שבוע טוב Číslo 70/5768
27.únor 2008
Výklad k sidře Vajakhel (Exodus 35,1 – 38,20) Text začíná slovy: „Moše shromáždil celé společenství Izraele a řekl: Toto jsou slova Hospodina..“ Proč se i na jiných místech Tóry neříká „shromáždil celé společenství“, když jim sděloval B-ží vůli? Podle Or haChajim Moše svolal všechnymuže, ženy i děti- aby zaplašil jejich strach; když se totiž Moše vrátil z hory Sinaj, zářila mu tvář tak, že mnoho lidí se bálo přiblížit se k němu, jak říká Tóra (34:29). Obvykle sice ženy a děti přítomny nebyly, když Moše mluvil k národu slovy B-ha, miškan však měl být vybudován z darů celého národa, proto byli svoláni opravdu všichni, když Moše mluvil o svatyni. Dalším důvodem je podle Rašiho to, že děj naší paraši začíná 11. tišri, den po prvním Jom kipur v dějinách národa a 80 dní po vztyčení i zničení zlatého telete; po tomto hříchu Moše vystoupil opět na horu, na 2x 40 dní, aby prosil B-ha o odpuštění pro národ a druhé desky. Všichni zatím čekali dole v táboře na výsledek, a bylo tedy správné svolat je, aby každý slyšel na vlastní uši dobré zprávy. Dalším důvodem je i ukázat, jak nutná je židovská jednota. Být shromážděni kolem Tóry jako jednotný celek, to posiluje židovský národ nejvíce ze všeho, naopak rozdělen stává se národ slabým a zranitelným, podléhajícím svodům, jak ukázal incident se zlatým teletem. Nemorálnost získává příznivce velmi rychle, protože není třeba mnoho přesvědčovat člověka k ukojení základních pudů; uspokojit duchovní stránku člověka naopak není snadné ani rychlé- a který člověk nedá přednost tomu, co je snadno dostupné? Celý národ se shromáždil, aby se učil micvu šabatu. Šabat je stmelujícím, jednotícím prvkem týdne, snažení a práce šesti všedních dní. „Šest dní budete pracovat a sedmý den vám bude svatýodpočinek šabatu. Kdo bude konat práci, zemře.“ Přiřazení zákona šabatu k budování miškanu sděluje, které práce a činnosti jsou zakázány o šabatu. Z Ústního zákona víme, že je zakázáno 39 základních typů tvořivé činnosti, z této paraši se dovídáme, proč jsou zakázány. Číslo 39 dostává další rozměr, uvědomíme-li si, že 39= 40-1; 39 ranami mrskání byl trestán ten, kdo úmyslně porušil zákaz (micvu lo-taase); také 39=
10 kleteb Adamových + 10 kleteb Chavě+ 10 kleteb pro hada + 9 kleteb zemi (Tikunim 48).. Vše v dějinách se týká tikun- nápravy; není jediný příkaz, který by nebyl dán kvůli nápravě toho, co se stalo v gan eden. Zachovávat Tóru a zejména šabat neznamená jen stát se lepšími, ale především dovést svět k naplnění. Jezení ovoce stromu poznání bylo „odklonem“ z pravé cesty dějin, zachovávat o šabatu zákaz 39 tvořivých činností znamená „obrat správným směrem“, k pravé cestě. Z oněch 39 činností je tu však výslovně zmíněn jen zákaz zapalovat oheň. K tomu podotýká Tikunim: O šabatu nemá gehinom žádnou funkci, proto B-h přikázal Židům, aby nezapalovali oheň o šabatu. Gehinom je místo, kam se nikdo z nás nechce dostat, ale musí jím projít, opomene-li napravit svůj život v tomto světě a připravit se na budoucí svět. K poctě šabatu nefunguje gehinom, zdůrazněním zákazu ohně o šabatu si připomínáme tuto úlevnou přestávku.. Tato představa se promítá i do halachy. O šabatu říkáme po minše „Cidkatcha cedek- Tvá spravedlnost je spravedlnost věčná…“ a podle některých názorů se to modlíme proto, že s koncem šabatu se duše vracejí zpět do gehinom; některé názory zakazují z téhož důvodu o šabatu i pít vodu mezi minchou a maariv. Šabat je tedy den odpočinku nejen pro živé, ale i pro ty, kdo už tento svět opustili. Avšak kdo náležitě zachovává šabat, do gehinom se vůbec nedostane, jak uvádí jeden talmudický výrok: Kdo jí o šabatu tři jídla, bude trojího ušetřen - trápení před příchodem mesiáše, trestu gehinom a války Goga z Magogu. A pokud toto platí o tom, co je k poctě šabatu přikázáno, jistě to platí i o dodržování šabatových zákazů. Celý národ se tedy shromáždil