CENA ZA SVOBODU MYŠLENÍ

JIŽ 25 LET PODPORUJEME LIDSKÁ PRÁVA

BD-03-13-570-CS-C

EVROPSKÝ PARLAMENT

SACHAROVOVA

CENA ZA SVOBODU MYŠLENÍ

JIŽ 25 LET PODPORUJEME LIDSKÁ PRÁVA

www.europarl.europa.eu/sakharov

„Lidé by měli vždy poslechnout své svědomí. Základem civilizace jsou lidská práva“. Jelena Bonnerová

2

3

Předmluva V roce 2013 si připomínáme 25. výročí udílení Sacharovovy ceny na podporu a obranu lidských práv. V průběhu let jsme ocenili a podpořili boj jednotlivců a organizací jednotlivců, kteří statečně vystupovali proti rasismu a útlaku, válce a terorismu, věznění a mučení, aby hájili svá práva a práva ostatních. Je mi velkým potěšením, že letos mohu mezi laureáty Sacharovovy ceny přivítat Malalaj Júsufzaiovou, statečnou mladou dívku z Pákistánu, jejíž odhodlání bojovat za právo dětí na vzdělání je velmi motivující. Svůj boj na podporu dívek a žen v jejich úsilí za sebeurčení vedený v Pákistánu Malalaj přenesla do celého

světa. Malalaj je inspirací pro děti i dospělé všude na světě a naším cílem je následovat její příklad konkrétní pomocí. V roce 2012 věnovala Evropská unie peníze za Nobelovu cenu, kterou získala, na iniciativu Děti míru, jejímž cílem je pomoci dětem ve světě, včetně pákistánských dívek, prosadit jejich právo na vzdělání. Jako zástupce více než 500 milionů evropských občanů je Evropský parlament pevně odhodlán hájit lidská práva. Evropský parlament se velmi konkrétně staví za naše společné hodnoty prostřednictvím přijímání usnesení o ochraně lidských práv, návštěv v terénu, provádění opatření na diplomatické úrovni a vysílání volebních pozorovatelských misí. Evropský parlament rozhodně vystupuje

na obranu politických vězňů, disidentů a bojovníků za lidská práva. Prostřednictvím „sítě nositelů Sacharovovy ceny“, která sdružuje všechny laureáty a zástupce Evropského parlamentu, usilujeme o vytvoření pevné platformy pro každého, kdo ctí svobodu myšlení, abychom posílili poselství míru, tolerance, svobody, lidských práv a právního státu na celém světě. Jsem velmi hrdý na to, že Evropský parlament v roce 2013 přijal tři laureáty, kterým bylo politicky znemožněno, aby se zúčastnili slavnostního předání svých cen v Evropském parlamentu v době, kdy jim byly uděleny, a mohl jim tak jejich ceny slavnostně předat. Těmito laureáty jsou: hnutí Dámy v bílém (Damas de Blanco) a Guillermo Fariñas z Kuby a

bývalá politická vězenkyně Aun Schan Su Ťij. U příležitosti tohoto významného 25. výročí udílení Sacharovovy ceny, které si tento rok připomínáme, jsem vyzval laureáty z celého světa, aby spojili síly s Evropským parlamentem v zájmu posílení našeho společného boje za lidská práva a základní svobody na celém světě a ideály, jež naši laureáti prosazují ve svém každodenním životě. Společně se všemi odvážnými muži a ženami, a nyní s touto mladou dívkou – Malalaj, kterým jsme vyjádřili uznání udělením Sacharovovy ceny, budeme i nadále usilovat o to, aby se všeobecná lidská práva, v něž věříme, stala realitou pro všechny.

Martin Schulz předseda Evropského parlamentu

4

5

„ V životě není nejdůležitější to, že jsme žili, ale co jsme znamenali pro život druhých“. Nelson Rolihlahla Mandela

Sacharovova cena Na počest ruského jaderného vědce a ochránce lidských práv Andreje Sacharova uděluje Evropský parlament od roku 1988 Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, jež je jeho nejvyšším oceněním úsilí v oblasti lidských práv. Držitelům této ceny, které podněcuje a podporuje v jejich boji za jejich věc, projevuje uznání a morální podporu. Cena se uděluje jednotlivcům i sdružením: disidentům, politickým představitelům, novinářům, právníkům, aktivistům občanské společnosti, spisovatelům, matkám a manželkám, představitelům menšin, skupině aktivistů vystupujících proti terorismu, mírovým aktivistům, aktivistovi bojujícímu proti mučení, karikaturistovi, dlouholetému „vězni svědomí“, režisérovi a dokonce i OSN jako celku. Oceňuje především svobodu projevu, ochranu práv menšin, dodržování mezinárodního práva, rozvoj demokracie a zavádění právního státu.

6

O udělení Sacharovovy ceny, s níž je spojen finanční příspěvek ve výši 50 000 EUR, rozhoduje Evropský parlament na svém formálním plenárním zasedání veŠtrasburku na konci roku. Kandidáty mohou navrhovat politické skupiny nebo skupina alespoň 40 poslanců Evropského parlamentu. Své kandidáty představí na společné schůzi Výboru pro zahraniční věci, Výboru pro rozvoj a podvýboru pro lidská práva, jejichž členové pak do užšího výběru zvolí tři kandidáty. Konečné rozhodnutí o nositeli či nositelích pak každoročně přijímá Konference předsedů, subjekt Evropského parlamentu, v jehož čele stojí předseda Parlamentu a jehož členy jsou představitelé všech skupin zastoupených v tomto orgánu, a proto je rozhodnutí o nositeli Sacharovovy ceny skutečně evropskou volbou.

7

Andrej Sacharov

Inspirace pro cenu Andrej Sacharov (1921-1989), renomovaný fyzik, člen akademie věd, disident a nositel Nobelovy ceny míru z roku 1975, pobýval v době, kdy se dozvěděl o úmyslu Evropského parlamentu vytvořit cenu za svobodu myšlení, jež by nesla jeho jméno, v exilu v Gorkém (dnešní Nižnij Novgorod). V roce 1987 ze svého exilu Evropskému parlamentu sdělil, že souhlasí s tím, aby tato cena nesla jeho jméno, a vyjádřil nad touto skutečností dojetí. Oprávněně viděl v tomto ocenění povzbuzení pro všechny, kteří se jako on upsali boji za dodržování lidských práv. Andrej Sacharov byl v Sovětském svazu průkopníkem jaderné fyziky. Cítil se znepokojen rozbíhajícími se závody ve zbrojení, neboť zostřily hrozbu propuknutí světového jaderného konfliktu, jež v době studené války visela nad světem. Po zveřejnění eseje Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě, nejprve formou samizdatu (vlastním nákladem rozmnoženém na psacím stroji), později v západním tisku,

8

mu bylo zakázáno podílet se na veškerém vojenském výzkumu. V roce 1970 se stal jedním ze zakladatelů Výboru pro lidská práva v Sovětském svazu a v roce 1972 se oženil s Jelenou Bonnerovou, rovněž aktivistkou v boji za lidská práva. Přestože na něj vláda vyvíjela stále větší tlak, Sacharov nejen usiloval o propuštění disidentů v Sovětském svazu, ale stal se také jedním z nejodvážnějších kritiků komunistického režimu a ztělesněním boje proti popírání základních práv. Slovy výboru pro udělování Nobelovy ceny míru byl „hlasem svědomí lidstva“. Jeho odpor nezlomilo ani vyhrožování, ani vyhnání do exilu.

násilí či exilu. V řadě případů nebylo úspěšným kandidátům umožněno cenu osobně převzít.

to, aby se jejich sny staly skutečností, a budou si za nimi stát.“

Takový je i případ Nasrín Sotúdeové, nositelky této ceny za rok 2012, jež v íránském vězení psala dopisy zesnulému Andreji Sacharovovi, v nichž se z hlediska filozofie zamýšlí nad významem disidentství a srovnává svou a jeho situaci.

Podobně jako Andrej Sacharov ukázali všichni držitelé ceny nesoucí jeho jméno, kolik odvahy, trpělivosti a vnitřní síly vyžaduje obrana lidských práv a vymáhání jejich univerzální platnosti.

Sovětské orgány mu nařídily exil ve městě Gorkij, aby omezily jeho kontakty se zahraničím. Avšak cena, která nese jeho jméno, nezná státní hranice, ani hranice represivních režimů. Oceňuje aktivisty v oblasti lidských práv a disidenty po celém světě. Ochránci lidských práv, kteří cenu obdrží, draze platí za své odhodlání bránit lidskou důstojnost. Často čelí pronásledování, ztrátě osobní svobody,

Vaše každodenní obnova života a vzdor byly úžasné. Ztělesňoval jste Goethovu myšlenku, neboť řekl: „Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den.“

„Vaše paměti byly pro mne v mnoha ohledech strhující. Naše podobné postoje a celá řada stejných událostí mne velmi povzbudily a Vaše neochota podvolit se diktátorským způsobům vlády Vaší země byla obdivuhodná.

To, čeho jste dosáhl, bylo pro všechny lidi na světě, kteří bojují za svobodu, velkým vítězstvím. Snad ti, kteří teprve přijdou, uvedou Vaše sny ve skutečnost. Určitě budou usilovat o

9

Síť nositelů Sacharovovy ceny Tato síť byla vytvořena v roce 2008 při příležitosti 20. výročí udělování Sacharovovy ceny. Na připomínku této události Evropský parlament uspořádal konferenci nazvanou 20 let aktivní podpory lidských práv: nositelé Sacharovovy ceny vyprávějí své příběhy. Této konference se zúčastnilo mnoho držitelů této ceny, kteří se s účastníky podělili o své názory na problematiku lidských práv a na přínos Sacharovovy ceny. Hauwa Ibrahimová, nositelka Sacharovovy ceny za rok 2005, zaplatila za peníze, které obdržela při udělení ceny, školu více než stovce dětí. Las Madres de la Plaza de Mayo, nositelky Sacharovovy ceny za rok 1992, za tyto peníze otevřely knihkupectví, politickou kavárnu a univerzitu pro více než 2 400 studentů. Jelena Bonnerová,

10

vdova po Andreji Sacharovovi a uznávaná bojovnice za lidská práva a demokracii, na konferenci připomněla přesvědčení svého manžela, že „lidé by měli vždy poslechnout své svědomí“, a své vlastní přesvědčení, že „základem civilizace jsou lidská práva“. Síť byla oficiálně zřízena tehdejším předsedou Evropského parlamentu Hansem-Gertem Pötteringem jako platforma, kde se nositelé této ceny mohou vzájemně informovat o své činnosti a projevovat solidaritu. Nositelé ceny podepsali společné prohlášení, v němž „vyslovili svůj souhlas s posílením společného úsilí o podporu obránců lidských práv na celém světě prostřednictvím společných kroků nositelů Sacharovovy ceny,

jež by byly prováděny spolu s Evropským parlamentem a ve spolupráci s ním“. Síť zintenzívnila svou činnost na konferenci na vysoké úrovni, jež se uskutečnila v listopadu 2011 a na niž byli tehdejším předsedou Evropského parlamentu Jerzy Buzkem přizváni všichni nositelé této ceny, aby diskutovali o problematice zemí v procesu přechodu k demokracii, úloze žen a dopadech nových technologií. Jerzy Buzek na této konferenci uvedl, že „k pádu represivních režimů nedochází kvůli facebooku ani twitteru, ale díky lidskému duchu a touze po svobodě a změně k lepšímu“. Na výročním setkání členů sítě nositelů Sacharovovy ceny v roce 2012 veřejně diskutovali tehdejší spolupředsedové sítě,

předseda Evropského parlamentu Martin Schulz a nositelé Sacharovovy ceny za rok 2011 Alí Farzat, Asma Mahfúzová a Ahmad as-Sanusí o svých názorech na přechod k demokracii v důsledku arabského jara. Tito nositelé rovněž hovořili na prvním Světovém fóru demokracie ve Štrasburku, které se konalo pod záštitou Evropského parlamentu. V roce 2013 tomu bude 25 let od udělení první Sacharovovy ceny. V tomto roce proběhla v rámci sítě nositelů Sacharovovy ceny řada debat a konference na vysoké úrovni, během nichž se laureáti z celého světa připojili k Evropskému parlamentu s cílem diskutovat o svých bojích a vzájemně se posílit a obohatit v rámci sítě nositelů Sacharovovy ceny.

