Televize budoucnosti je tu Digitalizace promění české obýváky

Nová vášeň: kurzy vaření

Články z the economist

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU

Jak svítit a topit zadarmo respekt.cz

22

Televize budoucnosti je tu

P ředp l at né v Čr: 25 Kč | SK 50 Sk | DE 2 ,50 € | AT 2 ,7 0 € | BE 2 ,7 0 €

Ročník X I X | 2 6. 5 . – 1. 6. 2 008 | 35 K č

Digitalizace promění české obýváky

R E S P E K T. C Z

1

CHARITA pro BARMU

Cyklón Nargis, který na začátku května 2008 zasáhl Barmu, si vyžádal

desetitisíce lidských životů. Statisíce lidí připravil o střechu nad hlavou a zdroje pitné vody. Zemi hrozí humanitární katastrofa nebývalých rozměrů. Charita ČR pomáhá prostřednictvím svých zahraničních partnerů sdružených v Caritas Internationalis.

Sbírkové konto:

22770022/0800 u České spořitelny,

Snímek: ČTK

variabilní symbol: 121 Sbírku můžete podpořit dárcovskou SMS ve tvaru

DMS CHARITABARMA na číslo 87777 (cena DMS je 30 Kč, příjemce vaší pomoci obdrží 27 Kč)

Děkujeme vám! 2

Charita ČR Vladislavova 1460/12 110 00 Praha 1 Caritas telefon: 296 243 330

www.charita.cz RESPEK T 17 | 14. – 20. dubna 2008

22 | 2008 Ročník XIX Adresa redakce: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 Šéfredaktor: Martin M. Šimečka Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery Vedoucí internetových projektů: František Novák Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Mira Antonovič Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Erik Tabery Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Martin Jazairi, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Tomáš Pavlíček, Jaroslav Spurný, Adam Šůra, Jáchym Topol Ekonomika: Tomáš Sachr Zahraničí: Tomáš Lindner, Markéta Pilátová Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Pavel Klusák, Magdaléna Platzová, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová-Vránková Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová Překlad z The Economist: Helena Koutná, Zuzana Šťastná Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Jaroslav Pašmik, Michal Šimčík Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Tereza Brdečková, Václav Cílek, The Economist, Luděk Niedermayer Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Předseda dozorčí rady: Jan Ruml Generální ředitel: Tomáš Šídlo Marketing: Almíra Pitronová Vedoucí projektů: Petra Sedláčková Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda Ředitel inzerce: Jan Bezpalec Inzerce: Milan Černík, Patricie Svobodová, Irena Velebilová, tel. 226 216 776–8, fax 226 216 799 ([email protected]) Ředitel výroby a distribuce: Jiří Völfl Výroba a distribuce: Jan Smola, Lucie Vodrlindová, Veronika Šalatová, tel. 224 930 999, fax 226 216 799, ([email protected]) IT správce: Petr Dočkal Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 23. 5. 2008 © Respekt Publishing a. s. Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

R E S P E K T. C Z

obsah komentáře 10 11 12

Ucpat díru v nádrži Petr Třešňák Mraky nad Pobaltím Luděk Niedermayer Klaus, Rath a odboráři Erik Tabery Trapná návštěva Tomáš Lindner

na pozvání 13

Pyšná a bezohledná Praha Ivo Mathé Nemuset nic dělat, na nic myslet Pavel Kosatík

česko 16 20 22 25

Digitální vysílání Tomáš Sachr Útok skinheadů Kateřina Čopjaková Vysokoškolská reforma Adam Šůra Protikuřácký zákon Ondřej Kundra

ekonomika

30 Rozmach datových center The Economist

svět 32 34 35

Itálie: Proti přistěhovalcům M. Pilátová, J. Sobota Obléhání Barmy Karel Vrána Korupce ve východní Evropě The Economist

téma

36 Jak svítit a topit zadarmo Petr Třešňák, Ondřej Kundra

rozhovor

42 S politologem Johannesem Vawrickem Anneke Hudalla

kultura

46 Filmový festival v Cannes Tereza Brdečková 48 Magorovy Okuje Magdaléna Platzová 50 J. Dědeček: Snídaně se psem Ladislav Nagy F. Mittere: Smrtelné hry Kateřina Rudčenková 51 Havlovo Odcházení v Divadle Archa Magdaléna Platzová 52 Streetartová scéna Jan H. Vitvar

53 Nový Indiana Jones Jan Gregor

civilizace 56 58

Technologie umožňující sledování Ondřej Dvořák Studentské bouře 1968 Tomáš Lindner

trendy

59 Nová vášeň: kurzy vaření Karolína Vitvarová-Vránková

česko

str. 16

Televize budoucnosti je tu Čechům se otevírá nový éter.

eseje 62 63

Pohled z klece Cord Riechelmann Bůh trýzně Peter Singer

pravidelně 4 6 8 9 14 26 27 28 54 55 64 65 65 66

anketa Mají být paralympionici na olympiádě? krátce z kraje Želechovice se bouří Renate ZÖller vaše otázky Má některá banka účty šité na míru důchodcům? dopisy, blogy, on-line k věci S Tomášem Kladívkem Jaroslav Spurný úspěch Nakladatelství knihovnicka.cz Kateřina Čopjaková o kom se mluví Komunista Jiří Dolejš Silvie Lauder kulturní servis prvních 15 minut Výtvarník Vilém Novák Jan H. Vitvar ve hvězdách Měnová reforma 1953 Petr Třešňák jeden den v životě U Čechů v Banátu mimochodem Jakobýnismus Jaroslav Formánek minulý týden Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

téma

str. 36

Jak svítit a topit zadarmo Chytré úspory jsou nadějí.

rozhovor

str. 42

Evropu čeká překvapení S politologem J. Vawrickem.

civilizace

str. 56

Nazí a pod dozorem Nové technologie sledování.

3

Z nejistoty, v níž se svět v posledních letech potácí, se klubou první pokusy o definici naší budoucnosti. Americký politolog Robert Kagan ve své nové a už hojně diskutované knize (Návrat historie a konec snů) píše, že hlavním rysem tohoto století bude „globální soutěž mezi demokratickými a autoritářskými vládami“, neboť „svět se vrací k normálu“ a sen o definitivním vítězství liberální demokracie je pryč. Kaganův neméně slavný kolega Fareed Zakaria ve své nové knize (Postamerický svět) ohlašuje soumrak nadvlády Ameriky, jelikož jiné velké státy jako, Čína, Brazílie či Indie, se rychle učí od amerického vzoru, ale současně si budují vlastní ideologii. „V Indii je dnes 18 zpravodajských televizních kanálů a jejich vidění světa je velmi odlišné od toho, jaké nabízejí západní média,“ píše Zakaria. A do toho přichází další ze slavných mužů Jeffrey D. Sachs s novou knihou (Společné bohatství) a vírou, že „samotná myšlenka soutěže národních států bojujících o trhy, moc a přírodní zdroje se přežije“, protože hrozby 21. století jako oteplování planety a vyčerpávání jejích zdrojů donutí „globální společnost ke spolupráci“. Z nejistoty po nástupu globalizace se tedy konečně klubou nové představy. A všechny vycházejí z předpokladu, že světovou politiku ovlivní především soutěž států ve snižování jejich závislosti na ropě a soutěž ve zvyšování jejich civilizační vyspělosti. Není proto náhodou, že Respekt se věnuje ve dvou stěžejních textech právě tématům, která s touto soutěží úzce souvisí. Jedním z nemnoha Čechů, kterého právem těší nárůst cen ropy, je pan Jaromír Vegr. Prodej jeho aut na elektřinu se totiž konečně rozjíždí. A pokud je v Česku někdo, kdo s čistým svědomím může doma plýtvat elektřinou, potom je to pan Jakub Mottl. Má ji zadarmo – ze slunce. Tito dva vizionáři mají o budoucnosti energetiky, na rozdíl od vlády, už jasno (str. 10 a 36–41). Civilizační vyspělost se dnes ale měří také naší schopností orientovat se v informacích. Česko k ní konečně udělalo jeden z důležitých kroků, když rozšířilo svůj veřejný prostor o digitální signál pro nové televize (str. 16–19). Vážené dámy a pánové, příjemné čtení vám přeje

anketa Je dobře, že atletická federace pustila tělesně postiženého Oscara Pistoriuse, který běhá pomocí protéz, na olympiádu? foto archiv, čtk

Editorial

Jan Hnízdil

Lukáš Pollert

Jiří Ježek

lékař, publicista

lékař, kanoista

cyklista, paralympionik

Podle studie francouzských vědců už bylo limitů lidských možností ve většině sportů dosaženo. Jejich další překračování je možné jen za cenu sebezničení nebo dopingu. Sportovec obvykle začíná kariéru jako zdravý a invalidou se kvůli němu stává. Atletické hvězdy se průběžně s něčím léčí, desetibojaři Šebrle a Dvořák nejčastěji se svalovými zraněními nohou. Oscar Pistorius má proti nim paradoxně výhodu. Achilovky, kotníky ani lýtkové svaly jej bolet nemohou. Jako invalida kariéru začíná. S jeho účastí na OH nemám problém. Na startovní čáře se totiž potká jen s dalšími potenciálními invalidy.

Myslím si, že IAAF pravděpodobně zjistila, že tyto konkrétní karbonové protézy nejsou výhodnější než obě zdravé končetiny, a nejsou tedy technickým dopingem. Zjistila to podle současných biomedicínských, anatomických a jiných znalostí. Když v budoucnu zjistí něco jiného, tak se taky podle toho zachová, a tedy doporučí, či zakáže účast na tzv. normální olympiádě. Osobně si myslím, že tento sportovec bude mít v tomto případě stále handicap.

Pistoriusovi to ze srdce přeji, závodit na olympiádě byl jeho dlouholetý sen. Chápu jeho touhu, dosáhl maxima ve sportu handicapovaných a chce jít dál, na olympiádu. Kdyby mi to můj handicap dovolil, stál bych o to určitě také. Start Oscara Pistoriuse na olympiádě bude znamenat podporu sportu handicapovaných, a to je dobře. Myslím si ale, že nepůjde o průlom, protože na to, aby handicapovaný sportovec mohl závodit na olympiádě, musí patřit ke špičce. A takových, kteří jsou schopni závodit s nepostiženými, je na světě opravdu málo.

příštích 7 dní Poplatky u lékaře Ve středu 28. května má Ústavní soud definitivně rozhodnout o regulačních poplatcích. Placení u lékaře jako neústavní u soudu napadli opoziční sociální demokraté a komunisté.

Setkání visegrádské čtyřky V pátek 30. května začne na půdě Poslanecké sněmovny dvoudenní setkání předsedů parlamentů zemí visegrádské čtyřky. Politici by měli hovořit o postavení národních parlamentů poté, co bude platit Lisabonská smlouva.

MARTIN M. ŠIMEČKA

Konference OSN v Bonnu V Bonnu bude tento týden pokračovat dvoutýdenní konference OSN o biologické rozmanitosti. Míra vymírání živočichů a rostlin je dnes padesáti- až třistapadesátinásobná proti vypočítané přirozené míře vymírání. Ministři životního prostředí z celého světa budou diskutovat možnosti řešení tohoto globálního problému.

4

Lenka Marušková-Hyková střelkyně

Jsem ráda, že Oscar má zájem se probojovat na olympijské hry. Bude to jistě motivací pro mnoho dalších občanů s tělesným postižením. Je to jedna z cest, jak by se tito lidé mohli začlenit do normálního života. To, že Oscar může startovat na závodech se zdravými sportovci, a tím splnit limit pro Peking, povzbudí mnoho zlomených lidí a věřím, že jim to po psychické stránce pomůže.

průzkum Spokojenost s členstvím v EU (v procentech) �

��

��

��

��

���

���� ���� ���� ���� velmi spokojen ani spokojen, ani nespokojen velmi nespokojen

spíše spokojen spíše nespokojen neví

Zdá se, že v Česku ubývá lidí, kteří jsou nespokojení s naším členstvím v Evropské unii. Stále se ale nehýbá neutrální střed, tedy procento lidí, kteří – lidově řečeno – krčí rameny. Pozoruhodné nicméně je, že �� % Čechů se často cítí nejen jako občané ČR, ale i jako občané EU, a �� % obyvatel tento pocit zažívá aspoň „někdy“. Vzhledem k tomu, že občanství je stále vnímáno značně emotivně, je to nečekaný projev citu k Unii. Nic na tom nemění fakt, že jen �� % Čechů věří, že EU podniká kroky v zájmu ČR, zatímco �� % tomu „moc nevěří“ a �� % tomu „vůbec nevěří“. ZDROJ: CVVM

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

Za finanční a mediální podpory statutárního města Ostravy

SinéadHappy O’Connor Mondays Goldfrapp

(IRL) (UK)

(US) (UK)

Gogol

Bordello, Dandy Warhols (US)

Jan Garbarek Group & Trilok Gurtu(NOR/IN) Habib Koité & Bamada (ML), Hawkwind (UK) Daby Touré (MR), Sergent Garcia (FR)

Tosh Meets Marley (JAM), Recycler (FR) Koop (SE), Noa (ISR), Craig Adams &

The Higher Dimension of Praise (US) Shantel & Bucovina Club Orkestar (DE)

Lucie Bílá, J.A.R., Dan Bárta, Ready Kirken, Iva Bittová, Pražský výběr II, Priessnitz, Hypnotix, Precedens a Bára Basiková, Vítkovo kvarteto... Divadla, workshopy, filmy, Dětský svět, Respekt fórum

Hlavní partner:

Velké slevy s Českými drahami / Colours Plus Generální mediální partneři:

Vstupenky

www.colours.cz Hlavní mediální partneři:

Oficiální dodavatelé:

Produktoví partneři:

5

R E S P E K T. C Z Oficiální dopravce

Oficiální pivo festivalu

f ot o kare l c u d l í n , čtk , g ü nter b art o š

krátce

Jaderná energie

Vláda si odškrtla dvě zásadní položky ze seznamu zahraničněpolitických nedodělávek. Minulou středu na jednání v Teplicích uznala nezávislost Kosova a souhlasila se smlouvou o americkém radaru. Topolánkův kabinet si dával načas také proto, že se na obou tématech koaliční partneři jen obtížně domlouvali – u Kosova bylo hlasování kvůli sporům už jednou odloženo. Ani tentokrát to nešlo úplně hladce. V případě Kosova, jehož existenci již uznalo 41 států, byli proti všichni lidovečtí ministři a z ODS ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, u radaru se podle nepotvrzených informací médií hlasování zdržel zelený ministr školství Ondřej Liška. Premiér Topolánek odhadl, že obě smlouvy k  radaru (druhá se

Jádro je bezemisní zdroj energie s pozitivním dopadem na životní prostředí. A  Evropská komise by měla podpořit rozvoj jaderných elektráren jako součást plánu omezovat emise. Text s tímto prohlášením předložila česká vláda na Evropském jaderném fóru, které se konalo v  Praze. Navázala tak na podobné vystoupení Mirka Topolánka, podle něhož je jaderná energie levná a bezpečná a její opomenutí by vzhledem k růstu spotřeby bylo nezodpovědné. Zařazení atomu mezi šetrné zdroje energie by tak podle českých představ zřejmě mělo pomoci naplnit závazek EU zvýšit do roku 2020 podíl obnovitelných zdrojů o 20 procent. A zároveň naplnit hlavní cíl Evropského jaderného fóra, kterým je cestou debaty dojít k přesvědčení veřejnosti o užitečnosti jaderné energie a o její přijatelnosti. Na společné energetické politice by se EU podle představ Evropské komise měla dohodnout do podzimu. Q

Odborářské bouře Po letech relativně umírněné politiky se odbory rozhodly ukázat vládě svoji sílu. Už ve středu se konala první demonstrace před sídlem vlády. Chystají se však daleko masovější protesty. V pondělí zavřou učitelé školy, protože se jim nelíbí reálné propady jejich platů. Vůbec největší odborářskou akcí za posledních patnáct let má být 24. června výstražná stávka. Celý den nebudou pracovat zdravotníci, na hodinu se k nim mají přidat i další odborové svazy, sdružující asi půl milionu lidí. V Praze podle tvrzení odborářů nevyjedou tramvaje, autobusy ani metro. Odboroví předáci kritizují hlavně plány na privatizaci pojišťoven a převod fakultních nemocnic na akciové společnosti. Podle vlády chtějí odbory svými protesty posílit opozici před nadcházejícími volbami do krajů a Senátu. Q

6

bude týkat pobytu amerických vojsk na českém území) Česko a USA oficiálně podepíší nejpozději v červenci – a  tehdy by také měly doputovat do parlamentu. Se souhlasem stále váhají někteří zelení a lidovečtí poslanci. U  zelených bude kvůli radaru horko už nyní – jejich místopředsedkyně Dana Kuchtová totiž souhlas tří ministrů za Stranu zelených označila za porušení stranického usnesení. Uznání Kosova prakticky znamená, že se státem navážeme diplomatické styky – Česko jako svoji velvyslankyni vyšle Janinu Hřebíčkovou, která už dnes v Prištině vede českou kancelář při mírové misi OSN. V reakci na uznání nezávislosti Kosova zároveň Srbsko odvolalo svého velvyslance. Q f ot o kamera m ě st s k é p o l i c ie

Ústav hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) se nakonec s Všeobecnou fakultní nemocnicí (VFN) nesloučí, rozhodl ministr zdravotnictví Tomáš Julínek. Ústav propojí s nemocnicí formou akciového holdingu. To znamená, že ve sporu šlo o propojení formou holdingu ÚHKT s VFN, nebo o jeho úplnou samostatnost, kterou prosazoval bývalý šéf ústavu Pavel Klener. Julínek, který chtěl úplné sloučení, Klenera mimo jiné i kvůli tomu před půl rokem odvolal. Teď ale potvrzuje: „Ústavu zůstanou všechny akreditace a to je důležité. Hlavně ale chceme, aby si ústav zachoval i své známé jméno a určitou míru samostatnosti.“ Obrat pana ministra předního českého onkologa Klenera nepřekvapil. S rozhodnutím je spokojený: „Holding zajistí kontinuitu ústavu a věřím, že i kvalitu zdravotní péče pro pacienty.“ Q

Kosovo a radar – dvakrát ano od vlády

f ot o mat ě j str á n s k ý

Ústav hematologie zůstane samostatný

Respekt ↑

Despekt ↓

Romský rapper Gipsy obohatil český jazyk o přiléhavý novotvar a tuzemský hip hop o další občansky angažovaný text, které místní hiphopová scéna výrazně postrádá. Ve své skladbě „A na závěr si s námi dejte trochu té Čunárny“ verbálně žongluje s neologismem „čunkovat“, „načunkovat si“ – míněno vylhávat se, nakrást si – a ptá se: „Mám otázku, Mistře, hello! Jak bez vody může vyrůst meloun?“

Policie v Ústí nad Labem rozhodla, že muže, který na přechodu pro chodce srazil přebíhající dívku, potrestá jen pokutou a odnětím sedmi trestných bodů. Šlo sice o možné nedorozumění, kdy řidič špatně pochopil gesto strážníka, který pobízel chodce k přejití silnice, ale po tom, co dívku srazil a policista šel zraněné dítě ošetřit a volat sanitku, z místa nehody ujel.

Respektovat zákon Nejvyšší správní soud zamítl stížnost prezidenta republiky a potvrdil verdikt Městského soudu v Praze z června minulého roku. Ten totiž Václavu Klausovi nařídil, aby tak, jak mu zákon ukládá, maximálně do půl roku jmenoval soudního čekatele Petra Langra soudcem, nebo aby naopak zdůvodnil, proč ho jmenovat nechce. Petr Langer je poslední z případu nejmenovaných dvaatřiceti soudních čekatelů, které prezident Klaus před třemi lety odmítl kvůli jejich věku uvést do funkce. I když podle Langra je rozhodnutí soudu dalším „morálním apelem“ na prezidentovo „demokratické a právní cítění“, chce se Václav Klaus obrátit k Ústavnímu soudu: verdiktem městského tribunálu je prý ohrožena jeho prezidentská funkce. Q

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

↓ inzerce f ot o p r o f ime d ia . c z / a f p

Vítězný Saakašvili

Sýrie jedná s Izraelem

Strana prezidenta Michaila Saakašviliho zvítězila s drtivým náskokem v mimořádných parlamentních volbách v Gruzii. Spíše než o obecnou zahraničněpolitickou orientaci země na pomezí vlivu Západu a Ruska šlo ve volbách o  test demokratického způsobu vlády samotného Saakašviliho. Prezident i opozice se shodují na prozápadní orientaci země, Saakašvili je však obviňován z autoritářských sklonů. Opozice vyvolala bouři protestů vloni na podzim, po jejichž násilném potlačení byly vyhlášeny prezidentské i parlamentní volby. Zahraniční pozorovatelé prohlásili, že průběh voleb měl daleko k dokonalosti, přesto však byly regulérnější než prezidentské volby v lednu. Opozice tvrdí, že volby byly zmanipulovány, a odmítá uznat výsledek. Q

Ve středu Sýrie a  Izrael nečekaně oznámily zahájení vyjednávání o mírové smlouvě. Jednání se odehrávají v  Turecku a  turečtí diplomaté alespoň v počátečních fázích působili jako prostředníci. Zástupci zúčastněných zemí nesdělili o jednání žádné další podrobnosti. K přímému vyjednávání o míru dochází poprvé po osmi letech. Všeobecně se očekává, že Sýrie bude jako podmínku míru vyžadovat navrácení strategických Golanských výšin, které Izrael obsadil během šestidenní války v roce 1967. Hlavní zájmem Izraele je především omezení vlivu teroristických skupin Hizballáh v  Libanonu a  Hamás v  pásmu Gazy, které mají vyhraněný protiizraelský program a na které má Sýrie rozhodující vliv. Dvě třetiny obyvatel Izraele navrácení Golanských výšin odmítají. Q

Nezávislé Spojené státy Spojené státy poprvé za posledních více než třicet let snížily svoji závislost na dovážené ropě. Důvodem jsou stoupající ceny pohonných hmot, úspornější automobily a  masová produkce etanolu. Podle údajů amerického ministerstva pro energetiku došlo za první tři měsíce ke snížení podílu importované ropy z  58,2 % na 57,9 %. Ministerstvo uvádí, že se jedná o první viditelný projev nastoupeného trendu, který podle jeho odhadů bude znamenat pokles až na poloviční podíl dovážené suroviny v roce 2015. Prezident George W. Bush v roce 2006 prohlásil, že „země si vytvořila návyk na ropu, často dováženou z nestabilních oblastí světa“, a slíbil zahájit nápravu. Energetická bezpečnost je součástí programu všech tří prezidentských kandidátů. Q R E S P E K T. C Z

Souboj chudých V ulicích Jihoafrické republiky se poprvé od pádu apartheidu v roce 1994 bojuje. V předměstích třímilionového Johannesburgu chudí jihoafričtí černoši začali napadat přistěhovalce z ostatních afrických zemí, podle posledních údajů zahynulo přes čtyřicet cizinců a dvacet tisíc jich přišlo o střechu nad hlavou. Výbuch xenofobního násilí v zemi u mysu Dobré naděje nebyl překvapivý. Do země s třiceti- až čtyřicetiprocentní nezaměstnaností proudí migranti z celé Afriky. Jejich počet se odhaduje na 3 až 5 milionů, nejvíce jich přichází z chudnoucího sousedního Zimbabwe. Nezaměstnaní Jihoafričané jsou frustrovaní z toho, že jim imigranti berou práci anebo se organizují do kriminálních gangů. Vláda se nyní pokusila zabránit šíření nepokojů povoláním armády, řešení jejich příčin však potrvá roky. Q

Vaše pojišťovna je tu pro vás i v roce 2008 Všeobecná zdravotní pojišťovna je s 6,5 milionem svých klientů největší a nejstabilnější zdravotní pojišťovnou v České republice. Garantuje jim nejnákladnější a nejmodernější zdravotní péči u více než 37 tisíc zdravotnických subjektů. Svým klientům pomáhá zlepšovat životní styl a pečovat o zdraví. Navíc jim nabízí řadu výhod a finančních příspěvků na vybrané aktivity, na které má letos připraveno 414 milionů korun. Hlavním cílem Všeobecné zdravotní pojišťovny je spokojenost a zdraví klientů. Informujte se na přepážkových pracovištích VZP nebo e-mailové adrese [email protected]. www.vzp.cz

7 infolinka 844 117 777

f ot o mat ě j str á n s k ý

Teď se budeme rozhodovat sami za sebe. (Špendlík)

z kraje

Želechovice

Revolucionáři Ze vzpoury proti radnici se zrodila nová obec

Z

ačalo to nevinně plánem na přebudování jedné silnice. Zlínský magistrát se před časem rozhodl rozšířit rušný silniční tah z města ke slovenským hranicím a věc si žádala skoupit pozemky kolem cesty. Pro zhruba desetinu usedlíků zlínské dvoutisícové čtvrti Želechovice to ovšem znamenalo prodat svůj domov a přestěhovat se někam jinam. „Absurdní,“ kroutí hlavou Michal Špendlík. Tehdy se společně s několika jinými angažovanými občany vzbouřil proti Zlínu poprvé. Michal Špendlík je vyrovnaný muž. Pěstěné třídenní strniště, tichý hlas a skromný úsměv. Ideální host na příjemný grilovací večer s přáteli a dětmi. Vůbec nepůsobí bojovně. Takhle ho asi viděli i na magistrátu. „Naprosto nás nebrali vážně, vůbec nereagovali,“ vzpomíná Špendlík. Úřední nečinnost, kterou občané vnímali jako drzost, udělala z protestujících Želechovických – jak říká sám Špendlík – „dobrovolné revolucionáře“. A tihle revolucionáři způsobili, že minulý víkend 77,5 procenta želechovických občanů v referendu zvedlo ruku pro odtržení od Zlína. Vyplatí se samostatnost pro tak malou obec? Michal Špendlík a s ním obrovská většina občanů

8

Želechovic jsou přesvědčeni, že ano. Pomalu jedeme autem pohlednou sousední obcí Lípa. I ona se odtrhla od Zlína, hned v  roce 1990. Krajnici vroubí vyznačená parkovací místa a precizně vydlážděný chodník, každý dům má vjezd ze známé „zámkové dlažby“. Pak Lípa končí, vjíždíme do Želechovic. Chodník je pryč, auta parkují v plevelu při krajnici, místo vjezdů jsou provizorní štěrkované cesty. Mateřská školka sídlí v prvním patře sešlého domu. Nad bránou v přízemí je zežloutlý nápis „Hasiči“. Jak to jde dohromady – vozy k rychlému zásahu zamčené za dvorkem s hrajícími si dětmi? Špendlík krčí rameny. Ještě jako městská část přinášely Želechovice podle Špendlíkových propočtů do zlínské kasy zhruba 35 milionů korun ročně. Jako samostatná obec ovšem díky panujícímu indexu nahrávajícímu větším městům takové peníze nedostanou: otcové referenda spočítali, že maximum státního přídělu se bude pohybovat kolem 20 milionů. „Ale nastal čas, abychom tady u nás začali dávat peníze na to, co se zdejším občanům zdá potřebné,“ říká Špendlík. A potřebné se Želechovickým zdá například postavit novou mateřskou školku, opravit chodníky a ulice.

Lidé kolem Špendlíka jsou přesvědčeni, že peníze na tyhle projekty dají dohromady snadno. Nevyhnutelné výdaje samostatných Želechovic dosáhnou podle nich nanejvýš 12 milionů ročně – a 8 zbylých milionů muže obec investovat do infrastruktury. A to je mnohem víc, než v posledních letech dostávali od zlínského magistrátu. Například loni odtamtud přišlo do Želechovic na investice jeden a půl milionu korun, dva roky předtím však jenom zhruba 300 tisíc korun. Mimořádně štědrý byl rok 2001, ale i v něm putovalo ze Zlína k pozdějším rebelům pro investice „jenom“ něco k pěti milionům. Máme si podporovat městské divadlo, nebo opravit kanalizaci v městských částech? Zlín není jediné město, které má problémy vysvětlit občanům, jakým způsobem vytváří svůj rozpočet. I když pracovníci magistrátu trvají na tom, že ve vztahu k odtržené obci nijak nepochybili a že víc peněz a zájmu prostě Želechovickým dát nešlo, jisté dopady už čerstvé odloučení má. Zlínská radnice chce do budoucna zlepšit komunikaci s městskými částmi a umístit v každé z nich svého vyslance, na kterého by se občané mohli obracet se svými stížnostmi a nápady. Q Renate Zoller

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

vaše otázky

Nabízí nějaká banka účty šité na míru důchodcům? Někteří stárnoucí lidé šetří „na stará kolena“ – nejvýhodnější je „důchodové spoření“ nebo „stavební spoření“, existují různé pojistky... Najednou ale přijde čas, kdy už jsem starý a potřebuji své úspory využívat. Platit z úspor své nejrůznější, každodenní potřeby. Důchodové spoření má ustanovení, že když z něj chcete začít vybírat, skončí vám najednou všechny výhody tohoto účtu a musíte si založit účet nový. Má otázka zní: Jaký účet je v této situaci nejvýhodnější? Má nějaká banka něco šité na míru důchodcům a jejich potřebám?

PTEJTE SE VÁŽENÍ ČTENÁŘI, POKUD MÁTE NA POLITIKY NEBO ÚŘEDNÍKY NĚJAKOU OTÁZKU, NAPIŠTE NÁM JI. MY VÁM V RÁMCI MOŽNOSTÍ ZAJISTÍME SROZUMITELNOU ODPOVĚĎ. PIŠTE NÁM NA → [email protected]

Josef Bubeník, Mariánské Lázně

Ptali jsme se Roberta Pitráka, manažera sekce krizové pomoci a poradenství občanského sdružení ŽIVOT 90, Pavly Plaché z tiskového oddělení České spořitelny a tiskového mluvčího Poštovní spořitelny Marka Rolla: Podle Roberta Pitráka, který se zabývá řešením problémů seniorů, nabízejí zvláštní služby důchodcům jen Česká spořitelna a Poštovní spořitelna. Česká spořitelna ale už speciální konto pro

seniory od minulého roku nově nezavádí a nahradila ho osobním účtem. „Klient si parametry účtu může nastavit podle svých potřeb a od toho se odvíjejí i poplatky,“ říká Pavla Plachá z České spořitelny. „Podle nás je to lepší než účty s předem definovanými parametry.“ Účet pro seniory tak nabízí jen Poštovní spořitelna. „Náš účet Postžiro Senior je určený pro lidi starší 55 let,“ říká tiskový mluvčí Poštovní spořitelny Marek Roll. Za správu a vedení účtu

zaplatí klient 5 korun oproti běžným 18 korunám v Poštovní spořitelně, dostane k němu zdarma i mezinárodní platební kartu VISA Electron a může svůj účet obsluhovat prostřednictvím internetového bankovnictví. Tím ale výhody končí. Za zasílání výpisu si stejně jako u dalších účtů Poštovní spořitelna napočítá 13 korun měsíčně, za případné zrušení účtu poplatek 200 korun. Z toho tedy vyplývá, že žádný speciální účet pro seniory banky nenabízí. Q

↓ inzerce

R E S P E K T. C Z

9

komentáře energetika

str. 10

EKONOMIKA V POBALTÍ

str. 11

POLITICKÁ KULTURA

str. 12

GLOSA

Ucpat díru v nádrži

Mraky nad Pobaltím

Klaus, Rath a odboráři

Trapná návštěva

Petr Třešňák

luděk niedermayer

erik tabery

tomáš lindner

Česká společnost hledá cestu v otázce energetiky. V těchto dnech se objevila naděje na pohodlné a bezpečné řešení.

Rychle rostoucí a úspěšně se transformující pobaltské ekonomiky stojí na počátku krize.

Tři příklady z české politiky. Prezidentova svévole, Rathova neschopnost diskuse a spojení ČSSD s odboráři.

str. 12

Dokud seděl dalajlama v exilu, všichni ho podporovali. Sotva vyjede do Evropy, politici se s ním bojí setkat.

energetika

Ucpat díru v nádrži Topolánkova vláda má šanci vrátit debatě o energetice smysl místa, rozvoj technologických odvětví, efektivnější fungování společnosti. Na úsporách vydělají všichni. Vypadá to zcela logicky, a tak se nabízí otázka, proč nám svobodný trh vlastně tuhle idylu nezařídil už dávno. Na vině jsou jednak donedávna velmi nízké ceny energií – není důvod šetřit, ale ani samotný trh se v případě úspor nechová ideálně. Výrobci uvažují stereotypně, vstupní investice do technologií nejsou malé a občas vypadají nejistě či nelogicky. Malý příklad: stavitelé domů nemají motivaci navrhovat nízkoenergetické stavby, protože to pro ně znamená víc práce, hrozbu snadnějšího odhalení špatné kvality – a koneckonců, oni přece účty za topení nakonec stejně platit nebudou.

Uhlí, nebo jádro? Říká se, že takhle zní hamletovská otázka české energetiky. Buď rozšířit těžbu na severu Čech, nebo stavět nové Temelíny. Ani jedna volba přitom nevyvolává bůhvíjaké nadšení – je lepší bourat vesnice, nebo žít s rizikem katastrofy a neřešitelným problémem radioaktivního odpadu? Z hledání odpovědi českou společnost už delší dobu bolí hlava. V těchto dnech se ale objevila naděje, že existuje ještě jedno bezpečné a pohodlné řešení. A že se na něm dá dokonce zbohatnout.

Polovina vyletí komínem Loni na podzim premiér Mirek Topolánek pověřil šéfa Akademie věd ČR Václava Pačese, aby sestavil tým expertů a společně připravili doporučení, kudy by se měla česká energetika v budoucnu ubírat. Komise se snažila vystupovat nestranně, ale v médiích se od počátku spekulovalo, že bude pod obrovským tlakem uhelných a jaderných lobbistů a beztak se nakonec musí přiklonit k jedné z variant. Předběžné zprávy dokládají, že hlavní překvapení bude jiné: komise navrhne klást důraz na energetické úspory. Mezinárodní experti už delší dobu tvrdí, že právě zvýšení efektivnosti výroby a  využívání energie se může stát jedním z nejvýznamnějších zdrojů v budoucnu. Ve špatně zateplených budovách, rozmařilých elektrospotřebičích, nedokonalých motorech aut i zastaralých elektrárenských technologiích – tam všude se vyplýtvají tisíce terrawatt zbytečně. Úsporám věnovala značnou pozornost známá Sternova zpráva o ekonomických souvislostech globální změny klimatu a globální think tanky přicházejí s  ohromujícími odhady potenciálu úspor: udávají, že v současném systému vyletí zbytečně komínem třetina až polovina energie. Zcela konkrétně: české bydlení by podle zdejších odborníků mohlo spotřebovávat o 40 procent energie méně.

10

Premiérův úkol

Cesta úspor má řadu zajímavých výhod. Nezávisí na těžbě ani dovozu surovin z problematických zemí. V dnešním pojetí nepředpokládá žádné drastické omezování, protože úspor se nedosahuje snížením komfortu, ale zdokonalením technologií a  energetického managementu. A  jak nedávno napsal britský týdeník The Economist, její emise jsou na rozdíl od uhlí nebo ropy velice příjemné. Bohatství, pracovní

Cesta k efektivní energetice se zkrátka neobejde bez jasné politické vize na všech úrovních – od státu až po obce. V českých poměrech představuje problém to, že energetickou debatu odjakživa táhnou velcí výrobci typu ČEZ, jejichž jedinou motivací je co nejvíc vyrobit, prodat a vydělat. Rezortní politici jim v tom jdou na ruku a žádná lež není dost velká na to, aby sehranému soukolí neposloužila jako argument. Mirek Topolánek slíbil, že doporučení Pačesovy komise vezme vážně a pokusí se je vnést do vládní politiky. V případě úspor to může být větší sousto, než se zdá, protože premiér bude muset nenasytný, vzájemně živený kruh politiky a energetiky rozetnout. Zkušenosti ze světa ukazují, že bez promyšlené politiky dotací, daní, motivačních nástrojů a omezení to nejde. Od uhlíkové daně, která zvýhodňuje úspory a  obnovitelné zdroje, přes zákonné regulace maximální energetické náročnosti, daňové nebo dotační podpory šetrných technologií až po komplexní dopravní politiku. Hodně mohou udělat také kraje nebo obce. V Rakousku a Německu například některá města a spolkové země vydaly nařízení, podle nichž musí R E S P E K T 2 2 | 2 6 . k v ět n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

být každá nově stavěná veřejná budova nízkoenergetická. Západní svět se zkrátka nebojí odložit ideologické předsudky a zkoušet různé možnosti. Například britská vláda přišla s nápadem, že zaplatí občanům malé měřicí přístroje, s jejichž pomocí snadno zjistí, kolik jim který spotřebič utrácí peněz. Ukazuje se totiž, že malý energetický audit domácnosti dokáže u člověka vyvolat vážné zamyšlení nad tím, zda je skutečně nutné vyhazovat stovky liber ročně z okna.

Můžeme se klidně vsadit, že žádné z těchto opatření nevyvolá u ministra průmyslu Martina Římana gejzír nadšení. Mirku Topolánkovi není co závidět, na druhou stranu má jedinečnou šanci změnit zavedené pravidlo, že slovo úspory se ve vládní energetické politice pravidelně objevuje jen jako fráze. Stejně jako v případě obnovitelných zdrojů by bylo troufalé tvrdit, že mohou zajistit tolik energie, abychom se obešli bez nových zdrojů. Pravděpodobně ne. Mohou se ale stát cenným a výnosným

perem ve vějíři možností. Z hlediska zdravého rozumu pak platí, že úsporami bychom měli začít. Každý řidič si nejdříve spraví díru v nádrži, než bude přemýšlet, jestli má jezdit na benzin, naftu nebo řepku. Až stát zacelí ty nejhorší trhliny, bude o důvod víc věřit mu naléhavost otázky, jestli uhlí nebo jádro. Q PETR TŘEŠŇÁK → více v rubrice téma na str. 36

ekonomika v pobaltí

Mraky nad Pobaltím Proč se nedávným ekonomickým premiantům přestalo dařit

P

oslední nepříznivé zprávy o vývoji naší ekonomiky zaskočily analytiky i novináře. Stojíme asi na počátku diskuse o tom, jak moc zpomalí naše ekonomika – a v duchu našich tradic i obviňování, kdo za to může. Takovouto diskusi už nyní nevedou v Estonsku a do určité míry ani v dalších pobaltských zemích. Poté, co růst ekonomiky v prvním čtvrtletí tohoto roku dosáhl jen 0,4 %, zatímco na konci minulého roku to bylo skoro 5 %, je tamní hlavní otázkou, jak hluboký bude pokles a hlavně jak dlouho bude trvat. A nás pak nepochybně zajímá, nakolik Estonsko postihly problémy, které mohou nastat i u nás?

Premianti transformace Od počátku 90. let slouží pobaltské země jako úspěšný příklad transformace ekonomik východního bloku. Z malých, chudých a Sovětským svazem ne zrovna protežovaných zemí se během dekády stali liberální, rychle bohatnoucí a v mnohých ohledech příkladní členové EU. Základním kamenem jejich transformace byla silná orientace na severský region, liberální přístup k ekonomice, fixní směnný kurz a velmi obezřetná makropolitika. Tato volba měla i bolestivé důsledky (vzpomeňme třeba bankovní krizi v letech 1992 a 1995 a omezený prostor státu pro investice kvůli potřebě přebytkových rozpočtů), ale zkrotila růst cen a přinesla těmto zemím ekonomickou stabilitu. I v politické oblasti jsou plnohodnotnými, stabilními a funkčními demokraciemi. Z těchto úspěchů profitují také jejich obyvatelé. Prosperita přinesla bohatství většině lidí a HDP na osobu v kupní síle se z úrovně mezi 35 a 42 % evropského průměru dostalo k nynějším 60–70 % (více než Polsko, zhruba na úrovni Maďarska). Vstup do EU pak završil cestu k plné příslušnosti k „evropskému Západu“. Náznak potíží se objevil až v květnu roku 2006. Tehdy Brusel a Frankfurt společně zchladily ambice Litvy na přijetí eura zároveň se Slovinskem v lednu 2007. Rychlý růst pobaltských ekonomik postupně zhoršil mnohé makroukazatele (deficit běžného účtu platební bilance mezi 10 a 20 % HDP, přehřátí trhů zejména s  nemovitostmi a  hodně rychlý růst mezd) a východiskem pro tyto země R E S P E K T. C Z

se zdálo být začlenění do eurozóny. To mělo podpořit konkurenční schopnost zemí, odstranit jednou provždy kurzové riziko domácích měn a snadněji řešit vznikající problémy. Odmítnutí přijmout Litvu do frankfurtského euroklubu (země v té době nesplňovala inflační kritéria o 0,1 % a odhady navíc správně předvídaly, že inflace ještě poroste) zmrazilo naděje na tuto cestu. Všechny pobaltské země po tomto rozhodnutí odsunuly plány na přijetí eura o mnoho let a analytici začali akcentovat slabá místa jejich ekonomik. Do hry vstupuje i pro tyto země klíčová otázka udržení fixního kurzu, jehož pád by způsobil nejen nárůst cen, ale zejména hlubokou finanční krizi (zřejmě s pády bank, recesí a politickou krizí, jak to do určité míry známe z Argentiny).

Skype na to nestačí Pobaltské země mají reputaci inovativních ekonomik s vysokou mírou flexibility. Zdá se však, že ani tato slibná východiska – možná nadsazená, například proslavený Skype byl sice vyvinut v Tallinu, ale jeho zakladatelé jsou švédské a dánské národnosti a firma má centrálu v  Lucemburku – nestačí vysokému tempu růstu domácích ekonomik. Bohatnutí lidí postupně vede ke stále vyšší spotřebě dováženého zboží bez dostatečné reakce na straně vývozu. K rostoucímu schodku mezi dovozem a vývozem, financovanému růstem soukromého zahraničního dluhu (ve výši až 70 % HDP), se navíc připojuje „přehřátý“ pracovní trh, který tlačí růst mzdových nákladů (v Estonsku loni 20 %) a který na rozdíl od naší země není chlazen přílivem zahraničních dělníků. Nelze se divit, že za těchto okolností a za významného přispění nepochopitelně zpožděné harmonizace spotřebních daní spolu s odbrzděním některých regulovaných cen vyskočila inflace v Estonsku na hrozivých 19 % (ve zbývajících zemích je sice nižší, ale stále dvojciferná). Zatímco pro inflační vývoj je dobrou zprávou zpomalení zahraniční (zejména tedy EU) poptávky, které zbrzdí růst ekonomiky, a tím i růst cen, celkově to zas tak dobrá zpráva není. Zejména proto, že zohledníme-li totální závislost zemí na skandinávském kapitálu, který je v době celosvětové bankovní „nervozity“ stále méně dostupný, vy-

chází nám z toho opravdu nepříliš růžový obrázek následujících měsíců v Pobaltí. Není proto divu, že se v textu Estonské centrální banky lze dočíst o tom, že současná situace může být vážnější a hlavně mít trvat déle než jednoletá recese následující po ruské krizi v roce 1999.

