Pekáčbuchet také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Kateřina Petrusová Pekáč buchet – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
1. Muffiny s bílou čokoládou 250 g hladké mouky, 200 g bílé čokolády, 1 lžička jedlé sody, 80 g másla, 80 g cukru, 2 lžičky prášku do pečiva, 2 vejce, 250 g zakysané smetany V míse smícháme mouku, jedlou sodu, prášek do pečiva a čokoládu nasekanou na menší kousky. Část čokolády pak necháme stranou na posypání. V druhé míse důkladně spojíme a prošleháme vejce se zakysanou smetanou, cukrem a změklým máslem. Opatrně zlehka přimícháme do směsi mouky s čokoládou. Formy na muffiny těstem naplníme do poloviny, nahoru přidáme trochu nadrcené čokolády a pečeme asi 15 minut při 180 °C. „Vypadáš jako něco, co zrovna vykašlala kočka.“ Ze všech sil jsem se ho snažila ignorovat. Měla jsem co dělat, abych popadla dech a udržela se na nohách. Vážně bylo zbytečné mu odpovídat. Dělal mi to naschvál, moc dobře věděl, jak mi je. Viděl to. Zatraceně, dokonce jsem si fakt připadala jako něco, co vychrchlala kočka. Neměla bych si ho všímat. Dělá mi to naschvál. Pokud mám aspoň nějaké zbytky zdravého rozumu, měla bych se sebrat a jít do sprch a pryč odsud. Jenže… „A jsi fakt sračka, nic nevydržíš,“ řekl s tím svým nechutně samolibým úsměvem. Zkusila jsem se zhluboka nadechnout, ale píchlo mě v boku tak, až jsem vyjekla. „Jen si podrž ty svý tukový polštáře,“ pobídl mě. „Abys je nevláčela po zemi.“
5/16
To přehnal. Neměla jsem tukové polštáře! Maximálně polštářky, ale jen malé a jen pár! Krucinál, prevít jeden! „Jdi se bodnout!“ zafuněla jsem. Můj osobní trenér Radim, aktuálně nejnenáviděnější člověk na světě, se rozesmál. „Najmu si na tebe hromadu ruských mafiánů a ti tě zabetonují a hodí do řeky!“ „Moc čteš, to je tvůj problém,“ usadil mě. „A už nemel a vlez zpátky na ten pás.“ „Nechci zpátky na pás! Už jsem cvičila dost!“ bránila jsem se. Byla jsem tu už nejmíň dvě hodiny a uběhla jsem minimálně maraton. Měl by mě nechat na pokoji. „Běžela jsi sotva čtvrt hodiny. A z toho ses pět minut zahřívala chůzí. Dej si ještě deset minut svižným tempem a pak tě půjdeme trochu pomučit.“ Byl neoblomný. Věděl, jak nesnáším cvičení. Stejně tak dobře věděl, že abych vydržela chvíli cvičit, musím být naštvaná. Nebyla jsem ten typ, co miluje pohyb, radostně běhá v dešti po Stromovce a ještě si přitom fotí okolí a cpe ty fotky na Instagram. Ani omylem. Já byla člověk, který nenáviděl pohyb. Jakýkoliv. A už od základky byl tělocvik mou noční můrou. Nikdy v životě jsem nevyšplhala na tyč. Nikdy jsem neudělala shyb. Fuj. Jen si na to vzpomenu, mám tendence se oklepat. Jenže nakonec jsem dospěla a pochopila jsem, že abych mohla dělat to, co dělám, a milovat to, co miluju, musím cvičit. Jinak bych totiž nebyla něco jako ne úplně povedená a mladší napodobenina Nigelly Lawson, ale jako velmi povedená mladší kopie Magdaleny Dobromily Rettigové. A to jsem nechtěla. Proto jsem tu teď vztekle běžela na páse a v duchu vyhrožovala svému osobnímu trenérovi, který se tím bavil – a navíc si za to nechával platit. Věděl, jak na mě. Já věděla, že to ví. Nesnášela jsem ho. Jemu to bylo jedno. Náramně nám to vycházelo. Když jsem pak posilovala paže, měla jsem trochu času na přemýšlení. Původní vztek se změnil ve smíření s neodvratnou realitou a trenér mi dal na chvíli pokoj – hlavně proto, že přišly dvě úplně nové slečny, které se chichotaly a na celé fitko rozhlašovaly, že nevědí, jestli to zvládnou, a že budou potřebovat pomoc nějakých silných mužů. Ano, samozřejmě. Zabralo to.
