Štěstí na dosah také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Irena Petříková Štěstí na dosah – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obsah 1. PŘEKVAPENÍ STOLETÍ 2. ZDRAVÍM TĚ, ANGLIE! 3. NEČEKANÉ SETKÁNÍ? 4. JAK ONA TO DĚLÁ? 5. NEJDELŠÍ ODPOLEDNE 6. VÍC, NEŽ BY MĚL(A) 7. DOBROU NOC…? 8. PŘIJEL 9. ACH, TY KLÍČE 10. SMÍCH? PŘEJDE. 11. KDE TA HOLKA JE? 12. KDO JE TA SLEČNA? 13. TA CESTA MĚ ZABIJE 14. DEN D, HODINA H 15. ZMATEK… 16. JDU BĚHAT? 17. CO JSEM TO PROVEDLA? 18. SMS, LÁSKA A ZÁBAVA 19. BOWLING 20. STAHUJÍ SE MRAČNA 21. TEN POKOJ JE DIVNÉ MÍSTO 22. NIKDY BEZ CHYBY 23. PROČ? 24. VE STEJNÉ BUDOVĚ 25. LIAME, DĚKUJU… 26. KRÁLOVSKÉ LETECTVO 27. NÁŠ DEN 28. NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA 29. TROŠIČKU DUSNO 30. OD TEĎ MILUJU OKNA 31. RÁNO? 32. ODHALENÍ? 33. KRÁTKÁ 34. O TÝDEN POZDĚJI 35. ROZHOVOR 36. MY DESTINY 37. JEDE SE DO TELEVIZE! 38. PRÁZDNINY KONČÍ 39. UŽ TO NEVYDRŽÍM 40. KONEC? 41. TO NENÍ ŠPATNÝ ZAČÁTEK 42. DOBRÉ RÁNO
43. NIC TO NEZKAZÍ… 44. ŠŤASTNÍ 45. PŘEKVAPENÍ 46. AU… 47. PROČ? 48. NAPOSLEDY 49. „MILÝ HARRY“ 50. JE TO UŽ DÁVNO
Další zabité odpoledne, ty dlouhé cesty domů vlakem mě snad unudí. Na čtení nemám náladu, protože jsem hrozně unavená, ale hlavou se mi pořád honí nějaké myšlenky. Od dětství mám velmi divokou představivost. Mohla bych chvilku psát svůj deník, ale to se mi dnes nechce. Týden ve škole je vždycky dost únavný. Vůbec jsem netušila, že bude konzervatoř tak náročná. Moji bývalí spolužáci jsou většinou na gymnáziu a celé dny se tvrdě šprtají. Já mám třeba i čtyři hodiny v kuse tanec, další hodiny zpívám, pak herectví… Někdy si říkám, že jsem si měla vybrat lehčí obor, než je zrovna muzikál. Jenže zase dělám to, co mě vždycky nejvíc bavilo. Konečně jsem nastoupila do vlaku, našla volné kupé a usadila se k oknu. Zatím jsem byla sama. Do sluchátek jsem si pustila svou oblíbenou chlapeckou kapelu. Vychutnávala jsem si každičký tón a představovala si, jak to všechno zpívají jen mně, jsou to písničky pro holčičí snění. Občas se mi zdá, že je potkám, nebo že jsem najednou slavná a oni se chtějí seznámit se mnou. Vím, že je to hloupé. Ale co je špatného na tom mít sny? I kdyby byly nedosažitelné. Myslím si, že každý občas potřebuje utíkat do světa krásných snů. Alespoň já to tak vždycky dělám, když mi není nejlíp, a proto taky poslouchám tuhle muziku, vždyť jsem mladá holka, co jen touží po tom být milována. Snažím se být silná, ale někdy to prostě nejde. Odzpívám koncert nebo s úsměvem odtančím vystoupení a pak se prostě zhroutím. Tolik mi chybí někdo, kdo by to všechno chápal. Většina mých kamarádů dělá rock a metal, nebo rap, ti se mi smějou nejvíc. Slýchám od nich často, jak to můžu vůbec poslouchat. Občas musím jen tiše vyslechnout názory kolegů muzikantů a kluků z mé kapely, že je mám ráda jen díky tomu, jak vypadají a že jsou slavní, ale ono to tak není. Jejich písničky mi zvednou náladu. A někdy mi připomenou, že každá holka je krásná, i když si tak sama nepřipadá. Tomu ale moji „drsní“ přátelé nerozumí. Vždycky jsem si je přála potkat, ale ne jako ty slavný kluky, ale jako obyčejný kluky, se kterými si můžu normálně popovídat o muzice a o životě. Hlavně Harryho… Jeho úsměv mě dostává z depresí, jeho hlas mě dokáže uklidnit i rozplakat. Jak moc bych si přála ho jednou potkat a prostě si s ním jen normálně povídat. Občas taky myslím na Eda, píše úžasný písničky, a když si nevím rady s nějakým textem, prostě nevím, jak pokračovat, tak bych mu chtěla zavolat a říct: „Hej, Ede, pojď na kafe, potřebuju probrat text a poradit.“ „Nikdy je nepotkáš,“ slýchávám často. Asi mají pravdu. Mám víc kamarádů kluků než holek, umím se s nima bavit a oni mě berou jako člena, v pohodě zvládám jejich drsné vtípky a narážky, nejsem urážlivá, ale občas by bylo fajn, kdyby mě vnímali i jako holku, která potřebuje obejmout, pohladit a uklidnit… Chci toho moc? Vlak se rozjel a mě čekají skoro tři hodiny cesty domů.
Často sním o tom, jak jdu Londýnem… Koukám z okna a svět kolem se začíná rozplývat v mlze. Usnula jsem snad ještě v Praze, v uších mi zněl jeho hlas… a já jsem byla najednou někde úplně jinde než ve špinavém vlaku… ***
1. PŘEKVAPENÍ STOLETÍ Začneme tradičně. Můj milý deníčku, jmenuji se Irene, je mi šestnáct let a pocházím z malého města na Moravě. Právě mám za sebou svůj první rok v Praze, kde studuji na prestižní konzervatoři. Splnil se mi jeden z mnoha mých snů, dostala jsem se na tuhle úžasnou školu, kde se připravuji na své budoucí povolání muzikálové zpěvačky a herečky. Taky mám za sebou jeden bolestivý rozchod, který se snad rozplyne v ruchu prázdnin. Ale to je docela jiný příběh, který ti můžu vyprávět zase jindy. Tohle celé je můj prázdninový příběh, on vlastně není jen můj. Jsou to deníky několika osob, které se navzájem propletou a spojí v tento příběh.
29. 5. 2013 Irene Moje bývalé spolužačky spolu stále chodí do školy, dokonce i do třídy na jednom gymnáziu v Olomouci, většina mých bývalých spolužáků je někde blízko mého bydliště, to jen já jsem se trošku trhla a odjela studovat tak daleko. Eliška a Kačka nikdy nebyly nejlepší kamarádky, ale vcelku spolu dobře vycházely, nebo se o to alespoň snažily. Hlavně kvůli mně, protože moc dobře věděly, že je mám ráda a nevyměnila bych je za nic na světě. S Liz jsem si dala vždycky jednou do měsíce sraz v naší oblíbené kavárně, kde jsme probraly všechny novinky. Já vyprávěla o škole a zážitcích z Prahy a Liz zase věděla všechny místní drby, a tak jsme si vždycky měly co povídat. To s Kačkou jsem se scházela častěji. Každé dva týdny jsme měly zkoušku s kapelou, se kterou jsme objížděly různé soutěže a vystoupení. V květnu, ke konci školního roku, jsem si zase dala sraz s Eliškou. Moc jsem se těšila, že vymyslíme něco na prázdniny. Přišla jsem do kavárny a objednala si svůj oblíbený zákusek a latté. Po chvilce přišla natěšená Liz. „Ahoj!“ radostně jsem pronesla a objala jsem ji tak, jak to dělám pokaždé. „Jak se vede? A co jsi mi chtěla říct tak důležitého?“ Byla jsem strašně zvědavá a nedočkavá.
