Památník Terezín a jeho význam pro současnost

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu

Památník Terezín a jeho význam pro současnost Bakalářská práce

Autor: Kristýna Málková Vedoucí práce: ak.mal. Vladimír Netolička Jihlava 2011

Copyright © 2011 Kristýna Málková

Abstrakt MÁLKOVÁ, Kristýna: Památník Terezín a jeho význam pro současnost. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická v Jihlavě. Vedoucí práce ak.mal. Vladimír Netolička. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2011. 73 stran. Tato bakalářská práce je věnována Památníku Terezín a jeho významu pro současnost. Cílem práce je metodou dotazníkového výzkumu zhodnotit současný stav vnímání Památníku dnešní mladou generací a jeho možný vývoj do budoucnosti. Součástí je také rozhovor s paní Martou Kottovou, která si Terezínem sama prošla. V první části mé práce Vám přiblížím město Terezín a především Památník Terezín. Druhá část, ta praktická, prezentuje výsledky dotazníkového výzkumu provedeného mezi studenty střední a vysoké školy. Klíčová slova: Město Terezín. Památník Terezín. Koncentrační tábor. Malá pevnost Trezín. Ghetto. Židé. Nacisté. Dotazníkový výzkum. Rozhovor. Marta Kottová.

Abstract MÁLKOVÁ, Kristýna: The Terezin Memorial and its importance for today. Bachelor thesis. College of Polytechnics Jihlava. Leader of work scholastic artist Vladimir Netolicka. Degree of qualification: Bachelor. Jihlava 2011. 73 pages. This bachelor thesis is devoted to the Terezin Memorial and its importance for today. The aim of this work is to evaluate the current knowledge of memorial from the perception of young generation, for this purpose was used a questionnaire research. There is also an interview with Marta Kottová who was in Terezín during World War II. In the first part of my work I would like to introduce town Terezin and especially The Terezin Memorial. The second part, the practical one, presents the results of questionnaire research that was carried out among students of secondary school and university. Key words: Town Terezin. The Terezin Memorial. Concentracion camp. Small Fortress Terezín. Jewry. Jews. Nazis. Questionnaire research. Interview. Marta Kottová 4

Tímto bych chtěla poděkovat ak.mal. Vladimíru Netoličkovi, za odborné vedení, ochotu, cenné rady a důležité připomínky, které mi velmi pomohly při psaní mé bakalářské práce. Ráda bych také jmenovitě poděkovala paní Stanislavě Rýzové a obzvláště paní Martě Kottové, které byly velice ochotné poskytnout mi potřebné informace a rady, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. V neposlední řadě děkuji všem respondentům, kteří mi věnovali svůj čas a byli ochotní podělili se o své názory.

5

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence.

V Jihlavě dne 7. 5. 2011

...................................................... Podpis

6

Obsah Úvod ……………..…………………………………………………………………… 11 1. Město Terezín ………...…………………………..………………………………... 13 1.1 Historie Terezína do roku 1939 …….……………………..…….…………….. 13 1.2 Policejní věznice na Malé pevnosti ………….…………………...…………… 16 1.3 Ghetto Terezín (1941 – 1945) …………………….………..………….……… 17 1.4 Poválečný vývoj města ……….…………………………….………………..... 20 2. Židé v terezínském ghettu ……………...…………...………….…………....……... 21 2.1 Nacistická propaganda …………………………..…………………………….. 21 2.2 Kultura ve Terezíně – vzdor proti holocaustu ………........………………….... 23 3. Památník Terezín …………………………………………………………………... 25 3.1 Historie Památníku Terezín …………………………………………………… 25 3.1.1 Období od založení do konce 60. let ……………………………….....… 25 3.1.2 Období normalizace …………………………………………………….. 27 3.1.3 Památník Terezín po roce 1989 ………………………………………… 28 3.2 Jednotlivé expozice Památníku ……………………………………………….. 29 3.3 Vzdělávací činnost ……………………..........……………………………...…. 33 3.4 Návštěvnost ………………………………………………………………….... 33 4. Dotazníkový výzkum ………………………………………………………………. 35 4.1 Vyhodnocení jednotlivých otázek …………………………………………..… 35 4.2 Celkové shrnutí výsledků …………………………………………………...… 48 5. Terezín očima paní Marty Kottové ………………………………………………… 50 5.1 Přepis nahrávky rozhovoru ……………………………………………………. 52 Závěr ………………………………………………………………………………….. 57 Seznam použité literatury a dalších zdrojů …………………………………………… 59 Seznam příloh ……………………………………………………………………….... 61

7

Seznam grafů Graf 1: Návštěvnost v Malé pevnosti Terezín ……………...………....……………… 34 (Zdroj: Munk, 2007, str. 44) Graf 2: Návštěvnost Muzea ghetta a Magdeburských kasáren ……………………….. 34 (Zdroj: Munk, 2007, str. 45) Graf 3: Co je to antisemitismus? ………………………………………………..……. 36 Graf 4: Co Vás jako první napadne, když se řekne Terezín? ………………………… 36 Graf 5: Terezín se nejvíce „proslavil“ ………………………………………………... 37 Graf 6: Proč si nacisté vybrali právě Terezín? ……………………………………….. 38 Graf 7: V ghettu byli Židé pocházející ……………………………………………….. 38 Graf 8: Židé v terezínském ghettu zůstávali ………………………………………..… 39 Graf 9: Víte o tom, že v Terezíně a Malé pevnosti zahynulo mnoho lidí? …………… 39 Graf 10: V Terezíně byli shromažďováni …………………………………………..… 40 Graf 11: Čím se lišil koncentrační tábor Terezín? ……………………………………. 40 Graf 12: Znáte nějaká další místa spojená s holocaustem? …………………………... 41 Graf 13: Další místa spojená s holocaustem ……………………………..…………… 41 Graf 14: Proč turisty nejvíce láká navštívit Terezín? …………………………...……. 42 Graf 15: Kolik turistů ročně navštíví Malou pevnost? ……………………………….. 43 Graf 16: Byl/a jste někdy v Terezíně nebo na jiném podobném místě? ……………… 43 Graf 17: Jaké pocity ve Vás přemýšlení nad tímto tématem vyvolává? …………...… 45 Graf 18: Má podle Vás existence Památníku Terezín nějaký význam? …………….... 45 Graf 19: Co se s Památníkem stane za 100 let? …………………………………….… 46 Graf 20: Může se něco podobného stát i dnes? …………………………………….… 47 Graf 21: Zajímá Vás tato problematika? ……………………….…………………….. 47

8

Seznam ilustrací a tabulek Obrázek 1: Plán města Terezín z roku 1790 ………………………………………….. 14 (Zdroj: http://media.rozhlas.cz/_obrazek/2289054--Obrazek--1-1024x758p0.jpeg) Obrázek 2: Terezín dnes – letecký snímek …………………………………………… 14 (Zdroj: http://travelasist.vachta.cz/webfiles/obrazky/terezin.jpg) Obrázek 3: Plán Terezína z doby ghetta ……………………………………………… 23 (Zdroj: http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/terezin/terezin) Obrázek 4: Hlavní vstup do pevnosti ……………………………………………….... 29 (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:KT_Terez%C3%ADn,_vstup.jpg) Obrázek 5: Muzeum ghetta ………………………………………………………….... 30 (Zdroj: http://www.mesto-terezin.cz/expozice-pamatniku.php) Obrázek 6: Národní hřbitov Terezín ………………………………………………….. 30 (http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Terezin_CZ_National_Cemetery_Theres2.jpg) Obrázek 7: Židovský hřbitov v Terezíně ……………………………………………... 31 (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:%C5%BDidovsk%C3%BD_h%C5%99bito v_v_Terez%C3%ADn%C4%9B_2009_04.JPG) Obrázek 8: Kolumbárium …………………………………………………………..… 31 (Zdroj: http://www.mesto-terezin.cz/expozice-pamatniku.php#o-krematorium) Obrázek 9: Bývalá Magdeburská kasárna ……………………………………………. 32 (http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Terezin_CZ_Magdeburg_Barracks_Ater91.jpg) Obrázek 10: Marta Kottová při přebírání medaile v roce 2008 ………………………. 50 (Zdroj: http://img.aktualne.centrum.cz/337/42/3374285-vyznamenani-28-rijna-2008 marta-kottova.jpg) Tabulka 1: Oběti holocaustu v jednotlivých zemích ……………………………….… 19 (Zdroj: Emmert, 2006, str. 47) Tabulka 2: Věková struktura respondentů ……………………………………………. 35 Tabulka 3: Jiná místa spojená s holocaustem ……………………………………….... 44

9

Mrtvým Hrob mezi hroby, kdo jej pozná, čas setřel mrtvým podobu. Svá svědectví, tak zlá a hrozná, vzali jsme s sebou do hrobu. Jen tma a někdy větru ševel usednou k hrobu s pokraje, jen hrstka trávy, hořký plevel tu rozkvétají do máje... Jaroslav Seifert

10

Úvod O kruté osudy židovského obyvatelstva za druhé světové války se zajímám již řadu let. Když by se mě někdo zeptal, čím mě toto téma tak přitahuje, nedovedla bych mu s určitostí odpovědět. Sama si totiž tuto otázku často pokládám. Možná je to soucit s utrpením tolika nevinných lidí, možná je to obdiv nad jejich nezměrnou statečností. Hlavně se ale snažím, jako jistě řada dalších mladých lidí, pochopit, kde se mohlo vzít v lidech tolik zloby. A jak se mohli lidé na jiných lidech dopustit takového zločinu. Tento můj zájem není ojedinělý. Důkazem toho je, že židovské památky jsou v rámci cestovního ruchu hojně navštěvovány. Jaký má ale jejich návštěva pro nás význam? Může nám pomoci k tomu, aby se již nikdy nic podobného neopakovalo? Od masové vraždy šesti milionů evropských Židů v nacistických vyhlazovacích táborech, pro kterou sami Židé používají výraz šoa, uplynulo více než šedesát let a počet pamětníků se každým rokem ztenčuje. Dnešní generaci chybí jednak osobní zkušenost a jednak i schopnost plného vcítění se do osudů tehdejších obětí. Nacismus a jeho zločiny se stávají stále vzdálenější minulostí. Na jednu stranu je to dobře, avšak zapomínat se nesmí. To nám říká i citát napsaný na jedné budově v Osvětimi: „Ti, co zapomenou na svoji historii, jsou odsouzeni k tomu, aby ji prožili znovu.“ Je proto důležité tyto hrůzostrašné události stále připomínat, seznamovat s nimi žáky ve školách a vůbec usilovat o to, aby se dostaly do povědomí každého z nás. Tomu může nepomáhat řada veřejnosti zpřístupněných židovských objektů. Ve své bakalářské práci se zabývám jednou z nejnavštěvovanějších památek v České republice vůbec, Památníkem Terezín. Soustředím se zde na jeho význam pro současnost, zejména pro mladé lidi. Cílem práce je metodou dotazníkového výzkumu zjistit, jak tuto památku spojenou s genocidou židů mladí lidé vnímají a jaký má podle nich význam pro nás i pro budoucí generace. V teoretické části práce Vás seznámím se vznikem pevnosti Terezín a s jejími proměnami v průběhu historie. Zvláště se budu zaměřovat na období let 1939 – 1945. Dále uvedu informace o samotné instituci Památník Terezín a samozřejmě zde nebude chybět ani kapitola o životě lidí v terezínském ghettu za druhé světové války. V této první části práce vycházím především z publikace Jana Munka – 60 let Památníku Terezín a Františka Emmerta – Holocaust.

11

Těžištěm praktické části je vyhodnocení a grafické znázornění dotazníkového výzkumu. Mnou provedený výzkum navazuje na sociologický průzkum znalostí středoškoláků o Terezíně a holocaustu, který byl uskutečněn asi před deseti lety. Výsledky mého dotazníkového šetření doplňuje povídání paní Marty Kottové, která se jako mladá dívka v Terezíně sama ocitla a která byla tak laskavá, že se se mnou podělila nejen o své zážitky, ale i o cenný názor na dnešní význam existence Památníku. Z mnou uvedených informací by mohli čerpat poznatky zejména učitelé základních a středních škol, kteří by tak svoje žáky mohli více seznámit s tímto důležitým a často opomíjeným obdobím naší historie. Dále by moje práce mohla být využita pro potřeby samotné instituce Památník Terezín a také pro potřeby průvodců cestovních kanceláří, které do Terezína pořádají poznávací zájezdy. Turistickým cílem s nejtemnější historií na území České republiky je podle ankety Czech Tourism pořádané v roce 2008 právě Památník Terezín, o kterém pojednává tato bakalářská práce. Má ale vůbec nějaký význam připomínat si tragédii, která se zde za druhé světové války udála? Obohatí nás něčím návštěva takového místa nebo je naší motivací k návštěvě pouze „směs úcty, voyerismu, a snad i vzrušení z toho, že se dostáváme tak blízko smrti“, jak říká John Lenonn, profesor glasgowské univerzity a spoluautor knihy Dark Tourism – The attraction of death and disaster? Jaký mají na tuhle otázku názor mladí lidé ve věku od 15 do 25 let jsem se snažila zjistit prostřednictvím dotazníkového výzkumu. Velice zajímavé je porovnání jejich názorů s názory jedné z pamětnic holocaustu, paní Marty Kottové.

12

1. Město Terezín Terezín je malé pevnostní město nacházející se v okresu Litoměřice, asi 50 km západně od Prahy. Město, pojmenované na počest královny a císařovny Marie Terezie (Theresienstadt), se rozprostírá na obou stranách řeky Ohře, která je rozděluje na Malou a Velkou pevnost Terezín. V současné době žije ve městě a jeho třech částech (Nové Kopisty, České Kopisty a Počaply) asi 3000 obyvatel. Za druhé světové války sehrál Terezín smutnou roli – stal se největším židovským ghettem na území předválečného Československa, v jehož západní části nacisté v roce 1939 zřídili tzv. Protektorát Čechy a Morava. Dnes je toto město jedním velkým památníkem, připomínajícím tragické osudy desetitisíců Židů, kteří zdejším koncentračním táborem prošli. Památník Terezín zahrnuje několik pietních míst, expozic, staveb a pomníků, jež jsou udržovány tak, aby byly stálou připomínkou někdejšího utrpení a zároveň výstrahou pro budoucí generace.

