© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 49 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2013/03
Starodávní lidé vratislavičtí S
talo se to v době, kdy jsme s nelíčeným nadšením začali po letech zase ve velkém jíst mrkev, celer, vajíčka, petržel, fazole, čočku a máslo. A taky kyselé zelí: v pytli přinesené, doma nakrouhané, s cibulí a kmínem chuti naprosto neopakovatelně starobylé. S bramborami z plechového kastrolku. A taky jehněčí – z vlastní ovečky, nožem píchnuté. Nevím, jestli za to mohou ty věčné výstupy kuchařských celebrit, ale tak nějak jsme si v druhé dekádě nového století zase oblíbili starodávná jídla našich předků. Jednoduchá a uvařená z věcí, které jsou původem „od nás“. Vařená a pečená pomalu, jako tomu bývalo kdysi na kachlových kamnech v chalupách vratislavických horalů. Libečkem, mátou a tymiánem a dalšími bylinkami z našich jižních strání kořeněná. Stalo se, že jsme v té době s Ferdyšem doputovali až na samotný konec vratislavického údolí. Až tam, kde se ruch civilizace mění v tichou osamělou píseň hlubokých lesů, táhnoucích se napříč údolíčky a hřebínky až k Jablonci. Došli jsme loukou do chaloupky na okraji smrčiny v Novém Světě, do které nás pozval nadšený sportovec a milý horal Láďa. Osamělá krajina pod lesem, který kdysi patřil ke jmění Antona Plischkeho, sedláčka z domu č. 221, kdesi na pozemcích starého sedláka Wagnera.
Chalupa kameníka Franze Wünsche č. p. 678 stávala na okraji Nového Světa. Poválečná léta sežrala její střechu a pak i trámoví a většinu zdí.
385
Dávné meze a hranice ale vzal čas před necelým stoletím. Stáli jsme na místě, kde stála ještě po válce stará chalupa kameníka Franze Wünsche. Nikdo ji nechtěl, pomalu chátrala, štípané šindele zpod térové střechy vystrkovala. Chřadla a chřadla, až se rozplynula docela. Láďa si později na jejím místě postavil maličkou, veleskromnou chaloupku. Cesta k ní byla poutí do dávnověku bez elektřiny. Jeho paní Maruška mu pro naše setkání nabalila do ruksaku i kousek sýra, masa a taky chleba. A k tomu ještě lahev piva. Pro veselejší mysl. Měli jsme vlastně všechno, co člověk potřebuje k tělesné pohodě. A měli jsme toho tak akorát. Bylo to moc milé. Úplně stejné věci naplňovaly lidi dobrou náladou i před dvěma stoletími. Stačilo k ní maličko. Vzpomněl jsem si na příběhy z knih šumavského Karla Klostermanna, jizerského Antona Hanse Bielaua či skandinávského Trygve Gulbranssena. Kdysi stačilo tak málo k radosti Vratislavických – v deštivém létě spát na suchém seně, za zimy se vrátit do vytopené světnice a přitisknout záda na rozpálená kachlová kamna. Luční vůně a blaho tepla ze dřeva, které připomíná sluneční zář. Kolik lidí po něm může dneska toužit, přitisknuti k radiátorům v bytovkách bez komínů. S takovými myšlenkami jsem po procházce hustými lesy vonícími podzimní jehličnatou náladou seděl v malé, prostě zařízené chaloupce na okraji luk a lesů a koukal ven do staré, lehce zpustlé zemědělské krajiny. A říkal jsem si v duchu, jestli z ní budeme jednou opět schopni vyrvat dost husí, telátek, mrkví, řep, jablek a fazolí, aby nás zase dokázala všechny uživit. Stejně jako kdysi starodávné lidi vratislavické. istuji-li starými vlastivědnými knihami o Vratislavicích a Proseči, často nacházím řady jmen, která se za celou dobu zdejší historie pořád opakují. Sedláci a horalé. Sedláky tu bývali ti, co měli k hospodářství pole i lesy. Chudší horalé pak jen malý kousek půdy u chalupy, který jim dával právo na označení zahradník, které ovšem s dnešní představou o zahrádkaření nemělo nic společného. Zbytek byli nejrůznější podomci, bezzemci, čeledíni. Desítky selských a horalských jmen, nejčastěji německých, ale občas – a nikoliv zanedbatelně – ovšem i nějak podivuhodně českých – Wundrak, Wondrak, Bulirsch, Butschek či Strauhal. Lidé zde žili od pradávných časů v takovém česko-německém propletenci. Dlouhá léta to nevadilo, až teprve až od poloviny 19. století se drtivá většina vratislavických obyvatel začala považovat za Němce. To vše skončilo po roce 1945. Drtivá většina německy hovořícího obyvatelstva Vratislavic byla odsunuta. Zapomnělo se na starodávné obyvatele, na jejich – moderně řečeno – životní styl, na zvyky, pověry. Na malou část z toho prastarého lidského hemžení zbyly jen vzpomínky v dávno zašlých vlastivědných knihách.
