uvnitř tohoto vydání:

Farní zpravodaj

červen 2014

Otec Jan Rob, SDB, v roce 2013 v den oslavy 65. výročí svého kněžského svěcení. Jeho významné životní jubileum (100 let života) si budeme připomínat v závěru roku 2014. Prosme Pána za jeho zdraví.

uvnitř tohoto vydání: 2

Den farnosti podruhé

3

Co si počít se svatodušními svátky? Farní zpravodaj Teplice vychází již 24. rok

4

Žít a hrát čestně (pokračování)

8

Pozdrav z Volkachu

9

Jak vznikl svátek Srdce Ježíšova

10

Jak jsem se stala misionářkou v Indii

12

Zprávy ze Salesiánského střediska Štěpána Trochty

13

115 let od narození kardinála Tomáška

15

Evangelii gaudium (3)

Den farnosti podruhé „Vypuklo to“ téměř současně – článek v květnovém Farním zpravodaji a hned nato o letošní třetí neděli velikonoční při dětské mši svaté z úst otce Žanka Blahy bylo oznámeno: V sobotu 30. srpna 2014 bude první teplický Den farnosti! Známe již jména „hlavních pachatelů“ – prý se k tomu hlásí dobrovolně. Ale co to vlastně ten Den farnosti má být? V prvním článku na téma „Den farnosti“ jsem se pokusil nastínit to, že pro nás jako pro farní společenství nastává nové období života. Jeho náplň se zákonitě musí lišit od dosavadních poměrů ve farnosti. Lišit se bude především tím, že nám přibude spousta obyčejných povinností „neduchovního“ charakteru. Naše farnost začne žít samostatným životem se vším všudy. Tedy také se všemi „obyčejnými“ starostmi jaké má každé jiné společenství – rodina, domácnost, spolek a jiné, počínaje běžným každodenním úklidem a konče třeba výškovými pracemi jako jsou třeba malířské práce ve vrcholu kostelní klenby. Zbývá se dohodnout na tom, jak provádění těchto běžných povinností zabezpečit. Jsou dvě možnosti: běžné práce budeme provádět sami svépomocí, a složitější nebo jinak náročné práce objednáme k provedení dodavatelsky – ale pozor – za patřičný FARNÍ peníz, neboť zadarmo ani příslovečné kuře nehrabe. Starší z nás budou pamatovat na trnovanského kněze otce Jiřího Kabáta a jím vyprovokované a objednané malování trnovanského kostela Božského Srdce Páně. Interiér kostela už to opravdu potřeboval. Tři čtvrtě století stará malba už opravdu opadávala. Dali jsme se tedy do této mimořádné práce a pomáhali všude, kde se jenom dalo pomáhat. Starý a nemocný otec Jiří pomáhal také, a jak! Věnoval na tuto akci všechny své dosavadní úspory, téměř 30 000 korun (ale pozor, bylo to někdy kolem roku 1980)! Dal nám všem opravdu zářný příklad osobní oběti ve prospěch naší společné věci. Církevní restituce ještě nejsou dokončeny, ale téměř každý den máme možnost dovídat se mnohé o tom, jak pokračují – kolik lesů, kolik pozemků, kolik budov… Žádná teplická farnost není a nebude tak bohatá, aby mohla podnikat a získávat tak prostředky na svou činnost, na svůj provoz. Budeme si tedy muset pomáhat sami svou vlastní prací, svými vlastními prostředky, které budeme ochotni ve prospěch našeho farního společenství obětovat. A o tom chceme jednat na prvním Dnu farnosti, na tomto prvním pracovním jednání nás teplických farníků. Snad se přijdou s námi o naše starosti podělit a pomoci nám i ostatní naši přátelé, kteří spolu s námi bohoslužby v našich teplických kostelích pravidelně navštěvují. Do té doby však se můžeme na toto jednání začít připravovat. Nepochybuji o tom, že každý z nás má zkušeností dost, odborníci ve svém oboru a my ostatní, co ještě udržíme aspoň koště či smeták, my se můžeme už dnes zajímat o tolik potřebné a časté „obyčejné“ úklidové práce. Přece všichni chceme mít všecko v pořádku. jš strana 2

Farní zpravodaj Teplice

Co si počít se svatodušními svátky? Kdo čte pozorně Bibli, všimne si, jak měl apoštol Petr někdy až příliš – promiňte – prořízlá ústa. Vrhal se do věcí sice s odhodláním, ale mnohdy rychleji mluvil a jednal, než přemýšlel. Několik let chodil s Ježíšem, patřil do jeho nejužší družiny a byl jeho odhodlaným vyznavačem. A byl horlivý až tak, že ve chvíli, kdy šlo opravdu „do tuhého“, jako jediný slíbil, že pokud by snad ostatní Ježíše opustili, on ne. On to zvládne, on na to má! Zanedlouho na to ale veřejně pronesl památná slova: „Neznám toho člověka – nemám s ním nic společného…“ A následovalo ukrývání před Židy… Za nějakou dobu ale pronesl veřejně jiná slova: „Nesmíme mlčet… My jsme svědky.“ Mezi těmito dvěma událostmi byly Velikonoce – ukřižování a zmrtvýchvstání. Po těchto událostech byl ale stále ukrytý. Se svou kůží na trh se spolu s dalšími apoštoly vydal až po jiné události: po seslání Ducha svatého. Duch svatý jim dal sílu vyjít ven a zvěstovat Zmrtvýchvstalého, dal jim sílu žít uprostřed nejistot, dal jim sílu hledět bez obav do obávané budoucnosti. A je tomu tak i dnes. Nikomu z nás nepomůže pouhá horlivost, nadšení a zbožné „plnění náboženských povinností“. Nebraňme se tedy ani o těchto Letnicích ne uchopitelnému provanutí našich životů Duchem Toho, jemuž na nás záleží, který má s každým z nás stále dobré plány. převzato z www.pastorace.cz/tematicke-texty