1.1 Historie Terezína do roku 1939 Historie pevnosti se začala psát koncem 18. století, kdy na základě zkušeností z několika prusko-rakouských válek rozhodl císař Josef II. o výstavbě pevnosti na soutoku Labe a Ohře. Základní kámen byl položen samotným císařem 10. října roku 1780. Posláním pevnosti bylo napříště zabránit pronikání nepřátelských vojsk do vnitrozemí Čech po silnici Drážďany – Lovosice – Praha a rovněž střežit vodní cestu po řece Labi. Stavbě pevnosti Terezín musely ustoupit dvě obce ležící na pozemcích určených k zástavbě. Obyvatelé Německých Kopist a Trávčic se museli za výkupné vzdát svého majetku a odstěhovat se. Stavba pevnosti se v plném tempu rozběhla v roce 1781 a v průběhu deseti let zde vyrostla jedna z nejdokonalejších pevností 18. století. Jádro opevnění tvořila Velká pevnost, postavená ve tvaru osmiúhelníkové hvězdice s pětibokými bastiony, spojených vnitřním valem. Hluboké vodní příkopy s možností zatopit okolní kotliny doplňovaly pevnostní stavbu. Celkový rozsah opevnění dosáhl 398 ha. Za autora projektu pevnosti je obvykle považován generál hrabě Karl Pellegrini. Vlastní výstavbu však řídil plukovník inž. Karl Niklas, svob. pán von Steinmetz. [Votoček, Kostková, 1980, str. 7 - 22].

13

Obrázek č. 1: Plán města Terezín z roku 1790

Obrázek č. 2: Terezín dnes - letecký snímek

14

O terezínskou pevnost se však nikdy nebojovalo, pruská armáda se raději Terezínu vyhnula. Ukázalo se, že nákladná pevnost pozbyla účelu a pevnostní statut města byl v roce 1888 zrušen. Terezín zůstal však nadále posádkovým městem (až do 90. let 20. století). Dokončila se výstavba města, postavila se škola, spořitelna a pošta. Převládající způsob obživy civilního obyvatelstva představovalo řemeslo a obchod. [1] Objekty Malé pevnosti sloužily od počátku jako vojenská trestnice, ale již v první polovině 19. století sem byli umísťování i političtí vězňové. Tehdy získala Malá pevnost pověst jednoho z nejtvrdších žalářů v Rakousko-Uhersku, což bylo dáno jak nedostatečnou stravou, krutým zacházením, tak zejména vlhkými, stále studenými celami, ve kterých odsouzení žili. To vše jim velmi rychle ubíralo sil a vyvolávalo řadu vážných onemocnění, které přivodily smrt mnoha vězňů. Bezprostředně po vypuknutí první světové války byly na Malou pevnost deportovány stovky lidí, často celé rodiny s dětmi, z Haliče, Bukoviny a Zakarpatské Ukrajiny, kteří byly označení za nespolehlivé a sympatizující s Ruskem. Nejznámějšími vězni, kteří během války na Malé pevnosti v Terezíně pobývali, byli nepochybně účastníci atentátu na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este v čele s Gabrielem Principem. V posledním válečném roce bylo do kasemat Malé pevnosti převezeno v měsíci květnu a červnu 566 vzbouřenců, vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku v Rumburku, kteří v Terezíně čekali na svůj rozsudek. Ti byli propuštěni na svobodu dne 30. 10. 1918 a po nejnutnějším zotavení se většina z nich přihlásila ke strážní službě a stala se tak v Terezíně jádrem budoucí československé armády. V budovách kasáren a v dalších objektech ve městě byl zřizován největší zajatecký tábor na území Čech. Národnostní složení zajatců bylo rozmanité, byli zde Srbové, Rumuni, Italové, ale největší část tvořili zajatí vojáci ruské armády. Takzvaný ruský hřbitov, kde jsou oběti pochovány, je dnes jedním z památných v Terezíně. Zpráva o převratu a o vyhlášení samostatného Československa dospěla do Terezína večer 28. října. První poválečná léta byla poznamenána nadšením ze získání samostatnosti, rozličnými formami byly připomínány slavné i osudové okamžiky v českých dějinách. Jedním z problémů byl však nedostatek bytů, který ještě v roce 1923 nedovoloval zrušit vojenský tábor, kde byla provizorně ubytována řada civilních osob. Od počátky 30. let se i v Terezíně projevily důsledky všeobecné hospodářské krize, i když ne v takové míře jako ve městech průmyslových.

15

Patnáctý březen 1939 znamenal okupaci celého území republiky hitlerovskou armádou a vytvoření tzv. protektorátu. Již první den okupace přijela do Terezína kolona německých vozidel a téhož dne byli vzati do vazby někteří obyvatelé města. Obyvatelstvu bylo povoleno vycházet pouze v době od 6 do 21 hodin a okamžitě bylo zakázáno židovským občanům opustit město. Záhy se na některých budovách a prostranstvích objevily vývěsky, zakazující vstup Židům. Na konci roku 1939 dostal Terezín stálou německou posádku, terezínské ulice měly znovu německé názvy. [Votoček, Kostková, 1980, str. 90 - 99]

1.2 Policejní věznice na Malé pevnosti Po obsazení Československa Hitlerem si nacisté povšimli „výhod“ Malé pevnosti a zřídili zde v červnu 1940 věznici pražského gestapa. Z různých služeben gestapa sem byli posíláni čeští a moravští vlastenci, členové mnoha odbojových skupin a organizací. Kromě našich občanů (asi 90%) zde byli vězněni i občané bývalého Sovětského svazu, Poláci, Jihoslované, Francouzi, Italové, angličtí váleční zajatci a příslušníci dalších národů. Za pět let prošlo branou Malé pevnosti na 32 000 mužů a žen. Životní podmínky uvězněných se rok od roku zhoršovaly, vězňové byli nuceni k vysilující otrocké práci. Od roku 1943 se prováděly v Malé pevnosti i popravy na základě „Sonderbehandlung “ – bez soudního řízení. Celkem zde bylo zastřeleno více než 250 vězňů. Při poslední popravě 2. 5. 1945 byly zmařeny životy 51 vězňů, převážně představitelů mládežnické organizace Předvoj. V Malé pevnosti byli vězněni např. představitel odbojové organizace Ústředního vedení odboje domácího a vedoucí představitelé Obrany národa. Deportován sem byl také náčelník čs. generálního štábu gen. Ludvík Krejčí. Byli zde i představitelé Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ prof. Vojtěch Čížek, spisovatel K.J. Beneš, redaktor Otakar Wünsch a JUDr. Milada Horáková. V době heydrichiády v roce 1942 sem byli dopraveni roudničtí studenti a také příbuzní a pomocníci atentátníků Kubiše a Valčíka, z nich 252 osob bylo popraveno v říjnu 1942 v Mauthausenu. Malá pevnost měla charakter průchozí věznice, odkud byli vězni posíláni po určité době před soud nebo do koncentračních táborů. Přímo zde zahynulo 2 600 vězňů, další tisíce jich zahynuly po deportaci z Terezína. [2] 16

1.3 Ghetto Terezín (1941 – 1945) Až do roku 1941 se život obyvatel Terezína nijak nelišil od života v ostatních protektorátních městech s vojenskou německou posádkou. Nikdo, kromě samotných organizátorů největšího a nejsystematičtějšího vyhlazování lidí, k jakému kdy došlo, netušil, jak brzy se otevře nejtruchlivější kapitola v dějinách města. Jakmile byl Reinhard Hendrich jmenován do funkce zastupujícího říšského protektora (27. září 1941), začal se intenzivně věnovat „konečnému řešení židovské otázky“ na území Protektorátu Čechy a Morava. Velmi brzy bylo rozhodnuto, že na území Protektorátu vznikne „sběrný a průchozí tábor“ pro obyvatele, kteří byli podle Norimberských zákonu považováni za Židy. Z několika možností (např. Himmler prosazoval město Tábor, čímž chtěl pokořit vlastenectví Čechů) byl vybrán Terezín, který byl pro nacisty k tomuto účelu výhodný. Blízko Terezína leží Bohušovice nad Ohří, jimiž procházela důležitá železniční trať z Prahy do Ústí nad Labem – tudy mohly transporty přijíždět i odjíždět. Pevnostní valy znesnadňovaly útěk vězňů a 11 kasárenských budov umožňovalo, umístit sem velké množství lidí. [3] První transport, označený jako stavební komando (Aufbaukomando), dorazil do města 24. listopadu 1941 – toto datum je považováno za den vzniku ghetta Terezín. Bylo v něm 342 mladých mužů, většinou dělníků a řemeslníků nejrůznějších oborů. Ti měli za úkol připravit kasárny pro příchod velkého počtu lidí. Zanedlouho poté následovaly dva transporty, které byly umístěny v nepřipravených kasárnách – jedná se o období tzv. uzavřeného ghetta. Od ledna roku 1942 přijíždělo již pravidelně každý týden 1000 osob ze všech koutů Čech i Moravy. V únoru 1942 vyšlo nařízení, kterým se rušila městská obec Terezín a obyvatelstvu bylo přikázáno vystěhovat se z města. Každý měl získat nové domovské právo v místě, kam se uchýlí. Do prázdného města pak přijížděly pravidelné transporty až do října 1943, kdy v českých zemích již nebyli žádní další registrovaní židovští obyvatelé. Celé město se tak stalo jedním velkým vězením – nastalo období tzv. otevřeného ghetta. Od té doby se mohli vězni, pokud právě nepracovali, pohybovat volně po celém městě. Z Čech a Moravy bylo deportováno do Terezína okolo 75 000 osob, z nichž 67 000 zemřelo buď v Terezíně nebo ve vyhlazovacích táborech. Osvobození ghetta se dočkalo pouze 8 500 zubožených lidí. Terezínské ghetto přijímalo až do roku 1945 také početné

17

transporty z ciziny. Jednalo se o příslušníky až 30 národností. Celkem prošlo ghettem na 153 000 lidí a válku přežil jen nepatrný zlomek z nich. Drtivá většina zahynula v plynových komorách koncentračních táborů na východě. Vysoká úmrtnost, zejména starších lidí, byla i v samotném Terezíně, kde pod vlivem špatných životních podmínek zemřelo téměř 35 000 lidí. Město bylo neustále přelidněno. Vojenské objekty byly původně projektovány pro maximální počet 16 000 vojáků a v civilních budovách žilo ve 30. letech okolo 7 tisíc obyvatel. Během existence židovského ghetta dosáhl jejich počet až sedminásobku. Kromě nesnesitelně přeplněných kasáren a bytů se nocovalo na půdách, v nejrozličnějších přístavcích a kůlnách, zbudovaných, kde jen bylo možno. Jedinými novými stavbami v Terezíně bylo krematorium a železniční vlečka, prodloužená až do města od bohušovického nádraží a sloužící přijíždějícím transportním vlakům. [Votoček, Kostková, 1980, str. 100 - 105] Primární funkcí ghetta bylo tedy shromáždit Židy a transportovat je dál. Nejednalo se o vyhlazovací tábor, v Terezíně nebyly plynové komory ani žádné jiná zařízení určená pro hromadné vraždění. Proběhly zde „pouze“ dvě trestné hromadné popravy oběšením, kdy bylo popraveno 16 lidí za malicherné přestupky jako např. nepozdravení příslušníka SS sejmutím čepice apod., a to hned v počátcích ghetta. Napříště se přestupky řešily jednodušeji – provinilec byl buď poslán do Malé pevnosti, anebo byl zařazen do příštího transportu na Východ. [3] Situaci vězňů v Terezíně zkomplikovaly koncem války evakuační transporty, které sem přijížděly od 20. dubna do 6. května 1945 z vyhlazovacích a koncentračních táborů na Východě rušených před postupující frontou. Tisíce zubožených a těžce nemocných vězňů s sebou přivezly skvrnitý tyfus, který se rychle rozšířil i mezi původními židovskými vězni. Mezitím byl zjištěn tyfus i ve věznici v Malé pevnosti. O tom se dozvěděli lékaři v Praze a zorganizovali tzv. Českou pomocnou akci na pomoc terezínským vězňům. Vedl ji pražský epidemiolog MUDr. Karel Raška. Členové České pomocné akce zahájili již 4. května 1945 záchranné akce v Malé pevnosti a zároveň navázali kontakt se zástupci Mezinárodního červeného kříže, který převzal již 2. května ochranu nad policejní věznicí i ghettem. Ve večerních hodinách 8. května projely Terezínem ve směru na Prahu první jednotky Rudé armády.

18

Sovětští vojáci pak v následujících dnech převzali na žádost českých lékařů ochranu celého Terezína a poskytli i potřebnou lékařskou pomoc. Spolu s českými lékaři a zdravotníky i zdravotní službou z řad bývalých vězňů a desítek dobrovolníků ze širokého okolí se podíleli na likvidaci tyfové epidemie, která si vyžádala ještě stovky obětí. Je třeba vyzdvihnout obětavost všech, kteří plnili tento nebezpečný úkol, bez ohledu na čas, odpočinek a nebezpečí nákaz. Již koncem května byla nejhorší vlna epidemie zdolána; před smrtí bylo zachráněno na 30 000 lidských životů. Až do 21. srpna 1945 probíhala repatriace osvobozených vězňů, kteří se postupně rozjížděli do svých domovů ve 30 státech světa. [4]

Tabulka 1: Oběti holocaustu v jednotlivých zemích

Stát Předválečné území Polska Území Sovětského svazu Maďarsko (s anektovaným územím) Rumunsko (v tehdejších hranicích) Německo Nizozemsko České země Slovensko Francie Chorvatsko a Srbsko Rakousko Řecko Belgie Makedonie Itálie Norsko Dánsko Velká Británie (Normanské ostrovy) Bulharsko a Finsko Celkem

Počet obětí 2 700 000 2 100 000 550 000 210 000 160 000 100 000 80 000 70 000 70 000 70 000 65 000 60 000 30 000 10 000 8 000 700 60 ? 0 6 283 760

