Káťa: Věk: 22 Nejvyšší dosažené vzdělání: střední Obor studia: FF – Anglický jazyk a literatura FSPS – Regenerace a výživa ve sportu Jak dlouho se věnuji tanci: 5 let Jak často trénuji: 4x týdně Dosažená třída – STT: B LAT: D Výška: 170 cm Váha: 62 kg BMI: 21,5 T: Asi první věc, která by mě zajímala, je, co Tě napadne, když se řekne „Já“? R: Tak v první řadě asi student, a v druhé řadě teda si vzpomenu pak na to tancování… to je tak všechno T: A jaký to pro tebe má význam? Co pro tebe to studium znamená? R: No, protože taky zabere hodně času, taky ta jedna, vlastně, to FSPS, to beru spíš jako takový koníček, a kdybych třeba někdy v budoucnu chtěla trénovat nebo tak něco, tak se mi to vlastně všechno uzná, ty zkoušky, co tam mám…takže to, no a angličtinou doufám že se budu jednou živit. T: Když by jsi ještě zapomněla na ten tanec a měla by jsi říct ještě o sobě, třeba jaká jsi? R: Nóó, tak, to těžko říct… dřív jsem hodně ráda jezdila ven, do přírody, ne teda mimo republiku, to mě moc jako neto, mám hodně kamarády různě po horách a v polích, vždycky jsme jezdili na různý puťáky, no.. takže… a jinak co já vím, ve volným čase vždycky to byl nějakej sport, já jsem zkoušela nějaký plavání, moje maminka je učitelka tělocviku a vede různý kroužky v Žabinách, tak tam jsem hodně chodila, a děcka ve skautu jsem vedla T: A co třeba povaha? Co Tě první napadne? R: Co mě prvně napadne? Tak… říká se že veselá, sama o sobě si to někdy nemyslím, že bych byla až tak veselá, někdy nad něčím až moc hloubám, někdy naopak vůbec… když něco je, tak to potřebuju teď hned… T: Když bych vzala slovo já a přidala bych k tomu ještě tanec – já a tanec – co bys řekla o tom? R: Tak – je to hrozná jako radost, z toho pohybu; radost z toho asi se předvádět, taky trochu, nějak se pěkně nastrojit, učesat, namalovat… T: A jak jsi se k tanci vlastně dostala?
R: No tak klasicky, bylo to bohužel pozdě, bylo to přes taneční, bronzové, stříbrné, solné a pak až teda bohužel jsme s partnerem šli to K4, pak do K3, pak do K1. T: Jak hodně důležitý tanec ve tvém životě je? R: V této době nemám žádné moc další starosti, kromě toho, že jde člověk občas na brigádu nebo něco, aby… tak to zabere čtyři večery v týdnu, což je fakt hodně, plus o víkendu soutěže, takže je to vážně hodně moc času, takže je to hodně důležitý místo, no… nedovedu si představit, co bych s tím časem dělala, kdybychom skončili. T: Teď kdybych vzala vlastně ještě další okruh, a to by byl okruh „Já a moje tělo“…Co by jsi řekla k tomu? R: Někdy si říkám jako že dobrý, někdy jsem samozřejmě nespokojená a říkám si, co by chtělo změnit, ale protože jsem měla taky zdravotní problémy s krví, tak bohužel se to nedá řešit nějakým nejezením nebo tak, takže maximálně se snažím víc cvičit a tak nějak si zvykám, no. T: A na čem to teda závisí, ta spokojenost nebo nespokojenost, když jsi říkala že někdy dobrý a někdy ne…? R: Já nevím, připadá mi že čím víc na to člověk myslí, tak tím je to horší, jako že se tím nějak moc zaobírá, jo, že … taky je to hodně tím, že v tancování je spousta slečen takových vyhublých nebo tak, tak to je takový deptající, jak si člověk vedle nich připadá, ještě horší než to možná někdy je, no… a vlastně taky tím, že – já nevím, nepřipadám si nějak stará, ale čím jsem starší, tak když tam vidím ty malý juniory, takový vyhublý a pobíhají tam po parketu, tak je to někdy dost deptající. T: Takže – hodně tam zmiňuješ ten tanec, takže to hodně souvisí s tím tancováním? R: Asi hodně jo, myslím že jo, a s tím vlastě, s tím okolím, protože jinak – další okolí už mě nijak nedeptá, třeba, třeba ve škole, nebo jinde, nebo jako kamarádi, okolí, to ne…. T: Vlastně ty už jsi to říkala, že se snažíš třeba cvičit, ale co bys řekla, že pro to svoje tělo děláš, celkově? R: No tak strava do toho bohužel nepatří, přestože by to měl být můj obor, takže takže jedině snad to cvičení, no, to že jezdím do školy na kole a chodím pěšky, to ale teda není ani tím, že bych se nějak snažila, ale že mě irituje jezdit přeplněnýma trolejbusama, a pak chodím na to cvičení, chodím plavat… a to je tak všechno, asi. T: A když jsi říkala, že strava bohužel – tak bys chtěla třeba i nějak?
