Teoretické aspekty právní regulace masových médií

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie

Diplomová práce

Teoretické aspekty právní regulace masových médií

Kristýna Celnarová

2007/2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Teoretické aspekty právní regulace masových médií zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

1

1. Úvod

Lidstvo prošlo dlouhým vývojem, od pravěkých tlupových společenství až po rozvinutou společnost fungující na jasných zásadách, které mají zaručovat poklidné soužití a dávat členům této společnosti základní vzorec a meze pro jejich chování. Nazýváme je regulací. Jistá pravidla měli již lidé žijící v oněch pravěkých tlupách a s pokračujícím vývojem a přibýváním rozmanitých oblastí lidské činnosti, přibývala i potřeba jejich regulace, jež v současné době tkví především v regulaci právní. Tak došlo i k potřebě regulovat působení masových médií, protože

růst jejich moci

a vlivu mnoho lidí značně znepokojoval, jelikož důležitou vlastností médií je významná míra ovlivňování veřejného mínění. Opatření, jenž působí na jednání médií mohou být motivována politicky a to snahou udržet si moc nebo k ní naopak získat přístup, společensky snahou předejít společensky nežádoucímu účinku médií, či naopak vést je ke společensky žádoucímu jednání, a též ekonomicky. Zvláštní kapitolou v regulaci medií v nejširším slova smyslu je bezpochyby snaha společnosti působit na média prostřednictvím opatřeních týkajících se rozhlasového a televizního vysílání. Důvodem je jednak to, že tato média se tradičně považují za mocná a tedy je třeba je držet pod kontrolou, případně je využívat ke společensky žádoucím cílům, jednak to, že kmitočtů, na nichž je možné vysílat, je omezený počet, a nemůže se tudíž dostat na všechny. Státy (vlády či parlamenty) proto dlouho zřizovaly rozhlasy a televize státní, později "veřejnoprávní" (placené z poplatků vybíraných od majitelů funkčních přístrojů a nezávislé na reklamním trhu). Postupem času a se stoupající ekonomickou mocí nadnárodních firem se ale toto dosti přísně regulované postavení rozhlasů a televizí začalo rozpadat a zvláště v poslední třetině 20. století probíhala velmi zřetelná deregulace médií, tedy jejich stále výraznější nezávislost na rozhodnutí státní moci a stále výraznější závislost na stavu a pohybech na trhu. Dlouho přitom platil argument o vzácnosti a malé dostupnosti kmitočtů, který mluvil ve prospěch zachování jistého stupně státní regulace. Proto dodnes státy přidělují licence

2

opravňující k užívání kmitočtů a stanovují podmínky, za nichž je možné vysílat. S nástupem digitalizace, rozvojem kabelového, satelitního i pozemního digitálního vysílání však tento argument ztrácí na významu.1)

_______________________ 1)

Jirák, J. Regulace médií [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: www.rvp.cz/clanek/282/554.

3

2. Stanovení hypotézy a metody práce, vymezení její struktury

„Teoretické aspekty právní regulace“ je téma velmi obsáhlé. Za cíl nebo-li hypotézu této diplomové práce si stanovuji odpovědět na otázku, jakým způsobem jsou média regulována současnou právní úpravou, zda a do jaké míry je vůbec možné regulovat

činnost

médií

a

to

především

prostřednictvím

právní

úpravy,

samoregulačních prostředků a Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, jakožto zásadního regulačního orgánu v oblasti televizního vysílání, na které je tato diplomová práce zaměřena. Pokusím se nastínit, jak přistupovat k deregulaci médií, jelikož média nejsou typickým subjektem trhu a je třeba jejich působení věnovat zvláštní pozornost. Metodami práce jsou popis a analýza systému regulace vysílacích médií, konkrétně televize. Práce je zaměřena jak na právní tak i mimoprávní aspekty, které ovlivňují kvalitu regulace audiovizuálních médií, konkrétně televizního vysílání, v České republice. Práce obsáhne vývoj televizního vysílání od dob jeho vzniku a vývoj jeho regulace v ČR i v zahraničí. Též popíše současný stav, vyhodnotí jej a závěrem bude mnou provedena úvaha, zda je regulace médií možná s ohledem na zjištěná ospravedlnění. Stručně se zaměří i na aktuální problémy a úpravu digitálního vysílání a jaká je perspektiva regulace digitálního vysílání do budoucna. Nebude opomenuta ani snaha orgánů ES o regulaci televizního vysílání se zaměřením na plané právní předpisy. Práce se nebude zabývat teoretickými aspekty regulace všech masových médií. Televizní a radiové vysílání představuje oblast, která je poměrně specifická, oproti vydávání periodického tisku technicky složitější a její regulace, narozdíl od regulace tištěných médií, vyžaduje i specifickou právní úpravu Některá ustanovení jsou pro část masových médií společná, avšak v této práci budou vztažena pouze na televizní vysílání. V této práci však striktně

neoddělím teoretický základ od praktických

příkladů, protože jsem toho názoru, že pro přehlednější vyjádření problému je namístě, aby byly konkrétní případy z praxe uvedeny přímo pod teoretickým nastíněním daného problému.

4

3. Historie vývoje televizního vysílání 3.1 Stručný přehled Význam médií výrazně vzrostl až v období první světové války, kdy byla televize spolu s ostatními médii plně využita jako prostředek propagandy, později se jednalo o propagandu nacistickou a po druhé světové válce bylo televizní vysílání ve značné části poválečné Evropy ochromeno propagandou komunistickou.2) Pod taktovkou tehdejších vlád se média stávala nebezpečným nástrojem ovládání a ovlivňování obyvatel prostřednictvím vytváření kultu osobnosti (Hitler, Stalin), dezinformací, polopravd a zkreslování reálné situace, vše se však

dělo pod záštitou zdánlivé

profesionality a serióznosti. Jelikož zde ale neexistovala pluralita a nezávislost sdělovacích prostředků, v demokratické společnosti tak nezbytná, stávali se pak občané, a především občané bývalých socialistických států, oběťmi demagogických a manipulačních tendencí médií, která vysílala všechny informace řádně prověřené a zkreslené vládní kontrolou, neboť neměla ve svém postavení příliš na vybranou. Média však svoji negativní úlohu sehrála i v demokratických státech. V období studené války a tzv. mccarthysmu, kdy náruživý „komunistobijec“ senátor Joseph McCarthy

spustil až hysterickou kampaň proti odpůrcům USA – komunistům

a jejich (často pouze údajným) přívržencům, využil média k prezentaci značně zkreslených informací a podněcování k nesnášenlivosti vůči východnímu bloku, a to nejen na poli zpravodajství, ale také na poli zábavního průmyslu, kdy nově točící se filmy,

které

byly

masově

sledovány,

obsahovaly

témata

až

přemrštěně

antikomunisticky či antisovětsky zaměřená. To vše samozřejmě ovlivňovalo veřejné mínění, které si vytvořilo chiméru jakéhosi „východního zla“.3)

_________________________ Pojem propaganda je nutno odlišovat od jiných forem práce s veřejností, ovlivňování či manipulace veřejného mínění nebo regulace médií, jako jsou indoktrinace, komunikační politika, mediální legislativa, dále propagace, agitace, reklama, osvěta nebo public relations. Je také nutno rozlišovat mezinárodní (státní) sebereprezentací a propagandou, přestože hranice mezi nimi může někdy splývat. Zdroj: Sekera, M. Média a politická propaganda [citováno 13. března 2008]. Dostupný z www.rvp.cz/clanek/282/557. 3) Penka, Igor. Právní a politické aspekty zahájení procesu digitalizace televizního a rozhlasového vysílání v České republice, Brno, Masarykova univerzita v Brně, Právnická fakulta, 2007, s. 10. 2)

5

Pokud pomineme negativní vliv televize v zajetí různých propagand, ať už státoprávních, nacionalistických, ideologicko-stranických, válečných či totalitních a zaměříme se na sociální složku vývoje, lze říci, že masové rozšíření televize (od 40. let 20. století v USA a od 50. let v Evropě) představovalo svým způsobem významný posun ve vývoji masových médií. Masové rozšíření televize a skutečnost, že poměrně velké množství lidí sleduje stejnou programovou nabídku (dívá se na stejnou stanici), vedlo ke zvýšenému zájmu politiků o toto médium. Opakující se televizní pořady stále se stejnými nápady, účinkujícími, postupy vedly k úvahám o možném neblahém dopadu televize na život společnosti i jednotlivce. To jsou významné určující faktory společenského postavení televize - z hlediska diváckého zájmu je médium vskutku nebývale masové (a proto o ni mají v demokratických zřízeních zájem politici a inzerenti a snaží se prosadit ve vysílání, zatímco autoritářské režimy se snaží televizi udržet pod státní či stranickou kontrolou a využít ji jako nástroj svého působení). Stále však vyvolávají obavy její možné účinky na hodnoty, život jednotlivce (včetně návyku na sledování a zdravotních rizik spojených se zářením z obrazovky) i život společnosti (ohlupující opakující se zápletky, povrchní, na obrazový dojem a rychlost zaměřené zpravodajství, vytváření iluze reálnosti živými přenosy apod.). S rozvojem kabelových sítí a satelitního vysílání se výrazně zvýšilo množství dostupných programů, a to o celý řád - při "starém" pozemním vysílání (kdy je analogový signál z pozemních vysílačů přijímán běžnými anténami) měl divák k dispozici několik stanic, v evropských zemích zpravidla čtyři až šest, při satelitním a kabelovém přenosu digitálního signálu má možnost vybírat si z několika desítek programů. Pod tímto tlakem nabídky se inovuje i pozemní vysílání a připravuje se přechod na jeho digitalizaci, která by umožnila přenášet "vzduchem" též několik desítek programů - a navíc pravděpodobně nabízet další služby (rozhlasové stanice, internetové připojení, databáze apod.). 4)

________________________ 4)

Jirák, J., Köpplová, B., Sekera, M. Mediální technologie – Televize [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: www.rvp.cz/clanek/282/551.

6

3.2 Historie televizního vysíláni na území České republiky

Na území nynější České republiky zasahovaly stejné vlivy jako na zbytek Evropy a to jak z hlediska sociálního, tak z hlediska různé propagandy. Obzvlášť totalitní propaganda coby působení nacistického diktátu v době druhé světové války a komunistického režimu po roce 1948 poznamenala českou společnost dlouhodobě. Měla totální charakter, to znamená, že se snažila ovládnout veškerou veřejnou komunikaci. Podřídila si ke svým účelům veškerá média na území své působnosti, v legální formě zamezovala všem projevům nesouhlasu a systematicky bojovala proti ilegální a zahraniční kontrapropagandě.5) Pronikala do výchovy, vzdělávání, zábavy, pracovních činností, byla schopna vstupovat i do zcela soukromých záležitostí (v komunismu např. projevy zástupců národních výborů při uzavírání sňatků). Její účinnost byla oproti minulosti, např. propagandy v první světové válce, o to větší, že disponovala rozhlasem, filmem i televizí. Pokud se týká technických událostí ohledně televizního vysílání, byl v Československu od října 1945 obnoven soustavný vývoj elektronkového snímání obrazu. Poprvé se předváděla televize veřejně od 15. května do 11. června 1948 v Praze na Mezinárodní výstavě rozhlasu (MEVRO). Veřejné zkušební televizní vysílání u nás bylo zahájeno 1. května 1953, až 25. 2. 1954 bylo vysílání prohlášeno za pravidelné. Institucionálně vysílala televize pod zaštítěním Československého rozhlasu, samostatná státní organizace Československá televize vznikala až v letech 1957 - 1958. Teprve tehdy televizní signál pokryl celé území republiky.

______________________ 5) Kontrapropaganda, tj. aktivní vyvracení a potlačování protichůdných nebo neidentických propagandistických konceptů. Tento souboj může nabýt charakteru psychologické války, kdy nejde jen o změnu postojů a chování, ale o dosažení určitých, velmi konkrétních cílů (zvláště v době reálné války).Zdroj: Sekera M. Média a politická propaganda [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: www.rvp.cz/282/557.

7

Od května 1970 měli majitelé přijímačů možnost sledovat vysílání dvou televizních programů. Druhý program začal nabízet od května 1973 barevné pořady. Samozřejmě vše probíhalo pod silným tlakem vládních zájmů a všude bylo cítit ono zmanipulované

a

„nedemokratismem“ zavádějící

aroma socialismu, pečlivě

cenzurované informace a zdání, že je vše v naprostém pořádku. Před rokem 1989 neměla audiovizuální média v České republice alternativu k médiím provozovaným státem. Pro státní média byla typická vysoká centralizace, ekonomická kontrola ze strany státu, využití nástrojů klasické cenzury, a dále kontrola nad personálním složením umožňující i neformální intervence politických elit (nomenklaturní systém). Hlavním účelem koncentrace moci nad médii byla legitimizace systému jedné strany popularizací a mobilizováním podpory společnosti pro vládní rozhodnutí (a to jak ve vztahu k domácí, tak i zahraniční politice).6) K zásadním organizačním změnám došlo nejprve v roce 1990, kdy ze státní Československé televize vznikl samostatný subjekt zřízený zákonem, ekonomicky nezávislý na státním rozpočtu (pro jehož postavení a fungování se vžilo označení "veřejnoprávní"), a pak v souvislosti s rozdělením Československa na dva samostatné státy. Česká televize (ČTV) vznikla k 1. lednu 1992 podle Zákona o České televizi jako veřejnoprávní médium. Obdobně vznikla Slovenská televízia (STV). K 31. prosinci 1992 zanikla Československá televize a federální televizní program (F1), od počátku ledna 2003 bylo zahájeno vysílání nově koncipovaných programů České televize ČT1 (z bývalého ČTV), ČT2 (z programu F1) a ČT3 (z programu OK3). Zrušení monopolu na televizní vysílání otevřelo přístup soukromým podnikatelským subjektům. Jako první soukromá - ovšem ještě regionální - televize se objevila v červnu 1993 TV Premiéra (od 1997 TV Prima), od 4. února 1994 začala vysílat celostátní komerční stanice TV NOVA, která dosáhla nejvyšší sledovanosti na českém televizním trhu. Současně - byť velmi váhavě a z hlediska podílu na trhu okrajově - se od 90. let rozvíjí i zavádění ________________________ 6)

Rujbrová, Klára. Vybrané aspekty regulace médií v kontextu teorií médií. Brno, Masarykova univerzita v Brně. Fakulta sociálních studií, 2006, s. 22.

8

kabelových sítí a satelitní vysílání. Televize i nadále zůstává silným masovým médiem, její postavení však oslabuje nástup nových technologií, které odhalují některé slabé stránky televizního vysílání a nutí celou televizní sféru k zásadním změnám. Nárůst počtu dostupných stanic a rozvoj videozáznamu (ať už zprvu magnetoskopicky jako analogový záznam na videokazety nebo později digitálně na DVD) a rozšíření videorekordérů či DVD přehrávačů a videopůjčoven vedly k tomu, že se oslabil jeden aspekt masovosti televize jako média - lidé sledují více různých programů (publikum se segmentuje), potenciální působení na publikum je rozdrobené. Rozvoj počítačové techniky spolu s webcastingem (vysíláním televizního signálu po internetu) pak odvádí diváky od tradičního televizoru, navíc si mohou stahovat různé filmy a záznamy přímo z internetu i mimo „televizní internetové vysílání“. Vysílatelé se na to snaží reagovat rozvojem individualizovaných služeb - placených kanálů, které jsou pro veřejnost zakódované, či možností objednat si film na přání (pay-per view). Masový rozsah televize se tak pravděpodobně pomalu stává minulostí. 7)

________________________ 7) Jirák, J., Köpplová, B., Sekera, M. Mediální technologie – Televize [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: www.rvp.cz/clanek/282/551.

9

4. Regulace televizního vysílání 4.1 Proč a jak regulovat televizní vysílání?

Smyslem regulace masových médií, v tomto případě konkrétně televize jako elektronického masového média, je udělat právně pořádek v tom, kdo a za jakých podmínek bude a může vysílat, popřípadě jaké sankce nastanou při porušení právních předpisů upravující televizní vysílání.

