Václav J u n e k
„U NICH na SÁZAVĚ“ (jedenáctý posázavský román Jana Morávka)
Rudná u Prahy C 2014 Vydává Sdružení Mezi řekami
Václav Junek 1/ o knize:
Román „U NICH NA SÁZAVĚ“ vznikal dlouho, dokonce po celá léta. A to prapůvodně jako námět pro televizní výpravný hraný seriál a teprve potom i jako původní literární titul. Přitom to však vždy byla přiznaná reflexe celoživotní tvorby „spisovatele Posázaví“ Jana Morávka. Tato dohromady třídílná románová sága se tedy postupně rodila jako vědomá kompilace Morávkových hrdinů, jejich příběhů a vůbec celé řady populárních a všeobecně známých reálií Dolního Posázaví. Ale teprve až nápadem soustředit celý děj kolem poštáka Františka Benedikta (a tedy nalezením principu, jímž je čtenáři umožněno uvěřitelně zprostředkovat vše v knize líčené) získal román svou smysluplnou a zejména velmi dobře fungující konečnou stavbu i podobu. V knize „U NICH NA SÁZAVĚ“ se sice záměrně a přiznaně „pracuje“ s Morávkovými hrdiny, situacemi a dobovými rekvizitami, faktografií i s dodnes tak hledanou nádhernou celkovou atmosférou, vylíčenou ve všech deseti jeho „posázavských“ románech. Ale právě až přímou, bezprostřední účastí pošťáka, poštmistra a pak i šéfa poštovního úřadu Benedikta bylo možné vyprávět docela nový, originální románový děj, rozložený široce mezi dramatickým koncem 19. století a slibným počátkem nového věku v roce 1945. Přitom ale vždycky tak, aby to zaujalo celé generace Morávkových čtenářů, respektive všech těch, kteří mají dodnes k Dolní Sázavě více než blízko. Rodem, původem, anebo třeba i chatou, splouváním řeky a putováním podle ní, či nanejvýš příjemnými a milými chvílemi, které měli tu možnost a především štěstí tam někde zažít. Tři díly impozantního a přece nosného a sdělného románového příběhu, připraveného nyní pod titulem „U NÁS NA SÁZAVĚ“, jsou nazvány „Hledání domova“, „Krásná epocha“ a „Nové krásné zítřky?“. Takže postupně evokují panenské doby Posázaví (včetně jeho dávných lesáků, vorařů a kameníků), bájný čas trampů, chatařů a skautů 20. a 30. let minulého století, až k finále, samozřejmě i tady dost drsným letům poslední války. Přitom 2
vždy včetně přesné revokace ducha, rekvizit i reálií každé éry, v níž hrdinové knihy jednají a žijí. Tento tříepochový román–kronika „U NICH NA SÁZAVĚ“ jistě je přinejmenším dík svému rozsahu asi čtyř set stran v dnešní době něco u nás nebývalého a po dlouhé době nového. Kromě toho však příjemně překvapí nejen nápaditou grafickou úpravou a vydavatelským provedením, nýbrž také zaujme původním souborem dobových fotografií, které velmi dobře slouží jako atypické, ale skvělé ilustrace k této knize. Toto jedinečné a dokonale původní líčení posázavských dějů, reálií a konsekvencí jistě najde maximální množství svých spokojených čtenářů – nejen pro vlastní nesporné kvality a svébytnou možnost zase jednou se vrátit na Sázavu, ale třeba už proto, aby si je přidali k celému předchozímu souboru děl Jana Morávka ve svých knihovnách.
2/ výtah z úvodního dopisu pro Jana Morávka Vážený pane Jene Morávku, píši Vám tyto věty skoro vzápětí potom, co jsem postál u hrobu Vašich rodičů vysoko nad Kamenným Přívozem. Ano, u toho hrobu hned vpravo od hřbitovní branky, docela blízko kostelíka svaté Ludmily. Není zrovna upravený, a kdysi jej dokonce k Vaší památce ozdobili Vaši čtenáři a, proč to neříci, Vaši obdivovatelé. Dnes tomu tak už ale není. Víte, pane Morávku, on v tom nebude zlý úmysl. Věci kolem jsou dnes prostě jinak. Měnily se konečně i za vás, kteří jste nás předešli. Jenomže teď se možná mění ještě rychleji, než je zdrávo a než bychom si možná sami přáli. Avšak my, co nejsme vždy zrovna nadšeni tempem současného života, máme alespoň někdy snahu pozastavit se a udržet si alespoň něco z té kultury, jíž jsou také Vaše romány dosud zřetelně neoddělitelnou součástí. Mám moc rád Vaše neskonale moudré, a jistě poučené knihy o herectví, o pražských trzích a o obyčejném poctivém životě vůbec. Začíst se však do Vašich milovaných posázavských příběhů bývalo dobré vždycky. A stále je krásné pohroužit se do světa Vašich hrdinů, do Vašeho světa, a nechat se unášet kouzelným tokem Vámi nabízené Sázavy a Vašeho vyprávění vůbec.
