Kdy se to jenom stalo?

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Institut výzkumu dětí, mládeže a rodiny

Ukázka z knihy: Kapitoly 1, 8 a 11. Celá kniha je dostupná v knihovnách či v prodejně knih na FSS (Joštova 10, Brno)

Kdy se to jenom stalo? (Ne)dokonalost paměti na osobní a veřejné události Aleš Neusar

Brno 2011

Vydání publikace bylo podpořeno výzkumným záměrem MŠMT 0021622406 „Psychologické a sociální charakteristiky dětí, mládeže a rodiny: vývoj osobnosti v době proměn moderní společnosti“. Eva Literáková byla podpořena projektovým účelovým stipendiem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. U podkapitol 7.3 „Doba trvání události“, 7.4 „Vlastní události a události druhých“, 7.10 „Téma události“ a celé kapitoly 9 „Případové studie“ jsou autory Eva Literáková a Aleš Neusar. Recenzent: Doc. PhDr. Petr Kulišťák, CSc. Vědecký redaktor: Mgr. Stanislav Ježek, PhD. © 2011 Aleš Neusar © 2011 Eva Literáková © 2011 Masarykova univerzita MSD Brno ISBN: 978-80-7392-155-2

Mé rodině a rodičům

Setkání s medvědem na Velké Fatře. Událost byla hodnocena jako důležitá, jasná a jedinečná. Chyba datace: +12 měsíců. (Kresba R. Čák)

Stručný obsah Předmluva

8

1 Úvod

12

2 Datace veřejných událostí z let 2005 až 2008 (kvíz)

17

3 Popis výzkumných studií

19

4 Datace jedinečných událostí

24

5 Přesnost datace a co ji ovlivňuje

49

6 Kdo přesněji určuje datum událostí

53

7 Jaké charakteristiky mají události, které datujeme přesněji

74

8 Jak se ptát na časový aspekt událostí

108

9 Případové studie

134

10 Souhrn zdrojů (prediktorů) přesnosti datace

172

11 Možnosti zlepšení paměti na data

175

Souhrn

182

Summary

183

Literatura

184

O autorech

194

Přílohy

195

Obsah Předmluva

8

1 Úvod 1.1 K čemu je dobré pamatovat si data osobních a veřejných událostí 1.2 Základní pojmy a zkratky

12 12 16

2 Datace veřejných událostí z let 2005 až 2008 (kvíz)

17

3 Popis výzkumných studií

19

4 Datace jedinečných událostí 4.1 Paměť na jedinečné události Událost a její reprezentace v paměti Sémantická paměť u jedinečných událostí 4.2 Časová reprezentace událostí 4.3 Jak si ukládáme a vybavujeme časový aspekt událostí Uložení časového aspektu v paměti Jak lidé určují datum u jedinečných událostí Temporální schémata 4.4 Vzorce chyb datace v různých časových jednotkách Chyba ve dnech Chyba ve dnech v týdnu Chyba v týdnech Chyba v měsících (pouze měsíc) Chyba v měsících (měsíc a rok dohromady) Chyba v letech

24 24 25 27 29 30 30 32 35 38 39 40 42 42 44 47

5 Přesnost datace a co ji ovlivňuje

49

6 Kdo přesněji určuje datum událostí 6.1 Věk 6.2 Gender Výsledky 6.3 Úroveň vzdělání 6.4 Paměť na data Výsledky 6.5 Osobnost 6.6 Životní styl 6.7 Aktuální stav

53 54 58 61 62 63 65 67 69 71

7 Jaké charakteristiky mají události, které datujeme přesněji 7.1 Stáří události 7.2 Typičnost, pravidelnost a frekvence 7.3 Doba trvání události Výsledky 7.4 Vlastní události a události druhých Výsledky 7.5 Časový průběh mediálního pokrytí události 7.6 Temporální schémata Výsledky 7.7 Fenomenologie vzpomínek

74 75 78 79 79 80 81 82 83 84 85

Výsledky 7.8 Jistota ve správnost odhadu data Výsledky 7.9 Asociace s jinými událostmi 7.10 Téma události Výsledky Ukázka kategorizace událostí podle délky, účastníka a tématu Obsahové kategorie u starších událostí (Studie II) Obsahové kategorie u nedávných událostí (Studie III)

91 94 95 97 98 99 99 100 104

8 Jak se ptát na časový aspekt událostí 8.1 Proces odpovídání 8.2 Výběr vhodných časových jednotek 8.3 Časové hranice 8.4 Jak pomáhat při vybavení událostí Facilitace motivace Facilitace vybavení 8.5 Kalendária Možnosti zahrnutí kalendária do interview Vliv kalendária na přesnost datace starších událostí Vliv kalendária na přesnost datace nedávných událostí Potenciální problémy spojené s použitím kalendária

108 108 112 113 115 115 116 122 126 128 130 132

9 Případové studie 9.1 Výborná paměť, přesná datace, správný odhad chyb [KLÁRA] 9.2 Vliv jedné špatně datované události [MICHAL] 9.3 „Vůbec nic si nepamatuju“ [TOMÁŠ] 9.4 „Je to těžké. Já bych kolikrát ani nezařadila ty události, jak jdou po sobě.“ [MARKÉTA]

134 135 145 153

10 Souhrn zdrojů (prediktorů) přesnosti datace

172

11 Možnosti zlepšení paměti na data 11.1 Dobrá a špatná paměť 11.2 Možnosti jak zlepšit schopnost datace „Externí“ paměť Mnemotechniky

175 175 177 177 179

Souhrn

182

Summary

183

162

Literatura

184

O autorech

194

Přílohy P 1: Vyhodnocení kvízu: veřejné události z let 2005 až 2008 P 2: Kritéria výběru veřejných událostí ve Studii I P 3: Popis 35 událostí, které byly datovány ve Studii I P 4: Popis 4 veřejných událostí, které byly datovány ve Studii III P 5: Popis proměnných (Studie I, II, III) P 6: Ukázka kalendária ze Studie II P 7: Ukázka kalendária a kalendáře ze Studie III

195 196 200 201 207 208 212 213

PŘEDMLUVA Mnoho z nás si ze základní školy pamatuje letopočet 1212 a mnozí jistě i to, že tento letopočet souvisí se „Zlatou bulou sicilskou“. Pokud jsou to ovšem jediné dvě informace o dané události, tak nám k ničemu moc nejsou.1 Podobné je to i s událostmi v této knize. Datum i název události samy o sobě obvykle nepřináší mnoho užitku, pokud si s nimi nevybavíme i obsah události – co se dělo, kdo byl přítomen, jak jsme se přitom cítili, jaký to na nás mělo dopad. Z tohoto pohledu je možné říci, že datum je tou nejméně zajímavou charakteristikou události vůbec a je vlastně záhadou, proč hodiny dějepisu věnovaly správné dataci historických událostí tolik prostoru.2 Druhým důvodem nezajímavosti časového aspektu událostí je patrně fakt, že většině lidí (včetně mě) odhadování data událostí moc nejde. A co nám nejde, to máme tendenci podceňovat jako nedůležité. Jak ale ukáže úvodní kapitola, v mnoha životních situacích je dobré znát datum alespoň některých veřejných i osobních událostí (například u lékaře, při rozhovoru o historii či při vyprávění osobního příběhu). Tato kniha si klade za cíl připomenout, že znalost časového aspektu událostí může být přínosná i v dnešní době, kdy máme možnost si události zapisovat do různých elektronických „hraček“. Kniha je určena jak laické veřejnosti, kterou téma z nějakého důvodu zajímá, tak i profesionálům (lékařům, sociologům, psychologům, antropologům, žurnalistům, sociálním pracovníkům, policejním vyšetřovatelům atd.), kteří se na časový aspekt událostí doptávají. Lidem v těchto profesích se totiž často stává, že nemají možnost si datum, které získají od lidí, nijak ověřit, a nezbývá jim, než ho považovat za přesné. Kniha těmto lidem nabízí nejen vhodné způsoby, jak se na datum doptávat a jak lidem pomoci s jeho vybavením, ale také přehled prediktorů, které mohou zvyšovat či snižovat důvěru v to, že je časový aspekt událostí správně. Hned v kapitole 2 najdete znalostní kvíz, který se týká dat známých veřejných událostí z let 2005 až 2008. Udělat si kvíz Vám pomůže zjistit, jak často jste se téměř „trefili“ i tehdy, kdy o události mnoho nevíte – což bývá pro mnoho lidí pozitivní zjištění –, a také zjistíte, jak těžký úkol měli respondenti ve výzkumné Studii I, která je součástí této monografie. Třetí kapitola popisuje tři výzkumné studie, které doplňují tuto monografii o reálné příklady a dále prohlubují poznatky načerpané z literárních zdrojů. Někdy jsou výsledky těchto výzkumů zařazeny přímo do textu k jiným výzkumům (pak označení Studie I, II nebo III znamená, že Listina, která za vlády Přemysla Otakara I. definitivně potvrdila dědičnost královského titulu. 2 Jelikož jsem také učitel, tak tomu samozřejmě rozumím – zkoušet data je mnohem jednodušší než ptát se po smyslu a dá se také jednoduše udělat test pro celou třídu zároveň. Navíc znát některá data je opravdu užitečné (viz dále). 1

8

jde o výsledky mých studií) a někdy, pokud je výsledků více, jde o samostatnou podkapitolu s názvem „výsledky“. V knize je také několik obrázků, které popisují události ze Studií II a III. Kapitola 4 nabízí vhled do problematiky datace a odpovídá například na otázky: Jak si pamatujeme události? Jak lidé přicházejí na datum? Je stejně pravděpodobné udělat měsíční chybu jako dvouměsíční? Kapitoly 5 až 8 dále prohlubují poznatky o dataci událostí a soustředí se zejména na prozkoumávání prediktorů přesnosti datace (tj. například zdali důležitost události předpovídá přesnou dataci). Kapitola 6 se zabývá tím, kdo si pamatuje datum lépe, a odpovídá na otázky, zdali jsou lidé určitého věku přesnější či ženy opravdu datují osobní události lépe než muži, což odpovídá známému stereotypu. Kapitola 7 zase prozkoumává, které události lidé datují přesněji. Jsou to ty emotivní? Jsou to ty, které jsme zažili ve volném čase, v práci nebo při studiu? A co když lidé řeknou, že jsou si opravdu jisti? Pletou se někdy? Pokud ano, jak často? Kapitola 8 se zabývá způsoby, jakými je možné se na časový aspekt doptávat, neboť i samotný způsob dotazování může mít v některých situacích poměrně velký vliv na přesnost datace. Kapitola 9 obsahuje čtyři případové studie zachycující, jak si lidé ve Studii II a III vybavovali datum, a s kolegyní Evou Literákovou zde popisujeme různé zajímavé jevy, které by při souhrnné prezentaci výsledků všech respondentů mohly snadno uniknout pozornosti. Kapitola 10 shrnuje poznatky o prediktorech přesnosti datace do stručné tabulky. Poslední kapitola 11 se věnuje možnostem zlepšování paměti na data. Dobrou zprávou je, že to jde (i mně se to trošku povedlo). Špatnou, že to stojí určité úsilí.

9

Poděkování A. N. Během výzkumu i sepisování této knihy mi drželo palce a všemožně pomáhalo několik lidí, kterým chci nyní poděkovat. Kvůli Stanislavu Ježkovi jsem se tématem vůbec začal zabývat. Standa mne již léta inspiruje nejen na poli vědy, ale také literatury či tenisu. Wander van der Vaart, konzultant mé disertace, z níž tato kniha z velké části vychází, mi poskytl mnoho cenných rad a vděčím mu také za příjemné a inspirativní chvíle v Holandsku. Eva Literáková je mou hlavní spolupracovnicí. Podílela se na sběru dat a jejich úpravě i na sepsání několika kapitol této knihy. Bez ní bych byl „úplně v háji“. Danu Šimkovou jsem označil ve své disertaci jako „anděla strážného“ a podobnou úlohu sehrála i při vzniku této knihy. Jan Vančura mne provázel skoro po celou dobu a dodával mi smysl, když jsem ho ztrácel. Také bych chtěl poděkovat své ženě a dětem, kteří se mnou měli mnoho trpělivosti, neboť mi vše trvalo o několik let déle, než bylo optimální, a rodině mé ženy, která nám, když bylo potřeba, poskytovala azyl a pomáhala s dětmi. Dále bych rád poděkoval všem respondentům, pro které jsem si nevymyslel jednoduchý úkol. Následuje seznam lidí, kteří také nějakým způsobem ovlivnili vznik této knihy či mě nějak inspirovali. Děkuji vám! Hans Tenwolde Ivo Plšek Šárka Hanáková Martin Glogar Jana Glogarová Vladimír Smékal Natalja Menold Alena Němcová Ivo Čermák Douglas Bernstein Gabriela Jiskrová Tomáš Holub

Petr Macek Petr Kulišťák Jana Hoferková Miroslav Charvát Jessica Merrill Lars Kaczmirek Annie Trapp Radek Čák Hana Hoblová Peter Reddy Albert Kšiňan Tomáš Rubín

Martin Dolejš Irena Smetáčková Jan Mareš Tomáš Flašar Martin Fišr Monika Zamazalová Zdeněk Neusar Lenka Mohrová Bohumila Baštecká Josef Kundrát Daniel Hastík

Přeji inspirativní čtení. Aleš Neusar Olomouc, prosinec 2011

10

Poděkování E. L. Ráda bych poděkovala Alešovi za jedinečnou možnost podílet se na jeho výzkumném projektu a také za to, že mě seznámil s výjimečnými lidmi a vzal mě podívat se „do Evropy“. Díky této spolupráci pro mě získalo mé studium smysl. Děkuji také Tomášovi za jeho trpělivost i netrpělivost, které mi pomáhají při práci a zároveň upozorňují na to, co je doopravdy důležité. Eva Literáková Praha, prosinec 2011

11

1 ÚVOD 1.1 K čemu je dobré pamatovat si data osobních a veřejných událostí Vybavení si osobní události se jeví jako neúplné bez alespoň částečného tušení, kdy k této události došlo. Ve vzácných případech, když nejsme vůbec schopni autobiografickou událost časově zařadit, je to pro nás znepokojivé (...) (Friedman, 2004, s. 591).