Důvodem je jednak tedy omezený počet

kmitočtů, které jsou sice majetkem „veřejným“, nicméně pro neměnnou velikost vysílacího spektra

je třeba ustanovit pravidla, podle kterých budou kmitočty

žadatelům přidělovány, neboť nemohou vysílat všichni zároveň. Děje se tak prostřednictvím Rady, která v rámci vytváření efektivní komunikace státem, uděluje žadatelům na vysílání licenci, která je v této sféře značně silným regulačním nástrojem státu, jelikož na její udělení není právní nárok a je jen na uvážení Rady, komu licenci udělí a komu ne. Licence opravňuje držitele především k šíření vysílání za zákonem stanovených podmínek. Za porušení podmínek pro šíření televizního vysílání následují právní sankce, přičemž nejzásadnější sankcí pro držitele licence je její odebrání. Za sankci lze určitě považovat podle platné právní úpravy i neprodloužení licence. Navíc s výhledem do budoucna má jistý preventivní účinek na držitele licencí i ustanovení, že licenci nelze udělit uchazeči, kterému byla licence odejmuta nebo zrušena registrace v předcházejících pěti letech z důvodů porušení zákona a nebo pokud osoba, která předkládá výpis z evidence Rejstříku trestů, byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin. Důvodem je zajisté i to, že přestože žijeme v demokratické společnosti, jenž uznává svobodu slova, projevu 8), komunikace jako jednu ze základních pilířů demokracie, nelze dovolit, aby si každý šířil televizním éterem, co chce, je potřeba zachovat určitý stupeň přípustnosti, morálky, je potřeba regulovat druhy pořadů, _________________________ 8)

Zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, její omezení pak v odst. 4:

„Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“

10

obsah reklam, pravdivost vysílaných informací apod., neboť televize je dnes ve značné části domácností a je

v podstatě neomezeně přístupná a tedy pro svoji

snadnou přístupnost a značný vliv by byla výborným prostředkem k šíření rasové či politické nesnášenlivosti, navádění k pití alkoholu, kouření, tedy shrnuto – ke zneužití. Otázkou je tedy to, co je morální a přípustné k šíření éterem a co už ne, kde jsou ty meze? Musíme zde samozřejmě vycházet ze skutečnosti, že co národ, to jiný mrav, proto by měl být i náhled na to, co je morální, posuzován v rámci konkrétní společnosti. Problematikou mravnosti, resp. morálky, se Evropský soud pro lidská práva (dále ESLP) zabýval v případě Handyside proti UK – 1976. V tomto případě došlo v Anglii ke konfiskaci knihy, která byla považována za obscénní, a odsouzení nakladatele k pokutě. Jednalo se o knihu pro školáky napsanou dvěma Dány, v níž se část textu zaměřovala na sexualitu. ESLP konstatoval, že neexistuje jednotné evropské pojetí morálky, státy tedy mají míru uvážení, co je nutné k její ochraně. Proto vnitrostátní rozsudek nebyl v rozporu s čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K podobnému závěru došel ESLP rovněž v případě Müller a další proti Švýcarsku – 1988. 9) Dále je nutné podporovat jisté kulturní a politické povědomí národa a uspokojit jeho rozdílné kulturní a politické cítění, byť se jedná třeba jen o menšinu, proto je zajištěn prostor pro vysílání různorodých pořadů, a toho lze dosáhnout někdy buď tak, že jeden vysílatel je v rámci licence zaměřen na více typů pořadů nebo bude zajištěn větší počet vysílatelů s jednotlivými druhy pořadů, tedy každý z vysílatelů bude mít odlišně koncipovaný program. V českém mediálním zákoně je tato diverzita (tj. rozmanitost) zajištěna tím, že vysílatel, jenž se snaží získat licenci, musí ve své žádosti o licenci uvést některé údaje, které ukazují, že diverzita kulturní i politická bude v jeho vysílací koncepci zachována, dále je

zajištěna i povinnostmi, jež

jsou vysílateli, který již obdržel licenci na vysílání, uloženy. Mezi jeho povinnosti

_____________________________ 9)

Penka, Igor. Právní a politické aspekty zahájení procesu digitalizace televizního a rozhlasového vysílání v České republice. Brno, Masarykova univerzita v Brně. Právnická fakulta, 2007, s.6.

11

patří poskytovat objektivní a vyvážené informace, nezbytné pro svobodné vyjádření názorů, přičemž tato povinnost je nejzřetelnější v ohledu na televizní zpravodajství. Možným problémem by ale mohla být skutečnost, že pojmy „objektivní a vyvážené“ zde mají příliš široký význam, a jelikož zákon tento pojem blíže nespecifikuje, je jeho výklad značně nejasný. Ostatně tento problém se týká i sankcí viz. výše, neboť sankci odnětí licence je možné uložit jen tehdy, pokud jsou povinnosti vysílatele porušovány „zvlášť závažně“ a opakovaně, což opět vede k úvaze, co je považováno za zvlášť závažné porušování a co ne. Jsem toho názoru, že v českých zákonech je všeobecně ponechán příliš velký prostor pro velmi rozdílné individuální výklady obecných

pojmů, které nejsou v konkrétních zákonech upřesněny ( případná

definice:.. pro účely tohoto zákona se rozumí... ). To následně vede k jednomu z typů mezer v zákonech, který sice dává argumenty pro právní obhajobu, avšak též ponechává případným spekulantům prostor pro pokoušení mezí práva, případně české justice, kam až lze zajít, když

míra významu takových pojmů není

jednoznačně stanovena, a závisí pak na subjektivním výkladu státního, soudního popř.jiného orgánu, jenž případný spor řeší. Pokud bychom to měli shrnout, v prostředí duálního vysílání se objevila potřeba dát televiznímu vysílání určitý právní rámec a zřídit kontrolní orgány, a to z důvodu, že počet vysílacích frekvencí pro pozemní vysílání je omezený, a proto až do doby naprosté digitalizace vysílání nelze na mediální trh připustit všechny subjekty, které mají o vysílání zájem; tržní princip bez regulace může ohrozit pluralitu médií, kulturní specifika pořadů a menšinové programy; na mediálním trhu s větším počtem subjektů je třeba zajistit podmínky zdravé hospodářské soutěže; kontrolní orgán může plnit funkci zprostředkovatele mezi diváky a vysílateli.10) Podle odlišností ve způsobu regulace veřejnoprávního a komerčního vysílání lze rozlišit tři základní modely,

________________________ 10)

Media and Democracy . Strasbourg, Council of Europe Publishing, 1998, s. 140.

12

jednak oddělená regulace veřejnoprávního a komerčního vysílání, jednak systém s hlavním regulačním orgánem, jehož pravomoc se vztahuje na veřejnoprávní televizní vysílání i soukromé televizní stanice, a konečně jediný regulační orgán s pravomocemi v oblasti veřejnoprávní televize, soukromé televize a telekomunikací. 11)

4.2 Typy regulace televizního vysílání

Existuje rozlišení tří základních typů regulace televizního vysílání: 1. Obsahová regulace: účelem obsahové regulace je, v zákonem stanovených mezích, co se bude nebo nebude vysílat, tedy co smí nebo nesmí být obsahem vysílaných programů.

Radě k tomuto slouží právě licence. Co se týče obsahu

zákonných ustanovení, mediální zákon

12)

formuluje obecné požadavky obsahu

programů v § 31. Provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání má právo vysílat programy svobodně a nezávisle. Do jejich obsahu lze zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích. Provozovatel televizního vysílání je povinen poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné svobodné vytváření názorů, přičemž názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru. Je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politickopublicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě. Provozovatelé vysílání ze zákona ( tedy veřejnoprávní televize) jsou povinni sestavovat programovou skladbu tak, aby ve svém vysílání poskytovali vyváženou nabídku pro všechny obyvatele se zřetelem na jejich věk, pohlaví, barvu pleti, víru, náboženství, politické či jiné smýšlení, národnostní, etnický

_______________________ 11)

Kovaříková, Dana. Řízení a financování televize veřejné služby ve vybraných evropských zemích.. Brno, Masarykova univerzita v Brně, Ekonomicko-správní fakulta, 2002, s.21. 12) Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání

13

nebo sociální původ a příslušnost k menšině. Z tohoto ustanovení můžeme vypozorovat

určitou

odlišnost

v postavení

veřejnoprávní

televize

od

soukromoprávních médií. Fakt, že se jedná o médium spojené se státem (i když vykonávající svou činnost nezávisle na něm), zřízené na základě zákona, nikoli licence či registrace, legitimuje některé zvláštní požadavky na vyváženost jeho pořadů.13) Zákon dále stanovuje negativní výčet povinností provozovatelů vysílání, tedy to, co pořady obsahovat nemají, v § 32: • zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním, • zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva, • zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení, • nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí, • bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, • nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých (pod následujícím písmenem je stanoveno v návaznosti na tento zákaz provozovateli povinnost zajistit, aby rozhlasovému a televiznímu vysílání pořadů, na které se vztahuje toto omezení,

bezprostředně předcházelo slovní upozornění na

nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé a aby pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, byl označen v

případě

televizního

vysílání

obrazovým

symbolem

upozorňujícím

na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé po celou dobu vysílání ), ___________________ 13) Penka, Igor. Právní a politické aspekty zahájení procesu digitalizace televizního a rozhlasového vysílání v České republice, Brno, Masarykova univerzita v Brně, Právnická fakulta, 2007, s.14.

14

•

nezařazovat do programů pořady, které mohou utvrzovat stereotypní předsudky

týkající se etnických, náboženských nebo rasových menšin, •

nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky,

kromě uměleckých děl, v nichž je to z hlediska líčeného kontextu nutné, přičemž taková díla je možné vysílat pouze v době od 22.00 hodin do 06.00 hodin druhého dne.14) Naproti povinnosti nevysílat určité typy pořadů stojí povinnost určité typy pořadů vysílat. V § 32, odst. 1 pod písmenem k) je zakotvena povinnost poskytnou v naléhavém veřejném zájmu státním orgánům a orgánům územní samosprávy na jejich žádost nezbytný vysílací čas pro důležitá a neodkladná oznámení v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu, stavu ohrožení státu, válečného stavu, nebo opatření na ochranu veřejného zdraví. Odpovědnost za obsah těchto oznámení nemá však provozovatel vysílání, ale osoba, které byl vysílací čas poskytnut.

2.

Strukturální regulace: taková, pod kterou lze rozumět spíš hospodářskou soutěž,

proto

je

obsažena

převážně

v normách

upravující

hospodářskou

soutěž.

Nejvýraznějšími regulovanými oblastmi jsou vlastnická struktura a vzájemné vztahy soutěžitelů. Strukturální regulace zajišťuje ochranu před ekonomickými nevýhodami nerovné hospodářské soutěže, např. zabraňuje vzniku monopolu či oligopolu. V ČR se jedná konkrétně o zákaz kumulace vlastnictví určitých médií. Účelem tohoto zákazu je snaha o větší pluralitu na poli rozhlasového a televizního vysílání. „Základním motivem pro toto opatření je snaha o větší pluralitu obsahu vysílání a snaha zabránit monopolu ve vlastnictví sdělovacích prostředků. Přílišné omezení křížení vlastnictví médií se ovšem může dostat do rozporu jak se svobodou podnikání, tak v konečném důsledku i se svobodou projevu. Pro svobodu projevu je ovšem stejně nebezpečná i monopolizace mediálního trhu.“15) Část šestá zákona o rozhlasovém a televizním vysílání obsahuje úpravu zákazu křížení vlastnictví mezi elektronickými médii za účelem zajištění plurality informací. 16)

14)

Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů Bartoň, M.: Svoboda projevu a její meze v právu ČR, Linde ,Praha, 2002, str. 40 – 41. 16) § 55 a § 56 zák. č. 231/2001 Sb.

15)

15

3.

Behaviorální regulace: tento typ regulace má vytvořit hranici pro použití majetku

drženého vysílateli ve vztahu k působení na současné či budoucí soutěžitele na mediálním trhu. V českých předpisech týkajících se regulace televizního vysílání se vyskytuje v největší míře regulace obsahová, v nejmenší regulace behaviorální. Obsahová regulace je tu

pojata velmi obecně, kdyby tomu bylo naopak, mohlo by to být

kvalifikováno až jako cenzura, jenž je v každém případě nepřípustná.

4.3 Regulace televizního vysílání v České republice

Systém českých zákonů o vysílání, které vznikaly na počátku 90.let, právně celkem jasně definuje prostor pro kontrolu vysílání, a činí tak způsobem, který v zásadě odpovídá evropským standardům. Vylučuje subjektivní cenzurní zásahy a přesně omezuje zásahy státu do vysílání na taxativně vyjmenované případy a obsahuje možné sankce a opatření k nápravě. Proti rozhodnutím regulačního orgánu existují tzv.opravné prostředky, o kterých rozhoduje nezávislé orgány – soudy. Ve všech rozvinutých zemích je v oblasti televizního vysílání standardem právní zakotvení a praktické fungování nezávislého kolektivního regulačního orgánu, který by měl být zárukou demokracie, znemožňující nepřípustné ovlivňování nezávislosti a objektivity médií ze strany státní moci. V České republice je tímto orgánem Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zřízena zákonem č. 231/2001 Sb. jako správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání. Rada dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho obsahovou nezávislost a plní další úkoly stanovené právními předpisy jako udělování licencí pro televizní vysílání a vyřizování registrací pro převzaté vysílání. Jinou otázkou je potom regulace a řízení veřejnoprávních médií, která v našich podmínkách mají Parlamentem (resp. Poslaneckou sněmovnou) volenou Radu,

16

složenou ze zástupců veřejnosti, které navrhují občanská sdružení a společenské organizace. Rada veřejnoprávního média volí ředitele a dohlíží na činnost veřejnoprávních médií z hlediska hospodaření a řízení, ale bezpodmínečně i na veřejnoprávní média dopadá působnost RRTV. Samozřejmě k otázce regulace médií se mnohdy vyjadřují jak politikové, tak hlavní funkcionáři vysílacích organizací. Například Martin Dvořák, generální ředitel Prima TV se k tomuto tématu vyjádřil: Stát komplikuje podnikání v elektronických médiích tím, že do činnosti komerčních vysílatelů zasahuje právními předpisy více, než je nezbytně nutné. Do budoucna by se měl stát omezit pouze na nezbytné minimum. Současná právní úprava navíc mnohdy nenaplňuje požadavek na jednoznačné

stanovení

obsahu

povinností

vysílatelů,

což

může

vést

k nepředvídatelnému rozhodování RRTV a právní nejistotě. 17) 4.4 Regulace vysílacích organizací obecně – nejen v ČR Regulace vysílacích organizací obecně se skládá z několika prvků. Výrazným prvkem regulace je licencování. Licence se v zásadě udělují na základě posouzení uchazečova

podnikatelského

plánu

včetně

otázek

financování,

vlastnictví

a zamýšlené programové skladby. Vysílací pásma jsou cennou hodnotou, jejíž užívání je třeba řídit na celostátní úrovni. Tato zásada je uznávána ve většině zemí Evropy, kde za rozdělování frekvenčních pásem odpovídá vždy jen jedna instituce. Všude jsou licence na vysílání udělovány regulačními orgány. V praxi je udělování licencí omezeno jen na komerční vysílání, protože se žádné nové veřejnoprávní stanice nezřizují.

Dalším prvkem je regulace programové skladby. Jde o podíl

domácí, evropské či všeobecně zahraniční tvorby na celkovém schématu vysílání. V Evropě je běžné, že zákonná ustanovení pro oblast televizního vysílání stanoví minimální

podíly

jednotlivých

typů

pořadů

jako

jsou

zprávy,

pořady

pro děti, či pořady z regionů. Direktiva ES zavedla jako regulační opatření kvóty pro _________________________ 17) Strategie. Plete stát bič na www.filmovakomora.cz/napsal.php?id=34.

komerční

média?

[citováno

13.

března

2008].

Dostupný

z:

17

nezávislou tvorbu. Měla v úmyslu vytvoření silného výrobního sektoru tvořeného množstvím nezávislých výrobců, avšak v tomto případě se její snaha míjí účinkem. V důsledku této direktivy totiž vzniklo několik málo velkých a silných nezávislých výrobních firem a jako protiklad pak množství drobných nezávislých výrobců, kteří nejsou v současných podmínkách schopni dosáhnout zisku, což neodpovídá původnímu záměru ES. Co se týče regulace reklamy a sponzoringu, tak kromě množství reklam se zákonné úpravy zabývají dobou, kdy mohou být reklamní bloky uvedeny a obsahem reklam. To se projevuje v zákazech propagace některých výrobků (cigarety, léky). V některých zemích, včetně ČR, platí přísnější podmínky pro

veřejnoprávní

na

programové

televize. normy,

Regulace které

musí

programové televizní

náplně

má

společnost

návaznost respektovat.

Normy by měly platit jak pro soukromé, tak pro veřejnoprávní televize. Pokrývají většinou oblasti: vysílání pro menšiny, sex a násilí, vkus a slušnost, právo na aktuální a vyvážené zpravodajství, na pravdivé informace atd. Další regulační opatření spočívá v omezenosti převodu vlastnického podílu u televizních stanic. Ve většině zemí jsou na vlastnictví televizních stanic uvaleny limity v důsledku obav, že tato média ovládne hrstka soukromých osob, nebo firem. Hrozilo by, že státní monopol vystřídá soukromý a to obzvláště tam, kde stát přestal televizi dotovat a původně veřejnoprávní televize byla privatizována. Zásadním prvkem regulace jsou kontrola a pokutování. Ty probíhají skrze regulační orgány. V případě České republiky má oprávnění kontrolovat a pokutovat vysílací organizace především RRTV. Její závěry jsou přezkoumatelné soudy ČR.

18

5. Regulační orgány

5.1 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání V roce 1991 bylo Parlamentním shromážděním Rady Evropy vydáno doporučení o parlamentní odpovědnosti za demokratickou reformu vysílání, které mimo jiné vymezilo i specifika regulačních orgánů v oblasti médií. Takovému orgánu by měla být televize (i rozhlas) při plnění svých cílů odpovědná, přičemž tento orgán by měl být nezávislý na vysílání a nezávislý na vládě a měly by v něm být zastoupeny relevantní regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Tento orgán by byl nepřímo odpovědný parlamentu státu. Měl by zajistit transparentnost vlastnických poměrů a rozhodování ve vysílání a měl by bránit škodlivé koncentraci médií. Měl by zajistit pluralismus přinejmenším na úrovni celkového mediálního prostředí. Měl by sledovat programové standarty a směrnice či kodexy chování pro uvádění zpravodajství, politických názorů atd.. Regulační orgány by měly být sestaveny předem parlamentem v dohodě s vysílateli uvádějíce v soulad práva vysílatelů na svobodu projevu s právem veřejnosti na informace, a cenzura by měla být nahrazena odpovědností. Toto doporučené postavení regulačního orgánu pro oblast médií v rámci státní správy je běžné ve většině evropských zemích. 5.1.1 RRTV v ČR Co se týče České republiky, orgán státní správy pro regulaci rozhlasového a televizního vysílání - Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, původně Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání - vznikla v roce 1992 na základě zákona č.103/1992 Sb., kdy

převzala své pravomoci po Meziresortní komisi vlády,

Meziresortní komisi ministerstva kultury ČR pro výběr uchazečů o nestátní vysílání a Federální Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Zákonem č. 468/91 Sb. byl v ČSFR legislativně ustanoven systém duálního vysílání.18) ____________________________ 18) Tj. stav, kdy vedle sebe existují média veřejné služby, tzv. veřejnoprávní média a média soukromá. Veřejnoprávní médium je právnická osoba odlišná od státu, avšak založená zákonem, která poskytuje službu veřejnosti tvorbou a vysíláním programů. Soukromá média jsou vlastněna soukromými subjekty. Primárně jsou orientována na generování co největšího zisku; výjimkou z tohoto schématu tvoří pouze nepočetná nezisková média.

