Třikrát hurá, tentokráte češtině

Třikrát hurá, tentokráte češtině „Hackeři z Východu drtí americké brokery“ (Hospodářské noviny 24. 10. 2006); (poznamenávám, jak tu půvabně sladili to ř s ck ve slově hackeři). „Do záběru patří například post-jazz, elektronika, word music, industrial či noise.“ „Časopis doprovodil své číslo samoletem.“ „Představení pro 4 performery.“ „Kapela vytváří cup up sounds.“ (Vše citováno ze žádostí o kulturní grant.)

10

JAK SE NESTAT VRAHEM.indd 10

14.3.2012 11:12:24

Jak jsem se nestal králem Nejsem nesportovní typ. Když mě zavřeli do koncentračního tábora v Terezíně, mohl jsem, pokud to nacističtí správci povolili, hrát kopanou, odbíjenou a vybíjenou. Obvykle mě ostatní zvolili za kapitána, který si směl vybrat spoluhráče. Zní to poněkud chvástavě, bohužel mi to nikdo nedosvědčí, všichni mí spoluhráči jsou dávno mrtví. Také jsem jednou v Terezíně kopal za jakousi českou reprezentaci (samozřejmě žákovskou, ale to slovo se nehodí, škola tam nesměla být žádná) proti německé reprezentaci. (Zápas se hrál, aby ho mohli předvést návštěvě Mezinárodního červeného kříže.) Obul jsem si na zápas horolezecké boty; našel jsem je totiž v kufru, který se mi podařilo ukrást dřív, než ho esesáci stačili odvézt do skladu. Připadlo mi, že na takové klání se hodí sportovní obuv, a žádnou jinou jsem neměl. Nastoupil jsem v útoku a ve svých okovaných botách jsem budil u soupeřů děs. Vstřelil jsem gól a po deseti minutách, zchromlý vinou nevhodného obutí, jsem odkulhal do vlastní branky. I po válce jsem zkoušel vstoupit do nejrůznějších sportovních vod. Tedy, když mluvím o vodě, až na skok do vody. Představa, jak se kamkoliv řítím po hlavě dolů, mě děsí. Pochopitelně jsem také odmítal skočit plavmo přes švédskou bednu, ačkoliv můj učitel tělocviku mě o to naléhavě žádal. „Když neskočíte, Klímo, budu vám 11


14.3.2012 11:12:24

muset napsat na vysvědčení trojku.“ Řekl jsem: „Pane profesore, pokud se někdy něčím uživím, tedy hlavou. A o tu tady běží.“ A neskočil jsem. Hrál jsem také košíkovou, běhal sprint (už nikdy v horolezeckých botách), ve skoku do výšky jsem byl podprůměrný, zato jsem hrál déle než padesát let tenis. Amatérsky samozřejmě. Prý jsem byl, tvrdili spoluhráči, ještě v pokročilém věku velice rychlý. Tenis je totiž spousta kratičkých sprintů a ty mi vyhovovaly. Když se začal v Praze běhat maraton, kamarádi mě přemlouvali, ať se zúčastním. Bude to prý legrace. Dobře, šel jsem si na zkoušku zaběhnout kilometr na cestě podél řeky. To se ještě uběhnout dalo. Dokonce i dva kilometry, ale těch čtyřicet dalších k tomu? Věděl jsem, že pro nohy to bude horší než kopat do míče v horolezeckých botách. A pro plíce? Říká se, že královnou atletiky je desetiboj. Ale králem je maratonský běh. Však taky ten dávný posel, po jehož běhu závod nese své jméno i délku, doběhl a padl mrtev. Vzhlížím s obdivem ke každému, kdo třeba jen vyběhne s odhodláním závod dokončit. A ti, co trať uběhnou zhruba za dvě hodiny – to jsou opravdoví králové. Přiznávám, že jsem příležitost stát se aspoň malým králíčkem předem zbaběle vzdal.

12


14.3.2012 11:12:24

Jak se nestát vrahem

Když se jeden můj známý stal vlastníkem legálně držené pistole, dostalo se mu této (žertem) míněné rady: Kdyby tě někdo přepadl, nestřílej mu na nohu nebo do paže, musíš ho zabít. Pokud totiž přežije, obviní on tebe, a ty riskuješ, že tě odsoudí za ublížení na zdraví. Platí to (míněno opět žertem) i naopak, pokud někoho přepadnete, je třeba ho dobít, jinak vám zůstane naživu nebezpečný svědek. Bez svědka, pokud máte dobré obhájce a špatnou paměť, totiž nebudete vrahem, nanejvýše jen osobou, která se vyskytla při násilném skonu člověka. (Nesmíme přece mluvit o vraždě, když ten, kdo smrt způsobil, je shledán nevinným.) Nedávno už opakovaně soud potvrdil nevinu studentky medicíny Patricie O., která se vyskytovala při násilném skonu své přítelkyně ubodané k smrti. Za ubodání nemohla být odsouzena, neboť soud shledal, že nebyla odpovědna za své činy. V jejím organismu totiž došlo ke spojení účinků léku tramadolu a alkoholu, což vyvolalo u nebohé studentky duševní poruchu. Není odpovědna ani za to, že se do tohoto stavu přivedla, neboť prohlásila, že si lék sama nebrala, zřejmě jí ho do nápoje přidala její ubodaná přítelkyně. Stav, v němž se Patricie O. nacházela, jí zcela zakalil paměť, jen to se jí vybavilo, že ji přítelkyně ohrožovala nožem. Nůž sice smrtelně zranil 13