Když se ptám lidí, jak důležité je pro ně vědět, kdy se staly různé události z jejich života, obvykle mi odpovídají: „Nijak zvlášť. Pro mě je mnohem důležitější vědět, co se dělo a s kým.“ To se projevuje i tím, že čas, kdy se událost stala, je pro většinu lidí sám o sobě obvykle tou nejméně užitečnou nápovědou k vybavení si konkrétní vzpomínky. Když se například vyšetřovatel ptá po několika týdnech či měsících svědka: „Co jste dělal 16. března 2012?“, málokterý svědek to bez pomoci nějakých dokumentů zvládne, protože by si nejspíše vůbec nebyl schopen vybavit konkrétní den. Pokud by ovšem svědkovi vyšetřovatel napověděl, co se mělo daný den dít nebo kde se nacházel či s kým se setkal, nejspíše by si svědek daný den alespoň částečně vybavil, protože tyto nápovědi obvykle fungují mnohem lépe (Wagenaar, 1986). Svědek by potom nejspíše také přidal i některé nové detaily, které vyšetřovatel neznal. Právě forenzní oblast je jednou z mála oblastí, kde je přesnost datace či vybavení vzpomínek opravdu klíčové. To je také důvod, proč mnoho výzkumů provádějí právě odborníci ve forenzní oblasti (například aféra Watergate či proces s Demjanjukem, viz Neisser, 1981; Wagenaar, 1988). Také řada postupů, jak co nejlépe vést rozhovor o vzpomínkách (jak vést rozhovor nesugestivně a přitom co nejvíce podpořit schopnost lidí vybavit si vzpomínky), vychází z forenzní praxe (například Fisher & Geiselman, 2010; Roberts & Horney, 2010; Yoshihama, Clum, Crampton, & Gillespie, 2002). Pro forenzní oblast je také klíčové vědět, do jaké míry je možné lidem věřit. Wise a Safer (2004) například zjistili, že 36 % amerických soudců věří tomu, že míra jistoty a přesnost ve vybavení jsou přímo úměrné. Jinými slovy, že pokud nám bude člověk tvrdit, „to se určitě stalo 16. března 2012 a dělo se to a to“, měli bychom mu věřit. Soudci mají jistě pravdu v tom, že lidé, kteří jsou si jisti svými vzpomínkami, bývají opravdu přesnější (viz kapitola 6), ale to neznamená, že se nepletou (Shum, 1998; Wagenaar, 1986). Studie II a III poukazují na to, jak často se lidé pletou v datu i v situaci, kdy by byli ochotni „přísahat u soudu“. Tím nechci říci, že nemáme paměti věřit – obvykle nám dělá dobrou službu. Nicméně pokud jde o něco velmi důležitého, není špatné si ji prověřit. To dokládá i výše zmíněný výzkum Wiseho a Safera (2004), kteří zjistili, že z 239 obžalovaných, kteří byli na základě DNA testů propuštěni, bylo 75 % usvědčeno 12

mimo jiné i na základě nepřesného, ale „jistého“ svědectví (obvykle šlo o očité svědectví). U datace veřejných událostí obvykle tento problém nenastává, protože přesné datum je známo. Nicméně u některých lokálních či starších událostí se také může stát, že musíme věřit očitému svědkovi a jeho schopnosti si událost a její datum přesně vybavit. V několika výzkumech jsem se zabýval i určováním data u veřejných událostí a reakce na mou úvodní otázku „o důležitosti“ byly ještě negativnější než u osobních událostí. Někteří lidé mi dokonce říkali, že podobné otázky by se vůbec neměly klást, protože jsou příliš těžké. Nelze se jim nijak divit. Lidé nemají otázky typu „kdy“ moc rádi3 (já ostatně také ne). Důvodem obvykle je, že časové určení událostí bývá často obtížné, a to nejen u veřejných událostí, ale i u důležitých osobních událostí. Druhým důvodem je, že to opravdu většinou není důležité a v běžném životě si mnohdy vystačíme s přibližným časovým zařazením našich vzpomínek. Nicméně, jak už to bývá, mnoho životních situací po nás vyžaduje něco, co neděláme rádi či nepovažujeme za důležité, a schopnost alespoň přibližně určit správné datum událostí z našeho života mezi ně patří. Jednou z mnoha historek, která to dokládá, je diskuse mých přátel během výletu na chatu mého strýce pod Považským Inovcem, kam jezdíme pravidelně každý rok. „Byl jsem na chatě pouze dvakrát. Naposledy v roce 2004.“ „Ne, v roce 2004 jsem zrovna dokončil magistra a ty jsi tu nebyl.“ „Počkej... Pak to muselo být rok předtím.“ „Nebylo. Tehdy jsme jeli dvěma auty, obě byla plná a ty jsi v nich nebyl.“ „Ne, ne... Určitě jsem tu byl v roce 2004. Musel ses splést.“

Podobná konverzace trvala několik dlouhých minut a nakonec do ní vstoupily i naše drahé polovičky, které spolu s hlavními aktéry diskuse napomohly tomu, že se dospělo k nějakému konsenzu, jak to doopravdy bylo. Ačkoliv v tomto případě nešlo o nic důležitého, příhoda ukazuje, jak může být datace důležitá i v naprosto běžných životních situacích. Důvodem této důležitosti je, že svůj životní příběh (či v tomto případě kolektivní příběh) vyprávíme obvykle chronologicky a k tomu je nutné znát datum alespoň některých mezníků a sekvencí událostí (Čermák, 2004; SchollSchneider, Schneider, & Spurný, 2010).4 V jiných případech může jít o něco důležitějšího. Například několik účastníků mého výzkumu osobních událostí špatně určilo datum tak významných událostí, jako je narození vlastPokud ovšem nejde o známá historická data, jejichž znalost je oblíbená u mnoha lidí. 4 Navíc se životní příběh neustále proměňuje, a datum je tak jedním z mála pevných bodů různých příběhů. 3

13

ních dětí nebo vlastní svatba. A co je překvapivé, někdy si byli datem i absolutně jisti a až následně zjistili, že se spletli. Takové nesprávné určení může zabolet, neboť v podobných případech očekáváme, že datum musí být přece správně. V dnešní době se může zdát, že schopnost něco si přesně zapamatovat není důležitá, protože máme Facebook, Google kalendář, chytrý mobil, který je synchronizován s počítačem, či alespoň diář. Nicméně když jsem si zkušebně ověřoval věrohodnost těchto zápisů, zjistil jsem, že spousta z těchto zdrojů obsahuje také nepravdivé údaje či události, které se vůbec nestaly. Například u událostí na Facebooku, kde lidé píší, že na ni „půjdou“, bylo u některých lidí až 50 % událostí, jichž se tito lidé nakonec nezúčastnili (a někdy si toho ani nebyli vědomi). Problémem elektronických diářů, e-mailů atd. je také to, že se poměrně často stává, že si data nechtěně smažeme nebo nám „spadne“ operační systém a část dat ztratíme nebo přejdeme na nový produkt, který není kompatibilní s předchozím, a tak se ztrátou svých elektronických „hraček“ často ztrácíme i kus své paměti. I když tedy v současné době máme spoustu možností, jak evidovat naše životy, pamatovat si je i dnes stále důležité – alespoň schopnost odlišit, co se stalo a co nikoliv, či zapamatování si událostí, které jsme si do svých „hraček“ nezapsali. Někdy se také stává, že datum je klíčovou charakteristikou události, která událost pomáhá odlišit od jiné podobné události. Příkladem mohou být „Volby 2010“ a „Volby 2006“ či „Vánoce 2007“ a „Vánoce 2008“. Další oblastí, kde může být důležité vědět, kdy se co stalo, je lidské zdraví. Například pro určení diagnózy může být důležité vědět, kdy symptom začal a jak postupoval. Nedávným příkladem, který jsem zažil sám, bylo, když jsme jeli s dcerou na pohotovost a doktorka ve fakultní nemocnici se mne ptala na různé příznaky a také na to, kdy Matylda brala naposledy antibiotika. Snažil jsem se, ale i přesto jsem pak po rozhovoru s manželkou zjistil, že jsem datum i sekvenci některých událostí určil naprosto špatně. V tomto případě se nestalo nic zásadního, ale dovedu si představit situaci, kdy by to mohlo konečnou diagnózu více ovlivnit. Literatura ukazuje, že nejsem jediný, kdo se u událostí souvisejících se zdravím plete. Někteří autoři považují za problematické, že doktoři často informacím svých pacientů příliš důvěřují – přičemž by bylo často vhodnější dát pacientům čas na rozmyšlenou či některá rozhodnutí dělat až se zpožděním (Means, Mingay, Nigam, & Zarrow, 1988; Schwarz, 2007).5 V mnoha oborech se odborníci běžně retrospektivně6 ptají na data různých událostí svých informátorů či klientů. Tito profesionálové (například žurnalisté, sociologové, psychologové, demografové, historici, etnografové) často nemají žádný objektivní zdroj potvrzující datum, a proto se musí spolehnout na to, že jim lidé řekli pravdu a moc se nespletli. Pro tyto proVelmi zajímavou oblastí je výzkum dopadu různých událostí na životní spokojenost či zdraví (viz například kapitola 4.2 in Baštecká & Goldman, 2001). 6 Tzn. zpětně, až po nějaké době. 5

14

fesionály je důležité vědět, jak moc mají lidem věřit a zdali mohou pro přesnost datace něco udělat. I znalost některých stěžejních veřejných událostí může být důležitá, minimálně proto, že to patří ke všeobecnému vzdělání, či z důvodu, že k některým událostem odkazujeme a slouží nám jako referenční body, ke kterým se časově vztahujeme (Greenway, 1999) – říkáme například, že „to bylo ještě před revolucí“, „po teroristických atacích na NY“ nebo „během předsednictví EU České republiky“. Pokud nevíme, kdy k těmto událostem došlo, můžeme se nejen cítit hloupě, ale zároveň můžeme špatně zařadit také mnohé související události, protože je rozdíl, zdali se mluví o devadesátých letech či prvním desetiletí 21. století.7 Samozřejmě je možné data těchto událostí dohledat, nicméně je mnohem příjemnější je rovnou znát, a navíc se nám tak i lépe vytváří příběh (historie) naší země, který pak není příběhem oddělených událostí, které na sebe nenavazují (Boyer & Wertsch, 2009; White, 1997). V tomto směru by se měly naše základní i střední školy více věnovat také nedávné historii, neboť se stále ještě stává, že mnozí učitelé, „pokud se vůbec dostanou za období po druhé světové válce, tak je to opravdu jenom… pár jmen, pár dat nezasazených do nějakého kontextu“, jak řekl v rozhovoru pro Český rozhlas 6 Karel Strachota, ředitel projektu Jeden svět na školách.8 Můj výzkum se těmto starším historickým událostem přímo nevěnuje a zaměřuje se na nedávné události či události staré několik let (události z roku 2005–2008). Pokud byste chtěli zjistit, jak těžký úkol měli respondenti v mém výzkumu (ve Studii I), tak si můžete vyzkoušet kvíz týkající se 35 událostí z let 2005–2008, který je uveden v kapitole 2. Vyhodnocení kvízu se nachází v příloze 1 a ve výsledcích Studie I, které jsou roztroušeny v kapitolách 6 a 7.

7 Vzpomínám si, jak mi bylo trapně, když jsem byl na své první zahraniční konferenci ve Velké Británii, procházel se s americkým psychologem Robertem Bjorkem z UCLA a povídal si s ním „zasvěceně“ o naší revoluci a dalších milnících české historie, a brzy bylo jasné, že toho vím mnohem méně o Alexandru Dubčekovi i dalších lidech než on. Od té doby jsem potkal mnoho amerických profesorů a ani u jednoho se mi nestalo, že by českou historii neznal, což mi přijde až překvapivé, protože proč by zrovna měli vědět něco o České republice, když je to ta „malá země za tím oceánem, kam se většina Američanů nikdy nepodívá“. Důvodem je patrně to, že k dobrému vzdělání patří i zájem o věci, které se mnou (mou zemí) přímo nesouvisí. Znalost některých dat je také důležitá pro porovnání příběhů více zemí. Datum tak poskytne objektivní „kotvu“, pomocí které můžeme porovnat, co se v různých obdobích dělo v jiných zemích. 8 http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/vyznam-pripominani-totality--1018683

15

1.2 Základní pojmy a zkratky • Chyba datace = chyba datace v absolutní hodnotě (chyba tedy nemá znaménko plus nebo minus). • Signovaná chyba datace či signovaná chyba = chyba datace, kde znaménko určuje směr zkreslení data. Minus: událost byla datována jako starší. Plus: událost byla datována jako nedávnější (mladší), než ve skutečnosti byla. • Facilitace = usnadnění, pomoc. • DVT = den v týdnu. • KAL = Ve Studii II a III datovala polovina respondentů za pomoci kalendária. KAL označuje tuto skupinu respondentů. Bez-KAL označuje skupinu respondentů, která datovala události bez kalendária. • N = počet lidí či událostí. • n = počet lidí či událostí (výběr ze souboru). • Nedávné události = události staré 14 dní až tři měsíce (Studie III). • Starší události = události ze Studie I nebo II (události z let 2005–2008; zejména události z let 2006 a 2007). • Prediktor = v této knize proměnná, která předpovídá přesnost datace. • Referenční (sledované) období = doba, ze které pocházejí události, které jsou datovány. • Temporální mezník = událost, kterou si lidé velmi dobře pamatují a vědí, kdy se stala. • Temporální schéma = některé události se typicky dějí v určitý den či měsíc. Temporální schémata popisují právě tuto typičnost. Jestliže člověk ví, že chodí na tenis každé úterý, bude datovat den v týdnu každého tenisu správně (bude znát týdenní schéma této události). Nebo v případě lyžování je jasné, že šlo o zimu (roční schéma či sezónní). Více o schématech v kapitole 4.3 a 7.6.

16

8 JAK SE PTÁT NA ČASOVÝ ASPEKT UDÁLOSTÍ Subjektivní dojem, který řada z nás pociťuje, když se pokoušíme poskytnout přesná data autobiografických událostí, je, že se jedná o velmi obtížný úkol. Tuto osobní subjektivní zkušenost potvrzuje i naše pozorování respondentů ve studiích datace událostí. Respondenti často spontánně projevují zděšení (někdy velmi důrazně), když jsou požádáni, aby poskytli přesná data svých autobiografických událostí (Skowronski, et al., 1994, s. 217).

Určovat datum je často vyčerpávající a obtížné, především když se ptáme na události, jež nejsou tak zapamatovatelné jako narozeniny či datum svatby (které naštěstí bývá vyryto na svatebním prstenu). Prvním úkolem člověka, který se ptá na temporální aspekt událostí (zejména otázky typu „kdy“), je tedy zjistit, zda není obtížnost úkolu příliš vysoká. Dříve zmíněné charakteristiky událostí a respondentů by měly v tomto zhodnocení pomoci. Patrně nejdůležitějším faktorem je samotná příčina (důvod), proč člověk datum zjišťuje. V běžném životě lidé hledají data, protože je z nějakého důvodu potřebují nebo proto, že se na ně někdo ptá. Příčina hledání data úzce souvisí s očekávanou přesností datace, protože když lidé (či tazatelé) potřebují zjistit velmi přesné datum, budou se je snažit rekonstruovat mnohem pečlivěji než v situacích, kdy přesný odhad není potřeba. Jak již bylo zmíněno dříve, hlubší a náročnější strategie rekonstrukce data mohou zvyšovat přesnost datace. V situaci, kdy tazatelé potřebují přesné datum, a respondenta to zároveň příliš nezajímá (nebo nepřesnost nijak neovlivní jeho či její další život), měli by udělat vše pro zvýšení respondentovy motivace a pro minimalizaci kognitivní zátěže (cognitive burden) spojené s úkolem. (To samozřejmě platí i v případě, že je respondent motivovaný a pečlivě se snaží data odhadovat.) V dalším textu se nejprve zaměřím na proces odpovídání na otázky typu „kdy“, poté pojednám o možnostech zvyšování respondentovy motivace a o charakteristikách samotného úkolu a závěrem se budu věnovat postupům, které by měly pomáhat při vybavování.

