MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA
Ústav regionální a podnikové ekonomiky
PROJEVY GLOBALIZACE V PRODUKCI A UŽITÍ OBILOVIN Diplomová práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
Ing. Ivo Zdráhal
Bc. Petra Kubáčková
Brno 2010
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s pouţitím uvedené literatury a pod odborným vedením Ing. Iva Zdráhala.
Petra Kubáčková V Brně dne 6. ledna 2010
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu této diplomové práce Ing. Ivu Zdráhalovi za odborné vedení při zpracovávání této práce a za cenné rady a připomínky.
4
ABSTRAKT Kubáčková, P. Projevy globalizace v produkci a užití obilovin. Diplomová práce, Brno 2010. Diplomová práce se zabývá analýzou projevů globalizace na světovém trhu obilovin. Práce je zaměřena na obiloviny jako celek a dále na vybrané komodity – kukuřice, rýţe, pšenice a ječmen. Zkoumána je nabídková a poptávková strana trhu ve světě a v Evropské Unii. V rámci spotřeby a produkce obilovin je nastíněn vývoj těchto ukazatelů a jsou vymezeny země s nejvyšší spotřebou a produkcí daných komodit. V rámci problematiky mezinárodního obchodu obilovin i je analyzován vývoj exportu a importu obilovin ve světě a v Evropské Unii. V práci je dokumentován vývoj cen pšenice na národních trzích hlavních exportérů této komodity. Je provedena komparace nadnárodních firem působících na světovém trhu obilovin. Klíčová slova: globalizace, obiloviny, mezinárodní obchod, nadnárodní společnosti.
ABSTRACT Kubáčková, P. Effects of Globalization in Production and Uutilization of Cereals. DiplomaThesis, Brno 2010. The diploma thesis is concerned with the analysis of globalization effects in world cereal market. This thesis is focused on cereal as a complex and also on chosen commodities – maize, rice, wheat and barley. There is a research of supply and demand sides of the world and European Union market. The thesis also contains characterization of development in consumption and production of cereals and gives information about countries with the highest consumption and production. Field of international trade is focused on development of export and import in the world and European Union cereal market. This thesis provides information about development in wheat prices in national markets of main exporters of this commodity. There is comparison of transnational companies that have an effect on the world cereal market. Keywords: globalization, cereals, international trade, transnational companies.
5
OBSAH
ÚVOD ........................................................................................................................................... 6 CÍL PRÁCE A METODIKA ..................................................................................................... 8 LITERÁRNÍ PŘEHLED .......................................................................................................... 10 SOUČASNÉ PROCESY VE SVĚTOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ ............................................................. 10 Mezinárodní vztahy ........................................................................................................... 12 Nadnárodní společnosti ..................................................................................................... 14 Vliv globalizace na podobu a vývoj trhů ........................................................................... 16 Determinanty globalizace ................................................................................................... 18 Projevy globalizace ........................................................................................................... 18 Růst, rizika a asymetrie v rámci globalizace ..................................................................... 22 Konkurence v globálních odvětvích .................................................................................. 23 AGRÁRNÍ SEKTOR V GLOBÁLNÍM PROSTŘEDÍ ......................................................................... 25 Formování, vazby a změny podnikatelského prostředí v agrárním sektoru ...................... 30 TEORIE AGROBYZNYSU .......................................................................................................... 32 Formování agrobyznysu v USA a v Evropě ...................................................................... 37 KOMODITNÍ VERTIKÁLA OBILOVIN ............................................................................. 39 KOMODITNÍ VERTIKÁLA ......................................................................................................... 39 Vazby mezi zemědělstvím a ostatními články komoditních vertikál ................................ 40 VERTIKÁLNÍ KOORDINACE V RÁMCI KOMODITNÍCH VERTIKÁL ............................................. 44 VYMEZENÍ OBILOVIN .............................................................................................................. 47 VLASTNÍ PRÁCE – ZHODNOCENÍ DATOVÝCH ZDROJŮ ........................................... 49 VLASTNÍ PRÁCE – ANALÝZY ........................................................................................... 51 SOUČASNÁ SITUACE NA SVĚTOVÉM TRHU OBILOVIN ............................................................. 51 Světová spotřeba obilovin ................................................................................................. 51 Světová produkce obilovin ................................................................................................ 59 MEZINÁRODNÍ OBCHOD S OBILOVINAMI ................................................................................ 66 CENY PŠENICE NA SVĚTOVÉM TRHU ....................................................................................... 78 NADNÁRODNÍ SPOLEČNOSTI ................................................................................................... 81 Archer Daniels Midland Company .................................................................................... 81 Princip podnikatelské činnosti ADM ................................................................................ 82 Konkurenční prostředí společnosti ADM .......................................................................... 83 DISKUZE A ZÁVĚRY ............................................................................................................. 81 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................................... 94
6
1
ÚVOD
Celá světová ekonomika je v posledních letech ovlivňována působením integračních procesů, které mění její podobu a determinují její vývoj. Nejdůleţitějším a nejkomplexnějším integračním procesem je globalizace, která transformuje trţní vztahy v celosvětovém měřítku. Nejzřetelnějším důsledkem globalizace je sniţování významu hranic států a sniţování vlivu zeměpisných vzdáleností díky nárůstu infrastrukturní vybavenosti. Proces globalizace je podporován rozvojem informačních technologií, prostřednictvím nichţ dochází k časovému zmenšování světa. Globalizace má však vliv na mnoho dalších oblastí, jako je produkt či výrobní faktory, u kterých dochází k tzv. glokalizaci - globálnímu rozmisťování. Projevy globalizace lze shrnout jako specifické pohyby kapitálu a obchodu, nadnárodní společnosti, dopravu a transfer pracovních sil v ekonomické sféře mezinárodních vztahů. Méně komplexním procesem neţ globalizace je internacionalizace, která v sobě zahrnuje propojování a rozšiřování ekonomických vztahů. Jednou z příčin internacionalizace je interdependence, coţ je politická a hospodářská vzájemná závislost jednotlivých zemí bez ohledu na dění v okolních státech. Za nejvyšší formu internacionalizace je povaţována integrace, která státům pomáhá odolávat případným negativním hospodářským vlivům. Veškeré tyto procesy by nebyly moţné bez liberalizace národních ekonomik, coţ znamená jejich otevřenost vůči vnějšímu prostředí. Všechny výše zmíněné procesy vytvořily podmínky ke vzniku nadnárodních společností, jejichţ působení nerespektuje hranice států a rovněţ dávají základ pro uskutečňování mezinárodní dělby práce prostřednictvím vyuţívání komparativní výhody. Utvářející se globální prostředí má vliv na veškerá hospodářská odvětví, agrární sektor i přes jeho specifické rysy nevyjímaje. Jeho nezastupitelná úloha je spojena zejména se zajišťováním výroby potravin, rovněţ s jeho vlivem na utváření ţivotního prostředí. Zásadním determinantem zemědělství a vůbec celého agrárního sektoru se stává poptávková stránka agrárních trhů, tyto jsou rovněţ ovlivňovány procesem globalizace ve smyslu rozšiřování světového trhu a tím i sílících konkurenčních tlaků. Agrární sektor se všemi příslušnými odvětvími spolu s potravinářským obchodem a veřejným
7 stravováním utváří komplex agrobyznysu. Ten je definován jako souhrn všech činností týkajících se zpracování a distribuce produktů vyrobených na farmě. Lze konstatovat, ţe agrobyznys pokrývá všechny činnosti v rámci komoditní vertikály, a to proces výroby a zpracování suroviny získané v zemědělské prvovýrobě na výrobek distribuovaný konečnému spotřebiteli. V rámci těchto činností existují vazby subjektů výrobních, zpracovatelských i odbytových tvořících komoditní řetězec. Začlenění a vazby podniku v těchto vertikálách je pro jeho úspěšnost v dnešní době jiţ nevyhnutelné, to s sebou však nese komplikace v podobě sloţité tvorby ceny v těchto řetězcích. V současné době největší část z ceny potravin tvoří náklady navazujících činností nikoli zemědělství, tedy dochází k poklesu podílu cen zemědělských podniků ve prospěch zpracovatelského či obchodního podílu. V rámci komoditních řetězců dochází ke koordinaci činností, včetně nejvyššího stupně - vertikální integrace. Tato forma koordinace umoţňuje úspory zejména v oblasti transakčních nákladů, úspor z rozsahu či úspory plynoucí z informovanosti, to vše vytváří bariéry pro konkurenční subjekty a tím napomáhá zlepšování trţní pozice integrovaného subjektu. Veškeré zmíněné procesy a charakteristiky se promítají také do trhu obilovin. Obiloviny tvoří jedny z nejdůleţitějších zemědělských komodit v rámci světového zemědělskopotravinářského hospodářství. Jejich význam je patrný zejména v potravinářském zpracování, v návaznosti na uţití pro výkrm v rámci chovu hospodářských zvířat, ale rovněţ v nepotravinářském vyuţití. Zejména v posledních letech narůstá význam v průmyslovém vyuţití, např. pro výrobu biopaliv. Tato práce by měla být příspěvkem ke zmapování alespoň části z těchto sloţitých a komplexních procesů na trhu obilovin
8
2
CÍL PRÁCE A METODIKA
Cílem této práce je na základě teoretických východisek zhodnotit vybrané projevy globalizace v produkci a uţití obilovin. Pro naplnění zadaného cíle práce byl zvolen následující metodický postup: Pro orientaci v dané problematice bylo nutné vypracovat literární přehled, v němţ jsou teoreticky definovány základní pojmy, které jsou následně vyuţity ve vlastní práci a zejména při vyvozování dílčích závěrů práce. Literární přehled je koncipován od nejširšího obecného vymezení dané problematiky, které se vztahuje na světové hospodářství jako celek a následně ústí v konkrétních projevech v agrárním sektoru. Konkrétní dílčí okruhy celé problematiky lze charakterizovat následovně: vymezení nejdůleţitějších procesů ovlivňujících současnou podobu a vývoj světového hospodářství, a to zejména globalizace - její determinanty, projevy a rizika s ní spojená, charakteristika agrárního sektoru, jeho specifika a principy fungování, včetně vlivů globalizace zde působících, definování a principy teorie agrobyznysu a procesy jeho formování jak v USA, tak v Evropě, vymezení komoditních vertikál, zahrnující vazby mezi jejími dílčími články, principy a motivy spojené s vertikální koordinací, včetně nastínění konkrétních podob těchto vertikál navazující na produkci obilovin, Na závěr literární rešerše je uvedené stručná charakteristika skupiny obilovin z botanického hlediska. V návaznosti na zpracovaná teoretická východiska a získaný stupeň poznání vyplývající ze zobecnění poznatků z charakteristik konkrétních vlivů globalizace v podmínkách agrobyznysu, byly stanoveny tyto dílčí úkoly. Soustředěné jak na skupinu obilovin jako celek, tak následně na jednotlivé vybrané plodiny – kukuřici, rýţi, pšenici a ječmen. Tyto komodity byly zvoleny na základě jejich významného zastoupení ve světové produkci a spotřebě. Vymezení světové spotřeby obilovin celkem a následně jednotlivých sledovaných plodin. Na ukazatelích spotřeby celkem a spotřeby na obyvatele jsou identifikovány
9 státy s nejvyššími spotřebami dané komodity. Sledované období má délku 21 let, coţ je nejdelší moţná časová řada uvedená v pouţitých zdrojích. Rovněţ byla zmapována situace spotřeby obilovin na trhu Evropské Unie. Trend vývoje spotřeby jednotlivých plodin je následně porovnáván pomocí bazických indexů, kde za bázi byl zvolen rok 1987. Následuje srovnání vývoje a podílu na spotřebě obilovin rozvojových a rozvinutých zemí, které byly vymezeny na základě zdroje FAOSTAT. Určení světové produkce obilovin opět jak na celkovém agregátu, tak za sledované komodity. Byl analyzován vývoj produkce v tunách a osevních ploch v hektarech, za časovou řadu 15 let. Jsou vţdy vymezena hlavní produkční centra a trendy vývoje produkce. Rovněţ je nastíněn vývoj produkce obilovin v Evropské Unii. Zkoumány budou konkrétní vlivy globalizace v podobě vývoje mezinárodního obchodu a působení nadnárodních společností. V rámci mezinárodního obchodu s jednotlivými plodinami je sledován vývoj exportu a importu. Jsou vymezeni hlavní světoví exportéři a importéři daných komodit. Intenzita zapojení jednotlivých států do mezinárodního obchodu je sledována pomocí ukazatele podílu exportu na produkci daného státu států. Současně byl zanalyzován vývoj podílů hlavních exportérů, na celkovém světovém exportu jednotlivých komodit. Pro demonstraci cenotvorby na globálním trhu bylo pouţito porovnání vývoje světových cen pšenice u významných exportérů. Z údajů jsou vypočteny bazické indexy, kdy za bázi byl nejdříve zvolen rok 1994, a u dalšího srovnání byla za bázi zvolena cena v USA, jakoţto státu s nejvyššími mezinárodně-obchodními interakcemi. Při analýze nadnárodních společností byla pro demonstraci moţného modelu fungování firmy zvolena firma Archer Daniels Midland Company, jakoţto celosvětově působící firma se širokým spektrem oblasti podnikání i v rámci zkoumaných komodit. Analýza je dále rozšířena o srovnání Archer Daniels Midland Company s jejími hlavními konkurenty, zvolenými na základě zdroje Yahoo Finance, coţ umoţňuje posuzovat existenci všeobecných trendů typických pro tyto korporace. Toto je dále srovnáváno s českou firmou Agrofert Holding, a. s., která je významným hráčem na trzích obilovin ve středoevropském prostoru.
10
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1 Současné procesy ve světovém hospodářství K nejvýznamnějším procesům, které ovlivňují současnou podobu i vývoj světové ekonomiky a jednotlivých odvětví, patří zcela jistě globalizace. Integrační procesy jako takové se projevují v různých částech světa v odlišném mnoţství a intenzitě. Tyto disproporce jsou však jedním ze zásadních projevů, protoţe i přes tyto rozdíly se stále jedná o ty stejně ukotvené trendy. V rámci globální ekonomiky se proces internacionalizace světového hospodářství plynule vyvinul do nové kvalitativně i intenzivně odlišného procesu, jiţ zmíněné globalizace. Tato zvyšuje závislost trhů a produkce různých zemí, díky ní mizí národní produkty i hospodářství, tato jednotlivá hospodářství států společně se světovou ekonomikou se nacházejí v globální restrukturalizaci ekonomické, sociální a institucionální. Proces globalizace lze definovat jako komplexní transformaci trţních vztahů v celosvětovém měřítku. Tato transformace se zhmotňuje mnoţstvím změn, které se týkají jak ekonomické tak i mimoekonomické sféry. Globalizace zvyšuje provázanost a závislost ekonomických subjektů, rovněţ přidává a kvalitativně mění vazby mezi nimi. V rámci globalizace vystupují státy ve dvou různých rolích, první je role formování tohoto procesu, sem patří současná ekonomická centra (tzv. globální sever). Role druhá se týká zemí, které tento proces pouze přijímají a adaptují se na něj (tzv. globální jih), v jiném případě by jim hrozila mezinárodní izolace spojena s negativními důsledky (Jeníček, 2002, s. 3-8). Vymezení tzv. globálního jihu a severu vychází ze situace, kdy ve většině ekonomik v severnějších teritoriích probíhala transformace k modernějším strukturám ekonomiky historicky dříve. Geografické členění na jih a sever je ale symbolické, obecně jsou za ekonomická centra povaţovány regiony tzv. triády, tj. Evropa, Severní Amerika a JV Asie, zejména Japonsko. Za tzv. globální jih jsou vnímány především bývalé kolonie, především většina Afriky, které dávají podobu polycentrismu dnešní světové ekonomiky. Kaţdá z těchto oblastí volí jiný přístup k integraci, pro Evropu je typická forma hluboké integrace realizovaná odstraňováním bariér, naproti tomu Severní Amerika volí mělkou formu integrace prostřednictvím formálních vztahů. Neformální podoba integrace je typická pro poslední region, a to pacifickou Asii, kde je tento
11 proces taţen spontánním ekonomickým růstem. Specifické postavení mají v tomto ohledu státy jako je Rusko nebo Čína, jelikoţ jejich potenciál je obrovský díky velikosti obou států, počtu obyvatel a geopoliticko-vojenskému postavení (Jeníček, 2002, s. 30; Cihelková a kol., 2002, s. 22-33). Integrační proces zvaný globalizace pojímá celou oblast světového hospodářství prostřednictvím eskalace ekonomického překračování hranic národních států při postupné relativizaci jejich autonomie Toto sniţování významu státních hranic se děje především prostřednictvím nadnárodních společností, přímým zahraničním investicím či společnému výzkumu a vývoji. Globalizace totiţ zcela potírá zaţité rozlišování oblastí na vnitrostátní a mezinárodní, ale současně tato teorie není o světě bez hranic. Je však nutné zmínit, ţe se jedná i o komplexní proces, který s sebou nese také prosazování lidských práv a demokracie. Nejsilnějším impulsem současného globalizačního procesu výroby je hledání zisku soukromými i státními podniky (Jeníček, 2002, s. 9-15). Na globální ekonomickou integraci se dá nahlíţet rovněţ jako na proces postupného propojování národních ekonomik prostřednictvím cílevědomého odstraňování překáţek pro volný pohyb produktů a rovněţ výrobních faktorů1 v měřítku celosvětovém i prostřednictvím mezinárodních organizací. Obecně můţe být globalizace rovněţ chápána jako proces, v rámci kterého se sniţuje vliv zeměpisných vzdáleností při vytváření mezinárodních ekonomických, politických, společenských a kulturních vztahů, rovněţ vytváří kvalitativně nové společenské prostředí a ovlivňuje tak chování i reakce lidí. Do značné míry spontánní procesy označované souhrnně pojmem globalizace se tedy vztahují nejen na ekonomické, ale také politické, sociální a kulturní kvalitativní změny ve společnosti (Majerová, 2007, s. 25). Protikladem ke globalizaci jsou procesy lokalizace či regionalizace (rovněţ také fragmentace neboli diferenciace). Projevující se lokálními odchylkami v aplikacích globálních procesů, resp. rozkladem světové ekonomiky na menší hospodářské celky. Prvním
důvodem
ke
vzniku
těchto
přirozených
protivah
globalizace
je
konservativismus, jeho podstatou je snaha měnit okolní podmínky vzhledem k návykům dané společnosti. Druhou příčinou je tendence k udrţení výjimečnosti a obrana proti
1
Tuto problematiku řeší také Castells ve své publikaci: CASTELLS, M. Rise of the Network Society. 1st edition. Cambridge, MA, USA : Blackwell Publishers, Inc., 1996. 480 s. ISBN 1557866171.
12 generalizaci, tento jev se týká zejména kulturní oblasti. Regionalizace sama o sobě dokáţe efektivněji a citlivěji řídit na místní úrovni právě procesy, které vychází z celosvětových trendů. Tento proces však můţe být chápán rovněţ z pohledu vytváření těsnějších vazeb mezi několika státy a tím také směřuje k vyšší integraci, např. formou volného obchodu (Jeníček, 2002, s. 16-20; Cihelková a kol., 2002, s. 15-19). Ke globalizaci lze přistupovat jako k mezinárodní dělbě práce, která je doprovázená liberalizací světového obchodu. Tato dělba práce vede k růstu produktivity práce a při rozloţení výrobního postupu na větší mnoţství dílčích kroků bude dosaţeno ještě lepších výsledků2. Výhodnějšího rozloţení výrobního postupu můţe být dosaţeno prostřednictvím efektivnějšího vyuţití specifických vlastností lidí, stojů či půdy. K tomuto dochází prostřednictvím specializace nebo učení člověka při pracovním procesu případně vyuţitím výhody hromadné výroby. Mezi hlavní projevy globalizace lze zmínit zejména zvýšený význam přímých zahraničních investic (FDI), čehoţ výsledkem je převaha financí nad výrobou, roste význam informací a odborných systémů, zvyšuje se počet a význam nadnárodních společností, dochází ke vzniku skupiny mezinárodních odborníků, rozvíjí se nadnárodní hospodářská diplomacie, sniţuje se význam moci národních států v tradičním pojetí a současně se zvyšuje závislost států na zahraničním obchodě a FDI (Jeníček, 2002, s. 11).
3.1.1 Mezinárodní vztahy V rámci teorie mezinárodních vztahů, jsou tyto definovány jako ekonomické vazby mezi mezinárodními subjekty. Podstatou těchto vztahů je strukturální kostra mezinárodní dělby práce, coţ má za důsledek tvorbu vyššího organického celku v podobě světového hospodářství. V souvislosti s mezinárodními vztahy je definována teorie globální interdependence. Tato se projevuje jako politická a hospodářská vzájemná závislost jednotlivých zemí, bez ohledu na vnitřní citlivost vůči dění v ostatních státech. Formy této interdependence mohou být různé, ať uţ surovinová, palivo-energetická, potravinová, technologická aj. Tato vzájemná závislost světového 2
O zvyšování produktivity prostřednictvím dělby práce hovořil jiţ Adam Smith ve své knize SMITH, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. 1.vyd. Praha: Liberální institut, 2002. 986 s. ISBN 8086389-15-4.
13 hospodářství můţe mít za následek rovněţ negativní dopady, příkladem můţe být vznik kartelů (OPEC) nebo problémy ústící ze dvou podob interdependence, symetrické a asymetrické. Symetrická forma představuje oboustrannou závislost, kdeţto asymetrická povaha je zaloţena na závislosti pouze jedné země na druhé. Samotná
interdependence
je
jednou
z
příčin
internacionalizačních
procesů.
