Tisková zpráva České filharmonie Pražské premiéry 2004 „ … stará a nová jména „ přehlídka vybrané soudobé české hudby Česká filharmonie pořádá ve dnech 14.-19.3.2004 sérii 6 koncertů, během kterých budou v pražské premiéře uvedena nová díla soudobých autorů. Protože v průběhu přehlídky zazní skladby autorů začínajících i časem prověřených, nese cyklus koncertů podtitul „…stará a nová jména“. Iniciátor a hlavní dramaturg celého projektu, ředitel České filharmonie prof. Václav Riedlbauch, k přehlídce poznamenává: „V dnešní době je velmi obtížné provádět velké útvary orchestrální a sborové tvorby, a tak skladatelé raději píší díla pro menší komorní sestavy, protože ta mají větší naději na uvedení. Rozhodli jsme se oslovit několik tvůrců, aby zadali na přehlídku nové skladby i pro velká obsazení a díla koncertantní. Vzniklo tak několik nových děl. Myslím, že je potřebné si tento luxus dovolit, protože je to služba dnešní soudobé hudební kultuře.“ Stylové zaměření vybraných děl je velice různorodé, od romantizujících hudebních projevů po prvky minimalismu a nové jednoduchosti, od obsahově závažných počinů k útvarům poměrně prostým. Cyklus Pražské premiéry 2004 je obdobou někdejších salónů výtvarníků a záměrně neomezuje dramaturgii děl předem danými kritérii. Na základě ohlasu publika a odborné veřejnosti bude Česká filharmonie uvažovat o pořádní obdobných přehlídek i v budoucnosti. V zemích Evropské unie mají festivaly soudobé hudby svou tradici. „V následujících letech bychom mohli na přehlídce spolupracovat například s pořadateli a autory z Francie nebo Nizozemí. Přehlídka by tak dostala mezinárodní rozměr a přinesla by nám velmi cenné porovnání,“ poznamenává k budoucnosti Václav Riedlbauch. * Pražské premiéry 2004 otevře 14. března vystoupení Severočeské filharmonie Teplice s dirigentem Charlesem Olivieri-Munroem, která zahraje díla Jiřího Pazoura, Jana F. Fischera, Ivo Bláhy a Martina Smolky. O den později představí Komorní orchestr Berg s dirigentem Peterem Vrábelem skladby Josefa Ruta, Adama Klemense, Zbyňka Matějů a Kryštofa Mařatky. Českou hudbu 70. a 80. let minulého století připomene třetí koncert, na kterém kromě novějších skladeb Josefa Marka a Mikuláše Piňose zazní starší, ale v Praze dosud neuvedené kompozice Jana Málka, Marka Kopelenta a Zdeňka Šestáka. V druhé polovině přehlídky vystoupí pod vedením dirigentů Ondřeje Kukala a Miriam Němcové Filharmonie Hradec Králové, která zahraje skladby Ilji Hurníka, Zdeňka Lukáše a Ivana Kurze. Zazní také komorní skladby Bořivoje Suchého, Martina Marka, Jiřího Bezděka, Kateřiny Růžičkové a Jana Ptáka. Na závěrečném orchestrálním koncertu pořádaném ve spolupráci s HAMU uslyší publikum díla nejmladší skladatelské generace: Petra Wajsara, Luboše Mrkvičky, Jana Juzy a Martina Hyblera v podání Českého symfonického orchestru vedeného Leošem Svárovským.
PRAŽSKÉ PREMIÉRY 2004 „...stará a nová jména“
Přehlídka vybrané soudobé české hudby
14/3/2004, neděle, v 19.30 hod., Dvořákova síň ORCHESTRÁLNÍ KONCERT JIŘÍ PAZOUR: Zapomenuté povídky. Pět vět pro symfonický orchestr (2003) JAN F. FISCHER: Koncert pro trubku a orchestr (2003) IVO BLÁHA: Ornamenty pro klavír a orchestr (2003) MARTIN SMOLKA: Remix, Redream, Reflight pro orchestr (2000) Severočeská filharmonie Teplice trubka Miroslav Kejmar klavír Daniel Wiesner dirigent Charles Olivieri-Munroe 15/3/2004, pondělí, v 19.30 hod., Dvořákova síň ORCHESTRÁLNÍ KONCERT JOSEF RUT: Symfonie č. 4 pro smyčce (1995-1996) ADAM KLEMENS: Ludwigarium. Předehra pro orchestr (2003) ZBYNĚK MATĚJŮ: Secret Life pro komorní orchestr (1994) KRYŠTOF MAŘATKA: Astrophonia. Koncert pro violu a smyčcový orchestr s klavírem (1998-2002) Komorní orchestr Berg viola Karine Lethiec dirigent Peter Vrábel 16/3/2004, úterý, v 19.30 hod., Dvořákova síň ORCHESTRÁLNÍ A SBOROVÝ KONCERT JAN MÁLEK: Divertimento č. 1 pro smyčce „Paví pero“ (1979) MAREK KOPELENT: A few minutes with a oboist. Concerto galante pro hoboj a komorní soubor (1972) ZDENĚK ŠESTÁK: Laudate Dominum, omnes gentes. Kantáta pro smíšený sbor a capella na liturgické texty doby svatodušní (1986, rev. 1991) JOSEF MAREK: Psalmi pro mezzosoprán, baryton a smíšený sbor (2002) MIKULÁŠ PIŇOS: Missa orbis factor pro smíšený sbor a varhany podle gregoriánského chorálu (2003) Solisti di Praga umělecký vedoucí a dirigent Boris Monoszon Ensemble 21 dirigent Jakub Hrůša hoboj Vilém Veverka Pražský filharmonický sbor sbormistr Jaroslav Brych mezzosoprán Daniela Demuthová baryton Tomáš Hanzl varhany Aleš Bárta
17/3/2004, středa, v 19.30 hod., Dvořákova síň ORCHESTRÁLNÍ KONCERT ILJA HURNÍK: Symfonieta (1995-1996) ZDENĚK LUKÁŠ: Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr (2003) IVAN KURZ: Velká očista. Oratorium pro sóla, recitátora, smíšený sbor a orchestr (1995) IVAN KURZ: Naděje: Oratorium pro sóla, recitátora, smíšený sbor a orchestr (1996) Filharmonie Hradec Králové dirigenti Ondřej Kukal a Miriam Němcová housle Jana Vlachová violoncello Mikael Ericsson mezzosoprán Yvona Škvárová baryton Roman Janál recitace Rudolf Kvíz Kühnův smíšený sbor sbormistr Jan Rozehnal 18/3/2004, čtvrtek, v 19.30 hod., Sukova síň KOMORNÍ KONCERT BOŘIVOJ SUCHÝ: Návrat bobra evropského pro trombon, klavír a bicí nástroje (2001) MARTIN MAREK: Loudium pro sólový klarinet (2003) JIŘÍ BEZDĚK: Metamorfózy pro klarinet, housle, violoncello a čtyřruční klavír (2002) KATEŘINA RŮŽIČKOVÁ: Minus-kolem nuly-plus. Septet pro klarinet, fagot, violu, violoncello a tři hráče na bicí nástroje (1997) JAN PTÁK: Zpěv Beatrice pro hlas a 12 nástrojů (2002) trombon Vít Kořínek klavír Kryštof Suchý bicí nástroje Junko Honda-Černochová klarinet Kamil Doležal klarinet Milena Pelikánová housle Helena Chytrová violoncello Václav Bernášek čtyřruční klavír Martin Levický, Stanislav Gallin Ensemble 21, dirigent Jakub Hrůša soprán Irena Houkalová 19/3/2004, pátek, v 19.30 hod., Dvořákova síň ORCHESTRÁLNÍ KONCERT Koncert ve spolupráci s HAMU PETR WAJSAR: Afrika (2003) LUBOŠ MRKVIČKA: Symfonie pro malý orchestr (2002) JAN JUZA: Kruhový objezd (2002-2003) MARTIN HYBLER: Mezi iluzí a realitou. Tři epizody pro symfonický orchestr (20032004) Český symfonický orchestr dirigent Leoš Svárovský
Pražské premiéry 2004, „…stará a nová jména“ Jiří Pazour se narodil 17.ledna 1971 v Žatci. V roce 1991 absolvoval Konzervatoř v Praze, obory skladba (Vadim Petrov) a klavír (Vladimír Topinka), poté pokračoval ve studiu skladby na Akademii múzických umění u Václava Riedlbaucha. Žije v Novém Strašecí, působí v Praze Činnost Jiřího Pazoura je možno shrnout do tří oblastí: kompoziční, koncertní a pedagogické. Skladatelsky se angažuje v tvorbě orchestrálních, komorních i sólových skladeb, z velké části programního založení. Skladby však obvykle nemívají konkrétní mimohudební program, často vycházejí z osobních prožitků a autorova pohledu na svět. Jedná se většinou o lyrické obrazy – básně, mající vlastní, posluchačům často skrytý děj. Vedle toho je hotova i řada skladeb odlehčeného charakteru, které jsou většinou určeny pro radost ze spontánního muzicírování pro posluchače a interprety. Autor se též věnuje tvorbě hudby scénické a užitkové, zasahující do různých žánrů. Sólová koncertní činnost Jiřího Pazoura je zaměřena převážně na klavírní improvizaci. Od roku 1995 působí Jiří Pazour pedagogicky na pražské konzervatoři. Na této škole vyučuje hudebně– teoretickým předmětům a klavírní improvizaci. Skladba Zapomenuté povídky je svita pěti kratších hudebních příběhů. Jde vesměs o nekomplikované formální celky. Každá část svity má svůj vlastní průběh, mezi jednotlivými částmi je však patrná určitá hudební provázanost. Kompozice vznikla jako vzpomínka na mé vlastní prožitky z dětství.
