Česká zemědělská univerzita v Praze Provozně ekonomická fakulta Doktorská vědecká konference 6. února 2012
T T THINK TOGETHER
Think Together 2012 Druhé bydlení v ČR Second housing in the Czech Republic
Alena Kolářová
37
Abstrakt
Individuální rekreace – druhé bydlení
Příspěvek pojednává o situaci druhého bydlení v České republice. Nahlíží na chataření a chalupaření z hlediska prostorové organizace a na základě případové studie hodnotí dopady do sociokulturního prostředí sledované obce.
Rekreační a druhé bydlení reprezentuje speciální druh rekreačního turismu a má v českém venkovském prostoru dlouholetou tradici (Fialová, 2010). Pojem druhé bydlení bývá chápán zahraničními autory v prvé řadě jako synonymum pro pojem rekreační objekt (Keyzlarová 2006). Tuzemské studie však do pojmu druhého bydlení zahrnují společně s rekreačními objekty komplex jevů a procesů s nimi spojených (Fialová 2001), které postupem času vnesly do individuální rekreace v jednotlivých regionech odlišnosti a výrazná specifika (Fialová, 2009). Druhé bydlení (objekty individuální rekreace) tvoří významnou, mnohdy dominantní část sídla, bez níž by mnohé sídelní jednotky vlivem migrace a depopulace v průběhu posledních desetiletí zanikly (Fialová 2009). Na špatně dostupných místech (strže, svahy v údolí řek, lokality na lesní hraně) vznikala nová sídla, čímž druhé bydlení přispělo k formování rekreační funkce nejen jednotlivých obcí, lokalit, ale i celých regionů a v konečném důsledku se silně promítlo do současné podoby sídelní soustavy (Fialová, Vágner 2005). Objekty využívané k účelům druhého bydlení lze rozlišit do dvou skupin - rekreační chalupy a chaty, příp. rekreační domky. Členění je podmíněno vzhledem, způsobem užívání a funkcí rekreačního zařízení a dalšími různorodými faktory – dostupnost z města, atraktivita okolí, vybavenost lokality nebo individuální vztahy vlastníka objektu k přírodě (Fialová 2001, Keyzlarová 2006). Proto je třeba vymezit a přesněji specifikovat jejich rozdělení. Chaty a s nimi spojené chataření se dlouhodobě odvíjí od trempinku a od obdivu k Divokému západu a jeho kořeny sahají k počátkům první republiky. Výstavba chatových
Klíčová slova Druhé bydlení, chataři, chalupáři, socio-kulturní prostředí, venkovský a městský prostor
Abstract This article deals with the issue of second housing in the Czech Republic. It describes second housing within the context of spatial organization in the Republic. It focuses on the influence in the social&cultural surrounding of analysed municipality.
Key Words Second housing, amenity migration, surrounding, countryside, urban area
Think Together 2012
social&cultural
Dostupné z: http://www.thinktogether.cz/
osad se kumulovala především v zázemí měst (Fialová 2001). V atraktivním přírodním prostředí údolí, skal a rybníků vznikaly chatařské osady, které se po světových válkách začaly rozrůstat mnohdy v rozsáhlá sídla s asfaltovými cestami a elektrickým vedením. Svou hustotou zalidnění mohou během letních měsíců konkurovat městům (Lidové noviny, 2007). Chalupy, příp. chalupářství se po 2. světové válce významně podílelo na záchraně venkovských sídel hlavně v krajinářsky atraktivních oblastech jižních, západních a severovýchodních Čech. Postupnou transformací obytné a výrobní funkce v dosídlených obcích se předešlo zániku venkovských sídel. (Dufková 2006)
