Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 9
1 Stalo se to 24. prosince 1943 severovýchodně od Neapole. Lilo jako z konve a Sam Walker se krčil v zákopu, pevně zabalený do vojenského pláště. Bylo mu jednadvacet, a než začala válka, nikdy v Evropě nebyl. Tohle ale nebyl dobrý způsob, jak poznávat svět, a on už viděl víc, než si vůbec kdy přál. Byl v zámoří od listopadu 1942, bojoval v severní Africe a až do května 1943 byl nasazen do Operace Pochodeň. Tehdy si myslel, že Afrika je hrozná – s tím svým nesnesitelným vedrem a pouštními smrštěmi a písečnými bouřemi, po kterých člověk málem oslepl. Po pořádné písečné bouři ho tenkrát zarudlé oči pálily bůhvíkolik dní a po tvářích mu neustále stékaly slzy. Teď ale na Afriku vzpomínal skoro s láskou. Tohle je ještě horší, říkal si. Ruce už měl tak ztuhlé, že v nich sotva udržel nedopalek cigarety, který mu věnoval kamarád jako dárek k Vánocům. Zapálit by si už vůbec nedokázal. Vítr vanoucí z hor pronikal až do kostí, byl to ten nejhorší vichr, jaký Itálie kdy zažila, aspoň to všichni tvrdili, a on náhle zatoužil po suchém vedru pouště. Dorazil na Sicílii v červenci společně s 45. pěším plukem, který patřil pod Clarkovu Pátou armádu. Když ze Sicílie v říjnu odjeli, zúčastnili se vzápětí bitvy u Neapole. A pak bitvy u Termoli. Teď se už dva měsíce plazili po skalách a přes zákopy směrem k Římu, schovávali se v chlévech, když nějaký objevili, kradli potraviny, kde jen to šlo, na každém kroku bojovali s Němci a na každém kroku prolévali krev – nepřátelskou i svou vlastní. 9
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 10
„Hergot...“ Jeho poslední sirka byla dočista promočená a ten nedopalek, který byl jeho jediný dárek k Vánocům, právě tak. Samovi bylo jednadvacet, a když Japonci zaútočili na Pearl Harbor, chodil na Harvard... Harvard... stačilo na něj pomyslet a byl by se zasmál, kdyby nebyl tak k smrti unavený. Harvard... s tím jeho fantastickým životem a idylickou řekou a jasnými mladými tvářemi lidí, kteří si byli naprosto jistí, že jim jednoho dne bude patřit svět. Kdyby tak věděli... Teď bylo těžké uvěřit, že kdysi k tomuhle všemu patřil. Ach bože, jak tvrdě musel pracovat, aby se na Harvard dostal. Byl „vesničan“ ze Somerville a odjakživa o Harvardu snil. Sestra Eileen se mu vysmívala, sama netoužila po ničem jiném, než se vdát za jednoho z kluků ze své střední školy, je jedno za kterého. Byla o tři roky starší, a než se Sam konečně na Harvard dostal, stačila se nejen provdat, ale i rozvést. A to ještě předtím rok pracovala, poté, co dokončila střední školu. Jejich rodiče zahynuli při autonehodě, když Samovi bylo patnáct, proto mu nezbývalo, než žít v jednom bytě společně se sestrou a jejím osmnáctiletým „manželem“. Odešel od Eileen ještě o čtyři měsíce dříve, než její první manžel, a od té doby se skoro neviděli. Jen jednou za ní zajel, aby se rozloučil, bylo to tři dny poté, co ho povolali do armády. Pracovala v té době v baru, vlasy měla odbarvené na blond a on ji ve slabém světle v lokálu málem nepoznal. Nejdřív byla trochu dojatá, ale v očích měla stále ten stejný vychytralý výraz, který odjakživa nesnášel. Eileen zkrátka byla vypočítavá potvora a její mladší bratr pro ni mnoho neznamenal. „No, tak hodně štěstí...“ Stála v temném rohu za barpultem a trochu rozpačitě si ho měřila, zatímco Sam přemítal, zda by ji neměl políbit na rozloučenou. Ale vypadalo to, že Eileen už se nemůže dočkat, až se zase 10
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 11
