V MLZE
Zmizeli.indd 1
10.10.2016 13:33:16
CAROLINE ERIKSSONOVÁ
V MLZE
NIC A NIKDO NENÍ, JAK TO ZPOČÁTKU VYPADÁ LEDA 2016
Zmizeli.indd 3
10.10.2016 13:33:34
Přeložila Jana Chmura Svatošová
DE FÖRSVUNNA Copyright © Caroline Eriksson, 2015 First published by Forum Bokförlag, Stockholm, Sweden Published in the Czech language by arrangement with Bonnier Rights, Stockholm, Sweden and PLIMA d.o.o. Translation © Jana Chmura Svatošová, 2016 © LEDA spol. s r.o., 2016 ISBN 978-80-7335-461-9 (pdf)
Zmizeli.indd 4
10.10.2016 13:33:34
Babičce a dědečkovi za léta na chatě, za palačinky a masové kuličky, za láskyplnou podporu mého snu psát a za všechno ostatní
Zmizeli.indd 5
10.10.2016 13:33:34
1
O
celová loďka prořezává zelenočernou vodu se stejnou precizností jako nůž. Slunce je nízko, večer v pozdním létě již pokročil a já sedím na přídi a zavírám oči před sprškou kapek, jež mi smáčejí tvář. Snažím se přemoct nevolnost, která se ve mně vzdouvá shodně s pohyby lodě. Kdyby tak zpomalil, pomyslím si. A jako by mi Alex četl myšlenky, v tu chvíli zpomalí a já se k němu zvolna otočím. Sedí na zádi a ruku má na páce přívěsného motoru. Je nesporným zosobněním mužnosti a autority – oholená hlava, výrazná čelistní partie a soustředěná vráska na kořeni nosu. O mužích se neříká, že jsou krásní, ale Alex krásný je. Vždycky jsem si to myslela. A myslím si to pořád. Bez varování motor zcela vypne a loď obloukovitým pohybem sklouzne zpět do vody. Smilla se na sedačce mezi námi zakymácí. Rychle se k ní nakloním a zachytím ji, přidržím ji oběma rukama, dokud zase neudrží rovnováhu. Instinktivně mě popadne drobnými prstíky za ruku a mě zahřeje u srdce. Zvuk motoru už neprojíždí vzduchem a nastává ticho. Smilliny jemné vlásky plavé jako len se jí na šíji kadeří pouhých pár centimetrů od mé tváře. Už se chci sklonit a zabořit do těch hebkých vlásků nos, když se Alex natáhne po veslech. „Chceš to zkusit?“ Smilla se mě ihned pustí a dychtivě vstane. | 7 |
Zmizeli.indd 7
10.10.2016 13:33:34
V MLZE
„Tak pojď,“ usmívá se Alex, „tatínek ti ukáže, jak se vesluje.“ Napřáhne k ní ruku, na těch pár kroků k zádi ji přidrží. Ona si mu sedne na klín a spokojeně ho poplácá po kolenou. Alex jí ukáže, jak vesla držet, pak položí ruce na její a začne pomalu veslovat. Smilla se zasměje, nadšeně a klokotavě, jak to umí jen ona. Nespouštím zrak z dolíčku v její levé tváři a pohled se mi zamží. Obrátím se k jezeru a ztratím se v jeho širé hladině. Alex tvrdí, že „má určitě někde na katastru oficiální název“, ale tady po okolí mu nikdo neřekne jinak než Maran, Noční můra. A nejen to. O jezeru a o tom, co údajně dokáže, má Alex v zásobě i historky, jednu děsivější než druhou. Říká se, že voda jezera je odpradávna prokletá a její zlo má schopnost proniknout do lidí, pokřivit jim smysly a přimět je páchat strašlivé činy. Dospělí i děti v těchto končinách mizejí beze stopy, byla tu prolita krev. Tedy podle pověstí. Z úvah mě vyruší žalostná, děsivá ozvěna, která se náhle rozlehne po vodě. Otočím se po zvuku a koutkem oka zaznamenám, že Alex se Smillou udělali totéž. Vtom to zazní znovu. Tichý, skřípavý zvuk, který vystoupá v chraptivý, houkavý skřek. Cosi zatřepetá křídly a o kus dál se k hladině střemhlav blíží tmavý stín. Krátce nato je pryč, zjevně ho pohltilo jezero, aniž se ozvalo plesknutí nebo se zčeřila hladina. Alex obejme Smillu kolem ramen a volnou rukou ukáže před sebe. „To je potáplice,“ vysvětlí. „Někdy se říká, že je to pták z pradávných časů. Bude to souviset s tím křikem. Mnohým připadá děsivý.“ Otočí se ke mně, já se ale dívám na Smillu a jeho pohled neopětuju. Smilla dlouho a soustředěně pátrá po místě, kde potáplice zmizela. Nakonec se otočí k Alexovi a ustaraně se zeptá, jestli se ten pták už brzy nevynoří, aby se nadechl. Alex se zasměje, pohladí ji po vlasech a odpoví, že potáplice | 8 |
Zmizeli.indd 8
10.10.2016 13:33:34
KA P I T O L A 1
dokáže zůstat pod vodou i několik minut, ať si Smilla nedělá starosti. Navíc se prý zřídkakdy vynoří zrovna tam, kde se potopila. Alex se znovu chopí vesel a poslední kus dovesluje sám. Smilla opět sedí uprostřed lodi zády ke mně, pohledem nepřestává pátrat po hladině a já šikmo zezadu sleduju její profil, jemné zaoblení tváře. Nedokáže na ptáka zapomenout, v hlavě jí leží otázky, kde teď je a jak může tak dlouho pod vodou vydržet. Zvednu ruku, abych ji chlácholivě pohladila po útlých dívčích zádech. V tu chvíli si však Smilla poposedne a otočí hlavu tak, že už jí do tváře nevidím. Alex se na ni usměje a já pochopím, že mu úsměv opětuje. S důvěrou a nadějí. Když tatínek říká, že se tomu ptáku nic nestane, tak se mu nic nestane. K ostrovu, ke kousku země uprostřed Maranu, který je naším cílem, už je to sotva deset metrů. Upřeně hledím do vody, snažím se proniknout pohledem pod hladinu. Nakonec už pod námi vytuším dno, zarostlé a zvlněné. Jezero je čím dál mělčí. Vodní traviny vyplouvají k hladině