שבוע טוב Číslo 62/57678
3.leden 2008
Výklad k sidře Vaera (Exodus 6,2- 9,35) B-h řekl Mošemu, aby předstoupil před faraona a požádal Jeho jménem o propuštění Židů. Když to Moše s Aharonem udělali, faraon odvětil „neznám Hospodina a Izrael nepropustím“. Midraš uvádí, že když bylo faraonovi řečeno, že „Hospodin, B-h Hebrejů“ žádá propuštění Židů, ihned hledal v knihách, zda se v seznamu četných egyptských božstev nachází jméno Hospodin, ale nenašel je; proto odpověděl Mošemu „neznám žádného Hospodina“. Je užitečné pochopit tento dialog v širším kontextu. Před návratem do Egypta žil Moše mnoho let jako uprchlík v Midjanu. Hospodin přikázal Aharonovi, aby šel Mošemu naproti do pouště a spolu pak šli k faraonovi. Midraš popisuje, že faraonův palác měl 400 bran, střežených hladovými agresívními zvířaty, jež napadla každého, kdo se nepozván odvážil vstoupit do paláce; když Moše s Aharonem přicházeli k paláci, s dlouhými vlajícími vousy a pronikavýma očima, vyhladovělá zuřivá zvířata zkrotla a plazila se jim u nohou. Faraona to rozrušilo natolik, že si nutně potřeboval ulevit, ale neměl dost času tajně vyjít z paláce k Nilu, kam vždy chodil, aby utvrdil v poddaných mínění, že faraon je božstvo, nemající lidské tělesné potřeby. Musel se uchýlit do tajné místnosti, aby si odlehčil a když tam vešel, B-h poslal myši, které ho kousaly, až faraon křičel bolestí. Ale sotva si ulevil a odešel, aby poskytl slyšení návštěvníkům, zapomněl na předešlou nepříjemnost, proto jim přezíravě odpověděl „neznám Hospodina“. Jak říkají chazal, člověk je schopen v okamžiku zapomenout na nepříjemný zážitek, hned jakmile nepříjemnost skončí. Rambam v Hilchot Talmid Tora píše, že je nutno studovat Tóru celý život až do smrti, protože lidé zapomínají. Má to znamenat, že i když někomu zbývá půl minuty života, je stále povinen studovat Tóru, aby ji v dalším okamžiku nezapomněl? Jistě, člověk svou zkušenost nezapomene úplně, jakmile však jeho přímý prožitek skončí, začne vyprchávat jeho účin a živý dojem z něj; aby Tóra zůstala v nás živá a pulsující, je třeba stále se jí zabývat. Talmud říká, že B-h stvořil jecer hara (sklon k zlému) a Tóra je jeho „protijedem“. Zapomínání je podle Talmudu projev B-ží laskavosti lidstvu: svět je plný tragédií a smrti, a lidé by nedokázali přežít, kdyby neměli dar zapomínat svou bolest a trápení.
Smrt i zapomínání jsou si podobné- život začíná narozením a spěje k svému konci postupným slábnutím a opotřebováním hmotného těla, až dojde k smrti; i znalosti uložené v paměti postupně vyprchávají, až jsou zapomenuty. V Talmudu se říká, že kdyby Moše nerozbil první desky Desatera (poté, co scházeje z hory spatřil, jak lid uctívá zlaté tele), každý jednotlivý Žid by si pamatoval vše, co se naučil z Tóry do posledního písmenka a zůstalo by to v jeho mysli živé a čerstvé až do smrti. Jak souvisí rozbité desky a zapomínání? Uvádí se, že když na Sinaji Židé prohlásili „uděláme to a poslechneme“, dosáhli duchovní výše Adama v gan eden před jeho hříchem, kdy neexistovala smrt; když však potom národ zhřešil uctíváním telete a Moše rozbil desky, snížila se duchovní rovina až tam, kde byla po Adamově hříchu a lidé se znovu stali smrtelní. A ježto smrt je znovu částí lidské existence, stalo se její součástí znovu i zapomínání. Paraša začíná slovy „vajdaber elohim- a B-h promluvil k Mošemu“. Říká „své jméno Hašem (Hospodin, jod-hevav-he) jsem praotcům nedal poznat“. Tímto jménem jodhe-vav-he, jež sděluje „Jsem, byl jsem a vždy budu“ a označuje tedy věčné trvání B-ha, ustavil B-h svůj zvláštní vztah s Mošem a umožnil mu vykonat velké a zjevné zázraky. Ale i přes tento úzký vztah k B-hu Moše pochybuje: „…proč jsi dopustil na tento lid zlo, proč jsi mne poslal?…Nevysvobozuješ svůj lid.