11

DRŽITELÉ SACHAROVOVY CENY 1988 Nelson Rolihlahla Mandela; Anatolij Marčenko (in memoriam) 1989 Alexander Dubček 1990 Aun San Su Ťij 1991 Adem Demaçi 1992 Las Madres de Plaza de Mayo 1993 Oslobodjenje 1994 Taslima Nasrínová 1995 Leyla Zanaová 1996 Wej Ťing-šeng 1997 Salima Ghezaliová 1998 Ibrahim Rugova 1999 Xanana Gusmão 2000 ¡Basta Ya! 2001 Izzat Ghazzawi; Nurit Peled-Elhananová, Dom Zacarias Kamwenho

12

2002 Oswaldo José Payá Sardiñas 2003 Generální tajemník OSN Kofi Annan a všichni zaměstnanci Organizace spojených národů 2004 Běloruská asociace novinářů 2005 Ženy v bílém, Hauwa Ibrahimová, Reportéři bez hranic 2006 Aljaksandr Milinkevič 2007 Sálih Mahmúd Muhammad Usmán 2008 Chu Ťia 2009 Memorial (Oleg Orlov, Sergej Kovaljov a Ljudmila Alexejevová za sdružení Memorial a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku) 2010 Guillermo Fariñas 2011 Arabské jaro (Muhammad Buazízí, Asma Mahfúzová, Ahmad as-Sanusí, Razan Zaituníová a Alí Farzat) 2012 Nasrín Sotúdeová a Džafar Panahí 2013 Malalaj Júsufzaiová

13

2013

Malalaj Júsufzaiová

„Postřelili ji z bezprostřední blízkosti do hlavy, a tím ji posílili,“ uvedla hollywoodská herečka Angelina Jolie na zahájení prvního projektu, který má pomoci 40 dívkám z pákistánské správní oblasti Svát docházet do školy. Malalaj se zotavila ze svých zranění po dlouhodobé léčbě ve Spojeném království, kde nyní žije, a prohlásila, že si přeje, aby „každá dívka, každé dítě měly vzdělání“. Její boj začal ve věku 11 let, kdy pro internetovou stránku rozhlasové stanice BBC Urdu začala psát anonymní deník o životě školačky pod vládou Talibanu v údolí Svát v Pákistánu. Ve středu 14. ledna 2009 si do svého deníku zapsala: „Možná už se do školy nevrátím“. Ředitel školy, kterou navštěvovala, oznámil začátek zimních prázdnin, nikoli však datum opětovného zahájení školní docházky. Dne 15. ledna 2009 Tálibán nařídil, aby byly všechny dívčí školy v oblasti Svát zavřeny. V té době již bylo více než 150 škol vyhozeno do povětří. Krátce poté byli Malalaj a její rodina nuceni opustit obléhané město Mingora, v němž v té době probíhal boj o jeho kontrolu mezi Tálibánem a pákistánskou armádou. Škola, kterou Malalaj navštěvovala, byla zničena. Po návratu domů po zlepšení bezpečnostní situace se Malalaj a její otec Ziauddín, liberální člen shromáždění kmenových vůdců (jirga),

14

který vedl dívčí školu, stali oběťmi vyhrožování. Malalaj však i nadále pokračovala v obhajobě práva dívek na vzdělání v otevřených rozhovorech a televizních vystoupeních – účastnila se jako dobrovolnice natáčení dvou dokumentů o vzdělávání dívek v oblasti Svát s názvem Class dismissed in Swat Valley (Konec výuky v údolí Svát) a A school girl’s odyssey (Odyssea jedné školačky). Využila darované peněžní prostředky na nákup školního autobusu – téhož autobusu, v němž byla jednoho dne při cestě ze školy domů postřelena a další dvě dívky zraněny při útoku, k němuž se přihlásila strana Tehrík-e-Tálibán. Šlo o pokus zavraždit Malalaj a „dát ponaučení“ každému, kdo je spojen s ní a s jejím bojem za právo na vzdělání, svobodu a sebeurčení mladých dívek a žen v Pákistánu. Malalaj se však nevzdala a bojuje dál. V den svých šestnáctých narozenin, 12. července 2013, pronesla k Organizací Spojených národů na akci organizované v sídle této organizace zvláštním vyslancem OSN pro globální vzdělávání Gordonem Brownem. „Teroristé si mysleli, že se jim podaří změnit mé cíle a zastavit moje ambice“, uvedla „v mém životě se však nic nezměnilo, až na toto: slabost, strach a beznaděj zemřely. Zrodila se síla, energie a odvaha“. OSN zvolila datum 10. listopadu jako Den Malalaj s cílem soustředit pozornost na otázku práva dívek na vzdělání a Pákistán a UNESCO zřídily fond Malalaj pro vzdělávání dívek.

©©copyright Isopix/Action in network Press phase

Malalaj Júsufzaiová je 16tiletá dívka z Pákistánu, jež byla postřelena do obličeje příslušníky hnutí Tálibán, kteří se tak snažili zabránit jí a dalším dívkám ve školní docházce.

15

1988

Nelson Rolihlahla Mandela Nelson Mandela byl šest let poté, co obdržel Sacharovovu cenu, v prvních svobodných volbách v Jihoafrické republice zvolen prvním černošským prezidentem a předsedou vlády. Za apartheidu strávil 27 let ve vězení a stal se symbolem odporu vůči rasismu. Když v roce 1988 získal Sacharovovu cenu, byl stále ještě v domácím vězení, ale již čtyři měsíce po svém propuštění, v červnu 1990, vystoupil v Evropském parlamentu. Neoblomně trval na tom, že je nezbytné nalézt pro Jižní Afriku spravedlivé a trvalé řešení a transformovat ji v „jednotnou, demokratickou zemi bez rasové nerovnosti“. Cokoli jiného by jen „poškodilo památku nesčetných vlastenců v Jižní Africe i ostatních v tomto regionu, kteří obětovali své životy, abychom my dnes mohli s jistotou říci, že apartheid je u konce“.

že „našim tehdejším odpůrcům se podařilo vyjednat mírový přechod od apartheidu k demokracii právě proto, že jsme byli připraveni uznat vnitřní způsobilost ostatních postavit se za společné dobro“.

Ve svém projevu na rozloučenou, který přednesl v jihoafrickém parlamentu 10 let poté, co složil prezidentský slib, konstatoval,

Jak Nelson Mandela řekl: „v životě není nejdůležitější to, že jsme žili, ale co jsme znamenali pro život druhých“.

Nelson Mandela, kterému byla v roce 1993 udělena i Nobelova cena míru, se již z veřejného života stáhl, své myšlenky však prosazuje nadále prostřednictvím charitativních organizací, které založil, jako Nadace Nelsona Mandely a Dětský fond Nelsona Mandely.

© European copyright Union in network PE-EPphase

V červnu 2013 byl ve věku 94 let kvůli závažné plicní infekci, kterou onemocněl během svého pobytu ve vězení, hospitalizován. Tisíce lidí z celého světa mu zaslali pozdrav a vyjádřili svou podporu.

16

17

1988

Anatolij Marčenko

Anatolije Marčenka proslavila jeho autobiografie Mé svědectví, v níž popisuje svůj pobyt v sovětských pracovních táborech a vězení. Školní docházku ukončil v 8 letech a během pobytu ve vězení se sám vzdělával. Po svém propuštění v roce 1966 nejen sepsal tuto významnou knihu, ale rovněž se zapojil do sovětského hnutí v oblasti lidských práv a v roce 1975 se stal jedním ze spoluzakladatelů vlivné Moskevské helsinské skupiny. Organizoval protesty, vydával výzvy a napsal řadu otevřených dopisů, přičemž kvůli některým z nich opakovaně skončil ve vězení.

18

V roce 1988 byla vdově Larise Bogorazové předána Sacharovova cena a při této příležitosti sám Andrej Sacharov Marčenka ocenil a v dopise adresovanému Evropskému parlamentu konstatoval: „Ve své knize Mé svědectví Marčenko jako první popsal pracovní tábory a vězení v poststalinistické době. Jeho kniha se stala základním kamenem hnutí za lidská práva v naší zemi. Svým pojetím mravního chování prostřednictvím nenásilného boje za dosažení spravedlnosti a touhou po otevřené a úplné pravdě vyvolala u represivních orgánů vůči jejímu autorovi nenávist. Marčenkův další život a tragická smrt v čistopolském vězení pak byly jejich odplatou za tuto pravdu, neústupnost a za jeho vysoký mravní princip. Jeho život a dílo významným způsobem přispěly k boji za demokracii, lidskost a spravedlnost.“

© Instytut copyright Sacharowa in network wphase Moskwie

Anatolij Marčenko, jeden z nejznámějších disidentů v bývalém Sovětském svazu, zemřel v roce 1986 v čistopolském vězení po tříměsíční hladovce, kterou chtěl dosáhnout propuštění všech „vězňů svědomí“ v této zemi. Bylo mu pouhých 48 let, ale ve vězení a vnitřním exilu strávil více jak 20 let. Jeho smrt vyvolala mezinárodní pobouření, jež byla hlavním důvodem, který tehdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Michajla Gorbačova donutil v roce 1987 schválit rozsáhlé propuštění politických vězňů.

19

1989

Alexander Dubček Alexander Dubček (1921-1992) byl jedním z iniciátorů obnovy a změn v bývalém východním bloku, a vedoucí osobností reformního hnutí známého pod názvem Pražské jaro v Československu v roce 1968. Vyrůstal v rodině oddané myšlence budování socialismu v Sovětském svazu. V roce 1939 tajně vstoupil do Komunistické strany a po okupaci Československa během druhé světové války se také účastnil ilegálního odboje proti Slovenskému státu, který se přidal na stranu Německa. Když se tento oddaný komunista v roce 1968 stal novým prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, snažil se komunistický režim liberalizovat.

V roce 1970 byl obviněn z velezrady, sesazen z funkce, vyloučen z KSČ. Následujících patnáct let působil jako řadový zaměstnanec a do politického života se aktivně vrátil v roce 1988, kdy se angažoval v hnutí za občanská práva. Po revoluci v Československu v roce 1989 byl Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a v této funkci působil až do roku 1992. Andrej Sacharov jej v projevu, který přednesl při příležitosti udělení ceny, označil za jednoho z nositelů naděje také pro sovětské disidenty při jejich mnohaletém boji za „glasnosť“ a Alexander Dubček vyjádřil přání, aby „prostřednictvím Pražského jara v roce 1990 a v letech nadcházejících zazněla velká symfonie společného evropského ducha“. Zemřel v roce 1992 při automobilové nehodě. © CTK copyright Photo/Igor in network Zehl phase

Zahájil řadu liberálních reforem, zajistil tisku větší svobodu projevu, rehabilitoval oběti stalinistických politických čistek a zahájil program reforem, jehož cílem byly hospodářské reformy a rozsáhlá demokratizace československého politického života. Jeho

reformy vyvolaly v Moskvě znepokojení a pokusy dát socialismu „lidskou tvář“ ztroskotaly dne 21. srpna 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do Československa a obsadila Prahu. Dubčeka unesla KGB a odvezla jej do Kremlu, kde byl krátce zadržován.

20

21

1990

Aun San Su Ťij Vedoucí představitelka barmského / myanmarského prodemokratického hnutí Aun San Su Ťij byla Sacharovovou cenou oceněna v roce 1990. O rok později jí byla udělena i Nobelova cena míru. Aun San Su Ťij je dcerou Aun Sana, národního hrdiny, který vyjednal nezávislost Barmy / Myanmaru a byl zavražděn, když jí byly dva roky, a Khin Kyi, přední barmské velvyslankyně. Pobývala v zahraničí a v roce 1988 se vrátila do Barmy / Myanmaru, aby se starala o svou umírající matku.

© copyright in network phase

Aung San Suu Kyi -© Platon/Trunk Archive

Právě v této době docházelo k brutálním masakrům odpůrců vojenského režimu U Ne Wina, což ji přimělo, aby zahájila svůj nenásilný boj za demokracii a lidská práva.

22

Od roku 1990 strávila téměř dvacet let v domácím vězení nebo ve vězení, neboť vládnoucí vojenská junta pozatýkala či krvavě potřela přívržence Národní ligy pro demokracii, kterou Aun San Su Ťij založila, a odmítla jí předat moc, ačkoli tato strana získala ve volbách v roce 1990 naprostou většinu. Orgány

odmítly vydat jejímu manželovi, jemuž byla diagnostikována rakovina, barmské vízum, aby ji mohl v jejím domácím vězení navštívit, a místo toho na ni naléhaly, aby Barmu / Myanmar opustila. Aun San Su Ťij odmítla zemi opustit, neboť předpokládala, že jí orgány neumožní návrat, a se svým manželem, který zemřel v roce 1999, se již nesetkala. V době konání prvních svobodných voleb v Myanmaru po dvaceti letech v roce 2010 byla ještě v domácím vězení, ale za šest dní byla propuštěna. Poté, co by v této zemi zahájeny demokratické reformy, kandidovala v dubnu 2012 v parlamentních doplňovacích volbách a její strana získala 43 z možných 45 mandátů. V současnosti stojí v čele parlamentní opozice. Evropský parlament opakovaně požadoval její bezpodmínečné propuštění a při příležitosti jejího volebního vítězství jí vyjádřil své uznání, neboť „jde příkladem s obětavostí a odvahou v boji za mír a demokracii proti vládě tyranů“. Aun San Su Ťij v roce 2013 oznámila svůj úmysl kandidovat v prezidentských volbách.

