Co by se stalo, kdyby

Co by se stalo ER.qxd

14.10.2010 21:12

StrÆnka 1

Co by se stalo, kdyby…


14.10.2010 21:12

© Jan Bauer © Nakladatelství Petrklíč ISBN 978-80 -7229-245-5

StrÆnka 2


14.10.2010 21:12

StrÆnka 3

Jan Bauer

Co by se stalo, kdyby… aneb Alternativní dějiny Čech a Moravy


14.10.2010 21:12

StrÆnka 5

OBSAH Historie nezná žádné kdyby? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Moravský král Mojmír II. porazil Maary . . . . . . . . . . . . 11 Kníže Václav přemohl své vrahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Boleslav Chrabrý připojil Čechy k Polsku . . . . . . . . . . . . 41 Přemysl Otakar II. triumfoval na Moravském poli . . . . . . 49 Karla IV. otrávili v severní Itálii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Jana Husa neupálili v Kostnici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Jana Žižku oběsili v Českých Budějovicích . . . . . . . . . . . 81 Prokop Holý slavně zvítězil u Lipan . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Ludvík Jagellonský rozdrtil Turky u Moháče . . . . . . . . . 123 Vilém z Rožmberka usedl na polský trůn . . . . . . . . . . . . 133 Bitva na Bílé hoře se nekonala . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Albrecht z Valdštejna se stal českým králem . . . . . . . . . 161 Jan Sladký Kozina dostal milost od císaře . . . . . . . . . . . 177 František Palacký byl zvolen prvním českým prezidentem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Jaroslav Hašek dostal Nobelovu cenu . . . . . . . . . . . . . . 193 Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203


14.10.2010 21:12

StrÆnka 6


14.10.2010 21:12

StrÆnka 7

HISTORIE NEZNÁ ŽÁDNÉ KDYBY? Pojme si trochu hrát a představme si, jak by vypadaly české dějiny, kdyby se odehrály trochu jinak. Podívejme se na některé významné historické události, představující jakési uzlové body na přímce času. Stačilo by přece, aby dopadly malinko jinak, a historie by hned dostala jiný směr, mnohé dějinné postavy by se propadly do bezvýznamnosti a jiné, zapomenuté, by byly naopak povýšeny na piedestal slávy a proslulosti. Co víc, například opačný výsledek té či oné bitvy mohl změnit osudy nejen naší země, ale i okolních zemí, ba celé Evropy. Nebo snad ne? Že by se dějiny prošly nějakou slepou větví a zase se vrátily do původního směřování? Kdož ví! Jen uvažte, že by praotec Čech neskončil na Řípu, ale pokračoval v cestě dál a došel až na mořský břeh! Co by to znamenalo pro český národ? V první řadě bychom měli moře, jak nám přisoudil už geniální Shakespeare v Zimní

pohádce, samozřejmě velké přístavy a jistě i námořní flotilu, takže zahraniční turisty bychom nelákali na Karlštejn nebo Český Krumlov, ale na sluncem prohřáté pláže. Že je to jen zbytečné snění a žádný praotec Čech nikdy nebyl? Dobrá, zkusme si představit něco jiného, skutečnějšího. Stačilo by například, aby bitva na Moravském poli dopadla právě opačně. Tedy že by český král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. porazil římského krále Rudolfa Habsburského. No uznejte, že pak by svět skutečně vypadal poněkud jinak. Už jen proto, že rakouské země by se nikdy nedostaly do rukou habsburského rodu. Jenže historie nezná žádné kdyby. Tohle tvrzení vám bude do omrzení opakovat každý své odborné cti dbalý historik. Dějiny dopadají tak, jak právě dopadají, třebaže v každém okamžiku, který právě prožíváme, máme větší či menší šanci je 7


14.10.2010 21:12

StrÆnka 8

Jan Bauer

nějakým způsobem změnit. Samozřejmě ne zcela, ale v drobnostech, z jakých se, jak známo, skládá celkový obraz skutečnosti. Stačí zabrousit do úplných maličkostí. Představte si například, že se te místo dalšího psaní zvednu od počítače a vyrazím do nejbližší hospody na pivo nebo vyvenčit našeho psa Denise. Tato kniha zůstane rozepsána, možná dokonce nedopsána, já se totiž v hospodě zdržím a při sezení nad pivem nebo na procházce se psem dojdu k závěru, že psát takovouhle knížku postrádá jakýkoliv smysl. Skutečně? Potíž spočívá v tom, že mě do hospody nic netáhne, náš Denis si spokojeně ňufá po zahradě a mě naopak stále více přitahuje tato zvláštní hra na představu, co by se stalo, kdyby… Nebudu v tomto ohledu zdaleka první. Už zakladatel moderní české historiografie František Palacký neodolal pokušení a v souvislosti se zánikem Velkomoravské říše uvedl: „…Kdyby trůn moravský odolal byl návalu maarskému…, Čechové, okolnostmi puzeni, byli by tím spíše ku příbuzné Moravě se připojili…“ A jedním dechem doplnil svůdnou představu sjednocené mocné říše západních 8

Slovanů: „…kdyby vévodové čeští byli všecky okolní kmeny slovanské pod žezlo své uvedli, tudíž celý někdejší způsob a důklad říše moravské v Čechách obnovili…“ Kdybychom dále listovali v Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě, našli bychom ještě další Palackého spekulativní úvahy. Jenže pozitivistická škola, představovaná zejména profesorem Jaroslavem Gollem, podobné kousky z historie vyloučila. Dějiny se podle ní odehrály tak, jak se odehrály, a historikové mají za povinnost je přesně popsat, a ne se uchylovat k nějakým pochybným spekulacím. Jenže ono to ani s přesným popisem dějin nebývá právě jednoduché. Nejlépe si to uvědomíme, porovnáme-li vzpomínky pamětníků na zcela stejnou událost. Ukáže se totiž, že každý ji viděl trochu jinak, každý na ní akcentuje něco odlišného, a to už vůbec nehovořím o tom, s jakou skepsí posuzuje takový pamětník výklad nedávných dějin v podání historika, který popisovanou událost nezažil, ale pouze ji zprostředkovává pomocí sobě dostupných pramenů. Sám jako více pamatující mívám někdy při čtení prací


14.10.2010 21:12

StrÆnka 9


mladých historiků o době před takovými čtyřiceti lety občas pocit, že jsem zřejmě žil někde zcela jinde, nejspíše na jiné planetě. A to si ti erudovaní odborníci rozhodně nehráli na – co by se stalo, kdyby… Zkusme se te pustit do té zvláštní hry na „kdyby“ historii. Odborně se ji říká alternativní nebo také virtuální. Ukážeme si, že to není tak zcela zatraceníhodná zábava, jak by se snad mohlo vážným a seriózním dějepiscům zdát. Ostatně někteří z nich, Palackého jsem tady už zmínil, dávno před námi propadli kouzlu té podivné hry na náhody s opačným znaménkem. Vždy někdy opravdu stačilo málo a dějiny se mohly ubírat zcela jiným směrem. Například kostnický koncil neměl žádný zájem na upálení pražského mistra Jana Husa, mohl být ještě velkorysejší,

sám Hus ústupnější a kdo ví, jak by to nakonec dopadlo? Ještě před časem by podobné spekulování o minulosti nalezlo místo jedině ve sci-fi literatuře. Dnes už se však ani profesionální historikové podobným úvahám nebrání, jak o tom svědčí třeba kniha Nialla Fergusona Virtuální dějiny, před časem přeložená i do češtiny, nebo česká kolektivní práce Co kdyby to dopadlo jinak? (Křižovatky českých dějin). Upřímně řečeno, autoři druhé z uvedených publikací se z opatrnosti drželi se svou fantazií poněkud při zdi, a navíc se zabývali pouze novějšími českými dějinami. Já jako autor literatury faktu ale také historických románů nemusím zase až tak přísně dbát o své profesionální renomé. Mohu si hrát s dějinami podle libosti a doufám, že i vy, čtenáři, se ke mně rádi přidáte.

9


14.10.2010 21:12

StrÆnka 11

MORAVSKÝ KRÁL MOJMÍR II.

PORAZIL MAĎARY

Moravský vládce Mojmír II. seděl pevně na hřbetu koně a přivřenýma očima přehlížel šiky svého vojska. V duchu ho hřálo pomyšlení, že ačkoliv Bavoři mu poslali na pomoc jen více méně symbolický oddíl, dostavil se jeho mladší bratr Svatopluk II. Včera večer si podali ruce a nepadlo mezi nimi ani slovo výčitky. Mojmír si v duchu umínil, že se bude chovat tak, jak mu to doporučil jeho rádce, moravský arcibiskup Gorazd. Co bylo, to bylo, nyní je čeká společný boj proti těm ukrutným pohanům a je věcí každého křes ana, aby se chopil meče a hájil svou víru a svou zem. „Možná že v boji padnu, pak bude dobře, že je Svatopluk po mém boku,“ v duchu uvažoval moravský král. „Je sice zbrklý a prchlivý, ale v jádru nikoliv špatný. Jednou z něho bude dobrý vládce.“ Lehký úsměv mu přelétl přes rty. „Když zvítězíme, bude chtít podíl na mé moci, jako ho chtěl vždycky. Ach co, snad se nějak domluvíme!“ Mojmír zaplašil myšlenky na budoucnost, zvedl pravici a zvolal: „Za Ježíše Krista a za Moravu!“ Mnohohlasý řev mu byl odpovědí. Mnohatisícové moravské vojsko vyrazilo Maarům vstříc. Mojmírův otec kníže Svatopluk se dostal na moravský trůn podrazem na svého před ním vládnoucího strýce Rostislava. Východofranský král Ludvík Němec v roce 869 vytáhl s vojskem na Moravu, ale nepodařilo se mu ji pokořit silou. Zato jeho syn Karloman zpustošil Nitransko a donutil zde vládnoucího Rostislavova synovce Svatopluka, aby s ním uzavřel separátní mír, a učinil z něj svého poslušného vazala. Rostislav zřejmě tušil, že se ho synovec chystá zradit, a proto ho v květnu 870 pod záminkou slavnostní hostiny pozval na hradiště, které dnešní archeologové nazývají Valy u Mikulčic. Ve skutečnosti se snad jmenovalo Rostislavgrad nebo stejně jako řeka, která ho obtékla – Morava. Svatopluk pochopil, že pozvání je pastí, a proto 11