a obtáčejí trup lodě jako dlouhé zelené slizké prsty. Vedle lodě se tyčí dlouhé stvoly rákosí a sklánějí se nad našimi hlavami. Když narazíme na břeh, Alex vstane a protáhne se kolem Smilly i mě. Jeho pohyby loď pod námi rozhoupou. Pevně se chytím kraje a zavřu oči, dokud opět neznehybní. Alex omotá lano kolem nejbližšího stromu a pevně je uváže. Pak napřáhne ruku, Smilla si sundá záchrannou vestu a už se hrne kolem mě. Šlápne mi přitom na nohu a loktem mi vrazí do pravého prsu. Nahlas vyjeknu, přesto si ničeho nevšimne. Nebo možná ano, ale je jí to jedno. Tolik už chce být u tatínka, že všechno ostatní je nepodstatné. Kdo vidí Alexe se Smillou spolu, nepochybuje, že je pojí velká láska. Když jsme se teď vydali z chaty na molo, šla nebo spíš poskakovala samozřejmě vedle Alexe. Šikmé sluneční paprsky | 9 |
Zmizeli.indd 9
10.10.2016 13:33:34
V MLZE
prorazily větvovím lemujícím úzkou lesní pěšinku a smísily se se Smilliným nadšeným žvatláním. Brzy se už s tatínkem vylodí na pustém ostrově, zrovna jako skuteční piráti. Smilla bude pirátská princezna a tatínek by mohl být… snad pirátským králem? Smilla se smála a tahala Alexe za ruku, nemohla se dočkat, až budou u jezera. Sama jsem šla několik kroků za nimi. Z lodě k nim vzhlédnu, stojí vedle sebe, Smilla se opírá o Alexe a hebké útlé paže má ovinuté kolem jeho nohou. Tvoří neochvějnou jednotu. Otec s dcerou. Oni dva na břehu, já dosud v lodi. Alex ke mně tentokrát napřáhne ruku a tázavě zvedne obočí. Váhám a on si toho všimne. „No tak pojď. Tohle má být rodinný výlet, miláčku.“ Křivě se usměje. Oči mě táhnou ke Smille a naše pohledy se setkají. Zarazím se však, když vidím, jak vystrkuje drobnou bradu. „Jen jděte sami,“ řeknu ochraptěle, „já tu počkám.“ Alex se mě ještě jednou chabě pokusí přemluvit, když ale znovu zavrtím hlavou, pokrčí rameny a otočí se ke Smille. Vytřeští oči, udělá grimasu a jí zazáří oči nedočkavostí. „Ostrované, dejte si, pozor! Tady přichází tatínek Pirát a pirátská princezna Smilla!“ Při tom zvolání Alex Smillu zvedne, hodí si ji přes rameno, až Smilla výská smíchy, a rozběhne se s ní do svahu. Jedna strana ostrova je strmější než druhá a právě u té prudší jsme přistáli. Alex však do toho napře všechny síly a sráz jeho kroky nezpomalí. Jako bych cítila kyselinu mléčnou v jeho nohou a závratný pocit ve Smillině žaludku, jak tam tak visí hlavou dolů. Pak už jsou nahoře a zmizí mi z očí. Zůstanu sedět a naslouchám zvuku hlasů, které pomalu odeznívají. Po chvíli se předkloním, opatrně si masíruju kříž, který mám celý bolavý a ztuhlý. Cosi mě pohání, abych se naklonila ještě víc, abych se nahnula přes zábradlí. Voda pod | 10 |
Zmizeli.indd 10
10.10.2016 13:33:34
KA P I T O L A 1
lodí téměř znehybněla, jezero se před mými pohledy uzavřelo. Už nevidím, co je pod hladinou. Z vody na mě hledí jen rozkouskované obrysy vlastního odrazu. Nakonec se přestanu bránit a nechám přijít myšlenky na to, co se stalo včera večer a v noci. Zkoumám každé slovo, každičký pohyb a celou dobu upřeně hledím na odraz vlastních očí, které se vznášejí ve vodě pode mnou. S každičkým fragmentem, který se připojí ke sledu událostí, vidím, jak pohled ve vodě o něco potemní. Ruka mi bezděčně vylétne ke krku. Uteče chvilka. Několik minut. Věčnost. Pak mrknu a mám pocit, jako bych se probrala z dřímoty, jako bych naprosto ztratila pojem o čase. Jak dlouho jsem takhle seděla? Otřesu se a pažemi si obejmu tělo, abych se trochu zahřála. Slunce se sklání nad vrcholy stromů a po nebi šíří krvavě rudé šmouhy. Zavane studený večerní vítr a to už se doopravdy rozklepu zimou. Protáhnu se a pak se zaposlouchám, jestli nezaslechnu nějaké zvuky, ale neslyším už ani Alexovo halasení, ani Smillin šťastný smích. Ozývá se pouze chmurné, teď už vzdálené volání potáplice. Otřesu se. Neměli by už s hraním na piráty a průzkumem ostrova skončit? Pak si ale vzpomenu, jak byla Smilla natěšená. Uvědomím si, že nebude jen tak chtít dobrodružství opustit. Pravděpodobně se vydali kolem ostrova. Možná si právě hrají na druhé straně na schovávanou. Možná proto už je neslyším. Zavřu oči a myslím na to, jak dováděli ráno v kuchyni. Na Alexovu nekonečnou energii a trpělivost na dlouhé, předlouhé hry. Vydrží mu vždycky ještě dlouho poté, co to ostatní táty omrzí. Pojď, zlatíčko, vrátíme se na loď, maminka čeká. To by Alex nikdy neřekl. Je dobrý táta. Otevřu oči. Ještě jednou se nakloním přes kraj lodě a cítím, jak ztemnělá vodní hladina přitahuje můj pohled. Dobrý táta. Dobrý táta. | 11 |
Zmizeli.indd 11
10.10.2016 13:33:34
V MLZE
Dobrý táta. Opět si sednu, ale stále ještě není slyšet sebemenší zvuk. Žádné hlasy, žádný smích. Ani potáplice už se neozývá. Chvíli tak sedím naprosto bez hnutí a jen naslouchám. Najednou to prostě vím. Nepotřebuju vyplašeně pobíhat po ostrově, hledat je a zoufale volat jejich jména. Vím to a nemusím ani vstát a vystoupit z lodě. Alex a Smilla se nevrátí. Jsou pryč.