Farní zpravodaj Teplice vychází již 24. rok Historie od časopisu střediska mládeže k zapojení farníků S příchodem salesiánů do Teplic roku 1990 vyvstala otázka vydání časopisu, který měl původně sloužit salesiánské mládeži. První 3 osmistránková čísla vyšla v roce 1991 pod názvem SMLS (Skoropravidelný asiměsíčník Salesiánského střediska mládeže v Teplicích) a podepsali se pod něj salesiáni Jan Vodák a Pavel Pešata. Vydával se, stejně jako další čísla, v prvním sídle střediska v Šanově ve vile v ulici Pod Doubravkou. Teprve prosincové číslo 1991 má název Farní zpravodaj Teplice, vychází měsíčně, má zpravidla rozsah 12 stránek a již lepší grafickou úpravu s titulním obrázkem. Časopis, jehož grafická i obsahová stránka se stále zlepšuje, je pod vedením administrátora farnosti veden redakční radou, v níž se lidé mění. Nejčastěji se v prvních ročnících objevují jména I. Barabáš, M. Krutská, P. Pešata, O. Matula, R. Trübenekrová, J. Vodák a L. Nádvorník ze Střediska mládeže. Strojopisně psaný text se mění postupně na text psaný na počítači. Původní náklad 300 výtisků se rozdával v kostelech a byl hrazen z kostelních sbírek. Náklad tiskem se později snižoval asi červen 2014

strana 3

na polovinu, značný počet se rozesílal internetem, několik let je každé číslo FZT umísťováno na webových stránkách farnosti. O tom, že o Zpravodaj je stále zájem, svědčí skoro rozebrané výtisky v týdnu hned po jejich vydání. V pozdějších letech občas nastaly potíže s redakční prací. Hlavní tíha přešla z Ivo Barabáše st. na G. Šťastnou, které pomáhaly E. Poláčková, I. Šafránek a M. Kocourek. G. Šťastná z pracovních důvodů musela zanechat redaktorské práce a tak se nakonec této povinnosti ujal v roce 2012 J. Ševčík. Lze předpokládat. Že po časových mezerách v posledních letech již bude vycházet Farní zpravodaj pravidelně, a bude k dispozici vždy první týden v měsíci. Ustálil se také rozsah periodika, mívá většinou 12, někdy až 16 stran. Obsahem každého čísla Zpravodaje vždy byly, jsou a budou zprávy z farnosti i zprávy ze Salesiánského střediska mládeže Štěpána Trochty. Úvod textu tvoří vždy duchovní slovo, napsané obvykle salesiánem komunity. Následuje rozhovor s osobností, která se významně podílela či podílí na životě farnosti. Nechybí ani životopis významného představitele církve, který se zasloužil o život církevního společenství ve státě, diecézi nebo farnosti. Každý měsíc uvádíme i světce měsíce, který v tu dobu slaví svůj významný svátek. Ve zprávách z farnosti časopis uvádí kromě měsíčního programu akcí také pozvánky na různá setkání, poutě, přednášky, koncerty. Ve zprávách ze střediska mládeže, které v posledních letech působí na dvou místech ve městě, líčí jejich zástupci život a program jak ve středisku Prosetice, tak ve středisku Luna v Trnovanech. Důležité místo zaujímají i seriály článků o zajímavých tématech. V minulosti to byly např. poutní místa severních Čech nebo křesťanské církve v Teplicích, v poslední době pak sociální učení církve nebo zničené kostely a kaple na Teplicku a v severních Čechách vůbec. Redakce se rovněž snaží seznamovat farníky s novými církevními dokumenty, jako jsou např. „čtyřruční“ encyklika „Lumen fidei“ nebo významná exhortace papeže Františka Evangelii gaudium (vychází na pokračování, dnes již potřetí). nk

Žít a hrát čestně (pokračování) V minulém čísle Farního zpravodaje Teplice (květen 2014) jsme uveřejnili první část rozhovoru s otcem Petrem Němcem SDB, někdejším administrátorem teplických farností, který nyní již 20 roků pracuje jako ředitel salesiánské komunity v Bulharsku ve městech Kazanlak a Stará Zagora. Spolu se salesiány v Bulharsku pracují také mladí dobrovolníci z České republiky, kteří se podle svých časových možností snaží salesiánům v jejich práci pomáhat. Jak se jím v Bulharsku pracuje, jaké vlastně jsou bulharské děti a sociální podmínky, v nichž vyrůstají? – I o tom jsme s otcem Petrem Němcem hovořili. strana 4


