Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura. Vědeckofantastické motivy v díle Karla Hlouchy

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Barbora Škamlová

Vědeckofantastické motivy v díle Karla Hlouchy Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D. 2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

Děkuji Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za odborné vedení, vstřícný přístup a celkovou pomoc při zpracování mé bakalářské práce.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 1. Vědeckofantastická literatura a její žánrové znaky ...................................................... 8 2. Karel Hloucha a jeho dílo v kontextu literární fantastiky ........................................... 12 3. Analýza Hlouchovy tvorby s ohledem na žánrové znaky SF ..................................... 16 3.1 Technicko-dobrodružný směr ............................................................................... 16 3.2 Sociálně-spekulativní směr ................................................................................... 35 Závěr ............................................................................................................................... 45 Seznam literatury ............................................................................................................ 48

Úvod Karel Hloucha byl český prozaik, autor literatury především pro děti a mládež. Část jeho děl přitom nese žánrové znaky science fiction. Dílo K. Hlouchy vycházelo ve Vilímkově nakladatelství od roku 1907 a zpočátku se těšilo velkému zájmu čtenářů. Hloucha navazoval na práce u nás tehdy velmi dobře známého Julese Verna. Podle Ondřeje Neffa tak nevědomky následoval výzvu Jana Nerudy z roku 1883, tehdy Neruda otiskl fejeton věnovaný Vernovi a v podstatě vyzval k následování Vernova vzoru.1 Hloucha, dnes téměř neznámý spisovatel, se tak stal jedním ze zakladatelů science fiction u nás, zejména tím, že jako první psal science fiction systematicky: „Do nástupu J. M. Trosky v roce 1936 a s výjimkou Karla Čapka stojícího jaksi mimo kategorie můžeme pokládat Karla Hlouchu za nejvýraznějšího zástupce starší české science fiction. K fantastice tíhl programově a na rozdíl od většiny ostatních tvůrců tohoto žánru se pokoušel o autorský vývoj reagující na nakladatelskou poptávku i literární trendy.“2 Přesto se o Hlouchu literární věda doposud zajímala pouze okrajově; v pracích Něco je jinak (kapitola Zrození, vzestup a pád českého Verna) a Tři eseje o české sci-fi se mu věnoval již zmíněný O. Neff, zmiňuje jej Tomáš Studenovský ve svém Slovníku českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně), kde uvádí stručný životopis a seznam děl. 3 Neznalost Hlouchových prací je snad zapříčiněna i jejich obtížnou dostupností. Mnohé byly vydány jednou či dvakrát, a to v letech 1907–1931. Romány vydané před první světovou válkou měly u čtenářů pozitivní ohlas. V meziválečném období Hlouchovo dílo náhle zastaralo, přežilo se. Důvodem mohl být archaický jazyk některých prací, nadužívání terminologie, posun stavu poznání, zejména v oblasti přírodních věd. Poslední dva romány, vydané v letech 1929– 1931, se setkaly s téměř naprostým nezájmem čtenářů. Je zřejmé, že již ve 30. letech 20. století bylo Hlouchovo dílo zastaralé. Přesto krátce po druhé světové válce 1

NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 105. 2 ADAMOVIČ, Ivan. Vládcové vesmíru: kronika české science fiction: od Svatopluka Čecha po Jana Weisse. 1. vyd. Praha: Plus, 2010, s. 109. 3 STUDENOVSKÝ, Tomáš. Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně). 1. vyd. Praha: Ostrov, 2000, 223 s.

5

zvažovalo Vilímkovo nakladatelství reedice některých děl, nicméně lektor je nedoporučil a Hlouchův styl označil za „salónně napínavý a vzrušující, povídky za anglicky mezinárodního nátěru, kromobyčejné příběhy bizarních, děsivých až i příšerných námětů bujné, až horečné fantazie, spíš senzační než hluboké a řadí se tím do literatury kratochvilné, jaká se kupuje do vlaku apod.“4 V současné době není kompletní dílo Karla Hlouchy dostupné ani v Národní knihovně České republiky, ani v Moravské zemské knihovně. Seznámit se s dílem Karla Hlouchy mohli čtenáři v antologii Vládcové vesmíru5 (povídka Uvolněný běs z knihy Ostrov spokojenosti a jiné prósy) a v edici nakladatelství Olympia Dobrodružný svět, kde roku 1994 vyšla Zakletá země, v přepracované a zkrácené verzi Drahomíry Smutné. I přes výše naznačené nedostatky Hlouchových knih považujeme za vhodné se s tímto autorem seznámit, chceme-li zkoumat počátky české science fiction a zjistit, kdo se podílel na vstupu sci-fi na naši literární scénu. Tato bakalářská práce představuje dílo Karla Hlouchy, konkrétně pět knih, v nichž nalezneme žánrové znaky sci-fi a které byly většinou určeny dětem a mládeži, přičemž se zaměříme především na SF motivy jako takové; zcela vynecháme díla nefantastická. Předmětem zájmu budou díla Podivuhodné Jiříčkovo cestování, Zakletá země, Sluneční vůz, Ostrov spokojenosti a jiné prósy a Podivný osud Rip van Winkla, z toho jsou dva romány a tři sbírky povídek. Rozbor vědeckofantastických znaků Hlouchových děl je proveden na základě definic žánru science fiction a vychází především z analytické práce s primárními texty. Pracujeme s odbornou literaturou, z níž čerpáme při charakterizaci motivů SF a při práci s literárněvědnými kategoriemi, dále s literaturou populárně naučnou – zejména s pracemi O. Neffa, jenž se Hlouchovi doposud věnoval nejvíce. Neopomíjíme dobovou kritiku, nejčastěji anotace a recenze, přičemž bereme v potaz možný subjektivní postoj některých autorů. Předpokládáme, že se v Hlouchově díle projeví především zájem o vědu, a tedy technologický motivický okruh a zájem o přírodní vědy. Dále očekáváme vliv výzkumných cest do exotických oblastí, které inspirovaly Hlouchu zejména při psaní fantastických cestopisů.

4

NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 125. 5 ADAMOVIČ, Ivan. Vládcové vesmíru: kronika české science fiction: od Svatopluka Čecha po Jana Weisse. 1. vyd. Praha: Plus, 2010, 384 s.

6

„Donald Wollheim v práci The Universe Makers (Tvůrcové vesmíru, 1971) nalezl v literární minulosti čtyři zdroje moderní science fiction: imaginární cesty, předpovědi budoucnosti, pozoruhodné vynálezy a sociální satiru,“ 6 napsal O. Neff. V práci očekáváme nalezení alespoň jednoho zdroje současné sci-fi z výše uvedených čtyř. Bakalářská práce je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole se věnujeme obecně SF a žánrovým znakům SF, v kapitole druhé se seznámíme s osobou autora a zařadíme jeho dílo do literárněhistorického kontextu, zmíníme inspirátory, předchůdce a současníky K. Hlouchy v oblasti science fiction. Třetí kapitola je věnována analýze děl Karla Hlouchy, rozdělených do technicko-dobrodružného a sociálně-spekulativního směru, s ohledem na jednotlivé žánrové znaky SF. V závěru zjištěné poznatky shrneme. Cílem předkládané práce je najít tyto znaky, které vypovídají o zařazení k žánru SF, v konkrétních textech Karla Hlouchy.

6

NEFF, Ondřej. Všechno je jinak: (kapitoly o světové science fiction). 1. vyd. Praha: Albatros, 1986, s. 17.

7

1. Vědeckofantastická literatura a její žánrové znaky Definovat sci-fi je problematické a stále neexistuje žádná závazná definice žánru. Science fiction literatura (zkratky sci-fi, SF) je jedním z typů literární fantastiky. V rámci literární fantastiky rozlišujeme několik žánrů, v našem prostředí se vžilo rozlišení především na fantasy, science fiction, horor a postmoderní fantaskní literaturu. Literární teorie obecně nemá jednotný názor na vymezení zmíněných žánrů, a to ani v případě hyperonymního pojmu literární fantastiky. Autoři definic (fantastiky i sci-fi) se neustále setkávají s problémy, jako je například otázka, co je reálný svět a jak se vůči němu vymezuje literární fantastika, pokud vůbec. V zásadě vycházíme z rozdělení na dvě literární tendence, a to na realistickou a fantastickou. Zatímco realistická literatura nabízí čtenáři příběhy založené na znalosti reálného světa, fantastická literatura přináší prvek změny, tedy něco, co odlišuje fantastický svět od aktuálního. Prvek změny je uznáván jako hlavní rys, odlišující realistickou a fantastickou literaturu. O tomto svědčí definice, jež nalézáme v publikacích věnovaných SF, a z nichž vyplývá, že SF je literaturou změny. Odlišné pojetí fantastiky představil Jiří Šrámek v publikaci Morfologie fantastické povídky. 7 Šrámek čerpá z francouzské literární teorie 19. století, která fantastické příběhy označuje za napínavé, vzbuzující hrůzu, mající temnou atmosféru a negativní vyznění. V jejich centru stojí nějaká záhada. Prvek změny se uplatňuje i v takto charakterizovaných příbězích. Vzhledem k nesjednocenému názoru na fantastickou literaturu není možné chápat níže uvedené definice, zaměřené především na SF, jako bezvýhradně platné. Ivan Adamovič předkládá ve Slovníku české literární fantastiky a science fiction pracovní definici žánru: „Science fiction je literaturou změny. Jde o změnu celé společnosti, o zásah do každodenní reality. SF se tematicky zabývá důsledky této změny, ať už globální (všechny příběhy posazené do budoucnosti), nebo lokální či individuální, s uvážením jejich možného dopadu (vynálezy a experimenty, neobyčejné schopnosti člověka). Popis této změny, tohoto stavu, v němž je ‚něco jinak‘, je pak využíván za různými účely – prognostickým (snaha odhadnout příští vývoj civilizace), satirickým (reflexe současné společnosti), psychologickým (lidský charakter vystavený neobvyklé situaci) a podobně. 7

ŠRÁMEK, Jiří. Morfologie fantastické povídky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 135 s.

8

Na rozdíl od fantastické literatury v užším pojetí jsou události popisované SF literaturou v zásadě uskutečnitelné a racionálně vyložitelné.“8 Definice je obsáhlá a široce zaměřená. Pro naše účely je však vhodná, neboť zmiňuje konkrétní žánrové znaky SF, například vynálezy a experimenty, reakce lidí na různé změny. James Bailey charakterizuje SF takto: „Science fiction je vyprávění o pomyslném vynálezu nebo objevu v přírodních vědách a z něho plynoucích dobrodružstvích; musí to být vědecký objev – něco, co autor může alespoň nějak vědecky opodstatnit.“9 Tato definice se jeví jako vhodná pro posuzování děl K. Hlouchy, která jsou často založena na vynálezu a dobrodružství, jež je vynálezem umožněno. Encyklopedie literatury science fiction uvádí tento výklad SF: „Část fantastické literatury, odehrávající se v realitě, s níž dosud lidé neměli zkušenost – tedy buď v budoucnosti, nebo v přítomnosti (případně i v minulosti), v níž je však ‚něco jinak‘. Oním ‚něco je jinak‘ je obvykle vynález, setkání s jinou formou života, neobyčejné schopnosti člověka, dosud nerealizovaný experiment, dosud neuskutečněná událost globálního významu (katastrofa, nová světová válka) a podobně. Na rozdíl od fantasy by toto ‚něco jinak‘ mělo být racionálně odůvodněné, případně uskutečnitelné. Autorem pojmu je H. Gernsback. U nás se nejvíce vžila zkratka sci-fi (autorem je F. J. Ackerman), které se v anglické jazykové oblasti dnes užívá převážně jako hanlivé označení pro podřadnou SF.“10 V této definici se pojí prvky výše zmíněných definic, navíc zmiňuje problematiku

samotného

slova

sci-fi,

které

bylo

u

nás

přeloženo

jako

vědeckofantastická literatura (zkratka VFL). Z motivů SF jmenuje vynálezy, experimenty, výjimečné schopnosti lidí a jiné, přičemž všechny spadají pod prvek změny. Je patrné, že jedním z hlavních rysů SF literatury je, po prvku změny, vědecký základ. Science fiction vychází z reálných přírodních zákonů a z poznatků lidí o světě a vesmíru. Z tohoto důvodu je dění vědeckofantastických románů vnímáno jako neskutečné, ale v určitém momentě možné díky vývoji vědy. Tuto situaci ilustrují technická zařízení z děl J. Verna, jež byla později opravdu vynalezena. Věda se v sci-fi projevuje často jako vynález, nebo jako zaměření na některou vědní disciplínu. 8

ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: R3, 1995, 349 s. NEFF, Ondřej. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: Asociace fanoušků science fiction, 1995, s. 27. 10 Tamtéž, s. 32. 9

9

Encyklopedie literatury science fiction 11 uvádí hlavní motivické okruhy sci-fi, v díle Karla Hlouchy z nich nalezneme antropologii, astronomii, Atlantidu, biologii, fantastické cestopisy, humor, inteligenci, optimismus a pesimismus, techniku a ztracené světy. Uvedený výčet je nejednotný, zahrnuje okruhy založené nejen na vědě, ale odkazuje také na narativní způsoby užívané v SF a různé přístupy k zobrazování fikčního světa. K uvedeným motivickým okruhům se váží jednotlivé žánrové znaky SF (motivy, rysy SF), které popíšeme níže. Antropologie jako věda o člověku se v SF projevuje sledováním vývoje člověka, objevy dosud neznámých civilizací, popisy lidské chování – například v krizových situacích, ale také při běžných činnostech, jakými je obstarávání potravy, oděvů nebo obydlí. Astronomie zahrnuje motivy odvíjející se od zkoumání vesmíru a vesmírných těles. Charakterizuje různé astronomické jevy a objekty, přičemž se opírá o aktuální stav poznání a v dané době platné teorie a zákony. Nalezení Atlantidy a její průzkum je samostatným žánrovým znakem SF, podobně jako ztracené světy, jež jsou specifickým druhem fantastických cestopisů. Fantastické cestopisy pojednávají o výpravách do neprobádaných oblastí na Zemi, do vesmíru, nebo o cestách do zaniklých, mytických míst. Ztracené světy líčí ta místa na Zemi (na povrchu i pod povrchem), jež uchovala starší formy života a kultury, například paleolitické. Umožňuje to izolace takového místa od okolního světa. Příběhy o ztracených světech byly populární zejména v době, kdy Země ještě nebyla pečlivě probádána. Biologie se ve SF projevuje v konkrétních, vědecky přesných popisech fauny a flóry, případně člověka a stavby jeho těla. Motivický okruh humoru se vztahuje k dílům s převahou zábavné funkce, vyznění příběhů je humorné. Optimismus a pesimismus se v SF projevují různě. Mohou být spojeny s technikou – technologický optimismus se projevuje důvěrou v přínos techniky, pesimismus se zabývá zneužitím technologií a jejich hrozbou pro člověka. Tyto dva přístupy se také mohou projevovat v povahách postav a v jejich životních postojích. O technice jsme se zmínili v souvislosti s optimismem a pesimismem. Technika je pro SF důležitá (pro vědeckofantastickou literaturu chápanou jako Hard SF) a může 11

NEFF, Ondřej. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: Asociace fanoušků science fiction, 1995, s. 125–162.

