Mráz. také v tištěné verzi. Objednat můžete na James Hayman Mráz e-kniha Copyright Fragment, 2013

Mráz také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz

James Hayman Mráz – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

MRÁZ

MRÁZ

JAMES HAYMAN

Věnováno Kate a Benovi za jejich láskyplnou a trvalou podporu

KAPITOLA 1

Portland, Maine Pátek 23. prosince Kdyby budova číslo deset na Monument Square stála mezi mrakodra­ py v New Yorku nebo třeba i v Bostonu, nikdo by si jí ani nevšiml. V Portlandu však byla jedním z typických rysů, které tvořily siluetu města. Jejích dvanáct pater z červenohnědé žuly s černými okny zasa­ zenými mezi vertikálními sloupy se arogantně tyčilo nad východní stranou náměstí, jako by dávalo malému městu najevo svou důleži­ tost. Velká bílá písmena na  vrcholu budovy oznamovala každému, kdo si dal tu práci, aby se tam podíval, že zde sídlí ústředí firmy Pal­ mer Milliken, největší a nejprestižnější právnické kanceláře ve městě. Podle partnerů firmy byla dokonce nejlepší právnickou kanceláří v celé Nové Anglii, včetně Bostonu, jak tvrdili. Kanceláře sto devade­ sáti dvou právníků firmy a odpovídajícího počtu pomocného perso­ nálu zabíraly všech dvanáct pater budovy kromě dvou. V 19:42, v pátek před vánočním víkendem, stála u okna své skrom­ né kanceláře v  sedmém patře mladá žena a  pozorovala ruch dole na náměstí. Elaine Elizabeth Goffová, které přátelé říkali Lainie, pa­ třila k  výše postaveným společníkům firmy. Právě dokončila práci na  přezkoumávání navrhované fúze dvou malých bank v  Maine. Všechny dokumenty několikrát důkladně prostudovala, udělala pár změn a před hodinou odeslala svá doporučení. Teď si mohla užít zim­ 7

ní dovolenou a  na  dva týdny odjet pryč z  vlezlé portlandské zimy do malého, elegantního lázeňského místa Bacuba na Arubě. Zbývaly vyřídit už jen dvě věci: expresní dopis, který musí odejít ještě dnes večer, a telefonický hovor, který čekala už před dvanácti minutami. To, že se ještě neuskutečnil, ji znervózňovalo. Teď, šest let po absolvování právnické fakulty Cornellovy univer­ zity, nebylo Lainii ještě ani třicet, i když si v poslední době často při­ pomínala, že tak tomu už nebude dlouho. Ale přestože se blížila obá­ vaná třicítka, byla hrdá na to, že ona, Lainie Goffová, stipendistka z Rocklandu v Maine, se měla stát nejmladší partnerkou v sedmapa­ desátileté historii firmy Palmer Milliken. Ještě to nebylo úplně jisté, ale ta možnost byla tak blízko, že ji už cítila téměř na dosah. Doufala, že tolik očekávanou zprávu o svém povýšení dostane právě dnes večer v telefonickém hovoru, na který čekala. Jen kdyby ten zatracený tele­ fon už zazvonil. Život už si začala zařizovat s vyhlídkou na to, že se stane partnerkou firmy. Začala utrácet peníze, které ještě ani neměla. Boty značky Jimmy Choo za 500 $, v nichž bylo utrpení chodit. Ele­ gantní kabriolet BMW 325i za 40.000 $, který čekal dole v garáži. Ne jasně červený, který původně chtěla, ale platinový s bronzovou meta­ lízou, protože jí připadal pro právničku vhodnější. A teď ještě drahá dovolená na Arubě. Všechny ty peníze utracené v naději na daleko větší odměnu, která čeká hned za rohem. Ne, že by Lainie byla tak výjimečnou právničkou. Její intelektuál­ ní a právnické schopnosti byly sice značné, ale ne vyšší než schopnos­ ti půl tuctu dalších právníků, kteří by se našli mezi smečkou ctižádo­ stivých společníků firmy. Ale v zápase o nejvyšší metu měla Lainie klíčovou výhodu, kterou neměl nikdo z jejích dychtivých konkuren­ tů. Byla nejen schopná právnička, ale byla také mimořádně krásná žena s tmavými vlasy po ramena, štíhlou atletickou postavou, proni­ kavýma modrýma očima, na  které většina lidí, ale zejména mužů, nedokázala zapomenout. A spala se svým šéfem. Lainie se podívala na elektrické hodiny na vrcholu Time &Tempe­ rature Building. Sedm čtyřicet šest. Čtyři minuty od  doby, kdy se dívala naposled. Teplota minus deset stupňů. Během poslední hodiny se citelně ochladilo. Nezdálo se, že by mráz, který sužoval město po­ slední čtyři týdny, chtěl polevit. Bylo načase odjet někam za sluncem. 8

Bylo načase začít oslavovat. Jen kdyby Hank už zvedl ten svůj zadek a ozval se. Henry C. „Hank“ Ogden, ředitel lukrativní Divize fúzí a akvizicí u Palmera Millikena. Její mentor, šéf a milenec. Elegantní, bohatý, padesát tři let starý a velmi bezpečně ženatý. Hank jí řekl, že bude volat v sedm třicet. Nevěděla, proč se opoz­ dil, ale nelíbilo se jí to. Schůze výboru pro jmenování partnerů měla skončit už před více než hodinou. Dlouhými nehty bubnovala na okenní parapet. Hank se možná zdržel na nějaké další schůzi. Za­ volá, jakmile se uvolní. Snad. To byla ta příznivější eventualita. Nej­ lepší ze tří možností. Druhá možnost byla, že ji nechává čekat jen tak pro zábavu. Aby ji potrápil v její nejistotě. Hank si rád takhle dokazo­ val svou moc. Byl to jeho způsob, jak jí dát na vědomí, kdo je tu pá­ nem. Bylo to hloupé a  zbytečné, jako když malý kluk pošťuchuje klackem křečka v kleci. Řekla si, že s touhle taktikou si dokáže pora­ dit. Je odolnější, než si Hank myslí. Třetí možnost, katastrofický scé­ nář, se kterým by si zcela jistě poradit nedokázala, byl ten, že navzdo­ ry Hankovu vlivu a slibované podpoře se partneři ve své nekonečné moudrosti rozhodli, že jí partnerství nenabídnou. Pokud je tohle dů­ vod, proč Hank netelefonuje, znamená to, že se bojí její reakce. Ne­ měl rád scény, ať už na veřejnosti nebo v soukromí, a věděl, že k něja­ ké scéně nutně dojde. Zhluboka se nadechla. Dá mu ještě deset minut. Pak mu zavolá. Snažila se zaplašit myšlenky na výsledek schůze výboru pro jmeno­ vání partnerů a rozhodla se místo toho myslet na dovolenou, která ji čeká. To bylo daleko příjemnější. Dva týdny hýčkání na slunci. Dva týdny, kdy mohla buď oslavovat svůj triumf, nebo zachraňovat svou hrdost. Masáže. Kosmetika. Bahenní koupele. Polehávání na  pláži, sama s  hromadou brakových paperbacků. No, upřímně řečeno, ne tak úplně sama. Někdo, s kým si něco užije, se tam určitě najde. Ně­ kdo, kdo nemá nic společného s Maine či s firmou Palmer Milliken. Třeba se naskytne nějaký Evropan, na kterém si bude moct procvičit svou francouzštinu. Vybavila si motiv z „Lady Marmalade“ v podání Patti LaBelle. Voulez-vous coucher avec moi ce soir? Voulez-vou coucher avec moi? 9

V případě, že to dopadne dobře, věděla, že Hank bude chtít „revi­ zi činnosti“. Patrně ji bude chtít v  každém případě. Paní Goffová, mohla byste se zastavit řekněme v pět třicet? Musíme udělat revizi činnosti. Děkuji vám mnohokrát. Na shledanou. Žádná velká událost, jen taková rychlovka na červené kožené pohovce v jeho kanceláři. To byla vlastně i celá ta takzvaná aférka. To, anebo občasná „polední přestáv­ ka“ v jejím bytě, případně sem tam nějaká služební cesta s přenocová­ ním v zastrčeném hotelu. Lainie chtěla víc. Chtěla opravdový vztah. Když to bude s Hankem, dobře. Když ne, taky dobře. Jsou tu i jiní, kteří jsou pro ni zajímaví. Zvlášť jeden, s nímž se i teď občas setkává. Ať je to jak chce, nevěděla jistě, jak dlouho to s Hankem ještě vydrží. Celé to začalo před rokem při služební cestě do East Millinocketu na audit hospodaření v souvislosti s prodejem papírny. Tehdy to vypa­ dalo jako záležitost na jednu noc po několika vypitých skleničkách, ale už dávno se z toho stal pravidelný zvyk. Věděla, že pro něj to je naprosto nezávazné. Pro ni to bylo složitější. Brát vztah s  Hankem jako prostředek k dosažení určitého cíle bylo v pořádku. Vždycky ji přitahovali starší muži ve významném postavení, a když měli dostatek času, dovedl Hank být obratným a pozorným milencem. Byl inteli­ gentní, šarmantní, přitažlivý. Věděla, že se mu líbí. Pohrávala si s my­ šlenkou, jaké by to bylo, kdyby ho nějakým způsobem dokázala získat pro sebe. To by byla bomba! Lainie Goffová coby druhá paní Henry Ogdenová. Elaine Elizabeth Goffová Ogdenová. Stát se jeho manžel­ kou by pro ni byla výhra. Tu roli by dokázala hrát naprosto perfektně a ohromně by si ji užívala. Lainie v  hloubi duše věděla, že se to nikdy nestane. Pro Hanka rozvod nepřicházel v úvahu. Měl za manželku, v dobrém i zlém, do­ kud je smrt nerozdělí, nehezkou, tlustou, nesmírně bohatou Barbaru Milliken Ogdenovou, jedinou vnučku Edwarda A. Millikena, jedno­ ho ze zakladatelů firmy. Jakmile bude mít partnerství jisté, bude čas myslet na to, jak vztah ukončit, aniž by to uškodilo její kariéře. Myš­ lenka, že bude volná a bude se moct věnovat novým dobrodružstvím, ji lákala. Lainie pozorovala dění pod oknem. Hromady špinavého sněhu byly odklizeny na okraj Monument Square a náměstí bylo plné lidí. Malé skupinky lidí, dvojice či čtveřice, spěchaly do obchodů a restau­ 10

rací podél pěší zóny na jižním konci náměstí a zase z nich vycházely. Byl poslední pátek před Vánocemi, a tak bylo všude otevřeno až poz­ dě do večera. Uprostřed náměstí vedle památníku stál jasně osvětlený, skoro dvacetimetrový modrý smrk. Vysoký, krásně ozdobený strom. Ale pozor, nebyl to vánoční strom. Dneska už se vánočnímu stromu nesmělo říkat vánoční strom. Jak jednoho reportéra upozornila mluv­ čí městské rady, v Portlandu jej nazývají svátečním stromem. „Chceme být denominačně neutrální,“ řekla. „Nechceme nikoho urážet.“ Lai­ nie si odfrkla. Tuhle úřední stupiditu z duše nenáviděla. U stromu skupina zpěváků v napodobeninách viktoriánského ob­ lečení zpívala koledy. Kolem nich se shromáždilo několik desítek lidí, kteří zpívali s nimi nebo jen poslouchali. Většinou byli zachumlaní, aby se ochránili proti mrazu, a z výšky, odkud se na ně Lainie dívala, vypadali jako malí, kulatí michellinovští panáčci a panenky. Někteří drželi za ruce navlečené do palčáků ještě menší michellinovské dětič­ ky. Dole, nedaleko vchodu do knihkupectví Longfellow Books, zpo­ zorovala Kylea, prodavače hot dogů, který se v bílé zástěře pevně ová­ zané kolem tlustého vlněného svetru činil kolem svého prodejního vozíku. Na šedovlasé hlavě měl koženou leteckou přilbu s klapkami na uši. Vypadalo to, že gyros, hot dogy a italské klobásy, které griloval na dřevěném uhlí, jdou dobře na odbyt. Lainie se usmála. Kyle byl její kamarád. Vždycky se zeptal, jak se jí daří, a kdy že z ní už udělají partnerku, a s mrknutím a úsměvem ji zval na  vyjížďku lodí. Hodně o  své lodi, osm a  půl metrů dlouhé jachtě Chris Craft, mluvil. Musel by prodat sakra velkou spoustu hot dogů, aby si něco takového mohl dovolit. Ale na druhou stranu, Lai­ nie jakožto jeho zákaznice dobře věděla, že prodává i výnosnější zboží než rychlé občerstvení. Potřebujete trochu štěstí? Potřebujete trochu radosti? Jděte za prodavačem hot dogů. Ať to bylo jakkoliv, jeho flirtování ji bavilo a líbil se jí jeho lehký irský šarm. Někdy, když u něho něco kupovala, si všimla, že se na ni dívá až příliš vyzývavě. Jindy se zase díval jinam. Někdy se nedíval vůbec. Jednou nebo dvakrát jí s tím svým ironickým úsměvem řekl, že by jí mohl nechat něco zadarmo. Bože, to byl ale nápad. Lainie a prodavač hot dogů. Ani za nic na svě­ tě by něco takového nemohla připustit. Ani teď, ani nikdy jindy. Nic­ méně, nevypadal špatně. 11

Nevěděla přesně, jak je Kyle starý, ale odhadovala, že mu je něco kolem padesáti. Tenhle věk ji bavil. Stejně starý jako Hank. Stejně starý jako její profesor smluvního práva na Cornellově univerzitě, kte­ rý jí dal zkoušku za A, když to potřebovala, aby se dostala do Law Review. Asi stejně starý, jak si spočítala, jako je dneska její otčím. Lainie na Albrighta v poslední době často myslela, přestože ho už léta neviděla. V  myšlenkách se vracela do  doby, kdy ještě bydleli ve starém domě v Rockportu. Asi rok nebo dva předtím, než se jeho kariéra začala slibně rozvíjet. Dva roky předtím, než se rozvedl s její matkou a odstěhoval se. Bez jeho peněz si matka už nemohla dovolit udržovat starý dům. Prodala ho, za část peněz koupila malý, obyčejný domek v Rocklandu, a zbytek peněz investovala. Lainie jako by před sebou viděla obličej toho hajzla. Pohledný, brilantní Wallace Stevens Albright. Právník, kterému rodiče dali jména podle básníka, a přesto nikdy nepoznala člověka, který by měl v  sobě méně poezie. Nikdy nikomu nedovolil, aby mu říkal Walt nebo Wally nebo jakkoliv jinak. Vždycky to byl Wallace. Nebo pan Albright. Bylo jí sedm let, když si vzal její matku a obě dvě se přestěhovaly k němu. Chtěl, aby mu říka­ la táto. Nikdy mu tak neřekla, i když věděla, že se proto na ni zlobí. Nebyl to její otec. Chtěl dokonce, aby si změnila jméno z  Goffové na Albrightovou. Naštěstí to matka nedovolila a prosadila svou. Jinak by Lainie ještě teď nosila jméno toho hajzla. Wallace Stevens Albright trval na disciplíně a byl nesmlouvavý pe­ dant. Ostatně, jak říkal, vysoký standard požadoval i sám od sebe. Lainie se při té vzpomínce trpce usmála. To jistě. Vysoký standard. Jako když jí stáhl kalhotky a nařezal jí na holý zadek za každý sebemenší přestupek. Tomu hajzlovi to dělalo dobře. A jaké přitom předváděl počestné divadlo. Nikdy se jí nepovedlo, aby s ní byl spokojený, nebo aby ji pochválil, ať se snažila sebevíc – a navzdory tomu že ho nenáviděla, opravdu se o to sna­ žila. Pamatovala si, jak jednou v deváté třídě dostala 95 bodů z testu z al­ gebry. Byl to test, ze kterého polovina třídy propadla, mezi nimi dokonce i hodně chytré děti. Když mu o tom hrdě řekla, vysmíval se jí. Neříkej, opravdu? Devadesát pět? A co těch zbývajících pět bodů? Ten večer šla spát s přesvědčením, že selhala. Už zase. K čertu s ním. Bylo jí patnáct, když začalo skutečné peklo. Bylo to ten den, kdy se hrál fotbalový zápas v Belfastu. Lainie zavřela oči a celou situaci měla 12

znovu před očima, bezprostředně a realisticky. Byl to její druhý rok na střední škole v Camdenu. Na střední školu v Rocklandu přestou­ pila až později, po matčině rozvodu. Bylo to odpoledne ke konci října, jeden z těch chladných, deštivých podzimních dnů, které jsou v Maine předzvěstí zimy. Na zápas museli jet do Belfastu a celý den skoro bez přestání pršelo. Hřiště bylo jako moře bahna. Všechny hráčky neu­ stále klouzaly a padaly, a když zápas skončil, byly celé pokryté usycha­ jícím hnědým blátem. Lainie dala dva góly a málem dala třetí, ale míč se od levé brankové tyče odrazil zpátky do hřiště. Věděla, že kdyby o tom řekla Wallaceovi, zaměřil by se právě na ten gól, který nedala. Možná, že kdybys trochu víc trénovala, bylo by se ti to podařilo, Lainie. Musíš se stále zdokonalovat. Musíš se stále snažit být lepší. Jo. Zrovna jako ty, drahý tatínku. Máma Annie Jespersonové jí a  ještě jedné kamarádce, Maddie Mitchellové, po zápase nabídla, že je sveze domů. Bylo to o moc po­ hodlnější než jet týmovým autobusem, a ušetřilo je to nutnosti vy­ stoupit u školy a odtud se nějak dopravit domů. „Nastupte si,“ řekla paní Jespersonová dívkám a  přehodila přes zadní sedadla plachtu. „Jen dávejte pozor, abyste čalounění neumaza­ ly blátem. To auto je úplně nové a chceme, aby tak ještě nějaký čas vydrželo.“ „Neumažeme,“ slíbily a šouply Dudleyho, Anniina zlatého retrí­ vra, přes opěradla sedadel dozadu do kufru, aby si mohly nastoupit. Dívky se celou cestu domů chechtaly, dělaly na sebe strašidelné obli­ čeje a pomazávaly si navzájem vlasy blátem, a přitom bránily Dudley­ mu v jeho dychtivých snahách zúčastnit se zábavy. Paní Jespersonová nejdřív vysadila Lainii na Mabern Street v Rockportu před jejich vel­ kým bílým koloniálním domem s verandou kolem dokola a černými okenicemi. To byl dům, kde bydleli, dokud ještě měli peníze. Byla už skoro tma. V domě se nesvítilo. To znamenalo, že matka i Wallace byli ještě v práci, matka ve svém obchodě se starožitnostmi v Camdenu, Albright ve své advokátní kanceláři, která začínala pro­ sperovat. Zůstával v kanceláři skoro každý den až pozdě do večera. Nikdy ničeho nedosáhneš, Lainie, nikdy nebudeš nic znamenat, když nebudeš ochotna věnovat tomu všechen svůj čas. Našla klíč v místě pod zadními schody, kde vždycky visel, a odemkla si. U dveří si zula boty, 13

