Řez také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
James Hayman Řez – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
JAMES HAYMAN
Věnováno Jeanne
JAMES HAYMAN
Pracoval přes dvacet let jako hlavní kreativní ředitel jedné z největších reklamních agentur v New Yorku. V současnosti žije se svou manželkou, výtvarnicí Jeanne O’Toole Haymanovou, v Portlandu ve státě Maine. Tento román je jeho prvotinou.
PROLOG
Červenec 1971 Přitiskl si vyděšené zvířátko pevně k tělu. Chlapec byl statný a na svých osm let velký, měl tmavé vlasy a dlouhý, úzký obličej. Po více než měsíci letního slunce byla jeho kůže, normálně světlá, dohněda opálená. Cítil, jak se králík, sotva několik týdnů starý, chvěje, a měl pocit stoupajícího vzrušení ze zážitku, který ho čeká. Chlapec odolal pokušení ke svému tajnému místu doběhnout co nejrychleji. Měl strach, aby nezakopl o vyčnívající balvan nebo větev ukrytou v tlejícím listí z minulého podzimu. Jeho úlovek by se mu mohl vysmeknout a odskákat pryč. I při pomalé chůzi se chlapcův dech zrychloval. Zlehka pohladil jemný králíkův kožíšek a snažil se uklidnit jeho bušící srdíčko, a zároveň možná i své vlastní. Trvalo mu skoro dvacet minut, než došel k svému cíli, jakési přírodní jeskyni vytvořené klenbou popínavého jesence, jehož šlahouny se pnuly do výšky a ovíjely se kolem mladých borovic a bříz, které rostly kolem. Vyplnil mezery mezi šlahouny jesence smrkovými větvemi, a vytvořil tak stěny svého úkrytu. Vyřezal také porost uvnitř a místo podlahy tam rozprostřel náruče listí a jehličí. Celý prostor měřil asi tak metr a půl v průměru a ve svém středu nebyl vyšší než jeden metr. Shora dopadaly paprsky slunečního světla, které na zemi vytvářely vzory světla a stínu. Chlapec vlezl do jeskyně a králíka si stále jednou rukou pevně při7
držoval na hrudi. Vlhkost ze země prosákla koleny jeho džínsů a studila ho na kůži. Jakmile byl uvnitř, položil zvířátko na zem, ale pořád je držel za uši. Upíraly se na něj černé oči jako knoflíky a v nich viděl strach, ale i odevzdanost. Chlapec měl pocit, že živočich poznával – a svým způsobem také přijímal – to, co on tak pečlivě plánoval a připravoval. A tak je to taky správné, pomyslel si. Volnou rukou vyndal ze zadní kapsy zavírací nůž. Už dřív jeho osmicentimetrovou čepel na otcově brusu naostřil jako břitvu a musel si dávat pozor, aby se při jeho otevírání neřízl do prstu. Přinutil se několik vteřin počkat, aby si vychutnal slast očekávání. Cítil tlukot svého srdce, když špičku ostří přiložil králíkovi těsně pod krk. Pevně zatlačil a ostrým řezem směrem k žaludku zvíře otevřel. Králík zakvičel bolestí. Připomínalo mu to vysoké tóny, které vydával jeho malý bratr, když si s ním hrál a způsobil mu bolest. Nenechal se těmi zvuky odvést od svého úkolu. Byl si jist, že je nikdo neuslyší. Slovy neuměl vyjádřit pocit, který se jej zmocnil, když zíral na tlukoucí srdce zvířete a chvíli je držel v ruce, než tlukot ustal a zvířátko zemřelo. Věděl pouze, že ten pocit chce zažívat znovu a znovu.