Cíl příspěvku a metodika Objekty individuální rekreace tvoří se svým bezprostředním okolím v systému kulturní krajiny přechod od krajiny městské ke krajině přírodní. Prvotním impulsem k rozvoji druhého bydlení byla lidská potřeba přímého styku s přírodou, dnes je už chápáno jako součást cestovního ruchu a prostředek k využívání volného času formou aktivního a pasivního odpočinku (Keyzlarová 2006). Dopady cestovního ruchu, potažmo druhého bydlení, je možné sledovat do sociálního i ekonomického prostředí sledovaných lokalit (Pásková, Zelenka, 2002). Jevy, které druhé bydlení doprovází mohou nabývat jak pozitivních (záchrana domovního fondu, rozvoj kutilství, příjmy pro lokality), tak i negativních dopadů (vlivem dojížďky znečištění ovzduší, změna funkce sídla, zapříčinění napětí v mezilidských vztazích). Příspěvek se pokouší definovat pozici a aspekty druhého bydlení v České republice se zaměřením na Liberecký kraj. Sleduje začlenění městského obyvatele (chalupáře) do venkovské společnosti. Vyhodnocuje, jakým způsobem se na ISBN: 978-80-213-2275-2
občanském, socio-kulturním a hospodářském rozvoji obce podílí individuální cestovní ruch - chalupaření. Hodnotí způsoby lidského sdružování ve skupinách, vztahy a jednání mezi skupinami místních. Hlavní data použitá v článku jsou založená na studiu literatury a dále na již uskutečněných výzkumech s akcentem na sociálně-geografické aspekty druhého bydlení. Těžištěm hodnocení dopadů druhého bydlení do sociálních vztahů je dotazníkové šetření a terénní výzkum, který byl uskutečněn v rámci zpracovávání bakalářské práce. Výzkum se uskutečnil v pojizerské obci Bystrá nad Jizerou v okrese Semily, která byla vybraná zhledem k úrovni rozvoje druhého bydlení (113 trvale žijících obyvatel, r. 2008) a cca 90 chalupářů převážně z měst Prahy, Liberce, Hradce Králové. Dotazníkové šetření bylo uskutečněno na základě jednotné metodiky pomocí standardizovaného dotazníku a formou rozhovorů (standardizovaných i volných). Vzorek respondentů byl tvořen místními obyvateli i chalupáři a šetření se zúčastnilo celkem 53 respondentů (26 % místních obyvatel, 26 % chalupářů). Výzkum posuzoval vztahy v rovině místní obyvatel – místní obyvatel, chalupář – chalupář, chalupář – místní obyvatel.
Vývoj objektů individuální rekreace ve vztahu k systému osídlení Druhé bydlení je u nás i v Evropě ve své podstatě poválečným jevem. Bezprostředně po válce docházelo vlivem přesunů obyvatelstva německé národnosti k mimořádnému opouštění domovního fondu v příhraničních oblastech. Znovuosidlování opuštěných oblastí proběhlo jen částečně, a tak v příhraničí zůstával nevyužitý bytový fond, který v pozdějším období poskytl především příslušníkům uměleckých kruhů zázemí 39
ISBN: 978-80-213-2275-2
Sčítání v roce 1991 bylo na území ČR celkem 395 752 rekreačních objektů. 54 % připadalo na rekreační chaty a domky. Počet od roku 1970 vzrostl více než dvaapůlkrát. (Fialová, Vágner 2005). Vývoj druhého bydlení v kontextu systému osídlení lze charakterizovat podle jednotlivých období a zachycuje jej graf č. 1. Vývoj výstavby objektů individuální rekreace v ČR do roku 2000 počet objektů