“. Na tento nedostatek víry odpovídá B-h „Nyní uvidíš (tir´e)“, tj. uvidíš vysvobození z Egypta, ale neuvidíš budoucí vysvobození= nevstoupíš do země zaslíbené. Znovu se vraťme k faraonově odpovědi „neznám Hospodina“ a k jejich vysvětlení „je to B-h Hebrejů“. Proč „hebrejů“? Jak víme, jméno Izrael souvisí s duchovností. Před dáním Tóry na Sinaji označovali se Židé jako ivrim, po Sinaji jako izraelim. Podobně B-ží jméno jod-he-vavhe označuje B-ha, jenž přesahuje fyzický svět. Egypťané byli pohané, uctívající mnoho božstev, mohli vidět spojitost s pojetím „B-ha všemocného, věčně trvajícího“; svou odpovědí však faraon popřel existenci takového Bha, a popíral-li existenci duchovnosti, nemohl pochopit ani význam označení Izrael. Rabejnu Bachja vykládá, proč se vládce Egypta nazýval faraon- je to přeskupení písmen hebrejského slova „afarprach země“, tj. označuje, že Egypťané věřili jen v tělesnou existenci, ne v duchovnost. Faraon byl přesvědčen, že mágové u jeho dvora konají zázraky
1
využíváním fyzikálních zákonitostí a že nelze jít proti řádu přírody ani jej přesáhnout. B-ží jméno jod-he-vav-he je naprostým protikladem, odkazuje k nekonečnosti, jíž je hmotné a pozemské zbaveno významu. Proto B-h kárá Mošeho za jeho malou víru: sdělil mu Své jméno, jež ani praotcové neznali a umožnil mu přesáhnout fyzické bytí a konat zjevné zázraky; praotcové tuto schopnost nedostali a přece nepochybovali o tom, co B-h dělá, na rozdíl od Mošeho. Tóra říká, jaké zázraky B-h vykonal pro Mošeho předky: Avraham dokázal díky zázraku porazit čtyři krále, byl to však zázrak skrytý. Také Noach by nemusel stavět archu, B-h mohl jeho i všechny další nechat vznášet nad vodami- Rambam však říká, že důvodem budování archy bylo právě skrytí zázraku: kdyby vše se dálo očividným zázrakem, bylo by těžké popřít existenci B-ha a tím by se zmenšila svoboda volby člověka. Proto B-h Své zázraky koná skrytým způsobem, aby byla zachována svobodná vůle. Paraša uvádí, že B-h přikázal Mošemu, aby oznámil lidu, že B-h je vysvobodí z egyptského otroctví („Já jsem Hospodin, vyvedu vás…vykoupím vás..“ 6:6), ale když to Moše udělal, většina ho neposlouchala, kvůli své malomyslnosti (kocter ruach) a těžké práci; i když jim dokázal, že ho poslal B-h, nepochopili to a nevnímali, tak byli spoutáni svým otroctvím. Or Ha Chajim říká, že malomyslní byli jen ti Židé, kteří byli modláři. „Tóra rozšiřuje srdce“, tj. dává člověku rozsah i hloubku pochopení i schopnost účinně se vypořádat s obtížemi. Každé ráno se modlíme „Otevři naše srdce svou Tórou“, a to je také jediný způsob, jak otevřít své srdce a získat schopnost překonávat životní překážky. Rambam uvádí, že všechny zázraky, jež Moše vykonal, např. rozdělení moře, deset ran, padání many na poušti, měly určitý konkrétní účel- např. rozdělení moře mělo potrestat Egypťany, mana skýtala Židům potravu - nebyly míněny jako důkaz, že Moše je prorok. Kdyby byla víra založena jen na zázracích, stála by na slabém a vratkém základě. Zázraky mohou být mylně vykládány. Na Sinaji stáli všichni Židé na úpatí hory a byli přímými svědky toho, jak B-h otevřeně hovoří k Mošemu a přikazuje mu, aby národu předal Tóru. Skrze tuto zkušenost, zakoušenou myslí, srdcem i duší poznal každý jednotlivec, že Hospodin je B-h a Moše tlumočí B-ží slova. Judaismus tedy stojí na pevném základu- na absolutní pravdě a skutečnosti, nikoli na domněnkách a předpokladech. Když Moše s Aharonem žádali po faraonovi propuštění Izraelitů z otroctví, udělali zázrak před faraonem na důkaz, že Moše je opravdu poslem Bžím a ultimátum, jež B-h dává, je míněno vážně. Midraš říká, že na faraona to neudělalo žádný dojem. Vychloubal se, že jeho mágové dokážou stejné „triky“. Při dalším zázraku, proměně nilské vody