8
KAPITOLA 1
Portland, Maine 16. září 2005 Pátek, 5:30 Na pobřeží státu Maine může mlha padnout náhle. I za nejjasnějšího rána se během okamžiku objeví šedé mlžné víry, které vytvoří neproniknutelnou vrstvu, takže si téměř nevidíte na vlastní nohy. Toho zářijového rána přišla mlha v 5:30, takřka ve stejném okamžiku, kdy Lucinda Cassidyová a její společník Fritz, malý pejsek neurčité rasy, dorazili ke hřbitovu na Vaughan Street, aby se vydali na svůj pravidelný pětikilometrový běh ulicemi portlandského West Endu a podél stezky lemující Západní promenádu. Hřbitov, jeden z nejstarších v Portlandu, byl obehnaný rozpadajícím se drátěným plotem. Brána směrem od Vaughan Street byla zamčená, aby se tam nedostali místní pejskaři. Nejstarší náhrobky pocházely z konce 18. století. Data a jména na většině těchto náhrobků již vybledla téměř do nečitelnosti. Tam, kde se ještě dala přečíst, byla jména nejvýznačnějších portlandských rodin, Deering, Dana, Brackett, Reed, Preble – starobylá yankeeská jména – a některá z nich si vydobyla jakousi nesmrtelnost, když jimi byly pojmenovány ulice a parky mladého, rychle rostoucího města. Novější kameny označovaly hroby irských, italských a francouzsko-kanadských přistěhovalců, kteří v druhé polovině 19. století přicházeli do Portlandu za prací 9
ve vzkvétajícím loďařském průmyslu nebo na železnici. Ale dnes se tu již žádní mrtví nepohřbívají, byť by měli sebevlivnější předky. Hřbitov je plný a poslední ostatky tu byly pohřbeny a poslední náhrobky postaveny v letech těsně po druhé světové válce. Když padla mlha, Lucy chvilku zvažovala, že běh pro tentokrát vzdá, ale nakonec si to rozmyslela. Ve svých dvaceti osmi letech se připravovala na svůj první čtvrtmaraton. Má snad dost sebekázně na to, aby si takovou maličkostí, jakou je trocha ranní mlhy, nedala narušit tréninkový program. Už tak bylo dost těžké vměstnat běhání do dlouhého pracovního dne u Beckmana a Hawese, největší reklamní agentury ve městě. V každém případě Lucy svou trasu dobře znala. Mlha nebude problém, když si dá pozor, aby nezakopla na nerovné dlažbě některého z chodníků. Lucy začala strečinkem – lýtka, stehna, kolena – a na holých nohách cítila chladný vzduch. Svlékla si plandavou mikinu s logem Bates College, hodila ji do své staré Toyoty Corolly a zůstala pouze v bílé sportovní podprsence a nylonových šortkách. Neviděla žádné další ranní běžce ani pejskaře a pomyslela si, že s Fritzem budou mít ulice sami pro sebe. Sundala mu vodítko, aby se mohl volně proběhnout. Byl dobře vycvičený a určitě neuteče daleko. Na blonďaté vlasy si narazila basebalovou kšiltovku portlandských Mořských vlků. Fritzovo vodítko si přehodila přes ramena a volným tempem se vydala po Vaughan Street. Fritz běžel napřed a občas se zastavil, aby označkoval strom nebo kandelábr. Lucy měla ráda klid časných ranních hodin v téhle luxusní čtvrti. Jak běžela ulicemi a míjela jeden elegantní dům z devatenáctého století za druhým, nahlížela do jejich oken a představovala si sama sebe v jednom z nich. Ta představa se jí zalíbila. Již se v duchu viděla, jak pořádá kultivované společenské večeře. Jídlo bude jednoduché, ale perfektně připravené. Vína budou vybraná. Muži budou pohlední a konverzace vtipná. Všechno úžasné, úplně jako v televizním seriálu. No nic, hezký obrázek, ale ne moc pravděpodobný. Věděla, že by se do takového prostředí nehodila. Pozorovala Fritze, jak peláší napřed a pak se obrátí a čeká, že ho bude následovat. Lucy běžela vlhkým ranním vzduchem, až srdeční tep dostala na úroveň aerobního tréninku. Přemýšlela o tom, co ji dnes čeká. Už 10
