PÊRO VAZ DE CAMINHA A JEHO LITERÁRNÍ KŘEST BRAZÍLIE

Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *

PÊRO VAZ DE CAMINHA A JEHO LITERÁRNÍ KŘEST BRAZÍLIE Jan Klíma

Málokdy začínají dějiny velké země literární památkou, která se ukáže být nejen slovesně zajímavá, ale hlavně humánní a trvale inspirativní. Brazílie měla to štěstí, že právě před půltisíciletím dostala do vínku popis naplněný renesančním obdivem k „jiné“ přírodě a „jiným“ lidem. Tato kulturně historická epizoda, v Čechách zatím neznámá, by neměla ujít ani nám, hlavně proto, že její podtext vyzývá k přístupům, které na cestě do otevřeného světa naléhavě potřebujeme.

Cabralův objev Brazílie a jeho dokumentace V pondělí 9. března roku 1500 vyplula od pláží pod lisabonskou čtvrtí Restelo flotila 13 lodí do Indie. Oproti předchozí malé výpravě Vaska da Gamy byl nový podnik velkorysý jak svým materiálním vybavením, tak svými cíli. Velitel loďstva Pedro Álvares Cabral měl založit obchodní faktorii v Indii a vybudovat portugalské námořní impérium mezi Amerikou, zlatonosným pobřežím Guinejského zálivu i východoafrické „Sofaly“ a Orientem. Cesta flotily dostala nečekaný vrchol už na svém počátku. Loďstvo se vydalo Atlantikem jihozápadním směrem k břehům východní Brazílie. Aby se předešlo španělské konkurenci v této oblasti, měl Cabral obsadit východní část Jižní Ameriky, která podle Tordesillaské smlouvy ze 7. června 1494 náležela Portugalsku. Podle příbřežních řas zpozorovali námořníci 21. dubna, že se přibližují k pevné zemi. Příštího dne večer spatřili v dálce obrysy malebné krajiny, ale protože útesy mohly být nebezpečné, zakotvili na širém moři. Teprve dalšího dne dopluli až k pevnině. Odpoledne 23. dubna se Nicolau Coelho, jeden z kapitánů výpravy, vydal s několika muži na malém člunu k plážím a uviděl na pevné zemi lidi. Coelho se kvůli příboji nevylodil, ale zaznamenal, že mezi křesťanskými Portugalci a jihoamerickými domorodci převládá zvědavost nad bojovností, takže další bližší kontakt bude možný. V pátek 24. dubna se loďstvo posunulo asi 10 mil k severu do „Bezpečného přístavu“ (Porto Seguro). Tady na novém kotvišti poprvé pozvali námořníci indiány na paluby svých korábů. Také příští den se Evropané setkávali s indiány na pláži. V neděli 26. dubna odsloužil otec Henrique de Coimbra mši na ostrůvku Recife da

