Jenom obyčejný příběh bolesti
Políbil ji a potom se s ní i vyspal a nedá se říct, že by ho to nepřekvapilo. Všechno se stalo tak rychle. Nevadilo mu to. Celý život čekal. Proč by měl čekat i tentokrát? Jenomže v jejich vztahu bylo všechno nějak zrychlené. Láska, vaření, spaní, procházky, hádky, ale i řeči o bydlení, svatbě a dětech. Miloval ji – to vědomí bylo krystalicky jasné a děsivé jako jáma a kyvadlo. Ale miloval ji a udělal by pro ni všechno, třeba i zemřel. Přesto se bál, že jedno nedokáže. Nedokáže ji ztratit. Přijde spolu s ní i o poslední zbytky příčetnosti? * Malíř příběhů vešel do soumraku Města podzimu. Začínalo jaro. Prošel Neexistující třídou pučící opadanými lístky kopretin a na jejím konci se propadl k bouřícímu Jezeru nevyteklých slz. Za rohem pozdravil Adalberta – válel se pod lavičkou z kostí. „Co tady děláš?“ zeptal se skřítka. „Ty zkurvomrde, prasohazjle, čúrokurovorpomogh… já sem hentu jen jakože-že-že na to, jasný ty polomokolotoivo?“ Malíř se podíval na skřítka, jak se snaží vyspat několikatýdenní kocovinu, pak ho popadl za vousiska, vytáhl ho ven a ignorujíc jeho vřískání, s rozmachem ho hodil do jezera. Těžce to žblunklo a jezero zašeptalo slastí z darovaného života. Malíř si promnul oči a ještě jednou se rozhlédnul. Ne, nikdo ho neviděl. Sedl si na lavičku, vytáhl blok a začal malovat.
* Namaloval kruh. Kruh, který se ve svém středu propadá do dalšího patra a stáčí se pořád níž a je menší a širší a zvrásněný a pravidelný a nahý. Pod to připsal jediné slůvko: Život. * Když se vrátil domů, objal ji a políbil a Kočka se mu stulila do náruče a předla a on ji výskal ve vlasech. Ztrácela se mu. „Co tě trápí?“ zeptal se jí. „Co by mě trápilo. Nic mě netrápí.“ Musel ji ještě chvíli hýčkat, aby se mu otevřela. „Nejsem šťastná,“ řekla. Zamrazilo ho. „Nejsi se mnou šťastná?“ „To ne. Sama se sebou nejsem šťastná.“ „Jak tě mám potěšit?“ „Nemůžeš. Každý musí učinit šťastným sebe sama. Jestli to nedokáže, nikdo mu nemůže pomoci.“ Políbil ji a po chvíli ji začal i svlékat a líbilo se mu to, ale byl smutný, i když leželi zpocení a nazí a její tělo bylo krásné, to proto, že se usmívala. „Co se děje?“ chtěla vědět. „Nic,“ zalhal. Dny se překlápěly do nocí a noci zpátky do dnů a listí Města podzimu hnilo, nebe bylo vlhké, až skrze mlhu nedokázali vidět jeden druhého.
