Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta. Katedra teorie práva a právních dějin

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Katedra teorie práva a právních dějin

Veronika Vacová

Vývoj soudnictví. Organizace, právní úpravy

Diplomová práce

OLOMOUC 2010

Prohlášení Prohlašuji tímto, ţe jsem diplomovou práci na téma: Vývoj soudnictví, organizace, právní úpravy, zpracovala sama pouze s vyuţitím pramenů v práci uvedených.

V Olomouci dne 15.2.2010

……………………… podpis

2

Já, níţe podepsaná Veronika Vacová, autorka diplomové práce na téma ,,Vývoj soudnictví. Organizace, právní úpravy.“ dávám tímto jako subjekt údajů svůj souhlas ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, správci: Univerzita Palackého v Olomouci se sídlem v Olomouci, Kříţkovského 8, PSČ 772 00, IČO: 61989592, ke zpracování osobních údajů v rozsahu jméno a příjmení v informačním, a to včetně zařazení do katalogů a dále ke zpřístupnění jména a příjmení v katalozích a informačních systémech Univerzity Palackého, a to včetně neadresného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje mohou být takto zpřístupněny uţivatelům sluţby Univerzity Palackého. Realizaci zpřístupnění zajišťuje ke dni podání tohoto prohlášení vnitřní sloţka UP, která se nazývá Informační centrum UP. Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla dle zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon.

V Olomouci dne 15.2.2010

.…………………….. podpis

3

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí své diplomové práce, prof. PhDr. Marii Marečkové, DrSc., za její vstřícnost a ochotu, kterou mi věnovala po dobu mé autorské činnosti. Velmi si váţím její odborné pomoci a cenných rad, které mi usnadnily vypracování mé diplomové práce.

4

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 1

Vývoj soudnictví od roku 1848 ..................................................................................... 9 1.1

Počátky soudnictví .................................................................................................. 9

1.2

Soudnictví po roce 1848 ....................................................................................... 10

1.3

Ústavní vývoj 1848 – 1867 ................................................................................... 13

1.3.1

Ústava dubnová ............................................................................................. 13

1.3.2

Ústava březnová ............................................................................................ 14

1.3.3

Bachovský absolutismus ............................................................................... 15

1.3.4

Říjnový diplom .............................................................................................. 15

1.3.5

Únorová ústava .............................................................................................. 16

1.3.6

Prosincová ústava .......................................................................................... 17

1.4

Vývoj volebního práva.......................................................................................... 18

1.4.1

Volby do zemských sněmů ............................................................................ 18

1.4.2

Volby do říšské rady ...................................................................................... 18

2

Organizace soudnictví za první republiky (1918 – 1938) ........................................... 20

3

Stát a právo v období druhé Československé republiky (1938 – 1939) ...................... 23

4

Protektorátní soudnictví (1939 – 1945) ....................................................................... 25 4.1

Německé úřední soudy.......................................................................................... 25

4.2

Německé zemské soudy ........................................................................................ 26

4.3

Organizace a příslušnost zvláštních soudů ........................................................... 27

4.4

Německý vrchní zemský soud .............................................................................. 28

4.5

Říšský soud v Lipsku ............................................................................................ 29

4.6

Lidový soudní dvůr v Berlíně ............................................................................... 29

5

Soudnictví v letech 1945-1948 .................................................................................... 31

6

Organizace soudnictví v období totalitního reţimu ..................................................... 34

7

Soudnictví v současné době......................................................................................... 38 7.1

Podstata soudnictví ............................................................................................... 38

7.2

Druhy soudnictví................................................................................................... 39

7.2.1

Výkon soudní moci pouze soudem................................................................ 40

7.2.2

Výkon soudní moci jménem republiky ......................................................... 40

7.2.3

Nezávislost soudů .......................................................................................... 40

7.2.4

Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci ........................................ 41

5

7.2.5

Jednota soudní soustavy ................................................................................ 41

7.2.6

Rozhodování senátem a samosoudcem ......................................................... 42

7.2.7

Účast lidu na výkonu soudní moci ................................................................ 42

7.3

Právní úprava soudnictví ...................................................................................... 43

7.4

Organizace soudnictví v současnosti ................................................................... 44

7.4.1

Okresní soudy ................................................................................................ 45

7.4.2

Krajské soudy ................................................................................................ 46

7.4.3

Vrchní soudy ................................................................................................. 48

7.4.4

Nejvyšší soud................................................................................................. 48

7.5

Soudci a přísedící v současném soudnictví ........................................................... 50

7.5.1

Jmenování soudců a volba přísedících .......................................................... 50

7.5.2

Přidělování soudců ........................................................................................ 51

7.5.3

Překládání soudců .......................................................................................... 51

7.5.4

Postavení soudců a přísedících ...................................................................... 52

7.5.5

Zánik funkce soudce a přísedícího ................................................................ 53

Závěr .................................................................................................................................... 55 Seznam pouţitých pramenů ................................................................................................. 57 Knihy ................................................................................................................................... 57 Právní předpisy .................................................................................................................... 57 Multimedia .......................................................................................................................... 58 Přílohy ................................................................................................................................. 59

6

Úvod Předmětem a cílem mé diplomové práce bylo poskytnout systematický přehled vývoje soudnictví v českých zemích od roku 1848 aţ po současnost. Toto téma jsem si vybrala z toho důvodu, ţe bych se v budoucnu chtěla v této oblasti profesně angaţovat a rozvíjet. Soudnictví je nezbytnou součástí kaţdého dobře fungujícího státu a je jeho nepostradatelnou sloţkou. Nejdůleţitějším a stěţejním pojmem mé práce je soudnictví. Hned v úvodu je vhodné objasnit jeho význam. Soudnictví je samostatná a zvláštní činnost státu, kterou jeho jménem vykonávají organizačně samostatné a nezávislé soudy jako orgány státu. Je realizována projednáváním a závazným rozhodováním konkrétních věcí ochrany práv daných soudům do pravomoci, a to na základě aplikace právních předpisů a za pomoci zvláštních postupů, které jsou upraveny zákonnými procesními předpisy s případným pouţitím mocenského donucení. Soudnictví je vykonáváno soudem, jakoţto orgánem státní moci, a to na základě teorie dělby moci. Výkon soudnictví soudy je realizací práva na soudní ochranu, které je zakotveno v mezinárodních dokumentech a v Listině základních práv a svobod. Patří mezi základní lidská práva. Do dnešní podoby se soudnictví vytvořilo postupným vývojem. V dřívějších dobách bylo zaloţeno na jednodušších principech, neţ je tomu dnes. Ale jiţ tehdy se dalo hovořit o soudnictví. Bylo to v dobách, kdy na našem území začaly vznikat první státní útvary. Soudnictví poskytuje ochranu subjektům, které jednaly podle platného práva v případech, kdy došlo k porušení nebo ohroţení jejich práv a právem chráněných zájmů. Zároveň je nepostradatelnou součástí dobře fungujícího státu. Mělo by být nezávislé na moci výkonné a zákonodárné. Jeho podoba závisí jednak na obecných podmínkách příslušného vývoje společnosti, ale téţ na specifických rysech odpovídajících zvláštním okolnostem země, jejímţ potřebám má soudnictví slouţit. Tím mám na mysli právní kulturu národa, tradice a další. Svoji diplomovou práci jsem rozdělila do sedmi kapitol. Prvních šest kapitol se zabývá historickým vývojem soudnictví, a to od počátku roku 1848 aţ po období totalitního reţimu. Svoji pozornost jsem zaměřila na ústavní vývoj, kde jsem pojmenovala jednotlivé ústavy a nastínila jejich přínos pro vývoj soudnictví. Dále jsem soustředila pozornost na soudnictví v období protektorátu. Zde jsem popsala činnost a působnost jednotlivých soudů, které v tomto období působily. Ve druhé části své 7

diplomové práce jsem se zaměřila na podobu současného soudnictví. V této oblasti jsem svoji pozornost soustředila zejména na základní principy moderního soudnictví, soudní soustavu a postavení soudců a přísedících, jakoţto nezbytných subjektů pro výkon a fungování soudnictví. Celkově jsem se v kaţdém období zabývala tím, jaké soudy u nás působily, jaké bylo jejich personální sloţení, jakým způsobem rozhodovaly spory a v jakých záleţitostech. Zabývala jsem se také vlivem historických událostí na vývoj soudnictví. Vývoj soudnictví a jeho problematika je značně rozsáhlou záleţitostí. Proto nebylo moţné v mé práci vše dopodrobna vylíčit a objasnit. Snaţila jsem se vytvořit komplexní přehled dané problematiky se zaměřením na oblasti, které jsou z mého pohledu nejvíce přínosné a významné.

8

1 Vývoj soudnictví od roku 1848 1.1

Počátky soudnictví Základní funkcí států bylo vţdy rozhodování sporů jedinců. Spory jedinců vznikaly

uţ v předstátním období a v rodové společnosti. První soudcem i vyšetřovatelem byl kněz, který vstupoval do styku s nadpřirozenými silami a vykládal jejich přání pro svět lidí. Rozsudek kněze byl neodvolatelný a výkon trestu byl současně náboţenským obětním obřadem, který usmiřoval personifikované síly přírody – boţstva, která byla zločinem uraţena. Jednou z praktik doby předkřesťanské byly tzv. kletby, kterými se strana dovolávala svědectví nadpřirozených sil a vyzývala je k nějakému zásahu proti sobě. V pokročilejších vývojových stádiích měl při rozhodování velký význam rozhodce, smluvčí, neboť jeho vótum bylo v rozepřích zvykem vykládat a výrok tohoto ,,soudce“ mohl vést k odvrácení konfliktu nebo alespoň ke ztíţení situace strany, která se mu zprotivila. Přibliţně od 9. století začaly na našem území vznikat soudy v pravém slova smyslu. Neboť aţ v tomto období nadrodové organizační útvary začaly nabývat některých funkcí státu a postupem času se i ve stát přetvořily. Orgány státu nyní mohly uskutečňovat rozhodnutí soudu bez ohledu na vůli strany a měly moţnost donutit strany fyzickým nátlakem k podrobení. Soudy, které tvoří součást státního mechanismu, jsou organizované a vyvíjejí činnost v zákonem stanovené formě. Mezi další pojmový znak patří státní donucení. Soud pouţívá donucení v případě, ţe jeho vykonatelné rozhodnutí znějící na plnění nebylo dobrovolně splněno. Jedná se o záleţitosti projednávané a rozhodované v občanském soudním řízení. Jedním ze základních znaků moderního soudnictví je jeho nezávislost na ostatních státních orgánech, neboť soudní organizace je postavena na určitých základních principech, které soudnictví odlišují od jiných státních orgánů. Úkolem soudů je zejména rozhodovat o právech, povinnostech a právem chráněných zájmech fyzických a právnických osob, pokud zákon nestanoví jinak.1 Soudy také rozhodují o vině obţalovaného a ukládají zákonem stanovené tresty,

1

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno:

Masarykova univerzita, 1995, s. 8

9

popřípadě jiná opatření, přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, nestanoví – li zákon jinak a rovněţ přezkoumávají zákonnost jiných orgánů.

1.2

Soudnictví po roce 1848 Velkým přelomem ve vývoji soudnictví byla revoluce v roce 1848, která byla

namířená proti evropským monarchiím. Cílem této revoluce bylo rozšířit demokratické svobody, překonat feudální roztříštěnost a dosáhnout národní sjednocenosti nebo samostatnosti.2 Nejvyšším správním úřadem v oboru justice bylo ministerstvo práv, které bylo později označováno za ministerstvo spravedlnosti.3 To bylo zřízeno nejvyšším rozhodnutím ze dne 17.března 1848. Jeho kompetence byly upraveny nejvyšším rozhodnutím z 12. dubna 1852, které bylo později ještě upraveno a doplněno. Po nastolení neoabsolutismu a poráţce revoluce došlo k nutným a zásadním změnám. Od 1. července 1850 vstoupila v platnost nově vytvořená soudní soustava. V českých zemích začalo působit 310 okresních soudů, z toho 52 okresních první třídy, 21 zemských a dva vrchní zemské soudy. Velký význam měl Říjnový diplom, který zrušil bachovský neoabsolutismus. Roku 1861 byla vydána Schmerlingova ústava a o šest let později, roku 1867, došlo k rakousko-uherskému vyrovnání. Jedním z jeho důsledků bylo vydání poslední rakouské ústavy prosincové. Definitivní oddělení soudnictví od státní správy nastalo od 31. srpna 1868. Zmíněné oddělení bylo obsaţeno ve státním základním zákoně o moci soudcovské z roku 1867. Od této doby se soudy v českých zemích dělily do dvou skupin. Byly to soudy řádné a mimořádné. K řádným soudům patřily okresní soudy, zemské nebo krajské soudy, vrchní zemské soudy, nejvyšší soudní a kasační dvůr a obchodní soudy. Těmto soudům byl svěřen výkon veškeré civilní pravomoci, pokud nebyla v některém případu výlučně přikázána pravomoc soudu mimořádnému. Do této skupiny soudů patřil Soud dvorního maršálka pro členy panovnického domu a pro osoby poţívající práva exteritoriality a také později zřízené ţivnostenské soudy, soudy rozhodčí a smírčí.