Den poté Navzdory tomu však vyhlídky pobaltských zemí nejsou definitivně černé. Jejich liberální ekonomiky stojí totiž na celkem pevném makroekonomickém základě (prakticky žádný státní dluh a obvykle přebytkové rozpočty) a pro skandinávské věřitele je hrozba ohrožení jejich fixních kurzů nejméně stejně závažná jako pro země samé. Proto lze soudit, že kurzová krize způsobená odlivem kapitálu z pobaltských zemí nehrozí a skandinávské země budou i nadále držet nad malými sousedními ekonomikami ochrannou ruku. Současná nešťastná kombinace navýšení inflace domácími faktory (zmíněné růsty daní či regulovaných cen) spolu se světovým zdražením potravin a surovin zbrzdila ambici na rychlé přijetí eura. Nicméně zpomalení ekonomik, které je v případě Estonska opravdu razantní, srazí inflaci přece jen dolů a zavedení eura možná už kolem roku 2011 umožní (pobaltské země jsou již členy povinného kurzového režimu ERM II, a tak vlastně „jen“ čekají na vhodný okamžik, kdy budou maastrichtská kritéria prokazatelně plnit). Přesto však bude pro země klíčové zpružnit trh práce, což se vzhledem k jejich nepříznivému demografickému vývoji asi neobejde bez „pomoci zvenčí“, a zejména se připravit na období s nižším růstem, než bylo estonských zhruba 9 % v této dekádě. Když ne z jiného důvodu, tak proto, že země dosáhly postupně takové úrovně bohatství, při kterém (bez podstatných změn ekonomiky) nejsou tak vysoká tempa dosažitelná. Jakkoliv jsou rozdíly mezi dnešní situací ČR a  těchto zemí velké (zejména na straně impresivního zlepšení naší exportní výkonnosti a také do jisté míry importované flexibility pracovního trhu), příprava na roky s pomalejším růstem ekonomiky by také u nás nebyla od věci. Q LUDĚK NIEDERMAYER

11

komentáře politická kultura

glosa

Klaus, Rath a odboráři

Trapná návštěva

Tři poznámky k myšlenkovým pochodům politiků

Č

eský prezident není všemocný. Tuto zdánlivě banální informaci by měli zachytit na Pražském hradě. Nejvyšší správní soud totiž potvrdil rozsudek jiného soudu, že rozhodnutí Václava Klause nejmenovat soudcem premianta ročníku Petra Langra nemá oporu v zákonech. „Pokud zákon stanoví určitý soubor podmínek pro jmenování do funkce soudce, prezident republiky si nemůže pro jmenování do funkce vytvářet podmínky dodatečné, které nejsou v zákoně obsaženy (například věk). Pokud se prezident republiky rozhodne určitého kandidáta do funkce soudce nejmenovat, je povinen tento svůj krok zdůvodnit,“ rozhodli soudci. Zřejmě nepřijali slova mluvčího Hradu Jiřího Hájka, který médiím říkal: „Prezident nic vysvětlovat nemusí.“ Těžko by také vysvětloval, že jediným důvodem k nejmenování je to, že se právník postavil Václavu Klausovi. V rozboru prezidenta, který poslal k správnímu soudu, stojí: „Napadený rozsudek brání občanu Václavu Klausovi ve výkonu ústavní funkce prezidenta republiky. V  případě

Jestli se odboráři děsí vládních kroků, jsou zřejmě hodně slabé nátury. bránění v tomto výkonu má nejenom občan Václav Klaus, ale i každý občan České republiky právo postavit se na odpor.“ Bohužel, tedy vlastně naštěstí, se žádný občan nemůže večer rozhodnout, že druhý den pro něj ten či onen zákon neplatí. Teď už víme, že výjimkou není ani hlava státu. Fakt, že prezident volá lid na obranu své svévole – nic než svévole to totiž není – už stojí za pozornost. Éra komunismu, kdy někdo nedostal zaměstnání, nesměl studovat či publikovat, protože se prostě kdosi rozhodl, je však naštěstí pryč. Soudní čekatel Langer si zaslouží uznání, že celou kauzu ustál bez emocí a malicherných hádek s prezidentem. Tím ukázal, že o kvalitách lidí skutečně nerozhoduje věk, protože někdo zná svou roli ve společnosti už ve třiceti, zatímco někomu nepomůže ani více než dvojnásobek.

Zlý Rath Sociální demokraté mají vážný problém a my bohužel s nimi. Jmenuje se David Rath. Stalo se už klišé říkat, že demokracie je diskuse, nicméně stále

12

platí. Diskutovat s panem Rathem však evidentně nejde. To, co předvedl v pořadu ČT Otázky Václava Moravce před týdnem, nemá skutečně obdobu. Sotva jeho oponent Tomáš Julínek stačil vyslovit první slovo, už začal mluvit i David Rath. A tak to bylo až do konce pořadu. Zoufalý moderátor se ho snažil zastavit, ale marně. V některých momentech tak byl divák svědkem paralelních monologů tří mužů, ze kterých nebylo možné si nic vzít. V poslední době ztrácí ministr zdravotnictví Julínek sympatie, ale během debaty nešlo nebýt na jeho straně. Tím spíše, když Rath tvrdil, že za jeho ministrování byly všechny důležité léky bez doplatku. Když mu ministr na konkrétním případu dokázal, že jeden pacient už platí pět let stejně velký doplatek, David Rath stejně zaútočil: Tak proč jste to už nezměnil? Tomu se slušně říká nekonzistentní názor. Objevily se zprávy, že lidem v ČSSD začíná Rathův styl, kdy neustále křičí a uráží, přinejmenším vadit. Prý může i poškodit stranu před krajskými volbami. Není divu. Nicméně Rath všechny v Právu „uklidnil“: „Zůstanu svůj. Od počátku, co jsem vstoupil do politiky, jsem stále svůj a stejný a takový, doufám, navždy zůstanu. Naši voliči chtějí slyšet, že my bojujeme nekompromisně s tím zlem, které tady ODS páchá.“ Doufejme, že když dokázal jednou opustit pravicové myšlenky a přihlásit se k levicovým, tak jednou opustí i hrubý styl a vrátí se k argumentům. David Rath se mýlí, lidé nechtějí „slyšet“, ale chtějí „vidět“, že pro ně stínový ministr zdravotnictví něco dělá.

Odborářská party Odboráři se těší na stávku. Prý je natolik rozčílily vládní reformy, že je třeba předvést největší protesty za posledních patnáct let. Zdá se, že odboráři jsou v této zemi už jediní, kteří za kroky vlády vidí skutečné reformy. Možná by je za tuto reklamu měla vláda platit. Nicméně jestli se odboráři tak děsí vládních kroků, zřejmě jsou hodně slabé nátury. Vždyť se nic moc dramatického neděje. Pochopit se dají demonstrace mladých mediků, kteří se obávají, že přijdou o fakultní nemocnice, ale odboráři si opravdu nemají nač stěžovat. A tento fakt zákonitě vede k podezření, že je to skutečně akce sociálních demokratů. Nejde odhlédnout od toho, že šéf odborářů Milan Štěch je senátorem za ČSSD a navíc jej na podzim čekají volby. Zřejmě si tedy chystá nákladnou a viditelnou kampaň za peníze odborářů. Těm to evidentně moc nevadí a nemůžou se dočkat do Prahy na píšťalky. Q ERIK TABERY

„Kam s dalajlamou?“ Na tuto otázku nenašla německá diplomacie minulý týden jasnou odpověď. A nejen ona. Dokud tibetský mnich zůstával doma ve svém indickém exilu, bylo pro evropské politiky snadné nazývat ho mírumilovným, moudrým a velkým vůdcem svého utlačovaného lidu. Jakmile se teď rozhodl přicestovat do Evropy, vzletnou rétoriku najednou vystřídala trapnost evropské diplomacie. Dalajlama se rázem proměnil v horkou bramboru, kterou si politici přehazují mezi sebou. „Dnes je známkou odvahy se s dalajlamou nesetkat,“ prohlásil německý ministr zahraničí Franz-Walter Steinmeier, který si na hosta během jeho pětidenní návštěvy nenašel čas. Plný diář měl i prezident Horst Köhler a kvůli své cestě po Latinské Americe také kancléřka Angela Merkelová. Ta se sice vloni na podzim odvážila Tibeťana přijmout, ale vyvolala tím ostrou reakci čínské vlády. Dalajlamova stoupenkyně Merkelová se ještě nedávno řečnicky zeptala, zda „jsme náhodou již nepodlehli, když si necháme diktovat, s kým se smíme sejít“. Teď se s buddhistickým mnichem a politikem sice s radostí fotili mnozí její straničtí kolegové, žádný z ministrů se k tomu však během nepřítomnosti Merkelové dlouho neodvažoval. Lidskoprávní ideály německé vlády nakonec zachránila alespoň „rudá Heidi“, sociálnědemokratická ministryně pro rozvojovou spolupráci Heidemarie Wieczorek-Zeulová. Natruc názorům svých stranických špiček se rozhodla dalajlamu pozvat na setkání v berlínském hotelu Adlon. Podle šéfa SPD Kurta Becka však bylo její rozhodnutí „na prd“. Z Berlína dalajlama odjel do Londýna, kde okusí další lekci z opatrnické diplomacie. Premiér Gordon Brown se s ním sice setká, jenže nikoli ve svém sídle na adrese Downing Street 10, ale na „neutrálním“ území arcibiskupství v Canterbury. Dva měsíce po potlačení vzpoury v Tibetu se tedy zdá, že silnější než soucítění s osudem tibetské kultury je v Evropě zase strach z rozezleného telefonátu z čínské ambasády. Přitom minulé týdny ukázaly, že Čína dokáže měnit své postoje. Výjimečné souznění světové veřejnosti, médií a nejvlivnějších politiků v kritice Číny vedly k tomu, že Peking opět začal vyjednávat s vyslanci dalajlamy, kterého do té doby nazýval „vlkem v mnišském rouchu“. Dnešní Čína se totiž liší od totalitních režimů z dřívějších dob i od současné Kuby a Barmy. Závisí na mezinárodním obchodu a na globálním trhu, a proto se musí starat o svůj obraz ve světě. Mlčením a nejistotou ji však nikdo k reformám nepřiměje. TOMÁŠ LINDNER

aktuální glosy na → Glosy.respekt.cz

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . k v ět n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

na pozvání

Vedení města by mu mělo sloužit. To jest i jeho obyvatelům.

Člověk se rozhoduje mezi duchovní autoritou a lidskou institucí. A zdá se, že vyhrává ta druhá.

Ivo Mathé

f ot o i s i fa

Nemuset nic dělat, na nic myslet

f ot o g ü nter b art o š

Pyšná a bezohledná Praha

Pavel Kosatík

(1951) byl prvním generálním ředitelem České televize, a to v letech 1992–1998, zároveň působil jako viceprezident European Broadcasting Union (EBU). Po odchodu z ČT se stal vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, kde setrval do roku 2003. Do ledna 2008 byl rektorem Akademie múzických umění.

Na vedení Prahy se řítí ze všech stran důsledky mnoha neučiněných či špatných rozhodnutí z různých období předešlých let. Záměrně nepoužívám sousloví „hlavní město Praha“. Je nabubřelé, pragocentrické a vyhlíží směšně, např. Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy, zkratka ZZSHMP. Pocit být „hlavní“ asi samočinně napomohl míře zanedbání, s níž se v zahraničních i menších českých městech vypořádali dřív. Po 18 letech od ustanovení demokratických poměrů nemá Praha vnitřní ani vnější dopravní okruh. Od absence těchto zcela základních dopravních potřeb se pak odvíjejí takřka všechny problémy ovlivňující tragický každodenní stav, čerstvě a obzvlášť zle třeba na Letné. Restrikce snad mohou pomoci dočasně, ale vždy jsou namířeny proti občanům, hostům i turistům. Tudíž proti všem těm, kteří hradí činnost městských orgánů. Nadšeně sdělovat, kde všude se bude platit za parkování, kde za zastavení a kam bude zpoplatněn pouhý vjezd, patří k autoritativním metodám vládnutí, vždy iritujícím. Zejména když si sami „vyvolení“ většinu výhod, spíše však práv ostatních občanů, ostentativně ponechávají.

Krize zastupitelské demokracie Státní, regionální i městské struktury bývají zřízeny ke službě občanům, veřejnosti. Tento axiom je u nás nejen zpochybňován, ale vyvracen. Ti, kteří jsou k výkonu takových povinností zvoleni, povoláni a slušně za ně placeni, zaměňují své povinnosti za zásluhy. Jako by sama dlouhodobě nezvládnutá dopravní strategie se všemi konsekvencemi nestačila, vedení města zašmodrchalo dotační systém životodárného fenoménu Prahy: kultury. Jakkoli je termín „kulturní politika“ zdiskreditován komunistickým slovníkem, Praze chybí. Navíc si město neporadilo se sprejery, nepořádkem, špínou, vzrostlou trávou ani na prestižních místech, věčně rozkopanými chodníky, pouličními krádežemi a lupiči v taxi, o nichž se píše v bedekrech. Městská policie již nehoní kapsáře a osoby předstírající nouzi, ale zvolila to snazší. Drahými přístroji a odtahovými vozy pronásleduje řidiče-občany kvůli novým a novým obstrukcím. Město podporuje stavby se zábory zvíci rozměrů zázemí pro ražení lamanšského tunelu, dokonce přímo na Václavském náměstí či v blízkém parku. V Praze 6 se budou stavět paralelní podzemní dráhy, v dnešních cenách asi za 40 miliard. Zároveň vedení Prahy zpochybňuje novou budovu Národní knihovny, pro kterou veřejně určilo a přislíbilo pozemek. Další předzvěst vytlačení univerzit, duše každého rozumného historického města, na periferii? Perspektiva strahovských kolejí tomu napovídá. Stav překrásného města je svízelný. Zasloužil by si méně intrik a politikaření, redukci koníčků, skromnost, pokoru, imunitu před betonářskou lobby a různými podvodníčky, méně velkých slov a víc každodenní mravenčí práce. Třeba nad koncem nejdražších taxikářů v Evropě. Q R E S P E K T. C Z

(1962) je historik. Mezi jeho nejznámější knihy patří Jan Masaryk: pravdivý příběh, „Ústně více“ – Šestatřicátníci či Ferdinand Peroutka, pozdější život (1938–1978), za kterou získal Cenu Toma Stopparda a Cenu Nadace Český literární fond za nejlepší knihu roku 2001.

Noviny píšou o tom, že redaktoři jednoho deníku, převlečení do bílých plášťů a vydávající se za doktory, vnikli na oddělení několika pražských nemocnic, aniž se jim v tom kdo pokusil zabránit. Rozevřely se jim, jen díky jejich bílým plášťům, chorobopisy pacientů i dveře nemocničních pokojů, jiným slovem personální šlendrián – a my si teď ze všech možných způsobů, jak na něj reagovat, zvolme otázku: jak přimět lidi k normálnímu, nelhostejnému chování bez toho, aby se museli k němu nutit, nebo za něj dokonce trestat? Hezkým příkladem takového donucování z poslední doby je legislativní iniciativa ministryně Džamily Stehlíkové ve věci zákazu fyzických trestů dětí v rodinách. Lépe než ze sociologických rozborů se odtamtud člověk dozví, jak si doopravdy stojí česká rodina: jejím členům se dnes nevěří do té míry, že se jim a priori bere právo chovat se mezi sebou způsobem, který dovoluje nést odpovědnost. Co bylo dosud odpovědností otce nebo matky, to teď kdosi jiný sejme z jejich beder, výborně. Ubere jim však také životních situací, které potřebují k tomu, aby se skutečnými otci nebo matkami mohli stát. Dřív zejména křesťané ironicky říkávali: Buď lidé věří v Boha, nebo v policii. V obecném smyslu ta věta říká, že člověk se rozhoduje mezi duchovní autoritou, kterou poznává osobně a uznává dobrovolně, a mezi lidskou institucí, kterou poslouchá spolu s ostatními a která mu dodržování svých norem dává příkazem.

Kdo stojí proti nám Rozdíl v obou přístupech je jasný. První vede k tomu, aby se člověk svou vírou neustále zabýval, problematizoval ji. Druhý člověku tuto duchovní práci odnímá a slibuje, že ji odvede za něj. Člověk už pak ve svém nitru nebude muset nic dělat, ničím se zabývat, což je zajisté poloha, proti níž mnohá mysl nic nenamítá. A právě to je, jak naznačuje případ bílých plášťů, naše dnešní situace. Kdyby v těch nemocnicích seděli jiní než k sobě samým lhostejní lidé, nedostali by se přestrojenci metr za bránu. O mravní lhostejnosti jako o rozšířeném jevu vypovídají koneckonců i reakce na vývoj v populární „kauze“ Barbory Škrlové. Zdá se, že alespoň v médiích se sympatie pomalu, ale jistě překlápějí na stranu útěkářky. I soudcův verdikt říká, že útěkem z brněnského Klokánku nevznikla jeho pracovníkům škoda, a tak prý o trestný čin poškozování cizích práv nejde. Jenže když se třiatřicetiletá vydává za třináctiletou, poškození cizích práv to je, dokonce nás všech. Jistota totožnosti druhého je jednou z mála jistot, které nám dopřává náš svět. Je důležité vědět, stojí-li proti nám Josef Novák či Josefa Nováková. Kdo si s vlastní totožností před druhými zahrává, vysmívá se tím základním principům, na kterých stojí lidská společnost. Q

13

dopisy Drží nás lidé z ulice Respekt 19/08

Vážená redakce, při čtení rozhovoru s Jiřím Tutterem z české pobočky Greenpeace mě praštilo do očí tvrzení, že „Bushova administrativa jednostranně odstoupila od smlouvy o nešíření jaderných zbraní, protože si chtěla uvolnit ruce k výstavbě raketové obrany“. Pokud je mi známo, Spojené státy v roce 2002 odstoupily od Smlouvy o protiraketové obraně z roku 1972, které se rovněž říká Smlouva o omezení systémů protiraketové obrany, Smlouva ABM, anglicky Anti-Ballistic Missile Treaty (ABM Treaty). Tato smlouva

byla podepsána pouze mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem. Naproti tomu Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty) byla podepsána v roce 1968 189 státy světa. Již z pojmenování obou smluv vyplývá jejich základní smysl. Tato faktografická neznalost značně kontrastuje s dalším Tutterovým tvrzením: „Troufáme si říct, že na rozdíl od našich vládních činitelů máme podstatně lépe nastudované strategické dokumenty Spojených států, které jsou na webu.“ Nabízí se otázka, zda v případě, že by si v Greenpeace přečetli správnou smlouvu, zda by nakonec pro radar nebyli. Michal Votruba

Upřesnění V minulém Respektu u článku Vězeň vězni vlkem v popisce pod fotografií ze zasedání „rady starších“ v terezínském ghettu v roce 1944 jsme neuvedli, že se jedná o snímek z nacistického propagandistického filmu, který měl zakrýt genocidní funkci Terezína a podle nějž měla všechny aspekty života v něm řídit židovská samospráva. Při krácení článku Justice v kyberprostoru (Respekt 20/08) vypadla v úvodu zmínka, že popis případu je převzat z Harvard Law Review. Čtenářům se omlouváme.

blog.respekt.cz

Plat učitelky: padesát tisíc korun Padesát tisíc měsíčně. Je to hodně, nebo málo? A zaslouží si vůbec někdo z učitelů tak nehorázně vysoký plat? Ano. I ne. Padesátitisícový plat si učitelé rozhodně nezaslouží. Je to totiž hodně. I málo. Zúčastnil jsem se jedné z dětských akcí, které v rámci firmy organizuji. Přišla i třída mé oblíbené paní učitelky. Ta má ale zlaté nervy, říkal jsem si, když děcka opouštěla obchod. Dětské akce pořádám rád. Člověk se při nich odreaguje a dětská bezprostřednost dobíjí potřebným optimismem. Tento týden jsem měl mrňousů až po krk. Byli rozjívení po škole v přírodě, odkud se nedávno vrátili, a byli k nepoznání otravní. „Kdybyste hlasoval o  našich platech, zvedl byste ruku pro zvýšení?“ s nadsázkou provoka-

tivně se mě ptala učitelka. „Klidně bych vám dal padesát tisíc,“ odvětil jsem pod vlivem únavné dvouhodiny s dvacítkou rozjívených dětí. A myslel jsem to v daném okamžiku vážně. Pak jsem o tom začal přemýšlet. Přece jen se mi to zdálo trochu moc. Zelený ministr školství Ondřej Liška i jeho sociálnědemokratický stínový protějšek Jiří Havel se shodli: učitel by měl brát něco kolem třiceti tisíc korun. Podle Ústavu pro informace ve vzdělávání však průměr za loňský rok dosahoval jen necelých čtyřiadvaceti tisíc korun. Na druhou stranu plat učitelů základních škol vzrostl meziročně o krásných skoro šest procent. Ministr Liška vybojoval pro letošek navýšení rozpočtu o půl miliardy,

v příštím roce dostanou učitelé přidáno čtyři miliardy korun. Podle školských odborů je to výsměch. Pravda, v celkovém balíku jde o kapku v moři. Znám spoustu učitelů, kteří sice nejsou zrovna štěstím bez sebe z částky, kterou dostávají za svoji práci, nízké ohodnocení ale neovlivňuje kvalitu této práce. Mnozí učitelé jsou nápadití a snaží se žákům výuku zpestřit, jak jen je to možné. Pravda, mnozí se jen vezou a nezaslouží si ani to, co berou. Q ZDENĚK FEKAR

Redakčně kráceno. → FEKAR.BLOG.RESPEKT.CZ

rozhovory.respekt.cz Martin Uhlíř o psaní i vědě Vnímáte výzkumy současné vědy jako snahu vymanit se ze sevření přírodních zákonů a vytvořit si jiné, nebo jako snahu je pochopit a v podstatě se k přírodě vrátit? Jana Bujňačková Myslím, že z přírodních zákonů se nejde vymanit, od toho jsou to přírodní zákony, aby platily. Pokud máte na mysli určité oproštění se od biologické podstaty člověka, která určuje naše myšlení a jednání, tak tady je role vědy spíš popisná – věda se snaží té povaze porozumět, nikoliv ji měnit. Změnit člověka chtěli komunisté a jak to dopadlo... Myšlenka návratu k přírodě je v praxi neuskutečnitelná, ale v symbolické rovině je zají-

14

mavé o tom diskutovat: když pochopíme, jaké síly utvářejí naše myšlení, lépe se v sobě vyznáme a budeme možná žít ve větším souladu sami se sebou.

Je podle vás věda schopna objevit (nalézt) duši? Ivana Králová Myslím, že ne. Věda má své limity a hranice, které nemůže překročit, protože když to udělá, není to už věda. Ale může se spoustě věcí přiblížit. Řekl bych, že řada kosmologů, genetiků a dalších odborníků cítí, že se dostávají velmi hluboko, na dohled k odpovědím na různé metafyzické otázky. Nemohou to vědecky popsat, ale myslím, že to cítí. Je ovšem otázka, nakolik je lid-

ský mozek vůbec uzpůsoben k tomu, aby pomocí nějakého racionálního pohledu skutečně dokázal porozumět světu kolem nás.

Který objev roku 2007 byste označil za nejdůležitější? Tomáš Kuběna Přeprogramování lidských kožních buněk tak, že se z nich podařilo udělat v podstatě buňky raného embrya. Sice to zatím neznamená, že bychom se měli vzdát odebírání buněk z raných embryí pro výzkum, přesto je to pro medicínu velmi slibná věc. Q → ROZHOVORY.RESPEKT.CZ

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . k v ět n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

↓ inzerce

Institut oceňování majetku Vysoké školy ekonomické v Praze

angličtina

španělština

němčina

francouzština

Vaše hlava má na víc!

otevírá na podzim 2008 další ročník čtyřsemestrálních kurzů pro přípravu znalců a odhadců ve specializacích: a)

oceňování nemovitostí,

b) oceňování podniku včetně problematiky fúzí a oceňování nehmotného majetku. Podrobné informace a přihlášky je možné stáhnout z internetu nebo telefonicky požádat o jejich zaslání. Informace a přihlášky: internet: iom.vse.cz (bez www) e-mail: [email protected] tel.: 235 358 569, 235 358 941 (cca 9 až 15 hod.) příp. 224 095 124

Pomaturitní studium jazyků 2008/2009 Malé studijní skupiny Příprava na mezinárodní jazykové zkoušky Zapsáno ve vyhlášce MŠMT Na 3 místech v Praze: Vltavská 24, Praha 5 – Anděl Francouzská 4, Praha 2 – Nám. Míru Vítězné nám. 2, Praha 6 – Dejvická

fax: 220 563 426

www.caledonianschool.cz

Inz 100x132_POMAST-CldTi08.indd 1

skonèí ka�dý tøetí uchazeè

18.1.2008 11:40:30

Bakalářské a magisterské programy v angličtině Ekonomika a management Humanitní a sociální vědy Komparativní právo Mezinárodní politika a diplomacie Nový MBA program od září 2008

Dny otevřených dveří: 30. 5., 13. 6., 25. 6., 14. 8., 12. 9. Přihlášky přijímáme celé léto! [email protected], www.aac.edu

VOŠ obalové techniky Štětí Kostelní 134, 411 08 Štětí, tel.: 411 152 000 www.odbornaskola.cz, [email protected] 82-41-N/021 Obalový a grafický design - 3leté denní vyšší odborné studium (grafik designér, výtvarník v DTP studiu nebo obalový technik) Přijímací zkoušky 20. 6. 2008 Talentová zkouška + prezentace vlastních prací Školné 5000 Kč / rok Vlastní domov mládeže 1 200 Kč/měsíc

R E S P E K T. C Z

Central European Exchange Programme for University Studies StĜedoevropský výmČnný univerzitní program v ýeské republice od roku 1996

7 x plus pro CEEPUS

www.dzs.cz/ceepus PĜihlášky mobilit sítí 15. 6. a 30. 10., freemovers 30. 11.

www.ceepus.info

15

česko ÚTOK SKINHEADŮ

str. 20

vysokoškolská reforma

str. 22

protikuřácký zákon

str. 24

k věci

str. 26

Bodnutí

Na vysoké s Liškou

Zítra se bude kouřit všude

Vždyť my nemůžeme ani mluvit

Kateřina čopjaková

adam šůra

ondřej kundra

jaroslav spurný

Chodit jako dřív už Jakub nikdy nebude. Za to, že se postavil dvěma skinheadům, dostal ránu nožem do míchy.

Ministr školství Ondřej Liška představil studentům vládní představu o reformě vysokého školství... A příliš je nezaujal.

Proč se zatím nepřidáme k zemím, které omezily kuřáky v restauracích?

S Tomášem Kladívkem o tom, co všechno udělali zákonodárci pro rozpletení skandálu desetiletí – schůzky Weigl–Šlouf v Savoyi.

digitalizace

Televize budoucnosti je tu Televize už nikdy nebude taková jako dřív a vydělat na tom má ve finále především divák. Češi se po dlouhých letech dočkali a v éteru se objeví první ze šestice nových televizních stanic. Další budou přibývat a během několika let by si měl na televizním trhu najít každý to svoje. Zdaleka přitom nepůjde jen o rozšiřující se vějíř kanálů.

Digitalizace Ústí nad Labem Trutnov Plzeň

Ostrava Jihlava

Sušice České Budějovice

16

Jeseník

Praha

Brno

Zlín

Na první pohled to tak nevypadá, vstupní skleněné dveře zdobí jen nenápadná cedulka a vrátný si v rychlosti ani nevybaví, kde vlastně šéf té nové firmy sídlí. Právě tady, v útrobách novostavby v  pražských Holešovicích se ale už během pár dnů pod hlavičkou „Z1“ otevře dlouho očekávaná kapitola českého mediálního éteru. „Tohle ještě půjde do zdi, ale perfektní to být musí. Stejně jako kdyby to mělo vidět sto tisíc lidí,“ prohodí s viditelnou dávkou nervozity čtyřicetiletý Martin Mrnka, bývalá známá tvář televize Nova, a očima přelétne desítku blikajících obrazovek. Kolem něj v tu chvíli pobíhají reportéři a střihači, ale i zedníci s montérkami od vápna. Ani zeď, o které mluví ředitel historicky první celoplošné digitální televize v  Česku, ještě není dobílená, v labyrintu chodeb a kanceláří se povalují kabely a kbelíky s barvou. Čtyřiadvacet hodin denně se ale tady v centrále zpravodajské televize Z1 pracuje na tom, aby se do začátku června všechno stihlo. Jedna z  posledních generálek – zkouška

hlavní zpravodajské relace – žene atmosféru ve studiích k bodu varu. „Zprávy poběží každou celou hodinu, plánujeme pět různých diskusních pořadů denně, každý den od osmi dokument BBC nebo jiné prestižní evropské značky,“ vypočítává Mrnka strategii, se kterou se chce pustit do boje o přízeň televizních diváků. „Zprávy ale budou samozřejmě to nejdůležitější, ty dělají tvář celé televize,“ říká a pečlivě pročítá scénář dnešní generálky. Víc už ale odhalit nechce. „Do studia vás zatím pustit nemůžu,“ omlouvá se s tím, že výsledek více než půlroční intenzivní přípravy si šetří až těsně před finále plánovaného na 1. června. „Start bude nejdůležitější, časem bychom chtěli získat kolem čtvrtmilionu diváků a nechceme nic podcenit. Takovou šanci už mít znovu nebudeme.“ Šance, o které Martin Mrnka mluví, je ale unikátní především pro diváky. Televize je v Česku s přehledem nejsilnější médium, průměrný člověk ji tu sleduje přibližně tři a čtvrt hodiny denně. Nová technologie má přitom jeho televizní gauč převrátit vzhůru nohama. Dočkat bychom se měli nejen více kanálů nebo kvalitnějšího obrazu, ale i obsáhlých videoarchivů a podobně interaktivního prostředí, jaké dnes nabízí internet. Na to všechno se čekalo skutečně dlouho, ale jakékoli změny brzdil omezený počet čtyř vysílacích frekvencí, které nabízel stávající éter. Zjednodušeně řečeno se k stávajícím kanálům (ČT, Nova, Prima) už nemohl protáhnout další. Díky digitalizaci však budou namísto jedné dnešní frekvence fungovat čtyři, časem ještě přibudou další. Paletu více programů už sice roky nabízejí satelitní nebo kabelové společnosti, jejich služby tu však stále využívá jen asi pětina lidí a žádná výrazná konkurence komerčnímu duu Nova a Prima tak fakticky nevznikla. R E S P E K T 2 2 | 2 6 . k v ě t n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

Tu šanci nesmíme promarnit. (Přípravy na vysílání zpravodajské televize Z1)

Právě tyto dvě televize přitom jakýkoli výraznější obrat donedávna blokovaly (vlastní smlouvy na frekvence až do roku 2017 a bez jejich vypnutí se digitalizovat nedá). Situaci rozsekla až koncem roku vláda, když se s Novou a Primou dohodla, že sestaví jízdní řád, podle kterého vysílače na novou technologii přestaví. A právě ten dostal teď v květnu zelenou. Televizní revoluce tedy může začít.

manželů Havlových upoutal třeba i falešnou zprávou o postřeleném ministrovi, kterou propagoval vlastní bulvární týdeník Pres. Tady na Barrandově prý však půjde o zcela jinou záležitost. „Budeme draví, rychlí a inovativní, bulvár je ale protentokrát něco, čemu se obloukem vyhneme,“ slibuje zdejší programový ředitel. Při jeho slovech si nelze nevzpomenout na sliby Vladimíra Železného ze

Bulváru se vyhneme V  rozlehlých prostranstvích mezi pravidelně poskládanými budovami je po ránu až nepřirozený klid, barevná freska filmového štábu na stěně jedné z nich a projíždějící vozy s cedulkami „komparz“ ale nenechají nikoho na pochybách, že to podstatné se v areálu pražských barrandovských ateliérů odehrává uvnitř za zdmi. Vedle oprýskaného automatu na kokakolu svítí u jedné z budov i nenápadná cedulka s hvězdou a písmenky TV. „Tohle je provizorium, brzy se stěhujeme a věřte, že vidět budeme,“ ukazuje z okna jedné ze zdejších kanceláří dvaačtyřicetiletý elegán v modré košili. Za tabulkou skla prosvítá lešením obehnaná budova s načervenalou fasádou, nákresy futuristické vstupní haly s obřím logem televize na střeše zdobí i samotnou kancelář. Ten muž, který má viditelnost projektu další z nových televizí zajistit, na sebe přitom už v minulosti pozornost strhl dokonale. Přemysl Svora kromě kontroverzní knihy o prezidentském páru R E S P E K T. C Z

Víru v to, že se má český divák na co těšit, posilují i poměrně velkorysé částky, se kterými nové televize startují. začátku devadesátých let, že televize Nova bude vrcholem intelektuální a seriózní televize. Ale nepředbíhejme. V  nabídce Barrandov TV by se měly kromě zpravodajství a publicistiky objevit i filmy, seriály nebo zábavní pořady. Barrandov prý chce nabídnout zkrátka vše, co lidé na obrazovkách hledají už dnes. „Přijdeme ale i zhruba s desítkou úplně nových formátů. Půjde o kvalitu televizního řemesla, do hry ale mnohem více vtáhneme i  di-

váky a třeba jejich vlastní filmové záběry,“ říká Svora a poklepává na tlustý šanon s návrhy budoucích pořadů. K úspěchu ambiciózního projektu, na jehož konci má stát zhruba třináctiprocentní sledovanost, má nové televizi kromě miliardové počáteční investice pomoci především široká spolupráce s mladými režiséry a producenty. Na rozdíl od zmiňované Z1 prý nechtěli na Barrandově přetahovat jen zkušené profesionály odjinud. „Sázíme hlavně na mladé lidi se zkušeností ze zahraničí, ti jsou mnohem perspektivnější,“ vysvětluje svůj pohled Svora. Na výsledek barrandovských plánů si Češi budou muset ještě chvíli počkat, ostrý vstup do éteru si zdejší manažeři naplánovali až na přelom letošního roku, kdy by měla rozšiřující se síť digitálních vysílačů pokrýt už více než polovinu populace (viz rámeček Kdy si je naladíme). Už dnes však na Barrandov dochází většina z plánovaných devadesáti zaměstnanců a dalších desítek externistů.

Co s nezávislostí? Na co se tedy v blízké budoucnosti mají Češi připravit? Rozjezd digitální éry nebude zprvu nijak strmý – kromě zpravodajské Z1 se v příštích týdnech objeví na obrazovkách jen hudební kanál Óčko, vysílající dosud v Praze a přes kabelové televize. Zřejmě až příští rok se přidají další dva projekty, které stejně jako Z1 a Óčko sází na jasně vymezený obsah: televize pro děti TV Pohoda a síť regionálních stanic RTA. →

17

česko

Znají nás v Praze a na kabelu, teď budeme všude. (Prostory hudební televize Óčko)

→

Víru v  to, že se má český divák na co těšit, posilují i poměrně velkorysé částky, se kterými nové televize startují. Na Barrandově budou, jak už bylo řečeno, například v prvním roce potřebovat zhruba miliardu a ani v dalších letech to nebude o moc méně. Druhý z avizovaných plnohodnotných kanálů Febio TV dokonce podle svého ředitele Fera Feniče počítá s dvojnásobkem. Fenič zatím oficiální start neohlásil, a dokud se nedořeší i poslední detaily v harmonogramu rozšiřování signálu, nechce prý zveřejnit ani jméno investora. „Je to zahraniční společnost, víc zatím nebudu sdělovat,“ říká. Jména donátorů dvou připravujících se projektů – zpravodajské Z1 a  Barrandov TV – jsou však známá. První patří česko-slovenské finanční skupině J & T, druhá ocelářskému magnátovi, který na sebe poutá stále větší pozornost („spor“ o akcie se Stanislavem Grossem a privatizace nemocnic), Tomáši Chrenkovi. Role silných finančníků v pozadí nabízí přitom hned několik otázek – třeba nakolik hrozí, že manažeři propadnou pokušení ovlivňovat zpravodajství svých televizí ve prospěch vlastního byznysu, často spojeného s veřejnými zakázkami. Zkušenosti od nejbližších sousedů jsou podle expertů zatím poměrně uklidňující. Právě majitelé Z1 už se ve stejném byznysu před lety zabydleli na Slovensku – dnes vlastní celostátní televizi Joj, dříve provozovali i zpravodajskou televizi TA3. „Do obsahu vysílání nezasahovali,“ říká Miroslava Kernová z deníku Sme, která se slovenské mediální

18

scéně dlouhodobě věnuje. „Kdyby se podobné podezření objevilo, ublížilo by to jak značce, tak případnému zájmu inzerentů – a zisk je pro podobné investory to nejdůležitější,“ dodává. Právě digitalizace a rozšiřování nabídky pořadů tak podle ní dává naději, že tvrdá konkurence po-

Kdy si je naladíme

dobné snahy eliminuje. Jednoduše řečeno: diváci budou moci v případě, že se jim něco nelíbí, přepnout bez problémů jinam. I tak je ale namístě opatrnost, protože s tak velkým počtem soukromých televizí nemáme zkušenost a nevíme, jak se budou chovat.

(* rozložení všech kanálů v multiplexech zatím není jasné)

Územní oblast Zahájení vysílání Zahájení vysílání Zahájení vysílání Zahájení vysílání Multiplex 1 Multiplex 2 * Multiplex 3 * Multiplex 4 * (veřejnoprávní (TV Nova) (TV Prima, Z1, multiplex s prog- Óčko) ramy ČT a ČRo)

Úplné vypnutí analogu

Plzeň

září 2008

září 2008

říjen 2008

listopad 2011

České Budějovice červenec 2008

květen 2008

září 2008

září 2008

srpen 2009

listopad 2011

Praha

červenec 2008

září 2008

září 2008

září 2008

listopad 2011

Ústí nad Labem

srpen 2008

září 2008

září 2008

září 2008

listopad 2011

Brno město

srpen 2008

říjen 2008

říjen 2008

září 2008

listopad 2011

Praha město

srpen 2008

srpen 2009

srpen 2009

září 2008

listopad 2011

Sušice

listopad 2008

září 2009

září 2009

říjen 2008

listopad 2011

Jihlava

červen 2009

duben 2010

duben 2010

duben 2010

listopad 2011

Trutnov

srpen 2009

srpen 2010

srpen 2010

srpen 2010

listopad 2011

Brno

listopad 2009

září 2010

září 2010

září 2010

listopad 2011

Ostrava

červen 2010

duben 2011

duben 2011

duben 2011

listopad 2011

Jeseník

září 2010

říjen 2011

říjen 2011

říjen 2011

červen 2012

Zlín

říjen 2010

listopad 2011

listopad 2011

listopad 2011

červen 2012

ZDROJ: Technický plán přechodu, digitalnitelevize.cz

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . k v ě t n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

česko Při úvahách o tom, jak široká ta nabídka během několika let může být, nabízejí určitou inspiraci zkušenosti ze sousedního Německa, byť jde zhruba o osmkrát větší, a pro televize tedy mnohem atraktivnější trh. V posledním desetiletí se tam rozšířila paleta televizní nabídky z deseti na tři sta kanálů a „svoji“ televizi tu dnes mají jak zahrádkáři, tak třeba příznivci astrologických předpovědí. Také v Česku se pomalu rýsují další televize, které by se po roce 2011, kdy se díky vypnutí „starého“ signálu uvolní síť dalším desítkám programů, dostaly do celostátního éteru. Na kabelu už dnes vysílá necelá desítka kanálů, od motoristického po křesťanský. Zatím je ale Český televizní trh v porovnání se sousedy skutečně téměř nedotčený. Zatímco třeba soukromá zpravodajská televize funguje na sousedním Slovensku od roku 2001, v Rumunsku začala jen o rok později a v Polsku letos přibude už čtvrtá, český divák si musel až doteď počkat.

Konkurence pro Novu a Primu Dvě celostátní komerční televize díky téhle situaci získaly téměř monopolní postavení i v reklamním byznysu. Poptávka po televizních spotech přitom v Česku neustále roste a komerční televize si mohou dovolit i nemalé zvyšování ceny. Jen za poslední rok stoupla cena za minutu reklamního času téměř o dvacet procent a majitel největší komerční televize si tak za první 3 měsíce letošního roku přišel na čtvrt miliardy čistého zisku. Nové televize by Nově měly nemalý díl ukrojit. Inzerenty budou lákat nejen lepší cenou, ale i jasnějším zacílením případných zákazníků. Právě díky tomu mají pionýři české digitální revoluce poměrně slušnou šanci na úspěch. „Ani jeden z českých projektů není vyloženě riskantní. Klíčové bude, aby dokázaly divákům nabídnout i něco navíc než jen klasickou televizi,“ říká Jiří Batěk z  poradenské společnosti Deloitte, která každoročně připravuje analýzy o světových mediálních trendech. To „něco navíc“ podle něj spočívá například v přístupu k nejrůznějším videoar-

chivům, úzkém propojení s internetem nebo třeba mobilním telefonem. Právě tahle vyhlídka je přitom poměrně reálná. Pilotní projekty přehrávání televize v mobilech už na konec letošního roku ohlásili dva ze tří českých operátorů. Jde ale i o možnosti interakce, které digitální technologie nabízí. V Německu už například vysílají pořady, které spolu s obrazem poskytují i nepřeberné množství volitelných informací směrem k aktérům nebo místům děje, testuje se i divácká možnost vybrat si z různých pohledů kamery v přímém přenosu. Jakékoli dlouhodobější předpovědi toho, jak rychle a masivně do českých obýváků televizní revoluce vtrhne, jsou však podle Baťka velmi obtížné. „Nemůžeme vyloučit ani to, že se lidé nových možností rychle nabaží a  vrátí se k  vyzkoušené klasice. Český divák je poměrně konzervativní a třeba technologické novinky ocení zřejmě jen menšina lidí,“ říká Jiří Batěk. Jasněji v tom, jak rychle se Česko třeba sousednímu německému trhu přiblíží a zda vůbec, budeme mít podle Baťka až za pár let, kdy se definitivně vypne starý signál. Pokud bude Česko sledovat západní trendy, čeká ho zřejmě i mnohem hlubší proměna společenského rázu. Rostoucí nabídka strhává stále více lidí do úzce vymezených komunit a lidé se vlivem televize mnohem více vyhraňují. To přitom platí jak o zájmech, tak názorech. „Dokonce se mluví o určité krizi veřejného mínění. Přestávají existovat celospolečenská témata a lidé k sobě stále hůře hledají cestu,“ říká například novinář a mediální teoretik Karel Hvížďala. „Stále důležitější se ukazuje potřeba nějakého spojovacího článku, který by houstnoucí trh propojoval,“ říká. Tím spojovacím článkem by přitom podle něj mohla být opět televize. Tentokrát ale ta, kterou si platíme z koncesionářských poplatků.