Internacionalizace světového hospodářství je proces propojování a rozšiřování ekonomických vztahů z pohledu jednotlivého národního hospodářství. Mezi další příčiny vzniku tohoto procesu lze zmínit existenci mnoha států, liberalizace trhů, růst mezinárodního obchodu, s čímţ souvisí i růst kapitálových toků, zvyšuje se i náročnost výroby, a to jak ekologická, tak i kapitálová. Obecně lze konstatovat, ţe čím vyšší je ekonomická vyspělost daného státu, tím vyšším stupněm internacionalizace daný stát disponuje (Jeníček, 2002, s. 16). Internacionalizace můţe být definována jako méně komplexní forma globalizace, se kterou souvisí tzv. multilateralizmus. Coţ je spíše charakteristika světové ekonomiky, která se projevuje mírou multilaterálního chování jednotlivých států projevující se existencí či absencí diskriminace v obchodní politice daných států (Cihelková a kol., 2002, s. 15). Za nejvyšší stupeň internacionalizace je povaţována integrace. Integrované státy obecně mají snadnější pozici při odolávání případným hospodářským negativním vlivům, mezi nejvýznamnější integrační seskupení bezesporu patří EU, NAFTA, APEC aj. (Jeníček, 2002, s. 16). Samotné integrační procesy jsou důsledkem dlouhodobé internacionalizace ekonomik, coţ je proces trvalého a postupného propojování ekonomik ve světovém měřítku, který je realizován prostřednictvím rozšiřující se sítě mezinárodních vztahů. Základem tohoto integračního procesu je rozšiřování a prohlubování mezinárodní dělby práce v souvislosti s alokací výrobních faktorů a mezinárodní produkcí. Důvody k tomuto procesu propojování národních ekonomik mohou být následující. Prvním z nich je velký společný trh umoţňující růst výroby, úspory z rozsahu a racionálnější alokaci zdrojů, dále je zde patrný pozitivní vliv na technologický pokrok v národních ekonomikách, dochází k posílení ekonomické pozice dané integrované oblasti, k rozšíření zdrojů a nových odvětví a rovněţ k posílení vyjednávacích pozic vůči třetím zemím a ostatním organizacím. Navíc je nezbytné zmínit i politické motivy, které na rozdíl od těch
14 ekonomických, nejsou dobrovolné a byly vynuceny tehdejší politickou situací (Majerová, 2007, s. 8). Internacionalizace v rámci obchodní činnosti podniku můţe být rozdělena do několika fází, výchozí bod je tvořen podniky, které pracují výhradně pro vnitřní trh, následuje řada nejrůznějších zahraničních činností, jejichţ míra integrace se posuzuje zpravidla dle rizika s touto činností spojeného, bodem konečným jsou nadnárodní podniky, které představují nejvyšší formu mezinárodně činných podniků (Kulhavy, 1992, s. 13). V posledních letech je kladen velký důraz na liberalizaci národních ekonomik, coţ v podstatě znamená zvýšení vnější otevřenosti státu a nárůst úlohy soukromého podnikání v hospodářské činnosti. V tranzitivních ekonomikách se to například projevilo odstraněním působení státu v oblasti výroby zboţí či privatizací podniků. Proces liberalizace je také jedním z faktorů, který podpořil globalizaci a naopak liberalizace je urychlována procesem globalizace a ve výsledku tyto dva faktory přináší nové příleţitosti rozvoje celosvětově. Rovněţ jsou zde určitá rizika s liberalizací spojená, zejména se jedná o ztrátu samosprávy politik v některých oblastech na národní úrovni, či riziko nestability plynoucí z finanční otevřenosti státu, případně riziko zmenšení pozitivních důsledků globalizace jako takové, těmto negativním dopadům se však dá zčásti předcházet uspořádanou činností politik na globální úrovni (Jeníček, 2002, s. 94-97).
3.1.2 Nadnárodní společnosti Základní sloţkou národního hospodářství je firma, tato můţe být definována jako ucelený soubor vztahů mezi subjekty niţší úrovně, jako proces přetvářející vstupy ale i jako prvek v trţním systému při pohledu z úrovně vyšší. Firmy jako takové jsou rovněţ ovlivňovány integračními procesy, a to na vertikální i horizontální úrovni a v některých případech působnost takových firem přesahuje hranice národních států a tím dochází ke vzniku nadnárodních společností (TNC) a sítí. Tyto firmy se dají identifikovat pomocí faktu, ţe vlastní aktiva ve dvou a více zemích a staly se hnací silou celosvětové ekonomické integrace, ovšem na úkor států. Rovněţ ve všech ekonomických teritoriích, ve kterých působí, vystupují jako jeden subjekt, který co nejefektivněji alokuje zdroje. Zcela neopomenutelným se stává fakt, ţe mnohé
15 z nadnárodních společností mají vyšší obraty, neţ činí hodnota HDP některých národních ekonomik. Jsou ale rovněţ nositeli modernizace výroby a zařízení a díky nim se projevuje i tlak na internacionalizaci výroby. Nadnárodní korporace jsou také základem pro uskutečňování mezinárodní výroby, ať uţ formou pohyblivého majetku (technologie, schopnosti, přímé zahraniční investice aj.) nebo formou majetku místního. Mezinárodní výroba jako taková je pro země příleţitost k posílení svých technologických a organizačních schopností, klíčovým faktorem je i zlepšení dovedností lidských zdrojů v daném státě, úspěch dané země pak závisí na její schopnosti přitáhnout přímé zahraniční investice. Nadnárodní společnosti jsou důleţitým zdrojem pro šíření právě těchto technologií a dovedností prostřednictvím svého výzkumu a vývoje. Právě zapojení do takovéto nadnárodní korporace je šance například pro rozvojové země, pro které to znamená moţnost mezinárodně se prosadit ve zpracovatelském průmyslu a sluţbách (Jeníček, 2002, s. 21-22). Nadnárodní korporace jsou výsledkem narůstající monopolizace ve světové ekonomice, ve které dochází ke koncentraci kapitálu, výrobních kapacit, produkce a s tím spojené ekonomické moci a politického vlivu. Současný vývoj nasvědčuje tomu, ţe jiţ byla opuštěna minulost v podobě zakládání kartelů, a trendem se stává snaha o ovládnutí trhu prostřednictvím přímých zahraničních investic a filiálek (Majerová, 2007, s. 26). Obecně lze nadnárodní podniky také definovat jako koncern kapitálových společností, který má aktivity vztahující se na více zemí, rovněţ v rámci něho dochází ke zhodnocování výkonu jak doma, tak v zahraničí. Dalšími rysy nadnárodního podniku mohou být následující. Kapitál takovéto společnosti je rozptýlen po celém světě a investice v zahraničí mají přímý charakter. Management takovéto společnosti je mezinárodně sloţený a jedná v globálních dimenzích. Právě vzhledem ke sloţitosti chování managementu nadnárodních podniků se tyto dělí na etnocentrické (orientované na zemi původu), polycentrické (orientované na hostitelské země) nebo geocentrické podniky (světově orientované), (Kulhavy, 1992, s. 43-45). Lze konstatovat, ţe změny na trhu probíhají jak ve smyslu kvalitativním, tak i kvantitativním. Významným faktorem je při zvaţování struktury trhu vliv výše zmíněných nadnárodních společností, které způsobují změny zejména v rámci vztahů mezi subjekty. Jejich působení se projevuje zejména v souvislosti s objemem
16 a rozsahem jejich výroby. Při tomto rozsahu není moţné dostatečně dobře teritoriálně ani z hlediska produktu vymezit oblasti jejich působení a na všech úrovních hierarchie dochází ke vzájemnému ovlivňování. Typickým znakem dnešních trhů jsou konkurenční boje velkých společností, zatímco menší subjekty, které reálně vytvářejí hodnoty, jsou v rámci denní reality vystaveny nutnosti spolupracovat i s původně konkurenčním subjektem. V současné době se na trzích projevuje efekt zvaný turbulence, coţ je stav, kdy mnoţství a rychlost změn v trţním systému jej samotný mění z dynamické struktury na chaotickou (Kotler, 1998, s. 19-20). Neustále se zvyšující liberalizace a otevřenost mezinárodních trhů přináší prospěch rozvojovým
zemím
z
důvodu
větší
konkurenceschopnosti.
Narůstající
vliv
nadnárodních korporací je příleţitostí pro menší zemědělské producenty v těchto zemích. Proces horizontální konsolidace v oblasti zemědělství se rozvíjí v globálním měřítku. S tím souvisí i vertikální integrace potravinového řetězce spojující různé segmenty komoditní vertikály a zejména konkurenční boj v rámci této oblasti, který zůstává i nadále velmi silný. (Braun, 2007, s. 1-5)
3.1.3 Vliv globalizace na podobu a vývoj trhů Kromě vzniku nadnárodních společností lze definovat další trendy, které budou ovlivňovat vývoj světové ekonomiky. Podstatným faktorem, který ovlivňuje dnešní podobu
světového
hospodářství,
jsou
informační
technologie.
Díky
nimţ
pravděpodobně dojde k bipolarizaci v oblasti firem, a to v podobě firem globálního rozsahu na jedné straně a vysoce specializovaných firem s minimálními náklady na straně druhé. Očekávat se dá rovněţ zploštění pyramidových řídících struktur, sníţení počtu řídících mezistupňů a rovněţ vysoká úroveň automatizace pracovních procesů (Jeníček, 2002, s. 21-22). Se stejnou intenzitou jako ostatní sloţky současného světového hospodářství je ovlivňován i produkt, jehoţ vývoj směřuje k unifikaci v nákladných klíčových vlastnostech
a
následné
maximální
přizpůsobení
v
kosmetických
úpravách.
Ovlivňována je rovněţ jeho ţivotnost, která se zkracuje pod vlivem rozvoje technologií a produkt tak rychleji morálně zastarává. Dalším následovaným trendem je narůstající podíl trţeb na celkově vytvářeném HDP. Z velké části se jedná o sluţby spojené
17 s informacemi, tyto tedy nevyţadují fyzickou přítomnost uţivatele a jsou poměrně snadno distribuovatelné. Díky jejich dostupnosti jsou i pohodlně vyuţívatelné, naproti tomu jsou však neskladovatelné, tedy jejich nabídka musí být velmi pruţná. V souvislosti s globalizací jsou patrné změny i v rámci výrobních faktorů, dochází k tzv. glokalizaci, coţ znamená globální rozmisťování výrobních faktorů. Transformací pracovní síly můţe být jako nejsilnější trend vnímáno směřování k vysoké specializaci. Díky velkému mnoţství informací týkající se kaţdé činnosti je náročné zvládnout precizně i jednu vymezenou část problematiky. Důsledkem specializace a vůbec této tendence je zvyšující se důleţitost celoţivotního vzdělávání. Dalším faktorem je půda, v tomto smyslu je ale vhodné ji vnímat jako mnoţinu přírodních zdrojů obecně. Jedná se o nejméně mobilní a nejhůře manipulovatelný faktor. Vybavenost přírodními zdroji, jako jsou fosilní paliva, především ropa a zemní plyn, je významným a sledovaným ukazatelem strategického významu, do jisté míry určující úroveň ekonomiky. Za nejvýznamnější faktor současnosti lze povaţovat kapitál. Výsledkem vývoje v kapitálové oblasti je situace, kdy se kapitál stává extrémně mobilním jak v čase, tak i teritoriálně se nachází zpravidla zcela mimo území států původních vlastníků. Mobilitu tohoto faktorů umoţnilo rovněţ zapojení finančních derivátů, které podporují zvýšení jistoty investorů a umoţňují okamţité uskutečnění transakce. K tradičním výrobním faktorům lze přidat ještě informace, tyto někdy bývají povaţovány za jediný smysluplný kapitál a jejich význam v současnosti neustále roste. Informace jsou totiţ velmi specifické svou podstatou jako nehmotné zboţí. Je však nezbytné rozlišovat základní termíny s touto oblastí spojené. Prvním jsou data, coţ jsou pouze popisy okolí, informace jsou potom data, která sniţují nejistotu příjemce při subjektivním posuzování. Z toho vyplývá, ţe určitá data mohou být pro někoho informací, pro druhého nikoliv. A posledním termínem jsou znalosti, které jsou nejvyšší formou informace a vznikají duševní činností. V souvislosti s jeho rostoucím významem se uvádí jako výrobní faktor rovněţ management, který koordinuje veškeré zmíněné výrobní faktory (Jeníček, 2002, s. 4-5).
18 3.1.4 Determinanty globalizace Prvním ze zásadních determinantů globalizace je zmenšování světa ve smyslu prostorovém a časovém. Toto vyplývá z definice světového hospodářství, jakoţto v čase a prostoru ohraničeného komplexu prvků a vazeb mezi nimi. Prostor je zde chápan jako geografické uspořádání, určující teritoriální strukturu, ale také jako hospodářský prostor, vymezený ekonomickými vazbami mezi subjekty. Prostorové zmenšování světa je dáno nárůstem infrastrukturní vybavenosti, zlepšením logistických postupů apod. Přepravní procesy jsou zdokonalovány v dokumentačním a právním zázemí a dochází k celosvětovému pokrytí dopravou. Hospodářská vzdálenost se dále sniţuje s vyuţitím moderních telekomunikačních technologií na minimum, coţ současně zvyšuje konkurenci a vyvíjí tlak na sniţování cen. Moţné úspory v takovémto systému mohou vznikat prostřednictvím úspor z rozsahu či tlakem na subdodavatele v cenové oblasti. V časové sféře této problematiky je patrný vliv v oblasti vývoje výrobku, který probíhá ve stále kratší době, jelikoţ technologie se neustále vyvíjejí kupředu. Pro výrobce je však často vhodné vyčkat a sledovat či poučit se z chyb konkurence. Časové zmenšování světa je patrné i ve zkracování ţivotního cyklu výrobku, jak v zaváděcích fázích, tak i v následné deformaci fází následujících. V tomto ohledu hraje podstatnou roli také úroveň rozvoje technologií, prostřednictvím nichţ se šíří informace, a ty jsou v dnešní době chápany jako hlavní kapitál. Kvalitní informační podpora jiţ není pouze konkurenční výhodou, ale nabývá rozměr i nezbytné podmínky udrţení firmy na trhu. Přístup k aktuálním a relevantním informacím je základním akceleračním prvkem procesů formujících současnou ekonomiku. Trendem v této oblasti je flexibilita, reakce na poţadavky zákazníků, a standardizace, která dává moţnost finančních úspor z rozsahu a úspor časových (Jeníček, 2002, s. 51-71).
3.1.5 Projevy globalizace V zásadě lze projevy globalizace společně definovat jako specifické pohyby kapitálu a obchodu, nadnárodní společnosti, dopravu a transfer pracovních sil v ekonomické sféře mezinárodních vztahů. Zcela zásadním a zřejmým projevem globalizace je mezinárodní obchod. V tomto směru panuje určitý rozpor mezi politickým a ekonomickým přístupem. V politické sféře je obecně protěţován vývoz, který
19 znamená více pracovních míst, coţ je velmi sporné, jelikoţ zaměstnanost závisí především na úrovni hospodářství dané země, nikoliv uţ tak na vývozní poptávce. Naopak ekonomický přístup k věci jako důleţitější vidí dovoz, protoţe hlavním důvodem pro vývoz je především vydělat peníze na dovozy. V souvislosti s mezinárodním obchodem je definována teorie komparativní výhody, jejíţ podstata je v přínosu ze specializace a díky níţ mohou státy spotřebovávat více neţ za absence mezinárodního obchodu a rovněţ mohou státy obchodovat za výhodnějších cenových podmínek (Jeníček, 2002, s. 97-116). Naproti tomu je definována absolutní výhoda, kterou má země, resp. firma, která dokáţe stejné mnoţství určitého statku vyprodukovat při niţší spotřebě výrobních vstupů neţ ostatní země, resp. firmy. Zatímco výhoda komparativní je zaloţena na teorii nákladů příleţitosti, kdy země, resp. firma, která má tyto náklady v rámci produkce určitého statku niţší má komparativní výhodu. Tímto způsobem, tj. prostřednictvím specializace na produkci statku, ve kterém má daný subjekt komparativní výhodu, je zvyšována efektivnost a celková produkce světové ekonomiky. Smith povaţuje princip komparativní výhody za základ volného obchodu a zvyšování prosperity jednotlivých států (Mankiw, 2000, s. 76-80). Tato teorie komparativní výhody je rovněţ spjata s rozvojovými zeměmi, které vyrábí zboţí levněji neţ ostatní. Kritici této teorie tvrdí, ţe právě tento obchod s rozvojovými zeměmi je nepoctivý a díky němu dochází k vytlačování pracovních míst ze zemí s vysokými mzdami. Neplatí ale, ţe země s levnější pracovní silou mají vţdy niţší náklady, často jsou menší výdaje na mzdy vykoupeny méně výhodnými komunikacemi a dopravními systémy či větší potřebou pracovníků. Komparativní výhoda nemusí být vţdy dána náhodou či historickým vývojem, ale můţe být i vytvořena pomocí subvencí (např. antidumpingová cla). Otázkou zůstává, které odvětví je natolik strategické pro dané národní hospodářství, ţe má být takto podporováno. Je také pravdou, ţe v současnosti mezinárodní obchod probíhá volněji, především kvůli mezinárodním dohodám o odstranění obchodních překáţek (např. GATT). Výše zmíněný rozvoj mezinárodního obchodu byl podmíněn zkvalitněním přepravy, která souvisí především s klesajícími náklady na dopravu zboţí. Právě tyto náklady jsou velmi podstatné v souvislosti s celkovým objemem a skladbou obchodu jednotlivých zemí, protoţe jsou často vysoké a přidává se k nim časové zpoţdění. Výsledkem vývoje
20 v přepravě je nyní niţší závislost světového hospodářství na přepravě a mnohem snadnější uskutečňování dopravy po celém světě. Tedy podnikání jiţ nyní můţe být lokalizováno podle dostupnosti pracovní síly a nemusí být nutně vázáno na neměnné teritorium. Trendem současnosti je přeprava jiţ finálních výrobků, namísto dříve převaţujících surovin. Přelomem v dopravě se stala kontejnerizace, která podstatně sníţila náklady i technickou náročnost dopravy, rovněţ došlo k nárůstu efektivnosti ţelezniční i silniční dopravy jako takové. Ovšem i přes liberalizaci obchodu je doprava, především díky státnímu vlastnictví ţeleznic či leteckých společností, velmi nákladná a stále vytváří určitou bariéru mezinárodnímu obchodu. V souladu s teoriemi mezinárodního obchodu existují na trhu společnosti, které svou mezinárodní účastí napomáhají zvyšovat blahobyt prostřednictvím pruţného vyuţívání levných surovin, nejlevnějších výrobních nákladů a prodeje na nejlukrativnějších trzích (Jeníček, 2002, s. 97-116). Strategické aliance se zahraničním trhem zajišťující firmám nejen potřebné suroviny, materiály či hotové výrobky a jsou zároveň odbytištěm pro produkty dané firmy, se často překvapivě uskutečňují i mezi bývalými konkurenty, kteří se stávají dodavateli, distributory či partnery pro společné podnikání (Kotler, 1998, s. 19-20). Tyto nadnárodní korporace jsou jedním z hlavních projevů globalizace, hrají podstatnou roli v globálním investování a rovněţ jsou důleţitým faktorem pro šíření technologií po světě. Mezi základní důvody úspěšnosti těchto společností patří především uskutečňování úspor z rozsahu, např. tím, ţe firma dosáhne vyšší produktivity zvýšením výrobní kapacity, která je poté distribuována na globální trh, nebo vytvářením globálního marketingového úsilí či poskytováním firemního knowhow. Dalším faktorem úspěšnosti je vertikální propojování v rámci těchto korporací, kdy dochází k vzájemné závislosti dodavatelů a uţivatelů určitých zdrojů. A v neposlední řadě je to i úspěšnost těchto firem, kdy většinou mají větší úspěch podniky z vyspělejších zemí, jelikoţ museli čelit tvrdší konkurenci na domácím trhu, mají tedy lepší předpoklady pro existenci na trhu mezinárodním. Díky flexibilitě nadnárodních korporací, v moţném přesunu výroby či zisků do v tomto směru výhodnějších lokalit, je moţné ztíţení pozice vlád při výběru příjmů, podpory bezpečnosti pracovníků či ochrany ţivotního prostředí. V zájmu růstu produktivity nadnárodní společnosti se nabízí moţnost práce na směny, speciálně u anglicky hovořících subjektů, je vyuţíváno rozdělení světa na tři časové zóny - Velká Británie, USA, Austrálie. Tento systém si však ţádá velmi zdatný management, který se postará
21 o eliminaci problémů souvisejících s různými pracovními návyky či rozdíly v kultuře jednotlivých směn. Vlivem globalizace rovněţ dochází ke změnám v mezinárodních tocích kapitálu. Změna na světových kapitálových trzích se projevuje zejména stále většími částkami, které proudí přes hranice států a také zmenšováním se finančního světa, jelikoţ dnes jiţ i soukromý zákazník myslí na burzách mezinárodně. Dalším trendem ve vývoji finančních trhů je fakt, ţe banky se svávají globálními, ale jejich regulace zůstává na národní úrovni, coţ by mohlo být nahrazeno tzv. vůdčí regulací. To znamená regulací banky v mateřské zemi, která by dohlíţela na management, vnitřní kontrolu i celosvětová rizika. Také úspory a investice jsou alokovány účinněji, chudší země s velkou potřebou investic jiţ netrpí nedostatkem kapitálu. Stále však platí, ţe většina investic je financována z tuzemských zdrojů. Rizikem jsou v tomto směru obchodníci s dluhopisy a měnoví spekulanti, kteří určitým způsobem vytlačují politické vůdce z určování makroekonomické politiky a rovněţ riskantní je otevření se zahraničnímu kapitálu pro země s relativně malými a nezkušenými finančními trhy. Další oblastí, ve které se projevuje proces globalizace, je mezinárodní pohyb pracovních sil. Tento probíhá zpravidla se stimulem vyšší mzdy, dříve tomu bylo např. kvůli levnější půdě. Vývojový trend v migraci obyvatel je podporován její stále větší jednoduchosti díky klesajícím nákladům na dopravu a rostoucím příjmům v rozvojových zemích. Ovšem naopak v souvislosti s těmito rostoucími příjmy v rozvojových zemích se právě tam ochota k pohybu pracovních sil sniţuje. Velmi podstatným faktem ale není stěhování jako takové, ale stěhování vysoce kvalifikovaných pracovníků. Zde hrají důleţitou roli nadnárodní společností, které řeší přesunem těchto pracovních sil nedostatek pracovníků určité profese. Vliv přistěhovalců na danou ekonomiku se projevuje velmi různě, např. dochází díky nim ke sniţování průměrného věku obyvatelstva, jelikoţ přistěhovalci jsou zpravidla mladí lidé. Rovněţ jsou to jak spotřebitelé, tak výrobci, tedy mohou konkurovat tuzemským pracovníkům a mohou vykonávat práci, která není ţádaná domácími pracovníky. Globalizace je zjevně spjata s vyšší nezaměstnaností méně kvalifikovaných pracovníků a s rostoucí příjmovou nerovností (Jeníček, 2002, s. 97-116).