v krev, Moše zdůraznil „ryby leknou“, tj. bude to skutečně zázrak, ne kouzlo, neboť žádná magie by nedokázala změnit podstatu vody- voda by zůstala vodou a ryby by v ní přežily. Ani když sami mágové při dalším zázraku přiznali, že to musí být B-ží zásah, faraon to neuznal. Proč? Je to otázka toho, jakou cenu by musel člověk zaplatit za uznání pravdy. Je-li cena příliš vysoká, člověk před pravdou zavře oči a odmítá přijmout skutečnost, i kdyby byla zcela očividná. Faraon, vládce Egypta, se prohlašoval za božstvo, jež stvořilo Nil; přiznat existenci všemohoucího B-ha by znamenalo snížit sebe sama na úroveň obyčejného smrtelníka. Chazal učí, že moudrý člověk je ten, kdo chápe následky svých činů. To není jen věc intelektu; moudrý člověk je schopen vnímat pravdivě situaci a chápat její souvztažnosti. Nevnímá-li pravdu, je to jen proto, že kvůli svým osobním zájmům chce skutečnost popřít. Moše si stěžoval B-hu „Izraelité mi nenaslouchají…mám neobřezané rty“ (=nejsem způsobilý mluvit). Podle midraše Moše šišlal („šlapal si na jazyk“) následkem toho, že kdysi jako dítě ve faraonově paláci si dal žhavý uhlík do úst. Je tu však i hlubší význam „neobřezaných rtů“- Moše se ptá B-ha: Jak mohou má fyzická ústa sdělit tak hluboce duchovní poznání, navíc někomu tak duchovně nečistému jako faraon, když ani Izraelci nechápou smysl mých slov? V této paraše je popsáno sedm z deseti ran, jimiž B-h projevil Svou vládu nad celým světem. Jak již dříve uvedeno, Moše měl dvojí poslání: 1/ učit Židy, že je B-h, 2/ učit je, že B-h o ně pečuje a ve všem jsou na Něm závislí. První z obou úkolů se splnil právě deseti ranami, druhého bylo dosaženo během 40 let v poušti. Rav Jehuda v agadě uspořádal deset ran do tří skupin: Krev- žáby- obtížný hmyz; Divá zvěř- mor- vředy; Krupobití- kobylky- tma- smrt prvorozených. Vždy první dvě rány v každé skupině přišly po předchozím Mošeho varování faraona, třetí v každé skupině uhodila bez varování , jako trest za to, že nebylo dbáno prvních dvou. Rány měly zjevit Židům i Egypťanům, že existuje Tvůrce, jenž řídí všechny věci ve světě. Hlavní důkaz Bžího zasahování je spravedlnost- její podstatou je princip „míra za míru“, tj. „trest odpovídá zločinu“. Spravedlnost zahrnuje nejen tresty, ale i výchovné a nápravné prostředky, jak patrno právě z deseti ran. I zotročení Židů vykazuje tři různé fáze, korespondující s rb.Jehudovým rozdělením deseti ran: 1/ gerut- být cizincem v zemi, 2/ avdut- otroctví, 3/ inujútrapy, pohromy. Nejdříve jim bylo dáno najevo, že jsou odlišní od Egypťanů, pak byli systematicky snižováni do postavení druhořadých občanů a zotročeni, nakonec jim jejich egyptští pánové ztrpčovali život útiskem a útrapami. Vždy první v každé trojici ran (podle rozdělení rb.Jehudy) vyjadřuje gerut, druhá z trojice představuje otroctví a třetí útrapy. Krev, divá zvěř a krupobití symbolizují fázi gerutzakoušení cizoty: ger (cizinec) je zcela závislý na vůli a toleranci svého okolí. Řeka Nil (zdroj úrodnosti a
2
bohatství Egypta), stabilní suché a horké podnebí bez krupobití a dešťů, bezpečnost egyptských měst a osad před divou zvěří, jež byla jen daleko v poušti- to vše vypěstovalo v Egypťanech pocit nadřazenosti a domnívali se, že mají právo nakládat s Židy jako s cizorodým prvkem. Žáby, mor a kobylky představují fázi otroctví. Majitel, domnívající se, že je nadřazen svým otrokům, žije v dvojím sebeklamu- 1/ že náleží k vyššímu druhu, 2/ že je nadřazen svou mocí a bohatstvím. Egypťané žili v domnění, že vynikají fyzickou krásou a bohatstvím svých domů, svými cennými koňmi, velbloudy a dobytkem, hojností úrody. B-h postihl zhýčkané Egypťany a jejich domy žábami, zabil jejich dobytek, koně, zničil úrodu a řekl tak Egypťanům: „Jak si dovolujete vyvyšovat se nad zotročené bnej
jisrael! To, na čem si tak zakládáte, máte jen díky Mé blahovůli.“ Obtížný hmyz, vředy a tma představují fázi útisku a útrap. Nyní Egypťané poznali, co to je žít v utrpení, nouzi a bolesti. B-h nepotřebuje řetězy a železa, přikoval je tmou, takže se nemohli ani pohnout z místa. Poslední rána, smrt prvorozenců, byla konečnou lekcí pro Židy i Egypťany, že B-h je pánem nad životem a smrtí. Hrozivost zázraku byla i v rozlišení prvorozenců egyptských a židovských: podle midraše Egypťané nechali spát své prvorozené v jednom lůžku s židovskými, a přesto egyptští zemřeli a židovští ne. Každá ze tří skupin představuje B-ží vládu nad jiným aspektem přírody- první dokazuje B-ží moc nad vodou a zemí, druhá Jeho vládu nad lidmi i zvířaty, třetí nad životem a smrtí, tak aby si všichni uvědomili, že nic v jejich životě se nestane bez B-žího zásahu.