6/16
Vsadila bych se, že čtou náš časopis. Protože v tom, co předvedly, byl jasně čitelný Zuzčin rukopis. Pustila jsem je z hlavy a místo počítání jednotlivých pohybů jsem přemýšlela o zítřejším focení. Plán byl jasný: letní jídla ze zahrádky. No dobře, přiznávám, že nevím o nikom, kdo by pěstoval lilek. Nevím ani o nikom, kdo by lilek dobrovolně konzumoval, přestože já ho měla ráda. Grilovaný lilek, zapečený lilek, gratinovaný lilek… Jen jsem na něj pomyslela, vypadla jsem z rytmu a začaly se mi sbíhat sliny. Proto jsem musela v hlavě hodit zpátečku a vrátit se k tomu, že nikdo nemá rád lilek a já mám za úkol lidi přesvědčit, že na něm není nic špatného. Tudíž jsem musela začít pěkně pozvolna a lilek smíchat s něčím výrazným. Nakonec jsem se rozhodla pro polévku z lilku a rajčat, kterou navíc posypu parmazánem, a po lilku tak nakonec zbyde jen kousek chuti někde vzadu na patře. Vůbec to nebude bolet. A spousta chlapů ani nepozná, co jim to žena uvařila k jídlu. Plán to byl skvělý, měl jen drobnou chybičku: barva té polévky nebyla nijak extra. A bylo mi jasné, že fotograf Jarda bude vrčet, případně mi aspoň připomene, že mi už mnohokrát říkal, že z ošklivého jídla neudělá nic ani on. Takže hlavní jídlo bude muset být barevné, ale jasně definované. Žádná omáčka, žádné neidentifikovatelné hroudy masa. Rozhodovala jsem se mezi bramborovo-chřestovým salátem a špízy z kuřete, cukety, papriky a červené cibule a už zase jsem začínala slintat. Jo. Tohle jsem já. Miluju jídlo. Miluju jídlo, miluju vaření. Zbožňuju nákupy surovin. Pořád vymýšlím recepty a vychytávky. Ve sprše, v metru, v posteli před usnutím, ráno po probuzení. V práci, v kině, v baru. V letadle, na dovolené. Při sexu (ale to se stalo jen jednou). Zeptejte se mě na cokoliv, zaveďte řeč na jakékoliv téma – stejně nakonec skončíme u jídla. Ahoj. Jmenuju se Klára a jsem gastrosexuálka. Teda – ne, že bych s tím jídlem prováděla nějaké nemravnosti, zas tak ho nemiluju. A proto mám dokonalý život. Pracuju v redakci ženského časopisu Stella, kde mám na starosti – nečekaně – rubriku o vaření. A sloupek o jídle. A hodnocení restaurací. Moje práce je snem každého labužníka.
7/16
Jediné, co mi ten krásný život kazí, je můj pitomej a pomalej metabolismus. Kvůli němu jsem tady, potím se a musím se na jednotlivých strojích střídat s obrovskýma chlapama, kteří se potí ještě víc než já. Nic není úplně dokonalé. „Zdrháš? Srabe! Už tě nikdy nechci vidět! Jsi sralbotka, fakt! Podívej se na sebe! Vidíš ty hektolitry tuku, co se na tobě převalujou?“ „Už dost!“ zavrčela jsem, když jsem mířila do šaten. Zvládla jsem celou hodinu, a ne, rozhodně jsem nepotřebovala nášup. Trenér se na mě vesele zazubil a poplácal mě po propocených zádech. „Dobrá práce, frajerko. Tak ve čtvrtek!“ A pak se vrátil k těm slečnám, ke kterým byla příroda a genetika mnohem přívětivější než ke mně.