22 3.1.6 Růst, rizika a asymetrie v rámci globalizace S ekonomickým růstem, jenţ se váţe ke globalizaci světového hospodářství, resp. rozvojem, jsou spojovány různé teorie a s nimi i ukazatele, jeţ je reprezentují. Prvním takovým ukazatelem je ekonomický růst, coţ je růst HDP či jiného vhodného agregátu. Tento ukazatel však nezahrnuje sociálně ekonomické a technicko-ekonomické změny, které však zohledňuje kategorie ekonomického rozvoje. Tento můţe být definován jako ekonomický růst a strukturální změny. Nejširší koncepcí v tomto směru je rozvoj, který klade důraz i na mimoekonomickou sféru a vychází z ekonomického rozvoje. Současné pojetí ekonomické otázky si však ţádá zohlednění i ekologických faktorů, které jsou obsaţeny v koncepci udrţitelného rozvoje, a to prostřednictvím ekonomické, lidské, ekologické a technologické sféry. Existují zde však i stále sílící obavy z důsledků globalizace, a to zejména z nekontrolovatelného přesunu finančního kapitálu, tento je několikrát vyšší neţ objem obchodovaného zboţí. Dalším úskalím je růst rizika ekonomických kolapsů v různých částech světa a dopady na zaměstnanost obyvatel v konkrétních regionech, dalším moţným negativním dopadem je zvyšující se riziko ohroţení ţivotního prostředí a udrţitelného rozvoje. Důsledkem otevírání trhu je rovněţ likvidace řady provozů a tradičních výrob a diskutováno je i riziko narušení makroekonomické stability jednotlivých států (Jeníček, 2002, s. 136-157). Proces globalizace, jakoţto proces spontánní nikoliv však nezvratný, s sebou nese i určitá rizika. Můţe být pojímán jako stimul hospodářského růstu, ale i jako proces poškozující národní suverenitu, kulturu či tradice. Kromě nadnárodních korporací, které vyuţívají efektu velkovýroby při globální organizaci a jsou nositeli technologických změn, jsou motorem globalizace také vlády. Důkazem můţe být vytvoření jednotného trhu v Evropě. Rizikem však zůstává hospodářská nestabilita, jelikoţ v globálním měřítku by cykly růstu a poklesu mohly být mnohem citelnější neţ v národních ekonomikách. Nebezpečím však zůstává i závislost na vývoji amerického hospodářství, kdy růst či recese ekonomiky má dopady na celý globální trh. A neopomenutelným rizikem dnešní doby je i sniţující se zásoba přírodních zdrojů v nejrůznějších směrech. V souvislosti s globalizací je patrná značná asymetrie, kterou je moţné chápat jako určitou míru nespravedlnosti. Prvním projevem můţe být např. vzrůstající počet fúzí,
23 kdy se projevuje trţní síla nadnárodních korporací a dochází tím k omezování volné soutěţe. Velmi názorným důkazem asymetrie však mohou být rozvojové země, kde je snaha o sníţení chudých, resp. vydělených lidí. Tento termín v sobě zahrnuje jak chudobu příjmovou, tak i lidskou, coţ v sobě skrývá poţadavky na slušný ţivot, jako např. čistou vodu či kanalizaci. Ovšem ne všechny rozvojové země bojují se svojí chudobou, často tyto ekonomiky podporují vrstvu bohatých na úkor těch chudých. Jedná se zejména o umělé zvyšování zaměstnanosti ve státní správě spojenou s vysokými mzdami, bezplatné univerzitní vzdělání placené i z daní chudých, z nichţ pak ale studují jen výjimky a rovněţ zdravotní výdaje jsou směřovány do prosperujících městských oblastí. Podíl na tomto projevu sociální asymetrie však mají i státy poskytující rozvojovou pomoc, kdy jsou prostředky směřovány přímo vládám v rozvojových zemích a ty je pak vyuţívají pro podporu určité elitní části obyvatel (Jeníček, 2002, s. 136-157). Problém asymetrie má určité moţnosti řešení. Rozvojové země naléhají na země rozvinuté, aby jim otevřely trh, ty však chrání svá odvětví pomocí celních tarifů a kvót. Určitým moţným posunem by mohl být barterový obchod případně prodej za pro nakupující výhodnější cenu (Kotler, 1998, s. 19-20).
3.1.7 Konkurence v globálních odvětvích Pro analýzu konkurence v globální odvětví je nezbytné nahlíţet na vlastnosti různých geografických nebo národních trhů jako celku. Trhy, na nichţ působí nadnárodní společnosti, nemusejí být nutně globálními, firmy mohou své provozy mít v mnoha zemích a kaţdý tento provoz čelí konkurenci na příslušném národním trhu. Firma tedy nemusí nutně čelit mezinárodním konkurenčním tlakům. Mezinárodní konkurence je značně odlišná od regionální, zejména v nákladových faktorech spojených s různými zeměmi, rovněţ poměry na zahraničních trzích a úlohy zahraničních vlád jsou odlišné a v neposlední řadě jsou to jiné prostředky a schopnosti, jak pozorovat zahraniční konkurenty. Kromě těchto rozdílů je však globální a národní prostředí velmi podobné, je nutné na mezinárodní úrovni pohlíţet na veškeré okolní faktory komplexněji, avšak tyto sledované faktory se ve své podstatě neliší na národní či mezinárodní úrovni. Při zapojení firmy do mezinárodního obchodu mohou z tohoto kroku vyplývat určité specifické výhody, je to jednak komparativní výhoda, úspory z rozsahu, které často
24 bývají základem pro vertikální integraci, úspory z rozsahu nákupu, globální zkušenosti, zahrnující moţnosti prodeje na různých národních trzích. Dále logistické úspory z rozsahu, kdy dochází k rozptýlení fixních nákladů, marketingové úspory z rozsahu, kdy znalosti nabyté na jednom trhu mohou být aplikovány i na jiném. Další moţnou výhodou je diferenciace produktu, vlastnická technologie výrobku, coţ se týká zejména produktů s vysokými náklady na výzkum, a rovněţ mobilita produkce. Velmi často se tyto výhody vyskytují v nejrůznějších kombinacích a mohou se vzájemně ovlivňovat. Kromě výše zmíněných výhod s sebou globální konkurence nese i určité překáţky. Jednak jsou to překáţky ekonomické, které zahrnují náklady na dopravu a skladování, odlišné nároky na produkt v souvislosti s různými trhy, odbytová základna, místní oprava, citlivost na lhůty dodání produktu na trh, absence světové poptávky, která vylučuje existenci globálního soutěţení. Mezi manaţerské překáţky patří odlišné úkoly marketingu v závislosti na geografickém hledisku, intenzivní místní sluţby, které mohou převáţit centralizované činnosti globální firmy, a v neposlední řadě se překáţkou můţe stát rychle se měnící technologie. Poslední skupinou jsou institucionální překáţky, do kterých patří vládní omezení jako cla a poplatky, kvóty, preferenční daňová politika, protikorupční zákony aj. Konkurence na globálním trhu je značně ovlivňována podmínkami na jednotlivých národních trzích, z tohoto pohledu zde vystupují tři druhy subjektů. Prvním jsou firmy konkurující globálně na koordinovaných základech, druhou skupinu tvoří nadnárodní podniky, zpravidla s menším podílem na národním trhu, tyto společnosti se vyhýbají mnoha překáţkám státních omezení a někdy jsou dokonce vládami i podporovány a třetím druhem jsou místní firmy. Působení v globálním odvětví si ţádá plně koordinovanou konkurenční strategii a současně zde figuruje i fakt, ţe získávání informací o zahraničních konkurenčních firmách je komplikovanější, neţ je to u firem místních. V rámci globálního odvětví je moţné vyuţívat různých strategií, první takovou je globální konkurence v širokém spektru nabídky, která je zaměřena na soutěţení v plné šíři nabídky produktů odvětví a na vyuţití globálních konkurenčních výhod. Další moţnou strategií je globální soustředění pozornosti, kdy se firma zaměří na určitý segment odvětví, zpravidla tam kde jsou mírné překáţky pro globální soutěţení. Třetí moţnou strategií je soustředění pozornosti na určitý národní trh, výsledkem tohoto
25 přístupu je buď diferenciace, nebo nízké náklady při uspokojování specifických potřeb daného národního trhu. Poslední moţnou strategií je chráněná nika, kdy firma pronikne na národní trh, kde vládní restrikce vylučují globálně konkurující firmy, tedy společnost věnuje velkou pozornost hostitelské vládě, aby zajistila platnost této ochrany. Přístupem pro uplatňování této poslední strategie jsou mezinárodní seskupení nebo smlouvy o spolupráci mezi firmami z odvětví (Porter, 1994, s. 279-302).
3.2 Agrární sektor v globálním prostředí Agrární sektor má nezastupitelnou úlohu v národním hospodářství a rovněţ samotná zemědělská výroba je speciální vzhledem k biologickému charakteru výroby. Toto jsou mj. důvody pro proces formování relativně samostatné části ekonomiky. I přesto je však agrární sektor a jeho úroveň ve stále rostoucí míře funkcí celého národního hospodářství jednotlivých států a plní dvě základní funkce, první je spojena s výrobou potravin, která zabezpečuje výţivu obyvatelstva a druhou je rozhodující vliv v tvorbě venkovského ţivotního prostředí (Bečvářová, 2001, s. 16-23). Zemědělství jako základní součást celého agrárního sektoru má určité jedinečné charakteristické rysy oproti ostatním odvětvím národního hospodářství. První z nich spočívá v biologickém reprodukčním cyklu, od kterého je odvislá délka výrobního cyklu zemědělské produkce. Rovněţ je zde sezónní charakter výroby, který se promítá do nerovnoměrné potřeby výrobních faktorů a dalším významným vlivem je spojitost s přírodními podmínkami, které determinují charakter i strukturu zemědělské výroby. Součástí těchto podmínek je i primární výrobní faktor - půda, ta je velmi specifická, jelikoţ je nerozmnoţitelná, není zaměnitelná a je ţivým organismem, naopak při vhodném obdělávání se neopotřebovává, případně se její úrodnost můţe zvyšovat. Výměra a kvalita půdního fondu předurčují moţný objem nabídky a její struktury v rámci jednotlivých komodit (Bečvářová, 2001, s. 16-23). Vnímání zemědělství jako takového rovněţ prošlo zásadní změnou, kdy začínají být vnímány nejen produkční funkce, ale rovněţ mimoprodukční role tohoto oboru Naproti tomu se v současnosti prosazují tvrzení o klesající významnosti zemědělství opírající se o klesající podíl tohoto odvětví na tvorbě hrubého domácího produktu hospodářsky vyspělých i tranzitivních ekonomik. Hlavním trendem v oblasti potravinové vertikály je
26 v dnešní době bezesporu neustále se zvyšující závislost jednotlivých jejích navazujících článků. Procesy integrace se prosazují v agrárním sektoru právě zapojením dalších odvětví s odlišnou trţní strukturou a změnou vztahů na trzích v celých komoditních vertikálách. Faktorem, který lze nazvat naprosto determinujícím nejen pro zemědělství, ale pro celý agrární sektor, je bezesporu poptávková stránka samotných agrárních trhů. I ta následuje určité trendy, mezi které patří poţadování garance zdravotní nezávadnosti, poskytování informací o původu zemědělských surovin či technologie výroby (Bečvářová, 2007, s. 6-7). V rámci agrárního sektoru mohou být definovány čtyři základní typy trhů, prvním z nich je trh naturální, kdy prodávající a kupující jsou totoţné subjekty (např. samozásobitelská hospodářství). Dalším typem je trh surovino-potravinářský, kdy prodávající je zemědělský výrobce a kupujícím je spotřebitel (např. prodej ve výrobním podniku). Třetím moţným typem je trh zemědělských výrobků, kde se z nákupní organizace či zpracovatelského podniku na straně nakupujícího od zemědělských podniků, stane subjekt prodávající buď sobě navzájem, nebo vůči zpracovatelské organizaci. Prostřednictvím těchto zprostředkovatelů se prodává většina obilí a olejnin. Posledním typem je trh potravinářských výrobků, kdy na straně prodávajícího vystupují potravinářské podniky a kupujícími jsou přímo spotřebitelé nebo obchodní podniky. Tedy vstupuje na trh velkoobchodní prodej, kdy jsou potravinářské výrobky nakupovány od potravinářských podniků velkoobchodem a poté prodávány podnikům v maloobchodní síti (Bečvářová, 2001, s. 23-32). Agrární (zemědělsko-potravinářský) trh představuje směnu výrobků prostřednictvím koupě a prodeje a současně související sluţby, jako dopravu výrobků, skladování, standardizaci, financování a přebírání rizika i poskytování marketingových informací. Je charakterizován různou časovou odezvou výrobců na signály trhu. Na straně poptávky je reakce na ceny bezprostřední a řídí se cenami platnými v aktuálním období, naproti tomu nabídka je zcela nepruţná a nejkratší doba odezvy na cenové změny je dána délkou výrobního cyklu. Stejně jako samotné zemědělství má i agrární sektor ve svém fungování jako celek svá specifika, a to zejména v souvislosti s principy agrárního trhu. Část produkce
27 neprochází trhem a tím zkresluje parametry v nabídce a poptávce komodit. U některých komodit neexistuje národní trh a konkurence se projevuje jen v rámci místních trhů, počasí můţe mít významný vliv na působení trţních signálů. Agrární poptávka je odvozena od poptávky po finálních produktech a vyznačuje se nízkou cenovou a důchodovou pruţností, a to proto, ţe minimální spotřeba je dána fyziologickým minimem člověka a maximální spotřeba zase zdravotně-fyziologickou hranicí. Dalším rysem je fakt, ţe změna trţní ceny vyvolá pouze malé změny v objemu spotřeby potravin a při růstu důchodu klesá přírůstek výdajů za potraviny na jednotku. Na straně nabídky je charakteristickým znakem obtíţná adaptace výroby na změny trţních cen, velikost nabídky je rovněţ ovlivněna nepředvídatelnými faktory klimatu a reakce na signály trhu v podobě skutečné změny v nabídce je málo pohotová a posledním rysem je omezené mnoţství půdy, které ztěţuje vstup i odliv kapitálu do, resp. ze, zemědělství. V rámci agrárního trhu je patrná trţní nerovnováha, a to jak v čase, kdy je poptávka rozloţena rovnoměrně a nabídka nerovnoměrně a trţní ceny se mění v závislosti na této nerovnováze. Tak je nerovnováha i v místě, kdy je poptávka koncentrována do spotřebitelských center a nabídka je rozloţena plošně, tím vznikají podněty pro přepravu zemědělské produkce (Bečvářová, 2001, s. 16-23). Podle trţní konkurenční struktury3 na daném trhu lze rozlišovat dokonalou konkurenci, kde je na trhu velký počet subjektů, je patrná homogenita výrobků a neexistence vstupních či výstupních bariér. Dalším typem je monopolistická konkurence s diferenciací zboţí, kdy neexistuje homogenita výrobků, výrobce však stále nemůţe ovlivnit cenu ani mnoţství prodávané jinými výrobci, ale ovlivňuje poptávku po svém zboţí necenovou konkurencí. Monopson je monopol na straně kupujícího v podobě jediného nakupujícího daného výrobku, případně oligopson, kdy jsou na trhu více neţ dva nakupující, stalé je jich však tak málo, aby akce jednoho z nich neměla vliv na trţní ceny jiných kupujících. Poslední relevantní formou je monopsonistická konkurence, kdy je na trhu mnoho nakupujících, ale jejich poptávka se liší. V rámci agrárního trhu se z výše zmíněných konkurenčních struktur projevuje zejména monopson, a to ve vztahu zpracovatelského podniku vůči zemědělským výrobcům, dodavatelé vstupů mají
3
Trţní struktura zahrnuje také počet prodávajících a nakupujících na daném trhu, jejich velikostní rozloţení, stupeň výrobkové diferenciace či moţnosti vstupu nových firem do odvětví. (Blaţková, 2008, s. 12)
28 charakter monopolu, resp. oligopolu. Tedy i přes jisté existující znaky dokonalé konkurence, a sice velký počet podniků vyrábějících produkty obdobných vlastností, není přesné dávat agrární sektor za příklad této konkurenční struktury. (Bečvářová, 2001, s. 23-32). Nesporným následkem procesu globalizace jsou změny ovlivňující celosvětové hospodářství, coţ zahrnuje i podmínky v agrárním sektoru. V tomto ohledu je tedy nezbytné aktivně reagovat na měnící se podobu trhů a to novým přístupem politik, či přijetím vzniklých podmínek a případně těmto i přizpůsobit ekonomické nástroje. Příkladem takovéto změny mohou být zvyšující se konkurenční tlaky, kterým musí čelit jednotlivý zemědělci, tyto jsou umocňovány právě rozšiřujícím se světovým trhem. Tento faktor ovšem rovněţ poskytuje zvyšující se mnoţství moţností a příleţitostí v rámci zvětšujícího se relevantního trhu. Současně však tento větší společný trh a rostoucí konkurence vyţadují a současně i umoţňují rychlejší vědeckotechnický rozvoj prostřednictvím mezinárodně propojeného výzkumu a jeho aplikaci v praxi ve všech národních ekonomikách zapojených do tohoto trhu (Bečvářová, 2005, s. 47-50). Výše zmíněné tři hlavní okruhy faktorů, které by měly mít pozitivní vliv na vývoj dané ekonomiky lze dále charakterizovat takto. Zvyšování konkurence právě na rozsáhlejším společném trhu se pozitivně odráţí v alokaci výrobních zdrojů ve směru k efektivnějším činnostem subjektům, coţ má za následek zlepšování konkurenceschopnosti na světovém trhu. Dalším faktorem je moţná expanze na větší trh, která podporuje diferenciaci a eliminuje méně úspěšné podniky z trhu a naopak přispívá k růstu produkce u nejefektivnějších subjektů. Jejím důsledkem je rovněţ regionální přesun výrobních kapacit a urychlení specializace pomocí moţnosti úspor z rozsahu a nesporně také zvyšuje potenciál pro vyuţití inovací. Posledním ze zásadních faktorů je umoţnění rychlejšího vědeckotechnického rozvoje, tedy vývoj nových výrobků a postupů díky společnému mezinárodně propojenému výzkumu (Bečvářová, 2006, s. 8-9). Z globalizace vyplývající rozšiřování relevantního trhu má pozitivní i negativní důsledky, které jsou nepřehlédnutelné. Méně zřejmé jsou jiţ další projevy globalizace a integrace v agrárním sektoru, které jsou charakteristické posilováním vlivu nadnárodních společností a rozvojem výrobních struktur a distribučních systémů na bázi celosvětových sítí potravinového hospodářství. Pro současný vývoj je rovněţ typické omezování vlivu státních regulačních zásahů a politik v zemědělství, které byly
29 konstruované primárně na principech ochrany trhu a izolace trţních segmentů v jednotlivých odvětvích, coţ do značné míry způsobuje zpomalování procesu integrace a rovněţ sniţování konkurenceschopnosti v dlouhodobém horizontu. Projevem globalizace je nyní i snaha o urychlení reforem agrárních politik, které dávají větší prostor pro rozhodování samotným zemědělským subjektům, na základě jimi provedených analýz trţního vývoje. V souvislosti s prohlubující se integrací se současně mění i vliv regionální příslušnosti. Zatímco pro zemědělskou prvovýrobu je tento faktor rozhodující díky poloze obhospodařované půdy, navazující články jiţ toto hledisko tolik respektovat nemusí, pro tyto se stávají zásadními ekonomické podmínky a zajištění vazby mezi výrobcem a zpracovatelem v kontextu širším v rámci relevantního trhu (Bečvářová, 2007, s. 6-16).
Technologie
Právní systém
Ekonomické síly
Trţní síla
Konkurenti Vnitřní prostředí Zemědělský podnik
Politické síly
Přístup na trh
Společenské kulturní normy
Globalizace Lidé
Obr. 1: Hlavní faktory působící na zemědělské podniky Zdroj: Bečvářová, 2005
30 Důsledky globalizace se začaly projevovat i v prostředí determinujícím zemědělské podniky, a to profilováním kvalitativně nových znaků agrárního trhu ve všech článcích komoditních vertikál, ale i v oblasti agrárních politik států. Ve srovnání s ostatními segmenty ekonomiky je tempo vývoje světového agrárního sektoru pomalejší, a to právě kvůli vysoké úrovni podpory a ochrany zemědělství (Bečvářová, 2004, s. 11). Pokud chce daný podnik obstát na globalizujícím se agrárním trhu je nezbytné, aby management hledal pozitivní řešení v kontextu poznatků nové ekonomiky. Tento přístup pojmenovává nároky na výrobce zemědělských produktů, a to na základě poznání rozhodujících změn v ekonomice potravinového hospodářství a stává se tak jedním z předpokladů objektivizace posuzování perspektivy zemědělského podniku v nadcházejícím období. Je rovněţ zřejmé, ţe pro úspěšné odolávání konkurenci při převaze nabídky na agrárním trhu se i v souvislosti s pokračující liberalizací nutně musí přistoupit ke sniţování jednotkových nákladů produkce a také zvyšování produktivity výrobních faktorů (Bečvářová, 2005, s. 10-11).
3.2.1 Formování, vazby a změny podnikatelského prostředí v agrárním sektoru Kaţdý sektor světové ekonomiky má svá specifika, stejně tak i agrární obchod, který je velmi významný díky faktu, ţe zpracované výrobky zemědělského původu tvoří jiţ více neţ dvě třetiny celkového objemu globálního obchodu a jejich podíl se trvale zvyšuje. V současné době jsou ovšem světové trhy deformované, a to vlivem jak regulačních zásahů agrárních politik, tak i zvyšující se trţní silou v navazujících fázích výrobkové vertikály (Bečvářová, 2005, s. 14-15). Vývojovým trendem v této oblasti je neustále více se prosazující výrobky s vysokým stupněm finalizace, tedy v rámci agrárních trhů dochází k přechodu od surovin právě těmto komoditám. Právě tyto finalizované potravinářské výrobky, tedy cenově výhodnější a s vyšší přidanou hodnotou tvoří majoritní část exportu rozvinutých zemí v rámci světového agrárního trhu. Naproti tomu země rozvojové jsou především exportéry zemědělských surovin a naopak importéry zemědělských produktů. V souvislosti s rozvojovými zeměmi se lze setkat s výrazným vlivem nadnárodních společností působících ve zpracovatelských a distribučních fázích komoditních
31 potravinových řetězců, které právě zde vyuţívají komparativních výhod v cenách výrobních faktorů a dalších vstupů, zahrnující levnější suroviny i lidskou práci, a to prostřednictvím přesunu svých technologií a aktivit s cílem maximalizace příjmů firmy (Bečvářová, 2005, s. 28-30). Mezi dalšími vývojovými trendy agrárního trhu lze zmínit zeslabující se vliv mezinárodní obchodní politiky a prohlubující se integrace potravinových sítí. Rovněţ nabídka potravin je z hlediska spotřebitelů uvnitř místní sítě širší, obecně se však stává jednotnější, i díky tomu, ţe globální potravinové hospodářství eliminuje vliv sezónnosti a zvyšuje přístupnost značkových potravin. Zájem spotřebitelů se soustřeďuje na hodnotu potravin, tedy nízká cena a co nejlepší kvalita, vzrůstá poptávka po kuchyňsky upravených produktech. Firmy nabízející právě tento typ potravin se stávají vůdčími a mají rozhodující vliv v maloobchodě. Dalším nesporným faktorem ovlivňujícím oblast agrárního trhu je prosazování konsolidace firem ve všech segmentech potravinového řetězce ve snaze o vyuţití přínosů výhod z rozsahu. Tímto dochází současně k posílení trţní síly velkých obchodníků. Hospodářská politika vyspělých zemí se soustřeďuje na kritéria ochrany spotřebitelů v souvislosti s kvalitou potravin, jejich bezpečností, klade se důraz na identifikaci původu potravinových zdrojů (Bečvářová, 2007, s. 6-7). Veškeré tyto trendy, jeţ jsou následovány v komplexu výroby potravin, se podílí na tvorbě nového ekonomického modelu, kde jsou kladeny vyšší nároky na management zemědělských podniků i na objektivizaci a teoretické zázemí pro koncepci státní ingerence v tomto odvětví. Rovněţ je tímto přístupem však vyţadována vyšší samostatnost a kvalifikovaní pracovníci na podnikové úrovni, vyţaduje si rozsáhlé znalosti týkající se výroby i optimalizace nabídky přizpůsobené reálným predikcím vývoje trhů (Bečvářová, 2004, s. 15-16).