| 12 |
Zmizeli.indd 12
10.10.2016 13:33:35
2
P
řesto se samozřejmě vydám na břeh je hledat, i přes podvědomé přesvědčení, že je to zbytečné. Alexova tmavomodrá mikina leží složená na zádi. Popadnu ji a vstanu, abych loď přitáhla ke břehu. V zádech mám nepříjemný pocit. Jakýmsi neobratným pohybem mezi krokem a skokem se dostanu na břeh. Zavolám Alexovo jméno a hned nato Smillino. Žádná odpověď. Ztuhlými pažemi si přetáhnu mikinu přes hlavu. V látce se drží člověčí vůně, je všude kolem mě. Alexova vůně. Břišní krajinou mi projede ostrá bolest, ale ignoruju ji a vydám se po svahu vzhůru. Už po pár krocích se mi hrudník stáhne a začnu lapat po dechu. Svah je strmější, než jsem si myslela. Tělo mi těžkne a tuhne, nedokáže spolupracovat, stisknu však zuby a nutím se jít kupředu, vzhůru. Noha mi sklouzne po bahně a musím se rukou zapřít, abych neupadla a ze svahu nesjela po zádech zase dolů. Nakonec přece jen vylezu na vrchol. Pokusím se znovu zavolat, ale z hrdla mi vyjde jen ochraptělé zaskřehotání. Škrábe mě v krku, tělo tak protestuje proti takové námaze, a hrudník mi připadá o dvě čísla menší. Ačkoliv do toho dávám všechny síly, plíce nedokážou vytlačit potřebný vzduch. Jako bych se pokoušela křičet ve zlém snu. Žaludek se mi stahuje v křečovitých vlnách. Ještě jednou se pokusím zavolat, ale tělo se mi | 13 |
Zmizeli.indd 13
10.10.2016 13:33:35
V MLZE
zlomí v půli. Předkloním se a po hlasitém říhnutí ze mě ihned vylétne hnědožlutá břečka. Nohy se mi chvějí, zapotácím se nejdříve stranou a pak padnu na kolena. Rukávem si otřu ústa. Chvíli zůstanu sedět, jako by mě porazil nepřemožitelný nepřítel. Myšlenka se mi sotva stačila zformovat v hlavě a už ji odrazím. Nepřítel? Nepřemožitelný? Ne! Znovu se postavím na nohy. Tělo mám stále ještě slabé, ale aspoň mě poslouchá. Místo abych se pokoušela znovu zavolat, očima soustředěně prohledávám úsek ostrova, na který dohlédnu. Mnoho otevřených prostor tu zrovna není. Mezi rozesetými listnatými stromy a keři jalovce roste tráva až do pasu a křoví. Není to snadno prostupné místo. Zvláště ne pro čtyřletou holčičku. Nikde Alexe ani Smillu nevidím. Vleču se dál, vím, co musím udělat, ale nejsem si jistá, kterým směrem se vydat. V jednom místě je tráva ohnutá na stranu a země se zdá být ušlapaná. Vydám se tím směrem, sleduju to, co pokládám za stopu po muži a malé holčičce, kteří se sem vypravili za hrou. Tu a tam se zastavím a zavolám jejich jména, aniž vlastně čekám odpověď. Zmocní se mě pocit, že musím mechanicky jednat podle předem dohodnutého manuálu. Chovám se tak, jak vím, že bych měla, dělám, co musím. Jako bych hrála nějakou roli. Mezi stromy se vznáší tíživé a zlověstné ticho. Najednou v trávě jen několik metrů ode mě cosi zašustí. Trhnu sebou a podvědomě zatnu pěsti. Pak uvidím ježka, který se batolí pryč tak rychle, jak jen mu krátké nožky dovolí. Když se opět zahledím dopředu, tráva už nevypadá ohnutá ani sešlapaná. Nic nenaznačuje, že by tu přede mnou před chvílí mohl projít muž s malou holčičkou. Rychle se znovu otočím a pohlédnu na druhou stranou. A pak zase dopředu. Do stran. Nikde však ani stopy po jiných lidech nebo mé vlastní cestě sem. Stojím v moři vysokých stébel trávy. Tiše, ale neúprosně mě obklopují ze všech stran. | 14 |
Zmizeli.indd 14
10.10.2016 13:33:35
KA P I T O L A 2
Zamotá se mi hlava tak prudce, že si musím jednou rukou zakrýt oči a druhou napřáhnout stranou, abych udržela rovnováhu. Ve chvíli, kdy sundám ruku z tváře a opět oči otevřu, zmizí poslední šarlatově zbarvené sluneční paprsky za vrcholy stromů na druhé straně jezera. Jsem sama na neznámém místě, sama s tichem a tmou, která nyní postupuje čím dál rychleji. Namátkou zvolím směr a dál si razím cestu nehostinným terénem. Muž a malá holčička se vylodí na ostrůvku. Nevrátí se. Co se mohlo stát? Existuje záplava myslitelných vysvětlení, namlouvám si. Mohli se zabrat do hry, zapomenout na čas nebo prostě... Horečně se snažím přijít na další možné scénáře. Přirozené. Bezpečné a neškodné. Potíž je jen v tom, že žádný z nich nevysvětluje, proč jsou Alex se Smillou stále ještě pryč, proč neodpovídají, když je volám. Otevřu ústa, abych na ně znovu zavolala, tentokrát však můj křik zazní tak hystericky, že sebou trhnu. Zatímco se potácím dál, pátrám pohledem po zemi a mezi stromy. Postupuju chaoticky, už nevím, jakým směrem jdu ani odkud jsem přišla. Cítím takovou paniku, že nejsem schopna pořádně se zorientovat. Nikde ani sebemenší stopa po lidské přítomnosti. Z prsou se mi vydere vzlyk. Smillo! A vtom cosi spatřím. Zastavím se a cítím, jak se mi začíná celé tělo chvět. Pár metrů přede mnou leží kámen. A pak, o kus dál, ještě něco. Tmavý předmět. Ačkoliv ihned nepochopím, na co se to vlastně dívám, vnímám každičkou buňkou svého těla, že to není součást přirozené vegetace ostrova. Je to cosi, co patří člověku. Pomalu, s hrůzou, co bych tam mohla najít, se přiblížím. Teprve když už jsem úplně na dosah, tlak na prsou povolí a já u té věci podřepnu. Je to vysoká černá šněrovací bota, odřená a sešlapaná. Dírky, kterými kdysi vedla tkanička, zejí prázdnotou. Nikdy předtím jsem tu botu neviděla. Rozhodně nepatří ani Alexovi, ani Smille. | 15 |
Zmizeli.indd 15
10.10.2016 13:33:35
V MLZE
