V Brně dne... Tomáš Jirák

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci na téma „Mykénské fortifikace: vývoj, charakteristika a příklady použití“ vypracoval samostatně s použitím uvedených informačních pramenů, které v práci řádně cituji s uvedením úplného odkazu na příslušný zdroj.

V Brně dne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

........................... Tomáš Jirák

2

Chtěl bych zde poděkovat panu prof. PhDr. Janu Bouzkovi, DrSc., za ochotu, vedení a poskytnutí cenných rad při psaní této práce.

3

Obsah 1. Úvod .................................................................................................................................................... 7

2. Chronologie a historický vývoj v egejské oblasti........................................................ 9 2.1 Chronologie ................................................................................................................................. 9 2.2 Historický vývoj v egejské oblasti ....................................................................................12

3. Původ a obecné charakteristiky mykénských fortifikací ....................................15 3.1 Původ mykénských fortifikací a jejich regionální varianty ....................................15 3.2 Účel mykénské fortifikace a její obecná konstrukční charakteristika ...............18

4. Mykénské fortifikace v centrech mykénské kultury ..............................................24 4.1 Argolis a Korinthia .................................................................................................................24 4.1.1 Mykény ..................................................................................................................................25 4.1.2 Tiryns .....................................................................................................................................29 4.1.3 Midea .....................................................................................................................................32 4.1.4 Destrukce opevnění v Mideji, Mykénách a Tiryntu na konci LH IIIB ............33 4.2 Messénie.....................................................................................................................................34 4.2.1 Vasiliko: „Malti-Dorion“ ..................................................................................................34 4.3 Attika, Salamis, Megara a Aigina .......................................................................................36 4.3.1 Athény ...................................................................................................................................36 4.3.2 Vari: Kiafa Titi.....................................................................................................................40 4.3.3 Aigina: Kolonna..................................................................................................................41 4.4 Boiótie, Euboia, Fókis a Lokris ..........................................................................................42 4.4.1 Gla ...........................................................................................................................................43

4

4.4.2 Théby .....................................................................................................................................45 4.5 Kyklady .......................................................................................................................................46 4.5.1 Keos: Ayia Irini ...................................................................................................................46

5. Fortifikace mimo mykénská centra .................................................................................49 5.1 Kyklopská zeď na Istmu.......................................................................................................49 5.1.1 Spory o původu a charakteristice zdi ........................................................................49 5.1.2 Linie zdi a její konstrukce ..............................................................................................50 5.1.3 Sekce Zo ................................................................................................................................52 5.1.4 Účel a datování výstavby zdi ........................................................................................53

6. Závěr.................................................................................................................................................54

7. Summary ........................................................................................................................................56

8. Bibliografie ...................................................................................................................................57 8.1 Encyklopedie ............................................................................................................................57 8.2 Antické prameny .....................................................................................................................57 8.3 Monografie ................................................................................................................................57 8.4 Články ve sborníku.................................................................................................................58 8.5 Časopisy......................................................................................................................................58 8.6 Internetové zdroje ..................................................................................................................59

9. Obrazová příloha .......................................................................................................................60 9.1 Seznam obrazových příloh..................................................................................................78

5

Seznam zkratek MB ........................................Middle Bronze / střední doba bronzová LB .........................................Late Bronze / pozdní doba bronzová

MM .......................................Middle Minoan / střední doba minojská LM ........................................Late Minoan / pozdní doba minojská

EH .........................................Early Helladic / raná doba helladská MH........................................Middle Helladic / střední doba helladská LH .........................................Late Helladic / pozdní doba helladská

MC ........................................Middle Cycladic / střední doba kykladská LC..........................................Late Cycladic / pozdní doba kykladská

6

1. Úvod Tato bakalářská práce se zabývá mykénskými fortifikacemi. Snaží se odpovědět na otázku, jak se fortifikace vyvíjely nejen v samotné době mykénské, ale ještě v obdobích předchozích, jaké byly jejich konstrukční charakteristiky a jak se odlišovaly v různých částech mykénského světa. Již pro generace Řeků, kteří žili po době slávy mykénských paláců, byly jejich hradby něčím fascinujícím, čemu se bylo třeba obdivovat. Jak dokládá Homér v Odysseji:

„Ale až přijdem k městu, jež kolem je hrazeno velkou hradbou, a s obou stran jest krásná zátoka mořská –těsný je do města vchod, vždyť všechny jich prohnuté lodi leží na cestě k němu – máť každá stanici zvláštní. Mají tam náměstí také kol oltáře Poseidónova, s kameny přivalenými, jež pevně jsou vsazeny v zemi...... Divil se přístavům jejich a také souměrným lodím, divil se místům sněmův a městským předlouhým hradbám, vysokým, chráněným koly kol dokola – hotový zázrak“1

I když v těchto úryvcích Homér popisuje hradby a města mytických Fajáků, není pochyb, že tento, stejně jako jeho neurčitý popis trojské akropole, reflektuje přetrvávající vzpomínky na mohutně opevněné mykénské citadely. Mnohem podrobnější popis, zvláště Tiryntu, však nabízí Pausaniás ve svých slavných cestách po Řecku:

„Jdeme-li dále a odbočíme-li od tohoto místa vpravo, nalezneme zříceniny Tiryntu. … Hradba – jediné, co ze zřícenin zbývá – je dílo Kyklopů a je vybudováno z nepřitesaných balvanů, z nichž každý kámen je tak veliký, že by ani nejmenším

1

Homéros. 1996. Odysseia. Rezek: Praha. Překlad Otmar Vaňorný, VI, 262-267 a VII, 43-45.

7

z nich nepohnulo z místa spřežení mezků. Kdysi tu byly upevněny menší kameny, takže každý z nich spojoval větší.“2

Pausaniás tu předkládá mýtus, velmi známý i dnes, že tyto mohutné hradby, na jejichž výstavbu byly použity obrovské balvany, nebylo možno postavit lidskými silami, a tak byli ke stavbě povoláni mytičtí Kyklópi. Podle nich pak byla tato stavební technika, typická pro hrady mykénských vládců, nazvána – kyklopské zdivo. V první části (kapitola 2) bude uveden krátký úvod týkající se chronologie a historie egejské oblasti. Další část (kapitola 3) bude zaměřena na původ (vývoj) a obecné charakteristiky mykénských fortifikačních zdí. Třetí část (kapitola 4) je pak zaměřena na popis některých center, která byla a jsou pro poznání těchto hradeb důležitá. Na jejich příkladech je předložen vývoj a různé konstrukční rysy mykénských fortifikací. Čtvrtá část (kapitola 5), která tuto práci uzavírá, se pak zabývá zcela ojedinělým stavebním počinem spadajícím též do mykénského období ― mykénskou zdí přes Istmos. Stavbou, která může pomoci odpovědět na otázku vývoje pozdní doby helladské.

2

Pausaniás. 1973. Cesta po Řecku I. Praha. Překlad Helena Businská, II 25.

8

2. Chronologie a historický vývoj v egejské oblasti 2.1 Chronologie Dříve než přistoupíme k charakteristice samotných fortifikací, bude zařazen krátký úvod zabývající se chronologií období, na která budeme v následujících kapitolách odkazovat. Chronologický úvod je nutný z toho důvodu, že ani dnes není problematika chronologie, zvláště v raných fázích pozdní doby bronzové, zcela vyřešena. I když se tato práce týká převážně LH období, některé vývojové články mykénských fortifikací spadají do období předchozích. Proto jsou zde uvedeny dvě tabulky, z nichž první ukazuje dnešní stav chronologie tak, jak je navržena Manningem pro EH a MH období.3 Druhá pak obsahuje chronologii navrženou pro LH období podle Manninga a Weningera, kteří vytvořili pro tuto část doby bronzové tzv. „Vysoký“ chronologický systém, a Warrena a Hankeyo s jejich tzv. „Nízkým“ chronologickým systémem. 4 Lze z nich zjistit (a také na to upozorňuje Shelmerdine), že s chronologií pro LH IIIA-B, jak relativní, tak absolutní, není tolik problémů jako s chronologií předchozích období doby bronzové. Hlavní problém se týká hlavně přesného určení data výbuchu sopky na Théře, které je důležité pro poznání starších období mykénské kultury (hlavně LH I-II), ale již méně významné pro dobu LH III, na niž má jen nepřímý vliv.5 A právě u období LH I a LH II (důležitých pro dataci raných

3

Údaje převzaty z tabulky v: Rutter, J. B. 2001. Review of Aegean Prehistory II: The Prepalatial

Bronze Age of the Southern and Central Greek Mainland, in: Tracey Cullen (ed.), Aegean Prehistory, A Review. AJA, Supplement 1. Boston, s. 106. 4

Shelmerdine, Cynthia W. 2001. Review of Aegean Prehistory VI: The Palatial Bronze Age of the

Southern and Central Greek Mainland, in: Tracey Cullen (ed.), Aegean Prehistory, A Review. AJA, Supplement 1. Boston, s. 332. 5

Ibid., s. 331-332.

9

mykénských fortifikací) je podstatné, k jakému z výše uvedených chronologických systémů se přikloníme, neboť právě zde mezi oběma systémy vznikají největší rozpory způsobené různým časovým určením erupce na Théře. Na druhé straně je při porovnání obou systémů zřejmé, že od období LH IIIA dochází k jejich pozoruhodné jednotě, kdy se oba téměř shodují (viz. Tab. 2.).6 Vzhledem k tomu, že dnes není možné přesně říci, který chronologický systém je správný, budou chronologické údaje v této práci uváděny tak, jak jsou prezentovány v citovaných zdrojích.

6

Podrobněji o této problematice viz.: Simpson, R. Hope ― Hagel, D. K. 2006. Mycenaean

Fortifications, Highways, Dams and Canals. SIMA CXXXIII. Sävedalen: Paul Åströms Förlag, s. 17-22; dále také v: Tracey, C. (ed.) 2001. Aegean Prehistory, A Review. AJA, Supplement 1. Boston; a Dickinson, O. 1994. The Aegean Bronze Age. Cambridge: Cambridge University Press, s. 9-22.

10

Tab. 1. Chronologická tabulka rané a střední doby helladské Relativní chronologie

Absolutní chronologie

EH I

3100/3000-2650

EH II: rané

2650-2450/2350

EH II: pozdní

2450/2350-2200/2150

EH III

2200/2150-2050/2000

MH I

2050/2000-1950/1900

MH II

1950/1900-1750/1720

MH III

1750/1720-1680

Tab. 2. Chronologická tabulka pozdní doby helladské Vysoký

Nízký

Změny

LH I

ca. 1680-1600/1580

1600-1510/1500

LH IIA

1600/1580-1520/1480

1510/1500-1440

LH IIB

1520/1480-1425/1390

1440-1390+

LH IIIA1

1425/1390-1390/1370

1390+ -1370/1360

1390+ - ca. 1370

LH IIIA2

1390/1370-1340/1330

1370/1360-1340/1330

1370-1310/1300

LH IIIB

1340/1330-1190/1180

1340/1330-1185/1180

1310/1300-1190/1180

LH IIIC

1190/1180-1065/1060

1185/1180-1065

1190/1180-106

11

2.2 Historický vývoj v egejské oblasti Doba mykénská byla vyvrcholením řecké civilizace doby bronzové, jejíž počátky se dnes obvykle kladou do období EH III (přesněji do doby kolem r. 2100), jak naznačují nálezy v Lerně. Ty ukazují zcela nové kulturní prvky, zvláště pak nový druh keramiky (tzv. minyjské), které se přičítají lidu do této oblasti nově příchozímu.7 Ovšem jak poukazuje Bartoněk, někteří badatelé se kloní k názoru, že toto obyvatelstvo (z EH III8) mohlo být ještě „předřeckého“ (indoevropského) původu9. Teprve druhá vlna, která dorazila asi o 200 let později (tedy již v MH I), tvořila (podle Caskeyho) vlastní jádro budoucího řeckého obyvatelstva, přičemž s předchozími byli tito lidé etnicky spřízněni. To nemělo za následek destrukce center jako v předchozím období, které by výrazněji upozorňovaly na nově příchozí.10 Ovšem dominantní postavení v MB měla Kréta, na kterou se v této době přesunul vývoj z kykladských ostrovů. V několika obdobích zde vznikají a zanikají honosné paláce, které se stávají kulturními a hospodářskými centry. Její vliv (hlavně pak v období MM IIIA-LM IA11) je patrný v celé egejské oblasti, zvláště pak na Kykladách (na Théře, Mélu a Keu), Rhodu, Milétu a na Kythéře a Aigině. V tomto období se nadále rozvíjejí její kontakty s Egyptem, ve kterém je zboží z Kréty

7

Oliva, P. 2003. Zrození evropské civilizace. Praha, s. 13-14.

8

Nálezy z Lerny Bartoněk klade do doby kol. r. 2200 př. Kr.: Bartoněk, A. 1983. Zlaté Mykény. Praha,

s. 244. 9

Poukazuje přitom na to, že: „asi v celé Argolidě a Korinthii, a porůznu i na Kykladách, došlo

k zásadnímu civilizačnímu přelivu o 200 let dříve než na ostatní helladské pevnině“.: Bartoněk A. 1983, s. 244. 10 11

Bartoněk 1983, s. 244-245. Dnes je do těchto fází MB kladeno tzv. neopalácové období - přibližně 1750-1628: převzato

z tabulky: Rehak, P. ― Younger, J. G. 2001. Review of Aegean Prehistory VII: Neopalatial, Final Palatial, and Postpalatial Crete, in: Tracey, C. (ed.), Aegean Prehistory, A Review. AJA, Supplement 1. Boston, s. 391.