Liz S Irene jsem si musela dát dalšího scuka, protože jsem se dozvěděla něco, co ji bude šíleně zajímat. Mám pro ni překvapení. Tolik se na to těším, až se všechno dozví. Když jsem přišla do kavárny, Irene už tam seděla. Přišla jsem k ní a nestihla říct ani půl slova. Vždycky je tak rychlá a plná energie. „Ahoj!“ zvolala, až se někteří v místnosti začali otáčet, co se to děje. Ona je Irene tak hlučná a vůbec jí to není blbý. „Jak se vede? A co jsi mi chtěla říct tak důležitého?“ Úplně z ní sršela nedočkavost. „Ahojky,“ odpověděla jsem. „Že ty jsi zase zhubla? No nic. V klidu se posaď a já ti to všecko vyklopím,“ řekla jsem rychle.
Tak moc jsem se těšila, až jí řeknu tu úžasnou novinu. Už vidím, jakou bude mít radost. Obě jsme si sedly, já jsem si objednala a začala jsem povídat: „Mám úplně úžasnou novinu,“ začala jsem pomalu, chtěla jsem ji napínat. „Pokračuj!“ vyhrkla Irene, musela jsem se pousmát. „Mamka nám zařídila super brigádu…“ Bylo vidět, že Irča trošku posmutněla. Nebyla totiž ten typ člověka natěšeného na nějaké brigády a věděla jsem, že si chce prázdniny užít a ne někde makat od rána do večera. Tak jsem okamžitě pokračovala, abych situaci zachránila. „Ne počkej, to není všechno. Pojedeme do Anglie a budeme dělat ve Starbucksu a jen na pár hodin dopoledne!“ „Cože?“ Irene se úplně rozzářila a nasadila jeden z těch svých nevěřícných výrazů. „Děláš si prdel? Jako přímo v Londýně? To snad není možný! To je pecka!“ zase se neudržela a rozkřičela se po kavárně. V ní se opravdu ta herečka nezapře. „No jo. Přímo v Londýně. Mamka to zařídila s jedním jejím známým. A prý ještě potřebují jednoho člověka,“ řekla jsem nenuceným hlasem, protože jsem přesně věděla, co Irene hned napadne. „Kate, ona musí jet! Vždyť víš, jak moc se chce taky podívat do Anglie.“ Teď už se konečně začala trochu krotit. „No dobře, myslím, že to by šlo, dokonce nám prý i zaplatí letenky a zajistí nějaké ubytování zadarmo,“ pokračovala jsem. Potom jsme ještě probraly všechny drby a detaily našeho výletu. Mám radost, že budeme celé léto spolu a že jsem Irene tolik potěšila.