23

1991

Adem Demaçi

„V dnešní době můžeme jednoznačně říci, že svoboda slova je prvním nezbytným krokem k demokracii. Bez svobody slova není možný žádný dialog, bez dialogu se nelze dopátrat pravdy a bez pravdy nelze dosáhnout pokroku.“ Po svém propuštění stanul Adem Demaçi v čele Rady pro obhajobu lidských práv a svobod. V roce 1996 zahájil svou politickou kariéru v Parlamentní straně Kosova a stal se jejím předsedou. Vyzýval k otevřeným demonstracím proti srbskému režimu, tvrdil, že nenásilí neznamená nutně pasivitu, a zahájil viditelnou, a přesto nenásilnou, protestní kampaň proti srbské vládě. Vyzýval například Kosovany, aby v určitou konkrétní dobu na pět minut zhasli nebo zůstali na ulici jednu minutu stát.

24

Během války v Kosovu v letech 1998–1999 vystupoval jako politický představitel Kosovské osvobozenecké armády a na rozdíl od jiných představitelů této země Kosovo během války neopustil. Po válce se věnoval především etnickému usmíření a návratu uprchlíků. Stal se předsedou výboru pro vzájemné porozumění, toleranci a soužití, jehož členy jsou zástupci všech kosovských etnických skupin obyvatelstva, „protože Kosovo patří všem“ a „protože chceme (...) svobodnou, demokratickou a multietnickou společnost“. Demaçi byl v roce 1996 nominován na Nobelovu cenu míru. Napsal několik knih, například „Láska v číslech“ a „Matka Šega a jejích pět dcer“. Jeho trilogie „Popel 99“ zachycuje duchovní obraz albánského dramatu, jeho vlastního dramatu.

© European copyright Union in network phase

Spisovatel Adem Demaçi se narodil v kosovské Prištině v roce 1936, velkou část svého života (1958—1990) však strávil ve vězení, neboť se zasazoval o základní práva kosovských Albánců a vynesl na světlo hořkou pravdu o srbském útlaku dvou milionů kosovských Albánců.

25

„Bez svobody slova není možný žádný dialog, bez dialogu se nelze dopátrat pravdy a bez pravdy nelze dosáhnout pokroku. “ Adem Demaçi 26

27

© 2005 John Isaacson

1992

Las Madres de Plaza de Mayo Zármutek nad ztrátou svých dětí a úsilí o jejich nalezení po mnoho let spojovaly Madres de Plaza de Mayo. Toto hnutí, u jehož zrodu stála snaha argentinských matek nalézt své děti, které se ztratily během Špinavé války (1976–1983), přispělo k pádu argentinského vojenského režimu a uvěznění několika osob odpovědných za zločiny proti lidskosti. Být takovou matkou znamenalo čelit strachu, a pokud neustoupila před hrozbou, pak i násilí a občasnému zatčení v zemi, kde se od žen očekává, že budou nespravedlnost snášet v tichosti.

Představitelka tohoto hnutí Hebe de Bonafiniová u příležitosti 36. výročí jeho existence vyzvala v otevřeném dopisu nejvyšší argentinský soud, aby „se zamyslel nad tím, jak jej lidé vnímají, a občas hájil i argentinský lid, a nikoli pouze zájmy velkých společností“. Madres de Plaza de Mayo původně pouze hledaly své násilím odvedené děti, jejich hnutí se však rozvinulo v politický boj za nezávislé soudnictví.

© copyright in network phase

Na svých tělech nosily fotografie se jmény svých dětí a prosby o jejich navrácení, takže vypadaly jako „chodící billboardy“. V době, kdy bylo dokonce zakázáno postávat na ulici ve skupinkách, uspořádaly tyto matky svou první demonstraci na Plaza de Mayo, kde pomalu chodily v kruhu proti směru hodinových ručiček. První demonstrace se zúčastnilo čtrnáct matek, později se však připojily stovky dalších a jejich pasivní odpor vydržel i tehdy, když některé z nich „zmizely“.

Poté, co v Argentině došlo v roce 2006 k demokratickým změnám, uspořádaly matky naposledy svůj každoroční pochod odporu s transparenty „nepřítel již není u moci“. Kvůli vnitřním rozporům se však hnutí rozpadlo. Zakládající skupina však pokračovala ve svých čtvrtečních pochodech, aby připomínala svůj mnohaletý boj, a připojila se k ní nová skupina Los Hijos des los Desaparecidos (synové zmizelých).

28

29

1993

Oslobodjenje

Zlatko Dizdarević, jeden z tehdejších redaktorů a pozdější velvyslanec Bosny, uvedl, že Oslobodjenje slouží k udržení a ochraně Bosny a Hercegoviny jako mnohonárodnostního státu. „Naše snaha se obrací proti zániku, rozdělení a dokonce úplnému vymazání Bosny a Hercegoviny z mapy. Obyvatelé Sarajeva i celé Bosny a Hercegoviny budou i nadále bojovat proti rozdělení, jež má své kořeny v Evropě před 1. světovou válkou.“ World Press Review jmenovalo v roce 1993 redaktory deníku Oslobođenje mezinárodními editory roku za jejich „odvahu, neústupnost a oddanost zásadám novinářské práce“.

30

Za svou mimořádnou činnost a úsilí obdrželi novináři tohoto deníku několik dalších ocenění: v roce 1992 Paper of the Year (Nejlepší deník roku), v roce 1993 Freedom Award (Cena svobody), Cenu Louise M. Lyonse za etiku a zásadovost novinářské činnosti od Niemanovy nadace a Achievements in Journalism Award (Cena za mimořádný výkon v oblasti žurnalistiky). Šéfredaktor Mehmed Halilovic přijal v roce 1995 čestnou medaili Fakulty žurnalistiky University of Missouri v Columbii za nepřetržité vydávání deníku po celou dobu obléhání Sarajeva v letech 1992–1995. Deník Oslobodjenje byl založen v roce 1943 a jeho vydavatelství se stále nachází v Sarajevu. Jeho vlastníkem se v roce 2006 staly dva největší podniky Sarajeva, Sarajevská tabáková společnost a Sarajevský pivovar.

© copyright in network phase

Během války v bývalé Jugoslávii zaměstnával oblíbený deník Oslobodjenje (Osvobození) Bosňany, bosenské Srby i bosenské Chorvaty. Přes oběti na životech a zraněné mezi novináři a přesto, že vydavatelství deníku bylo zničeno srbskými děly, přibližně 70 redaktorů dále pracovalo ve sklepním atomovém bunkru v budově vydavatelství v Sarajevu a riskovalo vlastní životy, aby deník mohl nadále vycházet.

31

1994

Taslima Nasrínová Taslima Nasrínová se narodila v roce 1962 v Bangladéši a své první texty napsala již ve věku 13 let. Proslavila se emotivními texty o útlaku žen a nekompromisní kritikou náboženství, v níž pokračovala, ačkoli byla donucena k exilu a byla nad ní několikrát vynesena fatwa požadující její smrt. Získala řadu ocenění a její díla byla přeložena do třiceti jazyků. Je také lékařkou, světskou humanistkou a aktivistkou bojující za lidská práva, jež si plně uvědomuje svou bengálskou identitu. Některé knihy však byly kvůli jejím názorům a idejím v Bangladéši zakázány a ona sama má v Bengálsku, a to jak v Bangladéši, tak v indickém Západním Bengálsku, zakázaný pobyt.

Během návštěvy Evropského parlamentu v červnu 2013 vyzvala k podpoře světských hnutí v Bangladéši, aby se zastavil vzestup islámského fundamentalismu, který má negativní dopad na práva žen. Vyslovila se proti fundamentalismu ve všech regionech.

© European copyright Union in network 2011phase PE-EP

Když v roce 1994 obdržela Sacharovovu cenu, hledala již útočiště v Evropě a žila ve francouzském a švédském exilu. Ve své děkovné řeči při přebírání ceny řekla, že pochází z té části světa, kde jsou sociální napětí a životní obtíže nesnesitelné. Jako spisovatelka nemůže před každodenním utrpením a hladověním zavírat oči.

O několik let později, v září 1998, se Taslima Nasrínová vrátila do Bangladéše ke své umírající matce. Jakmile se tato zpráva rozšířila, náboženští fundamentalisté opět požadovali spisovatelčinu smrt. Soud na ni vydal zatykač a hrozil zabavením majetku. Evropský parlament vyslyšel volání Taslimy Nasrínové o pomoc a ve svém usnesení vyzval bangladéšskou vládu, aby chránila její život a zajistila jí bezpečnost. V důsledku neustálých hrozeb Taslima Nasrínová svou zemi v lednu 1999 znovu opustila. V současnosti žije v Novém Dillí.

32

33

1995

Leyla Zanaová Leyla Zanaová se v roce 1991 stala první Kurdkou, která získala mandát v tureckém parlamentu. Kvůli svému politickému vystupování, které podle tureckých soudů narušovalo jednotu země, strávila 10 let ve vězení.

Evropský parlament jí v roce 1995 udělil Sacharovovu cenu za statečnou obranu lidských práv a odhodlání nalézt mírové a demokratické řešení konfliktu mezi tureckou vládou a kurdským obyvatelstvem.

V patnácti letech se provdala za starostu Diyarbakiru Mehdiho Zana, jenž byl v 80. letech 20. století vojenskou vládou vězněn kvůli „separatismu“. Do školy začala chodit ve svých 23 letech, základní a středoškolské vzdělání ukončila po třech letech, a aniž by o to žádala, ujala se dokonce i vedoucí úlohy, neboť její osobní rozvoj byl v podstatě považován za synonymum uplatňování základních práv kurdského obyvatelstva. Poslanecký mandát získala naprostou většinou a při inauguraci vyvolala skandál, neboť kurdsky slíbila, že bude „usilovat o sounáležitost tureckého a kurdského národa“. Mluvit kurdsky ve veřejné sféře bylo tehdy trestným činem.

Poté, co Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že se jí nedostalo spravedlivého a nestranného soudního řízení, měla v roce 2004 konečně možnost vystoupit v Evropském parlamentu osobně a převzít cenu.

Poté, co veřejně prohlásila, že doufá, že premiér Erdoğan vyřeší kurdskou otázku, se s ním v červnu 2012 setkala. Její iniciativa se tak stala základem pro jednání, které vedlo k tomu, že předseda PKK Abdullah Öcalan v březnu 2013 učinil historický krok a stranu vyzval, aby ukončila ozbrojený odpor a zahájila demokratický politický boj.

© European Union 2010 PE-EP

V roce 1994 byla zbavena poslanecké imunity a odsouzena k 15 letům vězení za „velezradu a členství v ozbrojené Straně kurdských pracujících (PKK)“. Zanaová toto obvinění odmítla.

V roce 2012 byla odsouzena k dalším 10 letům vězení za „šíření teroristické propagandy“: Do parlamentu byla znovu zvolena v roce 2011 a poslaneckou imunitu tak má až do roku 2015.