nejméně podvacáté si opakovala detaily televizní kampaně, kterou měla prezentovat pro marketingovou skupinu Mid-Coast Bank. Mohla se přetrhnout, aby tohoto nového klienta získala, ale ukázalo se, že je náročný a těžko se s ním jedná. Po práci si chtěla rychle zajet do obchodního centra Circuit City obstarat dárek k dvanáctým narozeninám pro svého synovce Owena, syna její starší sestry Patti. Owen se jí svěřil, že to, co si „opravdu, ale opravdu přeje“, je iPod, ale nedělal si velké naděje. „Letos nemáme moc peněz,“ dodal vážným, dospělým tónem, který silně připomínal Patti. Nuže, Owena čeká velké překvapení. Potom zpátky do Starého přístavu na večeři s Davidem v Tonyho restauraci. Vyhlídka na večeři u Tonyho ji těšila. Vyhlídka na to, že ji bude sdílet se svým exmanželem nikoliv. Naléhal, aby se zase dali dohromady, a ano, byly doby, kdy jí to na okamžik dokonce připadalo lákavé. Bůh ví, že nikdo byť jen vzdáleně zajímavý nečekal v pozadí. Přesto po několika schůzkách si byla víc než kdy jindy jista, že návrat k Davidovi není řešením ani pro jednoho z nich. Dnes večer mu to řekne. Asi míli běžela po Vaughan Street do mírného stoupání na Bram hallský vrch a pak se dala západním směrem přes starý areál nemocnice k stezce, která lemovala západní okraj promenády. Mlha teď byla hustší a viditelnost čím dál tím horší, ale po těle se cítila dobře. Trénink se začínal projevovat a Lucy si byla jistá, že na závod, který se měl konat za deset dnů, je dobře připravená. Fritz najednou prudce vyrazil dopředu a zmizel v mlze za hlasitého štěkotu, který asi platil nějakému zvířeti nebo dalšímu běžci, který se k ní blížil po cestě. Pak ho uviděla, jak vyběhl z mlhy, obrátil se a zaujal bojovný postoj. Rozčilený štěkot s nezvyklou zuřivostí lomcoval jeho drobným tělem. Lucy zpozorněla a přemýšlela, kdo nebo co jej mohlo tak rozrušit. Fritz na cizí lidi obvykle reagoval jen zavrtěním pahýlu svého ocásku. O několik vteřin později se z mlhy asi pět metrů od ní vynořil běžec. Byl to vysoký, štíhlý muž se svalnatým tělem. Potkala ho tu snad už někdy dřív? Nepřipadalo jí to tak. Byl neobyčejně pohledný a měl tmavé, hluboko zasazené oči, na které by se nedalo zapomenout. Věk něco kolem čtyřiceti, odhadovala. Fritz ustoupil, ale nepřestal štěkat. 11
„Ticho,“ zavolala Lucy, „to je v pořádku.“ Usmála se na muže. „Obvykle není tak hlučný.“ Muž se zastavil a poklekl. Dal Fritzovi očichat levou ruku, pak ho podrbal za ušima. Usmál se na Lucy. „Jak se jmenuje?“ Lucy zaregistrovala, že muž nemá snubní prsten. „Fritz,“ řekla. „Hej, Fritzi, jestlipak jsi hodný pejsek? Určitě ano.“ Ještě jednou ho podrbal. Fritz nesměle zavrtěl svým krátkým ocáskem. Muž vzhlédl. „Určitě jsem vás tu už někdy viděl běhat.“ „To je možné,“ řekla, přestože si byla jistá, že by si jej byla všimla. „Jsem tu skoro každý den. Trénuju na čtvrtmaraton.“ „To jste dobrá. Vadilo by vám, kdybych běžel s vámi? Líbilo by se mi mít společnost.“ Zaváhala, překvapená mužovou přímostí. Nakonec řekla: „Nevadilo. Tedy, pokud mi stačíte. Já jsem Lucy.“ „Harry,“ řekl a podal jí ruku. „Harry Potter.“ „Děláte si legraci.“ „Ne, byl jsem pokřtěn dávno předtím, než vyšla první knížka, a nehodlal jsem si měnit jméno.“ Když vystartovali, ještě se kvůli tomu jménu smáli a nezávazně si povídali. Fritz už neštěkal a držel s nimi krok. „Bydlíte v Portlandu?