svlékla se, a zablácený dres hodila na podlahu v prádelně. Nahá přešla ztemnělou halou a dál po schodech nahoru ke koupelně. Když byla asi v půlce chodby, otevřely se dveře ložnice její matky a otčíma, a vyšel z nich Albright. Lainie zalapala po dechu. Oběma pažemi se snažila zakrýt ňadra a rozkrok. Nikdy ji neviděl nahou, ani když byla malá, a ona najednou nevěděla, kam utéct. Albright tam jenom stál a díval se na ni s udiveným výrazem v obličeji. Blokoval jí cestu do koupelny i cestu do jejího pokoje. Obrátila se a chtěla utíkat zpátky dolů po schodech – ale kam by mohla utéct úplně nahá? Oto­ čila se zpátky a viděla, jak se jeho výraz změnil, místo údivu v něm bylo něco úplně jiného. Slyšela, jak se mu zrychlil dech. Věděla, že to způsobila ona. Ne nějakému klukovi z  druháku, ale jemu, Wallaci Stevensi Albrightovi. Tomu perfekcionistovi. Muži, který vždycky usiloval o vysoký standard. Poprvé od doby, co vstoupil do jejich ži­ vota, měla Lainie pocit moci. Bylo to úžasné, omamné. Trvalo to necelou sekundu. V okamžiku, kdy Albright zavřel ústa a jeho rty se stáhly do ten­ kého, šeredného úsměvu, se pocit moci změnil na pocit strachu. Pro­ padla panice. Vrhla se ke dveřím svého pokoje, slepě doufajíc, že se tam dostane dřív než on. Doufajíc, že se jí nějak podaří vklouznout dovnitř, zabouchnout dveře a zamknout se tam. Neměla vůbec žádnou šanci. Když se natahovala ke klice, chytil ji za ruku, otočil ji a ovinul paže kolem jejího pasu. Přitáhl si ji zády k sobě, až přes látku kalhot cítila jeho erekci. Chtěla se mu vytrhnout, ale nešlo to. Zvedl ji a  mávající pažemi, kopající nohama a  ječící ji odnesl do jejího pokoje. Přešel po oválném, ručně vázaném kobereč­ ku, který pro ni vyrobila babička Hortonová, a hodil ji mezi plyšové medvídky a králíčky, kteří pořád ještě bydleli v čele její postele. Zku­ sila prudce vyrazit ke dveřím. Popadl ji a znovu ji zatlačil na postel. Zaječela a on ji tvrdě udeřil do tváře. Bolest byla jako šokující exploze. „Už to znovu nezkoušej.“ Vyrážel slova tichým hlasem, který byl přes­ to plný hrozby. „Je to tvoje vina, Lainie. Všechno je to tvoje vina. Řekla sis o to, a dostaneš, co si zasloužíš.“ Znovu ji uhodil. Cítila, jak jí z nosu vytéká tenký pramínek krve. Zavřela oči a  schoulila se do  rohu postele, vyděšená jako nikdy v životě. Skrčila zablácená kolena, objala je oběma rukama a pevně si 14

je přitáhla k tělu. Když se odvážila otevřít oči, rozepínal si zip na kal­ hotách a stahoval si je přes vysoké černé ponožky. Myšlenky jako by jí v hlavě zamrzly. To přece není možné, to se nemůže stát. Ne v jejím vlastním pokoji. Ne na její vlastní posteli. Svlékl si spodky. Kalhoty složil podle puků a  pečlivě je pověsil přes opěradlo židle u  psacího stolu. Napadlo ji, že asi pamatuje na to, že si je bude muset obléknout zítra do  kanceláře. Spodky nechal ležet na  podlaze. Nenamáhal se svléknout si košili ani černé ponožky. Ještě i teď, s odstupem patnácti let, když už byla dávno dospělá, měla Lainie před očima každý detail onoho zážitku: jeho malý, ztopo­ řený penis vykukující zpod cípů modře pruhované košile od Brooks Brothers; jeho bílé ruce, které svíraly její kotníky, za které si ji přita­ hoval z  rohu postele a  přitom jí násilím rozevíral nohy. Teď už jen plakala a tiše vzlykala. Klekl si mezi její kolena a sklonil se, takže je­ diné, co pak ještě viděla, byla jeho košile. Tu košili si moc dobře pa­ matovala – dotek naškrobené bavlny a její vůni. Na všech jeho koši­ lích byl na  kapsičce malý modrý monogram. W na  jedné straně a  S  na  druhé. A  uprostřed velké modré A. To bylo vše, co viděla. A pak už jen pocit bolesti, která ji zcela ochromila. Když bylo po všem, usmál se a mírným hlasem na ni promluvil. Říkal jí, že si počínala velmi dobře. Bylo to poprvé a naposled, co ji kdy pochválil. Kdyby jí zmodralo oko tam, kde ji uhodil, měla říct, že dostala úder fotbalovým míčem. Pak ji poslal do  koupelny, aby se umyla. Stál v otevřených dveřích a pozoroval ji přitom. Nakonec jí stejně laskavým hlasem oznámil, že kdyby se někdy jen slovem zmí­ nila matce nebo komukoliv jinému o tom, co se stalo, obě je zabije. „To ti slibuju,“ řekl. Nikdy nezapochybovala o  tom, že by svůj slib dodržel. Tu noc se vrátil do  jejího pokoje „na  návštěvu“ a  chodil potom ještě mnoho dalších nocí. Pokaždé to bylo stejné. Až na to, že někdy ji navíc donutil k orálnímu sexu. A pokaždé než odešel, jí řekl, že je to její vina. On dělá to, co dělá, protože ona je zvrhlé děvče, které ho svádí. A opakovaně jí vyhrožoval, že zabije ji i její matku. Někdy pře­ mýšlela, jestli matka ví, co se děje, když uprostřed noci odchází z je­ jich společné ložnice. Jde si dolů pro něco k  jídlu? Nebo si jde číst knihu? Ne. Její matka to věděla – musela vědět – ale nikdy neměla 15

odvahu něco říct nebo něco udělat. Odmítala o Wallaceovi mluvit. A Lainie se jí nikdy nezeptala. Nakonec, o dva roky později, Wallace matku opustil. Našel si mladší ženu, bohatou a  krásnou, a  zažádal o rozvod. Bílý dům v Rockportu matce nechal jako součást odškod­ ného. Matka dům prodala a s Lainií se odstěhovaly do malého dom­ ku v Rocklandu. Hrůzný zážitek byl minulostí, ale pocit pošpinění zůstal a nikdy se ho nedokázala zbavit. Matka už nežila. Dva roky potom, co Lainie absolvovala střední školu a odešla studovat na Col­ by College, spáchala sebevraždu. Spolykala hrst tablet Xanaxu na uklidnění a pak si ve vaně podřezala žíly. Zato Wallace Stevens Albright pořád ještě existoval. Byl znovu ženatý a s novou ženou měl dvě malé dcerky. Respektovaný advokát. Často zmiňovaný kandidát na místo federálního soudce. Hajzl, co zneužívá děti. Lainie se znovu podívala na hodiny na Time & Temperature Buil­ ding. Sedm padesát pět a Hank pořád ještě nezavolal. Od snídaně nic nejedla a měla hlad. Přestože normálně dodržovala režim zdravé vý­ živy spočívající v grilované rybě nebo kuřeti se zahradním salátem, najednou dostala chuť na Kyleovu tlustou italskou česnekovou klobá­ su se spoustou smažené cibule a se speciální omáčkou. Z okna v sed­ mém patře nemohla ve  skutečnosti vidět, jak se klobásy smaží, ale dovedla si je živě představit, jak tam venku v mrazivém vzduchu prs­ kají na rozpáleném dřevěném uhlí. Skoro jako by v ústech cítila první vystříknutí horkého tuku, když se do klobásy zakousne. Lainie si uvědomila, že se jí sbíhají sliny. Chvíli se rozhodovala, jestli má zaskočit dolů a  koupit si tu zapovězenou, ale lákavou po­ choutku. A když už tam bude, třeba tajně i dávku koksu – nebo dvě za cenu jedné. Hloupý nápad, řekla si. Ale vždyť by to trvalo jenom minutu. Ne déle, než kdyby si odskočila na dámy. Ale co když zmešká Hankův telefon? V tom případě by přece nechal vzkaz. Jenže kdyby Hank nakonec přišel a setkali by se tak říkajíc tváří v tvář, a jí by z úst byla cítit cibule a česnek, mohlo by ho to odradit. No a co? Partnerství jí kvůli špatnému dechu sebrat nemůže, že? A jí by to třeba ušetřilo jedno číslo na červené kožené pohovce. Jenže za necelých čtyřiadvacet hodin se už bude slunit na krásné pláži v titěrných bikinách a nebude chtít, aby byť jen náznak tukového polštářku kazil její téměř dokona­ 16

lou postavu. „Ale, k čertu s tím,“ řekla si nakonec. Popadla expresní dopis, aby jej hodila do  schránky na  náměstí, a  zamířila k  výtahu. Dneska vynechá obvyklou večeři. Vyběhla jen tak bez kabátu. Když se vrátila se sáčkem kokainu v kapse a horkou klobásou v ruce, zjistila, že Hank se stále ještě neozval. Lainie natáhla dlouhé, štíhlé nohy na stůl a zakousla se do šťavnaté klobásy. Povzdechla si slastí. To­ hle bylo lepší než sex. Mnohem lepší. Při jídle si vzpomněla na zpěváky na náměstí a pocítila náhlou touhu po vlastním dítěti, se kterým by mohla slavit Vánoce. Po malém chlapci nebo děvčátku, které by milo­ vala a chránila. Tak jako matka chránila ji? Ne. Mnohem lépe. Nikdy by nedopustila, aby její dítě muselo projít takovým peklem, jaké pozna­ la ona. O to by se postarala. Žádnému dítěti na světě by se něco tako­ vého nemělo stát. Kéž by tomu mohla zabránit. Ale to je ještě daleko. Možná k tomu jednoho dne dojde, ale teď musí být silnější. Ctižádost musí být dravější, řekl Římanům Marcus Antonius. Ano, pomyslela si, ctižádost musí být dravější. Má ona sama ty správné vlastnosti nutné k tomu, aby dosáhla svého cíle? Ona, Lainie Goffová z Rockportu, oklikou přes Rockland? Vynikající a nadmíru úspěšná studentka. Mluvčí třídy na střední škole a čtyři roky stipen­ distka na Colby Liberal Arts College a další tři roky na právnické fa­ kultě Cornellovy univerzity. Lainie Goffová, ve které každý, včetně Hanka, vidí brilantní, sebevědomou, úspěšnou ženu. Lainie Goffová, která je schopná všeho, dokonce i  toho, že dosáhne svého cíle přes postel. Má opravdu všechny vlastnosti, které jsou k tomu potřebné? Nebyla si jista. Zatím se jí dařilo všechny oklamat. Jen ona zná prav­ du. Superstar Lainie neexistuje. Skutečná Lainie je žena, která si ne­ zaslouží ničí lásku, ani svou vlastní. Wallace Stevens Albright by byl hrdý na svůj výtvor. Chtěl, aby mu říkala táto. A zase je po jeho. Sta­ la se ve všech ohledech jeho dcerou. Zazvonil telefon. Lainie spolkla poslední sousto klobásy a zvedla sluchátko. Bylo už skoro devět hodin večer. Lainie Goffová kráčela k svému autu ve  vyhrazené podzemní garáži firmy Palmer Milliken a  zuby měla zaťaté v tiché zuřivosti. Klapot podpatků na betonové podlaze rytmicky odměřoval její vztek. Neřekl jí to rovnou. Ne. Na  to byl 17

příliš úlisný. Vlastně nejdřív toho vůbec moc neřekl. Jenom ji napínal, dokud neuspokojil svoje choutky. Potom, když tam stála ještě napůl nahá, jí rázem vzal všechny naděje. „Lainie, obávám se, že budeš muset být trpělivá,“ řekl. Neřekla na to nic, jen tam stála a překypovala vztekem. Upřeně se na  něj dívala se stejně intenzivní nenávistí, jakou dřív cítila pouze k Albrightovi. „Bude to jen pár měsíců,“ říkal a  přitom se dooblékal. „Pracuju na tom. Dočkáš se. Slibuju. Určitě se toho dočkáš. Je tu ještě pár dal­ ších dobrých kandidátů. Janet Pritchardová. Bill Tobias.“ Jestlipak spí taky s Pritchardovou? Jestlipak je Janet stejně dobrá jako ona v tom, čemu říká revize činnosti? „Víš stejně dobře jako já, že výbor skoro nikdy neschválí partner­ ství někomu, kdo tu nepracuje aspoň sedm let, a do toho ti ještě něco schází. Pravděpodobně dostanete nabídku všichni tři současně.“ Cožpak to nechápal? Nechtěla čekat, až budou vyzváni i ostatní. Chtěla své ocenění jako první. Chtěla je teď. Proboha, co bude dělat? Má ječet? Křičet? Zadržovat dech dokud nezmodrá? Výpověď dát ne­ může. Tu práci potřebuje. Musí zaplatit auto. A rozhodně se nechce vzdát možnosti stát se partnerkou v právnické kanceláři Palmer Milli­ ken. Nakonec jí to došlo. Dokud před ní Hank bude mávat nadějí na partnerství, bude ji mít tam, kde chce. Doslova i obrazně. Jakmile to partnerství dostane, může jít k čertu. Najde si jinou mladou společ­ nici do postele. Auto stálo v téměř prázdné garáži na svém vyhrazeném místě. Už tam bylo jenom její BMW a Hankův Mercedes. Všichni ostatní už dávno odjeli na svátky. Stiskla malé tlačítko na kroužku s klíčkem. Reflektory auta zablikaly a dveře se odemkly. Byla ještě rozčílená a ne­ všimla si, že se neozvalo obvyklé kliknutí. Vklouzla na přední seda­ dlo. Chvíli tam seděla, pořád ještě rozrušená, než konečně otočila klíčkem. Motor hladce naskočil. Podívala se do zpětného zrcátka. Ztuhla. „Ahoj, Lainie,“ uslyšela známý hlas. „Musíme ještě pár věcí pro­ diskutovat.“

18

KAPITOLA 2

Portland, Maine Pátek, 6. ledna McCabe si nalil skotskou bohatě až skoro po okraj skleničky. Byla to dvanáctiletá čistá sladová whisky Macallan a dal si ji bez ledu a bez vody. Hebká, drahá whisky, vhodná spíš pro usrkávání než pro sku­ tečné pití. Ale teď mu to bylo celkem jedno. Byla to dnes večer jeho první. Přestože sklenička měla skoro třikrát větší obsah než drinky, které člověk dostal v Tallulah’s – a tam měli štědrou ruku –, věděl, že bude následovat pár dalších. Možná, že bude potřebovat víc než pár skleniček, aby přišel na to, proč se cítí tak mizerně kvůli tomu, co si právě řekli s Kyrou. Nebyla to zrovna hádka, ale nemělo to k ní dale­ ko. Začalo to celkem nevinně jako už tolikrát dřív. On se zeptal. Ona odmítla. Známá slova na známý nápěv. Ale tentokrát, protože si přál něco jiného, se odvážil mimo známé teritorium na neprozkoumané území. Do neznámé krajiny, kterou obývají netvoři, a kde se lodě řítí přes okraj Země. Měl na sobě tepláky a nic pod nimi. Kaštanově hnědé teplákové kalhoty byly roztřepané a na obou kolenou děravé. Na jedné nohavici bylo možné ještě rozeznat svisle vyvedené logo ST. BARNABAS TRACK, poslední hmatatelnou připomínku McCabeovy sportovní činnosti jakožto běžce středních tratí na střední škole v Bronxu. Po­ řádně si lokl skotské a  jen v  ponožkách přešel po  dřevěné podlaze 19