bude moci pustit do práce. Nezdálo se, že by mu měla co říci. „Dej mi vědět, kde jsi...“ „Jo... jasně... buď na sebe opatrná...“ Náhle měl při tom loučení pocit, že je mu zase dvanáct let. Rozpomněl se na všechno, co na sestře nesnášel. Těžké však bylo si vzpomenout na něco, co na ní měl rád. Vždycky mu připadalo, že on a jeho sestra jako by pocházeli ze dvou různých světů, snad dokonce z různých planet s nesmírně odlišnými životy. Když byl malý kluk, trápila ho, říkala mu, že ho rodiče adoptovali, a on jí to věřil, dokud jí matka jednou nenaplácala a neoznámila Samovi tím svým hrozným opileckým způsobem, že mu Eileen lže. Eileen lhala odjakživa, lhala o všem možném a v jednom kuse. Když jako dítě něco provedla, vždycky svalovala vinu na Sama a otec jí to vesměs věřil. Sam vyrůstal s pocitem, že jsou mu doma cizí vlastně všichni – jeho vysoký, rozložitý otec, který prakticky celý život trávil na rybářské bárce, jeho matka, která příliš mnoho pila, i jeho sestra, která trávila noci na mejdanech. Někdy ležel v posteli a snil o tom, jaké by to bylo mít „opravdovou“ rodinu, takovou, v níž by bylo normální mít na stole teplé jídlo a na posteli čisté povlečení... takovou rodinu z Beacon Hillu... která tráví léto na Cape Codu... rodinu s malými dětmi a se psy a s rodiči, kteří se pořád smějí. Vůbec si nepamatoval, že by se jeho rodiče někdy smáli nebo aspoň usmívali anebo drželi za ruce. Občas přemítal, jestli takové věci vůbec kdy dělali. Tajně je nenáviděl za to, jak bezcenným životem žijí, a také za to, že ho nutí žít právě tak. Toužil po spoustě jiných věcí. A oni ho také nenáviděli – za to, že se výborně učí, že je chytrý, že hraje hlavní role na ochotnické scéně ve škole. Když se jednou svěřil otci, že by strašně rád studoval na Harvardu, otec na něj zíral jako na cizího. A pro ně doopravdy byl cizí. Když se nakonec 11
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 12
na Harvard skutečně dostal, splnil se mu velký sen... stipendium, které se mu podařilo získat, považoval za největší dar svého života... A pak přišel ten čarokrásný první den, den, kvůli němuž se tolik nadřel. A tři měsíce nato všechno skončilo. Na zmrzlé prsty mu padaly kapky deště. Když se ohlédl přes rameno, náhle uslyšel čísi hlas. „Potřebuješ oheň?“ Přikývl, přerušil snění a vzhlédl. Uviděl vysokého světlovlasého muže s modrýma očima, kterému po pohublých tvářích stékaly proudy deště. V zákopu dnes všichni vypadali, že pláčou. „Jo... dík...“ Sam se usmál a na okamžik mu zazářily oči tak jako před lety. Kdysi, ale to už je dávno, býval pěkné kvítko. Snil o tom, že se proslaví v divadelním kroužku na Harvardu. „To jsou teda Vánoce, co?“ Ten druhý se usmál. Vypadal starší než Sam, ale i Sam se teď zdál starší, než ve skutečnosti byl. Po tom všem, čím prošli v severní Africe a v Itálii, se cítili jako starci všichni a někteří z nich tak skutečně vypadali. „Arthur Patterson,“ pronesl neznámý. Představil se tak formálně, že se Sam hlasitě zasmál, když je poryv větru přimáčkl na stěnu zákopu. „Krásná země, tahle Itálie, co? Vždycky jsem si přál se sem podívat. To je teda dovolená.“ Rozhlédl se kolem sebe, jako by se díval na krásné dívky v plavkách a na pláže plné okouzlujících obnažených těl. Patterson se proti své vůli zakřenil a také se zasmál. „Už jsi tu dlouho?“ „Asi tisíc let. Minulé Vánoce jsem byl v severní Africe. To je taky fajn místo. Pozval nás tam Rommel.“ Vděčně přijal oheň od toho vysokého světlovlasého muže, připálil si nedopalek a dvakrát šlukl, než si spálil prsty. Byl by nabídl i svému novému kamarádovi, ale 12
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 13
