vymítač duchů také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Derek Meister Vymítač duchů – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
vymítač duchů
Světlo, které zabíjí
vymítač duchů Derek Meister
Světlo, které zabíjí
Jediným prostředkem proti pověře je věda. Henry Thomas Buckle (1821–1862) anglický historik a sociolog
Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada. Albert Einstein (1879–1955) německý fyzik
1. Aconcagua, okolí výstupového svahu Canaleta, Argentina Už osmnáct let ležel Fokker F-27 Friendship pod kameny a sněhem. Osmnáct let. Osmnáctileté tajemství. Letadlo s registrační značkou N-A73 ztratilo kryt, stejně jako leklá ryba na slunci ztrácí šupiny. Masivní části trupu vlály ve větru. Na chátrání fokkeru se podepsalo počasí i čas a zbytek dokonala lavina kamení, která před dvěma dny vyprostila stroj ze skály. Mrazivá vichřice a sníh ohoblovaly každou trhlinu, kterou náraz zanechal. Brian Cox vytáhl dalekohled a ze skalisek jím namířil na vrak letadla, lesknoucí se v dálce na svahu. Potrvá ještě hodiny, než se k němu dostanou. Spatřil obě vrtule zasazené na svém místě, jen rotory byly ohnuté a částečně utržené. Výškovky a podvozek byly pryč a jedno křídlo ulomené. Letadlo se zlomeným trupem leželo na hřbetě. Kabina byla dosud pohřbena mezi kameny. Všechna okna kabiny byla vymlácená, nejspíš je zničil náraz, ale Cox neviděl žádné střepy. Teprve minulý týden sklouzl kus 7
převisu Aconcaguy a uvolnil letadlo. Coxův kolega objevil stroj na satelitních snímcích s vysokým rozlišením. „Jak je to ještě daleko?“ Cox se chtěl opřít o skalisko, ale všiml si silné vrstvy prachu. Mrzutě vytáhl z kožené bundy hadřík na čištění brýlí a utřel si jím pot z čela. Výstup si urostlý muž v letecké bundě s podšívkou a zrcadlovými slunečními brýlemi na očích představoval jinak. Z nějakého důvodu počítal Cox s pralesem, pak se sněhem a ledem – ale Aconcagua se v této výšce předvedla jako naprosté bitevní pole. Hromada suti. Ostré kameny všech velikostí. Už hodinu se plahočili mezi balvany velikosti člověka, přelézali je a trmáceli se podél nich. Přírodní koryto plné prachu a skalních úlomků se táhlo vzhůru. Červené, hnědé, zpustošené. Krajina Coxovi připomínala snímky z Marsu, ne nejkrásnější stát Jižní Ameriky. Země ho opět překvapila, jako již mnohokrát. Když se v jednadvaceti letech vrátil z Princentonské univerzity do vlasti, s překrásnou manželkou a připravený na to, že převezme dědictví po svém otci, myslel si, že už ví o Argentině všechno. Byl přesvědčen, že ví všechno i o životě. Přepočítal se: Čím víc znalostí získával a čím byl starší, tím méně věděl. Přinejmenším od horské silnice do San Javieru, od onoho mlhavého rána, kdy se stromořadím rozprostřela mlha jako armáda duchů, přinejmenším od tohoto okamžiku věděl, že životu rozumí čím dál méně. Přinejmenším od onoho rána. „Jak daleko ještě? Už se konečně vymáčkněte.“ „Po dvou stech metrech to bude lepší, seňore Coxi.“ Horský vůdce, statný padesátník, se obrátil ke Coxovi a prohlédl si ho. Vyplivl žvýkací tabák. Z tmavého ošlehaného obličeje hleděly pronikavé oči. Jeho pokožka připomínala zvířecí kůži. Coxovi 8
okamžitě došlo, že už zase zapomněl jméno toho Argentince. Jeho asistent volal přes půlku Jižní Ameriky, aby získal odborníka na Aconcaguu, a nakonec Coxovým jménem najal vousatého neotesance. Něco na D, usilovně přemýšlel Cox. Něco krátkého… Nakonec však nad tím mávl rukou. Usoudil, že přemýšlet o tom je ztráta energie. Jména – jenom zvuk a dým. Poté, co si lokl z hliníkové láhve, podíval se na drahé hodinky Dark Commander. „Je pomalu na čase, abychom opustili tu hromadu kamení. Myslím, že by nám neuškodilo si trochu pospíšit.“ „Nedělejte si starosti. Canaleta není dlouhá.“ „Upřesněte to.“ „Ani ne půl kilometru, seňore. Pak skončí výstupový svah a přijde mulí průsmyk. Nedělejte si starosti, potom se výstup zlepší.“ Horský vůdce došel ke Coxovi. „Za čtyři hodiny jsme tam.“ Cox si narovnal sluneční brýle a přejel si po bílých vlasech. Z účesu od nejlepšího kadeřníka v Buenos Aires vykartáčoval koňský ohon a sepnul jej sponkou. Napřímil se a pozorněji si prohlédl nejvyšší horu Ameriky. Aconcagua se svými skoro 7 000 metry se jako dokonale utvářená pyramida tyčila k ledově modrému argentinskému nebi. Na některých skalních stěnách rozeznával sníh, ale na jejich cestě nebyl. „Čtyři hodiny? No, kéž by vás bůh vyslyšel!“ Horský vůdce se dal znovu do pohybu, po pár krocích se ale opět zastavil a pohlédl na Coxe. „Potřebujete kyslík?“ „Co prosím? … Ne, ne.“ „Určitě ne, seňore Coxi?“ 9
Coxův zachmuřený a odmítavý výraz muže odradil, takže tlakovou láhev nevytáhl. „Řekl jsem ne. Je to v pořádku.“ Protáhl se kolem horského vůdce a hodlal proměnit slova v činy. Po pár krocích se však zase zastavil. Je 5.23. Ve stínu příkrého skaliska velikosti náklaďáku Cox usoudil, že mu svítí ručička vojenských hodinek, ale byl to jen světelný klam, zapříčiněný nejspíš nedostatkem kyslíku v krvi. Z náprsní kapsy kožené bundy obratně vytáhl stříbrnou krabičku. Byla už opotřebovaná, ohlazené hrany a ozdobné rytiny dávno zčernaly. „Je mi dobře. A teď nás doveďte k mému letadlu,“ sykl a do dlaně si odsypal dva prášky. Ve víčku otevřené krabičky byla nalepena úzká fotka, o nic větší než pasová fotografie. Smály se z ní jeho tři děti – nejstaršímu byly na fotografii právě tři roky. Seděly na písečné pláži. Cox zavřel krabičku. Nasucho polkl prášky a potřásl hlavou, jako by se potřeboval protáhnout. Pak se pořádně napil vody a zcela zbytečně si dával pozor na to, aby se nepobryndal. „Pomohlo by, kdybychom byli u trosek dřív, než zajde slunce.“ „To není problém, seňore Coxi.“ „Doufejme, Diego.“ Konečně mu to jméno vytanulo. Cox už vyrazil vpřed. „Doufejme.“ Ve větru se třepotaly vlajky. Modrý, bílý a šedý koberec v červeném slunečním světle. V záři ohnivě červeného slunce, které se pomalu nořilo za stěnu Aconcaguy, vlála barevná změť tvořená izolacemi a plastem. Vichřice, která řádila nad útesem, nutila Coxe i horského vůdce jít v předklonu. Blížili se ke stroji a jeho rozervané schrán10
ce jenom pomalu a Coxe znervózňovalo hlasité třepotání tepelné izolace a kabelů. Kdykoli lehké úlomky pláště narazily do zbytků těla, zašumělo to, zapraskalo a zarachotilo. Třebaže Cox už několikrát fokkerem friendship letěl na obchodní jednání, zdál se mu stroj obzvlášť velký. Nejspíš to bylo tím, že ležel v této rozlehlé krajině tak opuštěný a nestál na letišti vedle jiného letadla. Možná to bylo i tím, že trup pukl a technické vybavení se táhlo po skále metry daleko jako vnitřnosti. „Byl už tady na místě někdo?“ zavolal Cox do větru a musel zamhouřit oči, protože mu do nich šlehal prach a oslepovalo ho zapadající slunce. „Ne. Horská služba našla vrak teprve včera a váš asistent…“ Teď bylo na Diegovi, aby si vzpomněl na jméno. „… Dellingham.“ „Dellingham, ano. Ten podplatil úředníky. Nemyslím si, že tady nahoře někdo v posledních dnech byl.“ „Dobře.“ Pomalu procházeli kolem křídla. Bylo ulomené, ale ještě drželo na trupu. U fokkeru F-27 byla křídla přimontovaná nahoře nad okénky, protože šlo o hornoplošník. Teď ležel na zádech. Coxovi nezbývalo než se po křídle a nalepený ke kulatému okénku sunout proti větru dopředu. Nehodlal se dovnitř dostat oknem, chtěl prolézt rozervaným trupem. Byl však až příliš netrpělivý a bezpodmínečně musel nejprve nahlédnout dovnitř. Cox si speciálně pro tuto akci pronajal od argentinské armády CH-47 chinook, ovšem přepravní helikoptéra, která kvůli dlouhému trupu i rotorům vypadala jako létající banán, stála dole v základním táboře. Zadní rotor vypadl a tři technici z Cox Enterprises Inc. těžkou přepravní helikoptéru oloupali jako ovo11
ce, odpojili kabely a mezi stany a mulami se pustili do rozebírání složité hydrauliky. Odborníci na chinooky čekali na náhradní díly z Mendozy. Dva piloti čekali na odborníky a jeho asistent Dellingham čekal na piloty. Všichni čekali. Jenom Brian Cox neměl trpělivost, aby vydržel jeden jediný den v táboře. Bez okolků vyrazil s horským vůdcem do ranní mlhy a asistenta nechal i s mulami v táboře. Chinookem chtěl zachránit, co se po osmnácti letech ještě zachránit dalo. Teď to bude muset jít i bez helikoptéry. Netrpělivost byla Coxovou slabou stránkou, což sám věděl. A slabiny, jež člověk zná, může proměnit v silné stránky. Tohle se naučil jako malý díky první pohádce. Za normálních okolností by si Cox navlékl rukavice nebo by poslal někoho napřed, protože by se bál, aby se mu něco nestalo nebo aby si neušpinil drahou leteckou bundu, ale zmocnila se ho zvědavost. Třesoucíma se rukama odstranil z obložení pár úlomků, aby mohl strčit hlavu dovnitř. Zapáchalo to tam zatuchlinou. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, protože všechno bylo vzhůru nohama a červené slunce vrhalo kolem dlouhé stíny. Zjistil, že vnitřní stranu kabiny obrůstá mech. Na sedadlech, která visela „ze stropu“, se rozrostla drobná kvítka. „Pojďte k otvoru…“ Zrovna chtěl vystrčit hlavu z okénka, ale vtom se zarazil. To byl přece… stín. Nepohnulo se mezi řadou sedadel a kabely něco? Nebo si poslední sluneční paprsky pohrávaly s jeho vnímáním? Cox si sňal zrcadlové brýle, zadíval se na trup a pokusil se v rychle ubývajícím světle něco rozlišit. 12
Najednou se mu zdálo, že zahlédl jakýsi záblesk. U porostlých dveří do pilotní kabiny ve tmě něco zazářilo. Pohnulo se to? Náramek? Nůž? Oči? Cox se snažil, aby postřehl víc, ale v trupu vládl naprostý klid. Stíny očividně splynuly v jeden a vše se ponořilo do mlhavé tmy. Cox zakroutil hlavou. Nejspíš tam vůbec nic nebylo – pokud nepočítá námahu, která ho připravila o dostatečné prokrvení. Naposled se ještě pro kontrolu ohlédl, pak se obrátil a Diego mu pomohl z křídla. Beze slov zamířil nejprve k otvoru v trupu. Nemělo smysl cokoliv říkat, protože údery a praskot ulomených kusů byly opravdu hlasité. Kývnutím vybídl horského vůdce, aby šel do letadla, a on pro jistotu vytáhl pistoli. Potom následoval Diega, který odhrnul izolaci jako závěs, a vzápětí se ocitli v malém dopravním letadle. Diegova záda mu zatarasila výhled. Musel se sklonit, aby hlavou nenarazil do opěradel sedaček. Kráčeli po suti a skřípějících střepech. Vítr skučel tak hlasitě, že se Cox musel ovládat, aby si nezacpal uši. Chvíli přemýšlel, zda nejdřív nevstoupit do kokpitu, ale tuto myšlenku okamžitě zavrhl. To, co hledá, v kokpitu nenajde. „Světlo,“ zamručel, „rozsviťte!“ Diego se otočil k němu a přikývl. Během pár vteřin zlomil dvě světelné tyče a jedno podal Coxovi. V pronikavé zeleni vypadal Diegův obličej zvláštně zkřivený. Démonický. Coxovi se málem zastavilo srdce a skoro sebou při onom bizarním pohledu trhl. 13