Irene No to snad není možný. Liz mi právě oznámila nejúžasnější zprávu roku. Celý prázdniny s ní a Kate v Anglii. Nejdřív mě trochu zarazila tou brigádou, ale pak, když zmínila ten Londýn, myslela jsem, že padnu. A navíc všechno zadarmo? I ubytování a letenky? Asi sním, ale probouzet se nechci. Je to, jako byste vyhráli v loterii. Celou dobu nemůžete uvěřit, že zrovna vy máte to štěstí. Pak už jsme jen kecaly o blbostech. Liz mi říkala, že s našima je to domluvený. Chtěli mi to nechat jako překvapení, ale ona už to nevydržela. No a s Kate a rodiči to domluvíme hned zítra. Až uslyší, že ji budou mít celý léto z domu a ještě k tomu zadarmo, tak ji určitě pustí. A rodičové nás opravdu pustili, no co jim taky zbývalo, že. ***
2. ZDRAVÍM TĚ, ANGLIE! Všechny jsme vítězoslavně ukončily prvák a blížilo se nejlepší léto našeho života. Skoro celé prázdniny v Anglii. Navíc s nejlepšími kamarádkami ze základky. Léto s Liz a Kate. Posledních čtrnáct dní jsme vše neustále řešily na Facebooku a domlouvaly se, co si vezmeme s sebou, jak už se nemůžeme dočkat a všechny blbiny kolem odjezdu. Organizační věci včetně odvozů, letenek a ubytování jsme měly zajištěny. Nakonec jsme opravdu opustily naši rodnou vlast a asi za necelé dvě hodinky v letadle jsme přistály na londýnském letišti. Byl to úžasný pocit. Všude byla slyšet angličtina. Překvapivé. Naštěstí jsem uměla z nás tří anglicky nejlíp, a tak jsem ze začátku všechno domlouvala.
30. 6. 2013 Kate Když jsme přistály a vyzvedly si kufry, už na nás čekal jeden kluk, mával cedulí se jmény a usmíval se na všechny holky, co šly zrovna kolem. Chvilku jsme ho s holkama pozorovaly a bavily se tím, jak nás vyhlíží, ale nakonec jsme zamávaly a běžely k němu. Pomohl nám naložit kufry a odvezl nás k němu domů. Ano, přivezl nás k němu domů. Jeho rodiče, známí naší Liz, totiž byli ti spolumajitelé Starbucks. A teď také naši budoucí zaměstnavatelé a náhradní „rodiče“. Oba byli velmi zaneprázdnění svou prací, a tak skoro nebyli doma. Chtěli, aby Oliver taky o prázdninách pracoval, a že s děvčaty mu to prý půjde veseleji. A protože jejich dům byl opravdu obrovský, samozřejmě nebyl problém nás ubytovat přímo u nich. Každá z nás měla svůj pokoj s koupelnou a šatnou a taky obrovskou postelí a dalším luxusním vybavením. Pokoje byly hned vedle sebe. Trochu mě štve, že Angličanům občas nerozumím, ale to se doufám časem spraví. A ten kluk je tak sladkej. Jmenuje se Oliver a je opravdu božskej.
Liz Neuvěřitelný. To všechno, co se nám přihodilo. Barák je velkolepej a Oliver… Pane bože, no to snad není možný. Před několika lety byl u nás na návštěvě s rodiči, ale to byl ještě takový ušáček, ovšem teď je z něj fakt kus chlapa. Sluha nám pomohl s kufry do pokoje. Každá z nás měla tři obří zavazadla. Jo, správně. Mají sluhu, který jim se vším pomáhá a taky vaří. Prý je to takový rodinný přítel. Oni musí být opravdoví milionáři. No rozhodně se to nebojí ukázat. Už na nás čekala večeře a seznámení s rodinou. Ale moc jsme to neprotahovaly, protože jsme byly hrozně unavené a naši hostitelé to naštěstí respektovali.