R: No… tak jednak je to asi… no prostě zatím je pro mě snazší vzít si co doma je než abych se starala, abych si nakupovala sama pro sebe a nebo vařila si nějak jako tak abych věděla, že je to zdravý, takže teoreticky teda vím, co bych měla, ale v praxi to tak nevypadá, no… taky s tím přejížděním ze školy do školy a tak, takže není čas třeba na normální oběd, takže to spraví pizza na české nebo tak, což taky není úplně ideální, takže jediné co je tak zdravé z toho mého jídla je že snídám, ale jinak…
T: Když se zamyslíš nad tím ideálem, jak bys třeba ideálně, kdybys mohla, jak bys chtěla vypadat? R: No tak nebyla by to nějaká úplná vyhublina, ale docela hodně štíhlá, ale prostě nějaký … nějak pěkně tvarovaná, nějaký svaly aby tam byly, abych něco vydržela.. T: Myslíš že… co je na tom vlastně nejdůležitější, na tom vzhledu, na těle? R: No… celkově teda nějaká taková vyváženost, aby ty všechny proporce, aby to nevypadalo nějak hrůzně, aby prostě to tělo bylo nějaký pevný, aby se to netřepalo, no… T: A teď vlastně taková další oblast je „Já jako tanečnice a moje tělo“ R: Tak to co první mě napadne jsou bolavá záda, protože teda vlastně dělám teďka jenom standard, a nějaký nový trend v tom je to visení nad propastí, takže hodně dostává zabrat bederní páteř, takže ta za a hodně bolí a zároveň je to taky moje téma bakalářské práce, takže na to myslím kudy chodím. No vlastně když je to tělo a tanečnice, tak mě napadají takové bolavé opotřebované součástky, já nevím nohy a různý otlaky od bot a bolavý kotníky a já nevím, zkrácený svaly nutnost protahovat se pořád nějak… no…a je to taky nějaká možnost to tělo někde vystavovat, takže by mělo nějak vypadat…při tom tancování T: A jak by mělo vypadat? R: No, nějak pěkně, hlavně teda nějak aby se člověk cítil dobře a tak aby se líbilo tomu okolí, což je teda – když není ideální nebo když člověk není spokojenej, tak aby to nějak zamaskoval, třeba šaty aby si nepořizoval třeba špatný střih který to třeba zvýrazní tu chybu, protože dá se třeba zamaskovat spousta, a znám takový silnější slečny který tancují úplně úžasně a vypadají velice dobře na parketu. T: A kromě toho vzhledu jsou i další prvky, které jsou důležité v tancování? R: Tak zas první co mě napadne, to jsou takový nervy s partnerem, když má člověk nějaký individuál, tam něco hodinu pořád dělá, a pak jde na trénink a najednou to zase nejde a začne hádání, teda jako ty tam děláš to a ty to děláš špatně chce to asi trpělivost což já moc nemám tak je to někdy takový docela na ostří nože… no, taky tu trpělivost nebo já nevím jak to nazvat s tím že vím, že úterý, čtvrtek pátek nemůžu nikam nebo jako že neměla bych, že jdu na trénink, neberu to jako nějaký odříkání, prostě to tak je. T: Teď kdyby ses zamyslela, když se vrátíme k tanci a k tělu, tak co třeba tanec, tělo a muži a ženy? R: No, tak já nevím, tam mě napadá jako že by to mělo být nějak vyvážený, jak jsem říkala že ta partnerka která je trochu při těle a přitom jí to moc sluší tak je to taky tím že ten partner je takový jakože rovnocenný, takový trochu udělaný, kdyby tam tancovala s nějakým vyhublým párátkem, tak by to určitě vypadalo špatně. Já myslím že v tom standardu ti chlapi jsou takoví jakože normální, vypadají normálně, když je potkáš na ulici normálně oblečené, tak je nepoznáš, u těch latinářů tam je to trošku jiný, ti jsou takoví výraznější , připadá mi že na sebe hodně dbají, že i normálně gelují, melírují vlasy a já nevím do solárka chodí,což mi ještě pořád připadá u chlapů zvláštní.
