1 Rebecca chvátala vzhůru po příkré stezce k farmě, až ji bolelo divoce tlukoucí srdce. Pouze nebesa věděla, co by se stalo, kdyby ji někdo přistihl. Držela se těsně u živého plotu, kapuci peleríny staženou do tváře, aby ji nikdo nepoznal, i kdyby ji zahlédl. Vymletá cestička však byla opuštěná, protože se už setmělo a málokdo, pokud vůbec někdo, měl důvod se tudy v tak pozdní hodinu někam vydat. Dívka se ohlížela přes rameno a natahovala uši, ale z domu, kde žila, se neozývaly žádné výkřiky nebo volání. V celém malém přístavu vládl klid. Zhluboka se nadechla, aby potlačila třes, který se jí šířil až do prstů u nohou. Přímo proti brance do dvora farmy se cesta dotýkala okraje lesa. Rebecca s úlevou vklouzla do spásného úkrytu mezi stromy, ale jakmile ji pohltil temný svět přízračných siluet a tajemných zvuků, pulz se jí znovu prudce zrychlil a při sebeslabším šelestu vylekaně těkala očima kolem sebe. Kdesi nad ní se ze svého hřadu odlepila se zahoukáním sova, a když nedaleko praskla větvička, měla dívka pocit, že strachy omdlí. „Becky!“ Poskočila, když jí k uším dolehl chraptivý šepot, ale sotva poznala Tomův hlas, panika z ní opadla. V příštím okamžiku mu ležela v náruči a rozesmála se ulehčením a radostí, že je s ním. Dychtivě k němu pozvedla tvář a jeho usměvavá ústa, vlhká a opojně sladká, se dotkla jejích. Pouze na malou chvilku,
7
ale pro Rebeccu to byla největší slast, jakou v životě zakusila. Otočila hlavu a přitiskla tvář k jeho hrudi. „Já jsem tak ráda, žes přišel,“ zašeptala vášnivě do jeho kabátu. „Nebyla jsem si tím jistá.“ „Věděl jsem přece, že ty zaručeně přijdeš. Copak jsem tě mohl nechat bloudit po lese samotnou?“ Odstoupil a přidržel si ji na délku paží. Žertovný tón zmírňoval lehkou výtku ukrytou v jeho slovech. „Uděláme líp, když zalezeme dál mezi stromy, aby nás někdo nezahlídl. Nevěřím, že bychom byli jediní, kdo tady má schůzku.“ S úsměvem k ní vztáhl ruku. Vložila do ní svou dlaň a po paži se jí do těla vyšplhalo horké mravenčení. Milovala Toma a bylo pro ni nemyslitelné, že by nesměl být jejím oficiálním nápadníkem, dokud nebude plnoletá. Zcela pohroužená do svých myšlenek se nechala vést hlouběji mezi stromy a instinktivně se vyhýbala větvím. „Tohle je dobrá skrýš,“ poznamenal tiše a ukázal na padlý strom, kolem něhož podrost za řadu let vytvořil hustou zástěnu. Posadila se. Byla ráda, že když se oblékala, nevzala si pod širokou sukni spodničku ze strachu, aby neprobudila mladší sestru Sarah. Tom si sedl vedle ní, opřel se lokty o roztažená kolena a nesouhlasně potřásl hlavou. „Mně se to nelíbí, Becky. Já prostě na podvádění nejsem.“ Krev v žilách se jí rozbouřila prudkým citem. Dotkla se jeho rukávu. „Tome, miláčku, ty jsi tak hodný a čestný,“ vydechla obdivně. „Právě proto tě miluju a chci být tvou manželkou. Už se nemůžu dočkat, až se vezmeme.“ Obrátil se k ní. I ve tmě viděla, jak klouže pohledem po její tváři. Vzal do dlaně její bradu, jemně jí zvedl hlavu a dlouze ji políbil. Ovinula mu paže kolem krku, a jakmile ji k sobě přitáhl blíž, útroby se jí sevřely vášní a rty se samy roztouženě pootevřely. Přála si, aby polibek trval věčně, a vychutnávala zvláštní,
8
