Mráz také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz
James Hayman Mráz – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
MRÁZ
MRÁZ
JAMES HAYMAN
Věnováno Kate a Benovi za jejich láskyplnou a trvalou podporu
KAPITOLA 1
Portland, Maine Pátek 23. prosince Kdyby budova číslo deset na Monument Square stála mezi mrakodra py v New Yorku nebo třeba i v Bostonu, nikdo by si jí ani nevšiml. V Portlandu však byla jedním z typických rysů, které tvořily siluetu města. Jejích dvanáct pater z červenohnědé žuly s černými okny zasa zenými mezi vertikálními sloupy se arogantně tyčilo nad východní stranou náměstí, jako by dávalo malému městu najevo svou důleži tost. Velká bílá písmena na vrcholu budovy oznamovala každému, kdo si dal tu práci, aby se tam podíval, že zde sídlí ústředí firmy Pal mer Milliken, největší a nejprestižnější právnické kanceláře ve městě. Podle partnerů firmy byla dokonce nejlepší právnickou kanceláří v celé Nové Anglii, včetně Bostonu, jak tvrdili. Kanceláře sto devade sáti dvou právníků firmy a odpovídajícího počtu pomocného perso nálu zabíraly všech dvanáct pater budovy kromě dvou. V 19:42, v pátek před vánočním víkendem, stála u okna své skrom né kanceláře v sedmém patře mladá žena a pozorovala ruch dole na náměstí. Elaine Elizabeth Goffová, které přátelé říkali Lainie, pa třila k výše postaveným společníkům firmy. Právě dokončila práci na přezkoumávání navrhované fúze dvou malých bank v Maine. Všechny dokumenty několikrát důkladně prostudovala, udělala pár změn a před hodinou odeslala svá doporučení. Teď si mohla užít zim 7
ní dovolenou a na dva týdny odjet pryč z vlezlé portlandské zimy do malého, elegantního lázeňského místa Bacuba na Arubě. Zbývaly vyřídit už jen dvě věci: expresní dopis, který musí odejít ještě dnes večer, a telefonický hovor, který čekala už před dvanácti minutami. To, že se ještě neuskutečnil, ji znervózňovalo. Teď, šest let po absolvování právnické fakulty Cornellovy univer zity, nebylo Lainii ještě ani třicet, i když si v poslední době často při pomínala, že tak tomu už nebude dlouho. Ale přestože se blížila obá vaná třicítka, byla hrdá na to, že ona, Lainie Goffová, stipendistka z Rocklandu v Maine, se měla stát nejmladší partnerkou v sedmapa desátileté historii firmy Palmer Milliken. Ještě to nebylo úplně jisté, ale ta možnost byla tak blízko, že ji už cítila téměř na dosah. Doufala, že tolik očekávanou zprávu o svém povýšení dostane právě dnes večer v telefonickém hovoru, na který čekala. Jen kdyby ten zatracený tele fon už zazvonil. Život už si začala zařizovat s vyhlídkou na to, že se stane partnerkou firmy. Začala utrácet peníze, které ještě ani neměla. Boty značky Jimmy Choo za 500 $, v nichž bylo utrpení chodit. Ele gantní kabriolet BMW 325i za 40.000 $, který čekal dole v garáži. Ne jasně červený, který původně chtěla, ale platinový s bronzovou meta lízou, protože jí připadal pro právničku vhodnější. A teď ještě drahá dovolená na Arubě. Všechny ty peníze utracené v naději na daleko větší odměnu, která čeká hned za rohem. Ne, že by Lainie byla tak výjimečnou právničkou. Její intelektuál ní a právnické schopnosti byly sice značné, ale ne vyšší než schopnos ti půl tuctu dalších právníků, kteří by se našli mezi smečkou ctižádo stivých společníků firmy. Ale v zápase o nejvyšší metu měla Lainie klíčovou výhodu, kterou neměl nikdo z jejích dychtivých konkuren tů. Byla nejen schopná právnička, ale byla také mimořádně krásná žena s tmavými vlasy po ramena, štíhlou atletickou postavou, proni kavýma modrýma očima, na které většina lidí, ale zejména mužů, nedokázala zapomenout. A spala se svým šéfem. Lainie se podívala na elektrické hodiny na vrcholu Time &Tempe rature Building. Sedm čtyřicet šest. Čtyři minuty od doby, kdy se dívala naposled. Teplota minus deset stupňů. Během poslední hodiny se citelně ochladilo. Nezdálo se, že by mráz, který sužoval město po slední čtyři týdny, chtěl polevit. Bylo načase odjet někam za sluncem. 8
Bylo načase začít oslavovat. Jen kdyby Hank už zvedl ten svůj zadek a ozval se. Henry C. „Hank“ Ogden, ředitel lukrativní Divize fúzí a akvizicí u Palmera Millikena. Její mentor, šéf a milenec. Elegantní, bohatý, padesát tři let starý a velmi bezpečně ženatý. Hank jí řekl, že bude volat v sedm třicet. Nevěděla, proč se opoz dil, ale nelíbilo se jí to. Schůze výboru pro jmenování partnerů měla skončit už před více než hodinou. Dlouhými nehty bubnovala na okenní parapet. Hank se možná zdržel na nějaké další schůzi. Za volá, jakmile se uvolní. Snad. To byla ta příznivější eventualita. Nej lepší ze tří možností. Druhá možnost byla, že ji nechává čekat jen tak pro zábavu. Aby ji potrápil v její nejistotě. Hank si rád takhle dokazo val svou moc. Byl to jeho způsob, jak jí dát na vědomí, kdo je tu pá nem. Bylo to hloupé a zbytečné, jako když malý kluk pošťuchuje klackem křečka v kleci. Řekla si, že s touhle taktikou si dokáže pora dit. Je odolnější, než si Hank myslí. Třetí možnost, katastrofický scé nář, se kterým by si zcela jistě poradit nedokázala, byl ten, že navzdo ry Hankovu vlivu a slibované podpoře se partneři ve své nekonečné moudrosti rozhodli, že jí partnerství nenabídnou. Pokud je tohle dů vod, proč Hank netelefonuje, znamená to, že se bojí její reakce. Ne měl rád scény, ať už na veřejnosti nebo v soukromí, a věděl, že k něja ké scéně nutně dojde. Zhluboka se nadechla. Dá mu ještě deset minut. Pak mu zavolá. Snažila se zaplašit myšlenky na výsledek schůze výboru pro jmeno vání partnerů a rozhodla se místo toho myslet na dovolenou, která ji čeká. To bylo daleko příjemnější. Dva týdny hýčkání na slunci. Dva týdny, kdy mohla buď oslavovat svůj triumf, nebo zachraňovat svou hrdost. Masáže. Kosmetika. Bahenní koupele. Polehávání na pláži, sama s hromadou brakových paperbacků. No, upřímně řečeno, ne tak úplně sama. Někdo, s kým si něco užije, se tam určitě najde. Ně kdo, kdo nemá nic společného s Maine či s firmou Palmer Milliken. Třeba se naskytne nějaký Evropan, na kterém si bude moct procvičit svou francouzštinu. Vybavila si motiv z „Lady Marmalade“ v podání Patti LaBelle. Voulez-vous coucher avec moi ce soir? Voulez-vou coucher avec moi? 9
