Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce
Lenka Friesová
Problematika sexuality osob s mentálním postižením Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Hana Krylová, Ph.D. 2010
Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny použité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném bibliografickém seznamu. V Olomouci dne 3.8. 2010
………………………… Lenka Friesová
Děkuji vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Haně Krylové, Ph.D. za odborné vedení práce, a poskytnutí hodnotných rad a připomínek.
OBSAH Úvod.................................................................................................................................. 5 1 Mentální postiţení.......................................................................................................... 6 1.1 Vymezení pojmu mentální retardace ...................................................................... 6 1.2 Etiologie mentální retardace ................................................................................... 7 1.3 Klasifikace pásem mentální retardace .................................................................... 9 1.4 Vybraná psychologická specifika osob s mentální retardací ................................ 12 1.5 Socializace a potřeby lidí s mentální retardací ..................................................... 14 2 Sexualita osob s mentálním postiţením ....................................................................... 17 2.1 Vymezení základních pojmů ................................................................................ 17 2.2 Vývoj sexuality osob s mentálním postiţením ..................................................... 18 2.3 Vztahy a rodičovská role osob s mentálním postiţením....................................... 20 2.3.1 Partnerství ...................................................................................................... 20 2.3.2 Manţelství ...................................................................................................... 22 2.3.3 Rodičovství .................................................................................................... 23 2.4 Převládající postoje společnosti k sexualitě osob s mentálním postiţením .......... 24 2.5 Sexuální zneuţívání lidí s mentálním postiţením................................................. 27 2.5.1 Formy sexuálního zneuţívání ........................................................................ 28 2.5.2 Rizikové faktory sexuálního zneuţívání osob s mentálním postiţením ........ 29 2.5.3 Signály upozorňující na moţné sexuální zneuţívání ..................................... 30 2.5.4 Prostředky prevence před sexuálním zneuţíváním ........................................ 31 3 Sexuální výchova osob s mentálním postiţením a její potřebnost v sociálních sluţbách ........................................................................................................................................ 33 3.1 Sexuální výchova .................................................................................................. 33 3.1.1 Roviny, principy, metody a formy sexuální výchovy .................................... 34 3.1.2 Programy sexuální výchovy........................................................................... 36 3.1.3 Sexuální výchova v rodině ............................................................................ 37 3.1.4 Obsah sexuální výchovy osob s mentálním postiţením podle hloubky postiţení .................................................................................................................. 38 3.2 Vybrané sociální sluţby pro osoby s mentálním postiţením ................................ 39 Závěr ............................................................................................................................... 42 Bibliografický seznam .................................................................................................... 43
Úvod
Sexualita byla po mnohá léta v naší společnosti značně tabuizovaným tématem. Bylo na ni pohlíţeno jako na něco nemravného a špatného. Vyplývalo to zřejmě i ze špatného pochopení, co všechno v sobě vlastně sexualita zahrnuje. Jestliţe se ve zdravé populaci nahlíţelo na sexualitu jako na něco neţádoucího, co má zůstávat utajováno a skrýváno v intimním soukromí, pak v případě lidí s mentálním postiţením nemohlo být na sexualitu ani pomyšlení. Mnozí lidé mají sexualitu spojenu s mládím a krásou, tedy s pozitivně laděnými pocity, a lidé s mentálním postiţením v nich často vyvolávají pravý opak - obavy, lítost či strach. Neznalost toho, co mentální postiţení obnáší, dala moţnost vzniknout mnoha předsudkům a mýtům, které se ve společnosti stále udrţují. Je proto důleţité se problematikou sexuality lidí s mentálním postiţením zabývat a tak se zbavovat zkreslených představ a falešných iluzí. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla psát práci na toto téma, byly občasné rozhovory na téma partnerských vztahů s dospívajícími lidmi postiţenými dětskou mozkovou obrnou. Bylo to pro mě o to náročnější, ţe jsem neměla ţádné předchozí znalosti ani zkušenosti. Proto je podle mě dobré se touto problematikou alespoň zběţně zabývat, protoţe si myslím, ţe se s ní většina sociálních pracovníků setká. Cílem mé práce bylo ukázat na neopodstatněnost předsudků vůči sexualitě lidí s mentálním postiţením, zdůraznit rizika sexuálního zneuţívání těchto jedinců a pozvednout význam sexuální výchovy. Při psaní této práce jsem vyuţila metodu analýzy odborné literatury. Práce je tvořena třemi kapitolami. V první kapitole vymezuji pojem mentální retardace, jeho etiologii a klasifikaci. Věnuji se také psychologickým specifikům osob s mentální retardací a problematice socializace. Druhá kapitola se zaměřuje na sexualitu lidí s mentální retardací a problémové oblasti, které s ní souvisejí jako je sexuální zneuţívání, otázky rodičovství, partnerství a manţelství, předsudky většinové společnosti apod. Poslední kapitola pojednává o sexuální výchově mentálně postiţených, jejích principech, metodách a obsahu a upozorňuje také na důleţitost sexuální osvěty nejen lidí s mentálním postiţením, ale i pracovníků, kteří jsou s nimi v kontaktu.
-5-
1 Mentální postižení
Na začátku této kapitoly se zabývám pojmem mentální retardace, který chápu jako synonymum mentálního postiţení. Vysvětluji také rozdíl mezi oligofrenií, demencí a pseudooligofrenií. Dále navazuji nastíněním moţných příčin vzniku tohoto postiţení a rozdělením do jednotlivých kategorií podle stupně závaţnosti na lehkou, středně těţkou, těţkou, hlubokou, jinou a nespecifikovanou mentální retardaci. Zmiňuji také některá psychologická specifika osob s mentální retardací, která mají podstatný význam v oblasti partnerství a sexuality. V závěru této kapitoly se věnuji problematice socializace, jeţ má vést k začlenění jedinců s mentální retardací do většinové společnosti a otázce zda existují nějaké specifické potřeby jedinců s mentálním postiţením, které by socializaci znesnadňovaly.
1.1 Vymezení pojmu mentální retardace Na úvod je třeba říci, ţe termín mentální postiţení je v mnoha odborných publikacích chápán jako synonymum mentální retardace. Někteří odborníci však vnímají mezi těmito pojmy jisté rozdíly. Například Vašek chápe mentální postiţení jako zastřešující pojem, který zahrnuje všechny jedince s IQ pod 85.1 Pro tuto práci je však vyuţíváno prvního zmíněného stanoviska, kdy jsou si mentální retardace a mentální postiţení svým významem rovny. Pojem mentální retardace se skládá z latinského slova „mens“, coţ je překládáno jako mysl či duše, a ze slova „retarde“, které znamená opoţdění nebo zpomalení. V přesném překladu by tedy šlo o „opoţdění mysli“, ale ve skutečnosti se jedná o podstatně sloţitější postiţení, jeţ nepostihuje jen psychické (mentální) schopnosti, nýbrţ narušuje celou lidskou osobnost ve všech jejích sloţkách.2 Mentálním postiţením či mentální retardací nazýváme stav trvalého sníţení rozumových schopností zapříčiněných poškozením mozku. Za mentálně postiţené se tedy povaţují jedinci, kteří zaostávají ve vývoji rozumových schopností, dochází u nich k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Podle období, v němţ k mentálnímu postiţení došlo, lze vymezit také rozdíl 1 2
Srov. KOZÁKOVÁ, Z., Psychopedie, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, str. 17. Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika, Praha : Grada Publishing, 2007, str. 109.
-6-
mezi tzv. oligofrenií a demencí.3 Pokud je mentální postiţení vrozené či získané v prvních dvou letech ţivota, jedná se o tzv. primární mentální postiţení nazývané oligofrenie. Tento termín začíná poněkud ustupovat nadřazenému pojmu mentální retardace s nímţ bývá také ztotoţňován. O demenci hovoříme v případě, kdy došlo k poruše úrovně rozumových schopností po druhém roce ţivota. Je pro ni typický progresivní (postupující) charakter se zhoršováním a prohlubováním symptomů. Existují však i výjimky, u kterých se můţe progresivní proces zpomalit či dokonce zastavit. V porovnání s oligofrenií se demence vyskytuje v populaci asi čtyřikrát méně, přičemţ je důleţitá diferenciace obou forem poruch, neboť jedinci postiţení demencí se liší jak psychickou výbavou, tak i osobními rysy.4 Je také nutné si uvědomit, ţe osoby, u nichţ došlo k zaostávání vývoje rozumových schopností z jiných důvodů, neţ jakými je organické poškození mozku, se nepovaţují za mentálně postiţené. Jedná se např. o děti zanedbávané či s váţným smyslovým postiţením, u nichţ můţe být zpoţděn psychický vývoj. Protoţe je tento stav podobný mentální retardaci, je některými autory nazýván pseudooligofrenie. V těchto případech je velmi důleţitá role poradenských pracovníků. Pokud jsou totiţ tyto děti správně diagnostikovány, mohou se později při vhodném výchovném působení vyvíjet zcela normálně.5
1.2 Etiologie mentální retardace Příčiny vzniku mentální retardace mohou být velmi rozmanité. I přestoţe věda udělala v této oblasti značné pokroky, stále není moţné zjistit původ této poruchy téměř u třetiny osob s mentálním postiţením. Je moţné dělit tyto příčiny podle určitých znaků do různých kategorií. Hovoříme o příčinách endogenních (vnitřních) či exogenních (vnějších), o mentálním postiţení získaném či vrozeném nebo o vlivech prenatálních (působících před porodem), perinatálních (působících během porodu a krátce po něm) a postnatálních (působících v průběhu ţivota).6
3
Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 28-29. 4 Srov. VALENTA, M., KOZÁKOVÁ, Z., Psychopedie 1 pro výchovné pracovníky, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 21. 5 Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 29. 6 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 58.
-7-
Protoţe mezi těmito kategoriemi dochází často k vzájemnému prolínání, rozhodla jsem se jen velmi okrajově vysvětlit příčiny endogenní a exogenní a podrobněji se budu věnovat vlivům, jeţ působí v období prenatálním, perinatálním a postnatálním. Endogenní příčiny lze nazvat také jako příčiny genetické, neboť jsou zakódovány uţ v systémech pohlavních buněk, které svým spojením vedou ke vzniku nového jedince. Jde o změny v počtu chromozomů7 či genové mutace. Mezi odborníky panuje názor, ţe při vzniku mentální retardace má právě dědičnost podstatný význam. Naproti tomu exogenní faktory mohou, ale nemusí být přímou příčinou poškození mozku plodu nebo dítěte. Zahrnujeme do nich anorganické příčiny, které se dále dělí na fyzikální (mechanické působení) a chemické (vliv léčiv, chemických látek), a biologické činitele, mezi které patří působení virů, bakterií, plísní a negativních vlivů způsobených souţitím plodu a matky.8 Další moţnost rozdělení, kterou se budu zabývat detailněji, vychází z hlediska časového působení negativních vlivů na jedince: K prenatálním příčinám patří vlivy dědičné, mezi které se neřadí jen nemoci zděděné po předcích, ale i to, kdyţ dítě zdědí nedostatek vloh k určitým činnostem. Nejčastějším faktorem pro vznik mentálního postiţení jsou specifické genetické příčiny vzniklé např. zářením, chemickými vlivy či dlouhodobým hladověním. Mezi největší skupiny genetických příčin patří syndromy způsobené změnou počtu chromozomů zvláště pak tzv. trizomií (existence tří chromozomů namísto běţného páru-dizomie), která je původcem např. syndromu Downova, Klinefelterova, Lesch-Nyhanova atd. Poslední skupinu prenatálních vlivů tvoří environmentální faktory a onemocnění matky v průběhu těhotenství. Platí zákonitost, ţe čím dříve dojde k patologii, tím horší důsledky to má na zdraví dítěte.9 Z toho vyplývá, ţe závaţnější následky neţ fetopatie (negativní vlivy působící po 3. měsíci těhotenství) má blastopatie, kdy došlo k poškození vznikajícího zárodku, a embryopatie, při které dochází k poruchám vývoje zárodku od 15. dne do konce 3 měsíce těhotenství. Můţe se jednat o embryopatii: - psychogenní - způsobenou emocionální zátěţí matky, coţ můţe mít za následek nepříznivé hormonální změny nebo vést k hypoxii plodu 7
„stužkovitý útvar různého tvaru i velikosti tvořený kyselinou deoxyribonukleovou a bílkovinami v dělícím se jádře buňky.“ PTÁČKOVÁ, V., KRAUS, J. a kol., Akademický slovník cizích slov. Praha : Academia, 1998, str. 316. 8 Srov. KOZÁKOVÁ, Z., Psychopedie, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, str. 24. 9 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 58-59.