http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


Coroa Vermelha (Útes červené koruny) blízko pevninského břehu. Domácí lidé sledovali obřad se zájmem, princip katolického uctívání boha jim zjevně nebyl nepochopitelný. V pondělí už vznikla přesnější představa o tom, jak zdejší lidé vypadají, jak bydlí a jaké mají zvyky. Protože zatím k žádnému konfliktu nedošlo, mohli námořníci v úterý 28. dubna bez obav prát prádlo na břehu a vztyčit s čilou pomocí indiánů velký dřevěný kříž. Ve středu se výprava věnovala výbavě lodi, která se měla vrátit do Lisabonu se zprávou o nové zemi. Celá flotila se už pomalu chystala na další cestu, a tak ve čtvrtek 30. dubna vypukla na pláži sbratřovací a zároveň rozlučovací slavnost, při níž indiáni tančili „vždycky s našimi při zvuku našeho bubínku, jako kdyby byli víc našimi přáteli než my jejich.“ V pátek 1. května 1500 uspořádal velitel na pevnině procesí a slavnostně zabral zemi pro svého panovníka. Páter Coimbra sloužil pod dřevěným křížem druhou mši a se zadostiučiněním sledoval, že má ty nejukázněnější diváky mezi indiány: „Bylo jich tam asi 50 nebo 60 s námi a všichni poklekali tak jako my.“ Zatímco domorodci zachovali důstojnost, zneužili ceremonie dva plavčíci, kteří se vyhnuli útrapám další plavby dalekými oceány tím, že zmizeli do slibného jihoamerického vnitrozemí. Dalšího dne odplouvala Cabralova eskadra k africkým opěrným bodům a pak dál k Indii. Gaspar de Lemos se však s jednou lodí vracel do Lisabonu a vezl s sebou kromě očitého svědectví také dokumenty o objevu a obsazení „Země pravého kříže“. Královský chirurg a astronom zvaný Mestre João (Mistr Jan) zaslal panovníkovi pojednání o poloze hvězd, jak se jeví z tohoto kotviště. Na druhém a posledním listu svého odborného textu psaného v ne zcela dokonalé kastilštině přimaloval poprvé podobu souhvězdí Jižního kříže. Už na břehu portugalské Ameriky si dělal poznámky také „anonymní kormidelník“, ale svou přehlednou zprávu věnovanou jak brazilské epizodě, tak pozdějším zkušenostem expedice v Africe a v Indii zpracoval až později. Senzaci u všech pozdějších historiků však vyvolal pohotový a podrobný popis objevu Brazílie, který sepsal pro Manuela „Šťastného“ pozorný písař obchodního šéfa výpravy Airese Correii Pêro Vaz de Caminha.

List o nalezení „Země pravého kříže“ Na přelomu 15. a 16.století se v Portugalsku nemohl nikdo vyhnout kontaktu se světem. Otec písaře budoucí indické faktorie Vasco Fernandes de Caminha sice působil v přístavním městě Portu, ale měl na starosti vybírání poplatků z marockého Tangeru dobytého nedávno Alfonsem V. „Africkým“. Úřad zdědil syn Pero Vaz de Caminha. Pocházel buď přímo z Porta, rodného města Jindřicha Mořeplavce, nebo z blízkého severního kraje Minho.