34

35

1996

Wej Ťing-šeng

Je autorem knihy Courage to Stand Alone: letters from Prison and Other Writings (Odvaha vzdorovat sám: dopisy z vězení a jiné texty). Jedná se o soubor článků, které původně napsal ve vězení na toaletní papír a jež byly publikovány ve více než dvanácti jazycích. Dvakrát byl odsouzen k odnětí svobody v délce celkem 29 let a kvůli svému veřejnému vystupování a článkům na podporu demokracie, včetně průlomového eseje Pátá modernizace: demokracie z roku 1978, strávil ve vězení více než 18 let. Původně jej v Pekingu vyvěsil i se svým podpisem jako plakát na Zeď demokracie, na niž pracovníci, umělci a intelektuálové zveřejňovali své názory, a uplatňovali svobodu projevu. Vyvolal tím pozdvižení, protože nejen otevřeně napadl „lidově demokratickou diktaturu“ komunistů, ale měl i odvahu uvést na plakátu své pravé jméno a kontaktní údaje. Založil a redigoval ilegální časopis Průzkum, v němž otiskl článek Demokracie či nová diktatura? a tehdejšího komunistického

36

vůdce Tenga Siao-pchinga označil za nového diktátora. O tři dny později byl zatčen a za „kontrarevoluci“ byl v roce 1979 odsouzen na 15 let do vězení. Postupně byl v oddělení pro vězně odsouzené k trestu smrti, na samotce, v táborech nucených prací, a to až do roku 1993, kdy byl propuštěn, neboť se Čína rozhodla ucházet o pořádání Olympijských her v roce 2000. Během šesti měsíců byl zatčen znovu, znovu stanul před soudem a za „kontrarevoluci“ odsouzen k dalším 14 letům vězení. Sacharovova cena mu byla udělena v roce 1996, kdy byl stále ve vězení. V roce 1997 jej po značném mezinárodním tlaku vyvedli z cely a posadili do letadla do Spojených států amerických. Wej Ťing-šeng tvrdí, že jej nepropustili na svobodu a jeho exil je jen dalším trestem. Žije ve Washingtonu, kde působí v čele Nadace Wej Ťing-šenga, Demokratické koalice Číňanů žijících v zahraničí a Aliance pro demokracii v Asii.

© European copyright union in network phase

Tento „otec čínského demokratického hnutí“ žije v exilu, ale stále aktivně vede opozici vůči komunistické diktatuře v Číně.

37

1997

Salima Ghezaliová Salima Ghezaliová je alžírskou novinářkou, spisovatelkou a aktivistkou bojující za práva žen. V 80. letech se nejdříve angažovala v alžírském hnutí žen, mimo jiné jako zakládající členka organizace Ženy Evropy a Maghrebu a šéfredaktorka ženského časopisu NYSSA, který založila. Z učitelky se stala novinářkou a od roku 1994 vedla francouzsky psaný týdeník La Nation, jenž je v Alžírsku zdaleka nejčtenějším. Tento týdeník jako jediný během 11leté války mezi vládou a skupinami islamistických rebelů, která vypukla v roce 1991, prosazoval politický dialog všech zúčastněných stran, lidská práva a svobodu projevu pro všechny a kritizoval jak vládu, tak islamistické skupiny.

Vydávání La Nation bylo v roce 2011 znovu obnoveno v elektronické podobě. V úvodním slovu redaktora vysvětlila důvody, které ji k tomu vedly: „nemůžeme přehlížet energii mladých lidí v arabském světě, kteří bojují za svou důstojnost a svobodu. Nemůžeme být lhostejní k tomu, co se děje v naší zemi. Přejeme si, aby byl alžírský národ šťastný, protože si to zaslouží. Chceme silné instituce, lepší lidské zdroje ve skutečné demokracii a právní stát.“ Na závěr uvedla, že doufá „v lepší Alžírsko, kde je řádná správa věcí veřejných pravidlem“. Salima Ghezaliová získala řadu ocenění, například Cenu World Press Review, Cenu Olofa Palmeho a Cenu Oscara Romera předávanou v Rothkově kapli. Stále aktivně vystupuje ve prospěch práv žen, lidských práv a demokracie v Alžírsku.

© European Union 2013 EP

Týdeník byl kvůli tomu cenzurován, jeho vydávání několikrát přerušeno a poté, co se v periodiku Le Monde Diplomatique objevil

příspěvek Ghezaliové o situaci v oblasti lidských práv v Alžírsku, v roce 1996 ukončeno.

38

39

1998

Ibrahim Rugova Evropský parlament v roce 1998, kdy vrcholil ozbrojený konflikt mezi srbskými jednotkami a Kosovskou osvobozeneckou armádou, ocenil muže, který důsledně zastával zásadu mírového odporu vůči násilí.

Rugova se nenásilným způsobem vytrvale stavěl proti srbskému režimu, přičemž byl vždy ochoten k dialogu s Bělehradem. Adem Demaçi, který prosazoval nacionalističtější přístup, kritizoval jeho postoj v jednáních. Současně se Rugova snažil získat si svět pro věc svého lidu. Jeho neustálé naléhání, aby mezinárodní společnost zesílila tlak a poskytla Kosovu mezinárodní pomoc, bylo slyšet i nadále.

Narodil se 2. prosince 1944 v Cerrce (Istogu) v Kosovu. Před zvolením do vedení Demokratické ligy Kosova (LDK) v roce 1989 vyučoval literární vědu na univerzitě v Prištině. V tomto roce Bělehrad zrušil autonomii kosovské provincie a Albánci byli utiskováni a hlavní představitelé opozice vězněni. V roce 1990 schválily 2 miliony kosovských Albánců vlastní ústavu, v roce 1991 se v referendu z 97 % vyslovili pro nezávislost Kosova a v roce 1998 potvrdili Ibrahima Rugovu ve funkci prezidenta Republiky Kosovo, kterou sami vyhlásili.

Přesvědčen o tom, že sebeurčení jeho národa lze dosáhnout pouze v mírových podmínkách, podepsal Rugova jako vedoucí vyjednavač kosovských Albánců dne 18. března 1999 mírovou dohodu z Rambouillet. Odmítavý postoj Bělehradu k podepsání této dohody měl za následek nálety NATO na Jugoslávii a vedly ke stažení jugoslávských vojenských sil z Kosova. Rugova byl nucen přejít do ilegality. V březnu 2002 byl Ibrahim Rugova zvolen prvním prezidentem Kosova. Zemřel dne 21. ledna 2006 na rakovinu.

© European copyright Union in network EP PEphase

Rugova při přebírání ceny uvedl, že „tato cena je pro mne i pro všechny obyvatele Kosova projevem uznání našeho mírového boje a obětí, které jsme přinesli“.

40

41

1999

Xanana Gusmão Xanana Gusmão je označován za „Mandelu z Timoru“. Je uznáván jako vedoucí osobnost a představitel odporu Východního Timoru, neboť se snažil ukončit ozbrojený konflikt, v němž tato země usilovala o nezávislost na Indonésii. Krátce předtím, než mu Evropský parlament v prosinci 1999 udělil Sacharovovu cenu, byl propuštěn z vězení, kde strávil sedm z 20 let, k nimž byl za separatismus odsouzen. Po odchodu Portugalců začala Indonésie s politikou destabilizace Východního Timoru. Dne 7. prosince 1975 došlo k indonéské invazi. Xanana Gusmão se uchýlil do ilegality a v roce 1978 se stal vůdcem ozbrojené jednotky Revoluční fronty pro osvobození Východního Timoru (FRETILIN). Násilí spojené s invazí přineslo podle odhadů smrt 200 000 lidí, ale odboj v národě přežil.

Avšak dne 20. listopadu 1992 byl zatčen a odsouzen k trestu doživotního vězení, který mu byl později zmírněn na 20 let odnětí svobody. Odpor Východního Timoru to však nezlomilo a pod obrovským mezinárodním tlakem jej Indonésie propustila na svobodu. Po svém propuštění v září 1999, krátce poté, co se 80 % obyvatel Východního Timoru v referendu dne 30. srpna vyslovilo pro nezávislost země, Gusmão slíbil, že „učiním vše pro to, abych přinesl Východnímu Timoru i svému národu mír“. V dubnu 1992 se ve Východním Timoru konaly první svobodné prezidentské volby a Gusmão byl zvolen téměř 83 % hlasů. Generální tajemník OSN Kofi Annan dne 20. května 2002 oficiálně vyhlásil nezávislost Demokratické republiky Východní Timor, jejímž prezidentem byl Gusmão až do května 2007. V roce 2008 přežil pokus o atentát. V současnosti působí ve funkci předsedy vlády. © European copyright Union in network EP PEphase

Xanana Gusmão usiloval o mírové řešení tím, že indonéské vládě navrhl mírový plán a rozhovory pod dohledem OSN.

V roce 1986 se mu podařilo sjednotit politické a společenské síly v tzv. „Národní radě timorského odboje“ (CNRT).

42

Xanana Gusmão si legálně změnil jméno z José Alexandre Gusmão na Kay Rala Xanana Gusmão. Kay Rala je krycí jméno, které používal během bojů za nezávislost a sebeurčení Východního Timoru, a Xanana jméno, pod nímž byl znám v mládí.

43

2000

¡BASTA YA! Členové iniciativy ¡BASTA YA! riskují své životy v boji proti terorismu. Jejich jedinou „zbraní“ je mírová aktivizace občanů k obraně jejich základních svobod. Základní svobody a lidská práva byly v Baskicku po mnoho let ohroženy kvůli terorismu ze strany ETA a jí blízkých skupin. Tisíce lidí byly oběťmi zastrašovacích kampaní, vydírání, smrtelných útoků a atentátů na ně samotné, jejich blízké a na jejich obydlí. Nemohli svobodně vyjadřovat svůj názor ani uplatňovat svá práva, aniž by se vydávali ve vážné nebezpečí. Občané tuto iniciativu vytvořili proto, že základní občanské svobody a lidská práva byly v Baskicku ohroženy, zejména v případě v těch, kteří nebyli nacionalisty, terorismem ze strany ETA a aktivitou jí blízkých skupin.

Toto sdružení uspořádalo několik akcí, z nichž vynikly dvě velké demonstrace v San Sebastianu v únoru a říjnu 2000. Požadovali, aby byla ETA rozpuštěna, podpořili oběti terorismu a obhajovali ústavu a statut o autonomii jakožto základ důstojného soužití všech občanů Baskicka. ¡Basta Ya! ukončila svou činnost v roce 2007. Její čelní představitelé Carlos Martinez Gorriarán, Juan Luis Fabo, Rosa Díezová a Fernando Savater založili politickou stranu (UPyD), která v současnosti aktivně působí na španělské politické scéně. Duchovním otcem tohoto hnutí byl Fernando Savater, který iniciativu ¡Basta Ya! zastupoval při předávání Sacharovovy ceny v roce 2000.

© European copyright Union in network - 2000 phase EP

Důvodem jejího vytvoření byl i nárůst etnického a xenofobního nacionalismu umírněnějších nacionalistických stran a skupin, které usilovaly o dohodu s organizací ETA.

Občanská iniciativa, jejíž název lze přeložit Už dost!, získala v červenci 2004 poradní status v Hospodářské a sociální radě OSN. Byla otevřenou skupinou občanů, kteří se aktivně zasazovali za základní lidská práva, demokracii a toleranci v Baskicku.

44

45

2001

Izzat Ghazzawi Izzat Ghazzawi (1952–2003) byl palestinský spisovatel a profesor, jenž se ve svých dílech věnoval především problémům a utrpení, které byly důsledkem izraelské okupace palestinského území, i svému osobnímu trápení, které, jak se domníval, lze přeměnit v léčivou sílu. Jeho život poznamenalo zabití jeho šestnáctiletého syna Ramyho izraelskou armádou v roce 1993. Ramy byl zabit na školním dvoře, když chtěl pomoci svému zraněnému příteli. Navzdory těmto tragickým okolnostem Izzat Ghazzawi nadále usiloval o kulturní a politický dialog s izraelským národem.

Při předávání Sacharovovy ceny v roce 2001 tehdejší předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontaineová ocenila jeho přínos, neboť „neúnavně podporuje boj za mír a dialog mezi izraelským a palestinským národem. Navzdory věznění, cenzuře a dokonce i nenahraditelné ztrátě šestnáctiletého syna Ramyho, jež je vůbec nejhorší, vaše odhodlání nikdy nepolevilo.“ Spolu s izraelským spisovatelem Abrahamem B. Yehoshuou a fotografem Olivierem Toscanim vydal krátce po smrti syna knihu Nepřátelé o vztazích mezi Palestinci a Izraelci, která se setkala s obrovským úspěchem. Izzat Ghazzawi zemřel 4. dubna 2003. © European copyright Union in network 2001phase - EP

Jeho rodiče byli uprchlíci a on sám získal magisterský titul v oboru anglo-americké literatury a působil jako profesor na univerzitě Birzeit. Předsedal palestinskému svazu spisovatelů, psal romány a novely, byl literárním kritikem a rovněž předsedou první Mezinárodní konference spisovatelů v Palestině (1997).

Byl rovněž členem výkonného úřadu Palestinské rady pro spravedlnost a mír a v roce 1995 byl ve Stavangeru vyznamenán mezinárodní cenou za svobodu projevu. Kvůli svým politickým aktivitám byl zatčen a opakovaně šikanován izraelskými orgány.