a učil se micvu šabatu. Podle Jalkut byl příkaz shromáždit se dán proto, aby se z toho učily všechny budoucí generace, že se každý šabat mají shromáždit a učit se, co je zakázáno a dovoleno o šabatu, aby tak chválily B-ží jméno. Jak chválíme B-ží jméno učením toho, co je zakázáno a dovoleno? Lze to chápat tak- jak říká Talmud- že po zničení Chrámu (=příbytku B-ží přítomnosti v tomto světě), B-h přebývá na tomto světě pouze ve „čtyřech loktech halachy“. Shromáždí-li se tedy společenství Židů a učí se halachu, chválí tím Bha; platí to zejména pro studium halachy, nikoli jen prostě studovat talmudické diskuse. Aby byla B-ží
1
přítomnost v nás, musíme studovat, co je zakázáno a dovoleno. Lze to chápat i tak, že k tomu, abychom se mohli přiblížit B-hu, musíme vědět, co od nás B-h na tomto světě vyžaduje- kdo je B-h, pochopíme jen tehdy, jestliže pochopíme B-ží vůli. Proto studujeme zákony, vztahující se k našemu každodennímu životu (=co je dovoleno a zakázáno). Někdo možná řekne: B-h po nás chce „být dobrým člověkem“. Ale co je to „dobrý člověk“- určuje to společnost? Nebo rozhoduje to, co jednotlivec považuje za „být dobrý“? Jen B-h ví, co je pro nás nejlepší, a jen poslušností B-žích zákonů se člověk stane dobrým. Podle Zoharu je B-h, Tóra a židovský národ jeden celek; jestliže je tomu tak, může národ pochopit B-ha a chválit ho jen prostřednictvím Tóry- jen učením zákonů Tóry můžeme poznat, co po nás B-h žádá, tedy jen tímto způsobem můžeme chválit B-ží jméno. Midraš uvádí, že po zničení 1. Chrámu B-h řekl: „Ať si Mne židovský národ třeba opustí, jen když bude zachovávat Mou Tóru. Její světlo je přivede zpět k dobrému“. Tóra nám poskytuje objasnění a pochopení, a to nakonec vede ke konání toho, co je dobré a správné. Tím také porozumíme, kdo je B-h a budeme moci ho chválit- chválit lze jen to, co chápeme a oceňujeme. Sforno cituje Pirkej Avot: „Uvažuj, co odpovíš heretikovi“; jedině s dobrou znalostí Tóry lze věrohodně odpovědět na položené otázky. Moše říká v Dt 4:6 „To bude vaše moudrost a rozumnost (Tóry) před zraky lidských pokolení…řeknou: Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!“ Jen když se budeme učit z Tóry a žít podle ní, budeme mít úctu v očích světa. Sforno si všímá, že o miškanu se mluví v několika paraších; naznačuje to, že různé předměty svatyně měly odlišnou působnost. V paraše Truma je uveden obětní oltář (mizbeach haola), menora a stůl (šulchan); tyto předměty byly nezbytné k tomu, aby B-ží přítomnost sestoupila a spočinula na svatyni. Paraša Tecave zmiňuje zlatý oltář, sloužící k pálení vonné směsi (kadidla); jeho účelem bylo uctít a oslavit B-ží přítomnost. V paraše Ki tisa je uveden kijor, měděná nádrž, jíž užívali kohanim k rituálnímu mytí rukou a nohou před službou v miškanu. Je tu tedy trojí stupeň: nejdříve oltář, menora a stůl vytvořily místo pro sestoupení a spočinutí šechíny, pak zlatý oltář vzdal poctu B-ží přítomnosti; a pak se kohanim očistili v kijoru, aby mohli šechíně sloužit. V naší paraše Moše oznamuje národu, že B-h povolal Becalela, ten bude odpovědný za vybudování svatyně. Gemara říká, že Tóra přiřazuje zákony šabatu k budování svatyně, abychom se z toho učili, že zákony šabatu mají přednost i před
budováním miškanu; dále se učíme 39 tvořivých činností, zakázaných o šabatu. Tyto tvořivé činnosti byly nutné k vybudování svatyně, o šabatu jsou zakázané. Jak to souvisí? V prvních deskách Desatera říká Tóra, že B-h stvořil svět v šesti dnech a sedmý den odpočíval. Židé, B-ží lid, mají tedy dovoleno pracovat šest dní v týdnu a musí odpočívat sedmý den- šabat je doba, kdy Židé dosvědčují, že B-h je Tvůrce světa. V traktátu Chulin se říká, že Žid, který nezachovává šabat, je roven odpadlíkovi, neboť když nezachovává šabat, je to, jakoby popíral, že B-h stvořil svět. A jak souvisí tvořivé činnosti v miškanu se Stvořením? Podle Jalkut každý aspekt Stvoření je