37 ZDP). Smlouvy o zavedení dvojího zdanění samy nezasahují do těch vnitrostátních zákonů smluvních států, jimiž jsou stanoveny podmínky, při jejichž splnění je daná osoba pro účely zdanění posuzována jako rezidentní, tzn., že vnitrostátní daňové zákony jednotlivých smluvních států samy definují obsah pojmu „daňová rezidence“ (bydliště, sídlo, místo vedení apod.). Platí pravidlo, že mezinárodní smlouva nemůže uložit daňovou povinnost nad rámec vnitrostátního zákona, tzn., že nemůže považovat za rezidenta osobu, kterou vnitrostátní právní předpis za rezidenta nepovažuje. Fyzické osoby Stanovení rezidence u fyzické osoby je značně problematické, neboť některé státy ukládají daňovou povinnost i osobám, které pobývají na jejím území trvale nebo po určitou dobu, a právě tím, se do konfliktu dostávají státy, které považují dle svých rozdílných vnitrostátních zákonů dotčenou osobu za svého rezidenta. Aby se předcházelo těmto situacím, byla stanovena zvláštní pravidla, která stanovují přednost vztahu jednoho státu před vztahem k druhému, a to tak, aby nevyvolávala pochyby.

30

Avšak nastávají specifické situace, např. když fyzická osoba disponuje stálým bytem jak v ČR, tak ve druhém smluvním státě, anebo naopak nemá stálý byt v žádném státě. Jedná se o případ, kdy určitá osoba bydlí v hotelích, penzionech apod. Za těchto okolností se operuje s předpokladem, že daná osoba je rezidentem v tom státě, ke kterému má užší osobní a ekonomickou vazbu. Tedy ve státě, kde se nachází tzv. středisko jejich životních zájmů. Roli hraje řada faktorů, ke kterým se přihlíží – rodinné a společenské vazby nebo zaměstnání, atd. Mnohé situace jsou velice individuální, a mělo by k nim tak být i přistupováno. I přes veškerou snahu, existují situace, kdy nelze určit středisko životních zájmů určité osoby. Pro tyto případy existují pomocná kritéria – obvyklý pobyt a státní občanství. Ani určení obvyklého pobytu není jednoduché. Smlouvy toto kritérium přesně nespecifikují, tzn., že přesně neurčují, po jak dlouhou dobu pobytu se srovnání musí provádět. Pokud selže i toto kritérium, na řadě je zohlednit státní občanství. Avšak i to má svá úskalí. Fyzická osoba totiž může a nemusí být občanem obou států. Pak o otázce rezidentství rozhodují příslušné orgány – v ČR je to ministr financí nebo jeho zmocněný zástupce. Právnické osoby Ani v případě právnické osoby se nevyhneme jistým komplikacím. Jeden stát totiž za hlavní kritérium považuje registraci, druhý zase místo skutečného vedení. V obou státech tak najednou a dle vnitrostátních daňových předpisů vzniká právnické osobě neomezená daňová povinnost. Je tedy nutné stanovit, které kritérium bude rozhodující a vzhledem ke skutečnosti, že místo registrace by mohlo mít jen povahu pro forma (nacházelo by se ve státě s nízkým či dokonce nulovým zdaněním), pak v tomto případě je směrodatné místo, kde má právnická osoba umístěno skutečné vedení svého podniku. Daňově transparentní entity Termínem „transparentní entita“ se označuje subjekt bez vlastní daňové povinnosti k dani z příjmu, který rozděluje základ daně na jednotlivé společníky nebo členy, tzn., že daňovým subjektem není entita sama o sobě, ale její jednotlivý společníci. V případě ČR reprezentuje transparentní entitu veřejná obchodní společnost, která obsahuje právní subjektivitu jako právnická osoba, na druhé straně ale není poplatníkem daně z příjmu právnických osob.

31

Pokud je společníkem nebo plátcem transparentní entity zahraniční osoba, musí plátce příjmu identifikovat, rezidentem kterého konkrétního státu je. Pro účely danění je podstatné, kdo je jejich skutečným vlastníkem. To je nezbytné určit zejména, pokud zahraniční osoba požaduje po plátci uplatnit výhody plynoucí z příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění. V případě, že plátce příjmu nemá dostatek informací a důkazních prostředků, nemůže automaticky poskytnout výhody vyplývající ze smluv o zamezení dvojího zdanění, nebo ZDP. U zahraniční fyzické osoby je postup stejný jako u rezidenta nesmluvních států. Jde-li o zahraniční osobu jinou než fyzickou, je na ni pohlíženo jako na právnickou osobu přicházející z nesmluvního státu. Ministerstvo financí připustilo rozdílný přístup ke zdanění příjmů transparentní entity v případě, že plátce příjmu není schopen prokázat splnění daňových podmínek pouze u části společníků daňově transparentní entity, tzn., že část příjmů připadající na identifikované společníky se zdaní individuálně a část připadající na neidentifikované se zdaní jako příjem právnické osoby, tedy jako rezidenta nesmluvního státu. Příjmy rezidentů ze zdrojů v zahraničí Věcná daňová příslušnost Povinností každého daňového rezidenta je přiznat ke zdanění jak příjmy, které plynou z České republiky, tak příjmy plynoucí ze zahraničí. Daňový rezident podléhá neomezené daňové povinnosti, v praxi to znamená, že jeho zdroj příjmů není limitován hranicemi České republiky. Příjmy, které plynou zahraničním rezidentům ze zahraničí, je nutné specifikovat v oblasti: 

druh příjmů – pro zjištění, zda daný příjem podléhá v tuzemsku zdanění;



stát, ve kterém je jejich zdroj (pro zjištění, jestli zdanění v zahraničí bylo provedeno v souladu s příslušnou smlouvou o zamezení dvojího zdanění, jestli lze uplatnit některou z metod vyloučení dvojího zdanění.

32

Typy příjmů ve vztahu ke státu: 

Místo, kde je činnost vykonána, je pokládáno za stát zdroje u příjmů z aktivní činnosti, jako je např. závislá činnost nebo poskytování služeb. Naopak jako zdroj příjmu není hodnocen stát, odkud plyne úhrada, či stát, jehož je rezidentem ten, kdo za činnost platí.



U pasivních příjmů se většinou za stát zdroje považuje ten stát, kde je rezidentem společnost, která příjmy vyplácí.



U příjmů z užívání majetku je zdrojem stát, kde je pronajatý majetek umístěn.

Příjmy ze zahraničí podle původu: 

Příjmy plynoucí ze státu, se kterým nemá ČR daňovou smlouvu - nesmluvní stát,



Příjmy plynoucí ze státu, se kterým má ČR daňovou smlouvu - smluvní stát.

Problematika trvalého zařízení k výkonu činnosti Trvalé zařízení k výkonu činnosti Zdanění podle ZDP Stálá provozovna je zahraniční osobou vlastněné nebo pronajaté místo (např. místnost, kancelář, prostory, dílny, pozemky) k výkonu činností, které podléhají zdanění. Za stálou provozovnu se v případě místa prodeje (odbytiště) nepovažuje prodej zboží v rámci prodejní výstavy, veletrhu nebo podobné akce. Výkon činnosti je podnikatelská činnost provozovaná v souladu s obchodním zákoníkem a dále jakákoliv činnost podléhající zdanění.

33

Registrace a místní příslušnost V souvislosti s registrací a místní příslušností je povinností zahraniční osobnosti oznámit finančnímu úřadu (v místě stálého umístění do 30 dnů vznik stálé provozovny a její umístění na území České republiky (§ 125 odst. 4 DŘ). Základ daně V úvodu hned zdůrazněme, že podmínky by měly být pro cizince stejné jako u tuzemského subjektu. Stanovuje se stejně jako u domácích podnikatelských subjektů. Podkladem pro zjištění daně je vedení účetnictví, tzn. výsledky hospodářské činnosti, které musí být vedeno v souladu s našimi předpisy. Podmínkou pro uplatňované náklady je, že musí být řádně dokladovány. Obecně pro základ daně platí, že u stálé provozovny nemůže být základ daně nižší nebo daňová ztráta vyšší, než jaké by dosáhl z téže nebo podobné činnosti vykonávané za obdobných podmínek, daňový rezident České republiky. Avšak u zahraničního subjektu je v některých případech operováno i s náklady, které vznikají v zahraničí. Tyty výdaje (např. cestovné, telefonáty atd.) je možné zahrnout do nákladů stálé provozovny jako poměrnou část celkových administrativních výloh vynaložených v zahraničí na zabezpečení příjmů v České republice. Vybírání daně V tomto bodě hraje hlavní roli daňové přiznání. V praxi se jedná o to, že plátci může vzniknout povinnost provést zajištění daně. Povinností zahraniční osoby je podat řádné daňové tvrzení (§ 135 DŘ), a částky sražené na zajištění daně se započtou na její daňovou povinnost. Příjmy stálé provozovny plynoucí zahraniční právnické osobě jako jsou příjmy z dividend, podílů na zisku, vypořádacích podílů, podílů na likvidačním zůstatku atd., se zahrnou do

34

samostatného základu daně (§ 20b ZDP) a budou zdaněny stejnou sazbou, jako je sazba daně vybírané srážkou (15 %). Pokud zdanitelné příjmy ze zdrojů z ČR před odpočtem výdajů nepřesáhnou za zdaňovací období částku 15 000 Kč, nevznikne zahraniční fyzické osobě povinnost podat daňové přiznání (§ 38g odst. 1 ZDP). Uveďme si i ustanovení, které platí pro případ, kdy dojde ke zrušení stálé provozovny na území ČR. V takovém případě je totiž zahraniční osoba povinna podat řádné daňové tvrzení za část zdaňovacího období ke dni zrušení stálé provozovny, za kterou nebylo dosud daňové tvrzení podáno. Nejzazší lhůta je stanovena do konce následujícího měsíce po jejím zrušení (§ 240 odst. 4 DŘ). Zaměstnanci Až na výjimky je stálá provozovna plátcem daně. Z tohoto důvodu se na ni nevztahuje povinnost odvodu záloh na daň ze závislé činnosti, stejně tak ani daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z příjmu (mezd) zaměstnanců (zaúčtováno jako náklad stálé provozovny). Vymezení podle mezinárodních smluv Existuje jak vymezení stálé provozovny dle ZDP, tak dle modelové smlouvy OECD, které jej definuje jako trvalé zařízení pro podnikání, jehož prostřednictvím podnik vykonává zcela nebo zčásti svou činnost. Nyní si uvedeme podmínky, za kterých provozovna skutečně vznikne a které tedy musí být splněny: 

Zařízení pro podnikání, tj. např. provozovny nebo i stroje či vybavení.



Trvalost tohoto zařízení pro podnikání, tzn., že je zřízeno na konkrétním místě a konkrétním stupněm stálosti.



Prostřednictvím tohoto trvalého zařízení je prováděna podnikatelská aktivita (či jiná samostatná výdělečná činnost).

35

Pro lepší představu specifikujme také zařízení pro podnikání. Termín zařízení pro podnikání představuje jakékoliv provozovny, zařízení nebo technické vybavení používané pro provádění podnikatelské činnosti podniku. Zařízení pro podnikání může existovat, i pokud nejsou k dispozici žádné provozovny pro provádění podnikatelské činnosti a je využíván jen určitý prostor. Podmínkou není ani vlastnictví provozovny nebo technického vybavení, zařízením pro podnikání může být i stanoviště na tržišti nebo určitý prostor trvale užívaný v celním skladišti, nevylučuje se ani, že zařízení pro podnikání lze umístit do podnikového zařízení jiného podniku. Parametry zařízení pro podnikání typu stále provozovny by se daly shrnout tak, že aby zařízení naplnilo podstatu stálé provozovny, musí podnik využívající tohoto zařízení provádět podnikatelskou činnost zcela nebo z části právě prostřednictvím tohoto zařízení a tato činnost musí být pravidelná (nikoliv nepřetržitá). Také v případě, že je hmotný majetek (např. zařízení, průmyslové nebo vědecké vybavení, budovy atd.) a nehmotný majetek (např. patenty, postupy) přenechán nebo pronajat jiným osobám na základě trvalého zařízení pro podnikání na území ČR, vede tato činnost ke vzniku stálé provozovny. Hlavním kritériem pro stálou provozovnu je její trvalost. V případě podnikání zahraniční osoby stálá provozovna vzniká, jakmile začne tato osoba vyvíjet činnost prostřednictvím trvalého zařízení pro podnikání. Stálá provozovna by pak neměla vznikat v tzv. přípravné fázi, kdy dochází teprve k přípravě podnikatelské činností a sama podnikatelská činnost není ještě vykonávána. Naopak jakmile dojde k zrušení místa podnikání nebo ustane veškerá činnost spojená s provozovnou, zaniká i tato stálá provozovna. Dočasné přerušení aktivity, ale není za ukončení činnosti považováno. Specifický výraz a současně synonymum pro stálou provozovnu, který se využívá zejména v souvislosti se svobodnými povoláními, je „stálá základna“. Tento termín se uplatňuje ve většině našich mezinárodních smluv, platí pro něj stejná pravidla jako pro pojem stálá provozovna.

36

1.3 PODNIKOVÝ MANAGEMENT Podnikový management v problematice mezinárodního zaměstnávání Díky globalizací celosvětové ekonomiky a propojováním pracovních trhů jednotlivých států se v současnosti stal standardním jevem mezinárodní pohyb zaměstnanců. Důvodů je mnoho, firmy např. posílají své zaměstnance do jiných zemí na zkušenou, nebo je prováděna výměna zaměstnanců mezi pobočkami, firmy rovněž neomezují svou aktivitu jen na území jednoho státu, často také přemísťují své výrobní aktivity do zemí s levnější pracovní silou. Vzhledem k těmto okolnostem je nutné zohlednit jak národní práva všech zúčastněných států tak i nejrůznější mezinárodní smlouvy. Před vycestováním zaměstnance je potřeba splnit řadu podmínek: V první řadě tu jsou imigrační předpisy a pracovní právo. Po vyřešení této fáze je nutné vyřešit otázky spojené s odvodem ze mzdy (zdanění příjmů u fyzické osoby, povinnosti v oblasti daně z příjmu právnických osob a sociální zabezpečení).

37

Kromě povinností vzniká zaměstnanci jakožto účastníkovi v systému sociálního zabezpečení také řada nároků. Co se týče států, není jisté, zda zaměstnanci nějaké nároky v jejich rámci vzniknou (případ, kdy mezi sebou státy nemají uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení). Naproti tomu mezinárodní smluvní ujednání, tzv. koordinační nařízení EU nebo smlouvy o sociálním zabezpečení, zaručují zaměstnancům, pohybujícím se přes hranice, nárok na dávky a někdy dokonce i pro jejich rodinné příslušníky. Ještě než zaměstnavatel vyšle svého zaměstnance do zahraničí, měl by si dobře rozmyslet, jakým způsobem tak učiní a co všechno to pro něj bude procesně znamenat. Následující výčet není přirozeně vyčerpávající, uvedené struktury jsou zvoleny s ohledem na mezinárodní smlouvy, kterými je ČR vázána, a na platnou českou legislativu.

Při mezinárodním

zaměstnávání se obecně volí mezi těmito zaměstnaneckými strukturami: 

Lokální zaměstnání – o něm je řeč v případě přímého zaměstnání zahraničního zaměstnance v ČR nebo zaměstnání českého pracovníka na základě pracovní smlouvy

uzavřené přímo se zahraniční společností. K tomuto typu se řadí i občané, kteří přijedou samostatně pracovat do ČR nebo naopak vycestují za pracovní příležitostí. 

Vyslání – zaměstnanec společnosti se sídlem v ČR je vyslán k výkonu práce do zahraničí, v opačném případě je zaměstnanec ze zahraničí k výkonu vyslán do ČR.



Mezinárodní pronájem pracovní síly – jde o situaci, kdy společnost z ČR pronajme zaměstnance, který pak pro zahraniční společnost dočasně provádí závislou činnost v zahraničí, nebo nastane opačná situace a zahraniční společnost pronajme svého zaměstnance české společnosti.

Ať už si vybere zaměstnavatel a zaměstnanec jakoukoliv variantu, je potřeba pro vymezení odvodových povinností vzít na zřetel: 1. Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění. 2. Mezinárodní smlouvy v oblasti sociálního zabezpečení, tzn. koordinační nařízení EU a bilaterální smlouvy sociálního zabezpečení. 3. Národní legislativu v oblasti daně z příjmu fyzických a právnických osob. 4. Národní legislativu v oblasti sociálního zabezpečení vč. zdravotního pojištění. Mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění ve vztahu k mezinárodnímu zaměstnávání ČR má v současnosti uzavřeno 77 mezinárodních smluv o dvojím zdanění. Účelem těchto smluv je jak zamezení zdanění jednoho příjmu více státy, tak současně zabezpečení odvedení daně v jednom ze smluvních států a omezit či zabránit daňovým únikům. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění ovlivňují daňové posouzení mezinárodních zaměstnaneckých struktur v oblasti: 1. Daně z příjmu fyzických osob – ve smlouvách je vymezen daňový rezident (stanoven daňový domicil) a místo, kde má být zdaněn příjem ze zaměstnání fyzických subjektů. 2. Daně z příjmu právnických osob – stanovují rezidentství, stálou provozovnu a současně místo zdanění z příjmu právnických subjektů.

38

Je výhodné, že mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění uzavřené ČR vycházejí z jednotného modelu OECD. Tato skutečnost zajišťuje bezproblémovou orientaci ve smlouvách, které jsou stejně nebo minimálně obdobně koncipované. Česká republika má s většinou států, ze kterých přicházejí zahraniční pracovníci nebo naopak do kterých odcházejí čeští zaměstnanci, uzavřené smlouvy o zamezení mezinárodního dvojího zdanění. Rezident, nerezident, daňový domicil V otázce stanovení daňových povinností zaměstnanců je podstatné, kde je daňový subjekt rezidentem a naopak kde je nerezidentem. Zaměstnanec zdaňuje veškeré své příjmy jen ve státě, v kterém je daňovým rezidentem, naopak ve státě, kde je zaměstnanec daňovým nerezidentem zdaňuje jen příjmy získané ze zdrojů na území tohoto nerezidentského státu. Jak mezinárodní daňové smlouvy, tak národní daňové předpisy jednotlivých států obsahují svou vlastní definici rezidenta a nerezidenta. Avšak smlouva o zamezení dvojího zdanění jedno z těchto rezidentství potvrdí, současně ale nelze, aby smlouva o zamezení mezinárodního dvojího zdanění stanovila rezidenta v rozporu s právní úpravou národní legislativy. Problematické je stanovení termínu daňový domicil. Daňový domicil představuje podle některých teorií stát, kterému je na základě smlouvy přiznána neomezená daňová povinnost. Jedná se o situace, kdy je podle národní legislativy zainteresovaných států osoba považována za daňového rezidenta více států. I přes toto pojetí je však nutné zdůraznit, že mu konkrétní smlouvy v některých případech neodpovídají. Vymezení daňového rezidenta podle smluv o zamezení dvojího zdanění Vymezení daňového rezidentství u fyzických osob operuje v rámci smlouvy o zamezení dvojího zdanění s řadou kritérií, která ovlivňují stanovení konkrétního rezidentství pro danou osobu v situacích, kdy je klasifikována na základě národních legislativ jako daňový rezident více států.

39

Kritéria pro stanovení daňového rezidentství: 1. Stálý byt – neboli jakýkoliv byt (vlastní nebo pronajatý), který je dané osobě k dispozici pro dlouhodobé bydlení. 2. Středisko životních zájmů – souvisí s osobními, hospodářskými, sociálními apod. vztahy. 3. Místo obvyklého zdržování. 4. Státní občanství. 5. Dohoda zástupců obou smluvních států. Výše zmíněná kritéria jsou uplatňována ve stejném pořadí, jako jsou zde uvedena, což v praxi znamená, že pokud nelze použít první kritérium, tedy není možné podle něj rozhodnout, použije se další atd. Vymezení daňového rezidenta podle zákona o daních z příjmu Podle ZDP je daňovým rezidentem osoba, která má na území ČR bydliště nebo se zde obvykle zdržuje. Tato definice se zdá být jednoznačná, ale jen do doby, než si uvědomíme, že musíme rovněž definovat pojmy „bydliště“ a „obvykle se zdržovat“. Pro účely ZDP je bydliště charakterizováno jako místo, kde má osoba stálý byt s úmyslem se trvale zdržovat. Už několikrát jsme uvedli, že roli nehraje, zda je byt pronajatý nebo vlastní. Ještě zmiňme, že bydliště nelze zaměňovat s trvalým pobytem. Aby byla naplněna podmínka obvyklého zdržování se, musí osoba podle ZDP, pobývat na území ČR alespoň 183 dnů v daném kalendářním roce. Nezáleží pak na tom, zda souvisle nebo v několika obdobích. Tento časový limit 183 dnů zahrnuje každý započatý den pobytu, tedy i případ, kdy se jedná jen o několik málo hodin. Daňový nerezident je dle ZDP vymezen jako ten, kdo není podle tohoto zákona považován za daňového rezidenta, dále to není ani osoba, která se sice v ČR obvykle zdržuje, ale účelem jejího obytu je pouze studium nebo léčba.

40

Odlišnost v definici rezidenta podle smlouvy a podle zákona o daních z příjmu Přirozeně se vyskytují případy, kdy je definice rezidenta podle národní legislativy odlišná od definice rezidenta podle mezinárodní smlouvy. V takové to situaci má přednost mezinárodní smlouva a v kompetenci národní legislativy ani není možné definici daňového rezidenta podle smlouvy limitovat. Změna rezidentství v průběhu zdaňovacího období V předchozím textu již bylo uvedeno, že mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění uvádějí kritéria pro určení daňového rezidentství. Pro lepší představu si uveďme pokyn Generálního finančního ředitelství, jež uvádí, že dojde-li ke změně rezidentství poplatníků vůči ČR v průběhu zdaňovacího období v důsledku změny bydliště, posuzuje se jeho statut za příslušné části roku samostatně. Je-li však rezidentství vůči ČR dáno tím, že se zde poplatník obvykle zdržuje, uplatní se statut rezidentství po celé zdaňovací období. Daňové rezidentství se v průběhu zdaňovacího období mění např., pokud se daná osoba např. v květnu přestěhuje za novým zaměstnáním do zahraničí, může být do dubna rezidentem jednoho státu a od května zase druhého státu. Změnit rezidentství v průběhu zdaňovacího období lze také v situaci, kdy s daným státem nebyla uzavřena smlouva o zamezení dvojího zdanění, musí to ale umožňovat legislativa ČR. Podnikový management vysílání a pronájmu pracovníků Lokální zaměstnání v ČR a výkon činnosti v zahraničí Globalizace je patrná v současnosti na každém kroku. Jedním z jejích znaků je rozšiřování aktivit společností do zahraničí a výjimkou nejsou ani české firmy, které již běžně uzavírají poměr se zaměstnancem, který pro ni vykonává činnost v zahraničí. Uvedli jsme si situaci, kdy se jedná o trvalé místo výkonu práce.

41

Daň z příjmu Zdanění lokálních zaměstnanců české společnosti, kteří vykonávají trvalou činnost v zahraničí, se řídí příslušnými ustanoveními smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi ČR a státem výkonu činnosti, v případě, že byla uzavřena. Smlouva pak stanoví, který stát je oprávněn zdaňovat příjmy výše charakterizovaných zaměstnanců. Další, tedy konkrétní postup pro zdanění operuje na základě ustanovení místních zákonů ČR a státu výkonu činnosti. Existují dvě situace: 1. Je uzavřena smlouva o zamezení dvojího zdanění – podle této smlouvy podléhá obecně příjem ze závislé činnosti zdanění ve státě výkonu činnosti. Aby bylo mohlo být uplatněno osvobození příjmu ze závislé činnosti vykonávané v zahraničí od zdanění v zemi výkonu činnosti, musí být splněny tyto podmínky: a) Zaměstnanec je daňovým rezidentem ČR, b) zaměstnanec se nezdržuje na území daného státu déle než 183 dní v určitém období, c) příjmy zaměstnance jsou vypláceny zaměstnavatelem nebo za zaměstnavatele, který je nerezidentem daného státu, d) příjmy zaměstnance nejdou k tíži stálé provozovny zaměstnavatele, která se nachází v daném státě. Pokud jsou tyto požadavky splněny, dochází k zdanění příjmu jen v ČR, ale stačí, aby jeden z nich byl porušen, aby byl tento příjem zdaněn bez ohledu na původce. 2. Není uzavřena smlouva o zamezení dvojího zdanění. Pokud zaměstnanec pracuje v zemi nebo je ze země, která nemá s ČR uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění, přechází zdanění příjmů do kompetence legislativy přijímacího státu a ČR. Na základě tohoto, legislativa ČR stanovuje jako předmět zdanění veškeré příjmy daňových rezidentů. Daňoví nerezidenti zdaňují pouze příjmy ze zdrojů na území ČR a nezdaňují tedy příjmy za práci vykonanou na území jiného státu než je ČR.

42

Zaměstnanec, který je daňovým rezidentem ČR, musí počítat s tím, že jeho příjem za práci vykonanou v zahraničí podléhá zdanění ČR. Jistou daňovou úlevu v tomto případě může poskytnout možnost odečtu daně z příjmu zaplacené v zahraničí od zdanitelného příjmu v ČR. Povinností se na českého zaměstnavatele vztahují jak v případě daně z příjmu fyzických osob, tak z příjmu osob právnických, ale také na zaměstnance. 

Povinnosti českého zaměstnavatele – daň z příjmu fyzických osob – ze mzdy a dalších zdanitelných plnění odvádí česká společnost daň z příjmu fyzických osob v ČR stejně, jako kdyby zaměstnanec pracoval v ČR. Existují ale možnosti se této povinnosti zprostit, a to v případě, že je příjem zaměstnanci vyplácen stálou provozovnou zaměstnavatele v daném státě, pak je totiž tato povinnost automaticky zrušena. V jiném případě může tato povinnost zaniknout rozhodnutím finančního úřadu, která se vystaví na žádost zaměstnavatele z důvodu zdanění příjmu zaměstnance v zahraničí. Pokud nedojde k naplnění těchto možností, je dvojí zdanění rovněž vyloučeno podáním daňového přiznání v ČR po skončení daného roku.



Povinnosti českého zaměstnavatele – daň z příjmu právnických osob – Vykonáváli zaměstnanec v zahraničí pracovní činnost pro českou společnost, která má z této činnosti užitek, mohou být mzdové náklady na tohoto zaměstnance daňově uznatelné z pohledu daně z příjmu právnických osob (slouží k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů).



Povinnosti zaměstnance – určující je daňové rezidentství. Existují dvě situace: o Zaměstnanec je českým daňovým nerezidentem – v tomto případě nepodléhají jeho příjmy za práci vykonanou v zahraničí zdanění, a to i v případě, kdy jej vyplácí česká společnost. Pokud má zaměstnanec jiné příjmy podléhající zdanění v ČR (např. příjmy z pronájmu nemovitostí umístěné na území ČR nebo příjmy ze závislé činnosti na území ČR), musí podat přiznání k dani z příjmů.

43

o Zaměstnanec je českým daňovým rezidentem – v tomto případě musí být zdaněny jeho příjmy v ČR celosvětově, včetně příjmů ze zahraničí. Pakliže jsou tyto příjmy současně zdaněny v zahraničí, liší se další postup na základě toho, zda má ČR s daným státem smlouvu o zamezení dvojího zdanění či nikoliv. Pokud je smlouva o zamezení dvojího zdanění uzavřena, vyloučí se dvojí zdanění těchto příjmů v souladu s příslušnou smlouvou. Lze tak učinit vynětím příjmů ze zdanění v ČR, nebo zápočtem zahraniční daně. Zvláštní ustanovení českého zákona o daních z příjmu rovněž umožňuje vynětí příjmů ze závislé činnosti vykonávané v zahraničí, které jsou ve státě výkonu činností v souladu s příslušnou smlouvou zdaněny. Pokud naopak smlouva o zamezení dvojího zdanění uzavřena mezi ČR a státem výkonu není, stává se jediným způsobem, jak dvojímu zdanění alespoň částečně zabránit, využití ustanovení českého zákona, který umožňuje odečíst zahraniční daň od českého daňového základu. Daňové přiznání Zaměstnanec má v podstatě dvě možnosti – podat daňové přiznání může nebo nemusí. Měl by jej tedy podat v případě, že jeho český zaměstnavatel nepožádal o zproštění povinnosti odvádět zálohy na daň z jeho příjmů. Může nastat i situace, kdy zaměstnavatel o zproštění povinnosti odvádět daně požádal, ale tato žádost byla zamítnuta. Daňové přiznání je jediným prostředkem, jak získat od finančního úřadu zpět zálohy na daň odvedené v rámci české mzdové evidence. V případě, že by zaměstnanec české společnosti daňové přiznání nepodal, byl by postižen dvojím zdaněním, tzn., že jeho příjem by byl zdaněn jak v ČR, tak v zahraničí. V zahraničí se povinnosti zaměstnanců řídí tamější legislativou, to znamená, že daňové sazby, způsoby stanovení základu daně, odčitatelné položky, lhůty pro podání žádosti přiznání, včetně zdaňovacího období apod., mohou být odlišné, různé.

44

Sociální zabezpečení V případě lokální pracovní smlouvy rozeznáváme výkon činností: ve státě chráněném koordinačním nařízením EU, s ostatními smluvními státy a nesmluvními státy. 1. EU & EHP & Švýcarsko - Při výkonu činnosti zaměstnanců v jiných státech EU, EHP a Švýcarska je zapotřebí zohlednit koordinační nařízení EU. Existuje základní pravidlo nebo zvláštní postup. a) Na základě základního pravidla jsou zaměstnanci účastni sociálního zabezpečení ve státě, na jehož území fyzicky vykonávají svou výdělečnou činnost, a to od prvního dne výkonu své činnosti v daném státě. Účast zaměstnance na českém daňovém systému musí být při uplatnění tohoto pravidla ukončena před zahájením činnosti v zahraničí. V kompetenci zaměstnavatele je pak povinnost toto ukončení nahlásit správě sociálního zabezpečení a také zdravotní pojišťovně. Zaměstnanec by měl jen odevzdat průkaz pojištěnce do příslušné pojišťovny a měl by rovněž nahlásit účast v jiném systému EU. Za těchto okolností se ani zaměstnanec nemůže účastnit českého zdravotního pojištění jako osoba bez zdanitelných příjmů, nemůže se ani přihlásit k českému důchodovému pojištění jako osoba dobrovolně účastná. b) Udělení výjimky – díky ní se může zaměstnanec legálně účastnit českého sociálního zabezpečení, na základě článku 16 Nařízení č. 883/2004 se souhlasem příslušných institucí ČR a rovněž státu výkonu činnosti. Tato situace má však spíše teoretickou povahu. Ještě doplňme, že povinnosti české společnosti a pracovníka ve státě výkonu činnosti se řídí tamním zákonodárstvím. 2. Ostatní smluvní státy – v tomto případě, kdy má ČR uzavřenou oboustrannou smlouvu o sociálním zabezpečení s určitým státem, se povinnosti v rámci sociálního zabezpečení odvíjejí od osobního a věcného rozsahu smlouvy o sociálním zabezpečení. a) Na základě základního pravidla – by se měli zaměstnanci české společnosti vykonávající pro tuto společnost činnost ve smluvním státě účastnit

45

zahraničního systému. Existují ale také situace, kdy aktuální smlouva o sociálním zabezpečení pokrývá jen některé části sociálního zabezpečení. V tomto případě rovněž platí ustanovení o účasti na pojištění ve státě výkonu činnosti jen pro tyto konkrétní oblasti. V oblastech, které nejsou uvedeny, se pak na zaměstnance nahlíží jako na zaměstnance pracujícího v nesmluvním státě. Česká legislativa je určující pro české pojištění a na zahraniční se vztahuje přirozeně zahraniční legislativa. b) Udělení výjimky – a to v případě uplatnění zvláštního ustanovení o vyslání, po jehož dobu by byl zaměstnanec účastník domovského systému. Tato možnost v rámci lokálního zaměstnání není za obvyklých podmínek umožněna, ale právě udělení výjimky situaci mění, pokud se jednotlivé státy domluví. 3. Nesmluvní státy – v tomto případě se oblast sociálního zabezpečení řídí místní legislativou obou zúčastněných států bez další koordinace. Může nastat hned několik situací: 

Pracovník se povinně účastní sociálního zabezpečení ve státě výkonu a zároveň je povinen se částečně účastnit také na českém sociálním zabezpečení (alespoň z části).



Pracovník není účastník v systému sociálního zabezpečení ani jednoho státu.

Důchodové a nemocenské pojištění Důchodového a nemocenského pojištění se na základě českého zákonodárství účastní zaměstnanec se sídlem v ČR, který vykonává zaměstnání: 1. Na území České republiky, včetně přechodného výkonu práce mimo území ČR, avšak za podmínky, že jinak je místo výkonu trvale v ČR. 2. V cizině pro tohoto zaměstnavatele. Pokud je zaměstnanec účastníkem českého systému důchodového a nemocenského pojištění, je česká společnost povinna na základě českých předpisů odvádět za něj pojistné. Dle § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní

46

politiku zaměstnanosti jsou vyměřovacím základem pro výpočet pojistného příjmy, které jsou předmětem daně z příjmu fyzických osob podle zákona o daních z přijmu, a nejsou od této daně osvobozeny, a které mu česká společnost zúčtuje v souvislosti se zaměstnáním zakládajícím účast na pojištění. 

Sazba pojistného - činí 6,5 %, kterou hradí zaměstnanec a 25 % se podílí zaměstnavatel. Úhrada zaměstnance jde v celé své výši na důchodové pojištění. Úhrada zaměstnavatele se rozděluje na nemocenské pojištění, které tvoří 2,3 %, 21,5 % je odváděno na důchodové pojištění a konečných 1,2 % tvoří příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Neměnným pravidlem je, že pojistné musí být vypočteno a odečteno za každý měsíc, v kterém je zaměstnanci zúčtován příjem podléhající pojistnému.

Zdravotní pojištění V případě práce v nesmluvním státě se zaměstnanec české společnosti podle českých zákonů nadále účastní českého zdravotního pojištění a jeho zaměstnavatel musí na toto pojištění odvádět pojistné. Vyměřovací základem stejně jako u důchodového pojištění je úhrn příjmů a algoritmus jeho stanovování je obdobný (viz důchodové pojištění). Může však nastat situace, kdy česká společnost uzavře s pracovníkem pracovněprávní vztah na základě cizích legislativních předpisů. V takovém případě pracovníkovi zaměstnavatele bude vyměřovací základ stanoven odlišně, a to jako úhrn příjmů zúčtovaných v souvislosti s pracovním vztahem. Nyní se zaměříme na několik oblastí zdravotního pojištění: 

Maximální vyměřovací základ – činí 72násobek průměrné mzdy ročně, po jeho dosažení se již žádné další pojištění neplatí. Jeho použití není ovlivněno druhem legislativy, tedy zda se jedná o české nebo cizí právní předpisy. Česká společnost má povinnost odvodu pojistného přinejmenším z minimálního vyměřovacího základu za každý měsíc odpovídajícího minimální mzdě. Od srpna roku 2013 je minimální mzda stanovena na 8 500 Kč.

47



Sazba pojistného – je stanovena na 13,5 %. 1/3 sráží zaměstnavatel zaměstnanci a zbývající 2/3 odvádí ze svých prostředků.



Frekvence výpočtu a odvodu pojistného – odvíjí se od zúčtování příslušného příjmu zaměstnavatelem resp. českou společností, mělo by jít tedy o frekvenci měsíční.



Přepočet odměny – pokud je v jiné měně, tak se použije kurz stanovený Českou národní bankou, a to pro poslední den měsíce, za který se výpočet pojistného provádí.



Pojistné na zdravotní pojištění neplatí zaměstnanec ani zaměstnavatel – jen v situaci, kdy pobývá v zahraničí zaměstnanec nepřetržitě po dobu 6 měsíců a je v zahraničí zdravotně pojištěn. Navíc jeho povinností je o těchto okolnostech informovat svou zdravotní pojišťovnu. Tato situace se projevuje tak, že účast zaměstnance na českém pojištění trvá, avšak po dobu pobytu v zahraničí mu nevzniká nárok na úhradu zdravotní péče z českého zdravotního pojištění. Po svém návratu do ČR je zaměstnanec povinen se opět přihlásit na pojišťovně a navíc doložit, že po dobu svého pobytu v zahraničí byl zdravotně pojištěn. K tomuto pojištění stačí pojištění soukromé. 48

Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele Zaměstnavatel resp. česká společnost je povinná za své zaměstnance odvádět pojistné na zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. 

Základ pro výpočet pojistného – stanoví se stejně jako vyměřovací základ pro pojistné na důchodové a nemocenské pojištění. V potaz se neberou maximální vyměřovací základy.



Sazby pojistného – jsou stanoveny vyhláškou Ministerstva financí, jejich použití se odvíjí od převažující činnosti zaměstnavatele. Jejich výše se pohybuje od 2,8 do 50,4 ‰ z vyměřovacího základu.

Odváděno je pojistné čtvrtletně, a to do konce prvního měsíce příslušného čtvrtletí.

Lokální zaměstnání v zahraničí Další možností působení českých pracovníků v zahraničí je uzavření pracovního poměru s tamějším zaměstnavatelem bez jakéhokoliv vztahu s českou společností. Daň z příjmu Daň z příjmu je odváděna pouze v daném státě a její výši stanovuje národní legislativa daného státu. Může ale nastat situace, kdy má zaměstnanec povinnost podat v ČR přiznání k dani z příjmu. Jedná se o dva případy, které souvisí s rezidentstvím: 1. Zaměstnanec je daňovým rezidentem ČR a pobírá jiné příjmy než jen ze zaměstnání v zahraničí vyplácené tamější společností. 2. Zaměstnanec je daňovým nerezidentem ČR a pobírá příjmy podléhající zdanění v ČR (modelovým příkladem jsou příjmy z pronájmu nemovitého majetku umístěného v ČR). V této situaci se nejprve využívá smlouvy o zamezení dvojího zdanění, která je uzavřená mezi ČR a státem daňového rezidentství dotyčného pracovníka. Na základě této smlouvy se stanoví, zda má ČR právo na zdanění tohoto příjmu a dle české legislativy se rozhodne, zda vůbec a jakým způsobem bude tohoto práva využito. Sociální zabezpečení Sociální zabezpečení u lokálního zaměstnání v zahraničí je ovlivněno tím, zda je stát zaměstnání státem chráněným koordinačními nařízeními EU, ostatním smluvním státem nebo se jedná o stát nesmluvní. 1. EU & EHP & Švýcarsko – V tomto případě se zaměstnanec účastní systému sociálního zabezpečení v souladu s koordinačními nařízeními EU, a to od prvního dne výkonu své činnosti v daném státě. Tento typ sociálního zabezpečení má několik znaků: 

Před zahájením činnosti v zahraničí, musí být ukončena účast zaměstnance v českém systému sociálního zabezpečení.

49



Pokud je zaměstnanec před uzavřením pracovního poměru v zahraničí zaměstnán v ČR, ohlásí jej na potřebných českých úřadech jeho český zaměstnavatel, s nímž bude ukončen pracovněprávní vztah.



Povinností zaměstnance je vrátit příslušné zdravotní pojišťovně průkaz a informovat ji o účasti v jiném systému EU.

Výpočet a odvod pojistného a souvisejících povinnosti – se řídí národní legislativou státu, kde je činnost vykonávána. Povinnosti a práva českého zaměstnance i zaměstnavatele resp. české společnosti se v tomto státě také řídí jeho legislativou. a) Aby nedošlo k rozporu s koordinačním nařízením, musí být splněno několik podmínek: 

Zaměstnanec se nemůže účastnit českého zdravotního pojištění jako osoba bez zdanitelných příjmů.



Zaměstnanec se nemůže přihlásit k českému důchodovému pojištění jako osoba dobrovolně účastná.

b) Udělení výjimky – na základě článku 16 Nařízení č. 883/2004 se souhlasem příslušných institucí ČR a státu výkonu činnosti, se může zaměstnanec legálně účastnit českého sociálního zabezpečení. Opět se jedná více méně o teoretickou situaci. c) V případě výkonu souběžné činnosti na území více států – zaměstnanec se může automaticky účastnit českého systému sociálního zabezpečení (pokud jsou splněny stanovené podmínky). 2. Ostatní smluvní státy - v tomto případě, kdy má ČR uzavřenou oboustrannou smlouvu o sociálním zabezpečení s určitým státem, se povinnosti v rámci sociálního zabezpečení odvíjejí od osobního a věcného rozsahu smlouvy o sociálním zabezpečení. Příslušnost k sociálnímu zabezpečení státu výkonu činnosti stanovují aktuálně platné smlouvy o sociálním zabezpečení.