46

47

2001

Nurit Peled-Elhananová Izraelka Nurit Peled-Elhananová se narodila v roce 1949 a působí jako vysokoškolská odborná asistentka a spisovatelka. V roce 1997 byla její 13letá dcera Smadar zabita při výbuchu nálože sebevražedného palestinského atentátníka v západním Jeruzalémě. „Moje dcerka byla zabita jen proto, že byla Izraelkou, a to mladíkem, který byl deprimovaný a rozhořčený až k sebevraždě a vraždě jen proto, že byl Palestincem. Oba se stali obětí izraelské okupace Palestiny. Jejich krev se na jeruzalémské dlažbě, jež byla vůči prolévání krve vždy netečná, smísila.“ Izraelským orgánům, a to ani předsedovi vlády, nedovolila, aby se pohřbu zúčastnily. Jejím otcem byl slavný generál Matti Peled, jenž byl znám svým pacifistickým a pokrokovým přístupem.

Rovněž velmi usiluje o změnu myšlení izraelské společnosti, především pak mladých lidí. Ve své poslední knize Palestine in Israeli school books. Ideology and propaganda in education (Palestina v izraelských učebnicích. Ideologie a propaganda ve vzdělávání) upozorňuje na to, že izraelské učebnice tíhnou spíše k rasismu než toleranci a rozmanitosti. Světoví političtí představitelé, a to i George Bush, Tony Blair a Ariel Sharon, se stali předmětem důrazné kritiky z její strany, neboť „své občany nakazili zaslepeným strachem z muslimů“. Nurit Peled-Elhananová je spoluzakladatelkou Russellova tribunálu, mezinárodního lidového tribunálu založeného v roce 2009, jehož cílem je zkoumat úlohu a spoluvinu třetích stran, například vlád, orgánů a společností, v případech, kdy ze strany Izraele došlo ve vztahu k palestinskému národu k porušení mezinárodního práva.

© European copyright Union in network 2013phase EP

Sama Nurit Peledová je představitelkou všech Izraelců, kteří vystupují proti okupaci Palestiny a bojují za její svobodu.

48

49

2001

Dom Zacarias Kamwenho V roce 1999 začalo mezi angolskými obyvateli narůstat nové vědomí, že je třeba aktivně prosazovat mír a lidská práva, které bylo podporováno mírovým úsilím vedoucích představitelů církví a četných organizací občanské společnosti v duchu „dalekosáhlého národního usmíření“. V čele této mírové iniciativy stál arcibiskup Zacarias Kamwenho.

Za jeho neúnavné nasazení pro ideál míru mu Evropský parlament v roce 2001 udělil Sacharovovu cenu.

obecném klimatu příznivém pro demokratizaci je třeba připsat kampani, kterou vedl Dom Zacarias Kamwenho společně s dalšími hlavními představiteli náboženských a občanských společností. V roce 2003 složil arcibiskup Kamwenho svou předsednickou funkci v biskupské konferenci Angoly a Svatého Tomáše, i nadále se však aktivně zasazoval prostřednictvím své diecéze a Ekumenického výboru pro mír v Angole za uplatňování demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod, prosazování právního státu a trvalé národní usmíření ve své zemi. V roce 2007 konstatoval, že „zejména v posledních dvou letech začalo mezi angolskými obyvateli narůstat nové vědomí, že je třeba aktivně prosazovat mír a lidská práva, které je podporováno a reprezentováno mírovým úsilím vedoucích představitelů církví a četných organizací občanské společnosti, neboť konečným cílem je zajištění dalekosáhlého národního usmíření“.

Zásluhu na příměří následujícím po zavraždění vůdce guerillové skupiny Jonase Savimbise v roce 2002, úspěšných mírových rozhovorech a

V roce 2012, nyní již jako emeritní arcibiskup, vyzval Angolany, aby využili svého volebního práva. © European copyright Union in network 2013phase EP

Narodil se v roce 1934 v Chimbundo (Huambo, Angola), v roce 1961 byl vysvěcen na kněze a v roce 1995 se stal arcibiskupem Lubanga. Svou odhodlaností, nestranností a tvrdošíjností se vždy domohl slyšení u všech stran zapojených do konfliktu, aby cestou politického dialogu během dvacet šest let trvající občanské války dospěl k trvalému míru.

50

51

2002

Oswaldo José Payá Sardiñas Oswalda José Payá Sardiñase (1952–2012) lidé většinou znají jako zakladatele projektu Varela, který na Kubě prosazuje referendum o právních předpisech, jež by zaručily občanská práva, svobodné pluralitní volby, propuštění všech politických vězňů a hospodářské a sociální reformy. O reformy se aktivně zasazoval již od mládí a za svůj kritický postoj k politice Fidela Castra a bezpráví v zemi byl pronásledován a několikrát odsouzen. Přesto však v roce 1988 založil Křesťanské hnutí za osvobození, jež je na Kubě v současnosti jedním z nejsilnějších opozičních hnutí. V roce 1990 vyzval k zahájení národního dialogu a začal sbírat 10 000 podpisů potřebných k přijetí návrhu občanského zákoníku. V důsledku této činnosti jej tajná policie zadržela.

© European Union EP PE

V roce 1997 navrhl ambiciózní projekt Varela. Přestože se orgány snažily tento oblíbený projekt zastavit a uvěznily účastníky kampaně, Payá pokračoval ve svém úsilí a v roce 2008 předložil Národnímu shromáždění návrh zákona o amnestii politických vězňů. V roce 2010 pak vytvořil fórum Foro Todos Cubanos (Fórum pro všechny Kubánce).

52

V roce 2012 byl pošesté nominován na Nobelovu cenu míru. Téhož roku, dne 22. července 2012, přišel na Kubě o život při automobilové nehodě. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz ocenil jeho přínos a vyjádřil své přesvědčení, že „myšlenky Oswalda Payáse budou žít nadále, protože svým dílem a angažovaností se stal vzorem celé generace kubánských aktivistů, kteří následují jeho příkladu a podporují politickou svobodu a lidská práva“. Křesťanské hnutí za osvobození stále požaduje, aby byly vyjasněny okolnosti jeho úmrtí. Rodina Oswalda Payáse oficiální verzi o automobilové nehodě odmítla. Jeho dcera Rosa Maria podala u Rady OSN pro lidská práva a jiných mezinárodních organizací žádost o mezinárodní nezávislé vyšetřování a odsoudila pronásledování a hrozby, jimž je rodina ze strany agentů státní bezpečnosti vystavena. Payásova rodina se v červnu 2013 vystěhovala do USA, kde má v úmyslu požádat o dočasný pobyt pro politické uprchlíky.

53

2003

Generální tajemník OSN Kofi Annan a všichni zaměstnanci Organizace spojených národů Udělením Sacharovovy ceny Organizaci spojených národů ocenil Evropský parlament v roce 2003 nasazení této organizace v boji za mír, lidská práva a základní svobody. Sacharovova cena je výrazem úcty především pracovníkům Organizace spojených národů, kteří neúnavně a často za těžkých podmínek pracují pro světový mír. Cena byla udělena k uctění památky Sergia Vieira de Mella, vysokého komisaře OSN pro lidská práva a jednoho z nejvýznamnějších představitelů OSN, který byl v roce 2003, kdy působil jako mimořádný zmocněnec Kofiho Annana v Iráku, společně s dalšími úředníky usmrcen při útoku na hlavní sídlo OSN v Bagdádu.

© UN Photo/Sergey Bermeniev

Kofi Annan byl sedmým generálním tajemníkem OSN. V této funkci působil v letech 1997–2006 a byl prvním zaměstnancem OSN, jenž do ní byl zvolen. Soustavně hájil lidská práva, právní stát, rozvojové cíle tisíciletí a Afriku a navazováním pevnějších vazeb s

54

občanskou společností, soukromým sektorem a dalšími partnery usiloval o to, aby se OSN více přiblížila široké veřejnosti. V roce 2005 představil Valnému shromáždění OSN zprávu nazvanou Ve větší svobodě, v níž nastínil svou představu o důkladné a rozsáhlé reformě OSN. Tato zpráva vedla mimo jiné k tomu, že v březnu 2006 byla vytvořena nová Rada pro lidská práva, která nahradila dřívější Komisi pro lidská práva, s cílem posílit aparát OSN, jenž má podporovat a chránit základní práva a zabývat se případy vážného porušování lidských práv. Poté, co v roce 2007 dokončil dvě volební období ve funkci generálního tajemníka OSN, zapojil se Kofi Annan do činnosti několika organizací zaměřených jak na celosvětové, tak i africké otázky. V roce 2012 působil ve funkci společného zvláštního vyslance OSN a Ligy arabských států v Sýrii, aby pomohl nalézt řešení konfliktu. V roce 2013 byl zvolen předsedou iniciativy „The Elders“.

55

2004

Sdružení zastupuje téměř 1000 odborníků, kteří pracují v mimořádně těžkých podmínkách, a zasazuje se o práva novinářů, jež se nezřídka stávají oběťmi zastrašování, šikanování, trestního stíhání a vyhoštění. Běloruská asociace novinářů je inspirativní svým angažovaným postojem za svobodu slova a podporu nezávislé a profesionální žurnalistiky v Bělorusku. Usiluje rovněž o posilování povědomí občanů o jejich právu na svobodu informací, které je dáno ústavou, a o výkonu jejich práv. Obhajuje práva novinářů, zejména pak v krizových situacích, například při násilí, k němuž došlo po sporných prezidentských volbách v roce 2010. Cílem asociace je liberalizovat právní předpisy týkající se sdělovacích prostředků, přičemž podporuje velmi kvalitní a etickou žurnalistiku. Od svého založení je nejvýznamnější asociací sdružující nezávislé novináře v Bulharsku a jejím cílem je předkládat veřejnosti maximálně objektivní, spolehlivé, ucelené a aktuální informace.

56

Situace sdělovacích prostředků v této zemi není, ani přes značné úsilí o její zlepšení, zdaleka příznivá. Zákon o sdělovacích prostředcích z roku 2009 běloruským orgánům umožňuje ukončit činnost sdělovacího prostředku, pokud se domnívají, že je vůči nim příliš kritický. Zahraniční sdělovací prostředky, které mají zájem působit v této zemi, musí získat povolení. Pro běloruské novináře je velmi obtížné pracovat pro ně bez akreditace a KGB i státní zastupitelství jim vyhrožují, zjistí-li se, že pro tyto sdělovací prostředky i tak pracují. Součástí trestního zákoníku jsou stále články o postihu pomluvy státních úředníků ve vyšších funkcích. Andreji Pačobutovi, členovi této asociace a korespondentovi polského deníku Gazeta Wyborcza, byl v roce 2011 udělen tříletý podmíněný trest. Podle téhož článku byl v roce 2012 znovu obviněn, avšak poté byl případ uzavřen. Nezávislé sdělovací prostředky jsou diskriminovány i z ekonomického hlediska: největší podniky v oblasti distribuce, poštovních služeb a tiskařství jsou ve vlastnictví státu a mohou odmítnout poskytnout své služby kritickým sdělovacím prostředkům, jako k tomu došlo v případě regionálních novin Novy Chas, Gazeta Slonimskaya, Intex-Press.

© copyright in network phase

Běloruská asociace novinářů

57

2005

Ženy v bílém Teprve v roce 2013 mohly zástupkyně kubánského hnutí Damas de Blanco, Ženy v bílém, vystoupit v Evropském parlamentu a přijmout Sacharovovu cenu, která jim byla udělena v roce 2005. Poté, co kubánské orgány v lednu uvolnily cestovní omezení platná pro jejich občany, měla předsedkyně Berta Solerová a zástupkyně Belkis Cantillo Ramirezová a Laura Maria Labrada Pollánová, dcera obdivované Laury Pollánové, jedné ze zakladatelek tohoto hnutí, jež zemřela v roce 2011, možnost vycestovat. Berta Solerová přirovnala Sacharovovu cenu ke „štítu“, jenž bude hnutí chránit po jejich návratu na Kubu.

Pochodovaly ulicemi a psaly dopisy kubánským orgánům, v nichž žádaly propuštění uvězněných. Nikdy však nedostaly žádnou odpověď. Jejich vytrvalé protesty však měly výsledky: v březnu 2011 byli propuštěni poslední dva vězni zatčení během Černého jara. Většina odešla do španělského exilu. Několik jich zůstává na Kubě a dále bojují za svou věc v obtížných podmínkách a za vysokou cenu osobnostního omezení. I po propuštění svých blízkých pochodují Ženy v bílém každou neděli havanskými ulicemi s květinou v ruce, čímž aktivně podporují sociální spravedlnost na Kubě. Ačkoli Ženy v bílém čelí problémům v komunikaci, násilí, zatýkání a psychické šikaně, připojuje se k nim stále více žen. V dubnu 2013, krátce po oficiálním předání Sacharovovy ceny, založily společně s dalšími disidenty, včetně Guillerma Fariñase, držitele Sacharovovy ceny za rok 2010, Mezinárodní platformu pro lidská práva na Kubě.

