שבוע טוב Číslo 16/5767
2.únor ’07 Poznámky k sidře Bešalach (Exodus 13,17 – 17,16)
Trasa do Erec Jisrael Nejrychlejší a nejsnadnější přímá trasa je na severovýchod, podél pobřeží Středozemního moře, přes Pelišteu (západní pobřeží Erec jisrael, dnes je na části tohoto území pásmo Gazy). Avšak byla-li to nejsnadnější cesta z Egypta, byla to i nejlehčí cesta k opětnému návratu do Egypta. Bojechtiví Pelištejci (Filištíni) byli připraveni bojovat s izraelitskými „vetřelci“ a B-h věděl, že národ by ztratil odvahu a vrátil se do Egypta. Proto jej vedl oklikou přes Sinajskou poušť, směrem na východ a pak na sever, tak, aby do Erec jisrael vstoupili z východního břehu řeky Jordán- to bylo od Egypta tak daleko, že bylo skoro nemožné uvažovat o návratu. Ale i přesto byly na poušti chvíle, kdy se Izraelité obrátili proti Mošemu a chtěli se vrátit. Raši, Ramban - Boj s Amalekem nevyvolal touhu po návratu, protože Amalekité nebojovali kvůli ochraně své země, jak by to udělali Pelištejci, ale z dávné nenávisti svého předka Esava k Jakovovi; zaútočili by na Izraelity, i kdyby se otočili k návratu. A také byli v době jejich napadení již příliš hluboko v poušti. Rb. Bachja cituje rb. Chananela - další důvod: B-h chtěl, aby se národ ocitl v situaci, kdy budou vidět zázraky, jimiž přežívají (voda, mana, ochrana před nepřáteli…), aby to upevnilo jejich víru v B-ha všudypřítomného a všemohoucího. V celých našich dalších dějinách si pak při ohlédnutí nazpět připomínáme, že všechno je v B-žích rukou; nikde to nebylo tak patrné, jako na poušti. Sforno - B-h vedl Izrael do pouště, aby nepotkali nikoho, kdo by jim řekl, že je faraon hodlá pronásledovat a oni se ze strachu nevrátili do Egyopta. „Jam suf - Rákosové moře“ Někdy se překládá i jako Rudé moře. Mohl by to být Suezský záliv, oddělující Egypt od pouště Sinaj. To, co dnes známe jako Rudé moře, je na jihu Sinajského pol. a není pravděpodobné, že k Exodu a rozdělení moře došlo tam. Rákosové moře by také mohlo být Velké hořké jezero mezi Suezským zálivem a Středozemním mořem, anebo široká delta Nilu, nebo i jižní okraj Středozemního moře. „Vechamušim - byli ozbrojeni“ Národ byl pod přímou ochranou B-ží a zbraně nebyly potřebné, ale podle Tóry mají lidé jednat
svým obvyklým způsobem, a pouze je-li nezbytné, B-h zasáhne zázrakem. (Rb.Bachja) R.Hirsch - Nechyběl jim meč po boku, ale odvaha…chyběla jim důvěra vložit se bezvýhradně do B-žích rukou. Midraš citovaný Rašim- slovo odvozeno od „chomeš pátý“, naznačuje se, že jen jedna pětina Izraelitů odešla z Egypta, zbytek nebyl připraven začít nový život jako B-ží národ; ti zemřeli při ráně tmy, aby Egypťané neviděli, že také Izraelci přišli o život. „Vajikach moše - Moše vzal“ Josef chtěl být pohřben v Erec jisrael, ale nemohl žádat, aby se to stalo hned po jeho smrti, faraon by nesvolil. Jakov o to pro sebe požádal (Gn 47), protože jeho syn Josef jako místokrál měl moc to udělat. Sota 13a - jediný Moše vzal Josefovy pozůstatky, ostatní se zabývali „vypůjčováním“ cenností od Egypťanů, Moše však nedbal pokušení. „Lalechem jomam valajla - vedl je ve dne v noci“ Jak to, že po pár dnech takové cesty nepadli vyčerpáním? Ibn Ezra- Tak velké množství lidí mohlo najednou urazit jen krátkou vzdálenost, postupovali část dne, zbytek dne odpočívali a v cestě pokračovali večer. Oblakový a ohnivý sloup jim to umožňovaly. Rašbam- Cestovali po kouscích, aby nevyplašili faraona a nenapadlo ho, že utíkají navždy. Zastávku udělali až po záhubě Egypťanů v moři. Rb. Bachja- Postupovali, jak nejvíc možno, aby už získali Tóru. Faraon změnil názor I když žádal, aby Izraelité opustili jeho zemi co nejdříve, domníval se, že odcházejí jen na třídenní pouť; byl tak vyděšen deseti ranami, že považoval za bláznovství pokusit se přivést je zpět. B-h chtěl ukázat Izraelitům a celému světu, že On je pánem všeho- to byl smysl rozdělení moře; aby k tomu mohlo dojít, musel si faraon nejdříve uvědomit, že Izraelité se už nevrátí, litovat svého předchozího rozhodnutí (nechat je odejít) a překonat svou hrůzu natolik, aby je pronásledoval. „Vejašuvu - aby se obrátili“ Po 3 dnech cesty z Egypta se Izraelité stáhli k odpočinku před Baal-cefonem, jedinou modlou, nerozbitou před Exodem. Faraon se domníval, že Izraelci v poušti bloudí a moc Baal-cefona mu pomůže přinutit je k návratu. Raši - Název Pi-hachirot (dosl. „ústa svobody“) bylo nové jméno Pithonu, města, postaveného otrockou prací
1
Izraelitů. Slovo „pi-ústa“ napovídá, že město leželo v rozsedlině mezi dvěma kopci; „hachirot“ naznačuje nové postavení nedávných otroků. „Vajugad - bylo oznámeno“ Faraon vyslal své zvědy, aby se přidali k Izraelitům a sledovali, co budou dělat po oněch třech dnech. Oznámili mu, že se Izraelité nechtějí vrátit. Raši- Když to slyšel, litoval, že je propustil Rb.J.Kamenetsky- Jakoby najednou zapomněl na deset ran, na zničenou zemi a smrt prvorozených. Učíme se z toho o lidské přirozenosti: jde-li o vlastní zájmy, vše si zdůvodní ke svému prospěchu, jako faraon, když považoval zachování modly Baal-cefona za příznivé znamení pro sebe, že zvítězí. „Vajeesor- dal zapřáhnout“ Faraon šel příkladem svým lidem a osobně vedl své vojsko. Raši - Získal je přesvědčováním. Řekl jim, že spolu s nimi byl okraden a spolu s nimi přivede uprchlíky zpět Sforno - Ustavil velitele i nad hordami luzy, jež nebyla součástí vojska. „Bejad rama - se vztyčenou paží“ Ramban- míněno obrazně- slavnostně, s písněmi a korouhvemi Sforno- právě to utvrdilo faraona v přesvědčení, že nad nimi jistě zvítězí, protože bývalí otroci nemají šanci proti jeho cvičenému vojsku. Časové zpřesnění Izrael opustil Egypt 15. nisanu, k rozdělení moře došlo 21. nisanu. (15. došli z Rameses do Sukot, 16. ze Sukot do Ethanu, 17. se opět přiblížili k Egyptu a utábořili u Pi-hachirot, 18. zvědové hlásili, že 3 dny uplynuly a Izrael se nevrací, 19.-20. faraon dal dohromady své vojsko a pronásledoval je). Panika Izraele Viděli, že je pronásleduje ohromné, dobře organizované vojsko. Vyděsili se; jedni reagovali jako praotcové- modlili se s vědomím, že Egypťané mají sice koně a vozy, ale oni mají svého B-ha. Druzí ve strachu litovali svého odchodu a napadli Mošeho, že je vyvedl. Ramban - neztratili víru v B-ha, ale v Mošeho, podezřívali ho, že jednal jen o své újmě Or HaChajim- Neviděli jen vojsko s faraonem, ale po jeho boku i strážného anděla Egypta a domnívali se, že se B-h obrátil proti nim. „Lamut bamidbar - zemřít v poušti“ Ale neohrožovala je přece poušť, nýbrž faraon! Ramban- opakovali své dřívější nářky, že se bojí pouště, kde je čeká smrt hladem a žízní. Sforno- I kdyby faraon nezaútočil, oblehl by je, vyhladověl a odřízl od vody. „Hitjacevu ureu - vydržte a uvidíte“ B-h jim chtěl ukázat velkolepý zázrak, aby upevnil jejich víru provždy. Ibn Ezra- I když byli Izraelité tak početní, B-h jim nemohl přikázat, aby bojovali, protože tak dlouho žili v otroctví, strachu a poslouchali své pány Egypťany, nebyli teď schopni bojovat proti nim.