Galerie rabínských autorit Josef ben Efrajim KARO, 1488-1575 Autor halachického kodexu Šulchan aruch Narodil se zřejmě v kastilském Toledu; po vyhnání Židů ze Španělska v r. 1492 odešla jeho rodina pravděpodobně do Portugalska nebo Turecka, ale také je možné, že odešla do Portugalska již dříve, před vyhnáním, a že se Karo narodil tam. V každém případě je jisté, že po vyhnání z Portugalska 1497 odešla rodina do Turecka, kde pak Karo žil kolem 40 let- nejdříve s rodinou v Istanbulu, pak (ne později než 1522) v Adrianapoli, Nikopoli a Thesalonice. Jeho učitelem byl nejprve jeho otec Efrajim, význačný talmudista; po jeho smrti Josefa vychovával jeho strýc Jicchak Karo. V Turecku se zřejmě Josef setkal se Solomonem Molchem, jehož mučednická smrt na kůlu na něho tak silně zapůsobila, že sám toužil po mučednické smrti. Ovlivnil ho i Josef Taitacak, s nímž se setkal v Thesalonice a Solomon Alkabec, jehož potkal i v Nikopoli. Kolem obou byly v Thesalonice i Adrianapoli skupiny zbožných a kabalistů. V r. 1522, kdy mu bylo 34 let, začal psát své velké dílo, Bejt Josef , v r. 1536 odešel z Turecka do Safedu, předtím však zřejmě strávil nějakou dobu v Egyptě a studoval tam u Jakoba Beraba, ale také je možné, že u něj studoval v Safedu. Byl jedním ze čtyř učenců, jež Berab ordinoval r. 1538; nepovažoval však svou smichu za dostatečně autoritativní a ve svých dílech tvrdil „v současnosti nemáme žádné ordinované dajanim“. Byl předsedou bejt dinu v Safedu, který zakládal svou autoritu na tom, že „je uznáván veřejností a vyniká moudrostí i početností“, nikoliv na tom, že je ordinovaný bejt din. Po odchodu Beraba ze Safedu v r. 1538, po třech měsících od obnovení smichy, byl Karo považován za vůdčího učence v Safedu, jeho jméno je téměř bez výjimky uváděno jako první na všech dokumentech
vydaných bejt dinem i na rozhodnutích a ustanoveních pocházejících od učenců v Safedu. Karo byl zřejmě i předsedou obecní rady v Safedu. Mezi ním a Mošem di Trani bylo mnoho halachických rozporů. Karo vedl velkou ješívu- podle svědectví jednoho cestovatele na ní studovalo na 200 žáků. Napsal stovky responsí k halachickým otázkám, jež mu docházely z celé diaspory a vedle toho se věnoval potřebám obce. Několik dní před svou smrtí nařídil, že má být uvalena klatba na dílo Meor Ejnajim od Azarji dei Rossi, avšak zemřel dřív, než to mohl stvrdit podpisem. Mezi jeho žáky patřil i Moše Cordovero a Moše Alshich, jemuž udělil smichu. Karo byl nejméně třikrát ženat, ve svých dílech cituje tradici a uvádí jména tří svých tchánů, Chajima Albalaga, Jicchaka Sabu a Zecharju Zaksela Aškenaziho, přičemž o každém z nich užívá slova „mori- můj učitel“. Během pobytu v Turecku zemřeli dva z jeho synů a dcera. Přežili ho tři synové, Solomon, Juda a (pravděpodobně) Jicchak, který zemřel několik let po něm. Syn Juda se narodil 4- 5 let před otcovou smrtí. Podle tradice se Karův syn zasnoubil s dcerou Jicchaka Lurii. V Karově responsu Avkat Rochel je poznámka „zde učenec, blahé paměti, nechal prázdný papír. Byl by responsum dopsal, ale byl povolán k akademii v nebesích.“ Zemřel v Safedu 13.nisanu, ve věku 87 let, a tam je i pohřben. Jeho hrob dodnes najdeme na starém hřbitově. Halachista: Ačkoliv Josef Caro si zajistil nesmrtelnost svým slavným dílem Šulchan Aruch- autoritativním kodexem židovského práva pro ortodoxní Židy na celém světě, z pohledu talmudické učenosti je z jeho prací nejméně významný- jak sám říkal, je to jen výběr z jeho magnum opus, Bejt Josef a je určen „mladým studentům“. On sám
3