pro ni zcela nový pocit. Když se od ní Tom konečně odtáhl, byla zadýchaná překvapením i vzrušením. „Ach, Tome,“ zajíkla se. Probuzená touha jí dodala odvahu vyslovit, co jí v posledních dnech nešlo z hlavy. „Víš… Já bych věděla o způsobu, jak tatínka popostrčit.“ V šeru rozeznala, že tázavě vytáhl obočí, a odhodlaně pokračovala. „Kdybych čekala dítě…“ „Cože?“ Vmžiku byl na nohou. „Ty ses snad zbláznila!“ Z jeho upřímného rozhořčení ji zamrazilo, ale slast, kterou právě poznala, byla silnější. „Počkej, Tome. Poslouchej mě…“ „Ne!“ Trhl bradou směrem k ní. „Vaši by tě poslali do útulku. Rozhlásili by, že jsi nemocná, a hned jak by se dítě narodilo, tak by ti ho vzali a víckrát bys ho neviděla! A tvůj otec by nám nikdy nedal svolení ke sňatku. Třeba by ti po tom všem ani nedovolil vrátit se domů!“ Vyskočila a naléhavě mu sevřela ruku. „Ne! Tatínek není takový. Je laskavý. Pochopil by nás.“ Zuřivě zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl ten nápad vyhnat, potom se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a vzal Becky za ramena. „Uvědomuješ si, co navrhuješ? A víš vůbec,“ zajíkl se a zrudl, „jak se dělají děti?“ Na jeden prchavý okamžik znejistěla, ale nedala se zastrašit. „Samozřejmě to vím!“ ohradila se dotčeně, ale potom se jí zatřásla brada a svěsila hlavu. „Jenže ty mě možná nemáš opravdu rád,“ vypravila ze sebe. „Možná to se mnou dělat nechceš. A já si právě teď říkala…“ „Samozřejmě že chci.“ Vzal ji do náruče a choval jako malou holčičku. „Nic si nepřeju víc. Přímo hořím. Ale teprve o naší svatební noci. Jak se sluší a patří. Do té doby si chci uchovat poctivost a ty bys měla chtít taky.“ Poslouchala ho a v duši měla zmatek. Na jedné straně se jí ulevilo, protože sama dobře věděla, že je správné, k čemu ji Tom
9
nabádá, na druhou stranu však byla zklamaná, že její zoufalý plán nepodpořil. Nerozuměla sama sobě, nevěděla přesně, co vlastně chce, ale Tomovi důvěřovala. Pohledem žadonila o útěchu. „Ale můžeme se někdy znovu sejít?“ „Budu si to muset rozmyslet,“ odvětil váhavě. „A ty teď utíkej domů, než se po tobě vaši začnou shánět.“ „Tak dobře,“ podvolila se. „Ty jsi na mě tak hodný, Tome. Nevím, co bych bez tebe dělala.“ „Ležela pod peřinou v posteli, kde bys touhle dobou měla být,“ prohlásil lehce káravě. „Ale jsem rád, že nejsi,“ uzavřel s úsměvem.
„Poslouchejte, vy dvě, ne abyste se loudaly,“ přikazovala Anne Westbrooková dcerám, když si zavazovaly čepečky. „A bednářství se vyhněte obloukem,“ dodala s důrazným pokývnutím hlavy. Sarah potřásla světlými lokýnkami, a protože věděla, že jí matka nevidí do tváře, rozpustile mrkla na starší sestru. „Ano, maminko,“ slibovala slavnostně, ale oči jí hrály čtveráctvím. „To neplatilo tobě, slečinko, jak jistě dobře víš.“ Anne založila ruce v bok, lokty mírně vystrčené dopředu. „Měla jsem na mysli tvou paličatou sestru. Tak co, Becky, slyšelas mě?“ Rebečina hezká tvářička se zarděla, jemně vykrojené rty se našpulily jako růžové poupě. „Ano, maminko,“ potvrdila, ale hlas se jí zachvěl potlačovaným povzdechem. „Pojď, Sarah,“ vybídla sestru, a než mohlo padnout jediné další slovo, obě vytančily z domu. Široké sukně jim při každém kroku zavířily kolem kotníků. Isaac Westbrook, který seděl u stolku v salonu, vzhlédl. „Anne,“ zavolal pootevřenými dveřmi. „Ano, drahý?“ Usmála se a vykročila k němu. Drobná postava, která jako by se za všechna ta léta, co ji znal, vůbec nezměnila.