Převahu Amalekitských přemohli jedině účinkem Mošeho modlitby. Proto bylo nutné, aby tato generace během 40 let v poušti vymřela. Až jejich děti, žijící v jiném duchu, mohly zvítězit nad kenaanskými národy. „Lo tosifu lirotam od- už je nikdy neuvidíte“ Raši - po zázraku moře už lid Izraele nikdy egyptský národ neaptřil Or HaChajim- verš zdůrazňuje, že záchrana přijde téhož dne, aby se Izraelité nebáli, že jako trvalo 12 měsíců, než Moše dokončil své poslání v Egyptě, může i střet s Egypťany trvat delší čas. Ramban- Není to jen ujištění, ale i příkaz- zapovídá se, aby Izraelci žili trvale v Egyptě či tam cestovali; zákaz je znovu zmíněn v Dt 17:16 (kde se zakazuje židovskému králi vlastnit mnoho koní, aby nemusel poslat svůj lid do Egypta) Je zajímavé, že Židé později, včetně Rambama, vskutku žili v Egyptě. Halachické autority se přou o důvodech. „Ma - ticak elaj - proč ke mně voláš?“ Raši - Verš lze číst také takto: Proč voláš? (jako bys byl za nesnáze lidu odpovědný). Ke Mně ! (tj. na Mně je, abych národ zachránil, řekni jim tedy, ať pokračují v cestě a Já se postarám o jejich bezpečí.) Sforno- Když vůdcové kmenů Mošemu vyčítali, Moše volal, neboť se bál, že nemají v sobě dost víry a neposlechnou ho, přikáže-li jim vstoupit do moře. Or haChajim- Copak není správné modlit se, když jsou lidé v nebezpečí? Proč bylo Mošemu přikázáno nemodlit se? B-h jedná Svou slitovností jen tehdy, máli člověk aspoň minimum zásluh. Ale u Rákosového moře namítala Jeho spravedlnost, že jak Egypťané, tak Izraelité uctívají modly a není spravedlivé, budou-li jedni zahubeni a druzí zachráněni. Proto modlitba samotná není účinná, musí být skutečná zásluha, a proto B-h přikázal, ať se přestanou modlit a vyjádřili svou ochotu obětovat i život z poslušnosti k B-hu, tj. ať vejdou do vody. A tento projev důvěry v B-ha přivodil zázrak rozdělení moře. „Vejavou acharejhem - a půjdou za nimi“ Ibn Ezra - byl to dvojí zázrak: B-h rozdělil moře, aby ušetřil Izrael a tímtéž mořem utopil Egypťany Obvykle oblakový sloup zmizel v noci, s objevením ohnivého sloupu. Této noci stály mezi izraelským a egyptským táborem oba. Raši - oblakový sloup jednak bránil Egypťanům využít světla ohnivého sloupu (takže byli v naprosté tmě), jednak odděloval oba tábory a zachycoval kamení a šípy, jež vrhali Egypťané na Izraelity. Ramban - Podle v.19-20 stál ohnivý sloup blíže k izraelskému táboru a osvětloval jej. „Vajet moše at-jado - Moše vztáhl ruku“ Ibn Ezra- vztažením ruky přivodil rozdělení moře, jež způsobil B-h silným větrem. Rb.Bachja, Sforno- moře se rozdělilo, jakmile Moše vztáhl ruku, pak vítr vysušil mořské dno, takže Izrael mohl pohodlně přejít Or HaChajim- Izraelité nešli po mořském dně, ale vítr nejdříve zpevnil hluboké vrstvy vody, pak se voda rozdělila a po zpevněné hlubině Izraelité přešli. Kdyby B-h rozdělil vody až ke dnu, museli by Izraelité na dno
2
velmi strmě sestoupit a na druhé straně velmi příkře šplhat nahoru. „Betoch hajam bajabaša - středem moře po suchu“ Izrael osvědčil svou víru tím, že vstoupil do vody. Sota 37b- Jako první poslechl Mošeho příkazu Nachšon ben Aminadav, později vůdce kmene Jehuda. Šel vpřed, až mu voda sahala po krk, pak se moře rozdělilo. Rb.Bachja cituje midraš - Izraelity ochránila v moři Tóra (tj. že národ byl ochoten ji přijmout). Vodní zeď po pravé straně přecházejícího Izraele symbolizuje podstatu Tóry (v Tóře se považuje pravá ruka za významnější, představuje duchovní růst. Proto se většina micvot vykonává pravou rukou), vodní zeď po levé straně symbolizuje tfilin (jež se nosí na levé ruce). Vody zalily egyptské vojsko Egypťané viděli jen to, co chtěli vidět a věřili jen tomu, v co chtěli věřit- oblakový a ohnivý sloup na ně nezapůsobily, viděli jen bezbranný národ (svých) otroků. Proto vešli do moře. „Beašmoret haboker - za jitřní hlídky“ Raši- Noc se dělí na 3 části, tzv. hlídky, či bdění, protože v každé z nich chválí B-ha jiná skupina andělů. „Vajasar - způsobil (že se uvolnila kola)“ B-h učinil spalující žár, který roztavil kola egyptských vozů, takže koně v panice sjeli na tvrdé dno a mrštili vojáky přes sebe a přes boky vozů. Byl to trest míra za míru, za to, že Egypťané zle nakládali s Izraelci (Raši). „Lejtano - své moci“ Moře se znovu vrátilo k normálu. Podle Moudrých se výraz „lejtano“ má číst „litnao harišon“-k prvotnímu ujednání, neboť původně bylo stvoření moře podmíněno tím, že se rozdělí kvůli Židům (Šemot Raba 21:6) Or HaChajim- Midraš: Moře se odmítlo rozdělit na příkaz Mošeho, dokud se po jeho pravici nezjevil B-h. Avšak Talmud (Chulin 7a) učí, že rabi Pinchas ben Jair rozdělil řeku i bez B-žího zásahu. Proč moře odmítlo – vzdor prvotnímu ujednání, když rabi Pinchas a další velcí cadikim v dějinách měli schopnost vykonat zázraky pozměňující přírodu? Největší síla Stvoření je síla Tóry, ta je základem veškerého bytí. Moře odmítlo poslechnout Mošeho, protože Tóra ještě nebyla Izraeli dána, ale když se po pravici Mošeho zjevil B-h, moře poslechlo (jak bylo dříve řečeno, pravice symbolizuje Tóru). B-h ukázal moři, že Izrael chce, ba přímo dychtí po obdržení Tóry, je již na takové duchovní úrovni, že mu může prokázat laskavost. „Likrato - k němu“ Egypťané se zoufale snažili uniknout vzedmutým vodám, ale kamkoli se hnuli, vždy běželi směrem k nim, protože B-h způsobil, že se voda vylila všude tam, kde chtěli uniknout. (Or HaChajim). Zachránění B-h chtěl, aby Izrael pochopil celý rozsah svého zachránění a nechal moře, aby vyvrhlo mrtvá těla Egypťanů na břeh, kde stáli Izraelité (aby se
nedomnívali, že Egypťané unikli na druhý břeh a budou je dál pronásledovat)- Raši. Sforno- Izrael byl zachráněn nejen před ohromným a silným vojskem, byl zachráněn i z otroctví, neboť až dosud byli stále otroky, prchajícími před svými pronásledujícími pány. Od této chvíle se již nemusí obávat. „Vajireu - a báli se“ Or HaChajim- nebyl to obyčejný strach, ale posvátná úcta k B-hu. Ibn Ezra- Nyní se upevnila jejich víra v B-ha a jasně pochopili, že Moše vystupoval v Jeho jménu. Píseň u moře V normálním chodu událostí nevnímáme B-ží ruku a často se divíme, jak denní, zdánlivě nesouvisící jevy kolem nás mohou být součástí uceleného B-žího plánu. Vidíme utrpení a zlo a uvažujeme, jak může být dílem milosrdného B.ha. Ale vzácně máme záblesk pochopení a uvědomíme si, jak každý dílek skládačky zapadá na své místo; a pak porozumíme, že každý tón, každý nástroj i účastník má svůj úkol v B-ží symfonii Stvoření. A pak můžeme zpívat. Po svém zachránění u moře porozuměli Moše a jeho lid své situaci tak, jako nikdy předtím: utrpení v egyptském exilu, faraon, jenž je pronásledoval, beznaděj, kterou cítili obklopeni pustinou, mořem, egyptským vojskem, i své vlastní žádosti vrátit se do otroctví a výčitky Mošemu, že svým příchodem do Egypta jen zhoršil věci- po rozdělení moře zmizely všechny pochyby a obavy, a i ten