Časopis Mladých konzervativců Brno Vážení a milí čtenáři, prázdniny jsou za námi, léto pomalu končí a máme nového premiéra. Během prázdnin proběhl zajímavý posun pozic. Odešel Špidla, aby uvolnil místo mladému a „oblíbenému“ Stanislavu Grossovi, který sestavil „staronovou“ vládu, ve které mnoho nových tváří nenajdeme. I hlavní teze vlády zůstala stejná. Zadlužovat zemi za každou cenu. A aby to všem bylo jasné, pan premiér se na nás směje z každého rohu a říká, že je sociální demokrat. Že by konečně našel svoji politickou identitu? Také nám říká, že všechno co dělá, myslí upřímně. Jsem rád, že se konečně našel levicový politik, který dokáže na rovinu říci, jak to s naší zemí opravdu myslí. Již o mnoho méně se raduji, když vím, že nejde o nic jiného než o upřímné prohlubování veřejného dluhu a o cílenou přípravu „skvělé“ zadlužené budoucnosti, především pro mladé lidi. Doufejme, že tento stav nouze již nebude mít dlouhého trvání a konečně budeme mít vládu, která bude podporovat slušné, pracující lidi.
Číslo 8, rok 2004
Uctění památky obětí srpnových událostí '68 a '69 Regionální klub Mladých konzervativců uctil dne 21. srpna 2004 památku lidí, kteří byli během srpnových událostí let 1968 a 1969 zavražděni okupačními vojsky a příslušníky Lidových milicí. Položením kytic k pamětním deskám sl. Danuše Muzikářové a p. Stanislava Valehracha si brněnští Mladí konzervativci připomněli odkaz mladých lidí, kteří nesklonili hlavu a odvážně se postavili komunistické zvůli. Domníváme se, že srpnové události let 1968 a 1969 nesmějí být nikdy zapomenuty. Musíme mít vždy na paměti, že to byli i naši spoluobčané, kteří se v řadách Lidových milicí podíleli na tehdejších represích, při nichž došlo k obětem nejstrašnějším, ke ztrátám lidských životů. Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 a rovněž násilné potlačení demonstrací o rok později považujeme za události tragického významu.
Jiří Němec místopředseda RKMK Brno
Citát Komunismus je vzpoura méněcenných.
Na čem opravdu záleží ROBERT KOTZIAN
Winston Leonard Spencer Churchill
Internet www.georgebush.com Osobní stránky současného prezidenta USA a kandidáta na další volební období.
Při sledování politiky čas od času zakusíme mírnou úzkost z obrovské složitosti dnešního světa. Hrnou se na nás záplavy zpráv z nejrůznějších koutů planety a my s obavami zjišťujeme, že se nás mnohé z nich dotýkají. Bouřlivý rozvoj informačních a komunikačních technologií a dopravních možností způsobuje stále větší provázanost jevů. Právě tomu říkáme globalizace. Přestože levice ji považuje za negativní jev, je prospěšná. Umožňuje intenzivní ekonomický život a to ve svobodném kapitalismu znamená růst bohatství a zároveň jeho spravedlivou distribuci v celé společnosti. Média dnes zprostředkovávají každému z nás svět v celé jeho velikosti a složitosti. Člověk se však nad tou ohromnou hrou informací pozastavuje a táže se, co je tedy z toho všeho podstatné, které problémy jsou jádrové a které pouze odvozené. Nakonec zjišťujeme, že jde Pokračování na straně 2
2
POHLED ZPRAVA 2004
Na čem opravdu … Pokračování ze strany 1 především o život a zdraví. Tedy bezpečí. Ta jistota, že to co bylo včera a je dnes, bude i zítra a snad i pozítří. Jistota, že má smysl se snažit, budovat, stavět, investovat, podnikat, prostě žít. Negativní stránkou globalizace je, že vedle všeho pozitivního usnadňuje také přiblížení a přenos hrozeb. Mnoho států světa dnes čelí útokům či hrozbám terorismu. Není třeba jmenovat konkrétní příklady. Terorismus je dnes nejvážnější bezprostřední bezpečnostní hrozbou pro každý stát. Ve velkých střetech 20. století spolu zápasily státy nebo jejich aliance. Ve druhé světové válce se nacistické Německo pokusilo uchvátit velkou část Evropy, zatímco na její východní straně se tyranský komunistický režim v Sovětském svazu chystal k útoku s cílem nastolit světový komunismus. V následné studené válce proti sobě stál komunistický blok pod vedením Sovětského svazu a svobodný svět pod vedením USA. Relativně drobné, jakoby náhradní, boje mezi SSSR a USA se odehrávaly v mnoha zemích třetího světa. SSSR tam vyprovokovával marxistické síly ke snahám o převzetí moci a USA se cestou nejmenšího zla z více zel snažily v uchopení moci komunistům bránit. Tyto výboje SSSR zasely v různých koutech světa spory, kterými dotčené země často trpí dodnes. Současná situace je jiná. Proti dřívějším dobám dnes hlavním zdrojem hrozeb nejsou státy, s výjimkou států Osy zla, nebo bloky států, ale nestátní organizace s vysokou mobilitou a pružnou organizační strukturou. Tyto nestátní organizace podnikají teroristické útoky a užívají k tomu zfanatizovaných sebevrahů. Teroristickým skupinám poskytují zázemí různé pochybné státy, avšak globální postižitelnost takových rozprostřených organizací je téměř nemožná. Hrozba agresivnímu státu je hrozbou také jeho vůdci, kterého lze odstrašit. Hrozba územně a organizačně nepostižitelné nestátní organizaci, která by měla účinný odstrašující efekt je v podstatě nemožná. Protizápadní síly však nacházejí na západě, možná trochu nečekaného, spojence. Výrazně totiž slábne loajalita obyvatel západních zemí k západní civilizaci. Tento problém znamená oslabování obranyschopnosti zemí severoatlantického prostoru a v dlouhodobém hledisku bude pro západní civilizaci jednou z vážných bezpečnostních hrozeb. USA čelí zejména ve vyspělých
