ČTVRTÁ KAPITOLA
Boj o moc Dohlédnout na to, aby mi můj protivník neupíral moje práva, je přirozené. Ale... z pohledu našeho Pána není podstatné, jestli mě ošidili nebo ne. Podstatné je, abych já nešidil ostatní. Oswald Chambers Možná se vám povede donutit lidi, aby si osvojili určitý minimální standard tím, že budete klást důraz na povinnost. Ale nejvyšší morálky a duchovních úspěchů nedosahujeme tím, že lidi někam dotlačíme, ale že je tam přitáhneme svým příkladem. Spravedlnost musí lidi okouzlovat. Reinhold Niebuhr Ne všechny dračí útoky jsou osobní. Někdy spíš představují boj o moc. Lidé používají politické metody, jimiž se snaží ovlivňovat rozhodování, například výběr nového programu pro nedělní školu, rozhodnutí zaměřit se spíš na duchovní sycení sboru než na jeho růst nebo využívat peníze na misii, místo na úpravu interiéru sboru. Draci s dobrými úmysly mají samozřejmě dost dobrý důvod usilovat o moc. Obvykle je to proto, že sbor se ubírá jiným směrem, než oni považují za správný. Když dvě skupiny mají různé názory na cíle a směr sboru, napětí přirozeně narůstá, jak se obě strany snaží uchopit moc. Když se spor týká významných otázek, obě strany si uvědomují důsledky možné prohry - sbor už nikdy nebude takový jako dřív. Všechno potřebné pro přestřelku je v pohotovosti.., se všemi následnými oběťmi. Dokonce i novozákonní církev znala tíži situace, kdy žila jako rozdělený dům, dokud se nepodařilo vyřešit některé klíčové problémy. V Galatským 2 Pavel popisuje boj o moc s některými falešnými bratry v otázce očekávání vloženého na pohany, kteří se obrátili ke křesťanství. Jeho oponenti, známí jako obhájci obřízky, požadovali, aby se nově obrácení křesťané před vstupem do církve nechávali obřezat a přijali požadavky židovského způsobu života. Pavel trval na tom, že jediným předpokladem je víra. Pavel a Barnabáš přivedli do Jeruzaléma Tita, neobřezaného řeckého konvertitu, aby vyprovokovali řešení problému. A vedení církve - Petr, Jakub a Jan - ho přijali. Také nabídli Pavlovi a Barnabášovi ruku na stvrzení vztahu, čímž potvrdili platnost jejich práce s pohany. Nicméně to nevyřešilo boj o moc. Obhájci obřízky byli pořád natolik silní, aby zviklali Petra, který předtím, ve chvíli, kdy uvěřil římský setník Kornmelius, mluvil proti jakékoli předpojatosti. Když Petr navštívil Antiochii, ustoupil tlaku a začal se vyhýbat jídlu s pohany. Pavel se proti Petrovi veřejně postavil a obvinil ho z nedůslednosti, a přestože Petrova reakce není zaznamenaná, Pavel z toho zjevně vyšel vítězně.
Přesto boj o moc zuřil dál. Pavel a Barnabáš „s tím nesouhlasili a do stali se s nimi do sporu“ (Skutky 15,2), což je podle toho, jak Pavla známe z celého Nového zákona, zřejmě hodně mírná formulace. Pavel Galatským napsal celý dopis, v němž napadá své oponenty, o kterých se vyjadřuje dost nelichotivě. Nakonec vyzvali radu v Jeruzalémě, aby o té otázce rozhodla. Tato otázka byla velice těžká po stránce teologické, emocionální i duchovní. Po střetu byla církev rozdělená. Vítězové - Pavel, Petr, Barnabáš a Silas - pokračovali ve vedení, psali Nový zákon a celou říši obrátili vzhůru nohama. Poražení zmizeli v propadlišti dějin, bezejmenné osoby známé jen jako judaisté. Charakter církve se tím navždy změnil. Boj o moc skončil vítězstvím správné strany, na tom se všichni shodneme. Byla zde v sázce podstata evangelia. Všechno by asi dopadlo jinak a tragicky, kdyby zvítězila nesprávná skupina. Později církev sváděla bitvy o to, které spisy se mají zařadit do kánonu a jakými pojmy popsat Ježíšovu přirozenost a vztah mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Ano, někdy je potřeba bojovat o moc. Je potřeba některé bitvy bojovat - a vyhrát. Dnešní církevní boje jsou stejně nelítostné. Většina z nich se týká praktických záležitostí, ne věcí víry, ale vzbuzená nenávist je stejně vášnivá, jako kdyby v sázce