10
„Skutečně si myslíš, že je rozumné pouštět naše dvě větroplašky ven samotné?“ Vytáhl šedé huňaté obočí, až se málem dotýkalo ustupujících vlasů nad čelem. „Ale Isaaku, přece od nich nemůžeš chtít, aby stále seděly doma,“ chlácholila ho Anne. „Zvlášť když je tak hezky jako dnes. Navíc jdou jenom do krámu paní Martinové. Nic jim nehrozí. Nikdo jim neublíží. Každý ví, že jsou to dcery velitele přístavu a vrchního prubíře, nejvýznamnějšího muže v Morwellhamu!“ „Každý ne, Annie,“ odporoval jí. „Ve městě je stále plno cizích lidí, jak dobře víš. Dnes tady kotví devět lodí a jenom pět z nich vozí náklad z dolů pravidelně. Vsadím se, že na naši Rebeccu by dostal zálusk nejeden námořník. Sarah je zatím napůl dítě, ale pokud ti to snad uniklo, z Rebeccy vyrostla krásná mladá žena.“ Významně se poškrábal v hustých vousech. „Celá maminka.“ Annin smích připomínal jemný letní deštík. „Jsi starý lichotník, Isaaku Westbrooku, ale ne tak bystrý pozorovatel, za jakého se považuješ. Sarah už taky není dítě. Je ještě – řekněme – přitažlivější než Rebecca a nejedna sedmnáctiletá dívka se vdávala, protože musela.“ „A ne vždy za nejšťastnějších okolností. Právě proto se mi nelíbí, že naše dcery chodí ven bez doprovodu.“ „Nech už toho. Nic se jim nestane.“ „Tak proč jsi jim zakazovala přiblížit se k bednářství?“ Zamrkala na něho svýma modrýma očima. „Protože vím, že by sis to nepřál, ačkoliv nechápu, co proti Tomovi máš. Je to šikovný řemeslník a slušnějšího mladíka bys sotva našel. A Rebecca ho má ráda.“ Isaac nafoukl tváře. „Myslí si to. Tom pracuje v bednářství o tři domy dál, vyrůstali spolu. Nikdy se na jiného ani nepodívala.“ Zvolna vypustil vzduch z plic. „Nejde o to, že bych proti němu něco měl. Ale vyučil se před necelým rokem, zatím
11
nedostává plnou mzdu a teď, když mu zahynul otec, musí podporovat matku a mladší sourozence.“ „To mu přece nemůžeš vyčítat.“ „Víš dobře, že to nedělám.“ Isaac smutně potřásl hlavou. „Hrozná věc, tahle důlní neštěstí. Ale jak by mohl uživit ještě Rebeccu? Ne! Trvám na svém. Jestli k sobě budou cítit totéž, až ona bude plnoletá a on jí bude schopen nabídnout slušný domov, například zaplatit nájem v některém z Bedfordových domků, dovolím, aby se o ni začal ucházet. Nepřeji si, aby moje dcera žila na ubytovně.“ „To znamená dalších osmnáct měsíců, Isaaku. Becky nebude chtít tak dlouho čekat. Víš, že se do všeho vrhá po hlavě.“ „A je paličatá jako mezek.“ „Po kom asi?“ Anne si stoupla za manželovu židli a ovinula mu paže kolem krku. „Pamatuješ, jaké triky jsme vymýšleli my, abychom mohli být spolu sami?“ „Hm.“ Něžně otíral vousatou tvář o hřbet její ruky. „Jak bych mohl zapomenout! Ale řekl bych, že jsme měli víc rozumu než dnešní mládež. Nicméně,“ pokračoval důrazně a vytáhl z náprsní kapsy masivní hodinky, „takhle bych nebyl s prací nikdy hotový. Musím napsat ranní hlášení, vybrat přístavní poplatky, udělat několik chemických rozborů, dva velké škunery čekají na příliv, aby mohly vyplout, a další by zase chtěl do přístavu. Přece nemůžu dopustit, aby se srazily.“ Anne se chápavě usmála. Než za sebou zavřela dveře, zahlédla, jak k sobě manžel přitahuje velký sešit v kožených deskách. Jeho prsty na okamžik spočinuly na předsádce, kde byla rázným písmem vyvedena slova Deník velitele morwellhamského přístavu – rok 1867. Hruď se mu nadmula pýchou. Už dvanáct let řídil čilý říční přístav. Řeka Tamar, tvořící křivolakou hranici mezi hrabstvími Devonshire a Cornwall, byla důležitou vodní cestou a každá loď, která vplula do Morwellhamu, byla pečlivě
12
zanesena do Isaakových puntičkářsky vedených knih. Od roku 1859, kdy byla dokončena železnice do Tavistocku, jich pochopitelně ubývalo, mnohé doly začaly posílat rudu do Plymouthu ve vagonech tažených čoudícími lokomotivami, ale pořád zůstalo dost takových, které nechávaly přepravit tuny lesklého kamení po kanálu a dál po řece. A největší evropský důl Devon Great Consols nadále využíval vlastní důmyslnou svážnou dráhu, takže čilý ruch v jeho rozlehlém překladišti neutichal. Ach ano! Na prahu padesátky byl Isaac Westbrook se svým životem spokojený. Nejenže byl velitelem přístavu, vykonával i úřad nejvyššího prubíře, ve své laboratoři zkoumal vzorky rudy, aby stanovil procento obsahu mědi. Jeho plat činil čtyři libry týdně a navíc s rodinou bydlel zadarmo v Měděném domě. Protože začínal jako pouhý horník, právem soudil, že se mu skutečně podařilo se vypracovat. Teď ještě dobře provdat a zaopatřit své dvě dcery, a k naprosté spokojenosti mu nebude nic scházet. Otevřel těžkou knihu na stránce s posledním zápisem, vzal do ruky ostře seříznuté pero, namočil je do inkoustu a napsal svým elegantním rukopisem: 16. července 1867.