19

1.4 Poválečný vývoj města První sovětští vojáci byli v Terezíně nadšeně vítání 8. května 1945 okolo 19. hodiny. Dne 10. 5. převzaly kontrolu nad městem jednotky Rudé armády. Od konce července 1945, kdy město opustili poslední vězňové bývalého ghetta a koncentračního tábora, bylo město prakticky prázdné. O budoucnosti Terezína nebylo ještě rozhodnuto, ale jeho osud nebyl lhostejný bývalým obyvatelům, kteří byli v roce 1942 nuceni hledat domov v okolních městech a obcích. Nastěhování do města bylo původním obyvatelům povoleno až v březnu 1946. První nadšence, kteří se pustili do oprav domů se snahou vrátit městu jeho předválečnou podobu, čekala velice náročná práce. Z domů často zůstala jen holá stavba, ale i ta byla leckdy poškozená, bez oken, dveří a většinou i bez podlah. Dne 27. 10. 1945 bylo dekretem prezidenta republiky potvrzeno obnovení obcí Lidic a Terezína. Evidence uvádí, že toho roku se přihlásilo do Terezína 585 osob. V následujících letech bylo největším problémem zajistit bydlení pro nové obyvatele Terezína. Ještě v roce 1953 se uvádí, že obydlena jsou většinou jen poschodí domů, přízemí dosud nejsou opravena. Ve městě začaly opravy vozovek, chodníků a také městského vodovodu. Při těchto akcích vydatně pomáhali občané. V roce 1951 dosáhl počet obyvatel čísla 2 031, následujícího roku již 2 500 a tento stav se stále udržuje. Terezín se stal, stejně jako Lidice a další místa naší vlasti, kde se v celé hrůznosti projevila nelidskost hitlerismu, symbolem pro všechny, kteří se poučili z válečných zkušeností a jsou rozhodnuti nepřipustit návrat fašismu. Obyvatelé, kteří se po letech nesvobody vrátili do Terezína, si byli vědomi toho, že jsou povinni pečovat o památku všech umučených z ghetta koncentračního tábora. Na podzim 1945 byly před branou Malé pevnosti pochovány pozůstatky vězňů, nalezené v hromadných hrobech v Malé pevnosti, čímž byl dán podnět k založení Národního hřbitova v Terezíně. Později sem pak byly pohřbeny i pozůstatky vězňů, zemřelých v koncentračním táboře Richard v Litoměřicích a popel vězňů terezínského ghetta. V květnu 1947 zde vznikl z usnesení vlády Památník národního utrpení, který je dnes již od města neodmyslitelný. Účel vzniku Památníku je prostý – zachovat místa utrpení a smutku tak, aby byla stálou připomínkou i výstrahou pro budoucí generace. [Votoček, Kostková, 1980, str. 114 - 120]

20

2. Židé v terezínském ghettu Český Terezín se stal největším židovským ghettem mimo území okupovaného Polska a Sovětského svazu. Vězeňské podmínky v Terezíně byly po celou válku o něco mírnější než jinde, protože jako nejzápadněji položené ghetto ho nacisté občas využívali k propagandě. Avšak i zde zacházeli s uvězněnými Židy krutě a nelidsky. Sběrný a průchozí tábor Terezín současně plnil i funkci starobního ghetta. V průběhu roku 1942 sem začali být posíláni Židé starší 65 let, kteří byli vyňati z vyhlazovacího programu a ve starobním ghettu měli „dožít“. Do Terezína byli deportováni také tzv. prominentní Židé (vědci a významné osobnosti), „privilegovaní“ Židé (tzn. vyznamenaní za první světové války a váleční invalidé) a vybraní Židé ze smíšených manželství. Život v ghettu řídila komandatura SS podřízena pražskému Ústřednímu úřadu pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Přeplněnost řešila zvyšováním transportů do Osvětimi. Přímo v Terezíně docházelo k hromadným popravám. Vězni byli vražděni i jednotlivě za jednotlivé přestupky, například za nepozdravení stráže SS. Podobně jako v jiných ghettech působila v Terezíně židovská samospráva. V jejím čele stál židovský starší (Judenältester) a rada starších (Ältestenrat). V rámci omezených možností se snažili svým bližním pomáhat. Avšak tragická úloha sestavování transportních seznamů do vyhlazovacích táborů připadala právě jim. Sami museli rozhodovat o životě a smrti ostatních spoluvězňů. [Emmert, 2006, str. 34 - 35]

2.1 Nacistická propaganda Nacisté vydávali po celou válku Terezín za „modelové ghetto“ a ukázku toho, jak by po válce mohla vypadat samospráva „židovské provincie“ ve východním Polsku v oblasti Lublinu. Jenže realita se od propagandy značně lišila. Především, nacisté založení jakékoliv „židovské provincie“ v poválečném období vůbec neplánovali. Všichni evropští Židé měli v nejbližších několika letech „navždy zmizet“. Ghetto bylo vydáváno za „židovské město“ s vlastní samosprávou a transporty do vyhlazovacích táborů byly označovány za „přesídlovací akci“. V Terezíně se ale jen čekalo na smrt, byť za o něco lepších podmínek než jinde. Nacisté používali kruté triky, kterými se to snažili všechny okolo zmást: vězně přijíždějící do vyhlazovacích táborů občas donutili naspat příbuzným dopisy, které pak sami odeslali až dlouho po jejich zlikvidování.

21

Ve snaze vyvrátit „pomluvy“ v britském tisku se nacisté v roce 1943 rozhodli pozvat do zdejšího ghetta delegaci Mezinárodního červeného kříže ze Švýcarska. Na její návštěvu se velmi dlouho a pečlivě připravovali. Terezín byl „zkrášlen“ a obyvatelé „instruováni“, jak se mají k delegaci chovat. Zubožení a vyhublí vězni byli přednostně posláni do Osvětimi, aby je delegace neviděla. Zvýšil se také počet transportů, aby se uvolnilo místo a ghetto nepůsobilo jako přelidněné. Nacisté navíc Ghetto Terezín přejmenovali na „židovské sídliště“. Zřídili v něm pošlu a také banku, která vydávala vlastní peníze. Terezín měl nést všechny znaky „samosprávného celku“. Vznikla v něm i židovská pořádková služba, hasičský sbor a hudební a divadelní tělesa. V kasárenských budovách byla zaranžována škola, lékárna, kavárna, hudební pavilon, zubní ambulance, divadlo a další zařízení, která však nikdy plně nesloužila předstíranému účelu. Delegace Mezinárodního červeného kříže přijela do Terezína 23. června 1944 a tvořily ji jen tři osoby. Nacistické inscenaci zcela uvěřili a ve zprávě Terezín popsali jako „téměř normální město“ a shledali v něm jen drobné nedostatky. Vše nakonec podtrhli tvrzením, že Terezín je „konečným táborem“. Nacisté si nemohli přát více… Definitivně upustili od úvah uspořádat podobnou návštěvu i přímo v Osvětimi. V srpnu 1944 byl do Terezína pozván také filmový štáb, aby zde natočil podvodný propagandistický film Vůdce daroval Židům město. Terezín byl ve filmu představen téměř jako lázeňské městečko, ve kterém hraje promenádní hudba, funguje divadlo a obyvatelé navštěvují koncerty a kavárnu. Skutečnost ale byla krutě jiná… Vzápětí po skončení natáčení komandatura SS oznámila židovské samosprávě, že transporty do Osvětimi budou opět obnoveny. Židovského staršího nechala přímo v Terezíně popravit a ostatní členy židovské rady, kteří se předtím podíleli na nacistické inscenaci, zařadila do prvních transportů smrti. Během října odjelo z Terezína více než 18 000 Židů. Všechny „spokojené tváře“ z podvodného filmu záhy skončily v plynových komorách. Přežila z nich jen pouhá dvanáctina. I po těchto drastických událostech však Terezín nepřestával sloužit nacistické propagandě a nadále si uchovával pověst „příkladného tábora“. Dokonce ještě na začátku roku 1945 nacisté uvažovali o dalších propagandistických a „zkrášlovacích“ akcích přímo v ghettu. [Emmert, 2006, str. 52]

22

Obrázek 3: Plán Terezína z doby ghetta Je zde patrné označení ulic kombinací písmen a číslic a názvy ulic z doby zkrášlování Terezína před návštěvou delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže. Jak můžeme vidět, samotné město je vystavěno symetricky. Rovné široké ulice umožňovaly dobrý přehled o tom, co se ve městě děje.

2.1 Kultura v Terezíně – vzdor proti holocaustu Když byl koncem roku 1941 spuštěn program tzv. konečného řešení, Židé se proti němu nemohli prakticky nijak vzepřít. Organizovaný odpor v té době nebyl možný. Tam, kde koncentrace židovského obyvatelstva byla před válkou vyšší, byli Židé už v průběhu let 1940 – 1941 preventivně uzavřeni do střežených ghett, ve kterých ztratili kontakt se světem a tím pádem i jakoukoliv možnost reálného odporu. V ostatních částech okupované Evropy žili rozptýleně, což také neumožňovalo společně se bránit deportacím. Jedinou naději na záchranu a přežití tak představovalo pouze co nejrychlejší vítězství spojeneckých zemí ve válce nad nacistickým Německem. Přesto vznikaly židovské odbojové skupiny, a to i přímo v ghettech a táborech. Ve většině vyhlazovacích táborů došlo v letech 1943 – 1944 ke vzpourám tzv. zvláštních ko23

mand – vybraných židovských vězňů, kteří pohřbívali mrtvé. Všechny vzpoury byly krvavě potlačeny a vzbouřenci okamžitě pobiti. Stejně tragicky skončila i naprosto beznadějná povstání v ghettech. Symbolem vzdoru se také staly beznadějné útěky vězňů. Vzdor národa odsouzeného k úplnému vyhlazení měl kromě ozbrojené formy ještě jednu neméně významnou podobu: navzdory hrozivé životní situaci v ghettech a ještě horším vyhlídkám do nejbližší budoucnosti se uvěznění Židé snažili rozvíjet kulturní činnost. V ghettech se tvořilo nové umění. Vznikaly kresby, básně a hudební díla. Tato umělecká aktivita spočívající ve vydávání časopisů (většinou jen o jednom exempláři), psaní deníků, provozování ochotnického divadla a v koncertování, měla udržovat strádající obyvatele ve víře c dobrý konec. Mnozí z umělců, herců i hudebníků přitom nedoufali, že válku sami přežijí. Svoji uměleckou činnost chápali více jako službu bližním a jako vzkaz poválečné generaci. Ghetto v Terezíně patřilo mezi vzácné výjimky, ve kterých nacisté tolerovali kulturní činnost uvězněných. V létě 1944 ji dokonce zneužili pro svoji podvodnou propagandu. Židovští vězni v Terezíně provozovali vlastní loutkové divadlo, smyčcový kvintet, kabaret v přírodě, vznikl zde smíšený pěvecký sbor, který nastudoval a provedl několik Mozartových oper, včetně Kouzelné flétny. V Terezíně, který sloužil mimo jiné jako ghetto pro tzv. prominentní Židy, byla uvězněna i celá řada profesionálních umělců. Kreslíři a malíři zde kreslili plakáty pro samosprávu. V jejich technické dílně přitom tajně vznikaly i kresby, které zachycovaly skutečné podmínky v Terezíně. Když se v roce 1944 nedopatřením dostaly do rukou nacistické komandatury, ta je označila za „propagandu hrůzy“ a autory poslala do pověstné Malé pevnosti, kde byli zavražděni.

Dětská opera Brundibár Symbolem tichého vzdoru profesionálních i amatérských židovských umělců během holocaustu se stala dětská opera Brundibár, která se v židovském ghettu v Terezíně dočkala téměř šedesáti provedení – tajných i povolených. Složení vystupujících se přitom neustále obměňovalo. Dětští herci průběžně zařazovaní do osvětimských transportů byli nahrazováni novými, kteří právě dorazili do Terezína. Závěrečný popěvek opery, že válka je vyhraná a Brundibár (Hitler) poražen a že kdo má pravdu rád, nemusí se bát, se staly vězeňskou hymnou terezínského ghetta. Kopii plakátu k této opeře naleznete v příloze A5. [Emmert, 2006, str. 54 – 55]

24

3. Památník Terezín Objekty a areály spravované Památníkem Terezín představují ojedinělý muzejní komplex, který je každoročně cílem statisíců návštěvníků. Zahrnuje ojedinělé ukázky vrcholného fortifikačního inženýrství z konce 18.století, které budí zájem části návštěvníků. Naprostá většina z nich však přijíždí proto, aby se seznámila s místy spojenými s utrpením či smrtí více než dvou set tisíc lidí, zavlečených do těchto míst v letech nacistické okupace z mnoha zemí. [Munk, 2007, str. 61]

3.1 Historie Památníku Terezín 3.1.1 Období od založení do konce 60. let Z iniciativy vlády znovuobnoveného Československa byl v místech utrpení desetitisíců lidí roku 1947 zřízen Památník národního utrpení, později přejmenovaný na Památník Terezín. Jeho cílem bylo uchovávat památku obětí vlády násilí v letech druhé světové války a pečovat o místa spojená s jejich utrpením, ale i hrdinstvím. Sídlem této nové instituce se stala Malá pevnost v Terezíně. Již v lednu 1948 byla zahájena rekonstrukce. V zásadě měl být celý prostor udržován v původním stavu, pietní místa pak měla být důstojným způsobem upravena. Slavnostní otevření Muzea útisku, jak se původně nazývalo nynější Muzeum Malé pevnosti, se konalo 11. června 1949. Původní rychlý začátek prací se ale v nových politických poměrech začal zpomalovat. Bylo velice obtížné začlenit tuto problematiku do osvětového působení podléhajícího zákonitostem komunistické propagandy. Využití Památníku jako „nástroje agitace“ či „politické školy“ vyžadovalo zamlčení řady faktů a naopak „doplnění“ historie. Tento postup je charakteristický pro celé období padesátých let, první polovinu let šedesátých a také pro období normalizace, kdy se vrací dikce stalinistického období. Charakteristickým rysem této etapy je velice nízká úroveň odborné péče o Památník. Ten nadále fungoval spíše jako stálá výstava a prohlídkový areál bez potřebné odborné a vědecké práce, která je vlastní skutečným muzeím. Alarmující skutečností bylo, že se opravdu „podařilo“ zabránit přítomnosti jakékoli připomínky existence židovského ghetta v samotném městě v letech nacistické okupace. Informace o ghettu se byly k dispozici pouze v omezeném rozsahu v Muzeu Malé pevnosti.