-8-
- karenční - vzniká kvůli nedostatečnému příjmu všech sloţek potravy - toxickou - kdy je plod citlivý na poškození škodlivým zářením (radiací), na důsledky nepříznivých vlivů některých léků a na metabolismus matky např. v situaci kdy matka trpí diabetem (cukrovkou)10 Jako nejčastější perinatální příčina bývá udáváno drobné organické poškození mozku, které způsobuje lehkou mozkovou dysfunkci. Další faktory jsou mechanické poškození mozku při porodu a hypoxie či asfyxie (tj. nedostatek kyslíku), předčasný porod, nízká váha dítěte či těţká novorozenecká ţloutenka.11 Mezi vlivy, které mohou způsobit mentální postiţení v době postnatální, patří záněty mozku způsobené mikroorganismy, mozkové léze při nádorovém onemocnění, mechanické vlivy, krvácení do mozku a v pozdějším věku onemocnění jako Alzheimerovi či Parkinsonova choroba.12
1.3 Klasifikace pásem mentální retardace Jak jiţ bylo řečeno, lze mentální retardaci klasifikovat podle různých kritérií např. podle etiologie (příčin), klinických symptomů, vývojových období, hloubky postiţení či stupně inteligence. Přesto jsou nezávisle na stupni mentálního postiţení rozlišovány mnohými odborníky dva typy - eretický (neklidný, verzatilní) charakteristický rychlým střídáním fází útlumu a neklidu (vzruchu) a typ apatický (netečný, torpidní), u kterého jsou procesy vzruchu a útlumu velmi zpomalené, chování je tiché a klidné a někdy se u něj vyskytují i stereotypní automatické pohyby. Mezi těmito typy se nachází tzv. typ nevyhraněný, u něhoţ jsou procesy vzruchu a útlumu v rovnováze, příp. jeden z nich nevýrazně převládá.13 Protoţe existují velmi různorodé příčiny i symptomy mentálního postiţení, hledají se společná a jednoznačná klasifikační kritéria velice obtíţně. Tuto nejednotnost se snaţila vyřešit Světová zdravotnická organizace (WHO) zavedením mezinárodní klasifikace podle ICDH-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí, postiţení a handicapů podle WHO, MNK-10, kategorie F70-F79). Zde byla jako kritérium klasifikace zvolena 10
Srov. KOZÁKOVÁ, Z., Psychopedie, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, str. 24. Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 59. 12 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 60. 13 Srov. KREJČÍŘOVÁ, O., HUTYROVÁ, M., Speciální pedagogika 6, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 9. 11
-9-
mentální kapacita vyjádřená naměřenou hodnotou inteligenčního kvocientu (IQ). Nicméně je zdůrazněno, ţe se jedná o klasifikaci pouze orientační, jelikoţ nelze určit jasná a jednotná kritéria pro posouzení mentální úrovně ani přesné hranice dělící jednotlivé klasifikační stupně.14 Je třeba říci základní informace týkající se tzv. inteligenčního kvocientu. Mentální retardace je sníţená úroveň rozumových schopností, které jsou psychologií označovány jako inteligence. Obecně lze inteligenci chápat jako schopnost učit se z dřívějších zkušeností a adaptovat se na nové ţivotní podmínky a situace. Rozlišujeme více druhů inteligencí a to abstraktní, mechanickou, sociální, emoční a morální. Nejznámějším vyjádřením úrovně inteligence je inteligenční kvocient (IQ) zavedený Sternem. Stanovuje se poměrem mentálního věku vůči chronologickému věku, který se vynásobí stem. Jeho význam spočívá v tom, ţe podává informace o celkové rozumové úrovni jedince. Nedokáţe však jiţ říci nic o kvalitativních zvláštnostech inteligence konkrétního člověka. Dnes se pouţívá klasifikace úrovně rozumových schopností podle Wechslera viz. příloha 1.15 Podle Mezinárodní klasifikace nemocí zpracované Světovou zdravotnickou organizací v Ţenevě se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: lehká mentální retardace, středně těţká mentální retardace, těţká mentální retardace, hluboká mentální retardace, jiná mentální retardace a nespecifikovaná mentální retardace.16 Při lehkém mentálním postižení (IQ 50 – 69) je jedinec schopen běţně uţívat řeči, i kdyţ si ji osvojuje později. Dosáhne úplné nezávislosti v péči o svou osobu i v praktických dovednostech. Potíţe bývají při teoretické práci ve škole. Velmi časté jsou specifické problémy se čtením (dyslexie) a psaním (dysgrafie). Lidé s lehkou mentální retardací jsou schopni se uplatnit v zaměstnání, kde vykonávají manuální činnost. Mohou mít problémy s přizpůsobováním se sociokulturnímu prostředí, to znamená, ţe je pro ně obtíţnější respektování norem a tradic, naplňování očekávání společnosti, zaloţení rodiny apod.17 Značně opoţděný vývoj v dětství se objevuje u středně těžké mentální retardace (IQ 35 – 49). Při vhodném pedagogickém vedení je však většina těchto 14
Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika, Praha : Grada Publishing, 2007, str. 114 Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 31-33. 16 Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 33. 17 Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 33-34. 15
- 10 -
jedinců schopna získat adekvátní komunikační dovednosti a přiměřené vzdělání. U lidí se středně těţkou mentální retardací je také velmi vysoká šance, ţe dosáhnou určitého stupně nezávislosti a samostatnosti v sebeobsluze. Objevují se však podstatné rozdíly v povaze schopností, proto tito lidé potřebují v dospělosti různou míru podpory pro zvládání ţivota a práce ve většinové společnosti.18 Jedinci s těžkou mentální retardací (IQ 20 – 34) jsou schopni v dospělosti chápat pouze základní vztahy a souvislosti. Značná omezení se vyskytují i v oblasti řeči, kdy se tito lidé dovedou naučit jen několika výrazům, které špatně artikulují a pouţívají nepřesně. V některých případech nedojde ani k tomuto základnímu rozvoji řeči. Aby zvládli základní sebeobsluţné úkony a plnění několika pokynů, je třeba dlouhodobého úsilí a výchovného působení, protoţe jejich učení je značně limitováno. Velmi často se u nich jedná o kombinované postiţení, kdy mají dotyční postiţenou motoriku a trpí i jinými přidruţenými vadami. Lidé s těţkou mentální retardací zůstávají závislí na péči druhých osob.19 U hluboké mentální retardace (IQ niţší neţ 20) jsou jedinci omezeni ve schopnosti porozumět poţadavkům okolí. Většina těchto lidí je imobilní nebo výrazně omezena v pohybu. Často také bývají inkontinentní a nedokáţí verbálně komunikovat. Potřebují stálou pomoc a dohled. Při vzdělávání lze dosáhnout niţšího rozvoje v oblasti sebeobsluhy.20 Kategorie jiná mentální retardace se vyuţívá tehdy, kdyţ je stanovení stupně intelektové retardace nesnadné nebo nemoţné kvůli přidruţenému senzorickému či somatickému poškození (např. nevidomí, neslyšící, nemluvící, osoby s poruchou autistického spektra, či těţce tělesně postiţení).21 Nespecifikovaná mentální retardace se stanovuje v případě, kdy je prokázána mentální retardace, ale chybí dostatek informací, které by umoţnily zařadit pacienta do některé z předešlých kategorií.22 Posouzení rozumových schopností musí kromě výše uvedeného kvantitativního hodnocení zahrnovat také hodnocení kvalitativní, které se u jedince s mentálním
18
Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika, Praha : Grada Publishing, 2007, str. 114. Srov. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha : Portál, 2008, str. 302. 20 Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 36. 21 Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika, Praha : Grada Publishing, 2007, str. 114. 22 Srov. ŠTĚRBOVÁ, D., Sexualita osob s mentálním postižením, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str. 23. 19
- 11 -
postiţením soustředí na míru vyuţitelnosti zachované inteligence, jeho individuální zvláštnosti, přednosti i nedostatky.23
1.4 Vybraná psychologická specifika osob s mentální retardací Mentálně retardovaní jedinci netvoří homogenní skupinu, jeţ by bylo moţno jednotně charakterizovat, protoţe kaţdý jedinec je individuální osobností. Existují však určité projevy, které jsou pro ně charakteristické. Lehká a střední mentální retardace se po psychické stránce projevuje zvláště zpomalenou chápavostí a jednoduchostí úsudku, sníţenou schopností nebo neschopností vyvozovat logické závěry, těkavostí pozornosti, slovní neobratností ve vyjadřování, citovou vzrušivostí, nedostatky v osobní identifikaci, v opoţděném psychosexuálním vývoji apod. (viz podrobněji příloha 2.) I u lidí s těţkou a hlubokou mentální retardací lze odlišovat rozdílné charakteristiky v chování a individuální zvláštnosti, které je však moţno těţko diagnostikovat vzhledem k výraznému omezení jejich schopností zvláště v oblasti komunikace.24 Základní podmínkou psychického vývoje je proces učení, v němţ se stimulací z vnějšího prostředí a praktickou činností v kontaktu s okolím podporují změny a pokroky ve vývoji a chování jedince. Učení však není jedinou podmínkou, současně totiţ probíhá proces zrání, při kterém dochází ke změnám v oblasti psychiky a chování. U dětí s mentální retardací se vyskytují určité odlišnosti, např. je oslabena jedna ze základních funkcí lidské psychiky a to potřeba poznávat okolní svět. Je to způsobeno tím, ţe mozková kůra neukončila své formování po stránce anatomické, a proto není schopna plně vykonávat svou činnost. Rozvoj mozkové kůry je podmíněn aktivní orientační činností dítěte, která je u kojence s nedostatečně vyvinutou mozkovou kúrou velmi nízká. Poznávací zájmy a potřeby dětí s mentální retardací se rozvíjí méně neţ je běţné u zdravého dítěte. Pro psychický vývoj dítěte s mentálním postiţením je nepříznivé i rozvíjení v oblasti sociálních vztahů. Tyto děti jsou totiţ často pohybově neobratné, mají problémy naučit se stát a sedět, potíţe s chůzí, špatně uchopují předměty a proto mají rodiče tendenci přehnaně je ochraňovat a dělat za ně věci, které by zvládly samy a tím znesnadňují jejich socializaci. Také problémy s rozvojem řeči a 23
Srov. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha : Portál, 2008, str. 303. Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 39-41. 24
- 12 -
obtíţe v komunikaci, komplikují či výrazně omezují kontakt jedince s postiţením a jeho okolím. Při konfrontaci s vrstevníky, kteří jsou úspěšnější si člověk s mentální retardací začíná všímat své odlišnosti, coţ můţe vést k neobvyklým aţ neţádoucím způsobům chování ve společnosti (např. agrese).25 Odlišnosti se projevují také v myšlení lidí s mentálním postiţením. Jejich uvaţování se vţdy váţe pouze na realitu, tzn. ţe je pro tohoto jedince důleţité, jak se mu situace jeví, aniţ by hlouběji uvaţoval o její podstatě. Není schopen se odpoutat od vlastních pocitů a vlastního pohledu. Tato neschopnost nadhledu se projevuje sníţenou kritičností a vyšší sugestibilitou. Lidé s mentálním postiţením také často podléhají značně stereotypnímu a zkostnatělému ulpívání na navyklých způsobech řešení. Jedná se o určitou formu obrany před neznámými, nesrozumitelnými a novými podněty, které jsou pro ně nepříjemné a vyvolávají v nich obavy. Ačkoliv se lidé s mentálním postiţením dokáţí mechanicky naučit určitá pravidla, nejsou schopni je v praxi účelně aplikovat, jelikoţ nechápou rozdíly mezi různými situacemi. I z tohoto důvodu bývá jejich postoj při řešení problémů pasivní. Očekávají, ţe za ně problém vyřeší někdo druhý nebo na něj rezignují příp. se začnou projevovat agresivně.26 Odlišná je u lidí s mentální retardací také emocionalita a úroveň rozvinutosti volních vlastností a adaptačních schopností. V mnoha případech jsou jedinci s mentální retardací emočně nevyspělí, vyznačují se značnou úzkostlivostí a strachem zvláště v období dospívání při styku s dospělými. Je to způsobeno snahou vyhýbat se všemu novému a neznámému. S potřebami a jejich uspokojováním úzce souvisejí city a emoce. Obecně lze říci, ţe kladné emoce jsou u člověka vyvolány vhodným naplňováním potřeb a překáţí-li něco v uspokojení potřeb, proţívá to jedinec záporně. City je moţné rozdělit na vyšší a niţší – vyšší jsou spojovány s duchovními potřebami a niţší s uspokojováním organických potřeb. U člověka s mentálním postiţením je rozvoj jeho potřeb ovlivněn intelektem a projevuje se zvláštnostmi v emocionální sféře. Tito lidé se velmi často chovají neadekvátně vzhledem k působení podnětů vnějšího světa. Jejich emoce jsou často egocentrické a mívají tendence hodnotit spíše události, jeţ jsou jim příjemné. Je pro ně typické nedostatečné ovládání citů intelektem. Také se u nich obtíţně vytvářejí morální city jako je svědomí, soucit, pocit odpovědnosti, povinnosti apod. Lze pozorovat i jisté patologické citové projevy, jeţ se mohou projevovat např. ve 25
Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 42-44. 26 Srov. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha : Portál, 2008, str.292-293.