14.3.2012 11:12:24

nikoliv ji, ale přítelkyni, jenže znáte to z akčních ﬁlmů: co když si na něj ta nešťastnice nalehla sama? Osoba, která skonala v důsledku násilného činu, nemůže na tvrzení té přeživší nic poopravit prostě proto, že už nežije. A to jistě je nezpochybnitelnou výhodou pro účastnici, která přežila. Nicméně po kamarádce, která při hádce s ní přišla o život, se přeživší Patricii O., jak prohlásila, stýská. Jistě to dojalo i všechny pozůstalé po oběti. Druhým způsobem, jak se nestát vrahem, jak už v tomto případě po třikráte rozhodl soud, je mít mlčenlivého společníka. Dva policisté J. K. a Z. P. (stalo se před téměř třinácti lety) zadrželi dvaačtyřicetiletého rolníka Josefa Šoltyse, který opilý řídil auto. Protože jim údajně kladl odpor (tahal je dokonce za blůzu), musili použít donucovacích prostředků. Pak ho odvezli na služebnu, kde s ním nakládali tak, že v nemocnici už se muže nepodařilo zachránit. Měl utrženou slezinu i úpony tlustého a tenkého střeva. Při pitvě zjistili, že má v břišní dutině na tři litry krve. Jeho předsmrtné utrpení bylo podle lékařů strašlivé. Policisté přiznali, že zadrženého udeřili, ale dále odmítli vypovídat. Naštěstí pro ně se nedá zjistit, kdo zasadil tu opravdu smrtelnou ránu. Plzeňský okresní soud nemohl najít viníka, a protože nechce či nesmí odsoudit nevinného, nezbývalo mu než neodsoudit nikoho. (Před několika dny odvolací soud vrátil případ k projednávání po čtvrté.) Spravedlnost má svou přísnou logiku, která brání odsoudit nevinného. Že jiný nevinný přišel o život, je opravdu jen nešťastná shoda okolností. Ale nejde pouze o trest. Skutečnost, že mezi námi chodí někdo, kdo nepochybně s odpornou brutalitou ubil člověka (jeho druh zřejmě jen bezmocně přihlížel), není právě povzbuzující. Také 14


14.3.2012 11:12:24

bych se nerad jako pacient svěřil do rukou lékařky, která ve stavu duševní poruchy, jak nikdo ani nepopírá, ubodala kamarádku. Ale to je má soukromá věc nebo dokonce odsouzeníhodný předsudek.

15


14.3.2012 11:12:24

Jak je důležité znát Lenina Když se Nikita Chruščov, dávno, dávno tomu, ve svém odhalení Stalinových zločinů dovolával Lenina, bylo to pochopitelné. Nejenže byl představitelem sovětského režimu, který Lenin založil, ale kdyby nenabídl proti zločinnému diktátorovi obraz hodného diktátora, byli by ho nejen svrhli, ale nepochybně ihned popravili. Když se k Leninovi hlásí ničím neohrožovaný předseda KSČM Vojtěch Filip, je třeba být nanejvýše ostražitý. Komunisté se po celou dobu svých vlád dovolávali Lenina, dovolával se ho až hystericky Stalin, který byl vydáván za jeho oddaného žáka, dovolávali se ho i všichni sovětští vůdci po něm. Leninovu ikonu obestřeli svatozáří světce a lidumila, a protože ho dnes málokdo čte, najdou se lidé ochotní uvěřit, že Lenin byl opravdovou humanistickou osobností. Ale stačí zalistovat v jeho spisech a shledáme, že to byl nelítostný fanatický vyznavač své obludně bludné společenské vize. Ta měla přinést jako všechny utopie všeobecné blaho i proti vůli většiny lidí, a proto bylo nutno tuto většinu buď zcela podrobit, anebo zničit. Stalin byl opravdu jeho žákem, Lenina překonal leda množstvím zločinů (měl na jejich páchání více času), nikoliv jejich originalitou. To Lenin vyhlásil diktaturu proletariátu, ve skutečnosti diktaturu své strany, a deﬁnoval ji takto: 16