12

doloženo již v době starších paláců. Samotné Řecko bylo, jak píše Oliva, v MH období ve stínu minojské civilizace na Krétě12. V této době mělo Řecko styky převážně s kykladskými ostrovy a západním pobřežím Malé Asie (což se možná ukázalo jako významný inspirační prvek pro výstavbu mykénských opevnění – viz následující kapitola). Ke konci MH III období však dochází k závažným změnám. Začínají se objevovat bohaté šachtové hroby, v nichž jsou aristokraté pochováváni se zbraněmi, poháry a šperky. Zvláště patrné je to v tzv. hrobovém okruhu B (období MH III-LH I13) a později v ještě bohatších hrobech z hrobového okruhu A (LH IIA), které dokládají rychlý mocenský vzestup Mykén v těchto obdobích.14 Vzhledem k tomu, že se šachtové hroby objevují i na dalších místech mykénského světa, je toto období celkově označováno jako doba šachtových hrobů.15 V době LH IIA se již také začínají objevovat první kopulovité hrobky, jejichž počet stoupá v období následujícím (doloženy jsou např. v Messénii, Lakónii a i v Thessalii). V následném období LH IIB získává navíc mykénská aristokracie

vládu nad

Knossem. 16 Také vzniká lineární písmo B sloužící hlavně k zápisům v palácovém archivu obsahujícím běžné hospodářské záznamy.17 Největšího rozmachu pak dosahuje mykénská civilizace v období LH IIIA-B, kdy dochází rozsáhlé stavební činnosti, při které se budují četné paláce obehnané mohutnými hradbami (hlavně např. v Argolidě, Attice, Boiótii). Pevnina a ostrovy byly již v této době poměrně hustě obydleny, což dokazuje nález více než 500 sídlišť z LH období (většinou nevelkých osad zemědělského charakteru). Vliv mykénské civilizace lze nalézt po celé egejské oblasti a pronikl i na Kypr. Mykénské

12

Bartoněk dokonce píše o tom, že MB je: „v heladsko-kykladsko-trojské oblasti obdobím

poměrného úpadku a opravdové civilizačního temna“.: Bartoněk 1983, s. 247. 13

Datování převzato z: Rutter 2001, s. 135.

14

Oliva 2003, s. 14-22.

15

Rutter 2001, s. 135.

16

Oliva 2003, s. 22.

17

Bartoněk 1983, s. 63-67.

13

památky byly nalezeny např. v Sýrii, Foiníkii, Palestině, Egyptě, ale také v pobřežních oblastech Sicílie a jižní Itálie, stejně tak i v Makedonii a Thrákii. Ke konci LH IIIB období dochází ke zničení většiny mykénských center. Během let bylo vysloveno mnoho domněnek o příčinách těchto destrukcí. Za hlavní příčinu byl dříve nejčastěji uváděn příchod nového, řecky hovořícího lidu, Dórů. Dnes již tento závěr není široce přijímán, neboť se soudí, že k tomuto příchodu došlo až poté, co byly mykénské paláce zničeny.18 Za další příčinu byly považovány vnitřní rozbroje mezi jednotlivými vládci, dlouhotrvající sucha, která způsobila neúrodu, a v neposlední řadě také povstání rolnického obyvatelstva. Ovšem dnes je jako nejpravděpodobnější teorie přijímána ta, která pád mykénské civilizace a rozvrácení jejích center spojuje s vpádem tzv. „mořských národů“. Ty v této době pronikaly do Malé Asie (zde se jim přisuzuje vyvrácení říše Chetitů), Sýrie a též do Egypta. Je tedy pravděpodobné, že se dostaly i do Thessalie, středního Řecka a Peloponnesu.19 Nasvědčovala by tomu i skutečnost, že mnoho mykénských center před touto dobou rozšířilo nebo posílilo své hradby a např. v Mykénách a Tiryntu byly do opevnění zahrnuty i vodní zdroje, které naznačují, že se zde nejspíše očekávalo delší obléhání (což by na lokální nepokoje nebo vnitřní rozbroje příliš neukazovalo). Navíc by tato teorie mohla být podpořena nálezem zdi na Istmu, o níž se soudí, že byla budována jako obrana proti očekávanému útoku ze severu.20

18

Nověji již Oliva píše, že tento názor je dnes zcela překonán. Marek, V. ― Oliva, P. ― Charvát, P.

2008. Encyklopedie dějin starověku. Praha, s.299. 19

Oliva 2003, s. 22-26.

20

Více o destrukcích Mykén, Tiryntu a Mideji viz s. 32-33 této práce. O zdi na Istmu viz kapitola 5.

14

3. Původ a obecné charakteristiky mykénských fortifikací 3.1 Původ mykénských fortifikací a jejich regionální varianty Kyklopské zdivo bylo samozřejmě pouze jednou z několika stavebních technik, které Mykéňané používali. Jejich konečná fáze (hlavně v Mykénách a Tiryntu) spadala do období LH IIIB, tedy krátce před samotný pád mykénské civilizace. Bohužel (a též ze zřejmých důvodů) máme jenom málo příkladů mykénských fortifikací před tímto obdobím, a ještě méně těch, které lze datovat do raného helladského období (LH I-IIIA1). U vývoje mykénského zdiva a zvláště kyklopského máme alespoň zachováno několik

dřívějších příkladů, zejména na přilehlých

kykladských ostrovech, a ještě několik málo v samotném pevninském Řecku.21 Co se týče původu zdiva, je možné, že inspiraci pro fortifikační program ve velkém měřítku převzali Mykéňané z chetitského prostředí. Nicméně z hlediska měřítka a architektonických detailů jsou mezi těmito dvěma konstrukčními technikami určité rozdíly.22 Je tedy spíše pravděpodobné, že zdrojem inspirace pro mykénské obranné hradby byly fortifikační systémy pocházející z měst na Kykladách (mezi něž patří Fylakopi na Mélu a Ayia Irini na Keu), která měla již v období LB I hradby. Ty mohou být označeny na základě podobnosti jako kyklopské a také by jistě mohly být považovány za významný stupeň ve vývoji mykénských fortifikací. V Attice nyní máme příklad hradeb z období LH I-II v Kiafa Titi a za raně mykénské lze také považovat obvodové zdi v Brauronu, stejně tak i ve městě Kolonna na Aigině. V Messénii byla raná mykénská obvodová opevnění v Ano - Englianos (Nestorův palác), v Miru - Peristeria, a navíc ještě u Vasilika -

21

22

Simpson ― Hagel 2006, s. 26. Rutter, J. 2002. The Prehistoric Archaeology of the Aegean. Darmouth College. (2. 4. 2008)

15

„Malti-Dorion“. Některá z nich také mohla být z LH I-II období. Určitý vliv na mykénské konstrukční metody musely mít také technické úspěchy ve středním a pozdně minojském (LM I) období na Krétě.23 Je ovšem pravděpodobné, že argejský typ kyklopských hradeb byl vyvíjen hlavně v samotných Mykénách.24 Méně masivní formu tu lze nalézt u zdi kolem hrobového okruhu B z LH I, která byla postavena z velkých neopracovaných kamenů a o které Mylonas řekl, že její konstrukce by mohla být nazývána „primitivní kyklopské zdivo“25. Základní formu kyklopského zdiva lze také vidět v Epano Furnos z LH IIA a v kyklopských tholových hrobkách. Ovšem hradby v Kiafa Titi mají jen málo společného s jakýmikoliv jinými známými jak současnými, tak předchozími příklady v Řecku a např. Hagel o nich dříve prohlásil, že se ani nejedná o kyklopské zdivo. Navíc ještě tvrdil, že se nejeví jako přímí předchůdci dobře známých staveb pozdně helladského období LH III. Nicméně dosahovaly značné velikosti a šířky a obsahovaly takové prvky jako věže, výpadové brány a rampy. Způsob jejich konstrukce byl možná ovlivněn ranými opevňovacími hradbami v pozdní fázi MH nebo LH I období v Mykénách a jinde. A argejský styl kyklopských hradeb sám pravděpodobně nebyl, jak bylo uvedeno výše, zcela spontánního původu, neboť kontakt se sousedy je samozřejmě přesvědčivě doložen v mykénských šachtových hrobech.26

Fortifikace z pozdní doby bronzové i další na Krétě, Kykladách a Dodekanesách jsou Loaderovou všechny společně zařazeny do skupiny pod názvem „cizí vliv“. Tento název sám naznačuje, že by měly být vyřazeny z kategorie kyklopské zdivo. S tím ovšem nesouhlasí Simpson a Hagel a dodávají, že např. v případě Fylakopi na Mélu a Amaniu: Palaikopyli na Kou se ukazuje, že vyřazení 23

Simpson ― Hagel 2006, s. 26-27.

24

Ibid., s. 27.

25

Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press,

s. 98. 26

Simpson ― Hagel 2006, s. 27.

16

z této kategorie není přesvědčivé. Souhlasí však, že zcela jistě existují důvody pro vyřazení těch krétských zdí, které byly nesprávně nazývány kyklopské. Ovšem jejich předpokládané spojení se zdmi evidovanými na Kykladách a Dodekanesách by v konečném důsledku znamenalo, že vyčleněním krétských měst bychom museli také vyřadit ze seznamu všechna evidovaná ostrovní města. Podobná „záliba“ pro takovéto vyčleňování se však netýká jenom ostrovních center, ale vyskytuje se i u měst v pevninském Řecku, což je možné akceptovat v tom případě, pokud to poskytuje

jistou

protiváhu

k tendencím

Skufopulose,

který

mezi

sídla

s kyklopskými zdmi zahrnul i několik takových, pro které neexistují dostatečné důkazy. Avšak navrhované vyloučení tolika zdí, které byly předtím nazývány kyklopské, se zdá být, podle Simpsona a Hagela, přinejmenším z části výsledkem neflexibilního použití samotných hypotetických schémat Loaderové, tedy jejích „Typů“ I-V navrhovaných pro kategorizaci mykénského kyklopského zdiva. Loaderová navíc plně upřednostňuje pouze mykénská města v centrálních oblastech mykénského světa, tj. Argolidu a některé části Boiótie. Kromě Argolidy je totiž pouze Boiótie jedinou oblastí, ve které jsou regionální varianty kyklopského zdiva Loaderovou akceptovány jako skutečně kyklopské. Další regionální varianty, dokonce i v Messénii (kde jsou mykénští kameníci evidováni na tabulkách z Pylu), nejsou dostatečně probrány. Přesto v mnoha částech pevninského Řecka mohou být konstrukce mykénských fortifikačních zdí považovány, stejně jako mnoho mykénské keramiky v těchto regionech, za „provincionální“. Jejich konstrukce často vykazují větší rozdíly oproti zdem z Argolidy než například ty, které můžeme pozorovat u „třetího města“ ve Fylakopi na Mélu. Je zcela pravděpodobné, že stejně jako u keramiky, tak i v této oblasti se Mykéňané v těchto vzdálenějších regionech pokoušeli do jisté míry kopírovat styl v centru, tj. v Argolidě. Takovéto variace lze očekávat, neboť se zde musí vzít v potaz dostupnost materiálu pro výstavbu hradeb, tedy kamene. Dokonce i v Argolidě, v centrální oblasti mykénské kultury, byly více či méně úspěšně takto napodobovány hradby hlavních pevností Mykén a Tiryntu. Ani např. ve srovnání s nimi nedosahují současné hradby v Mideji po celém svém obvodu stejného konstrukčního standardu. Stejně tak hradby v Nea

17

Epidauros, Vassa, jsou nevyrovnané kvality a samotný styl tam můžeme plným právem nazvat provincionální. Dokonce ani hlavní cesty v Mykénách a Epidauru (nejlépe postavené mykénské cesty) nedosahují, kromě hlavních mostů a kanálů, nejvyššího standardu kyklopské konstrukce po celé své délce. Naopak mnoho hradeb z pozdějšího období, zvláště helénistického, které byly popsány jako kyklopské, se vzhledově podobá nejlepšímu mykénskému kyklopskému zdivu (jako v Geraki) a jsou daleko lepší konstrukce než mnoho jiných mykénských fortifikačních zdí. Na Dodekanesách jsou takové zdi zcela běžné a musí být tedy pečlivě odlišeny jako ne-mykénské, společně s přibližným určením jejich datování.27

3.2 Účel mykénské fortifikace a její obecná konstrukční charakteristika Základním účelem mykénské fortifikace bylo samozřejmě opevnění a tím ochrana daných měst.28 Přesto se např. Dickinson domnívá, že vybudování těchto hradeb mohlo souviset s ustanovením paláce jako mocenského centra a hradby pak měly sloužit (zvláště u dřívějších obvodových v Mykénách a Tiryntu) spíše jako ukázka moci vládců těchto měst nežli jako obranný prostředek.29 Ovšem i přesto se zdá, že byly také navrženy jako maximální možná překážka pro případné útočníky. A právě jejich velikost a mohutnost mohla sama o sobě pomáhat odradit nepřítele od pokusu o útok. Masivní zdi Mykén a Tiryntu byly jistě určeny k tomu, aby dávaly jasně najevo, že jejich vládci disponují natolik velkou mocí, že by bylo zbytečné proti nim bojovat. A tyto zdi byly jistě nutností, neboť tato moc byla závislá na zemědělství, a tudíž i na bezpečnosti jak zemědělské produkce, tak i populace, která se o ni starala. A samozřejmě mnoho této produkce bylo 27


28

Ibid., s. 23.

29

Dickinson 1994, s. 160.

18

uchováváno právě uvnitř zdí pevností (zvláště Mykén, Tiryntu, a jak také bylo doloženo, v Mideji a Gla), které společně s vojskem představují hlavní obranu. Aby mohla být zajištěna stabilita při dosažení určité výšky zdí (průměrně 8metrová výška je zachována v Mykénách30 a ještě vyšší je v části malé citadely v Tiryntu), byla nutná dostatečná šířka zdi a taktéž velikost a váha použitých kamenů. Velké pevnosti v Argolidě, zvláště pak Mykény, Tiryns a Midea, byly postaveny možná jen na základě dostupnosti takového kamene. Tímto materiálem byl především vápenec, na jehož opracování však Mykéňané neměli vhodné nástroje, aby mohl být snadno přeměněn do souvislé kamenné zdi. Podle Küppera však Mykéňané vynalezli nějaký druh kyvadlové pily pro řezání alespoň měkčího kamene (např. v Mykénách slepence) do čtvercových bloků31, které byly ještě opracovány kladivy a pak použity hlavně na vysoce viditelných místech32 – tedy na hlavních vstupních branách a věžích, kde souvislé zdivo s přesně padnoucími čtvercovými bloky kamene bylo obzvlášť vhodné. A jak tvrdí Lawrence, Mykéňané při takovémto opracovávání již používali techniku anathyrosy, kterou převzali od Egypťanů.33 Ovšem jak je zřejmé, většina obvodových zdí (a to i v Mykénách a Tiryntu) se skládá z nesouvislého kyklopského zdiva, ve kterém byly velké bloky kombinovány s menšími kameny a spojovány bahnem. Tato technika byla zřejmě nadále vyvíjena, protože zde nebylo ani dostatečné množství vhodného materiálu, ani dostatek času k výstavbě (s tehdy dostupnými primitivními nástroji) všech obvodových zdí ve čtvercových blocích. Přesouvání bloků na místo pak vyžadovalo kombinované použití ramp, výtahových zařízení a lešení. Co se týče našich znalostí mykénských fortifikací, jsou získávány a odvozovány převážně z jejich nejmladších fází spadajících do období LH III, a navíc ještě ze tří hlavních pevností – Mykén, Tiryntu a Mideji. Konstrukční metoda použitá 30

Preziosi, D. ― Hitchcock, L. A. 1999. Aegean Art and Architecture. Oxford: Oxford University Press,

s. 187. 31


32

Preziosi ― Hitchcock 1999, s. 187.