L
386
Tak kronikář Jäger poměrně cenně a ojediněle uprostřed 19. století vzpomíná, jak se ve Vratislavicích jedlo, jak se lidé odívali a jak bydleli. V té době většina lidí v údolí Nisy žila v chalupách z otesaných trámů, se střechami krytými šindelem nebo u starších domů ještě slaměnými došky. Při výběru místa pro stavbu prý bylo hleděno především na to, aby dům stál u dobrého silného pramene, čemuž bylo obětováno i ostatní pohodlí. Hodně opravdu starých chalup tak stojí na naprosto nečekaných místech – ve strmých a těžko přístupných svazích. Otočené někdy k severu tak nešťastně, že zejména v zadní části údolí do jejich okének dopadalo sluníčko jen pár hodin denně. Dům byl podlouhlý, uprostřed jej na dvě části dělila chodba: na jižní straně (či co nejblíže jihu) byla obytná světnice, na opačné straně pak chlév, na nějž navazovala kůlna či stodola. Malá okénka, nízké dveře, místo podlahy často jen udusaná hlína či pár prken. Uvnitř obytné světnice dominovala kachlová kamna obklopená dlouhou dřevěnou lavicí zvanou Haarel (z německého slova Herd čili ohniště či plotna). Odtud vedly tři schůdky nahoru na pec zvanou Hölle čili „peklo“. V „pekle“ nebo na Haarelu bývala podle starých vlastivěd za zimního času nejoblíbenější místa; první schůdek na pec sloužil dokonce jako jakýsi vyhřátý patriarchální trůn pro stařešinu. Staří odsud mladým vyprávěli za dlouhých zim staré příběhy V bohatších rodinách mívali od počátku 19. století již i skříně – tato je z roku 1830 a pochází z levobřežní vsi a pohádky.
387
8
9 10
C
D
4
3
B
A
2 17
7
6 18
1
5
13
11
12
14
16
15
1
Schema jizerskohorského lidového domu 1 – roubená stěna, 2 – vazný trám, 3 – krokev, 4 – hambálek, 5 – zavětrování, 6 –námětek, 7 – lať, 8 – šindelová krytina, 9 – komín, 10 – komínové těleso, 11 – kachlová kamna, 12 – polštář, 13 – násyp, 14 – podlaha, 15 – strop, 16 – poval, 17 – mazanice, 18 – zdivo. A – obytná světnice, B – síň, C – hospodářská část, D – zádveří.