25

Zpráva o situaci Památníku Terezín z roku 1960 hovoří o růstu jeho významu provázeném zvýšením návštěvnosti. Celoroční počty návštěvníků dosahovaly tehdy až 150 000 osob – to však je jediná pozitivní informace, kterou v ní nalezneme. Hodnocení situace je totiž jinak velmi kritické a stav je označován za havarijní. Celý objekt byl ve velmi špatném technickém stavu, nízkou úroveň měla průvodcovská služba a odborné muzejní práce zcela chyběly. Za hlavní důvod bylo považováno to, že Památník nebyl řízen po odborné stránce jako muzejní instituce, tzn. prostřednictvím ministerstva kultury. Skutečným základním zdrojem všech nedostatků byl však politický systém a jeho strnulá ideologie. Ani ten nejlepší řídící orgán totiž nemohl přinést potřebné výsledky, jestliže zůstával součástí společenského systému založeného na zvůli totalitní moci. Kritickým stavem se tehdy zabývala vláda, která prohlásila Malou pevnost a Národní hřbitov za národní kulturní památku. Současně se objevil návrh, reagující na zvyšující se počet zahraničních návštěvníků a usilující o přejmenování instituce takovým způsobem, který by odrážel skutečnost, že Terezínem prošli občané tří desítek států a je tedy místem mezinárodního významu. 17. listopadu roku 1964 byl stanoven nový název instituce – Památník Terezín. Po této úpravě byly v souvislosti s celkovým uvolňováním politické situace v Československu první poloviny 60. let vytvořeny podmínky pro postupné zlepšování situace v Památníku. Stále zde ale platila závazná ideologická kritéria při hodnocení minulosti, řada historických skutečností zůstávala tabuizována. V roce 1967 byl uveden do funkce nový ředitel Miroslav Pávek, s jehož jménem je spojeno přetváření Památníku v moderní muzejní instituci. V této době bylo konstatováno, že jak údržba města, tak objektů Památníku, byly hrubě zanedbány. Úsilí o nápravu vyvrcholilo v roce 1968, kdy se problematikou Památníku zabývala vláda. Tehdejší ministr kultury a informací Miroslav Galuška předložil návrh, který obsahoval výčet operativních i dlouhodobých opatření, která by měla řešit problémy jednotlivých oblastí činnosti instituce. Jednalo se např. o vybudování Muzea ghetta v Terezíně, dobudování archivu a další rozvoj Památníku jako instituce „celostátního významu, soustřeďující doklady a dokumenty o životě, boji i utrpení vězňů v Malé terezínské pevnosti, terezínském ghettu, na dolech Richard a dalších koncentračních táborech, existujících na našem území v letech 1939 - 1945“. Uvedený návrh byl schválen na zasedání vlády dne 5. prosince 1968. [Munk, 2007, str. 5 - 15]

26

3.1.2 Období normalizace Tento pozitivní vývoj byl však brzy na dlouho přerušen nástupem tzv. normalizace, tedy obnovy totalitního systému. Lidé spojení s reformním hnutím museli ze svých funkcí odejít, a proto došlo i k odvolání ředitele M. Pávka na konci roku 1969. Novým, respektive staronovým ředitelem byl v květnu 1970 jmenován V. Novák. Nové vedení zpočátku ještě realizovalo koncepci, která byla připravena na konci 60. let. Na podzim roku 1972 byl slavnostně otevřen nově upravený areál Židovského hřbitova a krematorium. V roce 1973 pak byla dokončena úprava pietního místa u Ohře a parkoviště u Malé pevnosti. Postupem času se ale celá struktura činnosti instituce podstatně změnila. Byla např. obnovena povinná ideologická školení a důsledně byla kontrolována „kádrová situace“ v Památníku. K 22. březnu 1973 zde bylo 50 kmenových zaměstnanců, z toho devět členů Komunistické strany Československa. Dobové oficiální pojetí poslání Památníku ukazuje i to, že se podstatně mění zamýšlená podoba Muzea ghetta, které mělo být zřízeno v budově staré terezínské školy. Namísto uctění památky obětí terezínského ghetta, zahynuvších přímo v Terezíně nebo v táborech smrti na Východě, se projektované muzeum mělo stát nástrojem ideologické mystifikace veřejnosti, deformování dějin a produkce propagandistických polopravd a lží. Snahy o potlačení pravdivého zobrazení židovského utrpení v ghettu byly ve své podstatě antisemitské. Přiznat tento postoj otevřeně však bylo neúnosné. Proto představitelé komunistické ideologie využívali smyšlených záminek ke znemožnění objektivního připomínání utrpení Židů v letech nacistické okupace. Vedení Památníku nepřestalo ani v dalších letech usilovat o získání budovy staré terezínské školy pro potřeby vybudování Muzea ghetta. Naproti tomu v materiálu, který nese název Rozpracování závěrů krajské konference Komunistické strany Československa z roku 1976, není o potřebě takového muzea ani zmínka. Mezi úkoly, uvedenými v tomto materiálu, zato figuruje jiný úkol: „Vybudování Síně tradic v Památníku Terezín, v níž budou ukázány nesmírné oběti, které komunistická strana přinesla v boji proti nacismu.“ Využít prostory bývalé školy se rozhodla KSČ, která zde chtěla vybudovat muzejní zařízení s názvem Stálá expozice historie Sboru národní bezpečnosti a revolučních tradic Severočeského kraje. Tato bizarní expozice znamenala na dlouhou dobu konec pokusů o připomínání historie bývalého židovského ghetta v autentických prostorách a objektech. [Munk, 2007, str. 17 - 24] 27

3.1.3 Památník Terezín po roce 1989 Teprve „sametová revoluce“ v listopadu 1989 vytvořila předpoklady pro realizaci záměrů, které měly svůj původ v reformním hnutí šedesátých let. Díky společnému úsilí vedení Památníku a Terezínské iniciativy, organizace bývalých vězňů terezínského ghetta, došlo již v říjnu 1991 k otevření Muzea ghetta v bývalé městské škole v Terezíně. Stalo se tak ku příležitosti 50. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí. Pro další rozvoj Památníku Terezín v nových podmínkách bylo třeba vypracovat ucelenou koncepci. V roce 1992 byla schválena Koncepce činnosti rozvoje Památníku Terezín v letech 1992 – 2000. Tento materiál jednoznačně definoval poslání Památníku v celoevropském kontextu, a to jednak jako místa společného utrpení občanů řady evropských států, jednak jako unikátního pracoviště s velkým výchovným a vzdělávacím potenciálem. Po vybudování Muzea ghetta bylo hlavním cílem připravit novou expozici o dějinách policejní věznice gestapa v Muzeu Malé pevnosti. Poměrně záhy vznikaly také další stálé expozice: Terezín 1780 – 1939, Expozice výtvarného umění Památníku Terezín a Koncentrační tábor Litoměřice 1944 – 1945. V roce 1993 byl Památník Terezín také pověřen vybudováním a správou zahraničních expozic České republiky v Ravensbrücku a Osvětimi. Ku příležitosti 50. výročí vzniku Památníku Terezín bylo do provozu uvedeno Středisko setkávání v budově bývalých Magdeburských kasáren. Zároveň zde byla veřejnosti zpřístupněna replika typické hromadné ubikace z doby ghetta a postupně řada stálých expozic: Hudba v terezínské ghettu (1997), Výtvarné umění v terezínském ghettu (1998), Literární tvorba v terezínském ghettu (1999) a Divadlo v terezínském ghettu (2000). Dne 26. listopadu 2001 byla slavnostně otevřena stálá expozice v Muzeu ghetta, nazvaná Terezín v „konečném řešení židovské otázky“ 1941 – 1945. Její dokončení přineslo zejména zkvalitnění použitých výstavních technik, jakož i poutavější prezentaci unikátních sbírkových předmětů a dokumentů. Dalším projektem pak byl nákup a rekonstrukce domu ve Fučíkově ulici č. 232 v Terezíně. V domě byla vybudováno nová ubytovna s kapacitou dvacet osm lůžek pro účastníky vzdělávacích programů, pracoviště vzdělávacího oddělení a seminární místnosti. Kromě těchto projektů byla realizována i řada dalších a Památník Terezín se mohl těšit všestrannému rozvoji.

28

V srpnu 2002 byl rozvoj Památníku náhle přerušen katastrofou, která způsobila obrovské škody. V důsledku povodně byly tehdy poškozeny všechny objekty Památníku. Pracovníkům se tehdy podařilo dopravit do bezpečí naprostou většinu sbírek a větší část technického zařízení. Nemohlo však být zabráněno zničení řady expozic. Zničeny byly rovněž depozitáře, pracovny a další prostory včetně jejich technického vybavení. Záchranné práce byly zahájeny bezprostředně po opadnutí vody. Vedle pracovníků Památníku se do nich obětavě zapojili i vojáci, hasiči a dobrovolníci z domova i ze zahraničí. Našla se i řada dárců, kteří byli ochotni finančně pomoci a jsou příkladem jak lidské solidarity, tak významu, který lidé Památníku přikládají. [Munk, 2007, str. 25 - 36]

3.2 Jednotlivé expozice Památníku Malá pevnost V současnosti je hlavním sídlem Památníku Terezín tzv. Malá pevnost. Malá pevnost je v současnosti otevřena veřejnosti. Zdejší stálé výstavy se věnují perzekuci českého národa v době protektorátu a osudům českých vězňů zavlečených do jiných koncentračních táborů na území nacistické říše. V Malé pevnosti se též konají krátkodobé výstavy a ve zdejším kině je možné shlédnout dokumentární filmy. Stálými expozicemi jsou: -

Malá pevnost 1940–1945

-

Expozice výtvarného umění Památníku Terezín

-

Terezín 1780–1939

-

Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945

-

Internační tábor pro Němce. Malá pevnost 1945–1948

Obrázek 4: Hlavní vstup do pevnosti 29

Muzeum ghetta Muzeum ghetta sídlí v budově někdejší terezínské školy. Expozice „Terezín v takzvaném konečném řešení židovské otázky 1941 – 1945“ je věnována životu Židů za 2. světové války a vznikla ve spolupráci s bývalými vězni terezínského ghetta. Stálá výstava zahrnuje stovky dokumentů, kreseb, předmětů, dopisů a videozáznamů, které vyprávějí smutný příběh každodenního života vězněných. Na druhou stranu poukazují na tvůrčí činnost uvnitř ghetta, která neutichala ani před přímou hrozbou transportu a smrti. [5]

Obrázek 5: Muzeum ghetta Národní hřbitov V Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů. Mrtví byli nejprve pohřbíváni v prostoru Bohušovické kotliny, kde postupně vznikl Židovský hřbitov. Národní hřbitov před Malou pevností byl zřízen uměle až po válce. Celkem 2 386 jednotlivých urnových i kosterních hrobů a pět hromadných hrobů, v nichž jsou pochovány tisíce dalších, zde připomíná hrůzy páchané v Terezíně za 2. světové války. Celkem je zde pohřbeno asi 10 000 lidí.

Obrázek 6: Národní hřbitov Terezín 30

Židovský hřbitov s krematoriem V současnosti je hřbitov upraven jako pietní místo. Bohušovická kotlina se změnila v sad zapadající do okolní krajiny. Dominantou židovského hřbitova, na němž je pohřbeno asi 9 000 zemřelých, je kamenná menora. V bývalém krematoriu se nachází expozice „Úmrtnost a pohřbívání v terezínském ghettu“. [5]

Obrázek 7: Židovský hřbitov v Terezíně

Kolumbárium s části opevněného, obřadní místnosti a márnice Část bývalého Kolumbária je dnes zrekonstruována a zpřístupněna veřejnosti. Návštěvníci Terezína mohou též nahlédnout do obřadních místností u silnice. Nachází se zde židovská a křesťanská místnost, v nichž probíhalo poslední rozloučení s mrtvými. Přístupné jsou též prostory Ústřední márnice ghetta. Expozice se zaměřuje na pohřební obřady v ghettu a podává informace o ústřední márnici. [5]

Obrázek 8: Kolumbárium 31

Bývalá Magdeburská kasárna V bývalé Magdeburské kasárně sídlila v dobách terezínského ghetta židovská samospráva a všechna oddělení zajišťující chod tábora. V současnosti jsou zde stálé výstavy věnované každodennímu životu židovských vězňů. Expozice se zaměřuje především na kulturní dění v ghettu, které se zde rozvinulo nebývalou měrou. Uchovalo se mnoho kreseb a literárních děl, například časopis Vedem, vydávaný chlapci v domě č. 1. [5]

Obrázek 9: Bývalá Magdeburská kasárna

Pietní místo u Ohře V listopadu roku 1944 přikázala komandatura SS zničit urny s popelem zemřelých vězňů, které byly do té doby uloženy v Kolumbáriu. Část popela byla zakopána do země blízko Litoměřic, většinu nacisté vysypali do Ohře. Tento čin měl zastřít, kolik lidí ve skutečnosti v Terezíně zemřelo. V místech, kde byl popel 22 000 obětí rozprášen do řeky, dnes stojí kamenný památník stylizovaný do urny s pamětní deskou. [5]

Další zajímavé objekty Památníku -

Modlitebna z doby terezínského ghetta

-

Památník sovětských vojáků

-

Pamětní deska u bývalé železniční vlečky

-

Bývalá podzemní továrna Richard v Litoměřicích s krematoriem

32

3.3 Vzdělávací činnost V období po roce 1989 se novým významným polem činnosti Památníku stala vzdělávací činnost. Počátky vzdělávání v Terezíně spadají již do doby před rokem 1989, kdy do města směřovali skupiny žáků základních a středních škol. Tato návštěva Terezína byla povinná. Deformovaná prezentace dějin Terezína se logicky promítala do nižších efektů výchovné práce. Vzdělávací činnost obvykle spočívala v provádění skupin mladých lidí Malou pevností. Specifické vzdělávací programy tehdy připravovány nebyly. Koncem roku 1992 došlo k založení vzdělávacího oddělení. Od té doby připravuje Památník různé semináře a spolupracuje se školami z celé České republiky i zahraničí. Krátce po vzniku oddělení se začaly organizovat literární a výtvarné soutěže, kterých se každým rokem účastní více a více studentů. Toto oddělení také pořádá vzdělávací semináře pro učitele základních a středních škol. Jedním z výsledků vzdělávací činnosti je zvyšování podílu české mládeže na celkové návštěvnosti. [Munk, 2007, str. 39 - 41]

3.4 Návštěvnost Památník Terezín patří k nejnavštěvovanějším muzeím v České republice. Návštěvnost je ve všech objektech sledována odděleně, protože pokud bychom sem započítali také návštěvníky z ostatních objektů Památníku Terezín – Muzea Ghetta a bývalých Magdeburských kasáren, došli bychom k podstatnému navýšení „celkové“ návštěvnosti. Většina turistů by byla v celkové návštěvnosti zahrnuta vícekrát. Současně je zjišťována návštěvnost podle jednotlivých států – v současné době se jedná o občany z téměř stovky států světa. Z níže uvedených grafů je patrno, že návštěvnost Památníku Terezín odrážela nejrůznější vnější vlivy a v čase se měnila. Vyšší návštěvnost byla v letech významných výročí (1975, 1085, 1995, 2000) a naopak významně poklesla například v roce 1990 (téměř o 30% oproti roku 1989) v souvislosti se změnami v zemích bývalého komunistického bloku. Ze statistik tehdy zcela zmizeli návštěvníci z bývalého Sovětského svazu, Jugoslávie, Kuby a dalších zemí „reálného socialismu.“ Významný pokles návštěvnosti nastal v důsledku ničivé povodně v letech 2002 a 2003. Památník byl tehdy po 14 dnů uzavřen. Tato léta byla navíc poznamenána celoevropskou ekonomickou recesí a zároveň strachem z terorismu, ústícím v celkový útlum cestování. Od roku 2004 se ukazuje, že se situace opět zlepšuje. [Munk, 2007, str. 43]

33

Graf 1: Návštěvnost v Malé pevnosti Terezín

Graf 2: Návštěvnost Muzea ghetta a Magdeburských kasáren

34

4. Dotazníkový výzkum V této kapitole bych Vás ráda seznámila s výsledky terénního výzkumu, který jsem provedla v březnu roku 2011. Výzkum měl za úkol zjistit, jaké má dnešní mladá generace povědomí o tom, co se odehrávalo v Terezíně za 2. světové války, jaký k tomu zaujímá postoj a jaký význam Terezínu přisuzuje dnes. Jako základní výzkumnou techniku sběru materiálu jsem si zvolila dotazník. Pro potřeby tohoto dotazníkového šetření se mi podařilo nashromáždit celkem 165 vyplněných dotazníků. Vlastní průzkum byl zcela anonymní a jako respondenty jsem si zvolila studenty Gymnázia Rájec-Jestřebí a Vysoké školy polytechnické v Jihlavě. Dotazník jsem pojmenovala: „Co víme o Památníku Terezín a jaký má pro nás dnes význam?“ Uvažujeme-li i demografické údaje, dotazník se skládal z celkem dvaceti otázek a vždy byla správná pouze jedna odpověď. Otázky byly většinou uzavřeného typu, ale najdeme zde i takové, u kterých měli respondenti ponechán prostor k vyjádření svého vlastní názoru na danou problematiku. Vzor dotazníku je Vám k dispozici k nahlédnutí v příloze D.