než by mu nedopalek stačil podat, déšť by ho dávno uhasil. Provinile pohlédl na svého dobrodince. „Já jsem Sam Walker, mimochodem.“ „Odkud jsi?“ Rád by řekl, že je z Harvardu, ale to by znělo hodně divně. „Z Bostonu.“ „Já jsem z New Yorku.“ Jako by na tom záleželo. Teď nezáleželo na ničem, tohle všechno byla jen jména míst, která už dávno neexistovala. Existovala jen jména jako Palermo, Sicílie, Salerno, Neapol a Řím, jejich konečný cíl, pokud se tam kdy dostanou. Vysoký světlovlasý muž se rozhlížel kolem sebe a mhouřil oči ve větru a dešti. „Než tohle všechno začalo, byl jsem právník.“ To by dřív na Sama zaručeně udělalo dojem, ale teď už to, čím kdysi byli, nebylo vůbec důležité, právě tak jako nebylo důležité, odkud pocházejí. „Já jsem chtěl být hercem.“ Tohle nevykládal skoro nikomu, rozhodně o tom neřekl svým rodičům, než zahynuli, a své sestře taky ne. Prozradil to jen pár přátelům, ale ti se mu smáli. A učitelé na střední škole mu radili, že by měl studovat něco praktičtějšího. Nikdo z nich nechápal, co pro něj herectví znamená, nikdo nevěděl, co se s ním stane, když vstoupí na jeviště. Byla to jakási magická moc, jež tryskala z jeho duše a proměňovala jej v postavu, kterou právě hrál. Na názoru rodičů, jež nenáviděl, anebo sestry, již nesnášel, mu nezáleželo. Ale zdálo se, že jeho touze nerozumí vůbec nikdo, dokonce ani spolužáci na jeho milovaném Harvardu. Absolventi této školy se nestávali herci, byli to doktoři, právníci a podnikatelé, majitelé firem a korporací anebo budoucí velvyslanci... Tiše se zasmál. Jasně, teď právě je on sám velvyslancem. V ruce má pušku a na ní neustále namontovaný bajonet, aby ho mohl rychle vrazit do břicha nepříteli. Za poslední rok to 13
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 14
už udělal několikrát. Zapřemítal, kolikrát asi zabil Patterson, a jak se s tím vyrovnal. Tohle ale byla otázka, kterou nelze slovy zodpovědět. Odpověď na ni existovala jen ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách na zkřivené obličeje a vytřeštěné oči, jež jsi viděl, když jsi bajonet zase vytáhl a otřel ho o zem... Vzhlédl k Arthurovi Pattersonovi očima starce a uvažoval o tom, jestli aspoň jeden z nich bude o příštích Vánocích ještě živý. „Proč vlastně chceš být hercem?“ „Cože?“ Vážný výraz v očích toho druhého ho překvapil. Oba se posadili na kámen, čnějící z bahna. „No, to... kristepane, já vlastně nevím... prostě mi to připadalo zajímavé.“ Ale bylo v tom daleko víc než jen tohle, daleko víc, byly to jediné okamžiky, kdy si připadal celistvý, silný a sebejistý. Ale to tomuhle chlapíkovi nemůže vykládat. Je směšné mluvit o snech a nadějích, když sedíte o Vánocích v zákopu. „Byl jsem v pěveckém spolku v Princetonu.“ Byl to absurdní rozhovor a Sam Walker se znenadání zasmál. „Je ti jasné, jak ztřeštěně se chováme? Mluvíme o zpěváckém spolku, o divadelním kroužku a o Princetonu, a přitom sedíme v tomhle zákopu. Je nám jasné, že příští týden už nejspíš ani nebudeme naživu, a já ti tady vykládám, že jsem chtěl být hercem...“ Zničehonic mu bylo do pláče. Bylo to hrozné, ale bylo to tak. Tenhle život, to byla skutečnost, a on ji chutnal na jazyku, dotýkal se jí, čichal ji. Po celý rok necítil nic jiného než smrt a už toho měl zrovna dost. Oni všichni trčí tady, zatímco jejich generálové plánují útok na Řím. Koho zajímá, co se stane s Římem? Anebo s Neapolí či s Palermem? Zač vlastně bojují? Za svobodu Bostonu, New Yorku a San Franciska? Vždyť tahle města už svobodná jsou a lidé, kteří zůstali doma, jezdí každé ráno do práce a chodí tancovat a občas zajdou do kina. Co ti o tom vědí? Nic. 14