“ zeptala se. „Ne, jsem tu obchodně. Lékařské přístroje. Zdejší nemocnice patří mezi mé největší klienty.“ „Takže jste tu docela často?“ „Nejméně jednou za měsíc.“ Zrychlili krok a zahnuli jižním směrem podél západní strany promenády. „Normálně je odtud shora krásný výhled. Dneska ale není vidět vůbec nic.“ Kousek před nimi bylo u obrubníku zaparkované tmavě zelené terénní auto. „Můžete mě na chvíli omluvit?“ Harry ukázal na auto a blikl dálkovým ovladačem; dveře auta se odemkly. „Potřebuju si něco vzít.“ Naklonil se a chvíli se přehraboval v plátěné tašce. Když se vynořil z auta, držel v ruce injekční stříkačku a malou lahvičku. „Jsem diabetik,“ vysvětloval. „Musím si pravidelně píchat inzulín.“ Harry opatrně 12
ponořil jehlu do lahvičky a natáhl čirou tekutinu. „Bude to trvat jen vteřinu.“ Lucy se usmála. Měla pocit, že by bylo nezdvořilé se dívat, a tak se k němu otočila zády a rozhlédla se po promenádě. Mlha neřídla. Spíš naopak, zdálo se, že je čím dál tím hustší. Udělala několik cviků, aby jí při čekání nevychladly svaly. Spíš vycítila, než uviděla náhlý pohyb za sebou. Než mohla zareagovat, sevřela ji levá paže Harryho Pottera kolem krku, prudce ji strhla vzad a vzhůru v klasickém škrticím chvatu. Průdušnici měla sevřenou v ohybu jeho lokte. Nemohla se ani pohnout. Chtěla křičet, ale dech jí stačil jen na slabounké, přidušené zvolání. V zoufalství a zmatku Lucy zaťala nehty do mužovy paže a přála si, aby si je byla nechala narůst delší a ostřejší. Ucítila prudké píchnutí. Podívala se dolů a viděla, jak mužova volná ruka vytlačuje obsah injekční stříkačky do její paže. Stále ji pevně svíral, takže se nemohla ani pohnout. Pokoušela se zápasit, ale byl příliš silný a jeho stisk byl příliš pevný. Za pár vteřin se jí začala zmocňovat malátnost. Cítila jeho ruce na hlavě a na zadku, jak ji tlačil hlavou napřed a obličejem dolů na zadní sedadlo auta. Když otočila hlavu, dokázala se Lucy ještě podívat otevřenými dveřmi auta, ale všechno vypadalo nezřetelně a vzdáleně, jako zpomalený film, který byl okénko po okénku čím dál tmavší a vůbec nedával smysl. Viděla rozzuřeného Fritze, jak se se zlostným vrčením zakousl mužovi do nohy. Slyšela výkřik: „Sakra!“ Pak psíka popadly dvě ohromné ruce. Chtěla vstát, ale nedokázala to. Poslední, co Lucinda viděla, byl pohledný muž s temnýma očima. Usmál se na ni. Zpomalený film se rozpustil v černi.
13
KAPITOLA 2
Pátek, 19:30 Teď, po zářijovém Svátku práce, už davy letních návštěvníků prořídly, ale bylo ještě teplo a Exchange Street kypěla životem. Obchody a restaurace měly otevřeno dlouho do večera a bylo v nich stále rušno. Skupinky teenagerů v nejrůznějších variacích punkového oblečení, někteří s piercingem nebo tetováním, někteří bez něj, se roztahovaly po chodnících a vytlačovaly z nich starší turisty. Detektiv seržant Michael McCabe a Kyra Eriksonová šli bok po boku a drželi se za ruce. Kolemjdoucí, kteří je viděli takhle v živém hovoru, zcela zaujaté jeden druhým, si snadno mohli domyslet, že jsou milenci, a měli by pravdu. Dneska měli namířeno k Arnovi, což byl nejnovější italský kulinářský hit ve městě. Restauraci jako obvykle vybrala Kyra. McCabe, co se jídla týče, nebyl ani vynalézavý, ani podnikavý. Dalo se s jistotou předvídat, co si objedná: krvavý newyorský strip steak, předtím jednu malou sladovou skotskou – bez ledu – a k jídlu jednu nebo dvě láhve studeného portlandského piva. Na rozdíl od něj byla Kyra opravdový gurmán. Těšila se na italskou specialitu. „Ravioli v lehké hnědé omáčce s tenkými plátky jemně grilovaného kachního masa,“ recitovala zpaměti z jídelního lístku a už se jí sbíhaly sliny. McCabe považoval jejich rozdílný přístup k jídlu za bezvýznam14