3
Měl jsem štěstí, protože jsem stihl dobu, kdy bylo stále ještě možné potkat ve Vaší vsi a v lesích kolem, v lomech i kolem řeky Vaše hrdiny – i když byli již staří a zbývalo jich už jen pár. Pořád zde však zůstávaly Vaše myšlenky i Váš genius loci. Stále bylo možné navštívit Vaši „Veselou ves“ a nabrat si plnými doušky Vaši „Zpáteční vodu“. A já tohle všechno opravdu zažil a udělal! Já jsem od Vás neopisoval. Jen jsem si dovolili vypůjčit Váš Závoz a také jsem si vypůčil Váš kraj a Vaši řeku. A takto vznilý svět jsem zabydlel dílem hrdiny, kteří zde docela určitě žili, dílem jednajícími osobami, které tu docela dobře mohly žít. Chtěl jsem se svým způsobem vrátit do Vašeho světa. I když jsem si přitom byl velmi dobře vědom s tím spojených rizik, přece jsem ve Vašich kulisách vystavěl příběh, který se v Kameném Přívoze mohl docela dobře odehrát. Nechtěl jsem Vás však, pane Morávku, obejít ani jsem nechtěl vstoupit podruhé do Vaší řeky. Jen jsem Vám chtěl zamávat a uklonit se Vám s úctou a s respektem, které Vám právem přináležejí.
Václav Junek
/ několik vybraných citací z textu Z 10. kapitoly I. dílu: (František Benedikt) poznával Přívoz velice rád a zblízka. Naučil se vsí doslova proletět každého nového dne – hned potom co sem dovezl obvykle plné pytle z jílovského hlavního poštovního úřadu. A co s poštmistrem na šaltru všechnu tu poštu rozdělili a rozsortýrovali. Zvykl si každého slušně pozdravit a odpovídat naopak na pozdravy místních zamáváním. Kolikrát mu přitom napadlo, že by se právě tohle mávání poštmistrovi, jako svým způsobem docela zřetelné znevážení erární osoby, určitě nenohlo líbit. Už po několika málo dnech své služby však nebral Vokřálovo věčné hudrování zase tak vážně a vnímal je čím dál tím míň. Ačkoli milé mu rozhodně nebylo. To ale docela stejně jako celý ten podivný vztah
4
mezi nimi a konečně ani to dusno, které zavládlo, kdykoli vešel na přívozskou poštu. A nic neznamenalo, že zdraví předpisově a dost nahlas. Dá se tedy říci, že František poznal Přívoz už po několika důkladných procházkách dost dobře. Už proto, že víc k tomu potřeba nebylo. Co jej tady však zarazilo vždycky, byla zřetelná a na první pohled zřejmá zimní chudoba té vsi. A viděl nejen hnůj, nahrnutý k trámovým stěnám, aby hřál. Viděl především ty ubohé chaloupky, jen tak, jakoby milosrdně přitisknuté k táhlým svahům poříčního údolí. Ta chudičká stavení, která jedině s řádným odstupem mohla, snad, vyvolávat utěšený dojem betléma. Hnůj, nahrnutý často až pod okna, totiž vždycky zůstával hnojem. Nicméně teprve tehdy, až když měl spíše povinnost vejít přímo do jejich příbytků, divil se. Jak vůbec mohou ti lidé takhle žít! František však při svých pošťáckých pochůzkách taky vídal, ovšemže nechtěně, co Provozáci jídají. Na Žižkově něco takového jedli snad jenom v brlozích na Pecích a pod nimi. Brrr!
