KAPITOLA 4
Velký boj za svobodu I Několik dnů byl Kim Ir-Sen vojenský génius. Jeho síly byly téměř neporazitelné, především ty, které se hrnuly v sovětských tancích na jih. Jihokorejští vojáci brali nohy na ramena, jakmile zjistili, že střely z amerických raketometů se neškodně odrážejí od tanků T-34. Za méně než osmačtyřicet hodin dobyla Korejská lidová armáda Soul, který ležel asi třicet mil jižně od osmatřicáté rovnoběžky. Během prvních tří dnů války měla jihokorejská armáda osmdesátiprocentní ztráty a přišla téměř o veškeré dělostřelectvo, nákladní vozy a zásoby. S množstvím nové sovětské výzbroje byli severokorejští vojáci nejen lépe vybavení než jejich protivníci, ale i lépe vycvičení, byli disciplinovanější a více oddaní své ideologii. Téměř polovinu z nich tvořili veteráni, zocelení v předchozích bitvách. Někteří z nich měli za sebou až deset let bojů na straně komunistů v čínské občanské válce. S Maovým souhlasem se vrátili domů, aby se stali pěstí severokorejské armády. Většina z nich pocházela z rolnických rodin a pohrdali Korejci 83
VÁLKA
z jihu, kteří byli japonskými kolaboranty. Na Američany pohlíželi jako na imperialisty, již umožnili tamním elitám vládnout ze Soulu. Američané s blahosklonností hrubě podcenili svého nepřítele, což bylo dáno jak jejich neinformovaností, tak rasismem. „Tohle zvládnu levou zadní,“ řekl v den zahájení války generál Douglas MacArthur, velitel amerických sil na Dálném východě. Následujícího dne prohlásil, že kdyby poslal do Koreje jedinou jízdní divizi, „Bůh ví, že byste tyto maníky viděli pelášit k mandžuské hranici tak rychle, že by se tu už nikdy neukázali“. Američtí vojáci věřili svým důstojníkům, kteří jim tvrdili, že severokorejští vojáci utečou a skryjí se při pohledu na bílého muže. Jak MacArthur brzy osobně poznal, na bitevním poli byli Severokorejci zdatní, obratní a houževnatí. Za použití kombinace japonské techniky infiltrace a ruské tankové taktiky porazili jihokorejské síly a vylekali Spojené státy i velkou část ostatního světa. Dva dny po začátku invaze vydala Rada bezpečnosti OSN souhlas s použitím síly k zastavení postupu Severní Koreje. Zástupce Sovětského svazu nebyl při hlasování přítomen a nemohl použít práva veta. Pátého dne po začátku invaze souhlasil prezident Harry Truman s použitím pozemních sil. Americkému lidu sdělil, že se jedná o „policejní akci“. Ať už to nazveme jakkoliv, Spojené státy se kvapem hnaly do války. „Tyhle parchanty musíme zastavit stůj co stůj,“ řekl soukromě Truman svému ministru zahraničních věcí. Kimův odhad před invazí, že Američané zůstanou pasivní, byl chybný. Stejně tak byl chybný i slib Stalinovi a Maovi, že povstanou desítky jihokorejských komunistů a pomohou armádě Severní Koreje porazit imperialisty. Nic z toho se nestalo. Také Stalin si špatně vyložil americkou zahraniční politiku. Neměl ponětí o tom, za co Spojené státy byly ochotny v Asii bojovat. 84
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
Ale po několik měsíců na jejich mylném hodnocení nezáleželo. Severokorejští vojáci drtili první vlnu amerických sil, které do Koreje dorazily. Šestnáct tisíc vojáků a důstojníků Dvacáté čtvrté pěší divize se vrhlo do války z pohodlné a nenáročné služby v Japonsku, kde byli špatně fyzicky připraveni, špatně vycvičeni a měli nedostatečnou výbavu. Jen málo z nich mělo bojové zkušenosti. Po dvou týdnech v Koreji přišla přibližně polovina z nich o život, byli zranění nebo nezvěstní, včetně velitele divize generála Williama F. Deana, jenž se ztratil se svým džípem a padl do zajetí. Byl to jeden z nejkatastrofálnějších a nejvíce ponižujících úvodních okamžiků války ve vojenské historii. Korea, která figurovala na okraji mlhavého a špatně informovaného povědomí americké veřejnosti o globálních problematických místech, se stala ohniskem prvního významného boje proti komunismu. A Spojené státy těžce prohrávaly. Stalin si dělal starosti, když se Američané pustili do války, a poslal Štykovovi telegram plný obav, ve kterém se ptal, zda se vedení Severní Koreje zaleklo, „nebo zda si stojí za svým“. Ale ve druhé polovině srpna se Šéf uklidnil. Kimova armáda ovládala celý Korejský poloostrov s výjimkou malého prostoru v jeho jihovýchodním výběžku, kde byli Američané. Pro Kreml bylo důležité, že Truman veřejně nevyslovil obvinění, že válka začala díky tajným machinacím Sovětského svazu. Pro Stalina bylo obrovskou úlevou, že Američané nepoužili korejský konflikt jako záminku ke třetí světové válce, i když byli přesvědčeni o tom, že Sovětský svaz Severní Koreu vyzbrojil a dal jí své požehnání. Ve druhé polovině srpna poslal do Pchjongjangu telegram vzdávající poctu „velkému osvobozeneckému boji korejského lidu, který vede soudruh Kim Ir-Sen s vynikajícími úspěchy“. A vyjádřil se, že nepochybuje „o tom, že v nejbližší budoucnosti budou interventi s hanbou vyhnáni z Koreje“. 85