8.1 Proces odpovídání Pro zodpovězení otázky „kdy“ potřebuje respondent otázce porozumět; vybavit si relevantní materiál; zhodnotit úplnost, vyvodit závěry; integrovat získané informace; a konečně odpovědět ve vybraných časových jed-

108

notkách (Tourangeau, et al., 2000).98 Podle autorů se jedná o idealizovaný proces a v reálných situacích lidé často některé fáze přeskočí, vrátí se k dřívějším fázím nebo informace nezpracují důkladně a namísto toho odpoví například první myšlenkou, která jim přijde na mysl, a je pravděpodobné, že uspokojí výzkumníka (viz obrázek 8.1). Obrázek 8.1 Schematický proces odpovědi na otázku

Poznámka: Schematický proces odpovědi na otázku (upraveno podle Tourangeau, et al., 2000). Šipky nad schématem zdůrazňují, že respondent se může vracet k dřívějším fázím nebo i postupovat v jiném pořadí. Pod schématem jsou graficky naznačeny „zkratky“, kdy respondent určitou fází úplně přeskočí a dostane se rovnou k odpovědi. Přestože se první část (porozumění) může zdát u otázek typu „kdy“ zřejmá, nemusí tomu tak být vždy. Význam otázky „Kdy jste začal/a pracovat v současném zaměstnání? Buďte, prosím, co nejpřesnější“ je zřejmý, a pokud jsou zároveň poskytnuty časové jednotky, může si být tazatel poměrně jistý, že si respondent význam otázky vyloží stejně, jak jej tazatel zamýšlel. Méně zřejmé je, jakým způsobem si respondent vyloží přesnost očekávanou tazatelem. I kdyby byla očekávaná přesnost zmíněna explicitně – když tazatel požaduje co nejpřesnější odpovědi –, bude respondent vyvozovat očekávanou přesnost z kontextu samotného rozhovoru a obtížnosti úkolu (Grice, 1975; Tourangeau, et al., 2000). Grice (1975) nazývá tyto často implicitní informace konverzační implikaturou (conversational implicature). Respondent se například může cítit oprávněn poskytnout méně přesné odpovědi a snažit se méně při online rozhovoru než při rozhovoru tváří v tvář. Důvodem může být fakt, že respondent v online prostředí sám vyvozuje, že záleží pouze na něm/ní, jak moc se bude snažit, a bude proto pracovat s menším úsilím. Tento jev může být zintenzivněn, jestliže je požadováno mnoho odhadů dat, a také tím, že „osobní investice“ tazatele je v anonymním online způsobu dotazování menší – proč by se měl respondent snažit být důkladný, když si na něj/ni výzkumník ani neudělá osobní Tento model dotazování vychází z tzv. CASM přístupu (Cognitive Aspects of Survey Methodology). V češtině způsob tohoto uvažování důkladně popisuje Ježek (2007) či Vinopal (2009) a na názorném příkladu představuje Neusar (2009).

98

109

čas? Konverzační maximy kvantity a kvality se tak mohou u online rozhovorů a rozhovorů tváří v tvář lišit. U rozhovorů tváří v tvář má tazatel navíc možnost motivovat respondenta k vyšší výkonnosti i v situacích, kdy je obtížnost úkolu vysoká a je třeba více odhadů. Vhodnějším a přívětivějším módem by měl být také telefonní rozhovor, avšak i u tohoto módu lze často nalézt nižší kvalitu dat ve srovnání s rozhovory tváří v tvář (viz například Aquilino & Lo Sciuto, 1990). Existují dva způsoby, jak se na data dotazovat. Prvním je výše zmíněná otázka typu „kdy“: „Kdy jste nastoupil/a do vašeho současného zaměstnání?“ Druhým způsobem je dotaz ve formátu relativního času: „Před jakou dobou jste nastoupil/a do vašeho současného zaměstnání?“99 V každodenní konverzaci lidé často používají relativní časový formát, například „před měsícem“ nebo „před týdnem“ namísto „v červenci“ či „21. července“. Formát relativního času je rovněž upřednostňován při dataci nedávných či méně relevantních (například veřejných) událostí (viz Janssen, et al., 2006). Oba způsoby položení otázky evokují mírně odlišné strategie odhadu, jež mohou vést za určitých okolností k odlišným vzorcům chyb (Gaskell, et al., 2000). Lidé mohou například při použití formátu relativního času častěji využívat zaokrouhlování – stalo se to před měsícem, dvěma měsíci atd. Formát absolutního času zaokrouhlení tolik nepodporuje. Huttenlocherová et al. (1990) zjistili, že v popisu uplynulého času (elapsed time) (formát relativního času) lidé často používají prototypické hodnoty jako před sedmi dny (týden), před čtrnácti dny (2 týdny) atd. Toto zjištění potvrzuje také studie Janssena et al. (2006), v níž bylo zjištěno, že průměrná chyba datace byla v absolutním časovém formátu menší.100 Oba časové formáty trpí podobnými problémy, ale zdá se, že formát relativního času (přestože jej lidé často preferují, protože jim přijde jednodušší) vede k vyšším chybám datace (Janssen, et al., 2006). Kvůli problémům se zaokrouhlováním jsem v empirických Studiích I až III používal formát absolutního času a otázky typu „kdy“. Vybavení události stejně jako časových údajů s událostí souvisejících může být nejsložitější částí celého procesu, obzvlášť pokud jde o méně důležité události. Obtížnost rozvzpomínání zažil i významný holandský výzkumník Wagenaar (1986), jenž testoval svoji vlastní paměť v několik let trvající studii autobiografické paměti: Vybavení se nečekaně ukázalo být poměrně mučivé. Většina událostí již byla v době vybavení triviální a musel jsem použít značné motivace, abych prohledával svou paměť kvůli takovým nicotnostem. Bylo téměř nemožné vybavit si více než pět událostí v jeden den, což vysvětluje,

99 Formát relativního času může využívat také další referenční body než jen současnost (například jak dlouho poté/před nějakou další událostí či obdobím; viz kapitola 4.2). 100 Autoři našli rozdíl u starších událostí (> 1 000 dnů) a u nedávných událostí (100 –1 000 dnů). U ještě nedávnějších událostí rozdíl nebyl nalezen.

110

proč doba vybavování si událostí u hlavního experimentu trvala celý rok (s. 231–232).

Během fáze vybavení mohou nastat čtyři scénáře: • Respondent okamžitě ví správné datum – je již v jeho/její „hlavě“. • Respondent umí datum rekonstruovat pomocí různých strategií. • Respondent datum nezná a není schopen jej na vybrané škále rekonstruovat, protože zcela zapomenul i přibližné časové údaje, kdy k události došlo. Pokud je škála pro odpovědi velmi hrubá, lidé jsou obvykle schopni říci alespoň to, že se událost stala, když byli ještě dětmi nebo během studia na vysoké škole (Larsen, et al., 1995). • Respondent si myslí, že datum zná, ale odhad je špatný. Pátým možným scénářem je, že člověk zapomene, že se událost vůbec stala. Tento scénář je v této monografii vynechán, protože lidé nemohou odhadovat datum událostí, o nichž neví, že se staly. První scénář není problematický, protože ať už tazatelé udělají cokoliv, odpověď zůstane stejná. Jak již bylo zmíněno v kapitole 4.3, vzpomínky, u kterých si pamatujeme přesné datum, jsou výjimečné.101 Ale protože i sebevědomí lidé mohou chybovat (viz kapitola 7.8), je třeba doporučit i v těchto případech opatrnost. Ve druhém scénáři, kdy je respondent schopen datum rekonstruovat, může být přesnost datace ovlivněna způsobem sběru dat. Tazatelé by proto měli udělat maximum pro stimulaci respondentovy motivace a pro usnadnění vybavení. Třetí scénář je opakem prvního: ať už tazatelé udělají cokoliv, respondenti nejsou schopni události datovat a jejich odpovědi jsou odhady více či méně se blížící náhodě, přičemž může být využito alespoň určité logiky či typických temporálních schémat.102 Otázkou samozřejmě zůstává, zda časové informace či alespoň nějaké kontextuální informace, jež by mohly vést ke zlepšení odhadu data, byly zcela zapomenuty nebo respondenti potřebují efektivnější nápovědy k vybavení (retrieval cues) (Della Sala, 2010). Tuto otázku nelze úplně zodpovědět, protože vždy existuje možnost (jakkoliv malá), že přinejmenším některá fakta o událostech se respondentovi mohou v budoucnu vybavit. Jak podotýká Berntsenová (1998), lidé ukládají do paměti mnoho epizod, „které si často nemůžeme záměrně vybavit (voluntary retrieval), ale můžeme si je lehce vybavit bezděčně (involuntary retrieval)“ (s. 136). Čtvrtý scénář, v němž si respondent myslí, že odpověď zná, ale ve skutečnosti tomu tak není, je asi nejproblematičtější. To platí především S výjimkou odhadů dne v týdnu u nedávných událostí. I když nevíme, kdy se událost stala, některé události se spíše stanou v některý měsíc, rok či den v týdnu. Například lyžujeme nejspíše v zimě a pravděpodobně o víkendu, pokud nejde delší pobyt.

101 102

111

tehdy, když jsou respondenti sebevědomí ohledně přesnosti svých výpovědí. Jak poukazuje Wagenaar (1986) toto přílišné sebevědomí může zmást dokonce i hodnotitele, kteří mají posuzovat věrohodnost svědeckých výpovědí. Problémem je, že v těchto případech nemusí tazatelé ani respondenti věnovat dostatečnou pozornost různým nápovědím (které by je mohly přivést k odlišnému závěru) či možným nesrovnalostem s ostatními známými daty, protože jistota převládne nad pochybami. Literatura ukazuje, že i sebevědomí lidé se ve svých vzpomínkách či časových odhadech mýlí a taková situace není výjimečná (viz například Baron, 2008; Kebbell, 2009). Lze tedy doporučit, aby tazatelé respondenty prověřovali pomocí otázek jako: „Jste si opravdu jista?“; „A nemohl by to být jiný rok?“; „Podívejte se na kalendář – je to v souladu s jinými daty?“ (viz také kapitola 7.8). Ve fázi posuzování (judgement phase) lidé hodnotí informace, jež si byli schopni vybavit, ohodnotí jejich úplnost, vytvoří si úsudek pomocí různých heuristik a doplní chybějící informace. Ve fázi vybavení a posuzování hraje tazatelova facilitace respondenta hlavní roli, protože obě fáze mohou být velice náročné, a zaokrouhlování, průměrování, stejně jako další „zkratky“ mohou zvýšit chybu datace. Poslední fáze (odpověď či výběr odpovědi) obvykle není tak problematická, pokud jsou vybrány vhodné časové jednotky (viz další podkapitola) a pokud se respondenti snaží být přesní.

8.2 Výběr vhodných časových jednotek Výběr vhodných časových jednotek záleží na potřebách člověka, který datum potřebuje znát, a také na schopnostech dotazovaného vybavit si či zrekonstruovat datum události s potřebnou přesností. Freedman, Thornton, Camburn, Alwin a Young-DeMarco (1988) popisují výběr vhodných jednotek při využití kalendáře jako pomůcky k vybavení následovně: Výzkumník musí vybrat časovou jednotku, která je natolik malá, aby dostatečně přesně popisovala pořadí i časovou souvztažnost událostí. K zachycení událostí, jež se dějí poměrně často či poměrně krátce za sebou, je třeba čas rozdělit na spíše jemnější časové jednotky. Zároveň je však třeba vzít do úvahy respondentovu schopnost odlišit jemné rozdíly v čase a také, zdali je proveditelné vytvořit únosně velký kalendář, který bude pokrývat celé referenční období ve zvolených jednotkách. (s. 44)

U starších událostí, kde není měsíc zásadní informací, se může zdát hrubší časová jednotka – například rok – vhodnější. Například Yoshihamová, Clumová, Cramptonová a Gillespieová (2002) vybraly za časovou jednotku ve své studii domácího násilí interval jednoho roku (ptaly se na nedávné události i události staré až 40 let) s odůvodněním, že „relativně dlouhá doba mezi událostí a vybavením by v této studii respondentům 112

znesnadnila přesné vybavení menší časové jednotky, v níž se daná událost odehrála“ (s. 302). Přestože nemusí být znalost měsíce události nutná a postačí rok, argument, že jemnější (kratší) jednotky (v tomto případě měsíc) jsou obtížněji vybavitelné, nemá velkou oporu, protože lidé si například pamatují měsíc velmi dobře i po letech, protože si pamatují určité kontextuální informace, z nichž mohou daný měsíc odhadnout. Stejnou logiku lze aplikovat na odhady dne v týdnu, neboť lidé si alespoň některá temporální schémata pamatují velmi dlouho (Larsen & Thompson, 1995). Přesnější časové jednotky jako měsíc či den v týdnu mohou rovněž podporovat respondentovo vybavení, protože respondenti jsou nuceni hledat kontextuální detaily, jež by jinak přeskočili, a tato aktivita podle některých studií zlepšuje přesnost vybavení a používá se například i v policejní praxi (Fisher & Geiselman, 2010). Na druhou stranu může být vynechání měsíce také přínosné, protože při dataci více událostí může snížit kognitivní zátěž úkolu. Pro analytické účely je nejlepší vybrat nejmenší možné jednotky, protože ty mohou být později podle potřeby agregovány do větších jednotek (Belli, et al., 2009). Tento přístup však má svá omezení. Když se například ptáme na přesná data bez jakékoliv kalendářní pomůcky (například na událost z 30. ledna 2011 se ptáme po půl roce), lze z data agregovat den v týdnu, ale existuje vysoká pravděpodobnost, že když toto přesné datum nebylo zapamatováno, může se stát, že den v týdnu není odhadnut lépe než náhodný odhad. V takových případech by měl kalendář (i obyčejný kapesní) (viz například Gibbons & Thompson, 2001) pomoci tento problém vyřešit, protože lidé si mohou den v týdnu vyhledat anebo mohou přizpůsobit přesné datum dni v týdnu. Běžně užívanými časovými jednotkami jsou hodiny, denní období, přesné dny v měsíci, dny v týdnu, týdny, měsíce a roky. Tři části měsíce (začátek, střed a konec) se rovněž ukázaly být vhodnou časovou jednotkou, pokud není doba mezi událostí a vybavením delší než přibližně rok či dva (viz například Belli, et al., 2001; Kessler & Wethington, 1991). Belli et al. (2001) tvrdí, že jelikož týdny překrývají hranice měsíců a jsou obecně obtížně zapamatovatelné, jsou třetiny měsíce jasnější a snadněji rekonstruovatelné. Pro více podrobností o jednotlivých časových jednotkách a vzorcích typických chyb s nimi spojených viz kapitola 4.4.

8.3 Časové hranice Událost, například návštěva sopky Etny, může být součástí dlouhé události (extended event) (dovolená na Sicílii), což limituje její výskyt časovými hranicemi této dlouhé události. Pokud respondenti tyto limity znají, bude se chyba datace pohybovat pouze v tomto rozmezí. Až na výjimky je většina autobiografických událostí rovněž asociována s určitým životním obdobím (Conway & Pleydell-Pearce, 2000; Williams, et al., 2008). Začátky a konce těchto období často slouží jako temporální mezníky (Shum, 1998) a události blízko mezníku jsou obvykle datovány přesněji (pokud jsou 113

mezníky opravdu správně datovány). Tyto hranice souvisí se samotnými událostmi a zde se jimi zabývám z toho důvodu, že mají podobný dopad na přesnost datace jako časové hranice referenčního (sledovaného) období, ke kterému se vztahují otázky. V řadě paměťových studií si byli respondenti vědomi časových hranic referenčního období, protože si například po danou dobu vedli deník. Například v deníkové studii Skowronského et al. (1991) respondenti věděli, že události mohou pocházet pouze z posledního akademického trimestru. Podobně Wagenaar (1986) věděl, že zaznamenával události pouze po dobu šesti let, a nejstarší události tak nemohou být starší než tato hranice. Někdy výzkumníci dokonce z různých důvodů hranice zmíní. Například participantům v Kempově studii datace veřejných událostí (1988) bylo řečeno, že nejstarší událost může být z roku 1980. Ve Studiích I a II respondenti dostali instrukci, že události mohou být pouze z let 2005 až 2008.103 Modely efektu hranice (boundary effect models) tento jev vysvětlují tak, že bez určení hranice jsou odhadovaná data méně zkreslená. Důvodem je skutečnost, že u všech událostí existuje možnost posunutí data dopředu i dozadu (tzv. efekt přiblížení či oddálení; viz kapitola 4.4). Signované chyby stejně jako chyby datace v absolutní hodnotě budou obecně menší (protože hranice limituje maximální chybu), ale zkreslenější blíže k hranici – například události blízko vzdálenější hranice mohou být paradoxně přesněji datovány než o něco nedávnější události. Důvodem je skutečnost, že události blízko vzdálenější hranice nemohou být posunuty tolik dozadu, ale pouze dopředu (Huttenlocher, Hedges, & Prohaska, 1988; Rubin & Baddeley, 1989). Model hranice rovněž částečně vysvětluje typický vzorec zkreslení (telescoping). Starší události jsou náchylnější k efektu přiblížení a nedávné události k efektu oddálení, zatímco události uprostřed referenčního období by měly mít obdobnou pravděpodobnost pro oba typy vychýlení. Lee a Brown (2004) zjistili, že tři rozdílné hranice (1997, 1994, 1991) měly dopad na dataci událostí z období mezi roky 1997 a 2001. Když lidé znali skutečnou hranici (1997), byly jejich odhady přesnější, než když jim byla uvedena vzdálenější hranice. Zajímavá byla také datace lidí, kteří si nebyli vědomi, že se událost vůbec stala. Když jim bylo sděleno, že spodní hranicí je rok 1997, tak datovali 67 % událostí jako starších, než je střed intervalu mezi lety 1997 až 2001 (ze kterého události pocházely).104 Když se hranice posunula na rok 1994, bylo to již 75 % událostí, a když byl uveden rok 1991, tak celých 81 % událostí. To ukazuje, že lidé si byli hranice vědomi a umístili své odpovědi blíže středu období mezi spodní hranicí a přítomností. Když byly odhady odstraněny, výzkumníci překvapivě nezjistili žádný dopad hranice, ale pouze dopad samotného stáří události. Odhadované události byly posunuty dozadu a množství zkreslení záviselo na hranici. Je zajímavé, že dopad hranice se projevil očekávaným směrem pouze u odhadovaných data103 104

V mém případě bylo důvodem možnost porovnání obou studií. Polovina intervalu období 1997–2001 byla na konci roku 1998.