50

Udělení výjimky – zaměstnanec ji může uplatnit, aby tak byl vyloučen z účasti v systému hostitelského státu. Tato výjimka je však více než nereálná. 3. Nesmluvní státy – Postavení osoby, která má trvalý pobyt v ČR, pracovní poměr se zahraničním zaměstnavatelem resp. společností a pracuje v zahraničí, určuje převážně zákonodárství státu výkonu činnosti. Tato teze ale není zcela jednoznačná v každé situaci. ČR v některých případech vymezuje účast těchto zaměstnanců rovněž na českém pojištění, nebo se nakonec zaměstnanec neúčastní v systému žádného státu. Důchodové a nemocenské pojištění V případě nesmluvního státu nemá zaměstnanec zahraniční společnosti vykonávající činnost v zahraničí žádné povinnosti vůči českému důchodovému a nemocenskému pojištění. Není mi však odpírána možnost se i přesto účastnit důchodového pojištění, pokud podá přihlášku. Tato přihláška musí být pak podána nejpozději dva roky zpětně před podáním přihlášky. Zdravotní pojištění Osoba s trvalým pobytem na území ČR, zaměstnaná v nesmluvním státě se podle české legislativy nadále účastní českého zdravotního pojištění jako tzv. osoba bez zdanitelných příjmů. Tomuto typu osoby vzniká povinnost se registrovat u své zdravotní pojišťovny a samozřejmě odvádět pojistné z minimálního vyměřovacího základu, tedy z minimální mzdy, která od srpna roku 2013 činí 8 500 Kč. 

Pojistné na zdravotní pojištění – zaměstnanec nemusí platit v případě, jestliže splní podmínku, kterou je nepřetržitý 6mesíční pobyt v zahraničí, kde je současně zdravotně pojištěn a navíc o tom informuje svou zdravotní pojišťovnu. Za těchto okolností tedy trvá účast zaměstnance na českém pojištění, ale po dobu pobytu mu zaniká nárok na úhradu zdravotní péče z českého zdravotního pojištění. Hned po návratu je zaměstnanec povinen se opět přihlásit ve své pojišťovně a zároveň prokázat, že byl za pobytu v zahraničí pojištěn, a to alespoň prostřednictvím soukromého pojištění.

51

V případě, že tak neučiní, vzniká mu povinnost doplatit české pojistné za celou dobu, po kterou jej nehradil. Pracovněprávní otázky Pracovněprávní vztah českého občana se zahraničním zaměstnavatelem resp. společností je uzavírán na základě pracovního práva země, kde je činnost vykonávána. Pro zahraniční pracovní právo není nijak relevantní česká legislativa. Zapsané spolky v praxi mezinárodního obchodu pro podnikový management Zapsané spolky dříve občanská sdružení budou sice neziskovými organizacemi, ale mohou mít svoji vlastní vedlejší výdělečnou činnost, a to na základě živnostenského oprávnění a schválené vedlejší výdělečné činnosti, která se zapisuje na Ministerstvo vnitra ČR a podle nového občanského zákoníku (NOZ) se bude zapisovat na rejstříkovém soudu příslušného krajského soudu. Zapsané spolky podle NOZ můžeme doporučit v jejich vedlejší výdělečné činnosti i pro zahraniční obchod, a to z důvodu, že zásadou nového spolkového práva důsledné oddělení majetků členů od majetku sdružení, kdy majetek sdružení nepatří členům, ale členové zároveň ze zákona v žádném případě neručí za závazky zapsaného spolku. Pro zapsaný spolek budou tedy platit i mírnější pravidla pro dobrého hospodáře statutárních orgánů. U akciové společnosti nebo s. r. o. nese důkazní břemeno při problémech péče a řádného hospodáře statutár. Zapsané spolky díky oddělenému majetku a neručením členů za závazky nemají jejich členové povinnost řešit škodu. Vzhledem k tomu, že mnoho firem má již zapsaná občanská sdružení, budeme se nejdříve zabývat transformací o. s. do zapsaného spolku pravidly platnými pro zapsaný spolek podle NOZ, možností vzniku pobočného spolku a také možností vzniku Ústavy a malého družstva. Transformace na zapsaný spolek Většina ustavení NOZ jsou dispozitivní, tzn., že stanovy zapsaného spolku mají přednost před zákonem. Zjednodušeně můžeme tvrdit, že co se týká vnitřního fungování zapsaných spolků, je možné téměř vše, kromě několika kognitivních ustanovení, mezi která patří například, že

52

statutárním orgánem je vždy předseda. Takovéto pojmenování statutárního orgánu musí povinně obsahovat veškeré stanovy. Po 1. 1. 2014 se změní sdružení podle zákona č. 83/90 Sb. na spolky podle NOZ § 3045 automaticky. Sdružení se tedy budou považovat za spolky. Každý spolek se musí do tří let, tj. do 1. 1. 2017 rozhodnout, zda zůstane spolkem, nebo zda změní právní formu na ústav nebo sociální družstvo či se zruší. Veškeré změny bude již zapisovat rejstříkový soud u daného krajského soudu, který musí zapsat změny do pěti pracovních dnů od doručení, ovšem za soudní poplatek 1.000,- Kč za změnu. Malou výhodou zůstává, že změny nemusí být notářsky ověřené. Členové orgánu zapsaného spolku musí souhlasit s členstvím v orgánu a vydat prohlášení, že splňují podmínky podle všech právních předpisů a nejsou zaměstnanci spolku. Pro zapsání člena orgánů bude stačit napsat datum a místo narození bez beztrestnosti, kterou si rejstříkový soud zjistí sám. Vzhledem k tomu, že názvy občanských sdružení budou odporovat NOZ, mají tyto na změnu názvu 2 roky, tzn. do 1. 1. 2016. Výjimkou změny názvu mohou být pouze důležité důvody, mezi které patří, užíval-li spolek název dlouhodobě a je pro spolek příznačný, např. při spolupráci na mezinárodní úrovni a mohlo by dojít k pozměně názvu. Znaky zapsaného spolku Zapsaný spolek musí mít fungující spolkovou samosprávu a aktivní členskou základnu, která má právo rozhodovat o chodu a činnosti spolku. Členy by měl spojovat společný zájem, na jehož realizaci se mohou podílet. Tento zájem by měl být převážně veřejně prospěšný, nebo vzájemně prospěšný. Spolková činnost se bude opět rozdělovat na hlavní a vedlejší. V hlavní činnosti bude spolek realizovat společný zájem spolkovou činností, ve vedlejší činnosti může spolek podnikat v daných výdělečných činností, u kterých se předpokládá zisk. V případě podnikání u vedlejší činnosti spolku a zaměstnávání osob nesmí být totožná zaměstnanecká struktura s členskou více jak 50 %, tzn., že počet zaměstnanců nesmí být nikdy vyšší, než je 50 % počtu členů. Každý zapsaný spolek může poskytovat sociální služby. Zapsaný spolek se bude zapisovat způsobem, kdy k názvu spolku předáme slovo „spolek“, „zapsaný spolek“, „z. s.“ (§ 216 NOZ). Podle NOZ pro zapsaný spolek bude podstatné, aby měl jednoznačně definován statutární orgán. V případě, že toto chybí a stanovy nejednoznačně definují

53

statutární orgán, pravomoci orgánů, délku funkčního období, procedurální pravidla jednání orgánů, a není-li upraveno členství, a to hlavně v oblasti vyloučení člena, jsou nutné změny, které se budou řídit úpravou NOZ. Orgány zapsaného spolku Členem orgánů zapsaného spolku podle § 153 nemůže být osoba v úpadku a osoba do 3 let po skončení insolvenčního řízení. Kolektivní orgány zapsaného spolku rozhodují ve sboru a usnášeníschopnost je zajištěna jejich přítomností nebo účastí většiny členů (§ 158 NOZ). Samotné rozhodování bude prováděno většinou hlasů zúčastněných členů. V základním dokumentu musí tedy být vyznačeno, že usnášeníschopnost je dána vyšší přítomností členů orgány a rozhodování musí být upraveno vyšším počtem zúčastněných. V základním dokumentu zapsaného spolku lze upravit rozhodování orgánu i mimo fyzické zasedání (§ 158/2). Toto rozhodování může být buď v písemné podobě (per rollam), nebo s využitím moderních technických prostředků. Při rovnosti hlasů vždy rozhoduje hlas předsedajícího (§ 158/3). Podle § 157 může být po přijetí rozhodnutí kolektivního orgánu na žádost některého jeho člena přijat odchylný názor. Zaznamenání odchylného názoru znamená případné jednodušší vyvinění se z problémové pozice. V případě, že bude rozhodnutí přijato v nepřítomnosti člena, je člen vždy oprávněn se o rozhodnutí dozvědět, tzn., že mu musí být jakýmkoliv způsobem sděleno (právo na informace). Členství v orgánu zapsaného spolku končí uplynutím funkčního období, které by se nemělo nikdy překračovat, úmrtím, odvoláním a odstoupením. Odstoupením z orgánu znamená zánik funkce. Zde si musí dát každý velmi dobrý pozor na své odpovědnosti v organizaci, protože zánik funkce je platný až po dvou měsících po doručení prohlášení o odstoupení, tzn., že je minimálně 2 měsíce po odstoupení pořád platná a plná odpovědnost za členství v orgánu. Odpovědnost členů orgánů Každý, kdo přijme funkci člena orgánů, přijímá závazek vykonávat svoji činnost s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Nesmí jednat nedbale a musí se vždy jednat s péčí dobrého hospodáře. V případě, že nejedná s takovou péčí i v rámci zapsaného spolku a

54

nevyvodí z toho pro sebe důsledky, může nést následky, tzn., že když zapsaný spolek prokazatelně dokáže, že mu vznikla škoda, může vymáhat plnění na bývalém členu orgánů, který nedělal správná a kvalifikovaná rozhodnutí. Zde si nesmí členové zapsaných spolků plést odpovědnost orgánů vůči spolku s odpovědností vůči vnějšku, kdy členové spolku neručí za závazky spolku. Statutární orgán Statutární orgán může být buď individuální, nebo kolektivní, ale vždy musí být naprosto jasně definován stanovami. Způsoby jednání pro statutární orgán jsou dány zakládajícími dokumenty, kdy může jednat každý člen samostatně, je-li k tomu zmocněn, anebo v součinnosti s jiným členem statutárního orgánu. Statutární orgán, resp. předseda spolku, může mít sice různá omezení daná stanovami, např. omezení výdajová, ale takováto omezení nejsou platná vůči zákonu, tzn., že i když má statutár omezení například při výběru z banky (podle stanov), ze zákona mu nic nebrání v tom, aby vybral veškeré finanční prostředky spolku (zákon je svoji působností nad stanovami). Má-li zapsaný spolek zaměstnance, musí vždy pověřit jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům. Je-li statutárem předseda, zastupuje spolek v tomto předseda spolku. Podle NOZ v případě, že vznikne situace, kdy statutární orgán nemá dostatečný počet členů a spolek tyto členy nejmenuje, může tyto členy jmenovat soud na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem chybějícího člena. Soud také může právnické osobě jmenovat opatrovníka, a to i bez návrhu kdykoliv se při své činnosti dozví o nepovolání nových členů statutárního orgánu. Podle zákona o spolkovém rejstříku musí současná občanská sdružení doplnit údaje do rejstříku ve lhůtě 3 let, tedy do 1. 1. 2017. Mezi zapisované skutečnosti patří: 

Název a sídlo.



Datum zápisu.



Předmět hlavní činnosti a předmět vedlejší hospodářské činnosti, je-li vykonávána.



Identifikační číslo osoby.



Název statutárního orgánu, počet jeho členů, jména a příjmení, bydliště.

55

Činnost spolku Činnost spolku se vždy dělí na 2 části, které jsou hlavní činnost spolku a vedlejší hospodářská činnost. Hlavní činnost spolku slouží k uspokojování a ochraně zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen, platí, že podnikání nebo jiná výdělečná činnost nemůže být hlavní činností spolku, ale i spolek může pro udržení hlavní činnosti fakturovat své služby. Ve vedlejší hospodářské činnosti se spolek zabývá podnikáním a jinou výdělečnou činnosti. Tato výdělečná činnost by měla sloužit k podpoře hlavní činnosti nebo k hospodárnému využití spolkového majetku. Platí, že použití zisku by mělo být pouze pro spolkovou činnost vč. správy spolku. Členství ve spolku je nepřevoditelné, a platí pro něho zásada osobního členství (§ 232, 233 NOZ). O přijetí člena rozhoduje orgán určený stanovami nebo nejvyšší orgán spolku, a to způsobem, který stanoví stanovy. Pokud vznikne členovi členství v pobočném spolku, vzniká také členství v hlavním spolku (totéž platí i při zániku členství). Zánik členství určuje § 237 NOZ a může být provedeno buď vystoupením, vyloučením, nebo jinými způsoby, které uvádějí stanovy. Důvodem pro zánik členství může být nezaplacení členského příspěvku ani v přiměřené lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k zaplacení. Na druhou stranu ovšem platí, že členský poplatek není povinný a spolky ho nemusí mít ve svých stanovách. K zániku členství také patří vyloučení člena. Důvody pro vyloučení člena musí být určeny stanovami. Důvodem bývá hlavně závažné porušení povinnosti vyplývající ze členství a nesjednání nápravy. Výzva k odstranění porušení povinností není nutná, nelze-li porušení odčinit, nebo když porušení způsobilo velmi závaznou újmu Práva a povinnosti členů Členové spolku mají právo účasti na činnosti spolku. Členové spolku také neručí za dluhy spolku (§ 215 NOZ). Povinností člena spolku je také platit členský příspěvek, jehož výši a splatnost určí stanovy. Na druhou stranu teď spolek nemá za povinnost členský příspěvek stanovit. Vést seznam členů je fakultativní povinnost, tzn. nepovinná. Pokud chce spolek uveřejnit seznam členů, musí mít souhlas všech v něm uvedených členů. Při uveřejnění neúplného seznamu musí spolek tuto skutečnost uvést. Mezi další fakultativní povinnosti patří zřízení kontrolní komise, rozhodčího orgánu a dalších orgánů spolků. Funkčním obdobím

56

členů volených orgánů se zabývá § 246 NOZ. Funkční období mohou určit stanovy, a není-li uvedeno ve stanovách, je pětileté. Stanovy mohou určit v extrémním případě i funkční období na dobu neurčitou do odvolání. Možnost kooptace dovolených orgánů určují také stanovy a platí, že členové volených orgánů, jejichž počet neklesl pod polovinu, musí kooptovat náhradní členy do nejbližšího zasedání orgánů příslušného k volbě. Výkon práv a povinností člena voleného orgánu je prováděn buď osobně, nebo na základě zmocnění jiného člena orgánu k hlasování (§ 159 NOZ). Nejvyšší orgán spolku určují stanovy a může se sloučit s orgánem statutárním, tzn., že předseda spolku může být jak nejvyšší orgán spolku, tak statutárním orgánem. Záleží pouze na tom, jak toto určují stanovy. Nejvyšší orgán spolku rozhoduje podle § 247 NOZ o následujícím: 

Určení hlavního zaměření činnosti spolku.



Rozhodování o změně stanov.



Schválení výsledku hospodaření.



Hodnocení činnosti dalších orgánů spolku a jejich členů.



Rozhodnutí o zrušení spolku.

Podle NOZ platí, že jednotlivé orgány si můžeme ve spolku pojmenovat, jak chceme. Nejvyšším orgánem, pokud tak určí stanovy, je členská schůze. Členská schůze je dána dispozitivně dle § 247 odst. 3. Členskou schůzi musí svolávat statutární orgán nejméně 1 x ročně, nebo obligatorně z podnětu jedné třetiny členů nebo kontrolního orgánu. Svolání členské schůze a lhůtu pro svolání určují stanovy, nebo je lhůta daná 30 dny, před konáním členské schůze. V případě, že je zřízena u spolku kontrolní komise, musí mít alespoň 3 členy (kontrolní komise není povinná). Zrušení spolku Zrušení spolku proběhne na základě rozhodnutí nejvyššího orgánu spolku, anebo rozhodnutím soudu (§ 268 NOZ), a to v těchto případech: 

Spolek vyvíjí činnost, která směřuje k porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem.

57



Spolek vyvíjí činnost v rozporu s rozdělením činností na hlavní a vedlejší (§ 217 NOZ). Zde platí, že najde-li se žalobce, který tvrdí, že spolek podniká ve své hlavní činnosti, bude tato žaloba procesně vedena zřejmě až k Vrchnímu soudu. Žalobce musí také nejdříve prokázat aktivní legitimaci a spolek má při rychlosti českého soudnictví několik let na to, aby si upravil stanovy.



Spolek nutí třetí osoby ke členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti nebo k jeho podpoře.



Spolek brání členům ze spolku vystoupit.

Zrušení spolku může být vedeno také likvidací spolku (§ 270 NOZ). Pozor na situaci, kdy platí, že spolek musí fungovat po celou dobu likvidace, a to i kdyby tato trvala sebedéle. Likvidátora může určit samotný spolek ze svých členů, a pokud tak neučiní, jmenuje ho soud, a to i bez jeho souhlasu z řad některého člena statutárního orgánu. Není-li toto možné, bude jmenovat soud kteréhokoliv člena spolku. Jmenovaný likvidátor z řad spolků nemůže z funkce likvidátora odstoupit, může pouze požádat soud o zproštění funkce. Základním pravidlem tedy je, že při likvidaci navrhne likvidátora spolek z některého ze svých členů, nebo ho z členů spolku určí soud. Likvidátor sestaví soupis jmění a zpřístupní v jejich sídle spolku všem členům. Zpeněží majetek v rozsahu nutném pro splnění dluhů a ostatní majetek se rozdělí podle stanov. V případě, že stanovy neurčují, jak s majetkem naložit, je tento určen k veřejně prospěšným cílům, a to v obci dle sídla spolku. 1.4 MANAŽERSKÁ EKONOMIE A FINANCE Manažerská ekonomie a finance zaměřené na mezinárodní celní problematiku Mezinárodní celně-obchodní instituce jsou reprezentovány Všeobecnou dohodou o clech a obchodu z roku 1947 (GATT, nebo GATT 1947), která byla uzavřena jako výsledek poválečných vyjednávání o hospodářských otázkách, a Světovou obchodní organizací (WTO) oficiálně ustanovenou 15. dubna 1994, jejímž cílem je vytvářet pravidla mezinárodního obchodu a zajišťovat jejich dodržování. Dá se říct, že po starší GATT převzala žezlo a nahradila ji.

58

Všeobecná dohoda o clech a obchodu Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT – General Agreement on Tariffs and Travel) představuje významnou mezinárodní dohodu. Postupnou transformací nabyla podoby mezinárodní instituce a v roce 1995 se nakonec stala Světovou obchodní organizací. Na rozdíl od současné Světové obchodní organizace měla GAAT pouze statut mnohostranné dohody a jako taková byla ve světě první svého druhu. Jejím zájmem je prosazování zásady svobodného obchodu, avšak na paměti měla i výjimky i nestejný rozvoj a ekonomické podmínky jednotlivých zemí a jejich skupin. Individuálně je přistupováno např. k rozvojovým zemím s ohledem na jejich ekonomické postavení. Rozvojovým a méně rozvinutým zemím je např. udělena výjimka z doložky nejvyšších výhod. GATT má současně charakter mezinárodní smlouvy a jako taková je právně závazná, což znamená, že státy, které k této dohodě přistoupily, se dohodly na respektování tří základních principů: 

První princip – v rámci tohoto principu se státy zavazují v oblasti mezinárodního obchodu jednat nediskriminačně, což v praxi znamená, že smluvní strany jsou si rovny a vzájemně vázány doložkou nejvyšších výhod v systému dovozních i vývozních cel vč. poplatků, a to v jejich úpravách stejně jako v mezinárodním platebním styku. Jedná se o princip, který je formulován především v doložce nejvyšších výhod. Jeho prvky najdeme ale i ve všech ostatních pravidlech GATT a později i v WTO apod.



Druhý princip – reprezentuje zásada národního zacházení. Ta slouží k zajištění stejného nakládání každého státu s domácími i zahraničními výrobky. V podstatě jde o dohodu, díky které má být domácí průmysl chráněn jednoznačně jen celními sazbami a nemá se používat jiných obchodních opatření (např. zakazuje dovozní kvóty jako prostředek ochrany).



Třetí princip – představuje zásadu pokojného urovnávání sporů a nutnosti konzultace, což v praxi neznamená nic jiného, než že se sporné otázky mají řešit konzultacemi mezi smluvními stranami. Přirozeně jde o to, předcházet obchodním sporům a také zamezit poškození obchodních zájmů smluvních stran.

59

Význam Všeobecné dohody o clech a obchodu znamenal zásadní mezník v oblasti mezinárodního obchodování. Celní politika se vymanila z neomezené pravomoci jednotlivých států a přestala tak být nástrojem výhradního zajištění vlastních potřeb jednotlivých států. Avšak politické zájmy mnohých zemí nepřevážily nad právními závazky vyplývajícími z dohody. Nejvýznamnější ustanovení dohody se týkají: 

Všeobecné doložky nejvyšších výhod (čl. I).



Listin koncesí (obsahují závazky jednotlivých členských států, přičemž „celní koncese“ znamená limit – horní hranice, která nesmí být sazbou vyhlášenou v celním sazebníku příslušné země překročená).



Svobody průvozu.



Antidumpingových a vyrovnávacích cel (čl. Vi.).



Zjišťování celní hodnoty k celním účelům (čl. Vii).



Poplatků a formalit při dovozu a vývozu.



Označení původu.



Subvencí.



Územní aplikace (výjimky z doložky nejvyšších výhod – pohraniční styk, celní unie, oblasti volného obchodu atd.).

Doložka nejvyšších výhod Kromě termínu doložka nejvyšších výhod se také můžeme setkat se zkratkou MFN – Most Favoured Nations. Princip této doložky je upraven v článku I GATT a znamená, že pokud některá členská země GATT (WTO) již přijala nebo přijme zvýhodnění ve vztahu k jiné členské nebo i nečlenské zemi, je její povinností stejné privilegium poskytnout všem ostatním členským zemím. Zásadní změny představovaly kola mnohostranných obchodních jednání. Těch se od období proměny GATT na WTO v roce 1995 uskutečnilo celkově osm. V rámci jednotlivých kol byly řešeny jednotlivé problémy. Zajímavé a zároveň důležité bylo Kennedyho kolo, jehož

60

cílem bylo lineární snížení cel o 50 % za podmínky reciprocity. Za zmínku stojí rovněž Tokijské kolo, jež mimo jiné přijalo Dohodu o provádění článku VII GATT, která obsahuje stále platná pravidla pro určování celní hodnoty. Dalšími kroky docházelo k revizi vztahů a odvětví ekonomiky v závislosti na situaci na světovém obchodě. Světová obchodní organizace Jak již bylo v úvodní části zmíněno, Světová obchodní organizace neboli zkratkou WTO, nahradila v roce 1995 GATT. V současnosti má 157 členů, konkrétně pak 31 nejméně rozvinutých zemí a 26 pozorovatelů. WTO opět přijala Všeobecnou dohodu o clech a obchodu (označována jako GATT 1994). Tato dohoda vychází ze stejných, i když upravených a doplněných, ustanovení. Zároveň byla uzavřena do té doby ojedinělá dohoda, a to Všeobecná dohoda o obchodu službami (GATS – General Agreement on Trade in Services), která mimo jiné obsahuje doložku nejvyšších výhod zajišťujících stejně příznivé zacházení pro poskytovatele služeb. Jako výsledek Uruguayského kola byla Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS – Agreement on Trade – Related Aspects of Intellectual Property Rights). Náplní této odhody bylo autorské právo, ochranné známky, patenty nebo obchodní tajemství. WTO přijalo více než šedesát mnohostranných dohod. Mezi již zmíněné dohody patří také Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, Dohoda o pravidlech původu zboží, Ujednání o přezkoumání zboží před odesláním, Ujednání o řešení sporů atd. WTO spravuje celý okruh multilaterálních obchodních dohod, k tomuto účelu má i kompetence, které ji opravňují k řešení sporů mezi členskými státy. Obecně známé jsou spory mezi USA a EU kvůli dovozu banánů nebo spor EU s Indií kvůli speciálnímu režimu při dovozu rýže. Světová obchodní organizace se řídí 5 základními principy: 

Nediskriminace – je založená na rovných podmínkách pro všechny obchodní partnery.

61



Postupná tržní liberalizace – jejím cílem je odstranění všech tarifních (i netarifních) překážek obchodu.



Transparentnost – představuje předvídatelnost a přiměřenou jistotu obchodních podmínek.



Podpora konkurence – měla by přispět k spravedlivé hospodářské soutěži.



Rozvojový aspekt – zakládá zvláštní zacházení s rozvojovými a nejméně rozvinutými zeměmi.

Ještě se zmiňme o některých orgánech WTO. Jejím vrcholovým orgánem jsou Konference ministrů, které se konají jednou za 2 roky a na kterých se přijímají rozhodnutí zavazující členské státy. Vzhledem k tomu, že konference ministrů zasedá ve dvouletých intervalech, tak její funkci v tomto intermezzu přebírá Generální rada, jejíž složení je stejné jako u konference ministrů, tedy ze zástupců všech členských zemí WTO. Generální rada kromě toho vykonává také funkci Orgánů pro řešení sporů a Orgánu pro přezkoumání obchodní politiky. V hierarchii nižšími orgány jsou Rada pro obchod zbožím, Rada pro obchod službami a nakonec Rada pro obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví. Výkonné orgány tvoří výbory a podvýbory (Výbor pro subvence a vyrovnávací patření, Výbor pro celní hodnotu, Výbor pro zemědělství). Jednotlivá nařízení, která koncipují tyto výbory a jsou ve schvalovací kompetenci Generální rady, jsou závazná pro členské státy, avšak pro jednotlivé fyzické a právnické osoby představují závaznou normu až poté, co jsou zakomponovány do národní legislativy. Nakonec Sekretariát WTO v čele s Generálním ředitelem zajišťuje administrativní, organizační i technické záležitosti celé organizace. Světová celní organizace Světová celní organizace (WCO – World Customs Organization) jinak označovaná také jako Celosvětové centrum obchodních zkušeností, započala svou historii v roce 1947. V tomto roce vlády 13 evropských států z Výboru pro evropskou ekonomickou spolupráci (Study Group – Studijní skupina). WCO představuje mezinárodní a mezivládní organizaci. Tato organizace si klade za cíl celosvětovou harmonizaci celního práva v zájmu mezinárodního

62

obchodu, vývoj světových standardů v oblasti celnictví, sjednocení a zjednodušení celních formalit, zjednodušení mezinárodního styku a boj proti podloudnictví, které vede ke zvýšení účinnosti celní politiky jejích členů. Avšak předešlý výčet není kompletní. Mimo tyto aktivity se angažuje rovněž např. v boji proti padělání zboží, proti korupci v oblasti celnictví, ale také proti elektronickému pirátství. Zajímavé je, že právě s touto organizací jsou spojené i další organizace a tedy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rada pro celní spolupráci, neboť právě Study Group založila výbory, které byly výše zmíněných organizací předchůdci. V roce 1952 vstoupila formálně v platnost Úmluva o založení Rady pro celní spolupráci. Rada jakožto řídící orgán se poprvé sešla 26. ledna 1953 v Bruselu (mimo jiné Mezinárodní den celnictví), tedy v budoucím sídle organizace. V roce 1965 se stalo členem rovněž ČSR. Od 1. ledna se datuje změna pracovního názvu na Světovou celní organizaci, avšak i tento název je pouze neoficiálním, pracovním názvem Rady pro celní spolupráci, přesto je název WCO obecně používán. V roce 2012 měla WCO 177 členů. V rámci hierarchie je nejvyšším orgánem WCO zasedání Rady, k němuž dochází jednou ročně. Jejími členy jsou zástupci všech členských zemí, zpravidla vedoucí funkcionáři celních správ. Kromě přímých členů WCO se jednání účastní i zástupci dalších mezinárodních institucí a organizací (WTO, ICC, UNCTAD, IATA, ICAO, apod). Politické otázky dalšího vývoje řeší Politická komise, která zasedá dvakrát do roka a tvoří ji zástupci regionů rozdělených podle kontinentů. Výbory jako Výbor pro vyšetřování, Stálý technický výbor, Výbor pro harmonizovaný systém nebo Finanční výbor jsou pracovními orgány. WCO uzavřela řadu důležitých úmluv, jmenujme si tedy alespoň některé: Mezinárodní úmluva o Harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží (Brusel, 14. června 1983); Mezinárodní úmluva o vzájemné administrativní spolupráci pro prevenci, vyšetřování a stíhání celních deliktů, tzv. Nairobská úmluva (uzavřená v roce 1977, nabyla účinnosti 21. května 1980), Úmluva o harmonizaci a zjednodušení celních procedur, tzv. Kjótská úmluva (z

63

roku 1973, revidovaná v roce 1999, nabyla účinnosti 3. února 2006 po schválení potřebným množstvím členských států). Druhy cel a celních sazeb Clo lze definovat jako veřejnou dávku, jež se platí za zboží, které přechází přes hranice určitého státu. Na základě směru pohybu zboží lze cla dělit na dovozní, vývozní a tranzitní. Jen pro zajímavost si uveďme i jiné typy cel, s kterými jsme se mohli setkat např. v antickém Řecku, kde se clo dělilo podle druhu použité dopravy na clo námořní nebo pozemní, v Římě se jednalo o cla vyměřovaná z hodnoty dováženého zboží. V tomto případě jde o tzv. clo valorické (hodnotové) a setkat se s ním můžeme i za vlády krále Zikmunda v Uhrách 15. století. Existovala i celá řada jiných cel a dalších rozlišení, na jejichž základě se tvořila a tvoří. Cla lze dělit na základě řady kritérií, a to podle: druhů sazeb, směru pohybu zboží, účelu a realizované funkce cla, způsobu stanovení cla. 1. Podle druhů sazeb a) Valorická cla – jedná se o cla, jejichž výše se vypočítává jako procentuální podíl z hodnoty zboží. ČR tato cla používala jako výhradní až do vstupu do EU. Například u televizorů se vycházelo při stanovování cla z úhlopříčky, u osobních automobilů se výše cla určovala podle objemu motoru. b) Specifická cla – jedná se o cla založená na množství zboží, což znamená, kolik peněz se zaplatí za určité množství zboží. Toto clo je použitelné a logické v případě, že existuje logická vazba mezi množstvím zboží a clem. Často samozřejmě nastávají situace, kdy je toto clo zcela nepoužitelné. Nelze kupříkladu vyměřovat clo z váhy nebo z úhlopříčky dováženého televizoru vzhledem k natolik rozmanité technologické úrovně. c) Kombinovaná (diferencovaná) cla – v tomto případě se jedná o cla, která kombinují jak valorické, tak specifické clo s jejich výhodami, ale i negativními stránkami.

64

2. Podle směru pohybu zboží a) Dovozní cla – jedná se o clo nejrozšířenější a v užším slova smyslu jde o clo, které je vybíráno z dováženého zboží, obšírnější definice dle současného celního kodexu (čl. 4 odst. 10) se dovozním clem rozumí clo a poplatky s rovnocenným účinkem vybírané při dovozu zboží, dovozní poplatky zavedené v rámci společné zemědělské politiky nebo v rámci zvláštních režimů pro některé druhy zboží vzniklého zpracováním zemědělských produktů. b) Vývozní cla – jedná se o clo uplatňované při vývozu zboží, definice je v podstatě stejná jako u dovozního cla, jen s tím rozdílem, že se jedná o clo vybírané při vývozu zboží. Nutno zdůraznit, že vývozní cla se v praxi neaplikují, a v současnosti se reálně uplatňuje v některých rozvojových zemích z fiskálních důvodů, avšak např. Čína využívá typu tohoto cla pro jeho ochrannou funkci s cílem zamezit nebo dokonce omezit vývoz konkrétního zboží nebo surovin. c) Tranzitní cla – jedná se o cla, která byla vybírána především v minulosti ze zboží (vlastně dřívější mýta), které bylo přes celní území určitého státu prováženo. Jejich role byla jen fiskální a přestala se vybírat s přijetím Úmluvy a statutu o svobodě tranzitu (Barcelona, 1921). 3. Podle účelu a realizované funkce a) Obchodně politická cla 

Prohibitivní (diskriminační) – jedná se o cla, která mají sazby nastaveny tak vysoko, že prakticky znemožňují jak vývoz, tak dovoz zboží, na které jsou uvalena.



Skleníková cla – slouží jako protekce před zahraniční konkurencí, a to nově se rozvíjejícího sektoru hospodářství dovozního státu nebo odvětví výroby, které je v procesu restrukturalizace.



Kompenzační – kompenzují rozdíly mezi produkcí v dovozní zemi vyráběnou za objektivně horších podmínek a zbožím, které je dováženo ze státu s lepšími výrobními podmínkami.



Vyjednávací (negociační) – mají funkci vyjednávacích prostředků při obchodně politických jednáních.

65



Preferenční – toto clo je prospěšné zejména rozvojovým zemím, tato cla aplikací výhodnějších sazeb umožňují zvýhodnit zboží dovážené z určité země nebo skupin zemí nebo zboží dovážené k určitému konečnému použití. Preferenční clo představuje jednu z výjimek z doložky nejvyšších výhod podle GATT.

b) Ochranná cla 

Antidumpingová – tato cla slouží k protekci domácích produktů v dovozní zemi proti dumpingu, jejich funkcí je obvykle umělé snížení ceny vyváženého zboží, která může klesat až pod výrobní náklady. Nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy ES, představuje zásadní opatření EU. 

Prozatímní – mohou být přijata v průběhu antidumpingového řízení, nejdříve po 60 dnech od jeho zahájení, nejdéle do 9 měsíců od jeho zahájení, složením celní jistoty se zajišťuje jejich výše.



Konečná – jsou výsledkem uzavření antidumpingového řízení v případech, kdy byl škodlivý důsledek dumpingu prokázán; jedná se obvykle o individuální antidumpingové clo pro konkrétního vývozce nebo výrobce).



Vyrovnávací (protisubvenční) – jsou ochranná cla tarifní povahy, aplikují se v případech, kdy státní orgány vyvážející země poskytly nedovolenou subvenci na jeho výrobu, vývoz, prodej či dopravu. Těmito cly se i zamezuje újmě, která by mohla být způsobena výrobnímu odvětví v dovozní zemi. Těmito cly se zabývá Neřízení Rady (ES) č. 529/2009 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků z nečlenských států ES. 

Prozatímní – aplikují se v případě, že v průběhu protisubvenčního řízení bylo zjištěno, že subvencovaný výrobek způsobuje újmu výrobnímu odvětví v dovozní zemi, nejdříve po 60 dnech od zahájení řízení, nejdéle pak do 9 měsíců od zahájení.



Konečná – uplatňují se v situaci, kdy došlo k prokazatelné újmě ze strany subvencovaného zboží, tedy po uzavření subvenčního řízení.

66



Dodatečná – používají se z ochranářských obchodněpolitických důvodů, mají podobu celní přirážky ke standardnímu clu.



Odvetná (retorzní) – mají charakter přirážky k celním sazbám, nebo zavedení zvláštního cla ze zboží, které ale dle celního sazebníku clu nepodléhá. Zavádějí se na přechodnou dobu z důvodu hospodářské odvety, a to na zboží, které je ze země znevýhodňující dovozní stát v hospodářských vztazích.

4. Podle způsobu stanovení cla a) Autonomní (všeobecná) cla – tato cla jsou určována jednostranným rozhodnutím, většinou jsou nejvyšší, také autonomní a navíc nejsou vázána žádnou mezinárodní smlouvou. Používala se v situacích, kdy nebyla známa země původu dováženého zboží, jako sankce za neprokázání původu. Rovněž v případech, kdy se jednalo o zboží ze země bez poskytnuté doložky nejvyšších výhod. S tímto typem cla jsme se mohli setkat také v ČSR a v ČR až do doby, než jsme vstoupili do EU. b) Smluvní cla – jsou základem tarifního systému a v řadě případů i pro preferenční cla. Jedná se o cla, která vycházejí ze Všeobecné dohody o clech a obchodu, jsou smluvně vázaná, což je důvod, proč je nelze libovolně zvyšovat. Využívají se tehdy, pokud zboží pochází ze zemí, kterým je poskytována doložka nejvyšších výhod GATT. U sjednaných smluvních cel musí platit, že jsou poskytována všem členům dohody s důrazem na nediskriminační jednání. Systém těchto cel zaručuje neměnné obchodní podmínky. Druhy celních sazeb Rozdělují se na základě různých kritérií. 1. Podle základu pro výpočet cla a) Valorické sazby – řadí se k nejpoužívanějším a základem pro jejich výpočet je celní hodnota, což je podle mezinárodních dohod i podle komunitární celní legislativy cena za dovážené zboží reálně placená nebo která má být zaplacená. Tyto sazby jsou rezistentní proti inflaci, díky čemuž si clo zachovává procentuální podíl z aktuálních cen. Ale i tato sazba má svá úskalí. Celkem problémové je určování celní hodnoty. Vyskytují se také podvody při jejím zjišťování (např.

67

podfakturace, tedy umělé snižování skutečné ceny). Obecně je vůbec složité stanovení skutečné hodnoty nákladů zahrnutých do celní hodnoty. I přes značná úskalí jsou tyto sazby využívány většinou zemí. b) Specifické sazby – na základě nich se stanoví, kolik peněžních jednotek se zaplatí za jednu měrnou jednotku zboží. Tento typ sazby je aplikován především na potravinářské a zemědělské komodity, a to zvláště v zemích se stabilní měnou. V Evropě jsou používány např. ve Švýcarsku, obecně od nich ale EU ustupuje. Důvodem je, že základem tarifních systémů většiny zemí jsou smluvní celní sazby. Problémem je, že ty jsou výsledkem mezinárodních jednání, přičemž právě každá změna vyžaduje další toto jednání. Avšak jejich nespornou výhodou je skutečnost, že jsou nezávislé na celní hodnotě, a to díky tomu, že množství zboží je přeci jen snazší určit rozdíl od celní hodnoty. c) Kombinované sazby – stejně jako u cla tohoto typu se jedná o kombinaci sazby specifické a valorické a přinášejí tak určité řešení pro nevýhody zmíněných sazeb. Např. mohou lépe odolávat vlivům inflace než specifické sazby. Komplikace ale stále představuje stanovení celní hodnoty, stejně jako je tomu u valorických sazeb. 2. Podle obchodněpolitického hlediska a) Všeobecné (autonomní) sazby – jsou nezávislé na mezinárodních smlouvách včetně závazků a jsou stanoveny jednostranným rozhodnutím příslušného státu a mohou tak být jednostranně snižovány nebo zvyšovány. V rámci EU se jedná o sazby stanovené právě EU. b) Smluvní sazby – tyto sazby jsou aplikovány na základě dvoustranných či oboustranných úmluv o vzájemném poskytování celních výhod (zejména mnohostranné GATT). Sazby se používají při obchodu se zeměmi, které jsou členy WTO. c) Preferenční sazby – přínosem těchto sazeb je, že umožňují, aby se místo uvedené smluvní sazby uplatnila výhodnější, tedy nižší sazba. Jejich účelem je zvýhodnit určité zboží dovážené z určitých zemí nebo oblastí, nebo dovážené k určitému konečnému použití. Tyto sazby jsou současně nejflexibilnější, a tak dochází k jejich změnám, zejména v rámci dohod o oblastech volného obchodu v rámci postupného snižování cel. Aby mohla být preferenční cla přiznána, nesmí být žádné pochybnosti o původu zboží. Tento typ sazby je v rámci praxe EU

68

poskytován na základě dohod uzavřených EU, rovněž v rámci systému všeobecných preferencí a autonomně poskytnutých preferencí rozvojových zemí a nejméně rozvinutých zemí. d) Jednotná (paušální) celní sazba – jedná se o druh valorické sazby. Tato sazba se aplikuje při vyměřování cla ze zboží. Jedná se o zboží neobchodní povahy, tzn., že hodnota tohoto zboží nepřesahuje určitou stanovenou výšku. Před vstupem do EU byla tato sazba v ČR stanovena na 5 %. U zboží dováženého v cestovním styku nebo zásilkách pro fyzické osoby byl limit 8 000 Kč. Zákonodárství EU je shovívavější a dovozci neobchodního zboží zaplatí paušální sazbu 2,5 %, pokud hodnota zboží, které podléhá dovoznímu clu, nepřesáhne 700 EUR na jednu zásilku, popřípadě cestujícího. Osvobození od cla a systémy celních preferencí Osvobození od cla Osvobození od cla znamená, že se za určitých podmínek nevybere clo za zboží, za které by ale jinak vybráno bylo. Tento pozitivně regulační nástroj obchodní politiky spočívá v tom, že u předmětného zboží se neuplatní nárok na clo, což se projeví snížením finančního zatížení, které je za normálních okolností spojené s jeho dovozem. V osvobození od cla sehrávají svou roli i mezinárodní zvyklosti, je upraveno mezinárodními a mnohostrannými smlouvami, někdy také úmluvami s organizacemi mezinárodní povahy; a vniknuvší závazky se stávají součástí zákonodárství signatářských zemí. V rámci Evropské unie je úprava osvobození od cla provedena samostatným nařízením Rady a v některých případech je toto v i legislativní kompetenci členských zemí. Osvobození od cla podle komunitární legislativy Nařízení Rady (EHS) č. 1186/2009 systematicky upravuje problematiku osvobození od cla. V rámci tohoto nařízení jsou charakterizovány pojmy týkající se zboží jako objektu dovozu, a

69

které má být osvobozeno od cla (osobní majetek – věci určené k osobnímu užívání nebo pro potřeby její domácnosti; vybavení domácnosti; apod.). Od cla je osvobozen např.: 

Osobní majetek v případě stěhování (dovážený při přenesení místa jejich obvyklého pobytu) na celní území Společenství (např. podmínka, že byl majetek v držení stěhující se osoby a užíván v místě bývalého obvyklého pobytu nejméně 6 měsíců přede dnem ukončení tohoto pobytu, přitom délka tohoto pobytu musela být nejméně 12 měsíců).