14.3.2012 11:12:24

Diktatura neznamená nic jiného než moc naprosto neomezenou jakýmikoliv zákony, absolutně nestísněnou směrnicemi a založenou na přímém uplatnění síly. Revoluční lid vytváří své vlastní soudy a tresty, uplatňuje moc, vytváří nový revoluční zákon. Toto je základní východisko leninismu. Popírá i ty nejzákladnější principy práva a spravedlnosti. Jedním z nejhorších zločinů Stalinových byla takzvaná likvidace kulaků. Jejím důsledkem byla smrt milionů ruských obyvatel. Stalin však mohl po právu tvrdit, že jen naplňuje Leninův odkaz. Poslyšme Lenina: Kulaci jsou nejbrutálnější, nejneomalenější a nejzvlčilejší vykořisťovatelé… Kulaků je stěží přes dva miliony… Vyhlasme těmto kulakům nemilosrdnou válku. Smrt jim! A hned také vydává rozkaz: Musí být dán příklad. 1. Pověste (a myslím to tak, abyste je pověsili tam, kde je lidé mohou vidět) ne méně než sto kulaků, boháčů a vyděračů. 2. Zveřejněte jejich jména. 3. Seberte jim veškeré obilí… Udělejte to tak, že na stovky mil kolem lidé uvidí, budou se třást, vědět a křičet: zabíjejí a budou dál zabíjet vyděračské kulaky. A jinde se táže: Jistě si nemyslíte, že zvítězíme, jestliže neuplatníme ten nejostřejší revoluční teror? Ve jménu své vize dal Lenin pověsit a zastřelit ty, které považoval za její odpůrce. Jiní nevinní skončili na Sibiři a v prvních koncentračních táborech, nové vymoženosti socialismu. Lenin zřídil revoluční politickou policii, jíž povolil popravovat, pro což se v civilizovaném světě užívá slova vraždit. Ustavil režim, který popřel jakékoliv zákony, právo na posouzení individuální viny. Soudy nahradil terorem. Možná by stálo za to vydat Rudou knížku z jeho citátů, abychom věděli, ke komu se naši komunisté a jejich stoupenci (prý zavrhli násilí) hlásí.

17


14.3.2012 11:12:24

Od pohledu padouši

Náhodou jsem v padesát let starém časopise vyštrachal fejeton Johna Steinbecka o vlivu televize. Jak se dalo čekat, za těch padesát let se málo změnilo, a pokud – spíše k horšímu. Steinbeck rozvíjí roztomilou úvahu o westernech. „Skoro každý Američan je proniknut tradicí mužů Západu, tj. uctíváním jisté stránky amerického života, který nikdy neexistoval.“ Western lze přirovnat ke commedii dell’arte, vše je předem dáno: zápletka, rozložení hrdinů i jejich zjev. Ztepilý kladný hrdina se na první pohled pozná od padoucha. I dítě přitom ví, že strana práva, dobra a ztepilosti musí zvítězit a padouch prohrát. Steinbeck pak přechází do politické roviny a táže se osmiletého syna, který sledoval v televizi vystoupení proslulého senátora a bojovníka proti antiamerikanismu McCarthyho (nezapomeňme, jedná se o padesát let starý fejeton), zda na něj senátor působí jako padouch nebo jako kladný hrdina. Syn se domnívá, že jednoznačně jako padouch. Z toho spisovatel bezpečně vyvodí, že McCarthy nemůže v Americe zvítězit. Jistě je tahle metafora zákonitostí americké politické kariéry přehnaná, jenže zase ne tak moc, uvážíme-li, že žijeme v období, kdy lidé vnímají především obrázky, jsou zavaleni reklamou, tedy manekýny a manekýnkami, dokonalými zjevy herců, hereček a různých miss či urostlých a svalnatých sportovců. 18


14.3.2012 11:12:24

Občas si lámu hlavu, jak si vysvětlit, že v zemi, kde levice, sečteme-li hlasy té demokratické i nedemokratické, má zhruba polovinu příznivců, vyjadřují občané většinovou přízeň, ne-li lásku a obdiv, Václavu Klausovi. Tady je jedno z možných vysvětlení: Klaus vyhlíží jako ztepilý kladný hrdina: urostlý, štíhlý, dokonale oblečený, sebejistý, na tváři ironický úsměv, tvrdý vůči svým odpůrcům (ti se v jeho pojetí kolem něho jen rojí), ale on je všechny odhalí a přemůže. Zatímco jeho hlavní oponenti? Už jejich zjev v nás budí pochybnosti. Copak kladní hrdinové, ať ženy či muži, mohou být otylí? A kdybychom probírali zjevy dalších předních politiků? Bojím se, že strana těch, kteří (dost možná nejen zjevem) připomínají spíše padouchy, by silně převládala. Jak víme, ti, kdo si nepřejí, aby Klaus pokračoval ve své funkci i v příštím volebním období, hledají nového kandidáta. Pokud přitom zapomenou brát v úvahu jeho zjev, nemají naději uspět – žijeme přece v televizní éře.

19


14.3.2012 11:12:24

Třikrát hurá, tentokráte češtině

Recommend Documents