- 13 -
špatně ovládané vznětlivosti nebo ve zvláštní euforické náladě bez jakéhokoliv podnětů. Emoce mají u lidí s mentálním postiţením mimořádný význam, a proto je obzvláště v dětství velmi nebezpečné emoční strádání. Problém emoční deprivace se totiţ dětí s mentální retardací dotýká podstatněji neţ dětí s průměrným a nadprůměrným intelektem. Mnozí lidé s mentálním postiţením jsou velmi emocionální, a přestoţe jsou jejich city na vývojově niţší úrovni, dovedou mít rádi své blízké a jsou k nim velmi vnímaví a laskaví.27
1.5 Socializace a potřeby lidí s mentální retardací Socializace je procesem, při kterém se utváří a dále formuje osobnost individua. Současně s tím dochází také k osvojování kultury a začleňování jedince do systému společenských vztahů. Socializaci je tedy nutné chápat jako celoţivotní proces postihující všechny sloţky duševního ţivota člověka. Během socializace se vytvářejí nové vlastnosti na základě starých kvalit.28 Za nejvyšší stupeň socializace jedinců s mentálním postiţením povaţuje Novosad jejich integraci do většinové společnosti: „Pojmem sociální integrace chápeme proces rovnoprávného společenského začleňování specifických - minoritních skupin (jako jsou např. etnické a národnostní skupiny, zdravotně postižení a staří občané, sociálně nepřizpůsobiví lidé apod.) do výchovně vzdělávacího i pracovního procesu a do života společnosti.“29 Přestoţe je ve společnosti vţitý názor, ţe jedinci s mentální retardací by neměli být vyčleňováni z běţného společenského ţivota, stává se, ţe k tomu občas dochází. Je to způsobeno tím, ţe tito lidé se jen obtíţně dokáţi samostatně zapojit do ţivota a také kvůli psychickým zábranám okolí akceptovat něco, co se vymyká normě. To sociální integraci dělá ještě těţší, protoţe člověk s mentální retardací můţe pociťovat
27
Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče, Praha : Portál, 2006, str. 50-53. 28 Srov. KREJČÍŘOVÁ, O., HUTYROVÁ, M., Speciální pedagogika 6, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 14-15. 29 NOVOSAD, L., Některé aspekty socializace lidí se zdravotním postižením : Kapitoly ze sociologie handicapu, Liberec : Technická univerzita v Liberci, 1997, str.9
- 14 -
méněcennost a snaţí se např. kompenzovat své nedostatky pro společnost nepřijatelnou či nevhodnou činností.30 Nabízí se otázka, zda lidé s mentálním postiţením mají nějaké „speciální“ potřeby, které by mohli socializaci bránit. Odpověď je prostá, základní potřeby mají tytéţ jako kaţdý jiný člověk, jak je popisuje např. známá Maslowova hierarchie potřeb.31 Základní psychické potřeby člověka s mentální retardací jsou sice stejné jako u zdravých lidí, ale vlivem omezenější kapacity rozumových schopností a učení mohou být různým způsobem modifikovány. Čím závaţnější má člověk postiţení, tím více je v naplňování svých potřeb odkázán na pomoc okolí. U osob s mentální retardací je velmi důleţitá potřeba stimulace, kdy je pro psychický vývoj jedince přísun podnětů nepostradatelný. Je však důleţité dbát na to, aby jedinec s mentálním postiţením nebyl nadměrnou stimulací zatěţován a vyčerpáván. Jako vhodná se jeví stimulace stereotypnější, jednodušší a jednoznačnější, protoţe lidé s mentálním postiţením nemají tak výraznou potřebu podnětové proměnlivosti jako zdraví lidé. Jednoduchost a srozumitelnost stimulace je také důleţitá pro předcházení zátěţi a obranným reakcím, jeţ by mohly být vyvolány nesrozumitelnými informacemi. Potřeba učení se u jedinců s mentálním postiţením projevuje snahou porozumět v mezích svých moţností nejbliţšímu okolí. Je třeba poskytovat pouze přiměřené mnoţství informací, ve kterých je jasný řád a platí v nich srozumitelná pravidla. Aby bylo učení účinné je třeba poskytnuté informace také několikrát opakovat. Velmi silnou potřebou bývá u lidí s mentální retardací potřeba citové jistoty a bezpečí. Prostřednictvím vztahu s blízkou osobou (eventuelně i stabilitou prostředí) se citová jistota můţe stát zdrojem rovnováhy, která bývá obvykle narušena obtíţnějším porozuměním okolnímu světu a značnými nároky na přizpůsobování se jeho poţadavkům. Fixace na rodinu a citové vazby k jejím jednotlivým členům zůstávají po celý ţivot téměř nezměněné, protoţe jsou pro člověka s mentálním postiţením v mnoha směrech vyhovující. Podle míry mentálního postiţení a z toho vyplývajícího způsobu sebepojetí se naplňuje také potřeba
30
Srov. LANGER, S., Mentální retardace : Etiologie, diagnostika, profesiografie, výchova, Hradec Králové : Kotva, 1995, str. 5. 31 Maslow seřadil hierarchicky lidské potřeby podle důleţitosti od těch nejnaléhavějších po nejméně naléhavé. Na základě tohoto rozdělení vznikl model známý jako Maslowova pyramida potřeb, kde jsou uvedeny potřeby fyziologické (např. jídlo, pití, oblečení…),bezpečí a existenční jistoty, jeţ zahrnují mimo jiné i poţadavek stabilního zaměstnání, potřeby společenské vztahující se ke společenské povaze lidí a jejich touze navazovat kontakty a vztahy, potřeba uznání (různé pochvaly a pozornosti) a potřeba seberealizace, jeţ se projevuje tím, ţe člověk chce rozvinou a uplatnit svůj talent a schopnosti. Srov. Maslowova pyramida potřeb. [online]. Poslední revize 1.6.2008 [cit.20.7.2010]. Dostupný na WWW: http://zrcadlo.blogspot.com/2008/06/maslowova-pyramida.html
- 15 -
seberealizace. Lidem s mentálním postiţením chybí schopnost hypotetického uvaţování. Z toho vyplývá, ţe nejsou schopni plánovat svou budoucí seberealizaci a proto jim k uspokojení stačí dosáhnout pozitivní odezvy u ostatních tj. pochvala či ocenění. Vlastní sebehodnocení pak vychází z těchto posudků dospělých autorit. Podobným způsobem dochází i k uspokojování potřeby životní perspektivy. Uţ jen její vznik je závislý na schopnostech jedince s mentálním postiţením chápat pojem času a rozlišovat minulost, přítomnost a budoucnost. Pro lidi s těţšími formami mentálního postiţení je pojem budoucnosti nesrozumitelný a proto ţijí hlavně přítomností. Uspokojení všech potřeb v dostatečné míře je značně náročné. Stává se tedy, ţe některé potřeby zůstávají nenaplňovány, coţ vede k různým obranným mechanismům a stereotypním způsobům chování.32
32
Srov. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha : Portál, 2008, str. 295-296.
- 16 -
2 Sexualita osob s mentálním postižením
Kapitola začíná obecným vymezením některých důleţitých pojmů, které jsou úzce spjaty se sexualitou. Dále se zabývá přímo konkrétními otázkami sexuálního vývoje člověka s mentálním postiţením a jeho odlišnostem vůči zdravým jedincům. Jsou zde uvedeny různé kategorie, podle kterých je moţno sexuální vývoj dělit. Třetí podkapitola se věnuje problematice intimních vztahů lidí s mentálním postiţením a jejich rolí v oblasti partnerství, manţelství a rodičovství. Dále se práce zaměřuje na postoje společnosti vůči sexualitě lidí s mentálním postiţením a vysvětluje nepravdivosti častých předsudků. Poslední podkapitola je zaměřena na problematiku sexuálního zneuţívání, kterým jsou lidé s mentální retardací ohroţeni více neţ jiní.
2.1 Vymezení základních pojmů Sexualita má značně sloţitý a interdisciplinární charakter, a proto se i přes snahy mnoha odborníků nepodařilo tento pojem jednotně vymezit. Někteří autoři popisují sexualitu jako nespecializovanou základní potřebu, která směřuje k trvalým zájmům (jako je např. výchova dítěte). Je také důleţité zmínit, ţe pojem sexuality je nadřazen pojmu erotiky a pohlavnosti, jeţ vyjadřují pouze tělesnou stránku sexuality. Je nezpochybnitelné, ţe sexualita je přirozenou součástí osobnosti (prvkem společenského souţití obou pohlaví) a sexuální ţivot je jednou ze sloţek celkového chování člověka, které je podmíněno biologicky i společensky.33 Samotný pojem sexualita pochází z latinského slova sexus - secare, coţ lze přeloţit jako ořezat, dělit či krájet. Toto označení bylo pouţíváno výhradně pro pohlavnost. Pohled na sexualitu se však v průběhu dějin značně proměnil, kdy se potlačila její biologická podstata a do popředí se dostala spíše její emotivní sloţka.34 Můţeme hovořit o dvou formách sexuálního chování. V uţším slova smyslu jej chápeme jako chování související přímo s reprodukcí a sexualitou a v širším pojetí se jedná o chování, které se projevuje ve velké části mezilidských vztahů (přátelství, láska
33 34
Srov. KRACÍK, J., Sexuální výchova postižené mládeže, Praha : Karolinum, 1992, str.7. Srov. JANIŠ, K.., Úvod do sexuální výchovy, Opava : Slezská univerzita v Opavě, 2005, str.7.
- 17 -
a úcta), v mezilidské komunikaci, při tvorbě mravních hodnot a norem a zvláště výrazně se vyskytuje v partnerství, manţelství a rodičovství.35 Sexualita také plní různé funkce, z nichţ nejzákladnější je funkce reprodukční, díky které je zajištěno plození potomstva. Přestoţe se jedná o funkci základní, dochází častěji k sexuálnímu styku kvůli naplnění funkce slasti, při které spočívá hlavní podstata v dosaţení proţitku. Pohlavní styk lze chápat také jako zvláštní druh velmi intimní komunikace mezi partnery (funkce komunikační). Mimo to plní sexualita také funkci redukování napětí a v neposlední řadě má i funkci prestižní, kdy sexuální vztahy vyjadřují určitou součást prestiţního společenského postavení.36 Se sexualitou úzce souvisí pohlavní pud, jehoţ podstatu tvoří biologicky výběrová a sbliţovací orientace jedince, zpravidla na příslušníky opačného pohlaví. Pohlavní či sexuální pud má svůj základ v činnosti hormonů a důleţitou roli v něm hraje i psychika osobnosti. Skutečnost, ţe se objevují značné rozdíly mezi vnímáním sexuálního pudu u muţů a u ţen, by měla vést k odlišnému koncipování sexuální výchovy dívek a chlapců. Nemělo by se však jednat o uplatňování principu tzv. dvojí morálky, ale o hledání případného dvojího přístupu. Sexuální potřeba představuje ve vztahu k sexuálnímu pudu mnohem širší komplex činitelů, které se podílejí na uspokojování potřeby. Sexuální potřebu lze uspokojit různými způsoby např. masturbací či pohlavním stykem. Další z pojmů, který je třeba vymezit, je pojem pohlaví, jímţ se rozumí souhrn morfologických a fyziologických znaků, které mají přímý nebo nepřímý vztah k rozmnoţování. Pohlaví bývá určeno geneticky.37
2.2 Vývoj sexuality osob s mentálním postižením Sexuální vývoj osoby s mentálním postiţením se můţe od vývoje stejně starého zdravého jedince lišit, zejména pak v období puberty, která většinou nastupuje později. Jedinec bývá většinou dříve vyspělý po tělesné stránce a teprve později vyspívá i v oblasti psychosexuální. Vţdy však záleţí na typu a stupni postiţení. Významnou roli v psychosexuálním vývoji hrají rané sociální zkušenosti, kdy si dítě osvojuje komplexní sociální dovednosti, které napomáhají k začleňování mezi ostatní vrstevníky. Za klíčový
35
Srov. JANIŠ, K., TÄUBNER, V., Didaktika sexuální výchovy, Hradec Králové : Gaudeamus, 1999, str.8. 36 Srov. JANIŠ, K.., Úvod do sexuální výchovy, Opava : Slezská univerzita v Opavě, 2005, str. 9. 37 Srov. TÄUBNER, V., JANIŠ, K., Na pomoc studentům a učitelům v sexuální výchově, Hradec Králové : Gaudeamus, 1998, str. 12.
- 18 -
moment jak sociálního, tak i sexuálního zrání je chápáno zbavení se závislosti na druhých lidech v péči o svou vlastní osobu. Na rozdíl od zdravých dětí, kde k tomuto kroku dochází zhruba kolem osmého roku dítěte, jsou jedinci s mentálním postiţením často odkázání na péči druhých lidí po celou dobu dospívání a mnohdy také po celý ţivot.38 I přestoţe většinou nastupuje vývoj sexuality u člověka s mentální retardací později, prochází stejnými vývojovými stádii jako zdravý jedinec. Jako první se u něj vyvine pohlavní identita, coţ je vlastně psychologické pohlaví. Znamená to určitou míru toho, jak se kaţdý člověk cítí být ţenou, muţem, homosexuálem, heterosexuálem či bisexuálem. Tato identita je ovlivněna údaji mozku, hormony, sociálními vlivy, učením atd. a nemusí souhlasit s genetickým pohlavím. Většina lidí s mentálním postiţením si uvědomuje, ţe jsou ţenou či muţem, ale kvůli tabuizování v sexuální oblasti, nejsou mnozí z nich schopni odpovědět na otázku, zda jsou bi-, homo-, či heterosexuální. Velmi brzy po narození je zahájen vývoj na pohlaví vázaného tělového schématu, který je důleţitým zdrojem pohlavní identity. Je třeba, aby se dítě naučilo správné hygieně, rozeznávat intimní části svého těla, a v době dospívání také adekvátně přijímat projevy rozvíjející se pohlavnosti. Další prvek, který ovlivňuje sexuální vývoj je tzv. mapa lásky, kterou je moţné vysvětlit jako individuální proţívání sebe jako sexuální bytosti. Touto mapou lze označit neuvědomovaný soubor představ, očekávání, zkušeností a fantazií, jeţ se vztahují k sexualitě a k výběru partnera. Formuje se takovým způsobem, jakým se dítě setkává s láskou, náklonností a intimitou, proto ji můţe narušit špatný vývoj afektivních vztahů s dítětem nebo okolo něj. Sexuální vývoj významně ovlivňuje také tělesný sexuální vývoj. Jedná se o vývoj pohlavních struktur a orgánů, hormonálních funkcí a vývoj sekundárních pohlavních znaků.39 Sexuální vývoj bývá také často rozdělen do dvou kategorií. První je tělesný sexuální vývoj, který v sobě zahrnuje potřebu tělesné blízkosti a dotýkání se, sexuálního styku, masturbace, stimulace erotogenních zón a souvisí téţ s tělesnými změnami, coţ je u dívek první menstruace a u chlapců erekce. Druhou kategorií je psychosexuální vývoj, pro nějţ jsou charakteristické myšlenky na sex, erotické
38
Srov. VOLFOVÁ, I., KOZÁKOVÁ, Z., VELEMÍNSKÝ, M., Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami, Praha : Triton, 2008, str. 16. 39 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 44-45.