Výbava, studijní potřeby a vybavení domácnosti žáků a studentů.



Zásilky zboží nepatrné hodnoty (do hodnoty 150 EUR, platí i pro zboží nakupované ve třetí zemi).



Nástroje a přístroje určené k lékařskému výzkumu, lékařské diagnostice nebo k léčbě.



Zboží určené charitativním a dobročinným subjektům, zboží pro nevidomé a ostatní zdravotně postižené osoby a pro oběti katastrof. 70

Co se týče zboží, se kterým je obchodováno za účelem podpory podnikání a vztahuje se na něho osvobození od cla, můžeme s tímto osvobozením počítat např. v těchto možnostech:  Investiční majetek a zařízení dovážené při přemístění činnosti podniku ze třetí země do Společnosti.  Produkty zemědělců Společenství pocházející z pozemků nacházejících se ve třetích zemích.  Osiva, hnojiva a produkty k pěstování rostlin a obdělávání půdy určené pro pozemky ležící v bezprostřední blízkosti celního území Společenství a dovážené zemědělskými producenty, jejichž zemědělský podnik má sídlo ve třetí zemi, v bezprostřední blízkosti celního území Společenství. Systém celních preferencí Tímto termínem se označuje soubor obchodněpolitických opatření, na základě kterých jednotlivé země nebo jejich uskupení poskytují jiným zemím nebo jejich uskupením

jednostranně nebo vzájemně zvýhodněný přístup na vlastní trhy. Jednostranné zvýhodnění poskytují zpravidla vyspělé země rozvojovým zemím a vzájemně se uplatňuje v prevenčních dohodách. Díky systému mezinárodních smluv ztrácí na významu autonomní sazby, a stále větší získávají sazby preferenční. Jejich existence je umožněna díky výjimkám z doložky nejvyšších výhod GATT a cílů GATT a jejich prostřednictvím je podporován rozvoj obchodních vztahů. Hlavními nástroji je odbourávání tarifních vč. netarifních překážek. Další úsilí se promítá do podpory rozvoje zemí se slabší ekonomikou. Smluvní sazby jsou sjednané dle doložky nejvyšších výhod (článek I GATT) a musí tak splňovat jistá kritéria jako nediskriminačnost, přístupnost i nečlenským státům (na základě dvoustranných dohod nebo jednostranného rozhodnutí), a tím tedy i rozvojovým a méně vyspělým zemím. Přímo v GATT jsou upraveny výjimky z doložky nejvyšších výhod, které umožňují aplikaci preferenčního zacházení v rámci těchto výjimek: 

Výhody poskytované rozvojovým a nejméně rozvinutým zemím.



Výhody poskytované v rámci ekonomických integračních uskupení.

Systém celních preferencí lze dobře demonstrovat na Evropské unii, která má uzavřené velké množství dohod, jež zakládají preferenční zacházení s určitými výrobky a produkty procházejícími z určitých zemí nebo skupin zemí. Motivace k tomuto systému je pestrá. EU vyvíjí úsilí pomoci rozvojovým zemím, zároveň se jedná o politickou nebo dokonce bezpečnostní situaci a stabilitu v těchto oblastech. Jednostranně poskytované preference Preference poskytované na základě prevenčních dohod. Preference poskytované na základě asociačních a jiných dohod. Příkladem jednostranně poskytnuté preference pro zemi s nízkou životní úrovní je například Bangladéš, pro kterou v rámci rozvojové pomoci byly poskytovány jednostranné celní preference při exportu vyráběného v Bangladéši jejího zboží.

71

2.

2. PLATEBNÍ NÁSTROJE V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ, DOKUMENTÁRNÍ AKREDITIV, BANKOVNÍ PŘEZKUM, MEZINÁRODNÍ INSTITUCE, MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ KOMORA 2.1 PLATEBNÍ NÁSTROJE V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ A DOKUMENTÁRNÍ AKREDITIV

Současné možnosti plateb V současné době rozeznáváme při placení v zahraničním obchodě 3 základní typy plateb, a to platbu předem, platbu po dodání zboží a dokumentární platby. Platba předem je v současné době nejméně využívanou platbou a používá se pouze při dodávání zboží do rizikových oblastí, které s velkými problémy nebo vůbec nepojistí např. u Exportní a garanční pojišťovací společnost (EGAP). Je paradoxní, že státní instituce typu EGAP nepojišťuje dodávky zboží do zemí, které jsou přímo vybrány v rámci proexportní politiky ČR jako vytipované země, které jsou doporučeny obchodní spolupráci. Mezi tyto země patří například Srbsko a další. V případě ujednání o platbě předem doporučujeme při neochotě partnera na podobné ujednání přistoupit, snažit se alespoň o domluvu vyšších zálohových plateb. Placení po dodání zboží je sice velmi komfortní pro importéra, ale velmi rizikové pro prodávajícího. Celé úvěrové riziko nese exportér a musí se smířit s problémy týkající se platební morálky a dalších teritoriálních rizik země importéra. Při placení po dodání zboží se může exportér zajistit například bezregresním faktoringem. Bezregresní faktoring se používá pro prodej krátkodobých pohledávek finanční společnosti, ovšem při stržení poměrně významných procent z budoucího zisku exportéra. Při dlouhodobých úvěrech velkých investičních celků a dlouhodobém splácení doporučujeme použít pojištění se státní podporou u pojišťovny EGAP. Bez tohoto pojištění nikdy nepřistupujte na placení po dodání zboží.

72

Třetím způsobem platby jsou platby dokumentární. Dokumentární platby představují určitý typ smlouvy mezi exportérem a importérem, ve které si strany vyjdou maximálně vstříc na základě mezinárodních standardů daných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. Dokumentární platby probíhají ve dvou možných rovinách. První rovinou je zaplacení proti dispozičním dokumentům, které zboží představují, a druhou rovinou je zaplacení zboží poté, co je uvolněno ve prospěch importéra. Platí pravidlo, že ve většině případů se o provedení celních formalit dělí exportér i importér rovnoměrně a dodavatel zboží je povinen zajistit exportní (vývozní) formality. Kontrola nad zbožím Kontrola nad zbožím se získá pomocí dvou základních dokumentů. Mezi první typ patří dispoziční dokumenty. Tyto dokumenty představují dispoziční právo ke zboží. Ten, kdo drží dispoziční dokument má právo disponovat se zbožím a toto právo mu je dáno výstavcem dispozičního dokumentu. Dispoziční dokumenty mohou být vystaveny na řad, tzn., že mohou být převedeny na nového držitele pouhým rubopisem na rubu dokumentu. Tímto rubopisem se převede i dispoziční právo ke zboží. Dispoziční právo můžeme tedy předat buď rubopisem a fyzickým předáním, anebo v případě, jedná-li se o dokument vystavený na věřitele, přejde dispoziční právo pouhým předáním dokumentu. Další možností použití dokumentární platby je případ, kdy dovozce získá kontrolu nad zbožím až po jeho zaplacení. Tato platba může být zajištěna dvěma způsoby. Jako první možnost se jeví dodání přímo odběrateli, ale tento musí nejprve zaplatit a nesmí před zaplacením zboží použít, prodat dál, atd. Jako druhý a lepší způsob se jeví předání zboží třetí osobě, která zboží zadrží do okamžiku, než dojde k jeho zaplacení. Celý komplikovaný proces předávání dokumentu a zboží je popsán v Pravidlech zahraničního obchodu INCOTERMS 2010. Pomocí dokumentárních plateb si prodejce zajistí kontrolu nad zbožím do té doby, než dojde k jeho zaplacení. Zaplacení zboží se provádí dokumentárním inkasem. Vývozce zboží získá od dopravce nebo uschovatele obchodovatelný dispoziční dokument o dokumentárním inkasu, který může předat dalším stranám, tzn., že tento dispoziční dokument je na řad a může být předán dalším osobám. Nevyplněný dokument obsahuje pouze jméno a podpis současného držitele a je cenným papírem na budoucího doručitele. Takovýto cenný papír

73

předá vývozce bance a požádá ji o vydání tohoto dokumentu dovozci. Samozřejmě po zaplacení kupní částky za zboží. Takto je také definována úloha banky v celém procesu dokumentárního inkasa. Mezi další možnosti patří předání dokumentu jiné důvěryhodné straně nebo jeho převedení na řad dovozci proti zaplacení kupní částky bez třetí strany. V případě přímého zaslání zboží dovozci a použití dokumentárního inkasa riskuje vývozce ztrátu zajištění kontroly nad zbožím do jeho konečného zaplacení. Dokumentární inkaso Dokumentární inkaso rozeznáváme buď proti zaplacení (documents against payment – D/P), anebo proti akceptaci směnky (document against acceptance – D/A). Dokumenty proti zaplacení D/P tvoří systém trojúhelníku, kdy dovozce zaplatí částku dlužnou za zboží inkasní bance a od této obdrží inkasní dokumenty, vč. dispozičního dokumentu, díky kterému získá kontrolu nad zbožím. Inkasní banka zaplatí exportérovi. V dokumentech proti akceptaci směnky D/A dochází k situaci, v které dovozce akceptuje směnku na něj vydanou a za tuto provedenou akceptaci získává dokumenty. Opět záleží na uplatnění pravidel INCOTERMS 2010, kdy a kde získá importér kontrolu nad zbožím. Importér je sice vázán směnkou, ale inkasní banka nenese za to, že provede platbu žádnou zodpovědnost. V případě dokumentárního inkasa vždy doporučujeme použít dispoziční dokumenty a zaslat je přes třetí důvěryhodnou stranu tak, aby zůstala zajištěna exportérova kontrola nad zbožím až do zaplacení kupní ceny importérem. Další

možností

placení

v mezinárodním

obchodě

jsou

dokumentární

akreditivy.

Dokumentární akreditiv je druhou možností dokumentární platby vedle dokumentárního inkasa. Výhodou dokumentárního akreditivu oproti dokumentárnímu inkasu je získání neodvolatelného závazku banky zaplatit za hodnotu dokumentu v případě jejich uspokojivé prezentace tak, jak je zmiňována v podmínkách akreditivu, tzn., že dokumentární akreditiv maximálně snižuje riziko prodávajícího vůči nezaplacení zboží. Rozhodnutí o tom, jestli dokumenty mají být akceptovány, a hlavně zaplaceny, nezáleží pouze na dovozci, ale hlavně na bance, která akreditiv vystavuje. Velmi nutné je tedy nepodcenit kvalitní prezentaci.

74

Dokumentární akreditiv Používání dokumentárního akreditivu začalo již v hlubokém středověku. Tento princip placení umožnil rozvoj mezinárodního obchodu a historicky vzato je spojen hlavně s anglosaským vnímáním práva. Jeho vývoj začíná od doby rozvoje námořní dopravy, vzniku prvních bankovních institucí v Itálii, pochopením a rozvoji směnečného práva a v poslední době i rozvojem praxe pojištění nákladů. Zřejmě největším startem placení pomocí dokumentárních akreditivů byl rozvoj zahraničního obchodu v 18. a 19. století. Tento rozvoj souvisel samozřejmě i s rozvojem koloniální říše Anglie, Francie, Nizozemí, Španělska a dalších zemí evropského kontinentu. Nejdůležitějším principem akreditivu je tzv. „Letter of Credit“. Tento dopis je vlastně závazkem, který je dáván dodavateli zboží. Tímto závazkem se příjemce zavazuje zaplatit za požadované dokumenty a za zboží, které přijal. Do celého procesu vstupuje banka příjemce zboží, která akreditiv vystavuje. Ze samotné podstaty věci vidíme, že vystavený akreditiv je jeden z druhů úvěru pro dovozce zboží. Dovozce zboží je tedy příkazcem a dává svůj písemný závazek k uhrazení kupní ceny. Dochází tedy k oddělení času obdržení zboží a času placení oproti dokumentům, které toto zboží provázejí. Po obdržení dokumentů a zkontrolování kvality zboží bude v případě situace, kdy nedochází k jeho reklamaci hrazena hodnota dokumentu dovozcem bance, která akreditiv vystavila. K platbě tedy nedochází přímo mezi účtem kupujícího a účtem prodávajícího, ale skrze účet vystavující banky. Samozřejmě banka si bere část svého profitu z ceny zboží, a to i z toho důvodu, že na sebe vystavením akreditivu bere poměrně značná rizika. Rizika spočívají v možnosti nezaplacení zboží dovozcem, který je příkazcem akreditivu. Banky mají různé možnosti zajištění, mezi které patří například zástavní právo pro zboží, za které by mělo být akreditivem zaplaceno. Z tohoto důvodu hledá vždy banka co nejsnadnější cestu ke zboží v případě jeho nezaplacení. Cenný papír Mezi takové známé cesty patří například námořní konosament (Bill of Lading). Námořní konosament se používá v námořní dopravě a je to cenný papír, který vystavuje dopravce.

75

V tomto cenném papíru je veškeré dispoziční právo ke zboží, tzn., že představuje uzavřenou přepravní smlouvu a doklad o převzetí zboží a samozřejmě, což je nejdůležitější, dispoziční právo. Cenný papír, kterým je konosament, existuje na podstatě převoditelnosti, tzn., že dispoziční právo je přenositelné a převoditelné pouhým předáním jiné osobě, tzn., je-li konosament vystaven na řad banky, či převeden rubopisem nebo existuje-li rubopis, připadá dispoziční právo bance. Banka musí mít vždy na zřeteli, aby dispoziční právo, tedy vystavený konosament, nebyl platný přímo na doručitele. Toto by se stalo v případě, kdyby dispoziční právo přešlo pouhým předáním konosamentu mezi vývozcem a dovozcem. Námořní konosament byl tedy historicky prvním dokumentárním akreditivem, který zajistil bance, aby v případě problémů dovozce se zaplacením měla přístup ke zboží a mohla tomuto zboží zajistit své pohledávky. Jako první začali ve spojitosti s dokumentárním akreditivem pojišťovat svoje zboží v Anglii, kde existuje dosud největší světový trh pojišťoven a pojistníků. Stejně jako dokumentární akreditiv se i pojistka stala převoditelnou a stala se cenným papírem, tzn., že v těchto případech mohly být banky pojištěny v podstatě proti všem rizikům. Historie dokumentárních akreditivů tedy sahá od 12. století po dnešek. V současné době je používání dokumentárních akreditivů řízeno pomocí mezinárodních pravidel UCP 600 (Uniform Customs and Practise for Documentary Credits). Pravidla UCP 600 vydává Mezinárodní obchodní komora v Paříži a těmito pravidly se řídí většina obchodních transakcí v současném světě. Výhody akreditivu 

Dokumentární akreditiv je standardní způsob financování zahraničního obchodu po celém světě.



Dokumentární akreditiv je řízen jednotnými pravidly mezinárodního obchodu vydanými Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.



Dokumentární akreditiv znamená ideální formu financování obchodních operací a znamená také ideální formu bankovního dohledu.



Dokumentární akreditiv znamená neodvolatelný závazek banky zaplatit v případě splnění podmínek akreditivu a správné prezentace.

76



Dokumentární akreditiv umožní lepší získání financování obchodu.



Dokumentární akreditiv znamená promptní zaplacení bankou, které kupující po jeho správné prezentaci nemůže ovlivnit.



Dokumentární akreditiv znamená platbu proti dokumentům a odstranění zbytečného čerpání finančních prostředků před dodáním dokumentů.



Dokumentární akreditiv znamená, že se bude platit až po splnění podmínek daných tímto akreditivem.



Dokumentární akreditiv znamená, že obě strany obchodu si nemusí půjčovat hotové peníze v rámci své obchodní činnosti.



Dokumentární akreditiv umožňuje získat importérovi obchodní úvěr a dojednat si s bankou akreditiv s odloženou platností.



Dokumentární akreditiv umožňuje financování reexportu.



Dokumentární akreditiv umožňuje velmi dobře využít pravidel uplatňující vyšší moc v případě potřeby využití těchto pravidel.

Dokumentární akreditiv je tedy písemný závazek banky vývozci, který je vystaven na základě instrukcí dovozce, tedy příkazce. Exportéra nazýváme v tomto případě beneficientem. Banka uvolní peníze pro beneficienta v okamžiku správné prezentace a předložení dokladů požadujících se v akreditivu. Akreditivy – odvolatelný, neodvolatelný Akreditivy rozeznáváme také na odvolatelné a neodvolatelné. V případě zahraničního obchodu doporučujeme používat neodvolatelné dokumentární akreditivy. Neodvolatelný dokumentární akreditiv dále rozdělujeme na nepotvrzený a potvrzený. Nepotvrzený neodvolatelný dokumentární akreditiv je takový akreditiv, který zavazuje vystavující banku zaplatit beneficientovi podle podmínek akreditivu po řádné prezentaci. Jedná se tedy o závazek banky, který není závislý na závazku importéra zaplatit za dokumenty. V takovém případě nese hlavní riziko banka.

77

Potvrzený neodvolatelný dokumentární akreditiv se liší od nepotvrzeného tím, že vzniká jiný závazek další banky umístěné v zemi dovozce zaplatit beneficientovi. Tento instrument odstraňuje teritoriální riziko, protože je do něho zapojena i bankovní instituce v zemi dovozce. 2.2 SCHÉMA AKREDITIVNÍ OPERACE Do akreditivní operace může vstoupit až 6 stran. V našem schématu se budeme zabývat základním obchodním vztahem, kdy do schématu vstupují 4 strany. Akreditivní operaci provádí vždy kupující (importér), prodávající (exportér), banka importéra (vystavující banka) – otevírající akreditiv, banka exportéra (avizující banka) – oznamující akreditiv. U složitějších akreditivních operací může do procesu vstoupit ještě hojící banka, která poskytuje úhradu avizující bance z účtu vystavující banky pro potřeby mezinárodního bankovního styku. Jako šestý prvek může být akreditivní operací další avizující nebo otevírací banka, která je odlišná od původní avizující banky. 78

1. Vztah: exportér - importér Exportér

Importér

Ve vztahu mezi exportérem a importérem dochází k dohodnutí podmínek obchodu, dochází k dohodnutí podmínek dokumentárního akreditivu a k vyjmenování všech akreditivních dokumentů a všech plateb, které se týkají obchodu samotného nebo nutných poplatků v tomto obchodě. Další povinností exportéra v jeho vztahu s importérem je odeslat zboží a správně vyplněný a zkompletovaný dokumentární akreditiv. 2. Vztah: exportér – avizující banka Exportér

Avizující banka

Avizující banka má vůči exportérovi dva základní vztahy. Prvním vztahem je ověření pravosti akreditivu, který avizuje exportérovi, tzn., že říká exportérovi, že vystavující banka importéra

dodala správný dokumentární akreditiv. Avizující banka může být také oprávněná dokumentární akreditiv potvrdit ve prospěch exportéra. V takovém případě je tedy avizující banka zároveň potvrzující bankou. Druhým vztahem, který směřuje od avizující banky k exportérovi, je kontrola předložených dokumentů, tzn., že kontroluje, zdali exportérem předložené dokumenty odpovídají akreditivu, který vystavila vystavující banka na základě požadavků importéra. Exportér dostane finanční podmínky v případě, splnění podmínek akreditivu. Vztahem, který je veden od exportéra avizující bance, je vztah předložení všech dokumentů avizující bance. Tyto dokumenty exportér zkompletuje na základě požadavků akreditivu.

3.

Vztah: importér – vystavující banka Importér

Vystavující banka

Importér je v podstatě ten, který objednává zboží a ten, který také za něho bude platit finanční prostředky. Díky tomuto je oprávněn vydat, resp. přikázat akreditiv a požádat svoji banku o vystavení tohoto dokumentárního akreditivu ve prospěch exportéra. Jeho banka zná finanční historii a možnosti importéra a na základě těchto znalostí vystavuje dokumentární akreditiv ve prospěch exportéra. V dokumentárním akreditivu jsou obsaženy všechny podmínky, které musí exportér splnit, aby mu bylo zaplaceno. Importér současně má povinnost zaplatit vystavující bance finanční částku za dodané zboží a na základě tohoto získává dokumenty a dispoziční certifikát ke zboží. Na základě předložení dispozičního dokumentu mu dopravce předá zboží. Placení může být samozřejmě rozloženo na jednotlivé splátky. 4. Vztah: avizující banka – vystavující banka Avizující banka

Vystavující banka

Vystavující banka využívá vystavující banku k avizování vzniku dokumentárního akreditivu pro beneficienta, tzn. pro exportéra. Avizující banka ověřuje pravost veškerých podkladů v dokumentárním akreditivu. Dokumentární akreditivy jsou posílány pomocí mezinárodního telekomunikačního systému SWIFT. Dále avizující banka posílá vystavující bance dokumenty

79

o dodání zboží, které převzala od exportéra. Vystavující banka tyto dokumenty zkontroluje, zkontroluje, zdali odpovídají podmínkám akreditivu a uhradí finanční prostředky avizující bance, která je uhradí dále exportérovi, tzn. beneficientovi. Celý tento proces umožňuje nejen financování zahraničního obchodu, ale díky působení alespoň částečně nestranného bankovního sektoru i poměrně hladký průběh jednotlivých obchodů a ve své podstatě je také velmi nápomocný při řešení konfliktu pojistných událostí vyšší moci, atd. 2.3 PŘÍPADOVÁ STUDIE Č. 1 - PŘÍKLAD DOKUMENTÁRNÍHO AKREDITIVU ZASLANÉHO VE FORMĚ SWIFTOVÉ ZPRÁVY Uvádíme konkrétní příklad dokumentární akreditivu, který byl použit při exportu zboží z ČR na Srí Lanku (Cejlon) vč. vysvětlení jednotlivých položek. Tento akreditiv je zaslán ve formě swiftové zprávy, která využívá mezinárodní, zabezpečenou telekomunikační síť sloužící finančnímu sektoru. PŘÍKLAD DOKUMENTÁRNÍHO AKREDITIVU

27:

Sequence of total: 1/1

40A:

Form of Documentary Credit: IRREVOCABLE

20:

Documentary Credit Number: 0024008111145220

31C:

Date of Issue: 080916

40E:

Applicable Rules: UCP LATEST VERSION

31D:

Date and Place of Expiry: 090314CZECH REPUBLIC

50:

Applicant: ABC Ltd., .... SRI LANKA

59:

Beneficiary:

80

XYZ, ...., CZECH REPUBLIC 32B:

Currency Code, Amount: EUR 15298,23

41D:

Available With....By: ANY BANK IN CZECH REPUBLIC BY NEGOTIATION

42C:

Drafts at: SIGHT

42D:

Drawee: PEOPLE’S BANK CORPORATE BANKING DIVISION COLOMBO 10, SRI LANKA

43P:

Partial Shipments: PROHIBITED

43T:

Transshipment: PROHIBITED

44E:

Port of Loading/Airport of Depart: BRNO AIRPORT

44F:

Port of Discharge/Airport of Dest: COLOMBO, SRI LANKA

44C:

Latest Shipment Date: 090228

45A:

Desc. of Goods/Services: SPARE PARTS FOR GENERATOR CIRCUIT BREAKERS SHIPPING TERMS: CIP – COLOMBO, SRI LANKA (INCOTERMS 2000)

46A:

Documents Required: +1) MANUALLY SIGNED COMMERCIAL INVOICE 05 FOLD SHOWING FCA VALUE, FREIGHT AND INSURANCE CHARGES SEPARATELY, THE IMPORT LICENCE NUMBER SIL 1/77, BTN/HS CODE NO.8538.90 AND CERTIFYING THAT THE SHIPMENT AND ITS VALUE CONFORM IN ALL RESPECTS TO SUPPLIER’S ORDER CONFIRAMTION NO:105673 DATED 15/08/2008.

81

+2) FREIGHT PREPAID AIRWAY BILL CONSIGNED TO PEOPLE’S BANK FOR APPLICANT SHOWING BENEFICIARY AS CONSIGNOR AND OUR CREDIT NUMBER. +3) INSURANCE POLICY/CERTIFICATE 02 FOLD FOR TEN PCT ABOVE CIP VALUE PAYABLE TO THE ORDER OF PEOPLE’S BANK PROVIDING COVER UNDER AIRBORNE INSTITUTE CARGO CLAUSES (A) INSTITUTE WAR CLAUSES (CARGO), INSTITUTE STRIKES CLAUSE (CARGO) AND STIPULATING ALL CLAIMS ARE PAYABLE IN COLOMBO IRRESPECTIVE OF PERCENTAGE. +4) CERTIFICATE OF ORIGIN 03 FOLD. +5) PACKING LIST 03 FOLD INDICATING WEIGHT AND MEASUREMENTS OF EACH PACKAGE. +6) MANUFACTURER’S CERTIFICATE OF QUALITY AND QUANTITY 05 FOLD CERTIFYING THAT THE GOODS ARE IN CONFORMITY WITH APPLICANT’S SPECIFICATION. +7) BENEFICIARY’S CERTIFICATE: A) OF DESPATCH OF COPY DOCUMENTS DIRECT TO APPLICANT BY COURIER SERVICE B) THAT A COMPLETE SET OF DUPLICAT DOCUMENTS HAS BEEN SENT TO THE CHIEF ENGINEER ABC LTD. BY AIR MAIL WITHIN 14 DAYS FROM THE DATE OF AIRWAY BILL. 47A:

Additional Conditions: + THE NUMBER, DATE OF CREDIT AND THE NAME OF OUR BANK MUST BE QUOTED ON ALL DOCUMENTS AND DOCUMENTS SHOULD BEAR A DATE AFTER THE DATE OF THIS CREDIT + IN THE EVENT OF DOCUMENTS SUBMITTED WITH ANY DISCREPANCY, A SUM OF EUR50/- WILL BE DEDUCTED FROM THE PROCEEDS. + THIS MESSAGE IS THE OPERATIVE CREDIT INSTRUMENT

71B:

Charges: ALL BANKING CHARGES OUTSIDE SRI LANKA ARE FOR BNF’S ACC.

48:

Period for Presentation:

82

DOCS TO BE PRESENTED WITHING 14 DAYS AFTER THE DATE OF ISSUE OF THE TRANSPORT DOCS BUT WITHIN THE VALIDITY OF THE CREDIT 49:

Confirmation Instructions: WITHOUT

78:

Instr to Pay/Accept/Negotiating Bank: + PLEASE FORWARD ALL DOCUMENTS DIRECT TO PEOPLE’S BANK, ... COLOMBO 10, SRI LANKA BY COURIER SERVICE AND WE SHALL REIMBURSE YOU AS PER YOUR INSTRUCTIONS UPON RECEIPT OF DOCUMENTS CONFORMING TO THE CREDIT TERMS.

*** END OF REPORT *** Rozbor jednotlivých položek dokumentárního akreditivu zaslaného jako swiftová zpráva u případové studie č. 1 1. 40A: Forma dokumentárního akreditivu – toto pole je povinné a v našem případě se jedná o informaci, že dokumentární akreditiv je neodvolatelný. V tomto poli mohou být ještě zvoleny další možnosti, mezi které patří: IRREVOCABLE – neodvolatelný REVOCABLE – odvolatelný IRREVOCABLE TRANSFERABLE – neodvolatelný a převoditelný REVOCABLE TRANSFERABLE – odvolatelný a převoditelný IRREVOCABLE STANDBY – neodvolatelný standby REVOCABLE STANDBY – odvolatelný standby IRREVOC TRANS STANDBY – neodvolatelný a převoditelný standby V případě, že zapomenete položku 40A vyplnit, platí vždy, že akreditiv je neodvolatelný. Pokud chcete, aby byl akreditiv převoditelný, musíte vždy připsat termín transferable. Nikdy nepoužívejte žádné jiné označení pro převoditelnost. Všechna ostatní označení jsou neplatná. 2. 20: Číslo dokumentárního akreditivu – číslem dokumentárního akreditivu je myšleno číslo, které mu vystavila vystavující banka, tzn. banka importéra. Toto

83

číslo je téměř vždy odlišné od čísla, které dokumentárnímu akreditivu přiřadí avizující banka, tzn. banka exportéra. Zde dochází často k možným omylům a záměnám. 3. 31C: Datum vystavení – datum vystavení určuje začátek platnosti akreditivu. V případě, že se zapomene vyplnit tato kolonka, je datem vystavení datum odeslání swiftové zprávy. 4. 40E: Použitá pravidla – opět další povinné pole, které pomocí kódového označení říká, jakými pravidly se akreditiv řídí. Jednotlivá pravidla si musíte najít v pravidlech vystavených ICC. Námi použité pravidlo, které je nejběžnější nám říká, že akreditiv podléhá předpisům ICC, které jsou účinné k datu vystavení. 5. 31D: Datum a místo uplynutí platnosti – datum a místo uplynutí platnosti nám říká, do jakého data a na jakém místě musí být nejpozději předloženy dokumenty exportéra, které vyžaduje vystavující banka, tedy které vyžaduje akreditiv. V případě, že tento den je dnem, kdy je banka zavřená, může být datum posunuto na první další pracovní den. Pozor na situaci, kdy neznáte hodiny určené pro veřejnost, protože banka není povinna převzít dokumenty mimo oficiální úřední hodiny. 6. 50: Příkazce – příkazce obsahuje název a adresu příkazce, tedy importéra. Ne vždy musí být dokumenty dodávané exportérem se stejnou adresou. Exportér si ovšem musí dát velký pozor na správnost údajů v případě, kdy na dopravním dokumentu je samotný příkazce. V takovém případě musí název a adresa příkazce odpovídat vždy údajům, které jsou v akreditivu. 7. 59: Beneficient (exportér) – jedná se o název a adresu beneficienta, tzn. oprávněného. 8. 32B: Měna a částka – někdy se mohou vyskytovat také údaje, které v našem příkladu konkrétního dokumentárního akreditivu nemáme, a to jsou údaje:

84

39A – tolerance v částce akreditivu v procentech. Tato tolerance znamená, že jestliže příkazce požaduje nebo umožňuje toleranci u množství zboží, musí uvést také toleranci ceny v akreditivu. 39B – maximum částky akreditivu (nepřekročitelná částka). 39C – ostatní zahrnuté položky kryté akreditivem. Jedná se o specifické částky, které akreditiv kryje ve prospěch exportéra např. úrok, pojistné, přepravné. Většinou se toto pole vyplňuje v rámci swiftové zprávy 47A nebo 45A. 9. 41D: Použitelný u... jakým způsobem... – „použitelný u...“ znamená uvedení banky, u které mají být předloženy dokumenty, a u které je akreditiv použitelný. Jedná se tedy o vystavující banku, která je umístěna v místě platnosti akreditivu. Velmi důležité je pravidlo pěti dnů, kdy vystavující a potvrzující banka má maximálně 5 bankovních dní ode dne předložení dokumentu k jejich kontrole a na jejich přijmutí nebo odmítnutí. Banka musí v této lhůtě informovat stranu, od které obdrží dokumenty o přijmutí nebo odmítnutí. V případě, že tak neučiní, ztrácí právo jakéhokoliv namítání a musí předložené dokumenty uhradit. „Jakým způsobem...“ znamená, jak bude platba uhrazena. V našem případě bude platba uhrazena negociací, tzn., že vystavující banka zmocní jmenovanou banku, která může být i potvrzovací bankou negociovat dokumenty v případě, že odpovídají podmínkám akreditivu. Negociace se používá zejména v anglosaském světě a asijských oblastech. Dalšími možnostmi platby jsou platby na viděnou, nebo akceptací směnky, nebo odloženou platbou. 10. 42C: Směnka splatná – v případě, že akreditiv je použitelný v našem případě negociací, musí být platnost směnky specifikována v poli 42C. Může být definována například 60 dní po datu vystavení směnky nebo po datu konosamentu, atd. Důležité je uvědomit si, že náležitosti směnky se řídí vždy směnečným právem země výstavce směnky a směnečné úkony se řídí směnečným právem platebního místa. 11. 42D: Směnečník, tedy na koho má být směnka vystavena - jako směnečník je uváděna banka, u které je akreditiv použitelný.

85

12. 43P: Částečné dodávky – jedná se o možnost rozdělení dodávek do jednotlivých částí. Podle pravidel UCP 600 jsou částečné dodávky umožněny, pokud nejsou přímo zakázány. V našem případě jsou částečné dodávky přímo zakázány a tento zákaz doporučujeme uvádět vždy, pokud je to možné. 13. 44E: Přístav nalodění nebo letiště odeslání – u této kolonky rozlišujeme, zdali se jedná o námořní dopravu, v tomto případě používáme konosament nebo námořní nákladní list, anebo zdali se jedná o leteckou nákladní dopravu, ve které používáme letecký nákladní list. Rozeznáváme také přístav nalodění nebo letiště odeslání. V našem případě není uvedena kolonka 43T, která nám udává přeložení zboží. 14. 44F: Přístav vylodění nebo letiště určení – stejný výklad u pravidla 44E. V našem příkladu se neuvádí kolonka 44B – místo konečného určení zboží. 15. 44C: Poslední datum odeslání zboží – prodejce musí prokázat, že k odeslání zboží, jeho nalodění nebo převzetí k dopravě se neuskutečnilo později, než udává poslední datum odeslání zboží. V našem příkladu chybí kolonka 44D – lhůta pro odeslání zboží, která se používá při dodávkách po částech. V našem příkladu jsou částečné dodávky zakázány. 16. 45A: Popis zboží nebo služeb – popis zboží nebo služeb by měl být co nejvýstižnější a uveden v řeči, která byla použita ve smlouvě. V popisu se použijí jednotky množství, váhy, ceny, atd. U sypkých materiálů bývá tolerance +/- 5%. 17. 46A: Požadované dokumenty – v požadovaných dokumentech je specifikováno, jaké dokumenty budou zapotřebí pro jejich uznání podle pravidel UCP 600. Jedná se například o následující dokumenty: faktura, dopravní dokument, konosament, letecký nákladní list, pojistný dokument, atd. Z dokumentu musí být zřejmé jejich název, obsah, místo vydání, úřad, který je vydal, platnost, atd.

86

18. 47A: Ostatní podmínky – v ostatních podmínkách můžeme uvést další možnosti, které požadujeme u dokumentu lépe popsat zboží, atd. Doporučujeme se ovšem zbytečně nerozepisovat, abychom nepřekročili podstatu dokumentární povahy. 19. 71B: Poplatky – v tomto poli jsou uvedeny všechny poplatky, které platí beneficient akreditivu. Pokud se opomene toto pole vyplnit, platí exportér pouze poplatky za negociaci a převod akreditivu v tíži příkazce. Je důležité, aby vystavující banka zkontrolovala v tomto směru důkladně instrukce dané dovozcem, tedy příkazcem tak, aby nešly veškeré zbylé poplatky po proběhnutí obchodu k tíži příkazce. 20. 48: Doba pro předložení – doba pro předložení znamená lhůtu, do které musí exportér předložit dokumenty pro prezentaci příslušné bance. V případě, že se neuvede v této části jiná lhůta, platí lhůta daná UCP 600, a ta je 21 kalendářních dní. Pro jednoduchý výpočet slouží vzoreček, že datum uplynutí platnosti akreditivu se rovná součtu posledního data odeslání a lhůtě pro prezentaci dokumentu. 21. 49: Instrukce ohledně potvrzení akreditivu – jedná se o instrukce vystavující banky avizující bance ohledně potvrzení akreditivu. V našem příkladu se jedná o instrukci – bez potvrzení. V tomto případě nemůže avizující banka potvrdit akreditiv. Dalšími možnostmi je možnost confirm (potvrďte) a nebo may add (můžete potvrdit). 22. 78: Instrukce bance, která platí, akceptuje směnku či negociuje – jedná se o mezibankovní ujednání, ve kterém vystavující banka dává na vědomí avizující bance, jakým způsobem jí uhradí částku danou akreditivem. Tento akreditiv stejně jako ostatní obsahuje 4 základní principy dokumentárního akreditivu. Dokumentární akreditiv je neodvolatelný, nezávislý na ostatních smluvních vztazích, dokumentární a vylučuje odpovědnost bank, které jsou pouze prostředníky.

87

2.4 BANKOVNÍ PŘEZKUM Bankovní přezkum se týká vztahu mezi importérem a jeho bankou, tedy bankou vystavující akreditiv, dále se týká vztahu mezi bankami, tzn., mezi vystavující bankou a bankou avizující akreditiv exportérovi. Další součástí bankovního přezkumu je vztah mezi exportérem a vystavující bankou a vztah mezi potvrzující bankou a exportérem. Bankovní přezkum mezi importérem a jeho bankou Bankovní přezkum importéra probíhá v rámci zjišťování jeho bonity bankou, která vystavuje akreditiv, tedy vystavující bankou. Velmi důležitá je pro importéra jeho bonita u banky, neboť importér jako příkazce akreditivu bude na závěr celé operace povinen uhradit zboží. Banka vystavuje příkazci podmínky podle písemné smlouvy. Po prověření příkazce banka vystaví akreditiv a oznámí tuto skutečnost beneficientovi. Banka se v rámci bankovního přezkumu zajišťuje podle bonity klienta tak, aby předešla situaci, kdy jí tento klient neuhradí dlužné částky. Bankovní přezkum mezi exportérem a vystavující bankou Vzhledem k tomu, že u dokumentárních akreditivů poskytuje plnění z akreditivu jako závazku vystavující banka, je pro vystavující banku důležité přezkoumat splnění podmínek akreditivu beneficienta. Beneficient musí předložit vůči akreditivu odpovídající dokumenty. V případě předložení těchto dokumentů se předpokládá, že akreditiv přijal a splnil svůj závazek. Akreditiv se zároveň bere jako nabídka vystavující banky, která ji po takovém přezkumu musí splnit. Bankovní přezkum mezi exportérem a potvrzující bankou V bankovním přezkumu potvrzující banka podle UCP 600 přezkoumává, zdali exportér splnil své závazky. Vztah potvrzující banky exportérovi je totožný se vztahem vystavující banky exportérovi. Jediným odlišením je situace, kdy dochází k negociaci u potvrzující banky.

88

V takovém případě banka exportéra přezkoumává prezentaci, zdali je vyhovující a má povinnost ji v takovém případě negociovat a vystavující banka ji má za povinnost proplatit. 2.5 MEZINÁRODNÍ INSTITUCE – MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ KOMORA

Mezi nejvýznamnější mezinárodní instituce zabývající se mezinárodním obchodem patří mezinárodní obchodní a hospodářské komory. Systém obchodních a hospodářských komor sahá až k 15. století, kdy vznikaly téměř ve všech zemích západní Evropy s rozvojem obchodu, jako obchodní komory a s pozdějším rozvojem průmyslu jako obchodní a průmyslové komory. V současné době jsou komory obchodní, průmyslové, hospodářské rozmístěny v podstatě ve všech státech současného světa. Existují dva základní principy existence komor, kdy jeden z nich je princip anglosaský a druhý princip je princip kontinentální. Zde v obou dvou principech a jejich rozděleních můžeme nalézt stejné rozdíly jako v právu anglosaském a kontinentálním. V anglosaském právu jsou veškeré typy komor vedeny na základě principu dobrovolnosti, kdežto kontinentální právo jsou komory vzniklé přímo ze zákona a členství v nich má určité povinnosti právnických subjektům k jednotlivým komorám v dané zemi. S rozvojem mezinárodního obchodu dochází také ke snaze zřídit celosvětovou hospodářskou komoru, která by určovala přesná pravidla mezinárodního obchodu. Na počátku minulého století, po první světové válce byla založena v Paříži Mezinárodní obchodní komora (1919). Hlavním důvodem a cílem založení této Mezinárodní obchodní komory byla snaha o vydání pravidel, která by pomohla regulovat mezinárodní obchod. Tento úkol by z hlavní části splněn již ve 30. letech minulého století, kdy Mezinárodní obchodní komora v Paříži vytvořila první Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (UCP – 1933). I z toho důvodu, že tato pravidla vznikla ve Francii, nebyla ještě v současné době přijata v anglosaských zemích, a to hlavně anglickými bankami. Začala tedy platit hlavně v kontinentální Evropě. Teprve po 2. světové válce, kdy částečně poklesl význam anglických bank, byly tyto posléze mezinárodním tlakem přesvědčeny o nutnosti regulovat trh a mezinárodní obchod jednotnými pravidly. Toto přesvědčení ovšem nepřišlo hned po 2. světové válce, ale téměř až 20 let po jejím skončení. Teprve v roce 1962, po zapojení anglických bank došlo k přijetí těchto

89

pravidel a tyto se staly celosvětovým standardem. Postupně následovalo další zlepšování (revize) těchto pravidel, a to v letech 1974, 1993 a 2007. V současné době Mezinárodní obchodní komora v Paříži zastupuje právnické subjekty z více jak 120 zemí po celém světě. Prostřednictvím této komory a prostřednictvím svých hospodářských komor mohou podnikatelské subjekty informovat o svých problémech a potřebách veškeré světové instituce, ale i vlády jednotlivých zemí. Do základní organizační struktury patří World Council, Chairmanship and Secretary General a ICC Executive Board. Mezi hlavní komise u ICC jsou: 

Komise pro mezinárodní arbitráž.