nejprostší otrok pochopil Zjevení hlouběji než Ezechiel ve své nebeské vizi. A když toto jednou pochopili, nabyli jistoty, že spousta událostí v minulosti i budoucnosti, o nichž nevědí nebo je nechápou, jsou také součástí B-žího plánu. Midraš Tanchuma- Mohli zpívat, protože věřili. Or HaChajim- Tóra říká „az-pak“ (zpívali), tj. jen zázrak moře umožnil Mošemu a celému Izraeli zpívat, celý národ zpíval v jednotě, všichni se povznesli k prorocké úrovni, ne pouze učenci, prorokové či vůdci. Píseň obsahuje tyto motivy: obecná chvála B-ha jako mocného zachránce nás všech i našich praotců; výčet zázraků, provázejících rozdělení moře; faraonovo pronásledování a naprosté selhání jeho plánů; reakce Kenaanců a ostatních národů na zázrak a co to věštilo jim; budoucnost Izraele jako B-žího národa v Erec jisrael. „Az jašir - pak budu zpívat“ Tóra neříká „šar“ –zpívali, ale „jašir“- budoucí čas. Podle Moudrých je to odkaz na to, že až přijde mesiášská doba, B-h oživí mrtvé a oni pak budou zpívat B-hu chvály (Raši) Or Hahajim- budoucí čas napovídá, že schopnost pochopit B-ží velikost a zpívat chvalozpěv se neomezuje jen na ty, kdo prošli mořem. Všichni Židé mají schopnost povznést se na stejný duchovní stupeň, jako zakusili jejich předkové u moře. Ramban - různé slovesné časy jsou použity k dosažení maximální působivosti- přítomný čas navodí zdání bezprostřednosti, minulý, že se to již stalo a budoucí, že se to stane, jak nám to je zjeveno.
3
Rb.Gedalja Schorr- podobnou směsici časů najdeme vždy v proroctví; prorok mluví ve jménu B-ha a B-h není vázán časem jako smrtelníci. „Azi vezimrat - má síla a odplata“ Raši- B-ží síla a jeho „smetení“ přineslo spásu prchajícím Izraelitům Onkelos - B-h je má síla a má chvála „Ze Eli - On je můj B-h“ Raši- tak výrazné bylo zjevení B-ha, že i ten nejprostší mohl doslova ukázat rukou a říci To je můj B-h. Or HaChajim- ze sledu verše lze vyvodit: nejdřív vzešla víra v B-ha z jejich osobní zkušenosti (můj B-h, Jenž mě zachránil) a pak se vztáhla i k odkazu víry (B-h mého otce). Stejný sled najdeme na začátku Šmone esre, kde je Hašem popsán nejdříve jako náš B-h a pak jako B-h našich otců Ramban- ve verši je užito zkráceného tvaru B-žího jména (jod-he), v následujícím verši je plný tvar (jod-he-vav-he). Zkrácený tvar někdy naznačuje, že plný rozsah Jeho velikosti zůstává před světem skryt, kvůli chybám člověka. Izrael tady prohlašuje, že se bude snažit o prohloubení lidského chápání Bha tak, aby mohl být B-h rozpoznán v plné slávě. „Veanvehu - a postavím Mu svatyni“ (dosl. a oslavím ho). Onkelos, Raši, Ibn Ezra, Ramban- primární výklad ze slova nave-dům. Vyjadřuje touhu postavit Chrám jako místo přebývání šechíny- B-ží přítomnosti. Rb.Mendel z Kocku, Rb.Hirsch- překládají „stanu se svatyní“, neboť největší ze všech svatyní je lidská bytost, která se stala svatou. Raši- jiná interpretace: odvozeno od noj-krása: Ozdobím Ho vyhlašováním Jeho chvály. Moudří vyvozují z tohoto významu (krása), že člověk má sloužit B-hu „krásně“, tj. vybrat krásný etrog, mít krásnou suku, tfilin apod. „Hašem šemo - Hospodin je Jeho jméno“ Raši- Toto jméno (s významem síly a věčnosti) je B-ží zbraní v bitvě. Smrtelní králové mají vojsko a zbraně, B-h přemáhá nepřátele jen Svým jménem. Ve jménu je obsažena i B-ží milost, i když B-h trestá, protože vše, co B-h dělá, je milosrdenství, i když pro člověka je to nepochopitelné. „Kemo aven - jako kámen“ Tóra popisuje Egypťany třemi výrazy- kámen (v tomto verši), sláma (v.7) a olovo (v.10). Raši- Tóra ukazuje, že každý dopadl tak, jak si zasloužil- ti nejvíce zlí se zmítali jako lehoučká slámka, takže trpěli nejhůř, ti nejlepší se okamžitě potopili jako olovo a trpěli nejméně. Ostatní byli jako kameny. „Amar ojev - nepřítel řekl“ Raši - píseň se vrací k faraonovu plánu pronásledovat je a k tomu, jak přiměl své vojáky překonat strach. Ramban - Egypťané zaslepeni nenávistí a lakotou zapomněli na opatrnost a zdravý rozum a vrhli se do moře. „Nora tehilot - hrozný pro chválu“
Raši - jsme příliš vyděšeni, než abychom se pokoušeli změřit B-ží velikost, neboť cokoli řekneme, bude příliš nedostatečné Ramban - překládá „hrozný chválou“, tj. B-h koná hrůzu nahánějící skutky, za ně je chválen. Chrání ty, kdo Mu slouží a trestá ty, kdo ho popírají. „Natita jemincha - vztáhl jsi pravici“ Raši - Všechno je v rukou B-žích.Když Egypťané poznali B-ží velikost, prokázal jim milost a dovolil, aby byli pohřbeni: země je pohltila. Ramban- Nejdřív B-ží pravice způsobila, že mrtví Egypťané byli vyvrženi na břeh, aby Izrael viděl, že již nehrozí nebezpečí, a pak způsobila, že je pohltila země. „Nachita - provázel jsi“ Ibn Ezra- prorocké užití minulého času namísto budoucího, verš mluví o cestě od moře do Erec jisrael. Sforno- narážka na Exod, kdy B-h provázel Izrael k Sukot, pak na suché dno moře a povede je i dál, dokud nedojdou k Chrámu. Národy byly znepokojeny příchodem Izraelitů- z různých důvodů. Pelištejci (Filištíni) povraždili Efrajimce, kteří předčasně odešli z Egypta v mylném domnění, že již přišel čas vykoupení; nyní se Pelištejci báli odvety. Edom a Moab neměli důvod se bát, jejich území nebylo částí Erec jisrael, ale jejich nenávist k Izraelitům byla tak velká, že nesnesli představu jejich nezávislosti. Kenaanci se báli, protože měli být vytlačeni. Raši- ti, kdo byli daleko, cítili obavy (ejmata), kdo byli blíž, cítili hrůzu (pachad). „Ki va sus paro - když faraonovi koně“ Ibn Ezra - verš je součástí Písně, a toto je poslední z řady zázraků: zatímco vody na jednom konci moře zaplavily Egypťany, na druhém konci dosud stály jako dvě zdi a chránily Izraelity, jdoucí po suchém dně. Podle komentátorů ale verš již nepatří k Písni. Ramban, Sforno - Izraelité začali zpívat, když byli ještě na dně moře. Rašbam - verš je úvodem k písni Mirjam. Mirjamina píseň Sota 11b - „zásluhou spravedlivých žen té generace byly děti Izraele vykoupeny z Egypta.“ Ženy udržovaly duchovní sílu národa v krutých letech útisku, ženy více než muži věřily, že přijde vysvobození, provázené velkolepými zázraky. Proto byla –jak učí Mechilta- píseň žen, a ne mužů, provázena bubínky; ženy byly tak přesvědčené, že B-h vykoná zázraky, že si přichystaly bubínky, aby mohly doprovázet svůj chvalozpěv. Ve v.21 oslovuje Mirjam ženy mužským rodem „lahem“ (místo lahen), protože byly na duchovní úrovni mužů. Mirjam byla vůdkyní žen pro své vlastní hodnoty, ne proto, že byla sestrou Mošeho a Aharona. Je popsána jako prorokyně, prorokovala před Mošeho narozením, že její rodiče přivedou na svět syna, který vysvobodí Izrael. Od počátku její vůdcovské „dráhy“ byl její hlas hlasem víry a inspirace. „Achot aharon - sestra Aharonova“ Raši - není psáno „sestra Mošeho“, protože poprvé prorokovala před narozením Mošeho, když byla pouze sestrou Aharona.; a protože o mnoho let později to byl Aharon, kdo pro ni nasadil život (Nu12:12).