Ze 14. kapitoly I. dílu: Stále ještě v plném rozpuku toho úplně prvního Františkova přívozského jara se však přece jen stalo ještě něco, co se svou výjimečností zdejší rutině naprosto vymykalo. Když totiž o jakémsi pozdně dubnovém čtvrtku kráčel „pravou stranou“ vesnice a byl asi tak v polovině denní roznášky, spatřil František na ostrohu u kaple vysoko nad řekou nezřetelně malou drobnou postavu. Ten muž, neboť ženská to rozhodně nebyla, se výrazně a černě rýsoval proti hluboce modrému nebi. Zaujal Františka tím, že přechází nerozhodně sem tam, z místa na místo, snad cosi hledal. Ale to asi ne. Ale až když došel na konec ostrohu, vévodícího hluboko dole rozloženému Přívozu, spatřil něco, co dosud nikdy ve svém životě neviděl. Jakýsi mužík, rozhodně už nikterak mladý, na první pohled v městském oblečení, ozdobený knírem, bohatou pěstěnou bradkou a širokým žlutavým kloboukem s černou krempou, si tu, nikoli bez nebezpečí, až na samém kraji srázu, padajícího k mlýnu rozložil podivnou trojnožku. Upevnil na ni skoro cele bílou desku a – aniž se sebeméně staral o cokoli kolem – nanášel na tu běl plácni kam plácni barvy. Mrštně. Zručně. Štětcem. Z palety, položené volně v široce rozevřeném lokti. Bručel si přitom cosi, jako by sám sobě prozpěvoval. Stále však
5
přitom posouval široký klobouk, jenž se mu, puzen k tomu jeho dost nervními pohyby, chvíli co chvíli obtížně tlačil do čela. František odložil teď už docela prázdnou brašnu do trávy, a teprve až když nějakou tu minutu nerozhodně postál, usedl způsobně, upřímně zvědav na věci příští, na týž kámen jako v zimě. Nikdy předtím opravdu nic podobného neviděl. Malující pán si zevlujícího Františka pranic nevšímal. Nepřestával si pro sebe cosi broukat a neodtrhoval téměř vůbec oči od plátna a od panoramatu, které na něm vytvářel. Tančil kolem svého stojanu tak trochu žertovnými půlkroky a nedbal přitom vůbec čerstvého větříku, který sem příjemně, jarně vál z lesů. Netřeba zdůrazňovat, že František žasl. Klouzal očima od širokého pohledu na ves k malířovu plátnu a zpět. Učarovalo mu, jak se tah po tahu, barva po barvě, pod štětci, opravdu zručně kmitajícími v malířových rukou, přímo před jeho dokořán otevřenýma očima doslova vylupuje celkový pohled na Přívoz. A cítil, nemohl se ubránit dojmu, že malíř má ten pohled rád, že jej dál maluje. Kdyby ten obrat znal, řekl by si František, že malíř maluje tu ves dole svým srdcem. A také že ano. Právě s takovou opravdovostí totiž bylo na malířově plátně už možné celkem zřetelně spatřit linii lesnatých vrchů na obzoru, kontury odsud shora viděného Horního mlýna, in natura se nacházejícího skoro přímo pod jejich nohama, současně obrysy mnoha dalších staveb ve vsi i diagonálu skutečné řeky, živě proudící hluboko dole pod nimi a celý obraz rozdělující zhruba na dvě poloviny. Vůbec není důležité, jak dlouho celé to vzájemné ticho mezi mládencem a umělcem předtím trvalo. Není ani důležité, co si jeden o druhém mysleli. Daleko důležitější ovšem bylo, že v téže chvíli shora vplul do obrazu vor. Syrové klády mokře, vodou, zářily k nebi. Říční hladina, blyštivá v jarním slunci, pěnila a plavci na přídi i zadku předlouhého pramene jej bezpečně vedli ke kamenné přívozské vorové propusti, pracujíce přitom dlouhatánskými vesly. Sice to odsud skoro nebylo slyšet, ale bylo naopak docela dobře vidět, skoro snad i cítit, jak mužští doširoka majestátně rozkročeni na svých postech pyšně odpovídají na volání kluků, dětí a ženských, běžících s nimi po vodě dál po březích. To se plavci zdravili se svou vsí a ves zdravila je. Malíř stál bez dechu, s rukama se