Nový smysl veřejnoprávnosti Tuhle roli si podle všeho uvědomují i v proskleném komplexu na Kavčích horách. „Pracujeme na tom in-

Kdo je v první vlně Zpravodajská televize inspirovaná slovenským modelem televize TA3. Za projektem stojí slovensko-česká finanční skupina J & T. Chce být plnoformátovou televizí, tedy vysílat různé druhy pořadů zaměřených na široké publikum, včetně vlastního zpravodajství. Projekt financuje podnikatel Tomáš Chrenek. Hudební televize pro mladé vysílá už od roku 2002, dosud na kabelu a internetu, omezeně také v pokusných digitálních sítích v Praze a Brně. Denně ji sleduje až 220 tisíc lidí. Za projektem stojí mediální koncern Mafra. Podobně jako Barrandov TV plnoformátová televize. Jejím cílem je oslovit vzdělanější dospělé diváky. Klíčová by měla být původní tvorba. Za projektem stojí režisér Fero Fenič, jméno zahraničního partnera dosud nezveřejnil. Síť regionálních stanic prozatím vysílá na frekvencích sdílených s TV Prima v pěti regionech. V budoucnu chce kromě společných programů zachovat i čistě regionální zpravodajské pořady. Za projektem stojí Jaroslav Berka, majitel agentury Česká média. Televize se chce zaměřit na děti a mládež ve věku od 2 až do zhruba 24 let. Vsadit chce zejména na vlastní produkci pohádek, zábavních i vzdělávacích pořadů. Za projektem stojí Radim Pařízek, provozovatel sítě rádia Hey.

tenzivně, už příští rok představíme zcela nové programové schéma, každý týden věnujeme digitalizaci zvláštní porady,“ vypočítává Alena Müllerová, která má ve veřejnoprávní televizi na starost právě budoucí rozvoj. Česká televize se podle ní dostává do zcela nové pozice a mezi bobtnající nabídkou chce fungovat především jako „filtr kvality“. První krok už má ČT za sebou – na dva nové kanály se postupně přesunula většina zpravodajství a sportu, výhledově by se podle ní třeba sport neměl nikde jinde než na „vlastním“ kanálu objevit a první i druhý program by se měly více vyprofilovat. Co přesně „vyprofilování“ znamená, bude podle Müllerové jasnější až příští rok, vzorem má být především britská BBC a právě zmiňované technologické možnosti digitalizace chce ČT využít bezezbytku. V  úvahách o  další budoucnosti je kromě obsáhlých archivů a interaktivního prostředí třeba i projekt oficiálního propojení mezi domácnostmi a úřady. Prostřednictvím televize by se například měli Češi připojovat k úřednickým databázím a získávat potřebné dokumenty, pracuje se na zcela novém vzdělávacím centru, které by připravovalo pořady ve spolupráci se školami a nabízelo interaktivní prostředí pro výuku. To nejsou scény z futuristických filmů Stevena Spielberga, nýbrž blízká budoucnost, která se brzy stane samozřejmostí jako přehrávání videa. Q TOMÁŠ SACHR

Bulvár od nás nečekejte. (Programový šéf TV Barrandov Přemysl Svora ve své „provizorní“ kanceláři) R E S P E K T. C Z

Foto milan jaroš

19

česko jiné oči

Hory „Ještě ne. Až zítra.“ Odpověď dcery na otázku, jestli se dnes nevrátíme do Prahy, dopadla úplně stejně jako včera. A předevčírem. Jsme už třetí týden v Jizerských horách. Původně jsme sem přijeli jenom na víkend, ale tak se nám tu zalíbilo, že jsme si pobyt už několikrát prodloužili. Máme se tady krásně. Žijeme na farmě, kolem nás příroda, dá se tu chodit celé hodiny a nepotkat přitom jediné auto. Na farmě kupujeme čerstvé mléko, máslo a tvaroh, pro ostatní potraviny chodíme do malého obchodu ve vesnici. Stačí nám překvapivě málo, abychom se tady měli dobře. Cítím úžasnou vnitřní vyrovnanost, kterou v Praze často postrádám. A vidím tuhle vyrovnanost i na svých dětech. Žádný spěch, žádné zbytečné nákupy a rozhodování a hlavně: žádné rozbité, roztrhané dny. Nádhera. Zaujala mě otázka, jak to vlastně je se vtahem Čechů k horám. Musím přiznat, že jsem dosud vnímala pravidelné pobyty Čechů na horách trochu skepticky. Sledovala jsem, jak tu skoro celý národ o prázdninách jakoby kolektivně odpočívá podobným způsobem. Jakkoli velice dobře chápu touhu aspoň na chvíli zmizet z města, přišlo mi to poněkud jednotvárné. „Tady je ještě samozřejmostí, že si lidé navzájem pomáhají,“ pochvaluje si horskou komunitu okolo nás česká emigrantka z Ameriky, která se v Jizerkách narodila a zrovna je tady po letech na návštěvě. „V Americe je všechno za peníze. Všechno. Je to nemocná společnost.“ Napadlo mě, že hory jsou možná pro Čechy něco jako lázně, které si každý čas od času sám předepíše. Jakási instinktivní reakce na život ve městě. Je ale škoda a zároveň i trochu divné, že tohle nadšení pro hory tu nezanechává žádné stopy v městském životě. Většina lidí asi po návratu z hor bere jako samozřejmou nutnost znovu se zapojit do zdejšího konzumního a dopravního šílenství, kterým vnitřní vyrovnanost z hor padá za oběť jako první. Proč tady, v národě zapřísáhlých horských fanoušků, ještě nevzniklo žádné větší hnutí usilující o důstojnější život i ve městě? Skoro se zdá, že Češi vedou dva paralelní životy – jeden ve městě, druhý na horách –, které se vzájemně nedotýkají. Podobně se to má se vztahem mnoha Čechů k jízdnímu kolu: v lesích či parcích jsou nadšenými cyklisty, za volantem svého auta naopak kolaře až nebezpečně nevnímají. Nestálo by za pokus uchovat si aspoň část horské vyrovnanosti i ve městě a snažit se uplatnit i tady aspoň pár hodnot, které obvykle hledáme dvakrát do roka v horách? Silja Schultheis

Autorka pracuje v redakci ČRo.

20

útok skinheads

Bodnutí Varovná strakonická tragédie

S

tát se ještě může cokoli, ale jedno je téměř jisté: chodit jako předtím, tedy jako úplně zdravý člověk, už Jakub (22) nikdy nebude. Ztuhlá noha a ruka mu nejspíš zůstanou na památku po setkání s dvěma skinheady minulý týden v jihočeských Strakonicích. Za výzvu, ať přestanou křičet „Smrt Židům“, od nich dostal ránu nožem do míchy a  spoustu nemocničního času k přemýšlení.

Hrozně nečekané Trojlístek kamarádů Jakub, Standa a Vlasta zajel ten večer po bowlingu na svůj oblíbený plácek kousek od centra Strakonic. „Seděli jsme tam, popíjeli pivo a najednou jsme zaslechli, jak někdo provolává smrt Židům a ,Sieg Heil‘,“ vzpomíná na vzorně upravené zahradě před domem svých rodičů Standa (20), který stejně jako ostatní nechce kvůli obavám ze msty zveřejnit plné jméno. „Jakub na ně zavolal, ať zmlknou. Ignorovali ho a hajlovali dál. Tak se rozhodl, že za nimi půjde. Šel jsem radši s ním, je trochu horká hlava, nechtěl jsem, aby k něčemu došlo,“ vysvětluje Standa. Jakub se rozhodl se dvěma mladými muži v tmavých bomberech a těžkých šněrovacích botách nejprve promluvit. „Ptal se jich, jestli vědí, co jsou to koncentrační tábory, a jestli si uvědomují, jaké utrpení tam ti lidé prožili. Asi nevěřil, že člověk, který tohle zná, může provolávat slávu třetí říši,“ říká Standa. Obě dvojice se napřed mezi sebou sice trochu pošťuchovaly, ale pak se situace úplně zklidnila a zůstalo jen u mluvení. „Bylo to hrozně nečekané. Mluvili jsme. Jakub řekl, co bys dělal, kdybych byl cikán, a v tu chvíli ho ten mladší skinhead bodnul zezadu do krku. Padnul k zemi. Chytil jsem okamžitě čepel nože, protože jsem viděl, že se napřahuje k dalšímu bodnutí,“ vypráví Standa a lehce si přejíždí po ráně na dlani. Druhý skinhead zaútočil na Standu a pořezal mu ucho. „Potom asi dostali strach, když viděli, kolik krve vytéká z Jakuba, tak utekli.“ Příslušníci městské policie byli na místě první, ale k činu se příliš neměli. „Říkal jsem jim, ať něco dělaj, ať tam jen tak nestojí,“ říká Standa. Já jsem klečel u Jakuba a snažil se mikinou zastavit krvácení. Pořád mi jen opakovali, že sanitka už jede.“

Slušnej chlap Po strážnících dorazili policejní psovodi a sanitka. Jakub mezitím ztratil téměř tři litry krve. Dodnes je na bílé štěrkové cestě rozeznatelná rudohnědá skvrna, o jejímž původu nemohou mít kolem procházející pejskaři ani tušení. Oba útočníci – devatenáctiletý mladík ze Slovenska a jeho o tři  roky starší společník ze Strakonic – byli ještě tu noc dopadeni. Českobudějovická kriminálka je obvinila z pokusu o vraždu a mládenci, kterým hrozí deset až patnáct let ztráty svobody,

zatím zůstávají ve vazbě. „Myslím, že ten starší je můj bývalý spolužák z učiliště. Chodil o rok výš, byl takový pomalý a ne zrovna inteligentní,“ odhaluje Standa totožnost člověka, kvůli kterému má čerstvých dvacet stehů na uchu. „Toho druhého jsem nikdy neviděl.“ Mladší skinhead poranil Jakubovi míchu, takže byl ze strakonické nemocnice raději převezen do vybavenější budějovické a následně vrtulníkem na specializovanou jednotku v Brně. Rodina je z události pochopitelně zděšena. „Vůbec jsem to nechápala. Náš Jakub, takovej zdravej, silnej kluk – a najednou se nehýbe,“ říká Jakubova babička Anna. „Dneska si říkám, že je vlastně dobře vychovaný, protože nenechal ty darebáky vykřikovat lži,“ říká pevně, ale pak se neubrání

„Můj syn udělal správnou věc, ale následky jsou pro něj špatné.“

slzám. „Za to si přece nezaslouží být mrzák! Ne, naděje umírá poslední. On to zvládne, musí. Má rodinu,“ ujišťuje nás i sebe paní Anna. Jakub je otcem rok a půl starého chlapečka, jeho přítelkyně Monika je na mateřské, takže hlavní příjem přinášel do společné kasy on jako strojař zaměstnaný v nedaleké Řepici. Jakubova přítelkyně do médií mluvit nechce, omlouvá se s tím, že je ve špatném psychickém stavu. Jakubův otec Jaroslav do telefonu říká: „Můj syn udělal správnou věc, ale následky jsou pro něj špatné. Kdyby to skončilo rvačkou, tak bych řekl: příště jdi do toho znovu, ale když to dopadlo takhle hrozně, tak bych mu v tom nejradši zabránil.“ Jakubův otec na svém synovi nejvíc obdivuje, jak situaci v nemocnici zvládá. „Já bych se položil, on se dokonce usmívá. Jsem na něj hrdej,“ uzavírá. Kromě rodiny se ozvala i Židovská obec v Praze. „Zrovna jsem psal nějaký článek o antisemitských projevech, když jsem si zprávu o Jakubově činu přečetl na internetu. Ohromilo mě to,“ vzpomíná předseda obce František Bányai. Zatím jsme nabídli možnost pomoci, Jakub společně s rodinou se rozhodnou, v jaké formě by případně měla být,“ vysvětluje předseda Bányai. Také ve Strakonicích, kde k činu došlo, se chystají pomoci. Místní punkeři a antifašističtí skinheads se rozhodli na konci června uspořádat benefiční koncert pro Jakuba a jeho rodinu v místním klubu na Křemelce. Přesto ne všichni jsou na Jakubův čin hrdí jako jeho rodina. Starosta Jakubových rodných Čejetic Pavel Zach říká: „Slušnej chlap od rodiny nemá být ve dvě ráno venku. Vůbec tam neměl co dělat, natož se do něčeho míchat. Povídat si v noci se skiny je R E S P E K T 2 2 | 2 6 . k v ě t n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

česko

Bylo to hrozně nečekané, mluvili jsme a najednou Jakuba bodnul do krku. (Krvavá skvrna na místě činu) F ot o t o m k i n ě m e c

stejně chytré jako vyřvávat ve slovenské hospodě, že Jánošík byl Maďar.“ Podobně to podle Standy vidí asi půlka Čejetic a návštěvy, které by vyjadřovaly podporu, se k nim zrovna nehrnou.

Co je a co bude V  nemocničním trojlůžkovém pokoji leží Jakub a zády ke dveřím volá: „Klidně pojďte dál, nemůžu se sám otočit a přivítat vás.“ Vysoký, štíhlý mladík s rozcuchanými vlasy leží na levém boku a kouká na televizi. Smutně ani vysíleně nepůsobí, spíš naopak, energie má Jakub viditelně dost. Rázným hlasem odpovídá na otázky a pořád se něčemu usmívá. „Zatím to dost bolí, ale to by mělo tak do tří týdnů opadnout.

Pak už můžu začít pořádně cvičit,“ konstatuje klidně a protahuje levou ruku za pomoci gumového ježka. Nad hlavou má fotografie své rodiny: na jedné on se svou přítelkyní v gala na jejím maturitním večírku a na druhé usměvavý kukuč jejich malého syna. „Ten mi tady chybí nejvíc, už jsem ho neviděl dva týdny. Děti sem nesmí. Jinak za mnou jezdí všichni,“ říká Jakub. K osudné noci se už vracet nechce. Na požádání příběh odvypráví, ale je vidět, že už je to pro něj minulost. „Nic už na tom nezměním, teď se musím soustředit na to, co je a co bude,“ říká. Zatím je Jakub závislý na pomoci druhých, sestry ho přetáčejí co dvě hodiny do jiné polohy, krmí, pomáhají mu na toaletu. To všechno by chtěl Jakub

brzy změnit. „Už mě zkoušeli posadit na kolečkové křeslo, ale i když jsem byl pod práškama, pekelně to bolelo,“ popisuje s úsměvem první pokus. „Poprvé se to nepovedlo, ale podruhé už jsem poloseděl.“ Jakub v mládí závodně tancoval, dokud jej partnerka nepřerostla. „Sport mám pořád rád. Hraju nohejbal, bowling, fotbal,“ vypočítává. Právě dobrá kondice, mládí a podpora rodiny mu mohou pomoci, aby se nejvíce přiblížil původnímu zdravotnímu stavu. „On je nabitej, zvládne to. Je typ, co se nevzdává,“ říká z protější postele vozíčkář, jenž na spinální jednotce není nováčkem. „Já si hlavně přeju,“ dodává Jakub, „abych už mohl začít pořádně na sobě makat.“ Q KATEŘINA ČOPJAKOVÁ

každý chce mít

28 % 

ušetříte s předplatným Respektu. Další slevy pro studenty a učitele. Ráno v 8.00 ve vaší schránce nebo kanceláři.

R E S P E K T. C Z

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ

21 800 100 634

česko reforma vysokého školství

Na vysoké s Liškou Ministerstvo a akademici začali debatovat nad vysokoškolskou reformou

Č

esko má za sebou první zásadní debatu o  budoucnosti vysokého školství. Na Vysoké škole ekonomické zasedl za katedru ministr školství Ondřej Liška se svým týmem, aby před studenty obhájil svoje reformní plány. V přednáškovém sále se s ním střetlo více než šest desítek oponentů. Byli jsme při tom.

Volejte rektorovi „Máte s sebou rajčata, pánové?“ obrací se před vchodem do posluchárny na svůj pánský doprovod mladá studentka. „Nemáte? Tak to je chyba.“ Lucie Procházková sice žertuje, ale i tak je jasné, že dnes tady na pražské ekonomce bude horko. Do předních řad proti očekávanému ministrovi školství zasedli šéfové Studentské komory. Ministr Liška se chystá přednášet o své reformě vysokých škol a komora se už několikrát proti reformním plánům ministerstva ostře ohradila – zvláště proti zavedení školného. Tématem pro studenty však není jenom školné (viz rámeček). Atmosféru souboje nastoluje hned na začátku i vrátný ve vysokoškolské aule. „Okamžitě odsud zmizte,“ křičí na přítomného fotoreportéra a dva mládence z FAMU, co si akci chtějí nafilmovat na digitální kameru. „Tady to je jenom pro studenty, fotit se tu nesmí,“ volá rozčilený muž, na jehož rozpřažené ruce a zákaz vstupu o chvilku později narážejí i studenti z Brna, kteří kvůli dálničním zácpám dorazili 15 minut po začátku akce. K pacifikaci strážce musí nakonec přijít až samotný rektor.

Bez potlesku Vevnitř zatím nastupuje do sálu špalír reformátorů a úvodní slovo si bere ministr. Svůj projev čte z papíru. S očima přilepenýma k popsaným listům se snaží lidi v sále přesvědčit, že jim reforma přinese samé výhody. Studenti prý díky reformě získají „větší finanční autonomii“, protože reforma jim přinese granty a systém půjček na

Sporné body Bílé knihy Ministerský reformní manuál – Bílá kniha terciárního vzdělávání – chce stanovit, jakým směrem se budou vysoké školy v naší republice ubírat v následujících dvaceti letech. Autoři studie vychází z předpokladu, že stát v budoucnu nebude zvyšovat veřejné výdaje pro vysoké školy, a proto je potřeba zvýšit podíl financování ze zdrojů soukromých. To podle reformních plánů vyžaduje změnu v řízení vysokých škol. Školy by měly víc fungovat jako firmy vedené silnými manažery. V současnosti volí šéfy vysokých škol – rektory – akademické senáty složené z učitelů a studentů. Podle autorů Bílé knihy se tak do čela vysokých škol dostávají lidé, kteří jsou příliš závislí na zájmech svých „podřízených“. Proto autoři navrhují, aby příště jmenovaly rektory správní rady, složené z „externích aktérů“, tedy

pokrytí studijních nákladů. „Jde mi o posílení finanční autonomie studenta,“ drmolí ministr a pak ujišťuje přítomné, že za jeho vlády se nic takového jako školné zavádět nebude. Ministerské sliby „výhod pro všechny“ ale lidi v sále příliš nezaujaly. Polovina studentů při Liškově proslovu surfuje na noteboocích nebo pročítá různé školní materiály. Když řeč skončí, vydá ze sebe sál opravdu jen velmi vlažný potlesk. „Těžko nás to mohlo nadchnout,“ komentuje chladnou reakci na ministrovy lákavé vize tajemník Studentské komory Martin Jašurek, „když víme, že celá reforma k zavedení školného stejně nakonec směřuje. Navíc ten slibovaný studijní grant má být jen 850 korun na měsíc. A pokud podle samotných propočtů ministerstva jsou dnes

Objednávka předplatného 24 měsíců 18 měsíců Roční Pololetní Čtvrtletní Podklady pro platbu mi zašlete:

poštou emailem

Tištěný týdeník do vaší schránky 25 Kč Přístup k aktuálnímu číslu na internetu 25 Kč Přístup do archivu na internetu 20 Kč + + +

+

= 30 Kč

= 25 Kč

+

= 30 Kč

+

= 25 Kč

Sleva 5 Kč pro majitele karty ISIC, IYTC a ITIC kopii karty zašlete spolu s objednávkou nebo na [email protected]

Zašlete mi darovací certifikát.

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ  22

Jméno, příjmení

z představitelů byznysu, místní politiky a zahraničních expertů. Kritici ale tvrdí, že tak ztratí vysoké školy svou autonomii. Obávají se zvlášť přítomnosti politiků ve správních radách. Dalším sporným bodem je budoucnost humanitních oborů. V Bílé knize se totiž často opakuje teze, že vysokým školám má přinést víc financí „spolupráce s průmyslem a soukromou sférou“. To si ale studenti humanitních oborů dovedou dost těžko představit a obávají se, že se jejich obory budou potýkat se stále větším nedostatkem financí. Spory vyvolává i školné. Podle jeho odpůrců jsou náklady na vysokoškolské studium už tak dost vysoké a nutnost splácet školné by absolventy vysokých škol zatížila dluhem, který by jim komplikoval třeba získávání hypoték.

studentovy náklady na studium zhruba šest tisíc měsíčně, to nás ten grant moc nevytrhne.“

Kdo to bude řídit? Ne všechny studenty v  sále navíc pálí finanční otázky. „Já proti zavedení školného nic nemám,“ říká brněnský doktorand Pavel Vyňák. „Může to být motivace, aby si lidi víc rozmysleli, co chtějí studovat.“ Do Prahy prý vyrazil hlavně proto, aby se dozvěděl, jak si vlastně reformátoři představují řízení vysokých škol. „Na jednu stranu chcete posílit jejich autonomii, na druhou stranu je mají řídit správní rady, kde budou sedět i politici. Jak to jde dohromady?“ ptá se a atmosféra v sále ožívá. „Takže vy si myslíte, že ten současný systém řízení funguje dobře?“ odpovídá studentovi protiotázkou

P L Á TC E

ODBĚRATEL pokud se liší od plátce

Firma IČO, DIČ Ulice Město, PSČ Stát Telefon E-mail

800 100 634

Předplatitelský servis týdeníku RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 R E S P E K Tobdržíte 2 2 | s prvním 2 6 . k výtiskem v ě t n a anebo – 1. e-mailem. č er v n a 2 0 0 8 Potvrzení o přijetí objednávky předplatného

česko

Školné bude, ale nebojte se, ne za mojí vlády. (Ministr školství Liška během prezentace reforem na VŠE v Praze) F ot o m i l a n j a r o š

náměstek ministerstva školství pro vysoké školy a bývalý rektor Vysoké školy chemicko-technologické Vlastimil Růžička: tazatel se ale nenechá vyvést z míry. „Podle mého ano,“ říká. „My na Masarykově univerzitě s tím nemáme problém. A jestli někdo má, ať k nám zajde, my mu poradíme.“ Sálem zašumí smích a úředníci ztrácejí argumentační sílu. Ministr Liška se vytasí s příkladem špatného fungování: Akademie múzických umění už několik měsíců nemá vedení, protože se tamní akademický senát nemůže dohodnout, jestli volba rektora byla platná. „To není fér,“ ozývá se nesouhlasně ze sálu. „Jde o úplně ojedinělý případ.“ Spokojenost v  publiku nevládne ani s  odpověďmi na otázku, jaká bude po reformě budoucnost humanitních oborů. „Vy hodně operujete s tím, že mají školy spolupracovat s byznysem,“ říká Irena Smetáčková z pražské pedagogické fakulty. „To můžou lidé z humanitních oborů ale dost těžko,“ říká. „Co se s těmi obory stane? Nezaniknou?“ Ministr Liška je přesvědčen, že ne – stát něco takového nedovolí ani u oborů, jako jsou teologie nebo filologie. Způsob, jakým to provede, je prý ale otázkou „složité diskuse“.

vysokoškolského zákona. „Dosavadní reakce akademiků mi ale nepřijdou věcné,“ stěžuje si. V kuloárech se však hroty otupují. Ministr si domlouvá další diskusní setkání s  brněnskými studenty a jejich pražští kolegové zase zpovídají hlavního architekta vysokoškolských reforem Petra Matějů. „Nakonec z toho nemám špatný pocit,“

říká v úplném závěru kunsthistorik z pražské filozofické fakulty Jakub Bachtík. Akademici a reformátoři na sebe podle něj často reagují zbytečně přecitlivěle. „Ale jsme teprve na začátku,“ říká Bachtík. „A pět měsíců je snad dost dlouhá doba na to, aby se všechny sporné věci vyjasnily.“ Q ADAM ŠŮRA

Ještě podebatujeme Po dvou a půl hodinách se debata chýlí ke konci a ministr Liška evidentně není spokojen. „Řekněte mi, kdy naposledy tady nějaká reforma byla předložená tak široké diskusi,“ ptá se lidí v sále a připomíná, že podobné debaty jako na Vysoké škole ekonomické budou probíhat na všech školách po republice následujících pět měsíců. Teprve podle jejich výsledku má vzniknout konečná podoba reformního R E S P E K T. C Z

Diktát trhu odmítáme, pane ministře. (Doktorand politologie a anarchista Ondřej Slačálek) Foto m ilan jaroš

23

f ot o g l o b e m e d i a / r e u t e r s

česko

Klidně si zapal. Tenhle zákon hned tak neprojde.

protikuřácký zákon

Zítra se bude kouřit všude Proč se zatím nepřidáme k zemím, které omezily kuřáky v restauracích

J

e to hodně ostrá otočka. Pár dní před začátkem parlamentního souboje o  to, zda i  Česko zavede protikuřácký zákon a  dá nám všem v souladu s evropským trendem šanci vdechovat v restauracích čistý vzduch, to vypadá na jízdu úplně opačným směrem. Část delegátů teď totiž prosazuje, aby se smělo volně kouřit nejen v hospodách, ale i tam, kde to až dosud nebylo možné – na úřadech, v bankách, v dopravních prostředcích nebo na zastávkách. Většina poslanců sice prohlašuje, že takhle radikální změnu si nepřeje, ale atmosféra je jasná: protikuřácký zákon za dva týdny zřejmě neprojde. Přesto není pohled pod pokličku jeho příběhu k zahození. Prozrazuje totiž, proč je ve zdejších poměrech tak obtížné přijmout „rozumný návrh“, který směřuje k větší spravedlnosti pro všechny. A jak důležitou roli v tom všem může sehrát hlas veřejnosti.

Spravedlnost pro všechny Když před víc než rokem novopečený poslanec a původní profesí lékař Boris Šťastný sepsal pro-

24

tikuřácký zákon, vypadalo to, že jeho prosazení toho v cestě moc nestojí. Podobný zákon v té době schvalovaly země po celé Evropě, od Norska přes Irsko až po Španělsko nebo Itálii. A hlavně: přijmout protikuřáckou normu – jejímž smyslem je především omezit kouření v restauracích – se jevilo jako nanejvýš rozumné. Moderní společnosti v ní totiž našly možnost, jak spravedlivěji sladit soužití svých občanů tak, aby nikdo z nich nebyl chováním toho druhého brutálně poškozen. V  Itálii si například kuřáci nesmí zapálit v hospodách, ale jen v soukromých prostorech a na ulici, ve Španělsku se naopak v restauracích kouřit smí, ale jen v některých. Právě tohle u nás zatím neplatí. Většina restaurací je kuřáckých a nekuřák nemá na výběr: může riskovat nepříjemné (a  jednoznačně nezdravé) prostředí nebo zůstat doma. A právě tuhle nerovnost chtěl delegát Šťastný narovnat. Proto navrhl, aby každá restaurace byla rozdělena na kuřáckou a nekuřáckou část. A to striktně tak, že mezi nimi nebude pronikat kouř. „I když jsem osobně roz-

hodně pro, nechtěl jsem do toho jít s tím, že na začátku navrhnu úplný zákaz kouření,“ říká poslanec Šťastný. „Chtěl jsem nabídnout spravedlivý kompromis pro obě skupiny.“ Na poměry českého parlamentu rozjel Šťastný opravdu velkorysou vysvětlovací kampaň, kterou hradil ze své kapsy. Každému z  kolegů věnoval knížku, kde na základě podrobných argumentů i s příklady ze zahraničí vysvětloval, proč je důležité protikuřácký zákon přijmout. Vedle toho svolal na dané téma několik odborných seminářů. Přestože pozval všechny delegáty a navrch je e-mailem vyzval, ať mu sepíší protiargumenty – že se o nich ještě před schvalováním bude diskutovat –, odezva byla mizivá. V praxi to však dopadlo jasně. Letos v březnu většina delegátů zvedla ruku „proti“ a vrátila zákon k přepracování do poslaneckých výborů. A z jednoho z nich, konkrétně hospodářského, teď vzešel výše zmíněný návrh, aby se dál smělo kouřit všude. Kdo s ním přišel, není zatím jasné. Nikdo z  poslanců hospodářského výboru se ke R E S P E K T 2 2 | 2 6 . k v ě t n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

česko změně nehlásí. „Nevybavuji si, od koho to vzešlo, já takhle výrazné rozšíření nepodporuji,“ říká místopředseda výboru Milan Urban (ČSSD). A podobně odpovídají i další členové výboru. Jasněji bude už za čtrnáct dní, kdy se o téhle iniciativě bude společně se Šťastného návrhem hlasovat na plénu sněmovny. V tu chvíli se totiž musí každý poslanec, který něco předkládá, ke svému nápadu jmenovitě přihlásit.

Dejte pokoj s argumenty Velké „drama“ se ani v jednom směru nedá zřejmě očekávat. Podle kuloárových informací je už teď zřejmé, že návrh hospodářského výboru nemá moc šancí na úspěch. A jasnou naději na schválení zatím nemá ani Šťastného verze (delegát teď vedle stavebního oddělení prostor v restauracích nově prosazuje i úplný zákaz kouření – jako reakci na „radikální“ postoj protistrany). „Nepodpořím to, protože si myslím, že soukromým podnikatelům bychom neměli jejich činnost takto regulovat,“ říká například Šťastného poslanecký kolega Zbyněk Novotný (ODS). Stát nicméně restauratérům už dnes diktuje celkem dost (zakazuje třeba podávání alkoholu mladistvým a podnapilým, sepisuje přísné hygienické normy při přípravě jídel nebo určuje nutný počet toalet a jejich parametry). Čím regulace kuřáků vybočuje z těchto mantinelů? „Tohle už je pro mě za přijatelnou hranou,“ říká delegát Novotný. „Argumenty pana Šťastného jsem nestudoval, protože pro mé rozhodnutí to není důležité. Můj postoj vychází z toho, že to tak cítím,“ odpovídá No-

votný na otázku, co konkrétně ovlivnilo utváření jeho názoru. A podobně to vidí i další poslanci. „V případě kouření nejsem pro to omezovat soukromou činnost restauratérů. Je to nepřiměřené vlamování se státu do soukromého podnikání. Co se týká nekuřáků a narovnání jejich možností svobodné volby, myslím, že to není třeba. Svobodně si přece můžou vybrat a do restaurace nejít,“ říká poslanec František Laudát (ODS). Ani on se argumenty, kterými ho zásobil jeho kolega Šťastný, nijak nezabýval. „Nevím, k čemu by to bylo. Vnímám to jinak.“ Místopředseda ČSSD Milan Urban se zase obává, že by změny přinesly „vážné ekonomické důsledky“ pro zdejší provozovatele restaurací. „Mohlo by to vést k likvidaci řady provozoven. Úprava restaurací na kuřáckou a nekuřáckou část by je mohla finančně zničit,“ říká Urban. Podobné hlasy se v  minulosti objevovaly i v řadě evropských zemí, ale ukázalo se, že tahle obava nebyla na místě. K žádnému zavírání hospod ani významnému poklesu jejich návštěvnosti nedošlo. „Ta data jsem podrobně nestudoval,“ odpovídá Urban. „Opírám se o to, že si myslím, že tady by to mohlo nastat. Na to riziko mě upozornila řada provozovatelů restaurací. Nemám důvod jim nevěřit.“ Zároveň se poslanec Urban nechce příliš podělit o informace, kdo konkrétně jsou ti burcující restauratéři, obecně zmiňuje hospody v jeho domovské Čáslavi. V parlamentních chodbách je nicméně často skloňováno, že za „řadou provozovatelů restaurací“ se zpravidla mohou skrývat

lobbisté tabákových firem, kteří delegáty přesvědčují, aby pro protikuřácký zákon nehlasovali. Je to neprůstřelné: poslanci jakékoli ovlivnění lobbisty odmítají, zároveň je ale nic nenutí k tomu, aby zveřejnili, s kým konkrétně jednali (a protože dosud nebyl přijat zákon na regulaci lobbingu, je to proti jejich vůli obtížné zjistit).

To nás netlačí Za tím, že se poslanci do omezení kuřáků ve zdejších restauracích nijak obzvlášť nehrnou, však vězí ještě jedna věc. Znalci poměrů jsou si jistí, že za vlažností vykukuje fakt, že delegáti nečelí žádnému velkému tlaku ze strany veřejnosti. Podle agentury CVVM jsou pro zásadnější regulaci kouření v restauracích skoro dvě třetiny občanů, v barech a v kavárnách by ho ale omezilo jen 39 procent lidí. Tím to zatím končí. Za regulaci kouření nikdo nedemonstruje před parlamentem a schránky poslanců nezahlcují e-maily zastánců zákazu. Tohle všechno je v protikladu s aktivitou lobbistů tabákových firem, které podle neoficiálních informací poslance opakovaně navštěvují a předkládají jim své argumenty. Někteří delegáti to pod slibem anonymity říkají jasně. V každodenním návalu dostávají přednost záležitosti, kvůli nimž jsou lidé ochotni jít do ulic (například aktuálně zvažovaná privatizace fakultních nemocnic). To, co je na okraji, jde při hlasování prostě stranou. A to je zatím případ i protikuřáckého zákona. Q ONDŘEJ KUNDRA ↓ inzerce

R E SEON_EG_inz_204x132.indd P E K T. C Z

1

25

25.4.2008 12:19:32

k věci

Vždyť my nemůžeme ani mluvit Poslanci v těchto dnech zahájili debatu o zákonu, který by kontroloval, jak zdejší policie a tajné služby využívají veřejné kamerové systémy. Přiměla je k tomu kauza slavného úniku nahrávky schůzky prezidentova kancléře Jiřího Weigla s mafiánskou spojkou Miroslavem Šloufem v pražském hotelu Savoy. Co všechno udělali čeští zákonodárci pro rozpletení zpravodajského skandálu desetiletí (jak jej nazval premiér), vysvětluje Tomáš Kladívko, služebně nejstarší bezpečnostní expert mezi českými poslanci.

Policista Jiří Dvořák, který pod falešnou záminkou vylákal v hotelu Savoy nahrávku schůzky Šloufa s Weiglem, byl obviněn z úniku informací. Je pro vás tohle obvinění dostačující zprávou o vyšetřování skandálu? Je naprosto nedostačující. Třeba kvůli tomu, že jsem se to dozvěděl z médií. Na výboru jsme mluvili o tom, že nastal čas požádat státní zastupitelství o informace z vyšetřování. Dřív to prostě nešlo, ani nám poslancům nic nedají, dokud probíhá vyšetřování. Ale teď požádáme o podrobnou zprávu. Tady nejde o to, že si nějaký policajt neprávem odnesl nějakou nahrávku. Tady může jít skutečně o zneužití tajné služby. A taky mám otázku, zda by masivní rozšíření kamer na veřejnosti nebo třeba v hotelích – přesně řečeno nahrávky z nich – nemělo podléhat nějaké kontrole.

Jaké kontrole? Poslanecké? K čemu by to bylo, když vaše bezpečnostní komise nedokáže za tři měsíce zjistit podrobnosti o vyšetření jednoho důležitého případu? Nevšimli jsme si žádného tlaku na policejní pátrání. Kontrola kamerových systémů je nutná. Třeba jen kvůli tomu, že tajné služby mají pořád síť hotelů, které nějakým způsobem sledují své hosty, a vypadá to, že tajné služby se k těm nahrávkám dostávaly bez problémů, dokonce mimo rámec zákona. Už jsem navrhl, aby poslanecká komise pro kontrolu operativní techniky mohla kontrolovat legálnost těchto výstupů z kamer – pokud je samozřejmě využije policie nebo tajné služby. A ještě k tomu tlaku – my samozřejmě nemůžeme popohánět policii, aby něco honem vyšetřila. Ale snažíme se o změnu systému a podle zprávy, jak a proč to DVD z hotelu uniklo, se budeme snažit zařídit.

Dobrá, ale to je pořád jen teorie. Už víte, proč Dvořák vyzvedl DVD bez soudního příkazu, proč ho předal rozvědce a jak a proč se dostalo do médií? Zajímáte se o to, proč se sešel Šlouf s Weiglem?

Každopádně platí, že naše možnosti jsou omezené. f ot o m i l a n j a r o š

26

Zajímáme. To získání DVD nebylo možné bez oficiálního spisu a ten musí být někde evidovaný a musí být jasné, proč byl vedený. To vše budeme chtít vědět. Zatím jsme to neudělali, protože naše pravomoci nám neumožňují zasahovat do neuzavřených případů. To by bylo zcela právem považováno za politické vměšování do vyšetřování. Ale po celou dobu vyšetřování jsem říkal, že je nepřijatelné, aby někdo přišel někam do restaurace a pak se jeho

obrázky dostaly do rukou nějakého policajta nebo BIS.

Mimochodem: podle našich informací rozvědka odmítá, že by od policisty Dvořáka nějaké DVD obdržela. To vypadá, že vyšetřování zmrzne na tomto bodu a nikdy se nic nedozvíme. Taky jsem slyšel, že v rozvědce neexistuje žádný zápis o převzetí DVD. Ale to je potom ještě horší – to by znamenalo, že rozvědka mohla dostat tu nahrávku, aniž vedla nějaký spis. Nebo dokonce podezření, že nahrávku předala svému bývalému šéfovi Karlu Randákovi. Z toho mi běhá mráz po zádech.

Ten může běhat mně jako novináři. Vy jako člen bezpečnostního výboru ale přece musíte jednat. Navíc celou tu akci rozjel váš premiér. On řekl, že služba byla bezprecedentně zneužita. Vy teď musíte vysvětlit, co se stalo. Takže znovu: co konkrétně jste v té kauze udělal? Já projednání případu Savoy prosazuji na jednání výboru. Překvapuje mě, že nenacházím podporu u opozičních kolegů. Nevím, jestli kvůli Randákovi, o němž se říká, že má blízko k sociální demokracii. Ale každopádně platí, že naše možnosti jsou omezené. Uvedu příklad. Bezpečnostní výbor dostává každý rok výroční zprávu BIS. Seznámíme se i s její utajovanou částí a tím to končí. Už se nemůžeme ptát šéfa BIS, už nemůžeme případné obavy oznámit médiím, protože bychom riskovali soud. Trochu se obávám, že to podobně dopadne i se zprávou o té nahrávce. Bude tajná a my o ní nebudeme moci mluvit.

Můžete ale přece vynechat ony utajované skutečnosti a aspoň rámcově popsat, co se stalo. To můžeme, ale to by musel schválit celý výbor. A na to to nevypadá. Upřímně řečeno budu rád, když se mi podaří prosadit aspoň zákon, který by umožňoval kontrolovat, jak policie a tajné služby využívají kamerové systémy.

Udělali jste už v tomto směru nějaký krok? Nebo je to zase jen slib? Teď budeme projednávat nový zákon o policii a tam jsem dal návrh, jak kamerové systémy kontrolovat. Jde o to, aby poslanci měli právo kontrolovat činnost policie v oblasti porušování lidských práv. To, co se stalo v hotelu Savoy, do toho patří. Q JAROSLAV SPURNÝ

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K VĚ T n a – 1. č er v n a 2 0 0 8

česko

úspěch

Klasik a diplomka f ot o k l á r a m i k u lc ov á

Jeden rok nakladatelství ušitého na míru autorům

N

a první pohled to vypadá jako akce ekonomického sebevraha. Básnické sbírky neznámých autorů, začátečnické prózy, klasická česká literatura, učebnice, skripta nebo sborníky z vědeckých konferencí – nabídka internetového nakladatelství knihovnička.cz představuje na přesyceném trhu mírně řečeno nejistou perspektivu. Zakladatel firmy, devětadvacetiletý Jan Homola, však hledí dopředu bez obav. Jeho firma, která vydá knihu v libovolném nákladu každému, kdo má do startu pár stovek korun, totiž právě teď stojí před historickým krokem. Homolovy paperbacky se po ročním testování na trhu pomalu posouvají z jeho webové stránky i na pulty regulérních českých knihkupectví.

Levně a rychle „Začal jsem už na vysoké škole. Tiskl jsem diplomky a svazoval je. Klientela se neustále rozrůstala,“ popisuje začátky v byznysu vystudovaný ekonom Homola. Právě tehdy jej napadlo, že když jdou tak jednoduše tisknout studentské práce, mohly by podobným způsobem vznikat i knihy. „Bylo to hodně naivní, ale rozhodně ne úplně marné. Knihy jsou technicky náročnější, takže jsem potřeboval víc než jednu laserovku,“ hodnotí dnes Homola svůj tehdejší nápad (který volně navazuje na úspěšné projekty typu amerického Blurb). Uběhlo pět let, během kterých dolaďoval detaily projektu internetového nakladatelství a dával dohromady základní kapitál. Oproti konkurentům měl jednu nespornou výhodu – vlastní fungující mediální a komunikační agenturu, která mohla start „nakladatelství na objednávku“ finančně zastřešit. A stalo se: na začátku loňského roku mohli Homolovi klienti konečně poprvé kliknout na stránku s jeho vysněnou „knihovničkou“. To, že vám někde vytisknou vaše dílko na vámi vybraném papíře a v požadované vazbě, by samo o sobě nebylo ještě tak výjimečné. Tady jde ale o kompletní servis. „Obstaráváme knížky i redaktorsky a graficky, řadíme je do distribuce a nabízíme do knihoven,“ chlubí se Homola. V jeho „knihovničce“ se ze vzniku knihy stává ryze individuální záležitost. Velkou část práce – oproti běžné praxi – odvede autor sám: navrhne obálku, vybere papír, počet kusů, druh vazby a sám první náklad zaplatí. Důsledkem je sice kolísavá kvalita, nad níž mnohý profesionál ohrne nos, ale výhody jsou značné. Především jde o možnost vydat si knihu zcela podle svého gusta, za přijatelnou cenu a v optimálním počtu kusů. Autor má navíc šanci být zařazen do webového katalogu firmy, a vždy když si jeho dílko někdo objedná, čeká ho profit z jím stanovené ceny. Minimální počet vydaných kusů je pět, ale třeba debutující autoři si téměř R E S P E K T. C Z

Kniha jako živý organismus. (Jan Homola)

vždy platí mnohem vyšší náklad, aby mohli obdarovat svou prvotinou všechny příbuzné a přátele. Tohle pružné vydávání se zatím nejvíc zalíbilo akademikům. „Mnoho učitelů potřebuje pro své studenty skripta. Napsaná je mají, ale vydání tradiční cestou je zdlouhavé a drahé. Zároveň si přejí třeba jen padesát kusů. My to zvládneme do měsíce, a pokud je to nutné, sami je studentům prodáme,“ vysvětluje Homola, který kvůli začínajícímu byznysu nedávno začal studovat i knihovnictví. Kromě skript využívají univerzity „knihovničku“ i pro tisk vědeckých studií nebo sborníků z různých konferencí. Nadšení jsou i knihovníci. Na letošním veletrhu Svět knihy se nad Homolovou novinkou jen rozplývali. Největší ohlas sklidily edice klasické české, německé, francouzské a  anglické literatury. „Na trhu nenajdete klasickou literaturu za rozumnou cenu. Přitom ji spousta lidí potřebuje, třeba středoškoláci. Tak jsme ji zavedli a knihovny jsou po ní jak divé,“ usmívá se Homola. Jeho tituly (české i překladové) lze pořídit do stovky (literatura starší než sedmdesát let, jak známo, nepodléhá autorským právům). Během prvního roku své existence vytisklo nové „vydavatelství na míru“ deset milionů strá-

nek a zřídilo čtyři edice klasické literatury. A teď prochází těžkou zkouškou – chystá se expandovat do knihkupectví. „Momentálně dohadujeme podmínky s knihkupci,“ popisuje svůj důležitý krok Jan Homola. Prakticky by expanze měla vypadat tak, že knihkupci dostanou na ukázku vždy jen jeden výtisk titulu, který si vyberou z nabídky. Zákazníci si ho budou moci „osahat“ v praxi, a když si ho bude někdo chtít koupit, knihkupec ho objedná u Homoly. „A my to do týdne doručíme,“ popisuje svou představu Homola. Kromě čistě obchodních plánů má majitel „knihovničky“ ještě jednu vizi. „Chtěl bych, aby naše knihy nebyly věcí, kterou si koupíte, přečtete a strčíte navždy do regálu. Chci, aby kniha byla živým organismem.“ K  resuscitaci odložených knih by mělo pomoci plánované zahájení prodeje knih z druhé ruky kombinované s možností věnovat přečtenou knihu na charitativní účely. „Občas nám nadávají, že jsme takový McDonald’s mezi knihkupci. Já jsem ale klidný. Je přece příjemné vědět, že nabízím něco, co nikdy nedojde. A ještě jsem schopen to dodat rychle,“ usmívá se Jan Homola. Q kateřina čopjaková

27

česko o kom se mluví

Nevykej mi a drž Tajemství úspěchu „vlídného komunisty“ Jiřího Dolejše

P

růkazku „hodného hocha“ komunistů nosí Jiří Dolejš v kapse už dlouho. Reformista, modernista, dokonce liberál – tak o pozoruhodně ostříhaném místopředsedovi KSČM pravidelně referují všemožná zdejší média. Mezi „revolučně“ sekernickými představiteli současné KSČM se zdá být se svou vstřícností nápadně sám. A není to jen zdání: i debata na právě skončeném sjezdu komunistů ukázala, že názory a  postoje ekonoma Dolejše to v domovské partaji prohrávají na celé čáře. Přesto se jejich osamělý nositel vytrvale drží na nejvyšších příčkách stranické hierarchie. Kdyby nešlo o ateistické komunisty, mohlo by se tomu říkat zázrak. Takhle za tím musí být něco jiného.

