,
SOVETSKÝCH OCIALISTICKYCH EPUBLIK VAZ
VASILIJ SVATÁ
LEBEDEV-KUMAC
VÁLKA
Vstan, zeme má, boj zacíná, boj víry se smrtí. V nem zhyne chátra zlocinná, tvá pest ji rozdrtí. At jako vlna bourlivá se zvedne v srdcích hnev, at svatou válkou nazývá lid boj, v nemž prolil krev. My budem stát jak pevná stráž a vášnive se rvát s tím, kdo chce trýznit národ náš a zvrátit chce náš rád. At cerná krídla havraní nám nebe necloní, at nádherná zem zachrání se z hruz válecných dní. Má vlasti, bij se s fašistou a lítosti se chran, at pohrbí chásku necistou už záhy ruská plán. At jako vlna bourlivá se zvedne v srdcích hnev, at svatou válkou nazývá lid boj, v nemž prolil krev. /941
69
MARGARITA
já živa s horkou ranou v srdci zustala, nebot ono stacilo mi ríci, že jednou všecko težkým veršem svým až mír se rozevlaje na ulici o strádáních a hruzách vypovím.
ALIGEROVÁ
* * * S kulkou v srdci na tom svete žiji. Na smrt já mám casu ješte dost. Padá sníh. Jas. Deti sebou šijí. Plac anebo zpívej pro radost.
Jak to, že te kulka nesrazila, že te k zemi výstrel nepribil? Zustala jsem naživu, že žila jsem i tehdy, nebylo-li sil, že jsem z malých železnicních stánku, ze zasnežených slepých kolejí prudké hory útocících tanku videla, jak pušky strílejí, jak den se rozedníval ve vítezství, až rodnou zemi krídlem zaclonil.
Nebudu jen plakat nebo zpívat. V zákoutí? Ne, v meste žijeme. Každému se dneska srdce svírá. To, co prožil, nezapomene. Jasná, zasnežená, hladovící dlouhá zima kazanská se ptá: - Jak chceš tady žít? Co na to ríci. - Vydržíš to? Nevím. Kdo to zná.
Já se svým horem, s horem cizích detství šla do prulomu se zbyteckem sil.
Jak to, že te kulka nesrazila? Nedaleko smrti naživu zustala jsem. Proto, že jsem snila o dálném kamském mestecku mých dnu, kde pulnoci se chvejí snežným jasem a ostrý mráz vše nožem rozpulí, a štestí mé a nesmrtelnost casem jak první slovo dlouze plynuly . Jak to, že te kulka nesrazila, že jsi žhavé dešte prestála?
1941
,
.
j
"
Když jsem zánik spatrila,
72
73
PAVEL
DEMJAN
ANTOKOLSKIJ
* * *
1
VERÍM
BEDNYJ
V SVUJ
LID
V pekle války, v kruté hodine beznadejné vše svetové noci ocím, které umí bdít - tem jedine mužeš ješte ríkat lidsky: oci.
Ac dosud musíme s vetrelci zápolit, ac dosud fašisté svou chimérou se teší, vítezství patrí nám a já verím v svuj lid. Vždyt z dejin vím, že snes vždy hore sebetežší.
Vidí z hor i stepí, vidí od morí nebe plné hvezd a vypálenou zemi, vecne znova, aniž vyhorí, hledí do tmy svými zornicemi.
Mel cestu trnitou a príliš vytrpel a príliš krve již prolil za zem svou svatou, než aby cizák smel ji rozdupat svou patou.
Hlídka, jejíž zrak se, když se rozední, k obloze jak sokol prudce vznese, partyzánka sirkou poslední zapaluje stoh a mizí v lese,
Kolikrát poutaly ho težké retezy, kolikrát zoufale o život musel rvát se, co ho to stálo sil, obetí, tvrdé práce, kolikrát prokázal hrdinství bez mezí! Vyžene ze zeme i fašistické dravce, zdolá san stohlavou, v svém boji zvítezí.
matka, která procítá si zas a zas dopis od syna, ta drahá známá slova, vidí zákopy a cítí krutý mráz cte ty rádky znova, znova, znova ... Ano, válka - to je škola bolesti. Osud synu krtený krví to je. Zapomen svá trápení, sny o štestí, zapomen sám sebe v pekle boje. A pak - skrze touhu po všem, cos mel rád, když te hore srazí na kolena, když už myslíš, že se nemužeš dál rvát poznáš válku: co je její cena.
Ano, boj težký je a težký nesem kríž. I v týlu neprátel však ohen vzplanul již a jeho plameny šlehají stále výš. Jsme silní. Zlosyny rozdrtí naše pest. Je blíž, je stále blíž den strašné odplaty, kdy vrahy stihne trest. A znovu pohlédnem do ocí nadejím a hroty bodáku na.píšem do dejin: Navždy jsme vyrízli ze sveta tela vred. Nikdy už otrávit nesmí nás jeho jed. 7. listopadu
A pak letmo, v mžiku vícek tvých, ocima, jež zestárly ti o vek, skrze slzy spatríš vítezství ty, jenž si smíš hrde ríkat: clovek.
74
75
J
94 J
OLGA
BERGGOLCOVÁ
Pak v príbytcích at zas to štestím dýše. Jaro nás bude lákat do háje. Placte tiše, smejte se jen tiše, budeme se tichem opájet.
V PREDVECER
Cerstvým chlebem budem vítat hosty, bochník bude zlatou kurku mít. Pomalými, vydatnými doušky opet budem rudé víno pít.
Zaposlouchej se chvíli, naslouchej duší, jak se zrychlil takt tech kroku. Na prahu se zastavily. A kdykoliv už muže zaklepat.
Na tvou pocest, Darjo, at tu staví památník. Kéž na námestí je pomník z kovu, který nerezaví. Pripomene nám tvuj prostý zjev.
... Zastavilo se pod schodištem, stranou v šeru té chodby, kterou dobre znáš; vojenskou bluzu má na sobe rozedranou, krvavý pot si z cela utírá.
Budeš na nem pohublá a smelá, v šátku, pritaženém zezadu, s košíckem. Tak jsem te uvidela pri delostreleckém prepadu.
Skoncilo pochod, který byl tak težký. Tu cestu znovu neušlo by již. Cekal jsi ctyri roky. Prišlo pešky. Dockal ses. Už je brzy pozdravíš.
Ver mi, Darjo Vlasjevno, že jiste i tvou silou zem jednoho dne ožije. Tu sílu - zveme Ruskem. Stuj proto dál stejne statecne. 5. prosince 1941
VÍTEZSTVÍ
... Pamatuj na ty dny.
Odvaze jeho dávno vše jsi sveril: celý svuj život, duši, radost, plác. Ani v dnech bídy neprestal jsi verit. A nezpychl jsi. Zde je tedy máš. Tam pod schodištem ctyri dlouhé roky s nejlepšími ses loucil, truchlící. Do nenávratna mizí jejich stopy, smerují k nesmrtelným hranicím. Je na tvém prahu. Pockej ješte chvíli. Mlcí. A možná - zatajilo dech. Ješte den, dva.
7M
79
Kroky se zastavily. Za hodinu snad zaklepe. Je zde. V té chvíli tónem stríbrným se ozvou z hlavního mesta znelky signály. Známý hlas rekne nekolikrát: "Pozor ... " Potom se rozezvucí fanfáry
PJATRUS
BROUKA
MUZIKANTUV
NÁ VRAT
Vrátil se voják do Podlipky, do rodné chýše pod strání. Ze skoby na zdi snal své skripky, zadrnkal, dal se do hraní. Ztvrdlými prsty polaskal je a náhle svet stál za vraty, chladem to válo od Dunaje, hrbet nahrbily Karpaty.
a svetlo vtrhne i do tvého bytu kuželem prudkým, jako v koláži, a pravdu v radost duhove rozsvítí tu a celé tvoje bytí prozárí. To vše si pamatuj.
Tam dýchal z nebe žár jak z pece, tam zamrzaly hlavne del, tam pletly deti z kvítí vence a všude nárek matek znel ...
I podrobnosti. Necht pamet do svých bunek uloží, na co jsi myslel, každý motiv prostý, o cem s práteli jsi hovoril.
Sousedé pod okny se tísní a každý hned se musí ptát, kde, v kterém kraji tolik písní hrát naucil se muzikant.
Cást pameti sver také svému oku, vše zrakem hltej, jako bys mel hlad. Vždyt prece žiješ jaro toho roku, jež budou Jarem Zeme nazývat. To vše si zapamatuj. Má to svoji váhu a ozárí to príští všední dny. Hled, - Vítezství už stojí na tvém prahu. Co chvíli vejde. Vstan a vstríc mu jdi! 3. kvetna 1945
80
A struna místo odpovedi písnicku novou zacíná a voják na sousedy hledí a objímá je ocima. ,
11
"Zeme je plná melodií i za bitev, i ve válce. Já poslouchal, jak vichry vyjí, když vojáci spí v zemljance. Já slyšel casto za pochodu, jak pod botami sténá kraj, já slyšel tiše zpívat vodu, když v kotlíku se varil caj.
81
Já slyšel jsem, jak lesy plácí, když nad nimi hrmí houfnice, já videl stékat po bodlácí tesklivé slzy mesíce.
"No, vzalo za své hodne statku, bez práce domov nevyrost. Zacneme tedy od zacátku a ohne na to máme dost."
Já slyšel jásající davy, když prapor náš zas k nebi vzlét, já videl jsem, jak zvedá z trávy svobodne hlavu každý kvet.
1944
To slavné ptací uvítání, ohnostroj slunce kolem nás ... "
JEVGENIJ PÍSEN
Umlkly struny. Zhrublou dlaní muzikant setrel slzu s ras. 1946
ALÍM
CIŠÓKO
OHEN
Lidé jdou domu s tím, co skryli Nemci jsou vystrnadeni. Naši si zpátky pospíšili, však na prach mají stavení. Kour, ale ohne už je málo, v popelu sem tam bloudí dým ... Když se tu venku varívalo, kour vonel teplem hrejivým. Rozhlíd se starý horal kolem, rozhrábl popel, položil na svoje ohnište pár polen a rekl proste, jako žil:
82
DOLMATOVSKIJ
O DNEPRU
Zde jsme vyrostli, v kraji vrb a jív, zde jsme prožili lásku svou. Dnepre široký, Dnepre mohutný, jerábi letí nad tebou. Dnepre - otce náš, budeme se bít, vojska útocí pod horou. Pro tebe kdo pad, vecne bude žít, bude, Dnepre, tvým hrdinou. Dral se neprítel, spráhnut se smrtí, v krvi ustoupil voják náš. Dnepre daleký, Dnepre široký, v príboji vln tvých slyším plác. I z tvých proudných vod vrah ted chodí pít, kéž se douškem tvým zalyká! Nastal slavný den, útocný náš klín znovu k brehum tvým proniká. Ted krev fašistu tcbou protéká, nelze naši zcm porobit. Jsme tvá povoden, rcko odveká, jsme tvá armáda a tvuj lid. I (}.JI
83
JULIJA
DRUNINOVÁ
ZlNKA
1
My jsme si nepráli posmrtnou slávu my chteli slavne a vesele žít. Proc voják položil copatou hlavu do krve obvazu a proc ten klid?
Lehly jsme k jedli, co vrchol už nemá, cekáme, kdy se rozjasní den. Pod pláštem je nám tepleji dvema, když je tak chladná a rozbredlá zem.
Šedivým pláštem jsem prikryla telo a zuby zatala odhodlane. Na Bílé Rusi se vetýrku chtelo zazpívat o sadech u Rjazane.
"Víš, Julko, zvládnu, když jenomže dnes me stesk v Doma ty jablone, zapadlá žije v ní máma, maminka
3
se mi stýská, moci má. víska, má.
Ty snad máš chlapce a prátele treba, já mám jen mámu, maminku svou, v chalupe voní dríví a chleba, za dvermi jarní zahrady jsou. Maminka myslí, co nevyzíská, až se zas vrátím, chalupa má. Víš, Julko, zvládnu, když se mi stýská, jenomže dnes me stesk v moci má." Jen trocha tepla, mráz k ránu praští a prišel rozkaz vyrazit vpred. Copatý voják v šedivém plášti tak jako já se od jedle zved. 2
A každým dnem jsou podmínky horší, zastávka žádná, jdem bez praporu. Do kleští dostal nás neprítel v Orši, pár je nás daleko od útvaru. Zinka nás vede, chceme se probít. Cerného zrní má neprítel víc, chrání jen krátery, ty prázdné hroby, hranici smrti jdem útokem vstríc.
84
Víš, Zinko, zvládnu, když se mi stýská, jenomže dnes me stesk v moci má. U vás ty jablone, zapadlá víska, žije v ní maminka, maminka tvá. Já snad mám chlapce a prátele treba, a ona mela jen Zinecku svou. V chalupe voní dríví a chleba, za dvermi jarní zahrady jsou. Stárne, dneska Nevím aby už 1<),,/,4
snad dává k ikone svíci, si kvítkové šaty vzala. jak napsat, jak jí mám ríci, na tebe necekala.
..
MICHAIL ---
DUDIN
SLA VÍCI
o mrtvých
reknem si až pozdeji. Smrt za války je všední. Hrob ji skryje. Po vzduchu zalapáme v nadeji, že ten, jenž pred zraky nám padl - žije.
Mlcíme. Stranou odvrátíme zrak. Vyryjem jámu do syrové zeme. Shorela srdce. Svet je velký vrak, popel v nás skrípe, oci, jámy temné, nám prekrývají lícní kosti holé. Dnes, tristapadesátého
dne boje.
Ješte se ani úsvit nevybral a kulomet se chytil známé noty. Zde je to místo. Tady umíral muj kamarád. Byl z kulometné roty. A zbytecné je shánet doktora. Vedeli jsme, že rána nedožije. on to vedel. Ležel. Dokola kruh kamarádu lékem nejlepším je.
I
Díval se na nás. Cekal konec svuj, v bolestech usmíval se neumele. V panenkách ocí bílý mrácek plul a tvár pak šedi a v gestu zkamenelém. Stuj bez hnutí, at cítíš každý sval a všechny city zavri na závoru. Ozval se slavík. Tiše klokotal a potom zpíval dlouho, do úmoru. Vášnive, stále ohniveji pel, svobodný, volný, zcela prost všech zábran, jako by na vše kolcm zapomnel, a:1.v nc1.ných trylcích jeho písei'l mládla.
A svet byl dosud nevyznacený, jen sveží rosou krištálove zalit. Rodil se nový, jitrem zlacený, docela jiný souhrn nových kvalit. Jak cas se drolil písek v zákopech, koreny strání pospíchaly k vode, a konvalinky utrousily vzdech v kaluži shlížejíce - co je v móde. Jen ješte chvíli! Brzy na svahu vzplá šerík v klubcích rudavého koure. Svou vuní dodává všem odvahu, je ho tu celé fialové more. Jen ješte chvíli! Pevne zatni ret, zpev slavíku je ted už srdcervoucí. Upokoj se. Zatajuj dech a - hled, minové pole kvete! Vzlétli brouci! Jablunku-pláne práve polil kvet, dcch konvalinek horkne vuní máty. A slavík - peje. Jemu v odpoved ozve sc druhý, potom tretí ... pátý. K tomu zpev penic, pípot brehulí docela blízko na zcleném brehu. Jak pripomínka práve zesnulých roztrhne granát sladkou chvíli zpevu. Svct duní, hrímá dálkám na cestu. Smrt jak by ani po nem ncchodila, ztrÚl'Í se ve vecném a hlucném orchestru, I,nf bez hranic a tato hudba - svírá. A ku1.dý strom i koren, ka1.dý list IIcvzdá se kapky vláhy k vlastnf škode. V1.dyt' - chce se rllst! PH vláhu rodných mfst v/pfllal se k slunci, tíhnout kolmo k vode.
"7
.••....•..•
Hle, retez zmen. Jím vecne popírán je život náš i osud domnelý. Kamarád zatím mlcky umírá, málem jsme na nej pozapomneli.
Kéž slunce ze svých nadoblacných hrází vítá je teplem, dobrou nadejí. Já slavím smrt, z níž nový život vzchází. O mrtvých - o mrtvých až pozdeji. 1942
Paprsku ranních zlaté hrebeny dotkly se vlasu, tváre pobledlé. Umíral. Vedel, že to nezmení, smrt už ho mercí z oken odvedle. Smrt hloupá, nesmyslná je. Tím spíš, když ješte mládí vraždí na líci. "Polince," rekl, "za mne domu piš ... že u nás ráno peli slavíci ... " Smekli jsme capky. Loucíme se vstoje dnes, tristapadesátého dne boje.
MUSA NEVER!
Jestli snad nekdy "Klopýtl, znaven never jim, drahá. nevyrknou nikdy
Života neužil, svou cíši nedopil, nedomiloval, nedocetl knihy. Motýlka mládí zhubil války netopýr, ret lásky zmlkl, tichý, zádumcivý. Možná též budu jak prede mnou Pak také reknu: že u nás dneska
krví zalykat se, už mnozí mladíci. "lrine ... jen krátce ... peli slavíci ... "
Budeš mít deti. Deti pro radost, pro lásku, pro štestí, a také pro zklamání. Kéž jako vecný pohádkový most slavicí zpev k nim vzklenu za svítání!
Jestli snad "Zapomnel never jim, nevyrknou
nekdy prinesou ti zpr~_vu: na vlast, zradil zbabele ... " drahá. Pomlouvacné slovo nikdy moji prátelé.
Samopal vzal jsem a šel bojovat. Za vlast i život odhodlán jsem dát. A tebe zradit, poskvrnit svuj štít? Jaký bych mel pak ješte duvod žít? Ani až jednou prinesou ti zprávu: "Je mrtvý, zbylo telo shorelé ... U never jim, drahá. Nepravdivé slovo ncvyrknou milující prátelé.
89 88
prinesou ti zprávu: na duchu i na tele ... " Maloduché slovo dobrí prátelé.