4
Rb.Abraham ben HaRambam- protože byla v proroctví rovna Aharonovi, Moše byl „otcem všech proroků“. Co budeme pít? Talmud (Arachin 15a-b) vypočítává zkoušky, jimiž Izrael zkoušel B-ha po Exodu, jednou z nich je tatoi když Izrael právě byl svědkem zázraku, pochybuje o B-ží ochotě poskytnout jim to, co potřebují k životu. Rb Hirsch- smyslem putování pouští bylo ukázat Izraeli, že B-h ovlivňuje i denní „nepatrné“ lidské věci, tak jako kosmické jevy. Pro Izrael bylo obtížné pochopit, že B-h, Jenž koná velkolepé divy, všímá si obyčejných denních potřeb. „Vajasa moše - Moše vedl (Izrael“ Musel je donutit, aby šli, kdyby to bylo na nich, zůstali by u moře. Proč? Raši cituje Tanchumu - egyptská vojska, jistá svým vítězstvím, ozdobila své koně zlatými a stříbrnými ozdobami. Izraelité chtěli posbírat ještě více bohatství ( k tomu, co si vzali z Egypta). Moše je za to káral. Zohar - odmítli odejít od moře, protože tam se jim dostalo prorocké vize a zjevení B-ží moci a svatosti. Pak B-h vzdálil Svou přítomnost od moře a nechal ji v poušti Šur (slovo lze přeložit jako „vidění“) Jen tak Moše přesvědčil lid k pokračování v cestě. V Šur mohli lidé zakusit blízkost B-ha. „Velo macu maajim - ale nemohli najít vodu“ Voda bývá často obrazným výrazem pro Tóru. Moudří vyvozují, že tři dny zanedbali učení Tóry, proto jejich duchovní úroveň klesla až k reptání. Podle Mechilty z toho Moudří stanovili, že se z Tóry má číst o šabatu, v pondělí a ve čtvrtek, tj. tak, aby nikdy neprošly tři dny bez Tóry. Kli Jakar- homiletický výklad: kvůli tomu, že se lid věnoval kořistění na břehu moře a zanedbal duchovní vodu - učení, dostal jejich hřích podobu fyzického nedostatku vody. „Ki marim hem - protože byly hořké“ Baal Šem Tov- homileticky: vztahuje se to k liduje v lidské přirozenosti, že je-li člověk zahořklý, všechno vidí negativně. Lidé byli zahořklí, proto hledali chybu ve vodě. „Vajilonu haam - lid reptal“ Raši- měli přijít za Mošem a požádat ho, aby se modlil o milost vody. Místo toho reptali. Rb.Elazar HaModaj (Mechilta)- lidé sice reptali proti Mošemu, ale bylo to namířeno i proti B-hu. „Chok umišpat - nařízení a řády“ B-h dal lidem příkazy, jež měli zachovávat, než obdrží Deset přikázání. Byl to zákon para adumačervená kráva (Nu19). Je označen jako nařízení proto, že je lidské inteligenci nepochopitelný. Dále nařízení šabatu a občanské zákony, nazvané řády, protože jsou logicky zdůvodnitelné. Ramban- příkazy nebyly míněny jako dosud závazné, jinak by je Tóra upřesnila. Podobaly se spíše příkazům, jež měl Avraham. Národ je zachovával, aby tak „okusil chuť“ Tóry, kterou obdrží a byl si jist, že ji chce přijmout.
„Nisahu - zkoušel“ Raši - B-h zkoušel lidi, jak budou reagovat na nedostatek vody a oni selhali. Anebo je zkoušel, zda přijmou a budou vykonávat příkazy, které jim dal u Mara- pokud ano, zaslouží si obdržet celou Tóru (Sforno, Or HaChajim). Dělal, co je v jeho očích správné Mechilta - vztahuje se na toho, kdo jedná čestně v obchodních věcech a druzí jsou s ním spokojeni. Takový člověk jakoby splnil celou Tóru. „Ani hašem rofecha - Já jsem Hospodin, Jenž Uzdravuje“ I když B-h přivádí na Izrael utrpení, Jeho úmyslem nikdy není zničit jej, jako zničil Egypt, ale očistit Izrael od hříchu a přivést jej k nápravě. B-h ukázal Izraeli, že hmotná bída či hojnost jsou přímým důsledkem duchovní úrovně člověka: jakmile lidé přijali jho učení Tóry v Mara, přišli na místo s hojností dobré vody a ovoce. Mana - pokrm z nebes I když zesládlá voda v Mara byla důkazem, že B-h Izrael neopouští a ovlivňuje i denní potřeby, lidé nestačili tuto B-ží lekci vstřebat. Když národ dorazil do pouště Sin , cítil se ohrožen hladem a opět reptal. I to byla lekce pro budoucnost, protože B-h chtěl dát manu. Často slýcháme, že zachovávání Tóry je závislé na způsobu obživy. Požehnání many dokazuje opakkdykoli Izrael zanedbával Tóru nebo ztratil důvěru, jako v Mara či Sin, hladověl a žíznil, a když si uvědomil, že B-h je uzdravovatel a živitel, měl hojnost. Ibn Ezra - mana byla největším zázrakem ze všech, větší než rozdělení moře, neboť manu dostávali Židé den co den po 40 let, ostatní zázraky byly „jednorázové“ . „Vajilonu - naléhali“ Raši - na nedostatek jídla si Židé stěžovali až po 15.ijaru, měsíc po Exodu. Do té doby jedli zbytky macot, jež s sebou nesli z Egypta. Ramban- Bez B-žího zásahu by nebylo možné, aby zbytky z poměrně malého množství jídla dokázaly sytit početné společenství po dobu jednoho měsíce. Je to jeden z B-žích skrytých zázraků, jež Tóra ani neuvádí. Není třeba vypisovat každý zázrak, Židé vědí, že i „příroda“ je zázrak, jen jsme na něj zvyklí, protože funguje pravidelně. „Vejad hašem - Hospodinovou rukou“ Or HaChajim- Židé si nyní stěžovali, že kdyby odmítli opustit Egypt, zemřeli by během rány tmy, ale aspoň by neumírali pomalu a bolestně hladem. Mechilta říká, že Tóra mohla být dána jen lidem, kteří jedli manu , protože se tak naučili věřit a spoléhat na dob rotu a stálost B-ží. Rb.Akiva- mana byl stejný pokrm, jaký živí anděly. Byla to zář B-ží přítomnosti, jíž byl dán hmotný povrch, aby ji mohly jíst lidské bytosti. Rb.Jišmael- Nebylo to jídlo andělů, ale bylo tak podivuhodné, že všechno z něj se vstřebalo do těla bez jakéhokoli odpadu (Joma 75b). „Lechem - pokrm“
5
Ramban - lechem znamená v užším významu chléb, zde je užit v širším významu- pokrm. Mana však nebyla moučný pokrm, jako je běžný chléb. „Lemaan anasenu - tak je vyzkouším“ Raši- tj. poslechnou poučení, že si nemají manu schovávat na další den a nesbírat ji o šabatu? Ramban- Budou Mne následovat, i když nebudou mít jídlo na další den? Or HaChajim- Budou se zabývat učením a službou B-hu, když teď mají jídlo bez námahy? „Erev…uvoker - večer….a ráno“ tj. co bylo večer a co ráno: Raši- stížnost měla dvě části1/ nedostatek masa (nostalgickou vzpomínkou na egyptský „hrnec masa“ chtěli Židé říci, že B-h jim maso v poušti nedá.). To byl neoprávněný požadavek, maso není nutné k přežití. B-h jim proto sice dal hojnost masa, ale v neobvyklou dobu (večer). 2/ měli právo žádat o jídlo, B-h jim proto dal manu v době obvyklé pro jídlo (ráno) a dal jim ji „mile“, tj. ležela na podložce z rosy a byla přikryta rosou, jako klenot v pouzdře (Raši). „Venachnu ma - co jsme my?