zemích obrovským protestům a nevoli evropských mocností, Francie a Německa, které se nedokáží jasně postavit na stranu boje proti světovému terorismu. Velká část západní levice, která si k rudé přibrala i zelenou, relativizuje každou rozhodnost. Je tak dnes v určitém slova smyslu nezamýšleným pomocníkem všech nepřátel západní civilizace. Obtížná uchopitelnost soudobých hrozeb rudozelené levici jen nahrává. Celá Evropa, včetně České republiky, však patří k západu a je možným cílem útoků. Kdekdo dnes organizuje obrovské pouliční protestní párty pro mladé lidi, kde se plive na západní civilizaci povrchními ultralevicovými argumenty. Mladí lidé jsou opíjeni líbivými marxistickými myšlenkami a falešnými přímočarými řešeními, která mají jednou provždy „zatočit se sobeckým kapitalismem“. Vše samozřejmě v ostře protiamerickém duchu. Ti, kdož usilují o západní civilizaci, kdož si přejí její zánik, si nemohou přát lepších spojenců. Je to totiž jednoduché, pravděpodobně svému zničení sama napomůže. Demografická krize, přebujelý socialismus a ekologismus, morální relativismus – složitě znějící názvy pro tři hlavní ničivé faktory. Jedinou smysluplnou cestou je jasná podpora USA v jejich úsilí v boji proti terorismu. Události kdekoliv na světě mají vliv i na naši bezpečnost a bezpečnost celé Evropy, někdy menší a někdy větší. Silné Spojené státy znamenají silný odpor proti teroristickým hrozbám, proto jsou silné Spojené státy v našem národním zájmu. Roční obranný rozpočet USA (296 mld. USD v roce 2000) dalece přesahuje součet obranných rozpočtů všech evropských zemí NATO dohromady (116 mld. USD v roce 2000). Rozprostřenost a charakter dnešních hrozeb a jejich zdrojů po celém světě znemožňují malé zemi, jako je ta naše, bránit se osamoceně. Jedinou cestou jak čelit hrozbě globálního terorismu je rozhodnost vedoucích státních činitelů všech zemí západní civilizace. Zlo musí být nazýváno zlem a nesmí být relativizováno. Evropské státy vedené rudozelenými politiky rozmělňují schopnost západní civilizace čelit hrozbě terorismu, jehož cílem není nic jiného než likvidace „dekadentního západu“. Nedarujme západní civilizaci žádným zločincům, je velkým lidským výdobytkem, který má zápory, ale znamená svobodný a tvořivý život. Terorismus znamená jen smrt.
Kozla zahradníkem? JIŘÍ NĚMEC Nejen Českou republiku, ale i celou Evropskou unii v posledních letech velice trápí nedostatek pracovních míst a vysoký počet nezaměstnaných. Situaci by měl zachránít náš zbrusu nový Eurokomisař, starý známý Vladimír Špidla. Jak je to možné, že tento důležitý post získal právě on, zástupce z ČR? Myslím, že je to díky jeho „dobrému“ jménu v zahraničí - poslušný levicový politik - přesně takový, jaký se do, též levicové, Evropy hodí. Problémem ovšem je, jak někdo, kdo nedokázal stejný resort řídit ani ve své zemi jakožto ministr a následně premiér, může řídit „superkolos“ jménem Evropská unie?! To už ale asi nikdo v EU neřeší. I když nám před lety pan Špidla před volbami sliboval, že doslova zatočí s nezaměstnaností, opak byl pravdou. Toto téma se stalo na mnoho let sice docela často diskutovaným, nicméně vždy bez pozitivních výsledků. Ba naopak se nezaměstnanost stabilně zvyšovala.
RŮST NA DLUH HDP v roce 2003: 2 532 mld. Kč Meziroční růst HDP: 4,1% čili 104 mld. Kč Zadlužení vlády 2004: 115 mld. Kč Čistý růst HDP: − 0,4% čili − 11 mld. Kč
3
POHLED ZPRAVA 2004
Školné pro všechny SAVINA FINARDI Ministryně školství, která bohužel pokračuje i v současné vládě Stanislava Grosse, připravila se svými byrokraty a za mírné asistence České konference rektorů materiál s názvem Koncepce reformy vysokého školství v ČR. Dokument není nijak převratný. Ve své podstatě pouze implementuje, co se ČR v rámci různých dohod zavázala splnit. Jinak je dokument plný proklamací – zvýšili jsme základní normativ nákladů na studenta o 10 % ze stávajících 30 079 Kč na 32 990 Kč nebo výdaje na výzkum a vývoj dosáhly vládou schválené výše 0,7 % HDP. Všichni asi cítíme, že to ale nestačí. Podfinancovanost českého vysokého školství je tak explicitní, že se jde jen stěží dovtípit čí zájmy paní Buzková vlastně hájí. Navíc jakákoliv zmínka o zavedení povinného školného na veřejných VŠ vyvolá u paní ministryně a celé sociální demokracie elektrický šok, ze kterého se nemůže probrat ještě den poté. Všimněte si, co odpověděl premiér Gross redaktorce MF Dnes na otázku, zda jeho vláda zavede školné: „Já jsem přesvědčen, že to není levičácký přístup, že školné nic nevyřeší. Česká rodina ze střední vrstvy s více dětmi by se, pokud by bylo školné, musela rozhodovat, které z dětí půjde na vysokou“. Z jeho odpovědi číší naprostý ekonomický amatérismus. Ten mu asi nevymluví ani „nadějný“ vládní ekonom Martin Jahn, který v témže deníku tvrdí: „Dnešní politika v oblasti ekonomiky už není tolik o pravici a levici. Každá země musí najít racionální mix“. Proboha tak o čem ta politika a ekonomie vlastně je, když ne o idejích a tvrdých názorových střetech!? Navíc česká ekonomika si už více jak 2 roky testuje „racionální“ mix Špidlova socialismu a „liberalismu“ s ekologickou tváří vládní US-DEU. Výsledky se již dostavily – dvouciferná míra nezaměstnanosti, deficitní veřejné finance a tristní růst HDP, ve kterém nás poráží všichni visegrádští sousedé včetně Maďarska. Naše vysoké školství vytáhne z hluboké propasti zvané podfinancovanost pouze jedna věc – zavedení školného na všech veřejných popř. státních VŠ. Státní VŠ mají v tomto systému velmi anomální postavení. Jsou pouze 4, studuje na nich kolem 5 000 studentů resp. akademickém roce 2002/2003 to bylo 4 991 studentů a financují je jejich zřizovatelé tedy Ministerstvo vnitra a obrany. Naopak veřejných VŠ (VVŠ) je celkem 24 resp. 25 (nová ekonomická VVŠ v Jihlavě), studuje na nich cca 215 103 studentů (zdroj Statistická ročenka 2003 ČSÚ). A pro úplnost soukromých VŠ (SVŠ) je celkem 36 (údaj k 19. 5. 2004) a v akademickém roce 2002/2003 na nich studovalo