Rebecca se zastavila před nízkými vraty na předním dlážděném dvorku Měděného domu. A bednářství se vyhněte obloukem! Důvěrně známý pohled na přístav kypící životem v jasném ranním světle ještě víc rozdmýchal její hněv. Obraz před jejíma očima sice nebyl výjimečně krásný, přestože se městečko choulilo v jednom z nejmalebnějších devonských údolí, ale Rebecca nikdy nežila jinde a horečná činnost panující v přístavu jí přešla do krve. Výhled jí částečně clonil trám jedné z masivních podpěr důlní vlečky, která se vznášela nad touto částí přístavu. K domu byly téměř nalepené celkem tři podpěry, kousek za ním koleje mizely v tunelu, tajemném tmavém otvoru proraženém
13
do skalní stěny. Jako malá vždy pokukovala po černém jícnu se strachem, přesvědčená, že z něho v noci vylézají čarodějnice a zlí duchové, aby tropili svá kouzla. Dny dětského strachu dávno minuly a tunel, železnice a nezaměnitelný, po dešti obzvláště silný pach, který vycházel z hromad měděné rudy ležících na slunci, byly stejně přirozenými součástmi jejího života jako ranní probuzení. Po přístavních hrázích a překladištích pobíhali dělníci jako mravenci kolem sklenice zavařeniny, hlasitě vydávali pokyny nebo lopatami odhazovali lesklou rudu. Námořníci, kteří dostali pár hodin volna, proudili nahoru do středu městečka na džbánek piva. Lačnýma očima hltali každou ženu, kterou míjeli, ale dobře si uvědomovali, že za nevhodné chování by zaplatili ztrátou práce, a to byla příliš vysoká cena. Pro dcery Isaaka Westbrooka se hodilo, aby se stýkaly pouze s prubíři, obchodníky a kapitány, s nimiž se seznámily prostřednictvím otce a kteří v případě nutnosti nocovali v hotelu U Lodě, nicméně Rebecca a Sarah znaly mnoho prostých námořníků od vidění nebo s nimi dokonce tu a tam prohodily slovíčko, protože některé lodě připlouvaly do Morwellhamu pravidelně, aby dopravily rudu k hutím jižního Walesu a vrátily se s nákladem uhlí nutným pro důlní stroje. Sarah se o dění v přístavu nijak zvlášť nezajímala, přestože byla smířená s tím, že v Morwellhamu prožije celý svůj život, zato Rebeccu odmalička fascinovalo hemžení mužů, z nichž každý přesně znal svůj úkol. Všechno běželo jako dobře naolejovaný stroj a otec představoval hlavní kolečko, aspoň pokud šlo o prubířství a lodní dopravu. Vždycky napjatě sledovala, jak v peci nahřívá na prášek rozmělněnou rudu, a už v útlém věku nejenže bezpečně poznala říční kutr, ale dokonce podle takeláže odlišila keč vhodný pro námořní plavbu od malého škuneru. Občas ji napadlo, že kdyby byla kluk, stala by se možná lodním důstojníkem, a často měla pocit, že její zájem o lodě i obchod s mědí otce těší a aspoň trochu ho odškodňuje
14
za ztrátu dvou synů, kteří zemřeli krátce po narození. Jenže byla dívka, vlastně už mladá žena, a jejím hlavním cílem v současné době bylo zajistit pro sebe a milovaného mladíka společnou budoucnost. Země se náhle zachvěla, vzdálené dunění připomínající hrom přešlo rychle v ohlušující řev a z tunelu se samospádem vyřítily dva obrovské vozíky, přehnaly se přístavem vysoko na sténajících podpěrách a zastavily se na určeném místě. Posuvná dna se otevřela a tuny mědi se s