Když srovnáte naši a bulharskou mládež, v čem jsou mladí lidé v obou zemích stejní a v čem se liší? Stejní jsou asi v tom, jak se věnují mobilům, internetu, facebooku a vůbec – všem technickým novinkám. Obecně je ta mládež dost podobná, ale řekl bych, že ta bulharská se dá nadchnout jednoduššími věcmi – třeba prostřednictvím her, které by tady děti už nezaujaly. Také se rychle pro něco zapálí, ale nemají potřebnou výdrž, protože jsou více emoční. Asi je to dáno celkovou povahou národa. To se projevuje ve skupinových hrách, třeba ve fotbale, kde každý hraje na sebe ve snaze ukázat se, co umí. Učíme je hrát fotbal tak, aby u toho zbytečně nekřičeli, nenadávali a nerozčilovali se, protože to pak kazí morálku. Setkáváte se také se zvláštnostmi u bulharských dětí? Je tam zajímavý fenomén, oni každému tykají. Mladé prodavačky starému člověku, děti cizím lidem… Projevovalo se to i na hřišti, tak jsme museli stanovit pravidla, protože někdy se ty autority úplně ztrácely. Další věc, kterou české děti a mládež už ani neznají, je odpolední vyučování. Měsíc a půl se tam chodí do školy dopoledne, měsíc a půl odpoledne. Tomu se pak musí přizpůsobit i práce v oratoři, protože je daleko složitější. Co by podle vás mládež v Bulharsku potřebovala, co by jí pomohlo? Myslím, že je to problém vztahů. Udržovat dobré vztahy mezi sebou. Duchovní stránka je důležitá: aby se naučili žít s Bohem osobně. Též aby byli schopni se opřít o někoho, kdo je nepodrazí. Svěřit se někomu, kdo je povede lidsky i duchovně. Třeba řešíme občas problém, jak hrát některé hry čestně – oni totiž chtěli vyhrávat za každou cenu, i když dnes už je to lepší. Přesto hrát a žít čestně je problém. A také pracovat, protože je pro ně ponižující manuálně pracovat. Mnozí se stydí před druhými, i když jsou šikovní.

červen 2014

strana 5

Jako duchovní západní kongregace jste musel přijmout východní katolický obřad. Jak jste se s tou změnou vypořádal? Půl roku před odjezdem jsme se učili bulharštinu, to bylo dobře. S řeckokatolickým obřadem jsme se důkladně seznámili až v Bulharsku. Přišli jsme před Květnou nedělí, kdy jsou obřady jiné než běžně. Takže i když jsme se před tím připravovali na obřady, které probíhají běžně v bulharštině, měli jsme zrovna „štěstí“ na obřady ve staroslověnštině po celý Svatý týden. Moc jsme jim nerozuměli a hledali v tzv. „služebniku“, kde se vůbec nacházíme. Běžné liturgie v týdnu pak byly již v bulharštině. Takže postupně jsme se do toho dostali. I když naší české mentalitě je bližší západní obřad a s tím související touha po kontaktu s lidmi. Na druhé straně, jeden z našich nejmladších salesiánů Jarda Fogl, byl svěcený ve východním obřadu a dá se říct, že on si ho skutečně zamiloval. Ale pro vás ostatní to přesto musela být značná potíž. Když jsme pak byli v Kazanlaku sami, museli jsme sloužit bohoslužby již bez pomoci bulharských duchovních. Protože hlavně u slavnostních obřadů Svatého týdne se používalo několik liturgických knížek, začal jsem si nejdřív dělat poznámky, kdy se jaká knížka kdy používá. Nakonec z toho ve spolupráci s jedním bulharským a jedním chorvatským duchovním vznikla příručka, ve které je všechno přesně a přehledně popsané, každý den Svatého týdne. Dáváme to i lidem, takže se taky dobře orientují a mohou se účastnit aktivně. Dokonce i pravoslavní si přišli pro její vydání! Jak vůbec reagovala místní společnost na váš příchod, jak vás přijímali? Začali jsme tím, že jsme sloužili bohoslužby. V letech 1996–1997 stihla Bulharsko politická a ekonomická krize. V této době jsme zajišťovali humanitární pomoc. Vozili jsme léky, potraviny, z Čech dva vagony… Z Německa se nám podařilo zprostředkovat finance na polévku a čtvrtku chleba pro 150 lidí denně po dobu čtyř let. Tohle mělo navíc i smysl k posilování vzájemných sociálních kontaktů, protože lidé dostali nejenom najíst, ale také se vzájemně seznamovali, navazovali osobní vztahy, protože to byli lidé i z pravoslavných farností i z jiných církevních obcí. Tím, že jsme naši pomoc rozvezli v podstatě do všech farností, do nemocnic, do školek, jsme si u místních obyvatel získali důvěru, dobré jméno a kontakty s pravoslavnými kněžími či pastory jiných vyznání. To bylo důležité.