VÁLKA
Stalinova radost neměla dlouhého trvání. Několik týdnů před odesláním tohoto blahopřejného telegramu se severokorejská armáda začala hroutit. Její rozklad byl do značné míry způsoben Kimovou netrpělivostí a nekompetentností coby válečného plánovače. Ve svém spěchu provést invazi 25. června ani nečekal na většinu těžkých zbraní, které mu Stalin věnoval. V červnu a srpnu dorazilo na lodích osmdesát devět tanků T-34. Kdyby na ně počkal, tyto tanky by více než zdvojnásobily počet jeho tankových invazních sil a podstatně by zvýšily jeho šance dosáhnout bleskového vítězství. Kim mohl během prvních dnů války pádit do Jižní Koreje se třemi obrněnými divizemi namísto jedné. Kdyby si počkal na ostatní sovětské vojenské dodávky, měl by výbavu pro další pěší divizi při invazi. Stejně tak bylo důležité, že sovětská výstroj, potraviny a pohonné hmoty by zásadně posílily jeho zásobovací linie. Ukázalo se, že kvůli poruchám v obtížném terénu mnoho severokorejských tankových a jiných mechanizovaných jednotek během několika dnů ztratilo bojeschopnost. Zásobovací linie byly příliš dlouhé a nikdy jimi nebylo možné přepravit dostatek jídla, pohonných hmot nebo střeliva. Po úvodním drtivém nástupu udrželo několik jihokorejských vojenských jednotek své pozice, když bojovaly s nečekanou odvahou a překazily úsilí Severokorejců o ovládnutí poloostrova dříve, než by mohla dorazit americká vojska a výzbroj. Během postupu na jih projevilo mnoho severokorejských frontových velitelů neschopnost a mnohá jistá vítězství změnili v patovou situaci. Kim zoufale potřeboval lepší velitele pro vedení bitev a úpěnlivě prosil Stalina, aby mu poslal na frontu sovětské vojenské poradce. Tvrdil, že bez nich „se invaze nezdaří“. Po pouhých dvou týdnech války, jak řekl Štykov Stalinovi, „nikdy neviděl Kim Ir-Sena tak deprimovaného a zoufalého“. V následujících týdnech a měsících měl Štykov mnohokrát příležitost 86
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
pozorovat Kima, jak byl zcela vyvedený z míry. Zpoždění a nerozhodnost severokorejské ofenzivy umožnily Američanům získat čas k upevnění pusanského perimetru, který chránil jejich nejistou pozici ve spodním cípu poloostrova – a poskytly jim čas na plánování protiútoku. Od prvního dne bojů měla Severní Korea jedno slabé místo, jež nedokázala nijak překonat. Země mohla být ničena ze vzduchu. Její vzdušné síly byly v plenkách a trpěly zoufalým nedostatkem vycvičených pilotů. Severokorejský pilot sestřelený během druhého dne invaze řekl svým vyšetřovatelům, že Severní Korea měla pouhých osmdesát pilotů, z nichž jen dva byli trochu dobří. Když tito piloti útočili na Jižní Koreu, létali jako za druhé světové války. Letadla poháněná vrtulí bylo snadné sestřelit. Dva týdny po zahájení války bylo zničeno téměř všech 132 bojových letadel. Většina z nich byla rozstřílena nebo bombardována ještě na rozjezdových drahách. „Bitva ve vzduchu byla krátká a sladká,“ řekl v prvním roce války generálporučík George E. Stratemeyer, velitel Amerického vojenského letectva pro Dálný východ. „Bylo dosaženo rychlé nadvlády ve vzduchu… Není nutné rozebírat fakt, že kdyby nepřítel disponoval moderními leteckými silami, celá situace v Koreji – z pohledu pozemních, námořních i leteckých sil – by vypadala zcela jinak.“ K radosti Američanů, kteří vypracovávali plány na letecká bombardování, se Severní Korea ukázala jako snadný terč historických rozměrů: bezbranná a lehce dostupná pro bombardéry startující z Japonska a Okinawy. Podle generálmajora Emmetta O’Donnella, bývalého plánovače pro bombardování Japonska během druhé světové války, bylo záměrem letecké kampaně uštědřit „velmi tvrdou ránu… a začít s tím, že pět důležitých měst v Severní Koreji vypálíme do základů“. Oficiální historie vojenských akcí vojenského letectva v Koreji používá pro charakterizaci prvních měsíců bombardování slova 87
VÁLKA