celkem 7 891 studentů. Rozdíl je však v tom, že SVŠ nejsou dotovány ze státního rozpočtu jako obří VVŠ, ale na svou činnost si hezky vydělávají. Navíc zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách v § 40/2 striktně vymezuje za jakých podmínek má SVŠ nárok na státní dotaci. Praxe je taková, že SVŠ se plně spoléhají na příjmový kanál školného a se stáními dotacemi se navždy rozloučily. Na jednu stranu je to dobře, protože alespoň někdo se v téhle zemi chová ekonomicky. Na druhou stranu je ostudné, že stát zvýhodňuje pouze VVŠ, které si uzurpovaly právo rozhodovat, koho přijmout do svých lavic a koho na základě přijímacích zkoušek označit za nevyhovujícího. Shrnuto a podtrženo. Zavedení školného by nebyla žádná národní tragédie. Celý systém by měl být založen na povinných plošných platbách za vzdělání na VVŠ, tedy na školném. Hovoříme o tzv. vícezdrojovém systému resp. systému, jež paralelně využívá hned několika účinných nástrojů financování. Jedná se o stávající zdroje (dotace ze SR, dotace ze státních fondů a rozpočtů obcí, poplatky spojené se studiem, výnosy z majetku, výnosy z doplňkové činnosti, dary a dědictví) + školné. A čím může student profinancovat školné? Ze státního rozpočtu by mohl využít nové dávky tzv. jednotné studentské dávky (5 000 Kč/měsíc za podmínek, že suma příjmů – vlastní zdroje + stipendium + spoření + půjčka – studenta nepřesáhne 5 000 Kč/měsíc), z rozpočtu VVŠ prospěchového stipendia či možnosti odložené platby za předem stanovených podmínek. Dále jsou zde jeho vlastní zdroje – příjmy z různých brigád, příležitostného zaměstnání, vedlejšího pracovního poměru, atd. Zaměstnavatele lze zapojit možností půjčení studentovi určitého obnosu peněz, kterým by školné uhradil. Teprve tehdy se ukáže jaká je ochota podnikové sféry investovat do lidského kapitálu. Věřím, že bude nemalá, pokud VVŠ budou chtít reflektovat poptávku na trhu práce. V neposlední řadě je zde možnost studentského spoření se státním příspěvkem. A pod jakou hranici by vlastně roční školné na VVŠ nemělo klesnout? Nevím, jak přesně se pánové senátoři Václav Roubíček a Jiří Zlatuška, mj. oba bývalí rektorové, dovtípili částky 7 683 Kč/ročně za 1 studenta Přesto jim patří dík za rozvíření debaty. Osobně mi však tato částka připadá směšně nízká a nic neřešící v kontextu běžných cen i českého vysokého školství. Minimální hranici spatřuji na 30 000 Kč/rok. Tato částka je pouze o 2 990 Kč nižší než je základní normativ a zároveň ji bezproblémově může pokrýt JSD (až 50 000 Kč/ročně). Pojďme tedy říci ano školnému na VVŠ.
Přidej se k nám!
Také si myslíš, že svoboda jednotlivce je nejdůležitější hodnotou? Také neuznáváš revoluci jako prostředek pro dosažení politických cílů? Také jsi přesvědčen(a), že svobodný kapitalismus je nejlepším společenským uspořádáním? Chceš se s námi podílet na propagaci pravicového myšlení a je ti 15 až 35 let?
Přidej se k nám - staň se členem či členkou Mladých konzervativců!
w w w . k o n z e r v a t i v c i . c z / b r n o
4
POHLED ZPRAVA 2004
Plošné přídavky na děti? Ano! RICHARD DUŘPEKT Čas od času přijde naše socialistická vláda s výborným nápadem. Jedním z nich je i návrh zavést plošné přídavky na děti. Bohužel díky pravicové opozici a zejména vlastní neschopnosti se nedaří takovýto skvělý nápad prosadit. Pokud nyní máte pochybnosti o upřímnosti dosavadního textu nebo o mém duševním zdraví, nepřestávejte, prosím, číst. Plošný přídavek na dítě je charakteristický tím, že stát nezkoumá příjmovou či majetkovou situaci příjemců takovéto sociální dávky a poskytne přídavek rodičům všech dětí. Tedy jak lidem s velmi nízkými příjmy, tak i milionářům. Naopak adresný přídavek se poskytuje pouze lidem s nízkými příjmy, tedy těm, kteří jej skutečně potřebují. Nechci polemizovat, zda lidské potřeby jsou objektivní či subjektivní a lze-li je vůbec vyjádřit penězi. Chci upozornit na to, že jde o druhé přerozdělování v řadě za sebou. Tím prvním jsou daně, které každý platí podle výše svého příjmu a spotřeby. Tedy chudí lidé platí logicky méně daní než lidé bohatí. Daně tak mají stejný přerozdělovací efekt, jako zmiňované přídavky na děti. Je proto zbytečné a neefektivní, abychom měli dva velmi podobné systémy. První možnost, která každého pravicově smýšlejícího občana napadne je zrušení přídavků na děti a současné snížení daní. To by bylo rozumné, pokud by neexistovali lidé zcela bez vlastních příjmů, např. nezaměstnaní. Těm žádné nízké daně nepomůžou, neboť nemají co zdanit. Řešením je druhá možnost, tedy ponechání stávající výše daní a zavedení plošného přídavku. V takovém případě lidé zcela bez příjmů dostanou přdavek, který jim objektivně pomůže a který z nich učiní příjemce ze sociálního systému. Lidé s nízkými příjmy
zaplatí daně, které se zhruba vyrovnají výši plošného přídavku a nebudou tak ani plátci ani příjemci systému společenského přerozdělování. A konečně lidé s vysokými příjmy zaplatí vysoké daně a dostanou plošný přídavek, který jim částečně sníží jejich celkový daňový odvod. Stále však zůstanou čistými plátci do systému. A to je stav, který odpovídá zažitému pojetí moderního státu a který není proti mysli snad žádnému občanovi. Systém plošných přídavků na děti má tu výhodu, že je administrativně velmi jednoduchý, z čehož plyne, že jeho provoz je velmi levný. Navíc neotravuje občany neustálým papírováním a hlavně zcela odstraňuje prostor pro podvůdky a podvody a s tím i příležitost pro korupci. A víme, že příležitost dělá zloděje. Další obrovská výhoda je v tom, že systém je motivační. Platí v něm totiž, že prací si člověk může jedině polepšit. Zdá se vám to samozřejmé? Bohužel dnes může nastat případ, že pokud si vyděláte o 1 Kč více, přijdete o příspěvky ve výši třeba 1 000 Kč. Naopak v systému plošných přídavků vám to, co už jednou máte, zůstane. A z každé další vydělané koruny sice zaplatíte daň, ale pokaždé budete mít čistého více peněz, než kdyby jste nepracovali. Dosud jsme se zabývali pouze přídavky na děti. Existují ale další dávky, které můžeme nazvat přídavky „pro dospělé“. Jsou to nejrůznější příspěvky na bydlení, sociální příplatky či daňové odpočty. Myslíte si, že by pro ně mohlo platit to samé, co pro přídavky na děti? Samozřejmě. Takový nápad již existuje a říká se mu rovná sociální dávka. Tímto článkem jsem chtěl říct, abychom nezapomínali, že každá mince má dvě strany a že i zdánlivě bláznivý nápad může stát na kvalitních pevných základech.