4.1 Vyhodnocení jednotlivých otázek Z celkového počtu oslovených studentů bylo 29,7% chlapců a 70,3% dívek. Ti se mohli zařadit do jedné ze tří věkových kategorií. Věková struktura respondentů je uvedena v následující tabulce. Z ní vyplývá, že zastoupení jednotlivých věkových kategorií bylo velice rovnoměrné. Průměrný věk dotázaných byl 19,3 let a celkem 63,2% respondentů bylo starších 18 let. Můžeme tedy předpokládat, že většina by již měla mít o Terezíně alespoň základní znalosti a měla by být schopna danou problematiku posoudit.

Tabulka 2: Věková struktura respondentů

Věk 15 - 17 let 18 - 21 let 22 - 25 let Průměrný věk

% 35,8 37,0 27,2 19,3 let

35

Otázka č. 1: Co je to antisemitismus? Dotazník jsem zahájila otázkou, která měla za úkol zjistit, jestli studenti vůbec znají význam slova antisemitismus. Varianty odpovědi, ze kterých bylo možno vybírat, jsem záměrně zvolila podobné v domnění, že budou studenty mást. Po vyhodnocení dotazníku jsem ale byla velice mile překvapena, protože 90,3% studentů odpovědělo na tuto úvodní otázku správně – tedy že antisemitismus je nenávist vůči Židům. Graf 3: Co je to antisemitismus? 4,2%

5,5%

90,3%

Vyvražďování Židů

Nenávist vůči Židům

Hnutí odmítající vyvražďování Židů

Otázka č. 2: Co Vás jako první napadne, když se řekne Terezín? Druhá, rovněž uzavřená otázka, dávala možnost výběru ze čtyř odpovědí. Úkolem bylo vybrat tu odpověď, která se dotyčnému jako první vybaví, když se řekne Terezín. Co si pod tímto pojmem vybavuje 165 dotázaných studentů znázorňuje následující graf. Třem čtvrtinám oslovených se jako první vybaví pojem koncentrační tábor. Jedná se o pozitivní zjištění, které nám ukazuje, že studenti vědí o úloze Terezína za 2. světové války. Graf 4: Co Vás jako první napadne, když se řekne Terezín? 17,5% 0,0% 7,3%

75,2% Židovské ghetto

Město v Ústeckém kraji

Pevnost

Koncentrační tábor

36

Otázka č. 3: Terezín se nejvíce „proslavil“ Prostřednictvím třetí uzavřené otázky jsem se snažila zjistit, které období se podle studentů nesmazatelně zapsalo do dějin pevnostního města Terezín. Jak vyplývá z níže uvedeného grafu, naprostá většina (91% dotázaných) si myslí, že se Terezín nejvíce „proslavil“ v období 2. světové války. Pouze zanedbatelná část studentů (9%) zastává jiný názor. Toto zjištění opět poukazuje na fakt, že mladí lidé ve věku od 15 do 25 let disponují minimálně základními znalostmi o Terezíně. Jaké jsou jejich hlubší znalosti o dané problematice se dozvíme z hodnocení dalších otázek. Graf 5: Terezín se nejvíce „proslavil“ 2,4%

6,6%

91,0% V 17. století

Za 1. světové války

Za 2. světové války

Otázka č. 4: Proč si nacisté vybrali právě Terezín jako místo pro židovské ghetto? Tato otázka neměla jednoznačně správnou odpověď. Všechny uvedené možnosti byly samozřejmě pro nacisty, kteří se zde rozhodli zřídit židovské ghetto, výhodou. Jisté ale je, že jedna varianta odpovědi pro ně měla tenkrát rozhodující význam. Byl to fakt, že se jednalo o izolované pevnostní město s množstvím kasárenských budov. Tuto odpověď si vybralo 57% dotázaných. Ostatní dvě možnosti byly zastoupeny téměř rovnoměrně – 21% studentů zvolilo důvod, proč si nacisté vybrali právě Terezín jako shromaždiště židovského obyvatelstva, výhodnou polohu a 21,8% pak velkou rozlohu. Tato otázka, podle mého názoru, patřila k jedné z nejobtížnějších z celého dotazníku. Můj předpoklad, že nebude příliš mnoho studentů, kteří odhadnou správnou odpověď, se vyplnil.

37

Graf 6: Proč si nacisté vybrali právě Terezín jako místo pro židovské ghetto? 20,6%

57,6% 21,8% Výhodná poloha - nedaleko hranic Německa Velká rozloha - možnost transportu velkého počtu Židů Izolované pevnostní město, existence kasárenských budov

Otázka č. 5: V ghettu byli Židé pocházející V další otázce mě zajímalo, zda studenti slyšeli o pestrém národnostním složení osob, které Terezínem během nacistické okupace prošli. Domnívám se, že si obecně většina lidí u nás myslí, že se jednalo pouze o židovské obyvatelstvo z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Nebylo tomu ale tak. Do Terezína byli deportování příslušníci nejméně 30 různých národností. Jak ukazuje níže uvedený graf, tato moje domněnka byla správná. Téměř polovina (49,7%) dotázaných označila jako správnou odpověď to, že zde byli Židé pouze z Protektorátu. Druhá necelá polovina (47,9%) věděla, že se jednalo o občany mnoha evropských zemí. Pouze zanedbatelná část studentů (2,4%) si vybrala některou z dalších možností – tedy že šlo o Židy pouze z Ameriky nebo Německa. Graf 7: V ghettu byli Židé pocházející 1,8%

49,7% 47,9%

0,6% Pouze z Protektorátu

Jen z Ameriky

Z mnoha evropských zemí

Jen z Německa

38

Otázka č. 6: Židé v terezínském ghettu zůstávali Šestá otázka se ptala na to, jak dlouho Židé v uzavřeném ghettu pobývali. Většina (67,3%) respondentů věděla, že jejich setrvávání zde bylo pouze dočasné. Téměř 30% studentů si chybně myslí, že zde všichni byli; vězněni až do konce války. Graf 8: Židé v terezínském ghettu zůstávali 1,2% 29,1%

2,4% 67,3% Jak dlouho chtěli Zpravidla zde byli pouze dočasně, množství jich odešlo transporty na Východ Pravidelně 4 týdny Všichni až do konce války

Otázka č. 7: Víte o tom, že v ghettu a Malé pevnosti zahynulo mnoho lidí? I když Terezín nebyl přímo vyhlazovacím Táborem, ale pouze shromaždištěm, ze kterého Židé pokračovali dále do koncentračních Táborů na Východě, zahynulo zde přibližně 35 000 osob. Zda je studentům tento fakt znám, zjišťovala otázka číslo sedm. Z provedeného výzkumu vyplynulo, že 42,4% dotázaných o tom vědělo a 41,2% tuto informaci alespoň někdy zaslechlo. Mezi respondenty existuje bohužel také menší skupina (16,4%) těch, kteří o této skutečnosti nejen nic nevědí, ale ani se o ni nezajímají. Graf 9: Víte o tom, že v ghettu a Malé pevnosti zahynulo mnoho lidí? 16,4% 42,4%

41,2% Ano, věděl/a jsem to

Něco jsem o tom zaslechl/a

Ne, nezajímám se o to

39

Otázka č. 8: V Terezíně byli shromažďováni O tom, že do Terezína byli deportováni kromě Židů také Romové, Svědkové Jehovovi, homosexuálové a mentálně postižení lidé, ví jen málokdo. Danou skutečnost potvrdily i výsledky dotazníkového výzkumu. Tuto správnou odpověď totiž označilo pouhých 26% respondentů. Většina (48,5%) si myslí, že zde bylo shromažďováno pouze Židovské obyvatelstvo. 14,5% se domnívá, že šlo pouze o Židy a Romy a 11% je přesvědčeno o tom, že zde byli všichni bez rozdílu rasy a náboženského vyznání. Graf 10: V terezíně byli shromažďováni

26,0% 48,5%

11,0% 14,5% Pouze Židé Pouze Židé a Romové Všichni bez rozdílu rasy a náboženského vyznání Kromě Židů a Romů také Svědkové Jehovovi, homosexuálové a postižení lidé

Otázka č. 9: Čím se lišil koncentrační tábor Terezín od jiných táborů v Evropě? Terezín nebyl klasickým vyhlazovacím táborem, ale pouze tzv. přestupní stanicí, ze které byla většina obětí deportována dále do koncentračních táborů na Východě. Pozitivní zjištění je, že více jak tři čtvrtiny dotázaných o této funkci Terezína věděly.

Graf 11: Čím se lišil koncentrační tábor Terezín? 6,0% 16,4%

77,6%

Nebyl přímo vyhlazovacím táborem S vězni se tu zacházelo hůře než v jiných táborech Byl jen pro ženy s dětmi

40

Otázka č. 10: Znáte nějaká další místa spojena s holocaustem? Pokud ano, jaká? Zajímalo mě, jak je téma holocaustu studentům blízké a jestli znají kromě Terezína i některá další místa spojená s událostmi holocaustu. Pro ty, kteří odpověděli ano, zde byl vyhrazený prostor, kde měli toto konkrétní místo uvést. Očekávala jsem, že každý bude znát alespoň koncentrační tábor Osvětim. Výsledky výzkumu ale ukázaly, že téměř třetina (30,3%) o žádném jiném místě nikdy neslyšela. Zbývající dvě třetiny dotázaných alespoň jedno takové místo uvedly. Graf 12: Znáte nějaká další místa spojená s holocaustem? 30,3%

69,7% Ne

Ano

Graf 13: Další místa spojená s holocaustem 120

110

100 80 60 40 20

27 14 13 12 10

4

3

2

2

1

1

1

1

Os vět im Da Ma chau ut h aus Bře en Bu zinka che nw a T reb ld Be li rge n - nka Be lse n Lid i Ch ce elm no Ma j da nek Lo d Va ž rša v Brn a ěne Le c žák y

0

41

Většina respondentů napsala pouze jeden pojem a tím byl téměř ve všech případech největší koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim v Polsku. Ze 115 studentů, kteří nějaké místo spojené s holocaustem napsali, 110 jedinců uvedlo právě Osvětim. Našli se zde ale i takoví, kteří na určené místo napsali dokonce čtyři koncentrační tábory. Šlo ale opravdu pouze o pár výjimek. Z uvedených odpovědí vyplývá, že Osvětim je mezi studenty jednoznačně nejznámější. Není se čemu divit, vždyť je také považována za symbol holocaustu po celém světě. Jednalo se o gigantický táborový komplex, ve kterém během druhé světové války zahynulo 1 200 000 až 1 600 000 osob. Ve výše uvedeném grafu jsem zaznamenala místa spojená s holocaustem, která studenti nejčastěji uváděli. Hned za Osvětimí se na druhém místě umístil koncentrační tábor Dachau, ihned následovaný dalším táborem - Mauthausenem. Z dalších jmenovaných to byly např. Březinka, Buchenwald, Trablinka nebo Bergen-Belsen. Pár jedinců si také vzpomnělo na Lidice a Ležáky, Varšavu, Lodž , Majdanek nebo Brněnec u Svitav.

Otázka č. 11: Proč turisty nejvíce láká navštívit Terezín? To, že turisty láká navštívit Terezín, víme ze statistik počtu návštěvníků, které vykazují, že je o jeho návštěvu opravdu velký zájem. Každoročně se Památník Terezín řadí mezi deset nejnavštěvovanějších památek v naší zemi. V roce 2009 byl například desátou nejnavštěvovanější památkou a třetím nejnavštěvovanějším muzeem. Chtěla jsem vědět, proč podle studentů, návštěvníky nejvíce láká přijet právě do Terezína. Dle studentů turisty ani tak nezajímá pevnost z 18. století, ani sem turisté nepřichází uctít památku zesnulých, ale zajímá je právě místo utrpení desetitisíců lidí. Graf 14: Proč turisty nejvíce láká navštívit Terezín? 4% 26%

70% Chtějí vidět pevnost z 18. století

Zajímá je místo tragédie

Přichází uctít památku zemřelých

42

Otázka č. 12: Kolik turistů ročně navštíví hlavní část Památníku (Malou pevnost)? Otázka číslo dvanáct se ptala na přibližný roční počet návštěvníků v Malé pevnosti, nejnavštěvovanějším objektu Památníku Terezín. Jak většina (41,8%) respondentů odhaduje, jedná se asi o 200 000 turistů ročně. O něco méně (36,4%) dotázaných si myslí, že sem přijede pouze 50 000 návštěvníků za rok. Další dvě možnosti – 1 milion a 5 000 turistů – skončily na třetím a čtvrtém místě s necelými jedenácti procenty. Graf 15: Kolik turistů ročně navštíví Malou pevnost? 10,9%

10,9%

36,4%

1 milion turistů

41,8%

200 000 turistů

50 000 turistů

5 000 turistů

Otázka č. 13: Byl/a jste někdy v Terezíně nebo na jiném podobném místě? Byla jsem velice zvědavá, zda již někteří ze studentů navštívili Památník Terezín nebo některá další místa spojená s holocaustem. Po vyhodnocení této otázky jsem byla velice překvapená, Jednak mile tím, že 35,7% studentů již nějaké takové místo ve svém životě navštívili a jednak nemile, protože je velký podíl (20,6%) těch, kteří o tuto problematiku nejeví vůbec žádný zájem. Graf 16: Byl/a jste někdy v Terezíně nebo na jiném podobném místě? 22,4% 43,7%