Aniž chápu proč, napřáhnu ruku, cítím, jak ji to pomalu, ale jistě k botě táhne. Jako by mé prsty řídila síla působící mimo mě, síla, která vyvěrá ze země pod mýma nohama. Prudce se nadechnu, ruku stáhnu a rychle vstanu. Co to je za podivné podněty a vjemy? Musejí to být ozvěny Alexových děsivých historek, které mi zůstaly v podvědomí. Historky o jezeru Maran a jeho zlovolných silách. Rychle jdu dál, napomenu sama sebe, že tyhle příběhy jsou jen nadpřirozené smyšlenky smíšené se starými pověrami, nic víc. Nohy prořezávají trávu rychleji a rychleji, až se dám do běhu. Kličkuju mezi kmeny stromů, jejichž stíny se prodlužují a sukovité větve se po mně napřahují jako dlouhé, zlomyslné paže. Cosi mě chytí, větvičky mě škrábou do temene jako drápy a já se neudržím a hlasitě vykřiknu. Zvuk vlastního strachu mě vyděsí. Myšlenky se vymknou mé kontrole a divoce se rozeběhnou, aniž jsem je schopna zadržet, a vybičovávají ve mně čím dál vyšší vlny citů. Nenajdu je. Už je nikdy nenajdu. V tu chvíli mi hlavou bleskne nápad. Zatelefonovat. Když je nemůžu najít, musím samozřejmě zatelefonovat. To je přece první věc, kterou člověk udělá, když se mu někdo ztratí. Proč mě to nenapadlo dřív? Zpomalím a udýchaná zamířím rukou do kapsy tříčtvrtečních kalhot. Je prázdná. Zašátrám prsty po látce druhé kapsy, ale ani tam mobil není. Kde je? Mohla jsem ho ztratit tady na ostrově? Nebo zůstal v lodi? Paměť se kousek po kousku vrací, až se vynoří celá. Když jsme pospíchali z chaty, mobil jsem s sebou neměla. Výlet byl momentální nápad a já jsem s nimi jet vlastně ani nechtěla. Přesto jsem jela. Znovu cítím na prsou tíži, tentokrát to ale nezpůsobil namáhavý dech. Opět se rozhlédnu, zoufale pátrám po čemkoli, byť by to byl jen cípeček bleděrůžové látky šatiček nebo mihnutí světlých vlásků. Ona tu už ale není, vím to, cítím to. Telefon zůstal v chatě, pravděpodobně v kabelce. Nezbývá než jedno. | 16 |
Zmizeli.indd 16
10.10.2016 13:33:35
KA P I T O L A 2
Přesto z toho nemám dobrý pocit. Jak bych mohla z ostrova odplout, aniž bych našla Alexe se Smillou? Jak je tu můžu jen tak nechat jejich osudu? Jejich osudu… Ta slova skřípou, to samotné pomyšlení je hrozné. Nesedí to. Něco je špatně, hodně špatně. Ne! Potlačím zlovolná šeptání ve svém nitru, znovu přidám do kroku. Jen co se doma dostanu k telefonu, všechno bude zase dobré. Budu moct zavolat Alexovi a Alex mně. Kdo ví, třeba už mě sháněl? Ještě zrychlím, nevnímám vyčerpání. Musím se co nejdřív dostat ke svému telefonu. Je jen otázkou, jak se mi podaří najít cestu zpátky k místu, kde jsme uvázali loď. Udělám ještě krok a málem se zřítím do tmy. Před nohama mi země mizí. V poslední chvíli se mi podaří zabrzdit a zůstat na místě, žaludek se mi však sevře hrůzou. Když se vzpamatuju, dlouho pak stojím a nemůžu uvěřit vlastním očím. Je to svah, odkud jsem přišla. Svah, který z této strany vypadá jako zrádný okraj s prudce se svažujícím srázem. Jak už můžu být zpátky, když jsem v pomatení ani nevěděla, kterým směrem jsem šla? Ale ano. Dole se rýsuje loď, pohupuje se v rákosí, jako by se nic nestalo. Dívám se na ni se smíšenými pocity. Alex a Smilla tam sice nesedí a nečekají na mě, na druhou stranu tu ale loď každopádně je. Vteřinu nato mě napadne, jak podivná je to vlastně myšlenka. Proč by tu neměla být? Něco mě hryže. Něco jako nelibost. Nebo snad svědomí? Kdybych tak mohla vrátit čas, udělat to jinak, dokázat to napravit. Ten pocit ze sebe setřesu a ještě jednou se ohlédnu. Je už ale tma, skrz stíny nic nevidím. Představuju si, jak se z temnoty vymaní dvě siluety, jedna větší a jedna menší, a s hlasitým voláním a smíchem se rozeběhnou ke mně. Nikdo tam ale není, nikdo nepřichází. Kolem prolétne pták tak blízko, že cítím závan jeho křídel. Rozeznávám obrysy podlouhlého štíhlého těla a dýkovitý zobák. Potáplice se vrhá k vodní hladině. Chvíli se za ní dívám a pak překročím okraj srázu. | 17 |
Zmizeli.indd 17
10.10.2016 13:33:35
3
N
ějak se dostanu zpátky k lodi, nastartuju ji a co nejrychleji od ostrova odpluju. Přes jezero mířím k poněkud křivému molu. Už se tam pohupuje množství zakotvených pramic a menších laminátových loděk, všechny jsou ale prázdné. Ruce se mi chvějí a prsty mě sotva poslouchají, když loď uvazuju. Tělo mám napjaté a ztuhlé, když bez dechu klopýtám zpátky po úzké pěšince, která vede od vody. Zakopnu o vystouplý kořen stromu, ztratím rovnováhu a upadnu. Ozve se stará bolest ve stehně, zatnu však zuby a pokračuju dál, vzhůru k chatě. Ta tiše čeká, je poslední v řadě domů v ulici. Vysoké túje ji cloní z jedné strany a strmá skála z druhé. Klíč je tam, kde jsme ho nechali, pod schody, které vedou k venkovním dveřím. Prsty mám ledové a nešikovné. Musím se několikrát zhluboka nadechnout, než se mi konečně podaří odemknout. Ve chvíli, kdy chci za sebou zavřít, se mi kolem nohou prosmýkne chlupatá čára a zmizí v chatě. Ozve se zlostné zamňoukání, jako by Tirith musel dlouho čekat, aby se dostal dovnitř, a chtěl dát najevo, jak ho to rozladilo. Nenamáhám se věnovat mu pozornost ani ze sebe skopnout boty a vřítím se do chaty, rozsvítím světla, rozrazím všechny dveře a volám. Několikrát zavolám Alexovo a Smillino jméno, nikdo mi však neodpoví. Chata vypadá stejně, jak jsme ji opustili. Jako by se | 19 |
Zmizeli.indd 19
10.10.2016 13:33:35
V MLZE
tu od našeho odchodu čas zastavil. V kuchyni na jídelním stole zůstal štos novin vedle misky se zbytky zaschlého kefíru. Na podlaze leží rozházené Smilliny barbínky. Při pomyšlení, jak tu dnes na stejném místě ještě seděla a hrála si s nimi, mi tlak na hrudi zesílí. Pak si všimnu stopy na podlaze. Osamělé šlápoty. Tmavé a mazlavé, s jasnou kresbou podrážky. Vytřeštím oči a couvnu. Myšlenky se mi rozběhnou. Vnikl nám snad v naší nepřítomnosti někdo do chaty? Byl někdo tady uvnitř? Je to… Vzhlédnu a cítím, jak se mi na šíji a pažích ježí chloupky. Je tady někdo právě teď? Někdo, kdo se schovává pod postelí anebo ve skříni a jen čeká, až se na mě vrhne? Zatrne mi. Pak uvidím další stopu a pak ještě jednu. Všechny vedou stejným směrem, do stejného místa. Ke mně. Podívám se na své nohy a vidím růžové tenisky, které jsem si ve spěchu, abych už byla v chatě, nezula. Jedna bota je celkem v pořádku, na druhé je ale růžová barva potřísněna hnědými skvrnami. Zvednu nohu podrážkou vzhůru a ta je celá zamazaná. Když zkusmo začichám, do nosu mi vnikne hnilobný pach. Bahno. Musela jsem do něj někde šlápnout. Hned si vybavím sráz na ostrově, jak jsem tam po něčem uklouzla. Může to být bahno z ostrova, které je teď všude po podlaze? Bahno odtamtud, z ostrova, kde Alex a Smilla… Znovu sleduju stopy a bodnou mě výčitky svědomí. Jak jsem mohla z ostrova odjet bez nich? Mou pozornost upoutá jakýsi pohyb v pokoji. Přede mnou stojí Tirith. Za krkem, nad úzkým růžovým kočičím obojkem, se mu zvedají chloupky. Ocasem pomalu mává ze strany na stranu a pozoruje mě úzkýma očima. Jako by chtěl vědět, co tu dělám, sama, v mikině, která patří páníčkovi. Hledíme na sebe. Kočičí žluté oči putují dál ke šlápotám na podlaze a pak znovu ke mně. Mám za to, že po mně žádá vysvětlení. Nezvěstní. Jak mohli jen tak zmizet? Skryju tvář v dlaních, | 20 |