obývacího pokoje a usadil se na velkém okenním sedátku, odkud měl výhled na  portlandskou Východní promenádu. Záda měl opřená o jednu zeď, nohy o druhou, kolena pokrčená, aby se do výklenku vešel, a  upřeně se zadíval z  okna. Bylo chladné lednové odpoledne a  v  pět hodin už byla tma. Relace o  počasí předpovídaly sněžení, možná i vánici, ale zatím byla obloha křišťálově jasná. Nízko na oblo­ ze plul měsíc, téměř v úplňku. Dole projelo několik aut. Na  druhé straně rozeznával tmavé siluety mladých stromků, které lemovaly uli­ ci, a pás špinavého sněhu, který navršily sněžné pluhy. A ještě dál ši­ rokou rozlohu zátoky Casco. Na hladině vody se jako drahokam od­ rážel dlouhý paprsek měsíčního světla. V zátoce volně plulo několik stříbřitých kusů ledu. Uprostřed zátoky se rýsoval charakteristický podsaditý obrys pevnosti Fort Gorges, šestibokého kolosu z kamene a  hlíny, který byl postaven na  obranu portlandského přístavu proti vojákům konfederace v  době Občanské války. Na  protějším břehu svítila světla domů na Harts Island. McCabe začínal cítit uklidňující, konejšivé působení alkoholu. Znovu myslel na to, co se přihodilo, a uvažoval, jestli to nemá ještě jednou zkusit s psychoterapií. Loni absolvoval několik sezení a jeho terapeut, Richard Wolf, byl inteligentní a vnímavý. Řekl mu tehdy, že má pocit, že dělají pokroky. Ale McCabe couvl. Necítil se dobře, když se svěřoval cizímu člověku. Věděl, že to je jeho chyba, ne terapeutova, tak by to snad přece jenom měl ještě jednou zkusit. O svých terapeu­ tických sezeních nikdy nikomu na oddělení neřekl, ani si je nenechal hradit ze zdravotního pojištění. Asi to bylo hloupé, ale nechtěl, aby si jeho detektivové mysleli, že si nedokáže poradit se stresem. Nebo aby si to myslel jeho šéf, poručík Bill Fortier. Nebo, nedej bože, portland­ ský policejní ředitel Tom Shockley. McCabe věděl, že Shockley je ma­ nipulátor, který by neváhal použít takovou informaci jako páku na to, aby ho donutil podřídit se jeho vůli. Dopil whisky, vstal, nalil si ještě jednu a vrátil se na své stanoviště. Pozoroval běžce, který bez ohledu na zimu klusal kolem a mizel ve tmě. Dnešek začínal jako nanicovatý den, jímž končil nanicovatý týden, a McCabe se nudil. Žádná znásilnění. Žádná napadení. Žádné vraž­ dy. Ani žádné obyčejné případy domácího násilí, které by ho zaměst­ 20

naly. Bylo to, jako by v Portlandu najednou všichni začali užívat pi­ lulky pro dobou náladu. Byl z toho celý rozmrzelý. Kolem půl jedenácté sešel dolů do střelnice v přízemí policejního velitelství a  strávil hodinu sázením těsných shluků zásahů do  terčů v podobě lidské postavy. Myslel na to, že zajde do tělocvičny, nasadí si rukavice a  svůj pocit úzkosti zažene bušením do  těžkého pytle. Místo toho se vrátil ke svému psacímu stolu a chvíli předstíral, že se zabývá administrativou. Kolem jedné hodiny odpoledne zavolala Kyra. „Můžeš mi blahopřát,“ řekla. „Dobře, tak tedy blahopřeji,“ odpověděl. „A teď mi řekni k čemu.“ „Dneska dopoledne jsme s Glorií dokončily instalaci výstavy a hádej jak? Gloria dala tři moje obrazy přímo doprostřed hlavního panelu.“ „To je dobře.“ „Počkej. To ještě není všechno. Jsem tam já, hned vpředu, zato Martu Einhornovou a pár dalších takzvaných významných mainských umělců“ – Kyra ta slova zdůraznila s notnou dávkou sarkasmu – „od­ sunula do zadní místnosti.“ „Takže jsou naštvaní?“ „Ještě ne, ale určitě budou, až to uvidí.“ „Říkala jsi tři obrazy. A co ten čtvrtý?“ „Ten je ve výloze.“ „No výborně! Ještě jednou blahopřeji. Což takhle, kdybych významnou mainskou umělkyni pozval na luxusní oběd?“ „To je tvůj nápad, jak to oslavit?“ „Jo, tak nějak.“ „Já mám lepší,“ řekla. „Fajn. Jaký?“ „Tak se pojď sejít doma a zjistíš to.“ „Cože? To chceš přijít o slavnostní oběd?“ „No, člověk nikdy neví,“ řekla zastřeným hlasem. „Třeba se i do něčeho malého zakousnu.“ Jestli tohle byla Kyřina představa sexu po telefonu, rozhodně to účinkovalo. Rozhlédl se po místnosti, jestli se někdo nedívá nebo neposlouchá. Nic takového. Ani ne za  minutu měl uklizený stůl, na  sobě kabát a mířil ke dveřím. Přemýšlel, co by řekl, kdyby se ho Bill Fortier ze­ 21

ptal, kam jde. Sledování stopy při vyšetřování aktuálního případu? To rozhodně ne. Bill by chtěl vědět, o jaký případ jde. Dolů do tělocvičny dát si pořádný trénink? To by snad šlo. Na to by Bill jenom zavrčel a  přikývl. Samozřejmě by bylo zábavné prostě říct pravdu. Vlastně, Bille, jdu domů, abych si dopřál trochu sexu. To by způsobilo, že by ten starý puritán ještě o několik odstínů víc zčervenal. McCabe se při té představě zašklebil. Ohlédl se na  Maggie Savageovou, která byla v  portlandském policejním oddělení jeho parťákem v  jednotce pro zločiny proti osobám. Právě telefonovala, zřejmě už nějakou chvíli. Rukou jí ukázal, že odchází. Přikývla a nehlasně naznačila „dobře“. Problém dnes nebyl ani s Casey. McCabeova čtrnáctiletá dcera odjíž­ děla rovnou po škole se svou kamarádkou Sarah Palfreyovou. Její ro­ diče vlastnili byt v kondominiu v Sunday River a pozvali Casey na ví­ kend na snowboard. Z auta jí zavolá, aby se ujistil, že má všechno, co potřebuje, aby nedošlo k nečekanému přepadení. O hodinu později McCabe a Kyra leželi vedle sebe v dozvucích milo­ vání, Kyra na zádech a se zavřenýma očima, McCabe na boku a prs­ tem jemně kreslil osmičky na jejím vlhkém nahém těle. Myslel na to, jak moc se Kyra liší od Sandy, jeho první ženy. Naklonil se a svými rty našel její. „Ummm,“ řekla stále ještě se zavřenýma očima a  ovinula mu paže kolem krku. „Ještě jednou?“ „Jen když moc hezky poprosíš.“ Otevřela modré oči, které tak miloval, zpříma se na něj podívala a usmála se. „Prosím, pane, chtěla bych ještě,“ řekla hlasem, který byl ucházející imitací hlasu mladého Johna Howarda Daviese v roli Oli­ vera Twista ve filmové verzi Davida Leana z roku 1948. Včera večer se na něj dívali i s Casey na TMC. A tak se v šeru studeného lednového odpoledne ještě jednou milo­ vali. Když skončili, vážně se na ni podíval a už poněkolikáté se jí ze­ ptal, jestli je připravena si ho vzít. Ani se nepohnula, ale cítil, jak její tělo ztuhlo. Minutu nebo dvě tam jen tak ležela. „Ne,“ řekla nakonec. „Když říkáš ne, myslíš ‘Ne, teď ne’, nebo ‘Ne, nikdy ne’?“ „Ne, teď ne.“ „Proč ne?“ trval na svém. „Jsme spolu dva roky. To by mělo stačit.“ 22

„Musíme o tom teď mluvit?“ „Je ti dvaatřicet. Mně je osmatřicet. Nechci vypadat jako ortodox­ ní Ir, ale už je načase, abychom se vzali.“ Obrátila se na bok a rukou si podepřela hlavu. Jeho ruka sklouzla z jejích ňader. Minutu ho pozorovala. „Až do téhle chvíle to byl na­ prosto perfektní den. Prosím, nezkaz ho.“ McCabe přesto nepřestal naléhat, ani nevěděl proč. „Říkala jsi, že bys chtěla mít děti. Svoje vlastní. A Casey bude příští jaro patnáct, tak bychom měli dokonce postaráno i o hlídání. Aspoň dokud neodejde studovat.“ „Už jsem ti to říkala. Nejsem připravená.“ „Je to proto, že jsem policajt?“ „Částečně. Ale to není to jediné.“ „Co je to další? Že snad máš problém se vázat?“ „Já už o tom opravdu nechci mluvit.“ Pocítil nával zlosti. „Zatraceně, ale já jo.“ Vyskočil z postele, našel tepláky, které ležely na hromádce v koutě, a oblékl si je. „Jestli je to kvůli tomu, že jsem policajt, tak si uvědom, že je to moje zaměstnání. Jsem prostě policajt a to jsi věděla, když jsme spolu začali chodit.“ Upřeně se na něj zadívala. „Ano, věděla,“ řekla. Pak sklouzla z po­ stele a začala v pokoji sbírat oblečení, které předtím jen tak pohodila. „Tak proč sis se mnou začínala?“ Podívala se na něj a hlas měla najednou ostrý. „Protože jsi byl tak dobrej v posteli.“ „Opravdu? Tak takhle to bylo? Princezna z  Akademie umění na Yaleské univerzitě si užívá tím, že si hraje na domácnost s irským hřebcem z Bronxu? To je ono? To je všechno?“ „McCabe, ty dokážeš bejt takovej mizera. Víš moc dobře, že to není všechno. A mimochodem, to, jak jsi to řekl, bylo opravdu dost hnusný.“ „Tak? A ‘byl jsi tak dobrej v posteli’ nebylo hnusný?“ „Ano. Bylo. Je mi to líto. Neměla jsem to říkat. Poslyš, nemohli bychom toho nechat a začít znovu?“ „Dobře. Taky je mi to líto. Ano, začněme znovu. Takže jestli to, že jsem policajt, je tak hrozný problém, proč sis tedy se mnou začínala?“ Začala se oblékat. „Tak za  A, to, že jsi policajt, není tak hrozný 23

problém. A za B, důvodů, proč jsem si s tebou začínala, bylo víc. Pro­ tože jsi byl zábavný. A chytrý. Protože jsi dobře vypadal. A ano, pro­ tože jsi byl dobrý v posteli. Ale stejně, v té době jsem neměla v úmys­ lu se do  tebe zamilovat. Neměla jsem v  úmyslu se zamilovat do nikoho.“ Sedla si na kraj postele a pokračovala v oblékání. „Ale zamilovala ses? Myslím, zamilovala ses do mne?“ „Ano, zamilovala.“ Od pasu nahoru byla ještě nahá. McCabe se přistihl, že se dívá na její ňadra, a cítil, jak znovu roste jeho touha. Bylo to jako slabost. Vycítila to, otočila se zády a oblékla si podprsen­ ku. Zhluboka se nadechla. „McCabe, opravdu tě miluju. Přesto, že někdy vlastně nevím proč. Tak toho teď oba nechme, než si řekneme něco, čeho budeme litovat.“ Sebrala si věci, šla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Slyšel téct vodu. Pak se dveře otevřely a Kyra vyšla z koupelny. Věděl, že by měl celou tu věc nechat být, ale neudělal to. „Prosím tě, jen se mnou mluv, ano?“ Hlas už měl klidnější, méně bojovný. „Jednou jsi mi řekla, že si nejsi jistá, jestli by sis mohla vzít někoho, kdo dokáže někoho zabít. Je to tohle?“ „To jsem řekla, ale to není ten důvod. S tím už jsem se vyrovnala,“ řekla. „Věřím, že jsi ty lidi zabil, protože jsi musel. A taky věřím, stej­ ně jako ty, že na světě je bez nich líp.“ Rozhlížela se po pokoji. „Nevi­ děl jsi můj svetr?“ „Tamhle na houpacím křesle, pod mými věcmi.“ „Děkuju.“ Vytáhla svetr a navlékla si ho přes hlavu. Pak si z kabel­ ky vyndala kartáč a stoupla si před velké zrcadlo na dveřích do kou­ pelny. Když si začala kartáčovat krátké, kučeravé světlé vlasy, stál za ní a díval se na její odraz v zrcadle. „Ty víš, že na tom, co dělám, není nic špatného,“ řekl. „Je to počestné zaměstnání. Je důležité. A navíc to, co dělám, dělám rád.“ Otočila se a pohladila ho po tváři. „Já to vím. A respektuju to. Ne­ chci ti bránit v tom, abys byl tím, čím jsi, stejně jako nechci, abys mi ty bránil dělat umění.“ „Takže v tom musí být ještě něco jiného.“ „Dobrá.“ Zhluboka si povzdechla. „Protože to vypadá, že to 24

nemůžeš nechat být, ano, je v tom ještě něco, co mi pořád straší v hlavě.“ „A můžeš mi říct, co to je?“ Kyra hned neodpověděla. Stála tam a dívala se na jeho odraz v zr­ cadle. Plynuly vteřiny. Pak minuta. „Prosím,“ řekl, „jenom mi řekni, co to je.“ „Dobře, když to opravdu musíš vědět, děsí mě Carol Comiskyová. Mám z ní hrůzu. Pamatuješ si na Carol Comiskyovou?“ Samozřejmě si pamatoval na Carol Comiskyovou. Byla to vdova po policistovi, který zemřel před rokem při policejním zákroku. Vy­ krvácel, když mu hrdlo prořízl zabiják, jemuž chtěl zabránit v útoku na svědkyni. Byl to stejný zabiják, kterému se jen o fous nepodařilo zabít také McCabea. „Ano. Kevinova manželka. Vdova po Kevinovi. Co je s ní?“ „Pamatuješ, jak tam stála na pohřbu?“ Věděla, že si to pamatuje. Pamatoval si všechno. Všechna slova, která kdy slyšel nebo četl. Všechny výjevy, které kdy viděl. Přinej­ menším takové, které byly natolik důležité, aby je postřehl. McCabe měl eidetickou paměť. Scéna na  hřbitově se mu v  mysli skládala do nejmenších detailů, až po jednotlivé stvoly trávy. „Vidím přede­ vším ženu ve smutku. Nepláče. Má ve tváři pouze zasmušilý, odhod­ laný výraz. Černý plátěný kostým. Černé boty na nízkém podpatku. Tmavé, krátce ostříhané vlasy. Žádný klobouk. Vedle ní stojí tři děti, ani jednomu ještě není šest let. Vedle nich jsou Kevinovi rodiče. A přímo za nimi Shockley a Fortier ve slavnostních uniformách.“ „Podívej se lépe, McCabe,“ řekla. „Podívej se na  její obličej. Její výraz není zasmušilý či odhodlaný. Je rozezlený. Dívá se přímo na nás. Na tebe a na mne. A je naštvaná. Naštvaná na Kevina kvůli tomu, že se stal policistou. Naštvaná na sebe, že si ho vzala. Naštvaná na tebe, protože ty jsi byl ten, kdo ho poslal tam nahoru do toho pokoje, a asi i proto, že jsi naživu a on ne. A nejvíc je asi naštvaná na mne, protože já nejsem sama a ona ano. Já vidím Carol Comiskyovou, ženu zhruba stejně starou, jak stojí s hromádkou malých dětí vedle prázdné díry v zemi a vidí, jak všechny naděje, které kdy v životě měla, padají do té díry spolu s jejím mrtvým manželem.“ „S jejím manželem policajtem?“ 25

„Správně. S jejím manželem policajtem. A víš, na co ještě myslí? Myslí na to, že kdyby byl její manžel účetním nebo obchodním ces­ tujícím nebo kapitánem vlečného člunu – téměř čímkoliv, jen ne po­ licistou – nepohřbívala by ho tu a nemusela by sama vychovávat ty tři děti. A všechny ty krásné řeči ředitele Shockleye, všech těch jednadva­ cet dělových salv, všechno to pochodování dudáků v stupidních kil­ tech a hraní písně ‘Úžasná milost’ na tom vůbec nic nezmění.“ „Třeba se znovu vdá.“ „Třeba, ale není to moc pravděpodobné. A to, jestli se znovu vdá, není to, co mne trápí.“ „A co tě trápí?“ „Já vím, že je nepravděpodobné, že budeš zabit. Většina policistů nezemře ve službě. A jak často tvrdíš, tohle je Portland, Maine, a ne New York nebo Baltimore nebo Detroit. Problém je, McCabe, že i když budeme předpokládat, že se dožiješ požehnaného věku, stejně tu budu muset dalších patnáct nebo dvacet let ležet noc co noc sama, a zatímco ty budeš honit nějakého potrhlého zločince, si dělat staros­ ti, že se třeba nevrátíš domů, že tě třeba už víckrát neuvidím. Možná, že to není fér. Nevím. Teď jenom vím, že to prožívat nechci.“ „Kyro, chceš, abychom se rozešli jenom proto, že si děláš starosti kvůli něčemu, co se skoro určitě nestane?“ „Ne, to neříkám.“ Kyra mu položila ruce na ramena a podívala se mu do očí. „Příliš tě miluju, než abych jen pomyslela na to, se tě vzdát. Říkám jenom, že pokaždé, když myslím na to, že se vezmeme a třeba budeme mít děti, vidím v duchu Carol Comiskyovou, a taky manžel­ ku tvého bratra Tommyho a všechny ty ostatní vdovy po policajtech, které tu zůstaly samy.“ McCabeova bratra Tomyho, který pracoval u protidrogového útva­ ru, před pěti lety zastřelil drogový dealer. „Vím, že je to můj problém, ne tvůj,“ řekla Kyra. „Možná ten strach jednou překonám a zařídíme­ si život spolu. Ale zatím na to nejsem připravená. Řeknu ti, až budu.“ „Kyro,“ řekl, „lidé umírají. Řidiči kamionů se zabíjejí při dopravních nehodách. Kovbojové se zabíjejí při pádu z koně. A bůhví kolik used­ lých businessmanů umírá každý den na infarkt nebo rakovinu. Až si Casey udělá řidičák, a to bude za necelé dva roky, taky prožiju bezesné noci jako každý rodič na světě a budu se strachovat, že zazvoní telefon 26

a někdo mi řekne, že se zabila nebo zmrzačila při nějaké strašlivé neho­ dě. Ale to neznamená, že jí nedovolím si ten řidičák udělat. Nebo že si přeji, abych nikdy neměl dceru. Nemůžeme přestat žít spolu svůj život jenom proto, že by se mohlo stát nějaké neštěstí.“ „Já vím. Máš pravdu,“ řekla. „Jen na  mě teď nenaléhej. Tohle si musím vyřešit sama, ať tak nebo tak. Nebude to důvod si tě nevzít. Jestli to dává smysl.“ „Nedává. Moc ne.“ Nechal to být, ale nevěděl přesně, co cítí. Něco mezi zlostí, že byl odmítnut, a strachem, že by ji opravdu mohl ztratit. Kyra přikývla, ze skříně v předsíni si vzala flísovou vestu a oblékla si ji přes svetr a přes ni ještě jasně červenou péřovou bundu. Vykroči­ la ke dveřím. Než vyšla ven, zastavila se. „Nezapomeň, že dneska je první pátek v měsíci a večer vernisáž, a já mám ty čtyři nové obrazy v galerii North Space.“ „Náš důvod pro oslavu.“ „Ano. A jsem moc ráda, že jsme to oslavili. Jsem moc ráda, že tě mám. A je mi líto, jestli jsi kvůli mně nešťastný. Ale to se vyřeší.“ McCabe se ze svého sedátka v okenním výklenku díval dolů na záto­ ku a přemýšlel, jestli dokáže sebrat dost duševní energie na tlachání s partou umělců. První pátek v měsíci měla většina z přibližně čtyři­ ceti galerií v Portlandu otevřeno dlouho do večera a často se tam ko­ naly vernisáže nových prací. Galerie North Space byla ze všech nejza­ vedenější a nejúspěšnější. Kyra byla pyšná na to, že Gloria Kelwinová, majitelka North Space, měla tak vysoké mínění o její práci. Byla by hrozně zklamaná, kdyby se tam neukázal. Na druhé straně mohl prostě zůstat sedět tady a říct si, ať jde všechno a všichni k čertu. Casey byla do neděle večer pryč, a když se mu bude chtít, může tu sedět a popíjet celý víkend. Ani by nemusel vyjít ven pro další pití. Ve spíži na něj čekaly tři láhve Macallana, přichystané pro jeho vlastní verzi Ztraceného víkendu. Myslí mu proběhly záběry na alkoholika Raye Millanda, jak zahazuje svůj život v klasickém filmu Billyho Wildera z roku 1945. Ta vzpomínka patřila do dob, než se z McCabea stal polici­ sta, do časů před dvaceti lety, kdy studoval na filmové škole Newyorské univerzity a měl v úmyslu stát se režisérem. Chtěla by si ho Kyra vzít, kdyby se byl dal na dráhu filmaře místo na dráhu policisty? 27