2

Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Praha: Diderot, 1997, s. 672

3

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 15

10

Nejniţší soudní instanci byly soudy okresní. Ty působily jako samosoudy, v jejichţ čele stál okresní soudce, kterému vypomáhal pomocný personál. V letech 1850 – 1855 byly okresní soudy rozděleny podle velikosti obvodu a počtu obyvatel do tříd.4 Toto rozdělení mělo velký význam pro trestní soudnictví. Okresní soudy první třídy byly totiţ okresními soudy sborovými a někdy byly označovány jako okresní sborové soudy trestní. Tyto soudy byly v roce 1855 přeměněny ve vyšetřovací soudy pro zločiny a přečiny. Od 1. ledna 1874 začal působit nový trestní řád, který vyšetřovací soudy zrušil. Trestní pravomoc všech okresních soudů byla omezena jen na stíhání přestupků. Okresní soudy v civilních věcech měly poněkud sloţitější působnost. Jejich příslušnost byla dána cenou předmětu sporu nepřesahující určitou hodnotu. Některé věci jim však náleţely jiţ svou povahou a hodnota předmětu sporu nebyla brána v úvahu. Z nesporných civilních věcí patřila před okresní soudy pozůstalostní agenda, opatrovnictví, dobrovolné rozvody, prohlášení za mrtvého, adopční agenda a agenda legitimační a amortizační.5 V letech 1855 – 1868 došlo k přechodnému spojení politické správy se soudnictvím v tzv. smíšených okresních úřadech. V sídlech sborových soudů prvního stupně vznikly tzv. městské delegované okresní soudy, které působily do roku 1898. Poté jejich místo zaujaly okresní soudy. Zemské nebo krajské soudy se v roce 1850 staly nadřízenou instancí okresních soudů. Od roku 1855 byly označovány jako sborové soudy první stolice, ale v hlavních městech, tj. v Praze a Brně, byly dále nazývány zemské soudy a všude jindy soudy krajské. Obvod těchto soudů tvořilo 15 aţ 24 soudních okresů. V čele kaţdého soudu stál prezident, popř. viceprezident. Dále zde působily radové, soudní tajemníci a adjunkti. Jednalo se o soudy kolegiální, které fungovaly ve tříčlenných nebo čtyřčlenných senátech a v jejich čele stáli předsedové senátu. Svojí agendu rozdělovaly soudy do několika samostatných oddělení pro předběţné vyšetřování. V letech 1850 – 1855 rozhodovaly v trestních věcech v první stolici jen o zločinech vyhrazených porotním soudcům. Jednalo se o zločiny, se kterými trestní zákon spojoval trest smrti nebo trest ţaláře delšího neţ pět let.

4

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 15 5 SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 16

11

Ve druhé stolici řešily stíţnosti proti kontumačním rozsudkům okresních soudů a odvolání proti jiným rozsudkům těchto soudů. Od roku 1855 rozhodovaly o všech zločinech a přečinech podle všeobecného trestního zákona. V občanskoprávních věcech rozhodovaly o všech odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů. V Praze byl zřízen obchodní soud. Podle potřeby se vytvářely obchodní senáty, které působily při sborových soudech první stolice. Některé sborové soudy vytvářely pro případ potřeby i horní senáty. Pro trestní věci, které vymezoval zákon, byly příslušné porotní soudy, které byly také zřízeny při sborových soudech první stolice. Skládaly se z pěti soudců z povolání a dvanácti soudců z lidu – porotců. Za bachovského neoabsolutismu byly zrušeny a k jejich znovuvytvoření došlo aţ po vydání prosincové ústavy na základě trestního řádu z roku 1873. V porotě zasedali pouze muţi, kteří byli zapsáni do voličských seznamů pro volby do obcí. Apelační soudy se v roce 1850 přeměnily na vrchní zemské soudy, které sídlily v Praze a v Brně. Ty se od reorganizace téţ nazývaly sborové soudy druhé stolice. V čele stál prezident nebo viceprezident a sestávaly z pětičlenných senátů. V období let 1850-1855 působily jen jako revizní stolice pro stíţnosti na určité procesní vady v rozhodnutí okresních sborových soudů a soudů zemských či krajských. Po zavedení trojinstančnosti trestního řízení se staly odvolacími soudy proti rozhodnutím okresních soudů sborových soudů první stolice. V systému prvoinstančním vykonávaly výhradně pravomoc odvolacích či dovolacích soudů. Ze zbytku Nejvyššího soudního úřadu vznikl v roce 1850 Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni, který byl poslední instancí. V čele tohoto orgánu stál první a druhý prezident. Dále zde působili tři senátní prezidenti a další personál. Pravidelné rozhodování soudu probíhalo v sedmičlenných senátech. Vícečlenné senáty řešily pouze otázky, které se týkají výkladu práva. V letech 1850 – 1855 mu příslušelo v trestních věcech pouze rozhodování o zmatečních stíţnostech na rozhodnutí niţších, zejména porotních soudů, neboť proti jejich rozhodnutí nebyl moţný jiný opravný prostředek. Od roku 1855 rozhodoval výlučně jako zrušovací soud o zmatečních stíţnostech. Do skupiny mimořádných soudů patřily soudy živnostenské, které se začaly zřizovat od roku 1869 a řešily pracovní spory. Do této skupiny také řadíme soudy polabské, které řešily spory spojené s provozováním labské plavby. Dále sem patřily smírčí soudy nebo soudy rozhodčí. Jednalo se o rozhodčí soudy nemocenských 12

pokladen, rozhodčí soudy dělnických úrazoven a rozhodčí soudy horních a bratrských pokladen. Do vydání prosincové ústavy neexistovala v monarchii instituce, která by přezkoumávala rozhodnutí orgánů státní správy. Správní soudnictví, jakoţto samostatná sloţka soudnictví, bylo upraveno v zákoně č. 144/1867 ř. z. Dne 22. října roku 1875 byl zřízen Správní soudní dvůr se sídlem ve Vídni. K uvedenému soudnímu dvoru bylo moţné podat odvolání proti opatření a nezákonným rozhodnutím správních nebo samosprávných úřadů, pokud záleţitost prošla všemi předepsanými správními institucemi. Soud byl sloţen z prvního a druhého prezidenta, ze senátního předsedy a z 12 dvorních radů, kteří byli jmenovaní císařem podle návrhu vlády. Správní soudní dvůr měl povahu kasačního soudu. Rozhodování o porušení politických práv a veřejných nárocích vůči státu, spory mezi sněmovnami a úřady řešil Říšský soud, který byl zřízen zákonem č. 44/1869 ř. z. Císař jmenoval doţivotně předsedu, místopředsedu, 12 členů a 4 náhradníky. Soudnictví v této podobě fungovalo do konce habsburské monarchie. Soudy civilní, trestní a dokonce i mimořádné byly převzaty první Československou republikou.

1.3

Ústavní vývoj 1848 – 1867

1.3.1 Ústava dubnová Byla vyhlášena vládou 25. dubna a byla prvou ústavou rakouskou. Téţ se pro ni uţíval název Pillersdorfova podle rakouského ministra vnitra. Jelikoţ tato ústava nebyla předloţena ke schválení zákonodárnému orgánu a byla vyhlášena z rozhodnutí císaře, jednalo se o ústavu oktrojovanou. Její platnost se vztahovala na monarchii bez Uher, Lombardsko – Benátska a Chorvatska. Skládala se ze 7 částí a jejími náleţitostmi byly především všeobecné předpisy o postavení císaře, o vládě, říšském sněmu, zemském sněmu a o občanských a politických právech občanů. Ústava dubnová formulovala a zakotvila demokratické svobody:svobodu osobní a náboţenskou, svobodu tisku, ochranu listovního tajemství, ústnost a veřejnost soudního řízení, národnostní rovnoprávnost.6 Ústava však měla za úkol zachovat převahu feudálních velkostatkářů, kteří měli zasedat v horní sněmovně, a to v počtu 150. Na 6

MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1999, s. 180

13

základě nespravedlivého volebního řádu do dolní sněmovny bylo dělnictvo zbaveno volebního práv. Dělnictvo jsou osoby pracující za denní či týdenní mzdu, osoby ve sluţebním poměru či závislé na podpoře veřejných dobročinných ústavů. Díky vídeňskému povstání byla vláda nucena odstranit nedostatečné ustanovení volebního řádu a v platnosti zůstalo jen pravidlo o nepřímé volbě poslanců.

1.3.2 Ústava březnová Ústava březnová byla vyhlášena dne 7. března 1849 současně s císařským manifestem, který rozpustil kroměříţský sněm. Skládá se z 16 částí a nečiní rozdíly mezi českými, rakouskými a uherskými zeměmi. V Rakousku byla touto ústavou zakotvena dědičná monarchie v čele s císařem, kterému příslušela výkonná moc. Jeho poradním orgánem byla dvoukomorová říšská rada (horní a dolní sněmovna), kterou sám jmenoval. Tato rada rozhodovala o nejtěţších politických deliktech ministrů, jejich náměstků, případech spiknutí proti císaři a při velezradě. Císař byl osobou posvátnou, neporušitelnou, neodpovědnou a měl rozsáhlé pravomoci: vypovídání války, uzavírání míru, zahraniční styky, vyhlašování zákonů, vrchní velitelství branné moci, jmenovat a propouštět ministry, udílet šlechtictví, řády a vyznamenání. Moc soudní vykonávají nezávislé soudy, jejichţ soudci jsou nesesaditelní a neodvolatelní. Spolu s ústavou byla vydána listina základních občanských práv, která zakotvila svobodu vědy a vyučování, tisku, vyznání, slova, právo petiční, nedotknutelnost osoby, svobodu shromaţďovací a spolčovací, svobodu domovní, ochranu listovního tajemství. Ústava březnová způsobila zánik českého státu, na jehoţ místě fungovaly jen jeho části (země), jakoţto provincie rakouské říše. Tato ústava však nikdy nevstoupila v platnost, pouze některá ustanovení byla provedena patenty a ministerskými nařízeními.

14

1.3.3 Bachovský absolutismus Nastolení reţimu, který byl popřením ústavnosti a vracel se zpět k absolutistickým formám vlády, bylo provedeno několika normami vydanými v r. 1851.7 Byly to 3 kabinetní listy a tzv. silvestrovské patenty z 31.12.1851, které znamenaly přechod k absolutismu. První patent prohlásil ústavu březnovou za zrušenou, další patent měl na svědomí zrušení občanských práv a slíbení ochrany jen církvím státem uznávaným. Třetím aktem byl kabinetní list císaře, který se nazýval ,,Pravidla základní v příčině zákonodárství organického v korunních zemích císařství rakouského,,. Tento dokument zavedl trojinstanční soudní řízení, zrušil poroty, odstranil veřejnost řízení a zavedl institut státního zástupce. Právním základem společným pro všechny země mocnářství byl občanský a trestní zákoník. Za bachovského absolutismu se vládlo bez parlamentu a bez jakékoli kontroly ze strany veřejnosti.

1.3.4 Říjnový diplom Veliký neúspěch bachovského reţimu vedl ke změně politiky vídeňského dvora. Dne 5. března 1859 byl vydán císařský patent, který otevřel cestu k obnovení ústavnosti a parlamentnímu reţimu. Tento dokument doplnil říšskou radu o další členy, odtud její název ,,rozmnoţená říšská rada,,. Členové říšské rady, která nebyla parlamentem v pravém slova smyslu, mohli posuzovat státní rozpočet a rozpočty zemí. Dne 17. Července 1860 však musel císař uznat svrchovanost říšské rady při povolání daní a dávek. Vývoj k obnovení ústavnosti byl uzavřen dvěma akty – císařským manifestem a diplomem z 20. října 1860.8 V prvním dokumentu, císař uvádí, proč bylo třeba vládnout absolutisticky a zmiňuje rozmnoţenou říšskou radu jako orgán, který má stanovit další vývoj monarchie. Právním základem monarchie byla pragmatická sankce z roku 1713, a to na základě Říjnového diplomu. Ten také dále připustil vedle centralismu nutnost určitého stupně federalizace monarchie na základě historických tradic jednotlivých zemí. Jedním ze základních principů byl návrat k parlamentarismu a byla vyzvednuta úloha zemských sněmů. Těm byl přiznán podíl na zákonodárné moci, stejně jako říšské radě, která byla 7

MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1999, s. 182 8 MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1999, s. 184

15

charakterizována jako sněmovna. Vynucení Říjnového diplomu měly na svědomí jiné kruhy neţ ty, které poté realizovaly její provedení. Byly to především politické kruhy, které se hlásily k velkoněmeckému programu. Ministr Schmerling se stal významnou vůdčí osobností této doby. Tento politik připravil osnovu třetí oktrojované rakouské ústavy.

1.3.5 Únorová ústava Tento dokument byl vyhlášen 26. února 1861 a skládala se ze tří patentů, které zřizovaly parlament, tj. říšské zastupitelstvo, sloţené ze dvou komor (sněmovny poslanecké a panské). První uvedená sněmovna byla volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů a sněmovna panská byla jmenována. Charakteristickým rysem této ústavy je centralistické pojetí státu, coţ se projevuje v posílení zákonodárné pravomoci říšského zastupitelstva a v omezení moci zemských sněmů. Únorová ústava také hovořila o moţnosti dualistického uspořádání říše tím, ţe rozlišovala tzv. širší a uţší říšskou radu. Jiţ podle názvu lze rozpoznat, ţe uţší říšská rada byla omezená jen na zástupce zemí rakouských a širší jednala jen o společných záleţitostech, včetně uherských. V širší podobě se ale říšská rada nikdy nesešla. Nevýhodou ústavy bylo to, ţe nezakotvovala občanská práva, neznala odpovědnost ministrů, ochranu národnostních práv, poslaneckou imunitu. Její důleţitou součástí ale naopak byla zemská zřízení a volební řády do 15 zemských sněmů. Do pravomocí zemského sněmu spadala především zákonodárná pravomoc v oblasti veřejných prací, zemědělství, dobročinnosti, zemských rozpočtů. Zemské sněmy mohly také vydávat zákony, které by prováděly zákony říšské, a to v záleţitostech školských, církevních, apod. V Čechách vykonával funkci předsedy zemského sněmu zemský maršálek a na Moravě to byl zemský hejtman. Oba dva byli jmenováni císařem. Významným rokem přinášejícím rozhodující změny pro ústavní vývoj byl r. 1867. Tehdy byl jednak dovršen vývoj směřující k dualizaci, k rozdělení říše na Rakousko – Uhersko, jednak také dokončeno ústavní zakotvení kompromisních výsledků burţoazně demokratické revoluce a rakouského liberalismu v prosincové ústavě.9

9

MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1999, s. 186

16

Poté co došlo k poráţce v prusko – rakouské válce, vídeňská vláda nemohla dále čelit tlaku Maďarů na nové státoprávní uspořádání. Toto nové uspořádání bylo provedeno v r. 1867 vyrovnáním, na jehoţ základě se říše rozpadla na dva státní celky, spojené jen osobou panovníka a některými společnými záleţitostmi, pro jejichţ výkon zákonodárné činnosti byly zřízeny tzv. delegace. Delegacemi byly shromáţdění vytvářená ad hoc po 60 poslancích z Rakouska i Uher. Celkem bylo tedy 120 poslanců, kdy kaţdá sněmovna delegovala 40 poslanců ze sněmovny dolní a 20 ze sněmovny horní.