V případě, že to dopadne dobře, věděla, že Hank bude chtít „revi zi činnosti“. Patrně ji bude chtít v každém případě. Paní Goffová, mohla byste se zastavit řekněme v pět třicet? Musíme udělat revizi činnosti. Děkuji vám mnohokrát. Na shledanou. Žádná velká událost, jen taková rychlovka na červené kožené pohovce v jeho kanceláři. To byla vlastně i celá ta takzvaná aférka. To, anebo občasná „polední přestáv ka“ v jejím bytě, případně sem tam nějaká služební cesta s přenocová ním v zastrčeném hotelu. Lainie chtěla víc. Chtěla opravdový vztah. Když to bude s Hankem, dobře. Když ne, taky dobře. Jsou tu i jiní, kteří jsou pro ni zajímaví. Zvlášť jeden, s nímž se i teď občas setkává. Ať je to jak chce, nevěděla jistě, jak dlouho to s Hankem ještě vydrží. Celé to začalo před rokem při služební cestě do East Millinocketu na audit hospodaření v souvislosti s prodejem papírny. Tehdy to vypa dalo jako záležitost na jednu noc po několika vypitých skleničkách, ale už dávno se z toho stal pravidelný zvyk. Věděla, že pro něj to je naprosto nezávazné. Pro ni to bylo složitější. Brát vztah s Hankem jako prostředek k dosažení určitého cíle bylo v pořádku. Vždycky ji přitahovali starší muži ve významném postavení, a když měli dostatek času, dovedl Hank být obratným a pozorným milencem. Byl inteli gentní, šarmantní, přitažlivý. Věděla, že se mu líbí. Pohrávala si s my šlenkou, jaké by to bylo, kdyby ho nějakým způsobem dokázala získat pro sebe. To by byla bomba! Lainie Goffová coby druhá paní Henry Ogdenová. Elaine Elizabeth Goffová Ogdenová. Stát se jeho manžel kou by pro ni byla výhra. Tu roli by dokázala hrát naprosto perfektně a ohromně by si ji užívala. Lainie v hloubi duše věděla, že se to nikdy nestane. Pro Hanka rozvod nepřicházel v úvahu. Měl za manželku, v dobrém i zlém, do kud je smrt nerozdělí, nehezkou, tlustou, nesmírně bohatou Barbaru Milliken Ogdenovou, jedinou vnučku Edwarda A. Millikena, jedno ho ze zakladatelů firmy. Jakmile bude mít partnerství jisté, bude čas myslet na to, jak vztah ukončit, aniž by to uškodilo její kariéře. Myš lenka, že bude volná a bude se moct věnovat novým dobrodružstvím, ji lákala. Lainie pozorovala dění pod oknem. Hromady špinavého sněhu byly odklizeny na okraj Monument Square a náměstí bylo plné lidí. Malé skupinky lidí, dvojice či čtveřice, spěchaly do obchodů a restau 10
rací podél pěší zóny na jižním konci náměstí a zase z nich vycházely. Byl poslední pátek před Vánocemi, a tak bylo všude otevřeno až poz dě do večera. Uprostřed náměstí vedle památníku stál jasně osvětlený, skoro dvacetimetrový modrý smrk. Vysoký, krásně ozdobený strom. Ale pozor, nebyl to vánoční strom. Dneska už se vánočnímu stromu nesmělo říkat vánoční strom. Jak jednoho reportéra upozornila mluv čí městské rady, v Portlandu jej nazývají svátečním stromem. „Chceme být denominačně neutrální,“ řekla. „Nechceme nikoho urážet.“ Lai nie si odfrkla. Tuhle úřední stupiditu z duše nenáviděla. U stromu skupina zpěváků v napodobeninách viktoriánského ob lečení zpívala koledy. Kolem nich se shromáždilo několik desítek lidí, kteří zpívali s nimi nebo jen poslouchali. Většinou byli zachumlaní, aby se ochránili proti mrazu, a z výšky, odkud se na ně Lainie dívala, vypadali jako malí, kulatí michellinovští panáčci a panenky. Někteří drželi za ruce navlečené do palčáků ještě menší michellinovské dětič ky. Dole, nedaleko vchodu do knihkupectví Longfellow Books, zpo zorovala Kylea, prodavače hot dogů, který se v bílé zástěře pevně ová zané kolem tlustého vlněného svetru činil kolem svého prodejního vozíku. Na šedovlasé hlavě měl koženou leteckou přilbu s klapkami na uši. Vypadalo to, že gyros, hot dogy a italské klobásy, které griloval na dřevěném uhlí, jdou dobře na odbyt. Lainie se usmála. Kyle byl její kamarád. Vždycky se zeptal, jak se jí daří, a kdy že z ní už udělají partnerku, a s mrknutím a úsměvem ji zval na vyjížďku lodí. Hodně o své lodi, osm a půl metrů dlouhé jachtě Chris Craft, mluvil. Musel by prodat sakra velkou spoustu hot dogů, aby si něco takového mohl dovolit. Ale na druhou stranu, Lai nie jakožto jeho zákaznice dobře věděla, že prodává i výnosnější zboží než rychlé občerstvení. Potřebujete trochu štěstí? Potřebujete trochu radosti? Jděte za prodavačem hot dogů. Ať to bylo jakkoliv, jeho flirtování ji bavilo a líbil se jí jeho lehký irský šarm. Někdy, když u něho něco kupovala, si všimla, že se na ni dívá až příliš vyzývavě. Jindy se zase díval jinam. Někdy se nedíval vůbec. Jednou nebo dvakrát jí s tím svým ironickým úsměvem řekl, že by jí mohl nechat něco zadarmo. Bože, to byl ale nápad. Lainie a prodavač hot dogů. Ani za nic na svě tě by něco takového nemohla připustit. Ani teď, ani nikdy jindy. Nic méně, nevypadal špatně. 11
Nevěděla přesně, jak je Kyle starý, ale odhadovala, že mu je něco kolem padesáti. Tenhle věk ji bavil. Stejně starý jako Hank. Stejně starý jako její profesor smluvního práva na Cornellově univerzitě, kte rý jí dal zkoušku za A, když to potřebovala, aby se dostala do Law Review. Asi stejně starý, jak si spočítala, jako je dneska její otčím. Lainie na Albrighta v poslední době často myslela, přestože ho už léta neviděla. V myšlenkách se vracela do doby, kdy ještě bydleli ve starém domě v Rockportu. Asi rok nebo dva předtím, než se jeho kariéra začala slibně rozvíjet. Dva roky předtím, než se rozvedl s její matkou a odstěhoval se. Bez jeho peněz si matka už nemohla dovolit udržovat starý dům. Prodala ho, za část peněz koupila malý, obyčejný domek v Rocklandu, a zbytek peněz investovala. Lainie jako by před sebou viděla obličej toho hajzla. Pohledný, brilantní Wallace Stevens Albright. Právník, kterému rodiče dali jména podle básníka, a přesto nikdy nepoznala člověka, který by měl v sobě méně poezie. Nikdy nikomu nedovolil, aby mu říkal Walt nebo Wally nebo jakkoliv jinak. Vždycky to byl Wallace. Nebo pan Albright. Bylo jí sedm let, když si vzal její matku a obě dvě se přestěhovaly k němu. Chtěl, aby mu říka la táto. Nikdy mu tak neřekla, i když věděla, že se proto na ni zlobí. Nebyl to její otec. Chtěl dokonce, aby si změnila jméno z Goffové na Albrightovou. Naštěstí to matka nedovolila a prosadila svou. Jinak by Lainie ještě teď nosila jméno toho hajzla. Wallace Stevens Albright trval na disciplíně a byl nesmlouvavý pe dant. Ostatně, jak říkal, vysoký standard požadoval i sám od sebe. Lainie se při té vzpomínce trpce usmála. To jistě. Vysoký standard. Jako když jí stáhl kalhotky a nařezal jí na holý zadek za každý sebemenší přestupek. Tomu hajzlovi to dělalo dobře. A jaké přitom předváděl počestné divadlo. Nikdy se jí nepovedlo, aby s ní byl spokojený, nebo aby ji pochválil, ať se snažila sebevíc – a navzdory tomu že ho nenáviděla, opravdu se o to sna žila. Pamatovala si, jak jednou v deváté třídě dostala 95 bodů z testu z al gebry. Byl to test, ze kterého polovina třídy propadla, mezi nimi dokonce i hodně chytré děti. Když mu o tom hrdě řekla, vysmíval se jí. Neříkej, opravdu? Devadesát pět? A co těch zbývajících pět bodů? Ten večer šla spát s přesvědčením, že selhala. Už zase. K čertu s ním. Bylo jí patnáct, když začalo skutečné peklo. Bylo to ten den, kdy se hrál fotbalový zápas v Belfastu. Lainie zavřela oči a celou situaci měla 12
