Mráz také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz
James Hayman Mráz – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Ukazka knihy z internetoveho knihkupectvi www.kosmas.cz
MRÁZ
MRÁZ
JAMES HAYMAN
Věnováno Kate a Benovi za jejich láskyplnou a trvalou podporu
KAPITOLA 1
Portland, Maine Pátek 23. prosince Kdyby budova číslo deset na Monument Square stála mezi mrakodra py v New Yorku nebo třeba i v Bostonu, nikdo by si jí ani nevšiml. V Portlandu však byla jedním z typických rysů, které tvořily siluetu města. Jejích dvanáct pater z červenohnědé žuly s černými okny zasa zenými mezi vertikálními sloupy se arogantně tyčilo nad východní stranou náměstí, jako by dávalo malému městu najevo svou důleži tost. Velká bílá písmena na vrcholu budovy oznamovala každému, kdo si dal tu práci, aby se tam podíval, že zde sídlí ústředí firmy Pal mer Milliken, největší a nejprestižnější právnické kanceláře ve městě. Podle partnerů firmy byla dokonce nejlepší právnickou kanceláří v celé Nové Anglii, včetně Bostonu, jak tvrdili. Kanceláře sto devade sáti dvou právníků firmy a odpovídajícího počtu pomocného perso nálu zabíraly všech dvanáct pater budovy kromě dvou. V 19:42, v pátek před vánočním víkendem, stála u okna své skrom né kanceláře v sedmém patře mladá žena a pozorovala ruch dole na náměstí. Elaine Elizabeth Goffová, které přátelé říkali Lainie, pa třila k výše postaveným společníkům firmy. Právě dokončila práci na přezkoumávání navrhované fúze dvou malých bank v Maine. Všechny dokumenty několikrát důkladně prostudovala, udělala pár změn a před hodinou odeslala svá doporučení. Teď si mohla užít zim 7
ní dovolenou a na dva týdny odjet pryč z vlezlé portlandské zimy do malého, elegantního lázeňského místa Bacuba na Arubě. Zbývaly vyřídit už jen dvě věci: expresní dopis, který musí odejít ještě dnes večer, a telefonický hovor, který čekala už před dvanácti minutami. To, že se ještě neuskutečnil, ji znervózňovalo. Teď, šest let po absolvování právnické fakulty Cornellovy univer zity, nebylo Lainii ještě ani třicet, i když si v poslední době často při pomínala, že tak tomu už nebude dlouho. Ale přestože se blížila obá vaná třicítka, byla hrdá na to, že ona, Lainie Goffová, stipendistka z Rocklandu v Maine, se měla stát nejmladší partnerkou v sedmapa desátileté historii firmy Palmer Milliken. Ještě to nebylo úplně jisté, ale ta možnost byla tak blízko, že ji už cítila téměř na dosah. Doufala, že tolik očekávanou zprávu o svém povýšení dostane právě dnes večer v telefonickém hovoru, na který čekala. Jen kdyby ten zatracený tele fon už zazvonil. Život už si začala zařizovat s vyhlídkou na to, že se stane partnerkou firmy. Začala utrácet peníze, které ještě ani neměla. Boty značky Jimmy Choo za 500 $, v nichž bylo utrpení chodit. Ele gantní kabriolet BMW 325i za 40.000 $, který čekal dole v garáži. Ne jasně červený, který původně chtěla, ale platinový s bronzovou meta lízou, protože jí připadal pro právničku vhodnější. A teď ještě drahá dovolená na Arubě. Všechny ty peníze utracené v naději na daleko větší odměnu, která čeká hned za rohem. Ne, že by Lainie byla tak výjimečnou právničkou. Její intelektuál ní a právnické schopnosti byly sice značné, ale ne vyšší než schopnos ti půl tuctu dalších právníků, kteří by se našli mezi smečkou ctižádo stivých společníků firmy. Ale v zápase o nejvyšší metu měla Lainie klíčovou výhodu, kterou neměl nikdo z