„Děkuju,“ zakřičel do hučení větru a pokusil se zahnat hrozivý pocit, že ho doprovází sám ďábel. Diego se protáhl kolem Coxe a posvítil na řady sedadel. Krok za krokem se prodírali do nitra trupu podobného jeskyni. Slunce mezitím zapadlo a fokker osvětlovaly jen světelné tyče naplněné kapslemi s chemickou směsí, jež se po rozlomení promění ve světelnou energii. Procházeli řadu za řadou a s každým krokem narůstal v Coxovi hrozivý pocit. Jak to, že se sem vydal s jediným mužem? Jak to, že s sebou nevzal žádného nosiče nebo některého ze svých tělesných strážců? Netrpělivost. Zatracená netrpělivost. V duchu si umanul, že s ní konečně něco udělá, a namířil zbraní do další řady sedadel. Nic. Jenom změť visících sedadel. Najednou Cox koutkem oka zaznamenal jakýsi pohyb. Polekaně trhl zbraní a vystřelil. Diego s výkřikem uskočil stranou. Cox mu vystřelil těsně u ucha. Kulka prosvištěla uličkou a zaryla se do předního sedadla, kde rozervala polstrování obrostlé mechem. „Nějakej pták,“ vykřikl Diego a Cox málem vystřelil znovu, protože měl opět dojem, že mezi řadami sedadel zahlédl stín. „Nějakej pták! Je to jenom pták, seňore Coxi!“ Diego se držel za ucho a křičel na Coxe. „Kondor! Malinký kondor, zatraceně. Seňore! Seňore!“ Cox to pořád ještě nechápal. Roztřeseně dál mířil zbraní do zelené záře chemického světla a zíral na řady sedadel a kusy vraku. „Hej! Seňore Coxi, schovejte tu zbraň!“ Konečně Coxovi došlo, že má Diego pravdu. Kolem poletovalo vystrašené mládě kondora a ve změti kabelů hledalo okénko, ze kterého by mohlo uniknout na svobodu. 14
„Nejspíš hledal ochranu před větrem,“ zakřičel Diego, ale Cox si ho nevšímal, sledoval kondora, který poskočil na převržený servírovací stolek a pak pokračoval skokem z vymláceného okna. Cox poznal, co měl v zobáku. Byla to kost. Jak rychle dovedl, vyrazil o tři řady dál, kde předtím spatřil stín kondora. Opět leknutím zadržel dech. Musel se chytit za ústa, protože se mu zvedl žaludek. Zeleným světlem sjel po pažích. Po ramenou. Po hlavě. Kostra dosud seděla připoutaná na sedadle. Visela ze stropu hlavou dolů a zírala na něj. „Proboha,“ vyhrkl Cox. Instinktivně ustoupil o krok dozadu a nahmatal pouzdro s léky. Jak rychle to jen jeho třesoucí se ruce dovolily, spolkl dvě tabletky. Když však vracel krabičku zpátky, spatřil i druhou kostru, která seděla vedle té první. I Diego vyjeveně zíral na příšerný obraz připoutaných mumií. Držely se za ruce, určitě se v okamžiku nárazu k sobě přivinuly. Vlasy z lebek visely už pouze v řídkých chomáčích, ale soudě podle jejich délky se jednalo o muže a ženu. Cox překonal odpor. Odsunul pistoli a přistoupil blíž. Chemickým světlem pomalu přejel po špinavém a děravém oblečení mrtvol. Na mužových zádech a na šíji byly patrné černé skvrny od krve. Cox se s odporem předklonil a rozluštil nápis na plastovém štítku na prsou mumie: S. Išizuka, Ph.D. Bez ohledu na hrůzný obraz se Cox musel usmát. Našel Išizuku. Už roky mu byl na stopě, pronásledoval ho až k tomuto letu, ale nedokázal určit, kde se zřítili. Teď tu stál a hleděl muži do tváře. Navzdory tomu, že z tváře zbyly téměř jenom kosti. Išizuka. 15
Išizuka Satoši se svou manželkou Kjoko. Cox zaslechl, jak se Diego modlí, a poslušně sklonil hlavu. Pohledem zavadil o podlahu, která kdysi bývala stropem, a zjistil, po čem celou dobu šlapali. Ne všechno byly úlomky skály a střepy. „Zastavte! Počkejte!“ stáhl zpátky Diega, který chtěl mrtvoly odříznout z pásů. „Nehýbejte se! Nehýbejte se. Buďte v klidu…“ Diego strnul uprostřed pohybu. „Ani o krok dál, Diego. Zůstaňte, kde jste.“ Na zemi mezi troskami a střepy ležel koberec z obrovských modrých a zelených konfet. Umělohmotných konfet. Po celém letadle byly rozházené barevné placky. Zastaralé paměťové disky z tvrdého plastu. Stovky. Tisíce. Desetitisíce 3,5palcových disket.
16
2. Nad Newarkem, východní pobřeží Spojených států, Severní Amerika Nový svět halila mlha. Aby Ian Boroughs lépe viděl, opřel si čelo o kulaté okénko airbusu A300. Snažil se zahlédnout zemi, ale pod ním se valily dešťové mraky. Jestlipak letí nad loukami, lesy, nebo už nad New Yorkem? To Ian vědět nemohl. Se zívnutím se zase opřel a podíval se na obrazovku, která se vysunula ze stropu. Až když se na počítačové mapě ukázala dráha letu, zjistil, že se už vznášejí nad domy Newarku a že se stroj připravuje k přistání na mezinárodním letišti Johna F. Kennedyho. Ian se ospale poohlédl po kamarádovi, který schoulený podřimoval na vedlejším sedadle. Bpm se lehce držel za břicho a Ian viděl, jak se mu pod černým tričkem Iron Maiden, které společně s novou sim kartou koupili na letišti v Heathrow, rýsuje obvaz. Před hodinou ho pomohl Bpmovi na palubní toaletě převázat. Strup kolem bodné rány se sloupl. Navždycky už mu zůstane jizva. Vypadalo to, že se úzká rána hojí dobře. Bpm měl štěstí v neštěstí, že mu vytáhlý útočník nezabodl čepel příliš hluboko. 17
Bpmovi sklouzla kšiltovka po černých kudrnatých vlasech do tváře. Pád zastavil úzký, poněkud delší nos. V uších měl sluchátka a jako vždy poslouchal hlasitou rockovou hudbu. Ian se mezitím už půl hodiny zaobíral skicákem. Nakreslil do něj některé z jejich situací. Zrovna dokončil obrázek Bpma na toaletě, hubeného kamaráda obklopeného obvazy, krvavými převazy a čtyřmi sexy letuškami, které o něho pečovaly. Ian se nadnesené skice musel sám v duchu zasmát a zasunul skicák do odřeného vojenského batohu. Pak z tašky vylovil fotku. Během posledních hodin v letadle na ni častokrát pohlédl. Na snímku byl jeho děda, kterého před více než čtyřiceti lety prohlásili za nezvěstného. Harvey Douglas Boroughs neboli zkráceně H. D. Boroughs. Ian narovnal fotku a pokusil se z dědova bystrého výrazu vyčíst, co si v okamžiku focení myslel. Harvey, na fotce mu nejspíš nebylo víc než pětadvacet, se přidrzle usmíval a nastavoval foťáku jizvu, jež se mu táhla po levé tváři. Na nose měl umělohmotné brýle a Ianovi v nich děda zamlada připadal jako pitomec. Pitomec s pěknou řádkou akademických titulů. Pitomec, který mu nechal tajnou zprávu na starém 8milimetrovém filmu. Pitomec, kvůli kterému sedí Ian se svým nejlepším kamarádem už několik hodin v páchnoucím, přeplněném letadle a je na cestě do Spojených států. Jeho cílem je úzký ostrov, ležící v moři u pobřeží Spojených států jako dvě stě kilometrů dlouhá šavle. Je možné, aby Harvey skutečně ještě žil? Opravdu se utopil v roce 1967? Změnil celý svůj život kvůli duchům? 18
Aniž by to chtěl, musel Ian myslet na mámu a nevlastního otce, kteří mezitím už jistě obrátili celý Southend-on-Sea vzhůru nohama. Určitě je hledala tamější policie, a možná dokonce našli v lese motorku, kterou Ian otčímovi ukradl. Vypůjčil si ji, namlouval si Ian a dál si zamyšleně prohlížel dědovu fotku. To, co s Bpmem dosud zažili, mu připadalo neuvěřitelně dávno, jako by se opuštěná základna leteckých sil, pronásledování Zacharym a setkání s poloslepým novinářem udály před mnoha lety. Někdy měl pocit, že se to všechno ani nestalo jemu. Jako by se někdo cizí pustil do vyšetřování otcovy sebevraždy a on sám tomu pouze přihlížel. Ian se otočil zpět k okénku a skutečně se domníval, že hledí do obličeje někomu cizímu. Je to vůbec ještě on, kdo se zrcadlí v akrylovém skle? Už několik dní se neholil. Neumyté špinavě blonďaté vlasy mu padaly do čela a kolem šrámů, které si přivodil při dopravní nehodě, se mu vytvořily modré, červené, a dokonce zelené kruhy. Šrámy ho sice nijak zvlášť nebolely, ale vypadal s nimi jako boxer. Špatný boxer. Odvážné, pomyslel si a musel se usmát. Před pár dny jsi doma civěl na skici cizích měst a snil o Římě, Paříži, New Yorku a Tokiu. A teď jsi šest tisíc kilometrů od svého psacího stolu, pastelek, barev a inkoustu a přistáváš v největší světové metropoli. Odvážné. Ian si odhrnul vlasy z čela a uklidil fotku. Z postranní kapsy batohu vytáhl obarvený hadr. Používal ho na utírání štětců. Stroj se naklonil na druhou stranu… „… do vzpřímené polohy a zůstaňte připoutaní, dokud letadlo úplně nezastaví a světla 19
nad vašimi hlavami nezhasnou,“ ozval se z reproduktorů přehnaně přátelský hlas letušky. Ian rozbalil hadr a objevily se staré masivní hodinky. Byly dvakrát silnější, než je obvyklé. Se třemi natahovacími kolečky. Ošoupaná postříbřená mosaz zčernala. Přední i zadní strana byla opatřena víkem. Na zadní straně stálo několik nehybných ručiček a měsíční kalendář ukazoval aktuální fáze měsíce. Kolikrát jen držel Ian tyhle hodinky v ruce? Posunul je do svitu světélka nad sedadlem a spatřil zářící slova vyrytá na zadním víku. Duše v plamenech. Rozkol v čase. H. D. Boroughs. Ian se naklonil dopředu a pyšně pohlédl z okna. Domníval se, že přes pruhy mraků vidí mrakodrapy na Manhattanu. Druhý konec světa, pomyslel si. Letěli jsme až na druhý konec světa. Dědo. Nechal jsi nám zprávu v hodinkách a ještě žiješ. Tehdy jsi zmizel. My tě najdeme a pak nám prozradíš, co víš o těch duších. Duše v plamenech. Rozkol v čase. Ty už budeš vědět, proč vidím duchy. Ty to zkrátka a dobře musíš vědět. „Vzbuď se. Už jsme tady.“ Než kamarád otevřel oči, několikrát jím Ian zatřásl. Bpm se sluchátky v uších Iana vůbec neslyšel. „Co je?“ Rozespale se podrbal pod tričkem na břiše. „Nouzové přistání! Nouzové přistání! Musíme přistát na vodě, Benjamine!“ Bpm rychle vyskočil. „Do háje! Honem! Kde je kyslík?! Co? Jaký moře? Kde?“ Když vyletěl, vypadl mu z klína balíček krekrů, který labužnicky a pěkně nahlas vyprazdňoval na prvních dvou tisících kilometrech. 20
Ian se musel Bpmovu přihlouplému výrazu zasmát. „Pokušení bylo obrovské. Promiň.“ „Kruci. Vážně super. Děkuju. Potlesk, potlesk.“ Bpm se párkrát nadechl, pak přísně sevřel rty. „Iane Boroughsi! Z něčeho takového se žerty nedělají.“ Naklonil se k okýnku a na okamžik se mu zkřivil bolestí obličej. „Zvládneš to?“ Bpm kývl. „Jenom to trochu píchá. A pekelně to pálí… To už jsme vážně tady?“ Sotva to Bpm dořekl, A300 se naklonil a klouzal po přistávací dráze letiště JFK.