Jan F.Fischer (nar.15.9.1921 v Lounech) studoval na pražské konzervatoři, kde v r.1948 absolvoval mistrovskou třídu u Jaroslava Řídkého. Od mládí se zajímal o literaturu, malířství a architekturu, studoval řeči. Po uzavření vysokých škol za německé okupace během druhé světové války se rozhodl pro hudební dráhu. Zachoval si však trvale aktivní vztah k literatuře: nejprve překládal ze španělštiny Cervantese, Lope de Vegu, Alarcóna, Lorcu, později si napsal sám libreta k většině svých hudebně dramatických děl. Jeho opery, ať pro velká jeviště nebo pro studentské či komorní soubory, stejně jako díla baletní měla velký ohlas při inscenacích jak doma, tak na zahraničních scénách, zejména v Německu a ve Slovinsku. Okolo 130 prací představuje Fischerova činnost pro činohru a muzikálovou scénu, několik desítek kompozic pak práce pro film a televizi, za něž dostal celou řadu cen na mezinárodních festivalech (Benátky, Brusel, Salcburk aj.). Přestože divadlo a film zůstávají hlavním Fischerovým zájmem, souběžně se scénickými kompozicemi vzniklo úctyhodné množství koncertních děl instrumentálních a vokálních. Patří mezi nejvýznamnější žijící pražské skladatele. Koncert pro trubku a orchestr jsem dokončil na podzim 2003. Já mám nejvíc skladeb pro harfu, to je nástroj mně obzvlášť blízký. Trubku jsem se musel teprve učit. Ne trubku jako nástroj v orchestru, nýbrž jako nástroj sólový. Dal jsem part k revizi Miroslavu Kejmarovi, aby byl dobře hratelný, a děkuji mu za cenné rady. Ten koncert byl v mé představě vždycky koncertem s výrazně převyšujícím prvkem měkké lyriky. Asi proto, že jsem nechtěl, aby měl charakter fanfárový.
Ivo Bláha, narozen 14.3.1936 v Litomyšli, studoval v letech 1954-1958 skladbu na Hudební fakultě AMU v Praze u Jaroslava Řídkého a Vladimíra Sommera . V letech 1964-1972 pedagogicky působil na katedře skladby HAMU. V roce 1970 dokončil studium umělecké aspirantury u Emila Hlobila a kurs elektroakustické hudby v experimentálním studiu Čs.rozhlasu v Plzni pod vedením Miloslava Kabeláče a Eduarda Herzoga. Od roku 1967 je kmenovým pedagogem na Filmové a televizní fakultě
AMU pro hudebně teoretické předměty a zvukovou dramaturgii, roku 1980 zde spoluzakládá studijní obor zvuková tvorba. Od roku 1993 je vedoucím Katedry zvukové tvorby FAMU, v roce 1999 byl jmenován profesorem pro tento svůj obor. Je členem Společnosti skladatelů a hudebního sdružení Přítomnost. Jeho skladatelská tvorba, zaměřená hlavně na vážnou hudbu komorní, vokální a orchestrální, je publikována koncertně, rozhlasem, tiskem i na CD. Smyčcový kvartet č.3 získal přední umístění na Mezinárodní tribuně skladatelů UNESCO v Paříži 1991, Zoolekce pro kytaru obdržely výroční cenu Českého hudebního fondu 1993. Několik sborových cyklů získalo ceny v skladatelské soutěži vokální tvorby Jirkov-Olomouc. Je autorem odborných článků a publikací o zvukové dramaturgii filmu. Z jeho teoretických publikací je nejvýznamnější Zvuková dramaturgie audiovizuálního díla (AMU Praha 1995), která slouží jako základní výukový text na FAMU i na zahraničních školách. Pracuje a žije v Praze. Název skladby Ornamenty může svádět k představě o hudbě rokokově přikrašlované ozdobnou ornamentikou. Pro tuto kompozici však ornament znamená něco mnohem podstatnějšího. Stává se tu elementárním inspiračním základem hudebního tvarosloví, faktury i celkové výstavby. Svým způsobem možná kompozice připomene ornamentální výšivku či krajku, kde z nejdrobnějších prvků vyrůstají abstraktní útvary či stylizované přírodní motivy. Nejde mi ovšem jen o formové principy, ale především o to, zda se podaří naplnit je živým, hudebně nosným a emotivně vzrušujícím obsahem.
Martin Smolka vystudoval skladbu na AMU v Praze u Ctirada Kohoutka a soukromě u Marka Kopelenta. V letech 1983-1998 spoluvedl soubor Agon. Jeho skladby se hrály na mnoha místech v Evropě i v Severní Americe. Výběrově píše i pro divadlo a pro film. Od dvou různých východisek, webernismu a minimal music, došel Smolka k jakési konkrétní sonoristice – hudebně pracoval s nástrojovými zvuky, které připomínaly jevy našeho světa (lodní a vlakové sirény, rachot strojů, zvuky deště a mnohé jiné), přičemž tyto zvukové vzpomínky spoluurčovaly často nostalgický, někdy groteskní výraz jeho hudby (např. skladby Déšť, nějaké okno, střechy, komíny, holubi a tak…, a taky železniční mosty, 1992, Rent a ricercar, 1993-1995 aj.) Po roce 1998 následovala změna stylu směrem od sonoristiky k práci s tóny, dokonce s typickými útvary tradiční hudby, jako je mollový trojzvuk či smyčcová kantiléna, ovšem deformovanými jednak pomocí mikrointervalů, jednak kolážovitou strukturací (např. kvintet Lieder ohne Worte, 1999 nebo dnes uváděná skladba Remix, Redream, Reflight pro orchestr, 2000) . Z další tvorby je možno připomenout díla Hudba hudbička (1985-1988, komorní soubor), Zvonění (1989, bicí nástroje), L´Orch pour l´orch (1990), Tři kusy pro přeladěný orchestr (1996), Osm kusů pro kytarové kvarteto (1998), Walden, the Distiller of Celestial Dews (2000, sbor na text H.D.Thoreau), Missa (2002, čtyři pěvci a smyčcové kvarteto), Nagano (2001-2003, opera). Kromě Prahy pobývá často a pracuje na Šumavě.
V první polovině skladby Remix, Redream, Reflight převažuje rozstříhaný a nově poslepovaný materiál historické hudby (remix). Představíme-li si to jako výtvarnou koláž, pak drásavá vzestupná glissanda dechového orchestru, jež narušují klid Mahlerových, Mozartových a Beethovenových harmonií, jsou jako tlusté tahy štětcem přes ni (redream – znovuprosněno, proměněno sněním). V další fázi historickou hudbu už docela vystřídá vzletná (reflight) kantiléna smyčců, trýznivě napínaná čtvrttóny. Směs, sen, vzlet!
Josef Rut se narodil 21.11.1926 v Kutné Hoře. Houslové oddělení pražské konzervatoře absolvoval v roce 1951, třicet let byl houslistou Symfonického orchestru Čs.rozhlasu v Praze (1953-1983) a současně tři roky (1955-1957) v Pražském komorním orchestru bez dirigenta. Kompozici studoval soukromě u Jaroslava Řídkého (1952-1954), později čtyři roky u Emila Hradeckého; ten byl především teoretikem a vzbudil u svého žáka zájem o hudební teorii. Rut je autorem řady teoretických prací, z nichž mnohé byly v překladech publikovány v zahraničí. Jeho skladatelská tvorba se zaměřuje na hudbu komorní, vokální i orchestrální. Bydlí a působí v Praze. Symfonie č.4 pro smyčce z roku 1996 chce dokumentovat virtuozitu interpretů. Sama o sobě je tato snaha povrchní, ale každý skladatel se ve své práci nutně přiznává také ke své stylové orientaci – a ta je dnes velmi různorodá. Já nesouhlasím s atonalitou; důkazem toho je moje Dvanáctitónová tonální teorie (vyšla 1969), zatím jsem ve dvanáctitónové tónině napsal 49 skladeb. Snažím se také o formální jednotu: v této asi půlhodinové symfonii uvádí první věta dvě témata, druhá pracuje jen s tématem prvním, třetí věta naopak s druhým; obě témata spojuje bez přerušení následující věta čtvrtá.