32
3.3 Teorie agrobyznysu Do agrárního sektoru jsou obecně zahrnována odvětví zemědělské prvovýroby, lesnictví a vodního hospodářství, dále potravinářský a krmivářský průmysl a sluţby s tímto spojené. Všechna tato odvětví tvoří dohromady agrárně potravinářský komplex, společně se souvisejícími dodavatelskými odvětvími vstupů lze pak hovořit o agrárně průmyslovém komplexu. A společně s potravinářským obchodem a veřejným stravováním je pak vše společně nazýváno agrobyznysem (Bečvářová, 2001, s. 16-23). Podle klasické definice je agrobyznys vnímán jako souhrn všech činností týkajících se zpracování a distribuce produktů vyrobených na farmě, tzn. výrobní činnosti, skladování, zpracování, dopravu a prodej zemědělských komodit a z nich vyrobených produktů (Cramer, Jensen, 1994; Davis, Goldberg, 1957 in Bečvářová, 2005, s. 36). Zemědělská prvovýroba je velmi úzce spjata s marketingovým prostředím, díky kterému se komodity dostávají pomocí obchodních vazeb ke spotřebitelům. (Cramer, Jensen 1994, s. 34) Při současném posilování vlivu genetického a biologického výzkumu v předvýrobních fázích, lze agrobyznys vnímat i jako řetězec subsektorů vzájemně propojených řadou přímých i zpětných vazeb, které zahrnují výzkum, dodavatele vstupů, zemědělské výrobce, nákupce zemědělských produktů, zpracovatele první a druhé fáze a obchod a instituce veřejného stravování (Sonka, Hudson, 1999 in Bečvářová, 2005, s. 36). V rámci globalizující se ekonomiky je nezbytné vnímat komplexní ekonomiké souvislostí výroby potravin, a to pomocí teoreticko-metodologické koncepce výzkumu na bázi agrobyznysu (Sonka, 1999 in Bečvářová, 2005, s. 39). Tento přístup zahrnuje zkoumání efektivního fungování všech článků výrobkové vertikály, od uţití vzácných přírodních zdrojů pro výrobu zemědělských produktů a jejich následné zhodnocení aţ po finalizovanou podobu končící u spotřebitele. Tedy nezahrnuje pouze zemědělství jako takové, ale rovněţ zpracování a distribuci. Základní struktura agrobyznysu je znázorněna v následujícím schématu (Obr. 1), (Bečvářová, 2005, s. 35-38).
33
Dodavatelé vstupů do zemědělství
Vývoz zemědělských produktů
Výrobci zemědělských produktů Dovoz zemědělských produktů a potravin
Podniky nákupu, skladování a zpracování zeměděských produktů
Vývoz potravin
Podniky velkoobchodu potravinami, dopravy a ostatních sluţeb
Dovoz potravin
Instituce veřejného stravování
Podniky maloobchodu potravinami
Koneční spotřebitelé
Obr. 2 Základní struktura agrobyznysu Zdroj: Bečvářová, 2005, s. 37
Vazby fungující v rámci agrobyznysu se projevují jiţ v podmínkách dostupnosti, kvality a ceny vstupů, rovněţ v úrovni technologií a techniky, coţ dohromady znamená efektivní výrobu. Ovšem stále silněji se objevují i v limitech daných poţadavky spotřebitelů, do určité míry personifikovaných v poptávce navazujících fází komoditních vertikál, coţ znamená schopnost vyrobenou produkci zároveň i prodat (Bečvářová, 2004, s. 13). Současnou fázi vývoje agrobyznysu lze charakterizovat několika základními projevy. Prvním z nich je skutečnost, ţe nabídka zemědělských produktů se formuje na základě vzájemných interakcí nabídky a poptávky současně s vazbami v celém řetězci
34 agrobyznysu, přičemţ ale rozhodující vliv má stále poptávka. Tato se mění ve své struktuře, kdy se zvyšují poţadavky po potravinách s vysokou přidanou hodnotou. Poţadavky spotřebitelů jsou do značné míry ovlivňovány působením podniků a organizací často nezemědělského charakteru, globálních sítí, soukromých společností i veřejných subjektů. Rovněţ dochází k liberalizaci agrárních trhů, prohlubuje se tedy integrace potravinového hospodářství ve světě a dochází k posilování kriterií ochrany spotřebitelů. A v neposlední řadě se prosazuje konsolidace firem ve všech segmentech potravinového řetězce, a to má za následek podobu konkurence, kdy mezi sebou soutěţí celé komoditní vertikály na příslušném segmentu potravinového trhu. Lze definovat i hlavní faktory, které budou ovlivňovat následný vývoj agrobyznysu. Prvním z nich je globalizace trhů, která se projevuje zejména v liberalizaci světového obchodu, a to díky sniţování tarifů a netarifních bariér, které ve své podstatě slouţí k ochraně domácích trhů a výrobců před světovou konkurencí. Tento fakt je však v rámci agrárního sektoru poněkud sporný, jelikoţ zemědělské produkty a potraviny jsou povaţovány za strategickou součást potravinové a národní bezpečnosti jednotlivých zemí. Dalším faktorem je bezesporu rozvoj technologií, a to zejména v oblastech biotechnologie a komunikace, kterým se mění způsob výroby, zpracování i distribuce zemědělských produktů. Uplatňování takových technologií se stává rozhodujícím pro prosazení firmy v nových konkurenčních podmínkách. S tímto rozvojem jsou však spojeny určité komplikace, zejména se jedná o jeho kapitálovou náročnost, coţ můţe mít za následek vyšší koncentraci a posílení monopolního chování vlastníků technologie. Kontroverzní otázkou zůstává také genetická modifikace u rostlin a zvířat, která vyvolává obavy z hlediska etiky i bezpečnosti potravin. Rozvoj a uplatnění internetu a zejména jeho rostoucí význam znamená sice bezprostřední přístup k aktuálním informacím, ale také vyvstávají otázky ohledně věrohodnosti dat a bezpečnosti informačních systémů. Třetím faktorem s nezanedbatelným vlivem na budoucí vývoj agrobyznysu je angaţovanost lidí, kdy demografické změny mohou způsobit jinou strukturu poptávky po potravinách a dalších zemědělských produktech. Roste zájem spotřebitelů o způsoby výroby nabízených produktů, poptávka se soustřeďuje na výrobky bez vysokých nároků na další úpravu a přitom zaručují vysokou kvalitu z hlediska parametrů výţivy a zřejmě
35 poroste i zájem obyvatelstva o ochranu ţivotního prostředí. Plnění těchto podmínek a nároků se jiţ nyní stává neopomenutelným faktorem vytvářejícího se konkurenčního prostředí v rámci agrobyznysu (Bečvářová, 2005, s. 49-58). Trţní struktura agrobyznysu má podstatný vliv i na formování ceny na navazujících trzích. Tento fakt se projevuje prostřednictvím nedokonalého přenosu cenových změn v navazujících fázích komoditních vertikál. Děje se tak díky omezení růstu či zrychlení poklesu trţní ceny zemědělské produkce, čímţ je ovlivněna i moţnost získání určitého podílu zemědělských podniků na konečné ceně výrobku. Tento jev je patrný i přes stále silnou regulaci a uplatňování nástrojů přímé podpory cen zemědělských výrobků v agrárních politikách a promítá se v cenových hladinách trhů v rámci vertikály od spotřebitelských cen potravin, přes ceny průmyslových výrobců aţ po ceny samotných zemědělských výrobců (Bečvářová, 2007, 35-36). V rámci agrárního sektoru lze pojem konkurenceschopnost definovat jako stav zemědělství země z hlediska uplatnění její produkce na národních i mezinárodních trzích a cenově nákladové poměry, za nichţ se tato produkce realizuje. Relevantními charakteristikami jsou v tomto případě dosahovaná úroveň finančně ekonomických výsledků podniků tohoto odvětví a rovněţ analýza působení okruhu činitelů, které formují sektorovou a národní specifičnost, za nichţ daný agrární sektor docílil výsledků. Tedy se jedná o činitele formující organizační a politický rámec (Grega, 2004, s. 9). Proces formování agrobyznysu mění předpoklady konkurenceschopnosti, a to včetně podmínek tvorby důchodových zdrojů zemědělských subjektů, které vyplývají z podílení se na tvorbě přidané hodnoty v rámci celých komoditních vertikál (Bečvářová, 2007, s. 9). Pro úroveň konkurenceschopnosti zemědělství je důleţité, ţe na konkurencescopnosti agrárního sektoru se podílí technicko-technologická úroveň zpracovatelského a potravinářského průmyslu. V potravinových vertikálách je mezi zeměmi patrná rozdílná míra monopsonizace, resp. oligopsonizace, postavení podniků zpracovatelského a potravinářského průmyslu a obchodu na trzích se zemědělskými produkty. To se projevuje zejména v rozdílném poměru cen placených zemědělcům k cenám spotřebitelským. Podstatný vliv na schopnost konkurovat na světovém trhu mají rovněţ mezinárodní hygienické a zdravotní standardy zaměřené na kontrolu místa původu, či zdravotní nezávadnost potravin, zahrnující obsah hormonů či pesticidů apod.
36 Tyto regulace chrání spotřebitele a mohou obchodování určitým způsobem usnadňovat, avšak
v
některých
případech
mohou
vést
ke
sniţování
mezinárodní
konkurenceshopnosti (Grega, 2004, s. 10). Určité specifikum celé oblasti agrobyznysu je pojetí konkurenčních výhod, a to nejen v rámci jednoho nezávislého subjektu, působícího na určitém agrárním trhu relevantním pro danou fázi, ale i v rámci vzájemných vztahů mezi subjekty v ostatních částech výrobkové vertikály. Je tedy zřejmé, ţe konkurenceschopnost je zde posuzována nejen z hlediska samotného podniku, ale i v rámci celého systému. V tomto smyslu je nejdůleţitější jev, kdy se stále častěji na trzích prosazují sítě vzájemně propojených a spolupracujících firem, a to jak na vertikální tak na horizontální úrovni, oproti samostatným
firmám
v
rámci
relevantní
komoditní
vertikály.
Pro
růst
konkurenceshopnosti jednotlivých zemědělských podniků je jednou z variant řešení růst jejich koncentrace, například prostřednictvím sdruţování do různých podob odbytových druţstev, přičemţ dojde k posílení vyjednávací pozice na komoditních trzích. Všechny články komoditní vertikály čelí poţadavku na posílení konkurenceschopnosti, který je vyvolán potřebou se přizpůsobit měnícím se podmínkám na trhu (Bečvářová, 2005, s. 52). V rámci agrobyznysu je dosaţení ekonomické efektivnosti potravinového hospodářství podmíněno zejména dynamickým pojetím konkurenční výhody celého systému. Za rozhodující prvek konkurenceshopnosti zemědělského subjektu byl dříve povaţován kvalitativní charakter půdy, který má nyní stále niţší vliv. Naproti tomu vlivem rozhodujícím se stává vysoká produktivita výrobních faktorů a schopnost podniku reagovat na procesy změn prostředí (Bečvářová, 2007, s. 10-19). Za základní předpoklady konkurenceschopnosti podniků lze povaţovat zvyšování produktivity faktorů, růst výkonnosti, ale i vetší diferenciaci podnikatelských subjektů v rámci stále se zvětšujícího relevantního trhu. V souvislosti se zemědělskou prvovýrobou v rámci EU je třeba rovněţ zmínit významný faktor týkající se konkurenceschopnosti, a to ţe nově vstupující země a s nimi jejich producenti se stávají součástí jiţ nasyceného trhu. Navazující články komoditní vertikály mají komparativní výhodu v moţnosti volby cenově výhodnějších surovin a polotovarů a rovněţ v úrovni technologií odpovídajících platným kvalitativním standardům, v moderním řízení procesů, v metodách strategickém i taktickém vyuţívání výsledků průzkumu trhu, ale
37 i v dlouhodobých vazbách na rozhodující mezinárodní obchodní řetězce. V rámci pojetí konkurence vzhledem k jednotlivým zemím je výrazným faktorem pro realizaci zemědělských produktů i existence antimonopolních zákonů a opatření. Z toho plyne monopsonizace podniků zpracovatelského průmyslu a potravinářského obchodu (Bečvářová, 2006, s. 8-10).
3.3.1 Formování agrobyznysu v USA a v Evropě Celkový vývoj zemědělství je dán všeobecným vývojem v celém agrárním sektoru, v rámci tohoto odvětví působí i nadnárodní řetězce a tím ovlivňují stav zemědělství. V rámci evropského trhu bylo rozhodujícím impulsem pro strukturální i organizační změny potravinářství mimořádně rychlé rozšíření velkých obchodních řetězců na potravinovém trhu, coţ mělo za následek proefektivnostní kroky výrobců potravin a rovněţ jejich vyšší koncentraci. Vliv obchodních řetězců je zřejmý jak v rámci poptávky po domácích potravinách, kde trvale stoupá, tak v rámci konkurenční nabídky po vysoce finalizovaných potravinářských výrobcích ze zahraničí. Nejvyšší koncentrace potravinářského obchodu je patrná ve Finsku, Švédsku, Rakousku, Holandsku, Německu a Dánsku, kde společný podíl pěti největších firem na trhu přesahuje 70 % maloobchodního obratu. Na agrárních trzích dochází nejen ke koncentraci podniků potravinářského průmyslu, ale rovněţ k urychlení procesů vzájemného propojování subjektů všech fází výrobkové vertikály. Vysoká koncentrace můţe mít za následek vzrůstající riziko zneuţití trţní síly, a to zejména na trhu zemědělských komodit, kde je typický přebytek nabídky, a na trhu potravin ve fázi prodeje spotřebitelům (Bečvářová, 2005, s. 31-32). Právě prosazování a rozšiřování vlivu velkých obchodních řetězců na potravinovém trhu mělo za následek fakt, ţe potravinářský průmysl v EU je nyní hodnocen jako jeden z těch, ve kterém dochází k výrazným strukturálním změnám v obou fázích zpracování a k mimořádně rychlé koncentraci. Vyšší koncentrace a konsolidace ve všech oborech potravinářského průmyslu mělo bezesporu pozitivní ekonomický efekt v podobě trvalého růstu potravinářského průmyslu EU i za přítomnosti nasycenosti tohoto trhu,
38 stagnující populaci a restrikcí v zemědělské prvovýrobě. Pozitivní vliv měl tento faktor i na formování hladiny spotřebitelských cen (Bečvářová, 2006, s. 9). V USA je vývoj agrobyznysu podobný. Na americkém trhu v rámci strukturálních změn ve
světovém
agrobyznysu
vznikají
dominující
firmy,
které
prostřednictvím
strategických spojení ovládají celé části potravinové vertikály. Příkladem takovéto firmy je mlynářské seskupení ConAgra. Tato vyuţívá dlouhodobých kontraktů s farmáři a tím zajišťuje nákup obilí s bezvýhradným vlivem na určování podmínek, a to jak cen, tak i termínů dodávek. Manipulace s obilím a jeho doprava je zajišťována pomocí její dceřiné společnosti "Peavey". Dalšími dílčími činnostmi této firmy je produkce vlastních krmných směsí pro hospodářská zvířata, produkce drůbeţích brojlerů, vlastní jatka. Další dceřiné společnosti "United Agri Products" a "ConAgra S" se soustřeďují na prodej agrochemikálií. Podstatnou součástí působení této firmy je rovněţ distribuce potravin prostřednictvím obchodních značek, jako je "Armour" nebo "Swift". Na stejném principu fungují i další světové korporace, například společnost "Novartis/ADM", která propojuje články vertikály jiţ od výsledků genového inţenýrství či nabídky osiva aţ po nabídku samotného obilí za účelem zpracování po celém světě. Podstatným krokem byla rovněţ aliance s firmou "IBP", která se zabývá balením hovězího a vepřového masa, tím společnost "ADM" rozšířila svůj vliv k inputovaným odvětvím i k moţnostem obsazení co nevýhodnější obchodní plochy v maloobchodě (Bečvářová, 2005).
39
4
KOMODITNÍ VERTIKÁLA OBILOVIN
4.1 Komoditní vertikála Soubor činností, které jsou zahrnuty v rámci procesu výroby a zpracování suroviny získané v zemědělské prvovýrobě na výrobek distribuovaný konečnému spotřebiteli, v rámci kterých fungují vzájemné vztahy subjektů výrobních, zpracovatelských i odbytových činností a trhů, je nazýván komoditním řetězcem neboli vertikálou (Bečvářová, 2005, s. 26). Lze rozlišovat dva základní modely této komoditní vertikály. Prvním z nich je nabídkově orientovaný komoditní řetězec, který je charakteristický preferencí nabídkové stránky trhů, tedy rozhodující pozice v rámci řetězce je koncentrována na výrobní fázi zemědělských produktů, která determinuje růst nabídky. Články navazující jsou chápany pouze jako subjekty, jeţ kultivují vyrobenou zemědělskou produkci (Bečvářová, 2005, s. 26). Za základní parametr úspěchu je při tomto nabídkovém přístupu povaţována efektivnost výroby a hlavním měřítkem je zde kapitál a ostatní zdroje (Bečvářová, 2004, s. 13-14).
Vstupy
Zemědělské produkty
1. fáze zpracování
2. fáze zpracování
Potrav. zboţí
Obr. 3: Nabídkově orientovaný komoditní řetězec Zdroj: Bečvářová, 2005, s. 26
Vstupy
Zemědělské produkty
1. fáze zpracování
2. fáze zpracování
Potrav. zboţí
Obr. 4: Poptávkově orientovaný komoditní řetězec Zdroj: Bečvářová, 2005, s. 27 Pro současnou podobu světové ekonomiky je však typický spíše poptávkově orientovaný model, kde se rozhodujícím faktorem stává poptávka. Tato determinuje mnoţství a kvalitu zemědělských produktů i cenově nákladové podmínky a rovněţ působí na ostatní články vertikály. Finalizující články řetězce tedy určují rozsah,
40 rozmístění i způsob výroby zemědělské produkce a tím dochází k oslabení pozice zemědělců. Typickým znakem tohoto modelu je podtrhování individuální schopnosti firmy a současně reakcí managementu na podněty trţního prostředí, a to při výrazné komoditní i územní diferenciaci. Velmi podstatným předpokladem úspěšnosti kaţdého článku se tedy v tomto systémů stává vysoká informovanost a schopnost vyuţití získaných informací a bezprostředně podle nich reagovat přizpůsobením nabídky (Bečvářová, 2005, s. 27). Důraz musí být kladen i na kvalitu informací, které musí být adekvátní, dostupné, včasné a vhodně strukturované a musí být vyuţity kvalifikovaným managementem podniku (Bečvářová, 2004, s. 13-14). Komoditní řetězce jsou do určité míry deformovány zevnitř. Je to důsledek zejména dvou faktorů. Prvním z nich jsou státní regulační zásahy, a to v podobě podpory cen a exportních subvencí. Druhým faktorem je působící trţní síla globálních nadnárodních společností s rozsáhlými výrobními i distribučními sítěmi, které propojují v podstatě všechny články agrobyznysu v rámci komoditních vertikál (Bečvářová, 2004, s. 13-14). Limitující podmínkou zemědělské prvovýroby se stává hlavně úspěšnost uplatnění zemědělské suroviny na finálním trhu potravin. Konkrétní změny, kterými se od sebe liší dva základní modely komoditních vertikál, jsou uvedeny v Tab. 1 (Příloha 1). Na základně zásadních faktorů je patrný značný posun ve vnímání zemědělského odvětví a celé s tím související koncepce jako celku (Bečvářová, 2007, s. 9-10).
4.1.1 Vazby mezi zemědělstvím a ostatními články komoditních vertikál Vazba
mezi
výrobcem
zemědělské
komodity
a
konečným
spotřebitelem
potravinářského produktu je zprostředkovaná. Trh se zemědělskými komoditami je stále dynamičtější a komplexnější a lze ho charakterizovat následovně. Na straně nabídky působí velký počet zemědělských výrobců, většinou s nízkou trţní sílou a trţní struktura se blíţí dokonalé konkurenci. Na straně poptávky vystupuje zpracovatelský (potravinářský) průmysl, a to se znaky monopsonu vůči zemědělským výrobcům, kde se snaţí obchodovat za co nejniţší ceny a tím určují úspěšnost zemědělství v současných podmínkách agrobyznysu (Blaţková, 2008, s. 13-14).
41 Pro zemědělské podniky se nyní obecně stává moţnost zapojení se do komoditní vertikály v pozici dodavatele suroviny velmi podstatným předpokladem prosperity daného podniku v rámci produkční dimenze a vyuţívání příjmového potenciálu i z regionálního hlediska. Je však nezbytné orientovat se na perspektivní odběratele, kteří dokáţou zemědělskou produkci zpracovat v poţadované kvalitě, objemu i čase a úspěšně realizovat v navazujících trzích vertikály. Praktický nástin fungování komoditní vertikály je znázorněn v následujícím schématu, v této práci řešená problematika globalizace se v rámci tohoto schématu bude projevovat zejména v oblasti vývozu a dovozu (Obr. 2). Počáteční zásoba
Dovoz
Produkce
Celková nabídka C Vývoz
Konečné zásoby
Země EU
C Potraviny
Domácí spotřeba C
Ostatní
Krmiva
Technické uţití
Osiva
C Ostatní (škrob)
Mlýnské zpracování
Krmiva
Pšeničné otruby
Mouka
Krmná pšeničná mouka
Domácí spotřeba
Vývoz
C Pekárny a cukrárny
Těstárny
C Obr. 5: Komoditní vertikála potravinářské pšenice Zdroj: Blaţková, 2008, s. 34
Obchodní síť
Ostatní
C
C
42 Pokud však cenové změny nejsou dokonale přenášeny napříč vertikálou, má to za následek zadrţování zisků z titulu vyuţití trţní síly jednotlivých fází vertikály a dochází k problému redistribuce spotřebitelského blahobytu. Tento nedokonalý přenos cenových změn se však týká trhu zemědělských komodit, kdy trţní síla zpracovatele znevýhodňuje zemědělské výrobce. Zde však hraje roli i charakter komodit, které podléhají zkáze a také zde figuruje závislost na dopravních vzdálenostech mezi místem produkce a spotřeby. A rovněţ zasahuje i na trh potravin, kde zpracovatelské a distribuční články vertikály nepřenášejí plně změny aţ do fáze prodeje potravin spotřebitelům, současně nejsou ani poţadované strukturální změny ve spotřebitelské poptávce dokonale přenášeny zpět na předchozí úrovně. A navíc je tato poptávka spotřebitelů neustále více ovlivňována marketingovou činností obchodních řetězců (Bečvářová, 2006, s. 44-45). Největší část z ceny potravin tvoří v současné době náklady činností navazujících na zemědělství, a to zejména zpracování a obchod. Tedy pokles podílu cen zemědělských výrobců ve prospěch zpracovatelského a obchodního podílu přidané hodnoty je ovlivněn nejen změnou technologie či stupněm finalizace výrobku, ale především trţní silou na zemědělství navazujících článků vertikály. Tím dochází k realizaci vysokých marţí potravinářských podniků, které mohou samy ovlivňovat. Mezi vlivy působící na tvorbu ceny se řadí komoditně diferencovaná cenová a důchodová pruţnost poptávky a nabídky na trzích zemědělských komodit a potravinářských výrobků A také působení monopsoní síly navazujících článků zpracování a obchodu na poptávkovou i nabídkovou stránku trhu zemědělských surovin (Obr. 6). Redukcí poptávky (z primární na odvozenou) tlačí odběratelé na sniţování ceny zemědělských surovin, naopak snaha o udrţení spotřebitelských cen potravin na vyšší neţ rovnováţné úrovni vede k redukci primární nabídky zemědělců. Spotřebitelská
cena
(Pr)
je
určována
primární
poptávkovou
křivkou,
tedy
spotřebitelskou poptávkou, a odvozenou nabídkovou křivkou, tj. primární nabídka na úrovni farem navýšená o marketingovou marţi. Zemědělská cena (Pf) je naopak determinována primární nabídkovou křivkou (na úrovni farem) a odvozenou poptávkovou křivkou (poptávka po zemědělském produktu). Rozdíl mezi těmito dvěma cenami tvoří marketingová marţe.