1.3.6 Prosincová ústava Po rakousko – uherském vyrovnání byly do státního celku začleněny české země, jejichţ pojítkem byl nejen společný panovník, ale i společný parlament. Pro tyto země se běţně uţívalo výrazu Předlitavsko, které bylo tvořeno 17 královstvími a zeměmi, a to: markrabství Moravské, vévodství Slezské, království České, království Haličské a Dalmatské, arcivévodství Rakouské nad i pod Enţí, vévodství Solnohradské, Krajinské, Štýrské, Korutanské a Bukovinsko, markrabství Istrijské, země Voralberská, město Terst a okolí, okněţené hrabství Tyrolské a Gorické. Tato ústava patří k vrcholům rakouského ústavního vývoje. Jde jednak o jednu z posledních ústav, která platila aţ do pádu monarchie v r. 1918 a jednak opravdu přinesla širokou chartu občanských svobod, na které navázala i československá republika po roce 1918. Prosincová ústava byla formálním pokračováním ústavy předchozí, čili únorové. Z občanských práv byla zakotvena rovnost před zákonem, rovný přístup ke státním úřadům, volnost stěhování i vystěhování, svoboda osobní, listovní a právo petiční, právo shromaţďovací a spolčovací, svoboda slova a tisku, víry a svědomí, vědy a volby povolání, ochrana národností a soukromého vlastnictví.10 Vedle kladů měla ústava i spoustu negativ, jako např. nesporné přeţitky feudalismu, realizace základních občanských svobod v rakouském právním řádu. Prosincová ústava představovala značný pokrok a byla základem dalšího boje o demokratizaci státu, především v oblasti práva volebního.

10

MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1999, s. 189

17

1.4

Vývoj volebního práva Pokud se chceme zabývat vývojem volebního práva, je třeba si nejprve uvědomit,

ţe se rozvíjelo po několika liniích. Podle rozdílných předpisů se volilo do zemského sněmu, říšské rady, ale také do obecní samosprávy. V dobách habsburské monarchie směli volit jen muţi. Uplatňovaným kritériem byl census usedlosti a majetkový census. Postupně však docházelo ke sniţování majetkového censu a tím docházelo k rozšiřování počtu oprávněných voličů. Volební právo bylo nejen všeobecné, ale i nerovné, protoţe se volilo podle volebních kurií nebo podle principu zastoupení jmění.11

1.4.1 Volby do zemských sněmů Volení poslanci zemských sněmů se dělili do samostatně volených kurií. V dřívějších dobách fungovaly v zemských sněmech tři kurie: kurie velkostatku (nejvýhodnější zastoupení), kurie měst, průmyslových míst a obchodních a živnostenských komor a kurie ostatních obcí, která se běţně označovala jako venkovská. Postupem času přibyly nové kurie. V českém zemském sněmu mohli v roce 1901 poprvé volit tzv. čtyřzlatkoví voliči, pro které byla zřízena čtvrtá kurie. Na Moravě byla zavedena kurie všeobecná, ve které se volilo bez omezení majetkovým censem. Voliči se tu dělili do dvou skupin podle národnosti.

1.4.2 Volby do říšské rady Říšská rada se původně členila na čtyři kurie, kdyţ kurii měst, průmyslových míst a obchodních a ţivnostenských komor, jak ji známe ze zemských sněmů, nahradily dvě samostatné.12 Původně se do říšské rady volilo nepřímo prostřednictvím zemských sněmů. Aţ zákony č. 40 a 41/1873 ř. z. zavedly přímou volbu. Cílem této reformy bylo zlomení pasivní rezistence českých poslanců. Majetkový census se postupně sniţoval a volební právo se zde vyvíjelo výhodněji neţ u zemských sněmů. Roku 1896 vznikla

11

VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel. České právní dějiny do roku 1945. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 128 12 VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel. České právní dějiny do roku 1945. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 129

18

pátá kurie, a to všeobecná, zcela bez censu. Volit do ní mohli muţi starší 24 let, kteří bydleli v některé obci aspoň šest měsíců. V roce 1907 byl završen vývoj volebního práva do říšské rady v Předlitavsku, kdy bylo zavedeno všeobecné a rovné volební právo s tajným hlasováním. Do zemských sněmů se však stále volilo podle dřívějších pravidel. Volebním zákonem č. 17/1907 ř. z. byl zrušen systém volebních kurií. V důsledku tohoto zrušení bylo celé území rozděleno na volební obvody a v nich se tajnou volbou bez majetkového censu vybíral vţdy jeden poslanec. Volit mohli muţi starší 24 let, kteří bydleli rok v některé obci. Pasivní volební právo bylo zákonem stanoveno na 30 let.

19

2 Organizace soudnictví za první republiky (1918 – 1938) V tomto období nedošlo k zásadním organizačním změnám. Vznikly jen některé nové soudy a u některých soudů došlo ke změně názvů. Základní organizační struktura však zůstala zachována. Soudy za první republiky můţeme rozdělit do několika skupin. Jednou z nich je skupina nazývána jako veřejnoprávní soudy. Do této skupiny patří soudnictví správní, o kterém jsme jiţ hovořila v předchozí kapitole. Z celé organizace správního soudnictví zůstal jen Nejvyšší správní soud, vytvořený v roce 1918. V první ČSR byl vybudován dokonalý systém soudních kontrol veřejné správy. Kontrolu rozhodnutí správních úřadů prováděly, kromě jiţ zmíněného Nejvyššího správního soudu, také řádné soudy. Do této skupiny dále můţeme řadit volební soud a ústavní soud. Posledně jmenovaný se skládal z předsedy a dvou členů, jmenovaných prezidentem republiky a z členů vyslaných po dvou Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem. Volební soud byl připojen k Nejvyššímu správnímu soudu a nezávisel na zákonodárném sboru. Jeho pravomocí bylo ověřování voleb, inkompatibilita a moţnost zbavit poslance mandátu, pokud byl vyloučen ze strany z důvodů nízkých a nečestných. Dalším důvodem zbavení mandátu bylo odsouzení trestním soudem. V čele tohoto soudu stál prezident Nejvyššího správního soudu a jeho členy bylo 12 přísedících a referenti přidělení z právníků Nejvyššího správního soudu. Ostatní soudy působící za první republiky můţeme rozdělit do tří základních skupin. Trestní a civilní soudy řádné, soudy mimořádné a soudy rozhodčí. Právní základem byla československá ústava z roku 1920, která ve čtvrté hlavě obsahuje principy vlastní demokratickému právnímu státu. Jde o nezávislost soudců, zákonnost, veřejnost a ústnost řízení, zásadu obţalovací, oddělení soudnictví od správy, atd. Základní pilířem soudnictví byly tedy trestní soudy a civilní řádné soudy. Jejich struktura byla čtyřstupňová. Roku 1918 byl zřízen Nejvyšší soud, jakoţto druhá instance pro věci civilní a trestní, který sídlil v Brně. Jeho organizace byla shodná s organizací Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni. Aţ na drobné odchylky. Od působnosti zákona č.201/1928 Sb. o úpravě některých organizačních otázek v oboru soudnictví byly sborovými soudy II. instance vrchní soudy. Sborovými soudy I. instance byly soudy krajské, které byly na Slovensku dříve označované jako sedrie. Sborové soudy byly soudy senátními, kde soudilo kolegium

20

několika soudců.13 Základní organizační jednotkou byly soudy okresní, u kterých působil samosoudce. Vedle řádných soudů působily v první republice soudy mimořádné, které měly úzkou specializaci. Patřily sem zejména živnostenské soudy, rozhodčí soudy mzdové k upravení pracovního a služebního poměru v živnostech stavebních, hornické rozhodčí soudy. V roce 1931 byl přijat zákon o pracovních soudech, na jehoţ základě byly zřízeny pracovní soudy. Svým charakterem navazovaly na soudy ţivnostenské. Pracovní soudy byly zřizovány ve větších průmyslových městech, kde to vyţadovaly hospodářské a sociální poměry. Významnými rozhodčími soudy byly rozhodčí soudy nemocenských pojišťoven, které byly zřízeny jiţ v roce 1988. Rozhodovaly v tříčlenných senátech a byly zřízeny u kaţdé nemocenské pojišťovny. Vyššími instancemi byly potom soudy pojišťovací, zřízené v sídlech sborových soudů I. stolice a vrchní pojišťovací soud v Praze s působností pro celou republiku.14 Oba tyto soudy působily v senátech, jejichţ přísedící byli voleni. V hornickém pojištění působily rozhodčí soudy bratrských pokladen a vrchní rozhodčí soud bratrských pokladen v Praze. V dělnickém pojištění vykonávaly obdobnou funkci rozhodčí soudy úrazových pojišťoven. V letech 1919 – 1920 si situace v zemi vynutila činnost lidových cenových soudů a lichovních soudů, které existovaly aţ do roku 1924. Mimořádné trestní soudy tvořily samostatnou skupinu. Důleţitým článkem této skupiny byl zejména státní soud, který byl ustaven v sídle Nejvyššího soudu v Brně a skládal se z předsedy, jeho náměstka a potřebného počtu soudců z povolání a přísedících. Všechny tyto členy jmenoval prezident republiky na návrh vlády na dobu tří let. Státní soud konal trestní řízení zejména o zločinech podle zákona na ochranu republiky. Působnost tohoto soudu byla roku 1935 přenesena na soudy vrchní Zákonem č.48/1931 Sb. o trestním soudnictví nad mládeţí byly zřízeny soudy mládeže.15 Ty nebyly organizačně samotné. U okresních soudů rozhodoval v trestních

13

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 20 14 SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 21 15 SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 21

21

věcech mládeţe jediný soudce mládeţe a u krajských soudů působily a rozhodovaly senáty mládeţe. Ty byly sloţeny ze dvou soudců a přísedícího. Značný politický význam měla instituce porot. Podle platné právní úpravy se porotní soudy skládaly ze dvou sborů: z dvanáctičlenného sboru porotců, který rozhodoval otázky viny, a ze tří soudců z povolání, kteří rozhodovali o výši trestu. Porotní soudy rozhodovaly o těţkých trestních činech, obecně kriminálních, které byly jmenovitě uvedeny v trestním řádu. Dále také o trestných činech politických. Tyto soudy byly zpravidla svolávány dvakrát do roka k řádným zasedáním a byly zřizovány pro obvod kaţdého krajského soudu. Nejvyšší instancí justiční správy bylo ministerstvo spravedlnosti, které bylo zřízeno zákonem č.2/1918 Sb. a které ve své činnosti navazovalo na rakouské a uherské ministerstvo práv. Nesmíme zapomenout ani na soudnictví vojenské, které mělo samostatnou organizaci. Nejvyšší instancí byl nejvyšší vojenský soud v Praze, jehoţ působnost se vztahovala na všechny osoby podrobené vojenské trestní soudní pravomoci. Tomuto soudu pak byly podřízeny soudy divizní a brigádní. V tomto období nedoznalo československé soudnictví výraznějších reformních zásahů. Byl pouze částečně odstraněn dualismus. Uvedená soudní soustava působila nejen za období první republiky, ale také v prvních poválečných letech.

22

3 Stát a právo v období druhé Československé republiky (1938 – 1939) Okamţikem přijetí německého diktátu skončilo období parlamentní demokracie a začala etapa vyznačující se postupnou fašizací státu. Mnichovským diktátem nebyly pouze změněny hranice, ale došlo také k váţnému hospodářskému oslabení Československa a ke změně jeho mezinárodního postavení. Nové vytyčení hranice bylo učiněno podle vojenských hospodářských potřeb Německa. Dosavadní koaliční systém stran selhal, čehoţ okamţitě vyuţili představitelé krajně pravicových politických proudů, aby prosadili výměnu politické reprezentace.16 Dne 4. října 1938 došlo k reorganizaci úřednické vlády, která měla umoţnit překlenout nejtěţší krizi. V novém kabinetu však zůstalo i několik členů předchozí vlády. Dne 6. října abdikoval na funkci prezidenta republiky Edvard Beneš a hned vzápětí odjel do Anglie. Mnichovská dohoda způsobila značnou krizi v politickém ţivotě. Toho ihned vyuţily separatistické ţivly na Slovensku a Podkarpatské Rusi, aby prosadily své politické poţadavky. Zejména Hlinková slovenská strana ludová povaţovala mnichovský diktát za nejlepší příleţitost pro uskutečnění svých autonomistických plánů. Dne 3. října slovenský ministr oznámil prezidentovi, ţe podá demisi, nebude – li všechna moc na Slovensku předána ludové straně. Na základě této situace bylo uskutečněno zasedání, jehoţ výsledkem byla tzv. Ţilinská dohoda, ve které byl zakotven poţadavek vytvoření slovenské autonomie a okamţité předání veškeré moci na Slovensku do rukou vlády. Praţská vláda poţadavku okamţitě vyhověla. K fašizaci docházelo postupně, a to i v celostátním měřítku. Dne 15. prosince došlo k odhlasování zmocňovacího zákona, kterým Národní shromáţdění zmocnilo vládu, aby po dva roky všechna opatření, k nimţ bylo normálně zapotřebí zákonů, činila cestou vládních nařízení. Na podkladě tohoto rozhodnutí vydala vláda i jiné nařízení o politických stranách a ministerstvo vnitra rozpustila KSČ, čímţ byla strana zbavena všech mandátů jak v Národním shromáţdění, tak v zemských, okresních a obecních zastupitelstvech. Fašistický proces se projevil i v oblasti státní správy a územní samosprávy. Sídla okresních úřadů byla obsazena německým vojskem, ale část obvodů zůstala ve správě 16

VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel. České právní dějiny do roku 1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007, s. 194

23

Československého státu. V těchto částech okupovaných okresů byla rozpuštěna okresní zastupitelstva. V českých zemích došlo ke zmenšení počtu politických úřadů, tak, ţe k 1. lednu 1939 bylo v České zemi 65 okresních úřadů a v Moravskoslezské zemi 27 okresních úřadů, kromě toho existovaly také magistráty v Praze, Brně a Olomouci. Prvky fašismus se ve státní správě projevily i tím, ţe docházelo k dalším likvidacím územní samosprávy a rušení zastupitelstev. Tento proces vyvrcholil dne 13. ledna 1939, kdy došlo k rozpuštění zemských zastupitelstev jak v zemi České, tak i v Moravské. Rozpuštění se týkalo i zastupitelstev v Praze a v Brně. Fašizační proces se nezastavil ani před obecní samosprávou.17 Nejprve došlo k odstranění zástupců levicových politických stran z funkcí starostů a členů obecních zastupitelstev. Po rozpuštění komunistické strany byli zbavení členství v obecních zastupitelstvech i komunisté. V denním tisku se začínaly objevovat hlasy po úplném rozpuštění obecních zastupitelských orgánů a jejich nahrazením správními komisemi. Dalšími zvěstmi, které se objevovaly, bylo moţné vyhlášení nových voleb. Největším zásahem do obecní samosprávy však bylo vládní nařízení č. 17/1939 Sb. (II), jimţ byla v obcích zavedena funkce obecních tajemníků. Jejich hlavním úkolem byl výkon přenesené působnosti obcí, ale ministerstvo vnitra mohlo výjimečně stanovit i výkon samostatné působnosti. Obecní tajemník se mohl zúčastnit schůzí obecního zastupitelstva, obecní rady i obecních komisí. Vytvořením tohoto institutu došlo k výraznému zásahu do obecní samosprávy a mělo být důleţitým krokem k její úplné likvidaci. K dalším opatřením však jiţ nedošlo, neboť rychlý spád událostí v březnu 1939 znamenal definitivní likvidaci Československa jako státu a došlo k nastolení fašistické diktatury.

17

VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel. České právní dějiny do roku 1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007, s. 196

24

4 Protektorátní soudnictví (1939 – 1945) Na základě Mnichovské dohody z roku 1938 došlo k likvidaci všeho demokratického, co připomínalo předchozí vývoj. Dne 15. března vznikl Protektorát Čechy a Morava jako součást Třetí říše. Soudnictví nedoznalo v této době zásadních změn, změnil se však jeho charakter. Stalo se jedním z hlavních nástrojů nacistické likvidační politiky vůči českému národu.18 Nejniţším článkem okupační justice, podobně jako v samostatném Německu, se staly německé úřední soudy.19 Obvody těchto soudů se zásadně kryly s obvody bývalých československých krajských soudů. Druhým stupněm byly německé zemské soudy.

4.1

Německé úřední soudy Agenda nejniţšího článku byla rozloţena do tří oddělení. První oddělení se

zabývalo kompetenčními spory, správní činností, doţádáním, apod. Druhé oddělení rozhodovalo v konkursních, trestních a exekučních záleţitostech. A třetí oddělení řešilo věci poručenské, pozůstalostní, nesporné a další. U těchto soudů nefungovaly tzv. kmetské soudy skládající se z úředního soudce a dvou kmetů. Jejich činnost byla silně ovlivňována osobou samosoudce. Ten rozhodoval o přestupcích a přečinech, které byly stíhatelné soukromou ţalobou, neukládal – li za ně zákon sankci vyšší neţ šest měsíců vězení a jednak o jiných přečinech pokud k nim německý státní zástupce podal ústní nebo písemnou obţalobu a neočekávalo – li se uloţení trestu odnětí svobody ve vězení delší neţ jeden rok. Samosoudce mohl také vynášet tresty odnětí svobody v káznici aţ do dvou let, ve vězení nebo v pevnostní vazbě do pěti let. Dále také mohl ukládat peněţité tresty, zakazovat výkon veřejných funkcí či zbavovat muţství. Před tímto soudem mohl státní zástupce navrhnout ústně nebo písemně odsouzení v urychleném řízení, pokud byl stav věci jednoduchý a pachatel byl dopaden při činu. Urychlené řízení mohlo být v průběhu hlavního líčení aţ do vynesení rozsudku odmítnuto úředním soudcem. Pokud tento soudce souhlasil, pak nebylo třeba 18

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 22 19 MORAVČÍK, Ctibor. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 3

25

rozhodnout o zahájení hlavního líčení, obeslání obviněného a dokonce ani podání obţalovacího spisu. Vedle řádného a urychleného řízení existovalo i řízení mimořádné. Směrnice, které toto řízení upravují, jsou označovány za velmi tajné. Projednávaly se zde především věci zemězrady (podezření z útěku, ohroţení nedostatečným zatemněním). Vyšetřovaná osoba v rámci těchto řízení musela být ve vazbě umístěna odděleně od ostatních, příbuzným nebyly podávány ţádné zprávy. Veškeré protokoly včetně rozsudku byly odesílány Lidovému soudnímu dvoru v Berlíně. V trestní agendě u německých úředních soudů byl veden trestněprocesní rejstřík s indexem: Bs Soukromé ţaloby Ts Trestní případy Ds Zločiny Es Přestupky Fs Předběţné vyšetřování Gs Různé20 S německým úředním soudem souvisely i další instituce jako například soudní věznice, soudní platebny a dědický soud, který byl samostatným úřadem obvodů. Tento soud byl poprvé zaveden zákonem o dědičných dvorech z 29. září 1933. V jeho čele stál dědický soudce a v řízení pak rozhodoval senát, který se skládal z dědického soudce a dvou přísedících, rekrutovaných z rolníků znajících předmět sporu. Dědický soud chránil selské dvory před zadluţením a rozdrobením v dědické posloupnosti.

Německé zemské soudy

4.2

Byly zřízeny v Praze a v Brně jako soudy vyšetřovací a trestní komory. Soudy vyšetřovací měly na starosti soudní přípravné vyšetřování, a to na návrh příslušného státního zástupce. Prezident německého vrchního zemského soudu v Praze obvykle jmenoval vyšetřující soudce na dobu jednoho roku.

20

MORAVČÍK, Ctibor. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Brno:Masarykova univerzita, 1993, s. 10

26

Soudce měl pravomoc během soudního vyšetřování poţadovat od bezpečnostních orgánů Protektorátu podávání zpráv, provádění určitých úkonů, popřípadě je úkolovat ke konkrétní věci a osobě, uvedené v návrhu státního zástupce. Pokud podle výsledku přípravného vyhledávání nebo přípravného vyšetřování nebylo dostatečně prokázáno, ţe obviněný skutek skutečně spáchal, pak dojde k rozhodnutí o nezahájení hlavního líčení. Trestní komory byly nejprve tři: 1.

tato komora byla sloţená ze tří soudců z povolání a rozhodovala mimo hlavní

přelíčení 2.

tzv. ,,malá trestní komora,, měla mít sloţení jeden soudce a dva kmeti. Kmeti však

v Protektorátu nebyli ustanoveni, a proto se tato komora skládala ze tří soudců z povolání. 3.

tzv. ,,velká trestní komora,, se skládala ze tří soudců z povolání a působila jako

senát. V její kompetenci bylo posuzování odvolání proti rozsudku německého úředního soudu. Jako komora I. instance soudila nejen zločiny, za něţ náleţelo vězení, pevnostní vazba nebo káznice, ale i ostatní, pro které byl příslušný Lidový soudní dvůr v Berlíně.

4.3

Organizace a příslušnost zvláštních soudů Tyto soudy byly na našem území zřizovány na základě nařízení vrchního velitele

branné moci. Členové těchto soudů byli jmenovaní říšským ministrem spravedlnosti, a to z řad soudců z povolání. V protektorátu jich bylo pět a byly zřízeny u vrchních zemských soudů. Řízení před zvláštním soudem odpovídalo tzv. zkrácenému řízení, nekonalo se předběţné vyšetřování a rozsudek musel být vykonán okamţitě.21 Zvláštní soudy měly výlučnou příslušnost pro: zločiny a přečiny podle zákona o zákeřných útocích na stát a na ochranu stejnokrojů strany zločiny říšského trestního zákona (tj. únos dítěte za účelem vydírání) a podle zákona o silničních loupeţích léčkami na automobily zločiny podle nařízení o mimořádných rozhlasových opatřeních zločiny a přečiny podle nařízení o válečném hospodářství

21

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 23

27

zločiny podle nařízení proti škůdcům národa zločiny podle nařízení proti násilným zločincům22 Na základě podkladů archivních materiálů o činnosti zvláštních soudů bylo moţné sledovat, jak zvláštní soudy postupně vytlačily ostatní druhy a stupně německého okupačního soudnictví z projednávání závaţnějších deliktů a ponechaly jim pouze rozhodování méně závaţných případů, posuzování právních sporů a také civilní věci Koncem roku 1943 se zvláštní soud při německém zemském soudu v Praze skládal ze šesti specializovaných trestních komor. I. Komora - měla na starosti všechny případy nedovoleného drţení zbraní a další II. Komora - řešila veškeré kriminální případy z oblasti veřejného pořádku III. Komora - např. delikty: organizování protiněmeckých spolků, úmyslně zaviněné sráţky vlaků, rozšiřování protiněmeckých tiskovin, atd. IV. Komora - obvykle zasedala v nočních hodinách a posuzovala případy sabotování válečného hospodářství při více obţalovaných V. Komora - označována jako zvláštní komora, která výhradně projednávala politické vraţdy, přepady německé branné moci a jejich příslušníků a civilních německých funkcionářů VI. Komora - výhradně řešila ilegální činnost, partyzánskou činnost a její podporu, politické akce proti říši, ukrývání zběhlých zajatců a osob ilegálně se zdrţujících na území Protektorátu

4.4

Německý vrchní zemský soud Vykonával funkci nejvyššího soudního orgánu v Protektorátu Čechy a Morava. Vrchní zemské soudy byly delegovány:

a) jako první a poslední instance k rozhodování v trestních věcech přípravy k velezradě a o zemězrádných přečinech b) jako instance opravná c) k revizi rozsudků úředních soudů, jeţ nebylo moţné napadnout odvoláním u ,,malé trestní komory,, a ,,velké trestní komory,, zemských soudů 22

MORAVČÍK, Ctibor. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Brno: univerzita, 1993, s. 15

28

d)

k projednávání stíţností proti rozhodnutím trestních soudů, pokud k tomu nebyly příslušny trestní komory zemských soudů nebo Říšský soud v Lipsku23 Další pravomocí vrchního zemského soudu bylo jmenovat soudce příslušných

podřízených soudů a provádět výklad všech norem přenesených z německého fašistického řádu včetně všech nařízení vydávaných v průběhu okupace.

Říšský soud v Lipsku

4.5

Tento soud byl v Německu nejvyšší soudní instancí. Svou činnost započal dne 1. října 1879. Měl být budován na stejném principu jako vrchní zemské soudy. Byl sloţen z prezidenta, senátních prezidentů a soudních radů. V čele bylo prezidium, které se skládalo z prezidenta říšského soudu, senátních prezidentů a 4 nejstarších soudních radů. Zpočátku byli všichni členové jmenováni říšským prezidentem na návrh spolkové rady. Od roku 1934 je pak jmenoval říšský vůdce a kancléř na návrh říšské rady. Do téhoţ roku byl říšský soud první a poslední instancí pro rozsuzování trestných činů zemězrady a velezrady proti císaři, říšskému prezidentu a německé říši. Říšský soud rozhodoval: 1.

o mimořádném opravném prostředku v pětičlenných senátech

2.

v devítičlenných senátech řešil případy, ve kterých se chtěl trestní senát odchýlit od jejich právní kvalifikace stanovené jiným trestním předpisem

3.

ve spojených senátech (prezident, viceprezident a všichni členové velkých senátů) řešil otázky překvalifikování rozhodnutí civilního senátu, velkého senátu pro civilní věci nebo spojených velkých senátů.24

4.6

Lidový soudní dvůr v Berlíně Byl zřízen na základě zákona z 24. dubna 1934. Rozhodoval jako první a poslední

instance o pokusech a dokonaných trestných činech velezrady, útoku na vůdce a říšského kancléře a o zločinech ve smyslu nařízení na ochranu lidu a státu. Vytvoření a příslušnost tohoto soudu byla zdůvodněna tak, ţe ,,jen ten stát, který tvrdě nakládá se 23

MORAVČÍK, Ctibor. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Brno: univerzita, 1993, s. 24 24

MORAVČÍK, Ctibor. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Brno: univerzita, 1993, s. 27

29

svými zrádci je silný,,. Říšský vůdce a kancléř jmenoval členy lidového soudního dvora na dobu pěti let. V hlavním líčení rozhodoval tento soud v pětičlenném senátu. V roce 1936 byl Lidový soudní dvůr zařazen do německého řádného soudnictví, mj. také proto, aby se podílel na výkladu všech norem přijatých v Německu dotýkajících se jakýmkoli způsobem politické podstaty nacistického státu a jeho ochrany před ideovými odpůrci.25 V čele soudu stál prezident a soudní radové jmenovaní na doţivotí. Pouze u těchto osob byl poţadován věk 35 let a soudcovská způsobilost. Rozdíl v činnosti Lidového soudního dvora a říšského soudu spočíval v tom, ţe u Lidového soudu nebylo třeba usnesení o zahájení hlavního líčení, volba obhájce obţalovaným vyţadovala schválení od předsedy lidového soudu, které mohlo být kdykoliv odvoláno. V této době bylo nejhorším obdobím tzv. heydrichiáda, kdy bylo přikročeno k masovým popravám. Za základní právní normou bylo povaţováno Heydrichovo nařízení o civilním výjimečném stavu z 27. září 1941.26 Především byly souzeny činy proti veřejnému pořádku a bezpečnosti, činy hospodářské a ohroţující tzv. pracovní mír, i nedovolené přechovávání zbraní, třaskavin a munice. Nevyţadovala se ţádná zvláštní kvalifikace soudců a ani průběh řízení nebyl nikterak předepsán. Vše záviselo na kvalitě a vůli soudců. Obţalovaný neměl právo na obhájce. Rozsudek byl konečný a musel být ihned vykonán. Jediným trestem, který bylo moţné uloţit, byl trest smrti, kterých bylo těmito soudy vyneseno kolem 5000.27