nikdy ve svých responsech necitoval ze ŠA, ale z Bejt Josef. Dílo Bejt Josef začal Karo psát 1522 v Adrianapoli, pracoval na něm nepřetržitě 20 let a dokončil jej v Safedu 1542, i když první svazek nebyl publikován před 1555. V krátkém úvodu autor vyložil cíl a účel díla: množství kodexů a jejich tendence stanovovat halachické závěry bez hlubokého průniku do pramenů udávajících rozdílné názory, a také skutečnost, že různé komunity se opírají o různé kodexy způsobilo matoucí různost místních zvyklostí. Karovým cílem je vnést řád do tohoto zmatku a také- zevrubným zkoumáním každého jednotlivého zákona, počínaje talmudickými zdroji, jakož i každého stádia jeho vývoje a soustředěním rozličných protichůdných hledisek- dospět k definitivnímu stanovení halachy. Rozhodl se nepsat samostatnou práci „aby se vyhnul opakování toho, co již napsali mí předchůdci“, ale napsat komentář k již existujícímu kodexu. Nejdříve pomýšlel na Maimonidův kodex „ježto je to neslavnější posek na světě“, ale pak to zavrhl, protože Maimonides postuluje halachu bez uvedení rozdílných názorů; proto se nakonec rozhodl komentovat Arbaa Turim od Jakoba ben Ašera, „jenž uvádí názory většiny poskim“. Toto rozhodnutí mělo rozhodující vliv na vývoj židovského práva. Pozvedlo ještě více význam Arbaa Turim, již uznávaného kodexu a stanovilo rozdělení té části židovského zákona, která se zabývá praktickou aplikací, do čtyř oddílů, jak je určil Jakob ben Ašer. Existoval však ještě jiný důvod, o němž se Karo nezmiňuje: Jakob ben Ašer, ač vychován ve Španělsku, byl synem Ašera b. Jechiela, jedné z největších postav francouzsko-německé školy a v jeho kodexu se tedy braly v potaz názory aškenázských učenců, jež Maimonides ignoroval. Během dvou set let, jež uplynuly od napsání díla Jakoba b.Ašera, však se talmudická učenost ve střední a východní Evropě dále rozvíjela a vzkvétala, kdežto ve Španělsku upadala. Karo podává úctyhodný seznam více než 32 děl, jež konzultoval, od Rašiho po Josefa Colona, a uvádí, kdo z nich náleží k francouzskoněmecké škole a kdo ke španělské tradici. Dodává, že zřídka užívá Zoharu, a vskutku jen vzácně stanovuje rozhodnutí na podkladě Zoharu- v tom se liší od Jakoba b.Ašera. Existoval ještě jeden důvod, proč Karo dal přednost dílu Jakoba b.Ašera před Maimonidovým kodexem: Maimonidův spis je všeobsáhlé dílo, zahrnující celé židovské právo, bez ohledu na to, zda je či není v platnosti či použitelné v soudobých podmínkách. Naproti tomu Jakob b.Ašer se omezuje pouze na ty zákony, jež mají praktické uplatnění v jeho době. Karo přistupuje k věci stejně, proto těžko může vycházet z Maimonida. Avšak jeho obdiv i závislost na něm se
projevuje tím, že přijímá Maimonidův jazyk; více než třetina textu je doslova opsána od něho. V responsu Avkat Rochel č. 32, v odpovědi na otázku, zda obec, která se řídí Maimonidovým kodexem, musí přijmout Karovo rozhodnutí, striktně to odmítá, vyjadřuje se o Maimonidovi s nejvyšší chválou a jednoznačně určuje, že se mají dál řídit Maimonidovými pravidly. Karo pečlivě shromáždil existující texty Arbaa Turim, srovnal je s rukopisem a opravil písařské chyby; jeho práce měla praktický účel: stanovit definitivní halachu, aby byl „jeden zákon a jedna Tóra“. Zde narazil na obtížcítil, že nemá dostatečnou autoritu, aby mohl rozhodnout mezi rozpornými názory a postupoval proto empiricky. Vzal za základ díla tří halachických velikánů- Jicchaka Alfasiho, Maimonida a Ašera b.Jechiela a rozhodl se přijmout závěry tak, aby byly vždy ve shodě s dvěma z těchto tří. Zachoval si však určitou pružnost rozhodování a tam, kde ostatní kodexy, jež bral v potaz, řídily se názorem jedné ze tří zmíněných autorit nebo kde praxe přijala zavedený zvyk či kde neexistovalo jednoznačné rozhodnutí, odchýlil se od autorit a stanovil, že pokud jeho