Ivana Loudová (nar. 8.3.1941 v Chlumci nad Cidlinou) studovala skladbu na pražské konzervatoři u Miloslava Kabeláče, na Hudební fakultě AMU (HAMU) u Emila Hlobila, postgraduálně na HAMU u Miloslava Kabeláče a na pařížské konzervatoři u Oliviera Messiaena a André Joliveta. Získala řadu cen v domácích i zahraničních soutěžích (Jihlava, Jirkov, Mannheim, Praha, Arezzo, Moskva, Verona aj.) včetně Heidelberské umělecké ceny za rok 1993. Na jejím skladatelském kontě je více než sto opusů orchestrálních, komorních, vokálních, sborových i instruktivních. Některé z nich jsou vydány u C.F.Peters Corporation a G.Schirmer (USA), Computer Music (NL), BIM Editions (CH), Edizioni Suvini-Zerboni (I), Schott International (D), Panton, Supraphon, ČHF a Editio Bärenreiter Praha (CZ). Skladatelské profesi se věnovala ve svobodném povolání, od roku 1992 působí pedagogicky na HAMU jako docentka skladby a hudební teorie. Zde v roce 1996 založila STUDIO N (Studio pro Novou hudbu), se kterým rozvíjí řadu aktivit a koncertů. Ediční centrum AMU vydalo v roce 1998 její knihu Moderní notace a její interpretace. Concerto pompeiano vzniklo v letech 2003-2004 z podnětu klarinetisty Karla Dohnala, jemuž je věnováno. Hlavním inspiračním zdrojem skladby byla návštěva Vesuvu a Pompejí a sen o oživlé sošce Tančícího fauna, ozdoby bohatého patricijského domu, která v r.79 zázrakem přežila zkázu města a zůstala na svém místě uprostřed atria jako symbol radosti z tance, pohybu a nezničitelného života. Jednovětá, vnitřně bohatě členěná skladba je opravdovým koncertem, který dává sólistovi příležitost předvést náročnou techniku, jakož i výrazové možnosti klarinetu, včetně pohybu v prostoru. Melodika i rytmika vychází ze starořecké modality, velký význam má témbr jednotlivých nástrojů, skupin i tutti orchestru. Celek má působit jako imaginární příběh či sen s probuzením do krásného rána.
Adam Klemens vystudoval kompozici na pražské konzervatoři (Vadim Petrov) a na Hudební fakultě AMU (Václav Riedlbauch) a dirigování na pražské konzervatoři (Mario Klemens). Zkomponoval řadu skladeb orchestrálních, koncertantních a komorních. Jeho práce byly oceněny ve skladatelských soutěžích (Generace 1989, 1991, Cena Ministerstva kultury ČR v roce 1990). Pro Floridskou státní univerzitu v Tallahassee (USA) zkomponoval v roce 1994 skladbu pro symfonický dechový orchestr, která byla tamtéž za autorovy účasti premiérována v roce 1995 (Windy Music). Koncertantní věta pro fagot a orchestr měla premiéru na festivalu Mladé pódium 1996. V roce 2002 měla premiéru skladba MiniAmadé pro hoboj a smyčcové trio, objednaná Památníkem W.A. Mozarta na Bertramce. Jeho skladby jsou nahrány na CD vydavatelství Triga a Českým rozhlasem. Je autorem hudby k několika krátkým filmům a divadelním představením.. Ve své dirigentské profesi se zaměřuje zvláště na hudbu 20.století. Premiéroval řadu skladeb českých i zahraničních autorů. Spolupracoval mimo jiné s Filharmonií Hradec Králové, Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu v Bratislavě, souborem Prague Percussion Plus, Sukovým komorním orchestrem a dětským sborem Bambini di Praga. V letech 1995 a 1997 byl hlavním dirigentem Orchestru Hudební mládeže ČR. Je jedním z našich předních studiových dirigentů pro nahrávání filmové a scénické hudby (stálá spolupráce s Hudebním studiem Smečky, s produkcemi z USA - Los Angeles, Hollywood, Dánska, Holandska, Velké Británie a Španělska).
Je též vyhledávaným orchestrátorem a aranžérem (mj. spolupráce na filmech Z pekla štěstí - hudba Karel Svoboda, Musíme si pomáhat - Aleš Březina, televizní seriál pro BBC The Scarlet Pimpernel - Michal Pavlíček, Tmavomodrý svět – Ondřej Soukup, dále na muzikálech Monte Cristo a Dracula Karla Svobody ad.). Vyučuje hudební teorii na pražské konzervatoři. V letech 1994-1997 pracoval jako redaktor v hudebním nakladatelství Panton a v letech 1997-2001 byl šéfredaktorem časopisu Czech Music, vydávaného Hudebním informačním střediskem. Orchestrální předehra Ludwigarium je mým druhým výletem na pole minimalismu. Práce s drobnými motivickými prvky uváděnými v ostinátních plochách se objevovala i v mých starších skladbách, odtud tedy asi krok směrem k minimalismu není až tak dramatickou proměnou. Skladba je vytvářena z repetitivních ploch vznikajících na základě fázových posunů motivických prvků. Ze svých předchozích kompozic jsem přejal i oblibu v prudkých kontrastech někdy až střihově napojovaných ploch. Jednoduchost obratů klasicistní melodiky podrobená minimalistickému zpracování mě upoutala již při práci na mé předchozí skladbě – MiniAmadé, v níž jsem napospas minimalistickému předivu vydal některé motivy z děl W.A.Mozarta, tak jak vyžadovalo zadání skladby komponované pro Památník W.A.Mozarta na pražské Bertramce. Jak název dnes premiérované skladby Ludwigarium napovídá, tentokrát jsem „zcizil“ motivy dalšímu z velkých klasiků. Je to jakési lapidárium zlomků, střípků motivů z Beethovenových orchestrálních i komorních skladeb. Čitelnost a sledovatelnost motivů není hlavním záměrem, proto jsou nejrůzněji pozměňovány a často se v originální podobě vůbec neobjeví. Snažil jsem se v nich hledat inspiraci, přistupovat k nim však zároveň co nejpokorněji. Nakolik „kacířským“ počinem mé dílko je, to již budiž na posluchačovu posouzení.
Zbyněk Matějů vystudoval skladbu na Konzervatoři v Praze ve třídě Jindřicha Felda a na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Jiřího Pauera. Kompoziční vzdělání si doplnil soukromými hodinami u Petra Ebena, zahraničním kurzem u Zbigniewa Rudzinského (v německém Bayreuthu) a stipendiem ČHF u Svatopluka Havelky. Málokterý český skladatel se může pochlubit tolika oceněními za svoji tvorbu a zrovna tak málo skladatelů má tak široký tvůrčí záběr. První cenu získal v patnácti letech ještě jako žák základní školy v rozhlasové soutěži a během své další kariéry k ní přidal ještě zhruba dvacet ocenění doma i v zahraničí. Jedním z jeho posledních úspěchů bylo vítězství v soutěži „Donauballet 1994“ v Amsterodamu, díky němuž získal zakázku na kompozici baletu pro vystoupení Nederlands Dans Theater na Holland Dance Festival. Pedagogicky působil na Konzervatoři v Praze, v roce 1993 obdržel zakázku pro francouzský Ensemble Fractal, následovalo také pozvaní k přednáškám v Tours a Chinonu. Po návratu z Francie se věnuje výhradně kompozici, což je existenčně možné díky poměrně častým objednávkám filmové a scénické hudby. Dílo Secret Life bylo vytvořeno v roce 1994 na objednávku pro Holland Dance Festival, na základě mého vítězství v mezinárodní skladatelské soutěži Donauballett 1994. Námět baletu byl zcela volný - s choreografem Martino Müllerem jsme zvolili obecný vztah jedince (malé skupiny) vzpouzejícího se vlivu velkého celku. Na námětu jsme s choreografem pracovali střídavě v Haagu a v Praze, kde vznikala i partitura. Protože bylo plánováno několik mezinárodních provedení baletu, dílo jsme "dobrušovali" za zkoušek s tanečníky i muzikanty v několika evropských metropolích. Po srbském útoku, kdy na střeše Národního divadla v chorvatském Záhřebu explodovala raketa a náš kolega, holandský choreograf Ted Brandsen, skončil na několik dní v nemocnici (taneční sály byly v patře pod střechou), se produkce rozhodla v Záhřebu nepokračovat a náš balet začala chápat jako vzpouru civilizované společnosti proti demagogii a barbarství války. S naším svolením balet dostal alternativní název "Dear Life". Premiéra díla se uskutečnila v rámci Holland Dance Festival v proslulém Nederland Dans Theater, působišti Martino Müllera. Scénu a kostýmy vytvořila rodačka z Oxfordu, žijící v Amsterdamu, Tatyana van Walsum, stálá spolupracovnice Royal Ballet London, Ballet Gulbenkian, lisbon, Deutche Oper Berlin aj. Díky výborné mezinárodní produkci i obrovskému nasazení všech zúčastněných vzniklo dílo za relativně krátkou dobu a po premiéře v Haagu jsme si uvědomili to, o čem často mluví filmaři, že se podařilo dát dohromady skvělou partu lidí, z nichž každý začal pociťovat jakési vakuum, když nastal čas se rozejít a dílo začalo žít svým vlastním životem… Společně doufáme, že se nám podaří se opět setkat na nové věci, jejíž námět se pomalu rodí…