Střední třídy trnem v oku KAROLÍNA ODSTRČILOVÁ Střední třídy jsou ve většině vyspělých zemích základem ekonomiky. Vyspělé země si středních vrstev cení a snaží se tvořit takové podmínky, aby se co nejvíce rozvíjely, protože vědí, že jsou to právě ony, které odvádějí do státního rozpočtu největší část daní a přitom se o sebe starají samy. Jediné, co po státu chtějí, jsou co nejlepší podmínky k podnikání a snadný přístup ke vzdělání. Po celých čtyřicet let vlády komunistů byl každý vysokoškolák považován za někoho, komu práce ,,nevoní" a slovo inteligence bylo nadávkou. Jaká je situace v České republice patnáct let od Sametové revoluce? Přestože podpora vzdělání a podnikání patřila k největším prioritám programových prohlášení všech vládních kabinetů, stále se střední třída v našem státě nezabydlela. Podstatné změny oproti totalitnímu režimu určitě nastaly. Pohled na studenta je již zcela jiný a podnikání je běžné. Avšak podmínky, které jsou pro podnikání v naší zemi vytvořeny zdaleka nejsou ideální a trend je takový, že se stávají čím dál neúnosnějšími. Přebujelá byrokracie, neustále vyšší daňové zatížení, stálý příval nových mnohdy nesmyslných předpisů a nařízení znesnadňujících lidem podnikání, kde se dá. Vzdělání je dnes mnohem dostupnější. Dnes běžné studium v zahraničí je možnost, o které si naši rodiče mohli nechat jen zdát. Velkým problémem však stále zůstává nízké procento vysokoškolsky vzdělaných lidí v naši zemi. V ČR to činí pouze 11%, což je nejméně v celé EU. Na vysoké školy se dostává v současné době pouze čtvrtina maturantů, z čehož vyplývá, že v dohledné době v tomto ohledu nemůžeme čekat nějaký výrazný posun k lepšímu a zamyslíme-li se nad tím, jaké změny chystá současná vláda, můžeme očekávat navíc odchod těchto lidí někam, kde není úspěch hříchem. Vládní kabinety ČSSD vymyslely v posledním volebním období zcela novou metodu, jak potrestat lidi, kteří si dovolili být úspěšní a nezávislí, a to i přes všechna úskalí, kterým podnikatelé a živnostníci musí čelit. Nejprve vláda Vladimíra Špidly snížila odpočitatelné položky z výdělku a nyní vláda Stanislava Grosse chystá změny daní, které ještě více prohloubí přerozdělování. Pokračování na straně 5
5
POHLED ZPRAVA 2004
Zvrácená ekologie v dopravě
Střední …
KVĚTA RUŠAR
Pokračování ze strany 4 Stát chce vybírat ještě více od movitých, méně od lidí s nižšími přijmi a lidem s nejnižšími příjmy chce část daní vracet. Za movitého považuje každého, kdo vydělá více jak 25 tisíc Kč měsíčně, což je v přepočtu méně než 800 Euro. To, že minimální mzda ve vyspělých zemích EU je vysoko nad touto částkou zřejmě panu premiérovi uniká. Jen pro představu v Lucembursku je to 1369 Euro, v Belgii 1163 Euro, ve Velké Británii 1105 Euro a třeba v Irsku 1073 Eur. Za těchto podmínek se nebude nikdo divit, jestliže schopní a pracovití lidé, kteří měli vůli se postarat sami o sebe, řeknou Grossově kabinetu ne a odejdou někam, kde je o schopné lidi a jejich výkony zájem, nebo zjistí, že je pro ně daleko výhodnější a pohodlnější pracovat méně a nechat se dotovat sociálním systémem. Vláda si zřejmě neuvědomuje, že bohatství je třeba nejprve vytvořit, aby poté mohli část přerozdělit. Bohužel důsledky nedopadnou pouze na bedra politiků, ale poneseme je všichni. Vláda nechce, aby se počet na státu finančně nezávislých lidí zvyšoval patrně proto, že by to znamenalo změnit své zaběhané zvyklosti, začít přemýšlet a hlavně něco dělat. Udržování slabé střední třídy znamená, že se zde otevírá stále širší pole pro populistickou politiku, na kterou Sociální demokracie sází. V České republice dvě třetiny obyvatel pobírají nějakou sociální dávku a právě tato obrovská závislost na státu je příčinou toho, že koupit si volební hlasy za příslib úlev a příspěvků je velice jednoduché. Vzdělaní lidé, živnostníci či podnikatelé, kteří jsou soběstační a na žádné sociální dávky ani úlevy nečekají, se ve volbách nerozhodují podle slibů, ale podle konkrétních představ, jak chce ta či ona strana dovést stát k prosperitě. V zemi, jakou je i Česká republika, kde jsou střední třídy slabé, nejsou kladeny na politiky takové nároky a ti se tak ani nemusí nad podobnými vizemi zamýšlet. Tak proč by si tedy měli komplikovat život…?