Asi ano. Výtvarnice a režisér. To se k sobě hodí líp než výtvarnice a policajt. Alternativní životy. Sledoval světla obřího tankeru naloženého půl miliónem barelů severomořské surové ropy, který si razil cestu do portlandského přísta­ vu. Dvojice remorkérů manévrovala modrý kolos směrem k námořní­ mu terminálu South Portland, kde ropu přečerpají do zásobních ná­ drží a  odtud ropovodem do  rafinerií v  Quebecu. A  jak pozoroval tanker, přemýšlel o mužích, kteří na takových lodích pracují. Musejí to být dost osamělí muži. A taky tvrdí. Museli se naučit žít bez žen. Považovali by ho ti muži za změkčilého nebo neskromného? Protože si stěžoval na ženu, která mu dala téměř všechno a pak řekla dost? Asi ano, ale bylo mu to v tu chvíli jedno. Vstal, naposledy si usrkl whisky, šel do kuchyně a vylil zbytek, víc než polovinu skleničky, do výlevky. Škoda dobré sladové whisky. Ale už cítil, jak na něj působí, a uvědomil si, že nemá smysl se opít. Vymyl waterfordskou skleničku, poslední ze sady čtyř, již se Sandy dostali jako svatební dar od jeho sestry Fran, která už byla dvacet let jeptiš­ kou. Myslel na to, jaká to byla ironie. Sestra Fran, dcera opilce a ne­ věsta Kristova dává mladšímu bratrovi sklenice na  whisky jako dar ke svatbě s děvkou. Krásnou děvkou, nicméně děvkou. Když se man­ želství rozpadlo a Sandy ho opustila, vzala si dvě skleničky s sebou do  nového života manželky bohatého investičního bankéře. Třetí sklenička se rozbila při stěhování do Portlandu. Tahle byla poslední, a byla proto pro něj vzácná. Opatrně ji otřel a dal ji zpátky na nejvyš­ ší poličku, aby ji nikdo neshodil a nerozbil. Podíval se na hodinky. Skoro šest hodin. Jestli chce stihnout Kyři­ nu vernisáž, měl by si pospíšit. Zavolal Casey na mobil, aby zjistil, že v pořádku dojela do Sunday River. Rychle se osprchoval a předtím, než se oblékl, zapnul malou televizi v  rohu pokoje, aby se podíval na předpověď počasí. Minus devět a půl stupně. Po půlnoci silné sně­ žení. Kruci, kdy ten zatracený mráz už konečně povolí? Takhle drsné už to bylo celou zimu. Dokonce ho to přinutilo koupit si termoprádlo. Vyndal ho z plastového obalu a oblékl si ho. Sice tohle prádlo nenávi­ děl, ale musel přiznat, že zima je v něm snesitelnější. V malé skříni měl svůj omezený výběr oblečení. Jinak byla skříň zaplněná krabice­ mi věcí, které ještě nevybalil od té doby, co se před čtyřmi lety přestě­ 28

hoval do Portlandu. Vytáhl hnědé manšestrové kalhoty a natáhl si je přes dlouhé spodky. K  tomu tmavě hnědý pulovr ke  krku a  hnědé vlněné sportovní sako. To sako byl dárek od Kyry, koupený těsně před Vánocemi v pán­ ském módním butiku na Copley Place v Bostonu. „Někdo tě musí slušně obléknout, McCabe,“ řekla tehdy, „když to evidentně nedoká­ žeš sám.“ Na ten víkend vzpomínal rád. Casey byla na návštěvě u své matky v New Yorku. Sandy se s Casey vídala teprve poslední rok, po třech letech, kdy si na ni ani nevzpomněla. Tentokrát byla Casey poprvé u své matky doma a poprvé se měla setkat s Peterem Ingramem, San­ dyiným novým manželem. Když na  to myslel, byl z  toho nervózní a dělal si starosti. Potřeboval rozptýlení. Ukázalo se, že Kyřina kole­ gyně z Yale se chystala odjet z města a nabídla Kyře klíče od svého bytu v Cambridge. A tak se vypravili, jen sami dva, na romantický víkend. Měli v plánu dobře jíst, podívat se na zápas Celtics, kteří hrá­ li s newyorskými Knicks. Kyřina kolegyně, umělecká ředitelka jedné s bostonských vyhledávaných nových reklamních agentur, jim dala k dispozici abonentní vstupenky. V neděli se chtěli podívat na výsta­ vu Davida Hockneye v bostonském Muzeu výtvarných umění. Ale nakonec to dopadlo tak, že sice dobře jedli, ale vynechali basketbal i Hockneye a strávili víkend střídavě po restauracích a v posteli. Mož­ ná, že si to oba takhle představovali od samého začátku. Připnul si služební zbraň, těžký Smith & Wesson 4506. Portland­ ské policejní oddělení přecházelo na Glock 17, který byl lehčí a přes­ nější. Podle McCabea to byla lepší volba, ale on sám ještě výměnu neudělal. Přetáhl si přes pistoli svetr. Přemýšlel, co si vezme na sebe. Buď vojenskou bundu s kožešinovou vložkou, ale ta by přes sportovní sako vypadala směšně. Nebo starý černý kašmírový kabát, který si přivezl ještě z New Yorku. Nebyl sice na takovou zimu dost teplý, ale bude muset stačit. Příští rok, jestli zase bude taková zima, ho možná nahradí bundou s flísovou podšívkou. Ale možná taky ne. Pořád se ještě raději oblékal jako dospělý člověk. Když vyšel z domu, ledový vzduch ho udeřil přímo do obličeje. I tak se rozhodl jít tu míli a něco k North Space Gallery na Free Street pěšky. Sněžit mělo začít až někdy po půlnoci. Vůbec ho nelá­ 29

kala představa, že by byl přistižen při řízení pod vlivem alkoholu, a nechtělo se mu zabývat se objednáváním taxíku. Kromě toho po­ řádná dávka čerstvého vzduchu byla nejlepším způsobem, jak se zbavit bzučení v hlavě. Nechtěl, aby na Kyřině vernisáži byl za klau­ na, i když to nebylo vyloučené. Jestli půjde dost rychle, možná neu­ trpí omrzliny. Od zátoky vál vytrvalý vítr. Síla větru pět nebo šest na Beaufortově stupnici. V mysli si pohrával se slovy. Neměl sice tušení, co je Beau­ fortova stupnice, ale zvuk těch slov se mu vždycky líbil. Mohla to třeba být slova Davida Nivena, než poslal letku Spitfirů do  střetu s proklatými Němčoury. McCabe někdy přemýšlel, jestli jeho osobní tajný život není až moc podobný životu Waltera Mittyho. Možná pro­ to se stal policajtem? Aby prožíval své vlastní fantazie? Zmrzni, lotře! Nic těžkého v tomhle počasí. McCabe zahnul doprava a kráčel dolů po Východní promenádě. Ovinul si kabát těsněji kolem těla. Kabát pocházel ještě z počátku jeho působení v newyorském policejním oddělení a bylo to na něm znát. Odřené lokty, roztřepené manžety. Třeba ho Kyra vezme ještě jednou na  nákupy do  Bostonu. Zahnul doprava na  Vesper Street. Vítr měl teď v zádech, což bylo o něco lepší. Minul několik pejska­ řů, u nichž se nedalo poznat, jestli jsou to muži nebo ženy, protože byli zabaleni do tlustých bund a na nohou měli teplé holínky. Zna­ menitý večer na přepadení. Jak ten lupič vypadal, paní? No, strážníku, měl na sobě takovou tu tlustou bundu s kožešinou vpředu a kapucí. Nanukové Severu, připraveni dobýt tundru. Vzpomněl si, jak četl knihu Endurance o britském polárním badateli Shackletonovi, který strávil zimu na antarktické plující ledové kře a na zahřátí měl jenom trenčkot. Zahnul doleva na Congress Street a vydal se dolů na zá­ pad, směrem k Munjoy Hill. Navzdory deseti letům, kdy se pomalu stávala módní rezidenční čtvrtí, nezapřela svůj dělnický původ. Malé hrázděné domy postavené někdy kolem roku 1900, většinou rozdělené na  jednotlivé byty. Dnes večer byly všechny utěsněné a okna byla zatažena závěsy. Pokračoval dolů z kopce a potkal při­ tom několik dvojic, jež mířily do některého z barů nebo restaurací, které tu vyrostly jako houby po dešti. Měly jména jako Front Room, Blue Spoon, Bar Lola – a samozřejmě jeho druhý domov, Tallulah’s. 30

Byl pátek večer a všude bylo plno. Před každým barem stálo několik mladých odvážlivců, kteří vzdorovali zimě, aby si mohli dopřát svou denní dávku nikotinu. V myšlenkách se vrátil ke Kyře. K jejich hádce, jestli to vůbec byla hádka. Proč tak touží po  tom, znovu se oženit? Jeho manželství se Sandy byla katastrofa. Ovšem až na to, že z něj vzešla Casey, která byla bezesporu to nejlepší, co se mu životě přihodilo. Je zvláštní, že ta sobecká mrcha mohla porodit tak úžasné dítě. Vše, co řekla po devíti­ hodinovém porodu, bylo: „Už nikdy víc.“ Svou dceru ani nechtěla podržet. Kojit? Co vás napadá. Tak proč se chce znovu pokusit o manželství? Nuže, zaprvé Kyra není Sandy. Lišily se od sebe, jak jenom se dvě krásné, sexy ženy mo­ hou lišit. Dobře, tak proč si neužívá svůj vztah s krásnou, sexy Kyrou a z rovnice jen vynechá manželství? Tohle by asi chtěl terapeut vědět. Bude si muset rozmyslet, jak odpoví. Když míjel Washington Avenue, mráz se mu už začínal dostávat pod kůži. Uši a prsty u nohou měl zkřehlé a bez ohledu na to, jestli byl opilý či ne, začínal litovat, že se rozhodl jít pěšky. Připadalo mu, že už začíná střízlivět, ale nebylo to dost rychle. Šel kolem nového podniku, který se jmenoval Frost Line Café, kde byla přes den kavárna a večer kabaret. Zastavil a pokusil se nahlédnout do zamlžených oken. Vešel dovnitř, propracoval se hlučným davem až k baru a objednal si malou kávu u mladé ženy se spoustou piercingu, která měla na sobě tolik makeupu, že vypadala jako by utekla z  filmu Ernsta Lubitsche Gypsy Blood. Až na to, že někde zapomněla kastaněty. Navzdory tomu, jak vypadala, mluvila překvapivě čistým mainským dialektem. Podala mu keramický hrnek dost velký na to, aby mohl sloužit také jako miska na polévku, a ukázala na řadu ohřívacích konvic na druhé straně. Řek­ la mu, ať si poslouží. Nalil si kávu a  přidal pořádnou porci mléka. Dlouho nic nejedl a usoudil, že potřebuje něco výživného. Na opačné straně místnosti nějaká dívka s plechově znějícím hla­ sem vyřvávala svou verzi písně skupiny Dixie Chicks Not Ready to Make Nice. Její produkce patřila davu, který se evidentně víc zajímal o klábosení. McCabe se rozhlížel po místnosti, aby našel místo, kam by se se svým mega hrnkem kávy mohl usadit, když ucítil, že mu vi­ bruje mobilní telefon. Než jej vylovil zpod tří vrstev oblečení, bylo 31

spojení přerušeno. Volala Maggie. McCabe byl v pokušení neodpoví­ dat. Nemohlo se jednat o nic dobrého, a on právě teď potřeboval být s Kyrou. Ale už v okamžiku, kdy na to myslel, věděl, že to nepřichází v úvahu. Jestli se něco děje, musí vědět, co to je. Vydal se na toaletu, kde byla šance, že uslyší, co Maggie říká, bude tam teplo a bude mít trochu soukromí. Zavřel dveře a  zamkl za  sebou. Hlas ambiciózní pěvkyně se vytratil. Vyťukal Maggiino číslo. „Kde jsi, McCabe?“ „Právě teď? Na pánské toaletě na Congress Street.“ „Fajn. Až budeš hotov s tím, co tam děláš, mohl by ses, prosím tě, co nejrychleji přesunout na Fish Pier? Zdá se, že tu máme malý pro­ blém.“ Tohle tedy nebylo dobré načasování. „Jaký problém?“ zeptal se. „Vražda,“ odpověděla Maggie. Maggie – detektiv Margaret Savageová – byla v portlandském po­ licejním oddělení jeho parťákem v jednotce pro zločiny proti osobám. Pracovali spolu na případech od té doby, kdy se ředitel Shockley před čtyřmi lety vzepřel odborům a přivedl McCabea z New Yorku. Na­ vzdory tomu, že na  portlandském policejním oddělení panovala dlouholetá tradice, že velitelé velí a detektivové pracují na případech, McCabe se rád pohyboval v terénu, zejména když šlo o zabití, a v ta­ kových případech si vždycky jako partnerku vybral Maggie. „Něco, co bych měl vědět?“ „Sama toho ještě moc nevím. Uniformovaný policista objevil tělo při rutinní kontrole. Ještě nemáme pozitivní identifikaci. Mladá žena, běloška. Nacpaná do kufru auta, zřejmě jejího, zaparkovaného na pří­ stavním molu. Je mrtvá, nahá a na kost zmrzlá.“ To, že byla zmrzlá, nebylo velkým překvapením, pokud v kufru auta už ležela nějakou chvíli. Bohužel, zmrzlé tělo znamenalo, že ne­ nastal rozklad, a to zase znamenalo, že nebude možné stanovit dobu smrti. A když nebudou znát dobu smrti, nebude mít smysl zjišťovat alibi. Někdo klepal na dveře toalety. „Už to bude“, zavolal. Otočil se zády ke dveřím a otevřel kohoutky vodovodu, aby ho nebylo slyšet. „Ještě něco?“ „Jen to, že auto je zbrusu nový BMW kabriolet. Registrovaný na jméno Elaine Elizabeth Goffová z Portlandu. Nějaký člověk z ná­ 32

mořní pojišťovací agentury, který pracuje v přístavu, si ho všiml včera dopoledne, protože byl zaparkovaný na místě, kde je to zakázané. Ale zavolal nám až dneska. Asi před hodinou.“ „Volala jsi Fortierovi?“ „Jo. Řekla jsem mu totéž, co teď tobě. Říkal, že bude informovat Shockleyho.“ Ředitel Shockley chtěl být podrobně, minutu po minu­ tě, informován o  každém případu vraždy. V  Portlandu k  vraždám nedocházelo moc často, a když se něco takového stalo, Shockley ne­ rad vypadal hloupě před reportéry, a zejména před reportérkou, s kte­ rou spal. Člověk za dveřmi znovu zaklepal. „Sakra, dejte mi minutu,“ zakři­ čel McCabe směrem ke dveřím. Pak řekl do telefonu: „Dobře, Mag, budu tam hned.“ Ťukl na KONEC HOVORU a vyšel z toalety. Muž, který čekal venku, na něj vrhl pohled, který zřejmě považoval za zdr­ cující. McCabe se mile usmál. „Už máte volno.“ Prorazil si davem cestu ke dveřím a z ulice zavolal Kyře. „Ani mi to neříkej,“ řekla. „Dokážu to uhodnout. Nepřijdeš.“ Znělo to spíš zklamaně, než rozzlobeně. „Nepřijdu, ale ne z  důvodu, který ty myslíš. Byl jsem na  cestě do galerie, když zavolala Maggie. Na jednom z přístavních mol našli pohozené mrtvé tělo.“ „Vražda?“ „Vypadá to tak.“ „To je mi líto,“ řekla. „Mně taky. Všeho. Chci, abys to věděla. A  chci, abys věděla, že bych chtěl být s tebou. Kolik přišlo lidí?“ „Hodně, když se vezme v úvahu počasí.“ „Nějaká reakce od ostatních významných mainských umělců?“ „Marta Einhornová je ve  skutečnosti moc milá. Ti ostatní toho moc neřekli. Jo, a Joe Kleinerman z Press Heraldu – “ „Ten výtvarný kritik?“ „Jo. Chce napsat recenzi o mé práci.“ McCabe zpozoroval černobílé policejní auto jedoucí východním směrem na  Congress Street. Stoupl si doprostřed ulice a  zamával na ně. „To je úžasné. Poslyš, musím teď jít. Miluji tě. To jsem taky chtěl, abys věděla.“ 33