„neuspěchaný“. „Naše bombardování mělo být na dobré úrovni,“ řekl plukovník James V. Edmundson, velitel Dvacátého druhého bombardovacího pluku. „Nesetkávali jsme se s žádným odporem, a tak měly bombardéry na své nálety spoustu času.“ Bomby byly shazovány z bombardérů typu B-29 Superfortress, což byl mohutný čtyřmotorový letoun s dlouhým doletem, který bombardoval Tokio a shodil atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Na palubě tohoto letadla byli letečtí kameramani, kteří měli dost času na to, aby vzniklou zkázu nafilmovali. Jejich obrázky se brzy objevily ve filmových týdenících v kinech po celé Americe. Z výšky deseti tisíc stop vypadala americká odpověď na komunistickou agresi jako efektivní, zdrcující a celkem čistě, když nebylo vidět žádná mrtvá těla. Během prvního měsíce bomby z B-29 metodicky zničily většinu nejdůležitějších průmyslových měst Severní Koreje. Během dvou měsíců nastal – z pohledu bombometčíků z B-29 – kritický nedostatek cílů. Letci na palubách letadel B-29 tomu říkali „válka na příměstském okruhu“, protože během jejich denních letů opouštěli pohodlné čtvrtě v Japonsku a na Okinawě. Domů se obvykle vraceli právě na večeři. Neviděli ztráty na životech způsobené bombami, které shazovali, a jak poznamenala historička Kathryn Weathersby, „jejich vzpomínky na válku jsou většinou zaměřeny především na výkon jejich letadla a dále pak na bolestivé ztráty jejich kolegů letců“, kteří havarovali nebo byli sestřeleni. Mimo Spojené státy vzbuzovalo bombardování měst rozhořčení. V Indii kritizoval Džaváharlál Néhrú rasistickou lhostejnost vůči lidským životům. Na půdě Spojených národů obvinil Sovětský svaz Američany z „barbarského a nevybíravého bombardování mírumilovných měst a civilistů“. Mezinárodní tisk a zvláště britské noviny referovaly o těchto obviněních s porozuměním. Ale Američané to příliš nečetli, 88
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
ani tomu příliš nenaslouchali, a zabíjení severokorejských civilistů ve velkém nikdy neuvádělo žádné politiky ve Spojených státech do rozpaků. Nebylo to žádné velké téma. Třicet let po podepsání příměří, které ukončilo korejský konflikt, konstatovalo aktualizované vydání oficiální válečné historie amerického vojenského letectva zcela jednoznačně, že „strategické vzdušné útoky ničily v Severní Koreji jen legitimní vojenské cíle a bombardování bylo natolik přesné, že způsobilo jen malé škody na civilních zařízeních poblíž průmyslových továren [které byly zničeny]“. V oficiální historii také padla poznámka, že vojenské letectvo vždy shazovalo letáky, jež „průmyslové dělníky dostatečně varovaly, že bombardéry přilétají“. Generál Stratemeyer napsal v blahopřejném dopise veliteli bombardovacích operací: „Velitelství bombardovacího letectva pro Dálný východ, tak jak je v análech Vzdušných sil Spojených států nové, sepsalo historii, na kterou můžete být vy i každý člen vašeho velitelství oprávněně hrdý.“
II No Kum-sok sledoval historii, která se právě psala, v Čchongdžinu. Američtí plánovači bombardovacích operací vyčlenili toto město v červnu a umístili je na seznam hlavních průmyslových cílů určených ke zničení. Námořní akademie a tři sta jejich kadetů se tam přemístili jedenáct měsíců před začátkem korejské války. Čchongdžin měl tehdy asi 300 000 obyvatel a byl politickým, průmyslovým a dopravním centrem nejsevernější provincie země. Když v červnu poprvé zazněla nad městem protiletecká siréna, z nebe se snesly tisíce letáků. Avšak jen několik z nich dopadlo na město. 89
VÁLKA
Většinu z nich odfoukl vítr. No i ostatní kadeti obdrželi přísný zákaz číst letáky shozené z nepřátelských letounů. Měli je předat politickým důstojníkům. Jakmile si velitelé námořní akademie všimli letáků, nařídili všem kadetům a zaměstnancům školy, aby utekli do okolních hor. Civilisté zůstali na místě. Když No utíkal do hor, začaly vybuchovat první bomby. Letouny B-29, které je shazovaly, nedoprovázely žádné stíhačky a ani jediný severokorejský letoun nevzlétl, aby se pokusil město bránit. Americké bombardéry udeřily přesně na své cíle a zničily Noovu školu a většinu ostatních vojenských cílů v Čchongdžinu. Ten večer si námořní akademie zřídila dočasná kasárna poblíž moře asi deset mil severovýchodně od města. Kadeti spali na polních lůžkách v dlouhé, nízké a neosvětlené jeskyni, která byla vytesána do hory. O několik týdnů později, 19. srpna v šest hodin ráno, No na této hoře stál. Začínala mu strážní směna, když uviděl osamocený letoun B-29, jak se objevil na nebi od jihu a snesl se nad Čchongdžin. No odhadoval, že to byl průzkumný letoun, který pořizoval fotografie města. O půl hodiny později uviděl další čtyři letouny B-29 s burácením přilétat od jihu. Položil pušku na zem a odplazil se do nejbližšího krytu. Příštích pět hodin pozoroval, jak Američané shazují na Čchongdžin kobercové bomby. Devětadvacítky zahájily svoji práci na jihozápadním okraji města. Když se z trupů letounů vynořily bomby, zvuk jejich motorů se změnil, jako kdyby si oddechly úlevou. Devětadvacítky pak zmizely na východě. Na krátký okamžik rozřízl ranní ticho hrozivý hvizd. Pak se země otřásla výbuchy a vzduch se naplnil kouřem, plameny a výkřiky. No se ve svém horském úkrytu začal třást. Během dvou minut se objevila další vlna devětadvacítek a shodila své bomby o jeden blok severně od místa, kde vybuchla první dávka. Tak to pokračovalo dál a šedesát 90