Ze zástav krví mluví prísaha: dodává sílu, zvedá, pomáhá. Mám právo znavit se a zustat stát? Mám právo upadnout a nepovstat?
To psaní - dojde. V smutné písni penice zaletí do Moskvy, do naší ulice. Slzicky oschnou, bolest otupí. Ta touha žít! To dílo prokleté! A sotva láska síly preskupí, na známá místa ve dvou prijdete.
DŽALIL
Zasypou telo, hrob nebudeš znát. Mou písen ale nelze zasypat! Vojáka, jenž má v hrudi výstrely, kdo pak se mrtvým nazvat osmelí? 20. listopadu 1943
I
I I I
GEVORG
EMIN
do výztuží a prken, cerná písek v trychtýrích, kde vybuchují miny. V blízkosti smrti, bezohledné a kruté, byl nám život pojednou dvojnásob žádoucí, milý. orecníci
A potom prap
.
prinesh pra
por
a vztycili
naši vlajku,
PRVNÍBOJ
Svuj bojový krest clovek nikdy nezapomíná, presné místo, hodinu ani datum. V
Strepiny bubnují
mracnech dýmu pluk za plukem se ujímá
obrany, u staré pevnosti Mitridatu. J)f·epíme na bobku, bafáme cigarety a každá poblikává v dlani jako hvezda, jak matná hvezdicka, jež pri zemi nízko letí. A každá má svuj osud, který však nikdo nezná. V dálce se cernají skály a vpredu nad "zemí nikoho" sycící svctlice bliká mrížemi ostnatých drátu. Svitá.
Nás vítají šrapnely, bomby a olovo a divoká sl11r~t ncmeckých rabijátll.
zárící krvave rude. V té chvíli jsme pochopili, cemu nás drív ucili, proc je vlajka rudá a proc za ní pujdem. Ted jsme vedeli, zac ten prapor stojí, každý cíp, každý záhyb, do nejž vítr bije. Zde, na granáty zrytém bitevním poli, hledí nám bez dechu do ocí sama historie. Mohli jsme dát svou krev do poslední kapky; tot' primcrená cena za vítczství a spásu. Z historie se stal náhle okamžik krátký, poskakující v cláncích kulometného pásu.
Teprv když strepina zasáhla strom kus od mé prilby a když me zasypaly bílé okvetní lístky, zjistil jsem, že je jaro. A jaro - jak jindy vzklenulo oblouk oblohy jasne modrý a cistý.
1946-1956
ILJA
ERENBURG
9. KVETNA
1945
1
Nad temi básník kdysi naríkal: Milenec družku dlouho ocekával, jeden druhého ale nepoznával, když setkali se, kde už není žal ... Nikoli v ráji, ale na prostore, kde každý krok je - hore, hore, hore, já cekal ji jak ten, kdo ceká rád, znal jsem ji, jak jen sebe mužem znát, a volal jsem ji krví denne z dáli. Skoncila válka - ne z nicehož nic. Vracím se domu. Ona jde mi vstríc. Jeden druhého jsme však nepoznali.
Cerný chléb víc než slunný pulden žhnul a slzy byly slanejší než sul. Sto hlavních mest už melo horecku a lidé v tanci pozvedali dlane. Jen v jednom tichém ruském mestecku dve ženy mlcely jak zarezané.
3 Ne pro sebe, lec pro zástupy tech, kdo žili v krvi, kdo nejdéle z všech neznali lásku, mollový zvuk cella, zrcadla, ruže ani nedeli, pod jejichž kroky prkna neskrípela a jejichž spánek i sny míjely, žádám dnes kvety, písne, blýskavici, veliké zvony, barvy, které žhnou, prísvit, jenž by jak labut zmírající vypouštel z hrdla žalost stríbrnou, o to vše žádám, prosím nerozvážne pro ty, kdo prijdou ci už prišli sem, a o umení, jež je smutne vážné a skryté deštem jako závesem. /945
2
Stále ji vidím jako poprvé: v seprané bluzce, s lýtky od krve. Zaklepala a matka za ruku vzala ji jako nekdo, kdo vše ví. HStvým synem sloužila jsem LI pluku. a tak jsem pri~la. ~íkají mi Vítczslví."
92
q3
I ALEXEJ
FATJANOV
VASILIJ
FJODOROV
SLA VÍC I
MOST
Po fronte máj se prohání, vojáky budí ze spaní. A žádná kulka nehvízdá a jiný život se jim zdá, jenž samou lásku, samý smích slibuje v písních slavicích.
Bývají staré, až to bolí, nemají žádné nároky, vydatne slouží komukoli mužické mosty pres reky.
Slavicích, slavicích už je dost serenád, už, slavíci, vojáky nechte spát ... Slavíci mají vlastní svet, jim, válko, mužeš závidet. I voják o tom svete sní se slavicími písnemi, jež zvoní v noci po kraji, kde na vojáka cekají. Slavicích, slavicích už je dost serenád, už, slavíci, vojáky nechte spát ... Vždyt zítra bitva bude zas. Tak nelítostný je to cas, že s domovem i lásku vzal, kterou jsi nedomiloval. Po každém boji blíž a blíž je v rodném kraji rodná chýš. Slavicích, slavicích už je dost serenád, už, slavíci, vojáky nechte spát ... vojáky nechte spát!
/942
Pojmou nám cesty do kolejí, trám prícný na podélný sed. Pryc po nich lidé odcházejí, všichni se nevracejí zpet. Chátrá most od vetru a dešte, však našel jsem to za chvíli, svuj nápis precetl jsem ješte a jiné nikde nebyly. Jak do kroniky ryté dlátem navzdory všemu zapsal jsem: "Vracím se v ctyricátém pátém." O kousek níž je mesíc, den. Zamyšlen sedím na zábradlí. Zdaleka slyším skrípání kol vozu, na nemž leží padlí, vojenský prázdný kotlík zní. Voda si tece po údolí, carují kere bezdeky. Vydatne slouží komukoli rnužické mosty pres reky.
GAMZATOV
MIRZA
GELOVANI
ODPUSTTE Myslívám si, že naši džigitové, co navždy v poli krev svou prolili, neleží v hrobe nekde na hrbitove, ale že v bílé jeráby se zmenili.
Vezla me tepluška a drkotala, slunce se vzdalovalo a vy s ním. Vzpomínám, smutne jste se usmívala a vaše vlasy - listí na podzim.
Vždyt dodnes z casu oné války kruté k nám jejich hlasy vítr pri vane. Snad proto nekdy zmocní se nás smutek, když no nebe se mlcky díváme.
Vrátím se z boje, stacil jsem vám ríci, vrátí me vašich teskných ocí cit, ale dny podzimní jsou loupežníci a chystají se muj slib uloupit.
1I1~ll'() trd' vidím: nad neznámou zemí
jdAhi Vl'l'cr s mlhou zápolí,
;'~.:,..I o(
v JlreSIl~1Ilútvaru táhnou serazeni, hy lo byli lidé na poli.
.Ink
I.l'tlll letí dlouhou cestou k cíli n vyktikují mnoho ruzných jmen. Snlld proto zpevu jerábu tech bílých IIvlIl'ský jazyk je tak podoben.
Když strela neprátel me srazí k zemi a padnu smerem vpred, jak jdu, pak tedy odpustte, ach odpustte mi, že slovo nesplním a neprijdu. /942
Po lIl'hi táhnou v klínu pohromade, ml dÚvní druzi, moji krajané. MlIlÚ mezera ~bývá v jedné rade I trha 10 místo pro mne zustane.
ALEXANDR Jednoho dne s jerábím hejnem kdesi i já poletím v mlze ztracený a ptacím hlasem budu pod nebesy volat vás, jež jsem nechal na zemi.
96
VOJÁCI
GITOVIC
OD NOVGORODU
My neveríme, že jsou na svete vysoké hory a 'strmé skály. Snad nekde jinde, na jiné planete, ale na zemi - kde by se tu vzaly! Jcn mech a bažiny jsou kolem nás, at se podíváte v kteroukoli stranu. Ty že se s, kamarádc, šplhal na Kavkaz'? To se ti zdálo! Jako mne o Tchien-šanu.
97
My dávno už nevíme, že jsou na svete nejaká mesta, mnohopatrové domy a široké ulice. Známe jenom svuj úkryt, kam clovek sotva se vmestná jak prijdeš ze stráže, mužeš jen v koute schoulit se. A do stráže jdeš-li, stací, když se zváhne prkenná podlážka, noha ti uklouzne a znovu - už pokolikáté - jsi po pás v bahne. Takové máme chodníky, jiné ne. My neveríme, že nekde na svete co chvíli zašustí šaty a ozve se ženský smích. Známe to leda z knížek, jenom z nich vzpomínky zbytecne by nás roztesknily. V neskutecném svetle rakety zdá se nám sen. Zdá se nám o lampe doma, útulném kruhu svetla ted pred námi osvetluje nad mrtvým obzorem všechno, co válka jako by z povrchu zeme smetla. My dávno už nevíme, že jsou i chvíle pro oddech, že nekde je ticho a zahrada, a kvety ... Zrána tu nebubnují datlové na stromech, to bubnují v mlze kulomety. A když i prijedou s filmem do našeho pluku, nikdo nakonec není ani rád. ako kdybychom si tu užili málo hluku ješte v kine ho máme poslouchat.
I
My ale víme, že je na svete odvaha a že nás vyvede z nejhoršího, to také víme. Prekonat všechno zlé nám pomáhá vedomí vojensk~ cti, byt o ní moc nemluvíme. A tak svádíme boj o ty zastrcené kouty kdo nemyslí na ráj, ten i peklo prežije. To jsme my - kamarádi z volchovské fronty, žádný týl, ale první linie. Cerven 1943
9B
SEM}ON
GUDZENKO
Byl jsem pešákem - v bláte, v písku. pod palbou vecne v zákopech. Potom u armádního tisku, když válce docházel už dech. Kdybych však znovu mel bojovat, nevím na jaké fronte, jediné, co si mohu prát: sloužit zas v peší rote. Aspon tretinu války žít, jak všichni u rot žijí, a pak teprve sestoupit z té výše k poezii. /()..fÓ
SEM}ON
GUDZENKO
l'JTOK
Zpívají si, když na smrt jdou. V~ak predtím - mužeš plakat také, v1.dyt nejstrašnejší hodinou je tu, kdy cekáš pred útokem. i':xploze min sníh rozdírá II ocazuje sazí pole. Výbuch. Zus prítel umírá. to jest - smrt zas prechází kolem.
Ted tedy já, ted já jsem tu! Se smrtí závodíme v behu. Obloha prosí raketu i pechota zapadlá v snehu. Zdá se mi, že jsem magnetem, že prudce pritahuji miny. Výbuch. Zas slyším nový sten, ale smrt zase krácí mimo. Už dosáhli jsme sil svých dna. Jak cekati, když rve nám z lící zášt strašná, nepopsatelná bodákem hrdla deravící ... ? Byl krátký boj. A potom jen my pili vodku, v níž led plaval, a já pak zpod nehtu si ven cizí krev nožem vydloubával. 1942
y
VERA TRAMVAJ
~
INBEROVA JEDE NA FRONTU
Chladné nebe, nebe šedé, tvrdé jako z ingotu. Tramvaj na predmestí jede, tramvaj jede na frontu. Otlucená, vrzající, v oknech dýha pribitá. Presto každý na stanici radostne ji privítá. Denne vozí lidí stovky, míjí trosky, míjí most.
Delník spechá do zbrojovky pušek nikdy není dost. Stará babka na sedátku klímá, ani nemuká. Pár cigaret veze v šátku pro tankistu, pro vnuka. V rohu jsou tri domobran ci a sestricka s felcarem, který na frontu se vrací, jede za svým útvarem. Tam se s nekým baví dobre vousác, dlouhán hranatý, na opasku nagan v pouzdre, vedle neho granáty. Jeto partyzán? Snad, kdoví ... Prijel domu na pár dní, vykoupe se, synáckovi dá dar, prílbu trofejní, trochu poteší se s všemi, na cestu se vydá zpet, bude fašistické šelmy 'I. jcjich doupat vyhánet, d rti t vrahy tvrdou pestí, na vracet zem k životu ... Tramvaj jede na predmestí, tramvaj jede na frontu. Ustarané hospodynky vezou prídel v sítovce, ncmluvnátko zpod perinky vykouklo, vše videt chce. Icn se dívcj na tu zkázu! AJ. zas bude jaro tu, nezapomen na cas mrazu. Tramvaj jede na frontu. KaJ.dý bojuje - i deti. V troskách Ic~í domovy. len se dívej! Do pameti vryj si svuj krcst bojový. t./s/upllcl
100
101
1IJ.i I. t.I'1I/1I.l!.mcl
(LÍ DE)
N a schuzky, na jaro vzpomenem, až bude s námi zle, a když i padnem, hlava nás už bolet nebude.
Zežloutlé listí pomalu už z brízek opadá. Starý valcík "Sen podzimu" harmonika hrá.
V ohni a dýmu ani smrt at nás neleká a službu svou at konáme, trebas je nelehká.
Basy jen teskne vzdychají a v lehkém zasnení jim naslouchají vojáci, kamarádi mí.
Jdem, kamarádi, bojovat, jdeme se, chlapci, bít za všechno, pro co jsme žili drív a pro co budem žít:
Doma jsme pri tom valcíku v tanci kroužili, zamilovaní po uši a jarem opilí.
za ty, co vadnou jak ten list, za celý rodný kraj ... Spust jinou - do pochodu nám, harmoniko, hraj!
MICHAIL ISAKOVSKIJ v LESE U FRONTY
Dívkám jsme pri tom valcíku hledeli do ocí, a kdo byl sám, jen si povzdechl: vždyt život nekoncí. A ted se ozval znovu zas v lese u fronty. Každý se stáhl na chvíli do své samoty, poslouchal, myslel na tu svou, spojen s ní na dálku, a vedel, že dlouhá cesta k ní vede pres válku. - Ted, chlapci, my jsme na rade, tak tedy - zlomte vaz! Strach srdce aby nám nesevrel a ruku neroztrás.
102
1942
MICHAIL HlJSKÉ
ISAKOVSKIJ
ŽENE
Nu jestlipak povíš nám jednou o Ictech své bídy a ztrát, o case, jenž tíhou svou bednou nu :1.cnskou šíji se klad ...
o (om, jak
jednoho rána se rozloucil muž nebo syn IIjuk jsi zustala sama, SlIlllotna s osudem svým.
10)
Jak samotna s plácem a klením a s obilím nepokoseným jsi potkala války zlý cas. Jak všechno - bez konce a míry zlé starosti, nouze, žal sirý te samotnou postihlo zas. Na deset stran den tvuj se drolí, jak foukla bys do hrsti plev; jsi samotna doma i v poli, jsi sama na slzy i zpev. A mraky se plouží vždy níže a hromy tu bijí vždy blíže, zlé zprávy si šeptají rty. Ale ty pred zemí rodnou, ale ty pred válkou zlobnou jsi rekla nám, kdože jsi ty.
Tys kopala, rubala, prala po mesíce nezmerné. A v dopisech na frontu psalas, jak žiješ si nádherne. A vojáci cetli tvá psaní, snad ješte si vzpomeneš. Cetli a chápali na nich tu tvoji posvátnou lež.
-
A voják do bitvy jdoucí tam, v krajine vzdálené, jak slib, jako modlitbu vroucí šeptal si jméno tvé. 1945
Tys šla, mlcíc o vlastním hori, šla po práci za jar i zim. A frontu jsi od more k mori krmila obilím svým.
MICHAIL
A v zime, kdy krutý mráz praští tam v zemljankách u fronty, se vojáci hrávali v pláštích, jež za nocí ušilas ty.
Chalupu rodnou spálili Nemci, z nejbližších nikdo mu nezustal. Kam voják pujde, pred kým jen si vyleje srdce a sverí svuj žal?
V rachotu výbuchu, v mlze se vrhali do bitev. A padaly neprátel tvrze pod bombou, již plnil tvuj hnev.
A tak se toulal po okolí, až ho nohy donesly k rozcestí, kde byl mezi poli pahrbek trávou zarostlý.
Ty z každého nového díla strach mívalas pramalý a v ruce tvé jehla i pila vždy jako by zpívaly.
S hrdlem sevreným dlouho tu postM v tu neradostnou hodinu. ..Pr
104
1 O ,'i
ISAKOVSKIJ
--
Posad me k prostrenému stolu a pekne ty me pohosti, po letech oslavíme spolu den návratu, den radosti ... " Nedockal se však privítání, jen teplý letní vítr vál, jak lehkými prsty bez prestání po tráve na hrobe prebíhal. Povzdech si voják, mlcel chvíli, pak rozvázal svuj batužek, na náhrobek ješte bílý postavil láhev a smutne rek: "Já vím, to se ti nebude líbit, nekárej me však za vodku, chtel jsem si s tebou na zdraví pripít, a musím pít na tvou památku. Ti štastnejší zas se spolu znova shledají, my ale nikdy ne ... " A voják pil, a ta horká slova ríkal z duše své ztrápené. Z protáhlé láhve samohonky po malých doušcích zdlouha pil. "Šel jsem za tebou ctyri roky, tri mocnosti jsem pokoril ... " Zapíjel žal - držel ho v kleštích, kéž by ho mohl vyplakat. A za dobytí Budapešti na prsou mu svítil rád.