stála podstata evangelia. Například pěvecký sbor by často bylo možné označit jako ministerstvo války. Zápas o rozpočet může být stejně lítý jako vojenský boj o předsunutou část. Jeden sbor se téměř rozpadl jen proto, že se nemohli dohodnout, zda mají přijmout od jednoho bohatého dárce nové varhany jako dar, nebo je mají prodat a peníze rozdat chudým. Může se jednat o skutečně důležité věci. Ale stojí za to kvůli nim bojovat? Stojí za to kvůli nim umřít? Stojí za to kvůli nim rozdělit sbor? Kolik střelného prachu se smí použít v církevní válce? Tady Ženevská dohoda nestanovila žádná pravidla. Problém tkví v tom, že většina členů církve se považuje za v podstatě „milé“ a ochotné ustoupit v zájmu zachování pokoje. To poskytuje prostor k určité manipulaci a někdy naprosto volné pole působnosti pro ty, kteří mají tvrdou hlavu a nebojí se ztropit veřejnou scénu. Skupina jim obvykle poskytne prostor navíc, což jim přinese moc - moc vetovat některé programy, převálcovat kazatele nebo změnit nasměrování celé ho sboru. Sbory se tak mohou stát obětí lidí, kteří si myslí, že je důležitější mít pravdu než milovat. Absolutizují otázky, které ostatní vnímají jen jako sporné, a často tak mohou přebít vůli většiny. A pokud sbor nemá výjimečně silné vedení, obvykle to znamená, že kazatel musí buď začít bojovat, nebo přenechat pole drakovi. Zdravé společenství nedovolí jednomu nebo dvěma jednotlivcům, aby určili směr sborové práce nebo změnili poslání sboru. Ani není nutné, aby vše vyústilo v otevřenou bitvu. Někdy je odpovědí na takový problém laskavost... a pevnost. „ALE V SÁZCE JE BUDOUCNOST“ Charlese Westermana překvapilo, když nominační výbor vybral Jacka Kentona na funkci předsedy staršovstva. Jen půl roku předtím se Charles šeptandou dozvěděl, že Jack s celou rodinou uvažuje o odchodu ze sboru Morningside Chapel. Vzpomínal si na to, že Jack několikrát prohlásil: „Bratře kazateli, sbor už není tak přátelský jako kdysi. Moc rychle rosteme a nestíháme se všemi udržovat kontakt.“ Nešlo o nikterak mimořádný postřeh a Charles s ním v podstatě souhlasil, ale přitom řekl, že si myslí, že mít takové problémy je radostné Sbor na okraji Harrisburgu v Pennsylvanii za poslední dva roky vyrostl, účast na bohoslužbách se zvýšila z osmi set na patnáct set. Mnoho lidí to tam přiválo a zůstali, protože se jim líbil dobrý hudební program a
Charlesova vypracovaná kázání. Jiné to zase odválo jinam a ti obviňovali sbor, že je moc velký a že jim tam vztahy připadají neosobní. Charles byl přesvědčen, že dělá všechno, co je v jeho silách, aby zachoval atmosféru intimity v jednotlivých odděleních nedělní školy pro dospělé i v malých skupinkách, ale uvědomoval si, že ve velkém sboru je přirozeně jiná atmosféra než v malém. Jack, padesátiletý člen, se v posledních pěti letech moc aktivně do práce nezapojoval, a najednou je z ničeho nic kandidátem na předsedu staršovstva. Jeden z Jackových nejbližších přátel, Clarence Porter, byl předsedou nominačního výboru a Judy Kentonová, Jackova manželka, byla ve výboru také. Porterovi a Kentonovi patřili ke „staré gardě“, která ve sboru byla už celá léta. Evidentně přesvědčili většinu dvanáctičlenného výboru, že Jack se na tuto pozici hodí a bude ji zastávat dobře. Když Charles o té nominaci slyšel poprvé, promluvil si s Clarencem Porterem. „Za dobu svého působení tady jsem spolupracoval se dvěma předsedy,“ řekl Charles. „A s oběma jsem měl blízký vztah. S Jackem jsem poobědval jednou či dvakrát a nejsme si nijak zvlášť blízcí. Nemáme na věci stejný názor. Dal bych přednost jinému kandidátovi.“ Clarence odpověděl: „Jack je dobrý chlap, bratře kazateli. Doma svou rodinu duchovně vede, pilně studuje Písmo a zpaměti se naučil víc veršů, než většina lidí vůbec kdy přečetla. Zná náš sbor a jeho potřeby. Myslím si, že ve vedení odvede kus dobré práce. A kromě toho kandidaturu už přijal. Kdybychom teď jeho jméno z kandidátky stáhli, bylo by mu jasné, že někdo vznesl námitky, a možná by odešel ze sboru.