strana 6


Zažil jste v Bulharsku něco, co byste v Čechách nikdy nezažil? Asi moře. I když my nejsme přímo u moře, ale uprostřed Bulharska. Také neobvyklým pro mě bylo, že jsme se ze začátku našeho působení setkávali s netečností prodavačů. Ne kvůli tomu, že jsme nebyli místní, ale to byl prostě jejich normální přístup. Proč byla oslovena právě česká komunita, aby uskutečnila misii v Bulharsku? Svatý otec Jan Pavel II. si přál, aby salesiáni působili i na Balkáně. Poprosil proto tehdejšího hlavního představeného salesiánů Dona Egidio Viganò. Čeští podnikatelé, umělci a vědci jsou v Bulharsku velmi dobře zapsaní už od 19. století. Češi objevili jejich první královská města Plisku a Preslav, založili Archeologické muzeum ve Varně, Uměleckou akademii v Sofii, první pivovar v Sofii, v 19. století napsal nejobsáhlejší historii Bulharska Čech Konstantin Jireček, který se stal ministrem kultury po osvobození Bulharska od turecké nadvlády v r. 1878. Češi tam mají dobré jméno, krom toho jsme si jazykově blízcí. Od roku 1968 jezdily do Bulharska skupiny mládeže pod vedením právě salesiánů. Mladí putovali po horách a pak u moře měli duchovní cvičení. To všechno hrálo svoji roli. I když my jsme se připravovali původně na misii do Ruska. V lednu 1993 se stal provinciálem Benno Beneš a volal mi do Teplic. Ptal se, co bych řekl na to, kdyby to bylo Bulharsko. Řekl jsem si, že azbuka jako azbuka, nikdy jsem tam nebyl, snad to zvládnu. A v létě jsme už podnikli průzkumnou cestu po Bulharsku. Na exarchii nás přijal Mons. Metodij velice lidsky. Tak jsme tam zůstali… Jste doma v Čechách, nebo v Bulharsku? Nyní se rád vracím do Bulharska jako domů, ale když jedu do Čech, tak jedu také domů. Jsem rodem Čech, jménem Němec, srdcem …? Otče Petře, děkuji Vám za tento velmi zajímavý rozhovor, a doufám, že není poslední. V Teplicích býváte poměrně často, takže o Bulharsku a o vašem působení v tamní misii si můžeme popovídat i příště. Teplice jsou Vaším „třetím domovem“ a my, Tepličáci, na Vaše působení mezi námi jen tak nezapomeneme. Ve Vašem působení v Bulharsku Vám přejeme mnoho úspěchů. Jsem přesvědčen, že nejeden z nás často vysílá k našemu Nejvyššímu Pánu nejednu prosbu a modlitbu za zdar Vašeho konání. jš

Petr Němec (1949) se narodil v Lysé nad Labem, absolvoval Střední průmyslovou strojní v Praze-Karlíně. Po roce studií na ČVUT v Praze se rozhodl pro studium teologie, vysvěcen na kněze byl v roce 1977 a v témže roce se stal ještě před svěcením tajně salesiánem. Působil v Turnově, v Sobotce a také v salesiánské komunitě v Teplicích. Od roku 1994 působí v Bulharsku. V roce 1995 se stal prvním ředitelem salesiánské komunity v Bulharsku. Na jaře 2014 začíná salesiánská komunita v Bulharsku se stavbou nového salesiánského centra ve městě Stará Zagora. červen 2014

strana 7

Pozdrav z Volkachu Milí farníci, přinášíme Vám srdečné pozdravy a přání všeho dobrého od našich přátel z Volkachu. Strávili jsme zde čtyři nádherné, bohatým programem naplněné dny. První večer jsme byli uvítáni ve vinném sklípku, kde jsme se navzájem představili a něco o sobě řekli. Po večeři následovala prohlídka sklípku s ochutnávkou vína a šnapsu pana vinaře. Další den celá naše českoněmecká výprava zahájila mší svatou na krásném poutním místě Maria im Weingarten – Maria ve vinici. Poté jsme zavítali do gymnázia v blízkém městě Wiesentheid, kde studují i čeští studenti. Přivítal nás pan ředitel a pověděl o škole i zdejším internátu. Tato škola má partnerství s gymnáziem v Liberci. Studenti, kteří tu mohou studovat, jsou vybíráni podle přísných kritérií a velmi si této možnosti váží. Dvě z českých studentek nás i školou prováděly. Velice mile mě překvapilo, že vyučující nejsou převážně ženy jako u nás, ale z poloviny i muži. Dostali jsme nabídku účastnit se i školní výuky angličtiny, chemie a dějepisu. I toto byla velmi zajímavá zkušenost. V sobotu jsme navštívili památky historického města Fulda, poslechli si polední varhanní koncert a prošli historickým jádrem města. Velkou příležitostí oprášit německou konverzaci bylo i to, že jsme bydleli v rodinách farníků nebo u františkánských sester. Všichni němečtí přátelé byli nesmírně obětaví, nic nám nechybělo. Program byl bohatě poskládaný s precizností a citem. Tyto krásné dny jsme společně zakončili mší svatou s farností. Při společném obědě jsme poděkovali panu Romanu Wagnerovi za skvělou organizaci a péči o nás všechny, všechen krásný čas strávený s německými přáteli. Pan Roman Wagner převzal celou organizaci po panu Halbritterovi. Předal P. Žankovi peněžitý dar 800 Euro jako dar, který pro nás vybrala jejich farnost. Můj nejsilnější dojem: Farnost Volkach pro mě znamená přátelství a srdce na dlani. Děkuji velice za příležitost se takovéhoto setkání účastnit. Iva Růžičková strana 8