14.10.2010 21:12

StrÆnka 12

Jan Bauer

Stříbrné nákončí s postavou žehnajícího kněze z Velké Moravy

12


14.10.2010 21:12

StrÆnka 13


naopak sám nachystal svému strýci léčku. Podařilo se mu ho zrádně zajmout a vydat svému novému spojenci Karlomanovi. Ten ho pak dal okamžitě dopravit ke dvoru svého otce Ludvíka Němce. Východofranský král postavil v Řezně Rostislava před soud jako údajného zrádce a za trest ho nechal oslepit. Moravský kníže byl pak doživotně uvězněn v řezenském klášteře sv. Jimrama. Na moravský trůn měl nyní usednout Rostislavův synovec Svatopluk, ovšem Karloman mu příliš nevěřil. Vcelku oprávněně předpokládal, že když zradil vlastního strýčka, o to snadněji zradí jeho. A tak raději svěřil správu Moravy franským hrabatům Vilémovi a Engišalkovi a Svatopluka vsadil do vězení. Jenže Moravané se proti cizímu protektorátu vzbouřili a v domnění, že je Svatopluk mrtev, zvolili svým knížetem jakéhosi Sklagamara či Slavomíra, patrně rovněž příslušníka rodu Mojmírovců. Karlomanovi došlo, že se při ovládnutí Moravy bez Svatopluka neobejde. Pustil ho tedy z vězení a postavil do čela armády, která měla potlačit povstání Moravanů. Svatopluk ale před rozhodující bitvou přeběhl ke svým lidem. Fuldské anály o něm uvádějí: „…Svatopluk, zatímco ostatní strojili tábor, vešel do dřívějšího hlavního města Rostislavova a hned po slovanském způsobu, nedodržuje daného slova a zapomněv své přísahy, obrátil síly a svou snahu ne k přemožení Sklagamara, nýbrž k pomstění pohany učiněné mu od Karlomana. Potom napadl s velkým vojskem v táboře nic netušící a nedostatečně se chránící Bavory a mnoho jich zajal živých, ostatní téměř všechny pobil, vyjma těch, kteří se dříve opatrně vzdálili z tábora. A všechna radost Noriků z mnoha dřívějších vítězství obrátila se ve smutek a nářek…“ Moravané uštědřili Frankům drtivou porážku a v boji zahynuli i představitelé okupační moci Vilém a Engišalk. Svatopluk se pak dohodl se Sklagamarem a ostatními velmoži a ti ho uznali za svého knížete. Protože v průběhu povstání byli z Moravy vyhnáni bavorští kněží, musel je nový panovník nějak nahradit. Podpořil proto iniciativu nového papeže Hadriána II., který jmenoval byzantského učence Metoděje, jeho bratr Konstantin mezitím v Římě zemřel, arcibiskupem panonským a moravským. Při cestě do Panonie k tamnímu vládci Kocelovi však Metoděje zajali bavorští 13


14.10.2010 21:12

StrÆnka 14

Jan Bauer

biskupové a dva a půl roku ho drželi v klášteře Ellwagen ve Švábsku. Teprve po nátlaku papeže byl propuštěn a v létě roku 873 byl v doprovodu papežského legáta slavnostně uveden na Moravu, kde ho přijal Svatopluk a „dal mu do správy všechny chrámy a kleriky na všech hradech“. Svatopluk tak sice dosáhl církevní samostatnosti, ale musel odrážet útoky východofranských vojsk, která chtěla pomstít svou předcházející porážku. Nakonec sám moudře nabídl Ludvíku Němcovi mír, slíbil mu zachovávat věrnost a pravidelně odvádět daň. Mírová smlouva uzavřená v roce 874 ve Forchheimu uvolnila moravskému knížeti ruce k vlastním dobyvatelským plánům. Jak se píše v legendě Život sv. Metoděje, „moravská oblast se začala šířit na všechny strany a úspěšně porážet své nepřátele, jak sami vždy vyprávějí“. Sotvaže Svatopluk uzavřel s Ludvíkem Němcem zmiňovanou mírovou dohodu, napadl území slovanského kmene Vislanů v Malopolsku. V Životě sv. Metoděje je o tom výmluvná zmínka: „Jeden velmi mocný kníže pohanský sídlící na Visle tupil křes any a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: ,Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně ve své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak vzpomeň si na mne.‘ To se i stalo.“ Prostě Svatopluk přinesl Polákům křes anství, a se jim to líbilo, nebo ne. Podobně si počínal i mezi slovanskými kmeny na horním toku řeky Tisy v dnešním východním Maarsku. I tady mu údajně pomohl svatometodějský „zázrak“. „Jindy zase bojoval Svatopluk s pohany,“ praví se v legendě Život sv. Metoděje, „a neměl žádný úspěch, ale otálel, tu Metoděj, ježto se blížila mše svatého Petra čili služba, poslal mu tento vzkaz: ,Jestliže mi slíbíš, že strávíš svátek Petrův se svými vojíny u mne, důvěřuj v Boha, že ti je vbrzku vydá.‘ Což se i stalo.“ Nepochybně to však nebyl zázrak, ale síla velkomoravské armády, co způsobilo pokoření ještě pohanských slovanských kmenů. Podle Fuldských letopisů prý moravský král, když v letech 883 až 884 válčil v Panonii, „vše pohltil jako vlčí tlamou, nebo měl takové množství v tom tažení, že na jednom místě bylo vidět jeho vojsko přecházet od svítání až do západu slunce.“ Historikové to 14


14.10.2010 21:12

StrÆnka 15


přepočítali na asi 8000 jezdců, 25 000 pěšáků a 1000 vozů. V té době to byla vskutku úctyhodná síla. Není divu, že pokořil nejen Malopolsko, ale i Kocelův panonský stát a zřejmě i nynější Srbsko. Došlo také na Čechy, původně poplatné Východofranské říši. Zde si zavázal mladého knížete Bořivoje, kterého na Moravě pokřtil arcibiskup Metoděj. Naskýtá se přitom otázka, zda Bořivoj a Svatopluk nebyli dokonce spřízněni. Podle některých pramenů byla Svatožizna, první manželka moravského krále, Bořivojova sestra. Fuldské letopisy k roku 871 uvádějí, že „Slované moravští svatbu strojí“. Svatební průvod, který doprovázel knížecí nevěstu z Čech na Moravu, měl 644 koní a stejný počet bojovníků se štíty. Frankové ho však přepadli a zmocnili se obrovské kořisti. Kdo jiný se mohl na Moravě ženit než Svatopluk, který se právě tehdy stal knížetem? Takový svatební průvod nemohl být přece vypraven k nějakému druhořadému velmoži. V každém případě Svatožizna zemřela mladá na blíže neuvedenou chorobu už v roce 873. Svatopluk stál v čele mohutné říše zahrnující jak celé bývalé Československo, tak i část Polska, patrně celé Maarsko a část Srbska. Nebyl už pouhým knížetem jako jeho předchůdci Mojmír I. a Rostislav, ale skutečným králem. Jeho mimořádné postavení mezi říšemi franskou na západě a byzantskou na východě potvrdil i papež Jan VIII., který mu v roce 880 udělil zvláštním privilegiem přímou a bezprostřední patronaci svatého Petra a apoštolského stolce, a to s výslovným „pominutím všech jiných světských vládců“. Svatopluk je v tomto privilegiu dokonce označen za „jediného syna“ svatého Petra a jeho vikáře. Takový titul uděloval papež jen císařům a čekatelům této hodnosti. O pět let později potvrdil moravskému vládci „patronaci svatého Petra“ i nástupce Jana VIII. Štěpán V. Bez nadsázky můžeme říci, že tak mocným a všeobecně uznávaným panovníkem byl v našich zemích až římský císař a český král Karel IV.! Svatopluk z toho však nikterak nezpychl, byl totiž nejen zdatným válečníkem, ale i obratným diplomatem. Aby si pojistil územní zisky v Panonii a také v Čechách, neváhal v roce 884 uzavřít mír s císařem Svaté říše římské Karlem III. Tlustým a dokonce mu složit manský hold. Udělal to docela ochotně, protože věděl, že takový akt je jen formalita. Ostatně pravnuk Karla 15


14.10.2010 21:12

StrÆnka 16

Jan Bauer

Velikého Karel III. řečený Tlustý, ve skutečnosti neš astný epileptik, měl jen prázdný titul císaře bez skutečné moci a vlivu. Velká Morava však vnitřně nebyla tak pevnou říší, jak by se podle vojenských a diplomatických úspěchů krále Svatopluka mohlo zdát. Náboženské konflikty mezi Římem a Byzancí se promítly i do Metodějovy moravsko-panonské arcidiecéze. Zejména když se nově zřízeného biskupského stolce v Nitře, a tím pádem i úřadu Metodějova sufragána ujal franský kněz Wiching, zásadní odpůrce slovanské liturgie. Spor obou církevních velmožů brzy nabyl poněkud hysterické podoby, když Metoděj exkomunikoval Wichinga z církve a dosadil na jeho místo svého žáka, rodilého Moravana Gorazda. Svatoplukovi nezbylo než předložit celý případ k posouzení papeži Štěpánovi V., který dal za pravdu Wichingovi, sám napadl slovanskou liturgii a Metodějovi vytkl, že se přidržuje byzantských bludů. Uprostřed církevních hádek arcibiskup Metoděj 6. dubna 885 zemřel. „Učedníci jej zavinuli do rubáše a učinili mu důstojné pocty, smuteční obřady vykonali latinsky, řecky a slovansky a pochovali jej v katedrálním chrámu,“ jak se uvádí v staroslovanské svatometodějské legendě. Svatopluk pak v souladu s papežským nařízením vyhnal ze země všechny kněze, pokud se nezřekli slovanské liturgie. Opět to byl od něj především politický tah. Náboženské spory Velkou Moravu vnitřně oslabovaly a jemu záleželo na jejím upevnění, a nikoliv na liturgickém jazyce. V roce 887 se zmocnil vlády ve Východofranské říši Karlomanův syn Arnulf Korutanský. Velkomoravský král s ním v roce 890 obnovil mírovou dohodu a zavázal se nadále platit poplatky, aby zabezpečil svůj stát a zejména aby si udržel vládu v Čechách, které dříve spadaly do franské sféry vlivu. Jenže Arnulf se cítil dostatečně silný a nemínil dohodu vážně. Zvláš když k němu přeběhl Wiching, který dal před úřadem moravského arcibiskupa přednost funkci poradce východofranského krále. Znovu musela rozhodnout válka a znovu musel Svatopluk prokazovat svoje nesporné vojevůdcovské schopnosti. Dvakrát v letech 892 a 893 odrazil invazi Arnulfových vojsk posílených o nové nebezpečné bojovníky na evropské scéně, polodivoké maarské kočovníky. Při druhém vpádu prý sám východo16