“ Raši- o masu řekl Moše, že se lidé nají, o chlebu, že se nasytí. Člověk se má sytit prostým jídlem, ne lahůdkami, to je obžerství. Tóra zmiňuje objevení křepelek bez dalších detailů, na nich nebylo nic neobvyklého. Mana byla naproti tomu úkaz neviděný nikdy předtím a nikdy potom, vyjma v poušti, proto je popsána podrobně. (Ramban) Mana nebyla vidět, dokud slunce nevysušilo vrchní vrstvu rosy. Omer byla tehdy obvyklá míra o objemu 43,2 středně velkých vajec. Tóra říká omer pro každého a každý podle toho, co sní. I to byla lekce víry, protože je nepravděpodobné, aby muži, ženy, děti, různé fyzické postavy, snědli stejně. Podle Moudrých spadlo každý den many víc, než lidé potřebovali k nasycení. Midraš - mana padala denně, na znamení, že jako B-h poskytuje výživu den po dni, tak očekává, že lidé věnují aspoň nějakou dobu učení Tóry. Mana byla měřítkem osobní hodnoty každého jednotlivce, padala pro každého podle jeho duchovní úrovně: spravedlivým na práh, hříšní museli jít do pouště. „Laktu lechem mišne - nasbírali dvojitou porci pokrmu“ Nasbírali své normální denní množství, ale zázrakem měli po příchodu domů místo 1 omeru 2. Raši- Vůdci kmenů vidouce to, oznámili to Mošemu. Moše zapomněl říci lidem, že mají nasbírat vždy v pátek dvojnásobek. „Ašer tofu efu - co chcete péct, napečte“ Raši-Moše řekl: je zakázáno vařit a péct o šabatu, lidé musí vše potřebné připravit v pátek. Řekl, ať schovají vše, „co přebývá“, neupřesnil, že celý 1 omer má zbýt na šabat. Naznačil tím, že mohou jíst podle libosti a co zbude, bude požehnáno, takže se nasytí i menším množstvím pokrmu.
Or HaChajim- Poněvadž měli zákaz neschovávat si manu na další den, nejedli ji, dokud jim Moše neřekl, protože zbylá mana mohla být považována za zakázané jídlo. „Ichluhu hajom - jezte ji dnes“ Raši- Povolení jíst zbylou manu platí jen pro tento den (šabat), ne pro neděli (protože o šabatu žádnou manu nenajdou). Někteří se báli, že snad mana přestane padat, Moše je ujistil, že tak to je jen o šabatu. Zohar - ze slov „dnes nic nenajdete“ vyplývá, že mana o šabatu spadla, ale nebylo ji vidět. Mana tam byla v tom smyslu, že veškeré požehnání – i pro ostatní dny- se odvozuje ze svatosti šabatu. Ve smyslu fyzickém ji nemohli najít. „Ad boam - až do jejich příchodu“ Raši- verš mluví o 2 příchodech- do osídlené země, což je vlastní Erec jisrael a na okraj země Kenaan, tj. východní břeh Jordánu. Mana přestala padat 7.adaru, kdy zemřel Moše, než lidé přešli Jordán. Zbytky toho, co zůstalo lidem v nádobách, jedli až do 16. nisanu, kdy byli v Erec jisrael a mohli jíst ze své úrody. Pokušení a svár Ramban- Když Židé přišli k Refidim a viděli, že tam není přítok vody, šli za Mošem a žádali vodu; v té chvíli však ještě měli vodu ve svých nádobách a nikdo nežíznil. Na Mošeho pokárání přestali, ale po několika dnech si přišli za ním znovu stěžovat. Tentokrát už skutečně žíznili, jejich stížnost byla oprávněná a Moše za ně prosil. „Avor lifnej haam - vyjdi před lid“ Byla to skrytá výtka Mošemu za obvinění lidu, že by ho chtěl kamenovat (Jen předstup před ně a uvidíš). Měl vzít s sebou starší lidu, aby viděli, že tam není žádný skrytý pramen, ale že voda vytryskla zázrakem. Použití hole dokazovalo, že hůl nepřináší jen rány (jako v Egyptě), ale i prospěch. (Raši) Ramban - zázrak se udál v Chorebu, což bylo poněkud vzdáleno od Refidim, proto musel vzít s sebou starší lidu. Když skála pukla, voda tekla směrem k Refidim. „Masa umeriva - pokušení a svár“ Moše svým pojmenováním míst podle chování lidí připomenul jim provždy, že B-h je s nimi a že správný způsob, jak požádat o své potřeby, je modltba,. Věčný zápas proti Amalekovi Amalekova nenávist k Izraeli nepramení jen z toho, že je potomkem Esava, ale i z toho, co jako národ představuje. Zlý prorok Bileam mluvil o Amalekovi jako o prvním mezi národy. Amalek je vůdčí silou zla, jako Izrael je vůdčí silou dobra, jde tedy o věčný zápas dobra a zla. Příchod Mesiáše popisuje prorok Ovadja (Abdiáš) takto: „Vítězové vystoupí na horu Sion, aby soudili Esavovu horu. A nastane království Hospodinovo“ (1:21). Verš končí ujištěním, že B-h vymaže památku Amalekovu z povrchu země, tj. přijde čas, kdy zlo bude definitivně poraženo a zmizí. Jakožto potomci Esavovi znali Amalekitští hranice území, slíbeného potomkům Jakovovým. Věděli, že není žádný rozumný důvod k napadení, protože jejich území nebylo ohroženo. Důvodem k napadení byla
6
Amalekova snaha popřít B.ha a Jeho moc i to , že byl nositelem dávné rodové nenávisti. Refidim Proč došlo k napadení tam? V Refidim zpochybnil Izrael přítomnost B-ží mezi nimi. Midraš citovaný Rašim- Izrael byl jako dítě, které otec nese na ramenou a splní mu každé přání. Dítě se zeptá kolemjdoucího: Neviděl jste mého otce? Otec dotčen odpoví: „Nevíš, kde jsem?“ Postavil synka na zem, kde ho pokousal pes. Tak i Izrael po všech zázracích a zachránění pochyboval, zda je Bh s nimi. Proto je B-h nechal napadnout. Mechilta- Refidim : název vznikl stažením z „rafu jedejhem min hatora- ztratili držení Tóry“- dokud se učili Tóru, Amalek neměl nad nimi moc, když se stali laxní, stal se jim nebezpečným. Or HaChajim- Proto vybral Moše Jehošuu, aby vedl bitvu: Jehošua byl nejen jeho žák, ale Tóra o něm říká, že nikdy neopustil stan (výraz symbolizující dům studia). Moše neřídil sám bitvu, protože chtěl být na temeni kopce, aby mohl přehlédnout celé bojiště a modlit se za lid, a kde ho také oni mohli vidět, jak se modlí. Moše oslovil svého žáka jako Jehošuu, i když jeho jméno bylo Hošea. Jméno mu dal jako prosbu, aby odolal zlé radě zvědů (Nu 13:16)- to se mělo stát více než rok po bitvě, ale Moše změnil jeho jméno nyní, protože viděl prorockým zrakem, že Jehošua bude jeho prosebnou přímluvu potřebovat. „Kaašer jarim moše jado - když Moše zvedl ruku“
Dokud Izrael hleděl vzhůru (k nebesům) a obracel své srdce k nebeskému otci, vítězil, v opačném případě prohrával. „Videj moše kebadim - Mošeho ruce ztěžkly“ únavou. Moše seděl na kameni, a ne na měkkém, protože nechtěl sedět pohodlně, když Židé byli v nebezpečí (Raši). „Vajachaloš jehošua - Jehošua oslabil (porazil)“ tím, že zabil jejich nejsilnější bojovníky. Ostatní ušetřil, to byl B-ží příkaz, protože zabil-li nejsilnější, jistě by si poradil i se slabšími (Raši, Gur Arje) Amalek představoval esenci zla a ještě nenadešel čas k odstranění zla ze světa. „Ktov basefer - zapiš do knihy“ Ramban- kniha je Tóra, příkaz vyhubit Amaleka je v Dt 25:17-19. Ibn Ezra- snad se vztahuje na knihu známou jako Kniha Hospodinových bojů (Nu 21:14). Kniha již neexistuje. „Vajomer - a řekl“ že B-h přísahal položením ruky na svůj trůn, že bude pokračovat v boji proti Amalekovi, dokud jeho památka nebude vymazána. Moše užil zkráceného tvaru B-žího jména i slova pro trůn (kes místo kise). Raši - jsou užity 2 hlásky B-žího jména (jod-he) místo plného tvaru, to naznačuje, že B-ží jméno i trůn budou zmenšeny, dokud existuje Amalek Ramban, Rb.Bachja- je to odkaz na židovské krále: dokud bude židovská ruka (tj. moc) na židovském trůnu, musí vést boj proti Amalekovi. Když se stal Saul králem, dostal příkaz vést válku proti Amalekovi a když pochybil, přišel o trůn (1S 15:14-27)
