ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA Katedra zemědělské ekonomiky
TEZE K DIPLOMOVÉ PRÁCI Téma:
Daňová soustava České republiky
Autor diplomové práce: Bc. Lucie Ječná Vedoucí diplomové práce: Ing. Dobroslava Pletichová
Praha, 2003©
ÚVOD Daně od svého vzniku až do současnosti prošly dlouhým vývojem. Jejich forma se změnila z naturální podoby do podoby peněžní. Byly vždy důležitou součástí příjmů veřejných rozpočtů. V moderních tržních ekonomikách slouží daně k financování výdajů státu, které jsou používány na různé účely – poskytování veřejných statků a služeb, sociální výdaje, infrastrukturu, investice. Na konci 80. let ve většině východoevropských zemích došlo k politickým převratům, na které později navázaly i ekonomické reformy, které v sobě zahrnovaly také změny daňového systému. K významným změnám došlo po roce 1989 i v České republice. Součástí ekonomické transformace jsou i změny ve využívání veřejných financí jako nástroje veřejné politiky a velmi podstatnou změnou byla radikální přeměna daňové soustavy.
CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je zachytit změny v soustavě daní, ke kterým došlo při přechodu z centrálně řízené ekonomiky na ekonomiku tržní v České republice. Jaké byly důvody pro změnu daňové soustavy a jaké jsou cíle nové daňové soustavy. Dále seznámení se základními pojmy užívanými v oblasti daní, což nám pomůže poté se lépe orientovat v části, ve které se zabývám podrobným rozborem jednotlivých daní soustavy. Vymezení členění systému daní na daně přímé a nepřímé, vymezení předmětu daně, osvobození od daně, stanovení základu daně včetně jeho úprav, dále kdo je daňovým subjektem, jaké jsou typy daňových sazeb, jakým způsobem se daně vybírají, samotný výpočet daně, den odevzdání daňového přiznání včetně zaplacení daně. Závěrem chci zhodnotit předpokládané budoucí změny ve vývoji daňové soustavy s ohledem na plánovaný vstup do Evropské unie a přibližování práva Evropskému společenství i v oblasti daní.
LITERÁRNÍ REŠERŠE Vančurová, A. a kol.: Daňový systém ČR 2002 aneb učebnice daňového práva "Daňovým systémem obecně rozumíme souhrn všech daní, které se na daném území, zpravidla státním vybírají."
1
VLASTNÍ ZPRACOVÁNÍ Situace České republiky jako součásti někdejšího Československa byla v roce 1990 zásadním způsobem poznamenána centrálně řízenou ekonomikou se zcela dominantním státním vlastnictvím. Položení základů daňového systému, odpovídajícího podmínkám a potřebám tržní ekonomiky, bylo uskutečňováno sice postupně, ale během relativně krátké doby byla uskutečněna globální reforma daňového systému. Od 1. ledna 1993 platí nová daňová soustava, která je upravena zákonem č. 212/1992 Sb., ve znění zákona č. 302/1993 Sb., o soustavě daní. Tento zákon taxativně vyjmenovává daně, které mohou být stanoveny a vybrány. Významným výsledkem uskutečněné daňové reformy byla změna v rozložení daňového břemene, přesun od zdanění příjmů ke zdanění spotřeby. Tento přesun znamenal rovnoměrnější rozložení daňového břemene na celou společnost a efektivnější správu daní, protože vybírání nových nepřímých daní (DPH, spotřební daně, clo) je v zásadě jednodušší než vybírání daní z příjmů. Páteří nové daňové soustavy se stala daň z přidané hodnoty jako všeobecná spotřební daň, speciální spotřební daně, daň z příjmů fyzických a právnických osob. Soustavu doplňuje daň silniční, majetkové daně a poplatky. Zároveň s reformou vlastních daní došlo k nahrazení odvodů z objemu mezd a formálního příspěvku zaměstnanců na nemocenské a zdravotní pojištění tvořícího nedílnou součást daně ze mzdy novým systémem pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení. Daň je zákonem stanovená povinná a nenávratná platba do veřejného rozpočtu. Jsou určeny k úhradě potřeb, které buď vznikají společnosti jako celku nebo je efektivnější je hradit ze společných zdrojů. Při každém výběru daně musí být určen alespoň jeden daňový subjekt (poplatník daně nebo plátce daně), dále musí být přesně definován předmět daně. Jeho vymezení bývá často široké, a proto je třeba jej doplnit o vynětí z předmětu daně. Některá část předmětu daně může být osvobozena od daně částečně nebo úplně. Předmět daně vyjádřený v měrných jednotkách je nazýván základem daně, který vynásobením příslušné sazby daně určuje výši daňové povinnosti daňového subjektu. Základní výše daně může být snížena o slevu na dani, která představuje možnost odpočtu části daně při splnění stanovených podmínek. Samotné stanovení výše daně ještě nezaručí řádné 2
vybrání daně. Je nutné uzákonit způsob výběru daně tak, aby zabezpečil dostatečně plynulý tok příjmů do veřejných rozpočtů.