lomozem vysypaly na zeleně kropenatou dlažbu. Sestry na sebe pohlédly a rozesmály se. Ačkoliv žily v bezprostřední blízkosti důlní vlečky, při nečekaném příjezdu naložených vozíků se člověku snadno zastavilo srdce v těle. Zavěsily se do sebe a s tvářemi prozářenými veselím se k překladišti Devon Great Consols otočily zády a vykročily k centru městečka, kde měla krámek Jane Martinová. Ušly však pouze pár metrů a Rebecca s odhodlaně sevřenými rty zvolnila. V přístřešku před bednářstvím se povalovala obvyklá sbírka zpola dokončených kol, polámaných paprsků a čepů, které čekaly na opravu, nicméně i náhodnému kolemjdoucímu bylo na první pohled zřejmé, čím si dílna vydělává především. Hora pečlivě naskládaných sudů čekala, až si je vyzvednou muži z nedalekého manganového mlýnu, a několik zpola dokončených beček, které se – jak Rebecca věděla – předtím jistou dobu máčely v teplé vodě, bylo překlopených nad tyglíkem s doutnajícími uhlíky, aby dřevo získalo potřebnou ohebnost. V tu chvíli vyšel z dílny jeden ze šesti bednářů, kteří v ní pracovali, aby se podíval, jestli je jeho výrobek zralý pro další zpracování. Zdálo se, že je spokojený, a jakmile zvolal to známé „stáhnem ho“, přispěchali mu na pomoc dva další muži. Mladý řemeslník, který Rebeccu zajímal, však mezi nimi nebyl. Dychtivě pátrala bystrýma, tmavě modrýma očima v příšeří za otevřenými dveřmi, a když ho neobjevila, vrhla kradmý pohled na okna domu, z něhož právě
15
vyšly, vypnula dívčí hruď, odtrhla se od sestry a odhodlaně vykročila. „Ne, Becky!“ zasyčela Sarah skrz zaťaté zuby a polekaně jí sevřela ruku. „Slíbilas to mamince!“ „Já jsem jí nic neslíbila.“ Rebecca ještě víc natáhla krk. „Jenom jsem řekla, že jsem ji slyšela.“ „Ale co když se to dozví?“ strachovala se Sarah. „Nedozví. Jedině že bys na mě žalovala.“ Rebecca se prudce otočila, oči se jí blýskaly čtveráctvím. „Jestli našim neřekneš, že se scházím s Tomem, já jim zase neřeknu o tvém ruském námořníkovi.“ Sarah pootevřela ústa a zarděla se až po kořínky vlasů. „To není můj ruský námořník.“ S předstíranou lhostejností trhla rameny. „A taky to není prostý námořník. Je něco jako druhý důstojník a co nevidět ho povýší,“ odporovala a zrudla ještě víc. „Vida!“ Rebecca se vítězoslavně ušklíbla. „Je to tvůj námořník. Pardon, důstojník,“ opravila se. „Mimochodem, je to něco mnohem horšího, než že já se chci provdat za Toma. Ty ho skoro neznáš. Dokonce ani neumíš pořádně vyslovit jeho jméno.“ „Umím! Miša… K… K… Končí to na evič. A Miša je zkratka pro Michaila. To je rusky Michael,“ poučovala Sarah zasvěceně sestru. „A pochází ze slušné rodiny. Jak jinak by mluvil tak dobře anglicky?“ „Ale nechtěla bys, aby se o něm dozvěděl otec, že ne?“ „Ne. Zatím ne.“ Sarah se znepokojeně zachmuřila. „Becky, prosím tě, že nikomu nic neřekneš?“ Rebecca se zářivým úsměvem zavrtěla hlavou. „Víš dobře, že neřeknu! A vím, že ty taky ne.“ Bojovně vysunula bradu a vešla do dílny. Sarah se ustrašeně držela několik kroků za ní. Neustále se rozhlížela, jestli někdo není svědkem jejich neposlušnosti, a trhla sebou, když uslyšela sestru hlasitě pozdravit. „Dobré ráno, pane Gimlette. Dobré, Tome.“
16
