Trhni si! také v tištěné verzi. Objednat můžete na Andrea Kabeláčová Trhni si! e-kniha Copyright Fragment, 2014

Trhni si! také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Andrea Kabeláčová Trhni si! – e-kniha Copyright © Fragment, 2014

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

1. kapitola Podrážkou jsem jezdila po dlaždicové podlaze. Dělalo to krásný pištivý zvuk, který se brýlaté, přísně vypadající paní naproti mně vůbec nelíbil. O to víc se líbil mně. Na chvíli jsem toho nechala a očima bloudila po místnosti. Neměli tu ani obrazy. Amatéři. Nedalo mi to a znovu jsem si musela vrznout botou. Úřednice mě zabíjela vražedným pohledem. Všichni se mi tady snažili pomoct. Jasně… Jenom samý kecy. Stejně jako všechno kolem. „Mio?“ ozvalo se ode dveří a já se narovnala. Trochu mě tím pohybem zabolela ruka, kterou jsem měla čerstvě zafáčovanou. Výlohy nikdy nebyly moje parketa a asi nikdy nebudou. Nebyla jsem nijak vysoká a ani jsem nevynikala bůhvíjakým sportovním nadáním. Byla jsem prostě obyčejná. Tedy podle mě. Většina by na mně dokázala najít tisíce špatných vlastností. Nemohla jsem popírat, že některé mám. Třeba že občas neříkám úplnou pravdu… Někdy si půjčím to, co mi tak úplně nepatří… A mám od přírody neuvěřitelný talent ocitnout se uprostřed trablů úplně náhodou. Jsem spíš smolař. „Chm?“ zamručela jsem na obtloustlýho chlápka ve dveřích. Jeho tvář jsem neznala, což bylo docela zvláštní. Poslední dobou jsem tu trávila poměrně hodně času. „Pojď za mnou,“ vybídl mě. Nakrabatila jsem obočí a znovu se sesunula hlouběji do židle. To tak. „Ani mě nehne, nikam nejdu.“ Zafuněl. Na stanici nesměli používat sprostá slova, a toho já moc ráda využívala. Došel ke mně a prudce mě čapnul za paži. „Au!“ zavrčela jsem vztekle. „Tohle tě nemohlo bolet.“ Protočil oči a dál mě vlekl někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Pravidlo číslo jedna: Nikdy se nenech odvlíct někam, kde to neznáš!

4/20

„Nehrab mi na prsa, ty prasáku!“ zakřičela jsem nahlas, když jsme procházeli bílou chodbou. Poplašeně ode mě couvl s rukama v obranném gestu. Povedlo se, dveře naproti se otevřely. Snědou tvář, která se na mě vyčítavě dívala, jsem znala. Bez vyzvání jsem šla suverénně za ním. Zavřel za mnou dveře a šel si sednout na své křeslo za přeplněným stolem. Mě právě zaujala podivná soška, kterou měl vystavenou na jedné ze skleněných polic. „Polož to, bylo to drahé,“ upozornil mě příkře. Když jsem se na něj v rychlosti otočila, zjistila jsem, že se ani neobtěžoval vzhlédnout. „Jako všechno tady,“ dodala jsem kysele. „Tenhle měsíc tě tu vídám nějak často, Mio. Děje se něco?“ Nesnášela jsem ten jeho arogantní profesionální tón. „Ne.“ „Kdyby sis-“ „Kdybych si chtěla promluvit, za tebou bych rozhodně nešla,“ přerušila jsem ho bez zaváhání. Už se nadechoval, ale já pokračovala. „Ani za tou starou ropuchou, co si myslí, že mi rozumí. Máš to marný.“ S povzdechem zavrtěl hlavou. Chtěla jsem položit sošku na její místo, ale omylem mi spadla na zem. Ozval se tříštivý zvuk, jak se rozletěla na několik kousíčků. Slyšela jsem jen hlasité zaklapnutí nějaké složky. Radši jsem s rukama v kapsách o trochu couvla. Všimla jsem si, že Dan ukazuje na židli před sebou. Šouravě jsem se k ní doploužila a posadila se. Nesnášela jsem kůži, byla tak nepříjemně lepivá. Byl potichu a něco vyplňoval. Málem jsem si začala pohvizdovat, když si odkašlal. „Máma má o tebe starost.“ „Tvoje, nebo moje?“ prohodila jsem bez zájmu a přitáhla si jednu nohu nahoru na sedačku. „Samozřejmě, že tvoje. Moji matku nezajímáš.“ Taky jsem nesnášela jeho upřímnost. „Moji taky ne,“ oplatila jsem mu ledabyle. „Kdybys ji nezajímala, nevolá sem.“ „Jste vy černý všichni tak naivní? Jde jí o peníze, ty beze mě

5/20

nedostane, co na tom nechápeš?“ Zkřížila jsem si nohy do tureckého sedu. Teď se mi konečně sedělo pohodlně. „To křeslo bylo taky drahé,“ řekl jakoby mimo. „Neboj se, oni ti ho vyčis-“ „Tak dost, Mio! Tady končí legrace. Mám tu u tebe za posledních čtrnáct dní čtyři krádeže, výtržnosti a vstup na soukromý pozemek. Tímhle tempem skončíš v ústavu, je ti to, doufám, jasné?!“ „Mají nízký zdi.“ „Cože?“ vyhrkl zaskočeně. „Nízký zdi. Dají se přelézt,“ informovala jsem ho s úsměvem. Věděla jsem, že tím ho vyprovokuju nejvíc. Když budu klidná a budu rozdávat úsměvy. „A to víš odkud?“ Zákeřně jsem zahýbala obočím. „Neřeknu.“ „Nebudu tě pořád tahat z problémů. Už to vzdávám! Nechceš, abych ti pomohl, nechtěj. Máme tu plno jiných dětí, které o naši pomoc stojí.“ Pomoc. Copak pěstounská péče nebo dětský domov je nějaká pomoc? To určitě… „Už můžu jít?“ Neměla jsem čas a tohle mě navíc nebavilo. Dřív s ním bývala větší sranda. „Ne, nemůžeš. Přijde si tě vyzvednout máma.“ To snad ne! „Děláš si prdel, že jo?!“ Pevně jsem v to doufala. Matku jsem neviděla teprve týden, kdy ji sem kvůli mně zavolali naposledy, což byla moc krátká doba na to, abych se psychicky připravila na naše další setkání. „Ne, nedělám. Chceš na ni počkat tady, nebo půjdeš na chodbu?“ Rozzuřeně jsem se nadechla nosem a pomalu vydechla pusou. Ropucha tvrdila, že to uklidňuje. Mně to vždycky ještě víc přidalo v ráži. Poraženecky jsem se opřela o opěradlo. Zdálo se mi to, nebo se mu na rtech mihl úsměv? Ještě aby se smál! „Budu muset domů?“ zeptala jsem se po chvíli, když už jsem se alespoň trochu uklidnila. Odložil další složku na hromadu a opřel se rukama o stůl. Zadíval se na mě. Jeho hnědé oči se mě snažily chytit, ale já nesnášela, když na mě někdo takhle zíral. Uhnula jsem pohledem. „A kam bys chtěla jít, Mio? Řekni. Pokud vím, nemáš žádné jiné žijící

6/20

příbuzné, u nichž bys mohla přespávat. Spíš na ulici? Jen mi neříkej, že ses přidala k nějaké té bandě ztroskotanců, taková ty přeci nejsi.“ A nesnášela jsem, když někdo dělal, že mi vidí až do hloubi duše. Opřela jsem si hlavu o vrchní stranu zápěstí a bojovně ji vystrčila vpřed. Tvrdě jsem ho propichovala očima a snad dost jasně řekla: „Ty víš hovno o tom, jaká jsem, tak mě nepoučuj. A tam, kde spím, je mi mnohem líp než doma v tom smradu, to mi věř.“ Jestli před chvílí vypadal, že by byl ještě ochotný mi pomoct, teď to bylo pryč. Znovu naproti mně seděl profesionální sociální pracovník. „Myslím, že bude lepší, když počkáš na chodbě. Měj se, Mio.“ Bylo to, jako by ukázal rukou na dveře, aniž by se pohnul. Necítila jsem se provinile, spíš ublíženě. Nikdy mě takhle nevyhodil, měl ze všech tady nejsilnější nervy a svatou trpělivost. Ta teď byla očividně pryč. Zvedla jsem se a oprášila si kalhoty. Takové malé gesto paličatého dítěte před odchodem. Měla jsem chuť mu ještě něco od plic říct, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že dneska už ho pokoušet nemůžu. To poslední, oč jsem stála, bylo, abych skončila u nějaký mladý krávy, co si myslí, že když jsme holky, uděláme spolu díru do světa. I takový se tu občas objevily. Nasupeně jsem došla ke dveřím, chytla za kliku a ještě uslyšela jeho hlas. „Když odcházíš z místnosti, něco se říká.“ „Něco,“ řekla jsem a bouchla za sebou dveřmi. Už tři čtvrtě hodiny jsem seděla na studené plastové lavici v chodbě. Z jedné strany mě sledovala kamera, z druhé stál ten nepříjemný dědek. Vidina úspěšného útěku byla nulová. Netrpělivě jsem si podupávala a s každým otevřením dveří jsem sebou škubla. Vážně jsem nebyla připravená na setkání s ní. Přesně jsem poznala, kdy vešla ona. Škobrtnutí a nadávka hned po příchodu, to bylo skoro jako její poznávací znamení. Vstala jsem a se sklopenou hlavou šla ke dveřím. Chtěla jsem odsud co nejdřív pryč. A od ní taky. „Mio!“ zahulákala na mě, když jsem bez jediného slova prošla kolem ní ven. Přestala se hrabat v kabelce a klopýtavě vyběhla ven. Neuměla

7/20

chodit v botách na podpatku, nikdy nechodila na společenské akce. Pokud se za společenskou akci nebral večer propitý v hospodě naproti našemu domu. „Mio, stůj!“ Poslušně jsem zastavila. Doběhla mě a znovu se začala přehrabovat v kabelce. Nečekala jsem na ni a šla dál. Zvedla hlavu, čerstvě obarvené vlasy měla rozlítané kolem tváře. „Do háje, Mio!“ Prudce jsem se otočila a ukázala na ni varovně prstem. „Ty mi tak neříkej, nejmenuju se tak!“ Obočí se jí skoro spojilo, jak přemýšlela. Hystericky jsem si odfrkla a rychle se rozešla směrem od ní. Měla jsem chuť brečet, ale už dávno mi to nešlo. Už jsem to neuměla. Všechny slzy jsem vybrečela jako malá holka, která trávila celé dny doma sama. Vystrašená a opuštěná. „Kam jdeš?!“ křičela za mnou. Napůl jsem se otočila, takže jsem teď šla pozpátku. „Co tě to zajímá!“ štěkla jsem na ni útočně. „Proboha, vždyť ty ani nevíš, jak se jmenuju!“ „Půjdeš se mnou domů, mladá dámo!“ křikla na mě přes celý chodník. Domů? Domov už jsem dávno neměla… Místo zamávání jsem na ni ukázala prostředníček. Ne, ona mi vážně chybět nebude.

2. kapitola Jaro mělo jednoznačně svoje výhody. Jednou bylo nepopiratelně to, že jsem konečně mohla sundat mikinu a nechat se oblíznout slunečními paprsky. Dokázala jsem si bronzovou barvu udržet celou zimu, ale poslední dobou jsem už sama sobě připadala vybledlá. Nevýhodou bylo to, že mě teď mikina přivázaná kolem pasu tížila. Nenápadně jsem se rozhlídla kolem, nikde nikdo nebyl. Věděla jsem, že zbytečně. Tahle část města nepatřila zrovna k těm, kudy by se valily proudy lidí. Pořád jsem se ale držela pravidel. Lenny chtěl, abychom byli opatrní, a já rozhodně netoužila být tou, která sem přitáhne poldy. Prolezla jsem křovím přímo na čerstvě posekanou zahradu domu s polorozpadlou fasádou. Nebyl to žádný velký luxus, ale jako ubytování pro pár lidí byl naprosto ideální. Nepršelo na nás a okna taky dobře těsnila. Došourala jsem se ke dveřím a ještě jednou se ostražitě ohlédla. Nebylo proč. Na pozemky domu nebylo přes vysoký porost vůbec vidět. Stejně jsem ale byla nervózní a chtěla být co nejdřív v bezpečí uvnitř. Natáhla jsem ruku a rázně zaklepala. Nic. Zkusila jsem to ještě jednou, začínala jsem být netrpělivá. Vždycky byl někdo doma, nikdy to tu nezůstávalo bez dozoru. Přešla jsem k oknu a zkusila zaťukat na ně. Pořád nic. Tohle bylo divný, sakra divný. „Lenny?!“ snažila jsem se tiše zakřičet. Nechtěla jsem na sebe zbytečně strhávat pozornost. Jenže to k ničemu nebylo. Napadlo mě, že možná bude lepší zkusit zadní okna, kde měli kluci pokoje. Měla jsem větší šanci, že oknem někoho uvidím. Neviděla. Ale stejně jsem měla vyhráno. Nechápala jsem, jak mohl bejt někdo tak hloupej a pořádně okno nedovřít… Pak už nebyl problém šikovně vyhoupnout nohu a spadnout přímo dovnitř. Měla jsem kliku. Dopad přímo na měkkou postel. Uměla jsem si

9/20

vybrat, jen co je pravda. Vyskočila jsem na nohy a zaposlouchala se. Najednou tu už nebylo takové ticho. Slyšela jsem kroky. Blížily se sem. Málem jsem zapomněla, jak se dýchá. Nesnášela jsem ten pocit, kdy jsem si připadala v pasti. Měla jsem ho už po krk… Hlavou mi instinktivně problesklo pravidlo číslo tři: Vždycky buď ve střehu! A já byla. Popadla jsem první, co mi přišlo pod ruku, a připravila se k obraně. Nehodlala jsem tenhle podělanej život skončit teď a tady. Ne s lampou v ruce. Sledovala jsem zavřené dveře a srdce mi vyplašeně uhánělo pryč. Snažilo se utéct. Na rozdíl ode mě mělo rozum. Ticho. Naprosté ticho bylo jasným znamením. Připravila jsem se. Proto mě ani nepřekvapilo, když se dveře prudce otevřely. Napřáhla jsem se a… lampa se škubnutím, jak se vytrhla ze zásuvky, letěla k protější stěně. No, to se mi moc nepovedlo. „Sakra, Mio!“ zařval útočník a já poznala jeho hlas. A sakra. „Co tu vyvádíš?!“ soukal ze sebe a poskakoval po jedné noze. Všimla jsem si, že si natahuje kalhoty, radši jsem očima zabloudila jinam. Byl to Lenny, a nezněl klidně ani vlídně jako obvykle. Automaticky jsem se přikrčila. „Klepala jsem,“ řekla jsem napůl omluvně a pokrčila rameny. Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Aha. Jo. Eh, promiň,“ omlouval se, najednou úplně jiný. Když k němu zezadu přistoupila dlouhovlasá bruneta jen v županu, začervenala jsem se. Tohle nebyla situace, která by se mi líbila. „Můžeš to tu aspoň uklidit?“ prohodil ledabyle. Bylo mu to jedno, jen chtěl mít tuhle nepříjemnou chvíli za sebou stejně jako já. „Jasně,“ polkla jsem. Zavřel za sebou dveře a já se sesunula zpátky na postel. Tohle z hlavy jen tak nevyženu. Bylo úplně normální, že si sem kluci vodili holky. I já se sem tak dostala, ale tohle bylo něco jiného! Měla jsem prostě počkat venku! Příště to tak udělám. Nad slovem příště jsem se oklepala. Netoužila jsem tohle zažít znovu. Ble… Nešťastně jsem se podívala na střepy na zemi. Vážně jsem se do všeho namočila nechtěně. Udělala jsem těch pár kroků a začala drobné

10/20

střípky vytahovat z koberce do dlaně. Tentokrát mě překvapilo, když se otevřely dveře. Polekaně jsem spadla na zadek. „Mio?“ V duchu jsem zaúpěla. Nemohl přijít, až to bude uklizený?! Jenže to byl celý on, pan neodolatelný, který si všude chodil, kdy chtěl. A vždycky mu to prošlo. „Co tu děláš? A ta…“ ukázal rukou ke zbytkům svojí lampy. Nevinně jsem na něj zamrkala. Určitě to nepůsobilo tak, jak by působilo, kdybych byla namalovaná, ale chytala jsem se posledního stébla. Zasténal. „Nemůžete si to někdy vyřídit mimo můj pokoj?“ Oddechla jsem si. Vtipkoval. Podal mi ruku a vytáhl mě na nohy. „Promiň,“ omlouvala jsem se. „Já…“ „Nechtěla,“ dořekl za mě a zazubil se. A já ho měla chuť praštit. Neudělala jsem to. Jen mě štvalo, že mě takhle zná. Přešel pokoj a sedl si na rozvrzané kanape. Moc dobře jsem věděla, jak ten zvuk dokáže být nepříjemný, když je namáhané. Zavrtěla jsem hlavou, na tohle jsem teď myslet nechtěla. „Tak co se tu dělo? Zápasilas s Lennym?“ zajímal se. Uchechtla jsem se. To by se mu líbilo. Navzdory tomu, jak byl neodolatelný, měl svý mouchy. „S Lennym ne, ale jeho slečna po mně dost divně pokukovala,“ zasmála jsem se. Vykulil oči a naklonil se před sebe. „Lenny tu má holku? Kristova noho, to mě poser!“ prohrábl si se smíchem vlasy. Nepobírala jsem, proč se tak diví. Lenny byl pohodář a milej kluk, neviděla jsem žádný důvod, proč by si někoho nemohl najít. „No, rozhodně by nebyl jedinej,“ prohodila jsem jakoby mimo. Kluci nepatřili zrovna k nejmonogamnějším ve městě. Někdy mě otravovalo, když jsem se každý týden vídala mezi dveřmi s jinou holkou, ale většina byla v pohodě. Až na výjimky. Od těch mě radši drželi dál. Škodolibě se uchechtl. Věděla jsem, na co naráží. Rozpačitě jsem se usmála. Moc dobře jsem si pamatovala na naši jednodenní aféru. Tvářili jsme se strašně zamilovaně. Až ráno nám došlo, že to byla chyba. Pro oba příjemná. Přeběhla jsem místnost, abych ho mohla hravě žďuchnout do břicha. Kanape hlasitě zaprotestovalo a nás to rozesmálo. Jen tak jsme vedle sebe seděli. On nohy natažené přes konferenční

11/20

stolek, já hlavu opřenou o jeho rameno. Cody byl jedním z těch, se kterými se čas trávil nejlíp potichu. Měl příjemný hlas, dokonce i hezky zpíval, ale většinou pronášel kravinu za kravinou. Takhle mi s ním bylo příjemně. Když zase vrzly dveře, poplašeně jsem sebou škubla. „Copak je to tu nějakej průchoďák?!“ vztekala se má podložka hlavy. Z pusy mi uniklo zachichotání. Na druhé straně pokoje stál Lenny. Naštěstí už plně oblečený. „Dneska tě budu potřebovat,“ řekl Codymu, a jak přišel, tak i odešel. Natočila jsem se čelem k němu. Byla jsem zvědavá, o co jde. Když jsem ale viděla jeho zamračený obličej, bylo mi jasné, že mi stejně nic neřekne. Někdy jsem měla strašnou chuť udělat jim přednášku o rovnoprávnosti žen a mužů. Bože, je přeci jednadvacátý století! „Nevím, jestli sis stihl všimnout, ale tohle,“ poukázala jsem na své vytahané tričko, které dřív patřilo Codymu, „není zástěra!“ vztekala jsem se. „Vždyť já ani neumím vařit!“ „Pár toustů připravit zvládneš, ne? Mio, představ si, přijdeme unavení, hladoví! Budeme tě milovat!“ škádlil mě Thomas. Ošklivě jsem se na něj podívala, rozesmálo ho to. „Dost, vy dva,“ klidnil nás Lenny. On byl taková hlava rodiny. Všichni z něj měli respekt, dokonce i ti, co byli starší než on. Bylo mu třiadvacet a tenhle dům byl jeho. Přepsala ho na něj babička, která byla asi ta jediná, co se o něj zajímala. To alespoň tvrdil nám. Vlastně tohle jediné nás tady drželo. Každý jsme byl úplně jiný, jen jsme neměli kam jít, ať už za to mohlo cokoliv. Codyho rodiče zemřeli při autonehodě, později utekl od pěstounské rodiny. Thomas byl drobný zlodějíček, kterého rodiče vyhodili z domu. Pak tu byli Duke a Simon, dvojčata, co se tu prostě vyskytla. Snad jen Lenny věděl, co se jim stalo. Nikdy by totiž nedovolil, aby tu s námi žil někdo špatný. Byli jsme rodina, která se střídavě rozrůstala a zmenšovala. Když se k nám někdo přidal, ochotně jsme ho mezi sebe přijali. Když někdo odešel, radovali jsme se za něj. Odcházeli totiž jedině za lepším.

12/20

Venku už se začínalo stmívat, kluci se připravovali a já byla nervózní. Bezdůvodně, jak jinak. Nebála jsem se toho, že tu budu sama, i když i to bylo dostatečně děsivé. Bála jsem se o ně, kdykoliv takhle odcházeli a já nevěděla kam. „Číslo na hasiče je hned vedle telefonu, Mio!“ popichoval mě Simon a usmíval se na mě. Dukea tím ohromně pobavil. Ušklíbla jsem se, celí oni. „Za pár hodin jsme zpátky, nemáš se čeho bát,“ uklidňoval mě Lenny a něco při tom balil do tašky. Všechno bylo v neprůhledných igelitech, takže jsem nemohla vidět, co to je. „Já se nebojím,“ ohradila jsem se automaticky. Uchechtl se. „Já vím.“ Nevýhod společné domácnosti s klukama bylo rovnou několik. Pořád si ze mě utahovali a popichovali mě. Nemluvě o společné koupelně. Ale i přes tu jsem se postupem času dostala. I tak jsem je měla ráda jako vlastní sourozence. Rozloučili se a vyšli ven. Nebylo to nic nenormálního, takovéhle jejich výlety byly víc než běžné, ale stejně jsem o ně měla strach, i když jsem věděla, že se o sebe dokážou postarat. „Už teď mám hlad!“ slyšela jsem ještě Simonův ironický hlas. „Ale já fakt neumím vařit!“ zakřičela jsem do prázdna. Zvenku se ozval smích. Nedalo mi to a taky jsem se usmála. „Hlavně se brzo vraťte,“ zamumlala jsem pro sebe. Nepatřila jsem k těm, co se bojí tmy a kdejakého stínu. Tmu jsem měla ráda a stíny jsem dokázala skousnout. Horší byly zvuky. Nerada jsem si to přiznávala, ale v tomhle jsem byla baba. Stačilo zaslechnout něco divného ze zahrady a už bych volala o pomoc. Navíc byl ještě pořád prázdný dům. Byly to už skoro tři hodiny od doby, kdy odešli. A já měla strach. V hlavě se mi rojily ty nejhorší scénáře plné krve a blikajících světel policejních aut. Což byla samozřejmě blbost. A já to věděla. Jen moje pitomé podvědomí pořád nechtělo přestat. Zapnula jsem si malou televizi a snažila se nevnímat ticho kolem. Radši

13/20

bych byla, kdyby se z horních pokojů ozývalo chrápání. Klidně i něco jinýho, hlavně něco. Byla reklama, když venku zašustilo křoví. Zpozorněla jsem. Šla bych se podívat z okna, ale na to jsem se příliš bála. „Mio, nestřílej!“ ozvalo se zvenku pobaveně a já úlevně vydechla. Lennyho hlas zněl spokojeně, to bylo dobré znamení. Všechno proběhlo v pořádku. „Stejně tam mám slepý,“ přistoupila jsem na jeho hru. Lehce mě objal a já se zase cítila v bezpečí jako nikde. Byla jsem tak ráda, že se vrátili! Když se ale hromadně začali dožadovat jídla, má radost nepatrně klesla.

3. kapitola Bylo mi horko, sluníčko mi svítilo přes okno přímo do tváře, ale já neuhnula. Schválně jsem dál zkoušela, jak dlouho to ještě vydržím. Jenže mi obličej najednou zaclonil stín, zamračila jsem se, a aniž bych otevřela oči, máchla jsem rukou: „Uhni,“ řekla jsem líně. Neuhnul, rozmrzele jsem otevřela oči a zírala do Lennyho usměvavé tváře. „Opaluješ se?“ „Opalovala,“ ironicky jsem zdůraznila koncovku. „Co chceš?“ zeptala jsem se popuzeně a opřela se o lokty. „Měl bych něco chtít?“ dělal hloupého. Nadzvedla jsem jedno obočí. „Zacláníš mi.“ „Aha, promiň,“ omluvil se a konečně udělal krok ke straně. Já rázem zjistila, že s otevřenýma očima už to tak příjemné není. Převalila jsem se na bok a on se rozesmál. Moc vtipné, vážně. „Dneska budu potřebovat tvou pomoc,“ začal opatrně. Nechápavě jsem čekala, co řekne dál. „Určitě si pamatuješ na Lorenu.“ Nejspíš jsem se tvářila stejně nechápavě, jako jsem se cítila, protože začal neochotně vysvětlovat. „No, však víš, ta holka. Lorena…“ Bylo na něm vidět, že dostat to ze sebe byla pořádná fuška. Se smíchem jsem se plácla do čela. „Jo, jasně. Lorena. Chm?“ Co z toho vyplývalo pro mě? Chce snad zkusit trojku? „Echm,“ odkašlal si. Udělal dva rychlé kroky a nacpal se vedle mě. Musela jsem pokrčit nohy, aby se tam vešel. „Přijde, dneska.“ Nezněl nadšeně, to se mu moc nepodobalo. Pořád jsem byla mimo. „Ale já musím něco zařídit, nebude to trvat dlouho, slibuju.“ Až teď mi to došlo… „Mám jí dělat chůvu?“ ověřovala jsem si. Úlevně se usmál, evidentně ho potěšilo, že jsem tak bystrá. „Bude to jen chvilka, nějak ji zabavíš. Já pak přijdu a…“ Utnula jsem ho dřív, než mohl pokračovat. „Ne, nepotřebuju vědět,

15/20

co bude pak!“ Bez některých informací jsem se dokázala klidně obejít. Praktikovat to bylo o dost horší, věčně se i u oběda probíralo, která holka má hezčí zadek nebo lepší prsa. Normálka. „Uděláš to pro mě?“ požádal mě tónem, kterému sice šlo odolat celkem slušně, ale pořád jsem v hlavě měla jasno v tom, že jen díky němu mám kde spát. Přikývla jsem. Rozzářil se a objal mě. Přece to nemůže být tak strašný. Holky nemůžou být tak strašný. Ale proč jsem se jich už od mala stranila? V duchu jsem pokrčila rameny, na tohle jsem neměla odpověď. „Ne-mů-žu dejchat!“ dostala jsem ze sebe s obtížemi. Rozesmál se nahlas. Měl dobrou náladu. Přesně takhle jsem ho měla nejradši, ne zachmuřeného, jako jsem ho vídala poslední dobou. „To přece nepotřebuješ,“ rýpl si a rozcuchal mě. Zafuněla jsem a skočila po něm, neměl žádnou šanci, tedy… to jsem si myslela, než jsem ležela přiklínovaná pod jeho tělem. Potěšeně se culil, rád vyhrával a bylo mu úplně jedno, jestli nad holkou nebo stokilovým chlápkem. Prát se rozhodně uměl. Chvíli jsem sebou vztekle škubala, ale nakonec jsem nechala i toho. Ležela jsem smířeně pod ním a rychle oddechovala. Lišácky se usmál a mně zatrnulo. Vždycky, když se v jeho oku objevila přesně ta jiskra, kterou jsem tam viděla teď, nedopadlo to dobře. Alespoň ne pro mě. „Ne!“ zapištěla jsem a znovu sebou začala házet. Proti lechtacímu týrání jsem ale nic nezmohla. Pištěla jsem na celý dům a nemohla popadnout dech, přestal, až když se ode dveří ozvalo zvučné: „Co blbnete?“ Ohlédl se, kývl hlavou a znovu se otočil na mě. Semkla jsem rty a hrdě mu koukala přímo do očí. Vydržel to, jako jeden z mála. Jeden koutek úst se mu vytáhl nahoru, vypadal ďábelsky. Zatnula jsem zuby a semkla víčka, připravila se na další vlnu. Ta se kupodivu nedostavila. Opatrně jsem otevřela jedno oko a zamžourala na něj. Pobaveně se zubil. „Kdyby ses viděla!“ smál se. Za ním stál Simon, který se taky řehtal. „Pusť mě!“ „Ale copak, copak? Vůbec si to nezasloužíš,“ popichoval mě. Já ti dám… Lehce jsem zavrtěla boky, zachoval se přesně, jak jsem čekala.

16/20

Nepatrně se nadlehčil. To byla má příležitost, prudce jsem vyšvihla nohu a nakopla ho přímo do slabin. Bolestivě zasténal, zrudl a s rukama přitisknutýma na inkriminovaném místě se ze mě svalil na zem. Vyskočila jsem na nohy a škodolibě se na něj podívala. „Kdyby ses viděl!“ zasmála jsem se. Natáhl ke mně ruku ve smířlivém gestu, čelem byl stále opřený o podlahu. „Jo, kdyby ses viděl!“ smál se Simon zlomyslně. „Spadnuls jak švestka!“ Střelila jsem po něm pohledem. Během vteřiny jeho obličej zvážněl. „Ehm, vaří se mi voda,“ řekl jen a vyběhl ze dveří. „Ale byla přesná, Mio,“ pochválil mě sykavě. „Zatraceně přesná…“ „Jo, jasně, pohlídám ti ji,“ zamumlala jsem vesele a šla si vzít z ledničky něco k snědku. Lechtání člověka totiž strašně vysílí.

Lorena byla zavřená s Lennym v pokoji. Já seděla na gauči vedle Codyho a nohy jsem měla přehozené přes něj. Dívali jsme se na nějaký neuvěřitelně nudný seriál, kde se pořád střílelo. Šílenost. „Kam dneska jdete?“ zeptala jsem se ledabylým tónem. Moc se mi asi nepovedl, protože Cody přestal sledovat obrazovku a podíval se na mě. Pro posílení dojmu, že je mi to v podstatě úplně jedno, jsem dál sledovala, jak policajti honí vraha v autě. Když na mě konečně přestal zírat, oddechla jsem si. „Ven.“ „Co tam?“ „Práce.“ „Páni.“ „Jo, páni.“ „Hustý, řekls dvě slova, chceš nějakou odměnu?“ začala jsem do něj otevřeně rýt. Vadilo mi, že vůbec nevím, kam se všichni ztrácejí. Byla jsem holka, takže jsem byla přirozeně zvědavá. „Neměla by ses příliš vyptávat,“ napomínal mě jako nějakej starší brácha. Uchechtla jsem se. Nebylo úplně příjemné o něm takhle uvažovat, jako o bráchovi. On by se ségrou určitě nespal. Teda doufám. „Jsem jen zvědavá. Taky bys byl, kdyby tě někam zavřeli, odešli a pak se vrátili jakoby nic,“ pokrčila jsem rameny. „Děláte něco nelegálního?“

17/20

vypadlo ze mě úplně samo. Hned jak mi to došlo, nejradši bych si zalepila pusu. Rukou, kterou měl dál ode mě, se natáhl pro ovladač a televizi vypnul. Hrubě shodil moje nohy a zpříma se na mě podíval. Vypadal naštvaně. „Neděláme nic nelegálního, myslíš, že by Lenny něco takovýho dovolil?“ V tom měl pravdu, nedovolil. Viděl, že pochybuju. „Tak vidíš. Prostě jen buď hodná holka, dneska pohlídej Lenu a všechno bude v pohodě.“ „Lorenu,“ opravila jsem ho. „Cože?“ „Jmenuje se Lorena,“ opravila jsem ho znovu. Něco zamručel a vstal. „Jdu se připravit.“ Samozřejmě za sebou nezapomněl bouchnout dveřmi. Chlap!

Lorena nebyla tak špatná. Když nemluvila. A byla v jiném pokoji než já. V podstatě bych s ní asi neměla problém, kdyby se nesnažila být tak přehnaně kamarádská. Neuniklo mi, jak po nás kluci významně pokukují. Bylo to možná poprvé, co mě viděli vedle nějaké jiné holky. Nebyla jsem prostě ten typ, který sháněl svou „best friend forever“. S holkama přicházely i holčičí řeči. Drby, klepy, pomluvy. Od toho jsem se snažila vždycky držet co nejdál, nejen proto, že jsem nebyla ten typ, který by chtěl druhé pomlouvat, ale taky proto, že ten, kdo v mém okolí šířil klepy, za to tvrdě zaplatil. „Určitě si to spolu moc užijeme!“ tetelila se nadšeně, když krájela brambory u kuchyňské linky zády ke mně. Zašklebila jsem se. Někdo v obýváku vyprskl smíchy, Duke seděl už oblečený na pohovce a přes něj se nakláněl Thomas, který vypadal, že se taky náramně baví. Začala jsem na ně dělat smutný a znechucený grimasy. Zrovna jsem předváděla, jak se budou ty podle Loreny „delikatesní brambory“ příjemně zvracet, když se mezi dveřmi objevil Lenny. Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Nějak jsem to bohužel nevychytala se vzduchem a začala se dusit. Místo aby mi některý z těch pitomců šel pomoct, vyjeveně mě pozorovali. Blbci, všichni do jednoho. Pomohla mi až rána do zad, která rozhodně nebyla něžná. Rozkašlala jsem se, ale konečně jsem se mohla nadechnout. To byla příjemná

18/20

změna. „Díky,“ zasípala jsem, ale neotočila se na ni. Lenny si mě dál nevšímal a přešel k ní. Slyšela jsem, jak jí něco šeptá, ale slova jsem od sebe rozlišit nedokázala, vlastně mi to bylo jedno. Ať jí říká, co chce. Jen okamžik nato mnou projela neopodstatněná vlna žárlivosti. Co když jí říká, kam jdou?! „Zatím,“ rozloučil se i se mnou. Zase se všichni zdekovali… A tady zavládlo hrobové ticho, které narušilo až tiché pobrukování. Neznala jsem tu melodii, ale hned po několika tónech mi lezla krkem. Odkašlala jsem si. „Říkala jsi něco?“ „Ne. Ty víš, kam šli?“ vyzvídala jsem. Povzdechla si, tak… holkovsky! „Je hrozně tajemný. Ale to je na něm roztomilý, co?“ uchichtla se. Zavrtěla jsem hlavou, prostě jen nebyla normální. Nemohla za to. Určitě ne. Ale alespoň trochu se mi ulevilo, nevím, co bych dělala, kdyby věděla něco, co já ne. Chvíli mlčela, což mě zarazilo. Vzhlédla jsem od už nakrájené okurky a podívala se na ni. Červenala se, tím mě překvapila. „Děje se něco?“ nechápala jsem. Pokrčila rameny a dala se znovu do krájení. Nechala jsem to plavat, když nechce mluvit, nemusí. Já se bez toho v klidu obejdu. Ušetřena jsem ale nezůstala. „Mio, jsi Mia, že jo? Víš, nechci být vlezlá, nebo tak něco, ale…“ „Ale nemůžeš si pomoct?“ dořekla jsem za ni ironicky. Kupodivu přikývla. Měla jsem co dělat, abych neprotočila oči. Byla tak předvídatelná, divila jsem se, že si s ní Lenny něco začal. Byla hezká, to jo, ale… „Žiješ tu s nimi dlouho?“ rozhoupala se. Oddechla jsem si, mohlo to být horší. „Záleží na tom, čemu říkáš dlouho, už to byl rok a půl.“ Zdálo se, že je s odpovědí spokojená. Evidentně jí to ale nestačilo. „A ty a Lenny…?“ Upřímně jsem se rozesmála. Už jen samotná představa mě a pana Vážného mě zabíjela. „Ne, to vážně ne!“ smála jsem se, nemohla jsem přestat. I když nebyla moc chytrá, vtipná byla určitě. Kdyby si nazula kanady, možná by trumfla i Simona. „To se mi ulevilo, promiň, že jsem tak zvědavá,“ omlouvala se hned

19/20

rozpačitě. „Dobrý,“ vydechla jsem. Od smíchu mě bolelo břicho. „Nepotřebuješ pomoct?“ snažila jsem se dostat hovor někam jinam. Jen zavrtěla hlavou. Vnucovat jsem se jí rozhodně nechtěla, a tak jsem si šla sednout k televizi. Když bude něco potřebovat, má nohy a pusu.

„Myslím, že už to bude,“ mumlala z kuchyně. „Hm.“ „Kdy přijdou?“ „Hm.“ To kdybych věděla. „Lenny říkal, že brzo.“ „Hm.“ Možná bych byla hovornější, kdyby se ze mě za poslední hodinu nesnažila dostat všechny informace ohledně Lennyho. Vypadala uraženě, když jsem se nechovala sdílně podle jejího gusta. Já ale nemohla za to, že je nána. „Možná bych měla jít…“ řekla najednou a já se otočila. Stála za mnou s chňapkami na rukách a pokukovala kolem. Nebylo pozdě, teprve před desátou. „Zůstaň tu, za chvilku se vrátí,“ uklidňovala jsem ji a hodila si nohy na konferenční stolek hned vedle plechovky piva. Měla jsem pravdu. Během pěti minut se rozrazily dveře. V nich jsem ale neviděla žádnou známou tvář, naopak nějakou úplně cizí. Bez okolků nakoukl dovnitř, a když mě viděl, zatvářil se překvapeně. Já ale na nic nečekala. Tohle byl náš domov, naše pevnost. Vyskočila jsem na nohy, botou shodila plechovku s pivem na zem, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Byla jsem jen já a hlava s hnusně zmaštěnýma vlasama, která měla čím dál vyděšenější výraz. Tentokrát jsem mířila naprosto přesně a s rozmyslem. Fungovalo to, vetřelec se se zařváním skácel na kolena.

@Created by PDF to ePub