ALEXANDR POLE
Kde koncí? Jít bys musel nevímjakou dálku, neobejdeš je ani za dva dny. Žita jsou polehlá - ne po lijáku, to tanky je zadupaly do hlíny. S hlavnemi sklonenými tady stály jako sloni v rákosí u vody, jenom ptáci se k nim neslétali a železo nelákalo mouchy a ovády. Kolem dávno okopy strípky
jen pohozené pušky a bodáky, už rezavé jako ta oranice, a v nich prázdné nábojnice, sloupnuté vajecné skorápky,
v jáme buhvíjak dlouho hnijící mrtvoly, na stezce spoutané ostnatým drátem staré stopy, vymletý príkop jak recište bez vody a jako ty mrtvoly v jáme žluté snopy. Ach milé polícko, milé polní cesty, tvár zeme zalitá potem, vzduch cistý jak v predjarí ... Vyvázly se zdravou kuží jen duhy a hvezdy. Širým polem tu prešli barbari. Chvíli tu stojíme v rozepnutých kabátech uniforem. - To nic, jen zhluboka dýchat. Až odtroubímc válec, pujdeme zas tím milým širým polem a preoráme je. To bude lepší práce! I(NI
106
JAŠIN
107
ALEXANDR LENINGRAD (Z FRONTOVÉHO
JAŠIN v
ROCE
1942
ZÁPISNÍKU)
Jdu po schodech k nám domu, a dum je tak mrazivý. V predsíni visely kožichy, ted je tam kulna na dríví, nejsou tam ale polínka srovnaná do hranic. Jak o tom mohu psát verše, když nemohu vlastne ... nic V pokoji, dríve teplém, s vuní jídla a dýmky, kde se Klára ucila žehlit kapesníky a príšerné vzory na nich vyšila hedvábím a vecer se predcítaly mé básne, pokud vím ted jsou tam trosky kresla (a co skrín, bufet a policky), karafa s ledem v hrdle jak svícen zalitý od svícky, promrzlá kamna, div ne s jinovatkou na kachlích, rodinné fotografie, jež spálit bylo by hrích, a jako drak z pohádky - samá šupina plechová roura bubínku až pod strop vedená, a v koute kovová postel, tam, kde je úplná tma drevená už by dávno byla spálená.
108 ML
"-
"
Na té posteli otec leží prikrcený. Jaký je drobný, jak hošík vypadá na umrení. Hubený, nehybný, jen pohled ke mne stocí, jak mumie zavinutý je videt jen kníry a oci. Dívá se nechápave, a jako by se ptal: tam na kyvadle hodin ten rampouch - kde se vzal? Jen dcera Olga je u neho od rána do noci, v celém dome je sama, a jak mu má pomoci? Rodinu válka rozbila kde je Gríša, a Klárka? Mým krehkým štestím, a možná i osudem otrásla válka. Stojím u lužka nad otcem. Co mu ríct pro útechu? Že mesto budeme bránit do posledního dechu? Vždyt to sám dobre ví, drív nikdy nebyl skleslý a delal, co bylo treba, dokud ho nohy nesly. Rict mu, že vítezství li], není za horami, ],e budem stále s ním? On taky byl vždycky s námi. Nebo mu poprát zdraví'? Juk mu však poprát zdravi, když ho mé pozdni slzy IlU nohy nepostu vf.
109
-
Stojím u chladné postele. Je takové ticho, že z dálky ani ty výbuchy neslyším ... Je snad už konec války?
(M.
KVETY
JEVTUŠENKO
V KAMENÍ
Tvé dny - jsou prázdné. Za noci však plane žár pochybností, skrytých myšlenek. Že mužské srdce promení se v kámen? A zda si v odloucení vzpomene?
Bernesovi)
Prejí si Rusové válku? Interviewujte dálku nad oranicemi, nad poli, ruské brízky a topoly. Ptejte se stovek neznámých v hrobech pod temi brízami, odpo~zanesynov~ chtejí-li válku Rusové. Nejenom za svou rodnou vlast šli tam, kde zel a hruzná past, ale i proto, aby všichni lidé mohli spát, když k nim spánek prijde. V šelestu neónu ostrížích spíš, N ew Yorku, spíš, Paríži. Od svých snu žádej odpoved, kdo že chce válkou znicit svet. Ano, umíme mece kovat, ale nechceme, aby znova padali v boji vojáci na zemi v dýmných oblacích. Interviewujte matky vdov. Z mé ženy dostante pár slov. Pochopí, kdo pochopit chce, touží-li Rusové po válce!
Vzpomínáš, milá, na chudické pole tam na Urale? Spolu jsme tam šli. Vzpomínáš, jak se pokochal náš pohled kvety, jež v kamenech tam vyrostly? Suchem byla jak A presto nachove
a žárem jejich stébla zprahla, ostny ostrá od slunka. celé léto - byl to zázrak, kvetla jejich korunka.
A kdyby srdce treba zkamenelo (tech kamarádu padlých, ranených!), mou lásku na svete nic nezmenilo. Rozkvete znovu, treba v kamení. /945
/%/ 110
KARIM
Píšeš mi posmutnelá, plná obav, že jsme si stále více vzdáleni, že psaní má jsou letmá jen a strohá. Prý - krátká psaní, špatné znamení.
1942
JEVGENIJ
MUSTAJ
1t 1
DMITRIJ
KEDRIN
Tou krajinou navždy tak blízkou jdou háje jak chorovod a rícka pod bílou brízkou tancí tam v chladu svých vod. Hle oreší, v kterém jsi s rány slavíky poslouchal rád, a lípy u hrbitovní brány, kam predkové odešli spát. I sad ... jen vzpomen si, tady te nosili na rukou -, i portréty pradedu s rády a vysokou parukou. I na polích zelená žita, i sul a chléb na stole, i báne Pskova, kde vítá te prastará kupole. I v kostelech zázraky fresek Andreje Rubleva, i ruské slovo, z nejž pne se jak duha úleva. I klenby krámu a kotcu, kde v sene myší je ráj, i vlisy z epochy otcu, i krajek zmizelá báj.
I vichry a metelice, i trojka a šlehání hrív. I ledové náušnice na uších prostydlých jív. I liják, i pešina úzká, plná mechu a vcel ... To vše jsou podoby Ruska, jež deptá ted neprítel. 1942
PETR
SUNGARIJSKÉ
•..
BAŽINY
Když okénkem letadla podíval ses dolu, obycejnou zemi jsi nikde nespatril: jezera a mocály v dálce na obzoru, zamrzlé rícky, bažiny, kde sotva nekdo byl. Jen tráva zakrslá tu šeptala a vlála, cejka si stežovala na osud, volavka jako hieroglyf stála, v zobáku se žábou, tak jak jí velel pud. Bezedných mocálu, mlh, jezer, bažin slota, zelená, žlutá a rusá nakonec. Letet sem - vždycky strašná ne ochota. A pechota to všechno prošla prec! ... /945
I deti, co naklání cela nad stopami pluku a cet. I ve starém muzeu dela, která tu zanechal Švéd.
t 12
KOMAROV
113
KAjSYN
KULljEV
* * * Válka je mocná, podmaní si dálky, cesty jsou dlouhé jako písne staré. Slyš vlcici! To vyje vítr války, smutek a bída chodí spolu stále. Po techto cestách vrátím se ti možná. Jsou zapadlé, jsou prašné, kamenité. A ne-li, pak mou lásku z písne poznáš. Její slova jednou najdou si te. 1941
ARKADZ NA SILNICI
K ULj AŠOV K MINSKU
Je unavený, paticky ho bolí, po kamenité ceste jde však dál, ac ješte vcera do hermánku v poli lehnout si chtel a dlouho spát si prál. Matka ho nesla, pot jí celo kropil, ruce už mela jako z olova. A synek nikdy dobre nepochopil, proc odešla s ním vlastne z domova, co to tak duní a proc lidé plácí a proc ho tlací každý kamínek a oc je horší než ti malí spáci, co leží v tráve vedle maminek.
114
Mlcela matka. Mohla mu snad ríci, že ony deti v tráve u silnic, že ony mámy pod brízami spící už nevstanou, už nevzbudí se víc? On zasypával ji však otázkami, až nekdo rek mu, když naléhal zas, že pod brízami spí neživé mámy, co pred bombami neskryly se vcas. V rachotu tanku a v praskotu kulek zamyslel se, jak by žal dospelých pochopil náhle. A náhle mel úlek v nevinných ocích a zmlkl a ztich. Strach mu vzal detství. Strach mu duši zranil. Šel, stále šel a každou chvíli vzhléd na nebe. Mámu pred bombami chránil. Tak se stal mužem ... Bylo mu šest let. 1941
ARKADZ
KULjAŠOV
MATKA (LIDOVÁ
BALADA)
Vyprovodila syna matka stará a rozhodila zrní do hlíny pro štestí. Když pšenka vzejde zjara, voják se vrátí do své dediny. Verila tomu. Byla trpelivá, cekala tak, jak umf matka jen. Však ani stéblo nevydala niva, obilná zrna padla na kámen. 115
~
Ac na vyprahlé hroudy za úpalu nosila matka vodu z pramene a zalévala je slzami žalu, nevzešel ani klásek z kamene. Rozpukaný a nenasytný kámen vodu i slzy vypil ochotne. Sycely, tály po tri roky na nem jak na plotne. Se srdcem plným bolesti a stesku matka uprostred lad poklekla, zacla úpenlive cestu prosit a zaríkat: "Cesticko, dej, at zmekne kámen hrubý, at pokryje se hustým osením. Já za to ruce jako vetve vrby nad tebou prostru, v strom se promením. Já poutníky tvé jako do nárucí za letních žáru skryji do stínu, když zurí boure a když vichry hucí, ochráním je a k srdci privinu, budu te, cesto, v léte jako v zime zametat svými vlasy celé dni. Qbmekci kámen. Dej, at vyslyší me, at rozpucí se zjara zelení." A cesta rekla: "To v mé moci není, nepomohu ti, vzdej se nadeje. Nepros. Když zrno padne na kamení, pak na úrodu cekat marné je. Boj s kamenem stál mnohé mnoho sil. Ledaskdo sil, však nikdo nekosil. Na žalné pole kdysi mstivé ruce ho privalily zdaleka. Je nemý, slepý, hluchý k lidské muce a k slzám cloveka.
116 ....•
-
Privalily ho mstivé ruce kdysi z daleké ciziny, snad aby matky oci musely si vyplakat pro syny. Od veku na nem každé zrno chradlo. a má-li v nem být život probuzen, znát musela bys tajné zaklínadlo, co mení kámen v zem." A matka vstala, matka zašeptala: "Když jsi tak krutý, když ti nestací voda a slzy, které vypláci, když lhostejný jsi k modlitbám, svou krví dnes te zaklínám, snad ustrneš se nad mým utrpením. Ty v prst se zmen a já se v kámen zmením." Pronesla trikrát slova zaklínadla a v kámen zchladla. A hned osení pokrylo zemi sveží zelení, velký boj skoncil velkým vítezstvím u z fronty domu navrátil se syn. I(M3
111
••••
JURIJ
KUZNECOV
NÁVRAT
Šel otec, šel dnem podzimním, šel pres minové pole a promenil se v hustý dým. Žádný hrob, žádná bolest. Maminko, už se nevrátí ... Nehled na cestu do vsi. Sloup prachu letí souvratí nad jecmeny a ovsy.
Vedle nej sedí porucík, nos celý ve vlnáku, je vyzáblý a podobný je hladovému ptáku. Zdá se mu, že je sám, nerídí žádný šofér, nákladák asi zabloudil nekam až do stratosfér.
Mává prašnými rukávy, dve oci v prachu blyští. V ruksaku nese pozdravy a prislíbené príští. Vždycky když máma pred vraty mešká v hodine pozdní, sloup prachu vírí souvratí, osamelý a hrozný. 1972
VLADIMÍR BALADA
LIFŠIC
O TVRDÉM
KRA}ÍCI
Po liduprázdných ulicích rachotí, rincí, duní, vybuchují a stravují dábelskou smes tri tuny. Zledovatelá dehtová plachta je natažena pres náklad drahocenný tak, že závratná je cena. 118
Nemluva šofér, primrzlý k volantu víc, než je treba, na frontu veze léky, mul, chrupavé pecny chleba, veze tam sádlo, maso, tuk, jako dopravní list hlásí, veze tam vodku, machorku a kleje na pocasí.
Tu proti roztresenému kuželu reflektoru vykrocil ze tmy dum a byl po ohni trochu v mouru. Svetelným modrým kuželem sníh padal jako sítem, sníh padal, mouka padala v pomalém vírení sytém. "Zastavte," ríká porucík. "Cekejte." A dvírky cloumá. "Já jsem tu," ríká porucík, "já jsem tu totiž doma." Tak tedy šofér pred domem tfítunku za parkoval. Na okamžik ho v kabine mrazivý závan ovál. Porucík vybeh po schodech, známé je všechno kolem. Vstoupil ...
1t 9
A syn ho objímá asi tak ve výši kolen. Žebírka jako u vrabce. Pusinka bledá. V odraném kožíšku stojí tu sedmiletý deda. "Jak se máš? Ale po pravde. Vidím, že celý chlap jsi ... !" A vytáhne náš porucík svuj prídel chleba z kapsy. Dá tvrdý krajic díteti: "Pekne ho žvýkej, synku." Pristoupí, kde se táhne cmoud a teplo od bubínku. Tam na pokrývce vidí muž opuchlé ruce ženy. Tam vidí muž svou ženu zas po dlouhém odlouceni. Bojí se, aby nevzlykl, objímá kosti ramen, do ocí se jí zadívá, ty horí jako plamen. Nevedel ale porucík o sedmiletém synu, že už je - asi po otci opravdu mužem cinu. Když bylo svetla mín a mín, svícky už na oharek, dal chlapec matce do ruky ten vzácný otcuv dárek. Porucík musel nasednout na chladný nákladácek. "Prijed zas," volá za ním syn, zbytecne nezapláce. Svetelným modrým kuželem sníh padal zas jak sítem, sníh padal, mouka padala
120
v pomalém vírení sytém ... Nákladák zhltne mnoho verst, mnoho jich vstrebá. Rakety na nebi cerném jak od sazí. Netknutý tvrdý krajícek chleba porucík v kapse nachází. Protože vedela, že sám chléb nemá, nemocná hladem zpet ho dala. Protože byla opravdu žena, protože cekala, milovala. 1942
GRIGORIJ
LJUŠNIN
SNíH
Už bloudí v ulicích zima v hvezdném šatu. Vidím sníh, bilý sníh okny kasematu. Za dávných, dávných dní stríbrne a zlate jiskril mi ve dlani nebo na lopate.
t
21
Záveje, záveje, mekké jako perí, která z vás zaveje stráž u hlavních dverí a která katany, co nás uveznili? Toužím vzít do dlaní opet chomác bílý, chomácek trpytných hvezd ... Dlan je kost a kuže, až ji však sevru v pest, spaste se, kdo muže!
MICHAIL
LUKONIN
DEMOBILIZOV
ANÝM
Ne vavríny a chvály nám potrebny jsou. Ne jevište s kvetu kulisou. Ne, ne tady to! Nám, co jsme zpátky, je treba, aby vkrocila noha na luh a lán plný chleba. Nehýckejte nás, nelitujte (lítost je parazit). Ne,.. nejsme unavem. Mužem hned znova vyrazit!
Nehledte na nás udivene a slitovne (na co se podivovat živým ... ) Žili jsme na vojne! Nám není treba oddech a poklid zahálcivý. Nelichotte nám. Jaký válecný hrdina ... My rády a pocty chcem leštit prací. Nám žízen po díle život zas vrací. My zem zryli zákopy, nyní je cas opravit rádIo a traktoru pás, kov zbraní prelít do seker, svist kulky do svistu pil a per. Ty promin, má milá, a pomoz mi žít. Sám svlecu si kabát, mé boty nech být. Sám povedu já te, kde dum je i blesk. Y oci ti vpletu svých ocí lesk. Jsem tvuj, lec prsten, co spojuje nás, není zámek ci venec ci záchranný pás. 1945
123 122
MICHAIL
LUKONIN
STALINGRADSKÉ
DIVADLO
U vchodu lvi tam stáli. Dva. Snad sto let beze zmen. Až jednou sprška cihlová, sklepnutá deštem olova, vírila kolem sten. V divadle tenkrát jsem se bil. Levý lev pad a pravý telem zaclonil široký pruchod vrat. Zde Nemec z lóží nechtel ven . Strílel ... Déšt strel znel dál . Zde zustal k dlažbe primrazen, odtud již nepovstal. Hned na scénu a do kulis a na jevište hned, stríleje v behu, hnal se kdys náš oddíl tudy vpred.
124
...... -.-
Za nápovednou staršina míril, v ocích jen tmu a tmu. A historie samotná napovídala mu. Když palbou podporoval nás, už ránu v boku zapíral. Ach, bez pózy a bez príkras svou velkou roli hrál. Vzpomínám ... Videl jsem zas vcera divadlo v lesích, jdoucích do šíra. Zdobená vrata za vecera už klidne vrátný zavírá. Ráno sem prijdou zedníci omítat zdi, aby nám na jare divadlo, celé zárící, zahrálo novou svežestí. Já šel a o tech premýšlel, jimž na scéne je žít. Co práce dá, aby smích znel a slzy mohly presvedcit! Dnes novou pravdu, zcela jinou musejí herci do slov dát, aby bez studu pred staršinou divadlo mohlo ješte hrát!
125
ANDREJ
LUPAN
HVEZDA
Tam, kde se cesty u vsi delí, je vršek, v zelen stopen celý. Tam stepní kvety belají se a zlato svítí na nápise. Nad rudou hvezdu nakloneny tiše se chvejí staré kleny ...
K té
hvezde, jež má barvu krve, pricházejte jak ponejprve a zemi pluhem preorejte. Pospešte, živí, pospíchejte! U klenu naklonených k zemi osijte lány pšenicemi, at v jejich šumející písni své štestí spící voják vysní. 1958
Sem donesl a ztratil tady voják svuj krátký život mladý. V míste, kde vánek cerí trávu, složil ten chlapec navždy hlavu. Dostižen strepem kovu v poli, padl ... Neznámý komukoli ... Jen smutné moldavanské vdovy vzdaly tu poctu vojákovi, uložily ho do mohyly, pak skromný nápis postavily, slzy jim tekly krupejemi, jak stály tam nad cerstvou zemí ... Od toho casu vždycky v máji za plutkem kvety vyrustají. Nad rudou hvezdu nakloneny tiše se chvejí staré kleny.