Jak vznikl svátek Srdce Ježíšova (Život Markéty Marie Alacoque) Markéta Marie Alacoque se narodila 22. července 1647 v burgundském místě Lanthecour jako dcera tamního soudce. Když bylo dívce osm let, zemřel jí otec a ve svých deseti letech onemocněla těžkou dětskou obrnou, která však o několik let později byla náhle vyléčena způsobem nikdy nevysvětlitelným. Po této těžké době dětství byla Markéta Marie šťastná, když směla vstoupit r. 1671 do řádu navštívení (salesiánky). Její klášter byl v Paray-le-Monial. Mladá Markéta měla už před vstupem do kláštera více zjevení. V další době se jí extáze množily. Její spolusestry měly pro tyto jevy vůči ní silný odpor a pokořovaly mladou řeholnici, kdykoliv se naskytla příležitost. Představení ukládali Markétě stále znovu zvláštní zkoušky. Mladá žena však byla ve své víře pevná, nedala se tímto odporem otřást a získávala stále větší lásku k Ježíši Kristu. 16. června 1675 došlo pak k důležitému zjevení v kapli Navštívení. Byl oktáv Božího Těla. Markéta Marie spatřila Ježíše Krista, který ji uložil, aby dala zavést v pátek po Božím Těle takzvaný pátek Srdce Ježíšova. V příštích letech se Markéta Marie, ačkoliv byla nadále vystavována nejtěžšímu nevražení a obviňování, věnovala vší silou šíření pobožnosti k Srdci Ježíšovu. Jedním z jejich nejvěrnějších druhů a podpůrců byl představený jezuitské osady v Paray-le-Monial, Claud de la Colombièr, který dnes patří k blahoslaveným. Markéta Marie už byla dlouho mrtvá – zemřela 16. října 1690 – když se poprvé konala slavnost Srdce Ježíšova. Bylo to v Besanconu. Přešlo ještě asi 150 let, než papež Pius IX. v polovině 19. století zavedl svátek Srdce Ježíšova. Jeden z jeho nástupců, Benedikt XV., prohlásil nezapomenutelnou řeholnici Markétu Marii Alacoque 13. května za svatou. Blahořečena byla předtím v r. 1864. Markéta Marie Alacoque je na zobrazeních představována v řeholním hábitu, většinou se zkříženýma rukama na prsou, často také se dívá na Srdce Ježíšovo, (jak můžeme vidět například v kostele Božského Srdce Páně v Trnovanech). Z knihy Rok se svatými. červen 2014

strana 9

Jak jsem se stala misionářkou v Indii – Je mi 14 let. K salesiánům v Plzni chodím už dva roky. Hrozně se mi líbí, že si mě tam někdo všímá, když přijdu. Dokonce mi teď nabídli, jestli nechci jet jako animátorka na letní tábor s dětmi. Já! Vždyť jsem to nikdy nedělala. Snad toho nebudou litovat. – Je mi 18 let. Tak asi nelitovali. Letos prý pojedu poprvé jako hlavní vedoucí. Naštěstí máme jenom pár holek, bude legrace. Jo, a od září začnu učit na středisku kroužek kytary. To by mě zajímalo co, když jsem se na kytaru sama naučila jenom doma. – Je mi 23 let. Už půl roku pracuju jako au-pair v Německu. Známá rodiny odjela ve 20 letech na rok pomáhat někam do Argentiny. Šílenec, do toho bych já nikdy nešla. – Je mi 25 let. Právě jsem přistála v Indii… Čeká mě rok dobrovolné služby u salesiánů mezi dětmi ulice.

Kde jsem se to ocitla? Jsme v domově pro bývalé děti z ulice. Takový Klokánek spojený s dětským domovem. Žije tu asi 50 kluků od 5 do 16 let. Většina z nich nastálo. Domov nemají, nebo je tak hrozný, že musí raději zůstat tady. Společné mají to, že nějakou dobu strávili na ulici. Spali na chodníku, žebrali, kradli. Kromě kluků žije v domě i komunita 5 salesiánů, kuchařka a my dvě dobrovolnice.

Hry, náplasti a myška Pracujeme šest dní v týdnu. V 7.00 kontrolujeme děti ve sprše – 40 kluků má 30 minut na to, aby se rychle stihlo vysprchovat. V té studené sprše to docela odsýpá (teplou vodu nemáme). Většinou stíháme. Po snídani rychle ošetřujeme v našem zdravotním koutku bolístky. Po osmé hodině odchází většina kluků do školy. Přes den u nás zůstává kolem 10 kluků – těch, kteří jsou u nás krátce a není jasné, jestli se vrátí domů, nebo u nás zůstanou. Hlavní úkol nás dobrovolníků – zabavit je. Hrajeme hry. Malujeme (dejte indickým 14letým klukům do ruky vodovky a dvě hodiny od nich máte klid). „Povídáme“ – oni neumí pořádně anglicky a my zase tu jejich indickou hatmatilku. Po 16.00 se vrací ostatní děti ze školy. I ty si nás chtějí užít. Opět hrajeme fotbal – dneska už potřetí. Ale my máme na rozdíl od dětí alespoň boty. Půjčujeme hry ze skříňky, kterou jsme jako dobrovolníci zřídili. V 18.00 kontrolujeme vrácení půjčených her – učíme tím děti zodpovědnosti. Rychle „sprcha“ (tentokrát naše vlastní – máme na to kýbl s vodou), večeře a ve 20.30 opět nástup do zdravotního koutu. Bolístek strana 10