- 19 -
fantazie, přání k někomu patřit, cítit bezpečí při blízkém tělesném kontaktu a přání být milován a mít přítele.40 V dospívání je člověk s mentálním postiţením mnohem více ovlivněn vývojem tělesným neţ psychosociálně. Nemá proto např. snahu o osamostatnění se, ale naproti tomu se u něj vyvíjí vlastní sexualita, se kterou si zpravidla neví rady, nemá příleţitost ji uspokojit a často ani neví, jak by to měl udělat. Z těchto důvodů se u něj často objevují nápadnosti v chování projevující se např. obnaţováním se a masturbací na veřejnosti, příp. sexuální agresivitou zaměřenou proti okolí.41
2.3 Vztahy a rodičovská role osob s mentálním postižením Bez ohledu na psychické, fyzické, mentální nebo smyslové postiţení, je třeba uvaţovat o člověku jako o sexuální bytosti, protoţe projevy sexuality jsou přirozenou a důleţitou součástí lidského ţivota. Dříve byla témata související se sexualitou lidí s mentálním postiţením značně tabuizována a veškeré projevy sexuality byly potlačovány. Přispívala k tomu i péče v ústavních zařízeních, do kterých byli tito lidé velmi často umístěni a kde museli muţi a ţeny ţít odděleně, takţe neměli moţnost získat ţádné zkušenosti s osobou opačného pohlaví. I přestoţe se dnes pohled na otázky sexuality lidí s mentálním postiţením v mnoha ohledech změnil k lepšímu, přece se člověk s postiţením stále setkává s mnohými předsudky a mýty. Abychom však porozuměli sexualitě těchto osob je třeba přestat hledat odlišnosti a zvláštnosti.42
2.3.1 Partnerství Ne vţdy se u člověka s mentálním postiţením potřeba partnerství vytvoří. Mnohdy jej můţe zcela naplňovat např. vztah s matkou příp. dalšími členy rodiny. Často se ale stává, ţe nemá ani moţnost seznámit se s partnerem, který by měl podobnou mentální úroveň a tudíţ i obdobné potřeby. Představa partnerství můţe být u člověka s mentálním postiţením také značně vzdálená od toho, co za naplnění partnerského vztahu pokládá zdravý člověk. Můţe se např. jednat pouze o touhu po přítomnosti blízkého člověka a takto vzniklé vztahy pak mohou mít charakter jen 40
Srov. VOLFOVÁ, I., KOZÁKOVÁ, Z., VELEMÍNSKÝ, M., Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami, Praha : Triton, 2008, str. 15. 41 Srov. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha : Portál, 2008, str. 309. 42 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 44.
- 20 -
občasných společných aktivit ve volném čase či v rámci společného zaměstnání. V některých ústavních zařízeních je jedincům s mentálním postiţením partnerský ţivot umoţněn. V rodině tomu tak obvykle nebývá, protoţe to rodiče pokládají za nepatřičné nebo mají strach z moţných rizik těhotenství.43 První fází vzniku partnerského svazku je samotné navázání partnerského vztahu. U lidí s mentálním postiţením se objevuje častý problém sociální izolace, která je důvodem nedostatku příleţitostí k seznámení. Tyto omezené moţnosti lze dnes kompenzovat pomocí seznamek nebo účastí na různých pobytech realizovaných sdruţeními či organizacemi věnujících se mládeţi s mentálním postiţením. Častou komplikací bývá i neschopnost navázat první kontakt kvůli nízké sebedůvěře nebo problémům v komunikaci. S tímto většinou souvisí strach z odmítnutí, nebo obavy z vlastní nedostatečné atraktivity a sexuální přitaţlivosti. Ostýchavost a nejistota se i později promítá do schopnosti udržení partnerského vztahu. Dlouhodobé partnerství vyţaduje vzájemné uspokojování mnohých osobnostních potřeb, na coţ nebývá partner často připraven, zvláště trpí-li postiţením středního aţ těţšího stupně. Kvůli neschopnosti vytvořit si strategii dlouhodobého vztahu, je nutná pomoc a podpora okolí, které by mělo vytvořit vhodné podmínky pro partnerské souţití. Je potřebné nacvičovat jednání v rozličných situacích, jeţ s sebou partnerství přináší, vytvářet potřebné návyky a budovat reálný pohled vzhledem k závaţnosti a důsledkům daného postiţení (př. otázka rodičovství). Nesmí se vytvářet klamná očekávání, ale je nutné vycházet z reálné situace.44 Člověku s postiţením mohou zkomplikovat či značně ztíţit vytvoření partnerského vztahu také následující činitelé. Můţe se jednat o zdravotní stav, jeţ je patrný na první pohled a můţe nezasvěceného člověka odradit či vylekat. Tím je redukována moţnost výběru partnera u imobilních nebo hůře pohyblivých jedinců. Podobné je to i u lidí postiţených spastickou nebo dětskou mozkovou obrnou, která se můţe projevovat špatnou pohybovou koordinací, mimovolnými pohyby, grimasováním a řečovými obtíţemi, jeţ jsou vlivem emočního vypětí a stresu při seznamování ještě více zdůrazněny. Větší šanci uspět při hledání partnera mají jedinci vyrůstající v harmonickém prostředí, které citlivě podporuje touhu po partnerském souţití. Rodiny, v nichţ má své místo realistický optimismus i adekvátní sexuální výchova, jsou 43
Srov. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha : Portál, 2008, str. 312-313. Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 50-51. 44
- 21 -
pozitivním zdrojem motivace i přiměřených ţivotních postojů jedince s postiţením, a jsou proto také předpokladem jeho úspěšnosti jak v ţivotě, tak i v partnerství. Rizikovější skupinu tvoří jedinci vychovávaní systémem ústavní péče, protoţe jim chybí pozitivní vzor. Je proto důleţité věnovat jim včasnou výchovnou péči a terapeutickou podporu psychologa, sociálního pracovníka i speciálního pedagoga. Partnerský a sexuální ţivot těchto lidí je třeba zbavit bariér a to nejen vnitřních (sociálních, ekonomických, komunikačních…), ale i těch, které vychází z předsudků a předpojatosti okolí. Mnozí zdraví lidé vnímají sexualitu lidí s mentálním postiţením jako něco amorálního, nenormálního, zrůdného či nepřirozeného. Je však třeba si uvědomit, ţe naplnit svoji tělesnou i citovou potřebu, která je sdílena s blízkým člověkem, nelze nikomu odepřít.45 Partnerský svazek osob s mentální retardací by se však neměl stát únikem od dosavadních neúspěchů a útočištěm před nepochopením či nezájmem okolního světa, ale má být logickým a pozitivním vyústěním vzájemného a oboustranně přínosného vztahu, ve kterém je přítomna láska, úcta a tolerance . Samozřejmostí by se mělo stát, ţe kaţdý takovýto pár bude mít moţnost konzultace s terapeutem, psychologem, sexuologem a sociálním pracovníkem. Vhodná je i spolupráce s ošetřujícím lékařem a v případech, kdy partneři plánují zaloţení rodiny i odborná rada na pracovišti lékařské genetiky.46
2.3.2 Manželství Pokud chceme uvaţovat o moţném přechodu partnerského vztahu osob s mentálním postiţením do stavu manţelského, je nutné se zabývat právním řádem ČR a to konkrétně Zákonem o rodině, ve kterém jsou stanoveny podmínky uzavření manţelství. Tento zákon říká, ţe manţelství můţe uzavřít pouze člověk plnoletý a způsobilý k právním úkonům. V případě lidí s mentálním postiţením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, není podle § 14 uzavření manţelství moţné. Určitou moţnost uzavřít manţelství mají jedině ti, u nichţ byla způsobilost k právním úkonům pouze omezena. K tomu je však nutné získat povolení soudu, protoţe případy, kdy
45
Srov. NOVOSAD, L., Poradenství : pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním, Praha : Portál, 2009, str. 55-56. 46 Srov. NOVOSAD, L., Poradenství : pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním, Praha : Portál, 2009, str. 59.
- 22 -
k uzavření manţelství dojde bez jeho souhlasu, jsou ošetřeny následujícím paragrafem 14 (5) :47 „Uzavře-li manželství osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, nebo osoba stižená duševní poruchou, která by měla za následek omezení způsobilosti k právním úkonům, bez povolení soudu, vysloví soud neplatnost tohoto manželství na návrh kteréhokoli z manželů. Neplatnost manželství soud nevysloví, jestliže zdravotní stav manžela se stal slučitelný s účelem manželství.“48 Tento zákon sice spatřuje hlavní účel manţelství v zaloţení rodiny a výchově dětí, coţ můţe být pro partnery s mentálním postiţením podmínkou, kterou není moţné naplnit. Soud však můţe přihlédnout k dalším účelům manţelství, jako je potřeba vzájemné lásky a podpory, ekonomického zajištění a souţití ve stáří či nemoci a k uzavření manţelství dát souhlas.49
2.3.3 Rodičovství Rodičovství lidí s mentálním postiţením a všechny otázky s ním související patří k eticky nejzávaţnějším a nejvíce diskutabilním. Nejedná se pouze o otázku plodnosti, ale hovoří se především o rizicích genetického poškození plodu. Nutno jen podotknout, ţe ţeny trpící středním a těţkým postiţením otěhotní jen velmi výjimečně a např. muţi s Downovým syndromem bývají zpravidla neplodní. Vzhledem k otázce dědičnosti je podstatný také fakt, ţe aţ 40 procent dětí narozených rodičům s mentálním postiţením má nepoškozený intelekt.50 Názory na to, zda je přípustné, aby měli tito lidé děti, se velmi různí od docela liberálních aţ po značně represivní. Je nutné si uvědomit, ţe rodičovská práva s sebou přináší i povinnosti. Ten, kdo má „právo“ plodit děti, má i povinnost se o ně řádně postarat. Bohuţel ani prostřednictvím zákona není moţné zajistit, aby všichni rodiče byli ochotni se o své potomky náleţitě postarat. V mnohých
47
Srov.§1-§17 Zákon č. 210/1998 Sb., o rodině. §14 (5), Zákon č. 210/1998 Sb., o rodině. 49 Srov.§1-§17 Zákon č. 210/1998 Sb., o rodině. 50 Srov. Sexualita lidí s mentálním postižením. [online]. Poslední revize 1.4.2002 [cit.25.7.2010]. Dostupný na WWW: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=782 48
- 23 -
rodinách se např. vyskytuje zanedbávání péče o dítě nebo týrání či zneuţívání dítěte a to bez ohledu na výši intelektu rodičů.51 Kritiku rodičovství osob s mentálním postiţením provázejí hlavně dvě obavy. První jak jiţ bylo řečeno je strach z toho, ţe se dítě narodí se stejným postiţením jako mají jeho rodiče a druhá je tvořena nedůvěrou v to, ţe takto postiţení jedinci se dokáţí o dítě řádně postarat a vychovávat jej. Pokud lidé s mentálním postiţením zatouţí po dítěti a sociální pracovník jim poskytuje podporu v oblasti partnerství, je zapotřebí, aby společně s nimi zváţil, nejen rizika toho, ţe se dítě můţe narodit postiţené, ale i to, zda se o dítě dokáţí postarat. Z toho důvodu je také důleţité zjišťovat motivaci, která partnery vede k tomu, ţe chtějí dítě. Mnohdy je jejich představa značně „romantická“, bez toho aniţ by si uvědomovali všechny povinnosti a zodpovědnost, jeţ s sebou narození dítěte přináší. Dalším krokem se stává konfrontace mezi přáním partnerů a jejich reálnými moţnostmi. Současně je také potřeba řešit individuálně otázku antikoncepce. Většinou přicházejí v úvahu stejné antikoncepční prostředky jako u člověka bez postiţení. Je však potřebné zhodnotit u můţu, zda zvládnou techniku bezpečného pouţívání preservativu. Často se také jako o prostředku antikoncepce u lidí s mentálním postiţením diskutuje o sterilizaci, která však můţe zásadně zasahovat do lidských práv. Pro ty, kteří ţijí v partnerství, je nezbytná podpora v ujištění, ţe i kdyţ třeba nebudou mít děti, mohou si navzájem být cennou oporou ve společném ţivotě.52
2.4 Převládající postoje společnosti k sexualitě osob s mentálním postižením I dnes musí často překonávat lidé s mentálním postiţením mnohé předsudky ostatních lidí i vlastní mylné představy týkající se sexuality, přestoţe se postoje ve společnosti k sexualitě těchto lidí v mnoha ohledech změnily. Je to způsobeno nejen posuny v postojích společnosti k osobám se zdravotním postiţením a společenskými vývojovými změnami, ale i změnami v chápání vlastní sexuality člověka.53 Po staletí trvající tabuizaci této problematiky se začínají řešit otázky sexuality lidí s postiţením na vědecké úrovni např. v oblasti sexuálního poradenství, sexuální výchovy či vytváření 51
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 52. 52 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 52-53. 53 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 46.