Zmizeli.indd 20
10.10.2016 13:33:35
KA P I T O L A 3
zdusím výkřik. Myšlenky se mi čím dál rychleji ženou hlavou, strhávají mě s sebou, vtahují mě do toho hrozivého víru, do malströmu. Jako bych nějakým způsobem dostihla sama sebe. Vidím se zvenčí, jak tam tak stojím, nečinná a nemožná, v každém ohledu ubohá postavička. Seber se! Okamžitě se seber! „Musím zavolat Alexovi,“ řeknu nahlas a sundám ruce z obličeje. „Kvůli tomu jsem se přece musela vrátit.“ Jako bych to vysvětlovala kocourovi i sama sobě. Slova – odhodlaná a praktická – budou mou obranou proti tichým, zrádným myšlenkám. Myšlenky nejsou spolehlivé. Pokud se jimi budu řídit, uvrhnu sama sebe do temnoty. Pokud vzhlédnu a pokusím se obsáhnout celek, ochromí mě hrůza. Jde o to, soustředit se vždy jen na jeden detail, zaměřit se na jednu věc a pak teprve na druhou. Jen tak si uchovám zdravý rozum. Pevná linka v chatě není, takže nejdřív musím najít mobil. Zuju se a s botami v rukou vejdu do haly. Vytření podlahy bude muset počkat. Odhodlaně se vydám do ložnice vzadu v chodbě. Alexově a mému pokoji vévodí velké dvoulůžko, a když si vzpomenu na poslední chvíli, kterou jsme v poduškách sdíleli, stáhnou se mi útroby. Silou vůle se mi podaří přemoct nevolnost a zklidnit vířivé pohyby v žaludku. V Alexově polovině pokoje je vše pečlivě uspořádáno. Oblečení visí ve skříni nebo leží složené v komodě. Dokonce i polovinu postele, kde spí, má ustlanou. Tedy tu část, kde spí obvykle. Kde spal dnes v noci. Kde je ale teď? Na mé polovině matrace jsou poházené letní šaty, džíny a topy. Na židli vedle leží moje kabelka a také hromádka paperbacků a dvě rtěnky. Přes opěradlo židle visí červená krajková podprsenka, kterou jsem si koupila, když jsme se rozhodli tuto cestu podniknout. Týž den, kdy jsem koupila černou hedvábnou kravatu | 21 |
Zmizeli.indd 21
10.10.2016 13:33:35
V MLZE
Alexovi. Polknu, jde o nezamýšlený, téměř reflexní pohyb. Teď na to nemyslet, nejlépe nemyslet vůbec. Jen se soustředit na to, co se udělat musí. Rychle prohledám kabelku: otevřu ji a obrátím naruby veškeré přihrádky, nakonec ji celou otočím dnem vzhůru, ale žádný telefon odnikud nevypadne. Divné. Kde tedy může být? Spěchám zpátky do kuchyně. Tirith mě s nadějí předběhne a zamíří ke své misce. Několikrát kolem ní vyzývavě zakrouží, pak si sedne a zklamaně se olizuje. „Všechno bude dobré, jen co najdu…“ Nepřestávám si nahlas povídat – hlavně proto, abych se sama uklidnila – a zatím poletuju po kuchyni, smetám stranou noviny a odklízím ze stolu neumyté talíře. Zvednu Smilliny barbínky, podívám se za kávovar a na poličku nad sporákem. Žádný mobil ale nenajdu. Otevřu dokonce i lednici a prohledám tam police a pak se pustím do dalšího pokoje. Zatímco prohledávám obývací pokoj, představuju si, jak by mohl probíhat rozhovor s Alexem. Jak se hlasitě zasměje, až zavolám. „Představ si, co se stalo!“ Téměř ho slyším, jak vysvětluje své a Smillino zmizení. Podává absurdní, ale přesto naprosto přirozené vysvětlení. Protože takové existuje, musí existovat. Jen zaboha nemůžu přijít na to, co by to mohlo být. To není možné, letí mi hlavou, když rukama prohledávám mezery mezi sedáky pohovky. Zmizeli. Přece se takhle zmizet nedá. Ne z ostrova. Prudce rozhrnu záclony, prohledám parapety a v tom spěchu shodím malou porcelánovou figurku. Jako ve zpomaleném záběru vidím, jak padá, ve vzduchu se otáčí, dopadá na zem a roztříští se na tisíc kousků. Pomalu cítím, jak těžce vybojovaná racionalita a soustředěnost mizejí. Vtírá se ke mně zoufalství. S pronikavým zvoněním v uších pospíchám | 22 |
Zmizeli.indd 22
10.10.2016 13:33:35
KA P I T O L A 3
zpátky do ložnice. Znovu prohledávám kabelku. A opět bezvýsledně. Horečně začnu odhazovat kusy šatstva a hrabat mezi knihami a líčidly. Mobil nikde není. Pokračuju ve Smillině pokoji. Obracím vzhůru nohama i její věci. Panenky a medvídky, knížky omalovánek a samolepky. Pohybuju se rychle, téměř manicky. Vím, že něco hledám, ale teď už jsem zapomněla co. Jsem schopna myslet pouze na Smillu. Zlatá malá Smilla. Nedokážu ukočírovat své myšlenky, které se řítí šílenou rychlostí, kam nechci. Přestávám se ovládat a vtahuje mě to do spirály, které jsem se tolik snažila vyhnout. Nezvěstní. Jsou pryč. To ale není možné! Dospělého muže a čtyřletou holčičku přece nepohltí zem. Zem ne. Ale jezero, vody, které jsou prodchnuté zlem, ano. Lidé, kteří zmizeli, prolitá krev. V hlavě mi znějí Alexova slova a chvějivý pocit běžící po páteři mi dává na vědomí, že mě pomalu zachvacuje panika. Koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb a následuje ohlušující rána. Otočím se a vykřiknu. Do uší mě udeří zvuk stovky korálků, které se kutálejí po podlaze. Vtom spatřím Tiritha. Při mém výkřiku ztuhl uprostřed pohybu. Tváří se vyděšeně a zároveň provinile. Když opět zavládne ticho, jeho pohled putuje ze mě na převrhnutou dózu s korálky a zase zpátky. Jistě se sem vypravil za mnou, neslyšně přiťapal na měkkých tlapkách. Možná pokládal mé hledání za jakousi hru a chtěl se přidat, možná omylem shodil z poličky Smillinu dózu s korálky. Rozevřu prsty do vějíře a položím si ruku na hruď. Několikrát se zhluboka nadechnu. Druhou ruku natáhnu ke kocourovi. Po krátkém zaváhání se přiblíží. Hladím ho po hřbetě dlouhými, rovnoměrnými tahy. Snažím se tak uklidnit nás oba. Otře se o mě. V náhlém popudu ho vezmu do náruče a prudce přitisknu jeho teplé tělíčko k sobě. Za víčky mě pálí a zamží se mi zrak. Do krku mi stoupá vzlyk a vyklouzne pootevřenými ústy. | 23 |