„Jo. Já tebe taky.“ McCabe zavěsil. Auto, které řídil mladý hlídkující policista zřejmě asijského původu, zastavilo. McCabe se naklonil dovnitř a ukázal svůj policejní odznak pro případ, že by ho mladý policista nepoznal. Ne­ bylo to potřeba. Loňský případ Lucase Kanea proslavil McCabea ne­ jenom na oddělení, ale po celém městě. Dokonce o něm psali v novi­ nách v New Yorku. „Dobrý večer, seržante. Co potřebujete?“ Jméno na identifikační jmenovce bylo T. Ly. Asi nejkratší příjmení v historii oddělení. McCabe usoudil, že je kambodžské. V Portlandu žilo dost kambodžských uprchlíků, kteří se tam usadili v devadesá­ tých letech. „Ly?“ zeptal se McCabe a  vyslovil to jako Lí. „Správná výslov­ nost?“ Muž přikývl. „Ujde to.“ „Můžete mě zavézt na Fish Pier? A hodně rychle?“

34

KAPITOLA 3

McCabe se nasoukal na přední sedadlo, kde většinu místa zabíral pa­ lubní počítač. Ly zapnul světla a sirénu, obrátil auto do protisměru a vyrazil na Congress Street. Na molo Fish Pier dorazili za necelé dvě minuty. Portlandský Fish Pier byl rozsáhlý komplex kousek od Com­ mercial Street, kde byla soustředěna téměř veškerá komerční aktivita města, která souvisela s rybolovem. Zastavila je policejní hlídka. Ly vypnul sirénu a stáhl okénko. Vítr hučel ještě hlasitěji než předtím. Do  okénka se naklonil policista. „Nazdar, seržante. Jeďte dolů až na konec mola.“ Ukázal směr. „Uvidíte tam policejní vozy zaparkova­ né u budovy Lodního servisu. Nemůžete je minout.“ Ly jel po silnici, která obloukem vedla až na  konec mola. Nalevo si McCabe všiml hranaté siluety budovy, kde se konaly rybí aukce. Před několika lety by byla osvětlená a  rušná. Dnes se tam tyčila tmavá a  prázdná. Na kdysi prosperující aukční trh, kde rybářské lodě z Portlandu a řady dalších rybářských přístavů v Maine prodávaly své úlovky, přišly zlé časy. Federální nařízení, jejichž cílem bylo obnovit stav ryb, omezila na  minimum počet dní, které mohly rybářské lodě trávit na  moři. Úlovky, a tím i zisky hluboko klesly. A ještě k tomu si McCabe pama­ toval, že četl o legislativě podporované mocnou lobby lovců humrů, která zakazovala rybářům vydělat si pár babek navíc prodejem hum­ rů, kteří se chytili do  jejich sítí. Museli je vhodit zpátky do  moře. Nebo je propašovat domů a podělit se o ně s přáteli. Jelikož rybáři nepřiváželi dost ryb, rybí aukce, které se kdysi konaly 35

každý den v poledne, se nyní pořádaly pouze občas. Někdy se nekonaly vůbec. Některé staré portlandské rybářské rodiny byly vytlačeny z byz­ nysu. Jiné se odstěhovaly dolů po pobřeží do Gloucesteru, kde prodej humrů byl povolen. Kapitáni, kteří zůstali, byli nešťastní. Na konci mola uviděli skupinu policejních vozů se zapnutými ma­ jáčky. Všechny zásahové vozy stály u budovy Lodního servisu a Ly se k nim zařadil. Žlutá policejní páska za nimi oddělovala vzdálený ko­ nec mola. Hemžilo se tam půl tuctu promrzlých policajtů. Od úst jim šla pára, dupali nohama, mnuli si ruce anebo se všelijak hýbali, aby se zahřáli. Dva z nich stáli u policejní pásky, aby zabránili nepovolaným ve vstupu na místo činu. Ostatní jim dělali společnost. Lékařský zá­ sahový vůz právě odjížděl. Mrtvé tělo znamenalo, že pro paramediky tam nebyla práce. „Ahoj,“ pozdravila Maggie Savageová McCabea, když vystupoval z  auta. Byla zachumlaná do  tmavě modré goretexové bundy, ruce měla v kapsách, přes uši naraženého vlněného kulicha. Odznak si při­ špendlila na lem čepice. „Ahoj. Tak co se tu děje?“ McCabe si půjčil Lyovu baterku a vydal se k  bronzovému kabrioletu BMW, který byl zaparkovaný čelem k městu na nejzazším konci mola. Dveře na straně řidiče a kryt kufru byly otevřené. Hlavní kriminalistický technik Bill Jacobi a  jeden z  jeho spolupracovníků se už pilně věnovali fotografování, měření, kreslení diagramů a psaní poznámek. Auto stálo mezi dvěma betono­ vými rameny, která vyčnívají z konce mola do přílivového ústí řeky Fore na konci portlandského přístavu. Zadní kola auta byla jen nece­ lý metr od kraje mola, a bylo tam sotva dost místa, aby technici moh­ li procházet za  autem a  nespadnout přitom do  vody. Na  blatnících auta, naleštěných ještě z autosalonu, se odrážela světla z okolních bu­ dov i ze vzdálenějšího mostu přes zátoku Casco. Působilo to jako ob­ rázek v  exkluzivním časopise, který doslova vykřikoval Hej, jen se na mne podívejte. Nejsem sexy? McCabeovi se zdálo, že auto tam ně­ kdo takhle postavil schválně. Bylo to příliš naaranžované, než aby to byla náhoda. Někdo chtěl, aby na sebe auto upozornilo. Jak tam stáli, Maggie mu podala krabičku tiktaků. „Tu máš. Než na někoho budeš dýchat, měl bys jich chvíli možná několik cucat.“ 36

„To je to tak zlé?“ „Ne pro někoho, kdo ocení dobré vlastnosti čisté sladové whisky. Jen si myslím, že bys nechtěl, aby si toho všiml Jacobi. Nebo unifor­ movaní, když už jsme u toho. Velká oslava?“ „No, pár jsem jich vypil.“ Dál to nerozváděl a hodil si dva bonbony do úst. Po pravdě řečeno, necítil se moc dobře. Možná, že by mu dě­ lalo potíže jít rovně. Vrátil Maggie krabičku. „Něco nového?“ zeptal se. Jestlipak mluví dost zřetelně? „Jen to, co jsem ti řekla po telefonu. Tělo ženy nacpané do kufru,“ řekla Maggie. „Zmrzlé na kost.“ McCabe se zachvěl. „Vím, jak se cítí.“ „Je tam narvaná tak těsně, že nevím, jak ji dostaneme ven. Tedy předtím, než roztaje.“ „Kdo to ohlásil?“ „Chlápek jménem Doug Hester, pár minut po šesté.“ To bylo zhruba v době, kdy se rozhodoval, jestli půjde na Kyřinu vernisáž. „Hesterova kancelář je tamhle,“ pokračovala Maggie. „Tam, jak se svítí, v  druhém patře. Je ředitelem soukromé námořní pojišťovací agentury. Říkal, že auto viděl od svého psacího stolu. Stálo tam ne­ správně zaparkované nejméně od sedmi třiceti včera ráno, kdy přišel do práce.“ Třicet šest hodin. „Proč mu trvalo tak dlouho, než zavolal?“ „To nebyl jenom on. To špatně zaparkované auto tam muselo vidět nejméně padesát lidí, a celé dva dny nikoho nenapadlo zavolat. Ani nám, ani odtahové službě. Zeptala jsem se Hestera proč. Říkal, že lidé na pobřeží neradi strkají nos do věcí, které se jich netýkají.“ McCabe přikývl. Známý scénář. Občané, kteří se nechtějí do ni­ čeho zaplést. Příliš zdvořilí. Příliš bojácní. Příliš líní. Byl to problém všech policejních stanic v  celé zemi. Hrozně ho to štvalo, ale bylo těžké s tím něco dělat. „Říkal, že mu to auto nepřekáželo,“ pokračovala Maggie. „Zdá se, že nepřekáželo ani nikomu jinému. Takže ho ignorovali. Taky říkal, že není neobvyklé, když tu manželka některého z  kapitánů nechá auto pro manžela, až se vrátí s lodí.“ „Tak co způsobilo, že si to rozmyslel?“ 37

„Nějak si uvědomil, že žádná z  rodin rybářů, jak je zná, určitě nemá zbrusu nový kabriolet BMW. Rozhodně ne teď, když je rybolov v takovém útlumu. A i kdyby takové auto měli, určitě by ho nenecha­ li dva dny stát na konci mola. Takže nakonec jde k autu, aby se na ně podíval zblízka. Vidí, že klíčky jsou v zapalování. Zkusí dveře. Nejsou zamčené.“ „A všude nechává svoje otisky prstů?“ „Asi ano. I když říká, že sahal jenom na dveře. Každopádně se mu to zdálo divné a nakonec se rozhodl nám zavolat.“ „Fajn. Tak auto tu nebylo, když Hester ve středu večer z práce od­ cházel, ale bylo tu, když ve čtvrtek ráno přišel do práce. Takže někdy během toho dvanáctihodinového okna někdo, patrně vrah, nebo možná oběť, přijel a zaparkoval na nejnápadnějším místě mola.“ „Vypadá to tak.“ „Proč?“ „Nevíme.“ „Otevřel Hester kufr?“ zeptal se McCabe. „Ne, to udělal policista, který bral hlášení. Uniformovaný policista jménem Joe Vodnick. Otevřel kufr a našel tělo. To bylo asi před ho­ dinou.“ „Existoval nějaký legitimní důvod pro to, aby otevřel kufr?“ „Myslím, že to může být otázka.“ McCabe přemýšlel. Otevření kufru nebylo nic závažného, jestli vůz patřil oběti. Elaine Goffová, nebo kdo to byl, si nebude stěžovat na  nezákonnou prohlídku nebo zabavení auta, jelikož byla mrtvá a uložená v kufru. Na druhé straně, jestli mrtvá žena není Goffová, a jestli je Goffová vražedkyní nebo nějak jinak zapletená s vrahem, vyšetřování to mohlo zmařit ještě předtím, než vůbec začalo. „Který je Vodnick?“ „Ten velký chlápek tamhle napravo.“ Vodnick byl velký. Dva metry a s postavou jako fotbalový obránce. Určitě vážil 110 kg nebo i víc. Živě se bavil s několika dalšími policis­ ty. „Zeptala ses ho, proč ten kufr otevřel?“ „Říkal, že auto mu připadalo podezřelé.“ „Připadalo mu podezřelé? To je dobré. Něco konkrétnějšího?“ „Nic. Říkal jenom, že tu bylo tohle drahé auto dva dny zaparkova­ 38

né na místě, kde nemělo co dělat, s nezamčenými dveřmi a klíčkem v  zapalování. Zkontroloval si u  dispečerů, jestli není hlášené jako ukradené. Tak se prostě podíval do kufru. Poslyš, Miku, nevím, co bude soudce říkat o legitimním důvodu, ale vím, že bez toho bychom ji asi byli nenašli. Krucinál, mohla by sedět na odtahovém parkovišti, dokud by nerozmrzla a někdo si nevšiml zápachu. Řekla bych, že se zachoval správně.“ „Za předpokladu, že nějaký mazaný právník nenechá celý případ odložit kvůli formalitám. Předpokládám, že Vodnickovy otisky jsou na autě také.“ „Říká, že sahal jenom na vnější kliku u dveří a na tlačítko na ote­ vření kufru, které je pod palubní deskou nalevo od volantu. Tvrdí, že byl opatrný. Snažil se nesmazat jiné otisky.“ McCabe dlouhou chvíli stál mlčky a  vdechoval studený, vlhký vzduch, který byl cítit po chaluhách a rybách. Přehlížel scénu a snažil se uchovat v paměti každý detail. Zbrusu nový bavorák, nezamčený, s klíčky v zapalování, který tu stál už dva dny. Zvláštní, že se ho nikdo nepokusil ukrást. V New Yorku by zmizel v okamžiku. Možná, že to měl pachatel v úmyslu. Třeba doufal, že nějaký nerozumný mladík se v něm bude chtít projet a nechá všude otisky prstů. A když ho nako­ nec chytí, obviní ho z vraždy a nikdo mu nebude věřit, že nic nepro­ vedl. Nebyl to špatný plán. Možná, že by vyšel. Jenže tohle byl stát Maine a nikoho ani nenapadlo auto ukrást. Na každé straně mola viděl půl tuctu rybářských lodí uvázaných po dvou vedle sebe. Všechno to byly poměrně velké lodě pro komerč­ ní rybolov. Dokázal přečíst některá jména. Emma Anne. Katie James. Old Jolly. Byly neosvětlené a prázdné a žádná z nich nevypadala moc vesele. Byl zvědavý, jestli tu některá z  lodí byla tu noc, kdy někdo přivezl auto na molo. Jestli někdo třeba něco neviděl. Asi ne. Lodě pořád jezdí sem a tam. Nakládají led a pohonné látky. Vykládají ryby na aukce. Ale stejně si to ověří. „Kdo se stará o lodě, když tu kotví?“ zeptal se Maggie. „Jak to myslíš, kdo se o ně stará?“ „Obstarává jim servis. Palivo, vodu, led. Takové věci.“ „Vlastně to vím. Společnost, která se jmenuje Lodní servis. Hned tamhle. Znám někoho, kdo u nich pracuje.“ 39

„Myslíš, že mají záznamy o tom, které lodě tu byly od středy od­ poledne do čtvrtka do rána?“ „Je to možné. Ale jestli máš na  mysli svědky, řekni mi proč by někdo trávil mrazivou noc na palubě lodi, když nemusí?“ „Ale ta možnost tu je.“ „To by musela být leda loď, která není odtud. U portlandské lodi o tom pochybuju. Tihle chlápci tráví tolik času na moři, že jsou rádi, že mohou být se svými manželkami nebo přítelkyněmi, nebo s kým­ koliv, koho najdou. Zvlášť v tomhle počasí.“ „Mohla bys přesto zavolat tomu svému známému z Lodního servi­ su? Třeba budeme mít štěstí.“ Maggie slíbila, že zavolá. McCabeovy myšlenky se vrátily k sou­ časné scéně. BMW bylo zaparkované těsně u  okraje mola. Proč? Chystal se vrah hodit tělo do  moře? A když ano, proč to neudělal? Možná, že už bylo v kufru auta tak zmrzlé, že je nemohl dostat ven. Možná, že ho vyrušil někdo, kdo šel kolem, nebo někdo, kdo vyšel na palubu některé z lodí. To by mohl být případný svědek. „Dozvěděli jsme se něco o Goffové?“ zeptal se. „Není toho moc. Celé jméno je Elaine Elizabeth Goffová. Je to právnička u  firmy Palmer Milliken. Dvacet devět let. Svobodná. Bydlí,“ Maggie se zarazila, „vlastně bydlela tady ve městě v Brackett Street číslo 342. Auto je úplně nové. Zaregistrováno bylo prvního prosince. „Domníváme se, že ta žena v kufru je Elaine?“ „Ano, myslíme si to. Oficiálně je pořád ještě vedena jako neidenti­ fikovaná osoba ženského pohlaví.“ „Pokusili jste se zavolat?“ „Není v telefonním seznamu. Asi používá jen mobil. Zkusila jsem její linku u Palmera Millikena a dovolala jsem se jenom do hlasové schránky. Čekám, až od operátora dostanu číslo jejího mobilu. Požá­ dala jsem Toma, aby našel majitele domu, kde bydlela.“ Tom Tasco byl jeden ze starších detektivů na oddělení. McCabe se znovu nadechl studeného vzduchu. Hlava už se mu pročišťovala, ale pořád mu bylo trochu špatně od žaludku. „Víme, jak byla zabita?“ „Od pohledu to nejde poznat.“ 40

„Žádné zjevné poranění nebo trauma? „Nějaké skvrny, které vypadají jako modřiny, ale to je vše.“ Maggie se odmlčela. „Nevypadají smrtelně. Leží na boku s pokrčenými kole­ ny, takže z ní není moc vidět.“ „Mohla by mít poranění na druhé straně.“ „To by mohla. Taky jí vlasy zakrývají obličej, takže ten není vidět vůbec.“ „Už sem jede Terri?“ Terri Mirabitová byla zástupkyně státního soudního lékaře v Augustě, vzdálené něco přes hodinu jízdy. Jelikož bydlela v  Portlandu, byla vždycky první na  řadě, když se v  noci ve městě objevilo nějaké tělo. McCabe se na ni obracel u všech přípa­ dů. Nesnášel jejího šéfa, vrchního soudního lékaře Donalda A. Frye. Byl to nafoukaný vševěd, který nikdy nevynechal příležitost, aby McCabeovi a jeho detektivům ukázal, jak jsou hloupí a jak je on sám chytrý. Ježíši Maku, je přece úplně jasné, co se tady stalo, nebo ne? Ne, Donalde, není to jasné. Měl taky zlozvyk, že ho oslovoval Maku, což byla přezdívka, kterou nesnášel. I tehdy, kdy měl Fry pravdu, McCa­ be si byl jistý, že ji nemá. Maggie přikývla. „Jo, zavolala jsem jí na  mobil. Zrovna byla na cestě na velké večerní rande s novým chlápkem, po kterém, mys­ lím, jede.“ McCabe se usmál. Líbila se mu představa malé, tempera­ mentní patoložky, jak ‘po někom jede’. „Kam se chystala?“ „Do divadla.“ McCabe se znovu usmál. „Ne,“ povzdechla si Maggie, „ne na  bratry Marxovy. Chtěla jít na představení Kirovova operního divadla v Merrillově koncertní síni. Nebylo vůbec lehké dostat lístky. Chytila jsem ji, právě když parkova­ la auto. Z  mého zavolání moc velkou radost neměla. Každopádně řekla, že dá vědět svému příteli a pak si rychle zajede domů pro braš­ nu.“ Maggie se podívala na hodinky. „Měla by tu být každou chvíli.“ „Tak dobře. Pojďme se na to podívat,“ řekl. Maggie si sice dělala starosti kvůli tomu, že je z něj cítit alkohol, ale on už si připadal na­ prosto střízlivý a  měl konečně jasnou hlavu. Podlezl pod policejní páskou na místo činu. „Jdeš taky?“ „Ano, už jdu.“ 41