1. 7. 2013 Irene
Ráno jsem se probudila v úplně cizí posteli. Jak jsem se sem dostala? Bylo půl osmé. Oblékla jsem se a obešla pokoje holek, jestli spí. „Vstáváš?“ zaťukala jsem a vpadla do pokoje. Najednou mi někdo poklepal na rameno. Strašně jsem se polekala. Jsem prostě lekavý člověk. Byl to Oliver a táhl mě hned z pokoje ven na chodbu. „Za půl hodiny bude snídaně, ale vidím, že jsi jediná, kdo je vzhůru, tak bych tě zatím mohl provést po domě…“ Souhlasila jsem. Proč bych taky měla protestovat? Je to moc hezkej kluk, ale všimla jsem si, že po něm zbožně pokukujou i obě holky, tak tenhle boj přenechám jim, jsem ještě trošku zmatená z toho nevydařeného vztahu a nemám sílu si něco hned začínat. Po mém posledním rozchodu mi prostě není úplně fajn. A taky není špatné pravidlo, že co je v domě, není pro mě. Znám to dobře a bývají s tím jen potíže. Oliver mě chytil za ruku a vodil mě domem jako malou holčičku. No, chvilkama jsem si v tom jejich paláci tak připadala. „Víš,“ řekl Oliver, „naši už jsou v práci a Albert dělá snídani.“ Jo tak takhle se jmenuje ten sluha. Oli mě prováděl po domě. Ukázal mi knihovnu, tátovu a máminu pracovnu, hernu, tělocvičnu, hudební pokoj – ten mě uchvátil nejvíc, obývák, pár koupelen, saunu. Nakonec jsme se šli projít i ven. Ještě mi stihl ukázat bazén, který je napůl krytý, trampolínu, dům na stromě, hřiště s koši na basket a taky domek se sportovním náčiním. To je jako z americkýho filmu nebo z MTV, v životě jsem nic takovýho neviděla. Už byl čas jít na snídani. Přišli jsme do jídelny, kde už na nás čekaly Liz a Kate (teď už Katku oslovujeme anglicky) a taky Albert. „To se všichni sluhové jmenují Albert?“ zažertovala jsem. „V naší rodině je zvykem, že všichni sluhové se jmenují Albert. A když se tak nejmenují, alespoň jim tak říkáme,“ řekl mi s úplnou vážností v hlase Oliver. Smála jsem se tomu a všichni se ke mně přidali, no smála, postupně jsem dostala opravdový záchvat smíchu, že neodolal ani Albert a smál se taky. Pustili jsme se do snídaně. Holky toho moc nenamluvily. Možná se ještě styděly. Nebo vlastně ani nevím, proč nic neříkaly. Oliver nám vysvětloval, jak to v práci chodí. Budeme začínat v osm a končit v jednu hodinu. Samozřejmě na oběd si zajdeme vždycky až po práci. Musíme tam nosit jejich trička, smlouvu už máme podepsanou, no Oliver působil jako rozený organizátor. ,,Jen vám ještě ukážu kudy se dostanete k metru, když budete chtít do centra. Ale do práce můžeme chodit pěšky. Doufám, že vám to nevadí? Je to jen kousek.“ Všechny jsme jen zavrtěly hlavou, protože jsme měly plné pusy. Oliver nám ještě řekl, že za půl hodiny vyrazíme. Dneska si jen ukážeme, jak se obsluhují jednotlivé kávovary a všechno, co budete potřebovat. Občas bude třeba něco zkontrolovat ve skladu, ale u pokladny musí vždycky někdo být. „OK,“ řekla Liz a všichni jsme se zvedli od stolu. „Takže za půl hodiny u hlavních dveří,“ řekl ještě Oliver. „Co jste to spolu venku dělali?“ byla Kate zvědavá. Vysvětlila jsem jí, že mi Oli jen ukazoval dům a zahradu, protože ještě spaly a já už byla vzhůru. Mrkla jsem na ni trošku spiklenecky. Pak jsem se šla učesat a namalovat. Do kabelky jsem hodila mobil, peněženku a ještě nějaké nepotřebné maličkosti. Do ruky jsem si vzala svetřík, nasadila sluneční brýle a seběhla jsem po schodech do haly, kde už všichni čekali. Šli jsme asi deset minut, pak jsme zahnuli za roh a tam stála malá kavárnička Starbucks. Já už se tam tak těším. Šli jsme dovnitř, kde na nás už čekal Oliverův
taťka. Rozdal nám pracovní trička. Ukázal nám, jak zacházet se všemi kávovary a jak obsluhovat zákazníky. Pak odešel a nám se v kavárně objevil první zákazník. Ve vší parádě jsme ho obsloužily a Oliver nás pochválil, protože nám to opravdu šlo.