- 24 -
partnerských vztahů. Je důleţité si uvědomit, ţe psychický vývoj jedince s postiţením probíhá podle stejných zákonitostí jako je tomu u zdravého člověka. Z toho vyplývá, ţe ani v oblasti sexuality nelze hledat nějaká zvláštní specifika a abnormality. Vţdy musíme chápat sexualitu člověka s postiţením ve vztahu k ostatním projevům jeho osobnosti a ve vztahu ke společenskému prostředí, ve kterém ţil nebo ţije. Velmi často jsou tito lidé omezováni v sexuálním ţivotě nejen v důsledku svého postiţení, ale také kvůli negativním postojům společnosti, přičemţ se zapomíná na to, ţe milovat a být milován patří k základním potřebám lidské bytosti, jejíţ naplnění potřebuje člověk s postiţením stejně, jako zdravý člověk, tzn. ţe navazovat partnerské vztahy je pro jedince s postiţením stejně důleţité jako pro zdravé lidi a dokonce ani potřeba sexuální aktivity není většinou nijak sníţena. Toto vyvrací předsudek, ţe osoby s mentálním postižením jsou bez jakýchkoliv sexuálních potřeb.54 Proti tomuto názoru však stojí i opačný extrém, který tvrdí, ţe lidé s mentálním postižením jsou hypersexuální, tedy, ţe jejich sexualita přesahuje běţné hranice. Vţdy se však nejedná o pouhý nedostatek sebekontroly, ale problém můţe spočívat např. v tom, ţe někteří jedinci s mentálním postiţením nedokáţí zvládnout techniku masturbace do té míry, aby dosáhly uspokojení a proto se nachází permanentně ve stavu sexuálního vzrušení, jeţ se pokouší uspokojit. Tento problém by mohla pomoci vyřešit jednoduchá rady nebo názorná ukázka. Zde však vyvstává etický problém v otázce, kdo by měl tyto techniky osobám s mentálním postiţením pomoci zpřístupnit, aby se nejednalo o formu sexuálního zneuţití.55 Jednou z dalších moţných příčin vzniku předsudku o zvýšeném sexuálním pudu lidí s mentálním postiţením mohla být skutečnost, ţe osoby s mentální retardací bývají častěji „pod kontrolou“, coţ znamená, ţe mají sníţenou moţnost vlastního soukromí a proto mohou budit dojem zvýšeného sexuálního pudu. Důvodem zvýšené masturbace můţe být také pocit nudy kvůli nedostatečným podnětům okolí příp. se můţe jednat o reakci na podněty, které není jedinec schopen zvládnout (strach, napětí, pocit samoty a frustrace) a snaţí se je tímto způsobem vytěsnit.56
54
Srov. KRACÍK, J., Sexuální výchova postižené mládeže, Praha : Karolinum, 1992, str. 10. Srov. Sexualita lidí s mentálním postižením. [online]. Poslední revize 1.4.2002 [cit.25.7.2010]. Dostupný na WWW: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=782 56 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 46-47. 55
- 25 -
Masturbace však nemůţe být vţdy a za všech okolností tolerována, je nutné, aby bylo dítěti od raného věku zdůrazňováno, ţe sexuální aktivity patří do soukromí člověka a je nepřípustné provádět je na veřejnosti či za přítomnosti dalších osob. Stejně tak je důleţité být si vědom toho, ţe masturbace v ţádném případě nezastupuje plnohodnotný sexuální ţivot, protoţe se zaměřuje pouze na biologickou stránku sexuality, které chybí duševní a duchovní rozměr uskutečňující se v lásce dvou milujících se osob.57 Nutno ještě podotknout, ţe tyto neţádoucí sexuální projevy se dříve v kolektivních zařízeních ústavní péče řešily farmakologicky - podáváním účinných látek (tzv. „sexuální kastrace“), které potlačovaly vliv vyšších nervových center na sexuální činnost, coţ ovšem vedlo u lidí s mentální retardací k neţádoucím účinkům.58 Často se můţeme také setkat s mylným předpokladem, ţe sexuální potřeby osob s mentální retardací lze utlumit díky fyzicky náročné práci. Není však moţné zuţovat sexuální potřeby pouze na pudovou stránku sexuality, kterou je moţno nahradit „fyzickým vybitím“. I člověk s mentálním postiţením má své sexuální potřeby, touhy, city které potřebuje vyjádřit a naplnit. Nejde pouze o „fyzické sexuální vybití“, ale také o potřebu mít někoho blízkého, potřebu pohlazení, přitulení apod. Mnoho lidí ţije také s přesvědčením, ţe jedinec s mentálním postižením nikdy po psychické stránce nedospěje a zůstává po celý ţivot dítětem. Z toho také vyplývá postoj okolí ke všemu, co souvisí s dospíváním. Třeba názor, ţe není nutná realizace sexuální výchovy, aby zbytečně neprobouzela sexuální touhy. Tato myšlenka je však špatná, protoţe sexuální touhy se projeví i bez sexuální výchovy. Navíc je včasné poučení člověka s mentálním postiţením o všem, co souvisí s jeho vývojem a sexualitou, velmi důleţité jako prevence před mnoha traumatizujícími zkušenostmi např. sexuálním zneuţíváním, předčasným zahájením sexuálního ţivota, nakaţením se pohlavní chorobou či nechtěným otěhotněním. 59 Velmi častou chybou je i aplikace vlastních měřítek na potřeby a vtahy (klientů) mezi lidmi s mentálním postiţením. Vzniká poté předpoklad, ţe pokud má dojít k plnohodnotnému naplnění sexuálního života, musí být součástí intimního vztahu i pohlavní styk. Ne všichni lidé s mentálním postiţením však o pohlavní akt stojí, zvláště jedná-li se o jedince s těţším postiţením. Pokud tedy chceme poskytovat těmto 57
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 47. 58 Srov. KRACÍK, J., Sexuální výchova postižené mládeže, Praha : Karolinum, 1992, str. 26. 59 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 47-48.
- 26 -
lidem v oblasti sexuality a vztahů nějakou podporu, je důleţité nevnucovat jim své představy, ale na prvním místě respektovat jejich vlastní skutečné potřeby.60 Dříve existoval názor, ţe je možno se sexuální problematice jedinců s mentálním postižením vyhnout tím, že se oddělí obě pohlaví. Na tomto principu fungovalo mnoho ústavů sociální péče. Ovšem ani v takto segregovaném prostředí nepřestává být člověk sexuální bytostí a v mnohých případech to pouze vedlo ke vzniku sexuálních odchylek, coţ jen zapříčinilo zrod dalšího předsudku a to, ţe mentální postižení vede k postižení i v oblasti sexuální. Často jsou sexuální odchylky způsobeny nepřirozeností
prostředí,
v němţ
jedinec
vyrůstá, traumatizujícími
zkušenostmi během ţivota nebo nedostatečnou informovaností.61
2.5 Sexuální zneužívání lidí s mentálním postižením Deklarace OSN o právech lidí s mentálním postiţením (viz. příloha 3), ustanovuje, ţe mentálně postiţený má mít v nejvyšší moţné míře stejná práva jako ostatní lidské bytosti, mimo jiné tedy i právo na sexualitu a dostatečnou osvětu v této oblasti. Podstatné je však i to, ţe je tímto dokumentem dáno i právo na ochranu před jakýmkoli vykořisťováním, zneuţíváním nebo poniţujícím zacházením.62 Štěrbová definuje sexuální zneuţívání osob s mentální retardací takto : „U osob s mentálním postižením se rozumí sexuálním zneužíváním každé sexuální nebo sexuálně zabarvené chování nebo sexuální kontakt mezi osobami s mentální retardací a lidmi, kteří jim mají poskytovat ochranu a péči, nebo lidmi, kteří nad nimi mají rozumovou či emoční převahu.“63 Jako sexuální
zneuţívání
se
označují všechny sexuální kontakty, jeţ
neodpovídají kritériu dobrovolnosti a rovnocennosti. Jedná se tedy nejen o sexuální kontakty mezi člověkem s mentálním postiţením a jinou osobou, ale i mezi lidmi
60
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 49. 61 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 48-49. 62 Srov. Deklarace OSN o právech lidí s mentálním postižením. [online]. Poslední revize 13.1.2007 [cit.28.7.2010]. Dostupný na WWW: http://www.helpnet.cz/dokumenty/deklarace-prav/291-3 63 ŠTĚRBOVÁ, D., Sexualita osob s mentálním postižením, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str. 84.
- 27 -
s mentální retardací navzájem, pokud je kontakt nechtěný či pociťovaný jedním z aktérů takovým způsobem, ţe nemá moţnost odmítnout.64
2.5.1 Formy sexuálního zneužívání Sexuální zneuţívání, lze rozdělit do následujících kategorií na formy : 1)
bezdotykové – při těchto sexuálních aktivitách nedochází vůbec k tělesnému kontaktu, jedná se např. o promítání pornografického materiálu, exhibicionismus (jedinec ukazuje své genitálie okolí) apod.
2)
dotykové – dochází při nich k pohlavnímu kontaktu, coţ zahrnuje dotýkání se pohlavních orgánů a prsou, pohlavní styk, orální či anální styk
3)
zvláštní – ty se dále dělí na systémové týrání dětí, kdy je dítě týráno systémem, jeţ měl slouţit k jeho ochraně (jedná se o nepatřičnými zásahy orgánů, institucí i jednotlivých odborníků); sekundární viktimizaci neboli druhotné poškozování, v případech, kdy je výpověď oběti zpochybňována, policejní výslech probíhá opakovaně či necitlivě nebo je výslech proveden za přítomnosti pachatele; organizované zneužívání dětí, coţ jsou aktivity mnoha pachatelů, z nichţ někdo nepatří do rodiny oběti; rituální zneužívání dětí, které je spojené s náboţenským, magickým nebo nadpřirozeným kontextem a Münchhausenův syndrom v zastoupení, u nějţ se jedná o předstírání, zveličování nebo aktivní vytváření příznaků onemocnění, kdy získává dospělá osoba určité výhody např. soucit okolí
4)
komerční – vyuţívání dítěte pro sexuální účely výměnou za peníze či jinou odměnu; jedná se tedy o dětskou prostituci a pornografii a obchodování s dětmi K doplnění je třeba se zmínit jen velmi stručně o syndromu
dětského
přizpůsobení pohlavnímu zneuţití, kdy děti, jeţ uvedly, ţe byly sexuálně zneuţity, své výpovědi odvolávají. Procházejí pěti fázemi: 1. utajování – ten, kdo dítě zneuţil mu zakazuje o tom mluvit; 2. bezmocnost – zvláště, kdy je oběť v péči pachatele; 3. svedení a přizpůsobení – oběť většinou viní sama sebe a aby se přizpůsobila pokračujícímu násilí, aktivuje obranné mechanismy; 4. opoţděné, konfliktní a nepřesvědčivé odhalení – vede k tomu nějaký spouštěcí signál např. zneuţití mladšího sourozence, takto
64
Srov. ŠTĚRBOVÁ, D., Sexualita osob s mentálním postižením, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str. 84
- 28 -
zpoţděné odhalení působí nepřesvědčivě; 5. odvolání výpovědi – často přichází pocit viny a závazku ochránit rodinu, coţ vede k úplnému odvolání výpovědi.65 Kaţdý případ sexuálního zneuţívání je bolestnou zkušeností, jejíţ hloubka a pravděpodobnost rozvoje dlouhodobých následků závisí na mnoha faktorech - o jakou formu zneuţití se jednalo, zda se zneuţívání opakovalo, také citový vztah oběti k člověku, jeţ ji zneuţil hraje podstatnou roli, dále psychosexuální vývoj oběti a také reakce okolí, tzn. zda přijaly výpověď oběti jako pravdivou.66
2.5.2 Rizikové faktory sexuálního zneužívání osob s mentálním postižením Je nutné upozornit na zvýšené riziko sexuálního zneuţívání, jeţ se můţe vyskytovat u lidí s mentální retardací. Větší riziko, ţe tito lidé budou zneuţívání má více důvodů. Jedním z nich je závislost na péči, protoţe jsou většinou při uspokojování svých tělesných či citových potřeb zcela odkázáni na své nejbliţší okolí a současně mají jen velmi skrovné moţnosti dostat se mimo okruh lidí, kteří o ně pečují. Dalším důvodem jsou omezené rozpoznávací a obranné schopnosti. Vzhledem ke svému postiţení, je pro zneuţívaného jedince často nemoţné rozpoznat situaci, ve které dochází k sexuálnímu zneuţívání příp. rozpoznat hranici mezi tím, kdy se např. jedná o tělesnou péči a kdy uţ se objevuje sexuální podtext. Proto se oběťmi sexuálního zneuţívání stávají zvláště děti s mentální retardací především pro svoji niţší vývojovou úroveň (sniţuje se tak moţnost prozrazení pachatele). Lidé s postiţením si také v průběhu svého ţivota mohly projít určitými formami výsměchu, šikany, poniţování či tvrdého fyzického zacházení, pak se můţe stát, ţe proti podobnému chování jiţ nemusí ani protestovat. Většina osob s mentálním postiţením byla také vychovávána k naprosté poslušnosti k dospělým autoritám, proto nedokáží jednat proti rozhodnutí „autority“ i v případě pocitu vlastního ohroţení. Moţným rizikem jsou i zaţité mýty a předsudky, z nichţ některé např. tvrdí, ţe děti s postiţením si sexuální zneuţívání ani neuvědomují nebo je nijak neproţívají.