„Tys byla cvičit!“ obvinila mě grafička Veronika. V ruce držela nakousnutou koblihu, nugátovou, a tvářila se narkrnutě. „Jo, vždyť jsem ti večer psala, jestli nechceš jít taky,“ odpověděla jsem. „No!“ udělala. Už jsem si za tu dobu, co ve Stelle pracuju, zvykla na to, že každý máme nějaké mouchy. Ale přišlo mi, že Veronika má s každým číslem časopisu jiné, nové. Bylo to trochu jako chůze po uzounké římse někde nad propastí: člověk musel postupovat velmi opatrně, aby nešlápl vedle a nezřítil se tak dolů, respektive do mnohaminutové scény. I když ve skutečnosti za tu její mouchu mohl PMS, za který se pravděpodobně pozítří začne omlouvat. I tak jsem byla moc ráda, že její kancelář je od té mé docela daleko a na obědy s námi taky nechodí. „A tys napsala, že nechceš…“ Spíš jsem se zeptala, než že bych to připomínala. Pro jistotu. „Protože jsem chtěla, abys mě přemlouvala! A když jsi nic nepsala, myslela jsem, že nejdeš! Tohle není fér!“ Pár vteřin jsme obě mlčely. Ona vytočeně čekala na mou omluvu, nebo se tak alespoň tvářila. Já přemýšlela, jestli, až odpovím nesprávně, stihnu utéct zpátky k hlavnímu vchodu dřív, než po mně něco hodí. Nakonec jsem usoudila, že tak dobře na tom moje svaly nejsou ani
8/16
omylem, a rozhodla jsem se zaútočit trochu nečestnou, ale vždy fungující zbraní. „Dáš si muffin? S bílou čokoládou? Večer jsem pekla.“ Jo. Byla jsem srab. I když jsem tomu raději říkala umění přežít. „Chtěla jsem zhubnout,“ namítla Veronika, ale už nezněla rozčileně. Dychtivě pozorovala mou velkou kabelku, do které se vešlo vážně všechno. Vylovila jsem plastovou krabičku na svačiny a otevřela ji. V duchu jsem se musela pochválit, protože bochánky byly vážně povedené a jejich vůně se okamžitě rozšířila po celé chodbě. „Nepotřebuješ zhubnout,“ konejšila jsem ji. „Dej si muffin.“ „Jsi hrozná.“ „Já vím. Dej si muffin.“ Nacpala jsem jí krabičku až pod nos a napůl úlevně, napůl spokojeně sledovala, jak opatrně bere jeden košíček, okamžitě sundává papírový obal, totálně mě ignoruje a míří do kanceláře grafiků. Nejen láska, ale i PMS prochází žaludkem. Měla bych to navrhnout jako téma na hlavní článek. Jen co jsem si stihla pročíst maily, z nichž dvě třetiny byly nepracovní blbinky od kolegyň a opakované výzvy fotografa Jardy, aby mu tyhle věci neposílaly, objevila se mi na monitoru zpráva od šéfredaktorky. Jako vždy byla plná vykřičníků, přestože obsahovala vlastně jen informaci o tom, že se mám co nejdřív stavit. Než jsem si zvykla na to, že šéfová Anna (nikdy ne zdrobněliny jejího jména, žádné! Anna je krásné jméno a ona si ho nepřeje deformovat a ničit – její vlastní slova) všechno provází velkými a hlasitými gesty, měla jsem pocit, že všechno dělám špatně a že na mě pořád křičí, hlavně v mailech. Teď už mě nemůže rozhodit ani její PROBOHA KLÁRO!!! Okamžitě se u mě zastav, HNED JAK PŘIJDEŠ!!! Máme OBROVSKÝ problém!! Všechno se hroutí! Věděla jsem, že se nic nehroutí a že ve skutečnosti za jejím výkřikem stojí nějaká maličkost, jako třeba že někdo z majitelů vydavatelství nemá rád lilek, a tudíž budu muset překopat recept na zítřek. Proto jsem si ještě v klidu snědla jeden muffin (po tom hnusném cvičení jsem měla nárok minimálně na dva, spíš na tři, ale řekla jsem si, že si nechám něco na později), odklikla jsem další Anninu zprávu (KDE JSI?!!! JSI TU???), v zrcátku si zkontrolovala, jestli nemám někde
9/16