znovu před očima, bezprostředně a realisticky. Byl to její druhý rok na střední škole v Camdenu. Na střední školu v Rocklandu přestou pila až později, po matčině rozvodu. Bylo to odpoledne ke konci října, jeden z těch chladných, deštivých podzimních dnů, které jsou v Maine předzvěstí zimy. Na zápas museli jet do Belfastu a celý den skoro bez přestání pršelo. Hřiště bylo jako moře bahna. Všechny hráčky neu stále klouzaly a padaly, a když zápas skončil, byly celé pokryté usycha jícím hnědým blátem. Lainie dala dva góly a málem dala třetí, ale míč se od levé brankové tyče odrazil zpátky do hřiště. Věděla, že kdyby o tom řekla Wallaceovi, zaměřil by se právě na ten gól, který nedala. Možná, že kdybys trochu víc trénovala, bylo by se ti to podařilo, Lainie. Musíš se stále zdokonalovat. Musíš se stále snažit být lepší. Jo. Zrovna jako ty, drahý tatínku. Máma Annie Jespersonové jí a ještě jedné kamarádce, Maddie Mitchellové, po zápase nabídla, že je sveze domů. Bylo to o moc po hodlnější než jet týmovým autobusem, a ušetřilo je to nutnosti vy stoupit u školy a odtud se nějak dopravit domů. „Nastupte si,“ řekla paní Jespersonová dívkám a přehodila přes zadní sedadla plachtu. „Jen dávejte pozor, abyste čalounění neumaza ly blátem. To auto je úplně nové a chceme, aby tak ještě nějaký čas vydrželo.“ „Neumažeme,“ slíbily a šouply Dudleyho, Anniina zlatého retrí vra, přes opěradla sedadel dozadu do kufru, aby si mohly nastoupit. Dívky se celou cestu domů chechtaly, dělaly na sebe strašidelné obli čeje a pomazávaly si navzájem vlasy blátem, a přitom bránily Dudley mu v jeho dychtivých snahách zúčastnit se zábavy. Paní Jespersonová nejdřív vysadila Lainii na Mabern Street v Rockportu před jejich vel kým bílým koloniálním domem s verandou kolem dokola a černými okenicemi. To byl dům, kde bydleli, dokud ještě měli peníze. Byla už skoro tma. V domě se nesvítilo. To znamenalo, že matka i Wallace byli ještě v práci, matka ve svém obchodě se starožitnostmi v Camdenu, Albright ve své advokátní kanceláři, která začínala pro sperovat. Zůstával v kanceláři skoro každý den až pozdě do večera. Nikdy ničeho nedosáhneš, Lainie, nikdy nebudeš nic znamenat, když nebudeš ochotna věnovat tomu všechen svůj čas. Našla klíč v místě pod zadními schody, kde vždycky visel, a odemkla si. U dveří si zula boty, 13
svlékla se, a zablácený dres hodila na podlahu v prádelně. Nahá přešla ztemnělou halou a dál po schodech nahoru ke koupelně. Když byla asi v půlce chodby, otevřely se dveře ložnice její matky a otčíma, a vyšel z nich Albright. Lainie zalapala po dechu. Oběma pažemi se snažila zakrýt ňadra a rozkrok. Nikdy ji neviděl nahou, ani když byla malá, a ona najednou nevěděla, kam utéct. Albright tam jenom stál a díval se na ni s udiveným výrazem v obličeji. Blokoval jí cestu do koupelny i cestu do jejího pokoje. Obrátila se a chtěla utíkat zpátky dolů po schodech – ale kam by mohla utéct úplně nahá? Oto čila se zpátky a viděla, jak se jeho výraz změnil, místo údivu v něm bylo něco úplně jiného. Slyšela, jak se mu zrychlil dech. Věděla, že to způsobila ona. Ne nějakému klukovi z druháku, ale jemu, Wallaci Stevensi Albrightovi. Tomu perfekcionistovi. Muži, který vždycky usiloval o vysoký standard. Poprvé od doby, co vstoupil do jejich ži vota, měla Lainie pocit moci. Bylo to úžasné, omamné. Trvalo to necelou sekundu. V okamžiku, kdy Albright zavřel ústa a jeho rty se stáhly do ten kého, šeredného úsměvu, se pocit moci změnil na pocit strachu. Pro padla panice. Vrhla se ke dveřím svého pokoje, slepě doufajíc, že se tam dostane dřív než on. Doufajíc, že se jí nějak podaří vklouznout dovnitř, zabouchnout dveře a zamknout se tam. Neměla vůbec žádnou šanci. Když se natahovala ke klice, chytil ji za ruku, otočil ji a ovinul paže kolem jejího pasu. Přitáhl si ji zády k sobě, až přes látku kalhot cítila jeho erekci. Chtěla se mu vytrhnout, ale nešlo to. Zvedl ji a mávající pažemi, kopající nohama a ječící ji odnesl do jejího pokoje. Přešel po oválném, ručně vázaném kobereč ku, který pro ni vyrobila babička Hortonová, a hodil ji mezi plyšové medvídky a králíčky, kteří pořád ještě bydleli v čele její postele. Zku sila prudce vyrazit ke dveřím. Popadl ji a znovu ji zatlačil na postel. Zaječela a on ji tvrdě udeřil do tváře. Bolest byla jako šokující exploze. „Už to znovu nezkoušej.“ Vyrážel slova tichým hlasem, který byl přes to plný hrozby. „Je to tvoje vina, Lainie. Všechno je to tvoje vina. Řekla sis o to, a dostaneš, co si zasloužíš.“ Znovu ji uhodil. Cítila, jak jí z nosu vytéká tenký pramínek krve. Zavřela oči a schoulila se do rohu postele, vyděšená jako nikdy v životě. Skrčila zablácená kolena, objala je oběma rukama a pevně si 14
je přitáhla k tělu. Když se odvážila otevřít oči, rozepínal si zip na kal hotách a stahoval si je přes vysoké černé ponožky. Myšlenky jako by jí v hlavě zamrzly. To přece není možné, to se nemůže stát. Ne v jejím vlastním pokoji. Ne na její vlastní posteli. Svlékl si spodky. Kalhoty složil podle puků a pečlivě je pověsil přes opěradlo židle u psacího stolu. Napadlo ji, že asi pamatuje na to, že si je bude muset obléknout zítra do kanceláře. Spodky nechal ležet na podlaze. Nenamáhal se svléknout si košili ani černé ponožky. Ještě i teď, s odstupem patnácti let, když už byla dávno dospělá, měla Lainie před očima každý detail onoho zážitku: jeho malý, ztopo řený penis vykukující zpod cípů modře pruhované košile od Brooks Brothers; jeho bílé ruce, které svíraly její kotníky, za které si ji přita hoval z rohu postele a přitom jí násilím rozevíral nohy. Teď už jen plakala a tiše vzlykala. Klekl si mezi její kolena a sklonil se, takže je diné, co pak ještě viděla, byla jeho košile. Tu košili si moc dobře pa matovala – dotek naškrobené bavlny a její vůni. Na všech jeho koši lích byl na kapsičce malý modrý monogram. W na jedné straně a S na druhé. A uprostřed velké modré A. To bylo vše, co viděla. A pak už jen pocit bolesti, která ji zcela ochromila. Když bylo po všem, usmál se a mírným hlasem na ni promluvil. Říkal jí, že si počínala velmi dobře. Bylo to poprvé a naposled, co ji kdy pochválil. Kdyby jí zmodralo oko tam, kde ji uhodil, měla říct, že dostala úder fotbalovým míčem. Pak ji poslal do koupelny, aby se umyla. Stál v otevřených dveřích a pozoroval ji přitom. Nakonec jí stejně laskavým hlasem oznámil, že kdyby se někdy jen slovem zmí nila matce nebo komukoliv jinému o tom, co se stalo, obě je zabije. „To ti slibuju,“ řekl. Nikdy nezapochybovala o tom, že by svůj slib dodržel. Tu noc se vrátil do jejího pokoje „na návštěvu“ a chodil potom ještě mnoho dalších nocí. Pokaždé to bylo stejné. Až na to, že někdy ji navíc donutil k orálnímu sexu. A pokaždé než odešel, jí řekl, že je to její vina. On dělá to, co dělá, protože ona je zvrhlé děvče, které ho svádí. A opakovaně jí vyhrožoval, že zabije ji i její matku. Někdy pře mýšlela, jestli matka ví, co se děje, když uprostřed noci odchází z je jich společné ložnice. Jde si dolů pro něco k jídlu? Nebo si jde číst knihu? Ne. Její matka to věděla – musela vědět – ale nikdy neměla 15