Namířil si to k autu a dával přitom pozor, kam šlape. Lyovou ba­ terkou si svítil na betonovou rampu mola, kuželem světla mířil na­ pravo a nalevo, a snažil se odhalit cokoliv, co tam nepatřilo. Nic ne­ bylo vidět, dokonce ani stopy pneumatik na špinavých zbytcích ledu a  sněhu. Byl moc velký mráz a  všechno bylo příliš zmrzlé. Došel k autu. Otevřenými dveřmi na straně řidiče nahlédl dovnitř. Světlem kroužil po vnitřku auta. Vypadalo nově a čistě. Všiml si klíčku, kte­ rý ještě trčel v zapalování. Na kroužku nebyly žádné jiné klíče. Žád­ né klíče od bytu či od kanceláře. Jen plastový přívěsek z fitness cen­ tra Planet Fitness na  Marginal Way. Znal to tam, protože tam chodila Kyra. Jestlipak se tam někdy potkaly? Podřepl si a světlem pomalu přejížděl po podlaze a pod sedadly. Podařilo se mu zahléd­ nout růžek malého plastového sáčku zastrčeného pod sedadlem řidi­ če. Vytáhl ho ven. Čistý bílý prášek. Patrně kokain. Jacobi by mohl udělat rychlý test přímo tady v terénu, aby měli jistotu, ale vypadalo to, že buď neznámá zavražděná žena, nebo její vrah užívali drogy. Nebo snad byli dealeři? Ukázal sáček Maggii. Zavrtěla hlavou, aby naznačila, že ho předtím neviděla. V každém případě jim ale posky­ toval onen potřebný legitimní důvod pro otevření kufru. Musí to jenom dát vědět Vodnickovi. McCabeovi proběhla hlavou řada možných scénářů. Například, že Goffová sem přijede, aby se s někým setkala. Možná se svým dealerem. Ten jí dá kokain. Ona schová sáček pod sedadlo. Nepohodnou se. On se naštve, zabije ji a zmizí. Je to možné. Ale když se to odehrálo takhle, proč by tělo bylo nahé? Třeba dealer místo placení požaduje sex. Ona ho odmítne. On ji znásilní. Zpanikaří a zabije ji, a prchne buď v dru­ hém autě, nebo možná ve člunu. I to je možné, ale moc se mu to nezdá­ lo. Proč by v  tom případě bylo auto zaparkované na  nejnápadnějším místě mola? Ledaže zacouval až na kraj mola až potom, co ji zabil, aby mohl tělo vhodit do vody. Tak proč to neudělal? Tou dobou by ještě nebylo zmrzlé. Mohl ji snadno hodit do přístavu a odjet. Místo toho ji nacpe do kufru a nechá ji tady. Ale ani to se nezdálo být pravděpodob­ né. Spíš sem někdo tělo v kufru přivezl. Někdo, kdo chtěl, aby auto bylo na ráně. Někdo, kdo chtěl, aby se tělo našlo. Nakonec McCabe zhasl baterku a narovnal se. Zhluboka se nadechl a přešel ke kufru, připraven na prvních několik vteřin, které stráví sám 42

s obětí. Policista a mrtvola. Jedinečný a zvláštním způsobem intimní vztah. Jen oni dva. McCabeovi v tom okamžiku nezáleželo na tom, kdo je oběť, zda gangster či nevinné dítě. Byl to pro něj moment sdílené intimity, který pro některé policisty zkrátka patřil k jejich zaměstnání, kdežto pro něho se proměnil v posvátný závazek. Závazek najít a po­ trestat vraha, napravit křivdu, obnovit rovnováhu. Bůh možná někdy dostane šanci – ale pro tento okamžik, jak McCabe věřil, patřila po­ msta jemu. On byl na řadě první. V mdlém světle otevřeného kufru se mu tělo ženy jevilo namodra­ le bílé, jako voskové. Ležela na  boku, se skloněnou hlavou, kolena a paže měla pokrčené. Připomínalo mu to pozici skokanů do vody, kteří se takhle schoulí, když skáčou z prkna. Ale i v této pozici mu na ní připadalo něco povědomé. Znovu rozsvítil baterku a náhle zjistil, že se dívá na tělo, které znal líp než své vlastní. Sandy. Ta nevěrná mrcha, jeho bývala manželka. Ta, která opustila nejenom jejich zpackané manželství, ale také jejich jediné dítě. Kolikrát si tajně přál, aby byla mrtvá? A teď se nějakým způsobem stalo, že opravdu byla mrtvá. Zmrzlá. Nacpaná do kufru auta. Co tady ksakru dělá? Nedávalo to smysl. Zamířil paprsek světla na tmavé vlnité vlasy, které jí zakrývaly ob­ ličej. Byly delší, než si je pamatoval, ale to bylo tím, že už ji nějakou dobou neviděl. Věděl, že se nesmí dotknout žádné části těla, ani vla­ sů, dokud se sem nedostane Terri. Po kapsách hledal plastovou pro­ pisku, kterou tam určitě někde měl. Když ji našel, chytil ji za jeden konec a druhým nadzvedl vlasy. Napadlo ho, jestli nebudou na kost zmrzlé, tak jako její tělo. Nebyly. Odhalil obličej, podřepl si a posvítil si na něj. Moc toho neviděl, ale stačilo to. Křivka rtů, sklon nosu, a to nejhorší, jedno neživé modré oko, které na něj zíralo a vysmívalo se mu ještě i v smrti. „McCabe, jsi v pořádku?“ Maggiin hlas. Neodpověděl. Jen zvedl levou ruku a naznačil, aby odešla. Racionální část mysli mu říkala, že tělo nemůže být Sandyino. Ale když to není Sandy, kdo nebo co to je? Nějaký přelud? Vyvolaný čím? Přemírou pití? Přemírou emocí? Třeba je na  nejlepší cestě se zbláznit. Někdy míval sny, v kterých ji sám zabil. Ale vždycky to bylo výstřelem z pistole, nikdy takhle beze stop. Nikdy ji nenechal zmrz­ 43

nout v kufru auta. A už vůbec ne v BMW. Ačkoliv Sandy by určitě dala přednost tomu být nalezena v bavoráku než ve fordu. Znovu zauvažoval, jestli nemá zavolat Richardu Wolfovi, svému psychiatrovi. Možná, že už je nejvyšší čas. Poprvé navštívil Wolfa před více než rokem, hned po tom, co skončil případ Lucase Kanea, a potom, co se Casey poprvé po více než třech letech setkala se svou matkou. To Kyra ho přiměla k tomu, aby šel k psychiatrovi. Měl teh­ dy záchvaty třesavky a  trpěl nespavostí, a  když přece jenom usnul, přepadaly ho násilné noční můry, ve kterých často figurovala Sandy. Kyra si myslela, že se snad nervově zhroutil. Wolf mu řekl, že nervové zhroucení to není. Byl to podle něj jenom následek velkého stresu spojeného s obavami ze setkání Casey a Sandy. Předepsal mu Xanax a zdálo se, že ten mu pomohl. Přesto mu Wolf doporučoval pokračo­ vat v terapii, buď u něho, nebo u někoho jiného, ale McCabe se roz­ hodl, že to už stačí. Neměl chuť pokračovat. „McCabe. Jsi v pořádku?“ „Jo. Jsem v pořádku.“ Maggie stála hned za ním. Kdyby se prudce pohnul, shodil by ji rovnou do vody. Ještě jednou ucítil na rameni její ruku. „Můžeš se mnou mluvit?“ Užívala svůj jemný hlas, ten, který byl tak účinný při výsleších. Na ten hlas vždycky všichni lotři naletě­ li. „McCabe?“ Neodpověděl. Místo toho si tělo znovu prohlížel a na­ konec posvítil na nohu a hledal Sandyino malé mateřské znaménko vedle kolena. Nebylo tam. Každopádně ho neviděl. Ne, tohle není Sandy. Teď už si tím byl jist. Je to jenom někdo, kdo vypadá jako ona. Aby to dokázal i  tomu pochybovačnému hlasu ve své hlavě, vytáhl mobil a vyťukal její číslo. Telefon zazvonil jed­ nou, dvakrát, čtyřikrát. Dobrý den, dovolali jste se k Ingramovým. Sandy a Peter. Prosím, zanechte vzkaz a my se vám ozveme, jakmile to bude možné. „Sandy, to jsem já, McCabe. Zavolej zpátky co nejdřív. Je to důle­ žité.“ A pak si vzpomněl a dodal: „Ne, není to kvůli Casey. Casey je v pořádku.“ Odhlásil se a zkusil číslo jejich domu v East Hamptonu a pak i její mobil. Tam i tam to bylo stejné. Na obou číslech nechal vzkaz. Ne, řekl si znovu. Tohle není Sandy. Ta je v New Yorku, v bezpečí a zdravá. Byl pátek večer a asi je se svým bohatým manželem v diva­ 44

dle. Prosíme, aby všichni v obecenstvu měli po dobu představení vypnuté mobily. Děkujeme mnohokrát. Nebo byli možná doma a  leželi před krbem ve svém bytě na West End Avenue a nebrali telefon, protože se zabývali něčím jiným. Představil si Sandy při sexu s Ingramem. Ta představa se najednou proměnila a  nebyl to už Ingram na  podlaze před krbem, zahalený povědomou vůní a dotekem Sandyina nahého těla. Byl to on sám. Šokovalo ho, jak moc po  ní stále ještě touží. A stejně tak ho šokovalo, jak intenzivně ji nenávidí. Napadlo ho, že možná právě potřeba jednou provždy zahnat vzpomínky na  Sandy byl důvod, proč tlačil Kyru do manželství, na které nebyla připravená. S  tímhle si bude muset nějak poradit, nějak to vyřešit. Kyru příliš miloval, než aby ji tímto způsobem využíval. Možná, že by se s ní měl přestat vídat, alespoň do doby, než se zbaví Sandyina přízraku. Uva­ žoval, co by tomu říkal terapeut, například Wolf. Nevěděl ani jistě, že by mu to dokázal říct. Snad ano. Ale rozhodně by to nedokázal říct nikomu jinému. Náhle, stejně rychle, jak se ta představa objevila, tak také zmizela. Dokonce i ten malý hlas v jeho hlavě akceptoval skutečnost, že žena v kufru auta není Sandy. Byla to žena podobná Sandy, podle všeho žena, která se jmenuje Elaine Elizabeth Goffová. Ano, podobnost byla výrazná, ale to bylo vše. Maggie dosud stála za ním s rukou na jeho rameni. „Jsem v pořádku,“ řekl. „Nebudu se na nic ptát.“ McCabe znovu namířil světlo na tělo v kufru, ale tentokrát nehle­ dal mateřské znaménko, nýbrž stopy. Hledal něco, co by mu řeklo, kdo a  jakým způsobem ženu zabil. Všiml si načervenalých skvrn na jednom zápěstí a jednom kotníku, které bylo při poloze těla vidět, a  které naznačovaly, že před smrtí byla spoutaná. Viděl modřiny, o nichž mluvila Maggie, které byly patrné na nohou, hýždích a pa­ žích. Bylo možné, že ji někdo tloukl, nebo to také mohly být pouze omrzliny. Kolem obličeje žádné modřiny neviděl, a nikde na jejím těle ani v kufru auta nebyly stopy krve.

45

KAPITOLA 4

„Jak to, že vy dva vždycky najdete mrtvolu v pátek večer? Cožpak pro vás neexistuje taky třeba úterý?“ Při zvuku hlasu Terri Mirabitové Maggie i  McCabe vzhlédli. Jak tam zástupkyně státního soudního lékaře stála před autem s malou černou brašnou v ruce, připomínala postavu doktora na návštěvě nemocného na některé z ilustrací Nor­ mana Rockwella. Přestože byla zahalená do těžkého kožešinového ka­ bátu a měla na tmavých kučeravých vlasech čepici ze stejné kožešiny, bylo vidět, že je oblečená pro slavnostní příležitost. McCabe ji ještě nikdy neviděl nalíčenou a v lodičkách s vysokými podpatky. Slušelo jí to. On a Maggie odstoupili stranou, aby se mohla podívat do kufru. „Hmmm. Zmrzlá na kost,“ řekla. „Už mi o  tom říkali. To tedy bude zajímavé.“ „Existuje přesto nějaký chytrý způsob, jak by se dala odhadnout doba smrti?“ „Ne. Když tělo zmrzne hned po smrti, zůstane neporušené. Jen si vzpomeňte na zmrazeného krocana.“ „Co když rozklad začal předtím, než tělo zmrzlo?“ „Zmrazení by proces rozkladu zastavilo. Mohli bychom tedy od­ hadnout dobu, která uplynula mezi okamžikem, kdy zemřela, a do­ bou, kdy zmrzla, ale přesnou dobu smrti? To v žádném případě.“ „Takže by to mohla být i otázka týdnů?“ „Určitě. Za předpokladu, že tělo zmrzlo v téhle pozici uvnitř kufru auta, což je myslím náš případ.“ 46

„To je špatné.“ „No, ano a ne,“ řekla Terri a přitom si natahovala chirurgické ru­ kavice. „Zmrazením se taky zachovají neporušené všechny stopy, kte­ ré najdeme na  těle. Jed, pokud ji zabil jed. Drogy. Alkohol. To, co naposledy jedla. Sperma, pokud tam vrah nějaké zanechal.“ Posvítila si na tělo malou baterkou s intenzivním světlem a začala s prohlídkou. „Je opravdu mrtvá, že?“ zeptala se Maggie. „Není to takový ten případ ‘Zmrzlá mrtvola oživne a seskočí z pitevního stolu’? Terri pobaveně vzhlédla. „Myslíš něco jako z Enquireru?“ „Jo. Něco takového.“ „Je mi líto, Mag. Tahle dáma už nikdy nikam skákat nebude. Je mrtvá.“ „Máš nějakou představu, co ji zabilo?“ „Ano.“ Terri teď byla skloněná hluboko do kufru. Jednou rukou v rukavici držela vlasy mrtvé ženy a druhou svítila na zadní část krku. „Vypadá to, že vrah věděl, co dělá. Tady. Podívejte se.“ McCabe se natlačil vedle Terri. Prstem ukázala na poranění v pro­ hlubni vzadu na krku. Přímo tam, kde hlava navazuje na krk. Byla to malá ranka, ne větší než půldruhého centimetru v průměru. „Tohle ji zabilo?“ zeptal se. „Ano. Vypadá to, že vrah zabodl nůž s úzkou čepelí nebo možná sekáček na  led přímo do  spodiny lebeční u  prvního obratle. Čepel pravděpodobně prošla týlním otvorem do mozkového kmene.“ „Jakým otvorem?“ „Týlním otvorem. To je malý otvor ve spodině lebeční. Prochází jím mícha a  napojuje se na  mozkový kmen. Když to zabiják trefí, oddělí páteř od mozku; ihned přestane pracovat srdeční a dýchací sys­ tém. Oběť padne k zemi mrtvá.“ „Jen tak?“ „Jen tak.“ „Nezdá se, že by hodně krvácela.“ „Nezasáhl žádné velké cévy.“ „Smrt nastala okamžitě?“ zeptala se Maggie. „Ano. Říká se tomu zabití přerušením míchy. Je to jedno z mála poranění, která způsobují prakticky okamžitou smrt. Oběť padne jako hadrový paňáca.“ 47

„A kdyby zasáhl nesprávné místo?“ „Způsobí takové upatlané poranění, které pravděpodobně nebude smrtelné.“ „To znamená, že ten mizera zná anatomii.“ „Ano. Pokud neměl prostě jenom štěstí, musí znát anatomii dost dobře na to, aby věděl, co způsobí. A jestliže je oběť svázaná, a vypadá to, že v tomto případě to tak asi bylo, je dost snadné bodnout nožem přesně tam, kam chcete.“ „Víš jistě, že byla zabita tímto způsobem? „Asi tak jistě, jak jen můžu, dokud ji nedostanu na pitevní stůl, a to se nestane dřív, než roztaje. Což bude nejméně za tři nebo čtyři dny, ale spíš za týden.“ „Za týden? Prokristapána, nejde to urychlit?“ zeptala se Maggie. „Třeba ji položit do vany pod tekoucí vodu? Tak to dělá moje máma se zmrazeným krocanem.“ „Bohužel, tohle není krocan. Když ji rozmrazíme moc rychle, bu­ deme mít co dělat s poškozenou tkání. Svrchní část se začne rozklá­ dat, zatímco vnitřní orgány budou ještě zmrzlé. Znemožnilo by to provést některé testy, které potřebuju udělat. Navíc, když ji namočí­ me do  vody, smyjeme všechny případné stopy na  jejím těle. Prostě budeme muset počkat.“ „Týden?“ „Na úplné rozmrznutí ano. Dáme ji do mrazicího boxu v laborato­ ři, a když budeme udržovat stálou teplotu 3° C, bude to trvat asi tý­ den. Tím způsobem se minimalizuje rozklad a pomůže nám to zjistit víc o tom, co, nebo kdo ji zabil. Ale něco bychom se přeci jen mohli dozvědět už dřív.“ „Například?“ „No, už teď budeme moct prohlédnout povrch těla, a  taky ostříhat nehty pro případ, že útočníka poškrábala. Jestli jsou na těle nějaké vlasy nebo sliny nebo kožní buňky, které nepatří jí, najdeme je. Za den nebo dva bude možné hýbat nohama natolik, abych mohla udělat vaginální výtěr a zjistit případnou přítomnost spermatu.“ I  při vyjmenovávání těchto nepříjemných detailů zů­ stával Terriin hlas stále stejně radostný. Patřila k lidem, kteří svou práci milují. Rozplétání mystéria smrti, jak by to možná nazvali 48