Růžové hry K odhalení, že Jiří Dolejš mezi komunisty opravdu dost vyčnívá, člověk nepotřebuje zvláštní pozorovací talent. Stačilo třeba přijít s otevřeným očima na květnový sjezd KSČM v Hradci Králové. Jakmile

28

se tam Dolejš někde ukázal, byl rozdíl viditelný okamžitě. „Vykat mně nemusíš, soudruhu Dolejši, tady jsme u komunistů,“ reagoval například dotčeně na jeho zdvořilé vybídnutí k debatě třebíčský komunista Karel Tvrdý. Jako jediný z bezmála tří stovek delegátů měl Jiří Dolejš potřebu se vymezit vůči mladým „komsomolcům“ – členům extremistického, ministerstvem vnitra zakázaného Komunistického svazu mládeže. Tito mládenci volající po diktatuře a  leninském teroru dnes v mateřské KSČM představují jednoznačně nejradikálnější krev. Na sjezdu se jim dostávalo buď shovívavého poplácávání po zádech (protože – jak to shrnul trutnovský delegát Vladimír Mertlík – „k mládí takový radikalismus prostě patří“), nebo rovnou aplausu. Když pak komsomolec a člen Společnosti Klementa Gottwalda Lukáš Kollarčík (23) po projevu vyzývajícím k  bitvě s  „buržoazní zvůlí“ vytáhl z kapsy rudou vlajku se zlatým srpem, kladivem a znakem svého zakázaného spolku, rozhlížel se

po sále, komu by ji slavnostně předal. V tu chvíli přiskočila šéfka pražské organizace Marta Semelová a za potlesku delegátů prapor (zabavovaný předtím na Prvního máje v  Brně policisty coby extremistický symbol) převzala. Jiří Dolejš jen jakoby rozpačitě povytáhl obočí a pak šel k řečnickému pultíku „jasně říci“, že „velcí“ komunisté sice mají s dorostem mnoho společného, ale že se taky v mnohém liší. „Mladí komunisté chtějí odstranit soukromé vlastnictví, ale my se domníváme, že malé a střední podnikání má ve společnosti velký význam,“ řekl Dolejš. Odpovědí sálu byl velmi vlažný potlesk. „Samozřejmě, že se soudruhem Dolejšem se na mnoha věcech neshodneme,“ glosuje to později Kollarčík, když ve světlém saku s Leninovou hlavou na klopě pokuřuje před šedivým kongresovým centrem. „Podle nás nemá cenu usilovat ve volbách o podíl na vládě. Je třeba vystoupit z EU a tento systém prostě svrhnout a nahradit systémem jiným. Neexistuje nic jako kapitalismus s lidskou tváří, jak tvrdí Jiří Dolejš.“ Podobně jako mladý komsomolec se vůči Dolejšovi vymezují i starší komunisté. „Jsem úplně jinde než on,“ říká třeba ve sjezdovém předsálí nad šálkem kávy chomutovský delegát Václav Čermák. „Já chci zachovat stranu tak, jak je, Dolejš ji chce modernizovat. Já jsem spíše pro revolučnost, pro totální změnu, on pro fungování v mantinelech této společnosti. Takže já vycházím z Lenina, kolega nikoliv.“ Jiní delegáti zase nemohou Dolejšovi zapomenout, že prosazoval (a dodnes prosazuje) členství KSČM ve Straně evropské levice: KSČM tento krok většinově odmítá proto, že evropská levice není ochotna vypustit ze svých stanov kritiku stalinismu. Řada dalších útoků ze sjezdové tribuny i zákulisí pak nemířila přímo na Dolejše, ale víceméně na to, co prosazuje: spolupráci se sociální demokracií či kritičtější přístup k  minulosti. „Musíme se konečně přestat omlouvat,“ shrnul to poslanec Stanislav Grospič. „A úvahy o spolupráci s ČSSD – to jsou nebezpečné, nekomunistické hry.“

Nevědecký paskvil Nejvýrazněji se Dolejšova stranická osamocenost ukázala na osudu strategického dokumentu Socialismus pro 21. století, který měli komunisté během sjezdu schválit. Desetistránkový, obtížně srozumitelný text z  dílny Dolejšem vedeného týmu z komunistického think tanku jménem Teoreticko-analytické pracoviště (TAP) vyvolával uvnitř KSČM bouřlivé debaty celé měsíce před sjezdem: členové dogmatické pražské buňky označili text za „nevědecký paskvil“ a „záludný pokus změnit komunistický charakter KSČM“. Mladí komunisté z  KSM jím byli prostě „upřímně zděšeni“. R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

Rozhořčení na všech partajních úrovních text vyvolal nejen svým návrhem zahájit éru nové politiky „osvobozené od představ a metod, které v minulosti zavedly socialistickou myšlenku na totalitní scestí“. Hněv způsobila i úvaha autorů, zda znovu neotevřít diskusi o změně názvu (reformní návrh nového jména zněl „Komunistická strana demokratické levice“). Tyto pasáže pod tlakem „zděšených“ komunistů vypadly už před sjezdem, i tak ale delegáti v Hradci Králové demonstrovali velké znechucení nad „nemarxistickým“ a „prokapitalistickým“ dokumentem (to proto, že nezavrhuje menší podnikatele a odmítá možnost „všeobecného znárodnění“). Takže nakonec vše dopadlo podle očekávání: sjezd „modernizační“ dokument neschválil, jen „vzal na vědomí“ a uložil ústřednímu výboru zajistit jeho „dopracování“. Samotný reformátor Dolejš to označil za dobrou zprávu: bude prý aspoň pokračovat debata.

Komunista s vlídnou tváří Takže si to shrňme: kudy chodí, tudy ho kritizují – a navíc smetli ze stolu hmatatelnou ukázku jeho modernizačních snah. Ale když po tom všem došlo na lámání chleba, delegáti znovu zvolili Jiřího Dolejše do místopředsednické funkce. Z pětadevadesáti členů ústředního výboru, který místopředsedy volí, dostal hlas od 63 z nich, tedy od bezmála sedmdesáti procent. To postrádá logiku. Tím spíš, když si připomeneme osudy jiných polistopadových „reformátorů“ v KSČM. Ať už to byl první polistopadový předseda Jiří Svoboda, donucený po krachu svých lehce liberalizačních snah stranu opustit, či naposled na královéhradeckém sjezdu Miloslav Ransdorf, jehož si jako nového předsedu přála ani ne desetina delegátů – a on to pak vysvětloval tím, že pro jeho spolustraníky je „kontinuita důležitější než sebereflexe“. Čím to je, že Dolejš tomuto konci znovu a znovu úspěšně uniká? Jedno vysvětlení se nabízí po pečlivém pohovoru s komunistickými politiky: Jiří Dolejš není v KSČM tak osamocen, jak by se mohlo zdát. Zatímco ze sjezdového sálu znějí výzvy k návratu „k poctivé komunistické linii a rétorice“ a potlesk odměňuje věty à la „naše omlouvání prostě musí přestat“, v kuloárech nad tím u sklenice gambrinusu kroutí hlavou senátor Vlastimil Balín. „Stydím se za tyto kolegy,“ říká Balín. „Ke komunismu přece patří i debata, rozdílné názory. Neměli by útočit na někoho jen proto, že má jiné názory.“

Jiří Dolejš 1961: narozen v Praze 1984: absolvuje národohospodářskou fakultu VŠE 1984–1990: pracuje v Prognostickém ústavu 1991–1992: pracuje v Ústavu hospodářské politiky leden 1989: vstupuje do KSČ 1995–2002: předsedá pražské organizaci KSČM od roku 1999: místopředseda KSČM od roku 2002: členem Poslanecké sněmovny Je rozvedený, má dvě dcery.

Senátor i další dva jeho spolustolovníci – delegáti z Ústeckého kraje Josef Zahradník a Radek Belej – sami sebe počítají k Dolejšovu křídlu. Jeho členy prý charakterizuje větší vstřícnost k Evropské unii, chuť spolupracovat se sociálními demokraty, důraz na témata moderní doby, jako je ekologie či rozvoj moderních technologií. „Nemůžeme jen hořekovat nad zaniklou minulostí, musíme se někam posunout,“ říká Radek Belej z Mostu. „Jinak zmizíme.“ „Dolejšovci“ sami nedokážou odhadnout, kolik jich v KSČM je. A nedokážou to ani analytici, neboť komunisté mají už patnáct let oficiálně zakázané formovat ve straně platformy. Nicméně zmíněný osud modernizačního dokumentu dokazuje, že v reálné soutěži by tohle křídlo bylo příliš malé na to, aby prosadilo svého koně do vedení. Přesto se mu ten úspěch opakovaně daří. Další vysvětlení Dolejšova nepochopitelného vnitrostranického úspěchu nabízejí politologové a sociologové. „Komunisté si uvědomují, že Jiří Dolejš je jejich výhodný propagační artikl,“ říká politolog z brněnské Masarykovy univerzity Miroslav Mareš. „Umí vystupovat v médiích, představuje takovou vlídnější tvář komunistů, která oslovuje určitou část voličstva.“

Slabostí k síle To, že Dolejš u voličů „funguje“, je potvrzeno praxí. V posledních sněmovních volbách získal na kandidátce pražské ultradogmatické organizace třikrát více preferenčních hlasů než šéfka buňky Marta Semelová a téměř dvakrát tolik než vlivný vnitrostranický stalinista Václav Exner. Dolejš byl dokonce o 132 hlasů populárnější než stávající šéf strany Vojtěch Filip. Tahle výkladní skříň a popularita má přitom pro dogmatiky v KSČM jeden zásadní bonus: vůbec nijak je neohrožuje. Aspoň tak to vidí pozorovatelé zvnějšku – analytikové ČSSD Ota Novotný a Marek Německý. Jejich čerstvá studie vyloučila „slučitelnost“ vnitrostranických programových materiálů KSČM s demokratickým parlamentním systémem. „Extrémní názory vyjadřují stanoviska stalinistického křídla KSČM. Nicméně je dokladem slabosti ,modernizátorů‘, že nedokázali takovým formulacím v dokumentech zabránit. To nás nutně musí vést k velmi skeptickému závěru na šance modernizačních procesů v české komunistické straně,“ píší autoři v březnovém čísle časopisu Trendy. Podle neúspěšného kandidáta na předsednickou funkci Miloslava Ransdorfa je tato „slabost“ pravým důvodem Dolejšovy obliby u členů ústředního výboru: „Drží se tam tak dlouho, protože žádnou skutečnou změnu nepředstavuje,“ říká Ransdorf. „Vždyť dobře vycházel i s Grebeníčkem.“ Tyto dohady a výtky posiluje pohled na skutečnou politickou praxi Jiřího Dolejše. Například jeho zlatý hřeb, odmítnutý modernizační dokument. Stranický orgán Haló noviny přinesl za poslední rok a půl desítky odmítavých a tvrdě kritických reakcí, Dolejš však na obranu a vysvětlení svého Socialismu pro 21. století nenapsal ani řádku. „Objížděl jsem raději stranické konference,“ vysvětluje svoji strategii Dolejš. Nicméně prohrál. Neměl tedy sporný text vysvětlovat spolustraníkům viditelněji? „Neměl jsem zájem na konfliktech,“ odpovídá reformní místopředseda. „Život mě naučil, že reálné je postupovat postupně.“ Q

↓ inzerce

česko

každý chce mít

RESPEKT EDICE

Právě vychází legendární CD Moniky Načevy „Možnosti tu sou“. Informace o jeho prodeji získáte na EDICE.RESPEKT.CZ a ESHOP.RESPEKT.CZ. POZVÁNKA NA FILMOVOU PREMIÉRU

Mediálně podporujeme albánsko-český snímek Smutek paní Šnajderové. V kinech od 29. 5. DEBATA O REFORMĚ VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ

Ondřej Liška, Jiří Havel, Jiří Málek a Jan Švejnar. 27. 5. od 17:30 v Pardubicích v Divadle 29. Více na RESPEKTINSTITUT.CZ. RESPEKT KAVÁRNA

Již druhou Respekt kavárnu otevřeme 27. 5. večer v pardubickém Klubu 29. Blíže na KAVARNA.RESPEKT.CZ. ON-LINE ROZHOVORY

27. 5. od 14.30 – Vladimír Dlouhý; 28. 5. od 14:00 – Prokop Sýkora; 29.5. od 10:30 – Roman Strejček VIDEOPREMIÉRA

Exkluzivní ukázka z nové hry Václava Havla Odcházení. VIDEO.RESPEKT.CZ.

MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČR v rámci podpory výzkumu a vývoje, v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, VYHLAŠUJE VEŘEJNOU SOUTĚŽ PRO ROK 2008 DOPLŇKOVÉ KOLO NA ZPRACOVÁNÍ VĚDECKÝCH PROJEKTŮ Z OBLASTI MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Témata vypsaných projektů, podrobné zadání a podmínky soutěže jsou k dispozici na internetové adrese: www.mzv.cz/granty. Návrhy projektů musí být doručeny nejpozději do 4. července 2008 na adresu: MZV ČR, Kancelář strategie, analýz a projektového řízení, Loretánské nám. 5, 118 00 Praha 1, a to v zalepených obálkách se zřetelným označením „Vědecká soutěž“ a zároveň nadpisem „Neotvírat“. Návrhy budou posuzovány na základě souladu se zadáním, odborné úrovně, předpokládaného přínosu pro českou zahraniční politiku a přiměřenosti finančních nákladů projektu. Návrhy, které nesplní formální a obsahové podmínky, budou ze soutěže vyřazeny. Zadavatel si vyhrazuje právo nevybrat žádný z předložených návrhů a zakázku zrušit. Výsledky soutěže budou zveřejněny na shora uvedené webové stránce. V případě jakýchkoli dalších dotazů kontaktujte Kancelář strategie, analýz a projektového řízení, tel.: 22418 1111 anebo 22418 2708.

Silvie Lauder

R E S P E K T. C Z

29

f ot o v i z u a l i z ac e data i s l a n d i a

ekonomika

„Virtuální počítače“ se budou přesunovat tam, kde je nejlevnější výpočetní kapacita nebo nejzelenější energie. (Vizualizace Data Islandia)

Počítače

Tam u nás na serverové farmě Dopady rozmachu internetové výpočetní síly na reálný svět

30

I  pokud se nad Quincy prostírá modrá obloha, vznáší se nad ním oblaky. Toto malé město uprostřed státu Washington je domovem půl tuctu obrovitých skladů, které pohánějí globální „výpočetní oblaky“ takových internetových společností, jako je Yahoo! a Microsoft. Datová centra o velikosti několika fotbalových hřišť jsou zaplněna tisíci výkonných počítačů a zařízení na ukládání dat a jsou připojena k internetu přes rychlé spoje z optických vláken.

Ovšem ještě neobvyklejší než budovy samotné je jejich umístění. Quincy je daleko od okolní civilizace, tři hodiny cesty autem od nejbližšího velkého města, Seattlu. Ale pro datová centra má dokonalou polohu. Jak se z počítačových činností stávají běžné služby, které lze využívat kdekoli a na jakémkoli zařízení, stále větší pozornost se věnuje umístění potřebné infrastruktury. To, kde se oblaky dotknou země, není jen věcí počítačových machrů. Datová centra jsou zásadní téměř pro každé průmyslové odvětví a mají dnes R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

životní význam pro chod společnosti stejně jako třeba elektrárny. V poslední době se centra objevují na nečekaných místech: ve starých raketových bunkrech, v bývalých nákupních střediscích – a dokonce na Islandu. Jen v Americe je podle společnosti pro průzkum trhu IDC přes 7000 datových center. A v každém se skrývá stále více serverů – výkonných počítačů, které přežvykují a vyplivují data. Očekává se, že v Americe do roku 2010 vzroste počet serverů na 15,8 milionu, což je třikrát víc než deset let předtím. Ještě před pár lety se o umístění serverů rozhodovalo spíš jen tak mimochodem, říká Jonathan Koomey, profesor-konzultant v oboru environmentálního inženýrství na Stanfordské univerzitě. Většina z nich byla zabydlená ve skříních nebo pod pracovními stoly. Počítače podnikových datových center byly často k  nalezení v  suterénu firmy. A vyhrazené „serverové farmy“, které se staly běžnou záležitostí v době internetové horečky a které často obhospodařovaly vybavení nově vznikajících internetových společností, se většinou stavěly v Silicon Valley a v dalších centrech špičkových technologií.

Geografie oblaku Nyní se tato chaotická scéna více centralizuje. Společnosti plní datová centra stále větším počtem zařízení, jednak aby posílily výpočetní kapacitu, jednak aby vyhověly novým pravidlům pro uchovávání dat. S ubývajícím prostorem a stoupajícími energetickými náklady začala řada firem svou počítačovou infrastrukturu konsolidovat a zjednodušovat. Hewlett-Packard, největší světový výrobce počítačů, například místo 85 datových center rozmístěných po celém světě zřizuje pouhých šest v Americe. Internetové firmy na druhou stranu potřebují stále větší výpočetní kapacitu. Google údajně provozuje globální síť asi čtyř desítek datových center, která podle odhadů čítají přes 1 milion serverů. Aby Microsoft nezůstal pozadu, investuje miliardy dolarů a každý měsíc přidává až 20 000 serverů. Jak roste počet, výkon a hustota rozmístění serverů, udržení pokojové teploty v datových centrech si žádá stále více energie. Často je na chlazení potřeba tolik elektřiny jako pro běh počítačů. Největší datová centra dnes z hlediska spotřebované energie konkurují hliníkovým hutím. Nové zařízení společnosti Microsoft o hodnotě 500 mil. USD

v blízkosti Chicaga bude například potřebovat tři rozvodny o celkové kapacitě 198 megawattů. Při hledání místa pro velké datové centrum je dnes proto hlavní zajistit levný a spolehlivý zdroj elektřiny, uvádí Rich Miller z webových stránek Data Center Knowledge, které dokumentují rozmach výstavby datových center. Levná elektřina je hlavním důvodem, proč je tolik datových center v Quincy. Nachází se v blízkosti řeky Kolumbie s přehradami, které produkují spoustu levné elektřiny z vodní energie. V oblasti

Datová centra se objevují na nečekaných místech.

je voda pro chlazení, rychlé spoje z optických vláken a vzdálená lokalita zajišťují bezpečnost. Z podobných důvodů se společnost Google rozhodla postavit nové datové centrum ve vesničce The Dalles na druhém břehu Kolumbie ve státě Oregon. Takových míst však v Americe není nazbyt. A protože poptávka po výpočetní kapacitě stoupá i v jiných částech světa, rozmach výstavby datových center se projevuje na nečekaných místech. Microsoft hledá staveniště na Sibiři, kde by mohla být jeho data pěkně v chládku. Island se začal nabízet jako ideální místo pro datová centra – také díky chladnému klimatu, ale i vzhledem k vydatným zdrojům geotermální energie. Společnost Hitachi Data Systems a místní firma Data Islandia plánují výstavbu obrovského zařízení na  ukládání dat. Bude v  podzemí, z bezpečnostních důvodů a aby nenarušilo krajinu.

Být všude včas Budou tedy v budoucnu všechna datová centra na odlehlých místech, jako je Quincy nebo Island? Ne nezbytně. Pro řadu aplikací má zásadní význam rychlost. Aby se výsledky prohledávání internetu zobrazily téměř okamžitě, musí společnost Google rozmístit svá datová centra po celém světě. Firmy v odvětví finančních služeb chtějí přístup k burzovním údajům v reálném čase, čímž se vysvětluje vysoká hustota datových center kolem New Yorku a Londýna. A on-linové hry založené na rychlém pohybu musí být na serveru v blízkosti hráčů.

Avšak i tam, kde na rychlosti nezáleží, chtějí mít firmy servery nablízku, podotýká Mike Foust, ředitel společnosti Digital Realty Trust, která buduje a pronajímá datová centra. Někdy z důvodu údržby, jindy proto, že se od „svých“ serverů nemohou odloučit. Podstatná je také bezpečnost. Společnost The Boyd Company, která firmám radí, kam umístit datová centra, se domnívá, že by se jich mělo víc stavět na venkově. Poptávka po bezpečných místech pro záložní střediska, která nyní musí provozovat hodně firem, dá vzniknout obrovským regionálním datovým centrům, jako je právě rozestavěné středisko v Newportu ve Walesu. Kritéria, podle kterých si společnosti vybírají stavební místa, se neustále vyvíjejí, uvádí Mike Manos, ředitel datových center společnosti Microsoft. Jeho tým vkládá 35 množin dat do elektronické „tepelné“ mapy světa. Pomocí barev od zelené po červenou mapa udává, kde jsou příznivé podmínky a kterým místům se vyhnout. A společnost Microsoft potřebuje mít z čeho vybírat: pokud náhle stoupne obliba nové služby, musí být schopna rychle navýšit výpočetní kapacitu. Proto si také do zásoby chystá přepravní kontejnery naložené až 2000 servery, které lze spustit během několika hodin. V jejím datovém centru v Chicagu přes 200 takových kontejnerů zabírá jedno celé podlaží. Podobu oblaku však nebude určovat jen tržní ekonomika. Orgány místní správy udělují daňové úlevy v naději, že přítomnost velkých datových center přiláká další podniky (samotná výpočetní střediska obvykle zaměstnávají jen pár desítek lidí). Dalším faktorem je regulace. Konsorcium pro bankovní převody SWIFT oznámilo plány na výstavbu datového centra v neutrálním Švýcarsku, aby se údaje sesbírané v Evropě neukládaly v americkém zařízení, kde by si je mohla přes soudní předvolání vyžádat vláda USA. Budoucí geografie oblaku zřejmě bude ještě složitější. „Virtualizační“ technologie již nyní umožňuje přenášet software provozovaný na jednotlivých serverech z jednoho datového centra na druhé, hlavně pro záložní účely. Možná nepotrvá dlouho a tyto „virtuální počítače“ se budou přesunovat tam, kde je nejlevnější výpočetní kapacita nebo nejzelenější energie. Pak se z výpočetní činnosti stane skutečná veřejná služba – a spíše než o výpočetních oblacích budeme mluvit o výpočetní atmosféře. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2008 ↓ inzerce

19 June -31 July 2008

at Prague College

Polská 10, Vinohrady

Business & Marketin g

ka Grafi

Nová

ační nform Britský média I chnologie bakalářsk te ý titul

Mezinárodní vysoká škola v Praze >> britské univerzitní vzdělání >> tři roky na Prague College >> nebo závěrečný rok v Anglii >> Novinka! BA (Hons) International Business Management

We Made This™

HND Graphic Design Diploma Show R E S P E K T. C Z

www.praguecollege.cz

31

svět ITÁLIE

str. 32

HUMANITÁRNÍ POMOC V BARMĚ

str. 34

KORUPCE VE VÝCHODNÍ EVROPĚ

str. 35

Rumuni v italských plamenech

Obléhání Barmy

Jsme v Evropě, hostina začíná

markéta pilátová, jiří sobota

karel vrána

THE ECONOMIST

Berlusconiho nová vláda se rozhodla ztížit život přistěhovalcům. Zlobu Italů již na vlastní kůži pocítili Romové.

Živelnou katastrofou postižení obyvatelé Barmy se stali rukojmím vojenské vlády. Jak jim svět může pomoci?

Se vstupem do Evropské unie v mnoha postkomunistických zemích skončil boj proti korupci.

itálie

Rumuni v italských plamenech Nemocná Itálie se ve vzácné shodě vrhla na přistěhovalce, které kdysi sama do země přilákala. Léčba země zasažené všeobecnou krizí bude podle všeho dlouhá a bolestivá.

V Neapoli se smetí nevynáší do popelnic. Nemá to cenu, radnice odpadky stejně už celé měsíce nevyváží a smrduté hromady se volně vrší po celém městě. Když už to obyvatelé metropole pod Vesuvem nemohou pro samý zápach vydržet, vyšlehnou v ulicích města plameny. Naposledy podpálili nešťastní Neapolané část z 3500 tun nevyvezeného smetí minulý týden. Neapolská radnice je neschopná a  prolezlá mafií. Camorra, jak se místní pobočka organizovaného zločinu nazývá, ovládá byznys s vývozem komunálního odpadu na nelegální skládky a úspěšně brání výstavbě nových spaloven. Situaci neumí nikdo vyřešit, propletenec místní politiky a zločineckých bossů nikdo rozplést. Tlející Neapol významným způsobem přispěla k letošnímu pádu Prodiho vlády, odpadky se vrší dál. Když v Neapoli hoří ohně, požírají plameny alespoň na chvíli tlející zkázu, do které město společně uvrhli zkorumpovaní italští politici a zločinci. Předminulý týden však ohně planuly z jiného důvodu. Po městě se nejdříve rozšířila pověst (dodnes neověřená), že se šestnáctiletá  rumunská Romka žijící v chudinské čtvrti Ponticelli pokusila unést kojence. Zakrátko přijeli na mopedech, podle všeho na popud camorry, konat spravedlnost ženy, děti a mladíci. Dav nejdříve házel kameny, pak rozbíjel železnými tyčemi, co mu přišlo pod ruku, a nakonec podpálil boudy z papundeklu zápalnými lahvemi. Blátěné uličky, kde jindy romské děti hrají fotbal mezi krysami, zachvátila panika. Ze všech deseti napadených táborů uprchla dohromady tisícovka Romů s nejnutnějším majetkem v rukou.

Z jedněch not Camorra, která na pozemcích vypáleného tábora hodlá stavět nové činžovní domy, však nebyla je-

32

diná, kdo si druhý květnový týden vybral rumunské Romy a vůbec přistěhovalce za svůj cíl. O dva dny později zahájila útok nová vláda Silvia Berlusconiho. Během spektakulárního celostátního zátahu, za který ministři později veřejně vychválili šéfa policie, nechala pozatýkat více než čtyři stovky imigrantů a desítkám z nich nařídila vystěhování. Přesně tak, jak to slíbila před volbami. Vzácná shoda názorů ale nepanovala jenom mezi vládou a mafií. Proti přistěhovalcům, především ovšem rumunským Romům usazeným v nevzhledných táborech v okolí měst, začali na vlastní pěst útočit i běžní Italové. Na severu země došlo k několika dalším spontánním napadením, v Miláně dopadaly zápalné lahve do oken domu, v němž Romové přespávají. Evropské veřejné mínění je zaskočené, v samotné Itálii proti plošnému útoku na konkrétní etnickou skupinu protestovali zástupci katolické církve, židovské obce i romských organizací. Maďarská europoslankyně Viktória Mohacsiová, sama Romka, vyrazila do Itálie na inspekci a netajila se svým zděšením. „Byla jsem vyděšená, naplnila mě hrůza,“ citovala europoslankyni italská agentura AGI. Paní Mohacsiová popisovala „namátková hromadná zatýkání, útoky ve věznicích a obecnou atmosféru pronásledování nehodnou země, jež se považuje za demokratickou“. Není však mnoho důvodů k překvapení. Na tvrdém postupu proti „cikánům“ se v Itálii shodne dokonce i současná pravicová vláda s levicovou opozicí, které se jinak nedokážou domluvit prakticky vůbec na ničem. Události z předminulého týdne vlastně jenom ve větším měřítku opakují dění z loňského listopadu, kdy v Římě mentálně vyšinutý rumunský Rom brutálně zavraždil manželku italského důstojníka. R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

f ot o p r o f i m e d i a . c z / a f p

Už to tolik nesmrdí. (Obyvatelé Neapole před vypáleným romským táborem na okraji města, květen 2008)

I  tehdy následovaly spontánní útoky veřejnosti, během nichž bylo několik Romů pobodáno, a tehdejší levicový starosta Říma vyslal buldozery, které jeden z provizorních romských táborů srovnaly se zemí. Prodiho vláda šla ještě dál. Na krizovém zasedání tehdy vydala zvláštní dekret, který umožňoval místním orgánům vyhostit občany jiných členských států Evropské unie, což bruselská legislativa umožňuje pouze v případě „zásadního ohrožení zájmů státu“. Preambule vládního usnesení si v listopadu nebrala servítky. „Množství trestných činů spáchaných cizinci vzrostlo, nejčastěji se jich dopouští Rumuni,“ stálo v  ní. Evropská komise opatření přešla bez většího zájmu, odpovědným komisařem pro spravedlnost byl tehdy Ital Franco Frattini, dnešní ministr zahraničí v Berlusconiho vládě.

Samí zločinci Itálie má nepochybně problém. Země je, podobně jako třeba Španělsko, cílem stovek tisíc přistěhovalců, z nichž část přichází do země nelegálně. Do obou jihoevropských zemí proudí uprchlíci především z Afriky už jenom proto, že příjmová propast mezi severním a jižním břehem Středozemního moře je jednou z nejhlubších na světě. Někteří z nezvaných příchozích zaplní volná pracovní místa, jiní přežívají, jak se dá, část z nich nikoliv bezúhonně. Rumunští Romové jsou však trochu jiný případ. Do země je přilákala předchozí Berlusconiho vláda, která již v roce 2002, pět let před vstupem Rumunska do EU, zrušila pro rumunské občany vízová omeR E S P E K T. C Z

zení. Rumuni byli vítanou pracovní silou, mluví totiž příbuzným jazykem a mají podobnou kulturu. Trestná činnost v Itálii skutečně vzrostla za tři roky o 19 %. Mezi podezřelými připadá na cizince celých 35 %, přičemž přistěhovalci tvoří jenom 5 % italské populace. Rumuni, z nichž pouze menší část tvoří Romové, jsou zatýkáni nejčastěji, protože je jich mezi přistěhovalci nejvíce, v relativním přepočtu jsou však jiné národnosti „problematičtější“. O Itálii je zároveň známo, že vydává na integraci přistěhovalců nejméně peněz ze všech zemí staré evropské patnáctky. Například v Římě nepodnikla radnice žádné kroky, aby příchozím nabídla alespoň dočasné přístřeší. Dobré je také nezapomínat, že problém přistěhovalecké kriminality není v žádném případě jedinou kaňkou na italské bezúhonnosti – zemí otřásá organizovaný zločin místní provenience, v minulém parlamentu sedělo 81 poslanců usvědčených nebo vyšetřovaných z trestné činnosti a sám Berlusconi unikl odsouzení za korupci jenom díky zkrácené promlčecí lhůtě schválené svou vlastní vládou.

Horké hlavně Itálie také není sama, kdo se potýká s důsledky prostupnosti hranic, a příklad Španělska nebyl zvolen náhodou. Španělé nejen řeší podobné problémy spojené třeba s kulturně velmi odlišnou marockou komunitou, i jejich země je poslední dobou vítaným cílem Rumunů. Těch žije podle dostupných údajů jenom v Madridu dvě stě tisíc, velkou část z nich tvoří rumunští Romové. Například v madridské čtvrti Palacios tak vyrůstá už čtyři roky každou noc romský

tábor o 25 stanech. Španělští sousedé romského tábora nemají podle médií zásadní námitky: „Ne, nevadí mi, nedělají nic špatného. Tábor sice v letních vedrech trochu smrdí, ale ne nějak moc,“ říká v deníku El País žena, která bydlí nedaleko. Španělsko je vůči přistěhovalcům naladěno poměrně vstřícně, bez pochyby také zásluhou svých politiků. I tady samozřejmě existuje napětí, politici pravice i levice ale byli v krizových situacích vždy příkladem tolerance. Když v roce 2000 zavraždil marocký přistěhovalec místní ženu na jihu Španělska a na místo dorazili radikálové, nechala tehdejší pravicová vláda rozlícený španělský dav rozehnat armádou. Ministr zahraničí Španělům v rádiu řekl, že země přistěhovalce potřebuje a že budou muset změnit své stereotypy. Potrestáni byli skuteční pachatelé, nikoliv celá komunita a totéž se opakovalo i po teroristických útocích v březnu 2003. Situace v Itálii je zcela odlišná. Politici běžně mluví o „lovu“ na nelegály. Starosta města Treviso Giancarlo Gentilini, který jinak cizí pracovní sílu vítá, tvrdí, že ilegální přistěhovalci by měli být „navlečeni do zaječích kostýmů, aby se měli lovci na čem cvičit“, a předseda parlamentu Gianfranco Fini se ptá, jak je možné integrovat někoho, kdo považuje za normální krást. Současná italská politická garnitura má na krku zadluženou zemi s  velkými ekonomickými problémy. Hromady odpadků v Neapoli jsou jen špičkou ledovce, Itálie však uklízí jinde. „Chtějí boj?“ vzkázal ministr Umberto Bossi na adresu přistěhovalců. „Naše pušky už mají horké hlavně.“ Q MARKÉTA PILÁTOVÁ, JIŘÍ SOBOTA

33

svět humanitární pomoc v barmě

Obléhání Barmy f ot o g l ob e m e d i a / r e u t e r s

Ani nové možnosti OSN na tyrany nestačí

Rukojmí junty. (Uprchlíci jihovýchodně od Rangúnu, květen 2008)

M

ladý cizinec stojí u telefonního přístroje na recepci hotelu v  centru bývalého barmského hlavního města Rangúnu a nenápadně sleduje situaci kolem sebe. Po nějaké době telefon zazvoní. Muž zvedne sluchátko, řekne větu, kterou si před hodinou přečetl v e-mailu, a chvíli drží přístroj u ucha. Pak sluchátko pokládá a vyráží z hotelu. Právě se dozvěděl místo, kde se za několik okamžiků uskuteční další tajná schůzka. I když spěchá, jde na setkání oklikou. Má obavy, že je sledován místní vojenskou vládou. Mladík ovšem není agentem tajné služby. Jmenuje se Ondřej Zapletal, pracuje pro společnost Člověk v tísni a do Barmy přijel pomáhat obětem ničivého cyklonu Nargis. Cílem celé pokoutné akce je doprava zásilky s potravinami a oblečením do zasažených oblastí na jihu země. „Najít místní partnery pro spolupráci není jednoduché. Lidé se bojí mluvit do telefonu, také na sjednaných setkáních nejdříve hovoří v jinotajích. Schůzky se domlouvají těsně předem, z  veřejných telefonů v kombinaci s e-mailem,“ popisuje barmskou realitu Zapletal, který se do země dostal tak, že se vydával za turistu.

Jak vnutit pomoc? Počátkem května smetla bouře a následná přívalová vlna pobřežní pás na jihu Barmy. Katastrofa si vyžádala desítky tisíc lidských životů a další stati-

34

síce lidí rázem uvrhla do stavu akutní nouze. Světová veřejnost nabídla obratem humanitární pomoc, barmská vojenská vláda však odmítla zemi cizincům otevřít. A tak zatímco kolem barmského pobřeží kroužily bez povolení k přistání francouzské, americké či britské lodě s tunami potravin, úřady nekompromisně vrátily katarské letadlo, které do Rangúnu kromě pomoci přivezlo i tým záchranářů. Armáda zabavila potravinovou pomoc Světového programu pro výživu, postiženým lidem však nedodala nic. Na barmské ambasádě v Thajsku se sešly stovky žádostí o víza od zahraničních humanitárních pracovníků a novinářů, barmští úředníci je však v drtivé většině odmítli. Mezinárodní společenství má teoretickou možnost Barmě humanitární pomoc vnutit. Rada bezpečnosti OSN by musela schválit rezoluci, která by povolila humanitární intervenci do země. To je zcela nová situace, k principu „odpovědnosti za ochranu“ se OSN přihlásila v roce 2005. Pravidlo umožňuje mezinárodní komunitě zakročit v zemi, kde vláda selhala v povinnostech vůči svým občanům. Zasáhnout v suverénním státu proti vůli jeho vlády je ale možné pouze v případech genocidy, válečných zločinů, etnických čistek či zločinů proti lidskosti. Jednání o možném přijetí rezoluce, která by donutila Barmu přijmout mezinárodní humanitární pomoc, inicioval v Radě bezpečnosti francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner týden po katastrofě. Debatu ale už v počátku ostře odmítli tra-

diční oponenti jakýchkoli zásahů proti státní suverenitě – Rusko a Čína, které mají s barmským režimem dobré vztahy. Francouzský argument, že lhostejnost junty vůči životům vlastních obyvatel je na hraně zločinu proti lidskosti, tyto dva státy nepřesvědčil. Kritika případné humanitární intervence proti juntě se ozývá také ze Západu. „Vnucování pomoci“ po živelní pohromě podle kritiků k záměrům principu odpovědnosti za ochranu nepatří. Humanitární intervence by prý mohla způsobit delší válku a dále prohloubit utrpení obyvatel Barmy. V takové situaci mezinárodním organizacím i  jednotlivým státům nezbývá než pokračovat v diplomatickém tlaku a žádat barmskou juntu o povolení ke vstupu do země. Barma mezinárodnímu tlaku částečně ustoupila teprve tři týdny po katastrofě. Chystá se přijmout humanitární pracovníky a zdravotníky pouze ze zemí ASEAN (Společenství zemí jihovýchodní Asie), ze kterých zřejmě nemá takové obavy. Před páteční uzávěrkou Respektu navíc agentury přinesly zprávu, že generální tajemník OSN Pan Ki-mun přesvědčil vedení junty, aby byli do postižených oblastí vpuštěni pomocníci ze všech zemí. Podmínky jejich práce však nebyly upřesněny.

Záchranář 007 Tři týdny po katastrofě zdravotní stav obyvatel na jihu země zůstává velmi vážný, stále nemají dostatek jídla ani pitné vody, v některých částech země už se dokonce objevily první případy cholery. Pomoc podle odhadů OSN bude potřebovat až 2,5 milionu lidí. „Obyvatelstvo se shromáždilo v buddhistických klášterech, které mají stržené střechy. Žádná oficiální pomoc do těchto míst nedorazila. Lidé umírají na následky zranění a vyčerpání,“ popsal situaci barmský spolupracovník, kterému se podařilo do zničeného regionu dostat. Přímo z Rangúnu Ondřej Zapletal hlásí, že armáda celou zasaženou oblast neprodyšně uzavřela. Pro vstup na jih země je potřeba zvláštní povolení, které ale cizinci ze Západu nemají šanci dostat – nesmí totiž opustit metropoli Rangún. Český pomocník se tedy snaží vytvářet síť místních aktivistů, především ze členů nerežimních organizací a mnichů, kteří z peněz české veřejné sbírky nakupují potraviny a další potřebné věci v cyklonem nezasažených částech země a dopravují je přímo k postiženým lidem. „Pomoc na místo musíme dopravovat nenápadně, utajeně a po menších množstvích. Zatím se to daří,“ vysvětluje Zapletal. Q KAREL VRÁNA

Autor pracuje ve společnosti Člověk v tísni. R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

svět Korupce ve východní Evropě

Jsme v Evropě, hostina začíná Postkomunistické země po vstupu do EU přestávají bojovat proti korupci Zkorumpovaní úředníci se ve střední a východní Evropě snad neměli lépe než dnes. Vstupem do Evropské unie se jim otevřely hluboké studnice veřejných fondů, z nichž se dá snadno krást. Ukazuje se, že instituce pověřené bojem proti korupci jsou v těchto státech bezzubé, odstavené na vedlejší kolej nebo vysoce kontroverzní. Největší problémy najdeme v Rumunsku a Bulharsku, dvou nejnovějších členech Evropské unie, jejichž zjevná neschopnost (či neochota) zabývat se korupcí ve vysokých patrech státní správy vyvolává stále ostřejší slova z Bruselu. Ale ani ostatní země v regionu se nemají čím chlubit. „Před vstupem do EU byly vlády pod lupou. Teď už není boj proti korupci prioritou,“ říká k tomu Drago Kos, předseda protikorupční organizace GRECO působící při Radě Evropy. „Jaksi se mlčky předpokládalo, že se místní politické elity rychle poevropští,“ říká k tomu Alina Mungiu-Pippidiová, rumunská politoložka žijící v Berlíně.

Strach z hlídacích psů Slovinsko bylo donedávna pokládáno za vzor dobré veřejné správy. Teď se tamní zákonodárci snaží rozpustit komisi pro prevenci korupce vedenou Dragem Kosem. Údajně se bez ní lze obejít, a navíc je prý příliš drahá. Skutečným důvodem však může být nechuť ke všem „hlídacím psům“ veřejné sféry (personálu těchto institucí byly sníženy platy o třetinu) a opakovaná kritika vlády ze strany komise. V  Lotyšsku se ředitel protikorupční agentury, která vyšetřovala financování bývalé vládní strany, jen těsně vyhnul pokusu o odvolání. Na Slovensku označil ministr spravedlnosti zvláštní protikorupční soud, jehož členy jsou vysoce placení soudci s bezpečnostní prověrkou, za „fašistickou instituci“. Jeho strana, která je menším členem vládnoucí koalice, chce tento soud prohlásit za neústavní.

Nejkřiklavější případy jsou ale přece jen k vidění na Balkáně. Sotva tři měsíce po loňském vstupu do EU propustila rumunská vláda ministryni spravedlnosti Monicu Macoveiovou, která se rozhodla odvážně zatočit s korupcí. Její nástupce se pokusil zbavit funkce zvláštního prokurátora pro boj s korupcí, protože dotyčný vyšetřoval jeho politické sponzory. Vyšetřování všech případů korupce na vysoké úrovni vázne na procedurálních detailech, navíc je ke stíhání bývalých ministrů nyní nutný souhlas parlamentu. Ačkoli Rumunsko vychází z žebříčků organizace Transparency International nejhůře ze všech členských států EU, zdá se, že rumunská vláda je odhodlána útočit spíše na své kritiky než na korupci. Řečnění před činy dává přednost také Bulharsko. Tamější četné protikorupční agentury buď špatně koordinují svou činnost, nebo ani žádnou

Ani politici čelící těm nejpovážlivějším obviněním z korupce u volebních uren nijak netratí.

reálnou práci nezahájily. Žádný případ korupce na vysoké úrovni ještě neskončil úspěšným odsouzením viníka. Stejně tak nebyl objasněn ani jeden jediný z více než 120 případů mafiánských vražd, k nimž došlo od roku 2001. Úředníci EU (a většina Bulharů) si myslí, že organizovaný zločin prorůstá až do nejvyšších pater státní správy. Vynucená dubnová rezignace ministra vnitra Rumena Petkova na tom příliš nezměnila. Brusel uvažuje o tom, že zemi odejme miliardy eur

z podpůrných fondů a přestane uznávat bulharská soudní rozhodnutí.

Estonské tajemství Sebeefektnější protikorupční instituce ale nepomohou, je-li soudní systém plný nepoctivých, bojácných nebo nezkušených soudců a státních zástupců. Ve špatně spravovaných zemích může naopak mocná protikorupční agentura celý problém ještě zhoršit – zvláštní pravomoci a výsady mohou být zneužity k vynucování úplatků nebo k vyřizování politických účtů. Právě to se stalo v  Polsku, kde horliví vymetači špíny ze strany Právo a spravedlnost promrhali své volební vítězství z roku 2005. Většina Poláků je sice přesvědčena, že bohatství svědčí o kriminální minulosti jeho vlastníka, ještě více jim vadily přehnaně tvrdé a selektivní zásahy nové protikorupční agentury, z nichž byla navíc cítit touha po publicitě za každou cenu. Nová vláda moc agentury omezila a namísto toho se snaží zredukovat byrokracii. Tento přístup se jeví jako nadějnější. Zátahy na zkorumpované úředníky totiž fungují jen tam, kde je veřejná správa natolik jednoduchým mechanismem, že se braní úplatků stává buď zbytečným, nebo vysoce podezřelým. V tom tkví tajemství úspěchu Estonska, které je pravděpodobně nejčistší zemí v celém regionu. Většina východoevropských zemí však bude muset svůj byrokratický systém teprve zreformovat. Zatím skýtají spoustu příležitostí k pokoutnímu nabízení výnosných zkratek. V situaci, kdy hospodářská konkurenceschopnost východní Evropy klesá, si zdejší státy stěží mohou dovolit špatnou veřejnou správu. Voliči jsou postkomunistickou politikou všeobecně znechuceni. Nicméně od Baltu až po Balkán se zdá, že ani politici čelící těm nejpovážlivějším obviněním z korupce u volebních uren nijak netratí. Člověk si připadá skoro jako v Itálii. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2008 ↓ inzerce

Anna Geislerová a Nik Xhelilaj v letní romanci z Českého Šternberka „60“ let v novém česko-albánském filmu

Smutek paní Šnajderové Režie: Piro a Eno Milkani V dalších rolích: Bára Štěpánová, Tomáš Töpfer, Kamil Kollárik a Ondřej Moravec a Michele Placido v roli českého hraběte V kinech od 29. května

R E S P E K T. C Z

35

téma

Jak svítit a topit zadarmo Chytré úspory se stávají nejnadějnějším zdrojem energie. Dnes už si to každý může vyzkoušet u sebe doma.