21
3. Montauk, Long Island, východní pobřeží USA „Dobře. Teď vážně, Iane. Jsi si jistý, že je to tady?“ Bpm zklamaně potřásl kudrnatou hlavou a podrbal se na obvaze pod tričkem s nápisem Iron Maiden. „Ty mě nacpeš do létající konzervy sardinek a pošleš mě napříč zeměkoulí, abych…,“ hledal vhodná slova, „to tu viděl? Sakra, Montauk je ještě horší přístavní zapadákov než Southend. Co tady chceš dělat? Utopit nás v moři?“ Ian se zahleděl do slunce, ale neodpověděl. I jeho se v posledních hodinách zmocnilo zklamání. Stejně jako Bpm doufal, že najdou výstavnou třídu, možná ulici na pobřeží – s barevnými markýzami, kavárnami, klábosícími lidmi. Zkrátka něco, co má styl, něco fascinujícího, pokud ne přímo jedinečného, právě tak živě a optimisticky si to vysnil. Euclid Avenue byla pravý opak. Obyčejná zaprášená ulice bez lesku, která se táhla řídce zastavěnou oblastí s jednopatrovými sklady, zchátralými domy a několika obchody. Za ploty z vlnitého plechu čekaly náklaďáky a kamiony na nakládku a tráva na několika málo předzahrádkách na sekačku. Přes nenatřené ploty se plazilo divoké roští a ve spárách na příjezdových cestách rostla tráva až ke ko22
lenům. Většina dřevěných sloupů lamp trčela šikmo do nebe a elektrické vedení, jež viselo napříč nad rozježděným asfaltem, vzbudilo v Ianovi naději. „Je to ta ulice. Určitě. Euclid Evenue,“ prohlásil Ian a pokusil se objevit v oslňující sluneční záři něco nezvyklého. Chlapce stále sužoval časový posun. Ian zíval už na letišti u zavazadlového pásu, ale nejhorší únava na ně padla v autobuse. Přes hodinu se motali v hustém newyorském provozu a pak nekonečně dlouho projížděli Long Island Expressway, která se vinula podél pobřeží jako nekonečný betonový had. Do Montauku dorazili až těsně kolem poledne – kosti jim ztěžkly, oči je pálily a vůbec mleli z posledního. Ian cestu jednoduše zaplatil otčímovou kreditkou. Podezíravou ženu na přepážce přesvědčil Bpmův šarm a nakonec ji s brbláním přijala. Jen co dorazili do Montauku, odebrali se do prvního hotelu. Pokoj v hotelu třetí kategorie s manželskou postelí velikosti psího kotce, plný hasicích přístrojů a s výklenkem, v němž se dalo osprchovat. Aspoň něco. Ačkoliv padali únavou, nezamhouřili oka. Přestože zatáhli záclony a postavili před okno koš na papír, malinký ručníček ze sprchového koutu a koupelnovou předložku, aby měli tmu. Časový posun a zvědavost konečně najít onu ulici a vyřešit hádanku s čísly, která je sem přivedla, jim nedaly spát. Před pár dny rozluštili poselství, které před desítkami let zašifroval Harvey Douglas Boroughs a s jehož pomocí otevřeli kapesní hodinky. Skrytý mechanismus hravě rozdělil hodinky na dvě části. Mezi nimi byla na papírku velikosti poštovní známky ukryta tajná zpráva. Malinkatý papírek, na kterém stálo pouze: 23
Konec hledání: NY 11954, Euclid Ave, 124523, H. D. To, že NY 11954 neznamenalo přímo New York, ale že poštovní směrovací číslo patřilo Montauku ve státě New York, zjistili rychle. I to, že je v něm Euclid Avenue. Co ale znamená číslo 124523, na to nepřišli. V omšelé kavárně u pobřeží si koupili s sebou dvě latté, ani si neprohlédli pláž a vydali se hledat Euclid Avenue. „Možná je to časový údaj?“ Bpm si sundal kšiltovku a chvíli se jí ovíval. Opřel se o lampu a se zívnutím pohlédl na malinký lístek, který našli v Ianových prazvláštních hodinkách. „12-45-23?“ zavrtěl hlavou Ian a napil se kafe. „12 hodin, 45 minut, 23 vteřin? Souřadnice nebo tak něco? Hm, to si nemyslím. Musí to být něco jiného. Něco vymyslet musíme.“ „Sešli o kousek níž a dívali se za ploty. „Jejda, zatraceně!“ plácl se Bpm do čela tak prudce, že mu málem vypadla z uší sluchátka. „Euklides! Člověče, Iane! To je geometrická hádanka.“ „Geometrická hádanka?“ „Dobře, jsi lepší v dějepise, ale Euklides byl přece matematik. Nepopisoval trojúhelníky nebo tak něco?“ Ian zaváhal. Mohlo by to tak opravdu být? „Sakra, máš pravdu, to…“ „To ne!“ Bpm zavrávoral, jako by ho právě stihla krutá rána osudu. „Geometrická hádanka a my jsme neustále chodili místo matiky za školu! To máme za to! Místo rybaření a pobuřování turistů jsme se měli šprtat. Já jsem to tušil!“ Afektovaně rozhodil rukama. „Tys mě nutil chodit za školu, kamaráde. Teď tu hádanku nerozluštíme! Nikdy!“ 24
„Pitomče. Přemýšlej. 12-45-23. Strany trojúhelníku? Hm. To by šlo. Jestli jsou to strany, možná…“ Bpm přerušil kamaráda smíchem. „Jasně 12 krát 45 krát 23 milimetrů. Ale ne, počkej! Kilometrů?… Ne! Světelných let? Zapomeň na to. To byla blbost. Jenom jsem si dělal legraci. Zapomeň na geometrii.“ Ian si povzdechl. „Nejspíš máš pravdu, ale jedna věc byla na tvém nápadu dobrá.“ „Jo, a která? Že jsi mě nutil chodit za školu – jau!“ Ian umlčel Bpma šťouchancem. „Ne, ta část s matematikou. Ta čísla musí odkazovat na něco, co přetrvá desetiletí. Myslím si sice, že hodinky byly dárek pro tátu, ale i tak musel děda vycházet z toho, že sem může přijít až za několik let.“ „To nezní úplně blbě… Dobře.“ Bpm se ohnul a zavázal si tkaničku. „Projdeme ulici, budeme hledat odkaz na nejlepší dědovy dny.“ Párkrát přešli po Euclid Avenue nahoru a dolů, prohlédli si každý dům a každou zchátralou předzahrádku, nenašli však nic, co by souviselo s číslem 124523. Právě se chtěli vrátit do hotelu, když Bpm něco spatřil. „Vidíš tamhle ten obchod?“ Podrbal se na kudrnaté hlavě a ukázal na malou drogerii na druhé straně ulice, do jejíž výlohy postavili bez ladu a skladu několik stanů a tábornických potřeb. „Kolem něj jsme šli už dvakrát.“ „Podívej se na ten krám pořádně.“ Ian si zaclonil oči před ostrým sluncem a konečně pochopil, co má Bpm na mysli. Na omítce nad neonovým poutačem se dal rozluštit oprýskaný, skoro nečitelný nápis: No. 12 – McArthur’s Watches. 25
„Hodinářství?“ zeptal se Ian spíš sám sebe než Bpma. „Mys líš, že když naše tajné číslo začíná dvanáctkou, mohlo by to být číslo tohoto hodinářství?“ „No jo, to já taky nevím. Ale zpráva byla přece schovaná v hodinkách a obchod má číslo popisné 12. Nezdá se ti, že to prostě je až dost náhod?“ „Otázka je, jestli jsou ty náhody záměrné, nebo jestli jsou to jenom náhody.“ Bpm popadl Iana za hlavu a s úsměvem mu zaťukal na čelo jako na dveře. „Přesně, to je ta otázka.“ Přešli silnici, ale zdráhali se vejít do obchodu. Místo toho si důkladně prohlédli výlohu. Jejich původní dojem se potvrdil: Majitel očividně neměl chuť nebo čas starat se o výlohu. Turistické vařiče, stanové tyče a rybářské pruty stály neuspořádaně mezi řetězovými pilami, nůžkami na plot a instalatérskými potřebami. Běhali po nich mravenci a nechávali za sebou stopy v prachu. Výloha vypadala, jako by ji už léta nikdo nepředělával. Ian výmluvně pohlédl na Bpma, ale kamarád se zdržel veškerých komentářů a opřel se do dveří. Měly děravý dřevěný rám a oprýskaný lak. Se skřípěním se otevřely. To přehlušilo jemné zazvonění, ohlašující příchod zákazníků.
26
4. Akihabara, čtvrť Čijoda, Tokio, Japonsko Během pár minut se vytvořily rozvětvené tmavé cáry a táhly se po posprejovaných betonových sloupech. Větvily se jako praskliny ve skle a třpytily se v prvním ranním světle. Dešťová voda stékala z kolejového lože linky Jamanote a hromadila se dole pod mostem. Na silnici se v neposekaných travnatých pruzích vytvořily kaluže. Išizuka Čijo přetáhla přes kartony, z nichž si pod jedním sloupem postavila přístřešek, gumovou plachtu a snažila se před vodou zachránit elektronické přístroje. Bouřka se hnala z jihovýchodu. Za čerpací stanicí se svítící reklamní plochou a věžáky města elektroniky se táhla černá oblaka. Někteří chodci prošli kolem čerpací stanice a přešli křižovatku na Čijinu stranu. Spěchali na nádraží, aby se svezli příměstským vlakem. Čijo ze svého úkrytu pozorovala, jak se ve větru kývá cedule s cenami pohonných hmot, a zdálo se jí, že slyší první hromy. Nejspíš už bouřka řádí nad Tokijským zálivem a přístavní čtvrtí. Zalezla si do kartonů a sundala si batoh, zelenou promáčenou ohavnost ve tvaru chobotnice. Třesoucíma se rukama vy27
táhla Čijo dvě horké krabičky agedaši tofu a zamyslela se nad tím, jestli se má do kostiček tofu pustit rukama. Hladově použila místo hůlek pájku a šroubovák. Nevybrala si tohle neútulné místo bezdůvodně. Sice pod železničním mostem táhlo, ale mohla odsud rychle zmizet v ulicích Akihabary a nakrást si nové součástky. A co bylo ještě důležitější – ani ne šest metrů od kartonového přístřešku stála pojistná skříň, k níž se pomocí několika ukradených kabelů a svorek připojila. V posledních dnech si opatřila pájku a šroubovák, dvě základní desky, nějaké kabely, klávesnici, tři rozebrané počítače a malý poškrábaný LCD monitor. Jinými slovy – zašla do prodejen elektrosoučástek a supermarketů, kde si neohroženě naplnila ruksak, a vloupala se do aut na parkovištích. Čijo namočila kostičku tofu do rybí omáčky a zuby pájky ho vytáhla. Ruce se jí třásly zimou. Přinést si i teplomet ji nenapadlo. Přestože si Čijo v obchodě s pánskými oděvy ukradla pláštěnku – průsvitnou tenkou věc s barevnými rybami, byla jí zima. Mrzla už několik dní. Nechvěla se jenom kvůli dešti a větru. Třas vycházel zevnitř. Nejvíc ji mrazilo z vyčerpání. Dvě noci už seděla pod železniční tratí a skoro nespala. Nechtělo se jí spát. Protože se spánkem přicházely sny. A byly to zlé sny. Oživovaly její babičku. Sobo. Stařenka s odstávajícími bílými vlasy a pršákem jí po smrti rodičů byla vším. Od chvíle, kdy Kjoko a Satoši zmizeli u Aconcaguy v Argentině a později je prohlásili za mrtvé, starala se 28
o malou Čijo babička. Sobo se vnučky ujala a vychovala ji jako vlastní dceru. Čijo život s babičkou zbožňovala. Život… Sobo v Čijiným snech žila. Když Čijo spala, nastal zase onen den: to strašlivé ráno, kdy ji policie zadržela před domem a ona spatřila sobo mrtvou. Spálenou k nepoznání. Černou. V sežehlé koupelně. Když se Čijo zdály sny, sobo se probouzela. Vylézala z ohňové koupele. Vylézala z vany, vystupovala z černého kráteru a na ohořelých nohou vrávorala na dlaždicích špinavých od popela. Otevírala pusu k bezhlesnému výkřiku a trhavými pohyby natahovala ruce po Čijo, jako by si chtěla vnučku přitáhnout na prsa. Ale ze sobiných rukou zbyly jen ohořelé kosti a z prsou popel. Čijo se vždycky probudila s křikem. Ne, nechtěla spát. Radši mrzla. Stejně jako jí chyběl dům na úpatí hory, věděla, že už se nikdy do míst svého domova nevrátí. Už nikdy nespatří bílý štěrk na příjezdové cestě, růžové třešně nebo svoji dílničku v kurníku. Bezpochyby byli na místě stále policisté a nepříjemný komisař Keniči se určitě nemohl dočkat, až ji přivede do dílny. Ale opravdový důvod, proč už se nikdy v životě nechce vrátit na kopec Takao, byl jiný: smutek. Čijo by nemohla přebývat v neobydlených místnostech, ve kterých si tolik let hrála se sobo, hádala se s ní a radovala. Unést tisíckrát známý pohled, vzít znovu do ruky tisíckrát známé předměty a vědět… … Sobo je mrtvá. Zemřela smrtí, kterou by Čijo nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli. Smrtí, za niž ji hledala tokijská policie. 29