odvahu něco říct nebo něco udělat. Odmítala o Wallaceovi mluvit. A Lainie se jí nikdy nezeptala. Nakonec, o dva roky později, Wallace matku opustil. Našel si mladší ženu, bohatou a krásnou, a zažádal o rozvod. Bílý dům v Rockportu matce nechal jako součást odškod ného. Matka dům prodala a s Lainií se odstěhovaly do malého dom ku v Rocklandu. Hrůzný zážitek byl minulostí, ale pocit pošpinění zůstal a nikdy se ho nedokázala zbavit. Matka už nežila. Dva roky potom, co Lainie absolvovala střední školu a odešla studovat na Col by College, spáchala sebevraždu. Spolykala hrst tablet Xanaxu na uklidnění a pak si ve vaně podřezala žíly. Zato Wallace Stevens Albright pořád ještě existoval. Byl znovu ženatý a s novou ženou měl dvě malé dcerky. Respektovaný advokát. Často zmiňovaný kandidát na místo federálního soudce. Hajzl, co zneužívá děti. Lainie se znovu podívala na hodiny na Time & Temperature Buil ding. Sedm padesát pět a Hank pořád ještě nezavolal. Od snídaně nic nejedla a měla hlad. Přestože normálně dodržovala režim zdravé vý živy spočívající v grilované rybě nebo kuřeti se zahradním salátem, najednou dostala chuť na Kyleovu tlustou italskou česnekovou klobá su se spoustou smažené cibule a se speciální omáčkou. Z okna v sed mém patře nemohla ve skutečnosti vidět, jak se klobásy smaží, ale dovedla si je živě představit, jak tam venku v mrazivém vzduchu prs kají na rozpáleném dřevěném uhlí. Skoro jako by v ústech cítila první vystříknutí horkého tuku, když se do klobásy zakousne. Lainie si uvědomila, že se jí sbíhají sliny. Chvíli se rozhodovala, jestli má zaskočit dolů a koupit si tu zapovězenou, ale lákavou po choutku. A když už tam bude, třeba tajně i dávku koksu – nebo dvě za cenu jedné. Hloupý nápad, řekla si. Ale vždyť by to trvalo jenom minutu. Ne déle, než kdyby si odskočila na dámy. Ale co když zmešká Hankův telefon? V tom případě by přece nechal vzkaz. Jenže kdyby Hank nakonec přišel a setkali by se tak říkajíc tváří v tvář, a jí by z úst byla cítit cibule a česnek, mohlo by ho to odradit. No a co? Partnerství jí kvůli špatnému dechu sebrat nemůže, že? A jí by to třeba ušetřilo jedno číslo na červené kožené pohovce. Jenže za necelých čtyřiadvacet hodin se už bude slunit na krásné pláži v titěrných bikinách a nebude chtít, aby byť jen náznak tukového polštářku kazil její téměř dokona 16
lou postavu. „Ale, k čertu s tím,“ řekla si nakonec. Popadla expresní dopis, aby jej hodila do schránky na náměstí, a zamířila k výtahu. Dneska vynechá obvyklou večeři. Vyběhla jen tak bez kabátu. Když se vrátila se sáčkem kokainu v kapse a horkou klobásou v ruce, zjistila, že Hank se stále ještě neozval. Lainie natáhla dlouhé, štíhlé nohy na stůl a zakousla se do šťavnaté klobásy. Povzdechla si slastí. To hle bylo lepší než sex. Mnohem lepší. Při jídle si vzpomněla na zpěváky na náměstí a pocítila náhlou touhu po vlastním dítěti, se kterým by mohla slavit Vánoce. Po malém chlapci nebo děvčátku, které by milo vala a chránila. Tak jako matka chránila ji? Ne. Mnohem lépe. Nikdy by nedopustila, aby její dítě muselo projít takovým peklem, jaké pozna la ona. O to by se postarala. Žádnému dítěti na světě by se něco tako vého nemělo stát. Kéž by tomu mohla zabránit. Ale to je ještě daleko. Možná k tomu jednoho dne dojde, ale teď musí být silnější. Ctižádost musí být dravější, řekl Římanům Marcus Antonius. Ano, pomyslela si, ctižádost musí být dravější. Má ona sama ty správné vlastnosti nutné k tomu, aby dosáhla svého cíle? Ona, Lainie Goffová z Rockportu, oklikou přes Rockland? Vynikající a nadmíru úspěšná studentka. Mluvčí třídy na střední škole a čtyři roky stipen distka na Colby Liberal Arts College a další tři roky na právnické fa kultě Cornellovy univerzity. Lainie Goffová, ve které každý, včetně Hanka, vidí brilantní, sebevědomou, úspěšnou ženu. Lainie Goffová, která je schopná všeho, dokonce i toho, že dosáhne svého cíle přes postel. Má opravdu všechny vlastnosti, které jsou k tomu potřebné? Nebyla si jista. Zatím se jí dařilo všechny oklamat. Jen ona zná prav du. Superstar Lainie neexistuje. Skutečná Lainie je žena, která si ne zaslouží ničí lásku, ani svou vlastní. Wallace Stevens Albright by byl hrdý na svůj výtvor. Chtěl, aby mu říkala táto. A zase je po jeho. Sta la se ve všech ohledech jeho dcerou. Zazvonil telefon. Lainie spolkla poslední sousto klobásy a zvedla sluchátko. Bylo už skoro devět hodin večer. Lainie Goffová kráčela k svému autu ve vyhrazené podzemní garáži firmy Palmer Milliken a zuby měla zaťaté v tiché zuřivosti. Klapot podpatků na betonové podlaze rytmicky odměřoval její vztek. Neřekl jí to rovnou. Ne. Na to byl 17
příliš úlisný. Vlastně nejdřív toho vůbec moc neřekl. Jenom ji napínal, dokud neuspokojil svoje choutky. Potom, když tam stála ještě napůl nahá, jí rázem vzal všechny naděje. „Lainie, obávám se, že budeš muset být trpělivá,“ řekl. Neřekla na to nic, jen tam stála a překypovala vztekem. Upřeně se na něj dívala se stejně intenzivní nenávistí, jakou dřív cítila pouze k Albrightovi. „Bude to jen pár měsíců,“ říkal a přitom se dooblékal. „Pracuju na tom. Dočkáš se. Slibuju. Určitě se toho dočkáš. Je tu ještě pár dal ších dobrých kandidátů. Janet Pritchardová. Bill Tobias.“ Jestlipak spí taky s Pritchardovou? Jestlipak je Janet stejně dobrá jako ona v tom, čemu říká revize činnosti? „Víš stejně dobře jako já, že výbor skoro nikdy neschválí partner ství někomu, kdo tu nepracuje aspoň sedm let, a do toho ti ještě něco schází. Pravděpodobně dostanete nabídku všichni tři současně.“ Cožpak to nechápal? Nechtěla čekat, až budou vyzváni i ostatní. Chtěla své ocenění jako první. Chtěla je teď. Proboha, co bude dělat? Má ječet? Křičet? Zadržovat dech dokud nezmodrá? Výpověď dát ne může. Tu práci potřebuje. Musí zaplatit auto. A rozhodně se nechce vzdát možnosti stát se partnerkou v právnické kanceláři Palmer Milli ken. Nakonec jí to došlo. Dokud před ní Hank bude mávat nadějí na partnerství, bude ji mít tam, kde chce. Doslova i obrazně. Jakmile to partnerství dostane, může jít k čertu. Najde si jinou mladou společ nici do postele. Auto stálo v téměř prázdné garáži na svém vyhrazeném místě. Už tam bylo jenom její BMW a Hankův Mercedes. Všichni ostatní už dávno odjeli na svátky. Stiskla malé tlačítko na kroužku s klíčkem. Reflektory auta zablikaly a dveře se odemkly. Byla ještě rozčílená a ne všimla si, že se neozvalo obvyklé kliknutí. Vklouzla na přední seda dlo. Chvíli tam seděla, pořád ještě rozrušená, než konečně otočila klíčkem. Motor hladce naskočil. Podívala se do zpětného zrcátka. Ztuhla. „Ahoj, Lainie,“ uslyšela známý hlas. „Musíme ještě pár věcí pro diskutovat.“
18
KAPITOLA 2
Portland, Maine Pátek, 6. ledna McCabe si nalil skotskou bohatě až skoro po okraj skleničky. Byla to dvanáctiletá čistá sladová whisky Macallan a dal si ji bez ledu a bez vody. Hebká, drahá whisky, vhodná spíš pro usrkávání než pro sku tečné pití. Ale teď mu to bylo celkem jedno. Byla to dnes večer jeho první. Přestože sklenička měla skoro třikrát větší obsah než drinky, které člověk dostal v Tallulah’s – a tam měli štědrou ruku –, věděl, že bude následovat pár dalších. Možná, že bude potřebovat víc než pár skleniček, aby přišel na to, proč se cítí tak mizerně kvůli tomu, co si právě řekli s Kyrou. Nebyla to zrovna hádka, ale nemělo to k ní dale ko. Začalo to celkem nevinně jako už tolikrát dřív. On se zeptal. Ona odmítla. Známá slova na známý nápěv. Ale tentokrát, protože si přál něco jiného, se odvážil mimo známé teritorium na neprozkoumané území. Do neznámé krajiny, kterou obývají netvoři, a kde se lodě řítí přes okraj Země. Měl na sobě tepláky a nic pod nimi. Kaštanově hnědé teplákové kalhoty byly roztřepané a na obou kolenou děravé. Na jedné nohavici bylo možné ještě rozeznat svisle vyvedené logo ST. BARNABAS TRACK, poslední hmatatelnou připomínku McCabeovy sportovní činnosti jakožto běžce středních tratí na střední škole v Bronxu. Po řádně si lokl skotské a jen v ponožkách přešel po dřevěné podlaze 19