ZÁVĚR Po roce 1989 nastal významný zlom i v oblasti daní, kdy se velmi razantním způsobem změnila daňová soustava. V dalším vývoji byly daňové zákony často novelizovány, většinou šlo o reakci na praktickou zkušenost se správou daní a přibližování se právu Evropskému společenství. Jedním ze základních principů daňového systému je jeho jednoduchost. V roce 1993 byla daňová soustava poměrně jednoduchá, ale zákony svoji jednoduchostí byly nedokonalé a nepostihovaly všechny případy. Proto byly postupně novelizovány, přibývalo výjimek a stávaly se nepřehlednými a složitými. Složitost zákona je patrná z jeho výkladu, který může být nejednoznačný a často existuje i velké množství různých výkladů. Různý výklad může mít i každé finanční ředitelství, které rozhoduje v daňových otázkách. Trochu extrémem je například situace firmy, která se na jednom místě dostane do problému, a myslí si, že přestěhováním se může stejný problém jinde vyřešit jinak a nakonec mu to projde. Cílem při dalším vývoji zákonů by měla být jejich srozumitelnost a jednoznačnost, aby se nedocházelo k dvojímu výkladu jednoho problému. Jednou z největších změn v daňovém systému ČR by také mělo být posílení významu majetkových daní v celkové soustavě daní. Podíl výnosu majetkových daní na celkových daňových příjmech (vč. pojistného) je velice nízký. Porovnání výnosů těchto daní a nákladů na jejich správu vyplývá, že náklady jsou nesrovnatelně vyšší a tedy jejich výběr je neefektivní. Jednou z možností je tyto daně zrušit úplně a druhá možnost je jejich zvýšení. Majetkové daně většinou plynou do rozpočtu obcí, jejich příjem je dlouhodobě stabilní, ale nízký, a proto bych se přikláněla k možnosti zvýšení daně při snaze omezit administrativní náročnost jejich výběru. Zvýšení je možné, pokud by byly nemovitosti zdaňovány podle tržní hodnoty nemovitosti, nebo zvýšením stávajících sazeb. V zákoně č. 212/1992 Sb., o soustavě daní jsou uvedeny v přehledu daní, které mohou být ukládány na území České republiky, i daně k ochraně životního prostředí. Dosud ale žádná taková daň uzákoněna nebyla. V současné době můžeme některé ekologické aspekty nalézt v ustanoveních jiných daňových zákonů, jedná se většinou 3
o osvobození od daně. Například u daně z příjmů je osvobozen od daně příjem z provozu malých vodních elektráren do výkonu 1 MW, větrných elektráren, tepelných čerpadel, solárních zařízení, zařízení na výrobu bioplynu na dobu pěti let bezprostředně následujících od jejich uvedení do provozu. V případě změny systému vytápění pevnými palivy na systém používající k vytápění plyn, elektřinu, obnovitelnou energii je poplatník osvobozen od daně z nemovitosti na dobu pěti let. Zavedením nové daně by mohly vzniknout obavy z dalšího zvyšování daní a tím i daňového zatížení poplatníků, které je už nyní dost vysoké. Výnos daní k ochraně životního prostředí by bylo nutné kompenzovat snížením výnosu ostatních daní. To znamená, že výše příjmů státního rozpočtu by se nezměnila, ale životní prostředí by bylo více chráněno. Jednou z daní k ochraně životního prostředí („ekologické daně“) by mohla být daň za znečišťování ovzduší, další by mohla být daň z odpadu, která by byla uvalena na činnosti spojené s likvidací odpadů a hlavně v případech uložení spalitelného odpadu na skládku. O provedení tzv. ekologické daňové reformy je v poslední době vedeno mnoho diskusí. Souhlasím s tím, že velkým problémem je samotná konstrukce daně, zda by mělo jít o daň přímou či nepřímou.
4