jejích dychtivých konkuren tů. Byla nejen schopná právnička, ale byla také mimořádně krásná žena s tmavými vlasy po ramena, štíhlou atletickou postavou, proni kavýma modrýma očima, na které většina lidí, ale zejména mužů, nedokázala zapomenout. A spala se svým šéfem. Lainie se podívala na elektrické hodiny na vrcholu Time &Tempe rature Building. Sedm čtyřicet šest. Čtyři minuty od doby, kdy se dívala naposled. Teplota minus deset stupňů. Během poslední hodiny se citelně ochladilo. Nezdálo se, že by mráz, který sužoval město po slední čtyři týdny, chtěl polevit. Bylo načase odjet někam za sluncem. 8
Bylo načase začít oslavovat. Jen kdyby Hank už zvedl ten svůj zadek a ozval se. Henry C. „Hank“ Ogden, ředitel lukrativní Divize fúzí a akvizicí u Palmera Millikena. Její mentor, šéf a milenec. Elegantní, bohatý, padesát tři let starý a velmi bezpečně ženatý. Hank jí řekl, že bude volat v sedm třicet. Nevěděla, proč se opoz dil, ale nelíbilo se jí to. Schůze výboru pro jmenování partnerů měla skončit už před více než hodinou. Dlouhými nehty bubnovala na okenní parapet. Hank se možná zdržel na nějaké další schůzi. Za volá, jakmile se uvolní. Snad. To byla ta příznivější eventualita. Nej lepší ze tří možností. Druhá možnost byla, že ji nechává čekat jen tak pro zábavu. Aby ji potrápil v její nejistotě. Hank si rád takhle dokazo val svou moc. Byl to jeho způsob, jak jí dát na vědomí, kdo je tu pá nem. Bylo to hloupé a zbytečné, jako když malý kluk pošťuchuje klackem křečka v kleci. Řekla si, že s touhle taktikou si dokáže pora dit. Je odolnější, než si Hank myslí. Třetí možnost, katastrofický scé nář, se kterým by si zcela jistě poradit nedokázala, byl ten, že navzdo ry Hankovu vlivu a slibované podpoře se partneři ve své nekonečné moudrosti rozhodli, že jí partnerství nenabídnou. Pokud je tohle dů vod, proč Hank netelefonuje, znamená to, že se bojí její reakce. Ne měl rád scény, ať už na veřejnosti nebo v soukromí, a věděl, že k něja ké scéně nutně dojde. Zhluboka se nadechla. Dá mu ještě deset minut. Pak mu zavolá. Snažila se zaplašit myšlenky na výsledek schůze výboru pro jmeno vání partnerů a rozhodla se místo toho myslet na dovolenou, která ji čeká. To bylo daleko příjemnější. Dva týdny hýčkání na slunci. Dva týdny, kdy mohla buď oslavovat svůj triumf, nebo zachraňovat svou hrdost. Masáže. Kosmetika. Bahenní koupele. Polehávání na pláži, sama s hromadou brakových paperbacků. No, upřímně řečeno, ne tak úplně sama. Někdo, s kým si něco užije, se tam určitě najde. Ně kdo, kdo nemá nic společného s Maine či s firmou Palmer Milliken. Třeba se naskytne nějaký Evropan, na kterém si bude moct procvičit svou francouzštinu. Vybavila si motiv z „Lady Marmalade“ v podání Patti LaBelle. Voulez-vous coucher avec moi ce soir? Voulez-vou coucher avec moi? 9
V případě, že to dopadne dobře, věděla, že Hank bude chtít „revi zi činnosti“. Patrně ji bude chtít v každém případě. Paní Goffová, mohla byste se zastavit řekněme v pět třicet? Musíme udělat revizi činnosti. Děkuji vám mnohokrát. Na shledanou. Žádná velká událost, jen taková rychlovka na červené kožené pohovce v jeho kanceláři. To byla vlastně i celá ta takzvaná aférka. To, anebo občasná „polední přestáv ka“ v jejím bytě, případně sem tam nějaká služební cesta s přenocová ním v zastrčeném hotelu. Lainie chtěla víc. Chtěla opravdový vztah. Když to bude s Hankem, dobře. Když ne, taky dobře. Jsou tu i jiní, kteří