33

Lawrence, A. W. 1996. Greek Architecture. Yale University Press, s. 167.

19

v Mykénách byla geniální, ale technicky limitovaná a v zásadě empirická. Nemůžeme předpokládat, že by Mykéňané měli nějaké detailní „vědecké“ znalosti o mechanických vlastnostech zdí porovnatelné s našimi (např. výhoda použití klenáků nebo ochrana proti sesuvu a „kolmým tlakům“). Ať už tedy měli jakékoli znalosti, jako např. o deformaci zdiva, pravděpodobně byly získány spíše jako výsledek zkušeností než na základě „vědeckých“ teorií a pokusů. Základními vnějšími znaky kyklopských zdí jsou velké, často masivní kamenné bloky a malé kameny kombinované s blátem, které vyplňovaly mezery mezi nimi. Tyto malé kameny byly důležité, protože velké bloky nemohly být na přední straně plně tvarovány tak, aby do sebe přesně zapadly, jelikož k tomu potřebné nástroje ještě tehdy nebyly dostupné. Ve zdi pak tyto malé kameny plnily dvě odlišné funkce. Za prvé sloužily jako klín mezi velkými bloky, čímž zabraňovaly jakýmkoliv jejich posunům, tj. jakýkoli nadměrný náklon nebo příliš se houpající kámen jimi mohl být zajištěn. Za druhé sloužily jako ochrana proti vypadávání bláta ze spár, do kterého byly vtlačeny. Bláto, které pak bylo těmito kameny vytlačeno, bylo následně strženo (stopy této činnosti můžeme pozorovat jako zřetelné archeologické vrstvy blízko základů zdí). Kvůli své enormní hmotnosti musely být základy umístěny na kvalitním podloží. Ovšem jeho různé vlastnosti, jako např. pukliny, sklon nebo výchoz, ovlivňovaly jak formu, tak technické požadavky, což nedovolovalo udržet žádný pravidelný tvar opevněného prostoru. Aby tedy dosáhli požadovaného stavu opevnění, museli stavitelé učinit několik kompromisů mezi stavem podloží a potřebami ohrazení. Stejně tak se museli vyrovnat s následky svého rozhodnutí stavět z megalitických kamenných bloků (které však samy pomohly některé anomálie v podloží vyřešit). Přestože v základech a v nižších částech zdi byly kameny spojovány jílem, mykénské fortifikační zdi byly drženy pohromadě hlavně jádry tvořenými směsí hlíny a kamení. Tato silná jádra pak byla naopak držena pohromadě dvěma vnějšími paralelními masivními kamennými zdmi, o nichž byla řeč výše. Mohutnost a soudržnost jádra byla důležitá kvůli zachování pevnosti a váhy nutné k působení

20

odporu proti jakékoli možnosti posunu, vyboulení nebo zhroucení zdi. Jak ale tvrdí Simpson a Hagel, jak šířka, tak váha jádra by byla anulována, pokud by došlo k odpaření vody způsobující vlhkost uvnitř zdí, což by vedlo k vysušení jílu, a tím i k jeho následnému rozpadu. Vlhkost proto musela být podle nich udržována, což bylo zajištěno skutečností, že vnější a vnitřní paralelní kamenné zdi zůstaly nepropustné. Kameny použité na tyto zdi musely být proto dostatečně velké, aby odolaly jak vnitřním tlakům z jádra, tak dalším možným příčinám nestability. Jelikož však k jejich tvarování byly dostupné pouze bronzové a kamenné nástroje (společně s dřevěnými klíny atd.), nebylo možné upravit všechny tyto velké kameny tak, aby se daly umístit na místo bez nutné výplně spár. Musely tak být často částečně zazděny do jádra a částečně zaklíněny malými kameny. Co se týče horního zakončení zdi, nepředpokládají Simpson a Hagel na rozdíl od Lawrence nebo Mylonase34 použití cihel, protože by podle nich byly vystaveny dešti, což by vedlo k jejich destrukci. Předpokládají však ukončení nějakým druhem chodníku, podobně jako povrch cesty. Vrcholy zdí by tak podle nich, zvláště u hlavních pevností, mohly být používány také jako komunikace. Například chůze z části, kde se nachází vstup do podzemní nádrže ke Lví bráně v Mykénách, by byla jistě mnohem snadnější po vrcholku hradeb než skrze střed zastavěné oblasti. Zdali ovšem byla taková šířka zdí nutná (často 5 až 6 m, někde i více), nemohli Mykéňané jakkoliv zjistit. Ale bylo očividně žádoucí vytvořit hradbu tak pevnou, jak to bylo jen možné; a šířka zdí navíc zabraňovala útočníkům, aby ji lehce poškodili. Je také velmi pravděpodobné, že již předtím měli stavitelé zkušenosti s problémy, kdy stěny byly příliš úzké nebo byly postaveny z příliš malých kamenů. Pozdější pokročilá eroze bahna ve spárách mohla mít za následek narušení struktury zdí a nakonec rozpad samotného vnitřního jádra. Pravděpodobně proto bylo bláto uvnitř spár, ale také přes ně udržováno (a bylo-li to nutné, i obnovováno) během celého období používání hradeb, takže během této doby

34

Lawrence 1996, s. 48; nebo také Mylonas 1966, s. 12.

21

mohla být většina kamenů ve spárách tímto bahnem zakryta, a tudíž těžko viditelná. Proto je současný působivý vzhled některých kyklopských hradeb dán hlavně tím, že toto bláto vypadalo, což vytvořilo vizuální kontrast mezi (zbylými) malými kameny v mezerách a masivními bloky, které zde byly použity. Pokud bychom za hlavní konstrukci mykénských fortifikací považovali kyklopské zdivo, podle Loaderové existuje poměrně málo mykénských (nebo jiných) zdí, které lze zařadit mezi kyklopské. Navíc její vypracované „Typy“ (I až V), do

kterých

těchto

několik

zdí

rozdělila,

jsou

extrémně

závislé

na

(předpokládaném) měřítku zachovalých (nebo chybějících) menších kamenů v mezerách a taktéž i na jejich přesné povaze. Ve skutečnosti však zde neexistuje nic vyvinutějšího nebo sofistikovanějšího, pouze místní variace. Příkladem může být např. použití vertikálních kamenů v mezerách namísto horizontálních. Vertikální kameny jsou nejspíše mnohem vhodnější (a také více předpokládány) v konstrukcích, které jsou pravidelnější a které se více podobají zdivu s přesnými řadami kamenů. To jsou většinou ty, kde byl použit měkčí kámen, který je snadněji opracovatelný.

Kromě

toho,

jak

připouští

Loaderová,

Typ

III

(hlavně

s horizontálními kameny v mezerách) a Typ IV (s více vertikálními kameny v mezerách) mohou být často zaznamenány u stejné památky a ve zdech ze stejného období - zvláště patrné je to v Tiryntu v období LH IIIB. Dokonce do nejzákladnější varianty, Typu I (spatřeného poprvé v Mykénách a v tholových hrobkách v Epano Furnos stejně jako u fortifikací v Kiafa Titi v Attice - u Loaderové předběžně zařazených do období LH I-II), jsou také stále řazeny fortifikace z období LH IIIB v Mideji. Mimoto byla tato jednoduchá konstrukční metoda (kyklopské zdivo), jak se zdá, „znovu vynalezena“ později, v helénismu – např. Geraki v Lakónii a také na Dodekanésách. Není tedy v žádném případě rozumné přidělit datování ke kyklopskému (nebo jinému) zdivu výhradně na základě analýz povrchových stránek jejich vnějšího vzhledu, jak to právě Loaderová dělá. Ještě méně

22

ospravedlnitelné je klasifikovat jako ne-mykénské ty zdi, které nezapadají do žádné z teoretických klasifikací kyklopského zdiva.35

35


23

4. Mykénské fortifikace v centrech mykénské kultury Jak již bylo zmíněno výše, hlavní poznání mykénských fortifikací získáváme hlavně z pevností v Mykénách, Tiryntu a Mideji, zvláště pak z jejich posledních fází výstavby. Přesto u nich lze vysledovat postupný vývoj, který vždy probíhal v několika etapách (kromě Mideji, u níž se předpokládá jediná stavební fáze). Jelikož se však u nich nedochovaly pozůstatky dřívějších fází, hlavně z období LH III a ještě dřívějších (MH), je nutné hledat možné vývojové články jinde. Nejblíže k centrům v Argolidě lze takové opevnění najít ve Vasiliko - „Malti-Dorion“, v Messénii, kde jsou takové hradby předpokládány již právě v MH období. Příklady ze vzdálenějších koutů mykénského světa lze nalézt např. v Kiafa Titi v Attice nebo z Ayia Irini na Keu. Všechny výše zmiňované hradby však poskytují přehled nejen o možném chronologickém vývoji, nýbrž vypovídají i o velké rozmanitosti konstrukčních postupů, které Mykéňané při jejich výstavbě používali. Následující kapitoly se tak snaží tuto rozmanitost a vývoj ukázat na výběru několika (nejen těch nejznámějších) mykénských center.

4.1 Argolis a Korinthia Argolis, zčásti hornatá krajina na severovýchodě Peloponnesu, je místem, kde se nalézají nejen hlavní centra doby mykénské, Mykény, Tiryns a Midea, ale také mnoho jiných, které byly v nedávné době objeveny během intenzivních průzkumů.36 Z nich jasně vyplývá, že Argolis-Korinthia byla nejhustěji osídlenou oblastí v mykénském Řecku a také sídlem nejvýznamnější vládnoucí dynastie. Z hlediska opevnění patří mezi lokality, které byly zcela jistě opevněny, Kandia, Profitis Ilias, Nea Epidauros: Vassa Koraku. Do těch, u kterých se opevnění

36

Podrobnější, systematicky uspořádané informace lze nalézt v: Shelmerdine 2001, s. 329-381.

24

předpokládá, ale dosud nebyly nalezeny dostatečné důkazy, lze zařadit např. Argos, Nauplion a Asiné. Zvláštním případem mykénského opevnění, o kterém bude řeč níže, je pak obranná zeď vedoucí přes Istmos. Jediné, pro co nebyly v Argolidě a Korintii dosud nalezeny důkazy, jsou opevnění z raného mykénského období. Ovšem vzhledem k nálezům obranných zdí v Kiafa Thiti, Pylu a Peristerii z LH I-II lze jen těžko předpokládat, že by se v této době podobné zdi nenacházely také u dalších center. Nicméně hlavní rozvoj a rozkvět mykénských fortifikací spadá až do období pozdějších, zvláště pak do LH IIIB, kdy dochází k výstavbě nejmohutnějších hradeb v Mykénách, Tiryntu a Mideji, kde (v jejich konečné fázi) byly vstupy chráněny baštami nebo složitými, úzkými chodbami a schodišti uvnitř zdí. V konečné fázi pak do hradeb v Mykénách a Tiryntu byly ještě zahrnuty zdroje vody chráněné prostřednictvím svažujících se klenutých chodeb.37

4.1.1 Mykény U pevnosti a paláce ležícího severně od Argu rozlišujeme tři fáze výstavby opevnění, kdy se postupně zvyšovala oblast chráněná hradbou.38 První známé hradby, vztyčené před výstavbou Lví brány a velké rampy vedoucí k paláci, jsou obvykle kladeny do období LH IIIA239, i když Dickinson tvrdí, že jsou-li hradby z Tiryntu kladeny do LH IIIA1 (objevují se však i tvrzení, že hradby v Tiryntu jsou pozdější – viz Tiryns), není důvod se nedomnívat, že zdi

37


38


39

Ibid., s. 185, uvádějí přesněji období výstavby kolem r. 1340 př. Kr.; Lawrence 1996, s. 48, pak po

roce 1350 př. Kr.

25

v Mykénách mohou být taktéž z tohoto období.40 Ty zahrnovaly postranní (zadní) bránu a hlavní vstup, který byl umístěn východně, za hrobovým okruhem A.41 V druhé, pozdější fázi LH IIIB42 vznikly mnohem masivnější kyklopské obranné hradby, při jejichž výstavbě byla zbořena západní zeď dřívější pevnosti a byla přidána velká část oblasti na jihu a západě. Byla vytvořena Lví brána (viz níže) a od jejího jižního konce byly vztyčeny nové hradby, kterými byl na západě do opevnění zahrnut hrobový okruh A. Jelikož v této době ležel pod úrovní původních hradeb, vytvořili Mykéňané násep, který zpevnili masivní zdí. Mylonas také konstatuje možnost, že tato zeď byla vytvořena ještě před výstavbou brány a také ještě před začleněním hrobového okruhu A do hradeb. 43 Do hradeb byla taktéž zapojena část budov spojených s náboženskou funkcí. Dalším rozšířením vznikla, někdy po dokončení Lví brány, vedlejší Severní brána (viz níže) a věž na jihovýchodě44, dále také bašty sloužící k ochraně vstupních bran a na některých místech konstrukční prvky sloužící k odlehčení stavby.45 V závěrečné fázi LH IIIB2/C46 byly hradby ještě rozšířeny severovýchodním směrem, kde se nacházel vstup k podzemní zásobárně vody, k níž vedla zaklenutá chodba, která byla vedena skrz hradní zeď a pod ní. V tomto rozšíření byly taktéž vybudovány dvě výpadové brány (viz níže).47 V této době ohraničují hradby plochu přibližně 30 000 m2 (i se samotnými hradbami), v délce zhruba 900 m, se zdmi dosahujícími průměrné šířky 5-6 m (7-7,5 m48) a zachovanou výškou přes 8 m.49 40


41

Preziosi ― Hitchcock 1999, s. 185. Mnohem podrobnější informace o této fázi výstavby podává:

Mylonas 1966, s. 22-28. 42

Preziosi ― Hitchcock 1999, s. 185; uváděné datum výstavby kol. r. 1250 př. Kr., tedy období LH

IIIB1 podle Simpson – Hagel 2006, s. 21. 43

Mylonas 1966, s. 28.