MICHAIL
* * * Každý chlapec v muže nevyroste, z každé rudy kov se nestane. Jako ruda drceni jsme. Po sté všechno ryzí svetu vydáme. V bagancatech do tance ti není. Jsi však voják - uc se prijímat údcl svuj - i smrt, i políbení ju ko to, že nesmíš o krok vzad. Toto vcdomí je soucástí tvé zbrane, kterou muž má právo použít: pro jiné jít na smrt odhodlane. V pumcti pak vecne bude žít. /WJ
Réva se vine jako vítez, hvezda a plot jsou ale tytéž ...
126
-
.••
.1.
•.•..
.-J
LVOV
127
•....
NIKOLAJ
MAJOROV
MY Oté dobe dá težko neco psát. Majakovskži
Do holých rukou plameny jsme brali. Hrud obnažili vetru. V horkých rtech jsme plným douškem vodu ochutnali a v naší lásce k ženám nebyl spech.
se
V mém hlase duní kov. Já vstoupil do života težký a prímý. Všechno neumre. V dejinách žije však jen jistá kvóta. At není tam s mým jménem nejhure, at místo papíru v nem nacházejí potomci vrelou vernou zem jak most, kudy jsme s ožehlými obliceji pronesli prapory a statecnost. My vznali ohne, reky hnali vzhuru, nám nestacily nebe, voda, zem. Nám drsný život poznamenal kuru tela i duše žhavým železem a zanechal v nás navždy svoje stopy. A naše láska - zeptejte se ženl Ubehnou léta, nikdo nepochopí z matoucích fotografií náš den. Byli jsme urostlí a svetlovlasí. Budete o nás jako mýty císt ti domilovat nestacili asi, z tech minutou si nikdo nebyl jist. Však neválcit a k nejvyššímu cíli nehledat strmou cestu udatne, v bronzových sochách bychom dále žili, ve sloupcích novin, v malbách na plátne.
My šli a padali a sotva vlekli své nohy v hrubých ovinovackách a trubac troubil prímo jako vzteklý, dokud k nám oci dívek nepritáh. Pokoj si nedal, troubil bez prestání (remen mu klouzal dolu s ramene), opustil ženu, neohlíd se za ní pohledem plným slz a plamene. Sestupy kameni té, holá místa, kde obklícení tísní. Ale ne, hledíme vzhuru - obloha je cistá jak svetlé celo ženy vzdálené. Píšu to. Treba nepresnými slovy a težkopádne, hrube bezmála. Ohlas tech našich dnu byl všesvetový. Nám žízen horkem ústa srovnala. Pro vzduch je svet jak okno otevrený a došli jsme v nem na kraj doslova. Je dobre, že nám ruce voní zemí a chmurne vernou písní olova. At sebevíce slábne pamet léty, na nás už nikdo nezapomene, my vnesli dobrý vítr do planety a slovo clovek telem odené. 1<J40
Cas míjel. Reky menily své toky. Klábosit nemeli jsme ve zvyku a zbudou o nás jen písnové sloky a šedá próza našich deníku.
128
129
ANDRIJ
MALYŠKO
* * * Jedenkrát vrátíme se, príteli, do teplých ctyr sten, jež jsme opustili. V sežehlých polích o cempak jsme snili, o cem zpívali mezi výstrely? Jakou tíž pranic s ramen nesnímá, po jakých cestách bloudili jsme v duchu a jaký cas nám v zadýmaném vzduchu plynul pred žádoucnýma ocima? V letopisech schran všechno z onech dní, naposledy se poklon každé štaci a pohled: boure za obzor se ztrácí a z dobré setby klící osení. 1946
ANDRIJ NOVODOBÁ
MALYŠKO
Matka vzdychne jen a ptá se máku: "Drahý, neco na žízen?" .•[)ekuju, já už žízen utišil: krupeje dešte ze strechy jsem pil, 'I. javoru rosu a palcivý žal 'I. tvé duše, mámo." lIccsa t, synu?"
"A nechtel bys vlasy
"Mne už ucesal prcchikladne, ach, a na vecné casy hrcben z olova ... " "Košili ti dám!" llNemusiš, mámo. Na svém tele mám jdtc tu fasovanou u staršiny. l Jt. ncvrátím ji ... ne však ze své viny, vyrid mu ... "
BALADA
Muj milovaný prítel Alexandr Fadejev mi ješte za života vyprável, v Norsku kdesi mezi fjordy nalezl hrob našeho vojáka, posázený ružemi a nachovými máky. Žena, jež vysadila ty ruže a máky v sklicující samote žijící norská matka, mu dala kvetinová semena s prosbou, aby na Ukrajine vyhledal matku onoho vojáka a dal jí semena jako synovo srdce, jako záblesky jeho jež ožívají v slunci rok co rok. Našel ji. A ukrajinská matka
si pod okny vysela kvetiny, jež vyrostly ze synova tela: ruže ze srdce a z ocí máky. A každodenne za svítání vstává, droboucká, pospíchá zápražím ponoreným do ticha, sama podobná zári ranní, v kabátku vatovaném, v botách z pásku, jak všechny mámy: tvár má samou vrásku, však smutek skrývá. "Co bys pojed, synu?" táže se ruže. "Já už posnídal: mne sama zeme zve ted na hostinu. Ale predseda vcera povídal, že nevstanu už .. :'
llA což štamprlicku?" "Ne. Ilo okraj je mé srdce stopené v ,,1:dlChu hoN!" OCÍ,
Rannf vftr vane, f07.kvetlý mák jak živé srdce plane, pohled hoff tmavý pestfk v nem ... Mnt.mlouvá ti§e matka se synem.
Jak
/W>/
ALEXEJ
MARKOV
POPRAVA
Privedli i díte komunisty. Stojí vedle matky nad jámou. Letí rorýsi a vzduch je cistý, stébla travicky se nelámou. A nemecký oficír už velí. Automaty hledí uprene. Za okamžik vzlétnou žhavé strely, skoncí hovor s padlým ke stene. Hoch s nosíkem vzhuru myslí jinak, usmívá se, strachem nebledne, nedokourí cigáro ten bídák, všechno vubec jinak dopadne. Ted vyrazí z lesa partyzáni, na útek se dává neprítel. Kulometem Nemci rozehnáni, už zní dupot koní, rachot strel. Snad ti rudí neznámí být mohou, vysvobodí je však udatne, ci dokonce Pavel se zálohou ... Presne jak to videl na plátne. Padl chlapec vzhuru mladou hrudí, oci plné vizí radostných, oficíra premáhají rudí, kterí prijíždejí na koních! 1943
MICHAIL NA BEZEJMENNÉ
VÝŠINE
Nad horou západ plál jak svíce, pod ní se lesy vznítily. Osmnáct nás šlo do pozice a jenom tri jsme prežili. Tak mnoho jich, mých verných prátel, zustalo tiše ležet v tme, u vísky, kterou nikdo neznal, na bezejmenné výšine. Rakety jako meteory padaly, hasly níž a níž. Kdo tam byl tenkrát u té hory, ten pamatuje navždy již. Ten pamatuje, pamatuje na ony ztece zurivé u vísky, kterou nikdo neznal, na bezejmenné výšine. Nad námi messerschmitty pluly, noc menil v den svit bomb a strel. Vždy tesneji jsme k sobe lnuli v krížové palbe težkých del. (:ím hur, tím vernejší jsme byli svým snum, své víre jediné, li vísky, kterou nikdo neznal, 1111 bczcjmenné výšine. Mnc casto vracejí se do snu chlapci, jež mcl jsem tehdy rád, v zcmljancc pod spálenou sosnou N trojitým stropem z tlustých klád. V pRlebné cáfc jsem zas s nimi, kde krev jsme dali otcine, u vlNky,kterou nikdo neznal, nu bczcjmcnné výšinc. 1%.1
132.
MATUSOVSKIJ
tJJ
ALEXANDR KOMUNISTÉ,
MEŽIROV VPRED!
Vojenský rozkaz zná slova, která jen v temném hrmení del, jen v težkém boji (a ne vždycky) má právo vyrknout velitel. Dávno mám v krvi literu rádu, dávno pod jejich smyslem nepadám. Ta slova však, ten apel v pátém pádu, doposud nenašel jsem tam. Rok devatenáct set dvacet. Perekopské pole. Tyfová mlha. Koní zdivocelý cval. Déšt interventských kulí. Težko jít dál, težko se zdvihnout - v šestém kole. Vojáci plášte na drát naházeli, nad suknem buší kulomet. Tehdy se ozve onemelý hlas komisare: Komunisté, vpred!
134
Vojenský rozkaz zná ta slova, trebas je nezná bojový rád. Podobne vojenský život zná práva, jež nemá každý, kdo smel rukovat. Poscítali vlajky poražených státu, desítky prehrad zdvihli v perejích. Úhory rozorali, dali rodit blatum, celou zem zdvihli v delných, težkých rukou svých. Na Volchove, Dnepru nebo na Svirstroji jedenkrát protrhla se hráz. V kesonech pod hladinu (kdo se bojí?) klesali brigadýri, vodu uzavíral mráz. A když už ani "príslušná opatrení" nemohla zkrotit mráz a led, mladý inženýr pred koncem smeny vyfkl ta slova: Komunisté, vpred! Letnfho rána granát vyrval trávu a strhl vlajku kdesi za Lvovem. Cerné messerschmitty zdvihaly nám hlavu, vlastni krev pila udivená zem.
135
Valili se po silnicích k Brestu, z mostu zustávala tríŠt. Stydlive bežencum vojska uvolnovala cestu, schly kapky dešte v okopech velitelských stanovišt. Ze slepého okna prízemního bytu vyšlehla dávka naposled. A tenkrát - v Stalingrade, na úsvitu velitel rekl: Komunisté, vpred! Strhli jsme cáry s haknkrajci, v pesti sevreli standarty, jež vítr napíná, a pluk za plukem jsme prešli po námestí okolo živoucího Lenina. Únorová mracna težknou pod vlockami, kalenou ocelí voní zem. Blíží se den, století nestárne s námi, blyští se hroty stráží pred Kremlem. Všude, kde ruce práci jsou verné, kde kypí život, prostorem let zaznívá sotva slyšitelné: Komunisté, vpred! Komunisté, vpred!
ALEXANDR HUDBA
Jak silne hudba tryskala a jakým požárem se vznala, když válka prokletá a zlá tela i duše pošlapala I Byla ve všem, navzdory delum, ve všem, pro všechny bez prídelu. Nejen vydržet, zvítezit! Nejen nezemrít, ale žítI Jedna ubohá harmonika v akci noc co noc, den co den, byla pro zákop potrebnejší než pro Nemecko Beethoven. Po celé zemi neprestávala znít jedna struna ušlechtilá, když válka prokletá a zlá tcla i du~e mrzacila. Ta struna, kterou srdci svými rozcznívali v jedné rade invalidé pred nádražími II ~ostakovic v Leningrade. 1%.J.
1947 136
MEŽIROV
1J7
, EDUARDAS ŽIVÁ
MIEŽELAITIS
ZEME
N a dohled od zákopu deravou prilbici omývá jako stopu potucek zurcící. N a krok od prašné cesty s vojenskou technikou prelétá motýl pestrý nad vonnou arnikou. Brouk travami se vrací s koristí v kusadlech a stehovaví ptáci hledají zbytky strech. Prorustá hroby všemi trs žlutých podbelu ... Pohlad materskou zemi, živou i v popelu.
Poláci, civil, promíchané rady ... Pak Francouz s Ceškou - prapodivný pár. Vcera je dala cesta dohromady a zítra každý po svém pujde dál. Shrbený starec - v botech samou díru zkrivená záda starý batoh skrývá. "Jsi delník, dedo?" "Profesor. A v míru bydlel jsem v Haagu. Tam jsem prednášíval." Dívenka v hadrech na rozcestí stála, neupravená, copy rozježené. "Jakpak j si asi svuj chléb dobývala?" "Hrála jsem kdysi na bruselské scéne." Za ní šel v cárech chlapec cernooký už beze strachu, že ho zabijí. "Kam asi, chlapce, mírí tvoje kroky? K rodicum?" "Popravili je v Sofii." Sly davy lidí ... Neprehledné davy národu, ras i recí ... Nekonecný shon. A byly první dny - dny svobody a slávy, kterou jsme dali svetu. Padl Babyl6n.
1959
SERGEJNAROVCATOV CESTA
DO TCEV A
Povím vám dnes o dávné ceste k Tcevu ... Nemohl jsem se z križovatky hnout a stál jsem v prachu. Ohromen a v hnevu ocima jsem chtel všechno obsáhnout. Šel Srb. A za ním Italu šly davy. Pak norská vlajka blýskla nenadále. A pak jsem zíral, jak mne vážne zdraví dustojník Jeho Velicenstva krále. 138
T-OY-----· ------------------.--------
SE R-G EJ--'N A ROYCA ()T()M
[)lJLE'lITÉM
Nic nebude už desivejší - i kdybych žil snad stovku let nd tcnhlc rozmácený zákop. kdy:1.'lC tmy probouzí se svct.
K zemi mne táhne celtovina, do ocí helmu spadlou mám ... N a všechno nemožné i možné že hrám a od plic nadávám. Pretekla už má trpelivost déšt patrí k nejhnusnejším zlum. Než zvedneme se do útoku, prijdu tu asi o rozum. Máme však petactyricátýl A vítezství je pred námi. Až válka skoncí, voják pujde zas mírovými cestami. A pak prijde to duležitél Vždyt o všem ji;1ém chlapec sní, než o tom, že ted, v tomhle bláte je nejvetší den ze všech dní.
ALEXEJ
NEDOGONOV
22. CERVNA
1941
Na lafete drímala rosa ranní, Izmail spal, když tiché ulice ohlušil jako náhlé zahrímání zvuk štábní polnice. Britký a breskný, stále mohutnejší k Odese letel pres Trojský val, jako by vzbudit nemel jen pluk peší, jako by celé Rusko k boji zval. 1941
Nic nebude tak duležité - i kdybych žil snad stovku let jak tenhle rozmácený zákop, když ze tmy probouzí se svet. 1970
POMMA
NURBERDYJEV
* * * Stací, když pohlédnu na svoje podrážky, pripomenou mi každý krok a každý den. Ne, nebyly to žádné krátké procházky, vždyt stovky mest a vesnic prošel jsem. Švec na Kavkaze bagancata podrazil. nesly me do Kyjeva, pres Donbas. Nebyly háklivé na dešte, na mrazy, poctive sloužily mi celý dlouhý cas. Pffštipkáf Belorus na chvfli mi je zul a zase šlapaly pfcs Polsko, do dáli. Došly až na Odru. Ac scverák tam dul, znovu m~ teplem domova zahfály.
140
141
Neprítel prchá, div boty neztratí, ty mé však poctive kupredu si šlapou, jdou cestou vítezství a cestou odplaty nad ríšským snemem vztycit rudý prapor. A rodný dum již privítal víteze. Stírám z bot prach, trochu se rozkoukám, a když je ocistím, pohlédnu na dvere a - boty opatrne postavím do kouta. 1946
BULAT
OKUDŽA
NA SHLEDANOU,
místo svateb loucení a dým, naše holky šaty hedvábné rozdávají mladším sestrám svým. N a lesk holínek je leckdo slabý, s krídly výložek jsi lehcí nežli pták. Kašlete na pomlouvace, žáby, s temi si to vyrídíme pak. At si o vás drbat neprestanou, že vás vojna smýká sem a tam ... Na shledanou, holky! N a shledanou, koukejte se zase vrátit k nám.
VA
KLUCI
Ach, válko, ne ráde, co nám to vyvádíš: na dvorech najednou ani hlas, naši kluci zvedli hlavy výš, postacili zmužnet vcas, rychle prošli prujezdem a branou voják za vojákem v dálný svet ... N a shledanou, kluci! Na shledanou, koukejte se zase vrátit zpet. Držte si svou výšku, nehrbte se, nešetrete pušku, kulomet, sebe nešetrete, ale prece koukejte se zase vrátit zpet. Ach, válko, co nám to vyvádíš, neráde:
SERGEJORLOV
* * * N a zemekouli zahrabán ten voják kdesi spí. Byl radový, byl vystríhán rádu a hodností. Na dlouhé milióny let tu mauzoleum má. Jen mlécná dráha špalír hvezd mu denne rozžíná. Na holých srázech mraky spí, sníh práší z horských strech, halasne v léte hromy hrmí, vftr tu chytá dech. Spf kdesi v zemi zahrabán. Po boji z vecera rukama pUtel ukládán jak do mauzolea.
('erl'en /944 142
143
SERGEJ
ORLOV
NAD SVOU
FOTOGRAFIí
SERGEJORLOV Z VÁLKY
Zas jsem si jednou prohlížel fotografii z dávné dáli, z dob, kdy mé dny se ohnem hnaly, po ostrí nože když jsem šel. Z ceho je vlastne veselý ten kluk, ten z dalekého brehu? Z bomb, které na nej pršely? Z machorky? Z táboráku v snehu? Detský úsmev mi posílá ze sveta, který vybuchuje. Lyru, již múza ladila, si v pouzdre s mapou opatruje. Z ceho je veselý ten kluk? Šílený šrapnel hvízdne, trískne, a on, jak komár, sotva pískne, a dalším bitvám vstríc jde pluk. Život a lásku nepoznal, homérek gardového pluku. A ceho já se dávno vzdal, po tom on proste vztáhne ruku. Položí do strun zvonivých své prsty drsné, neumyté já pred ním stojím, sláb a tich a závistivý jako díte. Raketa dává signál v tmách, On praští lyrou bez váhání, a Berlín leží v ruinách a ríše se mu k nohám sklání. Tankista v pluku gardovém, ten hošík, záblesk v strašné bouri, na co tam z dáli, na co jen ty usmevavé oci mhourí? 1968
144
* * * Bude to za dlouho? Brzy? Brízami zasvítí kraj a lidé, co neznají slzí, oslaví devátý máj. Pradávných pochodu zvuky z trub vyrazí do ztichlých rad. V~ak maršál, co pozdraví pluky, tu válku už nebude znát. Jak zahrmí v tom budoucím svete slavnostní výstrely del? Co bude se vyprávet v cete? Co zpívat, když soumrak se stmel? Nevím, Však nám bylo práno vidct, jak vypadal svet v tom devátém máji, v to ráno lIa jare ctyricet pet. 11)75
-~
('I';STY
-----.---------------------
Ccsty bílé, ccsty samý prach, kraje nehostinné, mlhy v dálavách.