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 15
Vůbec nic. Sam vzhlédl ke svému vysokému světlovlasému společníkovi a zavrtěl hlavou. V očích měl moudrost a smutek, smích z nich dočista vymizel. Chtěl se vrátit domů... za kýmkoli... třeba i za sestrou, která mu od doby, co odjel z Bostonu, vůbec nenapsala. Dvakrát jí napsal sám a pak usoudil, že mu za to nestojí. Kdykoli si na ni vzpomněl, rozčilil se. Když dospíval, neustále se za ni styděl, právě tak jako za matku... a za svého přihlouplého, mlčenlivého otce. Všechny je nenáviděl. A teď je tady, dočista sám, jen s neznámým člověkem, který býval členem pěveckého spolku v Princetonu a který se mu právě začínal líbit. „Na které univerzitě jsi studoval?“ Zdálo se, že se Patterson zoufale přidržuje minulosti, vzpomíná na staré časy, jako by je pouhá vzpomínka dokázala přivolat. Ale Sam věděl, že to tak není. Přítomnost byla tady a teď, ve špíně a mrznoucím dešti, v zákopu. Sam se na Arthura podíval a smutně se usmál. Přál si mít ještě jednu cigaretu, opravdovou cigaretu, ne jen centimetrový nedopalek, který mu kdosi věnoval. „Na Harvardu.“ Na Harvardu, kde si mohl zapálit pořádnou cigaretu, kdykoli se mu zachtělo. Lucky Strikes. Když si na ně vzpomněl, málem se rozplakal. Zdálo se, že slovo „Harvard“ udělalo na Pattersona dojem. „A chtěl jsi být hercem?“ Sam pokrčil rameny. „No... ano. Jako hlavní předmět jsem měl anglickou literaturu. Nejspíš bych nakonec někde učil a měl na starosti ochotnické divadlo, ve kterém by hráli drzí puberťáci.“ „To není tak špatné, řekl bych. Já jsem chodil na Saint Paul, měli jsme tam divadelní kroužek.“ Sam na něj zíral a přemýšlel, jestli je to vůbec možné... Princeton, Saint Paul... co tady vlastně dělají? A co ti kluci, kteří už zahynuli? 15
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 16
„Jsi ženatý?“ Sam si najednou přál dozvědět se o Arthurovi co nejvíc, připadalo mu, že je to jakýsi vánoční anděl, který se k němu snesl z nebe. Nesmírně se od sebe lišili, a přitom toho měli tolik společného. Arthur zavrtěl hlavou. „Měl jsem moc práce s kariérou. Pracoval jsem v právnické firmě v New Yorku. Byl jsem tam půldruhého roku, než jsem se přihlásil do armády.“ Bylo mu sedmadvacet a měl vážné a smutné oči, na rozdíl od Sama, jehož oči dokázaly ještě vesele a uličnicky zazářit. Sam měl černé vlasy, zatímco Arthur byl světlovlasý a měl střední postavu s mohutnými rameny a příliš dlouhýma nohama. Sam byl o dost mladší a plný energie, která, jak se zdálo, Arthurovi chyběla. Arthur Patterson byl zdrženlivější, mírnější. „Mám v Bostonu sestru, pokud ji teda mezitím někdo nezabil. Pracuje v nočním baru.“ Připadalo jim důležité hodně si toho o sobě říct. Je docela možné, že k tomu už nikdy nebudou mít příležitost. Oba si přáli, aby je někdo dobře znal. Přáli si, aby je někdo poznal, než zemřou, toužili získat si přátele, kteří se na ně budou pamatovat. „Nikdy jsme si nerozuměli. Zajel jsem se za ní podívat, než mě odvedli, ale vůbec mi nenapsala. A co ty? Máš sestry? Bratry?“ Arthur se konečně usmál. „Jsem jedináček a ze všech nejosamělejší. Otec mi zemřel, když jsem byl na univerzitě, a matka se pak znovu nevdala. Je to teď pro ni těžké. Je mi to jasné z jejích dopisů.“ „To bych řekl.“ Sam přikývl, snažil se představit si Arthurovu matku, vysokou, štíhlou ženu s šedivými vlasy, které kdysi byly blond. Nejspíš je z Nové Anglie. „Mí rodiče zahynuli při autonehodě, když mi bylo patnáct.“ Neprozradil Arthurovi, že ho to nezasáhlo, to by se mu mohlo zdát divné. Ostatně na tom teď už stejně nezáleželo. Nemělo cenu babrat se v minulosti, s tím se ni16