44


45


46

Preziosi ― Hitchcock 1999, s. 185, je uváděno kol. r. 1200 př. Kr.

47

Podrobněji o podzemní chodbě: Mylonas 1966, s. 31-33.

48


26

Skutečná výška je dnes těžko odhadnutelná (odhady se pohybují do 15 m50) a taktéž se neví nic o jejím ukončení. Zesílení zdí vedlo k domněnce, že obsahují galerie podobné těm v Tiryntu. Avšak podrobný průzkum prokázal, že prostory tohoto typu v Mykénách nejsou. Skladiště, která byla nalezena v severním rozšíření zdi, pocházejí, jak uvádí Mylonas, z velmi pozdního mykénského období a byla vytvořena dlouho po výstavbě vlastních hradeb.51 U všech tří fází bylo použito kyklopské zdivo. Jako materiál se uplatňují vápencové kameny různé velikosti, které byly buď hrubě opracovány, nebo ponechány v původní podobě. V některých částech však byly použity ještě větší, pečlivě opracované kvádry ze slepence (vážící průměrně kolem 5-6 tun), tvořící víceméně pravidelné řady52. Použití těchto kvádrů se týkalo hlavního vstupu (Lví brány), její bašty a úseku původní západní zdi, která obklopovala vnitřní dvůr této brány. Tento konstrukční systém byl také použit u vedlejšího vchodu, tzv. Severní brány, a u pravoúhlé věže v jihovýchodním rohu hradeb pod „Domem sloupů“. Ještě je nutné zmínit, že se zde objevuje třetí druh zdiva, u nějž bylo použito malých, dobře opracovaných kamenů polygonálního tvaru, které byly poskládány do pevné a lépe vypadající zdi. V tomto případě se však jedná o zdivo z helénistického období, které mělo doplnit hradbu poničenou r. 486 př. Kr. Nejlépe je viditelné v severozápadním rohu bašty chránící Lví bránu.53 Hradby podle běžných zvyklostí doby mykénské kopírovaly skalnaté podloží, přičemž samotná skála byla někdy začleněna do jejich konstrukce. Nejlepší příklad lze nalézt na části zdiva táhnoucího se po levé straně směrem ke Lví bráně. Prostor uvnitř hradeb byl přístupný dvěma vchody, hlavním a vedlejším, ke kterým v pozdější době přibyly ještě dvě výpadové brány v severovýchodním konci

49

Simpson – Hagel 2006, s. 34.

50

Higgins, R. 1997. Minoan and Mycenaean Art. Thames & Hudson, New York, s. 82.

51


52

Lawrence 1996, s. 48.

53


27

hradeb.

54

Hlavním vchodem byla od LH IIIB období Lví brána, která v sobě

zahrnuje jak funkci praktickou, tak symbolickou, jež je reprezentována jediným dochovaným reliéfním panelem, který slouží jako odlehčující trojúhelník55. Tato brána byla chráněna 14,8 metru dlouhou a 7,23 m širokou masivní baštou56, která nejspíše sloužila při napadání nepřítele, který měl na této straně štítem nechráněnou část těla.57 Také byla chráněna hradbou na východní straně, odkud mohly být vrhány např. kameny. Mezi těmito zdmi se tak vytvořil poměrně úzký koridor, nějakých 15x7,23 m, který se skvěle hodil pro redukci počtu útočníků.58 Samotná brána je tvořena čtyřmi velkými kvádry ze slepence, tvořícími boční sloupky, práh a překlad (ten má odhadovanou váhu kolem 20 t), při rozměrech přibližně 4,5x2,1x0,9 m. Vstup je téměř stejně široký a vysoký - výška dosahuje 3,10 m, šířka se pohybuje od 3 (ve spodní části) do 2,74 m (2,78 m59) u překladu60. Dveře byly dvojité, což dokazují otvory po čepech v prahu a překladu. Severní vchod byl postaven po vzoru Lví brány (včetně materiálu), jakožto i prostor před ní byl uspořádán podobným způsobem. Nachází se v severní linii hradeb asi 250 m východně od Lví brány.61 Výpadová brána v severovýchodním konci hradeb je malá, úzká chodba vedoucí skrze hradby, která byla zaklenuta konzolovou klenbou ve tvaru obráceného V, podobného typu jako u galerií v Tiryntu. Tato chodba nebyla, jak tvrdí Mylonas, opatřena dveřmi. Na severu se nacházela další výpadová brána,

54


55


56


57


58


59

Ibid., s. 17.

60


61


28

která pravděpodobně sloužila k napadání nepřítele útočícího na Severní bránu nebo na podzemní nádrž.62

Pokud mluvíme o Mykénách, je taktéž nutné zmínit zdi kolem kapličky Profitis Ilias nad Mykénami, na nejzápadnějším vrcholu hory Charvati. Tyto obvodové zdi byly Wacem interpretovány jako mykénská pevnost a signální stanice. Ovšem o mykénském původu panují pochybnosti, a to i přesto, že zde byla mykénská aktivita zaznamenána.63

4.1.2 Tiryns Toto významné středisko mykénské kultury bylo podle Dickinsona poprvé opevněno v LH IIIA164. Lawrence nebo Preziosi a Hitchcock tuto činnost kladou do období LH IIIA2. Navíc Preziosi a Hitchcock dokonce tvrdí, že opevnění v Tiryntu je staršího data než v Mykénách65. Stejně jako v Mykénách je i zde výstavba rozčleněna na několik fází - Müller rozlišuje tři fáze, které dělí na další dvě období66, Fittschen pak přidává čtvrtou fázi v období LH IIIC67 (viz obr. 7). Ve výše zmíněném prvním období (LH IIIA1) byla zeď hrubší než pozdější. Skládala se z obrovských bloků (vážících několik tun) velmi nepravidelného tvaru, které do sebe vůbec nezapadaly a v mezerách byly vyplněné malými kameny a jílem. Šířka zdi se pohybovala průměrně kolem 6 m a

62

Mylonas 1966, s. 18-19.

63


64

Dickinson 1994, s. 160. S tímto názorem se ztotožňují i: Simpson – Hagel 2006, str. 36.

65


Preziosi ― Hitchcock 1999, s. 185, doslova píšou, že: „opevňování Mykén začalo kolem roku 1340 př. Kr. a o nějakých 25 let později byl opevněna pevnost v Tiryntu.“ 66


67

Dickinson 1994, s. 155, Fig. 5.30.

29

byla nejméně stejně vysoká68. Tato první zeď se ještě držela blízko vrcholu kopce a zahrnovala jižní plošinu. Hlavní přístup a vchod se nacházel v jihovýchodním rohu (pod pozdějšími vnějšími propylejemi). Dveře se nacházely ve vnitřní linii hradby, která byla v prvním období (1a) v tomto bodě rozšířena směrem ven do podoby dvou jako bašty vypadajících výstupků. V druhém období pak ještě byly z vnitřní strany přistavěny dvě věže69. V druhé fázi, v období LH IIIB1, byly hradby rozšířeny. Byl přidán pruh země na jihu, nepatrně nižší terasa na severní straně (nazývaná Middle citadel) a skalní římsa na východě, pod hlavním vstupem. Hlavní vchod byl nyní přístupný od severu; dvě brány jdoucí za sebou byly umístěny na vstupní římsu, mezi původní a nové zdi. Ty byly ještě následně (podle Müllera v období 2b) prodlouženy směrem na sever, kde byly ukončeny zdí, 8 m širokou, která vystupovala 17 m od nové vnitřní brány. Ta byla umístěna mezi ni a obdobně zesílenou část vnitřní zdi (nepřítel, který by se pokusil o útok na bránu, by se nejdříve dostal do koridoru tvořeného těmito zdmi, ze kterých by mohl být lehce napadán).70 Tyto úpravy byly, jak tvrdí Mylonas, udělány možná právě proto, že původní vstup do pevnosti byl, navzdory věžím a zesílení hradeb v daném místě, prakticky nechráněný. Dále také poukazuje na skutečnost, že takovéto uspořádání ukazuje na velký vývoj ve vojenské taktice.71 Menší vchod byl taktéž umístěn blízko severního konce západní strany, u obrovské věže, přístupné skrze její jižní stranu, která vznikla jednoduchým rozšířením hlavní zdi. Podél 3 m dlouhého průčelí této bašty byly vyhloubeny jámy (šachty) a přes ně byl instalován padací most. Později (pravděpodobně ke konci LH IIIB2, tedy ve třetí fázi) byla jižním směrem, podél svahu, postavena vypouklá přístavba vycházející z vnější strany věže a nakonec se připojující k hlavnímu opevnění. V této přístavbě byly

68


69


70


71


30

vybudovány úzké dveře, od nichž vedlo směrem k věži odkryté schodiště, dlouhé více než 45 m, které bylo snadno napadnutelné ze všech stran72. Podle Lawrence (ale i Müllera) byla také v této době rozloha pevnosti zdvojena, a to ohrazením severního konce hřebene pahorku73 (to je však Fittchenem navrhováno již do období předchozího – viz obr. 7)74. Ve východní a západní sekci tohoto peribolu bylo vytvořeno několik pravoúhlých nik, které snad sloužily jako skladiště, ty menší jako možné pozorovatelny nebo malé strážnice75. Na východní straně byla stěna tohoto rozšíření vedena přímo jižním směrem naproti výše zmíněné 8 m široké zdi. Mezi nimi pak byl ponechán průchod o šířce 3 m (4,7 m76) jakožto hlavní vstup, o němž se Mylonas domnívá, že u něj zřejmě nikdy nebyly použity dveře77. Aby tato nová přístavba odpovídala starší zdi, byl navíc její konec rozšířen (její výšku pak Lawrence určuje na více než 9 m (30 stop). Podél vnější strany hradeb pak vedla, od tohoto vchodu směrem na sever, rampa (o šíři 4,7 m a zachované délce asi 20 m78), takže nepřátelé útočící na bránu na jejím konci měli odkrytou pravou stranu těla, čímž vytvářeli lehce napadnutelný pravoúhlý prostor (prototyp takového systému byl nalezen v Alişaru v Malé Asii; jedná se o mnohem starší práci, která zůstávala v používání i za doby Chetitské říše).

79

Také byly

přidány galerie a kasematy na jihovýchodní a jižní straně, které jsou asi nejcharakterističtějším rysem hradeb v Tiryntu. Průměrná šířka dosahuje 1,65 m a výška vertikálních zdí 1,75 m. Klenba je konzolová ve tvaru obráceného V. Sedm

72

Lawrence 1996, s. 45-46.

73

Ibid., s. 46. Lawrence zde přesněji uvádí konec 13 století.

74

Dickinson 1994, s. 155, Fig. 5.30.

75


76

3 m šířku vchodu uvádí Mylonas 1966, s. 12; 4,7 m pak Lawrence 1996, s. 46.

77


78

Ibid., s. 12.

79


31

místností na jihovýchodě a pět na jihu má průměr kolem 4,3x3,3 m a sloužily nejspíše jako skladiště.80 Oblast celého hradu zabírala přibližně 20 000 m2. Ze severu na jih měla každá strana délku asi 300 m, zatímco obvod je asi 725 m. V nejužším místě činí šířka 45 m. Dochovaná šířka zdí se pohybuje v rozmezí 4,5 až 17 m, na mnoha místech mají průměr 7,5 m. Původní výšku zdi, která byla podle Mylonase ukončena palisádami ze sušených cihel, dnes nelze určit; nejlépe zachované části mají výšku kolem 7,5 m81.

4.1.3 Midea Rozloha opevněného prostoru pevnosti ležící východně od Argu je odhadována asi na 24 000 m2 a je tedy srovnatelná s rozlohou Mykén nebo Tiryntu. Hradby, které se tu zachovaly, dosahují maximální výšky 7 m a šířky od 5 do 7 m. Vybudovány byly ve stejném stylu jako v Mykénách a Tiryntu, ačkoliv rozměry kamenných bloků nedosahují takové velikosti. Dvě masivní brány na východě a západě byly spojeny cestou uvnitř citadely. Západní brána a její strážnice byly chráněny velkou pravoúhlou baštou. Na místech, kde zeď měnila směr, se nacházely velmi malé, zakřivené výstupky, z nichž se zachovaly tři. Styl konstrukce je po celém obvodu hradeb stejný, což je považováno za důkaz, že byla stavěna pouze jednorázově během období LH IIIB.82 Sekce vykopaná v oblasti východní brány a nižší terasy pocházela, podle nalezeného keramického materiálu, z období LH IIIB2. Při zkoumání základové jámy pro zeď v oblasti Západní brány pak byly nalezeny střepy z období LH IIIB1, ale žádné z LH IIIB283. Předpokládá se tak (na základě nových důkazů), že jediná

80


81

Ibid., s. 12.

82


83

Shelmerdine 2001, s. 372.

32

stavební fáze by mohla být datována do poloviny LH IIIB, tedy do doby, kdy docházelo k rozsáhlým úpravám opevnění v dalších dvou velkých centrech v Argolidě. Ve prospěch období LH IIIB2 svědčí také velké množství keramiky z této doby nalezené ve velkém stavebním komplexu blízko Západní brány, postaveném naproti obvodovým hradbám. Jestliže byly hradby opravdu stavěny více méně ve stejném období jako tento komplex, pak by se pravděpodobně jednalo o ranou fázi LH IIIB2, což by přibližně odpovídalo stavební činnosti v Mykénách a Tiryntu (viz předchozí kapitoly)84.

4.1.4 Destrukce opevnění v Mideji, Mykénách a Tiryntu na konci LH IIIB Na úplném konci LH IIIB2 období se po celé prozkoumané části pevnosti v Mideji nacházejí důkazy destrukce způsobené ohněm. V přibližně stejném čase došlo také k destrukcím v Mykénách a Tiryntu, načež všechna zkoumání ukazují, že jejich příčinou mohlo být jedno nebo několik zemětřesení.85 Ovšem první známky všeobecné destrukce se objevují již v polovině LH IIIB období, kdy byly poničeny pevnosti v Tiryntu a domy mimo obvod hradeb v Mykénách a Gla. Po těchto událostech však byly hradby v Mykénách a Tiryntu podstatným způsobem rozšířeny. Shelmerdine se proto ptá, jaké může existovat spojení mezi snahou o zdvojení fortifikací a destrukcí způsobenou zemětřesením, která této snaze předcházela? Souvislost vysvětluje tvrzením, že tato rozsáhlá výstavba hradeb není odpovědí na zemětřesení, nýbrž jasným ukazatelem, že to byli lidští nepřátelé, kteří ohrožovali palácová centra v Argolidě (a možná také v Athénách),86 což odpovídá názoru Dickinsona, podle kterého mohla stavba nových fortifikací a

84


85

Ibid., s. 38.