Komise pro bankovní techniku a praxi.



Komise zabývající se daňovou problematikou.



Komise zabývající se digitální ekonomikou.



Komise zabývající se ochranou duševního vlastnictví.



Komise zabývající se hospodářskou soutěží.



Komise zabývající se bojem proti korupci.



Komise zabývající se ochranou životního prostředí.

Pro naši studijní oporu je nejdůležitější Komise bankovní a Komise pro mezinárodní arbitráž. Bankovní komise Mezinárodní obchodní komory v Paříži Oficiální název bankovní komise ICC je Komise pro bankovní techniku a praxi. Tato komise vydává různá důležitá stanoviska pro uplatnění dokumentárních akreditivů. Mezi vydaná pravidla patří například: 

Náležitosti podepisování dopravních dokumentů.



Náležitosti o negociaci směnky.



Náležitosti o nedokumentárních podmínkách v dokumentárních akreditivech. Pro vysvětlenou v akreditivu existují nedokumentární podmínky a znamená, že jestliže akreditiv obsahuje podmínku bez určení dokumentu, který by ověřil splnění

90

podmínky, bude tato podmínka považována bankou za nenapsanou a nebude se k ní přihlížet. Ke vzniku takové nedokumentární podmínky může dojít například při použití podmínky stanovené v dokumentárním akreditivu, že zboží má být francouzského původu. Přitom ale není požadován důkaz o tomto původu, tzn., certifikát o původu zboží. Z dokumentární podmínky se tímto stává podmínka nedokumentární, protože se jedná pouze o odkaz na nějaký původ a banka k němu nebude v rámci dokumentárního akreditivu přihlížet. 

Náležitosti pro pochopení nesprávných postupů.



Náležitosti pro provádění změn v akreditivech.



Náležitosti určení originálu dokumentu. I když praxe žádala, aby byl vždy předložen alespoň jeden originál dokumentu, který stanoví akreditiv, nebyly tyto požadavky v UCP uváděny naprosto jasně. Teprve v posledním UCP 600 se výslovně říká, že: „každý akreditivem předepsaný dokument musí být předložen alespoň v jednom originále.“ Akreditivy mohou samozřejmě požadovat i předložení kopií. UCP 600 také uvádí, co banky přijmou za originál a jak by měl vypadat včetně pravidel podpisu. Mezi tyto náležitosti patří dokumenty, které: 

Budou opatřeny originálním podpisem, označením a razítkem.



Se budou jevit tak, že jsou napsány nebo orazítkovány rukou výstavce dokumentu.



Budou na originálním hlavičkovém papíru výstavce dokumentu, atd.

Platí, že banky považují za originál jakýkoliv dokument podepsaný rukou výstavce dokumentu a přitom na tomto dokumentu nemusí být všechny prvky tohoto dokumentu, které jsou dále požadovány. 

Náležitosti přezkoumávání dokumentů předkládaných v rámci dokumentárních akreditivů, tzn., náležitosti vyhovující prezentace, která je v souladu s podmínkami akreditivu a s mezinárodní bankovní praxí.



Náležitosti zabývající se obecnými principy, které slouží pro korekce a změny v dokumentech.



Náležitosti mezinárodních pravidel pro oblast mezibankovního hojení.

91

Hojení znamená, že vystavující banka musí poskytnout plnění té bance, která je jmenovaná nebo honoruje nebo negociuje vyhovující prezentaci a odeslala dokumenty vystavující bance. Mezinárodní obchodní banka a řešení sporu u dokumentárních akreditivů Při ICC působí Mezinárodní expertní centrum, které umožňuje řešit spory podle pravidel ICC tak, jak byly přijaty jeho Bankovní komisí. Expertní řešení sporů u ICC se netýká pouze sporů týkajících se jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy, pravidel pro mezibankovní spojení, ale od roku 2002 i sporů, které se týkají Jednotných pravidel pro inkasa a Jednotných pravidel pro záruky vyplatitelné na požádání. Tento systém se nazývá DOCDEX (ICC Rules for Documentary Instruments Dispute Resolution Expertise) a je doporučovaným prostředkem pro řešení sporů. U Mezinárodní obchodní komory existuje seznam expertů, kteří budou určeni pro každý daný spor a ve tříčlenném senátu o něm budou rozhodovat. Pro případ, že chcete v případě sporu tento spor řešit u Mezinárodní obchodní komory v Paříži, měl by vystavený akreditiv mít doložku: „Tento akreditiv podléhá Jednotným zvyklostem a pravidlům pro dokumentární akreditivy UCP 600 a ICC pravidlům DOCDEX. Anglický text doložky je následující: „This documentary credit is issued subject to the ICC Uniform Customs and Practise for Documentary Credits (UCP 600) and to the ICC DOCDEX Rules.“ Tento systém řešení sporů je velmi efektivním systémem pro jejich řešení mimosoudní cestou. S rozhodováním sporů mezi stranami souvisí také rozhodné národní právo. Použití UCP v akreditivu nevylučuje samotnou možnost použití rozhodného národního práva u příslušných soudů. Ne všechny záležitosti mezinárodního obchodu jsou v UCP řešeny a vždy se doporučuje určit rozhodné národní právo pro případ jednotlivých sporů. Národního práva si musí být vědoma vystavující banka, a to i když ve většině zemí se řídíme mezinárodní bankovní praxí. V případě, že národní právo nemá kogentní (donucovací) povahu, mohou se samozřejmě smluvní strany od něho odchýlit volbou pravidel UCP.

92

Mezinárodní obchodní komora a vyšší moc Doložka ICC upravující vyšší moc patří mezi důležitá nová pravidla vydaná Mezinárodní obchodní komorou. Tato doložka vznikla v roce 2003 a upravuje dobu a možnosti použití problémů odkazujících se na vyšší moc. Během působení vyšší moci se přerušují například dodací doby. Do vyšší moci zahrnujeme například ozbrojené konflikty, blokády, vojenská embarga, občanské války, povstání, revoluce, občanské nepokoje, davové násilí, ale i možnou výtržnost. Dále teroristické akce, v posledních letech stále narůstající pirátství. Vyšší mocí mohou být ovšem i úřední zásahy, a to ať zákonné, nebo nezákonné. Mezi tyto zásahy může patřit vyvlastnění, násilné zabavení, atd. Další části vyšší moci jsou problémy zdravotní, mezi které patří epidemie, přírodní pohromy, tornáda, zemětřesení, vulkanická činnost, tsunami, záplavy, oheň, atd. Dále jsou vyšší mocí pracovně právní problémy, jako jsou stávky nebo různé bojkoty. Platí, že strana, která úspěšně prokáže vyšší moc, nemusí nést odpovědnost za splnění svých povinností, a to od okamžiku, kdy vyšší moc nastala do okamžiku jejího odeznění. Uplatňující strana má ovšem povinnost o této skutečnosti druhou stranu okamžitě informovat. Zneužití vyšší moci brání ovšem doložka ICC, která řeší mimořádné události (ICC Hardship clause 2003). Tato doložka oběma stranám smlouvy slouží k zavázání se splnit smluvní povinnosti i v případě, že tyto povinnosti mohou být splněny obtížnějším způsobem, než se původně očekávalo. V případě nových obtížnějších podmínek musí smluvní strany nově projednat alternativní smluvní podmínky tak, aby mohl být obchod uskutečněn a mimořádné události překonány. Vyšší mocí se dále zabýváme například v kapitole 4.7. ICC a Česká republika Také v ČR působí ICC ČR, která spolupracuje se svoji matkou v Paříži. ICC ČR je reprezentantem českých podnikatelských subjektů na mezinárodní úrovni a úzce spolupracuje s Hospodářskou komorou ČR. Mezi nejdůležitější dokumenty, které jsou připraveny i v češtině, patří následující pravidla a směrnice ICC:

93



INCOTERMS 2010.



Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy UCP 600, Komentář k UCP 600.



Společné havárie v námořní a ve vnitrozemské vodní dopravě.



Vzorová mezinárodní kupní smlouva.



Jednotná pravidla pro záruky vyplatitelné na požádání.

Součástí práce ICC ČR je také spolupráce na exportní strategii ČR pro období 2012 – 2020. Předsedou ICC ČR je Prof. Ing. Michal Mejstřík, CSc. a v čele ICC ČR je výkonná rada složena ze 6 členů a dozorčí rada složena ze 3 členů. Pracoviště ICC ČR spravuje sekretariát se sídlem v Praze 1, Thunovská 12.

94

3.

3. ODPOVĚDNOST V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ, INCOTERMS 2010 V PRAXI FIREM 3.1 ODPOVĚDNOST V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ, INCOTERMS 2010 V PRAXI FIREM INCOTERMS 2010 je nejdůležitější tvůrce pravidel a odpovědnosti v mezinárodním obchodě. INCOTERMS udává pravidla, podle kterých se řídí obchod v dopravě, spedici, logistice, bankovnictví, arbitráži a duševního vlastnictví, atd. Díky pravidlům uplatňovaným v INCOTERMS můžeme úspěšně řídit a regulovat obchod po celém světě. Tato pravidla vznikla a jsou neustále rozvíjena na základě rozvoje globální ekonomiky a na podporu výměny zboží ve stále nových oblastech. INCOTERMS nám pomáhá překonávat bariéry ekonomické, kulturní, ale i náboženské. Právě například náboženské předsudky je velmi důležité překonávat pomocí daných norem a zvláště z oblastí tzv. dřívějšího třetího světa, vstupují do světového obchodu stále noví obchodní partneři s jinými znalostmi, pravidly života, zvyklostmi a návyky. INCOTERMS má v současné době již 70letou tradici a představuje hlavní zásady obchodních činností, mezi které například patří: 

Jasné vymezení kupní smlouvy v určitých bodech.



Jasné vymezení odpovědnosti za přepravu a náklad.



Jasné vymezení přechodu rizika z prodávajícího na kupujícího.

Tyto tři základní zásady pravidel INCOTERMS se uplatňují ve světovém obchodu i přesto, že nepředstavují závaznou normu ani z hlediska mezinárodního nebo vnitrostátního práva. Pouze samotná dohoda smluvních stran kupní smlouvy a dobrovolné uplatnění pravidel INCOTERMS uvádí tato pravidla do právně závazkových vztahů. Nesmíme zapomenout, že pravidla INCOTERMS nikdy neřeší změnu vlastnického práva ke zboží. Mezi nejhlavnější novinky nejnovějších pravidel INCOTERMS 2010 patří například: 

Uznání elektronického přenosu dat na úroveň písemného přenosu.



Zvýšená pozornost bezpečnostním opatřením.

95



Rozšíření pravidel pro prodej plovoucího zboží u pravidel FAS a FOB.



Rozšíření dobrého mravu platného pro prodávajícího, aby byl povinen dodat zboží k sjednanému datu nebo během sjednané lhůty a způsobem obvyklým k příslušenému přístavu.

Mezi nejvýznamnější povinnosti pro prodávajícího podle pravidel INCOTERMS patří například zabezpečení licence, povolení certifikace bezpečnosti a všech dalších formalit. Dále zajištění přepravní smlouvy a pojištění nákladů, včasné dodání, zajištění přechodu rizika, vyrozumění kupujícího a dodání mu správných dodacích dokumentů, přechodu zboží, jeho kontrola, kontrola balení a kontrola značení a v poslední řadě povinnost spolupráce s kupujícím a bankou při výměně informací a rozdělení nákladů. Mezi nejvýznamnější povinnosti pro kupujícího můžeme zařadit opět zajištění jeho licence, povolení bezpečnosti a dalších formalit, kontrola a odsouhlasení přepravní smlouvy a pojištění, nebo v případě, že je od určitého bodu odpovědný za dopravu, musí zajistit svoji přepravní smlouvu a své pojištění. Stejně jako prodávající je odpovědný za dodání, tak je kupující odpovědný za převzetí dodávky, přechod rizika, rozdělení nákladů, komunikaci s prodávajícím, převzetí dodání a kontrolu zboží v místě jeho předání. Základní značení povinnosti provedení nakládky nebo vykládky zboží Povinnost provedení nakládky nebo vykládky zboží je řízena základními pravidly INCOTERMS. Rozlišení, kdo provede nakládku nebo vykládku zboží, rozdělujeme do 11 kategorií. Tyto kategorie nám určují, kdo, kdy a kde naloží nebo vyloží zboží a kdo, kdy a kde přebírá za něho riziko a jestli dopravu hradí prodávající nebo kupující, anebo jak si úhradu za dopravu mezi sebou rozdělí, zajistí pojištění a další formality úspěšného obchodu. 1. EXW (ex works) – prodej tzv. z rampy, kdy prodávající není odpovědný již za nic poté, co připraví zboží k nakládce na své rampě či jiném prostoru k tomuto určeném, tzn., že prodávající neodpovídá za naložení zboží na dopravní prostředek, ani za cestu tohoto zboží ke kupujícímu. 2. FCA (free carrier) – v případě použití doložky FCA můžeme počítat se dvěma alternativami. Tyto alternativy rozšiřují povinnost prodávajícího provést nakládku

96

zboží na dopravní prostředek, anebo ve druhé alternativě, pokud dochází na nakládku zboží ve kterémkoliv jiném místě, je kupující odpovědný za vykládku zboží z dopravního prostředku, tzn., že prodejce na svém dopravním prostředku přiveze zboží prodávajícímu, a tím mu končí jeho odpovědnost, protože už za vykládku zboží z dopravního prostředku prodejce je odpovědný kupující. 3. CPT (carriage paid to) – u této doložky se rozšiřuje povinnost prodávajícího o obstarání přepravy zboží do dohodnutého místa na základě přepravní smlouvy. Prodávající také musí uhradit přepravní náklady a náklady na vyložení zboží. 4. CIP (carriage and insurance paid to) – doložka CIP stanoví podobné podmínky jako doložka CPT, pouze rozšiřuje povinnost pro prodávajícího, aby sjednal pojištění kryjící riziko kupujícího do jmenovaného místa určení. 5. DAT (delivered at terminal) – doložka DAT stanoví, že prodávající splnil své povinnosti v okamžiku vyložení zboží z dopravního prostředku a v okamžiku, kdy je zboží dáno k dispozici kupujícímu ve sjednaném překladišti terminálu či jiném místě určení. 6. DAP (delivered at place) – doložka DAP je rozšířena o povinnost prodávajícího dodat zboží kupujícímu nejenom na dohodnutém místě, ale i ve sjednané lhůtě ve stanoveném datu. Rozdíl mezi doložkou DAT a DAP je v povinnosti prodávajícího vyložit zboží z příchozího dopravního prostředku. Zatímco u doložky DAT je dodání splněno vyložením zboží z příchozího dopravního prostředku a jeho dáním k dispozici kupujícímu, v doložce DAP stačí pouze, aby prodávající zboží dal k dispozici kupujícímu na příchozím dopravním prostředku bez vykládky. 7. DDP (delivered duty paid) – doložka DDP rozšiřuje povinnosti prodávajícího při dodávce zboží o celní odbavení pro dovoz na dopravním prostředku, přičemž zároveň prodávající musí obstarat dovozní celní formality. 8. FAS (free alongside ship) – doložka FAS a všechny další níže jmenované doložky se budou týkat již pouze námořní nebo vnitrozemské vodní dopravy. Doložka FAS nám říká, že prodávající je povinen dodat zboží na nábřeží, anebo dopravním prostředkem k boku lodi v přístavu nalodění. Za ostatní kroky přepravy zboží, a to počínaje vyložením, je odpovědný kupující. 9. FOB (free on board) – doložka FOB rozšiřuje povinnost prodávajícího dodat zboží na palubu lodi. Doložka FOB se používá při velkých objemech přepravy již velmi

97

málo a dá se velmi těžce uplatnit například při přepravě kontejnerů, při přepravě chladírenského a mrazírenského zboží, ovoce, atd. V těchto případech doporučujeme i pro námořní a vnitrozemskou vodní přepravu použít doložku FCA. 10. CFR (cost and freight) – doložka CFR opět o něco více rozšiřuje povinnosti prodávajícího, kdy je tento povinen provést nalodění zboží, přepravit ho, zaplatit přepravu, a v určeném místě vykládky ho předat kupujícímu. Rozlišujeme dvě základní možnosti přepravy, a to buď přepravu na liniové bázi nebo přepravu na trampové bázi. Liniová doprava je doprava námořní, kdy je tato doprava obstarávána dopravcem a její cena je zahrnuta v ceně dopravného. Trampová doprava je taková doprava, kdy ani nakládka zboží na loď a ani jeho vykládka není zahrnuta v dopravném. Nakládka zboží „jde za“ prodávajícím, zatímco vykládka zboží „jde za“ nakupujícím. 11. CIF (cost, insurance and freight) – u doložky CIF platí obdobné podmínky jako u doložky CFR, pouze se rozšiřuje povinnost prodávajícího sjednat pojištění kryjící riziko kupujícího do jmenovaného přístavu určení. 98

Pro všechny doložky platí, že místo dodání určuje přechod rizika a nákladu. U celního odbavení platí, že pouze v případě pravidla EXW nemá prodávající žádnou povinnost, pokud jde o celní odbavení zboží. Ve všech ostatních dodacích podmínkách je povinností prodávajícího obstarat celní odbavení u vývozu zboží a hradit dané poplatky. Pouze u doložky DDP, jestliže je sjednána parita, se rozšiřuje povinnost prodávajícího sjednat celní odbavení a hradit náklady v dovozu. 3.2 ŘÍMSKÁ ÚMLUVA – ÚMLUVA OSN O SMLOUVÁCH O MEZINÁRODNÍ KOUPI ZBOŽÍ Tato úmluva byla přijata v roce 1980 a přistoupila k ní i Československá republika. Úmluva má velmi důležitou spojitost s pravidly INCOTERMS a její snahou je zřízení nového mezinárodního ekonomického řádu za hlavní podmínky, a to odstranění právních překážek v mezinárodním obchodu. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží má několik základních částí, které se týkají předmětu úpravy smlouvy, uzavírání smluv, koupi zboží,

povinností prodávajícího, povinností kupujícího, přechod nebezpečí, společných ustanovení o povinnostech prodávajícího a kupujícího a závěrečná ustanovení. Předmět úpravy – rozbor některých důležitých článků Kapitola I. se zabývá předmětem úpravy, tzn., jakého prodeje a koupi zboží se smlouva může týkat a jakých stran se smlouva týká. Úmluva se týká stran, jejichž státy jsou smluvními státy, anebo jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu, tzn., že strany smlouvy nemusí pocházet ze smluvních států, ale musí použít právo některého smluvního státu. Široké pojetí této smlouvy se netýká pouze záležitostí, které jsou obsaženy v kapitole I., čl. 2. Dále se například nepoužívá na koupi: a) zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, ledaže prodávající před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření nevěděl a ani neměl vědět, že zboží je kupováno k takovému účelu; b) na dražbách; c) při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu; d) cenných papírů nebo peněz; e) lodí, člunů, vznášedel nebo letadel; f) elektrické energie.

Kapitola I. V kapitole I. je obsažena také část o uzavírání smlouvy. Pro pochopení principu uzavírání smlouvy je důležitý článek 14, který nám říká, že návrh na uzavření smlouvy je nabídkou pouze v případě, že je dostatečně určitý a projevuje vůli navrhovatele, aby byl zavázán v případě přijetí. Návrh je dostatečně určitý, jestliže správně označuje zboží, jestliže výslovně nebo jinak stanoví množství a kupní cenu zboží nebo obsahuje ustanovení, díky kterému se toto dá určit. Úmluva také říká, že dokud není smlouva uzavřena, může být nabídka odvolána. Ovšem pouze za předpokladu, že je odvolána dříve, než dojde k její akceptaci. Zde si musí smluvní strany dávat velký pozor na jiný výklad anglosaského práva a jiný výklad kontinentálního práva. Další částí v kapitole I. je část III., která se zabývá koupí zboží. Tato

99

část se věnuje možnostem porušení smlouvy jednou ze stran, prohlášení o odstoupení od smlouvy a změnou nebo ukončením smlouvy.

Kapitola II. V kapitole II. se Úmluva OSN zabývá povinnostmi prodávajícího a dodáním zboží a předáním dokladů. Pro pochopení povinností prodávajícího je důležitý článek 31 a článek 33: Čl. 31 Není-li prodávající povinen dodat zboží v určitém jiném místě, jeho povinnost dodat zboží spočívá a) v předání zboží prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího, jestliže smlouva o koupi zahrnuje přepravu zboží; b) u zboží, jež je ve smlouvě určeno jednotlivě, nebo sice podle druhu, avšak má být dodáno z určitého skladu nebo vyrobeno nebo zhotoveno a strany věděly v době uzavření smlouvy, že zboží se nachází nebo má být vyrobeno nebo zhotoveno v určitém místě, v umožnění kupujícímu nakládat zboží v tomto místě, jestliže se na ně nevztahuje ustanovení písm. a); c) v ostatních případech v umožnění kupujícímu nakládat zboží v místě, kde má prodávající své místo podnikání v době uzavření smlouvy. Čl. 33 Prodávající je povinen dodat zboží a) dne, který je určen ve smlouvě nebo je určitelný podle smlouvy; b) kdykoliv během lhůty, která je ve smlouvě určena nebo podle smlouvy určitelná, ledaže z okolnosti vyplývá, že dobu dodání určuje kupující, nebo c) v přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy v ostatních případech. Dále se kapitola zabývá povinností kupujícího si zboží prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku v co nejkratší době podle okolností a možností zaniknutí práva kupujícího reklamovat vady zboží v případě, že neoznámí prodávajícímu povahu těchto vad v přiměřené době, co je zjistil. Oddíl III. kapitoly II. se věnuje právům kupujícího při porušení smlouvy ze

100

strany prodávajícího a možnostmi kupujícího odstoupením od smlouvy, které jsou hlavně vymezeny v článku 49. Čl. 49 Kupující může odstoupit od smlouvy: a) jestliže prodávající nesplněním některé své povinnosti ze smlouvy nebo z této Úmluvy porušili smlouvu podstatným způsobem, nebo b) v případě nedodání zboží, jestliže prodávající nedodá zboží v dodatečné lhůtě určené kupujícím podle článku 47 odst. 1 nebo prohlásí, že nedodá zboží v takto určené lhůtě. Jestliže však prodávající dodal zboží, zaniká právo kupujícího odstoupit od smlouvy, ledaže tak učiní: a) při pozdní dodávce v přiměřené době poté, kdy se dověděl o uskutečnění dodávky; b) při jiném porušení povinností než při pozdní dodávce v přiměřené době; i.

poté, kdy se dozvěděl nebo musel dozvědět o takovém porušení;

ii.

po uplynutí dodatečné lhůty určené kupujícím podle článku 47 odst. 1 nebo po prohlášení prodávajícího, že nesplní své povinnosti v takové dodatečné lhůtě,

nebo iii.

po uplynutí dodatečné lhůty stanovené prodávajícím podle článku 48 odst. 2 nebo po prohlášení kupujícího, že nepřijme plnění.

Kapitola III. Kapitola III. Úmluvy OSN obsahuje povinnosti kupujícího, převzetí dodávky, práva prodávajícího při porušení smlouvy kupujícím. Je zde hlavně řečeno, že kupující je povinen zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodávku v souladu se smlouvou a Úmluvou OSN. Dále je kupující povinen zaplatit bez zbytečného prodlení kupní cenu a neměl by nikdy čekat na možné výzvy ze strany prodávajícího. Při porušení smlouvy kupujícím má prodávající právo požadovat zaplacení kupní ceny a převzetí zboží, má také právo odstoupit od smlouvy, nebo stanovit kupujícímu novou přiměřenou lhůtu ke splnění jeho povinností. Podstatný je článek 62 a 64 Úmluvy.

101

Čl. 62 Prodávající může požadovat, aby kupující zaplatil kupní cenu, převzal dodávku, nebo splnil jiné své povinnosti, ledaže prodávající uplatnil nárok z porušení smlouvy, jež je neslučitelný s takovým požadavkem. Čl. 64 Prodávající může odstoupit od smlouvy: a) jestliže kupující nesplněním některé své povinnosti ze smlouvy nebo z této Úmluvy porušil smlouvu podstatným způsobem; nebo b) jestliže kupující nesplnil povinnost zaplatit kupní cenu nebo převzít dodávku zboží v dodatečné lhůtě stanovené prodávajícím podle článku 63 odst. 1 nebo jestliže prohlásí, že tyto povinnosti v této lhůtě nesplní. Jestliže však kupující zaplatil kupní cenu, zaniká právo prodávajícího odstoupit od smlouvy, ledaže tak učiní: a) při opožděném plnění kupujícího dříve, než se dozvěděl, že kupující splnil svou povinnost nebo a) při jiném porušení smlouvy než opožděném plnění kupujícího v přiměřené době; i.

poté, kdy se prodávající dozvěděl nebo měl dozvědět o porušení smlouvy; nebo

ii.

po uplynutí dodatečné lhůty stanovené prodávajícím podle článku 63 odst. 1 nebo po prohlášení kupujícího, že nesplní své povinnosti v této dodatečné lhůtě.

Kapitola IV. Kapitola IV. se zabývá přechodem nebezpečí a vyplývá z ní, že ztráta nebo poškození zboží, ke které došlo po dodání zboží kupujícímu, nezbavuje tohoto povinnosti zaplatit kupní cenu samozřejmě, pokud toto poškození nebylo zaviněno jednáním nebo opomenutím prodávajícího. Právě při přechodu nebezpečí se mohou výrazně uplatnit pravidla INCOTERMS, která velmi striktně dbají na splnění podmínek dodání a říkají, kdy k dodání resp. převzetí dochází.

102

Důležitým článkem Úmluvy OSN, který se týká přechodu nebezpečí, je článek 68. Čl. 68 Nebezpečí škody na zboží, které je v době prodeje přepravováno, přechází na kupujícího od doby uzavření smlouvy. Jestliže to však vyplývá z okolností případu, přechází nebezpečí na kupujícího okamžikem, kdy zboží bylo předáno dopravci, který vystavil dokumenty zakládající smlouvu o přepravě. Jestliže však v době uzavření smlouvy o koupi prodávající věděl nebo měl vědět, že zboží bylo ztraceno nebo poškozeno a nesdělil to kupujícímu, nese nebezpečí ztráty nebo poškození zboží prodávající.

Kapitola V. Kapitola V. se ve svých ustanoveních zabývá společnými povinnostmi prodávajícího a kupujícího. Skládá se z podkapitol týkajících se ohrožení splnění smlouvy a smlouvy s dílčím plněním, náhrady škody, úroků, vyloučení odpovědnosti, účinky odstoupení od smlouvy a zachování zboží. Každá ze smluvních stran může podle Úmluvy OSN přerušit plnění svých povinností, jestliže se stane zřejmým, že druhá strana nebude schopna splnit významnou část svých povinností. Vždy ovšem platí, že kterákoliv strana, která přerušuje plnění povinností, musí o tomto neprodleně seznámit druhou stranu. Důležité je se seznámit se článkem 73 Úmluvy OSN. Čl. 73 Poruší-li jedna strana smlouvu, stanovící dílčí dodávky zboží tím, že nesplní povinnosti tykající se jednoho dílčího plnění, a toto porušení je podstatné ohledně tohoto dílčího plnění, může druhá strana odstoupit od smlouvy ohledně tohoto dílčího plnění. Jestliže strana nesplněním nějaké své povinnosti, týkající se kteréhokoliv dílčího plnění, vyvolá odůvodněné obavy druhé strany, že dojde k podstatnému porušení smlouvy ohledně budoucích plnění, může tato strana odstoupit od smlouvy ohledně těchto budoucích plnění, jestliže tak učiní v přiměřené lhůtě. Kupující, který odstoupil od smlouvy ohledně kterékoli dodávky, může současně odstoupit od dodávek již uskutečněných nebo budoucích, jestliže

103

vzhledem k jejich vzájemné závislosti by nebylo možno tyto dodávky použít k účelu, který strany zamýšlely při uzavření smlouvy. V podkapitole Náhrada škody Úmluva OSN řeší porušení smlouvy jednou ze stran a náhradu, která odpovídá dané ztrátě, a to včetně ušlého zisku. Náhrada škody je tedy náhradou ztráty a ušlého zisku, kterou strana porušující smlouvu předvídala nebo měla předvídat v době uzavření smlouvy. Platí, že každé porušení smluvní povinnosti, které způsobí druhé straně materiální újmu, znamená možnost uplatnění náhrady škody. Jedná se například o porušení povinnosti termínu dodávky, nezaplacení kupní ceny, vad nebo skrytých vad dodávky, atd. Nikdy se nejedná o odpovědnost a náhradu škody v důsledku smrti nebo ublížení na zdraví. V podkapitole Vyloučení odpovědnosti Úmluva OSN říká, že jednotlivé smluvní vztahy nejsou odpovědné, jestliže prokážou, že neplnění bylo způsobeno překážkou, která nezávisela na jejich vůli, a které nebylo možné rozumně čelit, natož ji očekávat. Vyloučení odpovědnosti se většinou bere jako účinné pouze po dobu, po kterou trvá překážka a samozřejmě platí povinnost oznámit překážku třetí straně. Při odstoupení od smlouvy může strana, která splnila smlouvu, a to úplně nebo částečně, požadovat zpět od druhé strany to, co jí dodala nebo zaplatila. Platí, že právo kupujícího odstoupit od smlouvy nebo požadovat dodání náhradního zboží zaniká, jestliže kupujícímu nemůže vrátit zboží v tom stavu, v jakém ho obdržel tak, jak je psáno v článku 82 Úmluvy OSN. Čl. 82 Právo kupujícího odstoupit od smlouvy nebo požadovat dodání náhradního zboží zaniká, jestliže kupující nemůže vrátit zboží v podstatě ve stavu, v jakém je obdržel. Ustanovení předchozího odstavce neplatí a) jestliže nemožnost vrátit zboží nebo vrátit je v podstatě v tomtéž stavu, v jakém je kupující obdržel, není způsobena jeho jednáním nebo opomenutím; b) jestliže zboží zcela nebo zčásti bylo zničeno nebo se zhoršily jeho vlastnosti v důsledku prohlídky stanovené v článku 38; nebo c) jestliže kupující dříve než byly nebo měly být objeveny vady zboží, prodal zboží z cel nebo z části při obvyklém použití nebo spotřeboval nebo pozměnil zboží zcela nebo zčásti při obvyklém použití.

104

Podkapitola zachování zboží řeší situace, kdy je kupující v prodlení s převzetím zboží nebo případy, kdy je kupující v prodlení s placením kupní ceny u současného předání a zaplacení. Prodávající je například oprávněn zboží zadržovat, dokud mu nebudou uhrazeny přiměřené náklady. Možnostmi kupujícího odmítnout zboží se zabývají články 86 a 87 Úmluvy OSN, které by si měli všichni prodávající pečlivě prostudovat. Čl. 86 Jestliže kupující obdržel zboží a zamýšlí podle smlouvy nebo této Úmluvy uplatnit právo je odmítnout, je povinen učinit opatření přiměřená okolnostem případu k jeho zachování. Kupující je oprávněn zadržovat zboží, pokud mu prodávající neuhradí přiměřené náklady. Jeli kupujícímu umožněno odeslaným zbožím nakládat v místě určení a kupující uplatní právo je odmítnout, je povinen zboží převzít a mít je u sebe na účet prodávajícího, jestliže tak může učinit bez zaplacení kupní ceny a bez nepřiměřených obtíží a nepřiměřených výloh. Toto ustanovení neplatí, jestliže je prodávající přítomen v místě určení nebo je-li v tomto místě osoba, kterou prodávající zmocnil, aby pro něho převzala péči o zboží. Jestliže kupující převezme zboží podle tohoto odstavce, řídí se jeho práva a povinnosti podle předchozího odstavce. Čl. 87 Strana, která je povinna učinit opatření k zachování zboží, může je uložit ve skladišti třetí osoby na účet druhé strany, jestliže vzniklé náklady nejsou nepřiměřené. Závěrečnou částí úmluvy OSN jsou závěrečná ustanovení, která hovoří o podpisu smlouvy a ratifikaci této smlouvy jednotlivými členskými státy OSN. 3.3 JEDNOTLIVÉ DOLOŽKY (PRAVIDLA) INCOTERMS 2010 Na základě těchto pravidel se můžeme řídit ve veškerém mezinárodním obchodě pro jakýkoliv způsob dopravy. Jak jsme si již napsali, rozdělujeme položky na 11 následujících pravidel.

105

Název: EXW = ze závodu Charakteristika a podstata pravidla: Prodávající nehradí hlavní přepravu, podle dodací doložky minimalizuje prodávající svou povinnost tím, že dá zboží k dispozici kupujícímu ve svém závodě nebo na jiném dohodnutém místě. Kupující obstarává vývozní celní formality. Podstata dohody je dodržení uvedeného ujednaného místa dodání. Způsob dopravy: Letecky, lodí, vlakem, silniční dopravou. Popis: Pravidlo ze závodu se používá hlavně při vnitrostátním obchodě a absolutně minimalizuje povinnosti prodávajícího. V podstatě jedinou povinností prodávajícího je připravit zboží na úrovni dohodnuté kvality a předat je ve svém závodě kupujícímu (nebo na jiném dohodnutém místě). Prodávající ani nenakládá zboží, neobjednává dopravní prostředek, ani nedělá úkony celní problematiky, atd. V praxi se doporučuje pro kupujícího alespoň zvážit, zda by nebylo jednodušší přenést na prodávajícího břemeno nakládky zboží. Povinnosti a práva prodávajícího: 

Prodávající je povinen dodat zboží podle kupní smlouvy, vč. dalších dokumentů uvedených v kupní smlouvě.



Prodávající je povinen poskytnout veškeré licence, povolení a bezpečnostní opatření kupujícímu na jeho žádost. Většina těchto dokumentů se musí poskytnout při obstarávání vývozního povolení kupujícím. Právě při použití pravidel EXW se kupující často dostává do situace, kdy není schopen zajistit celní odbavení a nutí prodávajícího, aby celní odbavení vyřešil.



Prodávající na rozdíl od jiných pravidel nemá povinnost uzavřít přepravní smlouvu a nemá povinnost uzavřít pojistnou smlouvu. Pouze musí poskytnout informace, které jsou pro něho relevantní k uzavření těchto smluv.



Prodávající je povinen dodržet sjednanou dobu dodání zboží. Problémem může být například zajištění nakládky zboží, kdy kupující nedisponuje v prostředí prodávajícího technikou potřebnou k nakládání zboží. V těchto případech se musí jasně vymezit hranice rizika při použití technik prodávajícího (opět další nevýhoda pro kupujícího při použití pravidel EXW).



Prodávající má povinnost nést riziko ztráty a poškození zboží do jeho dodání. Přechod nebezpečí ovšem nelze spojovat s přechodem vlastnického práva, které může být například ve smlouvě posunuto až do doby po úplném zaplacení kupní ceny.

106



Prodávající má minimální náklady související se zbožím do jeho dodání.



Prodávající je povinen oznámit kupujícímu informaci o připravenosti zboží k převzetí.



Prodávající musí zaplatit náklady související s kontrolou kvality, míry, váhy a počtu kusů prodávaného zboží. Dále musí na vlastní náklady zboží zabalit (pokud to umožňují okolnosti) a to tak, aby bylo zabalené zboží vhodné pro přepravu.



Prodávající musí poskytnout kupujícímu na jeho žádost, riziko a náklady veškeré dokumenty týkající se např. bezpečnosti, realizace vývozu, realizace přepravy, které může kupující potřebovat.

Povinnosti a práva kupujícího: 

Kupující je povinen zaplatit cenu zboží tak, jak je stanoveno v kupní smlouvě. Kupující je povinen na svůj náklad a riziko obstarat vývozní nebo dovozní licenci či jiná úřední povolení pro celní odbavení zboží.



Kupující nemá žádnou povinnost vůči prodávajícímu, pokud jde o uzavření přepravní smlouvy a pojistné smlouvy. Tyto smlouvy jsou zcela v jeho gesci.



Kupující je povinen převzít zboží v případě splnění smlouvy. V případě řádného připravení prodávaného zboží a otálení kupujícího s převzetím zboží se toto může brát jako překážka v obchodní činnosti, která bude znamenat uvalení náhrady škody na kupujícího.



Kupující musí přebrat veškerá rizika za ztrátu a poškození zboží od okamžiku jeho dodání „na rampu“.



Kupující musí uhradit veškeré náklady vztahující se na zboží od okamžiku dodání. Dále uhradit například clo, daně a jiné náklady spojené s celní procedurou.



Kupující musí poskytnout prodávajícímu náležitý důkaz o převzetí dodaného zboží.



Kupující musí zaplatit náklady spojené s kontrolou zboží před jeho dodáním.



Kupující musí včas informovat prodávajícího o všech bezpečnostních opatřeních a o dalších možných problémech vzniklých při obchodní činnosti. Požadavky týkající se bezpečnosti jsou akceptované nejenom při vývozu a dovozu zboží, ale i při jeho tranzitu.

107

Název: FCA = vyplaceně dopravci Charakteristika a podstata pravidla: Prodávající nehradí hlavní přepravu, pokud není jinak dohodnuto, obstarává a kryje prodávající náklady spojené s dodáním do sjednaného místa dodání, nebo na jiném dohodnutém místě. Způsob dopravy: Letecky, lodí, vlakem, silniční dopravou. Popis: Pravidlo vyplaceně dopravci můžeme použít při souběžném použití více dopravních prostředků a zboží těmito dopravními prostředky dodáváme kupujícímu v objektu prodávajícího nebo na jiném jmenovaném místě (čímž se liší od EXW). Důležité je velmi přesně definovat místo dodání, a to vzhledem k přechodu rizika na kupujícího. Opět na rozdíl od EXW FCA požaduje pravidlo, aby zboží bylo odbaveno pro vývoz prodávajícím. Toto se ovšem netýká záležitostí týkajících se odbavení zboží v dovozu, tzn. importu. Povinnosti a práva prodávajícího: Prodávající je povinen dodat zboží a obchodní účet podle kupní smlouvy, vč. povinnosti udělat celní odbavení a zaplatit náklady této celní procedury. V rámci pravidla FCA je také možno dohodnout, aby prodávající obstaral přepravu a zajistil tranzit za kupujícím pro kupujícího i prodávajícího. 

Prodávající může sjednat přepravu obvyklým způsobem na riziko a náklady kupujícího, ale není to jeho povinnost vůči kupujícímu. Prodávající může vždy odmítnout sjednat přepravu.



Prodávající nemá povinnost sjednávat pojistnou smlouvu, ale musí kupujícímu předat informace k tomuto potřebné.



Prodávající je povinen dodat zboží dopravci, kterého jmenuje kupující na sjednaném místě předání. K dodání dochází v okamžiku naložení zboží na dopravní prostředek, který přistavil kupující. V případě, že dojde ke změně sjednaného místa předání, považuje se za splněné dodání situace, kdy má kupující zboží k dispozici (resp. jeho dopravce) na dopravním prostředku prodávajícího a toto zboží je připravené k vyložení, tzn., že pokud se změní místo dodání, které je určeno smlouvou, nemusí již prodávající zajišťovat nakládku na dopravní prostředek kupujícího.



Prodávající nese veškeré riziko ztráty a poškození zboží do jeho dodání.



Prodávající nese veškeré náklady do dodání zboží, vč. nákladů na celní odbavení, clo, daně a další výdaje, které se týkají vývozu.

108



Prodávající musí vždy včas vyrozumět kupujícího o dodání zboží nebo o odmítnutí převzetí zboží jeho dopravcem.



Prodávající musí připravit a předat náležitou dodací dokumentaci a je povinen poskytnout pomoc kupujícímu na jeho žádost a náklady v obstarání dopravních dokumentů.