obývacího pokoje a usadil se na velkém okenním sedátku, odkud měl výhled na portlandskou Východní promenádu. Záda měl opřená o jednu zeď, nohy o druhou, kolena pokrčená, aby se do výklenku vešel, a upřeně se zadíval z okna. Bylo chladné lednové odpoledne a v pět hodin už byla tma. Relace o počasí předpovídaly sněžení, možná i vánici, ale zatím byla obloha křišťálově jasná. Nízko na oblo ze plul měsíc, téměř v úplňku. Dole projelo několik aut. Na druhé straně rozeznával tmavé siluety mladých stromků, které lemovaly uli ci, a pás špinavého sněhu, který navršily sněžné pluhy. A ještě dál ši rokou rozlohu zátoky Casco. Na hladině vody se jako drahokam od rážel dlouhý paprsek měsíčního světla. V zátoce volně plulo několik stříbřitých kusů ledu. Uprostřed zátoky se rýsoval charakteristický podsaditý obrys pevnosti Fort Gorges, šestibokého kolosu z kamene a hlíny, který byl postaven na obranu portlandského přístavu proti vojákům konfederace v době Občanské války. Na protějším břehu svítila světla domů na Harts Island. McCabe začínal cítit uklidňující, konejšivé působení alkoholu. Znovu myslel na to, co se přihodilo, a uvažoval, jestli to nemá ještě jednou zkusit s psychoterapií. Loni absolvoval několik sezení a jeho terapeut, Richard Wolf, byl inteligentní a vnímavý. Řekl mu tehdy, že má pocit, že dělají pokroky. Ale McCabe couvl. Necítil se dobře, když se svěřoval cizímu člověku. Věděl, že to je jeho chyba, ne terapeutova, tak by to snad přece jenom měl ještě jednou zkusit. O svých terapeu tických sezeních nikdy nikomu na oddělení neřekl, ani si je nenechal hradit ze zdravotního pojištění. Asi to bylo hloupé, ale nechtěl, aby si jeho detektivové mysleli, že si nedokáže poradit se stresem. Nebo aby si to myslel jeho šéf, poručík Bill Fortier. Nebo, nedej bože, portland ský policejní ředitel Tom Shockley. McCabe věděl, že Shockley je ma nipulátor, který by neváhal použít takovou informaci jako páku na to, aby ho donutil podřídit se jeho vůli. Dopil whisky, vstal, nalil si ještě jednu a vrátil se na své stanoviště. Pozoroval běžce, který bez ohledu na zimu klusal kolem a mizel ve tmě. Dnešek začínal jako nanicovatý den, jímž končil nanicovatý týden, a McCabe se nudil. Žádná znásilnění. Žádná napadení. Žádné vraž dy. Ani žádné obyčejné případy domácího násilí, které by ho zaměst 20
naly. Bylo to, jako by v Portlandu najednou všichni začali užívat pi lulky pro dobou náladu. Byl z toho celý rozmrzelý. Kolem půl jedenácté sešel dolů do střelnice v přízemí policejního velitelství a strávil hodinu sázením těsných shluků zásahů do terčů v podobě lidské postavy. Myslel na to, že zajde do tělocvičny, nasadí si rukavice a svůj pocit úzkosti zažene bušením do těžkého pytle. Místo toho se vrátil ke svému psacímu stolu a chvíli předstíral, že se zabývá administrativou. Kolem jedné hodiny odpoledne zavolala Kyra. „Můžeš mi blahopřát,“ řekla. „Dobře, tak tedy blahopřeji,“ odpověděl. „A teď mi řekni k čemu.“ „Dneska dopoledne jsme s Glorií dokončily instalaci výstavy a hádej jak? Gloria dala tři moje obrazy přímo doprostřed hlavního panelu.“ „To je dobře.“ „Počkej. To ještě není všechno. Jsem tam já, hned vpředu, zato Martu Einhornovou a pár dalších takzvaných významných mainských umělců“ – Kyra ta slova zdůraznila s notnou dávkou sarkasmu – „od sunula do zadní místnosti.“ „Takže jsou naštvaní?“ „Ještě ne, ale určitě budou, až to uvidí.“ „Říkala jsi tři obrazy. A co ten čtvrtý?“ „Ten je ve výloze.“ „No výborně! Ještě jednou blahopřeji. Což takhle, kdybych významnou mainskou umělkyni pozval na luxusní oběd?“ „To je tvůj nápad, jak to oslavit?“ „Jo, tak nějak.“ „Já mám lepší,“ řekla. „Fajn. Jaký?“ „Tak se pojď sejít doma a zjistíš to.“ „Cože? To chceš přijít o slavnostní oběd?“ „No, člověk nikdy neví,“ řekla zastřeným hlasem. „Třeba se i do něčeho malého zakousnu.“ Jestli tohle byla Kyřina představa sexu po telefonu, rozhodně to účinkovalo. Rozhlédl se po místnosti, jestli se někdo nedívá nebo neposlouchá. Nic takového. Ani ne za minutu měl uklizený stůl, na sobě kabát a mířil ke dveřím. Přemýšlel, co by řekl, kdyby se ho Bill Fortier ze 21
ptal, kam jde. Sledování stopy při vyšetřování aktuálního případu? To rozhodně ne. Bill by chtěl vědět, o jaký případ jde. Dolů do tělocvičny dát si pořádný trénink? To by snad šlo. Na to by Bill jenom zavrčel a přikývl. Samozřejmě by bylo zábavné prostě říct pravdu. Vlastně, Bille, jdu domů, abych si dopřál trochu sexu. To by způsobilo, že by ten starý puritán ještě o několik odstínů víc zčervenal. McCabe se při té představě zašklebil. Ohlédl se na Maggie Savageovou, která byla v portlandském policejním oddělení jeho parťákem v jednotce pro zločiny proti osobám. Právě telefonovala, zřejmě už nějakou chvíli. Rukou jí ukázal, že odchází. Přikývla a nehlasně naznačila „dobře“. Problém dnes nebyl ani s Casey. McCabeova čtrnáctiletá dcera odjíž děla rovnou po škole se svou kamarádkou Sarah Palfreyovou. Její ro diče vlastnili byt v kondominiu v Sunday River a pozvali Casey na ví kend na snowboard. Z auta jí zavolá, aby se ujistil, že má všechno, co potřebuje, aby nedošlo k nečekanému přepadení. O hodinu později McCabe a Kyra leželi vedle sebe v dozvucích milo vání, Kyra na zádech a se zavřenýma očima, McCabe na boku a prs tem jemně kreslil osmičky na jejím vlhkém nahém těle. Myslel na to, jak moc se Kyra liší od Sandy, jeho první ženy. Naklonil se a svými rty našel její. „Ummm,“ řekla stále ještě se zavřenýma očima a ovinula mu paže kolem krku. „Ještě jednou?“ „Jen když moc hezky poprosíš.“ Otevřela modré oči, které tak miloval, zpříma se na něj podívala a usmála se. „Prosím, pane, chtěla bych ještě,“ řekla hlasem, který byl ucházející imitací hlasu mladého Johna Howarda Daviese v roli Oli vera Twista ve filmové verzi Davida Leana z roku 1948. Včera večer se na něj dívali i s Casey na TMC. A tak se v šeru studeného lednového odpoledne ještě jednou milo vali. Když skončili, vážně se na ni podíval a už poněkolikáté se jí ze ptal, jestli je připravena si ho vzít. Ani se nepohnula, ale cítil, jak její tělo ztuhlo. Minutu nebo dvě tam jen tak ležela. „Ne,“ řekla nakonec. „Když říkáš ne, myslíš ‘Ne, teď ne’, nebo ‘Ne, nikdy ne’?“ „Ne, teď ne.“ „Proč ne?“ trval na svém. „Jsme spolu dva roky. To by mělo stačit.“ 22