14.10.2010 21:12

StrÆnka 17


franský panovník vyvázl životem jen díky údajné přízni svatého Jimrama. Moravané byli zkrátka chlapi od rány. V následujícím roce 894 však mocný a také mazaný král Svatopluk, jemuž pozdější bavorský letopisec Turmair přiřkl přívlastek Magnus (Veliký), zemřel. Fuldské letopisy mu z celkem pochopitelných důvodů nevystavily právě příznivý nekrolog: „Zemřel neš astně král Svatopluk, vévoda Moravanů a pochva vší věrolomnosti, když dychtě po lidské krvi, obcházel všechny sousední země a uváděl je lstí a klamem ve zmatek. Nakonec vybízel své lidi, aby nebyli přáteli míru, ale spíše setrvávali v nepřátelství k sousedům…“ To kronikář Regino z Prümu byl k zesnulému uznalejší, když k roku 894 uvádí: „Asi v tuto dobu zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a duchem nejbystřejší. Jeho království drželi jeho synové neš astně po krátkou dobu, nebo Uhři vše až do základů zpustošili…“ Z pozdějších písemných záznamů vyplývá, že Svatopluk zemřel 9. března 894 kdesi na Nitransku a byl pochován v klášteře pod horou Zobor. Podle kroniky Historia Bohemica Eneáše Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., z druhé poloviny 15. století dal Svatopluk II. převézt otcovo tělo na Moravu a uložit v hrobce předků na Velehradě. Ale dost možná je to jen legenda podobná těm dvěma nejznámějším, které o moravském králi Svatoplukovi zná dnes téměř každý trochu sečtělejší zájemce o historii. Především je to pověst o třech prutech, kterou zřejmě jako první zaznamenal byzantský císař a spisovatel Konstantin Porfyrogennétos: „Je třeba vidět, že Svatopluk, vládce Moravy, byl statečným a obávaným mužem pro národy, které s ním sousedily. Tento Svatopluk měl tři syny. Když umíral, rozdělil svou zemi na tři díly a svým třem synům zanechal po jedné části. Prvního ustanovil velkým (hlavním) vladařem, ostatní dva podřídil svrchovanosti prvního syna. Napomínal je pak, aby jeden proti druhému nečinili rozbroje, a ukázal jim takový příklad: Vzal a svázal tři pruty a podal je prvnímu synovi, aby je zlomil. Když tomu nestačily síly, dal je opět druhému a podobně i třetímu. Potom rozdělil ty tři pruty a dal je třem po jednom. Oni je vzali a na příkaz, aby je zlomili, ihned je 17


14.10.2010 21:12

StrÆnka 18

Jan Bauer

přelomili. A tímto příkladem je napomenul a pravil: „Zůstanete-li svorni a v lásce nerozlučitelní, nepřátelé vás nebudou moci porazit a podřídit. Povstane-li mezi vámi svár a řevnivost a rozdělíte-li se ve tři vlády, nepodléhajíce prvému bratrovi, zahubíte se navzájem a sousedními nepřáteli budete zcela zničeni!“ Když pak po Svatoplukově smrti setrvali v míru jeden rok, vznikl mezi nimi svár a roztržka a jeden proti druhému pozvedli vnitřní válku…“ Z údajných tří Svatoplukových synů známe dva – Mojmíra II., který se stal po otcově smrti vládcem Velké Moravy, a Svatopluka II., jenž dostal do správy údělné nitranské knížectví. V některých písemných pramenech však bývá zmiňován jako druhý jakýsi Preslav, prý syn druhé Svatoplukovy manželky Svatožizny. Tento Preslav údajně založil Bratislavu, původně nazývanou Praslavgrad, v latinských rukopisech uváděnou jako Brezalauspruc. Na uprázdněný trůn usedl po Svatoplukově smrti jeho nejstarší syn Mojmír II., zatímco mladší Svatopluk II. se stal údělným knížetem ve východní části říše se sídlem v Nitře. Fuldské anály zaznamenaly, že s tímto podřízeným postavením, zcela ve shodě se starou pověstí o bratrské nesvornosti, nebyl příliš spokojen. Mojmír II. ještě v témže roce, kdy zaujal otcovo místo, tedy v roce 894, uzavřel mír s východofranským panovníkem a budoucím císařem Arnulfem. Zřejmě si tak chtěl uvolnit ruce ke konsolidaci poměrů ve vlastní říši. Jenže už v následujícím roce se od Velké Moravy odtrhli Češi. Jejich zástupci vedení asi dvacetiletým Bořivojovým synem Spytihněvem a jakýmsi knížetem Vitizilou, snad Vitislavem, se objevili na říšském sněmu v bavorském Řezně a zavázali se Arnulfovi věrností. Česká delegace souhlasila s obnovením dávného poplatku Východofranské říši a Spytihněv byl prý při této příležitosti pokřtěn. Mojmír II. na odpadnutí Čechů bleskurychle zareagoval trestnou výpravou do české kotliny, ale na vývoji mezinárodněpolitické situace se tím už nic nezměnilo. Navíc jeho problémů a vojenské zaneprázdněnosti využili i Srbové a rovněž se zbavili závislosti na Moravanech. Pomoc u Arnulfa hledal také mladší bratr Svatopluk II. Dokládá to písemná zpráva, podle níž žádali vyslanci Mojmíra II. na panovnickém dvoře v Ottingenu právě korunovaného císaře, aby 18


14.10.2010 21:12

StrÆnka 19


s ohledem na platnou dohodu nepřijímal uprchlíky, dnes bychom řekli politické exulanty, z Velké Moravy. Bratrské spory nakonec vyvrcholily krvavým válečným střetnutím, na dolním toku řek Moravy a Váhu vypukla občanská válka. Krajem táhly skupiny jezdců i pěšáků, vypalovaly vesnice a menší hradiště. Za této situace císař Arnulf samozřejmě vycítil příležitost. Bez ohledu na platnost uzavřeného míru – ostatně na nějaké smlouvy se nikdy příliš neohlížel – vyslal na Moravu vojenskou výpravu Bavorů vedenou velmoži Liutpoldem a Aribonem. Mojmír II. však tuto agresi úspěšně odrazil a v roce 899 oblehl svého vzpurného bratříčka na nitranském hradě. Arnulf na to reagoval dalším vojenským zásahem, jenže podařilo se mu jen vysvobodit Svatopluka II. a jeho družinu z obležení nebo snad už ze zajetí a dopravit je na území Východní marky, tedy dnešního Rakouska. V témže roce však císař v Řezně zemřel. Mojmír II. okamžitě prokázal svoji politickou obratnost a potvrdil, že je důstojným nástupcem svého otce Svatopluka. Využil totiž vnitřních zmatků ve Východofranské říši vzniklých po Arnulfově smrti a obnovil nezávislost moravské církevní provincie. Vyslal k papeži Janovi IX. poselství s žádostí o vysvěcení nových biskupů a defintivní zřízení moravského arcibiskupství. Papež mu skutečně vyhověl. Poslal na Moravu tři své legáty – Jana, Benedikta a Daniela, a ti zde v roce 900 vysvětili jednoho arcibiskupa a tři biskupy – sufragány. Podle názoru historika Františka Dvorníka mohl tím arcibiskupem být Metodějův žák Gorazd, pocházející z urozeného moravského rodu. Činnost papežských legátů na Moravě vyvolala protesty bavorských biskupů. Nelíbilo se jim, že se Velkomoravská říše opět vymanila z jejich církevní pravomoci, a nově vysvěcený arcibiskup zřejmě znovu dával přednost slovanské liturgii před latinskou. Po biskupských písemných stížnostech následoval nový vojenský útok. Bavoři tentokrát spolu s Čechy vpadli na Moravu, ale i tentokrát jim Mojmír II. dokázal úspěšně vzdorovat. Ale už o půl roku později, v lednu 901, vyslal do Řezna své zástupce, aby s Bavory vyjednali mír. Na jižních hranicích se totiž objevil nový nepřítel, který ohrožoval jak Velkou Moravu, tak Východofranskou říši – maarští kočovníci. Mojmírovy obavy jistě sdíleli i Bavoři. Brzy 19