rozhodnutí jde proti zavedenému zvyku země, smí obec nedbat jeho halachického rozhodnutí a řídit se zvykem, zejména tam, kde se zavedený zvyk řídí přísnějším výkladem. Jeho dílo nemá sobě rovna v celé rabínské literatuře, svou encyklopedickou sumou poznatků, důkladností bádání, jasným kritickým průhledem a celkovým zvládnutím tématu. Do dnešních dnů je nepostradatelným průvodcem každému, kdo chce zkoumat vývoj některého jednotlivého talmudického zákona od počátku až k dosaženému stupni vývoje v 16.st. Jestliže si Šulchan Aruch vydobyl pevné nenahraditelné místo jako halachický zákoník, je to uznání a ocenění dokonalé Karovy práce. Skutečnost, že toto dílo je výběrem z jeho díla Bejt Josef, v němž zevrubně zkoumá počátek a vývoj každého zákona, umlčuje každou kritiku, že stanovuje halachická rozhodnutí bez udání pramenů a odlišných názorů. Následné komentáře a komentáře komentářů rozšířily původní stručný text do objemných svazků. Ve 3. vydání (Benátky 1567) je text rozdělen do 30 oddílů, aby se mohl číst postupně, každý den jeden oddíl a celé dílo se dalo pročíst za jeden měsíc, což se dá zvládnout, čte-li se více méně pro osvěžení paměti. V kapesním 6. vydání (Benátky 1574) se výslovně uvádí, že bylo takto vydáno proto, aby „se mohlo nosit při sobě a mohlo se v něm číst kdekoliv a kdykoliv, při odpočinku i na cestách“. Karo uvádí, že ŠA je určen „žákům- talmidim ketanim“. V krátkém úvodu k dílu uvádí tři protichůdná tvrzení: dílo bylo napsáno „stručně a srozumitelně“ (stejného obratu použil k charakterizaci Maimonidova stylu), tak aby „učenec mohl dát jasnou a jednoznačnou halachickou odpověď, když bude dobře znát toto dílo“ a „žákům, aby pravidelným rozjímáním a učením zpaměti učili se halachu od útlého mládí“. Není pochyb, že v jeho
4
podvědomí tkvěla naděje, že mu bude dopřáno sepsat zákoník, který se stane směrodatným kodexem pro židovstvo na celém světě a tak uzavírá „věřím, že B-ží milostí bude toto dílo užitečné žákům i velkým učencům a pomůže rozhodcům“. Šulchan Aruch se vyhýbá agadickému materiálu, jehož Jakob ben Ašer užívá k ilustraci a zdůraznění halachických ustanovení a nejsou v něm -na rozdíl od Maimonidovy Mišne Tora- ani ideologické či metafyzické rozpravy. Marně bychom v něm hledali etické diskuse a pojednání o vlastnostech B-žích. Ačkoliv ŠA je komplexní dílo, některé zákony jsou v něm vynechány, např. o svévolném zničení majetku (bal tašchit), které je zevrubně pojednáno v Talmudu. První vydání ŠA bylo publikováno v Benátkách, 15645. Považujeme-li Bejt Josef a Šulchan Aruch za jedno dílo, pak druhým nejvýznamnějším je Kesef Mišne (Benátky 1574- 5), komentář k části Maimonidovy Mišne Tora. Bylo napsáno jako doplněk k Magid Mišne od Vidala z Tolosa, španělského učence 14.st. Jeho práce zahrnovala celou Mišne Tora, ale dochoval se jen komentář k šesti ze 14 knih, jež Karo vyjmenovává. Karův spis sestává z komentáře k osmi zbývajícím knihám. Vzdává hold Maimonidovi, jenž učil „hutně a srozumitelně“, jeho- Karova- práce má sloužit jen k tomu, aby odstranila jediný nedostatek monumentálního Maimonidova díla: uvést prameny a odlišné názory. Spolu s Magid Mišne se dílo stalo nepostradatelným a standardním doplňkem k Mišne Tora. Karova responsa nejsou tak významná jako jeho ostatní díla. I když je Karův syn Juda podle otcova přání shromáždil a připravil k publikování, byl krátce po jeho smrti vydán jen první svazek (Thesalonika 1598), responsa k dalším třem dílům ŠA, nazvaná Avkat Rochel, byla vydána až 1791. Oba svazky zahrnují responsa sepsaná v Nikopoli a Safedu; safedská responsa odkrývají kontinuální diskusi s Mošem Tranim, který byl spolu s Davidem ben Solomonem