opakován v miškanu; miškan je svět v malém- mikrokosmos. Stejný záměr i síly, jež se uplatnily při Stvoření, byly nutné k vybudování svatyně. Proto byl Becalel- jak říká Talmud- od B-ha obdařen znalostí a pochopením niterných sil Stvoření, neboť těchto sil musel využít při svém úkolu. Chazal učí „Hospodin se podíval do Tóry a stvořil svět“, tj. Tóra je „prováděcí plán“ Stvoření. Bh řekl Mošemu, že miškan má být vybudován tak, jak mu řekl „na hoře“. Becalela B-h obdařil chochma, bina a daat (moudrostí, důvtipem, znalostí), takže dokázal aktivovat a uvolnit síly Stvoření ke stavbě svatyně. Jméno Becalel má význam „becajil el- ve stínu B-ha“ a Tóra o něm říká, že ve svých třinácti letech chápal téměř tolik, co Moše. Účel miškanu byl tentýž jako u Stvoření. Podle chazal zlatý stůl je cestou, jíž na svět přijde veškerá hojnost. Menora poskytuje židovskému národu objasnění Tóry. Sedmdesát volů, obětovaných v Chrámu o svátku Sukot, odkazuje k 70 původním národům světa. Stejně jako, že svět musí být podporován a vyživován, tak i svatyně musí být podporována obětmi. V současnosti žije na světě asi 13 mil. Židů; z nich velká většina je od judaismu vzdálena. Vezmeme-li však v úvahu nesčetné pokusy v dějinách zničit židovský národ, je obdivuhodné, že národ stále žije, stále existují Židé, spojení se svými židovskými kořeny a zachovávající Zákon. Někteří proto, že tak byli vychováni – ale je to ten důvod? Někdo řekne, že rozhodující jsou určité životní zkušenosti či setkání s určitými lidmi- ale ani to není směrodatné, mnozí lidé zůstanou tím nedotčeni, jiné to podnítí. Jsou tedy určující rozumové schopnosti či vnímavost? Vraťme se k Becalelovi: Tóra o něm říká „syn Uriho, vnuk Chura“ Chur neváhal riskovat život, aby zabránil národu v hříchu a svou smrtí posvětil B-ží jméno. Na tomto světě ho B-h již nemohl odměnit, proto obdařil jeho vnuka. Bezpochyby mnoho Židů mělo předky, kteří se učili Tóru a zachovávali ji; a přece jen menší část jich je svázána s židovstvím. Je tedy jasné, že to, zda člověk má či nemá živý vztah k judaismu nemusí záviset ani na výchově, ani na intelektuálních schopnostech, citovém bohatství či životních zkušenostech- je to dar, odměna a výsada, zásluha předků, přenesená na nás.
2
Tóra říká, že měděný kijor na nádvoří miškanu byl zhotoven z roztavených měděných zrcadel židovských žen („marot hat´cavot- zrcadla shromážděných žen“). Raši vysvětluje z midraše: V Egyptě měly židovské ženy měděná zrcadla, jichž užívaly při krášlení. Nyní je přinesly jako dar pro svatyni, ale Moše je odmítl, protože sloužila k projevu jecer hara- marnivosti. B-h však Mošemu řekl: „Přijmi je, tento dar je Mně ze všech nejmilejší, protože díky nim ženy porodily mnoho pokolení v Egyptě“. Když jejich manželé byli vyčerpáni otrockou dřinou, ženy jim uchystaly jídlo a pití, nakrmily je a pak vzaly svá zrcadla a když zachytily mužův pohled, jejich oči říkaly „podívej, jsem pěkná“. Tak v nich vzbudily touhu a po styku počaly. Kijor z těchto zrcadel- uzavírá Raši- působil mír mezi manželi, neboť voda z něho sloužila k obřadu pro ženy podezřelé z cizoložství. O takovém podezření říká Tóra, že byla-li žena předtím varována manželem, aby se neuchylovala do ústraní s jiným mužem, avšak ona varování nedbala, stane se podezřelou z cizoložství a nesmí mít styk s manželem, dokud neprojde zkouškou (viz Nu kpt. 5); do vody nabrané z kijoru smyl kohen z pergamenu napsané B-ží jméno. Rituál mohl obnovit manželský mír- takovou důležitost B-h přikládá míru mezi manželi, že dovoluje smýt své jméno do vody, i když jinak je to zakázáno. Je to vlastně B-ží dar ženám, které v Egyptě povzbuzovaly pomocí svých zrcadel muže k plození a měly zásluhu na přežití národa. Proč obřad vykonává kohen? Když Aharon (kohen gadol) zemřel, celý národ pro něho naříkal, protože „miloval mír a usiloval o něj“ a tento rys je charakteristikou všech kohanim.