14.10.2010 21:12

StrÆnka 20

Jan Bauer

na Moravu dorazilo jejich velmi reprezentativní poselstvo vedené pasovským biskupem Richariusem, který se k takovému kroku jako zavilý odpůrce slovanské liturgie musel asi hodně nutit, a hrabětem Udalrikem. Uzavřený mír a vojenské spojenectví byly nepochybně diplomatickým vítězstvím Mojmíra II. Však také bylo na čase. V roce 902 vpadli Maaři poprvé na Moravu, ale podle svědectví Herimanovy kroniky byli zahnáni na útěk. O dalších letech nám dochované letopisy zanechaly sporá a dosti protichůdná svědectví. Mojmír II. se zřejmě pokusil s Maary dohodnout. Dokladem by měla být svatba jeho neznámé dcery s maarským princem Zoltánem, synem velkoknížete Arpáda, zakladatele uherské arpádovské dynastie. Podle některých údajů mělo k tomuto sňatku dojít dokonce už v roce 897. Pravděpodobnější je však pozdější termín této svatby. V každém případě s diplomatickými moravsko-uherskými námluvami byl brzy konec. K roku 906 zaznamenává zpráva tzv. Saského letopisce, že „Maaři jsou potřeni od Moravanů“. Přes tento záznam vyvodil historik Dušan Třeštík z jiných informací závěr o jediné strašné bitvě, k níž došlo v témže roce snad pod Nitrou. Moravané tu měli být rozdrceni a Mojmír II. zřejmě padl. Podle jiných teorií byli Moravané poraženi až v roce 907, kdy 4. července (nebo 9. srpna) v bitvě u Bratislavy prý tvořili součást bavorského vojska. Salcburské anály však v souvislosti s touto bitvou hovoří jen o vítězství Maarů nad Bavory vedenými markrabětem Luitpoldem. O Moravanech se nezmiňují ani slovem. Profesor Josef Poulík naopak vyslovil v knize Pevnost v lužním lese domněnku, že někteří moravští velmoži bojovali už tehdy na straně Maarů proti Bavorům. Že prostě po předchozí vlastní porážce vyměnili strany. V každém případě byl podle Třeštíka výsledkem této bitvy osud Velkomoravské říše zpečetěn. Jedním dechem ale přiznává, že život na Moravě fungoval dál a Maaři z rozsáhlého státu obsadili pouze území dnešního jižního Slovenska. Lubomír Emil Havlík se s ním neshoduje a posouvá zánik Velké Moravy do pozdějších let. Vychází přitom z tvrzení saského kronikáře Widukinda, že teprve po nástupu Jindřicha I. Ptáčníka na německý královský trůn v roce 20


14.10.2010 21:12

StrÆnka 21


Rekonstrukce podoby velkomoravského hradiště nedaleko dnešních Mikulčic

919 obsadili Maaři východní pohraniční území Velkomoravské říše, patrně jižní Nitransko až po Váh, a krátce před tažením proti Sasku si na Moravanech vymohli placení daní. Připomíná také listiny salcburského arcibiskupa, na nichž se až do roku 925 mezi významnými osobnostmi objevují jména Mojmír a Svatopluk, snad uprchlých členů mojmírovské dynastie. Zdali však šlo o syny krále Svatopluka nebo někoho jiného, to se z písemných pramenů nedozvíme. A jako perličku mohu dodat, že Svatopluk II. je podle pověsti považován za praotce šlechtického rodu Dietrichštejnů. Nakolik je tato legenda oprávněná, nevíme. Skutečností je, že prvním známým představitelem tohoto rodu byl kolem roku 1000 v rakouských Korutanech jistý Reinpertus. Otázka, zda měl opravdu mojmírovský původ, zůstane asi navždy záhadou. Zkusme si však představit, co by se stalo, kdyby naopak Moravané rozdrtili Maary a zahnali je daleko do uherské pusty. V úvodu této kapitoly jsem vám představil jejich vládce Mojmíra II., který velí svému vojsku k útoku. V té chvíli byly bratrské půtky zapo21


14.10.2010 21:12

StrÆnka 22

Jan Bauer

menuty a Svatopluk II. velel levému křídlu Moravanů. Právě jeho jezdci a pěšáci měli rozhodující podíl na slavném moravském vítězství u Nitry, když nečekaně z boku napadli sebevědomé Maary. Znenadání zasypali protivníka mraky šípů a zcela rozvrátili jeho řady. Maarští jezdci valem obraceli koně a dávali se na kvapný ústup, by svými počty Moravany zdaleka převyšovali. Historikové odhadují, že do bitvy u Nitry mohl Mojmír II. postavit včetně bavorské pomoci asi 20 tisíc vojáků, kdežto Maarů prý bylo hodně přes třicet tisíc. Mojmírovo vítězství nejenže zachránilo Velkomoravskou říši, ale přineslo její další rozšíření zhruba o dnešní Maarsko, zatímco Maaři ustoupili až do oblasti Moldávie a jihozápadní Ukrajiny, kde o století později vybudovali svůj stát. Po svém vítězství u Nitry se moravské vojsko vydalo do Čech, kde nad Vltavou na hradišti Praha se mu poddali předáci českých kmenů a přislíbili odvádět každoročně poplatky. Mojmír II. pak pověřil Bořivojova syna Spytihněva správou této země a k ruce mu ponechal silný kontingent Moravanů. Třebaže zahnal Maary a zpacifikoval odbojné Čechy, jeho panování zdaleka nebylo klidné. Mečem a ohněm šířil křes anství za severními hranicemi mezi Slezany, Polany a Vislany, jejich území po patnáctiletých bojích přičlenil ke své říši a předal vládu nad ním mladšímu bratru Svatoplukovi II. Oblast Panonie a Dolních Rakous se zase stala předmětem sváru mezi Moravou a Bavorskem, který nakonec rozhodla bitva u Vídně, v níž Mojmír II. zvítězil především zásluhou najatých maarských jezdců. Slovanská liturgie zaváděná v rozsáhlé oblasti střední Evropy vyvolávala protesty německých biskupů, ale vzhledem k silnému oslabení papežské moci počátkem 10. století zůstávalo jen u slovních pohrůžek. V roce 921 zemřel slavný moravský král Mojmír II. a na trůn po něm usedl jeho syn Mojmír III. A právě za jeho panování se Velkomoravská říše ocitla ve vážném ohrožení. Dosud pohanské Polabské Slovany a křes anské Čechy se chystal pokořit saský král Jindřich I. Ptáčník. Během krátké doby rozšířil hranice své země až k Labi a poté přitáhl k Praze, kde se mu pokořil místodržící moravského krále Václav. Mojmír III. spolu se svým strýcem Svatoplukem II. a silnými vojenskými oddíly rychlými pochody prošli 22


14.10.2010 21:12

StrÆnka 23


lesy Českomoravské vysočiny a vpadli do Čech. Místodržící Václav byl zajat, za zradu odsouzen moravským králem k smrti a pro výstrahu na břehu Vltavy veřejně s at. Mojmír III. pak přímo na Pražském hradě založil trojlodní baziliku sv. Konstantina a Metoděje, která se nakonec stala největším křes anským chrámem na západ od Rýna a na sever od Alp. Dnes se svými atypickými třemi věžemi představuje dominantu města na Vltavě. V následujícím dvacetiletí se střední Evropa zmítala ve víru krutých válek mezi Moravany a jejich slovanskými a maarskými spojenci na jedné straně a Sasy a Bavory na straně druhé. Teprve synovi Mojmíra III. Rostislavovi II. řečenému Veliký se podařilo s Otou I. ze saského rodu Liudolfovců uzavřít mír s tím, že západní hranicí Moravy bude tok Labe. Svatá říše římská tak nikdy nevznikla a Ota I. se nemohl nechat v Římě korunovat na císaře. Z německých zemí se tak stalo pouhé nárazníkové pásmo mezi Francouzským královstvím a Velkomoravskou říší. Rostislav III. také definitivně rozhodl, že hlavním městem jeho státu bude Rostislavgrad na řece Moravě, a nahradil dosud používanou hlaholici latinkou. Teprve mnohem později – až v 16. století – přenesl král Svatopluk IX. z jagellonsko-mojmírovské dynastie (po vymření Mojmírovců po meči Rostislavem VII. v roce 1381 se princezna Blažena provdala za litevského velkoknížete Jagiella) své sídlo do Vídně na Dunaji. Praha zůstala pouhým provinčním městem, zvláště když se správa Čech přesunula kvůli stříbrným dolům do Kutné Hory. Ve 13. století sice Mongolové zničili a pokořili Kyjevskou Rus, ale už u Krakova se dostali do léčky moravského vojevůdce Boleslava Slezského, mladšího syna krále Rostislava V., a utrpěli drtivou porážku, která je donutila k návratu do Asie. Stejně nepochodili ani osmanští Turci, když jejich tažení do Evropy zastavilo byzantské vojsko za vydatné pomoci svého moravského spojence. Chytří Moravané poté ovládli Chorvatsko, Srbsko a Bulharsko a od benátské republiky si koupili přístav Dubrovník. Díky přístupu k Jaderskému moři se vedle Benátek a Janova stali nejvýznamnějšími obchodníky ve středomořské oblasti a bohatá Morava největší evropskou mocností. Vždy její území te sahalo od Rýna až po Černé moře, od Baltu až po Jadran. Zbývá dodat, že Habsburkové zůstali pouhými 23


14.10.2010 21:12

StrÆnka 24

Jan Bauer

provinčními hrabátky kdesi ve Švábsku a Napoleon Bonaparte, Adolf Hitler ani Josif Stalin se nikdy nenarodili. V polovině 20. století vybudovalo Moravské království, které bylo od roku 1848 konstituční monarchií, vodní průplav Dunaj – Odra – Labe. Úřední řečí se stala moravština, která ze všeho nejvíce připomínalo spojení hanáckého nářečí s polštinou a obsahovala spoustu maarských a německých slov. Brno nebylo nikdy založeno, jen na Petrově stála od 13. století poutní kaple zasvěcená svatému Klimentovi, jehož ostatky přinesli kdysi Konstantin a Metoděj na Moravu. Zato někdejší metropole Rostislavgrad na řece Moravě se stala vyhlášeným památkovým souborem na seznamu UNESCO, který si žádný z návštěvníků Evropy nedovolil nenavštívit. Však byla také obklopena věncem luxusních hotelů i jednoduchých turistických ubytoven pro ty méně majetné. A „pravé olomoucké tvarůžky“ jsou dnes vysoce ceněnou a ve speciálních obalech do celého světa vyváženou lahůdkou.