Prodávající musí zaplatit náklady související s kontrolou kvality, míry, váhy a počtu kusů prodávaného zboží. Dále musí na vlastní náklady zboží zabalit (pokud to umožňují okolnosti) a to tak, aby bylo zabalené zboží vhodné pro přepravu.



Prodávající musí poskytnout kupujícímu na jeho žádost, riziko a náklady veškeré dokumenty týkající se např. bezpečnosti, realizace vývozu, realizace přepravy, které může kupující potřebovat.

Povinnosti a práva kupujícího: 

Kupující je povinen zaplatit cenu zboží dle kupní smlouvy, pokud zboží včas nereklamuje.



Kupující řeší na své riziko a náklady veškeré dovozní formality, jako jsou například clo, dovozní povolení, atd., vč. formalit tranzitu přes jiné země.



Kupující je povinen sjednat přepravu zboží z místa předávky, pokud o to na své náklady nepožádal prodávajícího.



Kupující zajistí na své náklady pojistnou smlouvu z místa předání, ale nemá žádné podobné povinnosti vůči prodávajícímu.



Kupující je povinen převzít zboží, jakmile mu bude předáno na smluvním místě.



Od okamžiku předání nese kupující veškerá rizika, ovšem pokud nemá ve smlouvě přechod rizik na dopravce, nebo pokud tento dopravce odmítne převzít zboží z důvodů uvedených ve smlouvě, např. jeho poškození nebo z důvodu uplynutí sjednané lhůty pro dodání. Zde musí být kupující velmi opatrný ve všech formalitách, aby nedošlo k předčasnému přechodu nebezpečí z prodávajícího na kupujícího. Samozřejmě sem nepatří ztráta nebo poškození zboží, které bylo zaviněno špatným zabalením nebo jeho špatným označením. V tomto případě nemůže dojít k předčasnému přechodu rizika.



Kupující nese náklady spojené se zbožím od okamžiku jeho dodání, vč. celních nákladů spojených s dovozem. Kupujícímu mohou vzniknout i dodatečné náklady v případě opomenutí jmenování dopravce, v případě nepřevzetí zboží dopravcem,

109

nebo v případě nedostatečné spolupráce při poskytování vyžádaných informací. Dále tedy kupující hradí všechny celní poplatky a daně v rámci dovozních formalit a transferů. 

Kupující je povinen vyrozumět prodávajícího o identifikačních znacích dopravce, o době, kdy bude dopravce jím jmenovaný schopen přijmout zboží, a to v rámci sjednané dodací lhůty, o způsobu dopravy a o bodu převzetí ve jmenovaném místě. Zde musí kupující velmi pečlivě dbát na formální stránku věci a náležitě o všem vyrozumět prodávajícího, aby nedošlo k předčasnému přechodu rizika.



Kupující je povinen převzít dodací dokumenty.



Kupující musí včas informovat prodávajícího o všech bezpečnostních opatřeních a o dalších možných problémech vzniklých při obchodní činnosti. Požadavky týkající se bezpečnosti jsou akceptované nejenom při vývozu a dovozu zboží, ale i při jeho tranzitu.

Název: CPT = přeprava placená do (místa dodání) Charakteristika a podstata pravidla: Hlavní přepravu hradí prodávající. Podle podmínek CPT prodávající splní svůj závazek dodání předáním zboží do péče dopravce, sjednává a hradí přepravu do jmenovaného místa určení předání zboží. Prodávající uzavře přepravní smlouvu do místa určení zboží. Způsob dopravy: Letecky, lodí, vlakem, silniční dopravou. Popis: Pravidlo CPT se může použít pro všechny jmenované způsoby dopravy a tyto způsoby se mohou kombinovat. Přeprava „placená do“ znamená, že prodávající dodává zboží kupujícímu prostřednictvím dopravce na sjednaném místě a prodávající je poté povinen uzavřít dále přepravní smlouvu do místa určení, a také hradí náklady spojené s touto dopravou. Velkým nebezpečím a problém pro kupujícího při použití pravidla CPT je, že prodávající splní svůj závazek dodáním resp. předáním zboží do péče dopravce a nikoliv jeho fyzickým předáním kupujícímu. Díky tomuto může nastat problémová situace, vzhledem k tomu, že riziko a náklady, tzn. zboží, přecházejí v různých místech, proto musí být co nejpřesněji určeno ve smlouvě místo, kde přechází riziko na kupujícího a místo určení, kam prodávající uzavírá přepravní smlouvu. V případě problémů či špatné dohody může nastat situace, kdy přechod rizika nastane v okamžiku dodání zboží prvnímu dopravci v místě, které

110

zcela určuje prodávající, které nemusí být plně komfortní pro kupujícího. Při použití tohoto pravidla je opět prodávající povinen hradit celní formality pro vývoz, ale není povinen je hradit a zajišťovat pro dovoz. Povinnosti a práva prodávajícího: 

Prodávající je povinen prodat zboží a obchodní účet podle kupní smlouvy. Stejně jako další důkazy o plnění smlouvy.



Prodávající obstarává na své náklady vývozní licence a celní formality. Prodávající většinou také zajišťuje tranzitní povolení v rámci své služby kupujícímu.



Prodávající je povinen zajistit přepravní smlouvu pro zboží z dohodnutého bodu dodání, tzn., že musíme rozlišovat 2 body, a to místo dodání a místo určení. Přepravní smlouvu sjednává prodávající a také ji hradí. V případě, že kupující opomněl konkretizovat bod dodání a bod určení, může toto prodávající zvolit samostatně tak, jak mu to co nejlépe vyhovuje.



Prodávající nemá žádnou povinnost sjednat pojistnou smlouvu, pouze má povinnost poskytnout k takovému sjednání na žádost kupujícího veškeré informace.



Prodávající předává zboží dopravci ve sjednaném čase, tzn., že dodání zboží se uskuteční jeho předáním prvnímu dopravci na sjednaném místě a ve sjednaném čase.



Prodávající je odpovědný za riziko ztráty a poškození zboží do jeho dodání.



Prodávající je povinen uhradit náklady související s dodáním zboží na místo určení, dále náklady na vykládku zboží v místě určení a veškeré celní formality pro vývoz.



Prodávající je povinen vyrozumět o tom, že zboží bylo dodáno v souladu se smlouvou a poskytnout kupujícímu veškeré dodací dokumenty. Mezi tyto dodací dokumenty mohou patřit různé nákladní listy, např. železniční, letecký, námořní, atd. Tyto dokumenty jsou důkazem o splnění podmínky dodání zboží.



Prodávající musí zaplatit náklady související s kontrolou kvality, míry, váhy a počtu kusů prodávaného zboží. Dále musí na vlastní náklady zboží zabalit (pokud to umožňují okolnosti) a to tak, aby zabalené zboží bylo vhodné pro přepravu.



Prodávající musí poskytnout kupujícímu na jeho žádost, riziko a náklady veškeré dokumenty týkající se např. bezpečnosti, realizace vývozu, realizace přepravy, které může kupující potřebovat.

111

Povinnosti a práva kupujícího: 

Kupující je povinen zaplatit kupní cenu stanovenou v kupní smlouvě, pokud nedojde k včasné reklamaci zboží.



Kupující má právo obstarat veškeré celní náležitosti nutné pro dovoz zboží.



Kupující musí poskytnout prodávajícímu podklady pro uzavření přepravní a pojistné smlouvy.



Kupující je povinen převzít zboží, pokud je dodáno v souladu se smlouvou.



Kupující přebírá veškerá rizika od dodání zboží s tím, že přechod rizika je spojen se splněním podmínek dodání, nikoliv s přechodem vlastnictví. V případě opomenutí kupujícího při splnění veškerých povinností může dojít k dřívějšímu přechodu rizika před vlastním dodáním.



Kupující hradí veškeré náklady na zboží od jeho dodání, dále hradí tranzit zboží, náklady spojené s vykládkou a náklady celních formalit spojené s dovozem (odpovědnost za vykládku zboží v místě určení má samozřejmě prodávající).



Kupující je povinen vyrozumět prodávajícího o době a bodu převzetí.



Kupující je povinen vydat prodávajícímu důkaz o dodání zboží a zaplatit a provést kontrolu zboží.



Kupující musí včas informovat prodávajícího o všech bezpečnostních opatřeních a o dalších možných problémech vzniklých při obchodní činnosti. Požadavky týkající se bezpečnosti jsou akceptované nejenom při vývozu a dovozu zboží, ale i při jeho tranzitu.

Název: CIP = přeprava a pojištění placeny do (uveďte místo určení) Charakteristika a podstata pravidla: Hlavní přepravu hradí prodávající, podle podmínek CIP prodávající splní svůj závazek dodání předáním zboží do péče dopravce, sjednává a hradí přepravu do jmenovaného místa určení podle podmínky CIP, uzavírá a hradí prodávací pojištění, tzn., že prodávající uzavře přepravní smlouvu do místa určení a dále sjedná pojištění kryjící riziko kupujícího do jmenovaného místa určení. Způsob dopravy: Letecky, lodí, vlakem, silniční dopravou. Popis: Pravidlo CIP můžeme používat pro všechny druhy zvolené dopravy a můžeme také druhy dopravy kombinovat. Prodávající dodá zboží dopravci na sjednaném místě a ve

112

sjednaném čase a také je povinen sjednat přepravu a zaplatit náklady spojené s dodáním zboží do místa určení. Navíc je prodávající povinen sjednat pojištění kryjící riziko kupujícího. Tato povinnost v sobě nese i skryté riziko pro kupujícího, neboť prodávající, pokud není dohodnuto jinak, může sjednat pouze minimální výši pojistky. Prodávající splní také svou povinnost v okamžiku předání zboží dopravci, a nikoliv v okamžiku jeho předání v místě určení u kupujícího. Tato situace s sebou nese stejná rizika, jaká byla popsána při použití pravidla CPT. Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího: 

Jsou obdobná jako při použití pravidla CPT a liší se pouze v povinnosti prodávajícího sjednat pojištění kryjící riziko kupujícího do jmenovaného místa určení, a to v minimální výši, pokud není dohodnuto jinak.

Název: DAT = s dodáním do překladiště, terminálu (uveďte ujednaný přístavní terminál nebo místo určení) Charakteristika a podstata pravidla: Hlavní přepravu hradí prodávající. Jedná se o dodání do překladiště nebo místa určení. Prodávající splní dodání, jakmile je zboží vyložené z příchozího dopravního prostředku, dáno k dispozici kupujícímu ve jmenovaném překladišti nebo místě určení. Způsob dopravy: Letecky, lodí, vlakem, silniční dopravou. Popis: Pravidlo DAT můžeme použít pro všechny zvolené způsoby dopravy, které můžeme také kombinovat. Prodávající splní podmínky smlouvy a dodání, poté, co zajistí vyložení zboží z dopravního prostředku a předá ho k užívání kupujícímu v určeném překladišti, přístavu nebo v jiném místě určení. Jako překladiště zahrnujeme jakákoliv místa, která se hodí k přeložení zboží a byla takto ve smlouvě označena. U použití pravidla DAT nese prodávající rizika až do okamžiku ukončení vyložení zboží, proto je důležité, co nejlépe ve smlouvě určit co je to vlastně překladiště a určit i přesný bod v tomto překladišti. Od okamžiku vyložení v překladišti nese rizika kupující, který v případě, že se tohoto rizika chce zbavit, musí použít další zmiňovaná pravidla DAP nebo DDP. V rámci pravidla DAT musí také prodávající odbavit zboží pouze pro vývoz.

113

Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího: 

Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího jsou obdobná jako v předcházejících pravidlech. Rozdíl můžeme vidět pouze u dodání zboží u prodávajícího, kdy je tento povinen vyložit zboží z příchozího dopravního prostředku a dát je k dispozici kupujícímu ve jmenovaném překladišti, v jeho určeném bodě, v určeném čase, ve stanovené lhůtě. Stejně tak se mění přechod rizika pro prodávajícího, který nese toto riziko do okamžiku ukončení vykládky zboží a jeho předání kupujícímu. U pravidla DAT je nutná velmi dobrá koordinace včasné informovanosti mezi dodavatelem a kupujícím.

Název: DAP = s dodáním na místo (uveďte ujednané místo určení) Charakteristika a podstata pravidla: Hlavní přepravu hradí prodávající, jedná se o dodání na místo určení, kdy prodávající splní dodání, jakmile je zboží dáno k dispozici kupujícímu na příchozím dopravním prostředku připravené k vykládce v místě určení. Způsob dopravy: Letecky, lodí, vlakem, silniční dopravou. Popis: Pravidlo DAP platí opět pro všechny vyjmenované způsoby dopravy, a to i při vzájemném kombinování. Od pravidla DAT se liší tím, že prodávající splní dodání dodáním zboží kupujícímu v místě určení na dopravním prostředku a není nucen z něho zboží vykládat, tzn., že nese rizika pouze za transport do místa dodání. Prodávající i kupující by měli co nejpečlivěji domluvit bod určení a prodávající by měl co nejlépe sjednat přepravní smlouvu, ve které mohou být náklady na vykládku zboží, ale pouze po souhlasu kupujícího. Při použití tohoto pravidla opět prodávající zajišťuje a hradí celní formality pro vývoz. Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího: 

Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího jsou obdobná jako v předcházejících pravidlech. Pravidlo DAP se v rámci EU užívá nejčastěji, a to z důvodu, že představuje největší míru odpovědnosti prodávajícího ke kupujícímu. V případě dodávek v zemích EU není prodávající povinen vyřídit celní formality. Tyto celní formality je prodávající povinen provést a zaplatit při exportu do zemí mimo EU a dále nese náklady za případný tranzit. Důležité je tedy přesně určit, jak bude prodejce provádět celní proceduru ve vývozu, aby na ni mohl navázat kupující svými celními formalitami a odbavením v dovozu. Z tohoto vyplývá i určité riziko pro kupujícího, který v případě, že nebude schopen splnit své povinnosti v dohodnuté době a

114

neumožní prodávajícímu dodržet harmonogram dodávek, bude nést případné náklady a riziko vyplývající z nesplnění těchto povinností (pro veškerá pravidla INCOTERMS platí, že přechod rizika z prodávajícího na kupujícího proběhne v okamžiku splnění povinnosti dodání prodávajícím podle ujednaného dodání). Název: DDP = s dodáním clo placeno (uveďte ujednané místo určení) Charakteristika a podstata pravidla: Hlavní přepravu hradí prodávající s dodáním na ujednané místo určení. Prodávající splní dodání, jakmile dá kupujícímu k dispozici zboží celně odbavené pro vývoz a dovoz na příchozím dopravním prostředku připravené k vykládce ve sjednaném místě určení. Od pravidla DAT se tedy DDP liší tím, že nemusí zboží prodejce vykládat a od pravidla DAP se liší tím, že prodávající musí obstarat dovozní celní formality. Prodávající nese veškeré náklady a riziko do místa dodání, tzn. sjednaného místa. Způsob dopravy: Letecky, lodí, vlakem, silniční dopravou. Popis: Pravidlo DDP platí opět pro všechny vyjmenované způsoby dopravy, a to i při vzájemném kombinování. Pravidlo DDP je ještě náročnější než pravidlo DAP, a to z toho důvodu, že použití tohoto pravidla znamená nutnost předat zboží kupujícímu celně odbavené, nejenom pro vývoz, ale i pro dovoz na dopravním prostředku, připravené k vykládce a ve sjednaném bodě určení. Tímto se rozšiřují náklady a rizika pro prodávajícího. Prodávajícímu a kupujícímu se opět doporučuje co nejlépe specifikovat bod předání, neboť veškeré náklady a rizika do takového předání nese prodávající. Pravidlo DDP je omezeno omezením prodávajícího pružně obstarávat celní formality v zemi dovozu. V případě, že prodávající nemá v zemi dovozu své kontakty, je lepší použít pravidlo DAP, které je sice pro kupujícího náročnější, ale v rozhodné chvíli bude ekonomičtější. Při použití pravidla DDP je nutné počítat také s tím, že veškeré náklady na daň z přidané hodnoty nese prodávající. Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího: 

Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího jsou obdobná jako v předcházejících pravidlech. Pravidlo DDP je v každém případě nejnáročnějším pravidlem pro prodávajícího a nejvíce komfortním pravidlem pro kupujícího. Prodávající nese náklady vývozu, dovozu, tranzitu a daně z přidané hodnoty. Ne vždy je ovšem i pro kupujícího výhodné použít toto pravidlo, a to například z důvodu různých daňových výhod, nebo neznalosti celních formalit u prodávajícího v zemi kupujícího.

115

Název: FAS = vyplaceně k boku lodi (uveďte ujednaný přístav nalodění) Charakteristika a podstata pravidla: Doložka FAS je doložka pro námořní a vnitrozemskou vodní přepravu, u které hlavní přepravu nehradí prodávající, ale kupující. Prodávající je povinen dodat zboží k boku lodi jmenované kupujícím v ujednaném přístavu nalodění. Způsob dopravy: Lodí. Popis: Pravidlo FAS se používá pouze pro námořní nebo vnitrozemskou dopravu po vodě. Prodávající splní své smluvní povinnosti v okamžiku, kdy dodá zboží k boku lodi, a to dvojím způsobem. Zboží buď může složit na nábřeží, anebo člunem přepravit k samotné lodi stojící mimo přístav. Samotný přístav či umístění lodi určuje kupující. Riziko přechází samotným dodáním zboží k boku lodi. Ve smlouvě je důležité určit přesný bod v daném přístavu, ve kterém bude probíhat nalodění, a to hlavně z důvodu nákladů na manipulační poplatky v různých přístavech. Výjimkou je zboží, které je dodáváno v kontejnerech. Toto zboží a přechod jeho rizika probíhá v kontejnerovém překladišti a nikoliv u boku lodi. Prodávající také musí zajistit celní odbavení pro vývoz. Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího: 

Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího jsou obdobná jako v předcházejících pravidlech. Rozdíl je pouze, že doložka FAS se týká pouze vodní přepravy a veškeré obvyklé způsoby dodání a přebírání zboží se řídí obvyklými způsoby v přesně určeném přístavu nalodění a v přesně určeném bodě nalodění. Právě v přístavech se může často stát, že kupující není schopen dodržet přesně dohodnutý bod předání zboží a musí kotvit tzv. na volném moři. Toto představuje pro prodávajícího zvýšené transportní riziko a také zvýšené náklady na transport. Tyto skutečnosti se doporučují zohlednit ve smlouvě. Kupující je také odpovědný za včasné připlutí lodi a veškeré náklady vzniklé jejím pozdním připlutím, mu jdou na vrub.

Název: FOB = vyplaceně loď (uveďte přístav nalodění) Charakteristika a podstata pravidla: Doložka FOB je doložka pro námořní a vnitrozemskou vodní přepravu, u které hlavní přepravu nehradí prodávající, ale kupující. Prodávající je povinen dodat zboží na palubu lodi jmenované kupujícím v ujednaném přístavu nalodění. Způsob dopravy: Lodí.

116

Popis: Pravidlo FOB platí pouze pro námořní nebo vnitrozemskou vodní dopravu. Od pravidla FAS se liší tím, že prodávající má povinnost dodat zboží až na palubu lodi, kterou zajistil kupující. K předání zboží opět dochází v dohodnutém přístavu a přesném bodě tohoto přístavu. Přechod rizika nastává v okamžiku složení zboží na palubu. Pravidlo FOB se nedoporučuje používat pro kontejnerovou dopravu, kdy se zboží předává na překladišti. Pro tuto dopravu doporučujeme použít pravidlo FAS, anebo FCA. Prodávající opět zodpovídá za celní odbavení zboží pro vývoz. Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího: 

Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího jsou obdobná jako v předcházejících pravidlech. Při použití doložky FOB je pro prodávajícího důležité, aby si velmi přesně a důkladně zjistil obvyklá pravidla pro nakládku zboží na loď v daném přístavu. Právě u nakládky zboží na palubu lodi a při přechodu rizika může dojít ke sporným situacím. Pro prodávajícího jsou v rámci jeho povinností možné dvě kombinace nakládky. První možností je pouhé uložení zboží na lodi v prostorách k tomu určených (FOB stowed). Druhou možností je povinnost prodávajícího složit zboží tak, aby zajistil jeho rovnoměrné rozložení na lodi v prostorách tomu určených (FOB trimmed). Při použití pravidla FOB stowed dochází k přechodu rizika až po jeho uložení do vnitřních prostor lodi, pokud jsou tyto k dispozici. V případě, že kupující neurčí přesně bod nakládky, má právo prodávající zvolit tento bod v určeném přístavu tak, jak mu nejlépe vyhovuje v rámci ekonomiky a přechodu rizika. Při použití doložky FOB může být problémem dodací dokument, který by měl být ve smlouvě přesně definován tak, aby odpovídal stanoveným platebním podmínkám.

Název: CFR = náklady a přepravné (uveďte ujednaný přístav určení) Charakteristika a podstata pravidla: Doložka CFR platí pro námořní a vnitrozemskou vodní přepravu. Prodávající u této doložky hradí hlavní přepravu a podle podmínky CFR prodávající splní svůj závazek dodáním a předáním zboží na palubu lodi, sjednáním a uhrazením přepravy do jmenovaného přístavu určení. Podle této podmínky ovšem prodávající neuzavírá a nehradí pojištění. Prodávající tedy sjedná přepravní smlouvu do jmenovaného přístavu určení. Způsob dopravy: Lodí.

117

Popis: Pravidlo CFR je určeno pro námořní nebo vnitrozemskou lodní dopravu. Prodávající má opět povinnost naložit zboží na palubu lodi a dále má povinnost zajistit přepravu do určeného přístavu určení. Přechod rizika nastává okamžikem, kdy prodávající složí zboží na palubu lodi, tzn., jakmile je zboží předáno dopravci a nikoliv až v okamžiku dodání zboží do místa resp. přístav určení. Pravidlo CFR má tedy opět kritické body, které jsou v okamžiku přechodu rizika, neboť přechod rizika a náklady přecházejí na kupujícího v rozdílných místech. Prodávající tedy musí nejenom dodat zboží na palubu lodi, ale musí také zajistit přepravu uzavřením nebo obstaráním přepravní smlouvy a dále musí zajistit celní dokumenty pro vývoz. Opět se nedoporučuje toto pravidlo používat pro kontejnerovou dopravu, u které je vhodnější používat pravidlo CPT. Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího: 

Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího jsou obdobná jako v předcházejících pravidlech. Pro prodávajícího doporučujeme využít jeho práva v kupní smlouvě přesně určit přístav nalodění. Přístav nalodění není na rozdíl od přístavu určení povinnou složkou smlouvy. V přístavu nalodění ovšem přechází riziko z prodávajícího na kupujícího. Aby toto riziko bylo přesně určeno, měl by být tento nepovinný údaj (přístav nalodění) ve smlouvě uveden. Kupující i prodávající by také měli co nejlépe určit bod předání v přístavu tak, aby pro ně prodávající mohl obstarat co nejvíce odpovídající přepravní smlouvy. Problémy u použití této doložky mohou nastat u vnitrozemské vodní dopravy, ve které je třeba přesně definovat náklady a úhradu nakládky a vykládky zboží, které jsou naopak většinou prováděny na náklady objednatele (charterer – doprava typu charter party). Povinností prodávajícího je tedy také zajistit a zaplatit přepravní smlouvu a samotné přepravné až do přístavu, který uvede kupující. Prodávající má sice povinnost tuto dopravu zajistit a zaplatit, ale není po předání zboží dopravci za toto zboží odpovědný. K přechodu rizika došlo předáním zboží dopravci. Z tohoto vyplývá důležitá povinnost pro kupujícího dodržet podmínky vykládky a uzavřít pojištění na náklad od okamžiku jeho předání.

Název: CIF = náklady, pojištění a přepravné (uveďte ujednaný přístav určení) Charakteristika a podstata pravidla: Doložka CIF platí pro námořní a vnitrozemskou vodní přepravu. Prodávající splní svůj závazek v okamžiku dodání a předání zboží na palubu lodi,

118

dále sjednává a hradí přepravu do jmenovaného přístavu určení a navíc prodávající také uzavírá pojištění do ujednaného přístavu v zemi určení. Způsob dopravy: Lodí. Popis: Pravidlo CIF se používá pro námořní a vnitrozemskou vodní dopravu. Prodávající musí dodat zboží na palubu lodi v určeném přístavu a určeném bodě, dále je povinen sjednat přepravní smlouvu, vč. pojistné smlouvy a hradit veškeré náklady spojené s dodáním do určeného přístavu. Pravidlo CIF má opět kritické body, které byly popsány v minulých pravidlech, a které se týkají nestejného přechodu rizika vzhledem k tomu, že riziko a náklady přecházejí na různých místech. Pro kupujícího i prodávajícího se doporučuje opět ve smlouvě velmi dobře specifikovat nejen přístav určení, ale i přístav nalodění, vč. bodu dodání a obvyklých způsobů vykládky. Opět zde platí výjimka pro kontejnerovou dopravu a povinnost prodávajícího uhradit celní náležitosti týkajících se vývozu zboží. Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího: 

Povinnosti a práva prodávajícího a kupujícího jsou obdobná jako v předcházejících pravidlech. V praxi se doporučuje pro kupujícího z ČR nevyužívat pravidlo CIF, a to vzhledem k tomu, že nemá kontrolu nad pojistnou smlouvou. Vzhledem k důležitosti kvalitní pojistné smlouvy se pro českou stranu doporučuje využívat spíše pravidlo CFR.

3.4 PŘÍKLAD MEZINÁRODNÍ KUPNÍ SMLOUVY Smluvní vztah s mezinárodním partnerem Mezinárodní kupní smlouva je smluvním vztahem s mezinárodním prvkem. Mezinárodní (cizí) prvek je jeden ze subjektů, který je cizincem buď v našem právním prostředí, tzn. ČR, anebo v případě, že náš právní vztah přesahuje hranice státu. Jednotlivé možnosti mezinárodního prvku 

Smluvní stranou je zahraniční fyzická nebo právnická osoba.



Objekt našeho právního vztahu se nalézá v cizině.

119



Spojení s jiným závazkovým vztahem (hlavním), který se řídí cizím právem.



Právní skutečnosti způsobující vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, které nastaly v cizině.

Kupní smlouva je jedním ze stěžejních závazkových vztahů, což nám vyjadřuje i její uvedení na prvním místě jak v obchodním zákoníku, tak v občanském zákoníku. Obdobně i v případě mezinárodního obchodu patří k nejdůležitějším smluvním typům. Volba právní úpravy – soudní příslušnost V českém právním řádu nám novou úpravu přináší NOZ v § 2079 – 2183. Pro režim mezinárodní kupní smlouvy je důležitá také Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní kupní smlouvě, tzv. Vídeňská úmluva z roku 1980. Pro volbu právní úpravy máme tři možnosti řešení: 1. Zákon č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, který se od 1. 1. 2014 změní na zákon č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém. 2. Zahraniční předpisy o mezinárodním soukromém právu. 3. Stanovení rozhodného (řídícího) práva systémem kolizních norem, tzv. hraničních ukazatelů. U volby právní úpravy rozeznáváme volbu práva výslovnou, kdy je tato volba uvedena ve smlouvě, a ve které se dohodneme, podle jakého práva budeme například v případě sporu postupovat. Je dokonce možné ve smlouvě rozdělit jednotlivé dohody podle různého práva a říci jakou část smlouvy budeme řešit podle toho či onoho práva. Další možností volby právní úpravy je konkludentní právní úprava, při které vyřešíme právní úpravu odkazem na všeobecné obchodní podmínky. Volba práva u kupní smlouvy podle smluvních stran se vybírá podle následujících práv: 

Právo prodávajícího.

120



Právo kupujícího.



Jiné právo (zvolení práva třetího státu).

Doporučujeme ve smlouvě uzavřít doložku o volbě práva tak, aby byla součástí smlouvy, např. „smluvní strany se dohodly, že tato smlouva a rovněž vztahy s ní související se řídí a spravují právem České republiky“. Volba právní úpravy – normy veřejnoprávní povahy Volbou práva však nelze vyloučit celé právo, jako celek se nevztahuje na normy veřejnoprávní povahy, např. předpisy upravující devizový trh, měnové hospodářství, technické normy, ochranu spotřebitele, zdravotní hygienické normy. Mezinárodní právo soukromé Mezinárodní právo soukromé se bude od roku 2014 řídit zákonem č. 91/2012 Sb. Odkazuje přímo na použitelné předpisy EU a mezinárodní smlouvy. Zejména jde o nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (I.). Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí (článek 3 odst. 1 nařízení č. 593/2008), např. smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má prodávající obvykle bydliště. I zde ovšem platí, že zvolit optimální právo je velmi těžké a obvykle platí, že jak v životě, tak v obchodě platí právo silnějšího, tzn., že pokud budete prodávat své zboží do sítě supermarketu např. v Německu, jen velmi těžko prosadíte, aby se smlouva o koupi vašeho zboží řídila českým právem. Přesto platí, že volba rozhodného práva by měla být uvážlivá, tzn., že zvolené právo by mělo být smluvním stranám známé. Dále platí, že smluvní strany by měly mít možnost zvolit si i více rozhodných práv současně, tzn., že část závazkového vztahu se bude spravovat právním řádem jiného státu, než jiné závazky. Zkuste například prosadit, aby se sankce ve smlouvě řídily podle českého práva.

121

U obchodního zákoníku je § 729 kogentní (nařizující) ustanovení. Ustanovení § 730 – 755 jsou dispozitivní, tzn., že výslovnou dohodou je mohou smluvní strany upravit nebo dokonce zcela vyloučit. Dále můžete do smlouvy dát výslovný odkaz, zda Vídeňská úmluva má být vyloučena či nikoliv. Nezvolení si rozhodného práva V případě, že druhá smluvní strana je ze státu, který je signatářem Vídeňské úmluvy (vstoupila v platnost v roce 1980 po dvacetileté kodifikační práci. Kodifikuje dosavadní obyčejové právo, týkající se sjednávání mezinárodních smluv, doplněné a rozšířené o nová ustanovení. Tato smlouva se vztahuje jen na smlouvy uzavřené mezi státy písemnou formou.), pak kupní smlouva plně podléhá Vídeňské úmluvě a neaplikují se kolizní pravidla (Kolizní pravidla, neboli hierarchická kritéria, jsou právní principy, které stanoví prioritu a hierarchii právních norem. Přestože je totiž žádoucí konstruovat právní řád jako vnitřně bezrozporný, v praxi se nelze vyhnout případům, kdy na tentýž právní vztah dopadá několik navzájem si protiřečících právních norem.). Není-li druhá smluvní strana ze smluvního státu Vídeňské úmluvy, pak se uplatní kolizní normy mezinárodního práva soukromého dle následujících možností. 

§ 10 zákona č. 97/1963 Sb. v aktuálním znění kde „pokud si strany nezvolí rozhodné právo, řídí se jejich závazkové vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu.



§ 10 odst. 2 písm. a zákona č. 97/1963 Sb. v aktuálním znění - „kupní smlouvy a smlouvy o dílo se řídí zpravidla právem místa, kde je sídlo prodávajícího nebo zhotovitele díla v době uzavření smlouvy“. Nicméně opět platí právo silnějšího.



Zásada lex fori – to je právo sídla soudu, úřadu, apod. Určujícím kritériem je tedy sídlo soudu nebo úřadu, před kterým probíhá řízení související s příslušným smluvním vztahem s cizím prvkem.

122

Vídeňská úmluva z roku 1980 Česká republika je signatářem Vídeňské úmluvy viz sdělení č. 160 z roku 1991 Sb. Vídeňská úmluva je výsledkem dlouhodobých snah o unifikaci kupní smlouvy v zájmu zjednodušit mezinárodní obchodní výměnu zboží. Tato úmluva má 101 článků rozdělených na 4 části: 1. První část, článek 1 – 13 – předmět úpravy a obecná ustanovení. 2. Druhá část, článek 14 – 24 – uzavírání kupní smlouvy. 3. Třetí část, článek 25 – 88 – právo a povinnosti prodávajícího a kupujícího a následky porušení smluvních povinností. 4. Čtvrtá část – čl. 89 – 101 – závěrečná ustanovení. Vyloučení Vídeňské úmluvy Aplikace Úmluvy je naopak vyloučena v případech, které upravuje článek 1, odst. 1, písm. b, kdy podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu. Článek 6 Úmluvy umožňuje smluvním stranám vyloučit její použití jako celku nebo některého jejího ustanovení či účinky jakéhokoliv ustanovení změnit. V praxi může aplikace článku 6 znamenat, že buď bude Úmluva vyloučena jako celek, nebo bude vyloučeno použití Úmluvy jen pro některé vztahy, což bude znamenat souběh mezi Vídeňskou úmluvou a jiným rozhodným právem. Desatero pro uzavírání kupní smlouvy 1. Zjištění nebo ověření subjektivity a právní formy druhé smluvní strany. Měli bychom si vždy vyžádat výpis z obchodního rejstříku nebo jiný úřední doklad za účelem doložení následujících údajů o obchodním partnerovi: 

Obchodní firma – jméno (velmi důležité, často podceňované, při špatné aplikaci jména může být smlouva neplatná).



Právní forma – sídlo, výše základního kapitálu, oprávnění osob jednat a podepisovat za společnost, jiné právně relevantní skutečnosti, např. možná likvidace, insolvence, atd.

123

2. Stanovení rozhodného práva. Výběr rozhodného práva českého nebo zahraničního. 3. Výběr konkrétní formy kupní smlouvy. Jednoznačně doporučujeme písemnou formu vzhledem k tomu, že kupní smlouva může být uzavřena i ústně. 4. Dohoda o podobě smlouvy. K samostatné smlouvě je smlouva odkazující na všeobecné obchodní podmínky. Doporučujeme jako základ podepsat rámcovou smlouvu a poté sepsat individuální kupní smlouvy. Smlouva je vždy nadřazená všeobecným smluvním podmínkám a v případě, že se nám podaří do smlouvy zařadit některou z našich podmínek, bude mít v budoucnosti partner v případě sporu své všeobecné smluvní podmínky neplatné. 5. Jazyk smlouvy. V případě vícejazyčných verzí musíme určit, jaká verze bude převažující, a to i s ohledem na to, že v případě sporu bude smlouva sloužit důkazní břemeno. 6. Přesné určení předmětu zboží. Vždy specifikujte zboží jak co do kvantity, tak i do kvality. 7. Určení ceny a její úhrady. Nezapomeňte ošetřit kurzové rozdíly a stanovit bezpečné platební instrumenty. 8. Stanovit dodací podmínky. Doporučujeme odkazovat na pravidla INCOTERMS. 9. Záruka, odpovědnost za škodu. Velmi důležité, nezapomeňte stanovit dobu trvání záruky a vyřešte problém otázky přechodu nebezpečí škody ve spojitosti s dodávkami zboží. 10. Způsob řešení sporu. Spory můžeme řešit buď soudně, nebo arbitráží u rozhodčího soudu. Řešení u rozhodčího soudu doporučujeme. Nový způsob řešení sporů je mediace, kterou se budeme zabývat ve zvláštní kapitole, stejně jako rozhodčím řízením. Ustanovení v kupní smlouvě 1. Vymezení stran.

8. Dokumentace.

2. Prodej a koupě zboží.

9. Označení.

124

3. Kupní cena a její úhrada.

10. Kvalita zboží.

4. Dodání zboží.

11. Podmínky a záruky.

5. Příslušenství vybavení.

12. Rozhodné právo.

6. Množství.

13. Řešení sporů.

7. Balení.

14. Stanovení rozhodné jazykové verze.

Ve smlouvě bychom si také měli ustanovit přechod vlastnictví zboží po zaplacení. Bráníme se tak špatným zprávám, že se náš partner např. dostal do insolvence, a v případě vašeho nákupu a nepřechodu vlastnictví můžete mít při nákupu zboží „na dvoře šrot“. V případě prodeje vašeho zboží si při nezaplacení zboží musíme uplatnit výhradu vlastnictví. Postupujeme od vydání předběžného opatření, v zákazu dispozice k žalobě na vydání, a to z důvodu, že vlastnictví nepřešlo tak, jak máme ošetřeno ve smlouvě. V krajním případě můžeme uplatnit i trestní právo. Obecně platí, že v zemích, jako je SRN, Rakousko, severské státy atd. se nemusíme bát jít touto soudní cestou a tato cesta by neměla být také výrazně nákladná. Například v Německu je předběžné opatření velmi jednoduché, a podobá se vyplnění platebního rozkazu, což by měla být pro právní kancelář práce tak na hodinu. Nenechte se tedy „oškubat“ přílišnými nároky vašeho právního zastoupení v cizí zemi. Při stanovení ceny za právní služby se řiďte jednoduchým pravidlem, že v podstatě ve všech zemích probíhá obdobný či stejný proces jako u nás, pouze v cizím jazyce. Bohužel v Evropě platí, že čím více na jih a na východ je vymahatelnost práva horší. Vzorová rámcová kupní smlouva je přílohou č. 1 tohoto textu. Mezinárodní kupní smlouvou, a to z pohledu některých jejích podmínek, se zabýváme také v kapitole 4.6 Podmínky mezinárodních smluv.

125

4.

4. MINIMALIZACE RIZIK PŘI UZAVÍRANÍ SMLUV, BANKOVNÍ ZÁRUKY, PRAVIDLA ZÁRUK PLATNÝCH NA POŽÁDÁNÍ, PODMÍNKY MEZINÁRODNÍCH SMLUV, ŘEŠENÍ SPORŮ 4.1 MINIMALIZACE RIZIK - BANKOVNÍ ZÁRUKY „Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.“ Za vystavenou se záruka považuje obecně ve chvíli, kdy ji obdrží příjemce, jinými slovy když opustí „sféru vlivu“ výstavce záruky. Prohlášení ručící banky musí být vždy učiněno písemně. Za písemnou formu se považují i moderní telekomunikační prostředky. Banky mohou kromě písemné formy použít při vystavení záruky dálnopis, telegram a především swift (systém SWIFT je mezinárodní počítačově řízená komunikační síť určená pro výměnu zpráv mezi bankami na celém světě). Vždy je však třeba, aby se jednalo o ověřenou zprávu. Hlavním rysem všech bankovních záruk je jejich neodvolatelnost, ledaže by v ní bylo přímo uvedeno, že je odvolatelná. Peněžité plnění Ručící banka vždy uspokojí příjemce záruky peněžitou částkou, a to i v případě, že závazek, za který se zaručila, nemá povahu závazku. Vystavení bankovní záruky Zákazník banky by měl: 

Konzultovat s bankou možnosti poskytnutí požadované bankovní záruky (otázku zajištění rizika, jaké poplatky bude banka za poskytnutí bankovní záruky účtovat a jak).

126



Konzultovat před podpisem příslušné smlouvy ve své bance platební podmínky připravené smlouvy.



Návrh znění bankovní záruky připojit jako jednu z příloh smlouvy a stanovit ve smlouvě, která banka bankovní záruku vystaví.

Účinnost bankovní záruky Bankovní záruka je platná od svého vystavení, jedná se o jednostranný právní úkon banky, není tedy třeba, aby příjemce vyslovil souhlas. Obsah záruky Záruka (pokud vycházíme z české právní úpravy) by měla uvádět: 

Jméno a příjmení příjemce záruk, tedy beneficienta, v jehož kompetenci je požadovat od ručící banky, aby splnila záruční závazek.



Jméno a adresu příkazce k záruce, tedy subjektu povinného splnit závazek zajištěný bankovní zárukou.



Zaručenou částku a měnu, tedy to do jaké výše je ručící banka povinna poskytnout plnění ze záruky a v jaké měně banka ručí.



Podmínky, pro výplatu ze záruky.



Podmínky pro případné snižování zaručené částky.



Lhůtu platnosti bankovní záruky.

Záruky by v každém případě měly obsahovat: 

Příkazce – na čí příkaz je vystavena.



Příjemce – v čí prospěch je vystavena.



Ručitele – kdo záruku vystavuje.



Příslušný kontakt nebo tendrové podmínky z důvodu identifikace.



Maximální částku záruky a měnu, v jaké je záruka vyplatitelná.



Datum splatnosti, resp. událost rozhodnou pro ukončení platnosti záruky.



Podmínky pro uplatnění.



Ustanovení pro snížení záruční částky.