19

Rada působila nejprve do konce roku 1992 ve věcech rozhlasového a televizního vysílání s výjimkou působnosti ohledně subjektů, jejichž činnost podstatně překračovala území České republiky. Po zániku federace a tím i Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání ke dni 31. prosince 1992 působí Rada jako jediný orgán státní správy ve věcech rozhlasového a televizního vysílání v systému státní správy ČR. Při spoluvytváření duálního systému vysílání je Rada nezastupitelná především jako orgány dohlížející na dodržování norem vymezujících oblast rozhlasové a televizní vysílání a jako orgán, který vytváří a realizuje licenční politiku. Její činnost v počátku vymezoval zákon o Radě, Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, Zákon o reklamě a rovněž Statut Rady. Způsob, jakým byla Rada zřízena, odpovídal běžným postupům uplatňovaným v rozvinutých státech. Od počátku byl naplňován požadavek nezávislosti Rady a současně bylo právně zajištěno, že její rozhodnutí mohla být přezkoumána soudy. Rada vydává Výroční zprávu o své činnosti a Parlament si od ní kdykoliv může vyžádat zprávu o činnosti případně i o jiných aktuálních otázkách nebo problémech. V případě opětovného neschválení zprávy Rady je Parlament oprávněn Radu odvolat a jmenovat novou. Pravomoci Rady odpovídají kompetencím obdobných zahraničních institucí. Podstatný rozdíl ovšem byl v časovém rozvržení naplňování úkolů, jejichž splnění se od rad očekává. V počátcích své činnosti pracovala Rada pod značným společenským tlakem, jehož hlavním cílem byla nutnost položit základy duálního systému vysílání, dále jej rozvíjet a v souvislosti s tím zejména zajistit rozvoj plurality vysílání. Snaha " v ČSFR, resp. V České republice dohnat" západoevropské státy v oblasti vysílání byla úspěšná v tom smyslu, že vedla během relativně krátkého časového

úseku

ke

vzniku

standardního

duálního

systému

vysílání.

Tato první etapa činnosti Rady vedla k překonání státního monopolu na rozhlasové a televizní vysílání. Činnost Rady a její funkce se od té doby významně posunula blíže k modelům rad v zahraničí. Situace se ale jak u nás, tak zejména v zahraničí postupně vyvíjí s ohledem na razantní technologický rozvoj, který je patrný zejména v sektoru informačních technologií a vůbec elektronických médiích. Na tento vývoj musí přirozeně reagovat

20

i

systém

regulace

a

funkčnost

regulačních

orgánů

Významným procesem, který probíhá od konce 20.století, je

(včetně

legislativy).

proces konvergence

médií a telekomunikací, na kterou reagují některé státy slučováním a užší koordinací dříve samostatných regulačních orgánů. Současně pokračuje evropská integrace a snaha o základní sjednocení a celkové sladění regulačních a soutěžních pravidel při respektování historických ale i současných specifických podmínek politiky, ekonomiky, odlišného mediální prostředí a trhu v jednotlivých zemích. Rada za několik let existence prošla procesem utváření své identity. Převzala zkušenosti svých "sesterských" institucí ze zahraničí a zároveň si utvořila svou specifickou podobu. V každém státě funguje Rada (popř. systém několika rad), která odpovídá místním zvyklostem, nějakým způsobem reflektuje velikost audiovizuálního trhu a vychází vstříc národním, ekonomickým či politickým specifikům. 19) Česká RRTV má k dispozici Úřad RRTV se sídlem v Praze. Radu tvoří 13 členů, které jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny, a to neprodleně po obdržení návrhu. Členství v Radě je veřejnou funkcí. Funkční období člena Rady je 6 let. Do funkce člena Rady může být navržen a jmenován občan České republiky, který je plně způsobilý k právním úkonům, má trvalý pobyt na území České republiky, dosáhl věku 25 let, je bezúhonný, přičemž za bezúhonného se nepovažuje občan, který byl pravomocně odsouzen pro trestný čin, který byl spáchán v přímé souvislosti s provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání nebo převzatého vysílání nebo s vydáváním periodického tisku anebo pro jiný trestný čin spáchaný úmyslně, pokud jeho odsouzení pro trestné činy nebylo zahlazeno anebo se na něj z jiného důvodu hledí, jako by nebyl odsouzen. Za bezúhonného se dále nepovažuje občan, který nesplňuje podmínky stanovené zvláštním zákonem. Rovněž způsob, kterým jednotlivé státy řeší problém zajištění dostatečného financování rady a současně ochrany její politické nezávislosti, je odlišný. (Například provozní náklady britské ITC jsou financovány jednak fixními příspěvky stanic __________________________ 19)

Duspiva, Z., Ing. Rámec politické regulace a zásadní aspekty regulace médií v ČR [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: http://www.digitalinfo.cz.

21

a dále jejich podíly na zisku.). Česká RRTV je od 1.1.1995 plně financována z prostředků státního rozpočtu. Většina rad v rámci svých kompetencí vykonává také legislativní činnost, respektive iniciuje přijetí nových právních úprav či změn stávajících. Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání ve své pravomoci takové iniciativy nemá, přesto se účastní konzultací při přípravě nových norem. Do záležitostí svěřených RRTV patří tedy i to, že spolupracuje s Českým telekomunikačním úřadem v rozsahu podle zvláštních právních předpisů a že se podílí svými stanovisky a návrhy na vytváření zásad státní politiky České republiky ve vztahu k vysílání a koncepci jeho rozvoj.20) V rámci toho se například v roce 2007 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) inspirovala novelou mediálního zákona na Slovensku, která tam začala platit od začátku února

roku 2007, a která obsahovala ustanovení o omezení

hlasitosti televizní reklamy. Návrh na omezení hlasitosti televizní reklamy schválil slovenský parlament s velkou podporou. Slovenské televize přislíbily, že budou zákon respektovat, avšak i kdyby normu porušily, je zatím malá pravděpodobnost, že by dostaly pokutu. RRTV navrhla tedy změnu zákona, která by byla součástí připravované novely týkající se digitalizace vysílání, a podle které by televize platily vysoké pokuty, pokud pustí příliš nahlas reklamní spoty. Součástí podnětu, který dala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ministerstvu, je studie, která dokládá, že soukromé televizní stanice hlasitost reklamy záměrně zvyšují. Ministerstvo kultury na dotaz

serveru Aktuálně.cz uvedlo, že zatím není rozhodnuto, zda paragraf

o hlasitosti do novely zapracuje. V současné době televize za rozdíly mezi hlasitostí reklamních spotů a ostatních pořadů nemohou být nijak trestány. Regulační orgány v zahraničí se od sebe tedy vzájemně výrazně liší, proto je definování Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání ve srovnání se zahraničními radami možné jen ve zcela základních a obecných rysech. Na této úrovni nicméně lze

_________________________ 20)

Duspiva, Z., Ing. Rámec politické regulace a zásadní aspekty regulace médií v ČR [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: http://www.digitalinfo.cz.

22

shrnout, že Rada tak, jak je ustavena ze zákona, a tak, jak prakticky vykonává svou činnost orgánu státní správy, v podstatě splňuje standardní požadavky, které jsou kladeny

na

regulační

orgán

pro

oblast

elektronických

médií

fungující

v demokratickém státě. Mezi hlavní oblasti pozornosti, která si RRTV stanovila již těsně po svém vzniku, patří zejména sledování objektivity a vyváženosti informací poskytovaných elektronickými médii, a to jak v jejich celku, tak v jednotlivých, zvláště celoplošných médiích; ochrana dětí a mladistvých, sledování, analýza a případné sankce vztahující se k projevům násilí na televizní obrazovce, případně k dalším pořadům, které by mohly ohrozit jejich psychický nebo morální vývoj; sledování podílu původní domácí tvorby;

sledování zvláštních povinností provozovatelů ze zákona; sledování

dodržování technických parametrů vysílání atd. Jedním z hlavních důsledků kontrolních mechanismů Rady, které mají především preventivní a sankční funkce, je významné i postupné vytvoření a aplikace samoregulačních opatření jednotlivých provozovatelů (etické kodexy apod.) a to i jejich profesních a odborných asociací a skupin (např. Rada pro reklamu). Existuje tedy dvojí rozlišení regulace médií podle původce, rozeznáváme tak regulaci a autoregulaci (tj. seberegulaci.)

5.2 Rada České televize Rada České televize dohlíží pouze nad veřejnoprávními médii a nikoli nad celým mediálním trhem. Rada České televize je orgánem, prostřednictvím něhož se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu České televize podle zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi. Rada České televize má patnáct členů 21), které volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické,

______________________ 21)

Současnými členy Rady ČT jsou: předseda Jiří Baumruk, místopředseda Jan Prokeš, místopředsedkyně Helena Fibingerová,

místopředseda Milan Badal, Petr Uhl, Jiří Voráč, Alena Svobodová, Dobromil Dvořák, Jan Brandejs, Ivan Satrapa, Dana Makrlíková, Josef Jařab, Milan Uhde, Radek Mezuláník a Jiří Presl. Zdroj: www.new.ict.cz

[staženo 13. března 2008].

23

sociální a kulturní názorové proudy. Členové Rady ČT jsou ve výkonu své funkce nezávislí, nesmějí zastávat žádnou funkci v politických stranách nebo hnutích, společenských organizacích a sdruženích, občanských iniciativách a podobně, ani nesmí jejich jménem vystupovat nebo působit v jejich prospěch při výkonu své funkce. Radní jsou voleni na šest let, přičemž každé dva roky je volena třetina členů. Členové rady ČT mohou být zvoleni opětovně, ne však na více než dvě funkční období po sobě. 22) Generální ředitel může být Radou ČT odvolán, zejména neplní-li Česká televize opakovaně úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání nebo povinnosti vyplývající z právních předpisů týkajících se televizního vysílání nebo nenaplňuje - li svými programy zásady Kodexu České televize.

23)

Rozdíl mezi funkcí Rady pro

televizní a rozhlasové vysílání a Rady České televize je tedy naprosto jednoznačný. RRTV je svou působností zaměřena na všechna elektronická média a to na základě mediálního zákona, zatímco Rada České televize má působnost omezenou pouze na činnost České televize na základě zákona o České televizi. RRTV je nejvyšším regulačním orgánem společným všem elektronickým médiím včetně České televize, Rada České televize dohlíží a kontroluje jen provozování České televize. Do působnosti Rady ČT náleží:

jmenovat a odvolávat generálního ředitele České

televize a na jeho návrh ředitele televizních studií; schvalovat rozpočet a závěrečný účet České televize; schvalovat na návrh ředitele Statut České televize; zřizovat a zrušovat televizní studia České televize, s výjimkou Televizního studia Praha, Televizního studia Brno a Televizního studia Ostrava; rozhodovat o stížnostech týkajících se ředitele. Rada ČT předkládá České národní radě výroční zprávu o činnosti a hospodaření České televize. Rada hospodaří podle vlastního rozpočtu. Náklady na činnost Rady a odměny jejích členů se hradí z prostředků České televize.24) Domnívá-li se kdokoliv z české veřejnosti, že Česká televize porušila či porušuje díky činnosti a nebo nečinnosti generálního ředitele ČT, který je ______________________ 22)

Rujbrová, Klára (2006): Vybrané aspekty regulace médií v kontextu teorií médií. Brno, Masarykova univerzita Brno. Fakulta sociálních studií, 2006, s. 24-25. 23) Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, s. 74. 24) Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů.

24

zodpovědný za její řádné fungování, své zákonné poslání, může se podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, v platném znění, obrátit na Radu ČT se stížností na generálního ředitele ČT. Rada ČT o stížnosti rozhodne, zpravidla poté, co přijme od generálního ředitele o obsahu stížnosti vysvětlení.25)

5.3 Samoregulace 5.3.1 Rada pro reklamu Rada pro reklamu je orgánem relativně úzce zaměřeným a navíc „pouhým“ nástrojem autoregulace trhu a její působení není výkonem veřejné moci. 5.3.2 Samoregulace – Etický kodex ČT Příkladem samoregulačního opatření je Kodex České televize. Kodex ČT stanovuje zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání závazné pro Českou televizi a její pracovníky. Zákon určuje, že se porušení Kodexu kvalifikuje jako porušení pracovní kázně podle zvláštního právního předpisu, zákoníku práce. Proces schvalování tohoto dokumentu Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR spolu se zmíněným odkazem na zákoník práce pak znamená, že se z norem obvykle samoregulačních, stanovených a přijímaných samotným médiem, stávají de facto normy pracovněprávní. Jednotícím motivem formulace těchto „zakodexovaných“ zásad a pravidel je záměr přispět k rozvoji veřejné služby, kterou poskytuje Česká televize. Kodex má sloužit nejenom jako vodítko pro správné rozhodování při řešení konkrétních otázek a problémů televizního vysílání, ale současně představuje závazek kvality daný divákům a veřejnosti. Kodex vychází z pojetí veřejné služby zajišťující přístup k informacím, kultuře, vzdělání a zábavě pro všechny občany. Česká televize v tomto smyslu představuje otevřený veřejný prostor pro setkávání zkušeností, postojů a prožitků vlastních různým lidem a skupinám žijícím na území České republiky. Tím mimo jiné napomáhá informační a kulturní seberealizaci rozmanitých menšin, jež se ocitají mimo hlavní proud názorů, kultury a zábavy, při současném _________________________ 25) Webové stránky České televize. Co je Rada české televize [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: www.new.ict.cz/radact/cojerada.php

25

poznání těchto menšin většinou. Na základě programu Rady Evropy pro veřejné vysílání Česká televize především vytváří svými pořady orientační bod pro všechny členy společnosti a podporuje soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství; zvláště se pak musí vyvarovat jakýchkoli forem kulturní, sexuální, náboženské či rasové diskriminace a společenské segregace;představuje fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat nejširší možné spektrum názorů a hledisek, poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře; vytváří pluralitní, invenční a rozmanitou programovou nabídku, která splňuje vysoká etická a kvalitativní měřítka, a nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu; vytváří a strukturuje programová schémata a programy, které mohou zaujmout širokou veřejnost, a přitom zůstávají vnímavými vůči potřebám menšinových skupin; odráží rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti s cílem

napomáhat vzájemnému porozumění a toleranci

a podporovat soudržnost mnohonárodní a multikulturní společnosti; aktivně přispívá k lepšímu poznání, pochopení a šíření národního a evropského kulturního dění a dědictví, dbá na to, aby programová schémata obsahovala významný podíl původní tvorby, zvláště celovečerních filmů, dramatické tvorby a dalších tvůrčích počinů, a má na zřeteli potřebu spolupráce s nezávislými výrobci a filmovým sektorem; rozšiřuje divácký

výběr tím, že poskytuje nabídku programových služeb,

jež komerční vysílatelé normálně neposkytují. Nepovyšuje kritérium sledovanosti pořadů ani rychlosti informace nad jejich maximální možnou kvalitu. Česká televize si musí zakládat na otevřenosti, nestrannosti a nezávislosti. Musí však také dostát povinnosti stát vždy na straně lidské důstojnosti, základních lidských práv a svobod a úcty k přírodě a kulturnímu dědictví. Programy České televize ovládá tvořivost, tolerance a kritické myšlení. Účelem existence televize veřejné služby je zajistit veřejnosti zdroj informací, kritické reflexe, umělecké tvorby a zábavy, které jsou chráněny před lobbistickými tlaky. Česká televize přispívá k vytváření prostoru svobody slova, myšlení a tvorby, v němž může vyrůstat demokracie. Informuje, poskytuje kritickou reflexi událostí, vzdělává a baví v ovzduší úcty k člověku, k jeho dílu i ke všem formám existence. Předpokladem úspěšného plnění těchto obecně

26

vytyčených zásad je poznání potřeb občanů a jednotlivých diváckých skupin, proto se Česká televize tímto kodexem zavazuje neustále hledat a posilovat zpětné vazby s veřejností. Snaha po sebeuplatnění či slávě musí být podřízena pokoře vůči rozmanitosti společnosti i televizního publika. Pracovníci, kteří se podílejí na vysílání veřejné služby, musejí splňovat vedle odborných požadavků také požadavky mravní. Odpovědnost jedinců, kteří oslovují statisíce lidí, je mimořádná i tím, že je stvrzována v nepřetržitém procesu a za všech objektivních i subjektivních okolností. Týmovou prací každodenně pomáhají rozvoji demokratické společnosti, obohacují veřejnost o nové poznatky, dávají prostor svobodné výměně názorů, pomáhají zachovávat tradiční hodnoty lidského života, rozvíjejí kulturní identitu a přispívají k orientaci ve světě. 26) Pro Kodex je nejvyšším a nepominutelným kritériem, k němuž zavazuje humanistická tradice v tomto nejširším slova smyslu, respekt k lidské důstojnosti založený na úctě k veškerým projevům existence. Co se týče samotného obsahu kodexu na prvním místě je občan - divák. Zvláštní pozornost je pak věnována diváku dětskému. Značný prostor je zde věnován tvorbě pořadů. Důležitým prvkem je zde péče o informace ve zpravodajství a aktuální publicistice. Pozornost je zde dále věnována diskusním pořadům a zaručení plurality, otázkám náboženství a etiky, rozebrány jsou zde i umělecké pořady a vkus, jazykový projev, vzdělávací a osvětové pořady, zábavní pořady, sportovní vysílání, zásady zákazu diskriminace, presumpce nevinny, respektu

k soukromí. Rozebrána jsou zde etická pravidla při natáčení,

zobrazování, živém vysílání, kritických situacích. Částí kodexu je i článek týkající se charitativní a dobročinné činnosti, článek týkající se komerční části programu, článek řešící střet zájmů atd.

Zajímavou otázkou zde je, jak velký je zde podíl

samoregulace, jestliže je Kodex ČT předkládán ke schválení Poslanecké sněmovně. Za

porušení zákona i ustanovení Kodexu, tedy osobní selhání pracovníků

________________________ 26)

Webové stránky České televize. Kodex České televize [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: www.czech-tv.cz.