13,3%

20,6% Ano, přímo v Terezíně

Ano, jinde

Ne, nezajímá mě to

Ne, ale rád/a bych se tam podíval/a

43

Přímo v Terezíně již někdy bylo 22,4% respondentů. Některá další místa, která nám také připomínají události holocaustu, navštívilo 13,3% dotázaných. Jaká místa to byla a kolik respondentů je navštívilo si můžete prohlédnout v tabulce číslo tři. Ti, kteří zvolili poslední odpověď – ne, ale rád/a bych se tam podíval/a – měli za úkol napsat, z jakého důvodu by se na takové místo rádi podívali. Nejčastěji uvedené důvody byly následující: -

Zvědavost, může to být zajímavé,

-

taková místa by měl vidět každý,

-

zájem o historii,

-

zájem o téma holocaustu,

-

dozvědět se něco nového,

-

více se vžít do obětí holocaustu,

-

člověk by to měl alespoň jednou vidět, aby si uvědomil, že něco takového bylo. Tabulka 3: Jiná místa spojená s holocaustem

Místo Osvětim Dachau Březinka Mauthausen Majdanek Celkem

Počet respondentů 12 4 3 2 1 22

Otázka č. 14: Jaké pocity ve Vás přemýšlení nad tímto tématem vyvolává? Pokusila jsem se zjistit, jaké pocity téma holocaustu ve studentech vyvolává. Bylo možné vybírat ze čtyř nabídnutých odpovědí. Pokud však žádná z nich pocity daného člověka nevyjadřovala, byla zde ještě pátá možnost, kde byl ponechán prostor, své pocity konkrétně popsat. Tuto odpověď zvolilo pouhých 8,5% dotázaných. Většina z nich cítí bezbrannost, bezmoc, nespravedlnost a nenávist vůči Hitlerovi. Někteří dokonce popisují svírání u srdce a pocit na omdlení či zvracení. Asi pět jedinců uvedlo, že necítí nic zvláštního a že jejich pocity jsou stejné jako při návštěvě každé jiné historické památky. Největší část (43,6%) pociťuje soucit s nevinnými oběťmi. Na druhé příčce se umístil pocit tísně a úzkosti. 13,9% respondentů pociťuje hrůzu či strach. 44

Graf 17: Jaké pocity ve Vás přemýšlení nad títmto tématem vyvolává? 8,5%

43,6%

33,3%

13,9% Soucit s nevinnými oběťmi Pocit tísně a úzkosti

0,6%

Sympatie s nacisty Jiné

Pocity hrůzy či strachu

Otázka č. 15: Má podle Vás existence Památníku Terezín nějaký význam? Každý památník je většinou určitým upozorněním na události, které se na místě, kde stojí, odehrály. V případě Památníku Terezín s nejedná pouze o upozornění na smrt desetitisíců nevinných lidí v době nacistické okupace. Jeho druhým, podle mě i důležitějším významem, je důkaz, že fašismus opravdu existoval. Památník by měl být pro lidstvo určitou výstrahou, aby se tyto události v budoucnosti již nikdy neopakovaly. Chtěla jsem vědět, jak význam existence Památníku vnímají samotní studenti, a proto jsem do dotazníku zařadila právě tuhle otázku. Po vyhodnocení se ukázalo, že většina respondentů existenci památníku nějaký význam přikládá – 85% označilo odpověď ano. Pouze 15% zastává názor, že Terezín v současnosti žádný význam nemá. Graf 18: Má podle Vás existence Památníku Terezín nějaký význam? 15%

85% Ano, má

Ne, Nemá

45

Ti, kteří zvolili odpověď ano, měli za úkol vlastními slovy vyjádřit, jaký význam podle nich Památník Terezín má. Z 85% dotázaných, kteří zvolili odpověď ano, se o svůj názor podělilo pouhých 70%. Nejčastěji uváděné odpovědi byly následující: -

Uctění památky zesnulých,

-

varování před tím, čeho všeho jsou lidé schopni,

-

výstraha, aby se taková zvěrstva v budoucnu již nikdy neopakovala,

-

důkaz existence nacismu pro budoucí generace,

-

„učební“ pomůcka pro žáky a studenty,

-

díky Terezínu se na holocaust nikdy nezapomene,

-

ukázka lidské nenávisti a zvrácené touhy po absolutní moci,

-

předcházení tomu, aby se něco podobného již nikdy neopakovalo.

Otázka č. 16: Co si myslíte, že se s Památníkem Terezín stane za 100 let, kdy už nebude naživu žádný pamětník? Jedním z cílů této bakalářské práce je odhadnout, jak se bude význam Památníku Terezín vyvíjet do budoucna, respektive kolik turistů jej bude i v budoucnu vyhledávat. A to je důvod, proč byla do dotazníku zakomponována právě tato otázka. Respondenti si mohli vybrat jednu ze čtyř nabídnutých možností o které si mysleli, že je nejvíce pravděpodobná. Pouhých 5,5% respondentů označilo odpověď, že návštěvníků bude přibývat. Více jak polovina respondentů je však opačného názoru a domnívá se, že za sto let bude do Terezína jezdit mnohem méně turistů než v dnešní době. Skupina 15,7% dotázaných je nejpesimističtější a myslí si, že na Památník se téměř zapomene.

Graf 19: Co se s Památníkem stane za 100 let? 24,3%

54,5% 15,7% 5,5% Návštěvníků bude ubývat Návštěvníků bude přibývat Na Památník se téměř zapomene Počet návštěvníků zůstane přibližně stejný jako teď

46

Otázka č. 17: Myslíte si, že se může něco podobného jako v Terezíně stát i dnes? Z důvodu opět se rozrůstajícího neonacismu, jsem se rozhodla do dotazníku zařadit otázku, která se studentů ptá, zda si myslí, že je možné, aby se něco podobného opakovalo i v dnešní vyspělé době. Překvapilo mě, že více jak polovina (57%) dotázaných má z něčeho takového obavy. Zbývající část tvrdí, že dnes je to velice nepravděpodobné.

Graf 20: Může se něco podobného stát i dnes?

43%

57%

Ne, v dnešní době je to npravděpodobné

Ano, je to možné

Otázka č. 18: Zajímá Vás tato problematika? Šli byste na přednášku o Terezíně? Na to, zda mladé lidi téma holocaustu zajímá a zda by případně šli na nějakou přednášku o Terezíně se ptala poslední otázka dotazníkového výzkumu. Polovina dotázaných by takovou přednášku určitě navštívila, 38,8% respondentů si nebylo jistých, a proto označili odpověď možná. Skupina necelých 11% by rozhodně nikam nešla, protože je tato problematika vůbec nezajímá.

Graf 21: Zájímá Vás tato problematika? 10,9%

50,3% 38,8%

Určitě ano

Možná

Ne, nezajímá mě to

47

4.2 Celkové shrnutí výsledků Z provedeného průzkumu a z analýzy získaných materiálů vyplynula řada zajímavých skutečností. Ty nejdůležitější jsem pro lepší orientaci rozdělila do několika tématických okruhů. A) Vědomosti o Terezíně Studenti gymnázia Rájec-Jestřebí a Vysoké školy polytechnické v Jihlavě mají jisté povědomí o událostech, které se odehrály v Terezíně v době nacistické okupace. Tři čtvrtiny respondentů si pod pojmem Terezín vybaví koncentrační tábor a celých 90% správně ví, že se toto pevnostní město nesmazatelně zapsalo do historie zejména díky událostem druhé světové války. Výzkum tedy prokázal, že většina mladých lidí ve věku od 15 do 25 let má o Terezíně alespoň základní znalosti. Co se týká hlubších znalostí, zde již nebyli odpovědi tak jednoznačné. Správnou odpověď většinou označilo okolo 50% dotázaných. Jen 42,4% studentů vědělo, že v ghettu a Malé pevnosti zahynulo mnoho lidí, 41,2% o tom něco zaslechlo a 16,4% o tom nevědělo nic. Pouze každý druhý označil odpověď, že v ghettu byli Židé z mnoha evropských zemí. Téměř stejný počet dotázaných si chybně myslí, že se jednalo pouze o Židy z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Výzkumem bylo dále zjištěno, že se polovina studentů mylně domnívá, že zde byli vězněni pouze Židé. O faktu, že šlo kromě Židů také o Romy, homosexuály a mentálně postižené lidi, ví pouhých 26% respondentů. To, že Terezín nebyl přímo vyhlazovacím táborem, ale že zde Židé zpravidla pobývali pouze do té doby, než byli posláni transporty dále do vyhlazovacích táborů na Východě, věděly přibližně tři čtvrtiny studentů. B) Osobní zkušenosti a pocity Součástí dotazníku byla také otázka, která zjišťovala, zda dotyčný již někdy v minulosti navštívil Památník Terezín nebo některé jiné místo připomínající holocaust. Přímo v Terezíně bylo 22,4% studentů a na jiném místě 13,3%, z nichž naprostá většina navštívila koncentrační tábor Osvětim v Polsku. Velice mě překvapila početná skupina (20,6%), která nejen že na takovém místě nikdy nebyla, ale návštěva takového místa ji ani nezajímá. Pozitivní naopak je, že 43,7% studentů by se do Terezína nebo na nějaké podobné místo rádo podívalo.

48

Úvahy nad tématem holocaustem vyvolávají ve studentech nejrůznější pocity. Většina se shoduje na tom, že pociťuje soucit s nevinným oběťmi. Druhá nejpočetnější skupina cítí tíseň a úzkost a jako třetí nejčastější odpověď byl zvolen pocit hrůzy či strachu. C) Názor na význam Památníku pro současné i budoucí generace Po vyhodnocení se ukázalo, že většina respondentů (85%) existenci památníku alespoň intuitivně nějaký význam přikládá. Pouhých 15% zastává názor, že Terezín v současnosti žádný význam nemá. Nejčastěji uváděné důvody, proč je význam existence Památníku Terezín tak důležitý, jsem již popsala výše. Velice mě ale zaujal názor jednoho z respondentů, který napsal toto: „Ti, kdo ví, že se tyto věci stát neměli, tam chodit nemusejí. Ti, co říkají, že se stát měly a vyjadřují své sympatie s nacisty, nepochopí, že to není správné ani když tam půjdou. Památník Terezín je však jako památka a připomínka velice důležitý pro lidi, kteří jsou s příběhy perzekuce Židů za druhé světové války spjati.“ Na osudy Památníku v budoucnosti pohlíží více jak polovina velice skepticky a domnívá se, že se v budoucnu bude počet návštěvníků Terezína snižovat. Opačný názor má jen asi 5% dotázaných. Nejpesimističtější je skupina 15,7% respondentů, kteří si myslí, že se za sto let na Památník téměř zapomene. Čtvrtina studentů tvrdí, že jeho popularita bude přibližně stejná jako je v současnosti. Jen každého druhého studenta zajímá téma holocaustu natolik, že by navštívili nějakou přednášku o Terezíně. Necelých 40% si není jistých a možná by se nechalo přesvědčit. Zajímavým zjištěním také je, že 57% studentů vyjadřuje své obavy z toho, že by se něco podobného jako v Terezíně mohlo opakovat i dnes. Pokud porovnám úroveň znalostí středoškoláků s vysokoškoláky, není zde téměř žádný rozdíl. Úroveň znalosti je velice vyrovnaná. Podle mého názoru je to tím, že většinu informací o holocaustu, i když jich není mnoho, studenti nabývají v hodinách dějepisu na střední škole. Pokud se o toto téma dále nijak zvláště nezajímají, jejich znalosti se v průběhu vysokoškolského studia již neprohlubují. Je zajímavé, že úroveň znalostí chlapců a dívek je taktéž velice vyrovnaná a nejsou v ní rozdíly.

49

5. Terezín očima paní Marty Kottové Paní Marta Kottová se narodila 22. února 1029 v Černovicích u Tábora Robertovi a Gabriele Lašovým. Měla o šest let staršího bratra Viktora. V Černovicích žili do Martiných tří let. Potom se přestěhovali do Prahy. Od pěti let byla Marta nadšenou skautkou, chodila i do Sokola a podle svých slov prožila krásné dětství. S láskou vzpomíná na první republiku a prezidenta Masaryka. Po nástupu nacismu došlo k řadě perzekucí, které Marta nejbolestněji pocítila, když byla donucena odevzdat i svého psa Mikinu. Nakonec přišly transporty do Terezína. Dne 1. prosince 1941 nastoupil do Transportu AK2 její bratr Viktor, půl roku po něm transportem AAR putovali do Terezína také Marta s tatínkem a s maminkou. Marta žila nejdříve s maminkou v Hamburských kasárnách, poté se ale stěhovala do tzv. dětského domova L410. To nejhorší ovšem mělo teprve přijít. Dne 6. října 1944 se ocitli v Osvětimi, kde oba Martini rodiče zahynuli. Marta se ještě před Vánoci téhož roku dostala přes Gross-Rosen do Mährensdorfu, kde poté pracovala v továrně na zpracování lnu. Po osvobození v květnu 1945 se dobrodružnou cestou vrátila do Prahy. Za pohnutých okolností se zde setkala s rovněž přeživším bratrem Viktorem., který také jako zázrakem unikl z nacistických spárů. Dnes bydlí Marta v Liberci a žije bohatý život. Je už prababičkou, chodí do škol vyprávět dětem o svých zážitcích, je předsedkyní Historické skupiny Osvětim. Dne 28. října 2008 převzala z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání, medaili Za zásluhy o stát v oblasti výchovy. [6]

Obrázek 10: Marta Kottová při přebírání medaile v roce 2008

50

Na paní Martu Kottovou jsem obdržela telefonický kontakt od paní Stanislavy Rýzové, průvodkyně v Židovském muzeu v Praze. V březnu letošního roku jsem paní Kottovou kontaktovala a i když se jedná o velice časově vytíženou ženu, byla velice ochotná a vstřícná. Na mou otázku, zda by si na mě našla čas a zodpověděla mi pár otázek k mé bakalářské práci odpověděla: „Velmi ráda.“ Bylo sice velmi těžké najít nějakou skulinku v jejím náročném programu, který zahrnuje především přednášky o holocaustu pro děti, studenty i dospělou veřejnost. Nakonec jsme se domluvily, že paní Kottovou navštívím v jejím bytě v Praze Holešovicích. Do Prahy jsem se vydala v úterý 10. května. Schůzku jsme měly domluvenou na 13 hodin. Uvítala mě velice sympatická a energická žena, se kterou jsem strávila příjemné dvě hodiny. Uvařila nám kávu, pak jsme se posadily do obývacího pokoje a rozhovor mohl začít. Odpovědi paní Kottové jsem si nahrávala na diktafon a ty nejzajímavější z nich jsou přepsány v následující podkapitole. Zajímal mě zejména názor paní Kottové na význam existence Památníku Terezín pro současnost a pro nás, kteří si jen stěží dovedeme představit, co zde tehdy uvěznění lidé prožívali. Dále mě také zajímalo, proč svoji tragickou zkušenost předává dále a jaký má podle ní tato práce smysl. V průběhu rozhovoru paní Kottová s úctou hovořila o prezidentovi Masarykovi a o tom, jak ho tehdy český národ miloval. Stále opakovala, že chodit do škol a vyprávět dětem je jí povinností, aby se na oběti holocaustu nezapomnělo. Zdůrazňovala, že na základních a středních školách je dějinám první a druhé světové války vyhrazen velice malý prostor a že současná mladá generace neví nic o dějinách své země. Ona sama konkrétně říká: „Nikdy jsem nepřestala být hrdá na to, že jsem Češka. A to mě hrozně mrzí, že nejsou naše děti vychovávaný k tomu, aby byly hrdý na to, že jsou Češi.” Paní Kottové patří můj obdiv a úcta za to, že má v sobě tolik síly stále si při každé přednášce připomínat hrůzné události, kterými prošla. Stále zdůrazňuje, že dokud žije, je její povinností učit děti úctě k lidskému tvoru, aby se už nikdy a nikde nestalo žádnému člověku to, co prožila sama jako dítě v Terezíně a Osvětimi. Já si ale myslím, že je to od ní úctyhodná oběť. Velice si Vážím toho, že jsem se s ní mohla setkat. Obdiv a úcta patří také jejímu bratrovi Viktoru Lašovi (1923 – 2004), který jako zázrakem unikl z nacistických spárů, přestože byl jedním z těch, kteří byli povoláni do otrockého komanda, které mělo „vyčistit“ právě zničené Lidice, a byli tudíž určeni k následné likvidaci. Stal se tak dalším unikátním svědkem nacistického barbarství. 51