“ Charles si pomyslel, že Clarence by asi Jackovi vyřídil, kdo ten „někdo“ je. Vlastně čekal, že se rozpoutá boj o moc - pokus staré gardy položit určité hranice jeho působení, trochu přibrzdit růst sboru, přenést pozornost od přivádění nových lidí zpátky k dané kmenové skupině. Nechtěl se odcizit původním členům sboru. Byli velice důležitou částí stáda a zasloužili si, aby vyslechl jejich názory. Navíc se mnozí noví lidé zase za rok nebo za dva vrátí zpátky do Ohia nebo do New Yorku a stará sestava zůstane. Přesto Charles cítil, že součástí poslání sboru je průběžně oslovovat okolí. A proti tomu se Jack nepochybně postaví. Na druhou stranu Charles nechtěl vetovat rozhodnutí dvanáctičlenného nominačního výboru, jehož polovinu tvořili členové staršovstva. vedení sboru obcházet, ale také nechtěl, aby ho obvinili z diktátorství. Vždyť mu jinak návrh celého vedení vyhovoval. Proč tropit povyk kvůli jedné nominaci? Tak se podvolil spolupráci s Jackem a chtěl udělat všechno pro to, aby se mu ve funkci dařilo. Z kazatelny poděkoval nominačnímu výboru za „dobrou volbu“ a sledoval, jak byla celá sestava při hlasování jednohlasně přijata. Setkání u snídaně s Jackem probíhalo docela dobře, oba muži se dohodli, že budou spolupracovat, a Jack ocitoval svůj verš týdne z Žalmu 26,8 - „Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.“ - ale v Charlesovi to vzbudilo zvláštní pocit kvůli tónu, jakým to řekl. „Hraje hru duchovní nadřazenosti, aspoň mi to tak připadá,“ svěřil se Charles své ženě. „Řekl, že doufá, že bude moci přispět k prohloubení naší práce. Řekl, že se bude modlit za obživení v mém životě a v životě našich spolupracovníků. S tím nemůžeš polemizovat, ale určitě tě to zahání do obrany.“ Navzdory dohodě o spolupráci Charles a Jack na sebe od první schůze staršovstva naráželi. Celé staršovstvo z toho bylo zmatené, atmosféra hustá napětím a vzájemnou nedůvěrou. Jack měl zvláštní způsob, kterým zpochybňoval motivy a záměry. Většinou se to týkalo rozšiřování práce a růstu sboru. „Jste si jist, že se jen nepokoušíte vybudovat si impérium?“ zeptal se Charlese několikrát. Charles nevěděl, jak na to zareagovat. „Ne, nechci impérium, Jacku,“ odpověděl. „Ale také nechci bránit tomu, co muže udělat Duch svatý.“ Jack však nepřestal nahlas
ventilovat svá podezření. Cokoli, co by naznačovalo budoucí růst - pronajmout nové prostory pro třídy nedělní školy, upravit kanceláře pro křesťanské vzdělávání, zaměstnat sekretářku na částečný úvazek - Jack vždycky odmítal. „Proč se snažit získat víc lidí, když se neumíme kvalitně postarat o ty, které máme?“ ptal se. Vehementně se postavil proti plánu přestěhovat se jinam, kde si sbor bude moci postavit větší budovu. Přesvědčil většinu staršovstva a plán neprošel. Odmítl jakkoli se podílet na výběru architekta, který by navrhl plány pro možné rozšíření stávající budovy, ale vedení ho přehlasovalo v poměru 11:1. A to bylo první z celé řady dalších hlasování, které dopadly 11:1. Přestože stál proti takové přesile, Jackovy výpady často způsobily oddalování rozhodnutí, protože členové vedení sboru doufali, že se nějak dohodnou. K tomu došlo jen velmi zřídka, ale akci to odsunulo o celé týdny. Charles a Jack spolu dál snídali jednou za měsíc. Jack si stěžoval: „Vy ani vedení sboru se mi nepodřizujete. Jsem zvolený předseda, stojím nad tímto sborem v duchovní autoritě a vy se vzpíráte mému vedení.“ „Jacku, tady je nutná vzájemná podřízenost,“ řekl Charles. „Já se musím podřizovat staršovstvu, ale je nutné spolupracovat, snažit se vidět celkový obraz práce a do toho patří i jiné pohledy na věc.“ „Víte, nelíbí se mi, jak se jednostranně rozhodujete,“ pokračoval Jack. „Slyšel jsem, že v červnu jedete do Kalifornie, abyste tam týden kázal ve sboru Mount Hermon. To jste mi nikdy nevysvětlil. Je potřeba, abyste mi takovéhle věci přenechal.