Sobo shořela a jediné, co jí babička odkázala, byla stará zrezivělá helma. Po pravdě řečeno, byla to dost zvláštní helma. Sobo ji nazvala Hitomi. Oko. Čijo připomínala ocelovou helmu z druhé světové války, jenom s tím rozdílem, že měla zátylník a díky němu se zároveň podobala i helmě samurajů. Samurajové tuto ochranu, jež má zamezit ranám do týla, nazývají široko. Staletá helma se skládala z lamel, zatímco Hitomi ze železných kruhů, které částečně potahovala stará guma, která se už dnes nepoužívala. Pod ochranné kruhy přidělal někdo zdířky. Malé přípojky o velikosti špendlíkových laviček, které Čijo celou noc studovala. Lačně se cpala kostkami tofu a vůbec nevnímala jejich chuť. Měla příšerný hlad, a hlavně byla zvědavá na helmu, kterou si dnes plánovala podruhé nasadit na hlavu. Rybí omáčka jí stékala po pájce na ukradenou pláštěnku. Čijo si toho nevšímala, hřbetem ruky si otřela ústa a bradu. Odsunula papírovou krabičku stranou, přitáhla si počítač a plnou hrstí svorek krokodýlů jej připojila ke kabelům, jež našla v helmě. Říhla si a rozzlobila se, že si nepřinesla také plechovku koly. Z balíčku žvýkaček vyndala poslední, aniž by na něj pohlédla, a vložila si ji do pusy. Přitom soustředěně pracovala dál a ani na vteřinu nespustila oči ze svorek a analyzujícího programu. Poslední noc připravila testy s helmou a napsala malý program, který jí měl ukázat různé hodnoty. Žvýkačka s příchutí bylin ji zbavila kožené pachuti na patře, ale v ústech jí zůstalo sucho. Zmocnilo se jí rozrušení a udržovalo ji v napětí. Už víckrát zažila pocit naprostého soustředění, většinou v noci, když k sobině nelibosti vylezla z postele a šla 30
do dílny pracovat na robotech. Obvykle při práci poslouchala hlasitou hudbu. Dneska ji hudebně doprovázelo pouze dunění hromů. Zdůraznilo každý její malinký pohyb, který učinila pájkou, aby sdrátovala některé prýmky. Sice pořád ještě nevěděla, k čemu helma sloužila, ale vycházela z toho, že ji zkonstruovali v armádě. Zaprvé proto, že u ní ležela polní strava amerického námořnictva, a zadruhé proto, že ji viděla na fotce, na níž byla sobo s dalšími civilisty před válečnou lodí. Čijo se domnívala, že ví, k čemu je: Určitě slouží k zaměřování. Nepojmenovali ji tak náhodou, a když si ji poprvé nasadila na hlavu, ukázala jí svět ve zkreslených barvách. Po babiččině smrti ji Čijo zprovoznila lithium-iontovým akumulátorem a nasadila si ji na hlavu, ale výsledek byl neuvěřitelně bolestivý. Pořád ještě ji bolela hlava, protože se jí do pravého i levého spánku zabodly trny. Dostaly se jí hluboko pod kůži a zaklesly se jí do lebky. Poranily ji na hlavě tak silně a bolestivě, že s řevem přerušila kamenem přívod proudu. Slepě udeřila do kabelu akumulátoru a helmu v bolestech dostala z hlavy. Čijo nasadila pájku, připájila poslední spoj a sledovala, jak cín tvrdne. Naučeným hmatem zkontrolovala, zda se jí pájení povedlo, nebo jestli ho nezkazila rybí omáčka. Všechno bylo perfektní. Nadechla se. Vítr sílil a připadalo jí, že nefouká, ale nasává vzduch z akihabarských úzkých uliček a mrakodrapů. Skoro si až myslela, že bouřka nabírá dech, aby v příští chvíli přemohla toho molocha. Moloch, pomyslela si. Kdy sis na tohle slovo vzpomněla naposledy? 31
Přišlo jí, jako by už od té doby uplynuly týdny, a přitom to byly pouze tři dny. Na onoho zlého ducha musela myslet na policejní stanici v centru Tokia, z níž utekla. Moloch. Bůh, který svým ohněm pohlcuje lidi. Jako by její myšlenky na netvora chtěl podbarvit vlak, který při přejezdu v 19.05 celý most rozechvěl. Dny splynuly v jediný tunel z hodin. Z týdne se stal jeden jediný den, pomyslela si. Od chvíle, kdy jsem tě, sobo, spatřila ohořelou ve vaně, stalo se z hodiny pouhé šumění. Blesk zaburácel a zarachotil mezi mostními pilíři. Déšť okamžitě zesílil. Po pilířích stékaly proudy vody a přes ně se přehnaly spršky. Znovu otočila helmu a zkontrolovala svorky. I se žvýkačkou přetrvával pocit sucha v ústech. Bezděky si sáhla na spánky a nahmatala dva vpichy, které jí helma způsobila. Otřásla se jen při pomyšlení na to, že se do ní znovu zabodne. Tam nahoře na Takau s výhledem na Tokio jí přišlo, jako by se ji Hitomi pokusil vysát jako upír. Samozřejmě že jehly prozkoumala, ale zjistila jenom to, že nejsou duté. Nemohly ani nic vstřikovat, ani nic nasát, místo toho se daly rozložit na dráty tenké jako vlas. Nejspíš se jehly zavrtají do spánků a několika konci se zaklesnou pod kůži. Čijo si říhla. Agedaši tofu ji nezasytilo, a navíc ještě zesílil vítr. Klekla si, zvedla helmu z mokrých novin a připojila ji k lithium-iontovému akumulátoru. Pomalu odsunula stranou svazek kabelů, jimiž helmu připojila k počítači, a opatrně ji nadzvedla nad hlavu. Kvůli svorkám nesedělo polstrování rovně, ale i tak si helmu pohodlně natáhla přes krátké vlasy. Ještě jednou se nadechla. 32
21… 22… 23… Zapni ji, šeptal jí vnitřní hlas. Chceš přece vědět, co tvoje babička viděla ve vaně jako poslední! Hrom rozechvěl skla čerpací stanice. Čijo se leknutím otřásla a málem helmu upustila. Pitomá bouřka, pomyslela si a povšimla si, jak se cedule s cenami pohonných hmot kymácí ve větru. Tlačila déšť pod most jako jemný závoj. Dozvíš se, proč si ji nasadila, než šla do vany? 24… 25… 26… 27… Čijo se odhodlala. Pomalu se prsty dotkla široka a posunula kryt levého oka. Našla ošoupaný vypínač – 28… 29… 30… – a stiskla ho.
33
5. Uvnitř McArthurova hodinářství vládl nepříjemný chlad. Když Ian a Bpm vstoupili do někdejšího hodinářství a začali mezi regály plnými železného zboží hledat někoho z personálu, rozlétly se po obchodu mouchy. Z nepochopitelného důvodu se Ian neodvážil zavolat, ale protáhl se kolem Bpma a plížil se dál. V pomalovaných teniskách našlapoval co nejtišeji a mávl na kamaráda, aby ho následoval. Obchod zaplavilo tlumené bzučení a Ian si myslel, že ho vydávají staré chladicí boxy, které stály v řadě podél regálu s konzervami. Vrzaly tu tři větráky a rozhýbaly několik barevných provázků přivázaných k ochranné mřížce. Když Ian přešel kolem chladicích boxů, zaslechl hudbu, nejspíš to bylo rádio. Znělo tak potichu, že nepoznal písničku, kterou hráli. Ianův pohled padl na čistý strop z desek z pěnové hmoty. Většina čtverců byla rozbitá a visela z rámů s promáčknutými nebo provrtanými rohy pro umístění kabelů. Ze stropu visel nespočet jantarových mucholapek. Lepkavé pásky byly poseté hmyzími těly. Otočil se k Bpmovi, jenž si očividně také všiml nechutných detailů. Bpm si demonstrativně strčil prst do pusy. Ian prošel kolem papírové figuríny. Rybář v holinkách do pasu, chválící Baltské moře jako ráj rybářů, propagoval navijáky od Shimana. V očích měl zděšení a na čele něco namalova34
ného fixem. Nejspíš starou cenu, Ianovi ale na okamžik připomněla průstřel. S černou krví. Ian rukou odsunul svazek stanových šňůr a lezeckého materiálu a vstoupil do uličky se záplavou pomůcek na šroubování a hřebíků. „Cítíš to? Nebyl dobrý nápad vejít dovnitř,“ zašeptal Bpm. Ve vzduchu visel pach studeného cigaretového kouře, ale táhla se jím ještě nasládlá vůně. Ianův pes Zero jednou za garáží vyhrabal mrtvou myš. Zapáchala stejně. „Haló?“ zkusil to Ian potichu. „Je tu někdo?“ „Páchne to tu po mrtvolách, jestli to chceš vědět. A obchod vypadá jako jeden level v Ego-Shooterovi.“ „Na to jsi přece zvyklý.“ „Hele! Tátův krám je sice malý a přeplněný, ale ne zpustlý.“ To musel dát Ian kamarádovi za pravdu. Až na zásoby prázdných lahví, které Bpmův otec shromažďoval za kasou a v několika regálech, bylo v malířském obchodě vždycky čisto. Ian mys lel spíš Bpmův pokoj, jenž byl často cítit zkaženým vzduchem a propocenými nocemi u warcraftu. Nikoho neviděli, a tak postupovali ke skříním v zadní části budovy. Tady vládla ještě větší tma. Regály pohltily sluneční světlo a zežloutlé neonové trubky chyběly, nebo jenom poblikávaly. Konečně měl Ian pocit, že objevil pult. Za hromadou zaprášených akvárií bylo na dvou mrazicích pultech položené prkno. Skutečně stála na rohu starodávná zrezivělá pokladna a televizor, na jehož černobílé obrazovce běželo hudební video z MTV. Ian přistoupil blíž a objevil zvonek. Stiskl ho a čekal. Když se nic nepohnulo, zazvonil ještě jednou. 35
„Haló?“ „Nikdo tu není, Iane. Říkal jsem ti, že je to blbej nápad.“ Ian znovu zazvonil. Vtom za nimi někdo zavrčel: „Co?“ Leknutím se oba otřásli a zírali do zpustošené tváře. Neslyšně se za pultem objevil muž. Vyhublý podivín s třídenním strništěm, suchou napjatou kůží a špičatou bradou. Jediné, co na muži nevypadalo vyhuble, byly baculaté kotlety, které mu sahaly až ke koutkům. Na vytáhlé hlavě měl baseballovou čepici s nápisem: I’m boss, dude! Ianovi se čepice zdála stejně stará jako sám muž. Pot za desítky let zanechal na látce tmavé skvrny. „Dobrý den.“ Ian ustoupil o krok dozadu. Za normálních okolností se nestyděl, ale tato vyzáblá postava s koženým obličejem mu naháněla strach. „Chcete si něco koupit, nebo jenom očumovat?“ zeptal se muž hrubě. „Vy jste majitel?“ zkusil to Ian a zahlédl, že muž drží v pravé ruce otevřené balení hotových špaget. „A kdyby?“ Postavil na pult kouřící těstoviny a namotal si jich pár na použitou vidličku, kterou vytáhl z pokladny. Měl špínu za nehty a prsty tenké jako rybářské pruty. Na všech nosil prsteny, dokonce i na palci. Celkově Ianovi připadalo, že má muž na sobě až příliš zlata. Nejen zvětralá kůže se v neonovém světle zdála zlatohnědá, ale při kousání ukázal řadu křivých zlatých zubů. „No, jestli jste majitel, určitě byste nám mohl pomoct,“ řekl Ian. „Hledáme hodinářství. Jsme přece na Euclid Avenue 12?“ Muž si nabral ještě jedno sousto špaget a v tichosti si je prohlížel. Jeho zkoumavý pohled se skoro nedal vydržet. „A kdyby?“ zamlaskal nevrle. Ať to není můj děda, modlil se Ian. Ten chlap je strašný. 36
Protože měl tak úzkou hlavu a protože se mu kůže tmavě leskla, zdály se jeho oči neobyčejně velké. Bělmo jako by svítilo a pohledem ustavičně těkal mezi Ianem a Bpmem, aby pak zase rychle uhnul. Nejdřív si Ian myslel, že má majitel obchodu tik, pak ale poznal, že dědek nedokáže spustit pohled z brokovnice, kterou měl páskem připnutou pod pultem. Bpm si odkašlal a přisunul se k Ianovi. „Člověče,“ blekotal Bpm. „Je jasný, že máte neuvěřitelně moc práce, a můžete si být jistej tím, že jsme si všimli, že to není hodinářství. Jinak máte vzadu pěkný mucholapky. Dobrej design. Ale jestli jste majitel, mohl byste nám povědět něco o obchodu, kterej tady byl předtím.“ Ian dloubl do Bpma, aby přestal žvanit nesmysly. „Hledáme McArthura.“ „McArthura?“ Muž odsunul špagety na stranu. „McArthur. Hmmm…“ Hloubavě si podrbal kotlety. „Kterýho McArthura?“ Ian a Bpm se na sebe podívali. Co tím ten chlap myslel? Bpm se už nadechoval k odpovědi, když ho muž přerušil. „Staršího, nebo mladšího?“ Hlavou ukázal k televizi a až teď si Ian všiml, že za televizí vedou úzké dveře ještě do jedné místnosti. V úzkém průchodu visely řetězy z plastových perel. Mezi barevnými vlákny se objevil další muž – podstatně mladší než ten první, bylo mu tak dvacet, pětadvacet. Na rozdíl od svého otce byl dobře živený a i přes teplé počasí měl na sobě teplou dřevorubeckou košili a těžké boty. „Dobrý den,“ pozdravil ho Ian a obrátil se zpátky ke staršímu muži. „Takže jste McArthur? Pochopil jsem to správně? Měl jste tady hodinářství?“ 37
McArthur kývl. „Je to tak. Ale od tý doby, co existují mobily a všechny ty digitální nesmysly na jedno použití, už nikdo hodinky nechce. A vy taky ne. Takže co chcete od McArthura?“ Ian ucítil, jak se Bpm vedle něho křečovitě stáhl. Koutkem oka zahlédl, jak si kamarád napjatě prohlíží muže kráčejícího za nimi k pokladně. Ianovi to připadalo, jako by Bpm nabíral síly, aby okamžitě vyrazil. Ianovi se rozbušilo srdce. Netoužil po tom, vyprávět cizímu chlápkovi o Harveym Douglasovi, ale chtěl se dozvědět něco o svém dědovi. „Máme tu něco k vyzvednutí,“ spustil klidně. „Chci říct, že jsme to zdědili.“ „K vyzvednutí?“ McArthur se podíval tázavě na syna. MTV vrzala, větráky bzučely. „Máte lístek s číslem?“ Ian kývl. „45-23.“ „45-23?“ „Ano. 4-5-2-3.“ Ian zdůraznil každou číslici a snažil se v McArthurově tváři najít stopy nějaké pohnutky. Starý muž zíral na špagety, dvakrát třikrát mezi zlatými zuby zamlaskal a povzdechl si. „4-5-2-3?“ zeptal se ještě jednou, aniž by na ně pohlédl. „Ty hodinky jsou už hodně staré a lístek leží u mé mámy, ale –“ Než Ian nebo Bpm stačili zareagovat, vytáhl McArthur brokovnici a namířil jí Ianovi na prsa. „Vezmi je do sklepa,“ poručil synovi a odpudivě se usmál. „McArthurovo hodinářství,“ řekl a dvěma prsty Ianovi předvedl, že si zapamatuje každou jeho pohnutku.