36

K

dyž se šel před třiceti lety průměrný Američan vyčurat, spláchl za sebou takovým množstvím vody, které jakémukoli obyvateli zeměkoule stačilo k pití minimálně na čtrnáct dní. Z mohutných rezervoárů se do mísy řítil proud dvaceti šesti litrů průzračné tekutiny. Časem konstruktéři toalet zjistili, že stejnou práci dobře obstará i  litrů šest o ještě méně. Kvalita amerického života se tím nezhoršila, naopak: záchodové mísy zůstaly čisté, rodinné účty za vodu znatelně klesly – a ještě se přestalo plýtvat cenným statkem. Tenhle příklad dnes může posloužit jako dobrá ilustrace možností, které se před námi do budoucna otevírají v jiné věci. Stejným způsobem jako R E S P E K T 2 2 | 2 2 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

Nechtěl jsem běžnou satelitní zástavbu. (Michal Navrátil mezi slaměným a pasivním domem ve Sluneční ulici)

někdejší toalety totiž inženýři, architekti a projektanti navrhovali také naše auta, domy, školy, pračky, televizory nebo lednice. Všechny tyto přístroje a  stavby dodnes plýtvají obrovským množstvím energie – a tím ohrožují nejen neobnovitelné přírodní zdroje, ale také naši peněženku. A energetici říkají, že právě v neefektivní výrobě a provozu současného světa se možná vyplýtvá zbytečně až polovina celosvětově vyrobené energie. Zašít tuto děravou kapsu, kudy nám všem utíkají peníze a ještě škodí – to je velký cíl budoucnosti. „Úspory se v budoucnu stanou nejdůležitějším zdrojem energie,“ myslí si Jaroslav Maroušek, ředitel společnosti SEVEn, která se zabývá energetickými audity. „Důležitějším než jaderná energetika nebo uhlí.“ R E S P E K T. C Z

Úspory – to slovo západního člověka trochu rozlaďuje. Vyvolává představu lopotného snažení, života s utaženým opaskem, při němž je potřeba méně svítit, méně jezdit, méně konzumovat, vzdát se pohodlí. V současné době – jak naznačuje úvodní splachovací historka – už ale znamená docela jiný přístup, v němž místo askeze hraje vůdčí roli chytrost. S  pomocí moderních technologií dnes energetická „úspornost“ znamená žít levněji, příjemněji, nezávisleji a přitom v relativním luxusu. Stačí jen trochu přemýšlet.

Pasivní sen „Vždycky jsem se obklopoval lidmi, kteří jsou lepší než já, to člověka motivuje,“ prozrazuje své životní

krédo Michal Navrátil. Autor v Česku ojedinělého projektu ekologického bydlení nikdy nepatřil mezi zapálené ochránce životního prostředí. Dlouhá léta pracoval v otcově stavební firmě a pole v Hradčanech u Tišnova kupoval před pěti lety s neurčitým nápadem vybudovat na něm zajímavou lokalitu rodinných domů. „Neměl jsem o ní žádnou přesnou představu, tak jsem postupně oslovil několik urbanistů, aby mi zkusili něco navrhnout,“ vypráví šestatřicetiletý muž. Jejich nápady se mu však nelíbily, všechny až příliš připomínaly typickou nenápaditou satelitní zástavbu. Prvního člověka „lepšího než on“ našel v tišnovské urbanistce, která studovala a žije v Německu a přivedla ho k zájmu o nízkoenergetické stavby. →

37

téma

Ropa byla slepá dálnice, ale naštěstí je čím dál dražší. (Jaromír Vegr na svém elektroskútru)

→ Ani její projekt se nakonec neukázal ideální – Na-

vrátil zkusil nabídnout budoucí domy k  prodeji přes realitní kancelář, jenže o ně nebyl zájem. „Byly příliš drahé a pro venkovské prostředí měly malé zahrádky. Nakonec jsem si sedl a nakreslil tu lokalitu sám,“ popisuje klíčový okamžik. Do výkresu přikreslil přírodní jezírka, navrhl méně domů s většími zahradami – a za měsíc a půl měl prodáno. Budoucí Sluneční ulice nevypadá v teplém jarním odpoledni jako typické staveniště. Hotová jsou zatím jezírka, na něž (jak se mimochodem ukázalo) přilákal velkou část zákazníků, a jeden dům z devíti plánovaných. Michal Navrátil si v ulici buduje i svůj vlastní dům, ale staveniště neobklopují žádné míchačky, bagry ani jiná těžká technika – domácí pán se rozhodl udělat ho ze slámy. Všechny stavby ve Sluneční ulici navrhoval nejznámější český specialista na ekologické bydlení Aleš Brotánek. A  všechny domy jsou nízkoenergetické nebo pasivní. Právě tyhle dvě kategorie domů mohou být podle znalců v budoucnu klíčem k zásadním energetickým úsporám – a to jak pro své majitele, tak i pro stát a celou planetu. Jsou totiž navržené tak, že k vytápění potřebují jen zlomek toho, co běžné obydlí. Projektanti spočítali, že zatímco průměrný dům postavený ve 20. století spotřebuje ročně asi 15 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy, nízkoenergetický dům třikrát a pasivní dům až desetkrát méně. Rodina, která za topení v běžném domě dává 30 000 ročně, zde tedy vystačí jen s třemi tisíci. Na první pohled se takové domy od ostatních

38

neliší – mohou být stejně tak cihlové, dřevěné nebo třeba slaměné. Rozhodující jsou zesílené izolace, použití kvalitních oken a speciálního systému řízené výměny vzduchu. Architekti si rovněž dávají záležet, aby respektovali světové strany a směry proudění větru, což minimalizuje ztráty tepla.

Lepší než důchod „Při provozu a obsluze budov se spotřebovává až polovina celosvětové spotřeby energií,“ vysvětluje architekt Brotánek. „V  Česku se ročně postaví zhruba dvě procenta nových domů. Kdyby se stavěly jen ty pasivní, za pár desítek let by byly úspory opravdu významné.“ Není to až taková utopie. V Německu se v současné době staví každý čtvrtý nový dům pasivní, a jedna rakouská spolková země dokonce přijala zákon, že takové budou povinně všechny novostavby. U nás jsou zatím pasivních domů celkově jen desítky (a nízkoenergetických stovky). Ale zájem výrazně stoupá. Cena totiž není nijak závratná – uvádí se, že pasivní dům u nás kvůli ceně za izolaci a další zařízení

Moderní úspory neznamenají žít skromně, ale chytře a v příjemném dostatku.

přijde o deset až dvacet procent dráž než stejný obyčejný dům. (V Německu tahle přirážka díky velké poptávce dokonce klesla pod deset procent.) Větší problém v Česku ovšem představuje sehnat firmu, která takovou zakázku přijme. Zájemců je už dnes totiž mnohem víc, než dokážou zdejší architekti a  firmy uspokojit. Vzhledem k  současnému stavebnímu boomu mají firmy zakázek až nad hlavu a nemají chuť si přidělávat práci něčím komplikovaným. Nízkoenergetický dům se navíc nedá odfláknout – před kolaudací prochází tzv. testem těsnosti, který ukáže, kolik z něj utíká za hodinu tepla. Každá špatně udělaná práce se tak okamžitě pozná. Dalším zádrhelem je, že ministerstvo životního prostředí domácnostem dotuje jen ekologické způsoby vytápění, ale na úsporné stavby, v nichž se topit téměř nemusí, paradoxně nepřispívá. Drobné dotace se dají čerpat celkem na čtyřech ministerstvech, ale nejednotná agenda vyžaduje spoustu papírování s  velmi nejistým výsledkem, takže to málokomu stojí za to. „Myslím si, že se podpora téhle výstavby rozhýbe, až pořádně stoupnou ceny energií,“ prorokuje Brotánek, „mít dům, který na vytápění a ohřevu vody ušetří až 90 procent peněz, je totiž lepší investice do budoucna než důchodové pojištění.“ Michal Navrátil se postupně stal fanouškem nízkoenergetických staveb a hodlá na ně rodinnou firmu specializovat. Sám, jak už bylo řečeno, se rozhodl jít ještě dál a svůj dvoupatrový dům ve Sluneční ulici postavit z přírodních materiálů – nahrubo ohoblovaného dřeva, slaměných bloků R E S P E K T 2 2 | 2 2 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

téma

Vytoužená drahota Ať stoupnou ceny energií, svět začne skutečně šetřit – tuhle větu rádi opakují všichni příznivci úspor. Tržní logika totiž říká, že skutečně silnou motivací k pořizování úsporných domů, aut nebo spotřebičů může být jedině drahá elektřina, plyn nebo ropa. Celá devadesátá léta se ovšem díky privatizaci elektrárenského byznysu držela cena elektřiny nízko a ropa rovněž tekla proudem. Ekologicky uvědomělé země jako Rakousko, které se vládními programy pokoušely podporovat úspory, zjistily, že bez přirozené ekonomické motivace zákazníků to jde velmi špatně. Moderní chytré úspory se tak prosazovaly ztěžka a tzv. energetická náročnost západních zemí (tedy poměr spotřebované energie a hrubého domácího produktu) dodnes klesá jen pomalu. I když existují velmi úspěšné výjimky. Zhruba před deseti lety zavedla Evropská unie jednotné značení elektrospotřebičů podle efektivnosti – místo laikovi nesrozumitelných cifer výkonu a spotřeby se musí na každé lednici, pračce nebo žárovce objevit písmeno A až G podle toho, jak moc výrobek „žere“. Povinné nálepky povzbudily výrobce v hledání technologických inovací (mít na svých pračkách D je zkrátka těžko prodejná ostuda) a  výsledky jsou impozantní: například spotřeba lednic klesla během deseti let o 40 procent. „Nedávno jsme chtěli udělat srovnání ledniček a zjistili jsme, že na trhu už nejsou skoro žádné jiné modely než kategorie A,“ říká ředitel společnosti SEVEn Jaroslav Maroušek. „Konkurence to zařídila.“ Jenže na trhu, kde chyběla ekonomická motivace šetřit, paradoxně ve stejnou dobu rozbujel třeba systém vypínání elektroniky a počítačů v režimu stand-by (přístroj je vypnutý jen dálkovým ovladačem, svítí červená kontrolka), který – aniž by to většina uživatelů tušila – spotřebovává velké množství elektřiny. Tak například takhle zapojená (a zdánlivě vypnutá) televize, DVD přehrávač, video, hi-fi souprava a počítač s monitorem vám dohromady za rok utratí na elektřině dva a půl tisíce korun. Řešení je přitom vcelku jednoduché: stačí používat prodlužovačky s kolébkovým vypínačem. R E S P E K T. C Z

Chytrý systém značení snížil spotřebu lednic o 40 procent za deset let. Vytoužené zdražení energie, zdá se, přichází právě teď. Stále dražší ropa, plyn z nevyzpytatelného putinovského Ruska, dilema, z čeho dál vyrábět elektřinu – to všechno v poslední době nutí jednotlivce, výrobce i vlády zabývat se úsporami mnohem zodpovědněji.

Jezdec Formule Electro „Patnáct let jsem na tu chvíli čekal a letos přišla,“ pochvaluje si pan Jaromír Vegr, „když barel ropy překročil sto dolarů, věci se daly do pohybu.“ Vousatý padesátník je dlouhá léta zdejším hlavním propagátorem elektromobilů. Jeho příběh vcelku dobře ukazuje, jak se z technologického výstřelku pro nadšence může stát nadějná záchrana v časech energetické krize. Svůj první elektromobil si vyrobil už coby dítě, když předělal vysavač na auto a zapojené do zásuvky ho proháněl po dvoře. „Divím se, že mě to nezabilo,“ směje se a z vozového parku před svým domem v Sedlci-Prčicích vybírá pro návštěvu na zkoušku jedno z  aut. Starší elektrický peugeot jede svižně a úplně tiše. „To je skutečné auto,“ zdůrazňuje už poněkolikáté na sedadle spolujezdce pan Vegr a opovržlivě sleduje z okénka protijedoucí benzinovou konkurenci: „Divím se, že támhleto vůbec jezdí.“ Elektromobily ho fascinovaly celý život. „Jsou lehké, čisté, inteligentní a  jednoduché. Žádný smrad a kouř,“ vysvětluje proč. Před listopadem učil fyziku na základní škole, ve volném čase po-

stavil svým dětem elektrické tříkolky a v obývacím pokoji se pustil do výroby závodního elektromobilu. Podařilo se mu s ním dostat na závody Formule Electro do Švýcarska a  vyhrát první cenu. Na přelomu 80. a  90. let vládla v  branži na chvíli euforie: elektrická auta byla v některých západních zemích v módě a vypadalo to, že je čeká zajímavá budoucnost. Pan Vegr odešel z práce, založil občanské sdružení a začal se naplno věnovat propagaci elektromobilů. A také zprostředkování nákupu a oprav aut. Jenže očekávaný boom se nikdy nekonal a zákazníků bylo poskrovnu. „Teprve když zdražila ropa, nastal skutečný zlom,“ říká Vegr. „Letos už jsem prodal tři auta.“ Podle statistik jich zatím brázdí české silnice jen padesát, motorek pravděpodobně o řád víc. Provoz elektromobilu vyjde oproti benzinu a naftě velmi levně (asi dvacet korun na 100 kilometrů oproti dvěma stovkám v  benzinovém autě). V Česku jsou však prozatím dostupná jen starší auta, která mají několik zřetelných nevýhod. Maximální rychlost nepřesahuje 60 kilometrů v hodině, baterie vydrží dostatečně nabitá jen necelých sto kilometrů jízdy. V zemi prakticky neexistuje síť dobíjecích stanic, ačkoli členové sdružení ji při svých cestách osobně vytváří přesvědčováním majitelů hotelů nebo restaurací, kteří mají dostatečně dlouhou prodlužovačku. Dobíjení ovšem trvá dvě až čtyři hodiny, což není na cestách zrovna praktické. A navíc – pořizovací cena starého auta je zhruba dvojnásobná oproti normálnímu vozu, takže například ojetý vůz Peugeot 106 vyjde na zhruba dvě stě padesát tisíc. V pojetí pana Vegra jsou ale všechny nevýhody k něčemu dobré. Technologicky je elektromobil mnohem dokonalejší než klasické auto, neboť zatímco benzinový motor dokáže vyrobenou energii využít pouze z dvaceti procent, elektromotor z de- → f ot o p r o f i m e d i a . c z

a hliněné omítky. O této technologii se mezi ekology z nevládních organizací už dlouho nadšeně mluví, ale jen málokdo ji u nás ozkoušel v praxi. „Vypadá to nesmírně levně, materiál na hrubou stavbu jsem pořídil za nějakých 250 tisíc,“ ukazuje stavitel na dřevo-slaměný skelet, který má k dokončení ještě daleko, „jenže tahle metoda je mnohem pracnější, takže už teď mě to stálo víc, než kdybych stavěl z cihel.“ Jeho slaměné obydlí má ale jinou výhodu: jako magnet přitahuje nadšence z Čech i ciziny, kteří se chtějí techniku naučit, a také zvědavce, které prostě jen zajímá, jak to funguje. A tak se stavba k Navrátilově spokojenosti proměnila ve svérázný workshop, kolem kterého se pořád točí lidé. „Když někdo dneska staví dům, jde mu hlavně o to, aby mělo každé dítě svůj pokojíček,“ vysvětluje stavitel svou životní filozofii, „já jsem část domu přenechal velkému pokoji pro hosty. Když dlouho podnikáte a daří se vám, máte všechno, co normální člověk potřebuje k životu. Čeho ale není nikdy dost, jsou setkání s lidmi, kteří vás mohou inspirovat.“

Sen o soběstačnosti, který čeští pionýři zatím skládají po kouskách, dotáhli manželé Michael a Dorothy Reaovi k dokonalosti. Jejich „dům nulových emisí“ na ostrově Unst na severu Británie napájejí větrné vrtule a solární panely. Ve speciálních hydroponických sklenících si pěstují většinu jídla, které potřebují k životu, jejich elektrický džíp pohání rovněž vítr. „Když jsme to dokázali my tady, dokáže to každý,“ řekla deníku Guardian Dorothy Reaová, jinak učitelka na penzi.

39

téma Aby si obyvatelé Izraele mohli elektrický pohon dovolit a nezdržoval je na cestách, budou baterie majetkem státu a u „pump“ se nebudou zdlouhavě dobíjet, ale jednoduše za poplatek vyměňovat. Projekt zkoumali analytici německé Deutsche Bank a shledali ho velmi životaschopným. Elektromobily se podle nich vyplatí nejen v malých zemích, ale i  těch větších, dokonce je doporučily Spojeným státům. „Ropa byla slepá dálnice a ta už brzy skončí,“ shrnuje poslední vývoj sedlecký nadšenec Jaromír Vegr. „Vodíku moc nevěřím, elektřina je ta správná cesta. Vyrobená z větru nebo fotovoltaických článků bude dostupná i Africe.“

Ni zisk, ni slávu

ČEZ, ČEZ... Není to ta firma, co mi platí za elektřinu? (Jakub Mottl na střeše své solární chaty)

→ vadesáti. Při každém brzdění nebo zpomalování

se dobíjí, a počíná si tak mnohem hospodárněji. To, že člověk musí neustále hlídat, kolik mu ještě baterie dovolí, ho učí hospodárnosti a pocitu, že zdroje nejsou bezedné. „Nedávno jsem se jel podívat do Olomouce na závody v co nejúspornější jízdě,“ dává Vegr příklad. „Deset let jsem v benzinu neseděl, ale pořadatelé mě přemlouvali, ať si půjčím auto a zkusím to. Ty závody jsem vyhrál, měl jsem spotřebu málo přes čtyři litry. Takhle mě to naučila elektrika.“ A stejně tak prý výrazně zpříjemnila jeho životní styl. „Když jsme jezdili s rodinou benzinem, nikdy nebyl čas se zastavit. Teď to je takové odpočinkové dobrodružství,“ vysvětluje elektrošofér. „Naplánuju cestu, obvolám kamarády. Stavím se u nich, dáme auto do zásuvky, pokecáme. A za dvě hodiny jedu zase dál.“

Pryč ze slepé dálnice Kvůli technickým obtížím – zejména nutnosti častého a dlouhého nabíjení – se elektrické automobily dlouho jevily jako zábava pro nadšence typu pana Vegra. Drahá ropa však všechno mění. Na

trhu se objevilo několik nových elektrovozů a řada skútrů, které už se dovážejí i do Čech – ty levnější stojí kolem 30 tisíc. Zejména asijští výrobci teď tlačí vysoké ceny aut dolů, evropské automobilky Renault nebo Audi pracují na svých modelech. Elektrická auta už jezdí mnohem rychleji a vydrží déle bez proudu. Problémem zůstává, že na silnicích chybějí dobíjecí stanice. Je evidentní, že do hry musí nějakým způsobem vstoupit státy a infrastrukturu zajistit. K průkopnickému kroku se nedávno odhodlaly Dánsko a Izrael. Ohlásily, že postaví v zemi dobíjecí síť a budou po vzoru Norska a některých indických měst výrazně dotovat nákupy elektromobilů. Zejména izraelský plán je skutečně ambiciózní. A ukazuje, jak určující roli dnes sehrává v dopravě a energetice chytrá státní administrativa. Premiér Šimon Peres se dohodl s jednou americkou firmou a automobilkou Renault na nákupu velkého množství elektromobilů a  dal si za cíl zcela zbavit zemi závislosti na arabské ropě. Tým expertů totiž dokázal vyřešit největší slabinu elektromobilů – drahé a dlouho se dobíjející baterie.

Vědět, kolik žeru Při výběru automobilu hraje spotřeba důležitou roli, kolik energie je potřeba na provoz domácnosti si ale člověk obvykle neuvědomuje. Luštit s kalkulačkou v ruce údaje o spotřebě na štítcích elektrospotřebičů zkrátka není příliš záživné. Dnes už však existují chytré mašinky, které to spočítají za něj. Stačí obejít spotřebiče a obrazovka malého wattmetru vám ukáže, kolik za jeho provoz zaplatíte. Přístroje se u nás dají pořídit už od 400 korun, případně půjčit od ČEZ nebo Pražské energetiky. Měření obvykle přinese malý šok z toho, kolik peněz vyplýtváme zbytečně a následně snahu o nápravu. Když pozhasínáme všechna zbytečná světla, vypneme věčně běžící počítač a také

40

nenápadné žrouty s režimem stand-by, zůstává otázka, co dál: vyplatí se vyměnit staré funkční spotřebiče za nové jen proto, že moc „žerou“ ? Finanční návratnost si člověk spočítá snadno, větší hádanku představuje dopad na životní prostředí. Každý nový výrobek totiž při výrobě spotřebovává velké množství surovin a energií, a měnit ho brzy není rozumné. Zdaleka nejhorší jsou v tomhle ohledu počítače – náročné na výrobu a zároveň s krátkou životností. V Německu už vznikají první studie, které nám ideální načasování výměny spočítají přesně. Zatím odborníci radí používat zdravý rozum: pět let starou lednici nemá smysl měnit, patnáctiletá už je na to zralá.

Experti se zatím neshodnou na tom, do jaké míry je vlastně doprava elektrickými auty ekologická. Bezpochyby neznečišťuje města a nezávisí na dovážené ropě, ale dál už je rozhodující, z jakých zdrojů konkrétní stát vyrábí elektřinu. Izraelský projekt má být téměř bez emisí: premiér chce auta krmit proudem z nových rozsáhlých solárních elektráren. Skeptik namítne, že v méně prosluněných Čechách bychom se po silnicích beztak proháněli živeni elektřinou z uhelných elektráren. Ale to už záleží na politice státu. „Potenciál alternativních zdrojů je tady mnohem větší, než to vypadá,“ říká předseda české pobočky společnosti Eurosolar Milan Smrž, který má zkušenosti s instalováním alternativních elektráren v Africe. „Ale elektřinu je třeba sbírat všude, kde se dá, jako to třeba dělají Němci. Daly by se například instalovat řady menších větrných vrtulí podél liniových staveb, jako jsou dálnice.“ Je možné, že podobných myšlenek se letos dočkáme i z oficiálních kruhů. Minulý rok na podzim premiér Mirek Topolánek pověřil šéfa Akademie věd ČR Václava Pačese, aby mu s týmem expertů – jeho členy jsou vesměs vysokoškolští učitelé a lidé z energetické branže – přinesli na stůl analýzu, v níž by ujasnili, jakým směrem se má uvažování o zdejší energetice ubírat do roku 2050. Média ihned začala spekulovat, zda komise doporučí stavbu dalšího Temelína nebo navrhne prolomení těžebních limitů na severu Čech. Z informací, které pronikají zevnitř komise na veřejnost, však vyplývá, že hlavní doporučení bude úplně jiné. „Zdejší energetika je náročná. Měli bychom se zabývat úsporami, tam jsou velké rezervy,“ říká člen Pačesovy komise Vladimír Vlk, jinak úředník ministerstva životního prostředí. Podle statistik je česká energetika dvakrát náročnější (tedy více plýtvá), než je průměr zemí EU, a dnešní vláda do úspor investuje čtyřikrát méně než na začátku devadesátých let. Slovo úspory se sice objevovalo ve všech koncepcích od roku 1990, ale v praxi elektrárenské firmy s politiky pouze válcovaly veřejné mínění tvrzením, že spotřeba energie stále poroste, a proto je třeba stavět nové uhelné či jaderné elektrárny. Výsledek známe: kolem 20 procent energie ČEZ vyváží a jeho jedinou zřetelnou motivací je co největší zisk. Takový přístup má k rozumné státní politice velmi daleko. Tentokrát ovšem uslyšíme z povolaných úst docela jiný vzkaz: ve své závěrečné zprávě komisaři pravděpodobně doporučí výrazně zmodernizovat výrobní technologie zdejších elektráren, investovat R E S P E K T 2 2 | 2 2 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

téma do izolací domů, energetiku postavit více na obnovitelných zdrojích, zvýhodnit automobily a spotřebiče, které neodeberou tolik paliva a energií. Premiér Topolánek slíbil, že bude závěry komise brát vážně a pokusí se je vtělit do vládní koncepce, což vypadá jako zajímavá šance. „Může to pootočit diskusi o energetické politice,“ říká komisař Vlk. „Jde o to, že budeme mít na stole pevná data, z nichž uvidíme, jak se tady energie nehospodárně vyrábí a spotřebovává a jak by to šlo dělat lépe.“ A  pokud by se přece jen opět nic nestalo, dnešní technologie skýtají jednu zajímavou útěchu. V Česku roku 2008 už se dá žít i bez společnosti ČEZ.

Něco nového po sluncem Počátkem devadesátých let zdědil Jakub Mottl (27) po dědečkovi odlehlou chatu v lese nedaleko Plzně, kde nebyla elektřina. „Dědovi kdysi nabídli přípojku za šedesát tisíc. Jemu to přišlo drahé, tak jsme tam celá léta svítili petrolejkou,“ vzpomíná mladý muž. Solární fotovoltaické panely před patnácti lety představovaly v Česku ještě nedostupnou novinku, rodina ale usoudila, že jsou jedinou možností, jak si v chatě večer posvítit nebo pustit rádio, a vypravila se tedy jeden koupit do Německa. Absolvent plzeňské průmyslovky Mottl jej pak sám přidělal na střechu, připojil k němu baterii ze staré lokomotivy a celkem to fungovalo. Jenže třeba časté nabíjení mobilů nebo provoz ledničky jeden panel neutáhl. Mottl časem pořídil na střechu panely tři, a vytvořil tak zcela soběstačný systém. „Vů-

bec nemusím šetřit, naopak,“ ukazuje v chatě, co všechno fotovoltaika dokáže utáhnout. „Ve sklepě mám několik baterií, které energii skladují, a přes den ji beru přímo z panelů.“ Kromě světel, rádia, lednice nebo televize může k systému připojit i zahradní sekačku na trávu, křovinořez nebo elektrickou motorovou pilu a stále to stačí. „Fotovoltaika vás jen naučí dávat si pozor, co děláte,“ říká Mottl, který za energetické řešení své chaty dostal před několika lety výroční cenu Solární ligy. „Nezapojovat moc věcí najednou nebo neprat prádlo v noci, když je venku tma, ale udělat to přes poledne při plném slunci.“ Spokojený s bezproblémovým a bezplatným provozem chaty si Mottl časem řekl, že něco podobného vytvoří i  ve svém  plzeňském panelákovém bytě. Na balkon přidělal sedm fotovoltaických panelů a  začal jimi napájet domácnost. Přebytky prodává společnosti ČEZ, a když se naopak slunce nedostává, dokupuje si energii z běžné sítě. A ve výsledku vydělává. „Panely jsou drahé, ale můžete na ně dostat dotaci,“ vysvětluje Mottl. Spočítal si, že panely za 110 tisíc, z nichž mu více než polovinu zaplatil stát a město, se splatí za necelé čtyři roky. „Výrobce dává záruku 25 let a za tu dobu se vám jejich pořizovací cena vrátí šestkrát,“ říká Mottl. „A až zdraží elektřina, bude to ještě víc.“ Fotovoltaický balkon i chata mu časem vynesly lokální věhlas a začali se na něj obracet sousedé i neznámí lidé s prosbou o podobné řešení. Jakub Mottl si založil malou firmu. „Už jsem elektrifikoval i stavby, které nejsou připojené k síti a v nichž

lidé žijí trvale,“ dokládá Mottl, že život bez ČEZ je v dnešní době reálný. „Třeba po jedné paní chtěli za  dovedení elektrické přípojky do domku půl milionu korun, tak se obrátila na mě,“ vzpomíná Mottl, „použil jsem deset solárních panelů a žije jen z toho. Stály ji kolem sto dvaceti tisíc korun.“ Své kolegyni z  práce Petře Hofmanové pak solární kutil pomohl vymyslet a zrealizovat elektrifikaci menšího domku, kde žije. „Stačila pořádná zásoba baterií, dva fotovoltaické panely a jedna menší větrná vrtule, stálo to celé necelých padesát tisíc,“ říká mladý muž. „Je dobré kombinovat slunce a vítr, protože v zimě hodně fouká a méně svítí a v létě naopak.“ Paní Hofmanová si dnes život bez přípojky nemůže vynachválit: „Jsem s tím naprosto spokojená, nemám žádné problémy. Dívám se na televizi, svítím bez omezení, peru v malé pračce.“ Solární energii stále provází názor, že není v mírném pásmu efektivní, protože tu málo svítí slunce. Jak je vidět, pokud se systém dobře promyslí, není to tak zlé. Technologický vývoj jde navíc velmi rychle dopředu a vše se může brzy změnit. „Dnešní panely dokážou zužitkovat přes deset procent sluneční energie, která na ně dopadá,“ říká Milan Smrž, předseda české sekce společnosti Eurosolar, propagující alternativní energetiku. „Univerzita v Delaware ale nedávno oznámila, že se jí podařilo vyvinout technologii, která zužitkuje padesát procent. Takovou efektivitu nemá žádná tepelná elektrárna.“ Q PETR TŘEŠŇÁK, ONDŘEJ KUNDRA FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ ↓ inzerce

R E S P E K T. C Z

Skoda_inz Sasa_100x132_Respekt.indd 1

41

20.5.2008 15:00:48

f ot o j a n z a pp n e r

rozhovor

Evropu čeká nepříjemné probuzení S politologem Johannesem Varwickem o krizi v NATO, českém úspěchu v Bukurešti a o německém přátelství s Ruskem V berlínské kavárně si objednal cappuccino a vyprávěl o blížícím se porodu své druhé dcery. Člověk tak brzo nabyl dojmu, že se baví s dobrým známým. Přitom Johannes Varwick (40) dnes patří k žádaným německým expertům na politiku mezinárodních organizací. Profesuru získal už v pětatřiceti letech, prošel stáží na ministerstvu zahraničí USA a jeho nejnovější kniha „NATO – od obranného spojenectví ke světovému četnictví?“ by se brzy mohla stát povinnou četbou na německých univerzitách. 42

Jak se změnilo NATO od té doby, co se v roce 1999 stala jeho členem Česká republika? Problémem je, že NATO se příliš nezměnilo, zato se zásadním způsobem změnilo mezinárodní prostředí. V oblasti bezpečnostní politiky došlo k revoluci, přičemž teroristické útoky z 11. září jsou jenom symbolem téhle změny. Nejsou příčinou. A pak se už dnes také pod pojmem bezpečnost nemíní geografická jistota a klid, ale spíš bezpečnost ve funkčním, účelovém smyslu. To znamená, že se NATO už neomezuje na obranu společného území, ale že bojuje proti hrozbám tam, kde vznikají, třeba v Afghánistánu. Bohužel ani NATO, ani žádný jeho člen zatím nenašli cestu, jak svou politiku této zásadní změně přizpůsobit. → R E S P E K T 2 2 | 2 6 . květ n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

R E S P E K T. C Z

43

→

f ot o j a n z a pp n e r

rozhovor I když se Severoatlantická aliance příliš nezměnila, řekl byste, že noví členové – Česko, Polsko nebo Maďarsko – za posledních devět let ovlivňovali její podobu? Určitě. Vstupem postkomunistických států se NATO značně „poameričtilo“, což se ukázalo například ve válce proti Iráku nebo v otázce raketové obrany. Bez nových členů z východní Evropy by USA byly v Alianci ještě více izolované. A to je taky důvod, proč se USA v devadesátých letech o jeho rozšíření tak zasadily – jejich role v NATO byla posílena. Co se týká vojenských kapacit, nové členské státy až tak velkým přínosem nejsou, protože s výjimkou Polska jde o malé státy s omezeným vojenským rozpočtem. V současnosti ani Česká republika, ani Maďarsko nedosahují 2 procent HDP, které NATO stanovilo jako spodní, minimální hranici vojenského rozpočtu. I když momentálně to vypadá spíš tak, že staré členské státy nejsou příliš ochotné NATO něco nabízet, v tom jsou dnes Východoevropané lepší.

V západních médiích se poslední dobou hodně píše o krizi NATO. Někteří pozorovatelé mu dokonce prorokují brzkou smrt. Souhlasíte s nimi? Zaprvé bychom si měli uvědomit, že se NATO za šedesát let od svého vzniku ve stavu krize nacházelo pořád. Žádná „zlatá éra“ transatlantických vztahů nikdy neexistovala. Skutečnost, že dneska je krize asi vážnější než v minulosti, souvisí s tím, že odstředivé síly jsou silnější než to, co členské státy spojuje. Před rokem 1989 byla pojítkem hrozba studené války a navíc – tehdy bylo spojenectví v NATO od toho, aby nikdy nebylo použito. Dnes tu žádné vnější pojítko neexistuje a NATO má najednou sloužit aktivně. A za takových okolností je pro členské státy samozřejmě mnohem složitější se na něčem shodnout.

V čem se to projevuje? Konkrétně například v otázce rozhodovacích mechanismů, v otázce, jakou roli mají v NATO hrát Evropané, ale také v otázce, jestli v bezpečnostní politice ještě vůbec máme společnou filozofii. Na žádnou z těchto otázek nemáme odpověď. A právě v tom spočívá současná krize.

Před vstupem České republiky do NATO se přitom vždycky zdůrazňovalo, že NATO není jenom obranným společenstvím, ale také společenstvím sdílených hodnot. Dnes se o „společných hodnotách“ vedou velmi intenzivní debaty ve všech mezinárodních organizacích: v OSN, v OBSE nebo v Evropské unii. Často jde ale jen o řeči. V bezpečnostně politické organizaci jde především o společné zájmy. A pro ty sice máme v Alianci dostatečné předpoklady, ale nakonec se stejně kryjí jen případ od případu. Dobrým příkladem je debata kolem umístění raketové základny v České republice a v Polsku.

Americký publicista Robert Kagan říká, že Američané a Evropané už žijí na dvou různých planetách: zatímco Američané si pořád myslí, že k prosazení zájmů je nutné vystupovat mocensky, Evropané věří, že se politika dá řídit mezinárodními institucemi a pravidly. Spočívá podle vás i v tom současná krize NATO?

44

stup Austrálie nebo Japonska. Myslím, že NATO se v současné době snaží dostat svou rozpínavost z minulých let znovu na reálnou úroveň. A to jak v oblasti přístupu nových členů, tak i v oblasti svých vojenských misí. Což je velice rozumné.

V současné době to vypadá, že příštím americkým prezidentem bude demokrat. Změnilo by se tím něco pro NATO do budoucna? To se nedá jednoznačně říct. Jedno je ale podle názoru všech expertů jisté: pod demokratickou americkou administrativou bude pro Evropany dráž. Hra na černého Petra, při níž Evropané Američanům říkají: To vy jste nám všechno nadrobili, tak si to teď snězte, přestane existovat. Demokraté řeknou: Milí Evropané, pořád jste do toho chtěli mluvit. Teď máte možnost. Jenže kdo chce spolurozhodovat, musí nést svůj podíl odpovědnosti – a to stojí peníze. Což bude pro Evropany značně nepříjemné probuzení.

Nebratříčkujme se s Ruskem! Johannes Varwick * 1968, Bavorsko Vystudoval politologii, hospodářskou politiku, publicistiku a právo v Münsteru a Leedsu (VB). Po doktorátu (1998) pracoval ve výzkumném institutu DGAP (Německá společnost pro zahraniční politiku) v Berlíně a na Univerzitě Bundeswehru v Hamburku. Na jaře 2003 strávil dva měsíce jako odborný asistent na americkém ministerstvu zahraničí. Od října 2003 působí jako profesor politologie na univerzitě v Kielu.

V tom má Kagan pravdu, ale mýlí se v rozdělení. Co vlastně znamená „Evropa“? Velká Británie a nové členské státy Aliance z východní Evropy mají spíš transatlantický pohled na věc. Proto bych společně s Donaldem Rumsfeldem mluvil o „nové“ a „staré“ Evropě. Je ale pravda, že u politických elit všech evropských členských států existuje určitá nechuť k tomu, že by se NATO mělo stát nástrojem americké politiky v oblasti uspořádání světa. Což zase souvisí s tím, že neznáme odpověď na otázku, kde by NATO mělo působit a co by mělo dělat.

A vy na to máte odpověď? V první otázce, tedy kde má NATO působit, se jednoznačně prosadili Američané, což ukazuje nasazení v Afghánistánu nebo výcvik iráckých bezpečnostních sil. Tato debata je tedy uzavřená. Existuje však i nová a zajímavá diskuse o tom, kdo má vlastně být členem NATO. V USA působí důležitý myšlenkový proud, který tvrdí, že NATO se musí dále rozvíjet v alianci demokracií, která bude přímo konkurovat OSN – tedy ve světového četníka v poněkud jiném provedení. Tato myšlenka není v Evropě populární, ve starých ani v nových členských státech. Američané nejpozději při dubnovém summitu v Bukurešti zjistili, že tuto koncepci v NATO nedokážou prosadit, protože se jim nepodařilo získat většinu pro přístup Gruzie a Ukrajiny, natož pak pro pří-

Pro Českou republiku znamenal nedávný summit NATO v Bukurešti velké vítězství. Podařilo se jí získat ostatní evropské členy NATO pro plán americké raketové obrany. Mezi českými občany a u mnoha politiků však plánovaná radarová stanice naráží na odpor. Má podle vašeho názoru smysl prosazovat takový záměr proti vůli společnosti? Vždycky to tak nebývá, ale stává se to často. Vzpomeňte si na rozhodnutí NATO z počátku osmdesátých let o rozmístění amerických raket Pershing II. Tenkrát také byla většina obyvatelstva západoevropských zemí proti. Mám ale dojem, že politická elita v Česku o radaru poměrně seriózně diskutovala. V Německu tomu tak bohužel není.

Proč vlastně Německo a Francie nakonec v Bukurešti s raketovou obranou přece jen souhlasily? Ta změna názorů skutečně přišla trochu překvapivě. Zřejmě byla důsledkem neustálého „přesvědčování“ ze strany USA. Je to opravdu úspěch USA, České republiky a Polska.

Pokud jde o íránskou hrozbu, před kterou má radar také chránit, německá tajná služba má zhruba stejné informace jako americká CIA. Kde se tedy berou odlišné odhady? Co se týká hrozby ze strany Íránu, nejsou neshody tak velké. Hlavní rozdíl je v odlišném odhadu ruského faktoru. Německá politika vychází z toho, že přínos raketové obrany proti možné íránské hrozbě je méně důležitý než riziko, že by se tím Moskvě poskytly argumenty pro zahájení nového celosvětového zbrojení. Podle mého názoru se však němečtí politici mýlí. Nikdo, kdo se jen trochu vyzná v technických detailech raketové obrany, nemůže tvrdit, že systém je namířen proti Rusku. Rusko má tři tisíce raket a obranný systém dokáže zachytit 10 až 20 raket. To znamená, že ruské zastrašování neztrácí nic ze svého hrozivého potenciálu. Myslím, že se dočkáme toho, že Rusko se nakonec bude na středoevropském raketovém obranném systému podílet. Čímž se potvrdí český přístup.

Nejde tu spíš o to, že Německo chce hájit své hospodářsko-politické zájmy? R E S P E K T 2 2 | 2 6 . květ n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

rozhovor Zahraniční obchod je pro německé politiky vždycky nejdůležitějším tématem, protože Německo je jako žádný jiný stát na světě odkázáno na vývoz. Vládne tu představa, že Rusko se musí integrovat, že se s Moskvou musí spolupracovat. V zásadě to považuji za správné. Ale nikdo mi zatím nedokázal přesvědčivě vysvětlit, co vlastně Rusko má proti raketovému obrannému systému. Moskva už dostala řadu nabídek ke skutečně rozsáhlé spolupráci, ale z vnitropolitických důvodů je odmítla. Myslím si, že německá politika v této záležitosti není dostatečně promyšlená.

Je tedy Rusko především důležitý partner, nebo bychom se na ně měli dívat jako na rušivý element? Například když neustále sledujeme výhrůžná gesta vůči Gruzii nebo pokusy o politické vydírání jeho sousedů prostřednictvím dodávek energií. Rusko je důležitý partner, který však bohužel hraje v posledních letech v mezinárodní politice velice destruktivní roli. Dokazují to nejen případy, které jste uvedla, ale například i téma Íránu. Rusko mu dodává nukleární technologii, aniž by své dodávky vázalo na nějaké podmínky... Rusko se v mnoha otázkách mezinárodní bezpečnosti vydalo špatnou cestou a já pochybuji o tom, že se to podaří napravit podbízením, jako to dělá německá vláda. Myslím, že s Moskvou se musí mluvit jasně a zřetelně: Nemáte právo stavět se proti našim rozhodnutím. Ale nabízíme vám řadu možností, jak se na našich rozhodnutích spolupodílet. Například v radě NATO–Rusko.

Z pohledu východních Evropanů spočívá „ruská hrozba“ hlavně v závislosti na ruských dodávkách energie. Polský prezident Lech Kaczyński před časem navrhl založení tzv. „energetického NATO“. Je tohle téma ještě aktuální? V kontextu NATO jde především o snahu udržet energetickou infrastrukturu přístupnou a bezpečnou. Neplánuje se, že by státy Aliance usilovaly o společné zásoby ropy nebo plynu, jak zmiňujete. Osmdesát procent obchodu se surovou ropou probíhá na moři. Existují určitá místa, která jsou geograficky ideální pro teroristické blokády nebo útoky. NATO se zaměřuje právě tímto směrem. Zásobování energií jednoznačně patří k životním zájmům všech států NATO.

A co když Rusko prostě zastaví dodávky plynu? V tomto směru NATO příliš udělat nemůže. Máme v takovém případě hrozit Rusku vojensky? To je absurdní představa.

Na summitu v Bukurešti se rozhodlo také o rozšíření NATO o další dvě země: Chorvatsko a Albánii. Přijetí Gruzie a Ukrajiny však zablokovalo Německo s Francií. Není v tom rozpor? Myslím, že od Paříže a Berlína nebylo příliš moudré, když NATO zabránily v zahájení přístupových jednání s Ukrajinou a Gruzií.

Před chvílí jste ale NATO chválil, že se uskrovňuje. Protože takzvaný Membership Action Plan (Členský akční plán) by vedl k tomu, že by obě země splňovaly určité standardy, například v deR E S P E K T. C Z

mokratické kontrole armády. To ještě neznamená jejich přijetí.

protože vědí, že mnoho nových států EU nebude s oslabením transatlantického svazku souhlasit.

NATO vždycky rozhoduje jednohlasně, a tak vede každé rozšíření k tomu, že je ve svém rozhodování těžkopádnější. Existují v rámci NATO – jako třeba v EU – plány na reformu rozhodovacích mechanismů, aby vždycky nebylo nutné dosáhnout shody?

Takže Německo a Francie už nechtějí EU separovat od USA?

Ano, existují takové snahy, ale zatím mají ještě menší šance na úspěch než snahy v rámci Evropské unie. Před lety například jedna pracovní skupina pod vedením dánského diplomata navrhovala, aby muselo jednohlasně rozhodovat jen nejvyšší grémium – Rada NATO, ne každý pracovní výbor. Další návrh zněl, aby byl zřízen společný rozpočet NATO na všechny operace, takže by mise – jako například teď afghánskou – nemusely platit jen země, které tam vyslaly své vojáky, ale NATO společně. Všechny tyto návrhy členské státy rozcupovaly, protože nechtějí NATO transformovat v supranárodní společenství, v němž mohou být někdy i přehlasovány.

Ruské zastrašování neztrácí nic ze svého hrozivého potenciálu.

Nepřispívají k paralyzaci NATO i Česká republika a Polsko svou podporou pro další rozšíření? Jejich důvody jsou jasné: nikdo nechce stát v první linii proti Rusku. Každý chce mít mezi sebou a Moskvou nárazníkovou zónu. Právě to svědčí o tom, jak se NATO rozšířením o středoevropské státy změnilo: agendu NATO teď tvoří úplně jiná témata, protože tyto země vnášejí do NATO úplně jiný pohled na věc.