na kanálu Discovery. McCabe považoval soudní patologii za po­ divný zdroj radosti, ale právě to byl asi důvod, proč byla Terri tak dobrá patoložka. Vrátila se ke zkoumání těla. Podřepla si a posvítila na ženin obličej. „McCabe?“ zavolala. „Ano?“ „Má něco v ústech.“ „Jako co?“ McCabe se znovu natlačil vedle Terri a podíval se tam, kam mířila paprskem světla. Ženiny rty a zuby byly mírně rozevřené. Za zuby uviděl kousek něčeho bílého, čeho si předtím nevšiml. „Vypadá to jako kousek papíru,“ řekla Terri. „Roubík?“ zeptala se Maggie. „Myslím, že ne,“ řekl McCabe. „Roubík by byl svinutý a tohle vy­ padá spíš, že je to složené jako nějaký lístek. Jako kdyby nám vrah chtěl nechat zprávu. Můžeš to vyndat?“ „Nevím. Má čelisti zmrzlé v téhle pozici. Je tam jen asi čtyřmili­ metrová mezera. Zkusím to vytáhnout peánem.“ „Nebude ten papír taky zmrzlý?“ zeptala se Maggie. „Aby papír zmrzl, musela by být v  ústech vlhkost, což asi byla. Pravděpodobně sliny. Nebo v  případě, že už začal proces rozkladu, rozkladné tekutiny.“ Terri se chvíli přehrabovala ve své brašně a vytáhla nástroj, kte­ rý vypadal jako tenká pinzeta s malými tupými zoubky na konci. Vsunula jej mezi ženiny rozevřené rty, uchopila papír a jemně za­ táhla. Papír se ani nepohnul. „Je opravdu zmrzlý,“ řekla. „Zkusím ho uvolnit.“ Tři nebo čtyři minuty za složený papír opatrně tahala a pohybova­ la s ním ze strany na stranu, až se konečně pohnul. „Myslím, že jsem ho snad uvolnila. Teď zkusím, jestli se mi podaří ho vytáhnout a ne­ roztrhat ho při tom.“ Levou rukou držela ženinu zmrzlou čelist a opatrně protahovala papír mezerou mezi jejími zuby. Konečně ho vytáhla. „Můžeš ten papír rozložit?“ zeptal se McCabe. „Podíváme se, co je na něm napsáno. Jestli tam vůbec něco je.“ „To nepůjde, dokud ho trochu nenahřejeme,“ řekla Terri. Mezi hroty peánu držela něco, co vypadalo jako několikrát přeložený list 49

standardního kancelářského papíru. Byl trochu zažloutlý, zřejmě od ústní tekutiny. „Hele, doktorko, dejte to sem.“ Bill Jacobi držel v ruce malou ne­ rezovou misku. „Ve voze to nahřejeme a hned se na to budeme moct kouknout.“ Terri hodila složený list do misky a všichni šli zpátky k Jacobiho vozu s technikou. Billovi trvalo jenom minutu, než papír nahřál tak, že se dal rozložit. Položil ho na tác a digitálním fotoaparátem udělal snímek z jedné i z druhé strany. McCabe se na něj podíval. List papíru byl prázdný, až na dvě slova napsaná uprostřed, velikostí písma dvanáct, obyčejným fontem. Ámos. 9:10. „Něco z Bible?“ zeptala se Maggie. „Ano,“ řekl McCabe. „A bohužel to asi není dobrá zpráva.“ Maggie se na něj ostře podívala. „Proč? Co to znamená? Kdo je Ámos?“ „Jeden z méně významných starozákonních proroků. Kniha Ámos. Kapitola devátá. Verš desátý.“ McCabe zavřel oči a přenesl se v mysli zpátky do hodiny biblických studií v šesté třídě školy Svatého Barna­ báše. Před celou třídou tam stál jedenáctiletý Michael, který byl mezi spolužáky kuriozitou. A nad ním sestra Mary Josephina, blahosklon­ ně se usmívající nad eidetickou pamětí, kterou Bůh obdaroval jejího žáčka, a nutila ho recitovat další a další pasáže z nějaké obskurní kni­ hy Bible. Jestlipak ho dokáže vyvést z míry? Nedokázala. Ani knihou Ámos. O dvacet sedm let později, v chladu a tmě portlandského ry­ bářského mola Fish Pier si McCabeův mozek znovu vybavil ona slova. „Zdá se, že někdo naši oběť potrestal za její hříchy.“ „Co se tam říká?“ znovu se zeptala Maggie. „Zemřou mečem všichni hříšníci mého lidu, kteří říkají: Nás nic nepostihne, nás nepotká nic zlého. O tom je celá Kniha Ámos. Jak Bůh potrestá Izraelity za jejich hříchy.“ „Jaké hříchy?“ „Standardní seznam. Lakota, nepoctivost, utlačování chudých.“ „Říká se tam všichni hříšníci – takže by jich mohlo být víc?“ 50

„No, tahle žena mohla taky být jedinou hříšnicí, kterou chtěl po­ trestat, ale nevím, jestli se na to můžeme spolehnout.“ Jacobi překvapeně zíral na McCabea. „Kniha Ámos? Kapitola de­ vátá? Verš desátý? Slyšel jsem, že máš zázračnou paměť, ale jak si pro­ boha můžeš pamatovat tohle?“ „Věř mu, Bille. Pamatuje si to,“ řekla Maggie. „Ty znáš celou Bibli nazpaměť?“ „Ne, jen ty části, které jsme se učili ve škole.“ Podal Terri lístek. Terri se na  něj podívala a  pokrčila rameny. „Ráda bych věděla, za jaké hříchy ji trestal.“ „Hříchy těla, předpokládám. Je to dost běžný syndrom u lidí, kte­ ří jsou takhle vyšinutí, Jackem Rozparovačem počínaje a tím Picto­ nem , kterého právě popravili ve Vancouveru, konče.“ „Tihle chlapi pronásledovali prostitutky,“ řekla Maggie. „Elaine Goffová byla právnička, ne prostitutka. A mezi tím, McCabe,“ doda­ la a zpříma se na něj podívala, „je určitě rozdíl.“ Usmál se a pokrčil rameny. „Bille, chtěla bych to tělo dostat do Augusty co nejdřív,“ řekla Terri Jacobimu. „Jak dlouho myslíš, že to bude trvat, než ji dostanete z kufru?“ „Až tady skončíme, odtáhneme bavoráka k nám oddělení. Možná, že nakonec ji budeme muset z toho auta vyříznout. Když to budeme chtít udělat pořádně, bude to pár hodin trvat.“ „Ale dopravíte nám ji do Augusty ještě dneska večer, že?“ „Jo, myslím, že to půjde.“ „Dobře, zavolám Josemu Guerrerovi, aby tam byl na  příjmu.“ Guerrera byl Terriin asistent. Zblízka vypadal Joe Vodnick ještě mohutnější, než když ho viděli zdálky. „Vy jste Joe, že?“ „Ano pane. Seržante.“ McCabe si ho prohlédl odshora dolů. Nebo spíš odzdola nahoru. „Hrál jste někdy fotbal?“ zeptal se. Vodnick se usmál. „Jo. Před několika lety. Univerzitní ligu za Maine Black Bears. Dvakrát, v roce 2001 a 2002.“ „Myslím, že jsem vás jednou viděl hrát. Opravdu dobrý pohyb 51

po hřišti.“ McCabe si vymýšlel. V životě byl na jediném zápase Uni­ verzity Maine, a to bylo dva roky potom, co Vodnick skončil školu. Přesto se zdálo, že toho obra kompliment potěšil, a to byl samozřejmě McCabeův záměr. „Jo. Na  svou výšku jsem býval poměrně rychlý.“ McCabe se na  Vodnicka usmál, chytil ho za  rameno a  odvedl ho kousek dál od skupiny policistů na druhou stranu mola. „Joe, musíme si promlu­ vit,“ řekl tichým hlasem a přátelským tónem. „Řekněte mi, co se tu dneska večer odehrálo.“ „Bylo to přesně tak, jak jsem to popsal detektivu Savageové. Hlíd­ koval jsem ve Starém přístavu. Nic moc se nedělo. Aspoň ne na ulici. Na to byla moc velká zima. No, a vtom mi přijde hovor. Dispečink mě žádá, abych se mrknul na  nesprávně zaparkovaný vůz na  konci Fish Pier.“ Vodnick zopakoval zbytek v podstatě tak, jak to McCabe slyšel od Maggie. Když skončil, McCabe zamyšleně pokýval hlavou. „Proč jste ote­ vřel kufr?“ „Proč?“ „Ano. Proč. Víte, jak to myslím? Legitimní důvod?“ Vodnick pokrčil rameny. „Auto nebylo zamčené. Klíče visely v za­ palování. Zdálo se mi, že tu něco není v pořádku. Nejdřív jsem si mys­ lel, že auto ukradl někdo, kdo se chtěl jenom projet, a potom ho tady prostě odstavil. Ale ověřil jsem si, že není nahlášené jako kradené.“ „Ale určitě jste si všiml toho malého plastového sáčku s bílým práš­ kem, který vyčuhoval zpod sedadla řidiče? Je to tak?“ Vodnick zaváhal. „Bílý prášek?“ Zakroutil hlavou. „Ne.“ McCabe se mu upřeně zahleděl do očí. „Vzpomeňte si, Joe. Ten malý plastový sáček s  bílým práškem, který je nyní v  technickém voze, kde se zkoumají důkazy. Ten byl důvodem, proč jste otevřel kufr, je to tak?“ Vodnick znovu zaváhal. Ale jak začínal chápat, oč jde, pomalu přikývl a řekl: „Jo aha. Ten malý plastový sáček? Pod sedadlem řidiče? Ten, o kterém jsem si myslel, že by mohl obsahovat nějakou nebez­ pečnou látku?“ McCabe přikývl. „Správně. O ten jde. Tak co jste udělal, když jste ho uviděl?“ 52

„No, myslel jsem, že bych měl otevřít kufr a podívat se, jestli tam není ještě víc nějaké nebezpečné látky.“ „A našel jste tam nějakou?“ „Ne. Jediné, co jsem našel, bylo tělo té ženy.“ „S nikým jiným jste o tom nemluvil?“ „Jen s detektivem Savageovou.“ „Ani tamhle s vašimi kamarády?“ „Ne. S nikým jiným.“ Na Vodnickových odpovědích bylo něco tak dětsky upřímného, že McCabe byl v pokušení se natáhnout a poplácat ho po hlavě. Mís­ to toho se spokojil s mužným bouchnutím do zad. „Takže to bychom měli. Kde je teď Hester?“ „Sedí v teple ve své kanceláři.“ Vodnick ukázal na dvojici osvětle­ ných oken v druhém patře budovy na konci mola. „Řekl jsem mu, aby se odtud nehnul, dokud si s ním nepromluvíte.“ „Co všechno ví?“ „O mrtvole jsem mu neřekl, ale musel by být slepý, hluchý a hlou­ pý, aby si nedomyslel, že se něco děje.“ „Dobře. Řeknu mu, že s ním budeme chtít mluvit u nás na odděle­ ní. Chci, abyste ho odvezl do města, sejmul mu otisky prstů a pak ho posadil do některé vyšetřovací místnosti ve čtvrtém patře. Rozumíte?“ „Rozumím.“ McCabe ho ještě jednou plácl po rameni, otočil se a vydal se k bu­ dově. Maggie se k němu připojila. „Tak už jste si to s tím dlouhánem vysvětlili?“ „Jo, všechno je jasné.“ „To je dobře.“ Malá tabulka identifikovala třípatrovou budovu jako NÁMOŘNÍ OBCHODNÍ CENTRUM, PORTLAND FISH PIER 2. Vystoupi­ li po schodech do prvního patra a našli dveře s označením HESTER A SPOL., NÁMOŘNÍ A VŠEOBECNÉ POJIŠTĚNÍ. Za nimi byla jediná místnost. Doug Hester seděl u svého stolu, popíjel kávu a po­ zoroval scénu dole. Nevypadal, že by měl dobrou náladu. Pravděpo­ dobně nebyl nijak nadšený z toho, že tu musí být tak pozdě v pátek večer. Ale nedalo se nic dělat. McCabe taky nebyl moc rád. Hester byl obtloustlý, malý, asi metr sedmdesát vysoký chlápek. Věk McCabe 53

odhadoval mezi padesáti a šedesáti. Nazrzlé hnědé vlasy měl učesané tak, aby zakrývaly začínající pleš. „Pan Hester?“ zeptala se Maggie. Hester vzhlédl. „Jsem detektiv Margaret Savageová. Tohle je detektiv seržant Michael McCabe. Ve­ deme vyšetřování a potřebujeme, abyste jel s námi na policejní velitel­ ství a zopakoval všechno, co víte o tomhle případu.“ „Je to opravdu nutné? Už jsem řekl všechno, co vím, tomu velké­ mu policistovi. Moc toho není. Moje švagrová má dneska narozeniny a pořádáme oslavu pro asi tucet lidí. Už u nás určitě všichni jsou.“ „To je mi líto“, řekl McCabe, „ale vaše švagrová to určitě pochopí. V kufru auta bylo nalezeno tělo ženy.“ „Mrtvé tělo?“ „Ano.“ Hester zbledl. „Ježíšikriste. Dva dny tam bylo mrtvé tělo. Jak se dostalo do kufru?“ „To se snažíme zjistit.“ „Proč by někdo, sakra, nechával mrtvé tělo v autě na molu?“ „To nevíme. Ale jak říkala detektiv Savageová, byli bychom rádi, kdybyste s námi jel do Middle Street a řekl nám všechno, co víte.“ Hester jenom nevěřícně potřásal hlavou. „Nevím, co bych ještě mohl dodat.“ „Když si to ještě jednou projdeme, možná si vzpomenete na věci, o kterých jste nevěděl, že jsou důležité, když jste mluvil se strážmis­ trem Vodnickem. Nebo na ty, o nichž jste si ani neuvědomil, že jste je viděl.“ Maggie mu věnovala svůj nejmilejší úsměv. „Každopádně vám taky potřebujeme vzít kompletní otisky prstů, protože jste pravděpo­ dobně sahal na to auto. Ledaže jste přitom měl na rukou rukavice.“ „Neměl. Jen jsem běžel dolů, abych se na to auto podíval. Neměl jsem na sobě ani kabát.“ „Dobře. Strážmistr Vodnick vás zaveze k nám. Nemělo by to trvat dlouho.“ „Nemůžu jet svým autem?“ „Byli bychom raději, kdybyste jel s ním.“ „Tak dobře,“ řekl Hester nervózně, „ale někdo bude muset vysvět­ lit mé ženě, proč nejsem na oslavě její sestry. Bude pořádně naštvaná.“

54

KAPITOLA 5

V Portlandu je vražda výjimečnou zprávou a takové zprávy se rychle šíří. Než McCabe a Maggie vyšli zadním vchodem Námořního ob­ chodního centra, před ním se už shromáždil dav reportérů a fotogra­ fů. Oba detektivové proklouzli kolem boku budovy schováni za dvo­ jicí zaparkovaných dodávek s  logy místních poboček televizních stanic NBC a Společnosti Fox. Chtěli se dostat k Maggiinu autu a ne­ pozorovaně odjet. Nepodařilo se. Luke McGuire, kriminální zpravo­ daj listu Press Herald, je zpozoroval jako první. „Hej, McCabe,“ zavo­ lal. McCabe se zastavil. To byl konec utajení. Reportéři se k  němu nahrnuli, vykřikovali otázky a cpali mu do obličeje mikrofony. Obrá­ til se k  nim čelem. Komunikace s  tiskem nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Ředitel Shockley ho dokonce nejednou varoval, že jestli na novináře nepřestane vrčet, bude povinně zapsán do kursu Mainské univerzity s názvem Efektivní komunikace s médii. Nebo, jak to po­ jmenovala Maggie, Smajlík 101. „McCabe,“ opakoval McCuire, „kdo je ta mrtvá žena? Jak se jme­ nuje?“ McCabe se snažil nasadit svůj nejpřívětivější a přitom vážný výraz. „Lituju, Luku, ale bohužel ještě nemáme pozitivní identifikaci. Do té doby bude vedena jako Jane Doeová.“ Dva nebo tři další reportéři vykřikovali otázky téměř současně. „Jak zemřela? Máme to považovat za  vraždu? Co dělá tělo na  Fish Pier?“ 55

McCabe si pohybem ruky vyžádal ticho. „Dámy a pánové, pro­ sím. Soudní lékař ještě úředně neurčil příčinu smrti. Jakmile to udělá, dáme vám vědět. Odpověď na  vaši druhou otázku je, že okolnosti smrti jsou předmětem vyšetřování.“ „Je pravda, že tělo je na kost zmrzlé? Nacpané do tamtoho auta?“ Otázku položila Josie Tenantová, reportérka pro živé vstupy zpravo­ dajského kanálu 6 stanice NBC. Mezi místními novináři byla beze­ sporu nejagresivnější. Taky kolovala fáma, že je současnou Shockley­ ho milenkou. Její pověst jakožto zdroje úniků informací v důležitých případech naznačovala, že je to víc než fáma. „Víte, vzhledem k tomu, že tělo bylo nejméně dva dny venku při teplotách pod bodem mrazu, nechám vás, abyste si úsudek udělali sami. Lituji, ale to je pro tento okamžik všechno. Detektiv Savageo­ vá a já teď máme spoustu práce. Žádám vás proto, abyste se drželi zpátky a respektovali místo činu. Policisté mají příkaz nikoho sem nepouštět do doby, než bude definitivně skončeno místní ohledání. Děkuji vám.“ Podařilo se jim dojít až k Maggiinu autu, aniž by museli odpovídat na další otázky. V pozadí slyšel McCabe hlas Tenantové, která právě zahajovala svůj přímý vstup. „Dnes večer tu máme aktuální zprávu z portlandského mola Fish Pier. Před několika hodinami se našlo tělo neznámé ženy napěchované v kufru auta, které bylo proti předpisům zaparkované na konci mola. Podle anonymních zdrojů blízkých vy­ šetřování by obětí, které bylo kolem třiceti let, mohla být portlandská právnička Elaine E. Goffová. Identifikace ovšem nebyla ještě oficiálně potvrzena. Detektivové na místě činu zpravodajskému kanálu 6 sdě­ lili, že tělo bylo v kufru auta dost dlouho na to, aby při současných rekordně nízkých teplotách zcela zmrzlo …“ „Zatraceně!“ McCabe uhodil pěstí do  palubní desky Maggiina auta. „Ten mizera se nemohl nezavděčit své milence.“ Vytáhl mobil a rychle vytočil Shockleyho přímou linku na policej­ ním velitelství. Maggie se právě rozjížděla, když Shockley vzal telefon. „Ahoj, Miku. Jak si, chlapci, vedete tam dole u mola?“ Podle zvuku to vypadalo, jako by měl hlasitý odposlech. „Mimochodem, Bill For­ tier už mě o případu informoval.“ Přinejmenším na jednu otázku tedy dostal McCabe odpověď. 56