10

se projevovat v žánrových znacích, jakými jsou různorodé vědecké vynálezy, například vědeckofantastické cestovní prostředky, zbraně, umělé součásti lidských těl a jiné. Přestože je SF fantastickou literaturou, její existence je podmíněna znalostmi reálného světa. Autoři SF vytvářejí fikční světy založené na světě aktuálním, aplikují na ně nám známé přírodní zákony. V Úvodu jsme zmínili čtyři zdroje moderní SF: imaginární cesty, předpovědi budoucnosti, pozoruhodné vynálezy a sociální satiru. Tyto zdroje odpovídají výše popsaným motivickým okruhům (například imaginární cesty chápeme jako fantastické cestopisy), a také dvěma směrům, které se vyčlenily v rámci starší SF: směr technologické literatury a sociální literatury. Technologická linie, označovaná také jako technicko-dobrodružná, je založena na technice, na přírodních vědách. Z žánrových znaků SF nalézáme v technicko-dobrodružné literatuře především vědecké vynálezy, popisy živé a neživé přírody, fantastické cestopisy spojené s objevy zaniklých civilizací, ztracených světů. Směr sociální SF, označovaný také jako sociálně-spekulativní, přináší zaměření na člověka, na lidstvo. Zkoumá například, jak vědecké vynálezy ovlivňují člověka a jak na něj působí. Motivy SF v této linii literatury jsou opět vynálezy, dále způsoby fungování lidské společnosti, události velkého dosahu na lidstvo, optimismus a pesimismus jako přístupy k vědění, k lidskému životu, různé experimenty, výjimečné schopnosti postav. V díle Karla Hlouchy proto budeme hledat prvky změny, žánrové znaky typické pro směr technicko-dobrodružný a sociálně-spekulativní. Při charakterizování SF literatury je nutné podotknout, že díla obecně posuzujeme jako více a méně vědeckofantastická. V některých dílech je žánrový znak SF výrazný a pro dílo stěžejní, popřípadě takových znaků nese text několik, jiná díla nesou jen jeden SF znak, jenž navíc nemá pro příběh zásadní význam. Mnoho prací navíc spadá do jiných žánrů a prvek science fiction je v nich cestou ke ztvárnění problematiky, slouží například k uvedení postav do určité situace, načež dílo zkoumá jejich reakce.

11

2. Karel Hloucha a jeho dílo v kontextu literární fantastiky Spisovatel Karel Hloucha se narodil 21. února 1880 v Podkováni u Mladé Boleslavi do rodiny sládka Josefa Hlouchy a jeho ženy Anny Hlouchové, rozené Matouškové. Jeho strýcem byl cestovatel Josef Kořenský, jeho mladším bratrem byl Josef („Joe“) Hloucha, rovněž spisovatel – autor cestopisů a japanolog. Oba tito příbuzní měli vliv na Hlouchovu literární práci, zejména zprostředkováním zážitků z exotických zemí. Obecnou školu Hloucha navštěvoval v Libochovicích, kam se rodina roku 1885 přestěhovala, dále pokračoval ve studiu na gymnáziu v Mladé Boleslavi a poté v Praze, kde žili od roku 1895, a v letech 1898–1901 studoval na pražské právnické fakultě. Po ukončení studií pracoval jako soudní a finanční úředník, spolupracoval také se svým bratrem Josefem, například roku 1908 společně otevřeli v Praze japonskou čajovnu. Zemřel v Praze, 7. ledna 1957, ve věku 77 let. Karel Hloucha napsal celkem deset knih, z toho pět děl publikovaných v letech 1907–1926 můžeme považovat za sci-fi12. Je také autorem jednoho scénáře, a to k filmu Příchozí z temnot. 13 První dva Hlouchovy romány Hra osudu (1903, r. 1937 pod názvem Řiďte loď k Pacifiku!) a Požár na východě (1908) jsou dobrodružné cestopisy bez jakýchkoliv fantastických prvků, dále se jimi proto zabývat nebudeme. Prvním dílem s prvky sci-fi je povídková kniha Podivuhodné Jiříčkovo cestování (1907), následuje román Zakletá země (1910), román Sluneční vůz (1921), sbírka Ostrov spokojenosti a jiné prósy (1925), sbírka Podivný osud Rip van Winkla (1926), román Dům v oblacích (1929) a na něj volně navazující román Modří mravenci (1931). Poslední dva jmenované romány se více blíží dobrodružné literatuře a znak sci-fi je v nich velmi omezený. Roku 1928 vyšel dobrodružný román z pravěku Zelené šero. V roce 1935 Hloucha dokončil povídkovou knihu Neslýchané příběhy, nakladatel J. R. Vilímek se ale rozhodl knihu vůbec nevydat a uzavřel tím Hlouchovo dílo.14 Hloucha psal od počátku 20. století do 30. let 20. století. V tomto období už existovala řada děl s rysy SF. Takové práce se znaky sci-fi nalezneme napříč dějinami 12

NEFF, Ondřej. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: Asociace fanoušků science fiction, 1995, 555 s. 13 Fantastický film Příchozí z temnot režiséra Jana Stanislava Kolára z roku 1921. 14 NEFF, Ondřej. Něco je jinak. (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 125.

12

literatury, za období rozvoje fantastické literatury však považujeme až 19. století. Do této doby klade literární věda počátky budoucího žánru, píší autoři jako Mary Shelleyová, Edgar Allan Poe, Jules Verne, Herbert George Wells. Vznik SF není zpravidla přesně časově vymezen, žánr se rozvíjel postupně. Přesto se najdou i datace konkrétní, například spisovatel C. M. Kornbluth datuje vznik SF rokem 1929 (podle Huga Gernsbacka, který v daném roce poprvé použil pojem science fiction).15 Pokud bychom i my přijali rok 1929 jako závazný mezník, museli bychom konstatovat, že díla vzniklá před tímto datem nespadají do kategorie SF. Pracujeme však s předpokladem, že i práce vzniklé před výše zmíněným datem k SF řadit lze, a to právě na základě žánrových znaků SF. Karel Hloucha byl – v době, kdy psal – již obeznámen s pracemi J. Verna, zakladatele technologické linie SF literatury, 16 později také s knihami H. G. Wellse. Z korespondence vyplývá, že Wellse znal Hloucha dobře.17 Měl tak povědomí o dvou základních směrech rané science fiction, za prvé o Vernově technologickém směru, za druhé o Wellsově sociálně-spekulativním směru. Ve své době byl Hloucha považován za „českého Verna“, přičemž na počátku 20. století bylo navazování na Vernův odkaz časté u mnoha evropských spisovatelů. Dílu Julese Verna byl Hloucha blízký především tematicky, ohlasu jako Verne však nedosáhl (Hlouchovo dílo vůbec nebylo známé za hranicemi). Karel Hloucha se tedy inspiroval zejména Vernem a Wellsem, později také E. A. Poem. Zaměření těchto tří autorů charakterizuje proměny Hlouchovy poetiky, kterou můžeme rozdělit na dvě etapy. V první, inspirované Vernem, psal Hloucha technicko-dobrodružné romány a povídky: Podivuhodné Jiříčkovo cestování, Zakletou zemi, Sluneční vůz. Ve Slunečním voze se projevuje ovlivnění Wellsem a Hloucha přechází do druhé tvůrčí etapy, z níž pocházejí sbírky povídek Ostrov spokojenosti a jiné prósy a Podivný osud Rip van Winkla. Pro počátek této fáze je typické zaměření spíše na sociální sci-fi, objevují se pocity marnosti lidského konání, jež vrcholí v závěru druhé etapy, ovlivněné Poem. Tím do Hlouchových prací pronikají hororové znaky a vyznění příběhů je negativní. Tomuto rozdělení na tvůrčí etapy odpovídají i různé vědeckofantastické motivy v dílech. 15

NEFF, Ondřej. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: Asociace fanoušků science fiction, 1995, s. 37. 16 Tamtéž, s. 26. 17 NEFF, Ondřej. Něco je jinak. (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 112.

13

Karel Hloucha nebyl ani prvním autorem, který psal SF na našem území. Jeho přínos pro vědeckofantastickou literaturu spočívá především v tom, že se literatuře s rysy science fiction věnoval systematicky na rozdíl od svých předchůdců, kteří napsali jednu, či dvě osamocené knihy s žánrovými znaky sci-fi a dále se ve své tvorbě SF nevěnovali. Mezi takové autory patří Karel Pleskač s románem Život na Měsíci (1881), Metod Suchdolský a jeho Rusové na Martu (1909), František Pavlovský s romány Zemí (1911) a Vzduchem (1921); dále najdeme v české literatuře konce 19. století řadu povídek a románů označovaných jako fantastické, ale již dosti vzdálené sci-fi (například práce Karla Švandy ze Semčic – Fantastické povídky z roku 1892, Bizarní povídky z roku 1896). Zde je namístě zmínit problematiku zařazení některých autorů, kteří publikovali dříve, popřípadě ve stejné době jako Hloucha, k žánru SF. Míníme tím především spor o Jana Amose Komenského a jeho Labyrint světa a ráj srdce (1631), Písně kosmické (1878) Jana Nerudy, Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888) a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1888) Svatopluka Čecha a také práce Karla Čapka, mimo jiné R. U. R. (1920), Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922) nebo Věc Makropulos (1922). Názory na tato díla se různí. Například O. Neff je zařazuje k SF, I. Adamovič nepovažuje za SF Labyrint světa a ráj srdce, Přemysl Houžvička v Bibliografii české science fiction a fantaskní literatury z let 1853–194918 řadí k SF Čapka a Čecha. Adamovič se v antologii Vládcové vesmíru vyjadřuje k Nerudovi a science fiction v Písních kosmických: „V témže roce [1878] však vyšla jeho slavná sbírka básní Písně kosmické hraničící s tematikou science fiction. Neruda zde vyjádřil nejen vlastenecké postoje, ale nezapomněl na svou vášeň – astronomii – a naplnil knihu kosmickými vizemi, v nichž nechybí ani otázka bytostí na jiných planetách a vidiny apokalyptického zániku naší planety.“19 Adamovič také hovoří o Nerudovi jako o horlivém čtenáři a propagátorovi J. Verna, který recenzoval mnoho Vernových knih. Výše zmíněné texty vznikaly v době, kdy intencí autorů nebylo napsat sci-fi, a ani tehdejší čtenáři tak díla nevnímali. Ještě před koncem druhé světové války v českých

zemích

neexistoval

žánr

sci-fi

jako

samostatný,

známa

byla

18

HOUŽVIČKA, Přemysl. Od Kolára k Faucharovi: bibliografie české science fiction a fantaskní literatury z let 1853–1949. 1. vyd. Praha: Přemysl Houžvička, 2006, 82 s. 19 ADAMOVIČ, Ivan. Vládcové vesmíru: kronika české science fiction: od Svatopluka Čecha po Jana Weisse. 1. vyd. Praha: Plus, 2010, s. 27.

14

„utopistická“ literatura, jež se kryla s technicko-dobrodružnými romány J. Verna. Při zpětném pohledu vidíme, že například Komenský vytvořil samostatný paralelní svět, tedy výrazný znak science fiction, nicméně to, co my dnes chápeme jako sci-fi, je ve výše zmíněných pracích ve funkci prostředku odlišení, vytvoření jiného modelového prostředí, v němž se příběh odehrává a význam příběhu v něm vynikne lépe, než v prostředí reálném. SF prvky u Čapka, Komenského a jiných sloužily k vytvoření specifických podmínek, které napomohly alegorickému vyjádření určitého problému. U Nerudy je znak sci-fi výsledkem výrazného dobového nadšení pro astronomii, u Čecha se pan Brouček dostane na měsíc, ale jen ve snu. Cílem práce není rozhodnout výše nastíněný spor, považujeme ale za nutné zmínit jej, předkládáme-li práci o průkopníkovi SF, do níž Hloucha přispěl několika kvalitními nápady a především prvním vědeckofantastickým románem vůbec. Karel Hloucha měl řadu předchůdců, českých i zahraničních, u nichž se mohl inspirovat a navazovat na jejich práce a myšlenky. Zřejmě však neměl žádné přímé následovníky, kteří by se k němu hlásili.

15

3. Analýza Hlouchovy tvorby s ohledem na žánrové znaky SF

3.1 Technicko-dobrodružný směr První fáze Hlouchovy práce, ohraničená roky 1907–1921, je charakteristická zájmem o techniku, o nové vynálezy usnadňující život. Nejčastěji se jedná o vědeckofantastické cestovní prostředky, dále biologii, ztracené světy, antropologii a astronomii, pro Hlouchu je také typický zájem o neživou přírodu, o geologii. Do této etapy patří povídková kniha Podivuhodné Jiříčkovo cestování a romány Zakletá země a Sluneční vůz. Než přejdeme k analýze jednotlivých znaků SF, stručně uvedená díla charakterizujeme. Podivuhodné Jiříčkovo cestování je prvním dílem Karla Hlouchy, v němž nalézáme vědeckofantastické žánrové znaky, jež ale nejsou plnohodnotné. O veškerých příbězích, nesoucích žánrový znak SF, se hlavnímu hrdinovi pouze zdá ve spánku. Kniha Podivuhodné Jiříčkovo cestování obsahuje celkem pět povídek: Země ticha a smrti, Zlý les, V zrcadle, Kapka a V černé hlubině, jejichž hlavní náplní je dobrodružná cesta. Povídky jsou spojeny volně, nenavazují chronologicky. Spojovacím prvkem jsou postavy povídek, včetně vzpomínek hrdinů, v nichž odkazují na jiné události. Příběhy tak nejsou izolované. Například v úvodní povídce knihy Jiříček říká: „‚Všude s tebou půjdu, strýčku, jen žádnou jurskou dobu, prosím tě. To nesnesu! Je mi zle, vzpomenu-li na brontosaury!‘ prohlásil odhodlaně.“20 Jiříček vzpomíná na výpravu do jurské doby, avšak povídka o této výpravě je ve sbírce zařazena jako třetí v pořadí (povídka V zrcadle). Podobně ve třetí povídce V zrcadle Jiříček se strýcem vzpomínají na příhody, o nichž si čtenář přečte až v povídce následující (Kapka). Hrdinou knihy je Jiříček, malý chlapec, o kterého pečuje jeho strýc Jan. V povídkách vystupuje ještě postava Františka, jenž má na starosti obsluhu a chod strojů: „Na Verna navazuje Hloucha, i pokud jde o vztah hrdinů k technice, o jejich vlastní technickou činnost. Citlivě rozeznává nadřazenou a podřazenou práci. K činnostem nadřazeným počítá veškeré rozhodování, uvedení stroje do chodu a jeho 20

HLOUCHA, Karel. Podivuhodné Jiříčkovo cestování. Praha: J. R. Vilímek, 1908, s. 11.