24


14.10.2010 21:12

KNÍŽE VÁCLAV

StrÆnka 25

PŘEMOHL SVÉ VRAHY

Českého knížete Václava ještě po včerejší pitce bolela hlava, když kníže český Václav za ranního rozbřesku pospíchal do kostela na mši. Myslel, že jeho mladší bratr Boleslav ještě vyspává, ale kupodivu na něj natrefil na hradním nádvoří. „Bůh ti požehnej bratře, musím ti poděkovat za tu vydatnou hostinu,“ usmál se na Boleslava vlídně. Ten však jen sešklebil tvář a postavil se mu do cesty: „Jen abys nelitoval! Kdo ví, co na tebe čeká za rohem?“ Kníže zpozorněl. Že by na těch řečech o spiknutí, co mu včera šeptem sděloval věrný Podiven, přece jen něco bylo? „Co tím chceš říci, bratře?“ zeptal se přísně Václava. Mladší bratr hmátl k opasku, vytrhl ostrou dýku z pochvy a zamával s ní nad hlavou. „Tohle chci říci! Že tě te tvojí vlastní krví pohostím!“ Václav se nedal jen tak snadno překvapit. Měl mohutnou urostlou postavu a od mládí byl cvičený nejen v latinské četbě a písmu, ale i v chlapských hrách. Uhnul špatně vedené ráně, rychle uchopil Boleslavovu pravačku a vykroutil mu dýku, která zazvonila o kamenné dláždění. „Mí sluhové, kde jste kdo? Špatně hlídáte svého pána! Kníže mě chce zabít!“ křičel zoufale Boleslav a marně se svíjel ve Václavově pevném sevření. „Neřvi, hlupáku! Nechci tě zabít, jen ztrestat za tvou opovážlivost,“ zavrčel na něj kníže. Ale to už se ze všech stran sbíhali Boleslavovi ozbrojenci a v rukách třímali obnažené meče. Václav pochopil, že je zle. Neměl u sebe zbraň a jeho osobní stráž ještě vyspávala včerejší divokou opičku… Vyslovíme-li jméno zemského patrona svatého Václava, jistě se nám ihned vybaví jeho jezdecká socha od Josefa Václava Myslbeka 25


14.10.2010 21:12

StrÆnka 26

Jan Bauer

na pražském náměstí nesoucím jeho jméno. Nepochybně nám v mysli vytane i jím původně založená svatovítská katedrála a svatováclavská koruna, kterou dal zhotovit jeho velký ctitel císař a král Karel IV. Vzpomeneme si také na pověsti, podle nichž přijede v čele blanických rytířů, až bude v Čechách nejhůře. Ale rovněž se setkáme s názorem, že právě tento Přemyslovec zaprodával Čechy Němcům a stal se symbolem zrady a kolaborace, jak se s tím oháněl ještě ne tak dávno jeden bývalý v historii nepříliš kovaný český premiér. Osočoval svatého knížete právem, či neprávem? Proč je pro nás svatý Václav, přestože žil před více než tisíciletím, stále aktuální? Proč vyvolává i po tak dlouhé době politické spory? A co o něm vlastně víme? Václav se narodil patrně v roce 907 nebo 908 jako nejstarší syn Přemyslovce Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. Připomeňme si, že v té době ještě panoval jeho strýc Spytihněv I. a Václav proto nemusel mít naději, že někdy usedne na knížecí stolec. Byl to zřejmě chlapec velmi nadaný, a otec ho proto poslal do Budče, kde ho jistý kněz Učen vzdělával v latinském jazyce a liturgii. Pravděpodobně se nejednalo o nějakou školu, jak se to později tradovalo. Spíše bychom zmíněného kněze mohli označit za domácího učitele. První staroslověnská legenda o sv. Václavovi tvrdí, že četl nejen latinské, ale i řecké a slovanské knihy. Připomeňme v této souvislosti, že gramotnost byla i u našich panovníků až do 13. století vzácností, a Václav proto jistě svými schopnostmi všechny udivoval. Když se po Spytihněvově smrti ujal vlády Vratislav, byl už Václav cíleně připravován také k vladařské činnosti. Asi v sedmi či osmi letech byl na slavnosti postřižin v kostele Panny Marie na Pražském hradě představen jako budoucí kníže. Jednalo se zřejmě o ještě pohanský rituál, ovšem už v křes anském hávu, jak tomu nasvědčovala přítomnost biskupa Notheria až ze severoitalské Verony. Po Vratislavově smrti a zavraždění jeho matky Ludmily v roce 921 se v zastoupení ještě nedospělého Václava ujala vlády kněžna Drahomíra. Na otázku, kdy sám Václav usedl na knížecí stolec, se názory různí. Historik Josef Pekař se domníval, že se tak stalo už v roce 922, kdežto Dušan Třeštík klade tuto událost až do roku 925. 26


14.10.2010 21:12

StrÆnka 27


Mladý panovník si od počátku své samostatné vlády počínal velmi energicky. Zřejmě proto, aby uklidnil rozhárané domácí poměry, vypověděl svoji matku Drahomíru, odpovědnou za Ludmilinu vraždu, z Prahy na Budeč. Jednalo se zřejmě nejen o trest, ale i o snahu zbavit se jejího přímého vlivu. Když se však poměry v knížectví uklidnily, povolal ji zase zpět. Ze všech legend se nejpodrobněji touto záležitostí zabývá Kristiánova legenda: „Mezitím blahoslavený Václav, zvolený kdysi vnuknutím Kristovým za vévodu, vyrostl z chlapeckých let a zářil květem nejpůvabnějšího mládí. Hluboko pak v paměti chovaje, v čem byl od učitele písma vzdělán, vroucně toužil naplnit skutkem to, co sluchem poznal. A proto jeho věrolomná matka s některými syny Beliálovými (Belial – heberjsky ničema, jinak kníže áblů), kteří s ní stejně smýšleli, nenávidíce ho pro jeho skutky a přesvaté myšlení, radili se mezi sebou a řekli: ,Ach běda, co si počneme a kam se obrátíme! Nebo kníže náš, jenž byl od nás na trůn povýšen, zkažen byv kněžími a takřka mnichem se stav, nedovoluje nám kráčeti sráznou a navyklou cestou našich neřestí…‘ Od toho času se tedy počali k němu chovat velmi nepřátelsky, vyhrožujíce mu a i jinak mu působíce přemnohá příkoří…“ Z tohoto pohledu se zdá, jakoby celý konflikt Václava s Drahomírou a českými velmoži byl konfliktem křes anského knížete s ještě pohanským prostředím. Nemělo by nás to příliš překvapovat. Vždy už přece už víme, že legenda má oslavit světce a zdůvodnit jeho svatost. A čím lépe by to mohla učinit než zdůrazněním jeho zápasu o svatou víru?! Ne že by ke sváru staroslovanského náboženství a křes anství v Čechách Václavovy doby nedocházelo, ale už patrně nebyl tak prudký, jako tomu bylo za jeho děda Bořivoje. Nicméně podívejme se, jak to podle Kristiána dopadlo s Drahomírou: „Povstala potom … převeliká různice mezi těmi velmoži, kteří setrvávali po boku zbožného vévody, a mezi ostatními, kteří podporovali ničemnou stranu bezbožné panovnice. I rozdělili se i rádcové a přední mužové země a trny nesvornosti rozbujely se mezi nimi až k prolévání krve. Ale strana spravedlivých, ačkoli byla velmi malá, nabyla přece vrchu nad stranou nespravedlivých jako vždy nejednotnou. Nebo stále jmenovaný vévoda Václav, staraje 27


14.10.2010 21:12

StrÆnka 28

Jan Bauer

se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím Ducha svatého úmysl matku svou, která byla příčinou veškeré zloby, z vlasti vypudit, aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů a mír v církvi Kristově se vzmohl, tak aby všichni dokonale poznali, majíce jednoho a téhož pána, pravé učení Kristovo, a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužit míru v knížectví, a až po vypuzení a vyhnání synů nesvornosti bude upevněn pokoj, povolati zase matku se ctí do vlasti. A to všechno s pomocí Boha stvořitele vskutku vykonal. Nebo vyhnal svou matku s největší hanbou ze země, a tak ji Bůh všemohoucí stihl zaslouženým trestem za to, že prolila nevinnou krev blahoslavené Ludmily a že ji prolila bez příčiny. Ale poněvadž byl pln cudné bázně, která trvá věky věkův, a poněvadž byl pamětliv přikázání božích, podle nichž máme otce i matku ctíti, přivedl ji po nějakém čase zpět, dřívější důstojnosti panovnické však zůstala zbavena až do dne své smrti…“ Kníže také zřejmě zcela programově rozšiřoval území ovládané Přemyslovci. Svědčí o tom jeho konflikt s kouřimským knížetem, jehož Dalimilova kronika, sepsaná ovšem až počátkem 14. století, nazývá Radslavem. V Kristiánově legendě se dočítáme, že „jeden hrad, zvaný Kouřim, tenkrát ještě počtem lidu mocný, povstal a pokoušel se s knížetem, který v něm žil, postavit na odpor tomuto světci. Ale když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen dva oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten že bude vládnouti. Když pak vévodové proti sobě postupovali, chtějíce se utkati, ukázal nebeský Bůh kouřimskému vévodovi nebeské vidění, jak totiž svatý Václav má na čele zářící podobu svatého kříže. Jakmile to uviděl, odhodil daleko zbraň, vrhl se mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovým znamením pomoc přináší. Když to pověděl, pozvedl ho svatý vévoda, aby mu dal políbení míru, a upevnil pokojně nad ním i jeho krajem své panství, uděliv mu moc, aby spravoval ten kraj, pokud bude živ…“ Podle legend byl Václav přes své mládí vládcem nad jiné zbožným, moudrým, laskavým a spravedlivým. Za jeho panování prý byly bourány nejen pohanské modly, ale i šibenice a žaláře. Se 28