© AFP copyright ImageForum in network phase

Evropský parlament jim v roce 2005 vyjádřil uznání za jejich odvahu a odhodlání bojovat za lidská práva na Kubě a připomněl, že 75 politických disidentů zatčených v březnu 2003 během tzv. Černého kubánského jara se stále nachází ve vězení, přičemž většinou pouze za to, že kritizovali nedostatek politické svobody ve své zemi.

Ženy toto hnutí založily spontánně v reakci na uvěznění svých manželů a příbuzných, k nimž docházelo v rámci tvrdých opatření režimu během Černého jara.

58

59

2005

Hauwa Ibrahimová

Je jednou z mála žen, které v severní Nigérii vykonávají povolání advokáta. Její práce ji zavedla do venkovských provincií, kde někdy nezbývalo než cestovat na velbloudu či na oslu. O této době hovoří jako o nejlepších letech svého života, kdy měla možnost působit v kraji, z nějž sama pochází. Hauwa Ibrahimová si vybudovala opravdu výjimečnou praxi: obhajuje osoby odsouzené podle islámského práva šaría, které se používá ve dvanácti severních státech Nigérie. Lidé jsou stále odsuzováni k trestu smrti, ačkoli se v současné době rozsudky nevykonávají. Od roku 1999 vystoupila Hauwa Ibrahimová bezplatně jako obhájkyně ve více než 150 případech, z nichž mnohé se týkaly žen obviněných z cizoložství, kterým hrozil trest smrti ukamenováním, nebo dětí odsouzených k amputaci končetin. Díky

60

jejím odborným schopnostem při soudním řízení, podpoře od organizace Právníci bez hranic a cílené pozornosti mezinárodních a vnitrostátních sdělovacích prostředků a veřejného mínění se podařilo zachránit život Arminy Lawalové, Safii Hussajníové a Hafsatu Abukabarové a mnoha dalších. Je si plně vědoma významu vzdělání jako prostředku ke zlepšování postavení žen. Chudoba a negramotnost jsou spojené nádoby – a nevědomost je živnou půdou pro fundamentalismus. Hauwa Ibrahimová, která byla sama vychována v muslimské víře, proti náboženskému fundamentalismu neúnavně bojuje svou prací. V roce 2012 uveřejnila knihu Practicing Shariah Law: Seven Strategies for Achieving Justice in Shariah Courts (Uplatňování práva šaría: sedm strategií, jak v soudním řízení dosáhnout spravedlnosti), v níž umožňuje skutečně nahlédnout do spletitosti práva šaría a kterou napsala během svého hostování na Fakultě teologie Harvardovy univerzity (2010–2013). Boj Hauwa Ibrahimové již překročil hranice Nigérie. Nyní však musí dosáhnout toho, aby její hlas zazněl i v její vlastní zemi. © European copyright Union in network 2011phase PE-EP

Hauwa Ibrahimová, nigerijská právnička v oblasti lidských práv a matka dvou synů, se narodila v roce 1967 v malé a chudé vesnici jako dcera mulláha – šíitského duchovního. Povolání právničky se v jejím životopisu objevit nemělo. V deseti letech se měla vdát a její vzdělání tak mělo skončit základní školou. Osud, který jí byl určen, však odmítla.

61

„Mým jediným cílem je, aby byla respektována základní práva každého člověka, aby se dodržovaly zákony a aby měl každý právo na spravedlivý proces.“ Hauwa Ibrahimová

62

63

2005

Reportéři bez hranic Podle Reportérů bez hranic žije více než třetina světové populace v zemích, které neznají svobodný tisk. V roce 2012 Reportéři bez hranic ve svém barometru svobody tisku vyčíslili, že při výkonu své profese nebo z důvodů s ní souvisejících bylo zabito 50 novinářů a 147 jich bylo uvězněno.

Na stránkách jsou publikovány některé články, které byly v zemi jejich původu zakázány, a obcházejí tak cenzuru; poskytují prostor novinám, jejichž činnost byla v jejich zemi zastavena, a slouží jako fórum pro novináře, kteří byli ve své zemi státní mocí „umlčeni“. Jako držitel Sacharovovy ceny umožňuje organizace Reportéři bez hranic kontakty mezi jinými držiteli této ceny a koordinovanými aktivitami.

© copyright in network phase

Průběžně sledují a odsuzují útoky na svobodu informací kdekoli na světě, aktivně vystupují proti cenzuře a právním předpisům, jejichž cílem je tuto svobodu omezit, poskytují morální a finanční pomoc pronásledovaným novinářům a jejich rodinám a nabízejí i materiální pomoc válečným korespondentům, aby zlepšili jejich bezpečnost. Jejich síť usiluje od roku 2002 o to, aby byli ti, kdo jsou odpovědni za vraždy a mučení novinářů, postaveni před soud, poskytuje právní služby obětem a zastupuje je před soudy.

Mnohojazyčné internetové stránky Reportérů bez hranic průběžně zaznamenávají každý útok na svobodu tisku kdekoli na světě a nabízejí možnost připojit podpis pod elektronické petice požadující propuštění vězněných novinářů.

64

65

2006

Aljaksandr Milinkevič Aljaksandr Milinkevič, vedoucí představitel demokratické opozice v Bělorusku, byl v říjnu 2005 vybrán za společného prezidentského kandidáta Spojené demokratické opozice. Během kampaně prezidentských voleb, které proběhly dne 19. března 2006, shromáždil na svou podporu více než 100 000 podpisů. Aljaksandr Milinkevič chtěl pro Bělorusko skutečně demokratickou budoucnost a představil se jako reálná alternativa k autoritářství prezidenta Lukašenka. Běloruská i zahraniční opozice důrazně kritizovala vítězství prezidenta Lukašenka, jehož bylo údajně docíleno manipulací s hlasy. Milinkevič výsledek napadl, načež byl pod různými záminkami zatčen, nikdy však nebyl obviněn.

Jako držitel Sacharovovy ceny se Milinkevič účastnil několika konferencí o lidských právech, které uspořádal Evropský parlament, skupiny odborníků a organizace občanské společnosti. Ve svých příspěvcích vyjádřil znepokojení nad represivní politikou současného diktátorského režimu a upozornil na kritickou hospodářskou situaci v Bělorusku, jehož rozpočtový schodek stále narůstá, což vede ke skutečné závislosti, a to především na Rusku. Pro svou zemi požaduje demokratickou budoucnost a vyzývá k prohloubení vztahů mezi Běloruskem a Evropskou unií a USA. Situace v oblasti lidských práv se v Bělorusku po volbách v roce 2010 ještě více zhoršila. Úřady přijaly zákon kriminalizující jednání označené za kritické vůči státu. Současný režim i nadále umlčuje a vězní novináře, aktivisty a další kritiky.

© Union copyright Européenne in network 2010 phase EP-PE

Na otázku, zda mu Sacharovova cena v jeho politické činnosti pomohla, odpověděl, že „abychom dosáhli toho, že naše země bude demokratická a svobodná, můžeme změny provést pouze my sami. Projev solidarity ze strany evropských představitelů je však velmi důležitý. Čím více nás Evropský parlament a Evropská unie podpoří, tím obtížněji může diktátor dále uplatňovat represivní opatření“.

V prezidentských volbách v roce 2010 již Aljaksandr Milinkevič nekandidoval, neboť se domníval, že ve vnitrostátních volebních předpisech nebyly provedeny žádné změny, jež by zajistily spravedlivé a svobodné volby pro všechny.

66

67

2007

Sálih Mahmúd Muhammad Usmán Sálih Mahmúd Muhammad Usmán již více než dvacet let zdarma poskytuje služby právního zástupce lidem, kteří byli v Súdánu protiprávně zatčeni či mučeni nebo v jejichž případech došlo k závažnému porušení lidských práv. Evropský parlament mu v roce 2007 jednomyslně udělil Sacharovovu cenu. „Ve jménu lidské důstojnosti Sálih Úsmán znovu a znovu ujišťuje ty strádající a ponížené muže a ženy, kteří upadli do zapomenutí, že svět ví o jejich utrpení“, pronesl při předávání ceny tehdejší předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering.

je hornatý region nacházející se uprostřed státu Dárfúr. Pracoval jsem jako právník v Dárfúru v Súdánu po mnoho let. Kvůli své práci jsem se stal obětí věznění a mučení. Příslušníci mé vlastní rodiny byli mučeni a vyhnáni ze svých domovů milicí v Dárfúru. Po mnoho let jsem při své práci zastupoval tisíce lidí, kteří potřebují moji pomoc před soudy. Po mnoho let jsem při své práci zastupoval tisíce lidí, kteří potřebují moji pomoc před soudy. Viděl jsem tisíce lidí, kteří byli mučeni; viděl jsem stovky žen a mladých dívek, které se stali oběťmi pohlavního zneužití.“

Ve své děkovné řeči Sálih Usmán pravil: „Pocházím z Dárfúru, narodil jsem se v Džebel Marra, což

V letech 2005–2010 byl poslancem súdánského parlamentu za opoziční stranu.

© European Union

„Ve jménu spravedlnosti se Sálih Usmán snaží, den po dni, zajistit, aby ti, kteří jsou odpovědní za válečné zločiny, byli hnáni k odpovědnosti jak na vnitrostátní, tak mezinárodní úrovni“.

Sálih Usmán se aktivně podílí na ochraně milionů obyvatel Súdánu, kteří byli nuceni opustit své domovy. Vypracoval soupis zločinů, k nimž došlo zejména v oblasti Dárfúru, a účastní se kampaně, jejímž cílem je stíhat znásilnění jako válečný zločin.

68

69

2008

Chu Ťia

Je také jedním z koordinátorů tzv. „bosých advokátů“, neformální skupiny právních poradců, kteří obhajují čínské aktivisty v oblasti lidských práv. Prostřednictvím konferenčního hovoru neohroženě promluvil v roce 2007 k poslancům EP během schůze podvýboru pro lidská práva a upozornil na skutečnost, že čínský odbor národní bezpečnosti pronásleduje až jeden milion lidí za to, že aktivně prosazují lidská práva, přičemž mnoho z nich je drženo ve vězení, v pracovních táborech či psychiatrických léčebnách. V přímé návaznosti na svůj projev byl dne 27. prosince 2007 zatčen, obviněn z „podněcování k rozvracení státní moci“ a dne 3. dubna 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši tři a půl roku a na jeden rok mu byla odepřena politická práva.

70

Když mu byla udělena Sacharovova cena, vyvíjela na něj státní bezpečnost, a to i prostřednictvím jeho rodičů, nátlak, aby ji odmítl. Chu Ťia ji statečně přijal a označil ji za „významnou cenu pro Čínu“. Jeho žena Ceng Ťin-jen, jež byla v roce 2007 na tuto cenu rovněž nominována, jeho jménem prostřednictvím videozáznamu uvedla, že Sacharovova cena utvrzuje čínské obhájce lidských práv v tom, aby pokračovali v dlouhodobém a náročném procesu obhajoby lidských práv, za niž oni sami i jejich rodiny platí nesmírně vysokou cenu. V dopise zaslaném předsedovi Evropského parlamentu v červenci 2012 Chu Ťia konstatoval, že Sacharovovu cenu považuje za „skutečně velkou poctu“, jež „mi dodala odvahy a značně zlepšila způsob, jakým se mnou ve vězení zacházejí“. V červnu 2011 byl propuštěn a i přes častou šikanu, násilí a protiprávní zatýkání se i nadále ostře staví proti čínskému režimu a obhajuje změny.

© European copyright Union in network phase

Při příležitosti 20. výročí Sacharovovy ceny udělil Evropský parlament tuto cenu čínskému disidentovi Chu Ťiaovi, jenž byl následně uvězněn a poté propuštěn, neboť vyzýval k oficiálnímu vyšetření masakru na náměstí Tchien-an-men a odškodnění rodin obětí a rovněž se angažoval v oblasti ochrany životního prostředí a v boji proti AIDS. Problematikou HIV/AIDS se zabýval již v době, kdy byla v Číně zakázaným tématem a předpokládaný počet nakažených osob byl považován za „státní tajemství“.