jsou pro ni zajímaví. Zvlášť jeden, s nímž se i teď občas setkává. Ať je to jak chce, nevěděla jistě, jak dlouho to s Hankem ještě vydrží. Celé to začalo před rokem při služební cestě do East Millinocketu na audit hospodaření v souvislosti s prodejem papírny. Tehdy to vypa dalo jako záležitost na jednu noc po několika vypitých skleničkách, ale už dávno se z toho stal pravidelný zvyk. Věděla, že pro něj to je naprosto nezávazné. Pro ni to bylo složitější. Brát vztah s Hankem jako prostředek k dosažení určitého cíle bylo v pořádku. Vždycky ji přitahovali starší muži ve významném postavení, a když měli dostatek času, dovedl Hank být obratným a pozorným milencem. Byl inteli gentní, šarmantní, přitažlivý. Věděla, že se mu líbí. Pohrávala si s my šlenkou, jaké by to bylo, kdyby ho nějakým způsobem dokázala získat pro sebe. To by byla bomba! Lainie Goffová coby druhá paní Henry Ogdenová. Elaine Elizabeth Goffová Ogdenová. Stát se jeho manžel kou by pro ni byla výhra. Tu roli by dokázala hrát naprosto perfektně a ohromně by si ji užívala. Lainie v hloubi duše věděla, že se to nikdy nestane. Pro Hanka rozvod nepřicházel v úvahu. Měl za manželku, v dobrém i zlém, do kud je smrt nerozdělí, nehezkou, tlustou, nesmírně bohatou Barbaru Milliken Ogdenovou, jedinou vnučku Edwarda A. Millikena, jedno ho ze zakladatelů firmy. Jakmile bude mít partnerství jisté, bude čas myslet na to, jak vztah ukončit, aniž by to uškodilo její kariéře. Myš lenka, že bude volná a bude se moct věnovat novým dobrodružstvím, ji lákala. Lainie pozorovala dění pod oknem. Hromady špinavého sněhu byly odklizeny na okraj Monument Square a náměstí bylo plné lidí. Malé skupinky lidí, dvojice či čtveřice, spěchaly do obchodů a restau 10
rací podél pěší zóny na jižním konci náměstí a zase z nich vycházely. Byl poslední pátek před Vánocemi, a tak bylo všude otevřeno až poz dě do večera. Uprostřed náměstí vedle památníku stál jasně osvětlený, skoro dvacetimetrový modrý smrk. Vysoký, krásně ozdobený strom. Ale pozor, nebyl to vánoční strom. Dneska už se vánočnímu stromu nesmělo říkat vánoční strom. Jak jednoho reportéra upozornila mluv čí městské rady, v Portlandu jej nazývají svátečním stromem. „Chceme být denominačně neutrální,“ řekla. „Nechceme nikoho urážet.“ Lai nie si odfrkla. Tuhle úřední stupiditu z duše nenáviděla. U stromu skupina zpěváků v napodobeninách viktoriánského ob lečení zpívala koledy. Kolem nich se shromáždilo několik desítek lidí, kteří zpívali s nimi nebo jen poslouchali. Většinou byli zachumlaní, aby se ochránili proti mrazu, a z výšky, odkud se na ně Lainie dívala, vypadali jako malí, kulatí michellinovští panáčci a panenky. Někteří drželi za ruce navlečené do palčáků ještě menší michellinovské dětič ky. Dole, nedaleko vchodu do knihkupectví Longfellow Books, zpo zorovala Kylea, prodavače hot dogů, který se v bílé zástěře pevně ová zané kolem tlustého vlněného svetru činil kolem svého prodejního vozíku. Na šedovlasé hlavě měl koženou leteckou přilbu s klapkami na uši. Vypadalo to, že gyros, hot dogy a italské klobásy, které griloval na dřevěném uhlí, jdou dobře na odbyt. Lainie se usmála. Kyle byl její kamarád. Vždycky se zeptal, jak se jí daří, a kdy že z ní už udělají partnerku, a s mrknutím a úsměvem ji zval na vyjížďku lodí. Hodně o své lodi, osm a půl metrů dlouhé jachtě Chris Craft, mluvil. Musel by prodat sakra velkou spoustu hot dogů, aby si něco takového