14.10.2010 21:12

StrÆnka 29


svým přítelem a služebníkem Podivenem navštěvoval pražský trh, kde kupoval otroky a pak je propouštěl na svobodu, také často obdarovával chudé a ujímal se ukřivděných. Zvláště pak dbal o to, aby byly důstojně slaveny všechny křes anské svátky, a sám se horlivě účastnil všech pobožností. Aby měli kněží dostatek obětního chleba, chodíval s Podivenem v čase sklizně na žitné pole, odkud nosili úrodu, a zrno pak na ručních mlýncích na mouku rozemílali, tu pak prosívali a hostie z ní pekli. Podobně prý dbal o to, aby měli kněží dostatek mešního vína a pod Pražským hradem na stráni zvané Opyš založil kvůli tomu vinohrad. Zde hrozny vlastníma rukama trhal a lisoval. Hostie a víno pak údajně spolu s Podivenem roznášeli po pražských kostelech. Tohle všechno samozřejmě nemůžeme brát příliš vážně. Legendisté totiž zcela záměrně líčili knížete spíše jako mnicha než jako panovníka. Tím více totiž měla vyniknout jeho svatost. Ale představa vladaře okopávajícího vinici pod Pražským hradem, sklízejícího žito ještě snad srpem a roznášejícího hostie do pražských kostelů je veskrze mylná. Kdybychom si totiž tato líčení porovnali s legendami o jiných světcích, našli bychom nápadné paralely svědčící o tom, že autoři legend tyto bohabojné skutky opisovali jeden od druhého. Držme se proto raději faktů a přiznejme si, že svatý Václav je například patronem vinařů jen snaživým přičiněním legendistů. Dost možná do žádného vinohradu nikdy nevstoupil. Václav byl pravděpodobně ženatý, jméno jeho manželky se však nedochovalo. V jedné ze starších svatováclavských legend se praví, že zachovával „cudnou zdrženlivost, ačkoliv je to řídká ctnost u mužů ženatých“. Druhá staroslověnská legenda uvádí, že „byl přinucen jednou od svého bratra a svých vladyků pro zrození synů obcovati se ženou a zrodil syna jménem Zbraslav.“ Z dalšího textu této legendy vyplývá, že později Zbraslavovu matku zapudil, protože mu byla nevěrná „s jeho milým sluhou“. Podle Dušana Třeštíka by tím „milým sluhou“ mohl být Václavův služebník, blahoslavený Podiven. Co se stalo se Zbraslavem, nevíme, ale pravděpodobně zemřel ještě v dětském věku. V roce 929 vpadl do Čech saský panovník Jindřich I. řečený Ptáčník, když před tím pokořil Polabské Slovany. Jeho přesile 29


14.10.2010 21:12

StrÆnka 30

Jan Bauer

nemohl Václav s patrně nepříliš početnou ozbrojenou družinou čelit, a proto se mu poddal a zavázal se odvádět pravidelný poplatek. Saský kronikář Widukind s odstupem doby o Jindřichovi v této souvislosti uvedl: „…Poté se s celým vojskem odebral ku Praze, hradu Čechů, a jeho vládce přijal v poddanství; vykládají se o něm jakési zázraky, které protože nezkoumáme, zahalujeme mlčením. Byl však bratr Boleslava, který zůstal po dobu svého života císaři oddaným, věrným a užitečným. Král učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska.“ Tento citát je vlastně nepřímou nejstarší zmínkou o tom, že kníže Václav, zmíněný jako bratr ve Widukindově době v Čechách panujícího Boleslava I., byl už krátce po své smrti považován za světce a s jeho osobou byly spojovány údajné zázraky, nezbytné atributy svatosti. Pokud jde o zmíněnou poplatnost, zjevně se jednalo o 120 vybraných volů a 500 hřiven stříbra, které původně odváděl Spytihlav východofranskému králi Arnulfovi. Kníže Václav jen vzhledem k situaci, v níž se po vpádu vojska Jindřicha Ptáčníka země ocitla, změnil jeho adresáta. Místo do Bavor putoval nyní tento poplatek do Saska. Václav tím prokázal svoji diplomatickou obratnost a vsadil na toho momentálně silnějšího. Český kníže se však Jindřichovi I. nejen poddal a potvrdil mu placení poplatků, ale uzavřel s ním také spojeneckou smlouvu. Stvrzením uzavřeného spojenectví byl jistě i Jindřichův dar Václavovi – rámě sv. Víta, saského patrona. S touto relikvií je spojena pověst, kterou uvádějí všechny svatováclavské legendy a která tak trochu připomíná příběh Václavova setkání s kouřimským knížetem: „Jednou byl Václav pozván císařem na dvorský sjezd, ale opozdil se. Císař se rozhněval a nařídil knížatům, aby až Václav konečně přijde, se pod trestem ztráty hlavy nikdo z nich neodvážil vstát a uvolnit mu místo k sezení. Když pak třetího dne Václav dorazil a vešel do síně, byl to k překvapení všech právě sám císař, který povstal a posadil ho na své sedadlo. Když se tomu knížata podivovala, vysvětlil jim, že viděl, jak vstupujícího Václava doprovázejí andělé a na jeho čele září zlatý kříž. Jakmile sjezd skončil, povolal císař Václava k sobě a nabídl mu různá bohatství či 30


14.10.2010 21:12

StrÆnka 31


rozšíření vévodství. Václav si ale vyžádal čas na rozmyšlenou, a když se mu v noci ve spánku zjevil sv. Vít, požádal císaře o jeho relikvie a také je dostal. Pak založil v Praze kostel sv. Víta.“ Václavem založenou honosnou rotundu sv. Víta na Pražském hradě popisuje kronikář Kosmas jako chrám „k podobenství kostela římského okrouhlý“. Zřejmě tím však nemyslel římskou baziliku sv. Petra, ale, jak tvrdí historik Dušan Třeštík, mariánskou kapli v „druhém Římě“, tedy v Cáchách, oblíbeném sídlením a korunovačním městě Karla Velikého, zakladatele Svaté říše římské. Dušan Třeštík z toho vyvozuje, že se Václav tímto způsobem přihlásil k tradicím právě Svaté říše římské a k dědictví Karla Velikého. Další přední historik a také archeolog profesor Rudolf Turek zase spekuluje o tom, že Václav tím učinil rozhodující krok k obratu české kultury a vzdělanosti směrem ke křes anskému západu. Proč však byl chrám, který se měl stát duchovním centrem celé země, zasvěcen právě sv. Vítu? Bylo to opravdu jen kvůli svatovítské relikvii? Touhle otázkou se trápili mnozí historici i spisovatelé. Například Zdeněk Mahler v knize Katedrála ve shodě s tradovanou pověstí tvrdí, že na místě chrámu stávala socha čtyřhlavého slovanského boha Svantovíta. Svatý Vít ho pak měl podobností svého jména zpola ještě pohanským Čechům zastínit a vymazat z paměti. Respektive měl usnadnit náhradu jednoho pohanského kultu novým křes anským. Svantovít skutečně ve slovanském panteonu existoval. Na Rujaně v Baltském moři stávala Svantovítova svatyně ještě ve 12. století. Ale tohoto „mocného pána“ nebo „silného vítěze“, jak zní pravděpodobný překlad jeho jména, znali pouze Pobaltští Slované. V české kotlině o něm nemáme jediný doklad. Ostatně ani patron prvního křes anského kostela v Čechách sv. Kliment nenahrazoval svým jménem žádného praslovanského boha. Zasvěcení kostelíka na Levém Hradci přece souviselo s nálezem pozůstatků římského biskupa sv. Klimenta při misii Konstantina a Metoděje na Krym k Chazarům. Je však velmi pravděpodobné, že jako kostelík sv. Klimenta vyvolal povstání Strojmírovo a další Bořivojův kostel Panny Marie vedle sněmovního pole na Hradčanech byl dokonce vypálen, nová 31


14.10.2010 21:13

StrÆnka 32

Jan Bauer

Svatý Václav na kresbě Mikoláše Alše

32


14.10.2010 21:13

StrÆnka 33


rotunda sv. Víta jako symbol nového česko-saského spojenectví vadila bojechtivým českým velmožům a Václavovu bratru Boleslavovi. V jeho očích panující kníže obětoval svazek s Polabskými Slovany orientací na krále Jindřicha I. Ptáčníka, a tím vlastně na západní křes anský svět. A samozřejmě tady hrála roli i bratrská žárlivost, která postupně přerostla v nenávist. Boleslav tedy mohl mít ke svému krvavému činu důvody dost podobné těm, kvůli kterým dala Drahomíra zabít svoji tchyni Ludmilu. Doba dávných Přemyslovců byla krutá a nelítostná a obstáli a přežili v ní jen lidé stejně krutí a nelítostní. Dodatečně si pak svoje činy omluvili zájmem knížectví a uctíváním svých obětí, žádné složitosti a komplikovanosti tu opravdu hledat nemusíme. Zatímco podle První staroslověnské legendy bylo střetnutí Václava a Boleslava jen jakýmsi pokračováním předchozího konfliktu Václava a Drahomíry, tedy boje křes anství a pohanství, nových a starých pořádků, Kristiánova legenda tvrdí, že Václav zamýšlel předat vládu Boleslavovi dokonce dobrovolně. Dočítáme se v ní, že kníže ve své až přepjaté zbožnosti „chtěl putovati do Říma k prahům blahoslavených apoštolů Petra a Pavla, aby si vyprosil od tehdejšího papeže, aby mu oblékl šat mnišský a posvětil ho na kněze a aby se potom z lásky k Bohu vzdal knížectví a postoupil je svému bratru, až příliš, běda, oddanému světským zájmům…“ V Římě by si tehdy Václav, kdyby si v tomto ohledu legendista zřejmě nevymýšlel, asi mnoho nepomohl. Papeže tam právě v té době dosazovaly a zase sesazovaly a zabíjely podle své zvůle manželka senátora Theofylakta prostopášná Theodora se svými zvrhlými a sexuálně náruživými dcerami Marosií a Theodorou mladší. Naštěstí byl kníže tohoto případného zklamání při návštěvě věčného města ušetřen. Do Říma se nevydal. Kristián to vysvětluje tím, že měl starosti se stavbou jím nedávno založené baziliky sv. Víta. Je však více než pravděpodobné, že ho něco takového ani nenapadlo. Kristián totiž v zájmu oslavení světce rád přeháněl příklady jeho zbožnosti. Panovník dobrovolně se vzdávající trůnu a stávající se mnichem, jak to učinil například bulharský car Boris I. zvaný též Michael v roce 889, byl tehdejším křes anstvím 33