127

Podmínky pro výplatu Podstatou každé bankovní záruky je závazek banky, který obsahuje podmínky, za kterých ručící banka bude bankovní záruky plnit. Lhůta platnosti bankovní záruky Platnost bankovní záruky zpravidla ručící banka omezí konkrétním datem nebo konkrétní událostí. Záruky akcesorické z hlediska příjemce Akcesorická záruka neřeší každou situaci, má spíše povahu ověření bonity dlužníka. Bonitní klient banky je pak takový klient, za kterého je banka ochotna ručit. Akcesorická bankovní záruka z hlediska ručící banky Jde o formu záruky, kde pokud je záruka uplatněna a dlužník sdělí ručící bance své námitky, nemá banka možnost ani schopnost posoudit oprávněnost takových námitek. Akcesorické bankovní záruky se používají spíše výjimečně. Abstraktní bankovní záruka Jedná se o samostatnou záruku, která je navíc úplně nezávislá na příslušné smlouvě, a banka se zavazuje k plnění pouze za podmínek uvedených v záruce. Avizování bankovní záruky Banka, která vystavila bankovní záruku, pověří další banku (obvykle banku příjemce záruky), aby příjemci bankovní záruku avizovala, čímž nepřijímá žádný závazek z této záruky. Potvrzení bankovní záruky Potvrzení bankovní záruky znamená, že jiná banka potvrdí bankovní záruku ručící banky. Nepřímé bankovní záruky („protizáruky“) Banka příkazce (přikazující banka) požádá banku příjemce záruky, aby vystavila vlastní záruku ve prospěch příjemce, a to za plné odpovědnosti přikazující banky. Jedná se o dvě na sobě úplně nezávislé záruky.

128

Bankovní záruky zajišťující splnění závazků odběratele – platební záruky Připomeňme si, že záruka není platebním instrumentem, v kupní smlouvě proto musí být uvedena platební podmínka a teprve následně bankovní záruka jako způsob zajištění platby. Platební podmínka je jednou ze základních náležitostí kupní smlouvy. Bankovní záruka je využitelná v praxi k hladkému platu (nedokumentární plat), kdy kupující je povinen uhradit kupní cenu proti předložení faktury. Zde je třeba vzít v úvahu rozdíly mezi oběma instrumenty. Dokumentární akreditiv je instrument platební a zajišťovací. Výplata z akreditivu je prováděna proti předložení dokumentů, které svědčí o uskutečnění dodávky. Bankovní záruka naproti tomu je pouze instrument zajišťovací. K jejímu použití dochází jen tehdy, není-li závazek dlužníkem splněn. Dokumenty předepsané bankovní zárukou svědčí o nesplnění závazku (nezaplacení kupní ceny – prohlášení prodávajícího, že kupní cena nebyla zaplacena. Bankovní záruky lze využít také k zajištění odběratelských úvěrů, především pak v souvislosti s financováním vývozu investičních celků. Neplatební bankovní záruky Neplatebními bankovními zárukami banky zajišťují závazky charakteru nepeněžního plnění. V praxi se nejvíce využívávané tři typy bankovních záruk: záruka za nabídku do veřejné soutěže, záruka za vrácení platby předem – akontační záruka, a záruka za dobré provedení kontraktu – kauční záruka. Přijetí bankovní záruky Příjemce bankovní záruky by se měl zejména zaměřit na to, jestli je v záruce uvedena reference příslušné smlouvy, ke které se záruka vztahuje; jestli znění záruky dostatečně chrání zájmy příjemce záruky, jestli je záruka neodvolatelná, jestli měna a částka záruky odpovídá dohodě mezi smluvními partnery, jestli je záruka abstraktní, bezpodmínečná; jestli v případě, že záruka předepisuje předložení určitých dokumentů při uplatnění nároků na plnění ze záruky, jde o dokumenty příjemcem řádně a včas předložitelné; jestli je záruka účinná od vystavení nebo jestli obsahuje splnitelnou podmínku odkládající účinnost na nějakou

129

skutečnost v budoucnu; jestli je lhůta platnosti záruky dostatečná a odpovídá termínu pro splnění závazku (plus 15, resp. 30 dní na uplatnění nároku); jestli záruka obsahuje doložky činící plnění ze záruky závislé na vůli příkazce; jestli jsou v souladu pravidla ICC Paříž (pokud jím podléhají) se zájmy příjemce záruky; jestli je vhodnější, aby se záruka řídila právem zahraničním, státním, anebo právem třetí země. Uplatnění bankovní záruky Uplatnění bankovní záruky nastává, když příjemce záruky předloží ručící bance žádost o výplatu zaručené částky nebo její části. Bankovní záruka slouží k zajištění splnění určitého závazku, pokud ten není zajištěn. Její uplatnění lze provést jen v rámci lhůty platnosti záruky. 4.2 PRAVIDLA ZÁRUK PLATNÝCH NA POŽÁDÁNÍ Záruky vyplatitelné na požádání jsou dány pravidly URDG 758 (Uniform Rules for Demand Guarantees) a používají se při mezinárodním obchodním styku. Historie těchto záruk začíná v roce 1992. Od tohoto roku do roku 2009 se používaly prvotní záruky známé pod zkratkou URDG 458. Tyto záruky se ukázaly jako velmi kvalitní, a proto se na ně navázalo novelizovanými pravidly v roce 2010. Záruky používají jak banky, tak podnikatelský sektor v celém globalizovaném světě v podstatě ve všech odvětvích průmyslu a hospodářství. Od svého počátku byla tato pravidla přijata podnikatelskými profesními organizacemi, zákonodárci téměř ve všech zemích světa, mezinárodními institucemi, a to nejen finančními a bankovními. Pravidla záruk vyplatitelných na požádání existují při institucích a jsou podrobena různým úpravám právě pod patronací mezinárodní obchodní komory, která disponuje odbornou komisí složenou z ICC (CLP) uživatelů z celého světa. Tato komise se nazývá Komise pro obchodní právo a praxi. Mezinárodní obchodní komora disponuje tedy stálou expertní skupinou, která sleduje mezinárodní záruky v praxi a neustále připravuje možné revize a změny. Pro zajímavost se udává, že při posledních změnách standardů tato expertní skupina použila až 700 souborů připomínek z cca 55 zemí. Na tomto příkladu je vidět jak odpovědná a hlavně mravenčí práce stojí za pravidly záruk vyplatitelných na požádání. Novelizovaná pravidla, která byla přijata výkonnou radou mezinárodní hospodářské komory, platí od roku 2010 a používají se pro

130

veškeré záruky vyplatitelné na požádání nebo protizáruky, na které se odkazujete v textu smlouvy. Tyto záruky mohou být také aplikovány jako obchodní zvyklosti pro stanovení rozhodného práva. Rozhodné právo Volba rozhodného práva znamená, jaké právo, jakého státu budeme v našem obchodním případě používat, a kde se toto zvolené právo bude aplikovat. Zákon o mezinárodním právu soukromém dává účastníkům smlouvy možnost volby. Nejhorší možnou volbou, na kterou by firma mohla přistoupit, je volba kompromisní, kdy například mezi firmou z ČR a z Německa se nebude používat právo ani české, ani německé, ale právo cizí země, nebo se v cizí zemi aplikovat. Pokud podlehnete nátlaku, můžete se v budoucnu soudit podle německého práva v Rakousku, což již z logiky věci přináší pro vaši firmu více nákladů a ztrátu jakýchkoliv výhod při jednání u soudu. Rozhodné právo vzniká zpravidla právě v místě výkonu práce nebo podle sídla zaměstnavatele. V případě, že strany nejsou schopny domluvit se na žádném a řádném určení rozhodného práva, může dojít k použití zásady lex fori. Tato zásada říká, že rozhodné právo se bude řídit podle sídla soudu, nebo úřadu, před kterým probíhá řízení o sporu. Zřejmě nejdůležitější institucí, která podporuje pravidla URDG 758, je Mezinárodní obchodní komora ICC. Tato komora velmi podstatně přispěla k vytvoření základů vztahu mezi oběma stranami, tzn. mezi vystavovateli záruk vyplatitelných na požádání a jejich uživateli. Důležité je, že tato pravidla jsou opravdu internacionální a netýkají se jich žádné socioekonomické, sociopolitické, kulturní a jiné rozdíly mezi jejich uživateli. Důvodem úspěšnosti těchto záruk je výrazná vyváženost rovnováhy zájmů u všech zúčastněných stran. Rovnováhy je dosaženo situací, kdy příkazci zajistí u ručitele vystavení záruky, která je vyplatitelná na požádání a je podřízena pravidlům URDG, což znamená, že se zainteresovaná strana vzdává možnosti bránit výplatě z důvodů, které vyplývají z možných

131

střetů zájmů, jako je např. vztah s beneficientem. Vzhledem k tomu, že záruka vyplatitelná na požádání patří mezi nezávislé závazky, vzniká situace, kdy mají ručitele velkou míru jistoty, že jejich závazek se bude řídit vlastními podmínkami a budou tedy chráněni před okolnostmi, které mohou být v podkladovém vztahu nepředvídatelné. 4.3 VLASTNOSTI ZÁRUK VYPLATITELNÝCH NA POŽÁDÁNÍ Jednoznačnost Jednoznačnost pravidel je dána kvalitní formulací globálně akceptovaných zvyklostí daných pro dokumentární akreditivy (UCP 600). Díky použití této terminologie máme v zárukách velmi efektivně definované pojmy. Harmoničnost Záruky vyplatitelné na požádání vychází z původních úspěšných záruk URDG 458. Harmoničnost např. znamená, že beneficient je oprávněn vyplacení záruky v případě předložení uplatnění, a to za předpokladu, že ručitel nemusí vyžadovat souhlas dlužníka. Záruky také počítají s odškodněním v případě vyšší moci, která dříve nebyla odškodňována. Zároveň na druhou stranu má dlužník právo na informace o probíhajících podstatných procesech záruky. Samozřejmě platí, že tyto informace nejsou neopomenutelnou podmínkou pro výplatu záruky beneficientovi v případě, že tento předloží vyhovující požadavek. Ručitel musí za každé situace jednat pečlivě a střežit zájmy osoby, které ručí. Platí, že oznámení o odmítnutí vyplacení záruky musí ručitel oznámit do pěti pracovních dnů a musí určit veškeré nesrovnalosti. V případě, že toto ručitel do pěti dnů neučiní, ztrácí právo namítat námitky proti uplatnění a je nucen proplatit záruky beneficientovi. Výstižnost Nová pravidla záruk URDG odstranila veškeré těžko specifikovatelné výrazy jako je např. „dostatečná doba“ a nahradila je přesnými a srozumitelnými termíny, čímž došlo ke zvýšení

132

jistoty a předvídatelnosti práva. Jako příklad může sloužit jasně daná doba pěti pracovních dní, které má ručitel na to, aby uplatnil námitku.

Ucelenost Ucelenost záruk URDG znamená zahrnutí všech důležitých obchodních zvyklostí, jako jsou např. standardy pro přezkum, avizování záruk, řešení problematiky protizáruk atd. V ucelenosti URDG platí pravidlo, že články, které se vztahují na záruky, se stejnou měrou vztahují i na protizáruky.

Novost Novost záruk URDG spočívá v maximalizaci snahy vyhnout se sporům mezi zúčastněnými stranami. V odborných publikacích se často udávají příklady, které poukazují na možnou záměnu měn v případě, že není možná výplata v měně záruky nebo možnost ukončení platnosti záruk, které nestanoví datum uplynutí platnosti. Tímto se např. snaží mezinárodní obchodní komora snížit počet časově neomezených záruk, které jsou svým dopadem často nad hranicí možností jednotlivých dlužníků.

Jednotnost Jednotnost záruk URDG je dána volbou několika předem daných vzorů pro každý druh záruky. Jednotlivé záruky, které mohou být např. za řádné splnění smlouvy za nabídku, za zádržné, atd., mají stejné vlastnosti a jsou podobné. Existuje pět velmi podobných základních vzorů záruk vč. jednotných doložek. V rámci jednotnosti záruk URDG je jednoznačně nutná přesná formulace tak, aby byla naprosto nezpochybnitelná v právních systémech jednotlivých států. Přesnou a jasnou formulací záruky předejdeme také situaci, kdy se ručitel obrátí na soud, aby tento rozhodl, že záruka vyplatitelná na požádání nebude vyplacena. Díky dřívějším nejednoznačným formulacím docházelo bohužel k situacím, kdy různé soudní dvory měnily kvalifikaci záruk vyplatitelných na dožádání na akcesorické záruky, a docházelo k odmítnutí vyplacení pro beneficienta. Tímto se značně snižovala vymahatelnost práva a právní jistota při používání záruk vyplatitelných na požádání.

133

4.4 NĚKTERÉ ZNAKY ZÁRUK URDG POUŽITELNÉ V OBCHODNÍ PRAXI V následujících bodech si uvedeme pouze některé znaky nových pravidel URDG 758 tak, abychom si udělali o těchto zárukách rámcovou představu. Nová pravidla URDG 758 jsou jednoznačnější, výstižnější a ucelenější než původní, která platila do roku 2009. 

Jednoznačnější pravidla v případě alternativního uplatnění např. pro pokyny „prodlužte, plaťte“.



Nová jasnější pravidla při změně měny výplaty nemůže-li tato být provedena v měně záruky.



Přesnější určení pravidel pro přezkoumání prezentace.



Ucelenější řešení dopadu vyšší moci pro všechny strany smlouvy.



Zavedení povinnosti uvést veškeré nesrovnalosti, jestliže ručitel odmítne uplatnění a zároveň postih ručitele za včas neprovedené odmítnutí. Zároveň je jasně stanovena doba 5 pracovních dnů, kterou má ručitel pro přezkum prezentace.



Jednoznačně se definuje každé uplatnění záruky jako samostatné a možné na jednotlivá rozdělení jako je např. částečné nebo vícenásobné uplatnění.

Záruky vyplatitelné na požádání a jejich uplatnění v české jurisdikci Jak jsme již uvedli, pravidla pro URDG vznikají v mezinárodní obchodní komoře ICC a nemají tedy validitu mezinárodního zákona nebo mezinárodní konvence. Ve světovém obchodním řádu platí základní široký princip smluvní volnosti, která znamená „dohodni i co chceš a jak chceš, pouze tím nesmíš škodit jiným stranám nebo porušovat zákon“. Tento široký princip smluvní volnosti je také jedním z pilířů nového občanského zákoníku. Smluvní strany si tedy dobrovolně mohou zvolit Jednotná pravidla pro záruky vyplatitelná na požádání – URDG 758. Tato pravidla tedy smluvní strany určí jako pravidla, která budou určovat provádění jejich záruk. Zároveň nesmíme zapomenout, že se současně na smluvní strany, tzn. jednotlivé partnery, vztahuje rozhodné národní právo, pokud existuje. Nesmíme tedy nikdy zapomenout, že učiníme-li záruku podle URDG 758, v žádném případě tím nevyloučíme aplikaci rozhodného národního práva v příslušných jurisdikcích, a to hlavně v případě, že problém ve vyžádání záruky bude rozporovat kogentní ustanovení rozhodného národního

134

práva. Tzn., že se může stát poměrně neblahá situace, kdy ručitel místo vyplacení záruky se obrátí na soud a bude chtít použít rozhodné národní právo. Naštěstí ku prospěchu použití URDG 758 se problematikou abstraktních záruk zabývá velmi málo jurisdikcí a možnosti obrácení se na soud nejsou značně omezeny. Právě v tomto podtextu musíme zdůraznit význam správného textu záruky vč. jejích podmínek. U sporných případů např. u problému záruční praxe můžeme ovšem naopak doplnit podmínky záruky o jednotlivá ustanovení národních práv. Zvláště v anglosaských jurisdikcích nemají zdaleka všechna ustanovení národního práva kogentní charakter a poskytují poměrně velké možnosti pro odchylky. Nový občanský zákoník vychází z širokého pojetí smluvní volnosti a připouští i obchodní zvyklosti jako pramen práva. Pravidla URDG 758 jsou obchodními zvyklostmi a tedy i pramenem práva podle smlouvy. V případě, že je použijeme ve smlouvě, mají tato pravidla (URDG 758) přednost před těmi paragrafy zákona, které nemají kogentní charakter. V praxi to znamená, že pokud se záruka na URDG 758 odvolává, potom má tato záruka přednost před dispozitivními ustanoveními nového občanského zákoníku. Samozřejmě v případě, že české právo je právem rozhodným. V případě, že se smlouva a záruky na URDG 758 neodvolávají, použijí se tato pravidla až na třetím místě za pravidly kogentními a dispozitivními. Opět za předpokladu, že české právo je právem rozhodným. Zásady URDG Zásady URDG zde uvádíme záměrně v doslovném znění, neboť jsou velmi důležitá pro praxi v mezinárodním obchodě. 1. Jednotná pravidla pro záruky vyplatitelné na požádání („URDG“) se používají na jakoukoliv záruku vyplatitelnou na požádání nebo protizáruku, která výslovně uvádí, že podléhá těmto pravidlům. Jsou závazná pro všechny strany, jichž se záruka vyplatitelná na požádání nebo protizáruka týká, a to v rozsahu, ve kterém je záruka vyplatitelná na požádání nebo protizáruka nepozměňuje nebo nevylučuje. 2. Jestliže je na žádost protiručitele vystavena záruka vyplatitelná na požádání s tím, že podléhá URDG, příslušná protizáruka bude též podléhat URDG, ledaže je samotná protizáruka vylučuje. Záruka vyplatitelná na požádání však nebude podléhat URDG pouze na základě toho, že příslušná protizáruka jim podléhá.

135

3. Jestliže je záruka vyplatitelná na požádání nebo protizáruka vystavená na žádost nebo se souhlasem přikazující strany s tím, že podléhá URDG, má se za to, že přikazující strana přijala práva a povinnosti výslovně jí přiznaná nebo uložená těmito pravidly. 4.5 KOMENTÁŘE K VYBRANÝM ČLÁNKŮM PRO POUŽITÍ URDG Článek 1 Použití URDG Článek 2 Definice Článek 3 Výklad - shrnutí V tomto článku se uvádí, že výraz „během“ zahrnuje poslední den příslušné lhůty. Dále pak, že jsou-li použity k popisu výstavce dokumentu pojmy jako „kvalifikovaný“, „oficiální“, „kompetentní“, „prvotřídní“ nebo např. „dobře známý“, umožňují vystavení příslušného dokumentu jakýmkoliv výstavcem, výjimkou je však beneficient či dlužník. Článek 4 Vystavení a účinnost – shrnutí V článku 4 se dozvídáme o charakteru záruky, která, jak je uvedeno, je vystavena, jakmile přestane být pod kontrolou ručitele a od svého vystavení je neodvolatelná, třebaže se tak přímo neuvádí. Na tuto okolnost bychom neměli zapomenout. Další bod se vyjadřuje k uplatnění beneficienta, který tak může učinit od okamžiku vystavení záruky nebo od pozdějšího data či od události stanovené zárukou. Článek 5 Nezávislost záruky a protizáruky V tomto článku se dozvídáme o charakteru záruky v souvislosti s její nezávislostí. Záruka je, jak je uvedeno, svou povahou nezávislá na podkladovém vztahu a rovněž na příkazu k vystavení záruky a ručitel se žádným způsobem nezabývá a není vázán takovým vztahem.

136

Článek 6 Dokumenty oproti zboží, službám nebo jiným výkonům Zde se dozvídáme, že v ústředí zájmu u ručitelů není zboží, služby nebo jiný výkon, ale dokumenty. Článek 7 Nedokumentární podmínky Z tohoto článku se dozvídáme, že „záruka by neměla obsahovat podmínku jinou než datum nebo uplynutí lhůty, aniž by stanovila dokument, který by měl vyjadřovat splnění této podmínky.“ Avšak pokud dojde k situaci, že záruka potřebný dokument nestanoví a nemůže být ani zjištěno splnění příslušné podmínky, buď z vlastních ručitelových záznamů, nebo ukazatele, který je stanoven v záruce, pak takovou podmínku bude ručitel hodnotit za neuvedenou a nebude k ní přihlížet. Článek 8 Obsah instrukcí a záruk Tento článek se vyjadřuje k poměrně zajímavé okolnosti toho, co má být při vystavování záruk i v samotné záruce uvedeno. Konkrétně se uvádí, že všechny instrukce by měly být lakonické a vyhýbat se zbytečným detailům. Hlavní náležitosti záruk: 1. dlužník; 2. beneficient; 3. ručitel; 4. referenční číslo nebo jiný údaj identifikující podkladový vztah; 5. referenční číslo nebo jiný údaj identifikující vystavenou záruku nebo, v případě protizáruky, vystavenou protizáruku; 6. částku nebo maximální částku k výplatě a měnu, ve které je vyplatitelná; 7. uplynutí platnosti záruky; 8. podmínky pro uplatnění; 9. zda uplatnění nebo jiný dokument musí být předložen v listinné a/nebo elektronické podobě; 10. jazyk každého dokumentu stanoveného v záruce; 11. strana, která je odpovědná za vyplacení výloh.

137

Článek 9 Příkaz, který není proveden Tento článek řeší situaci, kdy není ručitel ochoten nebo schopen vystavit záruku v okamžiku obdržení příkazu. V takovém případě musí okamžitě informovat stranu, od které obdržel instrukce. Článek 10 Avizování záruky nebo změny Tento článek se vyjadřuje ke způsobu avizování záruky nebo změny. Záruka může být avizována beneficientovi prostřednictvím avizující strany; avizováním záruky druhá avizující strana stvrzuje beneficientovi, že se ujistila o zjevné pravosti obdrženého avíza. Připuštěna nejsou žádná dodatečná prohlášení nebo závazky vůči beneficientovi. V případě, že jedna ze stran není ochotna nebo schopna avizovat záruku, musí o tom ale informovat vystavitele záruky. Pokud je strana ochotna a schopna provést avizování záruky, ale existují jisté pochybnosti o pravosti záruky, musí opět informovat beneficienta. Článek 11 Změny První odstavec zní takto: „Jestliže není ručitel z jakéhokoliv důvodu ochoten nebo schopen vystavit změnu v okamžiku, kdy obdrží instrukce k vystavení změny záruky, musí o tom neprodleně informovat stranu, která mu dala své instrukce.“ Druhý odstavec charakterizuje rozdíl mezi beneficientem a ručitelem v souvislosti se změnou. Beneficient na rozdíl od ručitele není vázán jakoukoliv změnou, která je učiněna bez jeho souhlasu. Vedle toho ručitel je změnou neodvolatelně zavázán, a to od chvíle, kdy ji vystaví, až do chvíle, kdy beneficient odmítne změnu (pokud se tak stane). Článek 12 Rozsah závazku ručitele v rámci záruky Dle tohoto ustanovení je ručitel zavázán beneficientovi do výše částky záruky jen dle: 1. podmínek záruky; 2. těchto pravidel v rozsahu, v jakém jsou v souladu s podmínkami záruky.

138

Článek 13 Změna částky záruky V oblasti záruk se můžeme setkat rovněž se změnou částky záruky a k této problematice se vyjadřuje právě článek výše uvedeného názvu. Jak je uvedeno, záruka může stanovit snížení či naopak zvýšení částky k určitým datům nebo v případě, že dojde ke stanovené události mající dle podmínek za následek změnu částky záruky. Tato „stanovená“ událost je přesně vymezena dvěma body, a to: 1. jestliže dokument stanovený v záruce jako dokument, který má uvádět, že událost nastala, je předložen ručiteli; 2. není-li žádný takový dokument v záruce stanoven, jestliže skutečnost, že událost nastala, je zjistitelná a z vlastních záznamů ručitele nebo z ukazatele stanovaného v záruce. Článek 14 Prezentace Článek zabývající se charakterem prezentace v podstatě opět představuje jisté „desatero“. V prvním bodě se dozvídáme podrobnosti o místě a době, v kterých má být prezentace ručiteli učiněna. V druhém bodě pak, že prezentace musí být nakonec vždy úplná, a to buď hned, nebo před uplynutím platnosti. Dalším požadavkem je autentifikace elektronické formy záruky, pokud je v takové formě vyžadována. Pokud se uvádí, že prezentace má být učiněna v listinné podobě a není výslovně uvedeno, v jaké podobě naopak nemá být, tak pokud jsou rovněž splněny podmínky z bodu prvního vztahující se k času a místu, je jiný způsob doručení prezentace účinný. Jiný případ nastává, pokud není vůbec uvedena formální stránka, v jaké má být prezentace provedena. V takovém případě se očekává, a také musí být každá prezentace provedena, v listinné formě. Dále jsme informováni o identifikaci záruky. „Prezentace musí identifikovat záruku, v jejímž rámci je provedena, jako například uvedením ručitelova referenčního čísla.“ V případě, že tomu tak není, tak lhůta pro přezkoumání (článek 20) začne běžet v den identifikace. Poslední bod uvádí, že jak záruka (pokud nestanoví jinak), tak dokumenty musí být v jazyce záruky, avšak dokumenty vystavené jinou osobou než je příkazce nebo beneficient, mohou být dokonce v jakémkoli jazyce.

139

Článek 15 Požadavky na uplatnění Požadavky na uplatnění lze shrnout takto: musí být doprovázeno prohlášením beneficienta uvádějícím, v jakém ohledu dlužník porušil své povinnosti vyplývající z podkladového vztahu; dále prohlášením strany, v jejíž prospěch byla protizáruka vystavena. Toto prohlášení pak

může

být

obsaženo

v uplatnění

nebo

v samotném

podepsaném

dokumentu

doprovázejícím nebo identifikujícím uplatnění. Článek 16 Oznámení o uplatnění Jakékoliv uplatnění záruky a jakýkoliv alternativní požadavek prodloužit platnost záruky musí ručitel neprodleně oznámit přikazující straně nebo popřípadě protiručiteli. Vedle toho protiručitel je touto povinností vázán jen k přikazující straně. Článek 17 Částečné uplatnění a vícenásobná uplatnění; částky uplatnění V případě „částečného uplatnění“ je uplatnění na menší částky, než je celá disponibilní částka. „Vícenásobná uplatnění“ znamená, že může být učiněno více jak jedno uplatnění, v jiném případě mohou být vícenásobná uplatnění rovněž zakázána. Článek se vyjadřuje také k nevyhovujícímu uplatnění, které nastává, když je buď učiněno na vyšší částku, než je disponibilní částka v rámci záruky; nebo jakékoliv podpůrné prohlášení nebo jakékoliv další dokumenty požadované zárukou uvádějí částky, jejichž součet je menší než požadovaná částka. Článek 18 Samostatnost každého uplatnění Zde se dozvídáme, co nepředstavuje zřeknutí se práva, a to učinění uplatnění, které není vyhovujícím uplatněním, nebo jeho vzetí zpět, a současně ani nemá další vliv na právo učinit jiné včasné uplatnění (v případě zákazu či nikoliv).

140

Článek 19 Přezkoumání V první řadě je přezkoumána záruka, a to tak, že sám ručitel určí na základě samotné prezentace, zda je tato prezentace vyhovující. Další kontrole jsou podrobeny údaje v dokumentu, které nemusí být totožné se samotným dokumentem, ale nesmějí být v rozporu s jeho údaji. Článek 20 Lhůta pro přezkoumání uplatnění, výplata V tomto článku se výslovně uvádí, že jestliže prezentace uplatnění neuvádí, že má být doplněna později, ručitel přezkoumá příslušné uplatnění během 5 pracovních dní následujících po dni prezentace a rozhodne, zda je vyhovující. A následně, jakmile ručitel rozhodne, že je prezentace vyhovující, musí zaplatit. Článek 21 Měna výplaty Z tohoto článku se zaměříme na první dva odstavce. Výplata je buď uskutečněna ručitelem v měně stanovené zárukou, avšak mohou nastat situace, kdy tomu to závazku nemůže ručitel dostát. Jedná se o případ, kdy „není ručitel schopen provést výplatu v měně stanovené v záruce z důvodu překážky stojící mimo dosah jeho moci, nebo je provedení výplaty ve stanovené měně podle práva platebního místa nezákonné.“ Článek 22 Předání kopií vyhovujícího uplatnění Zde jen uveďme, že ani protiručitel, ani přikazující strana, nemohou pozdržet výplatu nebo hojení z důvodu, že ještě neobdrželi kopii vyhovujícího uplatnění a kopii všech souvisejících dokumentů. Článek 23 Alternativní uplatnění „Prodlužte nebo zaplaťte“ Z tohoto článku je patrno, že vyhovující uplatnění zahrnující alternativní požadavek na prodloužení platnosti, může ručitel pozastavit na dobu nepřesahující 30 kalendářních dní

141

následujících po tom, kdy uplatnění obdržel. Avšak „ručitel nebo protiručitel může prodloužení odmítnout, i když k prodloužení odmítl pokyn, a pak musí zaplatit.“ Článek 24 Nevyhovující uplatnění, zřeknutí se námitek a oznámení V případě, že ručitel/protiručitel rozhodne o tom, že uplatnění záruky není uplatněním vyhovujícím, může je buď odmítnout nebo se obrátit k přikazující straně/protiručiteli s dotazem, jestli se zříká práva namítat nesrovnalosti. Pokud se ručitel rozhodne uplatnění odmítnout, jeho povinností je sdělit toto předkladateli uplatnění jediným oznámením, které musí uvádět, že ručitel odmítá uplatnění; a všechny nesrovnalosti, pro které ručitel uplatnění odmítá. Toto oznámení musí být neprodleně odesláno, a to nejpozději koncem pátého pracovního dne následujícího po dni prezentace. Článek 25 Snížení částky a ukončení platnosti Snížení částky a ukončení platnosti se vyjadřuje k tomu, kdy se použitelná částka snižuje o každou částku; dále za jakých podmínek je záruka ukončena; jaký postup je uplatněn, pokud záruka/protizáruka

nestanoví ani datum uplynutí platnosti, ani událost plynutí platnosti,

pokud připadne na den prezentace v místě uplatnění nepracovní den. Článek 26 Vyšší moc Jako vyšší moc jsou označeny „přírodní a živelné pohromy, vzpoury, občanské nepokoje, povstání, války, teroristické činy nebo jakékoliv jiné události mimo dosah moci ručitele nebo protiručitele“. Jedná se o takové události, které přeruší obchodní činnost „týkající se úkonů, které jsou toho druhu jako úkony podřízené těmto pravidlům“. Článek 27 Vyloučení odpovědnosti za účinnost V tomto článku je uvedeno, za co ručitel nepřebírá žádný závazek nebo odpovědnost. Jednotlivé položky jsou rozděleny do čtyř kategorií. Některé si jen namátkově vyjmenujme: forma, přesnost, falzifikace; obecná nebo zvláštní prohlášení učiněná nebo dodatečně uvedená

142

v dokumentu ručiteli předloženém; popis, množství, stav, balení, služeb nebo jiných výkonů nebo údajů představovaných jakýmkoliv jemu předloženým dokumentem, nebo na které se jakýkoliv předložený dokument odvolává; dobrá víra, solventnost…nebo postavení jakékoliv osoby, která vystavila jakýkoliv jemu předložený dokument nebo v něm byla zmíněna v jakémkoliv jiném postavení. Článek 28 Vyloučení odpovědnosti za předávání zpráv a za překlad V tomto článku je upřesněno, kdy ručitel nepřebírá závazek nebo zodpovědnost, a to za následky zdržení, ztráty při přepravě, zkomolení nebo za omyly, které vznikly při předávání jakýchkoliv dokumentů za stanovených podmínek (více přímo v článku) nebo za omyly při překladu nebo výkladu technických pojmů. Článek 29 Vyloučení odpovědnosti za jednání jiné strany Ručitel používající služeb jiné strany za účelem provedení instrukcí přikazující strany nebo protiručitele tak činí na účet a riziko příslušné přikazující strany nebo protiručitele. Článek 30 Meze vyloučení odpovědnosti Tento článek se vztahuje k jiným článkům, a to ve smyslu, že články 27 a 29 nezbavují ručitele závazku nebo odpovědnosti, nejedná-li v dobré víře. Článek 31 Odškodnění při použití cizího práva a zvyklostí Přikazující strana nebo protiručitel (v případě protizáruky) odškodní ručitele za všechny závazky a odpovědnosti dané cizím právem a zvyklostmi. Článek 32 Odpovědnost za výlohy Jako modelový uveďme tento odstavec z článku: „Jestliže záruka stanoví, že výlohy jdou na účet beneficienta, a tyto výlohy nemohou být inkasovány, přikazující strana má povinnost je

143

zaplatit.“ Jiná situace nastává v případě, že „stanoví-li protizáruka, že výlohy, které se vztahují k záruce, jdou na účet beneficienta, a jestliže tyto výlohy nemohou být inkasovány, protiručitel zůstane odpovědný za zaplacení těchto výloh ručiteli a přikazují strana protiručiteli.“ Článek 33 Převod záruky a postoupení výtěžku Tady je nutné si uvést, že „záruka je převoditelná, pouze pokud výslovně stanoví, že je „převoditelná“, přičemž v takovém případě může být převedena vícekrát, a to v celé částce použitelné v okamžiku převodu.“ Vedle toho ale protizáruka tuto převoditelnost neumožňuje. Zároveň, aby záruka byla převoditelná musí dodržet jisté náležitosti, ke kterým se článek dále vyjadřuje. Článek 34 Rozhodné právo Tento článek uvádí, že nestanoví-li záruka jinak, je právo, kterému je podřízena to, které platí v místě pobočky nebo v obchodním místě ručitele/protiručitele, které záruku/protizáruku vystavilo. Článek 35 Soudní příslušnost Tento článek nalézá své uplatnění v případě „jakéhokoliv sporu mezi ručitelem a beneficientem“. Je zde jasně dáno, že tyto spory jsou řešeny „výhradně“ příslušným soudem v zemi, v níž se nachází pobočka nebo obchodní místo ručitele, jež vystavilo záruku. Stejně tak je to i v případě sporu mezi protiručitelem a beneficientem, kdy je předmětem jednání protizáruka.

144

4.6 PŘÍPADOVÁ STUDIE Č. 2 - VZORY ZÁRUKY A PROTIZÁRUKY Form of Demand Guarantee under URDG 758*/ Vzor záruky vyplatitelné na požádání podle URDG 758* Smluvní strany The Guarantor/ Ručitel The Applicant/ Dlužník The Beneficiary/Beneficient

Preambule Type of Guarantee/ Typ záruky The Underlying Relationship/ Podkladový vztah Článek smlouvy – jazyk Language of any requared documents/ Jazyk, ve kterém mají být požadované dokumenty. Článek smlouvy – částka, měna, dokument Guarantee Amount and Currency/Částka záruky a měna Any document required in support of the demand for payment, apart from the supporting statement that is explicity required in the text below/Dokument, který je požadován na podporu požadavku na výplatu kromě podpůrného prohlášení, které je výslovně požadováno v níže uvedeném textu. Článek smlouvy – prezentace Form of presentation / Forma prezentace Place for presentation / Místo prezentace Článek smlouvy – platnost, platba Expiry / Uplynutí platnosti The party liable for the payment of any charges / Strana odpovědná za zaplacení výloh

145

Citace As Guarantor, we hereby irrevocably undertake to pay the Beneficiary any amount to the Guarantee Amount upon presentation of the Beneficiary´s complying demand, in the form of presentation indicated above, supported by such other documents as may be listed above and in any event by the Beneficiary´s statement , whether in the demand itself or in a separate signed document accompanying or identifying the demand, indicating in what respect the Applicant is in breach of its onligations under the Underlying Relationship.

Any demand under this Guarantee must be received by us on or before Expiry at the Place for presentation indicated above.

This Guarantee is subject to the Uniform Rules for Demand Guarantees (URDG) 2010 revision, ICC Publication No. 758. Jako ručitel se tímto neodvolatelně zavazujeme zaplatit beneficientovi jakoukoliv částku až do výše částky záruky proti prezentaci vyhovujícího uplatnění beneficienta, ve formě prezentace uvedené výše, podpořeného případnými dokumenty uvedenými výše, a v každém případě prohlášením beneficienta, ať už v samostatném uplatnění nebo v samostatném podepsaném dokumentu, který doprovází nebo identifikuje toto uplatnění, které uvádí, v jakém ohledu dlužník porušil své povinnosti vyplývající z podkladového vztahu. Uplatnění této záruky musí být doručeno nejpozději v den uplynutí platnosti do místa pro prezentaci uvedeného výše. Tato záruka se řídí jednotnými pravidly pro záruky vyplatitelné na požádání (URDG), revize 2010, publikace ICC (MOK) č. 758. Form of Counter-Guarantee under URDG 758/ Vzor protizáruky podle URDG 758 Smluvní strany The Guarantor / Ručitel The Applicant / Dlužník The Beneficiary / Beneficient

146

Preambule The Underlying Relationship / Podkladový vztah Článek smlouvy (obchodní podmínky) Language of any requared documents / Jazyk, ve kterém mají být požadované dokumenty. Guarantee Amount and Currency / Částka záruky a měna Any document required in support of the demand for payment, apart from the supporting statement that is explicity required in the text below / Dokument, který je požadován na podporu požadavku na výplatu kromě podpůrného prohlášení, které je výslovně požadováno v níže uvedeném textu. Článek smlouvy – prezentace Form of presentation / Forma prezentace Place for presentation / Místo prezentace Článek smlouvy – povinnosti ručitele Expiry of Guarantee / Uplynutí platnosti The party liable for the payment of any charges / Strana odpovědná za zaplacení výloh As Guarantor, we hereby irrevocably undertake to pay the Beneficiary any amount to the Guarantee Amount upon presentation of the Beneficiary´s complying demand, in the form of presentation indicated above and in any event. By the Beneficiary´s statement, whether in the demand itself or in a separate signed document accompanying or identifying the demand, indicating in what respect the Applicant is in breach of its obligations under the Underlying Relationship.

Any demand under this Guarantee must be received by us on or before Expiry at the Place for presentation indicated above.

This Guarantee is subject to the Uniform Rules for Demand Guarantees (URDG) 2010 revision, ICC Publication No. 758. Jako ručitel se tímto neodvolatelně zavazuji zaplatit beneficientovi jakoukoliv částku až do výše částky záruky proti prezentaci vyhovujícího uplatnění beneficienta, ve formě prezentace

147

uvedené výše, podpořeného případnými dokumenty uvedenými výše, a v každém případě prohlášením beneficienta, ať už v samotném uplatnění nebo v samostatném podepsaném dokumentu, který doprovází nebo identifikuje toto uplatnění, které uvádí, v jakém ohledu dlužník porušil své povinnosti vyplývající z podkladového vztahu. Uplatnění této záruky nám musí být doporučeno nejpozději v den uplynutí platnosti do místa pro prezentaci uvedeného výše. Tato záruka se řídí jednotnými pravidly pro záruky vyplatitelné na požádání (URDG), revize 2010, publikace ICC (MOK) č. 758. Smluvní vztahy The Counter-Guarantor / Protiručitel The Guarantor / Ručitel Smluvní vztahy – prezentace protizáruka Counter-Guarantee Amount and Currency / Částka protizáruky a měna Form of presentation / Forma prezentace Place for presentation / Místo prezentace Expiry of Counter-Guarantee / Uplynutí platnosti protizáruky The party liable for the payment of any charges / Strana odpovědná za zaplacení výloh

As Counter-guarantor, we hereby irrevocably undertake to pay the Guarantor any amount up to the Counter-guarantee Amount indicated below upon presentation of the Guarantor´s complying demand, in the form of presentation indicated below, supported by the Guarantor´s statement, whether in the demand itself or in a separate signed document accompanying or identifying the demand, indicating that the Guarantor has received a complying demand under the guarantee.

This Counter-guarantee is subject to the Uniform Rules for Demand Guarantees (URDG) 2010 revision, ICC Publication No. 758.