„Musíme o tom teď mluvit?“ „Je ti dvaatřicet. Mně je osmatřicet. Nechci vypadat jako ortodox ní Ir, ale už je načase, abychom se vzali.“ Obrátila se na bok a rukou si podepřela hlavu. Jeho ruka sklouzla z jejích ňader. Minutu ho pozorovala. „Až do téhle chvíle to byl na prosto perfektní den. Prosím, nezkaz ho.“ McCabe přesto nepřestal naléhat, ani nevěděl proč. „Říkala jsi, že bys chtěla mít děti. Svoje vlastní. A Casey bude příští jaro patnáct, tak bychom měli dokonce postaráno i o hlídání. Aspoň dokud neodejde studovat.“ „Už jsem ti to říkala. Nejsem připravená.“ „Je to proto, že jsem policajt?“ „Částečně. Ale to není to jediné.“ „Co je to další? Že snad máš problém se vázat?“ „Já už o tom opravdu nechci mluvit.“ Pocítil nával zlosti. „Zatraceně, ale já jo.“ Vyskočil z postele, našel tepláky, které ležely na hromádce v koutě, a oblékl si je. „Jestli je to kvůli tomu, že jsem policajt, tak si uvědom, že je to moje zaměstnání. Jsem prostě policajt a to jsi věděla, když jsme spolu začali chodit.“ Upřeně se na něj zadívala. „Ano, věděla,“ řekla. Pak sklouzla z po stele a začala v pokoji sbírat oblečení, které předtím jen tak pohodila. „Tak proč sis se mnou začínala?“ Podívala se na něj a hlas měla najednou ostrý. „Protože jsi byl tak dobrej v posteli.“ „Opravdu? Tak takhle to bylo? Princezna z Akademie umění na Yaleské univerzitě si užívá tím, že si hraje na domácnost s irským hřebcem z Bronxu? To je ono? To je všechno?“ „McCabe, ty dokážeš bejt takovej mizera. Víš moc dobře, že to není všechno. A mimochodem, to, jak jsi to řekl, bylo opravdu dost hnusný.“ „Tak? A ‘byl jsi tak dobrej v posteli’ nebylo hnusný?“ „Ano. Bylo. Je mi to líto. Neměla jsem to říkat. Poslyš, nemohli bychom toho nechat a začít znovu?“ „Dobře. Taky je mi to líto. Ano, začněme znovu. Takže jestli to, že jsem policajt, je tak hrozný problém, proč sis tedy se mnou začínala?“ Začala se oblékat. „Tak za A, to, že jsi policajt, není tak hrozný 23
problém. A za B, důvodů, proč jsem si s tebou začínala, bylo víc. Pro tože jsi byl zábavný. A chytrý. Protože jsi dobře vypadal. A ano, pro tože jsi byl dobrý v posteli. Ale stejně, v té době jsem neměla v úmys lu se do tebe zamilovat. Neměla jsem v úmyslu se zamilovat do nikoho.“ Sedla si na kraj postele a pokračovala v oblékání. „Ale zamilovala ses? Myslím, zamilovala ses do mne?“ „Ano, zamilovala.“ Od pasu nahoru byla ještě nahá. McCabe se přistihl, že se dívá na její ňadra, a cítil, jak znovu roste jeho touha. Bylo to jako slabost. Vycítila to, otočila se zády a oblékla si podprsen ku. Zhluboka se nadechla. „McCabe, opravdu tě miluju. Přesto, že někdy vlastně nevím proč. Tak toho teď oba nechme, než si řekneme něco, čeho budeme litovat.“ Sebrala si věci, šla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Slyšel téct vodu. Pak se dveře otevřely a Kyra vyšla z koupelny. Věděl, že by měl celou tu věc nechat být, ale neudělal to. „Prosím tě, jen se mnou mluv, ano?“ Hlas už měl klidnější, méně bojovný. „Jednou jsi mi řekla, že si nejsi jistá, jestli by sis mohla vzít někoho, kdo dokáže někoho zabít. Je to tohle?“ „To jsem řekla, ale to není ten důvod. S tím už jsem se vyrovnala,“ řekla. „Věřím, že jsi ty lidi zabil, protože jsi musel. A taky věřím, stej ně jako ty, že na světě je bez nich líp.“ Rozhlížela se po pokoji. „Nevi děl jsi můj svetr?“ „Tamhle na houpacím křesle, pod mými věcmi.“ „Děkuju.“ Vytáhla svetr a navlékla si ho přes hlavu. Pak si z kabel ky vyndala kartáč a stoupla si před velké zrcadlo na dveřích do kou pelny. Když si začala kartáčovat krátké, kučeravé světlé vlasy, stál za ní a díval se na její odraz v zrcadle. „Ty víš, že na tom, co dělám, není nic špatného,“ řekl. „Je to počestné zaměstnání. Je důležité. A navíc to, co dělám, dělám rád.“ Otočila se a pohladila ho po tváři. „Já to vím. A respektuju to. Ne chci ti bránit v tom, abys byl tím, čím jsi, stejně jako nechci, abys mi ty bránil dělat umění.“ „Takže v tom musí být ještě něco jiného.“ „Dobrá.“ Zhluboka si povzdechla. „Protože to vypadá, že to 24
nemůžeš nechat být, ano, je v tom ještě něco, co mi pořád straší v hlavě.“ „A můžeš mi říct, co to je?“ Kyra hned neodpověděla. Stála tam a dívala se na jeho odraz v zr cadle. Plynuly vteřiny. Pak minuta. „Prosím,“ řekl, „jenom mi řekni, co to je.“ „Dobře, když to opravdu musíš vědět, děsí mě Carol Comiskyová. Mám z ní hrůzu. Pamatuješ si na Carol Comiskyovou?“ Samozřejmě si pamatoval na Carol Comiskyovou. Byla to vdova po policistovi, který zemřel před rokem při policejním zákroku. Vy krvácel, když mu hrdlo prořízl zabiják, jemuž chtěl zabránit v útoku na svědkyni. Byl to stejný zabiják, kterému se jen o fous nepodařilo zabít také McCabea. „Ano. Kevinova manželka. Vdova po Kevinovi. Co je s ní?“ „Pamatuješ, jak tam stála na pohřbu?“ Věděla, že si to pamatuje. Pamatoval si všechno. Všechna slova, která kdy slyšel nebo četl. Všechny výjevy, které kdy viděl. Přinej menším takové, které byly natolik důležité, aby je postřehl. McCabe měl eidetickou paměť. Scéna na hřbitově se mu v mysli skládala do nejmenších detailů, až po jednotlivé stvoly trávy. „Vidím přede vším ženu ve smutku. Nepláče. Má ve tváři pouze zasmušilý, odhod laný výraz. Černý plátěný kostým. Černé boty na nízkém podpatku. Tmavé, krátce ostříhané vlasy. Žádný klobouk. Vedle ní stojí tři děti, ani jednomu ještě není šest let. Vedle nich jsou Kevinovi rodiče. A přímo za nimi Shockley a Fortier ve slavnostních uniformách.“ „Podívej se lépe, McCabe,“ řekla. „Podívej se na její obličej. Její výraz není zasmušilý či odhodlaný. Je rozezlený. Dívá se přímo na nás. Na tebe a na mne. A je naštvaná. Naštvaná na Kevina kvůli tomu, že se stal policistou. Naštvaná na sebe, že si ho vzala. Naštvaná na tebe, protože ty jsi byl ten, kdo ho poslal tam nahoru do toho pokoje, a asi i proto, že jsi naživu a on ne. A nejvíc je asi naštvaná na mne, protože já nejsem sama a ona ano. Já vidím Carol Comiskyovou, ženu zhruba stejně starou, jak stojí s hromádkou malých dětí vedle prázdné díry v zemi a vidí, jak všechny naděje, které kdy v životě měla, padají do té díry spolu s jejím mrtvým manželem.“ „S jejím manželem policajtem?“ 25
„Správně. S jejím manželem policajtem. A víš, na co ještě myslí? Myslí na to, že kdyby byl její manžel účetním nebo obchodním ces tujícím nebo kapitánem vlečného člunu – téměř čímkoliv, jen ne po licistou – nepohřbívala by ho tu a nemusela by sama vychovávat ty tři děti. A všechny ty krásné řeči ředitele Shockleye, všech těch jednadva cet dělových salv, všechno to pochodování dudáků v stupidních kil tech a hraní písně ‘Úžasná milost’ na tom vůbec nic nezmění.“ „Třeba se znovu vdá.“ „Třeba, ale není to moc pravděpodobné. A to, jestli se znovu vdá, není to, co mne trápí.“ „A co tě trápí?“ „Já vím, že je nepravděpodobné, že budeš zabit. Většina policistů nezemře ve službě. A jak často tvrdíš, tohle je Portland, Maine, a ne New York nebo Baltimore nebo Detroit. Problém je, McCabe, že i když budeme předpokládat, že se dožiješ požehnaného věku, stejně tu budu muset dalších patnáct nebo dvacet let ležet noc co noc sama, a zatímco ty budeš honit nějakého potrhlého zločince, si dělat staros ti, že se třeba nevrátíš domů, že tě třeba už víckrát neuvidím. Možná, že to není fér. Nevím. Teď jenom vím, že to prožívat nechci.“ „Kyro, chceš, abychom se rozešli jenom proto, že si děláš starosti kvůli něčemu, co se skoro určitě nestane?“ „Ne, to neříkám.“ Kyra mu položila ruce na ramena a podívala se mu do očí. „Příliš tě miluju, než abych jen pomyslela na to, se tě vzdát. Říkám jenom, že pokaždé, když myslím na to, že se vezmeme a třeba budeme mít děti, vidím v duchu Carol Comiskyovou, a taky manžel ku tvého bratra Tommyho a všechny ty ostatní vdovy po policajtech, které tu zůstaly samy.“ McCabeova bratra Tomyho, který pracoval u protidrogového útva ru, před pěti lety zastřelil drogový dealer. „Vím, že je to můj problém, ne tvůj,“ řekla Kyra. „Možná ten strach jednou překonám a zařídíme si život spolu. Ale zatím na to nejsem připravená. Řeknu ti, až budu.“ „Kyro,“ řekl, „lidé umírají. Řidiči kamionů se zabíjejí při dopravních nehodách. Kovbojové se zabíjejí při pádu z koně. A bůhví kolik used lých businessmanů umírá každý den na infarkt nebo rakovinu. Až si Casey udělá řidičák, a to bude za necelé dva roky, taky prožiju bezesné noci jako každý rodič na světě a budu se strachovat, že zazvoní telefon 26