“ „Nepracuji pro vás,“ řekl Charles. „Dokonce nepracuji ani pro sbor Morningside Chapel. Pracuji se sborem Morningside. Nejsem ničí zaměstnanec - podívejte se na mou smlouvu! Podřizuji se vedení staršovstva a celého sboru, ale nezaměstnáváte mě. Jsem ordinovaný kazatel a můj úkol je pečovat o tohle stádce. Takže mám právo některá osobní rozhodnutí dělat sám.“ To Jack nechtěl přijmout. „Domnívám se, že máte duchovní problém, Charlesi. Nemyslím, že byste byl ten pravý pro náš sbor. Kdybyste skutečně měl dar rozeznání, viděl byste, že potřebuje větší hloubku, že potřebuje obživení. Modlíte se za obnovení svého vlastního života?“ „Ano, modlím.., denně,“ Ve skutečnosti spíš každou noc, pomyslel si Charles. Většinou se budil kolem druhé hodiny ráno - zmítal se a převaloval v posteli tak do čtyř nebo pěti hodin - a modlil se a trápil nad směřováním sboru, prosil Boha, aby mu ukázal cesty k uvolnění napětí, a pokoušel se najít další úhly pohledu, které zatím neviděl. Skutečně nespokojenost narůstala, nebo mu to tak jenom připadalo, protože se Jack pořád do něčeho navážel? Rostl sbor opravdu příliš rychle? Když lidé dál přicházeli, jakou měl jinou možnost než se snažit sloužit všem? Každou noc si kladl otázku: Nemá nakonec Jack ohledně mých motivů pravdu? Myslím že ne, aleje vůbec možné vědět to určitě? Samozřejmě se moje já cítí lépe, když sbor roste, ale přesto všechno mohu z celého srdce říci, že moje největší touha je, aby Bůh byl oslaven vším, co tu děláme. Charles se dál v bezesných nocích trápil, ale pořád nemohl přijít na to, jak s Jackem spolupracovat. Z pravidelných snídaní se stalo utrpení. Jack neustále trval na tom, že Charles není dost duchovní na to, aby mohl vést sbor tak velký jako Morningside. Charles dospěl k závěru, že dohadovat se, kdo je duchovnější, je naprosto zvrácené. Nakonec Charles řekl dvěma starším o rozpadajícím se vztahu s Jackem. Jsme jako manželé, kteří se dohadují nejen o tom, jak se starat o dům, ale i o tom, zda ten druhý je ten pravý,“ řekl. „Když tohle trvá delší dobu, žádné manželství to nepřežije. Brzdí nás to jako sbor, z jednání staršovstva se vytratil elán a nepracujeme jako jeden muž. Hlasování jedenáct
ku jedné se stává součástí naší pondělní liturgie. Sypeme písek do soukolí. Jsem já příčina toho nesouladu? Možná kdybych rezignoval, sbor by se víc sjednotil.“ Oba starší to odmítli, neviděli celou situaci tak vážně. „Jedenáct ku jedné nás netrápí, kazateli. A jsme si jisti, že svůj vztah s Jackem nakonec vyřešíte. Jen se na věci díváte každý jinak.“ Charles si uvědomil, že nikdo ze staršovstva neměl možnost slyšet Jackovy soukromé filipiky. Na rozdíl od toho, co Jack říkal Charlesovi při snídaních, jeho kritika na jednáních staršovstva byla mnohem obecnější, mnohem méně zaměřená na konkrétnosti, a jen Charles vycítil její plný dopad, protože věděl, co se za ní skrývá. Charles neměl tušení, kolik lidí ze sboru Jack reprezentuje. Podle to ho, jak při snídaních přicházel se jmény lidí, s kterými mluvil a které to slyšel říkat, se zdálo, jako kdyby nespokojená byla polovina sboru. Napětí Charlese nejen připravilo o spánek, ale vedlo ho i k chybnému posuzování některých věcí. Dodatečně na to vzpomíná: „Jednou v neděli jsem kázal na text 1. Korintským 1,10 o těch lidech v našem životě, kteří způsobují roztržky a zmatek, zvlášť v církvi. Podle výrazu lidí jsem poznal, že je má slova míjí a že zůstali za mnou kdesi v nedohlednu. Pak mi moje žena řekla: ‚Myslím si, že vím, co jsi chtěl říci, ale určitě to nikdo jiný nepochopil.