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
tři devětadvacítek provedlo operaci, které se u vojenského letectva říká „strategické bombardování“. Ničení Čchongdžinu bylo plynulé a systematické, prováděné beze spěchu. Postupovalo blok za blokem od jihozápadu k severovýchodu, jako když se seká trávník. Bombardéry s sebou opět neměly žádný stíhací doprovod. Opět žádný nepotřebovaly. Jejich činnost nerušil ani jeden severokorejský letoun a ani jedno protiletadlové dělo nevystřelilo. Ze svého krytu na kopci měl No možnost sledovat, jak obyvatelé Čchongdžinu reagují na bombardování. Svá místa před jeho zahájením neopustili, a neutekli, ani když exploze ničily jejich blízké okolí. Zůstali ve svých domech a apartmánech, kde umírali po tisících. Po válce bylo při vyhodnocování škod po americkém bombardování zjištěno, že srovnáno se zemí bylo 65 procent Čchongdžinu (z dvaadvaceti největších měst v Severní Koreji bylo osmnáct z nich zničeno minimálně z poloviny). Žádný oficiální počet obětí bombardování Čchongdžinu neexistuje, ale podle poválečného sčítání obyvatel lze stanovit, že město přišlo přibližně o třetinu svých obyvatel, což činí asi sto tisíc. No četl novinové zprávy o spojeneckém bombardování Berlína a Tokia během druhé světové války. Nyní, když se krčil ve svém krytu, chápal hrůzu, kterou si museli lidé v těchto městech prožít. Avšak bombardování nikdy nezměnilo jeho názor na Američany nebo na jeho touhu žít mezi nimi. Dospěl k závěru, že během totální války pro ně bylo rozumné požadovat maximální trest za minimálního rizika. Vlny devětadvacítek se vytrvale blížily na sever směrem k hoře, kde se No pokoušel ukrýt. Viděl je přilétat a bál se, že zemře v prachu. Ale než se k němu dostaly, devětadvacítky se stočily pryč, aby shodily své bomby na zalidněnější cíle. Když exploze skončily a on vylezl ze své 91
VÁLKA
díry, stále se mu klepaly ruce. Na pláži se toho večera připojil k ostatním kadetům, aby si vyslechl projev politického důstojníka. Námořní akademie se stěhuje, řekl důstojník, na místo, kde je kobercové bombardování méně pravděpodobné. Bylo šedesát mil odtud, v polovině cesty z Čchongdžinu směrem k ruské hranici. Nevedla tam žádná železnice, dokonce ani silnice, která by byla sjízdná. Dali se tedy na pochod a šli dva dny a jednu noc, prosekávali si cestu údolími a obcházeli hory. Každé dvě hodiny jim velitelé poskytli patnáctiminutovou přestávku. Všichni kadeti byli ve skvělé formě a nikdo z nich nepadl únavou. Když chodil No na základní školu, četl příběhy o japonských vojácích v Číně, kteří se během dlouhých pochodů naučili spát. Zatímco se nyní plahočil směrem k hranici a nesl přitom těžkou ruskou pušku, několikrát za pochodu upadl do spánku. Krátce snil o životě před Velkým vůdcem, když byl ještě školákem a kdy ještě žil jeho otec. Jeho dlouhý pochod a krátké sny skončily, jakmile dorazili k vjezdu do tmavého železničního tunelu nedaleko pobřeží. Ten byl vykopán teprve nedávno pro železnici, která se měla teprve stavět. Tunel si razil cestu pod horským hřebenem vysoko nad úrovní Východního moře (Japonského moře). Uvnitř nebyly kolejnice, ale pouze bláto. Vyčerpaní kadeti, jimž po namáhavé cestě nebyl dopřán žádný odpočinek, zabarikádovali oba konce tunelu pytli s pískem, rozvěsili elektrická světla, natáhli telefonní dráty a vybudovali polní lůžka. Později porazili několik stromů, aby si z nich udělali palandy. Tohle byla nová námořní akademie. Spali v chladném, vlhkém tunelu a venku v kopcích absolvovali pěchotní výcvik. Mezitím museli vydržet dlouhé politické schůze odsuzující americkou agresi, jíž prý začala válka. Jednoho večera byl na úbočí svahu před tunelem jeden z kadetů a čistil ruský samopal. Náhodně zatáhl za spoušť a vypálil tři střely do 92
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
břicha svého spolužáka, který stál poblíž. Kadet přišel o život a ostatní byli v šoku. Vstoupili do námořní akademie, aby získali zdarma vyšší vzdělání a vyhnuli se smrti na bojišti. Nyní pochodovali v horách, kde se očividně připravovali na roli obyčejných pěšáků, a jeden z jejich spolužáků zemřel na vnitřní zranění. Den po nehodě se střelnou zbraní svolal politický důstojník akademie její kadety, aby jim vlil elán do žil. Avšak jeho slova jejich kolektivní obavy jen zhoršily. Řekl jim, že v akademii se cvičí důstojníci pro boj, a ne pro kancelářské práce. Očekává se od nich, že budou velet mužům, že budou nebojácní v bitvě a ochotni zemřít za vznešený cíl. Několik dní poté, co se kadeti přemístili do tunelu, je zaměřila americká válečná loď hlídkující podél východního pobřeží Severní Koreje a začala v jejich směru pálit dělostřeleckými granáty. Zemí neustále otřásaly výbuchy a k nejhoršímu ostřelování docházelo v noci. No viděl z vchodu do tunelu světelné záblesky, které se objevovaly daleko ve Východním moři. Po jedné až dvou minutách dělová střela krátce hvízdla a pak narazila do okolních hor.