Zmizeli.indd 23
10.10.2016 13:33:35
V MLZE
„Ona se vrátí,“ šeptám. „Uvidíš, že se brzy vrátí.“ Je možné, aby jenom mně připadala ta slova falešná, a zjevně jim sama nevěřím? Nebo si toho všiml i kocour? Zabořím tvář Tirithovi do kožíšku a slyším, jak začíná příst. Když znovu zvednu hlavu, přimhouří oči a natáhne ke mně nos. Olízne mi tváře, drsným jazýčkem mi přejíždí po obličeji. Jako by mě chtěl utěšit a povzbudit. Chvíli tak sedíme, pak mi vyklouzne ze sevření a seskočí na zem, kde se pro změnu pustí do vlastní očisty. Vstanu a vrátím se do obývacího pokoje s rukama podél těla a zaťatými pěstmi. Kde jen ten zatracený mobil je? Musím ho najít, teď hned! Kdybych se dovolala Alexovi, všechno by bylo zase v pořádku. Ne kdybych, ihned se opravím: až. Až se mu dovolám. Znovu prohledávám obývací pokoj, hledám na každičkém místě, které mě napadne, v každém zákoutí a rohu, mezi kusy nábytku a pod nimi. Telefon ale jako by se vypařil. V uších mi divoce tepe, nejraději bych začala hystericky křičet. Najednou zaslechnu nějaký zvuk a ztuhnu. Uběhne vteřina, pak ho uslyším znovu. Tlumený a vzdálený, ale nezaměnitelný zvuk zvonícího telefonu. Mého telefonu. Jako by vycházel z ložnic. Běžím, nebo spíš klopýtám halou zpátky. Před ložnicemi se zastavím, s bušícím srdcem stojím naprosto bez hnutí a čekám na další signál. Jen aby se nespustil záznamník, jen abych to stihla! Dál to vyzvání a zvuk už se dá jasně rozeznat. Vychází z mého a Alexova pokoje, z postele. Vřítím se tam. Kupodivu je signál slyšet z Alexovy strany. Prudce strhnu deku, kterou tak pečlivě ustlal a zasunul její strany, a zírám na matraci. Na věc, která leží přibližně uprostřed postele, na napnutém bílém prostěradle. Můj mobil. Zastrčený mezi Alexovy pečlivě složené lůžkoviny. Nechápu, jak se tam mohl dostat, a ani se nad tím nestačím blíže zamyslet. Telefon svítí a vibruje, ozve se ještě jeden | 24 |
Zmizeli.indd 24
10.10.2016 13:33:35
KA P I T O L A 3
signál. Roztřesenýma zpocenýma rukama ho zvednu a pohlédnu na display. Číslice tvoří telefonní číslo. Číslo, které znám až příliš dobře. Proboha, teď ne! Vlastně nevím, proč odpovídám. Vím jen to, že zároveň pevně semknu víčka.
| 25 |
Zmizeli.indd 25
10.10.2016 13:33:35
4
M
atka na druhém konci ztěžka dýchá a žaludek se mi okamžitě sevře neustále hlodajícím neklidem z dětství. Stalo se něco? Hned to ale přejde. Ke katastrofě už došlo, je dávno za námi. Matčina dýchavičnost může být způsobena čímkoliv. Možná se právě vrátila z večerní procházky. Jestli se stále ještě ráda prochází, nevím. Ani mě to nezajímá. Myslím na Alexe, že už mi v téhle době mohl nechat ve schránce vzkaz a že se mi možná právě teď pokouší dovolat. „Mami, musím…“ Jako by ale neslyšela. Dál bezstarostně mluví, svěřuje se, jak je unavená. Zažila pár náročných dnů, kolegyni jakýsi klient vyhrožoval. „Takové to obvyklé. Vím, kde bydlíš a kam tvé děti chodí do školy.“ Tentokrát jí ale ještě převrátil stůl. Nejraději bych zařvala, že jsem dospělá a mám dost vlastních starostí, že se mi v životě stávají podstatně děsivější věci, než o kterých ona mluví. Samozřejmě to ale neudělám. Matka něco zabrblá a pak se vrhne na další téma: krásné počasí pozdního léta. Přepadá mě nevolnost. Proč to dělá? Jakou to má cenu, zatvrzele zachovávat zdání, že jsme běžná matka s dcerou? Jako kdyby bylo možné, abychom po všech těch letech byly na sobě tak závislé, že by stačilo pominout to, co mezi námi stojí, abychom si opět byly blíž. To, co se stalo. Táta, který zmizel. | 27 |
Zmizeli.indd 27
10.10.2016 13:33:35
V MLZE
Svalím se na postel, volnou ruku si položím na čelo. Matka zmlkne a já si uvědomím, že mi položila otázku. Odkašlu si, musím ji požádat, aby otázku zopakovala. „Jsi sama?“ Tou otázkou se ve mně vzedme vlna protichůdných pocitů. Nepatří sem, ale do doby před Alexem. Všechny ty večery, kdy jsem se vracela do prázdného bytu, seděla sama u kuchyňského stolu, mezi stěnami rezonovalo ticho a společnost mi dělala jen čajová svíčka. Měla jsem silnou touhu po sounáležitosti a blízkosti. A stejně silný strach vpustit někoho za ochranné hradby, kterými jsem se obklopila. Jsi sama? Znovu mě za víčky pálí slzy a potřesu hlavou ve snaze je potlačit. Taková přecitlivělost mi vůbec není vlastní. Od návštěvy polikliniky před dvěma týdny ale nejsem ve své kůži. A jak by také něco mohlo zůstat při starém potom, co se tady dnes večer stalo? Vidím před sebou jezero Maran, nehybné a tajuplné. A ostrov uprostřed, jeho strmý svah na jedné straně a temné vrcholky stromů vystupující proti obloze. A Alexe. A Smillu. „Ano, jsem sama.“ Matka vzdychne. Ty jsi takové zklamání, Greto. Nahlas to neřekne. Ale hádám, že přesně to si myslí. Spolknu knedlík v krku a seberu se. „Mami, já nestíhám… opravdu potřebuju…“ „Mluvíš nějak divně. Stalo se něco?“ Kdybych řekla, jak se věci mají, kdybych jí všechno řekla, co by se stalo pak? Skočila by hned do auta, přijela sem a sevřela mě do náruče? Ujala by se velení, rozhodovala by o všem, jako to dělávala po celé mé dětství a dospívání? Zatlačila by mě do židle a vysvětlila mi, jak s celou tou situací odteď nakládat. Co je potřeba udělat, co mám říct, co si myslet a cítit. Pravděpodobně ano. | 28 |
Zmizeli.indd 28
10.10.2016 13:33:35
KA P I T O L A 4
„Je tam u tebe takové ticho,“ pokračuje matka a najednou zní ostražitě. „Kde to vlastně jsi?“ Zhluboka se nadechnu. Pak hovor vymáčknu. Když začne telefon znovu vyzvánět a ukáže stejné číslo, vypnu zvuk.