Osud slcpý ceká nu svuj den, možná vprostfed stepi nujdd vecný sen.
Imll prach se vzpíná, step tklivá dál zpívá. :.m lclll' ohne planou pl(ll~strel.
'II~II. (""lY
hílé,
~""Iy samý prach, kl'l1.1t'nchostinné, I11lhyv dálavách. Slrpní pláne I'lIdnou v dešti strel 1\ v nich necekane ptitclodešel. A Ivft ccsta dál se vzpíná, zem tklivá dál zpívá. K olcrn tebe zeme horí, 1(' cizí a zlá. Cesty bílé, cesty samý prach, kraje nehostinné, mlhy v dálavách. Šumí reka, mlcí lesní stín. A tvá matka ceká, až se vrátí syn. Pod nohama prach se vzpíná, step tklivá dál zpívá. Za námi se vecne dívá ten, kdo nás má rád. Cesty bílé, cesty samý prach, kraje nehostinné, mlhy v dálavách. Kruté versty v pameti vždy mej, na ty težké cesty vecne vzpomínej! /CJ45
14b
BORIS
PASTERNAK
STRAŠNÁ
BÁCHORKA
Vše promení se po stranách, ulice prestaví se. Jen probuzených decek strach z pameti nezhladí se. Z vedomí nevymizí des, v krec zkrucující líce. Však ješte stokrát vetrelec za vše to zodpoví se. Utkví hrom jeho težkých del. Zplna se zactou jemu ty dny, kdy delal si, co chtel jak Herodes v Bethlehemu. Vek nový, lepší budem psát, vymizí pametníci; strast zmrzacených batolat bude dál pamet stríci.
/94/
------------------_.LEONID ZEM
PERVOMAJSKYJ
~
Podzimnf cesta ... Louže, bláto v nich. Jak mrtvi lež! snopy na polich, sem tam kef, jinak mlžná dálka pustá. ~alujf nebi dráty na sloupech, pocit samoty hofce úžf dech II v srdci teskná, 1.hnoucf touhu vzrustá
147
o jak
pochmurný zpev zní v drátoví,
Jako Jak smutne by vítr klesá neznalkotouc písen
nachový jinou, r.. hranici tvé zeme, Ukrajino!
Nt' poprvé hrmí težké vozy tmou,
lit' poprvé tma bloudí oblohou, IIl'jednou požár, starý dobrý známý, nud naše strechy svesil krídla svá, Ill'jednou už smrt s krídly z olova hladove kroužila nám nad hlavami, v~ak srdce v hrudi dosud nikdy nám IIctlouklotak, tak nechvelo se vinou, juk v okamžiku, kdy jsme stáli tam na hranici tvé zeme, Ukrajino! V jiných dnech jsem tvé cesty pro chodil ... Z poklidu sadu bral jsem si svuj díl, den pohasl, noc minula a ráno pešina znovu poli vedla mne do stepních roklí k chladu pramene, jenž nabízel mi sílu nevídanou. Kus dál už nad potuckem zurcícím schýlila vrba korunu svou stinnou a k tiché modri stoupal sivý dým tvých prívetivých vesnic, Ukrajino! Radostné chvíle, které prožil jsem, znovu se pripomnely v dnešku pochmurném. Krájela bláto kola nákladáku a já mel pred ocima nádherný obraz, jejž umí vykouzlit jen sny navzdory vetru a cernave mraku. Seskocili jsme a pak tlacili rameny auto rezlou kalužinou. Motor rval. Šlehal liják zbesilý. Tak jsem se s tebou loucil, Ukrajino!
148
Kolona jela mlžným necasem. Do ruky vzal jsem vazkou cernou zem, promytou, zvlhlou podzimními dešti. Hrudce pudy se tepla zachtelo jak srdci, které vykrvácelo. Pak exploze nás sevrely jak v kleštích. Varovný klakson roztal nocní klid, vozy se opet prodíraly hlínou. Nemel jsem sílu do tmy odhodit malou hrudku tvé zeme, Ukrajino! Ta hrudka zeme pripomíná mi cas a kraj za sedmero horami, místa, kde moje duše dozrávala, rodnou step, rokle, modré oci chrp li také jednu z nachýlených vrb, jež celé mládí jako andel stála nad proudem mých let ... Hrstka zrnícek je dražší mi, cím rychleji dny plynou, li hnev muj, žal i nadeji a vdek spojuje za hrob s tebou, Ukrajino! Pronesu tu zem ohnem pekelným. Myšlenkami i každým hnutím svým jsem spojen s ní a ona se mnou splývá. Je J.ivot muj i moje snažení, je Klaasuv popel, vecný ohen dní, probouzí, krísí jako voda živá. Projdeme spolu každou zrádnou krajinou. Teprve tehdy vrátím do tvých brázd pnrnMnou hrudku zeme, Ukrajino! )l-stli:1.csnad se krok muj zastaví j~ upadnu tvárí do trávy jnko do vlídne nastavených rukou, ncho jestliže obzor daleký 1\
149
jednou me v sobe pohrbí naveky, jak symbol lásky sevru pred rozlukou, pred vecným spánkem, prímo na srdci, jehož sny ani tužby nezahynou, nesžehlou ohnem, ohnem smrtícím, malou hrudku tvé zeme, Ukrajino!
Ríjen 1941
GRIGORIJ
POŽEN
EPILOG Bud hrdinou ... Ty se vrátíš. Jdi, nesmrtelný bud! Máš v duši pocit ztráty, neco ti sevrelo hrud. To svet se za tebou zrítil a co když navždycky? Ne, není snadný, to cítíš, ten pozdrav vojenský. Na plášti srovnej si faldy a na sebe - zapomen. Slyš z dálky hrímání palby a vem si náboje.
JAN
ALEXANDR
* * * Máme nac vzpomínat. Když vrátíme se zdrávi, sejdeme se, popíjet budem caj, vzpomenem každou reku za prepravy, každou strž plnou ohne po okraj i každý vršek, o nejž musela se bít v težkých bojích naše pechota. Co na tom, že jsme o rok starší zase, zbývá nám ješte tolik života! Jen vydržet! I zakopáni v zemi, i pres plást cerné hlíny nad hlavou vidíme obzor jitrem prosvícený a na sta duh a zárí sálavou nás tisíc sluncí oslepuje. Plaše se usmíváme, šeptá každý z nás: "To vše je Rusko. To všechno je naše." "Všechno je vaše," odpovídá hlas, hlas morí, rek, studánek skrytých v hloubi. Slyš, mluví zem, jež vstává ze zkázy. Ješte se halí do tmy cerstvé hroby, za nimi však již slunce vychází. Il)..f]
My v poctách nemeli bužka. Vždyt za všechno konání jen vítezná sláva Ruska je vyznamenáním. Co tobe, vojáku, patrí? Úspech i bolestný vzdech. Ty s krušným štestím se bratríš. Jen rudý prapor - je všech.
150
PROKOFJEV
151
ALEXANDR FRONTOV
PROKOF}EV
Á CESTA
Od háje k háji pres luciny sveží frontová cesta dodaleka beží ve dne i v noci, vedrem, vánicemi. Neprítel zlostne vlcí zuby cení. A všude jámy od bomb, od granátu, rachot a hrmot. Auta se rítí v chvatu pres výmoly a zprelámané hate frontovou cestou v prachu, v loužích, v bláte. "Malárií" nazval ji šprýmar jeden. Že tresem se? Co na tom. Jen když jedem. Až skoncí válka, všechno pretvoríme a naše cesty budou hladké, prímé,
NIKOLA}
RYLENKOV
Z DENÍKU
Fronta se priblížila k Moskve. V té dobe ležel náš prapor v Možajsku. A každé ráno blíže a blíže jsme slyšeli výstrely del. Vojenské zprávy byly tak strucné, dopisy prátel došly tak zrídka, nevedel nikdo, kde má své drahé, bežence spálených mest. Videt jsme mohli jen po všech cestách, po cestách podzimních, blátivých cestách vléci se od rána do noci vozy nákladem domovu pretížené. Když jely kolem, umlkal vítr, brízy se sklánely u križovatek. Loucivý pokrik jerábu nad tím na prázdné obloze znel.
beton a asfalt! Ta prezdívka milá však navždy se nám v srdcích zahnízdila a nejednou si rádi vzpomeneme na onu cestu v dálce podmracené, frontovou cestu pres rokle a skály, kterou jsme sami v palbe budovali. Ac plná praskl in, jam a prašných víru, nejsi tak špatná, naše cesto k míru!
V~ak oci žen byly naprosto suché, I.a války odvykly plakat. Snad mely rasy už spálené žalem 1\ mely pevne semknuté rty. Do jejich tvárí já uprene hledel, srdce se svíralo poplašene: MoJ.ná že potkám nekoho z prátel, možná že potkám své nejbližší. Videl jsem v dívenkách desetiletých první dcerku Natašu. Videl jsem v holcickách petiletých NVOU druhou dcerku Irenu. NVOU
1943
lS2
I5J
Ale svou Natašu ani svou Irenu jsem tehdy nepotkal na okamžik. Nesejde na jménu, jerábí sirénu slyšel jsem v srdci jak jejich krik.
Celý den jsem pracovala, zlaté žito srpem žala tam, kde šumí polana ... Spinkej, synku, do rána!
Já voják cítil se odpovedný za osud našich detí, tak bedný, za to, že detství a domova zbavené jsou na úteku neoblecené.
Brzicko se po polane vrátí otec ... v zlaté bráne stane s kvety celá zem ... Teš se, díte, sladkým snem!
Pritom tak dovedne a sebejiste vojáci malo a beloruští príkopy proti tankum kopali, jak sklepy ve svých vesnicích.
Naše pluky jsou jak z bájí, prapory nad nimi vlají, mají sílu predjarí ... Spinkej s rukou pod tvárí!
Pochopil jsem, že tvoriví lidé se pevne drží, pevne na zemi a naprímila se má ramena a lehceji a lépe bylo mi.
Rozplynou se cerné mraky, den rozevre modré zraky, slunce prejde po záspi ... Spinkej, synku, klidne spi!
1941-1942
/941
MAKSYM UKOLÉBA
RYLSKYJ VKA
Vecer úží zrítelnice, v nebi rozsvecuje svíce, mír se lije z oblácku ... Spinkej, drahý synácku! V temné dáli na bojišti otec hájí naše príští, s neprítelem zápasí ... Vyspinkej se do krásy!
154
RASUL
RZA
SVfCKA
Ve frontovém pásmu pozdní hodina. Noc do okna hledí všema ocima. Tak ji k sobe pritahuje jizba ta. Vstoupit však jí brání svícka rozžatá, od domu ji odhání svým plápolcm, hoffcím jak strašný oblak nad stolem. Ti~e taje, zmenšuje se, je jí pul, všecky slzy kanou na muj psací stul. Ncskrápejf smutek ani ostudu. stutccne se svfcka vzdává osudu: vf, 1.c v jejfm pracovitcm ohnfcku vdou noc já vymýšlfm svou pfsnicku.
Ohen horel, sebou sám byl pozhášen a já za tu dobu písen dopsal jsem. Noc se ztrácí ... Svítá mezi rádkami. Sivý holub jitra vzlétá nad námi ... V písni, kterou v noci psal jsem, ne však sám, tebe, plameni mé svícky, poznávám. Každý verš mi zahrívá tvuj svetlomet ... At má písen chodí svetem mnoho let, at v mé duši pri potkání v živote rozsvecuje svícku z jizby na fronte ... Hor, jen hor, ty nehasnoucí plameni, jemuž vdecím za to, že má písen zní, jenž ji ozáril a pustil do dáli, aby si ji lidé v míru zpívali.
Na slunci, ano, vyhrívám se, jsem kost a kuže, svet mne hýcká. A pytlík s tabákem je v kapse a v kapse tepaná je špicka.
1942
Ach osudová, ctyricátá, traskavá, lítá, horecnatá ... Po ruských pláních válka rádí a my jsme tolik mladí!
DAVID CTYRICÁTÁ
Devcátko lákám do osidel, kulhám, že chromý by se stydel, a na dve pulky lámu prídel a všecko znám a vše jsem videl. Jak jste se sbehly! V jedné ose neštestí, válko, mládí, touho! A tohle všecko mísilo se a vzbouzelo se ve mne dlouho ...
SAMOJLOV LÉTA
Ach osudová, ctyricátá, válecná, lítá, zimnicnatá, vyzpevujíce slovo ztráta v ozvuku kol až do staccata. Koleje kol nám cestu vencí. Lezavou. Nekonecnou. Slavnou. Už pohorelci, pohorelci na východ ze západu táhnou. A já si chodím po nádraží v ušance barvy lonských sazí, s hvezdickou vyrezanou v stráži z plechovky zbylé po menáži.
ILJA BALADA
SELVINSKIJ O LENINISMU
V nádražním parcíku u pobreží stál pomník Leninuv z lesklé speži. Vztycenou pravicí jako by zval všechen lid za sebou na cestu v dál. I ten, kdo neumcl psát ani císt, I,enina pochopil. Jak ptáci z hnízd lidé se rozlétli
156
157
za svetlem z tmy a všichni vedeli: Zítrek jsme my! Šedivé ráno se rodilo z mlh. Neprítel do mesta od more vtrh. Už s lebkou umrlcí na cepici k pomníku vzhlížejí dustojníci. "Kdo je to?" zeptal se narvaný Šváb. "Len in ... " "Tak tohle je Lenin? Gut!
Ab!" A už kul vztycují a už paži k budoucnu mírící padouch sráží. Už tryskem odjeli. V pláni je vrak, cní holý podstavec. Pustý Je
park.
Lidé se desí. K podstavci vedou katani mládence ulicí bledou. Oprátku mácejí v mazlavém šmíru. "Jen at se pohoupá. Pak snad svou víru ztratí a kricet a naríkat bude, v zoufalství zrekne se i hvezdy rudé práve zde, kde stával bronzový Lenin, aby moh mrtvolu s rozbreskem denním videt ten mlcící zavilý dav a nové porádky prijal." "Gut!" "Aun" Vtom mladý politruk ze smycky zdvih tvár strašnou, bezkrevnou, bOou jak sníh u gestem leninským \ ášnive vpred
A nová muka, až srdce puká. Eskorta privádí politruka. Dívá se mrtve a je tak mladý ... Pán z lepších kruhu se neštítil zrady.
nad hordou barbaru pravici zved. A v 0116 poslední vzpoufc hocha znovu zas
158
159
ožila
známá socha.
A pro to hrdé statecné gesto plakalo pro hocha celické mesto, v jediné chvíli stal se všem milý, prolitou krví sbratreni byli. A mrtvá ruka a politruk mladý zmenil se v symbol, v znak leninské pravdy. Naríká more jak pro svého syna, ruce vln more k nebesum vzpíná. V slzách se topí námestí, parky, lká vítr nad pláží, vzdychají bárky. Smycka se zadrhla. Zablýskly helmy Kati se na obet vrhli jak šelmy. Pohasl navždy jasný zrak chlapce, ruka však stále se vztahuje k dálce, pevná jak z bronzu dere se prudce tmou hruzy k nadeji, k vítezství slunce.
KONSTANTIN (A.
SIMONOV
SURKOVOVI)
Vzpomínáš, Aljošo, na cesty za Smolenskem, jak v dlouhých deštích, jež na kost prostudí, krajáce s podmáslím nám prinášely ženské, tisknouce hrnce jak decka ke hrudi, jak slzy pokradmu do šátku utíraly a šeptaly: Buh s vámi!, zahledené do nádob, ty ženy - vojacky, jež srpem žito žaly a pole oraly jak za pradávných dob? Nikoli milníky, spíš tyhle slzy vdoví delily cestu za každým kopeckem. Vesnice, vesnice, vesnice se hrbitovy ci na nich shluklá snad celá zem. A totéž tisíckrát: za každým humnem nové u nové kríže nad zídkou z opuky, jako by k nebi se modlili pradedové za neverící živé - za syny, za vnuky. Také já, Aljošo, pochopil z lekce války, '1.cvlast je nejen svátecní rodný dum, ult· i tyhlety zdedené širé dálky , ccstami ke vsím, s cestami k hrbitovum. Tuké já hloubku té bezbrehé veské tísne I1U cestách, s kuží zedranou do krve, sirotcí plác a zásnubní písne juko ty poznal až nyní poprvé.
Ken~ 1942
Vzpomínáš, Aljošo, na onen malý domek Borisova, statecnou stafcnku u dcvce 1.lomcné žalem jak mladý stromek, I1U stun.'c v bflém. skrytého v pfístcnku'l
160
Ib I
LI
Cfmpak je utešit? Slovo tu málo platí. Jako by srdcem chápala neznámé, vzpomínáš, starenka rekla nám: "Milí zlatí, nezdržujte se, my na vás pockáme!" "My na vás pockáme," volaly na nás lesy. "Pockáme na vás," volaly souvrate. Dodneška, Aljošo, ozvenou z podnebesí ty hlasy znejí, naslouchám dojate. Po ruském zpusobu za zády spálenište zustavujíce kobylkám neprátel, jdeme vstríc zubaté, at dneska nebo príšte, jak u nás zvykem: hradbami holých tel. Milost nám prozatím dávají zrádné strely. Trikráte však už loknuv si nebytí, prísahám, vlasti má: v srdci mém nezplanely synovské prísahy, jsem tvuj až do smrti.