drobečky, zalila jsem Hynka, Viléma a Jarmilu, naše tři kytky, a pak jsem vyrazila do kanceláře šéfredaktorky. „Kláro! Už jsem se bála!“ vykřikla místo pozdravu. A i v jejím mluveném projevu byly jasně vidět kapitálky a vykřičníky, přestože se tvářila vyrovnaně. „Stala se příšerná věc!“ Nic jsem neříkala, jen jsem si sedla na jednu ze židlí, které měla rozestavěné před svým stolem. Velké porady se dělaly v zasedačce, ale několikrát týdně potřebovala mluvit s několika z nás, takže o místo k sezení nebyla v její kanceláři nouze. Když jsem viděla, jak vystresovaně se tváří, napadlo mě, jestli jsem jí taky neměla přinést muffin, ale pak jsem si sobecky řekla, že je určitě budu potřebovat víc než ona. A jim zbyde k jídlu zítřejší dezert, tak co. „Podívej, nebudu chodit kolem horké kaše. Na to nemáme čas. Já vím, že jsi dneska měla v plánu jít někam hodnotit, ale potřebuju tě na něco jiného.“ Cože? Ale no tak! Právě proto jsem se dneska tak týrala – protože jsem věděla, že mě odpoledne čeká hromada jídla v jedné italské restauraci na Starém Městě! Prošla jsem si jejich menu na internetu, už jsem si v podstatě vybrala a samozřejmě jsem se pořádně natěšila, a ona mě o to chce připravit? Tak pro tohle bude muset mít hodně dobrý důvod. „Mám tam rezervaci,“ namítla jsem. Původně jsem chtěla říct něco jako Na to zapomeň, ale nechtěla jsem dráždit hada bosou nohou. „Tak ji přesuň. Tohle je důležitější. Je to smrtelně důležité!“ Viděla jsem, jak Anně na spánku tepe žíla. „Dobře, ven s tím,“ pobídla jsem ji. „Míša je v nemocnici,“ hlesla Anna poraženecky. Zatrnulo mi. Nepřišlo mi divné, že moje kancelářská spolubydlící ještě nedorazila. Byla to bohémka, která rozhodně nevstávala se slepicemi a občas byla ráda, když se do práce stihla dostat před polednem. Což jí Anna tolerovala, protože Míša byla prostě dobrá. Co dobrá, byla skvělá. Dokázala v rozhovorech uvolnit lidi tak, že se jí svěřili s věcmi, které by nikomu jinému neřekli. Dokázala k interview přemluvit prakticky kohokoliv. A dokázala odhadnout, co bude čtenářky zajímat, takže už jsme měli například i třístránkový rozhovor s věštkyní. A byl to obrovský hit.
10/16
Spokojení byli majitelé, Anna, čtenářky i ona věštkyně. Míša prolomila ledy hned první otázkou, když se zajímala, jak je možné, že věštkyně byla překvapená tím, že jí zavolala a požádala ji o rozhovor – copak si sama nevěští budoucnost? „Co se stalo?“ zeptala jsem se a hlavou se mi honily různé scénáře od bouračky až po dýmějový mor. „Včela,“ pronesla Anna pohřebním hlasem. Trvalo mi pár vteřin, než jsem její odpověď zpracovala. Včela? Včela? „Aha?“ udělala jsem. Anna pokývala hlavou, pak vzala svůj mobil, chvilku rejdila po displeji prstem a nakonec mi přístroj ukázala. Mělo to zářivě červené vlasy a piercing v obočí, takže to asi byla Míša. Ale vypadalo to jako něco velkého, bledého a odulého. „Hustý,“ vydechla jsem. „To není hustý, to je příšerný! Jak to mohla udělat? Kdo proboha jí k snídani zmrzlinu? V květnu?! A nechá se píchnout od včely, když ví, že je alergický?! Já se z ní zblázním, přísahám!“ Snídat zmrzlinu mi nepřišlo vůbec divné, naopak. V létě jsme přes den přežívaly v podstatě jen na melounech a zmrzlinách; až po setmění jsme přecházely na normální jídlo. O alergii na včelí bodnutí Míša samozřejmě věděla – věděli jsme o ní všichni, protože její jekot a úprky, jakmile se ten hmyz objevil v její blízkosti, byly prostě legendární. Při jednom takovém zvládla loni v létě převrátit plný stůl jídla a pití na jednoho slovenského herce. „To se prostě stává,“ snažila jsem se Annu trochu uklidnit. „Ne!“ vybuchla. „Tohle se stává jen nám! Proč se jí to stalo v den, kdy má jet na rozhovor? Někdo tam nahoře nás nemá rád!“ Chtěla jsem říct, že je to prostě náhoda, stát se to mohlo kdykoliv a určitě nebude problém zavolat dotyčné nebo dotyčnému, vysvětlit mu situaci a přesunout to na jindy. Jenže pak mi došlo, že tu asi nejsem proto, abych Míšu politovala. A nejspíš tu nejsem ani proto, abych za ní jela a dovezla jí něco dobrého, přestože to bylo přesně to, co bych udělala nejraději. „Ne,“ řekla jsem rezolutně. Anna na chviličku vypadala zmateně, protože pravděpodobně měla připravenou ještě nějakou drobnou