štětci a s paletou svěšenýma podle těla. Bez hlesu a zjevně bez moci. Také František však zíral na to obdivuhodné divadlo s podobným úžasem. Tak silným, že ho to jaksi samo přinutilo vstát z kamene, na němž dosud seděl. Oba muži, starý i mladý, dál nezávisle na sobě pozorovali bravuru, s jakou jednotlivá pole dlouhého voru jedno po druhém sjíždějí doběla rozpěněnou vorovou propustí. Teprve když poslední s konečnou platností pomalu zmizelo v zátočině hlouběji pod vsí, malíř zašátral v torbě pod trojnožkou a zhluboka se napil červeného vína z proutím opleteného demižonu. Vydechl, vzpamatoval se, otřel rozvážně ústa a konečně se obrátil přímo k Františkovi: „Bude se to jmenovat Řeka živitelka!“
6
Z 6. kapitoly II. dílu: Jedné neděle počátkem léta roku 1907, bylo to odpoledne, seděl zase František v panském oddělení hostince. Sluníčko sem okny přímo nesvítilo, a proto byl chládek zde, na rozdíl od parna táhnoucího sem z rozpáleného prachu silnice před hospodou, docela příjemný. Seděl, obligátní pivo před sebou a do ničeho se mu tak nějak nechtělo. „Dějou se věci, já vám řeknu, paní nadlesní!“ zaslechl rozčilený šepot odvedle. Tam pospolu seděly už na první pohled dvě odvěké přítelkyně. Paní radní Dočkářová a paní Hořáková, choť právě povýšeného lesního. Zase jednou u své oblíbené štamprličky. „Já vám říkám, dějou se věci. A neskončí to dobře, dejte na mě!“ „To myslíte jako s tou učitelovou?“ přizvukovala jí Hořáková. „Ne s učitelovou. Ta je skoro svatá, paní. Já myslím s tou učitelkou. To vám asi bude pěkná mrcha! To víte, my to máme k učitelovům prakticky přes plot. Já bych mohla povídat!“ „Povídejte, jen pěkně povídejte, paní radní!“ dychtila nadlesní a nezdálo se, že se Dočkářka nechá dvakrát prosit. „To jsou móresy, to jsou móresy. Skoro jako na francouzském dvoře. Landa je do té učitelky blázen. To aby učitelová byla opravdu skoro jako panenka Marijá! Ale co vám budu povídat, nadarmo se neříká, že mladá kočka v domě i starého kocoura zblbne.“ „No, paní, já vám řeknu, já jsem docela slyšela, že učitel kouká na učitelku, když se v přístěnku koupe… čuně jedno!“ vydechla skoro rozdychtěně paní nadlesní, ale Dočkářová ji bez dalšího nenechala ani na chvíli. „Jistě. Ovšem. I to bylo. No jen si to představte! A víte, paní nadlesní, že ta nemravná holka se na skalách a na loukách vyvaluje jen tak? Když je hezky?“ Obě dámy decentně usrkly svých růžových, ale trvalo ještě nějakou chvilku, než Dočkářová našla příslušně naladěný výraz. „To chcete říci, že doopravdy jen tak? Jako že nahá?“ „Právě! Dokonce muž ji několikrát takhle načapal!“ trumfovala Hořáková. „Váš muž, jo? Aha, to už jsme doma. Tak to já vám rozumím, paní nadlesní. To se ale radši napijeme, no ne?“ Dočkářová se pousmála, vybavujíc si pravděpodobně jakousi zasutou vzpomínku, nějak zřejmě související s mladšími Hořákovými roky. To byl ovšem jen lesník. Hořáková ji však rychle vyvedla z omylu: „Já se vám divím, paní. Hořák? Hořák!? Ten už má dávno po svátcích. Tak to není. Opravdu ne. Za toho už, bohužel, můžu v tomhle
7
směru ručit. Já jenom, že mi říkal, že ta učitelka vyvádívá po lomech a po loukách jako nějaká Amazonka. Já vám povím! To je to jejich „zpátky k přírodě“.“ „Já bych jí dala přírodu, couře! Doma by byla. Nafackovat. Nařezat. Vařit. Uklízet. Děti. Pořádného mužského to potřebuje, to je to!“ syčela radní, ale valného mravního účinku nic z toho nemělo, protože se na to obě pohroužily až někam hodně hluboko do svých nejtajnějších vzpomínek. Takže nakrátko zmlkly. František se zhluboka napil, snad za ně, odvrátil se a dál už přívozský hlas lidu neposlouchal.