5.1 Přepis nahrávky rozhovoru Jaký má podle Vás existence Památníku Terezín význam? Já si myslím, že to je velice důležitá věc a Památník Terezín pod vedením dr. Munka a doc. Blodiga dělají velkej kus práce. Myslím, že je zapotřebí, i když je to pro normálního člověka nepochopitelný, aby to aspoň trochu zůstalo, aby se v budoucnosti nic takovýho nedělo. Vždyť je to jedno, jestli je to Žid nebo cikán nebo Vietnamec nebo černoch. Moje maminka, ta už mi říkala, že každej se nahej narodil a nahej zemře a že záleží na tom, jaký to je člověk. A ne jaký je barvy pleti a má dlouhý uši, nebo krátký uši. Přece na tom nezáleží. Jakej to je člověk, to je důležitý. S jakými pocity se do Terezína vracíte? Do Terezína se vracím ráda, protože jak říkám, tam jsem měla maminku a tatínka a ještě jsem byla trochu dítě a trochu člověk. Tam byli úžasní lidi, úžasní inteligentní lidi, kteří věřili tomu, že jednou přijde zas normální doba a nechtěli, abychom, my děti, zůstali blbý, a proto nás tajně učili. Kdysi jsem si myslela, že to byla samozřejmá věc, ale pak jsem pochopila, že to byla úžasná oběť a že ty lidi byli tak báječný. Oni hlavně pro nás, děti, vlastně nastolovali svůj život, protože my jsme se nesměli učit. Už v Praze jsem nesměla chodit do školy. Já vyšla jen pátou obecnou a pak už jsem se učila jenom tajně. A když nás tito lidé učili, tak vždycky někdo musel hlídat přede dveřma, protože kdyby šel esesák, tak toho člověka na místě zastřelí. Čili tito lidé vlastně riskovali svůj život pro nás a pro budoucnost. Oni věřili, že někdo z nás přežije a nechtěli, abysme zůstaly hloupý. Svou tragickou zkušenost se snažíte předávat dále, především mladé generaci. Co Vás k tomu vede? Já mám ten pocit, že dokud žiju, je to mojí povinností. Zvláště v dnešní době, kdy lidé říkají, že to není pravda, že nebyly plynový komory. Vždyť ať se tam jedou do toho Osvětima podívat. I když jsou rozbitý, tak jsou tam zbytky. Když to bude říkat někdo, kdo to má jen vyčtený z knihy, je něco jiného, něž když to říkám já a může se mě každý člověk konkrétně na kteroukoliv věc zeptat. Další důvod je ten, že těm lidem, kteří nás učili, nemohu jinak poděkovat, než že o nich budu mluvit a budu na ně vzpomínat. To byli úžasní charakterní lidi, protože se pro nás takhle obětovali. My Češi, nesmíme zapomenout jak na tyto profesory, tak na Karla 52

Švenka, který už před válkou pracoval s Voskovcem a Werichem a jeho Terezínský pochod to je něco tak úžasnýho. To dodalo člověku úžasnou sílu znovu žít a mít chuť žít. Další hudebníci jako např. Karel Ančerl nebo Karel Berman nastudovali ve sklepě Prodanou nevěstu, Hubičku, Rekviem. Když člověk slyšel tu krásu, tak zapomněl, kde je a dodalo mu to další sílu žít. Takoví lidé byli nejen v Terezíně, ale ve všech táborech. O holocaustu přednášíte hlavně dětem a studentům. Zajímá je Vaše vyprávění? Velmi. Nemám ráda, když mi někdo řekne, že to je zbytečná práce, že se děti o to nezajímají. Samozřejmě že ne, protože jim to nemá kdo říct. Když jim to říká jenom učitel a jenom to, co si přečte v knížce, je velkej rozdíl, než když já přijdu do školy a ty děti se mě můžou na cokoliv zeptat. Je nějaký nejčastější dotaz, na který se děti ptají? To nemůžu říct. Vždycky se ptají kolik bylo jídla, na zacházení, na selekce – jak se vybíralo do plynu. To byly ale náhody, To nikdo nevíme. To nebylo podle nějakýho „Vorschriftu“. Samozřejmě nemocní a staří, ale i stalo se, že starej člověk přežil. Je podle Vás výuka na základních a středních školách o holocaustu a vůbec českých dějinách v dostatečném rozsahu? Rozhodně není. Nejhorší je to, že třeba já si velmi dobře samozřejmě pamatuju první republiku a prezidenta Masaryka – ne prezidenta, pro mě to byl „tatíček Masaryk“ – a dneska, vy mladí lidi, vůbec nevíte, o koho jde… My zapomínáme na naše dějiny. Vy se učíte o Karlu IV., ale rok 1918 a naši legionáři, kteří bojovali za první světové války, ti jako by nebyli. A národ, který nezná svý dějiny, ten přestane jednou existovat. A to je ta hrůza. I Němci věděli, jak Češi milovali svého prezidenta Masaryka a jak si ho vážili, a proto na narozeniny prezidenta Masaryka ze 7. na 8. března roku 1944 byla největší poprava českých Židů. Čtyři tisíce lidí šlo do plynu a před plynovou komorou zpívali naši hymnu Kde domov můj. Myslíte si, že až jednou nebudete na světě Vy ani ostatní pamětníci holocaustu, že se bude postupně na tyto události zapomínat? Bohužel. Jsou tady knihy, různá svědectví a filmy, ale to už není ono.

53

Jak se mohl podle Vás takového zvěrstva dopustit tak vzdělaný a kulturní národ jako Němci? Jak je možné, že si to Židé nechali líbit? Jak si to mohlo celé lidstvo nechat líbit? To je moc dobrá otázka. Vždycky se najde takovej nějakej člověk, kterej dovede vysloveně zblbnout davy lidu a ti potom přestanou myslet a jdou za tímhle člověkem. A to se stalo v Německu, ve Španělsku i jinde. Jakmile je jakejkoliv fanatik – Stalin, Hitler – tak když lidi zblbne, tak lidi přestávaj myslet. Ovšem není pravdou, že všichni jsou pasivní. Vždycky se najde jedinec, kterej je tak úžasnej a má tolik síly, že dokáže bojovat a k tomu se přidají další. To jsou ti naši profesoři, umělci, partyzáni bojujíci se zbraněma. Mnohem těžší byl ale boj beze zbraně. Jednou mně osobně řek jeden partyzán: „My jsme měli pušku a my jsem si mohli poslední kulku nechat pro sebe, ale vy jste bojovali s holejma rukama.“ A to jsem si tehdy prvně uvědomila, co vlastně ti lidé, kteří nás tehdy učili (Karel Poláček, Karel Švenk, Pavel Haas), byli za úžasně silný lidi. Je málo smeknout před nimi, ale kleknout. Kladete si někdy otázku: „Jak to mohl Bůh dopustit?“ Já jsem byla vychovaná za prvé, že jsem národností Češka a náboženství Židovka. Tak jsem vyrůstala. Byla jsem nejmladší skautka Prahy, chodila jsem do Sokola a učila jsem se i modlit „Andělíčku, můj strážníčku“ a tuto modlitbičku jsem říkala denně i v Terezíně. V Osvětimi jsem ale bohužel přestala věřit, že nějakej Pán Bůh je. Závidím každýmu, kdo v Boha věří, protože se mu lepší žije. Asi něco je. Nevím, co to je, ale v Boha jsem přestala věřit v Osvětimě, protože si myslím, že kdyby bylo něco tak spravedlivýho, jako se to učí, že každý člověk někomu ublíží a má být za to potrestán. Nevím ale, jak můžou ublížit miminka a ta šla taky do plynu. Takže jsem se bohužel přestala modlit a přestala věřit. Je možné, aby se něco podobného někdy v budoucnu opakovalo? To bohužel nemůže nikdo nikdy říct, že se nebude nic podobnýho opakovat. Jak je možné, že i když je tolik hmatatelných důkazů, existují popírači holocaustu? Když budu konkrétně mluvit o neonacismu v naší republice. Kdo je vede? Vandas. Náhodou jsem ho před léty poznala osobně. To ještě nic takového nebylo. Je to člověk, který je líný pracovat, který se raději živí hubou a umí to moc dobře. On dokáže tou hubou zblbnout, tak jako to uměl Hitler. On dokáže ty lidi, který nemají dostatek inteli54

gence strhnout a zblbnout. A pak narůstají kolem něj takovýhle lidi. Já jsem osobně Vandase vyzvala, ať jde se mnou diskutovat do rozhlasu, do televize, kamkoliv. Nepůjde. Takovej člověk nepůjde diskutovat s člověkem. Co myslíte, že je k tomu vede? Nikdy nebyli na žádném místě dokazujícím holocaust? Chtějí se zviditelnit? Já si myslím, že tam nikdy nebyli. Není to ale jen v tom. Vždyť i jeden anglickej arcibiskup řek, že nebyli plynový komory a my jako Osvětimský výbor jsem mu naspali dopis, ať se jede podívat. Robert Bártek, který byl přede mnou předsedou Historické skupiny Osvětim mi jednou řekl, že by chtěl mít tolik peněz, aby tyto lidi mohl nacpat do vagónů a dovézt do Osvětimi a tam aby aspoň týden byli v těch barákách. Já jsem mu na to řekla, že bych tolik peněz nepotřebovala. Mně by stačilo pár náklaďáků, ty lidi tam nacpat a tři dny s tím jedním nočníkem je vozit, aby nevěděli, kde jsou a kam se vozej a pak na tý rampě klackama je vymlátit. To by úplně stačilo. Setkáváte se i v dnešní době s projevy antisemitismu vůči Vaší osobě? Jednou se mi to stalo v pražské tržnici. Tam jsem nakupovala a dávala jsem si to do tašky a nějakýmu pánovi, kterje stál za mnou se zdálo, že to dělám pomalu a řekl: „Jo, ta Židovka, té to všechno dlouho trvá.“ Já jsem se na něj otočila a viděla jsem, že je to starší muž, tak jsem mu řekla, že asi ví, co bylo za války a že já jako dítě, když jsem prvně přišla domů s pláčem, že se mi děti smějou, že jsem Židovka, tak moje maminka na to řekla: „Až Ti někdo něco takového řekne, tak mu řekni: Já jsem Žid, ty jsi křesťan, polib mi prdel a přestaň.“ Toto jsem takhle řekla tomu pánovi, že asi si tu dobu dobře pamatuje a že mě to učila moje maminka. To si nedovedeš představit, jak se tam lidi začali smát. A pán pro ostudu odešel z té fronty. Co pro Vás bylo tenkrát v koncentračním táboře nejhorší? Nejhorší bylo, když jsme přijeli do Osvětima. My nevěděli, kde jsme. V Terezíně se říkalo do Birkenau. Že Birkenau je Osvětim a že jsou tam plynový komory, to jsme nevěděli. A když jsem šli na té rampě a odtrhli mě od maminky, ještě ani to nebylo tak hrozný. Nás přijelo 2 200 lidí a na té rampě nás zůstalo živejch 150. Ty druhý šli do plynu, ale to jsme my tehdy nevěděli. Asi za půl dne jsem se vlastně dozvěděla, co se

55

stalo s maminkou a tatínkem. Celou tu dobu, co jsem byla v Osvětimě, jsem nepochopila a neuvěřila, že ten kouř je maminka a tatínek. Bylo mi patnáct let. Každýmu jsem říkala, ať mi řekne, že to není pravda. To jsem nebyla schopna pochopit a uvěřit tomu mi trvalo moc a moc let. Proč jste zrovna Vy jste byla v těch 150 živých? To nevím. To byly jen a jen náhody. Já říkám, že maminka mi tehdy na té rampě podruhé darovala život. Klackama nás vytloukli z těch vagónů a po pěticích jsme šli po té rampě a maminka byla na jednom konci pětice a já na druhém. Maminka najednou viděla před sebou esesáka, kterej palcema ukazoval vpravo a vlevo a maminka řekla: „Martičko, pojď honem ke mně, ať jdeme spolu.“ Já jsem tu pětici oběhla a maminky jsem se chytla za ruku právě před Mengelem. Že to byl Mengele jsem taky nevěděla. On v tu ránu po mě šáh a odtrhl mě od tý maminky a hodil na druhou stranu. Mně bylo patnáct let, byla jsem už tři roky v Terezíně, čili hubená, mrňavá. Určitě, kdyby mě maminka nezavolala k sobě, tak jsem šla s ní do toho plynu. Proto říkám, že maminka na té rampě mi podruhé darovala život, když řekla: „Martičko, pojď ke mně.“

56

Závěr Ve své práci se zabývám nejnavštěvovanější památkou tzv. temného turismu (podle anglického dark tourism) v České republice, Památníkem Terezín. Zamýšlím se zejména nad otázkou jejího významu pro nás, mladé lidi, kteří si vůbec nedovedeme představit, jaké neuvěřitelné hrůzy se za druhé světové války v koncentračních táborech odehrávaly. Jedná se o události, které se dají slovy jen stěží popsat. To potvrzuje i pamětník holocaustu, v současné době známý spisovatel rumunského původu Eli Wiesel: „Není možné o tom hovořit a není možné nehovořit o tom. Příliš mnoho mrtvol zatěžuje každé slovo a jejich vyhaslé oči nám zavírají ústa. Člověk by musel vynalézt nová slova, novou řeč, aby vyslovil to, co ještě žádná lidská bytost nedokázala slovy vyjádřit a co také nikdy nedokáže slovy povědět. Dokud však nebudeme mít takovou novou řeč a tato nová slova, je třeba přerušit mlčení starými slovy a starým jazykem.“ Vypracování bakalářské práce předcházelo terénní šetření formou dotazníkového výzkumu prováděné v březnu roku 2011 mezi studenty ve věku od 15 do 25 let a také rozhovor s paní Martou Kottovou, která v Terezíně strávila tři roky svého života. Výzkum měl za úkol zjistit, jaké má dnešní mladá generace povědomí o tom, co se odehrávalo v Terezíně za druhé světové války, jaký k tomu zaujímá postoj a jaký význam Terezínu přikládá. V rozhovoru s paní Kottovou mě nejvíce zajímalo, jaký je její názor na význam této památky pro současnost a co si myslí o znalostech současné mladé generace o Terezíně a holocaustu vůbec. Dotazník byl rozdělen na tři tématické okruhy: znalosti o Terezíně, osobní zkušenosti a pocity a názory na význam Památníku. Výsledky dotazníkového výzkumu ukázaly, že většina mladých lidí má o Terezíně alespoň základní znalosti. Téměř většina správně ví, že se toto pevnostní město nesmazatelně zapsalo do historie zejména díky druhé světové války. Co se týká hlubších znalostí, zde již nebyli odpovědi tak jednotné. Správnou odpověď vždy ale označila alespoň polovina dotázaných. Přímo Památník Terezín navštívila asi čtvrtina studentů a cestu na některé další místo spojené s holocaustem podniklo 13% dotázaných. Velice mě překvapila téměř čtvrtina studentů, kteří nejen že na takovém místě nikdy nebyli, ale návštěva takového místa je vůbec nezajímá. Pozitivní naopak je, že téměř polovina studentů by se do Terezína nebo na nějaké podobné místo ráda podívala.