38
6. Bzučení kondenzátorů a elektrických součástek zesílilo. Křižovatka se pod sklem na pravém oku rozplynula. Čerpací stanice se světelnými reklamami změnila barvu. Obrysy střechy a čerpacích stojanů se roztekly a slily se všechny dohromady. Když Čijo otočila hlavou, ze světel se staly šmouhy. Zírala na ukradenou LCD obrazovku a doufala, že ji voda nezničí. Už po ní stékal déšť. Analyzátor chrlil čísla. Sice přes optiku helmy viděla všechno rozmazaně, ale poznala, že se zaznamenávají křivky a že se software pokouší analyzovat hardware helmy. Čijo věděla, co nastane pak. Široko se roztáhl a jemným tlakem jí ovinul krk. Stejně jako už na Takau se cítila v bezpečí. Zvláštním způsobem silná. Další krok doprovodil zvuk, jako by se o sebe třely nože. Čijo skousla rty. Vyjely jehličky a zabodly se jí do spánků. Monitor okamžitě zaplavila data. Křivky digitálního záznamu ihned vyskočily a Čijo měla pocit, že slyší, jak sepnuly větráky na základní desce. S povzdechem se opřela o sloup a snažila se překonat bolest. Ucítila kov v hlavě. Když se konce rozvětvily a opřely se jí o kosti, pocítila bodavou bolest. Málem si helmu instinktivně stáhla z hlavy. Nutkání strhnout ji z hlavy bylo obrovské. Se skousnu39
tými zuby a vytřeštěnýma očima hleděla na křižovatku a snažila se klidně dýchat. Prosila, aby program zaznamenal dostatek údajů, aby konečně zjistila, k čemu ta helma sloužila a co sobo v malé koupelně spálilo. Ani nedokončila myšlenku a už zpozorovala příčinu. Nebyla si jistá, co vlastně viděla – ale po pár úderech srdce věděla, že sobo musela Hitomim vidět přesně toto. Na křižovatce se z deště kouřilo. Čijo se zdálo, že vidí jemnou vodní páru, mlhu, kterou bouřka okamžitě rozežene. Jak může…? Ať už to bylo cokoliv, pomalu se to zvedalo. „Kruci,“ uniklo jí. Něco tam bylo. Něco se valilo ze země. Něco vyrůstalo z křižovatky. Šokovaně zírala na množství kapek, které se vypařovaly uprostřed letu. Nedalo se to příliš poznat, ale přes optiku helmy měla dojem, že vidí obrysy. Plály červeně a oranžově a kapky se vypařovaly na té… té průhledné mihotající se kůži. Ze silnice vyrůstala plápolající postava. Vyrůstala přímo z betonu. Postava, sice průhledná, ale z ohně. Obklopovala ji pára a kůže se jí leskla. Teď už bytost přerostla střechu čerpací stanice. Z plazící se věci vyrostly ruce a Čijo pocítila její žár. Moloch. Čijo nespouštěla oči z netvora a vklouzla za betonový sloup. Připadalo jí, že narůstá jako ve zpomaleném filmu. Tráva, pomyslela si, tráva začíná vadnout. Zelená a zmoklá tráva seschla během několika vteřin. Kaluže se vypařovaly a stébla doutnala. V místech, jichž se ten… ten duch, tenhle bůh dotkl, se objevovala spáleniště. Kvůli bouřce se křižovatka skoro celá vylidnila, po chodníku 40
k nádraží spěchal s nákupními taškami a velkým deštníkem pouze jeden páreček. Čijo, jejíž bolest se už dávno vyrovnala údivu nad nezvyklou podívanou, zpozorovala, že si i ti chodci museli něčeho všimnout. Žena se zastavila u kanálu a ukázala na ulici, z níž se zvedá pára. Chvíli si udiveně prohlíželi onu scénu, ale pak pobaveně pospíchali dál. Ducha si nevšimli, považovali to celé za hříčku přírody. „Šinjirarenai! To nemůže… To nemůže být pravda…“ Čijo vyplivla žvýkačku a hlavou se opřela o šíji. Helma nedovolovala rychlý pohyb, zato však mohla přihlížet proměnám netvora. Nadále se rozrůstal a už nepřerůstal pouze ceduli s cenami, ale i železniční most. Z mihotajícího se ducha vystupovala nová ramena, vyrůstala jakoby z ničeho. Chapadla. Čijo nemohla nemyslet na chobotnici. Srdce jí bušilo až v krku. Najednou se jedno chapadlo dotklo informační cedule čerpací stanice. Byl to jen letmý dotek a Čijo se zdálo, že duch rameno okamžitě stáhl. Ale pouhá vteřina stačila na to, aby se plast roztavil. Žár se zakousl do displejů a ty za hlasitého třesknutí a jiskření explodovaly. Kde se rameno dotklo konstrukce cedule, tam se roztavila. Cedule o velikosti domu přepadla s vrzáním na stranu a mířila na čerpací stojan. Čijo se instinktivně přikrčila k betonovému sloupu. Výbuch čerpací stanice vypustí ohňovou kouli, která – Za doprovodu blesku se cedule zřítila na příjezdovou cestu a jen o vlásek se vyhnula čerpacímu stojanu. Nic se nestalo. Nic nevybuchlo. Až teď jí došlo, čeho je ta bytost schopna. Nejen že jí ten 41
moloch spálil babičku, ale byl schopen zapálit celou ulici jenom tím, že zasáhne domy. Čijo se strachy stáhlo hrdlo. Sobo si nasadila helmu a… a Moloch se jí zrovna zjevil v koupelně a pohltil ji. Jeho oheň ji pohltil. Najednou pocítila bezbřehou zlost. Nejradši by se na to zvíře vrhla a – byla bezmocná. Okamžitě jí bylo jasné, že nemůže dělat nic. Byla odsouzena k pouhému přihlížení a tato skutečnost rozdmýchávala oheň jejího hněvu ještě silněji. Náhle se k ní Moloch přiblížil. Přes Hitomiho optiku byla ohňová bytost rozmazaná, ale jednoznačně se pohybovala. Už nerostla, ale vypadalo to, že sklouzla do vozovky a mířila na ni. Zděšeně si všimla, že za sebou táhne stopu rozteklého asfaltu. Ví, že ji vidím, proběhlo Čijo hlavou. Jenom se mi to zdá. To… ta helma! Musí to být ta helma, kdo se mi to všechno snaží namluvit. Tahle bytost neexistuje, nesnaží se mi vysát mozek, ale naplňuje ho nezvyklými obrazy. Je jako droga. To je ono, pomyslela si. Hitomi je droga, z níž se stal hardware. Rozšiřuje moje vědomí. Klame moje smysly a tohle všechno mi pouze nalhává. Chtěla si strhnout helmu z hlavy, ale jehly se jí zaryly hluboko pod kůži. Bez váhání vytáhla z boku datový kabel. Čijo si sáhla pod levé ucho a chtěla helmu vypnout, nakonec se ale rozhodla jinak. Co když to všechno není jenom fantazie? Tu bytost vidí, jedině když si nasadí helmu. Jedině s Hitomim se jí může vyhnout a ví, kde se skrývá. VÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP… 42
Vzduch zaplavilo bzučení a dralo se přes bubnující déšť. Nevycházelo z helmy, bylo pronikavější, nebezpečné. Čijo popadla batoh a odplížila se dál. Panicky se rozhlížela kolem sebe. Za ní, mezi dalšími dvěma betonovými sloupy, končila hlína vysokým plotem. Za plotem, na druhé straně železničního mostu, se napojovala rychlostní komunikace. Jestli se jí podaří dostat za plot, bude muset stopnout auto a – Domnívala se, že bytost rychle vyrazí, aby ji dostala, ale místo toho jí před očima vyrostlo ze vzduchu další rameno. Přímo před kartony na ni vystřelilo. Nevyrostlo ze země, ale vyrazilo rovnou z ničeho. Jeho pouhá přítomnost zapálila krabice. Okamžitě z nich vytáhla batoh ve tvaru chobotnice a uskočila za betonový sloup. Čijina nakradená zásoba instantních polévek, elektronických součástek a oblečení už hořela. Cítila oheň, i za betonovým sloupem na ni doléhal žár. Přestože jí horký vzduch a strach stáhly hrdlo, musela ještě jednou vykouknout. Prostě ten výjev musela vidět. Věc šlehající plameny se proměnila, z ramena se stalo nové tělo. Silueta. Průhledný, rozostřený stín. Na těle mu blýskaly malinké exploze. Hitomi jí je zřetelně ukázal. Padesát metrů za ním se pořád ještě rozrůstala ona neforemná věc, přeměnil se duch v postavu. Lidskou postavu. Čijo vykřikla hrůzou, protože musela přihlížet tomu, jak silueta získala hlavu, ruce a nohy. Sice nedokázala říci, je-li to muž, nebo žena, ale tato ohňová bytost měla jednoznačně lidskou postavu. Duch zvedl ruku a… „Co chceš?“ Věc na ni mávla. Skutečně měla pocit, že jí pokynula rukou, aby přistoupila blíž. „Co chceš?“ zašeptala znovu. „Jsi někdo mrtvý?“ 43
Ukradená LCD obrazovka začala tát, plast se rozlomil, pak povolila i skleněná tabule a vybuchla. Rána vytrhla strnulou Čijo. I duch se zachvěl. Minimálně si Čijo myslela, že reagoval na výbuch, protože se naráz zase přeměnil, znovu vyletěl jako dlouhá ruka do výšky a na Čijo. Vzduchem otřásla další rána hromu. „Čikušou kuso!“ vyhrkla Čijo nadávku a vyskočila na nohy. Bez dlouhého přemýšlení se zapotácela a vyběhla. Ruksak ve tvaru chobotnice tiskla k hrudi a běžela, jak nejrychleji dovedla. Pořád ještě slyšela bzučení. VÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP. Natahoval se a zase smršťoval, a když se ohlédla za sebe, se zděšením zjistila, že se duch rozplynul, že veliký Moloch zmizel a vydal se za ní. Ruce mu vystřelovaly ze vzduchu, sklouzly ze sloupů a sjížděly po mostě. Ucítila svoje vlasy, které se v žáru začaly tavit. Kolem Čijo se roztavil vzduch. V naději, že zlého ducha setřese, začala kličkovat. Prokličkovala pod mostem, přeskočila převržený nákupní vozík, smekla sebou doleva, pak uhnula doprava. Jestli už někdy v životě něco dělala, pak právě toto. Kličkovala. Na útěky byla přebornice. Veliký Moloch řádil, rozpínal chapadla. S deštěm se smíchal prach. Most začal padat. Když duchova ruka prorazila most, beton obrovským žárem popraskal. Čijo skákala, běžela, utíkala jako o život. Ocelové spoje se žárem odlomily, se syčením přistály v doutnající trávě. Kolem Čijo se prohnala pára. Ještě pár metrů, až doběhnu k plotu, bude všechno v pořádku. Neotáčet se. Hlavně se neotáčet. 44
Kromě plotu Čijo nic neviděla. Plot byl cílem. Plot byl záchranou. Jako by Moloch byl jen policejní auto, které mohlo zastavit jedině silné pletivo. Soustředila se na zátaras a běžela ještě rychleji. Hlavně nepřemýšlet. Běžela. Mezitím úplně zapomněla, že má pořád ještě na hlavě helmu. Za ní praskal beton. Jeden sloup se odlomil. Párou prolétly nýty, křoví se sykotem vzplálo. Čijo běžela. Neotočí se. Nezastaví se. Uteče. Tak jako utekla vždycky. Z myšlenek ji vytrhlo příšerné skřípání a vrhlo ji zpátky do skutečnosti. K plotu zbývalo dvacet metrů, ale skřípání bylo nesnesitelné. Bylo hlasitější než Čijino stereo a měla pocit, že přichází ze všech stran. Běž! Nezacpávej si uši, proběhlo jí hlavou. Nemáš čas! Běž! Skřípění zesílilo. Bolelo ji z toho v uších a zdálo se jí, jako by stovky duší řvaly jako o život. Ale nebyl to křik. Bylo to skřípění záchranné brzdy. Vlaku na lince Keihin–Tohoku. V 06.07 z Omiji. Čijo v běhu otočila hlavu a nevěřila tomu, co viděla: Sloup, pod nímž měla tábor, se zřítil. Černý od sazí, beton změkl a sloup se svou vahou propadl. Zlomil se jako stéblo trávy. Sotva dopadl, povolil další pilíř, pak třetí… S nimi klesla i trať. Most se ohnul, jízdní dráha se potopila jako děravý člun a velké díly její konstrukce klesly do hlubin. Když se most naklonil, Čijo spatřila prázdná, popraskaná nástupiště. Pak zahlédla vlak. Z brzd létaly jiskry. Byl hodně rozjetý a řítil se přímo na od45