Na konci minulé paraši se Moše vrátil z hory Sinaj k národu s druhými deskami. Jako podezření z cizoložství naruší důvěru v manželském vztahu a změní jej, tak i vztah Hospodina a židovského národa se změnil. Národ už nemohl deklarovat svou nevinnost. Nový vztah, který vybudoval Moše, byl poctivý, s reálnými nadějemi. „Druhá šance“ v manželství je příležitost vybudovat nový vztah o to pevnější, že bude více brát v úvahu realitu. I druhé desky byly takovou příležitostí. Miškan byl reakcí na změnu vztahu po hříchu zlatého telete. Vybudovat svatyni je obtížné a přesvědčit lidi k darům na ni ještě obtížnější- ale neplatilo to o miškanu, neboť Tóra říká, že muži, ženy i děti, všichni dávali spontánně své osobní a rodinné cennosti. Nesiim- kmenoví vůdcové byli zprvu přesvědčeni, že se neshromáždí vše potřebné a slíbili, že dodají, co pochybí. Nakonec téměř nic na ně nezbylo, co by dali. Lidé darovali tolik, že musel být oznámen konec sbírky. Tóra však zmiňuje skupinu lidí „dovedných, jež B-h obdařil moudrostí konat dílo pro svatyni“, kteří převzali od Mošeho dary, jež národ daroval pro miškan „a každé ráno přinášeli dobrovolné dary“. Proč Tóra zdůrazňuje, že tito lidé něco přinášeli, nedělali to snad všichni? Tito muži a ženy- kteří tepali, tesali, předli, šili a tkali jednotlivé součásti pro miškan- tvrdě celé dny pracovali a mohli by tedy říci, že svůj podíl pro svatyni už tím odvádějí. Ale oni se tím nespokojili, ještě každé ráno přinášeli dary. Svou práci tak korunovali velkorysostí, když kromě svého času, dovednosti a zručnosti dávali ještě i svůj majetek. Je zvláštní pro nás, generaci, která ztrácí smysl pro povinnost a odpovědnost, číst o takových lidech; a je krásné uvědomit si, že stále jsou lidé, kteří hledají všemožné způsoby jak dávat- a nacházejí je a dávají.
Galerie rabínských autorit Delmedigo, Elijah ben Moses Aba (1460-1497) Filosof, talmudista Narodil se v Candii na Krétě a je také znám jako Elijah Krétský (Cretensis). V mládí se vystěhoval do Itálie. Získal tradiční židovské vzdělání a studoval i klasiky islámské a židovské filosofie, zejména Maimonida a Averroese. Byl obeznámen s klasickou literaturou. Svými současníky byl uznáván jako židovský učenec, jak patrno z korespondence s Josephem Colonem, který se na Delmediga obrací s nejvyšší úctou. Delmedigo byl nějakou dobu v čele padovské ješívy a v Padově (snad i v dalších italských městech) měl také veřejné přednášky o filosofii. K Delmedigovým žákům a obdivovatelům patřil i Pico della Mirandola. Jako uznávaný filosof byl Delmedigo
vybrán (pod záštitou benátských autorit) jako prostředník ve filosofické rozepři mezi dvěma školami italských učenců; jeho rozhodnutí ve prospěch jedné strany vyvolalo nevraživost druhé a navíc k této nevraživosti křesťanů vznikl tvrdý halachický spor mezi Delmedigem a padovským rabínem Judou Mintzem. Po smrti svého ochránce Pica r. 1494 byl Delmedigo nucen opustit Itálii a vrátit se do svého rodiště, kde byl vítán Židy i křesťany. R. 1496 tu dokončil své největší dílo Bechinat haDat, jež napsal na žádost jednoho ze svých žáků, Saula hakohen Ashkenazi. Na Krétě také zemřel, tři roky po svém návratu.
3
Bechinat haDaat (poprvé vydal 1629 v Taalumot Chochma Juda Samuel Ashkenazi) se zabývá vztahem filosofie a náboženství. Opíraje se o Averroesův text, tvrdí Delmedigo, že studium filosofie je přípustné a v případě rozporu mezi náboženskou vírou a filosofickou dedukcí smí filosof interpretovat náboženské přesvědčení tak, aby bylo v souladu s filosofickými pravdami. Toto se však netýká základních principů víry- každý člověk, i filosof je povinen věřit v základní principy víry, i když jsou zdánlivě v rozporu s filosofickými pravdami.Připouštěje, že víra a filosofie mohou být v rozporu, přiklání se Delmedigo k teorii dvojí víry křesťanských averroistů. V Bechinat haDaat Delmedigo také popisuje rabínskou literaturu a napadá kabalu. Neuznává starobylost kabaly, uvádí, že nebyla známa učencům Talmudu, ani geonim, ani Rašimu. Popírá, že Šimon ben Jochaj je autorem Zoharu, ježto jsou v něm zmíněni autoři, kteří žili až po Šimonově smrti.Útočí na extrémní alegoriky mezi židovskými filosofy. Pojednává o důvodech, jež jsou základem příkazů Tóry (taamej hamicvot).