mohl dovolit. Ale na druhou stranu, Lai nie jakožto jeho zákaznice dobře věděla, že prodává i výnosnější zboží než rychlé občerstvení. Potřebujete trochu štěstí? Potřebujete trochu radosti? Jděte za prodavačem hot dogů. Ať to bylo jakkoliv, jeho flirtování ji bavilo a líbil se jí jeho lehký irský šarm. Někdy, když u něho něco kupovala, si všimla, že se na ni dívá až příliš vyzývavě. Jindy se zase díval jinam. Někdy se nedíval vůbec. Jednou nebo dvakrát jí s tím svým ironickým úsměvem řekl, že by jí mohl nechat něco zadarmo. Bože, to byl ale nápad. Lainie a prodavač hot dogů. Ani za nic na svě tě by něco takového nemohla připustit. Ani teď, ani nikdy jindy. Nic méně, nevypadal špatně. 11
Nevěděla přesně, jak je Kyle starý, ale odhadovala, že mu je něco kolem padesáti. Tenhle věk ji bavil. Stejně starý jako Hank. Stejně starý jako její profesor smluvního práva na Cornellově univerzitě, kte rý jí dal zkoušku za A, když to potřebovala, aby se dostala do Law Review. Asi stejně starý, jak si spočítala, jako je dneska její otčím. Lainie na Albrighta v poslední době často myslela, přestože ho už léta neviděla. V myšlenkách se vracela do doby, kdy ještě bydleli ve starém domě v Rockportu. Asi rok nebo dva předtím, než se jeho kariéra začala slibně rozvíjet. Dva roky předtím, než se rozvedl s její matkou a odstěhoval se. Bez jeho peněz si matka už nemohla dovolit udržovat starý dům. Prodala ho, za část peněz koupila malý, obyčejný domek v Rocklandu, a zbytek peněz investovala. Lainie jako by před sebou viděla obličej toho hajzla. Pohledný, brilantní Wallace Stevens Albright. Právník, kterému rodiče dali jména podle básníka, a přesto nikdy nepoznala člověka, který by měl v sobě méně poezie. Nikdy nikomu nedovolil, aby mu říkal Walt nebo Wally nebo jakkoliv jinak. Vždycky to byl Wallace. Nebo pan Albright. Bylo jí sedm let, když si vzal její matku a obě dvě se přestěhovaly k němu. Chtěl, aby mu říka la táto. Nikdy mu tak neřekla, i když věděla, že se proto na ni zlobí. Nebyl to její otec. Chtěl dokonce, aby si změnila jméno z Goffové na Albrightovou. Naštěstí to matka nedovolila a prosadila svou. Jinak by Lainie ještě teď nosila jméno toho hajzla. Wallace Stevens Albright trval na disciplíně a byl nesmlouvavý pe dant. Ostatně, jak říkal, vysoký standard požadoval i sám od sebe. Lainie se při té vzpomínce trpce usmála. To jistě. Vysoký standard. Jako když jí stáhl kalhotky a nařezal jí na holý zadek za každý sebemenší přestupek. Tomu hajzlovi to dělalo dobře. A jaké přitom předváděl počestné divadlo. Nikdy se jí nepovedlo, aby s ní byl spokojený, nebo aby ji pochválil, ať se snažila sebevíc – a navzdory tomu že ho nenáviděla, opravdu se o to sna žila. Pamatovala si, jak jednou v deváté třídě dostala 95 bodů z testu z al gebry. Byl to test, ze kterého polovina třídy propadla, mezi nimi dokonce i hodně chytré děti. Když mu o tom hrdě řekla, vysmíval se jí. Neříkej, opravdu? Devadesát pět? A co těch zbývajících pět bodů? Ten večer šla spát s přesvědčením, že selhala. Už zase. K čertu s ním. Bylo jí patnáct, když začalo skutečné peklo. Bylo to ten den, kdy se hrál fotbalový zápas v Belfastu. Lainie zavřela oči a celou situaci měla 12