57

Dalším pozitivním zjištěním je, většina respondentů existenci památníku nějaký význam přikládá. Pouhých 15% zastává názor, že Terezín v současnosti žádný význam nemá. Na osudy Památníku v budoucnosti pohlíží více jak polovina velice skepticky a domnívá se, že se v budoucnu bude počet návštěvníků Terezína snižovat. Teoretické znalosti středoškoláků a vysokoškoláků nejsou nijak omračující, ale že by vůbec nevěděli, co si představit pod pojmem Terezín, to se říct nedá. Základní informace o Terezíně zná většina studentů. Horší situace nastala u složitějších otázek. Myslím si, že je to dáno tím, že na středních školách není výuce o událostech druhé světové války věnována dostatečná pozornost. Tuto skutečnost kromě jiného stále zdůrazňovala i paní Kottová v našem rozhovoru. Ta Památníku Terezín a jeho práci na poli vzdělávání přisuzuje obrovský význam a myslí si, že by se tam měl jet každý podívat – zejména ti, kteří tvrdí, že holocaust nebyl. Ona, stejně jako já, věří, že Památník Terezín může svou činností přispět k tomu, aby se tyto události už nikdy neopakovaly. Já jsem navštívila Památník Terezín asi před rokem a jeho prostředí na mě velice zapůsobilo. Zjistila jsem, že sledování dokumentárních filmů a čtení knih se rozhodně nevyrovná osobní návštěvě. Ta v člověku zanechá hluboký dojem. Myslím si, že je velice důležité, aby tato památka zůstala zachována. Nejen proto, aby nás seznámila s historickými událostmi a fakty, ale aby nás vychovávala a aby nám přiblížila nebezpečí xenofobie, rasismu a antisemitismu. Jak říká paní Kottová: „Vždyť přece nezáleží na tom, jaký je člověk barvy pleti a má dlouhý uši, nebo krátký uši, ale záleží na tom, jaký to je člověk.“ Podle mého názoru tkví nejdůležitější význam Památníku Terezín v tom, že nám nezvratně dokládá existenci holocaustu a varuje nás před tím, že popření základních lidských práv může vést k diskriminaci, vyloučení ze společnosti, perzekuci a dokonce i vraždění. Vyzývá nás k přemýšlení o základních společenských hodnotách – toleranci, vzájemné úctě, lidských právech a demokracii. Zpracování mé bakalářské práce pro mě znamenalo objevení spousty nových poznatků a zajímavostí o našich dějinách první poloviny 20. století. Nezapomenutelné pro mě zůstane setkání s paní Martou Kottovou, kterou velice obdivuji a vážím si jí. Doufám, že moje práce bude přínosem i pro studenty, kteří dotazník vyplňovali a žádali mě, aby si moji práci po dokončení mohli přečíst. Tento zájem mě velice potěšil a svoji práci jim určitě poskytnu.

58

Seznam použité literatury a dalších zdrojů Tištěné zdroje ADLER, H. G.: Terezín 1941 – 1945, Tvář nuceného společenství. 2. vydání. Brno: Barrister & Principal, 2006. ISBN 80-7364-024-4. EMMERT, F.: Holocaust. 1. vydání. Brno: Computer Press, 2006. 64 s. ISBN 80-2511204-7. KOL. PRAC. PAMÁTNÍKU TEREZÍN POD VED. V. NOVÁKA.: Malá pevnost Terezín. 1. vydání. Praha: Naše vojsko, 1976. 372 s. KRUPKA, V. A KOL.: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Libri, 2001. 525 s. ISBN 80-7277-047-0. LUSTIG, A., KOUBA, M.: Dobrý den, pane Lustig. 1. vydání. Praha: Miroslav Kouba – AEQUITAS, 1999. 247 s. ISBN 80-902774-0-3. MUNK, J.: 60 let památníku Terezín. 1. vydání. Praha: Oswald, 2007. 70 s. RATZINGER, J.: Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur. 1. vydání. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. 2006. 91 s. ISBN 80-7195-022-X.. VOTOČEK, O., KOSTKOVÁ, Z.: Terezín. 1. vydání. Praha: Odeon, 1980. 286 s. ZINN-COLLIS, Z., McAULEY, A.: Přežil jsem peklo Bergen-Belsen. 1. vydání. Líbeznice: Víkend, 2010. 254 s. ISBN 978-80-7222-668-9.

59

Elektronické zdroje [1] Historie města Terezín [online] 2011 [cit. 2011-03-15]. Dostupný z www: < http://terezinintoeurope.sweb.cz/tie_cz_history.htm >. [2] Památník Terezín – Policejní věznice v Malé pevnosti [online] 2011 [cit. 2011-0322]. Dostupný z www: < http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/historie-sbirky-a-vyzkum/ historie/policejni-veznice-v-male-pevnosti >. [3] Wikipedia – Koncentrační tábor Terezín [online] 2011 [cit. 2011-04-02]. Dostupný z www: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Ghetto_Terez%C3%ADn#Ghetto >. [4] Památník Terezín – Osvobození [online] 2011 [cit. 2011-04-10]. Dostupný z www: < http://www.pamatnik-terezin.cz/cz/historie-sbirky-a-vyzkum/historie/osvobozeni >. [5] Expozice Památníku [online] 2011 [cit. 2011-05-07]. Dostupný z www: < http: //www.mesto-terezin.cz/expozice-pamatniku.php#o-pevnost >. [6] Marta Kottová – Životopis [online] 2011 [cit. 2011-05-14]. Dostupný z www: http://www.4zscv.cz/_files/skola/kottova_zivotopis.pdf

60

Seznam příloh Příloha A: Historické fotografie z Terezína ……………………………………..…… 62 Příloha A1: Fotografie Terezína z roku 1898 ……………………………………... 62 (Zdroj: http://www.fotohistorie.cz/Ustecky/Litomerice/Terezin/Default.aspx) Příloha A2: Fotografie Terezína z roku 1914 ……………………………………... 62 (Zdroj: http://www.fotohistorie.cz/Ustecky/Litomerice/Terezin/Default.aspx) Příloha A3: Nápis nad branou do dvora v Malé pevnosti ……………………….… 63 (Zdroj: http://www.musicalcriticism.com/concerts/wigmore-terezin-0610.shtml) Příloha A4: Petr Ginz a jeho Měsíční krajina ……………………………………... 63 (Zdroj: http://www.vedem-terezin.cz/img/petr.png) Příloha A5: Plakát k provedení dětské opery Brundibár ………………………….. 64 (Zdroj: Emmert, 2006, str. 59) Příloha B: Kopie dobových dokumentů …………………………………………….... 65 Příloha B1: Průkaz obyvatele ghetta (přední strana) …………………………...…. 65 (Zdroj: Emmert, 2006, str. 31) Příloha B2: Průkaz obyvatele ghetta (zadní strana) ……………………………….. 65 (Zdroj: Emmert, 2006, str. 31) Příloha B3: Seznam vězňů na pokoji …………………………………………….... 66 (Zdroj: Emmert, 2006, str. 35) Příloha B4: Výpis z usnesení vlády o zřízení Památníku národního utrpení …….. 67 (Zdroj: Munk, 2007, str. 6) Příloha C: Propagační leták Malá pevnost Terezín ………………………...………… 68 Příloha C1: Propagační leták (přední strana) …………………………………...…. 68 Příloha C2: Propagační leták (zadní strana) ……………………………...……….. 69 Příloha D: Dotazník ………………………………………………………………..…. 70

61

Příloha A: Historické fotografie z Terezína

Příloha A1: Fotografie Terezína z roku 1898

Příloha A2: Fotografie Terezína z roku 1914

62

Příloha A3: Nápis nad branou do dvora v Malé pevnosti („Práce osvobozuje“)

Příloha A4: Petr Ginz a jeho kresba Měsíční krajina (Patrně nejznámější kresba, která vznikla během holocaustu)

63

Příloha A5: Plakát k provedení dětské opery Brundibár

64

Příloha B: Kopie dobových dokumentů

Příloha B1: Průkaz obyvatele ghetta (přední strana)

Příloha B2: Průkaz obyvatele ghetta (zadní strana)

65

Příloha B3: Seznam vězňů – německých Židů na pokoji v jedné z kasárenských budov sepsaný 14. 5. 1942. Všichni vězni přijeli z Berlína.

66

Příloha B4: Výpis z usnesení vlády o zřízení Památníku národního utrpení

67

Příloha C: Propagační leták Malá pevnost Terezín

Příloha C1: Propagační leták (přední strana)

68

Příloha C2: Propagační leták (zadní strana)

69

Příloha D: Dotazník DOTAZNÍK Co víme o Památníku Terezín a jaký má pro nás dnes význam? Vážení respondenti, tento dotazník je anonymní a bude sloužit ke zpracování mé bakalářské práce na téma „Památník Terezín a jeho význam pro současnost“. Děkuji všem, kteří věnovali svůj čas tomuto dotazníku. Jak jistě víte, Terezín je spojen s holocaustem (masovým vyvražďováním) židovského obyvatelstva. Na celém světě existuje spousta pietních míst, která nám tyto hrůzostrašné události připomínají. Památník Terezín je jedním z nich. Jaký význam má podle Vás tato národní kulturní památka dnes?

Pohlaví: a) muž b) žena Věková kategorie: b) 15 – 17 let c) 18 – 21 let d) 22 – 25 let 1. Co je to antisemitismus? a) vyvražďování Židů b) nenávist vůči Židům c) hnutí odmítající pronásledování Židů 2. Co Vás jako PRVNÍ napadne, když se řekne Terezín? a) židovské ghetto b) město v Ústeckém kraji c) pevnost d) koncentrační tábor 70

3. Terezín se NEJVÍCE „proslavil“: a) v 17. století b) za 1. světové války c) za 2. světové války 4. Proč si nacisté vybrali právě Terezín jako místo pro židovské ghetto? a) výhodná poloha - nedaleko hranic Německa b) velká rozloha - možnost transportu velkého počtu Židů c) izolované pevnostní město, existence kasárenských budov 5. V ghettu byli Židé pocházející: a) pouze z Protektorátu b) jen z Ameriky c) z mnoha evropských zemí d) jen z Německa 6. Židé v terezínském ghettu zůstávali: a) jak dlouho chtěli b) zpravidla zde byli pouze dočasně, množství jich odešlo transporty na Východ c) pravidelně 4 týdny d) všichni až do konce války 7. Víte o tom, že v ghettu a Malé pevnosti zahynulo mnoho lidí? a) ano, věděl/a jsem to b) něco jsme o tom zaslechl/a c) ne, nezajímám se o to 8. V Terezíně byli shromažďováni: a) pouze Židé b) pouze Židé a Romové c) všichni bez rozdílu rasy a náboženského vyznání d) kromě Židů a Romů také Svědkové Jehovovi, homosexuálové a postižení lidé

71

9. Čím se lišil koncentrační tábor Terezín od jiných táborů v Evropě? a) nebyl přímo vyhlazovacím táborem b) s vězni se tu zacházelo hůře něž v jiných táborech c) byl jen pro ženy s dětmi 10. Znáte nějaká další místa spojená s holocaustem? Pokud ano, jaká? a) ne b) ano …………………………………………………………………………...... 11. Proč turisty NEJVÍCE láká navštívit Terezín? a) chtějí vidět pevnost z 18. století b) zajímá je místo tragédie c) přichází uctít památku zemřelých 12. Kolik turistů ročně navštíví hlavní část Památníku (Malou pevnost)? a) 1 milion turistů b) 200 000 turistů c) 50 000 turistů d) 5 000 turistů 13. Byl/a jste někdy v Terezíně nebo na jiném podobném místě? a) ano, přímo v Terezíně b) ano, jinde – kde konkrétně: …………………………………………………… b) ne, nezajímá mě to c) ne, ale rád/a bych se tam podíval/a důvod: …………………………………………………………………………. …………………………………………………………………………. 14. Jaké pocity ve Vás přemýšlení nad tímto tématem vyvolává? a) soucit s nevinnými oběťmi b) sympatie s nacisty c) pocit hrůzy či strachu d) pocit tísně a úzkosti e) jiné …………………………………………………………………………….. 72

15. Má podle Vás existence Památníku Terezín nějaký význam? a) ano, má – jaký: ………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………. b) ne, nemá 16. Co si myslíte, že se s Památníkem Terezín stane za 100 let, kdy už nebude naživu žádný pamětník? a) návštěvníků bude ubývat b) návštěvníků bude přibývat c) na Památník se téměř zapomene d) počet návštěvníků zůstane přibližně stejný jako je teď 17. Myslíte si, že se může něco podobného jako v Terezíně stát i dnes? a) ne, v dnešní době je to nepravděpodobné b) ano, je to možné 28. Zajímá Vás tato problematika? Šli byste na přednášku o Terezíně a) určitě ano b) možná c) ne, nezajímá mě to

73