16

zastavení. Na prostou technickou rutinu má strýček Jan najatého člověka, strojníka Františka, eventuálně další, už nejmenované služebné duchy.“21 Vnější charakteristika postav chybí, spisovatel čtenáři nesděluje žádné konkrétní informace o vzhledu, či věku postav. Vnitřní charakteristika se projevuje v jednotlivých povídkách, ukazují se povahy hrdinů, jejich schopnosti a intelekt. Postava strýce se vyznačuje vysokou inteligencí, právě on je zřejmě vynálezcem všech technických prostředků představených v díle. Výstavba povídek sbírky je stále táž: Jiříček je u svého strýce, který mu předvede vynález, cestovní prostředek (batyskaf, zrcadlo, hydroplán a jiné), jehož prostřednictvím se vydají na dobrodružnou cestu, vždy v noci. „Hlouchovy technické zázraky jsou dopravní prostředky v pravém slova smyslu: nemají v příběhu jinou funkci než dopravit hrdiny na místo děje.“22 Vědeckofantastický znak cestovního prostředku se tak objevuje v povídkách na počátku, další vypravování nese méně výrazné rysy SF. Z hlediska tematické struktury povídek „vystupuje do popředí gradující, dramaticky vyhrocený, poutavý a napínavý děj, v němž se střídají v rychlém sledu nečekané, konfliktní a nebezpečné situace“23. Tato charakteristika dobrodružné literatury plně vystihuje Podivuhodné Jiříčkovo cestování, Hloucha nijak nenarušuje výstavbu povídek. Po jednotném úvodu následuje velmi vyhrocené a nebezpečné dobrodružství, jež je výsledkem Jiříčkova snění; v závěru každé povídky se schyluje k tragickému konci (všechny by končily smrtí postav, což si Jiříček vždy uvědomuje a hovoří o tom), avšak Jiříček se vždy probudí a tím se zachrání. Fakt, že celá výprava byla snová, je prozrazen až na konci povídky. K uzavírání příběhů se vyjadřuje O. Neff: „Bylo už řečeno, že každá povídka končí Jiříčkovým probuzením, po vzoru McCayova 24 kresleného seriálu o Malém Nemovi. To je však politováníhodné, neboť takové řešení dramatu právem považujeme za nejapnost – a Jiříčkovo cestování tím vylučuje z okruhu skutečných, ‚čistokrevných‘ vědeckofantastických příběhů.“25 Hloucha se v době vzniku povídek nedovedl vypořádat s rozepsaným příběhem jinak, než probuzením hlavního hrdiny. Při četbě povídek bychom ale někdy mohli pochybovat, kdy začíná snění a kdy Jiříček se strýcem mluví mimo spánek, tedy ne jen 21

NEFF, Ondřej. Něco je jinak. (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 108. 22 Tamtéž. 23 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury: pro studenty učitelství 1. stupně ZŠ. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 89. 24 Zenas Winsor McCay – americký kreslíř komiksů a animátor. 25 NEFF, Ondřej. Něco je jinak. (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 113.

17

na samém konci povídky po probuzení. Sám Jiříček k tomu v poslední povídce podotýká: „Oh, strýčku, jak je to podivuhodné, s tebou cestovati. Takové neuvěřitelné, že se mi často zdá, že to ani pravdou není. Jako sen, na mou pravdu, jako sen. To by chlapci vykulovali oči, kdyby viděli to, co já dnes. Nikdo nemá tak hodného strýčka, jako já.“26 Z uvedené citace není jednoznačně zřejmé, co je v povídkách realitou a co snem, spíše se zdá, že Jiříček zažívá dobrodružství doopravdy a pochybuje, zda tak neuvěřitelná dobrodružství mohou být reálná. Hranici mezi sněním a realitou Hloucha mnohdy nevyznačuje přesně a ta je tím rozporná. Z hlediska literatury pro děti a mládež, do níž texty řadíme, plní povídky především funkci výchovnou (didaktickou) a poznávací (noetickou, například konkrétními názvy dinosaurů, bakterií), estetická funkce je upozaděna. V souladu s poznávací, informativní funkcí autor předkládá takové informace, které čtenář může označit za pravdivé. Pokud je čtenář skutečně přijme, může poté spisovatel působit i výchovně, formativně. Hloucha se skutečně ve všech svých dílech snaží popisovat reálné poznatky. Nevyhne se při tom faktickým chybám, ty však nejsou zásadní. Objevy z různých vědních disciplín jsou však často podávány v dlouhých výčtech, což vede ke ztrátě čtenářské pozornosti a znemožňuje učení skrze estetický prožitek. V tomto povídkovém souboru dominuje didaxe nad estetickou funkcí. Povídky jsou napínavé, určené spíše pro čtenáře 2. fáze mladšího školního věku (9–10 let), kdy „dochází u dětského čtenáře k prudkému rozvoji poznávacích a racionálních aktivit, především logického a pojmového myšlení“27. V daném období děti začínají číst dobrodružné povídky, jež jim nabízejí informace, soustředí se na děj a postavy, dítě v nich nachází ponaučení, ale také vzory – může se identifikovat s referenčním hrdinou. V Podivuhodném Jiříčkově cestování je vzorem moudrý a vzdělaný strýc, referenčním hrdinou je Jiříček, do jehož pocitů se čtenář mohl vcítit. O vhodnosti díla pro děti napovídá i zařazení do edice, v níž bylo dílo vydáno, a to ve Vilímkově knihovně Malého čtenáře (jako svazek 48). Veškeré příběhy se odehrávají v nějakým způsobem exotickém, nedostupném, zajímavém prostředí, jež je vzdáleno zkušenosti tehdejšího čtenáře, což dílo činilo přitažlivým. V práci s prostředím se odráží vliv cestovatelů, zejména J. Hlouchy

26

Tamtéž, s. 118. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury: pro studenty učitelství 1. stupně ZŠ. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 51. 27

18

a J. Kořenského, a jejich objevitelských cest na Hlouchu, přinášejícího reálné poznatky například o oblasti střední Afriky. V současnosti může být pro čtenáře překážkou zastaralý jazyk, archaismy (přírodozpytec, fizule, dýna), přechodníky (jsa), inverzní slovosled (těžký mrak barvy skořicové; bylo viděti), psychologicky nevěrohodné dialogy mezi hodným chlapcem a hodným strýcem, nehledě na stav poznání, jenž se od Hlouchových dob posunul kupředu. Zakletá země je Hlouchův třetí román, první s žánrovými znaky sci-fi. Ústředním motivem Zakleté země je výprava do Arktidy a náhodné objevení tak zvané zakleté země, tedy místa, které, chráněno před vlivy okolí ledovou plání, uchovalo pravěký paleolitický život, včetně fauny, flóry a pravěkých lidí. Hloucha na románu o objevu ztraceného světa s diluviálním prostředím pracoval od vydání povídkové knihy Podivuhodné Jiříčkovo cestování a dle O. Neffa si na něm velmi zakládal.28 Neff zároveň poukazuje na zásadní nedostatek díla, a to na jeho nejednotnost a složitou výstavbu: „Tam, kde Vernovi nebo Wellsovi stačil jeden prostý fakt jako motiv pro román [...], Hloucha potřeboval dva tři motivy, desítky postav, spleť komplikovaných vztahů, ve kterých se nikdo nevyzná.“ 29 Příběh obsahuje nadbytečné postavy, jež pro něj nemají žádný význam a nemají ani vliv na probíhající události. Stejně nepodstatné pro příběh jsou dva výrazné SF znaky, letadlo a automobil, motiv ztraceného světa by obstál sám o sobě. Vypravěčem příběhu je český mineralog Karel, jenž odjede do Grónska zkoumat minerály pro muzeum a později se přidá k výpravě k severnímu pólu. Vypravování v první osobě napomáhá uvěřitelnosti děje, k čemuž se vyjadřuje Otakar Svoboda: „Česká verniáda. Aby se zdála pravdivější, autor se výpravy zúčastňuje sám.“30 Později se v románu mimoděk dovídáme, že hrdina se jmenuje Karel a je možné, že Hloucha do této postavy skutečně otiskl své vlastní zkušenosti a znalosti, chtěl vytvořit jakési svoje alter-ego. V celé výpravě je Karel jediný Čech a je člověkem s širokým rozhledem. Postavy jsou charakterizovány pomocí převážně vnitřní charakteristiky, jejich vlastnosti jsou pevně dané. Blíže se k vyhraněnosti charakterů vyjadřujeme u SF rysu antropologie. 28

NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 114. 29 Tamtéž, s. 115. 30 SVOBODA, Otakar. Z literárního trhu: Zakletá země. Úhor, 1921, 9, č. 6–7, s. 94.

19

Jazyk románu je srozumitelný, z dnešního pohledu výrazně nezastaral, jako nejarchaičtější se dnes jeví inverzní slovosled, popřípadě častější užívání pasiva. Text je ozvláštněn řadou nových proprií, nejčastěji se jedná o toponyma vytvořená z českých slov, jež jsou čtenáři jasně srozumitelná a jejich motivace je zřejmá, popřípadě vysvětlená autorem. Taková toponyma se v románu objevují s příchodem výpravy do zakleté země a s potřebou označit důležité body krajiny. Nalézáme tak pojmenování jako Sneedorffův ledovec, řeka Naděje, Jeskyně Obrazů. Dále autor uvádí názvy, jež užívají obyvatelé zakleté země, neandertálci. Opět tím napomáhá reálnosti vykresleného prostředí. Text románu je rozčleněn do číslovaných kapitol, které jsou často uvedeny citátem, podobně jako román samotný, jenž je uvozen citací dvou veršů ze severského eposu Edda: „Daleká je jízda, jsou cesty daleky/ a daleko sahají přání lidská/.“31 V této citaci je obsažen hlavní motiv celého díla, a sice důležitost cest do neznáma, jejich přínos a stálá lidská touha po objevování nového. Kapitoly jsou uvozeny citáty z Odyssey, od D. Alighieriho, W. Scotta, z indické Rigvédy, od J. Swifta, Ovidia, J. W. Goetha, autor uvádí například kouzelnou formuli severních Eskymáků a jiné. Citáty nastiňují a doprovázejí dění románu, většinou jsou zaměřeny na lidské cesty a problémy, které je při cestách provázejí. Děj ilustruje například citace básníka A. de Lamartina, uvozující kapitolu o počátku výpravy do ledové pláně: „Vám pozdrav, skvoucí vrcholy,/ pole ledová a sněžná,/ jež nezřely jste nikdy stopy smrtelníka/.“ 32 Hloucha obohacuje své dílo, zapojuje je do kontextu světové literatury; dílo je intertextuální. Odkazy na jiná díla, epická i prozaická, mohou inspirovat čtenáře k jejich četbě, případně k snaze hledat spojitosti mezi díly a tedy i k pečlivému a pozornému čtení. Čtenáři si tak mohli rozšířit vědomosti nejen o diluviálním životě. Z pohledu dnešního i z pohledu Hlouchových současníků dílo pro mládež vhodné je. Naplňuje funkci estetickou, poznávací a výchovnou. V dobových kritikách se nezapomíná ani na grafickou úpravu knihy, neboť je to právě obálka, jež na čtenáře působí jako první, ačkoliv nemusí korespondovat s intencí spisovatele, a také na ilustrace, jejichž postavení je zvláště v literatuře pro děti a mládež důležité: „Tamtéž [u Vilímka] v bohatě ilustrovaném vydání (ilustr. F. Horník) fantastický, dobrodružný román rázu Verneových spisů Zakletá země od Karla Hlouchy.“ 33 Podle Václava

31

HLOUCHA, Karel. Zakletá země. 2. vyd. Praha: J. R. Vilímek, 1921, s. 3. Tamtéž, s. 45. 33 ZELINKA, Václav. Nové knihy: Zakletá země. Zlatá Praha, 1921, 38, č. 24-25, s. 246. 32

20

Zelinky představuje „vítanou četbu zvl. pro mládež“34. O vhodnosti díla pro mládež se rozepisuje Svoboda: „Kniha rafinovaných dobrodružství, ale při tom kniha velice poučná. Hravě seznamuje čtenáře s divokou přírodou grónskou, poutavě líčí život doby diluviální, kupí na hromadu sta poznatků, ale nikde neunaví, nenudí, naopak při každém řádku dráždí a láká. Dospělejším čtenářům (od 15 let) doporučujeme vřele.“35 Svoboda vyzdvihuje poznávací funkci díla, čtenář je seznámen se způsobem života diluviálních lovců, se strukturou jejich společnosti (například rozdělení mužů a žen, úloha starců a nemocných lidí), s jejich životními podmínkami a s prostředím, zahrnujícím specifickou faunu a flóru. Více a zřejmě lépe (s lepším faktografickým zázemím) se podobné tematice věnoval další spisovatel literatury pro děti a mládež Eduard Štorch, jenž spisy s diluviální tematikou publikoval od roku 1907.36 Dílo napínavé a zároveň poučné s převahou informativní funkce vyhledávají čtenáři zejména v druhé fázi staršího školního věku, to jest ve věku 13–15 let, čemuž odpovídá výše citované doporučení O. Svobody pro dospělejší čtenáře od 15 let. Sluneční vůz, pojednávající o cestě vesmírem na uměle vytvořené planetce 37 Titanii, nese výrazné žánrové znaky science fiction, bývá však označován za stylisticky nejslabší: „ač obsahově barvité, stylisticky jde o autorovo nejslabší dílo“38. I. Adamovič jej označuje za zásadní v Hlouchově tvorbě, ve stručné charakteristice se k němu přesto staví kriticky: „Zásadním autorovým dílem je Sluneční vůz. Odvážný a značně nesourodý pokus o sloučení nejmodernějších fyzikálních poznatků s dramatickým dějem v hlubinách

kosmu

a výrazně

expresionistickým

slohem

se

podivně

snoubí

s nepřesvědčivou snahou o světácký, aristokratický esprit.“39 Úroveň románu je kolísavá, není psaný jednotným stylem – některé pasáže jsou velmi odborné, jiné naopak triviální. V závěru románu se přechodně mění souvislé vypravování na krátké zprávy, v nichž se mísí realita, sen a také zprávy ze Země, na níž 34

Tamtéž. SVOBODA, Otakar. Z literárního trhu: Zakletá země. Úhor, 1921, 9, č. 6-7, s. 94. 36 STUDENOVSKÝ, Tomáš. Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně). 1. vyd. Praha: Ostrov, 2000, s. 137. 37 V kapitole užíváme deminutivní označení planetka, zejm. kvůli její velikosti, neboť je v románu popsána jako „maličká“ (viz s. 57). 38 ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: R3, 1995, s. 92. 39 ADAMOVIČ, Ivan. Vládcové vesmíru: kronika české science fiction: od Svatopluka Čecha po Jana Weisse. 1. vyd. Praha: Plus, 2010, s. 110. 35