ibn Abi Zimra jeho kolegou v safedském bejt dinu. Karo obecně zastával přísnější názor než Trani- rozdílný názor měli na zákony týkající se šmity a v případě odkazu ketuby vdovy. Jsou zde kvůli úplnosti zařazena responsa soudobých rabínů k diskutovanému problému: Mošeho di Trani, Jacoba Beraba, Josefa Taitacaka, Elijaha Capsaliho a rabínů z Turecka, Řecka a Egypta. Karo důrazně hájí své stanovisko; a přesto, že obvykle se obvykle chovají k sobě s nejvyšší úctou, občas je nesouhlasný názor vyjádřen silnými výrazy. V jednom z responsí k otázce, zda je v synagoze dovolen parochet vyšitý figurami laní, Karo rozhodně souhlasí, avšak zakazuje trojrozměrné figury, zejména lvy. Trvá na tom, že ježto je určeným rabínem ve městě, kde vznikla tato otázka, jeho rozhodnutí musí schválit rabíni. Některá
z jeho responsí sestávají jen z jediné věty, jíž uvádí své rozhodnutí bez dalšího, a v jednom responsu výslovně uvádí „není mým cílem snést všechny důkazy a zaplnit množství stran“. Dalšími Karovými halachickými pracemi jsou Klalej haTalmud, metodologie Talmudu, a Bedek haBajit, doplňky a opravy jeho díla Bejt Josef. Obě byla vydána posmrtně. Jako všichni významní rabínští učenci jeho doby, byl také Karo kabalistou. Ačkoliv hlavním polem jeho působnosti jako autora i učitele byla oblast halachy, zabýval se do hloubky kabalistickou teorií a přikláněl se k ideálům asketické a duchovní dokonalosti. Náležel k okruhu učenců a asketů, jenž zahrnoval významné kabalisty té doby. Kabalistické kruhy vzkvétaly v Thesalonice a Adrianopoli ještě dřív, než se centrem kabaly stal Safed. Ze známých dlužno zmínit Moše Cordovera (považoval Kara za svého „mistra“), Cordoverova učitele, přítele a švagra Solomona Alkabece (byl i Karovým blízkým přítelem) a další safedské významné kabalisty; kroužek se nezabýval jen mystickou teologií a teosofickými úvahami, někteří členové zakusili rozličná mystická zjevení (Solomon Molcho, Josef Taitacak…). Karo sám byl přesvědčen, že ho pravidelně navštěvuje – obvykle v noci- nebeský rádce (magid), jenž mu zjevuje kabalistické učení i pravidla a předpisy osobního asketického života. Tento nebeský rádce sám sebe označil za nebeský archetyp Mišny a projevoval se „ automatickou řečí“, tj. hlasem, vycházejícím z Karových úst a slyšitelným pro ostatní. Nejlepší popis tohoto úkazu je v dopise Alkabecovi, zachycujícím takový „magický“ projev během nočního bdění o Šavuot v Karově domě, pravděpodobně v Nikopoli. Tyto návštěvy, pokračující téměř 50 let, Karo nezakoušel v transu, protože si sdělení pamatoval a zapisoval je do mystického deníku. Malá část deníku se dochovala v rukopise a byla pak vydána pod názvem Magid Mešarim (1. vydání neúplné Lublin 1646, 2. doplněné Benátky 1649, 1. úplné vydání Amsterdam 1708). Pokusy popřít Karovo autorství byly způsobeny zejména předsudkem, že tak věhlasný halachista nemohl zakoušet podobné mystické stavy (chápané jako iracionální či dokonce patologické); avšak pravost spisu je mimo pochybnost. Dříve než byl Karův mystický deník publikován v podobě kabalistickohomiletického komentáře k Pentateuchu, byl vydavateli přepracován. Ačkoliv postrádá rozhled, hloubku a syntetický pohled např. Cordoverových spisů, je důležitým pramenem k pochopení úrovně kabaly v období po vyhnání ze Španělska a před velkým vzkříšením nové kabaly v Safedu, spojené s jménem Jicchaka Lurii. Karo sice nevytvořil nový kabalistický systém ani neshrnul starší doktríny, jeho deník však vrhá světlo na soudobé preluriánské kabalistické diskuse a v některých případech prokazuje značnou originalitu (např. doktrína šechíny a zprostředkující sféry bytí mezi světem Acilut a nižšími světy).