Kryštof Mařatka se začal o skladatelské umění zajímat již ve svých 10 letech. Po studiích klavíru (Jaromír Kříž) a skladby (Bohuslav Řehoř) na pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (Petr Eben) opouští Prahu a odjíždí za poznáním a inspirací do Paříže, kde žije doposud. Již za svých studií se jako klavírista, skladatel, komorní hráč i dirigent pravidelně zúčastňoval Eastern Music Festival v Greensboro v Severni Karolině v USA. V roce 1997 se stal laureátem Fondation Natexis v Paříži, která uděluje stipendium jedenkrát za tři roky jednomu žijícímu skladateli. V roce 1999 získal studijní stáž v pařížském IRCAM. Jako autor si
postupně získává stále větší uznání ve světě, o tom svědčí prestižní objednávky od vynikajících souborů a orchestrů (Ensemble de violoncelles de Paris, Grieg Trio, Filharmonický orchestr francouzského rozhlasu, Toronto Symphonic Orchestra, Colorado Philharmonic). Je zván jako skladatel „in residence“, například při Korsholm Music Festival ve Finsku (1998), Českém centru v Paříži (2002), letos pak na Caramoor Festival (Mine, USA). V loňském roce byl čestným skladatelem pří Mezinárodním festivalu hudby v Irkutsku (Sibiř), kde také dirigoval Irkutskou filharmonii. Na objednávku vznikaly povinné skladby pro Mezinárodní soutěž smyčcových kvartet ve francouzském Evianu (1996 – Bajky) a pro Mezinarodní soutěž Maxe Rostala v Berlíně (2000 - Labyrint pro sólovou violu). Další objednávky získává od hudebních festivalů (Mezinárodní festival Pabla Casalse v Prades, pařížský festival soudobé hudby Présences) pro Českou sezónu ve Francii v roce 2002 vytvořil hudbu k němému filmu Přemysla Pražského „Batalion“, interpretovanou živě při promítání. Profilový CD s komorní hudbou Kryštofa Mařatky, vydaný v roce 2001, získal ocenění Académie Charles Cros, v letošním roce vzniká nahrávka pro francouzskou firmu Arion, na které autor diriguje své kompozice (Talichův komorní orchestr, Karine a Michel Lethiec). Mařatkovy skladby jsou letos na programu festivalů v Paříži (Ensembe InterContemporain), La Baule, Dieulefit a Missillac ve Francii, na Concentus Moravia v České republice, v Helsinkách, Jeruzalému, Bruselu a na dalších místech. Jeho díla jsou publikována francouzským nakladatelstvím Jobert. Astrophonia, koncert pro violu a smyčcový orchestr s klavírem vznikal v letech 1998–2002 na objednávku nejlepšího francouzského orchestru Orchestre de la Radio France a Symfonického orchestru Cannes. Skladbu jsem věnoval dnešní interpretce, své ženě Karine Lethiec. „Dvě věty jako dva hluboké pohledy do vesmíru. Čas, prostor a tajemství existence skrze hudbu.“
Jan Málek (nar.18.5.1938 v Praze) je absolventem Konzervatoře v Praze, kde studoval bicí a lidové nástroje ve třídě Alberta Peka a skladbu u Miloslava Kabeláče. Od r.1963 pracuje v Československém / Českém rozhlase jako hudební režisér, v letech 1965-1976 také jako dramaturg orchestru a elektroakustické laboratoře v plzeňském studiu. Kromě mnoha vokálních skladeb je Málek autorem především dvou smyčcových kvartetů, čtyřdílného cyklu dechových kvintetů Roční doby, řady suit, variací a divertiment pro nejrůznější obsazení, klavírního koncertu, unikátního Koncertu pro dudy a tří symfonií. Z vokálně instrumentálních prací vzbudily pozornost Pocta kladivu Michelangelovu, symbolizující pětihlasým obsazením mužského sboru i nástrojových sekcí 500 let od narození velkého renesančního umělce (Tribuna UNESCO 1975), a poměrně nedávno premiéra skladby Requiem super L´homme armé v dubnu 2000 v pražském Rudolfinu. Divertimento č.1 „Paví pero“ – jako ostatně většina výše uvedených titulů – je dokladem mé záliby v hudbě minulých staletí (včetně folklóru) i stále cílevědomější slohové syntézy. Credo: Skladatel může použít cokoli, čeho bylo až po dnešní dny v hudbě dosaženo; musí však pracovat čistě, zodpovědně a s dostatečnou znalostí historických (i soudobých !) kompozičních technik. V Divertimentu přecházejí barvy zvolna jedna v druhou právě tak jako na skutečném pavím peru. Nejprve modrá, jako hřebeny hor v dálce, po ní zelená jarních keřů a stromů, hrozivá černá, poněkud mysticky fialová pozdního soumraku, a konečně zlatá, veselá jako pampelišky na louce nebo nablýskané křídlovky vesnické kutálky. (Divertimenta přece bývala komponována pro potěšení a pobavení posluchačů!) Celou skladbu pak rámuje pseudohistorická Pavana (název tohoto starého tance bývá někdy naivně etymologicky odvozován právě od páva), jejímiž úryvky pak jsou propojeny jednotlivé barvy podobně, jako v Musorgského Kartinkách jednotlivé obrázky Promenádou.
Marek Kopelent (nar.28.4.1932 v Praze) studoval skladbu na AMU u Jaroslava Řídkého. V letech 19561971 byl redaktorem pro soudobou hudbu v makladatelství Supraphon, v letech 1965-1972 spolu se Zbyňkem Vostřákem vedl soubor Musica viva Pragensis.V letech 1969-1970 se stal stipendistou v rámci Berliner Künstlerprogramm DAAD v tehdejším Západním Berlíně. Po sovětské okupaci Československa byl při čistkách v Supraphonu propuštěn ze zaměstnání, později (1976-1991) působil jako korepetitor tanečního oddělení ZUŠ v Radotíně. Od rolu 1991 je profesorem skladby na Hudební fakultě AMU. V letech 1991-1992 byl hudebním expertem v Kanceláři prezidenta ČSR Václava Havla. Po listopadu 1989 se zúčastňuje rozličnými formami veřejného života. V roce 1990 dostal vyznamenání francouzské vlády Chevalier en ordre des arts et des lettres, v letech devadesátých ceny ČHR a Classic, v roce 2001 Herderovu cenu za příspění k rozšiřování evropského kulturního dědictví, v roce 2003 prvně udělenou státní cenu ČR v oboru hudebního umění. Marek Kopelent je autorem oratorií (např.Legenda, Messaggio della bonta, prostorové oratorium Lux mirandae sanctitatis k poctě sv. Anežky České ad.), symfonie, koncertů (klavír, violoncello, cimbál, saxofon, hoboj, anglický roh), árie pro soprán a orchestr, komorních a především vokálních skladeb. Kromě toho i
skladby singspielového typu Musica pro soprán, 2 herce a flétnu, hoboj a cembalo na libreto Bohumila Sobotky (1980). Skladbu A few minutes with an oboist (Několik málo minut s hobojistou) jsem napsal v roce 1972 na objednávku amerického dirigenta italského původu Maria di Bonaventura pro letní festival v Aspen (USA). K provedení nedošlo, umožnil ho ale dramaturg festivalu Wittener Tage für Neue Kammermusik, dr. Brennecke, v roce 1974 se sólistou Pierrem W. Feitem a Bonnským souborem pro novou hudbu. V Huddersfieldu (Anglie) a ve Varšavě přispěl k nedostižné interpretaci díla Heinz Holliger zároveň jako sólista i dirigent se souborem Ensemble Modern (BRD) v 80.letech. V Praze zazní poprvé. Několik poznámek k dílu: Je ovlivněno mým tehdy poněkud ironickým vztahem k formě koncertu (stále se vracející „dvorní“ floskule v hoboji je vždy spojena s gestem vyzývajícím ke hře určitého hráče, posléze i dirigenta (!?) – odtud i podtitul díla), dobou vzniku (v druhé „kadenci“ se ozve ruský tanec „kazačok“, symbolizující okupanty země) a touhou po barevnosti zvuku (např. obsazení souboru, preparovaný klavír, vícezvuky v sólovém nástroji, dětské zvukové hračky v závěru apod.). Skladatel a muzikolog Zdeněk Šesták (nar.10.12.1925 v Citolibech) náleží k nejvyhraněnějším osobnostem současného českého kulturního života. Do povědomí hudební veřejnosti vstoupil rázně a už v šedesátých letech na sebe upozornil některými zcela osobitými tvůrčími rysy a uměleckými zásadami, kterými se vyznačuje podnes. Vážnost a filozofičnost inspiračních zdrojů i kompozičních záměrů, umělecká poctivost i badatelská zanícenost, provázejí Šestákovu imponující paralelní skladatelsko-muzikologickou aktivitu, která vyvěrá z vlastního lidského a uměleckého charakteru, ze zvláštní povahy vzdělání i z dalších zajímavých okolností osobního života. Jednou z takových je už samo skladatelovo rodiště. Pochází ze severočeských Citolib u Loun, tudíž z místa obrovské hudební tradice, právě Šestákem teprve řádně doceněné, restaurované a hlavně umělecky prosazené. Stačí vzpomenout, jaký zájem vyvolaly u milovníků