K čemu slouží dálnice, silnice, železnice, vodní cesty či letadla? Na tuto otázku najde snad každý jednoduchou odpověď: „slouží k dopravě osob, zboží a informací“. Doprava je známá již od počátků lidských dějin. Každá kultura v historii budovala dopravní cesty. Vždy to mělo jediný kladný účinek: ekonomický vzestup té či oné kultury nebo národa. Dnes je doprava vyspělejší a daleko „rychlejší“ než v minulosti. Ale důvod proč budovat či rekonstruovat dopravní infrastrukturu, je pořád stejný: ekonomický vzestup země. To je, podle mého názoru, dostatečný důvod, proč je do dopravy dobré investovat peníze. V dnešním moderním světě je na budování dopravní infrastruktury dvojí náhled. První náhled je ten, který jsem již výše popsal, to jest, že je dobré do dopravy investovat co nejvíce peněz. Druhý náhled je dnes velmi „moderní“ a hlásají ho především různé ekologické iniciativy a hnutí. Ty jsou proti „zbytečnému“ budování dopravních cest. Jejich argumenty jsou často nelogické, nezakládají se na reálných a racionálních podkladech a často si protiřečí. Je jasné, že je v dnešní době důležité zabývat se dopadem té či oné dopravní stavby na přírodu. Při navrhování dopravních staveb musíme nalézat racionální názorový průnik mezi různými trasami stavby (s mnohdy velmi rozlišnými finančními náklady) a jejich dopadem na přírodu. Bohužel ekologická hnutí často nechtějí takovýto průnik nalézat. Mají již od počátku na stavby negativní pohled a chtějí de facto dopravní stavby úplně zastavit. Rád bych se s Vámi podělil o jednu moji zkušenost s jedním nejmenovaným hnutím. V poslední době se hodně mluví o vybudování rychlostní silnice R43 z Brna do Svitav. Všichni, kdo jezdí po stávající silnici I/43, vědí, že je to nebezpečná silnice, na které se často stávají ošklivé dopravní nehody se ztrátami na lidských životech. Silnice je ve všední dny ucpaná, cestování po ní zdlouhavé, vede přes spoustu obcí a ústí na vnitřní městské komunikace Brna. Jedná se o velmi významný silniční tah, a proto je důležité zde vybudovat silnici o kategorii vyšší s napojením na stávající síť dálnic a rychlostních silnic. Bude to mít za následek ekonomický vzestup Brna, potažmo regionu a odlehčí se dopravě na stávající silnici a Brněnských komunikacích. Všechny tyto argumenty jsem předkládal zastáncům ekologického hnutí, když jsem jednou při procházce na Brněnské přehradě narazil na jejich protestní akci proti rychlostní silnici R43. Ta má totiž vést kolem přehrady, kde jsou již vybudované základy tzv. „Hitlerovy dálnice“. Argumenty byly, že silnice naruší přírodu kolem přehrady. Dále, že bude mít neblahý vliv pro občany sídliště Bystrc, ačkoli má v této lokalitě silnice vést tunelem. Dále, že zde přibude doprava z centra města, přičemž samotné hnutí chce dostat dopravu z centra Brna. Cítíte ty protiklady stejně jako já? Kudy tedy mají auta jezdit, když ne centrem ani po obchvatech? Hnutí v tom má jasno: nejlépe aby auta nejezdila vůbec, takže R43 a v globálním pojetí ostatní rychlostní silnice a dálnice jsou vlastně zbytečné. Příroda je, podle mě, to nejcennější, čeho bychom si my lidé měli vážit a tudíž bychom ji měli ochraňovat. Avšak pokuď chceme, aby se lidé u nás měli dobře a tudíž třeba mohli investovat více peněz do ochrany přírody, musíme být státem se silnou ekonomikou. Jeden z faktorů silné ekonomiky je kvalitní a dostatečně hustá dopravní síť. A proto je důležité dopravní cesty stavět a přitom dělat opatření tak, abychom přírodu co nejméně zatěžovali.