148

Jako protiručitel se tímto neodvolatelně zavazujeme zaplatit ručiteli jakoukoliv částku až do výše částky protizáruky uvedené níže proti prezentaci vyhovujícího uplatnění ručitele, ve formě prezentace uvedené níže, podpořeného prohlášením ručitele ať už v samostatném uplatnění nebo v samostatném podepsaném dokumentu, který doprovází nebo identifikuje toto uplatnění, které uvádí, že ručitel obdržel vyhovující uplatnění záruky. Tato protizáruka se řídí Jednotnými pravidly pro záruky vyplatitelné na požádání (URDG), revize 2010, publikace ICC (MOK) č. 758. Nejdůležitější novinky URDG 758 Jak jsme si již uvedli pravidla URDG 758 platí od roku 2010 a jsou nástupními pravidly po URDG 458. Považujeme za důležité zmínit se o některých hlavních rozdílech. Mezi významné změny můžeme např. zmínit pravidla týkající se vyšší moci. URDG 758 řeší velmi komplexně vyšší moc z hlediska práv a povinnosti smluvních stran v kontextu pravidel mezinárodní hospodářské komory. Toto rozšířené řešení pravidel vyšší moci je zvláště důležité pro ručitele z hlediska práv beneficientů. Nová pravidla řeší situaci, kdy beneficient nemůže prezentovat právě díky zásahu vyšší moci. Konečně je i konkrétně napsáno, že v případě vyšší moci může být záruka a současně i protizáruka prodloužena celkem na 30 kalendářních dní. Toto prodlužení začíná od doby uplynutí lhůty na standardní prezentaci. Pravidla pamatují ovšem i na situaci, kdy vyšší moc působí déle jak těchto 30 kalendářních dnů, a to bohužel v neprospěch beneficienta ztrátou možnosti prezentace. Beneficient se tedy musí snažit v případě zásahu vyšší moci uplatnit svou prezentaci v dané době nebo do 30 kalendářních dnů od konce dané doby. V případě, že vyšší moc zasáhne do období prezentace u ručitele, tzn. do jeho 5 pracovních dní po dni prezentace, přeruší se tato doba po dobu trvání vyšší moci, tzn. rozšíření možnosti ručitele zkoumat prezentaci během pěti „vyšší mocí roztržených“ pracovních dnů. Zde je ručitel ve výhodě oproti beneficientovi, protože na rozdíl od něj, který má pouze možnost prodloužit termín prezentace o 30 kalendářních dní, může ručitel přerušit přezkum po celou dobu trvání vyšší moci na dobu neurčitou. Další změna se týká převodu záruky. Převod záruky je převod práva, kdy beneficient převádí, v souladu s podmínkami záruky, tuto záruku na novou stranu nabyvatele. Ručitel musí tedy

149

poskytnout záruku na požádání nového nabyvatele samozřejmě po úspěšné prezentaci. Tento postup ovšem z praxe raději nedoporučujeme, protože je velmi problematický a má velmi slabý legislativní rámec. Proto pravidla URDG 758 stanoví, že záruka je převoditelná pouze v případě, že tato možnost je výslovně stanovena v původním znění. V takovém případě, pokud je toto výslovně stanoveno, může být záruka převedena dokonce vícenásobně. Platí ovšem pravidlo, že ručitel musí s převodem záruky souhlasit, což je logické, neboť v opačném případě by nepodepsal smlouvu o vyplatitelných zárukách. A dokonce, i když ručitel původně v obecném slova smyslu s převodem záruky souhlasí, nemusí s ní souhlasit v budoucnu, v případě, že mu např. nevyhovuje budoucí nabyvatel záruky. Postoupení výtěžku ze záruky je diametrálně odlišný institut od převodu záruky. Jedná se o předání vyplatitelné záruky beneficientem další straně. Jedná se tedy o peněžní plnění. Postoupení výtěžku ze záruky není přímo řešeno konkrétně u URDG 758 a nesmí pouze odporovat rozhodnému právu dané jurisdikce. V URDG 758 musíme také postupovat opatrně s některou novou terminologií jako je např. definice dlužníka, což je strana, jejíž závazek je zajištěn zárukou. Dále se v URDG 758 nově vyskytuje nový význam slova přikazující strany, která dává pokyny k vystavení záruky nebo protizáruky a odpovídá za odškodnění ručitele. 4.7 PODMÍNKY MEZINÁRODNÍCH SMLUV Podmínky mezinárodních obchodních smluv, resp. mezinárodních kupních smluv, podle modelu ICC jsou dlouhodobě standardizované. Ve standardní kupní smlouvě rozeznáváme smlouvu, která se věnuje zvláštním podmínkám a část, která se věnuje všeobecným podmínkám. Vzorová mezinárodní kupní smlouva obsahuje složky týkající se rozsahu uplatnění, rozhodného práva pro řešení sporu, dopravní a dodací podmínky, platební podmínky, termín dodání, dokument, který poskytuje důkaz o dodání, záruku, kterou dává prodávající, odpovědnost prodávajícího, řešení problémů v případě porušení smlouvy prodávajícím, uplatnění vyšší moci, a způsobu řešení sporů (dobrá smlouva se pozná až v okamžiku, kdy vzniknou mezi partnery neshody).

150

Rozsah uplatnění Většina obchodních smluv se týká prodeje vyrobeného zboží, nebo služeb. Zboží je často určeno pro reexport, tzn. pro další prodej v jiných zemích nebo pro pouhé jeho přeprodání v zemi příjemce. Obchodní právo dává poměrně velkou volnost smluvním stranám při sepisování smluv, ovšem doporučujeme držet se pravidel INCOTERMS a pokud možno, i ostatních pravidel, jako jsou doložky Mezinárodní obchodní komory – ICC Paris. Rozhodné právo Pokud se smluvní vztahy nedohodnou jinak, než podle mezinárodní kupní smlouvy, budou se případné spory rozhodovat podle Vídeňské úmluvy. Další možnost pro volbu rozhodného práva mají partneři ve volbě rozhodného práva jimi zvolené země. Často zvolenou praxí bývá, že se smluvní strany řídí právem země, ve které má prodávající své sídlo. Samozřejmě strany mohou ve smlouvě určit také právo v zemi kupujícího nebo určit právo třetí země jako právo rozhodné. Sjednání a určení rozhodného práva je velmi důležité pro řešení budoucích sporů a doporučujeme sjednávat rozhodčí doložky, které budou rozhodovány před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR. Dopravní a dodací podmínky Dopravní a dodací podmínky by se měly v obchodní praxi řídit pravidly INCOTERMS 2010 tak, jak jsme je popsali v předcházející kapitole. Velký zřetel by měly obě strany dávat na pojištění zboží, dělbu nákladů v terminálu a balení zboží. Toto jsou často problémové faktory obchodního styku. Právě vyřešením kvalitního balení zboží a pojištění předcházíme a minimalizujeme rizika při uzavírání smluv. Platební podmínky V platebních podmínkách určí smluvní strany způsob placení, banku prodávajícího a kupujícího a veškeré identifikační údaje. V případě použití smlouvy ICC, pokud není uvedeno jinak, je splatnost faktury 30 dnů od data vystavení. Faktury se mohou převádět i

151

elektronicky. Lhůta 30 dnů platí i pro zálohové platby. V případě použití dokumentárního akreditivu ve většině případů kupující obstarává tento akreditiv vystavený bankou ve prospěch prodávajícího podle podmínek Uniform Customs and Practise for Documentary Credits vydaných Mezinárodní obchodní komorou avizovaný nejpozději 30 dní před předpokládaným dnem dodání, nebo nejpozději 30 dní před nejdřívějším datem v rámci sjednané dodací lhůty. Také veškeré další dokumenty by měly odpovídat podmínkám vydaných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. Termín dodání Termín dodání by měly smluvní strany jasně a přesně specifikovat, mohou se používat formulace, jako je „dodání 20. března 2016“ nebo „do 20. března 2016“, nebo „třetí týden v březnu 2016“, nebo „90 dnů od podepsání kupní smlouvy“, atd. V případě pozdního zaplacení zboží, které není ze strany příjemce reklamováno, je možné sjednat úrok z prodlení. Pro větší bezpečnost prodávajícího je dobré zachovat jeho vlastnické právo ke zboží až do úplného zaplacení kupní ceny kupujícím. V případě pozdního dodání zboží, může kupující účtovat škodu minimálně 0,5 % z ceny zboží za každý týden zpoždění. Samozřejmě se jinak postupuje při upozornění prodávajícího na zpoždění dodávky zboží, a to jak v případě, že toto zpoždění je zaviněno prodávajícím, nebo vyšší mocí. U zboží může také dojít k nesouladu dodaného zboží a v tomto případě musí kupující do 15 dnů vyrozumět prodávajícího. Další lhůta, a to konečná, která hrozí kupujícímu, je neupozornění na závady či nesoulad do 12 měsíců od data přijmutí zboží. Kupující může požadovat náhradu zboží, úpravu zboží či refundaci kupní ceny. Dokumenty, které poskytují důkaz o dodání Většinou se jedná o dopravní dokumenty, které uvádějí typ dopravy a které se řídí podle jednotných pravidel. Druh dokumentu: Bill of Lading – naložený list/konosament Druh dopravy: Námořní doprava, rovněž doprava multimodální.

152

Druh dokumentu: Multimodal Transport Document – multimodální dopravní dokument Druh dopravy: Tranzitní přeprava zahrnující použití nejméně dvou rozdílných přepravních způsobů. Druh dokumentu: Sea Waybill – námořní nákladní list Druh dopravy: Námořní doprava. Druh dokumentu: Mate´s Receipt – potvrzení o převzetí zboží na loď Druh dopravy: Námořní doprava. Druh dokumentu: Air Waybill – letecký nákladní list Druh dopravy: Letecká doprava. Druh dokumentu: Consignment Note – nákladní list Druh dopravy: Pozemní doprava. Druh dokumentu: Warehouse Warrant – skladištní list Druh dopravy: Pozemní a námořní doprava. Druh dokumentu: Freight Forwarder´s Document – zasílatelské dokumenty Druh dopravy: Námořní, letecká, silniční nebo multimodální doprava. Druh dokumentu: Packing list – balicí list Druh dopravy: Námořní, silniční nebo multimodální doprava. Při předávání zboží je velmi důležitá spolupráce mezi stranami a hlavně povinnost kupujícího neprodleně oznámit prodávajícímu jakoukoliv reklamaci, ať z jeho strany, nebo ze strany zákazníků, nebo jiných třetích stran. Důležité je také sjednat dodací podmínky podle pravidel INCOTERMS. Pokud nejsou dodací podmínky dodány, řídí se automaticky podle pravidla EXW. Prodávající musí také

153

poskytnout veškeré informace o vlastnostech a charakteristice zboží (váha, objem, cena, barva, balení, atd.).

Záruka Záruku dává vždy výrobce konečnému zákazníkovi, ovšem tou formou, že konečný zákazník uplatňuje spotřebitelskou záruku u prodejce, tedy resp. u předcházejícího kupujícího zboží. Kupující by měl tedy vždy spolupracovat s prodávajícím, a to nejen v případech, kdy prodávající je výrobce. Problémem z praxe jsou některé asijské firmy, které nedávají záruku konečnému zákazníkovi od okamžiku koupě výrobku, ale záruku umožňují pouze od okamžiku dodání zboží prodejci, tzn. v časové přecházející linii kupujícímu a tímto přenášejí riziko reklamace a náklady záruky ze sebe na prodejce jejich zboží. Podobnou praxí se vyznačoval například Samsung. Odpovědnost prodávajícího V každém případě by prodávající i kupující měli jít v případě reklamace cestou rozumného kompromisu, ale v případě neshod mohou jednat podle pravidel ICC. Jak jsme si již řekli, v platebních podmínkách může kupující uplatňovat nárok na náhradu skutečné škody v maximální výši 5 % ceny, zpožděného zboží, nebo ve výši 0,5 % týdně. V případě ukončení smlouvy z důvodu pozdní dodávky může kupující navíc požadovat částku 10 % z ceny nedodaného zboží. Je velmi důležité pečlivě prostudovat veškerá pravidla týkající se náhrady škody, aby prodávající nebyl nepříjemně překvapen. Náhrada škody se týká i nesouladu dodání, kdy může kupující chtít náhradu zboží, jeho opravení k refundaci ceny, nebo určitou pokutu, která se týká například snížení ceny až o 15 %. V případě ukončení smlouvy z důvodu nesouladu dodání, může kupující požadovat cenu až do výše 10 % z celkové ceny zboží, které je v nesouladu. Řešení problémů v případě porušení smlouvy prodávajícím V případě ukončení smlouvy kupujícím z důvodu nedodržení smlouvy dochází k situacím, ve kterých prodávající nedodal zboží v daném termínu nebo prodávající neupozornil kupujícího

154

na pozdní dodání nebo prodávající neopravil nebo nevyměnil špatně dodané smluvní zboží. Veškeré termíny týkající se ukončení smlouvy kupujícím jsou součástí smlouvy ICC. Uplatnění vyšší moci a způsobu řešení sporů Nikdy nepodceňujte doložku o uplatnění vyšší moci, která vás může zprostit odpovědnosti v případě závažných problémů s dodávkou zboží. Vyšší moc znamená takovou překážku, která se nemohla předpokládat, a proti které tedy nebylo možno uplatnit opatření. Jedná se například o živelné pohromy, stávky, letecké katastrofy, atd. Strana, která má díky vyšší moci problém s plněním smlouvy, musí dát toto neprodleně na vědomí a smlouva se většinou přerušuje po dobu trvání vyšší moci, tzn., po dobu například trvání povodně nebo jiné přírodní katastrofy. Jestliže vyšší moc prokazatelně trvá déle než 6 měsíců, může strana postižená vyšší mocí ukončit smlouvu bez jakýchkoliv nároků druhé smluvní strany. Způsob řešení sporů je neopomenutelnou součástí každé obchodní smlouvy. Pokud neuvedete ve smlouvě rozhodné právo a způsob řešení sporů, řídíte se podle arbitrážních pravidel Mezinárodní obchodní komory (v případě použití mezinárodní obchodní smlouvy ICC). Nesmíme zapomenout, že ani arbitrážní doložka nezabrání protistraně uplatnění předběžných soudních opatření. Mimo arbitrážní cestu mohou smluvní strany zvolit cestu soudní. Ideální pro českou stranu je určit sudiště u Rozhodčího soudu při HK ČR. O rozhodčím řízení vedeným před tímto soudem a jeho pravidly se budeme velmi podrobně zabývat v následující kapitole. 4.8 ŘEŠENÍ SPORŮ - OBLIGATORNÍ NÁLEŽITOSTI ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ Legalita rozhodčích smluv Rozhodčí smlouva je základní fundamentem pro úspěšné řízení před rozhodčím soudem. Formou rozhodčí smlouvy se zabývá § 3 zákona o rozhodčím řízení. Z tohoto zákona ocitujeme odstavce 1, 2 a 6, které se týkají sporu vzniklých v obchodních činnostech.

155

(1) Rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednaná telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. (2) Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. (6) Svěřuje-li rozhodčí doložka rozhodování sporu stálému rozhodčímu soudu, je požadavek uvedený v odstavci 4 splněn také odkazem na statuty a řády stálých rozhodčích soudů vydávaných podle §13. ROZBOR FORMY ROZHODČÍ SMLOUVY: Kogentní charakter písemné formy rozhodčí smlouvy Podle odstavce prvního ustanovení § 3 RozŘ musí být rozhodčí smlouva uzavřená písemně, jinak je neplatná. Požadavek písemnosti formy rozhodčí smlouvy je kogentního charakteru a nepřipouští dispozitivní dohodu stran smlouvy na úpravě odchylné. Tak, jak lze na základě výše citované věty zákona říci, že rozhodčí smlouva je základem rozhodčího řízení, nelze však současně prohlásit, že rozhodčí smlouva je nezbytnou podmínkou pro to, aby rozhodčí řízení mohlo proběhnout a spor byl v jeho rámci projednán a rozhodnut. Je tomu tak z důvodu, že rozhodce může být k rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení podle zákonodárce povolán i jinak než toliko písemně sjednanou rozhodčí doložkou, což plyne výslovně z ustanovení § 31 písm. c) RozŘ, kde zákonodárce jako jeden ze zrušovacích důvodů rozhodčího nálezu uvádí, že rozhodce nebyl na základě rozhodčí smlouvy ani jinak povolán k rozhodnutí sporu.

156

Dvě alternativy povolání rozhodce Sám zákonodárce tedy výslovně počítá se dvěma, v úvahu přicházejícími, alternativami provedení rozhodčího řízení, resp. s dvěma alternativami povolání rozhodce k jeho realizaci, kdy rozhodčí smlouva je první a zásadní z obou těchto nabízejících variant. Druhou z variant je možnost zahájení rozhodčího řízení podáním žaloby rozhodci, který obešle druhou stranu sporu s žalobním návrhem a požádá ji o vyjádření k žalobě. Pokud žalovaná strana sporu podá žalobní odpověď, v níž nenamítne nedostatek pravomoci rozhodce, lze rozhodčí řízení (i při absenci písemné rozhodčí doložky) provést, neboť se má v souladu s ust. § 15 odst. 2 RozŘ za to, že žalovaná strana konkludentním právním úkonem projevila souhlas s řízením před rozhodcem a s rozhodnutím sporu v rozhodčím řízení. V praxi bude sice pravidlem rozhodování sporu na základě rozhodčí smlouvy (doložky), nelze však zapomínat i na situace málo typické a méně frekventované, kterým předvídá ustanovení § 15 odst. 2 RozŘ. Rozhodčí smlouva – základ rozhodčího řízení Rozhodčí smlouva je tedy základem rozhodčího řízení, a pokud je rozhodce povolán k projednání a rozhodnutí sporu právě na jejím základě, což bude pravidlem, stanoví zákonodárce pro její platnost podmínku písemnosti, což je praktické, neboť si lze jistě představit možné praktické obtíže při dokazování, zda byla rozhodčí smlouva uzavřena, pokud by ji bylo možno sjednat i ústně. Požadavek písemnosti rozhodčí smlouvy je bez dalšího splněn tím, že návrh rozhodčí smlouvy je obsažen na jedné listině a k její akceptaci dojde na listině od návrhu odlišné. Před novelou zákona mohla být rozhodčí smlouva (doložka) takto uzavřena rovněž ve sporech ze spotřebitelských smluv a podpisy rozhodčí smlouvy nebo smlouvy hlavní, jejíž byla rozhodčí doložka součástí, nemusely být obsaženy na téže listině. Po novele je takovýto způsob sjednání rozhodčí smlouvy možný již jen v právních vztazích obchodních, zatímco ve spotřebitelských vztazích bude založena pravomoc rozhodce (rozhodčího soudu) k projednání a rozhodnutí sporu jen tehdy, bude-li rozhodčí smlouva obsažena na samostatné listině (k tomu srovnávací komentář k ust. § 3 odst. 3 RozŘ).

157

Elektronické sjednávání rozhodčí smlouvy V druhé větě § 3 odst. 1 RozŘ zákon dále říká, v jakých jiných situacích považuje rozhodčí smlouvu za platně sjednanou. Písemná forma rozhodčí smlouvy je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejího obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. Charakteru doby a rozmachu komunikační technologie na dálku tak dnes spíše odpovídá uzavření rozhodčí doložky per mail, kdy jedna strana zašle druhé straně smlouvy a ta jí emailem doručí její akceptaci (přijetí smlouvy). Je-li obsahem takto kontrahované smlouvy hlavní rovněž rozhodčí doložka, je takto platně uzavřena, přičemž její procesně právní charakter na této skutečnosti nic nemění. Osoba rozhodce a požadavky na něho Rozhodcem může být pouze fyzická osoba. Zákon tedy nepřipouští, aby jako osoba rozhodce vystupovala osoba právnická. Uvedeným ustanovením není dotčena možnost stran rozhodčí smlouvy zvolit si k rozhodování sporu stálý rozhodčí soud, a to bez ohledu na to, zda je konkrétní stálý rozhodčí soud nadán vlastní právní subjektivitou (a je tedy právnickou osobou), či nikoliv. S rozhodčí činností, resp. s výkonem rozhodčí (rozhodcovské) funkce souvisí rovněž otázka inkompatibility (neslučitelnosti) funkcí rozhodce s vybranými funkcemi v jiných právnických profesích. I když je otázkou, zda lze profesi rozhodce z hlediska zákonných požadavků na ně kladených, které obecně nepodmiňují výkon funkce rozhodce dosažením vysokoškolského vzdělání v oboru právo, označit za profesi „právní“, zákon před novelou i po novele vymezuje neslučitelnost funkce rozhodce právě jen ve vztahu k profesím ryze právního směru. Funkce rozhodce je přímo ze zákona neslučitelné s výkonem funkce: a) státního zástupce a b) soudce.

158

Jiná právnická povolání nemají výkon funkce rozhodce zákonem odepřena, a funkci rozhodce proto mohou vykonávat a typicky také vykonávají zejména advokáti, kteří jinak poskytují právní služby na základě zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Je však třeba říci, že výkon funkce rozhodce není v takovém případě výkonem advokacie, a provedení rozhodčího řízení není tedy poskytnutím právní služby ve smyslu ust. § 1 odst. 2 zákona o advokacii. Proto také advokát vykonávající funkci rozhodce nepůsobí jako advokát a za výkon funkce rozhodce odpovídá jako rozhodce, nikoliv jako advokát, v důsledku čehož je otázkou, zda se na něj pro případ způsobení škody ve funkci rozhodce vztahuje např. pojištění advokáta. Určení rozhodce Určení rozhodce je řízeno § 7 zákona o rozhodčím řízení. Určení rozhodců bylo do současné doby největší problém rozhodčích smluv, kdy se jednotlivé strany postupně odkazovaly na neplatnost rozhodčích doložek z důvodu špatně určených nebo jmenovaných rozhodců. Této praxi přála nejednotnost jurisdikce jednotlivých soudů. Jurisdikci soudů v ČR sjednotil Nejvyšší soud ČR ve svém senátním rozhodnutí, kdy od 12. 5. 2011 zneplatnil rozhodčí doložky, v nichž byl rozhodce určován odkazem na pravidla právnických osob, např. arbitrážních center. Tímto rozhodnutím v podstatě změnil veškerá předcházející rozhodnutí soudů ČR na různé úrovni a zneplatnil velké množství rozhodčích doložek. Nový zákon ovšem naopak znovu uvádí, že rozhodci mohou být jmenováni i z různých seznamů právnických osob, pokud se na tom strany dohodnou, viz § 7, odst. 1, 2. (1) Rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. (2) Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

159

ROZBOR URČENÍ ROZHODCE: Ustanovení odstavce prvního § 7 stanoví zásadu, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby mají být určeny. Zákon zde tedy nabízí stranám rozhodčí smlouvy alternativu určit buď v rozhodčí smlouvě rozhodce tak, že stanoví počet rozhodců s uvedením jejich konkrétních jmen, příjmení a dalších případných identifikátorů, anebo stanovit v rozhodčí smlouvě způsob, jakým mají být v případě sporu vzniklého mezi stranami v budoucnu rozhodci určeni. Mezi pojmy „určení rozhodce“ a „jmenování rozhodce“ je třeba terminologicky rozlišovat. První z těchto alternativ nepůsobí zvláštní výkladové potíže, a bude-li tedy v rozhodčí smlouvě určeno, že spor bude rozhodovat rozhodce X nebo v případě senátního rozhodovaní rozhodci X, Y, Z, bude po zahájení rozhodčího řízení konstituování fóra pravidla otázkou několika dní. To je situace do jiné míry optimální, neboť zaručuje, že rychlost rozhodčího řízení, která je jedním z důvodů, proč strany rozhodčí smlouvy vylučují pravomoc státního soudu, nebude již zpočátku ohrožena případnými obstrukcemi při ustanovení rozhodčího fóra. 160

Na druhou stranu je třeba v případě určení konkrétního rozhodce nebo rozhodců v rozhodčí smlouvě upozornit na riziko spočívající v možném neprojednání sporu takto určeným rozhodcem, který v meziobdobí od uzavření rozhodčí smlouvy do data zahájení rozhodčího řízení zemřel nebo se stal jinak nezpůsobilým k výkonu funkce rozhodce. Najít konsensus na osobě rozhodce v obchodních věcech, kde jsou stranami sporu podnikatelé, nepůsobilo v praxi větší potíže, i když ani zde nebylo možno určení konkrétní osoby rozhodce přímo v rozhodčí smlouvě (doložce) z výše uvedených důvodů jednoznačně doporučit. Zákon (a to i ve sporech „nespotřebitelských“) dává stranám možnost alternativy spočívající v oprávnění neurčit v rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě a stanovit si určitý mechanismus, podle kterého bude rozhodce následně určen. Zákon to vyjadřuje dikcí „stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny“. Z uvedené dikce vyplývá, že rozhodce může být určen v podstatě jakkoliv, tedy např. i losem apod. V tuzemské arbitrážní praxi byl na základě

tohoto legálního zmocnění rozhodce jmenován, resp. určován do funkce prostřednictvím pravidel, které vydávaly tzv. servisní organizace rozhodců ad hoc. Na tato pravidla bylo v rozhodčí smlouvě odkazováno a tato pravidla stanovila způsob určení rozhodce. Rozhodce byl na základě takto nastaveného mechanismu do funkce určen zpravidla předsedou samotné servisní organizace. Tyto organizace, jež měly a mají formu právnických osob soukromého práva (ponejvíce obchodních společností a občanských sdružení) jsou v arbitrážní praxi označovány jako „arbitrážní centra“. Právě tato praxe, která byla podpořena judikaturou soudů ČR, zrušil Nejvyšší soud ČR a na základě stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR byl judikát Vrchního soudu v Praze při jednání kolegia dne 13. 1. 2010 schválen z hlediska sjednocování judikatury č. spis. značka 12Co496/2008, který označil činnost arbitrážních center za obcházení zákona. Zde vidíme, že již od období 2009 působily proti sobě dva naprosto různorodé judikáty Vrchního soudu v Praze, které byly posléze sjednoceny Nejvyšším soudem ČR, a to tak, že jmenování rozhodců arbitrážními centry z jejich seznamu zákon neumožňuje. Toto rozhodnutí vrhlo velmi velké problémy do většiny rozhodčích doložek do té doby sepsaných smluv, resp. do všech, kde nebyl určen rozhodce jmenovitě, tzn., že shora uvedená judikatura a stanoviska Nejvyššího soudu ČR tak s účinností od 12. května 2011, kdy bylo stanovisko veřejně prezentováno, zneplatnila ty rozhodčí doložky, v nichž byl rozhodce určován odkazem na pravidla právnických osob (arbitrážního centra), které nejsou stálým rozhodčím soudem podle § 13 RozŘ. Nyní po přijetí novely, která možnost určovat rozhodce odkazem na pravidla rozhodčího řízení podle § 19 odst. 4 RozŘ výslovně umožňuje, bude možno stanovisko Nejvyššího soudu aplikovat pouze na rozhodčí smlouvy (doložky) uzavřené před účinností novely zákona. Z toho vyplývá naprosto jasně, že arbitrážní centra nebo jiné nestálé rozhodčí soudy mohou v rozhodčích doložkách sepsaných po novele zákona o rozhodčím řízení opět jmenovat rozhodce ze svého seznamu, pokud je tak ujednáno. V případě starších rozhodčích doložek je doporučujeme nahradit časově platnou, i když v podstatě stejnou, rozhodčí doložkou, protože rozhodčí smlouvy (doložky) uzavřené po účinnosti novely zákona se budou spravovat režimem jeho ustanovení po novele. Právní jistotu ve věci platnosti rozhodčích doložek arbitrážních doložek, arbitrážních center přináší novela vložením věty druhé komentovaného ustanovení ve znění: „Rozhodce může být určen

161

i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4 RozŘ.“ Mezinárodní rozhodčí řízení V praxi mezinárodního rozhodčího řízení je spíše pravidlem, aby jmenovací autoritou, tedy osobou, která rozhodce do funkce určí, byl stálý rozhodčí soud, a to jak stálý rozhodčí soud, který je v příslušné zemi konání rozhodčího řízení považován za stálý rozhodčí soud tuzemský, tak stálý rozhodčí soud zahraniční. Co se týče zahraničních a právních úprav nebo řádů jiných stálých rozhodčích institucí, je zde možno plně odkázat na vyčerpávající komentář k vybraným ustanovením jejich řádů, který podal profesor Přemysl Raban. Jako jmenovací autorita ve smyslu ust. § 7 odst. 1 věta druhá RozŘ může tedy působit i tuzemský nebo zahraniční stálý rozhodčí soud. Osoba ve smyslu ust. § 7 odst. 1 věta druhá RozŘ (jmenovací autorita, „appointing authority“) nemusí, ale může – a v praxi tomu tak nezřídka bude – vydávat pravidla pro rozhodčí řízení, a to na základě ust. § 19 odst. 4 RozŘ, které bylo do zákona rovněž nově vloženo, a na které je odkázáno i v právě komentovaném ustanovení. V praxi může v souvislosti s „vybranou osobou“ (§ 7 odst. 1 věta druhá RozŘ) a všeobecnými pravidly rozhodčího řízení, které taková osoba (nejčastěji jí bude arbitrážní centrum) případně vydá podle § 19 odst. 4 RozŘ, dojít k více variantám. Podle ust. § 7 odst. 1věta druhá RozŘ může být rozhodce do funkce určen jmenovací autoritou („osobou“) s tím, že: a) v řízení bude takto určený rozhodce (nebo takto určení rozhodci, dále jen „rozhodce“) následně postupovat dle dohody o postupu v řízení sjednané podle § 19 odst. 1 RozŘ, nebo b) v případě, že takové dohody nejsou, bude určený rozhodce postupovat postupem, který bude považovat za „postup vhodný“ (viz § 19 odst. 2 RozŘ), nebo c) v řízení bude postupováno podle pravidel rozhodčího řízení vydaných podle § 19 odst. 4 RozŘ, které vydala „osoba“ ve smyslu ust. § 7 odst. 1 RozŘ (jmenovací autorita), d) v řízení bude postupováno podle pravidel rozhodčího řízení vydaných podle § 19 odst. 4 RozŘ, které vydala osoba od „osoby“ ve smyslu ust. § 7 odst 1 RozŘ (jmenovací autority) odlišná, nebo

162

e) a v úvahu přichází i možnost postupu podle pravidel některého tuzemského nebo zahraničního stálého rozhodčího soudu, nebo f) podle některých vzorových pravidel rozhodčího řízení (srov. např. pravidla UNCITRAL, označovaná rovněž jako „Model Law“). Ve všech případech uvedených shora se však bude vždy jednat o rozhodčí řízení ad hoc. Určení rozhodce k výkonu funkce jmenovací autoritou („osobou“) podle ust. § 7 odst. 1 věta druhá RozŘ nebo „vybranou osobou“ (§ 6 odst. 3 zákona č. 244/2002 Z. z.) či podle jiných právních úprav není nicméně jedinou alternativou, kterou zákon v komentovaném ustanovení stranám rozhodčí smlouvy nabízí. Podle ust. § 7 odst. 1 věta druhá RozŘ může být rozhodce do funkce určen také „způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4 RozŘ“. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že „strany mohou určit postup v řízení také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou v rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Použití řádu stálého rozhodčího soudu tím není dotčeno.“ Zákon nestanoví, kdo pravidla rozhodčího řízení vydává. Lze však soudit, že to budou právě arbitrážní centra, u nichž lze současně předpokládat, že budou působit i jako osoba ve smyslu komentovaného ustanovení § 7 odst. 1 věta druhá. Není však vyloučeno, že všeobecná pravidla rozhodčího řízení budou vydávána i jinými subjekty než arbitrážními centry a že všechny subjekty vydávající pravidla rozhodčího řízení v arbitrážní praxi jako „osoba“ (jmenovací autorita) působit nebudou. Znamená to, že v rozhodčí smlouvě může být v takovém případě pouze odkázáno na všeobecná pravidla rozhodčího řízení bez dalšího a toto může znít např. takto: „Všechny spory z této smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení podle Pravidel rozhodčího řízení vydaných Osobou X.“ Jmenovací mechanismus rozhodce pak bude stanoven přímo v pravidlech rozhodčího řízení, aniž by musel být obsažen v textu rozhodčí smlouvy. Zákonnou podmínkou však je, aby pravidla rozhodčího řízení byla k rozhodčí smlouvě přiložena (§ 18 odst. 4 RozŘ). Pokud bude rozhodčí smlouva uzavřena ve formě rozhodčí doložky, která bude součástí smlouvy hlavní, což bude v praxi v obchodních věcech

163

pravidlem, bude třeba, aby byla pravidla rozhodčího řízení k rozhodčí smlouvě, resp. ke smlouvě hlavní, v níž je rozhodčí doložka obsažena, přiložena. Rozhodování podle zásad spravedlnosti Rozhodování podle zásad spravedlnosti umožňuje § 19 odst. 1, 2, 3 a 4. (1) Strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. (2) Není-li uzavřena dohoda podle odstavce 1 nebo není určen postup podle odstavce 4, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu (3) Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné. (4) Strany mohou určit postup také ve všeobecných pravidlech rozhodčího řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Použití řádu stálého rozhodčího soudu tím není dotčen. ROZBOR ROZHODOVÁNÍ PODLE ZÁSAD SPRAVEDLNOSTI: V ustanovení odstavce prvního se dává účastníkům rozhodčího řízení oprávnění autonomní volby procesního postupu v rozhodčím řízení, kterým si mohou určit proceduru, podle které bude rozhodčí řízení probíhat. Založení uvedené procedury je výrazem soukromě právního charakteru rozhodčího řízení, které je díky svému privátnímu a ze stran rozhodčí smlouvy pocházejícímu původu daleko méně formálnější, než občanské soudní řízení, jež přeci jen přes snahy po jeho neustálé modernizaci ze strany zákonodárce nese vždy prvky určité těžkopádnosti dané veřejnoprávním charakterem jeho úpravy. V rozhodčím řízení lze naproti tomu sjednat pravidla, podle kterých bude v řízení postupováno dohodou stran sporu, což je

164

jednou z více nesporných výhod rozhodčího řízení vůbec. Rozhodce se také nemusí řídit naprosto přesně zákonem, ale může rozhodnout podle zásad spravedlnosti, aby tak, jak je v zákoně uvedeno vedle rozhodčího řízení, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl co nejrychleji zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Dohoda stran na postupu v řízení podle ust. § 19 odst. 1 RozŘ není ze zákona jakkoliv limitována, tj. může být učiněna jak v rozhodčí smlouvě (doložce), nebo může být obsažena na speciální listině, kterou strany podepíší a k rozhodčí smlouvě ji přiloží, popř. ji ani přikládat nemusí, neboť zákon v tomto případě v žádném ze svých ustanovení nepřikazuje (srov. zde výklad k ust. § 19 odst 4 RozŘ). Dohoda stran na postupu v řízení může být komponována velice detailně tak, že strany budou ještě ve fázi před zahájením rozhodčího řízení podle ust. § 14 RozŘ strukturovat každou dílčí otázku, která by mohla být případně v rozhodčím řízení procedurálně řešena, nebo naopak pouze lakonicky odkážou na pravidla některého tuzemského či zahraničního stálého rozhodčího soudu a v rozhodčí smlouvě vyjádří jednou větou vůli, že právě podle těchto pravidel bude v rozhodčím řízení postupováno. Strany jsou tedy oprávněny upravit si procesní otázky v dohodě o postupu řízení uzavřené v mezích ustanovení § 19 odst. 1 RozŘ. INFORMAČNÍ POVINNOST – PRÁVNÍ MOC, VYKONATELNOST Informační povinnost se týká vyhotovení rozhodčího nálezu, který musí být písemný, a který musí být stranám doručen a po jeho doručení opatřen doložkou právní moci. Těmito povinnostmi se zabývá § 28 RozŘ v bodech 1 a 2. (1) Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci. (2) Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

165

Podle ustanovení odstavce prvního musí být písemné vyhotovení rozhodčího nálezu doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci s výjimkou případu, kdy rozhodčí smlouva předvídá možnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci podle ust. § 27 RozŘ (srov. komentář k tomuto ustanovení). Z uvedeného zákonného vymezení tak především plyne požadavek, aby rozhodnutí (rozhodčí nález, usnesení, srov. výklad k ust. § 23 RozŘ) bylo vyhotoveno v písemné podobě. Vyhotovení v písemné podobě se podle zákona doručuje stranám rozhodčího řízení, resp. stranám sporu, z čehož však nelze usuzovat, že by se doručovalo jen hlavním účastníkům řízení, ale bude jej třeba doručit i účastníkům vedlejším (§ 93 o. s. ř.), pokud se řízení účastní. Co se týče doložky o právní moci, zákon neupravuje ani formu této doložky, ani její obsah. Za přiměřeného použití občanského soudního řádu a soudních zvyklostí a na základě poznatků z tuzemské i zahraniční arbitrážní praxe lze usuzovat na to, že doložka o právní moci může být vepsána osobou oprávněnou k jejímu vyznačení na rozhodčí nález rukou v prostém znění: „Tento rozhodčí nález nabyl právní moci dne XY,“ a opatřena jejím podpisem, nebo vyznačena razítkem podobného obsahu, což je v praxi pravidlem. Podpis osoby oprávněné k vyznačení doložky o právní moci musí být uveden přímo na doložce nebo v její blízkosti a vhodné je, aby doložka obsahovala i datum, kdy došlo k vyznačení data, k němuž rozhodčí nález nabyl právní moci, ale není to podmínkou. Osobou oprávněnou k podpisu doložky o právní moci je v případě institucionalizovaného rozhodčího řízení osoba pověřená tím v jeho jednacím řádu nebo jiných pravidlech. Pokud jde o rozhodčí řízení ad hoc, tak je touto osobou osoba rozhodce a v případě senátního rozhodování pak osoba předsedajícího rozhodce, by-li k tomu ostatními rozhodci zmocněn (§ 19 odst. 1 nebo 4 RozŘ). Vykonatelnost rozhodčího nálezu Společně s doložkou o právní moci musí být na rozhodčím nálezu vyznačena i jeho vykonatelnost. Vykonatelnost rozhodčího nálezu nastává v souladu s § 28 odst. 2 RozŘ dnem nabytí právní moci rozhodčího nálezu. Je-li v rozhodčím nálezu stanovena pariční lhůta k plnění, nastává vykonatelnost po jejím marném uplynutí. Z pohledu právně-teoretického se tak jedná (podobně jako v případě rozsudku v občanském soudním řízení) o exekuční titul

166

s odkládací podmínkou, jejíž splnění prokazuje právě doložka o vykonatelnosti. I když zákon o rozhodčím řízení nikde po rozhodci vyznačení vykonatelnosti nepožaduje, aby mohl být rozhodčí nález považován za exekuční titul ve smyslu občanského soudního řádu a exekučního řádu, musí být doložkou o jeho vykonatelnosti opatřen, neboť jedině ta je právně relevantním potvrzením skutečnosti, že povinný na základě rozhodčího nálezu svůj závazek dobrovolně nesplnil a nenastal tak jeho zánik solucí (splněním). Protože účastník řízení, který ve sporu uspěl, žádá o vyznačení doložky o právní moci vždy až několik dní poté, co uplynula pariční lhůta k plnění (a to z důvodu, že návrat doručenky rozhodčímu soudu následuje časově logicky až po doručení zásilky jejímu adresátovi), nic nebrání tomu, aby rozhodce vedle vyznačení doložky o právní moci opatřil rozhodčí nález a současně i potvrzení o jeho vykonatelnosti. Vykonatelnost rozhodčího nálezu zkoumá vždy exekuční soud v rámci řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Požadavek vyznačení doložky o vykonatelnosti stanoví zákon v ust. § 261 odst. 2 o. s. ř. V případě vedení exekuce podle exekučního řádu je pak povinnost opatřit exekuční titul doložkou o jeho vykonatelnosti stanovena v ust. 38 odst. 2 EŘ; v ust. § 41 EŘ požaduje, aby byl exekuční titul opatřen „orgánem, který ho vydal, potvrzením o vykonatelnosti“. Tímto orgánem je v případě rozhodčího řízení rozhodce nebo rozhodčí soud, který rozhodčí nález vydal. Rozhodčí nález, který nabyl právní moci a je soudně vykonatelný, je exekučním titulem podle ust. § 274 písm. i) o. s. ř. a podle ust. § 40 odst. 1 písm. c) EŘ. Právní moc a vykonatelnost rozhodčího nálezu nijak nesouvisí s případnou žalobou podanou na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ.

167

Judikatura Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009-A-108: Povolení odkladu vykonatelnosti soudního rozhodnutí má za následek, že takové rozhodnutí nelze v řízení o výkonu rozhodnutí nebo v jiném exekučním řízení vykonat. Nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce však nebraní. Znamená to, že v řízení o výkonu rozhodnutí nebo v jiném exekučním řízení po povolení odkladu soud může návrhu na nařízení exekuce vyhovět (jsou-li k tomu splněny další předpoklady) a že současně provedení výkonu odloží až do doby pravomocného skončení řízení, v jehož rámci byl odklad vykonatelnosti povolen na kratší dobu. Jestliže již byl výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen, odloží soud jeho provedení až do doby pravomocného skončení řízení, v jehož rámci byl odklad vykonatelnosti povolen, nebyl-li odklad povolen na kratší dobu. Odklad vykonatelnosti soudního rozhodnutí tedy nemá žádný vliv na právní moc takového rozhodnutí (k rozdílnému pojímání účinků odkladu vykonatelnosti a odkladu právní moci rozhodnutí srov. v zákonné úpravě např. § 248 o. s. ř. a komentář k tomuto ustanovení v díle Drápal, L.. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 2013). Jinak řečeno, účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní moc), zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny. Představa, že pravomocné soudní rozhodnutí, jež je přes povolení odkladu vykonatelnosti nadále nezměnitelné a co do svého výroku závazné pro účastníky řízení a ve stejném rozsahu pro všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) nepostačuje ve smyslu § 105 insolvenčního zákona k doložení splatné pohledávky tímto rozhodnutím naznané, je s výše formulovanými závěry ve zjevném rozporu. Odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu nemá žádné účinky ve vztahu k povinnostem dlužníka platit případné majetkové sankce za prodlení s úhradou splatného závazku ani ve vztahu k platebním povinnostem ručitele. Rozhodčí nález v této věci má stále účinky

168

pravomocného soudního rozhodnutí, které dlužníka svým výrokem nezměnitelným způsobem zavazuje k úhradě pohledávky.