86


33

rozšiřování stávajících (Mykény, Tiryns) reflektovat vzrůstající obavy o obranu.87 Na druhé straně, jak tvrdí Simpson a Hagel, neexistuje v podstatě žádný rozpor mezi možnou prevencí proti nepřátelskému útoku či proti možné destrukci způsobené zemětřesením. Ovšem dodávají, že hradby v Mideji (pokud je budeme datovat do LH IIIB2) byly nejpravděpodobněji budovány jako odpověď na nepřátelské ohrožení, a to na základě předchozích zkušeností.88

4.2 Messénie V posledních letech bylo v Messénii objeveno mnoho osídlení, ale jen u velmi malého počtu se setkáváme s opevněním. Z těch známých můžeme jmenovat např. Pylos (v Ano Englianos) a Miru - Peristeria, které mají hradby datovány do LH I nebo LH II období, nebo také hradby ve Vasiliko - „Malti-Dorion“, které jsou pravděpodobně taktéž z raného mykénského období. Hradby z Muriatada Elliniko (osídlení z LH IIIB) - jsou zatím jako jediné datovány do pozdního mykénského období, ačkoliv geofyzikální měření silně naznačují velkou terasu pod nimi. Tatáž metoda naznačuje hradby v samotném paláci v Pylu. V některých dalších městech jsou hradby předpokládány, ale důkazy jsou buď neprůkazné nebo nedostatěčné.89

4.2.1 Vasiliko: „Malti-Dorion“ „Malti-Dorion“ je jméno akropole, kterou vykopal a také pojmenoval Valmin. Leží na severním konci vysokého vápencového hřebenu Ramovuni, který vystupuje do údolí Sulima, mezi vesnicemi Vasiliko a Kokla.

87


88


89

Ibid., s. 52.

34

Fortifikace uzavírají plochu asi 140 m (S-J) x 80 m, styl konstrukce se zdá být uniformní, zahrnuje i pět malých vchodů. Tři nad příkrým severním svahem byly jednoduché a úzké. Na jihu byly dvě brány, které byly zřejmě zpevněny výběžky na jejich levé (východní) straně. Zeď je zachována hlavně na vnitřní straně, kde k ní byly připojeny velké místnosti. Zde se zdi dochovaly do výšky jednoho metru a jejich šířka kolísá od přibližně 1,60 m do přibližně 3,55 m. Vápencové kameny, které byly k jejich výrobě použity, byly většinou neopracované a nebyly kladeny do přímých řad. Kameny byly hlavně malé až střední velikosti, obvykle úzké a zřídka dosahovaly délky větší než jeden metr. Jak bylo nyní zjištěno, nejranější materiál z města pochází z MH II období a velká část dochované architektury patří do následujícího „Dorion IV“ osídlení, Valminova „Středně Helladského Města“. To zřejmě začínalo v období MH III, ačkoliv existují názory, že stratigrafické důkazy nejsou zdaleka jasné. Jak tvrdí Valmin, v období „Dorion IV“ se město z MH postupně mění v mykénské centrum. Přesněji zde mělo dojít k plynulému přechodu mezi obdobími MH III až LH I a II. Hradby pak byly dokončeny, jak je dnes obecně přijímáno, během LH I a LH IIA období.90 Ovšem Dickinson poukazuje na fakt, že Darcque na základě stratigrafie tvrdí, že opevněné sídliště v Malti není z MH, ale LH III období.91 Ačkoliv, jak poukázal Howell, tato stratigrafie je sama nespolehlivá, jelikož Valmin některé opravy městské zdi a jiných částí zdí „Středně helladského“ města nezapsal. Je tak možné, že některé z těchto oprav mohly pocházet právě z LH III období. Je však velmi pravděpodobné, že se v této době hlavním mykénským centrem, které zde bylo, mělo stát místo ležící na nízkém kopci Guves, a to na západním úpatí kopce, kde později Valmin vykopal několik místností ukazujících na mykénské osídlení. To leželo jen asi 100 m severozápadně od dvou tholových hrobek. Jak v tomto

90


91


35

osídlení, tak hrobce byla nalezena keramika z období LH IIIB a některé střepy pravděpodobně z období LH IIIC.92

4.3 Attika, Salamis, Megara a Aigina Výzkumy v Kiafa Titi ve východní Attice nám poskytly nejlepší a nejucelenější pohled na rané mykénské fortifikace v pevninském Řecku. Jejich styl je unikátní, poskytující jak porovnání, tak protiklad k současným příkladům fortifikací v Ayia Irini na Keu, Fylakopi na Mélu a Kolonně na Aigině. Zdá se, že oblast východní Attiky v době MH a LH I-II prosperovala, jak dokazují tholové hrobky v Toriku a Marathónu. Taktéž Braurón mohl být v této době významným centrem, jak naznačují pozůstatky hradeb, které možná do tohoto období spadají. Tato oblast pak mohla tvořit jakýsi druh politické jednotky. A hrobky v Toriku takové centrum naznačují. Kiafa Titi, Kastro tou Christu, Braurón a Marathón pak mohly tvořit jakási přidružená centra kontrolující přístupy do této oblasti, zahrnující průsmyk Pinari vedoucí přes Hyméttos z athénské kotliny. Tento průsmyk by pak mohl být chráněn z Kastro tou Christou, zatímco Kiafa Titi mohla kontrolovat přístupy z jihu a Marathón s Braurónem přístupové body ze severu a východě. Takovéto úvahy, jak uvádějí Simpson a Hagel, by mohly znamenat, že v době LH I-II byl příchod nebezpečí do této oblasti Attiky očekáván spíše po zemi než po moři, kdežto v období LH III tomu bylo pravděpodobně naopak.93

4.3.1 Athény Akropolis v Athénách a její svahy byly, stejně jako v Mykénách, obydleny již od neolitu a poté během doby bronzové, načež ještě v pozdně mykénském období byla obehnána mocnou hradbou. Jelikož však byl vrchol Akropole intenzivně používán 92


93

Ibid., s. 64.

36

v pozdějších obdobích, pozůstatky z prehistorické doby, zvláště z období EH, MH a LH I-II, jsou limitovány na keramiku, hroby a fragmenty zdí. Navzdory těmto nálezům se zdá, že Akropolis nebyla až do pozdně mykénského období opevněna. Několik struktur, které stojí na jejím vrcholu, bylo i v raných letech LH IIIB stavěno na terasách, přičemž vysoké zdi, které zde byly vybudovány, očividně sloužily pro obranu, ačkoliv nebyly primárně stavěny jako hradby.94 Stejně jako v Mykénách a Tiryntu měla hradba na Akropoli dvě brány. První se nacházela na severozápadě, druhá pak na severovýchodě. Cesta vedoucí k severovýchodní bráně byla vytvořena v přírodní puklině, v níž byly nalezeny netknuté depozity z pozdního LH IIIB období, přičemž nejméně ve dvou částech byly objeveny výplně obsahující střepy ještě z předmykénského období. Ty by mohly ukazovat na prvotní dobu stavební činnosti na Akropoli, i když ani to není jisté a období výstavby tedy může být jakékoliv. Mylonas však tvrdí, že můžeme předpokládat, že v pozdním mykénském období (nejpravděpodobněji v LH IIIB) byla postavena brána, ke které tato cesta vedla.95 A Holland navíc předpokládal, že k této bráně byla přistavěna bašta nebo věž, která ji chránila.96 Ať už je však Hollandův předpoklad správný nebo ne, podle Mylonase zůstává faktem, že uspořádání vstupního otvoru předcházelo konstrukci hradby na Akropoli, protože zeď na severovýchodním rohu kopce byla konstruována po horním okraji pukliny a pod následujícími kyklopskými hradbami. Zbytky kyklopského peribolu můžeme opět nalézt dále na severu a za základy, které Holland považoval za výše zmíněnou věž. Mezera ve zdi naznačuje, že zde byla tato zeď přerušena, což by mohlo dokazovat, že zde skutečně průchod byl. To by také mohlo znamenat, že cesta vedoucí vzhůru a brána byly používány i v době, kdy byly stavěny kyklopské hradby a dokonce i poté. Nicméně existují námitky, že otvor, ke kterému průchod vedl, byl během výstavby kyklopských zdí blokován, protože v něm byly nalezeny

94


95

Ibid., s. 36.

96

Holland, L. B. 1924. Erechtheum Papers. II: The Strong House of Erechtheus. AJA 28.2, s. 146-147.

37

tři paralelní zdi, které vedly přes otvor Hollandem zde předpokládaný. Byly kladeny do mykénského období, ale Mylonas tvrdí, že jsou až mnohem pozdější. Později, v mykénském období, byl nakonec celý vrchol obehnán kyklopskou hradbou, která tak Akropolis přeměnila na skutečnou pevnost. Nejlépe zachované části lze vidět na jihu jihozápadního rohu Mnésiklových propylejí, hluboko dole pod současnou plochou severozápadního rohu Parthenónu a také za akropolským muzeem v severovýchodním rohu kopce. Peribolos je typicky kyklopskou konstrukcí, kdy šířka zdi dosahuje 3 až 6 m a nejlépe zachované části sahají do výšky 4 m. Podle Mylonase pak skutečná výška mohla dosahovat od 9 do 10 m. Délka hradby činila maximálně 700 m a uzavírala oblast o rozloze asi 25 000 m2. V roce 1936 byly pod podlahou bašty, na které stojí chrám Athény Niké, nalezeny zbytky masivní bašty, jejíž délka byla nejméně 19,5 m a šířka 9,5 m. Její osa byla odlišná od současné bašty, neboť probíhala přibližně směrem východzápad.97 Západní průčelí je nejlépe zachované a ilustruje tendenci mykénských kameníků věnovat zvláštní pozornost rohům a zvláště pak fasádě. Kameny jsou seřazeny do pravidelných řad a mezery jsou vyplněny malými, často plochými kameny. Na jižní straně jsou velké bloky rovnány podle rohových bloků, ale směrem na východ je zdivo (zde zachované jen ve dvou řadách) vytvořeno z menších kamenů a méně propracované řady.98 Tato bašta také prokazatelně dokazuje, že se zde na západě nacházela brána, která sloužila jako hlavní vchod na Akropoli. Z ní samotné se bohužel nic nedochovalo, a tak je velmi těžké určit její původní polohu a tvar. Problémem je také tvar západní zdi, a to od bodu, kde byla přerušena jižní zdí Propylejí.99 Jisté řešení navrhl Stevens, který v roce 1946 odkryl část kyklopských hradeb na sever od severozápadního rohu bašty, na jejichž

97


98

Wright, J. C. 1994. The Mycenaean Entrance System at the West end of the Akropolis of Athens.

Hesperia 63.3, s. 338-339. 99


38

základě vypracoval plán, jak mohla brána vypadat (viz obr. 13)100 V tomto plánu je bašta zcela oddělena od hlavní masy západní zdi, což by, jak poukazuje Mylonas, neposkytovalo obráncům velkou strategickou výhodu. Na druhé straně přiznává, že by jistě bylo možné obě konstrukce propojit dřevěným mostem. To však nepovažuje za nejlepší řešení. Následovala tedy další řešení, např. od Weltera, který navrhl strážnici mezi zdí a baštou, od Travlose nebo Iakovidise, který pozměnil původní plán Stevense (vše viz obr. 13). 101 Nicméně podle Wrighta byly zeď a bašta zcela jistě oddělenými částmi opevnění. Dále podle něj neexistují známky toho, že by bašta byla stavěna přímo proti vnější fasádě severní zdi, která navíc nenaznačuje způsob, jakým byla brána ve zdi vystavěna.102 Wright také tvrdí, že severozápadní část s bránou byla pravděpodobně z pozdějšího období z pozdního LH IIIB období - tj. z doby, kdy byla v Mykénách a Tiryntu přidávána dodatečná obranná zařízení. Kromě toho, také později v LH IIIB období, byla na severním svahu vytesána šachta, aby rozšířila a prodloužila otvor ve skále vedoucí ke komnatě s pramenem nebo „fontánou“ (jak ji nazývá Broneer103). Šachta sahá do hloubky 34,5 m pod úroveň vrcholu pahorku a mykénské schodiště, které se zde nachází, bylo konstruováno tak, aby poskytovalo přístup k tomuto vodnímu zdroji. Toto zařízení, chráněný přístup k vodě, je samozřejmě porovnatelné s těmi, které byly vytvořeny v Mykénách a Tiryntu, a pochází ze stejného období.104 Pevnost nebyla na konci mykénské doby ani zničena nepřátelským útokem, podobně jako pevnosti v Mykénách a Tiryntu (jak se to alespoň předpokládá, viz výše), ani opuštěna, ale přežila až do historické doby, kdy byla několikrát přestavována. 100

Stevens, G. P. 1946. Architectural Studies Concerning the Acropolis of Athens. Hesperia 15.2, s. 73-

77. 101

Mylonas 1966, s. 37-39.

102

Wright 1994, s. 342.

103

Broneer, O. 1939. A Mycenaean Fountain on the Athenian Acropolis. Hesperia 8.4, s. 317-433.