hudby dvě velkolepé gramofonové desky „Hudba citolibských mistrů 18.století I, II“, které Šesták připravil pro Supraphon a na nichž jsou zachycena díla V.J.Kopřivy, K.B.Kopřivy, J.J.Kopřivy, J.A.Galliny, J.Lokaje a J.Venta, nebo na posluchačský dopad Šestákem připraveného „citolibského“ matiné v rámci festivalu Pražské jaro 1985. Zatímco v hudební vědě se Šesták školil u Josefa Huttera na filozofické fakultě Karlovy univerzity, v kompozici byl žákem Emila Hlobila a Miroslava Krejčího. Jeho vyhraněný kompoziční rukopis se sice formoval nezávisle na badatelské práci, obsahově a výrazově se však nejednou inspiroval právě tím, co vyvěralo ze zaníceného zkoumání minulosti – totiž poznáním, že taková hudba, která má citové zázemí, má zároveň naději na životnost. To vše charakterizuje každou Šestákovu velkou orchestrální, kantátovou, sborovou nebo komorní koncepci – od šestice symfonií z šedesátých a sedmdesátých let, z nichž pátá (1978) a šestá (1979) mají zvlášť výstižné názvy: Chronos a Věčný nepokoj srdce, přes vzrušující cykly smíšených sborů Hommage à Appollinaire (1972) a Puškinské vigilie (1978) nebo pětici smyčcových kvartetů až po znamenitá díla osmdesátých let, jaká představuje například houslový koncert Sursum corda (1983), violový koncert Sokratovské meditace, symfonická variační freska Paměť nebo v roce 1986 premiérovaný vokálně symfonický fragment Fatum, inspirovaný Sofoklovou Antigonou. V letech 1976 až 1992 jsem vytvořil tematicky ucelenou řadu pěti duchovních kantát pro smíšený sbor a cappella na starozákonní žalmové texty. Tak postupně vznikaly kantáty In Deo speravit cor meum (1976), Cantate Domino canticum novum (1981), Laudate Dominum, omnes gentes (1983), Excita, Domine, corda nostra (1989) a Laetentur coeli et exultet terra (1992). Když jsem se do tohoto úkolu pouštěl, vůbec jsem netušil, že se mi rozroste do těchto rozměrů. Každá z těchto přibližně 15-20 minutových kantát se váže textově i vnitřním hudebním obsahem; nikoliv však přísně liturgicky, ke konkrétní době církevního roku (advent, vánoční, postní, velikonoční a svatodušní doba). Přes to časové rozprostření, ve kterém dílo vnikalo, jsem usiloval o stylovou a výrazovou jednotu cyklu. Celek jsem podrobil důkladné kompoziční revizi v roce 1992. Tyto kantáty jsou duchovním protipólem k mým rozsáhlým sborovým cyklům-poemám Hommage à Appollinaire (1972), Portrét Konstantina Biebla (1974) a Puškinské vigilie (1978). Jako chlapec jsem se v době svých gymnaziálních studií hudebně vyvíjel v chrámu svého rodiště. Byl jsem tak proto v důvěrném styku i s touto žalmovou poezií. Tento rozsáhlý cyklus kantát je svým způsobem reminiscencí i díkuvzdáním za dary ducha, jež se mi v tomto výtvarně výjimečném prostředí (sochař M.B.Braun, malíř V.V.Reiner) dostaly. Jsem tomuto místu velmi dlužen. Zatím jsem se snažil splácet tento dluh svou vědeckou a ediční činností, zpřístupňující naší veřejnosti poznání hudby citolibských skladatelů 18.století.
Již jen pouhý pohled do seznamu díla Josefa Marka (nar. 13.10.1948 v Praze) prozradí, že jde o autora vyhraněného, s přesnou představou výsledků svého tvůrčího úsilí. Absolvoval nejprve pražskou konzervatoř v oboru zpěv. Byl členem Hudebního divadla v Karlíně, od roku 1974 je angažován v Pražském filharmonickém sboru. O skladbu se začal zajímat jako samouk, později studoval na Hudební fakultě AMU u Václava Riedlbaucha. Skladba Cantus tristis – Requiem pro orchestr získala cenu Nadace Gideona Kleina. Je autorem
řady pozoruhodných kompozic jak orchestrálních, komorních, tak i vokálních. Zaujal při premiérách svého Quatuoru pro 4 flétny, komorní kantáty na hebrejské texty z knih Mojžíšových Pentateuch, madrigalů Amor omnia vincit pro sóla, smíšený sbor, hoboj a harfu a především skladbou Cantus hominis - Ad memoriam Gideon Klein pro dechové kvinteto, harfu a smyčce, kterou věnoval Elišce Kleinové, sestře umučeného skladatele. Věnuje se i tvorbě melodramů, spolupracuje s předními českými herci při jejich interpretaci. Je autorem, vyhledávaným špičkovými sólisty a soubory, pro něž napsal řadu kompozic Davidovy žalmy jsou pro každého tvůrce velkou výzvou. I mě tato výzva neminula. Vybral jsem tři z Davidových žalmů ke zhudebnění – Žalm 5 „Hospodine, přej sluchu mým slovům“, v pomalém tempu, exponuje širokou melodickou linii přednášenou postupně oběma sólovými hlasy. Při dalších opakováních je doprovázena novými kontrapunktickými hlasy. Pro druhou větu, Žalm 13 „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš“, je charakteristická kontrapozice sólových částí (Lamentoso ad libitum) s tutti partiemi. Žalm 6 „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu“, v rychlém tempu, přináší homofonní, syrrytmickou sazbu a myšlenkovou sumarizaci v podobě návratů některých částí vět předchozích.
Mikuláš Piňos, narozený 15.11.1976 v Brně, studoval v letech 1994-1999 skladbu u Leoše Faltuse na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (JAMU). V roce 1997 vedl jeho kompoziční studium v rámci semestrální stáže Marek Kopelent na Akademie múzických umění v Praze. Absolvoval skladatelské kurzy v Českém Krumlově (1997), v Reichenau (Rakousko, 1996, 1998), v roce 1999 získal stipendium na pobyt v Institutu pro elektroakustickou hudbu v Bourges (Francie). Je mnohonásobným laureátem národní skladatelské soutěže Generace. Věnuje se hudbě komorní, vokální, elektroakustické, k jeho významným dílům patří i Symfonie pro varhany a orchestr. Kromě skladby se zabývá také informatikou. Skladbu pro smíšený sbor a varhany Missa orbis factor jsem napsal roku 2002 při příležitosti česko-německé iniciativy „Kříž smíření“, která se uskutečnila v Teplicích nad Metují v září téhož roku.
Ilju Hurníka, narozeného 25.11.1922 v Ostravě, má naše veřejnost v obzoru plných sedmdesát let. Už v roce 1934 vyšly jeho první klavírní skladby, dodnes platné jako instruktivní literatura. Pro svou mnohostrannost bývá označován jako typ renesanční. Jeho vývoj je plynulý, bez zlomů, nezávislý na současných změnách ať ideových či slohových. Co krajan Janáčkův a žák Vítězslava Nováka vyšel z lidového odkazu slezského (kantáta Maryka, balet Ondráš), později z neoklasicismu (Sonata da camera, hobojový koncert) a dospěl k operám na vlastní libreto (Dáma a lupiči, Oldřich a Boženka). Jako pianista, žák Viléma Kurze a Ilony Štěpánové, vynikl v podání Janáčka (věnoval se mu i teoreticky upozorniv na shodu melodiky a rytmiky s jeho slezským dialektem) a Clauda Debussyho (CD s jeho Preludii). Vystupoval i v klavírním duu s Pavlem Štěpánem a se svou ženou Janou. Rozsáhlá je také jeho tvorba literární (povídkové sbírky Trubači z Jericha, Proč pláče Metuzalém aj.), dramatická (rozhlasové hry Moli, Stravinskiana) a memoárová (Závěrečná zpráva, vydaná v nakladatelství Karlovy university). Jako pedagog je autorem Čtyřruční hry, deskového kompletu Umění poslouchat hudbu, mnoha skladeb pro děti od prostých písniček po kantáty Missa Vinea Crucis a Prastaré obrazy. Jeho dílo kteréhokoli oboru má tytéž znaky. Je to vybroušená, přehledná forma, nástrojová brilance, přirozená melodika, často i noblesní humor. Dostalo se mu významných cen: titul DrSc. Honoris causa, Grand prix v soutěži Piano-DuoAssociaction of Japan, Cena Classic Českého hudebního fondu, Komenského medaile Ministerstva školství, zlatá medaile AMU. Jeho jméno nese ZUŠ v Praze 3, ZŠ v Opavě a asteroid 16929-1998 FP73. Tíhnul jsem k stručným formám, když k některým velkým, tedy k opeře, ale k symfonii jsem jenom vzhlížel. Teprve v roce 1996 jsem se oni pokusil, zatím o symfonietu, ještě netušiv, že kolem své osmdesátky přece jen dospěji k své první symfonii. Symfonieta má něco z „písní beze slov“. První věta je temný sbor basových nástrojů, druhá začíná a končí hobojovou písničkou doprovázenou ptačími hlasy, třetí věta, úderná, se ztiší do jednohlasého chorálu. Věta poslední je dětská vzpomínka na horkou červnovou neděli, kdy jsem stál na kopečku za Porubou a z daleké vsi bylo slyšet dechovou kapelu. Doléhala ke mně muzika, ne však její veselí… Skladba (jak by se v symfonietě asi nemělo), končí v pianissimu.