15. let od pádu komunismu Řada akcí u příležitosti patnáctiletého výročí pádu komunistického režimu v České republice. Pro více informací sledujte naši webovou adresu
w w w . k o n z e r v a t i v c i . c z / b r n o
6
POHLED ZPRAVA 2004
Integrace nebo unifikace? JAN STRELIČKA Po celé téměř patnáctileté období po pádu komunismu jsme se snažili vrátit se zpátky do Evropy, mít pocit, že nejsme Evropany druhé kategorie apod. Jinými slovy stát se členy evropských společenství, od roku 1993 Evropské unie – tak to alespoň vnímala drtivá většina českých občanů. Celá tato éra se nesla ve znamení zpravidla nekritického pohledu na specifické mezinárodní společenství, jehož jsme již nyní členy. Nutno dodat, že za celou dobu čekání na přijetí do tohoto společenství se jeho podoba výrazně změnila. Předpokládali jsme, že vše, co se na evropské úrovni odehraje, bude automaticky dobré, protože je to evropské. Tento dlouhodobý nekritický pohled oslabil naši schopnost rozlišovat, co v dnešním a budoucím vývoji evropské integrace můžeme považovat za dobré a co za špatné. Možná už jen samotná myšlenka, že i něco na „evropské úrovni“ může být špatné, je pro mnoho lidí nepřijatelná. Domnívám se, že nejpozději dnes je ten nejvyšší čas začít procesy v EU hodnotit kriticky, tj. určitým jevům přiřazovat znaménka kladná a záporná. Tuto kritiku je třeba intenzivně provádět jak na úrovni veřejné – politické a mediální, tak i na úrovni soukromé – individuální. V jiném případě se dobrovolně vzdáme suverenity mít svůj vlastni názor se všemi neblahými důsledky, které s sebou tato rezignace přináší. Jedním z velmi užitečných hodnotících nástrojů je rozlišování procesů na integrační a unifikační. V zahraničním myšlení je toto rozlišování naprosto běžné, v našem prostředí ho silně hájí prezident Václav Klaus. Pojem integrace v nás vzbuzuje spíše sympatie, na druhou stranu pojem unifikace spíše antipatie (což je po naší čtyřicetileté komunistické unifikační zkušenosti více jak samozřejmé). Integraci vnímáme jako samovolný, přirozený proces, který má podporu zdola. Unifikaci
chápeme jako proces, který je řízen z jednoho centra, je aplikován třeba i proti vůli zainteresovaných stran a je vykonáván shora. Vyvstává otázka, jestli současný vývoj máme chápat jako integrační nebo jako unifikační? A kde vlastně při prvotním zamyšlení začít? Rozumíme současné EU, máme dostatečné ponětí o jejich základních orgánech a institucích, procesu rozhodování, jejich kompetencích, víme toho hodně o společné zemědělské politice, strukturálních fondech atd.? Myslíme si, že společná evropská měna je pro nás věc dobrá či nikoliv? A dále, víme, jestli chceme společnou evropskou daňovou, fiskální, sociální politiku, společnou zahraniční, bezpečnostní, obrannou politiku atd. atd.? Chceme toto všechno platit ze svých peněz? Podobných podotázek existuje nespočetné množství. Neříkám, že na všechny existují jednotné a jednoduché odpovědi (na některé však zřejmě ano). Neubráním se ale skepsi a budu tvrdit, že v mnoha věcech jednoduše nemáme jasno. To je základ pro to, aby další rozhodování pro vývoj evropské integrace bylo ponecháno úzké skupině politiků, kteří nemusí dbát na mínění a preference občanů-voličů. Tento model nakonec připomíná, dle mého názoru, proces unifikace, který má podporu zdola velmi omezenou. V potenciální úspěšnost či prospěšnost takového procesu lze velmi snadno věřit a doufat anebo o něm velmi snadno pochybovat. Nakonec si každý ze čtenářů může udělat svůj vlastní osobní test – myslíte si, že je předpokládaný vývoj, jehož prvky jsou nastíněny v tzv. evropské ústavě, dobrý, spíše dobrý, spíše špatný nebo špatný? Otázka je myšlena velmi vážně, seriózně na ni můžete odpovědět při hlasování v připravovaném referendu o evropské ústavě. Máme snad dostatek času na rozmyšlenou.
Kladivo na korupci RICHARD DUŘPEKT Korupce v naší zemi je vážný problém. Podle Transparency International patří Česku v tuto chvíli nelichotivé 54. místo z celkového počtu 133 hodnocených zemí. Mnozí z nás jsme se s korupcí setkali a každý o ní alespoň slyšel. Následovat logicky musí téměř nerudovská otázka: co s ní? V současné době se zdá být řešení problému korupce složité a dlouhodobé. Zřizují se nejrůznější protikorupční služby a telefonní linky, zpřísňují se zákony a majetková přiznání musí podávat stále širší okruh lidí. Zavádí se nové kontrolní mechanismy vč. různých forem dvojích, trojích a bůh-ví-kolikaterých kontrol. Zaměstnávají se noví a noví pracovníci pověření korupční problematikou. A korupce přitom stále roste a roste. Důvod je ten, že dnešní vláda léčí následky, ale nikoliv příčiny. Ty se nacházejí v samotném principu korupce. Ten spočívá v získání výhody za úplatu člověku, který o udělení výhody rozhoduje, ale nenese náklady s tím spojené. Jinak řečeno úplatek je možné dát pouze člověku hospodařícímu s majetkem, který mu nepatří. Nikoho by např. nenapadlo dávat úplatek soukromému majiteli bytu, aby mu ho prodal levněji. Majitel by totiž musel být duševně chorý, aby vzal úplatek 100.000 Kč za to, že v zápětí přijde o 200.000 Kč. Nejde přitom jen o nemovitý majetek. Také úředník, který rozhoduje o poskytnutí či neposkytnutí dotace nebo pouhé sociální dávky, hospodaří s majetkem, který mu nepatří. Proto je principiálně uplatitelný. Podobně bychom mohli jít dál a dál a vzpomenout si přitom třeba na policisty rozhodující o udělení či neudělení pokuty. Skutečné řešení a tedy i vyléčení příčin korupce tedy představuje zejména privatizace státního majetku. Následovat musí změna zákonů tak, aby úředník nerozhodoval, ale pouze prováděl rozhodnutí, která veřejně učiní řádně zvolení zástupci lidu. S privatizací majetku se přitom musí začít od těch nejmenších částí. Typickým příkladem jsou byty, u kterých neexistuje jediný racionální důvod, proč by je stát měl vlastnit. Pokračovat se musí drobnými institucemi jako jsou např. domovy důchodců, technické služby, školy apod. Praxe ukázala, že je vždy efektivnější platit za poskytování veřejně prospěšných služeb soukromým firmám, nežli tyto firmy vlastnit a provozovat. Pokračování na straně 7
7
POHLED ZPRAVA 2004
Kladivo na… Pokračování ze strany 6 Na druhé straně existuje majetek, o němž se domnívám, že je výhodné ho ponechat v rukou státu. Je to majetek spojený s infrastrukturou – např. silnice či železniční koleje, ale také např. telefonní dráty vedoucí z jednotlivých ústředen do každé domácnosti. Další okruh se týká přírodního a kulturního bohatství, jako jsou lesy, doly nebo historické objekty. A konečně třetím okruhem jsou přirozeně monopolní záležitosti typu jaderné elektrárny, tranzitního plynovodu nebo mezinárodního letiště. Je dobré si uvědomit, že vláda pod vedením sociální demokracie postupuje přesně opačně. Již prodala nebo chce prodat uhelné doly, Transgas, Českou správu letišť nebo Český Telecom. Důvody jsou zejména ty, že privatizovat několik málo společností je daleko jednodušší než dobře prodat například několik tisíc škol. Také šance, že úředník dostane tučný úplatek, je při prodeji letiště daleko vyšší než při privatizaci místní knihovny. Tím se začarovaný kruh uzavírá. Vraťme se ještě k zákonům. Jejich řeč by měla znít jako biblické „ano, ano - ne, ne“. Například výše již zmiňovaných pokut by měla být předem dána a nemělo by záležet na policistovi, zda za překročení dovolené rychlosti o 20 km/h udělí pokutu 500 Kč, 1.000 Kč nebo zda vyřeší případ domluvou. Také sociální dávky by měly být nastaveny tak, aby o jejich přidělení a výši nerozhodoval úředník. Obecně by měly být všechny zákony takové, aby občan ještě před kontaktem s úřadem věděl, jaký bude výsledek. Úřad musí plnit formální roli a dohlížet nad dodržováním daných zákonů a nikoli rozhodovat a tvořit vlastní nařízení. Vyřešit problém korupce lze. Nebude to sice tak snadné, jako napsat takovýto článek, ale pokud bude existovat dostatečná vůle a odvaha provádět kroky proti korupci v duchu tohoto článku, pak výsledek může být jedině k lepšímu.