104


39

4.3.2 Vari: Kiafa Titi Osídlená oblast zabírá plochu asi 10 000 m2. Dobře zachované fortifikace z období LH I-II lze nalézt pouze na severozápadním svahu, kde byly odkryty v délce asi 160 m. A ačkoliv nejsou vystavěny v kyklopském stylu, jsou stěny pečlivě konstruovány, s dvěma paralelními zdmi a s výplní složenou z kamenů a zeminy nacházející se uprostřed. Šířka kolísá od přibližně 2,7 m do 6 m. Ploché kameny, některé velké a nebo částečně opracované, byly používány jako vazáky a běhouny vnější zdi. V některých částech, kde podloží ostře klesalo, byla linie této vnější zdi v základech zesílena velkými vzpřímenými deskami. V jedné části, v délce asi 20 m, kde země pod zdí klesá asi ze 165 do 160 m. n. m., byla samotná vnitřní zeď konstruována jak zeď s vlastními vnějšími a vnitřními fasádami. Šířka této zdi kolísala od 0,8 m do 1,3 m, v závislosti na celkové šíři zdi v tomto sektoru. V nepravidelných intervalech byly uvnitř pergolu do vnitřních částí zdí připojeny místnosti. V bodě, kde zeď tvoří pravé úhly k fortifikační zdi a taktéž vytváří roh se stěnou paralelní k fortifikaci, se vnitřní zeď této hradby dochovala do výšky asi 2,3 m. Linie vnitřní zdi byla víceméně konstantní, ale rozšíření zdí kolísalo v závislosti na linii vnější části hradby. To znamenalo, že při jakémkoliv stoupání docházelo k přidání materiálu na daném místě a při jakémkoliv klesání byly uvnitř zdi vytvořeny oblouky, které sloužily k tomu, aby kladly odpor proti tlaku působícímu směrem dolů z kopce. Také v každém bodě, kde byla provedena změna směru hradby, byl vytvořen výstupek, což pomohlo zajistit požadované ohrazení sídliště. Tyto výstupky také určovaly šířku rampy, která se táhla podél vnější strany hradeb v délce asi 70 m a šířce od 2,7 m do 3 m105a vedla k jediné bráně, asi 2 m široké. Rampa a opevnění tvořily jedinou strukturu o šířce asi 8 m.106 Rampa byla vytvořena na kamenech, které dosahují téměř „kyklopské“ velikosti. Ve

105


106

Catling, H. W. 1989. Archaeology in Greece 1988-89. AR 35, s. 19-20.

40

fortifikaci se také nalézají dvě věže s vnitřním schodištěm, které dominují rampě. V druhé věži se nachází výpadová brána, která je umístěna asi 10 m za bodem, kde cesta stoupající k sídlišti vytváří ostrou a strmou pravotočivou zatáčku a kde přechází do rampy. Výběžek ve zdi u hlavní brány je vytvořen v pravém úhlu k rampě, přímo v bodě, kde tato rampa končí. Znaky fortifikací v Kiafa Thiti poskytují určité údaje o tom, jak asi vypadaly nejranější mykénské fortifikace, které musely být budovány i na takových místech, jako jsou Mykény a Tiryns, ale které se v žádných pozůstatcích nezachovaly. Fortifikace v Kiafa Thiti jsou tak považovány za předchůdce mnohem velkolepějších hradeb, které byly budovány v pozdějších fázích mykénské doby. V následujících staletích Mykéňané získali zkušenosti, které jim pomohly vyřešit některé otázky týkající se výstavby těchto opevnění. Z několika problémů lze uvést např. vyřešení otázky výstavby masivních hradeb na nerovném terénu, který se skládá z několika úrovní, svažuje se a je plný puklin. Podepření základů těžkými, vzpřímenými kameny v Kiafa Thiti je rané řešení, které však již dává tušit vývoj směrem k použití větších a nakonec i kyklopských stavebních kamenných bloků. Výše zmiňované výstupky, které usnadnily obehnání sídliště hradbou, byly později přeměněny na „zalomení“ dobře známá z LH IIIB období. Dokonce zde již poskytovaly pohled z rohů přes okraj lemující stěnu. A ačkoliv není tato fortifikace postavena v tak monumentálním měřítku jako ty pozdější v Mykénách, Tiryntu, Mideji a Athénách, vykazuje skvělou stavební formu, odvážné a působivé provedení a prozrazuje vojenské zkušenosti.107

4.3.3 Aigina: Kolonna Prehistorické osídlení v Kolonně se nachází na nízkém pahorku, zabírajícím rozlohu přibližně 6400 m2, na výběžku v severozápadním okraji moderního města

107


41

a v přístavu Aigina.108 Tradice výstavby opevnění je na tomto místě dlouhá, jak dokazují Walter a Felten, kteří zde odkryli několik vrstev opevnění z období EH III a MH109, kdy stěny dosahovaly šířky přes 5 m, zachovaly se v délce 72 m a oddělovaly pevnost od samotného města.110 V roce 1985 byl zkoumán severovýchodní sektor, kde byly nalezeny pozůstatky tří fortifikačních zdí. V období MH se v severovýchodním rohu opevnění nacházela brána.111 Později, v ranější fázi LH období, byl na severu ve zdi vytvořen vstup s úchyty pro dřevěnou bránu. Dále byly objeveny i pozůstatky pozdějšího vstupu.112 Zeď z LH I-II (osídlení IX a X) byla v severním sektoru, v délce asi 11 m, částečně postavena na zeď z MH období a před ni. Severně a paralelně s opravenou zdí z MH období vytváří mykénská zeď 1,2 až 1,5 m širokou proteichismu, v délce přibližně 23 m. Prostor mezi těmito zdmi pak vytvářel severní přístup do opevněného prostoru. Tento vstup byl asi 2 m široký, nejméně s dvěma vnitřními bránami, uspořádanými podobně jako v pozdějších fázích v Tiryntu.113

4.4 Boiótie, Euboia, Fókis a Lokris Tato oblast, zahrnující většinu centrálního Řecka, je rozeklaná četnými pohořími, zvláště pohořím Parnassos a Helikon. Hlavní komunikace v oblasti probíhala z thébské planiny na východě přes jižní stranu jezera Kopais, podél údolí Kefissos severozápadně k Lamii a ústí údolí Spercheios. V LH III období byly dvěma hlavními městy v této oblasti Théby a Orchomenos. Théby byly v té době

108


109


110


111

Catling, H. W. 1987, Archaeology in Greece 1986-87. AR 33, s. 11.

112

Catling, H. W. 1986, Archaeology in Greece 1985-86. AR 32, s. 18.

113


42

opevněny, a zdá se samozřejmě nepředstavitelné, že by Orchomenos nebyl, ačkoliv pozdější osídlení a výstavba nových fortifikací na tomto místě zabránily zachování nějakých pozůstatků. Dalšími důležitými centry byly také Eutheris a Krisa nedaleko Delf (které mohly být taktéž opevněny). Neobyčejná prosperita je evidována v Gla a v dalších místech (z nichž mnoho bylo opevněno) kolem jezera Kopais, a to v období, které může být do jisté míry spojováno s odvodněním nejméně části tohoto jezera. Dalšími důležitými opevněnými centry byly také Panopeus, Larymna (přístav města Orchomenos) a Vlicha, což byl možná přístav Théb. Na Euboji jsou důkazy pro mykénské fortifikace v Eretrii a (ale méně zřejmé) v Kerintu.114

4.4.1 Gla Místo, na němž leží Gla, je izolovaný skalnatý ostrov, tvarem připomínající hrušku, který se zvedá na severozápadní straně do maximální výšky asi 70 m nad úroveň okolní planiny115 (Simpson a Hagel uvádějí, že povrch na nejvyšších úrovních variuje v rozmezí od asi 10 m do 35 m nad úroveň planiny a délka od východu na západ je asi 900 m

116).

Hradby se táhly, jak bývalo u mykénských

fortifikací zvykem, po okraji skalního srázu, přičemž hloubka jejich základů byla poměrně malá (stejně jako v Tiryntu); někde se pohybuje jen od 0,1 do 0,16 m, ale většinou 0,25 až 0,4 m. Délka hradeb dosahovala asi 2800 m a uzavíraly tak oblast o rozloze asi 235 000 m2, což, jak uvádí Simpson a Hagel, je rozloha porovnatelná např. s pevnostmi v Eutresidě (asi 213 000 m2) a Krise (přibližně 235 000 m2), a Mylonas pro představu uvádí, že tato velikost odpovídá téměř sedminásobku rozlohy hradu v Tiryntu.117 Na rozdíl od něj se však zdá, že hradby byly postaveny

114


115


116


117

Simpson ― Hagel 2006, s. 78; Mylonas 1966, s. 43.

43

najednou. Výška dochovaných částí zdí dosahuje 3 až 5 m, šířka pak kolísá od 5,4 do 5,8 m. Postaveny jsou z obrovských hrubých vápencových bloků, které byly použity na vnější fasádu. Nejsou sice tak masivní jako v Mykénách nebo Tiryntu, ale velká část z nich dosahuje pravoúhlého tvaru. A ačkoliv je celková konstrukce kyklopská (s mnoha polygonálními bloky a malými výplňovými kameny), existují v hradbách úseky, kde je použito více pravoúhlých bloků. To se týká hlavně čtyř bran, Severní (označovaná jako Γ), Západní (Δ), Jižní (A) a Jihovýchodní (B) a pak také zdi pod „Melathronem“ (dříve označovaným jako palác) na severní straně. Tyto pravoúhlé bloky taktéž sloužily ke zpevnění zdí v místech, kde docházelo k jejich lomu.118 Přestože je jihovýchodní brána tvořena dvěma vstupy, za hlavní vchod je považována brána na jihu, u níž jsou oba konce zdí ukončeny velkými věžemi, z nichž východnější má téměř dvojnásobnou délku než protilehlá (11,5 m k zárubním dveří oproti 6 m). Samotný vstup je široký 4,15 m. V západní věži byla vybudována strážnice o rozměrech 4.25x2,9 m s dveřmi o šířce 1,8 m. Podobnými strážnicemi byly opatřeny všechny vchody. Nicméně jak prokázal Threpsiades, pouze brána A byla vybavena věží. V ostatních případech byly hradby pouze rozšířeny na obou stranách brány úzkými opěrnými zdmi vystupujícími dovnitř a připomínajícími bašty. Dřevěné dveře pak byly nejspíše umístěny ve vnitřní linii hradby, čímž vznikl úzký prostor korespondující se šířkou zdi.119 Jižní brána (A) byla navíc opatřena přístupovou rampou vybudovanou v kyklopském stylu, která byla dlouhá asi 100 m a široká od 6 do 7,5 m.120 O Gla je nyní známo, že obrovská akropolis byla vybudována na konci LH IIIA2 období a osídlena až do LH IIIB2, kdy byla zničena ohněm.121

118

Simpson ― Hagel 2006, s. 78

119

Mylonas 1966, s. 43-44.

120

Simpson ― Hagel 2006, s. 78

121


44

4.4.2 Théby Akropolis starověkých Théb, na jižním okraji úrodné thébské planiny, leží na křižovatce cest vedoucích Boiótií. Kadmeia, centrum prehistorických a pozdějších Théb, zabírá většinu horní plochy kopce, náhorní plošinu ve tvaru oválu o rozměrech asi 800 m (S-J) x 600 m. Zdejším problémem je to, že prehistorické pozůstatky leží pod těmi z pozdějších dob a navíc ještě pod moderními Thébami. Přesto bylo nalezeno několik pozůstatků po mykénských hradbách, a to v několika místech na severní a západní straně kopce. Bohužel se z nich dochovaly pouze základy, navíc ne v dobrém stavu. Symeonoglu odhadl délku těchto zdí, které uzavíraly plochu o rozloze přibližně 192 000 m2, asi na 1 700 m. Na západě Keramopullos taktéž identifikoval části zdí na dvou místech, přičemž v jednom z nich dosahovala zeď šířky nejméně 3,5 m a byla postavena z kamenů až o délce 1 m. Tyto zdi byly spojovány s nálezy střepů spadajících do období LH III. Další části zdí objevil Sampson na sever od thébského muzea a také těsně nad strmým severním svahem akropole. Tyto pozůstatky jsou však velmi špatně zachovány. Další základy zdí na dvou místech, taktéž v blízkosti muzea, odkryl Aravantinos. V jednom bodě dochovaných základů dosahovala zeď délky přibližně 7 m a šířky až 3,15 m.122 Byly postaveny v typicky mykénském stylu, s odpovídajícím datováním na konec LH IIIA2 nebo na začátek LH IIIB, které byly zničeny v ke konci LH IIIB2 období.123 Důkazy o konečné destrukci Théb nyní ukazují na pozdní LH IIIB2 nebo dokonce na období přechodu mezi LH IIIB2-C, což by potvrzovaly nálezy mykénských budov v ulici Pelopidu, které byly zničeny právě v tomto období.124

122


123

Blackman, D. 2002. Archaeology in Greece 2001-2002. AR 48, s. 52.

124


45

4.5 Kyklady Jak bylo zmíněno dříve, styl (nebo styly) fortifikací z pozdní doby bronzové na Kykladách se v některých ohledech odlišují od těch na řecké pevnině, ačkoliv vykazují některé rysy kyklopských hradeb. Tyto rysy můžeme nalézt již v ranějších formách zdí (z období MB a LB I), např. v Ayia Irini na Keu, Akroterion Ourion na Tenu a ve Fylakopi na Mélu. Hradby ve Fylakopi mají dokonce mnohem charakterističtější rysy kyklopských zdí v ranějších fázích výstavby, z období LB I, než pozdější, které jsou dnes datovány do období LH IIIB1. Ty jsou postaveny ze středně velkých neopracovaných zaoblených kamenů z pobřeží. Konstrukce fortifikační zdi z období LH IIIC z Kukunaries na Paru je spojována Barberem s opevněními v Ayios Andreas na Sifnu, které spadají do období LH IIIB. Obě tyto zdi jsou tvořeny dvěma paralelními zdmi z dobře řezaných kamenných bloků a jádrem z kamenné drti. Naproti tomu hradby ze sídliště Grotta na Naxu, z období LH IIIC, mají vysoký sokl z neopracovaných kamenů, na kterém spočívala horní konstrukce ze sušených cihel.125

4.5.1 Keos: Ayia Irini Ayia Irini je nízký výběžek, nyní částečně pod vodou, na severní straně krytého zálivu Vurkari na severozápadním pobřeží ostrova Keos. Místní prehistorické osídlení bylo plně prozkoumáno v 60. a 70. letech 20. stol., a to pod vedením J. L. Caskeyo. Tyto výzkumy ukázaly, že místo bylo opevněno již ve střední době bronzové. Také potvrdily, že toto místo mělo kontakty s Krétou, které začaly v MM II a které postupně sílily až do období LM IB, kdy dosáhly vrcholu. Taktéž kontakty s řeckou pevninou byly silné v LB I-II období.126

125


126

Ibid., s. 109.