| 29 |
Zmizeli.indd 29
10.10.2016 13:33:35
5
N
a nejistých nohou vyjdu z ložnice a vrátím se do srdce chaty. Ne že by hovory s mámou bývaly nějak uvolněné, ale tentokrát to skřípe víc než obvykle. Všednodennost našich slov, banální fráze… to všechno tak silně kontrastuje se zmatenou noční můrou, ve které jsem se ocitla já. Mezi obývacím pokojem a kuchyní se zastavím, cítím, jak mi v ruce už potřetí zavibruje telefon. Přece to už brzy musí vzdát. Tirith leží na pohovce, zvedne hlavu a pobídne mě pohledem. „Jo, jo, já to udělám,“ zamumlám. Nemám ponětí, co tím myslím. Něco se musí udělat, ale co? Hovor s mámou mě vykolejil, musím se vrátit o něco zpátky, začít znovu. Před chvílí jsem přece ještě měla nějaký plán. Nejdřív najít telefon a pak… Pak co? Co udělám teď? Dívám se na tvrdý přístroj ve své ruce. Zatímco jsem ho hledala, ležel tedy celou dobu na Alexově půlce postele. Zastrčený, zastlaný. Jako by ho tam někdo dal úmyslně. Schoval ho. Ne! Prudce potřesu hlavou, setřesu ze sebe vzrůstající podezření. Jak a proč se tam mobil dostal, není podstatné, jediné důležité teď je, že se můžu spojit s okolním světem, zavolat Alexovi. No jistě. Přesně to musím udělat. Chvějícími se prsty navolím číslo a čekám. Když uslyším jeho hlas, stáhne se mi hrdlo. Zlomek vteřiny si myslím, že na | 31 |
Zmizeli.indd 31
10.10.2016 13:33:35
V MLZE
druhém konci skutečně mluví Alex, že všechno je za mnou. Pak mi ale dojde, že je to jen hlasová schránka. Ukončím hovor a znovu zavolám. Opět naslouchám rázným slovům, Alexovu profesionálnímu obchodnímu hlasu. A pak ještě čtyřikrát nebo pětkrát. Pokaždé mě čeká stejná zvuková nahrávka. Když pípnutí naznačí, že je čas namluvit vzkaz, zůstanu němá. Uvědomím si, že nevím, co říct. Jaká slova užít, když jediné, co chci, je vysvětlení nevysvětlitelného? Dobrý den, tady je Alexander… Formulace pozdravu mě vymrští zpátky v čase, k našemu prvnímu setkání. Přišel do obchodu s kolegou. První ho uviděla Katinka. „Podívej,“ zašeptala a šťouchla do mě loktem. Otočila jsem se a tam stál on. Padnoucí oblek, oholená hlava. Bílá, vyžehlená košile, a když natáhl ruku k pozdravu, rukáv mu sklouzl a odhalil spletité tetování na paži. Kontrasty v jeho zjevu mě zaujaly. Oznámil, v jaké záležitosti přichází, vysvětlil, že chce představit novou kosmetickou řadu, kterou zaštiťuje známá zpěvačka. Možná řekl něco i jeho kolega, v tom případě jsem to ale sotva vnímala. Pamatuju se, že se na chvilku rozhostilo ticho, a tehdy ze mě nespustil ocelově modré oči. „Jmenujete se Greta, že ano?“ Objevil se vedoucí obchodu, přivítal návštěvu zdvořilým úsměvem a rychlým stiskem ruky, zjevně si schůzku domluvili předem. Alex nás pozdravil kývnutím hlavy a zmizel do malé kanceláře v zadní části obchodu. Nemohla jsem odtrhnout oči z jeho zad a byla jsem si jistá, že to musí cítit, že se otočí a přes rameno se na mě usměje. To se ale nestalo. Uvedení zpěvaččiny kosmetické řady bylo neobyčejně velkolepé a nákladné. Do obchodu nainstalovali papírové figuríny v životní velikosti představující samu tvář kosmetiky v rozličných atraktivních pózách. Podávaly se růžové nealkoholické bublinky ve vysokých sklenkách a exkluzivní | 32 |
Zmizeli.indd 32
10.10.2016 13:33:35
KA P I T O L A 5
čokoládové bonbony na pozlacených tácech. S Katinkou jsme před publikem líčily zákaznice. V jednu chvíli jsem v davu pod pódiem zaregistrovala Alexe a z výrazu jeho očí mi tělem projelo vzrušení. Přitahoval mě tolik, že jsem ztratila hlas. Když bylo po všem a začalo se sklízet, stál najednou vedle mě. „Greta,“ řekl. „Jako Garbo.“ Nebo jako holčička v pohádce o perníkové chaloupce a zlé čarodějnici, pomyslela jsem si. To jsem ale neřekla. Nevydala jsem ani hlásku. Tak silný měl na mě vliv. Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Křivě se usmál. „Takže vaše matka vás pojmenovala po filmové hvězdě?“ Odkašlala jsem si. „Vlastně táta. To jméno byl jeho nápad.“ Ihned jsem zalitovala, že jsem na něj přivedla řeč. Jen se prosím na nic neptej. Alex ale žádné doplňující otázky ohledně táty už nepoložil. Tehdy ještě ne. Ležérně se opřel o vitrínu s parfémy a upil ze své sklenky. „Každopádně se k vám hodí. Garbo byla přece kráska.“ Díval se na mě s tak intenzivním výrazem v modrých očích, že jsem musela uhnout pohledem. Upravila jsem si černé tričko s logem butiku na prsou a silně jsem si přitom uvědomovala, jak pozorně sleduje pohyb mých prstů po látce. „Ostatně nebyla jen krásná, byla navíc i záhadná. Mám pocit, že taková jste i vy.“ Cosi teplého se mi tře o nohu a já se se zamženým pohledem podívám dolů na Tiritha. Teprve později jsem Alexovi o otci pověděla. A ani tehdy jsem neprozradila celou pravdu. Záhadná. Mám pocit, že taková jste i vy. Ano, snad. Sehnu se, jednou rukou podrbu kocoura pod bradou a druhou zaklíním telefon mezi rameno a ucho. Tirith rozkošnicky zavře oči, nakloní ke mně hlavu a opře se mi o prsty. Volám, abych zkontrolovala vlastní hlasovou schránku, | 33 |