Delmedigův význam pro dějiny filosofie tkví v tom, že seznámil italské renesanční učence s učením Averroese, zejména svými latinskými překlady mnoha jeho děl, k nimž patří: Averroesův komentář k Platónově Republice, jeho šest sporných otázek Aristotelovy logiky, stručný překlad Aristotelovy Meteorologie spolu s částmi Averroesova komentáře k ní, Averroesův středně rozsáhlý komentář k Aristotelově Metaphysice, jeho úvod k velkému komentáři k Metaphysice, Averroesův spis De spermate. Vedle těchto překladů publikoval Delmedigo vlastní díla v latině: Questiones Tres, sestávající ze tří částíDe Primo Motore, De Mundi Efficentia, De esse Essentia et Uno; komentář k Aristotelově přírodní filosofii, latinský a hebrejský komentář k Averroesově De Substantia Orbis. V hebrejštině Maamar beEcem haGalgal, dvě otázky k Averroesově teorii hmotné inteligence. Opis Delmedigova Bechnat haDat se nalezl ve Spinozově knihovně a lze předpokládat, že dílo ovlivnilo myšlenky Spinozova. Traktátu teologickopolitického.
Sforno, Obadja ben Jakob (cca 1470- cca 1550) Biblický komentátor, lékař Narodil se v Itálii. O jeho otci není nic známo.Velmi miloval svého bratra Chananela, který ho také jistou dobu podporoval finančně. V Římě Obadja studoval filosofii, matematiku, filologii a zvláště lékařství; jako lékař se později živil. Na doporučení kardinála Grimaniho vyučoval v l. 1498-1500 hebrejštině křesťanského humanistu Johannese Reuchlina. Později v Římě se setkal s Davidem Reubenim (1524). Pobýval v různých městech, než se usadil v Bologni, kde sehrál významnou roli při obnovení hebrejské tiskárny a při organizaci obce. Vybudoval bejt-midraš, který vedl až do své smrti. Jeho věhlas byl tak velký, že italští rabíni se na něho obraceli s halachickými dotazy a jeho rozhodnutí cituje ve svých responsích Meir Katzenelbogen, jenž se o něm vyjadřuje s velkou úctou. Obadjova sláva se zakládá hlavně na jeho komentářích k Pentateuchu, Písni písní a Kazateli (Benátky 1567), Žalmům (1586), Jobovi (1589) a Jonášovi, Habakukovi a Zacharjáši, jež byly publikovány v Rabínské bibli Kehilot Moše (Amsterdam 1724-28). Celkově se v komentářích omezuje na doslovný výklad biblického textu, občas jde nad něj a podává výklad ve shodě se soudobými vědeckými názory (např. na Stvoření). Vyhýbá se mystickým a kabalistickým interpretacím. Spokojuje se objasněním obsahu dané části a nepouští se do filologického rozboru. Nepodává historická vysvětlení ani identifikaci
míst, až na výjimky. Při výkladu zužitkovává své lékařské znalosti (např. v Gn 43:27) a vysvětluje důvody k micvot. V komentáři k Písni písní a Kazateli i k Pentateuchu uplatňuje alegorii (např. ve výkladu micvy červené krávy). Nepojednává problematiku jednotlivých veršů, ale podává krátký průběžný komentář k úseku jako celku. Zdůrazňuje vnitřní souvislost mezi různými částmi verše a vysvětluje zdvojení výrazů, např. v Gn 43:28. V mnoha případech se zabývá motivy, jež podnítily hrdinské činy. Jeho výklad je občas velmi břitký (např. v Gn 39:19). K podpoře svých názorů často cituje rabínská tvrzení, zřídka využívá historických agadot. Snažil se vštěpovat lásku k lidem obecně, ne jen k bližním- Židům, rozdíl mezi nimi pokládá za kvantitativní, nikoli kvalitativní. Jeho komentáře obsahují mnohé odkazy na ideje humanismu. Ve shodě s tímto svým názorem cituje, že „spravedliví pohané jsou Mně (=B-hu) milí“ a „celé lidstvo je Tvůj poklad“ (Dt 33:3). Před svůj komentář k Pentateuchu vkládá úvod nazvaný Kavanot haTora (Vnitřní smysl Tóry), kde pojednává o struktuře Pentateuchu a důvodech micvot, zvláště obětí, o nichž mluví obšírněji. Také další Sfornova díla odrážejí jeho obsáhlé vědomosti- Or Amim (Bologna 1537), filosofické dílo, v němž odmítá názory Aristotelovy, které jsou v rozporu s principy judaismu, využívaje k popření základních prvků vlastní Aristotelovy filosofie. Přeložil
4
dílo do latiny a pod titulem Lumen Gentium je dedikoval francouzskému králi Jindřichu II. Napsal také komentář k Avot (publikován v Roman machzor, Bologna 1540-41). Nepublikované práce: překlad Osmi knih Euklidových, hebrejská
gramatika, několik responsí a menší spisy k různým tématům. Obadjův komentář k Pentateuchu vydal po jeho smrti jeho bratr Chananel, vynikající talmudista.