„Se vší úctou, šéfe, vedli bychom si mnohem líp, kdybyste si od­ pustil povídání se svými důvěrnými přáteli od tisku.“ Tato slova pro­ nesl s notnou dávkou sarkasmu. „Alespoň do doby, než budeme vědět jistě, kdo je oběť, a než budeme schopni informovat její rodinu?“ „McCabe, to je nehorázné osočování. Nevím, o čem to mluvíte.“ McCabe slyšel, jak Shockley žádá Fortiera, aby odešel z  místnosti a zavřel za sebou dveře. Pak vypnul mikrofon a tichým, výhružným hlasem řekl: „McCabe, jestli chcete zůstat na tomto oddělení, jestli vůbec chcete zůstat v Portlandu, měl byste se naučit ovládat své spra­ vedlivé rozhořčení.“ A  pak, skoro jako by to byl dodatečný nápad: „Taky byste se měl naučit ověřovat si fakta.“ „Pokud se mýlím, šéfe, tak se omlouvám. Ale měl byste si pustit zprávy na zpravodajském kanále 6.“ Nastala krátká pauza, než Shockley zapnul televizi ve své kancelá­ ři. McCabe v pozadí slyšel živou reportáž Josie Tenantové. Shockley se vrátil k  telefonu. „To je nepříjemné,“ řekl. „Josie by si měla dát větší pozor.“ V jeho hlase bylo slyšet napětí a zlost. O vteřinu později zavěsil. Pokud si nezpůsobil vyhazov, počítal McCabe s tím, že se mu aspoň povedlo přerušit Tenantové soukromý tok informací z policej­ ního oddělení. Maggie vyjela z  mola a  zahnula doprava na  Commercial Street, která vedla do srdce Starého přístavu. McCabe se opřel dozadu a za­ vřel oči. Při zavřených oknech a naplno puštěném topení bylo v autě cítit pronikavou mastnou vůni kuřecích nuget z MacDonald’s. No­ hou nahmatal prázdnou krabičku. Zvedl ji a nakoukl dovnitř. Na dně bylo ještě několik vystydlých nuget. „Vadilo by ti, kdybych tohle vy­ hodil? Dělá se mi z toho špatně.“ „Promiň. Moje večeře,“ řekla Maggie, která byla nezdolnou kon­ zumentkou nezdravých potravin. Zdálo se, že jí to nijak neubližuje. Na jejím vytáhlém, hubeném těle nebyl ani gram přebytečného tuku. Zajela k odpadkovému koši a McCabe tam krabičku vhodil. Okno nechal otevřené, aby vyprchal zápach. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Nebudeš zvracet nebo tak něco?“ McCabe byl opřený dozadu, díval se ven otevřeným oknem a vde­ choval studený vzduch. „Ne,“ odpověděl, „jsem v pořádku.“ Zahnula doleva na Market Street. Navzdory zimě byl typický pá­ 57

teční večer a v barech a klubech ve Starém přístavu bylo živo. Mládež pobíhala od jednoho hlučného baru do druhého. „Víš, je to divné,“ řekla. „Viděla jsem tě za ty roky prohlížet už – kolik to mohlo být – nějaký tucet obětí vraždy? Některé rozřezané, některé zastřelené, některé, kterým chyběly paže, nohy nebo jiné čás­ ti těla. Některé nafouklé a zezelenalé. Skoro všechny byly daleko víc zkrvavené než naše ledová královna. Ale ještě jsem tě nikdy neviděla zblednout tak jako u téhle. Vzpomínáš si na píseň Světlejší odstín bledé? Tak jsi vypadal.“ Světlejší odstín bledé, 1967. Procol Harum. Nepřetržitě šest týdnů na prvním místě britských žebříčků hudebních hitů. V USA na pá­ tém místě. McCabe si někdy přál, aby měl tlačítko na  vymazávání všech těch blbostí, které se mu usazovaly v hlavě. „Dobře. Co jsi tím chtěla říct?“ „Jen že jsem tě ještě nikdy neviděla takhle reagovat. Přemýšlela jsem, co to dneska způsobilo.“ „Řekla jsi, že se nebudeš ptát.“ „Rozmyslela jsem si to.“ „Moc alkoholu na  prázdný žaludek. Nic, čím by sis měla lámat hlavu.“ „No tak, McCabe. Na to tě znám moc dobře.“ „Bylo to tím pitím,“ řekl nepřesvědčivě. „Nesmysl. To nebylo pití. Bylo to to tělo. Podíval ses na ni třikrát. Jako bys ji znal nebo co. A  to telefonování Sandy? Kvůli čemu to bylo?“ Viděl, jak se na něj Maggi podívala. Asi by jí měl něco říct. Byla jeho nejbližší přítelkyní v  Portlandu, když nepočítal Kyru a  Casey. Nakonec pokrčil rameny. „Ne, neznal jsem ji. Jenom jsem si myslel, že ji znám. Vypadala jako moje bývalá manželka.“ „Sandy?“ „Ano, ta. Caseyina matka. Ta nádherná žena, která nás oba opus­ tila a už si na nás nevzpomněla. Podíval jsem se na tělo v kufru auta a najednou jsem neviděl neznámou ženu nebo Elaine Goffovou, nebo kohokoliv jiného. Viděl jsem Sandy. Mrtvou. Nahou. A  zmrzlou na kámen. Opravdu mi připadalo, že to je ona.“ „Zvláštní.“ 58

„Jo. Zvláštní.“ Neřekl Maggie to další, protože nevěděl, jak by jí to řekl, a konec konců jí do toho asi nic nebylo. Zkontroloval si ne­ přijaté hovory. Sandy. Dal mobil zpátky do  kapsy a  nechal hovor v hlasové schránce. Teď s ní nechtěl mluvit. Uvědomil si, že se potí. Stáhl topení.

59

KAPITOLA 6

Ani ne o minutu později už Maggie zajížděla velkým fordem do úzké uličky, která vedla k policejním dílnám. Zaparkovala u zadního vcho­ du na volném místě mezi dvěma černobílými policejními auty. Beze slova oba vešli do budovy a vyjeli výtahem do čtvrtého patra. Kromě Toma Tascoa, který právě telefonoval, a Briana Clearyho, který měl nohy na stole a ukusoval z porce pizzy, v kanceláři nikdo nebyl. Clea­ ry, který nedávno postoupil mezi policisty v civilu, byl na oddělení nováčkem. Ale Tasco byl ostřílený detektiv, který měl na policejním oddělení odslouženo víc než osmnáct let. McCabe usoudil, že Tasco je ten pravý, kdo může Clearymu ukázat, jak to tam chodí. Tascoova dřívějšího partnera, Eddieho Frasera, přidělil do  party ke  Carlovi Sturgisovi, s kterým bylo někdy těžké pořízení. Když McCabe a Maggie vstoupili, Cleary vzhlédl. „Dole v konfe­ renční místnosti jsou ještě nějaké pizzy, jestli chcete,“ řekl. McCabe si uvědomil, že je vyhladovělý. S výjimkou bagelu k snídani celý den nic nejedl. „Dobře, promluvíme si tam dole,“ řekl. Naznačil Tascovi, aby přišel za nimi, až skončí hovor. Na velkém stole bylo několik otevřených krabic s pizzou a teplá cola. Detektiv John Hughes z oddělení pro zločiny proti majetku si právě bral dílek pizzy. „Komu dlužím?“ „To nám koupil Shockley,“ řekl Cleary. „Tak to je poprvé,“ řekl Hughes. „Musí vás, chlapci, mít opravdu rád.“ Vzal si jídlo a zmizel. V ten moment vstoupil Tasco. „Je Shockley ještě tady?“ zeptal se McCabe. 60

„Ne. Zrovna odešel. Fortier je tady,“ řekl Cleary. „Děje se jinak ještě něco?“ „Myslíš jako něco jiného než vaše zmrzlá mrtvola?“ „Jo. Něco jiného než ta.“ „Pár kreténů si usmyslelo, že uvítají nový rok tím, že zmlátí bezdo­ movce dole na Preble Street.“ „Jen tak ze srandy?“ „Vypadá to tak. I když to mohlo být i rasové. Obětí byl černoch a neměl u sebe nic, co by stálo za ukradení. Bill a Will to teď vyšetřu­ jí.“ Od té doby, co z nich McCabe před třemi lety udělal tým, znal detektivy Billa Bacona a Willa Messinga každý jen pod jejich rýmují­ cími se křestními jmény. „Víme, kdo to udělal?“ „Ještě ne. Oběť je na jipce v Cumberlandské nemocnici. Možná, že to ani nepřežije.“ Do dveří nakoukl detektiv Carl Sturgis. „Tohle je soukromá párty, nebo se může přidat každý?“ „Jen pojď, Carle,“ řekl McCabe. „Kde je Eddie?“ „Na školním představení. Peter Pan. Jeho dcera hraje hlavní vílu.“ „Zvonečkovou vílu?“ usmála se Maggie. „Jo. Tu.“ Sturgis se podíval na hodinky. „Už to asi skončilo.“ Vzal si dílek pizzy a colu a sedl si. Na McCabeův pokyn Maggie otevřela svůj mobilní telefon. „Ahoj, Eddie, tady je Maggie.“ Pauza. „Promiň, že ti volám domů, ale jestli divadlo už skončilo, potřebujeme, abys sem přišel.“ Pauza. „Jo. Vraž­ da. Počítej, že to bude dlouhé.“ Pauza. „Ne. Počkej, až vaše hvězda půjde spát. Do té doby si poradíme. Doufám, že měla úspěch.“ „Mimochodem, do malé vyšetřovací místnosti nějaký uniformo­ vaný obr právě přivedl svědka,“ řekl Sturgis. „Člověka, který se jme­ nuje Hester.“ „Ten může chvíli počkat,“ řekl McCabe. Vešel Tasco a všem rozdal sadu barevných snímků. Tři záběry téže ženy. „Elaine Goffová?“ zeptala se Maggie. „Jo,“ řekl Tasco. „Elaine Elizabeth Goffová, právnička, a taky, jak všichni víte, majitelka zbrusu nového kabrioletu BMW 325i. Myslím si správně, že to je vaše mrtvá?“ 61

McCabe rozprostřel sadu obrázků na stole a jeden po druhém je prohlížel. Podobnost se Sandy byla ještě nápadnější než u  mrtvé a zmrzlé ženy v kufru auta. „Ano,“ řekl nakonec, „je to ona. Kde jsi sehnal fotky?“ „Na Googlu. Úžasné, co tam člověk všechno najde.“ McCabe si znovu pečlivě prohlédl každou fotografii. První byla černobílá oficiální portrétní fotografie. Ta druhá zřejmě pocházela z nějakého prázdninového blogu. Goffová na ní byla zachycená u ba­ zénu v miniaturních bikinách. V pozadí byly palmy. Dívala se přímo do objektivu a upíjela něco, co vypadalo jako piña colada. Na tomhle obrázku vypadala ještě víc jako Sandy než na dalších dvou. Rozhodně víc než když ležela mrtvá v  kufru bavoráka. Podobnost nebyla tak zarážející kvůli postavě v  bikinách nebo postoji. Podobnost byla ve výrazu. Měla stejný napůl úsměv a napůl úšklebek, jaký viděl tisíc­ krát. A pohled, který říkal Jen trp, blbečku. Pro takové jako ty nejsem k mání. Měl pocit, že z toho obrázku ví o Elaine Elizabeth Goffové všechno, co o ní potřeboval vědět. Přestože se nejednalo o tutéž ženu. Přestože mezi nimi určitě existovaly rozdíly. Na ten pocit si musí dá­ vat pozor. Na posledním snímku měla na sobě černé večerní šaty bez ramí­ nek zřejmě při nějaké oficiální příležitosti. Vypadalo to jako fotky, jaké dělají fotografové pro noviny při vybraných dobročinných ak­ cích. Takové věci se v Press Heraldu vyskytovaly pořád. Stála v malé skupince ještě s jednou mladou ženou, atraktivní pihovatou blondý­ nou, a třemi muži ve smokingu. Dva z nich byli šedovlasí a mohlo jim být kolem padesáti. Třetí, ten po její pravici, byl možná o deset let mladší. Tmavě modrýma očima uhrančivě zíral přímo do objektivu. Měl hubený obličej, křivý nos a delší tmavé vlasy. McCabe by ho ne­ označil jako pohledného, ale v těch očích bylo něco, co upoutávalo pozornost. Charisma. Říkejte tomu, jak chcete, ale i  v  konkurenci s takovou kráskou, jakou byla Elaine Goffová, by člověku padl zrak nejdřív na něj – a nejdéle by na něm pohledem setrval. „Kdo je ten člověk s fialovýma očima?“ zeptal se McCabe. „Jmenuje se John Kelly,“ odpověděl Tasco. „Je výkonným ředite­ lem malé neziskové organizace jménem Sanctuary House. Je to útu­ lek pro děti na útěku hned za Longfellow Square. Nevypadá na smo62

kingového člověka, tak bych si tipnul, že ta párty byla součástí akce na získání financí pro jeho organizaci.“ „A kdo jsou ta žena a ti další dva muži, co tam stojí s Goffovou?“ „To ještě nevíme,“ řekl Tasco. „Budeme to muset vypátrat.“ McCabe si dal fotky do náprsní kapsy saka. Tasco rozdal kolem stolu další sadu výtisků z počítače. „Životopis­ ná stránka Elaine Goffové z webu firmy Palmer Milliken.“ Elaine Goffová Společník Přímá linka: 207 555 1041 [email protected] Elaine Goffová nastoupila do firmy v roce 2000 na pozici společníka v Divizi fúzí a akvizicí. Předtím pracovala jako justiční asistentka u soudce okresního soudu Edwarda Mellmana. Vzdělání Lainie získala titul B. A. na Colby College (1998) a titul J. D., magna cum laude na Právnické fakultě Cornellovy univerzity (2000). Na univerzitě byla členkou redakce časopisu Cornell Law Review a v posledním roce studia byla editorkou příspěvků. Právnická licence Lainie je oprávněna provozovat právnickou praxi ve státě Maine.

„Můžu jen říct, že je škoda tak krásné ženy.“ To byl Brian Cleary. Pořád se ještě díval na fotografii Goffové v bikinách. „Vypadá jako jedna herečka. Víte která. Jak jen se jmenuje? Ta co hrála manželku toho matematika ve filmu Čistá duše?“ „Jennifer Connellyová,“ řekl McCabe. „Jo. Jennifer Connellyová. Ta se mi líbí.“ Cleary obdivně pokývl hlavou. „Lidi, já nechápu, proč taková žhavá kočka vůbec šla studovat práva. Mohla být modelkou, herečkou, čím by chtěla.“ „Žhavá? Jé, Briane, to jsem neslyšel. Já jsem slyšel, že tahle kočka je studená jako led.“ Sturgis se zachechtal své vlastní slovní hříčce. 63

„Prokristapána,“ řekla Maggie. „Briane, udělej nám tu laskavost a přestaň nad tím obrázkem slintat jako nadržený kluk. Ta žena je mrtvá. A Carle, nech si ty žerty, ano? Nejsou vůbec vtipné.“ „No dobře. Jo. Hele, Mag, promiň,“ řekl Cleary a jeho normálně červený obličej zčervenal ještě víc. Sturgis jen upřel pohled na Maggie. Neměl rád, když ho napomí­ nala žena. Obzvlášť mladší žena, která měla vyšší hodnost než on, přestože sloužila na oddělení kratší dobu. Kolem stolu se rozhostilo krátké, rozpačité ticho. Přerušil ho McCabe. „Tak dost,“ řekl. „Vraťme se k práci. Maggie, šla by sis promluvit s Hesterem? Už jsme ho nechali čekat dost dlou­ ho. Ještě chvíli a  uteče nám.“ Jestli Hester něco skrývá, Maggie to z něj určitě dostane. Uměla vydolovat informace ze zdráhavých svěd­ ků jako málokdo. Už ji viděl, jak přechází od soucitného tónu k tvr­ dému, od přátelského k výhružnému, aniž hnula brvou a aniž svědky naštvala nebo je umlčela. Většina si ani nevšimla, jak s nimi manipu­ luje. „Vás ostatní zatím seznámím s tím, co jsme zjistili na molu.“ Maggie přikývla, sebrala si své kopie tisků a odešla. McCabe strá­ vil příštích patnáct minut rekapitulací toho, co našli, nevynechal ani zmrzlý lístek s napsaným vzkazem, který vytáhli Goffové z úst, a se­ známil je i  s  Terriiným odhadem příčiny smrti. Pak se obrátil na Tascoa. „Tommy, podařilo se ti najít majitele bytu Goffové?“ „Ano. Je to chlápek jménem Andrew Barker. Bydlí v  přízemí domu, kde bydlela. Je to nájemní dům s šesti byty na Brackett Street. Číslo 342. Barker mi řekl, že byt Goffové je v prvním patře přímo nad jeho bytem. Taky poznamenal, že už ji nějakou dobu neviděl. Myslel, že je na dovolené. Zeptal jsem se ho, jestli se jí tam nehroma­ dí pošta. Říkal, že ne.“ „Ptal ses na to na poště?“ „Ano. Právě jsem s  nimi mluvil, když jste se s  Maggie vrátili do kanceláře. Goffová tam dala žádost o zadržení pošty počínaje sobotou 24. prosince. Pošta jí měla být dodávána zase od tohoto pondělí.“ „Ještě něco?“ „Ano. Oznámil jsem Barkerovi, že vyšetřujeme pravděpodobnou vraždu a že tam pošleme techniky, aby prohlédli její byt. Nějak ho to rozčílilo. Každopádně řekl, že tam bude, aby je pustil dovnitř, a  že 64

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.