padlý kus. Most první tři vagony vymrštil. Skřípění utichlo, zato slyšela náraz stovek tun oceli a umělé hmoty. Panebože, problesklo jí hlavou, když spatřila, jak první vagon vjel do křižovatky a jak strašlivou silou najel do čerpací stanice. Narazil do čerpacích stojanů a roztříštil se na kusy. Čijo pořád ještě svírala batoh a mířila k plotu. Vykřikla a vrhla se na pletivo. Molocha už nepozorovala. V plamenech a prachu ho Hitomiho optikou neviděla. Rozplynul se? Zmizel, jakmile dokonal dílo zkázy – Ránu ozářil záblesk a po vjezdu z čerpací stanice vyletěla ohňová koule. A vteřinu nato už čerpací stanice neexistovala. Ve zlomku vteřiny se zřítila. Rána. Přehodila chobotnici. Vytáhnout se nahoru. Přelézt. O drát si pořezala ruce, vykřikla bolestí a v tu chvíli ji srazil výbuch a strhl ji na druhou stranu. Čijo slétla do bahna a převrátila se. Tlaková vlna ji vrhla na zem. Slyšela hlasy, klaksony aut, někde prolétl vrtulník. Ve vzduchu viselo praskání betonu. Klekla si, zalapala po dechu a lezla dál. Namáhavě se postavila na nohy a bolestivě odkulhala pár kroků. Musí Molochovi uprchnout, uniknout z jeho ohňové pasti. Ji ten neřád nedostane. Ji si do žhavé tlamy nenacpe, jako to udělal sobo. Tisíci plameny pohltil sobinu duši, ale ji Moloch nikdy… Čijo už nemohla přemýšlet. Konečně jí došlo, že je po všem. Kvílení utichlo, bytost zmizela. V hlavě jí zůstaly jenom samé výbuchy. Z kouře ji pálily oči. Slyšela řev. Když zvedla hlavu, stála před stovkami aut, která zastavila na rychlostní komunikaci. Ženy v domácnosti, úředníci z kanceláří, taxikáři – všichni vy46
stoupili a nevěřícně hleděli přes ni. Nedošlo jí, pomyslela si, jestli lidé Molocha také zpozorovali. Pochopila, jakmile se rozhlédla. Most se propadl o dobrých sto metrů. V mlze betonového prachu spatřila čerpací stanici v plamenech. Příměstský vlak ležel částečně na čerpací stanici, částečně na mostě, převržený jako dětský vláček. Ve změti lidí, prachu a kouře se potáceli náměsíční cestující. Tolik bolesti, tolik ztrát. Chtěla jít pomáhat, ale podlomila se jí kolena. Z autorádia se linul vyděšený hlas reportérky koktající něco o zásahu bleskem a vykolejeném vlasu v Akihabaře. Čijo se opřela o blatník prvního auta. Pomalu po něm sjela zády a sedla si na silnici. Déšť ji bodal do tváří. To mi nikdo neuvěří, pomyslela si. To mi nikdy nikdo na světě neuvěří. Ta bytost… Spálila všechny lidi, pohltila je. Čijo vzlykala. Ta bytost si vzala sobo. Čijo plakala. Ty, Molochu, jsi spálil sobo. To si odpykáš. Čijo křičela. Čijo křičela.
47
7. „Nepij to.“ „Proč? Proč ne?“ „Protože to může být otrávené.“ Bpm mu chtěl vyrvat hrnek z ruky, ale Ian uhnul. „Otrávené?“ Ian nedůvěřivě pohlédl na hrnek. Obyčejný papírový kelímek z řetězce rychlého občerstvení, nic víc, nic míň. Protože Bpm odmítal přestat řvát jako na lesy a nadávat, přinesl jim přihlouplý McArthur mladší do cely láhev vody a dva kelímky. „Proč by nás měli otrávit?“ „Netuším. Naproti tomu: Proč by nám měli vyhrožovat a zavírat nás?“ „Dobrá otázka.“ „Právě.“ Vězení, do kterého Iana s Bpmem vehnali brokovnicí, bylo menší než garáž. Holá žárovka na stropě sklepa slabě svítila a vrhala stíny na zaprášené papírové krabice s pavučinami, které tam McArthur se synem nashromáždili. Přestože se Bpm bránil, odebrali mu milovaný mobil a Ianovi vojenský batoh, staré hodinky a peněženku s Peterovou kreditkou. Bpm rozčilením nakopl krabici s DVD přehrávačem. „Co po nás chtějí? Do jakého průšvihu jsme se to dostali? Co?“ Bpm si chtěl nadzvednout brýle, ale ukázalo se, že žádné nemá. Ztratil je, když ho pobodali. 48
„Nemám tušení.“ „Netuším – netuším,“ povzdechl si Bpm a natáhl se pro krabici s přehrávačem. „Musíme se odsud dostat, Iane. Nelíbí se mi to.“ „Myslíš, že ten lístek v hodinkách byla past?“ Bpm pokrčil rameny. „Proč by ne? Celé je to zběsilé. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby kovboj se svým divným parťákem patřili s těmihle dvěma do jednoho pytle.“ Místo dalšího klení a nadávání vytáhl Bpm přehrávač z krabice a mrštil jím o obložení vězení. Už hodinu se pokoušel rozkopnout laťky, ale jeho útoky zůstávaly i nadále neúčinné. Mlátil přehrávačem tak dlouho, dokud se nerozpadl a dokud si kvůli bolesti v ráně nemusel sednout. S námahou si lehl na kartony od aivy. Iana by nepřekvapilo, kdyby zboží bylo kradené. „Co s námi udělají?“ zeptal se Ian. „A neříkej zase: Nemám tušení.“ „Pro někoho kovboj pracovat musí. Nejspíš čekají na šéfa. Ale já… si nemyslím, že by ten lístek byla past. Pomalu začínáš trpět stihomamem.“ „Máš ten pocit?“ Naoko hloubavě svraštil Bpm čelo a pohlédl k žárovce. Tvářil se, že přemýšlí, a mnul si bradu. „Uvidíme, jo. Hele, možná máš pravdu! Stihomam. Jasně. Přijde mi, že je to poměrně normální: Bezzubý obchodník s přitroublým synem mě namířenou brokovnicí naženou do sklepa a zamknou mě ve smradlavé sklepní kóji. Ti dva neřeknou jediné slovo, naopak zmizí a nechají mě tu vyhladovět jako dobytek před porážkou. To celé po slabých pěti hodinách od přistání na cizím kontinentě, kdy se můj nejlepší kámoš zeptal v drogerii na hodinky, kte49
ré patřily dědovi, který je už skoro půl století nezvěstný.“ Bpm si povzdechl. „Nezapomeňme na bodnutí nožem. Ne, ne… Máš pravdu, Iane. Jsem trochu blázen. Klidně se napij.“ Po této přednášce se Ian přece jen na chvíli cítil zklamaný. „Na nový svět,“ odvětil s úsměvem a pořádně se napil. K Bpmovu údivu vodu okamžitě vyplivl. „Co je?“ vyskočil Bpm. „Měl jsem pravdu? Proboha…“ „Hnusné. Stála celou dobu na sluníčku.“ „Člověče,“ Bpm dal Ianovi pohlavek. „To už je podruhé, pane Boroughsi, co jste mě k smrti vyděsil.“ „Potěšení je na mé straně,“ uklonil se Ian. Lichotilo mu, že se o něho kamarád bojí. Zrovna když chtěl Bpm vypustit nějakou hlášku, stíny se roztančily. Někdo vstoupil do sklepa a vrazil do žárovky. Bpm vyskočil k laťkám. „Hele, vy šílení burani! Potřebuju na záchod!“ Opětovně začal třást laťkami, ale sám už nevěděl, co křičí. Vykřikoval citáty z jakýchsi rockových písní a Ian se pokoušel zahlédnout ve štěrbině otce se synem. V hektickém tanci žárovky rozeznával pouhé obrysy. Mezi regály a neuspořádaně složenými krabicemi se k nim blížily stíny. Nepotěšilo ho, když zjistil, že stíny jsou tentokrát tři. McArthura a jeho syna poznal podle brokovnice a postavy, ale třetí postava byla na člověka příliš vyhublá a dlouhá. Ian přitiskl obličej k prknům a zamžoural do bledého světla. Při každém zhoupnutí lampy se na štíhlém stínu roztančily kruhy a propletené spirály. Nepohybovaly se tam ruce se zářícím povrchem? Jen to ne, proběhlo Ianovi hlavou. Je to jeden z těch duchů. 50
Najednou se mu všechno vrátilo. Sklep v otčímově domě. Ten večer, kdy zhaslo světlo a on se Zerem sešel po zaprášených schodech do sklepa. Ten večer, kdy přímo z podlahy ve sklepě vyrostla světelná bytost. Ten příšerný duch, který na něj zaútočil. Duch zabil Zera. Duch mu zabil psa, jímž projel. Ian s hrůzou upřel pohled na třpyt a záblesky. Na obrysy, ručičky, chapadla, která na něj vystřelovala ze tmy. „Co se děje?“ I Bpm se pokusil zahlédnout něco mezi prkny. „Nevidíš zase jednoho z nich?“ „Umřeme,“ zašeptal Ian bez hlesu. „Musíme odsud.“ Bpm bez váhání popadl kamaráda. Navzdory bodné ráně odtáhl Iana dozadu ke krabicím. Ze zoufalství vylezli na krabice a zoufale hledali cestu ven. Možná by se dalo ze stropu vylomit prkno a – Visací zámek na západce se odemkl, zachrastil řetěz. Pak se otevřely dveře. Ian zatajil dech. Dovnitř vstoupil McArthur s namířenou brokovnicí. Následovaný duchem. Až za chvíli Ianovi došlo, že neslyšel kvílení ani necítil duchův žár. Je-li onen zářící obrys duch, tak – Ke svému překvapení hleděl do tváře kostnatému tmavému muži, který si jej prohlížel pronikavýma očima. Neznámý se nehýbal a mlčel. Bodavým pohledem přejel Iana a nakonec pohrdavě protáhl obličej. „Lehnout.“ Namířil McArthur na Bpma. „Pěkně opatrně to polož. Nic nerozbij, slyšíš!“ Bpm chtěl hodit krabicí, už ji měl nad hlavou, ale zarazil se. 51
Tázavě pohlédl na Iana, jenž byl na malý okamžik potěšen, protože Bpm by očividně poslechl jedině jeho. Pokynul Bpmovi, aby krabici položil. Stín, který stál s McArthurem mladším v houpajícím se světle, byl značně potetovaný. Ian, jenž díky komiksům manga pročetl velké množství knih o vzorech, symbolech a rituálních obrazcích, poznal v tetováních čarodějnické znamení. Vzpomněl si na několik kruhových labyrintů, jež byly namalovány do písku na Haiti, aby chránily před zlými duchy. Místo vlasů zdobila propletené znaky oholená lebka. Splývající kruhy a linky, které se mu jako labyrint táhly po tvářích až ke krku, zmizely pod pečlivě vyžehlenou košilí. Linky mu zdobily i paže. Muž měl na tetováních přilepené zářící kamínky. Ian se na ně podíval důkladněji. Ne, řekl si. Ten muž je má… přišité. Skutečně měl neznámý muž kamínky přišité k tělu drátem a nití, a proto mu kresby zářily. „Co od nás chcete?“ otázal se Ian. Muž se otočil a ještě jednou prozkoumal Iana zvídavým pohledem. Přitom mu cukalo úzké obočí. Na vyzáblých ramenou, která se sotva vešla do košile, mu seděla lebka trojúhelníkového profilu. Navzdory tomu měl Ian dojem, že spatřil svaly. Minimálně z něho neměl pocit, že stojí před vytáhlým sleděm. Vyhublá postava Ianovi připomínala spíš kudlanku. Kudlanku sedící hodiny bez hnutí na větvi, která se užuž chystá obrovskou silou vyrazit vpřed. Navzdory hubeným rukám a extrémně vytáhlému tělu Ian ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že muž bude mít pořádnou ránu. „Dva kluci?“ zasyčel. 52