Mizrachi, (Mizrahi) Elijah (cca 1450-1526) Rabínská autorita, jedna z největších své doby v otomanské říši Narodil se a byl vychován v Konstantinopoli, byl tedy jedním z „romaniot“- rodilých tureckých Židů, na rozdíl od španělských exulantů.. Jako své učitele zmiňuje Elijahu ha-Leviho, pokud jde o rabínské učení a Mordecaie Comitiana (Comtino) pro všeobecná studia. Až do smrti Mosese Capsaliho věnoval se studiu a vyučování. Již r. 1475 se uvádí, že vedl kneset (pravděpodobně škola při synagoze) a že měl žáky. V této době se zapletl do sporů s Mosesem Esrim ve-Arba a s Perecem Colonem, a přes svou výbušnou a útočnou povahu se podřídil Capsalimu, který se do rozepře vložil; tento zásah odkrývá jisté napětí mezi nimi. Zřejmě to byl důvod, proč se nijak neúčastnil slavného sporu Capsaliho s Josephem Colonem. Po Capsaliho smrti v r. 1498 se Mizrachi stal hlavní rabínskou autoritou v Konstantinopoli a prakticky v celé turecké říši, zblízka i zdaleka byl dotazován na problémy halachické i procedurální. Důvodně se lze domnívat, že plnil funkci vůdce konstantinopolských rabínů, i když neměl titul chacham baši, udělovaný sultánem, ježto tehdy tato funkce neexistovala. Zřejmě však jeho autorita neplynula z žádného oficiálního úřadu, ale z respektu k jeho osobnosti a vlivu. Byl uznáván svými současníky i pozdějšími generacemi jako nejvýznamnější posek té doby v Turecku. Ve svých rozhodnutích byl pevný a neústupný, a jeho autoritu uznávali i velcí rabíni španělských exulantů. V responsu (56) popisuje své denní povinnosti; vysvítá z nich, že pracoval pod velkým tlakem, neboť vykonával souběžně mnoho věcí. Řídil záležitosti obce, rozhodoval ve všech záležitostech, vedl ješívu a vyučoval nejen Talmudu, ale i sekulárním předmětům. Současně psal komentáře k náboženským i světským dílům, měl úzký kroužek vybraných studentů, jež vyučoval zákonům, psal responsa k dotazům, jež mu docházely zdaleka. Podobně jako Moses Capsali i on byl činný při řešení problému absorpce židovských vyhnanců ze Španělska a Portugalskavybíral peníze pro ně, tlačil na bohaté členy obce, aby platili částku, která jim byla uložena. Mizrachi měl vysoké mínění o těchto exulantech a choval k nim úctu. Uznával, že jejich vědomostní i kulturní úroveň je vyšší než u rodilých tureckých Židů, avšak vystupoval tvrdě proti těm z nich, kteří chtěli vnutit obci vlastní zvyky a ustanovení, jež neodpovídaly tradicím tureckých komunit. Zvlášť
významný byl Mizrachiho postoj ke karaitům. Na jedné straně se snažil přitáhnout je k rabínskému judaismu a (na rozdíl od Mosese Capsaliho) učit je Ústní zákon i světské vědy; v tomto smyslu odmítal všechny pokusy o jejich izolaci. Ale na druhé straně na halachickém podkladu zásadně odmítal vzájemné sňatky mezi karaity a rabanity. Mízrachiho halachická metoda je elegantní a jasná. Vždy vyloží základní principy a pak vznáší možné námitky proti vlastním tvrzením, takže každé místo je dokonale prozkoumáno a objasněno. Jeho responsa byla přijata jako směrodatná, třebaže někteří významní současníci s jeho názory nesouhlasili. Nejslavnější jeho žáci byli Elijah ha-Levi, Tam ibn Jachja (Yahya) a Abraham ibn Jaish (Yaish). Mizrachi trpěl špatným zdravím, finanční tísní i rodinným neštěstím. Tři jeho synové jsou známi jménem- Geršon, Izrael, Reuben; měl i dceru. Pověsti hovoří o spojení jeho zetě se sultánovým dvorem. Syn Reuben zemřel ještě za otcova života, Geršon se stal obětí hanopisu, že během vážné nemoci chtěl konvertovat k islámu. Musel opustit rodinu, až po uplacení mohl uniknout na Naxos, ale i tam trpěl spory a persekucí. Mizrachiho se tyto věci velmi dotýkaly, stejně jako smrt jeho ženy. Jeho třetí syn Izrael publikoval komentář svého otce k Rašimu a k Sefer haMispar. Mizrachi zemřel v Konstantinopoli. Jeho mnohostranná osobnost vysvítá zřetelně z jeho děl. Hlavní jeho činností bylo psaní a vyučování halachy i světských věd, jeho slávu však založil jeho komentář k Rašiho komentáři (poprvé tiskem v Benátkách 1527). V tomto díle do hloubky diskutuje téměř každé slovo Rašiho, v mnoha případech s ním nesouhlasí, ale na druhé straně ho brání před kritikou Nachmanidovou. Dílo vyvolalo velkou odezvu, z reakcí na jeho kritiku vznikla celá literatura- pozdější komentátoři ospravedlnili Rašiho. Obě díla- Rašiho komentář a Mizrachiho komentář k němu- se stala předmětem studia rabínských komentátorů Bible od 16. st. dál. Další význam díla je i v tom, že cituje z „romaniot“ učenců 14. a 15. st., a je tak jediným pramenem pro ně, vedle Ibn Ezry a francouzských a německých učenců. Mizrachiho responsa byla publikována ve dvou sbírkách (140), ale jen 110 z nich pochází od něho, i když je to zřejmě jen zlomek všech jeho responsí. Přes 40 je jich v rukopisu.