III Po jedenácti týdnech války to byl Douglas MacArthur, z koho se vyklubal génius, když síly pod jeho velením zlomily severokorejské armádě vaz, a ukázal tak Stalinovi i Maovi, že Kim byl arogantním, nepozorným amatérem, který neměl ve vedení moderní armády co dělat. V době, kdy MacArthur deklasoval Kima a změnil běh války, mu bylo sedmdesát a po značnou část svého života to byl slavný muž. V americké historii bychom těžko našli jiného generála, jehož kariéra by 93
VÁLKA
spojovala kreativitu na bitevním poli s takovou teatrální sebepropagací, jakou měl MacArthur. „Byl to velký burácející paradox muže,“ napsal jeho životopisec William Manchester. Měl „osobní kouzlo, železnou vůli a velmi vysoký intelekt“. Ale zároveň „ještě žádný voják, který nosil uniformu, nebyl tak záhadný a tak popuzující. Plamenný, panovačný a apokalyptický, nosíval pero z plameňáka, nebyl schopen přiznat své chyby a pokoušel se je zakrývat pomocí mazaných a dětinských triků.“ Během druhé světové války nosil MacArthur krátké jezdecké kalhoty a uvazoval si čtyři stopy dlouhý šátek. Jeho muži mu říkali „bojující chlápek“ (fighting dude). Nikdo nesměl fotografovat jeho holou hlavu. Kladl důraz na svoji nesmírnou impozantnost a fotografovi z novin Stars and Stripes nařídil, aby si při focení klekl na kolena. Podle slov spisovatele Williama Styrona se světu prezentoval jako velký muž, který je „téměř zcela bez pochybností o sobě samém“ a je požehnán „vyrovnanou sebedůvěrou, nepoznamenanou všední nejistotou, jež postihuje většinu lidí“. Se svou neukojitelnou touhou po lichocení se příliš nelišil od Kim Ir-Sena. Podobně jako Kim se i MacArthur obklopil průměrnými a servilními lidmi, kteří „v něm přiživovali jeho nadutost“. Jak poznamenala Clare Boothe Luce, „MacArthurův temperament kazil jeho egoismus, který vyžadoval poslušnost nejen vůči jeho rozkazům, ale i myšlenkám a rovněž i jeho osobě. On si očividně vychutnával takovéto uctívání idolů.“ Jako oblíbenec konzervativních republikánů měl MacArthur prezidentské aspirace a měl talent na to, jak lézt na nervy svým vrchním velitelům. Ale jako vojenský stratég byl natolik kreativní, že ho i demokratičtí prezidenti tolerovali až do okamžiku, než ho měl Truman dost a kdy ho v roce 1951 ještě za korejské války propustil. 94
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
Při všech svých selháních měl MacArthur téměř zázračný dar vyhrát velké bitvy, aniž by prolil jedinou kapku krve. Byl „pozoruhodně úsporný, pokud šlo o lidské životy“. Jako velitel amerických sil v Tichomoří v době druhé světové války zachránil bezpočet amerických vojáků tím, že zdokonalil strategii skoků z ostrova na ostrov a úderů na místa, kde byli Japonci slabí, přerušoval jejich zásobovací linie a minimalizoval sebevražedné útoky na zakopané kulomety. Byl přesvědčen, že nepřítele je třeba překvapit útokem, který se zdál být nemožným. Věřil, že čím méně je pravděpodobné, že by útok uspěl, tím méně bude nepřítel připraven jej odrazit, a tím méně amerických mládenců bude muset zemřít. Veden tímto odvážným principem MacArthur naplánoval vylodění obojživelných námořních sil v Inčchonu, což byl přístav asi třicet mil západně od Soulu. Vše, co se týkalo Inčchonu, bylo riskantní – příliš riskantní, alespoň podle názoru činitelů ve Washingtonu, kteří o tomto plánu slyšeli. Byl zde jeden z nejvyšších přílivů na světě. Nebyly zde žádné pláže pro přistání lodí, jen přílivové oblasti, kde by mohli příslušníci námořní pěchoty zapadnout do lepkavého bláta, pokud by vylodění nebylo načasováno přesně s přílivem. K tomu lze dodat, že zaminování přístavu by bylo pro Severní Koreu jednoduchou a samozřejmou záležitostí. Pro jakéhokoliv kompetentního velitele by bylo prioritou číslo jedna. MacArthur vsadil na Kimovu neschopnost. Rovněž vsadil na to, že skvělé plánování a perfektní provedení překoná všechny ostatní překážky. Kdyby měl pravdu, vylodění by Američanům umožnilo rychlý přístup do Soulu, narušilo by zásobovací linie Severní Koreje a odřízlo by Kimovy nejlepší jednotky na jižním konci Korejského poloostrova, kde by mohly být zcela zničeny stíhacími bombardéry.