pro individuální rekreaci. Nevyužívaná obydlí a venkovské usedlosti začaly sloužit obyvatelům industrializovaných měst k druhému bydlení, tj. chalupaření (Džupinová, Pšenka 2010, Fialová 2001). Autoři jako Fialová, Librová zdůrazňují, že: „Právě chalupářské hnutí se ve značné míře zasloužilo o zachování původního stavu architektonického vzhledu nejen řady objektů, ale i celistvosti a existence drobných sídel.“ (Fialová 2001) Cílek dokonce vyzdvihuje úlohu druhého bydlení tím, že moderní české dějiny vnímá jako období chatarštví, chalupářství či dějiny víkendů (Fialová, Vágner 2009). Sídelní síť se přetvářela podle socioekonomických potřeb společnosti. Procesy urbanizace a pozdější suburbanizace znamenaly od druhé poloviny 19. stol. v systému osídlení dynamické změny (Fialová, Vágner 2009). Vylidňování venkova a následná vysoká koncentrace obyvatel v industrializovaných městech vedly ve svém důsledku k výraznému růstu potřeb obyvatel být v přímém styku s přírodou a trávit volný čas mimo město (Fialová 2001). V rámci socialistického plánování po roce 1948 došlo k potlačení a omezení tržních vztahů, měnová reforma z roku 1953 a další legislativně-direktivní opatření se negativně promítly do společensko-ekonomického postavení mnohých obyvatel, tím byl zcela utlumen rozvoj individuální bytové výstavby, následně přibržděn i samotný proces suburbanizace a odstartováno masové rozšiřování chataření a chalupaření. (Fialová, Vágner 2005). Jakkoliv nebylo vlastnictví objektů individuální rekreace tehdejším režimem oficiálně podporované, bylo potichu tolerované jako finančně nenáročná a uspokojivá alternativa k režimem velmi omezenému cestování do zahraničí (Džupinová, Pšenka 2010). Objekty druhého bydlení představují na území Česka asi 20 % z úhrnu všech obytných staveb (Fialová, Vágner 2009). Při
120000 100000 80000 60000 40000 20000 0
Graf č. 1.: Vývoj výstavby objektů individuální rekreace v ČR do roku 2000 Zdroj: Vystoupil a kol., 2010, vlastní zpracování
V 50. letech začal po válce v zázemí velkých měst rozvoj chatové výstavby. Roční přírůstek činil v tomto období asi 2 až 2, 2 tis. objektů hlavně v blízkosti Prahy, Pardubic, Hradce Králové, středočeských měst, Jihlavy, Českých Budějovic a Olomouce. Objevuje se první poválečná vlna zájmu o chalupaření směřující především z Prahy, Plzně, středočeských měst do pohraničních horských oblastí Krkonoš, Jizerských a Krušných hor.
40
V 60. letech začíná období rozmachu výstavby individuálních rekreačních objektů. Vznikají postupně nové oblasti a centra chatové rekreace poblíž významných vodních ploch nebo skalních měst. Rozvoj automobilizace, veřejné dopravy a zavedení pětidenního pracovního týdne na konci 60. let ovlivnil cestovní mobilitu obyvatelstva a tím i způsob trávení volného času. Lidé začali využívat obytný fond v českém pohraničí a v sedmdesátých letech bylo v ČR již 25 tisíc rekreačních chalup. (Vystoupil a kol. 2010) 70. a 80. léta byla ve znamení nejbouřlivějšího rozvoje druhého bydlení. Zatímco v roce 1971 bylo na území asi 156 tisíc objektů individuální rekreace, v roce 1980 jich bylo kolem 270 tis. a při sčítání lidu v roce 1991 již téměř 4O0 tis. Pro vývoj druhého bydlení v období po roce 1991 neexistují relevantní data a vývoj lze jen hrubě odhadovat. Podle sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 vlastnilo rekreační objekt 11,3 % bytových domácností, absolutně téměř 433 tis. rekreačních objektů. (Vystoupil a kol. 2010, Duffková 2006) Rozmístění objektů individuální rekreace je poměrně heterogenním jevem a má svá funkční a prostorová specifika, která zachycuje mapa na obrázku č. 1. (Fialová, Vágner 2005) Chatové osady a rekreační domky (červená barva) se vyskytují zejména v zázemí velkých měst, vodních ploch a to po celém území ČR. Dominantní podíl chalup (zelená barva) je zřetelný v horských a podhorských příhraničních periferiích, které nabízejí celoročně vhodné podmínky pro aktivity cestovního ruchu a rekreace včetně zimních sportů (Duffková 2006, Fialová, Vágner 2005).