114

cí – když se hranice vzdálily v čase, snížilo se posunutí dopředu a zvýšilo se posouvání dozadu. Při odstranění odhadovaných událostí došlo k téměř úplnému odstranění obou typů zkreslení. Kempův asociativní model (1999) vysvětluje zkreslení (telescoping) i bez vlivu hranic. Jeho teorie vychází ze tří předpokladů: události jsou často asociovány s dalšími událostmi a podobné či související události mohou pomoci ve vybavení dalších událostí; když vzroste doba mezi událostí a jejím vybavením, je těžší si vybavit časové i kontextuální informace; a když nejsou k dispozici časové informace, lidé je rekonstruují z jiných souvisejících událostí. Teorie predikuje, že pokud jsou události starší, časové informace, stejně jako množství a kvalita asociací souvisejícího kontextu jsou vzácnější a přesnost nižší. Starší události by měly být posunuty dopředu, protože existuje vyšší pravděpodobnost, že asociativní hledání povede směrem k bližším událostem (protože ty jsou jednodušeji vybaveny).

8.4 Jak pomáhat při vybavení událostí Existují dva způsoby, jak podpořit (facilitovat) respondentovo vybavení. Výzkumníci se mohou snažit ovlivnit respondentovu motivaci a doufat, že tak zlepší vybavení, protože se respondenti budou více snažit a použijí důkladnější strategie rekonstrukce data. Další možností je zaměřit se přímo na facilitaci samotného procesu vybavování a pomoci respondentům poskytnutím různých pomůcek pro vybavení, jako jsou kalendáře, mezníkové události atd. Jak upozorňuje Kundová (1990), lidé spíše dospějí k závěrům, k nimž chtějí dospět, a tazatelé se proto musí velmi snažit, aby zajistili, že respondenti mají stejný cíl a dostatečnou motivaci, jakou očekávají tazatelé (názorná ilustrace je v případové studii 9.2).

Facilitace motivace Když jsou lidé motivováni být přesní, věnují více kognitivního úsilí uvažování o otázkách týkajících se daného úkolu, pečlivěji se zabývají relevantními informacemi a zpracovávají je hlouběji, často za použití komplexnějších postupů (Kunda, 1990, s. 481).

Motivace respondentů k tomu, aby při dataci vynaložili více úsilí, může být zvýšena pomocí různých pomůcek pro vybavení (ty jsou popsány v následující sekci) či nepřímo například podporou a vyjádřením zájmu o respondenta či prostým „motivovaným“ vystupováním tazatele. Jak podotýká Gillham (2000), tazatel je „výzkumným nástrojem“. Tazatelé nemohou hovořit pouze o důležitosti výzkumu či výsledků pro respondenty – mohou toho udělat mnohem více například projevem skutečných emocí a zájmu o respondenty: „Pokud nejste skutečně zapáleni do tématu rozhovoru, a proto vás ani příliš nezajímají respondentovy odpo115

vědi, nebude to fungovat; různými způsoby ukážete, že jen rutinně odvádíte svoji práci“ (s. 30). Tazatelé by měli respondenty podpořit především tehdy, když je úkol obtížný. Toho mohou docílit slovy, hlasem či gesty. Přestože tím může dojít k porušení standardizované procedury, je vhodné nabídnout skutečnou „nestandardizovanou“ podporu tam, kde je to možné (Belli & Callegaro, 2009; Gillham, 2000). Tato podpora musí být nesugestivní, a je proto vhodné poskytnout méně zkušeným tazatelům trénink ve zpětné vazbě a poskytování podpory (Dijkstra, Smit, & Ongena, 2009). Belli, Lee, Stafford a Chou (2004) nezjistili žádný škodlivý vliv flexibilnějšího přístupu, který je obecně považován za vhodnější a lépe podporující vybavování vzpomínek. Pokud by existovalo riziko, že tazatel zkreslí odhady dat, mohou být možné fráze sepsány před samotným rozhovorem a tazatelům může být řečeno, které části zpětné vazby jsou flexibilní a které nikoliv.

Facilitace vybavení Vědomé vybavování vzpomínek může být namáhavý kognitivní proces, který trvá vteřiny a někdy dokonce desítky vteřin (Conway & Loveday, 2010). Vybavování či přesněji rekonstruování data je často ještě namáhavějším procesem, a proto se někteří lidé zdráhají do podobného úkolu vložit potřebné úsilí. Přestože neexistuje žádná zázračná technika vedoucí k přesným odhadům dat, výzkumníci toho mohou udělat mnoho ke zvýšení pravděpodobnosti, že jim lidé poskytnou ty nejlepší odhady, jichž jsou schopni. Jak bylo zmíněno výše, dobrá oboustranná motivace (u tazatele i respondenta) může zlepšit vybavení dat, protože respondenti využijí vhodnějších strategií rekonstrukce a budou se více snažit datum rekonstruovat. Ani ta nejvyšší motivace však nemusí stačit, když respondenti čelí skutečně obtížnému úkolu – a tím určování data jedinečných událostí někdy je. V literatuře se mi nepodařilo najít žádnou přehledovou studii mapující poznatky o tom, co může tazatel udělat, aby byl úkol pro respondenty jednodušší a aby se zároveň dobrali k přesnějším odhadům data. Nicméně řadu postupů si lze vypůjčit z literatury obecně zaměřené na vybavování z paměti ze studií přesnosti datace či literatury popisující kalendářové techniky. Nejlepším způsobem, jak facilitovat vybavení (a také kontrolovat jeho validitu), je nalézt údaje či důkazy s objektivním datem (dokumenty, fotografie s daty, e-maily atd.). Proto je vhodné rozhovory provádět u respondentů doma nebo jim poskytnout určitý čas na kontrolu jejich odpovědí. To však není vždy možné (například z časových či finančních důvodů), a tazatelé se proto musí zaměřit na využití zbývajících možností. Pořadí, ve kterém jsou temporální otázky pokládány, by mělo pokud možno začínat u nedávnějších událostí. Důvodem je fakt, že časové určení nedávných událostí je obvykle lehčí a lidé mohou pořadí vedoucí ke starším 116

událostem lépe rekonstruovat, když budou postupovat směrem od novějších ke starším událostem (Loftus & Fathi, 1985). Avšak při vybavování událostí, jež mají příčinnou souvislost (či příběhu, který je sledem na sebe navazujících událostí), může být vhodnější doptávat se nejdříve na nejstarší události a postupovat směrem k nedávným (Schwarz & Oyserman, 2001). S pořadím souvisí i další strategie, kdy je často užitečné si události, které potřebujeme časově zařadit, nejdříve seřadit podle sekvence, jak k nim docházelo, a teprve potom k událostem hledat datum. Důvodem je, že pořadí událostí si lidé obvykle pamatují poměrně přesně, na rozdíl od data (Friedman, 2004). Tato procedura má ovšem i své nedostatky, protože pokud je jeden z mezníků, podle kterého je událost časově zařazena, špatně datován, ovlivní to dataci i všech ostatních seřazených událostí. Zejména u nedávných událostí může pomoci jako pomůcka k vybavení i obyčejný kalendář. Více v podkapitole 8.5. Rozčlenění úkolu je také někdy používáno, především když lze úkol rozložit na menší, avšak stále smysluplné jednotky (Tourangeau, et al., 2000). Když se například tazatelé ptají na den v týdnu a přesné datum, je obvykle jednodušší se zeptat nejprve na den v týdnu a přesné datum rekonstruovat až následně. Rozložení by však nemělo narušit přirozenou strategii respondentů, jak na data přicházejí. Lze obecně doporučit začít s jednodušším úkolem, ale mělo by záležet zejména na preferencích respondenta. Vedení respondentů, jak efektivně rekonstruovat data za využití všech dostupných časových informací, kontextuálních informací a heuristik. Tazatelé se mohou o respondentových strategiích rekonstrukce dozvědět například tak, že respondenta požádají, aby hovořil nahlas, nebo se budou po zodpovězení otázky dále vyptávat (například: jak jste k tomuto datu dospěl/a?) (Willis, 2005). Respondenti nemusí použít některé dostupné informace nebo mohou aplikovat nevhodnou heuristiku (viz kapitola 4.3). Například Niedźwieńska (2004) zjistila, že studenti, kteří navštěvovali intenzivní kurz autobiografické paměti, byli přesnější ve svých vzpomínkách na teroristické útoky z 11. září než skupina studentů, jež kurz nenavštěvovala.105 Více času na úkol může rovněž zlepšit přesnost datace. Sudman a Bradburn (1982) zmiňují, že pouhá délka dotazu může podpořit komplexnější vybavení (pokud je delší). Důvod je zřejmý: když mají respondenti pocit, že mají dostatek času, a čas je tedy netlačí, mohou se pokusit vyhledat všechny relevantní informace a důkladněji data rekonstruovat. Krátká promluva před samotným rozhovorem o vzpomínkách ze sledovaného období může urychlit následné vybavení, protože paměť se bude nacházet v tzv. módu vybavování (retrieval mode), v němž se lidé ke vzpomínkám dostávají rychleji (Tulving, 2002). Van der Vaart a Glasnero105 Hodnota η2 se pohybovala od 0,01 do 0,02. Studenti si byli také méně jisti přesností svých odpovědí.

117

vá rovněž zmiňují, že „rozehřívací procedury“ mohou stimulovat následné vybavení (2011). Rekonstrukce kontextu události může pomoci u odhadů dat, u nichž je obtížnost úkolu vysoká (Friedman, 1993; Janssen, et al., 2006). Rekonstruování kontextu je jednou z hlavních součástí kognitivního rozhovoru (cognitive interview), u nějž bylo zjištěno, že zvyšuje přesnost vybavování (Fisher & Geiselman, 2010). Nejen fakta má smysl dohledávat – rovněž emoce mohou být užitečné, protože bylo zjištěno, že některé vzpomínky jsou závislé na kontextu (context-dependent) a připomenutí kontextu pomáhá vybavování těchto vzpomínek. Marianová a Neisser (2000) například zjistili, že dokonce i jazyk slov, která slouží jako nápovědy (word cues), může přivodit vybavení odlišných vzpomínek. Slovní nápovědy v angličtině vedly u rusko-anglických bilingvních respondentů k 35 % ruských vzpomínek, zatímco ruské slovní nápovědy vedly k 64 % ruských vzpomínek. Opakované vybavování (multiple retrieval) může také zvýšit přesnost vybavení, protože lidé obvykle nad událostmi přemýšlí i po rozhovoru a navíc mohou nalézt důkazy, jež podporují jejich odpovědi nebo je zpřesňují (Fisher & Geiselman, 2010). Skupinové vybavování106 obecně zvyšuje přesnost. Důvod je opět zřejmý – více osob si může pamatovat různé aspekty daných vzpomínek (někteří dokonce i přesné datum), jež povedou k přesnějšímu vybavení a odhadům dat (C. B. Harris, Paterson, & Kemp, 2008; Karns, Irvin, Suranic, & Rivardo, 2009). Cenou za tento typ vybavení však je, že může také dojít k chybám a lidé vybavující si události společně jsou často sebevědomější než jednotlivci, a to i tehdy, když neměli v odhadech pravdu (C. B. Harris, et al., 2008). Clark a Stephenson (1990) tento problém shrnují následovně: Sociální rozvzpomínání má své výhody i nevýhody, které je třeba zvážit. Pokud je požadována maximální přesnost s minimem hodnocení, bez ohledu na občasnou (avšak konzistentní) chybu, má spolupráce zřejmé výhody. Ale pokud je minimalizace chyby důležitější než úplnost výpovědí a hodnotící komentáře jsou tolerované, je výhodnější vybavování individuální. (s. 92)

Elegantním řešením problémů způsobených skupinovým vybavováním může být provedení rozhovoru nejprve s jednotlivci samostatně a teprve později s celou skupinou dvou či více lidí. To by mělo vést k lepším výsledkům, protože skupina si obvykle pamatuje méně než samotní členové dohromady, ale zároveň více než každý jednotlivec samostatně (C. B. Harris, et al., 2008). Pokud známe nějaké informace o jednotlivcích, kterých se hodláme dotazovat z dokumentů či z předchozího sběru dat v longitudinálním výzkumu, lze použít tzv. vázané vybavování (bounded recall). Při tomto způsoV angličtině bývá obvykle přeloženo jako „collaborative recall“. Někdy se také používá „group recall“ či „social recall“.