14.10.2010 21:13

StrÆnka 34

Jan Bauer

považovaný za ideál. Už proto, že de facto dobrovolně podřizoval moc světských vladařů moci církve. Václav si byl jistě vědom hrozby rodinné války a snažil se svůj konflikt s Boleslavem vyřešit smírnou cestou. V žádném případě mu však nehodlal v ničem ustupovat a dobrovolně se v jeho prospěch zříkat trůnu. Bratrovo pozvání na hostinu na jeho hradišti v dnešní Staré Boleslavi přijal zřejmě s úlevou jako jeho gesto dobré vůle. Už proto, aby nezavdal důvod k další eskalaci napětí v přemyslovské rodině, vydal se tam pouze s nepatrným doprovodem. Mohl tušit, že tím podstupuje osudové riziko a že pozvání je jen bratrovou léčkou? Podívejme se, co nám o tom napsal Kristián: „…Tedy Boleslav, jenž měl vlastní dům i dvorec na hradě nazvaném podle jeho jména, jsa již ze všech stran bodán střelami áblovými a touhou po vládě rozněcován, když nastával svátek blahoslavených mučedníků Kosmy a Damiána, jenž se slaví dva dny před blahoslaveným archandělem Michaelem, domnívaje se, že nyní je vhodná příležitost, poněvadž je tam i chrám zasvěcený ke cti těchto svatých, pozve jmenovaného bratra svého blaženého lstivě k sobě jakoby na hostinu, spíše však, jak skutek ukázal, na smrt…“ Václav prý zradu předem vytušil, nicméně „rozloučil se polibkem se všemi přáteli a příbuznými a poslední sbohem jim dav, vydal se na cestu, chráněn jsa zbraní víry.“ Spiklenci chtěli podle Kristiána zabít knížete už při hostině, ale nepodařilo se jim to, protože „stále na útok pomýšlejíce, třikrát povstali a třikrát zase usedli, poněvadž Bůh jim svou mocí zabránil ten čin vykonati, snad proto, že si přál posvětiti zítřejší den, na nějž dosud nepřipadl žádný svátek…“ Kristián tady použil obvyklý způsob, jakým byly vyprávěny legendy. Spiklenci hodlali Václava třikrát napadnout a třikrát jim jejich úmysl překazil sám Bůh. Jak si nevzpomenout na magickou trojku, která má mimořádný význam ve všech náboženstvích včetně křes anství. Vždy vedle Trojice boží označuje číslo 3 vzkříšení Ježíše Krista, který vstal z mrtvých třetího dne, když byl před tím odsouzen k smrti o třetí hodně denní a třikrát ho zapřel apoštol Petr. Trojka je symbolem všech křes anských ctností – víry, naděje 34


14.10.2010 21:13

StrÆnka 35


a lásky – a novorozenému Ježíši se přišli poklonit tři mudrci od Východu. Celá konstrukce příběhu spiknutí proti Václavovi je viditelně umělá a s autentickým popisem událostí nemá nic společného. Podle Kristiána byl kníže při odchodu z hodovní síně dokonce varován jedním z přátel, který mu už osedlal koně. Václav však na varování nedbal a dokonce se na hostinu vrátil a se všemi si ještě připil na blahoslaveného archanděla Michaela, jehož svátek připadal na 29. září, čili na pozítří. Ráno pak po probuzení chvátal kníže do kostela, „aby mohl co nejskrytěji pokleknouti k delší modlitbě, dříve než by se sešel zástup lidu, a zatím co touží jako dobrý pastýř se svým stádem poslouchati a zpívati jitřní chvalozpěvy, brzy jest polapen do osidel úkladů. Nebo kněz toho kostela, jeden z těch, od nichž vyšla nepravost z Babylonu, hned jak spatřil muže božího přicházeti, podle příkazů zločinců zavřel dveře kostelní. Povstanou i připravení úkladníci, totiž bratr s celou svou ozbrojenou četou. A spatřiv bratra, vyvolený vojín boží, chtěje mu díky vzdáti, obejme pažemi jeho šíji a líbaje ho, pozdraví ho slovy: ,Bu zdráv, můj bratře, oplývej statky života pozemského i budoucího a a tebe Kristus přijme ke své věčné hostině, jako tys včera mne a mou družinu s takovou štědrostí pohostil.‘ Ale on na to odpověděl zpupně a s posupným pohledem, vytasiv rukou meč, který měl skrytý pod pláštěm: ,Včera ovšem, jak chvíle toho žádala, jsem tě pohostil, nyní však takto bratr bratru poslouží!‘…“ Po těch slovech Boleslav udeřil Václava mečem do hlavy, ale přitom ho pouze lehce zranil. Když se rozmáchl podruhé, kníže zadržel jeho obnažený meč holou rukou, byl zřejmě fyzicky silnější než mladší bratr, což je poněkud v rozporu s obrazem svatého Václava jako subtilního asketického mnicha. Leda bychom uvěřili Kristiánovi, že mu přitom pomáhala „moc Páně“. Václav dokonce dokázal v sebeobraně srazit Boleslava k zemi a zmocnit se jeho meče. Sám však jeho útok neopětoval a údajně mu následovně promluvil do duše: „Hle, vidíš ty, jenž ses svým vlastním rozhodnutím zahubil, jako maličké zvířátko bych tě mohl svou rukou rozmáčknouti, ale daleko toho budiž ruka služebníka božího, aby se poskvrnila krví bratrovou.“ 35


14.10.2010 21:13

StrÆnka 36

Jan Bauer

Kníže rozhodně nemohl být žádné tintítko, s mladším bratříčkem by uměl pořádně zamávat, ale místo toho mu jeho meč po způsobu za všech okolností čestných a rytířských hrdinů zdvořile vrátil a spěchal dál do kostela. Pokořený a zahanbený Boleslav se však zjevně rozzuřil. Podle Kristiána „volal hlasem velikým: ,Druhové moji, druhové moji, kde jste? Prašpatně pomáháte svému pánu a uboze mu přispíváte, ačkoliv je v takové tísni!‘ A tehdy se vyběhl celý zástup zlosynů ze svých úkrytů a s mnoha meči a kopími proti němu vyrazivše a těžkými ranami se naň sápajíce, zahubili ho přede dveřmi chrámu. A tehdy na tom zápasišti jeho svatá duše vysvobozená z vězení tohoto světa a krví oslavená odešla vítězně k Hospodinu dne 28. září, zatím co se nebe radovalo a země plakala, léta od vtělení božího devítistého dvacátého devátého.“ Ve skutečnosti k vraždě došlo až v roce 935, ale to v dané chvíli není podstatné. Za pachatele atentátu na knížete Václava je ve všech legendách zcela jednoznačně pokládán mladší knížecí bratr Boleslav a jeho ozbrojená družina. První staroslověnská legenda zná dokonce jména Boleslavých družiníků. Poté co Václav v sebeobraně srazil svého bratra k zemi, „přispěchal jakýsi Tuža a al Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši se slovy: ,V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého.‘ V tom hradě zabili i jakéhosi Mstinu, urozeného muže Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi…“ Takže známe konkrétní jména Václavových vrahů – Hněvsa, Tira, Česta a Tuža. Abych byl zcela upřímný, znějí nám jaksi podivně. Týká se to zejména jména Tira, které je vyloženě neslovanské. Mimoděk si při něm možná vzpomenete na podobná jména jiných nájemných vrahů. Těch, co poslala Drahomíra na svoji tchyni Ludmilu. Tunna a Gammon také nebyli Slované, ale zřejmě Vikingové. Dost možná že i mladičký Boleslav si na špinavou práci najal nějakého vikingského zabijáka jménem Tira. Boleslav se po zavraždění Václava pohotově chopil moci, což se samozřejmě neobešlo bez dalšího krveprolití. Kristiánova 36


14.10.2010 21:13

StrÆnka 37


legenda to popisuje následovně: „Ale vrahové svatého mučedníka, nehodlajíce toho, jejž až k smrti pronásledovali, ani po smrti šetřiti, rychlou jízdou do hradu Prahy pospíšili a všechny jeho přátele – a věřme, že dobří lidé to byli, kteří k dobrému člověku přilnuli – rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti za živa do hloubi řeky Vltavy potopili… Shromáždil pak blahoslavený muž, dokud ještě žil, kolem sebe nemalé množství kleriků a sluhů božích, které pronásledovatelé svatého mučedníka tak stíhali, že téměř žádný z nich ve vlasti nezůstal…“ Nepochybně se jednalo o státní převrat se vším všudy, při němž Boleslav vyhnal ze země zejména saské kněze a kaplany, o nichž byl přesvědčen, že byli hlavní oporou Václavovy vlády. Poté vypověděl spojenecké svazky s Jindřichem Ptáčníkem, který rok nato zemřel. V dalších patnácti letech pak válčil s jeho synem, budoucím císařem Otou I., až, jak napsal kronikář Widukind, „došel k moudrosti“, podrobil se Sasům a Čechy se opět staly lénem Svaté říše římské. Tělo jeho zavražděného bratra bylo pohřbeno v boleslavském kostele svatých Kosmy a Damiána. Po třech letech však Boleslav zřejmě na nátlak církve, a nikoliv pronásledován výčitkami svědomí, jak tvrdí legendy, nařídil, aby Václavovy ostatky byly v noci tajně vyzvednuty a znovu pohřbeny na Pražském hradě. Noční cestu s tělem mučedníka údajně provázela řada zázraků včetně toho, že modlícím se vězňům v malostranském žaláři spadly okovy a zbortily se zdi jejich vězení. Svatý Václav byl pak za hojné účasti kněží, velmožů a všeho lidu s velkým oplakáváním a četnými modlitbami uložen pod oltářem v rotundě sv. Víta, kterou sám dal postavit. Podle legendy se stalo tak, jak tento svatý mučedník prorokoval: „Toto bude obydlí mé na věky věkův.“ Jenže chybělo málo, aby všechno dopadlo poněkud jinak. Kníže Václav byl urostlý a jistě v rozličných půtkách trénovaný chlapík, jak se na vladaře v těch neklidných dobách slušelo. Stejně jako holýma rukama přemohl svého bratra Boleslava, dokázal odrazit i ostatní útočníky. Neprchal před nimi do kostela, ale čelil jim mečem či dýkou, kterou vytrhl Boleslavovi. Křik půtky probudil jeho 37