11/16
repliku, kterou by mě ukonejšila, a teprve pak by mi řekla, co má v plánu. Pak se usmála, líbezně, což nebylo dobré znamení. „Ale Kláro.“ „Ne. Žádný ale Kláro. Já mám na starosti jídlo. Ani omylem.“ „Míša psala, že si s tím poradíš.“ Ta potvora! Proč mě do toho zatahuje? „Ať to zařídí Daniela! Nebo ty.“ „Daniela ani já nemáme čas. Ty můžeš hodnocení restaurace přesunout na jindy. Anebo!“ Rozzářila se. „Nebo ho můžeš vzít tam a zabiješ tak dvě mouchy jednou ranou!“ „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ne ne ne. Ne.“ „Míša mi navíc psala, že znáš její heslo do počítače, což je mimochodem proti interním bezpečnostním předpisům vydavatelství, že ano?“ „Ehm…“ Jasně, že jsem věděla, jaké má heslo. A ona znala moje. Nikdo si tu s počítačovou bezpečností hlavu nelámal, protože co se mohlo stát? Maximálně někdo z vašich kolegů napíše na váš facebookový profil nějaké velevtipné přiznání. Třeba o Jardovi si doteď někteří jeho kamarádi myslí, že se vážně rozhodl stát se knězem. Dvě modelky si ho dokonce odstranily z přátel, protože celibát je celibát, že. Ale pravda byla, že jsem kdysi podepsala něco o tom, že nechránění svého pracovního počítače se rovná porušení pracovní kázně. „Takže si u ní najdeš připravené otázky a ve dvě budeš na domluveném místě, kde si toho kluka vyzvedneš, vyzpovídáš ho a ještě přitom zvládneš udělat recenzi restaurace.“ Byla neoblomná. To ona uměla. Zkusila jsem ještě jednou nebo dvakrát něco namítnout, ale najednou jsem byla zpátky v naší kanceláři a přihlašovala se na Míšin počítač. Krucinál, proč jsem tak měkká?! Zabiju tě, napsala jsem jí esemesku. Leda bys mě opíchala, přišla odpověd. A pak další: Už splaskávám, ale není mi rozumět. Málem jsem se udusila. Chci čokoládovej dort! A ten týpek je fakt v pohodě, neboj. Slíbila jsem jí dort a začala pátrat v jejím outlookovém kalendáři. Kluk? Týpek? Odkdy děláme velké rozhovory s dětmi? Na co se ho budu ptát? Pak jsem v kalendáři v dnešním okénku objevila jméno Matouš Kopřiva, takže jsem věděla, po čem pátrat v dokumentech. Jméno mi
12/16
absolutně nic neříkalo, proto jsem byla napůl zvědavá a napůl vyděšená, co najdu. A když jsem to našla, byla jsem ještě zmatenější. Horolezec?! Horolezec po zamrzlých vodopádech?! Co to kruci je? To existuje? Mistr Evropy v lezení po zmrzlém vodopádu? Hm, bezva, když je mistrovství v tomhle, mohlo by být i mistrovství Evropy ve šťouchaných bramborách, protože ty dělám vážně excelentní. Aha, moment, tady je odkaz na jeho stránky, tak se podíváme, co – Wow. Nevím, jak dlouho jsem seděla u počítače a zírala na monitor. Ten kluk nebyl úplně kluk. Rozhodně mu bylo přes dvacet. A měl velmi interaktivní web, takže na mě hned vyskočilo video, na kterém lezl. Lezl po zmrzlém vodopádu – fakt!, a rychle, neuvěřitelně rychle. V podstatě jen visel za cepíny, nebo jak se říká těm věcem, co zasekávají horolezci do skály, v tomhle případě do ledu. Byl o spoustu vteřin rychlejší než jeho soupeř, a když se pak na laně spustil dolů, vůbec nevypadal, jako by právě na svých pažích vytáhl nahoru celou svou váhu. Zazubil se spokojeně na publikum, a když k němu přiběhla slečna v bílorůžové zimní soupravě a chlupaté beranici, ohnul ji v zádech a dal jí pořádnou pusu. Frajírek. Jenže tohle, ač to bylo impozantní, nebylo to, proč jsem tak civěla. Hned po vítězném polibku totiž