Zdeněk Lukáš (nar.21.8.1928 v Praze) absolvoval učitelský ústav a několik let působil jako učitel. V letech 1953-1964 byl redaktorem Československého rozhlasu v Plzni. V tomto městě založil smíšený sbor Česká píseň,
s nímž slavil mnoho úspěchů i po svém odchodu do Prahy. Krátce vyučoval na pražské konzervatoři, později přijal místo sbormistra Československého souboru písní a tanců. Od roku 1964 se především věnuje kompozici. Systematicky skladbu nestudoval, zásadní vliv na utváření vlastního jazyka měly pro Zdeňka Lukáše konzultace s Miloslavem Kabeláčem v průběhu deseti let. Ve svém kompozičním vývoji si Lukáš ověřoval novodobé kompoziční techniky, pracoval v elektroakustické laboratoři, trvalou inspirací se mu však stal český a moravský folklór. Je autorem velmi plodným, napsal dosud více než 300 děl různých žánrů. Mezi nimi zaujímají výsostné postavení skladby vokální, od písní přes sborové útvary až po kantáty a opery, a množství instrumentálních koncertů, vedle celé řady děl komorních a orchestrálních. Skladateli se za jeho tvorbu dostalo uznání v různých skladatelských soutěžích doma (několikrát oceněn ve sborových soutěžích v Jihlavě, Jirkově, Olomouci) i v zahraničí (Cena E.Blocha v USA, Barcelona, Trieste, Moskva aj.) Když celý život duše i tělo pěkně sloužily, je člověk najednou v pětasemdesátce zaskočen; ocitne se v nemocnici. Byl to šok. Ale vše dobře dopadlo – vrátil jsem se v pořádku domů. Je to jakési znovuzrození. Veliká radost a nová síla – a v tomto stavu jsem napsal dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr – žádná hlubší uvažování, ale potěšení z této skutečnosti.
Odchovanec Emila Hlobila a Václava Dobiáše na pražské Akademii múzických umění v letech 1966-1976, Ivan Kurz (nar. 29.11.1947 v Praze) zůstává ve své tvorbě věren novodobé tradici, jakou v české hudbě druhé poloviny dvacátého století představují např. Vladimír Sommer, Luboš Fišer či Svatopluk Havelka. Kurz působil v sedmdesátých letech (1972-1975) jako hudební dramaturg v Československé televizi; od roku 1977 je jeho životní a umělecká dráha pevně spojena s pedagogickým působením na AMU, kde prošel řadou funkcí až k postu děkana. Pro Kurzovu tvorbu je jak v skladbách symfonických (suita Vivat Kamila pro smyčce - 1974, tři symfonie z let 1973-1977, obrazy Nakloněná rovina - 1979, Vzlínání - 1981, Podobenství - 1983), tak komorních (klavírní suita Pětilístek - 1973, Suita pro housle a klavír - 1975) a vokálních (Létající koberec - 1978) příznačné spojení tradičních a moderních kompozičních postupů. Charakteristickým rysem je důsledná tematická práce, volba výrazných, jednoduše formulovaných motivů a schopnost stavebného zvládnutí rozlehlých ploch; ještě typičtějším znakem Kurzových skladeb je ovšem radostný, optimisticky svěží výraz. Oratoria pro sóla, recitátora, smíšený sbor a symfonický orchestr Velká očista a Naděje jsou součástí cyklu oratorií Na konci časů. Celý cyklus má čtyři části: Fatima stále aktuální (1992), Maria vykládá Apokalypsu (1993), Velká očista (1995), Naděje (1996). Celek má přibližně 73 minut a je zamýšlen jako celovečerní oratorní kreace. Všechna čtyři oratoria jsou napsána na texty mariánských zjevení 20. století. Libreto bylo sestaveno skladatelem z vybraných částí zjevení ve Fatimě, Lurdech, newyorkském Baysidu, Nowře, Garabandalu, Montrealu, Amsterodamu, Kerizinen a Escorialu z období let 1917-1990. Použity byly též texty mariánských modliteb a biblické texty (Mi 4.3; Iz 11.6,9) . Všechna čtyři oratoria používají shodného provozovacího aparátu, včetně recitátora a sólistů. I když zmíněná čtyři oratoria vytvářejí obsahový i hudební celek, lze je provozovat i samostatně. Každá část je ucelenou výpovědí. Na dnešním koncertě jsou uvedeny obě části druhé poloviny celého díla: Velká očista (podle zjevení v Nowře, Garabandalu a newyorkském Baysidu, s použitím textů mariánských modliteb „Maria, matko naše“ a „Pane Ježíši Kriste“) a Naděje (podle zjevení v Montrealu, Nowře a Lurdech, s použitím biblických textů Mi 4.3; Iz 11. 6,9). Uváděné části jsou vyvrcholením celé výstražné zvěsti. Vyúsťují však v nádhernou vizi budoucí existence očištěného člověka, kdy nejvyšší hierarchií bude láska sdílená vzájemně mezi všemi tvory. Jsme opakovaně ujišťováni: „…..válce se už nebude učit a nikdo už nebude páchat zlo….“. Ve všech zjeveních je zdůrazňováno, že budoucí osud má lidstvo ve svých vlastních rukách, a že ohlašované výstrahy jsou podmíněny právě jednáním lidské pospolitosti. Člověk se sice „žene“ do své vlastní záhuby, ale má možnost vše změnit. V tomto smyslu chce být dílo též apelem na každého jednotlivce.
V dětství to byla hra na housle, akordeon a klarinet, s kterým nakonec Bořivoj Suchý spolu s violoncellem absolvoval Vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem. Stal se členem velkého dechového orchestru a zároveň hrál s různými pražskými jazzovými a rockovými kapelami. Toto období přineslo i několik autorských nahrávek. Další etapa začala činností pedagogickou, kterou později vystřídala korepetitorská spolupráce s baletem. Současně se začal systematicky věnovat skladbě na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze u Antonína Bílého. Po absolutoriu konzervatoře autor ještě pokračoval v bakalářském studiu na pražské Akademii múzických umění v Praze pod vedením Hanuše Bartoně, vysokou školu ukončil v roce 2003.
Podnětem k napsání skladby byl pro mne letáček od Přátel přírody, kde šlo o další osud dolního Labe. Pregnantní rytmus, tónový materiál z jednoho modu a jeho kvartové transpozice, harmonické modální modely ve čtyřech tvarech, jednoduchá třídílná forma s návratem a zvolené obsazení mi vytvořily prostor zúčastnit se této „říční problematiky“.
Martin Marek pochází z hudební rodiny. Studoval hru na violoncello a skladbu na pražské konzervatoři, po jejím ukončení se stal na 12 let členem Symfonického orchestru Československého (později Českého) rozhlasu v Praze, s nímž procestoval mnoho zemí včetně Japonska. Odhodlání věnovat se cele pouze kompozici ho přivedlo ke studiu na AMU, kterou absolvoval v roce 1998 ve třídě Marka Kopelenta. Z jeho děl upoutalo například trio Alban Arthuan, jež dostalo cenu ve Val Tidone, septet Cosciette di Roncole alla Luigi Galvani, nominovaný holandským národním rozhlasem na zařazení do Amsterdam Programme Parade, a skladba pro klavír a magnetofový pás HI-Castle Blue, provedená v amsterodamském sál v Bimhuis při akci Jazzvenue 2000. Další jeho dílo Voce Taciturna bylo vybráno pro festival ISCM v roce 2001, který se konal v japonské Jokohamě. Název skladby je slovní hříčkou. Evokuje v posluchači, nacházejícímu latinský kontext, představu hudby bez časového odkazu k hudbě jiné (preludium, interludium, postludium). Češtinář se dovtípí, že bude svědkem vyluzování tónů a zvuků. Těch se mu dostane v širokém diapazonu od loudivých terciových trylků přes ostrá staccatissima, přírazy a skupinky ve vyšší poloze až po pizzicata a tóny nejvyšší. Skladba je věnována Kamilu Doležalovi, který nepochybně obohatí provedení i o hráčskou mimicko–vizuální složku.