Haftara- k sidře Bešalach Sd (4:4-5:31) Události popisované v haftaře se velmi podobají těm v sidře. V obou případech trpěl Izrael pod útiskem vládce, jehož vláda byla čím dál krutější; pak B-h poslal zachránce, utlačovatelé byli pokořeni a zničeni nepochybnými zázraky a národ se opět povznesl k nové rovině poznání B-ha a oddané služby Jemu. Nakonec pak prorok, jenž byl nástrojem B-žího zásahu, zpívá B-hem inspirovanou píseň chvály. Je tu i další podobnost: oba případy dokumentují víru a svatost židovských žen. V Egyptě měly zásadní význam Jochebed a Mirjam při záchraně života novorozence Mošeho, a při rozdělení moře byly židovské ženy, vedené Mirjam, připraveny s bubínky, aby zpívaly píseň B-ží chvály, neboť neměly nejmenší pochybnosti , že B-h vykoná zázrak pro svůj lid. V haftaře je tím zásadním činitelem Dvora (Debora). Po Jehošuově dobytí Kenaanu se dějiny Izraele nevyvíjely příznivě. Národ klesl do modloslužby a napodobování svých kenaanských sousedů, a v důsledku toho jim byla odňata B-ží
ochrana a podlehli by tomu či onomu pohanskému národu. Izrael nakonec litoval a modlil se, B-h vyslal šofet-soudce, který porazil nepřátele a obnovil Izrael k dřívější velikosti. Naše haftara líčí období, kdy moc měli král Kenaanu Javin a jeho vojevůdce Sísera. Národ volal k B-hu o pomoc a B-h určil k tomu úkolu Deboru. Ve své písni popisuje zázraky, jež zničily Síseru a jeho vojsko, vypočítává podíl jednotlivých kmenů na vítězství, chválí ty, kdo se hrdinsky přidali a kárá zbabělce a lhostejné; nejvyšší chválu má pro toraické vůdce, kteří neustávali v podněcování národa i přes vlastní nebezpečí a nesli svou odpovědnost B-hu a Izraeli. V závěru si všímá těch, kdo nemají vedení Tóry: Síserova matka vzbuzuje naši lítost, když pláče nad synem- ale pak ji její společnice utěší představou nevinných židovských žen, týraných Síserovými hordami a představou kořisti, již si rozdělí vítězové. Hořekující matka se utěší pomyšlením na hoře jiných matek! Přiléhavě končí Debora svou píseň: „Tak ať zhynou všichni nepřátelé, Hospodine:“
7
JUDAISMUS PRO DNEŠEK Prastará víra s moderním poselstvím JOHN D. RAYNER a BERNARD HOOKER 11/ CO OD TEBE POŽADUJE HOSPODIN, TVŮJ B-H? Svrchovanost B-ží vůle Jaké důsledky má moderní historický, uctivý,.leč nikoli nekritický přístup ke klasickým pramenům judaismu? Otázka má dvě části: víru a její praktikování. Pokud jde o víru, naší vůdčí zásadou musí být pravda, jak jsme již dříve řekli, a naše chápání pravdy musí vycházet ze znalostí. Měli bychom studovat zejména klasické prameny judaismu a naučit se z nich tolik, kolik jen lze.Ale poslední instancí musí být vždy naše vnitřní rozhodnutí, čemu můžeme poctivě věřit a čemu ne. Naštěstí, jak jsme ukázali v kpt.3, judaismus vždy ponechával velké rozpětí individuální svobody v oblasti agady, na rozdíl od halachy. Pokud tedy považujeme za nutné modifikovat některé otázky víry, které pro předchozí generace Židů problémem nebyly, uděláme to pouze tak, jak nám dovoluje rozpětí svobody, judaismem vždy připouštěné. Nemělo by dojít k vážným problémům, vyjma převedení víry do praxe, tj. liturgie. K té se ještě vrátíme. Než se však posuneme od víry k praktikování, vyvstane před námi zásadní otázka: Co je důležitější? Judaismus oproti křesťanství daleko více zdůrazňuje, že lidé mají správně jednat, než to, že mají správně věřit. Dobrý příklad nám poskytuje Midraš, který říká, že generace potopy byla zničena proto, že ačkoli vyznávali B-ha, loupili a vraždili, zatímco generace babylonské věže byla pouze rozehnána, neboť oni se sice B-hu vzepřeli, ale milovali jedni druhé (Gen.Raba 38:6). Ještě překvapivější je pasáž z palestinského Talmudu, jež připisuje B-hu tato slova. „Ať si mě třeba opustí, ale ať zachovávají mou Tóru.“ (J.Chag.1:17) Je pravda, že víra ovlivňuje naše jednání, neboť je motivuje. Proto nacházíme v judaismu výrazný tlak na správnost pohnutek. Ideálem je, abychom vždycky jednali z lásky (Sifrej k Dt..6:5), nikoli ze strachu či kvůli odměně (Avot 1:3), a aby všechny naše skutky byly konány „lišma- pro slávu Nebes“(Avot 2:12). Oblíbený rabínský výrok zní: „Nezáleží tolik na tom, zda jste vykonali mnoho či málo, ale na tom, zda vaše srdce směřuje k nebi“ (Ber.17a) .Vždy se zdůrazňovalo jako zásadní, že náboženské činy mají být konány se správným záměrem (intencí- kavvanou). Ale správné jednání zůstává povinností, i když správná pohnutka chybí. Kdo si navykne jednat v souladu s B-ží vůlí,
pravděpodobně to nakonec bude dělat z vyšších podnětů, i kdyby tak původně činil z pohnutek nižších. Jak praví rabíni. „mittoch še lo lišma ba lišma- Co nejdřív koná z nejasného popudu, dělá člověk později kvůli Nebesům“ .(Pes.50b). S otázkou „víra či jednání“ souvisí otázka „studium či jednání“. I o ní se hodně diskutovalo. Názory sahají od slov rabana Gamliela –„Ne studium, ale skutky jsou důležité“(Avot 1:7), až ke slavnému výroku Mišny, v němž se po výčtu několika nejvyšších morálních povinností dodává průlomové „a studium Tóry je jako všechny ostatní dohromady- talmud tora k´neged kulam“. Avšak i toto zdánlivě nadsazené stanovisko nutno chápat tak, že studium Tóry je proto tak důležité, že učí správnému jednání. To je také závěr debaty zapsané v Talmudu, mezi rabi Tarfonem, jenž mínil, že skutky jsou důležitější než studium, a rabi Akivou, který byl opačného názoru; většina přítomných souhlasila s rabi Akivou, že „studium vede ke skutkům“(Kid.40b). Přes všechny polemiky zůstává pravdou, co už bylo řečeno: judaismus je spíše náboženství skutků, než víry. Židovský filosof 14.st.Chasdaj Crescas vyhmátl podstatu věci, když řekl , že v judaismu se „spásy dosáhne nikoli souhlasem s metafyzickými dogmaty, ale toliko láskou k B-hu, vyjádřenou skutky. To je základní pravda judaismu“ (Or Adonaj II, 6:1). Jak tedy máme jednat? Jak B-h žádá, abychom jednali? Obě otázky jsou totožné, v tom se shodují Židé ortodoxní i liberální. V čem se liší, je míra poznatelnosti B-ží vůle. Ortodoxní věří, že je nejen poznatelná, ale i známá a všechny potřebné informace najdeme v Tóře a její tradiční interpretaci, tj.v halaše. Toto přesvědčení čerpají ze svého pojetí Zjevení, jež podle liberálních Židů dnes již neobstojí, byť stačilo až do konce středověku. Z pohledu liberálních Židů B-ží vůle není vždy stoprocentně poznatelná a snažit se ji poznat není jednoduché. Lze se ovšem poradit s Biblí, ale není jistota, že její autoři vždy správně pochopili, co B-h žádá. Autorita Bible je tedy pouze pravděpodobná, nikoli absolutní. Provází nás, ale nemusí nás nutně vést. Lze hledat radu i v postbiblické židovské literatuře, zvláště rabínské, jež ukazuje, jak byly texty Bible interpretovány, rozšiřovány, rozvíjeny v duchu židovské tradice. Ale i chachamim-rabíni byli lidé omylní, často měli pravdu, protože věřili v Bibli,