Vztekle mrštil štětcem přes pokoj, až se zarazil do zdi. Pukla jako rozžhavený kámen. Vyděšeně na něj zírala. „Promiň,“ zamumlal Malíř. „Udělala jsem něco?“ zakňučela. „Ne. Jen… nikdo nechce kupovat mé obrazy.“ „Začnou je kupovat,“ řekla a ustrašeně ho objala. Její dotyk mu byl odporný, v ten okamžik nedokázal by snést kohokoliv, ale překonal se, pro ni, pro oba. Nejenom, že nikdo nestál o jeho příběhy, ztrácel i zakázky. Pokoje maloval na černo a čím dál víc se propadal do psychedelie. Když namaloval slunečnice, neotáčely se za sluncem, ale za mraky. Berušky měly místo teček propasti a děti si navlékaly náhrdelníky z lidských očí. Když si Kočka prohlížela jeho díla, třásla se. „Proč maluješ takové věci?“ ptala se. Protože uvnitř hořím, když se tě dotýkám, toužím, abys krvácela, protože v násilí vidím jemnocit! „Nevím,“ zalhal. „Prostě mi přichází na mysl.“ Toužil ji chytnout pod krkem, přirazit ke zdi, trhat jí vlasy, slyšet ji křičet. Toužil, aby byla stejná, jako když ji poznal, temná a děsivá vražedkyně, nešťastná, smutná, hravá a kočičí. Jenže právě kvůli Malíři se změnila. Aby ho neranila každým slovem, aby prohloubila vzájemnou intimitu, aby mu dala opravdovou lásku, posílila křehkou Alici a zahubila démonickou Kočku v sobě. Teď se jí nemohl silněji dotknout, aby ji nezranil, a jeho sadismus strádal na úbytě, propadal se do jeho díla. Stejně jako se změnila ona, měnil se i on. Přežití páru pro ně znamenalo smrt jednotlivce. A tak utíkal do Města podzimu, kráčel soumračnými ulicemi, sám, opilý, aby nemusel být s ní, protože s ní být už nedokázal, a ona se zase ztrácela sama sobě. Tehdy potkal Spisovatelku, uprostřed jezera, v objetí ohňů Beltainu. „Proč pořád mlčíš?“ zeptala se ho, když si ji odvedl do stínu keřů. „Protože chci, ale nevím, jestli můžu. Nechci ti ublížit.“
„Ty dobře víš, co smíš,“ řekla mu, a tak se naklonil blíž a políbil ji. Opětovala jeho polibky, nechala si líbit doteky, na chvíli ztratila samu sebe… ale pak kolem přešli lidé. Malíř se instinktivně ukryl v temnotě a Spisovatelce se znelíbil jeho strach. Ukryla odhalenou kůži. „Příliš spěcháš,“ řekla mu. Ležel v koruně stromů, odevzdal kůži jejím veršům, ale byly vykastrované, povrchní, jenom slibovaly, nedávaly. A Malířovy štětce, tak nedočkavé, plytké, klouzaly po brnění její psýché a nedosáhly hlouběji. Nakonec se zvedla. „Nechci tě,“ vmetla mu do očí. Snažil se, aby ho to netrávilo, ale ego je děvka, mělo roztažené nohy, čekalo, dej mi, dej mi víc, chci pravdu, hnusím se ti? Blbost, chceš, abych tě vojel! Bojíš se ztráty sebekontroly, a tak mám jinou, no a co. Ale vrátili se k ohňům Beltainu a tančili v zářícím průvodu, tak žalostně oblečení, s myslí utopenou v lihu. Pil, aby nepřemýšlel. Teď mohl namalovat cokoliv, nebyla by v tom bolest. Spisovatelka viděla, že o ni ztratil zájem, tak se i ona přestala zajímat. Zvedla se a odešla. Malíř se vrátil domů s dvojí kocovinou, morální i skutečnou. A dny plynuly, stejné, bolestivé, neměnné, stereotyp, láska střádá na úbytě nových zážitků a: „Alice, prosím tě, nemrač se pořád. Proč jsi nešťastná? Copak toho pro tebe nedělám dost?“ „Potřebuji být sama,“ odpověděla, a tak ji nechal být, plaval sněhem Města podzimu, od putyky k putyce, od ženy k ženě. Už bez kocovin. Až znovu potkal Spisovatelku. Celou dobu se červenala. „Ty mě nepoznáváš, tak to je žrádlo,“ řehtala se a mlela kávu s hřebíčkem, z její řeči zbyl jen blivajz. Svým způsobem ho bavilo ji poslouchat. Fascinovalo ho, jak někdo tak moudrý jako ona – moc dobře si pamatoval, jak chytře mluvila při jejich první setkání – mohl pronášet takové hovadiny. Ale všechno se dříve či později omrzí. Zvedl se a zamířil domů. Zadržela ho. „Ty si na mě vážně nepamatuješ?“ zeptala se. „Ale jo, jen mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněl,“ pokrčil rameny.