67
Pravdou je však opak. Mnoho autorů sdílí
názor, ţe pro osobu s mentálním postiţením je sexuální zneuţívání traumatizující záleţitostí po celý ţivot. Pokud chce sociální pracovník, aby se změnil přístup k lidem 65
Srov. VOLFOVÁ, I., KOZÁKOVÁ, Z., VELEMÍNSKÝ, M., Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami, Praha : Triton, 2008, str.18-20. 66 Srov. PÖTHE, P., Dítě v ohrožení, Praha : G plus G, 1999, str. 57. 67 Srov. VOLFOVÁ, I., KOZÁKOVÁ, Z., VELEMÍNSKÝ, M., Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami, Praha : Triton, 2008, str. 14-15.
- 29 -
s mentálním postiţením k lepšímu a zvyšovala se kvalita jejich ţivota, je velmi důleţité, aby jedincům, vystaveným některé formě zneuţívání, pomohl tento zraňující záţitek s citlivostí odkrývat. Je také třeba odtabuizovávat témata sexuality a odkrývat problémy sexuálního zneuţívání v prvé řadě v zařízeních poskytujících sociální sluţby. Zde se můţe bohuţel objevit sexuální zneuţívání ze stran vychovatelů či pracovníků zařízení nebo mezi klienty navzájem. Pracovník poskytující sociální sluţby by měl umět rozeznávat, kdy má tělesný kontakt sexuální podtext a kde se nacházejí hranice intimity při poskytování různých pečovatelských úkonů klientům.68
2.5.3 Signály upozorňující na možné sexuální zneužívání Mnoho jedinců s mentálním postiţením má problémy s vyjadřováním, proto je důleţité, aby si lidé kolem nich všímali varovných signálů upozorňujících na moţné sexuální zneuţívání, zvláště sociální pracovníci, pokud se jedná o osobu pobývající v kolektivních ústavních zařízeních. Mezi těmito varovnými signály se objevují např. časté poruchy spánku, noční můry a děsy, pomočování, strach ze tmy, strach z toho jít na nějaké určité místo příp. být s některým konkrétním člověkem o samotě. Dále to můţe být náhlá změna povahy, nevhodné vyjadřování náklonnosti projevované např. nezvyklým zájmem o genitálie druhých lidí, zjištění pohlavní nemoci, objevení modřin, ztráta nebo náhlý vzrůst chuti k jídlu apod.69 V období puberty se zvláště u osob s mentální retardací mohou vyskytovat přehnané snahy o tělesné sblíţení, jeţ mohou obzvláště bez sexuální osvěty a výchovy přejít aţ do rizikových experimentování, příp. aţ v násilný čin namířený např. proti ostatním klientům v kolektivním zařízení. Je třeba brát na zřetel moţnost, ţe i tyto formy nevhodného chování mohou být signálem toho, ţe dotyčný jedinec je vystaven některé z forem sexuálního zneuţívání.70 Čím hlubší je postiţení, tím hůře se odhaluje sexuální zneuţívání, protoţe člověk s mentální retardací je pokládán za méně důvěryhodného pro svou snadnou ovlivnitelnost, ke které se přidruţují i jiné faktory jako je sníţená srozumitelnost svědectví či potíţe s verbálním vyjadřováním. Stejně jako je obtíţné dokázat sexuální
68
Srov. ŠTĚRBOVÁ, D., Sexualita osob s mentálním postižením, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str. 83-84. 69 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 54. 70 Srov. VOLFOVÁ, I., KOZÁKOVÁ, Z., VELEMÍNSKÝ, M., Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami, Praha : Triton, 2008, str. 16.
- 30 -
obtěţování, tak je také těţké sehnat vhodného terapeuta, který by měl dostačující znalosti nejen z oblasti sexuálního zneuţívání, ale i postiţení klienta.71
2.5.4 Prostředky prevence před sexuálním zneužíváním Jako první krok se musí rozpoznat velikost a závažnost problému, coţ znamená, připustit si rizika zneuţitelnosti lidí s mentální retardací a nepopírat, ţe k sexuálnímu zneuţívání skutečně dochází. Velmi důleţitým bodem je dostatečná informovanost a to nejen formou sexuální výchovy osob s mentálním postiţením, ale také odborníků a širší veřejnosti. K tomu, aby měla sexuální výchova očekávaný výsledek, je totiţ nutná spolupráce s rodiči, vychovateli, pedagogy, sociálními pracovníky, psychology a dalšími odborníky, kteří přicházejí do kontaktu s lidmi s mentální retardací. Hlavní překáţkou v prevenci proti sexuálnímu zneuţívání je také nedostatečné hlášení těchto případů, protoţe napomáhá vytvářet vhodné podmínky pro jeho další realizaci. Je tedy důleţité případy sexuálního zneužívání hlásit. Tomuto můţe napomoci nejen vzdělávání lidí s mentální retardací a těch, kteří jim zajišťují pomoc, ale i vylepšení vyšetřování např. zajištěním bezpečného prostředí pro oběti zneuţívání. Je také doporučováno v případě podezření na sexuální zneuţívání aktéra spíše nahlásit na policii, neţ s ním pouze rozvázat pracovní poměr. Dalším preventivním opatřením je také řádné školení terapeutů. Často bývá zpochybňován přínos psychoterapie pro osoby s mentálním postiţením, zvláště v případech, kdy je jejich postiţení těţké či hluboké. Psychoterapie však má svůj přínos i pro oběti sexuálního zneuţívání mezi lidmi s postiţením, je proto důleţité, aby terapeuti byli seznámeni jak s problematikou sexuálního zneuţívání, tak i mentálního postiţení. Dostáváme se také k otázce nutnosti sexuální výchovy. Aby lidé s mentálním postiţením měli moţnost se sexuálnímu zneuţívání bránit, potřebují vědět, ţe existují určité intimní zóny, kterých se smí dotýkat např. jen lékař, ţe nemají tolerovat ţádné nepříjemné dotýkání a manipulace s jejich tělem, které v nich vyvolávají pocity strachu a obav. Pro lidi s mentálním postiţením je velmi důleţité nacvičit si prakticky, jak sexuální zneuţívání poznat a jakým způsobem na ně reagovat. Musí také vědět, ţe o
71
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 54.
- 31 -
tom, kdo a jak se jich dotýká, mají právo sami rozhodovat. Je také důleţité, aby věděli na koho ze svého okolí se mohou obrátit a říci mu o sexuálním zneuţívání.72
72
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 56-57.
- 32 -
3 Sexuální výchova osob s mentálním postižením a její potřebnost v sociálních službách
Poslední kapitola je zaměřena na oblast sexuální výchovy. Kromě principů, rovin, metod a forem se věnuje i otázkám sexuální výchovy v rodině a vhodným programům sexuální osvěty pro lidi s mentálním postiţením. Vymezuje také nejvhodnější způsoby sexuální výchovy podle hloubky postiţení jedince. Její druhá část se zaměřuje na sluţby sociální péče, které mohou osoby s mentální retardací vyuţívat. Nastiňuje co od těchto sluţeb můţe klient očekávat a proč je pro sociální pracovníky důleţité vzdělání v oblasti sexuální výchovy.
3.1 Sexuální výchova Pro vymezení pojmu sexuální výchova můţe být nápomocná definice vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací, jak jí uvádí Uzel : „Podstatu a cíle sexuální výchovy tvoří vše, co přispívá k výchově celistvé osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní, psychologické a fyziologické zvláštnosti jedinců podle pohlaví a díky tomu zformulovat optimální mezilidské vztahy s lidmi opačného pohlaví.“ 73 Sexuální výchovu lze pojímat ve dvou rovinách, jednak jako jednu z nedílných sloţek celistvé výchovy a jednak v uţším pojetí jako samostatný vyučovací předmět. Pojetí sexuální výchovy se dříve pohybovalo mezi dvěma krajnostmi. Buďto byla zdůrazňována zejména biologická podstata lidské sexuality nebo naopak její psychické a mravní stránky, kdy byla sexuální výchova povaţována za součást výchovy k partnerství, manţelství a rodičovství. V současnosti dochází k prosazování kompromisního přístupu, jeţ respektuje obě zmíněná pojetí a je objektivním obrazem obsahu a poslání sexuální výchovy ve vztahu k roli, kterou hraje v ţivotě člověka.74 73
UZEL IN JANIŠ, K., Učební text k problematice rodinné a sexuální výchovy, Hradec Králové : Gaudeamus, 2008, str. 41. 74 Srov. TÄUBNER, V., JANIŠ, K., Na pomoc studentům a učitelům v sexuální výchově, Hradec Králové : Gaudeamus, 1998, str. 13.
- 33 -
Stává se tedy obsáhlým programem, který se věnuje nejen čtyřem základním oblastem-základům anatomie, fyziologie, pohlavní dospělosti a reprodukci, ale učí i dovednostem jako je podpora a rozvíjení přátelských vztahů, osobní a společenské bezpečí, prevenci zneuţívání, projevům fyzické a emoční důvěrnosti a také schopnostem kontroly a ochrany vlastního těla. Nahlíţet na sexualitu jen jako na pohlavní akt, by znamenalo výrazné omezení a ochuzení člověka. Proto je důleţité, aby komplexní program sexuální výchovy, zvláště v případě osob s mentálním postiţením, zahrnoval nejen základní informace o sexualitě, ale i rozhovory o vztazích, komunikaci a respektu. I v případě, kdy se jedná o sexuální vzdělávání osob s těţkým postiţením, je třeba, aby se výchovný program neomezil jen na otázky pohlavního styku, ochrany před pohlavním zneuţitím či ochrany před sexuálně přenosnými chorobami, ale měl by se věnovat i otázkám proţívání a příp. se zabývat i otázkami, do jaké míry je člověk s těţkým mentálním postiţením schopen účastnit se sexuálních aktivit (ve vztahu k úrovni mentálních a fyzických předpokladů).75
3.1.1 Roviny, principy, metody a formy sexuální výchovy Sexuální výchova by měla probíhat v následujících, vzájemně se doplňujících rovinách: obecně preventivní – zabývá se sexuální fyziologií a anatomií lidského těla, dále také výchovou k rodičovství a získáváním sociálních a komunikačních dovedností bezpečnostní – zahrnuje základy sebeobrany před moţným sexuálním obtěţováním či zneuţíváním, tzn. učí předcházet rizikovým situacím, pomáhá v nácviku schopnosti říci „ne“, radí, jak se zachovat v situacích ohroţení nebo napadení individuálně preventivní – věnuje se poučení o sexuálním chování a jeho projevech, informuje o sexuálních technikách, funkcích antikoncepce, partnerských dovednostech apod. intervenční poradenství – zaměřuje se na řešení akutních problémů partnerské dvojice či jedince76 75
Srov. ŠTĚRBOVÁ, D., Sexualita osob s mentálním postižením, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str.37-38. 76 Srov. NOVOSAD, L., Poradenství : pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním, Praha : Portál, 2009, str. 60.
- 34 -
Trvalejšího a snazšího osvojení poznatků lze dosáhnout za uţití některých forem a metod výchovy. V případě, kdy je jedinec aktivizován, aby se na sexuální výchově sám podílel, je větší pravděpodobnost, ţe si získané znalosti snáze a déle uchová v paměti. Proţitkové techniky navíc umoţňují ţákům poznávat své pocity i pocity spoluţáků. Doporučuje se vyuţívat této aktivizující formy, protoţe sexuální výchova vytváří pro ţivot důleţité zkušenosti a postoje, a proto je zachování jejích poznatků namístě. Za aktivizační metody lze pokládat metody dialogické, problémové, inscenační nebo hrové. Pouţívá se co nejvíce proţitkových forem práce, hraní modelových situací apod. Pokud chceme člověka s postiţením poučovat účelně o sexualitě, je důleţité zjistit, jeho informovanost. V oblasti získaných znalostí o sexualitě se totiţ projevuje rozdílná úroveň daleko výrazněji neţ v jiných oblastech. Výchova se přizpůsobuje mentální úrovni jedince a jeho dosaţené vývojové úrovni. Mimo jiné se zohledňují také specifika týkající se kognitivních emocionálních funkcí osvojovat si znalosti a sociální dovednosti. Důleţité je postupovat malými kroky, klást důraz na názornost a dostatečnou komunikaci, shrnovat a opakovat daná témata, uvádět příklady a situace z reálného ţivota, které si je schopen jedinec představit. Vhodné je pro doplnění učiva vyuţít i obrázkových materiálů, videozáznamů, fotografií či reálných předmětů. Kdykoli to jedinec či vzniklá situace vyţaduje, je třeba vyuţít individuálního přístupu.77 Vedle tradičních výchovných principů existují také specifické principy sexuální výchovy, jejichţ vyuţívání zvyšuje efektivitu výchovy. Jeden z principů je spolupráce s rodinou, protoţe primární úloha v sexuální výchově zůstává na rodině. Je např. vhodné informovat rodiče o obsahu, pouţitých metodách a cílech sexuální výchovy. Jelikoţ sexuální výchova probíhá prakticky neustále, pouze v jiných formách a je součástí výchovných postupů i mimo výchovný záměr, je také dobré uplatňovat princip začlenění do výchovy v širším slova smyslu. Znamená to např. projevovat úctu k mateřství, dodrţovat etiku mezilidských vztahů nebo volit jiné formy chování k dívkám a jiné k chlapcům. Dalším principem je princip vědeckosti, coţ znamená podávat vychovávanému objektivní a pravdivé informace, které jsou přiměřené jeho věku a mentální úrovni. Sexuální výchova se dotýká intimních situací, vztahů a jevů, z tohoto důvodu se jeví jako nezbytné uplatňovat princip důvěry. U vychovávaných se můţe projevovat stud a ostych, a proto je velmi důleţité vytvořit prostředí důvěry a 77
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 353-354.