8
studovali ji „s lupou“, byli prostoupeni jejím duchem a vydolovali z jejích textů mnoho cenných závěrů. Občas měli pravdu i své víře navzdory, vědomě či nevědomě vnášeli do interpretace svůj vlastní etický vhled a cítění, často odlišné od biblických autorů (jedním z mnoha příkladů je, že rabíni vyřadili z Deuteronomia stanovení trestu smrti pro „zatvrzelého a vzpurného syna“) Někdy byli svou vírou v neomylnost Bible svedeni ke stálému potvrzování zastaralého příkazu, jejž by jinak na základě svých znalostí zrušili; občas byli svedeni předsudky doby a prostředí (tady zmiňme rozhodnutí o nezpůsobilosti žen, aniž k tomu byli nuceni biblickým textem). I rabínská autorita může být tedy pro nás jen autoritou pravděpodobnou, nikoli rozhodující. Považujeme za nutné vzít v potaz i moderní vědu. Ta zahrnuje též historické studium samotné Bible, Talmudu, tj. celého historického vývoje judaismu; to nám objasní, proč se v tom kterém období vydávaly právě takové zákony, což nám opět pomůže posoudit, jak velkou váhu máme zákonu přikládat. K moderní vědě patří i sociologie, psychologie, lékařství- jejich poznatky, nedostupné židovským zákonodárcům minulých generací, dávají někdy hlubší průnik do věci. Nakonec se musíme poradit se svým svědomím, to musí být vždy konečnou instancí, poněvadž nelze jednat správně proti svému svědomí a nelze jednat špatně v souladu s ním. Ovšem to, co chápeme jako svědomí, může být ve skutečnosti jen zaujetí pro či proti. Opatrnost je namístě. Podle Claude Montefioreho musíme být vedeni vypěstovaným svědomím, ale protože nemůžeme nikdy být jisti, že je máme vytříbené dostatečně, musíme i je považovat za omylné. Jak ale potom poznat, co B-h žádá? Liberální judaismus říká: Berme v úvahu všechny zmíněné aspekty- texty Bible, jejich interpretaci židovskou tradicí, historické studium celého vývoje judaismu, poznatky současné vědy, zvláště o člověku a přírodě, individuální svědomí. .Je to složitý proces, ale zjednodušit jej nelze.A jak jsme již řekli, výsledek nemusí být vždy zaručený, někdy je pouze pravděpodobný a někdy (např.v otázce potratu či eutanázie) musíme čestně přiznat: „Přáli bychom si znát B-ží vůli, ale neznáme ji.“
Z předchozího plyne, že ne každý liberální Žid nutně dospěje v konkrétní otázce k témuž závěru. Cítíme však, že není-li to nezbytné, měli bychom se vyvarovat nařizování (lze ale doporučit).Týká se to, podle našeho názoru, všech otázek soukromé sféry. Tam je jakékoli donucování nemožné, a i nevhodné. Proto necháváme v této oblasti tolik svobody, kolik tradičně judaismus osobní víře ponechává. Člověk má jednat podle svého svědomí. Protože ale ne všichni jsou stejně vzdělaní, stejně obeznámení s prameny judaismu, tedy stejně způsobilí zvážit všechny okolnosti, domníváme se,.že je správné i nutné, aby ti, o nichž lze předpokládat, že jsou v tomto směru kvalifikovanější než jiní, poskytovali své rady. V praxi jsou to rabíni. Jak podrobná a jak rozhodná rada to má být, je mezi liberálními Židy předmětem diskuse. Panuje všeobecná shoda, že vedení je potřebné, a že je mohou dát i publikované knihy, modlitební knihy, kázání, přednášky, studijní kroužky aj. Dostáváme se k otázce veřejného praktikování. Náboženství má vedle osobní dimenze i společenskou, a v ní je zjevně nemožné, aby si každá osoba dělala, co ona považuje za správné. Tkví v podstatě náboženství, a to i liberálního, že má svá pravidla. V našem hnutí je každá kongregace autonomní a její pravidla (např.jak vykonávat bohoslužbu) určuje demokraticky zvolená rada vedená rabínem. Ale jsou věci, u nichž je nutné, aby jednotlivé kongregace Unie liberálních a progresivních synagog opustily navyklou samostatnost a dobrovolně se podřídily společnému rozhodnutí. Týká se to mnoha aspektů osobního rázu- konverze, sňatků, pohřbů.V těchto věcech je rozhodujícím orgánem rabínská konference Unie liberálních a progresivních synagog. V liberálním judaismu se tedy náboženská praxe řídí jak radou (týká se jednotlivce), tak pravidly (platí pro komunity). V každém případě se vychází z dohody náboženského vedení a po pečlivém prostudování a zvážení všech relevantních aspektů. Tkví v samé podstatě liberálního judaismu, že jakékoli vydané doporučení či pravidlo vždy může být revidováno ve světle nových, dříve opomenutých či nepřiměřeně nazíraných okolností a poznatků. Své slovo má v liberálním židovství i halacha. Není identická s tradiční rabínskou halachou, byť se s ní z velké části shoduje, obecně i v detailech. Především v tom, že je třeba zodpovědět základní otázku: „Co od tebe požaduje Hospodin, tvůj B-h?“ (Dt.10:12)
9
Tenach = chrám po churbanu Tenach, nebo častěji Tanach je zkratkou tří částí hebrejské Bible a to sice Tóry, proroků (nebiim) a spisů (ketubim).
Po churbanu tj. zničení chrámu v roce 70 o.l. bylo zničeno hlavní náboženské centrum židovství. S touto novou skutečností se bylo nutné nějak vypořádat. Díky významnému židovskému učenci rabanu Jochanánu ben Zakajovi a ostatním se podařilo přesunout těžiště náboženského života ze zničeného Jeruzaléma do Jamnie nebo také Jabne. Zde na tomto místě dochází k zásadní transformaci kultovního života Izraele. Oběti, které nebylo již možné vykonávat byly nahrazeny oběťmi úst a hmotný chrám přešel do duchovní podoby toho nejposvátnějšího co židům zbylo a sice do svatých písem. Nejposvátnějším místem v chámu byla velesvatyně. Z Písem tomuto místu odpovídala Tóra. Druhým nejposvátnějším místem Chrámu byla svatyně. Ze spisů tomuto místu odpovídali proroci. Chrámovému nádvoří odpovídaly spisy. Viz nákres:
VELESVATYNĚ = TÓRA 1. 2. 3. 4. 5.
Berešít = Na počátku – Genesis Vele šemot = Toto jsou jména – Exodus Vajikra = A zavolal – Levitikus Bemidbar = Na poušti – Numeri Elle hadevarim = Toto jsou slova Deutoronomium
Tora, též nazývaná Chamiša chumšej Tóra (=pět pětinek Tory) nebo také Pentateuch (=pětikniží) se dále dělí 54 paršijot tj. oddílů, častěji sider. Ty se dále dělí na petuchy a setumy, nebo-li oddíly otevřené a zavřené. Prvních je 282 a druhých 375. Na kapitoly byla Tóra rozdělena až po roce 1262 o.l. na verše v roce 1548 a to nejprve Vulgáta, v roce 1561 Septuaginta a v roce 1661 i hebrejská bible.