46

První fortifikace se v Ayia Irini objevují v chronologickém období IV, které odpovídá rané a střední fázi doby bronzové, tedy MM I-II a větší části MH/MC období. Tyto fortifikace však přestávají být používány před koncem této doby. V následujícím období V, odpovídajícím pozdní fázi MB, tedy MM III (s některými pozůstatky z MM IIB) a pozdní MH/MC, byl vybudován již větší systém obranných zdí.127 Tyto zdi byly asi 2 m široké a nejlépe se dochovaly na straně směřující na pevninu (na sever a východ), ačkoliv některé pozůstatky nalezené na západní straně, pod hladinou vody, naznačují, že hradby mohly uzavírat celé sídliště.128 Zdi na západě (objevené roku 1968) byly 1,2 až 1,5 m široké, jejich součástí byla také věž a přilehlý vchod, což byly prvky obranného systému, který chránil sídliště v MB. Jejich linie probíhá z vysoko položené úrovně na východě, odkud sestupuje na západ až pod nynější úroveň moře.129 Zeď se skládala ze dvou paralelních zdí vytvořených z pravoúhlých lámaných kamenů střední a velké velikosti. Prostor mezi zdmi, stejně jako mezery mezi kameny, byl vyplněn malými kameny a zeminou. Vnější fasáda byla převážně hladká a vertikální, zatímco vnitřní byla opracována hruběji. Systém byl následně vylepšen připojením množství malých čtvercových prostor nebo věží, které chránily hlavní vstup do sídliště, jenž se nacházel na straně směřující do vnitrozemí. Později pak byla fortifikace rozšířena na severovýchodě Severovýchodní baštou. Sekce zdi vedle vchodu byla posílena věžemi obrácenými k východu. Na této straně byla také pomocí schodiště vedoucího pod hradbami zpřístupněna komora s pramenem, která ležela mimo ně. Hradby byly nadále používány v raném období LBA. Na konci období LB II (chronologická fáze VII, odpovídající LM IB, LH II a LC130) došlo k zemětřesení, které celé místo i s hradbami silně poškodilo, načež v rané fázi LB III (LH IIIA) došlo k jejich opravě. Tyto hradby byly Cakeyem popsány jako kyklopské, s čímž

127

Catling, H. W. 1979. Archaeology in Greece 1978-1979. AR 25 s. 33.

128


129

Fraser, P. M. 1969. Archaeology in Greece, 1968-69, AR 15, s. 27.

130

Catling, H. W. 1979, s. 33.

47

ovšem nesouhlasí Loaderová, neboť podle ní nedosahují standardu velkých pevností v Mykénách a Tiryntu. Na druhé straně je však jejich kvalita lepší než u některých jiných fortifikací přímo v pevninském Řecku. Lauter je naopak oprávněně porovnává se současnými hradbami u Kiafa Thiti a Kolonně na Aigině, ačkoliv i tam se objevují některé podstatné rozdíly.131

131


48

5. Fortifikace mimo mykénská centra I když známe hradby hlavně v centrech mykénské kultury, existují i případy, kdy hradby k opevnění těchto center nesloužily. Asi nejznámějším příkladem je Broneerem objevená kyklopská zeď, o níž se soudí, že vedla přes Istmos. O ní bude tato část práce. Druhým příkladem jsou strážní věže v Argolidě a Korintii, nazývané Iakovidisem „pozorovací a kontrolní“ věže, o nichž píše Lord. Všechna tato místa však nelze podle Simpsona a Hagela datovat do doby mykénské, protože dosud nebyly nalezeny žádné důkazy o mykénských stavebních strukturách, natož pak fortifikacích. Přesto byla tato místa několika badateli jako mykénská přijímána (Skufopulos, Iakovidis), ale i odmítána (Alin). Mezi tato místa patří např. Katzingri, Kastraki a Ligurio.132

5.1 Kyklopská zeď na Istmu 5.1.1 Spory o původu a charakteristice zdi Zbytky této zdi byly objeveny a částečně vykopány Broneerem v letech 1957-1958 a poté ještě roku 1967. Na základě svých zkoumání došel k závěru, že se jednalo o mykénskou fortifikační zeď, která měla chránit města na jih od ní proti nějaké očekávané invazi ze severu. Toto tvrzení však bylo v průběhu let mnohokrát přezkoumáváno a kritizováno. Např. s ním nesouhlasí Morganová, jejíž zpráva v Isthmia VIII však neposkytuje žádné vysvětlení týkající se této pozoruhodné stavby, která podle Simpsona a Hagela odporuje její vizi „mírové změny“ v Korintii pozdní doby bronzové, a to natolik, že v této zprávě dochází k tendencím snižovat důležitost této stavby a je prezentována jako jakási „nepříjemnost“.

132


49

Nicméně sám Broneer připustil, že jeho výzkumy neposkytují žádný důkaz o tom, že se skutečně jedná o stavbu z mykénské doby. Dokonce ani nálezy keramiky z některých úseků nepodávají jasný důkaz. Ovšem důkazy o datování poskytují jiné charakteristiky, např. topografie a architektura zdi. Toto společně s dalšími faktory ukazuje, že Broneer měl v hlavní věci v podstatě pravdu, tj. že tato zeď byla plánována jako opevněná bariéra a hranice přes Isthmos. A vezme-li se v potaz její „kyklopská“ konstrukce, je přijatelné ji datovat do (pozdního) mykénského období.133 Jelikož mají jednotlivé úseky podobné charakteristické rysy (až na Sekci Zo, viz níže), není vhodné ji považovat za sled nesouvislých částí, jak to mnozí dělají. Dnes známá linie zdi a celková podobnost jednotlivých částí odporuje pochybám o její dřívější celistvosti. Jak poukazují Simpson a Hagel, jakékoliv pochybnosti jsou založeny jen na nepodložených dojmech, které nejsou nikterak podpořeny důkazy nebo podobnými případy, které by tyto pochybnosti prokázaly. A jak ukázal Broneer, množství paralel v mykénské architektuře dokáže dostatečně vysvětlit různorodost použitých konstrukčních postupů při stavbě této zdi.134

5.1.2 Linie zdi a její konstrukce Jak již bylo řečeno výše, v současné době je známo několik úseků této zdi. Mnoho z nich sleduje jeden daný směr, jehož linie je dobře rozpoznatelná. Táhne se v délce více než 3 km od sekce Sk, blízko Saronského zálivu, k sekci Ge, ležící v istmické svatyni. Východní sekce, které pozvolně stoupají po svahu z Sk do Pa, nepřetržitě pokračují až do tohoto bodu. K narušení linie dochází pouze v „mezeře“ (přibližně 360 m dlouhé), kde od sekce Ro směrem na západ byla mykénská zeď nahrazena pozdější Hexamilionskou (také nazývanou Justiniánova). Mezi sekcí Pa a sekcí Ge musela zeď postupně klesat podél jihovýchodního svahu hřebene Rachi,

133


134

Ibid., s. 125.

50

do oblasti svatyně. Většina z této části je však nyní ztracena, z důvodů pozdější aktivity v této oblasti. Nicméně ji lze hrubě odhadnout, a to na základě přerušované řady velkých kamenů, které jsou této zdi připisovány, což lze vypozorovat zvláště v sekci Mi. Na západ od sekce Ge nebylo pokračování zdi nalezeno, což Simpson a Hagel vysvětlují tím, že zeď byla nejpravděpodobněji při stavbě pozdější Hexamilionské zdi zničena nebo zakryta.135

Konstrukce zdi vykazuje typické rysy kyklopských hradeb, kdy je na vnějších liniích paralelních zdí použito ke stavbě velkých kamenů (v tomto případě jsou vnější paralelní zdi mnohem lépe konstruované136), mezi nimiž je prostor vyplněn směsí zeminy a malých kamenů. Např. sekce Sp byla dostatečně zachována, aby se plně ukázala její konstrukce, která je natolik kyklopská, že ji lze porovnat s těmi v Mykénách, Tiryntu a Mideji. Podobně je na tom i sekce St, na níž bylo použito přibližně čtvercových bloků, které byly poskládány do nepravidelných řad, s malými kameny a jílem vyplňujícím mezery mezi nimi. Jednota konstrukční metody je tak zaznamenána v různých částech zdi.137 Kousek od sekce St a od míst, kde byla zeď rozšířena o ven směřující výstupky vypadající jako malé věže, kolísala šířka zdi obvykle kolem 3,6 až 4 m, což lze také pozorovat v sekcích Sk a Ge a v místech sekce Pe, které ony výstupky neobsahují. Šířku zdi kolísající přibližně od 4,5 do 5,75 m lze pak vidět v sekci St. Tam však byla nutná kvůli lepší odolnosti proti erozi, neboť zeď ležela v bažinaté oblasti. Nejvyšší zachovaná výška, téměř 2,5 m, byla zaznamenána v sekci Sp. Původní výška je nicméně odhadována na nejméně 5 m, ovšem i 6 m je považováno za rozumný předpoklad.138

135

Simpson – Hagel 2006, s. 127-128.

136

Ibid., s. 131.

137

Ibid., s. 129.

138

Ibid., s. 128.

51

Vlastní délka mnoha sekcí byla poměrně velká, sekce Sk měřila 17 m, St 25 m, Pe 45,5 m, Sp 22 m a 20,5 m měla sekce Ge. Dalšími sekcemi zaznamenanými při průzkumu bylo několik kratších pásů, z nichž jeden měl délku 13 m a další 13,5 m. Výše zmíněné výstupky, které Broneer popsal jako konstrukce podobné věžím, byly nalezeny také u mnoha jiných sekcí, např. u sekce Ro, Ph. Jejich šířka se pohybuje od 2,1 až 2,8 m a vystupují z linie zdi pouze 0,6 až 0,7 m. Použití těchto výstupků, které Simpson a Hagel samozřejmě za věže nepovažují (vzhledem k jejich velikosti), lze nepravděpodobněji vysvětlit jako nutné rozšíření v místech, kde to konstrukce zdi vyžadovala (sloužily tedy jako podpěrné elementy), což je další z prvků, které se při stavbě mykénských hradeb využívaly (viz. např. Vari: Kiafa Titi). To také podporuje Broneerovu hypotézu o jejím datování.139

5.1.3 Sekce Zo Všechny sekce zkoumané Broneerem sdílely stejné základní konstrukční charakteristiky, až na jednu, sekci Zo. Ta se od ostatních částí odlišuje lepší konstrukcí vnitřní zdi a také tím, že zeď obsahovala dva čtvercové bloky, které byly opracované ze všech stran. Žádná vnější zeď zde nebyla nalezena, ačkoliv některé kameny z výplně se zachovaly. Později byla tato sekce znovu zkoumána americkou školou pod vedením E. R. Gebhardové.140 Ta došla k závěru, že přinejmenším tato část zdi, Broneerem interpretovaná jako mykénská, by mohla být ve skutečnosti pozdějšího data a že se jedná o pozůstatky antického hippodromu.141 S tím příliš nesouhlasí Simpson a Hagel, neboť podle nich se nezdají být pozůstatky dostatečně velké na to, aby byly součástí nějaké velkolepé stavby. Za prozaičtější vysvětlení považují takové, že tato část zdi byla znovu použita jako silnice. Za vhodný čas jejího využívání a přestavby (opravy) považují klasické/helénistické osídlení na

139

Simpson ― Hagel 2006, s. 129-130.

140

Ibid., s. 131.

141

Blackman, D. ― Baker, J. ― Hardwick, N. 1998. Archaeology in Greece, 1997-98, AR 44, s. 24.

52

Rachi (před jejím zničením v 3. stol př. Kr.), kdy odtud byla vyvážena zemědělská produkce do Kenchreai.142

5.1.4 Účel a datování výstavby zdi Během let se objevilo několik teorií o tom, k čemu tato zeď sloužila. Jedna z nich říká, že se jednalo o mykénskou „dálnici“. To však např. Simpson a Hagel nepovažují za příliš pravděpodobné a přiklánějí se spíše k názoru, že taková cesta by probíhala vedle ní. Jako argument uvádějí, že takováto „dálnice“ by například neposkytovala žádné spojení mezi jakýmikoliv hlavními centry a že navíc je takováto linie v podstatě nepoužitelná.143 Její účel jakožto hradba se samozřejmě jeví jako nejpravděpodobnější. Její funkce je přirovnávána k Hadrianovu valu v severní Anglii, to znamená, že nebyla určena na obranu nějakého konkrétního sídliště, ale byla podle všeho plánována přes celý Istmos a sloužila tak jako hradbou chráněná hranice. Pokud by tato teorie byla pravdivá, mohla by být tato hradba považována za odrazující prostředek proti invazi nebo nájezdům. Sice by jim sama o sobě nejspíše nezabránila, ale mohla alespoň poskytnout obráncům čas pro shromáždění dostatečné síly na jejich odražení.144 Datování výstavby zdi je podle Simpsona a Hagela nejpravděpodobněji možné umístit do období LH IIIB2, když byly posilovány hradby v Mykénách, Tiryntu a Mideji, jakožto prostředek proti možné nepřátelské invazi.145

142


143

Ibid., s. 133-134.

144

Ibid., s. 135.

145

Ibid., s. 137.

53

6. Závěr Mykénské fortifikace byly stavební konstrukcí, která se v průběhu doby bronzové neustále vyvíjela, a to v mnoha formách. Jak jednotlivé fáze, tak většinu těchto forem však nelze nalézt na jedné konkrétní lokalitě. Naše znalosti jsou tak poskládány z mnoha míst nejen mykénského světa. Jako vzor prvních fortifikací se uvádějí hradbami opevněná sídla v Malé Asii, přesněji v říši Chetitů. Přesto za první fortifikace, které lze považovat za možné předchůdce slavných mykénských, pokládáme hradby, které lze vysledovat u obranných zdí budovaných v EH III a MH období v Kolonně na Aigině, jež dosahovaly již mohutnosti, která se vyrovnala pozdějším hradbám v Mykénách (přes 5 m) a taktéž z MH období na Keu v Ayia Irini. Ovšem teprve v následujícím LH I-II období to byly fortifikace v Kiafa Titi, které nám poskytly nejlepší a neucelenější přehled o jejich vývoji právě v tomto období. Nebyly sice postaveny v kyklopském stylu, ale přesto se u nich objevují některé rysy podobné kyklopskému zdivu, jako např. dvě paralelní zdi s vnitřním jádrem. V pozdějším LH III období, na jehož konci došlo k vyvrácení center mykénské civilizace a k jejímu celkovému zániku, se objevují ony nejslavnější pevnosti, které se doslova staly typickým znakem mykénské kultury. Vznikají mohutné hradby v Mykénách, Tiryntu a Mideji. V Mykénách, Tiryntu, ale i jiných centrech se setkáváme s několika etapami výstavby, z nichž lze snadno usuzovat na mocenský a hospodářský vývoj, který v poslední fázi LH III období vrcholí výstavbou nejmohutnějších hradeb, do kterých jsou zahrnuty i podzemní prameny, což jasně ukazuje na zvyšování nebezpečí nepřátelského útoku, nejspíše cizího původu, i když jak bylo uvedeno v historickém úvodu, teorií bylo několik. Ovšem hypotézu o cizím vpádu posiluje nález zdi, která s největší pravděpodobností měla vést přes Istmos, kde mohla plnit funkci podobnou Hadrianovu valu.