106

118

bu vybavování mají lidé k dispozici nějaké časové údaje, které jsou předem vyplněné, a ty jim slouží jako nápovědy (Tourangeau, et al., 2000). Pokud jde o ověřené údaje z dokumentů, pak by mělo jít o naprosto přesně datované události. Pokud ovšem využijeme dat z předešlých rozhovorů (či vln sběru dat), je možné, že i tyto údaje jsou zkreslené. Přesto se však dá předpokládat, že dříve sebrané časové údaje jsou obvykle přesnější nežli později sebrané údaje, jelikož s postupem času zapomínáme a jsme obvykle méně přesní (viz kapitola 7.1).107 Určitou nevýhodou využívání neověřených předem vyplněných časových údajů může být, že pokud byly špatně datovány, mohou ovlivnit i respondenty, kteří by tentokrát volili přesnější datum než dříve. U longitudinálního výzkumu, stejně jako u každého jiného dotazování, je co možná nejčasnější sběr dat poté, co proběhnou klíčové události, považován za přesnější než pozdější sběr (často i několik let poté) (Schwarz, 2007). Brzký sběr dat108 tak může sloužit jako „zlatý standard přesnosti“ při opakovaných rozhovorech, jak bylo zmíněno výše (Belli & Callegaro, 2009; Belli, et al., 2001). Veřejné události, především mezníkové události, jsou občas tazateli použity jako nápovědy pro vybavování (Gaskell, et al., 2000; Hoppin, Tolbert, Flagg, Blair, & Zahm, 1998). Důvodem je fakt, že mezníky, jako například 11. září 2001, často strukturují paměť, a mohou tak coby nápovědy zvýšit přesnost datace souvisejících událostí (Shum, 1998; viz také kapitola 4.3). Rozlišujeme tři skupiny veřejných mezníků: • Jednorázové veřejné události. Například Sametová revoluce, vstup do EU, rozpad Československa. • Opakující se veřejné události. Příkladem mohou být olympijské hry, bienále v Benátkách, mistrovství světa v hokeji. Většina těchto událostí se opakuje pravidelně každý rok či jednou za několik let. • Státní svátky, ostatní svátky, jiné významné dny a tradiční oslavy. Obvykle jde také o každoročně se opakující události, odehrávající se většinou ve stejné období (výjimkou jsou Velikonoce). • U některých veřejných mezníků znají jejich datum až na výjimky všichni lidé (například Vánoce, Nový rok, sv. Mikuláš). U jiných je ovšem vhodné sdělit respondentům také jejich datum (například Velikonoce se rok co rok odehrávají v jinou dobu či je potřeba sdělit datum u většiny jednorázových veřejných událostí nebo méně známých svátků). • Jednorázové veřejné události napomáhají při určení roku, především pokud se ptáme na události z delšího období v řádu mnoha let, proPokud respondenti dostanou zpětnou vazbu ohledně známých dat, nazývá se tento jev závislé dotazování (dependent interviewing nebo pre-loading při využití počítače) (Hoogendoorn, 2004). 108 V angličtině někdy bývá tento typ sběru dat označován jako „concurrent data collection“. 107

119

tože se v takovém období obvykle stane více událostí, jež mohou sloužit jako veřejné mezníky a mohou pomáhat vybavit si osobní události (Belli, et al., 2009; Glasner & Van der Vaart, 2009). Například ve Studii I a II jsem zjistil, že nejspíše žádná z veřejných událostí z let 2006 a 2007 by nemohla po pár letech sloužit jako temporální mezník pro většinu české populace, neboť mezi nimi nebyla žádná natolik významná událost, kterou by si všichni dobře pamatovali nebo by byla velmi často asociována s osobními vzpomínkami. Nicméně některé veřejné mezníky by mohly napomoci lepší dataci u určitých specifických skupin lidí, například někteří věřící lidé měli smrt Jana Pavla II. spojenou s osobními událostmi. Ze Studie III vyplynulo, že minimálně dvě události by mohly dočasně sloužit jako temporální mezník. Jednalo se o mistrovství světa v hokeji (opakovaná veřejná událost) a královskou svatbu (jednorázová veřejná událost) (viz příloha 7). Obě události byly poměrně přesně datovány a často je měli respondenti spojeny s nějakými osobními vzpomínkami. Pokud by tedy bylo například po půl roce poskytnuto přesné datum těchto dvou událostí, je velmi pravděpodobné, že by si mnoho lidí vzpomenulo, co v danou dobu dělali, a byli by schopni datovat přesněji některé asociované události. Dá se ovšem také očekávat, že po roce či delším období bude postupně slábnout schopnost těchto mezníků zvyšovat přesnost datace (měsíce a dne), neboť lidé budou zapomínat propojení s těmito veřejnými událostmi. To se bude týkat nejspíše více mistrovství světa v hokeji, protože se koná každoročně a lidem se často jednotlivá mistrovství začnou mezi sebou plést. Většina opakovaných veřejných událostí se odehrává pravidelně v určitou část roku. Proto mohou pomáhat upřesnit měsíc a den. Události, které se opakují v delších intervalech, mohou pomoci datovat i rok (člověk si může například vzpomenout, že se určitá událost odehrávala, když byla olympiáda v Naganu). Státní svátky, ostatní svátky, jiné významné dny a tradiční oslavy působí na přesnost datace podobně jako opakované veřejné události. Obvykle pomáhají s určením přesného dne či období a nepomáhají vůbec s určením roku, neboť se rok co rok opakují. Dalo by se očekávat, že pro lidi žijící na vesnicích a dodržující mnoho tradic bude určení měsíce u většiny událostí jednodušší než pro lidi z města, pro něž jsou jednotlivé dny a měsíce od sebe hůře odlišitelné a mají i menší možnosti pozorovat změny v přírodě. Českým tradicím se věnuje ve výborné knize Český rok Václav Vokolek (2011, s. 9), který povzbudivě píše, že „český rok je, byl – a doufejme i bude – pro Čechy jedinou jistotou. Cyklické vnímání času, které nejen naši předkové považovali za normální, je dlouhá léta ujišťovalo, že Nový rok nastane. Vždy a za všech okolností. Před Bílou horou jako po Mnichově. Před příchodem Čechů jako po jejich příchodu. Prostě Nový rok nastal, i když to mnohdy nikdo nečekal…“ 120

Hezkou ukázku nabízí také Hodkinson (2011, s. 302), popisující typický anglický rok před reformací, při jejímž čtení mne napadá, zdali by nebylo vhodné čas trošku vrátit či znovu obnovit tradice (naše svátky probíhaly také více dní než dnes): Až do časů reformace představovala Anglie jeden velký nekončící večírek. Bylo tady opravdu veselo. Ronald Hutton, autor znamenité knihy s názvem Vzestup a pád veselé Anglie, píše o celoročních slavnostech veselých Angličanů. Například Vánoce trvaly celých dvanáct dnů a v této době bylo zakázáno vykonávat jakoukoli práci. Zanedlouho poté, už 2. února, následoval svátek zvaný Hromnice a hned nato, 14. února, oslavy dne svatého Valentýna. Pak nadešel masopust, který začínal sedmou neděli před Velikonocemi a trval celé tři dny. Velikonoce trvaly celých deset dnů, až do slavnosti zvané Hocktide. Potom zbyl čas na trochu té práce, ale už 23. dubna nastal den svatého Jiří, další den volna. O týden později nadešel samozřejmě 1. máj, který ohlašoval dva měsíce slavností a sexu v lesích. Hned potom přišel 24. červen, svatojánská noc, a slavnost Božího těla. Potom 28. června svatopetrská noc, následovaná 1. srpna slavností Lammas, která otvírala sezónu letních trhů a dožínkových hostin. V listopadu se slavil den svatého Martina, po něm adventní půst, no a pak už přišly znovu Vánoce.

Využití veřejných mezníků jako pomůcek při vybavování však má i určitá omezení. Lidé musí znát přesné datum, pokud přesné datum není poskytnuto. Zadruhé, mezníky musí být pro respondenty relevantní, protože tím se zvyšuje pravděpodobnost, že budou časově souviset s dalšími událostmi, které tazatele zajímají (Van der Vaart & Glasner, 2007b, 2011). Proto je třeba mezníky specificky vybírat pro cílovou skupinu lidí. Zatřetí, některé cyklické temporální mezníky jako Nový rok či Štědrý den nemusí být tak efektivní,109 protože lidé s nimi „pracují“ zcela běžně i bez toho, že by je tazatelé zmiňovali. Na druhou stranu méně zřejmé cyklické (často sezónní) časové mezníky, jako jsou Velikonoce (kde není pevné datum), Mezinárodní den žen (datum je pevné, ale lidé jej mohou zapomenout) atd., mohou být dobrými pomůckami při vybavování správného měsíce. Začtvrté, v běžných letech se obvykle nestane mnoho událostí, které by mohly být považovány za temporální mezníky pomáhající určit rok. Ve většině let se tak významné události jako Sametová revoluce v Československu či zářijové útoky v USA nestávají, a proto lze jen stěží nalézt události, které by mohly být temporálním mezníkem pro více lidí. V případě, že se ptáme lidí se specifickými zájmy (například o sport či politiku), můžeme vybrat veřejné události související s tímto zájmem (viz kapitola 6.6). Jak ovšem ukazuje studie Loftusové a Marburgera (1983), Nový rok překvapivě v jejich studii fungoval.

109

121

Kvůli časté neefektivitě veřejných mezníků někteří autoři upřednostňují použití osobních mezníků (personal landmarks), které formulují samotní respondenti (ty jsou často součástí kalendárií – viz dále). Podle Van der Vaarta a Glasnerové (2007b) jako mezníky obvykle nejlépe fungují události, které jsou důležité, souvisejí s tématem cílové události a jde o osobní událost, kterou si volně vybaví samotní respondenti. Osobní události coby mezníky však skýtají nebezpečí, že jejich datum může být zkresleno a následně mohou být také systematicky zkresleny všechny odhady dat související s tímto mezníkem (Shum, 1998; Van der Vaart & Glasner, 2011). Jak uvádějí výsledky Studie II a III, toto riziko není malé (viz kapitola 8.5). Mluvení nahlas (talk aloud) může rovněž zlepšit vybavení, protože lidé se mohou více snažit, když tazatel slyší, jak si datum pokoušejí vybavit. To však nemusí fungovat u všech lidí, protože někteří lidé mohou u přemýšlení upřednostňovat ticho a mluvení nahlas je může rušit. V těchto případech může být vhodnější doptat se na to, jak na datum přišli, až po poskytnutí odpovědi (tzv. „probing“). U delších rozhovorů mohou obě procedury zvyšovat kognitivní zátěž – zejména pak u lidí, kteří běžně o svých myšlenkách moc nemluví (Willis, 2005). Podle mých zkušeností ze Studie II a III většina lidí přirozeně upřednostňuje alespoň občasné mluvení při dataci, nicméně pokud jde o velmi těžký úkol a chtějí se opravdu zamyslet, obvykle se na chvíli odmlčí či říkají „hm“ apod., čímž prodlužují chvíli, aby jim tazatel neskočil do myšlení. Pomůcky při vybavení nemusí pomáhat všem lidem stejně. Existují například určité indicie, že ženy mohou disponovat lepší schopností využít pomůcek, jako jsou kalendáře či mnemotechniky (Baddeley, 1999; J. E. Harris, 1980; Reimer & Matthes, 2007). Podle Radovana Šikla (2011)110 může být důvodem skutečnost, že ženy jsou v reálném životě zvyklé používat různé pomůcky pro vybavení, emotikony, zápisníky, mnemotechnické pomůcky, a tak mohou být s kalendáři obeznámenější. Jedná se však pouze o hypotézu, která je ovšem podpořena určitými nepřímými důkazy. Skowronski et al. (1994) například zjistili, že ženy jsou v rodinách častěji „strážkyněmi kalendáře“, a mají tak lepší přehled o narozeninách a významných rodinných akcích. Tabatabaei a Hejazi (2011) zase zjistili, že ženy používají mnemotechnické pomůcky častěji a lépe než muži. Možná proto také muži častěji spoléhají na své ženy, což v konečném důsledku vede k tomu, že svoji paměť tolik neprocvičují a jejich paměť se stává ještě horší, než by musela být (Auriat, 1993; viz také kapitola 6.2 či případová studie 9.3).

8.5 Kalendária Kalendária (calendar instruments) zahrnují řadu nápovědí pro vybavení, zmíněných výše (v podkapitole „facilitace vybavení“), do jedné techniky. R. Š. pracuje v Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky v Brně. Osobní komunikace; 15. prosince 2011.

110

122

Tyto nástroje vznikly z praktické potřeby tazatelů, kteří zjistili, že pokud se ptají na časový aspekt více událostí z určitého období, tak lidem pomáhá, pokud mají možnost si události seřadit a vidět je na časové ose či kalendáři. Existuje mnoho variací těchto nástrojů, které se liší jak názvy, tak designem.111 Nicméně většina důležitých prvků je obvykle podobná (Glasner & Van der Vaart, 2009): • Grafické znázornění událostí na časové ose, která je rozdělena podle zvolených časových jednotek (obvykle kalendářní jednotky či jiné jednotky sdílené konkrétními respondenty). • Zahrnutí nápovědí, jako jsou například mezníky (osobní nebo veřejné) či vázané vybavování (tzn., že kalendárium je například částečně předvyplněno známými údaji). • Jedna či více tematických os (obvykle řádky), reprezentující oblasti, které tazatele zajímají (cílové události) či mají sloužit jako nápovědy. Základem kalendária, které je obvykle připraveno před rozhovorem, je list papíru (či dokument na počítačové obrazovce), rozdělený do řádků a sloupců jako běžný nástěnný kalendář. Sloupce znázorňují vybrané kalendářní jednotky – na obrázku 8.2 jsou jimi měsíce. Zvolenými jednotkami však mohou být také roky, týdny, dny v týdnu, hodiny nebo i jiné jednotky – například třetiny měsíce či nekalendářní jednotky (Axinn, et al., 1997; Belli, et al., 2001).112 V kalendáriu na obrázku 8.2 jsou předvyplněny některé veřejné mezníky z daného období (o výběru vhodných temporálních mezníků viz předchozí podkapitola).113 Než začne respondent odpovídat na otázky, které zajímají tazatele (například zdravotní události – viz níže), obvykle je požádán, aby vyplnil události v několika základních oblastech, které pak slouží jako nápovědy k vybavení či upřesnění datace cílových událostí (nebo mohou být zároveň i cílovými událostmi, které zajímají tazatele). Počet a zaměření těchto základních oblastí se může lišit, nicméně obvykle jde o ty nejdůležitější a měly by ideálně co nejvíce souviset s cílovou oblastí. Na obrázku 8.2 jde o věk, bydliště a události týkající se práce (studia) a vztahů. 111 Další termíny pro označení podobných nástrojů jsou například: event history calendar (kalendárium historie událostí) (Belli, 1998); life events calendar (kalendárium životních událostí) (Roberts & Horney, 2010); life history calendar (kalendárium životní historie); time-line nebo timeline (časová osa) (Van der Vaart, 2004; Van der Vaart & Glasner, 2007a); illustrated life history (ilustrovaná životní historie) (Balán, Browning, Jelin, & Litzler, 1969). Více termínů a v jakém prostředí bývají použity in Belli a Callegaro (2009) či Glasnerová a Vaart (2009). 112 Časové jednotky musí vyhovovat cílům tazatelů. Více podrobností o výběru jednotek lze nalézt výše v kapitole 8.2. 113 Pokud respondent zmíní nějakou asociaci osobní události s veřejnou, je možné tento veřejný mezník na internetu dohledat a doplnit mezi veřejné mezníky z daného období.

123

LEDEN 2007

ÚNOR 2007

BŘEZEN 2007

Veřejné mezníky

Bulharsko a Rumunsko se připojilo k EU (1); hurikán Kyrill (18–19).

školní prázdniny svatý Valentýn (12)

Mezinárodní den žen (8)

Věk

28

....................................

....................................

Bydliště

Obrázek 8.2 Příklad kalendária (řádky a sloupce kráceny)

Dvořákova, Olomouc

....................................

....................................

....................................

Práce Studium

hledání práce, výběrová řízení

slíbená práce na univerzitě

Vztahy

ženatý s Janou (svatba 12/06)

....................................

....................................

Osobní mezníky

....................................

nezaměstnaný

výlet do Rychleb návštěva přátel

líbánky v Barceloně

večírek fotky z Barcelony

začal jsem opět kouřit

....................................