Z 13. kapitoly III. dílu: Toho dne pánské odpoledne přes všechnu snahu o dorozumění a navození jinak obvyklé atmosféry nedopadlo dobře. Pánové sice šťastně došli až před Újezdec a stejnou cestou se ve zdraví vraceli do vsi, ale všichni, každý z nich svým způsobem, měli dojem, že to dnes tak nějak nebylo ono. Došli spolu konečně jen ke hřbitovní zdi. „Příště se raději sejdeme u nás v altánu. Budu se těšit a poroučím se vám.“ Starosta se zastavil, podal si s kolegy krátce ruku a vešel horní novou brankou na hřbitov. Nedívali se za ním. Nemuseli, protože všem třem zde zbývajícím bylo nad slunce jasné, že Balšánek jde navštívit svoji Ilzu. Dál se nemluvilo. Ale i kdyby se do hovoru chtělo, nebylo to možné. Odkudsi od západu se totiž ozval výrazný hluk leteckých motorů. Načež nad vsí ze směru od Medníka proletěla nikterak vysoko a s řevem, až uši zaléhaly, dokonale vyřízená trojice vojenských letounů. Ty elegantní dvouplošníky, přímo vyzařující skrytou sílu výkonu stovek koní, byly shora tmavě zelené, ale na směrem k zemi obrácených, blankytně modrých nosných plochách se skoro až vesele vyjímaly červenomodro-bílé československé kulaté tříbarevné kokardy.
8
Byl to krásný pohled. Ty letouny byly totiž nejen zatraceně rychlé a asi také obratné. Především však z nich šel už napohled velký respekt. Učitel Landa začal, na něj značně nezvykle, křepčit a vyskakovat. V burácení těch válečných strojů cosi nesrozumitelně vykřikoval a mával kloboukem vzhůru k obloze. „To jsou ty naše nové stíhačky, prý Avie!“ vykřikl do toho navíc s jen těžko skrývaným nadšením redaktor Moravec směrem k poštmistrovi, ještě když ty tři nádherné aviony mizely jako bouře směrem k Týnci. „Vypadají docela dobře, ta letadla!“ odtušil František a toho dne měl poprvé od rána něco jako dobrý pocit. Moc si přál, aby v některé z těch báječných „ávií“, které právě prokřížily až dosud bohorovně klidné přívozské nebe, seděl třeba zrovna jeho Karel. A to nikoli bez určité, těžko pojmenovatelné pýchy.
/ o autorovi: Václav Junek (narozen 20. dubna 1950) … se již delší dobu důkladně zabývá novější historií středoevropského prostoru – zejména jejími uzlovými body. Z této oblasti pochází nejen jeho dodnes poněkud kontroverzní prvotina PANZERZUG, ale také sága o vpádu Pasovských do Čech, rekonstrukce posledních dní Rudolfa II. CÍSAŘ, JEHOŽ ČAS UPLYNUL, líčení dramatu Druhé republiky a Hitlerových putování zemí, diskutovaná BETONOVÁ ILUZE i celá řada dalších vyprávění o osudech vždy něčím zajímavých osobností českých a tedy nakonec i světových dějin. Ze své bohaté osobní praxe získal navíc cenný materiál pro několik hledaných titulů, zabývajících se životy umělců této i nedávno minulé doby a pro další původní práce, které si již také našly své čtenáře.
9
U NICH NA SÁZAVĚ, tedy „Jedenáctý posázavský román Jana Morávka“, sice patří v rámci této kolekce jeho zatím vydaných víc jak čtyřiceti autorských prací k určitému žánrovému vybočení, avšak o to víc zaujme a jistě i příjemně překvapí. Autor dnes žije a pracuje v Rudné u Prahy.
/ Editor knížky/ Mezi řekami Václav Šmerák (narozen 5. listopadu 1949) Autor cyklu publikací Mezi Vltavou a Sázavou, Toulky Mezi Vltavou a Sázavou, Nové toulky…, Almanach Ohlédnutí – vzpominky pamětníků vystěhování regionu za II. světové války, společně s režisérem Josefem Dlouhým je autorem dokumentárního filmu Vystěhování, mapujícího život v regionu za II. světové války a v poslední řadě sestavil publikaci Kronika kronik – Rabyně, Nedvězí, Loutí, Blaženice. Při oslavách 635 let Teletína společně s archeologem Janem Viznerem zpřístupnil historii středověch tvrzišťv okruhu Nedvězí – Vysoký Újezd - Teletín. Přispěl také k připomenutí života Rudolfa Strimpla, prvního jahodáře v Čechách, který sídlil v Teletině na Chlistově.
10