Co děti? Mají si kde hrát? BOHUMIL PEČINKA Psát dnes o vládě – hanba mluvit. Zajímavější už jsou dětská hřiště, do jejichž fungování se v poslední době politika vplétá opravdu zvláštním způsobem. Nemine den, aby se neobjevila zpráva, že kvůli evropským normám se musí radikálně změnit to či ono pracoviště nebo provoz. Jaké jsou vnitřní motivy této násilné modernizace? Byrokraté. Zvnějšku to vypadá jako neurotická posedlost bruselských byrokratů vytvářet nové a nové normy, udělovat certifikáty na výrobu, kontrolu a zpětnou kontrolu jejich kontroly. Evropské pracovní, sociální a jiné zákonodárství se tak valí Evropou jako napoleonská vojska a dobývá jedno území za druhým. Často to bývá hodnoceno tak, že byrokracie jako třída si kompenzuje svůj pocit méněcennosti, že nic nevyrábí ani neprodává a zvýšenou aktivitou si snaží zdůvodnit smysl své existence. Tak je to jen z menší části. Ukažme si to na příkladu dětských hřišť. Oka od řetízků. Evropská byrokracie už před lety úspěšně dobyla kótu dětská hřiště a sportoviště, kde reguluje, co se dá. S přistupováním do Evropské Unie přijaly minulé dvě vlády všechny podmínky ve stylu „vzdejte se, nic se vám nestane“, a to bez jakékoli výjimky a přechodného období. Na rozdíl například od sousedního Německa. Takže tu máme základní normy ČSN EN 1176 a ČSN EN 1177 a kromě toho desítky paragrafů jiných zákonů, neboť, jak byrokraté svým jazykem říkají: „Děti mají právo zažívat napínavou a stimulující hru bez zjevných i skrytých rizik.“ Dnes proto podléhá evropské normotvorbě úplně všechno: od vzdálenosti stupínků na schůdcích klouzaček, hloubky dopadliště včetně materiálu až po velikost ok řetízků u kolotoče. Na všechny tyto věci dohlíží novodobá „evropská policie“, kontroloři ze soukromých firem, kteří dostali certifikát od ministerstva školství. Kolem dětských hřišť tak vzniká několikavrstevná parazitní struktura. Popišme si ji. Na počátku všeho byl zájem velkých zahraničních výrobců vybavení dětských hřišť. Tito obchodníci mají mnohaletou zkušenost s tím, jak účinnou lobbistickou aktivitou vnutit bruselským úředníkům své normy. Smyslem nejčastěji je odbourat konkurenci, zvláště z nově přistupujících zemí. Výsledkem jsou nové trhy získané bez
jediného výstřelu. Malí a střední výrobci si v „unormovaném“ evropském prostředí musí každou část výrobku nechat nově a nově certifikovat, což stojí velké peníze a neúměrně to prodražuje výslednou sestavu na dětská hřiště. Radnice proto nakonec vezmou zavděk prolézačkami ze švédských, dánských a norských katalogů, které v poslední letech začínají okupovat česká sídliště. Autorská hřiště od domácích výrobců tak postupně mizí. Jenom zájmy. Další vrstvou parazitující na evropských normách jsou kontroloři. Je paradoxní, že stát, který přijme závazek za prosazování evropských norem, se zbaví povinnosti jejich kontroly. Namísto toho ministerstvo školství rozdalo certifikáty soukromým firmám, které s náklady nula, nula, nic požadují za běžnou prohlídku, završenou bájným razítkem, kolem deseti a více tisíc korun. Navíc tento certifikát o možnosti kontroly se často dostává do rukou firem, které samy vyrábějí nebo prodávají zařízení dětských hřišť. Jedním dechem tak zakazují provoz určitých ploch a druhým nabízejí zřizovatelům (většinou radnicím) nákup jejich výrobků. Vzniká tak korupční prostředí první velikosti. Výsledkem spojení těchto dvou faktorů je, že náklady na nákup zařízení na středně velké hřiště jsou kolem 600700 tisíc korun. Na statisíce korun vyjdou radnice i vnucené modernizace existujících dětských hřišť. Parazitní vrstvy zahraničních výrobců a českých kontrolorů tak vytahují z obecních kapes zbytečně stovky miliónů korun daňových poplatníků. Ve třetím sledu za byrokraty a kontrolory jsou realitní makléři. Radnice, které mají v provozu desítky a někdy i stovky dětských hřišť, v poslední době oznamují, že do konce roku 2004 nebudou mít peníze na jejich překotnou modernizaci a že hrozí jejich uzavření. To je mnohdy předstupeň k postupné přeměně ve stavební plochy. Zopakujme si to: začalo to u úředníků a jejich předstírané starosti, aby děti měli „právo zažívat napínavou a stimulující hru bez zjevných i skrytých rizik“, a skončilo to u finančních zájmů zcela určitých podnikatelských skupin. Celá akce přitom má evropský nátěr. Starý popěvek skupiny Katapult, jestli si děti v roce 2006 budou mít kde hrát, je neobyčejně aktuální. Vyšlo s laskavým svolením autora
8
POHLED ZPRAVA 2004