- 35 -
nikdy neznevaţovat postoje a vědomosti vychovávaného. Mezi vědomostmi chlapců a děvčat by neměl být rozdíl ve znalostech pojmového aparátu. Koedukativní charakter sexuální výchovy z ní činí přirozenou součást ţivota. Pouze citlivá témata jako intimní dotazy či osobní problémy by se měla probírat odděleně příp. individuálně. Mezi další princi patří princip přiměřenosti a individuálního přístupu, kdy se přiměřenost chápe jako dostatečná psychologická, biologická a sociální zralost. Důleţitá je také aktivita a spolupráce vychovávaného a vychovatele a v neposlední řadě i komplexnost a harmonie učiva.78
3.1.2 Programy sexuální výchovy Aby mohlo být úspěšné naplnění cílů sexuální výchovy, je potřeba vytvořit vhodné programy. Můţe se jednat o tradiční program sexuální osvěty nebo o programy individualizované. Skupinové práci s klienty se věnuje tradiční program sexuální osvěty. Práce ve skupině má vést k získání základních znalostí v oblastech anatomie, puberty, masturbace, pohlavních nemocech, těhotenství, narození dítěte apod. Klasický výklad je doplněn různými aktivitami jako je hra a vyprávění, diskuze, filmy… V tématech jsou zahrnuty nejen biologické aspekty sexuality, ale i sociální a emocionální prvky, coţ slouţí ke zvyšování sebejistoty, k budování vztahů a k podpoře sociální interakce a řešení konfliktů. Nevýhodou těchto programů je, ţe berou méně v úvahu individuální potřeby jednotlivce (př.téma homosexuality) a informace, které poskytují, nejsou dostatečně propojeny s klientovým osobním ţivotem (např. znalost toho, k čemu slouţí kondom je neuţitečná v případě, kdy klient neví, kde jej sehnat a jak jej pouţít). Primární je v těchto programech vzdělávání, a proto často opomíjejí podporu vztahů zaloţených pouze na blízkosti druhého člověka. Naproti tomu se individualizované programy sexuální osvěty zaměřují přímo na jednotlivce. Snaţí se zavést znalosti a dovednosti do běţného ţivota klienta. Jejich tvorba není zaloţená jen na jednom iniciátorovi, ale podílí se na nich celý tým lidí, kteří s člověkem s mentálním postiţením pracují (rodina, psycholog, sociální pracovníci, zdravotní personál atd.) Velkou výhodou se stává, ţe kaţdý člověk z týmu má jinou oblast zaměření a svoje vědomosti poskytuje ve prospěch konkrétního klienta s mentálním postiţením. Tento program tak můţe vycházet z minulých zkušeností klienta a doplňovat jeho případné
78
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 349-350.
- 36 -
neznalosti. Vţdy je však potřeba drţet se základních stanovených cílů, ke kterým patří spoluúčast na dění v komunitě, osvojování a prohlubování si mezilidských vztahů, vyjádření volby a sexuální orientace, moţnost naplnit ţivot s důstojností a pokračovat v rozvoji osobních schopností.79
3.1.3 Sexuální výchova v rodině Mnoho rodičů se snaţí své dítě kvůli jeho postiţení ochraňovat a představa intimního vztahu jejich dětí je pro ně nepřijatelná. Kvůli chybnému chápání sexuality, kterou ztotoţňují s plozením dětí, vedou rodiče raději svého potomka k ţivotu bez partnerství, manţelství a rodičovství, protoţe se obávají dědičnosti postiţení. Dospívající, který je zahrnovaný přemírou péče, trpí nejen nedostatkem soukromí, ale i nemoţností navazovat hlubší sociální vztahy s okolím. V rodině, která má dítě s postiţením se také často objevuje zvýšená míra „sexuálního studu“, coţ se projevuje odmítáním všech výchovných přístupů, které připomínají sexualitu. Běţná bývá také snaha prodlouţit dítěti jeho dětství, i přestoţe se tak dostává do rozporu s biologickou i psychickou realitou dospívání.80 Belote vymezuje několik překáţek, které jsou spojeny s předáváním sexuální výchovy: 1)
Pokud se mluví o sexualitě je většinou člověk vyveden z míry a necítí se příliš dobře, má-li sexuální otázky prodiskutovávat, zejména jedná-li se o děti. Mnoho dospělých prošlo výchovou, která vše, co se týká sexuality značně tabuizovala.
2)
Bývá přirozené, ţe pokud druhé něco učíme o sexualitě, nevyhneme se tomu, ţe přineseme (třeba i nevědomě) něco ze svých vlastních zkušeností. To, jak na otázky sexuality reagujeme, bývá dáno mj. naší výchovou, včetně kulturních faktorů, náboţenství, rodinné dynamice a také našimi pozitivními či negativními zkušenostmi z bývalých vztahů.
3)
Málokdo se cítí být kompetentní k výuce tohoto předmětu, zvláště v případě, kdy naše znalosti pochází pouze z vyučování, kterého se nám dostalo a nemáme zájem si dále doplňovat naše vědomosti.
4)
Většinou je těţké přijmout, ţe naše děti příp. osoby, s kterými pracujeme jsou sexuálními bytostmi, hlavně tehdy, pokud se jedná o děti nebo dospívající.
79
Srov. ŠTĚRBOVÁ, D., Sexualita osob s mentálním postižením, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str. 41-42. 80 Srov. KRACÍK, J., Sexuální výchova postižené mládeže, Praha : Karolinum, 1992, str. 12-13.
- 37 -
5)
Stává se také, ţe nám nejsou zcela jasné všechny oblasti, které se k sexuální výchově vztahují. Můţe se jednat o běţné dovednosti v ţivotě, komunikační schopnosti i sociální dovednosti.
6)
Náročné je také zvolit přístup, který by byl pro člověka s postiţením nejvíce vhodný, aby byl dostatečně konkrétní a jasný.81
3.1.4 Obsah sexuální výchovy osob s mentálním postižením podle hloubky postižení Osoby s lehkým mentálním postižením jsou většinou schopni vytvářet sociální i partnerské vztahy a v dospělosti ţít samostatným způsobem ţivota, proto by se obsah jejich sexuální výchovy neměl výrazným způsobem lišit od sexuální výchovy zdravé populace (odlišují se pouze metody předávání znalostí). Pokud je sexuální výchova zanedbána, projevuje se to v nedostačujících hygienických návycích, předčasným pohlavním ţivotem, neschopností vést domácnost a hospodařit s penězi, vychovávat děti apod. Sexuální výchova nedokáţe vyřešit všechny partnerské obtíţe, ale můţe se v mnohém stát oporou. Vzdělávání by mělo probíhat i v oblasti sociální, mělo by poskytovat adekvátní informace, ale také by mělo vést k rozvoji pocitu zodpovědnosti. Platí zde obecné zásady, ţe informace mají být poskytovány v jednoznačné a názorné podobě, je vhodné vyuţívat také hry a dialogu, příp. pracovní (vaření, šití …) či inscenační metody (např. hra s maňásky, hra rolí). Pro správné osvojení vyučované látky se stává nutností pravidelné opakování.82 Lidé se středně těžkým mentálním postižením jsou sice schopni vytvářet sociální i partnerské vztahy, ale téměř vţdy potřebují k samostatnému ţivotu podporu. Trénink sociálních dovedností je významnou součástí jejich sexuální výchovy. Dbát je třeba také na nácvik a dodrţování správných hygienických zásad a péče o tělo. Opět se doporučuje vyuţívat kvůli názornosti různé audiovizuální pomůcky a informace zpřístupňovat ve velmi stručné a jasné podobě. Metody se pouţívají stejné jako u osob s lehkou mentální retardací a také důsledky zanedbání sexuální výchovy jsou prakticky
81
Srov. BELOTE IN ŠTĚRBOVÁ, D., Sexuální výchova a osvěta u osob s hluchoslepotou : příručka pro rodiče a odborníky, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 35-36. 82 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 356.
- 38 -
totoţné (nesprávné hygienické návyky, předčasný pohlavní ţivot, riziko sexuálního zneuţití…)83 Osobám s těžkým mentálním postižením a souběžným postižením více vadami se doporučuje předávat základní informace pomocí názorného materiálu, kterým můţe být třeba modelování z hlíny či plastelíny. Lze vyuţít také kreslení oblečené lidské postavy a postavy bez šatů. Příznivě se jeví i vyuţívání realistických panen s muţskými a ţenskými pohlavními charakteristikami, jednoduchých filmů, plakátů v ţivotní velikosti apod. U osob s hlubokým mentálním postiţením převládá v sexuální výchově učení podmiňováním, kdy jsou podporovány pozitivní vlastnosti a u negativních panuje snaha o jejich odstranění. U jedinců, kteří trpí nejtěţšími formami zdravotního postiţení, se sexuální výchova omezuje pouze na zásady hygieny, stravování a sebeobsluhy.84
3.2 Vybrané sociální služby pro osoby s mentálním postižením Zákon o sociálních sluţbách rozumí sociální sluţbou: „Činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení“85 Mezi pobytové sluţby pro osoby s mentálním postiţením spadají ústavy sociální péče, které se obvykle dělí podle věku uţivatelů na ústavy pro mentálně postiţenou mládeţ (od 3 do 26 let) a ústavy pro dospělé občany s mentálním postiţením (nad 26 let). V současnosti tato péče dostává mnoho podob. Jsou zřizovány ústavy s denním (forma stacionářů), týdenním nebo celoročním pobytem. Tyto ústavy poskytují komplexní zdravotnickou, edukační, terapeutickou a rehabilitační péči. Díky těmto sluţbám má uţivatel zajištěnu řadu potřeb, bohuţel ale hrozí riziko podnětové stereotypie, odkázanost na péči druhé osoby, psychická deprivace a spousta dalších rizik.86 Faktor, který hraje roli při výchově, je stupeň odtrţení jedince od přirozeného 83
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 358. 84 Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 361. 85 §3, Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. 86 Srov. LEČBYCH, M., Mentální retardace v dospívání a mladé dospělosti, Olomouc : Univerzita Palackého, 2008, str. 74.
- 39 -
rodinného prostředí. Je proto příhodnější týdenní pobyt, který poskytuje dostatečnou odbornou péči, aniţ by uţivatele naprosto vytrhl z rodinného prostředí. Při budování těchto domovů je třeba neopomíjet, ţe člověk je celistvou jedinečnou bytostí, která má potřebu se vyvíjet tělesně, duševně ale také společensky. V domovech s celoročním pobytem je nutností kompenzace naprostého či podstatného „výpadku“ rodiny se všemi jejími ţivotně důleţitými funkcemi jako jsou citová pouta a bezpečí, které poskytuje. I přes moderní názory, ţe sluţba má vycházet z potřeb uţivatelů se v těchto zařízeních stále setkáváme s rizikem setrvávání na tradičních modelech, které měly medicínské či ochranitelské sklony, coţ pro klienty znamená, ţe se pracovníci omezují pouze na zajištění jejich fyziologických potřeb a na restriktivní opatření vůči problematickým prvkům v jejich chování. Postoje personálu a jejich přístup ke klientům výrazně ovlivňují osobnostní rozvoj a celkovou kvalitu ţivota lidí s mentálním postiţením.87 Ke smysluplnému strávení volného času a udrţování či rozvoje základních dovedností slouţí také centra denních služeb. Mají rozmanitou náplň od pořádání různých kurzů, výletů, táborů aţ po rozvoj specifických dovedností uţivatele. Za cíl si kladou rozvoj, aktivizaci a stabilizaci jednotlivých uţivatelů.88 Mezi neústavní pobytové sluţby patří chráněné bydlení, které je poskytováno jedincům se zdravotním postiţením v případě, ţe jejich situace vyţaduje pomoc druhé osoby. Jedná se o dlouhodobou pobytovou sluţbu, která má charakter buď individuálního nebo skupinového bydlení. Podle potřeby je moţné vyuţívat sluţeb osobního asistenta. Součástí sluţby je poskytnutí stravy, ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, zprostředkování kontaktů se společenským prostředím, terapeutické, aktivizační a vzdělávací činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Další sociální sluţbou pro osoby, jeţ vyţadují pomoc jiné osoby, je podporované bydlení. Nabízí obdobné sluţby jako chráněné bydlení, jeho specifikum je však v tom, ţe je poskytováno přímo v domácnosti osob s postiţením.89 Chtěla bych nyní popsat podrobněji zmíněnou sociální sluţbu, která je obvykle poskytována v přirozeném sociálním prostředí klienta, a to osobní asistenci. Klade si za cíl podporovat samostatný ţivot a rozvoj zájmů klienta. U lidí s mentální retardací se můţe jednat o formu řízené asistence, kdy cíle asistence definuje rodina či blízká osoba 87
Srov. VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika, Praha : Parta, 2007, str. 228-229. 88 Srov. LEČBYCH, M., Mentální retardace v dospívání a mladé dospělosti, Olomouc : Univerzita Palackého, 2008, str. 75. 89 Srov. ČERNÁ, M. a kol., Česká psychopedie : Speciální pedagogika osob s mentálním postižením, Praha : Karolinum, 2008, str. 182.