Jiří Bezděk se s kompozičními postupy hudby 20.století poprvé seznámil prostřednictvím studia hry na akordeon na plzeňské konzervatoři. Během studií na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění (obory kompozice a hudební teorie) i po jejich ukončení se zúčastnil několika domácích i zahraničních soutěží v oboru kompozice a mnohé skladby byly na těchto soutěžích i oceněny. Na AMU byl v kompozici jeho hlavním školitelem Václav Riedlbauch. V roce 2000 získal Jiří Bezděk doktorát (PhD.) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, dnes vyučuje na katedře hudební kultury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni hudebně teoretické disciplíny, klavírní improvizaci, dějiny hudby 20.století a teorii interpretace, vede též semináře analýzy skladeb. Z nejdůležitějších prezentací Bezděkovy tvorby je možno uvést účast na mezinárodních festivalech a tribunách ve Vídni, Sofii, Mnichově, Regensburku, Výmaru, Chemnitz, Rohru a Ostravě. Mnohé Bezděkovy skladby byly natočeny ve studiích Českého rozhlasu v Plzni a také vydány na 4 CD. Je též autorem hudby k cyklu dokumentárních filmů o kulturních památkách západních Čech a českobavorského pomezí, který vznikl s podporou mezinárodní nadace Euregia Egrensis, podílel se i na rekonstrukci a znovuuvedení Försterovy opery Bloud plzeňským operním souborem (po 65 letech, instrumentoval z partitury ztracené části). Skladba vznikla na objednávku amerického souboru The Moebius Ensemble a byla také tímto souborem v březnu minulého roku premiérována v New Yorku. Vůdčím kompozičním principem této svity je variační proces. Ten zasahuje do tematického materiálu s rozličnou intenzitou. Sled proměn není nikde progresivní od nejprostší variace k nejsložitější (či naopak), ale často „simuluje“ vznik jiných formových útvarů – těká podle určitého dramaturgického plánu. Všechny věty tedy nepůsobí bezpodmínečně jako variace. Snad nejblíže k této formě má věta poslední. Jako téma mi zde posloužila píseň Letní noc, kterou jsem složil před dvaceti lety.
Kateřina Růžičková (nar.12.12.1972 v Brně) se po ukončení gymnázia se zaměřením matematika-fyzika vzdělávala v letech 1991-1996 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v oboru hudební věda a estetika. Paralelně s tím studovala skladbu v letech 1994-1999 na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (JAMU) ve třídě Arnošta Parsche. V letech 1997-2001 pracovala jako dramaturg hudebních pořadů České televize v Brně, od října 2001 zahájila interní doktorandské studium na JAMU v oboru teorie kompozice. Absolvovala řadu studijních stáží (březen–květen 2003 Composer in residence v německém HeidelberguDilsbergu, od října 2003 stáž u Wolfganga Rihma na Musikhochschule Karlsruhe) a mistrovských kursů (Reichenau, Rakousko 1996 a 1998 - J.Vajda, A. Piňos, Český Krumlov 1997 – L.de Pablo, J.-Y.Bosseur a M.Kopelent. Za svou dosavadní tvorbu získala několik významných ocenění: ceny v Národní kompoziční soutěži pro mladé skladatele "Generace" (3.cena v r.1995 za skladbu Sporty, 1.cena v r.1998 za skladbu Romance pro křídlo, 2.cena v r.1999 - Dvě parafráze pro smyčcový orchestr, 1.cena v r.2000 - Usínám, 2.cena v r.2001 - Nové tance, 3. cena v r.2002 - Věčné dilemma, 3.cena v r.2003 - Trisonance II), dále 1.cena v Mezinárodní skladatelské
soutěži elektroakustické hudby Musica nova v r.1998 v kategorii pro skladatele do 30 let (skladba Mezisvětí ) a účast ve finále soutěže Mezinárodní tribuna skladatelů v r.2001 se skladbou Mezisvětí. Její díla zazněla na koncertech mezinárodních festivalů Expozice nové hudby v Brně (1998, 2000), Forfest v Kroměříži (1998), Janáčkův Máj v Ostravě (1998,1999, 2001), Synthése ve francouzském městě Bourges (1999), na Moravském podzimu v Brně (1999) a na festivalu Gegenwelten v německém Heidelbergu (2003). V srpnu 2001 prezentovala svou tvorbu také na Komponistenforum na Festivalu junger Künstler v Bayreuthu. Řada jejích skladeb byla vysílána v Českém rozhlase a na zahraničních stanicích (Concertzender - Nizozemí 2000, Southeastern Public Radio Network – USA 2001, Deutschlandfunk). Je zakladatelkou a členkou první české skupiny skladatelek Hudbaby, s níž v roce 2003 připravila CD pro vydavatelství Lotos. Se skupinou Bezmocná hrstka vydala v roce 2001 CD ve vydavatelství Gnosis. Pravidelně publikuje v tisku a na internetu. Septet z roku 1997 pro klarinet, fagot, violu, violoncello a 3 hráče na bicí nástroje Minus - Kolem nuly - Plus je optimistickou verzí třídílné skladby, která se rozhodla vypovídat o třech elementárních stavech libovolného jsoucna: negativním, neutrálním a pozitivním. Skladbu lze provozovat i v jiných verzích (například pesimistické: Plus - Kolem nuly - Minus), jakož i jednotlivé části samostatně (Kolem nuly pro 3 hráče na bicí nástroje jsou na CD HUDBABY vydavatelství Lotos z roku 2003). Pod "libovolným jsoucnem" nechť si každý představí, co se mu v dané situaci právě hodí.
Jan Pták, nar.21.7.1973 v Dubrovicích v bývalém SSSR, studoval nejprve hru na klarinet na konservatoři Ipolitova-Ivanova v Moskvě u Viktora Samarova, v klarinetových studiích pokračoval pak na pražské konzervatoři ve třídě Jiřího Stárka. Na téže škole souběžně zahájil studium skladby pod vedením Churáčka, od r.1999 je posluchačem skladby na HAMU v Praze u Marka Kopelenta. V r.1998 a 2000 se zúčastnil mezinárodních kursů soudobé hudby v Českém Krumlově jakožto skladatel (s lektory Markem Kopelentem, Paulem Mefanem, Zygmuntem Krauzem a Petrem Kotíkem) i klarinetista (v péči Kamila Doležala). Jako instrumentalista (klarinet, klavír, altový saxofon) se věnuje převážně interpretaci současné hudby (nahrávky pro Český rozhlas v Praze, účast na mezinárodních akcích, jako např. První festival soudové hudby – Caravan 2000 v mongolském Ulánbátaru, Marathon 2002 v pražském Divadle Archa aj.). Skladbu jsem napsal jako svou bakalářskou práci na HAMU v r.2002. Zhudebnil jsem v ní 12 veršů z Dantovy Božské komedie (3. kniha, Ráj). Tyto verše pronáší Beatrice, proto jsem mohl dát skladbě název Zpěv Beatrice. Vzduch kolem těchto veršů je naplněn jasem a třpytem rajské scenérie. Obraz za obrazem jsou víc a víc prodchnuty věčným světlem a vznešeností a na vrcholu obojího stojí Beatrice, která je nádhernou duchovní bytostí v ráji a zároveň objektem lásky autora těchto veršů. Pro zhudebnění jsem použil svůj oblíbený překlad z italštiny do ruštiny Michaila Lozinského
Kořeny skladatele Petra Wajsara (nar. 14.11.1978 v Praze) tkví především v hudbě jazzové. Od svých 5 let docházel na tehdejší LŠU Praha 4 na hodiny klavíru k Vlastě Škampové, po čtyřech letech se začal zabývat též skladbou u Zdenka Müllera. Skladatelské školení přerušil po dvou letech a vrátil se k němu až po dokončení tercie osmiletého gymnázia, když byl přijat na oddělení jazzové a populární hudby Konzervatoře v Praze. Zde postupně docházel k Angelu Michajlovovi, Milanu Svobodovi a Michalu Pavlíčkovi, u něhož absolvoval. Poté byl přijat na Konzervatoř Jaroslava Ježka do třídy Stanislava Jelínka a na pražskou HAMU do přípravného ročníku k Václavu Riedlbauchovi. Po roce studia na Ježkově konzervatoři složil úspěšně zkoušky na HAMU, kde nyní dokončuje třetí ročník. Jeho skladby zazněly především na koncertech skladatelské katedry HAMU, další byly provedeny např. na festivalu NEXT 2000 v Bratislavě, několik děl zaznělo též na méně prestižních, zato však zajímavých alternativních akcích. Skladba Emitgar pro smyčcový orchestr a klavír byla uvedena na Mezinárodní tribuně skladatelů UNESCO jako jedna z reprezentativních nahrávek Českého rozhlasu. Pro Český rozhlas bylo pořízeno i několik snímků dalších Wajsarových skladeb. V současné době se autor kromě vlastní kompozice zabývá též orchestrací, korepeticí, dirigováním a aranžováním pro soubory různého složení, rovněž spolupracuje při provozování muzikálu Excalibur jako zvukař. Skladba Africa je zvukově inspirována deskou Johna Coltraina „Africa brass session“ a je založena na zvuku symfonického orchestru v kombinaci se zvukem rozšířené bicí sekce. Jejím hlavním znakem je rytmus a témbr, tonálně je tato skladba vytvořena pomocí převážně pentatonickýchh stupnic, kombinovaných do sebe v různých tvarech a intervalech. Skladba je jednovětá, formálně je rozdělena na tři části A B A. Je mým pokusem o rovnoměrnou, ničím nepřerušenou gradaci v rámci těchto tří dílů.