95
VÁLKA
„Téměř slyším tikání vteřinové ručičky osudu. Nyní musíme jednat, nebo zemřeme,“ řekl MacArthur 23. srpna na briefingu o navrhovaném vylodění. „Inčchon bude mít úspěch. A zachrání stovky tisíc životů.“ Invaze měla zůstat vojenským tajemstvím. Mohla uspět jen v případě, že by o ní Severokorejci neměli ani tušení a nedokázali by se na ni připravit. Ale pár týdnů před jejím zahájením čínské zpravodajské služby zjistily, že se blíží. Pozorovali obrovské hromadění vojsk a válečných lodí a domnívali se, že se chystá obojživelné vylodění. Rovněž si mysleli, že na základě taktiky překvapení, již MacArthur často používal v Tichomoří proti Japoncům, se pravděpodobně vylodí v Inčchonu. Během dvou schůzek s jedním severokorejským činitelem, který přijel do Pekingu, aby informoval čínské vedení ohledně vývoje válečných událostí, Mao výslovně varoval před americkým útokem v Inčchonu a radil Severokorejcům k ústupu a k zaujetí takového postavení, aby zabránili katastrofě. Podobné varování vyslovili i sovětští poradci. Jedenáct dnů před útokem se čínský velvyslanec setkal v Pchjongjangu s Kimem, aby spolu prodiskutovali, co přesně dělá pro to, aby chránil svoji armádu, rozmístěnou na rozsáhlém území, před podobným útokem, jaký se dal provést v Inčchonu. Kim se zdráhal sdílet vojenské informace s Pekingem. Jeho vláda se neobtěžovala informovat Čínu o načasování své invaze na jih. Čínští představitelé se o ní dozvěděli z novinových zpráv. Podobně když začaly boje, Kim nevyhledával čínské rady, a když mu je Číňané nabídli, téměř vždy je ignoroval. „Odhadujeme, že v současné době není protiútok Spojených států možný,“ řekl Kim čínskému velvyslanci. „Nemají dostatečnou vojenskou podporu, a tudíž by vylodění v přístavech v zázemí bylo obtížné.“ Pět dnů před invazí v Inčchonu byl Peking na pokraji paniky v obavách z toho, že MacArthur brzy vyrazí na Severokorejce, a čínský 96
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
velvyslanec se opět setkal s Kimem. Opět zapřísahal Velkého vůdce, aby zvážil strategický ústup a chránil tak sever před útokem z Inčchonu. „Nikdy jsem neuvažoval o ústupu,“ odpověděl Kim. Ve třicátých letech v Mandžusku byl Kim vynalézavý a lstivý partyzánský vůdce, který uměl před Japonci ustupovat a stejně tak na ně i útočit. Ale jeho velitelské schopnosti byly zastaralé a skromné. Vedl dvě stovky partyzánů vyzbrojených puškami a noži, a nikoliv desítky tisíc vojáků s tanky, dělostřelectvem a zásobovacími liniemi, jež se táhly na čtyři sta mil. Jeho neschopnost byla ještě znásobena strachem jeho poradců. Podobně jako důstojníci, kteří obklopovali MacArthura, se i oni obávali nelibosti tohoto velkého muže. Nikdo z Kimovy blízkosti se neodvážil vyslovit varování, že armáda Severní Koreje by mohla být brzy ztracena. Když jej varovali Číňané nebo Sověti, neposlouchal je. Ráno 15. září 1950 se počasí ukázalo jako ideální pro vylodění v Inčchonu a stejně tak i pro MacArthurův plán. Třináct tisíc příslušníků námořní pěchoty vzalo útokem mola a vlnolamy a přemohlo omezený počet dvou tisíc severokorejských vojáků, kteří byli v této oblasti rozmístěni. Prvního dne bylo zabito jen dvacet námořních pěšáků. Během tří dnů vstoupilo na břeh sedmdesát tisíc amerických vojáků. Běhen deseti dnů byli tito pěšáci v Soulu. Dole na samém jihu poloostrova se Američané vymanili z pusanského perimetru, severokorejská armáda se zhroutila a dala se na útěk směrem na sever. Kimova armáda byla zdecimována a ztratila až padesát tisíc vojáků (z odhadovaných devadesáti osmi tisíc, jež vyslala do Jižní Koreje). Téměř všechny tanky, které jim dodal Sovětský svaz, a mobilní obrněná vozidla byly zničeny nebo opuštěny. Americké bombardéry neustále útočily na severokorejská města. V druhé polovině září oznámil Štykov Stalinovi, že Kim je „velmi nervózní“ a že „je cítit [jeho] rostoucí zmatek a pesimismus“. 97