;
~:,
Rád zemru za zemi, kde skrze jednu ženu jsem prišel na svet jedenkrát pred léty a kde me jiná z žen na cestu do plamenu po našem trikrát sevrela v objetí. 1<)41
KONSTANTIN
SIMONOV
* * * Cekej na mne a já se ti vrátím, jenom musíš doopravdy chtít. Cekej, i když slunce se ti ztratí v lijavcích, jež smutkem budou znft, cekej, i když vánice se žene, cekej, když venku plane žár, cekej, i když každý zapomene.
i
162
cekej, i když nikdo neceká. Cekej, i když poslední má psaní prestanou ti chodit z dálavy, cekej, i když každý pri cekání nakonec se jednou unaví. Cekej na mne a já se ti vrátím, jenom nesmíš nikdy poslechnout toho, kdo zlou radu dá ti le prý vecne ceká jenom bloud. A t oklame treba vlastní matku krutá zpráva, že mne kryje zem, at podlehnou zoufalému zmatku všichni ti, jimž byl jsem prítelem, naposledy at si zavzpomíná s cíší v ruce na mne kamarád. (:ekej na mne. A tu cíši vína nepospíchej do ruky hned brát. ('ekej na mne a já se ti vrátím, navzdory všem smrtím prijdu zpet. A kdo víru v návrat muj už ztratil, ~tcstí mé mi bude závidet. Kdo necekal, ten to nepochopí, ).e tam v pekle strel a požáru cckÚní tvé zanechalo stopy vyrvalo me smrti ze spáru. llchov{, pak naše pamet stálá, .III k jsem prežil krupobití strel: ty jsi proste cekat dokázala, juk to nikdo jiný neumel. 1c)./ 1
~l,~
I ,J
BORIS
SLUCKIJ
KOLNSKÁ
ROKLE
Ctete nápis nad našimi hroby! Kéž posmrtná sláva právem nás vencí. Tomu ale kdo cítí se slabý, povolí výbor naráz vše skoncit.
N a sedmdesát tisíc nás bylo zajatcu v strmé rokli za Kolínem. Ležíme mlcky a s tvárí zarputilou hlady pomalu hynem.
Vy, kterí jste chteli koupit si tady naše duše za rídkou kaši, hledte, jak rukou vyzáblou hlady koncí svuj život soudruzi naši!
Pod okrajem strže svahy zejí a tam, tam vysoko jak na balkóne, jednou za den odkudsi privádejí a do rokle srazí živého kone.
Do hlíny té rokle s hnevivou silou zatneme nehty jak do rubáše. Ale vše zustává, jak bylo, jak bylo! Vaše je kaše a duše jsou naše.
Zatímco po svahu se smeká vždy níže, zatímco rveme jej na nestejné porce, zatímco krvavou koninu hryžem, vy, meštané kulnští, se nerdíte horce?
1944
Jak je to možné? Vy strízliví, cestní obcané Kulnu, kde jste jen byli, když jsme, jak medák zelení, s otlucenými pestmi na dne té rokle hladem vyli? Když jsme sbírali poslední síly a na príkrý sráz té blátivé pasti jsme ryli ztežka jak nápis na mohylu donis vojákum své sovetské vlasti. Soudruhu vojáku, pohled tam dolu na naše kosti, jež léta zde mokly, na sedmdesát tisíc nás leží tu spolu, padli jsme za vlast v té kulnské rokli.
JAROSLAV
SMELJAKOV
SOUDCE
Hoch z Moskvy, vojácek holohlavý, pad na poli, kulkou zasažen. Lodicka s prostrelené hlavy mu sklouzla zlehka, zvolna jen. Už nevzhlédl k bezhvezdnému vedel, že smrt má za pasem, a naposledy jako slepý jemne ohmatal vlhkou zem. A jak ho pfijímal svet už jiný,
Když chteli verbovat na cestu zrady, když si nás za chleba zkoušeli koupit, když vyhrával amplión o ženách krásných a mladých, partijci šeptali: "Neuhnout o píd ... "
jak se propadal do noci, on ješte hrudku teplé hllny scvfcl v ruce již tuhnoucí.
165 164 "_
nebi,
r
Hrst nazpet dobyté ruské prsti chtel si vzít na poslední pout ... My živí jsme jeho mrtvé prsty nedokázali rozemknout. A jak se na vojáka sluší, jak vhloubi dávné mohyly pohrbili jsme ho na návrší, které jsme ráno dobyli. ... Prijde-li opravdu ta chvíle, kdy trouby budou odevšad lidi hríšné a pobloudilé na soud poslední svolávat, zasedne na soudcovském stolci pred užaslými zraky všech místo pánbícka s bílými vousy krasnoarmejský mladícek. V pravici, pochroumané v boji, nebude držet symboly nebeské slávy, ale svoji hroudu, co sebral tam na poli. Nic neprehlédne, nic neodpustí, spravedlive však dokáže oddelit zlobu od hlouposti, pravdu odlišit od falše. Aniž by doufali v laciný soucit, své viny mu všichni prinesou, v zetlelé bluze tomu soudci s krvavou skvrnou na prsou. A bude pak pri rozhodování nejprísnejším merítkem v chlapecké popelavé dlani ta v hrstku sebraná ztežklá zem.
JAROSLAV
N a tebe zas, mámo, vzpomínám, vidím tvé oci, když plakala jsi, a panamácek, který tak dobre znám, a v drdulek zapletené vlasy. Všechny strely, co na nás letely z dálky, všechny strepiny nemeckých granátu na tebe padaly po celý cas války, zasekly se ti do šatu. Tys je zas vyspravila záplatami, prede mnou nic však zakrýt nemuže všechny ty hrubé, dlouhé šrámy, jež válka ti vypálila do kuže. ... A po tolika letech odloucení ted, moje zlatá, políbit mi nech prorídlé vlasy, šedý pramínek a od kulky lehké škrábnutí na rameni. V tech dávných dnech, kdy jsme odjíždeli na frontu. a vykloneni z oken, koure se nalokali a sledovali po ránu, ješte rozespalí, klikatou cestu našeho transportu, na náspech podél trati, na celé té dlouhé pouti pres všechny križovatky, stály jak sochy z vetru a ocele v zástupu nekonecném naše matky. Jestliže jste si v necem nepodobné, já to nerozeznám - a ne jen pro ty šátky. Jako je Rusko jediné, ty jsi pro mne jediným symbolem milosrdné ruské matky.
1945 166
SMELJAKOV
167
To slovo protáhle i krátce vyslovené pod všemi krovy ozývá se z úst malých detí, a stokrát si je pripomene i voják, nad nímž brzy bude tráva rust. Ne, už ti neodejdu, neopustím te. Dívám se na tebe a v dlaních držím pevne tvé silné ruce, nejdražší na svete, jako ruce mé milé zeme.
A vlak, rychlosti nabíraje, na prsa zeme vrhá dým. Ta širá zeme nemá kraje ... amy ji prešli krokem svým! 1945
1945
MARK V ZIME
SERGE} ZPÁTECNÍ
SMIRNOV CESTA
Vagóny jedou bez ustání. Železo skrípe tretí den. Vtom zmlká smích a žertování: chlapci, Rusko je za oknem! Vznešenost tichých lánu milých. Reka. Vesnice na brehu ... Tady jsme prece tenkrát byli v památné zime na snehu. . . . Po sklence každý od staršiny, už nevyždímá kapicku. Trofejní harmonika kvílí o máti Volze písnicku.
168
SOBOL JEDENACTYRICET
Útok déle nežli chvíli vlastne netrvá. Ale po tomhle jsme zbyli bojeschopní dva. Bylo jasné - do úsvitu nezbude z nás nic. Pritiskli jsme v temném krytu k starým puškám líc. Do duší jak do ocele pad mráz - jsme to my? Na hrbet války onemelé kape dehet tmy. Bez ohýnku, bez postele nutno cekat den. Jenom sníh se kolem stele nevidet i ten . Ani stopy po svctlici, všechno skryla mha ... Narodil se na vesnici, v hlavním meste já. V polospárku vid! bf!zy, kosy, penice. Nu mnc Majakovskij shlW se zdi svctnice. tóq
"
I
Jiná krása drímá v dáli pro každého z nás: pro nej pevný cupek malý, pro mne - plavý vlas ... Jeden rozkaz však nám zbrane vtiskl do dlaní. Jeden cas na Spasské bráne z orloje nám zní. Hvezda, již tma neudusí, slibuje nám den. A ty, Rusi, Rusi, Rusi, v jeho srdci, v mém. Však my tu své vykonáme v kopci u lesa, dvojí palba, dvojí plamen, boje schopní dva! V prední cáre, na hranici predzvest odplaty: v mrtvých mhách dva bojovníci, živí: já a ty. J975
ANATOLIJ
SOFRONOV
SUCHOKVET
Na step se snáší soumrak plný tónu, nachové slunce opouští náš svet. Tam na kurhanu nad hladinou Donu roste bylina zvaná sucho kvet. Lodyha její je jak olovená a listy má jak lité z mosazi. At ficí vítr, ci vichrice sténá, ji nezlomí a k zemi nesrazí. Pod suchokvetem na kurhanu leží mladický kozák, další z obetí, a krev mu jako cerná stružka beží, už zaschlá, z cela na ledové rty. Trs zrídlé trávy dosud dlaní svírá a cosi jak by stále šeptal ret ... Ne, bez zápasu kozák neumírá svedectví muže podat suchokvet. Opodál trcí trosky kulometu, jímž mladý strelec rozbil napadrt svéhlave zpupnou fašistickou cetu. Teprve potom prišla jeho smrt. Aby se mužstvo o nem dovedelo a jeho jméno nezapomnel svet, tam na kurhanu kozákovo telo streží bylina zvaná suchokvet. Lodyha její je jak olovcná a listy má jak lité z mosazi. Nehybne stojí jako živá stcna. Nic nezlomí ji a nic nesrazL J()..J.2
170
17
t
VLADIMÍR
SOKOLOV
ZACÁTEK Ctvrtou jsme skoncili v predvecer boure. Z nás ale nikdo si z toho nedelal nic. Sanice detských saní lehounce klouže a bezstarostné nás nese pohrome vstríc. Vzpomínáš? Vedle rudo hvezdných výšin ... Vzpomínáš? V Alexandrovské zahrade dny uhánely na saních a lyžích. Kreml od detství verne nad námi bdel. Stále poplašnejší pricházely zprávy. Kolem nás protiletecká obrana. Horela Paríž. A její popel žhavý odleskem zazáril i nad náma. Vzpomínám na den, kdy jsem staré lásky odhodil naráz jako nicotné. V ten vecer matka dve plynové masky prinesla z práce - pro sebe a mne. Muj detský rozum tomu nerozumí. Když jsem si ale s chlapci bežel hrát, nosil jsem s sebou onen zázrak z gumy a zkoušel si ho za den desetkrát. Získali jsme jich deset onou dobou, a zatímco boj mezi námi vzplál, jeden z nás na tvár nasadil si chobot a zamženým sklem náš svet obzíral. Nohama vzhuru prevrácená židle už neprítele ostrelovala, v svetlých pokojích, v našem detském sídle, na každém kroku kulka cíhala.
172
At padal na znak Péta nebo Saška, bili se doopravdy v každém zápasu, s tou papírovou hvezdou na furažce a zelenavou brašnou u pasu. Když radíme se v chodbe pod vlajkami, veríme klamu, že nekdo z nás pad a netušíme vubec, že si s námi skutecná válka zacla zahrávat! A už se stalo - svetla náhle zhasla, když zakvílelo ze strech houkání, v ulicích pusto, skla v oknech se trásla, truhlíky s pískem stály u brány. Tam v dálce bomby padaly jak druzy, na oceánech lodi ke dnu šly. Ctvrtou jsme skoncili v predvecer hruzy a z páté nastoupili rovnou do války. Dvanáct let - vek, jenž dospelosti svedcí, jak vysvetlíš však matkám detí tech, že naše místo je tam, kde ted letci strílí do našich nechránených strech. Klesly nám nohy ... Všechno se v nás chveje, nedbaje, že jak krída každý zbled, náš velitel, sám první vyrážeje, zavelel: "Deti, za mnou vpred!" Dve komsomolky, jež tu službu mely, zacaly nás však odhánet z tech míst. Jak rampouchy se strely rozbíjely, u protivzdušných del narustal svist. Jsme na pude. Boj hrmí nad námi zvlášte, nás všechny vábil ncskonccný cin. Vtom pfincsli ho, pfikrytého pláštem, jako by me tam vnesli spolu s nim.
173
V stejné košili prinesli sem chlapce, v níž zaživa padával do klasu s tou papírovou hvezdou na furažce a zelenavou brašnou u pasu. A on tak ležel, jak by byl jen ve snách. Pribehla matka: "Péto, Péto, vstan!" Ale on mlcel. Nezdvih se a nesmál. Koncila hra. A život zacínal. Tak beží dny a jak bez konce plují. První vojenský úkol, jenž byl dán, já ale nazpamet si stokrát opakuji, do ruky beru opravdovou zbran.
Kázání o tom, co se smí a musí, mám rád. Jen toc se, kolovrátku, toc. Nám však byl tehdy sveren osud Rusi, a naríkat si na nás - nemá proc. 1945
VASILIJ
SUBBOTIN
EPILOG Hromady cihel už se nezvýší, archívy horí, strepu celá pole. A prostý prapor vlaje nad ríší, rajchstágu vnikl do kupole.
1949
* * *
At prachem nebo zlatem pokryti, u cíle se zas rozcházíme. Co našich jmen tu zasvítí na stavbe, v níž dým ješte dríme.
Jsme vojáci. A v tom je ocenení padlých i tech, kdo vrátili se zpet. O vojácích, o našem pokolení musíme sami pravdu povedet.
Jen první voják s praporem dokázal zustat beze jména jak statecnost, nám vlastní všem ta ješte také jméno nemá.
NIKOLAJ
STARŠINOV
Uprímne, cestne vypsati ty roky ... Tu jeden litertirní velikán hlásá, že zcela nevhodne v mé sloky jakýsi stesk a smutek proniká.
1946
Povídá to a zvedá ukazovák, pak po zádech me poplácává zas, zkouší me z lhostejnosti obvinovat k zájmum mé vlasti ... A já? Ani hlas!
174
175
OMOR DEN
SULTANOV
ALEXEJ
VÍTEZSTVÍ SOFII
Devátý máji roku petactyricet, byl jsem tehdy ješte príliš malý, takže v davu rozjásané ulice my deti ješte všechno nechápaly. Po Issyk-kulu letí vlny. Trpyt jejich vod se prudce tríští o breh, jak by si všechny chtely vysloužit víteznou cenu za ty zprávy dobré. Dav zašumel jak lesy ve vetru a hlasem lidským bor zas ševelil, a déšt nešetril na hektolitru - vyprahlou zem vydatne napojil. Lidé však déšt nebrali na vedomí a tváre štastné slzy smácely jim, prestože mnozí zustali pak sami, když jejich nejdražší se z války nevrátili. Vzpomínám si, muž zcela neznámý sklonil se ke mne laskave a s nehou ... Otec se nevrátil. A matka rekla mi, Den vítezství že prišel místo neho. Proto jsem v živote nespatril nikdy otce, jeho oci ani jeho líce. Podnes však I).ádhernou jako Den vítezství, jasnou a radostnou jako Den vítezství, pruzracnou jako Den vítezství takovou vidím tvár svého otce. 1962
SURKOV
KREYSOVÉ
Ohen se zmítá v tesných kamínkách. V zákopu po polenech stéká smola. Z garmošky stoupá písen prostinká o tvých ocích privrených jen zpola. O tobe mi kere pod Moskvou zašumí pres snehobílá pole a pres záveje. Chci, abys aspon zaslechla pres chlumy, jak teskní muj hlas a jak se chveje. Jsi ted daleko, muj sen, má nadeje. A mezi námi ty zasnežené pláne a louky. Dojít k tobe nyní tak težké je a k smrti jsou to jen dva tri kroky. Garmoško, privolej mi, privolej štestí, jež bloudí závejí a zmrazky. Mé srdce, v krytu studeném se hrej teplem mé nehasnoucí lásky.
/94/
ALEXEJ ŽIVOTA
SURKOV SEN
Umlkne hrom a v proudu let zestárnem dva- ci tfikrát. kdo ví, a tehdy vznikne, ne ted hned, legenda - báj o hrdinovi.
176
177
Jak šel a nelitoval sil, proti proudu, jenž divoký je, a ješte v smrti proslovil výroky hodné historie, jak poslední noc pred bojem v koute okopu prosnil kdesi. A my s vedoucným úsmevem tu bajku k stáru poslechnem si. Vždyt my jsme khrdinum tech dní vcházeli proste do zemljanky, s nimi jedli chléb poslední, když vpredu hrmotily už tanky. Bez svatozáre nad hlavou, v prachu i snehu, v zime, v léte poctive nesli sudbu svou jak náklad cihel na svém hrbete. Dreli se s težkou tornistrou a o smrt veru málo dbali, s kletbou na rtech, ne s modlitbou, když na ne došlo, umírali. Nikdy si jejich dny ci sny nepotrpely na citáty. A prece osud otciny je nenechával klidne spáti.
At si je prikrášlí, to nic, pietní fantazie svatá. V živote ale je vždy víc svatosti, prostoty i bláta. Charkov 1943
ALEXEJSURKOV * * * Zákopy palisády, drát, o který ruce si rveš, poMry, spálenište cernavá. A kolem na polích Litvy, kam až dohlédneš, klasy se nalévají, obilí dozrává. Ted je žito vysoké málem jak ty, pfibývá lnu a jecmen až k nebi se vzpíná. Na hurce dedina. A pod stromy ukrytý hfbituvek, kde je chládek a tišina. (:eta poledním horkem zdeptaná tu k dalšímu pochodu cerpá osvežující chlad. Už ctvrtým rokem vírí prach svýma botama od Volhy k Donu a dál, dál na západ. J.elezné hrebeny smrti procesali ji, ule clovek zustal živoucí, nezlomen. Vojáci prísahali, že se napijí vody z nemeckých rek divných, neznámých jmen. Celé tri roky šli dýmem a tmou, neznali spánek, neznali pokojnou tiš. A vcera jim rekli, že nemecké hranice jsou tuk blízko, že tam kamenem dohodíš. Dnes pred úsvitem celý oddíl se zved u s novou silou se na pochod dal. A na svcte nic jej nemuže zadržet, žádný zákop, Mdný obranný val. Ted srovnává krok, tvrdá jak osud, jak pest tu ceta, jež zažila všechno a neznala oddechu. Dozrává obi1f podél litevských cest u nutr ji vpfed a poblzl ke spcchu. f'f'I'''(
178
179
!'()hallsk..V.liwII.