následoval střih a ukázka z jeho tréninku v nějaké tělocvičně. Který absolvoval jen v teplácích. Šplhal po stěně nahoru a dolů jako pavouk a nevypadal, že by mu to dělalo sebemenší potíže. A nebylo se čemu divit, protože ten tvor měl svaly fakt všude. Všude. Jinak by nemohl viset jen za bříška tří prstů na levé ruce, že? Ovšem nebyl nabušený jako kulturisti, naopak, vypadal štíhle, ale ne šlachovitě. A, sakra, byl prostě… Uf. „Ty vole,“ ozvalo se za mnou. Daniela, módní redaktorka, šla evidentně okolo a nějak zahlédla, na co se dívám. Když video z tréninku skončilo a ve smyčce se začal přehrávat zase ten závod, šťouchla do mě: „Vrať to zpátky, dělej!“ Nevěděla jsem jak, takže jsem chvíli klikala po jednotlivých odkazech. Ukázala se nám fotogalerie, potom nějaké informace o něm,
13/16
pak seznam sponzorů. Netušila jsem, že o tomhle sportu ví víc lidí než ti, kteří ho provozují. „Kruci, pošli mi odkaz, budu se na to dívat pořád dokolečka,“ rozhodla se. „Co je to za chlapa?“ „No, to je ten, se kterým dneska budu dělat rozhovor místo Míši,“ hlesla jsem. Nevěděla jsem, jestli mám být naštvaná, nebo natěšená. Byla jsem jednoduše zmatená. Tak nějak rozechvělá, protože ten kluk, ten chlap, byl fakt kus. Ovšem vzhledem k tomu, jak sebejistě se choval a jak proti němu můj trenér z fitka vypadal spíš jako učitel tělocviku, jsem měla pocit, že budu mít chuť ho praštit hned během prvních deseti minut. Protože nesnáším cvičení, nemám ráda sport, a sportovci, no… A navíc byl blonďák. Nemám ráda blonďáky. Odjela jsem na židli ke svému stolu a vzala si jeden muffin. Teď jsem ho rozhodně potřebovala. Pak jsem se vrátila k Míšinu stolu. A znovu si načetla jeho úvodní stránku, aby se spustilo to video. To břicho! A ty kyčle! A ty naváděcí pruhy z pánevních kostí, které mířily – Málem jsem se udusila, když mi zaskočil drobeček. Tohle bude zajímavé.
2. Pomalu pečené kuře 1 kuře, 1 kg větších brambor nakrájených na stejně velké kousky, 2 celé paličky česneku, 100 ml bílého vína, 100 ml drůbežího vývaru, 2–3 snítky čerstvého tymiánu, 1 citron, sůl, bílý pepř, máslo na potření Troubu rozehřejeme na 160 °C. Kuře důkladně potřeme máslem a vložíme do velkého pekáče, ze všech stran ho obložíme brambory. Osolíme, opepříme, přidáme celý česnek rozkrojený na poloviny. Podlijeme vínem i vývarem, přiklopíme a dáme na hodinu do trouby. Poté vyndáme, lehce promícháme brambory a přidáme na kousky nakrájený citron a tymián. Pečeme další hodinu, tentokrát už odkryté. Nakonec zvýšíme teplotu na 225 °C a necháme v troubě ještě 20 minut. Pokusila jsem se ledolezci Kopřivovi dovolat, abych navrhla, že se potkáme rovnou v té italské restauraci, a ne na Andělu, ale marně. Po pár zazvoněních mi to spadlo do hlasové schránky s tím automatickým vzkazem. Zkusila jsem to znovu, a zase marně. Ano, věděla jsem, že pokoušet se přesunovat dlouho domluvené místo setkání někam jinam takhle na poslední chvíli není zrovna profesionální, ale koho to zajímalo? Celá tahle akce byla postavená na hlavu, a upřímně, nechápala jsem, proč Anna trvá na tom, že se ten rozhovor musí uskutečnit dneska, místo aby počkala na Míšu. Stejně to bylo až do dalšího čísla, možná dokonce až do toho srpnového, takže odložit to o týden, až bude Míša splasklá, přece nemohlo být nic těžkého. Navíc bylo jasné, že zmrzlých vodopádů touhle dobou moc nebývá, takže Kopřiva se musel
15/16
nudit a určitě měl triliony volného času, na rozdíl od nás pracujících. Chvíli jsem zvažovala, že mu napíšu esemesku od sebe z mobilu, ale nechtělo se mi někomu cizímu dávat svoje číslo – i přesto, že jeho naváděcí pruhy byly vážně k sežrání.
@Created by PDF to ePub