5
Šlomo ben Josef Ganzfried, (1804- 1886) Rabín, autor Kicur Šulchan Aruch Narodil se v maďarském Ungváru (Užhorod), kde i zemřel. V dětství osiřel a byl vychován v domě místního rabína Cvi Hirsche Hellera, vynikajícího učence své doby. V l. 1830-1849 působil Ganzfried jako rabín v Brezewici a poté jako av bejt din v Ungváru. Byl jedním z hlavních mluvčích za ortodoxní Židy na židovském kongresu v Budapešti r. 1869. Publikoval rovněž polemiku namířenou proti židovskému reformnímu hnutí. Jeho první vydanou prací byla Keset haSofer (1835) o zákonech opisování svitku Tóry; velmi ji doporučoval Moše Sofer, jako nezbytnou učebnici pro písaře svitků, tfilin a mezuzot. Ganzfriedův věhlas však se zakládá zejména na jeho Kicur Šulchan Aruch (zkrácený ŠA, 1864), jenž byl přijat jako zásadní příručka pro aškenázké židovstvo. Dílo obsahuje všechny zákony, týkající se způsobu života běžného Žida, žijícího mimo Erec jisrael, vypouští však podrobnosti, jež byly obecně známy a praktikovány v jeho době a také ty, jež pro běžného člověka neměly zásadní význam. Kicur Šulchan Aruch je založen na Šulchan Aruchu Josefa Kara, s doplňky Moše Isserla; je psán jednoduchým, lidovým jazykem, živým stylem, je proložen etickými výroky. Na rozdíl od Ganzfriedova předchůdce Abrahama Danziga, autora Chajej Adam, Ganzfried neuvádí detaily a vysvětlení odlišných názorů, nýbrž obvykle rozhodnutí uvede bez zdůvodnění.
Kniha dosáhla 14 vydání jen za autorova života, a i potom vycházela v mnoha edicích, takže vytlačila všechna další zkrácení Šulchan Aruchu. Stala se základním dílem, k němuž mnoho učenců připojilo své poznámky a novely (např. rb. Moshe Feinstein). Významná vydání knihy jsou : Lublin 1888, s komentáři Peat haŠulchan samotného autora; Amudej ha Šulchan od Benjamina Izajáše b.Jerochama haKohena a Misgeret Zahav od Moše Israele Lipsko 1924, red. D.Feldman, s odkazy na prameny (Mecudat Cijon), doplňky (Mecudat David) a ilustracemi; Jeruzalém 1940, red. J.M. Tucazinsky, vokalizované vydání s dodatky zákonů a zvyků Erec jisrael až do současné doby; Jeruzalém 1954, red. K.Kahan. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků (angl. H.E. Goldin 1928). Další Ganzfriedovy práce jsou: komentář k modlitební knize s poznámkami a doplňky ke komentáři Derech haChajim Jacoba Lorbeerbauma (poprvé publikován v modlitební knize ve Vídni 1839), Pnej Šlomo (1845)- novely k Bava Batra, Torat cevach (1849)o zákonech šchity, Lechem veSimla (1861) o zákonech pro nida a rituální ponoření, Apiryon (1864)- promluvy k Pentateuchu a některým agadot, Oholej Šem (1878)- o pravidlech pro jména v rozvodovém lístku a psaní smluv, Šem Šlomo (1908)- k talmudickým tématům. V rukopisu zůstaly Lešon haZahav o hebrejské gramatice, Pnej Adampoznámky k Chajej Adam, dále Klalim be Chochmat haEmet- komentář k Zoharu.
Šabat tento týden začíná v pátek v 15´45, a končí v sobotu v 16´59. Délka dne je 8 hod 21 min; délka skutečné hodiny činí 42 minuty, východ jitřenky 6´48; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 6´09 hod; východ slunce v 7´30; polovina dne 11´38; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 12´08, (mincha ktana 14´07, plag mincha 14´59) západ slunce (škia) 15´51; východ hvězd v 16´28 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
6