1tJ.J.J.
GEORGIJ
SUVOROV
MICHAIL
SVETLOV
IT AL Ráno se ješte valil dýmu mrak z požáru, v míste, jež ti bylo svaté, a z nebe padá ohorelý pták. Nad tvým domem v ohni zuhelnatel.
Cerný kríž na Italove hrudi. Bez ozdob je. Neleskne se. Studí. Chudou matkou v truhle schovávaný, jedinému synu na nošení daný ...
Za bílých nocí sníme o akátech. Rozkvetlé belošedé koruny, jak posli lásky se nás dotýkáte, slavíci ve vás pejí za luny.
Povez, chlapce, co až z Neapole prišels hledat do ruského pole? Co te hnalo z mesta u zálivu, z krásné zeme památek a divu?
Ješte je válka. My však chceme verit, že jednou bolest dopijem jak líh. Svet bude plný otevrených dverí, zavládne ticho v stráních rozkvetlých.
Me, který te u Mozdoku zabil, tolikrát váš dálný vulkán vábil! Jak jsem toužil v naší tiché škole aspon jednou svézt se na gondole!
Poslední neprítel. Naposled míríš. Výstrel. Pak první jitro, pruzracné jak sklo. Príteli drahý, jak závratne rychle za války naše mládí uteklo!
Nešel jsem však na italské léto s pistolí - ver, nenapadlo me to. Má zbran nikdy, nikdy nestrílela v svaté zemi mistra Rafaela.
Nebudeme žít ve vzpomínkách. Prijde zas lidská radost. Však se uvidí! Prožili jsme svou dobu jako lidé a pro lidi.
Vystrelil jsem tady! V rodné zemi, tudy, kde se pyšním vším a všemi, kdc se naše písne nepoddají tem, kdo jenom v prekladech je znají.
1944
Zmapoval snad ješte nekdo jiný ne}. my sami donské zátociny? ('hlCI jsi od nás, abychom ti dali I.ctni, v níž jsme veky zasévali? Poslali te tam, kde druhý žije, IIbys zabral nové kolonie, II tcn kff1.ck z jmení rodinného stul se u nás kff1.em hrobu tvého ...
180
IMI
Ne, já nedám svou vlast vyvážet do ciziny sebekrásnejší! Strílím! Žádná spravedlnost ted nemuže být spravedlivejší! Nikdy jsi tu nežil ani nebyl! Ve snehu ted leží na polích modr, podobná italskému nebi, zasklená do mrtvých ocí tvých! 1943
"N a mou prosbu, dobrí lidé, dejte a tady me u nej pochovejte. Sádra, mramor ani litina, nic me neoddelí od syna!" A vydechla duši chudera v té chvíli trápení a bída zlomily jí síly ... A t se vede v patách plete dynamit, ut si duní príval, vpred se žena, budte tiše, kamarádi, klid od nás na krok spí tu ruská žena. I <)5H
MICHAIL RODNÉ
SVETLOV
SESTRY
STEPAN 22. CERVNA
S živostí, z níž clovek zrovna mládne, malý hošík oci ke mne zdvih: "A mohyly sester nejsou žádné, když je tolik mohyl bratrských?" Má odpoved byla rozpacitá celou noc me ale trápij sen: zdravotnická sestra v lánu žita klesá, bílý plášt má zkrvaven. Co je hlavní v našem velkém veku? Po doznení deklaracních vet pokracovat v ceste ke cloveku: jednotlivá hore uvidet. U Rjazane jednou za stmívání v modrém parku vprostred vesnice k byste svého syna, svého Váni, prišla bedná matka, rolnice:
1941
Kvctinám bylo zima, zdálo se. Schoulené zimomrive, ješte spaly. lJsvit. jenž po tráve šel, po rose, ncmecké dalekohledy prohmataly. Tiskly se k sobe kvety hermánku, II pohranicník natáhl k nim ruku. Nemci dopili kávu a vlezli do tanku, 1,lIvtcli príklopy bez zbytecného hluku. Til:ho se rozlévalo do dálky, IIjuko by spaly i rucicky ciferníku. Netušil nikdo, že mír od války dclf pet minut, jen pár okamžiku. Nepsal bych. nebásnil bych o nicem, jen () tom jcdincm, o tech peti minutách, kdybych byl prostým vojenským trubacem II mohl tehdy troubit na poplach. I <}oJ, i
182
ŠCIPACOV
uu
VADIM
ŠEFNER
ZRCADLO Jak pod úderem obra do bucharu tu polovina domu sletela a nad mlhu a nad mrazivou páru vycnívá stena zuhelnatelá. Tapety možná ješte vzpomínají na život, který v míru plynul v nich, však dvere rozlétly se na pokraji zející jámy po všech pokojích. Jestli se obraz ve vzpomínkách zastre a propadne v nich vše, co propadlo, uvidím vždy, jak visí v pátém patre ve vetru chvející se zrcadlo. Nejakým zázrakem se nerozbilo, zatímco dum a lidi úder smet, jako by slepe dostávalo milost nad propadlištem všech válecných bed. Je svedkem predválecné útulnosti, zed už má stopy po plesnivine a ono dosud teplý úsmev hostí ve sklenené a trpytné hlubine. Kam se však podela ta nepoznaná, ta dívka, jež se do nej dívala, copy si pred ním zaplétala zrána. Kam odešla a jak je cesta zlá.
Zrcadlo se ted nastavuje tvári zdivocelého boje o život. Poplašné rakety v nem bleskem zárí, plamenomety, bomby, zkáza hmot. Dusí ho tma, když strelba nenastane, a slepne kourem ohnu jeho trpyt. Vše prejde. Alc at se co chce stane, ncprítel se v nem nesmí zrcadlit. Marne se ve skle chvejícím a matném nctají život. Zutím bez lidí. Tcd ješte bojujem a zuby zatnem, I.rcadlo nás pak štastné uvidí. 1<J42
PAVEL
ŠUBIN
P (J I, V T E R lNY Ne,
ncmusím žít mnoho roku, prijímat pocty jako kmet. PíJl vtcriny jen, jen pul kroku k té strouze tam chci vydržet.
Zrcadlo možná odrazilo její poslední polekaný okamžik a pak už s ní jen chaos do perejí sutin a smrti neurvale smýk.
Primknout se k zcmi, dtit silný pach cervencových pažitu. uvidct dravcí jlccn strílny 1\ výbuch ohnc v blanky tu.
184
18.'>
Jen ješte chvíli svírat v pesti ten granát, co jsem odjistil, a na pevnustku u rozcestí ho vrhnout prudce ze všech sil. At její trosky padnou do žit a mír se prostre po kraji. Jen pul vteriny ješte prožít a nesmrtelnost vyhraji.
Myslíš, že zpod dlažebních kostek vystoupí stíny tvých detí, vlecených na popravu? Dovol, abych si od tvé svícky zažehl svoji. Možná že i já aspon zahlédnu ty, s nimiž jsem se tu mohl potkat ... 1966
1943
NIKOLA] NOCNÍ
MAKSIM V ARŠA
TANK
V A O DUŠICKÁCH
"Zastreleni ... Zastreleni ... Zastreleni ... " Je jich víc než pametních desek na tvých ulicích, Varšavo. Je jich víc než listí v parcích a v alejích, víc než hve:ld v smutecním zrcadle Visly. Ó polská matko! Koho se snažíš uvidet v strepinami rozdrásaném asfaltu a dláždení, s blikající svíckou v rozechvelých dlaních? Po tom asfaltu a dláždení prešly všední ikarnevalové zástupy, milióny nohou stareckých, znavených i mladých a štastných a nescíslnekrát je omyly dešte a snehy a písne. 186
TICHONOV
SPLIT
Snad všechny vichry ze vší síly se do okolních kopcu oprely, já spatril v noci Split kdysi bílý, kdy v domech svícky horely, sady v pláci, sklem mesto zasypáno, z drátu byla jenom zmet, jako by práve me bylo dáno prinést sem blokády cerný svet. Ješte jsem nestacil ríci slovo, v tom sálu mlcením nabitém, v té chvíli težší nad olovo, když do pláce se dalo more, hory, zem snad celá v té chvíli zaúpela a byl to nárek za mrtvé syny, kdy pole, vody, ba zeme celá prináší kvety, které vrahy viní. Jako by ješte jednou zahrmelo kde s v horách války šílenství boje. Koráby ke dnu mofe jdou a metelice koná dUo svoje.
187
Jen svícky svítí stále víc a více v soumraku kalném, bledém úsvitu, jak ve snu zrel jsem líce mužu a žen, zde ve Splitu. Tváre bledé, rty do bela, oci, jež hledí skoro neskutecne. Minulost z nich na me hledela a cítil jsem, jak za slovo jsou vdecné. Já videl ohen v jejich zraku, po tvárích stín jim pluje. Co ríci ted? Snad neco o zázraku. "Leningrad na vás pamatuje!" V té chvíli já své mesto uvidel a vzdálenosti rázem zmizely. Jako bych práve domu šel z pekla války pro sladké pocely. A musím ríci pred svou rodinou jen pravdu pravdoucí: když plamen svícky prošleh tmou, zahrmela sálem boure do noci. Jáv jejich ocích videl príští svet a bratrství, jak zahrmí všady. A já byl štasten, že co chci povedet, uslyší u Jadranu. A práve tady! 1946
NIKOLA}
TICHONOV
Pro ty, kdo Dnepr a Ingulec znali, je to tak zvláštní, jako když sny se zdají. Leží uprostred veselých ulic, ne tak v dáli, v té krásné zemi mesta v Podunají. Co se to stalo, snad data smíchal cas s ciny, jež zustanou na veky zapsány. Jaký to stejnokroj, když ne náš, a jací bratri stojí stráž nad námi. Jako doma, matky v cerném šate, na hrob nám kytice kvetu daly, i bezútešný plác dojímá te, jako by vlastní syny pohrbívaly. Belehradské vdovy ješte mladé, slzy v ocích, smutek k závrati, na hrob ruže každá klade za své muže, kterí se už nevrátí. Snad je to zem celá, která vstala zase, celý národ stojí u té mohyly a tem spícím v této chvíli zdá se, že spí v zemi, kde se zrodili, že jsou znova mezi výsadkári, probudí se a zas se vrhnou vpred. Zdá se jim, že v Bclehradc slunce zárí, a až vstanou, jejich bude svet. 1946
lHH
-----------
MOHYLA RUDOARMEJCU NA NÁMESTÍ V BELEHRADE
NIKOLA]
* * *
TICHONOV
Když všechno, co jsme milovali a co naším srdcím bylo drahé, mizelo v cerném prachu kdesi v dáli i s rodným prahem, když rítily se domy a mesto bylo duší bez tela, když s praskotem jako ohen mezi stromy, svíjejíc se, i minulost horela a rozum verit odmítal, že už to není, není ulice, že tam, kde u dverí clovek stál, dn,es stojí stráž smrt smrtice. Najednou byl celý dum, to místo štestí, dané lásce, podoben šíleným snum ci jeskyni neandertálce. V tom chaosu a odloucení, uprostred ztrát a krutých zel, v tvých rukou bylo tepla chvení i ohen, který se pravdou rozhorel. Všechno jsem cetl ve tvých ocích, byla jsi sloupem, který hrde stál, myšlenkou dnu mých, nocí, vírou, v níž ohen neustále plál. Na výspách litých reží, pro všechny melas v duši jas. Nejlepší z nejlepších - kde o život beží, tam stála jsi, tam verilas.
Ríkám-li dnes tato slova, ríkám, co bylo vždycky v srdci mém. Kdyby snad bylo treba jíti znova, máš život muj a rekni: Jdem! 1968
MÍRZÓ TVUJ
SE VRACÍ
Jen po tobe jsem toužil v bojích. Otevri náruc, zeme má, kolébko predku. Jejich prach ty tiše hýckáš, zeme má. Tvá pole, sady s tulipány, jsem vídal ve snu, zeme má, tvá slavná mesta miluji ted dvojnásob, ó zeme má. Tvuj syn se z války navrací, spechej ho, vlasti, privítat! Co díte chovala jsi ho, milovala a laskala, co díte behal po lukách, byl štasten a ty - laskavá. Poznal te ješte jako díte. Potom ta zmena nastala: z chlapce byl muž a splnit šel, co tobe, vlasti, prísahal. Tvuj syn se z války navrací, spechej ho, vlasti, privítat! Byl v boji chrabrý. Na veky te proslavil tvuj verný syn, když Tádžikistán opustil a šel se nepríteli mstít. Zustal vždy veren prísaze a neužíval v boji lsti a jeho trestající mec rozrazil pancérový štít. Spechej ho, vlasti, privítat. Tot on, kdo nad tvým spánkem bdI. Má milá, jak jsi rozkvetla. Ceká te. Neváhej a prijd'! Už navrací se z boje druh, stoupají mlhy nocní tmy. Dlouhá je cesta vojáka. Ty, nevesto. ho obejmi 1 Ty, matko, jež jsi spasila syna svou láskou - obejmi! Splnil svou svatou povinnost. Spechej ho, vlasti, privftatl 1945
190
SYN
TURSUNZÓDA
191
ALEXANDR PADL
JSEM
TVARDOVSKIJ U RŽEVA
Padl jsem u Rževa, já voják páté roty, na cerném mocále pri prulomu fronty.
Boj bez prestání planul jak prolévaná krev. Jsem mrtev a nevím ani ubránili jsme Ržev?
Ani jsem nevnímal praskot a záblesk miny, najednou jako bych spadl ze skály do rokliny.
Co naši na stredním Donu zdali pak necouvli? Tam bylo všechno v sázce, ten mesíc byl pro ne zlý.
Nic tady na svete už po mne nezustane, z mé bluzy ani prýmek, hvezdicka - ani ta ne.
A co když na podzim Nemci už byli za Donem a tanky pronikly k Volze širokým prulomem?
Jsem tam, kde koreny táhnou se za potravou, kde vlny žitem beží a hustou, sveží trávou,
Tu partii neprítel nevyhrál - to je lež! Co potom i ten mrtvý? Ty, mrtvý, klidne lež!
kde kohouti vás budí jinak než pri poplachu, kde vaše kolony zvedají mracna prachu,
Ne, jediná v smrti naší je útecha a cena: padli jsme v boji za vlast, a ona je zachránena.
kde v rece sítina je jako príze hladká, kam postát nad hrobem neprijde ani matka.
Vyhasly naše oci, pout naše je uzavrená, u rot~rpri proverce už nectou naše jména.
Jak je to dávno, co prvne - a potom tolikrát byl v rozkaze jmenován kamarád Stalingrad.
My už si válecné rády na bluzy nepripnem. To všechno je pro vás, vy živí. Nám zbývá jedno jen:
192
verit, že nebyl marný náš boj za milou vlast. A trebas není slyšet, vy tušíte náš hlas.
Ten poslední kousícek když se ho clovek pusti, dál nemá kam ustoupit, jen do prázdna, do propasti.
N a vás na každém bylo tíhu boje nést, nebot kletby mrtvých jsou nejhroznejší trest.
Ten nejkrajnejší predel. za nímž už sálal žárem šlehající ohen uralských železáren.
To neúprosné právo dáno je nám navždy, to strašné, trpké právo má z nás mrtvých každý.
A vrhli jste neprítele zas zpátky, na západ. Možná že už i Smolensk jste dobyli. Nebo snad
Ve dvaactyricátém me pohrbili bez hrobu. Všemu, co bylo potom, smrt smazala podobu.
drtíte neprítele ješte mnohem dál. možná až k hranicím na ústup se dal.
Všemu, nac jste si možná už zvykli v behu dní, ale víra naše kéž se v tom naplní.
Co spolu jsme prísahali, kéž dokoncíte vy ... Smer Berlín byl pfecc udán už tenkrát u Moskvy.
A co když jste ztratili Don, a víc bylo bolestných ztrát, co když jste museli až za Moskvou umírat.
Ted šlapete. kamarádi, po neprátelské zemi: kdybychom aspon plakat mohli, my navždy nemí!
A v dálce za Volhou jste ryli okopy a s pohybem fronty došli až na kraj Evropy.
Kdyby vítezné salvy alespon na chvili nás všechny, co jsme padli, zázrakem vzkrísily.
Nám postací jen vedet a verit v to skálopevne, l.c na vaší ceste byla tu poslední píd zemc.
teprve tehdy byste, kamarádi milí. své neskonalé štestí plnc pocítili.
193
I
I I podíl naší krve v tom štestí zustane, víra i nenávist naše, sny smrtí prervané.
Padl jsem u Rževa a za hrob mám bažinu. Kde jste, vy všichni, kterí jste zustali naživu?
My v tvrdém boji nikdy nechytracili a ze sebe vydávali, nac síly stacily.
Doma u svých rodin, ve vsích a ve mestech? V posádkách v cizí zemi, v kasárenských zdech?
Vše zdedíte za naše léta nedožitá. Náš myšlený jen hlas vám nic však nevycítá.
Ach, rodný kout nebo cizí, svet barevný, cernobílý ... Co víc vám odkázat, než abyste proste - žili?
Vždyt válka vyrovnala všechny rozdíly: my mrtví jsme byli rovni tem, kterí prežili.
A ve svém živote abyste byli štastni, jak za války, i v míru poctive sloužili vlasti.
A nikdo z živých není nám zavázán - ten, kdo vzal zástavu z našich rukou a nesl ji o kus dál,
Co rmoutí vás, prekousnete a rozjasnete oci. Z vítezství at se vám však hlava nezatocí.
treba jen o pár kroku, až potom nakonec i on položil život za spravedlivou vec.
A zemi svou opatrujte, štestí a pýchu svoji: tak vzpomente kamaráda, co pro ni padl v boji.