25

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 22 26

MORAVČÍK, Ctibor. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Brno: univerzita, 1993, s. 28 27

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie, I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 23

30

5 Soudnictví v letech 1945-1948 Exilové státní zařízení se v posledním roce své působnosti soustředilo na přípravu aktů, které měly zajistit obnovu právního řádu a státních orgánů osvobozeného Československa. V jeho činnosti se stále zřetelněji projevoval vliv názorů moskevského vedení Komunistické strany Československa, které své poţadavky tlumočilo Benešovi v průběhu jeho návštěvy v Moskvě v prosinci roku 1943.28 Prezident republiky vydal dne 3. srpna 1944 ústavní dekret č. 10 Úředního věstníku čsl. o dočasné správě osvobozeného území Československé republiky. Na základě tohoto dekretu byla zajištěna právní kontinuita s první republikou a byly zrušeny všechny právní předpisy vydané po mnichovském diktátu. Dále tento dekret stanovil, ţe správu osvobozeného území vykonával Úřad pro správu osvobozeného území, který vedl vládní delegát, jmenovaný prezidentem republiky. Jeho úřad zanikl okamţikem příchodu československé vlády na osvobozené území. Všechny zákony a nařízení zůstaly v platnosti, pokud neodporovaly republikánsko – demokratickému duchu. Vedle dekretu zmiňovaného výše, byl dále také vydán dekret prezidenta republiky č. 79/1945 Sb., který zlikvidoval německé soudnictví v občanskoprávních i trestních věcech. Po osvobození republiky byla v podstatě převzata organizace soudů, státní správy justice a orgánů veřejné ţaloby, a to tak, jak byla vybudována na základě předpisů pocházejících ještě z doby Rakousko – Uherska, především z období první republiky. V období nesvobody se neustále prohluboval právní dualismus do té míry, ţe po roce 1945 existovaly dva nejvyšší soudy a dva nejvyšší správní soudy. Na území naší republiky působil Nejvyšší soud z první republiky, který sídlil v Brně a na území Slovenska svou působnost pro celý obvod vykonával Slovenský nejvyšší soud. V oblasti správního soudnictví působil vedle Nejvyššího správního soudu, Nejvyšší správní soud v Bratislavě. Vláda ČSR sice dne 2. června 1945 uzavřela se Slovenskou národní radou tzv. první praţskou dohodu o tom, ţe nejvyšší soudní tribunály budou společné pro území celého státu, později ovšem bylo další dohodou z 11. dubna 1946

28

MALÝ Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde a.s., 1999, s. 412

31

toto pozměněno v tom smyslu, ţe nejvyšší soudy v Brně a Bratislavě se povaţují při zachování jejich dosavadní organizace a působnosti podle předpisů pro ně platných za součást jednotného Nejvyššího soudu, který měl sídlo v Brně.29 Byly nově zřízeny výjimečné soudy, jimiţ byly mimořádné lidové soudy a národní soudy. Právní základ lidového soudnictví na Slovensku i na našem území tvořily různá nařízení a dekrety. Významným nařízením na Slovensku bylo nařízení Slovenské národní rady č.33/1945 Sb. z 15. května 1945 o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví. V českých zemích to byl dekret prezidenta republiky č.16/1945 Sb. z 19. června, který se týkal potrestání fašistických zločinců, zrádců a jejich pomocníků a o mimořádných lidových soudech. Slovenské nařízení se týkalo Národního soudu sídlícího v Bratislavě, okresních lidových soudů a místních lidových soudů. Toto nařízení stanovovalo povinnost zřídit okresní lidové soudy v kaţdém sídle okresu a místní lidové soudy v kaţdé politické obci v sídle místního národního výboru. Naproti tomu dekrety prezidenta republiky vůbec nehovořily o místních lidových soudech, ale jen o mimořádných, a ty se měly zřizovat v sídlech krajských soudů. Další rozdíly mezi českou a slovenskou úpravou spočívaly ve sloţení a způsobu jmenování lidových soudů na Slovensku a mimořádných lidových soudů v českých zemích. V českých zemích byl jmenovatelem prezident republiky, který jmenoval předsedy mimořádných lidových soudů a jejich náměstky. Soudce z lidu jmenovala vláda. Obojímu jmenování vţdy předcházel návrh okresního národního výboru. Zatímco na Slovensku jmenovalo předsedy okresních lidových soudů pověřenectvo spravedlnosti SNR a přísedící jmenoval přímo okresní národní výbor. Okresní lidové soudy na Slovensku i mimořádné lidové soudy v českých zemích rozhodovaly v pětičlenných senátech, které byly sloţeny z předsedy a čtyř soudců z lidu.30 Na základě rozlišných právních úprav byl rozdílně pojímán Národní soud. Nařízení SRN jej chápalo jako výlučně soud trestní, kdeţto dekret prezidenta republiky jej pojímal jako soud trestní, ale i čestný. Tento soud byl v obou případech příslušný

29

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 24 30 SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 25

32

k souzení nejvyšších představitelů Slovenského státu a protektorátních kolaborantů. Rozhodoval v pětičlenných senátech, jejichţ předsedou byl soudce z povolání. Jakmile byla obnovena účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví, byly lidové soudy na Slovensku zřízeny jen v sídlech krajských soudů. Ve stejném období nastala také změna vojenských soudů zákonem č.226/1947 Sb. platícím na celém území státu. Vojenské soudy nadále tvořily samostatnou soudní soustavu. Ještě bych se vrátila k významným dekretům, které ovlivnily vývoj soudnictví v tomto období. Ještě za doby londýnského exilu byl vydán ústavní dekret prezidenta republiky o národních výborech a prozatímním národním shromáţděním ze dne 4. prosince 1944. Tímto dekretem bylo stanoveno, ţe na osvobozeném území měly vznikat jako prozatímní orgány veřejné správy místní, okresní, zemské národní výbory, podřízené vládě. Prozatímní národní shromáţdění, jakoţto prozatímní nejvyšší zákonodárný orgán Československé republiky, vzešlo právě z národních výborů. Dne 22. února 1945 vydal prezident republiky ústavní dekret č.3 o výkonu moci zákonodárné v přechodném období.31 Tímto dekretem byl prezident zmocněn k tomu, aby pokračoval na osvobozeném území ve vydávání dekretů aţ do doby, neţ se ustaví prozatímní Národní shromáţdění. Rok 1948 měl být rokem zlomu ve vývoji české, resp. Československé státnosti. Bez ohledu na skutečný politický vývoj, do značné míry ovlivněný výrazným vítězstvím levice ve volbách 1946, byl předpoklad, ţe v tomto roce bude dokončena a přijata nová československá ústava, která by nakonec i v oblasti právní měla výrazně zahájit unifikační změny připravené a nedokončené v období před 2. světovou válkou.32 Dále se touto problematikou podrobněji zabývám v následující kapitole.

31

MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1999, s. 414 32 BOBEK, Michal, MOLEK, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 815

33

6 Organizace soudnictví v období totalitního režimu Nejprve bych v této části chtěla objasnit pojem totalitarismu. Tento pojem znamená zásadní popření základních zásad liberalismu, občanských práv, individuální svobody, zákonnosti a politického pluralismu, a to vše na základě pouţití násilí s cílem totální realizace státní ideologie ve všech oblastech společenského ţivota. Totálním se stává stát tehdy, kdyţ dochází k potlačení partikulárních zájmů totálním státním zájmem.33 Existovaly dva typy totalitarismu, a to fašismus a komunismus. Oba tyto typy mají shodné základní rysy jak ideové, tak funkční. Únorový převrat v roce 1948 a nová ústava z téhoţ roku byly důvodem pro konec soudní soustavy, která byla sto let budována na demokratických principech. Zásadní změny v organizaci soudnictví byly provedeny na základě zákona č. 319/1948 Sb. o zlidovění soudnictví. Jelikoţ došlo k přizpůsobení soudní organizace krajskému zřízení, byly zrušeny dosavadní zemské soudy a také obvody a sídla krajských i okresních soudů byla přizpůsobena obvodům a sídlům krajských a okresních národních výborů. Soudcům z lidu byla zajištěna majorita (většina) a byli postaveni na roveň soudcům z povolání. Senáty v první stolici se skládaly z jednoho soudce z povolání jako předsedy a dvou soudců z lidu jako přísedících. A senáty vyššího stupně, tedy ve druhé stolici, byly sloţeny ze dvou soudců z povolání, z nichţ jeden předsedal, a ze tří soudců z lidu. Z toho vyplývá, ţe soudci z lidu byli připuštěni i k Nejvyššímu soudu. Snad jediným kladem tohoto zákona je, ţe zjednodušil celou soudní soustavu a zajistil její unifikaci na celém území Československé republiky. Zrušil celou řadu soudů, jako např. rozhodčí soudy sociálního pojištění, pojišťovací soudy, okresní a krajský soud obchodní v Praze, pracovní soudy, soudy mládeţe, porotní soudy a další. Jedním z důleţitých institutů, který vyl v této době zřízen, byl Státní soud. Vznikl z toho důvodu, aby bylo zajištěno jednotné posuzování činů trestných podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky. Státní soud byl zřízen pro celé území republiky se sídlem v Praze a jeho samostatná oddělení byli v Brně a v Bratislavě. Senáty byly sloţeny z pěti členů, kdy předseda a dva členové byli soudci z povolání a dva členové byli soudci z lidu. Druhou instancí byl Nejvyšší soud.

33

Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha: Diderot, 1999, s. 110

34

Jedním z dalších důleţitých zákonů této doby byl ústavní zákon č.64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře, který zavedl jen dva druhy soudů, a to obecné a zvláštní. Do obecných soudů patřily lidové soudy, krajské soudy a Nejvyšší soud. A zvláštními soudy byly vojenské soudy a rozhodčí soudy. Poté co byl Státní soud zrušen, jeho pravomoc přešla na krajské soudy. Byla zakotvena zásada volitelnosti všech soudců, tedy jak soudců z povolání, tak soudců z lidu. Roku 1960 byla přijata tzv. socialistická ústava, která nastínila soudní organizaci, která byla dále rozvedena v zákoně č. 62/1961 Sb. o organizaci soudů. Na základně ústavních změn docházelo k federalizaci států. Tyto změny vyvolávaly potřeby jednotné úpravy organizace soudů, a to zřízením Nejvyššího soudu ČSR, Nejvyššího soudu SSR a Nejvyššího soudu ČSSR. Nejniţším článkem soudní soustavy byla soudy okresní, které vyvíjely činnost jen jako soudy prvoinstanční. Byly věcně příslušné projednávat a rozhodovat v prvním stupni věci, které vyplývaly z občanskoprávních, rodinných, pracovních a druţstevních vztahů, pokud zákon nestanovil jinak. Okresní soudy rozhodovaly, buď v senátech sloţených z předsedy a dvou soudců z lidu, nebo jediným soudcem – samosoudcem. Krajské soudy, jako prvoinstanční rozhodovaly v občanskoprávních věcech jen v nepatrném rozsahu.34 Pokud krajský soud působil jako soud prvního stupně, pak v občanském řízení rozhodovaly tříčlenné senáty, kterým předsedal soudce z povolání. A dále dva soudci z lidu. Ve stejném sloţení také krajské soudy přezkoumávaly rozhodnutí jiných orgánů. Podle trestního řádu rozhodovaly krajské soudy v trestních věcech zejména o trestných činech, na které zákon stanovil trest odnětí svobody, jehoţ dolní hranice činila nejméně 5 let a o trestných činech, za které bylo moţno udělit trest smrti. V těchto případech rozhodovaly v pětičlenných senátech sloţených ze dvou soudců z povolání a ze tří soudců z lidu. Krajské soudy rozhodovaly: vyloučení soudce okresního soudu přikázání věci z jednoho okresního soudu jinému okresnímu soudu v obvodu téhoţ kraje spory o příslušnost mezi státními notářstvími v obvodu téhoţ krajského

34

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 24

35

soudu, aj. Nejvyšší soudní instancí republikové soudní soustavy se staly Nejvyšší soudy republik, které nikdy nerozhodovaly jako soudy prvoinstanční. Jejich hlavním úkolem bylo vykonávat dozor nad rozhodovací činností všech soudů republiky a nad rozhodovací činností státních notářství, působících na území republiky. Zmíněný dozor vykonávaly rozhodováním o řádných opravných prostředcích, rozhodováním o stíţnosti pro porušení zákona a zaujímáním stanovisek ke správnému výkladu zákona a jiných právních předpisů. Tyto nejvyšší soudní instance byly vnitřně členěny na senáty, které byly vţdy tříčlenné, kolegia, a to občanskoprávní a trestní a pléna tvořené předsedou Nejvyššího soudu, jeho náměstky a ostatními soudci z povolání. Další institucí bylo soudnictví vojenské, kterému podléhali jen vojáci v činné sluţbě, příslušníci vojensky organizovaných a jiných sborů, příslušníci Sborů nápravné výchovy a dále osoby, které se staly příslušníky ozbrojených sil, váleční zajatci. Jako soudy prvního stupně působily vojenské obvodové soudy, které rozhodovaly v tříčlenných senátech nebo samosoudcem. Nejvyšším soudním orgánem s působností na celém území ČSSR byl Nejvyšší soud Československé socialistické republiky, jehoţ sídlem bylo hlavní město Praha. Jeho hlavním úkolem byl, podobně jako u Nejvyšších soudů republik, výkon dozoru nad zákonitostí v rozhodovací činnosti soudů a nad zajištěním jednotnosti judikatury. Úkoly tomuto soudu svěřené byly plněny: a) rozhodováním o řádných opravných prostředcích b) rozhodováním o stíţnostech o porušení zákona c) zaujímáním stanovisek k zajištění jednotného výkladu a stanovisek k správnému výkladu zákonů a jiných právních předpisů Svoji činnost vykonával v senátech, kolegiích a plénu. Senáty působily jako tříčlenné a pětičlenné. Kolegia byly tři, a to vojenské, trestní a občanskoprávní a zaujímaly stanoviska ke správnému výkladu zákonů a jiných právních předpisů. Oproti tomu plénum nevyvíjelo ţádnou rozhodovací činnost. Plénum tvořili předseda Nejvyššího soudu ČSSR, místopředseda, náměstci předsedy a ostatní členové kolegií Nejvyššího soudu ČSSR. Ústředním orgánem správy justice bylo ministerstvo spravedlnosti republiky, které jí vykonávalo ve vztahu ke všem soudům republiky, k advokacii a k státnímu notářství.