večer přibývá: „Já jsem si nakopnul palec, já mám rozřízlý prst, mě bolí hlava, já tu mám ňákou vyrážku, to bude asi svrab…“ 21.00 večeře a pokec s komunitou a pak už jenom sladké usnutí ve staré posteli. Možná v noci opět přijde na návštěvu naše myška. Jmenuje se Jerry a prokousala nám síť v okně. Na rozdíl od mé spoludobrovolnice mi nevadí, když v noci běhá i na mé posteli.

A léta běží Je mi 31 let. Po 6 letech se vracím do Indie na místo činu. Sirotek Javeed už je vyšší než já. „Pamatuješ, jak jsem ti ukazoval ty králíčky, které jsem choval venku?“, vzpomíná stydlivě na můj pobyt v Indii. Přidává se k němu Nagaraj, taky už skoro dospělý: „A jednou jsi mi nechala klíček od lékárničky, abych za tebe dal náplast dalším klukům, to se mi líbilo.“ A já bláhově myslela, že už si ani nevzpomenou, jak se jmenuju.

Epilog A teď, co s tím. Měl ten rok význam? Svět jsem nezachránila. Další děti na ulici taky ne. Mohla jsem klidně pomáhat v Čechách. Taky to tu je potřeba. Jestli to mělo smysl pro děti, to se musíte zeptat jich. Pro mě rozhodně. Prožila jsem si (konečně i srdcem, rozum to věděl…), že většina lidí na zeměkouli žije mnohem chudším životem než my. Že vnitřní radost není přímo úměrná množství věcí kolem. Že jsem součástí krásného velkého příběhu, který se jmenuje „Země“. Že je jedno, KDE jsem, ale JAK jsem. Jenom pořád nevím, co má Indie společného s těmi misiemi, jak mi je pořád naznačováno, a to nejenom Honzou Ševčíkem, kterému jsem se s tímto článkem upsala. Když mám pocit, že mě nikdo nemá rád a že jsem totálně nemožná, jenom překážím. Když vím, že jsem milována, najednou to jde samo – zastanu se šikanovaného kamaráda, zeptám se dítěte, jak zvládlo zkoušku ve škole, povzbudím smutnou babičku… A tolik energie mi ještě zbyde! Takhle chápu „misie“ já. Užívat si, že mě někdo (Bůh?) má rád, a milovat dál (s Jeho pomocí?). Aspoň tak, jak to teď umím. Až se mi tohle podaří, myslím, že se stanu svatou. Takže je to asi obráceně. Indie není misie. Ale misie mají něco společného s Indií. Anebo s Teplicemi.

P.S. Moc díky všem, kteří přispěli do letošní postní kasičky pro Indii. Jednou jsem se osobně setkala se Šimonem Pánkem, ředitelem Člověka v tísni. „My jsme od salesiánů,“ představovali jsme se. „Odkud?“ nerozuměl p. Pánek. „No, salesiáni, ty založil Don Bosco.“ Najednou se rozzářil: „Jo, to jste měli říct hned! Projekty Dona Boska, ty já znám z Afriky, ty jsou fakt dobrý!“ Osobně mohu zaručit, že stejně dobré jsou i v Indii. Díky vám všem. Jana Švecová červen 2014

strana 11

Mgr. Jana Švecová, DiS, sociální pracovník a pedagog volného času SSŠT v Teplicích – tak zní její oficiální pracovní označení a zařazení. Tato rodilá Plzeňačka úspěšně pracuje v Teplicích od 1. prosince 2011 a děti ve středisku si ji nemohou vynachválit. I my jí děkujeme za ochotu rozdělit se s námi o zkušenosti z jejího působení v misiích a pevně doufáme, že se s jejími texty na stránkách FZT nesetkáváme naposled. S díky za všechny – hš

Zprávy ze Salesiánského střediska Štěpána Trochty www.teplice.sdb.cz/stredisko-mladeze

Středisko Luna Konec měsíce dubna se tradičně v našem středisku nesl v duchu čarodějnic a výroby různých jejich zpodobnění. Za pomoci rozmanitých materiálů naše menší děcka vyrobila čarodějnice malé, větší a největší. Část svých výtvorů si odnesla domů, aby se mohla pochlubit svou šikovností. Víkend od 25. dubna do 27. dubna naši dobrovolníci strávili na přátelské návštěvě v salesiánském středisku v Rumburku. V tomto středisku nasávali základy salesiánské pedagogiky spolu s dobrovolníky ze střediska v Rumburku. Toto téma jim přednášela Markéta Hanáková, FMA. Doufáme, že nabité znalosti dobrovolníci budou aplikovat k dobru našich klientů a zároveň pomohou i našim dobrovolníkům v jejich činnosti v našich kroužcích. strana 12


V pátek 9. května se sešlo 9 návštěvníku našeho klubu, aby spolu vytvořili a připravili dárky pro své maminky a babičky. Páteční večer a sobotní dopoledne jsme věnovali výrobě dárku a dalším bodem bylo společné zamyšlení nad údělem maminek. Zlatým hřebem programu byl bowling, kde spolu soutěžila družstva složená z maminek a jejich dětí. Jakýmsi jednotícím prvkem celé akce byla pomoc druhým, nesobeckost a další nádherné vlastnosti našich maminek a babiček.