‘ Měla pravdu. Bylo to trochu zvláštní kázáni, které jsem si připravil pod vlivem vlastní frustrace, ale celý sbor si kladl otázku: O čem to pro všechno na světě vlastně mluví?! Mysleli si, že ve sboru všechno krásně klape. Jednu zářijovou neděli, hned po začátku školy, byl po obě dvě bohoslužby sál plný k prasknutí a lidé seděli dokonce na rozkládacích židlích v uličkách. Charles požádal všechny členy sboru, aby se postavili. „Teď se rozhlédněte a podívejte se, jak se tu mačkáme,“ vyzval je. Teď víte, proč uvažujeme o přístavbě a rozšíření.“ S nervózním smíchem se lidé posadili. Dnes Charles přiznává: „Bylo to netaktní. Bylo to něco, co by absolvent Princetonu nikdy neměl udělat. Já to udělal z frustrace. Věděl jsem, že se musíme rozrůst, a přesto jsem si velice silně uvědomoval přítomnost lidí, kteří jsou proti tomu.“ V listopadu, půl roku po tom, kdy se Jack ujal svého úřadu, se nepřátelství vystupňovalo. Ve čtvrtek brzy ráno Charles seděl v restauraci a čekal na Jacka. Pročítal si v novinách sportovní rubriku a přitom popíjel kávu, když mu Jack poklepal na rameno. „Můžete se mnou jít ven?“ zeptal se. To je podivný požadavek, myslel si Charles, zatímco Jacka následoval. Má toho hodně, ale jestli dneska nemůže zůstat na snídani, proč ne zavolal a nebo mi to prostě neřekl rovnou u stolu? Když vyšli, Jack se hněvivě obořil na kazatele. „Charlesi, ztratil jsem k vám veškerou úctu. Vy nejste duchovní vůdce a já si nemyslím, že bych s vámi ještě vůbec kdy mohl mluvit. To naše setkávání u snídaní je jen mrhání časem. Nic pořádně neděláme, protože nechápeme, co lidé potřebují.“ Charles zůstal jako opařený, ale přesto se zmohl na pár slov. „Možná máte pravdu, Jacku. Už nějaký čas pomýšlím na to, že celou záležitost mého vedení přednesu staršovstvu, ať rozhodnou oni.“ „Jestli to uděláte, vzdám se své funkce a celý sbor bude vědět, že jste mě vyhnal.“ Jack se otočil, nastoupil do auta a odjel. Charles tam zůstal stát sám. Tohle je absurdní, myslel si. Hádáme se tady o to, kdo je duchovnější, a nejsme schopni spolu jednat jako křesťané. Dokonce nejsme schopni se spolu ani nasnídat. Měl by to říct staršovstvu? Rozhodl se, že to neudělá. Nechtěl vyvolat reakci, kterou mu Jack pohrozil. Kdyby staršovstvo donutil, aby se rozhodlo mezi ním a Jackem, byl si jist, že by se staršovstvo rozhodlo pro něho, ale to by mohlo třeba i rozdělit sbor. Kdo ví, kolik lidí ze staré gardy by odešlo s Jackem?
Neměl ani tušení, co by teď měl udělat, a tak se nakonec rozhodl nedělat nic. Modlil se za zázrak smíření. Na posledním jednání staršovstva, kdy proběhlo jedno z mála jednomyslných hlasování se vedení sboru rozhodlo požádat o rezignaci kazatele pro mládež. Charles s tím rozhodnutím souhlasil. Milt Runyon prostě nebyl kazatel pro mládež. Středoškoláci a učni k němu neměli žádný vztah - na seznamu mládeže bylo 150 jmen, ale v neděli přicházelo na bohoslužby 40 až 75 mladých lidí a setkání mládeže ve středu večer jich přilákalo jen 30. Miltova manželka nesouhlasila s tím, aby se její muž zúčastňoval večerních víkendových programů, a on začínal přicházet na to, že s mládeží se nedá pracovat v době od devíti do pěti. Dokonce i Jack se vyjádřil: „Je potřeba si s tím mladíkem promluvit o tom, že si zřejmě vybral nevhodné zaměstnání.“ I když každé propuštění z práce je nepříjemné, Charlesovi se ulevilo, že se s Jackem aspoň na něčem shodli. Rada pro křesťanské vzdělávání to potvrdila, Charles přijal Miltovu rezignaci, celou situaci vysvětlili zaměstnancům sboru a Charles věřil, že všechno proběhlo tak, jak mělo. Teď se staršovstvo rozhodovalo, jak věc oznámit celému sboru. Cítili, že by nebylo vhodné se o tom jen krátce v oznámení zmínit. Shodli se, že by se po večerním nedělním programu mělo zorganizovat setkání těch, jichž se to nejvíc týká - mládeže a jejich rodičů. Charlese určili, aby jim to vysvětlil. Ten večer se sešlo dvě stě mladých spolu s rodiči, aby si vyslechli, co jim k tomu kazatel řekne. Miltovi se nepodařilo přivést mnoho mladých, ale když ho měli nechat odejít, několik lidí mělo námitky proti ráznosti celé akce. Charles doufal, že se mu podaří situaci uklidnit. Vysvětlil, že Milt má obdarování v jiných oblastech služby a že mu sbor přeje vše dobré při dalším hledání Božího nasměrování v životě a že mu zaplatí celý zbytek školního roku. Charles se poté zeptal, zda jsou nějaké otázky nebo připomínky. Okamžitě se postavil Jack: „Ano, rád bych se na něco zeptal.