36

Všichni soudci, a to jak z povolání, tak z lidu, byli voleni.35 Soudce z povolání volila Česká nebo Slovenská národní rada na dobu deseti let. A soudce z lidu volil příslušný národní výbor na dobu tří let.

35

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 30

37

7 Soudnictví v současné době 7.1

Podstata soudnictví Výkon soudnictví vţdy patřil k významným funkcím státu. Jedním z úkolů státu je

poskytovat ochranu právům, a to zákonem stanoveným způsobem. Nejstarším právním dokumentem, ve kterém bylo zakotveno právo na soudní ochranu, je Magna Charta Libertatum z roku 1215. K tomuto dokumentu se vztahují i další anglické ústavní dokumenty, především Habeas Corpus Act z roku 1679 a Bill of Rights z roku 1689. I v některých francouzských a amerických dokumentech bylo zakotveno právo na soudní ochranu. Důleţité jsou také významné mezinárodní právní dokumenty. Především Všeobecná deklarace lidských práv přijatá Organizací spojených národů v roce 1948. Její základní myšlenky byly rozpracovány v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. Právo na soudní ochranu je dále vyjádřeno v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla uzavřena v Římě roku 1950. Na českém území je nejvýznamnějším dokumentem Listina základních práv a svobod. Soudy, s ohledem na to, ţe plní významnou funkci kaţdého právního státu, jsou součástí státního mechanismu. Organizace soudnictví je proto zahrnuta v ústavních předpisech těchto států. Ústava České republiky jí věnuje samostatnou hlavu, a to hlavu čtvrtou. Čl. 2 stanoví, ţe ,,lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné, soudní“. Dále čl. 4 říká, ţe ,,základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci“. Podle Ústavy je hlavním úkolem soudů poskytovat ochranu práv zákonem stanoveným způsobem, jak jsem se jiţ zmínila na začátku této kapitoly. V této oblasti je velmi důleţitá dělba moci. Tato teorie vychází ze dvou poţadavků. Prvním je samostatnost moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ty si vzájemně nezasahují do svých pravomocí. Druhým je princip ,,brzd a protivah“, který by měl mezi jednotlivými mocemi existovat. Tento poţadavek zabraňuje úplnému ovládnutí státu jednou z mocí. Soudní pravomoc nemůţe vykonávat ţádný jiný státní orgán. V tom spočívá samostatnost soudnictví. Především totalitní socialistické státy přenášely na jiné orgány funkce soudů. Bez ohledu na to, zda se jednalo o orgány státní či nestátní. Je však třeba rozlišovat přenášení funkcí soudů od alternativních řešení sporů. V těchto situacích účastníci svůj problém nepředloţí soudním orgánům, ale rozhodci, rozhodčí komisi, 38

rozhodčímu soudu atd. V zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů jsou vyjmenovány úkoly našeho soudnictví, a to demonstrativně. Soudy samozřejmě působí i v oblasti ústavního soudnictví. Zajišťují rozhodování o ústavnosti zákonů a zákonitosti jiných právních předpisů či individuálních právních aktů a postupů. Soudy také vykonávají činnost výchovnou a preventivní. Uplatňování zásady veřejnosti v řízení před soudem umoţňuje soudu vykonávat tyto dvě činnosti.

7.2

Druhy soudnictví Rozlišení soudnictví na jednotlivé druhy soudnictví je důleţité zejména proto, ţe

v kaţdé oblasti pouţívá soud jiné právní prostředky. Dalším důvodem je, ţe některé záleţitosti se mohou řešit pouze v určité oblasti soudnictví, a to v řízení, které je této problematice určeno. Tato diferenciace můţe téţ ovlivnit organizaci celého soudnictví. Soudnictví dělíme na: 1. Soudnictví civilní – zajišťující rozhodování sporů mezi stranami. Stát zde pomocí soudního řízení řeší právní konflikty, kde vystupuje jako nezávislý třetí subjekt. 2. Soudnictví trestní – zajišťuje ochranu společnosti tím, ţe rozhoduje o vině a pokud je vina zjištěna, tak rozhoduje i o trestu 3. Soudnictví správní – zajišťuje ochranu před nezákonnými rozhodnutími veřejné správy, neboť přezkoumává rozhodnutí, které vydaly správní orgány ve správním řízení 4. Soudnictví ústavní – zajišťuje, aby rozhodování o zákonech a zákonnostech jiných právních předpisů bylo v souladu s Ústavou, popř. i individuální právní akty a postupy Kaţdé soudnictví v jakémkoliv právním státě má své charakteristické rysy, které odlišují soudnictví moderní od soudnictví středověkého. Prvním charakteristickým rysem je specializace. To znamená, ţe soudy vykonávají jen soudnictví a ţádnou jinou funkci. Druhým je odbornost, ve které je důleţité právnické vysokoškolské vzdělání, které soudci z povolání potřebují pro svou funkci a rozhodující vliv. Organizace moderního soudnictví je v právním státě postavena na základních principech, kterými jsou: a) výkon soudní moci pouze soudem, b) výkon soudní moci jménem republiky, c) nezávislost soudů, d) nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, 39

e) jednota soudní soustavy, f) rozhodování senátem a samosoudcem, g) účast lidu na výkonu soudní moci,36

7.2.1 Výkon soudní moci pouze soudem Dosud neexistuje jednotná definice soudnictví. Soudnictví je samostatná a specifická forma činnosti státu, vykonávána soudy jako organizačně samostatnými a nezávislými státními orgány. Vynášet rozsudky jménem státu mohou pouze soudy, které tak činí v řízení upraveném soudním řádem. Předmětem výkonu soudnictví jsou subjektivní práva a oprávnění, které byly porušeny nebo aspoň ohroţeny. Byl jiţ překonán zúţený rozsah soudní ochrany subjektivních práv a oprávnění, která byla poskytována jen v oblasti práva občanského a práva trestního. Nyní se soudní ochrana vztahuje i na jiné oblasti práva. Důleţité je, aby byl důsledně uplatňován a prosazován právní řád, a to z hlediska nositelů subjektivních práv a povinností.

7.2.2 Výkon soudní moci jménem republiky Tento princip vyjadřuje důleţitý princip konstitucionalismu, tj. republikánskou formu vlády. Formální vyjádření, ţe soudy rozhodují ,,Jménem republiky“, je stanoveno přímo v ústavě ČR a v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění. Podobné ustanovení jsou rovněţ v občanském soudním řádu, trestním řádu a i v zákoně o Ústavním soudu.

7.2.3 Nezávislost soudů Soudy jsou samostatné a nezávislé na jiných státních orgánech. Nutnost nezávislosti soudů vyplývá z toho, ţe soudnictví nesmí vykonávat ţádný jiný orgán, ten nesmí ani zasahovat do pravomoci soudů a soud naopak nesmí vlastní činnost nahrazovat činností, která přísluší orgánům jiných státních mocí. U tohoto principu jde i o to, ţe do činnosti jednoho soudu nemůţe zasahovat ani jiný soud v rámci jedné soudní soustavy. Dalším atributem je ,,vázanost soudů i soudců pouze zákonem“. 36

SCHELLEOVÁ, Ilona a kolektiv. Organizace soudnictví a právní služby. Praha: Alfa Publishing, 2006, s. 14

40

7.2.4 Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci Tato zásada je zakotvena v Listině základních práv a svobod a má trojí význam. Prvním je, ţe nikdo není oprávněn soudit, pokud jej k tomu neopravňuje zákon. Druhý význam spočívá v tom, ţe nikdo nesmí vzít spravedlnost do svých rukou a svémocně prosazovat své práva proti těm, kteří je ohroţují nebo porušují. A konečně třetí význam, který říká, ţe zákon nestanovuje konkrétní pravidla pro to, který soudce má soudit určitou konkrétní věc. Odtud pojem ,,zákonný soudce“.

7.2.5 Jednota soudní soustavy Soudní soustavou rozumíme ucelené a členěné seskupení soudů a vzájemné organizační vazby mezi nimi.37 Členění známe vertikální a horizontální. Vertikální členění znamená rozdělení soudu na jednotlivé stupně a horizontální členění, ţe kaţdý ze soudů je k výkonu soudnictví povolán na určité části státního území. Příslušnost

feudálních

soudů

byla

ustanovována

na

základě

právního

partikularismu. Personální právní partikularismus se vyvíjel v závislosti na vývoji diferenciace společnosti. Své soudy měla nejen šlechta (zemské soudy) a královská města (městské soudy), ale i církev (církevní soudy) a poddaní (vrchnostenské soudy). Jakmile byl právní partikularismus odstraněn, došlo i k unifikaci soudnictví. Ve stejné době začalo i prosazování vytvořit obecné soudy a zvláštní soudy (specializované). Toto členění soudu je však jiţ podle specializace pro určitou věcnou problematiku. Je třeba rozlišovat mezi soudy zvláštními a mimořádnými, které vznikají za určitých historických podmínek. Soudní soustava v ČR se důsledně řídí principem jednoty soudnictví s minimálním počtem zvláštních soudů. V České republice působí následující soudy: Nejvyšší soud České republiky, vrchní soudy, krajské soudy a okresní soudy. Na území hlavního města Prahy vykonává působnost krajského soudu Městský soud v Praze, působnost okresních soudů zde vykonávají obvodní soudy. Pro město Brno působí Městský soud v Brně jako okresní soud. Kromě obecných soudů zde působí i soudy zvláštní. Součástí soustavy je i obchodní a správní soudnictví.

37

SCHELLEOVÁ, Ilona a kolektiv. Organizace soudnictví a právní služby. Praha: Alfa Publishing, 2006, s. 20

41

7.2.6 Rozhodování senátem a samosoudcem V Ústavě ČR je stanoveno, ţe ,,zákon stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je jeho sloţení“. V ostatních případech rozhodují samosoudci“. Coţ tedy znamená, ţe u nás platí jako pravidlo rozhodování samosoudcem a senátní rozhodování je výjimkou. V civilním i trestním řízení platí, ţe samosoudce působí jen na prvním stupni, kdeţto na vyšších stupních působí senáty.

7.2.7 Účast lidu na výkonu soudní moci Tento princip vyjadřuje míru účasti laického prvku vedle soudců. Tento princip má svou bohatou tradici. Důleţité je, se zmínit o porotních soudech, které působily v trestních věcech. Byly zřízeny na základě Pillersdorfové ústavy z dubna 1848. Tyto soudy však nefungovaly příliš dlouho, neboť roku 1850 přistoupil k moci Bach a jeho neoabsolutismus, který porotním soudům nepřál, a proto byly roku 1851 zrušeny. Recepční zákon i první Československá republika převzaly uvedenou právní úpravu. Porotní soudy se skládaly ze dvou sborů a obvykle rozhodovaly o těţkých trestných činech, taxativně vyjmenovaných v trestním řádu. Zpravidla se svolávaly dvakrát do roka k řádnému zasedání. Seznamy porotců sestavovala komise za kaţdou obec. Na základě těchto seznamů byly sestavovány roční seznamy, podle kterých se vytvářely seznamy sluţební., tj. 36 hlavních a 9 náhradních porotců. Po druhé světové válce byly porotní soudy reorganizovány. Porotci byli vybíráni národním výborem a změnila se i jejich funkce. Všichni porotci se po souhlasném vyjádření viny účastnili společného zasedání s tříčlenným sborem. Zde mohli vyjádřit svůj názor, ale nehlasovalo se zde. Poté byli zvoleni tři porotci, kteří se s plným hlasovacím právem a spolu se soudním sborem účastnili rozhodování o výši trestu. Porotní soudy však neměly dlouhého trvání a byly zrušeny zákonem o zlidovění lidu roku 1948. V našem právním řádu je účast lidu na výkonu soudní moci realizována pomocí institutu přísedícího. Jejich postavení je upraveno v zákoně o soudech a soudcích. Funkci přísedícího můţe vykonávat občan, který je přihlášen k trvalému pobytu v obvodu zastupitelstva, jímţ je do funkce volen a v obvodu soudu, pro který je do funkce volen, nebo který v těchto obvodech pracuje.