27

zodpovědných za obsah odvysílaných programů, jenž se týkají zvláštní pozornosti, jenž je věnována dětskému divákovi, lze dle mého názoru považovat i případ, kdy Česká televize v rámci pořadu Fantastické obrazy odvysílala v odpoledním čase klip skupiny Prodigy, který byl jeho součástí a obsahoval vystoupení striptérky a motivy násilí a pornografie. Výsledkem bylo rozhodnutí, že za pořad Fantastické obrazy, který byl odvysílán v prosinci 2003, zaplatí Česká televize pokutu dva miliony korun. RRTV tehdy udělila jednu z nejvyšších pokut pro ČT v historii z důvodu, že pořad podle ní ohrozil psychický, fyzický a mravní vývoj dětí a mládeže. ČT se s RRTV léta soudila, ale nakonec prohrála a pokutu musela uhradit. 5.4 Regulační restriktivní opatření RRTV – praktické příklady

Problémem či otázkou, která může ohledně pravomocí Rady jako regulačního orgánu pro média vyvstat, je, zda některá její rozhodnutí nehraničí až s přílišnou upjatostí. Vzorem by jí pro taková rozhodnutí mohl být například americký právní systém, který oplývá takovou žalobní „hojností“, že umožňuje žalovat kohokoliv téměř za cokoliv, a média coby žalovaná strana jsou samozřejmě vděčným cílem. V našich poměrech byla například v roce 2002 České televizi uložena půlmilionová pokuta za zlehčování holocaustu, neboť v pořadu, kde bylo jedním z témat odškodnění židovských obětí druhé světové války ze strany Rakouska, totiž mimo jiné zaznělo: „Než padne rozhodnutí, slíbilo Rakousko pozvednout úroveň židovských domácností alespoň znovuzavedením plynu.“ Česká televize se rozhodla proti tomuto rozhodnutí podat odvolání. Aktuálně v roce 2007 průběžně vedla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání s Českou televizi v Praze celkem 92 správních řízení. Ta se týkala především ustanoveni o reklamě a sponzoringu, o ochraně dětí a mladistvých, objektivity a vyváženosti. Z celkového počtu bylo zastaveno 6 případů, vydáno bylo 12 upozornění na porušení zákona, ve 2 případech Česká

televize

zaplatila

uložené

pokuty ( v celkové výši 950 000 Kč ),

u několika případů uložených pokut podala ČT žalobu k soudu, který dosud

28

nerozhodl, a ve 4 případech ČT soud vyhrála.27) V poslední době pozornost RRTV značně upoutává jistý druh pořadů, který je v našich zeměpisných šířkách ještě poměrně novým typem televizní zábavy. Jedná se o tzv. reality shows. V této oblasti totiž jednak ještě nejsou naše televizní stanice natolik zkušené, aby dokázaly většinu potíží předpokládat a těmto potížím se vyvarovat, jednak jsou účastníci těchto pořadů běžní občané, žádní před kamerami zvyklí se pohybovat profesionálové, tudíž pokud jsou s nimi televizní kamery 24 hodin denně včetně štábu, je jejich chování pod značným tlakem a je naivní si myslet, že se ubrání různým nevhodným výrokům a nevhodnému chování. Ovšem všeobecně krizové jsou pak přímé přenosy, kde je chování těchto účastníků naprosto nepředvídatelné. Televize se tomuto snaží předcházet alespoň tím, že při podepisování smluv o účasti v takových reality shows, jsou ve smlouvách zahrnuty individuální peněžité sankce za porušení povinností uvedených v této smlouvě. Nicméně individuální pokutu za své chování zaplatí účastník přímo televizi, avšak televizi to nezbavuje odpovědnosti za vysílání a porušení zákonných předpisů, je tudíž postižitelná ze strany Rady. Pokut bylo v rámci reality shows uděleno mnoho a to za porušení rozmanitých „teoretických“ i technických podstat. V roce 2006 Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokut za reality show televize Nova Big Brother. O žalobách provozovatele televize Nova, společnosti CET 21, proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodoval Městský soud v Praze. Žaloby se týkaly udělení pokut v celkové výši 17 milionů korun za odvysílání osmi pořadů reality show Big Brother. Uvedené díly byly odvysílány v průběhu měsíce srpna a září 2005. Městský soud žalobám CET 21 vyhověl. Všech osm rozhodnutí RRTV o uložení pokut postupně zrušil a vrátil Radě zpátky k dalšímu řízení. Podle Rady televize Nova porušila zákon, neboť v době mezi 6:00 a 22:00 odvysílala záběry, ________________________ 27)

Webové stránky České televize. Výroční zpráva ČT za rok 2007 [citováno 13. března 2008]. Dostupná z: www.new.ict.cz.

29

které

by

mohly

ohrozit

mravní,

psychický a

fyzický

vývoj

dětí

a mladistvých. Rada ze stejných důvodů udělila pokuty i televizi Prima za reality show VyVolení. V roce 2008 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) uložila televizi Prima pokutu ve výši 2,85 milionu korun za to, že v reality show VyVolení opakovaně odvysílala neoddělenou reklamu na Fernet Stock Citrus. "Z odvysílaných záběrů nebylo zřejmé, že jde o komerční sdělení," řekl předseda RRTV Václav Žák. Neoddělená reklama se podle tiskové zprávy objevila v pořadu VyVolení loni a předloni celkem 57krát, za každé odvysílání rada udělila televizi pokutu 50.000 korun. To je spodní hranice, maximální pokuta činí 2,5 milionu korun. Sankcím, jež má podle mediálního zákona Rada v pravomoci udělovat, předchází upozornění. Jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. Délka lhůty k nápravě musí být přiměřená charakteru porušené povinnosti. Dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží. V roce 2003 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) udělila majiteli vysílací licence televize Nova, firmě CET 21, hned tři upozornění na porušení zákona. Rada Novu upozornila na porušení zákona odvysíláním reklamy na minerálku Korunní v den výročí upálení Jana Husa. Reklama totiž spojovala opékání buřtu s upálením Husa. Druhé upozornění na adresu Novy rada vydala za to, že CET 21 nenaplnila povinnost uloženou mediálním zákonem uveřejnit odpověď oprávněné osoby, v tomto případě státu, zastoupeném ministerstvem kultury. Ministerstvo tehdy požadovalo uveřejnění reakce na pořad Střepiny odvysílaný 4. května a Televizní noviny odvysílané 19. dubna a 2. května. Pořady, ve kterých Nova odvysílala informace týkající se resortu kultury, byly předmětem stížnosti ministra kultury Pavla Dostála na Novu. Rada CET 21 uložila sjednat nápravu do 30 dnů. Nova však ministrovu kritiku opakovaně odmítla. Podle mluvčího jejího tehdejšího ministra Petra Kostky si nebyla vědoma jakéhokoliv pochybení. Do třetice Rada Novu upozornila, že porušila povinnost poskytovat vyvážené informace v pořadu Volejte řediteli. Ukončila tím řízení zahájené na základě stížnosti podané právním zástupcem

30

CME, firmou Cameron McKenna. CME je majitelem ČNTS, bývalé servisní firmy Novy. V květnu na státu v arbitráži CME vysoudila přes deset miliard korun za zmařenou investici do televize. V pořadech z 22. a 29. března totiž bývalý generální ředitelny Novy Vladimír Železný komentoval výsledek arbitráže.

Sankce - upozornění, pokuty, zahájená a ukončená správní řízení s provozovateli vysílání a převzatého vysílání - srovnání v letech 1999 – 2007 28) 1999 - 116 2000 - 162 2001 - 70 2002 - 53

2003 - 154 2004 - 300 2005 - 460 2006 - 989

2007 - 997

Nejčastěji porušovaná ustanovení a počet upozornění a pokuty za porušení povinností stanovených zákonem o vysílání za rok 2007 Upozornění: § 32 odst. 1 písm. n) zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání je povinen uvádět označení televizního programu (logo) v televizním vysílání, s výjimkou vysílání reklamy a teleshopping ............................................................................ 36 § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu ...................... 32 § 60 odst. 2 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Neplnění licenčních podmínek ......... 25 § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání je povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých ................ 25 § 21 zákona č. 231/2001 Sb. Oznamování a dokládání změn některých skutečností a licenčních podmínek ............................................................................................. 20

_______________________ 28)

viz. příloha 4

31

Pokuty § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání je povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.0 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých ................ 17 § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu ........................ 5 § 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru .... 4 Zahájená řízení § 48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově obrazově oddělené od ostatních částí programu .................... 104 § 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání je povinen označit každý pořad sponzorovaný zcela nebo zčásti zejména na jeho začátku nebo na jeho konci obchodní firmou, obrazovým symbolem (logem), ochrannou známkou nebo známkou služeb identifikující sponzora .................................................................................... 93 32 odst. 1 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání je povinen bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost .................................... 29 § 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. Provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakter .... 21

Z uvedeného vyplývá, že porušení předpisů, které RRTV nejčastěji sankciuje, je jak obsahového, tak technického rázu. Jednoznačné je, že pokud někdo poruší zákonem dané podmínky vysílání, co se týče skutečně jen jasných zásad a povinností, měl by se za takové porušení právně zodpovídat. Jinou otázkou pak je, jakým způsobem jsou RRTV hodnocena údajná porušení obsahové náplně vysílání. Podle čeho RRTV rozhoduje, co má vliv na psychický a jiný vývoj mládeže

32

nebo co je obecně morální a co už ne. Zda má smysl vůbec regulovat v rámci mediální sféry něco, co je běžně dostupné v jiných oblastech nebo co je běžné v reálném životě. Nevhodný černý humor nebo různé vulgarismy a hrubá slova, objímající se dvojice, erotické narážky, to vše běžně vídáme a slýcháme téměř denně. Prvky pornografie, jenž byly též důvodem pro udělení pokuty v jednom výše zmíněném případě, můžeme vidět kdekoliv v novinovém stánku nebo na internetu, kde se objevují upoutávky na erotické weby na běžně dostupných stránkách „normálního“ obsahu. Nicméně pokud pomineme tuto vůbec relevantnost regulace televizního vysílání, zajímavým aspektem je stále to, co Rada uzná za porušení hodné potrestání. Jelikož právní úprava je ve výkladu zásadních pojmů velmi vágní a obecná, záleží vše na subjektivním posouzení členů Rady, kteří mnohdy nemají patřičné vědomostní ani praktické dispozice. Na tomto místě bych zmínila srovnání ohledně roku 2006 na základě informací z portálu www.rrtv.cz. Personální složení Rady bylo z hlediska vztahu členů Rady k mediální oblasti a tedy i jejich kvalifikace k tomu, aby Rada byla schopna kvalifikovaně rozhodovat ve smyslu zákona o RTV, zavádějící. Pouze sedm ze třinácti členů rady (tedy přibližně 54%) mělo vzdělání nebo praxi v mediální oblasti, pouze dva (tj. 15%) však měli oboje. Šest členů (tedy přibližně 46% z personálního zázemí Rady) před svým jmenováním do Rady nemělo z mediální oblasti žádné zkušenosti. Žádný z členů Rady neměl zároveň zkušenosti z mediální oblasti a práva, jak by se zdálo být ideální u osob, které vydávají individuální správní akty na poli médií. Dva členové Rady nedisponovali ani vzděláním ani praxí z mediální oblasti a zároveň nemají ani právní vzdělání či praxi. Nechci tu tvrdit, že své vědomostní a znalostní indispozice nemohli nabýt i jinak, ale bylo by jistě žádoucí, kdyby členové nejvyššího regulačního orgánu ohledně médií, měli k rozhodování o nich i patřičnou kvalifikaci. O úspěšnosti zamýšlených sankcí Rady se lze přesvědčit dle přílohy 3, jenž obsahuje graf, který znázorňuje rozsudky Městského soudu v Praze doručené Radě v roce 2007, z něhož vyplývá, že nejčastějším rozsudkem (68%) městského soudu bylo zrušení rozhodnutí Rady a vráceno k dalšímu řízení. Faktem ale je, že jsou to zčásti i rozsudky z procesů staršího data, jež se táhnout již několik let, proto je zde

33

naděje, že Rada v současné době dává svým rozhodnutím správnou formu se všemi náležitostmi, tedy že se „polepšila“, což se ukáže ve statistikách v následujících letech.

34

6. Kategorie vysílacích organizací

6.1 Tržně financované

Tyto organizace fungují převážně z peněz za vysílání reklam, ze sponzoringu nebo z předplatného. Tržním financováním jsou kryty náklady na provoz komerčních provozovatelů. Komerční televize má jediný zájem a tím je maximalizace zisku. Což v žádném případě

neznamená, že komerční stanice neprodukují kvalitní

programy, ale absence regulačních opatření umožňuje maximalizaci zisku na úkor výdajů na výrobu pořadů, čímž může být kvalita pořadů omezena. Tržní financování lze používat jako doplněk ke koncesionářským poplatkům v případě veřejnoprávních či vládou řízených organizací tak, jak je tomu v České republice a v mnoha západoevropských státech. Tržní financování může nahradit koncesionářský poplatek úplně, jako ve Španělsku. Zároveň je však třeba konstatovat, že v mnoha případech, kdy vláda úplně odstoupila od veřejného financování, byla vážným způsobem narušena povaha veřejné služby takového provozovatele. 6.2 Veřejně financované Veřejné vysílací organizace jsou financovány obvykle koncesionářskými poplatky nebo z vládních dotací. Všeobecně můžeme rozlišit dvě formy veřejně financovaných organizací : 1. Provozovatelé vysílání charakteru veřejné služby: veřejnoprávní vysílání prezentuje hodnoty spojené s typem a rozsahem programů. Hlavní hybnou silou působící na veřejnoprávní provozovatele je výroba a vysílání kvalitních programů.

35

2. Vládou řízení provozovatelé vysílání: Tato skutečnost

má nemalý vliv na typy

programů. Vládou řízené televize se obvykle vysílají cokoliv, co si vláda přeje (propaganda). Mnoho původně vládou řízených televizí ve středomoří, jako například v Řecku, Španělsku a Portugalsku, se transformuje směrem k veřejnoprávním vysílacím společnostem. 6.3 Nekomerční provozovatelé V řadě evropských zemí však je běžné, že oprávnění k vysílání mají i nekomerční subjekty a tvoří tak třetí pilíř systému vysílání (je tomu tak např. v Rakousku, Spolkové republice Německo, Belgii, Dánsku, Slovinsku). Tyto subjekty podléhají licenčnímu řízení jako komerční provozovatelé vysílání. V České republice jsou podle platné právní úpravy vyloučeny z možnosti získat licenci nebo registraci stále subjekty typu občanských sdružení, veřejně prospěšných společností, veřejnoprávních korporací (např. vysokých škol) apod., u kterých je možné financování z veřejných zdrojů a které se zabývají např. podporou místní kultury a posilováním společenské soudržnosti v regionu nebo jde o vzdělávací či multikulturní programy. RRTV se ve své činnosti s případem žádosti o licenci ze strany občanského sdružení již setkala, ovšem takovému subjektu nelze podle současné právní úpravy licenci udělit. Při diskusích v roce 2007 o umožnění vstupu na trh jiným než komerčním subjektům se ukázalo, že mezi limitujícím prvkem rozšiřování okruhu osob, které mohou být držiteli licence, je problém vynutitelnosti práva.

Zatímco

u

nadací

či

veřejnoprávních

korporací

se

problémy

s úspěšností vynucení případné sankce nedají očekávat, u občanských sdružení ano.

36

7. Udělování oprávnění k vysílání v ČR

Působnost Rady jako taková byla uvedena již výše, připomeňme tedy, že uděluje, mění a odnímá licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání; vydává, mění a zrušuje rozhodnutí o registraci k provozování převzatého vysílání; vede evidenci provozovatelů vysílání a provozovatelů převzatého vysílání.

Oblast televizního vysílání byla v okamžiku zřízení RRTV vymezena především zákonem č. 468/91 Sb. Tímto zákonem byl v ČSFR zaveden duální systém vysílání. V rámci tohoto systému mohou provozovat televizní vysílání dva typy provozovatelů:

7.1 Provozovatelé ze zákona V duálním systému mají provozovatelé ze zákona charakter veřejně právní instituce. Od státních institucí se liší tím, že nejsou řízeny vládou ani jiným orgánem státní správy a že jejich činnost je financována nikoli ze zdrojů státního rozpočtu, ale vlastním příjmem (výnosy ze sazeb za používání rozhlasových a televizních přijímačů podléhajících evidenci). Problematiku poplatků za televizní vysílaní řeší zákon

č. 348/2005

Sb.,

o

rozhlasových

a

televizních

poplatcích, platný

od 1. 10. 2005. Tento zákon přesně stanovuje kdo, do kdy, za jakých podmínek a v jaké výši musí platit již zmiňované poplatky. Z koncesionářských poplatků jsou financovány veškeré aktivity, včetně rozvoje, České televize, jako organizace, která dle zákona poskytuje občanům veřejnou službu. O výši koncesionářských poplatků rozhoduje Poslanecká sněmovna, znění zákona schvaluje Parlament České republiky. Za nedodržení ustanovení zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, následují sankce dle § 9: Poplatník, který nepřihlásil přijímač do evidence, nebo uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného osvobození od povinnosti platit za přijímač poplatek, nebo uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného odhlášení přijímače z evidence, je povinen zaplatit kromě dlužných poplatků

37

i přirážku ve výši 10 000 Kč za každý takový televizní přijímač. V Česku se od ledna letošního roku platí koncesionářský poplatek za televizi o 15,-Kč vyšší - tedy 135,-Kč měsíčně. Loni televize vybrala na těchto koncesionářských poplatcích, které jsou jejím hlavním zdrojem příjmů, 4,99 miliardy korun. Letos by to mělo být 5,69 miliardy korun.

29)

Od provozovatelů - držitelů licencí - se veřejně právní

provozovatelé liší tím, že jejich činnost není vymezena pouze všeobecnou normou a podmínkami licence, ale také specifickými úkoly ohledně uspokojování veřejného zájmu, jak jsou uvedeny v příslušných zřizovacích zákonech. Veřejně právní provozovatelé ze zákona mají oproti provozovatelům - držitelům licencí - i omezenou možnost samostatného podnikání, především ve vysílání reklam. Přísnost předpisů v tomto směru lze dovodit i z případů z roku 2003, kdy s Českou televizí zahájila RRTV správní řízení kvůli překročení hodinového limitu reklamy 15. července o pět sekund. Za osmisekundové překročení limitu na jaře téhož roku uložila Rada veřejnoprávní televizi v létě pokutu 100 000 Kč. 7.2 Provozovatelé - držitelé licencí

Tito provozovatelé mohli získat oprávnění k provozování rozhlasového a televizního vysílání pouze udělením licence k tomu pověřenými orgány státní správy. Jejich činnost je vymezena obecně závaznými předpisy, především ustanoveními zákona č. 468/91 Sb., a podmínkami uvedenými v licenci (následně byly licence udělovány podle dosud platného zákona č.231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání – mediální zákon). Zákonem č. 468/1991 Sb. byla zřízena Federální Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, byla vymezena její působnost a především mechanismus licenčního procesu. Dále zákon č. 468/1991 Sb. hovoří o orgánech republik (§ 10, odst. 3) udělujících licence. Na základě tohoto ustanovení byl Českou národní radou přijat zákon č. 103/1992 Sb., jímž byla zřízena Rada v souladu s ustanovením § 2, písm. b, __________________________ 29)

viz. příloha 1

38

zákona č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi ČSFR, ČR a SR v oblasti tisku a

jiných

informačních

prostředků.

Oblast

výkonu

státní

správy

týkající

se rozhlasového a televizního vysílání nepřímo vymezoval i zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, novelizovaný zákonem č. 150/1992 Sb. ze dne 12. 3. 1992, a zákon č. 474/1992 Sb. (tzv. malý kompetenční), který mj. novelizoval zákon č. 103/1991 Sb. Tyto normy se týkaly výkonu státní správy kmitočtového spektra využívaného pro potřeby rozhlasového a televizního vysílání. Dalšími zákony vymezujícími oblast rozhlasového a televizního vysílání byly v době zřízeni Rady zákony č. 483/1991 Sb. a č. 484/1991 Sb., jimiž byli s účinností dne 1. ledna 1992 zřízeni provozovatelé vysílání ze zákona, tedy Český rozhlas a Česká televize. Činnost RRTV a udělování licencí včetně dalších rozsáhlých změn zásadně upravila nová norma, přijatá Parlamentem ČR v roce 2001 – zákon č.231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, tj. mediální zákon. Činnost Rady od počátku souvisela velice těsně s výkonem státní správy části kmitočtového spektra používaného pro rozhlasové a televizní vysílání. Z hlediska Rady byl doposud výkon tohoto okruhu státní správy neoddělitelný od mechanismu přidělování licencí. Rada, především s ohledem na limitované kmitočtové kapacity, se od počátku měla podílet na koncepčním řešení otázek, jakými jsou rovnoměrné zastoupení různých typů stanic, systémově koordinovaný poměr mezi lokálními, regionálními a celoplošnými provozovateli atd.

K přidělení disponibilních a mezinárodně zkoordinovaných

kmitočtů k udělovaným licencím měla podle platných zákonů pravomoc Rada na základě souhlasu Českého telekomunikačního úřadu. Úplně zpočátku používala Rada následující postup: Po obdržení skupiny kmitočtů z federálního ministerstva spojů vyhlásila pro jednotlivé kmitočty veřejná slyšení. Na ně pozvala ty žadatele, z jejichž žádostí vyplývalo, že by je bylo možno uspokojit právě s použitím příslušného kmitočtu. Vyhlášení veřejného slyšení bylo publikováno. Rada vždy

Vzápětí

po

veřejném

rozhodla jednomu

ze

slyšení slyšených

po

prozkoumání

žadatelů

žádostí

se

přidělit licenci.

39

7. 2. 1 Řízení o udělení licence

V současnosti podle platného zákona č.231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání (Hlava I.) Rada uděluje licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů v licenčním řízení. Licence se uděluje na dobu určitou – v případě televizního vysílání na 12 let, vždy možností jednoho prodloužení o stejnou dobu, tedy o dalších 12 let, za dodržení zákonných podmínek. Provozovatel musí zahájit televizní vysílání nejpozději do 360 dnů od nabytí právní moci udělení licence. Licence je nepřevoditelná na jinou osobu. Na žádost provozovatele vysílání s licencí může Rada prodloužit dobu platnosti licence i o kratší dobu. Licenčního řízení se může zúčastnit a podat

žádost o licenci

právnická osoba nebo fyzická osoba za specifikovaných podmínek. Žádost má stanovené náležitosti a je podkladem pro udělení licence a stanovení licenčních podmínek (údaje o žadateli a zejména základní programovou specifikaci projektu spolu s dalšími identifikacemi programu a jeho zajištění) . Licenční řízení se zahajuje vždy z vlastního podnětu Rady vyhlášením licenčního řízení. Součástí licenčního řízení je tzv.veřejné slyšení, při kterém navrhnou účastníci licenčního řízení znění licenčních podmínek, které se v případě udělení licence stanou licenčními podmínkami. Na základě předložených projektů a dle veřejných slyšení rada rozhodne potřebnou kvalifikovanou většinou (min.9 hlasů ze 13 členů RRTV) o udělení licence vybranému žadateli. Zákon stanoví základní kriteria posuzování žádostí. V odůvodněných případech Rada rozhodne, že licence se neuděluje žádnému z žadatelů. Výsledné rozhodnutí musí Rada řádně zdůvodnit. Neúspěšní žadatelé mohou rozhodnutí rady, jako každé jiné, nechat prozkoumat nezávislým soudem. Rozhodnutí o udělení licence dále obsahuje mj. označení provozovatele vysílání s licencí, označení (název) programu, základní programovou specifikaci a další programové podmínky, územní rozsah vysílání a soubor technických parametrů a dobu, na kterou byla licence udělena.

40

7. 2. 2 Řízení o udělení krátkodobé licence

Rada může svým rozhodnutím udělit krátkodobou licenci, včetně licence ke zkušebnímu vysílání, na dobu nepřesahující 60 dnů v průběhu jednoho kalendářního roku. Žádost o krátkodobou licenci musí obsahovat všechny zákonné náležitosti žádosti o licenci. Rada je povinna rozhodnout o udělení krátkodobé licence do 60 dnů od doručení žádosti. Na základě žádosti bez vyhlášení licenčního řízení Rada rozhoduje ve zkráceném řízení o prodloužení doby platnosti licence podle § 12 odst. 8 až 12, o souhlasu se změnou právní formy společnosti, o udělení krátkodobé licence jednomu žadateli. O žádostech ve zkráceném řízení Rada rozhodne nejpozději do 60 dnů od jejich doručení. 7.2. 3 Licenční řízení k provozování vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů Řízení se zahajuje z podnětu žadatele o licenci. Účastníkem řízení je pouze žadatel o licenci. Žádost o licenci musí mimo jiné obsahovat i písemný souhlas osoby oprávněné k provozování kabelové sítě podle zvláštního právního předpisu s umístěním programu žadatele o licenci do kabelové sítě, jde-li o vysílání programu prostřednictvím kabelové sítě a účastník řízení nemá oprávnění ke zřízení a provozování kabelové sítě, informaci o tom, ve kterých státech lze program přijímat, a specifikaci družice, jde-li o vysílání programu prostřednictvím družice. Rada je povinna nařídit ve lhůtě 30 dnů ode dne zahájení licenčního řízení ústní jednání s účastníkem licenčního řízení, ve kterém účastník navrhuje programovou skladbu. O ústním jednání se vyhotovuje protokol. Rozhodnutí o udělení licence musí obsahovat výrok o udělení licence, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Rada licenci žadateli o licenci neudělí pouze tehdy, pokud žadatel nesplňuje podmínky nebo pokud navrhovaná programová skladba nesplňuje zákonné požadavky nebo by udělení licence bylo v rozporu se závazky vyplývajícími z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv.

41

7.2.4 Registrace převzatého vysílání

Registrace provozovatele převzatého vysílání prostřednictvím sítě elektronických komunikací

opravňuje

provozovatele

k

provozování

převzatého

vysílání

prostřednictvím příslušné sítě elektronických komunikací s výjimkou vysílání šířeného prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení. Na registraci je narozdíl od udělení licence

právní nárok, jsou-li splněny podmínky uvedené

v zákoně. Registrace vzniká dnem, kdy rozhodnutí Rady o registraci nabylo právní moci. Přihláška k registraci se podává nejméně 60 dnů před zamýšleným zahájením převzatého vysílání. Přihláška k registraci obsahuje údaje uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) až e) a dále způsob technického, organizačního a finančního zajištění převzatého vysílání, informace o programech, které přihlašovatel zamýšlí šířit, a technickou specifikaci sítě elektronických komunikací, prostřednictvím které bude převzaté vysílání šířeno. Žadatel o registraci převzatého vysílání je v žádosti o registraci rovněž povinen doložit oprávnění provozovatele původního programu k vysílání.

7.2.5

Bonusové licence

Udělování bonusových licencí již není aktuální, zmiňuji je zde pro úplný přehled a dokreslení představy o historii udělování oprávnění k televiznímu vysílání. Se zaváděním digitálního vysílání na našem území vzniká pojem tzv. bonusových licencí. Právním titulem pro podání žádosti o udělení bonusové licence podle přechodného ustanovení čl.II bodu 9 z.č. 235/2006 Sb., což je novela mediálního zákona, je na udělení licence zákonný nárok, pokud subjekt oprávněný ve smyslu daného ustanovení tohoto zákona splňuje několik zákonem stanovených podmínek. Provozovatelé regionálního televizního vysílání s digitální licencí, kteří ke dni nabytí účinnosti zákona vysílají analogově na sdílených kmitočtech, si určí právnickou osobu a uzavřou spolu s ní smlouvu o vytvoření programové sítě s pokrytím nad 33%

42

území ČR a nebo s možností příjmu alespoň 33% obyvatel ČR podle odpovídajících údajů z posledního sčítání lidu. Tím vznikne takto určené oprávněné osobě zákonný nárok na udělení licence k provozování digitálního vysílání jednoho celoplošného televizního programu. Při uplatnění takto vzniklého zákonného nároku pak RRTV podle uvedeného zákona udělí oprávněnému žadateli bonusovou licenci v zákonné lhůtě

do

60-ti dní

od

podání

žádosti, je-li podle

stanoviska

Českého

telekomunikačního úřadu k dispozici volná přenosová kapacita regionální vysílací sítě. Se svou žádostí o udělení licence dokládá oprávněný subjekt ve formě příloh zákonem stanovené skutečnosti. Jsou jimi potvrzení prohlášení všech regionálních provozovatelů sdružených v programové síti o tom, že žádost podává jimi určená právnická osoba, že této osobě má být udělena licence podle ustanovení čl. II bodu 9 zák.č. 235/2006 Sb., výpis z obchodního rejstříku o příslušných skutečnostech společnosti žadatele, výpis z rejstříku trestů statutárního orgánu společnosti žadatele, potvrzení, že společnost žadatele nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky, potvrzení, že společnost nemá žádný nedoplatek pojistného na veřejné zdravotní pojištění, potvrzení, že společnost nemá žádný nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení nebo nedoplatek příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, obchodní plán žadatele, včetně dokladů o výši finančních prostředků, které je společnost žadatele schopna vynaložit na provozování televizního vysílání. Tedy shrneme-li výše uvedené skutečnosti, žadatel musí prokázat, že je důvěryhodným podnikatelským subjektem, který je připraven a schopen náležitě využít přidělenou bonusovou licenci. Rozdíl mezi licenčním řízení a licenčním řízením o bonusové licenci spočívá v tom, že licenční řízení ohledně bonusové licence je licenčním řízením sui generis, jde v něm o udělení licence přímo ze zákona a v zákoně předem specifikovanému okruhu osob.Vše probíhá bez výběrového řízení,oproti udělování klasické licence.

43

7.2.6 Kompenzační licence Zákon č. 304/2007 Sb. v rámci přechodných ustanovení přináší dva typy kompenzačních licencí: 1) kompenzační licence k provozování celoplošného zemského digitálního televizního vysílání pro držitele licence k celoplošnému zemskému analogovému a digitálnímu televiznímu vysílání, který do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti Technického plánu přechodu doručí Radě písemné prohlášení, že vrátí soubor technických parametrů vysílání stanovený v licenci v souladu s Technickým plánem přechodu, a písemný závazek ukončit zemské analogové televizní vysílání do 10. října 2010, případně do pozdějšího termínu stanoveného v Technickém plánu přechodu; 2) kompenzační licence pro žadatele, kterým byla přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 304/2007 Sb. udělena licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání rozhodnutím Rady, proti němuž byla podána žaloba. 30) Tímto zákonem se zrušuje přechodné ustanovení čl.II bodu 9 z.č. 235/2006 Sb, které řeší udělování tzv. bonusových licencí, viz. výše.

_________________________ 30)

Webové stránky Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva o stavu vysílání a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2007[citováno 13. března 2008]. Dostupná z: www.rrtv.cz.

44

8. Digitalizace vysílání Pro upřesnění termínu digitalizace je nutné na úvod této kapitoly uvést několik faktů. Výhodou digitálního vysílání je především stálá a úplná technická kvalita, to znamená výsledný signál bez známého kolísání úrovně šumu podle počasí (v oblasti se slabším signálem vysílače) i bez tzv. „duchů“ (tj. projevu interference např. v místech s výskytem silných a slabých signálů na shodných či blízkých kmitočtech). Další výhodou je zvýšení počtu televizních programů při zachování stejné šířky přenášeného pásma, namísto jednoho analogového kanálu lze přenášet ve stejné kvalitě až 5 kanálů digitálních. Nové televizory se již vyrábějí se zabudovaným zařízením na příjem digitálního signálu, u starších je nutno použít tzv. Set-top box (běžně zkracovaný na STB). Ten se zapojí mezi TV přijímač a zásuvku televizního rozvodu (resp. koaxiální kabel od antény). 31) S nástupem zemského digitálního televizního vysílání je spojena liberalizace trhu v oblasti elektronických komunikacích a oblasti programů vysílání při zachování standardní regulace jejich obsahu. Nové zákonné úpravy respektují rozvoj nových způsobů a technologií přenosu a navazují na přijímané evropské normy. Cílem je zjednodušit proces licencování a omezení nadbytečných regulačních zásahů. Pro oblast digitálního vysílání se počítá s uplatněním dalších standardních regulačních mechanismů - včetně regulace hospodářské soutěže. V české

legislativě nebylo původně digitální vysílání

vůbec řešeno.

Například Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání č.486/1991 Sb.

tento

pojem

vůbec

neobsahoval. Kompletně

novelizovaný

Zákon

o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů č. 231/2001 Sb. , platný od 4.7.2001, již zahrnuje pojem digitální vysílání i podmínky pro prodlužování stávajících televizních licencí včetně priority vymezení příslušných kmitočtů pro budoucí digitální vysílání. V rámci projednávání tohoto dosud platného zákona vznikla obecná politická dohoda dále v rámci této normy nerozšiřovat a neprohlubovat jednotlivá ustanovení o problematiku digitálního vysílání, neboť se mj. tato problematika v době

______________________ 31)

Viz internetová encyklopedie Wikipedie [citováno 23. února 2008]. Dostupná z: www.wikipedie.cz.

45

projednávání komplexně řešila v rámci Koncepce přechodu na digitální vysílání. Předpokládalo se vytvoření speciálního digitálního zákona, v souvislosti s novelizací telekomunikačních norem, případně následně v rámci novel zákonů o veřejnoprávní televizi a rozhlasu. Tyto plány byly později nerealizovány nebo odloženy (viz např.Telekomunikační zákon). 32) Koncepce přechodu na digitální vysílání v České republice byla sice zpracována a předložena a schválena, ale v důsledku politických změn a především systémových a kompetenčních sporů návrh novely Zákona č.231/01 a souvisejících zákonů, který řešil digitalizaci v souladu s přijatou Koncepcí, nebyl již dále projednáván. Problém vznikl

mj. při nejasnosti rozdělení

kompetencí udělování licencí pro digitální vysílání (resp. pro provoz digitálního multiplexu) , tedy mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a Českým telekomunikačním úřadem. V dalším období bylo řešení digitalizace přerušeno volebním obdobím a následným

povolebním přerozdělením ministerských

kompetencí. Po pauze,

způsobené

také čekáním na vznik nového specializovaného

Ministerstva informatiky (oficiálně funguje od 1.1.2003), byla až začátkem roku 2003 obnovena jednání mezi nově vzniklým ministerstvem, Ministerstvem kultury, Českým telekomunikačním úřadem a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a experty, která vedla k rámcové shodě o možnosti zahájit digitální vysílání bez zvláštní regulace subjektu sestavujícího výsledný digitální datový tok. Tento navrhovaný princip zahájení regulérního digitálního vysílání však znamenal změnu původní vládní Koncepce a umožňoval udělení potřebných licencí na základě stávající právní úpravy – tedy bez nutnosti několikaměsíční přípravy. 33)

_________________________ 32)

Duspiva, Z., Ing. Rámec politické regulace a zásadní aspekty regulace médií v ČR [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: http://www.digitalinfo.cz. 33) tamtéž

46

V aktualizované verzi Koncepce byl navržen nový model licencování, který vychází z nového regulačního rámce a je odlišný od všech dosavadních návrhů. Na základě principu dvou hlavních subjektů digitálního vysílání se začalo hovořit o novém rozdělení licencovaných subjektů- licence pro provozování vysílání v kompetenci RRTV a licence pro provoz telekomunikačních sítí, udělované Českým telekomunikačním úřadem (dále jen „ČTÚ“): a)

držitelé licence k provozování vysílání šířeného prostřednictvím zemských

vysílačů (programová licence) podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (mediální zákon), b)

držitelé licence ke zřízení a provozování veřejné telekomunikační sítě

(telekomunikační licence) podle tehdejšího platného zákona č.151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (zákon o telekomunikacích). Provozovatelem digitálního televizního vysílání měl být podle Koncepce subjekt, který je již v současné době držitelem licence k provozování vysílání podle mediálního zákona. Provozovatelem veřejné telekomunikační sítě pro šíření digitálního vysílání bude subjekt, který v současné době je nebo na základě žádosti bude držitelem licence podle zákona o telekomunikacích.34) Při přípravě se také využilo dostupných pozitivních i negativních zkušeností se spuštěním a fungováním digitálního vysílání ve světě, zejména v Evropě. Potřeba změn systému

a zavedení nových pravidel již je plně v souladu

s platnými dokumenty EU. Tyto dokumenty jsou ve formě směrnic vydaných Evropským parlamentem a Radou Evropy (závazné pro členy EU), doporučení a konečně zpráv jednotlivých přistupujících členů. Stěžejním dokumentem v oblasti televizního vysílání je směrnice 95/47/EC z 24. 10. 1995 pro používání standardů pro přenos televizních signálů. Vzhledem k vývoji technologie se postupně pracuje na její revizi. Další je Rozhodnutí Rady 93/424/EHS o akčním plánu zavedení rozvinutých televizních služeb v Evropě a

Směrnice Rady

89/552/EHS o koordinaci některých právních předpisů upravujících provozování televizního vysílání, ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/EC. ___________________________ 34)

Duspiva, Z., Ing. Rámec politické regulace a zásadní aspekty regulace médií v ČR [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: http://www.digitalinfo.cz.

47

vysílání, ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/EC. Kromě směrnic jsou k dispozici další doporučení specializovaných skupin EU vztahující se mimo jiné k zemskému digitálnímu televiznímu vysílání. Z jejich obsahu je dobré připomenout zejména hlavní zásady: • Stěžejní regulační mechanismy by měly být zaváděny na národní úrovni. • Klade se důraz na prosazování principů volné soutěže, přičemž pravidla by měla

být vytvářena ve shodě s vývojem jednotného evropského trhu v audiovizuální oblasti. • Významným faktorem je pestrost nabídky a kvalita audiovizuálních děl. • Rozhodujícím faktorem masového zavedení DVB-T je nabídka nekódovaných

(volných) programů. • Je bezpodmínečně nutné přijetí jednotného standardu digitálního přijímače

a přijetí standardu DVB-MHP (Multimedia Home Platform). Podle současných zkušeností není zaručeno, že digitální televizní přijímač bude schopen funkce kdekoli v Evropě a na kterémkoli přiděleném kmitočtovém pásmu. • Vládám se doporučuje stanovit časový harmonogram přechodu na digitální

zemské vysílání. • Doporučuje se stanovit za jakých podmínek a kdy bude analogová služba

vypnuta. • V roce 1997 ČR přistoupila k mnohostranné koordinační dohodě o technických

kritériích, zásadách koordinace a postupech zavádění zemského digitálního televizního vysílání (tzv. Dohoda Chester 97). Evropské trendy vycházejí z teorie konvergence, tedy propojování sféry elektronických médií a telekomunikací. Konvergence je patrná i u

principů

regulace, kdy ale regulace obsahu (kvalitativní regulace) zůstává zachována, respektive převažuje. Princip legislativně stanovené regulace v původních normách kombinuje regulaci obsahu a regulaci přístupu. Evropské dokumenty a pravidla pro regulaci vysílání a pro digitalizaci doplnilo v září 2003 nové Komuniké Evropské komise o přechodu od analogového na digitální vysílání (COM (2003)541 final), které v obecných tezích popisuje základní principy pro přechod

na

nový

systém

vysílání

v jednotlivých

členských

zemích.

V inovovaném a dosud stále platném Zákonu č.231/01, který byl již schválen

48

v souladu s požadavky EU, jsou již zapracována ustanovení zavádějící pojem digitální vysílání, ovšem bez dalších upřesnění: „..§ 2,odst.1) Základní pojmy Pro účely tohoto zákona se rozumí rozhlasovým a televizním vysíláním prvotní šíření původních rozhlasových a televizních programů a teletextu, určených k příjmu veřejností v kódované nebo nekódované formě, prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení (dále jen "vysílač"), kabelových systémů a družic, a to analogově i digitálně.“ Po téměř roční přípravě a projednávání s odbornými asociacemi a institucemi připravilo v roce 2004 Ministerstvo informatiky komplexní návrh nového zákona o elektronických komunikacích. Návrh zákona v zásadě aplikoval základní principy nového evropského regulačního rámce pro obor telekomunikací, včetně oddělení regulace obsahu od regulace přenosu. Součástí vstupního ministerského návrhu bylo i řešení problematiky digitálního vysílání a související změna zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Navíc se rozhořely spory, zda nejsou zvýhodňována veřejnoprávní média nad komerčními. K těmto snahám o regulaci se opět vyjádřili mnozí politikové a funkcionáři. Podle Miroslava Topolánka by neměla být při udělování digitálních licencí automaticky zvýhodňována média veřejné služby a zlepšení situace pro komerční média podmiňuje také zlepšením podmínek pro podnikání jako takové. "I tady platí: Méně regulace, více konkurence, lepší poskytovaná služba, větší zisk!" Místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová považovala způsob regulace komerčních elektronických médií za dostačují. "Vzhledem k množství privátních rozhlasových stanic a úspěšnosti privátních televizních stanic se domnívám, že až na některé výhrady nejsou tato média neúnosně regulována." Podle šéfa mediální komise Jaromíra Talíře odpovídá způsob regulace médií v ČR nejenom evropské směrnici Televize bez hranic, ale i způsobu regulace v ostatních státech EU. 35) Nicméně právní rámec ošetřující citlivou otázku udílení licencí však stále nebyl hotov. V té době RRTV zároveň vypsala tendr na udělení nových digitálních licencí pro televizní programy, a to i přes nesouhlas Poslanecké sněmovny.

_________________ 35) Strategie. Plete stát bič na komerční www.filmovakomora.cz/napsal.php?id=34.

média?

[citováno

13.

března

2008].

Dostupný

z:

49

Ve snaze zabránit jí v rozdělení licencí se poslanci dokonce pokusili začlenit v listopadu 2004 do zákona o hnojivech

36)

paragraf, na jehož základě mělo být

výběrové řízení na licence zrušeno a měly být rozděleny pouze dvouleté experimentální

licence,

dokud

nebude

hotov

zákon

o

elektronických

komunikacích. Autorem tohoto nápadu byl poslanec za ODS – Petr Pleva. Ten se k celé věci vyjádřil v médiích následovně: „Uznávám, že to je zákonodárné zvěrstvo, ale Rada nás postavila před hotovou věc a tohle byl jediný způsob jak ji zastavit.“37) Věc úprav mediálního zákona se stala předmětem politických sporů a hrozilo, že přijetí změn legislativy nezbytných pro telekomunikační sféru nebude průchodné a termíny pro aplikace evropských směrnic nebude možné splnit ani v krajní časové lhůtě. Po politické dohodě došlo k vyjmutí dílčí části změn v mediálním zákoně tak, aby hlavní telekomunikační část mohla postoupit k dalšímu projednávání a schvalování. Současně se dohodlo, že vyjmutá část bude řešena jako samostatná digitální novela zákona č.231/01Sb., a to okamžitě bez zbytečného odkladu. Zákon o elektronických komunikacích (dále jen „ZEK“) je jedním ze dvou stěžejních zákonů dotýkajících se digitalizace (druhým je nyní mediální zákon). Jeho schvalování bylo komplikované, a ačkoliv měl být přijat podle původního záměru již v březnu roku 2004, nakonec se tomu stalo až o více než rok později, kdy zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikací s úpravami prošel Poslaneckou sněmovnou. Následně byly Senátem ČR navrženy některé změny k tomuto zákonu, ale Poslanecká sněmovna v opakovaném projednání tyto změny odmítla a nakonec přijala zákon o elektronických komunikacích v původním sněmovním znění. Zákon č.127/2005Sb. Po podpisu prezidenta vstoupil v platnost na jaře 2005. Text zákona byl schválen i s doplňkem dílčí novely zákona o České televizi (Českém rozhlasu), který kromě jiného veřejnoprávním médiím umožnil vznik a provoz digitálního multiplexu veřejné služby. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání již digitalizaci obsahuje, jak bylo zmíněno výše. Dočkali jsme se ale již jeho novelizace, v mediálních zpravodajstvích se o této změně zákona hovoří výhradně jako o „digitální novele“. Tato novela mění ___________________________ 36)

Zák. č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd, ve znění pozdějších předpisů. 37) Kovalík, J.: Vítejte v časech digitální revoluce [citováno 1. března 2008]. Dostupný z http://respekt.newtonit.cz.

50

a doplňuje především zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dále mění další tři zákony: zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů ( zákon o elektronických komunikacích ), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů. Důležitým jejím přínosem je to, že odděluje regulaci obsahu vysílání od regulace přenosu. Z tohoto hlediska představuje nesporný klad skutečnost vymezení pravomoci regulačních úřadů – Rady pro rozhlasové o televizní vysílání ( obsah ) a Českého telekomunikačního úřadu ( přenos ). Novela zákona upravuje podmínky pro přechod k digitálnímu vysílání. Ruší § 24a zavedený zákonem o elektronických komunikacích a sama se snaží podrobně regulovat otázky digitalizace vysílání. Za tím účelem doplňuje v § 2 odst. 1 definiční aparát, který vychází z pojmů stanovených zákonem o elektronických komunikacích. Jedná se např.

o definici pojmů rozhlasové

a televizní vysílání, převzaté rozhlasové a televizní vysílání, plnoformátový program, regionální vysílání, územní rozsah vysílání ( rozlišení celoplošného, regionálního nebo místního vysílání ) atd. Ve svém § 2 odst. 2 rozšiřuje také negativní výčet toho, co se za rozhlasové a televizní vysílání nepovažuje. 38) Současná poslední verze koncepce z r. 2006 je už oficiálně již několikátou v pořadí. Netýká se již přechodu na digitální vysílání jako takového, ale je to Koncepce

rozvoje

digitálního

televizního

vysílání

v

České

republice.

Ta už byla podrobena veřejnému připomínkovému řízení. Formuluje úlohu státu a správních úřadů při vytváření podmínek v procesu přechodu. Otázka digitalizace je zatím nedořešena a s přihlédnutím do minulosti lze říci, že i nadále je úprava digitalizace otázkou spíše politickou. Termín 31. prosince 2012 je v Koncepci stanoven jako nejzazší termín úplného vypnutí zemského analogového televizního vysílání, po němž už bude následovat tzv. analogová tma. Vypínání v jednotlivých oblastech ČR bude probíhat postupně v průběhu II. etapy přechodu na zemské digitální televizní vysílání (v některých příhraničních oblastech, v důsledku mezinárodní koordinace kmitočtů, i v I. etapě). _______________________ 38)

Vaníček, Z. K novele zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání [citováno 13. března 2008]. Dostupný z: http://www.cacc.cz.

51

Celý postup přechodu na zemské digitální televizní vysílání v jednotlivých oblastech ČR, včetně stanovení konkrétních termínů ukončování zemského analogového televizního vysílání v jednotlivých lokalitách ČR, bude obsahovat Technický plán přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání (dále jen TPP), který vládě předloží Český telekomunikační úřad nejpozději do konce letošního roku. Definitivní termín úplného vypnutí zemského analogového televizního vysílání bude tak záviset na průběhu postupného vypínání zemského analogového televizního vysílání v ČR a také na vývoji přechodu na zemské digitální televizní vysílání v ostatních státech Evropské unie.

52

9. ES – regulace televizního vysílání

„Významným fenoménem z hlediska právní regulace je sbližování médií. Stírá se rozdíl mezi tiskovými, vysílacími a telekomunikačními médii. Masová média se stávají nadnárodními – nejvíce v oblasti distribuce a přijímání. Následkem globalizace je i sbližování obsahů, nadnárodní vlastnictví a organizace, financování a potažmo i regulace (v Evropě, především v Evropské unii a v rámci Rady Evropy). Obecná tendence k internacionalizaci masových médií ztěžuje kontrolu cizích komunikačních aktivit na území státu a efektivita kontroly prostřednictvím národní právní regulace a národních orgánů výkonu odhledu výrazně klesá.“ 39) 9.1 Televize bez hranic Základním dokumentem ES v oblasti televizního vysílání byla od rokou 1989 Směrnice Rady č. 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů

členských

států

upravujících

provozování

televizního

vysílání

tzv. Směrnice "Televize bez hranic", novelizovaná v roce 1997 směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES. Jejím hlavním cílem byla realizace jednoho ze základních principů EU - svobodného pohybu služeb - televizních programů. Stanovení minimálních standardů televizního vysílání (regulace reklamy, ochrana dětí a mládeže, apod.) umožnilo, aby televizní programy mohly volně překračovat hranice států uvnitř společenství. Směrnice upravila mezinárodní aspekt vysílání tím, že vymezila jurisdikci členských států nad jednotlivými provozovateli vysílání, a současně zaručila jejich svobodný příjem. Významným cílem "Televize bez hranic" byla rovněž podpora distribuce a produkce evropských televizních programů. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů. Co se této implementace týče, Martin Dvořák, generální ředitel Prima TV se vyjádřil, že systém regulace vysílání je v České republice nastaven v principu dobře, problémy vnímá ale v několika dílčích otázkách: směrnici Televize bez hranic a přílišným zasahováním ________________________ 39)

McQuail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Přeložili Jan Jirák, Marcel Kabát. Praha: Portál, 1999, s.46.

53

státu různými právními předpisy, které nejsou nezbytně nutné. "Často jsou stanovovány příkazy a zákazy, které fakticky nelze dodržet, čímž regulátor a potažmo stát získává, zejména nad soukromými vysílateli, jimž je možno odejmout licenci, relativně velkou moc." Český vysílací zákon jde podle Dvořáka v mnohém nad rámec evropské směrnice a měl by čerpat inspiraci nejen v Evropě, ale i v zámoří.40) Vydáním 4. Sdělení komise o aplikaci směrnice "Televize bez hranic" za období 2001-2002 byla zahájena revize této směrnice, která byla zakončena přijetím Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES ze dne 11.prosince 2007, kterou se mění směrnice Rady 89/552/ES. )Touto směrnicí byl změněn i název směrnice „Televize bez hranic“, a to na „Směrnici o audiovizuálních mediálních službách“. Co se týče ČR, první směrnici nového regulačního rámce předložilo kolegium komisařů Evropské komise v prosinci 2005, v ústředním věstníku se nový rámec audiovizuální mediální služby objevil v prosinci loňského roku a od té doby běží dvouletá lhůta transpozice pro všechny členské státy EU včetně ČR, a to do roku 2009. 9.2 Směrnice o audiovizuálních mediálních službách (AVMS) Po mnoha letech diskusí přijal Evropský parlament rozsáhlou novelu směrnice Televize bez hranic, která vytváří pravidla jednotného televizního trhu pro členské země Evropské unie. Směrnice znamená podstatnou změnu v celé řadě přístupů, které vesměs byly vynuceny podstatnou změnou v technologiích dopravy televizního signálu nejen do domácností, k níž v posledních letech došlo. AVMS pokrývá všechny audiovizuální mediální služby, tj. tradiční televizní vysílání

s předem

známým

programem

připraveným

provozovatelem,

i tzv. „služby na vyžádání“, které až dosud byly z regulace vyjmuty. Služby podléhají regulaci pouze tehdy, pokud jde o „poskytování pořadů široké veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání prostřednictvím sítí elektronických komunikací“. Zahrnutí služeb na vyžádání souvisí s jejich rostoucím významem.Vzhledem ke specifickému charakteru služeb na vyžádání je jejich regulace odlišná od regulace „klasického“ televizního vysílání. ___________________ 40)

Strategie. Plete stát bič na komerční www.filmovakomora.cz/napsal.php?id=34.

média?

[citováno

13.

března

2008].

Dostupný

z:

54

Klade se na ně pouze několik základních nároků. V televizním vysílání jsou přísnější pravidla pro reklamu a na ochranu nezletilých. Směrnice klade vyšší důraz na princip „země původu“. To znamená, že poskytovatelé služeb budou podléhat regulaci jenom v té zemi, ve které mají sídlo podnikání, a jiné země nemohou na ně klást dodatečné nároky. Mělo by to zvýšit právní jistotu podnikatelů a umožnit nadnárodní podnikatelské záměry. Co se týče satelitního vysílání, směrnice upřesňuje, jurisdikci jakého státu provozovatel, který není usazen v EU podléhá. AVMS umožňuje, aby členské státy omezily přístup k některým službám na vyžádání, pokud se jejich vnitřní zákony liší od ostatních členských zemí. Např. tato ustanovení umožní, aby členský stát mohl přijmout opatření proti formám nacistické propagandy, které nejsou zakázány ve všech členských zemích. Směrnice zakotvuje možnosti konzultací mezi regulačními orgány při regulací programů, které se vysílají do jiných zemí, a zároveň obsahuje procedury, které umožní zabránit pokusům obcházet národní pravidla prostřednictvím

principu

země

původu.

AVMS

požaduje

po

všech

poskytovatelích audiovizuálních mediálních služeb, aby dali k dispozici všechna relevantní data pro svou identifikaci. Tato povinnost je nutná pro zjištění, kdo má redakční zodpovědnost za obsah služby. Všem provozovatelům vysílání se sídlem v EU směrnice zajišťuje přístup k událostem, o něž má veřejnost velký zájem a jejichž přenosy se uskutečňují na základě výlučných práv, aby o nich mohli odvysílat krátké zpravodajské šoty. Členským státům směrnice ukládá, aby „podporovaly v případech, kdy je to možné, a vhodnými prostředky tvorbu evropských děl a přístup k nim“. To znamená, že se tato povinnost ukládá i provozovatelům služeb na vyžádání. Dlouho diskutované umisťování produktu směrnice obecně zakazuje, ale připouští odchylnou úpravu v jednotlivých členských zemích. Zemím, které se rozhodnou umisťování produktů povolit, směrnice předepisuje, jaké povinnosti musejí provozovatelé pod jejich jurisdikcí splnit, aby se dílo obsahující umístěné produkty mohlo zařadit do vysílání. Členské země mohou přijmout přísnější úpravu. Co se týče reklamy, směrnice zavádí flexibilnější režim. Celkový limit reklamy 12 min v rámci jedné hodiny zůstává zachován, ale jejich umisťování je pružnější. Pouze u televizního vysílání (některých typů pořadů) platí omezení, že „může být přerušeno televizní reklamou nebo teleshoppingem jednou během každého plánovaného časového úseku o délce nejméně třicet minut“. Jinak má provozovatel pouze povinnost zajistit, že nebude 55

porušena přirozená celistvost pořadů. Komise vycházela z předpokladu, že kanál, který vysílání reklamou přetíží, ztratí diváky. Na základě dobrých zkušeností některých zemí (Velká Británie, Holandsko) směrnice vybízí členské země, aby tyto mechanismy sebe- a koregulace zaváděly do svých národních legislativ. Jedním z takových opatření by měly být úpravy regulující „nezdravá jídla a nápoje“ v pořadech pro děti. Co se týče ochrany mladistvých, AVMS se prakticky neliší od úpravy zavedené minulou směrnicí. Směrnice také ukládá členským zemím, aby se snažily prosadit u provozovatelů postupné zpřístupnění obsahu lidem s poškozením zraku a sluchu titulkováním a zvukovým popisem. Pro výkon ustanovení ve směrnici se klade důraz na spolupráci mezi nezávislými regulačními orgány jednotlivých zemí mezi sebou a Komisí. 41)

9. 3 Ochrana spotřebitele Ve Sbírce zákonů byl 2. července 2007 publikován zákon č. 160/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele. Tento zákon novelizoval kromě jiných jak zákon č.40/1995 Sb., o reklamě, tak zákon č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání. Zákon Radě nařizuje provádět v případě přeshraniční spolupráce dozor a postupovat přitom podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 v rozsahu věcné působnosti zvláštních právních předpisů, kterými jsou promítnuty směrnice uvedené v bodě 4 přílohy k tomuto nařízení. Rada musela vyčlenit kapacity pro tuto agendu, jejíž rozsah je v současnosti obtížné předvídat. Důvodová zpráva uvádí: „Lze předpokládat, že realizace navrhovaného zákona bude klást požadavky na finanční prostředky státního rozpočtu i veřejných rozpočtů. Je však velmi obtížné odhadnout nároky, neboť se jedná se o zcela nový předpis ES a nejsou žádné zkušenosti s jeho aplikací v ostatních členských státech. Dnes není známo, ani nelze odhadnout, kolik případů podle tohoto nařízení bude za rok v jednotlivých oblastech realizováno. Ve vztahu ke státním dozorovým orgánům se předpokládá, že případné vyšší finanční nároky související s aplikací tohoto nařízení budou řešeny v rámci resortních rozpočtů. Totéž se týká ustavení a činnosti koordinačních míst.“ V roce 2007 parlament projednával novelizaci zákona č. 40/1995 Sb., o reklamě, který sjednocuje evropskou regulaci klamavé reklamy. _______________________ 41) Webové stránky Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva RRTV pro rok 2007[citováno 26. února 2008]. Dostupné z www.rrtv.cz.

56

Návrh zákona vymezuje dva nejběžnější typy nekalých obchodních praktik, tj. klamavé a agresivní obchodní praktiky. V souladu se směrnicí se zákaz klamavé reklamy nahrazuje zákazem reklamy, která je nekalou obchodní praktikou. Vymezení tohoto pojmu je obsaženo v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Zákon však začne být účinný pravděpodobně v průběhu roku 2008. 42)

9.4 Judikatura ES Není mým záměrem v této podkapitole provést obsáhlý soupis všech rozhodnutí evropských soudních institucí, která se týkají televizního vysílání. Chci tu naznačit, jakými okruhy otázek se tyto instituce zabývají v zásadní míře. Jedním z hlavních problémů médií všeobecně je intenzita, jakou se dotýkají práv občanů a též polemika nad základními lidskými právy a svobodami, nejčastěji nad svobodou projevu, právem na informace apod. Médii se Evropský soud pro lidská práva zabýval v minulosti mnohokrát. Dále uvedená rozhodnutí jsou ukázkou toho, jak odlišně či shodně posuzuje hranici přípustnosti ESLP od vnitrostátních institucí, jež ve věcech rozhodovali před ním. Důležitá rozhodnutí v oblasti televizního vysílání 43), jsou rozhodnutí ESLP ve věci Informationsverein Lentia a další proti Rakousku – 1993; rozhodnutí ve věci Jersild proti Dánsku – 1994, kdy došlo k odsouzení novináře, který prováděl reportáž s extrémistickou skupinou „zelených blůz“, za údajné napomáhání šíření rasistických výroků prostřednictvím televizního pořadu. Ten podal stížnost k ESLP, opět s odkazem na porušení čl.10. ESLP sice konstatoval, že rasistické výroky „zelených blůz“ jsou urážlivé a nepožívají ochrany dle čl. 10 Úmluvy, avšak reportáž o nich je důležitým prostředkem tisku jako „hlídacího psa demokracie“. Pořad novináře nesledoval rasistický cíl, tudíž zásah do jeho práv nebyl nezbytný; rozhodnutí ve věci Wingrove proti UK – 1996, kdy britský Úřad pro kinematografické licence odmítl udělit povolení k distribuci videofilmu, jelikož jej považoval za rouhačský. Film „Vision of Ecstasy“ ukazuje ukřižovaného Krista, jak se oddává zjevně sexuálnímu aktu. ESLP poukázal _______________________ 42) Webové stránky Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Zpráva RRTV pro rok 2007[citováno 26. února 2008]. Dostupné z www.rrtv.cz. 43) Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, 1. české vydání, přeložil Bruno Jungwiert, IFEC, 2003, str. 505 a násl.

57

na skutečnost, že šíření takového filmu může urážet a zraňovat cítění křesťanů a naplnit podstatu trestného činu rouhačství, proto zákaz šíření filmu, který by mohl být porušením trestního zákona, je adekvátním zásahem. Podle ESLP jsou navíc vnitrostátní orgány v lepším postavení k posouzení účinku filmu na veřejnost, než v jakém je ESLP. Dalším častými spory jsou ty, které řešil Evropský soudní dvůr (dále ESD) na základě sporů vedených u soudů v jednotlivých členských státech a jež se týkaly Směrnice „Televize bez hranic“. C412/93 z 9.2.1995 - dovozní společnost Leclerc-Siplec vs. televizní stanice TF1 a M6. Uvedené komerční televizní programy odmítly vysílat reklamu na prodej pohonných hmot v supermarketech Leclerc opírajíce se o francouzský zákon. Stížnost společnosti Leclerc-Siplec byla odmítnuta s tím, že každý členský stát má právo v rámci své jurisdikce stanovit přísnější pravidla pro vysílání reklam, než uvádí Směrnice. C34, C-35, C-36/95 švédský ombudsman na ochranu spotřebitele vs. De Agostini, Svenska Förlag AB a TV-Shop i Sverige AB. Tento případ vznikl poté, co švédský orgán ochrany spotřebitele - ombudsman - zažaloval italského vydavatele za jeho reklamu pro magazin "Všechno o dinosaurech". V reklamním spotu se doslova pravilo: "Každý druhý týden můžeš získat části světélkujícího modelu dinosaura a všechny časopisy ti dohromady dají encyklopedii. To vše za 7,50 švédských korun." Tento spot vysílal komerční satelitní program TV3 pro Skandinávii s licencí ve Velké Británii a komerční program TV4, který má licenci i pro terestrické vysílání ve Švédsku. Ombudsman jednak protestoval proti zavádějící reklamě, která dostatečně nespecifikovala, kolik časopisů je třeba koupit k sestavení dinosaura z jednotlivých jeho částí, kolik je úhrnná cena všech magazínů, byl vznesen i protest ve věci zdravotní závadnosti hračky. Kromě toho reklama byla v rozporu se švédskou mediální legislativou, která zakazuje vysílání reklam zaměřených na děti mladší 12 let. Takže problém měl více aspektů, z nichž ten nejpodstatnější se týkal otázky, zda má Švédsko právo bránit vysílání programu z jiného státu, jestliže nedodržuje švédské pravidlo o reklamě pro děti. Rozhodnutí ESD vyznělo v tom smyslu, že ombudsman má právo podniknout kroky proti firmě, která uvádí zavádějící reklamu, u příslušných orgánů daného státu, ovšem nesmí to bránit

58

retranslaci pořadů. A pokud retranslovaný 44) program je schválen jiným členským státem a není v rozporu se Směrnicí (jež žádná přísnější ustanovení co do věkového limitu neobsahuje), Švédsko nesmí bránit jeho retranslaci. Zcela speciálním v tomto ohledu byl případ C-14/96, Paul Denuit vs. belgický stát, neboť rozhodnutí belgické vlády, kterým se snažila zabránit retranslaci amerického satelitního a kabelového programu TNT & Cartoon Network, se opíralo o zjištění, že tento program neodpovídá požadavkům článků 4 a 5 Směrnice (ustanovení Směrnice o programových kvótách viz. příloha 5). Rozhodnutí ESD však bylo jednoznačné: "Článek 2(2) Směrnice 89/552 má být interpretován v tom významu, že členský stát se nemá stavět proti retranslaci na svém území vysílání televizního vysílatele v pravomoci jiného členského státu, jestliže tato vysílání neodpovídají požadavkům článku 4 a 5 Směrnice."45) Nelze opomenout ani případy, v nichž jako strana sporu figurovala Komise. Neplnění Směrnice jednotlivými členskými státy se stalo ve více případech příčinou toho, že Komise využila svých pravomocí podle článku 169, a že některé případy se dostaly až před ESD, který svými rozsudky vytvořil již poměrně bohatou judikaturu. Takto byly například v září 1996 řešeny případy vedené pod evidenčními čísly C-222/94 (Komise vs. Spojené království) a C-11/95 (Komise vs. Belgie). Oba případy měly společné to, že řešily nesoulad mezi Směrnicí a národními legislativami ve věci jurisdikce (pravomoci) nad vysílacími subjekty. ESD v této záležitosti rozhodl, že otázku příslušnosti daného vysílacího subjektu je třeba řešit podle zásady "místa zřízení" dané stanice s tím, že je-li vysílatel zřízen ve více státech, rozhodné je to místo, kde jsou soustředěny hlavní činnosti vysílatele, především pak skutečnost, kde je program sestavován a kde se činí hlavní programová rozhodnutí. Na druhé straně nelze připustit, aby vysílatel nespadal pod žádnou jurisdikci. V prvním britském případě byla odsouzena skutečnost, že britský zákon z roku 1990 rozlišoval "domácí" a "ne-domácí" satelitní licence (zde např. licence pro pornokanál Adult Channel),

____________________________ 44)

Retranslace: [Latina], dálkový přenos signálů retranslačními radiovými nebo televizními stanicemi, které přijímají signál od předchozí stanice a po zesílení jej předávají stanici další. Zdroj: www.encyklopedie.seznam.cz [citováno 26. března 2008]. 45) Šmíd, Milan. Otázky spojené s přistoupení k evropské mediální legislativě. Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Fakulta sociálních věd. Univerzita Karlova, Praha, prosinec 1998.

59

přičemž "ne-domácí" satelitní vysílatel měl volnější licenční podmínky, jež neodpovídaly požadavkům Směrnice. V druhém belgickém případě pak byla odmítnuta taková legislativa, která požadovala schvalování (licencování) retranslace televizních programů ze zahraničí (z členských států EU) pro šíření v kabelových systémech. Zásada "dvojí kontroly" byla odmítnuta s tím, že kontrolu provádí pouze jeden stát a to ten, pod jehož jurisdikci vysílatel spadá.46)

________________________________________ 45)

Šmíd, Milan. Otázky spojené s přistoupení k evropské mediální legislativě. Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Fakulta sociálních věd. Univerzita Karlova, Praha, prosinec 1998.

60

10. ZÁVĚR

Faktem je, že televize a masová média všeobecně mají silný vliv na veřejné mínění, tedy konkrétně na to, že lidé vědí převážně to, o čem jsou prostřednictvím médií informováni. Média utváří jejich představu o světě, o politické situaci a hrozbách, o katastrofách a jejich příčinách. Média mohou v lidech snadno vyvolat paniku a stejně tak je přesvědčit, že důvod k panice není. Speciální se mi ve všech těchto bodech jeví skutečně televizní vysílání, na něž jsem se zaměřila i v této práci, neboť televize jako audiovizuální médium působí na povědomí lidí všemi možnými způsoby – tím, že vnímáme zvuk i obraz zároveň způsobuje intenzivnější prožitek a tím i snadnější zapamatování, neboť vnímáme více smysly. Dle mého názoru je snaha o regulaci médií, ať už se jedná o regulaci obsahu, přenosu nebo majetkových účastí v televizních společnostech, správná. Média, ačkoliv by tomu byla jistě ráda, nemohou být zcela deregulována, neboť by pak nastal chaos. Každý by si určoval programovou skladbu dle svého svědomí, samozřejmě v rámci co nejvyššího výdělku, takže pokud vezmeme v úvahu fakt, že finanční prostředky plynoucí z reklam mají již nyní značný podíl na zisku televizních společností, bylo by naivní předpokládat, že v případě deregulace by si tyto společnosti „nenaordinovaly“ neomezený vysílací čas a zařazování velkého počtu reklam kdykoliv do vysílaných pořadů. Zmínila bych zde i fakt, kterým se tato diplomová práce sice nezabývala, ale považuji za příhodné ho v mé úvaze zmínit, a tím je zákaz vysílání reklamy na určité druhy zboží, totiž v případě deregulace by nešlo omezit nebo zcela vyloučit vysílání reklam na léky a tabákové výrobky. Čistě teoreticky by šly vysílat reklamy a upoutávky na cokoliv, co by televizní společnost sama byla subjektivně ochotná do vysílání zařadit. Totéž se týká i obsahu vysílaných pořadů a jejich vysílacího času. Na tomto místě bych chtěla upozornit na jednu podstatnou věc. Naše právní předpisy upravují televizní vysílání českých televizních společností, které jsou při jejich porušování postihovány různými sankcemi, avšak v mnoha případech se nechovají jinak než zahraniční provozovatelé, mám tím namysli konkrétné výše zmíněný případ týkající se videoklipu skupiny Prodigy, kdy byla ČT pokutována za jeho odvysílání, jelikož dle příslušných institucí pořad ohrozil psychický, fyzický a mravní vývoj dětí a mládeže, protože obsahoval prvky násilí

61

a pornografie. Zdá se mi to naprosto absurdní, neboť v dnešní době má mládež a i mladší věková kategorie běžně k dispozici zahraniční satelitní vysílání, kde například na kanálech MTV nebo VIVA běží podobné videoklipy nabité erotikou a násilím celý den a nikdo se nad tím nepozastavuje. Ano, Česká televize dostala oprávněně pokutu, protože porušení naplnilo podstatu činu, jak je ošetřen zákonem, otázkou však je, zda je tento zákon vůbec prakticky přínosný veřejnosti a zda je schopen ji chránit, nebo zda pouze alibisticky svůj přínos nepředstírá postihováním každého náznaku jakési nemravnosti, například v několika případech týkajících se upoutávek na pořad Vyvolení - Noční show, které Prima vysílala během dne a někdy v něm byly k vidění i lehce pikantní scénky. Avšak v souvislosti s touto myšlenkou spatřuji jistý rozpor a to v tom, že pokud si sedneme na jeden den k televizi, zjistíme, že jak na veřejnoprávních tak na soukromoprávních stanicích jsou vysílány během celého dne pořady, kde kupříkladu násilí je vlastně podstatou pořadu. Z odpoledních pořadů na ČT1 lze uvést například Kung-fu, legenda pokračuje, na Nově to byl třeba Walker, texas ranger, na Primě Odpadlík atd. Faktem je, že násilí může mládež sledovat celý den. Postižitelnost provozovatelů za vysílání pořadů obsahující násilí závisí patrně od míry násilnosti a její škodlivosti, což je opět velmi spekulativní. Přece labilita je u každého člověka jiná, někdo je citlivější, někdo náchylnější k napodobování apod., proto by bylo spravedlivější vůči všem provozovatelům, kdyby byly násilné pořady v určitém čase zakázány úplně nebo naopak by bylo upuštěno od subjektivního hodnocení, co je násilné příliš, neboť mně osobně se například nelíbí, že hlavní představitel neohrožený policista zmlátí každého, kdo se mu postaví do cesty nebo má námitky a ještě je považován za hrdinu. Co se týče obsahu vysílání, regulace je dle mého názoru přínosná hlavně v poskytování

informací.