Ale obracejí se hlavně na USA, kdežto zájmy Spojených států směřují čím dál víc do Asie. Nesázejí země střední a východní Evropy na špatného koně? Neměly by se raději aktivně podílet na evropské bezpečnostní politice? Na jaké evropské bezpečnostní politice? To je přece ten základní problém. Žádná evropská bezpečnostní politika neexistuje. Existují jen první kroky na cestě k ní, ale ty nemohou NATO nahradit. A co se týká Asie: je samozřejmé, že Asie bude důležitější. Jenže NATO bývalo pro USA vždy jen jedním spojencem z mnoha. NATO je transatlantická aliance, ale pro USA je stejně důležitý prostor Pacifiku. Pro budoucnost bude rozhodující, jak se bude dále rozvíjet společná evropská bezpečnostní politika a do jaké míry bude kompatibilní s politikou NATO. Jenže strategické výhybky dosud nebyly nastaveny. Není jasné, zda si NATO a evropská bezpečnostní politika nebudou navzájem konkurovat. A pokud k tomu dojde, USA ztratí o NATO zájem. Druhou možností je, že se NATO promění v rovnoprávnou alianci se dvěma pilíři – transatlantickým a evropským. Tato debata je v současné době stále intenzivnější, v neposlední řadě i kvůli změně francouzského kurzu. A pro USA je takový vývoj dnes únosnější než před pěti nebo deseti lety,

Německo definitivně ne, u Francie to zatím ještě není jisté. Paříž oznámila, že se chce vrátit do vojenských struktur NATO, které opustila v roce 1966. Navíc Francie přebírá 1. července předsednictví v Radě EU a do svého programu zahrnula další rozvoj společné bezpečnostní a obranné politiky. Paříž má jasné představy o tom, co chce, takže se dá počítat s velkými konflikty s USA. Francouzi nejspíš budou trvat na tom, aby se EU nemusela jako dosud obracet na Vrchní velitelství sil NATO v Evropě, ale aby měla vlastní vrchní velitelství svých sil. Další otázka, která je pro Francii zcela rozhodující, zní, jaké postavení Francie ve vojenské struktuře NATO získá.

Počítat mrtvé nemá smysl

Jaké důsledky by pro NATO mělo, kdyby se nepodařilo zvítězit nad Tálibánem a al-Káidou? Mnoho pozorovatelů tvrdí, že NATO jako aliance by ztroskotání afghánské mise nepřežilo. Samozřejmě by to byla těžká rána, protože by se tím demonstrovalo, že moc NATO je omezená. Já ale nevěřím, že by došlo k jeho rozpuštění, a nevěřím ani, že NATO v Afghánistánu neuspěje, na to tam důležití aktéři investují příliš mnoho zdrojů. Podle mého názoru existuje stále šance, že se situaci v zemi podaří stabilizovat.

Ale pokud je tato mise pro budoucnost NATO tolik důležitá, proč tam členské státy neinvestují ještě více zdrojů? Především Německo je v této souvislosti opakovaně kritizováno. Máte pravdu, je to nelogické. Jediným vysvětlením je, že obyvatelé v mnoha státech přistupují k takovým misím velice kriticky. Což je dobře, protože to svědčí o tom, že veřejnost o misích NATO diskutuje a že se Aliance nepouští do vojenských dobrodružství a nezasahuje všude, kde se mu zlíbí. Problém představuje spíš rozdělení zátěže, protože nikdo nechce riskovat více než ostatní. Některé státy, například Kanada, to udělaly, ale brzy zjistily, že tím v rámci Aliance nic nezískaly. Uvnitř NATO prostě neexistuje shoda v tom, jaká strategie se má vlastně v Afghánistánu prosazovat. Jestli má na prvním místě stát obnova země, nebo vojenské rozdrcení al-Káidy. A není tak docela pravda, že Německo nedělá v Afghánistánu vůbec nic. Německý vojenský kontingent v Afghánistánu je druhý největší, jenže tito vojáci se angažují ve spektru, které spíš odpovídá německé bezpečnostní politice, v civilní výstavbě. Proč by Německo mělo své bezpečnostně politické tradice házet úplně přes palubu?

Protože každá země chce obětovat co nejméně vojáků. Ano, ale počítáním mrtvých se nikam nedostaneme. Otázka zní, kdo a co může udělat. Německo nemá zkušenosti v bojových nasazeních. My jsme své první vojáky poslali do boje až na počátku devadesátých let. To prostě chvilku trvá. Tím důležitější je NATO jako svazek, do kterého každý vkládá, co umí nejlépe. Q Anneke Hudalla

45

kultura Literatura

str. 48

divadlo

str. 51

výtvarné umění

str. 52

Film

str. 53

Magorovo srdce

Když jde o vilu

Pach legálního aerosolu

Návrat kamaráda do deště

MAGDALÉNA PLATZOVÁ

MAGDALÉNA PLATZOVÁ

JAN H. VITVAR

JAN GREGOR

Underground žije tam, kde je Ivan Martin Jirous. Básník právě vydal sbírku Okuje.

Havlovo Odcházení v Arše je znepokojující představení. Však jde taky o absurdní divadlo.

Streetartová scéna si hledá oficiální cestu do veřejného prostoru.

Věčný dobrodruh Indiana Jones a jeho blízké setkání třetího druhu.

Filmový festival

Opulentní i velkorysé Cannes jako herec je hvězda první velikosti, v Cannes neudělal krok bez ochranky a do kina jezdil lodí; jako režisér se hlásí k odpovědnosti za rovnováhu ve světě. Problém je, že globalizace a ilegální stahovací servery všechno změnily a filmový průmysl přestává jako celek fungovat. Zajímavé malé snímky se špatně prodávají, diváci o nich nevědí a propast mezi možnostmi bohatých a chudých je tak obrovská, že myšlenka nějaké rovnováhy vypadá jako naivní pohádka. Jak ve filmu, tak v životě.

Plejády snobů, limuzíny, opulentní hostiny a soukromé pláže střežené ochrankou. Na druhé straně zprávy o katastrofách v Barmě a Číně a filmy plné strádajících lidí, chudoby a válek. Když se k tomu přidá déšť a organizační chaos, připomínal festival v Cannes minulý týden večírek, kde se nad ránem mísí kocovina s opilostí a nikdo neví jak dál. „Chci, aby byla letošní Zlatá palma politická,“ prohlásil na začátku předseda poroty Sean Penn (výsledky festivalu byly oznámeny až po uzávěrce našeho vydání). Jenže s přibývajícími filmy narůstaly rozpaky nad tím, jak film s politikou a vůbec se životem souvisí. V Cannes se vždycky věřilo v autorský film. Donedávna platilo, že ti úspěšní táhli filmový byznys i za umělce, kteří si na sebe nevydělají. Výběr Seana Penna za předsedu poroty tu myšlenku podtrhoval –

Ústa Angeliny Jolie

f ot o i m d b

Možnosti a hranice největšího filmového festivalu světa

Vrah s vizí proroka. (Z filmu Che)

46

„Čekal jsem na ty nejlepší,“ komentoval ředitel Thierry Frémaux letošní dlouhé otálení se soutěžním výběrem. Smyslem hlavní soutěže v Cannes přitom není objevovat talenty, ale potvrzovat zavedené: Wenders, Soderbergh, Egoyan a další mají soutěž „předplacenou“ doživotně. Favoritů očekávané politické ceny bylo letos hned několik. Valčík s Bašírem je animovaný paradokument o masakru v Libanonu za války z roku 1982. Režisér Ari Folman, válečný veterán, si nedokáže vzpomenout na noc, kdy křesťanská guerilla v Bejrútu s tichým souhlasem izraelského velení vyvraždila dva uprchlické tábory. Folman hledá vojáky, kteří trpí podobnou traumatickou amnézií. Zároveň rekonstruuje události a prochází autoterapií. Animace dodává filmu osobní a metafyzický ráz. Kandidátem na cenu byla i Gomorra, film Itala Mattea Garroneho o mafiánské chobotnici, která svými chapadly prorůstá neapolskými předměstími. Špičky organizace obchodují s jedovatým odpadem, ovládají politiku a inkasují evropské dotace na podezřelé projekty. Na spodu pyramidy jsou výběrčí výpalného a řemeslníci, které mafie zaměstnává. Kritika si na festivalu všímala ještě několika „politických“ filmů. Bratři Dardenneovi, trojnásobní lauR E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

f ot o i s i fa

Jsme odpovědní za rovnováhu ve světě. Kdy odplouvá naše jachta? (Sean Penn a Bono při zahájení festivalu)

reáti Zlatých palem, přivezli snímek Lornino mlčení. Mladá Albánka si chce otevřít v Bruselu bistro. Aby získala belgické občanství, provdá se za narkomana, jenže pak se ho musí zbavit, aby dalším fingovaným sňatkem získala peníze. Lorna nikoho nezabije, ale do hry vstoupí nečekaný prvek: její svědomí. Diváci i kritika s nadšením přivítali nový film Clinta Eastwooda Exchange. „Skutečnost píše ty nejzajímavější příběhy,“ komentoval osmasedmdesátiletý elegantní filmař snímek z  prostředí losangeleské policie dvacátých let. Angelina Jolie tu hraje matku-lvici. Její syn záhadně zmizí, zkorumpovaná policie jí po měsících vnutí jiné dítě a ona neví proč. Eastwood je jako vždycky skvělý vypravěč, ale rudá a plastikami naběhlá ústa Angeliny Jolie ve filmu zastíní všechno ostatní.

Che s odstupem Konkurence byla slabá. Festival vybíral ze dvou tisíc filmů a názory na vkus a kritéria jsou pochopitelně různé. Faktem ale je, že film jako prostředek autorské výpovědi je v hluboké krizi. Z umělecké filmové mapy zmizela někdejší velmoc Francie, kde se dnes vyrábí dvě stě filmů ročně a skoro všechny jsou špatné. V  Číně cenzura dusí (po skandálu s filmem Letní palác o studentech z náměstí Nebeského klidu) filmaře, kteří chtějí „něco jiného“. Íránský režim vystrkal tamní svobodomyslné umělce na okraj nebo do exilu. Hlavním „hrdinou“ letošního Cannes se proto měla stát Latinská Amerika, kde dnes vzniká nejvíc autorských filmů na světě. Jenže obraz, který naR E S P E K T. C Z

bízí Brazílie, Argentina a Mexiko, je sice zajímavý, ale také únavný a nudný. Největší překvapení z této oblasti nakonec přinesl Severoameričan: Steven Soderbergh natočil epos o Che Guevarovi Che. Není to oslava revolucionáře ani odsudek vraha. Dvoudílný film přináší střízlivý a přesný portrét inteligentního muže, geniálního stratéga a idealisty, který příliš uvěřil síle revoluční myšlenky. Není nijak atraktivní. Je to politický film s neznámými herci, kde se běhá po horách, střílí a řeční střídavě v táborech pod širým nebem a v OSN. Fakta o morálním kolapsu castrovského režimu, o jeho pádu do područí Sovětského svazu a o americké blokádě se Guevary netýkají. Je to muž s vizí proroka, který se cítí povolán svrhnout vojenské režimy v celé Latinské Americe. Neuvědomuje si, že doba se změnila a guerillová válka je nepřijatelný prostředek k nastolení změn. Soderbergh vidí Guevaru tak, jak se zřejmě viděl sám. V celém filmu Che nikoho nezabije. Ale svědků jeho vraždění je hodně. Letošní festival v Cannes se v proslovech i filmech často vracel k ideálům z osmašedesátého roku. Vystřízlivění a snahu posoudit tehdejší myšlenky s respektem a odstupem vyjadřoval nejzřetelněji právě Soderberghův Che.

Zázrak Slepých lásek Před čtyřiceti lety zastavili festival v  Cannes umělci ze solidarity s pařížskými studenty bojujícími na barikádách. Následně tu vznikla paralelní alternativní sekce: takzvaná Patnáctka režisérů. V minulosti tu začínali tvůrci jako Jarmusch, Scor-

sese, Penn či Kaurismäki – a k jednomu zázraku tu došlo i letos. Byl jím strhující úspěch slovenského uměleckého dokumentu Slepé lásky. Mladý filmař Juraj Lehotský pět let natáčel o touhách a láskách nevidomých, vznikl mu z  toho poetický povídkový film, vřelý, jemný, překvapivý. Po promítání si Lehotský připadal jak ve snu, když mu osmisetmístné kino pět minut tleskalo. Druhý den se strhla lavina interview a nákupčí z celého světa si ve slovenském pavilonu podávali dveře. „Slepé lásky mají šanci být artovým hitem,“ napsal list Variety. Češi se často zlobí, že „nás v Cannes nechtějí“. Jenže největším prohřeškem v Cannes je provincialismus – a právě ten je základní oporou českého filmového průmyslu. Juraj Lehotský je světový, i když ho asi nikdy ani nenapadlo o tom přemýšlet. Dnešní malé filmy mají šanci, právě jen když se dotknou emocí společných lidem v mnoha zemích. „Když se dívám na filmy v Cannes, jde na mě deprese,“ říká Kateřina Krejčí z produkční společnosti Negativ. „Osobně si uvědomuji, že ty filmy velkoryse ukazují, jak vypadá dnešní svět a co to znamená. To u nás není, českému filmu chybí velké téma.“ Právě velké téma vyslovené přesvědčivým filmovým jazykem si zaslouží politickou cenu. A přes všechny rozpaky si ji zaslouží i celé Cannes. Žádný film nevyřeší otázky spojené s chudobou, klimatem ani válkami. Ale hodně z nich aspoň analyzuje, co to všechno znamená pro oběti i pro nás, kteří tomu bezmocně přihlížíme. Q TEREZA BRDEČKOVÁ, Cannes

47

kultura literatura

Magorovo srdce f ot o m i l a n j a r oš

Underground žije tam, kde je Ivan Martin Jirous

Slyšíte? Z kovadliny už odlétají okuje.

P

oezie nikdy nepřestává pracovat, pokud je skutečná. Žena básníka Kennetha Patchena Miriam těmito slovy myslela, že její muž byl básníkem stále a ve všem, co dělal. Totéž by se dalo vztáhnout i na underground. S tím také nelze jen tak flirtovat: buď je, nebo není. V Česku žije snad už jen jeden člověk, ve kterém se tyto dva způsoby života – poezie a underground – stoprocentně spojují: Ivan Martin Jirous řečený Magor (1944). „Však teď jsem si jistý/ i před vámi jsem/ srdce své schoval,“ píše Jirous. Básně v jeho poslední

48

sbírce Okuje však manifestují pravý opak: v nich před námi leží Magorovo srdce zcela nepokrytě. A je to srdce překvapivě čisté, neopotřebované. Taková srdce mívají dospívající, proto jim (stejně jako Jirousovi) projde i patos a kýč. Jak si ho ale dokázal zachovat člověk po šedesátce, který prošel v životě snad skoro vším? „Chci od tebe tolik? Chci od tebe tolik? Chci od tebe všechno...,“ odpovídá nám Magor v jedné z  nejkrásnějších básní sbírky. Je o  ženě, která „třese se že nic neděje se už/ že se nic neudá/ že chudá zůstane a sama/ s rukama trčícíma do/ R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

kultura chvějivého stínu mimóz.“ Tématem Okují je hlavně loučení. Jsou to zpěvy za mrtvé miláčky, minulost, která se vrací „s vůní tůjí hřbitovních“. I láska je tu vždy nějak vztažena ke vzpomínkám.

Nekonečný workshop V  hospodě, kde sedíme, se slunce bezelstně opírá do půllitrů s pivem. Otevřené dveře vedou z výčepu přímo na první nástupiště, vlaky přijíždějí a odjíždějí. Na baru posedává několik mladíků v oranžových popelářských vestách, jeden z nich čas od času vstane a uctivě se postaví nad náš stůl. Čeká, jestli si ho mistr všimne. Když neupoutá Magorovu pozornost, vrací se na bar, ale za chvíli to zkusí znovu. Je to stejné, jako to bylo vždycky: básník dál inspiruje a přitahuje k sobě mladé lidi. Být mu nablízku, to je jako nekonečný tvůrčí workshop. Vystudovaný kunsthistorik narozený v Humpolci, vůdčí osobnost a teoretik českého undergroundu a jeden z nejpronásledovanějších odpůrců minulého režimu strávil s přestávkami v komunistických žalářích mezi lety 1973–1989 víc než osm roků. Z toho tři a půl jako „nebezpečný recidivista“ v nejtěžším tuzemském vězení ve Valdicích. Jirous se totiž nikdy nenechal zastrašit a okamžitě po propuštění vždy znovu začal s čilou kulturní aktivitou.

„Budu už psát/ jen o vzpomínkách/ co nyní žiju/ nestojí za to/ abych o tom psal/ natož vzpomínal.“

Jenomže jeho vliv zdaleka nelze omezit jen na kulturu. Jako člověk, který hlásal v době největší otupělosti absolutní nárok na svobodu a který si za svými ideály důrazně stál, udělal pro českou duši mnohem víc. Je totiž jedním z mála lidí, na které můžeme být opravdu hrdí, kteří morálně vyvažovali normalizační svrab. V kontextu naší nedávné historie byl stejně důležitý jako Václav Havel, na rozdíl od něj ale svou angažovanost po revoluci nijak nezúročil. Ivan Martin Jirous nejenže není nositelem žádných oficiálních řádů a vyznamenání, on dnes od státu nedostává ani řádný důchod – nemá na to „odpracováno“ dost let. Jediné větší ocenění, kterého se v roce 2006 dočkal, byla Seifertova cena, ta se ale netýkala jeho občanské statečnosti, nýbrž literatury. Na otázku, zda ho potěšila, krčí rameny: „Mělo to přijít o pár let dřív, tehdy bych z toho měl opravdu radost. Ale to byli nějaký lidi proti, asi abych se tam nesvlíkal. Teď už to bylo trochu zamrzlý. Navíc jsem byl v tu dobu v depresi. Takže jsem se nakonec choval tak, jak si všichni přáli.“ Chovat se tak, jak si druzí přejí. Nesvlékat se na veřejnosti. Být přiR E S P E K T. C Z

jatelný. Desetiletí po revoluci byl Magor striptýzem opravdu proslavený a „slušní lidé“ se před ním měli na pozoru. „Slušní lidé“ – to byl také jeden z termínů devadesátých let. Používal jej ve svých projevech hlavně prezident Havel. A jak to spolu souvisí? „Svlíkání mne asi zachránilo před tím, abych třeba nepřijal nějakou politickou funkci,“ říká Magor. „Teď jsem rád.“

Krásná pěna Těžká deprese, která způsobila, že se laureát Seifertovy ceny choval při slavnostním ceremoniálu poslušně, trvala dva roky. Během té doby nenapsal nic až do února 2007, v  říjnu téhož roku dokončil sbírku Okuje. Ještě před Vánocemi byla vytištěna – na samostatných listech s ilustracemi Pavla Reisenauera. „Nenechávám si básně uležet. Potom si říkám, že jsem třeba měl něco vynechat, ale už to neměním. Nebylo by to autentické.“ Jirousovy básně jsou nepochybně jenom Jirousovy, přesto v nich rozeznáváme ozvěny čtených a milovaných autorů. „Přečetl jsem toho tolik, že mi to básnění vlezlo pod kůži,“ říká básník, který je v poezii skromný. „Skutečný básník je ten, který zavedl novou kategorii vnímání světa. U nás byl takový Kolář. Ve světě třeba Patchen nebo Eliot. Ostatní jsou taková krásná pěna, která plave po povrchu.“ Jirous se určitě inspiroval kde kým, od beatniků a Bukowského přes Rilkeho a Roberta Desnose, který se v jeho poezii objevuje i jménem. Zřetelně tu slyšíme také ozvuky z Máchy nebo Erbena. Možná proto je nám jeho poezie chvílemi tak blízká, jako by zaznívala z doby našeho dětství. „Ach/ tak je to jak to je/ z kovadliny odlétají okuje/ je to tak.“ Jirousovy básně jsou jako ty okuje: vedlejší produkty prudkých úderů. Autor je střídavě perlíkem i kovadlinou, ale nejčastěji asi obojím. A jak to vypadá navenek? Jak vlastně Ivan Martin Jirous dnes žije? „Ráno vstanu, koupím si noviny a jdu si je přečíst sem do hospody.“ Hospoda je chráněné území, domovský přístav. („Au! Zavyl jsem jako vlkodlak/ cožpak něco normálního/ můžu uvidět/ už jenom v hospodě?“) Jenom musí člověk zůstat věrný té svojí a zbytečně nepronikat na cizí území – jak dokazuje čerstvý monokl na Magorově tváři. Tvrdí, že dva roky po revoluci byly krásné, ale pak šlo všechno k šípku. Dnes nemá z ničeho radost, vývoj světa pozoruje s despektem, je podle něj plný ústupků. A Magor ústupky nebere. Napsal to už ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození v roce 1975: „Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou, nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše.“ Na další otázky o svém současném životě odmítá odpovídat, místo toho nalistuje báseň Veltrusy a ukáže na poslední verše: „Budu už psát/ jen o vzpomínkách/ co nyní žiju/ nestojí za to/ abych o tom psal/ natož vzpomínal.“ Q MAGDALÉNA PLATZOVÁ

Ivan Martin Jirous: Okuje Gallery, 48 stran

novinky Vicki Mackenzie: Jeskyně ve sněhu. Cesta ženy ze západu za osvícením Přeložila Markéta Černá, OWP, 252 stran

Když se ptali stařičkého lamy jménem Kangjur, zda může žena dosáhnout osvícení, řekl: „Navenek jsou rozdíly, ale srdce je stejné. A co je osvícení jiného, než že srdce zná samo sebe? Je to však velmi obtížné. Přesně tak jako oko může vidět celý svět, ale ne samo sebe, tak i srdce může poznat všechno, ale je pro ně velmi těžké porozumět sobě.“ Diane Perry se narodila v Londýně. V roce 1964 ve věku 21 let přijela do Indie pomáhat tibetským uprchlíkům. Přijala útočiště u Khamtrul Rinpocheho a dostala jméno Tandzin Palmo. Stala se buddhistickou mniškou, teprve druhou ženou ze Západu, která se rozhodla následovat Buddhovo učení a dojít osvícení v ženské podobě. Ludvík Vaculík: Nepaměti Atlantis, 184 stran

Deníkové zápisky od listopadu 1970 do března 1972 jsou z doby, kdy platilo, že „vysilující není ani tak práce, jako život“. Jedna absurdita se tloukla s druhou a nebyla nouze ani o tragické okamžiky. Na svou tvrdohlavost doplatil šachista Luděk Pachman, smrt si urychleně přivolal věčný rebelant Jan Procházka, jehož pohřeb se stal neplánovanou schůzkou všech nespokojenců. V útlé knížce je nakupeno tolik lidských osudů – včetně autorovy rodiny i osoby –, že k poznání samotného Vaculíka možná přispěje víc než jeho velká díla. Hodna obdivu je Vaculíkova otevřenost vůči spisovatelským kamarádům. Zejména nemá slitování s prozaickou tvorbou přítele Ivana Klímy, ale kritika se nevyhne ani Karlu Čapkovi. Kniha vyzdobená reprodukcemi obrazů Miroslava Beneše vychází již podruhé – po deseti letech. Sněžana Dimitrovová: Devět let v pekle Přeložila Gabriela Kliková, Vyšehrad, 169 stran

Autorka zpracovala autentický příběh pěti bulharských zdravotních sester vězněných v Libyi a odsouzených k trestu smrti. Podivná epidemie viru HIV mezi dětmi v jedné nemocnici spustí lavinu nátlaků a podezření. Bulharské sestry se ocitly v pozici rukojmích, byly vězněny skoro devět let. Až vstup Bulharska do EU umožnil diplomatická jednání, při kterých klíčovou roli sehrála Francie, a odsouzené ženy se dočkaly vysvobození. Jean-Claude Mourlevat: Zimní bitva Přeložila Helena Beguivinová, Baobab, 249 stran

Příběh pro čtenáře od 14 let se odehrává v sirotčinci nebo spíš převýchovném ústavu v nejmenované totalitní zemi. Honící psi tu chodí po zadních a vězni jsou posíláni do krvavých gladiátorských zápasů. Fantastické dobrodružství o útěku z otroctví, vině, lásce a přátelství.

49

kultura literatura

Normalizace pohledem psa

Ohnisko duševní choroby

Dědečkovi se povedla ironie i satira

Mitterer nahlíží do rakouských sklepení

Snídaně se psem Jiřího Dědečka (1953) usiluje o něco, co většinou bývá tématem dlouhých epických vyprávění: zachytit určitý dějinný úsek na příběhu jedné rodiny nebo několika generací jednoho rodu. Takové je například Podsvětí Johna DeLilla nebo Děti půlnoci Salmana Rushdieho. Jenomže Dědeček namísto klasického románového vyprávění nabízí mozaiku fragmentů, které teprve dohromady vytvářejí určitý obraz doby. Je to obraz přesvědčivý a věrný. Výrazně tomu napomáhá dobře zvládnutá výrazová zkratka, díky níž se může autor obejít bez dlouhých popisů a hodně věcí může zůstat nedořečeno mezi řádky. O to silněji pak působí. Jiří Dědeček je znám především jako písničkář, textař a též překladatel George Brassense – jeho překlady vyšly souborně ve sbírce Klejme píseň dokola. Vedle toho publikoval několik básnických sbírek, knížek s říkankami pro děti a též sbírky fejetonů. V současné době je předsedou českého PEN klubu. Snídaně se psem je v bohaté Dědečkově bibliografii prvním pokusem o román. Anebo, řečeno lépe a snad přesněji, pokusem o prozaické vyjádření.

Tyrolský dramatik Felix Mitterer (1948) patří momentálně v Rakousku k nejhranějším autorům. Také na českých scénách byl několikrát uveden, v současné době je na repertoáru Divadla Rokoko jeho hra V jámě lvové. Jistě je tak populární i proto, že si vybírá problematická a kontroverzní témata, kterými vyvolává polemiky a skandály. Zpochybňuje církevní dogmata a připomíná sexuální prohřešky v církevních kruzích, řeší otázky přistěhovalectví, rasismu a xenofobie či postavení homosexuálů na venkově. Vyrovnává se s nacistickou minulostí své země a protestuje proti alpskému turismu. Prostě, Mitterer se řadí spolu s Bernhardem, Jelinekovou, Handkem či Turrinim k autorům, kteří s gustem rýpají do bolavých míst rodného Rakouska. Jedinečná je jeho inspirace lidovou hrou. Dovedlo ho k ní zřejmě venkovské prostředí, v němž jako dítě adoptivních rodičů vyrostl. Sám sebe označuje za lidového autora a jeho hry bývají premiérovány ochotnickými spolky, pro něž často píše na zakázku. Napsal třicet dramat, v právě vydaném českém souboru Smrtelné hry najdeme tři z těch novějších.

Nic romantického

Ve Smrtelných hříších autor definoval hřích jako „nesolidární chování vůči bližnímu a společnosti“. V cyklu sedmi jednoaktovek na téma pýchy, lenosti, smilstva, hněvu, lakomství, závisti a obžerství zachycuje podoby hříchů v současné společnosti. Tematizuje problém muslimských přistěhovalců, absurdní zpovědi v talk show, anorexii či sadomasochistické obsese i pocit promarněného života. Většina příběhů se přitom odehrává v domácím prostředí. Jako by zdrojem všech konfliktů byla mocenská pnutí uvnitř rodiny, kterou jedna z postav označuje za „zárodečnou buňku státu jako ohnisko duševní choroby“. Jana aneb Jak vymyslet národ je historická hra, kterou však Mitterer zamýšlel jako paralelu k Rakousku v době černo-modré koalice v roce 2000. Svou verzí příběhu Johanky z Arku, která se odehrává v 15. století i v současnosti, ilustruje projevy evropského populismu s prvky nacionalismu a xenofobie. Děj plynule přechází mezi oběma časovými rovinami – svatý Michael zvěstuje Janě boží poselství z televizní obrazovky, Jana chodí oděna v motorkářské kombinéze apod. Mitterer zobrazil Johanku coby dívku zneužitou mocenskými strukturami mužského světa, ale svým pojetím ji vlastně také sám zneužil. Jeho Jana je v úvodu znásilněna dvěma cizinci, a tak je její motivace k očištění Francie „od všech cizáků“ redukována na osobní mstu; závěrem se ocitá v psychiatrické léčebně, kde sleduje své upálení v televizním přenosu. Nejsilnějším textem knihy je hra Zpověď (v roce 2005 ji odvysílal ČRo Vltava) zpracovávající téma homosexuality a pedofilie v chlapeckém církevním ústavu. Vylíčením intimního příběhu je Mitterer schopen vzbudit pochopení pro obě strany – oběť i viníka – a ve chvíli, kdy se hranice mezi nimi stírá, je dokáže obestřít soucitem. Právě fabule poslední hry by snad mohla připadat někomu přehnaná. Copak v dětství zneužívaný muž by mohl v dospělosti spáchat tentýž hřích na vlastním synovi? Jenomže když spolu s Rakušany nyní nahlížíme, co se odehrává ve sklepeních navrchu uhlazených městeček, zdá se, že Mitterer ve svém díle zdaleka nepřehání. Jen intuitivně reflektuje svou současnost.

Oč je Snídaně se psem útlejší (má necelých 150 stran), o to širší je její záběr. Již po několika stranách je jasné, že patří k těm ambicióznějším titulům, které se na české literární scéně objevily, a po přečtení několika dalších stránek už čtenář, vtažen do stylisticky velmi dobře zvládnutého vyprávění, musí ocenit, že tato kniha má nejen ambice, ale i nepřehlédnutelné kvality. Próza sleduje osud poměrně normální, vlastně spíš „normalizační“ rodinky v období komunistické totality a krátce po jejím zhroucení, přičemž obraz dějinných okolností se volně prolíná s vývojem a generačními střety v rámci rodiny. Perspektiva, ve které nám Dědeček své hrdiny líčí, je poměrně zvláštní – vypravěčem románu je pes. Ten má své pány sice rád, ovšem to mu nezabraňuje vidět jejich nedostatky. Je to vlastně docela podařená metafora vztahu autora a protagonistů. Ani Jiří Dědeček si vůči nim nebere servítky. Hlavně otec rodiny – „lampasák“ Haštal – je dokonalým příkladem oné šedivé průměrnosti, která umožnila totalitnímu režimu přetrvat tak dlouho. „Já nic ani jinýho neumím,“ odpovídá Haštal zahanbeně po převratu na otázku jednoho mladíka, proč komunistickou armádu neopustil alespoň v roce 1968. „Já jsem byl na vojně... teda v armádě... vlastně od svejch devatenácti.“ A k létům normalizace dodává: „To už byla jenom chvilka... neuměl jsem se rozhodnout... cítil jsem strašnou odpovědnost...“ Nejsympatičtějším rysem Dědečkovy knihy je, že pohled, jímž nám poslední půlstoletí našich dějin podává, je oproštěný od jakýchkoli tendencí k hořkosladké komedii. Žádné Pelíšky v tomto historickém ohlédnutí nenajdeme. Naproti tomu si v Dědečkově psaní můžeme užít ironie a satiry – ostré, jak má být, která se nebojí pojmenovat. Na české připodělanosti skutečně není nic roztomilého ani romantického. To pozná i pes. Z jeho perspektivy se každodenní realita totalitní doby jeví ještě absurdněji. Jinak řečeno: tato realita by se jevila jako naprosto nevěrohodná, kdybychom ještě před pár lety nebyli jejími svědky a aktéry.

Jiří Dědeček: Snídaně se psem Torst, 154 stran

50

Soucit s viníkem i obětí

LADISLAV NAGY

KATEŘINA RUDČENKOVÁ

Autor je anglista a překladatel.

Autorka je básnířka a dramatička. Felix Mitterer: Smrtelné hry Přeložila Magdalena Štulcová, Větrné mlýny, 200 stran R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

f ot o d i va d l o a r c h a / j a r os l av p r okop

kultura divadlo

Když jde o vilu Havlovo Odcházení v Arše je znepokojující představení

Jak jste to myslel s tou pravdou a láskou?

P

ger je sváděn ke spolupráci, i on je přinucen cosi slav Synek), dobrý přítel (Hanuš – Bořivoj Navrátil) podepsat. Fráze jsou stejné a také totalita vykazuje a špatný přítel (Viktor – Marek Daniel). obdobné rysy. Ale i kdyby Rieger svodům odolal, Režisér David Radok respektoval Havlův požadapřece se proto nestane morálním člověkem. vek, aby byly dodrženy základní scénické pokyny, U Havla nebyly věci nikdy kladeny jednoznačně, převratných řešení se tedy v Arše nedočkáme. Zato protistrany si navzájem nasazovaly škrabošky a kravšak poctivé a do hloubky vedené práce s herci, dly si repliky. V jádru jsme je však přece jen mohli prostorem, textem. Hraje tu každý detail, situace od sebe rozeznat. To v Odcházení neplatí, protože jsou dobře načasované, vystavěné i rozehrané. tady žádné jádro není. Pod touto skořápkou je proHerci (včetně Vlasty Chramostové v roli babičky) stě prázdno. Nebojuje se tu o vnitřní integritu (jako se drží v hranicích civilní hry, kterou si Havlův jav Largu desolatu) ani o duši (Pokoušení). Pokud tu zyk a styl žádá. S výjimkou Jana Třísky, který i sem o něco jde, pak je to vila. Někdo má pět vil a chce dokázal místy propašovat expresivní hru a patos. další, jinému vilu berou. Někdo se jí třeba i sám vzdá. Režisér i autor prý chápou Odcházení jako hru Jenomže ani v tomto gestu se nedotýkáme žádného o  relativitě a  rozpadu hodnot. Jenomže aby se existenciálního problému, spíše existenčního. mělo co rozpadat, musí to nejprve držet pohroA co to všechno dělá s divákem? Je-li Odchámadě. A co vlastně drží pohromadě v Odcházení? Parodie na hrdinu zení hra o relativitě hodnot, pak jednou z nich byl Jenom višňový sad, dokud ho „nové vedení“ nepoJe tu Havlův typický jazyk, humor, postupy, časování. i prezident Havel. Když teď obrací všechno na ruby kácí a nepostaví místo něj obchodně-zábavní střeBaví nás sledovat kličky a přesmyky myšlenek, způa sám sobě se vysmívá, je nám to vlastně hodně disko. Právě sad je zde hlavním hrdinou a ne býsob, jakým hru vystavěl. On sám navíc své nápady nepříjemné. Lépe řečeno: je to znepokojující. Jak valý kancléř Vilém Rieger. Ten se totiž rozpadnout komentuje. Dramatikův hlas vstupuje do předstaon to vlastně tehdy myslel s tou láskou a nenánemůže. Nemá myšlenky, jen program. Je bez vnitřvení, odkrývá triky a fígle, občas herce napomene. vistí? Byl falešným symbolem, nebo skutečným? ních pochybností a nadchnout se dokáže jen sám Mohlo by to působit násilně, ale kupodivu to funO takové otázky a o takové znepokojení ale asi sebou a svou (bývalou) mocí. Padnou sice odkazy guje. Herci si počkají a diváci reagují smíchem. jde. Tedy v absurdním divadle. Q k morálním hodnotám, které kdysi ztělesňoval, ale I  základní postavy jsou podobné těm z  her, nikdo netuší, jaké hodnoty to asi mohly být. které známe. Kolem mužského hrdiny (Vilém RieMAGDALÉNA PLATZOVÁ Kopřiva z Larga desolata byl symbolem proti své ger v podání Jana Třísky) krouží dlouholetá mivůli, Rieger jím naopak být chce. Jenže coby symbol lenka (Irena – Zuzana Stivínová), nová milenka Václav Havel: Odcházení je beznadějně vyprázdněný. Neztělesňuje nic kromě (Bea – Dora Bouzková), pokušitel (Vlastík Klein – Režie David Radok, premiéra 22. 5. slupky moci, je parodií na havlovského hrdinu – bezIvan Řezáč), výkonná moc (novináři – Karel Beseda → Rozhovor s Václavem Havlem viz www.respekt.cz mocný se opakují. I Riea Phillip Schenker, fízlové – Eduard Čubr Inz 100x64 tisk 20.5.2008 15:43a JaroStránka 1 mocný. Jen vnější mimikry Inzerce 100x64 12.5.2008 11:34 Stránka 1

růčelí vily s antickými sloupy, stromy, zahradní nábytek. Dvacet postav pozvolna zalidňuje scénu. Hra, s  níž se Václav Havel skoro po dvaceti letech vrací k divadlu, se zdánlivě od jeho starších kusů příliš neliší. Jen uvnitř se něco změnilo. Havlovi se vždycky dařilo dívat se na věci s odstupem, ale tentokrát se překonal a vysmál se opravdu všemu. Nejvíc sám sobě v roli prezidenta. Když v závěru Odcházení zazní z reproduktoru: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, je nám z toho až do pláče, prvním dojmem z inscenace je ovšem radost. Jako bychom se po dlouhé době shledali se starým přítelem.

hlavní partner

generální partner

Hudba si Vás najde

VII. ročník veletrhu současného umění 7th International Contemporary Art Fair 26.5.– 1. 6. 2008 Praha

Basic Výstavní síň Mánes

Masarykovo nábřeží 250 Praha 1

XIII. Mezinárodní hudební festival 13 mûst CONCENTUS MORAVIAE 31. 5. – 28. 6. 2008

Young

Sexy

Galerie Lapidárium

Galerie Václava Špály Národní 30 Praha 1

partnefii

R E S P E K T. C Z

Fresh

Cool Václavské nám. 15 Praha 1

Záštitu nad Art Prague převzal primátor hl. m. Prahy Pavel Bém

Záštitu nad Art Prague převzal starosta MČ Praha 1 Ing. Petr Hejma

Rámová 6 Praha 1

Montmartre Gallery

Art Factory Gallery

www.concentus-moraviae.cz

www.artprague.cz [email protected]

↓ inzerce

Řetězová 7 Praha 1

GENERÁLNÍ PARTNER / GENERAL PARTNER

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI / MEDIA PARTNERS

REVOLVER REVUE

51

kultura výtvarné umění

Pach legálního aerosolu Streetartová scéna hledá oficiální cestu do veřejného prostoru f ot o j a n k a l á b

B

yla to hodně drahá legrace: soud minulý týden rozhodl, že streetartový výtvarník David Brudňák, který si říká Roman Týc, musí zaplatit bezmála 150 tisíc korun za to, že loni vyměnil sklíčka na pražských semaforech za vlastní obrázky. Nebo půjde na měsíc do vězení. Streetart se u nás dlouhodobě pohybuje na hranicích legality a tohle je výstižný důkaz, že často i za nimi. Střety s policií a soudy k progresivní vizuální kultuře patří. Nicméně nejsou nutné. V hlavním městě to nyní dokládají dvě akce, během nichž si streetart našel oficiální cestu do veřejného prostoru. „Prosíme neparkovat. V  pátek a  sobotu se tu malují zdi.“ Výstražná tabulka zafungovala a v podjezdu na sídlišti Jižní Město minulý víkend skutečně nestálo ani auto. Celá obrovská plocha už je téměř plná čerstvých graffiti, další právě vznikají, zatímco se vzduch plní aerosolovými výpary sprejů, duněním reprodukovaného hip hopu a nárazy skateboardů o překážkovou dráhu. Jeden z nápisů nastříkaných na zeď je složen z písmen ACAB. Je to zkratka pro radikály přesvědčené tak jako Brudňák o tom, že „All Cops Are Bastards“. Příjezd policie však tentokrát nehrozí. Celá akce je legální a koná se s podporou starosty Prahy 11.

Z ulice do ABC Právně ošetřený je i projekt v sousedství O2 areny v pražských Holešovicích. V Galerii Trafo předělané z elektrické rozvodny tu do 5.6. bilancuje uplynulou dekádu své tvorby Jan Kaláb (1978). Pod jmény Splash, Cakes a především Point se proslavil jako nejvýraznější český umělec tvořící na ulici. Teď má první samostatnou výstavu v klasické galerii. Sprej na městskou zeď poprvé namířil hned poté, co dostal občanku. Svými podpisy (tagy) a díly (piece) pokrýval nejen baráky, ale i vlaky a vozy metra. Dnes odhaduje počet pomalovaných vagonů na dvě stovky. Často ho při tom chytila policie a pro nezletilce si museli přijet rodiče. Když ho vzali na Vysokou školu umělecko-průmyslovou, trochu se umírnil. Prošel architektonickým ateliérem Evy Jiřičné, sochařskou dílnou Jiřího Beránka a hledal nové cesty v používání sprejů než jen při honičkách se strážníky: začal se zabývat myšlenkou převést graffiti do trojrozměrné podoby. Vytáhnout nápis na povrch a udělat z něj originální plastiku. Ve světě byl jedním z prvních. Přešel na Akademii výtvarných umění. Diplomoval s trojrozměrným nápisem Point z dřevotřísky: na výstavě diplomantů ve Veletržním paláci bylo možné do něj vstoupit a prohlédnout si dokumentaci dalších Kalábových realizací. Jednou z  nich byly vybarvené asfaltové „záplaty“ na chodnících. Nebo malé sošky, jimž autor říká pointíci či dráčci, umístěné v ulicích na těžko přístupných místech. Jako vyhledávaného „writera“ si ho pozvali pořadatelé streetartových akcí do Berlína či Bená-

52

Tady nejde o honičku s policií, ale o oživení prostoru. (Práce Jana Kalába, Jižní Město)

tek, v New Yorku se vrátil ke svým kořenům, když ilegálně pomaloval tamní metro. Postavil několik trojrozměrných děl, včetně loňského čtrnáctimetrového „pomníku obětem graffiti“ na Florenci. Dokonce se dostal i do prostředí, kde by jeho práce hledal málokdo: v časopise ABC si děti mohly jeho 3D Point slepit jako papírovou vystřihovánku. Jan Kaláb dnes šéfuje alternativnímu centru Trafačka, které si s kamarády pronajímá od města jako prostor pro ateliéry a výstavy. Přestal být onou démonickou postavou, již by člověk potkával v pomočených koutech periferie maskovanou kapucou. Své graffiti použil pro krám v obchodním centru na Zličíně nebo reklamní hummer firmy Nike. V Galerii Trafo si dnes kdokoli může v rámci akce POINT-shop koupit dokonce i pointíky, prodává je za několik tisíc. Což ovšem neznamená, že by se Kaláb stal konformním umělcem, který by dělal kolegům ostudu. Prolínání s komerčním sektorem je vlastní celé streetartové scéně, koneckonců vzešla z hiphopové kultury, jež si libuje v luxusních oděvních značkách a reklamě. Díla nejslavnějšího writera na světě – Brita, jenž si říká Banksy – si dnes kupují hollywoodské hvězdy za miliony dolarů. V tomto ohledu má Kaláb co dohánět. V srpnu bude Trafačka pořádat první velký streetartový festival v republice pojmenovaný Names, dorazit by snad mohl i Banksy. V úvodu zmiňovaná akce, která se konala o víkendu na Jižním Městě,

byla mnohem skromnější a žádný zahraniční umělec na ní nebyl. Jen rozdováděná sídlištní mládež, která si řízené stříkání na zeď očividně užívala.

Sídliště jako místo pro život Došlo i na slaňování po fasádě paneláku či na průvod obřích loutek. „Polovina oken byla otevřená a lidi na to koukali s vytřeštěnýma očima. Byla to pro ně velká událost. Jinak tu mají tak akorát obchodní centrum,“ pochvaluje si Jiří Sulženko z kulturního Centra Zahrada, které festival Street For Art pořádalo. Probudit sídliště z víkendové letargie, o to tu šlo: „Lidi to tu nepovažují za místo pro život, kde by si mohli užít. To bychom rádi změnili.“ Na Chodov přešel Sulženko z Divadla Archa a dnes si libuje, že tady na okraji Prahy se dají ve spolupráci s radnicí dělat nesrovnatelně odvážnější věci než v čím dál konzervativnějším centru města. V ruce drží šablonu s tvarem výstražné čáry, která označuje v  podjezdu konec zídky. Po dni sprejování je na několika místech přestříkaná. „Vím, pro některé writery to bude vypadat divně. Ale až to tady doděláme, musíme tu čáru na přání majitele objektu uvést do původního stavu.“ Pro radikální příznivce streetartové kultury to možná skutečně působí jako ústupek, ptát se radnice, jestli by jim neposkytla legální prostor. Pro kluky z „Jižáku“ v posprejovaných tričkách světových značek to ale začíná být samozřejmost. Q JAN H. VITVAR

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

f ot o i m d b / o u t n o w

kultura film

Návrat kamaráda do deště Věčný dobrodruh Indy a jeho blízké setkání třetího druhu

Č

tvrté pokračování série o Indiana Jonesovi vzbuzovalo nervózní očekávání. Asi jako sraz se starými dobrými známými, které jste dvacet let neviděli. Proto je úlevné zjistit, že s  tvůrčí partou kolem režiséra Stevena Spielberga a s Harrisonem Fordem v hlavní roli je pořád stejná zábava jako v osmé dekádě, v níž dobyly srdce fanoušků všechny tři předchozí příběhy o neohroženém archeologovi.