znovu před očima, bezprostředně a realisticky. Byl to její druhý rok na střední škole v Camdenu. Na střední školu v Rocklandu přestou pila až později, po matčině rozvodu. Bylo to odpoledne ke konci října, jeden z těch chladných, deštivých podzimních dnů, které jsou v Maine předzvěstí zimy. Na zápas museli jet do Belfastu a celý den skoro bez přestání pršelo. Hřiště bylo jako moře bahna. Všechny hráčky neu stále klouzaly a padaly, a když zápas skončil, byly celé pokryté usycha jícím hnědým blátem. Lainie dala dva góly a málem dala třetí, ale míč se od levé brankové tyče odrazil zpátky do hřiště. Věděla, že kdyby o tom řekla Wallaceovi, zaměřil by se právě na ten gól, který nedala. Možná, že kdybys trochu víc trénovala, bylo by se ti to podařilo, Lainie. Musíš se stále zdokonalovat. Musíš se stále snažit být lepší. Jo. Zrovna jako ty, drahý tatínku. Máma Annie Jespersonové jí a ještě jedné kamarádce, Maddie Mitchellové, po zápase nabídla, že je sveze domů. Bylo to o moc po hodlnější než jet týmovým autobusem, a ušetřilo je to nutnosti vy stoupit u školy a odtud se nějak dopravit domů. „Nastupte si,“ řekla paní Jespersonová dívkám a přehodila přes zadní sedadla plachtu. „Jen dávejte pozor, abyste čalounění neumaza ly blátem. To auto je úplně nové a chceme, aby tak ještě nějaký čas vydrželo.“ „Neumažeme,“ slíbily a šouply Dudleyho, Anniina zlatého retrí vra, přes opěradla sedadel dozadu do kufru, aby si mohly nastoupit. Dívky se celou cestu domů chechtaly, dělaly na sebe strašidelné obli čeje a pomazávaly si navzájem vlasy blátem, a přitom bránily Dudley mu v jeho dychtivých snahách zúčastnit se zábavy. Paní Jespersonová nejdřív vysadila Lainii na Mabern Street v Rockportu před jejich vel kým bílým koloniálním domem s verandou kolem dokola a černými okenicemi. To byl dům, kde bydleli, dokud ještě měli peníze. Byla už skoro tma. V domě se nesvítilo. To znamenalo, že matka i Wallace byli ještě v práci, matka ve svém obchodě se starožitnostmi v Camdenu, Albright ve své advokátní kanceláři, která začínala pro sperovat. Zůstával v kanceláři skoro každý den až pozdě do večera. Nikdy ničeho nedosáhneš, Lainie, nikdy nebudeš nic znamenat, když nebudeš ochotna věnovat tomu všechen svůj čas. Našla klíč v místě pod zadními schody, kde vždycky visel, a odemkla si. U dveří si zula boty, 13
svlékla se, a zablácený dres hodila na podlahu v prádelně. Nahá přešla ztemnělou halou a dál po schodech nahoru ke koupelně. Když byla asi v půlce chodby, otevřely se dveře ložnice její matky a otčíma, a vyšel z nich Albright. Lainie zalapala po dechu. Oběma pažemi se snažila zakrýt ňadra a rozkrok. Nikdy ji neviděl nahou, ani když byla malá, a ona najednou nevěděla, kam utéct. Albright tam jenom stál a díval se na ni s udiveným výrazem v obličeji. Blokoval jí cestu do koupelny i cestu do jejího pokoje. Obrátila se a chtěla utíkat zpátky dolů po schodech – ale kam by mohla utéct úplně nahá? Oto čila se zpátky a viděla, jak se jeho výraz změnil, místo údivu v něm bylo něco úplně jiného. Slyšela, jak se mu zrychlil dech. Věděla, že to způsobila ona. Ne nějakému klukovi z druháku, ale jemu, Wallaci Stevensi Albrightovi. Tomu perfekcionistovi. Muži, který vždycky usiloval o vysoký standard. Poprvé od doby, co vstoupil do jejich ži vota, měla Lainie pocit moci. Bylo to úžasné, omamné. Trvalo to necelou sekundu. V okamžiku, kdy Albright zavřel ústa a jeho rty se stáhly do ten kého, šeredného úsměvu, se pocit moci změnil na pocit strachu. Pro padla panice. Vrhla se ke dveřím svého pokoje, slepě doufajíc, že se tam dostane dřív než on. Doufajíc, že se jí nějak podaří vklouznout dovnitř, zabouchnout dveře a