nou maličkost a nevadilo mu Kyře dopřát potěšení z haute cuisine. Po večeři se chtěli vrátit k němu domů a podívat se na film Johna Schlesingera Billy Lhář s Tomem Courtenayem a mladou, velmi sexy Julií Christie. Byl to jeden z McCabeových oblíbených filmů z dob jeho studia na filmové škole v New Yorku. Nikdy Kyře neřekl, že mu připomíná Julii Christie v téhle roli. Měla stejné vlnité světlé vlasy, stejné jasné oči, stejné plné, jakoby našpulené rty, až na to, že Kyra rty, díky bohu, nikdy nešpulila. Ta podobnost byla jednou z věcí, která ho zpočátku přitahovala. Nebyl si jist, jestli by se jí to srovnání líbilo. Zastavili se u mladého pouličního houslisty, který seděl na chodníku opřený o cihlovou zeď malého zlatnictví. Na ručně napsaném štítku vedle něj si mohli přečíst, že je bývalým studentem Juilliardovy konzervatoře. Chvilku poslouchali, a než šli dál, McCabe vhodil do otevřeného houslového pouzdra několik dolarových bankovek. „Dneska jsi štědrý.“ „Proč ne? Je krásný večer. Je se mnou krásná žena. Ten muzikant hraje dobře a tu skladbu mám rád. Mozart. Houslový koncert.“ McCabe se na vteřinu zastavil a pátral v paměti. „Číslo tři.“ Ne že by toho moc věděl o klasické hudbě. Neměl ponětí o hudební teorii ani o stylech různých skladatelů. Jenom si tenhle druh hudby občas prostě poslechl. Projevila se tu jen jeho mimořádná paměť. Jakmile jednou něco viděl nebo slyšel – ať to bylo cokoliv – téměř nikdy už to nezapomněl. Šli dál a za nimi se pomalu vytrácely hedvábné, smyslné tóny houslí. McCabe věděl, že Kyru zpočátku mátlo, když zjistila, že je schopen doslova opakovat dlouhé pasáže z knihy nebo z vyšetřovací zprávy, kterou četl třeba před řadou měsíců. Myslela si, že to je to, čemu se říká fotografická paměť. „Ne, nic takového neexistuje,“ vysvětloval. „Nikdo nikdy nedokázal, že mozek může ‘vyfotografovat nějaký výjev’ a později jej znovu ‘vidět’.“ „A to si pamatuješ úplně všechno?“ „Jen když mě to zajímá. Říká se tomu eidetická paměť. Můj mozek umí neobyčejně dobře třídit informace a ukládat je tak, že je schopen je kdykoliv znovu vyvolat.“ Pokračovali dál po Exchange Street. Procházeli kolem černobílého hlídkového vozu, který stál v prostoru s vyznačeným zákazem parko15
vání. Za volantem seděla mladá policistka. Usmála se, když si všimla McCabea s mladou ženou, která byla evidentně jeho přítelkyní. „Ahoj, seržante, jak se máš?“ zavolala. Taky se na ni usmál. „Vyhlížíš delikventy?“ „No, znáš to, pátek večer. Za pár hodin se z barů vyvalí opilci.“ Podle očekávání bylo u Arna narváno a hlučno. U dveří postávaly dvě nebo tři skupinky hostů, než si jich všimne hosteska. McCabe a Kyra měli do doby své rezervace čtvrt hodiny čas, a tak prošli restaurací dál do malého baru, kde se tísnila spousta lidí. Vzadu na polici si McCabe všiml typické zavalité láhve Dalwhinnie. Byla to jeho oblíbená whisky a nebyla všude k dostání. Pokynul barmanovi a objednal pro sebe dvojitou bez vody, a aniž se musel ptát, francouzské bílé víno Sancerre pro Kyru. Ohlédl se a viděl, že se baví s galeristkou Glorií Kelwinovou, s kterou se už dřív párkrát setkal. Vzal si pití k nim a podal Kyře víno. „Zdravím, Michaeli,“ zašveholila Gloria a naklonila se, aby se rty letmo dotkla jeho tváře. „Tak co, pochytal jsi v poslední době nějaké lotry?