Pořád stejná Indy ani v  aktuálním filmu Indiana Jones a království křišťálové lebky neztratil nic z pověstného šarmu, ostře řezané rysy jeho tváře pořád často zdobí ironický úšklebek a nezměnil se ani jeho výstřední vkus v oblékání. Stále žije dvojí život. Sucharskou kariéru univerzitního akademika platonicky zbožňovaného studentkami střídá s adrenalinovými výpravami za mystickými artefakty s magickými vlastnostmi typu svatého grálu nebo Archy úmluvy.

Spielberg nepřestal být klukem, který si pod peřinou čte šestákové příběhy. Co na Indym tak uchvacuje? Je to kamarád do deště, který neopustí přítele v nouzi. Je to frajer, který svou romantickou duši skrývá za cynickými průpovídkami. Ale hlavně je to hrdina z věčných klukovských snů o dobrodružství, o hledání pokladů a překonávání nebezpečných nástrah v exotických končinách. První půlhodina filmu zasazeného do roku 1957 se odehrává ve Spojených státech. Spielberg v groteskní nadsázce doslova chrlí odkazy na Eisen-

howerovu éru a mýty s ní spojené. Realitu studené války připomíná ruské komando vedené „Stalinovou favoritkou a trojnásobnou držitelkou Řádu Lenina“ Irinou Spalkovou (jako vždy rozkošná Cate Blanchettová), které v  Nevadské poušti, v  pověstmi opředené základně v Oblasti 51, hledá to, co Američané o deset let dříve našli v Roswellu. Tedy bratříčka Spielbergova oblíbeného E. T. Při útěku z ruského zajetí unikne Indy jen o vlásek smrti při pokusném jaderném výbuchu a jeho profesorskou pověst zničí hon na komunistické čarodějnice na amerických univerzitách. Na scénu poté vstoupí Rafan (Shia LaBeouf), impulzivní mladík napodobující chováním i zjevem Marlona Branda, s dopisem od Indyho dávného přítele Oxleyho (John Hurt). Ten objevil skrýš pozoruhodné křišťálové lebky, která jako by ani nebyla z  tohoto světa a  jež podle starých mayských legend pochází z bájného města Akator, ukrytého v hloubi Amazonie. Děj se pak konečně může přesunout do džungle, v níž ve spárech Spalkové a jejích mužů čekají na vysvobození nejen Oxley, ale i Rafanova matka Marion, Indyho partnerka z filmu Dobyvatelé ztracené archy. Království křišťálové lebky možná nedosahuje mimořádných kvalit tohoto prvního dílu série, s oběma pokračováními se ovšem směle měřit může. Je pravda, že v bolestech zrozený scénář rozhodně není dokonale vybroušeným skvostem. Příběh občas klopýtá a utápí se v doslovném vysvětlování banalit, pak zase uhání vpřed, aniž by nechal dostatečně vykvasit reakce mezi postavami. V některých reakcích po premiérovém uvedení v Cannes se objevila kritika dänikenovsky laděné zápletky a přitaženosti některých scén za vlasy. Přiznaná brakovost přitom stojí v úplném základu poetiky celého filmu. V rukou jiného režiséra by možná celá mise skončila fiaskem. Ale je tu Steven Spielberg. Prominentní hollywoodský šedesátník, který ně-

Utáhnu vás na vařené nudli!

kde uvnitř nepřestal být dvanáctiletým klukem, který si pod peřinou čte šestákové příběhy vonící dálkami a odvahou. Utáhne vás na vařené nudli i s gagem tak krystalicky infantilním, jako je ten se splavením trojité kaskády vodopádů. Zbaštíte mu i Rafanovu tarzanovskou etudu nebo armádu brutálních masožravých mravenců. Navíc se mu podařilo věrně napodobit naivní styl vyprávění osmdesátých let, takže si celá podívaná přes řadu počítačově generovaných scén zachovává retrošmrnc. „Pořád stejná,“ utrousí Indy na adresu držkaté, milované Marion. Stejný zůstal naštěstí i Fordův ikonický dobrodruh. Do letního souboje hollywoodských blockbusterů vstoupil s grácií. Tenhle film není dokonalý, ale má v sobě dost kouzla na to, aby člověk z kina odcházel s blaženým úsměvem a se slavným hudebním motivem Johna Williamse v hlavě. Tap ta dá dá, tap ta dá. Q JAN GREGOR

Indiana Jones a království křišťálové lebky Režie Steven Spielberg, česká premiéra 22. 5. ↓ inzerce

Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem Lidé výtvarnému umění – výtvarné umění lidem, o. p. s. Ústí nad Labem

��. �. – ��. �. ���� Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, Velká Hradební �� (III. patro Domu kultury města Ústí nad Labem). Otevírací hodiny Galerie Emila Filly: Út – Pá �� – �� hodin, �� – �� hodin, So �� – �� hodin. Každou středu volný vstup. Více informací na www.gef.cz a www.fuud.ujep.cz.

R E S P E K T. C Z

Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústi nad Labem pořádá výstavu Šejly Kamerić jako součást mezinárodního výzkumného a výstavního projektu Land of Human Rights. Organizátory projektu Land of Human Rights jsou < rotor > association for contemporary art / Graz, University of J. E. Purkyně / Ústí nad Labem, riesa efau | Motorenhalle / Dresden, Trafó Gallery / Budapest, Galerija Škuc / Ljubljana, g - mk | galerija miroslav kraljević / Zagreb. Projekt Land of Human Rights je pořádán s podporou programu Evropské unie Kultura. Realizaci projektu Land of Human Rights v České republice dále podpořili Ministerstvo kultury České republiky, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a město Ústí nad Labem.

53

kultura VÝtvarné umění

TELEVIZE

Game

Lucerna Music Bar, Praha, 2. 6., 21.00 V kosmopolitním Dakaru se skamarádili excelentní zpěváci a hráči z Mali, Toga, Guineje, Nigérie a Senegalu. Vznikl „soundtrack života, romancí a zármutků senegalského mládí“ a kulturní ikona pro půl Af-

Gamu, Praha, 20. 5.–13. 6. Semestr končí, nezbývá než bilancovat. Na fotografické katedře FAMU k tomu mají o důvod navíc: škole se podařilo otevřít vlastní galerii. Nachází se v Hartigovském paláci na Malé Straně, prvními vystavujícími jsou Kateřina Držková, Tereza Příhodová či Vladimír Šigut.

f ot o yo u r i l e n q u e t t e

Orchestra Baobab

Zamilován do mrtvoly f ot o i m d b / c i n e mp i r e

HUDBA

Diplomky 08 SCHIFR, FUD UJEP, 20. 5.–20. 6. Závěrečné práce studentů Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Contacts 2008 Galerie Klatovy / Klenová, sýpka, 17. 5.–20. 7. Konfrontace studentů šesti výtvarných akademií na klatovském mezinárodním sympoziu. K vidění jsou díla posluchačů z Ostravy, Plzně, Prahy, Lodže a Utrechtu.

V Praze je blaze Galerie kritiků, Praha, 14.–31. 5. Brněnská FaVU VUT slaví patnáct let od svého založení. V Praze se představují ateliéry specializované na sochu, malbu, grafiku, papír a knihu, tělový design, intermédia, environment, video, multimédia a performance.

riky. Západnímu světu ji přinesl producent Nick Gold (Ali Farka Touré, Buena Vista Social Club). Dá se červen zahájit lépe než tancovačkou s deseti Západoafričany?

Toshimaru Nakamura / Ivan Palacký / Tetuzi Akiyama

Vasil Artamonov, Jan Šerých

NoD, Praha, 27. 5., 19.30 Nejvýznamnější nepopový koncert Pražského jara? Japonští klasikové elektroakustické improvizace berou mezi sebe brněnského architekta, hráče na pletací stroj či ventilátor.

NoD, Praha, 20. 5.–10. 6. „Hledal jsem umělce, kteří vytvoří dílo blízké výzdobě / tapetě / výmalbě / borduře, aniž by tyto dekory byly bez přesahu, bez významové roviny,“ popisuje kurátor Jiří Ptáček vznik výstavy složené z číselných a písemných sestav Jana Šerých a horizontálního šrafování Vasila Artamonova.

Bon Iver: For Emma Forever Ago

Festival Na jednom břehu Hradec Králové, Letní kino, 31. 5. Na 4. ročníku slavnosti nejen pro world music hrají od 14 hodin Bassekou Kouyaté & Ngoni Ba (Mali), Korman–Korman (Karlín), Autopilote (CZ/Japonsko), Děti Picasso (Rusko) nebo Sui Vesan (Slovensko). – P@K –

54

– JHV – f ot o j a n š e r ý c h

4AD / CDirect Úmyslem nebylo natočit album – Justin Vernon se chtěl jen uzavřít před lidmi v zimním srubu v americkém Wisconsinu. Příběh songů o zkrachovalé lásce se může zdát podezřelý. Ale rytmy, vrstvené sbory a křik v šestákových melodiích jsou silná zbraň: nadšení z donkichotského gesta válcuje hudební časopisy i blogy.

Jako o snovém přízraku zpíval o titulní postavě nejen Frank Sinatra. Hudební téma Davida Raksina z filmu Laura zlidovělo, ale prachem nezapadal ani samotný kriminální příběh z roku 1944. Film podle předlohy populárního románu Very Casparyové natočil režisér rakouského původu Otto Preminger, pro něhož to byla první ambicióznější hollywoodská zakázka. Snímek je dnes považován za jeden z nejlepších zástupců filmu noir čtyřicátých let. Typická je pro tento žánr expresivní práce se světlem a stínem, za níž dostal kameraman Joseph LaShelle Oscara, stejně jako temný příběh inspirovaný tvrdou americkou detektivní školou. Její vliv je v Lauře více než zřetelný. Osamělý policista kouřící jednu cigaretu za druhou, fatální žena rozpalující své mužské okolí doruda žárlivostí a touhou vlastnit ji jenom pro sebe či zhýralé prostředí smetánky. Doplňme duchaplné, vtipné dialogy, které jako by vypadly z knihy Raymonda Chandlera, a na úspěch bylo zaděláno. A nejen na dobový. Někteří filmoví historici přirovnávají Lauru k takovým mistrovským dílům, jako je třeba Hitchcockovo Vertigo. Spíš než obyčejnou detektivkou je tenhle film studií posedlosti, falešných projekcí mužských představ do zidealizované ženské postavy. Už na počátku vyšetřování vraždy mladé dívky (Gene Tierneyová) zjistí poručík McPherson (Dana Andrews), že tenhle případ nebude jednoduchým rébusem. Podezřelých je

několik a každý se zdá být mrtvou kráskou fascinovaně přitahován. „Nikdy nezapomenu na ten víkend, kdy Laura zemřela. Stříbrné slunce propalovalo oblohu jako obrovitá lupa. Byla to ta nejteplejší neděle, jakou jsem pamatoval. Zrovna jsem začal psát Lauřin příběh, když za mnou přišel další z těch detektivů. Nechal jsem ho čekat...“ Tak začíná svou zpověď v komentáři mimo obraz Waldo Lydecker (Clifton Webb), znuděný stárnoucí boháč, autor ostrých novinových sloupků a majitel cenné sbírky uměleckých předmětů. „Znal jsem ji nejlépe ze všech lidí na světě,“ vyznává se detektivovi tento výstřední egocentrik ze své iluzorní, sobecké lásky k emancipované mladé ženě. Jenže podezřelých se kolem oběti motalo více. Například zabedněný hejsek Shelby Carpenter (Vincent Prize), kterého si Laura dokonce chtěla vzít, ale pak od svatby upustila. Ze žárlivosti mohla k činu sáhnout i mondénní panička Ann Treadwellová (Judith Andersonová). McPherson se do příběhu zamotává a v hlavě se mu čím dál víc zahnízďují myšlenky na záhadnou femme fatale, až si od Lydeckera vyslechne uštěpačnou poznámku, že se zamiloval do mrtvoly. A když dva dny po vraždě opilý usne v ušáku v Lauřině bytě, vzbudí ho příchod někoho, koho by tu vůbec nečekal. „Mrtvá“ Laura se vrátila po víkendu z chalupy. – JG –

Laura ČT 1, 29. 5., 10.00

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

© l a by r i n t, 20 0 8

prvních 15 minut

Konkurz pro mravence

alois nebel

Vilém Novák nechává digitální technologie, ať ukážou, co umí

O

pravdu to tak funguje? Tahle otázka se člověku při rozhovoru s  Vilémem Novákem (1981) vnucuje častokrát. Student ateliéru multimédií brněnské FaVU se nyní na pražské AVU se svými spolužáky představuje v kolektivní expozici Vrabci byli odvezeni na záchrannou planetu. Název odkazuje k paranoidnímu učení Iva A. Bendy o Vesmírných lidech, kteří prý kolem Země krouží s flotilou Aštara Šerana. I díla Viléma Nováka působí na první pohled poněkud fantazmagorickým dojmem. Nicméně opravdu fungují. Rodák z Chomutova vyrůstal v Jihlavě. Počítačovou grafiku objevil už na základní škole, ještě

Baví mě augmentovaná realita. F OT O m at ěj st r á n ský

během studií jazykového gymnázia ale netušil, že vůbec existuje něco takového jako školy vyhrazené výhradně výtvarnému umění. „Na začátku jsem programoval grafické programy, jako děcka jsme tomu říkali šetřiče nebo dema. Snažili jsme se zkrátka dělat něco podobného, co jsme znali z počítačů.“ Zkoušel to s pražskou FAMU, nakonec šel ale na brněnskou FaVU do ateliéru Richarda Fajnora. „Zajímaly mě interaktivní 3D aplikace, tracking, R E S P E K T. C Z

augmentovaná realita,“ vyjmenovává Novák termíny, které by většina lidí nejspíš automaticky zařadila do světů, v nichž je obvyklé, že vrabce unášejí vesmírné flotily. „Co že je to augmentovaná realita? Je něčím obohacená. Od virtuální se liší tím, že máš na hlavě speciální brýle nebo helmu – a do ní se ti promítá skutečný svět, jen něčím obohacený, třeba nějakou levitující skulpturou. A můžeš si to třeba nějakým zařízením v ruce sám generovat.“ Vilém Novák podobných podivných „kukátek, kterými se díváš do reality“ na škole udělal několik. Inspiraci pro svá díla nečerpá ve světě umění, spíš ho ovlivňuje studium metafyziků nebo debaty na internetových serverech věnovaných digitálním technologiím. „Tenhle high-tech dělá v republice jen pár lidí, nezbývá než být samouk a experimentovat. Ale to mě na tom právě nejvíc baví, všechno si vymýšlet.“ V Galerii AVU nyní ukazuje mimo jiné video, které vytvořil počítač s  jeho minimálním tvůrčím zásahem. Naprogramoval ho tak, aby přes kameru zabírající podlahu místnosti zaznamenal mravence, kteří se určitou rychlostí pohybovali ve vymezeném prostoru malého kruhu. Výsledkem je smyčka ukazující podivné hemžení černých bodů. „Je to něčím fascinující, když počítač v umění nahrazuje člověka. Zajímá mě na tom i  ten prvek neodhadnutelné náhody: večer přijdu domů a v počítači najdu nahrané něco, co bych nečekal. Třeba berušku, která splní parametry platné pro mravence. Je to vlastně takový casting řízený počítačem a já jsem jen nepřímý tvůrce.“ Vilém Novák teď plánuje, že by nechal počítač, aby se osamostatnil ještě víc. Ve škole studuje pátý ročník, teoreticky ho tedy čekají ještě dva roky v bezpečném náručí brněnské univerzity. Budoucnosti se ale nebojí. Není divu: na digitální technologie uplatňované ve výtvarném umění se u nás specializuje hned několik institucí – CIANT, Školská 28 či Institut Intermédií – a lidí s podobnými nápady, jako má Vilém Novák, je v Česku jen pár. A s obživou zatím také nemá starosti, vydělává si 3D animacemi pro filmové studio. „Mám docela odpor ke grantům. Jsem radši, když si vydělávám sám, i když je to třeba práce, která mě zas tak moc nebaví,“ dodává Novák a jde do galerie zkontrolovat počítač, ze kterého během vernisáže na AVU pouští bizarní melodie crackovacích programů. Q JAN H. VITVAR

jaroslav rudiš | Jaromír 99 → komiks.respekt.cz

55

civilizace SOUKROMÍ VERSUS BEZPEČNOST str. 56

ŠEDESÁTÁ LÉTA A SOUČASNOST

Nazí a pod dozorem

Sex, Mao a barikády

ONDŘEJ DVOŘÁK

TOMÁŠ LINDNER

Moderní technika vidí pod šaty, najde člověka v davu, určí vaši polohu. Nebepečí je v tom, že brzy bude úplně běžná.

str. 58

Globální revolta mládeže v roce 1968 neměla jasné cíle, přinesla však více svobody, emancipaci žen a odpor k tělesným trestům.

TRENDY

str. 60

Zážitek pro zažívání

Na jídlo se v poslední době klade mnoho nových požadavků. Neotřelé kuchyni se lze naučit v různých kurzech vaření. Karolína vitvarová-vránková

SOUKROMÍ VERSUS BEZPEČNOST

Nazí a pod dozorem Technologie umožňující sledování lidí už dovedou věci, o nichž nemá řada z nás ani tušení. Nahlédnou pod šaty, poznají člověka podle chůze. Jak vysokou cenu budeme ochotni platit za bezpečnost?

Před několika lety byl Mark Summerton běžným zaměstnancem obecního úřadu v severovýchodní Anglii. Počátkem roku 2006 si však vyslechl verdikt, jímž ho soud poslal na čtyři měsíce do vězení. Vyšlo najevo, že zneužíval bezpečnostní kamery, které měly sledovat rušnou ulici lemovanou řadou obchodů. Summerton pomocí kamer nahlížel do soukromých bytů a sledoval ženy při koupeli, převlékání a milostných aktivitách. Na bdělé objektivy kamer, které nás neúnavně pozorují na místech, jež pokládáme za veřejná, jsme si již zvykli. Proti nepřetržitému monitorování obchodů, křižovatek, dálnic, nádraží, letišť, bank, úřadů a dalších míst zaznívají jen ojedinělé protesty. Smířlivý postoj k „oku velkého bratra“ pramení mimo jiné z toho, že si lidé neuvědomují, co technika dovede už teď a co umožní v nejbližší době. Od roku 1942, kdy firma Siemens AG instalovala na baltském ostrově Usedom první systém průmyslové televize pro sledování pokusných startů raket V2, se toho přitom změnilo opravdu hodně.

Prohlédnout skrz zeď

Co prozradí vlasy Moderní technologie umožňující sledování lidí se neomezují jen na elektroniku, zajímavé postupy nabízí i genetika nebo mimořádně citlivé metody chemické analýzy, s jejichž pomocí dokážeme stanovit i nepatrná množství nejrůznějších příměsí. Americká FBI nyní zavádí novou metodu, která umožní přibližně určit pohyb osoby na základě analýzy vlasů. Zastoupení jednotlivých izotopů vodíku a kyslíku ve vodě se v jednotlivých oblastech liší. Podle toho, jakou vodu pijeme, se nastaví i poměry těchto izotopů v těle. Vlas tak může vypovídat o místě, kde jsme se nacházeli v době, kdy vyrůstal – poměr izotopů se v něm pak už totiž nemění.

56

Nejsledovanějším městem světa je Londýn. Do srdce britské metropole nahlíží více než půl milionu kamer a každý z návštěvníků centra je nafilmován přibližně 300krát denně. Systém dokáže „přečíst“ poznávací značku vozidla, což nyní souvisí hlavně s výběrem mýta za vjezd do placených oblastí ve středu města. Vhodný software ale dokáže z obrazových záznamů vytáhnout spoustu dalších informací. V roce 2002 představila Motorola systém pro rozeznávání lidských tváří, který počítači umožňuje identifikovat jednotlivce v davu. Jistě, pokud chcete zůstat nepozorováni, můžete svůj obličej změnit vousem, přiberete či shodíte nějaké to kilo, v krajním případě promění vaše rysy plastická operace. Ani to vám však nejspíš nepomůže. Existuje totiž i počítačový program, který rozpozná člověka, aniž by zahlédl jediný rys jeho tváře. Vyhodnocuje charakteristické pohyby, například způsob chůze a vzájemné proporce jednotlivých částí celého těla. Počítač může také zjistit, zda se ve sledované oblasti neděje něco nekalého. Na trhu jsou k dispozici

systémy, které bez pomoci člověka rozpoznají opuštěná vozidla a zavazadla, tvorbu graffity, prostituci, drobné krádeže v obchodech či galeriích, plundrování květinových záhonů v parcích apod. Jeden z těchto „dohlížitelů“ začal nedávno chránit velké ruské kolo v Londýně, jiný pracuje v afghánském Kábulu, další v Chicagu. Ani tím však možnosti techniky nekončí. Neviditelná tlaková čidla v podlaze rozpoznají chůzi určitého člověka. K identifikaci osoby lze užít zvukové vlny (sonar) nebo rádiové záření. Policie v USA a některých dalších zemích využívá speciální náramky pro delikventy, podmíněčně odsouzené, někde třeba i pro záškoláky – pomocí GPS a spojení přes satelit lze tímto způsobem sledovat, kde se dotyční pohybují. Vzhledem k pokračující miniaturizaci elektroniky si lze představit, časem bude možné podobné zařízení někomu podstrčit bez jeho vědomí. V posledních letech zaznamenalo obrovský pokrok zobrazování pomocí takzvaných terahertzových vln, tedy elektromagnetických vln o délce 100 mikrometrů až jeden milimetr. Terahertzové kamery už existují a jejich nasazení je zřejmě otázkou blízké budoucnosti. Pomocí nich vidíme nejen v zakouřeném či zamlženém prostředí, ale i skrz betonovou zeď tlustou až 35 cm. Nahlédnou i pod šaty. Poslední dvě možnosti vzbuzují rozpaky. Jak ukazuje Summertonův případ, někteří operátoři by rádi podobná zařízení používali ke zcela jiným účelům, než k jakým byla vyvinuta. Úplně snadné by sice takové špehování nebylo – kamery odhalí pistoli ukrytou pod sakem, anatomické detaily však dokonale nezachytí; na druhou stranu terahertzové vlny využíváme i při některých lékařských vyšetřeních, a jistý potenciál pro zobrazení lidského těla tedy nepochybně mají. Vznik ilegálního softwaru, který by z terahertzových snímků vytvářel pornografii, tedy úplně vyloučit nelze. Můžeme samozřejmě namítnout, že se jedná o  špičkové technologie, které úřady nasadí jen po zralém uvážení, třeba tam, kde hrozí teroristický útok. Jenže například na Filipínách jste při vstupu do obchodního centra podrobeni kontrole tak přísné, jakou u nás známe jen z letišť. OhrožeR E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

nou lokalitou se tedy snadno může stát kterékoliv místo, kde se shromažďuje více lidí. Nebuďme překvapeni, až nás při nákupu v hypermarketu bude tiše sledovat vznášející se malý bezpilotní letoun, který nás prohlédne skrz naskrz. Fantazie? Policie na Floridě čeká již jen na povolení Federálního úřadu pro letectví, aby vyslala nad Miami nevelká bezpilotní vznášedla o váze 6,3 kg, která jsou vybavena kamerami a infračervenými senzory. Tito létající strážci se mohou pohybovat i v uzavřených prostorech, tedy například ve velkém obchodním centru, které nabízí dostatek místa k manévrování. S využitím obdobného, jen o něco lehčího létajícího přístroje (3,6 kg) počítá policie rovněž ve floridském Palm Bay.

Soukromí jako překonaná věc Třeba ale pro „oko velkého bratra“ zůstane typický spíše následující pohled, reprezentovaný nedávným příběhem z Německa: Zaměstnanci dolnosaských prodejen obchodního řetězce Lidl si stěžovali, že byli pomocí kamer sledováni nejen mezi regály, ale i v zázemí obchodů. Během skandálu, který to vyvolalo, zůstala stranou pozornosti příčina dohledu – enormní nárůst krádeží, které páchali přímo pracovníci prodejen. Když to zobecníme: lidé, kteří nedělají nic nekalého, se nemají čeho bát. Naopak teroristé, zloději, prostitutky, sprejeři a další asociálové přijdou zkrátka. Případ Marka Summertona je ojedinělým excesem, nutnou daní za potírání kriminality. Lze však sotva předejít tomu, aby se nové technologie masivně rozšířily. Nebudou jimi disponovat R E S P E K T. C Z

jen některé vybrané organizace státu, ale prakticky kdokoliv: bezpečnostní agentury, obchodní řetězce, banky, zábavní průmysl... Jak bude kamer a dalších pozorných čidel přibývat, stane se prakticky nemožné zabezpečit získané údaje proti zneužití. Nebezpečí tedy netkví ani tak v systémech samých, jako spíše v tom, že se stanou úplně běžné.

Nebuďme překvapeni, až nás při nákupu v hypermarketu bude sledovat malý bezpilotní letoun. Podobné už brzy vzlétnou na Floridě. Drobné nepravdy, kterými si usnadňujeme život, by pak mohlo být snadné prokouknout. Kdo z nás se při pozdním příchodu nevymluvil třeba na dopravní zácpu? Skutečně chceme třeba o svém partnerovi vědět úplně všechno? Možná směřujeme do takového světa. Neúspěch videotelefonů, tedy přístrojů, které by mohly snadno odhalit, kde se právě při telefonování nacházíme, přitom naznačuje, že jistou míru anonymity si většina lidí přeje zachovat, i když se nevěnuje kriminálním aktivitám. Zároveň je pozoruhodné, jak málo veřejnost zneužívání bezpečnostních technologií znepo-

kojuje. Ukázkový případ z  Česka máme v  čerstvé paměti: únik snímků ze schůzky pánů Šloufa a Weigla v hotelu Savoy, k níž došlo před volbou prezidenta, lidem vlastně nevadil. Rozzlobilo je, že se podivné setkání uskutečnilo, zneužití bezpečnostních kamer však zůstalo poněkud stranou pozornosti. Velký rozruch nevzbudila ani novela telekomunikačního zákona, která – pokud ji schválí Senát a podepíše prezident – tajnou službu oprávní k tomu, aby sledovala náš pohyb prostřednictvím operátorů mobilních telefonů. Pohlédneme-li ovšem na celou věc prizmatem dějin, můžeme paradoxně zjistit, že ztráta soukromí je vlastně normální. Ještě před dvěma sty lety žila většina rolnických rodin, tedy naprostá většina obyvatelstva, fakticky v jediné místnosti, leckdy i s dobytkem. Také uspořádání interiérů hradů a zámků svědčí o tom, že soukromí si dříve mnoho neužili ani ti, kteří si to mohli dovolit. Potřeba prostoru, kde by nás nikdo nesledoval a nerušil, se objevuje až po průmyslové revoluci v souvislosti se vznikem velkých průmyslových měst. Anonymita připravila jejich obyvatele o část bezpečí, zároveň jim však zajistila více svobody a života bez slídivého dohledu ostatních. Potřeba soukromí, kterou současní lidé na Západě pociťují, tedy možná představuje pouze zanedbatelnou epizodu v historii lidstva. Q ONDŘEJ DVOŘÁK

Autor je provozovatelem serveru akademon.cz, zaměřeného na nové vědecké poznatky a moderní technologie.

57

civilizace šedesátá léta a současnost

Sex, Mao a barikády f ot o p r o f i m e d i a . c z / a f p

Díky revoltě mladých z roku 1968 už nežijeme v pruderním a nesvobodném světě

Mocní jsou arogantní, chceme novou Francii! (Studenti v Paříži 13. května 1968)

S

tudentské bouře konce 60. let nebyly jen poblouzněním znuděné mládeže, i když to tak na první pohled vypadá. „Profesor matematiky na Kalifornské univerzitě jednoho dne zmizel. Objevil se až po několika měsících – vypadal jako Kristus, s dlouhými vlasy, plnovousem, oblečen do rozevlátého roucha. Opustil univerzitu, manželku, děti i matematiku a přestěhoval se do pouště v Novém Mexiku, kde pracoval v komuně jako řemeslník,“ vzpomíná v britském měsíčníku Prospect na rok 1968 sociolog Anthony Giddens. O deset let později si profesor ostříhal vlasy, vrátil se k rodině i na univerzitu. Jeho příběh je svým způsobem typický. Příslušníci generace, která chtěla žít v komunách, užívat si nevázaného sexu, marihuany a pomocí rudé knížky Mao Ce-tunga změnit svět, nakonec obvykle vstoupili do oficiální politiky, získali prestižní posty na univerzitách, stali se velmi úspěšnými podnikateli. Někdejší rebelové dnes většinou patří k nejlépe placené a nejvzdělanější sociální vrstvě.

58

Jejich protest však nebyl zbytečný ani pomíjivý. Společenské a kulturní konvence Západu se po divokém konci 60. let změnily k nepoznání. Rodinu, kde pevnou rukou vládne muž a v níž neexistuje prostor pro dialog, od té doby nepokládáme za normální. Naopak se nám zdá samozřejmé, že ženy samy rozhodují o své kariéře. Podle vlivného britského historika Erika Hobsbawma byl rok 1968 symbolem „nejdramatičtější, nejrychlejší a nejhlubší revoluce v chování a v mezilidských vztazích v dějinách“. Proč k ní došlo?

Dámy a pánové, přichází pan profesor Studenti, kteří vyrůstali během poválečného hospodářského boomu, žili v úplně jiném světě než jejich rodiče. Nezažili hospodářskou krizi 30. let ani světovou válku, zato se nad jejich generací vznášel přízrak jaderného konfliktu. Přestali věřit v pokrok a v blahodárnost hospodářského růstu, který jim připadal samozřejmý. Byli produktem rychlého zbohatnutí poválečné společnosti. Na jedné straně

si užívali do té doby neznámých možností, na druhou stranu cítili frustraci z okolního světa. „Nevím o žádném jiném období našich dějin, v němž by byla generační propast širší nebo potenciálně nebezpečnější,“ prohlásil roku 1968 rektor Kolumbijské univerzity Grayson Kirk. Poválečná společnost se totiž rychle měnila. Na konci druhé světové války pracovala zhruba čtvrtina obyvatel USA a západní Evropy v zemědělství, o třicet let později to byla již méně než dvacetina. Opačným směrem se vyvíjel počet vysokoškoláků. Ve Francii roku 1945 studovalo na univerzitách sto tisíc mladých lidí, v roce 1960 dvě stě tisíc, v roce 1970 již 651 tisíc. Podobně se počet univerzitních studentů znásobil i v jiných západních zemích. Studentstvo přestalo být uzavřenou elitní skupinou, stalo se angažovaným, radikálním a vlivným politickým hráčem. Vysoké školy zároveň nebyly na příliv zlaté mládeže připraveny, kapacitou ani přístupem profesorů. Ve Francii například až do roku 1968 uniR E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

civilizace verzity zaměstnávaly uvaděče, který studentům hlásil: „Dámy a pánové, přichází pan profesor!“ Taková zkostnatělost jen přispěla k další radikalizaci posluchačů, kterým již dlouho vadila autoritářská vláda prezidenta de Gaulla. V květnu 1968 vyústily demonstrace francouzských studentů v generální stávku, která ochromila celou Francii. Přitom prezident Charles de Gaulle ještě v  novoročním projevu sliboval, že „uprostřed mnoha zemí otřásaných zmatkem bude náš stát nadále příkladem pořádku“. O pět měsíců později Paříž zachvátí pouliční bitvy se stovkami zraněných policistů a studentů a největší demonstrace v dějinách Francie málem pohřbí de Gaullovu pátou republiku.

Nechť vládne fantazie Cestu k revoluční bouři přitom ve Francii spustil nevinný incident, který se odehrál během univerzitní slavnosti. Dvaadvacetiletý anarchista a  student sociologie Danny Cohn-Bendit, dnes předseda frakce strany Zelených v  Evropském parlamentu, požádal o připálení cigarety ministra školství Missoffa. Zároveň mu položil provokativní otázku: „Proč se v třísetstránkovém dokumentu ministerstva o francouzské mládeži ani jednou nepíše o sexuálních otázkách?“ Ministr suše opáčil: „Nedivím se, že při vašem zjevu řešíte takové problémy,“ a poradil smělému studentovi, aby se skočil zchladit do vody nedalekého bazénu. Krátký rozhovor se rychle šířil univerzitním campusem a studenti si z něj odnesli to, co si beztak už dávno mysleli – mocní jsou arogantní, autoritářští a neschopní jakékoli komunikace s mládeží. Vedení škol a politici studentům nenaslouchali ani v dalších měsících, a úzká skupina radikálů z pařížských univerzit si proto získala sympatie většiny vysokoškoláků v zemi. Z Cohn-Bendita se mezitím stal „Danny le Rouge“, rudý Danny, vůdce hnutí, které začalo v ulicích Paříže stavět barikády a zapalovat auta – došlo k tomu počátkem května poté, co policie po nenásilných studentských protestech uzavřela pařížskou Sorbonnu. „Nechť vládne fantazie.“ „Barikáda uzavírá ulici, ale otevírá cestu.“ „Sex je skvělý, řekl Mao, ale ne často.“ Revoluční poezie na pařížských zdech vystihovala pocit, který v roce 1968 zachvátil studenty po celém světě: že jsou všemocní a mají dějiny ve svých rukou. Unikalo jim, že Mao byl masový vrah a že revoluční experimenty končily terorem a nesvobodou. Chtěli změnu, pod níž si každý představoval něco jiného – někdo toužil nastolit maoismus, jiný se bouřil jen proto, že to bylo zrovna v módě a že na barikádách stála nejkrásnější děvčata. Společný jim však byl nesouhlas se zkostnatělým světem jejich rodičů, který se rozhodli rozbít. Ve stejné době se otřásaly režimy na obou stranách železné opony. Zjednodušeně se dá říci, že i v Mexiku, v Nikaragui a ve Španělsku se studenti postavili autokratickým vládám; v Československu a v Polsku požadovali reformu socialismu, ve Spojených státech demonstrovali proti válce ve Vietnamu a za práva černochů. Trochu jiný nádech vzpoura získala v západním Německu. Studenty zajímalo, co jejich rodiče, učitelé, soudci a politici dělali za časů třetí říše. Demokratické Německo podle nich zůstalo autoritářské. Pochyby se prohloubily, když vyšlo najevo, že nový prezident Lübke projektoval koncentrační tábory R E S P E K T. C Z

a kancléř Kiesinger ve třicátých letech pracoval na Goebbelsově ministerstvu propagandy. Němečtí studenti odmítli tradici poslušnosti autoritám, která podle nich vedla ke zločinům nacistického státu. Ačkoliv se příčiny protestů v jednotlivých zemích lišily, důležité je, že rok 1968 byl prvním skutečně globálním rokem. Podílela se na tom i televize, tehdy nový fenomén (například ve francouzských domácnostech stoupl v letech 1959 až 1968 počet televizorů z jednoho na deset milionů kusů). Studenti nového média šikovně využívali, připravovali své akce s jasným cílem dostat se do zpráv. Mládež z jedné země pak mohla večer sledovat protesty svých vrstevníků z jiných států a inspirovat se. Televize zároveň zprostředkovala záběry z války ve Vietnamu, což přispívalo k šíření demonstrací.

Mravní rozklad, nebo osvobození? Protesty nakonec utichly a kyvadlo dějin se na čas zhouplo na opačnou stranu: ke krátkodobému triumfu politické pravice. V roce 1968 se americkým prezidentem stal republikán Richard Nixon a ve Francii si svou moc upevnili gaullisté. Pravice bodovala zvláště u mladých voličů – mládež z dělnického prostředí totiž radikalismus svých lépe situovaných vrstevníků nechápala a  odmítala. Neokonzervativci 80. let, symbolizovaní Margaret Thatcherovou a Ronaldem Reaganem, sami sebe považovali za „kontrarevoluci“ proti „excesům a dekadenci“ konce 60. let. Procesy, které bouřlivá doba uvedla do chodu, už však nešly zastavit. Mnohé konvence, podle nichž se žilo celá staletí, přestaly platit. Poslušnost uvolnila místo dialogu: mezi učiteli a  žáky, partnery ve společné domácnosti, rodiči a dětmi. „Co smí Jupiter, nesmí jeho dobytek,“ říkávali do té doby s oblibou němečtí otcové, aby svým dětem dali najevo, že si členové domácnosti nejsou rovni. Díky 60. letům se však prosadilo liberální pojetí výchovy bez tělesných trestů, v němž názory dětí hrají důležitou roli. Proto jsou dnes facka a výprask v Německu pokládány za přežitek dávno minulé doby. K nepoznání se změnily také univerzity – učitel přestal být neomylným kazatelem pravdy, jehož slova si studenti zapisovali a opakovali je. Nové metody výuky kladly důraz na diskusi, větší rovnost a interakci mezi učitelem a žákem. Šedesátá léta přinesla také moderní feminismus, emancipaci, vstup žen do politiky. Ve věcech sexu zavládla díky nim větší otevřenost, k čemuž přispěla kromě vzpoury mladých také antikoncepční pilulka. Pokud chtěla dříve mladá dvojice například v Německu strávit společnou noc v hotelovém pokoji či ve stanu v kempu, musela prokázat, že je oddána. Změnil se i postoj k homosexuálům, kteří se už svou orientaci nadále nemuseli tajit. Konzervativní kritici v tom vidí mravní rozklad, jehož symptomy jsou například rozvodovost či úpadek vlastenectví. Práva jedince od konce 60. let jednoznačně převažují nad jeho povinnostmi a  relativismus nahlodal pevné hodnotové žebříčky. Někdo v tom spatřuje úpadek, jiný nutnou daň za obrovské rozšíření lidské svobody. Idealistické sny 60. let o novém ráji na zemi se nesplnily, vzešel z nich však nový, svobodněji žijící člověk. V západní Evropě a v Americe se tehdy masově rozšířil individualistický životní styl. Dnes je přitažlivým modelem pro mladé elity ve většině zemí světa. Q TOMÁŠ LINDNER

žádná věda

Popis tmy Přicházím učit o něco dřív. Kolegyně právě končí svoji přednášku. Máme pár chvil, abychom si vyměnili poznatky o životě. „Víš, s čím máme my politologové poslední dobu problém?“ ptá se mě a pokračuje, „víme, kdo určité rozhodnutí schválil, ale často vůbec nedokážeme dohledat, kde vzniklo.“ Pokyvuji hlavou a říkám: „Kalné vody, lidé kolem mne mají pocit, jako by se zvlášť poslední dva nebo tři roky něco důležitého změnilo v českém politickém stylu.“ Kauz bylo příliš mnoho, téměř žádná nebyla vyřešena, a tak jsme otupěli a přijali to jako součást české politiky. Je třeba už konečně říct, že politika není dobročinnost, ale druh podnikání a že toto podnikání přestává být řízeno samotnými politiky, ale stěhuje se do rukou politických dealerů. Politický dealer sám sebe nazývá poradcem. Vydělává si tím, že vytváří problémy, které pak řeší. Instituce poradců prorostla společností. Ministerstva o mnoha stech lidech jako by neměla dost pracovníků na vypracovávání různých expertiz. Ty se pak zadávají soukromým odborným firmám. Vím, o čem mluvím, když řeknu, že se firma nejprve táže, co má její expertiza dokázat. Pokud řeknete, že mají za úkol zjistit skutečný stav věcí, zeptají se ještě jednou, aby si byli jisti, že dobře rozuměli. Pak to udělají, protože jsou profesionálové. Poradci mají tendenci žonglovat se zprávami a „radit“. „Rada“ je jenom eufemismem pro „prosazení určitého cíle“. Zkušený politik dokáže vyjmenovat pět nebo deset lidí, kteří dokážou zorganizovat v podstatě jakoukoliv záležitost, která nemá nic společného s nějakým obecným dobrem, ale právě jen s politickým byznysem. Nemohu to dokázat, podobně jako neumím popsat tmu nebo kalnou vodu. Poznám však rozdíl mezi čistší a kalnější vodou. Shromažďuji střípky rozhovorů, které na mě stále silněji a častěji doléhají. Třeba v posledním roce jsem se často setkával se situací, kdy důležité nebo nepříjemné rozhodnutí je člověku sděleno telefonicky – a ne dopisem dohledatelným v podatelně. Poradci mají v mnoha případech rozhodující slovo, ale nenesou žádnou odpovědnost. Ovlivňují systém – třeba ministerstvo, ale sami stojí mimo něj. Pokud jsme si za socialismu říkali, že takový systém nemá šanci přežít, protože přestává reagovat na každodenní svět, pak i rolí dnešních poradců je kalit vodu, aby nebylo vidět na dno. Politický systém má ohromnou setrvačnost a vydrží toho hrozně moc, ale bez kontaktu s realitou začíná zadrhávat a dojíždět. VÁCLAV CÍLEK

Příští týden píše → Pavel Jungwirth

59

f ot o t om á š b é m

Vaření z nové školy. (Teambuildingové kurzy ve škole vaření Ola Kala)

Kyselé pro vz

trendy

Zážitek pro zažívání Češi a Češky se učí vařit. Nejde přitom ani tak o to, aby se najedli. Chtějí se zdokonalit, vzdělat, bavit, porozumět potravinám, být zdraví. Na jídlo máme v poslední době spoustu nových požadavků. A kvůli tomu se chodí do kurzů vaření. V kuchyni bytu v pražském činžáku je velký stůl, kolem něj sedí osm lidí a všichni jedí tentýž pokrm, o němž se dá s určitostí říct snad jen to, že je kašovitý. Muž v čele má kuchařské oblečení a na hlavě bílou čepičku. Jedí tiše, soustředěně žvýkají beze slova, jen občas někdo něco zašeptá. Co to je za zvláštní sešlost, která se nepodobá žádné standardní společenské situaci? Kolem stolu sedí frekventanti kurzu vaření, muž v kuchařském je dlouholetý vyznavač makrobiotiky Rostislav Beránek. Svým návštěvníkům právě ukázal, jak uvařit dobrou večeři, přičemž několikrát zdůraznil, že chuť jídla není to nejpodstatnější, důležité je i zdraví. Přes tohle varování je jídlo docela dobré: celerový salát, kroupy, dušený hrášek s mrkví a cibulí. Je ale trochu neslané. Podle pana Beránka je to tak správně; když si člověk po čase zvykne, jeho chuť se zjemní, on sám je prý schopen rozpoznat až pět chutí mrkve. A kromě toho doporučuje na jaře upřednostnit kyselou chuť, neboť příznivě ovlivňuje játra, která pak – podle makrobiotiků – zmírňují žlučovitost a vzteklost. Vypráví o všem možném, ale jen do chvíle, kdy rozdá talíře. Pak se rozhostí přísné ticho; jídlo je třeba rozmělnit slinami – a kdo u večeře konverzuje, hůř tráví. Kurz makrobiotiky je možná trochu výstřední, ovšem pan Beránek má makrobiotické zásady pod

60

kůží, ví, jak se co vaří a proč, kde se dají koupit suroviny a na co je třeba dát si pozor. Právě za tím se chodí do kurzů vaření, protože dnes už nejde jen o to naplnit žaludek – stravování je náročná disciplína se složitým know-how (viz rámeček). Všechny ty speciální postupy, nové suroviny, zdravotní aspekty a zákulisní zajímavosti se učí právě v kurzech, kterých rychle přibývá. Za poslední rok vznikly v Praze také čtyři specializované kuchařské školy pro veřejnost. Jinak jsou místa konání kurzů nejrůznější. Nejvíc se chodí za šéfkuchaři do luxusních hotelů, kurz ve své kuchyni pořádá třeba i  hnutí Hare Krišna. Lze se učit vařit středomořsky, thajsky, nepálsky, boom prožívají kurzy výroby sushi, klidně i u vás doma. Zatím se tahle posedlost vařením soustředí skoro výhradně v Praze, ale zřejmě se bude šířit dál. Alespoň pokud se u nás bude opakovat vývoj, který proběhl jinde v Evropě, kde se už několik let stupňuje posedlost kvalitní a rafinovanou stravou a šéfkuchař se stává hrdinou, od nějž se chce každý přiučit.