zamknout se tam. Neměla vůbec žádnou šanci. Když se natahovala ke klice, chytil ji za ruku, otočil ji a ovinul paže kolem jejího pasu. Přitáhl si ji zády k sobě, až přes látku kalhot cítila jeho erekci. Chtěla se mu vytrhnout, ale nešlo to. Zvedl ji a mávající pažemi, kopající nohama a ječící ji odnesl do jejího pokoje. Přešel po oválném, ručně vázaném kobereč ku, který pro ni vyrobila babička Hortonová, a hodil ji mezi plyšové medvídky a králíčky, kteří pořád ještě bydleli v čele její postele. Zku sila prudce vyrazit ke dveřím. Popadl ji a znovu ji zatlačil na postel. Zaječela a on ji tvrdě udeřil do tváře. Bolest byla jako šokující exploze. „Už to znovu nezkoušej.“ Vyrážel slova tichým hlasem, který byl přes to plný hrozby. „Je to tvoje vina, Lainie. Všechno je to tvoje vina. Řekla sis o to, a dostaneš, co si zasloužíš.“ Znovu ji uhodil. Cítila, jak jí z nosu vytéká tenký pramínek krve. Zavřela oči a schoulila se do rohu postele, vyděšená jako nikdy v životě. Skrčila zablácená kolena, objala je oběma rukama a pevně si 14
je přitáhla k tělu. Když se odvážila otevřít oči, rozepínal si zip na kal hotách a stahoval si je přes vysoké černé ponožky. Myšlenky jako by jí v hlavě zamrzly. To přece není možné, to se nemůže stát. Ne v jejím vlastním pokoji. Ne na její vlastní posteli. Svlékl si spodky. Kalhoty složil podle puků a pečlivě je pověsil přes opěradlo židle u psacího stolu. Napadlo ji, že asi pamatuje na to, že si je bude muset obléknout zítra do kanceláře. Spodky nechal ležet na podlaze. Nenamáhal se svléknout si košili ani černé ponožky. Ještě i teď, s odstupem patnácti let, když už byla dávno dospělá, měla Lainie před očima každý detail onoho zážitku: jeho malý, ztopo řený penis vykukující zpod cípů modře pruhované košile od Brooks Brothers; jeho bílé ruce, které svíraly její kotníky, za které si ji přita hoval z rohu postele a přitom jí násilím rozevíral nohy. Teď už jen plakala a tiše vzlykala. Klekl si mezi její kolena a sklonil se, takže je diné, co pak ještě viděla, byla jeho košile. Tu košili si moc dobře pa matovala – dotek naškrobené bavlny a její vůni. Na všech jeho koši lích byl na kapsičce malý modrý monogram. W na jedné straně a S na druhé. A uprostřed velké modré A. To bylo vše, co viděla. A pak už jen pocit bolesti, která ji zcela ochromila. Když bylo po všem, usmál se a mírným hlasem na ni promluvil. Říkal jí, že si počínala velmi dobře. Bylo to poprvé a naposled, co ji kdy pochválil. Kdyby jí zmodralo oko tam, kde ji uhodil, měla říct, že dostala úder fotbalovým míčem. Pak ji poslal do koupelny, aby se umyla. Stál v otevřených dveřích a pozoroval ji přitom. Nakonec jí stejně laskavým hlasem oznámil, že kdyby se někdy jen slovem zmí nila matce nebo komukoliv jinému o tom, co se stalo, obě je zabije. „To ti slibuju,“ řekl. Nikdy nezapochybovala o tom, že by svůj slib dodržel. Tu noc se vrátil do jejího pokoje „na návštěvu“ a chodil potom ještě mnoho dalších nocí. Pokaždé to bylo stejné. Až na to, že někdy ji navíc donutil k orálnímu sexu. A pokaždé než odešel, jí řekl, že je to její vina. On dělá to, co dělá, protože ona je zvrhlé děvče, které ho svádí. A opakovaně jí vyhrožoval, že zabije ji i její matku. Někdy pře mýšlela, jestli matka ví, co se děje, když uprostřed noci odchází z je jich společné ložnice. Jde si dolů pro něco k jídlu? Nebo si jde číst knihu? Ne. Její matka to věděla – musela vědět – ale nikdy neměla 15