5
Jedinou publikovanou rabínskou prací Mizrachiho je jeho novela k Sefer Micvot Gadol od Mosese z Coucy (1521). Jeho spis k Halachot Jicchaka Alfasiho se nezachoval. Ze sekulárních děl Mizrachiho je slavná matematická práce Sefer haMispar. Ve své době byla vysoce ceněna a přeložena do latiny. Napsal
také komentář k Ptolemaiově Almagestu a Euklidovým Prvkům. Mizrachi měl negativní postoj ke kabale, zejména byl proti tomu, aby se o ni opírala halachická rozhodnutí a byl proti zavádění kabalistických myšlenek do modlitebních knih.
Delmedigo, Joseph Solomon (1591-1655), akr. Jašar (Yashar) = Joseph Solomon Rofe Rabín, filosof, matematik, astronom Měl vědomosti encyklopedického rozsahu z židovství i světských věd, počet jeho děl je podle některých vědců kolem 30, podle jiných přes 60. Pocházel z významné rodiny učenců, byl synem Elijaha Delmediga, rabína v krétské Candii. Ve shodě s rodinnou tradicí nabyl důkladného židovského i klasického vzdělání, v 15 letech byl přijat na padovskou universitu, kde studoval astronomii a matematiku u Galilea, medicínu a filosofii, a pokračoval i v židovském studiu. Za pobytu v Padově často navštěvoval Leona Modenu z nedalekých Benátek, jenž ho trvale ovlivnil. V r. 1613 dokončil svá studia na universitě a vrátil se na Krétu, kde působil jako lékař. Z poznámek, připravených během tohoto období začal později sestavovat své encyklopedické dílo Jaar Levanon (Les libanonský), který však nikdy nedokončil. V Candii se pravděpodobně oženil, ale podle všeho manželství nebylo šťastné. Brzy se mu Candia stala příliš omezující a Delmedigo svou vlast opustil, aby se do ní už nikdy nevrátil. Na svých cestách zakoušel nepochopení a hořkost, neboť jeho idea šíření vědeckého poznání vyvolávala odpor a zášť.