“ Její afektovaný způsob mluvy nesnášel. Nečekala na odpověď a hned se zase obrátila ke Kyře. Kyra v její galerii na North Space vystavovala svoje malby a grafiky a doufala, že Gloria jí tam uspořádá samostatnou výstavu. McCabe si všiml Kyřina zaujatého výrazu, když Glorii popisovala novou sérii figurálních studií, na které právě pracovala, malé oleje znázorňující mladé tanečnice s odhmotněnými těly zachycenými v graciézních pózách. Když ji takhle pozoroval, aniž o tom věděla, zdála se mu neodolatelná. Nakonec přestal poslouchat, co si povídají, a místo toho se soustředil na požitek ze zemité, hedvábné chuti skotské whisky. Přitom už nejméně posté uvažoval, jakým zázrakem se mu podařilo pro sebe získat tuto jemnou a citlivou ženu. V kapse ucítil vibrování mobilu. Volala Maggie Savageová. Náhodné setkání s arogantní galeristkou mu večer zkazit nemohlo, ale věděl, že když volá Maggie, je to něco jiného. Postavil skoro prázdnou sklenici na barový pult, omluvil se a vyšel ven na Exchange Street. Ve svěžím vzduchu bylo cítit moře. Opřel se o zeď a chvíli čekal, než zavolal zpátky. Pak vyťukal její číslo. Maggie byla detektiv číslo dvě v McCabově jednotce pro zločiny proti osobám. Jako velitel jednotky správně neměl nárok na partnera, 16
ale trochu si pravidla upravil a už od svého příchodu do Portlandu před třemi lety pracoval s Maggie ve dvojici. Tehdy vůbec neváhala dát mu najevo, že jí vadí, jak sem vpadl jako „nějaká policejní hvězda z New Yorku“ a získal funkci, o které si myslela, že po právu patří jí. To, že ministerstvo odmítlo její žádost, podle ní nebylo nic než sexismus. V jejím přesvědčení ji ještě utvrdila skutečnost, že to byl vůbec první případ, kdy přijali vysoce postaveného detektiva odjinud, aniž zkoumali jeho kvalifikaci nebo zkušenosti. Navzdory tomu McCabe poznal, že za tu dobu, co spolu pracovali, získal její respekt – a ona ten jeho. Maggie zvedla telefon po prvním zazvonění. „Nerada ti kazím večer, McCabe, ale máme tady problém.“ „Co se děje?“ „Na té skládce starého železa u Somerset Street se našlo tělo mladého děvčete. Vypadá to na malou Duboisovou.“ Katie Duboisová zmizela před více než týdnem. „Tělo je prý dost rozřezané,“ pokračovala. „Snad sexuální záležitost. Nevím. Ty jsi odborník na vraždy.“ „Á sakra.“ Pomalu mu to docházelo. Portland není New York a vraždy tu nejsou na denním pořádku. Krucinál, vždyť vloni bylo v celém státě jen devatenáct případů zabití. A jen dva z nich v samotném Portlandu. „Dobrá. Jsem u Arna. Znáš tu novou restauraci na Exchange? Vyzvedni mě tu. Zaběhnu dovnitř a omluvím se Kyře.“ Hladina hluku v baru mezitím zesílila a McCabe nechtěl křičet. Zaklepal Kyře na rameno a odvedl ji do trochu klidnějšího kouta baru. „Musím odejít,“ řekl. „Ale ne,“ řekla a na jejím obličeji bylo vidět zklamání. „Trvalo to týdny, než jsme tady dostali rezervaci.“ „Někoho zavraždili. Mladou dívku.“ Kyra na chvíli zavřela oči, pak je otevřela a přikývla. „Dobře, jen běž. Já se asi přidám ke Glorii.“ Vzhlédla a jemně ho políbila na rty. „Netrap se. To mám za to, že jsem se zamilovala do policajta.“ „Sejdeme se pak u mě?“ Přikývla, usmála se a vrátila se zpátky do baru. Když vyšel ven, Maggie v neoznačeném policejním autě už čekala. Vklouzl na sedadlo pro spolujezdce. „Víme něco dalšího?“ 17