71

2009

Memorial Oleg Orlov, Sergej Kovaljov a Ljudmila Alexejeva převzali v roce 2009 Sacharovovu cenu za sdružení Memorial a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku. Sdružení Memorial vzniklo v roce 1988 jako neformální skupina občanů a jedním z jeho zakladatelů byl i Andrej Sacharov. Svou pozornost zaměřuje na problematické oblasti, v nichž dochází k ozbrojeným konfliktům, a upozorňuje na systematické porušování lidských práv v zemích bývalého Sovětského svazu, které monitoruje. Ruské orgány neustále vyvíjejí tlak na toto sdružení. Členům sdružení a blízkým spolupracovníkům je vyhrožováno, dochází k únosům a dokonce i vraždám.

© European Union 2009 PE-EP

V návaznosti na zákon přijatý v listopadu 2012, jenž nevládním organizacím sponzorovaným ze zahraničí ukládá, aby se označovaly jako „zahraniční agenti“, byla v kancelářích sdružení Memorial v roce 2013 provedena prohlídka vedená státním zastupitelstvím. Toto sdružení odolalo nátlaku, odmítlo označit se za zahraničního agenta a prohlídku vedenou státním zastupitelstvím napadlo u soudu, avšak soud prvního stupně ve svém rozsudku potvrdil, že prohlídka byla v souladu s právními předpisy.

72

Oleg Orlov, člen Rady Memorialu a od roku 1994 jeden z jeho vedoucích představitelů, vykonával svou práci v nebezpečných podmínkách čečenské války. Zaměstnanci ingušské vlády jej v roce 2007 unesli, zbili a vyhrožovali mu smrtí. Stávajícím předsedou ruského sdružení Memorial je Sergej Kovaljov. Za redigování samizdatového sborníku Kronika současných událostí strávil deset let (1974–1984) v pracovním táboře a exilu. Stál v čele výboru, který v roce 1995 vyjednal propuštění přibližně 2000 rukojmích, které čečenští rebelové zajali, když obsadili nemocnici v Budennovsku. Členem tohoto výboru byl i Oleg Orlov. Tento útok předznamenal konec první čečenské války a byl to jediný případ, kdy teroristický útok nevedl v Rusku k úmrtí všech rukojmích. Ljudmila Alexejeva je spoluzakladatelkou a vedoucí představitelkou Moskevské helsinské skupiny. Narodila se v roce 1927 a je jedním z několika sovětských disidentů, kteří se stále aktivně angažují i v současném Rusku. Zasazuje se za spravedlivé soudní procesy se zatčenými disidenty a objektivní zpravodajství sdělovacích prostředků.

73

2010

Guillermo Fariñas Guillermo Fariñas, doktor psychologie, nezávislý novinář a politický disident na Kubě, držel v průběhu několika let na protest proti kubánskému režimu celkem 23 hladovek, čímž chtěl ve své zemi dosáhnout mírovou cestou politické změny, svobody slova a projevu.

nemohl osobně zúčastnit slavnostního předání Sacharovovy ceny v Evropském parlamentu. V červenci 2012 byl zatčen na pohřbu jiného kubánského disidenta a držitele Sacharovovy ceny, Oswalda Payá, a na krátkou dobu byl zadržen.

Jako novinář založil nezávislou tiskovou agenturu Cubanacán Press, aby mohl celý svět informovat o osudu politických vězňů na Kubě, nakonec však byl orgány donucen její činnost ukončit.

Poté, co kubánská vláda uvolnila cestovní omezení pro Kubánce, a po návratu Damas de Blanco, které v dubnu 2013 navštívily Evropský parlament, byla Guillermu Fariñasovi dne 3. července 2013 v Evropském parlamentu dodatečně slavnostně předána Sacharovova cena.

Po kontroverzní smrti Orlanda Zapaty zahájil Guillermo Fariñas v únoru 2010 hladovku, kterou ukončil až v červenci 2010 poté, co kubánská vláda oznámila, že propustí 52 politických vězňů. Fariñas, jenž požadoval osvobození politických vězňů, kteří jsou po mnohaletém věznění nemocní, do té doby již déle než 130 dní nepřijímal vodu ani potravu.

© European copyright Union in network 2013phase EP

Guillermu Fariñasovi nebylo povoleno vycestovat ze země, a proto se v roce 2010

Ve svém děkovném proslovu uvedl: „Dnes tu před vámi nestojím proto, že by se situace zásadně změnila, ale proto, že realita moderního světa, a především pak stále silnější občanský odpor Kubánců, režim přinutila, aby, slovy knížete Fabrizia z filmu Gepard, „něco změnila, aby se nezměnilo vůbec nic“.“

74

75

„Nemůžeme přehlížet energii mladých lidí v arabském světě, kteří bojují za svou důstojnost a svobodu. “ Salima Ghezaliová

76

77

2011

Muhammad Buazízí Muhammad Buazízí, prodejce zeleniny v městečku Sídí Bú Zíd, se stal v Tunisku a celém arabském světě legendou a symbolem boje Tunisanů za demokracii a svobodu. Zemřel dne 4. ledna 2011 poté, co se ve věku 26 let upálil na protest proti systému, který mu bránil zajistit pro sebe a svou rodinu důstojnou životní úroveň. Několikrát se stal obětí obtěžování představitelů tuniských donucovacích orgánů. Domáhal se spravedlnosti, nikdy se mu jí však nedostalo. Místo toho byl ponižován a byl frustrovaný. Ze zoufalství se upálil.

Muhammad Buazízí svým činem zažehl takzvanou „lidovou revoluci“ a otřásl tyranskými režimy i v dalších arabských zemích. Mladí lidé v arabských zemích si uvědomili, že již nemusí snášet nespravedlnost, korupci a autokratickou vládu. Mohou nahlas vyjádřit svůj pocit marnosti a bojovat za svou důstojnost. Optimistické naděje vyvolané sebeupálením Muhammada Buazízího a následnými lidovými nepokoji však později v Tunisku i jiných arabských zemích zkalila krutá realita, když si lidé nejen v Tunisku uvědomili, že život se po arabském jaru okamžitě nezlepšil.

© European copyright Union in network 2011phase PE-EP

Jeho smrt vyvolala nepokoje, které vedly ke svržení vlády prezidenta Zín Abidína bin Alího.

78

79

2011

Alí Farzat Alí Farzat je známým syrským karikaturistou a jednou z nejslavnějších osobností kultury v arabském světě. Narodil se v Hamě v roce 1941 a v syrských i zahraničních novinách zveřejnil více než 15 000 kreslených vtipů. Jeho kresby posunuly hranice svobody projevu v Sýrii. Když v roce 2011 vypukla v rámci arabského jara vlna povstání a Syřané začali protestovat proti režimu Bašára al-Asada, nesli v průvodech transparenty s jeho kreslenými vtipy. Za kritiku režimu jej v Damašku před zraky veřejnosti surově zbili maskovaní útočníci a pak ho bezvládného nechali ležet na ulici. Na výstrahu, aby přestal zesměšňovat představitele režimu, mu zlomili obě ruce.

V roce 2011 se nemohl zúčastnit slavnostního předání Sacharovovy ceny, protože se léčil v Kuvajtu ze svých zranění. Převzal ji tedy během veřejné diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, jež se konala v Evropském parlamentu v říjnu 2012. S předsedou Evropského parlamentu a dalšími držiteli této ceny diskutoval také o revoluci v Sýrii a o budoucnosti demokracie po arabském jaru. Jako držitel Sacharovovy ceny promluvil i na prvním Světovém fóru demokracie, které zorganizovala Rada Evropy. Alí Farzat uvedl, že i když revoluce v Sýrii stále probíhá, režim již ve skutečnosti prohrál, protože se již nelze vrátit k tomu, co bylo. Alí Farzat obdržel řadu cen za obhajobu lidských práv a v roce 2012 jej časopis Time zvolil za jednu ze 100 nejvlivnějších osobností roku.

Nesouhlasí s názorem, že v Sýrii vypukla občanská válka. V projevu na Oslo Freedom Forum (Fórum svobody v Oslu) v roce 2013 uvedl, že proti sobě stojí na jedné straně režim a jeho zahraniční spojenci, Rusko, Írán a Hizballáh, a na straně druhé syrský národ.

80

© European copyright Union in network 2012phase - EP

Alí Farzat se však nejen zotavil natolik, že opět může kreslit, ale překonal rovněž veškerý strach, takže se z něj stal jeden z nejostřejších kritiků režimu, jenž svůj postoj projevuje slovy i kresbami.

81

2011

Asma Mahfúzová Asma Mahfúzová, narozena v roce 1985, je egyptskou aktivistkou bojující za lidská práva. Postavila se tvrdým opatřením Mubarakova režimu vůči internetovým aktivistům a umístila na různé sociální sítě na internetu výzvu Egypťanům, aby se dne 25. ledna 2011 pokojným protestem na náměstí Tahrír domáhali svého práva na svobodu a důstojnost a svých lidských práv.

Asma Mahfúzová, jež spoluzaložila Hnutí mládeže z 6. dubna, byla na konci roku 2011 zatčena a obviněna za urážku vládnoucí Nejvyšší rady ozbrojených sil, které nazvala „radou psů“. Byla postavena před vojenský soud, později ji však propustili na kauci. V rámci akce pořádané na podporu hnutí Occupy Wall Street zorganizovala dne 23. října 2011 diskusní seminář na Liberty Plaza v New Yorku. Byla hlavní řečnicí během diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, která se uskutečnila v říjnu 2012 v Evropském parlamentu. Hovořila zde o tom, jak se po revoluci vyvíjí situace v Egyptě, a o budoucnosti demokracie v arabských zemích po arabském jaru.

© European copyright Union in network 2011phase PE-EP

Poté, co se její video lavinovitě šířilo na internetu, následováno vlnou podobných videí, obsadily náměstí Tahrír statisíce lidí a požadovaly, aby se Husní Mubarak po 30 letech vzdal vlády nad Egyptem, což učinil 11. února 2012. V druhém videu Asma Mahfúzová všechny vyzvala: „jste-li muži, pojďte se mnou 25. ledna na náměstí. Každý, kdo říká, že ženy by neměly protestovat, protože budou bity, ať má tolik cti a mužnosti, aby šel 25. ledna se mnou na náměstí. Každému, kdo říká, že to

nemá smysl, protože tam přijde jen pár lidí, povím: „to vy jste tím důvodem, vy jste zrádce stejně jako prezident nebo kterýkoli policista, který nás v ulicích zbije“.“

82

83

2011

Ahmad az-Zubajr as-Sanusí Ahmad as-Sanusí, narozen roku 1934, byl nejdéle vězněným libyjským „vězněm svědomí“. Po nezdařeném pokusu o svrhnutí Kaddáfího režimu v roce 1970 byl obviněn ze spiknutí a strávil 31 let ve vězení. Propuštěn byl v srpnu 2010 s celou řadou dalších politických vězňů. V přechodné národní radě, která byla založena v roce 2011 poté, co libyjská revoluce svrhla Kaddáfího režim, dostal na starost politické vězně. V současnosti pokračuje v odvážném úsilí zaměřeném na zlepšení stavu lidských práv a právního státu v Libyi a Sacharovovu cenu, kterou obdržel, považuje za ocenění libyjského lidu.

© European copyright Union in network 2011phase PE-EP

V děkovném proslovu řekl, že „tato cena má obrovskou symbolickou a morální hodnotu“. „Je dalším podnětem k upevnění hodnot, které jsme vždy zastávali, je podnětem k vytvoření demokratického a ústavního státu, v němž jsou si všichni rovni, státu, v němž ženy požívají práva volit a být voleny, v němž mohou vyjádřit svůj názor.“

Během diskuse členů sítě nositelů Sacharovovy ceny, která se uskutečnila v říjnu 2012 v Evropském parlamentu, hovořil o situaci v Libyi po revoluci a ozbrojeném konfliktu a o budoucnosti demokracie v arabských zemích po arabském jaru. Na prvním Světovém fóru demokracie v prostorách Rada Evropy, na něž byl pozván jakožto držitel Sacharovovy ceny, Ahmad as-Sanusí kritizoval skutečnost, že Libyi chybí efektivní vláda, a upozornil, že v libyjské společnosti běžně dochází k únosům, mučení, neustálému dohledu a vydírání. Uvedl, že kvůli své výzvě, aby se z Libye stal federální stát, byl obviněn z velezrady, a to především ze strany imámů. Taková obvinění jsou podle něj jasným pokusem mylně vyložit jeho návrh a poškozují dobré jméno těch, kteří usilují o zlepšení celkové situace.