O několik hodin později mu poštovní holub přinesl dopis. „Promiň, že jsem se chovala tak hloupě. Nechtěl by ses někdy vidět?“ Pokrčil rameny. Příliš mu na tom nezáleželo. Ale vídali se. Vídali se čím dál častěji. Do Města podzimu přicházelo jaro a Alice byla čím dál křehčí, čím dál víc k nesnesení. „Co po mě vlastně chceš?“ křičel na ni. „Chci, abys tady byl pro mě.“ „Jsem s tebou pořád. Ale od života potřebuji víc než jenom objímání.“ Odcházel zuřivý, aby se vracel pokorný a milující. Jenomže čím dál tím častěji se z pokory zvedala další hádka. A dny byly stejné jako noci a noci byly stejné jako smrt. Už se ani neobjímali. Jednou mu přišel havran s dopisem. „Už nemůžu dál,“ psala mu Alice. „Měli bychom to ukončit.“ Dlouho nechápal, co tím myslela. Přišel za ní rozzuřený a našel ji v slzách, zetlelou. „Co se děje?“ chtěl vědět. „Už mě nemiluješ?“ „To není tak, že bych tě nemilovala. Naopak, miluju tě strašně moc. Ale to je taky jediné, co mě drží při životě. Nebaví mě pracovat, nebaví mě si číst, nebaví mě vídat se s dalšími lidmi. V mém životě není nic než ty. Nikdy jsem nechtěla být tím, čím jsem teď. A tak se zabiju a narodím se znovu.“ Moc dobře chápal, že Smrt nikdy neznamená konec. Že je to jenom cesta k dalšímu poznání. Ale na tom nezáleželo, Smrt vždycky znamenala útěk. Pokud je jenom branou k dalšímu poznání, proč v poznávání nepokračovat hned? Pokud je teď něco nesnesitelné, kdo vám zaručí, že to po znovuzrození nebude ještě horší? Malíř ji nemohl nechat umřít. Co kdyby zemřela? ptal se sám sebe. Bolelo by mě to? Bolelo, jistě. Ale malá část jeho ego si přesně to přála. Přála si malovat ještě depresivnější obrazy, sny protkané zkapalněnou bolestí.
Pevně Alici objal a řekl: „To nikdy nedopustím.“ Protože se vždycky snažil dělat to, co považoval za správné. Byl černý rytíř a oblékal si bílé brnění. Toužil pálit, a proto hasil požáry. Byl destilací slova absurdita. Přestal chodit do práce a celou dobu byl s Alicí a ona mu plakala na rameni a děkovala a jeho užírala nečinnost. Alice byla černí díra, která z něj vysávala všechny možnosti, veškerý život. Takže když se jednou naskytla příležitost – a on byl venku, volný, sám, a Spisovatelka mu posílala další a další havrany – chytl Spisovatelku pod krkem a přirazil ji ke zdi. Hrubě z ní strhl šaty, spoutal jí ruce a pak ji dráždil tak dlouho, dokud sama nezašeptala: „Chci tě mít v sobě.“ Něco, co od Alice nikdy neslyšel. Bylo v tom málo potěchy, jenom pyramida triumfu, manifest ega: ano, tohle mám pod kontrolou já, budu si dělat, co chci, už žádné kompromisy. Když se vrátil domů, přivítala ho tma. Ve vzduchu byla cítit krev… a ve vaně leželo Alicino tělo. Byla tak bledá, otevřená zápěstí a zavřená víčka, jenom dlouhé černé vlasy jí padaly na zem a vytvářely stín. A z toho stínu vystoupila Kočka. „Co jsi to udělala?“ zašeptal. „Vzala jsem si zpátky sama sebe,“ odpověděla. „Ale co Alice?“ „Alice je mrtvá. Teď jsem tu já.“ „A co my dva?“ „My dva nejsme. Jsme jenom ty a já.“ „Ale Kočko – “
Pokusil se ji obejmout. Prskla a sekla po něm drápem. Vyryla mu do hrudi hlubokou brázdu, kterou vypadlo jeho červy prolezlé srdce. Znovu na něj zaprskala a potom na srdce dupla, až se rozprsklo po dlaždičkové podlaze. „Vypadni,“ zasyčela na něj. A tak se zvedl, popadl své štětce, stojany, bloky a malby, odešel do Města podzimu, aby se už nikdy neotočil. Druhého dne vysvitlo slunce. Vstal a vešel do soumraku Města podzimu. Prošel Neexistující třídou pučící opadanými lístky kopretin a na jejím konci se propadl k bouřícímu Jezeru nevyteklých slz. Tam si postavil stojan a pustil se do malování. Za jeho zády se opíjel skřítek Adalbert. „To je docela hustý,“ řekl. „Takovou pičovinu bych si docela i koupil.“ A Malíř příběhů se topil. Topil se ve sněhu z jejích zmrzlých slz.