1/ Aby v ní nalezl řešení, jež nemohla poskytnout filosofie 2/ Aby ji kritizoval. Napsal Macref laChochma, kde údajně vyvrací výpady svého vzdáleného příbuzného Elijaha Delmediga proti kabale, jak je uvádí ve svém Bechinat haDat. Ježto však Delmedigo sám vysvětluje, že byl pověřen, aby takové vyvrácení napsal, není jasné nakolik dílo odráží jeho vlastní názor. Sám v této souvislosti poznamenává: „Nepředpokládejte, že objevíte autorovo smýšlení z jeho knihy“. Leone Modena pochopil Macref laChochma jako vyvrácení kabalistických idejí a využil je ve svém Ari Nohem (Řvoucí lev), systematickém anti-kabalistickém pojednání. Delmedigo následně odešel do Polska, cestou se zastavil v Rumunsku, kde se sblížil s kabalistou Solomonem Arabi. V r. 1620 byl lékařem ve Vilně, kde se stal soukromým lékařem knížete Radziwilla a mezi jeho pacienty bylo mnoho šlechticů. Během týdne vždy léčil nemocné v okolí Vilna a o šabatu přednášel v synagoze. Noci trávil vědeckým studiem. I když byl v mnoha názorech konzervativní, byl i stoupencem mnoha nových myšlenek
První zastávkou po jeho odchodu z Candie byla Káhira. Seznámil se tu s Ali b. Rahmadanem, vynikajícím arabským matematikem, jehož názory o sférické trigonometrii vyvrátil ve veřejné disputaci.. V Egyptě se setkal také s fyzikem Jakobem Alexandrijským, hlavou tamní karaitské obce. Delmediga přitahovala ke karaitům jejich láska k světským vědám, možná také se musel uchylovat do jejich společnosti kvůli nepřátelství ortodoxních Židů. Byl potěšen, když v Egyptě objevil několik Maimonidových prací, jakož i spisy Avrahama ibn Ezry, jehož velice obdivoval. Z Káhiry odešel Delmedigo do Konstantinopole, tehdy významného centra vzdělanosti. I tady se spřátelil s představiteli karaitů, např. Mosesem Mezordi, od kterého získal mnoho děl karaitů. Tam také poznal některé zanícené stoupence kabaly, zejména Jakoba ibn Nehemias, s kabalistickým učením se však pravděpodobně seznámil již dříve, za svých studií v Padově. Hlouběji začal studovat kabalu během svého pobytu v Polsku. Kabalou se zabýval ze dvou důvodů:
K vědeckému bádání byl podnícen Galileem, v mnoha aspektech bádání byl průkopníkem. V astronomii se rozešel s ptolemajskou kosmogonií a obhajoval Koperníkův systém. Byl prvním židovským učencem, který používal – tehdy právě vynalezenélogaritmické tabulky. Dával přednost platónské filosofii před aristotelskou, která výrazně ovlivňovala středověk. V medicíně a přírodních vědách zdůrazňoval význam empirického přístupu, třebaže zpočátku vědecký empirismus kritizoval. Vystupoval proti nezdravým podmínkám převládajícím v ghettech a proti nedostatku organizace a řádu. Chtěl povznést národ renesancí vědy a učením obchodu a povoláním. Měl velké jazykové znalosti, jež zužitkoval ve svém vědeckém studiu, ovládal latinu, řečtinu, španělštinu a italštinu. Měl v úmyslu naučit se i arabštinu, ale vzdal se toho, protože „vše, co bylo v arabštině obdivuhodné, bylo až na výjimky převzato z řeckých děl“. Uvědomil si, že ve východní Evropě neuspěl a odešel do německého Hamburgu a odtud do Amsterdamu, kde byla r. 1629 vydána tiskem jako první jeho práce Elim.
6
Tuto knihu napsal jako odpověď na dotazy, s nimiž se na něho obrátil karaitský učenec Zerah b. Nathan z Troki, blízko litevského Vilna. Název Elim je narážka na Elim z Ex 15:27, kde bylo 12 studní a 70 datlových palem (Delmedigova kniha obsahovala 12 obecných a 70 konkrétních dotazů, týkajících se věcí náboženských, metafyzických a vědeckých). V l. 1629-31 vyšla v Basileji jeho Taalumot Chochma, soubor kabalistických pojednání; vydal ji jeho žák Samuel Ashkenazi. První část, Macref laChochma, vyšla 1629, druhá, Novelot Chochma (Spadlé plody moudrosti) 1631. Vedle těchto dvou knih se z Delmedigova ohromného díla dochovalo pouze úplné znění jeho dopisu Zerachovi z Troki (publikoval jej spolu s vydanými Delmedigovými díly A. Geiger 1840 ve svém Melo Chofnajim)
Dopis, psaný v r. 1624 nebo 1625, je předběžnou odpovědí na Zerachovy dotazy. Delmedigo zmiňuje ve svých dílech další své práce, dnes nedochované: Bosmat bat Šlomo- o aritmetice, geometrii, astronomii, geografii, logice, etice a metafyzice; Ir giborimsestávající ze dvou částí, Gevurot Adonaj o astronomii a Niflaot Adonaj o chemii a mechanice; Refuot telaa a Mekor bina (hebrejský překlad latinských aforismů Hippokratových). Ke konci života se Delmedigo usadil ve Frankfurtu n. M., kde se jako lékař židovské obce stal součástí ghetta. Několik let pak strávil v Praze, avšak o tomto období je známo jen málo. Na jeho náhrobku v Praze jsou slova: „Konal to, co hlásal- byl spravedlivý ke každému- slavný rabi, učenec, skvělý filosof, vynikající lékař“.
Šabat tento týden začíná v pátek v 17´26, a končí v sobotu v 18´33. Délka dne je 10 hod 50 min; délka skutečné hodiny činí 54 minuty, východ jitřenky 5´43; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 5´32 hod; východ slunce v 6´37; polovina dne 12´03; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 12´33, (mincha ktana 15´12, plag mincha 16´20) západ slunce (škia) 17´28; východ hvězd v 18´00 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
7