... Kouření Zdraví

...

promrznutí v Rychlebách týden nemoc nekouřil jsem

Pokud kalendárium pokrývá pouze krátké období, je možné některé z těchto řádků vynechat (například věk či bydliště) a ptát se pouze na významné události (změny) v těchto oblastech (například narozeniny, stěhování). Tyto významné události pak mohou být uvedeny v řádku osobní mezníky spolu s dalšími mezníky, které si respondent vybaví (tak jsem to dělal ve Studii II a III). Zejména u osobních mezníků je třeba upozorňovat na to, aby šlo opravdu o události dobře zapamatované, kde respondenti znají přesné datum. Je také možné si zapsat například tečku u událostí, kde si respondent není jistý, do kterého měsíce událost zařadit (aby respondent i tazatel věděli, že není možné se na danou událost a její časové zařazení spolehnout). Pokud se tazatelé následně ptají na události z určité velmi specifické oblasti, doporučuje se požádat respondenty, ať si vybavují 124

osobní mezníky ze souvisejících oblastí, neboť se tak zvyšuje šance, že mezníky budou asociovány s cílovými událostmi (Glasner, et al., in print). Ostatní řádky se obvykle týkají oblasti zájmu tazatelů. V případu z obrázku 8.2 se cílové události týkají zdraví a kouření. Tazatel se pak může ptát s využitím ostatních již zapsaných událostí, například: „Byl jste nemocný někdy mezi výletem do Rychleb a večírkem nad fotkami z Barcelony?“ nebo pokud se dozví, že někdy v průběhu daného období začal respondent znovu kouřit, tak se může doptat: „Kouřil jste už během Vašich líbánek v Barceloně?“ Někdy jsou odpovědi z cílových oblastí zapisovány přímo do kalendária, což je výhodné, neboť respondenti vidí všechny události pohromadě. Jindy však může být vhodné odpovědi zapisovat jinam – například pokud by bylo událostí příliš mnoho nebo je potřeba zapsat i jiné informace o události. Pak může kalendárium sloužit pouze jako pomůcka při vybavování. Obvyklý postup při dotazování je takový, že nejprve respondenta informujeme o prvcích kalendáře a o tom, jak jej lze používat. Poté respondent vyplní základní oblasti (věk, bydliště atd.) a následuje zapisování osobních temporálních mezníků, na které si respondent vzpomene. Až je vše hotovo, začíná samotný rozhovor o cílových událostech, které tazatele zajímají. V příkladu na obrázku 8.2 kalendárium začíná lednem 2007 a tazatele zajímaly události týkající se zdraví a kouření. Interview za pomoci kalendária by mělo zlepšit autobiografickou paměť díky pomoci paralelních, sekvenčních a shora-dolů nápovědí (Belli, 1998). Paralelní nápovědy popisují pomoc jedné tematické oblasti u druhé. Například fiktivní respondent z obrázku 8.2 si pamatuje, že byl na líbánkách v Barceloně (mezník). Veřejný mezník tento závěr podporuje, protože mu připomíná, že slavil sv. Valentýna ve Španělsku, a ne v ČR. Mezník „líbánky“ souvisí s hledáním zaměstnání a několika výběrovými řízeními, jež absolvoval krátce před odjezdem do Barcelony. Hledání zaměstnání souvisí s oblastí zdraví, protože si pamatuje, že se právě uzdravoval v době pracovních pohovorů a také nemoc souvisela s výletem do Rychleb, kde se nachladil. Události stejného tématu (zde stejné oblasti) poskytují jedna druhé sekvenční nápovědy. Respondent si pamatuje, že nejdříve byl nezaměstnaný >>> následně hledal práci >>> zúčastnil se výběrových řízení >>> a pak se dozvěděl, že získal práci. Sekvence událostí je mu tedy jasná a úkolem bylo události správně zahrnout do daných měsíců, k čemuž mohou zase posloužit paralelní nápovědy (například to, že se o nové práci dozvěděl po návratu z Barcelony). Posledním typem nápověd jsou nápovědy shora-dolů. Každá událost je součástí nějaké dlouhé události či životního období (viz kapitola 4.1). Respondent si může například pamatovat, že začal opět kouřit v období, kdy byl nezaměstnaný, protože se mu dlouho nedařilo sehnat práci, s čím také souvisí začátek kouření, jelikož z toho byl nervózní. Začátek kouření je tak 125

vlastně jedna z mnoha epizod, která spadá do životního období „nezaměstnaný“. Rozhovor za pomoci kalendária nemusí vést pouze k přesnější dataci. Udává se také, že si respondenti častěji uvědomí, zdali určitá událost spadá do daného období či nikoliv; přesněji odhadují délku událostí; přesněji udávají četnosti událostí za dané období (u opakovaných událostí); je vyšší pravděpodobnost, že bude odhalena určitá nekonzistence – například, že se určité události nemohly odehrát ve stejný měsíc; respondenti se musí s kalendáriem obvykle více snažit, protože musí událost zařadit do „sítě“ jiných událostí, a nemohou proto jen tak „plácnout“ nějaké datum; respondenti bývají obvykle spokojenější, pokud datují s kalendáriem, protože jim to připadá jednodušší (Balán, et al., 1969; Belli & Callegaro, 2009; Sobell, Sobell, Leo, & Cancilla, 1988; Van der Vaart & Glasner, 2007a; Yu et al., 2004). Všechny výše uvedené výhody nemusí platit za každých podmínek. Pokud se například tazatelé ptají na příliš lehké otázky, tak je celkem jedno, jakou formou se na to zeptají (například: „Kdy jste se ženil?“). Naopak u příliš těžkých otázek to může být také jedno, neboť je velká pravděpodobnost, že člověk danou událost úplně zapomněl či nebude schopen datum rekonstruovat ani za pomoci kalendária. Přes velký boom kalendárií v mnoha oblastech také stále existují i určité pochybnosti, zdali kalendária zvyšují kvalitu výpovědí za všech podmínek (více v dalších částech této kapitoly).

Možnosti zahrnutí kalendária do interview Existuje mnoho způsobů, jak může být kalendárium při dotazování použito. Hlavní možnosti jsou uvedeny v tabulce 8.1. Tabulka 8.1 Možnosti, jak do dotazování zahrnout kalendárium Médium Administrace Mód dotazování Viditelnost Funkce Flexibilita interview

tužka-papír elektronické respondent tazatel os. rozhovor telefon respondent tazatel vizuální pomůcka strukturované polostrukturované

kombinace kombinace online; e-mail poštou skupinově oba sběr dat & vizuální pomůcka nestrukturované mixované

Většina kalendárií je v papírové podobě (Belli & Callegaro, 2009). Toto médium má výhodu, že není nijak limitováno velikostí obrazovky počítače a lidé si mohou natištěné kalendárium držet v ruce a natáčet si ho podle aktuálních potřeb. Jediným limitem je, aby bylo kalendárium stále ještě přehledné. Podle mých zkušeností formát kalendária větší než A2 už přestává být přehledný a také se nemusí vlézt na menší stůl. Papírové médium má také výhodu, že „netahá oči“, což může být příjemné, pokud rozhovor trvá déle. Také se dá ukazovat prstem na různé události, což ně126

kterým lidem pomáhá, a do kalendária se dají vepisovat tužkou různé poznámky. Kalendárium v elektronické podobě se v dnešní době používá stále častěji. Výhodou je, že informace vepsané do kalendária se nemusí přepisovat, a pokud je kalendárium součástí specializovaného softwaru, může software sám provádět různé kontroly (někdy jsou například známy nějaké údaje z minulého dotazování a software upozorní, že nová odpověď se liší od původní odpovědi), nabízet tazatelům vhodné nesugestivní fráze jak podpořit respondenty ve vybavování apod. (Belli & Callegaro, 2009; Callegaro et al., 2005; Reimer & Matthes, 2007). Komplikovaná kalendária s různými vestavěnými kontrolami jsou vhodná spíše pro velká šetření, která se opakují (například panelové studie), protože může být náročnější trénink tazatelů a také to může být drahé (Belli, et al., 2007; Glasner, 2011). Pro menší studie či použití v běžné praxi s jedním člověkem obvykle stačí kalendárium v papírové podobě či ve formě obyčejné či vylepšené tabulky v Excelu. Další možností je využít kalendária v papírové podobě (kam zapisuje respondent), ale informace do něj zapsané rovnou v průběhu rozhovoru přepisovat do elektronické podoby. Tento přístup jsem použil ve Studii II a III (při přepisování je vhodné údaje nahlas opakovat – aby dotazovaný mohl údaj případně opravit). Pokud se jedná o citlivé téma – například konzumace alkoholu, výskyt domácího násilí –, dobrým řešením může být kalendárium, které si vyplňuje sám respondent (Martyn, 2009). Ve většině případů to však není vhodné, neboť se lidé obvykle tolik nesnaží. Glasnerová (2011)114 se dokonce pokusila vytvořit kalendárium, které si respondenti vyplňují anonymně a online a přitom je také jednoduché k použití. Její studie naznačuje, že existuje určitý potenciál i v tomto módu (například vizualizace událostí v kalendáři byla užitečná), ale například požadavek, aby si respondenti do kalendária zapsali osobní mezníky, vedl ke zvýšenému procentu předčasného ukončení studie. Temporální data se obvykle sbírají pomocí osobního rozhovoru či telefonního rozhovoru a stále více také online. Nicméně jelikož je datování událostí obtížné, zdá se, že online dotazování zatím vede k nejméně kvalitním výsledkům – patrně v důsledku menší motivace věnovat se něčemu tak náročnému po delší čas. Interview po telefonu má nevýhodu, že respondent nemůže využít kalendárium jako vizuální pomůcku.115 Tento typ interview obvykle také vede k horším výsledkům v porovnání s osobním rozhovorem (Aquilino & Lo Sciuto, 1990).

114 Glasnerová neznala přesná data událostí, což limituje její závěry o efektivitě kalendária. 115 V dnešní době to již není technicky nemožné. I běžné programy, jako je Skype, umožňují sdílet obrazovku, na které je kalendárium. Je také možné instruovat respondenta, ať si doma kalendárium paralelně vyplňuje.

127

Je ideální, aby kalendárium viděl jak tazatel, tak dotazovaný, neboť je tak možné docílit maximálního užitku z kalendária (Van der Vaart & Glasner, 2007a). Kalendárium může fungovat jako vizuální pomůcka, kam se zapíší například osobní mezníky a dále již se nic nezapisuje (Van der Vaart & Glasner, 2007a) či jako nástroj sběru dat a vizuální pomůcka zároveň (Belli, et al., 2007). Často se také používá i kombinace – část dat je zapisována přímo do kalendária (data) a další dotazy (na jiné aspekty vzpomínek) se zapisují jinam. Interview může být flexibilní (nestrukturované), polostrukturované či plně strukturované (Robson, 2002). Většina interview bývá polostrukturovaných (například Belli, et al., 2001), ale je možné se setkat i s plně strukturovaným interview (Van der Vaart & Glasner, 2007a), plně flexibilním interview (D. A. Harris & Parisi, 2007) či smíšeným interview (Yount & Gittelsohn, 2008). Jelikož je odpovídání na otázky typu „kdy“ obtížné, je ideální, pokud je interview alespoň částečně flexibilní, protože je vhodné ho maximálně přizpůsobit jednotlivým respondentům. Flexibilnější interview také umožňuje vybudování lepšího vztahu s respondenty (Belli & Callegaro, 2009) a zkušenosti výzkumníků poukazují na to, že se v tomto módu efektivněji redukuje tendence respondentů nabízet první alespoň trošku vhodnou odpověď (tzn. satisficing) (Krosnick, 1991). Více strukturovaná interview zase nabízejí větší možnosti standardizace celého postupu, což snižuje potencionální zkreslení způsobené tazateli. Ať už jde o jakýkoliv typ interview, tazatelé by měli mít dobrý trénink, jak motivovat respondenty a jaké nápovědy je vhodné nabízet, neboť nevhodné reakce tazatelů mohou způsobit zkreslení výpovědí (Dijkstra, et al., 2009; Van der Vaart, 2004).

Vliv kalendária na přesnost datace starších událostí Nejvýznamnějším faktem týkajícím se kvality retrospektivních výpovědí v této studii je, že se mění v závislosti na tom, která proměnná je měřena, než jestli je použito při dotazování kalendárium či klasické dotazování. (Belli, et al., 2007, s. 617)

Studií, které nějakým způsobem ověřují vliv kalendária na výpovědi, je relativně mnoho. Problémem ovšem je, že většina studií neporovnává interview za pomoci kalendária s jiným typem interview nebo výzkumníci neměli možnost ověřit správnost data.116 Obojí značně limituje možnosti geMnoho studií neporovnává přesnost odhadů data s objektivním (přesným) zdrojem data (například Engel, Keifer, & Zahm, 2001; Glasner, 2011; Goldman, Moreno, & Westoff, 1989). Jiné studie poměřují přesné datum s odhadem, ale zase jim chybí porovnání interview s kalendáriem s jiným způsobem dotazování, což limituje generalizace o výhodách použití tohoto nástroje (například Hoppin, et al., 1998; Rosenberg et al., 1983).

116

128

neralizace výsledků těchto studií, a proto se jimi nebudu dále zabývat (více například v přehledových studiích Belli & Callegaro, 2009; Glasner, 2011; Glasner & Van der Vaart, 2009). Pokud je mi známo, do doby vydání této knihy byly provedeny pouze čtyři studie, které porovnávaly dva typy interview a v nichž měli výzkumníci alespoň částečnou možnost ověřit přesnost výpovědí (Belli, et al., 2004; Belli, et al., 2001; Belli, et al., 2007; Van der Vaart, 1996, 2004; Van der Vaart & Glasner, 2007a).117 Tyto studie našly mírný pozitivní vliv kalendária na přesnost datace mnoha typů událostí, popřípadě neutrální vliv. Pozitivní vliv se projevil zejména u událostí, které byly k dataci obtížnější, což není překvapivé, neboť u velmi lehkých otázek se dá předpokládat, že se neprojeví rozdílný způsob dotazování. Respondenti také udávali větší spokojenost s dotazováním, pokud měli možnost používat kalendárium, a pomoc kalendária při dataci. Určitým problémem všech studií je, že porovnávají interview za pomoci kalendária s klasickým interview, kde tazatel položí otázku a bez jakékoliv aktivity čeká na odpověď. V takových případech by bylo překvapivé, kdyby se nenašel vůbec žádný rozdíl v kvalitě odpovědí a také v přesnosti datace, neboť v jedné podmínce se výzkumník snaží pomoci a v druhé nedělá „nic“. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že ve Studii II budu porovnávat interview s kalendáriem oproti interview bez kalendária, přičemž se budu snažit, aby obě interview maximálně respondentům pomáhala a jediným rozdílem byla přítomnost kalendária (zadání kalendária a ukázka kalendária viz příloha 6). V obou typech interview se proto tazatelé snažili poskytovat celou paletu nápověd zmíněných výše – například paralelní, sekvenční a shora-dolů nápovědy; respondenti měli dostatek času na odpověď; tazatelé se snažili maximálně podporovat motivaci respondentů. Další odlišností bylo, že lidé datovali osobně relevantní události, které vybrali jejich partneři. Dalo by se totiž očekávat, že u těchto událostí by mělo kalendárium pomáhat více, neboť tyto události jsou mezi sebou více propojeny a vizualizace v rámci kalendária by mohla propojení ještě podpořit, a zvýšit tak celkovou přesnost datace. Na druhou stranu je také možné, že tyto události jsou mezi sebou propojeny přirozeně a kalendárium už nepřinese tak velký rozdíl. Výsledky Studie II neprokázaly žádný rozdíl mezi oběma skupinami a zdá se tedy, že oba typy dotazování vedly k přibližně stejné přesnosti datace.118 Nenalezení rozdílu se dá interpretovat několika způsoby. Buď kalendárium opravdu nezvyšuje přesnost datace u osobních událostí, anebo mohl mít vliv i některý z limitů studie. Studie se zúčastnilo 40 respondentů a ve skupině KAL (skupina datující s pomocí kalendária) se nepoda117 Více článků se vztahuje ke stejné studii. Pouze studie Van der Vaarta a Glasnerové porovnávala odhadnuté datum s datem z evidence. Ostatní studie považovaly za přesné to datum, jež získaly v předchozích letech od stejných respondentů (tato data ovšem mohla být částečně také zkreslená). 118 z(853) = −0,96; p = 0,34; r = 0,03.