ISBN: 978-80-213-2275-2
Obrázek č. 1: Prostorové rozmístění chat (červená) a chalup (zelená) Zdroj: Vystoupil a kol., 2010
Chalupaření v Libereckém kraji Druhé bydlení ve formě chalupaření představuje vysoký potenciál v turistické infrastruktuře především Libereckého kraje. Turistickou atraktivitu horských oblastí a zájem o druhé bydlení tehdejších obyvatel větších měst dokládá níže uvedená tabulka č. 1. Poslední údaje o vlastnických poměrech jsou dostupné z roku 1971. Mohou však sloužit k vytvoření hrubého obrazu o geografickém rozmístění bydlišť majitelů objektů individuální rekreace v Libereckém kraji.
41
Česká Lípa
Mladá Boleslav
Semily
Turnov
Liberecký kraj
Jablonec nad Nisou
Česká Lípa Máchovo jezero Jablonec nad Nisou Jizerské hory Liberec Jizerské hory, Ještěd Semily Krkonoše, Český ráj
Liberec
okres
Praha
vlastníci objektů individuální rekreace z měst (v %)
61,5
3,0
0,1
8,7
3,3
-
-
63,6 10,9
7,8
0,1
4,5
-
-
44,2 41,8
2,1
-
-
-
-
32,9
6,3
1,5
-
5,7
3,1 7,1
53,1 13,1
3,7
2,8
3,3
0,8 1,7
Tabulka č. 1: Struktura majitelů objektů indiv. rekreace v okr. Libereckého kraje – 1971 Zdroj: Program rozvoje cestovního ruchu Libereckého kraje
Rozhodující podíl objektů byl ve vlastnictví obyvatel z Prahy, přes 53 %, vyhledávající oblasti Jizerských hor, západních Krkonoš, Máchova jezera a Českého ráje. Druhými nejvýznamnějšími majiteli byli obyvatelé z Liberce, kteří se koncentrují především v okolí Liberce, Podještědí a Českého ráje. (Krajský úřad, 2007)
Druhé bydlení a socioekonomické aspekty Přestože se jedná o zformování velmi specifického životního stylu části společnosti, ostatní společností tolerovaný a akceptovaný, vysoká koncentrace výletníků dojíždějících do míst rekreace začala ve velkém zatěžovat nejen přírodní, ale i ISBN: 978-80-213-2275-2
sociální prostředí (Fialová, Vágner 2009). Fialová s Vágnerem uvádí, že: „Druhé bydlení je chápáno jako součást životního stylu, neboť rekreační aktivity byly a jsou významným tradičním komponentem využívání volného času v různých historických obdobích, s přímou vazbou na proměny politických, společenských a ekonomických podmínek. Mimo jiné bylo i symbolem společenské prestiže.“ (Fialová, Vágner 2009). Zahraniční autoři (Throne, Jehlička, Smith a Huk) se shodně o druhém bydlení vyjadřují jako o úniku z politické a sociální reality trvalého bydliště i pracoviště. (Fialová, Vágner 2009). Z toho vyplývá jakési rozdvojení života mezi dvě bydliště se stálým pohybem mezi nimi – tzv. „prostorovou schizofrenii“(Bičík et al. 2001). Při realizaci druhého bydlení dochází k migraci obyvatel městských oblastí na venkov, která mnohdy spěje k trvalému přistěhovalectví. Obyvatelé města, jakožto heterogenního, mladšího sídelního útvaru s vysokým stupněm koncentrace obyvatelstva, s rozmanitou škálou nabízených služeb, s množstvím kulturního a společenského zázemí, vyhledávají klid v konzervativních zvycích klidnějšího venkovského života. Opouští industrializovaná, anonymní města a tráví čas ve venkovských sídlech s otevřenou krajinou, nízkou hustotou zástavby a osídlení, homogenní strukturou obyvatel a málo rozvinutou technickou infrastrukturou. (Hudečková, 2005) Lidé z města se snaží participovat na hodnotném životním prostředí a vnáší na venkov „prvky městské civilizace“, což může vést ke střetu obou komunit s následnými dopady do socio-kulturního prostředí. Zástupci jednotlivých skupin (město, venkov) o sobě mají zakořeněné mínění odrážející se v předsudcích a vzájemném chování. Městská industriální společnost pokládá venkovskou za opožděnou a zaostalou.