Evropská unie požírá naši suverenitu MILAN JULÍNEK V souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie se často diskutuje o suverenitě naší země. Jedni tvrdí, že se vstupem do EU se na naší suverenitě nic nezměnilo, druzí naopak zastávají názor, že ČR již nebude mít v některých vnitřních otázkách rozhodující pravomoci. Chtěl bych ukázat, že o naší suverenitě a našem unijním vazalství bylo rozhodnuto dávno před 1. květnem 2004. Díky vstupu České republiky do Evropské unie se totiž v určitých případech velmi omezily možnosti naší legislativy. Proč tomu tak je? Je to především kvůli podmínkám vstupu, které vyjednali zástupci naší sociálně demokratické vlády. V přístupové smlouvě se zástupci vlády (záměrně neříkám obecně Česká republika, neboť je to matoucí a zavádějící) zavázali ke splnění určitých podmínek, které se vstupem naší republiky do EU souvisí a pro které prozatím vyjednali přechodná období. A právě tyto určité podmínky vyžadují dodatečné schválení národním parlamentem, a to do stanovené lhůty. Nezabrání tomu ani fakt, že přístupová smlouva již byla posvěcena lidem v referendu. Co to tedy znamená? Jedině to, že před koncem různých přechodných období budou muset některé přístupové podmínky projít legislativním procesem, a to s jediným cílem – aby byly schváleny. V opačném případě hrozí naší republice sankce. Ukázkový případ se stal nedávno. Prezident Václav Klaus na konci srpna vetoval návrh zákona o evropském zatykači. Zatímco opozice s jeho činem souhlasila, politici vládní koalice suše poznamenali, že pro přehlasování prezidenta se potřebná většina ve sněmovně najde. Běžná byrokratická rutina, chtělo by se říci. Zákon se buď schválí, a bude platit, anebo se stojednička nenajde a zákon poletí do koše. Bylo by tomu tak i u tohoto zákona, nebýt ovšem faktu, že nějakým způsobem souvisí s Evropskou unií. Jak návrh zákona skončí zatím nevíme. Může nás však těšit, že v případě, že se pro tento návrh stojednička nenajde, nám naštěstí žádné sankce nehrozí, neboť eurozatykač spadá pod třetí pilíř a ne do komunitárního práva (prozatím). V přístupové smlouvě je ovšem mnoho podmínek, při jejichž nesplnění reálné sankce hrozí. Abychom se jim vyhnuli, musí(!) Poslanecká sněmovna (PS) pro implementaci unijních zákonů do našeho právního řádu najít v nejzazším případě 101 poslaneckých hlasů. A to způsobí degradaci českého zákonodárství. Za současného rozložení sil v PS nebude pro poslance vládní koalice (pokud bude ještě vládnout) schválení problém, neboť sama vláda se na tvorbě přístupových podmínek podílela. Další dva aktéři legislativního procesu (prezident a Senát) si ovšem budou muset vybrat. Buď mohou vyjádřit svůj případný nesouhlas s návrhem a zamítnout jej, čímž však Českou republiku vystaví potencionálním sankcím nebo budou chtít své občany ušetřit důsledků, které ze sankcí plynou, a poslušně, navzdory svému nejlepšímu vědomí a svědomí, návrh odsouhlasí. Pokud ovšem prezident a Senát návrh zákona neschválí bude záležet už jen na PS, zda opětovně vyjádří s návrhem zákona souhlas. V tomto případě už však bude ke schválení potřeba absolutní většina. V budoucnu bude proto velice záležet na aktuálním složení PS, neboť po dalších volbách v ní strany současné vládní koalice již většinu s největší pravděpodobností mít nebudou a je otázkou, nakolik budou noví poslanci splnění podmínek nakloněni. Legislativní proces je velice citlivá věc a rozdělení složek moci je jedním z nejvýznamnějších prvků demokracie. Nejenže EU do tohoto procesu vstupuje, ona jej zároveň ovládá. Budeme si muset vybrat. Buď nedobrovolně splníme podmínky přístupové smlouvy (ke kterým jsme již byli zavázáni), čímž se zbavíme své suverenity nebo je nesplníme, čímž suverenitu ztratíme také, neboť budeme muset zaplatit sankce. Pikantní na celém tomhle problému je fakt, že nás do něj dostal orgán, který má v celém českém legislativním procesu funkci pouze iniciativní – vláda. Jak je vidno, Česká republika je na EU závislá mnohem více, než jsme si mohli myslet. Ne nadarmo označil nedávno Miloslav Bednář v jednom svém článku Českou republiku za „unijní protektorát“. Časopis Pohled zprava je vydáván občanským sdružením Mladí konzervativci, Regionálním klubem Brno. Naše adresa je Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00. Chcete-li nám poslat e-mail, pak na adresu
[email protected]. Chcete-li se o nás dovědět něco bližšího, pak se podívejte na naši webovou stránku:
www.konzervativci.cz/brno Odpovědným redaktorem Pohledu zprava je Jiří Šilhánek. Jakékoliv dotazy ohledně vydávání a distribuce zasílejte na e-mailovou adresu:
[email protected]
Čtenářský tip MARGARET THATCHER: UMĚNÍ VLÁDNOUT Bývalá britská premiérka se ve své knize Umění vládnout (Statecraft, 2002) věnuje geopolitice a mezinárodní strategii a má ambici podat praktický návod k patřičné zahraniční politice pro nejbližší budoucnost. Její práce začíná reflexí konce studené války a připomínkou jejích nejvýraznějších osobností, především Ronalda Reagana. Na geopolitické šachovnici se pak Thatcherová rozmáchne se vskutku širokým záběrem: pojednává o velmocích (Americe a Rusku), o asijských mocnostech (především Číně a Indii) a posléze se věnuje aktuálním otázkám terorismu, gangsterských režimů, lidských práv a jejich zneužívání. V Evropě se nejprve vrací k balkánskému konfliktu, ale především se vyjadřuje k otázce evropské integrace, v níž navrhuje postupné vystoupení Spojeného království z Evropské unie. V závěrečné kapitole se věnuje demokratickému kapitalismu a jeho morálním předpokladům.
VYDÁVÁNÍ POHLEDU ZPRAVA JE DOTOVÁNO Z ROZPOČTU STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA
