JOSEF
POLÁK
TEMATICKÝ A K Č N Í R Á D I U S S E L S K Ý C H J. V. S L Á D K A
PÍSNÍ
1 Selské písně J . V . Sládka spadají do p í s ň o v é tvůrčí etapy, reprezento v a n é především knihou Sluncem a s t í n e m (1887), ale také v blízkost tvorby dětské a ohlasové. Přes toto žánrové a t e m a t i c k é sousedství nepodlehl S l á d e k pokušení koncipovat „selské písně" jako ohlasy. Žánr písně „rolnické" nebo „selské" (tj. s p o l e č e n s k é písně nebo básně, která by se mohla stát s p o l e č e n s k o u nebo zlidovělou) se vyskytoval d á v n o a sahal s v ý m i k o ř e n y do doby o b r o z e n s k é . Tento žánr m ě l tedy svoji tradici, v níž se opakovaly b ě ž n é obrazy venkovského života „procul negotiis", častá klišé a stereotypy, přičemž přírodní líčení a popisy postrádaly originální koncepci a přiblížení kon krétnímu, soudobému životu. J. V . Sládek tuto tradici s v ý m z p ů s o b e m překonal a dovršil cyklem umělecké úrovně, který m ě l reprezentovat č e s k é h o rolníka, jeho práci, city, občanský postoj. Na s v é tvůrčí cestě usiloval Sládek o zjednodušení struktury s v ý c h sbí rek. První jeho básnická kniha byla přetížena a p ř e p l n ě n a p r o b l é m y a rozpory. Teprve pozdější sbírky jsou v y r o v n a n ě j š í . Autor spěl za orga nickou jednotou, která by m ě l a svůj řád, a t í m se odlišoval od Jaroslava Vrchlického, jehož překotná tvorba nutila chrlit sbírky básní bez v a l n é kompoziční organizace, podobající se mnohdy skladišti v e r š ů v y t v o ř e n ý c h v jisté etapě. Sládek se snažil vymezovat náplň sbírek u r č i t ý m i t é m a t y nebo žánry (např. „písně", „skřivánci písně", „znělky"), ale tu zase v y v s t á v a l o nebez pečí snadnosti, bezproblémovosti a jednolitosti až n e z a j í m a v é . V ž d y c k y se jistá část tvorby (pod tlakem skutečnosti vnější i vnitřní) do sbírky nevešla, překračovala ji, proto autor připojoval „dodatky". (Např. „Jiné písně" do Starosvětských písniček.) 1
2
1
2
Jan Theobald H e l d (1770—1851) vydal pod pseudonymem Jan Orebský Šestero selských písní od L . A. Snaidra. J. B r a b e c , Poezie na předělu doby. Vývojové tendence české poezie osmdesátých let a na počátku let devadesátých X I X . století. Praha 1964, sir. 60. Brabec srov nává pojetí rolníka u J. V. Sládka, Svatopluka Čecha atd.
457
T a k é „ s e l s k é p í s n ě " mají s v ů j přídavek, totiž „ č e s k é znělky". O b ě části s b í r e č k y se odlišují ž á n r e m , strukturou a do z n a č n é m í r y i t é m a t e m . J á d r o „ s e l s k ý c h písní" n e n í t o t i ž p l n ě p o l i t i c k é . S l á d e k z ř e j m ě n e c h t ě l lyrickou p í s e ň spojovat s politickou t e n d e n c í přímo, ale z á r o v e ň n e c h t ě l p o l i t i č n o s t z p ř e d s t a v y r o l n í k a v y l o u č i t . Proto zvolil pro politično ú t v a r z n ě l k y a připojil oddíl d r u h ý . V l a s t n í „ s e l s k é p í s n ě " jsou s p í š e lyrikou přírodní a popisnou, m í s t y stavovskou, k d e ž t o „ č e s k é z n ě l k y " lyrikou o b č a n s k o u a politickou, dekla r a t i v n ě programovou. V první části s b í r k y je l y r i c k ý m hrdinou rolník, ve d r u h é se tento hrdina až na v ý j i m k y v y t r á c í , aby na jeho m í s t o nastoupilo k o l e k t i v n í „ m y " , k t e r é m ě l o značit „ h l a s národa". Do „ s e l s k ý c h písní" pronikla t é ž sociální problematika, do „ č e s k ý c h z n ě l e k " nikoliv. P o d o b n ě jako jeho u č i t e l Jan Neruda sledoval i S l á d e k pozorně so ciální o t á z k y . Když v souvislosti se zostřující se sociální krizí vznikla česká sociálně demokra tická strana dělnická (1878) a Sládek začal zobrazovat postavy chudých a odstrče ných, soustřeďoval se na neradostný život lidí, kteří svou prací připravují radost jiným (Točič a Hračkář ve Světlé stopě, 1881). V básních Hračkář nebo Kyklop (text vyšel ve sbírce Na prahu ráje, 1883) m ů žeme pozorovat snahu po monumentalizaci těchto sociálních hrdinů. Pak došlo k ústupu dělnické a sociální tematiky v knihách Ze života (1884) a Slun cem a stínem (1887), zrak básníkův se obrátil k n o v é m u hrdinovi, k rolníkovi. Po dělnících se v osmdesátých letech, jakmile se objevily příznaky krize v z e m ě dělství, organizovali také rolníci. Rolnické hnutí se začalo vytvářet v jižních Cechách, v Písku; na sjezdu v Praze dne 16. května 1889 byla založena Selská jednota pro království České, která od podzimu téhož roku vydávala Selské noviny za redakce Alfonse Šťastného z Padařova (1831—1913), jihočeského myslitele, dočasného nástupce Barákova v redakci Svobody. Když byla Selská jednota rozpuštěna, vydával Šťastný Selské noviny s v ý m nákladem. Sládek m ě l dobré styky s Jihočechy prostřednictvím svého prvního tchána Aloise Nedvídka, stoupence hnutí; byl j í m zřejmě ovlivňován. (Nasvědčuje tomu i dedikace „Svému druhému otci panu Aloisů Nedvídkovi, dlouholetému starostovi okresu Počáteckého J . S.".) Také Holečkovi Naši (začali vycházet r. 1898) nepochybně souviseli s politickou, myslitelskou a novinářskou činností Alfonse Šťastného. Pod dojmem vzrušujících dělnických prvomájových manifestací v letech devade sátých napsal Sládek svoji Májovou a Horníka — obě básně vyšly ve sbírce V zimním slunci (1897). Podobné střídání námětů selských a dělnických dá se konstatovat i u Fr. Ad. Š u berta, který po dramatu selském (Jan Výrava, 1886) v y d á v á drama hornické (Drama čtyř chudých stěn, 1892), inspirované pravděpodobně příbramskou důlní katastrofou v r. 1892. K o n e č n o u S l á d k o v o u sociální orientaci, pokud se dá v y č í s t z poslední jeho s b í r k y (Léthé a j i n é b á s n ě ve Dvou k n i h á c h veršů, 1909), lze charak terizovat jako s m ě s n á z o r ů k ř e s ť a n s k ý c h a s o c i a l i s t i c k ý c h . 3
3
J . P o l á k , J. V. Sládek jako básník sociální. SV 3, 1948-1949, str. 226-227 a 154 až 160. — J. B. Č a p e k , Sociální motivy v poezii Sládkově. Doba 1, 1945—1947, str. 35-38. 458
2 P r a m í n e k S e l s k ý c h písní dlužno spatřovat v P í s n i oráčově ve sbírce Sluncem a s t í n e m (1887) a v n a d š e n é c h v á l e Julia Zeyera, k t e r ý u tohoto textu a u celé knihy zdůraznil českost a originalitu S l á d k o v u , založenou na prostotě a velikosti. 4
Dne 13. října 1889 napsal Sládek Zeyerovi do Francie, že „oráč" ze sbírky Sluncem a stínem mu nedal spát a že napsal „cyklus takových selských písní". 24. října sdělil Sládek Zeyerovi o s v é sbírce: „Jen ty znělky tam mají trochu časové ceny. O první část, Selské písně, se u Tebe bojím. Je to místy velmi drsné a nepatří do umění." Památné vysoké ocenění Selských písní koncipoval Zeyer v Paříži v dopise ze dne 7. listopadu 18897 Za pouhých dvacet dní Sládek za tuto kritiku děkoval a sděloval, ž e se již tiskne druhé vydání sbírky, pro něž napsal nových 12 básní. Některá starší čísla, která se mu nelíbila, vynechal. Sbírečku vytvořil Sládek během několika d n ů : „Za necelé tři dny, od 5. do 7. října 1889, vzniklo úhrnem 29 básní, to jest 27 písní a 2 znělky, což, rozhojněno později ještě o 12 znělek, vyšlo ještě téhož roku u Otty s titulem Selské písně a České znělky.'" 5
6
8
Cesta od P í s n ě oráčovy k S e l s k ý m p í s n í m nebyla p o z n a m e n á n a jenom přízní Zeyerovou, ale celou dobovou a t m o s f é r o u a vzrůstajícím ohlasem rol nického hnutí. K r o m ě toho do poloviny o s m d e s á t ý c h let spadalo 60. v ý ročí v y n á l e z u ruchadla bratranci F r a n t i š k e m a V á c l a v e m V e v e r k o v ý m i . (V r. 1883 byl o b ě m a v y n á l e z c ů m odhalen v Pardubicích pomník.) Za rostoucího germanizačního tlaku a v době z j e v n é krize měšťanstva objevovala česká beletrie n o v é h o hrdinu, rolníka, n e z á v i s l é h o na n ě m e c k ý c h zaměstnavatelích a držícího po staletí rodnou půdu. Proto v n ě m spatřovala záruku, že národnostní hranici bude bránit a nepřipustí, aby byla j e š t ě více posunována do nitra vlasti. T a k o v é pojetí v y p l ý v a l o z J i r á s k o v ý c h P s o h l a v c ů (knižně r. 1886, č a sopisecky v letech 1884—1885), líčících s k u t e č n é b o j o v n í k y a hrdiny sel ského původu. Jejich četba povznášela, dojímala a inspirovala, z e j m é n a Jaroslava Vrchlického (Selské balady, 1886), F r . A d . Šuberta (Jan V ý r a v a , 1886), J . V . Sládka (Selské písně a Č e s k é znělky, 1889) a Karla K o v a ř o v i c e (opera Psohlavci, 1898). Hrdinou S e l s k ý c h písní je oráč, o s u d o v ě spjatý s půdou, na které po celý život pracuje a do n í ž se v k o l o b ě h u života p o s l u š n ě o p ě t vrátí jako zrno, „jež hodil na brázdu kdos". Domovem jsou rolníkovi „velké širé rodné lány". M á smysl pro jejich krásu, neboť je n a d á n e s t e t i c k ý m smyslem. N e m a z l í se s přírodou, ale miluje ji. Naslouchá písni skřivánka a s á m si rád při práci zazpívá. Je 4
J. V. Sládek — Julius Zeyer, Vzájemná korespondence. Praha 1957, str. 114 (z Vodňan 10. 10. 1887). Tamtéž, str. 185. Tamtéž, str. 187. '" Tamtéž, str. 189-190. Tamtéž, str. 190. F. S t r e j č e k , J. V. Sládek, 2. vyd. 1948, str. 125. 5
6
8
9
459
v š e c h ž i v i t e l e m . V š e m i je v y s á v á n , ale je nezničitelný, je zdrojem národní energie: A srdce plná síly, jak hluboká jsou studna; krev od věků z ní pili, a podnes nejsou u dna. (Jak štěp u cesty polem)
Mnoho pozornosti je v ě n o v á n o r o d i n n é m u životu rolníkovu, několik čísel v y z n ě l o až m á n e s o v s k y (Stav si, stav si, vlaštovičko . . . , Jarní slunko zasvítilo, C h u d ý byl m ů j statek, Ukolébavka, Dva dětské popěvky). Ve sbírce jsou v y l í č e n y hlavní fáze rolnického života a práce, n a c h á z í m e tu u k o l é b a v k u s e l s k é h o dítěte i „píseň s m u t e č n í " či pohřební. Z á v ě r e č n é číslo (Mezi námi) zdůraznilo sounáležitost s lidem, s jeho družností a ž i v o t e m „ u n á s na vesnici". J. V. S l á d e k by byl rád představil rolníka jako n e z á v i s l é h o : Jsem sluha s v ů j , v í c žádného / a v š e c h jsem ž i v i t e l e m (Ba nejsem p á n . . . ) , ale zároveň jinde ukazuje jeho závislost na p á n e c h a na a n o n y m n í m kapitálu: Ne, ta moje pole / nejsou m á , — jsou cizí, / já je orám, vláčím, / někdo mi je sklízí. Při s p ě š n é m v y t v á ř e n í sbírky se uplatnily zřejmě d v ě tendence: Po jmout rolníka (za vlivu J i r á s k o v ý c h P s o h l a v c ů apod.) jako typ statečného, n e p o d d a j n é h o m u ž e , zastánce a oporu národních snah, ale také jako typ rezignovaný, křesťansky pasivní, přijímající u r č e n ý los z osudu rukou, dávající syny padat ve v á l k á c h za cizí z á j m y (Za krále a vlast), stíhaný v y s t ě h o v a l e c t v í m (Píseň v y s t ě h o v a l c ů ) , pokorně se chystající na v ý m ě nek (Dost práce již . . .) i na smrt (Je sečten d n ů m ý c h řad . . . , Co tělem, d u š í . . ., V l ů n o tvoje, sirá z e m ě . . .), takže žánr „písní s m u t e č n í c h " se formuje již s p í s n ě m i „selskými". Sládek se domníval, ž e líčí sedláka jako m u ž e drsného, j e m u ž pod hru bou halenou bije dobré a citlivé srdce (mohly zde zapůsobit dobové hu mánní sympatie k n i ž š í m s p o l e č e n s k ý m v r s t v á m i reminiscence ze Slád kova překladu K a l i f o r n s k ý c h p o v í d e k Breta Harta), avšak tato drsnost byla jen deklarativní (Drsný jsou m é mravy . . .) nebo relativní ve srov nání s l u m í r o v s k ý m i d e á l e m p o e t i c k ý m . V p o s l e d n ě u v e d e n é básni vložil Sládek do ú s t s v é h o lyrického hrdiny tvrzení „drsná na v š e strany řeč m á je i smích", ale humor a smích se uplatnily až ve sbírkách o h l a s o v ý c h . Je vidět, že slabinou Selských písní je jistá deklarativnost a nedostatek obrazů adekvátních tematice, což je pochopitelné u autora, k t e r ý sbírku načrtl ve chvatu a který již byl sel s k é m u ž i v o t u dosti v z d á l e n . Vlastní v ý z n a m sbírky spočívá v u m ě l e c k é m jádru, a t í m je p í s ň o v á t v o r b a . S k u t e č n é p í s n ě této sbírky jsou koncipovány v první osobě a líčí pocity, vztah k přírodě, půdě, rodině a světu. Zde nebyl autor příliš v á z á n reáliemi a mohl vyslovit i svůj subjektivní postoj, přičemž se snažil o sblížení a splynutí s l y r i c k ý m hrdinou, s tradiční postavou rolníka s v é h o kraje. Proto se mu několikrát mohla podařit nová skladební jednota, s y n t é z a , při n í ž se uplatnila a u t o s t y l i z a c e v rolníka a oráče, k níž ostatně spěl s v ý m d o s a v a d n í m v ý v o j e m . V p r v n í m v y d á n í sbírečky je takovou šťastnou s y n t é z o u báseň Rodné brázdy. Uplatnila se v ní t y p i z a c e i m o n u m e n t a l i z a c e , vysti460
hující zákonitost oráčovy práce, jeho o s u d o v é spojení s půdou. Pro tento krásný vztah k m i l o v a n é práci přešla píseň do k u l t u r n í h o dědictví, aby vyjadřovala lásku k rodné zemi a smutek z odchodu od o b l í b e n é práce i těch lidí, kteří rolníky nejsou, žijí a s m ý š l e j í jinak nežli S l á d k ů v l y r i c k ý hrdina. N a v í c m y š l e n k a a pracovní motivy n e s p l ý v a j í zde tak mdle jako v básni Se skřivánkem vstávám, ale každá strofa otvírá odlišný moment a motiv. Z rozboru sbírky v y s v í t á , že Sládek při j e j í m koncipování v y š e l z n ě kolika základních m o m e n t ů , jimiž chtěl charakterizovat život, práci a n á zory rolníka i pracujícího v e n k o v s k é h o člověka v ů b e c ; n e v y t v á ř e l po stránce žánrové jednolitou sbírku. Později si musil u v ě d o m i t , že m é n ě se mu daří čísla popisného, narativního a deklarativního rázu, proto se snažil ze sbírky je odstranit. Tak se písňové koncepci vymykala pohádka o ideálním selském vládci (Byl kdys Honza král), kterou Sládek přejmenoval (Honza král) a přeřadil do jiné knihy (Zvony a zvonky). V dalším vydání sbírky Sládek odstranil epigramatický text N á š táta (podobnou myšlenku vyjádřil zdařileji ve Zvonech a zvoncích v básni Hezký dvorec). Z písňového rytmu vybočují Hřej, zlaté slunečko a Na trávníku. Jsou to spíše deklamovánky s protipanskými ostny. Texty Mé rodné půdy každý h o n . . . , Tři rody u nás platí j e n . . . a Pište si, jak chcete... připomínaly svou deklarativností spíše stavovskou žurnalistiku nežli písně.
Převážná v ě t š i n a t e x t ů byla psána v první osobě čísla j e d n o t n é h o (17 případů) nebo m n o ž n é h o (7 případů), neboť autor chtěl charakterizovat rol nictvo jako celek a zároveň i c i t o v ý a r o d i n n ý život j e d n o t l i v c ů v . U k á z a l o se, že básník je m é n ě ú s p ě š n ý v úsilí k o l e k t i v n í m (zde p r á v ě vznikalo ne bezpečí deklarativností a m o ž n o s t vzniku básniček jen s t a v o v s k ý c h ) n e ž individuálním. Proto Sládek pro druhé v y d á n í sbírky, které je u m ě l e c k y cennější, vy tvořil pokračování R o d n ý c h brázd, totiž b á s n ě Z osudu, rukou a Polní cestou. Slo opět o tematiku loučení a umírání, která vyhovovala elegick é m u postoji Sládkovu. Z obou básní, j e ž nepostrádají monumentality, vane m o u d r ý smír s d a n ý m ú d ě l e m . V první jde o loučení hospodářovo, ve druhé se líčí pohřební průvod za m l a d i č k o u mrtvou, nesenou v ote vřené rakvi rozkvetlou jarní přírodou za hlaholu z v o n ů a za z p ě v u po hřebních písní. Emocionalita, důstojnost a obřadnost takřka staroslovan ská způsobily, ž e píseň Polní cestou obecně dojímá, vystihuje tragiku odchodu m l a d ý c h lidí a vzbuzuje pozornost u m ě l c ů i h i s t o r i k ů . Tematika loučení, umírání i pohřbívání předurčila vznik pozdějších Písní smutečních, které fakticky souvisí se S e l s k ý m i p í s n ě m i více, n e ž by se na první pohled zdálo. Sládek, k t e r ý se zabýval tematikou lidového života, poezie a tvorbou ohlasovou, použil inspirace l i d o v ý m i (nebo zlidovělými) písněmi pohřebními, aby vyslovil lítost nad ú m r t í m Julia Zeyera a opřel se o tradiční smír se zákonitostmi života od k o l é b k y po hrob. (Písně s m u t e č n í byly t é ž po z e v n í stránce přiřazeny k 3. v y d á n í Selských písní v roce 1901.) P ř e d s m r t n é kontemplace nebyly zatíženy bo10
1 0
M . J a n k o v i č , J . V. Sládek. Praha 1963, str. 52-53: „V těchto básních se důsled ně uskutečňuje stavebný princip .složité prostoty', monumentalizujícího zobecnění, které v sobě zachovává neklidnou bohatost života. Názorná, dokonale v tomto smyslu vyvážená je kompozice básně Polní cestou..."
481
l e s t í n s t v í m a n á ř k e m . T a k é j i n é texty, například Je tichá noc, m ě l y poetickou sílu, ale n e v y j a d ř o v a l y základní zákonitosti života a smrti, jako R o d n é b r á z d y a Z osudu rukou. Tematice, ž á n r u a funkci ú m ě r n ě odpo v í d a l y p r o s t ý styl, p l a s t i č n o s t a m e l o d i č n o s t v ý r a z u i j e d n o d u c h á strofa, u p o m í n a j í c í na S l á d k ů v p ř e k l a d B u r n s o v ý c h písní. ( P í s n ě s m u t e č n í byly p r a v d ě p o d o b n ě i n s p i r o v á n y s b í r k o u p o h ř e b n í c h t e x t ů buď katolické nebo p r o t e s t a n t s k é provenience, ale tento pramen nebyl z a t í m objeven.) S e l s k é p í s n ě jsou z á k o n i t ý m č l á n k e m v ý v o j e a o r g a n i c k é h o celku díla, k d e ž t o u V r c h l i c k é h o jsou S e l s k é balady (1886) v p o m ě r u k c e l k o v é m u charakteru tvorby jistou v ý j i m k o u , v y b o č e n í m z linie. Zapůsobila tu rov n ě ž s p o l e č e n s k á situace, vliv N e r u d ů v ( S e l s k é balady v y š l y v P o e t i c k ý c h b e s e d á c h ) a J i r á s k ů v (Psohlavci). Proto se V r c h l i c k ý soustředil na tema tiku s e l s k ý c h r e b e l i í . 11
Sládek zdůrazňuje přítomnost, vnitřní, citový život hrdiny-oráče. Nepřipomíná husitskou minulost a cepy, jako Vrchlicky. Nesdílí přechodný radikalismus Vrchlic kého, spíše zastává stanovisko umírněné až protichůdné. (Ze selských bouří: Neznámý muž vynesl z hořícího statku děti. Byl za to veleben, ale když se prozradilo, že je šlechtic, lidé ho utloukli. Autor chtěl naznačit, že cení charakterové vlastnosti a pří nos společnosti více nežli rodový původ a stavovskou příslušnost.) K rozboru Selských písní bych ještě uvedl: „Poetizace hrdiny vycházela sice ze soudobé skutečnosti a ze soudobého umění, které v době počínajícího rolnického hnutí manifestačně rolníka oslavovalo a idealizovalo, avšak interpretace Sládkova byla velmi osobitá: Hrdina Selských písní n á m připomíná sedláka postaveného na operní scénu, kde mu jsou přiděleny jednotlivé árie, nebo spíše operního zpěváka, sólistu, převlečeného do selského kroje. Něco operního a divadelního v nich cítíme, a není divu, — vždyť vyrostly v době, která byla tak silně poznamenána ideou N á rodního divadla, úsilím o zdar důstojného, velkolepého umění, a proto je rolník Sládkův monumentalizován a povýšen na symbol národní existence. Je to dědic P ř e m y s l ů v a podobenec selského knížete ze Smetanovy Libuše. Je pracovitý, pevný, umělecky v n í m a v ý a moudrý, dovedl by si s á m vládnout bez cizích pánů, bez mo narchů, bez válek a bez hladu a bídy, jak to Sládek jinde naznačil básněmi Král Honza a Otka Přemyslova. Rolník byl Sládkovi protikladem vojevůdce, odpůrcem válek, budovatelem mírového života." 12
3 „ Č e s k é z n ě l k y " byly p ř i p s á n y autorovi P s o h l a v c ů . Jejich i d e o v ě poli tická n á p l ň se vracela až k tematice k o l l á r o v s k é . S l á v y dcera byla t o t i ž a k t u a l i z o v á n a r. 1885 edicí F r . B a č k o v s k é h o a n e s p o r n ě ovlivnila S l á d k ů v p o č i n f o r m á l n ě i i d e o v ě . Vznikla tak dvoj sbírka p o n ě k u d ne sourodá, s p o j e n í p í s ň o v é h o a z n ě l k o v é h o ú t v a r u nebylo organické, a tak bylo v y v á ž e n o vztahy i d e o v ý m i . (O vztahu ke Kollárovi svědčí např. d v o j v e r š í ze třetí ze Č t y ř č e s k ý c h z n ě l e k s b í r k y Sluncem a s t í n e m : Co
11
1 2
J. M o r a v e c , Několik dopisů Aloise Jiráska Jaroslavu Vrchlickému z let 1873 až 1885. Česká literatura 1, 1953, str. 82—95. (Str. 9 P : „Selské balady vznikaly podle tvrzenj Jaromíra Boreckého v knize J . Vrchlický od r. 1881, jak prý svědčí stopy v básníkově zápisníku." V dopise ze dne 27. 2. 1884 poukázal Jirásek na příběh, z něhož Vrchlický vytvořil báseň Hrabě Breda.) — Srov. dále A. P r a ž á k , Vrchlický, Jirásek. Slovesná věda 4, 1951, str. 149; V . J í l e k , O přátelství J. V. Sládka s Aloisem Jiráskem. 2ivot Plzeňska 3, 1952, str. 82—85; J . M o r a v e c , Ke vzniku definitivní podoby Selských balad. Česká literatura 4, 1956, str. 351—354. J . P o l á k , Sládkův Zbiroh. Tři kapitoly o J . V. Sládkovi. Plzeň 1962, str. 29. 462
h l u c h ý m s t á d ů m píseň Kollárova, / ač tvoří svět, jak Duch kdys nad hlubinou?) Základní ideje „ č e s k ý c h z n ě l e k " zapadaly do arsenálu N á r o d n í c h listů, m í s t y došlo až k v e r š o v a n é m u p ř e t l u m o č e n í formou pregnantní a heslo vitou, jak to podněcovala vzdorem a opozičností nabitá atmosféra doby. V y s v ě t l e n í i potvrzení podává dopis Zeyerovi ze dne 23. února 1889, v n ě m ž Sládek píše, ž e přestal chodit do k a v á r n y a ž e k r o m ě N á r o d n í c h listů noviny n e č t e . Sládkův objev žánru „české z n ě l k y " plnil s p o l e č e n s k o u a politickou funkci. Autor se snažil vyslovovat o b e c n é i d e á l y a t u ž b y národního ko lektivu v č e t n ě bolestí a sebekritiky, přesněji ř e č e n o : v e d o u c í složky n á rodní společnosti. Sládek se tak ocitl v blízkosti t e m a t i c k é h o okruhu Nerudovy poezie, nedosáhl však jeho m y š l e n k o v é samostatnosti, patosu, s v ě ž e s t i v ý r a z u , spíše nejednou podlehl vlivu s o u d o b é žurnalistiky a n o v i n o v ý c h žánrů, jako byl úvodník, polemika, provolání apod. Nebylo to poprvé, kdy se Sládek vyslovil v e r š e m o p o l i t i c k ý c h pro b l é m e c h . P o k u s í m e se proto o přehled cesty, kterou se ubíral k politické znělce. 13
Politická lyrika je zastoupena již v první Sládkově sbírce (Jest malá moje otčina, Neuměl bych zapomenout), ale není vyjadřována znělkou. Není snad náhodné, že předehra k „českým znělkám" spadá do doby Sládkova působení v Národních listech (1870—1875) a do let bezprostředně následujících: Jde o tři „Znělky" třetího oddílu (vlastenecké lyriky) Jisker na moři (Jste, Cechy m é ; Dnes ještě nenapsáno; Je ten náš lid). Také sbírka sonetů Na prahu ráje (1883) m á „české znělky" (zatím bez tohoto označení), a to v oddíle třetím (např. Lipany, Bílá hora, Lid). V knize Sluncem a stínem (1887) je žánr S l á d k e m vynalezený nazván již k o n e č ným termínem: Čtyři české znělky.
Do dvou let — za m o c n é h o rozmachu v l a s t e n e c k é lyriky — rozšířil se žánr „české znělky" a vytříbil se v cyklus, p ř i p o j e n ý k p í s n í m rolníka. Autor j í m chce mluvit za národní kolektiv, za jeho p o ž a d a v k y národní svobody a volnosti, ale také jej usiluje v y b í z e t k práci, mužnosti, s t a t e č nosti, k spoléhání na vlastní síly a odsuzovat jeho mdlobu i otročení. Jde zhruba o v š e o b e c n o u lyriku politickou, vlasteneckou a reflexívní, jakou pěstoval Svatopluk Cech. České z n ě l k y mají ráz deklarativní, básnické obrazy jsou zde vzácností. V ý j i m k u tvoří p ř e d e v š í m znělka XII (To bylo v horách) s postavou rol níka, který znovu navezl na horské políčko ornici, p ř e d t í m smetenou vichřicí. Místy zabředl Sládek do všeobecnosti a fráze, např. ve znělce X I (Ó vzchopte se!). Zato některá čísla v y s t i h u j í situaci m a l é h o národa upro střed Evropy, např. znělka VII (My chceme ž í t . . . ) . Proti dřívější z n ě l c e čtyřslokové spojil Sládek o b ě trojverší, takže so nety Českých znělek mají formu t r o j s t r o f o v o u , což odpovídalo je jich m y š l e n k o v é s t a v b ě (možnost gradace, kontrastů a point) i u s n a d ň o valo pochopení t e x t ů při přednesu. n Sládek
— Zeyer, Vzájemná
korespondence. Praha 1957, str. 172.
463
4 Rostoucí národní u v ě d o m ě n í a n á r o d n ě o s v o b o z e n s k é požadavky na straně j e d n é a zvyšující se tlak z v l á d n í c h míst na straně druhé vyvolaly n á p a d n ý rozmach politické poezie protestní, p o v z b u d i v é a kritické ve d r u h é p o l o v i n ě o s m d e s á t ý c h let, proto navrhuji klást do této doby (do roku 1887) p e r i o d i z a č n í m e z n í k a t í m sjednotit dosavadní nejed notnou periodizaci d r u h é poloviny 19. století. Konkrétní příčiny tohoto jevu o s v ě t l u j e ve s v é sládkovské monografii Ferdinand Strejček (který však o periodizačním předělu neuvažuje): V srpnu 1887 vyšel totiž Gautschův regulativ, kterým se ruSilo mnoho českých středních škol. To vzbudilo v Čechách v e l k é jitření. V říjnu 1887 hlasovalo deset poslanců českých proti prozatímnímu rozpočtu a v Praze bylo v listopadu vydáno v klubu strany svobodomyslné, k níž se hlásili i Svatopluk Čech i Josef Sládek, překvapující heslo jít do opozice proti vládě hraběte Taaffa. 14
N e n í tedy náhodné, že Svatopluk Cech v y d á v á r. 1807 Jitřní písně a r. 1888 N o v é písně (obě sbírky v y š l y v N e r u d o v ý c h P o e t i c k ý c h bese dách). Proti G a u t s c h o v ě germanizační politice vyzvedl J . V . Sládek spolehli v é h o obránce m a t e ř š t i n y a vlasti, pracujícího rolníka, který cizáckému tlaku odolává, opíraje se o svou půdu. S e l s k é písně a České znělky jsou prodchnuty nadějí a vírou v dobrou budoucnost lidu, který se spoléhá jenom na s v é mozoly. S t e j n á protigautschovská tendence je v ý c h o d i s k e m tří S l á d k o v ý c h sbí rek pro děti a mládež, které rovněž spadají pod akční rádius S e l s k ý c h písní a Č e s k ý c h znělek. Jimi autor ú č i n n ě zasáhl do estetického, vlaste n e c k é h o i politického m y š l e n í m l a d ý c h a nej mladších generací a pozvedl žánr d ě t s k é a m l á d e ž n i c k é poezie na v y š š í kvalitativní stupeň. A m e r i c k ý pobyt m o c n ě v S l á d k o v i posílil vztah k vlasti i k rodišti a k r o d n é m u kraji. Tento impuls n e v y z n ě l jednorázově, vrací se do díla několika r ů z n ě m o d i f i k o v a n ý m i vlnami, projevuje se r ů z n ý m i způsoby a žánry. Proto je pro S l á d k a příznačná nejen poezie o b e c n ě vlastenecká, ale přímo i poezie domova, přimykající se k r o d n é m u kraji, k jeho tra dicím, p í s n í m i ke v z p o m í n k á m na dětství. Tato tematika ovládla sbírku Na prahu ráje (1883) i tvorbu dětskou a ohlasovou a přinesla optimistič tější vztah ke skutečnosti. K r o m ě tematiky tu dále zapůsobil s m ě r autorova pohledu: Tam, kde se Sládek n e z a b ý v á i n t r o s p e k t i v n ě svou osobností, elegické, pesimistické nebo tragické t ó n y ustupují do pozadí, jak p r á v ě dokazuje tvorba dětská, ohlasová a „rodácká". Starosvětské písničky (1891) se přimykají k l i d o v é m u z p ě v u rodného kraje: „ N e j s o u to v ě c i dělané, z a z v u č e l y mi v duši jako ohlas toho, co za dob dětství s l ý c h a l jsem zpívati v n a š e m s t a r é m Berounsku," píše autor v dedikaci prof. M U D r . Josefu Thomayerovi, datované v k v ě t n u 1891. Hlásí se k příkladu F r . L . C e l a k o v s k é h o a pokouší se postihnout národní povahu č e s k o u : „ T y i já vzrostli jsme z drsného českého kmene o život k r u š n ě bojujících lidí a zachovali jsme si kus jeho srdce — a humoru!" " F. S t r e j č e k , J . V. Sládek.
2. vyd. 1948, str. 125.
464
(Také v S e l s k ý c h písních zdůraznil Sládek „drsnost", ale neuplatnil ji při autostylizaci tak důsledně jako Bezruč ve S l e z s k ý c h písních.) Na humor o h l a s o v ý c h sbírek mohla zapůsobit nejen nálada l e t n í c h po b y t ů na v e n k o v ě a v e s e l é společnosti, ale i překladatelská práce, z e j m é n a přebásnění Shakespearovy veselohry Zkrocení z l é ž e n y (vyšla 1894), kde jsou také motivy pijácké apod., a B u r n s o v ý c h písniček (Výbor písní a ba lad v y š e l r. 1892). Jestliže J . V . Sládek na prahu d e v a d e s á t ý c h let, kdy se do u m ě n í draly nové proudy, jemu n e s y m p a t i c k é , hledá inspiraci v l i d o v é písni, m á to své důvody: Podléhá vlivu a v ý z v á m Františka Bartoše, reaguje t í m na z v ý š e n ý germanizační tlak, na Jubilejní v ý s t a v u (oslavující p a n o v n i c k ý rod), jako by chtěl ukázat na domácí zdravý základ, na bohatství lido v é h o estetického, cítění. Starosvětské písničky mají lehkou p í s ň o v o u dikci a j e d n o d u c h ý rytmus trochejský a jambický. Jsou to převážně p o p ě v k y , týkající se škádlení, chudoby a bohatství, j e d n o t l i v ý c h povolání, a n e c h y b ě j í ani písničky pijácké. Sbírka končí v l a s t e n e c k ý m S t a r ý m přípitkem. Zřejmá je spojitost (vývojová i formální) s d ě t s k o u tvorbou, např. D u dák m á obdobnou strukturu jako „skřivánci písně". Ještě zřetelnější je souvislost se „ s e l s k ý m i písněmi", např. v číslech Dooráno na poli, Oral v poli a Na poli, kde jde o m i l o s t n ý vztah čeledína a služky: Já orám na cizím, ty sloužíš u lidí, jednoho našeho stébla se nesklidí.
Většinou se však autor sociální problematice v y h ý b á . ( V ý j i m k o u je Ukolébavka, převzatá ze hry Práce.) Oblíbené t é m a smrti je s m í r n ě po jato v básních Sen, Tráva, A ž já budu v hrobě spát. Ohlasovému charakteru se vzdalují P o u t n í k a Tráva, v nichž básník z p ě v n ě vzpomněl svého bloudění s v ě t e m a s v é první choti. Tento autobiografický a v z p o m í n k o v ý charakter se v ý r a z n ě j i uplatnil v připojeném oddílu Jiné písně (22 čísel). Zde nejde o poezii ohlasovou, ale rodinnou (Tys jako nebe snivá, S v é dcerušce), rozjímavou a ú v a h o v o u (Slzy), ú t ě š n o u (Těm, kteří truchlí — Jul. Zeyerovi) a o „verše do pa mátníku," m í s t y připomínající i různá pořekadla a přísloví ( K d y ž k v ě t y vadnou: A t ě m nač v pohár míchat žluč, / kdo ještě věří ve štěstí? — 0, v í c a v í c je věřit uč, / a s v é nech k l i d n ě odkvésti!) Opět se vedle sebe ocitly b á s n ě p s a n é druhé choti (V m é duše hlubiny) i v z p o m í n k y na první m a n ž e l k u (Já v snách t ě viděl. Tak spolu jsme stáli). Z tohoto druhého oddílu pronikla a dosud se v lidu zpívá s e n t i m e n t á l n i A ž přejde den, ba ocitla se i na hřbitovních p o m n í c í c h z toho důvodu, ž e má blízko k žánru „písní s m u t e č n í c h " (pohřebních). Kontrast k ní tvoří Píseň svatební. S m ě s k a je p ř í m ý m pokračováním S t a r o s v ě t s k ý c h písniček, proto má v p ů v o d n í m v y d á n í podtitul „ n o v é starosvětské písničky" (ve Spisech básnických je v y p u š t ě n ) . Je v ě n o v á n a „drahé památce sestry M í n y " a da tována v Malé Čermné u Hronova v srpnu 1891. 465
Titulní stránka Ottová v y d á n í m á r o v n ě ž vročení 1891, ale ve Spisech b á s n i c k ý c h je v y t i š t ě n n e s p r á v n ý letopočet 1892. Na Hronovsko se dále hlásí Kosatce (Sel jsem na pouť do Hronova), jinde se vyskytuje lokalizace do S l á d k o v a rodného kraje: Pan lesní (Náš pan lesní zpod Buková), Š v a r n á selka (Mladá selka Kymličkova), Pan vrchní (Od Zbirova k Žebráku). J. V . S l á d e k p o b ý v a l na l e t n í m b y t ě v P o t š t e j n e nad Orlicí roku 1884, 1887 a 1889 (v tomto roce se š v a g r e m B. Frídou a se š v a g r o v ý m i Olgou a Annou Veselou), a tak je přirozené, ž e je zachycen i vztah k Potštejnu a okolí („lusky až v B r n é " v písničce Nešťastný kmotr). Původní vydání S m ě s k y mělo navíc několik čísel, v e s m ě s humorných, které autor nepojal do Spisů básnických (Čert a Káča, Čert a Vašek, Kozel, Kamizolka, Přání, D v ě hospody, Křepelka, Diblík, Kateřina, Hrom a housle, Znečka, Dudy. Zato do Spisů básnických zařadil Sládek nové texty: Šotek, Zežulka, Chrpy, Hedvábný šáte ček, Hle, slunko vyšlo, Holoubek). Do některých textů pronikl totiž vulgární tón, a tak se při konečné úpravě sbírky uplatnila snaha po poetizaci celku a po odstranění' nepropracovaných a slabých v e r š ů . 15
Po z k u š e n o s t e c h s první ohlasovou sbírkou pokládal autor za v h o d n é zdůraznit ve S m ě s c e , ž e není určena i n t e l e k t u á l n í m u obecenstvu, ale že j e j í m p o s l á n í m je potěšit prosté v e n k o v s k é posluchače a čtenáře. Po B e n d l o v ě z h u d e b n ě n í Skřiváncích písní Sládek dokonce doufal, ž e jeho o h l a s o v é texty budou z p í v á n y v e n k o v s k ý m lidem (Píseň zpěvákova): Rozleťte se po vůkolí, našich krovů družní ptáci, někomu snad v širém poli ulehčíte krušnou práci. Snad že někde s dívčích retů ... — ale nevím, co vás čeká: ptáčník Cas vás chytne v letu, to však los i u člověka. Do paláců, ach to víte, zaletět vám nepřísluší, jenom at mi hlaholité chvilku z duše k české
duši.
Sbírka S m ě s k a v podstatě opakuje tematiku S t a r o s v ě t s k ý c h písniček (hlavně milostnou, dále pijáckou apod.), takže u m ě l e c k y nepřináší celkem nic n o v é h o . P o z o r u h o d n ý je motiv dobré selky, dobrého a špatného hos podáře (Švarná selka, Dědictví), k t e r ý spojuje S m ě s k u s N o v ý m i selskými p í s n ě m i a se Zvony a zvonky. P ř e v a ž u j e tematika bezkonfliktní a bez problémová. V ý j i m k o u (a j e š t ě k tomu druhovou, neboť jde o drobnou epiku) je b á s e ň Pan hrabě, což p ř e k v a p u j e t í m spíše, ž e jde o text, publi k o v a n ý před v í c e nežli 20 lety (v K v ě t e c h 1869). S m ě s k a (nemá dodatek „Jiné písně") m á tedy jednodušší, jednotnější a jasnější náladu lyrickou. Nerudovo úsilí po přísné architektonice sbírek i díla nebylo vlastní J. V . Sládkovi, k t e r ý m ě l sklon k opakování t y p i c k ý c h t é m a t a motivů, takže mu vznikaly paralelní sbírky či dvoj sbírky (Selské písně, N o v é s e l s k é p í s n ě ; S t a r o s v ě t s k é písničky, Směska). Toto opakování a r o z m ě l ň o Podle rukopisu Směsky (Muzeum JVS, Zbiroh).
466
vání znamenalo minus nejen tematické, ale i kompoziční. Poznamenalo také dílo Jaroslava Vrchlického jednak tematicky (Zlomky epopeje lid stva), jednak formálně (Sonety samotáře, N o v é sonety samotáře, Poslední sonety samotáře). 5 Je dobře z n á m v ý r o k J . V . Sládka, ž e si proti p u n k t a c í m napíše sbírečku politických písní, avšak vedle tohoto motivu fungovaly při genezi Čes kých písní (1892) j e š t ě impulsy další. P ř e d z n a m e n á n í m byly Č e s k é z n ě l k y a veškerá politická poezie dřívější. Politicky v z r u š e n á atmosféra byla ovlivněna žurnalistikou a p o l i t i c k ý m básnictvím. (R. 1887 v y š l y Jitřní písně, r. 1888 N o v é písně, r. 1889 d r u h é v y d á n í L e š e t í n s k é h o kováře s p í s ň o v ý m i vložkami, časopisecky byly již p u b l i k o v á n y n ě k t e r é texty z příš tích Z p ě v ů pátečních). Bez vlivu nezůstalo S l á d k o v o přepracovávání vlastního staršího překladu Mickiewiczova Konráda Wallenroda a prebásňování T e g n é r o v y P í s n ě o Frithiofovi (motivy zrady a hrdinství). Na S l á d k o v u tvorbu dále zapůsobila smrt Jana Nerudy („básník mužů") a rozvoj sokolského hnutí, a to na druhou verzi Č e s k ý c h písní. První vydání Českých písní mělo jen 15 čísel (nakladatel Fr. Horálek, Královské Vinohrady 1892). Druhé vydání obsahovalo již 21 t e x t ů a Čtyři písně sokolské (Směska a České písně, u Otty 1901). Třetí vydání ve Spisech básnických dosáhlo počtu 26 čísel (kromě Čtyř písní so kolských). 16
Na prvním v y d á n í Č e s k ý c h písní byla v y t i š t ě n a dedikace „ B o j o v n í k za českou v ě c ve Skotsku pan John Muir přijmi v ě n o v á n í těchto v e r š ů od svého přítele J . V . S.", v dalších edicích bylo toto v ě n o v á n í z e s t r u č něno. Ve sbírečce převládal žánr šansony, upomínající na r u c h o v s k é začátky S l á d k o v y i na příklad Bérangerův. O punktacích s a m ý c h nebylo v knížce z m í n k y , ale ze v š e c h souvislostí a z historických reminiscencí na porážky a národní katastrofy (Bílá hora) mohl čtenář pochopit, že i punktace jsou takovou porážkou, ž e Č e s k é písně jsou m y š l e n y jako odveta, v nichž básník od e l e g i c k ý c h v z p o m í n e k přechází k m u ž n é m u t ó n u i k útěše, ž e nejsme sami a ž e existuje reálná naděje v mladou generaci. Vedle p o u h é rétoriky (Hoj, vy naši páni šlechtici) najdeme v p r v n í m vydání Č e s k ý c h písní p ř e s v ě d č i v é v ý z v y v rytmu d e k l a m o v á n k y (Nejsme sami, Tak zle není) i mohutnou apostrofu Kovář, symbolizující historii a úděl č e s k é h o lidu a ukazující mu cestu do budoucna pointou „zbraně, zbraně, zbraně" (je to fakticky d o m y š l e n í z n ě l k y L i d ze sbírky Na prahu ráje), i velebnou Zdravici. 1 6
1. vydání Českých písní: Svatý kraj, Osmý listopad, Na hrobech české slávy, Ó, slunce vyjde zas, Nejsme sami, Tak zle není, Čeští hoši, Byli jsme a budem, Mladé chase, Hoj, vy naši páni šlechtici, Kovář, Bratři, dále, Zdravice, Svatý Václave, Modlitba. 2. vydání m á navíc: Čtyři písně sokolské, Jak ovětralé skály, Od českých hor, Modlitba dělnická. Zas jednou svoji, Jsme k boji odsouzeni, Koleda, Píseň jarní. — Ubyla báseň Čeští hoši (Sládek ji přeřadil do sbírky Zvony a zvonky). Ve 3. vydání přibyly: Naše země, Rufův den, Stará garda, Českým dětem.
467
P o p r v é ve s v é tvorbě p ř i p o m n ě l Sládek Husa a Žižku (Svatý kraj, Na hrobech č e s k é slávy). N o v é b á s n ě d r u h é h o v y d á n í Č e s k ý c h písní kladly o c h a b l ý m součas n í k ů m na srdce příklad n e v z d á v a j í c í c h se b o j o v n í k ů na Bílé hoře (Jak ovětralé skály), zesilovaly m u ž n ý , b o j o v n ý t ó n (Od českých hor, Zas jed nou svoji, Jsme k boji odsouzeni) a zdůrazňovaly m y š l e n k u národní svo body jednak epicky (Koleda, zde mohl zapůsobit příklad N e r u d o v ý c h Balad a romancí), jednak lyricky (Píseň jarní). Třídní útlak a t u ž b y dělnictva byly vysloveny n e s m ě l o u formou Mod litby dělnické. Autor v této fázi dovedl b o j o v n ě vyjádřit ideál národní svobody, ne však ideál sociální a třídní. Na b o j o v n é a m u ž n é zvládnutí národněosvobozenské tematiky povzbu d i v ě zapůsobilo hnutí sokolské, j e m u ž zde Sládek vyslovil sympatie a pod poru Č t y ř m i p í s n ě m i s o k o l s k ý m i (Na přední stráži, Kupředu!, Hoj, v z h ů r u , pestrý sokole!, M u ž n ý m duchem). Velmi s u g e s t i v n ě a úderně v y z n ě l a b á s e ň Od č e s k ý c h hor s refrény „Teď v boj, teď v boj, teď v boj!" a „teď za otčinu v boj!". Byla to v ý razná b á s e ň programová, politická, do n í ž Sládek vložil s v é u p ř í m n é krédo v sociální vítězství českého dělnictva, i k d y ž s á m n e m ě l konkrétní před stavu o tom, j a k ý m bojem a j a k ý m i cestami bude sociální spravedlnost uskutečněna, jak o tom ostatně tehdy j e š t ě n e m ě l y potuchy masy děl nictva, které přesto v příští spravedlnost v ě ř i l y a za ni bojovaly v růz n ý c h akcích, m a n i f e s t a c í c h a stávkách. B á s e ň Od č e s k ý c h hor byla p ů v o d n ě publikována ve sborníku V boj! Čeští spisovatelé českým dělníkům národním k 1. máji 1898. (Uspořádal V . Hladík. V Praze. Tiskem J . Stolaře. N á k l a d e m národně sociální strany.) Citovaná p í s e ň i jiné texty Č e s k ý c h písní se uplatnily v boji proti fa š i s m u za h i t l e r o v s k é okupace Československa. Působivost a životnost n ě k t e r ý c h písní byla z v ý r a z n ě n a s b o r o v ý m zpracováním. Texty, přidané do v ý s l e d n é podoby sbírky, zdůrazňují m y š l e n k u práva na vlast (Naše země), připomínají n e p o m s t ě n o u zradu a nežádoucí cizov l á d u (Rufův den, předcházel Král Otakar v knize Ze života). B á s e ň Nad rakví b o j o v n í k a mohla b ý t inspirována p o h ř b e m Jana Ne rudy. Stará garda a Č e s k ý m d ě t e m se kladně v y r o v n á v á s n á s t u p e m no v ý c h generací. 6 T é m ě ř v š e c h n o , co v y š l o ze S l á d k o v a pera po roce 1900, bylo vytvo řeno v r o d n é m Zbiroze, kam se p e n z i o n o v a n ý profesor Sládek uchýlil do vlastní vilky. N á v r a t e m na venkov regenerovaly se jeho síly, takže k d v ě m a o b j e m n ý m s v a z k ů m , které p o d á v a l y přehled o jeho básnické tvůrčí cestě (Spisy b á s nické, u Otty 1907), přibyl j e š t ě svazek n a z v a n ý D v ě knihy veršů, obsa hující Nové selské písně a Léthé a jiné básně (1909). V roce 1908 z e m ř e l b á s n í k ů v otec (ve v ě k u 92 let), pocházející z Třenice. Jeho památce připsal syn sbírku Léthé. Cestou do Třenice, kam docházíval kolem polí a l e s ů jako penzista, v z p o m í n a l Sládek na starý venkov, na kvetoucí obraz selství, jehož odlesk hledal ve spřízněné selské rodině 468
K y m l i č k ů . Proto dedikoval N o v é selské písně „starému s e l s k é m u rodu K y m l i č k ů v Třenici u Zbiroha". Vznik obou sbírek tedy souvisí s Třenicí a Zbirohem. V první se S l á d e k obracel se s v ý m i v z p o m í n k a m i do minulosti nebo idealizoval přítomnost, ve druhé hleděl kupředu s o č e k á v á n í m blížícího se konce života. Proto je první sbírka bez h l u b š í c h problémů, proto také je kniha druhá v á ž n ý m z a m y š l e n í m nad základními otázkami lidského bytí, s p o l e č e n s k ý c h a so ciálních v z t a h ů a otázek. Ferdinand Strejček napsal, ž e N o v é selské p í s n ě připomínají obsahem spíše Starosvětské p í s n i č k y nežli p ů v o d n í S e l s k é p í s n ě . Tento s p r á v n ý postřeh znamená, že N o v é selské p í s n ě jsou p o u h ý m i ohlasy a nedosahují originality S e l s k ý c h písní. Je v š a k třeba v i d ě t také ostatní rysy tohoto dodatkového dílka. P ř e d e v š í m mají N o v é selské p í s n ě krásné kompoziční zarámování úvodní apostrofou, autobiograficky pravdivou (Vracím se k v á m , rodná pole) a závěrečnou básní „na rozloučenou" (Píseň o staré peci připomíná někdejší teplo rodného domu i dobroty, které se v ní pekly). O b ě tyto rámcové básně patří zároveň k n e j c i t o v ě j š í m a k n e j p ů s o b i v ě j š í m číslům. Jsou to zbásněné v z p o m í n k y i radostné pozdravy m í s t ů m a v ě c e m , d ů v ě r n ě z n á m ý m z dětství a mládí. U v n i t ř sbírky jsou b á s n ě o životě a m i l o s t n ý c h vztazích v e n k o v s k ý c h chlapců a dívek (jedno z čísel, V lese, je uvedeno motem z Burnse), dále o polních pracích a o přírodě. Vsunut je cyklus V d ě t s k é m koutku (6 čísel s e l s k ý c h „ d ě t s k ý c h " písní, např. Malí ženci, Orání atd.), dále n e c h y b í žánr „písní s m u t e č n í c h " (Co z prachu vzešlo, Tiché pole). Sedlák je stále představován v opozici v ů č i p á n ů m (Pole, Kupředu!), jako záštita svobody, míru a národnosti. J. V. Sládek zde opustil svůj k r á s n ý m u ž n ý tón, k n ě m u ž se tak těžce dopracoval za vlivu Jana Nerudy, a naopak zde přijímal smírné stanovisko křesťana (Modlitba), čili vliv katolického básnictví zde zatlačil působení dávno mrtvého Nerudy. Toho využila tehdejší politická pravice, z e j m é n a agrární, která z p ů v o d ních l i d o v ý c h pozic přešla k obhajobě kapitalismu a k ploché nacionální frázi. Pod jejím vlivem napsal Sládek p o v ě s t n o u tzv. „agrární hymnu" Ze l e n ý prapor (tj. protějšek R u d é h o praporu). N e p ř e v z a l v n ě m o v š e m me chanicky program agrární strany, ale vyslovil v í r u v rolníka a jeho práci; vyjádřil n e d ů v ě r u technice a d o m n ě n k u , ž e p ů d a nezklame. Byly to sice názory konzervativní, ale básník byl o v l i v n ě n t í m , že tehdejší n e z a m ě s t naní se vraceli na venkov k půdě, která jim v ž d y poskytla obživu. Sládek byl tehdy v y z ý v á n k spolupráci s agrárním tiskem (Cep, Roz květ) a nedovedl žádostem n e v y h o v ě t . Poslední ohlasová a v z p o m í n k o v á sbírka J . V . Sládka nebyla pokrokem ani tematickým, ani i d e o v ý m , ani u m ě l e c k ý m . Soustřeďovala se na cha rakteristiku života a ú d ě l u selského člověka, k t e r ý v š e c h n o podřizuje s v é práci, zachování statku a rodu. I k d y ž básník n e z a p o m n ě l na nic podstat17
18
1 7
1 8
J. P o 1 á k, Rod, rodina a dětství J. V. Sládka. Sborník pedagogické fakulty v Plzni, Jazyk a literatura X , 1971. Regionální studie, str. 47—70. F. S t r e j č e k , J. V. Sládek v Selských písních. Česká literatura 4, 1956, str. 136 až 152.
469
n é h o z obrazu života, v i d ě l v š e c h n o v j e d n é rovině, nepronikl do hloubky, neobjevil (až na v ý j i m k y ) nic n o v é h o , n e v y t v o ř i l novou koncepci, n o v é obrazy, n o v é žánry. Závěrem S e l s k é p í s n ě a Č e s k é znělky, P í s n ě smuteční, o b ě o h l a s o v é sbírky, České p í s n ě a N o v é selské p í s n ě spadají do tvůrčího období, v n ě m ž autor fak ticky navázal na svoje r u c h o v s k é počátky, usiluje o národní a l i d o v ý t ó n a vzdaluje se l u m í r o v s k é estetice. Na první pohled trvá toto období od konce o s m d e s á t ý c h let do roku 1901 (Písně smuteční), ale toto je ve skutečnosti jen první úsek; celé období končí rokem 1909 ( v y d á n í m N o v ý c h s e l s k ý c h písní). S l á d e k totiž m e z i t í m tvoří t a k é „ l u m í r o v s k y " i „nerudovsky", ale tuto ž e ň shrnuje až roku 1897 do b o h a t é knihy V z i m n í m slunci, k níž ve Spi sech b á s n i c k ý c h r. 1907 připojuje epilog původní básnické tvorby Za sou mraku. M ů ž e m e tedy u J . V . Sládka rozeznávat tři linie tvorby: Jedna, v pod statě ruchovská, se u p l a t ň u j e na začátku a na konci tvorby; v z á v ě r e č n é m období, kdy n e m ů ž e m í t r u c h o v s k ý c h s p o l e č e n s k ý c h opor, přimyká se k linii B a r t o š o v y „národní" školy. V j i s t é m (středním) rozmezí povznáší se ruchovská linie do úrovně ner u d o v s k é a svědčí o tom, ž e S l á d e k byl n e j v ý z n a č n ě j š í m žákem Nerudo v ý m , k t e r ý n e u l p ě l na p o u h é m epigonství. Třetí linii p ř e d s t a v u j e metoda lumírovská. Ve skutečnosti je to příklon a obdiv k V r c h l i c k é m u (někdy jen deklarativní či protektorský), který se u p l a t ň u j e ve střední části díla (původního) a v překladatelské tvorbě, při č e m ž ani zde S l á d e k nepozbyl zcela s v é osobitosti. J. V . S l á d e k usiloval o s y n t é z u obou h l a v n í c h linií, a to pravděpodobně pod vlivem Jana Nerudy, k t e r ý na z á v ě r b o j ů O s v ě t y a Lumíra prohlá sil, ž e oba s m ě r y (národní a s v ě t o v ý ) se n e v y l u č u j í a mohou existovat paralelně vedle sebe (tj. jeden a t ý ž autor m ů ž e tvořit o b ě m a metodami nebo jedni s p i s o v a t e l é mohou psát „národně" a druzí „světově").
470