Definitivní pověření pro funkci portského „mistra vážení mincí“ dostal v květnu 1496. Nepříliš dlouho potom se s Cabralovou výpravou dostal přes Brazílii a východní Afriku do Indie. Působil tu jako vedoucí administrativy první důležité evropské obchodní stanice v Orientu, kterou Portugalci zřídili v Kalikatu. Z královského listu ze 3. prosince 1501 víme, že „nyní zemřel v Indii“. Písař by zapadl do temnot času, nebýt 27stránkového sdělení panovníkovi o „nálezu této vaší nové země“, dokončeného 1. května 1500 v „Bezpečném přístavu“. Je to pozoruhodný dokument. Jeho bohatý a barvitý jazyk precizně zachycuje důležité události na cestě výpravy od Lisabonu až k brazilskému pobřeží. Ještě senzačnější je ovšem hlavní téma listu: analytický, ale přátelský, realistický, ale tolerantní portrét cizí kultury. Zpráva o pochopení lidí, kteří v daném okamžiku stáli na opačném pólu civilizačního vývoje, začíná důkazy dobré vůle z obou stran: „A kapitán poslal na zem Nicolaua Coelha, aby si tam prohlédl řeku. A když tam vyjel, sbíhali se na pláž lidé po dvou či po třech, takže když člun dojel k ústí řeky, bylo jich tam už osmnáct nebo dvacet. Tmaví, nazí, bez jakékoli věci, která by zakrývala jejich hanby. Nesli luky v rukou a své šípy. A Nicolau Coelho jim dal znamení, aby položili luky. A oni je odložili. Ale nemohlo dojít k rozhovoru nebo k porozumění, protože moře tlouklo do pobřeží. Jen jim hodil jeden červený baret a jednu lněnou čepici, kterou měl na hlavě, a tmavý klobouk. A jeden z nich mu hodil klobouk s dlouhými ptačími péry s vrcholkem s červenými a tmavými péry jako z papouška. A jeden mu dal velkou hrst drobných bílých ozdob, které připomínají malé perly, které doufám kapitán Vaší Výsosti zašle...“ Kronikář objevu se v dalším textu pečlivě věnuje popisu činnosti vlastních lidí, s mnohem hlubším zájmem však zaznamenává každý detail týkající se chování a vzhledu indiánů. Dva „jinochy s pěknými těly“, kteří přišli na palubu, zařazuje do sbírky svých portrétů jako první exempláře: „Jejich vzezření je takové, že jsou tmaví, trochu načervenalí, mají pěkné obličeje a pěkné, dobře tvarované nosy. Chodí nazí, bez jakékoli pokrývky. Nestarají se o to, aby si zakrývali své hanby a ukazují je, jako by ukazovali tvář. V tom jsou velmi nevinní. Oba měli dolní ret provrtaný a v něm měli zastrčenou skutečnou kost rozměru dlaně silnou jako rolička bavlny, naostřenou na špičce jako vrták. Prostrkávají si je spodkem rtu; část, která jim zůstává mezi rtem a zuby, je udělána jako šachová věž. A nosí ji tam zapuštěnou tak, že je neobtěžuje, ani jim nebrání v řeči nebo v jedení a pití.“ Caminha popisuje vlasy, uši i nezvyklé ozdoby domorodců, hlavně však opatrné, ale nikoli nevraživé reakce indiánů na komunikační pokusy bělochů: „Ukázali jim beránka, ani si ho nevšimli. Ukázali jim slepici; skoro se jí báli. (...) Dali jim najíst: chléb a vařenou rybu, http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


sladkosti, dort, med, sušené fíky. Nechtěli z toho sníst skoro nic, a když něco okusili, pak to vyplivli. Přinesli jim v pohárku víno; sotva ho dali do pusy; nechutnalo jim a další nechtěli...“ Písař nevynechá výměny dárků, vydává se beze strachu na pláž mezi desítky exotických stvoření, popisuje podivné předměty, ale znovu a znovu ho láká zdravá člověčina: „Mezi nimi tam chodily tři nebo čtyři dívky, mladičké a jemné, s velmi tmavými vlasy až na záda. A měly ohanbí tak zřetelná, tak vystouplá a tak prostá ochlupení, že jsme se nestyděli, ač jsme se dobře dívali.“ Caminha opětovně baví svého panovníka přitažlivou ženskou nahotou, ale není v tom ani lascivnost, ani pokrytectví: „A jedna z těch dívek byla celá pomalovaná odshora dolů. A to barvení je jistě tak pěkně udělané a tak vinuté a její hanba tak graciézní, že mnohé ženy z naší země by se při pohledu na ty tvary styděly, že je nemají jako ony.“ Zkoumání mužské nahoty má velmi praktický účel. Portugalec si ověřuje, zda nemá co do činění s dávným muslimským nepřítelem. Poznal by ho podle obřízky. O afrických černoších neopomněl ani Duarte Pacheco Pereira ve slavném spise Esmeraldo de Situ Orbis poznamenat, že „černoši z tohoto pobřeží nejsou obřezáni.“ Ačkoli indiáni nemají s křesťany jinak mnoho společného, také Caminha s úlevou konstatuje při intimním zkoumání domorodých mužů, že „ „nikdo z nich není obřezán, nýbrž všichni jsou jako my.“ Proto a pro indiánské nadšení při Coimbrových bohoslužbách se kronikář ukvapeně domnívá, že „těmto lidem nechybí k obrácení na křesťany nic, než aby nám rozuměli“, a vybízí panovníka, aby sem vyslal klerika, který by domorodce pokřtil. S příznivým vztahem k lidem ladí poznámky o čerstvém povětří a mírném klimatu země, o jejích mnohých a nekonečných vodách. Pero Vaz de Caminha, jako by věděl, že po pěti staletích odsoudí třetí svět sám evropocentristický pojem „objevování“ (descobrimento, descubrimiento, discovery), používá nesmírně vhodné slovo „nalezení“ (achamento). Opětovně doporučuje svému králi zajímat se o končiny, které sice zatím nenabízejí zlato nebo stříbro, ale zato oplývají dvěma úžasnými hodnotami: dobrou vodou a pěknými lidmi.