VÁLKA
V dubnu, ještě před vypuknutím války, Stalin jasně varoval Kima, že pokud by severokorejská armáda dostala „kopanec do zubů“, Moskva by „nehnula prstem“, a Kim by se musel obrátit o pomoc na Maa. Ale Kim začal žebrat o sovětskou pomoc tak jako tak. V září roku 1950, tři měsíce a čtyři dny po začátku války, obnovil MacArthur oficiálně v Soulu vládu Jižní Koreje a Kim odeslal naléhavý telegram Stalinovi. „Považujeme za nezbytné podat vám zprávu o nesmírně nepříznivých podmínkách, v nichž se nacházíme,“ napsal Kim. „Letecké síly nepřátel, zahrnující kolem jednoho tisíce letadel nejrůznějších druhů, se na naší straně nesetkávají s žádným odporem a plně ovládají vzdušný prostor. Provádějí bombardování na frontě i v zázemí denně, bez přestání.“ Kim prosil Stalina o sovětská letadla a sovětskou pomoc při výcviku Severokorejců, aby se s nimi naučili létat. Předpověděl (přesně), že Američané a Jihokorejci vstoupí brzy do Severní Koreje. „V okamžiku, kdy nepřátelská vojska překročí osmatřicátou rovnoběžku,“ napsal Kim, „budeme nesmírně nutně potřebovat přímou vojenskou pomoc od Sovětského svazu.“ Stalin odmítl poslat vojáky. Neměl chuť vést někde daleko pozemní válku proti Američanům. Místo toho dva dny po přečtení Kimova prosebného telegramu napsal Maovi a vysvětloval mu, že „situace korejských soudruhů se stává beznadějnou“. Čína, řekl, nás musí z této šlamastyky dostat. Stalin obvinil Severokorejce z vojenské neschopnosti a z toho, že nedbali jeho rady, aby včas přesunuli svá vojska na sever a aby tak odrazili vylodění v Inčchonu. „Korejští soudruzi nemají žádné vojáky schopné klást jakýkoli odpor,“ oznámil Stalin Maovi. „Cestu směrem k osmatřicáté rovnoběžce můžeme považovat za volnou.“ Ve snaze zachránit Kimovu vládu řekl Stalin Maovi, že by měl „bez prodlení“ vyslat pět nebo šest divizí čínských „dobrovolníků“ (asi sto 98
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
tisíc vojáků), aby Američany zastavili. Svoji zprávu uzavřel sdělením: „Nemám v úmyslu o tom informovat korejské soudruhy, ale nepochybuji, že budou rádi, až se to dovědí.“
IV V zabláceném tunelu, ze kterého se stala námořní akademie, svolal důstojník pro politické záležitosti všechny kadety. Řekl, že se Američané vylodili v Inčchonu. Neuváděl žádné detaily a nic nevysvětloval. Od tohoto dne nedostali kadeti o válce žádné další oficiální zprávy. Slyšeli jen zvěsti, z nichž většina jim naháněla hrůzu. No Kum-sok pocítil z amerického vylodění vzrušení. Měl za to, že Inčchon – a informační embargo, které následovalo – znamenají začátek konce Velkého vůdce i komunismu v Severní Koreji. Méně potěšující bylo, když si uvědomil, že ochromená armáda se bude brzy dožadovat pěšáků, kteří by měli být odesláni na frontu. Více než kdykoliv jindy potřeboval nějakou záminku, aby tam nemusel jít. Ta se naskytla týden po Inčchonu. Do tunelu dorazil tucet doktorů, aby podrobili stovku náhodně vybraných kadetů náročným fyzickým testům. No mezi vybranými nebyl, ale zajímalo ho, co mají tito doktoři za lubem, potloukal se kolem a pozoroval je. Doktoři požádali několik vyučujících z akademie, aby jim pomáhali s vyhodnocením jejich testů. Jedním z nich byl profesor historie, který udělil Noovi známku A z dějin komunistické strany. Tento profesor zapisoval body ze dvou „rotačních testů“. Během prvního seděl kadet na otočné židli, na níž se asi dvacetkrát otočil. Pak se postavil a pokoušel se jít rovně. Během druhého držel kadet svůj prst u země, udělal kolem něj asi dvacet koleček a opět se pokusil jít rovně. Několik jeho spolužáků, kteří se točili, při pokusu o chůzi upadlo. 99
VÁLKA