McArthur kývl. Najednou se černoch naklonil k McArthurovi a Ian spatřil podpažní pouzdro i s pistolí. „Postarám se o ně.“ „Hoďte to na sebe.“ V mihotavém světle se objevil McArthurův syn a ode dveří hodil po Ianovi zaprášený balíček. „Cože?“ postavil se Bpm vedle Iana. McArthur sevřel zbraň oběma rukama. Ian si všiml, jak si ji přitáhl blíž k tělu, aby lépe zabránil případnému útoku. „Dej si to na hlavu.“ „Ale to jsou pytle od brambor,“ prohlásil Bpm. Místo odpovědi ho cizinec odstrčil loktem tak silně, že Bpm klesl na zem. Ian mu okamžitě pomohl vstát. „Zrůdo!“ vyhrkl. „Přestaňte. Hledáme Harveyho Boroughse.“ Cukání obočí ustalo. Bez jakýchkoliv emocí pohlédl muž na Iana a nepatrně zakroutil hlavou. Nemá ani tušení, pomyslel si Ian. Pak ho McArthurův syn popadl a natlačil ho na prkna. Když mu muž přetahoval pytel přes hlavu, pokoušel se bránit, ale v zádech ucítil hlaveň brokovnice. Ian nemohl nic dělat. Kvůli zaprášeným starým pytlům se rozkašlal – rezignoval. Další, co ucítil, byla úzká páska, kterou mu omotali kolem r ukou. „Benjamine,“ zašeptal úzkostlivě do tmy. „Jsem tady.“ Kamarád byl pár kroků od něho. Už ho vyvedli ze sklepa. Někdo položil Ianovi ruku zezadu kolem krku a brutálně do něho vrazil. Ianovi se suchem slepila ústa, takže nemohl pořádně dýchat. Hrubá látka ho škrábala na tvářích a měl pocit, že mu ve vlasech pobíhají tisíce malých pavouků. 53
„Co chcete dělat?“ slyšel volat Bpma. Ian spadl na dřevěné schodiště. Trvalo to věčnost, než ho převedli přes obchod za Bpmem a nakonec ho nacpali do auta. Domníval se, že je dostali ven nějakou místností za pultem, ale odpřisáhnout by to nemohl. Ucítil polstrování autosedačky a natáhl si nohy. Slyšel, jak se zavřely dveře, pak burácení motoru. „Bpme?“ zašeptal tiše a zkusit se dostat z pout. Čím víc jimi kroutil, tím víc ho bolely ruce. „Jsem tady. Co to má všechno znamenat?“ Kamarád seděl na zadním sedadle vedle něho. „Nemám tušení.“ Tehdy v hangáru před branami Southendu byl jeho strach jako pád. Rychlé zřícení do bezedné propasti. Ale tady, za parné noci v Montauku, byl jeho strach jako pavouk. Místo toho, aby ho pálil v žaludku a rozbušilo se mu srdce, místo aby ho stáhl do nekonečného víru, Iana ochromil. Cítil se, jako by visel v lepkavé síti a jako by se do něho zabodávaly stovky očí. „Kam nás vezou?“ Ian neodpověděl. Co na to mohl říci? Musel myslet na Zacharyho s Tanem. Ti dva je přepadli v Ipswichi a podařilo se jim utéci jenom proto, že Ian Zacharyho přejel. Jestlipak ten vrah ještě žije? Určitě k nim neznámý muž patří také. S těmi dvěma zabijáky nebylo radno si zahrávat. Pobodali Bpma a Ian spatřil v Zacharyho očích chladnou rozvahu. Kdyby je našel, tak je zabije, tím si byl jistý. V černých očích neznámého muže objevil Ian totéž. Železnou vůli. Tento muž by rovněž nezaváhal. Ani na vteřinu.
54
8. San Telmo, městská část Buenos Aires, Argentina Zachary rozmrzele přihlížel tomu, jak jeho parťák Tan vyplivl z okna ukradeného chevroletu silverano ančovičku a ta se zachytila o kaktusy, jež lemovaly plot usedlosti. „Proč si kupuješ ančovičkovou pizzu, když ančovičky nejíš?“ zavrčel rozhněvaně, čímž mu dal jednoznačně najevo, že se ho neptá, ale že ho napomíná. Zachary nesnášel, když se jeho mladší kolega Tan Björnsdotter choval dětinsky. Od chvíle, kdy chlapce ztratili v Cambridgi, lépe řečeno od chvíle, kdy je Ian se svým kamarádem setřásli, Tan se mu ještě víc odcizil. Zachary vnímal, že si jeho mladší kolega hledání chlapců vykládá jako osobní misi. Koneckonců nejsou Ian a jeho kamarád o moc starší než Tan. Zachary si nebyl jistý, jestli mu má tuto vášeň trpět, protože ačkoliv na něho Ian najel, necítil vůči chlapcům žádnou zášť. Najít je a s nimi i pacienta číslo 5 zůstávalo pouhou zakázkou. Sice dobře placenou, ale jen zakázkou. Pro city není na lovu místo. To mu říkával už táta, když na víkend vyrazili ze Sacramenta do El Dorado Hills. Vydali se na číhanou a stříleli srny a bažanty. Otec ho to naučil. Žádné city. Naučil ho to pomocí 55
opasku, když Zak selhal, protože byl nedočkavý – nebo přecitlivělý. El Dorado Hills. Jak rád by tam teď byl! S plechovkou studeného piva, svou novou zbraní a fantastickým zaměřovačem, který si koupil před pár týdny. Cokoliv bylo lepší než trčet v Argentině. Zavrtěl hlavou a vyklonil se ze staženého okénka pick-upu, zamžoural do slunce, a aby mohl mluvit do mikrofonu, téměř si vykroutil hlavu. „Čeká na nás. Věřte mi,“ ujišťoval nahlas, aby překřičel hluk rušné silnice, a pohlédl na zadní sedačku s kovovou bedýnkou. Vypadala jako malá vojenská bedna z druhé světové války. Než tři speciální zámky vyskočily, prali se s nimi dlouho. S údivem zjistili, že se jedná o starý lékařský chladicí box. Zacharyho neustále zneklidňovaly dva symboly nalepené ze stran.
Protáhli bedýnku přes půl světa – z Kanady do Anglie a z Anglie do Argentiny, protože se Zachary obával pustit ji z dohledu a jednoduše ji poslat poštou. „Jak zněla vaše jména?“ ozval se z mikrofonu znuděný hlas. „Zatraceně. Ty moc dobře víš,“ ulevil si Zachary potichu, aby 56
pak přehnaně slušně odpověděl: „Zachary Whyte a Tan Björnsdot ter. Bezpečnostní servis.“ Přes ozdobnou bránu zašilhal do kamery, zazubil se a zasalutoval tak rázně, jak to jen přes napůl stažené okénko pick-upu bylo možné. Chvíli se nedělo nic. Pak do země zajely čtyři železobetonové sloupy brány z kujného železa a uvolnily jim cestu. Pomalu se otevřela i brána a Zachary spatřil zámek. Usedlost jako z minulého století, nicméně udržovaná. Pozůstatek z lepších časů. Pozůstatek za 100 milionů. K impozantnímu střednímu křídlu s mramorovým schodištěm střeženým dvěma obrovskými sochami vedla mozaika větší než běžecký ovál. Vchod a skvostná boční křídla usedlosti se stovkou oken a ozdobnými pilíři vypadala, jako by je přivezli přímo z Francie. Už před rokem při první návštěvě zde Zachary stál a ohromeně si ji prohlížel. Odrazovala ho nejen rozloha usedlosti, ale i to, jak nezvyklá byla. Očekával moderní vilu z oceli a skla, ale na zámeček s oprýskanou barevnou fasádou ani nepomyslel. Do této části Argentiny se hodil jako šroubovák do šlehačkového dortu. Zámeček, jedno zda dovezený, nebo postavený před stovkami let, obklopovaly rušné silnice. Když se postavil zády k městské části v centru San Telma, spatřil třídu 9. července. Dvacetiproudou silnici, která platila za nejširší na světě. Po obou stranách pozemku se táhly dva silniční přivaděče, jeden přijížděl od moře, druhý z vnitrozemí, a lemovaly parky a bludiště z křovin. Třída se svými rameny svázala sídlu dech jako oprátka na krku nádherné divy. 57
„Děkuju,“ zavolal Zachary úmyslně nahlas do reproduktoru. Pak naklonil hlavu blíž k volantu, aby se lépe dostal k vytrženým kabelům zapalování. U nových modelů aut měl vždycky nahnáno, aby nedopatřením nezkratoval airbag. Airbag by mu pak nadzvukovou rychlostí explodoval do obličeje. Ve zlomku vteřiny by mu mohl zlomit vaz. Zatracený moderní krám. Když zastavil před branou, neměl vypínat motor. Zachary spojil zapalování. Airbag zůstal na svém místě. Pomalu projel branou a pick-upem dojel k palmám poblíž mramorových schodů. Vedly přes široké skleněné dveře do zámku. Skoro by očekával, že ze zámku vyběhne páže a v bílých rukavičkách jim otevře dveře auta. Otočila se k nim pouze jedna z bezpečnostních kamer. „Mluvení nech na mně, jasný?“ Zachary vystoupil. Vyvalil se na něj parný vzduch, jako by mu někdo kolem pasu omotal mokrý ručník. Zpropadená Argentina, pomyslel si. Strašné vedro, strašné parno a strašné množství bodavého hmyzu. Buenos Aires. Název má znamenat Svatá Maria dobrého větru. Dobrý vítr? Do háje, Zachary mezi domy hlavního města nezaznamenal jediný závan větru. Proč zrovna Jižní Amerika? Ze zadního sedadla sebral kovovou bedýnku a ohlédl se po Tanovi, jenž si pouze vyndal z krabice další kousek mdlé pizzy, zakousl se do něj a neobratně otevřel přihrádku v palubní desce. Vyndal revolver. „Pro jistotu,“ vyhrkl Tan a zavřel dveře spolujezdce. „Ty mluvíš. Já tě doprovázím.“ Ležérně si zastrčil pistoli za pásek kalhot. Zachary si chlapce s nelibostí vyslechl a chtěl ho vyzvat, aby 58
mu pistoli dal, ale místo toho pouze přikývl. Žaludek mu zaplavil nepříjemný pocit. Ne proto, že měl Tan zbraň, ale proto, že měl pro šéfa samé špatné zprávy. Kromě kovové bedýnky s několika rezavými vzorky toho mnoho neměli. To nejdůležitější jim uniklo. To nejdůležitější byl chlapec jménem Ian Boroughs. A tento chlapec byl pryč. „Máš s sebou to číslo?“ utřel si Zachary pot z čela. Tan po něm hodil útržek z plánu Londýna, na nějž si propiskou poznamenal šestnáctimístné číslo. Šestnáct číslic. To byla jejich jediná stopa k Ianu Boroughsovi. Minimálně v to Zachary doufal, protože neměl moc nad sledováním stop k celosvětové síti. Tan si s mlaskáním nacpal do pusy ještě jedno sousto. „Mám ji rád.“ „Co?“ „Ančovičkovou pizzu. Akorát nemám rád ančovičky.“ „Ty jsi vážně vtipálek, Tane. Doopravdy.“ Tan se usmál tak mrazivě, že se Zachary zarazil. Tan toho příliš nenamluvil, ale jeho úsměv v Zacharym vzbudil pocit, že má mladík v plánu zaměstnavatele zastřelit. Mlčky natáhl ruku k Tanovi, kterému chvíli trvalo, než gesto pochopil. Ale přesto Zacharymu revolver nepodal a neodpustil si protočit panenky a říci: „Hele, neměj strach, Zaku, já nikoho neodprásknu.“ Zachary kývl. Jasně. To říkal vždycky, a přece se pak nějaký mrtvý našel. Chválabohu, že s Ianovu matkou a otčímem pouze nešetrně 59
zacházel a nemučil je bitím. Zavřel je ve staré továrně na kraji města. Než odjeli na letiště Heathrow, donesl jim Zachary několik kanystrů s vodou. Ty jim na pár dní vystačí. Ale nejspíš se oba do té doby stejně osvobodí. Ne. Neměl tohoto hubeňoura rád. Zachary potřásl hlavou a obrátil se k mramorovému schodišti. Slunce se zrcadlilo v zámeckých okénkách a oslepovalo je. Pohledem zavadil o dvě sochy lemující schody. Prohlíželi si ho dva třímetroví andělé poznamenaní vedrem a zplodinami z třídy 9. července. Sluneční světlo se v palmách tříštilo a stíny andělů působily obzvlášť nebezpečně. Se složenými křídly a s ostrým mečem připraveným k útoku drželi stráž u vchodu do zámku. Tvářili se výhrůžně, ale Zachary nedokázal říci, zda to byl záměr sochaře, nebo stín blízké palmy, který jim propůjčoval nenávistný pohled. Ať tak, nebo tak – přeběhl mu mráz po zádech. Když Zachary stoupal po schodech, cítil jejich pronikavé pohledy.