Vínečko s kyselinkou Může se na panenském olivovém oleji smažit? (Správná odpověď: není to dobrý nápad, protože

se snadněji přepaluje.) Jak často se má obracet steak? (Co nejméně, jinak ztvrdne.) Jak se pozná čerstvá ryba? (Tak, že má krvavé žábry.) Takové otázky kladou účastníci kurzu Ladislavu Doušovi, šéfkuchaři a přeborníkovi řady soutěží, který právě vede kurz v pražském hotelu Holiday Inn Prague Congress Centre. Přímo v hotelové restauraci je nablýskaná kuchyňská linka. Hlouček kurzistů stojí kolem, kuchař jim odpovídá na otázky s rozvážností lékaře a přitom provádí pitvu ryby kambaly. Když nastane v řeči prostoj, hned tu je hotelový sommelier: „Já bych vám teď představil první vínečko,“ odborně probublává víno mezi zuby a hodnotí „tenkou kyselinku“. Také účastníci vypadají zasvěceně: jeden občas nadhodí, co jedl v Lucernu a co v Itálii. Mladý muž je pražský advokát, který prý kvůli práci hodně cestuje a všude si dává „jenom to nejlepší“. „Osso bucco v Milánu anebo foie grass v hotelu Four Seasons v Budapešti,“ vyjmenovává své poslední zážitky z cest. Dále je tu šestadvacetiletá personalistka Martina Rydvanová. „Vždycky mě zajímalo, jak se vaří ,opravdu‘, chtěla jsem znát to tajemství restaurační kuchyně,“ říká. Tady ho chce odhalit a vylepšit i svoje domácí vaření. Stejně jako dva další ze šesti účastníků kurzu dostala účast jako dárek. Podle agentur, které proR E S P E K T 2 2 | 2 6 . květ n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

Do baru a do kuchyně

teklé. (Kurz makrobiotiky u Rostislava Beránka) f ot o m i l a n j a r oš

dávají zážitkové dárky, je kurz vaření jeden z nejrozšířenějších požadavků. To je jedna věc, materiálně nasycená společnost touží po nové zábavě. „Lidé hledají nové koníčky a vaření splňuje nároky na současné hobby lépe než třeba chatařství,“ myslí si socioložka Jana Duffková z Univerzity Karlovy, kde vyučuje sociologii život-

Odborné jedení Když japanoložka Kristina Kopáčková v roce 1982 vydala první japonskou kuchařku, nesměly v ní být doporučeny žádné suroviny v Česku nedostupné. Místo rýžových nudlí tedy musela do receptu napsat špagety. I přesto si lidé její kuchařku kupovali jako ojedinělý zdroj informací o daleké zemi a o jiné kuchyni. Od té doby se o jídlo zajímáme mnohem detailněji. Vycházejí tu kuchařské knihy světových šéfkuchařů či časopisy, vznikají televizní programy, první česká restaurace – pražské Allegro – dostala na jaře michelinskou hvězdičku. Kuchařských knih je momentálně na trhu přes dvanáct stovek. V posledních dvou letech je znát odklon od masové produkce ke kvalitě, vyšlo i několik výpravných původních českých kuchařek. Jednou z nich je důkladná Kuchařka pro dceru od Jany Zatloukalové, která je momentálně na čele knižních žebříčků. Na české veřejnoprávní televizi se zrodil pokus o gastronomickou show Kluci v akci. Je možné sledovat několik kanálů s kuchařskými programy, první z nich (TV Paprika) dokonce už i v češtině. Na české scéně je několik kuchařů, kteří jsou známí v odborných kruzích, a momentálně se čeká na první českou kuchařskou celebritu.

Rambutany, mangostany, ličí, koriandr, citronová tráva, tamarind – záplavou exotických slov začíná reportáž časopisu Businessweek o tom, jak se jejich novinář zapsal do kurzu vaření v Bangkoku. Instruktor vzal účastníky kurzu nejdříve na trh na nákup surovin, a pak reportér spolu s psychiatrem z Yale a dalšími cizinci usilovně rolovali jarní závitky. „Kuchařská turistika“ je zrovna v Thajsku velmi rozšířená a k mání jsou kurzy od patnácti do patnácti set dolarů. Specializované kuchařské kanceláře ovšem nabízejí výlety s vařením do různých zemí: do Itálie, Francie i Jižní Afriky. To především v cizině, v Česku se s kulinářskou turistikou teprve začíná. Kurzy v Thajsku nabízí třeba agentura Mika Tour. „Zatím naši nabídku využili jen profesionální kuchaři,“ říká majitel a znalec Thajska Vladimír Míka, „Češi jezdí pořád hlavně k baru a moři.“ Cestovní kancelář Hana Tour nabízí takové kurzy v  Japonsku, týdenní pobyt s vařením ovšem stojí třicet tisíc korun. To zatím zájemce odradilo. Majitelka cestovní kanceláře a japanoložka Kristina Kopáčková zažila spíš opak, když návštěvníci z Japonska chtěli lekce z českého vaření. Zcela užaslé je pak vedla do samoobsluhy a potom ke všeobecnému pobavení míchali těsto na knedlíky. Jestliže se kuchařské cestování zatím moc neuchytilo, rozmáhá se další novinka ze Západu: utužování pracovního kolektivu za pomoci společného vaření. Michal Nikodem si myslí, že to je trend, který vydrží, a právě proto před třemi lety úplně změnil svůj život. Opustil místo manažera v pojišťovně a vrátil se k vaření, které se naučil na střední hotelové škole. Udělal si několik kurzů, pracoval jako kuchař ve špičkové restauraci, loni na podzim si otevřel kuchařskou školu Ola Kala. Chodí k němu hlavně týmy z nadnárodních firem, kde už tuto metodu znají. On jim sestaví vhodné teambuildingové menu a  stmelování může začít. „Na začátek dáváme rádi třeba thajské taštičky. Je to jemná práce a pozná se, kdo je šikovný a kdo trpělivý,“ vysvětluje. Někdo je má prvotřídní, někdo nevzhledné, což prý podporuje přirozenou soutěživost uvnitř týmu. Celkově je prý vaření příležitost, jak poznat své kolegy nebo podřízené. Zájem o kurzy se podle něj bude dál stupňovat; věří tomu od doby, kdy byl před pěti lety na stáži v Anglii. „Tam dřív také nikdo neměl o vaření zájem, ale pak začaly kuchařské pořady se slavnými šéfkuchaři a najednou bylo všechno jinak,“ říká. A nebojí se, že zájem zase opadne? „Nemyslím si. Jíme přece všichni, že?“ Q

po nákupech Arganový olej a jiné

První obrázek ukazuje strom v suché krajině, mrštně po něm lezou jakési africké kozy. Na druhém je kelímek se superdesignem a nápisem ar457. Je to krém, kterým si potírají dekolt stárnoucí i nestárnoucí celebrity od Paříže po Berlín. Co mají tyto výjevy společného? Arganový olej. Maročtí Berbeři ho získávají z plodů stromu argánie trnité. Něco posbírají pod stromem, vyberou také, co zbude v trusu koz. Pak semena loupají a drtí, jeden litr oleje zabere údajně dvacet hodin práce. Vykupuje se za zhruba pět dolarů. Ovšem malý kelímek s nápisem ar457 vyjde na nějakých sto dolarů (zhruba 1500 korun). Účinky arganového oleje jsou totiž opravdu dobré a Západ uvěřil, že semena argánie mu zajistí věčnou svěžest, byť třeba prošla střevy kozy. Arganový olej už dorazil také do Česka. Prodává se čistý (od tří set korun za 300 ml), na trhu jsou nově také krémy značky Primavera anebo vlasová kosmetika Gliss Kur Oil Nutritive. Sérum proti vráskám kolem očí s arganem vyvíjí český výrobce přírodní kosmetiky Nobilis Tilia. Arganový olej není zdaleka jediný mastný zázrak přírody, který se míchá do luxusních krémů. Prodej přírodní kosmetiky roste ročně o dvacet procent, přípravky jsou stále rafinovanější a výrobci už nevědí, co by pro svého náročného spotřebitele vylisovali. Používají třeba olej semen exotických stromů kalaby obvejčité či z ořechů makadámie. Anebo neméně překvapivé oleje z našich končin: olej šípkový, makový, z rakytníku, z fíků nebo ze semínek černého rybízu. Koho by kdy dřív napadlo, že je v rybízu olej? Jenže to je právě to, dnešní spotřebitel nechce jen krém. Chce něco speciálního, zajímavost, kvalitu, příběh. I to je možná jeden z důvodů úspěchu arganového oleje. Výrobci kvalitní kosmetiky ho většinou nakupují od férových družstev, která zaručí, že jejich zaměstnankyně mají slušné pracovní podmínky. A kdo si ho koupí, vlastně také pomáhá chudým ženám – hned má o vrásku méně. Popularita arganu v Evropě a Americe tudíž v posledních letech prudce vzrostla. Dokonce tak, že panují obavy, že si Maročané porosty zázračné rostliny vbrzku zdecimují. Což by byl smutný konec příběhu o věčném mládí bez vrásek a šťastných Berberkách. – VKV –

f ot o p r o f i m e d i a . c z / a f p

ního stylu. A jsou i další motivy, které dobře ilustrují právě kurzisté z Holiday Inn. Lidé cestují a vidí, jak se vaří jinde. Změnila se nabídka surovin, z nichž mnohé jsou v českých kuchyních úplně nové. Společnost je pořád bohatší, takže si lidé mohou dovolit i lekci, která stojí přes dva a půl tisíce korun na jeden večer (obvyklé ceny kurzů v luxusních hotelech) a na které se vaří ryba za pět set korun za kilo. Nevaříme už to, co naše matky. Stírají se rozdíly mezi mužskými a ženskými pracemi v domácnosti, do kurzů prý chodí ve většině muži. Do hrnců a pánví prostě dorazila změna české společnosti, nastartovaná pádem komunismu.

Mládí od marockých koz. (Argánie trnitá)

KAROLINA VITVAROVÁ-VRÁNKOVÁ

R E S P E K T. C Z

61

eseje

Pohled z klece f ot o a r c h i v

Zvířatům se vede až příliš dobře: nadměrné rozmnožování je problémem zoo Cord Riechelmann

(1960) je biolog, žije v Berlíně. Jeho poslední kniha má název Zvířata ve velkoměstě, je také autorem knihy Bestiář – zoo jako svět, svět jako zoo.

V mediálním zpracování smrti zvířat je cosi zvláštního. Ještě nedávno fotografie každé mrtvé labutě či kachny na břehu vesnického rybníku obletěla svět jako jakási trofej ve formě obrazu. Bylo to v době takzvané hrozby ptačí chřipky a mrtví ptáci se stali symbolem infikovaného těla jako hrozby pro lidstvo. Nikdo ty jednotlivé ptáky nelitoval. Ale ochranářský instinkt nevzbudily ani fotografie preventivního masového vybíjení kachen či slepic na titulních stranách novin. Je kuriózní, že dnes ta samá média postupují zcela opačně v kauze usmrcení mláďat lvů v berlínské zoologické zahradě. Najednou pohled na tři usmrcená – a jak se zdůrazňuje – zdravá lvíčata vyvolává šok a podezření z týrání zvířat. Noviny otiskují fotografie mláďat s otázkou: „Taková rozkošná lvíčata usmrtila injekce?“ Otázka je to legitimní, nicméně dokázal bych si podobnou otázku představit i v případě těch kachen a slepic. Podobně si dokážu představit otázku, jestli je v souladu s právem na ochranu zvířat fakt, že je držíme v celách připomínajících rakve. Anebo také: je v souladu s právem, že „jejich základní životní potřeby ubíjíme chemickým pendrekem“? Takto se už v roce 1987 ptal spisovatel Hans Wollschläger.

Příliš dobré podmínky Odpovězme si na tyto otázky hned: ano, je to v souladu s právem. Děje se to každý den na skoro všech slepičích farmách a téměř v každé zoo. Na slepičích farmách je běžná malá cela, v téměř každé zoo je běžné, že u jistých druhů zvířat je nasazována antikoncepce. V Německu se nepociťuje, že by tato praxe byla v rozporu s paragrafem zákona o ochraně zvířat, podle něhož „nikdo nesmí zvířeti bez rozumného důvodu způsobovat bolest, utrpení nebo újmu“. Slovní spojení „rozumný důvod“ je samo o sobě vágní. Je například rozumné při vědeckých pokusech zlomit odborným úderem krysám vaz o hranu laboratorního stolu anebo rychlou smrtí ušetřit trápení nemocných slepic v masových chovech? Uplatněním „rozumného důvodu“ vznikla šedá právní zóna, která nabízí rychlý závěr: špatné zacházení se zvířaty je problémem vědy a komerce. Nic-

62

méně ze soudních žalob vyplývá zdánlivý paradox, že naprostá většina případů týrání zvířat se týká soukromých domácností. A byly to vědecké a komerční zoologické instituce, ne soukromé domácnosti, které od roku 1973 – tehdy byla udělena Nobelova cena třem biologům, kteří se zabývali etologií – nashromáždily obrovské množství poznatků o zvířatech. Paradoxní je něco jiného: právě zlepšení podmínek chovu (zejména opic, ale třeba i lvů) způsobilo dilema, v němž se octla berlínská zoologická zahrada, když měla rozhodnout o zabití lvíčat. Problém vznikl tím, že zoo se přizpůsobily poznatkům etologických výzkumů, podle nichž pro sociálně žijící zvířata – lvi jsou jediným druhem kočkovitých šelem, který žije ve skupinách – jsou fungující sociální vztahy často důležitější než velikost či vybavení jejich klece. Dnes mají v tomto smyslu

žují se na plné obrátky. Zoo už dávno zareagovaly podáváním antikoncepčních pilulek, jenže ty někdy selžou. Nejen v Berlíně. Německou veřejnost jen zřídka zajímalo, co se děje s  nežádoucím zvířecím potomstvem, stejně jako se nikdo nezajímal o změny chování v  sociálních svazcích zvířat, která kvůli pilulkám musela žít bez mláďat. Opičí či lví mláďata totiž nejsou jen potomstvem, nemají jen funkci reprodukční, představují také sociální tmel pro celou skupinu. Ulehčují vztahy mezi dospělými, jsou důvodem pro hádky a  smiřování. Jsou jakýmsi motorem sociální dynamiky. Bez mláďat se může rozpadnout celý sociální svazek, přesněji zmizí schopnost „správně“ zacházet s mláďaty. Návštěvník zoo si ničeho nevšimne. Téměř každá zoo má možnost uklidit sociálně nepřizpůsobivá zvířata, aby je návštěvník neviděl, může také izolovat ta nemocná či umírající, případně je usmrtit. V každém případě se některým zvířatům, i těm nemocným, prodlužuje život způsobem, který by byl ve volné přírodě nemožný. Souvisí to nejen s  pokrokem současného veterinárního lékařství, ale i s objevem velké tržní hodnoty některých mláďat. Příkladem tu může být osud chudáka Knuta. Příběh Knuta, syna lední medvědice, kterou úplně zničila cirkusová drezura a která naštěstí

V zajetí zvířata nemají důvod sama regulovat stavy, protože tam dostanou vždy najíst, a rozmnožují se na plné obrátky. podmínky natolik dobré, že se rozmnožují až příliš. Opicím, v jejichž skupině se každých pár týdnů narodí nějaké mládě, se v určité chvíli jejich prostor v zajetí stává příliš těsným, lvi jsou zase příliš velcí. Jenže berlínská zoo se nemůže rozšiřovat donekonečna. Lvíčata není kam prodat, protože všechna zoo mají stejný problém – příliš mnoho lvů. Mnohá zvířata se v zoo navíc dožívají vyššího věku než ve volné přírodě v míře, s jakou se dosud nepočítalo. Déle žijí a více se rozmnožují, protože je nebrzdí přirozená schopnost předvídat potravinovou situaci. Zvířata ve volné přírodě vycítí, že hrozí například velké sucho – v takovém případě embrya králíků samovolně zaniknou v  děloze, lvice sežerou své potomstvo, některé sovy nakladou méně vajec nebo je vůbec nevysedí apod.

Chudák Knut V zajetí zvířata nemají důvod sama regulovat svoje stavy, protože tam dostanou vždy najíst, a rozmno-

našla v zoo konečně svůj klid, je ukázkou nového mediálního pohledu na mládě, který zrušil jakoukoli přirozenost zvířat. A jak ukazuje případ Knutovy následovnice Vločky a současný „skandál“ kvůli usmrceným lvíčatům v berlínské zoo, zdá se, že směs vzrušení a sterility, nesnesitelná už v Knutově případě, je novým mediálním trikem, jak přenést naprázdno běžící hektiku společnosti i na zvířata. To samozřejmě nevěstí nic dobrého. Znamená to, že od tohoto okamžiku už ani v zoo nejde o to zlepšit chov a ulehčit životní podmínky zvířat, ale už jen o bestsellery anebo exkluzivní zprávy. Jde o to, co sociolog Niklas Luhmann jednou nazval „stále rychlejším kmitáním na místě“. Tváří v tvář současné absurditě je postoj ředitele berlínské zoo, který rozhodl o  osudu lvíčat, stejně rozumný jako před časem prohlášení jednoho ochránce zvířat, který řekl, že Knuta měli hned po narození usmrtit. Q R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

Bůh trýzně? f ot o a r c h i v

Otázky, na něž křesťané stěží nacházejí odpovědi Peter Singer

(1946) je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě a profesorem laureátem na Melbournské univerzitě. Napsal mimo jiné knihy How Are We to Live? (Jak máme žít?) a Writings on an Ethical Life (Stati o etickém životě).

Žijeme ve světě stvořeném Bohem všemohoucím, vševědoucím a veskrze dobrým? Křesťané se domnívají, že ano. Přesto se každý den střetáváme s pádným důvodem k pochybnosti: ve světě existuje obrovské množství bolesti a utrpení. Je-li Bůh vševědoucí, ví o tom; je-li všemohoucí, mohl vytvořit svět, kde by tolik trýzně nebylo; a kdyby byl veskrze dobrý, byl by tak učinil. Křesťané obvykle odvětí, že Bůh nás obdařil svobodnou vůlí, a tudíž není zodpovědný za zlo, které pácháme. Tato odpověď však nedokáže vysvětlit utrpení těch, kdo utonou při záplavách, zaživa uhoří při lesních požárech způsobených bleskem anebo zahynou hlady či žízní během období sucha. Křesťané se toto utrpení občas snaží vysvětlit prohlášením, že všichni lidé jsou hříšníci, a tak si svůj úděl, třeba i děsivý, zaslouží. Ale u nemluvňat a malých dětí se zdá nemožné, aby si trpět a zemřít zasloužily. Někteří křesťané tedy tvrdí, že jsme všichni zdědili prvotní hřích spáchaný Evou, která se vzepřela Božímu příkazu nejíst ze stromu poznání. To je natřikrát odpudivá představa, neboť z  ní plyne, že poznání je špatné, že největším hříchem je neuposlechnutí Boží vůle a že na děti přecházejí hříchy jejich předků a mohou za ně být po právu ztrestány. rw_100x64_100st_livesession.ai

25.4.2008

I kdybychom tohle všech akceptovali, problém zůstává nevyřešen. Vždyť při povodních, požárech a obdobích sucha trpí i zvířata, která hřích Adama a Evy zdědit nemohla. Kdysi se prvotní hřích bral mnohem vážněji než dnes a pro hloubavé křesťany představovalo utrpení zvířat zapeklitý problém. Francouzský filozof 17. století René Descartes jej řešil drasticky: popřel, že zvířata mohou trpět, neboť jsou to jen důmyslné mechanismy a jejich křik a urputné úsilí bychom si neměli vykládat jako projev bolesti, tak jako zvonění budíku nepokládáme za známku jeho vědomí. Lidem, kteří mají v domácnosti psa nebo kočku, to zřejmě přesvědčivé připadat nebude.

Víra místo rozumu Minulý měsíc jsem na Biola University, křesťanské koleji v jižní Kalifornii, debatoval o existenci Boha s konzervativním komentátorem Dineshem D’Souzou. I on se při hledání přesvědčivé odpovědi na výše nastíněný problém dostával do úzkých. Nejprve řekl, že v  ráji lidé mohou žít věčně, a  tak je utrpení tohoto světa méně významné, než by bylo, kdyby náš vezdejší život byl jediným, který máme. To ale stále nevysvětluje, proč by to všemocný a veskrze dobrý Bůh dopustil. Ať už je 13:29:58

toto utrpení z perspektivy věčnosti jakkoli bezvýznamné, svět by byl lepší bez něj nebo alespoň bez jeho valné části. (Někteří lidé říkají, že nějaké utrpení potřebujeme, abychom si dokázali uvědomit, co znamená být šťastný. Možná, ale určitě ho nepotřebujeme tolik, kolik ho máme.) Dále D’Souza prohlásil, že Bůh nám dal život, a proto není namístě, abychom si stěžovali, že život není dokonalý. Uvedl příklad dítěte narozeného s chybějící končetinou. Jestliže samotný život je dar, uvedl, není nám činěna křivda, když dostaneme méně, než bychom mohli chtít. Odpověděl jsem poukazem na to, že odsuzujeme matky, které svým dětem působí újmu požíváním alkoholu nebo kokainu během těhotenství. A přece vzhledem k tomu, že svým dětem dávají život, se z D’Souzova úhlu pohledu zdá, že na tom, jak jednaly, není nic špatného. Nakonec se D’Souza, tak jako mnozí jiní křesťané, uchýlil k tvrzení, že bychom neměli očekávat, že Boží důvody pro stvoření světa takového, jaký je, pochopíme. Je to jako by se mravenec snažil porozumět našim rozhodnutím; tak nicotná je naše inteligence v porovnání s nekonečnou moudrostí Boží. (V básničtější formě právě takovou odpověď předkládá Kniha Jób.) Avšak jakmile se jednou moci svého rozumu takto vzdáme, můžeme už věřit naprosto čemukoliv. Tvrzení, že naše inteligence je ve srovnání s Boží myslí titěrná, předem předpokládá právě to, co je předmětem debaty – totiž že existuje Bůh, který je vševědoucí, všemocný a veskrze dobrý. S důkazy, které máme před očima, je přijatelnější věřit, že svět vůbec žádným Bohem stvořen nebyl. Pokud ale na víře v Boží stvoření trváme, jsme nuceni přiznat, že Bůh, který svět vytvořil, nemůže být všemocný a veskrze dobrý. Musí být buď zlý, anebo břídil. Q © Project Syndicate, 2008 ↓ inzerce

RADIO WAVE LIVE SESSIONS

C

presents

M

100°C

Y

sobota 31. 5. ve 20:00 - vstup volný! v pořadu Stage na 100,7 FM

CM

MY

CY

VLNA, KTERÁ TĚ STRHNE!

CMY

WWW.WAVE.CZ, 100,7 FM

K

Buď u přímého přenosu!

Přijď na koncert do karlínského Studia A (Hybešova 10, Praha 8 budova Českého rozhlasu)

Vstup zdarma, kapacita velmi omezená! Nutná registrace: [email protected]! Více na www.wave.cz.

R E S P E K T. C Z

63

ve hvězdách

Zlodějina století

1953

Před 55 lety spustil Zápotocký měnovou reformu f ot o č t k

P

rvní červnové ráno roku 1953 se Češi a Slováci probudili chudší o 105 miliard. Dlouho chystaná a pečlivě utajovaná měnová reforma, kterou chtěl komunistický režim vyspravit pokulhávající hospodářství, okradla statisíce lidí o celoživotní úspory. A přinesla také vůbec první protivládní rebelii v sovětském bloku.

Poradci přijíždějí Ekonomika hraje v českých vzpomínkách na minulý režim trochu rozporuplnou roli. Na jedné straně není pochyb, že právě nouze socialistického hospodářství a do očí bijící kontrast s bohatstvím Západu se staly jednou z příčin pádu komunismu ve východní Evropě. Nemalá část pamětníků však dodnes ráda vzpomíná na levné jídlo, zaručenou práci a sociální jistoty, které předlistopadové poměry skýtaly. Příklad měnové reformy z roku 1953 ukazuje, že ke spravedlnosti a jistotě měla socialistická ekonomika opravdu hodně daleko. Československé hospodářství vyšlo oproti jiným zemím z druhé světové války jen málo poškozené, únoroví pučisté však strategickou výhodu brzy promrhali. Znárodňování a likvidace elit, úpadek kolektivizovaného zemědělství, obrovské investice do těžkého průmyslu a zcela nepružný mezinárodní obchod v rámci sovětského bloku, to všechno přineslo ekonomické problémy, s nimiž si režim nevěděl rady. Oficiální vysvětlení, že za problémy mohou „škůdci a kapitalističtí spekulanti“, mohlo jen těžko zakrýt pravdu. Ještě sedm let po válce nebyli komunisté schopni zrušit lístkový systém, v  němž se potraviny, šaty i průmyslové výrobky vydávaly na příděl. Vedle něj zároveň fungoval i volný trh, ovšem s několikanásobně vyššími cenami. Svým nepřátelům – někdejším továrníkům, bankéřům, sedlákům či vyšším úředníkům – se režim mstil tím, že jim odpíral lístky, takže museli nakupovat jen na volném trhu. V druhé polovině roku 1952 přijíždějí na pražské ministerstvo financí a do Státní banky československé sovětští poradci. Nelíbí se jim, že Československo dosud zůstává členem Mezinárodního měnového fondu – a koruna je tím pádem vázaná na dolar. Navrhnou reformu, která by zrušila přídělový systém, posílila korunu a  připoutala ji k rublu. Horliví čeští politici a bankéři se ihned pustí do práce. Vzhledem k tomu, že cílem reformy je také ožebračit bohatší část populace, musí zůstat do poslední chvíle utajená. Na veřejnost přesto prosakují informace, že se něco chystá. Lidé vybírají vkladní knížky a berou obchody útokem. Ačkoli ze socialistických pultů už všechno jen trochu zajímavé zboží zmizelo a prezident Zápotocký ujišťuje lid, že žádná reforma nebude, před krámy se dál tvoří dlouhé fronty. Po čase režim tajně zastaví dodávky zboží do maloobchodní sítě.

64

Předtím měl na pět chlebů. Teď si koupí jeden.

Plzeň se bouří Komunisté reformu připravovali v  šibeničním termínu a brzy zjistili, že nejsou schopni včas vytisknout nové peníze. Vláda tedy posílá prosbu do Moskvy a bankovky i mince v celkové hodnotě 1,4 miliardy se tisknou a razí v Rusku. Až 30. května v pět hodin večer přiznává předseda vlády, co se chystá. Je sobota, dva dny před reformou, takže už není kde vybírat peníze a utrácet. To už jsou nové bankovky pod dohledem policie rozvezené do sedmi tisíc výměnných center a příslušníci Lidových milicí mají pohotovost a fasují ostré náboje. Režim očekává nevoli občanů. Každý člověk, který nebyl vyloučen z přídělového systému, si mohl vyměnit 300 starých korun za nové v poměru pět ku jedné. I tenhle poměr vycházel vzhledem k novým cenám nevýhodně, ale to by ještě šlo. Jakákoli hotovost nad 300 korun se ale měnila už v poměru 50:1 a nepřátelům režimu se vše měnilo výhradně podle tohoto klíče. Kdo měl peníze na vkladní knížce, dopadl také špatně – čím vyšší vklad, tím menší poměrnou hodnotu v nových penězích za něj dostal. A tzv. vázané vklady, tedy peníze, které si lidé uložili za války, komunisté prostě zrušili bez náhrady. Jen pro představu: měl-li člověk před reformou například 1000 korun v hotovosti, mohl za to pořídit 125 kilogramů chleba. Po výměně mu zbývaly peníze na 26 kilogramů.

Zcela průhledná zlodějina národ rozzuřila a síla protestů zaskočila i samotné komunisty. Doba krvavých politických procesů a poprav ještě neskončila a Stalin i Gottwald byli po smrti jen pár týdnů. Přesto v mnoha městech, podnicích a továrnách vypukly stávky a demonstrace. Největší bouře zažila Plzeň – vedení tamější Škodovky totiž dalo dělníkům výplaty úmyslně tak, že přišli o víc peněz. Montéři na továrním dvoře nejprve vypískali ředitele továrny a pak se vyhrnuli do ulic. Dav sílil a podle odhadů na vrcholu demonstrace čítal možná až dvacet tisíc lidí. Na průčelí radnice – sledován hlavněmi samopalů – vyvěsil portrét Edvarda Beneše, podařilo se mu ovládnout rozhlas, takže se Plzní nesly sokolské písně a prohlášení žádající svobodné volby. Jiná část demonstrujících vtrhla do budovy soudu a napadla několik soudců, kteří rozhodovali ve vykonstruovaných politických procesech. Večer demonstrace skončila – do města nastoupila armáda, Pohraniční stráž, která spolu s Lidovými milicemi, StB a Veřejnou bezpečností pokus o povstání zpacifikovala. Důsledky byly krušné: demonstrující dav byl samozřejmě prošpikován udavači, takže následovaly stovky zatčení, vykonstruované procesy, vyhazovy z práce a další perzekuce. Plzeňská bouře však vešla do dějin jako vůbec první pokus o povstání ve východním bloku – předběhla vzpouru ve východním Německu o čtrnáct dní. Q PETR TŘEŠŇÁK

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

jeden den v životě

mimochodem

Jakobýnismus

Den s krajany Po českých vesnicích v Rumunsku

R E S P E K T. C Z

f ot o a r c h i v a u t o r a

D

áš si slivovici?“ budí mě Franta jako obvykle. Spím u něj na voňavém seně v krajanské vesnici Svatá Helena v rumunském Banátu. Sluníčko už rozehnalo mlhu stoupající od Dunaje a je třeba vyrazit do práce. Tak jako každé ráno ujišťuji Frantu, že na slivovici je ještě brzy, a k snídani si raději dávám klobásky a kávu. Rád bych do ní i mléko a Jarmilka přede mne staví sušenou smetanu v kelímku. Špásuje, jak se tady říká. Ví dobře, že jsem nejel tisíc kilometrů proto, abych tu teď pil nějakou sušenou věc a nechal si ujít nejlepší mléko na světě, které voní mateřídouškou a vojtěškou. Jarmila a Franta mě adoptovali už před léty, a tak jsem tady jako doma. Beru si od Franty z jeho nově otevřené půjčovny cyklistických potřeb horské kolo a spěchám za truhlářem Pekem, abych s ním domluvil výrobu turistických ukazatelů, kterými značíme trasy kolem vesnice. Domlouváme se rychle a bez problémů – Pek má už bohaté zkušenosti a jeho výrobky z dubu nebo jasanu často směřují do Čech. Trojice mladých žen z  Brna, se kterými tady jsem, už mezitím začala u Jarmilky v obýváku šít s místními ženami panenky z ovčí vlny – budoucí suvenýry na prodej. Je to jeden z našich projektů, jak Banátu pomoci. Sešlo se tady asi osm švadlenek ve věku od pěti do šedesáti pěti let, všude jsou chomáče vlny a všude klokotají ženské hlasy. Raději tedy utíkám na samý okraj vesnice za paní Eliášovou, která ubytovává turisty. Požádala mě, abych jí vyfotil pokoje na internet. Je vynikající kuchařka, a tak se mi po focení nedaří odpoutat od talíře buchet, kterým tady říkají hanácké koláče. Před obědem volá Rádio Temešvár a chce mluvit se švadlenkami. Z rozhovoru bude dělat pořad do českého vysílání, které je vždy v neděli po kostele a které krajané hodně sledují. K obědu jsou Jarmilčiny řízky a pak společně se švadlenkami spěcháme na salaš nad vesnicí, kde se dnes koná ovčí svatba. Je to prastarý pastevecký rituál, během nějž se rozdělují povinnosti při starosti o společné stádo. Rumuni dojí ovce a měří podojené mléko. Domlouváme s nimi nákup vlny, která by se pak používala na výrobu panenek. Pak zpátky na Helenu, jdu domlouvat otevření školy na zítřek, kdy přijedou z Čech doktoři a budou ve třídě ošetřovat krajany. Cestou potkávám turisty jedoucí na koních někam na vyhlídku. Sedla, která jsem před týdnem přivezl, už tedy plní své poslání. S ředitelem Frantou Rochem domlouvám školní ordinaci a potom ještě se švadlenkami sedáme do auta, abychom stihli zajet do vedlejší české vesnice Gerník. Vyhýbáme se dírám v asfaltu na horské cestě a za hodinku jsme na návsi. S  panem knihovníkem Merhautem probírám nad mapou značení turistických cest mezi vesnicemi, které má na starosti právě on.

Začínají se tady dít zajímavé věci.

Holky mezitím shánějí kroje. Venca Pieček, místostarosta a majitel hospody na návsi, jim slibuje, že když přijdou v pondělí, až bude žena na poli, dá jim všechny kroje, které najde ve skříni. Hospodou hlaholí smích nad pivem, jako bychom ani nebyli v rumunských horách, ale někde na Plzeňsku, odkud sem krajané před skoro dvě stě lety přišli. Nočním bukovým lesem se vracíme na Helenu. Před hospodou „U Pepsiho“ je rušno. Kromě turistů potkáváme i náčelníky dětských táborů z Čech: byli tu dělat nábor pro letní dětský kemp na překrásném místě u vodních mlýnků za Gerníkem. Přihlásilo se jim více místních dětí, než můžou vzít, což je dobrá zpráva. U piva ještě probíráme zítřejší návštěvu dobytčího trhu v Sikovicích, kde máme tip na česací stroj na vlnu. Pak se cestou, která občas mizí v korytě potoka, vydáme do nejvýše položené české osady Rovensko, kde je třeba dokončit značení a obejít pár ubytovávajících. Rumunská vláda tam před časem zavedla vysokorychlostní internet, tak se tam na léto chystá několik pražských manažerů. Snad i  tato vesnice nakonec přežije exodus místních, kteří odcházejí do Čech – za lepším výdělkem, za lepšími doktory nebo prostě za rodinou, jež odešla už dřív. Probíráme to s Vencou Pražákem, který pochází z Rovenska a opravuje tam teď dům pro ubytovávání. Na Helenu přivezl turisty a bude se jim celý týden věnovat. Potřebuje ještě čtyři nafukovací kánoe, aby turisté mohli sjet řeku Neru. Už na seně přemýšlím, kde seženu nějaké starší lodě. Byl to hezký den. Turisté probouzejí z letargie krajanské vesnice a spící podnikatelskou chuť krajanů. Začínají se tady dít zajímavé věci. Q

Jde o novou jazykovou úchylku, tendenci, módu, kterými současná mluvená čeština překypuje. Tedy alespoň v Praze. Jak je tomu v jiných městech či regionech, jakoby nevím. Cítíte ten obsahový zmatek posledních dvou slov? Tak ví to, nebo neví? Což je právě jakobýnismus. Exprese myšlení, jež zastírá reálný stav věcí anebo vědomě či nevědomě vytváří zdánlivě kladný obraz skutečnosti. Vytváří virtuální svět. Svět jakobýnistů. Odhalí je mluva: „Máme jakoby volebního vítěze.“ „Jakoby jsme útočili a ne a ne dát jakoby gól.“ „Jakoby na tý stránce bude recenze a pod ní jakoby rámeček.“ „Půjdete jakoby rovně a jakoby za tím parkem vpravo.“ „Jakoby tomu nerozumím, i když je jasné, že jakoby říkal...“ Namítnete, že může jít o zlozvyk. Svého času přece hovorová řeč bujela substantivy vztahujícími se k sudokopytníkům. Jestliže volové a krávy za každým třetím slovem bez problémů nadále přežívají mezi fotbalovými fanoušky, frekvence tohoto oslovování všeobecně poklesla. Což lze vysvětlit tak, že svého času všichni připomínali otupělé přežvýkavce. Od generálního tajemníka až po posledního zelináře. Na druhou stranu bylo vše jasné, zkrátka měli jsme své jistoty. Žádné jakoby. Nejde-li tedy v jakobýnismu o zlozvyk, nabízí se další řešení. V jazykovém projevu může tato spojka podřadná srovnávací hrát důležitou roli zaplnění mezery, času. Je-li jakoby foneticky dostatečně protažené, řečník skutečně získává nepatrný prostor rychle zapřemýšlet, co chtěl vlastně říct, kam míří, anebo nalézt přiléhavý výraz. Něco podobného Francouzům plní nosovkou protažená druhá slabika slova enfin (konečně, zkrátka), Angličanům zase so (tak, tedy). V tomto smyslu však české jakoby navíc mlží, znejišťuje posluchače, neboť vyslovené se tím zpochybňuje. A copak můžeme tušit, že sám sebou znejistěl pouze řečník a potřebuje čas k nabytí narativní rovnováhy? Kdyby místo toho pronesl dlouhé mečivé ééééé, věci by do sebe zjevně zapadly. Ne. Jakobýnismus není zlozvyk, časová nádivka, z nouze ctnost, ale odpovídá tomu, jak momentálně žijeme. Navíc dokonale souvisí s českou povahou, což jazyk geniálně reflektoval. Jakobýnisté jsou tudíž první lidé virtuálního světa, jenž jakoby není a jakoby je. Rozkládá se všude, kde je možné se přes mobil nebo internet připojit na síť a do zblbnutí být jakoby v tom. JAROSLAV FORMÁNEK

IVO DOKOUPIL

Autor je koordinátorem projektu pomoci banátským Čechům společnosti Člověk v tísni.

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE → petra hůlová

65

minulý týden

Po slunečných dnech přišly deště. Zvedly se hladiny řek. Vítězstvím nejvyšší nabídky 1,7 miliardy korun podané společností Sekyra Group skončil v Praze boj developerů o Rohanský ostrov. Vláda uznala Kosovo. Vedení Světového fondu na ochranu přírody varovalo lidstvo ze svého ženevského sídla, že planeta Země dnes prochází jednou z největších vln vymírání živočišných druhů ve své historii a že za tento jev může především lidské drancování přírody. Není to nějaké zjednodušování na efekt. Prostě to tak je a situace je velmi vážná, komentoval zprávu pro MF Dnes expert Světového fondu Rolf Hogan. V Nasavrkách odbahnili místní rybník. Východočeská policejní správa převzala od havlíčkobrodské policie zatím marné pátrání po devítiletém chlapci Jakubu Šimánkovi, který před 14 dny beze stopy zmizel při hře v městském parku. Průzkum Masarykovy univerzity v Brně odhalil, že téměř 20 procent českých občanů zažilo na vlastní kůži diskriminaci kvůli věku. Prezident Václav Klaus vetoval antidiskriminační zákon. Danica a To-

vincii S’-čchuan. Intel koupil část Internet Mallu. Nekoukám se jinam, když se mi něco nelíbí, řekl novinářům MF Dnes v nemocnici dvaadvacetiletý otec ročního syna, který ve Strakonicích okřikl skinheady řvoucí na ulici „Židi do plynu“, a jeden z násilníků ho za to bodl dýkou zezadu do krku; ostří zasáhlo míchu, poraněný muž ochrnul na levou polovinu těla a lékaři zatím nevědí, zda následky budou či nebudou trvalé; Židovská obec v Praze poté mládenci nabídla finanční pomoc, léčení v  lázních a právníka. Po 12 letech získala Slavia titul zdejší fotbalové ligy. Výrobce sušenek Opavia přiznal v napjatě očekávané výroční zprávě, že tatranky a fidorky už bohužel neletí. Po 190 letech se znovu rozhořel spor o pravost Zelenohorského a  Královédvorského rukopisu. Penzijním fondům se propadl zisk. Při kopání tunelu pro silniční průtah se propadla zem v pražské Stromovce. Teď pracujeme na teorii inspirované mraveništěm: tam nikdy nedochází k zácpám, a přitom tam neexistuje centrální řízení, komunikují ti, co jsou si

máš Kostovi oslavili v Praze na Staroměstské radnici diamantovou svatbu. Pražská burza narostla o šest a půl procenta. „Jedenatřicetiletému Janu Tamášovi se třesou ruce. Tiše říká, že mu není dobře. Se svým kolegou už zhubli dohromady o osm kilogramů,“ napsal deník Právo ve své titulní reportáži o  hladovce dvou členů Humanistického hnutí, kteří se před týdnem rozhodli nejíst na protest proti umístění americké radarové základny v brdských lesích. O tom nic nevím a je mi to jedno, holt budu muset vyjít s menší finanční částkou, komentoval na dotaz Lidových novin zájemce o funkci senátora Svatopluk Karásek rozhodnutí Strany zelených, která se rozhodla potrestat seškrtáním stranického příspěvku na volební kampaň ty své kandidáty, kteří v  rozporu s  rozhodnutím Republikové rady Strany zelených jsou pro americký radar. Ropa opět atakovala hranici 130 dolarů za barel. Znovu prudce stouply ceny pohonných hmot. Noviny přinesly zprávu o  strašném zemětřesení, které zabilo desítky tisíc lidí v  čínské pro-

nejblíž, a  výsledkem je plynulý tok – to je možné řešení zdejší dopravní situace v celé zemi, popsal Hospodářským novinám poslední badatelské aktivity svých vědců děkan ostravské fakulty elektrotechniky a informatiky Ivo Vondrák. Uplynulo 60 let od zrodu indulony. Podnapilý syn ministra průmyslu Václav Říman pobodal na vysokoškolských kolejích v Praze kolegu studenta, který zaklepal na dveře jeho pokoje a žádal ho, ať konečně se svými kamarády ztiší hlučnou oslavu a  dovolí ostatním v klidu studovat a spát; ministrův syn byl obviněn z pokusu o těžkou újmu na zdraví. Statistika odhalila, že Češi začali šetřit a přestali utrácet. Škoda Auto oznámila, že zase prodala víc aut. Vědci vydali zprávu, že každý strom rostoucí ve městě má pozitivní vliv na zdraví dětí. Při pokusu jezdit na bicyklu po laně nataženém v šestimetrové výši spadl na zem a zahynul artista Manuel Berousek alias Berondini. V pražském Divadle Archa se konala premiéra Havlova Odcházení. Boris Hybner se stal profesorem. Q [email protected]

odcházející piloti

Českou armádu opouští její elita – piloti nadzvukových stíhaček. Vojsko je sice umí za miliony korun vycvičit, ale nedokáže si je udržet. Vydali jsme se zjistit proč.

66

f ot o p r o f i m e d i a . c z / AF P

f ot o Č T K

připravujeme Čína po zemětřesení

Co nám přírodní katastrofa prozradila o současné Číně? Čím překvapila pekingská vláda?

R E S P E K T 2 2 | 2 6 . K V Ě T n a – 1. č erv n a 2 0 0 8

Díla respektovaných autorů Právě vychází:

NAČΣVA

CD

Načeva: možnosti tu sou... Legendární setkání hlasu Moniky Načevy, hudby Michala Pavlíčka a textů Jáchyma Topola. 17 remasterovaných písní & video Udržuj svou ledničku plnou. Vychází nyní. K dostání spolu s Respektem ve vybraných trafikách a také na eshop.respekt.cz.

možnosti tu sou...

Již vyšlo:

CD 209 KRESEB A 33 OBRAZĴ

Načeva, Pavlíček, DJ Five: Mami

Kniha

Kniha

Kniha

Kniha

Pavel Reisenauer: 209 kreseb a 33 obrazů

Erik Tabery: Vládneme, nerušit

Pavel Brázda: Obluda čeká, obluda má čas

Václav Havel: Odcházení

Výběr z díla kreslíře Respektu.

Ucelený pohled na současnou politiku.

Životní příběh výtvarného outsidera, který se proslavil.

Active Chillout

První hra Václava Havla po jeho odchodu z politiky.

EDICE.RESPEKT.CZ

68

RESPEK T 17 | 14. – 20. dubna 2008