84

85

2011

Razan Zaituníová Razan Zaituníová je syrská novinářka a právnička v oblasti lidských práv, která se ještě dva roky po udělení Sacharovovy ceny musela v Sýrii v době vypuknutí války skrývat. Předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek při vyhlašování držitelů Sacharovovy ceny za rok 2011 na její adresu i adresu dalších nositelů této ceny, včetně Asmy Mahfúzové, uvedl, že „obě mladé ženy si zaslouží nejen náš obdiv a úctu, ale také lepší vyhlídky pro svou budoucnost. Tímto chceme ocenit rozhodující úlohu, kterou ženy během arabského jara sehrály.“ Razan Zaituníová, narozena v roce 1977, zahájila svou právnickou praxi v roce 2001 a stala se obhájkyní politických vězňů. Byla jedním ze zakladatelů syrského sdružení na obranu lidských práv, v němž se aktivně angažovala až do roku 2004.

V květnu 2011 vtrhli do jejího domu v Damašku agenti zpravodajské služby leteckých ozbrojených sil, zabavili mnoho dokumentů a osobních věcí a jako rukojmí vzali jejího švagra Aburrahmana Hammadu, jehož chtěli za ni a jejího manžela, kteří byli na útěku, vyměnit. Poté, co byl její manžel Wa‘il Hammada rovněž zatčen, strávili oba bratři tři měsíce v izolaci, než byli oba propuštěni. Sacharovovu cenu věnovala Ghiyatovi, synovi 26letého Ghiyatha Matara, svého spolupracovníka a přítele, jenž byl umučen k smrti dříve, než se jeho syn narodil. Razan Zaituníová odmítá opustit Sýrii, dokud nebudou boje ukončeny a režim svržen. Shutterstock © copyright in network phase

V roce 2005 založila internetovou platformu Syrská linka informací o lidských právech, kde shromažďuje informace o porušování

lidských práv ze strany syrského režimu a jejímž prostřednictvím varuje ohrožené obhájce lidských práv. Je rovněž aktivní členkou Výboru na podporu rodin politických vězňů v Sýrii a spoluzakladatelkou místních revolučních koordinačních výborů, které byly v Sýrii vytvořeny v dubnu 2011.

86

87

2012

Nasrín Sotúdeová

Byla vězněna za to, že neohroženě obhajovala opoziční aktivisty zatčené během rozsáhlých demonstrací v roce 2009, kteří protestovali proti údajně podvodným prezidentským volbám. Nasrín Sotúdeová byla v době udělení ceny v izolaci a držela sedmitýdenní hladovku na protest proti tlaku vyvíjenému na její rodinu, včetně zákazu cestování uloženého její dvanáctileté dceři. Tento zákaz byl později zrušen a Nasrín Sotúdeová ukončila hladovku. Uvedla však, že ji opět zahájí, pokud její manžel, pro nějž zákaz cestování stále platí, bude souzen. Přestože byla velmi slabá, našla dosti síly a odvahy, aby Evropskému parlamentu napsala nezapomenutelný dopis, který během slavnostního předání Sacharovovy ceny přednesla její kolegyně a přítelkyně Šiřín Ebadiová, nositelka Nobelovy ceny. „V dějinách lidských práv a v oblasti mechanismů, které jej zaručují, jsme ušli velký kus cesty.

88

Jejich uplatňování však stále do značné míry závisí na ochotě vlád, které však lidská práva porušují nejčastěji.“ Nasrín Sotúdeová vyzvala k uplatňování lidských práv po celém světě a uvedla, že jejich porušování bylo hlavní příčinou revolucí, které zachvátily Blízký východ. Obhájcům lidských práv a politickým vězňům vzkázala, že „stejně jako vy i já si uvědomuji, že než dosáhneme demokracie, čeká nás ještě dlouhá a obtížná cesta“. „Nesmíme zapomenout, že době, kdy boj Martina Luthera Kinga proti rasové diskriminaci začal přinášet své ovoce, začalo v jiné části světa třicetileté věznění Nelsona Mandely, který proti rasové diskriminaci aktivně vystupoval, a témže roce, kdy byl propuštěn, začalo na jiném kontinentu dvacetileté domácí vězení další aktivistky usilující o svobodu v Barmě. Teď, když je Aun San Su Ťij na svobodě, jsou Íránci, kteří usilují o svobodu a postupují výhradně mírovou cestou, odsuzováni k dlouholetým trestům odnětí svobody za to, že si ji přejí. To všechno jsou známky pravdy. Pochodeň svobody putuje z ruky do ruky, ale nikdy nepohasne.“

© Handout/afp/ copyright in network European phase Union 2012 EP

Nasrín Sotúdeová obdržela Sacharovovu cenu v době, kdy si v nechvalně známé íránské věznici Evin odpykávala druhý rok ze svého šestiletého trestu odnětí svobody.

89

2012

Džafar Panahí Džafar Panahí je filmový režisér, jemuž bylo na 20 let zakázáno natáčet filmy. Jakožto otevřený stoupenec íránského opozičního Zeleného hnutí a kritik tehdejšího prezidenta Ahmadínežáda byl odsouzen k šesti letům odnětí svobody za „nepřátelskou propagandu proti islámské republice“. V současnosti skutečně žije v naprosté nejistotě, neboť má zákaz opustit zemi, komunikovat se sdělovacími prostředky a stále nad ním visí hrozba vězení. Uměleckou inspiraci pro svou práci našel v realismu a humanistickém pohledu na život. Džafar Panahí se ve svých filmech zaměřuje na utrpení dětí a chudých lidí, zejména žen, v Íránu po islámské revoluci, čímž si vysloužil nemilost a cenzuru ze strany íránských orgánů Jeho filmy, které získaly řadu ocenění, jsou v Íránu zakázány a Džafar Panahí se kvůli nim několikrát ocitl ve vězení.

Na slavnostním předání Sacharovovy ceny v Evropském parlamentu zastoupili Džafara Panahího jeho dcera Solmaz a francouzský režisér Serge Toubiana. Uznávaný filmový režisér a Panahího přítel Costa Gavras přednesl jeho děkovný dopis: „Když jsem byl před dvěma lety odsouzen, zeptal se mne jeden přítel, co tento rozsudek konkrétně znamená. „Podle něho tento rozsudek ve skutečnosti znamenal, abych odešel ze země a nikdy se již nevracel. Očividně jsem se rozhodl zůstat, ačkoli již nesmím zaostřit svou kameru na nitro společnosti, a tedy ani dělat to, co umím, totiž točit filmy. Zákaz točit filmy je pro filmového režiséra pomalá smrt.“

© European copyright Union in network 2012phase EP

V roce 2010 byl zatčen spolu se svou ženou, dcerou a 15 přáteli, ale všechny je později propustili na svobodu. V roce 2011 natočil snímek s názvem Toto není film, který zachycuje, jak sedí doma u kuchyňského stolu, hovoří se svým právníkem a čeká na uvěznění.

Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz uvedl, že „Sacharovova cena za svobodu myšlení za rok 2012, která byla udělena Nasrín Sotúdeové a Džafaru Panahímu, je poselstvím solidarity a obdivu vůči ženě a muži, kteří nepodlehli strachu a neustoupili vyhrožování, nýbrž se rozhodli, že osud jejich vlasti je pro ně důležitější než jejich vlastní osudy.“

90

91

„Pochodeň svobody putuje z ruky do ruky, ale nikdy nepohasne. “ Nasrín Sotúdeová

92

93

Evropská unie:

poslání Evropského parlamentu v oblasti lidských práv Podle posledních průzkumů veřejného mínění považují občané EU lidská práva za hodnotu, kterou by Evropský parlament měl prioritně hájit. Často přijímá zvláštní iniciativy, např. k zabránění mučení, ochraně obhájců lidských práv, předcházení konfliktům, podpoře práv žen a dětí, ochraně menšin, právům původního obyvatelstva a osob se zdravotním postižením. Aktivně podporuje kampaň OSN za zavedení moratoria na výkon trestu smrti a za to, aby byl na celém světě trest smrti zrušen, a podporuje Mezinárodní trestní soud v boji proti beztrestnosti genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Cílem Agentury pro základní práva je zajistit v rámci EU ochranu základních práv a důstojné zacházení s občany. Úcta k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodržování lidských práv jsou právně závazné zásady zakotvené v Smlouvě o Evropské unii. Členským státům, které závažným způsobem jednají v rozporu s těmito hodnotami, mohou být se souhlasem Evropského parlamentu pozastavena práva plynoucí ze Smluv Evropské unie. Lidská práva jsou stanovena v Listině základních práv Evropské unie, která spolu s Lisabonskou smlouvou vstoupila v platnost v roce 2009. Tato smlouva je rovněž právním

94

základem pro přistoupení EU jako celku k Evropské úmluvě o lidských právech (EÚLP). Tuto úmluvu ratifikovalo všech 28 členských států EU. Přistoupení EU k EÚLP, je v plném proudu, odstraní nedostatky v ochraně lidských práv a harmonizuje systémy Rady Evropy a EU pro ochranu lidských práv. V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a politiky rozvojové spolupráce je podle předpisů EU hlavním cílem „rozvíjet a upevňovat demokracii, právní stát a dodržování lidských práv a základních svobod“. Tyto cíle byly do právních předpisů začleněny především díky Evropskému parlamentu. Pokud jde o vztahy se třetími zeměmi, zavázala se Unie k prosazování demokracie, právního státu, univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv a základních svobod, úctě k lidské důstojnosti, zásadám rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva. Subjektem odpovědným za činnost Parlamentu v oblasti lidských práv je podvýbor pro lidská práva, jenž byl vytvořen v rámci Výboru pro zahraniční věci. Jeho zprávy a usnesení přijímá Výbor pro zahraniční věci. O lidských právech v rozvojových zemích se pravidelně diskutuje i ve Výboru pro rozvoj.

Na plenárním zasedání Parlamentu se každý měsíc projednávají naléhavé případy porušování lidských práv v zemích mimo EU, především pak případy individuální. Usnesení Evropského parlamentu jsou často základem pro opatření přijímaná Radou ministrů, Evropskou komisí a Evropskou službou pro vnější činnost a někdy by mohla mít bezprostřední dopad na opatření dotčených vlád. V případě, že dochází k vážnému porušování lidských práv a demokratických zásad, může Parlament na základě svých legislativních pravomocí zablokovat uzavření dohod s třetími státy. Parlament požaduje přísné dodržování doložek o lidských právech, které bývají do těchto dohod soustavně zahrnovány. V dubnu 2011 vyzval Parlament EU, aby přerušila jednání mezi EU a Sýrií o dohodě o přidružení. V září 2011 bylo částečně pozastaveno uplatňování dohody o spolupráci mezi EU a Sýrií, „dokud syrské orgány neukončí systematické porušování lidských práv“. Evropská unie každoročně zveřejňuje výroční zprávu o stavu lidských práv a demokracie ve světě, která podléhá přezkumu Parlamentu. Parlament rovněž posílil svou úlohu v ochraně lidských práv, neboť podporuje parlamentní demokracii a politický dialog v

parlamentech, organizuje slyšení za účasti zástupců občanské společnosti ze zemí mimo EU a vysílá delegace ad hoc, které na místě hodnotí stav lidských práv. Nejdůležitějšími fóry pro politický dialog mezi Evropským parlamentem a třetími zeměmi jsou: Smíšené parlamentní shromáždění AKT-EU, Parlamentní shromáždění Unie pro Středomoří, Evropskolatinskoamerické parlamentní shromáždění zvané Eurolat a parlamentní shromáždění Euronest se zeměmi Východního partnerství. Evropský parlament již využil svých rozpočtových pravomocí k podstatnému navýšení zdrojů vyčleněných na programy, které podporují demokracii a lidská práva, a podařilo se mu zachovat Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva (EIDHR). Jedná se o klíčový finanční a politický nástroj, jehož prostřednictvím EU přispívá k rozvoji a upevňování demokracie a právního státu a dodržování všech lidských práv a základních svobod a k podpoře a ochraně obhájců lidských práv v celém světě.

95

Kontaktní adresy Evropského parlamentu PARLEMENT EUROPÉEN | EUROPEES PARLEMENT Rue Wiertz, 60, B-1047 BRUXELLES Wiertzstraat, 60, B-1047 BRUSSEL Tel: +32/2.284 2111 Fax: +32/2.230 6933 PARLEMENT EUROPÉEN Plateau du Kirchberg BP 1601 | L-2929 LUXEMBOURG Tel: +352/4300 1 Fax: +352/4300 24842 PARLEMENT EUROPÉEN 1, avenue du Président Robert Schuman BP 1024F | F-67070 STRASBOURG CEDEX Tel: +33/388.17 4001 Fax: +33/388.17 4860

Více informací naleznete na adrese: www.europarl.europa.eu www.europarl.europa.eu/sakharov

96

98