“ Charles se v duchu ptal, co ještě o celé situaci asi neví. ‚.Myslím si, že jsi nám o Miltově situaci řekl jen část pravdy,“ začal Jack. Charles cítil, jak se v něm pod tím obviněním probouzí hněv. Chce mu tím snad Jack říci, že je lhář? „Není to snad tak, že jste Milta propustili, protože přivedl tak málo mladých lidí? Já to vidím tak, že se snažil vytvořit kvalitní program pro menší počet. Minulý týden byl u nás doma, měli jsme tam takovou malou skupinku a modlili se za něj. Řekl nám, jaký měl s tou skupinkou záměr. Ve středu večer mu pravidelně chodilo třicet lidí. Za pouhý rok a půl není možné vytvořit velký dav následovníků - možná proto, že by to ani tak být nemělo. Není lepší vytvořit stabilní práci s třiceti dětmi než jich nahánět sto někde na okraji?“ Při Jackově řečnickém vstupu Charles cítil, jak mu stoupá hladina adrenalinu v krvi. Proč jenom Jack předstírá, že se sám nepodílel na rozhodnutí Milta propustit? O co se tu snaží? Uvést mě do rozpaků? Začít vzpouru? Veřejně se tady staví proti mně. Nepřátelství, které půl roku pomalu narůstalo a hromadilo se, náhle vybuchlo. „Výborně, Jacku, vyhrál jsi. Tak si to užij, kamaráde,“ řekl Charles hořce a s prásknutím dveřmi opustil místnost. Nechal tam mládež i jejich rodiče tak překvapené, že se nezmohli na slovo. Pokud se jeho týkalo, tak se sborem Morningside Chapel skončil. Už toho měl plné zuby, celý ten boj ho unavoval. Ať se zas někdo jiný pokouší hloupě prorazit hlavou zeď. Jen se dostal domů, už u nich na dveře klepal druhý kazatel sboru Dan Moran a dva členové staršovstva. Chtěli vědět, co se stalo. Byli zmateni. Po tom setkání mluvili s Jackem a ten volal po rezignaci kazatele. „Jestli se kazatel nedokáže ovládat lépe než nám předvedl, pak není duchovně vybaven, aby nás vedl,“ řekl. Staršovstvo v té situaci narychlo svolalo schůzi k diskuzi o celé situaci a chtěli znát všechna fakta.
Charles jim to celé vysvětlil. Začal nepříjemným pocitem už při nominaci, řekl jim o napětí od samého začátku, o Jackově výstupu u snídaně, prostě všechno. „Myslím, že jsme udělali chybu, když jsme se dohodli na dnešním večerním setkání s rodiči. Když někoho propustíte, tak se to veřejně nevysvětluje. Rozhodnete se, vydržíte vzrušenou situaci a necháte to odeznít,“ uzavřel. „Ale o dnešní večer tady vůbec nejde. Ve skutečnosti jde o směrování celého sboru - budeme oslovovat lidi a budeme i dál růst, nebo se růstu uzavřeme a soustředíme se na ty, které už máme?“ Celé staršovstvo, bez Jacka, se s Charlesem sešlo v úterý večer. Ve čtvrtek se zase sešli s Jackem a bez Charlese. V pátek se sešli s nimi oběma. Jack zmínil problém autority. Prodiskutovali, co znamená být podřízen jeden druhému. Také si vyměnili názory na autoritu předsedy, autoritu celého staršovstva a autoritu kazatele a v hrubých rysech si ji vymezili. Po dvou hodinách se Charles rozhodl podřídit se autoritě staršovstva a Jack odsouhlasil, že předseda je ve staršovstvu „první mezi rovnými“ a že se podřídí rozhodnutí celého staršovstva. Ale v sobotu ráno Jack změnil názor. Zatelefonoval Charlesovi a řekl mu, že situace je neúnosná a že rezignuje. Charles mu odpověděl: „Je mi líto, že to takhle cítíš,“ ale nesnažil se ho přesvědčovat, aby svoje rozhodnutí změnil. Schůze celého sboru byla oznámena na neděli večer. Charles na to vzpomíná: „V neděli ráno jsem se za kazatelnu nepostavil. Opravdu jsem neděli před tím vybuchl, a tak jsem se šel omluvit na setkání mládeže. Nezmínil jsem jméno našeho předsedy, ale vysvětlil jsem jim, že tlaky a frustrace z práce se nahromadily a že ten večer pohár přetekl. Dal jsem najevo, že jsem nejednal správně a že je mi to líto.