Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce. Sociální a charitativní práce

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Sociální a charitativní práce

Bc. Dagmar Brandsteinová

Náboženské postoje sociálních pracovníků a dobrovolníků v hospicu diplomová práce

vedoucí práce: Michal Umlauf ThLic. 2012

Prohlášení Prohlášuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně, a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

V Olomouci dne:

Bc. Dagmar Brandsteinová

Poděkování Děkuji panu Michalu Umlaufovi, ThLic. za rady při vedení diplomové práce. Můj dík patří také pracovníkům hospice v Chrudimi a v Červeném Kostelci, kteří mě přijali mezi sebe, a umoţnili mi tak napsat tuto práci.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 TEORETICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 9 1. Vymezení pojmů ........................................................................................................... 9 1. 1 Zdraví a nemoc ....................................................................................................... 9 1.2 Umírání a smrt......................................................................................................... 9 1. 3 Kvalita ţivota ....................................................................................................... 10 2. Hospic ......................................................................................................................... 11 2.1 Hospicová péče a její formy .................................................................................. 11 2.3 Fáze umírání .......................................................................................................... 13 3. Znaky hospicové péče ................................................................................................. 16 3. 1 Paliativní medicína ............................................................................................... 16 3.2 Multidisciplinární tým pomáhajících .................................................................... 17 3. 3 Dobrovolníci v hospicu ........................................................................................ 17 4. Smrt v minulosti i současnosti .................................................................................... 19 4. 1 Filosofické pojetí smrti ........................................................................................ 19 4.2 Smrt v moderní společnosti ................................................................................... 20 4.3 Proces umírání a posmrtné rituály v minulosti a současnosti ............................... 22 5. Smrt a náboţenství ...................................................................................................... 24 5.1 Podstata a původ náboţenství ............................................................................... 24 5. 2 Smrt v pojetí velkých světových náboţenství ...................................................... 25 5.3 Smrt a vzkříšení v křesťanství............................................................................... 27 5.4 Eutanazie ............................................................................................................... 29 6. Sociální práce a osobnost sociálního pracovníka v hospicu ....................................... 32 6. 1 Východiska sociální práce v hospicu a její etické aspekty .................................. 32 6.2 Osobnost a uplatnění sociálního pracovníka v hospicu ........................................ 34 6.3 Vztah sociální práce a náboţenství ....................................................................... 34 6. 4 Spiritualita sociálních pracovníků ........................................................................ 36 7. Shrnutí ......................................................................................................................... 38 VÝZKUMNÁ ČÁST ...................................................................................................... 40 8. Cíl výzkumu a výzkumné otázky................................................................................ 40 9. Metodologie výzkumu ................................................................................................ 41

10. Prostředí výzkumu .................................................................................................... 43 10.1 Hospic v Chrudimi .............................................................................................. 43 10. 2 Hospic Aneţky České v Červeném Kostelci ..................................................... 43 11. Popis výzkumného souboru ...................................................................................... 45 12. Způsob zpracování dat .............................................................................................. 46 13. Analýza dat ............................................................................................................... 47 13. 1 Rozhovory .......................................................................................................... 47 13. 2 Pozorování.......................................................................................................... 55 14. Výsledky výzkumu ................................................................................................... 57 15. Diskuse a zhodnocení výzkumu ............................................................................... 59 Závěr ............................................................................................................................... 61 Seznam literatury a pouţitých zdrojů ............................................................................. 64 Abstrakt ........................................................................................................................... 68 Abstract ........................................................................................................................... 69 Přílohy

„Jen, když se napijete z řeky ticha, budete opravdu zpívat. Až dosáhnete vrcholu hory, teprve pak začnete skutečně stoupat. Až si země učiní nárok na vaše údy, teprve pak budete opravdu tančit.“ Chalíl Dţibrán Prorok

Úvod Téma smrti a umírání, které úzce souvisí s posláním hospiců, je v současné společnosti tabu, stejně jako nemoc a stáří. Často kolem sebe slýcháme, ţe člověk má myslet pozitivně, být zdravý, krásný a úspěšný. Tento trend se pochopitelně těţko slučuje s nemocí a bolestí. I utrpení však patří do našich ţivotů stejně jako radost, krása a vitalita. Je moţné říci, ţe se všichni s bolestí a nemocí v nějaké podobě setkáváme, ať uţ u sebe nebo u svého blízkého. Umírání a smrt je pak konečným údělem kaţdého člověka, a tomu nakonec nezbývá, neţ se s tím smířit. Dnes má smrt na rozdíl od minulosti, kdy člověk doţíval doma v kruhu nejbliţších, institucionalizovanou a odcizenou podobu. Lidé své poslední okamţiky tráví v nemocnicích nebo léčebnách dlouhodobě nemocných, kde nemají soukromí, ale zároveň jsou v tak těţké chvíli sami. Právě z tohoto nazření se zřejmě zrodila myšlenka hospice a paliativní medicíny. Vychází z pochopení, ţe smrt patří k ţivotu a v umírání jako jeho poslední části má být prostor pro rozloučení, odpuštění, vyřešení veškerých záleţitostí umírajícího na tomto světě. Důleţitý je respekt k osobnosti člověka a k jeho právu ţít aţ do konce důstojně. Nemocný a umírající nepotřebuje, aby byl prodluţován jeho často uţ bolestný ţivot, ale spíše útěchu a přítomnost člověka, který s ním promluví a je připraven být s ním v posledních chvílích ţivota. Doprovodit umírajícího je krásný, ale obtíţný úkol. Lidé v terminálním stadiu mají své specifické potřeby, jejichţ pořadí silně ovlivňuje jejich aktuální situace. Kromě biologických, psychologických, a sociálních, zde vstupují do popředí dlouho opomíjené potřeby duchovní. V hospicu nebo i v jiném zařízení pro nemocné, můţe za účelem naplnění těchto potřeb působit kněz nebo pastor. Osoby, které pečují o osoby v terminální fázi, by však měli být také nějakým způsobem připraveny.

Mnoho

pacientů odmítá setkání s duchovním, který v zařízení působí, z důvodu svých individuálních náboţenských postojů. Přesto si potřebují s někým promluvit o smyslu 6

ţivota a spirituálních otázkách. Tím, od koho očekávají odezvu, můţe být sociálních pracovník nebo dobrovolník. Předpokladem pro tuto práci je i to, jaký postoj pomáhající zaujímá ke smrti, s kterou se při doprovázení často setkává, tedy zda sám přijal fakt vlastního neodvratného konce. Pokud se má člověk alespoň částečně smířit se smrtí a dokonce jí být nablízku, potřebuje podle mého názoru víru v něco vyššího. To ukazuje na velký duchovní rozměr práce v hospicu. Zajímalo mě, zda se tento fakt promítá také do osobnosti sociálních pracovníků a dobrovolníků, kteří v takovém zařízení působí. Propojení sociální práce s náboţenstvím či spiritualitou je téma poměrně nové a diskutované. Mají sociální pracovníci věnovat této oblasti větší pozornost? Logicky se ukazuje, ţe ano, protoţe je všeobecně uznáváno, ţe potřeba duchovního proţívání patří k člověku, a ten je přece objektem i subjektem sociální práce. Motivem k napsání diplomové práce na toto téma bylo v jistém smyslu přispět do této diskuze. Hlavním cílem bylo zjistit, zda a jak se v sociální práci v hospicu, která by měla mít vzhledem k cílové skupině ke spiritualitě a náboţenství blízko, toto propojení skutečně projevuje, a jaký to má vliv na přístup pomáhajících k umírajícím klientům i proţívání blízkosti smrti. Na základě výše uvedeného jsem odvodila dílčí cíle, které realizuji pomocí výzkumných otázek, na něţ jsem hledala odpovědi během empirického šetření. Práce je rozdělena na dvě části. V teoretické rozvíjím s pomocí odborné literatury základní témata související s hospicem a sociální prácí, které se v něm realizuje. Popisuji formy i základní znaky kvalitní hospicové péče. V souvislosti se zaměřením práce se věnuji smrti v pojetí velkých světových náboţenství s důrazem na křesťanství, a samozřejmě otázce propojení sociální práce s teologií. Zabývám se také spiritualitou sociálních pracovníků. Navazující empirická část se zaměřila na osobnost sociálních pracovníků a dobrovolníků v hospicu právě v souvislosti s náboţenstvím a spiritualitou. Cílem výzkumného šetření bylo zjistit, zda zdrojem jejich motivace pro působení v hospicu je víra, jak to případně ovlivňuje jejich práci. Mým záměrem nebylo dozvědět se konkrétně, jakého jsou pomáhající vyznání, šlo mi především o to, zda mají nějaký vztah k Bohu či lidskému přesahu. Dalším cílem bylo zmapovat, zda sociální pracovníci a dobrovolníci v hospicu o spirituálních otázkách hovoří s klienty, a jestli mají znalosti o různých náboţenstvích.

7

Výzkum jsem prováděla kvalitativní metodou s technikou rozhovorů a pozorování. Probíhal ve dvou vybraných hospicích v Chrudimi a v Červeném Kostelci, kde jsem absolvovala několikadenní stáţe a podílela s respondenty přímo na péči o klienty. V empirické části přináším odpovědi na výzkumné otázky a zároveň porovnávám obě zařízení z hlediska cílů výzkumného šetření. Doufám, ţe výsledky budou přínosem v otázce sebepojetí sociální práce, o němţ se v poslední době často hovoří, a přinesou sociálním pracovníkům důvod zamyslet nad vlivem, který spiritualita můţe mít na jejich práci při chápání potřeb klientů, ale také jejich vlastních.

8

TEORETICKÁ ČÁST

1. Vymezení pojmů V první kapitole jsou vymezeny některé pojmy, jeţ se vztahují k tématu práce, jako je zdraví, nemoc, smrt, umírání a kvalita ţivota. Další pojmy jako například hospic, sociální práce, náboţenství či spiritualita budou vysvětleny průběţně v dalších kapitolách, které o nich budou podrobněji pojednávat.

1. 1 Zdraví a nemoc Zdraví znamená pro kaţdého důleţitou ţivotní hodnotu. Není zřejmě lehké ho přesně definovat, protoţe můţe vyjadřovat subjektivní pocit konkrétní osoby. Podle světové zdravotnické organizace lze zdraví označit jako stav biologické, psychické a sociální pohody. V poslední době se přidává ještě aspekt ekologický a spirituální, tedy duchovní. Je-li člověk nemocen, potřebuje vyváţenou péči, coţ znamená, ţe je nutné věnovat pozornost všem těmto oblastem (Haškovcová, 2000, s. 25). Z výše uvedené defince zdraví vyplývá, ţe nemoc nelze vnímat jako „pouhé“ somatické potíţe. Je dokonce pravděpodobné, ţe ty jsou nakonec důsledkem například duševní, sociální či duchovní nepohody a znamenají konkrétní signál a volání po nápravě. Dahlke a Dethlefsen (2000, s. 14) konstatují, ţe slovo nemoc by mělo být vlastně uţíváno v jednotném čísle, protoţe neexistuje choroba srdce, jater či ţaludku. „Zdraví a nemoc jsou singulární pojmy vztahující se ke stavu člověka, ne k orgánům nebo částem těla“.

1.2 Umírání a smrt Smrt je koncem ţivota kaţdé lidské bytosti. V lékařském pojetí je definována jako stav nezvratných změn v mozku vedoucích k selhání center, které řídí dýchání a krevní oběh. Nelze se však takto omezit pouze na tělesnou stránku a z tohoto hlediska je velmi obtíţné ji přesně popsat, neboť je osobní a promítá se v ní jedinečnost kaţdé člověka. Ovlivňuje ji struktura jeho osobnosti, věk, jeho sociální zázemí, minulost i představy o budoucnosti. Stejně tak subjektivní a neopakovatelný je proces umírání (Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005, s. 195 a 196, podle Svatošová). 9

Pomalé umírání je povaţováno za utrpení, teprve nedávno se o něm začalo hovořit také jako o fázi posledního úkolu a zrání člověka (Haškovcová, 2000, s. 90). V různých kulturách a dobách jsou umírání a smrt pojímány odlišně. V naší kultuře jsou v současnosti doménou medicíny (Matoušek, 2008, s. 192). Znamená to, ţe lidé nejčastěji umírají v cizím nemocničním prostředí v osamělosti pod dohledem lékařů a v péči zdravotnického personálu bez rodinného zázemí a soukromí (Chadima, 2007, s. 68). To má jistě vliv na proţívání této poslední fáze ţivota. Smrt a umírání jsou vnímány pouze negativně. Provází je strach, nepochopení a absence tolik potřebného smíření.

1. 3 Kvalita života Kvalita lidského ţivota je ovlivněna subjektivnímu proţívání kaţdé osoby. Matoušek (2008, s. 92) označuje tento pojem jako komplexní kritérium k hodnocení efektivity sociální péče. Zahrnuje širokou oblast zdraví, sociálního zázemí, mezilidských vztahů a podobně. Lze ho měřit různými nástroji (škála sebehodnocení, dotazník, strukturovaný rozhovor) vţdy však v závislosti na postoji člověka, kterého se měření týká. Kvalitu ţivota konkrétního jedince v podstatě nelze odhadnout na základě nějakých kritérií, neboť to co jednoho dělá nespokojeným, druhého můţe naplňovat štěstím. „Důležité je, že bychom nikdy neměli vynášet soudy o kvalitě života druhého člověka.“ (Peck, 2001, s. 26).

10

2. Hospic Následující dvě kapitoly se podrobněji zabývají hospicem i jeho hlavním posláním. Jsou zde popsány formy hospicové péče. Důleţité je také seznámit se s tím, jaké potřeby má dlouhodobě nemocný a umírající člověk, i s jednotlivými fázemi umíraní, jak je rozděluje dr. Kübler – Rossová.

2.1 Hospicová péče a její formy Hospic můţeme popsat jako zařízení, kde doţívají své poslední dny nevyléčitelně nemocní lidé stejně jako například v nemocnici, od níţ se ale podstatně liší, a to v postoji ke svým pacientům. Jako hospic byl původně ve středověku označován útulek nebo útočiště pro poutníky, kteří zde dostali nocleh, jídlo i ošetření, pokud to bylo třeba. Hospice postupně zanikaly a jejich myšlenka se obnovuje v polovině 18. století, kdy byla v Dublinu a Corku z iniciativy Mary Aikdenheadové zřízena zvláštní nemocnice pro umírající, jeţ dostala název hospic. Největší rozmach hospicového hnutí však nastal aţ v druhé polovině 20. století zásluhou zdravotní sestry Cicely Saundersonové, která se zasazovala za práva umírajících a vedla první hospic moderního typu, jenţ byl v roce 1967 otevřen v Londýně. V České republice vznikl první hospic v roce 1995 v Červeném Kostelci a jeho zakladatelkou byla lékařka Marie Svatošová (Haškovcová, 2000, s. 47). „Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné neopakovatelné bytosti.“ (Svatošová, 1999, s. 123). Klient tu není vnímán pouze jako nemocný pacient, ale v kontextu celé své osobnosti s vědomím, ţe historie jeho ţivota má vliv na to, jak z něj odchází (Bajer, 2010, s. 14). Cílem péče je především umoţnit mu klidnou, důstojnou smrt, pokud moţno bez bolesti a pocitu osamělosti (Kopřivová, 2010, s. 4). Lékařská intervence je tu zaloţena především na paliativní medicíně. Pomoc je poskytována nejen umírajícímu, ale také jeho rodině i dalším blízkým (Matoušek, 2008, s. 70). Hospicová péče můţe mít několik forem v závislosti na konkrétních podmínkách. Také v této oblasti je třeba vycházet z principu subsidiarity, tedy ţe pomoc je poskytována aţ ve chvíli, kdy nestačí síly konkrétního jedince či jeho nejbliţšího okolí. (Misconiová, 2006, podle Manuál pro poskytovatele domácí péče). Ideální formou pomoci umírajícímu je domácí hospicová péče. Bohuţel ne vţdy stačí jen tento způsob, neboť často naráţí na hranice moţností rodiny. Pro péči o nemocného

11

nejsou vhodné podmínky, například dostatek prostoru v bytě, ale nejčastějším omezením je neznalost a neodbornost rodinných příslušníků (Svatošová, 1999, s. 127). Další formou je ambulantní hospicová péče, jeţ je určena pro plně nebo alespoň částečně mobilní pacienty, kteří nepotřebují péči na lůţku ani domácí ošetřování a mohou vyhledat pomoc u odborníků, například v ordinaci lékaře (Misconiová, 2006, podle Zdravotnické noviny, 1997, s. 3 – 6). Semiambulntní hospicová (stacionární) péče znamená, ţe nemocný je ráno přijat k dennímu pobytu ve stacionáři, kde zůstává určitou dobu, dokud péči znovu nepřevezme rodina. Tento typ pomoci je vhodný pouze pro pacienty, kteří bydlí v blízkém okolí stacionáře. Vţdy záleţí na domluvě, konkrétních podmínkách a aktuálním stavu nemocného (Svatošová, 1999, s. 127). Lůţková hospicová péče je vyuţívána, kdyţ není moţné poskytovat pomoc jinou z výše uvedených forem. Důvody pro ni bývají stejné jako u stacionárního způsobu, ale není moţné kaţdodenní dojíţdění. Pokud je klient přijat k pobytu v hospicu, neznamená to ještě, ţe sem přišel zemřít. Nemocní přicházejí i na krátkodobé pobyty a opakovaně, vţdy dobrovolně ve chvíli, kdy sami cítí, ţe je to pro ně nejlepší. Rodinní příslušníci mohou za svým blízkým přijít kdykoliv, trávit s ním i několik dní a pomáhat personálu s ošetřováním. Také prostředí hospice nemívá nemocniční charakter, ale má připomínat spíš domov s dostatkem soukromí pro kaţdého klienta. V hospicu jsou k dispozici nejrůznější pomůcky (například polohovací lůţka, zvedáky). Prostory by měli být bezbariérové, a měla by zde kromě společenských prostor fungovat také kaple (Svatošová, 1999, s. 129 a 130).

2.2 Potřeby nemocného a umírajícího Znalost potřeb nemocného a umírajícího člověka je základem kvalitní péče v hospicu. Jak uvádí Svatošová (1999, s. 17), důleţité je orientovat se v základních pojmech a ujasnit si cíl. Tím můţe být úplné uzdravení, zmírnění útrap v nemoci nebo důstojné umírání a doprovázení při něm. Pomoc však musí být poskytována také s ohledem na konkrétní potřeby klienta v celém procesu pomoci a doprovázení. Z tohoto pohledu je základem vnímat osobnost jedince holisticky, jako bytost bio-psycho-sociálně-spirituální. Psycholog V. E. Frankl hovoří o tělesně-duševně-duchovní totalitě (Jankovský, 1995, s. 15). „ Domnívám se, že 12

by se člověk dal definovat jako rozmanitost v jednotě. Vzdor vší jednotě a celosti bytosti označovanéné jako člověk existuje rozmanitost dimenzí, do nichž se rozprostírá. (Frankl, 1995, s. 14). Lidské potřeby se tak dělí na biologické, které se týkají především těla. Je třeba se postarat o dostatečný příjem jídla i tekutin, o vyměšování, teplo i pravidelnou hygienu, zajistit klid pro nerušený spánek. Další kategorií jsou potřeby psychologické, jeţ znamenají především respekt k lidské důstojnosti, lásku, pochopení, i vytvoření pocitu bezpečí. Sociologické potřeby vycházejí z faktu, ţe člověk je společenský tvor a přichází z nějakého prostředí. Také nemocný chce mít kontakt s rodinou, informace ze svého okolí. Často potřebuje pomoci s některými problémy, které způsobil nečekaný atak choroby. Odešel od nedokončené práce, má obavy o finanční zabezpečení rodiny. Velmi důleţitý je čtvrtý typ potřeb, a to spirituální, jeţ představují přirozenou lidskou touhu po smyslplnosti vlastní existence (Svatošová, 1999, s. 22 a 23). Péče o pacienta znamená naplňování všech těchto potřeb. Pořadí jejich důleţitosti se však v průběhu nemoci mění. Na začátku jsou v popředí spíše ty biologické i psychologické. V poslední fázi má však umírající hlavně potřeby spirituální. Otázka smyslu ţivota je aktuální právě s vědomím blíţícího se konce. Spirituální dimenze osobnosti byla dlouho opomíjena a teprve v posledních letech se v souvislosti s ní hovoří o pastýřské péči. Nejedená se, jak by se na první pohled zdálo, pouze o pomoc pro věřící a o udělení svátosti nemocných – poslední pomazání, ani o nějaké přesvědčování k víře. Smíření a odpuštění potřebuje nakonec kaţdý člověk, i ten který v Boha nevěří. Pastýřská péče znamená v první řadě to, ţe umírající můţe své myšlenky a obavy z blíţícího se konce někomu sdělit a nebude v těţké chvíli sám. Jde o blízkost, sdílení a doprovázení (Jankovský, 1995, s. 144). V této souvislosti je nutné zmínit se také o potřebě pravdy i víry ve zlepšení a uzdravení. Pacient má právo znát svůj stav a informace musí získat ve správný čas, kdyţ je na ně připraven. V takové chvíli falešné utěšování ani zlehčování situace není pomocí, ale také je třeba mít na paměti, ţe nikdo nemůţe předem vědět, jak vše dopadne, a ţe naděje zůstává vţdy (Svatošová, 1999, s. 34 – 35).

2.3 Fáze umírání Fáze umírání popsala lékařka, psychiatrička Elisabeth Kübler Rossová, která je také mezinárodně uznávanou odbornicí na thanatologii, nauku o umírání a smrti. Jejich fází 13

umírání má pro pomáhající velký význam, neboť od kaţdé z nich se odvíjí přístup k pacientovi i způsob péče. První z nich Rossová (1992, s. 15) pojmenovává jako zavírání očí před skutečností a osamění. Tato fáze je nazývána také „negace“ a šok“. Postiţený nemůţe ani nechce uvěřit, ţe fakt těţké nemoci a moţnost blízké smrti se týká právě jeho. Většina lidí reaguje po sdělení o zhoubné chorobě slovy: „Já? To není moţné“. V této chvíli není dobré odporovat, ale trpělivě vyčkat, aţ se pacient nějakým způsobem se skutečností alespoň trochu vyrovná a bude schopen o ní mluvit. Druhou fází je většinou zloba. Po odeznění počátečního šoku přichází vztek a pocit ublíţenosti. Pacient se ptá: „Proč právě já? Je naštvaný na celý svět a svoji zlost si vybíjí na nejbliţším okolí. Nemoc a její symptomy ho omezují a berou mu mnoho z toho, co má rád. Nejlepším přístupem je nechat ho odreagovat a pochopit ţe za jeho chováním je především snaha dát najevo, ţe ještě ţije a je tady s námi (Rossová, 1992, s. 24 a 25). Vyjednávání je podle Rossové (1992, s. 45 a 46) třetí fází, která je vlastně pokusem o oddálení nevyhnutelného. Pacient většinou slibuje, ţe pokud se doţije určité události, například svatby dítěte, smíří se a uţ nebude nic chtít. Někdy je za uzdravení ochoten čímkoli zaplatit, hledá zázračné léky, spoléhá na pomoc různých léčitelů a „čarodějů“. I tady je třeba ze strany pomáhajícího trpělivosti a ochoty naslouchat. Zřejmě není na místě zasahovat příliš do soukromí klienta, ale zároveň je dobré snaţit se ho ochránit před podvodníky (Svatošová, 1999, s. 29). V následující fázi deprese si nemocný uţ nedokáţe a nechce nic nalhávat a prochází obdobím smutku. Trpí stále častějšími příznaky choroby. Deprese bývá reaktivní a přípravná. První vychází z obavy například o zajištění z rodiny, z potřeby vypořádat všechny své záleţitosti. Nyní je důleţité poskytnout konkrétní pomoc, třeba poradit při sepsání závěti, kontaktovat právníka, přivézt osobu, s kterou chce umírající vyřešit svůj vztah. Deprese přípravná je reakcí na vědomí velké ztráty. Klient pak potřebuje jen vyjádřit svoji bolest a samozřejmě to, aby ho někdo s účastí vyslechl (Rossová, 1992, s. 46 a 50). Poslední etapou před smrtí je souhlas, kdy člověk dochází ke smíření. „Fáze souhlasu nesmí být chápána jako šťastný stav, je ale osvobozena od krutých pocitů. Zdá se, že bolest odešla, nastává čas klidu před dlouhou cestou, jak to vyjádřil jeden pacient.“ (Rossová, 1992, s. 67). Smíření není totéţ co rezignace, která je projevem určité prohry. Naopak souhlas je přijetí nevyhnutelného s vnitřním klidem, odvahou a 14

důstojností. V této chvíli klient potřebuje „jen“ hřejivou, mlčenlivou lidskou účast (Svatošová, 1999, s. 28). Jednotlivé fáze, tak jak byly popsány, nemusí přicházet v uvedeném pořadí. Někdy se vracejí, střídají, pacient můţe během jedno dne projít několika z nich. Navíc kaţdým z těchto období procházejí také blízcí umírajícího. Největší oporu potřebují zpravidla v poslední fázi, protoţe souhlas často povaţují za rezignaci (Svatošová, 1999, s. 27). Někteří pacienti bohuţel nedosáhnou smíření a odcházejí ve fázi zloby nebo hlubokého smutku, coţ můţe být způsobeno i tím, ţe jejich potřeby nebyly pochopeny a nedostalo se jim dostatečné pomoci. Je pravda, ţe starší klienti, jeţ mají pocit smysluplně proţitého a uzavřeného ţivota, odcházejí lehce a v klidu, oproti jiným, mladším, kteří ještě chtěli ţít naplno. Ti potřebují mnohem více porozumění a opory ze strany pomáhajícího, kdyţ jednotlivými fázemi procházejí (Rossová, 1992, s. 68).

15

3. Znaky hospicové péče Záměrem této kapitoly je podrobněji popsat podstatné znaky hospicové péče, především důkladněji vysvětlit pojem paliativní medicína. Cílem je téţ zdůraznit význam multidisciplinárního týmu a působení dobrovolníků v hospicu.

3. 1 Paliativní medicína Paliativní medicína neodmyslitelně patří k pomoci umírajícím. Pokud máme dobře pochopit podstatu myšlenky hospicové péče, je třeba vědět více o tomto lékařském oboru. Podle definice Světové zdravotnické organizace paliativní medicína je celostní péče o pacienty s progresivním, pokročilým, onemocněním s malou nadějí na uzdravení, kdy onemocnění nereaguje na kurativní léčbu a nejvyšší prioritou je utlumení bolesti a dalších obtíží, psychologických, sociálních a spirituálních problémů.“ (Student, 2006, s. 38). Sláma a Vorlíček (2007, s. 25) ji popisují podobně, jako aktivní péči, která je určena lidem nevyléčitelně nemocným, v pokročilém nebo konečném stádiu choroby s tím, ţe nejdůleţitější přitom je zmírnit jejich utrpení tělesné i duševní. Cílem kurativní léčby je dosáhnout remise, čili úplného uzdravení. Pokud to není moţné, paliativní léčba chce pomoci nemocnému udrţet kvalitu ţivota co nejdéle. Její název se odvozuje od latinského slova pallium, coţ znamená plášť nebo pokrývka. Symbolizuje tak sílu hojivé roušky, která zakrývá účinky nevyléčitelné nemoci, i kdyţ původně bylo myšleno poskytnout pomoc všem, kteří „zůstali na mraze“, čili opuštění, v bídě a nesnázi. Ačkoli je nejstarším známým oborem medicíny, větší pozornost v novodobé historii získala aţ v 2. polovině 20. století. V České republice byla uznána dokonce aţ v roce 2003 (Martinek a kol., 2008, s. 149). Paliativní péče je obor interdisciplinární, protoţe vyuţívá znalosti a zkušenosti různých specialistů (onkologů, internistů, chirurgů, kardiologů) a předpokládá spolupráci nejen mezi nimi, ale také se zdravotníky, sociálními pracovníky i duchovními, stejně jako spoluúčast rodiny pacienta. Mezi její základní principy patří kromě jiţ zmiňované snahy o udrţení kvality ţivota, respekt k důstojnosti, k přáním a hodnotám a jedinečnosti kaţdého pacienta. Nabízí téţ podporu rodině a přátelům umírajícího (Sláma a kol., 2007, s. 25 – 26).

16

Závěrem je dobré poznamenat, ţe tento obor je součástí zdravotní péče a platí tedy pro něj stejné právní předpisy jako pro jiné oblasti ve zdravotnictví (Sláma a kol., 2007, s. 323).

3.2 Multidisciplinární tým pomáhajících Další aspekt péče, který je třeba i jen krátce zmínit, je multidisciplinární způsob poskytování sluţby umírajícím. Důleţitým kritériem kvalitní hospicové sluţby je mezioborový tým. Znamená to, ţe pacientům jsou k dispozici kromě lékaře a zdravotníků i sociální pracovníci, duchovní, právníci, a také odborníci na různé druhy terapie a relaxace, například na muzikoterapii, arteterapii (Student, 2006, s. 40). Poţadavek na multidisciplinární podporu v hospicu vychází z nutnosti naplnit všechny potřeby klienta z fyzické, psychické, sociální i spirituální dimenze jeho osobnosti. Předpokladem opravdu dobré týmové spolupráce je i tady stejně jako jinde komunikace a vzájemný respekt mezi spolupracovníky. V hospicovém týmu je kaţdý jeho člen platný a méně důleţité jsou v něm hierarchie a přísně vymezená specializace. Spojovacím článkem by tu měl být sociální pracovník, který se má ujmout role koordinátora pomoci i úkolu komunikovat s rodinou (Student, 2006, s. 52 - 53).

3. 3 Dobrovolníci v hospicu Dobrovolníci jsou právoplatnou, přesto moţná někdy nedoceněnou součástí týmu pomáhajících. Jejich zapojení do péče o nemocné a umírající je dalším kritériem dobré hospicové péče. Zákon o dobrovolnické sluţbě, který vstoupil v platnost 1. ledna 2003, definuje mimo jiné dobrovolnictví jako činnost, při níţ dobrovolník poskytuje pomoc nezaměstnaným,

osobám

sociálně

slabým,

zdravotně

postiţeným,

seniorům,

příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilí, jakoţ i pomoc při péči o děti, mládeţ a rodiny v jejich volném čase. Dobrovolníkem se podle této legislativní normy pak můţe být osoba starší 15 let, pokud vykonává sluţbu na území České republiky a osoba starší 18 let, pokud působí v zahraničí (Zákon o dobrovolnické sluţbě č. 198/2002 Sb.). 17

Dobrovolnictví znamená lidskou pomoc druhému v těţké ţivotní situaci, představuje velkou společenskou hodnotu a je projevem občanské zralosti. Pro organizace, jejichţ cílem je poskytovat jakoukoli sociální podporu, můţe být dobrovolník velkým přínosem, protoţe zvyšuje kvalitu sluţby a přináší do ní dobrou náladu a změnu. Je však nutné s dobrovolníky pracovat, motivovat je, ocenit jejich práci a poskytnout jim zpětnou vazbu (Tošner, 2003, s. 6 a 12). Výše uvedené zásady platí i o vyuţití dobrovolníků v hospicu. Student (2006, s. 71) uvádí, ţe dobrovolníci tu velice přispívají k odtabuizování smrti a umírání. Jejich role však musí být objasněna a potřebují vedení. Také Svatošová (1999, s. 134) k tomuto tématu poznamenává, ţe bez dobrovolníků se neobejde ţádný hospic, protoţe právě oni v něm vytváří prostředí, které se přibliţuje láskyplnému domovu na rozdíl od nemocnice. Podmínkou však je, ţe na dobrovolníka musí být stoprocentní spolehnutí.

18

4. Smrt v minulosti i současnosti Pomáhající v hospicu se poměrně častěji neţ v jiné oblasti sociálních sluţeb setkávají se smrtí, coţ je pro ně psychicky jistě velmi náročné. Při zvládání této zátěţe jim můţe mimo jiné pomoci to, ţe o ní budou mít hlubší pojem. Smrt lze totiţ nazírat z různých úhlů a člověk od počátku hledá její smysl stejně jako svoji podstatu. Následující kapitola se stručně věnuje filosofickému vysvětlení smrti v různých obdobích historie, ale především jejímu pojetí v moderní společnosti a porovnání přístupu, který k ní člověk zaujímal v minulosti a současnosti.

4. 1 Filosofické pojetí smrti Filosofie je věda velmi stará a často je povaţována za základ všech věd ostatních. Zabývá se výkladem světa a především člověka, smyslem i konečností jeho existence. Chápání smrti vycházelo téměř vţdy z pojetí lidské podstaty. V antické filosofii převládalo objektivní myšlení a ve středu zájmu bylo zkoumání světa, ale uţ tady dochází k sebevýkladu člověka v učení řeckých filosofů Platóna a Aristotela (Coreth, 1996, s. 21). Oba popisují lidskou podstatu na základě vztahu mezi duší a tělem. Podle Platóna jsou duše a tělo od sebe odděleny. Duše je věčná a vrací se po smrti do jediného skutečného světa idejí. (Scherer, 2005, s. 134). „Platón je první, kdo se snažil dokázat nesmrtelnost duše filosoficky.“ (Coreth, 1996, s. 23). Toto učení se později snaţil překonat Aristoteles, který byl přesvědčen, ţe duše a tělo jsou jedním ve vzájemném poměru látky a formy, přičemţ duše je činným ţivotním principem (Papica, 1998, s. 29). Starověká filosofie ovlivnila i myšlení středověku. Otázka oddělenosti duše a těla je dále rozvíjena. Na Aristotela navazuje Tomáš Akvinský, podle kterého duše je spojena s tělem. Má dvě formy, z nichţ jedna je nesmrtelná. Protichůdný názor měl Augustin, který byl ovlivněn Platónem (Coreth, 1996, s. 135 – 136). Novověká filosofie přinesla změnu v chápání lidské podstaty. Podle ní je člověk středem svého subjektivního poznání. Její představitel René Descartes radikálně oddělil tělo a duši a vyloučil dokonce i moţnost jejich vzájemného působení (Coreth, 1996, s. 29 a 136). „Smrt je pro Descarta jen konec stroje, který nazývá naším tělem. Smrt nemůže duši nijak uškodit. Je to čistě tělesné dění. Myšlení je netělesné a stojí na sebeuvědomění samo v sobě.“ (Scherer, 2005, s. 167).

19

Problém ducha a hmotného těla je charakteristický pro celou filosofii novověku. Na jedné straně je tu racionalismus, který se zaměřuje na duchovní stránku a člověka vidí jako myslící subjekt. Omezenost lidského poznání se snaţí překonat idealismus, který staví do popředí absolutní rozum. V protikladu k racionalismu i idealismu stojí anglický empirismus připouštějící pouze materiální, vědecky a objektivně poznatelnou skutečnost. Na něj navazuje později materialismus, v jehoţ pojetí je člověk jen zanikající hmota a také veškeré dění a bytí je hmotné (Coreth, 1996, s. 30 a 32). Toto přesvědčení v podstatě dále rozvádí Karel Marx. Podle něho je člověk jen součást společenských neboli výrobních vztahů. Smrt nad ním vítězí, a nesmrtelný je pouze jako rodová bytost (Scherer, 2005, s. 230 – 232). Ještě větší obrat směrem k člověku přináší moderní existencialismus, jenţ se rozvíjí ve 20. století. Nezabývá se problémem duchovní a materiální stránky, ale podstatu vidí ve zkušenosti člověka se sebou samým. Ten proţívá svoji existenci, vnímá svoji bezmoc, nicotnost a konečnost (Coreth, 1996, s. 37 – 38). Podle Martina Heideggera, který je přiřazován k tomuto filosofickému směru, přináší vědomí konečnosti úzkost, jeţ je základním určení bytí a jedinou cestu pro člověka vidí v autentickém ţivotě a přijetí této úzkosti jako jeho sebeuvědomění (Papica, 1998, s. 35).

4.2 Smrt v moderní společnosti Existenciální filosofie i materiální světový názor měly velký vliv na dnešní pojetí smrti a umírání. Na jedné straně tu zůstává věčná otázka po smyslu lidské existence, na druhé chápání člověka jako pouhého stroje. Vědecké objevy ani rozum, jehoţ chvála započala v novověku, neznamenaly, ţe se lidstvo vykoupilo ze stínu smrti. Člověk sám cítí, ţe mnoho kolem něj i v něm je racionálně nepostiţitelné a stejně tak nejisté jako jeho budoucnost. Obavy z neznámého, nemoţnost neţít v úzkosti, stejně jako civilizační změny ho vedou ke konzumnímu způsobu ţivota, v němţ se však jen stále víc odcizuje sám sobě a propadá se hlouběji do beznaděje (Papica, 1998, s. 34). Reakcí na vědomí vlastní konečnosti je v podstatě nakonec její odmítnutí. Lidé mají pochopitelný strach z neznámého, a proto se smrti bojí. Tak tomu bylo vţdy, ale člověk se ji dnes na rozdíl od minulosti snaţí vytěsnit ze svého vědomí. Původcem této teze je Max Scheler. Hovoří se o racionálním a vědeckém pojetí smrti (Scherer, 2005, s. 35).

20

Na podobném základě pak s tímto fenoménem pracuje i sociologie. Předmětem zkoumání není samotná konečnost existence a otázka, zda je něco po ţivotě, ale především jak lidé vnímají a proţívají vědomí své neodvratné smrti. Faktem však je, ţe ta zůstává společenským tabu. Hytych (2008) popisuje proces a výsledky dlouholetého výzkumu sociální reprezentace smrti na Srí Lance a v České republice. Uţ na začátku autor konstatuje, ţe většina jiných autorů, kteří se tímto tématem zabývají, se shoduje na tom, ţe smrt je vytěsňována z veřejného prostoru. Píše, ţe například Foucault přirovnává způsob zacházení moderních západních společností se smrtí k postoji, jenţ se ukazuje v oblasti „ne-rozumu“, šílenství. Na úrovni psychiky jedince jde o mechanismy racionalizace a bagatelizace, na úrovni společnosti pak lze hovořit o institucionalizaci smrti s mechanismy sociální kontroly v organizacích. „Obojí má pro dnešní společnost pachuť nepříjemného a nenormálního, jelikož společensky akceptované a uznávané je mládí, racionalita a výkon.“ (Hytych, 2008, s. 20) V tradičních společnostech se umíralo doma za přítomnosti celé rodiny. To mělo vliv na pojetí smrti jako obměny generací i na její snadnější přijetí. Současnému člověku je smrt uzavřena za zdmi zařízení k umírání určených, a tak pro něj zůstává neznámá a tím i obávaná (Giddens, 1997, s. 34). Odmítání reflektovat svoji smrtelnost nakonec ukazují i výsledky výše zmíněného Hytychova výzkumu. Autor dochází k závěru, ţe je třeba zastavit ono „mizení vědomí smrti“. Dotazovaným českým respondentům, jak vyplynulo z rozhovorů, většinou chybí moţnost na toto téma s někým mluvit. Podle Hytycha (2008, s. 183 a 184) je tedy třeba zaměřit se na komunikaci a vytvářet prostor pro sdílení, v němţ můţe být z velké části eliminován pocit ohroţení z toho, co je společenské tabu. Giddens (1997, s. 33, podle Rossová, 1987) navíc poukazuje na to, ţe je třeba osvětlit ještě další aspekty vztahující se k tomu tématu. Uvádí, ţe strach ze ztráty a bolesti, o kterých lidé nejvíc mluví v reakci na otázku, čeho se na smrti obávají, jsou jen částečnou odpovědí. Člověk si totiţ podvědomě smrt spojuje jen s něčím špatným a těţkou nemoc vidí jako trest. Můţe ji však vnímat jako příleţitost k osobnímu růstu. Najít smysl ţivota, který vede k zániku i v bolesti a smutku, jeţ provázejí tento konec, je těţké. Přesto je to moţná právě naše utrpení, které je oním smyslem, protoţe v něm rosteme, stáváme se bohatšími, lidsky většími (Frankl, 1995, s. 109). A tak i smrt můţe mít smysl, protoţe ji lze chápat jako dovršení a zhodnocení ţivota (Hennzel, 1997, s. 9).

21

4.3 Proces umírání a posmrtné rituály v minulosti a současnosti Změny, kterými v průběhu dějin prošel postoj ke smrti, stejně jako názory na podstatu a smysl ţivota, měly svůj vliv na samotný proces umírání i veškeré zvyky a rituály, které byly se smrtí spojeny. Následující kapitola se a stručně věnuje tomuto tématu a jejím záměrem je ukázat alespoň některé rozdíly v tom, jak lidé umírali dříve a nyní. Tradice spojené s umíráním se často objevují v lidové kultuře. Smrt byla od pradávna spojována s představou duše, jeţ opouští tělo a je nositelkou věčnosti. Důkazy o tom, ţe okamţik smrti byl vnímán jako zásadní, aţ zázračná proměna, můţeme najít ve starých písních i básních. Od pradávna téţ lidé věřili, ţe po smrti člověk zaplatí za své hříchy, a pokud v ţivotě konal zlo, neocitne se jeho duše v ráji věčné blaţenosti, ale v pekle či očistci. Zvykem a téměř povinností ţivých tak bylo zmírnit trest a pokusit se duši vykoupit například vykonáním nějakého rituálu nebo vyřčením určitého slova (Navrátilová, 2004, s. 145 a 159) „Křesťanství přineslo víru v možnost pomáhat duším zemřelých z očistcových muk sloužením mše svaté a vroucí modlitbou“. (Navrátilová, 2004, s.160). Ve středověkém myšlení byla smrt přirozenou a přijímanou součástí ţivota, očekávána s klidem, povaţována za spravedlivou. Dokonce bylo za zcela běţné povaţováno jakési předjímání blíţícího se konce. I kdyţ i tenkrát panovala víra, ţe nikdo nezná den a hodinu své smrti, byla patrná snaha ji předvídat pomocí různých znamení a předtuch (Navrátilová, 2004, s. 168 a 181). Pro tehdejšího člověka byl dokonce problém přijmout smrt rychlou a zcela nečekanou. „Náhlá smrt narušovala řád světa, v nějž každý věřil, byla nesmyslným nástrojem náhody, jenž na sebe někdy bral podobu Božího hněvu. Proto lidé náhlou smrt považovali za hanebnou a potupnou.“ (Ariès, 2000, s. 23). Takové pojetí je přesným opakem toho, jak si své poslední chvíle ideálně představuje moderní člověk, který nechce nic vědět o svém blíţícím se konci. Současný svět povaţuje za nejlepší smrt náhlou, neuvědomovanou a bezbolestnou, při níţ nezbývá čas na strach, bohuţel však také ani na rozloučení a vyrovnání (Hennzel, 1997, s. 10). Před umírajícím často všichni tají, ţe brzy zemře. O smrti se nemluví a většinou se jí lidé zabývat nechtějí (Giddens, 1997, s. 33). Přirozené pojetí smrti v minulosti se projevovalo také tím, ţe byla veřejná, coţ přetrvalo aţ do konce 19. století. Člověk umíral uprostřed nějakého shromáţdění lidí, které si často sám zavolal. Kdyţ k nemocnému přicházel kněz, mohl k jeho lůţku 22

přistoupit kdokoli, i kdyţ ho rodina ani neznala. Aţ ve 20. století lidé umírají pod dohledem lékařů v samotě nemocničního pokoje (Ariès, 2000, s. 32 a 33). Ke smrti patřilo také okázalé oplakávání mrtvého. Původní motivací bylo odehnat zlé démony, zapudit duši zemřelého a znemoţnit mu návrat či případnou pomstu, především však přitom docházelo k očistnému vyjádření emocí (Navrátilová, 2004, s. 247). Ukazuje to na další rozdíl ve vnímání věcí kolem odchodu ze ţivota. Současný člověk nechce i neumí projevit svůj ţal, i kdyţ je to pro něj uzdravující. Chybí mu rituální návod a domnívá se, ţe tyto emoce musí potlačit, aby snad někoho nepohoršil. Pozůstalý takřka v celém západním světě musí svoji bolest proţívat jen v skrytu, ne na veřejnosti, coţ je přesným opakem toho, co se ţádalo v minulosti (Ariès II., 2000, s. 338). Z poznatků o tom, jak dříve lidé pojímali umírání v porovnání se současností, nelze neţ konstatovat, ţe nad dnešním člověkem smrt zvítězila, přestoţe nebo zřejmě právě proto, ţe se k ní obrátil zády. I kdyţ ţije svůj ţivot pohodlněji díky vědeckým poznatkům, a přestoţe si dokázal mnohé uzpůsobit dle svých představ, smrt si nepodrobil. Jak uvádí Ariès (2000, s. 44), nelze si myslet, ţe dříve byla smrt divoká a člověk ji postupně ochočil. Je to naopak, ochočená a milosrdná byla přijímaná smrt v minulosti.

23

5. Smrt a náboženství Smrt i umírání mají velmi blízko k náboţenství, neboť v něm, ať uţ je to v jakékoli formě, vyjadřuje člověk svůj vztah k čemusi tajemnému, co je jeho samotnou podstatou a zůstává jí i po jeho smrti. Vzhledem k tématu práce je důleţité věnovat tomu, jak se smrtelnost či nesmrtelnost člověka prezentuje v různých náboţenstvích. Tato kapitola se ve svém závěru zabývá také problematikou eutanazie.

5.1 Podstata a původ náboženství Z pohledu do historie vyplývá, ţe náboţenské chování je silně spojeno s fenoménem člověka. V kaţdé lidské společnosti nacházíme jeho projevy v podobě uctívání a různých obřadů (Holm, 2008, s. 9). Pokud si však poloţíme otázku, čím je, jak ho definovat a vymezit, zjišťujeme, ţe odpověď není jednoduchá a příliš jednoznačná. I kdyţ to není úplně výstiţné, lze ho označit, za vztah člověka k posvátnému, účast na náboţenských projevech a rituálech, vyjádřením poměru k transcendentálnímu, tedy k něčemu vyššímu, co ho přesahuje. Nemusí to být však nutně bůh, neboť ne kaţdé náboţenství si ono transcendentno představuje v této podobě (Nešpor, Luţný, 2007, s. 15). Náboţenství se v ţivotě člověka nějak manifestuje. Kromě jiného se projevuje v jeho názorech na vlastní smysl existence, které se vztahují ke schopnosti myslet a ptát se po původu sebe sama, coţ k lidské bytosti patří (Holm, 2008, s. 9). Právě z toho snad lze odvodit jeho původ. Podle některých tezí vychází jen z lidského strachu ze smrti a z přírodních dějů, které dávný člověk neuměl vysvětlit, a tak je připisoval působení nějaké vyšší síly boha či bohů. Tento výklad není moţné povaţovat za zcela správný, protoţe samotné náboţenství je starší neţ představa boha, ale hlavně stará náboţenství jsou všechna kolektivní a vyznačují se společným slavením, rituály i obětováním (Sokol, 2004, s. 69). Tady se ukazuje další rys typický pro kaţdé náboţenství a to, ţe existuje vţdy v sociálním kontextu. Je záleţitostí nějaké skupiny, nikoli pouze jednotlivce. Poskytuje tak člověku nejen odpověď na otázku po smyslu jeho ţivota i smrti, ale na bázi společného projevování víry tvoří pro něj i nějakou sociální roli, návod chování, tedy způsob, jak má tímto ţivotem jít. Zároveň se také projevuje na úrovni duchovního záţitku, který je individuální. To vše umoţňuje člověku proţít pocit soudrţnosti i vlastní identity (Holm, 2008, s. 19 – 21).

24

V náboţenství nelze vidět pouze reakci na pocit strachu. Pravěký člověk neuměl vysvětlit mnohé kolem sebe. Přírodních dějů se bál, zároveň však jimi mohl být fascinován. Například bouřka ho děsila, ale většinou ji přeţil, a zaţíval tak vděčnost. Ta je základem kaţdého náboţenství, které ţivot oslavuje jako dar, jenţ navzdory občasnému utrpení přetrvává a není odsouzen k zániku (Sokol, 2004, s. 69 a 74).

5. 2 Smrt v pojetí velkých světových náboženství Pravděpodobně nejstarším dodnes ţivým náboţenstvím je hinduismus, i kdyţ pro mnohé je spíše filosofickým systémem a způsobem ţivota. Hinduismus je povaţován spíš za polyteistické náboţenství, neboť se v něm objevuje více bohů, či lépe řečeno vyjádření boha, kterého ale vnímá úplně jinak neţ jiné náboţenské systémy. Pro hinduismus je jedinou a opravdovou existencí Brahman a celé stvoření je pouze jeho projevem. Účelem ţivota je pochopení této skutečné podstaty a splynutí s ní. Podle hinduistického učení sansáry duše přicházejí na svět stále znovu a jejich pozemský ţivot je určován zákonem karmy. Znamená to, ţe činy z minulého ţivota ovlivňují ţivot současný, a ten se znovu promítá do ţivota budoucího. Pokud tedy člověk páchá zlo a jeho karma je poznamenána hříchy, bude znovu zrozen třeba i na niţší úrovni bytí. Pro hinduismus je ideálem vyvázání se z tohoto koloběhu a konečné osvobození duše v nirváně (Ma´ súmiánová, 1996, s. 13, 14 a 17). Hinduisté vidí nemoc jako projev nesouladu v rodině. Za dobrou smrt povaţují, pokud si je člověk svého umírání vědom. Věří, ţe má odcházet v klidu a s boţím jménem na rtech. Pokud toho není schopen, měl by někdo z příbuzných nebo duchovní mistr být s ním, zpívat a číst z posvátných spisů (Dom, 2010). Podobné učení o koloběhu ţivota a karmě vyznává i buddhismus, který se vyvinul v mezích hinduismu jako reformátorské hnutí. Také podle této víry se člověk mnohokrát znovu narodí v různých existenčních podobách určených kvalitou jeho předchozích ţivotů (Ma´ súmiánová, 1996, s. 61 a 62). Hinduismus i buddhismus se svým výkladem podstaty světa, člověka, smrti i posmrtného ţivota podstatně liší od dalších velkých světových náboţenství, která jsou monoteistická, vyznávají tedy pouze jednoho boha. Historicky nejmladší je islám. Jeho počátky spadají do 7. století n. l., kdyţ se Muhammadovi, jednomu z obyvatel města Mekky, kde lidé uctívali mnoho bohů a ţili v hříchu, zjevil archanděl Gabriel se svým poselstvím. Muhammad, který se poté stal 25

prorokem, začal kázat monoteistické náboţenství. Posvátnou knihou islámu je Korán, který mimo jiné říká, ţe po smrti oddělí duši od těla anděl smrti Izra´il. V islámu existuje představa o posledním soudu, kdy bude zváţena kniha skutků kaţdého člověka. Hříšní lidé skončí v pekle, spravedliví se dostanou do nebe, které má v islámském pojetí podobu rajských zahrad s potoky vína, mléka a medu. (Ma´ súmiánová, 1996, s. 100, 101, 103, 107 - 108). Podle islámské víry není vhodný projev smutku pozůstalých, protoţe to mrtvému přináší utrpení. Po smrti je provedena očista těla a jeho nabalzamování. Nad hrobem je pronášena pohřební modlitba a vedoucí obřadu před zasypáním pošeptá mrtvému do ucha šahádu, tedy vyznání víry. (Svitáková, 2005) Jedno z velkých náboţenství, na jehoţ tradici se islám vyvinul, je zřejmě nejstarší monoteistický systém judaismus. Jeho kořeny lze najít v semitských pohanských kultech. Tato víra se postupně změnila v uctívání jediného Boha Jahveho. K posvátné literatuře patří Tanach, zvaný téţ Hebrejská bible nebo Starý zákon rozdělený na Tóru, kanonické knihy Proroků a Spisy (Ma´súmiánová, 1996, s. 43 – 44). V raném judaismu nelze najít mnoho o smrti a posmrtném ţivotě. Hebrejská bible nehovoří o nesmrtelné duši, ale pouze o temném místě zvané Šeol, kam sestupují všichni mrtví a zůstávají tu ve stavu neustálého spánku. Hebrejská bible v některých částech konkrétněji pojednává o všeobecném vzkříšení lidstva, při kterém nad kaţdým Bůh vynese konečný rozsudek. Jedni povstanou k věčnému ţivotu, druzí k věčné hrůze. Poté Bůh vyšle potomka krále Davida, aby na zemi ustanovil Jeho království, v němţ věrní a spravedliví oţiveni duchem Boţím budou ţít v klidu a míru (Ma´súmiánová, 1996, s. 46 – 47 a 51). Důleţitou tradicí judaismu je oslava sabatu, který pro všechny ţidy znamená čas odpočinku od pátečního západu slunce do sobotní noci. V tento čas je kaţdý týden zakázána jakákoli práce (Keene, 2003, s. 48 – 49). Sabat je však moţné porušit, pokud se jedná o sluţbu u lůţka umírajícího. V jeho blízkosti je zapálena svíce, nesmí zůstat sám a měl by vyznat své hříchy. U mrtvého se potom recituje poţehnání, je ponechán osm minut o samotě, a poté mu nejstarší potomek zavře oči i ústa, ruce mu poloţí podél těla. Aţ do pohřbu by měl s mrtvým někdo být a předčítat ţalmy (Svitáková, 2005) .

26

5.3 Smrt a vzkříšení v křesťanství Na ţidovské učení především v otázce příchodu nového krále a Boţího království navazuje křesťanství. Toto náboţenství je v současném západním světě nejrozšířenější a jeho odkaz určitým způsobem stále velmi ovlivňuje ţivot moderního člověka. Z tohoto důvodu je mu věnována celá následující podkapitola. Křesťanství je dnes, jak bylo jiţ poznamenáno, největším náboţenstvím na světě. Počet stoupenců se odhaduje na dvě miliardy. Jsou však rozděleni do více neţ 20 000 různých církví a denominací. Největší je římskokatolická církev, po ní následuje protestantství. Všichni křesťané věří, ţe získají ţivot věčný skrze Jeţíše Krista, který je povaţován jak za syna Boha, tak syna člověka. (Keene, 2003, s. 86 – 87). Posvátnou knihou křesťanů je sbírka spisů zvaná Bible, která se dělí na Starý zákon, jenţ se v podstatě shoduje s Hebrejskou biblí, a Nový zákon, který obsahuje 27 dokumentů sepsaných brzy po Jeţíšově smrti. Kromě apokalyptické knihy Zjevení, 21 dopisů připisovaných svatému Pavlovi z Tarsu, Skutků apoštolů jsou to také čtyři evangelia, z kterých pramení nejvíce informací o Jeţíšovi (Ma´súmiánová, 1996, s. 75). Odhaduje se, ţe se narodil kolem roku 4 před n. l., ale přesné datum není známo. V té době Ţidé očekávali příchod Mesiáše, jak to předpovídalo jejich písmo (Keene, 2003, s. 86 – 87). Jeţíšovo zrození, ţivot i smrt jsou spojeny s tajemstvím a mají svůj hluboký význam. Podle Janova evangelia skutečný jeho původ je „Otec“ a i sám Jeţíš pravil, ţe nepřišel sám od sebe, ale od toho, který je pravdivý (Ratzinger, 1991, s. 183). Ve Starém zákoně je Bůh pojímán jako Otec národů, Stvořitel i Pán světa. V Novém zákoně se ukazuje ještě zcela jinak, a to v osobě Jeţíše Krista, jenţ je jeho vyslancem (Ratzinger, 1991, s. 100). „Je známo pozdně židovské slovo: „Vyslanec nějakého člověka je jako onen člověk sám“ (Ratzinger, 1991, s. 118 podle Schelkle). Jeţíš je tedy i samotným Bohem, protoţe je jedno s tím, který ho vysílá, a v tom se podle Jana naplňuje jeho úkol a poslání (Ratzinger, 1991, s. 118). Během svého ţivota Jeţíš působil veřejně, podněcoval ostatní ke zboţnému ţivotu, napomínal je k dobrému a varoval před zlým. Z věřících si pak vyvolil svých dvanáct učedníků (Tomášek, 1968, s. 47). Lidé se s ním chodili radit a on jim odpovídal prostřednictvím podobenství, v kterých se vţdy zmiňoval o příchodu Boţího království (Keene, 2003, s. 91). Smyslem toho, bylo předat posluchačům určitou výzvu k hlubšímu pochopení dané skutečnosti a nazření pravdy, kterou téměř nelze jinak vyjádřit. (Czech, 2006, s. 59).

27

Pro křesťany má ale největší význam Jeţíšova smrt na kříţi, kterou lidstvo vykoupil a tak navěky spasil, a jeho následné zmrtvýchvstání, jeţ nás učí, ţe je Bůh i člověk, a ţe tedy i naše těla budou jednou vzkříšena z mrtvých. (Tomášek, 1968, s. 50, 53). Jeţíšovo smrtelné tělo se stalo duchovním tělem. Jako sluţebník Hospodinův poslušný aţ ke smrti byl mocí pomazání Duchem ustanoven „Pánem a Mesiášem“. „Kristus se tak v síle svého zmrtvýchvstání stává předzvěstí palingeneze1 vesmíru, jakousi její entelechií2. Proto žijeme ve víře, že v budoucím čase budou také naše těla mocí Ducha „proměněna“ a „přetvořena“ v oslavené tělo Krista.“ (Skalický, 2005). Jeţíš přijel do Jeruzaléma oslavit ţidovský svátek Pesach. Setkal se tu se svými učedníky a při jídle pouţil chléb a víno, aby je zpravil od smyslu své blíţící se smrti. „Poslední večeři“ si věřící dodnes připomínají obřadem svatého příjímání, které je jedním z důleţitých křesťanských rituálů, stejně jako poslední pomazání, tedy sluţba umírajícím. Později byl Jeţíš, zrazen jedním ze svých učedníků, zatčen a předveden před velekněze a ţidovskou radu, která mu kladla za vinu, ţe se prohlašuje Boţím synem. Následně ho vydali římskému místodrţícímu Pilátu Ponskému, a poţadovali pro něj smrt. Zapřeli ho pak i jeho nejbliţší, byl ukřiţován, a poté uloţen do hrobu. O tři dny později přišly tři ţeny nabalzamovat jeho tělo, ale hrob byl prázdný. Zjevil se jim však anděl, který jim řekl, ţe Jeţíš vstal z mrtvých. (Keene, 2003, 92 – 93 a 103). Jedním z hlavních poselství křesťanského vyznání je obsaţeno ve víře, ţe právě v těchto událostech se ukazuje Boţí rozhodnutí o spasení světa a počátek království nebeského. Dostane se tam však pouze ten, který Jeţíše přijal jako svého Spasitele, ostatní čeká úděl věčného zatracení (Ma´súmiánová, 1996, s. 74 a 98). V evangeliu podle Jana je psáno, co pravil Jeţíš:„Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (J 5,30). Učení o vykupitelské roli Jeţíšově rozvinul ještě později jeho učedník Pavel, který hlásal, ţe všichni lidé jako potomci padlého Adama, jsou hříšní a zasluhují věčný trest, který z nich můţe sejmout pouze víra v Jeţíše (Ma´súmiánová, 1996, s. 98). Navazuje tak na biblický příběh o stvoření a zároveň vyjadřuje jedinečný lidský vztah k Bohu, od

1

Palingeneze – reinkarnace, stěhování duší. Entelechie – filosofický pojem. Aristoteles jím označoval vývoj ţivých organismů i člověka k nějakému vnitřně danému cíli, coţ je moţné chápat jako vývoj k dokonalosti. 2

28

kterého člověk dostal vše, co si mohl přát, krásný a dobrý svět. Z rajské zahrady však byl vyhnán, poté co se nechal přemluvit od hada a porušil Boţí ustanovení. Víru v Jeţíše nemusíme chápat jako nějaké ultimátum, ale jako naději a moţnost volby navrátit se k tomuto řádu. Na věčnou lidskou otázku: „Proč musím zemřít?“, dává tento příběh prostou odpověď, ţe za svoji smrt stejně jako za vše špatné si člověk můţe sám, a jen na něm záleţí, zda se rozhodne ji překonat (Sokol, 2004, s. 110). Ratzinger (1991, s. 152) poukazuje na myšlenku teologa a filosofa Anselma z Canterbury, ţe porušení řádu spravedlnosti znamená nekonečnou uráţku Boha, měří-li se podle uraţeného, a v moci člověka, který má omezené schopnosti, není moţné ji napravit. Kříţ, na němţ Jeţíš v bolestech skonal, lze chápat jako symbol jediného moţného odčinění. Pokusy lidstva smířit se s Bohem pomocí kultu, rituálu, zástupné oběti zvířat či věcí vyznívají naprázdno. Jediné, co Bůh očekává, je člověk sám, který ve svobodě, jeţ mu byla dána, rozhodne se pro své „ano“ v lásce a úctě k Němu. Ukazuje to Jeţíšův čin, kterým na veřejnosti světa vstoupil branou smrti před samotného Boha, aby obětoval sám sebe. (Ratzinger, 1991, s. 193 – 195) Jeţíšův příběh nám přináší mnohá poselství. Pokud se nad ním hlouběji zamyslíme, není o úspěchu a radosti, ale naopak. „Je to příběh velkých očekávání a příslibů, který končí naprostým ztroskotáním, potupnou a nesmírně bolestivou popravou člověka, prohlášeného za zločince, kterého zradí jeden z jeho žáků a nakonec opustí i jeho nejbližší.“ (Sokol, 2004, s. 165). Přesto nebo právě proto zůstává věčný a nesmrtelný, a Jeţíš představuje symbol síly, lásky, odpuštění i neochvějné víry ve smysl vlastní ţivotní cesty, ať uţ je jakákoli.

5.4 Eutanazie V náboţenské víře se odráţí pojetí ţivota, smrti a především smyslu utrpení, které je často provází. Na toto téma, domnívám se, logicky navazuje etický aspekt a problematika eutanazie. Slovo eutanazie pochází z řečtiny a znamená v podstatě „dobrou smrt“ (eu – dobrý, thanatos – smrt). Rozumí je jí úmyslné ukončení ţivota na ţádost nemocného a umírajícího, kdyţ jeho bolest a utrpení jsou jiţ nesnesitelné. Pokud tento úkon provede

29

lékař, pouţívá se téţ někdy termín asistované suicidium, nebo sebevraţda za asistence lékaře (Martinek a kol., 2008, s. 148). Tento způsob aktivního ukončení ţivota nemocného je ve většině evropských zemí včetně České republiky povaţován za trestný čin. V Belgii a v Nizozemí je povolen, ale za podmínky splnění velmi přísných kritérií. Ţádost musí být dobrovolná, jasná a opakovaná. Pacient musí nesmírně trpět a je prokázáno, ţe byly pouţity všechny prostředky k pomoci. Eutanazii musí provést jen lékař po konzultaci s jiným lékařem, který s ní jiţ má zkušenosti (Sláma a kol., 2007, s. 320). Legální a dnes jiţ i doporučovanou formou pomoci umírajícím je odstoupení od léčby, která je v podstatě nahrazena paliativní péčí. Znamená to, ţe lékař upustí od léčebných zákroků, které by nemocného bez ţádoucího účinku jiţ jen zatěţovaly (Sláma a kol., 2007, s. 320). Právní a etická otázka eutanazie je velmi diskutovaná. Její odpůrci, kteří nepřipouští ani asistovanou sebevraţdu, se odvolávají na Hippokratovu přísahu, podle níţ lékař nesmí podat smrtící látku ani na ţádost nemocného (Martinek a kol., 2008, s. 147). Na druhé straně ti, kteří poţadují legalizaci eutanazie, argumentují právem člověka na sebeurčení, a také ekonomickým uţitkem, který je však jako důvod velmi kritizován (Student, 2006, s. 82). Humphry (1997, s. 49 – 50) zmiňuje, ţe eutanazie je ještě více kontroverzní, pokud se týká zdravotně postiţených. Uvádí však, ţe pro něj nepředstavuje to, ţe se společnost zbaví zátěţe, ale pouze to, ţe také tito lidé mají právo stejně jako kaţdý jiný o sobě rozhodnout a vysvobodit se z utrpení ať uţ sami nebo za pomoci lékaře. Zastánci eutanazie mají pro své přesvědčení pádné důvody, z nichţ na prvním místě je snaha pomoci člověku v těţké chvíli. Lidé se bojí, ţe budou muset podstoupit dlouhé a bolestivé umírání, napojeni na přístroje, coţ bude prodluţovat jejich agónii (Peck, 2001, s. 37). To jistě není ţádoucí. Na druhé straně povolení eutanazie by mělo váţné dopady na společnost. Nejde jen o její zneuţití, ale především o poslání, kterého by se lidem dostalo. Znamenalo by to, ţe člověk nemusí zaujmout vztah k něčemu vyššímu, nemusí se zpovídat ani Bohu a smí si zvolit snadné východisko, bez toho aby se pokusil čelit útrapám (Peck, 2001, s. 223). Zmírnit fyzickou i duševní bolest je správné a lidské, ale utrpení můţeme vnímat jako příleţitost k duchovnímu růstu i jako zkoušku, kterou nám připravil Bůh (Czech, 2006, s. 177). Dostáváme se tedy ke spojení otázky eutanazie s vírou. Z náboţenského hlediska totiţ není pánem nad ţivotem a smrtí člověk, nýbrţ jeho Stvořitel. 30

V křesťanském pojetí je pak člověk ve svém trápení dokonce blíţe samotnému Jeţíši Kristu, neboť je tak účasten na jeho utrpení (Student, 2006, s. 132 -133 a136).

31

6. Sociální práce a osobnost sociálního pracovníka v hospicu Poslední kapitola práce se vrací k hospicové péči, respektive k poslání sociální práce, která je její součástí. Popisuje, jaké předpoklady musí mít sociální pracovník pro zvládání náročných úkolů i etické aspekty spojené s touto prací. V návaznosti na předchozí kapitolu se věnuje také propojení sociální práce s náboţenstvím a spiritualitě sociálních pracovníků.

6. 1 Východiska sociální práce v hospicu a její etické aspekty Multidisciplinární tým pomáhajících je, jak bylo jiţ vysvětleno, jedním z hlavních znaků kvality hospicové péče. Znamená to, ţe je třeba brát na zřetel všechny potřeby pacienta, tedy i sociální. Sociální práce však nestála u zrodu hospicového hnutí, jeţ se rozvinulo hlavně z iniciativy zdravotníků nespokojených s přístupem k umírajícím (Matoušek a kol., 2005, s. 204, podle Svatošová) Vezmeme-li však v úvahu její poslání jako takové, je samozřejmé, ţe se postupně stala nedílnou součástí pomoci, kterou těmto lidem i jejich blízkým hospic nabízí. Sociální práci lze definovat jako společenskovědní disciplínu, jejímţ cílem je odhalovat, zmírňovat a řešit sociální problémy. Vychází ze společenské solidarity a směřuje k ideálu naplnění individuálního potenciálu (Matoušek, 2008, s. 200). Z výše uvedeného lze vyvodit, ţe v jejím centru stojí člověk jako specifická bytost, která je neopakovatelná a schopná vlastního rozvoje. Jedinečnost osoby vychází z její personality, která je plně obsaţena především v biblické ţidovsko-křesťanské tradici, v níţ je na člověka pohlíţeno jako na partnera samotného Boha. Pojem prósopon (persona) měl nejprve význam „herecké masky“. Do křesťanské teologie ji zavedl teolog Tertullián.

Ve středověku je člověk chápán

především jako součást existence duchovní povahy (Chadima, 2007, s. 8). Později vstupuje do popředí vlastní „Já“ člověka, který si uvědomuje sám sebe, je svobodný a odpovědný za svůj ţivot i vztah k Bohu (Coreth, 1996, s. 154). Ve 20. století se ve filosofii objevuje pojem „přirozený svět“, vystihující jedinečnou zkušenost osoby, která vnímá realitu vlastním způsobem, coţ má vliv na její proţívání, postoje i potřeby (Matoušek a kol., 2005, s. 20). Koncept přirozeného světa i vzájemná interakce osob a prostředí je základní teoretické východisko současné sociální práce, která musí člověka vnímat v kontextu 32

těchto vlivů. Jejím cílem je podpořit jedince v nepříznivé situaci, pomoci mu mobilizovat jeho zdroje, schopnosti řešit problémy a znovuzískat kontrolu nad svým ţivotem (Student, 2006, s. 111 – 112). Nabízí se moţná otázka, jak tedy sociální práce, disciplína, jeţ se vztahuje k ţivotu, souvisí s posláním hospice, který nabízí pomoc lidem, kteří uţ jsou téměř na jeho samém konci. Především je třeba si uvědomit, ţe i umírající a jeho blízcí jsou lidé v nepříznivé sociální situaci a i oni potřebují podporu při jejím zvládání. Hospicová péče vychází také z jedinečnosti člověka a z jeho práva na kvalitní ţivot, coţ je důleţité i pro sociální práci, proto je logické, ţe jsou navzájem propojeny. „Chce-li sociální práce přispět k „vydařenému“ životu, patří k tomu též „vydařené umírání.“ (Student, 2006, s. 34). Z výše popsaného pojetí člověka vyplývají i etické aspekty, které jsou spojeny, jak se sociální prací, tak s hospicovou péčí. Pojem etika vychází z řeckého slova éthos a znamená mrav, zvyk nebo obyčej. Etika se zabývá správným jednáním člověka ve vztahu ke světu i k druhé osobě (Jankovský, 2003, s. 21). Můţeme ji také označit za filosofickou reflexi, která hledá platné morální principy, podstatu „dobrého ţivota“ i vyjádření odpovědného jednání (Student, 2006, s. 123 – 124). Rozlišujeme individuální, sociální, a také profesní etiku, jeţ se vztahuje k profesní činnosti, a je často vyjádřena etickým kodexem. Týká se především těch profesních skupin, které v rámci svého zaměstnání přicházejí do těsnější interakce s jinou osobou, a mají přístup k důvěrným informacím. Jsou to například lékaři, právníci, zdravotníci a také příslušníci pomáhajících profesí (Jankovský, 2003, s. 23). Poţadavek na dobré morální postoje sociálního pracovníka se samozřejmě naléhavě objevuje, pokud působí v hospicu, protoţe jednání s umírajícím a jeho rodinou vyţaduje mimořádně citlivý přístup. Hospicová péče je často spojena s etickými dilematy a s konflikty hodnot. Je třeba řešit napětí ve vztazích, rozhodnout zda zkrátit či prodlouţit ţivot, kdyţ pacient má velké bolesti (Student, 2006, s. 131). V oblasti péče o těţce nemocné klienty se často objevuje otázka, zda jim a rodině sdělit pravdu o jejich zdravotním stavu, zvláště pokud je předpoklad blízké smrti. V tomto případě má přednost právo pacienta na pravdivé informace. Důleţité však je, kdo mu je sdělí, jak a kde. Obecně platí, ţe diagnózu sděluje pouze lékař (Jankovský, 2003, s. 135 – 136). Můţe se však stát, ţe seznámit klienta či jeho rodinu s nějakou nepříjemnou informací, bude úkolem sociálního pracovníka. V takovém případě je schopnost etického přístupu velmi důleţitá. 33

6.2 Osobnost a uplatnění sociálního pracovníka v hospicu Práce s váţně nemocnými a umírající lidmi vyţaduje určité osobnostní předpoklady, které by měl sociální pracovník mít. Jeho vlastnosti, postoje a chování velmi ovlivňují to, do jaké míry můţe svým klientům skutečně pomoci. Důleţité je, aby sociální pracovník v hospicu nevystupoval jen jako odborník, který si udrţuje odstup, ale především jako člověk, jenţ se chce pokusit o empatii a pochopení ţivotní situace klienta. Zároveň by však měl mít schopnost odhadnout nakolik se ke klientovi přiblíţit. Jeho práce vyţaduje trpělivost, vytrvalost, upřímnost i autenticitu. Důleţité je, aby uměl komunikovat s lidmi a naslouchat jim (Matoušek a kol., 2005, s. 204 – 205, podle Svatošová). Pomáhající v hospicu, tedy i sociální pracovník, by měl být připraven hovořit s klientem o smrti. Tento rozhovor je určitým testem ţivotní zralosti, protoţe je ho zpravidla schopen jen ten, kdo se alespoň částečně vyrovnal s vlastní smrtelností (Opatrný, 2004). Rozhovor o smrti můţe umírajícímu přinést úlevu, ale není ţádoucí, aby ho pomáhající sám započal. Často je třeba vyčkat správné chvíle, reagovat na náznaky a signály, které klient vysílá (Svatošová, 1999, s. 18, podle Rossové). Sociální pracovník v hospicu by měl být schopen týmové spolupráce. Ideální je, kdyţ je členem týmu pomáhajících od počátku. Jeho hlavním úkolem je zaměřit se na klienta v kontextu jeho sociální situace a mezilidských vztahů, nabízet praktickou i emoční pomoc, informovat o sluţbách a moţnosti státní i nestátní podpory. Znamená to, ţe se v první řadě musí důkladně obeznámit s potřebami klienta a jeho rodiny i posoudit jejich schopnost zvládnou situaci a přizpůsobit se změnám. Zároveň by měl vědět o případných vlivech náboţenského vyznání či specifiky etnické kultury klientů a jejich blízkých, které působí na to, jak se s touto situací vyrovnávají. Důleţitým úkolem je podpora pozůstalých, kteří se sami nedokáţou smířit se ztrátou svého blízkého. Znamená to, ţe s nimi udrţuje kontakt i po smrti pacienta, nabízí jim moţnost promluvit si a vyjádřit svou bolest, případně jim zprostředkuje pomoc psychologa (Matoušek a kol., 2005, s. 205 – 207, podle Svatošová).

6.3 Vztah sociální práce a náboženství Vzhledem k tématu práce je ţádoucí a přínosné věnovat se také tomu, jak sociální práce, její základy, poslání i cíle souvisí s náboţenstvím a vírou. Toto propojení můţe být ještě patrnější, pokud sociální práce pomáhá umírajícím lidem v hospicu. 34

V podstatě lze konstatovat, ţe sociální práce z náboţenství, přesněji z křesťanství, vychází, neboť její kořeny mimo jiné nacházíme v praktické teologii, která pro ni byla historickou inspirací (Martinek a kol., 2008, s. 40). Křesťanská víra se projevuje třemi způsoby. Je to zvěstování boţího slova martyria, slavení před Bohem, leiturgia, a konečně diakonia, sluţba lásky, charita, jeţ se právě ukazuje v praktické teologii. Tato disciplína uplatňovala náboţenský přístup a funkci církve ve světě, a uţ od jejích počátků organizuje církevní pomoc potřebným a chudým. Zabývá se však také otázkami víry. Ve svém druhém pojetí se projevuje jako pastorální teologie, jeţ se zaměřuje na současného člověka v ţivotní situaci a pomoc při jejím zvládání. Pastorální teologie podle nauky II. vatikánského koncilu o svobodě člověka usiluje o to, aby se ten stal subjektem svého ţivota. Její pojetí osoby je holistické, vidí ji jako bio-psycho-socio-sprituální jednotu. Jedním z oborů pastorální teologie je pastorace, která představuje činnost, jejímţ záměrem je podpora kvality ţivota člověka ve všech těchto dimenzích, coţ koresponduje s cíly sociální práce. Právě tady se objevuje prostor pro dialog a propojení se sociální prací, pro kterou pastorální teologie můţe být motivací, prostředkem i pomocníkem (Martinek a kol., 2008, s. 16 – 22). V souvislosti s posláním sociálním práce, nacházíme i biblické základy jejího pojetí. Objevuje se zde sociální étos pomoci slabým na základě spravedlnosti. Starý zákon hovoří o Boţím řádu, který člověku umoţňuje plnost, není však samozřejmostí a lidé během ţivota procházejí různými útrapami, v nichţ potřebují útěchu. Nový zákon především nabádá člověka k pomoci bliţnímu nejen chudému, ale kaţdému, kdo se ocitá v nouzi. Podle Bible má Bůh zájem i o „tento svět“ člověka, protoţe uţ v něm má začínat to, co je nazýváno „Boţím království“ (Martinek a kol., 2008, s. 26 – 33). Náboţenskou víru, která vede ke konání dobra a zlepšování ţivotních podmínek člověka, můţeme tedy povaţovat za myšlenkový i hodnotový základ sociální práce. Stewart (2009, s. 36 - 37) však uvádí, ţe mezi náboţenskými hodnotami a hodnotami sociální práce je nepřekonatelný konflikt. Od počátku působení sociální práce jsou v ní patrné jisté filozofické zásady, které přinesly více světského chápání do jejího poslání. Současná sociální práce povaţuje za základ svých znalostí principy pozitivismu a empirismu i vědeckých metod, které přijala. Také humanistické a postmoderní vlivy do tohoto oboru přinesly nové hodnoty a pojmy, které nejsou podle Stewarta tak docela v souladu s náboţenským pojetím člověka i světa. Podle Bohlen (2010, s. 31) však teologie napomáhá sociální práci k sebepochopení. Píše, ţe etika sociální práce při řešení problémů a základní postoje jsou zaloţeny na 35

víře, a vycházejí z milosrdenství, které dnes nahrazuje respekt k důstojnosti člověka a jeho lidským právům. O nutnosti vzájemného dialogu mezi sociální prací a náboţenstvím se zmiňuje ve svém článku také P. F. Knitter (2010, s. 258), profesor teologie, světových náboţenství a kultury působící v New Yorku. Uvádí, ţe otázka náboţenství, nejen křesťanství, ale všech velkých náboţenských systémů, je v současné době velmi aktuální. Náboţenství, ať uţ v jakékoli formě velmi ovlivňuje ţivot současné společnosti, proto je třeba se jím zabývat. Platí to zvláště o sociální práci, neboť podle Knittera (2010, s. 258) se tyto dva světy nacházejí ve stavu určité vzájemnosti.

6. 4 Spiritualita sociálních pracovníků Sociální pracovník je člověk jako kaţdý jiný. I kdyţ není věřící ani nemá příliš velký pojem náboţenství jako takovém, jistě lze předpokládat, ţe má své spirituální potřeby. Spiritualita je duchovní rozměr lidské bytosti, který vede k základním otázkám po smyslu a podstatě ţivota, a jenţ je vlastní kaţdému člověku (Sláma a kol., 2007, s. 340). Sociální pracovník a duchovní Karel Šimr v rozhovoru pro časopis Sociální práce k této problematice poznamenává, ţe i ten kdo nevyznává ţádné náboţenství, ţije svoji spiritualitu. Znamená to, ţe se nějakým způsobem vztahuje k tomu, co ho přesahuje, například jen tím, ţe ţasne nad krásou, ptá se, co je v ţivotě důleţité. (Bajer, 2008, s. 16). Kaţdý člověk si otázky o smyslu ţivota a svého jednání klade jedinečným způsobem. Odpovědi, které většinou také nachází sám v sobě na základně vlastních zkušeností, jsou také různé a ve velké míře ovlivňují jeho hodnoty, názory i chování k druhému (Sláma a kol., 2007, s. 340 – 341). Sociální pracovník jako kaţdý jiný promítá tyto postoje do jednání s lidmi, stejně tak i své náboţenství, je-li věřící (Knitter, 2010, s. 256). Ve vztahu s klientem to můţe znamenat přínos, ale také jisté omezení. Knitter (2010, s. 260 – 262) píše, ţe je třeba, aby si tyto názory a postoje uvědomoval a zapojil je do dialogu s klientem. Znamená to přijetí určitého závazku. Důleţité pro dobrou spolupráci a účinnou pomoc ze strany sociálního pracovníka je pak také to, aby byl v této oblasti schopen určité pokory, empatie, otevřenosti i odvahy přijmout nový pohled, a případně změnit své myšlení. Znamená to, ţe pokud se sociální pracovník setkává s klientem, jehoţ náboţenské 36

vyznání je jiné, neţ to jeho, měl by to plně respektovat, zároveň však také vědět, jaký vliv má tato víra na chápání jeho světa i hierarchii hodnot. Sociální pracovník nemusí být přímo věřící, ale kvůli tomu, aby mohl svého naopak věřícího klienta lépe pochopit, měl by mít alespoň základní znalosti o náboţenství a různých formách vyznání. Podle Knittera (2010, s. 263) by tyto poznatky měl získávat během studia a přípravy na své povolání, a přínosná by v tomto ohledu byla spolupráce mezi školami sociální práce a teologickými školami. Náboţenství či spiritualita a vědomí jejich vlivu na člověka mají pro sociální práci velký význam. Praktické zkušenosti ukazují, ţe mnoho klientů se vyrovnává s problémy také duchovně a touto cestou často nacházejí odvahu k ţivotním změnám, aniţ si to někdy sami přiznávají. Také sociálním pracovníků můţe tento přístup pomoci vyrovnat se lépe s ţivotními útrapami vlastními i s těmi, s kterými se setkávají při své praxi. (Bajer, 2008, s. 1). Bohlen (2010, s. 33 - 34) uvádí, ţe právě v této profesi člověk často naráţí na hranice vlastních moţností. Můţe mít pocit, ţe úkoly jsou nekonečné, ţe jeho snaha nepřináší tolik, co očekával. V tom případě můţe být víra zdrojem nové síly i podnětů. Také Knitter (2010, s. 269) vysvětluje, jak je moţné náboţenství a spiritualitu efektivně vyuţít v sociální práci. Píše, ţe všechna náboţenství nějakou formou hovoří o tom, ţe někdy je nutné„vypnout“, ponořit se do ticha a zkusit hledat sám sebe ve všem kolem. Jde o spojení se základní podstatou, kterou můţeme nazývat Bůh, ale i třeba tvořivá energie. Pomáhá k tomu například jóga, tichá modlitba, hudba. Knitter (2010, s. 269) konstatuje, ţe tohle potřebuje opravdu kaţdý člověk a sociální pracovník obzvlášť.