Je

důležité

nějakým

způsobem

zabezpečit

důvěryhodnost a pravdivost odvysílaných informací, neboť veřejnost se spoléhá na to, že odvysílané skutečnosti nejsou lživé a jsou založeny na skutečných událostech, o nichž si pak mohou svobodně udělat vlastní úsudek. Vždyť kdyby si každý mohl do televize vykládat neověřené informace nebo co se mu zrovna hodí, vznikla by divoká směsice vyřizování si politických nesvárů, obchodních spekulací, poškozování a očerňování fyzických i právnických osob, šíření poplašných zpráv a mnoho dalšího, co by pro společnost rozhodně nebylo přínosem, ačkoliv by to vlastně

odpovídalo svobodě slova a projevu, tedy 62

demokracii. Též regulace přenosu a oprávnění k vysílání je podstatná, neboť jinak by nejspíš nastala vysílací anarchie, všichni by chtěli vysílat zároveň a pro nedostatečný počet kmitočtů by to bylo dost složité řešit. Problémem regulace médií v ČR je - spíš než v teoretickém ospravedlnění regulace - v technických nedostatcích právní úpravy a to především výkladová nejasnost některých pojmů včetně těch klíčových, nedostatek kvalifikace členů RRTV,

problémy

v posuzování

pochybení

provozovatelů

a

používání

nesprávných právních předpisů při hodnocení, nejasné vymezení povinností provozovatelů vysílání (v jaké formě, co přesně) při zákonné 30-ti denní archivaci záznamů, které jsou nutné pro provádění kontroly, absence povinnosti provozovatelů poskytovat kontrolnímu orgánu informace o odvysílaném programu (výčet pořadů a dalších složek vysílání, včetně reklamy, vysílací časy apod.), stanovení některých základních zákonných povinností provozovatelů bez vazby na konkrétní sankce, nemožnost iniciace očištění licenčních podmínek od historických nebo zastaralých prvků Radou, vůbec absence vymezení struktury licence v právním předpisu atd. Východiskem by patrně byla lepší právní úprava, která by poskytla přesné vymezení pojmů, členové RRTV by měli mít povinně právní vzdělání

a též vzdělání nebo praxi v mediální oblasti atd. O tom, jak

neefektivně RRTV pracuje při udělování sankcí by mohly svědčit grafy zařazené jako přílohy 3 a 4. Nová právní úprava by poskytovala provozovatelům vysílání záruku předvídatelnosti při rozhodování Rady jakožto správního orgánu. Jsem toho názoru, že regulace televizního vysílání ano, ale pouze na základě odpovídajících kvalitních právních předpisů a v oboru kvalifikovanými lidmi. Zvláštním aspektem rozhodování RRTV se mi jeví fakt, že členové jsou jmenováni předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna o kandidátech na členy Rady rozhoduje po politické dohodě o počtu míst obsazených „zástupci“ jednotlivých stran, a to zpravidla v tajné volbě. Navíc Posl. sněmovna členy Rady může též odvolat. Proto jedno z hlavních kritérií rozhodování RRTV - její nestrannost či nezávislost, může být ohroženo. V minulosti byl tlak ze stran politiků zjevný. Rada je instituce, povolaná zákonem mimo jiné k dohlížení nad pluralitou a obsahovou nezávislostí médií, avšak instituce složená z osob, které jsou závislé na politických stranách již z toho

63

důvodu, že právě politické strany je do jejich funkce dosadily,

47)

což se mi jeví

absurdní. Samozřejmě snaha ES o "mezinárodní" regulaci se mi jeví též jako oprávněná. Je faktem, že televizní signál mnohdy přesahuje hranice členských států. Proto je třeba právně tuto skutečnost ošetřit. Ukázkou problému v tomto ohledu by mohla být kauza, kdy bylo v pohraničí přerušováno televizní vysílání, neboť na stejné frekvenci vysílala i televize našich zahraničních sousedů. Též úprava obsahu vysílání v jednotlivých státech může být rozdílná, co je v jednom státě dovoleno, v jiném může být zakázáno, proto je třeba nějakým způsobem sjednotit právní úpravy členských států nebo alespoň přijmout rámec řešení případných sporů. Shledávám jako velmi kladný a vstřícný krok, že ačkoliv jsou směrnice závaznými akty pro členské státy, je v některých případech ponechána možnost odchylné úpravy v jednotlivých členských zemích, ačkoliv to směrnice obecně zakazuje. Těmto zemím pak předepisuje povinnosti, jenž musejí provozovatelé pod jejich jurisdikcí splnit, přičemž členské země mohou přijmout přísnější úpravu, viz. výše zmíněný rozsudek ESD C412/93. Důležitým prvkem v úpravě televize v rámci ES shledávám i snahu ES o podporu a distribuci evropských pořadů, neboť přílivu amerických pořadů lze v rámci jednotlivých států těžko zabránit tak, aby trh nebyl zahlcen především jimi. Velkým americkým produkcím a silným distributorům mohou ti menší z Evropy jen stěží konkurovat. Závěrem bych použila

slova

amerického profesora komunikačních

studií Roberta W. McChesneyho: „ Otázkou tak ve skutečnosti není, zda vládní regulace bude, ale spíše v čím zájmu bude prováděna, nakolik demokraticky o ní bude rozhodováno, jaké hodnoty bude upřednostňovat.“48)

____________________________ 47)

Rujbrová, Klára. Vybrané aspekty regulace médií v kontextu teorií médií. Brno, Masarykova univerzita Brno. Fakulta sociálních studií, 2006, s. 23. 48) Metyková, M. Média nemohou být deregulována, Revue pro média č. 6: Média a regulace, červen 2003, s. 1.

64

Literatura: Benda, Josef (2003): Aktuální otázky právní regulace komerčních televizí v České republice. Praha, Univerzita Karlova. Fakulta sociálních věd. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, 1. české vydání, přeložil Bruno Jungwiert, IFEC, 2003 Brinkley, G. D.a kolektiv: Dějiny světa v obrazech, přeložili: Žlábková, J., Novotná, J., Hofmeisterová, M., Nakladatelství Slovart, 2006 Burton G., Jirák J. Úvod do studia médií. Brno: Barrister&Principal, 2001 Duspiva, Zdeněk (2004): Radu neodvolávat, ale jako instituci transformovat. Česká média. In: http://ww.ceskamedia.cz Duspiva, Zdeněk (2005): Rámec politické regulace a zásadní aspekty regulace médií v ČR. Česká média. In: http://ww.ceskamedia.cz Duspiva, Z. Digitalizace jako budoucnost elektronických médií, Votobia, 2003 Foltán,

P.

Některé

právní

aspekty

udělování

bonusových

licencí.

In: http://www.czech-under.net Jirák, J., Köpplová, B., Sekera, M. Mediální technologie – Televize. In: http:// www.rvp.cz Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost. Praha: Portál, 2003 Jirák, J. Regulace médií. In: http:// www.rvp.cz Kovalík, J.: Vítejte v časech digitální revoluce. Elektronický archiv týdeníku Respekt. In: http://respekt.newtonit.cz McLuhan, Marshall H. Jak rozumět médiím. Praha: Odeon, 1991 McQuail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Přeložili Jan Jirák, Marcel Kabát. Praha: Portál, 1999 McQuail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Přeložili Jan Jirák, Marcel Kabát. 3. přepracované vydání. Praha: Portál, 2007 Media and Democracy (1998). Strasbourg, Council of Europe Publishing Metyková, M. Média nemohou být deregulována, Revue pro média č. 6: Média a regulace, červen 2003 Penka, Igor (2007): Právní a politické aspekty zahájení procesu digitalizace televizního a rozhlasového vysílání v České republice. Brno, Masarykova univerzita v Brně, Právnická fakulta Reifová, I a kol.. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, s.r.o., 2004 65

Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004 Rujbrová, Klára(2006): Vybrané aspekty regulace médií v kontextu teorií médií, Brno, Masarykova univerzita v Brně. Fakulta sociálních studií. Sekera, M. Média a politická propaganda. In: http:// www.rvp.cz Šmíd, Milan. Otázky spojené s přistoupení k evropské mediální legislativě. Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Fakulta sociálních věd. Univerzita Karlova, Praha, prosinec 1998. Šmíd, Milan. Média, internet, TV Nova a já. Praha: ISV, 2000 Škop, Martin (2003): Regulace rozhlasového a televizního vysílání. Revue pro média č. 6 Vaníček, Z. K novele zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. In: http://www.cacc.cz webové stránky Ministerstva informatiky. Dostupné z: http://www.micr.cz webové stránky Ministerstva kultury. Dostupné z: http://www.mkcr.cz webové stránky Evropské komise. Dostupné z: http://ec.europa.eu webové stránky Informační kanceláře Rady Evropy. Dostupné z: http://www.radaevropy.cz webové stránky Zastoupení Evropské komise v ČR. Dostupné z: http://www.evropska-unie.cz webové stránky Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Dostupné z: http://www.rrtv.cz webové stránky České televize. Dostupné z: http://www.czech-tv.cz webové stránky Metodického portálu. Dostupné z: http://www.rvp.cz Wikipedie – internetová encyklopedie. Dostupné z: http://wikipedie.cz další internetové zdroje: http://www.rozumetmediim.cz http://www.ceskamedia.cz http:// www.psp.cz http://www.louc.cz http://www.respekt.newtonit.cz http://www.euroskop.cz

66

Resümee

Das Thema „Die theoretischen Aspekten der rechtlichen Regulierung der Massenmedien“ ist ein sehr umfangreiches Team, darum habe ich diese Diplomarbeit nur ins Bereich der elektronischen Medien gerichtet, und zwar konkret ins Fernsehen. Die Arbeit ist an einem theoretischen Teil aufgebaut, das die Beschreibung und die Analyse des Regelsystems der Fernsehsendung umfasst. Die Arbeit hat versucht, die Frage zu beantworten, auf welcher Weise die Medien durch die gegenwärtige rechtliche Regelung gesteuert sind, ob und inwiefern ist möglich, die Tätigkeit der Meiden zu steuern und vor allem mittels der rechtlichen Regelung, der Selbstregulierenden Mittel und mittels den Rat für die Fernsehsendung und Funksendung, der das prinzipielle regulierende Organ im Bereich der Fernsehsendung ist. Das Bestandteil des theoretischen Teil der Arbeit ist die Kapitel, die sich mit der Geschichte der Fernsehsendung innerhalb der Tschechischen Republik und des Auslands befasst, mit einem Hinweis darauf, auf welcher Weise die Medien geregelt wurden oder eher durch die herrschenden Eliten gesteuert wurden und wie sie in der Vergangenheit dank ihres großen Einflusses als das Instrument der staatrechtlichen, nationalistischen, ideologischparteilichen, kriegerischen bzw. totalitären Propaganda verwendet wurden. Es ist notwendig zu bemerken, dass die Medien zu bestimmten politischen und anderen Zielen bisher verwendet sind, aber dies wird jedoch in allen demokratischen Ländern nicht auf einer so „großäugigen“ Weise erfolgt. Es handelt sich zum Beispiel um die Zensur, die gegen die Demokratie erhebt. Im Gegenteil. Die Redefreiheit, das Informationsrecht entwickeln sich und werden unterstützt. Alle jedoch im Rahmen bestimmter Grenzen, die das Maß der Direktheit und der Schädlichkeit der Äußerung und der übertragenen Informationen festlegen… Es kommt hier also zur Regulierung. Allgemein könnten wir die Regulierung im Rahmen

der

Fernsehsendung

in

die

Regulierung

des

Umfanges

der

Fernsehsendung, die Regulierung der Übertragung der Fernsehsendung und die Regulierung des Besitzes des Fernsehsenders einteilen. Die erste Regulierung liegt darin, was erlaubt ist zu übertragen, in welcher Uhrzeit, in welcher Länge, im Art der Sendung der Werbungen und der kommerziellen Mitteilungen usw.. Die zweite Regulierung liegt in der Vergabe der Berechtigungen zur Sendung, also in der Lizenzierung oder in der Registrierung. Die dritte Regulierung ist die 67

Regulierung, die Monopolbildung im Bereich der Fernsehsendung, da es wichtig ist, bestimmte Diversität einzuhalten, also die Vielfalt, weil ein Besitzer das Interesse haben könnte, nur die bestimmten Arten der Sendungen ausstrahlen oder eine bestimmte politische Partei durchsetzen usw. Die Regulierung der Medien in Tschechien überwacht vor allem der Rat für die Fernsehsendung und Funksendung, als das Regulierungsorgan, das die Kontrolle über den Betreiber der Fernsehsendung, ob die Inhaltseinschränkungen eingehalten werden und der die Lizenzen erteilt und die Registrierungen der Betreiber durchführt. In der Arbeit habe ich mich über die Tätigkeit von RRTV (Rat für die Fernsehsendung und Funksendung) vor allem als des Prüfers des Inhaltes der ausgestrahlten Sendungen gewundert, da sich aus den herausgefundenen Informationen ergibt, dass der Rat für die Fernsehsendung und Funksendung in der Menge der erteilten Sanktionen tatsächlich exekutiv ist, dennoch in vielen Fällen ist es eher zu Ungunsten als zu Nutz. Wenn wir in Betracht den nachgewiesenen Überblick der Häufigkeit der Gerichtsentscheidungen ziehen, die infolge der keinen guten Arbeit vom Rat für Fernsehsendung und Funksendung abgelehnt wurde und an den Rat für Fernsendung und Funksendung zu weiterer Verhandlung zurückverwiesen wurde. Es ist offensichtlich, dass das Problem kein Dilemma ist, ob man regulieren soll oder nicht. Das Problem liegt in der rechtlichen Regelung, die sich mit der Tätigkeit des Rates für Fernsehsendung und Funksendung allgemein befasst. Aus diesem Grund habe ich in der Abschlussbetrachtung vorgeschlagen, dass die Mitglieder des Rates die entsprechende Qualifikation und die fachliche Kompetenz im rechtlichen und medialen Bereich hätten. Ferner habe ich vorgeschlagen, dass die Vorschriften, die die Fernsehsendungen regeln, konkreter sein sollten. Die Arbeit hat auch ein sehr aktuelles Problem der Digitalisierung in Tschechien erfasst. Der Übergang auf die digitale Sendung ist immer noch weder rechtlich noch technisch ganz gelöst. E ist das Ziel von den verschiedenen politischen Balgereien und Unfrieden, was der Lösung des Problems sicher nicht gut tut. Die Tatsache ist, dass in manchen EG-Ländern schon seit einiger Zeit digital gesendet wird, was die tschechischen Gesetzgeber zum Vorbild nehmen könnten. Dennoch wird man die komplette Ausschaltung der Analogsendung in Tschechien bis Ende des Jahres 2012 erwartet. Sollten wir in die Ebene der EG zurückkommen, gibt es auch dort eine rechtliche Regelung, die die Fernsehsendung reguliert. Die grundsätzlichen Richtlinien, die diese 68

Problematik bearbeiten, haben die Bezeichnung „Fernsehen ohne Grenzen“ getragen. Z. Z. ist es die Novelle Richtlinie über die audiovisuellen medialen Dienstleistungen

(AVMS).

Diese

Novelle

formt

Regel

des

einzelnen

Fernsehmarktes für die EU-Mitgliederländer. Wenn wir in Erwägung alle im theoretischen Teil der Diplomarbeit angeführten Ermittlungen nehmen, dann ist es die Tatsache, dass das Fernsehen und die Massenmedien einen starken Einfluss auf die öffentliche Meinung haben. Konkret darauf, dass die Leute überwiegend das wissen, worüber sie mittels der Medien informiert sind. Die Medien bilden ihre Vorstellung über die Welt, die politische Lage und die Drohungen, über die Katastrophen und ihrer Ursachen. Die Medien können in den Menschen leicht die Panik hervorrufen und genauso sie überzeugen, dass es keinerlei Grund zur Panik gäbe. Die Fernsehsendung, auf die ich mich in dieser Arbeit gerichtet habe, scheint mir wirklich in allen diesen Punkten besonders, denn das Fernsehen wirkt als audiovisuelles Medium auf das Bewusstsein der Menschen auf vielerlei Weise. Da wir den Ton und das Bild gleichzeitig wahrnehmen, wird dadurch das Erlebnis intensiver verursacht und so ist es leichter dies zu merken, denn wir durch mehrere Sinne wahrnehmen. Meiner Meinung nach scheint mir die Mühe für die Regulierung der Meiden, sowohl auch der anderen Organisation, richtig. Abschließend möchte ich die Worte vom US-Professor der Kommunikationsstudien Robert W. McChesney anwenden: „Die Frage ist in der Wirklichkeit nicht, ob es die Regierungsregelung wird, aber eher in wessen Interesse wird die durchgeführt, inwieweit über sie demokratisch entschieden wird, welche Werte wird sie vorziehen.“

69

Obsah

1. Úvod .............................................................................................................. 2 2. Stanovení hypotézy a metody práce, vymezení její struktury ........................ 4 3. Historie vývoje televizního vysílání ................................................................. 5 3.1 Stručný přehled ........................................................................................ 5 3.2 Historie televizního vysíláni na území České republiky ........................... 7 4. Regulace televizního vysílání ....................................................................... 10 4.1 Proč a jak regulovat televizní vysílání .................................................... 10 4.2. Typy regulace televizního vysílání ........................................................ 13 4.3. Regulace televizního vysílání v ČR ....................................................... 16 4.4 Regulace vysílacích organizací obecně - nejen v ČR .............................. 17 5. Regulační orgány v oblasti televizního vysílání ........................................... 19 5.1 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ............................................... 19 5.1.1 RRTV v České republice ............................................................... 19 5.1.2 Rada České televize ...................................................................... 23 5.3 Samoregulace .......................................................................................... 25 5.3.1 Rada pro reklamu .......................................................................... 25 5.3.2 Etický kodex ČT ........................................................................... 25 5.4 Regulační restriktivní opatření RRTV - praktické příklady ................... 28 6. Kategorie vysílacích organizací .................................................................... 35 6.1 Tržně financované ................................................................................... 35 6.2 Veřejně financované ................................................................................ 35 6.3 Nekomerční provozovatelé ...................................................................... 36 7. Udělování oprávnění k vysílání v ČR ........................................................... 37 7.1 Provozovatelé ze zákona ......................................................................... 37 7.2 Provozovatelé-držitelé licencí ................................................................. 38 7.2.1 Řízení o udělení licence ................................................................. 40 7.2.2 Řízení o udělení krátkodobé licence .............................................. 41 7.2.3 Licenční řízení k provozování vysílání šířeného prostřednictvím družic a kabelových systémů ........................................................ 41 7.2.4 Registrace převzatého vysílání ...................................................... 42 7.2.5 Tzv. Bonusové licence ................................................................. 42 7.2.6 Kompenzační licence ..................................................................... 44 70

8. Digitalizace vysílání .....................................................................................

45

9. ES - regulace televizního vysílání ................................................................

53

9.1 "Televize bez hranic" .............................................................................

53

9.2 Směrnice o audiovizuálních službách ....................................................

54

9.3 Ochrana spotřebitele ............................................................................... 56 9.4 Judikatura ES .........................................................................................

57

10. Závěr ...........................................................................................................

61

Literatura ...........................................................................................................

65

Resümee ............................................................................................................

67

Obsah ...............................................................................................................

70

Přílohy

71

72