a někdo mi řekne, že se zabila nebo zmrzačila při nějaké strašlivé neho dě. Ale to neznamená, že jí nedovolím si ten řidičák udělat. Nebo že si přeji, abych nikdy neměl dceru. Nemůžeme přestat žít spolu svůj život jenom proto, že by se mohlo stát nějaké neštěstí.“ „Já vím. Máš pravdu,“ řekla. „Jen na mě teď nenaléhej. Tohle si musím vyřešit sama, ať tak nebo tak. Nebude to důvod si tě nevzít. Jestli to dává smysl.“ „Nedává. Moc ne.“ Nechal to být, ale nevěděl přesně, co cítí. Něco mezi zlostí, že byl odmítnut, a strachem, že by ji opravdu mohl ztratit. Kyra přikývla, ze skříně v předsíni si vzala flísovou vestu a oblékla si ji přes svetr a přes ni ještě jasně červenou péřovou bundu. Vykroči la ke dveřím. Než vyšla ven, zastavila se. „Nezapomeň, že dneska je první pátek v měsíci a večer vernisáž, a já mám ty čtyři nové obrazy v galerii North Space.“ „Náš důvod pro oslavu.“ „Ano. A jsem moc ráda, že jsme to oslavili. Jsem moc ráda, že tě mám. A je mi líto, jestli jsi kvůli mně nešťastný. Ale to se vyřeší.“ McCabe se ze svého sedátka v okenním výklenku díval dolů na záto ku a přemýšlel, jestli dokáže sebrat dost duševní energie na tlachání s partou umělců. První pátek v měsíci měla většina z přibližně čtyři ceti galerií v Portlandu otevřeno dlouho do večera a často se tam ko naly vernisáže nových prací. Galerie North Space byla ze všech nejza vedenější a nejúspěšnější. Kyra byla pyšná na to, že Gloria Kelwinová, majitelka North Space, měla tak vysoké mínění o její práci. Byla by hrozně zklamaná, kdyby se tam neukázal. Na druhé straně mohl prostě zůstat sedět tady a říct si, ať jde všechno a všichni k čertu. Casey byla do neděle večer pryč, a když se mu bude chtít, může tu sedět a popíjet celý víkend. Ani by nemusel vyjít ven pro další pití. Ve spíži na něj čekaly tři láhve Macallana, přichystané pro jeho vlastní verzi Ztraceného víkendu. Myslí mu proběhly záběry na alkoholika Raye Millanda, jak zahazuje svůj život v klasickém filmu Billyho Wildera z roku 1945. Ta vzpomínka patřila do dob, než se z McCabea stal polici sta, do časů před dvaceti lety, kdy studoval na filmové škole Newyorské univerzity a měl v úmyslu stát se režisérem. Chtěla by si ho Kyra vzít, kdyby se byl dal na dráhu filmaře místo na dráhu policisty? 27
Asi ano. Výtvarnice a režisér. To se k sobě hodí líp než výtvarnice a policajt. Alternativní životy. Sledoval světla obřího tankeru naloženého půl miliónem barelů severomořské surové ropy, který si razil cestu do portlandského přísta vu. Dvojice remorkérů manévrovala modrý kolos směrem k námořní mu terminálu South Portland, kde ropu přečerpají do zásobních ná drží a odtud ropovodem do rafinerií v Quebecu. A jak pozoroval tanker, přemýšlel o mužích, kteří na takových lodích pracují. Musejí to být dost osamělí muži. A taky tvrdí. Museli se naučit žít bez žen. Považovali by ho ti muži za změkčilého nebo neskromného? Protože si stěžoval na ženu, která mu dala téměř všechno a pak řekla dost? Asi ano, ale bylo mu to v tu chvíli jedno. Vstal, naposledy si usrkl whisky, šel do kuchyně a vylil zbytek, víc než polovinu skleničky, do výlevky. Škoda dobré sladové whisky. Ale už cítil, jak na něj působí, a uvědomil si, že nemá smysl se opít. Vymyl waterfordskou skleničku, poslední ze sady čtyř, již se Sandy dostali jako svatební dar od jeho sestry Fran, která už byla dvacet let jeptiš kou. Myslel na to, jaká to byla ironie. Sestra Fran, dcera opilce a ne věsta Kristova dává mladšímu bratrovi sklenice na whisky jako dar ke svatbě s děvkou. Krásnou děvkou, nicméně děvkou. Když se man želství rozpadlo a Sandy ho opustila, vzala si dvě skleničky s sebou do nového života manželky bohatého investičního bankéře. Třetí sklenička se rozbila při stěhování do Portlandu. Tahle byla poslední, a byla proto pro něj vzácná. Opatrně ji otřel a dal ji zpátky na nejvyš ší poličku, aby ji nikdo neshodil a nerozbil. Podíval se na hodinky. Skoro šest hodin. Jestli chce stihnout Kyři nu vernisáž, měl by si pospíšit. Zavolal Casey na mobil, aby zjistil, že v pořádku dojela do Sunday River. Rychle se osprchoval a předtím, než se oblékl, zapnul malou televizi v rohu pokoje, aby se podíval na předpověď počasí. Minus devět a půl stupně. Po půlnoci silné sně žení. Kruci, kdy ten zatracený mráz už konečně povolí? Takhle drsné už to bylo celou zimu. Dokonce ho to přinutilo koupit si termoprádlo. Vyndal ho z plastového obalu a oblékl si ho. Sice tohle prádlo nenávi děl, ale musel přiznat, že zima je v něm snesitelnější. V malé skříni měl svůj omezený výběr oblečení. Jinak byla skříň zaplněná krabice mi věcí, které ještě nevybalil od té doby, co se před čtyřmi lety přestě 28
hoval do Portlandu. Vytáhl hnědé manšestrové kalhoty a natáhl si je přes dlouhé spodky. K tomu tmavě hnědý pulovr ke krku a hnědé vlněné sportovní sako. To sako byl dárek od Kyry, koupený těsně před Vánocemi v pán ském módním butiku na Copley Place v Bostonu. „Někdo tě musí slušně obléknout, McCabe,“ řekla tehdy, „když to evidentně nedoká žeš sám.“ Na ten víkend vzpomínal rád. Casey byla na návštěvě u své matky v New Yorku. Sandy se s Casey vídala teprve poslední rok, po třech letech, kdy si na ni ani nevzpomněla. Tentokrát byla Casey poprvé u své matky doma a poprvé se měla setkat s Peterem Ingramem, San dyiným novým manželem. Když na to myslel, byl z toho nervózní a dělal si starosti. Potřeboval rozptýlení. Ukázalo se, že Kyřina kole gyně z Yale se chystala odjet z města a nabídla Kyře klíče od svého bytu v Cambridge. A tak se vypravili, jen sami dva, na romantický víkend. Měli v plánu dobře jíst, podívat se na zápas Celtics, kteří hrá li s newyorskými Knicks. Kyřina kolegyně, umělecká ředitelka jedné s bostonských vyhledávaných nových reklamních agentur, jim dala k dispozici abonentní vstupenky. V neděli se chtěli podívat na výsta vu Davida Hockneye v bostonském Muzeu výtvarných umění. Ale nakonec to dopadlo tak, že sice dobře jedli, ale vynechali basketbal i Hockneye a strávili víkend střídavě po restauracích a v posteli. Mož ná, že si to oba takhle představovali od samého začátku. Připnul si služební zbraň, těžký Smith & Wesson 4506. Portland ské policejní oddělení přecházelo na Glock 17, který byl lehčí a přes nější. Podle McCabea to byla lepší volba, ale on sám ještě výměnu neudělal. Přetáhl si přes pistoli svetr. Přemýšlel, co si vezme na sebe. Buď vojenskou bundu s kožešinovou vložkou, ale ta by přes sportovní sako vypadala směšně. Nebo starý černý kašmírový kabát, který si přivezl ještě z New Yorku. Nebyl sice na takovou zimu dost teplý, ale bude muset stačit. Příští rok, jestli zase bude taková zima, ho možná nahradí bundou s flísovou podšívkou. Ale možná taky ne. Pořád se ještě raději oblékal jako dospělý člověk. Když vyšel z domu, ledový vzduch ho udeřil přímo do obličeje. I tak se rozhodl jít tu míli a něco k North Space Gallery na Free Street pěšky. Sněžit mělo začít až někdy po půlnoci. Vůbec ho nelá 29