37

7. Shrnutí V teoretické části s pomocí literatury i jiných zdrojů rozvíjím témata vztahující se k zaměření samotné práce. V první kapitole vymezuji některé pojmy, jeţ se v textu objevují. V kapitole druhé a třetí se podrobněji věnuji poslání hospice, popisuji formy i znaky kvalitní hospicové péče, potřeby klientů v terminálním stádiu i jednotlivé fáze umírání podle E. K. Rossové. Protoţe smrt je téměř kaţdodenní realitou pomáhajících v hospicu, chtěla jsem dát výkladu tohoto fenoménu lidského bytí prostor i v této práci částečně z pohledu filosofie, především však poukázat na pojetí smrti v minulosti, kdy byla přijímána jako přirozená součást ţivota, na rozdíl od současnosti, kdy představuje společenské tabu. Z poznatků, které uvádím v textu, vyplývá, ţe tento postoj je třeba změnit, a vnímat především samotné umírání jako sice poslední, ale důleţitou část ţivota, která má být pochopena a proţita. V návaznosti na téma práce se v dalších kapitolách zabývám náboţenskou vírou. Popisuji, jak se smrt, umírání i rituály s tím spojené prezentují ve velkých náboţenstvích jako je islám, hinduismus, judaismus. Největší prostor jsem věnovala křesťanství, které současného člověka stále nejvíce ovlivňuje. S pomocí různých zdrojů jsem se snaţila osvětlit podstatu víry ve vykoupení ze stínu smrti prostřednictvím Jeţíšova ukřiţování a zmrtvýchvstání. Náboţenství patří k bytosti člověka, coţ ukazuje na jeho propojení se sociální prací, které je třeba brát v úvahu. Toto téma podrobněji rozvíjím a poukazuji na křesťanská východiska sociální práce s tím, ţe náboţenská víra pro ni stále představuje zdroj hodnot, inspirace i poznatků. Spiritualita sociálních pracovníků má pak výrazný vliv na to, jak proţívají svůj vztah s klientem, chápou jeho svět i své poslání. Navazující výzkumná část práce popisuje empirické šetření, které se zaměřilo na náboţenské postoje sociálních pracovníků a dobrovolníků v hospicu. Probíhalo ve dvou vybraných zařízeních, v Chrudimi a v Červeném Kostelci. Na začátku formuluji cíle výzkumu i základní výzkumné otázky. Vysvětluji, jaká metoda a technika byla zvolena, k provedení šetření. Popisuji také prostředí výzkumu i výzkumný soubor. Informace, které byly získány z rozhovorů a pozorování, analyzuji a vyvozuji z nich odpovědi na výzkumné otázky. V diskusi porovnávám výsledky se závěry jiných výzkumů, které byly provedeny na podobné téma, a hodnotím průběh celého výzkumu s tím, ţe poukazuji na jeho silné i slabé stránky. Závěr přináší shrnutí zjištěných poznatků,

38

porovnání obou sledovaných zařízení z hlediska výzkumných cílů, a také zamyšlení nad vlivem náboţenství a spirituality na sociální práci.

39

VÝZKUMNÁ ČÁST 8. Cíl výzkumu a výzkumné otázky V následující části práce popisuji průběh a výsledky empirického šetření, které se zaměřilo na osobnost sociálního pracovníka a dobrovolníka v hospicu. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda zdrojem jejich motivace je víra, a jestli to nějak ovlivňuje jejich práci, tedy zda jim pomáhá. Dalším cílem bylo zjistit, zda hovoří o víře a spiritualitě s klienty, a jestli se orientují v náboţenských otázkách, tedy zda mají nějakou povědomost o různých náboţenských vyznáních. Na základě výše uvedeného byly formulovány výzkumné otázky: Je víra pomáhajících zdrojem motivace a pomoci při práci v hospicu? Hovoří pomáhající o víře nebo o smrti s klienty? Mají pomáhající v hospicu znalosti o různých náboţenstvích a domnívají se, ţe v této oblasti by potřebovali další vzdělání?

40

9. Metodologie výzkumu Pro realizaci výzkumu jsem zvolila metodu kvalitativního šetření. Hendl (2005, s. 50, podle Creswell, 1998, s. 12) uvádí, ţe kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění a zkoumání určitého lidského problému či sociálního jevu. Má podávat ucelený obraz o určitém prostředí, o vztazích mezi lidmi, o názorech účastníků výzkumu a provádí se v přirozených podmínkách. Tento přístup, domnívám se, je s ohledem na otázku náboţenských postojů sociálních pracovníků v hospicu, vyhovující. Na začátku nebyly formulovány ţádné hypotézy, které by měly být potvrzeny nebo vyvráceny. Záměrem bylo jen popsat práci pomáhajících, jejich přístup ke klientovi, který můţe i nemusí být ovlivněn vírou, stejně jako poznat jejich názory a hodnoty. Sběr dat byl proveden technikou rozhovoru s návodem. Návodem rozumíme připravené otázky a témata, kterým je věnována pozornost a je třeba během rozhovoru o nich hovořit. Umoţňuje to provést interview s několika lidmi strukturovaněji, coţ usnadňuje následnou analýzu získaných informací (Hendl, 2005, s. 174). Tento způsob získávání dat byl ještě doplněn o techniku pozorování. Hendl (2005, s. 191) píše, ţe rozhovor ukazuje na to, co je, a co si o tom respondent myslí. Pozorování je však spíš snaha zjistit, co se skutečně děje. Nejde při něm jen o vizuální, ale i o sluchové či pocitové vjemy. Pozorování můţe být skryté nebo otevřené pokud výzkumník informuje účastníky výzkumu o své činnosti, dále zúčastněné nebo nezúčastněné, strukturované i nestrukturované, v uměle vytvořené i přirozené situaci. Domnívám se, ţe pokud chce výzkumník skutečně přinést věrohodný obraz zkoumaného jevu, je nutné stát se přímo jeho součástí, pokud je to moţné. Pozorování bylo v tomto případě zúčastněné, otevřené a nestrukturované. Znamenalo to, ţe jsem byla členem týmu pomáhajících, a měla tak moţnost poznat respondenty v jejich přirozeném pracovním prostředí, získat si jejich důvěru a dozvědět se tak více o zkoumaném jevu. Výzkumné šetření jsem uskutečnila během pěti dnů v lednu v hospici v Chrudimi, který byl otevřen před dvěma lety a je tedy poměrně nový. Rozhodla jsem se toto zařízení v návaznosti na téma výzkumu porovnat s jiným hospicem. Vybrala jsem si Červený Kostelec hlavně z toho důvodu, ţe byl prvním zařízením tohoto typu v České republice. Výzkum zde probíhal tři dny během března.

41

Rozhovory jsem s dotazovanými vedla různě během pracovní činnosti nebo společného posezení, tak jak to přirozeně vyplývalo ze situace. Formulovala jsem pět základních témat, která byly během interview rozvíjeny volně dle zkušeností a názorů respondenta. Pokud bylo třeba něco vysvětlit či více přiblíţit, dávala jsem informantům doplňující otázky. Získané informace a postřehy jsem následně zaznamenala ve svých poznámkách. Celkem bylo provedeno 13 rozhovorů.

42

10. Prostředí výzkumu Jak bylo výše uvedeno, šetření probíhalo v autentickém prostředí. Za účelem sběru informací jsem absolvovala několikadenní stáţe ve dvou vybraných hospicích. Pro doplnění celkového obrazu o výzkumu jsou tato dvě zařízení alespoň stručně popsána.

10.1 Hospic v Chrudimi Hospic v Chrudimi byl otevřen 1. 10. 2009 jako první zařízení tohoto typu v Pardubickém kraji. Jeho zřizovatelem je občanské sdruţení SMÍŘENÍ. U zrodu myšlenky hospice stáli lékaři MUDr. Jan Mensa, psychiatr MUDr. Marie Blaţková, která je předsedkyní sdruţení, a po smrti MUDr. Mensy také ortoped MUDr. Jiří Košťál, nynější ředitel zařízení. O klienty v terminálním stádiu nevyléčitelných nemocí tu pečuje tým 8 lékařů, 13 zdravotních sester a 15 ošetřovatelů. Hospic tvoří komplex moderních budov, které se nacházejí na rozsáhlém pozemku mezi zástavbou a zahradami, nedaleko nádraţí, relativně blízko centra města. Nachází se tu 23 jednolůţkových a 2 dvoulůţkové pokoje s vlastním balkónem, klimatizací a sociálním zařízení. Součástí zařízení je rozlučková i meditační místnost, bar a rozsáhlé atrium se zahradou. Ve velkém centrálním prostoru je místo pro posezení a najdeme tu také koncertní křídlo, které umoţňuje hudební produkci. Pro rodiny nemocných je na kaţdém pokoji k dispozici přistýlka. Mohou si také pronajmout jeden z pěti bytů nebo čtyř hotelových pokojů. Hospic zapůjčuje kompenzační pomůcky i zdravotní techniku (Kočvara, 2010).

10. 2 Hospic Anežky České v Červeném Kostelci Hospic Aneţky České je jedním ze středisek Oblastní charity Červený Kostelec, která byla zaloţena Diecézní charitou v Hradci Králové 1. 12. 1994. Samotná činnost hospice, který byl vybudován jako modelový a první v České republice, byla zahájena 1. 1. 1996. Postupně se stal inspirací pro vybudování dalších podobných zařízení. K jeho otevření velmi přispěla průkopnice hospicového hnutí v Čechách MUDr. Marie Svatošová. Vzorem zakladatelům byl hospic St. Christopher ve Velké Británii.

43

Budova v symbolickém tvaru lodě se nachází blízko centra Červeného Kostelce. Celý objekt je bezbariérový, jeho součástí je hala s posezením, čajovna, zimní zahrada i venkovní terasa, kam mohou být pacienti, kdyţ je hezké počasí, převezeni i v posteli. Kapacita hospice je 30 lůţek. Je zde celkem 20 pokojů ve dvou podlaţích (14 jednolůţkových, 4 dvoulůţkové a 2 čtyřlůţkové). Návštěvy tu nejsou nijak časově omezeny. Na kaţdém pokoji je k dispozici přistýlka. Rodinní příslušníci i přátelé klienta mají moţnost ubytovat se také v zařízení oblastní charity. V roce 2010 byl uveden do provozu ještě mobilní hospic, který nabízí podporu rodinám, jeţ se rozhodly pečovat o svého nemocného v domácím prostředí. V hospicu také funguje poradna a půjčovna zdravotních pomůcek. Další vstřícnou aktivitu představuje edukační centrum, kde se konají přednášky a semináře s hospicovou tématikou (informační materiály hospice, www.hospic.cz)

44

11. Popis výzkumného souboru Respondenti, kteří se zúčastnili výzkumného šetření, byli lidé, kteří působí jako pomáhající v hospici v Červeném Kostelci a v Chrudimi. Jejich výběr byl v daném zařízení více méně náhodný, podle toho, kdo měl právě sluţbu, a s kým jsem tedy měla moţnost se setkat. Jsou to ve všech případech ţeny ve věkovém rozmezí 35 – 50 let. Většina z nich vykonává práci ošetřovatelky. Jedná se tedy o pracovníky, jak je definuje zákon 108/ 2006 Sb. o sociálních sluţbách, § 115, odst. 1, písm. b) a § 116, kteří dle stejného legislativního předpisu museli absolvovat akreditovaný kvalifikační kurz a působí jako sociální pracovníci vykonávající přímou obsluţnou činnost. Rozhodla jsem se oslovit právě tento typ pomáhajících, protoţe ti s klienty tráví nejvíce času. Mezi jejich úkoly nepatří jen ošetřit nemocného, postarat se o hygienu, o příjem stravy, ale také poskytnout mu milé slovo, útěchu, pokud je to třeba. Intenzivní kontakt s nemocnými způsobuje, ţe klienti mají tendenci si s nimi povídat, svěřovat se jim, a očekávají podporu nebo radu. V Chrudimi se šetření zúčastnilo pět pracovníků v sociálních sluţbách. V Červeném Kostelci proběhlo celkem osm rozhovorů. Respondentky byly čtyři pracovnice v sociálních sluţbách, dvě dobrovolnice, sociální pracovnice a pracovnice edukačního centra, která sice nepečuje přímo o klienty, ale má přehled o dění v hospicu a zná tým pomáhajících. Uvedla své názory na náboţenské postoje sociálních pracovníků v hospicu, a poskytla tak zajímavé informace, které se vztahovaly k některým výzkumným otázkám. Předpokládala jsem, ţe sociální pracovnice, zajišťující dokumentaci, smlouvy s klienty, poradenství ohledně nabídky sluţeb a státní podpory, bude mít na častější setkání a poznávání pacientů málo času. To se nakonec potvrdilo i během rozhovoru, přesto i ten přinesl relevantní informace pro výzkum.

45

12. Způsob zpracování dat Vybraná technika rozhovoru s návodem usnadnila analýzu získaných informací. S účastníky výzkumu jsem vedla spíš volný rozhovor. Pro získání potřebných informací bylo v kaţdém z nich rozvíjeno pět témat zformulovaných do otázek. Cílem prvních tří tématických otázek bylo zjistit, zda pracovníci jako zdroj motivace nebo pomoci ve své profesi, uvedou právě víru, jestli jsou vůbec věřící, a jak to ovlivňuje jejich práci. Podotýkám, ţe záměrem nebylo dozvědět se přesně jakého jsou vyznání, ale to jestli prostě věří v Boha nebo ve vyšší bytost. Čtvrtá se zaměřila na přístup ke klientům. Pátá tématická otázka se týkala znalostí pracovníků v oblasti náboţenství a případné potřeby dalšího vzdělání. Na kaţdou z těchto tématických otázek uvádím odpovědi zúčastněných a porovnávám je i s ohledem na hospicové zařízení, kde byly data získány. Informace, které vyplynuly z pozorování v kaţdém hospicu, interpretuji volným popisem, ve kterém uvádím své názory, postřehy i pocity a porovnávám obě sledovaná zařízení.

46

13. Analýza dat V následující kapitole uvádím informace získané pomocí rozhovorů i pozorování. Reakce respondentů jsou citovány i částečně interpertovány.

13. 1 Rozhovory Téma č. 1: Co Vás motivovalo k práci v hospicu? Paní I. (ošetřovatelka, Chrudim): „Vždycky jsem tu práci chtěla dělat. Když jsem se dozvěděla, že v Chrudimi se bude otvírat hospic, chtěla jsem tady pracovat.“ Paní H. (ošetřovatelka, Chrudim): „Musím dělat s lidma. Práce tady mě strašně baví. Jsem tady krátce, na dohodu na zkrácený úvazek, ale moc stojím o to, abych tady mohla dělat na plný úvazek v normálním pracovním poměru.“ Paní B. (ošetřovatelka, Chrudim): „Pracuju tady necelý rok. Chtěla jsem tedy pracovat. Prošla jsem si svým. Paní B. mi svěřila, ţe nedávno jí zemřel blízký člověk a práce v hospicu jí částečně pomáhá se s tím vyrovnat. Paní O. (ošetřovatelka, Chrudim): „Chtěla jsem tady pracovat. Jsem živnostník, vedu účetnictví a sem chodím jen na půl úvazku, ale potřebuju takovou práci. Dává to mému životu smysl.“ Paní O. vypravuje o své o rodině, o mnohých trápeních, kterými prošla, kdyţ se starala o své rodiče a dodává, ţe byla opravdu na dně a nevěděla jak dál a práce v hospicu jí pomohla najít smysl. „Když rodiče zemřeli, najednou mi chybělo o někoho se starat. Rodiče nebyli, děti z domu. Chtěla jsem pomáhat lidem. V hospicu jsem chtěla pracovat vždycky. Uvažovala jsem o hospicu v Červeném Kostelci, ale potom se začal stavět hospic tady.“ Paní E. (ošetřovatelka, Chrudim): „Chtěla jsem dělat mezi lidma. Jsem vyučená švadlena, ale začala jsem s něčím jiným a dneska si neumím představit, že bych dělala něco jinýho. Moc jsem chtěla pracovat v hospicu. Absolvovala jsem kvůli tomu stáž v jiném hospicu, abych měla nějaké zkušenosti.“ Paní M. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Pracuju tady dlouho. Vlastně od začátku. Měla jsem o tu práci velký zájem. Starala jsem se pře tím o nemocného tatínka a pak mi to chybělo. Zjistila jsem, že něco takového potřebuju.“ Paní J. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Už tady pracuju 16 let, od založení hospice, a jsem tady spokojená. Ta práce má pro mě smysl.“

47

Paní E. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Pracovala jsem v zařízení s mentálně postiženými. Ta práce mě moc bavila, ale pak jsem měla problémy s dojížděním. Tady otevřeli hospic, tak jsem tu začala pracovat. Paní E. vyprávěla příběh o tom, jak v hospicu odcházel její strýc, a jak ho s maminkou mohly doprovázet. Říká, ţe tím vlastně ve skutečnosti začala její práce v hospicu, i to ţe pro ni doprovázení umírajících má velký význam a věří, ţe je to velkou pomocí i pro pozůstalé. „Maminka se nejdřív bála být s ním až do konce, a pak byla šťastná a je vlastně doteď, že to tak dopadlo, a že jsme ho mohly doprovodit.“ Paní F. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Ta práce mě baví, vyhovuje mi. Pracuju taky šest let. Nejdřív jsem tedy uklízela a pak jsem to šla zkusit a jsem spokojená.“ Paní N. (dobrovolnice, Červený Kostelec): „Je to krásná práce. Pro mě to má smysl, že můžu pomoc druhému v nejtěžších chvílích. Prostě si myslím, že by se tak lidi k sobě měli chovat.“ Paní K. (dobrovolnice, Červený Kostelec): „Já sem chodím, protože chci mezi lidi a pomáhat. Tak alespoň takhle můžu. (Paní K. obsluhuje kaţdé odpoledne v hospicové čajovně). Paní I. (pracovnice edukačního centa, Červený Kostelec): Přináší celkový pohled na tým pomáhajících v jejich hospicu. Na otázku, zda si myslí, ţe zdrojem motivace pracovníků u nich v hospicu je víra, uvádí, ţe právě v Červeném Kostelci asi ano, ale nemusí to být tak jednoznačné. „Ty lidi to pracují většinou dlouho. Máme stále obsazení. Něco v nich být musí. Ale nemusí to být jen o víře, ale o hodnotách, o tom co má v životě cenu.“

Téma č. 2: Setkáváte se často se smrtí a s bolestí? Jak se s tím vyrovnáváte? Paní I. (ošetřovatelka, Chrudim): „To je pro mě velice těžké. Moc to prožívám, zvláště když jde o mladý lidi. Prožívám to, myslím na ně i doma, i když nechci. Popláču si, ale život jde dál.“ Paní H. (ošetřovatelka, Chrudim): „To je různé. Jsem tady krátce. Je to smutný, ale důležitý je se s tím srovnat.“ Paní B. (ošetřovatelka, Chrudim): „Pomáhá mi pocit, že jim pomůžu, že jsem tady něco platná. Ten, kdo si něčím prošel, jako já, dokáže se trochu vžít do jejich bolesti, a zároveň to s nimi nějak umět nést.“

48

Paní O. (ošetřovatelka, Chrudim): „Je to hrozný, ale něco jsem si sama prožila, proto se asi dokážu vyrovnat s bolestí.“ Paní E. (ošetřovatelka, Chrudim): „Je někdy těžký se s tím vyrovnat. Člověk zažívá smutek. … Člověk se pak dívá na život úplně jinak.“ Paní M. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Nevadí mi to tolik. Patří to k tomu.“ Paní J. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Nevadí mi to. Beru smrt jako přirozenou součást života. Člověk to musí tak brát. Většinou je tu smrt očekávaná, jsou na to připravený. Patří to tady k tý práci.“ Paní E. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Nemohla jsem si zvyknout. Ze začátku to bylo těžké.“ Paní F. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Mě to nevadí. Beru to tak, jak to je. Patří to k životu. Jsem už taková. Paní F. potom dodává, ţe to tak nebylo vţdycky. Říká, ţe se více bála, ale změnilo se to. Paní K. (dobrovolnice, Červený Kostelec): „Pomáhám tady v čajovně“. Netroufám si chodit přímo a být s nimi.“ Paní K. (sociální pracovnice, Červený Kostelec): Respondentka uvádí, ţe k častějšímu kontaktu s klienty vzhledem ke své pracovní vytíţenosti a „papírování“, nemá tolik příleţitostí. „Nestíhám ani všechno, co mám. Ale byla bych ráda. Na otázku, zda jí nevadí blízkost smrti, odpovídá: „Ne z toho nemám strach. Beru to normálně. To patří k životu.“

Téma č 3.: Jste věřící? Pomáhá Vám víra Vaší práci? Paní I. (ošetřovatelka, Chrudim): „Já nevěřím. I když tak úplně to taky není. V něco věřím, tak po svém k tomu přistupuju. Nechodím do kostela a nemodlím se.“ Paní H. (ošetřovatelka, Chrudim): Paní H. vypravuje, ţe má doma plno andělů. Na otázku, jestli je to proto, ţe v ně věří, odpovídá: „Spíš ne. Jen se mi prostě líbí.“ Paní B. (ošetřovatelka, Chrudim): „Já nevěřím. Ale spíš v tom nemám jasno.“ Paní B. se svěřila, ţe nechápe, proč by jí bůh dal tolik trápení a nechal zemřít člověka, kterého měla moc ráda, a který si to vůbec nezaslouţil. „Nikdo mi nedokáže vysvětlit, proč zrovna on, proto asi nedokážu úplně věřit.“ Paní O. (ošetřovatelka, Chrudim): „Já nejsem věřící v tom pravém slova smyslu.“ Do kostela pravidelně nechodím. Já věřím po svém. Vím, že něco mezi nebem a zemí je. 49

Staly se mi takové věci, právě když jsem měla těžké období. Všechno vypadalo neřešitelé. Nevěděla jsem kudy kam, a najednou se věci začaly jakoby řešit samy. Prostě věřím v něco.“ Paní E. (ošetřovatelka, Chrudim): „Jsem věřící. Chodím do kostela.“ Paní M. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Jsem věřící. Jsem z věřící rodiny“. Na otázku, zda si myslí, ţe jí víra pomáhá v práci, odpovídá: „Je to možné. Člověk věří, že ještě něco je, že to není konec.“ Paní J. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Já jsem věřící, ale tak nějak po svém. Jsem v tomhle trochu svéráz. Do kostela nechodím, ani ke zpovědi. Nechci, aby mi někdo něco diktoval.“ Paní J. vypravuje, ţe pochází ze silně věřící rodiny a jako dítě měla pocit, ţe je do víry nucena, proto si nakonec našla vlastní postoj. Dodává, ţe se snaţí dodrţovat desatero, ale tak nějak v sobě. Podle ní, kdyţ člověk něco zlého provede, musí si to srovnat sám se svým svědomím, a to je pro něj to nejhorší. Paní E. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Jsem věřící.“ Na otázku, zda ji víra pomáhá v práci, paní E. odpověděla, ţe asi ano. Vypravuje, ţe v ţivotě zaţila mnoho trápení, ale ţe ji to vlastně k víře přivedlo. Říká, ţe dříve v mládí tíhla k husitské víře, manţel ji přivedl ke katolické. „V rodině bylo moc lidí nemocných a bylo to těžký, a přece jsem měla pocit, že na to nejsem sama. Modlila jsem se za něco a cítila jsem takový klid, že mě to posiluje. I když jsem si řekla, že jsem v tom zůstala sama, že ostatní tu nejsou, tak jsem věděla, že na to nejsem sama. To se nedá jen tak popsat a vysvětlit.“ Paní F. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Já jsem věřící.“ Paní F. vyprávěla, ţe je z věřící rodiny, ale v pubertě se za to spíš styděla, a měla strach, aby se jí ostatní nesmáli. Dodala, ţe kolem třicátého roku, se to začalo měnit, víra se v ní ustálila a dneska je za to ráda. Na otázku, zda jí víra v práci pomáhá, odpověděla: „Určitě to má vliv. Ti co nevěří, by to možná nezvládli.“ Paní N. (dobrovolnice, Červený Kostelec): „Já jsem věřící. Tady vůbec v Kostelci jsou hodně lidi věřící a chodí do kostela. Já si to bez tý víry nějak vůbec neumím představit, ten život.“ Paní K. (dobrovolnice, Červený Kostelec): „Jsem věřící.“ Na otázku, zda je víra motivem, proč sem dochází, odpovídá, ţe vlastně určitě ano. Paní K. (sociální pracovnice, Červený Kostelec): „Jsem věřící.“ Na otázku, zda má víra vliv na její práci, zda jí pomáhá, odpovídá, ţe určitě, hlavně v jednání s pozůstalými, které patří k jejím úkolům. „Ty lidi, kteří jsou věřící, myslím, vůbec tu 50

blízkost smrti zvládají líp. Někdy je mi líto těch, kteří nejsou věřící, že se jako nemají o co opřít. S tou vírou je to lehčí, i když taky to není pravidlem. Někdy se stává, že lidi nejsou věřící, a berou to normálně, v klidu, že to prostě patří k životu.“ Paní I. (pracovnice edukačního centra, Červený Kostelec): „Pracovníci jsou tady z velké většiny věřící, ale není to podmínkou. Já si myslím, že bez víry by tady ale nakonec dělat nemohli. Třeba nejsou katolíci, nebo jiná křesťanská církev, ale v něco věří. Bez toho přesahu, bez toho, že by to tak viděli, že ten člověk pokračuje někam dál, že úplně nezaniká, by to asi nemohli, takhle k němu přistupovat až do konce.“ Paní I. dále uvádí, ţe je to asi tím, ţe je to tady Červený Kostelec a tady jsou lidi hodně věřící a chodí do kostela. To má podle ní vliv i na přístup pracovníků v hospicu. Říká, ţe byla i v jiných hospicích, ale všude to není stejné. Někde je to podle ní více jako v nemocnici, ale u nich v Červeném Kostelci je spíš takové domácí prostředí.

Téma č. 4: Hovoříte s klienty o víře nebo o smrti? Myslíte si, že ve víře nacházejí útěchu? Paní I. (ošetřovatelka, Chrudim): „Povídám si s klienty o všem, o čem chtějí mluvit. O jejich rodině o bolestech. Snažím se jim dát nějakou útěchu. O víře a o Bohu se mnou mluvit nechtějí. Paní I. dodává, ţe si klienti mohou promluvit s farářem kaţdý čtvrtek, kdyţ je v hospicu mše, ale konstatuje, ţe to klienti moc nevyuţívají. Říká, ţe má zkušenost a překvapuje ji, ţe ani na konci se většinou k víře neobrátí a spíš je řeči o Bohu ještě dráţdí. „Zažila jsem tady jen jednu mladou ženu, která až když viděla, že to je hodně špatný, upnula se k víře.“ Paní H. (ošetřovatelka, Chrudim): „Mě se to nestalo, ale možná proto, že jsem tady krátce.“ Paní B. (ošetřovatelka, Chrudim): „Možná, že to potřebují, ale nehovoří.“ Alespoň já ty zkušenosti nemám.“ Paní O. (ošetřovatelka, Chrudim): „Povídám si s nimi, když chtějí, ale jen o tom, v čem se vyznám. V náboženství moc ne, ale snažím se jim poskytnout podporu, utěšit je. Dobrý slovo udělá hodně.“ Podle paní O. víra můţe umírajícím pomoci. „O víře v Boha nakonec přemýšlí každý, když ví, že je blízko smrti.“

51

Paní E. (ošetřovatelka, Chrudim): „Chtěla bych si povídat. Chtěla bych, aby se se mnou pomodlili. Ale není to vůbec lehký, naladit někoho, aby se vám otevřel. Neumím to.“ Paní M. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Když chtějí hovořit se mnou, tak ano. Spíš se ale snažím být u nich, a třeba je v poslední chvíli držet za ruku.“ Paní M. ještě říká, ţe u nich v hospicu jsou nemocní většinou moc krátkou dobu a přicházejí uţ ve špatném stavu, tak ani nelze zjistit, jak jsou na tom s vírou. Dodává, ţe někdy si potřebuje popovídat rodina nebo příbuzní sami přijdou, ţe chtějí kněze a v hospicu jim ho zajistí. Paní E. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „ Snažím se, pokud chtějí. Spíš je to o tom přístupu, aby to člověk dělal rád, aby k těm lidem se nějak choval, trpělivě, a držel je za ruku…Myslím, že hlavně potřebují, aby byl někdo s nima. I když někteří taky chtějí být sami, to musí člověk nějak vycejtit.“ Paní F. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Pokud chtějí, snažím se jim pomoci, mluvit s nimi. Většinou si ale rodina přeje kněze a přijdou za námi, jestli jim s tím pomůžeme.“ Paní N. (dobrovolnice, Červený Kostelec): „Tady jde z naší strany spíš o doprovázení. Držet za ruku, povídat. I když už jsou v posledním stádiu, už nemůžou mluvit, ale vnímají, slyší nás, jen to už nemůžou dát najevo. Je to hodně o přístupu, o lásce a to přece vychází z víry.“ Paní N. se domnívá, ţe umírající většinou nacházejí útěchu ve víře. Říká, ţe se často stává, ţe se chtějí setkat s duchovním. Paní K. (sociální pracovnice, Červený Kostelec) říká, ţe na přímý kontakt s klienty má málo času. Setkává se více s příbuznými při vyřizování různých záleţitostí a dokumentace. Ti často potřebují také podporu. Uvádí, ţe k její práci patří také péče o pozůstalé. „Pořádáme tady svépomocné skupiny. Nabízíme jim, aby se přijeli zúčastnit.“ Sociální pracovnice však konstatuje, ţe toho příbuzní příliš nevyuţívají, a proto v hospicu chystají změnu s tím, ţe by nabízeli spíše individuální podporu psychologa. Paní I. (pracovnice edukace, Červený Kostelec) říká, ţe se tady kněz v kapli pravidelně slouţí mši a pacienti na ní často chtějí jít, kdyţ uţ cítí, ţe se blíţí konec. Vypravuje, ţe někdy z toho bývá i partnerský rozkol, kdyţ nemocný chce a partner to odmítá jako nesmysl, protoţe předtím nevěřil. „Já si nemyslím, že se obrátí na víru. Podle mě to ani nejde, ale něco hledají. Možná v tom vidí alespoň nějakou útěchu. 52

Někdy požádají i o návštěvu duchovního, ale když celý život nevěřili, tak spíš ne. Spíš potřebují pomoc, podporu, promluvit si. Teď už začíná odcházet generace 50. let a to je znát, protože ty lidi prošli nějakou dobou a to je ovlivnilo.“

Téma č. 5: Máte nějaké znalosti o náboženství. Myslíte si, že v této oblasti potřebujete nějaké vzdělání třeba i o jiných náboženstvích, než je křesťanství? Paní I. (ošetřovatelka, Chrudim): „Ne, že by mě to nezajímalo, ale nevěnuju se tomu. O náboženství vlastně moc nevím. Něco bysme se mohli dozvědět, bylo by to možná zajímavý. Ale stejně si myslím, že takové věci by měli pacienti probírat spíš s farářem. Ten tomu rozumí líp.“ Paní H. (ošetřovatelka, Chrudim) odpověděla v tom smyslu, ţe se jí líbí některé náboţenské symboly, jako třeba andělé, které sbírá, ale o víru se příliš nezajímá, ani to zatím ve své práci nepotřebuje. Paní B. (ošetřovatelka, Chrudim): „O náboženství moc nevím. Jen trochu. Myslím, že pro tu práci zatím asi nepotřebuju vědět víc.“ Paní O. (ošetřovatelka, Chrudim): „Nevím toho moc o náboženství. Ale chtěla bych se toho dozvědět víc, ne tak kvůli sobě, ale kvůli práci. To do hospicu určitě patří.“ Paní E. (ošetřovatelka, Chrudim): „Zajímá mě spiritualita. A chtěla bych vědět o různých náboženstvích. Mě to tady trochu chybí. Myslím si, že bysme měli vědět víc. Spíš o tom, jak se s klienty bavit, jakým způsobem se jim přiblížit, aby si víc otevřeli a tím si vlastně ulehčili.“ Paní M. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „O jiných náboženstvích toho moc nevím“. Paní M. říká, ţe nezná moc ani jiné křesťanské směry a na otázku, jestli si myslí, ţe by potřebovala vědět ještě něco o úplně jiných náboţenstvích, odpovídá: „O tom vlastně vůbec nic nevím a nějaké vzdělání v tom bych přivítala. Ono se může stát, že se doba změní a budeme mít takové klienty.“ Paní E. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Mám hospicová kurz a tam jsme se něco dozvěděli. To bylo součástí těch přednášek. Taky o různých křesťanských směrech. Na otázku, zda ví něco také o úplně jiných náboţenství třeba o judaismu nebo islámu, odpovídá, ţe o nich skoro vůbec nic neví. Říká, ţe četla třeba kníţku „Bez dcerky 53

neodejdu a jen z toho má nějakou představu o tom, jak to tam chodí. Byla s manţelem na dovolené v Izraeli. „Moc se mi tam líbilo, ale že bych o tom víc věděla, to ne. Zatím si myslím, že to není potřeba. Že tady takový klienty nemáme, ale možná se to změní. Já nevím.“ Paní F. (ošetřovatelka, Červený Kostelec): „Když jsem chtěla jít jako ošetřovatelka ke klientům, udělala jsem si hospicový kurz. Tam nám řekli o náboženství, měli jsme takový úvod. Ale moc toho nebylo. Vím, že jsou nějaký směry v křesťanství, ale o nich toho moc nevím. O jiných náboženstvích taky ne. Nevím, jaké mají zvyky a o čem to je. Nevím, jestli to budu potřebovat do budoucna. To fakt nevím.“ Paní N. (dobrovolnice, Červený Kostelec): „Taky jsem prošla hospicovým kurzem. Tam se přednášelo i o náboženství. Tam jsme se dozvěděli něco o Svědcích Jehovových, o protestanství.“ Na otázku, jestli něco ví také o jiných náboţenstvích, například o judaismu nebo islámu, odpovídá, ţe o tom mnoho neví a zatím se nesetkala s takovým klientem. Dodává, ţe pokud by to bylo třeba, v hospicu mohou zajistit duchovního, aby naplnil klientovy potřeby. Paní K. (sociální pracovnice, Červený Kostelec) uvádí, ţe v současné době si doplňuje vzdělání na bakalářském studiu, a ţe součástí výuky budou i přednášky o charitativní práci a různých náboţenstvích. Myslí si, ţe ji tyto informace v práci budou prospěšné i z hlediska moţných budoucích hospicových klientů, kteří mohou být různých vyznání. Paní I. (pracovnice edukace, Červený Kostelec) uvádí, ţe pracovníci v hospicu nemají a vlastně nepotřebují vzdělání o jiných vírách. Podle ní je to především o tom, jaké má pomáhající vlastnosti, jestli je empatický a trpělivý. „Klientů se diskrétně zeptáme, jestli a jakého jsou vyznání. A zajistíme jim duchovního. Naši pracovníci nemusí naplnit jejich potřeby, stačí, když je zjistí. Paní I. říká, ţe tedy nemívají klienty jiného náboţenského vyznání, třeba judaisty nebo islamisty. Podle ní, to ani tak nebude, protoţe u těchto lidí je zvykem, ţe péči vţdycky zajistí rodina.

54

13. 2 Pozorování Doplňující technikou, kterou jsem při výzkumném šetření pouţila pro získání informací, bylo pozorování. Nejprve jsem absolvovala týdenní stáţ v hospicu v Chrudimi. Stala jsem se součástí týmu pomáhající a spolu s nimi v běţném rytmu jejich pracovního dne, pečovala o pacienty. Všichni pracovníci, s kterými jsem se setkala, měli velmi vstřícný přístup ke klientům. Všechno mělo řád, sledoval se a zapisoval příjem tekutin, kaţdé dvě hodiny byli pacienti upoutaní na lůţko polohováni a změna polohy byla hned zapsána do karty. Sociální pracovnice vykonávající přímou obsluţnou činnost se zajímaly o potřeby klientů, oslovovaly je, povídaly si s nimi, vyptávaly se na to, jak se jim právě dnes daří, jak se cítí. Ne tak dobrý dojem, jako přístup pečujících, na mě udělalo samotné prostředí hospice. Pokoje jsou moderně zařízeny, bezbariérově, tak aby byly vhodné pro těţce nemocné, kteří mají často problémy s pohybem. Stejně jako velká centrální hala však na mě působily chladně a sterilně jako v nemocnici bez obrázků, květin, drobných maličkostí, které by je zútulňovaly. Na stáţi v hospicu v Červném Kostelci jsem byla později. Pobývala jsem tam tři dny. Prostředí na mě působilo jinak od první chvíle. Bylo více domácí, teplejší. V hale tryskala fontánka, ze zadní části chodby byli slyšet ptáci. Na barevných stěnách visely obrazy místní malířky Marie Jirmanové (jak jsem se později dozvěděla), které přímo evokovaly klid a duchovní náladu. V kaţdém pokoji visel nepříliš nápadný, dřevěný kříţ. Stejně prostá, ale příjemná byla kaple, která oddělena velkými dveřmi navazovala na útulnou jídelnu, takţe na pravidelnou mši mohlo přijít více lidí, a také jsem zaznamenala, ţe při ní bylo téměř plno. Pomáhající, s kterými jsem spolupracovala, byli stejně vstřícní a empatičtí jako v hospici v Chrudimi. Měli o klienty zájem, ptali se na jejich potřeby. Všimla jsem si však jednoho rozdílu. Jejich přístup k této práci měl, alespoň podle mého názoru, větší duchovní rozměr. Projevilo se to v tom, jak proţívali setkání se smrtí. Na obou stáţích jsem zaţila, ţe klient odešel. V Chrudimi jsem měla pocit, ţe pracovníci to více negativně proţívají. Byli smutní, zvláště pokud se jednalo o mladého člověka. V Červeném Kostelci jsem pomáhala s péčí o právě zesnulého klienta. Zaznamenala jsem při tom, ţe moje spolupracovnice si při tom potichu zpívá. Nejdříve mi to přišlo trochu zvláštní, ale později jsem si uvědomila, ţe zpívá právě odcházející duši. Ukazovalo to na sílu její víry. Nepotřebovala smrt proţívat negativně. 55

V Červeném Kostelci pracovníci často říkali „My klienty doprovázíme, na konci je třeba drţíme za ruku a oni o nás vědí. Závěrem bych jen poznamenala, ţe v obou hospicových zařízeních byla péče výborná s respektem k důstojnosti člověka. V Chrudimi mají systém moderní, propracovaný v předávání informací, kdyţ lékařka zaznamenává stav pacientů přímo na pokoji do notebooku, a to se okamţitě objevuje v centrálním počítači. V Červeném Kostelci, který je charakteristický velkým počtem věřících lidí, většinou katolického vyznání, je oproti tomu v přístupu k nemocným více cítit vědomí jejich spirituálních potřeb.

56

14. Výsledky výzkumu V následující kapitole se vracím se k výzkumným otázkám, které byly popsány na začátku empirické části, a uvádím odpovědi, které přineslo výzkumné šetření. Výzkumná otázka: Je víra pomáhajících zdrojem motivace a pomoci při práci v hospicu? K první výzkumné otázce se vztahovala tři témata, která byla rozvíjena v rozhovorech. Ţádný z respondentů neuvedl přímo, ţe zdrojem jeho motivace je víra. Na otázku, co je přimělo pracovat v hospicu, odpovídali většinou, ţe je baví setkávat se lidmi, pomáhat jim a práce je uspokojujeme, protoţe má pro ně smysl. Často respondentky také uváděly, ţe v hospicu chtěly pracovat, poté co samy proţily nějaké trápení, většinou kdyţ ztratily někoho blízkého. Na přímou otázku, co jim pomáhá vyrovnat se s tím, ţe se ve své práci často setkávají s utrpením a bolestí, také ţádná z respondentek neodpověděla, ţe je to právě víra. Při dalším dotazování však osm z dvanácti ţen uvedlo, ţe je věřící, a pět z nich dodalo, ţe jim vlastně víra velmi pomáhá, některé dokonce řekly, ţe bez ní by to těţko zvládly. V Červeném Kostelci je práce pomáhajících daleko více ovlivněna vírou. Vyplynulo to i z pozorování. Všechny pracovnice tady uvedly, ţe jsou věřící. Ukázalo se, ţe to má vliv i na to, jak proţívají umírání, bolest a ztráty svých klientů, protoţe naprostá většina z nich tvrdila, ţe smrt je pro ně přirozenou součástí ţivota a nevadí jim pečovat o umírající. Reakce dotazovaných v Chrudimi byly trochu jiné. Pracovnice zde více proţívají smutek a hůř se vyrovnávají s utrpením svých klientů. V hospicu v Červeném Kostelci, jak to vyplynulo i z pozorování, je v přístupu ke klientům také kladen větší důraz na jejich spirituální potřeby. Celkově však lze konstatovat, ţe víra nebo určité vnímání duchovna jsou předpokladem práce v hospicu. I respondentky, které tvrdily, ţe věřící nejsou, nakonec připouštěly, ţe v tom nemají úplně jasno, ţe moţná v něco věří. Nejlépe to zřejmě vyjádřila pracovnice edukačního centra v Červeném Kostelci, kdyţ řekla, ţe v pomáhajících musí být nějaké vědomí lidského přesahu, bez něhoţ není moţné vyrovnat se smrtí, vidět umírat člověka a být při něm aţ do konce.

57

Výzkumná otázka: Hovoří pomáhající o víře nebo o smrti s klienty? Respondenty uváděly, ţe s klienty mluví, kdyţ mají zájem, ale ti s nimi o smrti nebo víře nehovoří. Někteří vyhledávají pomoc duchovního, coţ se podle toho, co vyplývá z odpovědí, stává častěji hospicu v Červeném Kostelci neţ v hospicu v Chrudimi. Pomáhající se domnívají, ţe pacienti od nich očekávají spíš empatii, přítomnost druhého člověka, který je drţí za ruku.

Výzkumná otázka: Mají pomáhající v hospicu znalosti o různých náboženstvích a domnívají se, že v této oblasti by potřebovali další vzdělání? Z odpovědí účastníků jasně vyplynulo, ţe nemají téměř ţádné znalosti o různých náboţenstvích. Pracovnice v Červeném Kostelci mají povědomost o křesťanství, především o katolickém vyznání, ale méně se uţ orientují v jiných denominacích. Pouze čtyři respondentky uvádějí, ţe by nějaké vzdělání chtěly a připouštějí, ţe v budoucnu mohou pečovat o klienty, kteří budou mít zcela odlišnou víru a zvyky. Většina dotazovaných si myslí, ţe další informace o náboţenství nepotřebují, protoţe hlavní je zjistit, jakého je klient vyznání, a pokud si to přeje, zajistit mu duchovního. Stejný názor vyjádřila i pracovnice edukačního centra, která uvedla, ţe sociální pracovník má zjistit klientovi potřeby, ale nemusí je právě on naplnit.

58

15. Diskuse a zhodnocení výzkumu Cílem výzkumného šetření bylo zjistit, zda je víra zdrojem motivace sociálních pracovníků a dobrovolníků, kteří působí v hospicu. Domnívám se, ţe se tento úkol podařilo splnit. Z odpovědí repondentek přímo nevyplývá, ţe je k práci v hospicu motivuje víra, ale z dalších informací, které jsem získala během rozhovorů a nakonec i z pozorování, se ukazuje, ţe většina dotazovaných je věřících, a ţe víra nějakým způsobem ovlivňuje to, jak proţívají setkání se smrtí i přistupují ke klientům. Některé pracovnice dokonce připustily, ţe víra pro ně znamená velkou pomoc v této práci, a ţe si jí bez víry vlastně skoro neumějí představit. Jako hlavní motiv pro působení v hospicu, podle toho co respondetnky vyjádřily v odpovědích na první tématickou otázku, převaţuje potřeba pomáhat a dělat smyslplnou práci. Ke stejnému závěru dochází i Marija Nobilisová ve své bakalářské práci na téma „Přístup sociálních pracovníků vyznávajících křesťanství, která během výzkumného šetření oslovila zaměstnance brněnské křesťanské organizace, a hovořila s věřícími i nevěřícími pracovníky. Nobilisová (2010) uvádí, ţe křesťanská religiozita pozitivně ovlivňuje výběr hodnot, jako je trpělivost, odpovědnost, pokora. I kdyţ je pravda, ţe jsem se respondentek neptala, které hodnoty pro svoji práci upřednostňují, nemyslím si, ţe stejný závěr mohu konstatovat na základě výsledků z mého výzkumného šetření, protoţe pracovnice v chrudimském hospicu, který není zdaleka tak ovlivněn spiritualitou, byly stejně trpělivé, empatické a ochotné, jako pracovnice v Červeném Kostelci. Z výsledků mého šetření vyplývá, ţe to co odlišuje přístup věřících a nevěřících pracovníků je duchovní rozměr jejich pomoci. Podobné téma bylo předmětem výzkumu Jána Mišoviče (2011), ve kterém zkoumá názory sociálních pracovníků v církevních charitativních zařízeních. Autor ve své zprávě z výzkumu konstatuje, ţe pouze o něco víc neţ třetina dotazovaných si myslí, ţe víra nějak ovlivňuje kvalitu práce sociálního pracovníka, ale 90% z nich je přesvědčeno, ţe věřící pracovníci věnují větší pozornost duchovním potřebám svých klientů. Mišovič (2011) v závěru píše, ţe se tedy nejedná o odlišnost ve výkonu práce v duchu nastavených standardů, ale v uspokojování spirituálních potřeb klientů a jejich vnímání, coţ se podle mého názoru ukazuje i z mých poznatků získaných v hospicu v Chrudimi a v Červeném Kostelci. Z výsledků mého šetření také vyplynulo, ţe pomáhající pracovnice v hospicu nemají velké znalosti o různých náboţenských směrech a vyznáních a v podstatě si zatím

59

myslí, ţe to nepotřebují. V této oblasti vidím další prostor pro sociální šetření a sledování situace. Moţná lze částečně souhlasit s názorem pracovnice edukačního centra v Červeném Kostelci, ţe pomáhající má zjistit spirituální potřeby klienta, ale nemusí je sám naplnit, protoţe pro tento účel lze zajistit duchovního. I přesto se domnívám, ţe alespoň částečná znalost různých náboţenství můţe být sociálnímu pracovníku pomocí při jeho práci a pochopení klientova světa. Výzkumné šetření jsem provedla kvalitativní metodou. Zvolila jsem techniku polostrukturovaných rozhovorů a pozorování. Domnívám se, ţe 13 rozhovorů, které jsem s pomáhajícími absolvovala, přináší vzhledem ke zvolené metodě výzkumu dostatečnou výpovědní hodnotu. Prospěšné bylo i srovnání dvou hospiců, protoţe se ukázalo, ţe v kaţdém z nich přistupují k péči o pacienty trochu jinak. Silnou stránkou celého šetření je podle mého názoru to, ţe probíhalo v přirozeném prostředí za účasti výzkumníka. V obou sledovaných hospicových zařízeních jsem strávila několik dní a spolu s respondenty jsem pečovala o klienty, proţívala jsem s nimi i setkání se smrtí, měla jsem moţnost navázat s nimi důvěrnější vztah a získat tak autentičtější a věrohodnější informace o jejich pocitech a názorech. Výzkumné šetření se bohuţel málo věnuje dobrovolníkům v hospicu, coţ povaţuji vzhledem k tématu práce za jistou slabinu. Důvodem však je to, ţe v chrudimském hospicu v současné době ţádní dobrovolníci nepůsobí. V hospicu v Červeném Kostelci jsem se setkávala spíše s dobrovolníky, kteří mi nemohli poskytnout mnoho informací, protoţe pomáhají na recepci nebo v čajovně, a přímo za klienty nedocházejí. Samotný výzkum byl náročný, především vzhledem k tématu, kterému se věnoval. Zjistila jsem, ţe poloţit někomu otázku, zda je věřící, je velice obtíţné. Naše víra či nevíra představuje téma vysoce intimní, stejně jako naše proţitky a zkušenosti v této oblasti, které jsou navíc téměř nesdělitelné. I v tom se však ukazuje, co spiritualita a duchovní rozměr jeho osobnosti pro člověka znamená.

60

Závěr Sociální pracovníci mají v hospicu své místo a krásné poslání. V úvodu práce však naznačuji, ţe setkání se smrtí kaţdý člověk neunese. Pečovat o nemocné, odcházející klienty, setkávat s utrpením jejich i rodinných příslušníků vyţaduje určité osobností předpoklady na straně pomáhajícího. Musí být zřejmě alespoň zčásti smířen s vlastní smrtelností, mít něco, co mu pomáhá vyrovnat se s bolestí klientů i pevnou motivaci k takové práci. Jedním z cílů kvalitativního výzkumného šetření bylo zjistit, zda onou motivací i zdrojem pomoci pro sociální pracovníky a dobrovolníky, kteří v hospicu působí je víra. Pro zjištění potřebných informací jsem zvolila techniku rozhovorů a pozorování. Absolvovala jsem stáţe ve dvou vybraných hospicích, v Chrudimi a v Červeném Kostelci. Chtěla jsem být přímo v autentickém prostředí, seznámit se s péčí o klienty, abych získala hlubší vhled a důvěryhodnější odpovědi, na své otázky. Obě zařízení jsem porovnala z hlediska výzkumných cílů. Výsledky šetření ukázaly, ţ víra je skutečně důleţitým předpokladem pro zvládání náročné práce s umírajícími, a to i přesto, ţe na přímou otázku „Co Vás motivuje k práci v hospicu?“, nikdo z dotazovaných neodpověděl, ţe je to nějaký náboţenský postoj či víra. Během rozhovoru jsem však téma dále rozvíjela a ptala jsem se pomáhajících, zda jsou věřící, a zda jim to pomáhá vyrovnat se s tím, ţe jsou často blízko lidské bolesti a umírání. Všechny pracovnice, které působí v Červeném Kostelci, odpověděly, ţe jsou věřící, a také nakonec většinou připustily, jako by si to najednou samy uvědomily, ţe si vlastně tuhle práci bez víry ani neumí představit. To ukazuje na to, čím vlastně víra je, jak hluboko ji nosíme v sobě. Nemusí se manifestovat, ale je tichým zdrojem síly, která se promítá do našich činů. V chrudimském hospicu pouze jedna z respondentek uvedla, ţe je věřící, ostatní třeba i nakonec připustily, ţe moţná v něco věří, ale nemají v tom jasno. Výsledky ukázaly, ţe v Červeném Kostelci je víra mnohem více zakotvena, coţ má vliv na péči o klienty. Projevilo se to tím, ţe se tu pracovnice automaticky zajímaly o jejich duchovní potřeby či náboţenské vyznání, ale především tím, jak proţívaly jejich smrt. Tu vnímaly více neţ pracovnice v chrudimském hospicu jako normální součást ţivota s přesvědčením, ţe člověk pokračuje dále, a ţe i jeho poslední část ţivotní cesty tedy má svůj smysl. V hospicu v Chrudimi byly pomáhající, alespoň podle mého názoru, méně schopné vyrovnat se s tím, ţe klienti a jejich rodiny proţívají bolestné

61

ztráty. Zajímavá byla odpověď jedné respondentky, která proţila ztrátu v osobním ţivotě, a svěřila se, ţe neví, jak má věřit, protoţe nemůţe pochopit, proč by se to stalo. Vypovídá to o tom, ţe pokud pracovníkům v hospicu chybí hlubší vhled, mají mnoho otázek, které zůstávají nezodpovězeny, coţ se promítá do toho, jak proţívají své ţivoty i svoji náročnou práci, tedy ţe jsou bolestí svojí i druhých mnohem více zasaţeny. Na základě těchto zjištění, mohu konstatovat, ţe víra je skutečnou oporou při práci s umírajícími. Dalším cílem šetření bylo také zjistit, zda pracovnice s klienty o víře hovoří a jestli mají povědomost o různých náboţenstvích. Výsledky byly podobné v obou sledovaných zařízeních. V Červeném Kostelci jsou pomáhající hodně věřící a mají znalosti o křesťanském katolickém vyznání. Celkem však respondenty uváděly, ţe nemají téměř ţádné znalosti o jiných náboţenstvích. Jen čtyři připustily, ţe by měly mít více informací, protoţe v budoucích letech mohou pečovat o klienty, kteří budou vyznávat pro ně úplně neznámé náboţenství, a dokonce řekly, ţe by o další vzdělávání v této oblasti měly zájem, protoţe to k práci v hospicu patří. Pracovnice edukačního centra v Kostelci na toto téma poznamenala, ţe pomáhající větší znalosti jiných náboţenství nepotřebují, a důleţitější je, aby byly empatičtí, trpěliví, vstřícní a schopní diskrétně zjistit potřeby klienta i ve spirituální oblasti. Nemusí je však naplnit, protoţe mohou zajistit duchovního. Navíc dodala, ţe klienty jiné neţ křesťanské víry tu mívají opravdu ojediněle, spíše vůbec, a podle jejího názoru to tak zřejmě bude i nadále, protoţe například v ţidovských nebo islámských rodinách je téměř povinností postarat se o nemocné a umírající příbuzné aţ do konce. Domnívám se, ţe tato otázka zůstává otevřena budoucnosti a teprve čas ukáţe, jaká klientela bude vyhledávat hospicové sluţby. Za mnohem důleţitější téma v současné době povaţuji právě spiritualitu sociálních pracovníků. Hlavním cílem mé práce bylo zaměřit se na to, jak se jejich duchovní proţívání projevuje v hospicové práci. Ukázalo se, ţe na přístup ke klientům má vliv, zda pracovníci jsou věřící, ale také to, jak ke spiritualitě obecně přistupují a umí ji sami v sobě rozvíjet. Kdyţ jsem během výzkumu zjišťovala, jestli respondentky s klienty hovoří o spirituálních otázkách, či zda si myslí, ţe ve víře nacházejí útěchu, dozvěděla jsem se, ţe na toto téma s klienty nemluví, protoţe oni sami to nevyţadují. Jedna z dotazovaných ţen uvedla, ţe by si s nimi o tom povídala ráda, ale neví, jak se k nim přiblíţit, jiné mluvily o tom, ţe pro ně je to spíše o doprovázení, drţení za ruku.

62

Toto zjištění podle mého názoru vypovídá o tom, ţe obecně neumíme se svojí spiritualitou pracovat, natoţ o ní mluvit. Během výzkumu jsem poznala, jak zmiňuji v předchozí kapitole, ţe bylo těţké zeptat se respondentek, jestli jsou věřící, protoţe jsem měla pocit, ţe vcházím do téměř zakázané oblasti. Náboţenská a spirituální témata jakoby nepatřila do naší uspěchané konzumní doby. Duchovní potřeby jsou člověku vlastní, někteří lidé si je však ani neuvědomují, jiní si je přiznají, ale nevědí, jak je saturovat. Na základní otázky smyslu sebe sama, tohoto světa i ţivota, které z nich vyplývají, jen těţko nacházejí odpovědi. S jinými lidmi o nich nehovoří, snad proto, ţe nechtějí, aby je okolí povaţovalo za blázna. To se bohuţel často nezmění, ani kdyţ jsou blízko vlastní smrti, a proto ve svém utrpení zůstávají sami a nemohou najít útěchu. V hierarchii potřeb má spiritualita své přiznané místo, přesto je stále opomíjena. Při tom, podle mého názoru nenaplněné duchovní potřeby stojí v pozadí mnohých problémů, které lidé mívají především ve vztahu k druhým i sami k sobě. Znovu se tím vracím k sociální práci, jejímţ úkolem je pomáhat při řešení těchto problémů. Domnívám se, ţe je ţádoucí a téměř nezbytné, aby sociální pracovníci, a to nejen ti, kteří působí v hospicu, věnovali spiritualitě svých klientů pozornost, ale také aby například pomocí supervize rozvíjeli schopnost pracovat s vlastní spiritualitou a hovořit o ní. Podle mého názoru jen člověk, který se nebojí nahlédnout sám do sebe, dávat si otázky a hledat na ně odpovědi, můţe druhému skutečně pomoci, protoţe má schopnost vidět jeho ţivotní příběh úplně v jiných souvislostech. Sociální pracovník tak nemusí v klientově trápení vidět jen ubohost, ale také velikost a jedinečnost jeho osudové cesty, která ho vede k růstu a poznání. Sociální práce staví především na principech humanismu. Člověk ve své důstojnosti má svá nezadatelná práva a má být veden k dobrému ţivotu. Dobrý ţivot, i kdyţ ho vlastně těţko můţeme přesně definovat, by měl být k dispozici spravedlivě pro všechny. Sociální práce však v tomto případě podle mého názoru nejednou narazila na meze svých moţností a potaţmo na moţnosti celého lidského společenství. Tady se moţná právě ukazuje to, jak naléhavě potřebuje hledat svá východiska a hodnoty také v náboţenství. Sociální pracovník pak můţe pochopit, ţe přes veškerou snahu nemusí být vţdy vyřešen klientův problém a ukončeno jeho trápení, protoţe právě tato cesta je smyslem jeho ţivota. Člověk nemusí dostat všechno jenom proto, ţe je člověkem. Výjimečnost jeho bytí se ukazuje v tom, ţe přesahuje sám sebe, kráčí k Bohu a má schopnost si to uvědomit. Zároveň je však i ve své jedinečnosti jen součástí velkého záměru Boţího stvoření, řečeno slovy filosofa Blaise Pascala, je něco, ale není vším. 63

Seznam literatury a použitých zdrojů Monografie: Ariès, P. (2000). Dějiny smrti I. Praha : Argo. Ariès, P. (2000). Dějiny smrti II. Praha : Argo Bohlen, S. (2010) in Opatrný, M.; Lehner, M. a kol. Teorie a praxe charitní práce. Uvedení do problematiky, praktický reflexe. České Budějovice : Teologická fakulta Coreth, E. (1996). Co je člověk. Praha : Zvon. Czech, J. (2006). Biblibcké příběhy v proměnách času. Příspěvek k duchovní psychoterapii. Praha Portál. Dahlke, R.; Dethlefsen, T. (2000). Nemoc jako cesta. Bratislava. Frankl, V. E. (1995). Lékařská péče o duši. Brno : Cesta. Giddens, A. (1997). Sociologie. Brno : Polity Press. Haškovcová, H. (2007). Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha : Galén. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum : základní metody a aplikace. Praha : Portál. Hennzel, M. (1997). Smrt zblízka. Umírající nás učí žít. Praha : ETC Publishing. Holm, N. (2008). Úvod do psychologie náboženství. Praha : Portál. Humphry, D. (1997). Final exit. New York : Dell Publishing. Hytych, R. (2008). Smrt a nesmrtelnost. Sociální reprezentace smrti. Praha : Triton. Chadima, M. (2007). Charitativní péče – Dějiny a současnost. Hradec Králové : Gaudeamus Jankovský, J. (2003). Etika pro pomáhající profese. Praha : Triton. Keene, M. (2003). Světová náboženství. Praha : Euromedia Group. Kübler-Rossová, E. (1992). Hovory s umírajícími. Signum Unitatis. Martinek, M. a kol. (2008). Praktická teologie pro sociální pracovníky. Olomouc : Jabok. Matoušek, O.; Kodymová, P.; Koláčková, J. (2005). Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha : Portál. Matoušek, O. (2008). Slovník sociální práce. Praha : Portál. Ma´súmiánová, F. (1995). Život po smrti v učení různých světových náboženství. Brno : Jota. Navrátilová, A. (2004). Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha : Vyšehrad. 64

Nešpor, Z.; Luţný, D. (2007). Sociologie náboženství. Praha : Portál. Peck, M. (2001). Odmítnutí duše. Duchovní a lidské perspektivy eutanazie a umírání. Praha : Pragma. Ratzinger, J. (1991). Úvod do křesťanství. Brno : Petrov. Scherer. G. (2005). Smrt jako filosofický problém. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství. Sláma, O.; Kabelka, L.; Vorlíček, J. (2007). Paliativní medicína pro praxi. Praha : Galén. Sokol, J. (2004). Člověk a náboženství. Proměny vztahu člověka k posvátnému. Praha : Portál. Student, J. Ch. (2006). Sociální práce v hospicu a paliativní péče. Praha : H&H. Svatošová, M. (1999). Hospice a umění doprovázet. Praha : Ecce Homo Tošner, J. (2003). Průvodce dobrovolnictvím pro neziskové organizace. Praha : Hestia – Národní dobrovolnické centrum.