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 17
kam nedostanou. Skutečnost je tady, na severovýchod od Neapole. „Včera jsem slyšel něco o Cassinu, městě, které leží za tímhle pohořím. Určitě to bude hračka se tam probít.“ Tam se mohou bát sněhu a ne deště. Sam přemítal o tom, jaké utrpení si zas pro ně vymysleli generálové, kterým teď patřily jejich životy. „Včera říkal seržant něco o Anziu, na pobřeží.“ „Nádhera.“ Sam se rošťácky usmál. „Třeba si budeme moct zaplavat v moři.“ Arthur Patterson se usmál, tenhle prostořeký kluk z Bostonu se mu líbil. Vycítil, že za maskou hořkosti, kterou mu nasadila válka, má dobré srdce a chytrou hlavu. Konečně někdo, s kým si může popovídat. Válka přinesla Arthurovi spoustu těžkostí. Jako kluk byl rozmazlený, jako mladíka si ho matka příliš hleděla, zejména po smrti jeho otce. Poté, co vyrostl ve světě až příliš civilizovaném, pro něj válka představovala krutý šok. Nikdy předtím nezažil nepohodlí, nebezpečí nebo strach, ale jakmile dorazil do Evropy, absolvoval tohle všechno v krutých dávkách. Obdivoval Sama, že válku tak dobře snáší. Sam vytáhl balíček s denním přídělem, který si schovával na Vánoce, a s úšklebkem ho otevřel. Čokoládu už dávno věnoval jakýmsi místním dětem. „Nechceš kus vánočního krocana? Omáčka je trochu moc mastná, ale nádivka je vynikající. Nabídl konzervu Arthurovi a ten se zasmál. Sam se mu vážně moc líbil, líbilo se mu na něm úplně všechno. Instinktivně vycítil, že má ten druh odvahy, který jemu chybí. Nepřál si nic víc než přežít a zase se vrátit domů, do teplé postele s čistými povlaky a k blondýnkám s krásnýma nohama, které studovaly na Wellesley nebo na Vassaru. „Díky, už jsem jedl.“ „Hm...“ Sam zamlaskal, jako by pojídal bažanta. „Vy17
Kaleidoskop - zlom
12.3.2014
0.04
Stránka 18
nikající kuchyně, nemyslíš? Nikdy předtím jsem netušil, že je v Itálii jídlo tak dobré.“ „Co je, Walkere?“ Právě se kolem nich přehnal seržant, zastavil se a zíral na ně. Se Samem zatím neměl žádné potíže, ale přesto si na něj dával pozor. Ten kluk má v těle víc ohně, než je zdrávo, a nejednou už zbytečně riskoval život. Patterson, to je něco jiného, vůbec nemá odvahu a je až příliš vzdělaný. „Máš nějaký problém?“ „Ne, seržante, kdepak. Jen jsem říkal, že je tu moc dobré jídlo. Nedáte si teplý rohlík?“ Napřáhl poloprázdnou konzervu k seržantovi a ten nespokojeně zamručel. „Nech toho, Walkere. Nikdo tě sem nezval na večírek.“ „Sakra... tak to jsem si asi špatně přečetl pozvánku.“ Vůbec se nelekl seržantových výložek ani výrazu jeho tváře. Zasmál se a dojedl. Seržant, který se v prudkém dešti plazil dál, se ještě ohlédl přes rameno. „Zítra se odsud pohneme, pánové, pokud vám to tedy váš společenský život dovolí.“ „Uděláme, co můžeme, seržante... co můžeme...“ Seržant se proti své vůli usmál a zmizel. Arthur Patterson se zachvěl. I seržant obdivoval Samovu schopnost všemu se smát a tím přimět ostatní, aby se smáli taky. Vždyť právě tohle zoufale potřebovali, zejména teď. Dobře věděl, že je čekají ještě horší časy. Možná se už ani Walker nebude smát. „Tenhle chlap si na mě zasedl od okamžiku, co jsem sem přišel,“ postěžoval si Arthur Samovi. „To patří k jeho šarmu,“ zamumlal Sam a sáhl do kapsy, jestli tam náhodou nemá ještě další nedopalek, magický dar, a právě v tom okamžiku Arthur vytáhl skoro celou cigaretu. „Kristepane, člověče, kdes to sehnal?“ Vyvalil oči, zatímco Arthur cigaretu zapálil a podal mu 18