kala představa, že by byl přistižen při řízení pod vlivem alkoholu, a nechtělo se mu zabývat se objednáváním taxíku. Kromě toho po řádná dávka čerstvého vzduchu byla nejlepším způsobem, jak se zbavit bzučení v hlavě. Nechtěl, aby na Kyřině vernisáži byl za klau na, i když to nebylo vyloučené. Jestli půjde dost rychle, možná neu trpí omrzliny. Od zátoky vál vytrvalý vítr. Síla větru pět nebo šest na Beaufortově stupnici. V mysli si pohrával se slovy. Neměl sice tušení, co je Beau fortova stupnice, ale zvuk těch slov se mu vždycky líbil. Mohla to třeba být slova Davida Nivena, než poslal letku Spitfirů do střetu s proklatými Němčoury. McCabe někdy přemýšlel, jestli jeho osobní tajný život není až moc podobný životu Waltera Mittyho. Možná pro to se stal policajtem? Aby prožíval své vlastní fantazie? Zmrzni, lotře! Nic těžkého v tomhle počasí. McCabe zahnul doprava a kráčel dolů po Východní promenádě. Ovinul si kabát těsněji kolem těla. Kabát pocházel ještě z počátku jeho působení v newyorském policejním oddělení a bylo to na něm znát. Odřené lokty, roztřepené manžety. Třeba ho Kyra vezme ještě jednou na nákupy do Bostonu. Zahnul doprava na Vesper Street. Vítr měl teď v zádech, což bylo o něco lepší. Minul několik pejska řů, u nichž se nedalo poznat, jestli jsou to muži nebo ženy, protože byli zabaleni do tlustých bund a na nohou měli teplé holínky. Zna menitý večer na přepadení. Jak ten lupič vypadal, paní? No, strážníku, měl na sobě takovou tu tlustou bundu s kožešinou vpředu a kapucí. Nanukové Severu, připraveni dobýt tundru. Vzpomněl si, jak četl knihu Endurance o britském polárním badateli Shackletonovi, který strávil zimu na antarktické plující ledové kře a na zahřátí měl jenom trenčkot. Zahnul doleva na Congress Street a vydal se dolů na zá pad, směrem k Munjoy Hill. Navzdory deseti letům, kdy se pomalu stávala módní rezidenční čtvrtí, nezapřela svůj dělnický původ. Malé hrázděné domy postavené někdy kolem roku 1900, většinou rozdělené na jednotlivé byty. Dnes večer byly všechny utěsněné a okna byla zatažena závěsy. Pokračoval dolů z kopce a potkal při tom několik dvojic, jež mířily do některého z barů nebo restaurací, které tu vyrostly jako houby po dešti. Měly jména jako Front Room, Blue Spoon, Bar Lola – a samozřejmě jeho druhý domov, Tallulah’s. 30
Byl pátek večer a všude bylo plno. Před každým barem stálo několik mladých odvážlivců, kteří vzdorovali zimě, aby si mohli dopřát svou denní dávku nikotinu. V myšlenkách se vrátil ke Kyře. K jejich hádce, jestli to vůbec byla hádka. Proč tak touží po tom, znovu se oženit? Jeho manželství se Sandy byla katastrofa. Ovšem až na to, že z něj vzešla Casey, která byla bezesporu to nejlepší, co se mu životě přihodilo. Je zvláštní, že ta sobecká mrcha mohla porodit tak úžasné dítě. Vše, co řekla po devíti hodinovém porodu, bylo: „Už nikdy víc.“ Svou dceru ani nechtěla podržet. Kojit? Co vás napadá. Tak proč se chce znovu pokusit o manželství? Nuže, zaprvé Kyra není Sandy. Lišily se od sebe, jak jenom se dvě krásné, sexy ženy mo hou lišit. Dobře, tak proč si neužívá svůj vztah s krásnou, sexy Kyrou a z rovnice jen vynechá manželství? Tohle by asi chtěl terapeut vědět. Bude si muset rozmyslet, jak odpoví. Když míjel Washington Avenue, mráz se mu už začínal dostávat pod kůži. Uši a prsty u nohou měl zkřehlé a bez ohledu na to, jestli byl opilý či ne, začínal litovat, že se rozhodl jít pěšky. Připadalo mu, že už začíná střízlivět, ale nebylo to dost rychle. Šel kolem nového podniku, který se jmenoval Frost Line Café, kde byla přes den kavárna a večer kabaret. Zastavil a pokusil se nahlédnout do zamlžených oken. Vešel dovnitř, propracoval se hlučným davem až k baru a objednal si malou kávu u mladé ženy se spoustou piercingu, která měla na sobě tolik makeupu, že vypadala jako by utekla z filmu Ernsta Lubitsche Gypsy Blood. Až na to, že někde zapomněla kastaněty. Navzdory tomu, jak vypadala, mluvila překvapivě čistým mainským dialektem. Podala mu keramický hrnek dost velký na to, aby mohl sloužit také jako miska na polévku, a ukázala na řadu ohřívacích konvic na druhé straně. Řek la mu, ať si poslouží. Nalil si kávu a přidal pořádnou porci mléka. Dlouho nic nejedl a usoudil, že potřebuje něco výživného. Na opačné straně místnosti nějaká dívka s plechově znějícím hla sem vyřvávala svou verzi písně skupiny Dixie Chicks Not Ready to Make Nice. Její produkce patřila davu, který se evidentně víc zajímal o klábosení. McCabe se rozhlížel po místnosti, aby našel místo, kam by se se svým mega hrnkem kávy mohl usadit, když ucítil, že mu vi bruje mobilní telefon. Než jej vylovil zpod tří vrstev oblečení, bylo 31
spojení přerušeno. Volala Maggie. McCabe byl v pokušení neodpoví dat. Nemohlo se jednat o nic dobrého, a on právě teď potřeboval být s Kyrou. Ale už v okamžiku, kdy na to myslel, věděl, že to nepřichází v úvahu. Jestli se něco děje, musí vědět, co to je. Vydal se na toaletu, kde byla šance, že uslyší, co Maggie říká, bude tam teplo a bude mít trochu soukromí. Zavřel dveře a zamkl za sebou. Hlas ambiciózní pěvkyně se vytratil. Vyťukal Maggiino číslo. „Kde jsi, McCabe?“ „Právě teď? Na pánské toaletě na Congress Street.“ „Fajn. Až budeš hotov s tím, co tam děláš, mohl by ses, prosím tě, co nejrychleji přesunout na Fish Pier? Zdá se, že tu máme malý pro blém.“ Tohle tedy nebylo dobré načasování. „Jaký problém?“ zeptal se. „Vražda,“ odpověděla Maggie. Maggie – detektiv Margaret Savageová – byla v portlandském po licejním oddělení jeho parťákem v jednotce pro zločiny proti osobám. Pracovali spolu na případech od té doby, kdy se ředitel Shockley před čtyřmi lety vzepřel odborům a přivedl McCabea z New Yorku. Na vzdory tomu, že na portlandském policejním oddělení panovala dlouholetá tradice, že velitelé velí a detektivové pracují na případech, McCabe se rád pohyboval v terénu, zejména když šlo o zabití, a v ta kových případech si vždycky jako partnerku vybral Maggie. „Něco, co bych měl vědět?“ „Sama toho ještě moc nevím. Uniformovaný policista objevil tělo při rutinní kontrole. Ještě nemáme pozitivní identifikaci. Mladá žena, běloška. Nacpaná do kufru auta, zřejmě jejího, zaparkovaného na pří stavním molu. Je mrtvá, nahá a na kost zmrzlá.“ To, že byla zmrzlá, nebylo velkým překvapením, pokud v kufru auta už ležela nějakou chvíli. Bohužel, zmrzlé tělo znamenalo, že ne nastal rozklad, a to zase znamenalo, že nebude možné stanovit dobu smrti. A když nebudou znát dobu smrti, nebude mít smysl zjišťovat alibi. Někdo klepal na dveře toalety. „Už to bude“, zavolal. Otočil se zády ke dveřím a otevřel kohoutky vodovodu, aby ho nebylo slyšet. „Ještě něco?“ „Jen to, že auto je zbrusu nový BMW kabriolet. Registrovaný na jméno Elaine Elizabeth Goffová z Portlandu. Nějaký člověk z ná 32