43 Odvozená nabídka (maloobchod)
P
Primární nabídka (zemědělci)
Pr
Pf
dvozená nabídka (maloobchod)
Marketingová marţe
Primární poptávka (maloobchod) dvozená nabídka Odvozená poptávka (maloobchod) (zemědělci Q0
Obr. 6: Formování cen v rámci agrobyznysu
Q
Zdroj: Bečvářová, 2005, s. 49
Za předpokladu dokonalé konkurence by se změny cen v jednotlivých fázích vertikály, kterými komodita prochází, měly přenášet dále v plné výši. Ovšem vlivem trţní síly, tedy neexistencí dokonalé konkurence, je tento cenový přenos narušen. Rostoucí ceny vstupů a nedostatečný růst cen zemědělské produkce při dané úrovni intenzity výroby a produktivity výrobních faktorů omezují moţnost zemědělských podniků tvořit ekonomické zisky (Blaţková, 2008, s. 12-14). Trţní síla odběratele je však uplatňována i mezi zpracovatelskou a maloobchodní fází potravinové vertikály. Mnohem odolnější vůči tlaku velkých obchodních firem se jeví velké zpracovatelské firmy se známou značkou, zatímco druhořadým firmám hrozí vyřazení jejich produktů ze sortimentu. Obzvláště znevýhodněné postavení mají v tomto směru zpracovatelé druhého stupně, kteří jsou limitováni existencí trţní síly finalizujícího článku komoditní vertikály, tj. obchodu. Specifické postavení mají malí výrobci, kteří produkují tradiční místní a krajové výrobky. Dlouhodobě můţe mít trţní síla obchodních řetězců a části zpracovatelských podniků za následek sníţení moţnosti výběru jak v produkci, tak i v obchodní nabídce s negativním dopadem na spotřebitele. V současné době vznikají a současně dominují na trhu silné potravinové řetězce, ve kterých působí několik velkých firem, taková skupina pak můţe ovládat prostřednictvím strategických spojení velkou část potravinové vertikály (Bečvářová, 2006, s. 44-45).
44
4.2 Vertikální koordinace v rámci komoditních vertikál Podle míry koordinace činností v rámci agrobyznysu mohou být definovány tři stupně kontroly v rámci komoditní vertikály. Prvním je otevřený trh, kdy se kupující rozhoduje na základě okamţitých cen, nikoli předem dohodnutých s producentem. Dalším stupněm jsou kontrakty, kde dochází k dohodnutí dodání zboţí ještě před dokončením produkce. Jsou rozlišovány kontrakty marketingové, kdy se jedná o dodací podmínky a odběratel nerozhoduje o produkci, těsnější formou spolupráce je pak kontrakt produkční, kdy se odběratel účastní i rozhodování o produkci. Nejvyšším stupněm koordinace je vertikální integrace, coţ je koordinace dvou či více částí komoditní vertikály prostřednictvím
vlastnictví
a
managementu
(Mighell,
Jones,
1963
in Bečvářová, 2005, s. 53). Kombinace technologicky odlišné výroby, distribuce, odbytu, případně dalších ekonomických procesů v rámci jediné firmy, můţe být nazvána vertikální integrací. Důvodem pro uţití této formy koordinace je rozhodnutí firmy preferovat své interní nebo administrativní zdroje namísto trţních transakcí za účelem dosaţení svých hospodářských cílů (Porter, 1994 in Bečvářová, 2005, s. 52-53). Vertikální integrace tedy sdruţuje činnosti výroby, distribuce, odbytu a mnohdy i další činnosti v rámci jedné firmy, coţ je pro podnik mnohem výhodnější neţ tyto procesy dělit mezi ostatní subjekty. Dle poměru činností, které si firma produkuje sama a na co uzavírá smlouvy, se integrace dělí na zúţenou, kdy se jedná o částečnou integraci a zbytek svých potřeb firma zajišťuje na otevřeném trhu. Druhým typem je plná integrace. Specifickou formou je kvaziintegrace, která se dá definovat jako přechod mezi dlouhodobými kontrakty a plným vlastnictvím (např. menšinová investice do akcií, úvěry aj.) (Porter, 1994, s. 303- 328). Vertikální integrace můţe být rozlišována ve dvou dalších formách, buď se jedná o dopřednou integraci, týkající se následujících fází výroby jako je finalizace produkce a distribuce, nebo zpětná vertikální integrace, která směřuje k zajištění poţadovaných výrobních vstupů (Grega, 2004, s. 48). Hlavními přínosy vertikální integrace je zejména úspora transakčních nákladů, sníţení rizika v rámci fluktuace cen či sniţování nejistoty na nabídkové i poptávkové straně. Dalším kladem je zvýšená schopnost inovovat a diferencovat produkty firmy a rovněţ
45 při vertikální integraci dochází k efektivnější výměně informací. Finálním výsledkem uplatnění této strategie je zlepšení trţní pozice, kdy se vytvoří bariéry vstupu prostřednictvím výrazných úspor z rozsahu nebo vysokých kapitálových poţadavků (Bečvářová, 2005, s. 54). Vertikální integrace tedy kromě zcela zásadních úspor z rozsahu přináší dále i úspory plynoucí z kombinovaných provozů, kdy se spojením technologicky odlišných činností docílí zvýšené efektivity. Další moţností jsou úspory plynoucí z vnitřního řízení a koordinace, které vznikají při niţších nákladech na koordinaci či plánování v rámci provozu. Úspory plynoucí z informovanosti, kterých je dosahováno při niţší potřebě shromaţďování informací a dále úspory plynoucí z vyhýbání se trhu, kdy je dosaţeno sníţení nákladů na odbyt, jsou dalšími moţnými výhodami. Úspory plynoucí ze stabilních vztahů, kdy se sniţuje nejistota a navazující články tak mohou pracovat efektivněji. Kromě úspor s sebou vertikální integrace nese i určité druhy nákladů. Prvním, který se dá v této souvislosti definovat, jsou náklady na překonání překáţek pohybu. Tyto náklady vznikají z důvodu, aby firma mohla konkurovat v předchozích či návazných oborech. V tomto směru je vertikální integrace strategickou moţností vstupu do nového oboru. Rovněţ v rámci integrace dochází k nárůstu fixních nákladů firmy, kdy při výkyvech v jedné části podniku dojde k ovlivnění navazujících článků, coţ se dá popsat jako zvýšený provozní efekt. Také dochází k omezené pruţnosti při výměně obchodních partnerů, kdy jsou jednotlivé části podniku navzájem provázány. Bezesporu je integrace spojená s velkou investiční kapitálovou náročností a rovněţ v rámci ní můţe docházet k odříznutí přístupu k výzkumu nebo know-how odběratelů či dodavatelů, kteří mohou právě kvůli integraci podniku odmítnout spolupráci v tomto směru. Je rovněţ nezbytné udrţovat rovnováhu navazujících jednotek tak, aby nedocházelo např. k nechtěné nadbytečné kapacitě. A v neposlední řadě můţe být hlavním nákladem integrace sloţitost řízení odlišných podniků, která můţe vytvářet aţ určitou míru rizika (Porter, 1994, s. 304-328). Při vertikální integraci je nutné do rozhodování zahrnovat i určitá rizika. Prvním z nich je rozptýlení zdrojů, tímto můţe docházek k nákladovým nevýhodám vyplývajícím z neefektivně operujících stádií řetězce. Rovněţ je nutné, aby vysoké investice spojené s vertikální integrací byly pokryty nákladovými úsporami nebo příjmy vyššími neţ jsou
46 náklady příleţitosti kapitálu firmy. Takto objemné investice také sniţují flexibilitu, kdy se důsledkem změn technologie či designu výrobku můţe výroba stát nákladnější. Komplikace mohou být způsobeny i potřebou řízení různých stupňů vertikály, které mohou vyţadovat odlišné manaţerské přístupy. Vertikální integrace v agrárním sektoru má i svá další specifika, které mohou pro firmu znamenat určité překáţky. Prvním z nich je kazivost produkce a proměnlivost kvality či kvantity nabídky zemědělských vstupů, ke kterým můţe docházet vlivem sezónnosti, náhodných faktorů počasí či chorob. Rovněţ jsou zde patrné rozdíly v časové návaznosti mezi stádii výroby a zpracování zemědělských výrobků. Za další moţné komplikace lze povaţovat zvýšený spotřebitelský zájem o konečný výrobek i způsob jeho výroby či omezenou dostupnost kapitálu. Výše zmíněná specifika mohou brzdit procesy uţší koordinace činností. Jedná se zejména o navazující fáze na zemědělské výroby, kdy se potravinářské podniky domnívají, ţe z hlediska investorů budou chápání jako rizikovější, právě pokud přiznají závislost na dodavatelích surovin (Bečvářová, 2005, s. 54-55). K rozhodnutí pro vertikální integraci můţe být podnik veden dvěma hlavními motivy. Prvním z nich je motiv efektivnosti, tento je primárně zaloţen na minimalizaci nákladů a zvyšování produktivity výrobních faktorů. K úsporám nákladů můţe docházet formou sníţení buď výrobních nákladů, tedy v rámci oblasti propagace, zásobování, případně technologie. Nebo druhou moţností je úspora transakčních nákladů, zde hraje nejdůleţitější roli specifičnost aktiv a míra nejistoty spojená s transakcemi (Grega, 2004, s. 48-53; Bečvářová, 2006, s. 14-16). Druhým motivem pro vertikální integraci je motiv trţní síly. Na rozdíl od předchozího tento motiv není přímo faktorem pro rozhodování o vertikální integraci. Monopolním postavením firmy v určité fázi výrobkové vertikály by byla schopná získat veškerý monopolní zisk pouze v případě neměnných proporcí výrobních vstupů. Naopak v případě variabilních proporcí můţe vertikální integrace přispět k vytváření trţní síly, a tím ke zvyšování podílu na výsledné spotřebitelské ceně. Při oligopolistické charakteristice dvou navazujících článků vertikály získají firmy oligopolní marţi. Rovněţ platí, ţe čím méně bude firem v těchto odvětvích, tím větší bude tento dopad (Grega, 2004, s. 48-53).
47
4.3 Vymezení obilovin Obiloviny jsou všeobecně povaţovány za jednu z hlavních poloţek mezinárodního obchodu. Jejich světová spotřeba v porovnání s ostatními zemědělskými produkty má zcela zásadní hodnotu. A to jak v potravinářském, tak i krmivářském průmyslu, kde nepřímo ovlivňují i ţivočišnou produkci. Význam obilovin ve světovém obchodě souvisí bezesporu i s jejich vlastnostmi, jelikoţ patří mezi dobře skladovatelné a relativně levné komodity. Obiloviny se řadí do skupiny funkčních potravin, díky svému obsahu ţivin (jsou např. zdrojem vlákniny) a energie. Produkce obilovin v jednotlivých státech je odvislá zejména od klimatických podmínek, ale rovněţ od velikosti osevních ploch a intenzity zemědělské výroby, určité dopady mohou mít i politické a společenské podmínky. Rozpor v produkci a uţití obilovin spočívá v globálním měřítku, kdy průmyslově vyspělé země Evropy a Severní Ameriky omezují ornou půdu a obiloviny pouţívají k nepotravinářským účelům kvůli přebytkům, které mají. Zatímco některé státy s nepříznivými podmínkami pro zemědělskou výrobu, často s vysokou hustotou obyvatelstva a nízkou ekonomickou úrovní, se potýkají s nedostatkem potravin, jelikoţ nemají dostatek prostředků na jejich dovoz. Dle morfologických a fyziologických vlastností jsou obiloviny rozdělovány do dvou skupin. Do první z nich patří nejvýznamnější světově obchodovaná komodita ze skupiny obilovin, a to je pšenice. Tato je rozlišována na pšenici obecnou (Triticum aestivum L.), která má širší spektrum moţného vyuţití. Především se však jedná o pekárenské a pečivárenské účely, ale rovněţ pro nepotravinářské vyuţití, a to k výrobě škrobu. Dalším druhem je pšenice tvrdá (Triticum durum desf.), jejíţ hlavní vyuţití je především pro výrobu těstovin. Třetím nejvýznamnějším druhem je pšenice špalda (Triticum spelta L.), která je zpravidla zpracovávána v potravinářském průmyslu
(vločky, těstoviny a mouka). Další rod obilovin, který patří do první skupiny je ţito (Secale cereale L.). Tato plodina se pouţívá zejména v potravinářském průmyslu (výroba chleba), v krmivářském průmyslu, rovněţ má vyuţití při výrobě líhu a kávovin, ale má i průmyslové vyuţití při výrobě bioetanolu.
48 Ječmen (Hordeum sativum L.) je třetí významnou plodinou Je rozlišován na jarní, vyuţívaný ve sladovnickém a potravinářském průmyslu (výroba krup a mouky), a ozimý, vyuţívaný jako krmivo. Dalším rodem obilovin spadajícím do první skupiny je oves (Avena sativa L.). Tato plodina má uplatnění jak v potravinářství, tak v krmivářství a díky dobrému chemickému sloţení se řadí mezi nejlepší krmné a potravinářské cereálie. Do druhé skupiny obilovin patří především kukuřice (Zea mais L.), která má jak potravinářské tak průmyslové vyuţití. V rámci prvního způsobu se jedná o výrobu líhu, lihovin
a
rovněţ
nedozrálé
kukuřičné
palice
slouţí
k
přímé
konzumaci.
Při průmyslovém vyuţití se kukuřice uplatňuje ve stavebnictví, výrobě papíru, plastů, bioetanolu a získávání škrobu. Další rod obilovin spadající do druhé skupiny je rýţe (Oryza sativa L.), řádí se ke světově nejpěstovanějším obilninám a je pěstována převáţně v tropických a subtropických oblastech. Je rozlišována rýţe dlouhozrnná, střednězrnná a kulatozrnná. Proso (Panicum miliaceum L.) má významné postavení především ve výţivě zvířat (ptáků) ale i při konzumním vyuţití (jáhly). Čirok (Sorghum vulgare) a pohanka (Fagopyrum vulgare) se rovněţ řadí do druhé skupiny obilovin (Kučerová a kol., 2007, s. 19 - 25).
49
5
VLASTNÍ PRÁCE – ZHODNOCENÍ DATOVÝCH ZDROJŮ
Posouzení datových zdrojů vhodných pro vyuţití v analýze bylo zaměřeno na databáze Evropského statistického úřadu, zemědělských statistik DG 6 Evropské komise, Food and Agriculture Organization, United States Department of Agriculture. Tyto zdroje nabízí následující relevantní indikátory: EUROSTAT Prodejní ceny jednotlivých druhů obilovin. Tyto ceny jsou dostupné za období 2000-2008, pro jednotlivé státy EU i pro EU jako celek. Produkce, osevní plochy a hospodářské výnosy obilovin. Tyto ukazatele jsou vztaţeny na obiloviny celkem i jednotlivé plodin za období 1998 – 2008, pro jednotlivé státy EU i pro celou EU.
DG 6 V rámci této databáze jsou údaje rozděleny do několika skupin, a to ekonomická data, ukazatele struktury a trhy zemědělských komodit. Jako relevantní ukazatele byly vybrány následující: Produkce, osevní plochy a hospodářské výnosy jednotlivých druhů obilovin. Světová produkce obilovin. Tento indikátor je vztaţen na hlavní světové exportéry jednotlivých plodin za období 2004 -2007. Podíl Evropské Unie na zahraničním obchodu s obilovinami v období 2003 -2006. Ceny evropských producentů u jednotlivých plodin v období 2005 – 2007.
50 Food and Agriculture Organization V zemědělských statistikách databáze FAO jsou dostupné následující indikátory: Produkce jednotlivých druhů obilovin. Tento ukazatel lze modifikovat na jednotlivé státy světa, případně skupiny států (např. svět, EU, rozvojové a rozvinuté země, kontinenty). Data o produkci jsou dostupná v tunách, hektarech i tunách na hektar, a to za období 1961 – 2008. Mezinárodní obchod s jednotlivými druhy obilovin. V rámci této oblasti jsou dostupná data o exportu a importu v mnoţstevních i finančních hodnotách za období 1961 – 2007. A rovněţ je moţné data vztahovat na jednotlivé státy či skupiny států. Roční ceny producentů jednotlivých druhů obilovin. Ceny jsou uvedeny za období 1991 – 2007 v jednotkách USD/tunu. Tento ukazatel je také dostupný pro jednotlivé státy, či skupiny států.
United States Department of Agriculture Databáze USDA obsahuje komplexní zdroje dat, a to v následujících oblastech. Mezinárodní obchod jednotlivých druhů obilovin. Údaje se vztahují na hodnotu importu a exportu u hlavních importérů, resp. exportérů daných komodit za období 2005 -2009. Světová produkce a spotřeba jednotlivých plodin. Data se týkají jednotlivých plodin i celé skupiny obilovin za období 1992 – 2007. Z výše uvedených zdrojů byly pouţity indikátory, které korespondují s řešenou problematikou. Zdroje dat byly voleny podle validity a relevantnosti údajů vůči jednotlivým částem analýzy.
51
6
VLASTNÍ PRÁCE – ANALÝZY
Globalizace je proces prostupující všemi odvětvími národních hospodářství celého světa, agrární sektor nevyjímaje. Projevy globalizace je moţné identifikovat v několika různých oblastech, často nejzřetelnější dopad má však tento proces bezesporu pro mezinárodní obchod. Obiloviny jsou všeobecně povaţovány za jednu z hlavních poloţek mezinárodního obchodu. Jejich spotřeba a uţití v porovnání s ostatními zemědělskými produkty má zcela zásadní hodnotu, a to jak v potravinářském, tak i krmivářském průmyslu. Význam obilovin ve světovém obchodě souvisí i s jejich vlastnostmi, jelikoţ patří mezi dobře skladovatelné komodity. Produkce obilovin v jednotlivých státech je odvislá zejména od klimatických podmínek, ale rovněţ od velikosti osevních ploch a intenzity zemědělské výroby. Dopady mohou mít i politické a společenské podmínky.
6.1 Současná situace na světovém trhu obilovin Agrární sektor má oproti ostatním odvětvím určitá specifika, co je však zásadním společným znakem dnešního světového trhu, vč. nejrůznějších odvětví, je role poptávky. Tato je naprosto určující ukazatel, jelikoţ od ní se odvíjí celá produkce. Poptávka, resp. spotřeba, obilovin je tedy zásadní a produkce reaguje na její změny a vývoj. Nevyváţenost mezi těmito dvěma částmi komoditní vertikály, kvantitativní či lokální, pak vyvolává podněty k mezinárodnímu obchodu. 6.1.1 Světová spotřeba obilovin Pro nastínění trendů ve spotřebě obilovin lze vyjít z dat v rámci databáze USDA. A to u celkové spotřeby obilovin ve světě a v Evropské Unii. Dále je sledována spotřeba jednotlivých komodit (kukuřice, rýţe, pšenice, ječmen) a vymezení jejich hlavních producentů na světovém trhu. Světová spotřeba obilovin činila v roce 2009 přibliţně 1,7 mld. tun. Od počátku sledovaného období spotřeba neustále narůstá, Během sledovaného období došlo
52 k nárůstu ve spotřebě o 419 mil. tun, tj. o 30 % oproti počáteční spotřebě (Tab. 2, Příloha 2). Vývoj světové spotřeby obilovin 1500 1000
y = 18,031x + 1263,6 R² = 0,9298
Vývoj světové spotřeby obilovin
1997/98
Spotřeba v mil. t
2000
Lineární (Vývoj světové spotřeby obilovin)
500
2009/10
2007/08
2005/06
2003/04
2001/02
1999/00
1995/96
1993/94
1991/92
1989/90
1987/88
0
Roky
Obr. 7: Vývoj světové spotřeby obilovin v letech 1989 - 2003 Zdroj: USDA, 2010, vlastní práce
Spotřeba obilovin v rámci Evropské Unie má během sledovaného období stále rostoucí trend a pohybuje se na úrovni 270 mil. tun obilovin ročně (Obr. 8).
300 250 200 150 100 50 0
Spotřeba obilovin EU 27
2009/10
2008/09
2007/08
Roky
2006/07
2005/06
2004/05
2003/04
2002/03
2001/02
2000/01
y = 2,4545x + 254,2 R² = 0,7869
1999/00
Spotřeba v mil. t
Spotřeba obilovin EU
Lineární (Spotřeba obilovin EU 27)
Obr. 8: Spotřeba obilovin EU v letech 1999-2010 Zdroj: USDA, vlastní práce
SVĚTOVÁ SPOTŘEBA JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ OBILOVIN Následující část práce je zaměřena na analýzu spotřeby čtyř světově nejdůleţitějších plodin z oblasti obilovin, tj. kukuřice, rýţe, pšenice a ječmen (Tab. 2, Příloha 2). Kromě vyčíslení světové spotřeby jsou u jednotlivých komodit rovněţ vymezeny země s jejich nejvyšší spotřebou.
53 Kukuřice V letech 1987-2009, má vývoj spotřeby kukuřice rostoucí trend. Spotřeba kukuřice se téměř zdvojnásobila, během sledovaného období došlo k nárůstu o 75 % aţ na úroveň 800 mil. tun ročně (Obr. 9, Tab. 5, Příloha2).
800 600
y = 15,555x + 411,11 R² = 0,9699
400 200
2009/10
2007/08
2005/06
2003/04
2001/02
1999/00
1997/98
1995/96
1993/94
1991/92
1989/90
0 1987/88
Spotřeba v mil. t
Vývoj světové spotřeby kukuřice 1000
Vývoj světové spotřeby kukuřice Lineární (Vývoj světové spotřeby kukuřice )
Roky
Obr. 9: Vývoj světové spotřeby kukuřice v letech 1987 - 2009 Zdroj: USDA, 2010; vlastní práce
Země s nejvyšší spotřebou kukuřice Země s nejvýraznější spotřebou kukuřice se liší dle jednotky indikátoru posuzování. V případě celkové spotřeby v tunách za rok je zemí s nejvyšší spotřebou Čína (20 mil. tun ročně). Následuje Mexiko se spotřebou 12 mil. tun ročně, dále Indie a Indonésie. Ve spotřebě udávané v kg/obyv. je zemí s největší spotřebou jihoafrický stát Lesotho, a to při 174 kg /obyv. ročně, následují africké státy se spotřebou kolem 130 kg/obyv. ročně. (Tab. 6). Tab. 6: Hlavní spotřebitelé kukuřice ve světě Oblast Čína Mexiko Indonésie Indie JAR Brazílie Zdroj: FAOSTAT, 2009
Spotřeba (t) 20073653 12993719 8156241 5722367 5200779 4664748
Oblast Lesotho Zambie Malawi Mexiko JAR Moldávie
Spotřeba (kg/obyv.) 174 133 132 125 115 103
54 Rýže Ve světové spotřebě rýţe je po celé sledované období patrný rostoucí trend, kontinuálním nárůstem došlo ke zvýšení spotřeby o 123 mil. tun, coţ je o 39 % (Obr. 10, Tab. 5, Příloha 2). Světová spotřeba rýţe v roce 2009 činila téměř 450 mil. tun. Vývoj světové spotřeby rýže Spotřeba v mil. t
500 Vývoj světové spotřeby rýže
400 y = 5,2071x + 322,31 R² = 0,9712
300 200 100
2009/10
2007/08
2005/06
2003/04
Roky
2001/02
1999/00
1997/98
1995/96
1993/94
1991/92
1989/90
1987/88
0
Lineární (Vývoj světové spotřeby rýže)
Obr. 10: Vývoj světové spotřeby rýţe v letech 1987 - 2009 Zdroj: USDA, 2010; vlastní práce
Země s nejvyšší spotřebou rýže Nejvyšší světová spotřeba rýţe je v Číně, kde se spotřebovává 154 mil. tun ročně, dalším zemí s vysokou spotřebou této komodity je Indie, kde činí spotřeba rýţe 113 mil. tun. Dalšími významnými zeměmi jsou zde asijské státy, to se týká jak spotřeby v tunách, tak i v kg/obyv. Nejvyšší spotřeba v kg/obyv. připadá na Myanmar, a to ve výši 295 kg/obyv. ročně, dále na Laos a Vietnam se spotřebou 253 kg/obyv. za rok (Tab. 7). Tab. 7: Země s nejvyšší spotřebou rýţe ve světě Oblast Spotřeba (t) Oblast
Spotřeba (kg/obyv.)