60
9. Už po několika minutách Ian nedokázal říci, jedou-li směrem k cípu ostrova, nebo k pevnině. Velmi rád četl manga, v nichž si oběť únosu vždy pamatovala každičký detail. Byli zavření v kufru a na základě každé nerovnosti a každého kanálu dokázali vyšetřovatelům popsat, kam jeli. Pamatovali si zvláštnosti cesty – železniční přejezdy, cinkající chladírenské vozy, továrny a dilatační spáry na mostech. Ve skutečnosti to probíhalo jinak. Ve skutečnosti byl svět černý a tichý. Hlavou se mu honily zmatené myšlenky. Na cestu neměli ani pomyšlení. Již po sedmé zatáčce Ian nedokázal říci, kolikrát zabočili doleva a kolikrát doprava a jak dlouhé byly úseky mezi tím. Jediné, čeho si všiml, byla skutečnost, že seděli v drahé limuzíně, protože vůbec nebyl slyšet motor. Pronikalo k nim pouze slabé šustění asfaltu, které mu vzdáleně připomínalo příboj Severního moře. Navzdory pytli na hlavě měl Ian zavřené oči. Přinejmenším věděl, že je tu Bpm. Než ho vytáhli ze zadní sedačky, domníval se, že pod koly slyší štěrk, a připadalo mu, že jedou po klikaté cestičce. Pak se vůz lehce zhoupl a najel na něco, co znělo měkce a hebounce jako koberec. Cizinec odtáhl Iana pár metrů od auta, zatlačil ho k zemi – 61
a z koberce se vyklubala pláž. Ian mezi prsty ucítil drobné střípky mušlí a zrníčka písku. Nejprve vkleče na kolenou uslyšel opravdové šumění moře. Příboj nebyl daleko. Ian vyrostl v přístavním městě a znal moře, odhadoval vzdálenost k vodě na deset patnáct metrů. Cítil sůl, již přinášel lehký větřík. Sňali mu pytel z hlavy. Mžoural do studeného světla měsíce v úplňku a rozhlížel se kolem sebe. Přímo vedle něho klečel Bpm. Oba klečeli v písku, a jak se Ian domníval, přímo za nimi se na pláž valily vlny. Na příkrém útesu opodál se tyčil k noční obloze maják. Světlo, které v pravidelných odstupech ozařovalo písek a moře, osvěcovalo na vodě hejno racků. Spící ptáci se pohupovali jako bílé tečky v třpytivém prázdnu. Ian v měsíčním světle a záři majáků objevil torzo dřevěného mola pokryté mušlemi. V nedostižné dálce se na klidném moři ozářeném měsícem pohupovaly dvě plachetnice. Ian se rozhlédl kolem, ale na pláži nespatřil jediného člověka. Žádné turisty, surfaře a zamilované párečky. Několik kroků od něho odolávaly nepatrnému přílivu dva polorozpadlé hrady z písku. Pláž se ztrácela v měsíci, který těžce visel nad zátokou. Tímto směrem bylo pobřeží skalnatější a duny se podobaly útesu s majákem. Několik popletených cvrčků se ozývalo tmou, moře bylo cítit pískem a vytrvalý větřík pohyboval trávou na dunách. Jinak bylo ticho. Strašidelné ticho. „Všechno v pořádku?“ „Všechno v pohodě. Co ty?“ „Dobrý.“ „Je ti něco?“ Bpm se marně pokoušel vysvobodit z pout. Na rozdíl od Iana mu McArthurovi svázali ruce na břiše. „Akorát mě tlačí pouta. Jinak nic.“ 62
„Co zamýšlejí?“ Bpm se ohlédl po cizinci. Ian to učinil po něm, ale nikoho neobjevil. To je jednoduše odvezl na pláž, vysypal do písku jako shnilé ovoce a odjel? Ian zíral do tmy a nedaleko v dunách a křoví objevil zaparkovanou limuzínu. Vedly k ní jejich stopy. „Nevidím toho grázla.“ „Měl naše batohy. Myslím, že je odhodil tamhle v dunách.“ Ian se pokoušel rozeznat něco vedle vozu v hromadách písku, ale byla příliš tma. Nevěděl, co je horší: vědět, že je cizinec vedle, nebo netušit, kde číhá? Srdce mu bušilo. Mají se dát na útěk? Běžet do moře a… Ne, se spoutanýma rukama by se utopili. Nesmysl. Opakovaně stočil pohled k dunám. Ve svitu měsíce rozeznával keře a stromy, které se táhly podél úzkého příjezdu vlevo i vpravo v šířce třiceti čtyřiceti metrů. Za dunami se nejspíš rozkládal lesík. Kdyby to… „Jestli se dostaneme k těm stromům,“ prohlásil, „tak se můžeme schovat v lese nebo –“ „Nebo mu vběhneme přímo do náručí.“ „Nebo tak. Ano.“ „To je jedno. Na tři… Jedna…“ Ian cítil tep v uších. Krev mu vřela v žilách. Soustředil se na svůj dech. Vyskočit, vyběhnout. Neohlížet se… Možná je toto jediné dobrodružství, které kdy zažijeme, Iane. Před očima se mu zjevilo malé parkoviště. Upláchli Zacharymu a odpočívali u stánku s občerstvením. V dešti. Kdesi v Londýně. Možná je toto naše jediné dobrodružství. 63
V uších mu znělo Bpmovo žadonění, aby nepřestávali hledat Ianova dědu. Je to naše léto… Ian upřel pohled na stromy, napjal svaly. Kam zmizel ten strašlivý chlápek s jejich věcmi? Proč je tu nechává samotné? „Dva…“ Třicet metrů. To se dá zvládnout. Je to naše léto. Brzy se naše cesty rozdělí. To byla Bpmova slova. A měl pravdu. Toto je jejich léto. Je to jejich dobrodružství. To je naše šance, nedovol nám ji promarnit. Ian se onehdy zadíval do mokrého štěrku a dělal si starosti o Bpma, kterého na tuto cestu přibral. Měl strach, že výlet povede na místa, která by nikdy nechtěl vidět, že by ho mohl dovést k cíli, jehož nikdy nechtěl dosáhnout. Pak štěrk zčervenal. Déšť na kamenech spojil jejich krev. Ian a Bpm uzavřeli pokrevní bratrství jako malé děti a přísahali si, že tajemství odhalí jedině společně. Sami. Pouze oni dva. Přátelé. Pokrevní bratři. Ian se zhluboka nadechl. „Tři!“ Vyskočil a chtěl vyběhnout, ale zadržela ho čísi ruka a stáhla zpátky. Ian vykřikl. Zahlédl Bpma, jenž stejně jako on nevy běhl, ale ležel obličejem v písku – sténal a vzlykal s elegantní pánskou botou v týle. Cizinec. Vyhublý černoch tlačil Bpma k zemi a Iana pevně svíral 64
za rameno. Objevil se jakoby odnikud, jako by – podobný démonu – vyvstal z písku. „Co od nás chcete?“ vykřikl Ian. „Pusťte nás! Pomoc!“ K Ianovu pravému uchu se pomalu přiblížily cizincovy rty a Ian ucítil mužův dech, voněl jemným parfémem. „Nehýbejte se,“ zasyčel cizinec jistě, ale klidně. „Přestaň řvát. Klid. Zůstanete, kde jste. Ještě nejsme hotovi.“ Ian se mu chtěl vytrhnout, ale nepodařilo se mu to. „Odkud vy dva znáte heslo?“ Nemělo smysl se bránit. Muž ho pevně přitáhl k sobě. „Heslo, jaké –?“ pokusil se Ian optat, ale měl příliš sucho v puse. „Kód.“ Až po chvíli Ian pochopil, že muž má na mysli číslo, které Bpm řekl majiteli obchodu. Číslo, které našli na lístečku v hodinkách. Duše v plamenech. „Nezajímá nás, co provádíte s majitelem obchodu, nechte nás jít. Je to nedorozumění.“ „Naposled: Odkud znáte heslo?“ „Myslíte ty hodinky?“ „Od koho je máte?“ Bílé měsíční světlo ozářilo cizincovy ozdobné kamínky. „Jste příliš mladí.“ „Na co?“ Nyní se Ian přece jen ohlédl. Obrátil hlavu k muži, jenž od něho nebyl ani na délku paže, a zhrozil se. Ve svitu měsíce mužovy oči zářily. Stejně jako v noci září vlhký led. Chladně a falešně. „Řekni mu to,“ zaslechl supět Bpma. „Řekni mu to.“ Ian mlčel. Myslel si, že je hodinky dovedou k Harveymu Douglasovi, ale ne spoutané na pláž opuštěnou bohem. Nebyl 65
si zkrátka jistý, je-li moudré vyprávět cizinci o dědovi. Jistě patří ke kovboji Zacharymu a jeho ničemnému partnerovi Tanovi. A kdyby mu prozradil, že heslo našli ve zvláštních hodinkách… Dost hrozná byla už sama skutečnost, že mu hodinky vzali. Tmavé ledové oči pozorovaly Iana, vysávaly z něho veškerou vůli. Ian vnímal, jak se muž pokouší číst jeho myšlenky. Cizincův pohled byl natolik pronikavý, že byl Ian nucen odvrátit pohled. Zadíval se na moře. Měsíc v úplňku stál nad dunami. Studeným světlem ozařoval vlny. Pronikalo k němu jemné šplouchání vody, byla cítit rybinou. Soustředil se na šumění v uších a tušil, co nastane. Jejich dobrodružství bude brzy ukončeno. Vyklubalo se z něj něco jiného, než předpokládali. Něco nebezpečného, co nekontrolovaně a zle cenilo zuby a co je svazovalo. Stejně jako to učinili duchové jeho otci. Upřímně řečeno, pomyslel si Ian, vězíme v té obludě až po krk a zmítáme se jí v tlamě. Obluda se do nás zakousla ve chvíli, kdy se Zachary objevil v otcově vile a kdy mě chtěl strhnout z motorky. Ano, tušil, co přijde: Cizinec vytáhl zbraň. Koutkem oka Ian poznal moderní poloautomat s tlumičem. Cizincovy štíhlé prsty sepjaly rukojeť. Ukazováček nahmatal spoušť. „Neprovokuj mě, chlapče. Poslal vás on?“ „Ne, do háje!“ vykřikl Bpm. „Krucinál! Už mu řekni, co se stalo!“ Ale co mu měl říci? „Kdo? … Kdo je on?“ vyzvídal Ian a utržil ránu pistolí. S bolestivým vzdycháním se schoulil a třel si hlavu v písku. Omá66
meně se znovu narovnal a spatřil, jak se Bpm plný strachu marně snaží obrátit na záda. Hleděl na Iana nechápavě a vteřinu nato už Ian věděl proč. Cizinec přitlačil Ianovi pistoli ke spánku. Tlumič studil. „Řekni mu to, Iane!“ Bpm začal natahovat. „Tys nás do toho namočil, Iane. Ty jsi nás sem zavedl, pitomče. Chceš umřít?“ „On s tím nemá nic společného,“ spustil Ian. „Nechte ho jít.“ „Odkud je to heslo?“ zopakoval muž a z ničeho nic namířil zbraň na Bpma. „Do háje,“ zařval, „všechno je to jeho vina! … My… My hledáme jeho dědu. Hledáme H. D. Boroughse. Schoval se… Mys lím, my si myslíme, že se schoval. Ian je jeho vnuk. Jeho vnuk, pane! Hledá svého dědu.“ „Dědu,“ zasmál se cizinec hořce. „Kdo vám to má věřit?“ „Řekni mu to,“ zaječel Bpm. „Řeknu mu to, ukaž mu fotky. Ty s těmi znaky. Řekni mu, co víme o tom pokusu.“ „Pokusu?“ Ian mlčel. Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky. Takže tady má všechno skončit. Na opačné straně Atlantiku. Na písečné pláži za nádherného úplňku. „Ano, ano. Pokusy. Se silou. Tou… tou… Do háje.“ Ve zmatku Bpm zapomněl, co jim prozradil jejich informátor. Pomatený chlápek, jenž pracoval jako noční hlídač na americké základně vzdušných sil, na níž kdysi sloužil Ianův otec. „Tou… tou gravitací!“ vyrazil ze sebe. „Drž hubu!“ vyjekl Ian na kamaráda. „Drž hubu, Benjamine.“ Síla jeho vlastních slov ho zaskočila. „Ty magore. Chceš, aby nás odprásknul? Ty za to můžeš. Ty a tvoje šílený představy. Tys nás sem dostal.“ 67
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