42

7.3

Právní úprava soudnictví Základním právním pramenem je ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince

1992, Ústava České republiky. O moci soudní pojednává hlava čtvrtá tohoto zákona. Zákon hovoří o garanci nezávislosti soudce, inkompatibilitě soudcovské funkce s jinými veřejnými funkcemi ve státě, Ústavní soudu jako orgánu ochrany ústavnosti v České republice, atd. Součástí ústavního pořádku je České republiky Listina základních práv a svobod přijatá společně s Ústavou.38 V hlavě páté je garantováno právo na soudní a jinou právní ochranu. To znamená, ţe kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V Listině jsou také garantována základní práva účastníků řízení, jako právo na právní pomoc v řízení před soudy, právo odepřít výpověď, rovnost účastníků před soudy, právo na tlumočníka, atd. Kaţdá osoba má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, za jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a bez zbytečných průtahů. Prováděcími zákony jsou zákon o soudech a soudcích, občanský soudní řád, trestní řád a navazující předpisy. Zákon č.6/2002 Sb. ze dne 30. listopadu 2001, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění je základní organizační právní normou a je rozdělen do 12 částí. První část se týká soudů, soudců, přísedících a státní správy soudů. Druhá aţ dvanáctá část obsahuje změny navazujících právních předpisů. Zákon č.150/2002 Sb. ze dne 21. března 2002, správní řád soudní, v platném znění je základním předpisem soudnictví správního a je rozdělen na šest částí: Část první: Základní ustanovení Část druhá: Organizace Část třetí: Řízení ve správním soudnictví Část čtvrtá: Zvláštní ustanovení k postavení soudců ve správním soudnictví Část pátá: Ustanovení přechodná a zmocňovací Část šestá: Účinnost

38

SCHELLEOVÁ, Ilona a kolektiv. Organizace soudnictví a právní služby. Praha: Alfa Publishing, 2006, s. 25

43

Dalšími důleţitými zákony jsou zákon č. 131/2002 Sb. ze dne 15.3. 2002, o rozhodování některých kompetenčních sporů, zákon č. 189/1994 Sb., ze dne 27. září 1994, o vyšších soudních úřednících, v platném znění, zákon č. 236/1995 Sb. ze dne 26. září 1995, o platu a dalších náleţitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, v platném znění, zákon č.182/1993 Sb. ze dne 16.června 1993, o Ústavním soudu a další zákony, vyhlášky a Úmluvy.

7.4

Organizace soudnictví v současnosti Soustava soudů je organizační uspořádání soudnictví, jeho struktura, stupně a

základní vztahy mezi soudy jako jejími články. U soudů, ale i u všech státních orgánů, vymezujeme jejich pravomoc a příslušnost. Pravomoc je souhrn oprávnění a povinností, které jsou svěřeny právní normou určitému orgánu. Jde o určité právní prostředky, která má státní orgán k dispozici k realizaci své působnosti. Co se týče pravomoci soudů, jedná se o souhrn oprávnění, které zákon přiznává soudům k výkonu jejich činnosti. Pravomoc soudů se dělí na civilní a trestní, a to podle toho, zda – li se projednává věc trestní nebo civilní. Civilní pravomoc je vymezena občanským soudním řádem, a to § 7, který říká, ţe v občanském soudní řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují, jen stanoví – li to zákon. Je třeba si uvědomit, ţe při určování pravomoci soudu jde důleţité, zda je o vztah z oblasti pracovního, rodinného, obchodního či občanského práva. Dále také, zda není zvláštním zákonem stanoveno, ţe tuto věc projednávají jiné orgány. Občanský soudní řád dále hovoří o tzv. dělené pravomoci. To znamená, ţe zákon stanoví, ţe pravomoc je rozdělena mezi nesoudní orgán a soud tak, ţe nejprve jedná ve věci nesoudní orgán a pokud ten věc nevyřeší, jedná soud. Mezi orgány státní správy můţe dojít k tzv. kompetenčním sporům. Jde o spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydávat rozhodnutí v totoţné věci individuálně určených účastníků, o níţ bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí. Dále je to také spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totoţné věci individuálně určených účastníků. O kompetenčním sporu rozhoduje zvláštní senát, který je sloţený ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu. Předseda Nejvyššího soudu a předseda 44

Nejvyššího správního soudu jmenují členy zvláštního senátu i jejich náhradníky. Řízení u zvláštního senátu je zahájeno dnem, kdy návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu došel. Tento návrh je oprávněna podat některá ze stran řízení nebo účastník řízení ve věci, v níţ se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou. Lze pouţít ustanovení soudního řádu správního. Zvláštní senát vydá usnesení o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. Kompetenční konflikt můţe nastat také mezi soudy České republiky a soudy cizích států. Tato problematika je podrobně obsaţena v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění. Dnes působí v České republice následující soudy: Okresní soudy Krajské soudy Vrchní soudy Nejvyšší soud ČR

7.4.1 Okresní soudy Soudy okresní jsou nejniţším článkem soudní soustavy a vykonávají prvostupňové řízení jak ve věcech trestních, tak i civilních. Podle hlavy třetí páté části občanského soudního řádu, však okresní soudy také přezkoumávají rozhodnutí jiných orgánů. Jedná se o rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů. Okresní soudy se skládají z předsedy soudu, místopředsedy nebo místopředsedů soudů, předsedů senátu a dalších soudců.39 Další osoby, které působí u okresních soudů jsou vyšší soudní úředníci, justiční čekatelé, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé. Senáty okresních soudů skládající se z předsedy senátu a dvou přísedících rozhodují v případech stanovených zákonem. Samosoudce rozhoduje v ostatních případech a je to předseda senátu nebo soudce. V oblasti občanského práva rozhodují okresní soudy spory z oblasti vlastnického práva, věcných práva, z nájmu bytů a jiných místností a pozemků, spory, které se týkají a odpovědnosti za škodu a bezdůvodného obohacení. Dále sem také ještě patří spory z oblasti závazkového práva, především z oblasti smlouvy darovací, o půjčce, kupní,

39

SCHELLEOVÁ, Ilona a kolektiv. Organizace soudnictví a právní služby. Praha: Alfa Publishing, 2006, s. 36

45

zprostředkovatelské, pojistné atd. Poté co došlo k privatizaci notářství, okresní soudy převzaly rozhodování v řízení o dědictví, o úschovách a o umořování listin. Další oblastí, ve které okresní soudy vykonávají řízení je exekuce. A to ve všech formách, které upravuje část šestá občanského soudního řádu, tj. přikázání pohledávky, prodej movitých a nemovitých věcí, sráţky ze mzdy, odebrání věci, zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, rozdělení společné věci a provedení prací a výkonů. V oblasti rodinného práva se zabývají zejména spory o rozvod manţelství, spory z oblasti vztahů mezi manţeli, spory týkající se práv a povinností k nezletilým dětem a také spory o určení a popření otcovství.

7.4.2 Krajské soudy Krajské soudy jsou druhým stupněm naší soustavy. Rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy druhého stupně ve věcech, v nichţ rozhodovaly v prvním stupni soudy okresní, které patří do jejich obvodu. Dále rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy prvního stupně, ve věcech správního soudnictví v případech stanovených zákonem a v dalších zákonem stanovených případech. Krajské soudy se skládají z předsedy soudu, místopředsedů soudu, předsedů senátu a dalších soudců.40 Soudci a přísedící vykonávají u krajských soudu činnost rozhodovací. Předseda a místopředsedové vykonávají vedle rozhodovací činnosti také státní správu krajského soudu a státní správu okresních soudů patřících do jeho obvodu. Na rozhodovací činnosti se podílejí vyšší soudní úředníci, justiční čekatelé a soudní tajemníci, a to v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem. Krajské soudy, stejně jako soudy okresní, rozhodují v senátech, které se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících, pokud rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech. V ostatní případech jsou sloţeny z předsedy senátu a dvou soudců. Krajské soudy rozhodují v civilním řízení jako soudy prvního stupně a) ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností a nadačního rejstříku,

40

SCHELLEOVÁ, Ilona a kolektiv. Organizace soudnictví a právní služby. Praha: Alfa Publishing, 2006, s. 38

46

b) ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob c) ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona, d) ve sporech o určení nezákonnosti stávky nebo výluky, e) ve sporech o neplatnost skončení pracovního nebo sluţebního poměru, f)

ve sporech o zrušení rozhodnutí rozhodce o plnění závazků z kolektivní smlouvy,

g) v řízení o zrušení státního podniku a o jmenování a odvolání jeho likvidátora, h) ve věcech ochrany hospodářské soutěţe i)

ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby

j)

ve sporech z práv k obchodní firmě

k) ve sporech z obchodů na komoditní burze l)

ve věcech konkurzu a vyrovnání

m) ve věcech kapitálového trhu, aj. Krajské soudy působí také jako soudy odvolací, a to v civilních věcech, kde rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů. Řízení se koná u věcně a místně příslušného soudu. Pokud je více místně příslušných soudů, můţe se řízení konat u kteréhokoli z nich. Můţe nastat i situace, kdy podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit. Pak je na Nejvyšším soudu, aby určil, který soud věc projedná a rozhodne. V případě, ţe příslušný soud nemůţe ve věci jednat, neboť jeho soudci jsou vyloučeni, musí být věc přikázána jinému soudu téhoţ stupně. Jiným důvodem pro přikázání jinému soudu téhoţ stupně můţe být také vhodnost. O zmíněném přikázání rozhoduje soud, který je nejblíţe společně nadřízen příslušnému soudu a soud, jemuţ má být věc přikázána. V oblasti trestního soudnictví je nejvýznamnější příslušností krajských soudů rozhodovat o opravných prostředcích. Krajské soudy jsou téţ příslušní rozhodovat zejména o sporech o příslušnosti, odnětí a přikázání věci mezi podřízenými okresními soudy a o příslušnosti vydání do ciziny, jakoţ i konat některé úkony, jako například být činný jako soud doţádaný.41

41

SCHELLEOVÁ, Ilona a kolektiv. Organizace soudnictví a právní služby. Praha: Alfa Publishing, 2006, s. 42

47

7.4.3 Vrchní soudy Podle zákona č. 17/1993 Sb., který novelizoval a doplňoval platný zákon o soudech a soudcích z roku 1991, byly vytvořeny vrchní soudy, které nahradily bývalý nejvyšší republikový soud. Jeden vrchní soud byl vytvořen v Praze a svou činnost zahájil 1. ledna 1993. Druhý soud zahájil svou činnost aţ 1. ledna 1996 a byl zřízen v Olomouci. Vrchní soudy jsou sloţeny z předsedy soudů, místopředsedů soudů, předsedů senátu, dalších soudců, vyšších soudních úředníků a soudních tajemníků. Tyto soudy rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy druhého stupně ve věcech, v nichţ rozhodovaly v prvním stupni krajské soudy, které patří do jejich obvodu a v dalších zákonem stanovených případech. Předseda vrchního soud dává Nejvyššímu soudu podněty ke sjednocení rozhodování soudů, a to na základě pravomocných rozhodnutí vrchního soudu a soudů, které patří do obvodu vrchní soudu.

7.4.4 Nejvyšší soud Nejvyšší soud je vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení. Sídlem tohoto orgánu je Brno. Jeho úkolem je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, ţe rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy a dále také rozhoduje v jiných případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, s níţ vyslovil souhlas Parlament, jíţ je Česká republika vázána a která byla vyhlášena. Kromě těchto uvedených činností, Nejvyšší soud dále rozhoduje o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů, vyţaduje – li to zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva, s níţ vyslovil souhlas Parlament, jíţ je Česká republika vázána a která byla vyhlášena a v dalších případech. Nejvyšší soud zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu, a to na základě sledování a vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení. Činí tak v zájmu jednotného rozhodování soudů. Nejvyšší soud je sloţen z předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedů kolegií, předsedů senátu a dalších soudců. Soudcům jsou nápomocni asistenti, jejichţ pracovní poměr vzniká jmenováním a řídí se zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. Asistenti jsou jmenováni a odvoláváni předsedou Nejvyššího soudů na návrh soudce, o jehoţ asistenta se jedná. Jakmile zanikne funkce příslušného soudce, zanikne i 48

funkce jeho asistenta. Předpoklady pro funkci asistenta soudce je bezúhonný občan, který má vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice. Asistent soudce má povinnost zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i po zániku funkce. Zprostit jej od této povinnosti můţe jen předseda Nejvyššího soudu. U Nejvyššího soudu jsou vytvářeny trestní, obchodní a občanskoprávní kolegia, a to podle úseku činnosti soudců Nejvyššího soudu. Občanskoprávní kolegium a obchodní kolegium můţe být sloučeno rozhodnutím pléna na občanskoprávní a obchodní kolegium, je – li to vhodné pro výkon soudnictví u Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rozhoduje v senátech nebo velkých senátních kolegií, ve kterých se rozhoduje jen tehdy, jestliţe jim byla věc postoupena podle §20 zákona o soudech a soudcích. Senáty jsou sloţené z předsedy senátu a dvou soudců, nestanoví – li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Velké senáty jsou sloţeny z 9 soudců příslušného kolegia, kdy v kaţdém kolegiu se vytváří jen jeden velký senát. Předsedou je jeden z jeho členů a funkci vykonává kalendářní rok. Pokud senát Nejvyššího soudu dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru jiţ vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Svůj odlišný názor musí při tomto postoupení zdůvodnit. Jednací řád Nejvyššího soudu vydává jeho předseda, a to po projednání v plénu. Jeho obsahem je úprava postupu při vykonávání soudnictví, při jednání kolegií a pléna, při společném jednání více kolegií, při vytváření senátů a velkých senátů, při tvorbě rozvrhu práce, při prověrkách rozhodovací činnosti soudců Nejvyššího soudu, při sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí soudů, při zaujímání stanovisek a při vydávání Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a vnitřní organizaci soudu. Plénum Nejvyššího soud je sloţeno z předsedy, místopředsedy, předsedů kolegií, předsedů senátu a ostatních soudců Nejvyššího soudu. Aby bylo usnesení přijato, je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny přítomných členů, kterých musí být nejméně dvě třetiny. Plénum je svoláváno předsedou Nejvyššího soudu, který určuje jeho program a řídí jeho jednání. Pokud o svolání pléna poţádá nejméně třetina všech soudců Nejvyššího soudu, pak je předseda povinen plénum svolat. Veškerá zasedání pléna jsou neveřejná. Nejvyšší soud vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které se v zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují stanoviska Nejvyššího soudu zaujatá kolegii 49

nebo plénem podle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích a vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů.42

7.5

Soudci a přísedící v současném soudnictví Funkci soudce nebo přísedícího můţe vykonávat státní občan České republiky,

který je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný. Tato osoba dále musí splňovat určité morální vlastnosti, které dávají záruku, ţe bude svou funkci řádně zastávat. V den ustanovení musí dosáhnout nejméně 30 – ti let věku a poslední podmínkou je vyslovení souhlasu s ustanovením do těchto funkcí a s přidělením k určitému soudu. Nesmíme však opomenout na vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a sloţení odborné justiční zkoušky. Soudci jsou jmenování na časově neomezené funkční období, kdeţto přísedící jsou voleni do funkce na dobu 4 let.