Čína
154433640 Myanmar
295
Indie
113580022 Laos
253
Indonésie
46508587 Vietnam
253
Bangladéš
35287872 Bangladéš
240
Vietnam
20624487 Kambodţa
223
Myanmar
14603942 Indonésie
211
Zdroj: FAOSTAT, 2009
55 Pšenice Vývoj objemu spotřeby pšenice je po celé sledované období s rostoucím trendem, celkové zvýšení spotřeby během analyzovaných let bylo o 116 mil. tun, tj. o 21 %. Současná světová spotřeba pšenice se pohybuje na úrovni 630 mil. tun.(Obr. 11, Tab. 5, Příloha 2).
700 600 500 400 300 200 100 0
y = 5,1193x + 516,96 R² = 0,9351
1987/88 1989/90 1991/92 1993/94 1995/96 1997/98 1999/00 2001/02 2003/04 2005/06 2007/08 2009/10
Spotřeba v mil. t
Vývoj světové spotřeby pšenice
Vývoj světové spotřeby pšenice Lineární (Vývoj světové spotřeby pšenice)
Roky
Obr. 11: Vývoj světové spotřeby pšenice v letech 1987 - 2009 Zdroj: USDA, 2010; vlastní práce
Země s nejvyšší spotřebou pšenice Nejvyšší spotřeba pšenice připadá na Čínu (80 mil. tun ročně) a Indii (677 mil. tun ročně), dále zde však figurují i USA (244 mil. tun ročně) a Rusko (189 mil. tun ročně). U spotřeby v kg/obyv. jsou mezi státy s nejvyšší spotřebou státy Blízkého a Středního východu (Tab. 8). Mezi země s nejvyšší spotřebou v kg/obyv. ročně patří Kyrgystán (239 kg/obyv. ročně), Ázerbajdţán a Turkmenistán se spotřebou 207 kg/obyv. ročně. Tab. 8: Země s nejvyšší spotřebou pšenice ve světě Oblast Čína Indie USA Rusko Pákistán Turecko Zdroj: FAOSTAT, 2009
Spotřeba (t) 80499680 67783637 24438425 18913047 16854725 13159581
Oblast Kyrgyzstán Ázerbajdţán Turkmenistán Alţír Tunis Turecko
Spotřeba (kg/obyv.) 239 207 207 201 194 184
56 Ječmen Celkový trend světové spotřeby ječmene v letech 1987 je klesající, ovšem od roku 2003 dochází ke stagnaci spotřeby na úrovni 140 mil. tun ročně. Během sledovaného období došlo k poklesu ve spotřebě o 26 mil. t (15 % ). Současná spotřeba ječmene je 145 mil. tun ročně. Vývoj světové spotřeby ječmene 150
Vývoj světové spotřeby ječmene
y = -1,711x + 171,68 R² = 0,6582
100 50
2009/10
2007/08
2005/06
2003/04
2001/02
1999/00
1997/98
1995/96
1993/94
1991/92
1989/90
0 1987/88
Spotřeba v mil. t
200
Lineární (Vývoj světové spotřeby ječmene)
Roky
Obr. 12: Vývoj světové spotřeby ječmene v letech 1987 - 2009 Zdroj: USDA, 2010; vlastní práce
Země s nejvyšší spotřebou ječmene Mezi státy s nejvýraznější spotřebou ječmene má vedoucí postavení Maroko a Indie (1 mil. tun ročně), následuje Etiopie se spotřebou 900 tis. tun ječmene ročně. U spotřeby ječmene v kg/obyv. nejvyšší mnoţství připadá rovněţ na Maroko (38 kg/obyv. ročně) a Lotyšsko (24 kg/obyv. ročně). Následují další asijské i evropské státy a mezi země s nejvyšší spotřebou patří i státy africké, především Etiopie (Tab. 9). Tab. 9: Země s nejvyšší spotřebou ječmene ve světě Oblast Spotřeba (t) Oblast Maroko 1190778 Maroko Indie 1077220 Lotyšsko Etiopie 901969 Alţír Alţír 480293 Bahamy Čína 447700 Estnosko Polsko 205800 Etiopie Zdroj: FAOSTAT, 2009
Spotřeba (kg/obyv.) 38 24 15 12 12 12
57 Při srovnání spotřeby jednotlivých druhů obilovin pomocí bazického indexu, kde za bázi byl zvolen rok 1987, je patrný nejrychleji rostoucí trend u spotřeby kukuřice, dále pak rýţe a pšenice. U ječmene je zjevné klesající tempo, od roku 2003 však dochází ke stagnaci a v posledním sledovaném roce je patrný mírný nárůst (Obr. 13; Tab. 10, Příloha 2).
2,0 1,5
Ječmen
2009/10
2007/08
2005/06
2003/04
2001/02
1999/00
Pšenice 1997/98
0,0 1995/96
Rýže
1993/94
0,5 1991/92
Kukuřice
1989/90
1,0
1987/88
Hodnota bazického indexu
Vývoj bazických indexů spotřeby
Roky
Obr. 13: Vývoj bazického indexu spotřeby jednotlivých druhů obilovin v 1989 - 2003 Zdroj: vlastní práce
SPOTŘEBA OBILOVIN V ROZVOJOVÝCH A ROZVINUTÝCH ZEMÍCH Při rozdělení zemí na rozvojové a rozvinuté je zřejmé, ţe většina spotřeby obilovin je soustředěna do rozvojových zemí. Spotřeba rozvinutých zemí tvoří necelou pětinu světové spotřeby této zemědělské komodity. Podíl rozvinutých a rozvojových zemí na spotřebě obilovin (t) 18% Rozvinuté země 82%
Rozvojové země
Obr. 14: Podíl rozvinutých a rozvojových zemí na spotřebě obilovin v roce 2003 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
58 Při zohlednění časového hlediska spotřeba obilovin v rozvojových zemích neustále narůstá, v posledním sledovaném roce je na úrovni 780 mil. tun. Zatímco spotřeba v zemích rozvinutých stagnuje po celé sledované období na úrovni 160 mil. tun. (Tab. 11, Příloha 2; Obr. 15). Vývoj spotřeby obilovin v rozvojových a rozvinutých zemích
Spotřeba v tis. t
1000000
Rozvinuté země
800000 y = 8E+06x + 7E+08 R² = 0,9491
600000 400000
Rozvojové země
y = 815507x + 2E+08 R² = 0,9106
200000
1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003
0 Roky
Lineární (Rozvinuté země) Lineární (Rozvojové země)
Obr. 15: Vývoj spotřeby obilovin v rozvojových a rozvinutých zemích v 1989 - 2003 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
I v rámci sledování jednotlivých druhů komodit vyplývá koncentrace spotřeby obilovin do rozvojových zemí. U pšenice a rýţe tvoří podíl rozvojových zemí na spotřebě obilovin aţ 95 % z celkové světové spotřeby. Tab. 12: Podíl rozvojových zemí na spotřebě jednotlivých obilovin
Obilovina
Rozvojové země (t)
Pšenice Kukuřice Rýţe Ječmen
290130146 99422280 487638866 5377359
Rozvinuté země (t)
Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
13071512 16996293 22864976 1709848
Spotřeba celkem 303201658 116418573 510503842 7087207
Podíl rozvojových zemí 95,7 % 85,4 % 95,5 % 75,9 %
59 6.1.2 Světová produkce obilovin Následující část je zaměřena na vývoj světové produkce, vývoj osevních ploch obilovin ve světě, vývoj produkce v Evropské Unii a České republice. Jsou zde vymezeni hlavní producenti obilovin v rámci Evropské Unie i světa. V produkci obilovin je od roku 1992 patrný rostoucí trend (Obr. 16; Tab. 13, Příloha 4). Produkce obilovin v roce 2007 byla na úrovni 1,7 mld. tun. Za celé sledované období došlo k nárůstu v produkci obilovin o 256 mil. tun, coţ je o 17 %.
Světová produkce obilovin
y = 16,716x + 1344,9 R² = 0,6718
Lineární (Světová produkce obilovin)
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Produkce v mil. t
Vývoj světové produkce obilovin (t) 1800 1600 1400 1200 1000 800 600 400 200 0
Roky
Obr. 16: Vývoj světové produkce obilovin v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
U vývoje v osevních plochách je celkový trend klesající, od roku 1998 skutečný stav osevních ploch však stagnuje. (Obr. 17). V posledním sledovaném roce byl stav světových osevních ploch obilovin ve světě na úrovni 530 mil. hektarů. Vývoj osevních ploch obilovin ve světě 500 400 300
y = -1,8984x + 543,82 R² = 0,4164
Vývoj osevních ploch obilovin ve světě
200 100 0 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Osevní plocha (mil. ha)
600
Roky
Lineární (Vývoj osevních ploch obilovin ve světě )
Obr. 17: Vývoj osevních ploch obilovin ve světě v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
60 Při pohledu na strukturu světové produkce obilovin v rámci kontinentů je patrné výsadní postavení Asie. Zde je produkována téměř polovina světové produkce obilovin. Dalšími významnými producenty jsou Amerika (27 % světové produkce) a Evropa (18 % světové produkce). Světová produkce obilovin dle regionů (t) 49% Afrika Amerika
27%
Asie Austrálie
17%
6%
Evropa 1%
Obr. 18: Světová produkce obilovin dle regionů (t) Zdroj: FAOSTAT 2009; vlastní práce
U produkce obilovin v Evropské Unii je patrný mírně rostoucí trend, průměrně se produkce pohybuje na úrovni 280 mil. t ročně. Během sledovaného období došlo ke dvěma výrazným poklesům v produkci obilovin, a to v roce 2003 a 2007. Produkce obilovin v EU Produkce (tis. t)
350000 300000 250000
Produkce obilovin v EU 27
y = 795,33x + 276969 R² = 0,015
200000 150000 100000 50000
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
0
Lineární (Produkce obilovin v EU 27)
Roky
Obr. 19: Produkce obilovin v EU 27 1998 - 2008 Zdroj: Eurostat, vlastní práce
Mezi hlavní producenty obilovin v EU 27 patří Francie při produkci 7 mil. tun ročně, dále Německo (5 mil. tun ročně), Turecko (2,8 mil. tun ročně) a Polsko při produkci 2,7 mil. tun ročně.
61 Tab. 15: Hlavní producenti obilovin v rámci EU 27 Země Francie Německo Turecko Polsko Velká Británie Španělsko Itálie Maďarso Rumunsko Dánsko Česká republika
Produkce (tis. t) 70142 50104 28533 27664 24282 23285 20459 16830 16777 9073 8369
Zdroj: Eurostat, 2010
V produkci obilovin v České republice je patrný rostoucí celkový trend. Průměrná produkce je na úrovni 7,5 mil. tun ročně, jsou zde však výrazné poklesy produkce v letech 2003 a 2006. Produkce obilovin v ČR Produkce (tis.t)
10000
Produkce obilovin v ČR
8000 6000
y = 107,76x + 6469,2 R² = 0,1626
4000 2000
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
0
Lineární (Produkce obilovin v ČR)
Roky
Obr. 20 Vývoj produkce obilovin v ČR v letech 1998- 2008 Zdroj: EUROSTAT
SVĚTOVÁ PRODUKCE JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ OBILOVIN Při sledování světové produkce vybraných druhů obilovin jsou vymezení hlavní světoví producenti a jejich podíly na světové produkci, rovněţ je popsán vývoj světové produkce konkrétních komodit.
62 Kukuřice Mezi hlavní světové producenty kukuřice dominují USA, které zajišťují téměř polovinu světové produkce této plodiny (Tab. 16, Příloha 4). Dalším významným producentem je Čína (22 % světové produkce). Předních pět producentů zajišťuje více jak 4/5 světové produkce kukuřice (Obr. 21). Produkční centra kukuřice v roce 2007 (t) 47% 22%
USA Čína Brazílie
7%
Mexiko
18%
Argentina 3%
3%
Ostatní
Obr. 21: Hlavní produkční centra kukuřice v roce 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009, vlastní práce
V období 1992 - 2007 je patrný rostoucí trend ve světové produkci kukuřice (Obr. 22), během tohoto období došlo k nárůstu v produkci o přibliţně 250 mil. tun, tj. o 50%. V roce 2007 se produkce kukuřice pohybovala na úrovni 800 mil. tun (Tab. 17, Příloha 4).
y = 2E+07x + 5E+08 R² = 0,8395
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Produkce v tis. t
Vývoj světové produkce kukuřice 900000 800000 700000 600000 500000 400000 300000 200000 100000 0
Vývoj světové produkce kukuřice Lineární (Vývoj světové produkce kukuřice)
Roky
Obr. 22: Vývoj světové produkce rýţe v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT 2009, vlastní práce
63 Rýže Mezi hlavní producenty rýţe patří Čína, která se na světové produkci podílí 30 % a Indie (23 %). Celkově předních 5 producentů zajišťuje 3/4 celkové světové produkce této plodiny. (Tab. 18, Příloha 4; Obr. 23) Produkční centra rýže v roce 2007 (t) Čína
30% 23%
Indie Indonésie
25% 6%
7%
9%
Bangladéš Vietnam Ostatní
Obr. 23: Hlavní produkční centra rýţe Zdroj: FAOSTAT, 2009, vlastní práce
Světová produkce rýţe má v celkovém pohledu rostoucí charakter, významnější propad nastal v roce 2002 (Obr. 24; Tab. 19, Příloha 4). Celkový nárůst za sledované období v produkci této plodiny je přibliţně o 100 mil. tun. V roce 2007 byla světová produkce rýţe na úrovni 630 mil. tun. Vývoj světové produkce rýže
y = 8E+06x + 5E+08 R² = 0,8377
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Produkce v tis. t
700000 600000 500000 400000 300000 200000 100000 0
Vývoj světové produkce rýže Lineární (Vývoj světové produkce rýže)
Roky
Obr. 24: Vývoj světové produkce rýţe v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009, vlastní práce
64 Pšenice Mezi hlavní světové producenty pšenice lze zařadit zejména Čínu (21 % světové produkce) a Indii s 15% podílem na světové produkci (Tab. 20, Příloha 4). Největších pět producentů se podílí na světové produkci pšenice téměř ze 2/3 (Obr. 25).
Produkční centra pšenice v roce 2007 (t) Čína
21%
38%
Indie 15%
6%
9%
11%
USA Rusko Francie Ostatní
Obr. 25: Hlavní produkční centra pšenice v roce 2007 Zdroj:FAOSTAT, 2009; vlastní práce
U vývoje světové produkce pšenice je patrný celkově rostoucí trend. Během sledovaného období produkce osciluje kolem 600 mil. tun ročně. Ve světové produkci pšenice je patrný nárůst během sledovaného období o přibliţně 15 mil. tun (Tab. 21, Příloha 4; Obr. 26)
700000 600000 500000 400000 300000 200000 100000 0
y = 4E+06x + 6E+08 R² = 0,4173
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Produkce v tis. t
Vývoj světové produkce pšenice (t)
Roky
Vývoj světové produkce pšenice Lineární (Vývoj světové produkce pšenice)
Obr. 26: Vývoj světové produkce pšenice (t) v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
65 Vývoj osevních ploch pšenice má klesající trend během sledovaného období. Od roku 1998 však dochází ke stagnaci na úrovni 200 mil. hektarů. Vývoj osevních ploch pšenice ve světě 200000
y = -624399x + 2E+08 R² = 0,3144
150000 100000 50000 0
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Oseté plochy v tis. ha
250000
Roky
Vývoj osevních ploch pšenice ve světě Lineární (Vývoj osevních ploch pšenice ve světě)
Obr. 27: Vývoj osevních ploch pšenice v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
Ječmen Nejvýznamnějším světovým producentem ječmene je Rusko (14 % světové produkce) a dále převáţně evropské státy, jako Španělsko, Francie a Německo a Kanada. Nejvýznamnější producenti zajišťují více jak polovinu světové produkce této plodiny (Obr. 28).
Produkční centra ječmene v roce 2007 (t) Rusko
14% 10%
48%
10% 9%
9%
Španělsko Kanada Německo Francie Ostatní
Obr. 28: Hlavní produkční centra ječmene v roce 2007 Zdroj: FAOSTAT 2009, vlastní práce
66 Během sledovaného období došlo u ječmene k poklesu světové produkce, a to o 30 mil. tun. Celkový trend produkce této komodity je klesající, avšak od roku 2002 dochází ke stagnaci produkce na úrovni 140 mil. tun ročně. Produkce v roce 2007 byla na úrovni 138 mil. tun (Tab. 23, Příloha 4; Obr. 29). Vývoj světové produkce ječmene Produkce v tis. t
200000 150000 100000
y = -2E+06x + 2E+08 R² = 0,4273
50000
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
0
Vývoj světové produkce ječmene Lineární (Vývoj světové produkce ječmene)
Roky
Obr. 29: Vývoj světové produkce ječmene v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
6.2 Mezinárodní obchod s obilovinami V rámci mezinárodního obchodu s obilovinami nejsou dostupná data týkající se vývoje světového exportu a importu obilovin celkem v delší časové řadě. Proto je mezinárodní obchod charakterizován pouze v rámci konkrétních plodin. Dále je sledován vývoj exportu a importu v Evropské Unii a jsou určeni hlavní obchodní partneři EU v obchodu s touto komoditou. U sledovaných plodin je nastíněn trend vývoje světového importu a exportu, jsou vymezeni hlavní exportéři a importéři daných komodit a vývoj podílu předních exportérů na světovém exportu. Dále je sledováno zapojení hlavních exportérů do mezinárodního obchodu s danými plodinami pomocí podílu jejich exportu na produkci. Vývoj exportu obilovin Evropské Unie má celkový klesající trend. Meziročně v letech 2007 a 2008 došlo k nárůstu o 7 mil. tun. Celkový trend importu EU má rostoucí charakter. V roce 2008 se export obilovin Evropské Unie pohyboval na úrovni 28 mil. tun a import na úrovni 22 mil. tun.
67
Export Import
2008
2007
2006
Roky
2005
2004
2003
2002
2001
2000
Lineární (Export) Lineární (Import)
1999
Množství (tis. t)
Vývoj exportu a importu obilovin EU 35000 30000 25000 20000 15000 10000 5000 0
Obr. 30: Vývoj exportu a importu obilovin EU27 v letech 1999 - 2008 Zdroj: DG6
Mezi hlavní partnery EU pro zahraniční obchod s obilovinami patří Argentina, Brazílie, Rusko, USA a Kanada. Z těchto zemí bylo dovezeno aţ 92,3 % z celkového importu obilovin EU. Mezi země, kam směřuje export EU, patří Alţír, Maroko, Saudská Arábie, Írán, Tunisko, Turecko. V rámci těchto hlavních partnerů pro vývoz směřuje do těchto států 46,9 % z celkového exportu obilovin EU 27. Přičemţ podíl EU 27 na světovém zemědělském exportu byl v roce 2008 20, 7 % a na světovém importu 23, 1 %. Tab. 24: Hlavní partneři EU27 pro zahraniční obchod s obilovinami v roce 2008 Export Import Alţír Argentina Maroko Brazílie Saudská Arábie Rusko Írán USA Tunisko Kanada Tureceko Zdroj DG6
MEZINÁRODNÍ OBCHOD S JEDNOTLIVÝMI PLODINAMI U jednotlivých komodit je sledován vývoj světového exportu a importu, jsou vymezeni hlavní exportéři a importéři. Je znázorněn vývoj podílu exportérů na světovém exportu dané komodity a rovněţ vývoj podílu exportu na produkci u hlavních exportérů jednotlivých plodin.
68 Kukuřice Mezinárodní obchod s touto komoditou má rostoucí trend po celé sledované období. U obou ukazatelů došlo k nárůstu o 44 mil. tun. Nejvýraznější nárůst (13%) byl v posledním sledovaném roce, 2007. (Obr. 31; Tab. 25, Příloha 5). Vývoj světového exportu a importu kukuřice
Množství v tis. t
120000 100000
Export
80000
y = 2E+06x + 6E+07 R² = 0,8064
60000
Import
40000 20000
Lineární (Export)
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
0 Roky
Obr. 31: Vývoj světového exportu a importu kukuřice v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
Nejvýznamnějším exportérem kukuřice jsou Spojené státy americké (aţ 52 % světového exportu), dále Argentina (14 % světového exportu) a Brazílie s 10% podílem na světovém exportu (Obr. 32; Tab. 26, Příloha 5). Hlavní exportéři kukuřice v roce 2007 (t)
20%
4%
USA 52%
10%
Argentina Brazílie
14%
Francie Ostatní
Obr. 32: Podíl hlavních exportéru na světovém exportu kukuřice v roce 2007 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
69 Při srovnání podílu hlavních exportérů na světovém exportu kukuřice je zřejmá dominance USA, jejichţ podíl se pohybuje na úrovni 60 % světového vývozu během celého sledovaného období. Jako exportér ve sledovaném období ztrácí na významu Francie. Brazílie vstoupila na trh pšenice jako exportér aţ v roce 2002, podíl Argentiny
100%
Vývoj podílu exportérů na světovém exportu kukuřice Ostatní
80%
Maďarsko
60%
Brazílie
40%
Francie
20%
Argentina Čína 2007
2006
2005
2004
2003
Roky
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
0% 1994
Podíl na světovém exportu
na světovém exportu během sledovaného období narůstá (Tab. 27, Příloha 5).
USA
Obr. 33: Vývoj podílu exportérů na světovém exportu Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
Při posuzování zapojení hlavních exportérů kukuřice do mezinárodního obchodu pomocí podílu exportu na produkci je patrný klesající trend USA. U Argentiny je trend rostoucí, od roku 2004 však dochází ke stagnaci. Brazílie se zapojila do exportu s touto komoditou aţ v roce 2000 a v současné době vyváţí jedno z největších mnoţství
Vývoj podílu exportu na produkci u hlavních exportérů kukuřice USA
1 0,8
Argentina
0,6
Brazílie
0,4 0,2 0 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Podíl exportu na produkci
ve světě.