Články: Bajer, P. (2008). Editorial. Sociální práce/Sociálná práce, č. 4, s. 1 – 2. Bajer, P. (2008). „Záţitek neštěstí, ztráty blízkého vzbuzuje duchovní potřeby u kaţdého člověka.“ (rozhovor). Sociální práce/Sociálná práce, č. 4, s. 15 – 17. Bajer, P. (2010). „Vnímám sociální práci v paliativě především jako práce se ztrátami.“ (rozhovor). Sociální práce/Sociálná práce, č. 2, s. 14 – 15. Knitter, P. (2010). Social Work and Religious Diversity: Problems and Posibilities. Journal of Religion and spirituality in Social Work : Social Thought, 29, 256 – 270. Kopřivová, J. (2010). „V hospicu naplňujeme představy lidí o důstojném umírání. (rozhovor). Sociální práce/Sociálná práce, č. 2, s. 4 – 7. Stewart, Ch. (2009). The Inevitable Conflict Between Religious and Social Work Values. Journal of Religion and spirituality in Social Work : Social Thought, 28, 35 – 47. 65

Články na internetu: Dom, H. T. (2010): Péče o umírající z pohledu vaišnavského hinduismu a ajurvédy [online]. Dostupné 24. 3. 2012 z http://www.umírání.cz/detail-clanek/pece-o-umirajici-zpohledu-vaisnavskeho-hinduismu-a-ajurvedy.html. Hospic Aneţky České. Hospic se představuje [on-line]. Dostupné 16. 3. 2012 z http://www.hospic.cz. Kočvara, V. (2010): V Chrudimi byl otevřen hospic [on-line]. Dostupné 16. 3. 2012 z http://www.kraj.iipardubice.cz/stranky/ctiprispevky.php?id=V_Chrudimi_byl_otevren_hospic. Misconiová,

B.

(2006):

Hospicová

péče

[on-lin].

Dostupné

28.

2.

2012

z http://www.domaci-pece.info/hospicova-pece1. Mišovič, J. (2011): Zpráva z výzkumu. Názory sociálních pracovníků v církevních charitativních

zařízeních

[on-lin].

Dostupné

24.

3.

2012

z http://www.tf.jcu.cz/getfile/728cae193a305a3f. Opatrný, A. (2004): Malá příručka pastorační péče o nemocné [on-line]. Dostupné 4. 3. 2012 z http://knihovna.net/KNIHA/rl.phtml?kniha=0051. Papica, J. (1998): Psychologické, filosofické a náboţenské postoje k smrti [on-line]. Dostupné 28. 2. 2012 z http://publib.upol.cz/~obd/fulltext/psychol8/psychol8-3.pdf. Skalický, K. (2005): Zakládající událost křesťanství: Ukřiţování a zmrtvýchvstání Jeţíše Nazaretského [on-line]. Dostupné 11. 4. 2012 z http://www.teologickétexty.cz. Svitáková, A. (2005): Didaktika náboţenské a etické výchovy III. Víra v posmrtný ţivot v Islámu

a

Judaismu

[on-line].

Dostupné

24.

3.

2012

z http://www.tf.jcu.cz/getfile/44eddcbf04e649b6. Tomášek, F. (1968): Katechismus katolické církve [on-line]. Dostupné 11. 4. 2012 z http://www.katolicka-kultura.sweb.cz/katechismus/katechismus1.html. 66

Kvalifikační práce: Nobilisová, M. (2010). Přístup sociálních pracovníků vyznávajících křesťanství (bakalářská práce). Brno : Masarykova univerzita. Zákony: Zákon o dobrovolnické službě. Zákon č. 198/2002 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2003. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 19. 3. 2012. Jiné zdroje: Bible, vydala Ekumenická rada církví v Československu, Praha 1985.

67

Abstrakt Brandsteinová, Dagmar. Náboženské postoje sociálních pracovníků a dobrovolníků v hospicu. Olomouc : Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2012. 69 s. Diplomová práce. Diplomová práce se tématicky zaměřila na osobnost sociálního pracovníka a dobrovolníka v hospicu především z hlediska jejich náboţenského postoje a motivace. Jejím cílem je ukázat, jak se propojení sociální práce v hospicu se spiritualitou a náboţenstvím projevuje, a jaký to má vliv na přístup pomáhajících k umírajícím i na jejich proţívání blízkosti smrti. Práce je rozdělena na dvě části. Teoretická část rozvíjí s pomocí literatury a dalších zdrojů témata související s hospicem, sociální prací, náboţenstvím a spiritualitou. Popisuje východiska a formy hospicové péče, věnuje se pojetí umírání a smrti v různých náboţenstvích, otázce propojení sociální práce s náboţenstvím i spiritualitě sociálních pracovníků. Navazující výzkumná část popisuje empirické šetření, které se zaměřilo na náboţenské postoje sociálních pracovníků a dobrovolníků v hospicu. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda zdrojem jejich motivace pro působení v hospicu je víra, a jak to případně ovlivňuje jejich práci. Dalším cílem bylo zmapovat, zda hovoří s klienty o spirituálních otázkách, a jestli mají znalosti o různých náboţenstvích. Výzkum byl proveden kvalitativní metodou s technikou rozhovorů a pozorování.

Klíčová slova: hospic, sociální práce, náboţenství, spiritualita, umírání, smrt

68

Abstract Brandsteinová, Dagmar. Religious attitudes of social workers and volunteers in a hospice. Olomouc : Sts Cyril and Methodius Faculty of Theology. Palacký University Olomouc, 2012. 69 pp. Diploma thesis. Thesis thematically focused on the personality of a social worker and volunteer in a hospice in particular in terms of their religious attitudes and motivation. Its aim is to know how the combination of social work in a hospice with spirituality and religion manifests itself and how it has any affects on approach to helping the dying and their near-death experience. Thesis is divided into two parts. The theoretical part develops with the help of literature and other resource issues related to hospice, social work, religion and spirituality. It describes the basis and forms of hospice care, deals with the concept of dying and death in different religions, the issue of linking social work with religion and spirituality of social workers. Related research section describes an empirical investigation, which focused on the religious attitudes of social workers and volunteers in a hospice. The research objective was to determine whether the source of their motivation for working in the hospice is the belief and how it possibly affects their work. Another objective was to map, whether talking to clients about spiritual issues and whether they have knowledge about different religions. Research was carried out using the technique of interviews and observations.

Keywords: hospice, social work, religion, spirituality, dying, death

69

Přílohy: A) Témata k rozhovoru B) Záznamy některých rozhovorů, které proběhly během výzkumného šetření

A) Témata k rozhovoru 1) Co Vás motivovalo k práci v hospicu? 2) Setkáváte se často se smrtí a bolestí. Jak se s tím vyrovnáváte? 3) Jste věřící? Pomáhá Vám víra ve Vaší práci? 4) Hovoříte s klienty o víře nebo o smrti? Myslíte si, ţe ve víře nacházejí útěchu? 5) Máte nějaké znalosti náboţenství? Myslíte si, ţe v této oblasti potřebujete nějaké vzdělání, třeba i o jiných náboţenstvích, neţ je křesťanství.

B) Záznamy některých rozhovorů, které proběhly při výzkumném šetření V – výzkumník R - respondentka

Rozhovor s pracovnicí edukačního centra (Červený Kostelec) V: Myslíte, ţe pracovníky k práci tady v hospicu motivuje víra. R: Víra. Tady ten hospic je hodně spojený s vírou a moţná, nebo určitě, to ovlivňuje to, jaké to tu je.

Všude to takové není. Někde je to víc takové nemocniční, i kdyţ

samozřejmě je tam daleko kvalitnější péče neţ v nemocnici. Ale tady se snaţíme o domácí prostředí, o pohodu a klid. Plnit přání klientů. Nic jim nevnucovat. Vy máte nějaké zkušenosti s hospicovou prací.? V: Byla jsem uţ na týden na stáţi v hospicu v Chrudimi. Chtěla bych to porovnat s vaším hospicem, protoţe vy jste byli první. R: V Chrudimi. Tam jsem taky byla. Tam je to jiné neţ tady, není to tam tak o té víře. A je to podle mě vidět hned, kdyţ přijdete tam nebo sem. Pracovníci jsou tady z velké části věřící, ale není to podmínkou. Já myslím, ţe bez té víry by tady ale nakonec dělat nemohli. Třeba nejsou katolíci nebo jiná křesťanská církev, ale v něco věří. Bez toho přesahu, bez toho, ţe by to tak viděli, ţe ten člověk pokračuje někam dál, ţe úplně nezaniká, by to asi nemohli, takhle k němu přistupovat aţ do konce. Ty lidi tu pracují většinou dlouho. Máme stále obsazení. Něco v nich být musí, ale nemusí to být jen o víře, ale o hodnotách, o tom co má v ţivotě cenu. V: A myslíte, ţe klienti ve víře nacházejí útěchu. Mluví o tom tady s vámi? Máme tu kapli. Pravidelně se slouţí mše. Pacienti na konci často chtějí do kaple. Někdy z toho bývá i partnerský rozkol Ten nemocný chce, ale ten partner to odmítá. Říká, ţe to je nesmysl, ţe přece nikdy před tím nevěřil, dokonce to odmítal. V: Na konci jim tedy víra pomáhá. R: Já si nemyslím, ţe se ty lidi obrátí na víru. To podle mě ani nejde, ale něco hledají. Moţná v tom vidí alespoň trochu útěchu. Někdy dokonce poţadují i návštěvu duchovního, ale kdyţ celý ţivot nevěřili, tak spíš ne. Spíš potřebují pomoc, podporu, promluvit si. Teď uţ začíná odcházet generace 50. let, a to je znát, protoţe ty lidi prošli nějakou dobou a to je ovlivnilo. V: A co vzdělání v této oblasti? R: Neučíme je víře. To přece nejde. Ale hlavně, oni mají být vstřícní, milí, trpěliví.

V: Nemyslím učení víře, ale náboţenství. Nemusí nic vědět třeba o jiných náboţenstvích, pokud by tu třeba byl klient jiného vyznání? R: To nemusí. Klientů se diskrétně zeptáme, jestli a jakého jsou vyznání A zajistíme jim duchovního. Naši pracovníci nemusí naplnit jejich potřeby, stačí, kdyţ je zjistí. V: Ale jsou s tím spojeny nějaké zvyky, určitý přístup k tomu klientovi. R: Vím, ţe samozřejmě, v jiných náboţenství jsou různé zvyky třeba odlišné od těch našich, ale musí říct, ţe jsme tady neměli nikoho třeba islámské nebo ţidovské víry. Tam to mají tak, ţe se rodina postará. Stejně tak Svědci Jehovovi. Tyhle lidi nám se prostě nepřijdou. A co se týká pracovníků. Děláme tady občas nějaké posezení, tam se můţou něco o náboţenství dozvědět. Ale to nemají jako školení. Na to jdou, kdyţ chtějí. Nikdo je nenutí. A mají o to zájem, chodí tam a líbí se jim to. Je to tím, ţe tady jste v Červeném Kostelci. Tady lidi celkově nějak víc ţijí vírou, scházejí se v kostele.

Rozhovor se sociální pracovnicí (Červený Kostelec) V: Co patří k Vaší práci nejvíc. R: Záleţitosti kolem sociálních věcí klientů. Smlouvy, platby, poradenství o různých dávkách a příspěvcích. Kdyţ je předpoklad blízké smrti, zjišťuju údaje do ohledacího listu, kontakty, jednám s rodinou. V: Stává se Vám, ţe jste i s klientem. Doprovázíte? R: Bohuţel, mám tolik záleţitostí kolem papírování, ţe mi na to prostě nezbývá čas. Nestíhám ani všechno, co mám. Ale byla bych ráda, kdybych mohla. V: Nebojíte se tedy blízkosti smrti? Nevadí Vám být s lidmi, kteří umírají? Ne z toho nemám strach. Beru to normálně. To patří k ţivotu. V: Jste věřící? R: Jsem věřící. V: A víra má nějaký vliv na Vaši práci. Pomáhá Vám v ní. R: To určitě. Pomáhá mi zvládat tu práci, jednat s pozůstalými. Ty lidi, kteří jsou věřící, myslím, vůbec tu blízkost smrti zvládají líp. Někdy je mi líto těch, kteří nejsou věřící, ţe se jako nemají o co opřít. S tou vírou je to lehčí, i kdyţ to tady není pravidlem. Někdy vím, ţe ty lidi nejsou věřící, a berou to normálně, v klidu, ţe to prostě patří k ţivotu. V: Jaké je Vaše vzdělání?

R: Mám střední školu a dodělávám si vzdělání. Studuju v Hradci Sociální a charitativní práci. V: Mám taky tuhle školu, tak vím, ţe o různých náboţenstvích se tam něco dozvíte. R: Určitě. To máme v učebním plánu. Máme tam charitu, historii, pastoraci. V: Myslíte, ţe budete potřebovat znalosti o jiných náboţenstvích, třeba o judaismu, islámu? R: Moţná ano. Je to moţné, ţe v budoucnu budeme mít takové klienty. Zatím je tady ale nemíváme. V: Takţe se více setkáváte s příbuznými klientů. R: Ano. Mám na starosti taky péči o pozůstalé. Posíláme jim pohledy jednou za měsíc. V: Všem? Nebo nějak vybíráte ty, o kterých si myslíte, ţe to budou potřebovat? R: Skoro všem. Jen kdyţ rodina vůbec nejevila zájem, nebyly tady, tak samozřejmě pohledy neposíláme. Taky tady pořádáme svépomocné skupiny. Nabízíme jim, aby se přijeli zúčastnit. V: A vyuţívají toho? R: Moc ne. Někdy jsou zdaleka, tak třeba to nejde. Chceme to udělat jinak. Spíš individuální sezení s psychologem. Třeba jim vadí ta skupina, nechtěj mluvit. V: Ale můţe jim to pomoci. Kdyţ přijdou, o čem hovoří? O svých pocitech, jak se s tím vyrovnávají? R: Ano. Některým to opravdu pomohlo, slyšet, jak to zvládají jiní, a ţe i oni to nemají jednoduchý. Pak ji připadá, ţe nejsou sami.

Rozhovor s paní I. (ošetřovatelka, Chrudim) V: Co Vás vedlo, ţe jste se rozhodla pracovat v hospicu? R: Vţdycky jsem tu práci chtěla dělat. Kdyţ jsem se dozvěděla, ţe v Chrudimi se bude stavět hospic, chtěla jsem tady pracovat. Baví mě to. Je to práce s lidmi a jsme tady dobrá parta. Tady jsou všichni spokojený. V: Jak na Vás působí, ţe sem velmi často lidi přijdou zemřít? R: To je pro mě velice těţké. Moc to proţívám, zvlášt kdyţ jde o mladý lidi. V sobotu tady umřela paní, které bylo něco málo přes třicet, a doma měla malou holčičku. Včera taky mladá ţenská. Měla u sebe maminku. Pro tu mámu to musí být strašný, vidět mrtvé

své vlastní dítě, do toho se jako máma dokáţu vţít. Proţívám to, myslím na ně i doma, i kdyţ nechci. Popláču si, ale ţivot jde dál. V: A ovlivňuje to i nějak Váš vlastní ţivot? Člověk si samozřejmě víc váţí ţivota je rád, ţe má své blízké kolem sebe. V: Mají klienti potřebu mluvit o smrti? R: Potřebují někdy. Ale spíš stále potřebují naději. To nevím, co jim mám říct, kdyţ znám pravdu. Oni ji vědí taky, ale nechtějí to slyšet. V: A myslíte si, ţe hledají útěchu ve víře? Mám tu zkušenost, a překvapujeme mě to, ţe ti, který nevěří, se neobrátí. Spíš je řeči o Bohu ještě dráţdí, i kdyţ jsou na tom zle. Zaţila jsem tu jen jednu mladou ţenu, která kdyţ viděla, ţe to je hodně špatný, upnula se k víře. V: Vy jste věřící? R: Ne, já nevěřím. I kdyţ tak úplně to taky není. V něco věřím, tak po svém k tomu přistupuju. Nechodím to kostela a nemodlím se. V: Mluvíte s pacienty třeba i o víře. Nebo o čem si s nimi povídáte? R: Povídám si s klienty o všem, o čem chtějí mluvit. O jejich rodině, bolestech. Snaţím se jim dát nějakou útěchu. O víře a o Bohu se mnou hovořit nechtěj. Někteří chodí na mši, kterou tady máme kaţdý čtvrtek, ale není jich moc. Moţná a pravděpodobně o tom tam mluví s panem farářem. V: Máte nějaké znalosti o náboţenství? Ne, ţe by mě to vůbec nezajímalo, ale nevěnuju se tomu. O náboţenství vlastně moc nevím. V: Myslíte si, ţe byste jako ošetřovatelka v hospicu měla vědět víc nebo myslíte si, ţe to potřebujete? R: Něco bysme se mohli dozvědět. Bylo by to moţná zajímavý. Ale stejně si myslím, ţe takové věci by měli pacienti probírat spíš s farářem. Ten tomu rozumí líp.

Rozhovor s paní E. (ošetřovatelka, Chrudim) V: Proč pracujete právě v hospicu. Co Vás k tomu motivuje? R: Chtěla jsem dělat mezi lidma. Jsem vyučená švadlena, ale začala jsem s něčím jiným a dnes uţ si to neumím představit, ţe bych dělal něco jinýho. Moc jsem chtěla pracovat v hospicu. Absolvovala jsem stáţ v jiném hospicu, abych měla zkušenosti.

V: Jak na Vás působí, kdyţ vidíte, ţe tady lidi umírají? R: Je někdy těţké se s tím vyrovnat, člověk zaţívá smutek. Člověk se pak na ţivot díví úplně jinak. Starosti, běţný problémy i ţivotní krize pak vypadají úplně jinak, kdyţ vidí tady tu bolest. V: Myslíte, ţe pacienti se snaţí hledat útěchu ve víře? R: Myslím, ţe nakonec jo. Kdyţ se člověk podívá do záznamů, s kterými přicházejí, tak ve většině případů tam je, ţe náboţenství ne. Ale kdyţ pak skutečně přijde na nejhorší, chtějí, jak bych to řekla, Boha, protoţe zjístí, ţe pak uţ vlastně nic jiného nemají. V: Vy jste věřící? R: Jsem věřící. Chodím do kostela. V: Mluvíte někdy s pacienty o víře nebo o podobných otázkách? R: Chtěla bych si povídat. Chtěla bych, aby se se mnou pomodlili, ale není to vůbec lehký, naladit někoho, aby se vám otevřel. Neumím to. V: Máte nějaké znalosti o různých náboţenstvích. Myslíte si, ţe to potřebujete k práci tady? Zajímá mě spiritualita. Chtěla bych vědět o různých náboţenstvích. Mě to tady trochu chybí. Myslím si, ţe bychom o tom měli vědět víc. Spíš o tom, jak se s klienty bavit, jakým způsobem se k nim přiblíţit, aby se víc otevřeli a tím si vlastně ulehčili. To je pro ně vlastně veliká pomoc.

Rozhovor s paní N. (dobrovolnice, Červený Kostelec) V: Co Vás motivuje k tomu, ţe chodíte sem do hospice pomáhat? R: Je to krásná práce. Pro mě má smysl, ţe můţu pomáhat druhému v nejtěţších chvílích. Prostě myslím, ţe byse tak lidi k sobě měli chovat. V: Jste věřící? R: Já jsem věřící. Tady vůbec v Kostelci jsou hodně lidi věřící a chodí do kostela. Já si to bez té víry nějak vůbec neumím představit, ten ţivot. V: Myslíte, ţe klienti nacházejí ve víře útěchu? R: Většinou ano. Často se stává, ţe se chtějí setkat s duchovním. Stává se, ţe ti co nebyli věřící, na konci se chtějí vyzpovídat, ţe mají o víru zájem, ţe třeba něco najdou. Tady se ale stává, ţe ty, co byli hodně věřící, pak začnou pochybovat. V: A mluvíte s klienty taky o víře a podobných otázkách?

R: Tady jde z naší strany spíš o doprovázení. Drţet za ruku, povídat. I kdyţ mě uţ jsou v posledním stádiu, uţ nemůţou mluvit, ale vnímají, slyší nás, jen to uţ nemůţou dát najevo. Tak říkám i rodinám, aby s nima mluvili, řekli jim všechno, co jim ještě chtějí říct. Je to hodně o přístupu, o lásce a ta nakonec vychází z víry. V: Tady v Červeném Kostelci je katolická víra. A máte třeba i nějaká znalosti o jiných náboţenstvích? R: Taky jsem prošla hospicovým kurzem. Tam se přednášelo i o náboţenství. Tam jsme se dozvěděli něco o Svědcích Jehovových, o protestantství. V: A ještě o jiných náboţenstvích, jako je Judaismus, Islám? Myslíte, ţe to nepotřebujete nebo nebudete potřebovat? R: To jsme se nedozvěděli. O tom moc nevím. Nevím, jestli to budeme potřebovat. Neměli jsme tady zatím, co já vím, nikoho takové víry, ale samozřejmě tady v hospicu můţou sehnat duchovního, aby naplnil jeho potřeby.