42
Venkovská společnost považuje městskou za přechytralou a zbohatlou. Na druhé straně mohou být starousedlíci rekreantům nápomocni radou při jejich kutilském snažení, údržbě stavení, rekreanti z měst mohou být naopak nápomocni zprostředkováním kontaktů ve městech, vyřízením úředních záležitostí. Některé výzkumy (Fialová, Vágner Sociogeografické aspekty druhého bydlení a jejich regionální diferenciace na příkladu Česka) dokládají, že se v posledních letech projevuje vzrůstající zájem rekreantů o dění v obci, což se děje hlavně v souvislosti s jejich zájmem v lokalitě v budoucnu trvale bydlet (Fialová, Vágner 2009). Dále hodnotí chalupáře pozitivně z hlediska zachování původního stavu stavení (vzhledem k staromilským sklonům chalupářů často hraničícím se snobismem). Na rozdíl od venkovských obyvatel, kteří své domy často modernizují bez citu pro stavební a krajinný ráz (Fialová, Vágner 2009). Hodnocení aspektů na základě případové studie Pobyty obyvatel z měst ve venkovské obci Bystrá nad Jizerou mají hlubokou tradici. Při bližším zaměření na vzorce mezilidských vztahů byly zjištěny níže uvedené skutečnosti. Místní vs. místní. Sociální síť místních obyvatel je roztříštěna do velkého počtu úzkých uzavřených skupinek stavěných na základě osobních vztahů. Komunikace a náklonnost mezi jednotlivými skupinami místních je značně oslabena. Mezi místními je slabá soudržnost. Chalupář vs. chalupář. Sami chalupáři vytváří relativně silnou, otevřenou skupinu motivovanou společným cílem začlenit se mezi místní obyvatele, vytvořit s nimi hodnotné a funkční vztahy. Převládá mezi nimi vzájemná vnitřní soudržnost.
ISBN: 978-80-213-2275-2
Místní vs. chalupář Chalupáře v obci přijímají ze dvou pohledů. Snadno si k sobě nachází cestu s rekreanty, s nimiž je spojují příbuzenská pouta a trvalejší sociální kontakty. Jedinci takto vzniklých stabilních skupin cítí vzájemnou sounáležitost, náklonnost a potřebu trávit spolu volný čas. Pokud se nejedná o skupiny místních a chalupářů s příbuzenským podtextem, není zde patrná výrazná sounáležitost v rovině místní – chalupář. Dlouhodobě přetrvávající neochota místních začlenit chalupáře mezi sebe je ovlivňována (dnes už doznívajícími) zakořeněnými předsudky odsuzující městskou společnost. Přesto si chalupáři nacházejí k místním cestu, a dokonce přispívají prostřednictvím bohatého společenského života obce (plesy, soutěže, programy pro děti, sportovní akce) sdružovat nejen sebe s jednotlivými obyvateli a jejich skupinami, ale napomáhají vytvářet vazby mezi těžko přístupnými skupinami místních obyvatel navzájem. Svou přítomností a participací na společenském životě chalupáři pomáhají proplétat síť vztahů, prohlubovat vědomí sounáležitosti a solidarity se společenstvím. Chalupaření příznivě ovlivňuje i hospodaření obce. Příjmy místních podnikatelů v pohostinství a prodejně se smíšeným zbožím se mění v závislosti na četnosti rekreačních pobytů. Chalupáři jsou spolutvůrci některých společenských akcí, na jejichž financování se také podílí. V neposlední řadě mají zásluhy na záchraně domovního fondu v obci.