Roky
Lineární (USA) Lineární (Argentina) Lineární (Brazílie)
Obr. 34: Vývoj podílu exportu na produkci u hlavních exportérů kukuřice 1992-2007 Zdroj: vlastní práce
70 Deset předních importérů kukuřice má společně 55% podíl na celkovém světovém dovozu. Hlavními dovozci této komodity je Japonsko (16 % světového importu), Jiţní Korea (8% světového importu) a Španělsko s 6% podílem na světovém importu kukuřice (Obr. 35; Tab. 28, Příloha 5). Hlavní importéři kukuřice v roce 2007 (t) Japonsko 16%
Jižní Korea 8% 6%
54%
8% 4%
Španělsko Mexiko Egypt Čína
4%
Ostatní
Obr. 35: Hlavní importéři kukuřice v roce 2007 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
Rýže Export i import rýţe má rostoucí trend. V roce 2007 se výše světového exportu pohybovala na úrovni 27 mil. tun a světového exportu na úrovni 21 mil. tun. U obou ukazatelů došlo během sledovaného období k nárůstu o 12 mil. tun (Obr. 36; Tab. 29, Příloha 5). Vývoj světového exportu a importu rýže (t)
Množství tis. t
30000 Export
25000 20000
Import
15000
Lineární (Export) Lineární (Import)
10000 5000 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
0 Roky
Obr. 36: Vývoj světového exportu a importu rýţe v letech 1994 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
71 Největšími exportéry rýţe jsou Thajsko s 27% podílem na světovém exportu, Indie (22 % světového exportu) a Vietnam (17% světového exportu). Společný podíl těchto států zajišťuje 3/4 světového exportu rýţe v roce 2007 (Obr. 37; Tab. 30, Příloha 5).
Podíl hlavních exportérů na světovém exportu rýže v roce 2007 22%
23%
Indie 11%
17% 27%
Pákistán Thajsko Vietnam Ostatní
Obr. 37: Podíl hlavních exportérů na světovém exportu rýţe v roce 2007 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
U vývoje podílů exportérů na světovém exportu rýţe má po celé sledované období největší podíl Thajsko, následuje Vietnam a Čína. Podíl Číny se sniţuje a naopak dochází ke zvyšování podílu exportu Indie a Pákistánu. Po celé sledované období zajišťuje šest sledovaných států společně téměř 90% světového exportu rýţe (Tab. 21,
Vývoj podílů exportérů na světovém exportu rýže
100%
Ostatní
80%
Pákistán
60%
USA
40%
Čína
20%
Indie
0% 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Podíl na světovém exportu
Příloha 5).
Vietnam Thajsko
Roky
Obr: 38: Vývoj podílů exportérů na světovém exportu rýţe Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
72 Mezi předními exportéry rýţe je rostoucí trend zapojení do mezinárodního obchodu
0,5
Vývoj podílu exportu na produkci u hlavních exportérů rýže Indie
0,4
Pákistán
0,3 0,2
Thajsko
0,1 0 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Podíl exportu/produkci
patrný pouze u Argentiny. Podíl Pákistánu a Thajska je stagnující.
Roky
Lineární (Indie)
Obr. 39: Vývoj podílu exportu na produkci u hlavních exportérů rýţe 1992-2007 Zdroj: vlastní práce
Mezi země s nejvyšším dovozem rýţe patří Filipíny (9 % světového importu) a Indonésie (5 % světového importu). Import rýţe směřuje do velkého mnoţství států v menších objemech (Obr. 40; Tab. 32, Příloha 5).
Podíl hlavních importérů na světovém importu rýže v roce 2007 Filipíny 9%
5%
Indonésie 5% 4% 4% 4%
69%
JAR Irán Saudská Arábie Benin Ostatní
Obr. 40: Podíl hlavních importérů na světovém importu rýţe v roce 2007 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
73 Pšenice Světový export i import pšenice má rostoucí celkový trend. U exportu pšenice se během sledovaného období navýšilo mnoţství o 18 mil. tun. Výše importu naopak klesla oproti prvnímu sledovanému roku o 64 tis. tun. U importu v posledních letech dochází ke stagnaci na úrovni 120 mil. tun (Obr. 41; Tab. 33, Příloha 5).
Import y = 2E+06x + 1E+08 R² = 0,6216
Export Lineární (Export)
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Množství v tis. t
Vývoj světového importu a exportu pšenice
140000 120000 100000 80000 60000 40000 20000 0
Roky
Obr. 41: Vývoj světového importu a exportu pšenice v letech 1992 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
Mezi hlavní exportéry pšenice patří USA (25 % světového exportu), Kanada (13 % světového exportu), Austrálie (11 % světového exportu) a Rusko (11 % světového exportu. Společně tyto státy zajišťují 60 % světového exportu pšenice (Obr. 42; Tab. 34, Příloha 5). Podíl hlavních exportérů na světovém exportu pšenice v roce 2007 USA 25%
29%
Kanada Austálie 13%
11% 11%
11%
Rusko Francie Ostatní
Obr. 42: Podíl hlavních exportérů na světovém exportu pšenice v roce 2007 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
74 Při sledování vývoje podílů hlavních exportérů na světovém exportu pšenice je patrné, ţe podíl spojených států je nejvyšší a má klesající trend. Dochází ke sniţování podílu exportu Francie a Kanady. Podíl exportu Ruska se začal projevovat aţ v roce 2001
Vývoj podílů exportérů na světovém exportu pšenice 100%
Ostatní
80%
Argentina
60%
Rusko
40%
Austrálie
20%
Kanada Francie
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
0% 1994
Podíl na světovém exportu
a od té doby narůstá (Tab. 35, Příloha 5).
USA
Roky
Obr. 43: Vývoj podílů exportérů na světovém exportu pšenice Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
Z nejvýznamnějších exportérů pšenice mají, vedoucí postavení státy Austrálie, Kanada a USA. Při posuzování vývoje zapojení do mezinárodního obchodu u těchto největších exportérů jsou patrné značné výkyvy, celkový trend je u Austrálie rostoucí. Zatímco u USA vývoj poměru exportu na produkci stagnuje a v rámci Kanady má vývoj tohoto poměru mírně klesající charakter. U Austrálie v letech 1994, 2002 a 2006 byl export
2,00
Vývoj podílu exportu/produkci u hlavních exportérů pšenice Austrálie
1,50
Kanada
1,00
USA
0,50
Lineární (Austrálie) Lineární (Kanada) Lineární (USA)
0,00 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Podíl exportu/produkci
vyšší neţ produkce. (Obr. 44, Tab. 36, Příloha 5).
Roky
Obr. 44: Vývoj podílu exportu na produkci u exportérů pšenice v letech 1992-2007 Zdroj: vlastní práce
75 Hlavními importéry pšenice jsou Brazílie (6 % světového importu), Itálie (5 % světového importu) a Egypt (5 % světového importu), (Obr. 45, Tab. 34, Příloha 5). V případě importérů pšenice je světové importované mnoţství směřováno do odlišných států v relativně nízkém mnoţství.
Podíl hlavních importérů na světovém Brazílie importu pšenice 5%
6%
5% 4% 4% 4%
69%
3%
Itálie Egypt Japonsko Alžír Nizozemsk o
Obr. 45: Podíl hlavních importérů na světovém importu pšenice v roce 2007 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
Ječmen Mezinárodní obchod s touto komoditou má mírně rostoucí trend. Během sledovaného období však skutečný vývoj exportu i importu značně kolísal. V posledním sledovaném roce se oba ukazatele pohybovaly na úrovni 23 mil. tun. Vývoj světového exportu a importu ječmene 30000 Množství v tis. t
25000
Export
20000 15000
Import
10000
Lineární (Export) Lineární (Import)
5000 2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
1994
1993
1992
0 Roky
Obr. 46: Vývoj světového exportu a importu ječmene v letech 1994 - 2007 Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
76 Nejvýznamnějšími exportéry ječmene jsou Francie (21% podíl na světovém exportu), dále Německo (12 % světového exportu), Ukrajina (11 % světového exportu). Tito přední vývozci ječmene zajišťují přes polovinu světového exportu ječmene (Obr. 47; Tab. 38, Příloha 5). Podíl hlavních exportérů na světovém exportu ječmene v roce 2007 21%
32%
Francie Německo
12% 8%
Ukrajina Kanada
11%
8%
Austrálie
8%
Rusko Ostatní
Obr. 47: Podíl hlavních exportérů na světovém exportu ječmene v roce 2007 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
U exportu ječmene je hlavním exportérem Francie po celé sledované období. Podíl exportu Austrálie během období má zřetelné výkyvy a jeho trend je stagnující. V rámci světového exportu se začíná projevovat i podíl Ruska. Export Ukrajiny má rostoucí
Vývoj podílů exportérů na světovém exportu ječmene
100% 80%
Ostatní
60%
Kanada Ukrajina
40%
Austrálie
20%
Rusko 2007
2006
2005
2004
2003
Roky
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
0% 1994
Podíl na světovém exportu
trend, od roku 2001 se jeho podíl na světovém exportu zvyšuje (Tab. 39, Příloha 5).
Německo Francie
Obr. 48: Vývoj podílů exportérů na světovém exportu ječmene Zdroj: FAOSTAT, 2009, vlastní práce
77 Ze sledování hlavních exportérů a vývoje jejich zapojení do mezinárodního obchodu s ječmenem vyplývá rostoucí trend u Ukrajiny od roku 1997. U zapojení do mezinárodního obchodu u Francie i Německa je i přes značné výkyvy patrná stagnující
0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0
Vývoj podílu exportu na produkci u hlavních exportérů ječmene Francie Německo Ukrajina
1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Podíl exportu na produkci
tendence.
Roky
Lineární (Francie) Lineární (Německo) Lineární (Ukrajina)
Obr. 49: Vývoj podílu exportu na produkci u hlavních exportérů ječmene 1992-2007 Zdroj: vlastní práce
Největším světovým dovozcem ječmene je Saudská Arábie (32 % ze světového importu). Dalšími významnými dovozci je Belgie a Nizozemsko se 7% podílem na světovém importu ječmene (Obr. 50; Tab. 40, Příloha 5). Podíl hlavních importérů na světovém importu ječmene v roce 2007 Saudská Arábie 32%
43%
Japonsko Belgie 6%
7%
5%
7%
Německé Nizozemsko Ostatní
Obr. 50: Podíl hlavních importérů na světovém importu ječmene v roce 2007 (t) Zdroj: FAOSTAT, 2009; vlastní práce
78
6.3 Ceny pšenice na světovém trhu Veškeré změny působící na poptávkovou a nabídkovou stranu vedly a neustále vedou k nerovnováze a cenovým změnám na trhu s obilovinami (Obr. 51). V letech 2000 aţ 2006 došlo k pohybu cen ve světě. Jednalo se o zvýšení světové poptávky po obilovinách o 8 %, přičemţ ceny této komodity vzrostly o 50 %. V roce 2008 se ceny více jak zdvojnásobily v porovnání s rokem 2000. Vzhledem k neelastické nabídce obilovin došlo k nárůstu nabídky o 1 - 2 % při zvýšení cen o 10 %. V tomto období spotřeba obilovin stále narůstala více neţ produkce, coţ mělo za následek sníţení zásob. Nárůst poptávky byl způsoben zčásti v oblasti potravinářského a krmivářského vyuţití obilovin (nárůst o 7 %) a zčásti v oblasti průmyslového vyuţití obilovin na biopaliva (nárůst o 25 %). Změny v nabídce a poptávce však zcela nevysvětlují nárůst cen, došlo rovněţ o zvýšený zájem investorů o komodity se vzrůstající cenou a tento nárůst (aţ 30%) těchto transakcí přispěl k nestálosti a vzrůstu cen obilovin. (Braun, 2007, s. 3-5) Tento vývoj měl za následek vzestup světové ceny, coţ se stalo příleţitostí pro exportéry obilovin, kteří tohoto stavu chtěli vyuţít. Ceny v rozvojových zemích se tímto dostaly do vleku cenou na globálním trhu. Pro zachování soběstačnosti v zásobování obilovin došlo ze strany některých států k restrikcím vývozu obilovin. Mezi tyto země patří Čína, Indie, Rusko, Indonésie, Vietnam a Kazachstán.
Obr. 51: Tvorba světové ceny obilovin Zdroj: Braun, 2007
79 V návaznosti na tento pohyb cen je zpracována analýza vývoje cenové hladiny hlavních exportérů pšenice. Globální trh s sebou vzhledem ke své povaze nese určitá specifika, příkladem je jeden z nejdůleţitějších ukazatelů - cena. Při srovnání cen pšenice v USD/t u hlavních producentů pšenice pomocí bazického cenového indexu byl za bázi zvolen rok 1994. Výsledkem je sledování změn cenových hladin u hlavních exportérů pšenice. U cenových hladin všech uvedených států jsou patrné společné trendy. Cenové hladiny Austrálie, Německa a USA mají velmi podobný, téměř identický, vývoj, další státy rovněţ následují trendu, ale jiţ s drobnými odchylkami. Cenová hladina Ruska má tendenci k podobnému chování jako cenové hladiny ostatních států, zde jsou však výkyvy nejzřetelnější. (Obr. 52; Tab. 41,42, Příloha 6)
Argentina
Hodnota cenového indexu
4,00
Vývoj cenových indexů u vybraných exportérů pšenice
3,50
Austrálie
3,00 2,50
Kanada
2,00 1,50
Francie
1,00
Německo
0,50 2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
1994
0,00
Spojené státy Rusko
Roky
Obr. 52 Vývoj cenových indexů u hlavních exportérů pšenice Zdroj: vlastní práce
Při porovnávání vývoje cen pomocí bazických cenových indexů, je za bázi zvolen stát charakteristický nejsilnějšími interakcemi v rámci světového trhu - USA. I zde je patrná tendence jednotlivých producentů k podobnému chování. Znázorněním trendu je zřejmé, ţe státy inklinují, s větší či menší intenzitou, k cenové hladině Spojených států amerických (Obr. 53; Tab. 43, Příloha 6).
80
1,60 1,40 1,20 1,00 0,80 0,60 0,40 0,20 0,00
Austrálie Kanada Francie Německo
USA
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
Rusko 1994
Hodnota bazického indexu
Vývoj cenového bazického indexu u hlavních exportérů pšenice
Roky
Obr. 53: Vývoj bazických cenových indexů hlavních producentů pšenice Zdroj: vlastní práce
Pro srovnání cenových hladin v rámci Evropy a USA byly za Evropu zvoleny státy Francie a Německo. Opět se zde projevuje tendence cenových hladin Francie a Německa inklinovat k cenové hladině USA. Lze konstatovat, ţe evropská hladina se přibliţuje cenové hladině světové, kterou reprezentují USA.
1,40 1,30 1,20 1,10 1,00 0,90 0,80 0,70 0,60
Francie Německo USA
Roky
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
Polyg. (Německo) 1994
Hodnota bázického indexu
Vývoj cenového bázického indexu u vybraných exportérů pšenice
Lineární (Německo)
Obr. 54: Vývoj cenového bazického indexu u vybraných producentů pšenice Zdroj: vlastní práce
81
6.4 Nadnárodní společnosti Nadnárodní společnosti jsou dalším a neméně významným projevem globalizace. Existence takových korporací má velký vliv na konkurenční prostředí na trhu. Principálně tyto firmy fungují v rámci vertikální i horizontální expanze. Jejich působení v oblasti zemědělství a souvisejících odvětvích můţe být vysvětleno především faktem, ţe obchodování s tímto druhem komodit je velmi riskantní, rovněţ je zapotřebí dlouhodobý kapitál v případě, kdy je potřeba omezit či předejít zapojení menších firem do odvětví. V potravinových řetězcích dominuje na trhu malý počet velkých firem, dochází k propojování chemických společností, jako výrobců osiva, s distributory, zpracovateli a přepravci obilovin, často bez ohledu na hranice států. Bezesporu kladným faktorem ovlivňujícím působení těchto společností je jejich relativní závislost na světové populaci, která se neustále zvyšuje, coţ znamená rovněţ rostoucí poptávku po plodinách a ostatních produktech. Ekonomický růst těchto společností je do značné míry způsoben trhy rozvojových zemí, které určují strukturu poptávky (Yahoo finance, 2009).
6.4.1 Archer Daniels Midland Company Praktickou ukázkou fungování takovýchto principů je korporace Archer Daniels Midland Company (ADM). Jedná se o americkou společnost zaloţenou v roce 1902 Georgem, A. Archerem a Johnem W. v Decatur, Illinois, USA. Současnou prezidentkou této společnosti je od roku 2006 Patricia A. Woertz. Nyní má firma více jak 28 000 zaměstnanců ve 230 závodech v téměř 60 zemích (ADM, 2009). Tato firma působí v oblasti zemědělských produktů, konkrétně se jedná o činnosti spojené se zprostředkováním, dopravou, skladováním, zpracováním a obchodováním se zemědělskými komoditami, a to vše v mezinárodním prostředí. Její činnosti jsou soustředěny na zpracování olejnin (48 % z celkové činnosti firmy), zpracování kukuřice na škrob, pro potravinářský i krmivářský průmysl (34 % z celkové činnosti firmy). Třetí z podnikatelských činností firmy je prodej, skladování a doprava zemědělských komodit, a to olejnin, kukuřice, pšenice, rýţe a ječmen, tyto komodity firma distribuuje dále pro zpracovatelský průmysl. Firma rovněţ zpracovává některé z komodit, a to
82 konkrétně formou mletí pšenice, kukuřice a čiroku na mouku, pekárenské produkty a směsi, rovněţ nabízí pšeničný škrob. Dílčími činnostmi firmy je i poskytování sluţeb v oblasti směny cizích měn či pojištění plodin pro americké farmáře. Podstatnou roli v působení této firmy hraje i oblast biopaliv (Yahoo finance, 2009).
6.4.2 Princip podnikatelské činnosti ADM Společnost ADM je zaloţená na principu vertikální integrace, kde všechny navazující činnosti jsou přesně koordinovány, od samotného vypěstování plodin po proces jejich shromaţďování pro obchodní účely či skladování ve 350 zásobnících na 5 kontinentech. Rovněţ doprava je v reţii společnosti ADM, jelikoţ komodity jsou přepravovány prostřednictvím globální dopravní sítě ADM, kterou tvoří 2100 nákladních automobilů, 2200 lodí a 23 800 ţelezničních vozů. Následuje fáze zpracování plodin na stovky produktů pro potravinářský, krmivářský a chemický průmysl. V této fázi dochází k velkým úsporám díky mnohostrannosti vyuţití plodin, ze kterých je získána maximální moţná přidaná hodnota. Konečné produkty jsou distribuovány rovněţ prostřednictvím dopravní sítě a prodávány zákazníkům, přičemţ dochází k neustálému vylepšování stávajících produktů či zavádění nových. Výstupem jsou potraviny, krmiva, paliva a průmyslové suroviny pro další zpracování (Obr. 55).
Obr. 55: Princip dílčích činností společnosti ADM Zdroj: ADM, 2009
Rozvrţení aktiv společnosti a jejich celosvětová působnost je patrná z následujícího obrázku (Obr. 56), ze kterého je moţné vyčíst, ţe hlavní centra firmy ADM pro zpracovávání produktů se nachází v Jiţní a Severní Americe a v Evropě, kam jsou soustřeďovány komodity a odkud jsou distribuovány upravené či plně finalizované produkty.
83
Obr. 56: Globální působnost společnosti ADM Zdroj: ADM, 2009
Velmi podobný princip podnikatelské činnosti je patrný u všech společností působících v této oblasti agrobyznysu.
6.4.3 Konkurenční prostředí společnosti ADM Nejsilnějším konkurentem, kterému musí firma ADM čelit, je americká společnost Cargill, sídlící v Minneapolis, která celosvětově zaměstnává 159 tis. lidí v 68 zemích světa. Je producentem potravinářských, zemědělských, finančních i průmyslových produktů. Tato firma vznikla jiţ v roce 1892 a její činnost je rozdělena do několika kategorií, první z nich jsou zemědělské produkce, dále je to distribuce a zpracování obilovin a olejnin, další stěţejní činností je výroba přísad do potravin a nápojů, zpracování masa, působí v průmyslových odvětvích prostřednictvím zásobování solí a ocelí a rovněţ tato firma poskytuje finanční sluţby (Cargill, 2009). Druhým největším konkurentem, kterému firma ADM musí čelit je americká společnost Bunge, zaloţená v roce 1818 s více jak 25 tis. zaměstnanci v 30 zemích světa. Její hlavní činnost je zaměřena na výrobu hnojiv a krmiv pro zvířata, produkci a distribuci olejnin a obilovin a jejich následné zpracování na biopaliva. Dále se firma zaměřuje na produkci majonéz, margarínů a dalších potravinářských produktů, stejně jako na zpracovávání pšenice a kukuřice pro potravinářský průmysl. (Bunge, 2009)
84 Neméně důleţitým konkurentem pro firmu ADM je společnost Corn Products Intenational. Společnost byla zaloţena v roce 1906 a hlavní sídlo se nachází v Illinois v USA a v současné době zaměstnává 5000 lidí. Podnikatelská činnost je zaměřena na produkty z kukuřice, a to výrobu škrobu, sladidel, dextrózy a glukózy. Globální působnost této firmy je soustředěna na Severní a Jiţní Ameriku, Afriku a Asii (Corn Products International, 2009). Další důleţitou firmou působící v rámci agrobyznysu je společnost Noble Group, hlavní sídlo firmy je v Hong Kongu a celkově firma působí ve 40 zemích světa. V současné době společnost zaměstnává téměř 9000 lidí. Podnikatelská činnost firmy je zaměřena na několik odlišných oblastí, první z nich je zemědělství se specializací na obiloviny a olejniny, kakao, kávu, hnojiva a cukr, společnost také působí v energetickém průmyslu (těţba uhlí a petrochemie), v logistice a ve zpracování kovů a minerálů (Noble Group, 2009). Při porovnání čistých ročních příjmů všech pěti firem je patrné, ţe nejsilnější korporací je Cargill, která převyšuje ostatní společnosti, rovněţ je patrná rostoucí tendence čistých příjmů všech společností. U společnosti ADM došlo v roce 2007 k rapidnímu nárůstu příjmů, tento fakt je spojen s nástupem stávající prezidentky společnosti, která prostřednictvím akvizicí a strategických investic se zahraničními subjekty zvýšila trţní sílu společnosti (Tab. 44, Příloha 7; Obr. 57). Srovnání vývoje čistých příjmů ADM
4000
Cargill
3000 2000
Bunge
1000
2008
2007
2006
2005
2004
2003
0 2002
Čisté příjmy v mil. USD
5000
Corn Product International Noble Group
Roky
Obr. 57: Srovnání čistých příjmů tří hlavních konkurentů v letech 2002 - 2009 Zdroj: ADM, Bunge, Cargill, WIKINVEST, CPI, Noble group, 2009; vlastní práce
85 Principiálně srovnatelnou korporací s výše uvedenými společnostmi je v rámci České republiky firma AGROFERT HOLDING, a. s., která vznikla v roce 1993, hlavní sídlo společnosti je v Praze a generálním ředitelem je Andrej Babiš. Tato firma je zaměřena na několik odvětví, a to v oblastech rostlinné a ţivočišné výroby, výroby agrochemikálií, hnojiv, topných olejů a pohonných hmot. Ţe se jedná o nadnárodní korporaci, je patrné z oblastí jejího působení, do kterých spadají zejména evropské země (Itálie, Holandsko, Rusko, Polsko aj.), ale i USA a Čína (Agrofert, 2009). Společnost zaměstnává jiţ více jak 22000 lidí (Česká televize, 2009). Význam této firmy se projevuje v jejím vlivu jak v rámci vstupů do zemědělské výroby (osiva, hnojiva), tak i v rámci výstupů (odběratelé distributoři), trţní síla společnosti do značné míry ovlivňuje nabídku a poptávku u jednotlivých komodit a to znamená značný dopad na ekonomický vývoj a situaci na trhu zemědělských komodit. (Agrofert, 2009). Výše zmíněné společnosti mají velmi různorodou strukturu, srovnáním vybraných znaků je moţné určit trendy. Pro moţnost objektivního srovnání zisků byl hospodářský výsledek společnosti Agrofert v roce 2008 CZK 4, 43 mld. přepočten aktuálním kurzem USD 18, 37 (ČNB, 2009). Tab. 45: Srovnání nadnárodních společností Zisk v roce 2008 (v mil. USD) 3951
Mezinárodn í působnost
Cargill
Počet zaměst. (v tis.) 159
68 zemí
Podíl obilovin na činnosti firmy 26 %
ADM
28
1802
60 zemí
48 %
Bunge
25
1064
30 zemí
75 %
Noble Group
9
577
40 zemí
27 %
ječmen, kukuřice, pšenice
CPO
5
267
15 zemí
100 %
kukuřice
Agrofert
22
241
12 zemí
22, 5 %
ječmen, kukuřice, pšenice, ţito
Firma
Užíváné druhy obilovin čirok, ječmen, kukuřice, pšenice ječmen, kukuřice, pšenice, rýţe kukuřice, pšenice
Zdroj: Cargill, ADM, Bunge, Noble Group, CPO, Agrofert, 2009; vlastní práce
86 Všechny sledované společnosti jsou zaloţeny na principu široké diverzifikace činností do nejrůznějších odvětví. S výjimkou CPO mají firmy k dispozici vlastní dopravní síť, tato u zahraničních koncernů čítá lodě, nákladní automobily i vlaky. V rámci obilovin jsou však zaměřeny zpravidla na stejné komodity, přičemţ produkty z těchto komodit se liší v závislosti na povaze společnosti. Z výše uvedeného srovnání je patrné, ţe firma Cargill převyšuje ostatní společnosti jak v počtu zaměstnanců, tak v šířce mezinárodní působnosti. Jakoţto vůdčí subjekt na trhu obilovin nemá však tento segment ve své činnosti za většinový, naproti tomu společnost Corn Products Intenational je zaměřena pouze na zemědělskou komoditu - kukuřici a výrobky z ní pro různá odvětví. Společnost Agrofert vykazuje podobné znaky jako zahraniční nadnárodní korporace, nicméně nepůsobí na tolika národních trzích jako ostatní společnosti. Podobně jako firma Cargill či Noble Group nemá klíčovou oblast podnikání v rostlinné produkci, ale v chemickém průmyslu.