Středisko Prosetice 24. 4. jsme byli s dětmi bruslit v Duchcově na bruslařské dráze. Dlouho jsme váhali, zda se na akci skutečně vydat, protože ten den byly velké dešťové přeháňky. Zvažovali jsme i alternativu plavecké haly kvůli zmíněnému dešti. Nakonec jsme na brusle vyjeli a děti si to moc užily. Spousta z nich byla na bruslích poprvé a byly na zemi více, než na nohách. Ale bavilo je to a moc se těší na tuto akci, až ji budeme opakovat. 2. 5. jsme chtěli pořádat na faře opékání buřtů spojené s různými hrami, tematicky zaměřeno na čarodějnice. Bohužel z této akce sešlo, protože bylo deštivo, zima a foukal vítr. Lucie Rupprichová

červen 2014

strana 13

115 let od narození kardinála Tomáška. Otec František kardinál Tomášek se narodil 30. června 1899 v moravské Studénce. V sedmi letech ztratil otce a o děti se starala maminka, která se s dětmi přestěhovala do Olomouce, aby jim umožnila studium. Na kněze byl František vysvěcen v Olomouci 5. 7. 1922. V Olomouci mu bylo také 14. října 1949 tajně uděleno biskupské svěcení arcibiskupem ThDr. Josefem Matochou. Papež Pius XII. jej jmenoval titulárním biskupem butským (místo v Egyptě) Jeho biskupské heslo „Laxabo rete“ (Rozestřu sítě) – se v jeho práci vrchovatě naplnilo. Během biskupského působení na Hradčanech, kam nastoupil po jmenování Pavlem VI. apoštolským administrátorem 11. 3. 1965, rozestřel sítě nejen ve vlastní arcidiecézi, ale po léta se setkával s věřícími ve všech diecézích Čech a Moravy při apoštolských cestách, udílení svátosti biřmování a kněžství, při církevních slavnostech, jimiž sílilo vědomí naší cyrilometodějské sounáležitosti a křesťanské jednoty s apoštolským stolcem. Když byl bulou papeže Pavla VI. r. 1977 jmenován kardinálem (byl mu přidělen kostel sv. Vitala v Římě), stalo se, že rozestřel sítě po celém katolickém světě a stal se jedním z nejznámějších představitelů církve v Evropě i v zámoří. Velikým duchovním činem otce kardinála Tomáška bylo vyhlášení „Desetiletí duchovní obnovy“, které vyvrcholilo miléniem smrti sv. Vojtěcha, jehož 34. nástupcem arcibiskup Tomášek na pražském biskupském stolci byl. Nelze se nevrátit alespoň několika větami k roku 1989. 1. července byla ve svatovítské katedrále oslava 90. narozenin otce kardinála. Na tuto oslavu se sjela celá církevní Evropa, 8 kardinálů a 14 zahraničních arcibiskupů a biskupů. Papeže zastupoval arcibiskup Colasuonno. Evropská církev dala jasně najevo, jak si kardinála Tomáška váží. Katedrála „praskala ve švech“ a mohutným potleskem dokazovala, že arcibiskup má dostatečný počet věřících, oddaných římské církvi i svému kardinálovi. A to se konalo ještě v době hluboké totality. Oslavy 90. narozenin otce kardinála byly začátkem období velkých darů, kterými Bůh zahrnul naše národy, které přes čtyřicetiletou snahu vládnoucí třídy likvidovat církev zůstávají pod vedením arcibiskupa Tomáška věrné Bohu i papeži. Zanedlouho po této události dochází k vyvrcholení roku v oblasti duchovní. Za účasti téměř 10 tisíc věřících z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska je v Římě svatořečena Anežka Česká. Potom jistě i na přímluvu nové české světice dostávají události rychlý spád. Poutníci se téměř nestačili vrátit z Říma a v Praze se již začíná hroutit totalitní režim. Přichází 25. listopad 1989. Dopoledne se schází věřící z celé republiky na slavnostních bohoslužbách na ukončení oslav svatořečení Anežky České v zaplněné svatovítské katedrále, přilehlých nádvořích i před arcibiskupským palácem, aby se odpoledne na Letné na vlastní oči přesvědčili, co se v Praze děje a mohli o tom přinést zprávy do všech krajů republiky. Čtyřicetiletá komunistická nadvláda je ukončena. Naše národy se začínají ubírat cestou demokracie, církev získává opět potřebnou svobodu. Jsou obsazeny všechny biskupské stolce. Kardinál František Tomášek může konečně ve věku 91 let předat svůj arcibiskupský úřad nástupci a odejít na zasloužilý odpočinek. ib strana 14