7.5.1 Jmenování soudců a volba přísedících Soudce jmenuje do funkce prezident republiky.43 U přísedících je volba poněkud sloţitější a liší se podle druhu soudů. U okresních soudů je přísedící volen zastupitelstvem obcí, v obvodu příslušného okresního soudu a u krajských soudů je volen zastupitelstvem kraje, jejichţ území je alespoň z části v obvodu příslušného krajského soudu. Členové příslušného zastupitelstva také volí jednotlivé kandidáty do funkce přísedících. Je třeba si vyţádat vyjádření předsedy příslušného soudu k navrţeným kandidátům, který dále také stanoví počet přísedících pro příslušný okresní nebo krajský soud. Přísedící musí splňovat podmínku trvalého pobytu v obvodu zastupitelstva, jímţ je do funkce volen a v obvodu soudu, pro který je do funkce volen, nebo který v těchto obvodech pracuje. Výkon své funkce zahajuje přísedící ode dne následujícího po dni sloţení slibu. Pokud však slib neskládá, pak svou funkci vykonává ode dne následujícího po dni zvolení.

42

SCHELLEOVÁ, Ilona a kolektiv. Organizace soudnictví a právní služby. Praha: Alfa Publishing, 2006, s. 45 43 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Ostrava: Sagit, 2006, s. 7

50

7.5.2 Přidělování soudců Ministr spravedlnosti po sloţení slibu přidělí soudce k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu. Nezbytnou součástí tohoto postupu je souhlas soudce s tímto přidělením. Pokud však soudce vykonával svojí předchozí právnickou činnost u krajského soudu, vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu, můţe ministr spravedlnosti výjimečně přidělit soudce k výkonu funkce u těchto soudů. U krajského a vrchní soudu musí soudce vykonávat činnost nejméně 8 let a u Nejvyššího po dobu 10 let. Pokud soudce dodatečně odvolá svůj souhlas s přidělením, pak se na něj hledí, jako by nebyl jmenován. Ministr spravedlnosti určí se souhlasem soudce den jeho nástupu do funkce, který musí ustanovit nejpozději do 3 měsíců od jmenování do funkce. Na základě zájmu řádného výkonu soudnictví je moţné dočasné přidělení k jinému soudu na dobu nejméně tří let. O zmíněném přidělení rozhodne předseda krajského soudu, pokud jde o dočasné přidělení soudce k jinému okresnímu soudu v obvodu téhoţ krajského soudu. Pokud se jedná o dočasné přidělení k ministerstvu nebo Justiční akademii, pak o přidělení rozhodne ministr spravedlnosti. Soudce, který je dočasně přidělený k jinému soudu, má po dobu přidělení právo na náhradu prokázaných jízdních výdajů vynaloţených na cestu z místa svého bydliště k soudu, k němuţ byl dočasně přidělen, právo na zajištění přiměřeného ubytování na náklady státu v sídle soudu, k němuţ byl přidělen, pokud nelze oprávněně poţadovat, aby denně vykonával cestu z místa bydliště a dále také právo na náhradu za pouţívání jiného neţ sluţebního silničního motorového vozidla k cestě z místa svého bydliště k soudu, pokud to bylo dohodnuto.

7.5.3 Překládání soudců Soudce je moţné s jeho souhlasem nebo na jeho ţádost přeloţit k jinému soudu. Jak uţ jsem se jednou zmínila, u Nejvyššího soudu je podmínkou přeloţení minimálně 10 let praxe a u krajského a vrchního soudu nejméně 8 let. Soudce musí také prokázat odborné znalosti a zkušenosti, které jsou zárukou pro výkon funkce u těchto soudů. Je moţné přeloţit soudce i bez jeho souhlasu, a to v případě ţe dojde zákonem ke změně v organizaci soudů nebo ke změně obvodu soudů a řádný výkon nelze zajistit jinak. Přeloţení je moţné pouze na jiný soud téhoţ stupně v rámci obvodu soudu o jeden stupeň vyššího nebo na soud o jeden stupeň niţší v obvodu soudu, k němuţ byl soudce

51

přidělen k výkonu funkce. O překládání rozhoduje ministr spravedlnosti po projednání s předsedou soudu, k němuţ je soudce překládán.

7.5.4 Postavení soudců a přísedících Obě funkce jsou funkcemi veřejnými. Funkce soudce je neslučitelná s dalšími funkcemi ve veřejné správě. Přísedící nemůţe být členem komory Parlamentu. Pokud soudce spáchal trestný čin při výkonu své funkce, pak jej lze trestně stíhat nebo vzít do vazby jen se souhlasem prezidenta republiky. O trestním stíhání soudce se vţdy vyrozumí ministerstvo a předseda příslušného soudu. V případě přísedícího se informuje taktéţ předseda příslušného soudu, ale i zastupitelstvo, které přísedícího volilo. V zájmu zachování záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke sníţení důvěry v soudnictví, je povinen prosazovat a obhajovat nezávislost soudnictví a jeho dobrou pověst, je povinen odmítnout jakýkoliv zásah, nátlak, vliv, jejichţ důsledkem by mohlo být ohroţení nezávislosti soudnictví, musí vystupovat nezaujatě a dbát svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována. Co se týče povinností soudce při jeho rozhodovací činnosti, tak je povinen poskytnout kaţdému účastníku řízení nebo straně soudního řízení anebo jejich zástupcům plnou moţnost k uplatnění jejich práv a dbá o to, aby jeho rozhodnutí bylo spravedlivé. Soudce má povinnost mlčenlivosti, a to i po zániku jeho funkce. Povinnost mlčenlivosti se vztahuje na vše, o čem se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce. Této povinnosti však můţe být zproštěn, a to osobou k tomu zmocněnou nebo zvláštním právním předpisem. Z váţných důvodů jej můţe zprostit předseda soudu. Soudce je kárně odpovědný za kárné provinění, coţ je zaviněné porušení povinností soudce, jakoţ i zaviněné chování nebo jednání, jímţ soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohroţuje důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Pokud se soudce dopustí kárného provinění, pak je mu uloţeno kárné opatření. Sem řadíme důtku, odvolání z funkce předsedy senátu, popř. soudce a sníţení platu aţ o 25% na dobu nejvíce 6 měsíců. Jestliţe nebyl do dvou let podání návrh na zahájení kárného řízení, pak odpovědnost soudce zaniká. Soudce není způsobilý vykonávat soudcovskou funkci, pokud mu nepříznivý zdravotní stav dlouhodobě neumoţňuje vykonávat jeho funkci nebo byl pravomocně odsouzen za 52

trestný čin, který svou povahou zpochybňuje důvěryhodnost jeho setrvání v soudcovské funkci.

7.5.5 Zánik funkce soudce a přísedícího Funkce soudce zaniká: a) uplynutím kalendářního roku, ve kterém soudce dosáhl věku 70 let44 b) dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo zjištěno, ţe je nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci c) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně nebo odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin, který byl spáchaný z nedbalosti d) dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu bylo uloţeno kárné opatření odvolání z funkce e) dnem, kdy pozbyl státní občanství České republiky f) smrtí nebo dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce prohlášen za mrtvého45 Soudce má také moţnost se své funkce vzdát. Pokud tuto moţnost vyuţije, pak jeho funkce zaniká uplynutím 3 kalendářních měsíců následujících po měsíci, v němţ bylo oznámeno prezidentu republiky vzdání funkce. Funkce přísedícího zaniká: a) uplynutím funkčního období b) dnem, kdy pozbyl státní občanství c) smrtí nebo dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl přísedící prohlášen za mrtvého46 d) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro trestný čin či kterým byl zbaven nebo omezen na své způsobilosti V případě, ţe dojde k závaţnému porušení povinnosti přísedícího nebo přísedící přestal splňovat předpoklady pro tuto funkci či mu to nedovoluje jeho zdravotní stav, 44

Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Ostrava: Sagit, 2006, s. 79 45 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Ostrava: Sagit, 2006, s. 79 46 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Ostrava: Sagit, 2006, s. 79

53

pak můţe být ze své funkce odvolán. Stane se tak na základě návrhu příslušného předsedy soudu a samotné odvolání provádí zastupitelstvo, které přísedícího zvolilo. Stejně jako soudce, tak i přísedící se můţe své funkce vzdát. Funkce poté zanikne dnem následujícím po dni, v němţ bylo oznámení přísedícího o vzdání se funkce doručeno zastupitelstvu.

54

Závěr Počátečním bodem mé diplomové práce je rok 1848, jakoţto rok revoluční, který představoval významný přelom ve vývoji soudnictví. Soudy byly ve všech instancích odděleny od správních orgánů. Základní organizační strukturu soudů tvořily soudy okresní, krajské, vrchní zemské a nejvyšší soudní dvůr a kasační dvůr. Občanům byla zaručena rovnost před soudy. Do vývoje se významně promítly ústavy. Ať uţ to byla ústava dubnová, která zakotvila demokratické svobody, dále ústava březnová a společně s ní vydaná Listina základních občanských práv. Tato ústava však nikdy nevstoupila v platnost. Dalšími významnými dokumenty byl říjnový diplom, únorová ústava a prosincová ústava. Soudnictví za první republiky nedoznalo přílišných změn. Zůstala zachována základní organizační struktura, změnily se pouze názvy některých soudů. Právním základem v tomto období byla československá ústava z roku 1920, která obsahuje principy vlastní demokratickému státu. Základním pilířem soudnictví byly soudy trestní a civilní řádné soudy. Značně špatný a negativní vliv na vývoj soudnictví mělo období Protektorátu, kdy došlo k likvidaci všeho demokratického, co připomínalo předchozí vývoj. Soudnictví se stalo jedním z hlavních nástrojů nacistické likvidační politiky vůči českému národu. Nejniţším článkem této okupační justice byly německé úřední soudy a druhým stupněm německé zemské soudy. V této době bylo nejhorším období tzv. Heydrichiáda. Bylo přikročeno k masovým popravám. Nebyl nikterak předepsán průběh řízení, vše záviselo na vůli soudce. Rozsudek byl konečný a musel být ihned vykonán. Jediným moţným trestem, byl trest smrti. V letech 1945 – 1948 se soustředila pozornost na přípravu aktů, které měly zajistit obnovu právního řádu a státních orgánů osvobozeného Československa. Byl zde patrný vliv Komunistické strany Československa. Ústavním dekretem prezidenta republiky č. 10 ze dne 3. srpna 1944, byly zrušeny veškeré právní předpisy po mnichovském diktátu. Na jeho podkladě byla zajištěna právní kontinuita s první republikou. Únorový převrat v roce 1948 a nová ústava byly důvodem pro konec soudní soustavy, která byla sto let budována na demokratických principech. Významným právním předpisem byl zákon č. 319/1948 Sb. o zlidovění soudnictví. Jediným kladem tohoto zákona bylo zjednodušení celé soudní soustavy a zajištění její unifikace na celém území. Důleţitou instancí byl Státní soud, který byl zřízen pro území celé republiky. Dalším

55

důleţitým zákonem byl ústavní zákon č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře, který zavedl dva druhy soudnictví – obecné a zvláštní. Moderní soudnictví a jeho organizace je zaloţena na základních principech, a to výkon soudní moci pouze soudem, výkon soudní moci jménem republiky, nezávislost soudců, nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jednota soudní soustavy, rozhodování senátu a samosoudcem a účast lidu na výkonu soudní moci. Základním pramenem právní úpravy soudnictví je zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava České republiky a společně s ní přijatá Listina základních práv a svobod. Dnes v České republice působí okresní soudy, krajské soudy, vrchní soudy a Nejvyšší soud, jakoţto vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení. Pro chod soudnictví jsou nezbytné funkce soudců a přísedících. Jejich funkce jsou funkcemi veřejnými. Měli by být nestranným a nezávislým subjektem, který zajišťuje řádný chod soudnictví a především spravedlnost. I přes dlouhodobý vývoj a značný pokrok v oblasti soudnictví, nedochází v současné době k dokonalému a bezproblémovému výkonu soudnictví. Velkým nedostatkem je rychlost řešení sporů, kdy velice často dochází k tomu, ţe spory jsou projednávány velice zdlouhavě a ve dlouhém časovém období. Dalším faktorem je nepřehlednost právního řádu a nedostatky při interpretaci zákonů. Otázkou zůstává, zda – li v budoucnosti dojde ke zlepšení soudního systému či nikoliv.

56

Seznam použitých pramenů Knihy 1.

MORAVČÍK, Ctibor. Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. Brno: Masarykova univerzita, 1993

2.

MADAR, Zdeněk. Slovník českého práva. Praha: Linde Praha a.s., 1995

3.

SCHELLEOVÁ, Ilona, STAVINOHOVÁ, Jaruška. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. I. díl. Brno: Masarykova univerzita, 1995

4.

MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1999

5.

Kolektiv autorů. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Praha: Diderot, 1997

6.

SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel a kol. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). Praha: Eurolex Bohemia, 2004

7.

MALÝ, Karel a kol. Vývoj práva v Československu v letech 1945 – 1989. Karolinum: Praha, 2004

8.

SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Organizace soudnictví a právní služby. Praha: Alfa Publishing, 2006

9.

VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel. České právní dějiny do roku 1945. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2007

10. BOBEK, Michal, MOLEK, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Komunistické právo v Československu. Brno: Masarykova univerzita, 2009

Právní předpisy 1.

Zákon č. 121/1920 Sb., Ústava Československé republiky

2.

Zákon č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů

3.

Zákon č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech

4.

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

5.

Zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích

57

Multimedia 1.

Wikipedie – otevřená encyklopedie

2.

Ottův slovník naučný

58

Přílohy

Obrázek 1.: Majestátní zlatá pečeť Karla IV jako římského císaře a českého krále.

59

Obrázek 2.: Svatý Ivo – patron právníků.

60