87
7
DISKUZE A ZÁVĚRY
Cílem této práce je zhodnotit vybrané projevy globalizace v produkci a uţití obilovin. Dílčí cíle jsou reprezentovány analýzou nabídkové a poptávkové stránky světové trhu s obilovinami, mezinárodním obchodem prostřednictví zhodnocení situace v exportu a importu, nastíněním situace vývoje světové ceny pšenice a následně analýzou nadnárodních společností působících v oblasti obilovin. Dílčím cílem práce bylo rovněţ posouzení moţnosti vyuţití dostupných zdrojů dat. Světový trh obilovin je charakteristický nárůstem jak na straně poptávky, tak na straně nabídky. Celková spotřeba obilovin je průměrně na úrovni 1, 5 mld. tun ročně a má rostoucí trend. Spotřeba obilovin v rámci EU tento vzrůstající trend následuje. U spotřeby jednotlivých plodin (tj. kukuřice, rýţe, pšenice, ječmen) je rovněţ patrná rostoucí tendence, ovšem s výjimkou ječmene. Světová spotřeba ječmene je v porovnání s ostatními sledovanými komoditami nízká. Co do mnoţství je průměrně spotřebováváno a uţito 598 mil. tun kukuřice, 390 mil. tun rýţe, 578 mil. tun pšenice a pouze 157 mil. tun ječmene ročně. Mezi zeměmi s nejvyšší spotřebou jednotlivých komodit dominují lidnaté země - Čína a Indie. V obou státech je nejvyšší spotřeba rýţe (Čína 154 mil. tun a Indie 113 mil. tun ročně) a pšenice (Čína 80 mil. t a Indie 68 mil. t ročně). Čína je rovněţ zemí s nejvyšší spotřebou kukuřice a Indie je zemí s druhou nejvyšší spotřebou ječmene ve světě. Při srovnávání spotřeby v kg/obyv. není moţné jednoznačně definovat země s nejvyšší spotřebou obilovin na obyvatele, tyto se různí u kaţdé komodity. Světová spotřeba v kg/obyv. u sledovaných komodit je nejvyšší opět u rýţe (průměrně 245 kg/obyv. v roce 2003) a u pšenice (průměrně 207 kg/obyv. v roce 2003), u kukuřice je to 140 kg/obyv. a u ječmene pouze 20 kg/obyv. v rámci zemí s nejvyšší spotřebou v kg/obyv. Při vzájemném posuzování vývoje spotřeby jednotlivých komodit pomocí tempa růstu je nejprogresivnější vývoj znatelný u kukuřice, dále rýţe, pšenice a stagnující tendence je u ječmene. Při rozlišení zemí spotřebovávajících obiloviny na rozvojové a rozvinuté je patrné, ţe dominantními spotřebiteli této komodity jsou země rozvojové (aţ 82 % světové spotřeby). Vývoj spotřeby obilovin v rozvojových zemích má rostoucí trend, zatímco
88 v rozvinutých zemích je patrná stagnace spotřeby této komodity. U rýţe a pšenice je podíl spotřeby rozvojových zemí aţ na úrovni 95 %. Světová nabídka obilovin, vč. těch nejdůleţitějších jako je pšenice, kukuřice, rýţe a ječmen, je odvislá od produkce a moţnosti světových zásob. Nejdůleţitější roli v produkci obilovin hraje Asie, ve které je produkováno 49 % ze světové produkce obilovin, a Amerika (27 % světové produkce). Světová produkce obilovin má rostoucí trend a pohybuje se průměrně na úrovni 1, 4 mld. tun ročně a osevní plochy na úrovni 520 mil. ha. Typickým znakem pro tento ukazatel je zajišťování většinového podílu světové produkce obilovin předními producenty. U produkce obilovin v EU je i přes výkyvy patrný mírně rostoucí trend. Hlavními producenty obilovin v EU jsou Francie (70142 tis. t v roce 2009) a Německo (50104 tis. t v roce 2009). Při srovnání průměrné roční produkce jednotlivých sledovaných plodin je nejvýznamnější plodinou kukuřice (618 mil. t), dále rýţe (585 mil. t) a pšenice (584 mil. t), nejniţší produkce ze sledovaných obilovin připadá na ječmen (145 mil. t). U prvních tří zmiňovaných plodin má produkce během sledovaného období rostoucí trend, pouze u ječmene dochází ke stagnaci produkovaného mnoţství. Mezi produkčními centry jednotlivých komodit opět dominují Čína a Indie, a to zejména u rýţe a pšenice. U kukuřice jsou největším producentem USA (aţ 47 % světové produkce) a rovněţ Čína (22 %). U ječmene je situace odlišná, zde jsou v zastoupení zejména evropské země (Rusko, Španělsko, Německo, Francie) a Kanada. Trend v produkci pšenice je s mírnými výkyvy rostoucí, tento fakt však není zapříčiněn nárůstem osevním ploch, který stagnuje kolem 215 mil. ha. Vývoj exportu a importu obilovin Evropské Unie má klesající trend, import naopak rostoucí. Hlavními obchodními partnery v mezinárodním obchodě s obilovinami EU jsou Argentina, Brazílie, Rusko, USA a Kanada, odkud pochází 92 % importu obilovin do EU. Největší mnoţství obilovin (aţ 46, 9 %) z EU putuje do Alţírska, Maroka, Saudské Arábie, Íránu, Tuniska a Turecka. Dále je zvaţován export a import jednotlivých sledovaných komodit. U obou ukazatelů a všech sledovaných plodin je bez výjimky pozorován vzrůstající trend. Tedy význam mezinárodního obchodu nabývá na významu. U exportu a importu se v roce 2007 hodnoty jednotlivých komodit pohybovali následovně. Export kukuřice byl na úrovni
89 110 mil. tun, export rýţe 27 mil. tun, export pšenice 130 mi. tun a export ječmene byl v posledním sledovaném roce 23 mil. tun. Import kukuřice byl na úrovni 110 mil tun, u rýţe 21 mil. tun, u pšenice 120 mil. tun a u ječmene 22 mil. tun. V rámci exportu se nevýznamnější vývozci podstatně liší v závislosti na komoditě. U kukuřice a pšenice jsou předním exportérem USA, u rýţe jsou to státy Jihovýchodní Asie (Thajsko, Indie) a u ječmene státy evropské (Francie, Německo). V rámci importu zde není ţádný dominantní stát, import jednotlivých komodit směřuje do různých zemí. Největším importérem kukuřice je Japonsko, rýţe Filipíny, pšenice Brazílie a u ječmene je největším importérem Saudská Arábie. Při sledování vývoje mezinárodního obchodu s jednotlivými komoditami byly zjištěny následující informace. U vývoje podílu exportérů na světovém exportu kukuřice během období 1994 – 2007 je patrný významný vliv USA (50 – 80 % světového exportu). Postupně roste vliv Argentiny a Brazílie. Naopak dochází k poklesu podílu u exportu Francie. Vývoj podílu exportu na produkci má rostoucí trend u Argentiny a Brazílie, která vstoupila na mezinárodní trh aţ v roce 2000. Míra zapojení USA do mezinárodního obchodu od roku 1998 stagnuje. U vývoje podílu hlavních exportérů na světovém exportu rýţe má po celé sledované období největší podíl Thajsko: Narůstá vliv Vietnamu, Pákistánu a Indie, jejíţ podíl je v posledním sledovaném roce srovnatelný s Thajskem. Naopak podíl Číny klesá. U zapojení předních exportérů do mezinárodního obchodu je rostoucí trend u Pákistánu a u Thajska a Indie dochází ke stagnaci. Při analýze vývoje podílů hlavních exportérů na světovém exportu pšenice je patrný klesající význam USA a Kanady. Podíl Francie a Austrálie má tendence stagnovat. U zapojení exportérů do mezinárodního obchodu s pšenicí, posuzovanému pomocí podílu exportu na produkci, je u Austrálie v letech 1994, 2002 a 2006 vyšší export neţ produkce. V těchto letech došlo patrně k vývozu jednak australské produkce a také části importovaného mnoţství do Austrálie. Díky těmto výkyvům je trend zapojení do mezinárodního obchodu u Austrálie rostoucí, u Kanady a USA stagnuje. V rámci vývoje podílů exportérů na světovém exportu ječmene má po celou dobu dominantní postavení Francie, jejíţ podíl stagnuje na úrovni 20 % světového exportu. Rovněţ Austrálie je po celé sledované období významným exportérem, její podíl však
90 meziročně kolísá. Podíl exportu Ukrajiny se v letech 2000 a 2001 meziročně zdvojnásobil, má rostoucí trend a v posledním roce jiţ byl na úrovni Německa. U vývoje podílů exportu na produkci u hlavních exportérů ječmene je u Francie a Německa stagnující trend. U Ukrajiny je trend prudce rostoucí s výkyvy na počátku sledovaného období, od roku 2000 má stále rostoucí tendenci. Pro posouzení rostoucího propojování trhů byla jako indikátor zvolena cena pšenice u hlavních exportérů této komodity. Na situaci náhlého zvýšení cen obilovin v roce 2006 je demonstrována reakce trhu a identifikovány následky této cenové změny. V návaznosti na tento pohyb cen je zpracována analýza vývoje cenové hladiny pšenice u jejich hlavních exportérů. Při sledování vývoje cenových indexů v časové řadě je patrná podobná tendence cenových hladin jednotlivých států. Nejtěsněji k sobě inklinují cenové hladiny USA, Austrálie, Německa a Francie. Nejvíce odlišné chování z vybraných exportérů má Rusko. Při posuzování trendu cenových hladin u předních exportérů je v časovém průběhu zřejmé vzájemné přibliţování cenových hladin, a tendování k cenové hladině světové, kterou reprezentuje cenová hladina USA. Tendování ke společné světové ceně svědčí o zvyšujícím se propojování světového trhu. V rámci porovnání vývoje cenové hladiny mezi EU a světem byla porovnána cenová hladina Francie a Německa, jako největších z exportérů pšenice v rámci EU, a cenová hladina USA, reprezentující světovou úroveň ceny. Chování cenové hladiny evropských států je velmi podobné a trendem těchto indikátorů je postupné přibliţování ke světové ceně během sledovaného období. I navzdory uzavřenému trhu EU cenové hladiny tendují ke světovému trendu. Dalším projevem globalizace v oblasti obilovin jsou nadnárodní společností, které v této sféře působí. Na americké firmě Archer Daniels Midland je demonstrován princip podnikatelské činnosti nadnárodních koncernů. Dále jsou uvedeny 4 další principiálně podobné zahraniční firmy pro moţnost srovnání vyvození trendu. Jedná se o americké společnosti Cargill, Bunge, Corn Products International a firmu Noble Group z Hong Kongu. Společnosti jsou vertikálně i horizontálně integrované, ovládají podstatnou část komoditních vertikál od prvotních článků aţ po prodej finalizovaných produktů. Podobnými znaky všech zmíněných firem je vysoká diverzifikace jejich činností do různých odvětví. Jejich aktiva jsou rozvrţena zpravidla na několik kontinentů a většina z nich vlastní svoji dopravní síť, tato čítá lodě, nákladní automobily i vlaky.
91 Většina z těchto firem má podíl činností spojených s obilovinami na celkové činnosti firmy menšinový. Druhy obilovin, kterými se společnosti zabývají, jsou především kukuřice a pšenice. Všechny sledované zahraniční korporace, které působí na trhu s obilovinami, pocházejí ze Spojených států amerických, resp. z Asie, tedy z oblastí představujících produkční centra obilovin. Jako příklad společnosti v podmínkách České republiky srovnatelné s těmito koncerny je uvedena firma Agrofert Holding, a.s. Tato firma vykazuje podobné rysy jako firmy zahraniční. Její činnost je diverzifikovaná do rostlinné a ţivočišné výroby a rovněţ do chemického průmyslu. Společnost je vertikálně i horizontálně integrovaná. Mezinárodní působnost firmy Agrofert je ve 12 státech na třech kontinentech. Její činnost spojená s obilovinami, zaměřená na kukuřici, pšenici a ječmen, není majoritní podnikatelskou činností firmy (pouze 22 %). V tomto směru se nabízí úzké propojení s dalším projevem globalizace, s dopravou. V souvislosti s nadnárodními globálně působícími korporacemi hraje doprava velmi významnou roli. Jelikoţ dochází k neustálé potřebě přesunu komodit a finalizovaných produktů od producentů přes zpracovatele aţ po konečné spotřebitele.Prostřednictvím nadnárodních korporací a vyuţívání jejich výhod je spojena většina částí světa v jeden celek. V práci na straně 49 jsou uvedeny datové zdroje a indikátory v rámci nich dostupné. Tyto ukazatele byly posouzeny na základě relevantnosti ke zkoumané problematice a validity těchto dat. Při ověřování moţností databáze FAO byla odhaleny nepřesnosti v oblasti spotřeby obilovin. Uvedené údaje nekorespondovaly s dalšími daty dostupnými z tohoto zdroje a tykajícími se produkce obilovin.
92 V rámci práce jsou dále předkládány další úvahy, které vychází z vypracovaných analýz. Nejrychlejší růst světové spotřeby je ze sledovaných komodit u kukuřice. Nárůst světové spotřeby a uţití kukuřice, s největší intenzitou od roku 2005, je částečně způsoben nepotravinářským vyuţitím této plodiny. Expanze výroby biopaliv, pro které je kukuřice hlavní výrobní surovinou, má významný podíl na uţití této plodiny. Čína je největším producentem obilovin, navzdory tomu se neřadí mezi významné exportéry této komodity. Je to způsobeno velmi silnou domácí spotřebou odvislé od vysoké populace ve státě. V mezinárodním obchodě obilovin se začínají profilovat významní exportéři, zejména u kukuřice a ječmene. Export kukuřice u Argentiny se během sledovaného období zvýšil téměř na 20% podíl světového exportu kukuřice. U ječmene je expandujícím exportérem Ukrajina, u této komodity je významným producentem Česká republika. Při pokračování progresivního vývoje exportu Ukrajiny, jejíţ podíl na světovém exportu ječmene od roku 2000 vzrostl trojnásobně, můţe do budoucna tato situace znamenat zhoršení moţnosti uplatnění české produkce ječmene na evropských trzích. Zvláště, dojde-li k uvolnění trhu EU. Zahraniční obchod s obilovinami Evropské Unie je charakteristický klesajícím exportem a vzrůstajícím importem. Příčinou této situace můţe být zvyšující se poptávka po obilovinách na trzích EU. Dle neoklasické ekonomické teorie ceny by ceny států měly tendovat ke společné ceně. Vývoj bazických indexů cen pšenice u hlavních exportérů potvrdil závislost vývoje cenových hladin jednotlivých zemí. Vývoj cenových hladin států má podobné tendence, některé z cenových hladin k sobě tendují s větší intenzitou (USA, Německo, Francie, Austrálie), některé s menší (Rusko, Kanada). Při pozorování trendů je během sledovaného období (1994 – 2007) patrné vzájemné přibliţování cen exportérů pšenice. Procesem globalizace tedy dochází ke zvyšujícímu se propojování trhů. Dle Jeníčka je zapojení do nadnárodní korporace šancí pro rozvojové země získat moţnost mezinárodně se prosadit. Dle Brauna liberalizace a otevřenost mezinárodních trhů přináší rozvojovým zemím prospěch z důvodu větší konkurenceschopnosti
93 a narůstající vliv nadnárodních korporací je příleţitostí pro menší zemědělské producenty v těchto zemích. Odpůrci těchto teorií zastávají názor zneuţívání levné pracovní síly a devastace prostředí v rozvojových zemích produkcí nadnárodních korporací. Například 50 % zaměstnanců firmy Cargill pochází a pracuje v rozvojových zemích. Je to důkaz vyuţívání komparativní výhody (nízké ceny výrobních faktorů), které nadnárodní společnosti vznikají při produkci v těchto zemích, ale vstupem nadnárodní korporace na trhy rozvojových zemí současně dochází k napomáhání jejich ekonomickému růstu a eliminaci chudoby.
94
8
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
BEČVÁŘOVÁ, V. Agrární sektor v podmínkách nové ekonomiky. In Firma a konkurenční prostředí 2004 - Sekce 10. Perspektivy plodinových burz v souvislosti s rozšiřování EU. Brno: KONVOJ, s. r. o., 2004, s. 9--16. ISBN 80-7302-082-3. BEČVÁŘOVÁ, V. Podstata a ekonomické souvislosti formování agrobyznysu. 1. vyd. Brno: MZLU v Brně, 2005. 68 s. ISBN 80-7157-911-4. BEČVÁŘOVÁ, V. Projevy globalizace v agrárním sektoru. In Sborník příspěvků z 2. mezinárodní vědecké konverence Nové trendy - nové nápady 2007. Znojmo: Soukromá vysoká škola ekonomická Znojmo, 2007, s. 10--19. ISBN 978-80-903914-2-0. BEČVÁŘOVÁ, V. Vliv globalizace na vývoj v agrárním sektoru. In ZEZULA, K. -REJNUŠ, O. Nové obchodovatelné komodity a jejich využití. Brno: MU ESF a Plodinová burza Brno, 2007, s. 6--15. ISBN 978-80-210-4432-6. BEČVÁŘOVÁ, V. Zemědělská politika. 1.vyd. Brno: MZLU v Brně, 2001. 120 s. ISBN 80-7157-514-3. BEČVÁŘOVÁ , V. Zemědělství v agrobyznysu : Základy agrární ekonomiky a politiky. Brno: 2005. 62 s. ISBN 80-7157-891-6. BEČVÁŘOVÁ, V., LECHANOVÁ, I. Zemědělství a potravinářský průmysl v rámci komoditních vertikál obecné a regionální aspekty. 1. vyd. Brno: MZLU v Brně, 2006. 49 s. ISBN 80-7157-921-1. BLAŢKOVÁ, I. Změny ekonomického postavení zpracovatelů v komoditní vertikále potravinářské pšenice. 1. vyd. Brno : MSD, spol.s r., 2008. 51 s. ISBN 978-80-7375254-5. BRAUN, Joachim. The World Food Situation: New driving forces and required actions. Washington: International Food Policy Research Institute, 2007. 19 s. ISBN 978-089629-530-8. CIHELKOVÁ, E., et al. Světová ekonomik: Regiony a integrace. 1. vyd. Praha, 2002. 244 s. ISBN 80-247-0193-6.
95 CRAMER, G., JENSEN, C., Agricultural Economics and Agribusiness. 1994, 534 s., ISBN 0-471-59552-7. GREGA, L. Teoreticko metodologické aspekty posuzování konkurenceschopnosti zemědělství. Brno: MZLU Brno, 2004. 81 s. ISBN 80-7157-822-3. JENÍČEK, V. Globalizace světového hospodářství. 1. vyd. Praha, 2002. 152 s. ISBN 80-7179-787-1. KOTLER, Philip. Marketing, management: Analýza, plánovaní, využití, kontrola. 9. vyd. 1998. 712 s. ISBN 80-7169-600-5. KUČEROVÁ, J., PELIKÁN, M., HŘIVNA, L. Zpracování a zbožíznalství rostlinných produktů. 1. vyd. Brno: MZLU v Brně, 2007. 125 s. ISBN 978-80-7375-088-6. KULHAVY, E. Mezinárodní marketing. Přeloţila Dagmar Petrová - Skalková. 1. vyd. Praha: BaBtext, 1992. 285 s. ISBN 80-90144-0-3. MAJEROVÁ, I., Mezinárodní integrační procesy. 1. vyd. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, 2007. 125s. ISBN 978-80-7248-420-1. MANKIW, G. Zásady ekonomie. 1.vyd. Praha, 2000. 768 s. ISBN 80-7169-891-1. PORTER, M. Konkurenční strategie. Praha, 1994. 403 s. ISBN 80-85605-11-2.
INTERNETOVÉ ZDROJE Agriculture and Rural Development [online]. 2009 [cit. 2010-01-02]. Dostupný z WWW: . AGROFERT [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . Archer Daniels Midland Company [online]. 2009 [cit. 2009-12-07]. Dostupný z WWW: . Bunge [online]. 2009 [cit. 2009-12-07]. Dostupný z WWW: .
96 Cargill [online]. 2009 [cit. 2009-12-07]. Dostupný z WWW: . Corn Products International [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . European Commission : Eurostat [online]. 2009 [cit. 2010-01-02]. Dostupný z WWW: . FAOSTAT [on-line]. 2009 [cit. 2009-12-07]. Dostupné z WWW: Food Market [on-line]. 2009 [cit. 2009-12-02]. Rice production. Dostupné z WWW: . MATYÁŠOVÁ, Veronika. Česká televize : Babišův Agrofert uspěl, kupuje Agropol Group [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: Noble Group [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . Státní zemědělský intervenční fond [online]. 2009 [cit. 2009-01-02]. Dostupný z WWW: . Foreign Agricultural Service : United States Department of Agriculture [online]. 2010 [cit. 2010-01-04]. Dostupný z WWW: . YAHOO FINANCE : Archer Daniels Midland Company [online]. 2009 [cit. 2009-1207]. Dostupný z WWW: . Wikinvest : Archer Daniels Midland Company [online]. 2009 [cit. 2009-12-07]. Dostupný z WWW: .