54

O tom, proč byly hradby stavěny v tak monumentálním měřítku, mohlo rozhodovat několik důvodů. Jedním z nich mohla být dostupnost stavebního materiálu a možnost jeho opracování, které záviselo na kvalitě nástrojů. Jelikož byl k výstavbě používán, zvláště z počátku146, hlavně tvrdý vápenec (budeme-li brát zřetel hlavně na centra v Argolidě), nebylo možné tyto kameny výrazně tvarovat a vlastně jakkoliv opracovávat tehdy dostupnými nástroji, jak na to upozorňovali Simpson a Hagel. Navíc velké kameny zaručovaly mnohem větší odolnost proti poškození hradeb a vzhledem ke konstrukční metodě, jaká byla k jejich výstavbě použita (dvě paralelní zdi s vnitřním jádrem), také mnohem lepší pevnost zdi jako celku. Takové celistvosti by s ohledem na odolnost a při uplatnění daného konstrukčního schématu bylo při použití menších kamenů (dle mého názoru) dosahováno mnohem obtížněji (totéž by platilo, i pokud by se vzala v potaz výška hradeb). O dalším důvodu, který navrhoval Dickinson, tedy že zvláště počáteční hradby sloužily spíše jako ukázka moci než jako obranný prostředek, lze polemizovat (nicméně nelze ho zcela vyloučit). Na vývoj hradeb (a samozřejmě nejen jich) v jednotlivých fázích pozdně helladského období tak lze pohlížet i jako na jakýsi ukazatel, který nám reflektuje zvyšující se a následně upadající moc mykénských vládců a prosperitu jejich sídel, jejichž obraz nám v pozdějších dobách přinesl Homér a jeho následovníci jako obraz herojského věku.

146

Samozřejmě byl používán i později, ale při konstrukci některých částí bylo použito ve větším

měřítku i měkčího slepence ( zvláště hlavní vchody a jejich okolí).

55

7. Summary Mycenaean fortresses are one of the Mycenaean engineering constructions which developed during several phases of the Bronze Age. According to some scholars, their shapes derived from Asia Minor’s environment, particularly Hittite, changed during the development. First ramparts linked to the development of the Mycenaean fortresses are found at the contiguous islands in the Aegean Sea, particularly at the Cyclades (Kea – Ayia Irini) and Aegina (Kolonna) where the ramparts were built as early as the MH phase. Another development stages of the subsequent LH I-II phase can be found outside Greek islands. The best example is Vari – Kiafa Titi, settlement in Attica which gave us the most integral view of the early development of the Mycenaean fortresses. However, the ramparts built in so-called Cyclopean masonry (the most characterful feature of the Mycenaean Civilazation) appear not until the LH III phase. Palaces in Mycenae, Tiryns and Midea and other centres are walled in by them. These ramparts characterized by their grandiosity were built in several phases, particularly in Mycenae and Tiryns. The ramparts were strengthened constantly and the extent of the fortified area expanded. An exceptional discovery is a rampart which should have crossed Isthmos and functioned the same way as the Hadrian’s Wall. This indicates a preparation against a hostile aggression (in context with historic events). The research of the ramparts can indicate a rise and a consecutive decline of the Mycenaean culture.

56

8. Bibliografie 8.1 Encyklopedie Kol. Autorů. 1973. Encyklopedie antiky. Praha. Marek, V. ― Oliva, P. ― Charvát, P. 2008. Encyklopedie dějin starověku. Praha.

8.2 Antické prameny Homéros. 1996. Odysseia. Rezek: Praha. Překlad Otmar Vaňorný. Pausaniás. 1973. Cesta po Řecku I. Praha. Překlad Helena Businská.

8.3 Monografie Bartoněk, A. 1983. Zlaté Mykény. Praha Dickinson, O. 1994. The Aegean Bronze Age. Cambridge: Cambridge University Press. Higgins, R. 1997. Minoan and Mycenaean Art. Thames & Hudson, New York. Lawrence, A. W. 1996. Greek Architecture. Yale University Press. Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press. Oliva, P. 2003. Zrození evropské civilizace. Praha. Preziosi, D. ― Hitchcock, L. A. 1999. Aegean Art and Architecture. Oxford: Oxford University Press. Simpson, R. Hope ― Hagel, D. K. 2006. Mycenaean Fortifications, Highways, Dams and Canals. SIMA CXXXIII. Sävedalen: Paul Åströms Förlag.

57

8.4 Články ve sborníku Rehak, P. ― Younger, J. G. 2001. Review of Aegean Prehistory VII: Neopalatial, Final Palatial, and Postpalatial Crete, in: Tracey Cullen (ed.), Aegean Prehistory, A Review. AJA, Supplement 1. Boston, s. 383-473. Rutter, J. B. 2001. Review of Aegean Prehistory II: The Prepalatial Bronze Age of the Southern and Central Greek Mainland, in: Tracey Cullen (ed.), Aegean Prehistory, A Review. AJA, Supplement 1. Boston, s. 95-155. Shelmerdine, Cynthia W. 2001. Review of Aegean Prehistory VI: The Palatial Bronze Age of the Southern and Central Greek Mainland, in: Tracey Cullen (ed.), Aegean Prehistory, A Review. AJA, Supplement 1. Boston, s. 329-381. Tracey, C. (ed.) 2001. Aegean Prehistory, A Review. AJA, Supplement 1. Boston.

8.5 Časopisy Blackman, D. 2002. Archaeology in Greece 2001-2002. AR 48, s. 1-115. Broneer, O. 1939. A Mycenaean Fountain on the Athenian Acropolis. Hesperia 8.4, s. 317-433. Blackman, D. ― Baker, J. ― Hardwick, N. 1998. Archaeology in Greece, 1997-98, AR 44, s. 1-136. Catling, H. W. 1979. Archaeology in Greece 1978-79. AR 25, s. 3-42. Catling, H. W. 1986. Archaeology in Greece 1985-86. AR 32, s. 3-101. Catling, H. W. 1987. Archaeology in Greece 1986-87. AR 33, s. 3-61. Catling, H. W. 1989. Archaeology in Greece 1988-89. AR 35, s. 3-116. Fraser, P. M. 1969. Archaeology in Greece, 1968-69, AR 15, s. 27. Holland, L. B. 1924. Erechtheum Papers. II: The Strong House of Erechtheus. AJA 28.2, s. 146-147.

58

Stevens, G. P. 1946. Architectural Studies Concerning the Acropolis of Athens. Hesperia 15.2, s. 73-77. Wright, J. C. 1994. The Mycenaean Entrance System at the West end of the Akropolis of Athens. Hesperia 63.3, s. 338-339.

8.6 Internetové zdroje Rutter, J. 2002. The Prehistoric Archaeology of the Aegean. Darmouth College. (2. 4. 2008) < http://projectsx.dartmouth.edu/history/bronze_age/lessons/les/21.html>.

59

9. Obrazová příloha

Obr. 1 Mykény: plán první fáze výstavby. (A) hrobový okruh A; (E) hlavní vstup; (C) zadní brána; (B) rokle (kresba: Garvey)

Obr. 2 Mykény: plán druhé fáze výstavby. (A) hrobový okruh A; (LG) Lví brána; (P) palác; (S) severní schodiště; (PG) zadní brána; (HC) Dům sloupů; (ST) jihovýchodní věž (kresba: Garvey)

60

Obr. 3 Mykény: plán třetí fáze výstavby. (A) hrobový okruh A; (LG) Lví brána; (PG) zadní brána; (W) podzemní zásobárna vody; (P) palác; (S) severní schodiště; (HC) Dům sloupů; (ST) jihovýchodní věž (kresba: Garvey)

61

Obr. 4 Mykény: Severní brána

Obr. 5 Mykény: výpadová brána v SV rozšíření, vnitřní pohled

62

Obr. 6 Vývojové fáze pevnosti v Tiryntu podle Müllera

63

Obr. 7 Vývojové fáze pevnosti v Tiryntu podle Fittschena

64

Obr. 8 Tiryns: vstupní cesta na akropoli

Obr. 9 Tiryns: východní galerie

65

Obr. 10 Midea

Obr. 11 Midea: část severovýchodní zdi

66

Obr. 12 Athény: plán pevnosti (podle Iakovidise a Mylonase)

Obr. 13 Athény: rekonstrukce západního vstupu. (1) Mylonas; (2) Travlos ― Mylonas; (3) Stevens; (4) Iakovidis; (5) Welter

67

Obr. 14 Athény: severovýchodní vstup na Akropoli kol. r. 1400 (podle Hollanda)

68

Obr. 15 Athény: mykénská bašta na západní straně Akropole (pod chrámem Athény Niké)

69

Obr. 16 Athény: podzemní komnata s pramenem (podle Broneera)

70

Obr. 17 Vari: Kiafa Titi

Obr. 18 Vari: Kiafa Titi: fasáda zdi se vzpřímenými kameny

71

Obr. 19 Aigina: Kolonna – mykénská hradba

Obr. 20 Gla: Plán pevnosti

72

Obr. 21 Gla: vstupní brány

Obr. 22 Gla: severní zeď (pohled ze severovýchodu)

73

Obr. 23 Keos: Ayia Irini

74

Obr. 24 Keos: Ayia Irini. Severní hradba (vpravo) a západní stěna severovýchodní věže (pohled ze serozápadu)

Obr. 25 Keos: Ayia Irini. Hlavní brána (vnitřní pohled, ze severovýchodu)

75

Obr. 26 Mapa starověkého Istmu (podle Broneera a dalších)

76

Obr. 27 Istmos: sekce Sp ze severu (nahoře), sekce Sp ze severozápadu (dole)

77

9.1 Seznam obrazových příloh Obr. 1 Mykény: plán první fáze výstavby; Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press.

Obr. 2 Mykény: plán druhé fáze výstavby; Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press.

Obr. 3 Mykény: plán třetí fáze výstavby; Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press.

Obr. 4 Mykény: Severní brána; Picasa Web Albums (28. 6. 2008)

Obr. 5 Mykény: výpadová brána v SV rozšíření, vnitřní pohled; Picasa Web Albums (28. 6. 2008)

Obr. 6 Vývojové fáze pevnosti v Tiryntu podle Müllera; Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press.

Obr. 7 Vývojové fáze pevnosti v Tiryntu podle Fittschena; Dickinson, O. 1994. The Aegean Bronze Age. Cambridge: Cambridge University Press.

Obr. 8 Tiryns: vstupní cesta a hlavní brána na akropoli; Grisel.net (28. 6. 2008) < http://www.grisel.net/tiryns.htm>

78

Obr. 9 Tiryns: východní galerie; Picasa Web Albums (28. 6. 2008)

Obr. 10 Midea; Iakovidis S. E. 1983. Late Helladic Citadels on Mainland Greece, in: Mussche H. F. (ed.), Monumenta Graeca Et Romana, Vol. IV. Brill Academic Publishers [online] (28. 6. 2008).

Obr. 11 Midea: část severovýchodní zdi; Simpson, R. Hope ― Hagel, D. K. 2006. Mycenaean Fortifications, Highways, Dams and Canals. SIMA CXXXIII. Sävedalen: Paul Åströms Förlag.

Obr. 12 Athény: plán pevnosti (podle Iakovidise a Mylonase); Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press.

Obr. 13 Athény: rekonstrukce západního vstupu; Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press.

Obr. 14 Athény: severovýchodní vstup na Akropoli kol. r. 1400 (podle Hollanda); Holland, L. B. 1924. Erechtheum Papers. II: The Strong House of Erechtheus. AJA 28.2, s. 146-147.

Obr 15 Athény: mykénská bašta na západní straně Akropole (pod chrámem Athény Niké); Wright, J. C. 1994. The Mycenaean Entrance System at the West end of the Akropolis of Athens. Hesperia 63.3, s. 338-339.

Obr. 16 Athény: podzemní komnata s pramenem (podle Broneera); Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press.

79

Obr. 17 Vari: Kiafa Titi; The Canadian Institute in Greece (28. 6. 2008) < http://www.cig-icg.gr/en/fieldwk_pubs/completed/kiapha.html>

Obr. 18 Vari: Kiafa Titi: fasáda zdi se vzpřímenými kameny; Simpson, R. Hope ― Hagel, D. K. 2006. Mycenaean Fortifications, Highways, Dams and Canals. SIMA CXXXIII. Sävedalen: Paul Åströms Förlag.

Obr. 19 Aigina: Kolonna – mykénská hradba; Touchais G. 1985. Chronique des fouilles et découvertes archéologiques en Grèce en 1985. BCH 110.2, s. 671 – 761.

Obr. 20 Gla: Plán pevnosti; Mylonas, G. E. 1966. Mycenae and the Mycenaean Age. Princeton: Princeton University Press.

Obr. 21 Gla: vstupní brány; Iakovidis S. E. 1983. Late Helladic Citadels on Mainland Greece, in: Mussche H. F. (ed.), Monumenta Graeca Et Romana, Vol. IV. Brill Academic Publishers [online]. (28. 6. 2008).

Obr. 22 Gla: severní zeď (pohled ze severovýchodu); Wikipedia (28. 6. 2008) < http://en.wikipedia.org/wiki/Gla>

Obr. 23 Keos: Ayia Irini; Catling, H. W. 1978. Archaeology in Greece 1977-78. AR 24, s. 3-69.

Obr. 24 Keos: Ayia Irini. Severní hradba (vpravo) a západní stěna severovýchodní věže (ze serozápadu); Rutter, J. 2002. The Prehistoric Archaeology of the Aegean. Darmouth College. (28. 6. 2008) < http://projectsx.dartmouth.edu/classics/history/bronze_age/index.html>

80

Obr. 25 Keos: Ayia Irini. Hlavní brána; Rutter, J. 2002. The Prehistoric Archaeology of the Aegean. Darmouth College. (28. 6. 2008) < http://projectsx.dartmouth.edu/classics/history/bronze_age/index.html>

Obr. 26 Mapa starověkého Istmu; Simpson, R. Hope ― Hagel, D. K. 2006. Mycenaean Fortifications, Highways, Dams and Canals. SIMA CXXXIII. Sävedalen: Paul Åströms Förlag.

81

V Brně dne... Tomáš Jirák

Recommend Documents