Přezkum rozhodčího nálezu a námitka nedostatku pravomoci rozhodce Přezkumem rozhodčího nálezu a námitkou nedostatku pravomoci rozhodce se zabývá § 37 RozŘ. v bodech a-i. Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže: a) Byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, h) rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou v záměrně nebo nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé, nebo i) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním nařízení žádat o obnovu řízení. Zrušení rozhodčího nálezu soudem upravené v ustanovení § 31 RozŘ je možné pouze z důvodů uvedeném ustanovení taxativně normovaných. Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže jsou dány důvody tam vypočtené, což s ohledem na kogentní charakter předmětného ustanovení znamená, že tyto důvody nelze dohodou stran rozšiřovat

169

ani zužovat. Taková dohoda sjednaná mezi stranami by byla pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§ 39 ObčZ). Institut zrušení rozhodčího nálezu nelze považovat za řádný ani mimořádný opravný prostředek tak, jak je známe řízení před soudem. Rozhodčí řízení je totiž zásadně jednoinstanční, s výjimkou případu, kdy si strany v rozhodčí smlouvě sjednaly možnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak o tom bylo pojednáno v komentáři ust. § 27 RozŘ. Nemožnost meritorního přezkumu rozhodčího nálezu soudem vyplývá z toho, že právní úprava rozhodčího řízení je jednou z ústavních alternativ vedení řízení, které je naplněním občanského práva domáhat se svého práva před soudem nebo jiným orgánem, kterým je ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodce (stálý rozhodčí soud). Rozhodčí řízení a řízení soudní tak nelze směšovat, přes některé společné prvky se jedná o dvě v zásadě na sobě nezávislé rozhodovací soustavy. Překryv jedné soustavy do druhé je možný jen v mezích stanovených zákonem, a tak je daná ingerence rozhodců do jinak monopolní rozhodovací činnosti soudů za splnění podmínek stanovených v zákoně o rozhodčím řízení a naopak ingerence soudu do rozhodčího řízení v podobě pomocné a kontrolní funkce soudů tam, kde tuto ingerenci zákon umožňuje. Nejvýznamnější je tato ingerence právě v podobě projednání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu právě komentovaného ustanovení. Aktivní legitimace Aktivně legitimovaným subjektem k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem je každý z hlavních účastníků původního řízení, vyjma vedlejšího účastníka řízení, jehož procesní právo je příliš slabé na to, aby mohl takto široce „disponovat“ s procesem, který nevedl z pozice hlavního účastníka. Napadán je zásadně rozhodčí nález, přičemž důkazní břemeno leží na té straně sporu, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Okruh účastníků v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem je tak zásadně stejný jako okruh účastníků v samotném rozhodčím řízení. Rozhodci účastníky řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem nejsou, neboť nebyli účastníky původního právního vztahu, který mezi stranami vznikl a který vedl posléze k tomu, že svůj spor strany rozhodovaly rozhodčím řízení. Soud může rozhodce

170

vyslechnout maximálně jako svědka, ale v praxi tak soudy nečiní, neboť řízení vedou na základě spisové dokumentace rozhodčího řízení, kterou mají k dispozici (spis rozhodčího řízení si buď zapůjčí od stálého rozhodčího soudu, nebo od okresního soudu místa konání rozhodčího řízení, srov. výklad ust. § 29 RozŘ). Rozhodci by také v řízení před soudem mohli vypovídat jako svědci za předpokladu, že by je strany sporu zprostily mlčenlivosti (§ 6 RozŘ). Napadení rozhodčího nálezu Napadat rozhodčí nález lze v českém právním řádu právě jen žalobou podanou podle ust. § 31 RozŘ a žádnou jinou, neboť tento procesní mechanismus je povahy kogentní a jiný procesní postup zákon nikde nestanoví, přičemž k brojení proti rozhodčímu nálezu nelze použít obecná ustanovení procesních žalob ve smyslu § 80 o. s. ř. V praxi se sice občas objeví kuriózní žalobní návrhy směřující např. k určení neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř., nebo žaloby na určení neplatnosti nebo nicotnosti rozhodčího nálezu podané podle téhož ustanovení, soudy je však odmítají s odkazem na to, že proti rozhodčímu nálezu může být procesně brojeno pouze postupem podle § 31 RozŘ. Nad to se žalobou nelze dovolávat neplatnosti rozhodčího nálezu, ale jen jeho zrušení, a to z důvodu, že rozhodčí nález není právním úkonem ve smyslu ust. § 34 ObčZ, a proto nemůže být soudem vyslovena jeho neplatnost. Ze stejného důvodu nemůže být rozhodčí nález, byť např. vydaný k tomu nepříslušnou osobou nebo bez zmocnění, označen za „nicotný“, neboť za nicotný (tzv. non negotium) lze v řízení před soudem prohlásit právě jen právní úkon ve smyslu ust. § 34 ObčZ, nikoliv však rozhodčí nález, který je podobně jako soudní rozhodnutí aktem aplikace práva, exekučním titulem a veřejnou listinou. Rozhodčí nález nelze ani napadat jako tzv. paakt, neboť paakt je legislativně obsazeným termínem teorie a praxe práva správního, a zákona soudního rozhodnutí nebo rozhodčího nálezu, který je soudnímu rozhodnutí postaven ex lege naroveň (§ 28 odst. 2 RozŘ), soudního prohlášení těchto dvou zákonem aprobovaných exekučních titulů za paakty nezná. Podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu nevylučuje možnost zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí z obdobných důvodů, jako je daná možnost zrušení rozhodčího nálezu soudem, a to podle § 35 RozŘ nebo § 268 odst. 1 o. s. ř.

171

Zahraniční rozhodčí nález Proti cizímu (zahraničnímu) rozhodčímu nálezu, tedy rozhodčímu nálezu vydanému na území mimo Českou republiku, lze brojit žalobou na jeho zrušení podanou podle právních předpisů státu místa konání rozhodčího řízení, pokud tyto předpisy podání takové žaloby umožňují. Cizí resp. zahraniční rozhodčí nález lze na území České republiky vykonat, nelze však proti němu brojit „tuzemskou“ žalobou, ale jen žalobou podanou ve státě jeho vydání. Na území České republiky lze pak proti cizímu (zahraničnímu) rozhodčímu nálezu, pokud zde má být vykonán, brojit pouze prostřednictvím domáhání se odepření uznání nebo výkonu cizího rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 39 RozŘ. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu nemá ve vztahu k vykonatelnosti rozhodčího nálezu automaticky odkladný (suspenzivní) účinek. Pokud se jej chce strana, která zrušení rozhodčího nálezu domáhá, domoci, musí podat návrh na odklad výkonu rozhodčího nálezu. 172

PŘÍLOHA Č. 1

Níže uvedeného dne, měsíce a roku smluvní strany ………………………a.s. se sídlem …………………., …………., PSČ …………. IČ:…………………, DIČ: CZ…………… obchodní rejstřík: ……………… soud v ………………….., oddíl …………, vložka ……….. jejímž jménem jedná ………………………., předseda představenstva na straně jedné (dále jen ,,Prodávající“) a ………………………… se sídlem …………………………. IČ: …………….., DIČ: ……………. obchodní rejstřík: ……………… soud v ………………….., oddíl …………, vložka ……….. jejímž jménem jedná ………………………. na straně jedné (dále jen ,,Kupující“) uzavřeno tuto RÁMCOVOU KUPNÍ SMLOUVU č…… I. PŘEDMĚT SMLOUVY 1.1 Prodávající bude podle této smlouvy prodávat a Kupující za účelem dalšího prodeje kupovat zboží uvedené v Příloze č. 5 (Specifikace zboží) této smlouvy, přičemž Prodávající je výrobce zejména následujících produktů: - ……………….., 1.2 Tato smlouva upravuje podmínky dodávek zboží. Koupě a prodej zboží se bude uskutečňovat na základě samostatných kupních smluv (jednotlivých objednávek).

173

1.3 Smluvní vztah mezi Prodávajícím a Kupujícím se řídí právy a povinnostmi stanovenými ve Všeobecných obchodních podmínkách Prodávajícího (dále jen ,,obchodní podmínky“), které jsou nedílnou součástí této smlouvy jako její Příloha č. 1 (Všeobecné obchodní podmínky), právy a povinnostmi dohodnutými v této rámcové kupní smlouvě a rovněž pravidly a podmínkami dohodnutými v objednávce.

1.4 Předmětem této smlouvy není v žádném případě navázání jakéhokoliv smluvního nebo jiného vztahu mezi Prodávajícím a odběrateli Kupujícího nebo jinými třetími osobami s výjimkou případu, že by tak bylo později výslovně ujednáno nebo by taková povinnost vyplývala z příslušných obecně závazných právních předpisů České republiky. Prodávající takové závazky vůči odběratelům Kupujícího nebo jiným třetím osobám, jestliže nebyly výslovně a písemně dohodnuty mezi Prodávajícím a Kupujícím nebo nevyplývají z platných kogentních právních předpisů, vylučuje. II. OBJEDNÁVKY

2.1 Závazní objednávky Kupujícího budou prováděny buď poštou, faxem, e-mailem nebo telefonicky, popřípadě v jiné dohodnuté formě, a to vždy k rukám kontaktní osoby Prodávajícího, nestanoví-li Prodávající výslovně jinak. Telefonická objednávka musí být vždy nejpozději následující pracovní den potvrzena Kupujícím písemně. Teprve potvrzením objednávky Kupujícího ze strany Prodávajícího dochází k uzavření smluvního vztahu mezi Prodávajícím a Kupujícím, není-li mezi smluvními stranami výslovně dohodnuto jinak.

2.2 Písemná objednávka musí obsahovat: 

druh zboží;



množství zboží;



dodací termín;

174



adresa dodání; a



případné další požadavky.

2.3 Kupující je srozuměn s tím, že termíny dodání Kupujícím požadovaného zboží dodávaného Prodávajícím podle této smlouvy jsou odvislé na řadě faktorů a jsou proměnlivé vzhledem k požadovanému množství zboží i době učinění objednávky. V reakci na obdrženou poptávku (objednávku) Kupujícího po zboží Prodávající oznámí Kupujícímu předpokládaný orientační termín dodání předmětného zboží. Prodávající vyvine maximální úsilí vedoucí k tomu, aby zboží bylo Kupujícímu dodáno v oznámeném předpokládaném termínu. Pokud však Prodávající nehledě na své úsilí nedodá Kupujícímu jím požadované zboží v předpokládaném termínu, Kupující není oprávněn po Prodávajícím požadovat jakoukoliv náhradu škody s výjimkou případu, že se k tomu Prodávající výslovně zavázal a písemně souhlasil s případnou sankcí po případ dodání zboží po dohodnutém termínu.

2.4

175

Podmínkou závaznosti objednávky Kupujícího je její písemné potvrzení Prodávajícím, a to prostřednictvím k tomu kompetentní osoby podle obecně závazných právních předpisů České republiky a dále předpisů Prodávajícího.

2.5 Objednávka Kupujícího může rovněž vzniknout i v důsledku Kupujícím učiněné bezvýhradné akceptace nabídky Prodávajícího adresované Kupujícímu.

III. KUPNÍ CENA

3.1 Kupní cena je stanovena nabídkovým listem (platným ceníkem) Prodávajícího, který má platnost pro uvedené kalendářní období. Platný ceník je nedílnou součástí této smlouvy jako její Příloha č. 2 (Ceník). Ceník zobrazuje ceny zboží platné k datu podpisu této smlouvy s tím,

že ceny uvedené v Ceníku platí až do okamžiku vydání nového Ceníku. Prodávající si vyhrazuje právo způsobem uvedeným v odstavci 3.8 této smlouvy provést změny svého Ceníku. V Ceníku jsou uvedeny tzv. brutto ceny bez promítnutí individuálních slev poskytovaných Prodávajícím ve prospěch Kupujícího. Výčet individuálních slev, které obdržel Kupující od Prodávajícího na období ………..(slovy…) měsíců, tvoří Přílohu č. 3 (Slevy) této smlouvy.

3.2 Ke kupní ceně bude v souladu a za podmínek s obecně závaznými právními předpisy České republiky upravující daň z přidané hodnoty připočtena daň z přidané hodnoty ve výši odpovídající příslušné zákonné sazbě v době zdanitelného plnění. Za zdanitelné plnění se považuje každá samostatná dodávka zboží dohodnutá a uskutečněná podle této smlouvy.

3.3 Kupující nese plnou odpovědnost za správnost údajů uvedených ve své objednávce a není proto důvod, při zachování souladu mezi objednávkou a fakturou co do ceny, množství a jakosti, odepřít nebo jakkoli podmínit uhrazení faktury vystavené Prodávajícím. 3.4 Kupní cena stanovená podle odstavce 3.1 této smlouvy může být upravena v návaznosti na Prodávajícím nabízené další slevy, než jsou uvedeny v Příloze č. 3 této smlouvy podle samostatné aktuální nabídky Prodávajícího a podle jeho výlučného uvážení.

3.5 Kupní cena stanovená na objednávce nezahrnuje cenu za balné, přepravu či poštovné. Kupující je oprávněn zvolit dodání zboží některým z níže uvedených způsobů podle INCOTERMS s tím, že na základě výběru Kupujícího bude Prodávajícím cena za dopravu a balné samostatně vyčíslena: 

EXV („Ex Works“ – riziko a náklady přecházejí okamžikem, kdy Prodávající dá zboží k dispozici Kupujícímu – zpravidla ve svém závodě nebo skladu) – cena neobsahuje dopravu a balné;

176



DDU („Delivered Duty Unpaid“ – riziko a náklady přechází okamžikem, kdy Prodávající dá zboží k dispozici Kupujícímu v ujednaném místě určení) adresa odběratele – cena je včetně dopravy a balného;

3.6 V případě vývozu zboží mimo území Evropské unie kupní cena za zboží nezahrnuje celní poplatky, nedohodnou-li se smluvní strany výslovně jinak.

3.7 Prodávající si vyhrazuje právo na úpravu kupní ceny v případě změny směnného kurzu české koruny České národní banky vůči EUR a/nebo USD o více než ….. (…...) % a/nebo při prokazatelném zvýšení cen od dodavatelů Prodávajícího o více než ….. (……) %.

3.8 Prodávající si vyhrazuje právo na provádění změn ve svém Ceníku tvořícím Přílohu č. 2, a to zejména s ohledem na změny vstupů a/nebo jiné výrazné změny ekonomické situace na příslušném trhu zboží. Změny v Ceníku je Prodávající oprávněn provádět buď prostřednictvím jednotlivých po sobě jdoucích číslovaných dodatků k Ceníku, nebo nahrazením starého Ceníku novým. V případě uveřejňování Ceníku na webové stránce Prodávajícího nastává účinnost změn Ceníku okamžikem zveřejnění nové ceny na webové stránce Prodávajícího. Pro případ neuvádění Ceníku na webové stránce Prodávajícího je změna v Ceníku pro Kupujícího účinná dnem jejího oznámení Kupujícímu ze strany Prodávajícího. Prodávající se zavazuje, pokud tak situace na trhu umožní, informovat Kupujícího v dostatečném časovém předstihu o příslušných nových změnách v Ceníku.

IV. PLATEBNÍ A FAKTURAČNÍ PODMÍNKY

4.1 Kupní cena je uhrazována na základě faktur vystavovaných Prodávajícím. Standardní splatnost faktury činí 15 (patnáct) kalendářních dní. Lhůta splatnosti faktury za každou uskutečněnou dodávku zboží podle této smlouvy počíná běžet ode dne následujícího po dni

177

odeslání příslušné faktury Kupujícímu poštou nebo faxem či elektronickou poštou, popřípadě jejího osobního předání.

4.2 Faktura musí mít náležitosti řádného daňového dokladu. Náležitosti faktury jsou: (i) číslo faktury; (ii) obchodní jméno, sídlo, IČ a DIČ Kupujícího; (iii) obchodní jméno, sídlo, IČ a DIČ Prodávajícího; (iv) předmět dodávky a den jejího plnění (částečného plnění); (v) sjednaná cena za předmět smlouvy; (vi) cena přepravního obalu; (vii) cena přepravného; (viii) den vystavení faktury; (ix) datum uskutečnění zdanitelného plnění; (x) den splatnosti faktury; (xi) označení peněžního ústavu a číslo účtu, na který má být placeno; (xii) celkovou fakturovanou částku a (xiii) příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty.

4.3 V případě bezhotovostní platby je Kupující povinen poukázat cenu ve prospěch bankovního spojení Prodávajícího č. ú. ……………….. vedeného u ……………………. s tím, že cena je Uhrazena okamžikem připsání předmětné částky na výše uvedené bankovní spojení Prodávajícího.

4.4 V případě platby bezhotovostním převodem ze zahraničí si každá smluvní strana platí své poplatky spojené s touto platbou. Neuvede-li Kupující při platbě kód IBAN nebo jej uvede nesprávně a platba bude proto provedena bez kódu IBAN, Prodávající si vyhrazuje právo přeúčtovat Kupujícímu případný rozdíl mezi standardním bankovním poplatkem a zvýšeným bankovním poplatkem spojeným s provedením platby bez kódu IBAN.

4.5 Pro případ opoždění platby ze strany Kupujícího za řádně dodané zboží Prodávajícím podle této smlouvy resp. jednotlivých dílčích kupních smluv (objednávek) sjednávají smluvní strany úrok s prodlení ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení.

178

4.6 V případě objednávek na dodání atypického zboží, tedy zboží majícího zvláštní parametry vymíněné Kupujícím či splňující ojedinělé požadavky Kupujícího, nebo objednávek na dodání zboží v hodnotě přesahující částku ……………,- EUR (slovy: ………….euro) je Prodávající oprávněn podle svého výlučného uvážení požadovat od Kupujícího složení adekvátní zálohy ve výši od 30% (třiceti procent), a to ve lhůtě do ……(……..) dnů po odsouhlasení objednávky Kupujícího formou jejího písemného potvrzení Prodávajícím. Pokud Kupující zcela či částečně nesplní svou platební povinnost uhradit zálohu ve výši určené Prodávajícím ve lhůtě shora uvedené, je Kupující v prodlení s úhradou kupní ceny a aplikují se příslušná ustanovení obchodních podmínek upravujících prodlení s úhradou kupní ceny. V případě prodlení Kupujícího s úhradou zálohy je Prodávající oprávněn odmítnout dodat Kupujícímu požadované zboží nebo mu poskytnout jiné požadované plnění. Jestliže Kupující svou povinnost uhradit zálohu nesplní, ačkoliv byl k tomu Prodávajícím písemně vyzván, a to ani v náhradní lhůtě, která nebude kratší než dalších ………….. (..……) dnů, je Prodávající oprávněn podle svého výlučného uvážení od jednotlivé kupní smlouvy odstoupit. Odstoupením od smlouvy není dotčeno právo Prodávajícího na náhradu škody vůči Kupujícímu podle obecně závazných právních předpisů.

V. MÍSTO A ZPŮSOB DODÁNÍ ZBOŽÍ

5.1 Zboží bude Kupujícímu dodáno prostřednictvím poštovní zásilky nebo prostřednictvím smluvních dopravců za podmínky zabezpečení takového způsobu přepravy, který zachová požadované a smluvené vlastnosti zboží, které je předmětem dodávky. Na základě dohody s Prodávajícím je Kupující rovněž oprávněn odebrat si zboží v místě a době podle vzájemné dohody s Prodávajícím, případně může prodávající dodat Kupujícímu zboží prostřednictvím vlastní autodopravy.

5.2 V případě osobního odběru zboží Kupujícím nebo osobního dovozu zboží Prodávajícím Kupujícímu si Kupující převezme zboží a potvrdí dodací list. Na dodacím listě potvrdí

179

Kupující a řidič, který realizuje dodávku zboží od Prodávajícího, popř. Kupující a osoba pověřená Prodávajícím výdejem zboží.

5.3 Alternativa 1: Tato smlouva, pokud není výslovně stanoveno jinak, nezakládá žádné právo či nárok Kupujícího na exkluzivitu dodávek zboží vymezeného v Příloze č. 5 této smlouvy od Prodávajícího. Prodávající je naopak oprávněn podle svého výlučného uvážení dodávat své zboží na území působnosti Kupujícího i jiným odběratelům než je Kupující, nedohodnou-li se později smluvní strany výslovně jinak.

Alternativa 2: Tato smlouva zakládá právo Kupujícího na exkluzivitu dodávek zboží vymezeného v Příloze č. 5 této smlouvy od Prodávajícího, a to s platností pro území působnosti Kupujícího, tj. region………………... Prodávající se tak zavazuje nedodávat své zboží na území působnosti Kupujícího jinému podnikatelskému subjektu než Kupujícímu za podmínky, že Kupující bude v rámci dané kategorie prodávat výhradně výrobky Prodávajícího.

VI. LHŮTA K DODÁNÍ ZBOŽÍ

6.1 Prodávající je povinen dodat zboží Kupujícímu podle této smlouvy, resp. potvrzené objednávky nejpozději poslední den předpokládané lhůty.

6.2 Prodávající může Kupujícímu dodat zboží i před dohodnutou lhůtou za předpokladu, že Prodávající vyrozuměl Kupujícího o dřívějším termínu dodání a Kupující s takovýmto dřívějším dodáním souhlasí.

180

VII. ZÁRUKA ZA ZBOŽÍ

7.1 Prodávající poskytuje Kupujícímu záruku na dodávané zboží v trvání .......…(……..) měsíců. Záruka počíná plynout ode dne dodání zboží Kupujícímu nebo od instalace zboží u Kupujícího nebo u třetí osoby (zpravidla zákazníka Kupujícího) podle dispozic Kupujícího, bude-li instalace zboží prováděna Prodávajícím nebo servisní firmou spolupracující s Prodávajícím a za předpokladu, že si Kupující takovou instalaci od Prodávajícího výslovně vyžádal a Prodávající s takovou instalací souhlasil.

7.2 Podmínky plnění záruky jsou podrobně upraveny v Příloze č. 4 (Všeobecné záruční podmínky) této smlouvy.

7.3 Vztahy výslovně neupravené Záručními podmínkami se spravují Všeobecnými obchodními podmínkami Prodávajícího a obecně závaznými a právními přepisy České republiky.

VIII. POVINNOST K ODBĚRU ZBOŽÍ

8.1 V případě, že se smluvní strany dohodly na dodání většího množství zboží, které bude Kupující odebírat po částech ve sjednaném časovém období, je tato dohoda pro Kupujícího závazná a ten je proto povinen odebrat od Prodávajícího sjednané množství zboží v plném rozsahu a termínu. Kupující není v tomto případě oprávněn dodatečně jednostranně měnit sjednané množství zboží a termín jeho odběru.

8.2 Poruší-li Kupující svou povinnost k odběru zboží podle odstavce 8.1 této smlouvy a tuto svou

181

Povinnost nenapraví ani ve lhůtě ……….(……) dnů ode dne porušení své povinnosti k odběru objednaného zboží nebo jeho části, je Prodávající podle svého výlučného uvážení oprávněn požadovat po Kupujícím smluvní pokutu v částce až do plné výše ceny neodebraného zboží, které bylo Kupujícím závazně u Prodávajícího objednáno. Smluvní pokuta je splatná na základě písemné výzvy Prodávajícího zaslané Kupujícímu. Splatnost výzvy je …….(………) dnů ode dne jejího doručení.

8.3 V případě, že by se Prodávajícímu podařilo Kupujícím neodebrané zboží prodat jinde, je oprávněn oznámit to Kupujícímu a požadovat po Kupujícím namísto smluvní pokuty náhradu škody spjaté s náhradním prodejem neodebraného zboží, resp. s hledáním jiného kupce pro zboží se specifickými parametry atd. Uplatnění práva na náhradu škody namísto smluvní pokuty záleží na výlučném uvážení Prodávajícího. Neoznámí-li Prodávající, že uplatňuje právo na náhradu škody, povinnost Kupujícího ke smluvní pokutě podle odstavce 8.2 této smlouvy zůstává nedotčena. 182

IX. DOBA SMLOUVY

9.1 Smluvní strany uzavírají tuto smlouvu na dobu neurčitou. Kterákoliv ze smluvních stran je oprávněna ukončit smlouvu písemnou výpovědí i bez udání důvodu s tím, že smlouva skončí vypršením výpovědní doby v trvání ………..(……) měsíců, která počne plynout prvým dnem následujícího kalendářního měsíce po doručení písemné výpovědi druhé straně.

9.2 Tato smlouva skončí automaticky (i) byl-li podán návrh na vstup některé se smluvních stran do likvidace nebo (ii) insolvenční návrh.

9.3 Prodávající je oprávněn smlouvu okamžitě vypovědět v případě, že se Kupující ocitnul v prodlení s úhradou svých splatných závazků vůči Prodávajícímu a tato doba prodlení přesáhla 30 (třiceti) dnů po splatnosti.

X. DŮVĚRNÉ ÚDAJE

10.1 Smluvní strany budou přísně důvěrně zacházet s know-how druhé smluvní strany, s poskytnutými znalostmi a informacemi jakož i s cenami a podmínkami ve všech částech i dohromady a nebudou je zpřístupňovat bez předchozího písemného souhlasu druhé strany třetím osobám.

10.2 Důvěrnými informacemi se kromě know-how pro účely těchto obchodních podmínek rozumí také obchodní, organizační, finanční, majetkovém marketingové a další související údaje smluvních stran, které jsou přiměřeným způsobem chráněny před jejich zpřístupněním třetím nepovolaným osobám.

10.3 Závazek mlčenlivosti podle odstavce 10.1 této smlouvy se vztahuje na důvěrné informace získané od data podpisu této smlouvy a trvá i po jejím skončení, nedohodnou-li se smluvní strany jinak. XI. KONTAKTNÍ OSOBY

11.1 Kontaktní osobou za Prodávajícího ve věcech obchodních a smluvních je……………….; tel.: ………..; mobil: …………., fax: ………..; e-mail: …………… . Kontaktní osobou za Prodávajícího ve věcech technických je : ………………; tel.: …………..; mobil: ……, fax: ……….; e-mail: …………..

183

11.2 Kontaktní osobou za Kupujícího ve věcech obchodních a smluvních je:

…:……….; tel.:

………..; mobil: …………., fax: ………..; e-mail: ………@…… . Kontaktní osobou za Kupujícího ve věcech technických je:

.: ………………; mobil: ………, fax: ……….;

e-mail: …….@…….. .

11.3 Kontaktní osoby spolu jednají ve věcech naplňování této smlouvy, nejsou však oprávněny jakkoliv měnit a upravovat ustanovení této smlouvy.

11.4 Kterákoliv smluvní strana je oprávněna změnit kontaktní osobu s tím, že účinnost takové změny nastává doručením oznámení takovéto změny adresované kontaktní osobě druhé smluvní strany.

11.5 Smluvní strany se zavazují, že budou spolu komunikovat zejména o podstatných okolnostech pro plnění této smlouvy neprodleně po jejich zajištění, zvláště pak informovat o případech či mimořádných okolnostech v souvislosti s dodávkou zboží.

11.6 Smluvní strany budou spolu komunikovat především v písemné podobě a případná ústní komunikace bude následně bez zbytečného prodlení potvrzena písemně.

XII. ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

12.1 Vztahy výslovně neupravené touto smlouvou se řídí Všeobecnými obchodními podmínkami (viz Příloha č. 1 této smlouvy). Pokud věc není výslovně řešena ani Všeobecnými podmínkami, pak se vztahy spravují obecně závaznými právními předpisy České republiky.

184

V případě rozporů mezi jakýmkoliv ustanovením této smlouvy a Všeobecnými obchodními podmínkami je rozhodné znění této smlouvy, nedohodnou-li se smluvní strany jinak.

12.2 Všechny spory vznikající nebo související zejména s prodejem zboží mezi Prodávajícím a Kupujícím, které se nepodaří odstranit jednáním mezi stranami, budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a Pravidel jedním nebo třemi rozhodci. Místem jednání bude Praha. Rozhodčí řízení bude probíhat v českém jazyce, nedohodnou-li se smluvní strany na anglickém jazyce s přihlédnutím k osobě Kupujícího. V případě, že by smluvní strany souhlasily s rozhodováním sporu jedním rozhodcem, pak výslovně souhlasí s tím, aby takový rozhodce byl vybrán předsedou výše uvedeného rozhodčího soudu. Nedohodnou-li se smluvní strany na rozhodování sporu jen jedním rozhodcem, budou jejich případné spory rozhodovány třemi rozhodci, z nichž každá strana určí jednoho rozhodce, a ty následně se dohodnou na rozhodci dalším, který bude předsedat rozhodčímu senátu. 185

12.3 Změny a dodatky této smlouvy jsou možné pouze se souhlasem obou smluvních stran, a to formou písemného dodatku k této smlouvě.

12.4 Jestliže bude kterékoliv ustanovení této smlouvy určeno jako neplatné nebo nevynutitelné, bude toto ustanovení považováno za samostatné a oddělitelné od ostatních ustanovení této smlouvy a nezpůsobí jejich neplatnost nebo nevymahatelnost.

12.5 Jestliže kterákoliv strana neuplatní nárok na splnění kteréhokoliv ustanovení této smlouvy, neovlivní to v žádném případě její právo vyžadovat takovéto plnění kdykoliv později. Rovněž neuplatnění práva kterékoliv strany z porušení kteréhokoliv ustanovení této smlouvy nemůže být považováno za vzdání se takovéhoto ustanovení.

12.6 V případě, že se změní právní forma kterékoliv smluvní strany, smluvní strany shodně prohlašují, že práva a povinnosti stanovené touto smlouvou zůstávají nezměněné ve své platnosti i pro případné právní nástupce smluvních stran. O přechodu práv a povinností na nástupnické subjekty bude sepsán protokol, jenž se stane přílohou této smlouvy.

12.7 Tato smlouva nabývá platnosti s účinností dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami.

12.8 Nedílnou součástí této smlouvy jsou následující přílohy: Příloha č. 1 – Všeobecné obchodní podmínky; Příloha č. 2 – Ceník; Příloha č. 3 – Slevy z kupní ceny; Příloha č. 4 – Všeobecné záruční podmínky; Příloha č. 5 – Specifikace zboží.

186

12.9 Smlouva je vyhotovena ve dvou stejnopisech, každý s platností originálu, z nichž každá ze smluvních stran obdrží po jednom vyhotovení smlouvy.

12.10 Smluvní strany výslovně prohlašují, že obsah smlouvy je jim znám, smlouva vyjadřuje jejich pravou a svobodnou vůli a že nebyla sjednána v tísni nebo za jednostranně nevýhodných podmínek kterékoliv ze smluvních stran. Prodávající:

Kupující:

………………………………

………………………………

V……………........ dne …….

V……………........ dne …….

ZÁVĚR ŠETŘENÍ A STUDIE, KONEČNÉ CÍLE PRÁCE

Šetření a studie potvrdily u zástupců CS poměrné významné teoretické a praktické znalosti v managementu zahraničního obchodu, ve znalosti mezinárodních institucí a jimi vydávaných předpisů, které umožňují sjednotit mezinárodní obchod. Mezi částečné ověřené hypotézy patřil předpoklad, že cílová skupina bude více a lépe manažerovat mezinárodní zaměstnávání a problematiku cel. Dále byli zástupci zpracovatele překvapeni velmi malou znalostí tak významné instituce, jako je Mezinárodní obchodní komora v Paříži a malým využitím regionálních hospodářských komor v oblasti pomoci při mezinárodním obchodu (viz neověřené hypotézy). Cíle práce tak, jak byly určeny na jednání realizačního týmu, výběrovým řízením a smlouvou, byly určeny obsahem schválených kapitol (viz obsah studijní opory).

187

SLOVNÍČEK ZÁKLADNÍCH POJMŮ

Bezregresní faktoring se používá pro prodej krátkodobých pohledávek finanční společnosti, ovšem při stržení poměrně významných procent z budoucího zisku exportéra. Dokumentární akreditiv představuje neodvolatelný abstraktní závazek vystavující banky poskytnout určité peněžní plnění beneficientovi (nejčastěji se jedná o exportéra) proti předložení požadovaných dokumentů a splnění dalších akreditivních podmínek. Doložka CFR (cost and freight) – náklady a přepravné (ujednaný přístav určení) Doložka CIF (cost, insurance and freight) – náklady, pojištění a přepravné (ujednaný přístav určení) Doložka CIP (carriage and insurance paid to) – přeprava a pojištění placeny do (místo určení) Doložka CPT (carriage paid to) – přeprava placená do (místa dodání) Doložka DAP (delivered at place) – s dodáním na místo (ujednané místo určení)

188

Doložka DAT (delivered at terminal) – s dodáním do překladiště, terminálu (ujednaný přístavní terminál nebo místo určení) Doložka DDP (delivered duty paid) – s dodáním clo placeno (ujednané místo určení) Doložka EXW (ex works) – ze závodu Doložka FAS (free alongside ship) – vyplaceně k boku lodi (ujednaný přístav nalodění) Doložka FCA (free carrier) – vyplaceně dopravci Doložka FOB (free on board) – vyplaceně loď (přístav nalodění) Dokumentární

inkaso (angl. documentary

collection)

je

zvláštní

druh

bezhotovostního inkasa, při němž banka vývozce zprostředkuje i dodání dalších obchodních dokumentů příjemci, prostřednictvím jeho banky. Dokumenty, například fakturu, pojistky atd., které příjemci (dovozci) umožní dodané zboží proclít a dále s ním disponovat, banka příjemci ovšem vydá až po zaplacení pohledávky. Dokumentární inkaso se tak podobá zasílání zboží na dobírku, ovšem s tím rozdílem, že při dobírce dostává odběratel přímo zboží, kdežto při dokumentárním inkasu jen příslušné doklady. Dokumentární inkaso rozeznáváme

buď proti zaplacení (documents against payment – D/P), anebo proti akceptaci směnky (document against acceptance – D/A). EGAP je úvěrová pojišťovna se zaměřením na tržně nepojistitelná politická a komerční rizika spojená s financováním vývozu zboží, služeb a investic z České republiky. Konosament, jinak náložný list (anglicky Bill Of Lading, B/L), je cenný papír a dopravní dokument, používaný při přepravě nákladu po moři. Pro majitele představuje přepravní doklad i dispoziční právo (právo disponovat s nákladem) ke zboží, které je v konosamentu uvedeno. Konosament vydává dopravce (nebo jím zmocněná osoba: agent nebo kapitán lodi), který dopravu po moři provádí. Údaje, které mají být obsahem konosamentu, je odesílatel povinen dopravci písemně sdělit. Konosament se vydává na jméno, na řad (dnes nejčastěji), popř. na doručitele (dnes výjimečně). Jeho držitel (u konosamentu na jméno označený majitel, u konosamentu na řad poslední v řadě držitelů uvedených v rubopise) je oprávněn požadovat, aby mu dopravce vydal náklad v přístavu určení. Mezinárodní obchodní komora (angl. International Chamber of Commerce) je mezinárodní nevládní

organizace se

sídlem

organizace v Ženevě a OSN v New

v Paříži.

Další

Yorku.

kanceláře

Jejím

má

úkolem

u Světové je

obchodní

podporovat

a

propagovat mezinárodní obchod. Jako jedna z nejdůležitějších institucí v oblasti světové ekonomiky má status pozorovatele v téměř všech příslušných mezinárodních organizacích. Komora byla založena v roce 1919 a má přes 7 000 členů. Paakt je zdánlivý, nicotný (nulitní) právní akt, z něhož nevyplývají následky, které jsou s ním jinak spojované, protože vůbec není rozhodnutím orgánu veřejné moci, nebo sice ano, ale mimo zákonem mu svěřenou pravomoc. Proto je neplatný od samého počátku (ex tunc), z právního hlediska neexistuje a nikoho nezavazuje. Pariční lhůta je lhůta stanovená soudním rozhodnutím k dobrovolnému splnění uložené povinnosti.

Nebude-li

během

ní

taková

povinnost

splněna,

rozhodnutí vykonatelným a tudíž i proti vůli povinného exekučně vynutitelným.

stane

se

189

Pravidla

INCOTERMS®

poskytují

výklad

souboru

třípísmenových

podmínek

odpovídajících obchodu se zbožím na podkladě kupní smlouvy. Pravidla popisují především povinnosti, výdaje a rizika související s dodáním zboží od prodávajícího kupujícímu. SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication - Společnost pro celosvětovou

mezibankovní

finanční

telekomunikaci)

slouží

zejména

k

mezinárodnímu platebnímu styku. Jde o počítačově řízený systém pro dálkový přenos dat mezi bankami a dalšími finančnímí i nefinačními institucemi. V rámci SWIFTu má každá zúčastněná banka svůj jedinečný kód, kterým se identifikuje - BIC. Zapsaný spolek je dříve občanské sdružení.

190

KORESPONDENČNÍ ÚKOLY

1. Připravte rozbor alespoň dvou článků URDG. 2. Připravte rozbor některého pravidla INCOTERMS 2010. 3. Připravte rozbor některé možnosti práce v zahraničí. 4. Připravte rozbor alespoň 1 kroku akreditivní operace. 5. Připravte rozbor možnosti určení rozhodce, např. z pohledu historického, nebo současného.

191

ZÁVĚREČNÝ TEST

1. Daňový únik značíme jako: a. Tax evasion. b. Tax avoidance. c. Tax avasan. 2. Zapsaný spolek je: a. Nový druh komanditní společnosti. b. Bývalé občanské sdružení. c. Komunitní nadace. 3. Dokumentární akreditiv je: a. Dokumentární inkaso. b. Konosament. c. Neodvolatelný závazek banky. 4. Instrukce ohledně potvrzení akreditivu vydává: a. Třetí banka. b. Banka vystavující. c. Banka přijímající. 5. U sypkých materiálů bývá tolerance: a. +/- 3 %. b. +/- 6 %. c. +/- 5 %. 6. Směnečník je ten: a. Na koho je směnka vystavena. b. Od koho je směnka vystavena.

192

c. Ručitel za směnku. 7. Termín revocable znamená: a. Neodvolatelný. b. Odvolatelný. c. Odvolatelný a převoditelný. 8. Článek 68 Úmluvy OSN se týká: a. Porušení smlouvy. b. Odstoupení od smlouvy. c. Přechodu nebezpečí. 9. Název doložky EXW znamená: a. Vyplaceně dopravci. b. Ze závodu. c. Přeprava placená do místa dodání. 10. Název doložky DDP znamená: a. S dodáním clo placeno. b. S dodáním do překladiště. c. S dodáním na místo. 11. Neplatební bankovní záruka zaručuje závazky: a. Charakteru nepeněžního plnění. b. Charakteru peněžního plnění. c. Charakteru peněžního i nepeněžního plnění. 12. V ČR může být rozhodcem osoba: a. S vysokoškolským vzděláním. b. Se středoškolským vzděláním. c. S vysokoškolským vzděláním určitého směru.

193

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA A INTERNETOVÉ ODKAZY

Aleš, J.: Dvojí zdanění v zahraničním obchodě, Československá obchodní a průmyslová komora, 1991 Andrle, P.: Dokumentární akreditiv v praxi, Grada, 2008 Bakeš, M.: Finanční právo, 3. vyd. Praha: Linde, 2003 Bertrams, R. F.: Bank Guarantees in International Trade, Kluwer Law International and the International Chamber of Commerce, 1996 Bělohlávek, A., J.:Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář: v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého: vydání k 17. 12. 2009. I. díl, C. H. Beck, 2009 Drápal, L.. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 2013. Faldyna, F., Hušek J., Des, Z.: Zajištění a zánik závazků, Codex Bohemia, 1995 Forejt, A.: Řešení sporů v rozhodčím řízení, Prospektrum, 1995 Giese, E., Dušek, Z., Koubová, J., Dietschová, L.: Zajištění závazků v České republice, C. H. Beck. 2001 Grosová, S., Paták M., Adamec L.: Podnikový management, Vysoká škola chemickotechnologická, 2002 Holeyošovský, M.: Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikové, bankovní a právní praxi, Newsleter Praha. 1995 Kanda, A.: Úmluva OSN o smlouvách a mezinárodní koupi zboží: (s komentářem), Československá obchodní a průmyslová komora, 1991 Klabouchová, I.: Clo a původ zboží, Polygon, 1999 Marvanová, M., Houda, M. a kol.: Platební styk – platební a zajišťovací instrumenty ve vnitřním a zahraničním obchodě, ECON, Brno 1995 Pipek, J.: Mezinárodní obchod, Vysoká škola ekonomická, 1996 Schelle, K., Schelleová I.: Rozhodčí řízení: historie, současnost a perspektivy, Eurolex Bohemia, 2002

194

Píšek, Z.: Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, Československá obchodní a průmyslová komora, 1991 Všetička, K.: Kupní smlouva v zahraničním obchodě vývoz, 2. vyd., Agentura Albertina, Praha 1992

www.businessinfo.cz www.icc-cr.cz www.ekonom.ihned.cz www.epravo.cz www.europa.eu www.finance.cz www.firemnipravo.cz www.motiv8.cz www.mvcr.cz www.wikipedia.cz 195