10
SVATYNĚ Svatyni v Písmu odpovídali proroci: Ti se děli na přední a zadní: Neviim rišóním = přední proroci: 6. 7. 8. 9.
Jehošua Šofetím Šemuel Melachím
= Hospodin jest záchrana – Jozue = Soudcové = Bůh vyslyšel – 1. a 2. kniha Samuelova = Královské – 1. a 2. kniha Královská Neviim acharoním = zadní proroci 10. Ješajahú = Hospodin zachraňuje – Izajáš 11. Jirmejahú = Hospodin pozdvihuje – Jeremiáš 12. Jechezkel = Bůh posiluje – Ezechiel 13. Šné asár = Dvanáct (malých proroků) § Hošea = Záchrana – Ozeáš § Joel = Hospodin jest Bohem § Obadjahú = Služebník Hospodinův – Abdiáš § Jona = Holubice – Jonáš § Míka = Kdo je jako (Hospodin) – Micheáš § Nachum = Potěšení – Nahum § Chabakuk = (Ten, který) – objímá - Habakuk § Cefenjahú = Hospodin ukryl – Sofoniáš § Chagaj = Sváteční – Ageus § Zecharjahú = Hospodin nezapomíná – Zachariáš § Maleaki = Můj (tj. Hospodinův) posel – Malachiáš
CHRÁMOVÉ NÁDVOŘÍ Ketubim = Spisy 14. Tehilim = Chvalozpěvy – žalmy 15. Ijjob = Kde je Otec? – Job 16. Mišle = Podobenství – Přísloví 17. Rút = Přítelkyně – Rút 18. Šír hašírím = Píseň písní 19. Kohelet = Shromažďovatelka - Kazatel 20. Eka = Jakým způsobem? – Pláč Jeremiášův 21. Ester = Hvězda 22. Danijel = Mým soudcem je Bůh 23. Ezra – Nechemja = Pomoc, Hospodin utěšuje 24. Divre hajamim = Slova dnů – 1. a 2. Paralipomenon
11
Autorství a dobu vzniku jednotlivých knih nebudeme blíže komentovat, nebo to považujeme za pseudoproblém. Není podstatné, kdo byl autorem například Tory, ale to, že Tora byla Izraeli dána. Mojžíš zde zastupuje lid, který dokázal reagovat na Boží sebesdělování. Dokázal vyslyšet Boží hlas a reagovat na něj. To, že je Tora, potažmo celý Tenach slovem Božím prokázala praxe. Žádná jiná kniha nedokázala tak zásadním způsobem ovlivnit dějiny světa jako právě hebrejská Bible.
TALMUD Talmud je logickým pokračováním Tenachu. V průběhu staletí již mnohé věci, které byly samozřejmostí upadaly do zapomenutí a tak vyvstal problém jak to vše uchovat budoucím generacím (např. muž dá ženě rozlukový lístek, co má na něj napsat, komu jej ještě předat apod.) Dále bylo nutno reagovat na stále měnící se podmínky doby. Vznikla tzv. halacha tj. správný způsob chození a agada tj. nehalachické vyprávění a nemají právní charakter – biblické příběhy, bajky a folklor. Splynutím těchto částí vznikla Mišna tj. opakování (Zákona – Tory). K ní později přistupuje ještě tzv. Gemara tj. dotažení. Talmudy známe dva. Jeruzalémský a daleko obsažnější Babylonský Talmud.
Pořádek seder
1,
zeraim zemědělské
1. Berachot
2. moed sváteční
Šabat Eruvím 2. Pea Pesachim 3. Demaj Šekalim 4. Kilajim Joma 5. Ševiít Suka 6. Terumot Beca 7. Maasrot 8. Maaser šeni Roš hašana Taanit 9. Chala Megila 10. Arla Moed katan 11, Bikurím 12, Chagiga
3, naším
4. nezikim
5. kedaším
6. teharot
manželské a rodinné
škody
obětní
čistoty
Zevachím Manachot Chulin Bechorot Arachin Temura Kritot Meila Tamid Midot Kinim
Kelim Ohalot Nedaim Para Teharot Mikvaot Nida Makširim Zavim Tevul jom Jadajim Ukcin
Jevamot Ketubot Nedarim Nazir Sota Gitim Kidušin
Bava kama Bava mecia Bava vatra Sanhedrin Makot Ševuot Edujot Avoda zara Pirkej avot Horajot
Jak je z tabulky parno, základ Talmudu, nebo-l i Mišna se dělí na šest pořádků a jednotlivé pořádky obsahují určitý počet traktátů. První pořádek obsahuje jedenáct traktátů a je zaměřen na zemědělství. Popisuje náboženské a praktické předpisy. První traktát však je věnován požehnáním, což do této oblasti zdánlivě nepatří. Opak je pravdou, právě požehnání uvozuje nejen tento pořádek,ale i celý Talmud. Druhý pořádek je věnován svátkům: šabatu, pesachu, Velkému Dni Smíření , Stánkům apod. 12
Třetí pořádek je zaměřen na manželství, manželské sliby, rozvody, levirátní sňatky, cizoložství, zásnuby apod. Čtvrtý pořádek pojednává o škodách vzniklých krádeží, zpronevěrou, nedbalostí. Jsou zde předpisy pro soudce, práva velekněze a krále; jsou zde uvedeny tresty aj. Nejznámějším traktátem z toho pořádku je Pirkej Avot – výroky otců, který byl vydáv v češtině s obsáhlým komentářem. Pátý seder se věnuje významu obětí a chrámové služby. Traktát Midot = míry obsahuje podrobný popis Druhého chrámu. Šestý pořádek se zabývá kultickou čistotou a nečistotou. Autoři Mišny, nebo ti jejichž výroky jsou v Mišně obsaženy se dělí na šest generací od roku 20 o.l. až do doby konečné redakce Mišny kol. roku 200 ol. Jsou to hebrejsky píšící autoři. Na ně navazují Amoraité tj. aramejsky píšící, autoři Gemary.
1. generace 2.generace 3,generace 4.generace 5.generace 6.generace (20-40o.l.)
(40-80)
(80-110)
(110-135)
(135-170)
(170-200)
Gamaliel ha Zaken
Šimon ben Gamaliel st.
Eliezer ben Hurkanos
Akiba ben Josef
Šimon ben Gamaliel ml.
Jehuda haNaší
Akavja ben Mahalalel
Jochanan ben Zakaj Chanina ben Dosa Dosa ben Horkinas Rabi Cadok
Jehošua ben Chananja Jose haKohen Šimon ben Natanael Eliezer ben Arach Nechunja ben Hakana Rabi Tarfor
Chanina ben Teradjon Chanina ben Chachinaj Eleazar Modiin Jišmael ben Eliša Eleazar ben Azarja Šimon ben Achaj Rabi ben Zoma Eliša ben Avuja - Acher Jochanan ben Broka Rabi ben Zoma
Šimon ben Jochaj Jose bare Chalafta Rabi Meir
Šimon ben Eleazar Eleazar haKapar
Rabi Jišmael Jochanan haSandlar Eleazar ben šamua Jehuda bar Illaj Matatja ben Charaš Jaakov Koršai
Z výše uvedených jmen jsou nejširší veřejnosti nejznámější Gamaliel ha Zaken zmiňovaný mimo jiné i v Novém zákoně („..Gamaliel, zákona učitel, vzácný u všeho lidu..“ Sk.5,34), Jochanan ben Zakaj, zakladatel akademie v Jabne, rabi Akiba ben Josef, mučedník; odpadlík Eliša ben Avuja, zvaný také Acher a Jehuda ha Nasí, redaktor Mišny.
13
Šabat tento týden začíná v pátek v 16´28, a končí v sobotu v 17´49. Délka dne je 9 hod 23 min; délka skutečné hodiny činí 47 minut, východ jitřenky 5´43; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 6´14 hod; východ slunce v 7´22; polovina dne 12´03; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 12´33, (mincha ktana 14´47, plag mincha 15´46) západ slunce (škia) 16´44; východ hvězd v 17´19 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
14