Závěr Vysokým počtem a intenzitou využívání objektů druhého bydlení má Česká republika specifické postavení v celé Evropě. Poválečný překotný vývoj chataření a chalupaření akceleroval v 80. letech až do postupného nasycení. Příspěvek hodnotil druhé bydlení v kontextu prostorové organizace a zaměřil se na pozici jedné z typologických skupin účastníků 43
druhého bydlení (chalupářů) jako součásti venkovské komunity. Chalupáři mají ojedinělý pozitivní vliv na dotčenou lokalitu hlavně z hlediska záchrany domovního fondu a svou přítomností pozitivně ovlivňují i sociální atmosféru destinace, což podporuje a rozvíjí další dynamický společenský život ve venkovském sídle.
LITERATURA Bičík, I. a kol. (2001): Druhé bydlení v Česku, Praha, Univerzita Karlova v Praze, PřF, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha, 167 s. Duffková, J.: O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Čechách, Katedra sociologie FF UK, 2006, [online], dostupné z: http://www.janaduff.estranky. cz/clanky/sociologie-zivotniho-stylu/Duffkova_chatarenichalupareni-v-CR.html Džupinová, E., Pšenka, T. (2010): Vybrané geografické aspekty druhého bývania na Slovensku. In: Sborník příspěvků, 1. mezinárodní kolokvium o cestovním ruchu, s. 7- 16, ISBN 97880-210-5372-4 Fialová, D. (2001): Druhé bydlení a jeho vztah k periferním oblastem. Geografie, 106, č.1, s. 36-47 Fialová, D., Vágner, J. (2009): Sociogeografické aspekty druhého bydlení a jejich regionální diferenciace (na příkladu Česka). In: Geografický časopis, 61, 2 s. 107 – 128. ISSN 0016-7193 Fialová, D., Vágner, J. (2005): Struktura, typologie, současnost a perspektivy druhého bydlení v Česku. Geografie, 109, č. 2, ČGS, Praha, s. 74 – 80
ISBN: 978-80-213-2275-2
Fialová, D., Vágner, J. (2005): Druhé bydlení v periferních oblastech. In: Novotná, M. ed.: Problémy periferních oblastí. KSGRR PřF UK, Praha, s. 74 - 80 Hudečková, H., Lošťák, M., Ševčíková, A.: Regionalistika, Regionální rozvoj a rozvoj venkova, Česká zemědělská univerzita v Praze – PEF, Praha 2005, ISBN 80-213-1413-3 Kadlecová, V., Fialová, D. (2010): Recreational housing, a phenomenon significantly affecting rural areas. Moravan Geographical reports, 18, č.1, s. 38-44, [online], ‹dostupné z:http://www.geonika.cz/CZ/CZresearch/CZMgr/ MGRa_2010_01CZ.pdf› Keyzlarová, S. (2006): Objekty individuální rekreace v urbánní a rurální krajině. In Venkovská krajina. Brno, ZO ČSOP Veronica, 2006. ISBN 80-239-7166-2, Lidové noviny: Anatomie jedné české mánie k 15.12.2007, [online], dostupné z: www.lidovky.cz/anatomie-jednečeské-manie09h/ln_noviny.asp?c=A071215_00006_lnnoviny_ sko&klic=222972&mes=0712150 Krajský úřad Libereckého kraje, Program rozvoje cestovního ruchu Libereckého kraje 2007-2013, Analýza a hodnocení současného stavu nabídky, [online], dostupné z: www.kraj-lbc.cz/.../1_6_soucasny_stav_nabidky_ final_5df01f9055.r Pásková, M., Zelenka, J. (2002): Výkladový slovník cestovního ruchu, Ministerstvo pro místní rozvoj, Praha, ISBN 8023901524 Vystoupil J., Kunc, J., Šauer,M., Tonev, P.: Vývoj cestovního ruchu v ČR a jeho prostorové organizace v letech 1990-2009, Urbanismus a územní rozvoj, 2010, Ústav územního rozvoje [online], dostupné z http://www.uur.cz/images/5-publikacnicinnost-a-knihovna/casopis/2010/2010-05/12_vyvoj%20 cestovniho.pdf 44