Luboš Mrkvička (nar. 18.12.1978 v Benešově) byl po maturitě na gymnáziu přijat v roce 1997 ke studiu skladby na pražské konzervatoři. Tam studoval tři roky u Bohuslava Řehoře, v roce 2000 složil úspěšně přijímací zkoušky na HAMU, kde dodnes studuje u Milana Slavického (na jaře 2003 získal titul bakalář a následně byl přijat do magisterského stupně studia). Na podzim 2003 absolvoval pod vedením Davida Sawera studijní stáž na Royal College of Music v Londýně. Již během studia na konzervatoři se u něho projevil intenzívní zájem o vědomě a cíleně strukturovanou hudbu. Jazyk jeho prvních skladeb byl pod vlivem II.vídeňské školy (zejména Antona Weberna) a poválečného serialismu (zejména Pierra Bouleze). Postupně ale pod dojmem Lutoslawského techniky výběru dvanáctizvuků a francouzského spektralismu začal cítit důležitost souzvuku. Jeho poslední skladby Oktet a Symfonie plně vyčerpávají možnosti techniky založené na sérii a předznamenávají jeho současný zájem o souzvuk (Studie I – III, Sextet). Souzvuk se pro Mrkvičku stal základním stavebním kamenem při organizaci tónových výšek, lineární dění odvozuje ze souzvuku, a ne naopak. Ve svých skladbách zaměřuje pozornost nejen na organizaci tónových výšek, ale na všechny hudební parametry. Pro svou bakalářskou absolventskou skladbu jsem vybral název Symfonie ne proto, že by pracovala s principem sonátové formy, tak jako většina symfonií osmnáctého, devatenáctého, ale i řada symfonií dvacátého století. Nejdůležitějším východiskem mé skladby byl princip bi–formy, rozvíjený zejména od šedesátých let Witoldem Lutosławským. Podstatou tohoto principu je dvoudílná forma, kde v první větě (části) dochází k prezentaci základního hudebního materiálu a jeho kvalit ve své nejelementárnější podobě, zatímco v bezprostředně navazující druhé větě dochází k rozvíjení materiálu a jeho maximálnímu možnému vyčerpání. Na rozdíl od Lutosławského se ale v mé Symfonii první část rozpadá na dvě, kde každá prezentuje rozdílný typ materiálu (první část je, mimo jiné, instrumentovaná pouze pro dechové a bicí nástroje, druhá pro smyčce a bicí nástroje). K přímé konfrontaci obou typů materiálu a jejich konečnému vyústění v materiál, který sjednocuje oba předchozí, dochází v závěrečném třetím, nejvýznamnějším úseku, který zabírá více než polovinu času celé skladby. Z tektonického hlediska je celá Symfonie koncipována jako neustále, ve všech hudebních parametrech gradující celek s konečným zklidněním. Pro skladbu je charakteristický specifický typ kompoziční práce založený na vnitřním rytmickém pohybu a jeho rozvíjení od pomalého, řídkého, jednoduchého ke komplexnímu, hustému a složitému. Další významnou technikou, která se uplatňuje v průběhu celé skladby, je technika palindromu, která je využívána jak v mikrostruktuře (týká se pouze rytmických hodnot), tak i na některých dílčích místech v makrostruktuře (týká se veškerého hudebního dění).
Jan Juza se narodil 10.9.1979 v Praze. Po studiu na Konzervatoři Jaroslava Ježka (obory skladba, klavír), kde se školil u Karla Růžičky, pokračoval ve studiu skladby na Akademii múzických umění v Praze u Ivana Kurze. Zde v roce 2001 absolvoval bakalářský stupeň. Během svého studia na HAMU byl na stáži na Malmö Academy of Music, kde mezi jeho učiteli byli Luca Francesconi, Rolf Martinsson a Bent Sörensen, a na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku, kde studoval u Fredrika Schwenka. Kromě toho se zúčastnil letních kurzů Internationale Sommerakademie Prag-Wien-Budapest v letech 1999, 2001 a 2003, Berklee in Los Angeles Summer Program (2001) a International Summer Jazz Academy na Webster University of St.Louis (2002). V současné době je studentem závěrečného, 5.ročníku HAMU. Z dosud zveřejněných skladeb Jana Juzy zaujalo provedení bakalářské práce Moteto pro smyčcový orchestr v podání Talichova komorního orchestru (březen 2001) a skladby X-Zpěv v interpretaci Moravské filharmonie Olomouc (únor 2003). Skladbu jsem psal převážně během akademického roku 2002-2003, ale v menších úpravách jsem pokračoval i v zimním semestru akademického roku 2003-2004. Charakter této kompozice velmi dobře vystihují výroky týkající se původně minimalistického výtvarného umění: „the thing… is not supposed to be suggestive of anything other than itself“ (Barbara Rose), nebo „what you see is what you see“ (Frank Stella). Název Kruhový objezd má vyjádřit pouze repetitivní, variační a rychlý charakter této práce. Ve skladbě dochází ke spojení některých kompozičních postupů seriální hudby (celá skladba je vystavěna v podstatě pouze ze série šesti tónů) a prvků jazzu a popu (převážně v rytmické a harmonické složce). Tímto způsobem se zde setkává má činnost v oblasti soudobé vážné hudby s mou aktivitou na poli hudby populární a jazzové.
Martin Hybler se narodil 24.2.1977 v Turnově. Od roku 1986 se učil hrát na housle v turnovské Lidové škole umění (LŠU) u Romana Daška, pokračoval ve hře na klavír u svého dědečka Vlastimila Hyblera. V té době vznikly první klavírní skladbičky inspirované Smetanou a Dvořákem. Od roku 1991 studoval na Střední průmyslové škole strojní v Liberci, ale současně také soukromě hudební teorii a skladbu v Praze u Jiřího Rady. Psal řadu klavírních a houslových skladeb a soustavně se připravoval ke vstupu na pražskou konzervatoř, kam byl přijat v roce 1993. Tam studoval skladbu u Bohuslava Řehoře, prohloubil své skladatelské zkušenosti a postupně transformoval svou hudební řeč do osobitější podoby. Roku 1997 začal paralelně se skladbou studovat
také dirigování u Jaroslava Vodňanského a Miroslava Košlera. V roce 1999 zakončil konzervatorní studia dosud neprovedenou skladbou Pompeje pro velký symfonický orchestr, na absolventském koncertu zazněla jeho skladba Tři reminiscence pro smyčcový orchestr a bicí nástroje, která byla téhož roku oceněna 2.cenou ve skladatelské soutěži mladých autorů „Generace“. V současné době pokračuje ve studiu skladby na Hudební fakultě Akademii múzických umění v Praze ve třídě Václava Riedlbaucha, v letošním roce AMU ukončí. Jeho tvůrčí uplatnění zasahuje převážně do oblasti vážné hudby. Píše skladby nejrůznějšího nástrojového seskupení určené jak pro koncertní pódia, tak i hudbu scénickou. Aktivně působí též jako aranžér - upravuje skladby starých mistrů i hudbu nonartificiální. V roce 2000 se jako nejmladší autor objevil na programu 55.ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, kde zazněla v premiéře jeho skladba Vzpomínání - Pocta Zdeňku Fibichovi pro smyčcový orchestr. Absolvoval dvě významné zahraniční skladatelské akce: Na podzim roku 2001 byl účastníkem mezinárodního festivalu soudobé hudby Silk Sound Road v Kyrgyzstánu, kde na zahajovacím koncertě v hlavním městě Bischkeku premiéroval spolu se svým kolegou, kytaristou Štěpánem Matějkou, svou skladbu La musica della luna pro kytaru a klavír. Jako stážista absolvoval půlroční pobyt na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku, kde studoval ve skladatelské třídě W.A.Schultze. Pojmy iluze a realita jsou všem jistě dobře známy. V mé skladbě představují dva kontrastní světy, kdy realitu chápu jako reálnou skutečnost, svobodu mysli, nezávislost, ale též každodennost, všednost až nudu. Iluzi vnímám jako klamný stav, do kterého snad každý člověk uniká (často i nevědomě) právě při chvilkových návalech prázdnoty (v některých případech to jsou úniky i na celé roky) s očekáváním naplněnosti. Asi největším zprostředkovatelem iluze jsou v dnešní době média, především televize, která ve své různorodé produkci nabízí obrovské kvantum často laciných, kýčovitých iluzí, skrze které manažeři velkých ekonomických říší vymývají mozky a manipulují s lidskou vůlí. A právě z těchto důvodů, podle mého soudu, většina dnešních tvůrců nechce mít ve své tvorbě nic společného s jakýmkoliv, byť i sebemenším náznakem sentimentu. A to si myslím, že je škoda. Já sentiment, sentimentalitu chápu jako sklon k určitému přirozenému druhu krásna, které má zřejmě v sobě každý z nás. Snad proto bych chtěl posluchače své nové skladby alespoň na chvilku naplnit iluzí krásnou, hudební a - s prominutím pravdivou. Protože ony útěky z reality do iluzorních světů jsou jednou z mála omluvitelných lidských neřestí.