“ V neděli bylo na schůzi naprosto plno. Mezi lidmi se šířily různé zvěsti a dohady. Chystá se snad kazatel také rezignovat? Propustilo ho staršovstvo? Co se vlastně děje? Když přečetli předsedovu rezignaci, nikdo ani nedutal, ale ti vnímavější poznali, že tady nevyšel pokus hrát o moc. Hlasování o přijetí rezignace bylo ohromující: 498:12. Kentonovi i Porterovi přestali do sboru chodit, ale jinak ze staré gardy skoro nikdo neodešel. V následujících měsících se ve sboru hlasovalo o přístavbě a prošlo to v poměru 80:20. Ale těch dvacet procent ze sboru neodešlo, i když měli námitky. Až do dneška tam lidé mluví o možnostech, jak to dělat, aby velký sbor nepůsobil neosobně, ale přesto práce dál roste. A stará garda už nevyhrožuje, že odejde jinam. „Měl jsem štěstí,“ uzavírá to Charles. „Dopustil jsem se několika taktických chyb a špatně jsem některé věci odhadl, ale přežil jsem, protože sboru se líbil vedoucí tým a všeobecně přijali společnou vizi pro sbor. Ale kdyby byl Jack Kenton získal víc následovníků, mohlo se mu po dařit sbor rozdělit.“ OHLASY Z BITEVNÍHO POLE Co se můžeme naučit o soubojích o moc z tohoto příběhu nebo z velkého množství dalších, které by se na tohle téma daly vyprávět? Kazatelé, kteří vyhráli, i ti, co prohráli, se shodují na několika základních principech. Obraťte se proti větru. Kapitáni vědí, že snažit se při bouřce uniknout před vichřicí může znamenat, že se loď roztříští o skaliska. Když se potkáte s politickým tajfunem, největší šance na přežití je postavit se mu přímo. Charles Westman se nechal pohánět větrem sem a tam a jeho frustrace narostla do takových rozměrů, že se neovládl a skoro se rozbil o skalisko. Charles vzpomíná: „Myslím, že to byl Napoleon, kdo řekl: ‚Nikdy nedovolte nepříteli, aby si vybral bitevní pole. Nepovažuji Jacka Kentona za svého nepřítele, ale rozhodně jsem mu dovolil, aby si vybral bitevní pole. Vymklo se mi to z ruky. Když už to bylo nutné, měl jsem svou rezignaci předložit staršovstvu, a ne dvěma stům shromážděných lidí, které už předtím rozrušila situace kolem kazatele pro mládež.
Měl jsem naše neshody předložit staršovstvu hned na začátku, a rozhodně ve chvíli, kdy se mnou odmítl posnídat;‘ říká. „Byli by mi mohli pomoci posoudit sílu opozice namísto bezesných nocí, kdy jsem se v tom všem sám nevyznal. Kdybych se v něčem mýlil, mohli mě na to upozornit. Kdyby neměl pravdu on, mohli do celé věci vstoupit mnohem dřív.“ Zabraňte tomu, aby se církevní potyčky proměnily ve svatou válku. Nic není krvavější než náboženská válka. Tady nejde jen o lidské rozmíšky. Důležitost problému sahá až k věčnosti. Jak snadno zapomínáme, že to byl ďábel, jehož taktika v Genesis 3 přiměla dva lidi uvěřit slibu „... budete jako Bůh znát dobré i zlé“. Jak je i dnes svůdné zaměnit svou vlastní vůli za Boží! Jak ďábelské je uvěřit, že když nesouhlasíš se mnou, stavíš se proti Bohu. Navzdory populárnímu duchovnímu směru, který říká, že „každý problém je problém duchovní“, ne každá neshoda je srážka dobra a zla, Božího a ďábelského. „Přál bych si, aby si členové našeho sboru uvědomili, že se často jedná o hospodskou potyčku,“ říká jeden kazatel. „Jsou lidé, kteří se v pátek večer s potěšením zamíchají do rvačky se starými kamarády. Chvilku se perou, ale v podstatě nikdo proti nikomu doopravdy nic nemá. Ale v církvi si lidé myslí, že musí svoje potyčky ospravedlnit, a tak jsou odhodláni je prezentovat jako záležitosti duchovní versus neduchovní.