129

řilo docílit vyrovnaného počtu žen a mužů (7/12). Jak bylo uvedeno v kapitole 6.2, ženy byly v této studii o něco přesnější než muži, a nedostatek žen ve skupině KAL tak mohl o něco snížit celkovou přesnost datace této skupiny.119 Dalším důvodem mohlo být také, že některé temporální mezníky, u kterých se dala ověřit přesnost datace, byly chybně datovány. Celkem šlo o 32,1 % (n = 34) temporálních mezníků.120 Chybně datovaný mezník mohl ovlivnit přesnost datace souvisejících událostí. To je ostatně názorně vidět i v případových studiích (zejména ve studii 9.2). Dalo by se jistě argumentovat, že mezníky budou ovlivňovat přesnost datace i ve skupině bez-KAL, nicméně vzhledem k tomu, že propojení mezi mezníky a dalšími událostmi nebylo v této skupině tak jednoduché (otázky byly uvedeny na jedné stránce A4, kam se zapisovalo i datum), patrně měly špatně uvedené mezníky v této skupině vliv na méně událostí. Pozitivní efekt mezníků se tak mohl vynulovat s negativními efekty. Tyto výsledky naznačují, že ačkoliv se kalendárium jeví být slibným nástrojem, je potřeba ještě dalšího výzkumu k zjištění, jak přesně tento nástroj používat, aby vedl k co nejpřesnějším odpovědím. Jednou z možností je respondenty instruovat, ať si zapisují pouze temporální mezníky, kde si jsou stoprocentně jisti správností datace. Nicméně, jak bylo uvedeno v kapitole 7.8, ani tato instrukce respondentům plně nezabrání uvádět temporální mezníky (rovněž u událostí, kde lidé „přísahali u soudu“, se často pletli), které jsou nepřesně datovány a u kterých pak hrozí, že strhnou dataci jiných souvisejících událostí.

Vliv kalendária na přesnost datace nedávných událostí Žádná z výše uvedených studií se nezabývala nedávnými událostmi. Dá se však očekávat, že v nedávném období, kde je časovou jednotkou den, bude mít kalendárium větší vliv na přesnost datace. Důvodem je, že si lidé často pamatují den v týdnu či část měsíce (například že se událost stala začátkem měsíce) a podle toho si mohou dohledat přesné datum (viz kapitola 4). Gibbons a Thompson (2001) provedli experimentální studii, kde lidé datovali události staré 1 týden až 8 týdnů (či 14 týdnů). V jedné podmínce datovali respondenti bez kalendáře a v druhé za pomoci obyčejného kalendáře, kde byly vyznačeny dny v měsíci a dny v týdnu. Autoři zjistili, že respondenti, kteří mohli používat kalendář, byli výrazně přesnější jak Pokud byla analýza provedena pro muže a ženy zvlášť, tak mužům kalendárium vůbec nepomáhalo (některé dokonce i pletlo), zatímco ženám mírně pomáhalo a byly ve skupině KAL lepší. Nicméně vzhledem k počtu žen v této skupině může jít o prostou náhodu. Pokud byly analyzovány pouze události, kde bylo datum rekonstruované, kalendárium opět pomáhalo pouze ženám. 120 Velikost chyby byla nejčastěji 1 měsíc (n = 16), ale objevily se i roční a větší chyby. Další chyby byly 4× dvouměsíční chyba; 2× tříměsíční chyba; 3× jedenáctiměsíční chyba; 7× dvanáctiměsíční chyba; a 2× třináctiměsíční chyba. 119

130

v určení přesného dne, tak v určení dne v týdnu (zejména pokud bylo použito delší období dlouhé 14 týdnů). Z tohoto důvodu měli respondenti ve Studii III ve skupině s kalendáriem k dispozici malý kapesní kalendář a také kalendárium a ve skupině bez-KAL pouze malý kapesní kalendář (viz příloha 7; obě pomůcky měly vyznačeny Velikonoce a 1. a 8. květen).121 Důvodem byl také fakt, že málokdo by odhadoval datum událostí starších 14 dní bez toho, aby se podíval alespoň do malého kalendáře v mobilu. Výsledky Studie III shrnuje graf 8.1, kde jsou hodnoty rozděleny pro muže a ženy. I v této studii bylo o něco méně žen (35/42), nicméně zastoupení v obou experimentálních podmínkách bylo vyvážené. Ani v této studii se neprokázal vliv kalendária na přesnost datace.122 Jak je vidět v grafu 8.1, ženy jsou obecně přesnější, ať již datují s pomocí kalendária či bez něj. Pouze u týdenní chyby se zdá, že kalendárium o něco zvyšovalo četnost této chyby u žen, nicméně tento rozdíl není signifikantní. Nenalezení rozdílu mezi oběma podmínkami již nemůže být vysvětleno rozdílným zastoupením žen a mužů jako ve Studii II. Druhé vysvětlení – a sice vliv zkreslených temporálních mezníků – platí ovšem i zde, neboť 9 mezníků z celkového počtu 63, kde jsem mohl ověřit správné datum, bylo datováno nepřesně.123 Provedl jsem i mnoho jiných analýz v obou studiích, nicméně další vysvětlení se mi nepodařilo nalézt.124

121 Téměř všichni respondenti uvedli, že pro ně bylo vyznačení Velikonoc užitečným temporálním mezníkem. Ostatní dva svátky byly zmíněny zřídka. 122 z(1560) = −0,70; p = 0,48; r = 0,02. 123 Chyba datace byla: 3× 1 den; 1× 2 dny; 2× 6 dní; a 3× 7 dní. 124 Například počet událostí v obou podmínkách byl podobný, stejně jako typ událostí.

131

Graf 8.1 Procento chyb v obou experimentálních podmínkách Kumulativní četnost chyb datace v %

100 90 80 70

bez-KAL ♂ bez-KAL ♀

60

KAL ♂ 50

KAL ♀

40 30 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21

Chyba datace ve dnech Poznámka: Chyby datace větší jak 21 dní nejsou v grafu prezentovány. Celkem šlo o 116 událostí (z celkového počtu 1 212 událostí, kde bylo datum rekonstruováno). Graf obsahuje pouze události, u kterých respondenti datum rekonstruovali, neboť pokud věděli datum rovnou, tak se nemohl projevit efekt kalendária.

Potenciální problémy spojené s použitím kalendária Využití kalendária s sebou může někdy přinést i určité problémy. Glasnerová (2011) například zmiňuje, že kalendárium může prodlužovat délku rozhovoru a přípravy na rozhovor, sběr dat může být dražší, je třeba více školit tazatele a někdy může dojít i ke snížení kvality odpovědí. Většina studií nalezla určité navýšení času interview při použití kalendária (v porovnání s rozhovory, kde se tazatelé ptali bez dalších pomůcek). Procento nárůstu času se pohybovalo od přibližně 10 % (Belli, et al., 2007; Van der Vaart, 1996) až k dvojnásobné délce rozhovoru (Engel, et al., 2001). Já jsem ve svých studiích zaznamenal také mírný nárůst délky interview, nicméně délka interview souvisela mnohem více s člověkem, který datoval události (někomu trvalo odpovídání na otázky mnohem déle, nezávisle na způsobu dotazování). Kalendárium musí být také předem připraveno, což může být časově náročný a někdy i drahý proces (Belli, et al., 2007; Reimer & Matthes, 2007). Na druhou stranu jednoduchá papírová kalendária lze připravit rychle, bez velké námahy a dodatečných nákladů. Z tohoto důvodu jsem ve Studii II a III používal právě takové kalendárium. Zahrnutí kalendária do interview také klade větší nárok na trénink tazatelů (Belli, et al., 2004). Dijkstra et al. (2009) připomínají, že správný 132

trénink by měl zahrnovat naučení manuálu (včetně všech typů nápověd a nesugestivních pobídek), hraní rolí, nácvik rozhovoru s reálným respondentem, krátký opakovací trénink po určité době a monitorování během práce v terénu. Přestože kalendárium obvykle nesnižuje kvalitu dat, rozhovory bez kalendária mohou výjimečně přinést lepší výsledky. Belli a Callegaro (2009) například zmiňují, že dotazy na jednoduchá autobiografická fakta (například „Kdy jste se ženil?“) je lepší položit jako obyčejnou otázku než se ptát pomocí kalendária.125 Dalším problémem jsou nepřesně datované osobní mezníky zmíněné v předchozích podkapitolách. Zdá se být nutné pochybovat o správnosti všech temporálních mezníků – tedy i těch, kde si jsou respondenti naprosto jisti. Také pečlivé procházení, zdali konečný „příběh“ všech událostí dohromady „sedí“, by mohlo přinést zvýšení přesnosti datace. V obou mých studiích již byli respondenti ke konci rozhovoru dost unavení a únava patrně zapříčinila, že někteří se již nad datem událostí nechtěli dále zamýšlet, ačkoliv tušili, že něco není v pořádku (viz například případová studie 9.2). Pokud je kalendárium součástí anonymního dotazníku (ať již online či papírového dotazníku), tak může použití kalendária snížit ochotu vůbec dotazník dokončit (Yoshihama, Gillespie, Hammock, Belli, & Tolman, 2005). Glasnerová (2011) například zjistila, že instrukce, aby si respondenti vybavili nějaké osobní mezníky, snížila jejich ochotu dotazník dokončit. V jedné z mých nepublikovaných studií jsem zjistil, že přestože kalendárium použité v anonymním online rozhovoru (pouze coby pomůcka při vybavení) nezvýšilo četnost odstoupení od studie, respondenti jej nevyplnili dostatečně (nestrávili vyplněním dostatek času), a proto nemohlo mít kalendárium žádný dopad na kvalitu dat (Neusar & Ježek, 2009).126 Poslední problém, na který upozornili někteří respondenti, je, že kalendárium může být nepřehledné, neboť málokdo je zvyklý zapisovat si události do kalendária, které bývá obvykle větší než A3 formát (viz například závěr studie 9.2). To se nicméně týkalo jen některých respondentů, neboť obecně byli respondenti v obou skupinách s kalendáriem spokojeni a často vypovídali, že jim i pomohlo v přesnější v dataci.

Každodenní zkušenost to potvrzuje. Poměrně často se stane, že něco víme, a jakmile začneme zkoumat, jak danou věc víme, dojde k ovlivnění našeho sebevědomí a někdy dokonce změníme naši odpověď – výsledkem je často změna správných odpovědí na špatné. Opačná změna je samozřejmě také běžná. 126 O této nepublikované práci jsem hovořil na konferenci ESRA v Lausanne. Název prezentace byl: „The effect of event history calendar on dating accuracy in an online survey“. Abstrakt lze nalézt na: http://surveymethodology.eu/media/files/ ESRA_Conference_2011_Programme_Book_1.pdf 125

133

11 MOŽNOSTI ZLEPŠENÍ PAMĚTI NA DATA 11.1 Dobrá a špatná paměť Některé populární knihy o paměti jdou tak daleko, že tvrdí, že není nic takového jako dobrá či špatná paměť: je pouze paměť trénovaná či netrénovaná (Higbee, 1996, s. 6).

Podobné názory se dají najít v mnoha knihách a jsou z velké části pravdivé. I člověk s hodně špatnou (avšak nepatologickou) pamětí si může svou schopnost pamatovat si jakýkoliv typ informace – včetně data událostí – výrazně zlepšit. Nicméně je také nutno doplnit, že někdo má dobrou paměť na určité informace bez jakéhokoliv snažení a jiný člověk se musí velmi snažit, aby se na podobnou úroveň dostal nebo se jí alespoň přiblížil. Jelikož se pamětí na data zabývám několik let, musel jsem si nutně najít nějaká vysvětlení i pro svou vlastní „špatnou paměť“ na data. Zde jsou: • Téměř vždy jsem pracoval bez stabilní pracovní doby, což se projevuje mimo jiné tím, že je pro mě obtížné určit i den v týdnu – to bývá pro většinu lidí „normálně“ pracujících jednoduché. Často vůbec nevěnuji pozornost tomu, kolikátého je, a když mám na poště uvést u podpisu také datum, málokdy se mi stane, že bych toho byl schopen bez nápovědy pracovnice za přepážkou či mobilu. V tom se podobám některým ženám na mateřské dovolené (viz případová studie 9.4). • Kvůli velmi dobré autobiografické paměti mé ženy (včetně dobré paměti na data těchto událostí) je pro mě často jednodušší se jí na něco zeptat než pátrat v mé vlastní „děravé“ paměti. To má ovšem za následek, že se moje paměť stává ještě děravější, než byla.166 • Asi pro mě paměť na data není (či spíše nebyla) moc důležitá, neboť v jiných oblastech si toho pamatuji hodně a mám dobrou paměť (například pamatovat si obsah odborných knih či článků mi nedělá problém – pokud je ovšem vůbec pochopím, pak to problém je).

Tento fenomén, že se partneři přizpůsobují sobě navzájem a vlastně se stávají v některých oblastech méně kompetentní, je obecný a nevztahuje se pouze k paměti. Podobné je to s řízením auta (u žen), šitím (u mužů), vařením (u mužů) apod. Tím nechci říci, že by nutně museli být ženy či muži lepší (i opak je stejně pravděpodobný). Jenže větší praxe (častější řízení, vaření, šití) vede obvykle také k lepším výkonům, pokud je jeden z páru u dané aktivity upřednostněn, ať již z jakéhokoliv důvodu. Naštěstí se zdá, že u mladší generace jsou tyto stereotypy o něco méně časté. Na obranu manželství je třeba říci, že se lidé v páru samozřejmě i v mnohém zlepšují. Jak nám jednou říkala jedna z našich lektorek na VŠ, v manželství se postupně stala „domestikovanou“ šelmou – šelmou tedy zůstala, nicméně nemusela jí být pořád.

166

175

Jestliže se tedy snažím poctivě sumarizovat důvody mé špatné paměti na data, vychází mi z toho kombinace nedostatku pozornosti + chaotického životního stylu + nedůležitosti + lenosti (nedostatek motivace). V tomto smyslu nemám příliš originální důvody pro špatnou paměť, neboť jde o ty nejzásadnější a nejčastěji zmiňované důvody vůbec (viz například Eysenck, 2009a; Higbee, 1996). Nedostatek pozornosti snad každý zažil při seznamování s novými lidmi. Obvykle už za pět vteřin netušíme, jak se člověk, se kterým jsme se právě seznámili, jmenuje. Důvod je prostý. Nevěnovali jsme jménu pozornost a místo toho jsme se věnovali poslechu hovoru jiných lidí či sledovali, jak daný člověk vypadá apod. Kdybychom si předtím řekli „tak teď budu pořádně poslouchat a jméno si hned párkrát zopakuji“, tak bychom s tím určitě neměli problém.167 U pamatování dne v měsíci či dne v týdnu je to podobné. Pokud nevěnuji pozornost tomu, kolikátého je, a nedozvím se to ani později, tak si to ani nemůžu vybavit. Jak se říká, „nejdříve si musíme něco zapamatovat, abychom to mohli zapomenout“ či si vybavit. V takových případech nám nezbývá nic jiného než den v týdnu odhadnout ze schematických informací, kontextu či okolních událostí, kde si můžeme datum nějakou náhodou pamatovat (také se můžeme zeptat, což bude zase podporovat lenivost naší paměti). Časovému aspektu (a nejen jemu) nevěnujeme dostatek pozornosti nejen u nedůležitých událostí, ale jak bylo vidět v případových studiích, často uvedeme nesprávné datum i u velmi důležitých událostí. Já jsem například zjistil, že zhruba měsíc po narození své druhé dcery Fridy si nepamatuji, kdy se přesně narodila. Je samozřejmě důležitější, že se narodila zdravá a máme z ní radost, nicméně v tomto případě je důležité také vědět, kdy k tomu došlo. Minimálně kvůli tomu, že se mě na to často někdo ptá. Když jsem si uvědomil, že už poněkolikáté „hádám“, tak mě to natolik naštvalo, že jsem si řekl, že přece „výzkumník zabývající se pamětí“ :-) nemůže v takovém úkolu selhávat – navíc mě to mrzelo. Až tento pocit ve mně vybudil motivaci s tím něco dělat a konečně jsem si na chvíli sedl, ověřil si, kdy se mé dcery narodily, a náhodou přitom zjistil, že když dám jejich data určitým způsobem dohromady, tak vytvoří ukázkovou číselnou posloupnost 1, 3, 5, 7, 9, 11. Od té doby už mám pokoj a data narození obou dcer s jistotou vím. Souhrnem se dá říci, že hlavní důvody, proč si člověk nedokáže něco zapamatovat, jsou osobnostní. I když konkrétní člověk nemá odjakživa skvělou paměť, může s tím něco udělat. K tomu je ovšem potřeba překonat lenost a dlouhodobě se věnovat zlepšování paměti. U jmen hraje roli i interference dalších jmen, neboť často nám bývá představeno více lidí zároveň a druhé jméno „přebije“ první a třetí „druhé“ atd. V tomto smyslu je hromadné představování velký nesmysl, ale při troše snahy a využití mnemotechnických pomůcek se dá zapamatovat i větší množství jmen za sebou. Podobně nevěnujeme pozornost i dalším informacím – například datu narozenin, které nám někdo řekne. 167

176

Následující kapitola 11.2 se bude věnovat „externí“ a následně i „interní“ paměti. Pokud tedy chcete svou lenost překonat, zejména druhá část následující kapitoly je určena pro Vás.