Když tak pozoroval své spolužáky, jimž se motala hlava, No pochopil, že doktoři hledají piloty. Hádal, že výcvik těch, které vyberou, bude trvat alespoň jeden rok. Do té doby, jak doufal, bude po válce. Možná, že frekventanti leteckého výcviku nebudou vůbec muset bojovat. Určitě je nikdo nepošle na frontu jako potravu pro děla. „Mohl bych si ten test také udělat, pane profesore?“ zeptal se. Vyučující zaváhal a sklopil hlavu, aby se na chvíli upřeně podíval na svého vynikajícího žáka, který mu připadal jako zanícený komunista. „Ano,“ odpověděl, „dejte se do toho.“ Noovi se z testu hlava nezamotala. Lehce jej absolvoval a obdržel dobré ohodnocení i v ostatních částech fyzické zkoušky. No pochopil životní důležitost rotačního testu mnohem později. Většina z těch, kteří se ho nezúčastnili – nebo v něm propadli – zemřeli v pozemních bojích proti Jihokorejcům nebo Američanům. Toho večera na horském hřebeni nad tunelem dostal No pokyn, aby se postavil do řady s dalšími osmdesáti kadety, kteří prošli testem. Září se chýlilo ke konci a byla bezmračná noc. Svítil jasný měsíce a vál studený vítr. Brzy měla přijít severokorejská zima. Od moře mohl No slyšet ozvěnu zpěněné vody tříštící se o kamenité pobřeží. Tu noc pochodovali dvacet mil k jinému železničnímu tunelu za měsíčního svitu pod vedením profesora historie komunistické strany. Během jedné zastávky, kterou si cestou udělali, jim profesor řekl, že disciplína v námořní akademii byla idiotsky přísná. Řekl, že až se z nich stanou velitelé, měli by být tolerantnější a humánnější. No byl během dlouhého nočního pochodu radostí bez sebe, protože byl přesvědčen, že jdou do letecké školy, kde jej Kim Ir-Senova vláda naučí vše potřebné, co potřeboval k naplnění svého mladistvého snu: absolvuje pilotní výcvik, ukradne letadlo a uletí pryč. 100
VELKÝ BOJ ZA SVOBODU
Železniční tunel jim na konci jejich pochodu poskytl překvapivě lepší ubytování. Na kadety čekaly čerstvě ustlané postele. Jakmile se ráno vzbudili, čekalo je ještě větší překvapení – povýšení. Vojenský zřízenec dal Noovi novou uniformu s hvězdičkami na obou výložkách. Nyní byl podporučíkem. Když vycházel ven z tunelu do důstojnické jídelny, aby se nasnídal, potkal dva seržanty, mnohem starší než byl on. Když jej pozdravili, zcela jej vyvedli z míry. U snídaně byli číšníci pozorní a ubrusy bílé. No byl zvyklý jíst lžičkou, kterou nosil v kapse. V důstojnické jídelně měl nůž, vidličku i lžíci a mohl se pustit do jídla. Byla ho tam spousta, bylo teplé a chutné. První den zahlédl No několik ruských důstojníků. Bydleli v železničním tunelu, jedli v důstojnické jídelně a poskytovali rady severokorejskému válečnému loďstvu. Jeden z nich si vykračoval kolem tunelu se psem. Ten den se také na chvíli objevili Američané. Ve svých devětadvacítkách přeletěli nad tunelem, shazovali bomby a zaháněli Rusy a Severokorejce do tunelu, aby se skryli. Tu noc byla Noova radost ohledně budoucnosti potvrzena zástupcem velitele námořní akademie. Novému podporučíkovi sdělil, že z nich budou piloti. Neřekl kdy nebo kde, ale nařídil jim, aby si ihned sbalili své věci. Opět pochodovali v noci, až došli k malému nádraží, odkud je odvezl vlak se dvěma vagóny směrem na sever. Za svítání zastavili v železničním tunelu, aby se vyhnuli americkému leteckému útoku. No si skvěle zaplaval v nedaleké řece a v klidu si snědl oběd v jedné malé vesničce. Za soumraku pokračovali v cestě dál na sever. O půlnoci se zastavili ve stanici na jižní straně řeky Tumangang, vyznačující hranici mezi Severní Koreou a Čínou, a přesedli na další vlak. „Přechod hranice bude proveden v naprosté tichosti,“ oznámil důstojník poté, co nastoupili do čínského vlaku taženého černou parní 101
VÁLKA
lokomotivou. „Sundejte si uniformy a veškerá hodnostní označení. Oblečte si tyto šaty.“ No obdržel černé vatované bavlněné kalhoty a sako. Nejdříve si myslel, že se jedná o pracovní oblek. Ale když vlak bafal přes řeku, uvědomil si, že má na sobě uniformu Čínské lidové osvobozenecké armády.
102