T: A ženy? Tys teď mluvila o mužích, tak co ženy? R: Tak mě připadá že už jsem všechno říkala. T: Jestli o nich může platit to co jsi teď říkala o tom rozdílu standarďáci – latináři. R: Nevím, rozhodně ne v takové míře, myslím že ne-e. Někdy je tam, pokud teda pár tancuje vyloženě jako standard nebo víc latinu nebo vyloženě jenom latinu, tak je tam někdy nebo mně to aspoň připadá rozdíl jací ti lidi jsou i holky i kluci, latináři přece jenom víc jsou takoví exhibicionisti, že se rádi předvádějí, i to jak mluví, když vejdou do místnosti tak je jich všude plno, kdežto standarďáci se drží tak víc při zdi. Takoví hodnější , v úvozovkách hodnější, v normálním životě si nedovedu představit že by někdo z nich udělal nějaký podraz nebo tak něco ne jako že by latináTakoví hodnější , v úvozovkách hodnější, v normálním životě si nedovedu představit že by někdo z nich udělal nějaký podraz nebo tak něco ne jako že by latináři byli nějací sígři hnusní podrazáci, ale takoví taky ne zákeřní, já nemůžu najít nějaký správný slovo, takoví víc nevypočitatelní. T: Proč ty tančíš standard, jak ses k tomu dostala? R: No, tak úvodní impulz byl ten že jsem hrozně neměla ráda Standu Klementa, takže právě ještě v K3 jsem se vyhýbala tréninkům latinářským, takže jsme potom nějak jako začli dělat jenom ten standard, pak nám to samozřejmě šlo líp, takže to byl takový popud abychom tomu věnovali víc času, no a tím se ta mezera pořád prohlubovala, takže byla pořád menší chuť na tu latinu a teď vlastně o prázdninách jsme si řekli že bychom se k tomu měli vrátit, tak jsme začli něco dělat, možná teď budeme dělat i tu latinu. Třeba na pohled se mi líbí hrozně moc, úplně jako rovnocenně se standardem, ta hudba někdy jako i víc, protože je taková živá a všechno, ale když já tancuju latinu, tak si někdy připadám hrozně směšně, je to tím že to tak jako neumím nebo tak. T: Když třeba jsi někde ve společnosti lidí, kteří vůbec nemusí být tanečníci ani nemusí vědět, že tančíš, myslíš, že je na tobě konkrétně nějak poznat, že jsi tanečnice? R: Myslím, že ne-e. T: Chtěla bys to, aby to bylo poznat? R: Ne, po tom ani netoužím, ani mi to nějak nepřipadá důležitý. Některý lidi znám, na kterých je to poznat, ale spoustu na kterých ne. T: A čím myslíš že to je, že to na někom je vidět a na někom ne? R: Já myslím, že u těch co to je vidět, tak je to tím že na sebe víc dbají aji normálně, třeba slečny nosí normálně i drdoly, nagelovaný nalakovaný vlasy, hodně namalovaný, což mě v normálu jako nevyhovuje, vyhovuje mi se do toho jednou za týden převléct, ale v normálním životě na to není čas ani využití a prostě… nebyla bych to já. T: A co je pro tanečníka nebo pro tebe jako tanečnici a tvoje tělo nejdůležitější, nebo co na tvém těle je nejdůležitější? A teď nemám na mysli jenom vzhled, ale cokoliv.
R: Asi to že jsem schopná ho nějak ovládat, prostě že vím co to udělá když něco udělám, že jsem pohyblivější, že to když mě něco bolí tak že vím že to v podstatě bolí zdravě, teda ono to není zdravý, ale že je to aspoň sportem. Je to prostě nevím no je to hrozně příjemný ten pohyb jako spousta jiných, ale tanec mi připadá takový specifický. T: Čím? R: Kvůli hudbě samozřejmě, asi aji kvůli tomu partnerovi, že to člověk nedělá sám, a má tam toho partnera, je to jako v nějaké té snaze aby to dohromady teda klapalo a ještě dohromady s tou hudbou a ještě s těmi kroky, tak je to takový strašný, ale i když to třeba není ideální, tak jako že objektivně, když z toho má člověk dobrý pocit, tak je to jako dobrý pocit.