388
Nábytek v chalupě byl hodně prostý. Tvořila jej velká, často modře natřená postel s nebesy a vymalovanými figurami či krajinami. Dále pak několik truhel, vzácněji dřevěná skříň a pak i velký selský stůl s lavicemi, nad ním byl oltářík z obrázků malovaných na skle. To bylo všechno. Tedy – ještě na jednu důležitou věc nemůžeme zapomenout. V každé chalupě bývala až do poloviny 19. století, kdy došlo k většímu rozšíření zápalek, vedle dveří také nika s potřebami pro rozdělávání ohně. Ty tvořila ocílka s pazourkem
1
2
3
Trojdílný dům chlévního typu. 1 – roubená obytná světnice s pecí, 2 – zděná síň, 3 – zděný chlév
4
1
2 3
Trojdílný dům komorovo–chlévního typu 1 – roubená obytná světnice s pecí a kamny, 2 – zděná síň s černou kuchyní, 3 – zděný chlév, 4 – komora
389
na škrtání. Jiskry zapalovaly prášek z usušeného zetlelého dřeva, německy zvaného pulverholz (prachové dřevo). Do Vratislavic jej ze zbytků pralesů v bedřichovském revíru přinášel jistý Pulverholzmann z Hraničné nad Jabloncem. Vyzáblý, vysoký podivín s dlouhými šedivými vousy a vlasy, co chodil ve svém stokrát záplatovaném kabátu, patříval ještě v první polovině 19. století k typickým figurkám zdejší krajiny. Jeho starodávná přezdívka se těžko překládá, člověk by mu snad mohl česky říci – Podpalovák. Základem starodávné vratislavické stravy býval pochopitelně chléb, luštěniny a jídla z hrubé mouky na různý způsob. Chleba měl k tomu dnešnímu hodně daleko. Ještě v 18. a 19. století se pekl ze směsi žita, ječmene a ovsa. Poměry mouky odpovídaly tomu, kdo pekl, jak se zrovna dařilo a urodilo. Dnešní tak typické bílé mouky z pšenice byly velice výjimečnou záležitostí a používaly se pouze pro sladké pečení ve městě. Vlastivědy vzpomínají, že ovesný chléb byl oblíbenější, protože ten z ječmene byl příliš hrubý a ne každý jej dobře strávil. Nejlepší byl ale kvasný chléb ze žita, pečený ve velkém na mnoho dní dopředu vydržel značně dlouho. V selských staveních si chléb pro vlastní potřebu a omezený prodej pekli přímo, dělníci z kobercárny si jej kupovali. Teprve na přelomu 19. a 20. století se obecně rozšířil zvyk chodit pro chléb a fajnovější pečivo do pekáren. A voňavá pekárna najednou byla součástí zdejší kultury, tak jak je tomu dodnes třeba na sousedním Žitavsku. U nás byla vůně čerstvého, nad ránem pečeného chleba a houstiček vymetena a po zániku živností v 50. letech postupně nahrazena stále častěji fádností průmyslově vyráběného pečiva. Maso se jedlo jen o svátcích a při slavnostních příležitostech, třeba o svatbách. Brambory se ve zdejším kraji rozšířily až na konci 18. století, předtím se místo nich jedly velké černé fazole, které byly zdrojem mnoha živin a i ve zdejším chudém kraji se jim vcelku dobře dařilo. Odjakživa tu bylo oblíbené i kyselé zelí, které si každý hospodář nakládal doma sám. Jedlo se syrové, stejně jako z něj byly vařeny různé polévky a další pokrmy. Často se prý podávalo i jako kyselá pochoutka k hrachové kaši. Přemíra kyselého zelí ve stravě podhorského obyvatelstva prý ale byla zase příčinou ztráty jódu z těla horalů, ti jej neměli jak doplnit a stávali se obětí častého defektu známého z horských oblastí – strumy čili vole. V jídelníčku Vratislavických byly časté i kaše z krup a hrachu či mléčné směsi, jako například studené sesedlé mléko s kroupami zvané kroupové mléko. Uvařené kroupy se jedly i samotné a takové jídlo se prý podle tvaru krup nazývalo telecí zuby. Uvádí se, že jak si jen málokteré potraviny sedláci ještě na počátku 20. století kupovali, tak i kroupy si ze zrn ječmene v řadě selských usedlostí vyráběli sami na tzv. kroupových dusácích.