14.10.2010 21:13

StrÆnka 38

Jan Bauer

strážce a sluhy, kteří v čele s Podivenem přispěchali na místo boje, a protože jich bylo více než najatých lidí Boleslavových, zakrátko získali převahu. Hněvsa a Tira zůstali ležet na zemi v krvi, zbytek se dal na kvapný ústup. Kníže, ač raněn několika bodnými ranami, se okamžitě ujal výslechu svého bratra, ale ten se jen vyděšeně omlouval, že nešlo o atentát na hlavu státu, ale o trapný omyl a opileckou hádku. Václav ho svázaného nechal dopravit na Pražský hrad, kde byl Boleslav postaven před soud rady starších. Zatímco po celých středních Čechách pokračoval hon na jeho příznivce, on sám byl radou starších odsouzen k smrti za pokus o bratrovraždu a spiknutí proti panovníkovi. Václav však po modlitbě v rotundě svatého Víta rozsudek velkoryse zmírnil. Dal svého bratra pouze oslepit a uvěznit na Levém Hradci. Poté dokončil sjednocování Čech a uzavřel novou spojeneckou smlouvu se svým přítelem saským králem Jindřichem I. Ptáčníkem. Stvrzením této smlouvy byla Václavova svatba s Jindřichovou dcerou Hadwigou. Z jejich manželství se narodilo asi osm dětí, z nichž se dospělého věku dožili jen tři. Nejstarší, na tchánovu počest pokřtěný Jindřich, se stal Václavovým nástupcem a prvním českým králem. Jeho sestra Ludmila, pokřtěná jménem Václavovy babičky, se provdala za polského knížete Měška I. a jeho mladší bratr Spytimír studoval v bavorském Řezně a stal se prvním arcibiskupem pražské arcidiecéze zahrnující Čechy, Moravu, Polsko a Dolní Rakousy. Václav osobně velel českému vojsku, které v roce 955 vytáhlo na pomoc synovi Jindřicha I. Ptáčníka Otovi I. ve válce s Maary, a hrdinsky zahynul v bitvě na řece Lechu u Augšpurku. Jeho smrt se zbraní v ruce v boji s pohany se stala obsahem četných středověkých legend a Václav Český býval srovnáván s Rolandem, spolubojovníkem Karla Velikého, nebo s králem Artušem. Není divu, že už v roce 970 byl prohlášen za svatého a stal se symbolem zápasu křes anů s nevěřícími. Jeho hrob v rotundě sv. Víta, později přestavěné na románskou baziliku a nakonec na gotickou katedrálu, se stal cílem poutníků z celé Evropy a Praha duchovním centrem Svaté říše římské. Čeští králové pak obdrželi titul Strážců hrobu svatého Václava Českého. Proslýchá se, že světec, ještě než vydechl naposled, přál si, aby jeho slepého bratra Boleslava pro38


14.10.2010 21:13

StrÆnka 39


pustili z vězení na Levém Hradci. Ale tato pověst není potvrzena žádným písemným pramenem. V každém případě se české dějiny odvíjely zhruba podobně, jako tomu bylo ve skutečnosti. Po vymření Přemyslovců nastoupili na český trůn Lucemburkové, po smrti Václava IV. vypukly husitské války, později Jagellonce vystřídali Habsburkové. Zkrátka žádná velká změna se nekonala. Ale přece jen v jednom ohledu byla historie odlišná. Češi měli pověst hrdinů, kteří se jen tak snadno neleknou. Však jich také mnoho vykrvácelo v bitvě u Moháče a bitva na Bílé hoře se protáhla na dva dny strašného vraždění, třebaže nakonec přece jen skončila vítězstvím císařských vojsk a katolické Ligy. V roce 1938 pak prezident Edvard Beneš odmítl přijmout mnichovskou dohodu a zuřící Hitler ani Francie a Británie ho nedokázali přinutit ke změně stanoviska. Odvolával se přitom na posvátné dědictví velkého nepřemožitelného knížete Václava Českého. Wehrmacht kupodivu nevyrazil proti našim pohraničním pevnostem, ani luftwafe nebombardovala Prahu. Bývalý náčelník německého generálního štábu generál Ludwig Beck ještě v říjnu nechal zatknout Adolfa Hitlera a ostatní předáky NSDAP a nastolil v zemi vojenskou diktaturu. Československo se stalo předmětem obdivu celého světa a Edvard Beneš byl navržen na Nobelovu cenu míru. Skromně ji odmítl s odůvodněním, že „každý národ má právo i povinnost se bránit“.

39


14.10.2010 21:13

StrÆnka 40


14.10.2010 21:13

BOLESLAV CHRABRÝ

StrÆnka 41

PŘIPOJIL ČECHY K POLSKU

Polský kníže Boleslav Chrabrý projel se svou družinou bránou Pražského hradu. Pražský biskup Thiddag mu doprovázen několika církevními hodnostáři vyšel vstříc. V ruce držel zlatý kříž a viditelně mu dělalo potíže s ním neupadnout. „Zase je opilý,“ pomyslel si Boleslav. „To mi ještě tak scházelo.“ Hbitě seskočil z koně, uchopil vrávorajícího kněze za ruku a jako křes anský kníže uctivě políbil kříž. Nad Pražským hradem se rozezněly zvony, aby přivítaly nového vládce Čech, ale kupodivu nikdo nejásal a neprovolával „hosana“. Všude stáli polští ozbrojenci připravení zasáhnout, kdyby kdokoliv chtěl knížete napadnout. „Ach, co s těmi zatracenými Čechy?“ uvažoval v duchu Boleslav, zatímco ho klopýtající a pálenkou páchnoucí biskup vedl k rotundě svatého Víta. Tady kníže nejprve uctivě poklekl před oltářem, na němž leželo ve zlaté schránce rámě svatého Víta a spolu s ním i lebka svatého Václava. Poté narovnal svou vysokou postavu, otočil se ke shromážděnému zástupu a hromovým hlasem zvolal: „Já, z boží milosti kníže polský, tímto před tváří Hospodina beru české knížectví pod svou ochranu.“ Svatyní se rozezněl zbožný chorál „Kyrieeleison…“ Pojme se te vrátit z dubna roku 1003 do února 999, kdy v Praze zemřel český kníže Boleslav II. a vlády se po něm ujal nejstarší z jeho tří synů Boleslav III. řečený Ryšavý. Málokterý český panovník získal v historii tak špatnou pověst jako právě on. František Palacký si ve svých Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě hořce postěžoval: „K velikému národu českého neštěstí stalo se, že po Boleslavovi Pobožném vstoupil na trůn dědičným právem muž ze všech, kteří kdy na něm seděli, nejnehodnější. V době té, když u sousedních národů, Poláků, Rusů a Uhrů, právě jejich největší a nejmohutnější panovníci současně vládli, bylo také 41


14.10.2010 21:13

StrÆnka 42

Jan Bauer

Čechům potřebí, aby měli nad sebou pána rozumem a charakterem výtečného, měl-li mladý stát český neklesnouti z té výše, do které jej byli oba první Boleslavové povznesli. Bohužel ale Boleslav III., příjmím Ryšavý, nebyl než obecný pustý ničema…“ Podobně tvrdými a nesmlouvavými slovy ocenil tohoto vladaře spisovatel Vladislav Vančura ve slavném díle Obrazy z dějin národa českého, by si o jeho vzhledu poněkud zabásnil. Ve skutečnosti víme o jeho podobě pouze to, že měl zrzavé vlasy a vousy: „Byl to člověk zlý a nelítostný. Měl spanilou tvář, krásnou postavu, vlasy nádherné barvy a planoucí zrak, ale jeho duše byla škaredá a bázlivá a slabá… Neměl ani odvahy ani věrnosti. Bázeň z něho učinila ukrutníka, a tak po způsobu všech slabochů zabíjel lidi a nenáviděl je. Nebyl bojovníkem, který zápasí a přemáhá, ale jako vlk se vrhal ze zálohy na každého, kdo mu naháněl strach…“ Čímpak si Boleslav III. vysloužil takováto příkrá ohodnocení? Nesporně vším, čeho se dotkl. Český stát se po prudkém, až závratném vzestupu, kdy Boleslav I. zvětšil jeho území až k hranicím Kyjevské Rusi a Boleslav II. dosáhl zřízení pražského biskupství a masakrem v Libici nad Cidlinou se vypořádal s konkurenčním rodem Slavníkovců, náhle ocitl v hluboké krizi a málem zanikl. Už už to vypadalo, že ho stihne stejný tragický osud jako před sto lety Velkou Moravu. Do takové situaci se pak Čechy znovu dostaly až po smrti posledního Přemyslovce, krále Václava III., kdy se jako domek z karet rozsypal mohutný celek zahrnující země Koruny české, Polsko a Uhry a srdce Evropy se ocitlo ve vichru či spíše smršti cizích zájmů. Boleslav III. samozřejmě měl na onom osudovém propadu, kdy šlo o bytí a nebytí české země, svůj díl viny. Jeho otec zemřel na tehdejší dobu v pokročilém věku asi šedesáti pěti let, a tak musel na vládnutí dlouho čekat. Možná i právě proto trochu zapšknul a stal se podezíravým. Na trůn nastupoval v roce 999 jako starý ženáč, neměl však stále žádného mužského potomka, jen dospělou dceru, která se provdala – a to je důležité – za jakéhosi mladíka z rodu Vršovců. Nový kníže zřejmě myslel hned na to, kdo převezme vládu po něm, a rozhodně to nepřál svým dvěma mladších bratříčkům. Tím spíš, že to byli zřejmě nevlastní bratři. Boleslav II. je, podle mínění někte42

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Co by se stalo, kdyby

Recommend Documents