- 40 -
klienta (kvůli sníţené schopnosti klienta vyjadřovat svá přání) nebo volnou asistenci, při které se koordinátorem průběhu osobní asistence stává samotný uţivatel. V běţné praxi však většinou dochází k prolínání obou směrů. Význam osobní asistence můţe spočívat v období dospívání zvláště ve vyplňování a strukturování volného času, coţ můţe přispět k vybudování nových vztahů se společenským okolím. Člověk s mentální retardací můţe navštěvovat různé kulturní akce, veřejné instituce, podniky nebo chodit za zábavou. Osobní asistence u jedince s mentálním postiţením obsahuje tři hlavní prvky. Pomáhá kompenzovat postiţení intelektu, podporuje v získávání větší nezávislosti a samostatnosti a usiluje o nácvik a rozvoj dovedností nezbytných k samostatnému ţivotu.90 Výše vyjmenované sociální sluţby měli poukázat na činnosti, jeţ mají zkvalitňovat ţivot lidem s mentálním postiţením. Kdyţ si uvědomíme, ţe sociální pracovník má podporovat, aktivizovat, vzdělávat, pomáhat s navazováním sociálních kontaktů a působit i jako poradce, je nutné si poloţit otázku, zda jsou znalosti z oblasti sexuální výchovy postradatelné. Programy sexuální osvěty připravené pro pracovníky, kteří poskytují vzdělání, výchovu a sluţby osobám s mentálním postiţením hrají významnou roli ve správném fungování celého systému péče o tyto osoby. Jedná se např. o vzdělávací program o sexualitě osob s mentální retardací, který je zakotven v protokolu daného zařízení a jehoţ jsou pracovníci povinni zúčastnit se. Tyto programy zajišťují profesionalitu pracovníků a připravují je na moţnou konfrontaci s řešením problémů týkajících se sexuality klientů.91
90
Srov. LEČBYCH, M., Mentální retardace v dospívání a mladé dospělosti, Olomouc : Univerzita Palackého, 2008, str. 71. 91 Srov. ŠTĚRBOVÁ, D., Sexualita osob s mentálním postižením, Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str.42.
- 41 -
Závěr
Práce se zaměřovala na objasnění významu sexuality v ţivotě lidí s mentálním postiţením a poukazovala na některé problematické a sporné otázky, se kterými jsou společnost i sami lidé s postiţením konfrontováni. Práce načrtla nové pohledy na neúplná a často také chybná stanoviska vůči sexualitě jedinců s mentálním postiţením, dále také představila rizika sexuálního zneuţívání osob s mentálním postiţením a poskytla téţ informace o moţné formě prevence proti těmto neţádoucím jevům. Zdůraznila také funkci a význam sexuální osvěty a to jak lidí s mentálním postiţením, tak i osob s nimi pracujících. Jelikoţ se tato tématika dostala do popředí zájmu teprve v nedávných letech, neexistuje mnoho knih, které by se zaměřovaly konkrétně na sexualitu lidí s mentálním postiţením. Lze spíše naleznou značné mnoţství internetových zdrojů, které se tímto tématem zabývají, ale po podrobnějším přečtení je patrné, ţe mnohé z nich vychází z odborných knih, které jsem vyuţila k vypracování práce. Myslím, ţe sexualita osob s mentálním postiţením je značně široké téma, které nabízí stále nové otázky, často etického rázu, které by bylo jistě velmi prospěšné zpracovat.
- 42 -
Bibliografický seznam
Literatura:
ČERNÁ, M. a kol., Česká psychopedie : Speciální pedagogika osob s mentálním postižením. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2008. 222 s. ISBN 978-80-246-1565-3 JANIŠ, K., Učební text k problematice rodinné a sexuální výchovy. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 2008. 117 s. ISBN 978-80-7041-898-7 JANIŠ, K., Úvod do sexuální výchovy. 1. vyd. Opava : Slezská univerzita v Opavě, 2005. 93 s. ISBN 80-7248-305-6 JANIŠ, K., TÄUBNER, V., Didaktika sexuální výchovy. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 1999. 110 s. ISBN 80-7041-902-4 KOZÁKOVÁ, Z., Psychopedie. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 74 s. ISBN 80-244-0991-7 KRACÍK, J., Sexuální výchova postižené mládeže. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1992. 115 s. ISBN 80-7066-626-9 KREJČÍŘOVÁ, O., HUTYROVÁ, M., Speciální pedagogika 6, 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 54 s. ISBN 80-244-1214-4 LANGER, S., Mentální retardace : Etiologie, diagnostika, profesiografie, výchova. 2. vyd. Hradec Králové : Kotva, 1995. 250 s. ISBN 80-900254-6-3 LEČBYCH, M., Mentální retardace v dospívání a mladé dospělosti. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2008, 248 s. ISBN 978-80-244-2071-4 NOVOSAD, L., Některé aspekty socializace lidí se zdravotním postižením : Kapitoly ze sociologie handicapu. 1. vyd. Liberec : Technická univerzita v Liberci, 1997. 50 s. ISBN 80-7083-268-1 NOVOSAD, L., Poradenství : pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním. 1. vyd. Praha : Portál, 2009. 272 s. ISBN 978-80-7367-509-7 PÖTHE, P., Dítě v ohrožení. 2. vyd. Praha : G plus G, 1999, 186 s. ISBN 80-86103-218 PTÁČKOVÁ, V., KRAUS, J. a kol., Akademický slovník cizích slov. 1. vyd. Praha : Academia, 1998. 834 s. ISBN 80-200-0607-9
- 43 -
SLOWÍK, J., Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2007, 160 s. ISBN 978-80-247-1733-3 ŠTĚRBOVÁ, D., Sexualita osob s mentálním postižením. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, 101 s. ISBN 978-80-244-1689-2 ŠTĚRBOVÁ, D., Sexuální výchova a osvěta u osob s hluchoslepotou : příručka pro rodiče a odborníky. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 84 s. ISBN 80-244-1513-5 ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace : Vzdělávání, výchova, sociální péče. 3. vyd. Praha : Portál, 2006. 200 s. ISBN 80-7367-060-7 TÄUBNER, V., JANIŠ, K., Na pomoc studentům a učitelům v sexuální výchově. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 1998, 50 s. ISBN 80-7041-194-5 VALENTA, M., KOZÁKOVÁ, Z., Psychopedie 1 pro výchovné pracovníky. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 62 s. ISBN 80-244-1187-3 VALENTA, M., MÜLLER, O. a kol., Psychopedie : Teoretické základy a metodika. 3. vyd. Praha : Parta, 2007, 386 s. ISBN 978-80-7320-099-2 VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha : Portál, 2008, 872 s. ISBN 978-80-7367-414-4 VOLFOVÁ, I., KOZÁKOVÁ, Z., VELEMÍNSKÝ, M., Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami. 1. vyd. Praha : Triton, 2008, 76 s. ISBN 978-80-7387-129-1
Prameny: Zákon č. 210/1998 Sb., o rodině. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách.
- 44 -
Internetové zdroje: Deklarace OSN o právech lidí s mentálním postižením. [online]. Poslední revize 13.1.2007 [cit.28.7.2010]. Dostupný na WWW : http://www.helpnet.cz/dokumenty/deklarace-prav/291-3 Maslowova pyramida potřeb. [online]. Poslední revize 1.6.2008 [cit.20.7.2010]. Dostupný na WWW: http://zrcadlo.blogspot.com/2008/06/maslowova-pyramida.html Sexualita lidí s mentálním postižením. [online]. Poslední revize 1.4.2002 [cit.25.7.2010]. Dostupný na WWW: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=782
- 45 -
PŘÍLOHA 1 Klasifikace úrovně rozumových schopností podle Wechslera IQ 130 a výše 120 aţ 129 110 aţ 119 90 aţ 109 80 aţ 89 70 aţ 79 69 a níţe
Klasifikace inteligence Značně nadprůměrná Nadprůměrná Mírně nadprůměrná Průměrná Podprůměrná Hraniční inferiorita Slabomyslnost (mentální retardace
- 46 -
% v populaci 2,2 6,7 16,1 50 16,1 6,7 2,2
PŘÍLOHA 2
Moţnosti vzdělávání
Poruchy citů a vůle
Komunikace a řeč
Poruchy psychiky
Poruchy motoriky
Somatická postiţení
Neuropsychický vývoj
Průvodní jevy mentální retardace. Mezi uvedenými skupinami existují plynulé přechody i poměrně výrazné interindividuální rozdíly v jednotlivých schopnostech. Lehká (IQ 50-69) Omezený, opoţděný
ojedinělá
Mentální retardace Středně těžká Těžká (IQ 35-49) (IQ 20-34) Omezený, výrazně Celkově omezený opoţděný
Častá, častý výskyt epilepsie
Častá,neurotické příznaky,epilepsie
Opoţdění Výrazné opoţdění, motorického vývoje mobilní
Časté stereotypní automatické pohyby,výrazné porušení motoriky Výrazně omezená schopnost všech schopností
Hluboká (IQ nižší než 20) Výrazně omezený
Velmi častá,neurologické příznaky, kombinované vady tělesné a smyslové Většinou imobilní nebo výrazné omezení pohybu
Sníţení aktivity psychických procesů, nerovnoměrný vývoj, funkční oslabení, převládají konkrétní, názorné a mechanické schopnosti
Celkové omezení, nízká koncentrace pozornosti, výrazně opoţděný rozvoj dovedností sebeobsluhy
Schopnosti komunikovat většinou vytvořena, opoţděný vývoj řeči, obsahová chudost, časté poruchy dotkání stránky řeči Afektivní labilita, impulsivnost, úzkostnost, zvýšená sugestibilita
Úroveň rozvoje řeči je variabilní;někteří jedinci jsou schopni sociální interakce a komunikace, verbální projev často bývá chudý, agramatický a špatně artikulovaný Nestálost nálady, impulzivita, zkratkovité jednání
Komunikace převáţně neverbální, neartikulované výkřiky, případně jednotlivá slova
Rudimentární nonverbální komunikace nebo nekomunikují vůbec
Celkové poškození afektivní sféry, časté sebepoškozování
Těţké poškození afektivní sféry, potřebují stálý dohled
Vzdělání na základě speciálního vzdělávacího programu
Na základě speciálních programů (pomocná škola)
Vytváření dovedností a návyků, rehabilitační třídy
Velmi omezené (individuální péče)
- 47 -
Těţké poruchy všech funkcí
PŘÍLOHA 3
Deklarace OSN o právech lidí s mentálním postižením Deklarace byla vyhlášena na Valném shromáţdění OSN dne 20. prosince 1971. Valné shromáţdění vyhlašuje tuto deklaraci o mentálně retardovaných a současně ţádá národní a mezinárodní organizace, aby zabezpečily, ţe tato deklarace bude slouţit na ochranu těchto práv: 1. Mentálně postiţený má mít v nejvyšší moţné míře stejná práva jako ostatní lidské bytosti. 2. Mentálně postiţený má právo na zdravotní péči a vhodnou fyzikální terapii, jakoţ i na takovou výchovu, readaptaci a vedení, které mu umoţní rozvinout v maximální moţné míře jeho moţnosti a schopnosti. 3. Mentálně postiţený má právo na ekonomické zabezpečení a slušnou životní úroveň. Má plné právo podle svých moţností produktivně pracovat nebo se zabývat jinou uţitečnou činností. 4. Pokud je to moţné, má mentálně postiţený žít v kruhu své vlastní rodiny nebo v rodině opatrovníka a účastnit se různých forem společenského ţivota. Proto má být rodině, ve které ţije, poskytována pomoc. Je-li jeho umístění do specializovaného zařízení potřebné, mají být prostředí a podmínky ţivota v něm tak blízké normálním podmínkám ţivota, jak je to jen moţné. 5. Mentálně postiţený má právo na kvalifikovaného opatrovníka, pokud to vyţaduje ochrana jeho dobra a zájmů. 6. Mentálně postiţený má právo na ochranu před jakýmkoli vykořisťováním, zneužíváním nebo ponižujícím zacházením. Je-li předmětem soudního stíhání, má mít právo na zákonný proces s plným uznáním svého stupně odpovědnosti, který vyplývá z jeho mentálního stavu. 7. Jestliţe někteří postiţení nejsou schopni účinně vyuţívat souhrnu svých práv v důsledku hloubky svého postiţení a jestliţe se ukáţe potřeba omezit tato práva buď částečně, nebo úplně, pak musí postup pouţívaný za účelem omezení nebo zrušení těchto práv chránit postiţeného zákonně proti jakékoli formě zneuţití. Tento postup by měl být zaloţen na hodnocení kvalifikovaných znalců, kteří by posoudili sociální způsobilost postiţeného. Omezení nebo zrušení práv má být podrobeno periodickým revizím a musí být odvolatelné u vyšších institucí.
- 48 -