11.2 Možnosti jak zlepšit schopnost datace „Externí“ paměť V Platónově Faidros připomíná Sókratés pověst, podle níž kdysi dávno egyptský král odmítl skvělou nabídku jednoho z tamních bohů, který za ním přišel s „lékem pro paměť a moudrost“. Tímto lékem byl geniální vynález písma, jež umožňuje vést si záznamy a rozšiřovat tak lidské poznání. Král však v takové nabídce odhalil léčku, skrytou do nepřiznávaných negativních dopadů. To, co se tváří jako výpomoc paměti, ve skutečnosti nevede jen k jejímu zeslabení, ale ještě navíc upoutává lidi do závislostí na vnějšně provozovaných záznamech. (Bláha, 2012, s. 159)

Moci si něco zapsat na list papíru, do chytrého telefonu či Google kalendáře je jistě dobrým vynálezem, ale jak si všímá Bláha, respektive Sókratés, může nás to i oslabovat. Když si něco zapíšeme, obvykle tomu nevěnujeme takovou pozornost, jako když si něco chceme zapamatovat, a proto si to také obvykle nezapamatujeme. Chytré elektronické hračky či diáře jsou bezesporu skvělým výdobytkem a umožňují nám pamatovat si neuvěřitelné množství informací, nicméně některé věci je lepší si pamatovat přímo. Typickou ukázkou jsou telefonní čísla. V době, kdy se začaly používat mobily, každý člověk běžně nosil v hlavě i několik desítek čísel, aniž by musel používat telefonní seznam. Dnes je běžné, že někteří lidé nejenže neznají nazpaměť čísla, na která nejčastěji volají, ale dokonce ani vlastní číslo. Pak stačí zapomenout mobil, a jsme dočasně „ztraceni“, čehož si byl egyptský král ze Sókratova příběhu jistě „vědom“. Dalším problémem je, že často příliš spoléháme na to, že se nám elektronické údaje neztratí. Patrně ale neexistuje nikdo, kdo by dosud neztratil důležitý dokument, mobil, komu by nešla exportovat čísla z jednoho mobilu do druhého, kdo by nemusel přeinstalovat počítač a neztratila se mu část dat, komu by nepřestalo fungovat DVD se zálohovanými soubory, kdo by si nechtě nevymazal nějaký soubor apod. I když samozřejmě ani paměť není neomylná, to co si pamatujeme, nám obvykle nikdo nevezme. Pamatovat si různá čísla a data může být také praktické, jak zmiňují Buchvaldová a Karsten (2003), jelikož nám to ušetří spoustu času s hledáním těchto informací po různých papírech či v mobilu. Ještě na důležitější problém s „externí“ pamětí mne upozornil kolega Jan Vančura. Do „hraček“ si totiž obvykle zapisujeme pouze určitý typ událostí. Já tam mám zejména termíny pro odevzdání různých úkolů, pracovní schůzky a porady, zato jiné typy věcí, které mi přijdou mnohem důležitější, si tam nepíšu a spoléhám na vlastní paměť. Mezi ně patří napří177

klad výlety s rodinou, dovolené, náhodná setkání s přáteli, koupě nových skialpů apod. Ty se prostě stanou a ani zpětně si nepíšu deník, kam bych si tyto události zapsal. Dá se tak říci, že v elektronické či písemné podobě jsou zapsány události, které jsou sice formálně důležité, ale pro osobní život jde spíše o méně důležité události.168 Nechci rozhodně říci, že výdobytky techniky jsou k ničemu. Také používám diář (jedna strana A4 – mám pocit, že údaje, pro které tam už není místo, nejsou důležité nebo jsou to záležitosti příliš dlouhodobé a navíc je mám uložené v paměti), píši si upomínky do mobilu, poznámky na papíry k počítači (které obvykle už nikdy nepřečtu), poznámky přímo do internetového vyhledávače apod. Přesto se však domnívám, že čím více budeme alespoň v těch důležitých věcech méně závislí na „externí“ paměti, tím lépe.169 Pokud jde konkrétně o data, některé externí pomůcky nám mohou pomoci je uchovat a obecně je považuji za velmi užitečné. Pamatovat si například všechny narozeniny je sice možné, ale když přijde březen, nemusí se nám automaticky vybavit všechny důležité narozeniny a někdy také můžeme na některé zapomenout. Jednou z možností je nahrát si datum narozenin do mobilu a nastavit, aby nás mobil v konkrétní den upozornil, že daný člověk má narozeniny (anebo mít všechny kamarády v kontaktu listu na Skypu či Facebooku, které nám narozeniny hlásí). Další možností, která se mi líbí, je roční nástěnný kalendář s narozeninami, kde jsou sice uvedeny měsíce a dny v měsíci, ale ne dny v týdnu. Tento kalendář není potřeba každý rok měnit a je možné do něho podle potřeby připisovat další jména. Výhodou je také, že když je tento kalendář na vhodném místě, které nelze přehlédnout – v kuchyni u stolu, vnitřní dveře od záchodu, časem si data nejspíše také zapamatujeme, a mnozí se v jejich zapamatování zdokonalí natolik, že i když kalendář nebudou mít před sebou, budou schopni si danou část vizuálně představit a „přečíst si“, co je tam psáno. Fotografie utříděné podle roků. Fotografie v elektronické podobě je možné si třídit do složek podle roků či měsíců anebo to za nás už dnes udělá téměř jakýkoliv software, který použije datum pořízení fotky a podle toho fotky roztřídí (pokud tedy máte datum správně nastavené). Nástup digitálních fotoaparátů však s sebou také přinesl obrovský nárůst počtu fotek. Čím více materiálu, který není dobře utříděn, tím máme samozřejmě větší problém si ho pamatovat. Z tohoto důvodu mi přijde lepší jak pro prezentaci fotek, tak pro zlepšení paměti na události (včetně jejich Dnes se rozmáhá i „zapisování“ událostí pomocí GPS. Spousta lidí má u sebe chytrý mobil, který má GPS modul, a tím pádem je možné sledovat po celý den, co daný člověk dělá. Pak už stačí k záznamům nasbíraným do mobilu přidat pár poznámek a máme detailní záznam toho, co jsme dělali. S touto technologií experimentuje například Rudolf Kadlec a další kolegové z Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. 169 Navíc nám to umožňuje každý den se zamyslet nad tím, jak ho chceme strávit, a neplnit pouze „příkazy“ diáře. 168

178

data), nechat si udělat alespoň některé fotky a zařadit si je „postaru“ do alba chronologicky za sebe, případně i tematicky (ideální je uvést datum a nějakou klíčovou poznámku k události). Výzkumné Studie II a III doložily, že tento způsob práce s fotografiemi může pozitivně ovlivňovat paměť, neboť respondenti velmi často mluvili o tom, že si danou událost pamatují podle konkrétní fotografie, která je na určité straně alba (a méně často také v určité složce počítače). Psaní deníku. Do deníku si lidé obvykle píší ty důležitější události a kromě data uvádějí také různé kontextuální informace, co se dělo, jaké to bylo, co následovalo apod. Proto je deník obvykle lepší nápovědou pro naši paměť než strohé zápisy z diáře. Deník působí jako nápověda obzvláště dobře, neboť jak bylo zmíněno v kapitole 8.4, mnohé vzpomínky jsou závislé na kontextu, a když si vybavíme (či přečteme) konkrétní emoce z dané doby či další aspekty události, může nám to také pomoci vybavit si další informace, které již nemáme zapsány. Zapsání důležitých informací na ruku. Ať již jde o datum, telefonní číslo či jinou informaci, zapsání informace na ruku má tu výhodu, že neskončí na papírku, který náhodně vyhodíme, anebo v poznámce v mobilu, na kterou se nikdy nepodíváme. Prostě až si jednou sedneme, zjistíme, že máme na ruce něco uvedené, a můžeme se rozhodnout, jak danou informaci zvěčnit.170

Mnemotechniky Důvodem, proč se nám data či obecněji čísla pamatují hůře než jiný typ informace, je, že čísla sama o sobě nemají žádný význam (Fiorino, Dieudonné, Galan-Kouznetsov, & Martineau, 2005). Rovněž jsme stále více zahlcováni různými čísly, která si musíme pamatovat – například termíny, jubilea, pin kódy, hesla, historická data, výsledky sportovních utkání, čísla účtu, značka auta, data narození, rodné číslo, směrovací čísla apod. Přesto je možné si pomocí různých mnemotechnických pomůcek zapamatovat bez potíží i větší množství na první pohled nezapamatovatelných čísel a dat. Mnemotechnických pomůcek k zapamatování čísel existuje velké množství a uvádí je většina knih zabývajících se zlepšováním paměti. Datum se můžeme samozřejmě naučit. Pokud si však potřebujeme pamatovat více dat, může nám v tom pomoci i některá z mnemotechnik. Základ všech mnemotechnik spočívá v úspěšném využití sedmi mentálních schopností, které uvádějí Buchvaldová a Karsten (2003): transformace (přetvoření složitého do jednoduchého), asociace (spojení s něčím, co známe), fantazie, emocí, logiky, lokalizování171 a vizualizace. Čím více tyto mentální schop170 Je mi jasné, že to není pro každého, ale věřím, že se dá vymyslet i něco podobného – každý určitě najde místo, které není schopen přehlédnout. Já si třeba důležité poznámky dávám do zavřeného notebooku, protože vím, že ho stejně ráno otevřu. 171 Lokalizování odkazuje ke známému jevu, kdy si na něco vzpomeneme, pokud se vrátíme na určité místo. Lokalizace může také proběhnout pouze ve fantazii.

179

nosti zapojíme, tím lépe se nám bude později datum vybavovat. Následuje několik konkrétních příkladů, jak je možné si data zapamatovat. • Převod čísla do věty (Scott, 2007): Pokud se Vaše babička narodila například 25. 6. 1948, je možné si toto datum převést do slov tak, že počet písmen slova znamená číslo. V tomto případě by stačilo představit si prababičku, jak říká: „Na tupce člověk hned nenarazí“ (2-5-6-4-8). Schválně jsem vynechal číslo 19, neboť století většinou známe. Nulu můžeme buď vynechávat, nebo si zvolit nějaké speciální slovo pro nulu. Čím vtipnější slova vymyslíme, tím se nám bude datum lépe pamatovat (zapojení fantazie). • Převod čísel na objekty (Buchvaldová & Karsten, 2003): Další možností je převést čísla na tvary. Nula může být například kolo, jednička tužka, dvojka dvě labutě vedle sebe apod. Převedením čísel na tvary si můžeme lehce vytvořit příběh o tom, jak „jsme vzali tužku a na rybníce nakreslili 3 velká kola do sebe (jako když člověk hodí do vody kámen) a vedle zrovna plavaly labutě“ – čili 10002. • Převod čísel na rýmy (Scott, 2007): Pokud se vám těžce představují tvary, můžete si také vymyslet na jednotlivá čísla rýmy, například nula = „smůla“, jedna = „bedna“ apod. • Organizace (uspořádání) čísel: Hezký příklad uvádí Higbee (1996), který si klade otázku, k čemu by byl tištěný slovník, který by nebyl seřazen abecedně, ale v náhodném pořadí? Příkladem organizace může být rodinné album, které bývá obvykle členěno chronologicky. Anebo vyprávění s blízkými, které je obvykle také chronologické. Ačkoliv u některé události nemusíme vědět přesné datum, můžeme ho pak lehce odvodit od okolních událostí. Pokud ovšem nebude vzpomínka „uspořádaná“ mezi ostatními, budeme ji datovat velmi těžce.172 • Nalezení nějaké logiky v číslech (Buchvaldová & Karsten, 2003): Těžko zapamatovatelné můžeme převést do lehce zapamatovatelné formy. Příkladem může být převedení dvou pro mě těžkých dat narození mých dcer do lehce zapamatovatelné posloupnosti. • Bláznivá asociace (Buchvaldová & Karsten, 2003): Fantazie je schopností, která je bohužel málo rozvíjena. Ačkoliv se fantazie hodí lépe pro jiné typy informací než data, i tady se dá najít vhodný příklad. Pokud má například někdo narozeniny na 1. máje, můžeme si tohoto člověka představit jako Amorka, který vystřeluje své šípy po mladých párech běhajících po lese. Čím bude fanta-

Potřebu organizovat mají už i malé děti. Například naše dcera Matylda někdy od druhého roku po nás chce, abychom jí vyprávěli o tom, co se daný den či předešlé dny odehrálo, a bez „rekapitulace“ nechce jít spát. Je také zajímavé, jak málo „rekapitulují“ dospělí lidé a zdali tím něco neztrácejí (minimálně pocit, že ví, proč se ubírají určitou životní cestou).

172

180

zie originálnější, tím lépe si dané spojení zapamatujeme a na datum narozenin už nikdy nezapomeneme. • Asociace jednotlivých částí data s jinými daty (Fiorino, et al., 2005): Datum osobní události (například 28. července 2004) si můžeme propojit s daty veřejných událostí. Pokud se například stala osobní událost 28. – můžeme si to asociovat se vznikem Československa. Červenec si můžeme asociovat se začátkem prázdnin a rok 2004 zase se vstupem do EU. Nakonec si ze všech asociací můžeme vytvořit i příběh. Proto také čím více dat známe, tím lépe se nám tvoří asociace. • Převedení čísel na samohlásky: Existují i další systémy, kdy se například čísla převádějí na samohlásky a z těch se tvoří celé věty. Stačí pak přiřadit jednotlivým číslům nějakou samohlásku (jedno číslo může mít i více samohlásek). Například „0“ se podobá „c“, „1“ se podobá „t“ apod. Tento systém používá většina paměťových mistrů. Velmi detailně je popsán například v knize Buchvaldové a Karstena (2003).

Volal jsem Ti z výcviku a povídal o tom, jak jsme šli spontánně s Mirkem hrát si na písek a jak to bylo skvělý. Dost Tě to pobavilo. Událost se vyznačovala silnými pozitivními emocemi. Chyba datace: –1 den (Kresba T. Holub)

181