Odkaz Brazílie se spojila s Evropou. První dojem ze setkání civilizací byl oboustranně dobrý, třebaže na každé straně bylo co zlepšovat. Inteligentní portugalský písař vyzvedl tělesnou čistotu indiánů, aby potají zkritizoval tehdy obvyklý strach Evropanů z vody. Neskrýval poněkud podivné mravy domorodců, jejich válečnickou orientaci i úsečné jednání, ale přijal tyto odlišnosti, protože pochopil, že jinde platí jiná pravidla. Muž prostý apriorních předsudků



se dal unést obdivem k „jinému“ a ani ho nenapadlo vnucovat evropskou normu vzdálené populaci. Svou bytostnou tolerancí potvrdil ten nejpozitivnější odkaz doby objevů: radostné vítání „jiných“ do sjednocované lidské rodiny. Brzká smrt ušetřila Caminhovi mnohá zklamání. Nemohl sledovat další krvavé „stýkání a potýkání“ bělochů s indiány v zemi, která brzy přijala jméno Brazílie. Idyla pominula, indiánské palice rozbíjely bělošské lebky a portugalské i francouzské arkebuzy kosily lepá těla domorodců. Ale vedle hrůz střetu civilizací vždycky existovala i v portugalské Americe pozitivní alternativa domluvit se a vyloučit konflikt. To dosvědčily v nejranějších časech interkulturního kontaktu osudy mnoha lidí, kteří je dokázali výstižně zapsat. Němec Ulrich Schmidl vyšel 26. prosince 1552 ze španělského Asunciónu a obrovským územím bez jediného bělocha došel v polovině června 1553 v pořádku do jihobrazilského São Vicente. Z indiánského zajetí na brazilském pobřeží vyvázl i Hans Staden, ačkoli měl k likvidaci hodně blízko. Soužití s původními obyvateli Brazílie nebylo závažným problémem pro kalvínskou osadu „Antarktické Francie“ poblíž dnešního Rio de Janeira, o které podal svědectví přeložené ještě koncem 16.století do češtiny - Jean de Léry. Portugalci, jejichž nepatrný počet nedostačoval na kolonizaci poloviny světa, vyřešili dilema své přítomnosti v Brazílii stejně prostě jako v angolské Luandě, mosambické Zambézii, indické Goe, čínském Macau nebo na dalekém Timoru: smíšením krve, naprostým fyzickým splynutím odlišných národů a civilizací. Proslulý brazilský sociolog Gilberto Freyre vzal v úvahu také Caminhův list, když ve svém Výkladu Brazílie poznamenal: „Portugalská idealizace tmavé ženy či vytvoření nejvyššího typu krásy z tmavé dívky či ženy má jistě velký vliv na vztah kolonizátora vůči brazilským indiánkám.“ V době fundamentalismu, ideologické nevraživosti, etnických válek, bojů subkultur a menšin v nervózním přelidněném a přezbrojeném světě stojí za to připomenout si pradávnou nepředstíranou radost ze setkání s odlišnými lidmi. Právě pro svou humánní atmosféru se list portugalského písaře vždy těšil pozornosti a obdivu a jako poselství snášenlivosti k nám naléhavě promlouvá i po pěti staletích.


PÊRO VAZ DE CAMINHA A JEHO LITERÁRNÍ KŘEST BRAZÍLIE

Recommend Documents