1945-1946
ALEXANDR ONOHO
DNE,
TVARDOVSKIJ KDY
VÁLKA
SKONCILA
Onoho dne, kdy válka skoncila a ze všech hlavní ozvala se salva, v hodine, která triumf odbila, prišla ta zvláštní chvíle dojímavá. daleké zemi, na konci všech cest my rozvedli se v chvíli nehynoucí s temi, jimž hrmely salvy na pocest. Tak živí lidé s mrtvými se loucí. V
Až do té chvíle pocit loucení nebyl tak neodvolatelne jistý. Citili jsme se s nimi spolceni, nás delily jen evidencní listy. Po cestách války šli jsme s nimi dál bratrsky svorne až tam do vyhrmení. Od jejich osudu jen opodál jejich tvrdou slávou ozáreni. LI
A tcprv tehdy rozdvojil se cas, když chvíle plná zármutku i slávy navždycky od nich oddelila nás: loucením s nimi byly až ty salvy. Burácející zbrane rekly nám, ),e do seznamu ztrát nás nepridruží. Zahalen mlhou vzdaluje se prám a do daleka odplouvají druzi. At: tuši ta m za vrstvou dnu i let, jak vlny salv nás unášejí zemí, zumávat nesmí ani zakficet, nu pozdrav slovo poslat nám. Jsou ncmÍ.
194
t9~
Tak, zaraženi, že jsme prežili, loucili jsme se v cestné kanonáde i s nimi, kterí ješte pred chvílí na konci války stáli s námi v rade.
Ne proto jen, že slib jsme dali jim, že vecnou jejich pamet ctít se sluší, ne proto jen, že s vetrem hrabivým i války ficí dál a pokoj ruší,
I s nimi, kterí ujít nemohli z té dlouhé cesty víc než polovinu. I s nimi, jimž jsme už tam u Volhy nosili na mohyly rodnou hlínu.
že hodiny nám dává statecnost ve jménu tech, kdo v prach se promenili. Byt obeti, jichž bylo víc než dost, pro všecky casy poslední už byly, -
I s nimi, kterým v predních liniích u Moskvy tenkrát za té kruté zimy mohyly vrstvil ze závejí sníh v jedenactyricátém roce. S nimi,
což bychom mohli zradit jejich svet, osobním štestím bez nich se tu kochat a jejich zrakem život nevidet a jejich sluchem svetu nenaslouchat?
kdo v obklícení nelítostných dob do posledního dechu pred rozlukou nepomýšleli na dustojný hrob, nevykopaný pro ne cizí rukou.
A osudovou cestou znaveni, na prahu smrti, svetem uchozeni, nerozšifrovat z jejich znamení pro sebe souhlas nebo odsouzení?
S nimi, jež válka na svet nevrátí, at pred smrtí se stali generály, at nestali se ani seržanty, když pohár jejich casu byl tak malý.
Zbude z nás prach? Což oni jsou jen prach? Nerozplynem se sobe do ztracena. A živou moc má pokrevný ten vztah, jejž soudit ani smrtka právo nemá.
S nimi - k jichž pocte jako živá hráz se zástavami sklonenými k zemi na slavné tryzne tolik stálo nás my s nimi všemi, do jednoho s všemi
K vám, ve svetové bitve padlým tam za naše štestí na svízelné zemi, k vám stejne jako k živým promlouvám a ve všech písních s vámi dobre je mi.
se rozloucili. Palba dohrála. A plynul cas. A padlým nad hlavami javory, vrby, duby do jara se roz šumely svými korunami.
Slyšet a císt je sotva mužete. Ty písne pro vás dlouho už jsou nemé. Vy jste však byli s námi na svcte a poslouchali jste je, znali jste mc.
Ac zmenily se listy tolikrát, svet našich detí plyne k svetu vnuku, my o salvách vždy budem vzpomínat na velký den a s ním i na rozluku.
Do kraje míru mlcenlivého, odkud se nevracejí rozvcdcki, vy odnesli jste cást mne samého i s písní na smrt vyprovázejlcf.
196
197
Vám, prátelé, jsem zavázán svou ctí. A jako živým dluh vám splácet budu. Jestliže selžu z pouhé slabosti, jestliže pujdu lichou cestou bludu, ztratím-li víru ve svuj vlastní hlas, drív než jej vpustím na svet do vanutí, než od živých si pockám na ohlas, uslyším vaše nemé odmítnutí. Soud padlých živý soud je nad námi. At nezahyne ve mne do skonání, at hromovými žije salvami to vítezství, to velké sbohemdání.
RAHMATULLO CESTOU
UJGHUN
SLUNCE
Jdu na západ. Ríkáš - jak to slunce ... Presne tak. Proc tedy naríkat? Jako slunce"opet navrátím se sem na východ vítat jitrní chlad. Príteli, jen cekej na muj príchod, já podnes neprestal vzpomínat; jenže cesta na muj rodný Východ vede ješte nejdrív na západ. Netrap srdce. Jsou už nedaleká jitra míru. Pohled na vodu i to slunce po hladine spechá na západ. Vrací se z východu.
1948
f()43
ALEXANDR
TVARDOVSKIJ
Já vím, že nemám ani špetku viny na tom, že z války neprišli i jiní, že zustali tam, v nevrátivé rece, neprátelé i kamarádi, o tom nemluvím, nemohl jsem jim nijak pomoci, já vím, neomlouvám se, ale prece, prece, prece ...
JOSIF
UTKIN
KRAJINA
Podvecer v neskutecné kráse. Prachem, dupotem težkých bot I'rontová cesta prodírá se a pfekracuje horizont. Oslcpivc, až oci bolí, bclá se kostel stafický, ccrvánck hasne na kupoli II slunce klesá do ficky.
198
199
Však na krajinu plnou klidu strašlivá doba vrhá stín spálených vsí a hore lidu deptaného zlým neštestím.
Už nikdy nevrátí se domu. Vždy za veceru teskno je mne. Tamhle jde cizí chlapec. Tomu košili utkala jsem jemne.
Trosky, jen trosky cestu vroubí ... Sluch ohlušují granáty. To v srdci Ruska hrmí hrom zloby, hrom spravedlivé odplaty.
K práci jsem nastoupila zpátky, oci už nemám vyhorelé. Je treba utkat mnoho látky, obléci všechny osirelé.
1943
1953
DEBORA
VAARANDIOVA
,
KONSTANTIN
VANŠENKIN
TKADLENA
ALJOŠA
Vzpomínám si, jak prišla válka, jak celou dílnu prostoupila. To ona sousedkou, ne dálka, nám pracovníkum týlu byla.
Když první sníh se belá v polích i za bourí a marastu Aljoša dál nad mestem stojí: ruský voják - v Bulharsku.
Pod stropem lampicka se houpá, a promluvíš-li, pára srazí, tkadleno, tvoje slova skoupá. My v mraze tkaly gázu na obvazy.
Už tuze dávno je mu horko: Proc po tom boji v pršce strel zaujal navždy pózu prostou a docista tu zkamenel?
Barevné vzory netkaly jsme, my mužum, detem život tkaly, tu krev, kterou gáza tak rychle do sebe vsákne, tu jsme znaly.
Zde, pod pomníkem, je jich mnoho, ztratili navždy jména svá. za to však jméno A Ijošovo Bulharsko celé dobre zná.
Sténalo srdce, ale prízi já slzou nikdy nezrosila, i když jsem videla, jak mizí muj blízký, pro nehož jsem žila.
200
Do údoli. jež dýchá mírem.
ji], nesestoupí z výšiny. nenos! dívkám kvety bilé; samy mu nosí kvetiny.
20t
Jak vítr, jako slunce prsten, jako svit hvezdy daleký, tak každodenní nad tím mestem stojí svou stráž už naveky. Když první sníh se belá v polích i za bourí a marastu Aljoša dál nad mestem stojí: ruský voják - v Bulharsku.
SERGEJ BALADA
VIKULOV O ŽNÍCH
Dodneška vzpomínám si na to. Ofenzívu jsme skoncili. Na polích vadlo nastojato prezrálé suché obilí. Bez mrácku nebe, oci bolí, ne vedro, peklo bezmála. N a zem namísto do stodoly jak slzy zrna padala.
1967
KLADENÍVENCU
Stébla klesala na kolena jak belouš štvaný od rána. V Ivanovce, vsi toho jména, nebylo jediného Ivana.
Znovu zavanulo válkou ve zpenené vode a nad hlubinou náhle se zastavily lode.
Jen Avdotji a Kateriny, armáda - šetri se slovy. Doposud ani z poloviny nebyly s žatvou hotovy.
Kousek od Krymu hynuli námorníci v mori, v nemou tišinu do morských vln se vence norí.
Ac unavení, zbedovaní mnoha presuny za nocí, rozhodli jsme se bez váhání tem ubožackám pomoci.
V slunecní zári dotknou se šerpy morské peny, na stuhách zárí jména všech lodí potopených.
Vojáci podle stejnokroje, duší však chlapci z vesnice, odložili jsme helmy svoje, do kozlu postavili rucnice.
Pred ctvrtstoletím si také takhle vlna hrála, než s dojetím pak modré capky kolébala.
S vervou, již jiní nepochopí, brali jsme zpríma, útokem pichlavé žlutozlaté snopy vždy po trech, v sledu snad u}.stém.
202
203
KONSTANTIN
VANŠENKIN
Nosili jsme je nad hlavami, horké a težké, nevadí. Zpíjeli jsme se vuní slámy na poli, s válkou za zády.
Jiné žne mely pred ocima ... Jejich smutek byl veliký. Stály s rukama svešenýma a vzývaly své mužiky.
A ani to tak dávno není (stín preletel nám nad hlavou), kdy z podobného nadelení bychom klesali únavou.
I nám cehosi bylo líto, když myli jsme se vodou jako led. Možná že sklízeli jsme žito ve svém živote naposled.
Co jenom se to stalo s námi? Jako bychom to vedeli! ... Celí prolezlí osinami dál panáky jsme staveli.
Slastne zmoženi drinou denní, trnuli jsme, až - tiše jen pronikne k uším zatroubení a všechno skoncí jako sen.
Pribývalo jich v dlouhém radu ... Znela by písen, znel by smích, kdyby nebylo kamarádu, vcera kveceru pohrbených.
/964
Jako my zpocení a volní ulehli by ted do strnu po perne vychutnaném dnu, pod spánky polštár plné polní.
J
EVGENIJ
VINOKUROV
Do chrípí by jim vune cpely, uši ucpával ptací krik. I na válku by zapomneli na jeden krátký okamžik,
Tyto své verše nenapsal jsem hned. Po briše s nimi nejdrív jsem se plazil opešalý a v hroudách studii led, pres cerná pole, rozpukaná mrazy.
na válku, jež je jako reka nekonecného neštestí, na pušku, která verne ceká namísto milé u cesty ...
A témata mi našeptával krok, když k smrti unavené nohy strídal. Pot se tak menil v slova prvních slok, jež jsem - jak sebe - smrti nevystríhal.
Nešlo však zapomenout. Stmelé nebe dunelo výstrely. S šátky do cela, posmutnele ženicky na nás hledely.
A jejich rytmus, to je boure, bcs, jenž zháší ohen o pulnoci temné. Pod pláštem u srdce jsem hrál svuj verš teplem li vírou, která byla ve mne.
204
205
Sžily se se mnou, pružné jako sval, jak nitka krve, která telem beží. Tyto své verše jak bych telem psal, rozhodnut všecko prekonat a prežít. 1945
Vdaly se kamarádky s velkýma ocima. Jitra se dere clonou a beží oblohou nad ztichlou Malou Bronnou, nad ztichlou Mechovou. 1953
JEVGENIJ
VINOKUROV VORONOV
JURIJ Za Vislou, v kraji holém, zem svírá v okovech Serjožku z Malé Branné a Vítu z Mechové. V mumraji sveta skryte však jejich matky bdí po nocích v prázdném byte a cas to nezmení. Nad Moskvou lampa plane a zárí nachove v oknech na Malé Bronné, za okny v Mechové. ... Ne, nevrátí se zpátky, nepujdou do kina.
Z DOPISU
NA VELKOU
ZEMI
V snehu se naše mesto po pás topí. A pohled ze strech je hlubinný vrt, ulice vypadají na zákopy, ve kterých našla stálý pobyt smrt. Vagóny v prázdných nádražích zle krehnou, I lokomotiv jsou kostry od hladu, vJ,dyt semafory ani rukou nehnou nu Mdné ceste do Leningradu.
!\ luna nebem osamele kane juk velká chladná slza po tvári,
u z oken domu sklo je vysypané, .iuko kdy1. slepé oci nCl.{\
206
207
ff.
"'f ,
I' I' I
I Však že je mesto mrtvé pravda není! Nás nepokorí zoufalství a strach. Víme, že lidé, smrtí postižení, ríkají: "Skon je do života práh." Víme, co prísaha nám za cíl kladla. A jestli na nás vpadnou katané, tak z plátna posledního prosteradla o bvazy budou, bílá vlajka ne!
1943-1967
ŽAMBYL DETI (lJ
MÉ,
ŽABAJEV OBRÁNCI
LENINGRADU!
R YV K Y)
Deti mé, obránci Leningradu, nadeji a pýcho má! Mne šumí v horském vodopádu i nevská voda, tak vzdálená. Když se podívám stareckým okem na bílé hrbety hor, na štíty, vidím modravé baltické úsvity, i odlesky slunce v krídlech oken na každý most, každou balustrádu hledím zjihlýma ocima. Ach deti mé, obránci Leningradu, nadeji a pýcho má! Proto jsem neprožil své dny, abych dýchal vzduch cpící morem a pachem cizích uniforem, aby nám netvor obludný zaclonil slunce nad obzorem a lacný koristi se kradl k pohádkovému Leningradu. Ne, proto jsem prece dny své prožil, aby vetrelec ze západu, v pokusu o útek zaskocen, svoje vlcí kosti složil u vašich pevných, svatých sten. Ach deti moje, proto taky k vám spechají z Kazachstánu vlaky každý z nás myslí na blokádu, a jak jen muže, vám pomáhá pfeckat nejtežší dobu hladu, vám, statecní obránci Leningradu, nadeji a pýcho má! Žambyl, dávno už starý a šedý, pamatuje vaše dedy
208
209
·J
I vypovezené do jeho vsi slyšel, jak rincely retezy. Prežil jsem ctyri ruské cary a poznal jejich dravcí spáry, prál jsem si tolikrát, aby pad jejich trun, jejich Petro hrad. A potom, já zestárlý už bard, nedoprávaje strunám klidu, zpíval jsem o tom, jak bourí Balt, jak hnev se zvedá všeho lidu. To do vašich domu, do mansard, do vašich myslí a do krve pronikla tehdy poprvé jak paprsek Leninova slova, tak burcující, tak ocelová, jež celý svet od té doby slyší. Kirov pak privezl nám darem stroje na stavby, do továren vždyt odedávna jsme sprízneni, ta pokrevní pouta jsou nám svatá, nad bratra, nad sestru je bližší Leningradu Alma-Ata. Baltické lodstvo, naše síla, k nám nadarmo dnes nevysílá delegace námorníku, a my zas pokolení svých synku posíláme na studie do Leningradu, mesta mest. - Jakou však slyší Žambyl zvest? Na bránu železnou ted bije lacná hydra mnohohlavá, po težkých ztrátách rozbesnená, dychtivá zlomit vás a smést. At si vás jak chce obléhá, vidím ji už, jak dodelává, svíjí se v krecích, hluše sténá ... Zas vycistí se obloha, slavíci zpívat budou v sadu, lid všechno zlé zas prekoná -
ach deti mé, obránci Leningradu, nadeji a pýcho má!
I.eningrad v case blokády je stokrát silnejší, než býval, odrazí neprátelský príval u ti, jež k nám zlý vítr privál, nezdupou jeho zahrady. Odevšad spechají k vám vlaky, mírí k vám stovky transportu. Vojáky jedoucí na frontu provázejí naše zraky. I.ruk zeme je bourkove olovený dÚvno už jsou pripraveny oprátky pro cizí zabijáky. ()
Vím. nikomu ted lehko není, vctfelec je však blízek pádu. Dnes nu spánek nemám pomyšlení ... Necht k vám dol::tí pres blokádu pfset'l moje uprímná. uch dcti mé. obránci I,cningrudu. 1I11dcjili pýcho má! IÚN
210 211
I«NI
VLADIMÍR JAKOVU
ŽUKOV
ŠVEDOVOVI
Na mesta už si težko vzpomenu, jen cestu vidím, mohu vyprávet jen o ní, o tráve ožehlé jazyky plamenu a o nadmutých bocích padlých koní o té ceste, kde vítr smrti vane, vítr morový, smrtonosný dech, o zemi zubožené a minami rozervané, kde mrtví vojáci leží v jamách a príkopech. Tam bez boje jít se nedá, ani verstu ne. Ach príteli, stací mi, když zavru oci, a vidím mosty do vody zhroucené a vypálené lesy na úbocí. To všechno vidím. Budeš-li však mít pro me otázku, zda jsem dobýval to a to mesto, zas uvidím jen smršt kovu a ohne a odpovedí ti bude rozpacité gesto. Rekneš-li ale, že tráva tam na rozryté pláni byla odumrelá a od krve temnejší, že dnem i nocí zuril bez prestání boj o každý kámen, o každý vikýr v podstreší, potom ti odpovím, aniž bych ti lhal: "Máš asi pravdu, to mesto jsem dobýval." A budeš-li chtít, abych vylícil krušné dny u Tisy na predmostí, nejspíš snad zas beze slova pokrcím rameny ta místa ani na mape neumím ukázat. Máš-li však v pameti mesto Cop až u samých hranic, rozbitou hráz a ohen šlehající k nebi, pak se me jiste nezeptáš už na nic a mapy nebude vubec zapotrebí.
212
Nepsal jsem.deníky, nesprádal tu dlouhou nit a dnes už nevím, kdy jsem byl v kterém meste, vždyt tolik jich bylo, tolik na mé ceste, než jsem se do svého rodného mohl navrátit. 1<J46