390
Interiér typické jizerskohorské chalupy z 19. století byl velice věrně zrekonstruován v dobách první republiky a prezentován ve starých vlastivědách
Ve Vratislavicích se vedle vody pilo chladné kravské a kozí mléko, často sesedlé neboli zkyslé. Takto přírodně konzervované vydrželo poměrně dlouho. Později, to až na konci 19. století, se občasným nápojem stala i zdejší kyselka, ale ne asi tak častým, jak by si mnozí dnes představovali – kyselka byla spíše popíjena lufťáky, kteří v ní hledali zdroj zdraví. Káva a čaj ještě příliš známy nebyly, z fajnovějších nápojů se o svátcích pilo víno a častěji pak pivo, dokonce někdy i svařené. Muži si jej dávali také o nedělích o tzv. pivním večeru. Museli si však tehdy dávat pozor, aby nezašli do špatného šenku, kde mohli být za pití piva postihováni. Dokud totiž byly obě obce vratislavické pod vrchnostenskou správou (do poloviny 19. století), měli poddaní pít pouze pivo podávané na panství, kam příslušeli. A dnešní Vratislavice patřily hned do tří panství: Liberec, Český Dub a Svijany, a tak kupříkladu lidé z Nového Světa nemohli chodit do prosečské hospody na druhém břehu Nisy, protože ta se už nacházela na území jiného panství. Oblečení horalů bylo kdysi ušito hlavně z hrubého plátna, které bylo za nejstarších časů vyráběno přímo doma na tkalcovských stavech. Později se
391
rozšířila móda vlněného cvilichu, což byla dvojitě tkaná látka z hrubé příze. Děti vyrůstaly v košilích a lněných pytlovinových kalhotách. Pytel chudším sloužil také jako kabát do nepohody. Boty nebyly – kromě zimy – v chudších rodinách vůbec nošeny. Nejcennější součástí mužského oblečení byl soukenný kabát, který se většinou kupoval u příležitosti svatby a sloužil nadále také jako slavnostní oděv. Nosil se celý život, a když již byl po jedné straně obnošen, nechal se u krejčího obrátit a nositeli vydržel až do smrti. Z toho prý vzniklo staré pořekadlo: Er hat einen Rock und einen Gott čili Má jen jeden kabát, stejně jako jednoho boha. Pod kabátem se širokými manžetami a klopami nosili ti bohatší ještě světlou kamizolu, vesta k ní pak byla nejčastější červené barvy. Kalhoty byly krátké, šité ze žluté nebo černé kůže, ze sukna nebo později manšestru. K tomu byly užívány i bílé punčochy a kožené boty s kovovou přezkou, u bohatších zhotovenou ze stříbra. Bohatství toho kterého sedláka se poznalo ještě podle knoflíků. Ti obyčejní měli mosazné, movitější pak stříbrné. Muži nosili ještě na konci 18. století třírohé klobouky, pod nimi měli dlouhé vlasy učesané uprostřed na pěšinku a stažené dozadu mosazným hřebínkem. Teprve později se začaly vlasy zkracovat a velké klobouky nahradily menší kousky či čepice. Oblečení dam bylo barevnější: krátká nabíraná sukně, taftová zástěra, živůtek s přezkou, jupka s úzkými rukávy, na hlavě bílá, někdy stříbrná čapka se střapcem z pentlí, které visely přes záda dolů. Obecně platilo, že za nejstarších dob bylo dámské oblečení spíše splývavé, teprve později se snažilo více zdůraznit ony přitažlivé tvary ženské postavy. Ošacení prozrazovalo ještě v 19. století mnohem více než dnes. Bohatí tehdy neváhali obětovat značné částky za odlišení od těch chudých. Tradovalo se, že nejnuznější oblečení měli vždy obyvatelé chudinkého Nového Světa. A jako zjevení tam proto kdysi působil jistý Reiche Michel čili Bohatý Michal, který se zdejšími svahy producíroval v drahém kloboučku a červené vestě, s kapsou plnou dukátů. Ve světě zbohatlý Michael Appelt původem z Jeřmanic se nakonec v Novém Světě usadil, z kmenů smrků si zde roku 1727 sroubil chalupu na lovecký způsob a žil v ní poté se svojí ženou. Reiche Michel byl výjimkou, většina horalů měla oblečení vesměs chatrné a nošením opotřebované. Lepší kousky se dědily z generace na generaci. Nebylo výjimkou, že na smrtelné posteli ženy rozdělovaly svým dcerám nejen nějaký ten šperk, ale také kusy oblečení. Dnešní komfort v oblékání by byl pro starodávné lidi vratislavické naprosto nepředstavitelný. Ve většině tehdejšího oblečení totiž minimálně polovinu roku musela být prostě zima. Staré prameny ale uvádějí, že silné povahy vydržely a staly se otužilejšími, ty slabší prostě podlehly a umřely.
392