Zmizeli.indd 33
10.10.2016 13:33:35
V MLZE
od Alexe tam však žádné vzkazy nejsou. Znovu navolím jeho číslo. Tentokrát skutečně nechám vzkaz. Jak by to jinak vypadalo, prolétne mi hlavou. Hned nato se zamračím. Jak by to jinak vypadalo? Podivná myšlenka. Nemám stání, dojdu si do kuchyně pro hadr, jakžtakž setřu zabahněné stopy z podlahy a seberu kusy rozbité porcelánové figurky v obývacím pokoji. Aniž pořádně vím, co dál, ještě jednou projdu v chatě místnost po místnosti. V hale se zastavím. Stojím tam dlouho a naslouchám, jestli se zvenku něco neozve, jestli neuslyším kroky stoupající po schodech a blížící se halasení. Čekám, že někdo vezme za kliku, vtrhne dovnitř a zavolá mé jméno. Zavolá tady jsme! Nic se ale nestane. V hlavě mám zmatek a zároveň prázdno. Nezvěstní. Pryč. Nemožné. Otočím se o devadesát stupňů k nástěnnému zrcadlu, které visí proti polici na klobouky a háčkům na šaty, a dívám se na pečlivě nalíčenou tmavovlasou postavu, která z něj na mě hledí. Prohlížím si ji, prohlížím si ji celou, kromě modročerveného stínu na krku, o který zrakem jen zavadím. Pak pohlédnu sama sobě přímo do očí a pokouším se proniknout za blánu, která mě odděluje od okolního světa. Za blánu, která byla odjakživa mou ochranou, mou zbraní. Co by v mé situaci udělali jiní lidé? Co by teď běžný, rozumný, normální člověk udělal? Znám odpověď ještě dřív, než se slova v mém vědomí zformulují. Zatelefonoval by o pomoc. Běžný, rozumný, normální člověk by za těchto okolností zatelefonoval o pomoc. Jak jsem mohla nechat uběhnout hodiny – teď už to musejí být celé hodiny – aniž jsem oznámila Alexovo a Smillino zmizení? Proč se okamžitě nevrhnu po telefonu a nezavolám policii? S planoucími tvářemi se odtrhnu od čím dál ostřejšího pohledu vlastního odrazu v zrcadle. Zavolat policii je totéž jako přiznat si možnost, že se stalo něco strašného. To | 34 |
Zmizeli.indd 34
10.10.2016 13:33:35
KA P I T O L A 5
nejhorší. A já myšlenky toho druhu odmítám. Chci věřit, potřebuju věřit, že Alex a Smilla jsou v pořádku a v bezpečí. Proč tu pak ale s tebou nejsou? Sevře mě hrůza, na pažích a šíji se mi zježí chloupky. Musím zpátky na ostrov. Musím. Když se snažím obout, zapotácím se a málem upadnu na zem. Několik hodin jsem si nedovolila zkoumat, jak mi vlastně je, teprve teď si uvědomuju, jak jsem unavená. Naprosto vyčerpaná. Než pojedu, budu si muset na chvíli sednout. Jíst nejsem schopná, ale musím se aspoň něčeho napít. Odpotácím se do kuchyně, rukou šátrám po dvířkách nad dřezem, ale nechám je zavřené. Otevřu poslední skříňku vlevo dole a pohledem přejedu láhve. Vlastně bych nejvíc ze všeho potřebovala panáka. S bouchnutím dvířka zavřu a sesunu se na kuchyňskou židli. Žádný alkohol si dát nesmím. Ne teď. Rozhodně ne teď. Přede mnou se vznášejí obrysy tváře. Rozeznávám ostré rysy mužského obličeje. Vlasy se mohutně vlní nad čelem, vidím plné, do smělého oblouku vytvarované rty. Táta? Táta. To už je na mě moc. Opustí mě poslední zbytky naděje a energie. Zabořím tvář do dlaní a zhroutím se na stůl. Čert tě vem, Alexi!
| 35 |
Zmizeli.indd 35
10.10.2016 13:33:35
6
C
osi chlupatého a hebkého se mi tiskne ke tváři a já se probudím. Instinktivně se bráním probuzení i tomu, co na mě dotírá. Když podvědomě máchnu paží – nesmíš, nechci – narazím do útlého, teplého tělíčka a ozve se uražené zamňoukání. Vmžiku jsem vzhůru a zvednu hlavu. Šíji mám tak ztuhlou, že hlasitě vyjeknu, a jednu stranu tváře vůbec necítím. Začnu si ji třít a zírám na voskovaný ubrus na kuchyňském stole před sebou. Usnula jsem tady? Vsedě na židli? Tirith se stáhl, nyní stojí v bezpečné vzdálenosti na zemi a vyčítavě se na mě dívá. „To jsem nechtěla,“ omlouvám se ochraptěle a masíruju si ztuhlé svaly za krkem. „Nevěděla jsem, že jsi to ty. Myslela jsem…“ A pak si vzpomenu. Větu nedokončím, vstanu a pospíchám k ložnicím. U Smilly jsou všechny věci po mém včerejším řádění vzhůru nohama. Sotva to vnímám. Vidím jen postel. Prázdnou postel. Po polštáři nejsou rozhozené žádné světlé lokýnky, žádné dívčí tělíčko se nerýsuje pod pokrývkou. Padnu na kolena, zabořím obličej do jejího povlečení a vtáhnu její vůni. To nemůže být pravda. Třeba pořád ještě spím? Bože, prosím, řekni, že spím, že to všechno je jen zlý sen. Cítím, jak mám pláč na krajíčku, jak se mi svírají útroby a hruď. Z hrdla se mi dere ven kňučivý zvuk. Pak se však mezi | 37 |
Zmizeli.indd 37
10.10.2016 13:33:35