21

vypukla válka. Vypravěč v této části, ovlivněn pádem zvláštního meteoritu/zrcadla na planetku, vyzdvihuje vlastní pocity a zážitky, realita se deformuje. Spor o zrcadlo vyvrcholí rozhodnutím k návratu na Zemi, vypravování se navrací k souvislosti. Sluneční vůz je bohatý na metafory, vypravěč je užívá často: „vzduch byl modrý a vonný jako hrozen“ 40 , „kožky dravých ptáků, zavěšené v pokojích jako šunky“ 41 , „pokožka Titanie, úmyslně tu poraněná mocnou rukou chirurgovou“42 a jiné, objevují se také personifikace: „noc byla vlahá, téměř malátná“43, „vesmír chechtal se kolem všemi stupnicemi šílené škály“

44

. Hloucha také nahrazuje názvy přírodních jevů

pojmenováními postav z řecké mytologie, například Boreás namísto větru, Gorgony jako symbol bouřícího moře. Děj románu, podobně jako jeho styl, není ucelený, je spíše rozdělen do menších epizodních příhod (odehrávajících se lineárně), jež jsou spojeny postavami, prostorem a časem románu. Vypravěčem je jedna z postav, lovec kožešin, který se přímo účastní popisovaných událostí. Vše pozoruje, také komunikuje se čtenářem: „Pozorujete, jak se již oháním odbornými výrazy? Podivuhodné, že!?“45 Příběh je zřejmě konstruován na základě deníkových zápisků vypravěče: „A tu dopoledne (datum mého zápisníku) mlhy byly uchopeny divokým orkánem.“46 Jméno hlavního hrdiny není zmíněno, víme o něm málo – je Čech, má přítelkyni Popelku a na cestách ho doprovází pes Pirát (jméno Popelka působí v románu téměř nepatřičně, připomíná pohádku). Ostatní hrdinové románu mají většinou exotická jména a pocházejí z různých částí Země, například inženýr Azchur Chan z Kavkazu, inženýr Jasper Regan, Tibeťan Tsa-vang – princ z Hor-ba; běžné práce na Titanii mají na starost Číňané. Podobně jako v Zakleté zemi Hloucha rozlišuje podle jeho mínění vznešenější postavy (vynálezce Valentin Andersen a vypravěč) a postavy spíše podřadné, jež vykonávají údržbu planetky a strojů, pracují v kuchyni, uklízejí. Spisovatel zjevně upřednostňuje civilizované příslušníky bílé rasy. Po vzoru Verna zabydluje své fikční světy téměř aristokratickými hrdiny. Tito hrdinové jsou moudří, vznešení a stateční a neplní žádné úkony, které by jejich postavení mohly degradovat, například nikdy nejsou obyčejnými techniky, opraváři či údržbáři strojů a tak podobně. 40

HLOUCHA, Karel. Sluneční vůz. 2. vyd. Praha: J. Kotík, 1921, s. 61. Tamtéž, s. 10. 42 Tamtéž, s. 120. 43 Tamtéž, s. 90. 44 Tamtéž, s. 129. 45 Tamtéž, s. 58. 46 Tamtéž, s. 125. 41

22

Velmi nerealisticky, v souvislosti s dělením postav podle jejich původu, působí zbytečná scéna vzpoury čínských dělníků, jež je potlačena jediným slovním projevem Valentina Andersena. Jak zjevné bylo členění lidí na významné a nevýznamné pro čtenáře, není jasné. Mnozí čtenáři jej zřejmě ani nepostřehnou, výrazněji se projevuje jen ve dvou situacích. V prvním případě se jedná o postavu tibetského prince, jenž, ač je zřejmě urozený, má na Titanii úlohu kuchaře. Druhou situaci jsme již zmínili, jde o vzpouru dělníků na Titanii. V rámci literatury pro děti a mládež je tato kniha vhodná pro děti staršího školního věku; pro tento věk je typická četba dobrodružné a vědeckofantastické literatury. Překážkou pro současné čtenáře může být zastarávající jazyk, inverzní slovosled (například „věci vzácné, které mají ceny fantastické“ 47 ). Příběh není didaktický (jak tomu bylo u Podivuhodného Jiříčkova cestování), jeho funkce je především poznávací (noetická), estetická a zábavná. Zábavná funkce má čtenáři umožnit relaxaci, únik z aktuálního světa, zábavu. „Hlouchovo vypravování o cestě do záhadného území v nitru Asie, kde lidský důmysl triumfuje nad samou přírodou, chtělo býti co nejnapínavější. Hloucha však při tom předpokládá tolik odborných vědomostí i takové zásoby cizích slov, že se jeho neuvěřitelná historie stává jen únavnou,“48 napsal Václav Brtník. Ten rovněž kritizuje nadbytečnou terminologii, urputnou snahu K. Hlouchy o napínavý děj, aby upoutal čtenářovu pozornost. Brtník chybně postihuje základní motiv Slunečního vozu. Příběh pojednává o cestě do kosmu, nikoliv o cestě do Asie, kde příběh pouze začíná. Protichůdnou – převážně kladnou – kritiku zastupuje názor V. Zelinky: „Tento nostalgický motiv, jakýsi věčně lidský lyrismus, přibližuje Hlouchovu fantasmagorii, obratně udržující kouzlo utopie a vynucující si chvíle groteskního zamyšlení se: a což kdyby přece, k práci Čapkově. Hloucha dobře vypravuje, barvitě popisuje s lehkým pazvukem ironie a s kurážně fingovanou pravděpodobností nejsa ani on – docela jako ostatní utopističtí prozaikové – s to, aby nevídanost rozvedl do všech důsledků, spoléhaje při tom na pravděpodobné vzdání se čtenářovo logice fabule a ne života, skutečna vědy.“49 Zelinka se pochvalně vyjadřuje o Hlouchově stylu vypravování, kriticky se však staví k práci se samotným příběhem a podotýká, že nedostatečné rozvedení všech

47

Tamtéž, s. 27. BRTNÍK, Václav. Sluneční vůz. Zvon, 1921, 21, s. 604. 49 ZELINKA, Václav. Nové knihy: Sluneční vůz. Zlatá Praha, 1921, 38, č. 29-30, s. 306. 48

23

důsledků zvoleného tématu není jen problémem Karla Hlouchy, ale také ostatních autorů utopií. Přínosem románu je bezpochyby fakt, že ač se odehrává převážně ve vesmíru, Hloucha si v něm vystačí bez kontaktu s mimozemským životem a „na rozdíl od mnoha tehdejších i pozdějších tvůrců kosmické fantastiky ukázal, že to může být vesmír sám, kdo bude tvrdým partnerem člověka, jeho dobyvatele“50. Ve Slunečním voze je to právě sám vesmír, jenž stojí proti hrdinům románu, jeho mráz, asteroidy a komety, které mohou

být

pro postavy daleko děsivější

a nebezpečnější, než jiný inteligentní život. Hloucha tak mimo jiné dokládá marnost lidského života, jeho mizivý význam v kontextu nesmírnosti vesmíru. Jiní autoři, Hlouchovi současníci, ale také spisovatelé píšící později, totiž cesty do vesmíru často spojují právě s navázáním styku s jinou formou života a z takového setkání vyplývajícím dobrodružstvím. Pro první fázi Hlouchovy tvorby je příznačný SF motiv vědeckofantastického cestovního prostředku. Jedná se o takové prostředky, které v době vzniku děl ještě neexistovaly, nebo byly málo známé a teprve ve fázi vývoje, popřípadě prostředky známé, ale autorem nějak speciálně upravené. Na hraně vědeckofantastického vynálezu stojí dva, a to z povídkové knihy Podivuhodné Jiříčkovo cestování. V úvodní povídce Země smrti a ticha je cestovní prostředek spíše pohádkový – jedná se o vykuřovadlo s orientálním kořením, jež hrdiny přenese do Asie. Druhý prostředek stojící na pomezí je tak zvané zrcadlo zesílených dojmů z povídky V zrcadle. Z textu není zřejmé, jak daný vynález funguje, zda se nejedná o nějakou iluzi, již zrcadlo způsobuje. Dobrodružný děj ostatních povídek je založen na technických a reálných vynálezech. V povídce Zlý les se jedná o zvláštní létající prostředek: „Vyhlíželo to jako lodička z průsvitného rohu nebo celluloidu, s velkým, divně zakrouceným zobákem vpředu. Malá stříška z pruhovaného plátna a vzadu podivný šroub, jinaký než u parníků.“51 Nebo jinde: „Řka to, otevřel [strýc] u své lavičky jakýsi kufr, a Jiříček, dívaje se mu přes rameno, zahlédl tam plno blyštících se pák, koleček, klínků, skleněných rourek a lahví s různými chemickými tekutinami. Strýček sáhl do kufru, smáčkl cosi, že to cvrnklo a hoj! Šroub vzadu začal frčeti, loďka poskočila a hop vzhůru.“52

50

Tamtéž, s. 110. Tamtéž, s. 33. 52 Tamtéž. 51

24

Z výše uvedených ukázek vyplývá, že vynález je jakási létající loď, pravděpodobně složitě konstruovaná. O principu stroje se nedovídáme mnoho, spisovatel nesděluje technické podrobnosti. Pohon pravděpodobně zajišťuje šroub, k čemu slouží složitý systém pák, koleček, lahví s chemickými tekutinami a jiné, se nedovídáme. Samotný vynález je určen k přeletu hrdinů do centrální Afriky a později také k jejich záchraně. V povídce Kapka má SF vynález velký význam, neslouží pouze k dopravě hrdinů na určité místo. Cestovním prostředkem je speciální miniaturní ponorka z čirého skla (pojmenovaná Fantasie), aby bylo dobře vidět do všech stran. Celé dobrodružství se odehrává v této ponorce, vynález je v závěru povídky zničen, a to v důsledku pádu a roztříštění cestovního prostředku. Povídka V černé hlubině pojednává o cestě na mořské dno, což je hrdinům umožněno díky batyskafu. Hloucha jej líčí jako kovovou bóji, uzpůsobenou k ponoru do hloubky devíti kilometrů. Tento vědeckofantastický motiv je zajímavý tím, že první reálný ponor batyskafu byl uskutečněn až ve 40. letech 20. století. Román Zakletá země, jehož ústředním SF motivem je ztracený svět, pracuje s dalšími, pro příběh důležitými, znaky SF, a to opět s vědeckofantastickými dopravními prostředky. Jedná se o speciální automobil pro cestování k severnímu pólu a vynález vědce Alexeje Somova, letadlo-cykloplán. Automobil je pro cestu speciálně uzpůsoben: „Je to stroj lezoucí, se čtyřmi šrouby na vodorovných osách na místě kol. Těmi šrouby otáčí neodvisle jedním od druhého mohutný motor o 60 HP 53 , poháněný parami líhovými.“54 Šrouby mají výrazně usnadnit postup ledovou plání, lihový motor má přinést úspornost, navíc líh je palivo mrznoucí při velmi nízkých teplotách. Neff myšlenku úspornosti kritizuje: „Karel Hloucha zřejmě četl o úspornosti lihového motoru, neboť v souvislosti s pohonnou jednotkou Holbergova stroje o ‚úspornosti‘ píše. Špatně ale pochopil, o jakou úspornost tu jde. Domníval se, že lihový motor má menší spotřebu paliva než benzínový. Zastánci lihového motoru ale zdůrazňovali ‚úspornost‘ ve smyslu ekonomickém.“55

53

60 koňských sil. HLOUCHA, Karel. Zakletá země. 2. vyd. Praha: J. R. Vilímek, 1921, s. 41. 55 NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 116. 54

25

Kritizuje i druhý Hlouchův vynález, letadlo: „V letech 1907 až 1909 všechny technické časopisy přinášely velké články svědčící o rozmachu letectví. Údobí ‚šílených vynálezců‘ patřilo minulosti a dalším vývojem se už zabýval průmysl.“56 Hlouchovo letadlo bylo zastaralé už v době vzniku díla, a proto je těžko mohl někdo vnímat jako ryzí vědeckofantastický vynález. Z hlediska sci-fi mohlo být zajímavé svou vysokou nosností, způsobem létání – podle Neffa se jedná o předchůdce reaktivního letounu,57 či lihovým pohonem. V souvislosti s kritikou Hlouchových vynálezů zmiňme krátkou anotaci k románu, napsanou r. 1928 pro časopis Letec. Ačkoliv autor článku se v letectví orientoval, sám román nekritizuje, naopak jej chválí a autora považuje za seriózního: „Český román o ztraceném světě. V novém vydání v lákavé obálce Burianově vyšel v těchto dnech u Vilímků dobrodružný román Karla Hlouchy ‚Zakletá země‘ – jedna z našich opravdu hodnotných dobrodružných knih. […] Poznáte, že Karel Hloucha je nejen naším nejseriosnějším vypravěčem dobrodružství, ale též nejnapínavějším.“58 Technologické nedostatky v Zakleté zemi byly přehlédnuty, nebo nebyly považovány za zásadní. Kromě vědeckofantastických cestovních prostředků se v textu vyskytují běžná technická zařízení, nezbytná pro úspěch výpravy. Hloucha celkově do románu zapojuje faktografické údaje, například když postava pana Sneedorffa hovoří o předchozích dobyvatelích severního pólu, uvádí reálné osoby a data: „1883 to byl Švéd Nordenskiöld, 1886 Američan Peary, 1888 slavný Nor Nansen, 1892 opět Peary“ 59 . Vypravěč přesně popisuje stav počasí: „Ač teplota nepřevyšovala 12°, přece zdálo se nám nezvykle horko“ 60 nebo zmíněné technické vybavení: „[...]líhové thermometry, dalekohledy, fotografické přístroje se zásobou filmů – toť seznam, který laikovi a většině čtenářů nahání hrůzu“61. Spisovatel se snaží o přesnost a přesvědčivost, podle Otakara Svobody ovšem na úkor srozumitelnosti. O faktografických informacích a výrazech zpřesňujících již dříve jednoznačné pojmy hovoří Svoboda jako o nadbytečných a znesnadňujících rozumění textu, zejména jsou-li uvedeny v cizím jazyce a jsou-li podány pomocí odborné 56

Tamtéž, s. 116. Tamtéž, s. 117. 58 HARTMAN, A. R. Literatura: Zakletá země. Letec, 1928, 4, č. 11, s. 46. 59 HLOUCHA, Karel. Zakletá země. 2. vyd. Praha: J. R. Vilímek, 1921, s. 17. 60 Tamtéž, s. 70. 61 Tamtéž, s. 48. 57