Evangelii gaudium (3) V letošním květnovém čísle FZ jsme měli možnost seznámit se s úvodní kapitolou Františkovy exhortace nazvanou „Radost, která se obnovuje a sděluje“. V ní nás všechny František zval každého k osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. „Nebo aspoň učinit rozhodnutí, že se s ním chci setkat a bez ustání ho každý den hledat“. Nabádá nás tak ke každodenní komunikaci s Bohem, „který je v odpouštění neúnavný“. Máme si sami v sobě neustále obnovovat radost z evangelia. Jak se to dělá? O tom nás přesvědčuje hned následující kapitola Františkovy exhortace nazvaná:

II. Sladká a útěšná radost z evangelizace která začíná slovy: „Dobro vždycky tíhne k tomu, aby se sdílelo.“ A hned připomíná známou zkušenost: „Zatímco sdílíme dobro, ono zapouští kořeny a rozvíjí se. Proto každý, kdo touží žít důstojně a plně, nemá jinou cestu než uznávat druhého a usilovat o jeho dobro.“ Nebo naopak: „Život sílí, když se daruje, a slábne v izolaci a pohodlnosti.“ Tak zní další moudré ponaučení Františkovy exhortace. „Když církev vybízí k evangelizačnímu úsilí, nedělá nic jiného než to, že ukazuje křesťanům pravou dynamiku osobní realizace. – Život roste a zraje v míře, s jakou ho vydáváme za život druhých. Toto je misijní poslání.“ „Evangelizace“ a „Radost z evangelia“ – tyto dva pojmy doslova zaplňují Františkovu exhortaci zaslanou všem křesťanům na celém světě. A když RADOST z evangelia, tak tedy radost opravdová, doslova vždycky s úsměvem na rtech, radost z šíření evangelia vždycky a v každé životní situaci. Hlasateli radostné zvěsti – evangelia máme být vždycky a všichni, každý tak, jak umí, každý na svém místě ve společnosti. Jako příklad si vezměme základní článek společnosti, rodinu. Věřící rodiče mají evangelizovat, tj. vést ke křesťanské víře své děti. Co to znamená? Znamená to především učit své dítě „znát a respektovat autoritu“ – nejen autoritu svých rodičů, ale na jejich příkladu především autoritu Boha, ale také autority ostatní, autoritu všech bližních. Znamená to také tyto autority uznávat a ctít. Jde jen o to zvolit vhodnou formu k této výchově, formu, kterou dítě uznává a se samozřejmostí přijímá. Tato evangelizace cílevědomě prováděná rodiči jím přináší opravdovou radost, radost z toho, že jsem „někomu“ přinesl poznání ve víře v Boha. Radost je tak přinášena i dítěti, jehož poznání totožnosti svého poznání a víry s vírou jeho rodičů je opravdu naplňuje tak, jako každé jiné nové a objevné poznání. Františkova exhortace Evangelii gaudium je plná podobných výzev. Připomeňme si, že již Jan Pavel II. nás vyzval „neztrácet sílu k hlásání radostné zvěsti“, je to skutečná „první úloha církve“, tedy nás všech. – V příštím čísle FZT si můžeme nabídnout další příklady, nejen pro rodiče a prarodiče, ale i pro nás ostatní i pro „bližní svých bližních“. jš červen 2014

strana 15

Akce farnosti 4. 6. 9.00 Setkání pletařek, děkanství 6.–7. 6.

Víkend pro mladší děti

7. 6. 15.00 Fatimský apoštolát, kostel sv. Jana Křtitele 12. 6. 19.00 Ekumenické setkání žen, děkanství 13. 6. 19.00 Modlitba Taizé, Duchcov 14. 6. Akademie Mateřských školek „O modlanského andílka“, kostel sv. Apolináře, Modlany 14. 6. 16.30 Romská mše svatá, kostel sv. Jana Křtitele 15. 6. 11.00 Pouť k sv. Antonínovi, kostel Božského Srdce Páně, Trnovany, vietnamská komunita 20.–21. 6.

Víkend Kukujů

21. 6. 15.00 Večeřadlo, děkanský kostel, mše svatá v 16.30 – P. Stříž 22. 6. 9.30 Poutní slavnost, kostel Božského Srdce Páně, Trnovany 25. 6. 9.00 Setkání seniorů, děkanství 29. 6. 15.00 Poutní mše svatá, kostel sv. Petra a Pavla, Křemýž 5. 7. 15.00 Fatimský apoštolát, kostel sv. Jana Křtitele

Prázdninový pořad bohoslužeb Od neděle 29. 6. 2014 budou mše svaté: neděle: sv. Jan Křtitel, Zámecké náměstí – 7.00 a 9.00 sv. Alžběta, Šanov – 10.30 Božského Srdce Páně, Trnovany – 18.00 pondělí:

Božského Srdce Páně, Trnovany – 7.30

úterý, středa:

Božského Srdce Páně, Trnovany – 18.00

čtvrtek až sobota: sv. Jan Křtitel, Zámecké náměstí – 16.30

redakční rada: P. Jan Blaha SDB, RNDr. Norbert Krutský, MUDr. Jan Ševčík, Ing. Ivo Barabáš st., Ing. Michal Kocourek, Ing. Miroslav Palíšek vychází 1× měsíčně, náklady jsou hrazeny z kostelních sbírek telefon: 417 531 041, e-mail: [email protected], www.teplice.sdb.cz/farnost číslo účtu: 315055313/0300

uvnitř tohoto vydání:

Recommend Documents