“ Ne všechny problémy jsou duchovního rázu. Některé jsou jen houževnatou touhou za každou cenu nesouhlasit. Kdyby lidé mohli nesouhlasit, aniž by se okamžitě začalo pochybovat o jejich posvěcení, církev ní bitky by nebyly tak ostré. Jeden kazatel z Massachusetts právě zažil, jak jeho sbor přijal návrh postavit novou modlitebnu, ale boj o získání souhlasu celé kongregace byl drahý a získávání financí v budoucnu bude trvalý zápas. Následující den se ocitl v nemocnici, kde mu rentgenovali žaludek, protože ho velice rozbolel. Na návštěvu za ním přišel kazatel pro mládež. Posadil se vedle jeho postele. Bratře kazateli, já vím, co způsobilo vaše žaludeční problémy,“ řekl, odmlčel se a přitom se díval z okna. „Víte, ta budova není to největší, co se tenhle týden v Massachusetts pro Boží království stane.“ „Tohle jsem potřeboval slyšet,“ řekl kazatel po svém propuštění z nemocnice. „Na rentgenu se nic neobjevilo, ale Mike uhodil hřebíček přímo na hlavičku. Uvědomil jsem si, že budova za milion dolarů neposune Boží království ani o centimetr blíž. Bůh se může rozhodnout ji přijmout, ale skutečností je, že ji vůbec nepotřebuje, stejně jako nepotřebuje žádné naše úsilí, které považujeme za tak důležité.“ Bolesti břicha odezněly a už se nevrátily. Naučte se z protivenství co nejvíc. Boj o moc vás donutí pečlivě se připravovat, pokrýt každý úhel, předvídat každou kritiku a jednat podle pravidel. Během sporů o změny v oddělení nedělní školy se jeden kazatel dozvěděl o charakteristických rysech vývoje předškolních dětí a o požadavcích na krychlové metry v zařízení pro takové děti mnohem víc, než se kdy chtěl dozvědět. Zjišťoval to jen proto, že opozice všechny tyto věci bezpochyby přednese na schůzi staršovstva. Dnes je rád, že si všechny ty informace sehnal, protože jeho vlastní děti jsou teď právě v předškolním věku. O generálovi Dwightu Eisenhowerovi se říká, že nikdy neudělal žádné taktické rozhodnutí, dokud nenašel někoho, kdo by byl velmi silně proti. Než se do věci pustil, chtěl znát všechny slabiny. Někteří kazatelé objevili, že i v církvi fungují politické tlaky. „Jsem teď lepší správce sboru díky problémovým lidem,“ říká jeden z nich. „Jednou se jím povedlo zabránit zaměstnat ve sboru člověka, kterého jsem opravdu chtěl. Po čase jsem zjistil, že měli pravdu o jeho slabostech. Jindy mě zase jejich kritika stavebních plánů připravila na otázky městského zastupitelstva. Donutili mě, abych se na jednání důkladně připravil, a díky tomu jsem pak před celým sborem nevypadal jako hlupák.“ Nezapomínejte, že neúspěch neznamená konec. I když dojde k nejhoršímu, ti druzí v boji o moc zvítězí a kazatel je donucen k rezignaci - ať už ho k tomu dožene vlastní frustrace nebo nátlak opozice - neznamená to, že služba na Božím díle skončila. Stejně jako jeden drak
není celý sbor (i když někdy je dračí řev ohlušující), ani služba v jednom sboru není služba na celém Božím díle. Winston Churchill kdysi prohlásil: „Úspěch nikdy není záležitost konečná; neúspěch nikdy neznamená konec; záleží jen na odvaze pokračovat dál.“ Kazatelů, kteří přestáli souboj s drakem bez pohromy, je jenom malá hrstka. A je velký zástup těch, kteří byli donuceni odejít ze sboru za podmínek rozhodně ne šťastných. „Když se schylovalo k tomu, že budu donucen odejít ze sboru,“ říká jeden kazatel z Kansasu, „hrozně jsem se litoval až do chvíle, kdy jsem hovořil s jedním starým misionářem, který k nám do sboru přijel na návštěvu. Řekl jsem mu o svých potížích a on odpověděl: ‚Phile, ze sboru už vyhnali lepší muže, než jsi ty. To přece neznamená konec světa.‘ A přesně to jsem potřeboval slyšet.“ Týž kazatel, dnes osmapadesátiletý, nyní úspěšně a šťastně slouží v jiném sboru, třebaže o něco menším. „Pochybuji o tom, že Bůh může člověka použít k velkým věcem, aniž by ho napřed hluboce zranil,“ říká A. W. Tozer. Boží síla se může zjevit právě ve slabosti člověka. Josefa zavřeli do vězení, David se musel ukrývat, Pavla věznili a Krista ukřižovali, ale ani vnější porážka Boží služebníky nezničí. Součástí zázraku milosti je, že rozbité nádoby je možné zase scelit, a dokonce pak mají ještě větší kapacitu než předtím. I