26

terminologie. Připojuje k nim také cizojazyčné repliky jedné z postav, Francouze Feliciena, jež často nejsou přeloženy: „Jen jednu vadu [kniha] má. Snad autor, píše ji, nemyslil na mládež anebo předpokládal, že mladý čtenář má takové vědomosti jako on sám. Cizími, neznámými, neobvyklými slovy vypravování se jen hemží, celé francouzské věty se uvádějí, a nikde výkladu. […] Knize by znamenitě prospěly vysvětlivky pod čarou a četba i mladším čtenářům stala by se záživnou.“62 Vysvětlivky pod čarou nechybějí úplně, ale je jich málo a pro mladší čtenáře mohou být termíny překážkou porozumění, pokud k nim autor nedodá žádné vysvětlení. Poslední cestovní prostředky z textů spadajících do Hlouchovy první tvůrčí etapy, to jest technicko-dobrodružné, jsou vynálezy z románu Sluneční vůz. Uměle stvořené kosmické těleso plující vesmírem, které tak spíše náleží k astronomii, je v příběhu dopravním prostředkem, tak zvaným slunečním vozem. Na jeho povrchu absolvují hrdinové románu několikaměsíční pouť kosmem. Druhým cestovním prostředkem jsou levitační pásy, díky nimž mohou postavy pohodlně přistát na Zemi po ukončení výpravy. Principy vynálezů nejsou autorem nikde objasněny, Hloucha se omezuje na konstatování, že daný objev existuje. Román Sluneční vůz obsahuje, kromě cestovních prostředků, i jiné vynálezy. Hrdina díla Valentin Andersen ovládá pomocí blíže nespecifikovaných přístrojů počasí na Titanii – může libovolně přivolávat déšť o různé intenzitě, pracuje s teplotou vzduchu, s větrem a s oblačností. Můžeme jen odhadovat, že i tyto vynálezy jsou založeny na magnetismu. Dalším vědeckofantastickým objevem je prostředek urychlující růst rostlin. Titanie je uměle osázena zejména okrasnými rostlinami, jejichž pěstování běžným způsobem by trvalo mnohdy několik měsíců. Tento problém Hloucha řeší speciální látkou: „Ostatně prozradím vám trik: energie atomická, vycházející z pecky urania a rozkládajícího se radia posiluje a urychluje úžasně růst těchto uhlohydrátů. […] Zatím růst pokračoval úžasnou rychlostí. Stvoly hnaly se o překot do výše, lupení lesklé na slunci, ukazovalo svou novou zeleň.“63 Účinku radioaktivních látek na růst rostlin navíc napomáhá jakýsi odrazný disk z křišťálu a optimální povětrnostní podmínky. 62

SVOBODA, Otakar. Z literárního trhu: Zakletá země. Úhor, 1921, 9, č. 6–7, s. 94. HLOUCHA, Karel. Sluneční vůz. 2. vyd. Praha: J. Kotík, 1921, s. 77.

63

27

Ne vždy pracuje technika na Titanii dobře. Přístroje zajišťující rotaci planetky se porouchají, a tak se polokoule, obývaná hrdiny románu, ocitne ve tmě. V důsledku toho se začne ochlazovat, umírá rostlinstvo a tak podobně. V této kapitole se nejspíš objevuje nenápadná narážka na teorii černých děr, jejichž existence byla předpovězena Albertem Einsteinem v rámci obecné teorie relativity roku 1915: „‚Na mou věru, myslím, že máte strach, že se vším všudy spadneme do Pytle uhlí!‘ ‚To je tmavé místo v Mléčné Dráze!‘ Nebyl to špatný vtip a rozmluva skončila vesele.“64 Na rozdíl od pozdějších vědeckofantastických děl ale není černá díra vnímána negativně. Stroje nakonec začnou pracovat a katastrofa je odvrácena, záhy se objevuje další problém. Planetka postupně zamrzá kvůli nedostatku kyseliny uhličité, což je napraveno obnovenou činností sopek za pomoci ovládnutí magnetismu; poté hrozí srážka s kometou: „Dva automobily sluneční, jeden řítící se slepě, bez šoféra, druhý řízený sice, ale v jehož mechanizmu vyskytla se jakás vada, která ochromila volant, učinila brzdu nezpůsobilou!“65 Také tato hrozba je zvládnuta pomocí strojů na planetce a srážce je zabráněno. Nejednoznačný je motiv meteoritu, fungujícího jako zrcadlo, jež ukazuje lidem jejich vzpomínky. Nejedná se o vynález, ale o zvláštní objekt z vesmíru. Jeho původ a fungování nejsou vůbec vysvětleny. Motivy z biologie nalezneme ve všech dílech spadajících do první tvůrčí etapy autora. Ve sbírce Podivuhodné Jiříčkovo cestování je využita zejména v povídkách V zrcadle, Kapka a V černé hlubině. Ve všech se jedná o popisy různých živočichů. Povídka V zrcadle hrdiny přivádí do jurské doby a ti se tak setkají s dinosaury. Strýc, který ve všech povídkách vzdělává Jiříčka, mu vysvětluje chování dinosaurů, sděluje mu jejich názvy. Kromě živočichů je malý prostor věnován také popisu pro jurskou dobu typického rostlinstva, například přesliček. Povídky Kapka a V černé hlubině se obě zabývají popisem vodního života. V Kapce se jedná o popis mikroorganismů, žijících ve vodě, respektive v kapce vody na desce stolu: „Teď však prvoci a bakterie začaly docela pravidelně útočit na ponorný člun. 64

Tamtéž, s. 109. Tamtéž, s. 132.

65

28

Fantasie obklíčena kolem dokola vězela v pasti. Nemohla vystoupiti, mohla však zápasiti. A zápasila statečně! Člun obracel se, píchal a krájel. Jiříček pozoroval s hrůzou, že roztrhl-li se jeden prvok, oba kusy začaly žíti pro sebe, vysílaly nové brvy a výběžky, plovaly a rejdily a bojovaly.“66 Hloucha líčí nejen konkrétní formy mikroorganismů, ale nastiňuje také způsob jejich života, včetně shánění potravy či rozmnožování. V povídce V černé hlubině se spisovatel věnuje podmořskému životu, konkrétně živočichům žijícím ve velmi specifických podmínkách hluboké mořské rokle. Ti se musí přizpůsobit naprosté tmě a extrémnímu tlaku. Hrdinové na dně pozorují různé světélkující ryby, radiolarie (tj. mřížovce) a jiné živočichy, i rostliny. V povídce Zlý les je vědeckofantastickým rysem zevrubný popis tehdy téměř neznámých Středoafrických domorodců a okapi, zvířete na počátku 20. století ještě málo prozkoumaného vědci. Tehdejším čtenářům Hloucha předkládá nesmyšlené nové poznatky založené na reálném světě. Účelem biologických popisů tak mohla být především popularizace nových vědeckých objevů. Podobně Hloucha pracuje s biologií v románu Zakletá země, ačkoliv nezpracovává nové informace o soudobém světě, ale popisuje ekosystém, o kterém předpokládal, že fungoval v paleolitu. Čtenáři se mohli skrze Zakletou zemi seznámit s řadou odborných termínů, s charakterem tajgy, s typickým rostlinstvem a s živočichy paleolitu. Spisovatel se zabývá faunou, flórou, je-li to možné, uvádí latinský název, aby zpřesnil sdělované informace. Například ke slovu limba je v poznámce pod čarou uvedeno Pinus cembra a dále v textu autor také přesně popisuje výskyt tohoto druhu borovice: „Dosahuje-li limba až k 68° s. š. a lesy modřínu na Jeniseji dokonce až za 70° s. š. – tato tajga vzrostlá za příznivých klimatických poměrů nepřekvapuje mne obzvláště.“67 Ve Slunečním voze se Hloucha věnuje botanice planetky. Jmenuje konkrétní druhy růží: „Byly tu nádherné druhy historické, Maréchalky, Malmaisonky, čajovky, mechovky, všechny ty růže empiru a let následujících.“68 Vylíčené druhy růží pocházejí ze Země, proto je čtenáři mohli znát a měli možnost si prostředí planetky přesněji představit.

66

HLOUCHA, Karel. Podivuhodné Jiříčkovo cestování. Praha: J. R. Vilímek, 1908, s. 98. Tamtéž, s. 85. 68 Tamtéž, s. 79. 67

29

Na planetce se objevují také živočichové – dva ptáci původem ze Země a nebezpečné chiméry, jež se vyvinou u radioaktivního pramene. Chiméry jsou průsvitní rosolovití prvoci, živící se tak, že pohltí jiný živý organismus (takto v románu zahyne pes Pirát, když je vstřebán chimérou). Aby je z planetky odstranil, vymyslí Valentin Andersen blíže nespecifikovaný speciální prostředek. Motiv ztraceného světa je nejvýraznější v prvním SF románu Karla Hlouchy, v Zakleté zemi. Oproti sbírce Podivuhodné Jiříčkovo cestování se jedná o plnohodnotný technicko-dobrodružný román, inspirovaný Vernovou poetikou. Neff jej charakterizuje jako „významné dílo české fantastiky, první skutečný vědeckofantastický román“69. Ztraceným světem je právě zakletá země, náhodně objevená při vědecké expedici. Proto můžeme hovořit také o fantastickém cestopisu do neprobádaných oblastí Země. Neff ztracený svět popisuje jako motiv osvědčený, zpracovaný již Arturem C. Doylem, H. G. Wellsem, J. Vernem, Edgarem R. Burroughsem.70 SF znak ztraceného světa chápeme jako zapomenuté místo na Zemi, jež zachovalo pravěké živočichy, rostlinstvo, případně i obyvatelstvo. Motiv umožňuje pouze na jednom fantastickém prvku vystavět napínavé, mnohdy už jen ryze dobrodružné příběhy. Hloucha přináší prvek změny i do dalšího vypravování, jež následuje po objevu ztraceného světa. Jsou jím zlomky z jazyka troglodytů. Autor tím příběh činí realistickým a vytváří specifický fikční slovník, například limbový les je Kjamun, jeskynní systém obývaný domorodci je Kamanak. Objevuje se také důležité skupinové antroponymum označující samotné troglodyty, kteří si říkají Hak-ju-maci, a také apelativa, jež používají nejčastěji – sob je dujoba, voda sakaka, medvěd bumuba. Astronomii využívá K. Hloucha v jediném díle, a to v románu Sluneční vůz. Podle Slovníku české literární fantastiky a science fiction se jedná o jednu z prvních českých vesmírných oper71, a to spíše ve smyslu zastaralé kosmické SF. Astronomie se promítá v líčení umělé planetky a také jiných vesmírných těles, která hrdinové pozorují. 69

Tamtéž, s. 114. NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 114. 71 Termín vesmírná opera byl zaveden r. 1941 W. Tuckerem, původně pro zastaralé druhy kosmické SF. Později pod tímto pojmem rozumíme zejména dobrodružné SF romány z kosmu obsahující meziplanetární konflikt a v současnosti jej můžeme užít v obou uvedených významech (tedy i ve smyslu pejorativním); viz Slovník české literární fantastiky a science fiction. 70

30

Planetka má vlastní atmosféru a moře. Podobný motiv nalezneme i v jiných dílech, později například v románu Jana Matzala Trosky Planeta Leon (první díl 1943, druhý 1944), líčícím ostrov vyrvaný z moře, jenž si udrží atmosféru a hlavním hrdinům je umožněno vzlétnout na něm do vesmíru. V Hlouchově románu je planetka slunečním vozem, neboť s hrdiny putuje vesmírem. Označení sluneční vůz je obecné, nevztahuje se pouze na Titanii, ale na všechna vesmírná tělesa, včetně Země. V případě Trosky i Hlouchy je vznik planetky a její pohyb ve vesmíru zajištěn ovládáním elektromagnetické síly Země. Stvořitelem Titanie je Valentin Andersen a jeho spolupracovníci, kteří ji za pomoci silných magnetů vytvoří v poušti: „Stvořil jsem Hvězdu, sršící v poušti. […] Rozumí se, že v dalším vývoji objevil se vodík, kyslík, počala se tvořiti voda. Ještě dral se Vulkán do zpěněných pačesů Neptuna, vysoko stříkaly podmořské geysiry, tříštíce se o klenbu ochranných vibrací. Měsíce naplněné krajním vzrušením míjely. Miniaturní pevniny stále se měnily.“72 Z uvedené citace je patrný zájem o další vědní disciplínu, již Hloucha do svých děl často zapojoval, a to o geologii. V románu se zabývá nejen pohybem nebeských těles, ale také jejich vznikem, utvářením povrchu. Aby Hloucha učinil vynález realistickým a příběh věrohodným, zmiňuje skutečné vědce a vynález jimi zaštiťuje (a na základě vynálezu stvořenou planetku): „Byl jsem skoro přesvědčen, že je to vtip. Ale během rozmluv objevovala se letmo jména jeho přátel, Tesly, Edisona, Marconiho i bylo zřejmo, že největší současní geniové zúčastnili se, byť i anonymně na tomto svrchovaně odvážném díle.“73 Jak byla vnímána představa slunečního vozu ve 20. letech 20. století – zda byl tento motiv skutečně věrohodný, či zda byl již tehdy zcela nereálný –, není zjistitelné. Podle Julije Kagarlického je pro uvěřitelnost sci-fi podstatné, aby vynález, na kterém je založena zápletka, nebyl již přežitý, v rámci příběhu musí fungovat realisticky tak, aby čtenář mohl uvěřit, že se příběh může odehrát (například někdy v budoucnu): „To, co život odvrhl jako nereálné, již není materiál pro fantastiku. V nejlepším případě to slouží komické fantastice, kterou lze definovat jako „fantastiku, jíž nevěříme.“74 Ve 20. letech 20. století již byly zamítnuty některé způsoby cesty do vesmíru, například výstřel projektilu s lidmi na Měsíc – bylo zjištěno, že takový způsob cesty by

72

HLOUCHA, Karel. Sluneční vůz. 2. vyd. Praha: J. Kotík, 1921, s. 37. Tamtéž, s. 51. 74 KAGARLICKIJ, Julij Iosifovič. Fantastika, utopie, antiutopie. 1. vyd. Praha: Panorama, 1982, s. 32. 73

31

lidé nemohli přežít. Motiv samostatné planetky, v podstatě vědeckofantastického cestovního prostředku, nijak ověřován nebyl. Antropologie se projevuje zejména v románu Zakletá země. V ostatních dílech pracuje Hloucha s dnešním člověkem a nezkoumá jeho fyzické zvláštnosti. Ve zmíněném románu se však jeho postavy, jak už bylo řečeno, setkají s pravěkými lidmi, troglodyty. Autor popisuje vzhled neandertálců, zabývá se jejich zvyky, srovnáním se současnými lidmi. Seznamuje čtenáře se způsobem života diluviálních lidí – jak si obstarávali potravu, jakým způsobem lovili, kde žili, jak se bránili predátorům, ale také nepříznivému počasí. Zaměřuje se také na význam starých jedinců, kteří byli pro skupinu nežádoucí přítěží. Zmiňuje jejich rozvíjející se jazyk, jednoduchou kulturu, značnou pověrčivost, například jedna z jeskyní je pro neandertálce tabu a smí v ní přebývat jediný stařec, zřejmě šaman. Antropologie se v Zakleté zemi projevuje ještě jiným způsobem, u Hlouchy je patrné vyzdvihování bělochů nad jiné rasy. „Světoobčan Hloucha záměrně potlačuje otázku národnostní, zato vyzvedává problém jiný, který mu připadá aktuálnější a významnější: je to problém rasový.“75 Právě tento rys je zřejmý i při práci s postavami. Běloši jsou postavy výhradně kladné, kdežto jiné rasy, včetně neandertálců, jsou postavy záporné a nesympatické. Nejpatrnější je to u postavy sluhy pana Sneedorffa, Syva. Hloucha jej popisuje jako člověka „černých kadeřavých vlasů a vousů, temné pleti a divokých očí“ 76 . Vypravěč dokonce předesílá, že Syv v něm vzbuzuje jakýsi instinktivní odpor a pocit, že učiní něco zlého. Tyto předtuchy hlavního hrdiny se později vyplní a Syv zahyne v zakleté zemi. Také neandertálci, ač se zprvu jevili jako neškodní lidé, jsou nakonec vykresleni negativně, když se pokusí hrdiny románu zabít. Jedinou kladnou postavou mezi troglodyty je divoška Kamu. Výpravě pomáhá – nosí jim jídlo, kožešiny, je popisována jako hezká, mezi ostatními troglodyty se vymyká svým lepším chováním. Dokonce se spřátelí s Felicienem, ale je také zabita a nedostane šanci dostat se do civilizace, ačkoliv autor toto očekávání ve čtenáři vzbuzuje. Kromě výše popsaných žánrových znaků SF jsou díla Karla Hlouchy typická zobrazováním neživé přírody, konkrétně zájmem autora o geologii, respektive

75

NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 117. 76 HLOUCHA, Karel. Zakletá země. 2. vyd. Praha: J. R. Vilímek, 1921, s. 20.

32

mineralogii. Zmínky o nerostech nalezneme v jeho díle často. V povídce Země ticha a smrti ze sbírky Podivuhodné Jiříčkovo cestování hrdinové naleznou poklad, složený z minerálů. Hloucha poklad detailně líčí: „‚To jsou drahokamy‘ řekl strýček vážně. Kulička křišťálu, karneolu, achátu, jaspisu, opálu, topasu, tyrkysu, safíru, smaragdu a rubínu! V prosté schránce bohatství nesmírné!“77 Vypravěč Zakleté země Karel je mineralog a v Grónsku se zabývá sběrem vzácných grónských nerostů pro muzeum. Ve Slunečním voze je geologii věnován velký prostor. Nejprve se autor zabývá vznikem planetky, sopečnou činností, tvorbou kontinentů a jejich vrásněním. Poté přechází k rozsáhlým popisům mineralogie planetky, věnuje jim celou jednu kapitolu a část kapitoly další: „Teď také viděl jsem mocné oázy sírového květu a louky minerálů tak vzácných na zemi a zde vykvetlých na povrchu jako pel strakatých motýlích křídel: byla to louka minerální, kde diadochit, melanterit, pittizzit a alofán tvořily rozkošné záhony, vyhlížející poněkud jedovatě. […] Tato část našeho globu byla skleněná, z obsidiánu černého a hluboce hnědého, vyleštěná, zvučící poušť, absolutní! V tomto skle místy byly zataveny velké krystaly augitu, spinelů a granátů.“78 Hovoří také o nových objevech a opět do díla zařazuje odkaz na reálnou vědu: „Tekuté krystaly, objevené Lehmanem 1908, vykazují tytéž zjevy jako bakterie.“ 79 Ačkoliv se Hloucha snaží o věrohodnost příběhu, nevyhnul se chybám, které tuto snahu narušují. Nesprávně například popsal ve výše citovaném úryvku obsidiánovou poušť, protože zatavení popsaných minerálů (augitu, spinelu a granátu) do obsidiánu není reálné vzhledem k rozdílným podmínkám jejich vzniku. Tato chyba navíc musela být zřejmá již v době vydání románu, kdy byl zájem o mineralogii poměrně rozšířený. Dalším vědeckofantastickým motivem je fantastický cestopis, nejvýraznější v Zakleté zemi. Hrdinové putují do málo prozkoumaných částí světa. Tento znak je typický pro Podivuhodné Jiříčkovo cestování, jež je na imaginárních výpravách založeno celé. Objevitelskou cestou je také výprava Slunečního vozu, při níž hrdinové prozkoumávají vesmír. U tohoto SF znaku se projevují autorovy zdroje inspirace:

77

HLOUCHA, Karel. Podivuhodné Jiříčkovo cestování. Praha: J. R. Vilímek, 1908, s. 25. Tamtéž, s. 66–67. 79 Tamtéž, s. 61. 78

33

„Fantastická literatura devatenáctého století měla dva základní zdroje inspirace: objevitelské cesty a technické vynálezy.“80 Hlouchu inspirovalo obojí, třebaže zprostředkovaně. Ve výše uvedených pracích jej nejspíš inspiroval jeho bratr japanolog a jeho strýc Josef Kořenský, oba cestovatelé. Hloucha používá exotická jména, v metaforách se objevuje spojení „[vypadat jako] japonský dřevoryt“, objevují se japonštinou inspirovaná jména: „Ale koupíte mi, až se vrátíte, China, a musí se jmenovati Kimiko-san. Ano?“81 V první etapě Hlouchovy tvorby se projevuje technický optimismus, tedy víra v technologie a v jejich pozitivní přínos lidstvu. Patrné je dobové nadšení pro vědu a techniku, pro nové objevy a vynálezy. Autorův přístup je zatím optimistický, stroje slouží lidstvu k dobru. První náznaky obratu spíše k pesimismu a k sociálněspekulativnímu směru se objevují ve Slunečním voze. Ačkoliv má vypravování šťastný konec, jeho hrdinové se potýkají s řadou problémů, které jsou zaviněny špatně fungujícími stroji. Poprvé se objevuje pocit nicotnosti člověka nejen na Zemi, ale v celém vesmíru.

80

NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 109. 81 HLOUCHA, Karel. Sluneční vůz. 2. vyd. Praha: J. Kotík, 1921, s. 101.

34

3.2 Sociálně-spekulativní směr Sociálně-spekulativní zaměření autora se začíná projevovat, jak jsme zmínili výše, již v románu Sluneční vůz z roku 1921, tedy od 20. let 20. století. Stěžejní SF díla druhé fáze autorovy tvorby, Ostrov spokojenosti a jiné prósy a Podivný osud Rip van Winkla, byla vydána v letech 1925 a 1926. V této sociálně-spekulativní etapě neslouží vědeckofantastické vynálezy jen k dopravení hrdinů do nějakého prostředí nebo k ovládání počasí. Hloucha se začíná zaměřovat na možné dopady techniky a vynálezů na lidstvo, na reakce lidí na objevy a experimenty. Dříve, než popíšeme znaky SF sociálně-spekulativní fáze, obecně charakterizujeme zmíněná dvě díla spadající do této etapy. Ostrov spokojenosti a jiné prósy je sbírkou povídek, na rozdíl od Podivuhodného Jiříčkova cestování se jedná o deset samostatných, nepropojených povídek. Ne všechny povídky sbírky Ostrov spokojenosti a jiné prósy můžeme považovat za SF. Do této oblasti spadá pět povídek – Druza, Uvolněný běs, Nedobytná pokladna, Lynchův chléb a Polapená myšlenka. Okrajově bychom k sci-fi mohli řadit Hadí povídku, povídka Tejvangu je ryze fantastická, zbylé tři – Ostrov spokojenosti, Jak se Kerian Tyr vrátil, Bakemono – jsou většinou dobrodružné, úvodní povídka sbírky nazvaná Ostrov spokojenosti je navíc silně moralistní. Podle O. Neffa 82 se v této fázi Hloucha inspiroval H. G. Wellsem a sbírkou Ostrov spokojenosti a jiné prósy opouští fázi inspirovanou technicko-dobrodružnými romány J. Verna. Inspirace byla spíše povrchová, v rovině námětové, Hloucha „se nepokouší dostihnout filozofických a sociologických hloubek svého velkého vzoru“83 , ačkoliv

příklon

k nim

vědeckofantastických

se

uskutečnil.

vynálezů,

Celou

biologických

sbírkou

se

a technických.

prolíná V

motiv

povídkách

s nevýraznými rysy science fiction dominuje exotika, exkluzivní prostředí a postavy vzdálené svými zvyky tehdejším českým čtenářům. Ve třech povídkách, v nichž jsou rysy SF nejzřetelnější, je prostředí neexotické, příběhy se odehrávají na českém území a také postavy jsou Češi.

82

NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 119. 83 Tamtéž.

35

Povídky plní spíše funkci zábavnou, přesto se jedná o jedno z nejlepších děl Karla Hlouchy, ve němž se také projevuje autorova snaha o vyšší literární úroveň. Dnes vcelku kladně přijímané dílo bylo v době vzniku zkritizováno J. O. Novotným v týdeníku pro literaturu, život a umění Cesta: „Děj těchto deseti povídek, z nichž některé zakrněly v počátečním, byť i originálním či groteskně pojatém nápadu, pohybuje se s oblibou ve fantastické a dobrodružné sféře, ačkoliv velmi často ideje, které autor tímto způsobem pronáší, bylo by možno vyjádřiti mnohem přesvědčivěji formou jinou.“84 Novotný kritizuje nejen samotnou tvůrčí metodu Hlouchy, ale také jeho styl: „I ve stylu autorově bylo by si přáti více péče a hlavně více klidu; usekávané věty, z nichž každá je psána na zvláštním řádku bez jakéhokoli vnitřního zdůvodnění, mohou

vzbuzovati

zdání

napínavosti

a

vzrušení

nejvýše

u

čtenáře

velmi

prostoduchého.“85 Zmíněnou kritiku nelze vztáhnout na všech deset povídek, protože každá je psána trochu odlišným stylem, stejně tak věty nejsou ve všech povídkách vždy umisťovány na samostatný řádek. Napínavé jsou povídky popisovanými událostmi, které přirozeně gradují bez nutnosti úsečnosti. Proměny stylu jsou zapříčiněny především změnami vypravěčů v jednotlivých příbězích. Vypravěči povídek jsou často sami jednou z postav a vyprávění se odehrává z jejich pohledu. Ve třetí osobě jsou vyprávěny povídky Uvolněný běs a Nedobytná pokladna, kde je vypravěč nezávislý a osobně nezapojený do probíhajících událostí. Ústředními postavami povídek86 jsou nejčastěji vědci, vzdělaní lidé a v kontrastu k nim lidé negramotní. Některé povídky jsou přímo založeny na tomto rozporu, například povídka Druza, v níž je vypravěčem, jenž se přímo účastní děje, vzdělaný pan Štěpán a hlavní postavou je nevzdělaný pasáček koz Franta. Charakter postav je napovězen zvolenými jmény, zatímco vzdělanec má rodné jméno v základní podobě, jméno již zmíněného pasáčka je hypokoristikon. Tento rys se v jiných povídkách výrazněji neprojevuje, avšak pojmenovávání postav v celé sbírce kritizuje J. O. Novotný v souvislosti s popisovaným prostředím, v němž se příběh odehrává:

84

NOVOTNÝ, J. O. Referáty o literatuře: Ostrov spokojenosti a jiné prósy. Cesta, 1925-1926, 7, č. 29, s. 468. 85 Tamtéž. 86 V povídce Bakemono nevystupují lidské postavy, ale zvířecí – pes a tučňák.

36

„Vůbec lze u autora pozorovati velmi silnou touhu po exotičnosti, která je tak intensivní, že i tam, kde se spokojuje skromným dějištěm domácím, užívá aspoň neobvyklých a dosti kuriosně znějících jmen.“87 Na počátku 20. století skutečně mohla jména Štěpán, Dominik, Jáchym a jiná, působit velmi nezvykle, neboť počet nositelů těchto jmen byl v letech 1900–1930 minimální.88 Povídky jsou napsané spisovným jazykem, vyjma Uvolněného běsu, v němž se objevují hovorové výrazy. Oproti románu Sluneční vůz, kritizovanému pro obtížnou srozumitelnost, jsou příběhy vylíčeny jasným a stále aktuálním jazykem. Porozumění textu není bráněno hromaděním metafor, ani vysokou mírou užití cizích slov. Přirovnání nadále zůstávají nápaditá a neotřelá, například různé země přirovnané k druhům koření v povídce Polapená myšlenka: „Hlavně však byla tu celá tropická zeměkoule pěkně pohromadě. Byly tu zhmotnělé šťávy žhavých tropů, Mexika, Moluk, Papuasie, Nové Guineje, Peru, Brazílie! Reunion, Cejlon, Fidži!“ 89 Nebo popis obličeje Korejce ve stejné povídce: „složil svůj trojúhelník do tisíce vrásků“90. Podle Slovníku české literární fantastiky a science fiction je dílo určeno dospělým čtenářům. Do četby dospělých spadá tato sbírka tematicky, ale také tím, že Hloucha nikde nenaznačuje zohlednění dětského modelového čtenáře. Sbírka mohla být recipována také čtenáři ve druhé fázi staršího školního věku ve věku 13–15 let, a to proto, že Hloucha se svými předchozími díly zavedl právě jako autor spíše pro starší děti (viz Zakletou zemi, Sluneční vůz). Tendence psát vážněji a pro starší čtenáře se naplno projevila v následující sbírce Podivný osud Rip van Winkla, jež nese mnoho hororových znaků – ty se objevují i zde, zatím však v menší míře. Sbírka povídek Podivný osud Rip van Winkla zahrnuje pět krátkých povídek: Podivný osud Rip van Winkla, Hlas hlubiny, Onen Strom, Zbytečnost a Dar smrti. Povídky Hlas hlubiny a Dar smrti nenesou znaky SF ani okrajově, všechny povídky z Podivného osudu Rip van Winkla jsou spíše fantastické podle pojetí

87

NOVOTNÝ, J. O. Referáty o literatuře: Ostrov spokojenosti a jiné prósy. Cesta, 1925-1926, 7, č. 29, s. 468. 88 Viz údaje Ministerstva vnitra České republiky – četnost jmen a příjmení. 89 HLOUCHA, Karel. Ostrov spokojenosti a jiné prósy. Praha: J. R. Vilímek, 1925, s. 147. 90 Tamtéž, s. 153.

37

fantastiky v Morfologii fantastické povídky

91

Jiřího Šrámka. Josef Staněk je

charakterizuje takto: „Jsou to fantastické příběhy po způsobu geniálního amerického spisovatele Edgara Allana Poe, který dovedl je napínavě osnovati a sugerovati jimi častěji děs a hrůzu.“92 Tematikou i jazykem tato sbírka náleží spíše do četby pro dospělé (případně recipované mladými čtenáři staršího školního věku, adolescenty).93 Žánrové znaky science fiction hrají v této sbírce spíše okrajovou roli. Typické jsou pocity nejistoty a hrůzy, jimž napomáhá výstavba povídek. Zatímco v některých povídkách Hloucha začíná úvodem do děje, v povídkách Hlas hlubiny a Dar smrti vtahuje čtenáře do děje přímo, expozice téměř chybí a autor čtenáři nepodává žádná vysvětlení popsaných událostí. S tím souvisí úloha vypravěče, jenž se v povídkách také proměňuje. Každá povídka je nazírána z jiného hlediska. Zatímco v povídkách Podivný osud Rip van Winkla a Zbytečnost je vypravěč vševědoucí, nezaujatý, komentuje dění a stojí mimo příběh (vyprávění v er-formě), v povídkách Hlas hlubiny, Onen Strom a Dar smrti je vypravěč jednou z postav a příběh vykládá ze svého pohledu (vyprávění v ich-formě). Tento způsob zabraňuje získání některých informací, které by vševědoucí vypravěč prozradil (například jméno hrdiny, jeho minulost) a jež by napomohly pochopení příběhu, působí ale realističtěji. Oproti jiným dílům v tomto souboru pracuje Hloucha barvitěji také s jazykem. V povídce Zbytečnost totiž užívá nespisovnou češtinu, s jejíž pomocí lépe vystihuje rozhovory mezi bezdomovci, lidmi na okraji společnosti. Povídky mají celkově pochmurné ladění, častý je motiv osudovosti. Hloucha zde těží z temných stránek lidské povahy a demonstruje marnost lidského počínání, jemuž odpovídají vesměs tragické konce povídek. Lidé nemohou své osudy nijak ovlivnit. Fantastické povídky byly oblíbeny zejména v 19. století; v roce 1926, kdy byl vydán ve Vilímkově nakladatelství Podivný osud Rip van Winkla v nákladu čtyř tisíc výtisků, o Hlouchovo zpracování fantastických povídek nebyl zájem. Dokládá to počet výtisků knihy, jichž bylo v roce 1939 (13 let po vydání) ve skladech nakladatelství 3418 výtisků.94 Nezájem o Podivný osud Rip van Winkla zřejmě přispěl k nevydávání dalších Hlouchových prací.

91

ŠRÁMEK, Jiří. Morfologie fantastické povídky. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 135 s. STANĚK, Josef. Podivný osud Rip van Winkla. Lidové noviny, 6. 4. 1927, 35. 93 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury: pro studenty učitelství 1. stupně ZŠ. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, s. 51. 94 NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 125. 92

38

Vědeckofantastické technické vynálezy, experimenty a objevy jsou ve druhé fázi Hlouchovy tvorby pestřejší a jsou častěji založeny na biologii. V povídce Druza je blíže nespecifikovaným objevem křišťálová drúza, která zobrazuje svému majiteli – malému nevzdělanému pasáčkovi Frantovi – různé obrazy a události. Franta vidí v drúze dinosaury, potopu světa, lov pravěkých lovců a naposled zřejmě předzvěst vlastní smrti. Zanedlouho poté Franta zemře a vypravěč povídky může poodhalit tajemství drúzy. Mezi Frantovými věcmi nalezne drúzu, hrot pazourkového šípu a obrázek z Bible, vyobrazující potopu. Přesto Hloucha nechává na čtenáři, aby rozhodl o pravdivosti vidění z drúzy: „Od let leží již drúza na mém psacím stole. […] Ale nikomu, naprosto nikomu, byť se o to jakkoli pokoušel, nevyjevila svého neproniknutelného a žárlivě střeženého Tajemství.“95 Patrný je Hlouchův zájem o mineralogii a prehistorii, přičemž právě nerost se zde stává prostředkem k pozorování minulosti. V Uvolněném běsu, zjevně inspirovaném Wellsovou novelou Pokrm bohů,96 je žánrový znak SF výrazný. Povídka se odehrává v neexkluzivním prostředí českého venkova, kde se hrdina povídky Dominik zabývá různými biologickými experimenty a vytvoří blechu velikosti telete. Okolnosti experimentu nejsou rozebírány podrobně, není uvedeno, jak ke zvětšení blechy došlo. Ta vynálezci unikne, a než je zabita, způsobí řadu problémů, protože se živí lidskou krví. Povídka vyznívá zábavně, je humorná, což je u Hlouchy málo časté, o bleše se například lékárník vyjádří takto: „Měl jste ji opatřiti náhubkem, známkou; a co úřední povolení?!“97 Spisovatel navíc blechu přirovnává například k velkému jelitu a štěněti. Hloucha s motivem pracuje jinak než Wells, jehož pojetí bylo vážnější. Uvolněný běs byl vybrán do reprezentativní antologie české sci-fi Vládcové vesmíru. Hadí povídku do výčtu sci-fi povídek nezařazuje Slovník české literární fantastiky a science fiction, motiv sci-fi v ní ale nalezneme (na rozdíl od ostatních, jež do výčtu taktéž nejsou zařazeny), a to ve způsobu, jakým hrdina povídky Tom Morris zabije svého soka v lásce Terlinga, slovy povídky „chladně a vědecky“ 98 . Morris se zabývá toxikologií, konkrétně jedy plazů. Aby zabil Terlinga, věnuje se intenzivně vývoji umělého jedu chřestýše. Hloucha v tomto bodě uvádí vědecký název jedu, 95

HLOUCHA, Karel. Ostrov spokojenosti a jiné prósy. Praha: J. R. Vilímek, 1925, s. 41. WELLS, H. Pokrm bohů. Praha: J. R. Vilímek, 1911, 271 s. 97 HLOUCHA, Karel. Ostrov spokojenosti a jiné prósy. Praha: J. R. Vilímek, 1925, s. 79. 98 Tamtéž, s. 93. 96

39

crotalustoxin, včetně chemického vzorce. Zabití člověka je pečlivě naplánováno, provedeno, a to pomocí vědy a pečlivého studia. Aby bylo jako příčina smrti stanoveno uštknutí hadem, sežene si hrdina speciální štípací kleště. Rány, které zanechají, vypadají jako od hadích zubů. Domníváme se, že je vhodné tento motiv neopomenout, neboť Hloucha upozorňuje na jednu z mnoha možností zneužití vědy, časté téma současné science fiction. V Nedobytné pokladně je vědeckofantastický způsob ochrany pokladny, příběh se navíc odehrává v budoucnosti, lišící se od současnosti například jiným sociálním rozvrstvením obyvatel. V pokladně jsou ukryty nejcennější poklady světa, vzácné minerály: smaragdy, diamanty a betaigeuzy – vědcem uměle vytvořené nerosty nesmírné hodnoty, označované jako „živé“. Hloucha opět zařazuje do textu mineralogii, pro příběh samotný to ale není podstatný znak. Zásadním vědeckofantastickým motivem je pokladna: „Největší boháč světa skrývá svůj poklad v rotující pokladně vejčitého tvaru, pomalované zvláštními vzorci. Rotací vzniká stroboskopický efekt a každý lupič uvázne před pokladnou, hypnotizován obrazci na rotujícím tělese.“99 Popsaný způsob ochrany způsobí nenávratné poškození intelektu, o osudu hlavního hrdiny se dočteme, že pokladna „vytáhla z něho mozek“ 100 . Totéž postihne majitele pokladny a oba jsou umístěni do blázince. V povídce je možné nalézt ponaučení (je potrestán zloděj i hamižný boháč), ovšem není zřejmé, zda to byl Hlouchův záměr, výstavba příběhu tomu nenasvědčuje. Zápletka povídky Lynchův chléb se opírá o vědeckofantastický vynález a jeho možný sociální dopad na lidstvo. Drobných sci-fi objevů nalezneme více: „[…] stvořil všelijaké divné věci, kaktusy bez ostnů, ořechy s měkkou skořápkou, slívy bez pecek, lilie s vůní fialky.“101 Stěžejním je objev tak zvané Lynchovy pšenice, pěstované ve speciální továrně, kde od zasetí do sklizně neuplyne ani jeden den. Problém vynálezu se projeví při upečení chleba, jenž nezasytí, ale způsobí neukojitelný hlad. To je hrozba pro společnost, neboť užívání vynálezu by mohlo vyvrcholit kanibalismem. Hladoví lidé zničí Lynchovu továrnu, Lynche zabijí a zničí tak zvaný Stefanin, vynález jiného vědce, který jediný mohl být lidstvu prospěšný. Zde Hloucha zřetelně odkazuje na složitou úlohu vědy a vynálezů, na časté nepochopení ze strany laické veřejnosti. 99

NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 119. 100 HLOUCHA, Karel. Ostrov spokojenosti a jiné prósy. Praha: J. R. Vilímek, 1925, s. 126. 101 Tamtéž, s. 134.

40

Polapená myšlenka nese výrazný SF motiv – jde o jakýsi umělý mozek, schopný zachycovat a zobrazovat myšlenky lidí. Hrdinou povídky je Jáchym Korejc, zcestovalý nedostudovaný lékař, jemuž se podaří sestavit přístroj podobný mozku: „Je to naplněno lecitinem mé vlastní kombinace. Je to prostě mozkovina.“ 102 S přístrojem učiní dva pokusy, první se nezdaří, druhý se uskuteční. Korejc následně spáchá sebevraždu, neboť zachytí neodbytnou myšlenku na ni. Předtím důkladně zničí svůj vynález, nezanechá ani žádný návod na jeho výrobu. Korejc považoval vynález za extrémně nebezpečný, také proto, že by si uživatel nikdy nemohl být jist, jakou myšlenku se mu podaří zachytit. Polapené myšlenky by mohly vsugerovat člověku nebezpečné nápady, jichž se nelze zbavit, například myšlenku sebevraždy, vraždy. Ničitelem geniálního vynálezu se tak v povídce stává sám vynálezce, nikoliv nevzdělaní lidé, kterých by se vynález mohl dotknout. Korejc je postava zodpovědná, správně zhodnotí svůj vynález a raději jej zničí hned, když se prokáže jeho negativní vliv. Hloucha tím nabízí méně častý pohled na nežádoucí vynálezy – ve vědeckofantastické literatuře se spíše setkáváme s nezodpovědnými vynálezci, jejichž konání musí být napraveno někým moudřejším. V Čapkově Továrně na absolutno (1922) se vynálezce odpovědnosti vyhýbá, stejně jako výrobce, jenž od něj převezme vynález karburátoru. Podobně u J. M. Trosky napravuje konání mladých nezkušených vědců moudrý Nemo (trilogie Kapitán Nemo a Zápas s nebem z počátku 40. let 20. století). Stejný přístup, jaký v Polapené myšlence zvolil Hloucha, můžeme najít u jeho vzoru, a to u Julese Verna v románu Vynález zkázy (1896), v němž vědec nakonec přehodnotí své konání a zabrání tragédii, přičemž sám obětuje svůj život. V povídce Zbytečnost hrdinové objeví ve starém opuštěném domě zvláštní přístroj. Ten převádí barvy na hudbu, tedy vizuální vjemy na zvukové, a vzbuzuje extrémně silné emoční stavy – smutek, vztek, stud a jiné, což vede k rychlé zkáze vzácného stroje bláznivého vědce, neboť postavy jej v záchvatu vzteku zničí: „je tu wellsovský výmysl podivuhodného stroje, […] stane se mu však osudným, že vzbudil také stud z mravního úpadku, což je velmi pravdivě odpozorováno.“103 Povídka, ač téměř hororová, je v tomto případě opět založena především na neznámém vědeckofantastickém vynálezu, následně zničeném nevzdělanými lidmi. Hloucha se více soustředí na popis chování postav, na jejich reakce při konfrontaci 102

Tamtéž, s. 153. STANĚK, Josef. Podivný osud Rip van Winkla. Lidové noviny, 6. 4. 1927, 35.

103

41

s neznámým vynálezem. Dalším, avšak nevyužitým motivem sci-fi, je umístění příběhu do nespecifikované budoucnosti. Povídka byla ceněna dobovou kritikou, například Josef Staněk označuje Zbytečnost za pozoruhodnou a za nesporné obohacení naší krátké povídky.104 Ve druhé tvůrčí etapě se zájem o biologii v díle K. Hlouchy prohloubil a neprojevuje se jen pouhými popisy. Nalézáme vynálezy biologického původu, popřípadě fantastická stvoření. Již jsme hovořili o experimentu s blechou v povídce Uvolněný běs, kombinujícím vědecký pokus a biologii, na níž je založen. Podobně umělý mozek, ač technický vynález, pracuje s představou biologického mozku a vynález samotný je naplněn hmotou, jež napodobuje mozkovou tkáň. Také v Hadí povídce a v povídce Lynchův chléb jsou vynálezy založeny na dobré znalosti biologie. Hrdina Hadí povídky zkoumá plazy, vynálezce v povídce Lynchův chléb experimentuje s rychlostí růstu pšenice a novými zemědělskými technologiemi. Hrdinky povídky Podivný osud Rip van Winkla jsou zabity obrovským hlavonožcem, jehož původ je v Atlantidě a jenž má schopnost psychicky ovládat své oběti, na dálku je ovlivňovat. J. Staněk při hodnocení povídky poukazuje na možnou souvislost mezi Hlouchou a Wellsem: „Při vypravování o Rip van Winklovi […] vzpomenete však také Wellsova fantastického románu Válka světů, kde docílil Wells téhož děsivého dojmu, propůjčiv svým Marťanům obludnou podobu hlavonožců.“105 Upozorňuje tak nejen na možný zdroj Hlouchovy inspirace, ale také na hororové vyznění povídky. V povídce Onen strom se objevuje také spíše hororový motiv stromu, který se nevyživuje z půdy, ale lidskými oběťmi. Atlantida je výrazným žánrovým znakem SF; vyskytuje se pouze v jedné povídce Podivný osud Rip van Winkla, jež je na něm celá založena. Hrdinky románu uváznou s lodí v Sargasovém moři, kde se jim zjevuje Atlantida přímo pod hladinou moře. Hrdinky si mohou dobře prohlédnout celé město, dokonce jej vidí i s jeho obyvateli a ruchem, tedy ještě před jeho zkázou. Tento znak SF není nijak vysvětlen, je možné, že se jedná pouze o halucinace hrdinek ve stresové situaci. Atlantida v povídce nemá zásadní význam, je jen skrýší netvora ohrožujícího posádku lodi. 104

Tamtéž. Tamtéž.

105

42

Antropologie je využita v povídce Onen strom, v níž Hloucha popisuje dosud neobjevenou rasu primitivních lidí, v příběhu označovaných jako Lid Noci. Výrazným fyzickým znakem těchto lidí jsou velké fosforeskující oči, přizpůsobené vidění ve tmě. Tento lid je necivilizovaný, věří v lidské oběti, jsou to tedy lidé pověrčiví. Motiv není ve sbírce podrobněji rozvinut. S dosud necivilizovanými domorodci z oblasti Jižní Ameriky se setkáme v povídce Tejvangu. Ani zde není tento rys dále rozpracován, příběh je hororový a znaky SF neobsahuje, proto ani popis chování neznámé rasy lidí nemůžeme přiřadit k SF.

Fantastický cestopis je spíše okrajovým znakem SF. Jen dvě Hlouchovy povídky jsou založeny na cestě do neprozkoumaných částí světa, a to Onen strom a Podivný osud Rip van Winkla. Motiv geologie se i v této etapě prolíná některými pracemi, ačkoliv nemívá výraznou úlohu. Cesta v povídce Onen strom je vědeckou expedicí za účelem sběru minerálů (morganitů), vynález povídky Druza je přímo křišťálová drúza, v povídce Podivný osud Rip van Winkla je jedna z hrdinek pojmenovaná Beryl. Jméno může odkazovat k berylu, minerálu, jehož odrůdou je smaragd, klub hrdinek se navíc nazývá Emerald-Club, tj. Smaragdový klub. Analýzou děl Karla Hlouchy s ohledem na jejich žánrové znaky SF se potvrdila odlišná míra zastoupení jednotlivých znaků ve fázích Hlouchovy tvorby. V první, technicko-dobrodružné, etapě převažuje motiv vědeckofantastických cestovních prostředků, jiné znaky SF jsou spíše okrajové, v různých dílech však může být jejich zastoupení jiné. Například SF znak ztraceného světa je zásadní pouze pro Zakletou zemi, astronomie jen pro Sluneční vůz. Antropologie, biologie, geologie a fantastický cestopis nejsou stěžejní pro žádné ze tří děl této etapy, avšak v malé míře se prolínají všemi. Pro etapu druhou, sociálně-spekulativní, je charakteristické zaměření na biologii a vynálezy či objevy na ní založené. Cestovní prostředky v této fázi ustupují jiným, technickým a biologickým, vynálezům. Oběma směry se prolínají motivy antropologie, biologie, geologie, imaginárních cest, ztracených světů. Jejich význam pro daný příběh 43

nebývá zásadní. Antropologie ustupuje psychologii, Hloucha se zabývá spíše duševními stavy lidí; vzhledu lidí, jejich kultuře a zvykům se věnuje méně. Setkáme se i s vědeckofantastickými znaky, které se objeví pouze jednou, například motiv Atlantidy v Podivném osudu Rip van Winkla.

44

Závěr V bakalářské práci Vědeckofantastické motivy v díle Karla Hlouchy jsme postupně představili pět děl se znaky SF. Zaměřili jsme se především na vědeckofantastické motivy, dále na vhodnost intencionálních děl pro děti a mládež. Chtěli bychom také přispět k rozšíření povědomí o autorovi, který patří mezi zakladatele science fiction literatury v českých zemích. Spisovatelovu tvorbu jsme rozdělili do dvou fází a analyzovali jsme v jejich rámci jednotlivé žánrové znaky SF. V první fázi, v letech 1907–1921, se jedná zejména o motivy technických vynálezů v rámci dopravních prostředků, ve fázi druhé, přibližně v letech

1921–1926,

se

objevují

spíše

různá

vědecká

zařízení

(Polapená

myšlenka), vynálezy přímo ovlivňující lidstvo (Nedobytná pokladna, Lynchův chléb, Zbytečnost), fantastické organismy (Podivný osud Rip van Winkla, Uvolněný běs). Zatímco v první fázi Hloucha využíval SF dopravní prostředky pouze za účelem dopravení svých postav z jednoho prostředí do druhého, v druhé fázi zkoumá chování lidí zasažených SF vynálezem – jak na něj reagují, jak jsou schopni jej využít ke svému prospěchu a podobně. Obě etapy můžeme charakterizovat i pomocí spisovatelova náhledu na popisované události; první etapa je optimistická (příznačný je pro ni technický optimismus), druhá je pesimistická. Zjevné je to na závěrech románů a povídek. Zakletá země a Sluneční vůz mají šťastné konce, další dva povídkové soubory často končí smrtí alespoň jedné z postav (Podivný osud Rip van Winkla, Druza, Polapená myšlenka, Hadí povídka), nebo zničením SF vynálezu (Zbytečnost, Uvolněný běs, Lynchův chléb, Polapená myšlenka). Vědeckofantastickými motivickými okruhy děl Karla Hlouchy jsou nejčastěji technika, biologie, geologie, antropologie, fantastické cestopisy, dále kosmické cesty, Atlantida, ztracený svět. Při analýze děl jsme nalezli SF znaky odpovídající výše uvedeným motivickým okruhům. V rámci techniky se jedná o různé vynálezy a dopravní prostředky, v rámci biologie je to koncentrace na faunu a flóru, na biologické objevy. Téměř v každém textu nalezneme zmínku o mineralogii, díla Podivuhodné Jiříčkovo cestování, Zakletá země a Sluneční vůz jsou fantastickými cestopisy, Sluneční vůz se navíc odehrává ve vesmíru. Antropologie se projevuje zejména v Zakleté zemi, stěžejní je pro ni motiv ztraceného světa a vylíčení zvláštností paleolitického života. 45

Zjistili jsme, že Hloucha náleží k science fiction zejména jednotlivými žánrovými znaky, jež se v dílech objevují. Mnoho povídek má takový znak natolik nepodstatný, že je k SF ani řadit nemůžeme, některá Hlouchova díla jsou naopak jednoznačně vědeckofantastická, zejména romány Zakletá země, Sluneční vůz, z povídek se jedná o Uvolněný běs, Lynchův chléb, Polapenou myšlenku, Zbytečnost a Nedobytnou pokladnu. Ze čtyř tematických zdrojů moderní sci-fi, které jsme citovali v úvodu práce, se v Hlouchově díle jednoznačně objevují dva, a to imaginární cesty a pozoruhodné vynálezy. Okrajově nalezneme sociální satiru (ve druhé tvůrčí etapě), výjimečně předpověď budoucnosti. Hlouchovo dílo tím naplňuje charakteristiku zdroje moderní sci-fi, jeho potenciál však zůstal v podstatě nevyužit, neboť Hloucha neměl žádné přímé následovníky. Kromě výše popsaných vědeckofantastických rysů je pro Hlouchu typická volba prostředí, nejčastěji exotického. Zasazuje své příběhy do Asie, Ameriky, Grónska, volí jména postav inspirovaná převážně angličtinou a japonštinou (např. Jasper Regan, Kimiko-san, Bakemono). Postavy samotné jsou různých národností, v knihách vystupuje Francouz, Dán, Američan, Inuit, Tibeťan a jiní. Hloucha byl zřejmě ovlivněn svým bratrem japanologem a svým strýcem Josefem Kořenským. Zejména Kořenský mohl Hlouchovi zprostředkovat poznatky z celého světa, neboť podnikl dvě cesty kolem světa, při nichž navštívil Severní Ameriku, Japonsko, Čínu, Jávu, Cejlon, Indii, Egypt, Austrálii, Nový Zéland a jiné. Kromě charakteru prostředí mohl Hloucha od Kořenského čerpat informace o domorodých obyvatelích tehdy necivilizovaných zemí, o jejich zvycích, nebo informace o exotické fauně a flóře. Díky těmto poznatkům Hloucha vykresloval věrohodná prostředí a postavy. Při volbě národností svých postav Hloucha neopomíjel ani Čechy, kteří jsou postavami-vypravěči románů Zakletá země, Sluneční vůz a některých povídek (například Druza, Uvolněný běs). Ondřej Neff tento rys Hlouchových děl komentuje v práci Něco je jinak: „Už jsme konstatovali, že Karel Hloucha byl český vlastenec nového typu, světaznalý, sečtělý a zcestovalý, který usiloval přivést své čtenáře, zejména mladé, na cestu světoobčanství. Nezapomínal na své češství a v jeho románech Češi zpravidla vystupují, ačkoli nikoli v hlavní úloze.“106 106

NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, s. 117.

46

Kromě národnosti byla, jak jsme popsali u Zakleté země, důležitá také rasa postav. V Hlouchově díle jsou ve svém konání úspěšní pouze běloši, jiné rasy mají v jeho dílech nižší postavení (například Číňané, kteří jsou ve Slunečním voze pouze údržbáři a dělníky). Tento rys, včetně poněkud aristokratického tónu, mohl po válce taktéž přispět k zastarání děl K. Hlouchy. Karel Hloucha je označován zpravidla za autora literatury pro děti a mládež. Na základě rozborů jeho děl můžeme k tomuto okruhu literatury přiřadit povídkovou knihu Podivuhodné Jiříčkovo cestování, určenou pro mladší čtenáře, a romány Zakletá země a Sluneční vůz, určené pro starší čtenáře. Z odborné literatury a našich rozborů vyplývá, že povídkové soubory Ostrov spokojenosti a jiné prósy a Podivný osud Rip van Winkla náleží k literatuře pro dospělé, popřípadě pro adolescentní mládež. Ve většině svých děl Hloucha nijak zvlášť nezohledňuje dětského čtenáře, pouze Podivuhodné Jiříčkovo cestování je svou didaxí a zvolenými jazykovými prostředky jednoznačně zaměřeno na mladší děti. Ostatní díla spadají do literatury pro děti a mládež poměrně jednoduchým dějem, jenž je především napínavý, dobrodružný a poučný (plní noetickou funkci), proto jsou jednoduché i postavy, u nichž je od počátku jasné rozdělení na kladné a záporné, a také proto jsou příběhy spíše povrchní. Ani u románů však není do hloubky rozveden jejich možný sociální, filozofický, či psychologický potenciál. Z těchto důvodů jsou mnohé povídky napsány lépe než romány. Hloucha své nápady výstižněji předvede ve formě krátkého prozaického útvaru oproti rozsáhlejšímu románu, který často trpí roztříštěností, rozbitím zápletky a kolísavou úrovní jazyka. Povídky jsou oproti tomu stylisticky jednotné, mají spád, jasnou stavbu a soustřeďují se jen na několik málo postav, což je celkově činí přehlednějšími. Karla Hlouchu můžeme oprávněně řadit k průkopníkům sci-fi literatury u nás. Jeho dílo však v mnoha směrech zastaralo a pro současné čtenáře je neatraktivní, navíc obtížně dostupné. Přesto bychom na něj neměli zapomínat, věnujeme-li se počátkům české vědeckofantastické literatury.

47

Seznam literatury Primární literatura ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno: román feuilleton. 5. vyd. Praha: Aventinum, 1929, 228 s. HLOUCHA, Karel. Modří mravenci. Praha: J. R. Vilímek, 1931, 183 s. HLOUCHA, Karel. Ostrov spokojenosti a jiné prósy. V Praze: J. R. Vilímek, 1925, 160 s. HLOUCHA, Karel. Podivný osud Rip van Winkla. Praha: J. R. Vilímek, 1926, 137 s. HLOUCHA, Karel. Podivuhodné Jiříčkovo cestování. Praha: J. R. Vilímek, 1908, 122 s. HLOUCHA, Karel. Řiďte loď k Pacifiku! Praha: Toužimský & Moravec, 1937, 301 s. HLOUCHA, Karel. Sluneční vůz. 2. vyd. Praha: J. Kotík, 1921, 181 s. HLOUCHA, Karel. Zakletá země. 2. vyd. Praha: J. R. Vilímek, 1921, 216 s. HLOUCHA, Karel a Drahomíra SMUTNÁ. Zakletá země. 1. vyd. Praha: Olympia, 1994, 130 s. TROSKA, Jan. Planeta Leon. 2. vyd. Ostrava: Sfinga, 1993, 259 s. WELLS, Herbert George. Pokrm bohů: [The food of the gods]. Praha: J. R. Vilímek, 1911, 271 s. Sekundární literatura ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. 1. vyd. Praha: R3, 1995, 349 s. ADAMOVIČ, Ivan. Úvod do science fiction. Brno: CERM, 1995, 16 s. ADAMOVIČ, Ivan. Vládcové vesmíru: kronika české science fiction: od Svatopluka Čecha po Jana Weisse. 1. vyd. Praha: Plus, 2010, 384 s. BRŮNOVÁ, Jana. Vědeckofantastická literatura pro děti: Výběrová bibliografie. Praha: Městská knihovna, 1986, 39 s. ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha: Portál, 2006, 171 s. FORST, Vladimír, Jiří OPELÍK a Luboš MERHAUT. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 48

HOLEJŠOVSKÁ-GENČIOVÁ, Miroslava. Vědeckofantastická literatura: srovnávací žánrová studie. 1. vyd. Praha: Albatros, 1980, 177 s. HOUŽVIČKA, Přemysl. Od Kolára k Faucharovi: bibliografie české science fiction a fantaskní literatury z let 1853–1949. 1. vyd. Praha: Přemysl Houžvička, 2006, 82 s. KAGARLICKIJ, Julij Iosifovič. Fantastika, utopie, antiutopie. 1. vyd. Praha: Panorama, 1982, 438 s. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. 7. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 2005, 864 s. LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, 1078 s. MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, 699 s. NEFF, Ondřej. Encyklopedie literatury science fiction. Praha: Asociace fanoušků science fiction, 1995, 555 s. NEFF, Ondřej. Něco je jinak: (komentář k české literární fantastice). 1. vyd. Praha: Albatros, 1981, 373 s. NEFF, Ondřej. Všechno je jinak: (kapitoly o světové science fiction). 1. vyd. Praha: Albatros, 1986, 412 s. NEFF, Ondřej. Tři eseje o české sci-fi. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1985, 95 s. PAVERA, Libor a František VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 422 s. SLOBODNÍK, Dušan. Genéza a poetika science fiction. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 1980, 256 s. STAIGER, Emil a Marek VAJCHR. Poetika, interpretace, styl: výbor. Vyd. 1. Praha: Triáda, 2008, 345 s. STUDENOVSKÝ, Tomáš. Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně). 1. vyd. Praha: Ostrov, 2000, 223 s. ŠRÁMEK, Jiří. Morfologie fantastické povídky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 135 s. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury: pro studenty učitelství 1. stupně ZŠ. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1992, 98 s. URBANOVÁ, Svatava. Historický vývoj žánrů literatury pro mládež: vybrané texty. 1. vyd. Ostrava: Pedagogická fakulta, 1990, 285 s. 49

Periodika BRTNÍK, Václav. Sluneční vůz. Zvon, 1921, 21, s. 604. HARTMAN, Antonín Robert. Literatura: Zakletá země. Letec, 1928, 4, č. 11, s. 46. NOVOTNÝ, J. O. Referáty o literatuře: Ostrov spokojenosti a jiné prósy. Cesta, 1925–1926, 7, č. 29, s. 468. STANĚK, Josef. Podivný osud Rip van Winkla. Česká osvěta, 1927–1928, 24, č. 1, s. 32–33. STANĚK, Josef. Podivný osud Rip van Winkla. Lidové noviny, 6. 4. 1927, 35. SVOBODA, Otakar. Z literárního trhu: Zakletá země. Úhor, 1921, 9, č. 6–7, s. 94. ZELINKA, Václav. Nové knihy: Zakletá země. Zlatá Praha, 1921, 38, č. 24–25, s. 246. ZELINKA, Václav. Nové knihy: Sluneční vůz. Zlatá Praha, 1921, 38, č. 29–30, s. 306.

50